1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1090 jednotlivě

Administrátor --- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda

Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví

Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.

Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.

Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.

Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.

Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.

Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.

Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *

Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve

Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.

Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.

Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.

Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.

Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.

* * *

K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.

Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.

* * *

Sebeoběť

Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.

Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.

Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.

Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.

* * *

Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.

* * *

Na závěr

V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.

Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.







Zobrazit příspěvek č. 1089 jednotlivě

Administrátor --- 4. 10. 2015
Pozvánka: Archaion Kallos

6. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL PRAVOSLAVNÉ HUDBY
ARCHAION KALLOS


5. - 15. 10. 2015

…žízním po Tobě jak vyprahlá země...
Eros v hudbě východního křesťanství


Už pošesté budou dva říjnové týdny patřit hudbě východního křesťanství. Letošní ročník festivalu je výjimečný mimo jiné i proto, že se zabývá tématem „Eros v hudbě východního křesťanství“. Tomuto tématu budou věnovány dva koncerty festivalu a přednáška PhDr. Mariny Luptákové (ČR).

Součástí festivalu jsou jako každý rok světové premiéry skladeb českých žijících autorů a české premiéry renomovaných zahraničních autorů. V tomto roce festival uvede dvě světové premiéry současných českých skladatelů Jana Duška a Petra Koronthályho, inspirované hlavním tématem festivalu, tj. Eros v hudbě východního křesťanství, a českou premiéru skladby Canticum Canticorum IV britského skladatele Ivana Moodyho.

Festival představí široké spektrum hudby východního křesťanství, zazní byzantská hudba, znamennyj raspěv, slavné duchovní skladby mistrů vyspělého slovanského vícehlasu (A. Kastalskij, S. Rachmaninov aj.) až po díla předních současných autorů.

V rámci doprovodných akcí festivalu můžete zhlédnout výstavu ikon, projekci filmu Pokání gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho a navštívit tematické přednášky.

Bližší informace získáte na www.philokallia.com.

Program


Koncerty:

Byzantské hymny a řecké tradiční písně
5. 10. 2015, 19:30
Ženské pěvecké trio Chorodia Agiu Georgiu (Řecko – ČR)
Pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice, Praha 2
Vstupné: 100 Kč

Celonoční bdění
7. 10. 2015, 19:30
S. Rachmaninov: Celonoční bdění, op. 37
A. Baltas: Blažený muž (žalm 1) – světová premiéra
Chvalte Hospodina (žalm 150) – světová premiéra
Pražští pěvci, řídí Stanislav Mistr
Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč       

Eros ve světské hudbě pravoslavného světa
12. 10. 2015, 20:00
Koncert představí zhudebnění světské milostné poezie velkého skladatele byzantské hudby Grigoriose Protopsaltise, svatební písně a lidovou milostnou hudbu z různých míst řeckého pravoslavného Východu.
Soubor hudby Blízkého východu Anatoli (Řecko – ČR)
Sbor: soubor Akropolis
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Jako host vystoupí Hearn Gadbois (USA).
Malostranská beseda, Praha 1
Vstupné: 200 Kč

Eros a chvalozpěvy v hudbě východního křesťanství
15. 10. 2015, 19:30
Koncert představí různá zhudebnění Písně písní a další liturgické skladby, které vyjadřují Božský Eros (Θείος Έρως), z pera byzantských, postbyzantských a také současných autorů.
Ivan Moody: Canticum Canticorum IV (Píseň písní) – česká premiéra
Jan Dušek: Čtyři písně Šalamounovy II (Píseň písní) – světová premiéra
Petr Koronthály: Što ukrasilasje jesi (Píseň písní) – světová premiéra
Petros Peloponnisios: Tropario tis Kassianis
Tradiční byzantský chorál aj.
Smíšený sbor Ad libitum, řídí Jan Kyjovský
Ženský sbor Philokallia ensemble, řídí Marios Christou
Sólo zpěv: Gerasimos Papadopoulos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč

Bohoslužba:
Liturgie sv. Jana Zlatoústého s autentickým byzantským chorálem v podání řeckého protopsaltise Panagiotise Koutrakose
11. 10. 2015, 9:30 (DOPOLEDNE)
Ženský sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje, řídí Valentina Shuklina
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Liturgie se koná za účasti pražského arcibiskupa Michala.
VSTUP VOLNÝ

DOPROVODNÉ AKCE

Projekce gruzínského filmu Pokání
režie: Tengiz Abuladze, SSSR 1984
5. 10. 2015, 17.30
Kino PONREPO, Bartolomějská 11, Praha 1
Vstupné: 80, 70 Kč

Výstava
Výstava pravoslavných ikon Marie Prusali
od 4. 10. do 31. 10. 2015
Karpatský chrám sv. archanděla Michaela, Kinského zahrada, Praha 5 – Smíchov
otevírací doba:
pondělí: 8:00–10:00 (dopoledne), středa: 19:00–20:00, pátek: 19:00–20:00,
sobota: 19:00–21:00, neděle: 9:00–13:00,
Vstup volný

Přednáška
Eros v duchovní tradici východního křesťanství
PhDr. Marina Luptáková, Th.D.
12. 10. 2015, 16:00
Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta
místnost R107, M. D. Rettigové 4, 116 39, Praha 1
Vstup volný

Bližší informace o výstavě a přednáškách na www.philokallia.com.

Festival se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Mgr. Jany Černochové


Sponzoři:
Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Městská část Praha 2, Nadace Život umělce, Osa - Ochranný svaz autorský, Greek transport and logistic, Nakladatelství Pavel Mervart, chrám sv. Michala v Kinského zahradě v Praze 5, chrám sv. Vladimíra v Mariánských Lázních, chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice Na Slupi v Praze 2, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech v Praze 3, pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, NH Hospital, a.s.

Partneři:
Pražská pravoslavná eparchie, Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Damaskinos, z.s., Národní filmový archiv.

Mediální partneři:
ČRo 3 – Vltava, časopis Harmonie, časopis Hudební rozhledy, Radio Proglas, Televize Noe, UNIVERSUM - revue České křesťanské akademie, Unie českých pěveckých sborů

Pořadatel: Filokallia, o. s., Chodská 14/1419, 120 00 Praha 2, 776 561 698, www.philokallia.com


P.S.
Letáček s programem v PDF











Zobrazit příspěvek č. 1088 jednotlivě

Administrátor --- 30. 9. 2015
Reakce na petici katakombníků

Jaká je církevní realita na Moravě?

Tento příspěvek na Ambon píšu s takovou nechutí, jako málokterý jiný. Dohnala mě k tomu obava, že mlčení v nepravý čas může napomáhat těm, kdo se snaží narušit či zvrátit cestu ke stabilizaci naší církevní lodě zmítané skutečnou bouří lidských vášní. Opírá se do ní vichřice všeho možného zla - ať už páchaného ze špatných úmyslů nebo z nevědomosti. Tato vichřice stále chce pohroužit bárku místní malé pravoslavné církve do temnoty hlubin. Kolik bolesti už to způsobilo, kolik lidí odradilo, před jakým počtem osob tím bylo zdiskreditováno pravoslaví a vše, co zde bylo celá desetiletí budováno, - to se asi nikdy nedozvíme. S takovou námahou a komplikacemi byla hledána cesta k uklidnění, která by byla přijatelná pro většinu církve. A když se touto cestou snažíme ubírat a sbírat rozmetané kameny, a znovu pracně zbudovat, co bylo pobořeno, napravit škody, uvést církevní život opět k normálnímu fungování, tak spustí povyk právě ti lidé, kteří to tu všechno rozbili a z církve nadělali trosky. Tak to je tedy důvod, proč jsem sedl, abych napsal něco na okraj jakéhosi poselství k synodu, které prý mělo před 10 dny vzejít ze shromáždění na Hoře sv. Klimenta. Panují sice pochybnosti, zda se tam vůbec nějaké sešlo, ale buď jak buď, skrývající se organizátoři zplodili podivuhodnou petici, kterou uveřejnili na svém anonymním webu.

Zdá se mi, že v tom jejich textu mnoho věcí neodpovídá realitě. Připadá mi to jako dopis z virtuálního světa. V textu petice nacházím tolik nepravdivých či překroucených tezí, že je nad moje síly (a nad zřejmě i nad síly případných čtenářů) rozvíjet polemiku s kompletním zněním petice. Proto jsem si vybral jen pár tvrzení autorů textu a na jejich vyvrácení bych rád demonstroval, že myšlení těchto lidí se pohybuje ve světě klamu a sebeklamu.

Citace jsou zásadně uváděny kursivou. Úryvky textu ze současného prohlášení, sepsaného organizátory shromáždění na Hoře sv. Klimenta, jsou uváděny bez odkazu. Citace z jiných materiálů mají připojený odkaz z svůj zdroj.
* * *

Na začátek tedy např. tato citace: "Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii ... děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni..."

Souhlasím s prvními slovy "již dlouhou dobu". Ano, dlouho dával vladyka Simeon vzbouřeným kněžím možnost se zamyslet a obnovit normální vztah ke svému eparchiálnímu biskupovi. Skutečně se snažil s nimi usmířit a doufal, že sami pochopí absurditu svého postoje. Volal je, zval je. Dostávali pozvánky na církevní akce. Tento čas - jak se mi zdá - však mnozí z nich využili jen na utvrzení se ve svém vzdoru, upevňování opozičních pozic a na další intriky. Některá prohlášení, která z této skupiny pocházela, byla psána v tak arogantním a dehonestujícím tónu, že se vymykalo církevním způsobům. A tak po půl roce marného čekání došlo na výpovědi, které však nebyly uděleny "na hodinu" (jak se to před nástupem vladyky Michala provádělo v pražské eparchii), ale s dvouměsíční lhůtou, v průběhu které bylo inzerováno, že jim vladyka nabízí stažení výpovědí a obnovení jejich kněžského postavení ve struktuře eparchie.
Jediné, co se po těchto duchovních žádalo, bylo krátké prohlášení, v němž se obnovoval již dříve jimi složený obvyklý kněžský slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji. Nežádalo se tam po kněžích žádné pokání, žádné jiné projevy, které by mohli vnímat jako ponižující. Z druhé strany se v textu prohlášení vladyka Simeon zavazoval, že nebude dále vyšetřovat nic z toho, co se v minulosti stalo, a nebude z toho vyvozovat žádné kanonické důsledky. Této poslední možnosti zastavit proces rozvázání pracovního poměru využil jeden kněz. Ostatní zůstali zatvrzelí dokonce i vůči tak velkorysé nabídce. A tak výpovědní lhůta doběhla do konce a muselo dojít na propuštění a administrativní předání farností.
Aby boholidské tělo Církve mohlo žít, musí ze strany lidí - zvláště církevních služebníků - být přítomen smysl pro řád, který je zde za zemi pokračováním nebeské hierarchie. Bez schopnosti smyslu pro církevní řád se nemůže člověk začlenit do této hierarchie na žádném jejím stupni. Církevní řád je prodloužení hierarchie, která vychází od Stvořitele a přes andělské kůry sestupuje skrze ni světlo čili blahodať do světa lidí, kde je rozdíleno skrze pozemskou hierarchii ke každému věřícímu. Klíčovým prvkem tohoto organického systému je lidská osoba - od Božích Osob, přes andělské osoby a přes osoby apoštolů, biskupů a kněží dává se tento dar účasti na Bohu každé lidské osobě. Proto kněží skládají při svěcení slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a jeho nástupcům, nikoliv posvátnému synodu ani jinému kolektivnímu orgánu.
V rámci projevu církevního řádu v praxi je místo kněze (a prostor k jeho působení) z jedné strany vymezeno církevně-správní rovinou, na níž je eparchiální biskup, a z druhé strany rovinou, na které se nacházejí nižší duchovní a laikové. V prostoru mezi těmito úrovněmi působí kněží. Záležitosti mezi biskupy a synodálních věci patří do výhradní kompetence biskupů. Netvrdím, že by se k tomu kněz či věřící nemohli vyjadřovat, ale jakékoliv jejich zapojení, angažování či jejich akční zatažení do věcí synodu a do rozhodovacích či správních procesů, které se dějí na této církevní úrovni, je zvrácením stanoveného řádu a církev to ničí.
U nás byli bohužel někteří duchovní zmateni tím, že byli zataženi do sporů, které v místním synodu panují. Jeden biskup často všude opakoval: "Náš synod, náš synod," a používal toto zdůrazňování na úkor postavení a kanonických práv eparchiálního biskupa. Ze synodu se tak stal v jejich myšlení jakýsi "superbiskup", který si může činit v podstatě, co se mu zlíbí. Takže určití duchovní se pak postavili vlastně do role soudce eparchiálního biskupa a sami si posuzovali, zda mají poslouchat svého biskupa nebo synod. Tohoto názoru, který je vlastně jakýmsi "synodálním kolektivním papismem", se už tito duchovní asi nedokážou zbavit, a odvolávají se na "sborovost církve" (tento pojem mimochodem používají spíše v protestantském významu, jako výraz moci kolektivních orgánů, a nikoliv v pravoslavném slova smyslu). To je pak úplně nová (a zřejmě heretická) forma eklesiologie.

* * *

Takové neukázněné chování duchovních by nemohl tolerovat ani svatý vladyka Gorazd. Ne kvůli úctě ke své osobě, ale především proto, že působení takových osob v duchovenském sboru znemožňuje budování církve jako celku. Energie společenství se promrhává ve zbytečných egoistických třenicích, nelze se dobrat k přijetí společného rozhodnutí a k jeho uskutečnění. A navíc takové osoby ničí práci předchozích duchovních a věřících. Jeden kněz vybuduje za nesmírných osobních obětí chrám a shromáždí věřící, kdežto druhý kněz pak z této obce odvede tyto věřící za sebou pryč kvůli svým osobním problémům s biskupem. Jeden kněz svůj chrám či monastýr vybaví, následující správce rozdá inventář svým přátelům nebo si jej odnese pro svou potřebu. Chrám pustne, v církvi tím vzniká zmatek a práce a oběti bývalého duchovního přicházejí vniveč. K takovému vývoji by přece nebyl lhostejný ani vladyka mučedník Gorazd a nemůže to tolerovat ani jakýkoliv odpovědný současný biskup.

Myslím, že ve světě by nebylo tak snadné najít eparchiálního biskupa, který by projevil tolik vstřícnosti, shovívavosti a trpělivosti, jako jsme to viděli u nás. Jinde by byli biskupové s takovými nepokornými duchovními rychle hotovi, protože který eparchiální biskup může potřebovat ve svém eparchiálním duchovenstvu ohniska odporu a vzpoury? Za zmínku jistě stojí, že většina těchto duchovních byla propuštěna jen z pracovního poměru, ale nebyla suspendována. Mohli tedy odejít kamkoliv a sloužit dál, což nejméně jeden z nich využil (pokud si od eparchie vyžádal kanonický propouštěcí list, bude jistě přijat do církevních služeb někde, kde budou církevní poměry dle jeho představ).

Suspendován byl bývalý zlínský farář, a to nikoliv za svou "věrnost synodu", jak to s oblibou vykládá, ale za to, že se postavil do čela vzpoury, která vyhnala eparchiálního biskupa, na kterého posléze podal trestní oznámení. Hnát svého biskupa na policii a nechat ho vláčet po výsleších, to je chování neslučitelné s duchovenskou morálkou. Takové jednání si musí duchovní dobře rozmyslet. Pokud by se omluvil, biskup mu byl připraven odpustit, ale on si za svým jednání stojí. Může být takový člověk knězem, který vede své stádce ke Kristu? Třeba s časovým odstupem nahlédne, že si nepočínal správně, třeba duchovně i lidsky dozraje (a dokončí si své teologické vzdělání), a pak se mu může ještě někdy otevřít cesta zpět ke kněžské službě...
Poslechněte si, jak odůvodnil tento kněz, bývalý "správce eparchie", že začal za své éry (2014) s procesem propuštění těch duchovních, kteří ve shodě s ekumenickým patriarchátem neuznali prešovskou volbu metropolitu za ústavní a kanonickou, a při bohoslužbách nevzpomínali jméno vl. Rostislava. Tedy propouštění duchovních, kteří se (řečeno jeho dnešními slovy) ničím neprovinili, jen zachovali věrnost a poslušnost svému eparchiálními biskupovi. Zde jsou slova tohoto "správce eparchie": "U kteréhokoli jiného zaměstnavatele by byla naprosto nemyslitelná situace, kdy by si zaměstnanci dle své libovůle vybírali, zda své nadřízené budou respektovat, či nikoli. Obdobné chování by kdekoli jinde vedlo k okamžitému rozvázání pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně..." (Podepsán: prot. Petr Klokočka, eparchiální správce olom.-brněnské eparchie, 26.10.2014; citace z bývalého oficiálního webu olomoucko-brněnské eparchie) Rok poté je to právě tento "eparchiální správce", s hloučkem svých sympatizantů, kdo si vybírá, zda bude respektovat své nadřízené. Sám se tím dostává do toho, co nazývá "nemyslitelnou situací". Jenže v textu petice je biskupova jediná možná reakce na dlouhodobý odpor vůči přímému duchovnímu i zaměstnaneckému nadřízenému nazvána "bezprávím".

Když hodlal rozvazovat pracovní poměr bývalý kněžský "správce eparchie" (který zde vládnul v rozporu s kánony i ústavou), tak to prý bylo v pořádku. Když to činí kanonický (a v současnosti i Rostislavovým synodem znovu uznaný) eparchiální biskup kvůli úporné vzpouře několika duchovních, kteří svým jednáním poškozovali církev i své farnosti, tak je to "bezpráví"?
* * *

Vyberu sem ještě jeden úryvek z textu petice: My a ani naše děti nemůžeme přistupovat ke svaté tajině Eucharistie. Nám věřícím, kteří se snažíme žít v duchu pravoslavných tradic, je tak de facto znemožňován liturgický život...

Tak tedy abychom se z textu petice vrátili do reality. Většina farností se vzbouřenými duchovními, a kvůli tomu postižených výpovědí, vytváří věnec církevních obcí kolem Hrubé Vrbky. Začněme od jihu. Zde jsou to dva kněží - ze Znojma a z Třebíče - kteří se rozhodli raději opustit své farnosti, než aby se smířili s vladykou Simeonem. Zanechali po sobě opuštěné a někdy i vylidněné chrámy. V obou se už zase slouží pravidelné bohoslužby a připravují se tam noví duchovní na místa duchovních správců. V Třebíči se slouží každou neděli, ve Znojmě zatím jen každých 14 dní.

Bohužel právě ze Znojma dojíždějí někteří věřící kamsi na nekanonické bohoslužby a svou církevní obec opustili (za což jim vůdcové povstání tleskají - podivuhodné pojetí teologie církevní obce). Je to jejich volba, ale nevydávají tímto chováním příliš dobré vysvědčení svému bývalému duchovnímu správci. Někdo by z toho mohl usuzovat, že je svou pastorací neučil v pravoslavném duchu, a místo ke Kristu je vedl k sobě. Každopádně byli nedostatečně vyučeni vztahu ke své místní církevní obci, která má být jejich duchovním domovem bez ohledu na to, kdo tam slouží.

Pak je tu farnost ve Zlíně. Konání pravoslavných bohoslužeb ve zdejší pravoslavné kapli se zde snaží znemožnit jistí věřící (zřejmě napojení na suspendovaného duchovního správce, bývalého "správce eparchie", o němž už byla výše řeč). Strhávají oznámení o bohoslužbách nebo naši vývěsku přelepují. Zato se zde provádějí nekanonické bohoslužby v bytě bývalého duchovního správce - za účasti berounského biskupa. Co na to říci?

Bývalý zlínský duchovní si na svém webu nejprve stěžuje na "neuvěřitelnou aroganci současných olomouckých církevních manažerů (tím myslí biskupa, eparchiální radu a její úřad; pozn. moje), se kterou nejen, že uloupili majetek církevní obce (majetek má církevní obec dál, nikdo jí ho neukradl; jen její minulý kněz byl odvolán; pozn. moje), na jehož pořízení a budování nemá eparchiální ústředí ani ty nejmenší zásluhy (nevím, jaké přímé zásluhy by na tom mělo církevní ústředí mít; od toho tam přece ustanovilo a platilo místního duchovního, aby se o obec staral a o její majetek pečoval; pozn. moje), ale dokonce do odvolání zrušili ve zlínské obci konání bohoslužeb (viz k tomu v dalším odstavci). Bezprecedentní zvůle, kterou takto současné eparchiální pseudovedení projevilo, hluboce otřásla city zlínských pravoslavných věřících, kteří tak ztratili jakékoli poslední zbytky důvěry v bývalého olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona a v jeho úmysly týkající se hledání možného smíření a pokojného řešení současné vnitrocírkevní krize (z toho, jak se zlínský autor citovaného webu choval k vladykovi Simeonovi, je zřejmé, že o žádné smíření neměl tento duchovní zájem ani před tím; už dříve mu veřejně vzkázal: vlastně jste tu nikdy nebyl eparchiálním biskupem; pozn. moje). Přítomní účastníci farního shromáždění proto jednomyslně vyjádřili své přání do budoucna již v žádném případě – nehledě na jakékoli možné budoucí řešení krize v Olomoucko-brněnské eparchii – nespojovat osud zlínské církevní obce s vladykou Simeonem." (Citace z oficiálního webu zlínské farnosti, jehož redaktorem je bývalý zlínský kněz - stav v září 2015) Z toho vidíme, že ve Zlíně dlouhodobě absentuje jakákoliv dobrá vůle k usmíření s eparchiálním archijerejem, kterého vlastně prohlašují za "bývalého". Zároveň nám dávají tyto citace nahlédnout do myšlenkového světa vzbouřenců.
Ve mně to celé vyvolává dojem, že za vším stojí letitá osobní averze (hraničící s nenávistí) bývalého duchovního správce vůči každému eparchiálnímu biskupovi (kdysi proti vladykovi Kryštofovi, dnes je namířena vůči vl. Simeonovi a příště...) Rukojmím těchto osobních duševních problémů bývalého svého faráře se stali zlínští věřící.
Zatímco tedy v únoru 2015 hořekuje bývalý farář, že ve vyklizené zlínské kapli nesloužíme bohoslužby, tak už po měsíci (v březnu t.r.) zakazuje svým věřícím, pod nejstrašnější hrozbou označení za schismatiky, účastnit se na bohoslužbách, které tam máme sloužit. Bývalý správce nás totiž veřejně prohlásil za "rozkolníky" a naléhavě varuje na veřejném webu "své" věřící před smrtelným hříchem účasti na liturgiích, které má ve Zlíně sloužit vladykův duchovní. Zlínským věřícím víceméně vyhrožuje věčným zatracením, resp. že půjdou do pekla, když přijdou na naše bohoslužby. Snaží se je vyděsit totiž tvrzením, že by tím opustili Církev a zmocnil se jich ďábel. Viz citaci z dalšího jeho článku uveřejněného pod titulkem: „Důležité upozornění – v kapli sv. Ivana Českého (ve Zlíně) se mají konat rozkolné bohoslužby, kde tento kněz mj. píše: "Jsem nucen vás upozornit na skutečnost, že tyto bohoslužby nebudou sloužit duchovní, kteří by byli v jednotě s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku, ale duchovní, kteří jsou účastníky rozkolu zaneseného do naší církve bývalým arcibiskupem Simeonem... Rozhodně není nedůležité, abychom se svou účastí na rozkolných shromážděních či bohoslužbách sami nestali účastníky rozkolu. Rozkol je totiž strašlivým hříchem, skrze nějž ďábel „odchytává lidi ze samotné Církve, a když se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi (satan) opět rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli“, neboť rozkolníci sami sebe stále nazývají křesťany, a přestože bloudí „v tmách, myslejí, že chodí ve světle“ (sv. Kyprián Kartagenský). Je to tak vážný hřích, že o něm svatí otcové soudí, že rozkolníci jsou odsouzeni k záhubě již dávno před Strašným soudem, neboť svou účastí v rozkolu se zbavují duchovní ochrany Církve. Naše církevní obec se na svých posledních mimořádných farních shromážděních rozhodla, že nechce být součástí současného simeonovského rozkolu v naší církvi. Musíme proto nyní strpět, že naši vlastní kapli zabrali a uzurpují rozkolníci, a my musíme sloužit v provizorních podmínkách." (Citace z oficiálního webu bývalého zlínského faráře - stav v září 2015) Vypadá to, že věřící ve Zlíně jsou zdejším knězem systematicky fanatizováni.
Pak je tu další farnost, jejíž kněz odmítl všechny nabídky ke smíření s eparchiálním biskupem. Tato vesnická farnost byla sice formálně a papírově evidována, ale zůstala i po několika letech svého trvání do jisté míry rodinnou záležitostí; sloužilo se zde v kapli, která vznikla adaptací půdy v soukromém domě bývalého duchovního správce. Kněz pochopitelně může mít svou rodinnou kapličku a případně si do ní pozvat své hosty, ale nebývá obvyklé považovat to za farnost a vyplácet knězi kněžský plat za to, že si doma slouží bohoslužby. (Uzavření pracovního poměru s pobíráním výplaty má být v souladu s pravidlem - konání bohoslužeb v církevních objektech či pověření rozsáhlými misijními úkoly apod.) Kromě rodiny a věřících z jiných farností se zde scházel velice úzký kroužek místních věřících. Proto se navrhuje její sloučení s některou z okolních skutečných farností.

Byl učiněn pokus zachovat tuto farnost alespoň jako filiálku a zachránit zdejšího duchovního pro další službu. Proto dostal pověření služby (alespoň občasné) na opravdové městské farnosti, kterou má v dosahu a kde ho biskup potřeboval. Mohl tak sloužit střídavě u sebe doma a ve své nové farnosti. Kněz to však odmítl a ustanovující dekret vrátil.
A už zbývá poslední farnost, jejíž bývalý kněz odmítl vladyku Simeona a koná prý nějaké nekanonické bohoslužby ve svém soukromém domě, kam převádí místní věřící. V Hodoníně zatím bývalý kněz nepředal církvi chrám - nyní se termín posunul dokonce až na polovinu října. Tak jak tam máme uspořádat konání bohoslužeb? Věřící jsou tam zváni do soukromých prostor, které jsou nepravdivě prohlašovány za hodonínskou faru, tedy církevní objekt (to je téma, o němž zatím pomlčím). Řešení majetkových záležitostí je zde stále pod otazníkem. Jestli se naší církvi nakonec podaří vstoupit do hodonínského chrámu, pak tam samozřejmě budou zajištěny řádné kanonické pravoslavné bohoslužby i pro hodonínské věřící.

Zdá se mi, že si i zdejší kněz tak trochu vytváří sektu svých oddaných přívrženců. V poslední době stal populární tím, že svého kolegu, který se odmítl smířit s vladykou Simeonem, velebil na internetu za to, že "nepodepsal pakt s ďáblem". Řekni sám, milý čtenáři, vyjadřuje se takto kněz o biskupovi? Jak ohodnotit takové výroky kněze z hlediska povinné poslušnosti biskupovi, kterého navíc v té době uznává i synod, jímž se onen zlostí zatemněný kněz zaštiťuje?

Jsem přesvědčen, že za tím vším je opět jen dlouhodobá nenávist k některým vladykům; řada z nás ho slyšela dštít oheň a síru na jisté příslušníky dřívější generace biskupů. Na kněžském shromáždění, které jako tzv. "správce eparchie" pořádal prot. Petr Klokočka (r. 2014), prohlásil hodonínský farář před všemi, že kdyby zde měl dál být eparchiálním biskupem vladyka Simeon, tak mu na stůl položí klíče od hodonínského chrámu a sloužit pod ním nebude. Jak zvláštní chování kněze k biskupovi, který ho vysvětil, zaměstnal a požehnal založení, ustanovení a registraci jeho farnosti, světil pro ni chrám atd.! Motivy tohoto kněze jsou po církvi známé a jsou čistě osobního charakteru (čili žádnou teologii ani kánony v tom nehledejme).
Nakonec je potřeba zmínit ještě jednu ze tří ostravských farností, ale tam se podle dostupných informací chrám již otevřel pro bohoslužby a slouží se tam.
* * *

Vím, že se někomu bude asi zdát příliš příkré, když se použije ostré teologické označení tohoto myšlení a praxe: je to typická ukázka sektářství. Chápu, že se ve vypjatých situací lidé mohou zachovat i takovým způsobem, na který později nejsou hrdí. Případně může být jejich jednání ovlivněno nedostatkem informací či vzdělání. Pokud někdy zrevidují svoji praxi a výroky, pak je jistě na místě projevit pochopení a přijmout jejich pokání. Zatím však vývoj dospěl k tomu, že s využitím sektářských praktik je u nás udržována skupinka "posledních věrných", která se schází na Hoře sv. Klimenta - a do ideologického arsenálu vůdců, jak jste se mohli přesvědčit a dočíst z jejich projevů, patří strašením rozkolem, ďáblem a odpadnutím od Církve. Z jejich postoje lze usuzovat, že podle jejich mínění prakticky celá olomoucko-brněnská eparchie už propadla ďáblu a že stojíme mimo Církev naopak právě my, kteří na shromáždění na Horu či na bohoslužby na faru-nefaru do vesnice u Hodonína nejezdíme.

Zřejmě proto "hlavní katakombní guru" ve svém "poselství synodu" prohlašuje, že se jeho věřící nemohou účastnit bohoslužeb a je jim znemožněno přijímat svaté Tajiny. Rozumí se tím přijímání těch jediných správných a platných Tajin, které vysluhuje někdo z příslušníků sekty? Nebo si lze jejich chování vykládat jinak? Ale jak? Jak chápat jejich stížnost na nedostupnost bohoslužeb, když se v jejich městě slouží?, nebo když oni sami aktivně brání našim duchovním ve vykonání bohoslužeb? Jak jinak rozumět jejich umanutému stěžování než, že neuznávají jiné bohoslužby a Tajiny kromě těch, které vykonávají ti, co (řečeno jejich slovy) "nepodepsali smlouvu s ďáblem". (Tím myslí eparchiálního archijereje?) Připouštíme, že za takovou liturgií si tedy opravdu musí ctitelé svého vůdce dojíždět do soukromých domů či vylézt na nějakou horu.

Naši normální pravoslavní věřící se pochopitelně mohou účastnit "obyčejných pravoslavných" bohoslužeb a přijímat svaté Tajiny v Třebíči i ve Znojmě. Ve Zlíně se povstalcům doposavad dařilo bránit nám v konání bohoslužeb. V Hodoníně se vinou průtahů při předání chrámu zatím bohoslužby také nekonají. Tak jak máme v těchto dvou obcích zajistit konání bohoslužeb? To by nám mohl někdo z Hory sv. Klimenta vysvětlit.

Tohle všechno ale vůbec nemuselo být, kdyby sami tito duchovní nevypověděli svůj slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji a nebrali na sebe odpovědnost za uspořádání vztahů biskupů v synodu, což kněžím vůbec nepřísluší. Mohli si dál spravovat své farnosti a sloužit ve svých farních chrámech.

* * *

Je to bolestné psát takové řádky. Řada z těch duchovních, kteří se propadli do tohoto pomatení, mi byla velice blízká. Neztratil jsem jen spoluslužebníky a kolegy, ale i několik přátel. Býval jsem kdysi tak šťastný, že zde právě oni. Myslel jsem si, že nám kyne doba společného budování a práce ve vzájemném porozumění a se stejným cílem. Jenže přišly restituce a několik lidí na ně dostalo zálusk. Peníze jsou kořenem všeho zla, praví Písmo. K tomu se přidalo pár dalších faktorů, z nichž ani jeden by sám o sobě nemohl napáchat příliš škody, ale všechny dohromady měly zkázonosnou sílu. A pak - jako když někdo mávne kouzelnou hůlkou a vše je v troskách. Jak je to všechno, co máme v církvi, křehké!

Zvládnout takovou situaci, která otřásla naší eparchií, je těžké. Myslím, že mnozí z nás do poslední chvíle věřili, že mezi vzbouřenými duchovními nakonec zvítězí rozum nad rozdmýchanými vášněmi. Prosil je vladyka Simeon, prosili jsme je někteří z nás, aby kvůli jednotě církve potlačili osobní výhrady (a přesvědčil jsem se, že za řečněním o synodu ve skutečnosti stojí osobní záležitosti), aby neopouštěli své chrámy a své věřící. K našemu žalu se tak ve většině případů nestalo. A tím nám dávají tito duchovní po svém odchodu pěkně zabrat. Dny našich životů utíkají v námaze, která vůbec nemusela být, a nezbývá už čas ani síly na budování církve. A co je nejhorší - pokud se vyplní už teď velice přesná proroctví posledních starců - poslední doba klidu byla u nás promrhána různými puči, vzpourami a tahanicemi o restituce, a do nadcházející éry jdeme oslabeni, vyčerpaní, rozhádaní a vnitřně rozklížení. Tak to se nám tedy opravdu povedlo!

Jenže - proč to vlastně píšu? Ti, co mají oči k vidění, toto všechno vidí a vědí. A jak se domluvit s těmi, kdo se domluvit nechtějí a možná už nějaká významná část z nich už ani není schopna domluvy? (Viz webová stránka zlínské farnosti.) Snad to sepisuji, protože doufám v dobrou vůli některých, o nichž se mohu domnívat, že by si zde třeba přáli něco jinak, než momentálně je, ale zároveň pochopí krajní nutnost uklidnění našich církevních poměrů. Jinak by se mohlo stát, že zde budeme bojovat až do úplného zničení všeho a nezbude zde nic, co by bylo možno pokračujícím sporem získat.












Zobrazit příspěvek č. 1087 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2015
Na okraj nově otevřených odsuzovačných webů

Skandály a pohoršení

Byly otevřeny nejméně dva nové "církevní" weby, které působí dojmem, že jsou to kanály do pekla. Nejen kvůli pochybné kvalitě informací, ale především kvůli plameni zloby, který z nich sálá.

Vzpoura proti sousednímu biskupovi už vzplála. Ano, již další vzpoura, resp. zase jeden pokus o puč. Už třetí biskup, který se dostal na seznam jisté skupinky jako kandidát na likvidaci. Tři biskupové za poslední dva roky. V hlubokých "katakombách" ukrytí anonymové, kteří nestojí ani na takové morální výši, aby se za své názory a činy zaručili svými jmény, vyvrhli z podzemí svůj jed na dalšího archijereje. Dokonce připojili i jeho fotografii a zveřejnili vybrané dokumenty z církevních úředních archivů. A rovnou vynesli nad archijerejem rozsudek. Podlost takového jednání nám bere dech. O teologické úrovni jejich počínání je zbytečné se bavit. Jediné, co může církev proti této katakombní chobotnici činit, je semknout se kolem svého archijereje. Když je stabilita církevního společenství v ohrožení, měli by všichni, kteří jsou k tomu duchovně a duševně ještě způsobilí, přijmout odpovědnost za další směřování této malé církve, zapomenout (alespoň na čas) na vzájemnou kritiku či druhořadé námitky, a držet při sobě a při biskupovi, kterého jim Bůh poslal. Je tu ještě tolik lidí, kteří pevným morálním postojem ubrání církev, nebo se opravdu propadneme do plesnivých "katakomb" intrik a kanálu pomluv?

Společným znakem všech zdejších vzpour, který by měl být dostatečně výmluvný, je skutečnost, že se bouří ti, kteří v církvi ještě nic (nebo skoro nic) nedokázali, proti těm, kteří pracují pro církev celý život. Nevzdělaní se vždy snaží pohanit ty, kteří něco vědí. Ti, kteří se koupou v kalu nečistot, hříchů a vášní či pochybných skutků, hledají smítko na jiných. Kdo má v oku trám, chce vyjmou třísku z oka bratra (Mat 7,4-5). A tak bychom mohli pokračovat... Je to smutné, ale tak to asi na světě chodí, a tak to prostě musí být.

* * *

Zdá se mi, že se někomu (skrývajícímu se v hluboké digitální anonymitě) stýská po chaosu, který byl v pražské eparchii před zvolením a ustanovením vladyky Michala. Kolik škody na církvi napáchala tato doba zmatku a nejistoty! Komu může vyhovovat její návrat? Jedině tomu, komu se nejedná o církev, ale o vlastní zájmy.

Což se však tito lidé nezastaví před ničím? O svém biskupovi na veřejných webech píší články, že je to podvodník a lhář. Nestydí se, zasvěceně se vyjadřovat o jeho dávných rodinných poměrech - a to včetně hloubkové sondy do jeho bývalého manželství. Při čemž si přisvojují právo kanonického soudu a posuzování jeho mnišství, zda je platné či neplatné. To je tak trapné, že to nelze vysvětlit jinak, než neuvěřitelnou záští a zoufalou touhou vyhnat pastýře z jeho funkce. Zloba a hříšné touhy zatemňují mysl. Asi proto jim nevadí, že jejich bulvární "investigace" a prohrabávání církevních archivů (včetně nedovoleného zveřejňování osobních dokumentů a korespondence) svým duchem připomíná ze všeho nejvíce středověkou inkvizici.

* * *

Co je ještě horšího, než vyvolávání skandálů v církvi?

»Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.« (Matouš 18,6-7) Ten, kdo chce pohoršit věřící a vyvolat skandál, si dokáže na každém něco najít.

Takový člověk, jehož by při troše zlé vůle nebylo možno skandalizovat, snad ani nežije. Zažili jsme to nedávno, když byl v Řecku nějakou dobu vězněn v žaláři dokonce i takový svatý člověk, jako igumen monastýru Vatoped. A to za snaživého přičinění specifického typu novinářů, kteří čmuchali, kde mohli i nemohli, aby ho obvinili, z čeho se jim zachtělo.
Pohoršení, čili dle řeckého textu "skandály" nebo ze slovanského textu bychom mohli přeložit jako "svody", patří mezi nejhorší zla, s nimiž je nám zřejmě zde určeno se střetávat. Možná se jedná o druh pronásledování církve. Je to jedno z těch sít, jimiž nás satan přesívá jako pšenici.

Kdyby si katakombníci chtěli počínat církevně, podali by své pochybnosti k synodu. Kdyby milovali církev, zdrželi by se veřejného poškozování církve. Jenže od dob skandalizace vladyky Kryštofa se u nás zabydlela stále replikovaná metoda - medializace. Jedna "láskyplná" režizérka už prý zapojila do "honu na biskupa" své kolegy novináře. Z takové "lásky" zamrazí.

Je zajímavé, že právě tito skandálníci za jiných okolností vzývají synod a jedině synod a nic než synod. Stále útočí na někoho, o kom se jim zdá, že synod málo ctí. Nyní, když by jediným řádným církevním postupem bylo obrátit se se stížností na domnělé problémy svého biskupa na synod, tak synod úplně obešli a nekanonicky ignorovali. Místo toho zvolili cestu násilí, snažíce se starého člověka, který má své nemoci, uštvat mediálním tlakem. Inu, láska má (jak vidíme) mnoho podob.

Právě oni jsou zde těmi, kteří nejhruběji porušují kánony a podléhají nejtvrdším kanonickým opatřením. Vždyť za podobné činy ukládají Otcové na sněmech nejpřísnější tresty. Asi všichni tušíme, kdo za těmito skandalizačními weby stojí a mohli bychom je povolat, aby se přísahou na evangelium očistili od podezření. Jenže co když by křivou přísahou přidali ke svým dosavadním hříchům další strašný hřích, z něhož by se už nemohli očistit zpovědí? Takže raději budeme jejich zlovolné kampani čelit argumenty a apelací na svědomí a rozum, než abychom jim přitěžovali na soudu Božím.

* * *

Do své kampaně zapojili osvědčené psychologické postupy: např. lovec sám sebe představuje jako pronásledovaného a svou "lovnou zvěř" vylíčí jako hrozného draka, před nímž nás musí ochránit.

Pod takovými záminkami tito lidé neúnavně skandalizují biskupy. Pokud se vymýšlejí intriky proti biskupovi ve funkci - s úmyslem jej odstranit z duchovního úřadu - hrozí, že by to mohl být jeden z nejhorších typů skandalizace, protože je zacílen nejen na nějakou osobu, ale na hierarchu a potažmo tedy na církev, která je hierarchy reprezentovaná a pastýřsky vedená.

Vyjádřil se k tomu i starec Paisij Svatohorec: "Buďme pozorní, abychom nevyvolali problém v Církvi a nezveličovali případné nevýznamné lidské nepořádky, neboť by tím mohlo vzniknout největší zlo a radoval by se Zlý (tj. ďábel) ... Bohužel mnozí dnes vyvolávají bouře v Matce Církvi ... Někteří se zabývají kritizováním druhých, ale nikoliv společným dobrem. (Kriticky) sledují druhé lidi více, než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně a krutě "smetli". A přitom, kdyby sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví (pomlouvači) páchají veliké zlo, protože - za prvé - obžalovávají (tj. odsuzují) bližního, a - za druhé - snižují ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají do duších nemocných ztrátu víry, nebo je pohoršují (tj. vytvářejí skandály). Kdo by mohl ospravedlnit jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? ... V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni ji poskytují své služby ... všichni jsou povinni vzájemně snášet nejen duchovní charaktery ostatních, ale i nemoci každého. Bohužel někteří kladou vůči druhým nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli stejný duchovní charakter, jako mají oni..." (Z výroků sv. starce Paisije; z chystaného překladu)

Ti, co pořádají skandály a pohoršení, nemohou vstoupit do Božího království, jak vysvětluje Písmo: »Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.« (Matouš 13,40-42) »Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?« (1 Korint 6,9)

Můžeme se však za tyto lidi stále modlit a doufat, že učiní pokání, aby je nepotkal takový osud. Bez změny myšlení a očištění srdce není duše takových lidí totiž sourodá s kvalitami nebeského království. Zřetelně to vidíme už zde v církvi. Je to jeden z aspektů církve - zde se ukazuje jednak, jaký kdo je, ale také, kým se stává a co v něm nakonec převládne. To je velice důležitá vlastnost církevního prostředí - především pro člověka samotného, aby se mohl vidět jako v zrcadle a ještě před svým koncem sebrat síly a změnit se. Nad těmi bratry, s nimž to jde od špatného k horšímu, je potřeba zaplakat a modlitbou se pokoušet vyprosit jim u Boha ještě nějakou možnost k nápravě... (To rozhodně neříkám s jakoukoliv ironií - vždyť není nic smutnějšího než vidět, jak se zlobou kazí lidská duše do podoby skoro démonické. Myslím na to, jaké štěstí má člověk, který se nikdy nemusel na něco podobného dívat.)

Možná by mohli biskupové vyhlásit celocírkevní modlitby a půst za duše bloudící ve lžích, zatemněné nenávistí a pořádající skandály. Chovám naději, že by jim společná modlitba církve pomohla k nápravě.



Pokání je pro nás všechny zatím stále ještě možné.

 









Zobrazit příspěvek č. 1086 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2015
Na webu orthodoxia.cz

Pár nových článků

Z překladatelského díla Michala Dvořáčka je na našem webu další článek: Bedlivá péče starce Georgia Grigoriatského o monastýr a misijní záležitosti.

Vaší pozornosti se doporučují i dva vzpomínkové články o nezapomenutelných zesnulých duchovních naší církve: prot. Miroslavovi Mužíkovi a prot. Alexandrovi Novákovi.







Zobrazit příspěvek č. 1085 jednotlivě

Administrátor --- 22. 9. 2015
16. NEDĚLE PO 50nici; o svěřených hřivnách

O hřivnách a závistivci

Podobenství, která Pán Ježíš pronášel, jsou často převzatá z reálií obyčejného života nebo z obecně známých společenských událostí či zvyklostí. Kromě jiného to má pro kazatele tu výhodu při výkladu, že může se může nad těmito fabulacemi zamýšlet na různých úrovních či si příběh otáčet tak, aby na něj mohl hledět z různých stran. Tím vznikají někdy zajímavé průniky do významu vyprávění, nečekané možnosti výkladu a potažmo lze odtud načerpat všelijaká v příběhu skrytá poučení.

Jedním z nejbohatších zdrojů celého spektra úvah se zdá být dnešní podobenství o hřivnách. Jeho osou je chování a osud toho, kdo zklamal očekávání svého pána, a se svěřenou jednou hřivnou nic nepodnikl. Zakopal ji. Z hlediska společensko-právního to bylo v té době zcela správné a chvályhodné jednání, protože zakopat svěřené jmění na místě, které bylo známo jen jeho držiteli, bylo považováno za spolehlivý a zodpovědný způsob úschovy.

Trezory ještě nebyly tak rozšířené, fabky a komplikované uzamykací systémy včetně elektronického zabezpečení - to vše je vynálezem současným a je to reakcí na skutečnost, že snad nikdy se ještě tolik nekradlo, jako dnes. (Kde jsou ty doby, kdy se auta nechávala nezamčená, nebo k relativně spolehlivému zabezpečení stačil zámeček ve dveřích a obvyklé používání klíčku k nastartování vozu; v současnosti bývá obyčejným standardem šest, sedm a více zabezpečovacích prvků.) Dříve kradli lupiči a obchodníci, zbytek společnosti kradl výjimečně. Dnes kradou tím či oním způsobem, přímo či nepřímo, loupeží či nepoctivostí, skoro všichni s výjimkou několika poctivců (možná je to tím, že tak velkou část společnosti tvoří obchodníci, čili překupníci, distributoři, prodejci, dodavatelé, transportéři, kšeftaři, bankovní pracovníci, dovozci, spekulanti...).
Když je v Ježíšově podobenství těžce kárán tento služebník, který se tak zodpovědně postavil k zajištění úschovy svěřeného stříbra, pak to tedy rozhodně není usvědčení z nepoctivosti, či lehkomyslnosti nebo lajdáctví při splnění úkolu opatrování cizího majetku. Nikoliv, ve hře je něco jiného.

* * *

Existují jiné tradiční výklady tohoto podobenství, které jsme zde jistě už někdy probírali. Dnes se pustíme do volného myšlení při pronikání do příběhu. Můžeme třeba hádat, zda ten, kdo dostal svěřenu jen jednu jedinou hřivnu, nepropadl závisti. Viděl, jak jeden služebník dostal deset hřiven, jiný dostal pět, ale on obdržel jen jednu jedinou. Možná to chápal jako křivdu a zmalomyslněl. Řekl si, že když pán tak málo důvěřuje v jeho schopnosti, nemá smysl, aby se o něco snažil. Nepochopil, že právě teď je ta doba, kdy se může osvědčit, ukázat, co dokáže, a získat v očích svého pána trochu více uznání a důvěry.

Jenže místo takových myšlenek se mu v hlavě stále jen honí závistivé úvahy, proč tamten dostal deset a tenhle pět, zatímco já jen jednu. Závist je hrozná vlastnost. Podle Otců je to nejbláznivější vášeň - člověk, který se nechá opanovat závistí, ze sebe před nebem i peklem učiní naprostého hlupáka. Zatímco ostatní vášně dávají člověku alespoň dočasnou a klamnou slast, tak závist nedává člověku vůbec nic, a navíc mu vše bere.

Závist ochromuje vnitřní tvořivé síly v člověku. Závisti propadlá lidská duše není s to nic vytvářet, jen ničit. Má-li člověk možnost, tak kvůli závisti spíše uškodí druhému člověku, než aby sám vytvářel nějaké hodnoty. Spíše bude kazit někomu práci nebo mu ji znemožňovat (když mu to jeho postavení umožňuje), než aby sám udělal něco jiného a lepšího. Lidské nitro závist uvádí do stavu vnitřní destrukce a zpustošení. Je to vskutku démonický stav - vždyť démoni nic netvoří, ale jen ničí, a vše kvůli sžíravé závisti vůči člověku či nepadlým andělům.

V tom služebníkovi z dnešního evangelia pracovala závist, ale skrývala pod maskou oddané a pečlivé služby pánu, jemuž se služebník snaží podkuřovat. To pán samozřejmě prohlédl, a proto tak přísně potrestal svého služebníka jako toho, kdo nejenže nepracoval, ale ještě se přetvařoval a svou neschopnost vydával za ctnost.

Zde se nám výklad pomalu překlápí do oblasti, kterou mívá Pán Ježíše ve svých vyprávěních zvláště na mysli, - tj. do vztahu mezi člověkem a Bohem. Závist nás činí podobným démonům a způsobuje, že ztrácíme Boží podobu. Kdo se vydá po této cestě ztratí nejprve schopnost porozumět Božím záměrům. Posléze se naplní hořkostí a jeho myšlení je ovládáno bolestí churavějícího srdce. A nakonec úplně ztrácí schopnost lásky. Lidi i Boha používá jen za nástroj ke splnění svých závistivých cílů. Závist nepřipraví člověka o víru - tento druh vášně je pozorouhodný tím, že v nás nezničí víru. (I démoni věří - a třesou se, jak praví Písmo.) Jenže naši víru znehodnocuje, protože lidské nitro, spalované temným plamenem závisti, ztrácí bohopodobnost. Tím dochází i ke zvrácení modlitby. Modlitbu závistivého člověka Bůh neposlouchá, ale místo Boha si ji bere ďábel. Své ke svému, že?

Mnozí zřejmě znají ten vtip - modlitba závistivcova: "Bože, dej ať sousedovi taky chcípne koza." Je to samozřejmě jen vtip, ale nese v sobě nějakou výpověď o absurdním duchovním stavu závistivého věřícího.

* * *


On dostal deset balónků, a já jenom jeden :-(

 
O závisti je známo, že vede člověka k používání dokonce i krajně zavrženíhodných prostředků k tomu, aby se pomstil tomu, komu závidí. Za co se chce pomstít? Ani sám neví. Za bolest v srdci raněném závistí. Prostě se mstí úspěšnému za jeho úspěch, moudrému za jeho moudrost, oblíbenému a uznávanému prostě za to, že vůbec existuje.

Jak je psáno v evangeliu, Pána Ježíše Krista vydali velekněží Pilátovi ze závisti. "Závist bledá, zkázu druhému hledá," říká přísloví. Podle velkopátečních posvátných hymnů se vydáním Krista na ukřižování židé provinili hříchem nevděčnosti vůči tomu, kdo jim dobro činil. Nevděk a závist kráčejí vždy ruku v ruce. Vidíme to v naší církvi - u samých kořenů současné krize je mj. závist vůči hierarchovi, jemuž se mnohé podařilo a měl úspěch. A to malí lidé neodpouštějí. Odpustí vám nezdar i neschopnost, protože si z nich mohou učinit podstavec pro svou osobu. A vedle neschopného člověka může vyniknout i malý člověk - malý svým srdcem, svou úzkoprsostí, svou nepřejícností, svým egoismem. Jenže vedle schopného vůdce společenství si malí lidé připadají ještě menší. A tak toho, kdo nad ně vynikal, pomluvili a zorganizovali převrat. Nezastavila je ani skutečnost, že to byl jejich dobrodinec, kterému vděčí za vše. Závist a nevděk, to je společný jmenovatel toho, co se u nás stalo a čeho jsme zde byli svědky.

A pokud to sami věřící skrze věrnost církevnímu řádu a úctu k eparchiální hierarchii nezastaví, bude se to opakovat znovu a znovu. Už jsou tu zase lidé, kteří se snaží z nějakých kanálů skandalizovat sousedního hierarchu, zpochybňovat, usvědčovat. A (jaký div!) nepoužívají při tom řádné kanonické cesty, při které za případným podezřením z nějakých pochybení může následovat podání neveřejné stížnosti k synodu či vyvolání církevního soudu. Jenže to by žalobci museli používat důkazy, které obstojí. Protože takové důkazy zřejmě scházejí, tak se používá cesta veřejné skandalizace, manipulace a vytváření vzpoury. V takových chvílích, kdy někdo otřásá pilíři církevní struktury, je důležité, aby si sami věřící dokázali uvědomit, že veřejné (či dokonce medializované) obvinění (neřku-li urážení) osob v církvi je zavrženo svatými Otci. Veřejné přetřásání negativních osobních vlastností či nesprávných skutků nějaké církevní osobnosti lze snad pochopit v případě předvolební diskuse v církvi, ale pokoušet se smést již řádně ustanoveného hierarchu z jeho postu, a to ještě ke všemu za pomoci veřejného a mediálního obviňování ze skutečné či domnělé nemravnosti, je na mravní úrovni hříšné a na rovině kanonické je to zločinné. Poškozuje se tím celá církev, a proto je za normálních okolností takový způsob necírkevního chování vyšetřován a případně trestán.

Vidíme, jak hroznou sílu má závist spalující lidské srdce. Dokáže rozvrátit i církev. Nezastaví se před ničím. Dokonce s oblibou využívá předstírání zbožnosti. Takže kdykoliv cítíme k někomu z bratří a sester nepřízeň a odmítavé rozpoložení v srdci, pak bychom měli začít pochybovat o upřímnosti své zbožnosti.

Jeden z kořenů závisti je nedostatek vděčnosti. Nevděk je opět jedna z nejhorších lidských vlastností. Odsouzení tohoto žalostného hříchu je skryto i v Desateru - ctít budeš otce svého a matku svou. Vztahuje se pochopitelně i na duchovní rodiče - a to tím více, čím význam duchovního převyšuje vše tělesné. Nejsmutnějším jeho projevem pak bývá nevděk vůči knězi či kmotrům, a kněze vůči svému světiteli. Je obtížné si představit, čím by mohlo být nevděčné chování ospravedlněno. Každopádně bývá na takovém chování něco jidášského a je v souvislosti s duchovním odumíráním takového nešťastníka. Asi všichni čtenáři cítí, že se tím opět letmo dotýkám i některých aspektů naší krize. Je to tak smutné téma, že raději je už nebudu rozvíjet a otočím list.

* * *

Jak krásný je pohled na člověka, který přijímá, co mu Bůh dává! Spokojí se s tím, co mu život přinesl, a s pozicí, do níž ho "osud" postavil. Krásný je pohled na takového člověka, protože v něm nacházíme vnitřní mír, radost a vyrovnanost. Zatímco závistivec je plný neklidu, neustále si na něco stěžuje, někoho přesvědčuje o své pravdě a něco proti někomu kuje. Je to nemocný člověk. Shlukují se kolem něj lidé podobně nemocní a nenaplnění či neklidní, jako je on sám. Toho všeho jsme zde byli svědky. Nic pěkného to nebylo.

Naopak vděčný člověk se stále raduje, a vždy nachází důvody k vděčnosti Bohu i lidem. Děkuje za každý den. Je krásné a inspirativní takového člověka znát a být mu nablízku. Jeden takový anděl v těle může vědět o Bohu více, než celá teologická škola plná učenců.

Dnešní čtení nás přivedlo až sem - k myšlence na duchovní povinnost vděčnosti. A to především vůči Bohu, ale zároveň i vůči lidem. Měli bychom přijímat, co nám život přináší, nereptat, ale vidět ve všem Boží péči o nás. Někdy se nás Bůh pokouší přivést k sebepoznání i skrze nedostatky a třeba i hříchy okolních lidí. „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). A tak se snažme - ač je to někdy těžký zápas se svým egoismem - vykřesat v sobě trochu té vděčnosti i za těžkosti, které nám způsobují naši drazí bližní a bratři.

A na úplný závěr o něčem pěkném - o pokoře:

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

(Jiří Wolker: Pokora)



P.S.
Výzva k vděčnosti v sobě obsahuje i biblické volání k tomu, abychom za všechno Bohu děkovali. »Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.« (1 Tes 5,18) Tedy děkuji ti, Bože, za tu jednu hřivnu, a děkuji i za půl hřivny. Ostatním dej mnoho darů, aby ti mohli přinést více užitku, já budu navěky dobrořečit za to, že o mně víš, a více mi už netřeba - kéž je navždy požehnané tvé jméno!

Na toto téma přeložil náš hypodiákon (jemuž tímto děkuji!) článek od archimandrity Daniela. Takže si můžete jako ilustraci v výše řečenému přečíst něco o vděčnosti: zde.











Zobrazit příspěvek č. 1084 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2015
Jak se ženy a muži stávají pravými velikány

K památnému dni Stětí Jana Křtitele

Příběh, který je v evangeliu (Mar 6,14–30) k tomuto dni podáván, je hrůzostrašný, až hororový, ale při tom zajímavý tím, že je sondou do hloubi našeho lidství - až k tomu, čím se kdesi v hlubinách odlišuje ženství a mužství - a jejich stín. V našich úvahách k tomutu tématu a dnešnímu svátku budeme čerpat z kázání sv. Jana Zlatoústého, které se nám dochovalo.

Nejsilnějším a nejstrašnějším je v našem příběhu obraz ženy - Herodiady. Právě na ní je ukázáno něco typického pro ženskou přirozenost. Jak praví sv. Jan Zlatoústý, žena je stvořena tak, že se může stát největším z lidí nebo nejhorším z nich. Tento fascinující potenciál, který v sobě samotný princip ženství ukrývá, je ve svém nejkrásnějším květu vidět na osobnosti přesv. Bohorodice, která je největší ze všech svatých. To bychom měli mít na paměti - nejblíže Bohu a největším v lidskosti i svatosti nebyl v celých lidských dějinách žádný muž, ale žena. Příklad této Nové Evy nám staví před oči pravidlo, které se někomu může zdát paradoxní, - že cesta vzhůru vede pro ženu skrze pokoru a poslušnost. Tím se stává každá žena velikou.

Obraz Herodiady nám naopak demonstruje, že touha po moci a vládychtivost dokáže ze ženy učinit to nejhorší, s čím se lze v lidském světě setkat. Tyto vlastnosti, které ženu úplně zničí - duchovně i morálně - a učiní z ní téměř démona, se mohou projevovat různě - prahnutím po vládě nad státem nebo společností či firmou, či jako touha někoho ovládat, s někým manipulovat. Žena může dychtit po panství nad mužem či si rozkoš vládnutí suplovat majetkem i jinými drahými věcmi, barevnými kovy a šatstvem nebo svou tělesnou krásou, kterou si s vynaložením neuvěřitelného množství energie, času a peněz pěstí. Dáma dokáže (s emocionální intenzitou pro muže nepochopitelnou) žárlivě soupeřit o prvenství v kráse s okolními "konkurentkami", klanět se své pohlednosti jako modle. Je politováníhodné, jak se sžírá bolestnou zlostí, když se této modloslužby adorující její krásu, neúčastní všichni z blízkého i vzdáleného okolí. (Podle jakési dávné legendy to byli démoni, kteří naučili ženy tajemství zkrášlování, kosmetiky a jiných tomu podobných dovedností.)

Dnes se pochopitelně už stala z kosmetiky běžná součást života a kultury naší společnosti, a nikdo v této zemi snad nehodlá ženám zakazovat líčit se, pokud chtějí. K dokonalosti nelze nikoho nutit. A šminky jsou při současném duchovním stavu lidí u nás tím posledním problémem. Nicméně na křesťanskou výzvu k pokoře a poslušnosti by pravoslavná žena slyšet měla. Vždyť je to výzva příkladu samotné Panny Marie.

1  ... vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním,
2  když uvidí váš čistý život v bázni Boží.
3  Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy -
4  nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
5  Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům. (1 Petrův 3,1-5)
Zde je načrtnut obraz ženského ideálu, který nespočívá ve vnější kráse, ale v tom, do jakého stavu přivede žena své srdce.
* * *

Pak v dnešním strašidelném příběhu vidíme dva muže: Jana Křtitele a Heroda. Jan Křtitel, úctyhodný pro mravní čistotu a svou spravedlnost. Herodes bezectný jako vladař i jako člověk kvůli své nespravedlnosti, neboť přestoupiv Boží zákon, žil ve smilstvu a nakonec míru svých nepravostí završil tím, že dal zavraždit toho, o němž věděl, že je nevinný a svatý. Co tyto muže přivedlo - jednoho ke spravedlnosti a druhého k nespravedlnosti? Jan na poušti přemohl své vášně, kdežto Herodes byl posedlý svými vášněmi, které jej zcela ovládaly, takže žil už skoro jako vepř. Vášně jsou pro muže původem pádu až na dno propasti nespravedlnosti. Zkrocení vášní však přivádí muže ke spravedlivému životu.

Proč spolu žili Herodes a Herodiada, ač to bylo nezákonné a národ to kritizoval? Bylo pochopitelně skandální, když vladař, od něhož se očekávalo, že půjde svému lidu příkladem, pošlapal Boží zákon, který byl principem národního sebeuvědomění a důvodem národní existence. Jenže Herodes bezhlavě toužil po smilstvu a Herodiada prahla po vládě. Oba přivedl jejich způsob života a myšlení téměř k zvířeckosti - Herodes je ovládán zvířecí bezuzdností v tělesných vášních, Herodiada posedlá duchem krutosti šelmy. Ženy hrozí ovládnout vášně duševní, např. vládychtivost, muže hrozí ovládnout vášně tělesné.

Muž pod vlivem přívalu vášně přichází o rozum. Každý muž to zná - jakmile se v něm probudí vášeň a narůstá, vypíná se postupně rozum a chování muže začíná být krok za krokem stále intenzivněji ovládáno vášní. Přesně to se stalo s Herodem, když před ním tančila Salome smilný tanec. Ztratil rozum a soudnost a nabídl jí vše, až do poloviny království. To může říci jen člověk, který je zdrogovaný nebo mu rozum zatemnila rozohněná vášeň.

Podlehne-li žena vášni mocichtivosti, stává se zlou. Její zloba se vymyká kontrole a stává se tím nejukrutnějším, co žije na zemi. Žena, která má od Boha nadání být zde tím nejněžnějším a láskyplným stvořením, dárkyní života, se proměňuje v naprostý opak těchto krásných vlastností. Náhle je z ní dravec, který jde chladně a promyšleně za svou kořistí. Proto Herodiada neváhá nastrčit svému "královskému choti" před oči svou svůdnou dceru a nechává ji předvádět se tak, jak se nesluší žádné ženě (natož dceři z vladařského rodu), jen aby ho dostala, kam potřebovala.

Podívejme se na jiný biblický příklad: Samson a Dalila. Samson, který měl už dříve slabost pro ženy, podlehl kráse Dalily a ovládla ho vášeň po ní, takže - ač to byl silák, bohatýr, obrovského vzrůstu, nejsilnější a nejudatnější z mužů, ztratil obezřetnost a nechal se Dalilou spoutat. Ten, komu dal Hospodin neuvěřitelnou fyzickou sílu, může být rozdmychanou vášní spoután jako slabý chlapec. Dalila prý také milovala Samsona, ale kvůli touze po penězích, pošlapala své city k němu, zradila ho a vydala nepřátelům.

Aby byly tyto zhoubné vášně přemoženy, musí se muž donutit spokojit se s jednou ženou a milovat jedině svou manželku. Překoná-li tím touhu po jiných ženách, může se stát spravedlivým mužem. Takový muž je způsobilý přijmout Hospodinova Ducha a dokáže se pak zachovat spravedlivě ve všech situacích, do nichž ho život přivede. Žena se musí naučit pokoře, přijmout muže za svou hlavu a poslouchat jej. Tato pokora ji povznáší ke svatosti a obdaří ji klidem a moudrostí. To je pro světské ženy jediná cesta do nebes. Pokora dá pak ženské modlitbě smělost a dokáže na Bohu vyprosit cokoliv dobrého.

Zároveň je překonání toho, co pro muže je "kamenem úrazu" a co je "kamenem úrazu" pro ženy, zdrojem radosti a skutečného štěstí. Bez pokory nedosáhne žena pokoje, a její srdce bude stále neklidné. Pramen blaha a uspokojení nachází totiž právě v pokoře. Muž zase v překonání touhy po smilstvu a cizoložství. Takoví lidé vnímají, že prožívají smysluplný život.

Tím, jak se ve společnosti rozmáhá smilstvo a nevěra, a všechny vášně jsou dovoleny, stává se narůstající část mužského pokolení nespravedlivá, loupeživá, zištná (korumpovatelná), bezcharakterní; slovo takových změkčilých mužů nemá žádnou váhu. A vládychtivé ženy, které se honí za kariérou, resp. našly větší zálibu v budování firmy či v dosažení vysokých manažerských pozic nebo v úspěchu, než v rození dětí a péči o ně? Co o nich říci, abychom je nezranili? Raději snad nehovořit. Často až příliš pozdě rozpoznají hořkost, která se skrývá na dně takového kalicha.

* * *

Před závěrem každého homiletického dílka by měla (dle klasické struktury) následovat tzv. aplikace, čili aktualizace tématu nebo jeho rozvedení do širších souvislostí. V naší současné církevní situaci se zacílení aplikace přímo nabízí.

Volání k pokoře není samozřejmě adresováno jen ženám. Žena má znát svou hlavu, kterou je muž, a muž má znát svou hlavu, kterou je Pán. Jedině v této hierarchické struktuře může manželství fungovat ke spáse obou, protože tak to odpovídá Božímu ustanovení. I v církvi platí - pro muže i pro ženy - že dobro sestupuje shůry na církevní život jedině, znají-li členové společenství svou hlavu. To znamená nepokrytecky uskutečňovat hierarchický princip církve. Když kněží ctí biskupa, věřící ctí kněze, kteří pak všechny vedou do Božího Království - muže, ženy i děti.

Avšak dnes máme v církvi dostatek herodů, kteří kvůli svým vášním (ať už je to pýcha vzpoury, nebo touha po penězích, prosazení své vůle nebo něco jiného), přestupují Boží zákon - Desatero, věrouku, tradici, kánony... Zmocňují se (ať už zvlášť či kolektivně) části pravomocí vrchního pastýře - a z biskupa si činí svou ovečku. A podle toho to se správou církve a jejím životem vypadá. Duch vzpoury a neposlušnosti, neshody a rozvrat. Jak to asi může dopadnout?

A ještě zpět k našim milým sestrám. Jeden ruský kněz, zamýšlející se v otištěném kázání nad událostmi kolem zavraždění Jana Křtitele, píše: "Mezi našimi křesťanskými ženami je také dost zlých herodiad, které nepřijímají poučení kněží, ale samy je chtějí poučovat. Jenže ať už je kněz jakýkoliv, je to Boží služebník oblečený do moci shůry. Dostávám celé balíky dopisů od špatných žen křesťanek, které nás, kněze, chtějí poučovat a dokonce vyhrožují: »Jestli neuděláte to, co chci, půjdu si stěžovat výš.« Nejprve jsem to všechno četl, ale byla to jen špína a hloupost; teď už to nečtu, ale házím to do kamen. A všechny tyto herodiady stojí zde v chrámě."

Kdepak, Rusko na nás nemá. To my jsme ještě dál. U nás naše ženy vyhrožují i biskupovi. Poučují ho, co je to láska, a spolu s touto láskou ho zahrnou i výhružkami, že ho budou "mediálně lynčovat" (ano, to se děje v pražské eparchii - jakási láskyplná žena, která stále něco někam píše o lásce, teď poslala svému biskupovi dopis s hrozbou lynčem v médiích). V jednom pražském chrámu organizují naše herodiady, roztouženě zamilované do mnicha, jehož biskup přeložil jinam, vzpouru proti eparchiálnímu archijereji (ale jinak jsou to velmi zbožné sestry).

* * *

Tak tedy, čím uzavřeme dnešní úvahy? Bůh pro všechny lidi vytyčil cestu, která vede vzhůru. Je to cesta od přízemnosti k velikosti. Přeje si, abychom se všichni stali velikány. Jenže v čem spočívá lidská velikost? Abychom se připodobnili Bohu. A jak se stáváme Bohu podobnými? Nelicoměrnou láskou. A jaká cesta přivádí k opravdové lásce? Je to překonání vášní.
Zde na zemi je to dílo nenápadné, ale pro Boží Království je to jedna z největších věcí, které zde můžeme učinit. Zdejším lidem to zůstává utajeno - ještě skrytěji, než poustevník v poušti:
»... mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on..."« (Matouš 11,11)

A co Pán Ježíš praví o podstatě toho díla? Co je k němu potřeba získat? Pokoru a čistotu od vášní, jakou mají děti:
»1 V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?"
2  Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
3  a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
4  Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.« (Matouš 18. kap.)
Tak se vstupuje do pravé lásky. Jen málokteré biblické čtení tak zřetelně, až drasticky, vykresluje, čím se liší láska od vášně, a jak neslučitelná je vášeň s láskou. Vášně spalují nitro člověka, činí ze srdce vyprahlou mrtvou poušť. A podobně se pak chová vášnivý člověk i ve svém životě - pálí mosty, vztahy se stávají pouští, dopustí se jakékoliv nespravedlnosti; člověk puzený vášní je schopen čehokoliv, nakonec i loupeže, násilí a - nedej, Bože, - třeba i vraždy.

Co všechno se dnes skryje pod slovem láska! Myslím, že se brzy dočkáme romantického filmu o Herodovi a Herodiadě, který bude mít podtitul: O velké lásce, které Bůh nepřál.

Ubohost a malost člověka zotročeného vášněmi je evidentní zvláště ve srovnání s velikostí, svobodou, spravedlivostí a milostivostí lidského ducha osvobozeného od vášní. Kdy už to můžeme pozorovat zřetelněji, než postavíme-li na jednu stranu Heroda s Herodiadou, a proti nim sv. Jana Křtitele?










Zobrazit příspěvek č. 1083 jednotlivě

Administrátor --- 9. 9. 2015
Chystá se u nás další puč?

Vzpoura přesně podle ústavy

V posledních dobách se v naší církvi stále častěji mává praporem ústavy a řeší se elementární otázky principů pravoslavného hierarchického řádu. Je na místě se ptát, zda ty principy naši současníci už opravdu nechápou, resp. zda to prostě nejsou ochotni (a případně už ani schopni) chápat.

Skutečnost, že zde máme vedle posvátných kánonů i ústavu, předpokládá jistou úroveň zralosti místního církevního společenství. Ústava od nás totiž požaduje určité schopnosti pokory, lásky a vzájemné úcty. Prostě lidsky řečeno schopnost se dobrovolně podřídit a společně tak pracovat ve prospěch celku. Do takového konstruktivního církevního prostředí byla ústava v dobách sv. Gorazda koncipovaná. Jenže pokud schází dobrá vůle a srdce křesťanů jsou ovládána duchem vzpoury, pak jsou jakákoliv "pravidla dobré vůle" jen zneužívaná k neposlušnosti a svévoli.

* * *

Chápu ústavu naší církve v tom smyslu, že je to adaptace kanonické praxe na místní poměry a zároveň, že umožňuje zapojení co největší části věřícího lidu do správy církve. Ve prospěch tohoto zaangažování věřících se biskup může vzdát části svých pravomocí a delegovat ji na sborové orgány.

K tomu je však potřeba ihned dodat: občas se tu hovoří o ústavní praxi, jako by měla zajistit jakousi demokracii v církvi. Pokud takové výroky nejsou jen nedorozuměním, ale myslí se vážně, pak je to zcela zvrhlé pojetí pravoslavného církevního života. Demokracie nemá v žádném případě v církvi místo, protože odpovědnost za správu církve, resp. eparchie, nese ve všech ohledech - před Bohem i před lidmi - jedině biskup, a proto nemohou být jeho pravomoci nikterak umenšeny, resp. uzurpovány nějakým orgánem, který žádnou duchovní odpovědnost nenese. Biskup, který by mohl být i v zásadních pastýřských či správních otázkách přehlasován nějakým sborem laiků a kněží, by nemohl nést odpovědnost. Vlastně by za takové situace ani nebyl biskupem ve funkci v plném smyslu toho slova.

Při výkladu ústavy musíme vycházet z toho, že praxe prováděná dle ústavy nesmí protiřečit kanonickému uspořádání církve a základní hierarchické struktuře církve. To ústava již od dob sv. Gorazda předpokládá, a proto jsou hned na jejím začátku kánony připomenuty. I kdyby se praxe církevní správy zakládala přesně na dikci ústavy, ale nerespektovala by při tom pravoslavnou věrouku a kánony, byla by to praxe bez debat heretická a nalézala by se mimo jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev.

Smyslem ústavou konstituovaných sborových orgánů není žádná demokracie v církvi, ale misijní zapojení co nejširšího okruhu duchovních a věřících do správy církve. Pochopitelně se tím však myslí takové zapojení, které odpovídá jejich postavení, čili nemohou suplovat biskupa. Má-li zůstat jejich působení v těchto orgánech v rámci pravoslavné církve a její věrouky, pak se samo sebou rozumí, že toto působení musí podléhat vedení biskupa.

Jelikož se pastýřské a správní vedení církve přímo odvíjí od duchovenských a hierarchických pravomocí, platí pro správu církve analogie se svěcením duchovenstva. Stejně jako sebevětší počet kněží a laiků nemůže kolektivně vysvětit ani jednoho biskupa, ale jediný biskup může vysvětit libovolné množství kněží, tak žádnému počtu kněží a laiků nemůže být v pravoslavné církvi dovoleno, aby přehlasovali biskupa. Biskup se samozřejmě může podřídit názoru sborového orgánu dobrovolně a může na něj v některých záležitostech delegovat svou pravomoc a odpovědnost (stejně jako může biskup např. delegovat kněze a poslat jej vysvětit chrám, což jinak konají jedině biskupové), ale ve věcech, které považuje pro správu církve a její pastýřské vedení za podstatné, musí mít biskup možnost prosadit svůj názor. Jinak buď nestojí ve své církvi na postavení biskupa, nebo to není pravoslavná církev.

Prosím, mějme na paměti, že v životě církve nelze od sebe úplně oddělovat věci správní, záležitosti kanonické a hierarchické a věci věrouky či spirituality. Všechno jsou to sice určité tématické oblasti, ale jsou spolu vždy bytostně propojeny. Kanonické věci jsou neoddělitelné od spirituality (kdo se bouří proti biskupovi, vzdaluje se od vnitřního míru a nemůže se správně modlit, a znemožňuje to i mnoha dalším); hierarchický řád církve je přímo propojen s věroukou, čili s vírou v Církev Kristovu, kde stojí apoštolé a jejich nástupci biskupové na místě Kristově. Je to podobné jako v biologickém těle, kde jsou jednotlivé orgány a mají různé funkce, ale všechny jsou na sobě vzájemně závislé, ovlivňují se a jejich činnost je propojena; dohromady pak společně vytváří živoucí organismus. Proto není možné říci biskupovi: "Ty se starej o věci pastýřské, hlásej slovo Boží, vyučuj věrouku a služ liturgie, a záležitosti správní, personální a finanční nech nám, o to se nestarej."
Kdybychom dovolili, aby u nás nějaký sbor laiků a kněží přehlasoval biskupa a podřídil si ho, takže nebude mít možnost vykonávat v plné míře své biskupské správní a pastýřské pravomoci, tak už nejsme v pravoslavné církvi, ale spíše v Církvi československé husitské, kde prvního tamního patriarchu "vysvětil" nějaký kolektivní orgán kněžstva, a kde mohou kněží a laikové ustanovovat a odvolávat biskupa, jak se jim zachce. V takovém případě by už nebylo žádného důvodu, proč bychom nemohli hlasovat třeba i o věrouce a kolektivně rozhodovat, zda budeme v naší "pravoslavné církvi" uznávat Boží Trojici, či nikoliv (jako se to prý kdysi dělo v Církvi československé).

* * *

Ano, součástí místní tradice je existence různých sborových orgánů, kde mají zastoupení biskupové, kněží i laici: sněm, různá shromáždění a rady. Tyto orgány mají ústavou definované své složení i svou úlohu v církvi. A tato úloha není rozhodně malá. Máme-li však zůstat součástí světového svatého Pravoslaví, musí se vše toto dít nejen podle ústavy, ale samozřejmě i podle posvátných kánonů a věrouky. A to znamená, že eparchiální biskup má plnou pravomoc nad svou eparchií. V pravoslavné církvi mu tuto pravomoc nikdo nemůže upírat. Nezpochybňujeme, že je u nás ústavou zavedeno, aby se v obyčejných správních záležitostech biskup (s ohledem na místní poměry a potřeby zdejší církve) části této pravomoci dobrovolně vzdal, aby si dal poradit a dal možnost všemu církevnímu lidu, který je zastoupen zvolenými členy sborového orgánu, podílet se na správě církve. Hierarchické postavení biskupa však nepřipouští, aby nemohl ve věcech důležitých vést církev podle svého svědomí, své moudrosti a podle duchovního daru, který mu byl při chirotonii udělen.

Jaké jsou pravomoci eparchiálního biskupa v rámci jeho eparchie? Na to lze odpovědět jedním slovem: "Všechny." Rozumí se, že s výjimkou těch věcí, které jsou věroukou či kánony biskupovi výslovně zakázány.

* * *

Když vladyka Gorazd koncipoval místní ústavu, měl kolem sebe v církvi lidi, kteří ve své většině ctili hierarchické postavení. Patřilo to ostatně k tehdejší době, kdy měli lidé ve společnosti všeobecně větší úctu k autoritám a více smyslu pro podřízení se tradicím a řádu; většina pravoslavných věřících navíc přestupovala z katolické církve, kde byla hierarchická správa církve běžně známou věcí. Navíc požíval vladyka Gorazd i významné osobní vážnosti a nelicoměrné úcty od svých spolupracovníků a věřících (platí to alespoň pro většinu z nich). Takže církev podle místní ústavy docela dobře fungovala a žádný sborový orgán by si zřejmě nedovolil postavit se do tvrdošíjné opozice vůči svému vladykovi.

Dnes je situace úplně jiná. Duch poslušnosti a úcty k biskupské úrovni už není zdaleka tak silný a tak rozšířen, jako tenkrát. A nehovořím tu o ateistickém okolí, ale o společenství věřících. Nemá smysl to příliš rozebírat, všichni jsme dětmi své doby, všichni jsme tímto úpadkem poznamenáni. Jenže sborové orgány nemohou v pravoslavné církvi pracovat k prospěchu církve, pokud vzdorují vedení svého biskupa. To je potom stav, který paralyzuje církevní život.

* * *

Jak to řešit? Biskupa podle kánonů vyměnit nelze (to by byl puč a pučisté tím kanonicky a posléze i duchovně činí velký krok ven z Církve). Ani ústava ani kánony však nebrání vyměnit členy sborového orgánu. Pokud nemohou spolupracovat s biskupem, pak při troše zbožnosti uznají, že takový stav je v pravoslavné církvi absurdní a nic dobrého nepřináší. Svolá se nové ES a eparchie má možnost otevřít bránu novému vývoji. To přece není tragédie.

Pokud by opozice sborových orgánů vůči biskupovi pokračovala, pak by tím sami opozičníci kladli na stůl otázku, zda jsme vůbec způsobilí k samostatné církevní existenci, či zda by se neměla naše ústava zásadně upravit či dokonce změnit do té míry, aby jen realizovala základní kanonický řád. Dostatečným důvodem k takovému vývoji by bylo zjištění, že nejsme schopni plnit zároveň ústavu i kánony, že nemáme lidské schopnosti a duchovní způsobilost, které ústava od zvolených činovníků předpokládá, a že tedy byla koncipována pro jinou dobu, než je ta naše.

Obavy však vzbuzují zvláště projevy duchovního stavu některých lidí, jimž dává ústava postavení, z něhož mají možnost vytrvale rozvracet církevní společenství, aniž by se z toho museli někomu zodpovídat. Vždyť lidé nepokorní, zpupní, jimiž cloumá duch vzpoury a nepokoje, si vždy najdou nějaký důvod k neklidu a neposlušnosti. Zkušenost ukazuje, že nikdy nebudou spokojeni. Bude-li se situace u nás dál vyvíjet v současném protestantském tónu, dostaneme se do stavu, kdy zde bude muset někdo obnovit kanonický řád. Rád bych věřil, že jsme ještě schopni se vzpamatovat a začít se chovat jako pravoslavní věřící, kteří ctí církevní hierarchické principy, na nichž stojí kanonická struktura církve už od dob samotných svatých apoštolů.


P.S.
Nekomentované obrázky projevů dnes všeobecně triumfujícího ducha ducha vzpoury z Ruska a z Kosova i z české kotliny. Stále tentýž duch, který působí v dějinách lidstva, duch nepřítele zbožnosti, Božího řádu a pokoje. A vždy pod záminkou svobody, bezpečnosti a všelikého lidského blaha na zemi:










Zobrazit příspěvek č. 1082 jednotlivě

Administrátor --- 17. 8. 2015
Nové články o athonských starcích

Hlas ze Svaté Hory Athos

Další dva články o Svatohorcích na rozcestníku Rady a výroky svatých Otců: Láska k pravdě a duchovní zápasy starce Georgia Grigoriatského a Osobní svědectví o starci Paisijovi starce Georgia Grigoriatského







Zobrazit příspěvek č. 1081 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2015
Nové články

Na website Orthodoxia.cz jsou dva nové články

Dopis Paisije o duchovním životě

Zářivé odrazy lásky v Kristu starce Georgia Grigoriatského

(Z překladatelské dílny br. Michala Dvořáčka)






Zobrazit příspěvek č. 1080 jednotlivě

Administrátor --- 1. 8. 2015
Z dopisu sestry Marie Kabošové

Ke svátku sv. Serafíma Sarovského

Kdo věří v Kristovo Vzkříšení a nepochybuje, tak ví, že svatí ,vyznavači, mučedníci, učitelé Církve, apoštolové , schimonaši, všichni zesnulí s vírou v Kristovo Vzkříšení jsou tu stále s námi, aby nás povzbuzovali, potěšili a pomáhali VIDĚT CESTU, v záři světel, záplavě neonů a blikajících lákavých světýlek rozeznat JAS SVĚTLA KRISTOVA VZKŘÍŠENÍ.

...V roce 2004, kdy jsem si přivezla ze samarské gubernie z obce Archandělské prameny - Archangelskije kluči - KLÍČE, které dal sv. Serafim Sarovský zdejším laikům, aby byli ve svorném bratrském a sesterském společenství schopni překonat časy, kdy kněží i biskupové budou upadat do strašlivých pokušení , kdy nebude mnichů a kláštery budou jen budovami, o jejichž vlastnictví se budou přetahovat jedni s druhými. Bez jakékoliv bázně Boží je raději i zapálí, jen aby ten majetek nepřipadl druhému. KLÍČE pro dobu, kdy kněží nebudou sloužit Bohu, ale modlám mamonu, a domy Boží měnit na kostely s.r.o., kdy arcipastýři nebudou chtít vést stádo, hledat a zachraňovat každou zbloudilou ovečku, ale budou se mezi sebou přít o obsahu písmenek kánonů a zapomínat přitom na těch pět nejdůležitějších písmenek, bez nichž nic dalšího nemá smysl: LÁSKA.

Jenže, kde tu lásku vzít, když jsme si nechali otrávit mysl i srdce potoky špíny, aniž bychom si uvědomili, že ten kýbl, který horlivě vyléval jeden na druhého, nám do ruky strčil takový nenápadný UJO Tasemník (tj. pokušitel; pozn. red.), na hlavu nám hodil chomout a už si nás vede na cestu blikajících světýlek a neonů a do své stáje. Srdce se pak scvrkne - a jak ho chceš naplnit láskou? A když nedýchá, nehoří – „hnije a smrdí“, jak hezky napsal na svém facebooku hokejové rodině bratr Jaroslav – Jaromír Jágr. A aby ten zápach mohl vyvanout, bývá někdy v chrámech nevysvětlitelný průvan. Takový zvláštní větřík.

Kdosi nám vyčítal, proč jsme na konci minulého roku pořídili do chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech tak velké a drahé panikadilo, není to zbytečné, nebylo by lépe ty peníze investovat do něčeho jiného? Ale Bohu známý dárce chtěl, abychom pořídili právě tak velké a těžké chrámové osvětlení. Protože když si začne ten zvláštní vítr hrát s panikadilem a ono se začne pohupovat, zrak se obrátí ke kopuli, kde tě oslepí Kristova tvář a duše hříšníka se hrůzou zachvěje. Co kdyby na mne ten půltunový lustr spadl a rozmáčkl mne jako mouchu? Je horko, v chrámu k zalknutí – dusno, vzduch se nepohne a dal by se krájet. A panikadilo se pomalu otáčí jako kyvadlo hodin... Kolik mám ještě času, než mne sem přinesou a položí na katafalk?

V roce 2001 jsme měli 1. srpna krásnou liturgii! Když jsme den poté na sv. Elijáše křtili Jaromíra, netušili jsme, že v následujících dnech nás čeká pohroma: chrám bude vykraden. Na to ráno si pamatuji dobře. Otec Silvestr mne prosil, abych hned přijela s fotoaparátem a vše pečlivě zaznamenala. Smutně civěly černé díry v ikonostase i bočních oltářích. Zmizela naše zázračná ikona Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Zmizelo vše – až na ikonu s ostatky sv. Serafima ze Sarova. V jeho pomoc jsme pak doufali!

A skutečně! Po 40 dnech modliteb se nám vrátilo všechno zpět – jeden ze zlodějů měl totiž tak dramatické sny, že nevydržel a zavolal o. Silvestrovi s nabídkou: chtěl mu odprodat naši zázračnou ikonu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Kriminalisté potom našli všechny ikony a kompletní ukradené bohoslužebné vybavení našeho chrámu, celý kamion těsně před odjezdem do zahraničí.

Svatý Serafim pomáhá stále – i u nás!

Spolu s ranní modlitbou vám dnes, drazí vladykové, důstojní otcové, milí bratři a sestry, posílám krátký film o Divotvůrci Serafimovi, který měl premiéru 8.6.2008. Možná jste ho už viděli, ale právě dnes stojí za to si ho pustit ještě jednou a připomenout si aktuální odkaz i pro naši církev.

Zde je link na kratičký film, který jsem natočila pro Českou televizi v r. 2008: ceskatelevize.cz

Sama bych nebyla schopná správně rozhodnout, které informace, a které myšlenky mají zaznít na tak extrémně krátké ploše 12 minut, tak jsem se stala pokorně „lopatou“, nástrojem v rukou Božích a mé ruce si pak vedl sám sv. Serafim. Kdykoliv je mi úzko a musím překonat nějakou nepřízeň, překážku, pochyby, nemoc – vždy si znovu pustím tento film, abych si připomněla cestu a život sv. Serafima – a hlavně to nejdůležitější poselství, které zazní na konci filmu a které bychom si měli opakovat každý den a každou hodinu.

S láskou v Kristu

Maria





Zobrazit příspěvek č. 1079 jednotlivě

Administrátor --- 24. 7. 2015
V čem je husitství aktuální?

Význam mučedníka mistra Jana Husa

Už jen samotná skutečnost, že se články a zamyšlení či glosy na podobná témata o Jana Husovi neustále píší (a letos je to u příležitosti kulatého výročí úplná smršť různých hodnocení této osobnosti), svědčí o tom, že je potřeba se s tímto tématem vyrovnávat a zpracovávat jej. Kdyby zde toto tušení velikosti, významu a odkazu Jana Husa nebylo, nepsalo by se o tom v takové míře a Jan Hus by zajímal je úzký okruh historiků.

Pokud by se jednalo "jen" o světce, ale nikoliv o významného světce a oslnivý úkaz našich dějin, pak by samotné znění tématu našeho zamyšlení bylo vlastně trochu vlastně trochu zvláštní, že? Vždyť jedná-li se o mučedníka, pak mudrování o jeho "významu", není zrovna adekvátním ohlasem na jeho duchovní dílo. Píšeme snad tolik článků s názvem např. "Význam mučednictví sv. Václava"? Na světce prostě hledíme z trochu jiného úhlu pohledu, takže pojmy "význam" či "odkaz" bývá ve vztahu k jejich životům často jaksi nepřípadný. Avšak - protože se ohledně mistra Jana Husa zamyšlení o jeho významu a odkazu hojně a neustále píší, a protože je to nejen mučedník, ale i významný myslitel a dějinná osobnost i morální autorita, pokusme se nyní z pravoslavného hlediska ohodnotit jeho poselství.

Pán pravil: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“. A dále pravil: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15,18-20) Jana Husa pronásledovali až k nejhroznějšímu způsobu popravy. Tím se jako pravý křesťan podobal svému Pánu. Ježíše Krista usmrtili nejodpornějším tehdy používaným způsobem - ukřižováním; Jana Husa neobávanějším tenkrát způsobem - upálením. Husa i Jeronýma tak nenáviděli, že dokonce i popel po jejich upálení vhodili do řeky, aby po nich na zemi nic nezůstalo.

 
Začneme u té nejznámější a nejvyzdvihovanější součásti Husova odkazu: pathos pro pravdu. Vyzdvihnutí pravdy jako takové, jejího významu a smysluplnosti - to je protiváha všemu pragmatickému, účelovému, cynickému či materialisticky praktickému. Tento idealismus je ze zorného úhlu věčnosti klíčem k vedení správného pozemského života. Vždyť duchovní rovina je nadřazena morálce, a mravní hodnoty jsou nadřazeny všemu materiálnímu a světskému. To platí i pro církevní poměry - tenkrát i dnes.

V ústech Jana Husa mělo slovo "pravda" pochopitelně především evangelní význam. Je to způsob osvojení si Ducha Ježíše Krista. Čili život nikoliv dle těla, ale v Duchu. "Nežijete dle těla, ale dle ducha, pokud ve vás žije Duch Svatý. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho." (Řím 8,9; pravosl. překl.) "Přijali jsme Ducha, v němž jsme (Bohem) přijati za syny. Je to Duch, v němž voláme: Abba, Otče!" (Řím 8,15; pravosl. překl.) O Duchu Svatém, jehož přítomnost je charakteristickým znamením pro pravé křesťany, pravil Pán Ježíš, že je "Duch pravdy", když říká učedníkům: "Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude." (Jan 14,16-17)

Z toho můžeme vyvodit, že není-li v člověku alespoň jiskřička horlivosti pro pravdu, není příbytkem Ducha pravdy, čili Svatého Ducha, a nejspíš není ve skutečnosti ve svém nitru křesťanem.

Tou pravdou, kterou dává Duch Svatý a činí nás na ní účastnými, se mj. myslí pravý křesťanský život - pravá víra vyvěrající z Písma svatého a spravedlivé skutky. Maně se nám vybaví tropar zpívaný biskupům: "Jako pravidlo víry, obraz tichosti a učitele zdrženlivosti, zjevila tě stádci tvému pravda skutků tvých..." (Tropary a kondaky svatým - z obecné mineje)

V této souvislosti můžeme na ilustraci uvést dobové vyprávění o upálení mistra Jana Husa: »Než však hranice byla podpálena, přišel k němu (tj. Janu Husovi) říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: "Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti".« Tak chápal své trvání v pravdě Jan Hus. To je duch, v němž zemřel jako svatý Kristův učedník.

* * *

Držet se poznané pravdy je velká věc. Máme na mysli nikoliv pravdu v názorech týkajících se druhořadých záležitostí, ale pravdu, která se vztahuje ke smyslu lidského života. To je pravda, pro kterou lze i umřít, neboť jejím zapřením by ztratil lidský život svůj nejvyšší cíl. Život bez této pravdy je pouhým biologickým přežíváním, duchovním živořením. Lidské existenci bez vztahu k pravdě schází velikost a důstojnost pod hvězdami. Už Sokrates chápal, že pravý filosof ručí za hlásanou pravdu svým životem.

Rozměr ctnosti někdy můžeme odhadnout podle velikosti hříchu, který je vůči této ctnosti opačný. Z pravoslavných katechismů víme, že existuje několik nejhorších hříchů; to jsou hříchy, které podle evangelia nemohou být člověku odpuštěny, protože tento druh hříchů učiní člověka vnitřně mrtvým a nezpůsobilým přijmout odpuštění - v nitru se z člověka stane démon, který je v samotném svém duchovním základu tak zkažený, že nemůže vydržet společenství s Bohem, ale zůstává navěky ve stavu vzpoury. Evangelium nazývá tento druh hříchů - rouháním se Duchu Svatému (Mat 12,31). V pravoslavném katechismu se dočteme, co se konkrétně pod tímto souhrnným označením skrývá. Kromě jiného se tam uvádí, že to znamená - protivit se poznané pravdě.

Jestliže vzpoura či lhostejnost vůči poznané pravdě je jedním z nejhorších hříchů, pak z toho můžeme vyvodit, že naopak věrnost poznané pravdě je jednou z největších ctností. A obětuje-li kdo pro poznanou pravdu o Bohu a pro pravdu evangelia dokonce svůj život, je to zřejmě největším a nejsvětějším skutkem, který může být člověkem vykonán. A nebo to můžeme říci ještě jinak - pokud se zapřením poznané pravdy oddělujeme od Boha navěky, tak obětování života pro poznanou pravdu nás sjednocuje s Bohem více, než jakýkoliv jiný skutek.
Pán Ježíš sám sebe ztotožňuje s nejvyšší Pravdou: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6)

K věrnosti Kristu - jakožto Pravdě - a jeho slovům nabádá sám Pán Ježíš: "Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly." (Mar 8,38) Na tato slova evangelia pamatovali svatí mučedníci, když na výslechu nezapřeli Pána, ale raději pro věrnost jemu prolili svou krev.

Podobali se tím svatým apoštolům, na nichž se naplnilo proroctví Kristovo: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat ... Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne." (Jan 15,18-20 a 16,1-3)

Toto setrvání věrnosti v pravdě je zároveň pravou láskou, kterou od nás Bůh žádá: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (Jan 15,13) Své apoštoly a pravé učedníky prohlašuje Pán Ježíš nikoliv už jen za služebníky, ale právě za své přátele - za ně z lásky umírá On, a oni z lásky umírají pro Něho. (Jan 15,14-15)

A ještě jedno biblické napomenutí, ve svém podtextu varující, že zřeknutím se Krista se křesťan zříká Svatého Ducha a svého křesťanství: "Nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení." (Efez 4,30)
Mučednictví je tudíž skutečným zábleskem svatosti na tomto světě. Příklad mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského je nejen chloubou našich dějin a našeho národa, ale především inspirací. Jejich příklad povznášel předchozí generace k idealismu a k hledání smyslu národních dějin i jednotlivého lidského života. Kéž by tito dva skvostní mučedníci inspirovali k témuž i nás a pomáhali našim současníkům odvracet duševní zraky od pozemského k nebeskému.

* * *

Husitství jako dějinný most

Na samotný úvod tohoto oddílu bych rád připomenul, že Husa musíme vždy vnímat v kontextu umírněného husitství, které osobnost Jana Husa vysvětluje.

Začal bych tuto další úvahu připomínkou milánského ediktu, kterým bylo v r. 313 ukončeno pronásledování křesťanství. Éra persekuce prvotních křesťanů, která trvala přibližně tři staletí, byla slavnou dobou a dala církvi zástupy svatých. Nejen že se nepodařilo křesťanství vyhladit, ale naopak pronásledováním církev sílila a rostla. Krev mučedníků se stávala semenem nových křesťanů. Tak jsme zvyklí na tuto epochu nahlížet. Stranou našeho pohledu zůstává skutečnost, že po třech staletích začal docházet dech nejen pohanským pronásledovatelům, ale i v církvi se začala projevovat jakási únava. Množily se případy odpadání od víry. Čím dále tím častěji se stávalo, že zatčený křesťan tváří v tvář hrozbám, mučení a smrti, přistoupil na kompromis, což pochopitelně znamenalo zříci se Krista. Ukončení pronásledování bylo pro rozrůstající se část křesťanstva, jejíž morální síly začínaly pomalu kolísat, úlevou a darem s nebe.

Jak to souvisí s naším tématem? Po zákazu oficiálních projevů východní slovanské bohoslužby se pravoslaví přesunulo do "podzemí" čili do lesů a skrytých míst. Udržovali je pravoslavní poustevníci, tzv. "černorizci". Existovalo mimo oficiální a povolenou církevní linii (12. a 13. stol.). Bylo oficiální církví prohlašováno za herezi, případně za pohanství (viz způsob, jak se o starobylých pravoslavných církvích vyjadřuje autor stížnosti na chování Jeronýma Pražského ve Vitebsku). Po více než dvou staletích bylo toto hnutí stále při síle, možná dokonce expandovalo. Jenže kdyby nemělo možnost se v 14. či 15. století veřejně projevit a společensky konstituovat, jak dlouho by ještě vydržel tento způsob jeho skryté existence? Sto let?, dvě stě nebo tři sta let? Bylo by otázkou času, kdy by toto hnutí černorizců vymizelo buď postupným vyčerpáním sil nebo bylo vyhlazeno krutou persekucí. (Začal s tím už Karel IV. - v rámci projektu ustanovení slovanských monastýrů, z čehož byl však realizován je vznik kláštera Na Slovanech, chtěl Karel IV. dostat udržovatele slovanské bohoslužby pod kontrolu, a zároveň hodlal postavit mimo zákon a pronásledovat všechny, kteří by se nepodrobili a zůstali v lesích).

Jan Hus se svými společníky (a potažmo husitství) dali národu možnost masového, veřejného a horoucího návratu k cyrilometodějským kořenům. Promyslet, procítit tyto své kořeny, přihlásit se k nim, obhájit si je a bojovat za ně. Obnovit tuto sebeidentifikaci v plné síle a začít na ní budovat něco dalšího. Na dvě století zde mohla probíhat duchovní obnova (kvůli pádu Byzance se však nepodařilo dokončit započatý proces napojení husitů na pravoslavnou církevní hierarchii, a proto se obroda posléze propadá do bloudění, sporů a vnitřního vyčerpání). Ačkoliv tento obrodný proces ukončila pobělohorská rekatolizace, zůstala po tom v národní paměti jednak vzpomínka na veliké vzepětí našeho národa, a kromě toho - ten čas, který byl husitské éře shůry dán, stačil na oživení ducha původní cyrilometodějské zbožnosti, která v husitství našla svou aktualizaci a nové vyjádření.

Kdyby zde nebylo husitství, pak by zřejmě bylo cyrilometodějství pro nás ztraceno a jakákoliv vzpomínka na ně by se vytratila v době baroka. Nebýt husitství, nedošlo by pak zřejmě po dvou až třech staletích k oživení ideje obnovy a rozkvětu české národnosti a její kultury v rámci národního obrození. Už jenom samotný fakt, že se obrozenci měli na koho odvolávat při svých snahách, je daleko významnější, než ta skutečnost, že s památkou Husovou se v té době zacházelo v některých ohledech poněkud kreativně. Kdyby nebylo husitství, nebylo by českých bratří a kralické Bible, která byla základním pramenem pro obnovu českého jazyka v době obrození. Národ si skrze kralickou Bibli udržoval v temné době rekatolizace vzpomínku na dobu předbělohorskou, a to byla jedna z linií, jimiž se udržovala kontinuita národní paměti.

Hus stál u obnovy českého jazyka (používal jej při kázáních, upravil pravopis atd.) i u obnovy domovských práv českého živlu v těchto končinách (prosazení českého vlivu na univerzitě, viz dekret kutnohorský). I tyto snahy jsou ozvěnou cyrilometodějství, a na ně pak bylo možno v 19. století navázat. (Možná bychom bez husitství dopadli jako polabští Slované, kteří se rozpustili v agresivním německém živlu.)
Idea samostatné existence našeho národa stojí na těchto třech sloupech: 1.) národní církve (co se týče původní zde zaseté víry a praxe, jazyka pro bohoslužbu a církevní správy); 2.) národního jazyka a písemnictví; 3.) národní kultury a učenosti. Kromě doby velkomoravské jsme nikdy všech tří pilířů zde v plnosti neměli, ale už samotná snaha o ně nám pomáhala se udržet.
* * *

Zmíním ještě jeden specifický aspekt Husovy památky. Ne o každém světci lze tvrdit v takovém rozsahu a míře jako o Janu Husovi, že nás nutí přemýšlet. Hus za svého života nebyl kontemplativní světec, ale myslitel. Na hranici jej (kromě věrnosti Kristu) přivedlo jeho myslitelské dílo, které jej přivedlo k promyšlení evangelia. Za poznanou pravdu musí myslitel ručit svým životem - to je sokratovský princip (Sokrata právě v tomto kontextu považovali dávní křesťané za "křesťana před Kristem"). I Hus - v uvedeném smyslu náš místní Sokrates - tedy musel věrnost poznané pravdě dosvědčit svým mučednictvím.

Jako Sokrates své současníky rozčiloval tím, že je nutil přemýšlet, tak i Hus nutil lidi tehdy i dnes uvažovat a promýšlet i věci zdánlivě samozřejmé, a tím "jde na nervy" spoustě z nás, protože "myšlení bolí" (jak se říká). To je vidět právě v dnešní době, která je - co se myšlení týče - citelně línější, než doby předchozí (asi je to tím, že jsme část svých mozkových funkcí s úlevou přesunuli na počítače, smartfouny apod.) Mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský nás i dnes nutí hloubat, obracet pozornost k základům naší víry a církve, konfrontují nás s pravdou evangelia. Pod hladinou evangelní prostoty jsou nezměrné hlubiny tajemství a nevyčerpatelné zdroje duchovních sil. Do tohoto "světa pod hladinou" uváděl např. sv. starec Paisij či jiní starci, a lidé užasli nad tím bohatstvím, které tam viděli. Tyto hlubiny duchovního života je potřeba stále připomínat i nám pravoslavným, kteří se při své povrchnosti tak často zamotáváme do komplikovaných obřadů, složitého teologického rozumářství či do magie duchovního folklóru. Snad i nás mučedníci Jan a Jeroným osloví k tomu, abychom především promýšleli biblické poselství.

* * *

Husitství je tedy přinejmenším jakýmsi mostem, po němž byla předána cyrilometodějská idea a česká národnost z předhusitské éry do moderní doby. Podobně jako všechny hodnoty přesahující život jednotlivce musejí být vykoupeny mučednickou krví, tak i předání této velkolepé hodnoty - tj. udržení kontaktu s cyrilometodějstvím - která má zásadní význam pro náš národ, byla vykoupena mučednictvím obou kostnických martyrů. To však lze zřejmě vidět a pochopit jen z pozice žitého cyrilometodějství, tj. z hlediska pravoslavného ducha.

Zajímavé je, že Hus je fenomén, který inspiruje či rozčiluje opravdu široké spektrum věřících a Čechů vůbec. O tom, jak jsou jeho památka a odkaz dodnes živoucí, svědčí skutečnost, že i dnes se o Husa vede spor. I to je důkaz evangelní "nesvětskosti", kterou každý svatý napodobuje Krista (vždyť i o Pána Ježíše se dodnes vede spor). Pro jedny je mučedník Jan symbolem odvahy ke vzpouře proti mocným, nebo k reformě společnosti či k obětování života za správnou věc, aby ostatní měli příklad. Pro druhé je to symbol návratu ke křesťanské opravdovosti, která je typickou črtou myšlení prvních křesťanů, a pro život dle poznané pravdy - za kterou se ve smyslu prvokřesťanském i sokratovském člověk musí zaručit svým životem. Pro další je to obraz následování svého svědomí, které je založeno na pravdě evangelia. Doteď se najdou i ti, kteří jej prohlašují za heretika a kacíře, buřiče a nemorální osobu, a v podstatě naznačují, že si nic jiného než upálení nezasloužil. A pro jiné je to prostě obraz odvahy a obětavosti. A nakonec může "památka národního hrdiny" sloužit i jako morální vzpruha pro národní uvědomění či sebevědomí nebo spoluvytvářet národní identitu (to není nic malého - národnost je jedna z největších hodnost, které tu na zemi máme, a tato hodnota stojí a padá s národními hrdiny a kulturou národa - to druhé máme od cyrilometodějců, to první od husitů).

Pro pravoslavnou duchovnost je však zvláště významné, že v mučednících kostnických má naše země přímluvce u Božího trůnu. Význam husitství je zpečetěn mučednickou krví, která je svědectvím o duchovní síle světecké památky a je zárukou, že toto duchovní dílo pokračuje dál a má svého nebeského ochránce. Analogií je náš světec 20. století - pro obnovu pravoslaví má nevyjádřitelný význam její stvrzení mučednickou krví sv. Gorazda II., která je zárukou toho, že toto dílo nemůže zaniknout - může být zatlačeno do skrytých míst, vytlačeno z veřejného prostoru, ale nemůže už být zničeno. Podobné je to s husitstvím, které bylo tenkrát Konstantinopolským patriarchátem uznáno za pravoslavné, a jakožto obnova pravoslaví bylo stvrzeno mučednictvím našich dvou svatých pochodní.

* * *

Pravda je jako meč. Stále prochází lidskou společností i církví, a odděluje. Jako skalpel chirurga odděluje maso hnijící od živého, nádor či vřed od zdravého těla. V místním křesťanstvu je i Jan Hus takovým mečem, který prochází a odděluje. Každý Čech k němu musí zaujmout nějaký postoj. Rozdělovat jako břitva - i to je velká úloha, kterou Jan Hus za života i po smrti v plamenech stále koná.

Příště: byl Jan Hus heretik?

Rozcestník pravoslavných článků o husitství












Zobrazit příspěvek č. 1078 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2015
Svátek sv. Paisije Athonského

Ctihodný Pasios Svatohorec měl 12. července svůj první svátek

Sv. Paisij se stal skutečným duchovním učitelem naší doby. Naučil nás hledět na vnější věci jako na projev jejich duchovního obsahu. Nabádal věnovat pozornost duchovní podstatě jevů a uváděl všechny, kteří toho byli schopni, do duchovního díla. Stal se mistrem hesychie a dokázal toto vrcholné duchovní umění srozumitelně učit a přenášet je na další lidi v té míře, v jaké byli k tomu připraveni. Jeho nesmírná trpělivost a neomezená láska k člověku byla pověstná a kvůli ní zřejmě obdržel od Boha dar činit zázraky. Poučení starce Paisije jsou pověstná nejen tím, že podávají současníkům nehlubší pravoslavnou svatootcovskou duchovnost, ale činí tak moderními pojmy a podobenstvími z našeho života čili způsobem dobře pochopitelným dnešnímu člověku.

* * *

13. ledna 2015 byl posvátným synodem Konstantinopolského patriarchátu starec Paisij svatořečen a jeho první svátek přijel oslavit ekumenický patriarcha, Jeho všesvatost Bartoloměj. Navštívil totiž všenoční bdění a liturgii sloužené v monastýru založený starcem, kde sídlí sesterstvo, které Paisij duchovně vedl a budování jeho monastýru všemožně podporoval. Monastýr v Suroti je vlastně hesychastirion sv. Jana Theologa, a starec Paisij je zde pochován. Dle jeho závěti nebyly jeho ostatky při svatořečení vyzdviženy ze země, a tak věřící přijíždějí uctít jeho památku a poprosit jej o přímluvy stále přímo k hrobu, který je v areálu monastýru.

Starec zemřel 12. července 1994 a kanonizován byl tedy dvě desetiletí po svém odchodu. Jeho athonskou kelii si zbožní křesťané, když se dozvěděli o zesnutí starce, prakticky rozebrali. Pamětníci vzpomínají, že když se roznesla ta smutná zpráva o odchodu divotvorce, vzali věřící Paisiovu kalivu téměř útokem; brali všechno, co tam našli, a když už nenašli, co by si odnesli, štípali si i třísky z dřevěných předmětů a vybavení. Všichni chtěli mít doma památku na starce, a jako vzácnou relikvii chovali vše, čeho se starec za svého života dotýkal.

Jedním z ukazatelů svatosti je přetrvávání zbožné památky. I dnes se ukazuje, že láska zbožných lidí ke starci Paisiovi nevychladla. Sledoval jsem televizní přenos ze všenočního bdění, které u příležitosti jeho prvního svátku v Suroti konalo. Kamera občas zabrali i ten snad nekončící průvod lidí, který se vinul z nedohledna ke hrobu ct. Pasije. Celou noc tam lidé stáli a čekali, až na ně přijde řada a dostanou se ke hrobu, kde jim pořadatelská služba dovolí jen na chviličku pokleknout, políbit hrob a kříž, a hned poté je už pořadatelé zdvihají a ponoukají k odchodu, aby se uvolnilo místo pro další.

Čekání jim usnadňovalo, že mohli z venkovních reproduktorů naslouchat přenosu bohoslužby z chrámu. Nicméně i tak byla na mnohých znát tak velká únava, že se sotva pohybovali. Co by však nepodstoupili, když je svátek milovaného starce?
V chrámu mezi tím v noci probíhalo bdění, odsloužila se litije s následným požehnáním chlebů, pronesly se proslovy, proběhla jitřní, a pak liturgie. Bohoslužeb se účastnil jako čestný host patriarcha Bartoloměj; přítomna byla řada dalších biskupů.

Další čtení viz na stránce Pravoslavný křesťan



Všenoční bdění v Suroti
















Zobrazit příspěvek č. 1077 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2015
Pravoslavným národem kanonizovaní mučedníci Jan a Jeroným

Příspěvek ke svatosti našich kostnických mučedníků

Nyní navážeme na náš náčrt duchovního pohledu na dějiny a kritiku tzv. "historické pravdy", jak to bylo nastíněno v příspěvku č. 1073


Jan Hus (obraz ze 16. stol.)

 
Popsaný duchovně-církevní náhled na realitu má tu neocenitelnou výhodu, že se vyvarujeme běžných chyb, jimiž je zatíženo hodnocení historiků, opírajících se jen o svůj rozum (či ideologickou objednávku nebo dobové paradigma), své úvahy a své historické zdroje. V případě Jana Husa např. lze ze vzdálenosti více než půl tisíciletí jen obtížně porozumět všem motivům jeho chování v dané společenské situaci (zvláště když byla tak komplikovaná). Proč káral církevní hodnostáře a papeže, ale ne krále? Možných odpovědí je celá řada a jejich věrohodnost bude pro každého, kdo o tom přemýšlí, spíše výsledkem osobních sympatií či nesympatií vůči husitství, než výsledkem nějakého objektivního historického svědectví.

Když jakýkoliv teolog či církevní otec vypustí do církevního vědomí své názory, pak (zaujmou-li tyto názory církev) začnou být postupně církví zpracovávány - zvláště po smrti autora začne probíhat neúprosný a nemilosrdný, nikým neovlivnitelný dlouhodobý soud církve nad těmito myšlenkami. Podobné je to, ukáže-li někdo v církvi výrazný příklad svého života a způsobu myšlení a konání. Církev se začne s tímto obrazem, který svým životem výrazný člověk načrtnul, vyrovnávat, hodnotit jej a prověřovat, zda odpovídá evangeliu. Nakonec jsou církví takové názory, resp. životní příklad, buď přijaty nebo odmítnuty, či je použita jen nějaká část z nich k dalšímu rozvoji církevní teologie nebo k inspiraci. Zvláště to můžeme sledovat na tom, jak církev zpracovává životy svatých - po jejich smrti začne o jejich příkladu vyprávět, začne se rozvíjet duchovní pohled na jeho skutky, lidé začínají světce vzývat. Církev jednak tříbí zprávy svědků, čeká na odpověď svatých na modlitby či zkoumá jejich mučednictví. Nad jejich památkou probíhá Duchem Svatým vedený a nikým neovlivnitelný soud církve. A navíc zde spolupůsobí i sám světec (je-li opravdu svatý), který (je-li to Boží vůle) sám na zemi proslaví svou památku k užitku křesťanů.

Výsledkem jsou buď zázračné projevy svatosti, ověřitelné její plody sloužící k užitku křesťanů či ve prospěch církve, nebo stálé šíření světecké slávy či skutečnost, že se památka dotyčné osoby přetrvá přes mnohá staletí a tisíciletí. Tím nemáme na mysli památku přetrvávající věky z praktických, politických, vzdělanostních, kulturních, či uměleckých příčin - tedy jako památka např. vojevůdce nebo myslitele či umělce nebo krále. Máme na mysli trvání památky z důvodů duchovních a mravních, tj. jakožto ozdobenou svatozáří, jakožto památku, která v srdcích lidí žije, inspiruje a duchovně povznáší. Je to památka toho, kdo na zemi stále působí a koná duchovní dílo.

A je tu ovšemže možný i jiný výsledek zmíněného dějinného soudu. Památka prostě v tichosti zanikne, jak odcházejí ti, kteří dotyčnou osobu znali.

Ovocem svatosti Jana Husa je především upevnění směru národního vývoje směrem k dávno zde zasetým pravdám evangelia a inspirace k rozvoji husitského hnutí a k vytříbení jeho orientace na pravoslaví, což se projevilo jednáním s Konstantinopolí. A tato inspirace nejen k mravním hodnotám, ale k hledání a nalézání pravoslaví, se projevuje i po staletích - tj. v 19. a 20. století. A mohla by konat ve větší míře své dílo i dnes, kdybychom ji dokázali vroucněji uchopit.

Na Janu Husovi (podobně jako na sv. Cyrilu a Metoději a některých dalších svatých) je zajímavé právě to přetrvávání památky, ačkoliv zde působila dlouhodobá snaha ji vykořenit. V reflexi Husových současníků i dalších generací je Hus "hodnotový maják". Zdá se mi, že jeho současníci to uměli posoudit lépe než my. Některým dnešním badatelům připadá, že z naší pozice to přes propast poloviny tisíciletí vidíme lépe, než oni, a že jeho světecká památka neodpovídá historické realitě. I kdyby měli pravdu, je to vlastně jejich svědectví o zázraku - jak jinak totiž nazvat skutečnost, že národ sám v průběhu století vybudoval a udržel světecký obraz Jana Husa, i kdyby byl tak odlišný od "historické skutečnosti"! To by se dalo pochopit u těch, jejichž památka nějak koresponduje se světským duchem, čili ještě tak u vítězů, dobyvatelů, slavných vynálezců a dalších symbolů úspěchu (tyto památky mohou stále přitahovat další a další generace a dávat jim příjemný pocit účasti na úspěchu a slávě králů a vítězů); ale u mučedníka, který - viděno světským pohledem - vlastně svůj boj prohrál?

Hus se stal v myšlení národa a v průběhu celých generací doslova ikonou mravnosti, povznesení od pozemského k nebeskému, smysluplnosti boje za čistotu církevního života atd. Za tak mocně inspirující památkou, která jde proti duchu světa, musí být velice silná duchovní realita. Samotné Husovo literární dílo, detaily jeho konkrétních teologických myšlenek jsou v tomto procesu druhořadé. Víc než teologické zhodnocení jeho spisů má význam, jak Husovo vystupování zapůsobilo na současníky, jakým směrem je obracelo, co ve společnosti probouzelo, k čemu inspirovalo. A jak působí v dalším průběhu času. Důležité tedy ke zhodnocení Husa je, kterým směrem kráčel jeho duchovní zápas - proti světskému duchu a za obnovení skutečného křesťanství, které není z tohoto světa. Podstatné a nosné je jeho mučednictví za pravdu evangelia, umučení, které ukazuje, že duch světa ho nenáviděl, protože Hus nepatřil tomuto světu: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí" (Jan 15,19).

Patřit Kristu a nepatřit světu - to je to, co odděluje člověka od ducha světa a toto oddělení znamená (dle hebr. významu toho slova) svatost. Život a smýšlení dle pravdy evangelia způsobuje, že člověk patří Kristu a ne světu. Pod pojmem "pravda evangelia" si nesmíme představovat pouhý systém dogmat (který byl v římsko-katolické církvi Husovy doby již dosti daleko od autenticky prvokřesťanské víry), ale i spiritualitu, a v neposlední řadě křesťanskou mravnost, k níž je volána především církevní hierarchie, která má pastýřsky ukazovat vzor - ve smyslu snahy a pokání. "Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré," opakuje diákon výzvu evangelia (Mat 5,16) před každou liturgií. "Oči jsou spolehlivější než uši," upozorňuje prorok.

* * *

V Čechách trvá již od husitských dob tradice svatosti Jana a Jeronýma. Není to uměle vytvořená legenda ani ideologická korouhev (tu si z Husa udělala svého času komunistická ideologie, ale to s naším tématem nemá nic společného). Nejedná se zorganizovaný jev, který měl svůj předem stanovený scénář, dle něhož mělo být dosaženo zcela světských cílů či udržení lidu v poslušnosti církevní organizaci. Není to podvodně podnícené náboženské vzrušení doložené jen falešnými zázraky, jak jsme tomu svědky v případě památky určitých jiných osob vystavovaných lidu k uctívání. V případě mučedníků Jana a Jeronýma vidíme opravdovou lásku národa, spontánní uctívání a zbožné velebení jejich památky, jak to známe z případů prvokřesťanských svatých. To je skutečná tradice svatosti.

Tato tradice se začíná odvíjet od pevnosti a trvání na Kristově pravdě, které na obou kostnických mučednících nalézáme. Vlastní tradice uctívání jejich svatosti začíná po jejich mučednictví, když je prohlásil za svaté český národ, který by z 80 procent kališnický a toto směřování a tato víra byla v Konstantinopoli při oficiálním jednání s husity uznána za pravoslavnou. Mistři Jan Hus a Jeroným Pražský byli tedy svatořečeni českým národem v době, kdy byl pravoslavný. Důkazem, že toto svatořečení koresponduje s duchovní realitou, je skutečnost, že jejich památka nebyla - ani po skoro tři sta letech jejího zákazu a nemožnosti být propagována - zapomenuta, udržela se při síle a oba mučedníci jsou stále v českém národě považováni za svaté jeho ochránce. A to právě těmi, kteří se zde hlásí k pravoslaví. To je přec duchovní důkaz jejich napojení na pravoslaví!

* * *

Za zásadní pokládám, že záhy po oslabení rekatolizační "normalizace", při návratu Čechů do pravoslaví a při obnovování pravoslavné církve u nás deklarovali naši předchůdci jednak svou návaznost na cyrilometodějství a současně s tím na Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ať už to bylo v 19. století či začátkem 20. století, hlásili se naši lidé, směřující do pravoslaví, k odkazu sv. Cyrila a Metoděje a spolu s tím k Janu Husovi. (Je z toho patrné, že u nás stále - přes generace - žije shůry inspirovaná myšlenka o pokračování cyrilometodějství v husitství.) Toto přetrvávající nevyhladitelné vnímání svatosti věrozvěstů i Husa je charakterickým rysem "třetí pravoslavné vlny" našeho národa. Domnívám se, že oddělovat se od tohoto zbožného cítění, které je evidentně spjato s pravoslavným směřováním, by znamenalo oddělovat se od pravoslavné stránky našich národních dějin a tím vlastně od tohoto národa, protože pravoslaví se mu stalo jakožto jeho prvotní víra páteří. Pokud bychom se vydali touto cestou, stali bychom se zde církví bez domovského práva, církvi imigrantů, duchovním ghetem.

Sv. Cyril a Metoděj a mistři Jan Hus a Jeroným Pražský - svatosti těchto čtyřech osob se dovolával proud lidí navracející se do pravoslaví a pod záštitou těchto čtyř se tento návrat odehrával. Duchovní zření příslušníků tohoto proudu lidí a jejich vnímání duchovní reality, které se udrželo přes mnoho generací před nimi i po nich, je pro nás jasným znamením.
Pokud někdo vyčítá světeckému obrazu Jana Husa, že neodpovídá "historické realitě", můžeme takový argument odmítnout nejen poukazem na spornost momentálního obrazu "historické reality", ale především protiargumentem, že něco podobného bychom mohli vyčítat památce snad všech svatých. Prakticky o každém světci lze na této rovině vést spor. A pokud to koresponduje momentální ideologickou situací ve společnosti či nějakému napětí mezi církvemi, pak se takové spory také vedou. Vezměme si příklad sv. Fótia, který k nám jakožto patriarcha vyslal sv. Cyrila a Metoděje; jeho obraz je z hlediska římsko-katolické úplně jiný, než z hlediska pravoslavné, - a čeho se odpůrci jeho svatosti dovolávají?, - údajné historické pravdy. Není to tak dávno, co se vedly podobné spory o sv. Cyrila a Metoděje, a vlastně se vedou dodnes - i v současných římsko-katolických studiích běžně čteme, že tito svatí věrozvěsti patří spíše do sféry katolické než pravoslavné. A dodnes se neumíme dohodnout, zda byl sv. Cyril biskupem nebo nikoliv. A čeho se nejméně jedna strana sporu vždy dovolává? - historické pravdy. Shoda nepanuje ani v náhledu na sv. Václava a sv. Ludmilu. A to nemluvím o sv. Rostislavovi, jehož svatost ze strany římsko-katolických historiků vytrvale odmítaná.

Podstatná pro život církve a duchovní život křesťanů není však žádná údajná "historická pravda", ale církevní reflexe památky světce. Řeknu-li to lidově: "Mně může být úplně jedno, když nejučenější historikové tvrdí, že např. sv. Jiří nikdy nežil. Pro mě má význam, že se v církvi sv. Jiří zjevuje a na jeho přímluvy se dějí zázraky a po jeho vzývání přichází shůry pomoc."
* * *

Důležité je připomenout, že Jana Husa vnímáme jako mučedníka. Nepodrobujeme tedy jeho teologické názory takovému zkoumání, jako bychom jej chtěli svatořečit ve sboru svatých Otců a biskupů - čili církevních učitelů. Jeho učení nikdo neklade za měřítko orthodoxie - stejné je tomu i v případě jiných pravoslavných svatých, jejichž díla a názory obsahovaly omyly nebo na některé otázky odpovídaly mlhavě. Hledíme na základní linii jeho víry a duchovního, která mířila k v podstatě k pravoslaví - tj. k očistě západní církve od toho, co tam bylo zkaženého či nepůvodního (neřku-li heretického). A právě sledování této linie jej přivedlo k upálení na hranici. Strom se pozná po ovoci a o pravoslavném duchu Husova směřování vydávají svědectví především jeho následovníci, kteří pokračovali po Husově cestě a byli v Konstantinopoli uznáni za pravoslavné.

Podobně jako svatá Tajina křtu smývá vše, co jí v životě křtěnce předcházelo, a podle pravoslavných kánonů život křesťana před křtem nepodléhá šetření, tak je tomu i se křtem svatosti - tj. s mučednickým křtem vlastní krví. Omyly a případná selhání jsou očištěny křtem mučednictví. Např. mučedník Jeroným Pražský se v jedné chvíli v Kostnici nechal zviklat a odvolal. Posléze své odvolání zrušil a vrátil se na cestu mučednictví, které z něj smylo veškeré jeho předchozí zakolísání a selhání.

(Příště "Význam Jana Husa")









Zobrazit příspěvek č. 1076 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2015
Zprávy z Řecka

Athonští mniši vyzvali Řeky, aby odpověděli "ne" návrhům věřitelů

Starec Alipios, mniši Epifanios a Avvakum, žijící v asketickém příbytku Kapsalis, zaslali dopis řeckému lidu. V dopise je obsažena výzva hlasovat "ne" v referendu 5. července.



Svatohorci zdůrazňují, že Řecko "prožívá historický okamžik. Je to klíčový moment pro zemi, pro národ, pro naši duchovní identitu".

Mniši nazývají přívržence přijetí ultimata, které bylo na Řecko uvaleno evropskými věřiteli, za "nájemníky" (myslí se tím ti, komu jde především o peníze) a za "nástroje nepřátel", kteří se pokoušejí zasévat strach do duší zbabělých a slabých. "Tím se snaží dosáhnout pro ně žádoucího vítězství - zradit naši duši a hodnoty za hrst zrádcovských jidášských stříbrňáků. Jenže "člověk je živ nejen chlebem" (Mat 4,4). Volba není pouze mezi drachmou a euro, Evropskou unií a nezávislou cestou rozvoje země, ale spočívá v něčem daleko hlubším.

V průběhu let, kdy bylo Řecko součástí Evropské unie, bylo změněno 80 procent jeho zákonů (to samé nastalo i v dalších zemích EU). Podle názorů athonských mnichů "všechny tyto zákony, které byly přijaty nebo budou brzy následovat, mají za cíl nejen ztrátu suverenity a rozprodej Řecka, ale úplné zničení svobodné a vzpřímené pravoslavné duše."

Autoři dopisu vyzývají národ, aby povstal k boji "nikoliv za důchody a výplaty, ale za obrození a probuzení ze smrtonosného letargického spánku antikřesťanského Západu".

List končí slovy Bible: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

agionoros.ru






Zobrazit příspěvek č. 1075 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2015
Výstava o Mistru Janu Husovi

Srdečně Vás zveme na setkání na vernisáži výstavy o Mistru Janu Husovi

ZA PRAVDOU STÁT

Bude se konat přímo ve výroční den 6. července 2015 v 11:30 hodin v Betlémské kapli – lapidáriu.

Součástí výstavy je instalace pravoslavných ikon.

Pozvánka v PDF

Pravoslavná brožurka o M. Janu Husovi k výstavě: v pdf (klad listů k vytištění české brožury)

Brožurka v angličtině: v pdf (klad listů k vytištění anglické brožury)






Zobrazit příspěvek č. 1074 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2015
Nové články na téma husitství

Doporučuji Vaší pozornosti nové články přístupné z našeho husitského rozcestníku.

Zvláště upozorňuji na čtyři poslední články:

Jeroným Pražský ve Vitebsku (jak prokázal jednotu s pravoslavím; svědectví z Kostnice)

Biskup Gorazd: Z díla. Kapitoly "Latinská orientace" a "Husitské hnutí" (z historických prací mučedníka Gorazda)

Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa (o dosavadním uznávání svatosti kostnických mučedníků)

Víra husitů a dějinný vývoj husitského hnutí (od pádu pravoslaví na Sázavě k bělohorské katastrofě)








Zobrazit příspěvek č. 1073 jednotlivě

Administrátor --- 29. 6. 2015
Církevní pohled na problematiku historické reality

Posvátná tradice je duchovním zřením skutečnosti

(Zamyšlení na úvod do tématu)

V tomto příspěvku bych se rád dotkl tématu, které v minulých generacích nečinilo nikomu žádný problém, ale pro současné generace se stává "kamenem úrazu". Tím tématem je církevní pohled na historickou realitu. Zatímco dřívější pokolení přijímala církevní podání o historických událostech, která se týkala církve, (např. z životů svatých) jako nepochybnou skutečnost (jak podtrhuje Serafím Rose), dnes jsme se dopracovali ke skeptickému či historicko-kritickému náhledu na zprávy o příbězích, které nám církev podává. Každý z nás, současníků, je v té či oné míře raněn materialismem, a ta rána byla zaťata hluboko do našich srdcí, která umrtvuje. A tak se i u věřících už pravidelně setkáváme s rozpaky nad některými součástmi Tradice nebo přímo se snahou "očistit" např. životy svatých od "legend a výmyslů" či vypreparovat z "církevní mytologie" historické jádro apod. Na západě došli tak daleko, že některé světce úplně vymazávají z kalendáře, protože prý podle vědeckého bádání vůbec nežili. Z hlediska pravoslaví je to všechno způsob uvažování odporující víře, zvláště když máme na zřeteli, že údajně neexistující svatí neustále konají zázraky či se zjevují (např. sv. Jiří).

Podnětem k pokusu začít zpracovávat tuto dnes ožehavou problematiku se stala diskuse kolem života Mistra Jana Husa v souvislosti s jeho svatostí.

Nejdříve obecně

Začneme u starce Paisije Svatohorce, který pravil: "Hleďte na všechno duchovně." Starec dal mnoho rad a zachovala se po něm dlouhá řada výroků, přesto právě ona zde citovaná rada mu zvláště ležela na srdci (soudě podle toho, jak často ji opakoval). Na každý jev a každý problém hledat duchovní pohled - to se mu zdálo být klíčové pro křesťanský život. Abychom lépe pochopili, co měl starec vlastně na mysli, připomeneme si, že "duchovní pohled" stavěl duchonosný starec jakožto protipól vůči tomu, co nazýval "evropským myšlením" či "evropským duchem". Posledně vzpomínaný způsob uvažování vznikl na Západě jako výsledek procesů v západním křesťanství. Tyto procesy zamířily opačným směrem, než k duchovnímu myšlení. Odvíjely se od materializace západní teologie, která se začala měnit spíše na filosofii a ideologii; posléze i na sociologii a psychologii.

Začalo to organizačními změnami v západní církvi a její praxi (papežský primát, odpustky až k transubstanciaci atd.). Pokračovalo to v protestantismu odklonem od duchovního zápasu k myšlence na ospravedlnění jen skrze víru (Luther se vyjádřil ve smyslu: věřícímu se hřích nepočítá jako hřích), na předurčení, a nakonec to skončilo u "demytologizace Bible". Používání historicko-kritické metody k výkladu Bible je v podstatě osvícensko-materialistickým uvažováním, které je zákonitým dítětem vývoje západního křesťanství. Dnes není problém nalézt v západních církvích kněze, kteří otevřeně přiznávají a hlásají, že nevěří ve Vzkříšení Kristovo, protože hledají jen zaručeně a rozumem ověřitelnou historickou pravdu.

Dobová vědecká zpráva o Čeburaškovi, šelmě marokánské. Tento objevený živočišný druh vypadá jako kočka; badatelé zjistili, že se živí řepou (viz obr. písm. a), ale exaktním pozorováním je dokázáno, že nepohrdne ani malinami (viz obr. písm. b). Rozčílily ho prý někde nějaké babky (asi pracovnice biologického institutu).

 
Žijeme v době bezmezné víry ve vědu a v nově vyhlášená dogmata o evoluci. To se pochopitelně promítá i do našeho uchopení reality: co nelze změřit či jinak empiricky a smyslově zaznamenat nebo sledovat, prý neexistuje. V oblasti historické vědy to znamená, že co není zapsáno někde v kronice, není po tom žádný vykopatelný pozůstatek nebo to nelze rozumově nezpochybnitelně dovodit, nikdy se nestalo.

Adorace tzv. "historické pravdy", pokud začne vládnout nad lidským myšlením a křesťanskou vírou, bývá ve skutečnosti zakukleným materialismem (v lepším případě protestantismem). Pokud máme udržet duchovní život, nesmíme nechat prosazovanou "historickou pravdu" (která ve skutečnosti může mít k realitě dost daleko) triumfovat nad naším myšlením. Církevní uvažování chápe historická bádání, vzpomínky a zápisy očividců, kroniky apod. jako jeden ze zdrojů, které působí na naše myšlení a utvářejí náš pohled na realitu minulosti. V našem myšlenkovém světě vládne víra a duchovní pohled, který si církev utvořila pod vlivem svého duchovního života. Dokladem toho je nejen naše pevná důvěra v Bibli, ale např. i stálé čtení životů svatých. Pro nás je totiž důležitá komplexní realita, která není jen materiální, ale zahrnuje i zrcadlení duchovních jevů, a tuto plnost reality odrážejí naše církevní prameny, Bible, životy svatých a všechna ostatní, do církevní tradice pojatá, svědectví či zjevení.

Důležitá poznámka: pravoslavná církev necítí žádnou potřebu potlačovat historické (ani žádné jiné) bádání. Jen nechce, aby cokoliv materiálního ovládalo myšlení církve. Stejně tak nepotlačujeme jiné názory, ale to neznamená, že je schvalujeme. Zajímavou ilustrací právě řečeného je přežití jezuitů v Rusku. Zatímco na západě byl tento řád zakázán a všechno, co k němu patřilo, bylo potlačováno, udrželi se nositelé jeho učení prý právě na Rusi. Jiný příklad: v Řecku se po celé dvě tisíciletí existence pravoslavné církve zachovaly pohanské chrámy a jiné památky předkřesťanského náboženství. Stejně jako se tu dál pěstovala filosofie pohanských myslitelů a hrály se předkřesťanské antické tragédie. Svatí Otcové dokonce radili čerpat z pohanských zdrojů to dobré, co v nich je. Pro pravé křesťanství je typické, že jiné názory a víry překonává svou duchovní silou, nikoliv armádou či násilnou likvidací. Proto ani v dnešní době nepotřebujeme potlačovat její nové náboženství - tj. materialistickou vědu; neignorujeme ji, ale opatrně z ní čerpáme, případně poukazujeme na její omyly, a vykládáme ji v souladu s naším pravoslavným duchovním kontextem.

* * *

Jakou realitu zobrazují ikony?

Povšimněme si určitého rozdílu mezi dvěma zdroji našeho církevního myšlení a víry - mezi Písmem svatým a posvátnou Tradicí. Můžeme jej sledovat právě ve specificky odlišném přístupu k materiální rovině skutečnosti. V případě Písma věříme, že popisuje události, v nichž se duchovní svět projevil i utvářením a proměnou hmoty - viz stvoření světa, množství zázraků, vzkříšení z mrtvých. Když se jedná o Tradici, duchovní svět interaguje s hmotným světem částečně přímo v materiálním světě a částečně v mysli církve. Obojí je součástí komplexní reality. O tom druhém platí, že se tak musí dít v souladu s celou duchovní zkušeností církve, což mj. znamená, že to nikdy nemůže protiřečit Bibli. Dalším rysem této komplexní reality je fakt, že je svědectví o ní hned nebo postupně přijato celou církví. S událostmi podávanými církevní tradicí tedy pracuje mysl církve a to v rámci inspirace Duchem Svatým, který je Duchem Pravdy. Proto považujeme církevní podání Tradice za reálné a pravdivé.

Názornou ukázkou, jak pracuje Tradice s hmotnou realitou, jsou ikony. Na nich vidíme, jak církevní myšlení uchopuje materiální vrstvu reality a rozšiřuje své zření nejen na materiální, ale i na duchovní rovinu, a to tím, že pozměňuje a doplňuje materiální obraz, resp. hmotnou podobu. Tělesným očím viditelný obraz lidského těla doplňuje např. svatozáří, která jednak symbolicky označuje svatost dotyčné osoby, ale zároveň zobrazuje nestvořené světlo blahodati, kterým byla osoba posvěcena. Jan Křtitel je tradičně zobrazován s andělskými křídly - jako anděl pouště, člověk žijící andělským způsobem života. Kromě toho doplňuje ikonografie některé symbolické prvky (atributy, nápisy apod.). Některé osoby mají ikonografickým kánonem stanovené barvy odění, aby vydávaly symbolické svědectví. Pozměňuje anatomii, výraz a celou vnější lidskou podobu. Ikonopis mění lidský obraz k dokonalosti, čili k podobě, kterou má osoba v nebeském království - tj. pokud to nesouvisí se svatostí (např. rány po mučení), neměly by zobrazovat nemoci a tělesné deformace (ikony moderních světců s namalovanými brýlemi, jsou chybné). Svobodně pracuje s časem - hledí na událost z pohledu věčnosti - Jan Křtitel je zobrazen na některých ikonách se dvěma hlavami - jednu má na krku a druhá mu leží u nohou na míse (je tedy na ikoně současně před umučením i po umučení).

Na události zapsané v životech svatých bychom měli hledět jako na ikony psané písmeny.

* * *

Jaký pohled nám otevírá duchovní zření?

Duchovní svět lze nahlížet duchovním zřením, můžeme jej vnímat vhledem do smyslu pozemského dění, chápáním skrytých souvislostí, zrcadlí se v symbolech. Některé skutky v životech svatých jsou přímým projevem duchovní síly a nadpozemské reality, a není důležité, zda se toto vyšší realita přímo materializovala, či byla vnímána duchovním zřením, nebo je-li agiografický záznam svědectvím o neviditelných věcech psaný jazykem symbolů. Z pohledu komplexní reality je to vlastně nemožné vzájemně oddělit. Klást otázku, zda v životech svatých je vše, co se tam popisuje, historickou pravdou, je nesmyslná. Historická pravda má nějaký smysl u čistě materiálních jevů. Pokud hovoříme o duchovním a o jeho projevech, musíme používat nebeský jazyk, jak jej vytvořila pro svou vnitřní komunikaci církev. („Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ Jan 3,12)

Jsme přece povoláni k tomu, abychom se svou duší účastnili duchovního - nebeského - života. Omezovat svůj pohled jen na pozemské, a duchovní vytlačovat do posmrtného života, by znamenalo žít zde, jako by naše duše byla v tomto pozemském životě odsouzena ke spánku a probudila se k plnému životu teprve smrtí těla. Jistě, je tu námitka: kde je záruka, že naše zření projevů duchovní reality není přelud či fikce? Garantem objektivnosti je tu však soustavná a mnohými svatými ověřená duchovní zkušenost církve. Je-li náš duchovní život napojen na život církve, je objektivní. Odpovídá-li naše duchovní zkušenost dlouhodobě tradiční zkušenosti církve, resp. zkušenosti svatých, pak není produktem ani vězněm našeho subjektivního vnitřního prostoru ani není fantazií, ale je objektivní. Jsou-li ikonografický kánon a životy svatých přijaty do myšlení církve a potvrzeny její duchovní zkušeností a svatými lidmi, potvrzuje se tím, že ikony i životy svatých jsou součástí objektivní čili komplexní - reality.

Oblast materiálních událostí a hmotného světa je pouhý výsek ze skutečné reality. Pokud bychom se drželi jen materiálního, tak by Kristus pro nás nemohl vstát z mrtvých. Vždyť Kristovo zmrtvýchvstání bylo způsobeno duchovní silou, nikoliv fyzikálními zákony - bez víry v zázračné působení Boží tudíž není možná víra ve Vzkříšení Spasitele. To samé platí pro všechny zázraky. Kdo omezí svůj pohled jen na materiální realitu, nedokáže určité jevy vůbec objasnit, a proto je musí ignorovat či se obrnit nevírou a krýt štítem popírání.

A co se týče tzv. "historické reality", jejímž zdrojem pro dějepravce jsou nalezené útržkovité zmínky starých chronografů, zlomkové vykopávky?, to je pouhý výsek z materiální reality (tj. výsek z výseku). Proto je potřeba být opatrný v přijímání výsledků materialistických historických bádání. To, co se někde vykope, nemusí být reprezentativní vzorek, a o tom, co je psáno v kronikách, se výstižně praví: "Historii píší vítězové." Mocní tohoto světa si vždy mohli a mohou zaplatit písaře a kronikáře (či média), mají dost možností k tomu, aby vyhledali a zničili zápisy, které protiřečí jimi prosazované ideologii (Kosmas by mohl vyprávět). Těžko bychom našli v moderních dějinách nějaké století či desetiletí bez cenzury, umlčování, ignorování nebo naopak zesměšňování těch, kdo píší jinak, než jak velí oficiální ideologie, resp. uměle (a umně) vytvářené společenské paradigma.
Před nějakým časem jsem četl poznámku jakéhosi filosofa, historika a politologa, jak dnes probíhá manipulace s obrazem reality. Oficiální archivy, kam chodí v USA badatelé zkoumat, co se dělo ve světě třeba před 20 nebo 30 lety, uchovávají jen několik málo vybraných novinových deníků. A jejich vydávání je cenzurováno, resp. je upravován obsah přinášených zpráv či sledovaný obzor - právě s ohledem na žádoucí zmanipulování pohledu budoucí generace na naši dobu. V podstatě platí, že co tyto dva nebo tři deníky neotisknou a o čem se nezmíní, tak je pro budoucí generaci ztraceno - taková neuveřejněná událost je vlastně vymazána z historie. Dnes o ní sice všichni vědí, ale pro příští generaci se to nikdy nestalo, protože o tom tyto tři archivované deníky mlčely, a tím ji vygumovaly z "historické pravdy" o naší době. Pokud si dá badatel tu práci a vyhledá si i jiné zdroje, pak se samozřejmě dozví víc, ale v praxi to chodí tak, že se pro potřeby běžných studií spokojí s obrazem doby, jak mu jej podají oficiální archivy, a tento obraz reality pak používá při své práci (v posledních letech tento stav trochu změnil internet, ale podobné mechanismy deformace reality už pochopitelně začínají fungovat i zde).
* * *

Máme-li následovat výše zmíněnou radu starce Paisije, neznamená to odmítat historické dokumenty, ale dokázat je duchovně interpretovat. To předpokládá pochopit duchovní působení a síly, které v dějinách působí. Rozšíříme-li své zření z materiálního i na duchovní, pak začneme vidět smysl některých dějinných jevů a začneme být schopni domýšlet si to, co nám bylo zamlčeno, o čem byla zničena svědectví, aby se to nikdo nedozvěděl, i to, co nebylo nikdy zaznamenáno. Je to duchovní - nebo chcete-li: prorocký - pohled na dějiny. Tento aspekt historické práce je jedním z nejzajímavějších rysů literárního díla svatého vladyky Gorazda. Ten ve své době viděl v naší historii to, co v jeho době ještě nebylo dokázáno (tedy nebylo součástí tehdejší verze "historické pravdy"), co ještě nebylo obecně uznáváno, a předviděl archeologické nálezy, které byly učiněny až při vykopávkách započatých v padesátých letech (řadu let po zesnutí vl. Gorazda).

Prorok je ten, kdo vidí věci utajené tělesným očím. Kdo chápe skrytý smysl dějin a událostí. V tomto smyslu je veškeré Písmo svaté i posvátná Tradice zjevením. Celé církevní myšlení je prorocké. Každý křesťan je povolán, aby získal prorockou mysl a uvažoval prorocky. Prorokovat neznamená nutně věštit, předpovídat, odhalovat budoucnost. Prorocká mysl je ta, která chápe a vnímá to, co je duchovní a neviditelné, která přijímá blahodať Svatého Ducha, aby poznala to, co není z tohoto světa.

* * *

Církev se při svém životě a ve svém uvažování o historii neřídí jen letopisy a vykopávkami, ale zařazuje je do svého duchovního kontextu a doplňuje dle svého poznání o působení duchovních sil. Snažíme se tudíž hledět duchovním pohledem, který se v církvi utvořil a přetrvává přes generace, protože to je zření inspirované Svatým Duchem, který je jeho pramenem a dárcem.

Tímto zamyšlením jsem chtěl nastínit, proč se v např. otázce původu člověka neřídíme teorií evoluce, ale Biblí, která ostatně dává daleko hlubší a smysluplnější odpověď než materialistická věda. Stejně tak se tím nastiňuje, proč se v otázce cyrilometodějské naše církev u nás řídila vlastním duchovním pohledem a nikoliv nepravoslavnými teoriemi, byť byly ve své době prosazované a brané za platné. A konečně to samé lze říci o důvodech, proč se v otázce svatosti Mistra Jana Husa neřídíme bádáním a zkoumáním katolíků a protestantů, ale pohledem do naší církevní tradice.



P.S.
Ve světle zde nastíněného duchovního pohledu na historii se příště budeme zabývat osobou Mistra Jana Husa a husitstvím.










Zobrazit příspěvek č. 1072 jednotlivě

Administrátor --- 23. 6. 2015
2. neděle po 50nici - všech svatých zemí našich

Moravští a čeští svatí

Specifikem slovanské pravoslavné tradice je jakýsi "přídavek k triodu" (triod je bohoslužebná kniha, která obsahuje bohoslužby a hymny specifické pro dobu před Paschou - tj. velkopostní a pašijové, a hymny po Pasše až ke svatodušním svátkům a neděli všech svatých, která následuje týden po Padesátnici). Tímto přídavkem je neděle po svátku všech svatých, věnovaná zvláště památce místních svatých. O této neděli oslovujeme tuto nebeskou skupinku svatých, kteří zde žili a dosáhli svatosti na stejné zemi, na jaké žijeme my. Byli to (většinou) synové a dcery našeho národa a jakožto světci se stali jeho nebeskými ochránci.

Každoročně si tedy připomínáme Soluňany - sv. Cyrila a Metoděje a pětici jejich žáků, ti všichni zasvětili své životy šíření evangelia, aby mohli i další lidé dojít skrze víru v Krista do nebeského království. Vzpomínáme knížete Rostislava, který sem byzantskou povolal a opatřil ji k jejímu dílu vším potřebným, a tvrdě za to v bavorské kobce zaplatil. Vzpomínáme na svatá knížata a mučedníky Václava a Ludmilu, kteří šířili východní křesťanství a slovanskou byzantskou bohoslužbu v Čechách, aby nakonec své duchovní dílo zpečetili prolitím vlastní krve. Pamatujeme i na sv. Ivana Českého, jehož k nám, do pustin kolem Tetína, zavály peripetie jeho života, a tak zde vyměnil světské panování za pokoru, život v přepychu za chudobu, palác za jeskyni... Nepoznán, žil zde jako skutečný anachoreta, obyvatel pouště, v modlitbách, duchovním zápasu, v kontemplaci Boží slávy. Při svém duchovním zápasu získal moc nad démony, podobně jako další svatý český mnich, který se nám v těchto souvislostech hned vybavuje i sv. Prokop Sázavský. Vzdělaný poustevník, který založil lávru na Sázavě. O výši jeho duchovního života a svatosti svědčí výmluvně jeho dílo - bratrstvo, které se kolem něj utvořilo a neustále se rozrůstalo. Monastýr se změnil na skutečnou lávru, pod níž spadalo mnoho dalších pousteven, skitů, kaliv, takže lesy téměř po celých jižních Čechách byly plné mnichů a modlitby. Kdyby zde mohlo toto duchovní pokračovat ještě dalších sto či dvě stě let, bylo by to tu skoro jako v dávných pouštích v Egyptě či na Sinaji. Kde je světlo, tam přicházejí lidé, kteří touží po životě ve světle. Koncem 11. století je však mocnými tohoto světa sázavské světlo násilně uhašeno, ale dědictví pravoslavné Sázavy žije dál právě v těch lesních poustevnách, kde se udržuje (za pomoci návštěv kněží a hierarchů z pravoslavných oblastí) několik generací a stojí u zrodu husitství. Každé velké duchovní dílo, které má pohnout národem a jeho vliv přetrvat navždy, musí být nejspíš podle nějaké duchovní zákonitosti zapečetěno mučednickou krví. Tak tomu bylo v dějinách našeho národa již třikrát: poprvé v případě příchodu pravoslaví do Čech se obětovali sv. Václav a Ludmila, podruhé bylo na mučednické krvi zbudováno husitství, které obnovilo a duchovně upevnilo návaznost našich zemí na východní pravoslaví, a to především obětí Jana Husa a Jeronýma Pražského; husitství se stalo tou mízou, kterou byly oživeny kořeny východní zbožnosti v našem národě, a tím bylo v jeho srdci posíleno jeho duchovní dědictví, aby přetrpělo těžkou zkoušku doby pobělohorské; potřetí bylo mučednickou krví sv. biskupa mučedníka Gorazda upevněno duchovní i kanonické obnovení pravoslavné církve v našem národě. Z takové hloubky dějin a tak draze bylo vykoupeno dílo obnovení místní pravoslavné církve - dílo, které v této době někteří zmatení a nerozvážní lidé tak lehkomyslně ohrozili...

Naše místní pravoslavná církev, opatrovaná takovým sborem světců a obdařená tak mocnými a pevnými kořeny, není církví imigrantů z východu, ale je místní - národní - českou a moravskou církví. Má zde své dějinné oprávnění, duchovní tradici, domácí práva a vyrůstá z nehlubšího nitra duchovního srdce národa. Hosty z východu zde samozřejmě s pravoslavnou pohostinností vítáme, ale jistě i oni snadno uznají, že zde nemohou požívat domácích práv.

* * *

Je s podivem, kolik vlastních světců má naše malá místní pravoslavná církev, která zde jako by balancovala na hranici bytí a nebytí. Občas se vynoří před zraky celého národa se silou veletoku, pak se skryje těm, kteří nemají duchovní zření, jako ponorná řeka, o níž vědí pouze zasvěcení.

Církvi u nás se nikdy nedostávalo toho, čeho požívaly velké národní pravoslavné církve, - dlouhodobé přízni vladařů. V Byzanci církev chránili a pečovali o její potřeby zbožní císařové. Na Rusi to byli carové. V našich dějinách se jen tu a tam objevuje vladař s přízní k východnímu pravoslaví, a obvykle hned následující panovník už zahrnuje svou vlídností ty, kteří vůči naší původní východní slovanské zbožnosti rozhodně neoplývají sympatiemi.

To vše je svědectvím o tom, že naším územím probíhá duchovní hranice mezi Východem a Západem. Místní pravoslavná církev je takovou výspou, vartou na frontové linii hořícího duchovního sporu. V naší místní malé církvi nic nejde snadno, každá liturgie je jako vyhraná bitva, zde se pastýřsky nepracuje se zástupy, ale vede se duchovní zápas za každého člověka. Nedostává se nám prakticky ničeho potřebného, ale hlavním kamenem úrazu je naše vlastní lidská nedostatečnost. Mám takové obavy, že se to teď bude nějakou dobu spíše jen zhoršovat. Trpíme nedostatkem kvalitně vzdělaných duchovních (asi bychom se ani neshodli, co je to vlastně "kvalitní vzdělání" - někdo by hovořil o akademických vědomostech, jiný zase o duchovním zbudování člověka). Nemáme vlastní místní mnišstvo. Duchovenstvo neprošlo jednotnou formací. Jsme všichni tak trochu samorosti, takže je naše společenství rozklížené všelijakými spory, vzájemnou nedůvěrou, názorovými rozdíly. Šíří se pomluvy. Upadá morálka duchovenstva. Chybí výrazná světecká pastýřská osobnost v čele církve. Jen málokdy jsou naše problémy vidět tak zřetelně, jako právě v zrcadle svátku místních svatých. Snad Bůh ukáže, jak dál. Věřím, že se na přímluvy místních svatých stále může stát zázrak.

* * *

Dosud jsme ke svátku všech místních svatých hovořili o jedné stránce věci - totiž jen o samotných těchto svatých. Jenže je tu ještě jiná rovina vzpomínaného svátku, a tou je naše schopnost tyto svaté rozpoznat. Co je nám platné, když tu svatí žili nebo tu třeba s námi zrovna žijí, schází-li zdejším lidem schopnost svatost vidět, vnímat ji, poučit se z ní, vzít si z ní příklad a vstoupit se světcem do společenství a přijímat od něj pomoc? Jak se právě ukazuje, je to nečekaně aktuální téma.

V čem tkví tato schopnost? Abychom byli způsobilí svatost rozpoznat a ocenit, musí i na poli našeho srdce růst něco shodného s jejich svatostí. Musíme s nimi být "na stejné vlně", mít nějaké duchovní pojítko, být lidmi stejné "krevní skupiny". Vždy platí: "svatý pozná svatého" - a podobně, jako svatí se vzájemně ihned rozpoznají, tak se toto pravidlo alespoň v náznaku vztahuje i na nás, kteří svatí nejsme. Jakousi dispozici ke svatosti musíme v sobě rozvinout, abychom - byť jen matně - rozpoznali svatost světce (ať už žil v minulosti nebo je naším současníkem). Pokud v lidském srdci hárají zcela opačné energie, tj. vášně a nečistota, pak je takovému člověku jakákoliv forma svatosti cizí, nebo jej dráždí či rozčiluje, případně je mu k smíchu; dokonce jej může i rozzuřit či jej ponouká k pomluvám a ke hledání "kompromitujících materiálů na toho svatouška".

Jsou lidé, kteří jedou např. na Svatou Horu Athos, ale vidí tam jen problémy, úpadek nebo dokonce skandály. A jsou i takoví, kteří jsou na Athosu ve stejné době, ale přinesou si ze "Zahrady Bohorodice" vzpomínku na mnoho krásy, svatosti a lidské dobroty. Jedno a to samé místo, ale dvě zcela opačná svědectví o něm. Záleží na tom, s kým nebo s čím je člověk stejného rodu, čili duchovně spřízněn.
O zjevení přesv. Bohorodice mladému mnichu (r. 1780), z něhož vyrostl sv. Serafím Sarovský, se píše, že pravila apoštolu Janu Theologovi, který ji spolu s apoštolem Petrem doprovázel: "Tento je našeho rodu." Později, při dalším zjevení (r. 1804), vyřkla něco podobného: "Ten je z mého rodu."

Někdo by mohl udiveně namítnout: "Co je na tom tak obtížného - rozpoznat svatého člověka? Přece vidím, že je zbožný, pracovitý, prokazuje dobro, hodně se modlí atd." V praxi to však nebývá vůbec tak snadné. Známe z minulosti i současnosti případy, kdy ďábel tak zmate věřící, že začnou zbožného člověka nenávidět; ano, jsou schopni těch nejhorších skutků dokonce i vůči člověku, o němž mohou dobře vědět, že vede svatý život. Není snad potřeba připomínat život sv. Nektária Aiginského, jehož pronásledovali či haněli snad všichni. Kolik ústrků musel snášet i od církevní správy. Na sv. Ioanna Sanfranciského, když kráčel středem chrámu k oltáři sloužit, jeho věřící plivali. A to o něm všichni věděli, že je to divotvorec, asketa a dobrodinec - přesto se nechali ďáblem vedenými lidmi oklamat, že je to zloděj, který zpronevěřil církevní jmění. Z Písma i z církevní zkušenosti víme, že právě výsměch, ústrky a pronásledování, jichž se v církvi dostane nevinnému člověku snažícímu se o zbožnost, bývají znamením úspěchu tohoto duchovního úsilí.

Jindy se svatost skrývá pod slupkou nenápadnosti. A nejen to, často tito lidé nepůsobí navenek zrovna příjemně. Stává se, že nejsou na první pohled tak okouzlující či neoplývají tak přitažlivými způsoby. Za všechny připomeňme z církevní historie sv. Basila Velkého, jehož se jeho duchovenstvo skoro bálo. Ale abychom nechodili daleko časem i prostorem, vzpomeňme našeho svatého vladyku Gorazda, který se vyznačoval poměrně přísným vystupováním, chování byl spíše strohého, nemiloval ani prázdné řeči, veselá posezení ani povídavá přátelská setkání a hodování. Ve styku s lidmi se omezoval na základní zdvořilost, a pak se s nimi věnoval pracovním záležitostem nebo misijnímu či pastýřskému dílu. Tenkrát se ještě našlo dost lidí, kteří dokázali ocenit jeho pracovitost, vhled do problematiky církevní a duchovní orientace, či pastýřskou střízlivost a prozřetelnost. Dnes by vladyka Gorazd připadal věřícím asi příliš upjatý a nezajímavý, a takový člověk by zřejmě neslavil přílišného společenského úspěchu.

Současná doba nám dává přehršel impulzů k promýšlení příčin našeho stavu. Církevní krize, která zmítá naším společenstvím, se dotýká skutečně hlubokých vrstev křesťanského života. A tak je dnešní svátek vítanou záminkou k hledání dalších úhlů pohledu na naší situaci. Třeba se nám podaří pojmenovat některou z našich nemocí. A pojmenovat - to je půl cesty k nápravě.
Lidé se v průběhu moderní doby stávají více a více povrchními, ale v posledních desetiletích tento trend dochází svého předurčeného cíle. Vidím to na sobě a na odlišnosti své generace od předchozích, a se zármutkem sleduji progres tohoto duchovního slábnutí na generacích, které přišly do církve po té mé. Vytrácí se smysl pro odpovědnost a serióznost. A dnes už vidíme jak narůstá skupina, která chce především, aby v jejich čele stál sympaťák, duchovní má být cool a frajer, a v církvi má být sranda a príma. A kam to vede, to už tito lidé nedokážou zhodnotit. Vše hlubší se zdá totiž být mimo jejich obzor. Skoro jsou na místě obavy, zda se tím nenaplňuje evangelijní: "Když slepý vede slepé..." Pracovitost, vzdělanost a výsledky působení se už nepovažují za důležité. Není to tak dávno, co se byly na pastýřské posty ustanovovány osobnosti, které nejprve musely ukázat, jaké je ovoce jejich dlouhodobého působení. To je problém prakticky ve všech církvích. Základem správného osobního duchovního života i úspěšného vedení církve je dobře chápat - odkud a kam kráčím, jaký je cíl a jaké jsou prostředky k jeho dosažení. To přesně věděl vladyka Gorazd, a proto se mu s Boží pomocí zde podařilo něco zbudovat. Na současnících je zarážející rozmáhající se neschopnost tyto věci si ujasnit a společně pracovat na dosažení vytčeného záměru.
Kvůli své povrchnosti jsme snadno oklamatelní. Lehce nás zmate církevní krása, zlato a honosnost duchovenské služby. Nic proti nádheře bohoslužebných rouch, která byla ustanovena jako projev Božího působení, ale občas je vhodné si připomenout, že se pod ní také může schovat ledacos nekalého. Jeden z nejhorších klamů, s nímž se můžeme na tomto světě setkat, je předstíraná zbožnost. A tím nemyslím licoměrnost darebáka, který se navenek činí tím, v co sám nevěří. Ještě zhoubnější je když, některý věřící(!), jehož duchovní život je mělký a světský, napodobuje vnější projevy zbožnosti, které jsou u duchovních lidí projevem hlubokého duchovního života. Není totiž obtížné naučit se někde (např. v tradičním monastýrském prostředí), jak zbožně hovořit a jak se navenek chovat, a pak tyto projevy duchovní kultury prostě replikovat. Jenže co z toho může vzejít dobrého? Jen "duši hubící hra" (dle slov Ignatije Brjančaninova), protože taková "zbožnost" nemá nic společného s nitrem herce. Podobná divadla zabíjejí nejen herce, ale i diváky tohoto "představení", protože dostatečně schopný napodobitel (či spíše falsifikátor) zbožnosti dokáže svést z pravé cesty mnoho lidí. Vladyka Antonij Chrapovický prohlásil duchovenské a mnišské odění, které neodpovídá duchovní realitě, za "maškarádu".

V jednom městě pohřbívali slavného archimandritu. Byl známý svou zbožností, vzdělaností, moudrostí a prozorlivostí. Chodili se s ním radit i velice vznešení lidé. Lidé ve velikém a slavném pohřebním průvodu o něm už hovořili jako o svatém. Jakýsi starec, který z okna pozoroval průvod kráčející za rakví, řekl, že na rakvi vidí mnoho běsů, jak si berou duši zesnulého. (Je to jeden příkladů, kdy se to, jak se nám člověk jeví, dramaticky liší od duchovní reality.)

Sv. Makárij Egyptský hovořil o mniších na poušti, kteří získali dary divotvorectví, zpychli, a posléze končili svůj život sebevraždou; jejich zbožnost totiž neměla správné základy.

* * *

Nedokážeme-li porozumět tomu, co se kolem nás zrovna děje, a vidět projevy posvěcení kolem sebe, pak se to pochopitelně odrazí i v úpadku naší schopnosti vidět svaté lidi v naší minulosti či rozumět těm svatým, o nichž víme od předků. Náš duchovní úpadek se ukazuje dvojím způsobem: jednak nevidíme naše svaté, resp. nerozumíme projevům jejich svatosti, a za druhé uctíváme svaté často jen formálním způsobem - přečteme akafist, odsloužíme jim službu, ale nenavážeme s nimi osobní vztah, nehoří v našem srdci opravdová láska k jejich památce, nevzniká v našem nitru to souznění s nimi.

Svaté uctíváme především tím, že následujeme jejich příkladu. A nejedná se v prvé řadě skutky, ale o způsob myšlení. Jde tedy o to, abychom souzněli s tím, jak naši svatí uvažovali, a následně pochopili jak to napodobit. Tím se ladíme na stejnou vlnu s nimi, a oni poté pomáhají shůry. Vždyť to byl jejich způsob uvažování - o sobě, o světu a o Bohu - co je přivedlo na cestu svatosti. A co nás otevře působení Boží blahodati? Tyto tři věci: správné ocenění sebe a svého stavu. Správné ohodnocení světa. A za třetí a především - zření, jakou hodnotu mají pro člověka Boží dary. Tomu se říká "jiné myšlení", "obrácené uvažování" (tj. opačné, než světské) či "změna mysli", což je principem pokání.

Abychom jednou v církvi nedopadli takto.
Není to ještě tak dávno, co lidé neměli smarphony, tablety a wifi, a jejich myšlení bylo úplně jiné. Je zajímavé číst dobová svědectví ze začátku 20. století, jak mocný měla pro tehdejší lidi význam skutečnost, že největší svatí našeho národa byli vlastně pravoslavní. Kvůli tomu se lidé před necelými sto lety stávali pravoslavnými - takovou sílu měl pro ně příklad uvažování svatých. (Dnes jsme se s našimi ajfouny propadli tak hluboko, že někteří čeští pravoslavní už nejsou schopni ocenit ani tak výrazný duchovně skvostný jev, jako je mučednictví našich mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského - natolik vzdálený rozumu, cizí našemu srdci a nepochopitelný je nám jejich příklad.) Kdysi dávno byli lidé tak citliví, že některým z nich stačilo zaslechnout v chrámu slova evangelia, aby rozdali svůj majetek, všechno opustili a stali se mnichy (čteme o tom v životech některých svatých a zní nám to dnes už dost neuvěřitelně).

* * *

Nakonec se tedy dostáváme k tomu, co tak naléhavě potřebuje naše zbožnost - hlouběji zakořenit, neulpívat na povrchu, ale mířit k podstatě. A na této cestě nás mohou vést naši svatí, když pochopíme jejich způsob uvažování a napodobíme jej. Snad to alespoň někoho přivede k tomu, abychom zahodil smartfoun a vyhodil z bytu televizi, protože z těchto technologií vane duch úplně opačný, než je duch naší zbožnosti. Stále si připomínejme myšlenku Serafíma Rose: "Záliba v moderních technologiích duchovně škodí lidem více než dávné hereze." Máme to chápat tak, že spíše může být spasen arián či monofyzita, než pravoslavný křesťan, který je uchvácen všemi těmi smart hračkami? Nevím. Jedno je jisté, nalezne-li srdce křesťana zálibu v těchto technologiích, jen těžko bude odmítat antikristovu pečeť, protože obě tyto záležitosti mají stejný duchovní původ, a tudíž nesou stejného ducha - rozdíl už není kvalitativní, ale spíše jen kvantitativní. (Neztrácejme při těchto úvahách ze zřetele výroky tolika našich různých starců, že antikristovou pečetí jsou v jakési předjímce značkovány lidské duše už dnes.)

Svátek všech místních svatých nám tedy připomíná nejen ty konkrétní osoby, které zde žily na stejné hroudě jako my a dosáhli svatosti. Současně se nám naléhavě připomíná nutnost kultivovat naše duchovní zření. Omezit trochu šíři naší pozornosti, aby mohla růst do výšky. Není potřeba vědět vše, co se děje ve světě a co se šustne ve společnosti (a reagovat na to), ale potřebujeme pozvednout své zraky - od zvířecího pohledu k zemi a ke korytu - vzhůru k nebi. Při liturgii občas zaslechneme zvolání s pokynem: "Povznesme se!" To v originále znamená: "Stůjme zpříma!" Už jen tím napřímením se (je-li bohabojné) se posvěcujeme a vstupujeme do společenství s Bohem. Žijeme-li duchovními věcmi, pak jsme jednoho rodu se svatými, dokážeme je rozpoznat (ať už žili v minulosti nebo žijí s námi) a dokážeme napodobit jejich smýšlení. To je pravé uctívání svatých, na něž bez prodlení odpovídají svou pomocí.



P.S.
Stránka s odkazy na bohoslužebné texty a ikonografii našich místních svatých









Zobrazit příspěvek č. 1071 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2015
Ke svatodušním svátkům

O daru Ducha Svatého

Oslavili jsme svatodušní svátky, které zpečeťují křesťanskou víru v Boží Trojici. Vzpomínáme na událost sestoupení Svatého Ducha padesátého dne po Pasše. Připomínáme si vznik Církve, v níž nám Boží Duch stále podává vše, co Pán Ježíš pro lidi vykonal. Církev je místo, kam může každý, kdo uvěří, přicházet a získávat zde posvěcení, odpuštění hříchů, osvícení a zbožštění. Zde vstupujeme do sjednocení s Bohem. Právě tady je ten prostor, kde se sám Bůh dává lidem jako dar.

V ostatních náboženstvích věřící přicházejí k oltářům, aby si od svého božstva nebo od Boha vyprosili, co aktuálně potřebují ke štěstí a spokojenosti: zdraví, uspořádání životních záležitostí, prostředky k obživě nebo třeba i moc, povýšení, vítězství a majetek. I v křesťanství se věřící samozřejmě modlí za splnění svých přání a potřeb, a pokud se jedná o základní potřeby k pokojnému životu, není na tom jistě nic špatného. Jenže to není to hlavní, zač křesťan prosí. V samotném principu křesťanství je pevně zabudován i předmět a cíl naší hlavní modlitby. Touha po něm a usilování o něj se dotýká samotného smyslu naší křesťanské existence. Celá naše víra i praxe je vlastně modlitbou, aby nám Bůh dal sám Sebe. Nikoliv, aby splnil to či ono, oč ho žádáme, ale aby se Sám nám dal jako dar.

A Bůh se nám vskutku dává, daruje nám sám sebe - a to jako dar Ducha Svatého, resp. jako nestvořenou energii (blahodať) Svatého Ducha, kterou je překlenována nepřekročitelná propast mezi stvořenými bytostmi a nestvořeným Božstvím. Blahodať Ducha proměňuje chléb a víno na zbožšťující Tělo a Krev Kristovy; On koná svým blahodatným působením všechny svaté Tajiny (kněz slouží obřad, ale obsahem tohoto obřadu je dar Ducha Svatého). Ne nadarmo se veškeré aspekty duchovního zápasu za zbožnost někdy nazývají souhrnným označením: získávání Ducha Svatého. Řada svatých otevřeně hlásá, že je to prioritním smyslem našeho křesťanského života. (Viz např. ct. Serafím Sarovský - slavný zápis jeho rozhovoru s Motovilovem)

Dar Svatého Ducha je důkazem Boží lásky k člověku. Nic většího už Bůh nemůže člověku dát, než sám Sebe. Stejně tak i člověk nemůže už nic více dát, než se obětovat (jednou z forem daru sebe samotného je mučednictví). Dar Svatého Ducha je něco tak velikého a lidským uvažováním nedomyslitelného, že člověk už nemůže nic více chtít ani po něčem větším toužit. Sv. Siluan Athonský vyjádřil svou zkušenost slovy: "Tak Bůh miluje člověka, že mu dává Svatého Ducha.

* * *

Bůh dává a člověk přijímá. Je to spolupráce. Není to jednostranný akt, ale dvoustranný. Posvěcení a spása je dílem společným. Pán Ježíš přirovnává Ducha k živé vodě, kterou se může napojit vyprahlá duše, aby mohla žít, a tak se u tohoto podobenství pozastavíme. Jako když si žíznivý člověk nabírá vodu z pramene - aby nezemřel žízní, je potřeba, aby se nejprve dostal ke studni, v níž je voda, a zároveň je nutno, aby ji dokázal nabrat. Není-li ve studnici voda, není člověku nic platné vědro. Nemá-li člověk vědro a sílu si vodu nabrat, není mu nic platná voda ve studni.

"U pramene jsem a žízní hynu," napsal francouzský básník François Villon (první moderní básník) a jistě při tom netušil, jak výstižný bude první verš jeho Balady pro duchovní život mnohých současných křesťanů.

Jen pro úplnost a k připomínce básníka uveďme celou sloku:

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
* * *

Tím se pomalu dostáváme k dalšímu charakterickému rysu pravoslavného učení o Svatém Duchu. Ač teologové sepisují složitá pojednání (např. o filioque), to, co víme o Svatém Duchu, vychází většinou z reálné duchovní zkušenosti Církve. Především poznáváme Ducha Svatého z jeho díla, kterým je Církev. Vyžene-li nějaké společenství Ducha Svatého ze svého středu, pak se buď lidé rozhádají a spolek se rozpadne, nebo drží pohromadě už jen ideologií či společným zájmem. Projeví se to docela zřetelně - pozná se to podle toho, že už v takové pospolitosti nenacházíme, jak se mnozí stávají jedním. Už tam není k vidění, jak různí lidé při jinakostech svých temperamentů nacházejí k sobě cestu, překonávají své odlišnosti, názorové rozdíly či sobecké zájmy, a jsou schopni se vzájemně milovat.

Odežene-li od sebe Svatého Ducha jednotlivec (např. svými hříchy a nekajícností), nevydrží v Církvi a nakonec neudrží ani pravoslavnou víru. Oheň Svatého Ducha, který hoří v církvi, může člověka prosvětlovat, očišťovat a produchovňovat. To se děje, když člověk vede život dle Božích přikázání a vzbuzuje v sobě vlastnosti, které odpovídají dobrotě Ducha Svatého. Tedy člověk svým způsobem života a svým stavem, do něhož se naladil, koresponduje s vlastnostmi Ducha.

Jenže blízkost Svatého Ducha může člověku i ublížit. Ne proto, že by Bůh byl zlý či chtěl člověku způsobit něco špatného. Může se však přihodit něco podobného, jako když se člověk přiblíží k ohni a nedává si pozor, to se pak neohřeje, nýbrž popálí. Stejně tak, vede-li nesprávný způsob života či pěstuje-li špatné vnitřní stavy, pak jej ten duchovní oheň, který v církvi hoří, sežehne, resp. škodí jeho duši. Člověk se v důsledku toho může stát nikoliv lepším, ale horším. Může se změnit na úplnou nestvůru a stát se doupětem zlých duchů. V církvi se s tím občas bohužel setkáme - na některých lidech vidíme, že se stali horšími, než jsou lidé, kteří v Boha vůbec nevěří. Takoví se stávají zištnými, zlostnými, závistivými, zlými, rouhavými, prolhanými, lstivými, podezřívavými, odsuzovačnými, pokryteckými a jdou od jedné špatnosti ke druhé. Bůh dopustí, aby postupně upadli do všech hříchů.

Jak zastavit tuto rakovinu hříchu? V prvé řadě je potřeba nepokračovat po cestě, kterou jsme se vydali a o níž z učení a zkušenosti církve víme, že vede do pekel. Nepokročil-li člověk zatím příliš daleko - do míst, odkud již není návratu bez zvláštního Božího zásahu, pak mu zbývají ještě nějaké zbytky duchovní soudnosti. To je velice důležité a odtud lze začít dílo nápravy. Soudný člověk, ač se utápí v hříchu, či s ním lomcují vášně, je ještě schopen pochopit vážnost svého stavu. Rozpozná, že vše v jeho srdci (city i myšlení) je pokřiveno působením zlé energie vášně. První, co takový člověk musí (pokud ještě může) učinit, je přestat důvěřovat svým myšlenkám; nedůvěřovat svému cítění, ani čemukoliv jinému, co přichází z jeho nitra. Musí ihned skončit s jakýmkoliv posloucháním těch, s nimiž se radil či s nimiž se přátelil nebo stýkal doposavad a jejichž společenství se podílelo na tom, do jakého stavu se dostal. Má-li v sobě člověk ještě dost schopnosti uznat užitečnost takové rady a má-li ještě dost vnitřních sil, aby ji uskutečnil, může se zachránit. V některých případech musí změnit i další okolnosti svého života. Je potřeba, aby si našel duchovního rádce, který má zkušenost se střízlivým duchovním životem a změnil pod jeho vedením způsob svého života.

Není to radostná připomínka, leč i o tom je potřeba se zmínit. V blízkosti takové nesmírné síly, jakou je energie Svatého Ducha a jaká převyšuje jakoukoliv sebemocnější sílu, která je ve vesmíru, je potřeba být opatrný. Nutno se chovat s úctou a nebýt nedbalý. Pak Duch Svatý i přes svou mohutnost bere opatrně a jemně lidskou duši do svých rukou, aby s ní učinil něco tak krásného, že je to nevypravitelné. Vidíme to na svatých lidech. Vždyť jejich svatost je darem Svatého Ducha. To on z nich učinil, čím jsou.

* * *

Neustálým pokušením, které nám hrozí odpadnout od spolupráce s Duchem Svatým, je tzv. "magické myšlení". Mám na mysli takový způsob uvažování, při němž spoléháme na své vlastní síly a nikoliv na sílu a působení Svatého Ducha. Jsou hrubší a jemnější odstíny toho magického myšlení - hrubším je vyslovená magie, jemnější způsob tohoto poklesku ve zbožnosti můžeme vidět na případu proroka Mojžíše, který dostal od Boha pokyn vyvést vodu ze skály a udeřit při tom do kamene svou holí (Num 20,6-13). Mojžíš to udělal a když se v první chvíli nic nedělo, udeřil ještě jednou - projevilo se tím něco nemocného, co se skrývalo v jeho mysli. Jakoby zapochyboval, že Bůh si toho prvního úderu všiml, nebo se domníval, že úder musí být proveden důkladněji, jinak to před Bohem neplatí, či ho ovládal netrpělivá představa, že je asi potřeba praštit do skály ještě jednou, aby se to počítalo... Možná to byl projev netrpělivosti nad prodlevou Hospodinova zázraku - čili mimoděčné povýšení se nad Boha, k němuž se v ten okamžik zachoval jako k pomalému služebníku. Bůh jej za tento nedostatek v jeho způsobu myšlení a za jeho nedostatečnou víru prohlásil za nehodného vstoupit do zaslíbené země. Tím se něco sděluje i nám. Doufáme-li ve věci vedlejší a nepřikládáme-li hlavní význam činnosti Ducha Svatého, je to nedostatek víry, pokory a úcty čili nesprávný vztah k Bohu - a ohrožujeme tím svůj vstup do Božího království.
Nedostatek víry v Ducha Svatého a převaha důvěry ve vlastní činnost se může projevovat na nejrůznějších úrovních - v oblasti osobního duchovního života, v oblasti církevní správy, v oblasti liturgické apod. Nejčastěji se projevuje v osobním duchovním životě, kde mnoho lidí přikládá svým dobrým skutkům, svým asketickým výkonům, množství vykonaných modliteb či jiné své zbožné snaze nějaký zásadní význam. Jenže zbožnými skutky nejsme posvěceni a spaseni, ale blahodatí Ducha Svatého, s nímž máme těmito skutky spolupracovat. Především se však uzpůsobujeme k naplnění Svatým Duchem vynakládáním úsilím o proměnu své mysli, změnou smýšlení - např. pokáním. Zajímavé by bylo sledovat, do jaké míry magické myšlení proniká do našich obřadů, jak se objevuje v přesvědčení, že není-li to či ono provedeno jediným správným a přesným způsobem (který je mimochodem v některých případech v různých dobách, či u různých národů a světových pravoslavných tradic odlišný), tak to prostě neplatí. (Do naprosté dokonalosti to dovedli ruští starověrci, kteří pro jistotu čtou při modlitbách i čísla stránek a technické poznámky, protože i ty jsou součástí posvátného textu, z něhož se přece nic nesmí vynechat, jinak by mohlo být celé to čtení marné.)
* * *

Veškerý posvátný církevní život je projevem působení Svatého Ducha. Když lidé přicházejí do chrámů, mají nutkání se modlit, vyzpovídat se a přijímat svaté Tajiny - to je dílo Svatého Ducha. Rozvíjení víry a duchovní růst v pokoře je darem Ducha Svatého. Jak by bez jeho přispění dokázal člověk věřit v to, co je neviditelné a vymyká se veškerému rozumovému chápání (např. víra v trojjedinou Boží Trojici). Kaje-li se kdo upřímně a celým srdcem chápe, že jak je Bůh dobrý, je to dotyk blahodati Svatého Ducha. Duch Svatý hněte lidskou duši, mění nás v průběhu života v církvi. Stáváme se jinými. Působení Svatého Ducha můžeme zřetelně cítit - kdykoliv naše srdce zjihne (viz církevně-slovanský termín: umilenije), zatouží po modlitbě, zatouží po liturgii a po sv. Tajinách. Kdykoliv v sobě cítíme impulz, který nás vede k odvrácení od hříchu a vášní, pocítíme odpor ke hříchu a zatoužíme po čistotě - to je zřetelný projev Svatého Ducha, kterou svou blahodatí pohladil lidské srdce. Když cítíme soucit s člověkem a když se v nás rozhoří láska ke Kristu a touha dát mu svůj život - to naplnil naše srdce Svatý Duch. Jedině ve spolupráci s Duchem Svatým se může člověk opravdově modlit. On způsobuje, že člověk je schopen obracet se k Bohu jako ke svému Otci.

Jsme zvláštní bytostí složenou z toho, co je tělesné, a z toho, co je duchovní. Tím se lišíme od zvířat, která jsou i přes pozoruhodnou inteligenci některých z nich, jen tělesná. Pro anděle, kteří jsou jen duchovními bytostmi, je nepochopitelné, jak se může duchovní v jedné osobě spojovat s materiálním. Naše duchovní složka, které říkáme duše, je součástí duchovního světa. Tělem žijeme ve světě hmotném. Jsme tedy bytostí žijící současně ve dvou světech. Komunikace duše s duchovními bytosti a s Duchem Svatým je jí vlastní, stejně tak jako je lidskému oku přirozené vidět předměty tohoto světa a lidskému uchu slyšet zvuky materiálních vibrací. Stav duše pak může pak ovlivňovat i kvality tělesné - a to v dobrém i ve zlém.

Kdo má otevřenu duši, tj. odvrácenu od tělesného a hmotného k duchovnímu, může slyšet hlas andělů či rady Svatého Ducha. Ap. Pavel píše, jak jim Duch Svatý dával pokyny, kam jít a kam nechodit. Pro člověka pohlceného materiálním a tělesným je to obtížně uvěřitelné. Při tom naslouchání Svatému Duchu je pro církev a její správu (a stejně tak i pro osobní duchovní život) kriticky důležité. Dnes kvůli tomu chodíme alespoň ke starcům, abychom vyslechli jejich rady.

Právě současná naše neschopnost otevřít duši k naslouchání Svatému Duchu nás v církvi dostává do neřešitelných situací. Zdá se mi někdy, že už se blíží doba, kdy duchovní a duševní stav rostoucí části věřících i duchovenstva už jim nedovolí, aby vytvářeli společenství, které by bylo církví. Zaujetí materiálními předměty z nich učiní kořist démonického klamu a ten z nich učiní blázny. Kouzla technologií, všudypřítomné jitření vášní, mravní nečistota, tělesné blaho a duševní stres, roztěkanost, komplikovanost života, špatně pojatá vzdělanost, duchovní neukotvení a udržování lidí v celoživotní nezralosti a rozptýlenosti, orientace na vnější věci - to vše jsou rány, jimiž krvácí lidské srdce, které pak nemá sílu k duchovnímu životu. Jsme jako prasklé nádoby, v nichž se neudrží blahodať Svatého Ducha, kterou v církvi dostáváme. Zato se v nich výborně drží bahno vášní, jimiž naše duše přetékají.

Svatohorští starci říkají, že Bůh člověku naplní takovou nádobu, jakou mu přinese. Přineseš-li malou nádobu, naplní ji. Přineseš-li velkou, naplní ji také. Tou nádobou je naše srdce. Uvolníš-li v srdci kousek místa, Bůh ti to volné místo naplní blahodatí Svatého Ducha. Uvolníš-li hodně místa, Bůh ti dá mnoho blahodati. Kolik blahodati dostaneš, závisí na tobě. Dnešní lidé však jen těžko uvolňují ve svých - marnostmi naplněných - srdcích sebemenší kousíček místa. To je jeden z hlavních problémů současného církevního života. (Viz otitulkovaný film s výroky starců)

Bez srdce naplněného blahodatí Ducha Svatého nemůžeme mít dar moudrosti ani jiná charismata. Hlavně nám schází dar střízlivého duchovního zření. Vše řešíme nikoliv jako duchovní lidé, nýbrž po lidsku - tj. v souladu se svými vášněmi. Chováme se jako šílenci, kteří se úporně drží svých halucinací. To je stav nás, křesťanů na počátku 21. století.

* * *

Náš církevní život by mohl být jako sídlit v zelené oáze u studny v hojnosti, ačkoliv kol dokola jen bezvodá poušť. Dostáváme v církvi vše, co potřebujeme. Není nic důležitého a skutečně věčně blaženého, co by nám Svatý Duch nemohl a nechtěl udělit.

Duch posvěcuje anděle na nebi a kněze na zemi. Všechno krášlí. Oči slzami, tělo krásou, srdce bázní Boží, mysl moudrostí, duši steskem po ráji. Chrání nebeské hvězdy i lidské duše. Těla před nemocemi a duše před démony. Rozestavuje ochranné anděle. Mocným vkládá do nitra milosrdenství, maličkým dává pokoru, nemocným trpělivost. Je odvahou mučedníků, radostí ctihodných mnichů, nadějí zkoušených. Skrze Svatého Ducha působí Boží moc ve světě. Je naším životem a nadějí na spásu. Bez něj nemůže nikdo být skutečným křesťanem a nemůže získat věčný život. Křesťanu se Svatý Duch uděluje skrze svaté Tajiny, pomáhají mu při tom dobré skutky člověka, a roste a zhojňuje se v jeho srdci opravdovým pokáním, modlitbou a přijímáním Těla a Krve Kristových. Člověk musí získanou blahodať Svatého Ducha v sobě ochraňovat čistým životem, vyvarováním se poklesků a hříchů. Dále ji rozhojňuje pokorou, objevuje se v něm při modlitbě a zdokonaluje člověka přiváděním k lásce.

Svatého Ducha však zarmucujeme pácháním hříchů, vyháníme jej ze své duše návykem na všechny smrtelné hříchy, zvláště na smilstvo a pýchu. Úplně jej pak odeženeme od svého srdce nevírou, rouháním, zoufalstvím (tj. beznadějí).

Křesťan, který v sobě nosí oheň Ducha Svatého, s úctou opatruje svých pět smyslů, aby jimi nezhřešil před Bohem. Chrání svůj jazyk, aby neodsuzoval, zrak, aby nehleděl na věci daremné, sluch, aby nenaslouchal špatnostem, myšlenky, aby netoužil po tom, co se křesťanu nesluší, tělo, aby nerozpalovalo nečistotou, duši chrání jako svůj nejdražší poklad, aby nebyla vykradena nepřáteli.

* * *

Na závěr se zmíníme o skutečnosti, že Duch Svatý sjednocuje - tím vytváří sbor, shromáždění čili církev. Slovní termín, který řeckojazyčné prvotní křesťanství zvolilo, je dosti výmluvný. Tehdejší řečtina používala nejméně tři pojmy pro různé typy shromáždění, křesťané si vybrali jeden, kterým zároveň definovali, jakým druhem shromáždění církev není a naopak - čím vlastně na rovině lidské a sociální křesťanská shromáždění jsou. Církev není ani agora (srocení davu) ani synklit (schůze elity), ale ekklisia - čili shromáždění pozvaných, všech oprávněných. To právě Duch Svatý povolává, opravňuje a dává lidem schopnost překonávat rozdílnosti a přebývat v jednotě. Zpíváme o tom v kondaku Padesátnice:

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky,
rozdělil tím v Babylonu národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými,
povolal všechny ke sjednocení...


Víme, jak těžko se ve světě hledá jednota - zvláště taková, která není založena jen na společném zájmu či na sdílení jedné ideologie. Jednota v Duchu Svatém je daleko hlubší. Je to jednota v lásce, vzájemné pokoře; jednota ve službě Jedinému Bohu a jednota ve zření stejné duchovní reality.

Lidé jsou tak různorodí - povahou, genetikou, předsudky, vzděláním, světonázorem, preferencemi, sklony atd. To je známá věc. Méně si už lidé uvědomují, že všechny tyto charakteristiky mají zásadní vliv na to, jak vnímáme a vyhodnocujeme objektivní realitu. Zdálo by se, že to, co se kolem nás děje, co někdo řekl či udělal, jak něco vypadá apod., jsou objektivní skutečnosti, jejichž přesný popis stojí mimo diskusi a všichni je vnímají stejně a bez problémů se na nich shodnou. Omyl! Díváme se na stejný předmět, a přesto každý můžeme vidět něco úplně jiného. Obraz reality, jak se dostává do naší mysli, je vyhodnocován a mimovolně upravován podle našich dosavadních zkušeností, podle znalostí, podle předsudků, povahy a jiných předpokladů. Aniž si to uvědomujeme, vždy nějaký aspekt obrazu reality potlačujeme, jiný překrucujeme, něco zdůrazníme - a to tak, abychom pokud možno viděli to, co chceme vidět, resp. co jsme zvyklí vidět nebo co odpovídá našemu dříve utvořenému názoru, jak by mělo vypadat to, nač hledíme. Takové editování reality je "přirozenou" vlastností neočištěné a neosvícené mysli. Patří to k našemu starému (Adamovu) lidství. Díky tomu vznikají mezi lidmi neshody, spory či války. Tohoto poškození naší mysli využívá ďábel, aby si s námi "pohrával".

Dnes to dobře vidíme u nás v církvi, resp. na církevních sporech. Hledíme všichni na stejnou realitu, ale nevidíme to samé. Naopak vidíme úplně a zásadně rozdílné obrazy toho, co se kolem nás děje. A podle toho se chováme a nedokážeme se dohodnout. Hádáme se, kdo má pravdu a kdo vidí správně. Každý se snažíme prosadit a dokázat svou pravdu, ale ti, kteří vidí jinak, jsou vůči všem argumentům hluší. Mají svůj pohled. Který je ten pravý? A je vůbec některý z nich pravý?

Svatý Duch tam, kde působí, překonává toto poškození lidské mysli, a dává věřícím schopnost vidět stejnou realitu, shodnout se a nalézat k sobě cesty. Tím se lidé stávají použitelnými pro církevní jednotu. A zkušenost nám ukazuje, jak vzácná tato jednota je a jak nesmírný má význam.











Zobrazit příspěvek č. 1070 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2015
Služba místním mučedníkům

Služba Janu a Jeronýmovi

Nová (jazykově trochu upravená) verze (v. 0,7) služby k mučedníkům kostnickým - Janu Husovi a Jeronýmovi Pražskému. Na pravoslavi.cz/download:

jan-hus-sluzba-w.pdf

nebo verze pro vytištění brožury: jan-hus-sluzba-broz.pdf

----------

Od 5. června t.r. verze 0,71 (opraveno ještě pár drobností)












Zobrazit příspěvek č. 1069 jednotlivě

Administrátor --- 24. 5. 2015
Další promarněná příležitost ke smíření

Úvaha po poutní bohoslužbě v Mikulčicích

Pro mně osobně byla jediným kazem na tiché a hluboké kráse této letošní události nepřítomnost skupinky urputně odporujících našich duchovních. Byla tím opět promeškána další příležitost k setkání a k usmíření. Přemýšlel jsem nad tím, proč si neuvědomují, že smíření je podle našeho evangelia základním předpokladem křesťanské opravdovosti. Pro kněze to není dobrovolná věc, ale duchovní povinnost. Platí zde imperativ, že bez toho, aby kněz učinil vše pro své usmíření, nesmí podle posvátných pravidel sloužit liturgii. Jinak odhání Ducha Svatého. Pokud tito duchovní nemají nic, čím by usvědčili vladyku Simeona z kanonických či ústavních nebo mravních přestupků, aby se tím mohl zabývat církevní soud, nemají právo odmítat se s ním smířit a přímo v posvátném textu liturgie se v tradičním úvodním komentáři zakazuje takovému knězi se zatvrzelým srdcem konat bohoslužbu.

Od chvíle, kdy se vladyka Simeon na podzim minulého roku mohl opět ujmout svého úřadu, z něhož byl na jaře téhož roku neoprávněně vyhnán, nabízí všem ruku ke smíru. Byl jsem celou tu dobu svědkem, jak průběžně přicházeli za vladykou někteří rázně uvažující lidé a nabádali ho přibližně v tomto smyslu: "Vladyko, všechny, kteří se Vám nepodřizují, musíte okamžitě suspendovat, zbavit kněžství a propustit. Žádné slitování s nimi, tito lidé budou stále jen dělat další a další problémy a podrazy. Na nic nečekejte, jednejte rychle, a problém bude vyřešen." Vladyka Simeon na to vždy namítal ve smyslu: "Ne, to nechci dělat. Chci se s nimi usmířit. Oni na to přece sami určitě přijdou, že se mýlí. Přece studovali teologii a jistě brzy pochopí, že byli někým oklamáni, svedeni, že je s nimi manipulováno jistými osobami, které si zde nepřejí ani spravedlnost, ani pravdu ani mír..." Toto vladykovo stanovisko jsme na eparchiálních radách podporovali, stále se snažíce poskytnout tomu opozičnímu hloučku prostor pro klidný návrat a doufajíce v jejich soudnost. Přece tito klerikové museli vnímat, že podobná taktika uchýlení se do paralelní církevní struktury, únos tradičních farností z eparchiální jednoty a nekomunikace či odpírání spoluslužby s eparchiálním biskupem by všude jinde ve světě vedla k okamžité suspendaci a propuštění z kléru (zvláště bryskně by se s nimi vypořádali biskupové v Rusku).

Už tolik měsíců jim tento starý muž nabízí ruku k usmíření. Na každou církevní událost je zve. Tolik vstřícných kroků vůči nim učinil a takovou benevolenci jim prokázal. Běží jim naproti, jako onen stařičký otec z evangelijního podobenství o marnotratném synu (můžete si přečíst toto dojemné podobenství: Luk 15,11-32). Jenže v naší místní církevní situaci není na obrázku vykresleném v evangeliu vše tak, jak bychom v duchu evangelia očekávali: zde u nás stařičký otec vychází s rozevřenou náručí vstříc svému synu, ale syn nepřichází k otci s touhou po smíření, ale obrací se k otci zády; syn po otci žádá vyplacení dalšího podílu na rodinném majetku, ale nehodlá uznat, že by se dopustil něčeho chybného; syn sice napřahuje ruku, ale ne k usmíření, ale proto, že chce, aby znovu něco dostal. Je mi líto, že mám psát taková slova na adresu některých bratří. V duchu se jim omlouvám, a jestli se usmíří s vladykou Simeonem, omluvím se jim zde i veřejně. Jenže způsob, jak se někteří zvláštně chovají k šedinám člověka, který si jako biskup nepřeje nic jiného, než uvést do eparchie jednotu a všeobecné smíření, mě lidsky uráží. A navíc - jejich chování a odpírání smíření vrhá před veřejností stín na celou naši pravoslavnou eparchii.

Něco z toho, co asi cítí ve svém nitru, dokážu pochopit, protože sám jsem byl mladý a neobešlo se to bez oklamání, tápání a chyb. I na mě kdysi dopadly úplně stejné sankce, jako dnes na tyto duchovní. V naší současné situaci však už nejde o jednoho kněze, který ještě nemá dost zkušeností a vědomostí, aby se zorientoval ve složité církevní situaci, ale o pokus semknuté skupiny, řízené z vysokých míst, rozložit eparchii. A navíc - můžeme se dohadovat o kánonech a teologických výkladech, to do jisté míry může být součástí normální celocírkevní diskuse, tříbení názorů a hledání řešení problémů, hrozné však je, když se opustí obecně lidská úcta a pošlapávají se obyčejné lidské hodnoty (jak to bývá typické pro rozkoly a sekty). Je mi líto, že to musím říci, avšak právě na pouhé civilně lidské rovině je to pro mě nepochopitelný obrázek, který by vypadal absurdně i ve světském prostředí, ale v církvi nad ním vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Stařičký člověk, duchovní sloužící v církvi dlouho před tím, než jsme se narodili, zde celou tu dlouhou řadu měsíců nabízí smíření a velkomyslné odpuštění, otáčí se rukou napřaženou k míru do všech stran, avšak tito (služebně a často i fyzicky) mladí duchovní touto rukou vztaženou k usmíření zarputile pohrdají. A to většinu z nich vladyka Simeon vysvětil, takže jsou mu podle pravoslavné duchovnosti zavázání do konce života povinnou úctou. Starý duchovní, který má za sebou dlouhý život služby v církvi, chce přijmout tyto služebně mladé, teologicky slabé a duchovně kolísající do své náruče, jenže oni místo toho ochotně přikládají svůj sluch různým nestydatým lžím, které ti, co chtějí uchvátit moc nad církví, o něm rozšiřují.

Mimochodem, otřesné pomluvy o něm jistí lidé, které zatím raději nebudu jmenovat, veřejně rozhlašovali vloni na jedné konferenci ve Vilémově, aniž by měli jediný důkaz pro ty hrůzy, které tam o vladykovi tvrdili. Jestli se mladí biskupové s vladykou Simeonem neusmíří, tak se budu přimlouvat, aby se záznam z loňské vilémovské konference zveřejnil, a všichni si pak budou moci sami učinit obrázek o tom, kdo je kdo v naší církvi. Osobně si myslím, že právě po oné šokující vilémovské konferenci ztratila většina moravských duchovních důvěru k mladým vladykům i k jimi dosazenému správci eparchie, a s úlevou uvítala návrat vladyky Simeona do úřadu eparchiálního biskupa.
Vraťme se však zpět k našemu původnímu tématu. Vladyka Simeon se snažil uplatnit shovívavost a trpělivost až do krajnosti. Přehlížel urážlivost a nekanoničnost chování nesmiřitelných duchovních. Odmítal proti nim podniknout jakékoliv kroky. Stále opakoval, že je potřeba dokázat vyřešit náš problém v eparchii po dobrém. Někteří jsou toho názoru, že na tomto přístupu lpěl daleko déle, než bylo pro celek eparchie užitečné a snesitelné. Síly nás všech snášet rozmáhající se sektářství, které se stále pevněji zakořeňuje v našem kléru i mezi věřícími, jsou už pomalu vyčerpány. Musíme si odpovědět na otázku: Chceme být církví nebo dovolíme její proměnu na sektu?

Nyní tedy musel vladyka Simeon po tak dlouhém vyčkávání tento svůj dosavadní přístup zklamaně vzdát. Nedošla naplnění jeho víra v lidskou dobrotu a rozum či vzdělanost, v uznání a ocenění a přijetí nabídky ke smíru. Je jasné, že už nemá smysl jen pasivně očekávat nápravu těch, kteří se vůbec nemají v úmyslu smířit, ale ač se nechávají platit eparchií, slouží zájmům lidí zvenku, poslouchají jejich zlovolné rady a úmyslně či neúmyslně pracují proti uklidnění eparchie. Narazili jsme na hranice, k nimž je možno při vyčkávání a uplatňování největší myslitelné mírnosti ještě zajít. Eparchie trpí. Je pošlapávána základní starobylá idea církve, jakožto sjednocení mnohých kolem Krista. Nesmiřitelní duchovní už vytvářejí v církvi jakousi sektu, která stále více a hlouběji rozděluje i věřící. Brzy by zde byly všechny mezilidské vztahy napadrť. Postižení duchovní se postavili proti naprosté většině eparchie, a zároveň se staví do role morálních autorit, které na svůj úkor zachovávají jakousi vymyšlenou "věrnost synodu". Navíc si opoziční kněží nechtějí plnit významnou část základních kněžských a pracovně-právních povinností. U některých se projevuje i konkrétní poškozování našich církevních zájmů a problematická mravnost (např. lhaní - to mě na nich nedávno zvláště zarmoutilo).
Jako příklad poškozování církevních zájmů a farností: před pár dny jsem se dozvěděl, jak jeden z těchto zaslepených duchovních kvůli tomu, že nechtěl pozvat vladyku na slavnostní událost, při které bylo uděleno občanské vyznamenání velké osobnosti naší pravoslavné historie, raději ublížil celé tamní pravoslavné farnosti. Mohla se tam vyhlásit a uspořádat archijerejské bohoslužba, přijeli by další duchovní a třeba i nějací poutníci, průvodem by se kráčelo na místo, kde se vyznamenání udělovalo a pravoslaví by se tím připomenulo celému městečku. Při takové mimořádné události měli být místní pravoslavní před svými spoluobčany reprezentováni na nejvyšší hierarchické úrovni, což mohlo mít i nějaký misijní dopad a každopádně by to povzbudilo tuto skomírající farnost. Možná to byla poslední příležitost. Každý kněz, který něco ví o službě na vesnici či v malém městečku, si dobře uvědomuje, jak kriticky důležité jsou takové povzbuzující události pro život těchto farností. Sv. vladyka Gorazd nikdy nedovolil promarnit žádnou podobnou příležitost.

Vladyka Simeon ve svém stáří jede přes celou Moravu do Mikulčic, aby zde pod širým nebem sloužil, kázal poutníkům a reprezentoval místní pravoslaví na tomto svatém místě. Při tom píše články a knihy a slouží. Jezdí dokonce na jednu farnost vyučovat děti náboženství. Naproti tomu jiný duchovní místo toho, aby - když je vhodná příležitost - nechal pravoslaví zaskvět se před lidmi, udělá kvůli svým osobním postojům z významné události jakousi pokoutní záležitost, nikoho nepozve, vše pečlivě utají, takže pak u celé slavnosti postává jen pár lidí. To jsou dvě názorné ukázky dvou přístupů k pastorační a misijní práci.
Vladykova mírnost a trpělivost byla (jak se mi zdá) z jejich strany zneužita jen k utvrzení jejich destrukčních postojů a k upevňování celé té sektářské struktury. Způsob, jak se někteří z nich chovají k vladykovi a ke svým povinnostem i ke svému poslání, nemá daleko k demonstrativnímu opovržení. Odpovědnost za eparchii leží na eparchiálním biskupovi. On musí provést rozhodnutí, kdy je čas přestat otálet a zakročit. Teď tedy ten čas přišel.

Takže nyní začala těmto duchovním běžet lhůta, kterou jim provedený zákrok skýtá. Modleme se za ně, aby prohlédli a vybrali si správnou volbu. Vše, co bylo na ně uvaleno, může být v okamžiku zastaveno a zrušeno.

Moc rád bych vytáhnul do boje za tyto postižené duchovní, protože je mi jich lidsky líto. Jenže nějak nenacházím argumenty, kterých bych se mohl chopit a mávat jimi v jejich prospěch. Eklesiální i morální pozice, kterou zaujali, je neudržitelná a sám s ní nemohu souhlasit. Přezírat eparchiálního biskupa a odvolávat se při tom na synod, je prostě nevzdělanost. Trapná na tom všem je skutečnost, že se jedná o lidi oklamané a svedené, a daleko případnější by bylo, kdyby byl potrestán ten, kdo skrze ně zde na Moravě tento rozkol podporuje a podněcuje tyto kněze k jejich "psedověrnosti" bludům. Ten z nich učinil zaslepené sektáře, skálopevně přesvědčené, že pod "Simeonovou brutalitou trpí pro pravdu". Po letech si uvědomí, jak krutě byli zneužiti. To je obrázek lidské tragédie, obrázek k pláči.

I přesto, kam až to zašlo, vladyka Simeon stále volá své bloudící duchovní zpět. Chce po nich jediné, aby se zařadili do normálního chodu eparchie, obnovili svůj slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a plnili své duchovenské a pracovně-právní povinnosti, jako si je musí plnit všichni ostatní kněží. I po tom všem, co se tu stalo, je připraven se s nimi obejmout a všechna opatření, která vůči nim teď byla přijata, zrušit. Ale stojí o to i oni? Mám pocit, že nikoliv. Budu však rád, jestli se mýlím.










Zobrazit příspěvek č. 1068 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2015
Z prologu

O hloupých lidech

Blahobytní a líní obyvatelé jednoho byzantského města ztratili veškerý stud, jejich potěšením bylo páchat nepravosti a ani je nenapadlo poslechnout napomínání svého starého dobrého biskupa, který je prosil, aby se polepšili. Obyvatelé se starci jen vysmívali a odháněli ho jako k otravnou mouchu. Nakonec starý biskup zemřel, na jeho místo nastoupil mladý archijerej a začal se chovat tak, že to otřáslo i těmi nejprotřelejšími obyvateli města. Pak začali vzpomínat na svého dobrého a mírného stařičkého biskupa. Nakonec už nemohli snášet neustálé odírání, urážky, úplatkářství a neuvěřitelně pokleslé skutky nového archijereje, a tak se obyvatelé jedním hlasem modlili: "Bože, proč jsi právě k nám poslal takovou obludnost?" Náležitě se sice modlit neuměli, leč přesto po dlouhém úpění Bůh jednomu měšťanu odpověděl: "Hledal jsem pro vás horšího, ale nenašel jsem!"













Zobrazit příspěvek č. 1067 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2015
U svatých mučedníků Rafaela, Nikolaje a Iriny

Video-pohlednice z poutního místa na ostrově svatých mučedníků

Ke svátku světlého úterý si můžete pustit video z ostrova Mytiliny.

(Na videostránce jsou odkazy na články o těchto slavných mučednících)













Zobrazit příspěvek č. 1066 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2015
Pascha

Vstal z mrtvých Kristus!


Přeji všem krásné svátky Vzkříšení a zároveň bych si moc přál, aby se Kristovo Vzkříšení přelévalo z oblasti nebeské a chrámově rituální i do našich srdcí. Kéž by už co nejdříve přišla ta svatá Pascha, která z nás učiní nové lidi. Vzkříšené k novému životu v té lásce, kterou nám Spasitel ukládá.

V Jerusalemě v chrámu Božího Hrobu skandují pravoslavní mladíci při čekání na sestoupení svatého Ohně (zde je TV přenos): "Jenom jedna víra je ta pravá, a to víra pravoslavná!" Jenže v našich místních reáliích je marné opájet se svou pravoslavností, když nás pašijová evangelní čtení usvědčují, že nejsme ještě ani Kristovými učedníky. Vždyť Pán pravil, že jeho učedníky jsou jen ti, kteří se vzájemně milují. Takže to, co bychom nyní u nás opravdu potřebovali, je naše vzkříšení ke vzájemné lásce. To je ten zázrak přechodu ze smrti do života, bez něhož jsme pouhými plevami či suchými ratolestmi. Co čeká takové plevy? Že je rozfouká vítr. Co čeká odřezané neplodné ratolesti? Oheň.

Dejž nám, ó Bože, tento zázrak! Tak naléhavě jej potřebujeme! Sestupování nebeského Ohně v Jerusalemě nám (jak je vidět z let právě minulých) není nic platné. Tento viditelný oheň sám o sobě - bez činné lásky - nedokáže osvítit a zahřát naše srdce. Jenom zázrak získání vzájemné lásky je naším zmrtvýchvstáním. Potřebujeme sestoupení neviditelného ohně, který by naučil naše srdce milovat druh druha.

Při pohledu na ty skandující jerusalemské mladíky si tak říkám, že "jenom jedna Pascha je ta pravá, a to Pascha lásky plná", tj. taková Pascha, která nám daruje vzájemnou lásku. Všechno ostatní jsou jen obřady. Po takové oživující Pasše žízní naše místní církev i naše srdce.

Na webu Pravoslavný křesťan je kázání svt. Gorazda, v němž se náš novomučedník dotýká obsahu hlásání sv. Jana Křtitele, který v podstatě říká: "Já nejsem nic, ale Kristus je všechno." My se u nás chováme, jako bychom chtěli spíše hlásat nějaké nové evangelium: "Kristus není nic, já jsem všechno."

Článek je zde: Vzkříšení Kristovo


P.S.
»Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.«


Jan 13,34-35
 











Zobrazit příspěvek č. 1065 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2015
Video k Velkému pátku

Filmové dokumenty k Turinskému plátnu

Podívat se především můžete na otitulkovaný ruský film PLÁŠTĚNICE.

Na této stránce je ke shlédnutí i druhý pozoruhodný film: »Turinské plátno - nové důkazy«, který byl původně přehráván z YouTube, kde je však už nedostupný. Proto jsme tento dokumentární snímek zpřístupnili z našeho archivu, takže se na něj můžete dívat (je to docela zajímavé).










Zobrazit příspěvek č. 1064 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2015
Velký pátek

Z velkopáteční jitřní

Každá část svatého těla tvého
vytrpěla zneuctění kvůli nám:

hlava dostala trní, tvář byla poplivána,
líce strpěly údery;

po rtech se rozléval ocet
a jazyk musel ochutnat žluč;

uši vyslechly neuctivý posměch,
záda přijala bičování

a ruka musela držet třtinu,
a celé tělo snést natažení na kříži;

údy byly přibity hřeby,
bok byl proboden kopím.

Za nás jsi trpěl
a od muk věčných jsi nás vysvobodil;

sestoupivší k nám pro lidumilnost svou
povznesivší nás nejmocnější Spasiteli,
smiluj se nad námi.


(Zde v PDF)











Zobrazit příspěvek č. 1063 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2015
Velký čtvrtek

Řecký obyčej bohoslužebné "performance" poslední večeře

V příspěvku 1062 jsem se zmínil o "pohyblivé ikoně", kterou provádějí duchovní na Velký čtvrtek: biskup s kněžími usednou v chrámové lodi jako Kristus s apoštoly při Poslední večeři a každý předčítá z evangelia text náležející osobě, kterou zpodobuje; je to spojeno s umýváním nohou.

Pořídil jsem pár snímků z přenosu této zajímavé bohoslužby.


„Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: »Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?«“

„Navečer usedl s Dvanácti ke stolu Ježíš...“

„»Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí.« Učedníci se dívali jeden na druhého v nejistotě, o kom to mluví.“

„Na toho se Šimon obrátil a řekl: »Zeptej se, o kom to mluví!« Ten učedník se naklonil těsně k Ježíšovi a zeptal se: »Pane, kdo to je?«“

„Ježíš odpověděl: »Je to ten pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji.«“

„Šimon Petr mu řekl: »Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.«“

„Řekne mu Tomáš: "Pane, nevíme, kam jdeš.“

„Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: `Byl započten mezi zločince.´ Oni mu řekli: »Pane, tu jsou dva meče.«“



Umývání nohou učedníkům


„Ježíš vstal od stolu ... odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se...“

„... pak nalil vodu do umyvadla...“

„... a začal učedníkům umývat nohy...“

„...a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.“

(Po umytí je zvykem, že kněz políbí biskupovi ruku.)

(Biskup přechází k dalším presbyterům.)

(Po osušení biskup políbí umytou nohu.)

(Pán Ježíš umyl nohy všem svým apoštolům.)

„Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: »Pane, ty mi chceš mýt nohy?»“

„Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“

„Řekl mu Šimon Petr: »Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!«“

„Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.“

„Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? ... i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

„Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: "Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“

„Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy: »Zůstaňte zde a bděte se mnou!« Poodešel od nich a modlil se.“

„Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: »To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se...«“

„A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel ... Potom přišel k učedníkům a řekl jim: »Ještě spíte a odpočíváte?«“

„»Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje!« ... Přišel Jidáš, jeden z dvanácti. A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: »Buď zdráv, Mistře", a políbil ho.«“

(Jidáš utíká pryč z chrámu.)

„Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne.“

„Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co psali proroci." A tu ho všichni učedníci opustili a utekli.“

(Hojná účast na bohoslužbě.)








Zobrazit příspěvek č. 1062 jednotlivě

Administrátor --- 7. 4. 2015
Vstupujeme do Velkého týdne

K Lazarově sobotě a Květné neděli

Liturgickým prožitím Velkého týdne nás Církev zve, abychom i my byli očividci toho, co Bůh pro nás vykonal. A nejen abychom byli svědky těchto událostí, ale především se jich osobně a s vírou účastnili. Když přijímáme účast na dílu spásy člověka, které Kristus svým Ukřižováním a Vzkříšením vykonal, přisvojujeme si i veškerý užitek, který může člověk z příchodu Spasitele mít.

Co je potřeba, aby vstali mrtví? Konec světa. Co je potřeba, aby se probudili živí, čili aby vstali k životu obyvatelé našich měst? Zázrak. Uvěří-li někdo, a přivede-li jej jeho víra k tomu, aby se přivtělil k Církvi, a udrží-li pak svou víru, je to vskutku zázrak. Aby se mohl tento zázrak dít, muselo se nejprve stát to, co si připomínáme Velkým týdnem.

Začíná vše Lazarovou sobotou. Kolem Krista byly různé skupiny lidí - okruh apoštolů, učedníků, následovníků a posluchačů. Skupina nepřátel. Davy lhostejných. Ale byla tam i malá skupinka těch, mezi nimiž byl Pán Ježíš v nejužším okruhu svých nejbližších přátel. K nimž chodil, aby odpočíval. A právě v této maličké skupince začíná Pán konat finále svého díla spásy: Aby ještě před svým ukřižováním dal jistotu všeobecného vzkříšení, vzkřísil Lazara. To byl hospodář jedné maličké domácnosti, kterou Ježíš čas od času navštěvoval, aby si zde odpočinul mezi svými nejbližšími.

Je to vlastně zvláštní a ukazuje to poloskrytou rovinu jeho pozemského života, jeden z projevů lidské přirozenosti, kterou Boží Syn přijal při svém vtělení. Kromě sboru učedníků měl totiž i tuto maličkou domácnost - kam se uchyloval, jako se po celodenní práci chodí domů, do soukromí. Ti tři lidé, kteří zde bydleli, neměli žádné zvěstovatelské pověření - ale byli to přátelé, v tom nejhlubším smyslu toho slova. A tak byli známi nejen mezi apoštoly, ale následně i v mladé církvi. To je zřejmé z nápisu na hrobě, v němž byly mnohem později na Kypru uloženy ostatky Lazara: "Přítel Kristův."
A tuto domácnost potkala tragédie. (Jan 11,1-45) Onemocněl a krátce na to umřel Lazar. A Ježíš zrovna daleko. Ten, kdo všude uzdravoval malomocné, tu není právě, když je nouze nejvyšší. To je zoufalá situace. Když Ježíš přijde - a nejen učedníci vědí, ale i v Betánii asi tuší, že s příchodem nepospíchal - vítá ho Marta na cestě s výčitkou: "Kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel." Ježíš odpovídá: "Vstane z mrtvých." "Vím, že vstane v poslední den," zní odpověď, v níž se mísí naděje s únavou zarmoucené duše. Spasitel dí: "Já jsem vzkříšení i život." To jsou slova, na které si nelze zvyknout. Ten, komu Marta při příchodu pod jejich střechu umývala nohy, ten, komu chystala večer pokrm a připravovala lože k odpočinku - ten jí teď říká, že On je Vzkříšením. Tak prostá a všední slova, ale při tom je tak nepochopitelné, co znamenají v plném svém rozsahu. Je v nich hlubina, ve které lidské myšlení utone. Co na to odpovědět?

Další vyprávění Janova evangelia o tom, co se dělo u hrobu, má jakýsi neemocionální, nevzrušený tón a je vedeno spíše jako protokol o proběhlé události. Evangelista, který psal někdy sedmdesát let poté, co se to stalo, o vzkříšení Lazarově, chápe, že jakákoliv emoce či vzrušení jsou příliš mělké na to, aby postihly, čeho byl tenkrát svědkem.

Vzkříšení Lazara není jen další v řadě zázračných vzkříšení, které Pán učinil. Vždyť v tomto případě se jednalo o toho, kdo byl už čtyři dny hrobě. Nebožtík za ty dny podlehl nevratným rozkladným procesům. Na některých obrázcích je to výmluvně ukázáno na osobách, které otevírají Lazarův hrob, - odvracejí tváře a drží si při tom u nosu svá roucha. Když Pán Ježíš povolal Lazara z hrobu, byl to nade vše názorný a nesporný důkaz, že je svrchovaným Pánem nad hmotnou i nad biologickým životem, a zároveň nad duší člověka, kterou může i po jejím oddělení od mrtvého těla povolat zpět do těla zázračně uzdraveného. Tady už nemůže být ani řeči např. o tzv. klinické smrti. To je zázrak Stvořitele, který lze vysvětlit jen Kristovou Božskou mocí.

O tom, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš a Syn Boží, už nemohlo být od tohoto dne v izraelském národě žádných pochyb. Události následující Květné neděle to překrásně ilustrují. Lidé vítají Pána mesiášským pozdravem. Jsou tu však i ti, kteří nechtějí nic vidět, nechtějí slyšet žádný argument. S nimi se nelze dohodnout, protože se dohodnout nechtějí. S nimi nelze hovořit, protože nechtějí nic slyšet. Nejde jim o pravdu, ale jen o čistě osobní zájmy. Nezajímá je, co si myslí národ (jak pravil jeden z nich: zlořečení jsou!), chtějí si udržet svou moc a maskují to starostlivostí o své věřící a jejich víru. Je to nebetyčná ješitnost, která nechce připustit, že by se nestala její vůle. (Jak je to vše podobné naší církevní situaci, že? Nebo se mýlím?)

Jak by to bylo krásné, kdyby velekněz uvítal Pána Ježíše v branách Jerusalema, doprovodil ho do chrámu a spolu se synedrionem by ho slavnostně prohlásil za dlouho očekávaného zaslíbeného Mesiáše! Kněží se mohli přihlásit mezi Kristovy učedníky a učit se společně všichni novému zákonu lásky a rozumět hlubinám Tóry a prorokům. (I tady se přímo vnucuje analogie s naší zdejší současností: Jak by to bylo krásné, kdyby se všichni naši biskupové objali, odpustili si a začali společně pracovat ve prospěch české pravoslavné církve...)

Pán Ježíš k nám volá stejně jako tenkrát k Jerusalemu: "Likvidujete proroky, kamenujete ty, které jsem k vám poslal. Kolikrát jsem vás chtěl shromáždit jako kuřátka pod svými křídly, ale vy nechcete."

* * *

Spasitel se rozhodl (pro ty, co mají oči k vidění) naplnit proroctví o příchodu Krále pokory na oslátku. Mimochodem, je docela zajímavé, jak se tomuto zvířátku podařilo dostat se na různé ikony. Vidíme ho na ikoně Narození, na ikoně útěku svaté rodiny do Egypta a nyní i na ikoně Vjezdu Pána do Jerusalema. Na staré Rusi (až do 17. století) měli ve zvyku na Květnou neděli uspořádat "představení" (dnes bychom řekli performanci) - resp. jakousi "pohyblivou ikonu": patriarcha v plném rouchu usedl na osla, kterého vedl sám car, a tak, spolu se zástupem, kráčeli po Rudém náměstí a připomínali si tím všichni události Květné neděle.
V Řecku se jiná performance občas koná v souvislosti s Poslední večeří - biskup s kněžími usednou v chrámové lodi jako Kristus s apoštoly při Poslední večeři a každý předčítá z evangelia text náležející osobě, kterou zpodobuje; je to spojeno s umýváním nohou. Dále je v Řecku obyčejem vykonávání některých kratších pohyblivých ikon jako součást velkopáteční jitřní (průvod s vynášením kříže). Jedna taková pohyblivá ikona se provádí ve všech pravoslavných chrámech dodnes - vynášení pláštěnice - symbolický pohřeb Kristův. V historii byzantské liturgie měl charakter jakési "performance" velký vchod při liturgii - v katedrálních chrámech to prý bývala velkolepá událost, která silně působila na všechny přítomné.

Tyto zbožné "inscenace" měly vždy místo i v západní zbožnosti a dodnes se tam provádějí např. na Vánoce - živé zpodobení Betléma, případně představení celého velkopátečního příběhu apod. I u nás ještě v době před druhou světovou válkou byly u příležitosti velkých církevních svátků velice oblíbené všelijaké masové církevní průvody s různými alegorickými vozy, společným zpěvem, zastaveními, zbožnými symbolickými úkony... (Staří pravoslavní vzpomínají, jak na svátek Jana Husa vycházeli průvodem se zpěvem vyprovázet "našeho nejslavnějšího mučedníka" a za vesnicí zapalovali hranici, a zpívali při tom "Na břehu Rýna...")
A Kristus nad údělem velkolepého města a Božího chrámu a hlavně lidí zde žijících - zaplakal. Viděl, že město a Boží lid, který sešel z cesty, kráčí do strašné budoucnosti. Viděl město, z něhož nezůstane kámen na kameni. Viděl židy prodávané po všech světových trzích s otroky za stejnou cenu - 30 stříbrných za žida (to byla cena za "nekvalitní otroky"). A to vše proto, že Město nepoznalo, co vede k pokoji, nechce kráčet cestou pokoje. Židé nepoznali svou chvíli - nerozpoznali příležitost ke správnému rozhodnutí. Jejich předáci urputně trvali na své slepotě, a sebejistě křičeli: "My vidíme."

Katastrofa Jeruzaléma v r. 70 je pro nás nepředstavitelná. I dějepisci těžko hledají slova na popis hrůz, které tam probíhaly. To není jen žalostná zkáza chrámu, který byl už ve své době považován za velkolepý úkaz, na který se přijížděli podívat i pohané ze vzdálených míst. To není jen zkáza jednoho národa. To dokonce není "jen" strašlivý masakr. To je doslova otevřený chřtán pekla. Vyhladovění obklíčeného města, lidé terorizovaní zevnitř a zabíjení svými vlastními zfanatizovanými souvěrci, a posléze masakr těch, co přes hlad, nemoci a teror zůstali naživu, ze strany římských vojáků, kterým se dělalo špatně z toho, co v dobytém městě uviděli. Něco nevýslovně chmurného, temného a zlostného padlo na celou tu zlopověstnou událost. Něco, co neznali ani brutální, krutí, bezcitní římští vojáci, pro které v jiných případech zabít člověka nic neznamenalo.

* * *

První, co Pán učinil, když vstoupil do města, bylo vyhnání obchodníků z chrámu. Mamon a služba Bohu jsou vzájemně neslučitelné. Peníze jsou kořenem všeho zla. Právě skrze peníze antikrist bude lovit lidské duše. Lidé, kteří slouží penězům, nejsou schopni chápat duchovní věci. To, co se týká Božího Království a věčnosti, je pro jejich myšlení neuchopitelné.

"Nesvětskost" patří k samotným principům křesťanského duchovního života. To je přece jeden z duchovních imperativů Evangelia: nebýt z tohoto světa. Jak je tedy možné, že církev není schopna udržet si peníze od těla? Podívejme se, co s naší církví učinily restituce. Mám obavy, že církev bude potřebovat čtyřicet let (tj. úplnou obměnu generací), než s touto ránou vypořádá. Ale peníze duchovně pohlcují i ostatní pravoslavné církve. Čím větší je ta či ona místní církev, tím obludnějších rozměrů se tam mamonářství dorůstá. Kšeftování se svíčkami, prodeje všeho možného, výdělky na modlitbách a na obřadech, dokonce snad i simonie, paláce vysokého duchovenstva, luxus a nejdražší limuzíny... (Po internetu kolují fotografie různých cedulek z našich chrámů na východě: kolik stojí modlitba na proskomidii, kolik stojí modlitba na týden, kolik stojí panychida atd. V církvi se řeší, kdo smí vydělávat na tom, že dodává svíčky do chrámů. Jinde najdete zprávy o tom, za kolik se někde na východě svého času dal koupit diplom z teologické fakulty. U nás jsem slyšel o někom, kdo si zavedl taxu 2.000 Kč za křest. Pokud ztratíme citlivost k takovým jevům, pak budeme Kristem vyhnáni z Božího chrámu jako kdysi ti prodavači, kteří z něj učinili "peleš lotrovskou".)
Teologové a kanonisté by mohli vést zajímavou debatu, zda vůbec sestupuje Duch Svatý, když je předem určena taxa nebo smluvena výše ceny (resp. "výše požadovaného daru") za ten či onen obřad.
Inu, máme se z čeho kát. A čas zúčtování je blízko. Neumím posoudit, jestli už je pozdě, či zda máme ještě čas na nápravu. Čas na osobní pokání a obrácení má každý až do úplného konce (svého života nebo světa). Jenže v případě církve, národa či jiného velkého společenství působí značné setrvačné síly. To je rozjetý kolos. Tady nejde najednou změnit směr na poslední chvíli, když je vidět, že vůz je před propastí.

* * *

Nespoléhejme na to, že jsme v Církvi, kterou "brány pekelné nepřemohou", protože to bylo praveno o Církvi jako celku, ale nemusí se to vztahovat na jednotlivé její části - celé velké místní církve mohou zaniknout nebo před koncem všeho bolestně přejít do úplně jiného způsobu existence, než na jaký jsme zvyklí. Nezapomínejme na slova evangelia vůči těm, kteří nejsou dost citliví k hlásání pokání a odvolávají se na to, že jsou Bohem vyvolený lid: "Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení... Sekyra je už přiložena ke kořeni a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (Luk 3,8-9)

Když už se Boha nebojíme a před lidmi nestydíme (jako onen soudce v evangeliu), tak se nechme alespoň přesvědčit stavem světa, ve kterém žijeme. Vše kolem nás svědčí, že situace je vážná, ba, zřejmě bezvýchodná, že "lépe už bylo" a vše se nezadržitelně sune do temnoty. Na nic ze světa se nemůžeme spoléhat, nejsme-li tedy už naprostými blázny.

Nikdy nebylo tak zřejmé, že Ježíš Kristus zůstal naší jedinou nadějí. Mimo Krista není žádná pesrpektiva, nic dobrého v budoucnosti. Kolem nás se prohlubuje ekologická krize, a nejde jen o biosféru, ale sama Země se stává nestabilní, se Sluncem jsou problémy. Očekává se kolaps sítí. Ubývá pitné vody po celém světě. Oceány jsou otrávené. Polární záře je k vidění už i z Čech. Společnost je v krizi ekonomické, ale hlavně sociální a politické. Dostala do stavu chaosu. Není už cesty zpět. Rozklad dosáhl takové míry vzájemného nepochopení, roztrhání společnosti na kusy a atomizace lidstva, že se lidé nejsou schopni domluvit. Jsou uvězněni ve svých názorech, bludech a vzájemné podezřívavosti. Obviňují se, lžou a nejsou schopni dialogu. Činí si vzájemně zlo. Ve vzájemných vztazích prahnou po dominanci, v politice po hegemonii (což je v době globalizace "konečná stanice" - nástup antikrista). Nestojí o mír ani soulad, pokud není nastolen podle jejich diktátu a jejich představ. Vidíme to dobře v naší církvi, kam tento duch vtrhl široce rozraženými vraty. Najdeme sílu se tomuto duchu postavit, nebo už tady mezi námi ta síla není?












Zobrazit příspěvek č. 1061 jednotlivě

Administrátor --- 6. 4. 2015
Z došlé pošty

LAZAROVA SOBOTA - Vzkříšený Lazar

Důstojní otcové, drazí bratři a sestry,

snad Vás v dnešní den potěší krátký 12 minutový film Vzkříšený Lazar, který jsme natočili na Kypru s vladykou Kryštofem a známým psychiatrem a teologem MUDR. ThDr. Maxem Kašparů, DrSc a lékařem a kazatelem Doc. MUDr. Zdeňkem Susou v roce 2009.

Pokud jste ho snad tehdy i viděli, podívejte se na něj ještě jednou POZORNĚ dnes v roce 2015 a zastavujte si políčka. Uvidíte mnohé. A hlavně to, jak nás svatý Lazar "pozdravil".
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123417216-svetci-a-svedci/208562211000026-vzkriseny-lazar/video/

Ostatky v chrámu sv. Lazara v Larnace na Kypru tradičně vyjmou z hrobu jen ve svátek sv. Lazara, tedy dnes nebo: když přijde metropolita, arcibiskup jiné autokefální církve. Kněz nevěděl, že tam ten den přijdeme. "Nemohli nic naaranžovat", jak si mysleli někteří TV diváci - i pravoslavní dokonce! Oni tehdy netušili, že přijedeme! Nebylo jasné, zda a kdy se bude moci vladyka Kryštof uvolnit z mezinárodní konference v hlavním kyperském městě na cestu do vzdálenějšího města Larnaky.... V podvečer toho dne se skutečně podařilo vyšetřit čas, sedlo se do auta a jelo... ... stihli jsme ještě večerní... Když všichni odešli a v chrámu nikdo nebyl, nabídli nám, že mohou vyjmout svaté ostatky. Nic nebylo aranžováno, vše je autenticky, jak se to odehrálo...... A svaté ostatky začaly ronit svaté myro... a nádherně vonět.

Nádherně voní i ikony v chrámech, i v našich chrámech, kde OPRAVDU je modlitba, kde se modlí Boží lid i kněz z celého srdce, z celé duše.

V takovém chrámu také HOŘÍ v oltáři jasným plamenem TO AGIOS FOS , Svaté Světlo, Svatý Oheň.
Jsem jen laik, nejsem magistr ani doktor teologie, používám jen prostá slova, abych Vám přiblížila svou zkušenost. V roce 2000 jsem prožila Bílou sobotu v Chrámu Božího Hrobu a jako tehdy ještě nepokřtěná, která ale položila Kristu k nohám celý svůj hříšný život, upřímně z celé síly duše i srdce, jsem pocítila a viděla JAK SCHÁZÍ TO AGIOS FOS. Je to veliké tajemství. Vznikl z toho film, kterým Vás potěším někdy příště, který ČT nikdy neodvysílala. Ale část autentických záběrů z roku 2000, které jsme tam tehdy natočili, uvidíte v závěru filmu Vzkříšený Lazar. V České televizi jsme v roce 2009 dostali jen 12 minut - a to si vyžaduje obrovskou zkratku, boj o každou sekundu. Proto je třeba ty filmy shlédnout víckrát - a pokaždé tam najdete nové a nové poselství a posilu pro víru, naději a lásku.

Je před námi poslední Pašiový týden - odpusťme VŠEM A VŠECHNO - není jiná šance! Prosme o uzdravení našich nemocných duší, zatemněného zraku! MILUJME. Nepolitizujme. MILUJME. Neslužme mamonu. MILUJME. Nezáviďme. MILUJME. Neodsuzujme. Milujme. Nemluvme o lásce, ale zkusme ji dělat! Opravdu. Každý den. Vždyť je to tak prosté: stačí dodržovat každý den CO JE CÍSAŘOVO CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ BOHU a MILOVAT BLIŽNÍHO SVÉHO JAKO SEBE SAMA.

S láskou v Kristu

Vaše sestra Maria








Zobrazit příspěvek č. 1060 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2015
Oprava - fotografie jsou falsum

Američané na Měsíci asi opravdu nebyli

Příspěvek č. 1058 s "důkazem" přítomnosti amerického výsadku na Luně vzbudil jistý ohlas. Prosím, věnujte pozornost datu, kdy byl tento příspěvek na Ambon vložen :-)

Máte-li zájem o činnost NASA, můžete shlédnout ještě pár dalších "fotografií z Měsíce" ze série, z níž jsme původně uvedený obrázek vybrali:

No. 3, No. 4, No. 5, No. 6, No. 7.










Zobrazit příspěvek č. 1059 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2015
Z došlé pošty

Ad - astronauti na Měsíci

Přišla mi reakce na příspěvek č. 1058 s důkazem přítomnosti amerického výsadku na Luně:

"Mám malou poznámku k snímku astronautů na měsíci. Podle mých znalostí jich tam nikdy nemohlo být šest. Nanejvýše dva."

Tak to mě nenapadlo. Nejsem v problematice dobývání kosmu až tolik zběhlý. Tudíž z důkazu zase není nic... To je vskutku mrzuté.

A vypadalo to tak věrohodně, že?









Zobrazit příspěvek č. 1058 jednotlivě

Administrátor --- 1. 4. 2015
Konec konspiracím o fiktivním letu Američanů na Lunu

Lidé na Měsíci - byl zveřejněn definitivní důkaz

Různí nedůvěřivci stále vyhledávali na oficiálně publikovaných fotografiích z Měsíce všelijaké nesrovnalosti. Jednou se jim nelíbilo, jak vypadá měsíční prach, pak zase, že jsou tam prý dvojité stíny, nakonec tvrdili, že fotografie mají menší kontrast, než by měly být. A když už nevěděli, co by si ještě vymysleli, tak se podivovali, proč jsou fotografie černobílé, když tam posádka měla s sebou kamery s barevnými filmy atd.

Když NASA už neměla sílu hledat odpovědi na všechny ty hloupé výhrady, nakonec to nevydrželi sami astronauti a zveřejnili ze svých rodinných archivů fotografii, kterou si na Luně na památku pořídili. Vidíte jasně, že fotografie vyvrací všechny útoky nespokojenců: prach na povrchu je takový, jak má být, stíny jsou přesně tak, jak odpovídá slunci ozařujícímu povrch Luny, kontrast je takový, jak to odpovídá vesmírnému tělesu bez atmosféry. A navíc fotografie je barevná a byla publikovaná v celkem dobrém rozlišení.

Američtí kosmonauti i NASA věří, že tento snímek učiní konec bláznivým konspiračním teoriím a věční rejpalové obrátí svou pozornost jinam.



Společná fotografie, kterou si na povrchu Měsíce pořídili astronauti pro své rodiny.










Zobrazit příspěvek č. 1057 jednotlivě

Administrátor --- 1. 4. 2015
Magie mávátek

Češi jsou velice pohostinný národ

České srdce má mnoho různých poloh: od závistivé až po otevřenou, morálně občas snad i divoce flexibilní, ale říkejme tomu raději přizpůsobivou a bezkonfliktní. Plasticita či tvárnost našeho národního rozpoložení rozkvete všemi barvami při pohledu Čechů na těžkou vojenskou techniku. Možná bychom měli o svých pěkných vlastnostech dávat do světa trochu více vědět: "Chcete-li pěkné lidové přivítání pro vaši armádu, jeďte do Česka."

Čeští vojáci jdou do NATO

Pražská centrála NATO

Když nás na začátku druhé světové války přijeli na svých vojenských vozech navštívit bratři Němci (bohužel zrovna trochu zamotaní do fašistické ideologie), našlo se dost místních občanů, kteří si přišli stoupnout do ulic a dělat jim národní uvítací výbor. Dobové fotografie zachycují davy zdejších "vítačů". Odvaha a smělost, s jakou se náš malý ale dobře vyzbrojený stát se svými hojnými příhraničními pevnostmi postavil rozpínavému hitlerovskému Německu, je nezapomenutelná (moudrou střelhbitou kapitulací zachránil mnoho cenných historických památek - na popeleční středu r. 45 část z nich vybombardovali Američané). Zanícení, s nímž mnozí čeští novináři zahraničním poslům vyšší civilizace věrně sloužili, je pro česká masmédia charakteristické dodnes. Pak nás od protektorátního freundschaftu osvobodili Rusové a šťastní Češi jejich tankům na uvítanou zamávali šeříky a slibovali, že teď už jedině "s nimi na věčné časy a nikdy jinak"... Zakrátko už na plnění tohoto slibu shlížel Stalin z Letné (tak obrovského Stalina, jakého si udělali Češi, neměli snad ani na širé matičce Rusi). Drobnou vadou na kráse toho srdečného vítání a slibů, že "na věky věkův" atd., byla skutečnost, že ve stejnou dobu a stejně nadšeně vítali Češi v Plzni zase nějakou jinou armádu, pro kterou dokonce vyvalili sudy s pivem (Pražáky přišly šeříky levněji) a zpívali o tom nějakou polku... V roce 1968 jsme trochu porušili národní pohostinnou tradici, když zde byly spřátelené tanky s vykulenými ruskými klučiny přijaty poněkud vlažně. Není divu, že takové nevlídné uvítání hosta trochu rozladí. Aby nám přátelé dali možnost napravit si reputaci a vrátit se k typické české pohostinnosti, tak se rozhodli, že tu nějaký čas ještě zůstanou. A Češi nezklamali. Každoročně u příležitosti slavných májových dnů (to je prostě "lásky čas", s tím nic nenaděláš) se polovina národa shromáždila na náměstích, aby podala demonstrativní důkaz věrného milování. V průvodech s vlaječkami (českými a sovětskými) se defilovalo pod tribunami s politiky pod rudou hvězdou, mávalo se mávátky, sunuly se alegorické vozy s různými továrními stroji či maketami sovětských mírových raket (které zlikvidují jen imperialisty a vykořisťovatele, kdežto proletářům neublíží), pochodovaly výhružně zachmuřené vyzbrojené milice (tzv. ozbrojená pěst dělnické třídy), šťastné pracující ženy, svalnaté dělnice a "soušky" učitelky, za nimi kráčel v bílých pláštích (v čele s primářem Sovou) šik lékařů a zdravotních sester ze špitálů, na rachotícím kombajnu jel ustaraně se tvářící rolník (nevěda, zda ho jeho stroj nezradí v nejméně vhodnou chvíli), za uvědomělými dělníky, žárem vysokých pecí ožehnutými hutníky a sípajícími horníky snaživě poklusávala jejich servisní elita populárních umělců a podfinancovaných vědců. Byla to pestrá sešlost. Nesly se transparenty vyznávající naši lásku a oddanost Sovětskému svazu a ještě nějakým dalším neurčitým proletářům všího světa. A tak jsme napravili naše zdvořilostní selhání z r. 68 skoro dvacetkrát a vítali jsme dodatečně každoročně o sto šest. Myslím, že ozbrojení soudruzi - ať už prodlévající pohostinnu u nás nebo dohlížející z dalekého cizozemí - byli s naším reparátem spokojeni. Nu, "čas oponou trhnul", jak praví klasik. Teď k nám přijeli Amíci, a český národ, celý vynervovaný a znervóznělý, že už čtvrt století nevítal žádnou cizí armádu, se nahrnul do škarp podél cest, třímaje vlaječky (tentokrát pruhované) a mává za šťastnou budoucnost; místo palmových ratolestí mává vlajkami a volá své agnostické hosana (jako by to nějak korespondovalo s Květnou nedělí, která byla zrovna dle záp. kalend.). Podnebeské mocnosti nás sice spolu dragouny navštívily na křídlech vichřice a orkánu, ale my jsme zase šťastní jako vši. Opět se buduje nějaká "pevná hráz" (momentálně se tomu říká "atlantické odhodlání") proti tomu, koho v této době zrovna nevítáme. Sláva osvoboditelům, mír, ropa, plyn, peníze a demokracie na věčné časy, a zaručeně už "nikdy jinak"? Česká obsese vítat vyzbrojené cizince - nezáleží na tom odkud přicházejí, ale hlavně nadšeně vítat, - zde byla v uplynulých 25 letech dost podceněna. Možná, že celá ta naše současná národní "blbá nálada", na kterou si stěžoval Havel, je jen nějakým abstinenční příznakem po odstraněném májovém rituálu, čili steskem po pravidelném národním sjednocení u příležitosti kolektivně opakovaného a stvrzovaného vítání, nebo prostě po davovém mávání mávátky. Češi si už bez průjezdů cizích armád připadají opuštění, přehlížení a tak nějak bezprizorní. Jako by jejich národní i státní existence ztrácela smysl. Nutkavá potřeba upírat své zraky na tanky a těžké zbraně, sledovat je jezdit sem a tam (ale nesmějí při tom střílet, jenom přejíždět) - to je pro Čechy jako návyková droga. Až jednou do zdejších končin mléka a strdí pod bájeslovným Řípem přijedou na tancích Číňané (při svém dračím letu na západ), Češi bezpochyby uvědoměle natisknou čínské vlaječky, vyrobí si transparenty se znakem "Říše středu", a budou vítat žlutého bratra jako diví. Konec konců, dragoun jako dragoun. Z nějaké tribuny jistě zazní plamenný projev objasňující naše dávné vazby na Čínu, jejíž papír a střelný prach byly v našich zemích vždy v oblibě, a Praha byla možná hlavní stanicí hedvábné stezky. Vltavu nechá vláda někde u Chuchle obarvit (možná by stačilo vypnout čističky odpadních vod) a celé hlavní město jí bude říkat "naše Žlutá řeka". Pokud by bylo něco na tom, co dí ufologové, kteří bájí, že se na zemi chce vylodit celá flotila zelených mužíků s tykadly z hvězdného systému Betelgeuze (to jsou proletáři v Orionu), tak bych našim "soudruhům mimozemšťanům" skromně doporučoval přistát se svými létajícími talíři někde ve středočeském kraji (v Brdech je prý pěkně) na bratrskou návštěvu spojenou s přehlídkou jejich nejnovějších zbraní. Pohostinnost a bujaré uvítání jsou u nás zaručeny: "Betelgeuze byla přece vždycky naše druhá vlast." A kdyby ještě demonstrovali své přátelství uspořádáním dne otevřených dveří na svých talířích, napíší naše noviny: "Cizinec je tu vlastně našinec."

Jarek Nohavica o tom zpívá: Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva, a já budu mávat, mávat, mávat... (Stará písnička v MP3)

Při pohledu do kalendáře nás nemůže nenapadnout - co když je to všechno jen americké (dost drahé) pojetí apríla: "Vy jste si mysleli, že jsme vás přijeli chránit?"

(Na závěr pro jistotu dodávám: nic z toho, co je v této rozjímavé etudě uvedeno, není pravda a jakákoliv případná podobnost se skutečností (minulou, současnou či budoucí) je čistě náhodná.)

P.S.
Aby všechny tyto smyšlenky nezněly moc kriticky vůči vlastnímu dějinami zkoušenému národu, nutno poznamenat, že nic jiného vlastně nelze čekat, sejdou-li takové faktory, jako je: 1.) malý nárůdek; 2.) obývá strategickou geopolitickou kótu na mapě; 3.) nemá pevné duchovní zakotvení. Při takové konstelaci je elastické národní uvědomění snad jedinou cestou k národnímu přežití.














Zobrazit příspěvek č. 1056 jednotlivě

Administrátor --- 18. 3. 2015
3. neděle Velkého půstu

Na okraj křížové neděle

Procházíme Velkým půstem, což je pro nás, kteří se pokoušíme o duchovní zápas, jakési bitevní pole. Křížová neděle s připomínkou Kristova kříže (ba, i s obřadem vynášení svatého kříže) nám ukazuje znamení kříže: 1.) jako symbol (viz evangelní čtení této neděle); 2.) jako znamení síly, která přemáhá ďábla; 3.) a jako duchovní zbraň, kterou můžeme skolit běsy a před kterou prchají tito původcové zla.

Myslím, že právě proto byla křížová neděle ustanovena, aby věřícím připomněla sílu a nepostradatelnost této zbraně, kterou nám Pán Ježíš vkládá do rukou. Bez ní je boj proti pokušení marný, protože nemáme síly, abychom se účinně postavili proti těm, kteří nás pokušeními, vášněmi a hříchy zotročují.

* * *

Každá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí. (Theofan Zatvornik) "Pochutnává si" na zkažené duševní energii, kterou vytváříme v srdci, když nás ovládne vášeň, která je s tím běsem spojená. Z toho plyne, že můj špatný stav je pro tuto bytost jakýmsi uspokojením. Svatí říkají: Je to síla, která přichází do duše člověka zvnějšku, z prostoru, který je mimo naše fyzické prostředí. Je to rozumná energie, a to velice zlá. Je konkrétní a působí na nás a může nás do větší či menší míry ovládnout, pokud však sami souhlasíme a chceme žít tou samou energií hříchu, kterou nám démon "nabízí".

Můžeme toto působení na sobě pozorovat. Lze celkem dobře postřehnout, jak náhle k srdci přistupuje jakýsi pocit a začíná přitahovat naši pozornost a následně v nás roste a my sami jej posilujeme a rozdmycháváme tento temný plamen z malé jiskry v nepříjemný oheň, který nás stravuje. Např. soused si koupil nové pěkné auto, a my takové nemáme. Závist začíná naplňovat naše srdce. Následuje celá galerie prožitků, touhy, zloby, úzkosti, zlopřejnosti, sebelítosti... To ona temná síla právě přistupuje k lidskému srdci, hypnotizuje člověka, naléhá, stále nám připomíná objekt vášně. Kudy chodíme, tudy myslíme na sousedovo auto a trýzníme se přemíláním myšlenky na to, jak je to nespravedlivé, že on takové auto má, kdežto my musíme jezdit v tom našem starém rezavém krámu... Mentálně pak přežvykujeme takové myšlenky jako kravička svou potravu. Jindy nám jiná vášeň stále připomíná, že máme jít něco si nalít, nebo si zapálit, nebo něco ukrást, smilnit atd. Démon má dost času se zaobírat naším srdcem a navíc má obrovské množství zkušeností s prací s lidmi (vždyť byl stvořen dříve než člověka), a tak si počíná velice chytře a zkušeně. Jeho hlavním nástrojem je stále přitahovat naše myšlenky k předmětu své vášně. Tím se postupně zamlžuje naše vědomí i slábne vůle. A pak tato zlá inteligentní síla hubí člověka, který už je připraven o svou vůli, neprotiví se tomuto působení, ale všemi silami se odevzdává vášnivému stavu. Veškeré duševní i tělesné síly nakonec slouží uskutečňování vášně. Tak tato záhadná bytost vtrhne do lidského života a definitivně se v člověku usazuje.

Malý příklad z beletrie. Představte si, že žijete v domě, který má mnoho místností. Vy obýváte jeden z pokojů a myslíte si, že celý dům je váš. A náhle se dozvíte, že ve vedlejších pokojích někdo žije. Přebývají tam jakési záhadné bytosti. Možná jsou to lidé, možná něco jiného. Ale dům patří jim.

V tom pak tkví veliké překvapení, které člověk může zažít na Božím soudu. Ke svému úžasu a hrůze zjistí, že v jeho srdci jako v příbytku bydlí nejen on sám, ale i běs či celá tlupa běsů. A že si z vašeho příbytku učinili svou peleš a mají tak nad vaším domem velikou moc, ba co dím, že tento dům spíše patří jim než vám, a že si s ním nyní mohou činit, co se jim zamane.

* * *

Běsové mohou v celých plucích vstoupit do mysli člověka a vytvořit pro něj jeho vlastní realitu. Ten člověk vše vidí zdánlivě stejně jako všichni ostatní. Vidí zemi, stromy, řeku, domy, ulice... Jenže celý ten obraz je deformovaný. Všechno vykládá jinak a z pokřivených výkladů si skládá svůj vlastní obraz světa. Pro vnímání reality, na které se můžeme shodnout, totiž není důležité jen, abychom hleděli na stejné předměty, ale abychom to, co vidíme, zasadili do stejného kontextu. Běsové běžně způsobují, že si okolní realitu vykládáme každý po svém. Lidé se pak nemohou shodnout na tom, co se vlastně kolem nich děje. To je jeden ze zdrojů všech nedorozumění, sporů, bojů či válek.

Jedině vyhnání běsů a vstup blahodati do srdce člověka může očistit naše vidění světa a sjednotit naše vnímání reality, resp. dát nám pravé vnímání reality. To je však možné až tedy, když se srdce očistí od vášní, aby tam běsové nemohli působit. A očištění předpokládá jednak ochotu a schopnost k zápasu, zříci se svého egoismu a kromě toho i zbavit se snahy prosadit svou vůli.

* * *

Když se věřící seznámí s realitou běsovského působení, má pokušení vymyslet si dva způsoby, jak se vyhnout utkání tváří v tvář s působením démonů. Prvním je rezignace; člověk si řekne: "Na tohle nemám sílu." Nebo si pomyslí: "Dejte mi s tím pokoj, mám svých starostí dost, musím živit rodinu." Druhým úhybným manévrem je svádět vinu za všechno na běsy: "Ne já, ale běs to způsobil, on je vinen." To říkají často i lidé, kteří nemají žádnou zkušenost ani žádné duchovní zření a nejsou schopni vyhodnotit úmysly těch běsů, kteří přišli vyzkoušet člověka. Zdaleka ne vždy je náš duševní a duchovní stav výsledkem působení těch či jiných duchů. Zlo může vycházet ze zlé energie samotného člověka, který buď už srostl se zlem, takže sám se stává jeho zdrojem, a nebo svou lstivost ospravedlňuje tím, že vždy svádí vinu na někoho - v tomto případě na démona, který však s danou věcí nemusí mít přímo nic společného.

V jednom prologu se zachovalo takovéto vyprávění.

V jakémsi monastýru dostal poslušník v období půstu chuť na vařené vejce, které je samozřejmě v postní době zakázáno jíst. Nemohl si je tedy uvařit v kuchyni, protože by se tím jeho úmysl prozradil, a tak se tento poslušník zavřel ve své kelii, rozžehl svíci, začal nad ní pálit vejce, doufaje, že se takto uvaří. A zrovna v tu chvíli nečekaně zaklepal a vstoupil do kelie igumen. Když spatřil poslušníka se svíčkou a s vejcem na lžíci nad plamenem, s údivem se otázal: "Co to tu děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Peču vejce. Odpusťte. To mě běs naučil." V ten moment vylezl z kouta běs se slovy: "Ale kdeže, teď se učím já."

* * *

Duchovní bojovník musí věnovat pozornost každé své myšlence. Jedině tak může demaskovat působení běsů v prostoru mysli. Protože temná síla působí skrytě, s podlostí sobě vlastní útočí na člověka a přichází z venku, je pro úspěšný boj proti této síle nutné mít opěrný bod, který je také vně člověka, v jiném světě, tj. u Boha, u jeho pravdy. Proto je Bůh jedinou naší nadějí na vítězství v tomto boji. Naším dílem a naší rolí v tomto boji - to je svobodný výběr. Musíme zvolit Boží světlo a lásku, používat modlitbu a činění dobrých skutků na této cestě. Jestliže učiníme špatnou volbu, pak zlý duch zformuje v tomto člověku zvrácené nasměrování myšlení, pocitů i vůle, a definitivně odtrhne svou oběť od Boha, krade tak Bohu jeho duše. Teologie k tomu poznamenává: Získá-li člověk satanovy vlastnosti, činí ho to nezpůsobilým přebývat s Bohem. Sám člověk si může zvolit ten stav, který nazýváme jako "být vyvržen ven do temnoty", když to odpovídá jeho vlastnostem, nasměrování jeho duše, jeho cítění a jeho touhám.

V knize sv. Řehoře Dvojeslova najdeme takovéto vyprávění.

Jeden mladík, který se jmenoval Theodor, vstoupil do monastýru ne proto, že by toužil po mnišství, ale donucen okolnostmi. Byl to člověk velice neklidný. Nesnášel, když s ním kdokoliv hovořil o spáse. Ani slyšet o ničem dobrém nechtěl. Lhal, byl zlostný, nadával. Bylo vidět, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatel našeho města, se nakazil i on. Umíral, měl už smrt na jazyku a bylo zřejmé, že brzy vydechne naposled. Tehdy se shromáždili jeho bratři, mniši, aby se pomodlili za jeho duši, až bude opouštět tělo. V končetinách bylo jeho tělo již mrtvé. Pouze v jediné části hrudi se ještě drželo životní teplo. Bratři, vidouce, jak rychle se blíží smrt, začali se tím horlivě modlit. Náhle začal na kolem stojící bratry křičet a svými výkřiky přerušil jejich modlitby: "Jděte pryč! Jděte pryč! Jsem dán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mě nemůže spolknout. Už má v tlamě mou hlavu. Nechte toho, ať už mě více nemučí, ať dělá, co chce. Jestli jsem mu dán k sežrání, proč se to má kvůli vám zdržovat?!" Bratři se na něj obrátili se slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení kříže." On odvětil: "Chci se pokřižovat, ale nemohu. Ten had mě svírá ve svých šupinách a nemohu se pohnout." Bratři padli k zemi a začali se ještě silněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. Náhle nemocný zvolal: "Díky Bohu. Had, který mě požíral, utekl. Nevydržel vaše modlitby. Modlete se teď za moje hříchy, protože se chci obrátit a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." Tento člověk, který byl už skoro mrtev, se vrátil do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil svůj život. Sice dlouho trpěl, ale jeho duše se pak oddělila od těla smířena s Bohem.

Na tomto vyprávění je z hlediska našeho tématu důležitý jeden detail. Když dosáhne vliv démona na člověka takové síly, že má moc nad jeho tělem a chce jej rychle zahubit, pak obvykle způsobí, aby se člověk nemohl pokřižovat. Jako se had ovine kolem člověka, aby se nemohl ani hnout, tak i zlý duch paralyzuje lidské tělo, které je pak ve stavu mentální ztuhlosti. V takovém stavu si člověk připadá jako ochrnulý a jen s největším vypětím vůle s mu někdy může podařit přimět ruku, aby se pohnula. (Často při tom člověk, který je takto spojen s běsem, slyší pronikavý vysoký tón; to je doloženo v řadě případů).

* * *

Na závěr se vrátíme k myšlence, kterou jsme začali toto vyprávění. Kříž je duchovní zbraň. Je-li činěn nebo nakreslen s vírou, uvědoměle (tj. nikoliv pověrečně nebo bezmyšlenkovitě či mechanicky), pak před ním prchají běsové. To je prastará zkušenost Církve. Bez kříže je reálný duchovní zápas nemyslitelný. Dává nám tu oporu, která je zakotvena mimo tento fyzický svět, abychom mohli bojovat proti silám, které rovněž nejsou z tohoto světa.

Při dolním konci kříže, jak je zobrazován na kopulích chrámů v některých krajinách, je oblouk ve tvaru půlměsíce. Někteří to dávají do souvislosti s islámem, ale jiní to vykládají tak, že kříž pak připomíná kotvu. To je pěkný symbol. Loď, která je na moři, je unášená vodním proudy, nebo hnána větrem, aniž by se mohla vzepřít těmto živlům. Avšak loď, která má dobrou kotvu, leží na své kotvě v přístavu, se nehne ze svého místa a živly ji už nemohou unášet, kam je jim libo. Je to podobenství o lidském srdci a o vichru pokušení a vlnobití vášní. Kříž je kotvou pro naše srdce, aby nás démonické bouře neodnesly na hlubinu a nepotopily. Je to kotva, která nás spojuje s jiným světem, s Božím královstvím.

Používejme tedy zbraň kříže jako udatní duchovní vojáci, abychom tímto duchovním mečem rozsekali pluky démonů a zničili jejich síly. Ať ani jediný den žádného křesťana nemine bez toho, aby na sobě učinil znak svatého Kristova kříže.
Buď pozdraven, životonosný Kříži, krásný ráji Církve, strome nehynoucnosti, na němž se nám urodilo sladké ovoce věčné slávy! Ty zaháníš vojska démonů a jsi radostí řádů andělských... Jsi zbraní nepřemožitelnou, oporou nezničitelnou...
(Ze služby na křížovou neděli - na pravoslavném downloadu - zde v PDF)



(Část článku podle pořadu rozhlasové stanice Blago)













Zobrazit příspěvek č. 1055 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2015
Kapitola z pravoslavné spirituality

Pravoslavná spiritualita dělí lidi do dvou skupin: člověk duševní a člověk duchovní.

Duševní člověk žije věcmi tohoto světa, vše posuzuje podle svých vášní a dle náklonností svého pokaženého srdce. Nikdy nic nemůže vidět tak, jak to opravdu je. Z hlediska smýšlení asketů je duševní (nebo tělesný) člověk cosi jako polorozumná bytost čili poloviční blázen. Je to stav oddělenosti od Boha.

Duševní či tělesný člověk je v myšlení našich otců pojem blízký pojmu bláznovství, šílenství, protože žije v klamech. To není přehnaná formulace. Známe tři příčiny bláznovství: a) poškození mozku, hormonů atd.; b) posedlost zlým duchem (to bývá důsledek vážného hříchu či vzpoury); c) vášně dovedené do logického konce. Poslední dva body se velice úzce dotýkají stavu "duševního člověka".
Duchovní člověk vidí věci tak, jak opravdu jsou. Žije v pravdě, která vysvobozuje člověka z žaláře klamu. Pravda je stav správného duchovního zření. Není tedy tím, za co pravdu prohlašují duševní lidé, pro které je pravda to, co je doloženo svědectvím nebo důkazem. Lidé, kteří jsou sami obelstěni, nemůžou svědčit o pravdě - ani o duchovní pravdě ani o pravdě materiální. Když posloucháme svědky nějaké události, vidíme, jak často se podávaná svědectví liší. Každý vidí a slyší tak, jak to rezonuje s jeho vnitřním stavem. A co se týče historické pravdy, o níž jakoby svědčí historické záznamy, archeologické nálezy či tradice? Hodnocení historie se většinou vytříbí tehdy, když se většina dokumentů a dokladů ztratí, svědkové vymřou, archivy shoří. Zůstanou jen střípky, z nichž si můžeme poskládat skoro cokoliv, co se nám zamane. Pak z těchto střípků sestavíme takový obraz, který odpovídá ideologickému zadání, jak má historie vypadat, a říkáme tomu vědecká shoda - čili pravda. Ta se upravuje a mění podle toho, jak se střídají ideologické zakázky - čili dle měnících se politických režimů či dle vývoje ducha doby.

Skutečná pravda je skryta v očišťování srdce od vášní, neboť tím se každému otevírá duchovní zření, které není závislé ani na svědectví bloudících lidí ani na zachovaných historických artefaktech.

To je stav, k němuž nás vede pravoslaví. Myšlení a zření křesťana jsou postupně osvobozovány od vášní. Začíná vidět pravdu o Bohu, o člověku a o světě. Tento duchovní stav se v člověku rodí za pomoci metodiky, kterou podává pravoslavná spiritualita, a za pomoci léků, které podává v církvi Pán Ježíš Kristus. Chceme-li vidět naši duchovnost zosobněnou, pak stačí číst životy svatých. Tam se můžeme dozvědět, jak to vypadá, když se člověk sjednocuje s Bohem, když v něm působí Duch Svatý.

Stav duchovního člověka, k němuž se snažíme dospět, můžeme směle prohlásit za stav duchovního zdraví. Jak se dozvíme, co je zdraví a co je nemoc? Např. porovnáním se vzorem, který vidíme ve stavu prvostvořeného Adama, ale především při srovnání s dokonalým člověkem, jehož vidíme v Ježíši Kristu. To je normální lidský stav. Naproti tomu stav "duševního člověka" můžeme považovat za nemoc, za smrtelnou chorobu, za infekci, která rozkládá naši duši. Dalším důvodem k tomu, abychom mohli směle prohlásit stav "duševního člověka" za nemocný, je jeho neschopnost žít bez hříchu, což svědčí o nemoci ochrnutí duše. A konečně další jasnou známkou nemocného stavu našeho lidství je utrpení, bolest a smrt, jimiž se sice nevyhne nikdo, kdo se sem narodí, ale tomu, kdo zemře ve stavu "duševního člověka" hrozí, že bude jeho utrpení, bolest a smrt (tj. oddělení od zdroje života) pokračovat i po jeho zesnutí. Duše totiž bolestivě tleje vášněmi tak, jako se tělo po smrti rozpadá v hrobě.

Z toho všeho je zřejmé, že záchrana člověka pro věčný život je spojená s jeho léčením - čili přechodem ze stavu nemocného do stavu zdravého. V této terapií spočívá podstata církevního života. Jak si ale ověřit, že se s námi toto děje, že se uzdravujeme? Víme přece, že i v církvi můžeme prožít svůj život v pokrytecké "zbožnosti" nebo dokonce jen čistě formálně. Proto bychom měli mít nějakou možnost zhodnotit probíhající léčbu. Především si připomeňme, že jen nepokrytecká víra přináší uzdravení. Co je to nepokrytecká víra? Je to víra, která není jen názorovou proklamací či ideologií, kterou můžeme třeba i dost vášnivě prosazovat a bojovat za její rozšíření. Skutečná křesťanská víra se začíná dít tam, kde lidé mění své životy od samotného kořene, přemáhají svou vůli, upravují život dle Božích přikázání, mění se jejich způsoby i stav nitra. Pán Ježíš definoval rozdíl mezi křesťanskou vírou a pohanstvím tím, že se člověk nechová dle lidské spravedlnosti, ale dle lásky. Překonává svou přirozenost a povznáší se k nadpřirozenému způsobu života. Tím se nemyslí nějaké senzační zázraky, ale např. stav lidského srdce, které miluje i nepřátele a neodplácí křivdy.

Stačí tedy, abychom si upřímně zhodnotili, jaký máme ve svém nitru vztah k těm, kteří nám nejsou sympatičtí nebo nám dokonce škodí či ubližují, a hned víme, do jaké míry jsme vůbec křesťané. A když se rozhlédneme po církvi, uvidíme, jak málo je v církvi křesťanů. Reálný stav církve je při aplikaci měřítka, které nám dal Ježíš Kristus, úplně jasný, - velká část věřících jsou pohané proklamující křesťanskou ideologii.

Další známkou úspěšné terapie je pokora. Víra musí člověka měnit k pokoře. Askeze a půsty jsou úplně k ničemu, když nepřivedou člověka k poznání svých hříchů, své ničemnosti, hluboké nemoci a potažmo k pokoře. Víra tedy má dávat člověku poznání a pravé poznání jej přivede k pokoře. Poznání, které nedává pokoru, je falešné a víra nedávající neklamné poznání je prázdná. (Viz o tom vyprávění starce Paisije v závěru článku.)

Pravé poznání začíná vždy tím, že člověk uvidí své vlastní hříchy. Když ráno otevřeme oči, všimneme si nejprve toho, co je kolem nás v místnosti, a pak teprve toho, co je venku za oknem. Stejně je tomu, když se otevře duchovní zření duše; vidí nejprve to, co je nejblíže, čili co je v duši, jak to v ní vypadá. To první, co duše pozná, když prohlédne, je její vnitřní stav - stav rozvratu, tlení a zkázy. To každého, kdo to uzří, natolik zaměstná, že nemá už čas, ani síly, ani náladu zabývat se hříchy druhých lidí. Jinak řečeno - stav, kdy se křesťané cítí být spravedlivými a berou do svých rukou právo soudit a posuzovat a případně i trestat hříchy ostatních, je stavem slepoty. Je to smutný pohanský stav neprozřelosti. Myslím, že drtivá většina problémů, které máme v církvi, pramení z úporné duchovní slepoty nás křesťanů.

Abychom se vrátili ještě k těm příznakům, jimiž se projevuje blahodať, když působí v člověku (působení blahodati a úspěšnost duchovní terapie, o níž hovoříme, jsou dvěma stranami téže mince). Jednou ze základních známek uzdravování lidské duše je, že nás to táhne do chrámu, na bohoslužby, k modlitbě, ke svatým Tajinám. Zde je důležité nezaměňovat tuto známku s horlivostí neofytů. Pokud však i po mnoha letech, co žijeme v církvi a chodíme na bohoslužby, pocítíme, že nás to mocně "táhne" na liturgii, že toužíme pobývat v chrámu, že bychom si přáli, aby služba snad ani neskončila, pak je to dobré znamení, že se naše duše snad očišťuje, ožívá a sílí.

Chrám je něco jako ordinace nebeského Lékaře, při bohoslužbách se nám podávají léky. Kdo si bolestně uvědomuje svou nemoc, touží po lékaři, po lécích a léčbě. Každý, kdo se ocitne v chrámu, může sám na sobě uvidět diagnózu svých nemocí, protože duchovní energie bohoslužby donutí naše choroby, aby se projevily.

Jiným projevem reálného uzdravování lidské duše je kromě nadpřirozené schopnosti člověka odpouštět i ztráta závisti. Cítíš-li, že od Boha všechno dostáváš a nic více nepotřebuješ, nemáš proč bys někomu cokoliv záviděl. Ztrácíš samu schopnost závidět. Dále ztratíš touhu prosadit svou vůli. To vše plyne z hlubokého poznání, jemuž se lidská duše otevírá, když do ní vstupuje blahodať. Poznání nám dává nahlédnout krátkodobost a pomíjivost všeho, co zde je. Není třeba plýtvat svými vnitřními silami na usilovné prosazování svých - třeba i dobrých - představ. Jediné, co má smysl, je zachránit svou duši a pokusit se dle možností přispět k záchraně dalších lidských duší (snažit se o to smíme do té míry, pokud to nehubí naši vlastní duši - to je pravidlo svatých otců). Vše ostatní, co můžeme či nemůžeme pro druhé a pro svět učinit, nám řekne láska.

Ještě dalším projevem působení Boží blahodati v duši člověka je touha po čistotě. To je v dnešní době vskutku zázrak. Pojme-li někdo v ošklivost vášně a všude přítomnou mravní nečistotu, a rozhoří-li se v něm čistý plamen touhy po mravní a duchovní čistotě, je to bezesporu jeden z nekrásnějších projevů působení Ducha Svatého v lidském srdci. Sleduješ-li stezku čistoty, ona tě všemu naučí. To je pravá filosofie.

* * *

Velký půst je příležitostí zhodnotit svůj duchovní stav. Zjistit objektivní metodikou, zda zůstávám duševním člověkem, nebo rodí-li se ve mně duchovní člověk. Vyhodnotit si výše popsaným krátkým testem, jestli jsme stromem dávajícím dobré ovoce, nebo zdali jsme neplodným fíkem, jehož budoucností je oheň.



P.S.

Starec Paisij jednou vyprávěl o egoismu, nesprávné důvěře ve vlastní myšlenky a o knězi, který dělal zázraky, a přesto se nechal poučit, a tak ukázal pokoru. Je to ilustrace k tezi, že askeze sama o sobě není Bohu ani člověku potřebná. Je to prostředek, který má pomoci prohlubování zbožnosti. Nic více, nic méně. Ct. Paisij vypráví o knězi, který se vlivem jakéhosi omylu nepostil před svatým přijímáním, ale přesto dosáhl takové svatosti, že konal zázraky. Svědectvím pravosti jeho zbožnosti byla jeho pokora. Takže teď to vyprávění svatého starce Paisije:

»V Jordánsku žil jeden velmi prostý kněz, jenž konal zázraky. Modlil se za nemocné lidi a nemocná zvířata a oni se uzdravovali. Přicházeli k němu i muslimové, když onemocněli, a on je také uzdravoval. Tento kněz, ještě před tím než začal sloužit bohoslužbu, pil kávu, jedl trochu sucharů, ale po liturgii už celý den nejedl nic. Jednou se o tom dozvěděl patriarcha a pozval si ho kvůli tomu na patriarchát. Šel tedy, aniž by věděl, kvůli čemu ho požádali, aby se dostavil. Před tím, než si ho patriarcha k sobě zavolal, čekal společně s jinými v jedné místnosti. Venku bylo veliké horko; okenice byly zavřené a jedinou škvírou pronikal dovnitř sluneční paprsek. Tehdy si ten kněz pomyslel, že je to provaz. A jelikož se zpotil, sundal si svoji řízu a pověsil ji na paprsek. Jakmile to spatřili ostatní, kteří tam seděli, byli z toho v rozpacích. Oznámili tedy patriarchovi: "Kněz, který jí před Božskou liturgií, si přehodil svou řízu přes sluneční paprsek!" Patriarcha si ho pozval k sobě a začal se ho ptát: "Jak se ti vede? Jak často sloužíš? Jak se připravuješ k Božské liturgii?" "Čtu hodinky, konám poklony, pak si dám kafe a trochu se najím a poté sloužím." "Proč to takhle děláš?" zeptal se ho patriarcha. "V případě, že se najím chvilku před Božskou liturgií," řekl kněz, "když spotřebovávám, co zbylo v svatém kalichu, zůstává Kristus navrchu (tj. eucharistie je v útrobách nahoře). Kdybych však jedl po Božské liturgii, byl by Kristus vespod!" Měl dobrý důvod! Patriarcha mu řekl: "Ne, toto není správné. Nejdříve spotřebuješ svaté Dary, a pak se trochu najíš." Kněz učinil pokání a přijal to, co mu řekl patriarcha.

Chci tímto říci, že byl ve stavu, kdy konal zázraky, ale zůstával prostým; neprosazoval svou vůli. Kdyby věřil svému rozumu, mohl si říci: "Modlím se za lidi a zvířata a oni se uzdravují, konám zázraky; co mi patriarcha bude říkat? To, co si myslím já, je lepší, jinak by přece Kristus skrze mne nekonal takové divy."«

Pro Krista tudíž nebylo důležité, jestli se onen kněz postí před liturgií nebo po liturgii, ale shlédl na jeho pokoru, a proto skrze něj činil zázraky. My se posťme, jak umíme nejlépe, ale pamatujme při tom bez ustání, že výsledkem našeho snažení musí být pokora, abychom se Pánu Ježíši zalíbili jako jeho praví služebníci.








Zobrazit příspěvek č. 1054 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2015
Nový příspěvek na webu eparchie

Zpráva o návštěvě v Cařihradu

Na oficiální stránce je nový příspěvek - jednání v sídle Ekumenického patriarchátu ve Fanaru.




Zobrazit příspěvek č. 1053 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2015
Velkopostní kající kánon sv. Ondřeje Krétského

Audio zápis - jak četl kánon vladyka Pavel Finský

Kdo si chcete poslechout oduševnělý přednes vladyky Pavla a zároveň slyšet finštinu, můžete si zde pustit kdysi (snad v Helsinkách) pořízený záznam čtení Velkého kajícího kánonu.

12_pavel-finsky.mp3

24_pavel-finsky.mp3

23_pavel-finsky.mp3













Zobrazit příspěvek č. 1052 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2015
Z došlé pošty

I toto je jeden z možných rozměrů postní doby

»Měl jsem dnes ráno doma výpadek proudu a můj PC, notebook, TV, DVD, IPad i můj nový hudební systém s prostorovým zvukem - vše bylo mimo provoz. Pak jsem zjistil, že je vybitá i baterie v iPhone. Na vrchol toho všeho ještě pršelo, takže jsem nemohl jít na procházku, na kolo, nebo běhat.

Otvírač garážových vrat bez elektřiny nefunguje, tak jsem nemohl nikam vyjet ani autem.

Šel jsem do kuchyně uvařit kávu, a pak si vzpomenu, že to bez proudu také nejde.

Tak jsem si sednul a mluvil několik hodin se svou ženou.
Vypadá jako milý člověk.«

* * *

V Řecku mají na první dny Velkého půstu ve zvyku chodit celé rodiny pouštět draky. Vezmou košíky s postními pokrmy a celá rodina tráví dny pohromadě pod širým nebem.

Na čisté pondělí se nemá pracovat; lidé se postí, jak nejpřísněji mohou.












Zobrazit příspěvek č. 1051 jednotlivě

Administrátor --- 25. 2. 2015
Na prahu Velkého půstu

Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni

Usmíření přináší mír do lidského srdce a otevírá je Boží blahodati. Tvrdé srdce, které stále v sobě přemílá vzpomínky na to, co zlého mi kdo provedl, je jako hnojiště, kde ďábel svými vidlemi přehazuje hnůj. Takové srdce je plné zápachu a nic dobrého do něj nemůže vstoupit, dokud člověk tento chlív nevyklidí. Proto je půst bez usmíření k ničemu - spíše člověka pouze utvrzuje ve falši, pokrytectví a zlu.

Bez usmíření je srdce naplněno hněvem, podrážděností, nevraživostí, roztrpčeností. Svou pozornost člověk upírá jen na tuto vnitřní bolest, která v něm hnisá. Jeho vnitřní život se kvůli tomu neustále točí jen kolem jeho egoismu. V duši roste pýcha, sebejistota, pocit vlastní spravedlnosti a potažmo nadřazenosti nad ostatními, které se cítíme být oprávněni soudit. Bez odpuštění není pokání a bez pokání není pokory. A víra bez pokory je vírou démonů. I oni věří v Boha, ale jejich víra jim žádnou spásu nepřináší.

Je-li naše víra pravdivá, či je-li to jen hra stínů, můžeme dobře poznat právě podle toho, zda jsme ochotni a schopni odpouštět. To je ten klíč k bráně do Božího království pokoje. Kristus nám nejen ukázal příklad, když odpouštěl těm, kteří ho přibíjeli na kříž, ale dává nám i sílu, abychom odpustili. Kdyby nám v tomto díle on sám nepomáhal, nemohl by nám dát povel, resp. přikázání: odpouštět svým viníkům. Každodenně to přece opakujeme: "A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim." Jak by po nás mohl žádat něco takového, jako: "Milujte své nepřátele," kdyby k tomu nedával sílu?

Neodpouštějí-li nevěřící lidé, pak to snad ani tolik nepřekvapuje. Horší je, setkáváme-li se s kamenným srdcem u člověka věřícího, a třeba i horlivě se angažujícího v církevních záležitostech. Když se člověk rozhodne vykročit na cestu k Bohu, nesmí se nechat odradit příkladem lidí, kteří se sice tváří, jako by i oni kráčeli, ale je to jen iluze. Jejich skutky je usvědčují, že neznají Boha. Jak často slýcháváme výmluvu hříšníků: "Ostatní věřící to přece také tak dělají!" A vidí-li navíc špatné příklady i mezi duchovenstvem, pak může být jejich duchovním stavem zmatena či svedena i významná část církevního stádce. Ano, v církvi můžeme vidět případy tvrdosti srdce, neodpouštění, odsuzování. Duchovní nemoci se nevyhýbají nikomu a mohou přesahovat i do oblasti psychické - tj. stávat se nemocemi duševními.

Protože žijeme v pohnuté době, kdy nás všeobecně obklopuje asi více příkladů špatných než dobrých, připravil jsem pro tento článek krátký překlad, který hovoří o nemoci tvrdého srdce, kvůli které někteří lidé nejsou schopni odpustit. Zároveň se tam podává rada, jak se k takovým osobám stavět.

* * *

O nemoci zatvrzelého srdce

Jsou lidé, kteří v sobě stále drží zášť. Ve svých úvahách promýšlejí situace, které se nikdy nestaly. Ospravedlňují si své špatné chování a svalují vinu na ostatní. Považují sami sebe za pronásledované, snadno se urážejí. Málokdy jsou schopni pěstovat zdravé mezilidské vztahy, protože v praxi druhé lidi urážejí nebo zneužívají. V jejich vnitřním světě se vše točí jen kolem nich. Jakýkoliv pokus ostatních lidí pomoci jim a uklidnit je jenom podněcuje jejich antisociální chování. To vše je svědectvím jejich hluboké duchovní i psychické nemoci, kterou lze jen obtížně vyléčit.

Takové lidi posiluje, když způsobují ostatním nepříjemnosti. Normální pokusy o sblížení končí většinou neúspěchem, neboť tyto osoby jen hledají způsob jak pokračovat v ovládání ostatních. Obtížnost při léčení takové nemoci vyvěrá z jejich pýchy a hluboce zakořeněného pocitu nadřazenosti. Tím je prakticky znemožněno opravdové pokání, které nemůže mít ten, kdo nevidí svůj stav a svůj problém; nevidí, že potřebuje lék na nemoci své duše, který může najít v církevním životě. Zde jsou prameny uzdravení ve svatých Tajinách, v Bibli a v bohoslužbách.

Vzájemné odpuštění při večerní bohoslužbě na sklonku syropustní neděle je jednou z možností, jak začít hojivý proces, neboť po této bohoslužbě jeden po druhém přistupujeme vzájemně k sobě a říkáme s upřímnou důvěrou slova: "Prosím, odpusť mi všechny bolesti nebo provinění, jichž jsem se proti tobě dopustil." A na to se odpovídá: "Bůh ti odpusť. I já prosím, odpusť mi..." Církev nás učí, že dokážeme odpustit ostatním jen, máme-li v sobě Krista. Vždyť Kristus nám dává sílu odpouštět. Víme přece, že Bůh nám všem odpouští, a proto i my můžeme odpouštět druhým lidem.

Jeden z pouštních otců vypráví o mladém mnichovi, který přišel za svým starcem se stížností, že mu jeden z jeho bratří ukřivdil. Podle posvátné pouštní tradice měl ten, kdo utrpěl křivdu, jít za tím, kdo se k němu špatně zachoval, a požádat jej o odpuštění. Jenže chybující bratr ho odmítl přijmout, a tak chtěl ten, komu se stala křivda, vědět, co má dělat dál. Starec odvětil, že mladý mnich šel a pokusil se věc urovnat a že Bůh to vidí. Dále už se nedá činit nic, jedině se za chybujícího bratra modlit.

Tento pravdivý příběh pouštních otců nám objasňuje, že musíme vždy co nejrychleji odpouštět ostatním, i když dál chybují. Nesmíme vzpomínat na to, co zlého nám provedli, ani se ohlížet na to, jestli chtějí spolupracovat na usmíření. Nemůžeme vyžadovat jejich pokání, protože budeme skládat účty pouze za to, jak jsme reagovali ze své strany. Před Bohem budeme ospravedlněni. Jestliže druhá osoba odmítne přijmout naši srdečnou omluvu, musíme být ochotni nechat to být a odejít s vědomím, že jsme učinili vše, co bylo možné.

Vzbouření a nesmiřitelní lidé jsou jako ti, o nichž byla výše řeč. Pokud jim to dovolíme, mohli by nám bránit žít v Kristu. Ničili by naše životy. Stále by totiž odtrhávali naši pozornost od odpuštění, které dává Kristus. Když opouštíme tyto negativistické lidi, zanecháváme jim odpuštění, které jsme jim věnovali. Odcházíme od nich se závazkem modlit se za jejich pokání. Nic více už pro ně vykonat nemůžeme. Svou pozornost zaměřujeme na Krista a už nereagujeme na to, co jsme nechali za sebou. Nepociťujme zlobu a nic jim nezazlívejme. Neztrácejme svůj vnitřní klid.

Pokračujeme v modlitbě i za negativistické lidi, ale jdeme při tom svou vlastní cestou. "Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Filip 4,7)

(Igumen Trifon; pro Ambon narychlo přeloženo z angličtiny, takže omluvte kvalitu překladu)

* * *

Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění (fotografie z různých chrámů světa)

V pravoslavném bohoslužebném řádu je na prahu Velkého půstu (na skonání syropustní neděle) předepsáno konat večerní bohoslužbu, která má jednu zvláštnost - v jejím závěru je hluboký obřad všeobecného odpuštění. Všichni přítomní si tváří v tvář vyprošují od všech ostatních prominutí všeho, čeho se vůči sobě dopustili. A zároveň každý všem přítomným uděluje své odpuštění.

















Zobrazit příspěvek č. 1050 jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2015
Ze světa - zpráva o biskupském svěcení vladyky Izaiáše

Romfea.gr oznamuje nedělní chirotonii v Brně

Věstník Konstantinopolského patriarchátu udělil velkou pozornost (mnoho fotografií) vysvěcení vladyky Izaiáše:

www.romfea.gr





Viz též oficiální stránku eparchie











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1414 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1050 do č. 1090)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz