1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1109 jednotlivě

Administrátor --- 30. 1. 2016
Neděle po Zjevení

Čiňte pokání. Království nebeské je blízko

První slova Ježíšova veřejného působení v sobě obsahují sumu jeho kázání. A přivádějí nás k základním křesťanským otázkám, které si nad těmito několika slovy nemůžeme nepoložit.

Jak blízko je Boží (nebeské) království? Jak je myšleno, že je blízko? Geograficky? (To by znamenalo, že se k nám přisunuje odněkud z vesmíru.) Časově? (To by zase znamenalo, že jeho počátek je věcí konkrétního dne D a hodiny H, jak věřily některé sekty.) Čím je blízko panování Boží a ukázání slávy jeho synů? Vždyť Boží království je všude kolem nás a neustále. Pokud bychom je měli nějak biblicky lokalizovat, tak bychom snad mohli citovat: Boží království je ve vás, uprostřed vás, ve vašem nitru (v českých překladech se mylně uvádí: je mezi vámi) (Luk 17,21). Tím se myslí: ve vašem srdci. Jenže ani tento výrok neobsahuje lokalizaci tohoto Království v pravém slova smyslu, ale spíše se myslí, že skrze své srdce bereme na Království účast, nebo že srdcem (je-li připraveno) do něho vstupujeme.

Tedy lidské srdce je duchovní bránou, kterou vstupujeme do Království. Tuto bránu ze své strany Bůh otevírá, a tím se nám stává Království dostupné. Proto je náhle blízko, ač nebylo nikdy vzdálené. Sice od nás nikdy nebylo daleko, vždy stálo na dosah ruky, ale přesto bylo dříve nedostupné tak, jako by se nacházelo kdesi v jiné galaxii. Nyní můžeme do duchovního prostoru společenství s Bohem vstoupit. A tím se nám stává svět nebeského Království dostupný čili blízký.

* * *

Co tedy učinit se svým nitrem, aby se stalo bránou, kterou můžeme volně projít k Bohu? Pravoslavná věrouka hovoří v této souvislosti o nutnosti pravé víry, která nás uvádí k účasti na pravdě. Pravoslavná duchovní praxe nás vede k očistění a nápravě srdce, aby se stalo průchodným pro světlo a mohlo jím být osvíceno. Pak je zde ještě něco třetího, bez čeho dvě předchozí položky nejsou účinné. A to je změna myšlení. Zvláštní proměna lidského nitra, která učiní z dogmat pravoslavné víry a pravidel pravoslavného života cosi mnohem a mnohem více, než je jen kupa formulek, pouček, výroků apod. Jenom tato proměna může způsobit, že je člověk schopen za Krista třeba zemřít, aniž by to byl projev duchaprázdného fanatismu. Tato proměna dá totiž člověku okusit skutečný život, nekonečný život, který pramení z Božského zdroje a nasytí člověka, takže si již nežádá ničeho jiného.

Této vnitřní změně jsme si zvykli říkat "pokání". Většinou si však pod tímto slovem představujeme spíše akt lítosti nad hříchy, touhu se od nich očistit, rozhodnutí se jich vyvarovat apod. Jenže to jsou už spíše projevy pokání, než pokání samotné. Pokání ve skutečnosti není jen chvíle lítosti, ale je to (měl by to být) celoživotní stav nitra křesťana. Je to způsob, jak hledíme na Boha, na sebe a na svět. Je to zvláštní způsob myšlení.

* * *

Zamyslíme-li se nad řeckým slovem pro pokání, které je použito v originálním znění evangelia, nečteme nic o lítosti, ale setkáme se slovem "metanoia". Z toho vyrozumíváme, že jedná o změnu myšlení, obrácení mysli, její správné nasměrování. Je to opuštění cesty marnosti, která je spojena se zlem a hříchem, a výběr cesty k Bohu. Nesprávná cesta (tj. volba hříchu) je v podstatě chápána jako omyl, špatný směr, bloudění. To koresponduje s aramejským slovem pro pokání (tešuva), v němž zní "návrat" - čili podstatou pojmu pokání je změna cesty - od bloudění mysli k jejímu návratu, zacílení do jejího zdroje, jímž je Bůh. Obrácení rozptýlené či těkající mysli směrem ke koncentraci, spočinutí v tichém zření. To nás vede k úvahám o hesychii, ale my dnes zůstaneme u pohledu na naše téma z obecnější perspektivy.

Zdá se, že pro křesťana a jeho život ve víře je právě tento vnitřní stav klíčový. Týká se totiž vnitřního rozpoložení člověka. Bez správného vnitřního rozpoložení je víra jen souborem pouček a spisů svatých Otců, které je možno akademicky zpracovávat, ale není to živé uchopení a osvojení jejich víry. Akademikům až příliš často uniká to hlavní - pochopení, že k porozumění a osvojení díla toho či onoho svatého Otce je především nutno osvojit si způsob jeho života a způsob jeho myšlení. Nesdílí-li dnešní člověk stejné uvažování, které je formováno duchovním smýšlením, nemůže vůbec hlouběji porozumět, o čem svatý Otec píše, co se pokouší předat.

Pár slov k současným pokusům uvádět mezi české čtenáře svatootcovskou literaturu. Svatí asketičtí Otcové se ve svých dílech většinou pokoušejí předávat správného ducha, jehož svou vírou a způsobem duchovní praxe získali. Tohoto ducha je potřeba z jejich myšlenek čerpat a jedině v tomto duchu můžeme našim svatým Otcům porozumět, vnitřně s nimi souznít a nechat se jimi dovést k poznání. Tento duch vane mezi řádky děl svatých Otců - ať už jsou to spisy apologetické, věroučné, mravoučné či asketické apod. Jenže my se často"chytáme" jen toho, co je v těchto literárních památkách vnější - racionalistické argumentace, výkladu pravidel a izolovaných výtržků z duchovních poučení. Duch nám uniká, protože k tomu, abychom se na něj napojili, je potřeba změna života.

Překlady posvátné pravoslavné tradice se v jistém smyslu podobají dílu ikonopisce. I on musí respektovat kánon a být schopen předávat ducha, kterého ikonografická tradice udržuje a zprostředkovává. Má-li ikonopisec nepravoslavný duchovní život, nemůže zhotovit dobrou ikonu, protože kvalita ikony se měří tím, jak v sobě zrcadlí pravoslavnou duchovnost (tj. víru, duchovní zření, mravnost, modlitbu atd.) Stejně tak nemůže přetlumočit odkaz svatých Otců ten, kdo není nositelem věrné pravoslavné duchovnosti. Bez duchovního života je vše mrtvé. A duchovní život vyžaduje správné naladění lidského nitra. Tím se vracíme k našemu dnešnímu hlavnímu tématu.
Toto naladění se děje změnou myšlení, úpravou života dle Božích přikázání, bojem proti zlu uvnitř svého nitra, rosením srdce duchovní inspirací a blahodatnou posilou, aby změklo a stalo se plodonosným. Nyní se ještě trochu zabývejme tou změnou myšlení. V podstatě jsou jen dvě cesty, jimiž se může lidská mysl ubírat - buď k osvícení nebo k zatemnění. Rozlišujme: duchovní způsob myšlení, k němuž tak často nabádal sv. starec Paisij, od opaku, jímž je světské myšlení, které dle Bible nepřátelské vůči Bohu. Podle toho či onoho stavu mysli jsme buď naplňováni Duchem Svatým, nebo světským duchem marnosti, daremnosti a všeho zla.

* * *

Většinou se v nás míchá dobro a zlo, chvilku panuje dobré duchovní rozpoložení, a pak nás náhle naplní zlý duch. Obvykle však u každého jedince něco z toho převládá. Snadno si můžeme o sobě zjistit, jak na tom jsme. Stačí být k sobě upřímný a zhodnotit stav svého nitra. Nepovažovat obsah své mysli a svého srdce za nahodilý nebo nedůležitý, ale donutit se trošku k nějaké sebereflexi. Jediné, co se nám může přihodit nepříjemného, je, že o sobě ztratíme část svých iluzí.


Dva přístupy k životu, dva způsoby myšlení

 
Tak tedy pár dotěrných otázek: jak vypadá obsah naší mysli v průběhu dne?, kolik myšlenek jsme věnovali Bohu, modlitbě, zájmu o prospěch bližního?, a naopak - kolik myšlenek jsme věnovali svým bolestem, ukřivděnosti, pocitům nespravedlnosti? Kolik myšlenek jsme věnovali Evangeliu a starosti o to, zda budeme spaseni, jaký bude věčný úděl naší duše?, a kolik myšlenek jsme věnovali dočasným věcem, majetku, tělesným touhám, představám o své slávě, schopnostech, zásluhách? A nebo jinak: do jaké z kategorií patří většina myšlenek, které nás napadnou?, jaké z těchto myšlenek v sobě pěstujeme, nalézáme v nich zalíbení, hýčkáme je? Na jak úrodnou půdu v naší mysli padají smyslové či vysloveně hříšné představy?, nebo představy o rozhojnění majetku či o projevech uznání, chvály a oslavy? A co naše emoce? Kolikrát se v nás v průběhu dne rozhostí pocit díků Bohu, soucitu s bližním, přejícného a příznivého rozpoložení vůči lidem?, a kolikrát s naším srdcem lomcuje hněv, netrpělivost, závist, pocit neuznanosti, opomíjení našeho významu atd.?

Sami si můžeme v tomto testu pokračovat dle své ctěné libosti. Je to test jako ve škole. Konec konců jsme v tomto životě jako ve škole. Jak dí starec Paisij: Jsme zde proto, abychom si složili své zkoušky, a šli zase dál pokračovat na vyšší škole. Maturitou, kterou bychom měli zvládnout, je odpuštění svým viníkům, nalézt zalíbení v ponížení a s radostí přijímat urážky, čímž začínáme na sebe přijímat obraz Kristův.

Základním ukazatelem, který zjevuje stav lidského nitra, je vztah k liturgii. Člověku, který je světského ducha, se těžko chodí do chrámu. Věřícímu, naplněnému nesvětským duchem, se zase nechce z chrámu pryč, zpět do světa. Jak říká známá svatootcovské anekdota: Když ráno v monastýru zazní zvon svolávající na bohoslužbu, rozdělí to mnichy do dvou skupin - jedni vstávají z lože se slovy "Sláva, sláva", druzí si přetahují deku přes hlavu mumlajíce: "Běda, běda".

* * *

Změna mysli je tedy předpokladem k tomu, abychom v sobě měli správného nesvětského ducha. To je křesťanské vnitřní rozpoložení. Prvotní křesťané neměli všechny ty schválené dogmatické formulace a nezřídka neměli v držení ani Bibli. Znali sotva pár výňatků z evangelia. Avšak měli křesťanského ducha a to jim dávalo sílu k mučednictví. Nikoliv vědomosti a poučky, ale křesťanský duch, jímž bylo naplněno tenkrát srdce lidí, způsoboval, že se kolem nich děly divy, nad nimiž dnes žasneme a nechce se nám ani věřit, že se to opravdu stalo. Ct. Theodosij Veliký v době všeobecného hladu naplnil zázračně monastýrský sklad chleby, aby mohli mniši nasytit všechny hladové obyvatele té krajiny, kteří se tam shromáždili s poslední nadějí, že všichni nepomřou.

Jeden mnich na začátku 20. století na Athosu byl mezi bratry známý tím, že stále přemýšlel nad otázkou spásy. Nic jiného nezaměstnávalo jeho mysl, jen starost o spásu. Kdykoliv jej někdo potkal kdesi na stezkách Svaté Hory, vždy se místo pozdravu otázal: "Co myslíš, otče, budeme spaseni?"

Tímto tématem se dotýkáme i problematiky duchovního vedení a zpovědnictví. Jak často je chápána duchovní výuka jen jako předávání vědomostí! Jak často zapomínáme na to, že duchovní vedení by mělo být především předáváním ducha, odevzdáním duchovního zápalu a duchovní formací. To znamená, že jeho výsledkem by mělo být ustanovení správného duchovního rozpoložení v nitru křesťana. Duchovní učitel - ať už je farní kněz nebo monastýrský duchovní otec - se snaží zformovat ve svých svěřencích duchovní myšlení, změněnou mysl, která je obrácena nikoliv ke světu, ale především k Bohu.

* * *

Vědomí, že důležitý a primární je pro křesťanský život vnitřní stav lidského mysli a potažmo srdce, bylo vždy charakteristickou črtou východního křesťanství a pravoslaví tento důraz věrně střežilo. Vstupujeme však do doby, ve které i do našeho církevního prostoru začíná proudit světský duch, jako když se trhlinou do lodi valí voda. Nejprve se zatopí podpalubí. Nahoře na palubě nic zvláštního nevidíme, takže se navenek zdá, jako když se nic neděle. Jenže pak jde najednou krásný koráb nečekaně rychle a nezastavitelně pod hladinu. Vytrvale bije na poplach např. i ruský teolog A. Osipov, který to v Ruské církvi vidí všude kolem sebe. Jakožto teologu, jehož specializací je mj. srovnávací bohosloví (a zná tedy výborně kořeny odchylného vývoje v západních církvích a kam to dospělo a proč), je mu jasné, co to znamená. A tak bije na lodní zvon a volá, aby se ucpaly ty díry v boku lodi.

Možná mu církev naslouchá (konec konců není jediným, kdo prorocky varuje před blížící se katastrofou), třeba je to hlas volajícího na poušti. To však neznamená, že by se o tom nemělo hovořit. Možná, že Bůh - třeba i za pomoci těžkých ran - zastaví překotný církevní vývoj tímto směrem.

Nazapomínejme, že církev se napravuje skrze osobní nápravu každé lidské duše. Takže volat, kázat, hlásat, varovat, kárat, usvědčovat, napomínat, nabádat, vybízet, povzbuzovat či dokonce vysvětlovat, vykládat - to vše má vždycky smysl, dokud je alespoň jeden posluchač.

* * *

Věnujme pozornost svému nitru, které samo vydává o sobě svědectví, jakého je ducha. A podle ducha poznáme, zda máme smýšlení duchovní nebo světské. Pro světské myšlení je nebeské Království stále zavřené a vzdálenější než konec vesmíru. Jedině duchovní mysli, která vzniká proměnou smýšlení (pokáním), jsou adresována slova: "Království nebeské je blízko."










Zobrazit příspěvek č. 1108 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2016
Bilance církevního smíru

Krize je skončena. Zapomeňte

Otevřela se nám cesta ke smíru. To znamená především cestu k obnovení jednoty episkopátu, a tím k normální kanonické správě v naší místní autokefální církvi. Má to jen jednu vadu - takto jsme si to asi nikdo tak úplně nepředstavoval. To je samozřejmě jen můj soukromý názor (podotýkám, že v celém článku hovořím jen sám za sebe a nikoho nezastupuji).

Teď samozřejmě nastane výměna názorů na interpretaci uzavřených dohod. Lidská hloupost a malost se často projevuje tím, že potřebuje ukazovat svaly a představovat svého nositele jako jednoznačného vítěze. Vlastně už to začalo. Ruské noviny uveřejnily svůj pohled na nastalou situaci, čerpající z informací anonymního zdroje "blízkého Moskevskému patriarchátu". Trochu mě zamrzelo, že ještě nedávno tak nadějné Rusko se nezmohlo na nic jiného než na takovou malost a trapnost - vybrat si z uzavřených dohod jen to, co lze nějak překroutit, a pokračovat v dezinformacích. Zdá se, že jakási velkorysost, která byla kdysi typickou ruskou vlastností, se u současné ruské věrchušky dávno vytratila.

Článek ruských novin samozřejmě předhazují zvláště webové stránky pracující s kradenou identitou (tj. vystupující jako by to byly oficiální weby církevních institucí). Ale to už jaksi patří k mravní úrovni jejich redaktorů. Nad takovými drobnostmi se u nás už jen mávne rukou.

Ruské loutky u nás tedy vytrubují svou proklamaci (nic jiného se od nich asi nedalo očekávat), že Ekumenický patriarchát uznal volbu Rostislava na prešovském "sněmu" za řádnou, ač v dokumentech z Konstantinopole čteme pravý opak - Rostislav je uznán na principu ikonomie (tím se zřetelně formuluje, že jeho volba řádnou nebyla). Chtělo by se říci, že by se někdo měl naučit alespoň číst, když už neumí psát.
Uzavřená dohoda má v sobě nějakou tu trpkou pilulku pro všechny zúčastněné strany. Nikdo nedostal vše, co chtěl. (Možná je to znamení spravedlnosti dohody, nevím.) Pro naši stranu je hořkým zklamáním, že pod tlakem mezinárodních okolností a kvůli nesmiřitelnosti Slováků se nepodařilo prosadit opakování sněmu a vykonat ústavní volbu metropolity, který má být vybrán (či vylosován) ze dvou řádně ústavně zvolených a intronizovaných arcibiskupů (pražského a prešovského). Bylo přistoupeno k přijetí Slováky nárokovaného stavu, čili k řešení z pozice krajní ikonomie. V principu nic proti ikonomii, i ta by mohla být ještě uspokojivým - ač nouzovým - východiskem z krize, kdyby však z druhé strany byl alespoň nějaký náznak připuštění, že kolem volby metropolity nebylo vše, jak mělo být. Ale protože taková reflexe na slovenské straně absentuje a jediným jejich "argumentem" pro ospravedlnění způsobu, jak byla volba provedena, byla vždy tvrdošíjná neústupnost slovenských delegátů, stane se taková krajní ikonomie špatným východiskem pro budoucnost. Pro dnešek se roztržený šat přelepí záplatou, a po nás potopa... Takové tvrdošíjné jednání, jaké Slováci předvedli, se mi zdá necírkevní a vzdálené duchu pokory a lásky a schopnosti se domluvit. Z pozorování minulého církevního života si dovolím téměř s jistotou prohlásit, že se naší církvi vrátí nevyřešení tohoto problému - tak v horizontu deseti, nanejvýše dvaceti let - jako bumerang.

Bude to jako nevyčištěná a špatně zahojená rána. Rány na těle církve se čistí pokáním nebo alespoň přiznáním pochybení, a to zřejmě schází. Někde pod povrchem naší místní církevní historie a našeho církevního vědomí to bude hnisat. Několikrát jsem už v průběhu let viděl, že každá chyba se vrací. Člověku i církvi. A dopadne to především na ty, kteří svou tvrdošíjností nedovolili zjednat nápravu. Budu moc rád, jestli se mýlím.

Teď je však potřeba obnovit jednotu episkopátu. Mám-li promluvit k naší straně - musíme přistoupit na uzavřenou dohodu, uznat Rostislava metropolitou, ať už byla jeho volba jakákoliv. Co jsme mohli pro nápravu věcí učinit, jsme učinili. Naše možnosti jsou vyčerpané. Zachraňme kanonickou jednotu církve.

* * *

"Pyrrhovo vítězství" Moskvy. Uprostřed zlatých síní Moskevského patriarchátu může teď patriarcha Kyrill odbýt Ilarionovo blahopřání k vítězství jejich církevní politiky - třeba s použitím citace válečníka Pyrrha: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.“

Podle uzavřených dohod se nad pseudo-autokefalitou, která nám byla udělena Moskvou (1951), definitivně zavřela voda (o tom se v ruských novinách, informovaných ze zdrojů "blízkých patriarchátu", asi nedočtete). Z toho v Moskvě zřejmě zrovna nejásali. Jim se totiž vůbec nelíbilo, že jsme dostali a přijali autokefalitu od Konstantinopole (1998-99), a stále nám zdůrazňovali, že jsme pravou autokefalitu dostali už od Moskvy. Tyto fantazie nám stále vtloukali do hlavy. Stále se snažili si nás udržet ve sféře svého výhradního vlivu. Zakládala se zastupitelství (jedno u nás, pak další v Moskvě). Nevidím, že by tato zastupitelství měla jiný smysl než umožnit zde uplatňovat vliv Moskvy. Proto po roce 1989 vznikl velký tlak ze strany starší generace duchovenstva, aby bylo karlovarské ruské zastupitelství zrušeno, resp. proměněno na normální naši farnost. Místo toho se po udělení konstantinopolské autokefality začal vliv Ruska u nás dramaticky stupňovat.

Slyšel jsem i takový názor, že právě z východu přišel impuls k vyvolání krize u nás. Byla to prý pomstychtivá reakce na omluvu metropolity Kryštofa, adresovanou Ekumenickému patriarchátu, od něhož se vladykovi před tím dostalo ostrého pokárání a varování; hrozila i nepřítomnost patriarchy Bartoloměje na cyrilometodějských oslavách. V omluvě se vladyka tedy kál za to, že požehnal konání velké církevní oslavy k 60. výročí udělení moskevské autokefality, a zlehčil tím význam aktu darovaní autokefality z Konstantinopole. Jenže touto omluvou prý šlápnul zase na kuří oko moskevských snílků o ruském církevním primátu. Výsledkem bylo, že krátce na to už nebyl náš metropolita naším metropolitou (autokefalita neautokefalita - Moskva má dlouhé prsty). Nemohu to plně posoudit, ale myslím si, že to možné je. Ostatně zprávy, že se Moskva v průběhu krize nezvaně vměšovala a krizi svými intrikami (a penězi) prohlubovala, se mi zdají být nezpochybnitelné. (Tady se naplno projevil ten kulturní rozdíl mezi Moskvany a Řeky; lekce pro všechny, kdo mají oči k vidění.) Konec konců, ona jediná měla z krize v naší církvi prospěch, a proto ji (jak se mi zdá) podporovala. Měla dost důvodů doufat, že jí naše církev nakonec spadne do klína jakožto její "autokefální" kolonie. Teď jenom doufejme, že současné řešení krize bude koncem i hrozby rusifikace místní církve. Jak se ukazuje, teprve nyní se pro naši místní českou církev uzavírá éra sovětského vlivu (na který někteří v dáli na východě možná nostalgicky vzpomínají).

Snad si uvědomují i Rusové žijící trvale zde, že zmrazení kolonizačních plánů Moskvy je výhra i pro ně. Asi by se jim nelíbilo, kdyby se zde kvůli moskevské politice dostali do pozice kolonizátorů (či rovnou okupantů) naší církve, což by se pochopitelně odrazilo nejen v napětí uvnitř církve, ale zároveň v nárůstu celospolečenské nevraživosti vůči nim. Zatím zde z širšího společenského okruhu rusifikátorům posloužil jen zmanipulovaný "investigativec" Klíma, kterého vodili za nos informátoři z "katakomb", a Lidové noviny, které při své rusofobii s dojemnou hloupostí podpořily moskevské církevní pletichy. Leč v tisku to byl spíše ojedinělý incident. Kdyby i nějaká seriosnější média začala informovat, že tzv. "česká" pravoslavná církev se změnila na expozituru Moskvy a patriarchát (známý svým těsným napojením na Kreml) zde realizuje nějaké své záměry, mohli by se naši místní ruští bratři a sestry dostat do velice ošemetné situace (zvláště v kontextu současného problému migrace a nárůstem nepříznivého rozpoložení Čechů k cizincům). A to zdejším Rusům rozhodně nepřejeme.

Možná by pak byli zde žijící Rusové z politiky Moskvy tak nešťastní, jako jsou teď mnozí pravoslavní Ukrajinci (kanonicky spadající pod Moskevský patriarchát). Ti prý vytvořili obrovský tlak na svého metropolitu, aby umožnil přestat vzpomínat patriarchu Kyrilla v chrámech. Lidé tam nechtějí kvůli té ostudě vůbec slyšet jméno "svého" patriarchy při bohoslužbách (stejně jako odmítají modlitby za svou zemi, je-li nazývána "ruskou zemí"... To jsme to dopracovali. Osobně si myslím, že by Moskva měla přestat budovat vzdušné zámky své celosvětové pravoslavné dominance a konečně obrátit svou pozornost na své vnitřní problémy - má jich v samotném Rusku více než dost. A nebo se může věnovat nápravě své reputace na Ukrajině. Zatím to vypadá, že její velkolepý palác, co měl zářit světu, má základy na písku.
Pro mě osobně to všechno byla vskutku užitečná lekce, jak vypadá představa moskevských církevních špiček o "bratrské pomoci" (ta bývá v provedení Moskvy pravidelně "něžná jako žaludeční křeče"). Ještě asi před deseti lety jsem vkládal do Rusů velké naděje a myslel si, že by nám Moskevský patriarchát mohl a měl více pomáhat v budování církve. (Dlužno však podotknout, že to bylo za éry patriarchy Alexije II. S nástupem nového patriarchy se poměry uvnitř Ruské církve dramaticky mění a mnozí se domnívají, že nikoliv k lepšímu.) Často dnes vzpomínám, jak jsem kdysi vůbec nerozuměl staré generaci našich českých duchovních, která byla ve věci vztahu Rusů k českému pravoslaví zarytě skeptická a chápala naši autokefalitu především jako obranu před vlivem Ruska na vnitřní věci naší České církve.

Myslím, že u nás asi nebudu zdaleka jediný, kdo po krizových událostech ve zdejší církvi dramaticky změnil vzhlížení k současné Ruské církvi. Pochopitelně je při tom potřeba odlišovat tradiční ruskou duchovnost, světce, starce a pokorné věřící, od té církevní politiky, kterou provádí ve svých přepychových komnatách církevní hierarchie. Je na čase si (přes všechny sympatie k tomu, co je krásné a dobré v ruském světě) uvědomit, že Moskva - to je jiná kultura a jiný způsob myšlení, než na jaký jsme zvyklí a jaký očekáváme. Tam u nich je vše veliké, silné, mocné a tak rozlehlé, že nad tím slunce nikdy nezapadá, a včera tam už znamená zítra (a zítra zase včera), že pro nic malého či křehkého, co potřebuje dýchat a prostor k růstu, tam nemají ani za mák pochopení. Tam se poroučí větru i dešti. Lidé se tam nepočítají na osoby, ale na masy. Pravoslavná církev tam má tolik svatých, že je nemá ani spočítané. Kalichy na liturgii jsou tam desetilitrové. Duchovenstvo je sešikované patriarchova zlatá armáda; přisluhující hypodiákoni chodí při bohoslužbách se svícny pochodovým krokem a otáčejí se jako vojáci. Pokud se při chrámové službě (zvláště archijerejské) něco pokazí, tak se z toho umírá hrůzou. Můžeme něco z toho obdivovat, něčeho z toho se děsit, ale buď jak buď, je to součást jiného druhu kultury.

A navíc, církev tam má ve vědomí svých prelátů opravdu značně rozvinutý vojensko-komerčně-politický rozměr. Páteří církve jsou v ruských městech penězovody napojené sponzory a místní oligarchy a vysávající farnosti, aby napájely část duchovenstva a hlavně episkopát, patriarchát... Žádný přepych a luxus není dost velký, aby ses s ním v církevní struktuře nemohl setkat. Všude přísná kázeň, tresty, církevní byznys, taxy odvodů pro městské farnosti (na některých místech mají farnosti stanovenou tučnou sumu, kterou musí odvádět hierarchii, ber kde ber), překládání komerčně méně úspěšných duchovních. Tam je od duchovenstva požadována taková disciplína, že by se jezuiti mohli učit. Na všechny chrámové a bohoslužebné potřeby či vybavení je monopol. Svíčky se povinně odebírají od toho, kdo má povoleno na tom vydělávat (a odvádí část zisku tam, kam patří). Do chrámů se musí nakupovat jen pozlátkové kýče, pochybné umělecké i řemeslné kvality a povětšině předražené zboží ze Sofrina a několika málo dalších "požehnaných" výroben, a církevní dozor to pečlivě kontroluje. V církvi věřící platí za všechno (jen tu a tam je něco dobrovolné, ale i tak se očekává, že zaplatíš, jak je zvykem; na internetu jsou fotografie ceníků z chrámů - kolik stojí modlitba za nemocného atd.). Na přání věřících bere episkopát zřetel spíše jen výjimečně. Rusové to s pokorou snášejí a ještě se za každé trápení radují (i když poslední dobou vytrvale sílí kritické hlasy). Není mou věcí soudit, jak to dělají v Rusku, ale kdyby tohle přišlo sem, tak Češi z církve utečou. Ti z nás, co sem zatahují vliv Moskvy, si vůbec neuvědomují, s čím si zahrávají. Nejvíce duchovního užitku nám může tato moskevská církevní kultura přinést tím, že zůstane hodně daleko.
Pokud bylo metropolitovo snížení významu moskevské autokefality tím důvodem pro vyvolání krize, tak jsou pro Moskvu výsledky žalostné. Hra na autokefalitu z komunistické Moskvy dozněla. Ve svém finále nám přinesla spoustu trápení. A my můžeme děkovat Bohu, že tato schizofrenie se dvěma autokefalitami je pohřbena. Vladyka Rostislav má štěstí, že se tímto "tancem mezi vejci", při němž nutně musí vznikat neřešitelné situace, už nemusí zabývat.

Nu, a pak půjdou věci dál. Na Slováky čeká trpká tabletka implementace konstantinopolského tomosu do ústavy naší místní církve. Zbývá jen přátelsky popřát: "Dobrou chuť."

* * *

Rekapitulace

Každý musíme za ukončení krize zaplatit. Vladyka Rostislav se musí omluvit za své podivuhodné výroky na adresu starobylých patriarchátů. My musíme zapomenout na to, co bychom mohli považovat za ústavní volby, a uznat Rostislava metropolitou, načež snad co nevidět dojde ke společné liturgické službě všech místních biskupů, kteří jsou ve funkci, a tím i k vzájemnému uznání na jejich postech. Slováci zaplatí přijetím tomosu. A jednou zaplatí všichni ještě podruhé v budoucnosti, a doufejme, že na tu finální splátku bude církev ještě mít.

Tak velí konstantinopolská dohoda, která nám mezi řádky sděluje: "Věc je skončena, zapomeňte." (Ještěže už ve svých letech nemám takový problém něco zapomenout. Mladým však není co závidět.)







Zobrazit příspěvek č. 1107 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2016
Distribuce výtisků jihlavských kalendářů

Dnes jsem rozeslal výtisky nástěnného kalendáře.

(Omlouvám se za zpoždění způsobené nemocí.)

Rozesílal jsem podle doručených objednávek. Pokud byste někdo, kdo jste si kalendář objednal, v následujících dnech své výtisky neobdržel, neváhejte mne kontaktovat.

Jestli chce dostat kalendář kdokoliv, komu jsem neposílal, stačí napsat a mohu pár rezervních výtisků ještě rozeslat.

Webová stránka tohoto kalendária je zde.





Zobrazit příspěvek č. 1106 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2016
Jednání v Konstantinopoli

Zpráva agentury „Romfea“: Ekumenický patriarchát je připraven uznat arcibiskupa Rostislava

Aktualizováno

Zdá se, že kauza české a slovenské pravoslavné církve vzala šťastný konec. Na dvoudenních jednáních ve Fanaru se podařilo vyřešit otázku uznání arcibiskupa Rostislava, který se omluvil Ekumenickému patriarchátu za své dřívější prohlášení namířené proti patriarchátu. Tato omluva sehrála rozhodující úlohu v pozitivním vývoji hledání řešení vleklého problému. Dále bylo rozhodnuto obnovit vztah mezi vladykou Rostislavem a vladykou Simeonem, který byl uznáván ze strany Ekumenického patriarchátu již dříve.

Agentura „Amen“ píše o úspěchu rozhovorů, vedených v úterý a ve středu ve Fanaru mezi dvěma frakcemi, vzniklými v naší církvi, která dcerou Ekumenického patriarchátu. V odpoledních hodinách informoval ekumenický patriarcha Bartoloměj o nalezení vzájemně přijatelného řešení vleklého problému, který nastal po rezignaci arcibiskupa Kryštofa. Patriarcha označil tento den jako historický a jako novou stránku v životě naší církve, jejíž správa se nadále bude řídit především tomosem autokefality.

Podle dalších zpráv znamená tento vývoj ukončení rozkolu, který začal v naší církvi. Rozhovorů se účastnili vladykové: arcibiskup pražský Michal, arcibiskup michalovský a košický Georgij a dále vladyka Izaiáš. Vladyka Rostislav přinesl omluvu za své výroky a patriarcha Bartoloměj ji přijal. Tím se otevřela cesta k uznání vladyky Rostislava ze strany Ekumenického patriarchátu. Výsledkem rozhovorů bylo také přijetí rozhodnutí implementovat do ústavy naší církve Tomos o udělení autokefality od Konstantinopolského patriarchátu.

Fotografie z jednání jsou v článku: Vladyka Michal, Juraj a Izaiáš s delegacemi na návštěvě Ekumenického patriarchátu



P.S.
Podrobnějších zpráv zatím není dostatek. Ale byl bych rád, kdybych mohl říci: Tak snad si už budeme konečně moci oddechnout...









Zobrazit příspěvek č. 1105 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2016
Nový kalendář ke stažení

Nástěnný kalendář na rok 2016

Na stránce nástěnného kalendáře jsou obě mutace (diář i visací) ke stažení v PDF.

Papírová verze je v tisku.






Zobrazit příspěvek č. 1104 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2016
Boží dílo nad lidskými dějinami

Úvahy nad oslavou Narození Spasitele

Svátky Narození Kristova pochopitelně vnímáme jako oslavu události Božího vtělení. Naši pozornost upoutává především zpráva o Bohu, který se narodil. Maličko v pozadí zůstává druhá "strana mince", kterou je lidská rovina příběhu Božího vtělení. Mám tím na mysli, že Bůh se stal konkrétním člověkem (nikoliv jen nějakým neurčitým lidským jedincem, ani poutníkem přicházejícím odkudsi z neznáma). Tedy člověkem, který měl svůj původ, předky, rodinu atd. Na přípravě tohoto "lidského faktoru" pracoval Bůh cílevědomě po celá tisíciletí. Církev nikdy nezanedbávala patřičně připomínat obě stránky Božího vtělení, a upomínka na lidskou rovinu této události je rozklenuta nad celým svátečním obdobím Narození Spasitele.

Předlouhý proces přípravy lidského rodu k Božímu vtělení se v pravoslavném kalendáriu vzpomíná zasvěcením dvou nedělí předcházejících tomuto svátku. Jedná se o neděli praotců a neděli otců. Při nich jsou připomínány osobnosti z éry Starého zákona i z doby předstarozákonní, osobnosti klíčové pro chystání příchodu Mesiáše. Je to pohled na tu dlouhou cestu od Adamova hříchu a pádu člověka ke znovuotevření brány ráje.

Nyní už tuto dávnou dějinnou pouť vidíme z nadhledu, protože nám je zřejmé, odkud a kam tato cesta vede, chápeme její smysl a nahlížíme i Boží prozřetelnost, která nad touto poutí bdí a usměrňuje ji. Lidé, jimž bylo dáno v té době žít a tuto cestu zde na zemi utvářet, však tento nadhled neměli. Byli jakoby ponořeni do těch událostí, jimiž se tvořila příprava k Božímu příchodu. Rozměr tohoto aktu mnohonásobně přesahoval délku jejich životů. Jediným způsobem, jakým mohli zahlédnout velikost toho, čeho jsou účastni, byla víra. To byly duchovní oči, jimiž mohli praotcové vidět obrysy toho, co je tak nesmírně přesahovalo.

Aby se nikdy nezapomínalo na skutečnost, že příprava Božího vtělení je společným dílem Boha a lidí, kteří uvěřili a svobodně se stali kamenem v budované stavbě, je oslava praotců neodlučně spojena s těmito svátečními dny. A dále - při samotných svátcích vtělení druhé Osoby přesvaté Trojice se důrazně připomíná tělesná stránka celé věci - těhotenství Panny Marie, porod, plenky, nemluvňátko.

A bezprostředně po svátečním dni je k těmto svátkům ještě důrazně připojena i vzpomínka na tělesnou rodinu Spasitele. Hned druhý den svátku bývá totiž zasvěcen Sboru přesv. Bohorodice, při čemž jsou připomínáni tělesní příbuzní Pána i jeho předkové. Ti všichni jsou zastoupeni skrze osoby Davida krále, Josefa Snoubence a Jakuba, bratra Páně. To jsou ti, kteří tvoří nejbližší okolí Pána a na nichž je vtělený Bůh jako dítě zcela závislý. Tento motiv se v průběhu oslav svátku vzápětí vrací ještě jednou jako ozvěna - a to v první neděli po Narození. A aby toho nebylo málo, krátce poté nadchází svátek Obřezání Páně, jehož hlavním obsahem je opět zdůraznění tělesnosti Spasitele - čili skutečnosti, že Bůh při vtělení přijal opravdové lidské tělo, nikoliv jen tělo zdánlivé či přízračné.



Nyní k výše uvedenému podrobněji.

Starozákonní éra, která byla chystáním příchodu Spasitele a Vykupitele, je zároveň svědectvím o Božím díle, které Hospodin konal nad lidskými dějinami, nad mnohými generacemi. Žádný člověk (byť by byl sebemocnější) by se kvůli krátkosti lidského života nemohl ani pokusit o takové dílo, které se cílevědomě děje nad tolika lidskými generacemi. Jedině Bůh, který z lásky k člověku pracuje na nápravě toho, co člověk na počátku svých dějin ke své škodě pokazil, může něco takového podniknout - vybírá zbožné lidi, zkouší je, tříbí linie otců a dědiců, vede je, poučuje, kárá, dává proroctví, upravuje okolnosti, otevírá cesty. A tak stále ve shodě se svobodnou vůlí člověka, který sám si musí vybrat dobro a zavrhovat zlo, a volit si poslušnost Bohu a zříci se svévole, Hospodin chystá krůček po krůčku takový stav věcí, aby se mohl z jednoho člověka, čisté ženy, vtělit Boží Syn.

Pohled na tuto Boží práci nad lidskými dějinami směřující k Narození Mesiáše nám dává jistotu, že tak, jako pracoval Bůh v době starozákonní, stejně pracuje i v době novozákonní. Je Pánem nad dějinami. Pracuje i dnes. I naše doba je součástí tohoto "dějinného materiálu", který Bůh hněte ve svých rukách. I s námi, kteří žijeme tady a teď, pracuje a používá nás k chystanému dílu, pokud je poslušnost Bohu naší svobodnou volbou a věříme Mu. A protože tento dobrotivý Hospodin už tolikrát osvědčil svou lásku k člověku a ukázal, že lidumilnost je jediným motivem jeho díla, můžeme chovat plnou důvěru, že i s námi a naší dobou pracuje dle své prozřetelnosti ku prospěchu člověka. Sice většinou nevidíme, proč se děje to, co se s námi děje, ale nemusíme se obávat Božích záměrů.

Jsme-li schopni vnímat Hospodinovo dílo nad starozákonními dějinami, pak se tím stáváme svědky nesmírného zázraku. Divu, který přesahuje naše schopnosti chápat. Většinou hledáme zázraky v malých rozměrech našich životů, kde jsou dobře viditelné a nepřesahují svými rozměry naše obzory. Takže nás udivuje zázračné uzdravení, vyslyšení modlitby, zjevení některého světce, myrotočení ikony, proroctví, jasnozřivost atd. To vše nás uvádí do zbožného nadšení. Zázrak, který Bůh provádí s lidskými dějinami stojí však trošku stranou naší pozornosti a svátky Božího Narození jsou příležitostí vzhlédnout z naší titěrnosti, povznést se od malých osobních zkušeností a zážitků k něčemu, co je tak velké jako stvoření světa.

* * *

Narození Spasitele, jehož památku konáme jako jeden z hlavních svátků křesťanské víry, a je jednou z událostí, kvůli nimž jsme křesťané. Není divu, že někteří nepřátelé církve se snažili všemožně podkopat věrohodnost vzpomínky na tuto událost. Dobře si totiž při tom uvědomovali, že pokud by se jim to podařilo, pak by tím z křesťanství učinili pouhý nezávazný morální kodex. Zbavili by naši víru toho, co je podstatné, - schopnosti spojovat člověka s Bohem. Proto se snažili začlenit evangelní zprávu o Narození Páně kamsi mezi mýty a báje různých pohanských náboženství. Odvolávali se při tom manipulativně na skutečnost, že kdejaké pohanské náboženství už v době předkřesťanské osahovalo zprávu o tom, že ten či onen bůh sestoupil s nebe, nebo se zde přímo narodil, přijal viditelné tělo apod. Křesťanství prý neučinilo nic jiného, než že se nechalo inspirovat těmito pohanskými mýty k vytvoření vlastního mýtu o narození Boha. V čem spočívá manipulativnost těchto teorií? Především v tom, že jejich autoři předpokládají, že posluchači nemají možnost, čas nebo chuť si sami podrobně srovnat tyto pohanské mýty a báje s křesťanským Evangeliem. Problematičnost jejich manipulací tkví v tom, že učiní-li si člověk toto srovnání, pak se z domnělé slabosti křesťanství stává přednost a důkaz o pravdivosti Evangelia.

Prvním, čeho si při takovém srovnání povšimneme, je zasazení zprávy o Narození Kristově do historického a časového rámce. Evangelium hovoří jazykem faktů, úplně přesně uvádí - kdy a kde se to stalo, a další okolnosti. Za císaře Augusta, při sčítání lidu, v Betlémě, v době Heroda krále atd. To jsou všechno dohledatelné údaje, historikům známé a ověřené události. První čtenáři evangelií popsané reálie buď pamatovali nebo o nich věděli od rodičů (pro srovnání: je to podobná časová vzdálenost, která nás dělí od padesátých či začátku šedesátých let 20. století). Pohanské báje a mýty hovoří o času a místě událostí, které popisují, úplně jiným jazykem: kdysi dávno, pradávno, v dobách, kdy svět byl ještě mladý, kdesi, za sedmero řekami atd. Mýty jsou vždy mimo konkrétní a ověřitelné historické reálie. A v některých případech žádný čas a místo ani neudávají.
Významná je i otázka, jakým způsobem by se do křesťanství, které vznikalo v židovském prostředí, měly dostat pohanské mýty. Židovstvo po babylonském zajetí se totiž zcela odřízlo od pohanského myšlení, jako by vztyčilo kolem sebe hradbu vůči pohanství; k čemukoliv pohanskému se stavělo naprosto nesnášenlivě, na všechny ostatní (tj. pohanské) národy hledělo spatra.
Druhou pozoruhodností, která je pro čtenáře evangelií nepřehlédnutelná, je věcnost a střízlivost evangelní zprávy o Narození Kristově. Dokonce i početí z Ducha Svatého se podává až nečekaně klidným a zdrženlivým tónem. Po početí následuje obvyklých devět měsíců těhotenství, poté porod obvyklým způsobem; následně je tu novorozené dítě, které se teprve bude učit mluvit, chodit, psát, pracovat atd.

Naproti tomu v pohanských mýtech a bájích - pokud se jedná o příchod nebo vtělení boží - se to jen hemží doslova pohádkovými, fantastickými a lidské přirozenosti na hony vzdálenými událostmi, jevy a úkazy. (Časté jsou při tom sexuální motivy, které se zde nehodí uvádět.) Jen pár příkladů pohanských "božích vtělení": bůh Jupiter bral na sebe podobu draka, Zeus se proměňoval v býka, satyra, ve zlatý déšť. Herakla rodí Venera, bohyně krásy, smyslové lásky a nemravnosti. Tito "bohové" se vůbec rádi "vtělují" ve zvířecí či jiné nelidské podobě. Děje se to nezřídka za účelem sexuálního aktu s jiným bohem či polobohem.

Zkoumáme-li pohanskou mytologii ještě podrobněji, snadno zjistíme, že tito bohové se vlastně nevtělují v našem smyslu tohoto slova, ale spíše jen přijímají podobu či zdání. V některých případech se bůh vtěluje opakovaně v mnoha vtěleních, a to opět v podobách božských, lidských i zvířecích (Višnu). Podobá se to herectví, kde se mění masky, resp. umělec střídá postavy, které představuje. Epikúros (ten známý starořecký filosof) pravil, že "bohové nikdy nepřistoupí na to, aby se stali skutečnými lidmi"; vždyť by pak více či méně podléhali přirozené lidské slabosti - mohly by se jim přihodit všechny nepříjemnosti, které se lidem stávají! A nedosti na tom - ve světě pohanských mýtů se setkáváme se značnou variabilností - podle jedné báje má bůh tyto rodiče, podle jiné má ten samý bůh za rodiče úplně někoho jiného. Není tam nic určitého, jak jsme už psali výše. Z toho všeho je jasné, že takové učení o "vtělení boha" nemá v principu nic společného s křesťanským učením o vtělení Boha Slova.

Většinou se má za to, že tyto mýty nepopisují skutečné události, ale jedná se dílem o pohádky či fantazie (někdy s trochou mravouky, např. potrestání pýchy, či se zpodobením působení vášní) a dílem o symbolické vyjádření jiných skutečností (např. přírodních událostí, střídání ročních dob - jakýsi z bohů se vždy na jaře rodí a na podzim umírá apod.)

Pro ilustraci načrtneme obsah jedné, zřejmě nestřízlivější, pohanské báje. Jedná se jednu z bájí o způsobu narození Buddhy, která vypráví o tom, že v noci se jeho matce zjevil bílý slon a dotkl se chobotem jejího boku; asi za měsíc (nebo za tři) se tento bok otevřel, ven vyšel Buddha, a jeho matka při tom stála zpříma a radostně zpívala; poté Buddha pronesl své první poučení.

Takto by se dalo při srovnávání pohanských mýtů s Evangeliem ještě pokračovat, leč myslím, že co bylo uvedeno, na ilustraci dostačuje.

* * *

Narození Kristovo je v celém svém kontextu pochopitelně zázrak, nadpřirozené Boží dílo, div. To v žádném případě nemůžeme zpochybnit. Stejně jako v éře přípravy jeho přípravy se spojovalo nadpřirozené Boží působení s přirozenými lidskými skutky, tak i Narození Spasitele je vzájemným pronikáním Božího zázraku a přirozeného lidského porodu - Bůh pracuje s přirozeným řádem lidské přirozenosti - ač je lidská přirozenost nemocná a poškozená, Bůh ji používá, přijímá a uzdravuje. Už svým přistoupením na samotný přirozený způsob narození, které se děje přirozenou cestou, Bůh na sebe bere a léčí naše poškozené lidství. Skrze nadpřirozené početí přijímá Boží Syn lidskou přirozenost.

Je to jeden ze zásadních bodů naší víry. Jak už jsme dokládali, pravdivost této evangelijní zprávy je mj. doložena právě střízlivostí vyprávění i přesnou a ověřitelnou lokalizací v dějinách i geografii. Kdyby si evangelisté tuto událost vymysleli, napsali by o ní pohádku podobnou výše zmíněným bájím. A místo společensky bezvýznamných pastýřů by andělé povolali k narozenému Mesiáši farizeje, velekněze a učence. Místo jeskyně (resp. chléva) by se Mesiáš - podobně jako jiné významné osobnosti - narodil v palácové komnatě, možná by se zmaterializoval v jerusalemském chrámu...

Tím se posouváme k dalšímu tématu těchto svátků. Boží Syn se vtěluje v nejchudších poměrech. Nejen jako slabé dítě, které je ve všem odkázáno na péči svého okolí. (Opět doklad toho, jak Bůh při vtělení přijímá plnou lidskou přirozenost a ve shodě s ní i lidskou slabost.) A jako by té přirozené lidské slabosti nebylo při vtělení Božího Syna dost, tak se Pán Ježíš hned při svém narození dostává do hledáčku mocných tohoto světa, resp. se stává cílem likvidačních záměrů krále Heroda. Je na něj uspořádán vražedný nevídaně krutý hon a náš Bůh se v očích krutovládce dostává do pozice "lovné zvěře". Člověk by očekával, že Heroda Bůh okamžitě ztrestá, sežehne jej bleskem, zřítí se na něj strop jeho paláce... Nic takového však není v Boží plánech. Záměry všemohoucího Boha jsou lidem nepochopitelné a vzdálené našemu hříšnému myšlení. Vtělený Bůh se nepostaví Herodovi, nenechá za sebe bojovat mocné andělské síly, ale dává se na útěk. Anděl (místo toho, aby rozdrtil Heroda) se stává ústy Božího Syna, který jako nemluvně ještě nemůže hovořit, aby zvěstoval Josefovi, co po něm žádá syn jeho snoubenky. Bůh si zvolil emigraci a vydá se do egyptského exilu. Heroda nechává jeho chmurnému osudu, který jej dovede ke zkáze i bez trestající ruky Boží.

Když Herodes bídně sejde z tohoto světa, je tentýž anděl poslán do Egypta, aby Boží rodinu povolal zpět. A opět tu slyšíme Evangelium podávat konkrétní historické údaje: kdo zemřel, jak se jmenuje ten, kdo panuje místo něj atd.

* * *

Na závěr se vraťme ještě jednou k divům, které se v kolem Pána Ježíše dějí, ale jejich charakter i způsob, jak se o nich svědčí, je vzdálen od pohanských tradic a jejich mytické či bájeslovné prezentace nadpřirozených jevů. Evangelium podává zprávu o nadpřirozených událostech s takovou střízlivostí, že to místy až zaráží. Svým tónem zrcadlí způsob jednání samotného Boha, který "hesychasticky" koná v skrytu, nenápadně, mimo oficiální kruhy a bez světské slávy a potlesku davů. Ne vždy se Pánu Ježíši podaří vyhnout se davové oslavě, ale nikdy to nebude cesta, která povede k nějakému užitku pro dílo spásy - ti, kteří mu jeden den zazpívají své "Hosana", za pár dní budou křičet "Ukřižuj ho".

Přesto je Evangelium popisující Ježíšovo působení plné divů. Marně Pán žádal ty, kterým svou božskou mocí prokázal dobro: "Nikomu o tom neříkej." Od Narození, přes skryté i veřejné působení, až ke Vzkříšení - to vše je jeden velký div, jaký tato země dosud nepoznala.

Někdo si všiml, že odstraníme-li z Evangelia zázraky, skoro nic tam nezůstane. Zázrak v principu nemůže být vysvětlen materialistickou vědou, i kdyby měla sebedokonalejší nástroje. V historii posledních několika staletích se o to nevěřící učenci několikrát pokoušeli (viz např. L. Tolstoj, Hegel). Prý si zázraky vymýšleli lidé v minulosti, ale osvíceným vědecky uvažujícím lidem dneška jich už netřeba. Současníkům se tenkrát jejich myšlenky zdály zajímavé a možné, ale s odstupem pouhého století tyto námitky učenců vůči zázrakům a pokusy o jejich přirozené vysvětlení vždy vypadají směšně až hloupě. Tak Bůh činí z mudrců blázny, jak praví Písmo.

Svátky Kristova Narození jsou příležitostí věnovat pozornost tomu, co nás svými rozměry tak nesmírně přesahuje. Veliké Boží práci s lidstvem a jeho historií. Postřehneme-li tento široký kontext Božího vtělení, uvidíme, jak Bůh v průběhu celých dějin vytváří cestu pro svůj lid, který se stává páteří všeho lidstva. Uvidíme maličko z Božích záměrů. Uzříme zázrak nad všechny zázraky - Boží lásku k člověku.















Zobrazit příspěvek č. 1103 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2016
Narození Kristovo

Kristus se rodí! Oslavujte ho!

Kéž oslava svátku Narození Spasitele přivede naše nitro k dojetí (umilenije), rozpustí všechnu zatvrzelost a posílí naše srdce k dalšímu duchovnímu zápasu za křesťanskou dokonalost.

Tato událost, spolu s Ukřižováním a Vzkříšením, je tím, kvůli čemu jsme křesťané. Vždyť všechny tři součásti Božího díla nám společně otevírají přístup ke stromu života, tj. k věčnému blaženému společenství s Bohem.








Zobrazit příspěvek č. 1102 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2016
Vzpomínání hlavy církve při bohoslužbách

Na Ukrajině je povoleno vynechávat jméno patriarchy Kyrilla

Nejvyšší představitel Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu povolil NEvzpomínat při bohoslužbách nejvyššího představitele jejich autokefální církve, čili patriarchu Kyrilla.

Hlava Ukrajinské pravoslavné církve MP, vladyka Onufrij (Berezovskij) dovolil (na minulém eparchiálním shromáždění kyjevské eparchie 28. prosince) duchovenstvu, aby nevzpomínalo při bohoslužbách patriarchu Kyrilla (Gunďájeva) v případech, kdy by mohlo jméno patriarchy vyvolávat konfliktní situace na farnostech nebo jeho vzpomínání naráželo na nepochopení farníků.

"Pokud to někde vyvolává ostré spory, pak je možno se zdržet připomínání patriarchy (v bohoslužebných textech)," pravil metropolita Onufrij. Při vydání tohoto povolení se představitel UPC odvolal na ikonomii (výjimku z pravidel kvůli užitku církve). Dále se odvolával na liturgickou praxi v jiných oficiálních světových církvích. Např. uvedl, že v Rumunsku vzpomíná kněz pouze svého (eparchiálního) episkopa, a teprve episkop vzpomíná patriarchu. (S podobnou praxí se lze setkat i v Řecku; na Moravě se tato věc probírala v době, kdy zde byl eparchiálním biskupem vladyka Kryštof; pozn. překl.)

Nevzpomínat při bohoslužbách patriarchu dovolil na Ukrajině už předcházející představitel UPC MP metropolita Vladimir (Sabodan). Avšak na dřívějším eparchiálním shromáždění metropolita Onufrij zdůraznil nutnost připomínání moskevského patriarchy na Ukrajině. (Nyní tedy tento pokyn vladyka Onufrij zase odvolal; toto jeho nové opatření je zvláště pozoruhodné tím, že právě v Ruské církvi byla praxe vzpomínat patriarchu, a pak teprve eparchiálního biskupa, hluboce zakořeněná a požadovaná snad nejintenzivněji ze všech světových autokefálních církví; pozn. překl.)

Dále metropolita Onufrij povolil vyměnit v bohoslužebných textech slova "vlast ruská" za "vlast naše".

Dle "Religia v Ukraine"

P.S.
Tato zpráva vyvrací mylná tvrzení propagovaná u nás jistou skupinkou, která na internetu hlásá, že kdo nevzpomíná hlavu místní církve je automaticky rozkolník. Pomineme nyní důkazy, že biskup v současnosti používající titul metropolity nemůže být do sjednocení naší církve za metropolitu považován, protože jeho zvolení nebylo regulérní, a jeho prostým uznáním (tj. bez nějakého opravného procesu) by se rozvrátily samotné právní základy naší církevní správy (vždyť volba hlav místních církví je - spolu s ustanovováním eparchiálních biskupů - klíčovou součástí všech církevně-správních ústav). Avšak i v případě, že by náš metropolita byl řádně zvolen a ustanoven, a nebylo o něm pochyb, vyplývá ze samé struktury pravoslavné eklesiologie, že pro kněze je zásadní vazba na svého eparchiálního biskupa - což se projevuje bohoslužebným vzpomínáním jeho jména. Realizace eklesiálního vztahu k hlavě příslušné autokefální církve (ať už dle národní tradice nosí titul patriarchy jako např. v Rusku, nebo arcibiskupa nebo metropolity) je věcí eparchiálních biskupů.

Sečteno a podtrženo: samotná Ruská církev nám nyní ukazuje, že kněžstvo se při své bohoslužebné praxi ve věci proklamativních modliteb za episkopát řídí výhradně pokynem svého eparchiálního biskupa.







Zobrazit příspěvek č. 1101 jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2016
Pozvánka na koncert

Koledy východního křesťanství

Vážení přátelé, / Dear friends,
Srdečně Vás zvu / I would like to warmly invite you

Koledy východního křesťanství


Carols of Eastern Christianity

v podání / performed by

Philokallia Ensemble
&
Ensemble Ananes


řídí/conductor
Marios Christou


Jedinečný koncert, který odhalí okouzlující krásu řecko-byzantských a slovanských vánočních písní. Zazní koledy z Řecka, Kypru, Ruska, Ukrajiny aj.
A unique concert which reveals the enchanting beauty of Greek-Byzantine and Slavonic Christmas songs. Enjoy Carols from Greece, Cyprus, Russia, Ukraine etc.

V sobotu, 9. 1. 2016 v 19:30
Chrám sv. Cyrila a Metoděje, (Resslova 9a, Praha 2)
On Saturday, 9. 1. 2016
Ss. Cyril and Methods Church (Resslova 9a, Prague 2)


PhDr. Marios Christou, Ph.D
www.philokallia.com
tel.: 776 561 698


Plakát na koncert v PDF





Zobrazit příspěvek č. 1100 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2016
Novoroční zamyšlení

Nad příčinami a řešením naší církevní situace

Vážení čtenáři,
dovolte mi malé novoroční zamyšlení, jak jinak, než nad naším církevním děním. Vycházím při tom z konkrétních vzpomínek a zkušeností, jež jsem nasbírala cestou životem v českém pravoslaví a konstatuji, že stav naší církve je odrazem intenzity a charakteru duchovního života nás všech.

Jestli dovolíte, začnu trochu osobně. Nejdůležitější aktéry našeho současného církevního dění, i toho krizového, s otcem Janem dobře osobně známe. Vladyka Jáchym byl mým zpovědníkem a já jsem jeho kmotra. S otcem Janem měli blízký kolegiální vztah; naše dcera jezdila na tábory do milované Hrubé Vrbky a má velmi ráda děti otce Tomečka, s nimiž ji poutá srdečné přátelství. Vladyka Kryštof nás zase v osmdesátých letech duchovně vychoval, ukázal nám hloubku pravoslaví a prostým způsobem nás přivedl k tomu, co je v duchovním životě důležité: láska k Bohu a k lidem, a také pokora. Vladyku Michala si pamatujeme jako tichého a slušného člověka – kněze, vladyku Simeona známe dlouho, a vladyku Jiřího jsme poznali v jeho čtrnácti letech.

Mnoho let jsme tu žili všichni jako jedna rodina, Bůh nám, myslím, žehnal, dával mnoho své blahodati a vše potřebné. Byly jistě i problémy, ale dokud jsme je překlenovali pochopením, trpělivostí, láskou a úctou k druhému, Bůh nás neopouštěl a dával nám do srdce i mnoho radosti. Bohužel se našli lidé, kteří si (tak trochu po českém způsobu) ponenáhlu přestali vážit toho dobrého, co zde bylo. Často se stávalo i to, že neofyté hned po příchodu do naší církve zaujali kritický a znevažující pohled na ni a nevnímali hodnoty, jež jim díky Boží milosti a práci předchozích generací mohla dát. Jejich pojetí církve bylo nezralé – a byl to spíše seznam, co vše je potřeba tu změnit. Jinými slovy: po prvotním nadšení přestali vidět, co je na církvi to nejdůležitější (že je to prostředí spásy), a stále více se zabývali myšlenkami negativními - co vše je tu špatně, co by se mělo dělat jinak. A z toho postupně vyvodili „kdo je špatný“, a z toho následně - koho je potřeba odstranit. Z církve chtěli vybudovat cosi na způsob dobře fungující organizace a vlastní duchovní zápas se pro ně stal druhotnou záležitostí.

* * *

Vše, co se tu pak dělo, nemohu dopodrobna připomenout, jen bych chtěla říci, že v církvi se nedají věci řešit revolucí a nesmiřitelností. Stojí však za to podotknout, že po tom všem, čím jsme teď prošli, si starší generace vladyků zaslouží respekt už nejen kvůli svému věku, zkušenostem a množství práce, kterou za svůj život pro církev vykonala. Úctu si tito lidé zaslouží i za to, kolik urážek, nevybíravých útoků, lží a pomluv museli snést. Každý z nich se na svém místě snaží ustát tuto situaci, vydržet, jak je s ním ze strany některých lidí zacházeno, a přes všechny útoky i přes slabost stáří nenechat církev napospas bouři. Znovu a znovu se pokoušeli církev usmířit a uklidnit. Nyní už jejich námaha snad začíná přinášet plody.

I na druhé straně sledujeme plody díla mladších odpůrců staré generace biskupů. Vladyka Rostislav a další, kteří jsou kolem něj, měli opravdu příležitost uplatnit se při správě církve, ukázat svou pastýřskou moudrost, rozvážnost, své schopnosti a pokorné navázání na práci předchozích generací. Bohužel však sami sebe svými nemoudrými kroky a hlavně nesmiřitelností vyřadili. Nebudovali církev, ale vytvořili krizi. Takové základní lidské mravní hodnoty jako je odpouštění, smířlivost nebo úcta ke starým lidem (i přesto, že také starci mají své lidské chyby), přece musí platit i mezi biskupy, když ne dokonce především mezi nimi. Tímto přístupem se totiž buduje církevní společenství. Biskupové mohou mezi sebou o lecčem diskutovat, mít rozdílné názory, ale jejich vystupování na veřejnosti se musí v zájmu církve vždy nést v duchu jednoty, a to i za cenu jejich osobní oběti trpělivosti a sebezapření. Musí umět odlišovat věci absolutní a věci relativní, nepřisuzovat věcem relativním absolutní význam a rvát se o ně do roztrhání (snad i církve, kdyby to šlo…). Musí umět zkrátka velmi dobře rozlišovat. To, že tomu tak v naší církvi není, je dáno také tím, že mnoho, velmi mnoho z nás je vlastně ještě stále neofyty, ať již si to dotyční připouštějí, nebo, což je horší, nepřipouštějí. A zdá se to být i tak, že při volbě nových biskupů zkrátka nebylo moc na výběr.

* * *

Jako neofyté jsme uchváceni pravoslavím, čteme Evangelium a poučení starců, nasloucháme v chrámu církevním hymnům a to vše nás inspiruje a naplňuje radostí. Po začátečnickém nadšení se však obvykle dostavují první těžkosti, přichází pokušení. Zapomínáme na to, že za skutečným pokrokem v duchovním životě se skrývá dlouhá a tvrdá práce na sobě. My však velice brzy začneme mít pocit, že jsme již v duchovním životě dosáhli nějakého poznání, a zároveň začneme pociťovat nelad v nitru, rozladěnost z toho, „co se děje kolem nás“; stáváme se hyperkritickými k chybám (ne svým, ale těch druhých). Nedochází nám, že právě posuzování (a případně i odsuzování) osobnostních profilů našich bratří či hierarchie je nejvýmluvnějším důkazem toho, že jsme zatím na duchovní cestě skoro nepokročili.

Vidíme, že uskutečnit krásu a řád vnitřního prožívání křesťanství není tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Jistá obtíž duchovního vývoje tkví v tom, že mnozí nezkušení nevidí své chyby, a potom přičítají své potíže nedostatkům druhých. Myslí si, že problémy církve se vyléčí nápravou ostatních lidí, a že nelad a nespokojenost, které tíží naše srdce, se vyřeší pouhou „horlivostí pro svaté věci“ a pouhým povrchním adorováním těch spravedlivých (např. starců či světců), kteří ovšem obvykle bývají co do času a prostoru daleko. Řešení církevních problémů a léčení nedostatků však tkví v nápravě sebe sama. A to je práce neskonale obtížnější než pouhé horování pro jedinečnost pravoslaví či citování výroků starců.

Krásných výroků a hlubokomyslných citací starců je všude vyvěšováno plno, ale skutečného následování jejich příkladu je málo. Možná bychom měli hlouběji studovat jejich osobnosti a napodobit jejich sebezapření. Všímat si, že přes všechno uctívání (tj. výše zmíněné „adorování“) zůstávají skromnými lidmi, plnými soucitu, udržují si prostotu a radují se ze všeho dobrého, co se komu podaří uskutečnit. Neorganizují převraty v církvi, naopak podporují stávající církevní řád, ač dobře vidí nedokonalost biskupů a kněžstva. Z Písma svatého vědí, že lidské pády a prohřešky je potřeba pokrývat, protože znectít a zarmoutit bližního je hřích.

* * *

Všichni potřebujeme duchovní oporu, příklad a rady, které získáváme u duchovně dospělejších. Hrozné ovšem je, když ty duchovně starší začneme nenávidět, protože nejsou dokonalí. Poukazováním na chyby druhých ve skutečnosti zakrýváme svou nechuť k vnitřnímu opravdovému zápasu se svými vlastními hříchy a nedostatky. Je-li někdo příliš pohodlný, než aby změnil svůj život, upravil své chování podle přikázání a pravidel, začne mít tendenci vyhledávat a nacházet stejné poklesky u druhých. Porazit svou hněvivost, pýchu a egoismus je totiž bolestivé a je to opravdu dřina. Bez tvrdého boje v takovém případě člověk může duchovně zkrachovat. Když ale duchovně zápasíme, můžeme dosáhnout i velkých výsledků, jak víme třeba ze životů mnoha světců.

Pokud se zapřeme a místo hněvu projevíme mírnost a pokoru, činíme-li to vytrvale a soustavně, postupně začneme své bližní více chápat, dostaneme dar empatie, začneme se v důvodech a pohnutkách jejich chování více orientovat. Ušetříme je utrpení z našeho případného negativního chování a nám se uleví také, neboť vztek či nepřízeň nakonec z našeho života odejde.

Když zápasíme se sebou samými, Bůh nám do srdce dává útěchu a sladkost, pocítíme to, co jsme si nemohli na Něm a na lidech vynutit. Dostaneme to, o čem jsme se domnívali, že získáme, když se věci budou dít podle našeho přání. V duchovním životě ale platí opak – nebuď náročný, a bude ti dáno vše, co potřebuješ.

A tak si myslím, že ti, kdo i nyní pokračují v nenávistných výlevech vůči vedení církve, činí další osudovou chybu, která je vede do duchovní záhuby, do rozkolu a sektářství. Vždyť pravá církev jen jedna a ti, kdo jsou nesmířliví, z ní sice odcházejí, ale církev, tělo Kristovo, rozdělit nemohou. Rozdělit církev není možné, ale je možné církev rozkolem zraňovat, trhat její šat a vytrhnout z ní ty, kteří se nechají svést – čili pohoršit.

V jednotě církve se udrží ti, kdo odpouštějí, jsou smířliví a pokorní podle Spasitelova evangelního pokynu. Horlivost bez lásky je však prázdná či dokonce může přerůst ve fanatismus.

* * *

Mohlo by se říci, že se takové věci zkrátka dějí, že se lidé nepohodnou a rozkmotří, hrozná je na tom ovšem ta rezonance, jakou to vše má. Je to zvláštní pocit sledovat, jaký rozvrat nyní obyčejná lidská selhání způsobují v církvi. Nebudou-li v našem církevním životě obnoveny principy lidskosti spolu se základními křesťanskými ctnostmi, nemusí to naše místní české pravoslavné společenství přežít.

Mnohé lidi pokřik nepřejících zneklidňuje a mate. Možno to ale chápat tak, že je to škola, v níž se můžeme naučit zdravému úsudku. Církevní společenství se tím tříbí, vyjasňují se postoje k aktuálním pokušením. Snad tento očišťující proces povede k tomu, že z něj naše pravoslavné společenství vyjde silnější a konsolidovanější, než bylo před tím.

Jsem tedy optimista, nic není ztraceno, když se tu najde dostatečný počet lidí dobré vůle.

S poděkováním za Vaši pozornost a trpělivost

Jana Baudišová








Zobrazit příspěvek č. 1099 jednotlivě

Administrátor --- 27. 12. 2015
Jeden z nejmilovanějších svatých

Svatý Mikuláš

Jeden z nejmilovanějších pravoslavných svatých. Jeho život a osobnost jsou protkány paradoxy. O prvním z nich se zpívá přímo v jeho troparu: „...Dosáhl jsi pokorou povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Snažil se konat dobro ve skrytu, a stal se jedním z největších a nejslavnějších osobností církve. Rozdával všechno své jmění chudým a udržoval se v chudobě. Nebál se hladu, ale bránil se zbohatnutí, a tak se dobral k největšímu bohatství, když za to získal poklady v nebi, z nichž stále uděluje potřebným. Ukazuje tím příklad křesťanského způsobu uvažování. To by mohla být inspirace pro ty, kteří stále skloňují slovo restituce. Mikuláš nás učí příliš nedůvěřovat zbožnosti těch, kteří pasou po penězích.

Studium jeho života a myšlení - to je jako číst evangelium. Konec konců pro všechny křesťany platí, že by jejich život měl být zjevením křesťanského ducha, protože pro mnoho lidí je pohled na náš život možná tím jediným evangeliem, které kdy budou číst.

K čemu jsou okolnímu světu křesťané, kteří pasou po pomíjivém bohatství a po penězích? To by si měli uvědomit ti, kteří tak často píší a mluví o církevních restitucích, a nic jiného je tolik nezaměstnává jako starost, jak s nimi bude naloženo (jinými slovy: jestli z nich také něco budou mít). Když před dvěma lety začínal pokus o puč v naší církvi, tak jsme od lidí, kteří se tenkrát tak snažili o převrat, slyšeli stále skloňovat jediné slovo: restituce a co s nimi bude. Ale dosti teď o tom.
K dalšímu paradoxu Mikulášova života nás odkazují první slova troparu: „Jako pravidlo víry...“ Jsme zvyklí spojovat osobnosti obránců orthodoxie s literárními díly, kterých jsou autory. S dopisy proti heretikům, s výkladem pravoslavné víry, polemikou a rozbory. Od sv. Mikuláše se nám nezachovalo ani písmeno. Není známo, že by něco sepsal. Přesto je jeho jméno synonymem pro sloup orthodoxie a pro boj proti Áriově herezi, která tenkrát ohrožovala pravoslavnou víru. Jeho vystoupení na prvním všeobecném sněmu (r. 325) je dostatečně známo, stejně jako jeho horlivost, která přiměla, že tam heretiku Áriovi za jeho rouhavá nemravná slova uštědřil políček. To je obraz, který se příliš nehodí k dnešnímu pojetí náboženské tolerance a ekumenického porozumění. Naštěstí je sv. Mikuláš příliš významným a uznávaným světcem, než aby se jej někdo odvážil kritizovat.

Mikulášovým povahovým rysem byla odvaha - nebál se ani chudoby, ani hladu (když vše, co měl, rozdával), ani heretiků ani kata, když (podle dávného podání) vlastní rukou zadržel meč, který už byl napřažený k popravě nevinných. Věděl, že za zmaření popravy by i na něho mohl dopadnout úděl nespravedlivě odsouzených, které chtěl zachránit.

Tak trochu paradoxem je rychlost jeho zázračné pomoci, s níž se setkáváme spíše u mučedníků. O nich víme, že jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu a jsou obdařeni největší smělostí, se kterou se mohou obracet k Bohu se svými prosbami. Sv. Mikuláš se však nestal mučedníkem. Přesto má jeho pomoc shůry rychlost a intenzitu přímluv mučedníků. Je to zkušenost církve. Právě proto se k němu tolik lidí s bezmeznou důvěrou po celá ta staletí obrací.

Sv. Mikuláš sice nepsal knihy ani neprolil svou krev při mučení, ale dýchal Duchem Božím (píše sv. Nikolaj Velimirovič a pokračuje dále). Zde na zemi byl pokladnicí nadpozemských cenností: víry, spravedlnosti a milosrdenství. Čím více z této pokladnice rozdával, tím více se jeho bohatství rozhojňovalo.

Zvláštní je síla jeho příkladu a neutuchající energie jeho památky. Přetrvávají už více než jeden a půl tisíce let. Dokonce i ti, kteří o křesťanství skoro nic nevědí, znají jméno sv. Mikuláše a mají jeho památku spojenu s rozdáváním dárků. Snad každý by si zřejmě vzpomněl, že tento světec se vyznamenal svou štědrostí a pomocí lidem v nouzi. Je-li někdo takto známý, a to i v nejširším okruhu nekřesťanské společnosti, můžeme jej bez okolků prohlásit opravdu slavnou osobnost dějin lidstva.

* * *

Sv. Mikuláš měl výraznou energickou povahu. Na druhé straně, součástí jeho temperamentu byla empatie, soucit s trpícími a ohroženými. Celým jeho životopisem se vine jako červená niť úsilí pomáhat lidem, k nimž pospíchal s takovou podporou, jaká byla v jeho možnostech. A protože temperament člověka se svatostí nemění, ale očišťuje a zdokonaluje, zůstává takovým horlivým pomocníkem sv. Mikuláš i po svém odchodu z tohoto tělesného života. Církev má přebohaté zkušenosti s jeho rychlými a horlivými přímluvami, s jeho smělostí, kterou má před Bohem, a s přispěním, jímž tak často zahrnuje ty, kteří ho prosí, a dokonce i ty, kteří ani netuší, že jim sv. Mikuláš pomáhá.

Proto je jméno sv. Mikuláše v pravoslavných zemích tak hojně udělované, je mu zasvěcováno tolik chrámů a jeho památka je šířena spolu s evangeliem po všech zemích, do nichž je křesťanství přinášeno. Na Moravu zřejmě přinesli uctívání sv. Mikuláše naši apoštolé sv. Cyril a Metoděj. Je vysoce pravděpodobné, že jeden z hlavních moravských chrámů zasvětili právě sv. Mikuláši. Dokonce jedno z center Velké Moravy bylo patrně pojmenováno po sv. Mikuláši jako Nikolaograd (dnešní Mikulčice; ač bylo vše, co stálo na tom místě, dávno srovnáno se zemí, jméno přetrvalo).

* * *

Dnešní lidé naší civilizace často prožívají své životy ve spěchu. Chvátají však kvůli tomu, aby splnili své pracovní úkoly a udrželi svou životní úroveň, nebo prostě chvátají, aby něco výhodně získali či posloužili a pomohli sobě. Sv. Mikuláš chvátal pomáhat trpícím a spěchal rozdávat ze svého druhým lidem. Kvapil, aby svou životní úroveň snížil. Za svého pozemského života se něco naspěchal, jenže jeho chvátání se ubíralo opačným směrem, než tomu bývá v našem případě. A proto mu Bůh zachoval ten dar, aby byl co nejrychlejším pomocníkem i po svém přechodu ze země na nebesa. Více než jeden a půl tisíc let trvá jeho neumdlévající péče o ty, kdo jsou v neštěstí, ohrožení a bídě. Za svého patrona jej považují mořeplavci či řidiči a všichni pocestní.

Neméně než v minulých staletích pomáhá tento veliký světec i dnes. I z naší přítomnosti jsou záznamy zázračné pomoci sv. Mikuláše. Na internetu jsou dlouhé soubory se svědectvími současníků o zázračném přispění našeho světce. Na závěr uvedu jeden zaznamenaný případ, jehož účastníci žijí.

* * *

Jakási sovětská rodina bujaře oslavovala otcovy narozeniny. Konala se hostina, připíjelo se na zdraví, jak to bývá obvyklé. V rozjařenosti zapomněli na pětiletého syna, který patřil příbuznému. Pobíhal mezi hosty, lezl pod stolem a náhle - aniž by si toho rodiče všimli - vylezl na balkón, kam měl zakázáno chodit. Byt byl v sedmém patře. Uprostřed veselí se začali po chlapci shánět. Rozhlíželi se po něm, ale nikdy nebyl. Ani v pokojích ani v kuchyni ani na chodbě. Dveře byly zamčené, odejít nemohl. Rodiče se rozběhli k otevřeným balkónovým dveřím. Ani na balkóně nebyl. S hrůzou otec pohlédl dolů, zděšeně očekávaje, že uvidí rozbité tělo syna na zemi. Jenže jeho Saša si tam klidně hrál na trávě.

Nečekaje, až přijede výtah, pádil otec dolů po schodech, vyběhl z domu a chytil syna za ruku. Objímal ho a pak se otázal: "Sašo, jak ses sem dostal?" - "Tati, a nebudeš mi hubovat?" - "Ne, synku." - "Pochop, bylo mi tam smutno, a tak jsem vyšel na balkón a začal se dívat dolů. Bavilo mě hledět, co se děje dole. Nahnul jsem se a náhle přepadl přes zábradlí a letěl dolů. Když jsem ale padal, chytil mě dědeček." - "Jaký dědeček? Tvůj děda přece seděl s námi." - "Ne tento, ale jiný. Takový krásný, s krátkými bílými vousy. Byl oblečený tak, jako se oblékají v chrámu. Donesl mě dolů, položil na trávu a zmizel."

Otec nevěděl, co si o tom má myslet. Pro jeho materialistické uvažování to bylo úplně nepochopitelné. Konec konců, je to přece proti všem fyzikálním zákonům, proti zákonu zemské přitažlivosti. Ale syn je tady, a živ! A skrze zamčené bytové dveře projít nemohl. To už by bylo úplně proti všem pravidlům. Ke všeobecnému jásotu hostů přinesl otec Sašu domů, posadil si ho na klín a už z něj nespouštěl oči. Náhle syn řekl: "Tati, vzpomněl jsem si, komu se podobal ten dědeček." Otec zprvu nechápal: "Jaký?" - "Jak to, jaký? Ten, co mě zachránil." Saša dovedl otce do pokoje babičky. Tam si vylezl na židli a ukázal prstem na starodávnou ikonu sv. Mikuláše, která byla v prostém modlitebním koutku. "Tati, to je on!"

(Z rukopisného sborníku „Stalo se v naší době“ od jeromonacha Theofilakta)






Zobrazit příspěvek č. 1098 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2015
Kalendária pro r. 2016

Všechny tři kalendářní styly ke stažení

Jedná se "výtržek" z oficiální kalendářní ročenky, která se právě tiskne. PDF obsahuje liturgicky zpracovaná všechna tři kalendária (juliánský starý kalendář, smíšený kalendář a nový kalendář) pro následující rok. Určeno pro předběžnou orientaci ve svátcích příštího roku.

V PDF ke stažení zde.

V nejbližší době bude celá ročenka vytištěna a bude možno si ji na úřadu eparchiální rady objednat. (Ročenka obsahuje přehled svátků, půstů a zádušních památek, články a aktualizované církevní adresáře /schematismus/ pro olomoucko-brněnskou i pražskou eparchii.)

Podrobné nástěnné kalendárium vyjde také (jako vždy jen pro starý styl) v obvyklém termínu (začátkem ledna).






Zobrazit příspěvek č. 1097 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2015
O svatých andělích

Pravoslavná církev oslavuje sbor svatého archanděla Michaela a ostatních archandělů a všech beztělesných mocností



Tento svátek, slavený 8. listopadu, byl ustanoven ve IV. století na laodicejském sněmu. Otcové tam odmítli heretické uctívání andělů, jakožto tvůrců a vládců světa. Současně potvrdili jejich pravoslavné uctívání. Datum svátku je symbolické. Listopad byl podle starého počítání měsíců v průběhu roku v pořadí 9. měsícem (kdysi začínal rok březnem). Devítka nás odkazuje k andělům, protože ti se rozdělují na devatero kůrů čili sborů: nejvýše (a neblíže Bohu) stojí serafíni, cherubíni a trůnové, nejníže (a k lidem nejblíže) jsou archandělé a andělé. Osmý den měsíce poukazuje na budoucí shromáždění všech nebeských mocností, jak se to stane v den Strašného Božího soudu na konci pozemských dějin. Tento den, jakožto den Božího království, nazývají svatí Otcové "osmým dnem", neboť následuje po tomto eonu, který je založen na sedmidenním týdnu. Osmého dne, až tento svět s jeho sedmidenním týdnem pomine, "přijde Syn člověka ve slávě své a všichni svatí andělé s ním" (Mat 25,31).



Podle Bible jsou andělé stvořeni ještě před stvořením kosmu a lidí. Jsou tedy staršími bytostmi, než my, viděly vznik člověka a celou jeho historii. Obývají duchovní prostory, které jsou nepředstavitelně rozsáhlé. Činnost, pro kterou byli andělské mocnosti stvořeny a kterou se zabývají, je pro nás nepochopitelná. Jediné, co je možno o tom říci lidskou řečí, je, že byly Bohem učiněny, aby ho chválily a oslavovaly, aby byly jeho posly (slovo anděl znamená posel) a vykonávaly jeho vůli, kterou Hospodin zjevuje především jim, a skrze ně jsou postupně - přes jejich hierarchické řády - zasvěcováni a poučováni nižší a nižší. Skrze tuto nebeskou hierarchii sestupuje Boží světlo, což znamená život (Jan 1,4), do světa lidí, nad nimiž byly beztělesné mocnosti ustanoveny jako strážci a pomocníci.

Andělská hierarchie částečně prostupuje do církevní hierarchie (ilustrací budiž skutečnost, že Písmo svaté v knize Zjevení nazývá biskupa, který je ve funkci představitele místní církve, andělem, viz např. Zjev 2,1). Od andělů je osvěcováno vědomí církve; přijímá tím světlo pravdy a předává je všem, kteří jsou do této hierarchie začleněni a na ni napojeni. Podobně jako krev ze srdce se přes velké tepny a malé tepny a tepničky a kapiláry dostává i na nejvzdálenější konec každého údu těla, tak je to i s tělem Církve. O něm se říká, že Kristus je jeho hlavou a liturgie jeho srdcem. Vědomí Krista a světlo pravdy se z tohoto srdce dostává ke všem, kteří jsou na ně napojeni. Přes patriarchy k místním biskupům, kteří konají svaté Tajiny a světí kněze, až do každé sebemenší a nejvzdálenější obce, kde řádně ustanovený kněz napojený na svého eparchiálního biskupa slouží svatou Eucharistii a shromáždění věřící na ní přijímají účast.

Jako však úd, odseknutý od živého těla, hnije a rozpadá se, tak i ti, kteří se svou vzpourou či neposlušností oddělí od Těla Církve (ač mohli zůstat, kdyby měli pokoru), propadají tmě a klamu či sebeklamu. Kdo se vzdálí od světla, nemůže se už sám ubránit temnotě. Je hrozné pozorovat, jak s takovými lidmi děje něco podobného tomu, co se stalo s démony, když odpadli od nebeské hierarchie a byli svrženi. Už nevidí pravdu ani realitu, nechápou, co se s nimi stalo, ale vymýšlejí si své verze skutečnosti a připadají si jako nespravedlivě potrestaní. V církevní tradici jsou zaznamenány různé případy, kdy se někdo pokusil osvítit démony a přivést je k pokání. Jejich odpověď byla vždy stejná: "My jsme spravedliví! My se nepotřebujeme kát!" Skoro totéž uslyšíte od lidí odpadajících do rozkolů či hereze, akorát to neřeknou tak otevřeně. Avšak z jejich projevů vane ten samý sebeklam, ukřivděnost, pocit spravedlnosti a deformace reality, jaký v rozvinuté formě předvádějí démoni.

Proto jsou shromáždění rozkolníků v jistém slova smyslu shromážděními vedenými padlými anděly (ať už tím myslíme padlé biskupy či vzbouřené kněze nebo démony). Mají vždy stejné heslo: "My máme pravdu." Nevím, jestli je na světě ještě nějaké smutnější divadlo.

Pro nás, kteří se ještě s pomocí Boží držíme svých míst v nebesko-pozemské hierarchii, platí: Chraň nás Bůh od myšlenky, že my jsme ti spravedliví. Ať nás nikdy neovládne přesvědčení, že jsme neučinili žádnou chybu. Kdykoliv se může stát cokoliv, pokušení nás oklame, a padáme. Držme se tedy každý své přidělené služby na místě, které nám bylo svěřeno, a na nic jiného nepomýšlejme.
Církev by měla být místem, na němž je zřejmé, že je pokračováním nebeské hierarchie, - a to především tím, že zde její příslušníci přebývají ve vzájemné lásce. Podobně jako andělé by ani bratři a sestry v Kristu neměli mít žádné důvody k rozepřím. Proto máme dogmata víry, posvátné kánony, církevní tradici... Jenže proti tomu všemu se staví jeden velký nepřítel: lidská svévole.
* * *

Někde jsem četl, že Lucifera urazilo, když se dozvěděl, že by měl sloužit člověku, kterého prohlásil za rozumem obdařené zvíře (odtud zřejmě pramení inspirace pro materialisty). On jako nejvyšší anděl by se měl starat o někoho, kdo má živočišné tělo!?

To samé pokušení útočí i na pozemskou hierarchii. I člověka tak snadno ovládne vzpurná myšlenka: Proč já bych se měl podřizovat biskupovi, který se mi nelíbí? Já přece nejsem jen tak někdo - já totiž vím, jak by se biskup měl chovat, jak by měl vést eparchii, jaké by měl mít místo v synodu atd.

Anděl ani člověk nesmí zapomenout, že je služebníkem a že jedině Bůh svou svrchovanou vůlí a prozřetelností rozhoduje, kde a pro koho se má tato služba konat. Ze služby pak vyplývá pokora. A pokora spojuje stvoření se Stvořitelem. Jedině pokora je tou silou, která udrží člověka v hierarchii, která nás sjednocuje s Bohem. To platí pro anděly i pro lidi úplně stejně.

* * *

V době po pádu Adama mají andělé zvláštní úkol: inspirovat lidi svou čistotou, pobízet je k mravnosti a upevňovat v nich odmítavé vnitřní rozpoložení vůči hříchu, tj. považovat hřích za ošklivost. Svou duchovní inspirací mohou beztělesné andělské mocnosti posilovat ty, kdo ještě zcela nepropadli nečistotě, budovat v nich odhodlání všemi silami se bránit pádu do mravního bahna a zachraňovat je před všeobecnou morální zkázou. Na druhé straně však z nich jejich ohnivá horlivost proti hříchu činí ty, kteří v rámci Boží vůle očišťují zemi od mravní zkaženosti a jejích nositelů. Výmluvný je příklad Sodomy, které tři andělé přinesli zkázu, ale z níž vyvedli spravedlivého Lota s jeho rodinou.

Kromě dohlížení na lidstvo a na "odvíjení jeho historie", aby se předčasně nezahubilo a dobro stále dostávalo možnost se uplatnit, můžeme tušit, že andělé byli před stvořením hmotného vesmíru ustanoveni z Boží prozřetelnosti jako jeho strážci. Pokud přijmeme názor, že na všechno je nutno dohlížet a vše ochraňovat před vlivem zlomyslných duchů, tak můžeme v beztělesných mocnostech spatřovat neusínající síly, které bdí nad celým vesmírem a nad celou tou kosmickou mechanikou, resp. fyzikou. Jistě jako věřící chápeme, že nic se neděje samo od sebe, ani na počátku své existence ani v jejím průběhu. Takže to, co náš materialismem zúžený pohled vidí jako působení fyzikálních zákonitostí, které stále vítězí nad chaosem, je ve skutečnosti dílo Bohem k tomu ustanovených rozumem obdařených sil.
Někdo si povšiml, že podle známých a materialistickou vědou uznávaných termodynamických zákonů by se vesmír nebo náš svět měl už dávno propadnout do entropie. Pokud do uzavřeného systému nezasahujeme zvenku, pak se rozkládá. Snadno se přesvědčíme, že tento fyzikální princip plně odpovídá realitě. Vždyť všude vidíme, jak se vše, co je ponecháno na pospas, rozpadá a rozkládá. Konec konců i "velký třesk", který prý stojí na počátku existence kosmu, je svého druhu výbuchem, a exploze vždy způsobuje rozbíjení věcí, zánik uspořádanosti a rozpad. Kdo kdy viděl nějakou explozi, která by sama od sebe způsobila vznik nějakého vyššího řádu. Těžko si představit, že by výbuchem něčeho jednoduchého vzniklo něco daleko složitějšího. Výbuchem bomby obyčejně nevznikne lokomotiva. Neexistuje žádný přírodní zákon, podle něhož by z ničeho mohlo vniknout něco, a to vzniklé "něco" by se samo uspořádalo do velesložitého systému makro- i mikro-kosmu. Pak by z neživého vznikla (i přes zákon entropie) úplně nová kvalita - život a z živého vznikla inteligence (a navíc, neurologové tvrdí, že z evolučního hlediska je inteligence od určitého stupně vývoje spíše nevýhodou, protože velký mozek je pro organismus energeticky příliš náročný). A to vše by se mělo dít jen působením slepých fyzikálních sil? Druhý termodynamický zákon formuluje všude kolem přítomný princip rozkladu. Ale kupodivu se to nestalo s vesmírem ani naším světem jako celkem. (Případná námitka - o nerovnoměrnosti entropie asi nebude dostatečná, protože uspořádanosti, řádu a organizovanosti je ve vesmíru tolik, že není představitelné, aby to bylo lze vyvážit opačnou kvalitou. A čím vyvážit vznik života a navíc rozumného?)
V pozadí můžeme tušit práci inteligentních myslí čili duchů obdařených mocí zasahovat do hmotného světa, a tím držících toto stvoření ve stanoveném "řádu". (O jejich zásazích do hmotného světa viz ještě níže.) V knize Zjevení čteme, že jednou - až se čas naplní a pohár lidských nepravostí přeteče - budou andělé tento svět v souladu s Boží vůli ničit (např. Zjev 19,14), aby spolu s touto naší nemocnou a poškozenou realitou zaniklo i veškeré zlo. A nebe zmizí, jako když se svine svitek (Zj 6,14), a tento svět pomine, aby bylo učiněno "nové nebe a nová země" (Zj 21,1; 2 Petrův 3,10-13).
Nedávno jsem poslouchal nějakého fyzika, který uvažoval, co bychom asi viděli na obloze, kdyby se rozpínání vesmíru nezastavilo, ale naopak by rychlost tohoto rozpínání stoupala po hyperbole, což by znamenalo, že jednou dojde ke strmému a bleskovému nárůstu rychlosti, kterou se všechno vzdaluje od všeho. To by vedlo k naprostému přetrhání všech vazeb, rozpadu galaxií, soustav, až k roztrhání vazeb subatomárních částic v hmotě. Výsledkem by byla "tepelná smrt" vesmíru, který by se změnil na volně se pohybující elementární částice (současné fyzikální teorie a dlouhodobá astronomická pozorování nasvědčují tomu, že se situace vyvíjí právě po této dráze, a nikdo neví, v jakém bodě hyperboly zrovna jsme). Z pohledu pozemšťana by tento konec prý vypadal asi tak, jako by se obraz vesmíru na obloze roloval, až by to připomínalo zavinutí svitku krátce před tím, než by tento konec dorazil až k nám. Pohlédneme-li na ikonu anděla, jak sroloval nebesa s hvězdami, už víme, že k této duchovní realitě může být připojen zcela konkrétní a představitelný fyzikální úkaz. (Zajímavá podobnost fyziky s proroctvím. Nicméně, kdo ví, jak to všechno bude?)



Archanděl Michael má zvláštní postavení mezi anděly. Stojí v jistém smyslu nad všemi ostatními, jako vrchní vojevůdce vojsk beztělesných mocností. Pod jeho vedením byla s nebe svržena Jitřenka - čili bývalý první z andělů, Lucifer. Ve chvíli, kdy padala třetina andělů za Luciferem s nebe, zaznělo v duchovních prostorech, kde andělé žijí, Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Tato výzva ostatním andělům, aby odolali satanskému pokušení pýchy a pevně se drželi svého místa, které jim bylo Bohem určeno, vstoupila i do naší liturgie a provolává ji diákon po vyznávání Symbolu víry (v gorazdovském překladu je to přeloženo zbytečně mlhavě jako "Stůjmež důstojně"). Právě diákonovi, jehož služba v liturgickém dění bývá přirovnávána ke službě andělů, náleží, aby nás tímto michaelovským zvoláním duchovně upevnil k tomu, abychom se každý pevně drželi svého místa v pozemské církevní hierarchii, které nám bylo určeno. Tím máme odolávat pokušení pýchy (a potažmo hereze a rozkolu), které nás hrozí svrhnout do luciferského světa padlých duchů.

Jak bylo naznačeno, náš boj je (podobně jako boj andělů) duchovní, tj. vede se především ochranou mysli před pokušením a vášněmi. Stavem své mysli postupně měníme stav svého srdce, a dle stavu svého srdce každý svému Bohu a Pánu stojí jako jeho dobrý služebník, který je dobrého ducha, nebo jakožto špatný služebník před svým Pánem padá, odpadá nevěrným duchem od služby Jemu. Bohu, který je Duch, tedy sloužíme především jako duchové, tedy tím, jakého jsme ducha. Stále tu opakujeme jeden ze základních axiomů křesťanské spirituality (z myšlenek sv. Antonia): Přibližujeme se Bohu tím, že se stavem svého ducha stáváme podobnými Jemu, nebo se mu vzdalujeme tím, že se svým duchem stáváme podobnými démonům.

* * *

Přirozenost andělů je jiná než u lidí. Každý anděl má svou vlastní odlišnou přirozenost, a proto pád jednoho anděla je jen jeho záležitostí a netýká se ostatních andělů. Lidé sdílejí jednu společnou přirozenost, a proto pád jednoho jedince (Adama) měl vliv na veškeré lidstvo. Adam pádem porušil svou přirozenost, a tuto nemocnou lidskou přirozenost sdílíme i my všichni. Pád Adama byl však procesem, který ve svém průběhu mohl teoreticky být ještě zastaven pokáním (proto jej Bůh v ráji volá: "Adame, kde jsi?" Čili: "Podívej se, kam ses dostal, na jakou cestu ses to vydal, vrať se!")

Na druhé straně, andělovi k pádu stačí přijmout pyšnou myšlenku a v tom okamžiku je anděl znetvořen, padá a už pro něho není cesty zpět. Po překonání tohoto jednoho pokušení se však anděl dostává do stavu, z něhož už není možno padnout. Luciferovo pokušení tedy rozťalo jako mávnutí meče andělské sbory a oddělilo tam jedny od druhých, přičemž tím okamžikem bylo o obou skupinách už definitivně rozhodnuto. U lidí je to jinak. Celý jejich pozemský život je dobou, kdy se člověk tříbí a postupně se přiklání k jedné či druhé cestě. Toto tříbení se děje skrze mnohé zkoušky, pokušení, volby a rozhodnutí - dobrá i zlá.



Čím výše stojí andělé v nebeské hierarchii, tím méně se podobají člověku; jejich vzhled je nepochopitelný. Čím níže jsou v této hierarchii a blíže k lidem, tím člověkupodobnější bývá i jejich zjev, když je někomu dáno je spatřit (není to však pravidlem). Vnitřní stav andělů je zřejmý i na jejich vzezření, protože jsou to bytosti duchovní a jejich podoba je utvářena stavem jejich mysli. Proto se nebeští andělé zjevují jako krásné a zářivé bytosti, jejichž nádhera je úchvatná. Naopak démonické bytosti se ukazují v podobě děsivé - hnusné, polozvířecí, temné (někdy připomínají nějaké nestvůry, jindy hmyz). Říká se, že kdyby Bůh dovolil, aby se ve své pravé podobě zjevovaly lidem, mnoho z nás by z pouhého pohledu na ně hrůzou přišlo o rozum. Satan se sice může ukázat i v podobě zářivého anděla, ale je to jen klam, iluze, divadelní přetvářka, která není dokonalá a navíc ji neudrží dlouho (např. nevydrží znamení kříže či vzývání Ježíšova jména).

* * *

Nyní alespoň pár slov k nejznámějším andělským bytostem

Michael (to jméno znamená "Kdo je jako Bůh?") se zjevil např. Jozuovi, aby mu zvěstoval Boží vůli, že má obsadit Jericho (Joz 5,13-16). Sám archanděl potřel 185 tisíc vojáků asyrského krále Sennachirima (Sancheríba) (4. Král / 2. Král 19,35). Přičinil se o poražení bezbožného Antiochova vojevůdce Heliodora. Ochránil před plameny tři mládence, vhozené do pece ohnivé v Babylonu, v níž měli být upáleni za odmítnutí klanět se modle (Dan 3,12-26). Přenesl proroka Avakuma z Judeje do Babylonu, aby donesl pokrm Danielovi v jámě lvové. Zakázal ďáblu ukázat tělo zesnulého Mojžíše židům, protože by je zbožštili (Judův 1,9). V Athonském pateriku čteme, že zachránil dítě loupežníky vhozené s kamenem na krku do moře poblíž Svaté Hory Athos. I na Rusi se archanděl Michael už v dávných časech proslavil. Podle Volokolamského pateriku ochránil Velký Novgorod, aby nebyl dobyt Hagarény. Když bezbožný hagarénský car Batyj plenil a vypaloval Rusko, přišel k Novgorodu, který však Bůh a přečistá Bohorodice ochránili zjevením archanděla Michaela, a ten caru nedovolil táhnout na město. Když později v Kyjevě uviděl na stěnách chrámu veliký obraz archanděla, řekl svým knížatům, ukazuje prstem na obraz: "Tento mi zabránil v tažení proti Novgorodu." Církevní kalendář a hymnografie vzpomíná i další památky Michaelových zázraků. Proto jsou mu hojně zasvěcovány chrámy, monastýry a jeho jméno se uděluje při křtech.

Z Písma svatého je také znám archanděl Gabriel (to jméno znamená "Síla Boží"), který je hlasatelem a služebníkem Boží všemohoucnosti (Dan 8,16; Luk 1,26), a Rafael (Boží léčba), který je lékařem lidských nemocí (Tob 3,16; Tob 12,15). Dále jsou to pak Uriel (Oheň či záře Boží), který osvěcuje; Selafiel, přimlouvá se u Boha a povzbuzuje k modlitbám; Jehudiel, oslavující Boha, posiluje lidi pracující pro oslavu Boží a přimlouvá se, aby se jim dostalo odměny za námahu; Barachiel, rozdílející Boží požehnání k dobrým skutkům, vyprošující lidem Boží milosti; Jeremiel, povznáší lidi k Bohu.

* * *

V době novozákonní se k andělskému dílu připojily i přímluvy mnoha Kristových svatých, k nimž se nejčastěji obracíme s prosbami o jejich přímluvy u Boha. Církev však i dnes připomíná tajemnou existenci duchovních bytostí, svatých andělů, protože se i oni intenzivně účastní církevního života, shromažďují se v našich chrámech k liturgii, pomáhají duchovenstvu i věřícím na cestě k Bohu, ochraňují církev. Církev je místo, kde stojíme s anděly bok po boku před Bohem ve společném díle.

Vycházíme-li v této úvaze z "ikony církve", kterou vytváří před každou liturgií kněz na diskosu při proskomidii, tak vidíme, že Církev je společenství andělů a lidí kolem Pána. V něm stojí přesv. Bohorodice, devatero řádů andělských, všichni svatí i křesťané živí i zesnulí kolem Beránka Božího, Ježíše Krista.

Každý dobře víme, že máme svého anděla ochránce, který nás opatruje a zaštiťuje před úklady běsů. Svou zbožností, modlitbou a ctnostmi tohoto anděla posilujeme a dáváme mu možnost a sílu ještě mocněji o nás pečovat. Vážnými hříchy jej však zarmucujeme a odháníme od sebe (jak víme z řady zjevení).
Stanou-li se kvůli našim hříchům velké katastrofy, třeba pády letadel apod., objevují se krátce poté podivuhodná svědectví lidí, kteří měli např. zakoupenu letenku na tento let, ale vlivem neplánovaných okolností se do letadla nedostali, a to jim posléze zachránilo život. Možná jsou to případy, kdy zasáhl anděl ochránce - za předpokladu, že to byla Boží vůle a bylo z nějakého důvodu, který zná jen Boží prozřetelnost, důležité, aby tento člověk ještě zůstal zde v pozemském životě.
Svého ochranného anděla mohou mít i celé rodiny, i celá města, nebo národy. Křesťanská tradice kladla vždy důraz na to, abychom o těchto ochráncích a pomocnících věděli, ctili je a spolupracovali s nimi. Vzýváme jejich sílu, klaníme se jim, ale pamatujeme, že i oni jsou Božím stvořením, jsou Jeho služebníky a plní Jeho vůli. A nezapomínáme, že se mohou rozhněvat a použít svou sílu proti těm, kdo se bouří proti Bohu, zneuctívají, co je svaté, rouhají se či bez okolků hřeší. Vždyť andělé planou duchovním ohněm horlivosti po Bohu, jehož ohnivě milují. Jsou vojáky v duchovní válce vedené proti všem, kdo se vzepřeli Bohem ustavené hierarchii a dali se do služeb vzpoury proti Stvořiteli. Mohou dokonce trestat nedbalé a hříšné či pyšné služebníky církevní. Protože se účastní svaté liturgie, můžeme mít za to, že i oni jsou příslušníky Kristovy Církve, která ostatně do sebe zahrnuje nejen lidi, ale zprostředkovaně všechno stvoření.

V našich životech i životě Církve patří pomoc či zjevní andělů k běžné každodenní zkušenosti. Andělé se projevují uspořádáváním různých záležitostí, aby sloužily k duchovnímu prospěchu; inspirují, vkládají do myslí lidí poznání, inspiraci a posilu, kněží by bez jejich pomoci nemohli sloužit. Jindy se zase nenápadně pohybují v církevními životě, konajíce nenápadně svou tajemnou misi. Už ap. Pavel píše, že při hostinách pořádaných pro poutníky mívají mnozí anděly za společníky u prostřeného stolu (Židům 13,2). Obraz starozákonní historie přípravy spásy i novozákonních dějin se bez andělů neobejde. Jsou zároveň tak mocní, že si to neumíme ani představit, a zároveň jsou služebníky. Apoštol píše: "Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?" (Židům 1,4-14)

Andělé, fyzického těla nemajíce, nemohou vykonat svatou Eucharistii, ale jsou k ní přitahováni a považují ji za to největší, co se v tělesných i duchovních prostorech děje. Na místo, kde se božská liturgie děje, se andělé shromažďují v nesčetných zástupech. Chrám, který byl posvěcen a v němž se Eucharistie konala, není anděly už nikdy zapomenut a opuštěn. Dokonce i když z něj zůstaly již jen ruiny, andělé tam přebývají a svým vlastním způsobem tam pějí bohoslužby (jak už mnozí lidé v různých dobách a na různých místech byli svědky; dokonce i v Česku).

Zde na zemi o napodobení andělského způsobu života usilují mniši. Svou askezí a oddaností záležitostem duchovním a nebeským míří na místa, která se na nebesích v andělské hierarchii uvolnila pádem démonů. Dobří a horliví mniši jsou nám, světským křesťanům, příkladem, duchovním osvícením a přinášejí nám požehnání.

Lidé se stávají andělům podobnými v té míře, v jaké prohlédnou světský klam a odpoutají se od světského ducha. Překonají-li lpění na pomíjivých věcech a povznesou-li se nad svou dočasnost, může být život lidí vskutku andělský. Předpokladem však je, že tento život postoj není výrazem rezignace či otupělosti, ale je důsledkem ohně božské lásky, kterou ve spolupráci s pověcující blahodatí rozdmychá člověk ve svém srdci.

Na závěr připomeňme to hlavní, čím je potřeba začít, - že andělům se přibližujeme čistou myslí, očišťováním srdce a snahou o svatý život. Tím se s nimi stáváme duchovně spřízněnými. Vstupujeme do jejich myšlenkového světa. Proto nám Církev při liturgii stále připomíná Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Nedejme se zmítat vlnobitím vášní, nenechme hřích, aby nás odnesl kamsi, ať s naší duší necloumají vášnivé žádosti po klamných rozkoších a pomíjivých věcech tohoto světa. Pak můžeme anděly duchovně vnímat jako své společníky, mít v nich starší bratry a podivuhodné vůdce, zkušené rádce ve službě Stvořiteli.



P.S.
Podle jakési lidové (církví nedogmatizované) tradice anděl nosí od Boha duše nových lidí, kteří přicházejí na svět. Krásně zachytil tento názor Lermontov ve své básni Anděl (před pár lety jsem se pokusil o překlad, můžete si to přečíst na Ambonu zde). Ohledně věrohodnosti tohoto zbožného mínění bych však byl opatrný (připadá mi to spíše jako důsledek západního vlivu). Ale ta básnička je moc pěkná.



Knížku o andělech od Michala Dvořáčka si můžete přečíst zde

O zázračném reliéfu archanděla Michaela na ostrově Mitiliny.











Zobrazit příspěvek č. 1096 jednotlivě

Administrátor --- 23. 11. 2015
Sibiřská stařenka žije dva týdny chůze od lidí

Zajímavá zprávička o stařence, která není na sibiřské samotě osamělá, ale je s ní Kristus

Uprostřed divočiny na ruské Sibiři žije už 70 let Agafja Lykovová. Její rodina tam kdysi prchla před stalinskými čistkami. Stařenka nemá auto ani kolo, do nejbližšího města to má dva týdny chůze. Sama si pěstuje mrkev nebo tuřín, odmítá používat cokoli s čárovým kódem. Britští filmaři teď o ní točí dokument.

Viz video vložené do novinového článku.






Zobrazit příspěvek č. 1095 jednotlivě

Administrátor --- 17. 11. 2015
O posmrtném životě duše

Rodíme se sem k smrti; umíráme tu, abychom žili věčně

Je podzimní doba zádušních modliteb a to nás přivádí k úvahám o posmrtném životě. Vždyť co nás může více upozornit na naši vlastní smrtelnost, než odchod našich nejbližších, příbuzných či známých z této pozemské časnosti? Takže pojďme si připomenout několik nejdůležitějších skutečností, týkajících naší posmrtné perspektivy.

Pokusíme se zde v krátkosti zpracovat něco z toho, co o záhrobním údělu duše víme. Zároveň však pamatujme, že vždy, je-li řeč o duchovním životě, lidská slova selhávají a možnosti našeho vyjadřování jsou omezeny. Duchovní svět se navíc může jevit každému jinak - dle jeho osobních předpokladů.
Jeden ze základních poznatků, které máme o duchovním světě, by mohl být formulován: "Všechno je jinak." Tam vidíme záhrobí tak, jak bychom si je neuměli zde na světě ani představit. A uvidíme odtud i náš vezdejší svět - a opět - bude vyhlížet zcela jinak, než jak jsme jej vnímali zde. Co se nám zde dálo vzdálené, jeví se tam jako blízké; co jsme tady měli nadosah, může se nám najednou vzdalovat do nedostupna. Mnohé z toho, co jsme považovali za nedůležité, má najednou zásadní význam, a naopak - co jsme tady brali za prvořadé, tam budeme vnímat jako bezvýznamné.

* * *

Hovoříme-li o nesmrtelnosti duše a jejím záhrobním putování, měli bychom mít vždy alespoň mlhavou představu, co je to vlastně ta duše, o které se bavíme. Víme, že je to fenomén duchovní, resp. je to duchovní složka naší bytosti (pro jednoduchost teď nahlížíme na člověka jako bytost psychosomatickou - čili skládající se z duše a těla, a nebereme v úvahu hlubší náhled na složení člověka z těla, duše a ducha).

Lze říci, že existují tři druhy stvořených bytostí: jednak bytosti bez hmotného těla, tj. duchovní, čili andělé (stvořeni jako první dávno a dávno před člověkem); dále bytosti bez duše, čili jen tělesné, - to jsou zvířata (mají sice duši oživující, související s krví, ale nemají nesmrtelnou individuální duši v lidském slova smyslu); a jako poslední byla stvořena bytost lidská skládající se z hmotného těla (do jisté míry podobného zvířatům) a nesmrtelné duchovní duše (do jisté míry podobné andělům), čili bytost smíšená. Je to vrchol Božího stvoření. Člověk je bytostí žijící současně ve dvou světech a spojuje ve své osobě tyto dva světy - hmotu a ducha.

Člověk byl stvořen s perspektivou věčného života (tj. nejen s nesmrtelnou duší, ale i tělo bylo určeno k nesmrtelnosti). Leč byla to jen možnost, výchozí stav. O jeho dalším údělu nebylo při stvoření ještě rozhodnuto. Člověk sám se měl svou svobodnou volbou podílet na dalším vývoji a spolurozhodnout, zda tělo zůstane nesmrtelným či podlehne smrti. (Jinou volbou zase prošli andělé - třetina z nich padla a stala se démony, ostatní obstáli a tím přešli do stavu, z něhož už nemohou padnout.)

Jak víme (a nebudeme nyní tento příběh z úsvitu lidských dějin podrobně připomínat), první lidský pár ve zkoušce neobstál a celé lidské vnitřní uspořádání se tím narušilo. Člověk se stal smrtelným. To znamená, že jeho duše je infikována smrtelností, vždy do nějaké míry podléhá hříchům, tělo stárne a umírá, a nakonec člověk jako bytost složená rozpadá, tj. duše opouští tělo a toto tělo se kvalitativně vrátí na úroveň země, tleje, promění se v prach.


Dva andělé si přišli pro duši zesnulé ženy? Fotografie z videa natočeného mobilním telefonem v Sergijev Posadu. Ti, kteří úkaz natočili, se posléze vypravili do příšlušného bytu a shledali, že tam právě umřela zbožná stařenka. (Celé video na You Tube.)
A nyní nás zajímá okamžik smrti, kdy se duše odděluje od těla, protože tím se poodkryje praktická odpověď na otázku, co je to duše. Lidé se leckdy naivně domnívají, že je to nějaký obláček, či bublinka apod. Otcové nás učí, že duše je rozprostřena po celém těle, jejím centrem je srdce. Tělesné vnitřní orgány odpovídají duchovním orgánům duše (někteří Otcové byli lékaři a dobře znali vnitřní ustrojení lidského těla). Proto jejich onemocnění dosti často odpovídá nějaké nemoci duše, a tato duševní nemoc předchází nemoci tělesné.

Duše má podobu člověka. Sama sebe vidí, ale tělesné oči ji většinou spatřit nemohou. Díky ní máme jak za pozemského života tak v životě posmrtném účast na duchovním světě. Zákony, které tam platí, jsou morální povahy. Stejně jako naše tělo zde na zemi podléhá fyzikálním zákonům, tak duše je podrobena zákonům duchovního světa. Nemravné skutky duši ubližují a ničí ji, podobně jako např. pád z výšky poškozuje lidské tělo v tomto fyzickém světě. Hřích rozkládá duši podobně, jako smrt zde rozkládá hmotné živočišné tělo.

* * *

Vzhledem k tomu, že po oddělení duše od těla se duše ještě může vrátit zpět, je-li to Boží vůle, nahromadilo lidstvo obrovské množství praktických zkušeností, jak toto oddělení probíhá, co při něm děje, jak se člověk cítí. Mnohé z těchto zkušeností jsou iluze či dílo démonů, určené k oklamání lidí. Mnohé však nesou rysy opravdové záhrobní reality. My si z těchto zkušeností vybereme - jako pro nás důležitou - častou skutečnost, že si umírající člověk velice často toho okamžiku, kdy k oddělení dojde, ani nevšimne. Prostě najednou stojí vedle svého těla a hledí na ně. Poté, co už s ním není bytostně spojen, se mu jeví jako něco cizího, jako nějaká věc - často pohled na ně vyvolává nepříjemný dojem. Člověku nezřídka chvilku trvá, než vůbec pochopí, že ta cizí nepřitažlivá věc je jeho vlastní tělo. Sám člověk se v ten moment dosti často cítí dobře, může se pohybovat, všechno, co se kolem děje, slyší a vidí, vše z minulosti si jasně pamatuje a jeho myšlení je perfektní. S údivem zjišťuje, že ho přítomní lidé nevidí a neslyší. Přemýšlí nad tím a případně se pokouší objevit nějaký způsob, jak se s nimi dorozumět.

Když zde používáme pojem "člověk", tak již nemluvíme o těle, nýbrž výhradně o duši. Z toho je zjevné, že veškeré myšlení, paměť, vnímání, cítění atd., které máme za pozemského života a neztrácíme je v moment smrti, jsou vlastnosti duše a nikoliv těla (to už je přece mrtvé). Pokud bychom tedy měli hovořit o tom, co je to člověk, tak by se drtivá většina tohoto výčtu vztahovala k duši a jen krátký seznam lidských vlastností a součástí by se týkal těla.
Uvědomme si, že co bylo výše řečeno o východu duše z těla, platí pro okamžik samotného oddělení (čili pro moment smrti), které většinou probíhá náhle a téměř nepozorovaně. Něco úplně jiného však je, co smrti přechází - tj. umírání. Rychlé zeslábnutí pout mezi tělem a duší (a v důsledku toho krátký a relativně snadný proces umírání), není samozřejmostí. Jsou případy krutých předsmrtných stavů, kdy je duše trýznivě vyrvána z těla, když člověk dal ďáblu práva nad sebou a míra jeho špatností se naplnila. Chraň nás, Bože, před takovým závěrem pozemské cesty. Jsou tu pak i případy lidí, jejichž duše byla kvůli spoutanosti tělesnými vášněmi příliš pevně spojena s tělem, mohou umírat vleklou mučivou smrtí. Skrze hříšné vášně si duše vybudovala tak pevné svazky s tělem, že - ač se při vleklém umírání tělo už téměř rozpadá - stále žije. Tělesné funkce už uhasínají, některé části těla jsou již téměř mrtvé, ale duše se není schopna od těla oddělit a prožívá bolest jeho rozkladu. Takto bolestný odchod není trestem, ale následkem málo duchovního života a může pomoci očistit duši od vášní. V případě svatých lidí se může stát, že trýznivými bolestmi, jimiž jsou souženi, pomáhají tajemným způsobem jiným lidem. Spravedliví mívají většinou klidnou smrt. Někteří předem znají přesný okamžik, kdy se to stane, takže se mohou připravit. Záhrobní putování je však v každém případě cestou tajuplnou, temnou a nebezpečnou, takže je vhodné cítit před touto záhadou respekt. Dokonce i přesvatá Bohorodice prosila svého Syna, aby ji na této cestě opatroval.
Shrneme-li si tuto část našeho zamyšlení, můžeme krátce konstatovat, že jak za pozemského života, tak v životě posmrtném, je to, co považujeme za náš psychický život, projevem duše. Tedy duševní život, kterým žijeme zde na zemi, pokračuje i po smrti těla nepřerušeně dál. Jinými slovy: náš pozemský život v oblasti psychiky je už zde duchovním životem, protože jeho předpokladem jsou schopnosti duše vnímat, cítit a myslet. Proto je posmrtný život neutěšený a bolestný pro ty, kteří se za svého tělesného života zabývali jen pozemskými či tělesnými předměty, jimž se duše po oddělení od těla vzdaluje a které se pro ni tím pádem stávají nedostupnými.

* * *

V posmrtném životě se duši otevře duchovní zření. Kromě pozemského světa začíná postupně vnímat i realitu duchovního světa, v němž se ocitla. Duchovní zření měla duše potenciálně i v době, kdy byla spojena s tělem, ale protože byla uvyklá přijímat vjemy a podněty především z tělesných receptorů, byla těmito silnými signály jakoby oslněna a zahlušena, takže neviděla a neslyšela nic jiného. Jako když na vás oslňuje silný reflektor, vidíte jen toto bodavé světlo a máte pocit, že jinak je kolem jen tma. Avšak poté, co zhasne, oči postupně uvyknou běžnému svitu a začnou vnímat svět kolem a mnoho věcí, které tam jsou. Tak i poté, co umře tělo, přestanou fungovat oči, nervy a mozek, duše už není zahlcena jejich produkcí, začne vnímat svými duchovními orgány.

Tam už nikdo není nevěřící; v záhrobním světě už jsou všichni věřícími, ale ne všem tu přináší víra spásu.

Duše se svým životem ocitne plně ve světě duchů, které začíná vidět. Kolem ní se začínají shromažďovat různé bytosti. Především ty, s nimiž (vědomě či nevědomky) navázala vztah už za svého pozemského života. Pokud sloužila démonům, pak je nyní uzří v jejich pravé hnusné podobě. Zajímavé je, že jakkoliv odporně a nepříjemně tyto bytosti na duši působí, stejně je následuje. Mezi nimiž je totiž pouto, které člověk sám ukoval svým způsobem života. Na ikonách se to symbolicky zobrazuje tak, že démoni táhnout hříšníky do pekla na řetězu.

Každý člověk má Bohem připravené své místo v ráji. V pekle nemá nikdo připravené místo, protože peklo bylo vytvořeno jen pro ďábla a jeho anděly. Jaká hrozná muka tady lidská duše cítí, když vidí, že jí bylo v ráji připraveno místo, a že Kristus pro ni učinil vše potřebné, aby mohla svůj rajský příbytek navěky obývat. Nikdo v pekle nebude mít výmluvu. Nikdo nemůže říci: "Kristus mně nepomohl, neměl mě rád, zavrhl mě." Každý tam bude vědět, že Pán vše učinil a použil všechny prostředky pro spásu každé duše. O všechny se postaral. Tyto hryzající myšlenky nazývá sv. Izák Syrský: bičování láskou. Při pohledu z pekla do ráje to jsou nejtrýznivější muka.

* * *

Proto starec Paisij tak často opakoval: „Nedávejte (svými hříchy) ďáblu právo nad sebou.“ Duše sama po smrti uvidí svůj uplynulý život, co všechno spáchala, jaké svazky navázala. Proto (jak praví Pán Ježíš) - zamilovala-li si více morální tmu než světlo a jestli byly její skutky zlé - sama půjde za démony do tmy, pryč od světla. Nebude při tom mít pocit křivdy, nebude si myslet, že je s ní zacházeno nespravedlivě, sama půjde tam, kam patří, - tj. za těmi, s nimiž si svými skutky a způsobem myšlení vytvořila duchovní příbuzenství. Kdo nenašel ve svém srdci pokoj za tohoto života, nenajde jej ani po smrti. Ti, jejichž srdce je zmítáno touhami, plány, žádostivostí, vzpourou, závistí, hněvem a v tomto stavu odejdou na věčnost, zůstanou v tomto stavu, který jim vytvoří jejich vlastní peklo a společenství s těmi, kdo trpí podobným stavem, a s démony, kteří neklid a nespokojenost v srdci podněcují.

Zatímco andělé jsou na ikonách zobrazováni seřazeni a každý na svém místě - jako součást Bohem ustanoveného řádu, démoni jsou zpodobeni v chaotické tlupě. Řád, poslušnost a podřízenost je jednou z vlastností Božího stvoření a charakteristickým rysem celého universa, které může trvat jen, zůstane-li v něm tento řád. Kdežto zmatek, svévole a chaos, který může vstupovat do lidských srdcí a do života společnosti už tady na zemi, se na věčnosti stává jednou z nejtrýznivějších vlastností démonického světa. Boží a andělský řád pokračuje na zemi v církvi, kde je jeho zachovávání lidmi jedním z projevů nebeských kvalit. Naopak vzpoura proti kanonické struktuře či dogmatickému řádu církve, neposlušnost, převraty, vytváření spikleneckých tlup - to vše je výmluvným svědectvím, že lidé nejsou morálně schopni být těmi kameny, z nichž je budována věž Církve, a že kvůli svým vlastnostem vypadávají z této stavby, a tak jsou odnášeni pryč a házeni do propasti, jak je to zjeveno v prorockém vidění jednoho prvokřesťanského otce.

Kdybychom si dokázali uvědomit vážnost těchto skutečností! Jenže každý z nás tvrdí: "Já si počínám správně. Tamten či onen ať se nad sebou zamyslí! Asi půjde do pekla."

Jiní lidé mudrují: "Vím, že to, co dělám, je sporné, ale teď je potřeba, abych takové věci dělal. Bohužel se musím k takovým skutkům uchylovat, nedá se nic dělat. Až dosáhnu, co mám v plánu, pak se vyzpovídám ze svých hříchů a vše bude dobré..." Jenže takové myšlení (připomínající středověkou odpustkovou praxi) už je samo svědectvím, že skutečného očišťujícího pokání takový člověk asi není schopen. Hřích už začal srůstat s lidskou duší, a veškerý duchovní život se tím mění na pouhou hru.

* * *

Vraťme se však zpět k původní úvaze o duši, která se právě oddělila od těla a vstoupila cele do světa duchů. Tento svět se před duší objeví, zaujme ji, přitáhne její pozornost. V důsledku toho získává nad duší vládu.

Dokud byla duše srostlá s tělem a žila s ním jeho pozemským životem, platily pro ni vždy do značné míry zákony tohoto světa - tj. např. fyzikální zákony, třeba gravitace. Až se duše ocitne bez těla, zapůsobí na ni v plné míře už jen zákony duchovního světa, protože onen svět je teď jediným prostorem jejího života. I tam existuje jakási duchovní obdoba gravitace, čili přitažlivosti. Vyjadřuje se to úslovím: své ke svému. To je jeden ze základních duchovních zákonů, který bychom měli dobře znát.

Pozemský život (ač nám to může při pohledu odsud připadat nepravděpodobné) může být z jisté perspektivy vnímán jako poměrně klidné údobí putování duše. Je to jakási rezervace pro duši, kde je do značné míry chráněna před zlými duchy, kteří sice mohou duši pokoušet, ale nemohou ji prostě bez okolků chytit, svázat a někam odvléci (ač i to je v tomto životě možné, ale nutný je k tomu dlouhodobý proces propadání hříchu, neustále doprovázený souhlasem lidské vůle ke hříchu a odporem k pokání). Duše je při svém pozemském období chráněna právě svým spojením s tělem, které patří do toho hmotného světa a pro duchovní démonické bytosti není za běžných okolností možné tohoto těla se plně zmocnit. A navíc, tělo se snadno unaví, zeslábne, musí odpočívat, spát a má další přirozené potřeby, takže nemůže hříchu holdovat neustále. Např. hřích přejídání či opilství je limitován přirozenými bariérami, resp. tělesnými možnostmi. A stejné je to s jinými hříchy. Tím vším člověk získává cenný čas a prostor pro svou volbu, jakou pro sebe chce věčnost. Využije-li tento čas na získání víry, k poznávání Boha, k vybudování spojení s Bohem a k pokání a zápasu za získání nějakých ctností, má naději na věčnou blaženost.
V duchovním světě, tj. mezi čistě duchovními bytostmi to takto nechodí. Tam stačil okamžik, kdy duši ovládlo pokušení, a už byl z anděla démon - a nenávratně. Satan přišel s pokušením, a která andělská duše je vpustila do sebe, okamžitě padla a možnost pokání v takovém případě není - démony pokušení v okamžiku proměnilo do takové míry, že se změnila jejich podoba i mysl, a pokání nejsou schopni. Ta okamžitá proměna je možná právě proto, že u andělů scházel ten "tlumič" či "nárazník" proti pokušením - tj. tělo, které vytváří jakousi setrvačnost nebo "těžkopádnost" (čili žádné pokušení ani morální pád není schopen úplně a okamžitě proměnit člověka na démonickou bytost).
Podle kvality, které si duše v sobě vypěstovala při pozemském životě, ji přitahuje v duchovních světech místo, kde se shromažďují bytosti podobných kvalit. Čistota a ctnosti způsobí, že duše sama jde na místa Božího Království. Zlo a hřích v duši ji táhnou na místa, kde vládnou tyto kvality. To je zákonitost výše zmíněné "duchovní gravitace".

Jak se zdá, tak v duchovním světě nehraje rozlehlost těchto prostor žádný význam. Přemísťování tam probíhá prostým přáním. Duše, která žila ve hříchu a bez pokání, si přeje v tom pokračovat, a toto přání ji přemístí do pekla. I když tam trpí, je připoutána svými hříchy k tomuto místu. Duše, která si oblíbila nebeský život, si také přeje v tom pokračovat, a tato touha je vynese do nebe.

S tím souvisí i otázka vztahu. Vztahy a síla jejich pouta neslábnou smrtí. Není pro duši nic krásnějšího, než si v průběhu vezdejšího života vybudovat vztah lásky k Ježíši Kristu. Naopak hrozné je, když člověk zjistí, že si za svého života budovat a upevňoval vztah k démonům - ať už pácháním hříchů, nebo falešným náboženstvím, jehož "bůh" lživě slibuje svým služebníkům, že se o ně v záhrobí postará. Jak strašné musí být pro duši, když až tam (pozdě) zjistí, že byla obelhána.
Všechna lidmi vytvořená náboženství jsou vyjádřením touhy po Bohu. Jenže jsou vytvořena jako produkt lidského poznání, které je nedokonalé a zkreslené, protože je lidská přirozenost poškozena hříchem. A tak jsou i tato lidmi vymyšlená náboženství poškozena hříchem. To, co má být pravdivé, nemůže tudíž pocházet od člověka, nýbrž od Boha. Proto klade Pravoslaví takový důraz na zachovávání nepoškozeného a netknutého Boží zjevení. Pravoslaví se natolik odlišuje od všech ostatních konfesí, že je potřeba nazývat jej samostatným náboženstvím. Je to Bohem zjevené náboženství. Není vytvořeno člověkem.
Při upevňování a posilování vztahu s Ježíšem Kristem má zvláštní místo přijímání svatých Tajin. Ony nás (a nejen duši, ale i tělo, tj. celého člověka) sjednocují s milovaným Ježíšem. Všechny Tajiny mají dvě stránky: tělesnou a duchovní, takže obě stránky lidské bytosti jsou jimi posvěcovány. Proto Ježíš Kristus klade jako podmínku spásy: křesťanskou evangelijní víru v Trojici a přijímání svatých Tajin (Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude odsouzen; Mar 16,16 - křest v tomto výroku zastupuje všechny svaté Tajiny Církve). Víra a Tajiny v nás vytvářejí jakési sourozenectví s Kristem, Bohočlověkem. Vždyť skrze Tajiny přijímáme z boholidské Osoby Spasitelovy jeho uzdravené lidství, lidství očištěné, osvícené a zbožštěné. Stáváme se lidmi stejného těla a stejné krve, jako On. Toto tělesně-duchovní příbuzenství projevuje stále svou sílu - v tomto životě i po něm.

* * *

V průběhu tří dnů po smrti duše obchází milovaná místa. Blažená duše, která si oblíbila místa duchovní a posvěcená, a po svém odchodu z těla navštíví chrám, nebo jerusalemské svatyně.

Duše, která ihned po smrti nejde ani do nebe ani do pekla, je ve stavu nejednoznačném. Tento stav je překonán při posmrtné zkoušce, které je takový člověk podroben. Je totiž potřebné, aby se vyjasnilo, co v lidské duši převládá. Je-li schopna přebývat v nebi. Nejsou-li její svazky z démonickým světem příliš silné.

V pravoslavné tradici nacházíme podání o záhrobním putování duše, které je zároveň prozatímním soudem nad touto duši. Výsledkem tohoto soudu je její dočasné umístění na místě, které odpovídá tomu, do jakého stavu duše sama sebe v dosavadním životě přivedla. Tento soud není aktem spravedlnosti, ale milosti. Jeho podstatou je pomoc duši - je-li schopna tuto pomoc přijmout a je-li to pro ni smysluplné. Boží láska k člověku způsobuje oslabení "gravitačního zákona" duchovního světa a vytváří pro duši možnost vymanit se z některých démonických okovů.

Pravoslavné podání o putování duše přes tzv. "celnice" existuje v několika variantách, odlišujících se v některých nepodstatných maličkostech. Princip tohoto soudu tkví v tom, že duše je na své cestě zastavována a démoni ji nutí zodpovídat se z hříchů, jichž se dopustila a k nimž ji tito démoni většinou sami svedli. Na každé celnici jsou tedy démoni určitého druhu vášně, resp. hříchu a zkoumají, zda s nimi duše má či nemá navázán vztah, resp. zda si duše v sobě nenese něco, co je jejich. Duše se buď ukáže jako prostá tohoto hříchu, nebo je jakožto provinilá zadržena a musí dokázat se tohoto hříšného "nádoru" zbavit. To je však možné jen v případě, že za svého života činila pokání z tohoto hříchu a že tedy hřích nemohl s duší srůst. Duši pomáhá její ochranný anděl, který je k ní připojen od okamžiku křtu (a podle jiných podání jí na pomoc přispívá ještě světec, jehož jméno přijal člověk při křtu). Takových "celnic" má duše na své cestě dvacet.
Podle sv. Ignatije Brjančaninova je putování duše po celnicích důsledkem její přináležitosti k Církvi. Ostatních duší se možnost očistit se tímto způsobem netýká.
Jak učí naši Otcové, skutky lidí jsou většinou smíšené. Málokdo je úplně dobrý nebo zcela propadlý zlu. A protože je v našich duších dobro i zlo, potřebují duše pomoci, aby mohly "celnicemi" projít. Duše sama už je zbavena možnosti používat vůli. Avšak mohou jí pomoci modlitby nás, kteří ještě žijeme na zemi. Všichni - živí zde i ti, co pro tento svět zemřeli, - jsme přeci součástí jedné Církve, a jsme tedy spolu spojeni. To znamená, že si můžeme velice účinně pomáhat vzájemnou modlitbou. Je to jeden z hlavních skutků duchovního milosrdenství.

Můžeme tedy duši, putující záhrobím, pomoci, aby v ní převážilo dobro. Vždyť o to na celnicích a na dalších záhrobních místech jde - překonat nejednoznačný a smíšený stav duše, takže nakonec buď úplně propadne zlu, nebo v ní zvítězí dobro a zlo je z ní vyhlazeno.

Až do druhého příchodu Kristova, všeobecného zmrtvýchvstání a strašného soudu, může být věčný osud každé duše změněn. Naše modlitby ji spojují s vírou a životem celé Církve, s Kristem, který je hlavou Církve, přinášejí ji inspiraci pamatování na Boha a ducha pokání.











Zobrazit příspěvek č. 1094 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2015
K dimitrijevské zádušní sobotě

O modlitbách za duše zesnulých křesťanů

V církvi jsou ustanoveny zvláštní doby ke konání zádušních obřadů. Dnem v týdnu, který je zvláště vydělen pro modlitby za zesnulé, je (skoro) každá sobota. Leč mezi sobotami v průběhu roku jsou některé z nich ještě ustanoveny jako zvláště významné zádušní soboty, kdy by se měli všichni pravoslavní shromažďovat v chrámech či na hřbitovech ke konání panychid se vzpomínáním jmen těch, kteří nás předešli na věčnost. Připomeňme hlavně sobotu masopustní, soboty před velkopostními nedělemi (kromě první a poslední), pak trojická sobota před svatodušními svátky a na podzim dimitrijevská sobota (a některé další dny).

Dimitrijevská zádušní sobota předchází památce sv. velkomučedníka Dimitria Soluňského. Byla ustanovena knížetem Dimitrijem Donským po vítězné bitvě na Kulikově poli (toto slavné vítězství získal 8. září 1380; do boje se vypravil po návštěvě Trojicko-sergijevského monastýru, kde mu ct. Sergij Radoněžský k boji za obranu vlasti požehnal a vyslal s ním do války dva své mnichy). Zpočátku se jednalo o modlitby za vojáky padlé v tomto boji (z bitevního pole se prý nevrátilo 250 tisíc vojáků). Rodin, které zůstaly bez muže, bylo tolik, že se tato zádušní sobota stala vskutku všeobecnou modlitební událostí. Postupně se tento den stal zádušní vzpomínkou nejen na padlé vojáky, ale na všechny zesnulé pravoslavné křesťany.

Sv. velkomučedník Dimitrij Soluňský byl nebeským ochráncem Dimitrije Donského, proto k vzpomínání padlých vojáků svého vojska vybral právě sobotu před svým "dnem anděla".



Z myšlenek sv. Ioanna Sanfranciského:

Svatý biskup připomíná, že pozemský život je přípravou na budoucí život a tato příprava končí tělesnou smrtí. "Člověku náleží jednou umřít, a pak je soud." (Žid 9,27)

Všech zájmů o pozemské věci člověk v okamžik smrti zanechá, tělo se začne rozpadat, aby jednou opět vstalo při všeobecném vzkříšení. Z různých zjevení zesnulých je nám umožněno částečně vědět, co se děje s duší, když vychází z těla. Jakmile přestává vidět prostřednictvím tělesných očí, otevírá se jí zření duchovní. Často se to stává umírajícím - tedy ještě před koncem tělesného života. Hledí na osoby, které jí obklopily, a dokonce s nimi hovoří. Vidí to, co nevidí ostatní přítomní lidé. Po odchodu z těla se duše ocitá mezi ostatními duchy, dobrými i zlými. Obvykle míří k těm, kteří jsou jí duchovně příbuzní. Pokud byla za svého přebývá v těle po vlivem některých z nich, zůstává na nich závislá i po opuštění těla - i kdyby jí při setkání připadali odporní.

V průběhu dvou dnů po odchodu z těla má duše relativní svobodu, může navštěvovat místa na zemi, které měla ráda, ale třetího dne se vydá do jiných prostorů. Na nadcházející cestě ji očekává setkání s pluky zlých duchů, kteří se budou snažit zastavit ji na jejím putování vzhůru tím, že ji budou usvědčovat z různých hříchů, k nimž ji sami svedli. Podle různých zjevení je takých závor (tzv. "celnic") dvacet a u každé z nich je duše zkoušena (dalo by se říci "testována") ohledně jiného druhu hříchu. Když jimi postupně projde, může pokračovat na své cestě. Neprojde-li, je ihned uvržena do plamene v propasti. Podle tradice je čtyřicátého dne zhodnocen tento proces a duše je dočasně umístěna na odpovídajícím místě. To je první soud. Až do všeobecného vzkříšení z mrtvých jsou některé duše na místech, kde požívají předjímku věčné radosti a blaženosti, kdežto jiné na místě strachu z věčných muk, které v plnosti začnou až po druhém soudu, jemuž se říká "strašný" (nebo "poslední"). Do té doby je ještě možno změnit stav duše, zvláště přinášením nekrvavých obětí (tj. vzpomínkou při Eucharistii na liturgii) a dále i jinými modlitbami.

* * *

Velkou duchovní sílu má modlitba při eucharistii (myslí se, vykrajovat za zesnulé částečky z prosfor při proskomidii) - viz vyprávění o zjevení Feodosije Černigovského při jeho svatořečení v r. 1896 (najde je tam v závěru článku).

* * *

Jak nesmírně užitečné jsou pro zesnulé naše modlitby! Ať už je to stavění svěc v chrámu, nebo vzpomínání jejich jmen při liturgii, panychidy, i domácí modlitby. Stejně tak poskytování almužny jménem zesnulého, přinášení darů do chrámu, podporování duchovenstva a církevního života, prostírání stolu pro chudé... Mnohá jsou zjevení zesnulých a další události potvrzující jakou dobročinností je pamatovat na zesnulé. Řada z nich zemřela sice s pokáním, ale nestihla je činným způsobem projevit ve svém životě. Takoví se skrze modlitby církve osvobozují od trápení a dosahují odpočinutí. Při každé liturgii jsou přinášeny modlitby za všechny od dávných věků zesnulé. U příležitosti svatodušních svátků se na kolenou modlíme mj. i za ty, kteří jsou uvězněni v podsvětí. Každý z nás, kdo si přeje projevit svou lásku k zesnulým a prokázat jim dobrý skutek a pomoc, může to nejlépe vykonat modlitbou za ně - zvláště když zajistí jejich vzpomínání při liturgii.

Podle lístečků (u nás na stránce downloadu) se zapsanými jmény jsou vykrajovány z prosfor částečky chleba a kladeny na diskos vedle chleba, který se při liturgii proměňuje na Tělo Kristovo. Tak jsou vzpomenutí zesnulí, skrze částečku za ně vykrojenou, účastni posvěcení a sestupování blahodati Svatého Ducha při Eucharistii. Na závěr kněz všechny tyto částečky vsype do kalicha s Kristovou Krví a modlí se při tom: "Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých, svou drahocennou Krví na přímluvy svatých svých." To jim přináší požehnání, nad které už zde na zemi nikdo nic více učinit nemůže. Zvláště v průběhu čtyřiceti dnů záhrobního putování duše velice potřebuje takovou pomoc. Proto je v církvi zvyk konat za právě zesnulého křesťana v tomto období každodenní liturgie (tzv. "sorokoust" se dnes většinou provádí tam, kde se každodenně slouží, např. v monastýrech). Duše pociťuje modlitby, které jsou za ni vznášeny k Bohu, je nesmírně vděčná těm, kdo se za ni modlí, a duchovně se jim přibližuje. O těch, kteří mají péči o ty, kteří se odebírají do jiného světa, platí: "Blahoslavení milostiví, neboť smilování dojdou." (Mat 5,7)



Mezi křesťany jsou i lidé, kteří sami sebe připravují o útěchu modlitby za zesnulé. Co je to za lidi? Nepochybně ti, kteří - ať už to o sobě vědí nebo nevědí - mají radši mudrování než víru.

Nechápeme, jak může modlitba působit na takovou vzdálenost - dokonce z jednoho světa na onen svět, z viditelného světa do neviditelného. Člověku, který pochybuje o možnosti modlit se za ty, kteří jsou už mimo náš svět, bych řekl: Jak rozumem pochopit modlitbu za toho, kdo žije s námi na této zemi? Zvláště není-li poblíž. Dvě duše jsou ještě za života obou lidí zde na zemi jako dva rozdílné a oddělené světy - každá duše má svou mysl, vůli, sklony, svobodu... A navíc jsou tyto vnitřní světy vzdáleny oddělením tělesným. Každá duše má přece své vlastní tělo. Tak jak to, že modlitba jedné duše může rozšířit svou působnost na druhou duši a na její vnitřní stav? Vždyť modlitbou můžeme být nápomocni druhému člověku, aby změnil své smýšlení, aby překonal své sklony a vášně, aby pocítil, co mu doposavad bylo nedostupné.

Podobně může působit modlitba i na duše zemřelých, může proniknout na onen svět. Působnost modlitby není ničím omezena - jedině Boží vůlí.

Aby člověk mohl vnímat působení modlitby, musí především věřit. Nestačí přemýšlet. Myšlenek je na světě dost, lidé nemají o myšlenky nouzi. Víry je však ve světě málo, snad ještě nikdy neměli lidé tolik víry, aby bylo možno tvrdit, že jí je nadbytek. Máme však na mysli víru zdravou, nikoliv pověrečnou ani magickou. Nemáme na mysli víru, která je nesprávným věroučeními odkloněna a je jako špatně zacílená střela, která míjí cíl. Taková víra nemůže plně sjednocovat s Bohem, protože Bůh je Pravda, a jedině víra, která zrcadlí pravdu, může s Bohem opravdu spojovat.

Úsměv z věčnosti. Starec Iosif z athonského monastýru Vatoped. Vlevo je tvář zesnulého, jak vyhlížela po smrti. Před pohřbem se na tváři nebožtíka objevil úsměv. (Vpravo)


Svt. Filaret připomíná, že už ve starozákonní době se vyskytovaly přimluvy za zemřelé. Juda Makabejský přinesl zádušní modlitbu za vojáky, kteří zemřeli v hříchu, když totiž vzali jako válečnou kořist i modlářské dary, jimiž si zbožný člověk nesměl poskvrnit ruce (2. Mak 12,39-46).

Už od prvokřesťanské éry nalezneme v prvních bohoslužbách (počínaje Jakubovou liturgií) modlitby za zesnulé. Tyto zádušní prosby byly vždy součástí všech našich bohoslužebných řádů. Není pochyb, že modlitby za duše zesnulých jsou apoštolskou tradicí.

Sv. Jan Zlatoústý praví: Odejde-li hříšný člověk, musíme mu pomáhat, jak jen je to možné - avšak to učiníme nikoliv slzami, ale modlitbami, almužnami a přinášením obětí. Není to žádný výmysl a není marné vzpomínat zesnulé při konání svatých Tajin, když i za ně prosíme Beránka obětovaného, který na sebe vzal hřích světa. Zesnulým je tím podávána útěcha.

Dále praví: Nebuďme leniví pomáhat těm, kteří odsud odešli, a přinášejme za ně modlitby. Vždyť pro všechny existuje očištění. Proto je možné jim obstarat odpuštění, které vyvěrá z obětních darů, jež jsou za ně přinášeny, a přichází od svatých, kteří jsou při liturgii vzpomínáni spolu s nimi.

Blažený Augustin praví: Nesmíme odmítat, že duše zesnulých dostávají potěchu za zbožnost ještě žijících bližních, když se za ně přináší (eucharistická) oběť Přímluvce (tj. velekněze, Krista), nebo se za ně poskytuje v chrámu almužna. K užitku je to však jen těm, kteří si za svého života zasloužili, aby jim takové skutky byly později k prospěchu.

Sv. Řehoř Dvojeslov uvádí pozoruhodnou zkušenost s působením modlitby a oltářní oběti za zesnulého. Stalo se to v jejich monastýru. Jeden bratr porušil slib nezištnosti. Pro výstrahu ostatním nebyl po smrti církevně pohřben a byl zbaven přímluvných modliteb na dobu třiceti dnů. Pak ze soucitu k jeho duši byla za něj po třicet dnů přinášena nekrvavá oběť (tj. byl vzpomínán při eucharistii) a konány zádušní modlitby. Poslední den se zesnulý ukázal ve vidění svému dosud živému rodnému bratru se slovy: „Doposud mi bylo zle, ale nyní už jsem spokojen, protože dnes jsem byl přijat do společenství (resp. dostalo se mi přijímání).“

Tolik případy uváděné svt. Filaretem Moskevským


Řecká panychida nad obvykle zdobeným kolivem

 








Zobrazit příspěvek č. 1093 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2015
Víno, které se na Moravě urodilo toho roku 863, bylo obzvláště skvělé

Ke svátku knížete Rostislava

Panovníkům, kteří použili svou vladařskou moc k tomu, aby uvedli Kristovo Evangelium do jim svěřeného národa, říkáme "apoštolům rovní". Vyjadřujeme tím vděčnost za jejich dílo a zároveň si tím připomínáme dalekosáhlé následky jejich rozhodnutí a skutků. Vnímáme je tedy jako pokračovatele apoštolského díla.

V průběhu historie každého národa se - zřídka, ale přece - vyskytne dějinná chvíle, kterou bychom mohli (s jistou básnickou licencí) nazvat jeho "hvězdnou hodinou". Jako má čas od času jednotlivý člověk svou "hvězdnou hodinu", kdy se okolnosti uspořádají do vhodné konstelace, a člověk má příležitost změnit ve svém životě mnohé, metaforicky řečeno "přehodit výhybku", učinit něco velikého, oč by se jindy asi marně snažil, tak podobně tomu bývá v osudech celých národů. Přijdou dějinné okamžiky, kdy se otevře cesta doposavad zavřená nebo obtížně průchodná, a celý národ se může povznést k vyšší úrovni svého myšlení, náboženství a filosofie, kultury, společenského života, budování státnosti apod.


Zřejmě nejstarší vyobrazení knížete Rostislava (později v rámci programu přepisování dějin přemaskovaného na fresce za bájného oráče Přemysla; viz o freskách ve znojemské rotundě sv. Kateřiny).

 
Jedna z těchto mimořádných chvil, kdy se různé okolnosti uspořádaly do vzájemné souhry, nastala pro moravský národ v době panování sv. Rostislava. Všechny místní předpoklady pro budování moravské církve zde už byly, národ byl připraven na spásonosnou setbu, půda zde byla nakypřená. Na Západě, kam se Rostislav nejprve obrátil, se cesta uzavřela a Řím jeho žádost odmítl. Zároveň se otevírá cesta na Východ, který má tou dobou už víceméně za sebou těžké vnitřní spory a otřesy (např. ikonoborecký problém).

A především je zde zrovna k dispozici jedna pozoruhodná osobnost byzantské církve: sv. Konstantin (známe jej spíše pod jeho velkoschimnickým jménem Cyril). Učenec, génius, lingvista, pohotový hluboký teolog, obránce orthodoxie, řečník, církevní diplomat, misionář, duchovní osobnost, biskup - celý misionářský kolektiv v jedné osobě. A na patriarším trůně sedí jeho učitel a přítel - sv. Fótios. Díky pověsti a důvěře, jimž se Konstantin těšil u světské i církevní vrchnosti, je vybrán za nejvhodnějšího kandidáta pro tento úkol, a tím je mu umožněno provést misii založenou na takových základech, které patří na pomyslný seznam světového duchovního dědictví.

Kdyby tam Konstantina neměli (nebo by byl v době sněmu, na němž se projednávala Rostislavova žádost, vzdálen na jiné dlouhé misijní cestě), pak by odpovědí na moravský list bylo v nejlepším případě jen vyslání dalšího řeckého misionáře, který by na Moravě poučil Rostislava, že posvátné řecké texty jsou do jeho barbarského jazyka (a vlastně do skoro každého jazyka, jiného než řečtina) nepřeložitelné a že se má se svým národem naučit alespoň základní řeckou teologickou a církevní terminologii, aby byl schopen vnímat hloubku Evangelia a bohoslužeb a alespoň letmo nahlédnout preciznost dogmatických formulací svatých Otců.
Umíme si představit Rostislava, jak sedí na stolci a poslouchá nějakého řeckého biskupa, který mu přes dva tlumočníky předává takové poučení ve smyslu: "Nauč se řecky, a pak ti to všechno povíme." A při tom si kníže v duchu říká: "Tak to už jsem tady opravdu dlouho neslyšel."
Naštěstí měl konstantinopolský patriarcha po ruce právě onoho učeného a v té době už známého Konstantina, který oplýval všemi předpoklady zvládnout zadaný misijní úkol, jako nikdo jiný. A nejenže tam takového člověka měli, ale - díky příznivé personální konstelaci na patriarchátu a ve státní správě - ho nechali pracovat, dali mu prostředky a umožnili mu vykonat jeho dílo.
To není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, - půtky o moc v církvi a osobní nevraživost, závist, rozdílnost v názorech co by se jak mělo udělat, házení klacků pod nohy, či úklady, podezřívavost nebo dokonce nepřízeň těch, co jsou u moci, - to vše nejen dnes, ale už tenkrát existovalo. Z náznaků v literárních památkách můžeme tušit, že v jistou dobu se musí Konstantin v Byzanci téměř skrývat, když je politicko-církevní situace problematická.
Sv. Konstantin - Cyril se začal připravovat na realizaci Rostislavovy vize. Sestavil písmena pro Slovany a jejich jazyk a vytvořil slovanské církevně-křesťanské lexikum. A pochopitelně přeložil evangelia. Na pomoc si vyžádal svého bratra Metoděje, jehož "vytáhl" z milovaného monastýru, a - vybaveni ze strany patriarchátu a císaře družinou, ochranou, pomocníky a vším potřebným pro misii a pro zahájení budování moravské církve - vydali se na cestu.
Více o díle sv. Cyrila a Metoděje je zde: mikulcice.pravoslavi.cz
Kníže Rostislav byl natolik osvíceným panovníkem, aby jistě velice rychle rozpoznal, že to, co mu Byzanc poslala, nejsou jen nějací "další misionáři", není to jen biskup s doprovodem, ale že dostal víc, než by se odvážil snít, ba ještě více, než by ho vůbec napadlo, že by bylo potřeba. Určitě pochopil, že tady u něj se bude budovat nejen základna pro nezávislost na hrabivém franském kněžstvu a agresivních Němcích, ale jsou pokládány základy svébytné slovanské kultury, kterou se zde budou učit i ostatní Slované (jak o tom nesměle uvažuje ve svém listu a jak mu to zpětně naznačuje poselství od císaře). Ano, je to pokus učinit Moravu slovanskou Byzancí, v níž bude Rostislavova úloha odleskem apoštolům rovného velkého císaře Konstantina. Morava má nyní šanci nejen mít rovnocennou kulturu s latinským Západem, ale stát se slovanským kulturním centrem.

Jenže tento Západ si potenciál Rostislavova díla velice dobře uvědomil a rozhodně nehodlal nečinně přihlížet, jak mu přímo před prahem, na jeho "moravském dvorku", vzniká konkurence. Proto použil všechny páky, aby tyto smělé (a již se realizující) plány zmařil. Jenže vojensky je Morava v té době prakticky nepřemožitelná díky morální síle cyrilometodějského díla. A tak - co se nepodaří cestou vnější brutální síly, povede se někdy cestou vnitřního rozkladu a zrady. Role moravského jidáše se ujímá Rostislavův synovec Svatopluk, s jehož přispěním padne Rostislav do zajetí. Za jeho dílo se knížeti posléze Frankové krutě pomstí a sv. Rostislav je mučen (oslepen) a neznámo kdy umírá krutou smrtí někde v bavorské kobce.
Svatopluk se morálně ze svého odporného činu už nikdy nevzpamatuje. Aby jej před ostatními i před vlastním hryzajícím svědomím ospravedlnil, vykládá všem na potkání vlastní interpretaci svého jidášského skutku, jímž se provinil vůči příbuznému i vůči národu, stane se z něj alkoholik a propadne zvířecím vášním.
* * *

To, co pomáhal svatý kníže zasévat, však přetrvalo. Ne sice v té podobě "byzantské Moravy" ani "moravské Byzance", ale při tom v rozměrech dalekosáhlejších, než si tenkrát kdo uměl představit. Ač se nepřátelé snažili vší mocí, to, co bylo zaseto, se už nepodařilo vyrvat. Pravoslavné kněze lze vyhnat, chrámy bylo možno zbořit, knihy se dají spálit, ale svaté dílo žije dál v srdci národa. U Bohem iniciovaných skutků je přítomno nadpřirozené spolupůsobení a takové činy se zapisují nejen do paměti lidstva a do kultury i myšlení, ale i do krajiny, kde se staly, a do nejhlubších vrstev lidských myslí, srdcí i biologického kódu těch, jichž se toto Boží dílo týkalo, i do jejich dědiců a národů. Slované v sobě mají cyrilometodějství zakódováno na "úrovni buňky". Stalo se součástí genetické paměti těchto národů. Z toho vyplývá ta jejich vytrvalá příchylnost k pravoslavné církvi. Opravdový Slovan bude o sobě tvrdit, že patří do pravoslavné církve, dokonce i v případě, že v Boha vůbec nevěří :-)
Tím to však nechci tragikomický jev, který statistici prokázali a který je v pravoslavných národech běžný, ani schvalovat ani dávat za příklad. Nicméně tato "zbožná absurdita" je objektivně doložena. Např. v r. 2001 probíhal výzkum veřejného mínění v Srbsku. Pěkných 80% respondentů o sobě uvedlo, že jsou pravoslavní. Bohužel jen 21% ze zkoumaného vzorku populace o sobě uvedlo, že věří v Boha.
U všech Slovanů v srdcích dodnes klíčí stálá láska k východnímu myšlení, kvete zájem o cyrilometodějství a potřeba hlubší křesťanské duchovnosti, než dává Západ. Je do nás duchovně či geneticky zaseta schopnost rozumět dávnému symbolickému jazyku východní liturgie a jejím tajemným gestům a úkonům. Myslím, že všichni máme v sobě Západu nepochopitelnou schopnost číst tuto šifru a rozumět jejímu poselství, komunikovat tímto jazykem, kdežto pro většinu Zápaďanů zůstává nesrozumitelnou zprávou a záhadou. Všichni máme v sobě schopnost ocenit nesvětskost církevního života, zatímco Západ bude znovu a znovu unášen světskými či intelektuálními projevy křesťanské víry - leč toto unešení se týká spíše jen vnějších projevů, nikoliv obsahu a hlubin víry samotné. Stále nás, Slovany, nějaká duchovní gravitace přitahuje k mystickému prožitku sjednocení s Kristem či k živé vodě blahodati spíše, než k racionálním výkladům Bible nebo ke zkomprimování duchovnosti na mělké mravokárenství. Duchovní zření je pro nás důležitější než chápat rozumem.

I to jsou projevy té duchovní setby, k níž sv. Rostislav otevřel cestu v "hvězdné cyrilometodějské hodině" dějin našeho národa a vlastně všech Slovanů. A projevy této setby může pocítit ve svém srdci každý z nás, kdo půdu svého srdce alespoň trochu nakypří, aby mohlo vzcházet, co bylo zaseto.

* * *

Těch "hvězdných hodin", kdy byla půda národa nakypřená a nastala doba příhodná pro změnu (či návrat ke kořenům), pro posun a růst, bylo v našich dějinách ještě několik. Především musíme pochopitelně připomenout dobu sv. Ludmily a sv. Václava, až ke sv. Prokopu. Ale to je spíše pokračování cyrilometodějství, takže se jedná o stejný fenomén jako na Moravě. Nesmíme však opominout zmínit husitství, které nebylo žádným typem protestantismu, ale naopak hledáním a nacházením ztracených kořenů. A pak samozřejmě období návratu k pravoslaví koncem 19. a začátkem 20. století, což vyvrcholilo obnovením cyrilometodějské církve u nás.

To byly časy, kdy náš národ v srdci uslyšel ozvěnu té paschální radosti, kterou se radovali Moravané při příchodu sv. Cyrila a Metoděje, kdy mohl místní lid hlouběji poznat, o čem je vlastně Evangelium - radostná zpráva, že Kristus vstoupil a padli démoni. Že se lidem otevírá poznání pravdy, která osvobozuje. Že jsou lidé vyváděni ze tmy náboženských fantazií a pověr či modlářství, ke službě pravému Bohu Stvořiteli všeho. Že se léčí rána tragického odtržení člověka od Pramene Života a obnovuje se společenství člověka s Bohem a toto společenství si osvojujeme při každé liturgii skrze přijímání Těla a Krve Kristovy.

Záblesky tohoto světla může ve svém nitru pocítit každý současník díky svatému Pravoslaví, čili skrze duchovní odkaz sv. Rostislava, apoštolům rovného vládce moravských Slovanů.


P.S.
V naší místní církvi máme chrám zasvěcený sv. Rostislavovi ve Znojmě - zde na webu






Zobrazit příspěvek č. 1092 jednotlivě

Administrátor --- 13. 10. 2015
Z rozhovoru se sv. Paisijem

Starec Paisij Svatohorec: Strašný hřích potratů

Starče, jedna čtyřicetiletá paní, matka vzrostlých dětí, otěhotněla a je už v třetím měsíci. Její muž trvá na potratu a vyhrožuje, že se s ní jinak rozvede.

Pokud půjde na potrat, budou za to pykat její ostatní děti - nemocemi a nešťastnými příhodami. Rodiče dnes zabíjejí své děti potraty, a připravují se tím o Boží požehnání.

Když se kdysi dítě narodilo nemocné, pokřtili je a zemřelo jako andělíček. Nebyl důvod ke znepokojení nad jeho posmrtným osudem. Rodičům zůstaly ostatní, silné děti a přebývalo na nich Boží požehnání. V současnosti rodiče zabíjejí silné děti při potratech, kdežto nemocné děti se snaží všemi silami udržet v tomto životě. Rodiče s nimi jezdí do Anglie a do Ameriky a kdoví, kam ještě, aby své nemocné děti vyléčili. Tímto způsobem se rodí každá další generace stále méně zdravá. Vždyť podaří-li se rodičům vyléčit své děti, aby nezemřely, vdávají se pak a žení, a jejich děti mohou být také nemocné. Vidíš, k čemu to všechno vede? Kdyby rodiče přivedli na svět ne jednoho, ale několik dětí, nemuseli by se pak tolik trýznit, běhat od jednoho lékaře k druhému a jezdit do zahraničních nemocnic kvůli tomu, aby prodloužili život nemocnému dítěti. Churavějící dítě by odešlo k Bohu a odebralo by se odsud jako anděl.

Starče, kdesi jsem četla, že každoročně se v celém světě provede 50 miliónů potratů, při nichž zemře 200 tisíc žen.

Děti zabíjejí s odůvodněním, že nárůst obyvatelstva prý povede k hladovění. Lidé prý nebudou mít co jíst a nebude se jim dostávat, co je potřebné k životu. Jenže je tolik pozemků, které pustnou a leží ladem, tolik lesů, které by současnými technickými prostředky bylo možno rychle proměnit např. v olivovníkové háje a bylo by co rozdávat nemajetným. Nehrozí při tom žádné nebezpečí, že by vykácení lesů vedlo k nedostatku kyslíku, protože na místě planých stromů by byly zasazeny stromy ušlechtilé.

V Americe spalují pšenici, a zde v Řecku zahrnují ovoce a další plodiny do země (aby nepadala jejich cena). V Africe však současně lidé umírají hladem. Když bylo onehdá někde hrozné sucho a lidi umírali vyčerpáním, prosil jsem známého majitele lodí, který pomáhal lidem v podobných případech, aby se obrátil s prosbou k těm, kteří likvidují ovoce a plodiny, jestli by je zadarmo nenaložili na jeho loď, aby byly odvezeny k hladovějícím. Když se jich na to otázal, dostalo se mu odmítnutí.

Kolik tisíc lidských zárodků se každodenně zabíjí! Potrat je strašný hřích. Je to vražda, a nejen obyčejná vražda, ale vražda zvláště těžká, protože se zabíjejí nepokřtěné děti. Rodiče musí pochopit, že život člověka začíná okamžikem početí.

Jednou v noci jsem měl dle Boží vůle strašné vidění. Poté jsem pochopil, co jsou to potraty! Byla noc na úterý světlého týdne. Jako obvykle jsem rozsvítil dvě svíce a postavil je do dvou plechovek od konzerv. Většinou tyto svíce hoří, zatímco spím. Stavím je za ty, kdo trpí tělesně i duševně, což vztahuji k živým i zesnulým. Ve dvanácté hodině noční jsem konal Ježíšovu modlitbu a uviděl jsem velké pole ohrazené kamennou zdí. Pole bylo oseto pšenicí, která zrovna začínala klíčit. Stál jsem za tou hradbou a zapaloval svíčky za zesnulé a stavěl je na kamennou zeď. Nalevo bylo vidět bezvodé a neplodné místo - pouze skaliska a kamenité srázy. To místo se neustále chvělo silným zvukem, v němž se spojovalo tisíce duši drásajících a srdceryvných výkřiků. Dokonce ani ten nejotrlejší člověk by nemohl zůstat lhostejný, kdyby to slyšel. V bolesti nad tímto křikem, nechápaje, oč se jedná, uslyšel jsem hlas, který mi pravil: "Pole oseté pšenicí, která sotva klíčí, - to je hrobka duší zemřelých lidí, kteří budou vzkříšeni. Na místě, které se chvěje a otřásá srdcervoucím křikem, jsou duše dětí zabitých při potratech." Po tomto zážitku jsem se dlouho nedokázal vzpamatovat kvůli veliké bolesti, kterou jsem cítil nad dušemi těchto dětí. A ulehnout k odpočinku jsem také nemohl, ač jsem byl velice unaven.

Starče, dá se něco podniknout, aby byl zrušen zákon, který legalizuje potraty?

Ano, ale je potřeba, aby se stát i církev pohnuly. Ať lidé poznají následky, které bude mít nízká porodnost. Kněží by měli vysvětlovat lidem, že zákon o potratech je v rozporu s Božími přikázáními. Lékaři by měli ze svého hlediska promluvit o nebezpečích hrozících ženám, které podstoupí potrat. Pohleď, Evropané dosáhli vzdělanosti a dokázali ji předat jako své dědictví také dětem. My jsme však měli bázeň Boží, ale přišli jsme o ni a neodevzdali jsme budoucím pokolením nic. Proto jsme povolili potraty a uzákonili občanské manželství.

Když porušuje přikázání Evangelia jeden člověk, pak padá odpovědnost jen na něj. Jestli se však něco, co stojí v rozporu s přikázáními Evangelia, stane státním zákonem, tak Boží hněv dopadá na celý národ, aby jej vychovával.









Zobrazit příspěvek č. 1091 jednotlivě

Administrátor --- 9. 10. 2015
Z rčení ctihodného Paisije

Starec Paisij Svatohorec: Potřebujeme vstoupit do ducha Bible

V létě r. 1987 jsem se starce otázal na budoucí světovou válku, která je nazývána "Armagedon" a hovoří se o ní v Písmu.

S otcovskou péčí se mnou hovořil o různých svědectví. Dokonce se rozhodl odhalit určité příznaky, které nás přesvědčí, že jsme skutečně generací Armagedonu. A tak pravil:

„Když uslyšíte, že vody Eufratu Turci přehrazují na horním toku přehradou, aby je používali pro zavlažování, vězte, že už jsme vstoupili do období příprav na velkou válku. Tímto způsobem je připravena cesta pro dvě stě miliónovou armádu, která přijde z východu, jak praví kniha Zjevení.

Součástí této přípravy je i toto: musí vyschnout řeka Eufrat, aby tudy mohlo projít početné vojsko. Ačkoliv (a starec se při tom usmál), když tam přijde dvě stě miliónů Číňanů, a každý z nich vypije hrnek vody, vysuší tím Eufrat.

Říkali mi, že čínská armáda má v současnosti dvě stě miliónů, tj. přesně ten počet, o němž píše sv. Jan ve Zjevení. Číňané dokonce připravují silnici, kterou nazývají "zázrakem epochy" - její šíře je taková, aby po ní volně prošly tisíce vojáků seřazených do šiků. V této chvíli ji už dokončili až ke hranicím Indie.

Je však potřeba velké pozornosti a osvícené čisté mysli, abychom dokázali rozlišit znamení doby. Někdy se to totiž stane takovým způsobem, že to nedokáže rozlišit ten, kdo se nestará o očištění srdce. Výsledkem pak často bývá omyl. Pro ilustraci - předpokládejme, že někdo ví o vyschnutí řeky Eufrat, aby tudy mohla projít miliónová armáda. Očekává-li však, že se to stane zázračným způsobem, tj. např. otevřením velké propasti, v níž voda zmizí, bude se takový člověk mýlit, protože se nesnažil skrze očištění srdce "vstoupit do ducha" Bible. Něco podobného se stalo v případě Černobylu: ve Zjevení sv. Jan sděluje, že viděl hvězdu padající s nebe, která otrávila vody i lidi (a jmenovala se Pelyněk). Jenže ti, kteří očekávají, že s nebe (doslova) spadne hvězda, se už dlouho mýlí a nikdy nepochopí, že se to už stalo. Černobyl v Rusku znamená Pelyněk, a vidíme, že černobylská událost způsobila obrovské škody, které budou v průběhu času ještě narůstat.“

Pozn. překl.: kromě toho výbuch atomové elektrárny je způsoben tím samým fyzikálním procesem, který probíhá ve hvězdách - termonukleární reakcí, štěpením atomu; a není vyloučeno, že "hvězda jménem Pelyněk" je sice nazvána podle nejznámější jaderné havárie, ale zároveň je to zástupné označení všech jaderných výbuchů, které lidstvo způsobilo.











Zobrazit příspěvek č. 1090 jednotlivě

Administrátor --- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda

Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví

Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.

Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.

Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.

Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.

Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.

Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.

Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *

Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve

Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.

Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.

Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.

Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.

Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.

* * *

K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.

Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.

* * *

Sebeoběť

Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.

Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.

Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.

Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.

* * *

Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.

* * *

Na závěr

V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.

Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.







Zobrazit příspěvek č. 1089 jednotlivě

Administrátor --- 4. 10. 2015
Pozvánka: Archaion Kallos

6. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL PRAVOSLAVNÉ HUDBY
ARCHAION KALLOS


5. - 15. 10. 2015

…žízním po Tobě jak vyprahlá země...
Eros v hudbě východního křesťanství


Už pošesté budou dva říjnové týdny patřit hudbě východního křesťanství. Letošní ročník festivalu je výjimečný mimo jiné i proto, že se zabývá tématem „Eros v hudbě východního křesťanství“. Tomuto tématu budou věnovány dva koncerty festivalu a přednáška PhDr. Mariny Luptákové (ČR).

Součástí festivalu jsou jako každý rok světové premiéry skladeb českých žijících autorů a české premiéry renomovaných zahraničních autorů. V tomto roce festival uvede dvě světové premiéry současných českých skladatelů Jana Duška a Petra Koronthályho, inspirované hlavním tématem festivalu, tj. Eros v hudbě východního křesťanství, a českou premiéru skladby Canticum Canticorum IV britského skladatele Ivana Moodyho.

Festival představí široké spektrum hudby východního křesťanství, zazní byzantská hudba, znamennyj raspěv, slavné duchovní skladby mistrů vyspělého slovanského vícehlasu (A. Kastalskij, S. Rachmaninov aj.) až po díla předních současných autorů.

V rámci doprovodných akcí festivalu můžete zhlédnout výstavu ikon, projekci filmu Pokání gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho a navštívit tematické přednášky.

Bližší informace získáte na www.philokallia.com.

Program


Koncerty:

Byzantské hymny a řecké tradiční písně
5. 10. 2015, 19:30
Ženské pěvecké trio Chorodia Agiu Georgiu (Řecko – ČR)
Pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice, Praha 2
Vstupné: 100 Kč

Celonoční bdění
7. 10. 2015, 19:30
S. Rachmaninov: Celonoční bdění, op. 37
A. Baltas: Blažený muž (žalm 1) – světová premiéra
Chvalte Hospodina (žalm 150) – světová premiéra
Pražští pěvci, řídí Stanislav Mistr
Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč       

Eros ve světské hudbě pravoslavného světa
12. 10. 2015, 20:00
Koncert představí zhudebnění světské milostné poezie velkého skladatele byzantské hudby Grigoriose Protopsaltise, svatební písně a lidovou milostnou hudbu z různých míst řeckého pravoslavného Východu.
Soubor hudby Blízkého východu Anatoli (Řecko – ČR)
Sbor: soubor Akropolis
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Jako host vystoupí Hearn Gadbois (USA).
Malostranská beseda, Praha 1
Vstupné: 200 Kč

Eros a chvalozpěvy v hudbě východního křesťanství
15. 10. 2015, 19:30
Koncert představí různá zhudebnění Písně písní a další liturgické skladby, které vyjadřují Božský Eros (Θείος Έρως), z pera byzantských, postbyzantských a také současných autorů.
Ivan Moody: Canticum Canticorum IV (Píseň písní) – česká premiéra
Jan Dušek: Čtyři písně Šalamounovy II (Píseň písní) – světová premiéra
Petr Koronthály: Što ukrasilasje jesi (Píseň písní) – světová premiéra
Petros Peloponnisios: Tropario tis Kassianis
Tradiční byzantský chorál aj.
Smíšený sbor Ad libitum, řídí Jan Kyjovský
Ženský sbor Philokallia ensemble, řídí Marios Christou
Sólo zpěv: Gerasimos Papadopoulos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč

Bohoslužba:
Liturgie sv. Jana Zlatoústého s autentickým byzantským chorálem v podání řeckého protopsaltise Panagiotise Koutrakose
11. 10. 2015, 9:30 (DOPOLEDNE)
Ženský sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje, řídí Valentina Shuklina
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Liturgie se koná za účasti pražského arcibiskupa Michala.
VSTUP VOLNÝ

DOPROVODNÉ AKCE

Projekce gruzínského filmu Pokání
režie: Tengiz Abuladze, SSSR 1984
5. 10. 2015, 17.30
Kino PONREPO, Bartolomějská 11, Praha 1
Vstupné: 80, 70 Kč

Výstava
Výstava pravoslavných ikon Marie Prusali
od 4. 10. do 31. 10. 2015
Karpatský chrám sv. archanděla Michaela, Kinského zahrada, Praha 5 – Smíchov
otevírací doba:
pondělí: 8:00–10:00 (dopoledne), středa: 19:00–20:00, pátek: 19:00–20:00,
sobota: 19:00–21:00, neděle: 9:00–13:00,
Vstup volný

Přednáška
Eros v duchovní tradici východního křesťanství
PhDr. Marina Luptáková, Th.D.
12. 10. 2015, 16:00
Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta
místnost R107, M. D. Rettigové 4, 116 39, Praha 1
Vstup volný

Bližší informace o výstavě a přednáškách na www.philokallia.com.

Festival se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Mgr. Jany Černochové


Sponzoři:
Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Městská část Praha 2, Nadace Život umělce, Osa - Ochranný svaz autorský, Greek transport and logistic, Nakladatelství Pavel Mervart, chrám sv. Michala v Kinského zahradě v Praze 5, chrám sv. Vladimíra v Mariánských Lázních, chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice Na Slupi v Praze 2, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech v Praze 3, pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, NH Hospital, a.s.

Partneři:
Pražská pravoslavná eparchie, Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Damaskinos, z.s., Národní filmový archiv.

Mediální partneři:
ČRo 3 – Vltava, časopis Harmonie, časopis Hudební rozhledy, Radio Proglas, Televize Noe, UNIVERSUM - revue České křesťanské akademie, Unie českých pěveckých sborů

Pořadatel: Filokallia, o. s., Chodská 14/1419, 120 00 Praha 2, 776 561 698, www.philokallia.com


P.S.
Letáček s programem v PDF











Zobrazit příspěvek č. 1088 jednotlivě

Administrátor --- 30. 9. 2015
Reakce na petici katakombníků

Jaká je církevní realita na Moravě?

Tento příspěvek na Ambon píšu s takovou nechutí, jako málokterý jiný. Dohnala mě k tomu obava, že mlčení v nepravý čas může napomáhat těm, kdo se snaží narušit či zvrátit cestu ke stabilizaci naší církevní lodě zmítané skutečnou bouří lidských vášní. Opírá se do ní vichřice všeho možného zla - ať už páchaného ze špatných úmyslů nebo z nevědomosti. Tato vichřice stále chce pohroužit bárku místní malé pravoslavné církve do temnoty hlubin. Kolik bolesti už to způsobilo, kolik lidí odradilo, před jakým počtem osob tím bylo zdiskreditováno pravoslaví a vše, co zde bylo celá desetiletí budováno, - to se asi nikdy nedozvíme. S takovou námahou a komplikacemi byla hledána cesta k uklidnění, která by byla přijatelná pro většinu církve. A když se touto cestou snažíme ubírat a sbírat rozmetané kameny, a znovu pracně zbudovat, co bylo pobořeno, napravit škody, uvést církevní život opět k normálnímu fungování, tak spustí povyk právě ti lidé, kteří to tu všechno rozbili a z církve nadělali trosky. Tak to je tedy důvod, proč jsem sedl, abych napsal něco na okraj jakéhosi poselství k synodu, které prý mělo před 10 dny vzejít ze shromáždění na Hoře sv. Klimenta. Panují sice pochybnosti, zda se tam vůbec nějaké sešlo, ale buď jak buď, skrývající se organizátoři zplodili podivuhodnou petici, kterou uveřejnili na svém anonymním webu.

Zdá se mi, že v tom jejich textu mnoho věcí neodpovídá realitě. Připadá mi to jako dopis z virtuálního světa. V textu petice nacházím tolik nepravdivých či překroucených tezí, že je nad moje síly (a nad zřejmě i nad síly případných čtenářů) rozvíjet polemiku s kompletním zněním petice. Proto jsem si vybral jen pár tvrzení autorů textu a na jejich vyvrácení bych rád demonstroval, že myšlení těchto lidí se pohybuje ve světě klamu a sebeklamu.

Citace jsou zásadně uváděny kursivou. Úryvky textu ze současného prohlášení, sepsaného organizátory shromáždění na Hoře sv. Klimenta, jsou uváděny bez odkazu. Citace z jiných materiálů mají připojený odkaz z svůj zdroj.
* * *

Na začátek tedy např. tato citace: "Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii ... děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni..."

Souhlasím s prvními slovy "již dlouhou dobu". Ano, dlouho dával vladyka Simeon vzbouřeným kněžím možnost se zamyslet a obnovit normální vztah ke svému eparchiálnímu biskupovi. Skutečně se snažil s nimi usmířit a doufal, že sami pochopí absurditu svého postoje. Volal je, zval je. Dostávali pozvánky na církevní akce. Tento čas - jak se mi zdá - však mnozí z nich využili jen na utvrzení se ve svém vzdoru, upevňování opozičních pozic a na další intriky. Některá prohlášení, která z této skupiny pocházela, byla psána v tak arogantním a dehonestujícím tónu, že se vymykalo církevním způsobům. A tak po půl roce marného čekání došlo na výpovědi, které však nebyly uděleny "na hodinu" (jak se to před nástupem vladyky Michala provádělo v pražské eparchii), ale s dvouměsíční lhůtou, v průběhu které bylo inzerováno, že jim vladyka nabízí stažení výpovědí a obnovení jejich kněžského postavení ve struktuře eparchie.
Jediné, co se po těchto duchovních žádalo, bylo krátké prohlášení, v němž se obnovoval již dříve jimi složený obvyklý kněžský slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji. Nežádalo se tam po kněžích žádné pokání, žádné jiné projevy, které by mohli vnímat jako ponižující. Z druhé strany se v textu prohlášení vladyka Simeon zavazoval, že nebude dále vyšetřovat nic z toho, co se v minulosti stalo, a nebude z toho vyvozovat žádné kanonické důsledky. Této poslední možnosti zastavit proces rozvázání pracovního poměru využil jeden kněz. Ostatní zůstali zatvrzelí dokonce i vůči tak velkorysé nabídce. A tak výpovědní lhůta doběhla do konce a muselo dojít na propuštění a administrativní předání farností.
Aby boholidské tělo Církve mohlo žít, musí ze strany lidí - zvláště církevních služebníků - být přítomen smysl pro řád, který je zde za zemi pokračováním nebeské hierarchie. Bez schopnosti smyslu pro církevní řád se nemůže člověk začlenit do této hierarchie na žádném jejím stupni. Církevní řád je prodloužení hierarchie, která vychází od Stvořitele a přes andělské kůry sestupuje skrze ni světlo čili blahodať do světa lidí, kde je rozdíleno skrze pozemskou hierarchii ke každému věřícímu. Klíčovým prvkem tohoto organického systému je lidská osoba - od Božích Osob, přes andělské osoby a přes osoby apoštolů, biskupů a kněží dává se tento dar účasti na Bohu každé lidské osobě. Proto kněží skládají při svěcení slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a jeho nástupcům, nikoliv posvátnému synodu ani jinému kolektivnímu orgánu.
V rámci projevu církevního řádu v praxi je místo kněze (a prostor k jeho působení) z jedné strany vymezeno církevně-správní rovinou, na níž je eparchiální biskup, a z druhé strany rovinou, na které se nacházejí nižší duchovní a laikové. V prostoru mezi těmito úrovněmi působí kněží. Záležitosti mezi biskupy a synodálních věci patří do výhradní kompetence biskupů. Netvrdím, že by se k tomu kněz či věřící nemohli vyjadřovat, ale jakékoliv jejich zapojení, angažování či jejich akční zatažení do věcí synodu a do rozhodovacích či správních procesů, které se dějí na této církevní úrovni, je zvrácením stanoveného řádu a církev to ničí.
U nás byli bohužel někteří duchovní zmateni tím, že byli zataženi do sporů, které v místním synodu panují. Jeden biskup často všude opakoval: "Náš synod, náš synod," a používal toto zdůrazňování na úkor postavení a kanonických práv eparchiálního biskupa. Ze synodu se tak stal v jejich myšlení jakýsi "superbiskup", který si může činit v podstatě, co se mu zlíbí. Takže určití duchovní se pak postavili vlastně do role soudce eparchiálního biskupa a sami si posuzovali, zda mají poslouchat svého biskupa nebo synod. Tohoto názoru, který je vlastně jakýmsi "synodálním kolektivním papismem", se už tito duchovní asi nedokážou zbavit, a odvolávají se na "sborovost církve" (tento pojem mimochodem používají spíše v protestantském významu, jako výraz moci kolektivních orgánů, a nikoliv v pravoslavném slova smyslu). To je pak úplně nová (a zřejmě heretická) forma eklesiologie.

* * *

Takové neukázněné chování duchovních by nemohl tolerovat ani svatý vladyka Gorazd. Ne kvůli úctě ke své osobě, ale především proto, že působení takových osob v duchovenském sboru znemožňuje budování církve jako celku. Energie společenství se promrhává ve zbytečných egoistických třenicích, nelze se dobrat k přijetí společného rozhodnutí a k jeho uskutečnění. A navíc takové osoby ničí práci předchozích duchovních a věřících. Jeden kněz vybuduje za nesmírných osobních obětí chrám a shromáždí věřící, kdežto druhý kněz pak z této obce odvede tyto věřící za sebou pryč kvůli svým osobním problémům s biskupem. Jeden kněz svůj chrám či monastýr vybaví, následující správce rozdá inventář svým přátelům nebo si jej odnese pro svou potřebu. Chrám pustne, v církvi tím vzniká zmatek a práce a oběti bývalého duchovního přicházejí vniveč. K takovému vývoji by přece nebyl lhostejný ani vladyka mučedník Gorazd a nemůže to tolerovat ani jakýkoliv odpovědný současný biskup.

Myslím, že ve světě by nebylo tak snadné najít eparchiálního biskupa, který by projevil tolik vstřícnosti, shovívavosti a trpělivosti, jako jsme to viděli u nás. Jinde by byli biskupové s takovými nepokornými duchovními rychle hotovi, protože který eparchiální biskup může potřebovat ve svém eparchiálním duchovenstvu ohniska odporu a vzpoury? Za zmínku jistě stojí, že většina těchto duchovních byla propuštěna jen z pracovního poměru, ale nebyla suspendována. Mohli tedy odejít kamkoliv a sloužit dál, což nejméně jeden z nich využil (pokud si od eparchie vyžádal kanonický propouštěcí list, bude jistě přijat do církevních služeb někde, kde budou církevní poměry dle jeho představ).

Suspendován byl bývalý zlínský farář, a to nikoliv za svou "věrnost synodu", jak to s oblibou vykládá, ale za to, že se postavil do čela vzpoury, která vyhnala eparchiálního biskupa, na kterého posléze podal trestní oznámení. Hnát svého biskupa na policii a nechat ho vláčet po výsleších, to je chování neslučitelné s duchovenskou morálkou. Takové jednání si musí duchovní dobře rozmyslet. Pokud by se omluvil, biskup mu byl připraven odpustit, ale on si za svým jednání stojí. Může být takový člověk knězem, který vede své stádce ke Kristu? Třeba s časovým odstupem nahlédne, že si nepočínal správně, třeba duchovně i lidsky dozraje (a dokončí si své teologické vzdělání), a pak se mu může ještě někdy otevřít cesta zpět ke kněžské službě...
Poslechněte si, jak odůvodnil tento kněz, bývalý "správce eparchie", že začal za své éry (2014) s procesem propuštění těch duchovních, kteří ve shodě s ekumenickým patriarchátem neuznali prešovskou volbu metropolitu za ústavní a kanonickou, a při bohoslužbách nevzpomínali jméno vl. Rostislava. Tedy propouštění duchovních, kteří se (řečeno jeho dnešními slovy) ničím neprovinili, jen zachovali věrnost a poslušnost svému eparchiálními biskupovi. Zde jsou slova tohoto "správce eparchie": "U kteréhokoli jiného zaměstnavatele by byla naprosto nemyslitelná situace, kdy by si zaměstnanci dle své libovůle vybírali, zda své nadřízené budou respektovat, či nikoli. Obdobné chování by kdekoli jinde vedlo k okamžitému rozvázání pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně..." (Podepsán: prot. Petr Klokočka, eparchiální správce olom.-brněnské eparchie, 26.10.2014; citace z bývalého oficiálního webu olomoucko-brněnské eparchie) Rok poté je to právě tento "eparchiální správce", s hloučkem svých sympatizantů, kdo si vybírá, zda bude respektovat své nadřízené. Sám se tím dostává do toho, co nazývá "nemyslitelnou situací". Jenže v textu petice je biskupova jediná možná reakce na dlouhodobý odpor vůči přímému duchovnímu i zaměstnaneckému nadřízenému nazvána "bezprávím".

Když hodlal rozvazovat pracovní poměr bývalý kněžský "správce eparchie" (který zde vládnul v rozporu s kánony i ústavou), tak to prý bylo v pořádku. Když to činí kanonický (a v současnosti i Rostislavovým synodem znovu uznaný) eparchiální biskup kvůli úporné vzpouře několika duchovních, kteří svým jednáním poškozovali církev i své farnosti, tak je to "bezpráví"?
* * *

Vyberu sem ještě jeden úryvek z textu petice: My a ani naše děti nemůžeme přistupovat ke svaté tajině Eucharistie. Nám věřícím, kteří se snažíme žít v duchu pravoslavných tradic, je tak de facto znemožňován liturgický život...

Tak tedy abychom se z textu petice vrátili do reality. Většina farností se vzbouřenými duchovními, a kvůli tomu postižených výpovědí, vytváří věnec církevních obcí kolem Hrubé Vrbky. Začněme od jihu. Zde jsou to dva kněží - ze Znojma a z Třebíče - kteří se rozhodli raději opustit své farnosti, než aby se smířili s vladykou Simeonem. Zanechali po sobě opuštěné a někdy i vylidněné chrámy. V obou se už zase slouží pravidelné bohoslužby a připravují se tam noví duchovní na místa duchovních správců. V Třebíči se slouží každou neděli, ve Znojmě zatím jen každých 14 dní.

Bohužel právě ze Znojma dojíždějí někteří věřící kamsi na nekanonické bohoslužby a svou církevní obec opustili (za což jim vůdcové povstání tleskají - podivuhodné pojetí teologie církevní obce). Je to jejich volba, ale nevydávají tímto chováním příliš dobré vysvědčení svému bývalému duchovnímu správci. Někdo by z toho mohl usuzovat, že je svou pastorací neučil v pravoslavném duchu, a místo ke Kristu je vedl k sobě. Každopádně byli nedostatečně vyučeni vztahu ke své místní církevní obci, která má být jejich duchovním domovem bez ohledu na to, kdo tam slouží.

Pak je tu farnost ve Zlíně. Konání pravoslavných bohoslužeb ve zdejší pravoslavné kapli se zde snaží znemožnit jistí věřící (zřejmě napojení na suspendovaného duchovního správce, bývalého "správce eparchie", o němž už byla výše řeč). Strhávají oznámení o bohoslužbách nebo naši vývěsku přelepují. Zato se zde provádějí nekanonické bohoslužby v bytě bývalého duchovního správce - za účasti berounského biskupa. Co na to říci?

Bývalý zlínský duchovní si na svém webu nejprve stěžuje na "neuvěřitelnou aroganci současných olomouckých církevních manažerů (tím myslí biskupa, eparchiální radu a její úřad; pozn. moje), se kterou nejen, že uloupili majetek církevní obce (majetek má církevní obec dál, nikdo jí ho neukradl; jen její minulý kněz byl odvolán; pozn. moje), na jehož pořízení a budování nemá eparchiální ústředí ani ty nejmenší zásluhy (nevím, jaké přímé zásluhy by na tom mělo církevní ústředí mít; od toho tam přece ustanovilo a platilo místního duchovního, aby se o obec staral a o její majetek pečoval; pozn. moje), ale dokonce do odvolání zrušili ve zlínské obci konání bohoslužeb (viz k tomu v dalším odstavci). Bezprecedentní zvůle, kterou takto současné eparchiální pseudovedení projevilo, hluboce otřásla city zlínských pravoslavných věřících, kteří tak ztratili jakékoli poslední zbytky důvěry v bývalého olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona a v jeho úmysly týkající se hledání možného smíření a pokojného řešení současné vnitrocírkevní krize (z toho, jak se zlínský autor citovaného webu choval k vladykovi Simeonovi, je zřejmé, že o žádné smíření neměl tento duchovní zájem ani před tím; už dříve mu veřejně vzkázal: vlastně jste tu nikdy nebyl eparchiálním biskupem; pozn. moje). Přítomní účastníci farního shromáždění proto jednomyslně vyjádřili své přání do budoucna již v žádném případě – nehledě na jakékoli možné budoucí řešení krize v Olomoucko-brněnské eparchii – nespojovat osud zlínské církevní obce s vladykou Simeonem." (Citace z oficiálního webu zlínské farnosti, jehož redaktorem je bývalý zlínský kněz - stav v září 2015) Z toho vidíme, že ve Zlíně dlouhodobě absentuje jakákoliv dobrá vůle k usmíření s eparchiálním archijerejem, kterého vlastně prohlašují za "bývalého". Zároveň nám dávají tyto citace nahlédnout do myšlenkového světa vzbouřenců.
Ve mně to celé vyvolává dojem, že za vším stojí letitá osobní averze (hraničící s nenávistí) bývalého duchovního správce vůči každému eparchiálnímu biskupovi (kdysi proti vladykovi Kryštofovi, dnes je namířena vůči vl. Simeonovi a příště...) Rukojmím těchto osobních duševních problémů bývalého svého faráře se stali zlínští věřící.
Zatímco tedy v únoru 2015 hořekuje bývalý farář, že ve vyklizené zlínské kapli nesloužíme bohoslužby, tak už po měsíci (v březnu t.r.) zakazuje svým věřícím, pod nejstrašnější hrozbou označení za schismatiky, účastnit se na bohoslužbách, které tam máme sloužit. Bývalý správce nás totiž veřejně prohlásil za "rozkolníky" a naléhavě varuje na veřejném webu "své" věřící před smrtelným hříchem účasti na liturgiích, které má ve Zlíně sloužit vladykův duchovní. Zlínským věřícím víceméně vyhrožuje věčným zatracením, resp. že půjdou do pekla, když přijdou na naše bohoslužby. Snaží se je vyděsit totiž tvrzením, že by tím opustili Církev a zmocnil se jich ďábel. Viz citaci z dalšího jeho článku uveřejněného pod titulkem: „Důležité upozornění – v kapli sv. Ivana Českého (ve Zlíně) se mají konat rozkolné bohoslužby, kde tento kněz mj. píše: "Jsem nucen vás upozornit na skutečnost, že tyto bohoslužby nebudou sloužit duchovní, kteří by byli v jednotě s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku, ale duchovní, kteří jsou účastníky rozkolu zaneseného do naší církve bývalým arcibiskupem Simeonem... Rozhodně není nedůležité, abychom se svou účastí na rozkolných shromážděních či bohoslužbách sami nestali účastníky rozkolu. Rozkol je totiž strašlivým hříchem, skrze nějž ďábel „odchytává lidi ze samotné Církve, a když se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi (satan) opět rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli“, neboť rozkolníci sami sebe stále nazývají křesťany, a přestože bloudí „v tmách, myslejí, že chodí ve světle“ (sv. Kyprián Kartagenský). Je to tak vážný hřích, že o něm svatí otcové soudí, že rozkolníci jsou odsouzeni k záhubě již dávno před Strašným soudem, neboť svou účastí v rozkolu se zbavují duchovní ochrany Církve. Naše církevní obec se na svých posledních mimořádných farních shromážděních rozhodla, že nechce být součástí současného simeonovského rozkolu v naší církvi. Musíme proto nyní strpět, že naši vlastní kapli zabrali a uzurpují rozkolníci, a my musíme sloužit v provizorních podmínkách." (Citace z oficiálního webu bývalého zlínského faráře - stav v září 2015) Vypadá to, že věřící ve Zlíně jsou zdejším knězem systematicky fanatizováni.
Pak je tu další farnost, jejíž kněz odmítl všechny nabídky ke smíření s eparchiálním biskupem. Tato vesnická farnost byla sice formálně a papírově evidována, ale zůstala i po několika letech svého trvání do jisté míry rodinnou záležitostí; sloužilo se zde v kapli, která vznikla adaptací půdy v soukromém domě bývalého duchovního správce. Kněz pochopitelně může mít svou rodinnou kapličku a případně si do ní pozvat své hosty, ale nebývá obvyklé považovat to za farnost a vyplácet knězi kněžský plat za to, že si doma slouží bohoslužby. (Uzavření pracovního poměru s pobíráním výplaty má být v souladu s pravidlem - konání bohoslužeb v církevních objektech či pověření rozsáhlými misijními úkoly apod.) Kromě rodiny a věřících z jiných farností se zde scházel velice úzký kroužek místních věřících. Proto se navrhuje její sloučení s některou z okolních skutečných farností.

Byl učiněn pokus zachovat tuto farnost alespoň jako filiálku a zachránit zdejšího duchovního pro další službu. Proto dostal pověření služby (alespoň občasné) na opravdové městské farnosti, kterou má v dosahu a kde ho biskup potřeboval. Mohl tak sloužit střídavě u sebe doma a ve své nové farnosti. Kněz to však odmítl a ustanovující dekret vrátil.
A už zbývá poslední farnost, jejíž bývalý kněz odmítl vladyku Simeona a koná prý nějaké nekanonické bohoslužby ve svém soukromém domě, kam převádí místní věřící. V Hodoníně zatím bývalý kněz nepředal církvi chrám - nyní se termín posunul dokonce až na polovinu října. Tak jak tam máme uspořádat konání bohoslužeb? Věřící jsou tam zváni do soukromých prostor, které jsou nepravdivě prohlašovány za hodonínskou faru, tedy církevní objekt (to je téma, o němž zatím pomlčím). Řešení majetkových záležitostí je zde stále pod otazníkem. Jestli se naší církvi nakonec podaří vstoupit do hodonínského chrámu, pak tam samozřejmě budou zajištěny řádné kanonické pravoslavné bohoslužby i pro hodonínské věřící.

Zdá se mi, že si i zdejší kněz tak trochu vytváří sektu svých oddaných přívrženců. V poslední době stal populární tím, že svého kolegu, který se odmítl smířit s vladykou Simeonem, velebil na internetu za to, že "nepodepsal pakt s ďáblem". Řekni sám, milý čtenáři, vyjadřuje se takto kněz o biskupovi? Jak ohodnotit takové výroky kněze z hlediska povinné poslušnosti biskupovi, kterého navíc v té době uznává i synod, jímž se onen zlostí zatemněný kněz zaštiťuje?

Jsem přesvědčen, že za tím vším je opět jen dlouhodobá nenávist k některým vladykům; řada z nás ho slyšela dštít oheň a síru na jisté příslušníky dřívější generace biskupů. Na kněžském shromáždění, které jako tzv. "správce eparchie" pořádal prot. Petr Klokočka (r. 2014), prohlásil hodonínský farář před všemi, že kdyby zde měl dál být eparchiálním biskupem vladyka Simeon, tak mu na stůl položí klíče od hodonínského chrámu a sloužit pod ním nebude. Jak zvláštní chování kněze k biskupovi, který ho vysvětil, zaměstnal a požehnal založení, ustanovení a registraci jeho farnosti, světil pro ni chrám atd.! Motivy tohoto kněze jsou po církvi známé a jsou čistě osobního charakteru (čili žádnou teologii ani kánony v tom nehledejme).
Nakonec je potřeba zmínit ještě jednu ze tří ostravských farností, ale tam se podle dostupných informací chrám již otevřel pro bohoslužby a slouží se tam.
* * *

Vím, že se někomu bude asi zdát příliš příkré, když se použije ostré teologické označení tohoto myšlení a praxe: je to typická ukázka sektářství. Chápu, že se ve vypjatých situací lidé mohou zachovat i takovým způsobem, na který později nejsou hrdí. Případně může být jejich jednání ovlivněno nedostatkem informací či vzdělání. Pokud někdy zrevidují svoji praxi a výroky, pak je jistě na místě projevit pochopení a přijmout jejich pokání. Zatím však vývoj dospěl k tomu, že s využitím sektářských praktik je u nás udržována skupinka "posledních věrných", která se schází na Hoře sv. Klimenta - a do ideologického arsenálu vůdců, jak jste se mohli přesvědčit a dočíst z jejich projevů, patří strašením rozkolem, ďáblem a odpadnutím od Církve. Z jejich postoje lze usuzovat, že podle jejich mínění prakticky celá olomoucko-brněnská eparchie už propadla ďáblu a že stojíme mimo Církev naopak právě my, kteří na shromáždění na Horu či na bohoslužby na faru-nefaru do vesnice u Hodonína nejezdíme.

Zřejmě proto "hlavní katakombní guru" ve svém "poselství synodu" prohlašuje, že se jeho věřící nemohou účastnit bohoslužeb a je jim znemožněno přijímat svaté Tajiny. Rozumí se tím přijímání těch jediných správných a platných Tajin, které vysluhuje někdo z příslušníků sekty? Nebo si lze jejich chování vykládat jinak? Ale jak? Jak chápat jejich stížnost na nedostupnost bohoslužeb, když se v jejich městě slouží?, nebo když oni sami aktivně brání našim duchovním ve vykonání bohoslužeb? Jak jinak rozumět jejich umanutému stěžování než, že neuznávají jiné bohoslužby a Tajiny kromě těch, které vykonávají ti, co (řečeno jejich slovy) "nepodepsali smlouvu s ďáblem". (Tím myslí eparchiálního archijereje?) Připouštíme, že za takovou liturgií si tedy opravdu musí ctitelé svého vůdce dojíždět do soukromých domů či vylézt na nějakou horu.

Naši normální pravoslavní věřící se pochopitelně mohou účastnit "obyčejných pravoslavných" bohoslužeb a přijímat svaté Tajiny v Třebíči i ve Znojmě. Ve Zlíně se povstalcům doposavad dařilo bránit nám v konání bohoslužeb. V Hodoníně se vinou průtahů při předání chrámu zatím bohoslužby také nekonají. Tak jak máme v těchto dvou obcích zajistit konání bohoslužeb? To by nám mohl někdo z Hory sv. Klimenta vysvětlit.

Tohle všechno ale vůbec nemuselo být, kdyby sami tito duchovní nevypověděli svůj slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji a nebrali na sebe odpovědnost za uspořádání vztahů biskupů v synodu, což kněžím vůbec nepřísluší. Mohli si dál spravovat své farnosti a sloužit ve svých farních chrámech.

* * *

Je to bolestné psát takové řádky. Řada z těch duchovních, kteří se propadli do tohoto pomatení, mi byla velice blízká. Neztratil jsem jen spoluslužebníky a kolegy, ale i několik přátel. Býval jsem kdysi tak šťastný, že zde právě oni. Myslel jsem si, že nám kyne doba společného budování a práce ve vzájemném porozumění a se stejným cílem. Jenže přišly restituce a několik lidí na ně dostalo zálusk. Peníze jsou kořenem všeho zla, praví Písmo. K tomu se přidalo pár dalších faktorů, z nichž ani jeden by sám o sobě nemohl napáchat příliš škody, ale všechny dohromady měly zkázonosnou sílu. A pak - jako když někdo mávne kouzelnou hůlkou a vše je v troskách. Jak je to všechno, co máme v církvi, křehké!

Zvládnout takovou situaci, která otřásla naší eparchií, je těžké. Myslím, že mnozí z nás do poslední chvíle věřili, že mezi vzbouřenými duchovními nakonec zvítězí rozum nad rozdmýchanými vášněmi. Prosil je vladyka Simeon, prosili jsme je někteří z nás, aby kvůli jednotě církve potlačili osobní výhrady (a přesvědčil jsem se, že za řečněním o synodu ve skutečnosti stojí osobní záležitosti), aby neopouštěli své chrámy a své věřící. K našemu žalu se tak ve většině případů nestalo. A tím nám dávají tito duchovní po svém odchodu pěkně zabrat. Dny našich životů utíkají v námaze, která vůbec nemusela být, a nezbývá už čas ani síly na budování církve. A co je nejhorší - pokud se vyplní už teď velice přesná proroctví posledních starců - poslední doba klidu byla u nás promrhána různými puči, vzpourami a tahanicemi o restituce, a do nadcházející éry jdeme oslabeni, vyčerpaní, rozhádaní a vnitřně rozklížení. Tak to se nám tedy opravdu povedlo!

Jenže - proč to vlastně píšu? Ti, co mají oči k vidění, toto všechno vidí a vědí. A jak se domluvit s těmi, kdo se domluvit nechtějí a možná už nějaká významná část z nich už ani není schopna domluvy? (Viz webová stránka zlínské farnosti.) Snad to sepisuji, protože doufám v dobrou vůli některých, o nichž se mohu domnívat, že by si zde třeba přáli něco jinak, než momentálně je, ale zároveň pochopí krajní nutnost uklidnění našich církevních poměrů. Jinak by se mohlo stát, že zde budeme bojovat až do úplného zničení všeho a nezbude zde nic, co by bylo možno pokračujícím sporem získat.












Zobrazit příspěvek č. 1087 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2015
Na okraj nově otevřených odsuzovačných webů

Skandály a pohoršení

Byly otevřeny nejméně dva nové "církevní" weby, které působí dojmem, že jsou to kanály do pekla. Nejen kvůli pochybné kvalitě informací, ale především kvůli plameni zloby, který z nich sálá.

Vzpoura proti sousednímu biskupovi už vzplála. Ano, již další vzpoura, resp. zase jeden pokus o puč. Už třetí biskup, který se dostal na seznam jisté skupinky jako kandidát na likvidaci. Tři biskupové za poslední dva roky. V hlubokých "katakombách" ukrytí anonymové, kteří nestojí ani na takové morální výši, aby se za své názory a činy zaručili svými jmény, vyvrhli z podzemí svůj jed na dalšího archijereje. Dokonce připojili i jeho fotografii a zveřejnili vybrané dokumenty z církevních úředních archivů. A rovnou vynesli nad archijerejem rozsudek. Podlost takového jednání nám bere dech. O teologické úrovni jejich počínání je zbytečné se bavit. Jediné, co může církev proti této katakombní chobotnici činit, je semknout se kolem svého archijereje. Když je stabilita církevního společenství v ohrožení, měli by všichni, kteří jsou k tomu duchovně a duševně ještě způsobilí, přijmout odpovědnost za další směřování této malé církve, zapomenout (alespoň na čas) na vzájemnou kritiku či druhořadé námitky, a držet při sobě a při biskupovi, kterého jim Bůh poslal. Je tu ještě tolik lidí, kteří pevným morálním postojem ubrání církev, nebo se opravdu propadneme do plesnivých "katakomb" intrik a kanálu pomluv?

Společným znakem všech zdejších vzpour, který by měl být dostatečně výmluvný, je skutečnost, že se bouří ti, kteří v církvi ještě nic (nebo skoro nic) nedokázali, proti těm, kteří pracují pro církev celý život. Nevzdělaní se vždy snaží pohanit ty, kteří něco vědí. Ti, kteří se koupou v kalu nečistot, hříchů a vášní či pochybných skutků, hledají smítko na jiných. Kdo má v oku trám, chce vyjmou třísku z oka bratra (Mat 7,4-5). A tak bychom mohli pokračovat... Je to smutné, ale tak to asi na světě chodí, a tak to prostě musí být.

* * *

Zdá se mi, že se někomu (skrývajícímu se v hluboké digitální anonymitě) stýská po chaosu, který byl v pražské eparchii před zvolením a ustanovením vladyky Michala. Kolik škody na církvi napáchala tato doba zmatku a nejistoty! Komu může vyhovovat její návrat? Jedině tomu, komu se nejedná o církev, ale o vlastní zájmy.

Což se však tito lidé nezastaví před ničím? O svém biskupovi na veřejných webech píší články, že je to podvodník a lhář. Nestydí se, zasvěceně se vyjadřovat o jeho dávných rodinných poměrech - a to včetně hloubkové sondy do jeho bývalého manželství. Při čemž si přisvojují právo kanonického soudu a posuzování jeho mnišství, zda je platné či neplatné. To je tak trapné, že to nelze vysvětlit jinak, než neuvěřitelnou záští a zoufalou touhou vyhnat pastýře z jeho funkce. Zloba a hříšné touhy zatemňují mysl. Asi proto jim nevadí, že jejich bulvární "investigace" a prohrabávání církevních archivů (včetně nedovoleného zveřejňování osobních dokumentů a korespondence) svým duchem připomíná ze všeho nejvíce středověkou inkvizici.

* * *

Co je ještě horšího, než vyvolávání skandálů v církvi?

»Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.« (Matouš 18,6-7) Ten, kdo chce pohoršit věřící a vyvolat skandál, si dokáže na každém něco najít.

Takový člověk, jehož by při troše zlé vůle nebylo možno skandalizovat, snad ani nežije. Zažili jsme to nedávno, když byl v Řecku nějakou dobu vězněn v žaláři dokonce i takový svatý člověk, jako igumen monastýru Vatoped. A to za snaživého přičinění specifického typu novinářů, kteří čmuchali, kde mohli i nemohli, aby ho obvinili, z čeho se jim zachtělo.
Pohoršení, čili dle řeckého textu "skandály" nebo ze slovanského textu bychom mohli přeložit jako "svody", patří mezi nejhorší zla, s nimiž je nám zřejmě zde určeno se střetávat. Možná se jedná o druh pronásledování církve. Je to jedno z těch sít, jimiž nás satan přesívá jako pšenici.

Kdyby si katakombníci chtěli počínat církevně, podali by své pochybnosti k synodu. Kdyby milovali církev, zdrželi by se veřejného poškozování církve. Jenže od dob skandalizace vladyky Kryštofa se u nás zabydlela stále replikovaná metoda - medializace. Jedna "láskyplná" režizérka už prý zapojila do "honu na biskupa" své kolegy novináře. Z takové "lásky" zamrazí.

Je zajímavé, že právě tito skandálníci za jiných okolností vzývají synod a jedině synod a nic než synod. Stále útočí na někoho, o kom se jim zdá, že synod málo ctí. Nyní, když by jediným řádným církevním postupem bylo obrátit se se stížností na domnělé problémy svého biskupa na synod, tak synod úplně obešli a nekanonicky ignorovali. Místo toho zvolili cestu násilí, snažíce se starého člověka, který má své nemoci, uštvat mediálním tlakem. Inu, láska má (jak vidíme) mnoho podob.

Právě oni jsou zde těmi, kteří nejhruběji porušují kánony a podléhají nejtvrdším kanonickým opatřením. Vždyť za podobné činy ukládají Otcové na sněmech nejpřísnější tresty. Asi všichni tušíme, kdo za těmito skandalizačními weby stojí a mohli bychom je povolat, aby se přísahou na evangelium očistili od podezření. Jenže co když by křivou přísahou přidali ke svým dosavadním hříchům další strašný hřích, z něhož by se už nemohli očistit zpovědí? Takže raději budeme jejich zlovolné kampani čelit argumenty a apelací na svědomí a rozum, než abychom jim přitěžovali na soudu Božím.

* * *

Do své kampaně zapojili osvědčené psychologické postupy: např. lovec sám sebe představuje jako pronásledovaného a svou "lovnou zvěř" vylíčí jako hrozného draka, před nímž nás musí ochránit.

Pod takovými záminkami tito lidé neúnavně skandalizují biskupy. Pokud se vymýšlejí intriky proti biskupovi ve funkci - s úmyslem jej odstranit z duchovního úřadu - hrozí, že by to mohl být jeden z nejhorších typů skandalizace, protože je zacílen nejen na nějakou osobu, ale na hierarchu a potažmo tedy na církev, která je hierarchy reprezentovaná a pastýřsky vedená.

Vyjádřil se k tomu i starec Paisij Svatohorec: "Buďme pozorní, abychom nevyvolali problém v Církvi a nezveličovali případné nevýznamné lidské nepořádky, neboť by tím mohlo vzniknout největší zlo a radoval by se Zlý (tj. ďábel) ... Bohužel mnozí dnes vyvolávají bouře v Matce Církvi ... Někteří se zabývají kritizováním druhých, ale nikoliv společným dobrem. (Kriticky) sledují druhé lidi více, než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně a krutě "smetli". A přitom, kdyby sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví (pomlouvači) páchají veliké zlo, protože - za prvé - obžalovávají (tj. odsuzují) bližního, a - za druhé - snižují ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají do duších nemocných ztrátu víry, nebo je pohoršují (tj. vytvářejí skandály). Kdo by mohl ospravedlnit jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? ... V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni ji poskytují své služby ... všichni jsou povinni vzájemně snášet nejen duchovní charaktery ostatních, ale i nemoci každého. Bohužel někteří kladou vůči druhým nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli stejný duchovní charakter, jako mají oni..." (Z výroků sv. starce Paisije; z chystaného překladu)

Ti, co pořádají skandály a pohoršení, nemohou vstoupit do Božího království, jak vysvětluje Písmo: »Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.« (Matouš 13,40-42) »Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?« (1 Korint 6,9)

Můžeme se však za tyto lidi stále modlit a doufat, že učiní pokání, aby je nepotkal takový osud. Bez změny myšlení a očištění srdce není duše takových lidí totiž sourodá s kvalitami nebeského království. Zřetelně to vidíme už zde v církvi. Je to jeden z aspektů církve - zde se ukazuje jednak, jaký kdo je, ale také, kým se stává a co v něm nakonec převládne. To je velice důležitá vlastnost církevního prostředí - především pro člověka samotného, aby se mohl vidět jako v zrcadle a ještě před svým koncem sebrat síly a změnit se. Nad těmi bratry, s nimž to jde od špatného k horšímu, je potřeba zaplakat a modlitbou se pokoušet vyprosit jim u Boha ještě nějakou možnost k nápravě... (To rozhodně neříkám s jakoukoliv ironií - vždyť není nic smutnějšího než vidět, jak se zlobou kazí lidská duše do podoby skoro démonické. Myslím na to, jaké štěstí má člověk, který se nikdy nemusel na něco podobného dívat.)

Možná by mohli biskupové vyhlásit celocírkevní modlitby a půst za duše bloudící ve lžích, zatemněné nenávistí a pořádající skandály. Chovám naději, že by jim společná modlitba církve pomohla k nápravě.



Pokání je pro nás všechny zatím stále ještě možné.

 









Zobrazit příspěvek č. 1086 jednotlivě

Administrátor --- 23. 9. 2015
Na webu orthodoxia.cz

Pár nových článků

Z překladatelského díla Michala Dvořáčka je na našem webu další článek: Bedlivá péče starce Georgia Grigoriatského o monastýr a misijní záležitosti.

Vaší pozornosti se doporučují i dva vzpomínkové články o nezapomenutelných zesnulých duchovních naší církve: prot. Miroslavovi Mužíkovi a prot. Alexandrovi Novákovi.







Zobrazit příspěvek č. 1085 jednotlivě

Administrátor --- 22. 9. 2015
16. NEDĚLE PO 50nici; o svěřených hřivnách

O hřivnách a závistivci

Podobenství, která Pán Ježíš pronášel, jsou často převzatá z reálií obyčejného života nebo z obecně známých společenských událostí či zvyklostí. Kromě jiného to má pro kazatele tu výhodu při výkladu, že může se může nad těmito fabulacemi zamýšlet na různých úrovních či si příběh otáčet tak, aby na něj mohl hledět z různých stran. Tím vznikají někdy zajímavé průniky do významu vyprávění, nečekané možnosti výkladu a potažmo lze odtud načerpat všelijaká v příběhu skrytá poučení.

Jedním z nejbohatších zdrojů celého spektra úvah se zdá být dnešní podobenství o hřivnách. Jeho osou je chování a osud toho, kdo zklamal očekávání svého pána, a se svěřenou jednou hřivnou nic nepodnikl. Zakopal ji. Z hlediska společensko-právního to bylo v té době zcela správné a chvályhodné jednání, protože zakopat svěřené jmění na místě, které bylo známo jen jeho držiteli, bylo považováno za spolehlivý a zodpovědný způsob úschovy.

Trezory ještě nebyly tak rozšířené, fabky a komplikované uzamykací systémy včetně elektronického zabezpečení - to vše je vynálezem současným a je to reakcí na skutečnost, že snad nikdy se ještě tolik nekradlo, jako dnes. (Kde jsou ty doby, kdy se auta nechávala nezamčená, nebo k relativně spolehlivému zabezpečení stačil zámeček ve dveřích a obvyklé používání klíčku k nastartování vozu; v současnosti bývá obyčejným standardem šest, sedm a více zabezpečovacích prvků.) Dříve kradli lupiči a obchodníci, zbytek společnosti kradl výjimečně. Dnes kradou tím či oním způsobem, přímo či nepřímo, loupeží či nepoctivostí, skoro všichni s výjimkou několika poctivců (možná je to tím, že tak velkou část společnosti tvoří obchodníci, čili překupníci, distributoři, prodejci, dodavatelé, transportéři, kšeftaři, bankovní pracovníci, dovozci, spekulanti...).
Když je v Ježíšově podobenství těžce kárán tento služebník, který se tak zodpovědně postavil k zajištění úschovy svěřeného stříbra, pak to tedy rozhodně není usvědčení z nepoctivosti, či lehkomyslnosti nebo lajdáctví při splnění úkolu opatrování cizího majetku. Nikoliv, ve hře je něco jiného.

* * *

Existují jiné tradiční výklady tohoto podobenství, které jsme zde jistě už někdy probírali. Dnes se pustíme do volného myšlení při pronikání do příběhu. Můžeme třeba hádat, zda ten, kdo dostal svěřenu jen jednu jedinou hřivnu, nepropadl závisti. Viděl, jak jeden služebník dostal deset hřiven, jiný dostal pět, ale on obdržel jen jednu jedinou. Možná to chápal jako křivdu a zmalomyslněl. Řekl si, že když pán tak málo důvěřuje v jeho schopnosti, nemá smysl, aby se o něco snažil. Nepochopil, že právě teď je ta doba, kdy se může osvědčit, ukázat, co dokáže, a získat v očích svého pána trochu více uznání a důvěry.

Jenže místo takových myšlenek se mu v hlavě stále jen honí závistivé úvahy, proč tamten dostal deset a tenhle pět, zatímco já jen jednu. Závist je hrozná vlastnost. Podle Otců je to nejbláznivější vášeň - člověk, který se nechá opanovat závistí, ze sebe před nebem i peklem učiní naprostého hlupáka. Zatímco ostatní vášně dávají člověku alespoň dočasnou a klamnou slast, tak závist nedává člověku vůbec nic, a navíc mu vše bere.

Závist ochromuje vnitřní tvořivé síly v člověku. Závisti propadlá lidská duše není s to nic vytvářet, jen ničit. Má-li člověk možnost, tak kvůli závisti spíše uškodí druhému člověku, než aby sám vytvářel nějaké hodnoty. Spíše bude kazit někomu práci nebo mu ji znemožňovat (když mu to jeho postavení umožňuje), než aby sám udělal něco jiného a lepšího. Lidské nitro závist uvádí do stavu vnitřní destrukce a zpustošení. Je to vskutku démonický stav - vždyť démoni nic netvoří, ale jen ničí, a vše kvůli sžíravé závisti vůči člověku či nepadlým andělům.

V tom služebníkovi z dnešního evangelia pracovala závist, ale skrývala pod maskou oddané a pečlivé služby pánu, jemuž se služebník snaží podkuřovat. To pán samozřejmě prohlédl, a proto tak přísně potrestal svého služebníka jako toho, kdo nejenže nepracoval, ale ještě se přetvařoval a svou neschopnost vydával za ctnost.

Zde se nám výklad pomalu překlápí do oblasti, kterou mívá Pán Ježíše ve svých vyprávěních zvláště na mysli, - tj. do vztahu mezi člověkem a Bohem. Závist nás činí podobným démonům a způsobuje, že ztrácíme Boží podobu. Kdo se vydá po této cestě ztratí nejprve schopnost porozumět Božím záměrům. Posléze se naplní hořkostí a jeho myšlení je ovládáno bolestí churavějícího srdce. A nakonec úplně ztrácí schopnost lásky. Lidi i Boha používá jen za nástroj ke splnění svých závistivých cílů. Závist nepřipraví člověka o víru - tento druh vášně je pozorouhodný tím, že v nás nezničí víru. (I démoni věří - a třesou se, jak praví Písmo.) Jenže naši víru znehodnocuje, protože lidské nitro, spalované temným plamenem závisti, ztrácí bohopodobnost. Tím dochází i ke zvrácení modlitby. Modlitbu závistivého člověka Bůh neposlouchá, ale místo Boha si ji bere ďábel. Své ke svému, že?

Mnozí zřejmě znají ten vtip - modlitba závistivcova: "Bože, dej ať sousedovi taky chcípne koza." Je to samozřejmě jen vtip, ale nese v sobě nějakou výpověď o absurdním duchovním stavu závistivého věřícího.

* * *


On dostal deset balónků, a já jenom jeden :-(

 
O závisti je známo, že vede člověka k používání dokonce i krajně zavrženíhodných prostředků k tomu, aby se pomstil tomu, komu závidí. Za co se chce pomstít? Ani sám neví. Za bolest v srdci raněném závistí. Prostě se mstí úspěšnému za jeho úspěch, moudrému za jeho moudrost, oblíbenému a uznávanému prostě za to, že vůbec existuje.

Jak je psáno v evangeliu, Pána Ježíše Krista vydali velekněží Pilátovi ze závisti. "Závist bledá, zkázu druhému hledá," říká přísloví. Podle velkopátečních posvátných hymnů se vydáním Krista na ukřižování židé provinili hříchem nevděčnosti vůči tomu, kdo jim dobro činil. Nevděk a závist kráčejí vždy ruku v ruce. Vidíme to v naší církvi - u samých kořenů současné krize je mj. závist vůči hierarchovi, jemuž se mnohé podařilo a měl úspěch. A to malí lidé neodpouštějí. Odpustí vám nezdar i neschopnost, protože si z nich mohou učinit podstavec pro svou osobu. A vedle neschopného člověka může vyniknout i malý člověk - malý svým srdcem, svou úzkoprsostí, svou nepřejícností, svým egoismem. Jenže vedle schopného vůdce společenství si malí lidé připadají ještě menší. A tak toho, kdo nad ně vynikal, pomluvili a zorganizovali převrat. Nezastavila je ani skutečnost, že to byl jejich dobrodinec, kterému vděčí za vše. Závist a nevděk, to je společný jmenovatel toho, co se u nás stalo a čeho jsme zde byli svědky.

A pokud to sami věřící skrze věrnost církevnímu řádu a úctu k eparchiální hierarchii nezastaví, bude se to opakovat znovu a znovu. Už jsou tu zase lidé, kteří se snaží z nějakých kanálů skandalizovat sousedního hierarchu, zpochybňovat, usvědčovat. A (jaký div!) nepoužívají při tom řádné kanonické cesty, při které za případným podezřením z nějakých pochybení může následovat podání neveřejné stížnosti k synodu či vyvolání církevního soudu. Jenže to by žalobci museli používat důkazy, které obstojí. Protože takové důkazy zřejmě scházejí, tak se používá cesta veřejné skandalizace, manipulace a vytváření vzpoury. V takových chvílích, kdy někdo otřásá pilíři církevní struktury, je důležité, aby si sami věřící dokázali uvědomit, že veřejné (či dokonce medializované) obvinění (neřku-li urážení) osob v církvi je zavrženo svatými Otci. Veřejné přetřásání negativních osobních vlastností či nesprávných skutků nějaké církevní osobnosti lze snad pochopit v případě předvolební diskuse v církvi, ale pokoušet se smést již řádně ustanoveného hierarchu z jeho postu, a to ještě ke všemu za pomoci veřejného a mediálního obviňování ze skutečné či domnělé nemravnosti, je na mravní úrovni hříšné a na rovině kanonické je to zločinné. Poškozuje se tím celá církev, a proto je za normálních okolností takový způsob necírkevního chování vyšetřován a případně trestán.

Vidíme, jak hroznou sílu má závist spalující lidské srdce. Dokáže rozvrátit i církev. Nezastaví se před ničím. Dokonce s oblibou využívá předstírání zbožnosti. Takže kdykoliv cítíme k někomu z bratří a sester nepřízeň a odmítavé rozpoložení v srdci, pak bychom měli začít pochybovat o upřímnosti své zbožnosti.

Jeden z kořenů závisti je nedostatek vděčnosti. Nevděk je opět jedna z nejhorších lidských vlastností. Odsouzení tohoto žalostného hříchu je skryto i v Desateru - ctít budeš otce svého a matku svou. Vztahuje se pochopitelně i na duchovní rodiče - a to tím více, čím význam duchovního převyšuje vše tělesné. Nejsmutnějším jeho projevem pak bývá nevděk vůči knězi či kmotrům, a kněze vůči svému světiteli. Je obtížné si představit, čím by mohlo být nevděčné chování ospravedlněno. Každopádně bývá na takovém chování něco jidášského a je v souvislosti s duchovním odumíráním takového nešťastníka. Asi všichni čtenáři cítí, že se tím opět letmo dotýkám i některých aspektů naší krize. Je to tak smutné téma, že raději je už nebudu rozvíjet a otočím list.

* * *

Jak krásný je pohled na člověka, který přijímá, co mu Bůh dává! Spokojí se s tím, co mu život přinesl, a s pozicí, do níž ho "osud" postavil. Krásný je pohled na takového člověka, protože v něm nacházíme vnitřní mír, radost a vyrovnanost. Zatímco závistivec je plný neklidu, neustále si na něco stěžuje, někoho přesvědčuje o své pravdě a něco proti někomu kuje. Je to nemocný člověk. Shlukují se kolem něj lidé podobně nemocní a nenaplnění či neklidní, jako je on sám. Toho všeho jsme zde byli svědky. Nic pěkného to nebylo.

Naopak vděčný člověk se stále raduje, a vždy nachází důvody k vděčnosti Bohu i lidem. Děkuje za každý den. Je krásné a inspirativní takového člověka znát a být mu nablízku. Jeden takový anděl v těle může vědět o Bohu více, než celá teologická škola plná učenců.

Dnešní čtení nás přivedlo až sem - k myšlence na duchovní povinnost vděčnosti. A to především vůči Bohu, ale zároveň i vůči lidem. Měli bychom přijímat, co nám život přináší, nereptat, ale vidět ve všem Boží péči o nás. Někdy se nás Bůh pokouší přivést k sebepoznání i skrze nedostatky a třeba i hříchy okolních lidí. „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28). A tak se snažme - ač je to někdy těžký zápas se svým egoismem - vykřesat v sobě trochu té vděčnosti i za těžkosti, které nám způsobují naši drazí bližní a bratři.

A na úplný závěr o něčem pěkném - o pokoře:

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

(Jiří Wolker: Pokora)



P.S.
Výzva k vděčnosti v sobě obsahuje i biblické volání k tomu, abychom za všechno Bohu děkovali. »Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.« (1 Tes 5,18) Tedy děkuji ti, Bože, za tu jednu hřivnu, a děkuji i za půl hřivny. Ostatním dej mnoho darů, aby ti mohli přinést více užitku, já budu navěky dobrořečit za to, že o mně víš, a více mi už netřeba - kéž je navždy požehnané tvé jméno!

Na toto téma přeložil náš hypodiákon (jemuž tímto děkuji!) článek od archimandrity Daniela. Takže si můžete jako ilustraci v výše řečenému přečíst něco o vděčnosti: zde.











Zobrazit příspěvek č. 1084 jednotlivě

Administrátor --- 15. 9. 2015
Jak se ženy a muži stávají pravými velikány

K památnému dni Stětí Jana Křtitele

Příběh, který je v evangeliu (Mar 6,14–30) k tomuto dni podáván, je hrůzostrašný, až hororový, ale při tom zajímavý tím, že je sondou do hloubi našeho lidství - až k tomu, čím se kdesi v hlubinách odlišuje ženství a mužství - a jejich stín. V našich úvahách k tomutu tématu a dnešnímu svátku budeme čerpat z kázání sv. Jana Zlatoústého, které se nám dochovalo.

Nejsilnějším a nejstrašnějším je v našem příběhu obraz ženy - Herodiady. Právě na ní je ukázáno něco typického pro ženskou přirozenost. Jak praví sv. Jan Zlatoústý, žena je stvořena tak, že se může stát největším z lidí nebo nejhorším z nich. Tento fascinující potenciál, který v sobě samotný princip ženství ukrývá, je ve svém nejkrásnějším květu vidět na osobnosti přesv. Bohorodice, která je největší ze všech svatých. To bychom měli mít na paměti - nejblíže Bohu a největším v lidskosti i svatosti nebyl v celých lidských dějinách žádný muž, ale žena. Příklad této Nové Evy nám staví před oči pravidlo, které se někomu může zdát paradoxní, - že cesta vzhůru vede pro ženu skrze pokoru a poslušnost. Tím se stává každá žena velikou.

Obraz Herodiady nám naopak demonstruje, že touha po moci a vládychtivost dokáže ze ženy učinit to nejhorší, s čím se lze v lidském světě setkat. Tyto vlastnosti, které ženu úplně zničí - duchovně i morálně - a učiní z ní téměř démona, se mohou projevovat různě - prahnutím po vládě nad státem nebo společností či firmou, či jako touha někoho ovládat, s někým manipulovat. Žena může dychtit po panství nad mužem či si rozkoš vládnutí suplovat majetkem i jinými drahými věcmi, barevnými kovy a šatstvem nebo svou tělesnou krásou, kterou si s vynaložením neuvěřitelného množství energie, času a peněz pěstí. Dáma dokáže (s emocionální intenzitou pro muže nepochopitelnou) žárlivě soupeřit o prvenství v kráse s okolními "konkurentkami", klanět se své pohlednosti jako modle. Je politováníhodné, jak se sžírá bolestnou zlostí, když se této modloslužby adorující její krásu, neúčastní všichni z blízkého i vzdáleného okolí. (Podle jakési dávné legendy to byli démoni, kteří naučili ženy tajemství zkrášlování, kosmetiky a jiných tomu podobných dovedností.)

Dnes se pochopitelně už stala z kosmetiky běžná součást života a kultury naší společnosti, a nikdo v této zemi snad nehodlá ženám zakazovat líčit se, pokud chtějí. K dokonalosti nelze nikoho nutit. A šminky jsou při současném duchovním stavu lidí u nás tím posledním problémem. Nicméně na křesťanskou výzvu k pokoře a poslušnosti by pravoslavná žena slyšet měla. Vždyť je to výzva příkladu samotné Panny Marie.

1  ... vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním,
2  když uvidí váš čistý život v bázni Boží.
3  Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy -
4  nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
5  Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům. (1 Petrův 3,1-5)
Zde je načrtnut obraz ženského ideálu, který nespočívá ve vnější kráse, ale v tom, do jakého stavu přivede žena své srdce.
* * *

Pak v dnešním strašidelném příběhu vidíme dva muže: Jana Křtitele a Heroda. Jan Křtitel, úctyhodný pro mravní čistotu a svou spravedlnost. Herodes bezectný jako vladař i jako člověk kvůli své nespravedlnosti, neboť přestoupiv Boží zákon, žil ve smilstvu a nakonec míru svých nepravostí završil tím, že dal zavraždit toho, o němž věděl, že je nevinný a svatý. Co tyto muže přivedlo - jednoho ke spravedlnosti a druhého k nespravedlnosti? Jan na poušti přemohl své vášně, kdežto Herodes byl posedlý svými vášněmi, které jej zcela ovládaly, takže žil už skoro jako vepř. Vášně jsou pro muže původem pádu až na dno propasti nespravedlnosti. Zkrocení vášní však přivádí muže ke spravedlivému životu.

Proč spolu žili Herodes a Herodiada, ač to bylo nezákonné a národ to kritizoval? Bylo pochopitelně skandální, když vladař, od něhož se očekávalo, že půjde svému lidu příkladem, pošlapal Boží zákon, který byl principem národního sebeuvědomění a důvodem národní existence. Jenže Herodes bezhlavě toužil po smilstvu a Herodiada prahla po vládě. Oba přivedl jejich způsob života a myšlení téměř k zvířeckosti - Herodes je ovládán zvířecí bezuzdností v tělesných vášních, Herodiada posedlá duchem krutosti šelmy. Ženy hrozí ovládnout vášně duševní, např. vládychtivost, muže hrozí ovládnout vášně tělesné.

Muž pod vlivem přívalu vášně přichází o rozum. Každý muž to zná - jakmile se v něm probudí vášeň a narůstá, vypíná se postupně rozum a chování muže začíná být krok za krokem stále intenzivněji ovládáno vášní. Přesně to se stalo s Herodem, když před ním tančila Salome smilný tanec. Ztratil rozum a soudnost a nabídl jí vše, až do poloviny království. To může říci jen člověk, který je zdrogovaný nebo mu rozum zatemnila rozohněná vášeň.

Podlehne-li žena vášni mocichtivosti, stává se zlou. Její zloba se vymyká kontrole a stává se tím nejukrutnějším, co žije na zemi. Žena, která má od Boha nadání být zde tím nejněžnějším a láskyplným stvořením, dárkyní života, se proměňuje v naprostý opak těchto krásných vlastností. Náhle je z ní dravec, který jde chladně a promyšleně za svou kořistí. Proto Herodiada neváhá nastrčit svému "královskému choti" před oči svou svůdnou dceru a nechává ji předvádět se tak, jak se nesluší žádné ženě (natož dceři z vladařského rodu), jen aby ho dostala, kam potřebovala.

Podívejme se na jiný biblický příklad: Samson a Dalila. Samson, který měl už dříve slabost pro ženy, podlehl kráse Dalily a ovládla ho vášeň po ní, takže - ač to byl silák, bohatýr, obrovského vzrůstu, nejsilnější a nejudatnější z mužů, ztratil obezřetnost a nechal se Dalilou spoutat. Ten, komu dal Hospodin neuvěřitelnou fyzickou sílu, může být rozdmychanou vášní spoután jako slabý chlapec. Dalila prý také milovala Samsona, ale kvůli touze po penězích, pošlapala své city k němu, zradila ho a vydala nepřátelům.

Aby byly tyto zhoubné vášně přemoženy, musí se muž donutit spokojit se s jednou ženou a milovat jedině svou manželku. Překoná-li tím touhu po jiných ženách, může se stát spravedlivým mužem. Takový muž je způsobilý přijmout Hospodinova Ducha a dokáže se pak zachovat spravedlivě ve všech situacích, do nichž ho život přivede. Žena se musí naučit pokoře, přijmout muže za svou hlavu a poslouchat jej. Tato pokora ji povznáší ke svatosti a obdaří ji klidem a moudrostí. To je pro světské ženy jediná cesta do nebes. Pokora dá pak ženské modlitbě smělost a dokáže na Bohu vyprosit cokoliv dobrého.

Zároveň je překonání toho, co pro muže je "kamenem úrazu" a co je "kamenem úrazu" pro ženy, zdrojem radosti a skutečného štěstí. Bez pokory nedosáhne žena pokoje, a její srdce bude stále neklidné. Pramen blaha a uspokojení nachází totiž právě v pokoře. Muž zase v překonání touhy po smilstvu a cizoložství. Takoví lidé vnímají, že prožívají smysluplný život.

Tím, jak se ve společnosti rozmáhá smilstvo a nevěra, a všechny vášně jsou dovoleny, stává se narůstající část mužského pokolení nespravedlivá, loupeživá, zištná (korumpovatelná), bezcharakterní; slovo takových změkčilých mužů nemá žádnou váhu. A vládychtivé ženy, které se honí za kariérou, resp. našly větší zálibu v budování firmy či v dosažení vysokých manažerských pozic nebo v úspěchu, než v rození dětí a péči o ně? Co o nich říci, abychom je nezranili? Raději snad nehovořit. Často až příliš pozdě rozpoznají hořkost, která se skrývá na dně takového kalicha.

* * *

Před závěrem každého homiletického dílka by měla (dle klasické struktury) následovat tzv. aplikace, čili aktualizace tématu nebo jeho rozvedení do širších souvislostí. V naší současné církevní situaci se zacílení aplikace přímo nabízí.

Volání k pokoře není samozřejmě adresováno jen ženám. Žena má znát svou hlavu, kterou je muž, a muž má znát svou hlavu, kterou je Pán. Jedině v této hierarchické struktuře může manželství fungovat ke spáse obou, protože tak to odpovídá Božímu ustanovení. I v církvi platí - pro muže i pro ženy - že dobro sestupuje shůry na církevní život jedině, znají-li členové společenství svou hlavu. To znamená nepokrytecky uskutečňovat hierarchický princip církve. Když kněží ctí biskupa, věřící ctí kněze, kteří pak všechny vedou do Božího Království - muže, ženy i děti.

Avšak dnes máme v církvi dostatek herodů, kteří kvůli svým vášním (ať už je to pýcha vzpoury, nebo touha po penězích, prosazení své vůle nebo něco jiného), přestupují Boží zákon - Desatero, věrouku, tradici, kánony... Zmocňují se (ať už zvlášť či kolektivně) části pravomocí vrchního pastýře - a z biskupa si činí svou ovečku. A podle toho to se správou církve a jejím životem vypadá. Duch vzpoury a neposlušnosti, neshody a rozvrat. Jak to asi může dopadnout?

A ještě zpět k našim milým sestrám. Jeden ruský kněz, zamýšlející se v otištěném kázání nad událostmi kolem zavraždění Jana Křtitele, píše: "Mezi našimi křesťanskými ženami je také dost zlých herodiad, které nepřijímají poučení kněží, ale samy je chtějí poučovat. Jenže ať už je kněz jakýkoliv, je to Boží služebník oblečený do moci shůry. Dostávám celé balíky dopisů od špatných žen křesťanek, které nás, kněze, chtějí poučovat a dokonce vyhrožují: »Jestli neuděláte to, co chci, půjdu si stěžovat výš.« Nejprve jsem to všechno četl, ale byla to jen špína a hloupost; teď už to nečtu, ale házím to do kamen. A všechny tyto herodiady stojí zde v chrámě."

Kdepak, Rusko na nás nemá. To my jsme ještě dál. U nás naše ženy vyhrožují i biskupovi. Poučují ho, co je to láska, a spolu s touto láskou ho zahrnou i výhružkami, že ho budou "mediálně lynčovat" (ano, to se děje v pražské eparchii - jakási láskyplná žena, která stále něco někam píše o lásce, teď poslala svému biskupovi dopis s hrozbou lynčem v médiích). V jednom pražském chrámu organizují naše herodiady, roztouženě zamilované do mnicha, jehož biskup přeložil jinam, vzpouru proti eparchiálnímu archijereji (ale jinak jsou to velmi zbožné sestry).

* * *

Tak tedy, čím uzavřeme dnešní úvahy? Bůh pro všechny lidi vytyčil cestu, která vede vzhůru. Je to cesta od přízemnosti k velikosti. Přeje si, abychom se všichni stali velikány. Jenže v čem spočívá lidská velikost? Abychom se připodobnili Bohu. A jak se stáváme Bohu podobnými? Nelicoměrnou láskou. A jaká cesta přivádí k opravdové lásce? Je to překonání vášní.
Zde na zemi je to dílo nenápadné, ale pro Boží Království je to jedna z největších věcí, které zde můžeme učinit. Zdejším lidem to zůstává utajeno - ještě skrytěji, než poustevník v poušti:
»... mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on..."« (Matouš 11,11)

A co Pán Ježíš praví o podstatě toho díla? Co je k němu potřeba získat? Pokoru a čistotu od vášní, jakou mají děti:
»1 V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?"
2  Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
3  a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
4  Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.« (Matouš 18. kap.)
Tak se vstupuje do pravé lásky. Jen málokteré biblické čtení tak zřetelně, až drasticky, vykresluje, čím se liší láska od vášně, a jak neslučitelná je vášeň s láskou. Vášně spalují nitro člověka, činí ze srdce vyprahlou mrtvou poušť. A podobně se pak chová vášnivý člověk i ve svém životě - pálí mosty, vztahy se stávají pouští, dopustí se jakékoliv nespravedlnosti; člověk puzený vášní je schopen čehokoliv, nakonec i loupeže, násilí a - nedej, Bože, - třeba i vraždy.

Co všechno se dnes skryje pod slovem láska! Myslím, že se brzy dočkáme romantického filmu o Herodovi a Herodiadě, který bude mít podtitul: O velké lásce, které Bůh nepřál.

Ubohost a malost člověka zotročeného vášněmi je evidentní zvláště ve srovnání s velikostí, svobodou, spravedlivostí a milostivostí lidského ducha osvobozeného od vášní. Kdy už to můžeme pozorovat zřetelněji, než postavíme-li na jednu stranu Heroda s Herodiadou, a proti nim sv. Jana Křtitele?










Zobrazit příspěvek č. 1083 jednotlivě

Administrátor --- 9. 9. 2015
Chystá se u nás další puč?

Vzpoura přesně podle ústavy

V posledních dobách se v naší církvi stále častěji mává praporem ústavy a řeší se elementární otázky principů pravoslavného hierarchického řádu. Je na místě se ptát, zda ty principy naši současníci už opravdu nechápou, resp. zda to prostě nejsou ochotni (a případně už ani schopni) chápat.

Skutečnost, že zde máme vedle posvátných kánonů i ústavu, předpokládá jistou úroveň zralosti místního církevního společenství. Ústava od nás totiž požaduje určité schopnosti pokory, lásky a vzájemné úcty. Prostě lidsky řečeno schopnost se dobrovolně podřídit a společně tak pracovat ve prospěch celku. Do takového konstruktivního církevního prostředí byla ústava v dobách sv. Gorazda koncipovaná. Jenže pokud schází dobrá vůle a srdce křesťanů jsou ovládána duchem vzpoury, pak jsou jakákoliv "pravidla dobré vůle" jen zneužívaná k neposlušnosti a svévoli.

* * *

Chápu ústavu naší církve v tom smyslu, že je to adaptace kanonické praxe na místní poměry a zároveň, že umožňuje zapojení co největší části věřícího lidu do správy církve. Ve prospěch tohoto zaangažování věřících se biskup může vzdát části svých pravomocí a delegovat ji na sborové orgány.

K tomu je však potřeba ihned dodat: občas se tu hovoří o ústavní praxi, jako by měla zajistit jakousi demokracii v církvi. Pokud takové výroky nejsou jen nedorozuměním, ale myslí se vážně, pak je to zcela zvrhlé pojetí pravoslavného církevního života. Demokracie nemá v žádném případě v církvi místo, protože odpovědnost za správu církve, resp. eparchie, nese ve všech ohledech - před Bohem i před lidmi - jedině biskup, a proto nemohou být jeho pravomoci nikterak umenšeny, resp. uzurpovány nějakým orgánem, který žádnou duchovní odpovědnost nenese. Biskup, který by mohl být i v zásadních pastýřských či správních otázkách přehlasován nějakým sborem laiků a kněží, by nemohl nést odpovědnost. Vlastně by za takové situace ani nebyl biskupem ve funkci v plném smyslu toho slova.

Při výkladu ústavy musíme vycházet z toho, že praxe prováděná dle ústavy nesmí protiřečit kanonickému uspořádání církve a základní hierarchické struktuře církve. To ústava již od dob sv. Gorazda předpokládá, a proto jsou hned na jejím začátku kánony připomenuty. I kdyby se praxe církevní správy zakládala přesně na dikci ústavy, ale nerespektovala by při tom pravoslavnou věrouku a kánony, byla by to praxe bez debat heretická a nalézala by se mimo jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev.

Smyslem ústavou konstituovaných sborových orgánů není žádná demokracie v církvi, ale misijní zapojení co nejširšího okruhu duchovních a věřících do správy církve. Pochopitelně se tím však myslí takové zapojení, které odpovídá jejich postavení, čili nemohou suplovat biskupa. Má-li zůstat jejich působení v těchto orgánech v rámci pravoslavné církve a její věrouky, pak se samo sebou rozumí, že toto působení musí podléhat vedení biskupa.

Jelikož se pastýřské a správní vedení církve přímo odvíjí od duchovenských a hierarchických pravomocí, platí pro správu církve analogie se svěcením duchovenstva. Stejně jako sebevětší počet kněží a laiků nemůže kolektivně vysvětit ani jednoho biskupa, ale jediný biskup může vysvětit libovolné množství kněží, tak žádnému počtu kněží a laiků nemůže být v pravoslavné církvi dovoleno, aby přehlasovali biskupa. Biskup se samozřejmě může podřídit názoru sborového orgánu dobrovolně a může na něj v některých záležitostech delegovat svou pravomoc a odpovědnost (stejně jako může biskup např. delegovat kněze a poslat jej vysvětit chrám, což jinak konají jedině biskupové), ale ve věcech, které považuje pro správu církve a její pastýřské vedení za podstatné, musí mít biskup možnost prosadit svůj názor. Jinak buď nestojí ve své církvi na postavení biskupa, nebo to není pravoslavná církev.

Prosím, mějme na paměti, že v životě církve nelze od sebe úplně oddělovat věci správní, záležitosti kanonické a hierarchické a věci věrouky či spirituality. Všechno jsou to sice určité tématické oblasti, ale jsou spolu vždy bytostně propojeny. Kanonické věci jsou neoddělitelné od spirituality (kdo se bouří proti biskupovi, vzdaluje se od vnitřního míru a nemůže se správně modlit, a znemožňuje to i mnoha dalším); hierarchický řád církve je přímo propojen s věroukou, čili s vírou v Církev Kristovu, kde stojí apoštolé a jejich nástupci biskupové na místě Kristově. Je to podobné jako v biologickém těle, kde jsou jednotlivé orgány a mají různé funkce, ale všechny jsou na sobě vzájemně závislé, ovlivňují se a jejich činnost je propojena; dohromady pak společně vytváří živoucí organismus. Proto není možné říci biskupovi: "Ty se starej o věci pastýřské, hlásej slovo Boží, vyučuj věrouku a služ liturgie, a záležitosti správní, personální a finanční nech nám, o to se nestarej."
Kdybychom dovolili, aby u nás nějaký sbor laiků a kněží přehlasoval biskupa a podřídil si ho, takže nebude mít možnost vykonávat v plné míře své biskupské správní a pastýřské pravomoci, tak už nejsme v pravoslavné církvi, ale spíše v Církvi československé husitské, kde prvního tamního patriarchu "vysvětil" nějaký kolektivní orgán kněžstva, a kde mohou kněží a laikové ustanovovat a odvolávat biskupa, jak se jim zachce. V takovém případě by už nebylo žádného důvodu, proč bychom nemohli hlasovat třeba i o věrouce a kolektivně rozhodovat, zda budeme v naší "pravoslavné církvi" uznávat Boží Trojici, či nikoliv (jako se to prý kdysi dělo v Církvi československé).

* * *

Ano, součástí místní tradice je existence různých sborových orgánů, kde mají zastoupení biskupové, kněží i laici: sněm, různá shromáždění a rady. Tyto orgány mají ústavou definované své složení i svou úlohu v církvi. A tato úloha není rozhodně malá. Máme-li však zůstat součástí světového svatého Pravoslaví, musí se vše toto dít nejen podle ústavy, ale samozřejmě i podle posvátných kánonů a věrouky. A to znamená, že eparchiální biskup má plnou pravomoc nad svou eparchií. V pravoslavné církvi mu tuto pravomoc nikdo nemůže upírat. Nezpochybňujeme, že je u nás ústavou zavedeno, aby se v obyčejných správních záležitostech biskup (s ohledem na místní poměry a potřeby zdejší církve) části této pravomoci dobrovolně vzdal, aby si dal poradit a dal možnost všemu církevnímu lidu, který je zastoupen zvolenými členy sborového orgánu, podílet se na správě církve. Hierarchické postavení biskupa však nepřipouští, aby nemohl ve věcech důležitých vést církev podle svého svědomí, své moudrosti a podle duchovního daru, který mu byl při chirotonii udělen.

Jaké jsou pravomoci eparchiálního biskupa v rámci jeho eparchie? Na to lze odpovědět jedním slovem: "Všechny." Rozumí se, že s výjimkou těch věcí, které jsou věroukou či kánony biskupovi výslovně zakázány.

* * *

Když vladyka Gorazd koncipoval místní ústavu, měl kolem sebe v církvi lidi, kteří ve své většině ctili hierarchické postavení. Patřilo to ostatně k tehdejší době, kdy měli lidé ve společnosti všeobecně větší úctu k autoritám a více smyslu pro podřízení se tradicím a řádu; většina pravoslavných věřících navíc přestupovala z katolické církve, kde byla hierarchická správa církve běžně známou věcí. Navíc požíval vladyka Gorazd i významné osobní vážnosti a nelicoměrné úcty od svých spolupracovníků a věřících (platí to alespoň pro většinu z nich). Takže církev podle místní ústavy docela dobře fungovala a žádný sborový orgán by si zřejmě nedovolil postavit se do tvrdošíjné opozice vůči svému vladykovi.

Dnes je situace úplně jiná. Duch poslušnosti a úcty k biskupské úrovni už není zdaleka tak silný a tak rozšířen, jako tenkrát. A nehovořím tu o ateistickém okolí, ale o společenství věřících. Nemá smysl to příliš rozebírat, všichni jsme dětmi své doby, všichni jsme tímto úpadkem poznamenáni. Jenže sborové orgány nemohou v pravoslavné církvi pracovat k prospěchu církve, pokud vzdorují vedení svého biskupa. To je potom stav, který paralyzuje církevní život.

* * *

Jak to řešit? Biskupa podle kánonů vyměnit nelze (to by byl puč a pučisté tím kanonicky a posléze i duchovně činí velký krok ven z Církve). Ani ústava ani kánony však nebrání vyměnit členy sborového orgánu. Pokud nemohou spolupracovat s biskupem, pak při troše zbožnosti uznají, že takový stav je v pravoslavné církvi absurdní a nic dobrého nepřináší. Svolá se nové ES a eparchie má možnost otevřít bránu novému vývoji. To přece není tragédie.

Pokud by opozice sborových orgánů vůči biskupovi pokračovala, pak by tím sami opozičníci kladli na stůl otázku, zda jsme vůbec způsobilí k samostatné církevní existenci, či zda by se neměla naše ústava zásadně upravit či dokonce změnit do té míry, aby jen realizovala základní kanonický řád. Dostatečným důvodem k takovému vývoji by bylo zjištění, že nejsme schopni plnit zároveň ústavu i kánony, že nemáme lidské schopnosti a duchovní způsobilost, které ústava od zvolených činovníků předpokládá, a že tedy byla koncipována pro jinou dobu, než je ta naše.

Obavy však vzbuzují zvláště projevy duchovního stavu některých lidí, jimž dává ústava postavení, z něhož mají možnost vytrvale rozvracet církevní společenství, aniž by se z toho museli někomu zodpovídat. Vždyť lidé nepokorní, zpupní, jimiž cloumá duch vzpoury a nepokoje, si vždy najdou nějaký důvod k neklidu a neposlušnosti. Zkušenost ukazuje, že nikdy nebudou spokojeni. Bude-li se situace u nás dál vyvíjet v současném protestantském tónu, dostaneme se do stavu, kdy zde bude muset někdo obnovit kanonický řád. Rád bych věřil, že jsme ještě schopni se vzpamatovat a začít se chovat jako pravoslavní věřící, kteří ctí církevní hierarchické principy, na nichž stojí kanonická struktura církve už od dob samotných svatých apoštolů.


P.S.
Nekomentované obrázky projevů dnes všeobecně triumfujícího ducha ducha vzpoury z Ruska a z Kosova i z české kotliny. Stále tentýž duch, který působí v dějinách lidstva, duch nepřítele zbožnosti, Božího řádu a pokoje. A vždy pod záminkou svobody, bezpečnosti a všelikého lidského blaha na zemi:










Zobrazit příspěvek č. 1082 jednotlivě

Administrátor --- 17. 8. 2015
Nové články o athonských starcích

Hlas ze Svaté Hory Athos

Další dva články o Svatohorcích na rozcestníku Rady a výroky svatých Otců: Láska k pravdě a duchovní zápasy starce Georgia Grigoriatského a Osobní svědectví o starci Paisijovi starce Georgia Grigoriatského







Zobrazit příspěvek č. 1081 jednotlivě

Administrátor --- 6. 8. 2015
Nové články

Na website Orthodoxia.cz jsou dva nové články

Dopis Paisije o duchovním životě

Zářivé odrazy lásky v Kristu starce Georgia Grigoriatského

(Z překladatelské dílny br. Michala Dvořáčka)






Zobrazit příspěvek č. 1080 jednotlivě

Administrátor --- 1. 8. 2015
Z dopisu sestry Marie Kabošové

Ke svátku sv. Serafíma Sarovského

Kdo věří v Kristovo Vzkříšení a nepochybuje, tak ví, že svatí ,vyznavači, mučedníci, učitelé Církve, apoštolové , schimonaši, všichni zesnulí s vírou v Kristovo Vzkříšení jsou tu stále s námi, aby nás povzbuzovali, potěšili a pomáhali VIDĚT CESTU, v záři světel, záplavě neonů a blikajících lákavých světýlek rozeznat JAS SVĚTLA KRISTOVA VZKŘÍŠENÍ.

...V roce 2004, kdy jsem si přivezla ze samarské gubernie z obce Archandělské prameny - Archangelskije kluči - KLÍČE, které dal sv. Serafim Sarovský zdejším laikům, aby byli ve svorném bratrském a sesterském společenství schopni překonat časy, kdy kněží i biskupové budou upadat do strašlivých pokušení , kdy nebude mnichů a kláštery budou jen budovami, o jejichž vlastnictví se budou přetahovat jedni s druhými. Bez jakékoliv bázně Boží je raději i zapálí, jen aby ten majetek nepřipadl druhému. KLÍČE pro dobu, kdy kněží nebudou sloužit Bohu, ale modlám mamonu, a domy Boží měnit na kostely s.r.o., kdy arcipastýři nebudou chtít vést stádo, hledat a zachraňovat každou zbloudilou ovečku, ale budou se mezi sebou přít o obsahu písmenek kánonů a zapomínat přitom na těch pět nejdůležitějších písmenek, bez nichž nic dalšího nemá smysl: LÁSKA.

Jenže, kde tu lásku vzít, když jsme si nechali otrávit mysl i srdce potoky špíny, aniž bychom si uvědomili, že ten kýbl, který horlivě vyléval jeden na druhého, nám do ruky strčil takový nenápadný UJO Tasemník (tj. pokušitel; pozn. red.), na hlavu nám hodil chomout a už si nás vede na cestu blikajících světýlek a neonů a do své stáje. Srdce se pak scvrkne - a jak ho chceš naplnit láskou? A když nedýchá, nehoří – „hnije a smrdí“, jak hezky napsal na svém facebooku hokejové rodině bratr Jaroslav – Jaromír Jágr. A aby ten zápach mohl vyvanout, bývá někdy v chrámech nevysvětlitelný průvan. Takový zvláštní větřík.

Kdosi nám vyčítal, proč jsme na konci minulého roku pořídili do chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech tak velké a drahé panikadilo, není to zbytečné, nebylo by lépe ty peníze investovat do něčeho jiného? Ale Bohu známý dárce chtěl, abychom pořídili právě tak velké a těžké chrámové osvětlení. Protože když si začne ten zvláštní vítr hrát s panikadilem a ono se začne pohupovat, zrak se obrátí ke kopuli, kde tě oslepí Kristova tvář a duše hříšníka se hrůzou zachvěje. Co kdyby na mne ten půltunový lustr spadl a rozmáčkl mne jako mouchu? Je horko, v chrámu k zalknutí – dusno, vzduch se nepohne a dal by se krájet. A panikadilo se pomalu otáčí jako kyvadlo hodin... Kolik mám ještě času, než mne sem přinesou a položí na katafalk?

V roce 2001 jsme měli 1. srpna krásnou liturgii! Když jsme den poté na sv. Elijáše křtili Jaromíra, netušili jsme, že v následujících dnech nás čeká pohroma: chrám bude vykraden. Na to ráno si pamatuji dobře. Otec Silvestr mne prosil, abych hned přijela s fotoaparátem a vše pečlivě zaznamenala. Smutně civěly černé díry v ikonostase i bočních oltářích. Zmizela naše zázračná ikona Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Zmizelo vše – až na ikonu s ostatky sv. Serafima ze Sarova. V jeho pomoc jsme pak doufali!

A skutečně! Po 40 dnech modliteb se nám vrátilo všechno zpět – jeden ze zlodějů měl totiž tak dramatické sny, že nevydržel a zavolal o. Silvestrovi s nabídkou: chtěl mu odprodat naši zázračnou ikonu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Kriminalisté potom našli všechny ikony a kompletní ukradené bohoslužebné vybavení našeho chrámu, celý kamion těsně před odjezdem do zahraničí.

Svatý Serafim pomáhá stále – i u nás!

Spolu s ranní modlitbou vám dnes, drazí vladykové, důstojní otcové, milí bratři a sestry, posílám krátký film o Divotvůrci Serafimovi, který měl premiéru 8.6.2008. Možná jste ho už viděli, ale právě dnes stojí za to si ho pustit ještě jednou a připomenout si aktuální odkaz i pro naši církev.

Zde je link na kratičký film, který jsem natočila pro Českou televizi v r. 2008: ceskatelevize.cz

Sama bych nebyla schopná správně rozhodnout, které informace, a které myšlenky mají zaznít na tak extrémně krátké ploše 12 minut, tak jsem se stala pokorně „lopatou“, nástrojem v rukou Božích a mé ruce si pak vedl sám sv. Serafim. Kdykoliv je mi úzko a musím překonat nějakou nepřízeň, překážku, pochyby, nemoc – vždy si znovu pustím tento film, abych si připomněla cestu a život sv. Serafima – a hlavně to nejdůležitější poselství, které zazní na konci filmu a které bychom si měli opakovat každý den a každou hodinu.

S láskou v Kristu

Maria





Zobrazit příspěvek č. 1079 jednotlivě

Administrátor --- 24. 7. 2015
V čem je husitství aktuální?

Význam mučedníka mistra Jana Husa

Už jen samotná skutečnost, že se články a zamyšlení či glosy na podobná témata o Jana Husovi neustále píší (a letos je to u příležitosti kulatého výročí úplná smršť různých hodnocení této osobnosti), svědčí o tom, že je potřeba se s tímto tématem vyrovnávat a zpracovávat jej. Kdyby zde toto tušení velikosti, významu a odkazu Jana Husa nebylo, nepsalo by se o tom v takové míře a Jan Hus by zajímal je úzký okruh historiků.

Pokud by se jednalo "jen" o světce, ale nikoliv o významného světce a oslnivý úkaz našich dějin, pak by samotné znění tématu našeho zamyšlení bylo vlastně trochu vlastně trochu zvláštní, že? Vždyť jedná-li se o mučedníka, pak mudrování o jeho "významu", není zrovna adekvátním ohlasem na jeho duchovní dílo. Píšeme snad tolik článků s názvem např. "Význam mučednictví sv. Václava"? Na světce prostě hledíme z trochu jiného úhlu pohledu, takže pojmy "význam" či "odkaz" bývá ve vztahu k jejich životům často jaksi nepřípadný. Avšak - protože se ohledně mistra Jana Husa zamyšlení o jeho významu a odkazu hojně a neustále píší, a protože je to nejen mučedník, ale i významný myslitel a dějinná osobnost i morální autorita, pokusme se nyní z pravoslavného hlediska ohodnotit jeho poselství.

Pán pravil: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“. A dále pravil: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15,18-20) Jana Husa pronásledovali až k nejhroznějšímu způsobu popravy. Tím se jako pravý křesťan podobal svému Pánu. Ježíše Krista usmrtili nejodpornějším tehdy používaným způsobem - ukřižováním; Jana Husa neobávanějším tenkrát způsobem - upálením. Husa i Jeronýma tak nenáviděli, že dokonce i popel po jejich upálení vhodili do řeky, aby po nich na zemi nic nezůstalo.

 
Začneme u té nejznámější a nejvyzdvihovanější součásti Husova odkazu: pathos pro pravdu. Vyzdvihnutí pravdy jako takové, jejího významu a smysluplnosti - to je protiváha všemu pragmatickému, účelovému, cynickému či materialisticky praktickému. Tento idealismus je ze zorného úhlu věčnosti klíčem k vedení správného pozemského života. Vždyť duchovní rovina je nadřazena morálce, a mravní hodnoty jsou nadřazeny všemu materiálnímu a světskému. To platí i pro církevní poměry - tenkrát i dnes.

V ústech Jana Husa mělo slovo "pravda" pochopitelně především evangelní význam. Je to způsob osvojení si Ducha Ježíše Krista. Čili život nikoliv dle těla, ale v Duchu. "Nežijete dle těla, ale dle ducha, pokud ve vás žije Duch Svatý. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho." (Řím 8,9; pravosl. překl.) "Přijali jsme Ducha, v němž jsme (Bohem) přijati za syny. Je to Duch, v němž voláme: Abba, Otče!" (Řím 8,15; pravosl. překl.) O Duchu Svatém, jehož přítomnost je charakteristickým znamením pro pravé křesťany, pravil Pán Ježíš, že je "Duch pravdy", když říká učedníkům: "Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude." (Jan 14,16-17)

Z toho můžeme vyvodit, že není-li v člověku alespoň jiskřička horlivosti pro pravdu, není příbytkem Ducha pravdy, čili Svatého Ducha, a nejspíš není ve skutečnosti ve svém nitru křesťanem.

Tou pravdou, kterou dává Duch Svatý a činí nás na ní účastnými, se mj. myslí pravý křesťanský život - pravá víra vyvěrající z Písma svatého a spravedlivé skutky. Maně se nám vybaví tropar zpívaný biskupům: "Jako pravidlo víry, obraz tichosti a učitele zdrženlivosti, zjevila tě stádci tvému pravda skutků tvých..." (Tropary a kondaky svatým - z obecné mineje)

V této souvislosti můžeme na ilustraci uvést dobové vyprávění o upálení mistra Jana Husa: »Než však hranice byla podpálena, přišel k němu (tj. Janu Husovi) říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: "Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti".« Tak chápal své trvání v pravdě Jan Hus. To je duch, v němž zemřel jako svatý Kristův učedník.

* * *

Držet se poznané pravdy je velká věc. Máme na mysli nikoliv pravdu v názorech týkajících se druhořadých záležitostí, ale pravdu, která se vztahuje ke smyslu lidského života. To je pravda, pro kterou lze i umřít, neboť jejím zapřením by ztratil lidský život svůj nejvyšší cíl. Život bez této pravdy je pouhým biologickým přežíváním, duchovním živořením. Lidské existenci bez vztahu k pravdě schází velikost a důstojnost pod hvězdami. Už Sokrates chápal, že pravý filosof ručí za hlásanou pravdu svým životem.

Rozměr ctnosti někdy můžeme odhadnout podle velikosti hříchu, který je vůči této ctnosti opačný. Z pravoslavných katechismů víme, že existuje několik nejhorších hříchů; to jsou hříchy, které podle evangelia nemohou být člověku odpuštěny, protože tento druh hříchů učiní člověka vnitřně mrtvým a nezpůsobilým přijmout odpuštění - v nitru se z člověka stane démon, který je v samotném svém duchovním základu tak zkažený, že nemůže vydržet společenství s Bohem, ale zůstává navěky ve stavu vzpoury. Evangelium nazývá tento druh hříchů - rouháním se Duchu Svatému (Mat 12,31). V pravoslavném katechismu se dočteme, co se konkrétně pod tímto souhrnným označením skrývá. Kromě jiného se tam uvádí, že to znamená - protivit se poznané pravdě.

Jestliže vzpoura či lhostejnost vůči poznané pravdě je jedním z nejhorších hříchů, pak z toho můžeme vyvodit, že naopak věrnost poznané pravdě je jednou z největších ctností. A obětuje-li kdo pro poznanou pravdu o Bohu a pro pravdu evangelia dokonce svůj život, je to zřejmě největším a nejsvětějším skutkem, který může být člověkem vykonán. A nebo to můžeme říci ještě jinak - pokud se zapřením poznané pravdy oddělujeme od Boha navěky, tak obětování života pro poznanou pravdu nás sjednocuje s Bohem více, než jakýkoliv jiný skutek.
Pán Ježíš sám sebe ztotožňuje s nejvyšší Pravdou: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6)

K věrnosti Kristu - jakožto Pravdě - a jeho slovům nabádá sám Pán Ježíš: "Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly." (Mar 8,38) Na tato slova evangelia pamatovali svatí mučedníci, když na výslechu nezapřeli Pána, ale raději pro věrnost jemu prolili svou krev.

Podobali se tím svatým apoštolům, na nichž se naplnilo proroctví Kristovo: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat ... Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne." (Jan 15,18-20 a 16,1-3)

Toto setrvání věrnosti v pravdě je zároveň pravou láskou, kterou od nás Bůh žádá: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (Jan 15,13) Své apoštoly a pravé učedníky prohlašuje Pán Ježíš nikoliv už jen za služebníky, ale právě za své přátele - za ně z lásky umírá On, a oni z lásky umírají pro Něho. (Jan 15,14-15)

A ještě jedno biblické napomenutí, ve svém podtextu varující, že zřeknutím se Krista se křesťan zříká Svatého Ducha a svého křesťanství: "Nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení." (Efez 4,30)
Mučednictví je tudíž skutečným zábleskem svatosti na tomto světě. Příklad mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského je nejen chloubou našich dějin a našeho národa, ale především inspirací. Jejich příklad povznášel předchozí generace k idealismu a k hledání smyslu národních dějin i jednotlivého lidského života. Kéž by tito dva skvostní mučedníci inspirovali k témuž i nás a pomáhali našim současníkům odvracet duševní zraky od pozemského k nebeskému.

* * *

Husitství jako dějinný most

Na samotný úvod tohoto oddílu bych rád připomenul, že Husa musíme vždy vnímat v kontextu umírněného husitství, které osobnost Jana Husa vysvětluje.

Začal bych tuto další úvahu připomínkou milánského ediktu, kterým bylo v r. 313 ukončeno pronásledování křesťanství. Éra persekuce prvotních křesťanů, která trvala přibližně tři staletí, byla slavnou dobou a dala církvi zástupy svatých. Nejen že se nepodařilo křesťanství vyhladit, ale naopak pronásledováním církev sílila a rostla. Krev mučedníků se stávala semenem nových křesťanů. Tak jsme zvyklí na tuto epochu nahlížet. Stranou našeho pohledu zůstává skutečnost, že po třech staletích začal docházet dech nejen pohanským pronásledovatelům, ale i v církvi se začala projevovat jakási únava. Množily se případy odpadání od víry. Čím dále tím častěji se stávalo, že zatčený křesťan tváří v tvář hrozbám, mučení a smrti, přistoupil na kompromis, což pochopitelně znamenalo zříci se Krista. Ukončení pronásledování bylo pro rozrůstající se část křesťanstva, jejíž morální síly začínaly pomalu kolísat, úlevou a darem s nebe.

Jak to souvisí s naším tématem? Po zákazu oficiálních projevů východní slovanské bohoslužby se pravoslaví přesunulo do "podzemí" čili do lesů a skrytých míst. Udržovali je pravoslavní poustevníci, tzv. "černorizci". Existovalo mimo oficiální a povolenou církevní linii (12. a 13. stol.). Bylo oficiální církví prohlašováno za herezi, případně za pohanství (viz způsob, jak se o starobylých pravoslavných církvích vyjadřuje autor stížnosti na chování Jeronýma Pražského ve Vitebsku). Po více než dvou staletích bylo toto hnutí stále při síle, možná dokonce expandovalo. Jenže kdyby nemělo možnost se v 14. či 15. století veřejně projevit a společensky konstituovat, jak dlouho by ještě vydržel tento způsob jeho skryté existence? Sto let?, dvě stě nebo tři sta let? Bylo by otázkou času, kdy by toto hnutí černorizců vymizelo buď postupným vyčerpáním sil nebo bylo vyhlazeno krutou persekucí. (Začal s tím už Karel IV. - v rámci projektu ustanovení slovanských monastýrů, z čehož byl však realizován je vznik kláštera Na Slovanech, chtěl Karel IV. dostat udržovatele slovanské bohoslužby pod kontrolu, a zároveň hodlal postavit mimo zákon a pronásledovat všechny, kteří by se nepodrobili a zůstali v lesích).

Jan Hus se svými společníky (a potažmo husitství) dali národu možnost masového, veřejného a horoucího návratu k cyrilometodějským kořenům. Promyslet, procítit tyto své kořeny, přihlásit se k nim, obhájit si je a bojovat za ně. Obnovit tuto sebeidentifikaci v plné síle a začít na ní budovat něco dalšího. Na dvě století zde mohla probíhat duchovní obnova (kvůli pádu Byzance se však nepodařilo dokončit započatý proces napojení husitů na pravoslavnou církevní hierarchii, a proto se obroda posléze propadá do bloudění, sporů a vnitřního vyčerpání). Ačkoliv tento obrodný proces ukončila pobělohorská rekatolizace, zůstala po tom v národní paměti jednak vzpomínka na veliké vzepětí našeho národa, a kromě toho - ten čas, který byl husitské éře shůry dán, stačil na oživení ducha původní cyrilometodějské zbožnosti, která v husitství našla svou aktualizaci a nové vyjádření.

Kdyby zde nebylo husitství, pak by zřejmě bylo cyrilometodějství pro nás ztraceno a jakákoliv vzpomínka na ně by se vytratila v době baroka. Nebýt husitství, nedošlo by pak zřejmě po dvou až třech staletích k oživení ideje obnovy a rozkvětu české národnosti a její kultury v rámci národního obrození. Už jenom samotný fakt, že se obrozenci měli na koho odvolávat při svých snahách, je daleko významnější, než ta skutečnost, že s památkou Husovou se v té době zacházelo v některých ohledech poněkud kreativně. Kdyby nebylo husitství, nebylo by českých bratří a kralické Bible, která byla základním pramenem pro obnovu českého jazyka v době obrození. Národ si skrze kralickou Bibli udržoval v temné době rekatolizace vzpomínku na dobu předbělohorskou, a to byla jedna z linií, jimiž se udržovala kontinuita národní paměti.

Hus stál u obnovy českého jazyka (používal jej při kázáních, upravil pravopis atd.) i u obnovy domovských práv českého živlu v těchto končinách (prosazení českého vlivu na univerzitě, viz dekret kutnohorský). I tyto snahy jsou ozvěnou cyrilometodějství, a na ně pak bylo možno v 19. století navázat. (Možná bychom bez husitství dopadli jako polabští Slované, kteří se rozpustili v agresivním německém živlu.)
Idea samostatné existence našeho národa stojí na těchto třech sloupech: 1.) národní církve (co se týče původní zde zaseté víry a praxe, jazyka pro bohoslužbu a církevní správy); 2.) národního jazyka a písemnictví; 3.) národní kultury a učenosti. Kromě doby velkomoravské jsme nikdy všech tří pilířů zde v plnosti neměli, ale už samotná snaha o ně nám pomáhala se udržet.
* * *

Zmíním ještě jeden specifický aspekt Husovy památky. Ne o každém světci lze tvrdit v takovém rozsahu a míře jako o Janu Husovi, že nás nutí přemýšlet. Hus za svého života nebyl kontemplativní světec, ale myslitel. Na hranici jej (kromě věrnosti Kristu) přivedlo jeho myslitelské dílo, které jej přivedlo k promyšlení evangelia. Za poznanou pravdu musí myslitel ručit svým životem - to je sokratovský princip (Sokrata právě v tomto kontextu považovali dávní křesťané za "křesťana před Kristem"). I Hus - v uvedeném smyslu náš místní Sokrates - tedy musel věrnost poznané pravdě dosvědčit svým mučednictvím.

Jako Sokrates své současníky rozčiloval tím, že je nutil přemýšlet, tak i Hus nutil lidi tehdy i dnes uvažovat a promýšlet i věci zdánlivě samozřejmé, a tím "jde na nervy" spoustě z nás, protože "myšlení bolí" (jak se říká). To je vidět právě v dnešní době, která je - co se myšlení týče - citelně línější, než doby předchozí (asi je to tím, že jsme část svých mozkových funkcí s úlevou přesunuli na počítače, smartfouny apod.) Mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský nás i dnes nutí hloubat, obracet pozornost k základům naší víry a církve, konfrontují nás s pravdou evangelia. Pod hladinou evangelní prostoty jsou nezměrné hlubiny tajemství a nevyčerpatelné zdroje duchovních sil. Do tohoto "světa pod hladinou" uváděl např. sv. starec Paisij či jiní starci, a lidé užasli nad tím bohatstvím, které tam viděli. Tyto hlubiny duchovního života je potřeba stále připomínat i nám pravoslavným, kteří se při své povrchnosti tak často zamotáváme do komplikovaných obřadů, složitého teologického rozumářství či do magie duchovního folklóru. Snad i nás mučedníci Jan a Jeroným osloví k tomu, abychom především promýšleli biblické poselství.

* * *

Husitství je tedy přinejmenším jakýmsi mostem, po němž byla předána cyrilometodějská idea a česká národnost z předhusitské éry do moderní doby. Podobně jako všechny hodnoty přesahující život jednotlivce musejí být vykoupeny mučednickou krví, tak i předání této velkolepé hodnoty - tj. udržení kontaktu s cyrilometodějstvím - která má zásadní význam pro náš národ, byla vykoupena mučednictvím obou kostnických martyrů. To však lze zřejmě vidět a pochopit jen z pozice žitého cyrilometodějství, tj. z hlediska pravoslavného ducha.

Zajímavé je, že Hus je fenomén, který inspiruje či rozčiluje opravdu široké spektrum věřících a Čechů vůbec. O tom, jak jsou jeho památka a odkaz dodnes živoucí, svědčí skutečnost, že i dnes se o Husa vede spor. I to je důkaz evangelní "nesvětskosti", kterou každý svatý napodobuje Krista (vždyť i o Pána Ježíše se dodnes vede spor). Pro jedny je mučedník Jan symbolem odvahy ke vzpouře proti mocným, nebo k reformě společnosti či k obětování života za správnou věc, aby ostatní měli příklad. Pro druhé je to symbol návratu ke křesťanské opravdovosti, která je typickou črtou myšlení prvních křesťanů, a pro život dle poznané pravdy - za kterou se ve smyslu prvokřesťanském i sokratovském člověk musí zaručit svým životem. Pro další je to obraz následování svého svědomí, které je založeno na pravdě evangelia. Doteď se najdou i ti, kteří jej prohlašují za heretika a kacíře, buřiče a nemorální osobu, a v podstatě naznačují, že si nic jiného než upálení nezasloužil. A pro jiné je to prostě obraz odvahy a obětavosti. A nakonec může "památka národního hrdiny" sloužit i jako morální vzpruha pro národní uvědomění či sebevědomí nebo spoluvytvářet národní identitu (to není nic malého - národnost je jedna z největších hodnost, které tu na zemi máme, a tato hodnota stojí a padá s národními hrdiny a kulturou národa - to druhé máme od cyrilometodějců, to první od husitů).

Pro pravoslavnou duchovnost je však zvláště významné, že v mučednících kostnických má naše země přímluvce u Božího trůnu. Význam husitství je zpečetěn mučednickou krví, která je svědectvím o duchovní síle světecké památky a je zárukou, že toto duchovní dílo pokračuje dál a má svého nebeského ochránce. Analogií je náš světec 20. století - pro obnovu pravoslaví má nevyjádřitelný význam její stvrzení mučednickou krví sv. Gorazda II., která je zárukou toho, že toto dílo nemůže zaniknout - může být zatlačeno do skrytých míst, vytlačeno z veřejného prostoru, ale nemůže už být zničeno. Podobné je to s husitstvím, které bylo tenkrát Konstantinopolským patriarchátem uznáno za pravoslavné, a jakožto obnova pravoslaví bylo stvrzeno mučednictvím našich dvou svatých pochodní.

* * *

Pravda je jako meč. Stále prochází lidskou společností i církví, a odděluje. Jako skalpel chirurga odděluje maso hnijící od živého, nádor či vřed od zdravého těla. V místním křesťanstvu je i Jan Hus takovým mečem, který prochází a odděluje. Každý Čech k němu musí zaujmout nějaký postoj. Rozdělovat jako břitva - i to je velká úloha, kterou Jan Hus za života i po smrti v plamenech stále koná.

Příště: byl Jan Hus heretik?

Rozcestník pravoslavných článků o husitství












Zobrazit příspěvek č. 1078 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2015
Svátek sv. Paisije Athonského

Ctihodný Pasios Svatohorec měl 12. července svůj první svátek

Sv. Paisij se stal skutečným duchovním učitelem naší doby. Naučil nás hledět na vnější věci jako na projev jejich duchovního obsahu. Nabádal věnovat pozornost duchovní podstatě jevů a uváděl všechny, kteří toho byli schopni, do duchovního díla. Stal se mistrem hesychie a dokázal toto vrcholné duchovní umění srozumitelně učit a přenášet je na další lidi v té míře, v jaké byli k tomu připraveni. Jeho nesmírná trpělivost a neomezená láska k člověku byla pověstná a kvůli ní zřejmě obdržel od Boha dar činit zázraky. Poučení starce Paisije jsou pověstná nejen tím, že podávají současníkům nehlubší pravoslavnou svatootcovskou duchovnost, ale činí tak moderními pojmy a podobenstvími z našeho života čili způsobem dobře pochopitelným dnešnímu člověku.

* * *

13. ledna 2015 byl posvátným synodem Konstantinopolského patriarchátu starec Paisij svatořečen a jeho první svátek přijel oslavit ekumenický patriarcha, Jeho všesvatost Bartoloměj. Navštívil totiž všenoční bdění a liturgii sloužené v monastýru založený starcem, kde sídlí sesterstvo, které Paisij duchovně vedl a budování jeho monastýru všemožně podporoval. Monastýr v Suroti je vlastně hesychastirion sv. Jana Theologa, a starec Paisij je zde pochován. Dle jeho závěti nebyly jeho ostatky při svatořečení vyzdviženy ze země, a tak věřící přijíždějí uctít jeho památku a poprosit jej o přímluvy stále přímo k hrobu, který je v areálu monastýru.

Starec zemřel 12. července 1994 a kanonizován byl tedy dvě desetiletí po svém odchodu. Jeho athonskou kelii si zbožní křesťané, když se dozvěděli o zesnutí starce, prakticky rozebrali. Pamětníci vzpomínají, že když se roznesla ta smutná zpráva o odchodu divotvorce, vzali věřící Paisiovu kalivu téměř útokem; brali všechno, co tam našli, a když už nenašli, co by si odnesli, štípali si i třísky z dřevěných předmětů a vybavení. Všichni chtěli mít doma památku na starce, a jako vzácnou relikvii chovali vše, čeho se starec za svého života dotýkal.

Jedním z ukazatelů svatosti je přetrvávání zbožné památky. I dnes se ukazuje, že láska zbožných lidí ke starci Paisiovi nevychladla. Sledoval jsem televizní přenos ze všenočního bdění, které u příležitosti jeho prvního svátku v Suroti konalo. Kamera občas zabrali i ten snad nekončící průvod lidí, který se vinul z nedohledna ke hrobu ct. Pasije. Celou noc tam lidé stáli a čekali, až na ně přijde řada a dostanou se ke hrobu, kde jim pořadatelská služba dovolí jen na chviličku pokleknout, políbit hrob a kříž, a hned poté je už pořadatelé zdvihají a ponoukají k odchodu, aby se uvolnilo místo pro další.

Čekání jim usnadňovalo, že mohli z venkovních reproduktorů naslouchat přenosu bohoslužby z chrámu. Nicméně i tak byla na mnohých znát tak velká únava, že se sotva pohybovali. Co by však nepodstoupili, když je svátek milovaného starce?
V chrámu mezi tím v noci probíhalo bdění, odsloužila se litije s následným požehnáním chlebů, pronesly se proslovy, proběhla jitřní, a pak liturgie. Bohoslužeb se účastnil jako čestný host patriarcha Bartoloměj; přítomna byla řada dalších biskupů.

Další čtení viz na stránce Pravoslavný křesťan



Všenoční bdění v Suroti
















Zobrazit příspěvek č. 1077 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2015
Pravoslavným národem kanonizovaní mučedníci Jan a Jeroným

Příspěvek ke svatosti našich kostnických mučedníků

Nyní navážeme na náš náčrt duchovního pohledu na dějiny a kritiku tzv. "historické pravdy", jak to bylo nastíněno v příspěvku č. 1073


Jan Hus (obraz ze 16. stol.)

 
Popsaný duchovně-církevní náhled na realitu má tu neocenitelnou výhodu, že se vyvarujeme běžných chyb, jimiž je zatíženo hodnocení historiků, opírajících se jen o svůj rozum (či ideologickou objednávku nebo dobové paradigma), své úvahy a své historické zdroje. V případě Jana Husa např. lze ze vzdálenosti více než půl tisíciletí jen obtížně porozumět všem motivům jeho chování v dané společenské situaci (zvláště když byla tak komplikovaná). Proč káral církevní hodnostáře a papeže, ale ne krále? Možných odpovědí je celá řada a jejich věrohodnost bude pro každého, kdo o tom přemýšlí, spíše výsledkem osobních sympatií či nesympatií vůči husitství, než výsledkem nějakého objektivního historického svědectví.

Když jakýkoliv teolog či církevní otec vypustí do církevního vědomí své názory, pak (zaujmou-li tyto názory církev) začnou být postupně církví zpracovávány - zvláště po smrti autora začne probíhat neúprosný a nemilosrdný, nikým neovlivnitelný dlouhodobý soud církve nad těmito myšlenkami. Podobné je to, ukáže-li někdo v církvi výrazný příklad svého života a způsobu myšlení a konání. Církev se začne s tímto obrazem, který svým životem výrazný člověk načrtnul, vyrovnávat, hodnotit jej a prověřovat, zda odpovídá evangeliu. Nakonec jsou církví takové názory, resp. životní příklad, buď přijaty nebo odmítnuty, či je použita jen nějaká část z nich k dalšímu rozvoji církevní teologie nebo k inspiraci. Zvláště to můžeme sledovat na tom, jak církev zpracovává životy svatých - po jejich smrti začne o jejich příkladu vyprávět, začne se rozvíjet duchovní pohled na jeho skutky, lidé začínají světce vzývat. Církev jednak tříbí zprávy svědků, čeká na odpověď svatých na modlitby či zkoumá jejich mučednictví. Nad jejich památkou probíhá Duchem Svatým vedený a nikým neovlivnitelný soud církve. A navíc zde spolupůsobí i sám světec (je-li opravdu svatý), který (je-li to Boží vůle) sám na zemi proslaví svou památku k užitku křesťanů.

Výsledkem jsou buď zázračné projevy svatosti, ověřitelné její plody sloužící k užitku křesťanů či ve prospěch církve, nebo stálé šíření světecké slávy či skutečnost, že se památka dotyčné osoby přetrvá přes mnohá staletí a tisíciletí. Tím nemáme na mysli památku přetrvávající věky z praktických, politických, vzdělanostních, kulturních, či uměleckých příčin - tedy jako památka např. vojevůdce nebo myslitele či umělce nebo krále. Máme na mysli trvání památky z důvodů duchovních a mravních, tj. jakožto ozdobenou svatozáří, jakožto památku, která v srdcích lidí žije, inspiruje a duchovně povznáší. Je to památka toho, kdo na zemi stále působí a koná duchovní dílo.

A je tu ovšemže možný i jiný výsledek zmíněného dějinného soudu. Památka prostě v tichosti zanikne, jak odcházejí ti, kteří dotyčnou osobu znali.

Ovocem svatosti Jana Husa je především upevnění směru národního vývoje směrem k dávno zde zasetým pravdám evangelia a inspirace k rozvoji husitského hnutí a k vytříbení jeho orientace na pravoslaví, což se projevilo jednáním s Konstantinopolí. A tato inspirace nejen k mravním hodnotám, ale k hledání a nalézání pravoslaví, se projevuje i po staletích - tj. v 19. a 20. století. A mohla by konat ve větší míře své dílo i dnes, kdybychom ji dokázali vroucněji uchopit.

Na Janu Husovi (podobně jako na sv. Cyrilu a Metoději a některých dalších svatých) je zajímavé právě to přetrvávání památky, ačkoliv zde působila dlouhodobá snaha ji vykořenit. V reflexi Husových současníků i dalších generací je Hus "hodnotový maják". Zdá se mi, že jeho současníci to uměli posoudit lépe než my. Některým dnešním badatelům připadá, že z naší pozice to přes propast poloviny tisíciletí vidíme lépe, než oni, a že jeho světecká památka neodpovídá historické realitě. I kdyby měli pravdu, je to vlastně jejich svědectví o zázraku - jak jinak totiž nazvat skutečnost, že národ sám v průběhu století vybudoval a udržel světecký obraz Jana Husa, i kdyby byl tak odlišný od "historické skutečnosti"! To by se dalo pochopit u těch, jejichž památka nějak koresponduje se světským duchem, čili ještě tak u vítězů, dobyvatelů, slavných vynálezců a dalších symbolů úspěchu (tyto památky mohou stále přitahovat další a další generace a dávat jim příjemný pocit účasti na úspěchu a slávě králů a vítězů); ale u mučedníka, který - viděno světským pohledem - vlastně svůj boj prohrál?

Hus se stal v myšlení národa a v průběhu celých generací doslova ikonou mravnosti, povznesení od pozemského k nebeskému, smysluplnosti boje za čistotu církevního života atd. Za tak mocně inspirující památkou, která jde proti duchu světa, musí být velice silná duchovní realita. Samotné Husovo literární dílo, detaily jeho konkrétních teologických myšlenek jsou v tomto procesu druhořadé. Víc než teologické zhodnocení jeho spisů má význam, jak Husovo vystupování zapůsobilo na současníky, jakým směrem je obracelo, co ve společnosti probouzelo, k čemu inspirovalo. A jak působí v dalším průběhu času. Důležité tedy ke zhodnocení Husa je, kterým směrem kráčel jeho duchovní zápas - proti světskému duchu a za obnovení skutečného křesťanství, které není z tohoto světa. Podstatné a nosné je jeho mučednictví za pravdu evangelia, umučení, které ukazuje, že duch světa ho nenáviděl, protože Hus nepatřil tomuto světu: "Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí" (Jan 15,19).

Patřit Kristu a nepatřit světu - to je to, co odděluje člověka od ducha světa a toto oddělení znamená (dle hebr. významu toho slova) svatost. Život a smýšlení dle pravdy evangelia způsobuje, že člověk patří Kristu a ne světu. Pod pojmem "pravda evangelia" si nesmíme představovat pouhý systém dogmat (který byl v římsko-katolické církvi Husovy doby již dosti daleko od autenticky prvokřesťanské víry), ale i spiritualitu, a v neposlední řadě křesťanskou mravnost, k níž je volána především církevní hierarchie, která má pastýřsky ukazovat vzor - ve smyslu snahy a pokání. "Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré," opakuje diákon výzvu evangelia (Mat 5,16) před každou liturgií. "Oči jsou spolehlivější než uši," upozorňuje prorok.

* * *

V Čechách trvá již od husitských dob tradice svatosti Jana a Jeronýma. Není to uměle vytvořená legenda ani ideologická korouhev (tu si z Husa udělala svého času komunistická ideologie, ale to s naším tématem nemá nic společného). Nejedná se zorganizovaný jev, který měl svůj předem stanovený scénář, dle něhož mělo být dosaženo zcela světských cílů či udržení lidu v poslušnosti církevní organizaci. Není to podvodně podnícené náboženské vzrušení doložené jen falešnými zázraky, jak jsme tomu svědky v případě památky určitých jiných osob vystavovaných lidu k uctívání. V případě mučedníků Jana a Jeronýma vidíme opravdovou lásku národa, spontánní uctívání a zbožné velebení jejich památky, jak to známe z případů prvokřesťanských svatých. To je skutečná tradice svatosti.

Tato tradice se začíná odvíjet od pevnosti a trvání na Kristově pravdě, které na obou kostnických mučednících nalézáme. Vlastní tradice uctívání jejich svatosti začíná po jejich mučednictví, když je prohlásil za svaté český národ, který by z 80 procent kališnický a toto směřování a tato víra byla v Konstantinopoli při oficiálním jednání s husity uznána za pravoslavnou. Mistři Jan Hus a Jeroným Pražský byli tedy svatořečeni českým národem v době, kdy byl pravoslavný. Důkazem, že toto svatořečení koresponduje s duchovní realitou, je skutečnost, že jejich památka nebyla - ani po skoro tři sta letech jejího zákazu a nemožnosti být propagována - zapomenuta, udržela se při síle a oba mučedníci jsou stále v českém národě považováni za svaté jeho ochránce. A to právě těmi, kteří se zde hlásí k pravoslaví. To je přec duchovní důkaz jejich napojení na pravoslaví!

* * *

Za zásadní pokládám, že záhy po oslabení rekatolizační "normalizace", při návratu Čechů do pravoslaví a při obnovování pravoslavné církve u nás deklarovali naši předchůdci jednak svou návaznost na cyrilometodějství a současně s tím na Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ať už to bylo v 19. století či začátkem 20. století, hlásili se naši lidé, směřující do pravoslaví, k odkazu sv. Cyrila a Metoděje a spolu s tím k Janu Husovi. (Je z toho patrné, že u nás stále - přes generace - žije shůry inspirovaná myšlenka o pokračování cyrilometodějství v husitství.) Toto přetrvávající nevyhladitelné vnímání svatosti věrozvěstů i Husa je charakterickým rysem "třetí pravoslavné vlny" našeho národa. Domnívám se, že oddělovat se od tohoto zbožného cítění, které je evidentně spjato s pravoslavným směřováním, by znamenalo oddělovat se od pravoslavné stránky našich národních dějin a tím vlastně od tohoto národa, protože pravoslaví se mu stalo jakožto jeho prvotní víra páteří. Pokud bychom se vydali touto cestou, stali bychom se zde církví bez domovského práva, církvi imigrantů, duchovním ghetem.

Sv. Cyril a Metoděj a mistři Jan Hus a Jeroným Pražský - svatosti těchto čtyřech osob se dovolával proud lidí navracející se do pravoslaví a pod záštitou těchto čtyř se tento návrat odehrával. Duchovní zření příslušníků tohoto proudu lidí a jejich vnímání duchovní reality, které se udrželo přes mnoho generací před nimi i po nich, je pro nás jasným znamením.
Pokud někdo vyčítá světeckému obrazu Jana Husa, že neodpovídá "historické realitě", můžeme takový argument odmítnout nejen poukazem na spornost momentálního obrazu "historické reality", ale především protiargumentem, že něco podobného bychom mohli vyčítat památce snad všech svatých. Prakticky o každém světci lze na této rovině vést spor. A pokud to koresponduje momentální ideologickou situací ve společnosti či nějakému napětí mezi církvemi, pak se takové spory také vedou. Vezměme si příklad sv. Fótia, který k nám jakožto patriarcha vyslal sv. Cyrila a Metoděje; jeho obraz je z hlediska římsko-katolické úplně jiný, než z hlediska pravoslavné, - a čeho se odpůrci jeho svatosti dovolávají?, - údajné historické pravdy. Není to tak dávno, co se vedly podobné spory o sv. Cyrila a Metoděje, a vlastně se vedou dodnes - i v současných římsko-katolických studiích běžně čteme, že tito svatí věrozvěsti patří spíše do sféry katolické než pravoslavné. A dodnes se neumíme dohodnout, zda byl sv. Cyril biskupem nebo nikoliv. A čeho se nejméně jedna strana sporu vždy dovolává? - historické pravdy. Shoda nepanuje ani v náhledu na sv. Václava a sv. Ludmilu. A to nemluvím o sv. Rostislavovi, jehož svatost ze strany římsko-katolických historiků vytrvale odmítaná.

Podstatná pro život církve a duchovní život křesťanů není však žádná údajná "historická pravda", ale církevní reflexe památky světce. Řeknu-li to lidově: "Mně může být úplně jedno, když nejučenější historikové tvrdí, že např. sv. Jiří nikdy nežil. Pro mě má význam, že se v církvi sv. Jiří zjevuje a na jeho přímluvy se dějí zázraky a po jeho vzývání přichází shůry pomoc."
* * *

Důležité je připomenout, že Jana Husa vnímáme jako mučedníka. Nepodrobujeme tedy jeho teologické názory takovému zkoumání, jako bychom jej chtěli svatořečit ve sboru svatých Otců a biskupů - čili církevních učitelů. Jeho učení nikdo neklade za měřítko orthodoxie - stejné je tomu i v případě jiných pravoslavných svatých, jejichž díla a názory obsahovaly omyly nebo na některé otázky odpovídaly mlhavě. Hledíme na základní linii jeho víry a duchovního, která mířila k v podstatě k pravoslaví - tj. k očistě západní církve od toho, co tam bylo zkaženého či nepůvodního (neřku-li heretického). A právě sledování této linie jej přivedlo k upálení na hranici. Strom se pozná po ovoci a o pravoslavném duchu Husova směřování vydávají svědectví především jeho následovníci, kteří pokračovali po Husově cestě a byli v Konstantinopoli uznáni za pravoslavné.

Podobně jako svatá Tajina křtu smývá vše, co jí v životě křtěnce předcházelo, a podle pravoslavných kánonů život křesťana před křtem nepodléhá šetření, tak je tomu i se křtem svatosti - tj. s mučednickým křtem vlastní krví. Omyly a případná selhání jsou očištěny křtem mučednictví. Např. mučedník Jeroným Pražský se v jedné chvíli v Kostnici nechal zviklat a odvolal. Posléze své odvolání zrušil a vrátil se na cestu mučednictví, které z něj smylo veškeré jeho předchozí zakolísání a selhání.

(Příště "Význam Jana Husa")









Zobrazit příspěvek č. 1076 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2015
Zprávy z Řecka

Athonští mniši vyzvali Řeky, aby odpověděli "ne" návrhům věřitelů

Starec Alipios, mniši Epifanios a Avvakum, žijící v asketickém příbytku Kapsalis, zaslali dopis řeckému lidu. V dopise je obsažena výzva hlasovat "ne" v referendu 5. července.



Svatohorci zdůrazňují, že Řecko "prožívá historický okamžik. Je to klíčový moment pro zemi, pro národ, pro naši duchovní identitu".

Mniši nazývají přívržence přijetí ultimata, které bylo na Řecko uvaleno evropskými věřiteli, za "nájemníky" (myslí se tím ti, komu jde především o peníze) a za "nástroje nepřátel", kteří se pokoušejí zasévat strach do duší zbabělých a slabých. "Tím se snaží dosáhnout pro ně žádoucího vítězství - zradit naši duši a hodnoty za hrst zrádcovských jidášských stříbrňáků. Jenže "člověk je živ nejen chlebem" (Mat 4,4). Volba není pouze mezi drachmou a euro, Evropskou unií a nezávislou cestou rozvoje země, ale spočívá v něčem daleko hlubším.

V průběhu let, kdy bylo Řecko součástí Evropské unie, bylo změněno 80 procent jeho zákonů (to samé nastalo i v dalších zemích EU). Podle názorů athonských mnichů "všechny tyto zákony, které byly přijaty nebo budou brzy následovat, mají za cíl nejen ztrátu suverenity a rozprodej Řecka, ale úplné zničení svobodné a vzpřímené pravoslavné duše."

Autoři dopisu vyzývají národ, aby povstal k boji "nikoliv za důchody a výplaty, ale za obrození a probuzení ze smrtonosného letargického spánku antikřesťanského Západu".

List končí slovy Bible: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

agionoros.ru






Zobrazit příspěvek č. 1075 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2015
Výstava o Mistru Janu Husovi

Srdečně Vás zveme na setkání na vernisáži výstavy o Mistru Janu Husovi

ZA PRAVDOU STÁT

Bude se konat přímo ve výroční den 6. července 2015 v 11:30 hodin v Betlémské kapli – lapidáriu.

Součástí výstavy je instalace pravoslavných ikon.

Pozvánka v PDF

Pravoslavná brožurka o M. Janu Husovi k výstavě: v pdf (klad listů k vytištění české brožury)

Brožurka v angličtině: v pdf (klad listů k vytištění anglické brožury)






Zobrazit příspěvek č. 1074 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2015
Nové články na téma husitství

Doporučuji Vaší pozornosti nové články přístupné z našeho husitského rozcestníku.

Zvláště upozorňuji na čtyři poslední články:

Jeroným Pražský ve Vitebsku (jak prokázal jednotu s pravoslavím; svědectví z Kostnice)

Biskup Gorazd: Z díla. Kapitoly "Latinská orientace" a "Husitské hnutí" (z historických prací mučedníka Gorazda)

Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa (o dosavadním uznávání svatosti kostnických mučedníků)

Víra husitů a dějinný vývoj husitského hnutí (od pádu pravoslaví na Sázavě k bělohorské katastrofě)








Zobrazit příspěvek č. 1073 jednotlivě

Administrátor --- 29. 6. 2015
Církevní pohled na problematiku historické reality

Posvátná tradice je duchovním zřením skutečnosti

(Zamyšlení na úvod do tématu)

V tomto příspěvku bych se rád dotkl tématu, které v minulých generacích nečinilo nikomu žádný problém, ale pro současné generace se stává "kamenem úrazu". Tím tématem je církevní pohled na historickou realitu. Zatímco dřívější pokolení přijímala církevní podání o historických událostech, která se týkala církve, (např. z životů svatých) jako nepochybnou skutečnost (jak podtrhuje Serafím Rose), dnes jsme se dopracovali ke skeptickému či historicko-kritickému náhledu na zprávy o příbězích, které nám církev podává. Každý z nás, současníků, je v té či oné míře raněn materialismem, a ta rána byla zaťata hluboko do našich srdcí, která umrtvuje. A tak se i u věřících už pravidelně setkáváme s rozpaky nad některými součástmi Tradice nebo přímo se snahou "očistit" např. životy svatých od "legend a výmyslů" či vypreparovat z "církevní mytologie" historické jádro apod. Na západě došli tak daleko, že některé světce úplně vymazávají z kalendáře, protože prý podle vědeckého bádání vůbec nežili. Z hlediska pravoslaví je to všechno způsob uvažování odporující víře, zvláště když máme na zřeteli, že údajně neexistující svatí neustále konají zázraky či se zjevují (např. sv. Jiří).

Podnětem k pokusu začít zpracovávat tuto dnes ožehavou problematiku se stala diskuse kolem života Mistra Jana Husa v souvislosti s jeho svatostí.

Nejdříve obecně

Začneme u starce Paisije Svatohorce, který pravil: "Hleďte na všechno duchovně." Starec dal mnoho rad a zachovala se po něm dlouhá řada výroků, přesto právě ona zde citovaná rada mu zvláště ležela na srdci (soudě podle toho, jak často ji opakoval). Na každý jev a každý problém hledat duchovní pohled - to se mu zdálo být klíčové pro křesťanský život. Abychom lépe pochopili, co měl starec vlastně na mysli, připomeneme si, že "duchovní pohled" stavěl duchonosný starec jakožto protipól vůči tomu, co nazýval "evropským myšlením" či "evropským duchem". Posledně vzpomínaný způsob uvažování vznikl na Západě jako výsledek procesů v západním křesťanství. Tyto procesy zamířily opačným směrem, než k duchovnímu myšlení. Odvíjely se od materializace západní teologie, která se začala měnit spíše na filosofii a ideologii; posléze i na sociologii a psychologii.

Začalo to organizačními změnami v západní církvi a její praxi (papežský primát, odpustky až k transubstanciaci atd.). Pokračovalo to v protestantismu odklonem od duchovního zápasu k myšlence na ospravedlnění jen skrze víru (Luther se vyjádřil ve smyslu: věřícímu se hřích nepočítá jako hřích), na předurčení, a nakonec to skončilo u "demytologizace Bible". Používání historicko-kritické metody k výkladu Bible je v podstatě osvícensko-materialistickým uvažováním, které je zákonitým dítětem vývoje západního křesťanství. Dnes není problém nalézt v západních církvích kněze, kteří otevřeně přiznávají a hlásají, že nevěří ve Vzkříšení Kristovo, protože hledají jen zaručeně a rozumem ověřitelnou historickou pravdu.

Dobová vědecká zpráva o Čeburaškovi, šelmě marokánské. Tento objevený živočišný druh vypadá jako kočka; badatelé zjistili, že se živí řepou (viz obr. písm. a), ale exaktním pozorováním je dokázáno, že nepohrdne ani malinami (viz obr. písm. b). Rozčílily ho prý někde nějaké babky (asi pracovnice biologického institutu).

 
Žijeme v době bezmezné víry ve vědu a v nově vyhlášená dogmata o evoluci. To se pochopitelně promítá i do našeho uchopení reality: co nelze změřit či jinak empiricky a smyslově zaznamenat nebo sledovat, prý neexistuje. V oblasti historické vědy to znamená, že co není zapsáno někde v kronice, není po tom žádný vykopatelný pozůstatek nebo to nelze rozumově nezpochybnitelně dovodit, nikdy se nestalo.

Adorace tzv. "historické pravdy", pokud začne vládnout nad lidským myšlením a křesťanskou vírou, bývá ve skutečnosti zakukleným materialismem (v lepším případě protestantismem). Pokud máme udržet duchovní život, nesmíme nechat prosazovanou "historickou pravdu" (která ve skutečnosti může mít k realitě dost daleko) triumfovat nad naším myšlením. Církevní uvažování chápe historická bádání, vzpomínky a zápisy očividců, kroniky apod. jako jeden ze zdrojů, které působí na naše myšlení a utvářejí náš pohled na realitu minulosti. V našem myšlenkovém světě vládne víra a duchovní pohled, který si církev utvořila pod vlivem svého duchovního života. Dokladem toho je nejen naše pevná důvěra v Bibli, ale např. i stálé čtení životů svatých. Pro nás je totiž důležitá komplexní realita, která není jen materiální, ale zahrnuje i zrcadlení duchovních jevů, a tuto plnost reality odrážejí naše církevní prameny, Bible, životy svatých a všechna ostatní, do církevní tradice pojatá, svědectví či zjevení.

Důležitá poznámka: pravoslavná církev necítí žádnou potřebu potlačovat historické (ani žádné jiné) bádání. Jen nechce, aby cokoliv materiálního ovládalo myšlení církve. Stejně tak nepotlačujeme jiné názory, ale to neznamená, že je schvalujeme. Zajímavou ilustrací právě řečeného je přežití jezuitů v Rusku. Zatímco na západě byl tento řád zakázán a všechno, co k němu patřilo, bylo potlačováno, udrželi se nositelé jeho učení prý právě na Rusi. Jiný příklad: v Řecku se po celé dvě tisíciletí existence pravoslavné církve zachovaly pohanské chrámy a jiné památky předkřesťanského náboženství. Stejně jako se tu dál pěstovala filosofie pohanských myslitelů a hrály se předkřesťanské antické tragédie. Svatí Otcové dokonce radili čerpat z pohanských zdrojů to dobré, co v nich je. Pro pravé křesťanství je typické, že jiné názory a víry překonává svou duchovní silou, nikoliv armádou či násilnou likvidací. Proto ani v dnešní době nepotřebujeme potlačovat její nové náboženství - tj. materialistickou vědu; neignorujeme ji, ale opatrně z ní čerpáme, případně poukazujeme na její omyly, a vykládáme ji v souladu s naším pravoslavným duchovním kontextem.

* * *

Jakou realitu zobrazují ikony?

Povšimněme si určitého rozdílu mezi dvěma zdroji našeho církevního myšlení a víry - mezi Písmem svatým a posvátnou Tradicí. Můžeme jej sledovat právě ve specificky odlišném přístupu k materiální rovině skutečnosti. V případě Písma věříme, že popisuje události, v nichž se duchovní svět projevil i utvářením a proměnou hmoty - viz stvoření světa, množství zázraků, vzkříšení z mrtvých. Když se jedná o Tradici, duchovní svět interaguje s hmotným světem částečně přímo v materiálním světě a částečně v mysli církve. Obojí je součástí komplexní reality. O tom druhém platí, že se tak musí dít v souladu s celou duchovní zkušeností církve, což mj. znamená, že to nikdy nemůže protiřečit Bibli. Dalším rysem této komplexní reality je fakt, že je svědectví o ní hned nebo postupně přijato celou církví. S událostmi podávanými církevní tradicí tedy pracuje mysl církve a to v rámci inspirace Duchem Svatým, který je Duchem Pravdy. Proto považujeme církevní podání Tradice za reálné a pravdivé.

Názornou ukázkou, jak pracuje Tradice s hmotnou realitou, jsou ikony. Na nich vidíme, jak církevní myšlení uchopuje materiální vrstvu reality a rozšiřuje své zření nejen na materiální, ale i na duchovní rovinu, a to tím, že pozměňuje a doplňuje materiální obraz, resp. hmotnou podobu. Tělesným očím viditelný obraz lidského těla doplňuje např. svatozáří, která jednak symbolicky označuje svatost dotyčné osoby, ale zároveň zobrazuje nestvořené světlo blahodati, kterým byla osoba posvěcena. Jan Křtitel je tradičně zobrazován s andělskými křídly - jako anděl pouště, člověk žijící andělským způsobem života. Kromě toho doplňuje ikonografie některé symbolické prvky (atributy, nápisy apod.). Některé osoby mají ikonografickým kánonem stanovené barvy odění, aby vydávaly symbolické svědectví. Pozměňuje anatomii, výraz a celou vnější lidskou podobu. Ikonopis mění lidský obraz k dokonalosti, čili k podobě, kterou má osoba v nebeském království - tj. pokud to nesouvisí se svatostí (např. rány po mučení), neměly by zobrazovat nemoci a tělesné deformace (ikony moderních světců s namalovanými brýlemi, jsou chybné). Svobodně pracuje s časem - hledí na událost z pohledu věčnosti - Jan Křtitel je zobrazen na některých ikonách se dvěma hlavami - jednu má na krku a druhá mu leží u nohou na míse (je tedy na ikoně současně před umučením i po umučení).

Na události zapsané v životech svatých bychom měli hledět jako na ikony psané písmeny.

* * *

Jaký pohled nám otevírá duchovní zření?

Duchovní svět lze nahlížet duchovním zřením, můžeme jej vnímat vhledem do smyslu pozemského dění, chápáním skrytých souvislostí, zrcadlí se v symbolech. Některé skutky v životech svatých jsou přímým projevem duchovní síly a nadpozemské reality, a není důležité, zda se toto vyšší realita přímo materializovala, či byla vnímána duchovním zřením, nebo je-li agiografický záznam svědectvím o neviditelných věcech psaný jazykem symbolů. Z pohledu komplexní reality je to vlastně nemožné vzájemně oddělit. Klást otázku, zda v životech svatých je vše, co se tam popisuje, historickou pravdou, je nesmyslná. Historická pravda má nějaký smysl u čistě materiálních jevů. Pokud hovoříme o duchovním a o jeho projevech, musíme používat nebeský jazyk, jak jej vytvořila pro svou vnitřní komunikaci církev. („Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ Jan 3,12)

Jsme přece povoláni k tomu, abychom se svou duší účastnili duchovního - nebeského - života. Omezovat svůj pohled jen na pozemské, a duchovní vytlačovat do posmrtného života, by znamenalo žít zde, jako by naše duše byla v tomto pozemském životě odsouzena ke spánku a probudila se k plnému životu teprve smrtí těla. Jistě, je tu námitka: kde je záruka, že naše zření projevů duchovní reality není přelud či fikce? Garantem objektivnosti je tu však soustavná a mnohými svatými ověřená duchovní zkušenost církve. Je-li náš duchovní život napojen na život církve, je objektivní. Odpovídá-li naše duchovní zkušenost dlouhodobě tradiční zkušenosti církve, resp. zkušenosti svatých, pak není produktem ani vězněm našeho subjektivního vnitřního prostoru ani není fantazií, ale je objektivní. Jsou-li ikonografický kánon a životy svatých přijaty do myšlení církve a potvrzeny její duchovní zkušeností a svatými lidmi, potvrzuje se tím, že ikony i životy svatých jsou součástí objektivní čili komplexní - reality.

Oblast materiálních událostí a hmotného světa je pouhý výsek ze skutečné reality. Pokud bychom se drželi jen materiálního, tak by Kristus pro nás nemohl vstát z mrtvých. Vždyť Kristovo zmrtvýchvstání bylo způsobeno duchovní silou, nikoliv fyzikálními zákony - bez víry v zázračné působení Boží tudíž není možná víra ve Vzkříšení Spasitele. To samé platí pro všechny zázraky. Kdo omezí svůj pohled jen na materiální realitu, nedokáže určité jevy vůbec objasnit, a proto je musí ignorovat či se obrnit nevírou a krýt štítem popírání.

A co se týče tzv. "historické reality", jejímž zdrojem pro dějepravce jsou nalezené útržkovité zmínky starých chronografů, zlomkové vykopávky?, to je pouhý výsek z materiální reality (tj. výsek z výseku). Proto je potřeba být opatrný v přijímání výsledků materialistických historických bádání. To, co se někde vykope, nemusí být reprezentativní vzorek, a o tom, co je psáno v kronikách, se výstižně praví: "Historii píší vítězové." Mocní tohoto světa si vždy mohli a mohou zaplatit písaře a kronikáře (či média), mají dost možností k tomu, aby vyhledali a zničili zápisy, které protiřečí jimi prosazované ideologii (Kosmas by mohl vyprávět). Těžko bychom našli v moderních dějinách nějaké století či desetiletí bez cenzury, umlčování, ignorování nebo naopak zesměšňování těch, kdo píší jinak, než jak velí oficiální ideologie, resp. uměle (a umně) vytvářené společenské paradigma.
Před nějakým časem jsem četl poznámku jakéhosi filosofa, historika a politologa, jak dnes probíhá manipulace s obrazem reality. Oficiální archivy, kam chodí v USA badatelé zkoumat, co se dělo ve světě třeba před 20 nebo 30 lety, uchovávají jen několik málo vybraných novinových deníků. A jejich vydávání je cenzurováno, resp. je upravován obsah přinášených zpráv či sledovaný obzor - právě s ohledem na žádoucí zmanipulování pohledu budoucí generace na naši dobu. V podstatě platí, že co tyto dva nebo tři deníky neotisknou a o čem se nezmíní, tak je pro budoucí generaci ztraceno - taková neuveřejněná událost je vlastně vymazána z historie. Dnes o ní sice všichni vědí, ale pro příští generaci se to nikdy nestalo, protože o tom tyto tři archivované deníky mlčely, a tím ji vygumovaly z "historické pravdy" o naší době. Pokud si dá badatel tu práci a vyhledá si i jiné zdroje, pak se samozřejmě dozví víc, ale v praxi to chodí tak, že se pro potřeby běžných studií spokojí s obrazem doby, jak mu jej podají oficiální archivy, a tento obraz reality pak používá při své práci (v posledních letech tento stav trochu změnil internet, ale podobné mechanismy deformace reality už pochopitelně začínají fungovat i zde).
* * *

Máme-li následovat výše zmíněnou radu starce Paisije, neznamená to odmítat historické dokumenty, ale dokázat je duchovně interpretovat. To předpokládá pochopit duchovní působení a síly, které v dějinách působí. Rozšíříme-li své zření z materiálního i na duchovní, pak začneme vidět smysl některých dějinných jevů a začneme být schopni domýšlet si to, co nám bylo zamlčeno, o čem byla zničena svědectví, aby se to nikdo nedozvěděl, i to, co nebylo nikdy zaznamenáno. Je to duchovní - nebo chcete-li: prorocký - pohled na dějiny. Tento aspekt historické práce je jedním z nejzajímavějších rysů literárního díla svatého vladyky Gorazda. Ten ve své době viděl v naší historii to, co v jeho době ještě nebylo dokázáno (tedy nebylo součástí tehdejší verze "historické pravdy"), co ještě nebylo obecně uznáváno, a předviděl archeologické nálezy, které byly učiněny až při vykopávkách započatých v padesátých letech (řadu let po zesnutí vl. Gorazda).

Prorok je ten, kdo vidí věci utajené tělesným očím. Kdo chápe skrytý smysl dějin a událostí. V tomto smyslu je veškeré Písmo svaté i posvátná Tradice zjevením. Celé církevní myšlení je prorocké. Každý křesťan je povolán, aby získal prorockou mysl a uvažoval prorocky. Prorokovat neznamená nutně věštit, předpovídat, odhalovat budoucnost. Prorocká mysl je ta, která chápe a vnímá to, co je duchovní a neviditelné, která přijímá blahodať Svatého Ducha, aby poznala to, co není z tohoto světa.

* * *

Církev se při svém životě a ve svém uvažování o historii neřídí jen letopisy a vykopávkami, ale zařazuje je do svého duchovního kontextu a doplňuje dle svého poznání o působení duchovních sil. Snažíme se tudíž hledět duchovním pohledem, který se v církvi utvořil a přetrvává přes generace, protože to je zření inspirované Svatým Duchem, který je jeho pramenem a dárcem.

Tímto zamyšlením jsem chtěl nastínit, proč se v např. otázce původu člověka neřídíme teorií evoluce, ale Biblí, která ostatně dává daleko hlubší a smysluplnější odpověď než materialistická věda. Stejně tak se tím nastiňuje, proč se v otázce cyrilometodějské naše církev u nás řídila vlastním duchovním pohledem a nikoliv nepravoslavnými teoriemi, byť byly ve své době prosazované a brané za platné. A konečně to samé lze říci o důvodech, proč se v otázce svatosti Mistra Jana Husa neřídíme bádáním a zkoumáním katolíků a protestantů, ale pohledem do naší církevní tradice.



P.S.
Ve světle zde nastíněného duchovního pohledu na historii se příště budeme zabývat osobou Mistra Jana Husa a husitstvím.










Zobrazit příspěvek č. 1072 jednotlivě

Administrátor --- 23. 6. 2015
2. neděle po 50nici - všech svatých zemí našich

Moravští a čeští svatí

Specifikem slovanské pravoslavné tradice je jakýsi "přídavek k triodu" (triod je bohoslužebná kniha, která obsahuje bohoslužby a hymny specifické pro dobu před Paschou - tj. velkopostní a pašijové, a hymny po Pasše až ke svatodušním svátkům a neděli všech svatých, která následuje týden po Padesátnici). Tímto přídavkem je neděle po svátku všech svatých, věnovaná zvláště památce místních svatých. O této neděli oslovujeme tuto nebeskou skupinku svatých, kteří zde žili a dosáhli svatosti na stejné zemi, na jaké žijeme my. Byli to (většinou) synové a dcery našeho národa a jakožto světci se stali jeho nebeskými ochránci.

Každoročně si tedy připomínáme Soluňany - sv. Cyrila a Metoděje a pětici jejich žáků, ti všichni zasvětili své životy šíření evangelia, aby mohli i další lidé dojít skrze víru v Krista do nebeského království. Vzpomínáme knížete Rostislava, který sem byzantskou povolal a opatřil ji k jejímu dílu vším potřebným, a tvrdě za to v bavorské kobce zaplatil. Vzpomínáme na svatá knížata a mučedníky Václava a Ludmilu, kteří šířili východní křesťanství a slovanskou byzantskou bohoslužbu v Čechách, aby nakonec své duchovní dílo zpečetili prolitím vlastní krve. Pamatujeme i na sv. Ivana Českého, jehož k nám, do pustin kolem Tetína, zavály peripetie jeho života, a tak zde vyměnil světské panování za pokoru, život v přepychu za chudobu, palác za jeskyni... Nepoznán, žil zde jako skutečný anachoreta, obyvatel pouště, v modlitbách, duchovním zápasu, v kontemplaci Boží slávy. Při svém duchovním zápasu získal moc nad démony, podobně jako další svatý český mnich, který se nám v těchto souvislostech hned vybavuje i sv. Prokop Sázavský. Vzdělaný poustevník, který založil lávru na Sázavě. O výši jeho duchovního života a svatosti svědčí výmluvně jeho dílo - bratrstvo, které se kolem něj utvořilo a neustále se rozrůstalo. Monastýr se změnil na skutečnou lávru, pod níž spadalo mnoho dalších pousteven, skitů, kaliv, takže lesy téměř po celých jižních Čechách byly plné mnichů a modlitby. Kdyby zde mohlo toto duchovní pokračovat ještě dalších sto či dvě stě let, bylo by to tu skoro jako v dávných pouštích v Egyptě či na Sinaji. Kde je světlo, tam přicházejí lidé, kteří touží po životě ve světle. Koncem 11. století je však mocnými tohoto světa sázavské světlo násilně uhašeno, ale dědictví pravoslavné Sázavy žije dál právě v těch lesních poustevnách, kde se udržuje (za pomoci návštěv kněží a hierarchů z pravoslavných oblastí) několik generací a stojí u zrodu husitství. Každé velké duchovní dílo, které má pohnout národem a jeho vliv přetrvat navždy, musí být nejspíš podle nějaké duchovní zákonitosti zapečetěno mučednickou krví. Tak tomu bylo v dějinách našeho národa již třikrát: poprvé v případě příchodu pravoslaví do Čech se obětovali sv. Václav a Ludmila, podruhé bylo na mučednické krvi zbudováno husitství, které obnovilo a duchovně upevnilo návaznost našich zemí na východní pravoslaví, a to především obětí Jana Husa a Jeronýma Pražského; husitství se stalo tou mízou, kterou byly oživeny kořeny východní zbožnosti v našem národě, a tím bylo v jeho srdci posíleno jeho duchovní dědictví, aby přetrpělo těžkou zkoušku doby pobělohorské; potřetí bylo mučednickou krví sv. biskupa mučedníka Gorazda upevněno duchovní i kanonické obnovení pravoslavné církve v našem národě. Z takové hloubky dějin a tak draze bylo vykoupeno dílo obnovení místní pravoslavné církve - dílo, které v této době někteří zmatení a nerozvážní lidé tak lehkomyslně ohrozili...

Naše místní pravoslavná církev, opatrovaná takovým sborem světců a obdařená tak mocnými a pevnými kořeny, není církví imigrantů z východu, ale je místní - národní - českou a moravskou církví. Má zde své dějinné oprávnění, duchovní tradici, domácí práva a vyrůstá z nehlubšího nitra duchovního srdce národa. Hosty z východu zde samozřejmě s pravoslavnou pohostinností vítáme, ale jistě i oni snadno uznají, že zde nemohou požívat domácích práv.

* * *

Je s podivem, kolik vlastních světců má naše malá místní pravoslavná církev, která zde jako by balancovala na hranici bytí a nebytí. Občas se vynoří před zraky celého národa se silou veletoku, pak se skryje těm, kteří nemají duchovní zření, jako ponorná řeka, o níž vědí pouze zasvěcení.

Církvi u nás se nikdy nedostávalo toho, čeho požívaly velké národní pravoslavné církve, - dlouhodobé přízni vladařů. V Byzanci církev chránili a pečovali o její potřeby zbožní císařové. Na Rusi to byli carové. V našich dějinách se jen tu a tam objevuje vladař s přízní k východnímu pravoslaví, a obvykle hned následující panovník už zahrnuje svou vlídností ty, kteří vůči naší původní východní slovanské zbožnosti rozhodně neoplývají sympatiemi.

To vše je svědectvím o tom, že naším územím probíhá duchovní hranice mezi Východem a Západem. Místní pravoslavná církev je takovou výspou, vartou na frontové linii hořícího duchovního sporu. V naší místní malé církvi nic nejde snadno, každá liturgie je jako vyhraná bitva, zde se pastýřsky nepracuje se zástupy, ale vede se duchovní zápas za každého člověka. Nedostává se nám prakticky ničeho potřebného, ale hlavním kamenem úrazu je naše vlastní lidská nedostatečnost. Mám takové obavy, že se to teď bude nějakou dobu spíše jen zhoršovat. Trpíme nedostatkem kvalitně vzdělaných duchovních (asi bychom se ani neshodli, co je to vlastně "kvalitní vzdělání" - někdo by hovořil o akademických vědomostech, jiný zase o duchovním zbudování člověka). Nemáme vlastní místní mnišstvo. Duchovenstvo neprošlo jednotnou formací. Jsme všichni tak trochu samorosti, takže je naše společenství rozklížené všelijakými spory, vzájemnou nedůvěrou, názorovými rozdíly. Šíří se pomluvy. Upadá morálka duchovenstva. Chybí výrazná světecká pastýřská osobnost v čele církve. Jen málokdy jsou naše problémy vidět tak zřetelně, jako právě v zrcadle svátku místních svatých. Snad Bůh ukáže, jak dál. Věřím, že se na přímluvy místních svatých stále může stát zázrak.

* * *

Dosud jsme ke svátku všech místních svatých hovořili o jedné stránce věci - totiž jen o samotných těchto svatých. Jenže je tu ještě jiná rovina vzpomínaného svátku, a tou je naše schopnost tyto svaté rozpoznat. Co je nám platné, když tu svatí žili nebo tu třeba s námi zrovna žijí, schází-li zdejším lidem schopnost svatost vidět, vnímat ji, poučit se z ní, vzít si z ní příklad a vstoupit se světcem do společenství a přijímat od něj pomoc? Jak se právě ukazuje, je to nečekaně aktuální téma.

V čem tkví tato schopnost? Abychom byli způsobilí svatost rozpoznat a ocenit, musí i na poli našeho srdce růst něco shodného s jejich svatostí. Musíme s nimi být "na stejné vlně", mít nějaké duchovní pojítko, být lidmi stejné "krevní skupiny". Vždy platí: "svatý pozná svatého" - a podobně, jako svatí se vzájemně ihned rozpoznají, tak se toto pravidlo alespoň v náznaku vztahuje i na nás, kteří svatí nejsme. Jakousi dispozici ke svatosti musíme v sobě rozvinout, abychom - byť jen matně - rozpoznali svatost světce (ať už žil v minulosti nebo je naším současníkem). Pokud v lidském srdci hárají zcela opačné energie, tj. vášně a nečistota, pak je takovému člověku jakákoliv forma svatosti cizí, nebo jej dráždí či rozčiluje, případně je mu k smíchu; dokonce jej může i rozzuřit či jej ponouká k pomluvám a ke hledání "kompromitujících materiálů na toho svatouška".

Jsou lidé, kteří jedou např. na Svatou Horu Athos, ale vidí tam jen problémy, úpadek nebo dokonce skandály. A jsou i takoví, kteří jsou na Athosu ve stejné době, ale přinesou si ze "Zahrady Bohorodice" vzpomínku na mnoho krásy, svatosti a lidské dobroty. Jedno a to samé místo, ale dvě zcela opačná svědectví o něm. Záleží na tom, s kým nebo s čím je člověk stejného rodu, čili duchovně spřízněn.
O zjevení přesv. Bohorodice mladému mnichu (r. 1780), z něhož vyrostl sv. Serafím Sarovský, se píše, že pravila apoštolu Janu Theologovi, který ji spolu s apoštolem Petrem doprovázel: "Tento je našeho rodu." Později, při dalším zjevení (r. 1804), vyřkla něco podobného: "Ten je z mého rodu."

Někdo by mohl udiveně namítnout: "Co je na tom tak obtížného - rozpoznat svatého člověka? Přece vidím, že je zbožný, pracovitý, prokazuje dobro, hodně se modlí atd." V praxi to však nebývá vůbec tak snadné. Známe z minulosti i současnosti případy, kdy ďábel tak zmate věřící, že začnou zbožného člověka nenávidět; ano, jsou schopni těch nejhorších skutků dokonce i vůči člověku, o němž mohou dobře vědět, že vede svatý život. Není snad potřeba připomínat život sv. Nektária Aiginského, jehož pronásledovali či haněli snad všichni. Kolik ústrků musel snášet i od církevní správy. Na sv. Ioanna Sanfranciského, když kráčel středem chrámu k oltáři sloužit, jeho věřící plivali. A to o něm všichni věděli, že je to divotvorec, asketa a dobrodinec - přesto se nechali ďáblem vedenými lidmi oklamat, že je to zloděj, který zpronevěřil církevní jmění. Z Písma i z církevní zkušenosti víme, že právě výsměch, ústrky a pronásledování, jichž se v církvi dostane nevinnému člověku snažícímu se o zbožnost, bývají znamením úspěchu tohoto duchovního úsilí.

Jindy se svatost skrývá pod slupkou nenápadnosti. A nejen to, často tito lidé nepůsobí navenek zrovna příjemně. Stává se, že nejsou na první pohled tak okouzlující či neoplývají tak přitažlivými způsoby. Za všechny připomeňme z církevní historie sv. Basila Velkého, jehož se jeho duchovenstvo skoro bálo. Ale abychom nechodili daleko časem i prostorem, vzpomeňme našeho svatého vladyku Gorazda, který se vyznačoval poměrně přísným vystupováním, chování byl spíše strohého, nemiloval ani prázdné řeči, veselá posezení ani povídavá přátelská setkání a hodování. Ve styku s lidmi se omezoval na základní zdvořilost, a pak se s nimi věnoval pracovním záležitostem nebo misijnímu či pastýřskému dílu. Tenkrát se ještě našlo dost lidí, kteří dokázali ocenit jeho pracovitost, vhled do problematiky církevní a duchovní orientace, či pastýřskou střízlivost a prozřetelnost. Dnes by vladyka Gorazd připadal věřícím asi příliš upjatý a nezajímavý, a takový člověk by zřejmě neslavil přílišného společenského úspěchu.

Současná doba nám dává přehršel impulzů k promýšlení příčin našeho stavu. Církevní krize, která zmítá naším společenstvím, se dotýká skutečně hlubokých vrstev křesťanského života. A tak je dnešní svátek vítanou záminkou k hledání dalších úhlů pohledu na naší situaci. Třeba se nám podaří pojmenovat některou z našich nemocí. A pojmenovat - to je půl cesty k nápravě.
Lidé se v průběhu moderní doby stávají více a více povrchními, ale v posledních desetiletích tento trend dochází svého předurčeného cíle. Vidím to na sobě a na odlišnosti své generace od předchozích, a se zármutkem sleduji progres tohoto duchovního slábnutí na generacích, které přišly do církve po té mé. Vytrácí se smysl pro odpovědnost a serióznost. A dnes už vidíme jak narůstá skupina, která chce především, aby v jejich čele stál sympaťák, duchovní má být cool a frajer, a v církvi má být sranda a príma. A kam to vede, to už tito lidé nedokážou zhodnotit. Vše hlubší se zdá totiž být mimo jejich obzor. Skoro jsou na místě obavy, zda se tím nenaplňuje evangelijní: "Když slepý vede slepé..." Pracovitost, vzdělanost a výsledky působení se už nepovažují za důležité. Není to tak dávno, co se byly na pastýřské posty ustanovovány osobnosti, které nejprve musely ukázat, jaké je ovoce jejich dlouhodobého působení. To je problém prakticky ve všech církvích. Základem správného osobního duchovního života i úspěšného vedení církve je dobře chápat - odkud a kam kráčím, jaký je cíl a jaké jsou prostředky k jeho dosažení. To přesně věděl vladyka Gorazd, a proto se mu s Boží pomocí zde podařilo něco zbudovat. Na současnících je zarážející rozmáhající se neschopnost tyto věci si ujasnit a společně pracovat na dosažení vytčeného záměru.
Kvůli své povrchnosti jsme snadno oklamatelní. Lehce nás zmate církevní krása, zlato a honosnost duchovenské služby. Nic proti nádheře bohoslužebných rouch, která byla ustanovena jako projev Božího působení, ale občas je vhodné si připomenout, že se pod ní také může schovat ledacos nekalého. Jeden z nejhorších klamů, s nímž se můžeme na tomto světě setkat, je předstíraná zbožnost. A tím nemyslím licoměrnost darebáka, který se navenek činí tím, v co sám nevěří. Ještě zhoubnější je když, některý věřící(!), jehož duchovní život je mělký a světský, napodobuje vnější projevy zbožnosti, které jsou u duchovních lidí projevem hlubokého duchovního života. Není totiž obtížné naučit se někde (např. v tradičním monastýrském prostředí), jak zbožně hovořit a jak se navenek chovat, a pak tyto projevy duchovní kultury prostě replikovat. Jenže co z toho může vzejít dobrého? Jen "duši hubící hra" (dle slov Ignatije Brjančaninova), protože taková "zbožnost" nemá nic společného s nitrem herce. Podobná divadla zabíjejí nejen herce, ale i diváky tohoto "představení", protože dostatečně schopný napodobitel (či spíše falsifikátor) zbožnosti dokáže svést z pravé cesty mnoho lidí. Vladyka Antonij Chrapovický prohlásil duchovenské a mnišské odění, které neodpovídá duchovní realitě, za "maškarádu".

V jednom městě pohřbívali slavného archimandritu. Byl známý svou zbožností, vzdělaností, moudrostí a prozorlivostí. Chodili se s ním radit i velice vznešení lidé. Lidé ve velikém a slavném pohřebním průvodu o něm už hovořili jako o svatém. Jakýsi starec, který z okna pozoroval průvod kráčející za rakví, řekl, že na rakvi vidí mnoho běsů, jak si berou duši zesnulého. (Je to jeden příkladů, kdy se to, jak se nám člověk jeví, dramaticky liší od duchovní reality.)

Sv. Makárij Egyptský hovořil o mniších na poušti, kteří získali dary divotvorectví, zpychli, a posléze končili svůj život sebevraždou; jejich zbožnost totiž neměla správné základy.

* * *

Nedokážeme-li porozumět tomu, co se kolem nás zrovna děje, a vidět projevy posvěcení kolem sebe, pak se to pochopitelně odrazí i v úpadku naší schopnosti vidět svaté lidi v naší minulosti či rozumět těm svatým, o nichž víme od předků. Náš duchovní úpadek se ukazuje dvojím způsobem: jednak nevidíme naše svaté, resp. nerozumíme projevům jejich svatosti, a za druhé uctíváme svaté často jen formálním způsobem - přečteme akafist, odsloužíme jim službu, ale nenavážeme s nimi osobní vztah, nehoří v našem srdci opravdová láska k jejich památce, nevzniká v našem nitru to souznění s nimi.

Svaté uctíváme především tím, že následujeme jejich příkladu. A nejedná se v prvé řadě skutky, ale o způsob myšlení. Jde tedy o to, abychom souzněli s tím, jak naši svatí uvažovali, a následně pochopili jak to napodobit. Tím se ladíme na stejnou vlnu s nimi, a oni poté pomáhají shůry. Vždyť to byl jejich způsob uvažování - o sobě, o světu a o Bohu - co je přivedlo na cestu svatosti. A co nás otevře působení Boží blahodati? Tyto tři věci: správné ocenění sebe a svého stavu. Správné ohodnocení světa. A za třetí a především - zření, jakou hodnotu mají pro člověka Boží dary. Tomu se říká "jiné myšlení", "obrácené uvažování" (tj. opačné, než světské) či "změna mysli", což je principem pokání.

Abychom jednou v církvi nedopadli takto.
Není to ještě tak dávno, co lidé neměli smarphony, tablety a wifi, a jejich myšlení bylo úplně jiné. Je zajímavé číst dobová svědectví ze začátku 20. století, jak mocný měla pro tehdejší lidi význam skutečnost, že největší svatí našeho národa byli vlastně pravoslavní. Kvůli tomu se lidé před necelými sto lety stávali pravoslavnými - takovou sílu měl pro ně příklad uvažování svatých. (Dnes jsme se s našimi ajfouny propadli tak hluboko, že někteří čeští pravoslavní už nejsou schopni ocenit ani tak výrazný duchovně skvostný jev, jako je mučednictví našich mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského - natolik vzdálený rozumu, cizí našemu srdci a nepochopitelný je nám jejich příklad.) Kdysi dávno byli lidé tak citliví, že některým z nich stačilo zaslechnout v chrámu slova evangelia, aby rozdali svůj majetek, všechno opustili a stali se mnichy (čteme o tom v životech některých svatých a zní nám to dnes už dost neuvěřitelně).

* * *

Nakonec se tedy dostáváme k tomu, co tak naléhavě potřebuje naše zbožnost - hlouběji zakořenit, neulpívat na povrchu, ale mířit k podstatě. A na této cestě nás mohou vést naši svatí, když pochopíme jejich způsob uvažování a napodobíme jej. Snad to alespoň někoho přivede k tomu, abychom zahodil smartfoun a vyhodil z bytu televizi, protože z těchto technologií vane duch úplně opačný, než je duch naší zbožnosti. Stále si připomínejme myšlenku Serafíma Rose: "Záliba v moderních technologiích duchovně škodí lidem více než dávné hereze." Máme to chápat tak, že spíše může být spasen arián či monofyzita, než pravoslavný křesťan, který je uchvácen všemi těmi smart hračkami? Nevím. Jedno je jisté, nalezne-li srdce křesťana zálibu v těchto technologiích, jen těžko bude odmítat antikristovu pečeť, protože obě tyto záležitosti mají stejný duchovní původ, a tudíž nesou stejného ducha - rozdíl už není kvalitativní, ale spíše jen kvantitativní. (Neztrácejme při těchto úvahách ze zřetele výroky tolika našich různých starců, že antikristovou pečetí jsou v jakési předjímce značkovány lidské duše už dnes.)

Svátek všech místních svatých nám tedy připomíná nejen ty konkrétní osoby, které zde žily na stejné hroudě jako my a dosáhli svatosti. Současně se nám naléhavě připomíná nutnost kultivovat naše duchovní zření. Omezit trochu šíři naší pozornosti, aby mohla růst do výšky. Není potřeba vědět vše, co se děje ve světě a co se šustne ve společnosti (a reagovat na to), ale potřebujeme pozvednout své zraky - od zvířecího pohledu k zemi a ke korytu - vzhůru k nebi. Při liturgii občas zaslechneme zvolání s pokynem: "Povznesme se!" To v originále znamená: "Stůjme zpříma!" Už jen tím napřímením se (je-li bohabojné) se posvěcujeme a vstupujeme do společenství s Bohem. Žijeme-li duchovními věcmi, pak jsme jednoho rodu se svatými, dokážeme je rozpoznat (ať už žili v minulosti nebo žijí s námi) a dokážeme napodobit jejich smýšlení. To je pravé uctívání svatých, na něž bez prodlení odpovídají svou pomocí.



P.S.
Stránka s odkazy na bohoslužebné texty a ikonografii našich místních svatých









Zobrazit příspěvek č. 1071 jednotlivě

Administrátor --- 12. 6. 2015
Ke svatodušním svátkům

O daru Ducha Svatého

Oslavili jsme svatodušní svátky, které zpečeťují křesťanskou víru v Boží Trojici. Vzpomínáme na událost sestoupení Svatého Ducha padesátého dne po Pasše. Připomínáme si vznik Církve, v níž nám Boží Duch stále podává vše, co Pán Ježíš pro lidi vykonal. Církev je místo, kam může každý, kdo uvěří, přicházet a získávat zde posvěcení, odpuštění hříchů, osvícení a zbožštění. Zde vstupujeme do sjednocení s Bohem. Právě tady je ten prostor, kde se sám Bůh dává lidem jako dar.

V ostatních náboženstvích věřící přicházejí k oltářům, aby si od svého božstva nebo od Boha vyprosili, co aktuálně potřebují ke štěstí a spokojenosti: zdraví, uspořádání životních záležitostí, prostředky k obživě nebo třeba i moc, povýšení, vítězství a majetek. I v křesťanství se věřící samozřejmě modlí za splnění svých přání a potřeb, a pokud se jedná o základní potřeby k pokojnému životu, není na tom jistě nic špatného. Jenže to není to hlavní, zač křesťan prosí. V samotném principu křesťanství je pevně zabudován i předmět a cíl naší hlavní modlitby. Touha po něm a usilování o něj se dotýká samotného smyslu naší křesťanské existence. Celá naše víra i praxe je vlastně modlitbou, aby nám Bůh dal sám Sebe. Nikoliv, aby splnil to či ono, oč ho žádáme, ale aby se Sám nám dal jako dar.

A Bůh se nám vskutku dává, daruje nám sám sebe - a to jako dar Ducha Svatého, resp. jako nestvořenou energii (blahodať) Svatého Ducha, kterou je překlenována nepřekročitelná propast mezi stvořenými bytostmi a nestvořeným Božstvím. Blahodať Ducha proměňuje chléb a víno na zbožšťující Tělo a Krev Kristovy; On koná svým blahodatným působením všechny svaté Tajiny (kněz slouží obřad, ale obsahem tohoto obřadu je dar Ducha Svatého). Ne nadarmo se veškeré aspekty duchovního zápasu za zbožnost někdy nazývají souhrnným označením: získávání Ducha Svatého. Řada svatých otevřeně hlásá, že je to prioritním smyslem našeho křesťanského života. (Viz např. ct. Serafím Sarovský - slavný zápis jeho rozhovoru s Motovilovem)

Dar Svatého Ducha je důkazem Boží lásky k člověku. Nic většího už Bůh nemůže člověku dát, než sám Sebe. Stejně tak i člověk nemůže už nic více dát, než se obětovat (jednou z forem daru sebe samotného je mučednictví). Dar Svatého Ducha je něco tak velikého a lidským uvažováním nedomyslitelného, že člověk už nemůže nic více chtít ani po něčem větším toužit. Sv. Siluan Athonský vyjádřil svou zkušenost slovy: "Tak Bůh miluje člověka, že mu dává Svatého Ducha.

* * *

Bůh dává a člověk přijímá. Je to spolupráce. Není to jednostranný akt, ale dvoustranný. Posvěcení a spása je dílem společným. Pán Ježíš přirovnává Ducha k živé vodě, kterou se může napojit vyprahlá duše, aby mohla žít, a tak se u tohoto podobenství pozastavíme. Jako když si žíznivý člověk nabírá vodu z pramene - aby nezemřel žízní, je potřeba, aby se nejprve dostal ke studni, v níž je voda, a zároveň je nutno, aby ji dokázal nabrat. Není-li ve studnici voda, není člověku nic platné vědro. Nemá-li člověk vědro a sílu si vodu nabrat, není mu nic platná voda ve studni.

"U pramene jsem a žízní hynu," napsal francouzský básník François Villon (první moderní básník) a jistě při tom netušil, jak výstižný bude první verš jeho Balady pro duchovní život mnohých současných křesťanů.

Jen pro úplnost a k připomínce básníka uveďme celou sloku:

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
* * *

Tím se pomalu dostáváme k dalšímu charakterickému rysu pravoslavného učení o Svatém Duchu. Ač teologové sepisují složitá pojednání (např. o filioque), to, co víme o Svatém Duchu, vychází většinou z reálné duchovní zkušenosti Církve. Především poznáváme Ducha Svatého z jeho díla, kterým je Církev. Vyžene-li nějaké společenství Ducha Svatého ze svého středu, pak se buď lidé rozhádají a spolek se rozpadne, nebo drží pohromadě už jen ideologií či společným zájmem. Projeví se to docela zřetelně - pozná se to podle toho, že už v takové pospolitosti nenacházíme, jak se mnozí stávají jedním. Už tam není k vidění, jak různí lidé při jinakostech svých temperamentů nacházejí k sobě cestu, překonávají své odlišnosti, názorové rozdíly či sobecké zájmy, a jsou schopni se vzájemně milovat.

Odežene-li od sebe Svatého Ducha jednotlivec (např. svými hříchy a nekajícností), nevydrží v Církvi a nakonec neudrží ani pravoslavnou víru. Oheň Svatého Ducha, který hoří v církvi, může člověka prosvětlovat, očišťovat a produchovňovat. To se děje, když člověk vede život dle Božích přikázání a vzbuzuje v sobě vlastnosti, které odpovídají dobrotě Ducha Svatého. Tedy člověk svým způsobem života a svým stavem, do něhož se naladil, koresponduje s vlastnostmi Ducha.

Jenže blízkost Svatého Ducha může člověku i ublížit. Ne proto, že by Bůh byl zlý či chtěl člověku způsobit něco špatného. Může se však přihodit něco podobného, jako když se člověk přiblíží k ohni a nedává si pozor, to se pak neohřeje, nýbrž popálí. Stejně tak, vede-li nesprávný způsob života či pěstuje-li špatné vnitřní stavy, pak jej ten duchovní oheň, který v církvi hoří, sežehne, resp. škodí jeho duši. Člověk se v důsledku toho může stát nikoliv lepším, ale horším. Může se změnit na úplnou nestvůru a stát se doupětem zlých duchů. V církvi se s tím občas bohužel setkáme - na některých lidech vidíme, že se stali horšími, než jsou lidé, kteří v Boha vůbec nevěří. Takoví se stávají zištnými, zlostnými, závistivými, zlými, rouhavými, prolhanými, lstivými, podezřívavými, odsuzovačnými, pokryteckými a jdou od jedné špatnosti ke druhé. Bůh dopustí, aby postupně upadli do všech hříchů.

Jak zastavit tuto rakovinu hříchu? V prvé řadě je potřeba nepokračovat po cestě, kterou jsme se vydali a o níž z učení a zkušenosti církve víme, že vede do pekel. Nepokročil-li člověk zatím příliš daleko - do míst, odkud již není návratu bez zvláštního Božího zásahu, pak mu zbývají ještě nějaké zbytky duchovní soudnosti. To je velice důležité a odtud lze začít dílo nápravy. Soudný člověk, ač se utápí v hříchu, či s ním lomcují vášně, je ještě schopen pochopit vážnost svého stavu. Rozpozná, že vše v jeho srdci (city i myšlení) je pokřiveno působením zlé energie vášně. První, co takový člověk musí (pokud ještě může) učinit, je přestat důvěřovat svým myšlenkám; nedůvěřovat svému cítění, ani čemukoliv jinému, co přichází z jeho nitra. Musí ihned skončit s jakýmkoliv posloucháním těch, s nimiž se radil či s nimiž se přátelil nebo stýkal doposavad a jejichž společenství se podílelo na tom, do jakého stavu se dostal. Má-li v sobě člověk ještě dost schopnosti uznat užitečnost takové rady a má-li ještě dost vnitřních sil, aby ji uskutečnil, může se zachránit. V některých případech musí změnit i další okolnosti svého života. Je potřeba, aby si našel duchovního rádce, který má zkušenost se střízlivým duchovním životem a změnil pod jeho vedením způsob svého života.

Není to radostná připomínka, leč i o tom je potřeba se zmínit. V blízkosti takové nesmírné síly, jakou je energie Svatého Ducha a jaká převyšuje jakoukoliv sebemocnější sílu, která je ve vesmíru, je potřeba být opatrný. Nutno se chovat s úctou a nebýt nedbalý. Pak Duch Svatý i přes svou mohutnost bere opatrně a jemně lidskou duši do svých rukou, aby s ní učinil něco tak krásného, že je to nevypravitelné. Vidíme to na svatých lidech. Vždyť jejich svatost je darem Svatého Ducha. To on z nich učinil, čím jsou.

* * *

Neustálým pokušením, které nám hrozí odpadnout od spolupráce s Duchem Svatým, je tzv. "magické myšlení". Mám na mysli takový způsob uvažování, při němž spoléháme na své vlastní síly a nikoliv na sílu a působení Svatého Ducha. Jsou hrubší a jemnější odstíny toho magického myšlení - hrubším je vyslovená magie, jemnější způsob tohoto poklesku ve zbožnosti můžeme vidět na případu proroka Mojžíše, který dostal od Boha pokyn vyvést vodu ze skály a udeřit při tom do kamene svou holí (Num 20,6-13). Mojžíš to udělal a když se v první chvíli nic nedělo, udeřil ještě jednou - projevilo se tím něco nemocného, co se skrývalo v jeho mysli. Jakoby zapochyboval, že Bůh si toho prvního úderu všiml, nebo se domníval, že úder musí být proveden důkladněji, jinak to před Bohem neplatí, či ho ovládal netrpělivá představa, že je asi potřeba praštit do skály ještě jednou, aby se to počítalo... Možná to byl projev netrpělivosti nad prodlevou Hospodinova zázraku - čili mimoděčné povýšení se nad Boha, k němuž se v ten okamžik zachoval jako k pomalému služebníku. Bůh jej za tento nedostatek v jeho způsobu myšlení a za jeho nedostatečnou víru prohlásil za nehodného vstoupit do zaslíbené země. Tím se něco sděluje i nám. Doufáme-li ve věci vedlejší a nepřikládáme-li hlavní význam činnosti Ducha Svatého, je to nedostatek víry, pokory a úcty čili nesprávný vztah k Bohu - a ohrožujeme tím svůj vstup do Božího království.
Nedostatek víry v Ducha Svatého a převaha důvěry ve vlastní činnost se může projevovat na nejrůznějších úrovních - v oblasti osobního duchovního života, v oblasti církevní správy, v oblasti liturgické apod. Nejčastěji se projevuje v osobním duchovním životě, kde mnoho lidí přikládá svým dobrým skutkům, svým asketickým výkonům, množství vykonaných modliteb či jiné své zbožné snaze nějaký zásadní význam. Jenže zbožnými skutky nejsme posvěceni a spaseni, ale blahodatí Ducha Svatého, s nímž máme těmito skutky spolupracovat. Především se však uzpůsobujeme k naplnění Svatým Duchem vynakládáním úsilím o proměnu své mysli, změnou smýšlení - např. pokáním. Zajímavé by bylo sledovat, do jaké míry magické myšlení proniká do našich obřadů, jak se objevuje v přesvědčení, že není-li to či ono provedeno jediným správným a přesným způsobem (který je mimochodem v některých případech v různých dobách, či u různých národů a světových pravoslavných tradic odlišný), tak to prostě neplatí. (Do naprosté dokonalosti to dovedli ruští starověrci, kteří pro jistotu čtou při modlitbách i čísla stránek a technické poznámky, protože i ty jsou součástí posvátného textu, z něhož se přece nic nesmí vynechat, jinak by mohlo být celé to čtení marné.)
* * *

Veškerý posvátný církevní život je projevem působení Svatého Ducha. Když lidé přicházejí do chrámů, mají nutkání se modlit, vyzpovídat se a přijímat svaté Tajiny - to je dílo Svatého Ducha. Rozvíjení víry a duchovní růst v pokoře je darem Ducha Svatého. Jak by bez jeho přispění dokázal člověk věřit v to, co je neviditelné a vymyká se veškerému rozumovému chápání (např. víra v trojjedinou Boží Trojici). Kaje-li se kdo upřímně a celým srdcem chápe, že jak je Bůh dobrý, je to dotyk blahodati Svatého Ducha. Duch Svatý hněte lidskou duši, mění nás v průběhu života v církvi. Stáváme se jinými. Působení Svatého Ducha můžeme zřetelně cítit - kdykoliv naše srdce zjihne (viz církevně-slovanský termín: umilenije), zatouží po modlitbě, zatouží po liturgii a po sv. Tajinách. Kdykoliv v sobě cítíme impulz, který nás vede k odvrácení od hříchu a vášní, pocítíme odpor ke hříchu a zatoužíme po čistotě - to je zřetelný projev Svatého Ducha, kterou svou blahodatí pohladil lidské srdce. Když cítíme soucit s člověkem a když se v nás rozhoří láska ke Kristu a touha dát mu svůj život - to naplnil naše srdce Svatý Duch. Jedině ve spolupráci s Duchem Svatým se může člověk opravdově modlit. On způsobuje, že člověk je schopen obracet se k Bohu jako ke svému Otci.

Jsme zvláštní bytostí složenou z toho, co je tělesné, a z toho, co je duchovní. Tím se lišíme od zvířat, která jsou i přes pozoruhodnou inteligenci některých z nich, jen tělesná. Pro anděle, kteří jsou jen duchovními bytostmi, je nepochopitelné, jak se může duchovní v jedné osobě spojovat s materiálním. Naše duchovní složka, které říkáme duše, je součástí duchovního světa. Tělem žijeme ve světě hmotném. Jsme tedy bytostí žijící současně ve dvou světech. Komunikace duše s duchovními bytosti a s Duchem Svatým je jí vlastní, stejně tak jako je lidskému oku přirozené vidět předměty tohoto světa a lidskému uchu slyšet zvuky materiálních vibrací. Stav duše pak může pak ovlivňovat i kvality tělesné - a to v dobrém i ve zlém.

Kdo má otevřenu duši, tj. odvrácenu od tělesného a hmotného k duchovnímu, může slyšet hlas andělů či rady Svatého Ducha. Ap. Pavel píše, jak jim Duch Svatý dával pokyny, kam jít a kam nechodit. Pro člověka pohlceného materiálním a tělesným je to obtížně uvěřitelné. Při tom naslouchání Svatému Duchu je pro církev a její správu (a stejně tak i pro osobní duchovní život) kriticky důležité. Dnes kvůli tomu chodíme alespoň ke starcům, abychom vyslechli jejich rady.

Právě současná naše neschopnost otevřít duši k naslouchání Svatému Duchu nás v církvi dostává do neřešitelných situací. Zdá se mi někdy, že už se blíží doba, kdy duchovní a duševní stav rostoucí části věřících i duchovenstva už jim nedovolí, aby vytvářeli společenství, které by bylo církví. Zaujetí materiálními předměty z nich učiní kořist démonického klamu a ten z nich učiní blázny. Kouzla technologií, všudypřítomné jitření vášní, mravní nečistota, tělesné blaho a duševní stres, roztěkanost, komplikovanost života, špatně pojatá vzdělanost, duchovní neukotvení a udržování lidí v celoživotní nezralosti a rozptýlenosti, orientace na vnější věci - to vše jsou rány, jimiž krvácí lidské srdce, které pak nemá sílu k duchovnímu životu. Jsme jako prasklé nádoby, v nichž se neudrží blahodať Svatého Ducha, kterou v církvi dostáváme. Zato se v nich výborně drží bahno vášní, jimiž naše duše přetékají.

Svatohorští starci říkají, že Bůh člověku naplní takovou nádobu, jakou mu přinese. Přineseš-li malou nádobu, naplní ji. Přineseš-li velkou, naplní ji také. Tou nádobou je naše srdce. Uvolníš-li v srdci kousek místa, Bůh ti to volné místo naplní blahodatí Svatého Ducha. Uvolníš-li hodně místa, Bůh ti dá mnoho blahodati. Kolik blahodati dostaneš, závisí na tobě. Dnešní lidé však jen těžko uvolňují ve svých - marnostmi naplněných - srdcích sebemenší kousíček místa. To je jeden z hlavních problémů současného církevního života. (Viz otitulkovaný film s výroky starců)

Bez srdce naplněného blahodatí Ducha Svatého nemůžeme mít dar moudrosti ani jiná charismata. Hlavně nám schází dar střízlivého duchovního zření. Vše řešíme nikoliv jako duchovní lidé, nýbrž po lidsku - tj. v souladu se svými vášněmi. Chováme se jako šílenci, kteří se úporně drží svých halucinací. To je stav nás, křesťanů na počátku 21. století.

* * *

Náš církevní život by mohl být jako sídlit v zelené oáze u studny v hojnosti, ačkoliv kol dokola jen bezvodá poušť. Dostáváme v církvi vše, co potřebujeme. Není nic důležitého a skutečně věčně blaženého, co by nám Svatý Duch nemohl a nechtěl udělit.

Duch posvěcuje anděle na nebi a kněze na zemi. Všechno krášlí. Oči slzami, tělo krásou, srdce bázní Boží, mysl moudrostí, duši steskem po ráji. Chrání nebeské hvězdy i lidské duše. Těla před nemocemi a duše před démony. Rozestavuje ochranné anděle. Mocným vkládá do nitra milosrdenství, maličkým dává pokoru, nemocným trpělivost. Je odvahou mučedníků, radostí ctihodných mnichů, nadějí zkoušených. Skrze Svatého Ducha působí Boží moc ve světě. Je naším životem a nadějí na spásu. Bez něj nemůže nikdo být skutečným křesťanem a nemůže získat věčný život. Křesťanu se Svatý Duch uděluje skrze svaté Tajiny, pomáhají mu při tom dobré skutky člověka, a roste a zhojňuje se v jeho srdci opravdovým pokáním, modlitbou a přijímáním Těla a Krve Kristových. Člověk musí získanou blahodať Svatého Ducha v sobě ochraňovat čistým životem, vyvarováním se poklesků a hříchů. Dále ji rozhojňuje pokorou, objevuje se v něm při modlitbě a zdokonaluje člověka přiváděním k lásce.

Svatého Ducha však zarmucujeme pácháním hříchů, vyháníme jej ze své duše návykem na všechny smrtelné hříchy, zvláště na smilstvo a pýchu. Úplně jej pak odeženeme od svého srdce nevírou, rouháním, zoufalstvím (tj. beznadějí).

Křesťan, který v sobě nosí oheň Ducha Svatého, s úctou opatruje svých pět smyslů, aby jimi nezhřešil před Bohem. Chrání svůj jazyk, aby neodsuzoval, zrak, aby nehleděl na věci daremné, sluch, aby nenaslouchal špatnostem, myšlenky, aby netoužil po tom, co se křesťanu nesluší, tělo, aby nerozpalovalo nečistotou, duši chrání jako svůj nejdražší poklad, aby nebyla vykradena nepřáteli.

* * *

Na závěr se zmíníme o skutečnosti, že Duch Svatý sjednocuje - tím vytváří sbor, shromáždění čili církev. Slovní termín, který řeckojazyčné prvotní křesťanství zvolilo, je dosti výmluvný. Tehdejší řečtina používala nejméně tři pojmy pro různé typy shromáždění, křesťané si vybrali jeden, kterým zároveň definovali, jakým druhem shromáždění církev není a naopak - čím vlastně na rovině lidské a sociální křesťanská shromáždění jsou. Církev není ani agora (srocení davu) ani synklit (schůze elity), ale ekklisia - čili shromáždění pozvaných, všech oprávněných. To právě Duch Svatý povolává, opravňuje a dává lidem schopnost překonávat rozdílnosti a přebývat v jednotě. Zpíváme o tom v kondaku Padesátnice:

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky,
rozdělil tím v Babylonu národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými,
povolal všechny ke sjednocení...


Víme, jak těžko se ve světě hledá jednota - zvláště taková, která není založena jen na společném zájmu či na sdílení jedné ideologie. Jednota v Duchu Svatém je daleko hlubší. Je to jednota v lásce, vzájemné pokoře; jednota ve službě Jedinému Bohu a jednota ve zření stejné duchovní reality.

Lidé jsou tak různorodí - povahou, genetikou, předsudky, vzděláním, světonázorem, preferencemi, sklony atd. To je známá věc. Méně si už lidé uvědomují, že všechny tyto charakteristiky mají zásadní vliv na to, jak vnímáme a vyhodnocujeme objektivní realitu. Zdálo by se, že to, co se kolem nás děje, co někdo řekl či udělal, jak něco vypadá apod., jsou objektivní skutečnosti, jejichž přesný popis stojí mimo diskusi a všichni je vnímají stejně a bez problémů se na nich shodnou. Omyl! Díváme se na stejný předmět, a přesto každý můžeme vidět něco úplně jiného. Obraz reality, jak se dostává do naší mysli, je vyhodnocován a mimovolně upravován podle našich dosavadních zkušeností, podle znalostí, podle předsudků, povahy a jiných předpokladů. Aniž si to uvědomujeme, vždy nějaký aspekt obrazu reality potlačujeme, jiný překrucujeme, něco zdůrazníme - a to tak, abychom pokud možno viděli to, co chceme vidět, resp. co jsme zvyklí vidět nebo co odpovídá našemu dříve utvořenému názoru, jak by mělo vypadat to, nač hledíme. Takové editování reality je "přirozenou" vlastností neočištěné a neosvícené mysli. Patří to k našemu starému (Adamovu) lidství. Díky tomu vznikají mezi lidmi neshody, spory či války. Tohoto poškození naší mysli využívá ďábel, aby si s námi "pohrával".

Dnes to dobře vidíme u nás v církvi, resp. na církevních sporech. Hledíme všichni na stejnou realitu, ale nevidíme to samé. Naopak vidíme úplně a zásadně rozdílné obrazy toho, co se kolem nás děje. A podle toho se chováme a nedokážeme se dohodnout. Hádáme se, kdo má pravdu a kdo vidí správně. Každý se snažíme prosadit a dokázat svou pravdu, ale ti, kteří vidí jinak, jsou vůči všem argumentům hluší. Mají svůj pohled. Který je ten pravý? A je vůbec některý z nich pravý?

Svatý Duch tam, kde působí, překonává toto poškození lidské mysli, a dává věřícím schopnost vidět stejnou realitu, shodnout se a nalézat k sobě cesty. Tím se lidé stávají použitelnými pro církevní jednotu. A zkušenost nám ukazuje, jak vzácná tato jednota je a jak nesmírný má význam.











Zobrazit příspěvek č. 1070 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2015
Služba místním mučedníkům

Služba Janu a Jeronýmovi

Nová (jazykově trochu upravená) verze (v. 0,7) služby k mučedníkům kostnickým - Janu Husovi a Jeronýmovi Pražskému. Na pravoslavi.cz/download:

jan-hus-sluzba-w.pdf

nebo verze pro vytištění brožury: jan-hus-sluzba-broz.pdf

----------

Od 5. června t.r. verze 0,71 (opraveno ještě pár drobností)












Zobrazit příspěvek č. 1069 jednotlivě

Administrátor --- 24. 5. 2015
Další promarněná příležitost ke smíření

Úvaha po poutní bohoslužbě v Mikulčicích

Pro mně osobně byla jediným kazem na tiché a hluboké kráse této letošní události nepřítomnost skupinky urputně odporujících našich duchovních. Byla tím opět promeškána další příležitost k setkání a k usmíření. Přemýšlel jsem nad tím, proč si neuvědomují, že smíření je podle našeho evangelia základním předpokladem křesťanské opravdovosti. Pro kněze to není dobrovolná věc, ale duchovní povinnost. Platí zde imperativ, že bez toho, aby kněz učinil vše pro své usmíření, nesmí podle posvátných pravidel sloužit liturgii. Jinak odhání Ducha Svatého. Pokud tito duchovní nemají nic, čím by usvědčili vladyku Simeona z kanonických či ústavních nebo mravních přestupků, aby se tím mohl zabývat církevní soud, nemají právo odmítat se s ním smířit a přímo v posvátném textu liturgie se v tradičním úvodním komentáři zakazuje takovému knězi se zatvrzelým srdcem konat bohoslužbu.

Od chvíle, kdy se vladyka Simeon na podzim minulého roku mohl opět ujmout svého úřadu, z něhož byl na jaře téhož roku neoprávněně vyhnán, nabízí všem ruku ke smíru. Byl jsem celou tu dobu svědkem, jak průběžně přicházeli za vladykou někteří rázně uvažující lidé a nabádali ho přibližně v tomto smyslu: "Vladyko, všechny, kteří se Vám nepodřizují, musíte okamžitě suspendovat, zbavit kněžství a propustit. Žádné slitování s nimi, tito lidé budou stále jen dělat další a další problémy a podrazy. Na nic nečekejte, jednejte rychle, a problém bude vyřešen." Vladyka Simeon na to vždy namítal ve smyslu: "Ne, to nechci dělat. Chci se s nimi usmířit. Oni na to přece sami určitě přijdou, že se mýlí. Přece studovali teologii a jistě brzy pochopí, že byli někým oklamáni, svedeni, že je s nimi manipulováno jistými osobami, které si zde nepřejí ani spravedlnost, ani pravdu ani mír..." Toto vladykovo stanovisko jsme na eparchiálních radách podporovali, stále se snažíce poskytnout tomu opozičnímu hloučku prostor pro klidný návrat a doufajíce v jejich soudnost. Přece tito klerikové museli vnímat, že podobná taktika uchýlení se do paralelní církevní struktury, únos tradičních farností z eparchiální jednoty a nekomunikace či odpírání spoluslužby s eparchiálním biskupem by všude jinde ve světě vedla k okamžité suspendaci a propuštění z kléru (zvláště bryskně by se s nimi vypořádali biskupové v Rusku).

Už tolik měsíců jim tento starý muž nabízí ruku k usmíření. Na každou církevní událost je zve. Tolik vstřícných kroků vůči nim učinil a takovou benevolenci jim prokázal. Běží jim naproti, jako onen stařičký otec z evangelijního podobenství o marnotratném synu (můžete si přečíst toto dojemné podobenství: Luk 15,11-32). Jenže v naší místní církevní situaci není na obrázku vykresleném v evangeliu vše tak, jak bychom v duchu evangelia očekávali: zde u nás stařičký otec vychází s rozevřenou náručí vstříc svému synu, ale syn nepřichází k otci s touhou po smíření, ale obrací se k otci zády; syn po otci žádá vyplacení dalšího podílu na rodinném majetku, ale nehodlá uznat, že by se dopustil něčeho chybného; syn sice napřahuje ruku, ale ne k usmíření, ale proto, že chce, aby znovu něco dostal. Je mi líto, že mám psát taková slova na adresu některých bratří. V duchu se jim omlouvám, a jestli se usmíří s vladykou Simeonem, omluvím se jim zde i veřejně. Jenže způsob, jak se někteří zvláštně chovají k šedinám člověka, který si jako biskup nepřeje nic jiného, než uvést do eparchie jednotu a všeobecné smíření, mě lidsky uráží. A navíc - jejich chování a odpírání smíření vrhá před veřejností stín na celou naši pravoslavnou eparchii.

Něco z toho, co asi cítí ve svém nitru, dokážu pochopit, protože sám jsem byl mladý a neobešlo se to bez oklamání, tápání a chyb. I na mě kdysi dopadly úplně stejné sankce, jako dnes na tyto duchovní. V naší současné situaci však už nejde o jednoho kněze, který ještě nemá dost zkušeností a vědomostí, aby se zorientoval ve složité církevní situaci, ale o pokus semknuté skupiny, řízené z vysokých míst, rozložit eparchii. A navíc - můžeme se dohadovat o kánonech a teologických výkladech, to do jisté míry může být součástí normální celocírkevní diskuse, tříbení názorů a hledání řešení problémů, hrozné však je, když se opustí obecně lidská úcta a pošlapávají se obyčejné lidské hodnoty (jak to bývá typické pro rozkoly a sekty). Je mi líto, že to musím říci, avšak právě na pouhé civilně lidské rovině je to pro mě nepochopitelný obrázek, který by vypadal absurdně i ve světském prostředí, ale v církvi nad ním vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Stařičký člověk, duchovní sloužící v církvi dlouho před tím, než jsme se narodili, zde celou tu dlouhou řadu měsíců nabízí smíření a velkomyslné odpuštění, otáčí se rukou napřaženou k míru do všech stran, avšak tito (služebně a často i fyzicky) mladí duchovní touto rukou vztaženou k usmíření zarputile pohrdají. A to většinu z nich vladyka Simeon vysvětil, takže jsou mu podle pravoslavné duchovnosti zavázání do konce života povinnou úctou. Starý duchovní, který má za sebou dlouhý život služby v církvi, chce přijmout tyto služebně mladé, teologicky slabé a duchovně kolísající do své náruče, jenže oni místo toho ochotně přikládají svůj sluch různým nestydatým lžím, které ti, co chtějí uchvátit moc nad církví, o něm rozšiřují.

Mimochodem, otřesné pomluvy o něm jistí lidé, které zatím raději nebudu jmenovat, veřejně rozhlašovali vloni na jedné konferenci ve Vilémově, aniž by měli jediný důkaz pro ty hrůzy, které tam o vladykovi tvrdili. Jestli se mladí biskupové s vladykou Simeonem neusmíří, tak se budu přimlouvat, aby se záznam z loňské vilémovské konference zveřejnil, a všichni si pak budou moci sami učinit obrázek o tom, kdo je kdo v naší církvi. Osobně si myslím, že právě po oné šokující vilémovské konferenci ztratila většina moravských duchovních důvěru k mladým vladykům i k jimi dosazenému správci eparchie, a s úlevou uvítala návrat vladyky Simeona do úřadu eparchiálního biskupa.
Vraťme se však zpět k našemu původnímu tématu. Vladyka Simeon se snažil uplatnit shovívavost a trpělivost až do krajnosti. Přehlížel urážlivost a nekanoničnost chování nesmiřitelných duchovních. Odmítal proti nim podniknout jakékoliv kroky. Stále opakoval, že je potřeba dokázat vyřešit náš problém v eparchii po dobrém. Někteří jsou toho názoru, že na tomto přístupu lpěl daleko déle, než bylo pro celek eparchie užitečné a snesitelné. Síly nás všech snášet rozmáhající se sektářství, které se stále pevněji zakořeňuje v našem kléru i mezi věřícími, jsou už pomalu vyčerpány. Musíme si odpovědět na otázku: Chceme být církví nebo dovolíme její proměnu na sektu?

Nyní tedy musel vladyka Simeon po tak dlouhém vyčkávání tento svůj dosavadní přístup zklamaně vzdát. Nedošla naplnění jeho víra v lidskou dobrotu a rozum či vzdělanost, v uznání a ocenění a přijetí nabídky ke smíru. Je jasné, že už nemá smysl jen pasivně očekávat nápravu těch, kteří se vůbec nemají v úmyslu smířit, ale ač se nechávají platit eparchií, slouží zájmům lidí zvenku, poslouchají jejich zlovolné rady a úmyslně či neúmyslně pracují proti uklidnění eparchie. Narazili jsme na hranice, k nimž je možno při vyčkávání a uplatňování největší myslitelné mírnosti ještě zajít. Eparchie trpí. Je pošlapávána základní starobylá idea církve, jakožto sjednocení mnohých kolem Krista. Nesmiřitelní duchovní už vytvářejí v církvi jakousi sektu, která stále více a hlouběji rozděluje i věřící. Brzy by zde byly všechny mezilidské vztahy napadrť. Postižení duchovní se postavili proti naprosté většině eparchie, a zároveň se staví do role morálních autorit, které na svůj úkor zachovávají jakousi vymyšlenou "věrnost synodu". Navíc si opoziční kněží nechtějí plnit významnou část základních kněžských a pracovně-právních povinností. U některých se projevuje i konkrétní poškozování našich církevních zájmů a problematická mravnost (např. lhaní - to mě na nich nedávno zvláště zarmoutilo).
Jako příklad poškozování církevních zájmů a farností: před pár dny jsem se dozvěděl, jak jeden z těchto zaslepených duchovních kvůli tomu, že nechtěl pozvat vladyku na slavnostní událost, při které bylo uděleno občanské vyznamenání velké osobnosti naší pravoslavné historie, raději ublížil celé tamní pravoslavné farnosti. Mohla se tam vyhlásit a uspořádat archijerejské bohoslužba, přijeli by další duchovní a třeba i nějací poutníci, průvodem by se kráčelo na místo, kde se vyznamenání udělovalo a pravoslaví by se tím připomenulo celému městečku. Při takové mimořádné události měli být místní pravoslavní před svými spoluobčany reprezentováni na nejvyšší hierarchické úrovni, což mohlo mít i nějaký misijní dopad a každopádně by to povzbudilo tuto skomírající farnost. Možná to byla poslední příležitost. Každý kněz, který něco ví o službě na vesnici či v malém městečku, si dobře uvědomuje, jak kriticky důležité jsou takové povzbuzující události pro život těchto farností. Sv. vladyka Gorazd nikdy nedovolil promarnit žádnou podobnou příležitost.

Vladyka Simeon ve svém stáří jede přes celou Moravu do Mikulčic, aby zde pod širým nebem sloužil, kázal poutníkům a reprezentoval místní pravoslaví na tomto svatém místě. Při tom píše články a knihy a slouží. Jezdí dokonce na jednu farnost vyučovat děti náboženství. Naproti tomu jiný duchovní místo toho, aby - když je vhodná příležitost - nechal pravoslaví zaskvět se před lidmi, udělá kvůli svým osobním postojům z významné události jakousi pokoutní záležitost, nikoho nepozve, vše pečlivě utají, takže pak u celé slavnosti postává jen pár lidí. To jsou dvě názorné ukázky dvou přístupů k pastorační a misijní práci.
Vladykova mírnost a trpělivost byla (jak se mi zdá) z jejich strany zneužita jen k utvrzení jejich destrukčních postojů a k upevňování celé té sektářské struktury. Způsob, jak se někteří z nich chovají k vladykovi a ke svým povinnostem i ke svému poslání, nemá daleko k demonstrativnímu opovržení. Odpovědnost za eparchii leží na eparchiálním biskupovi. On musí provést rozhodnutí, kdy je čas přestat otálet a zakročit. Teď tedy ten čas přišel.

Takže nyní začala těmto duchovním běžet lhůta, kterou jim provedený zákrok skýtá. Modleme se za ně, aby prohlédli a vybrali si správnou volbu. Vše, co bylo na ně uvaleno, může být v okamžiku zastaveno a zrušeno.

Moc rád bych vytáhnul do boje za tyto postižené duchovní, protože je mi jich lidsky líto. Jenže nějak nenacházím argumenty, kterých bych se mohl chopit a mávat jimi v jejich prospěch. Eklesiální i morální pozice, kterou zaujali, je neudržitelná a sám s ní nemohu souhlasit. Přezírat eparchiálního biskupa a odvolávat se při tom na synod, je prostě nevzdělanost. Trapná na tom všem je skutečnost, že se jedná o lidi oklamané a svedené, a daleko případnější by bylo, kdyby byl potrestán ten, kdo skrze ně zde na Moravě tento rozkol podporuje a podněcuje tyto kněze k jejich "psedověrnosti" bludům. Ten z nich učinil zaslepené sektáře, skálopevně přesvědčené, že pod "Simeonovou brutalitou trpí pro pravdu". Po letech si uvědomí, jak krutě byli zneužiti. To je obrázek lidské tragédie, obrázek k pláči.

I přesto, kam až to zašlo, vladyka Simeon stále volá své bloudící duchovní zpět. Chce po nich jediné, aby se zařadili do normálního chodu eparchie, obnovili svůj slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a plnili své duchovenské a pracovně-právní povinnosti, jako si je musí plnit všichni ostatní kněží. I po tom všem, co se tu stalo, je připraven se s nimi obejmout a všechna opatření, která vůči nim teď byla přijata, zrušit. Ale stojí o to i oni? Mám pocit, že nikoliv. Budu však rád, jestli se mýlím.












Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1414 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1069 do č. 1109)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz