1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 1149 do č. 1229

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 1149 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2017
K první velkopostní neděli

Neděle pravoslaví

Máme za sebou druhý velkopostní týden, který začal nedělí svátku "Slavnost pravoslaví" (nebo Vítězství pravoslaví). Týden totiž podle východního názoru začíná nikoliv pondělím, nýbrž nedělí. Právě při této první neděli Velkého půstu (11. března 843) byla éra ikonoborectví definitivně ukončena a ikony byly slavnostním průvodem vneseny do Svaté Sofie - hlavního chrámu byzantského císařství. Něco o peripetiích, které kolem toho byly, se můžete dočíst v závěru příspěvku č. 422.

Dle slov historika popsal jeden z byzantských letopisců tyto události takovými slovy:

»Císařovna navrhla sv. patriarchovi Metoději, aby pozval a shromáždil všechny pravoslavné metropolity, arcibiskupy, igumeny, duchovní i laiky, aby o první velkopostní neděli přišli do Velkého chrámu Božího s uctívanými kříži a svatými ikonami. Když se shromáždilo nesčíslné množství lidu, přišel i sám císař Michal se svatou a pravoslavnou svou matkou Theodorou a s celými synklitem (rada, vláda, vrchnost)... Spolu se sv. patriarchou kráčeli z oltáře se svatými ikonami, uctívaným křížem, svatým evangeliem a ubírali s litijí (litanií) k bráně paláce... Po dlouhé modlitbě a lítostivého, kajícího a s pláčem volaného vzývání "Kyrie eleison" se navraceli do svatého chrámu, aby zde konali božskou tajemnou liturgii s velkou radostí a slavnostností. Takovým způsobem bylo obnoveno uctívání svatých ikon v Božím chrámu. Zbožní vládcové s nejdůstojnějším a svatým patriarchou Metodějem a ostatními metropolity a askety, kteří tenkrát byli, ustanovili - každoročně o první neděli Velkého půstu oslavovat ve Velkém Božím chrámu tento svatý a důstojný svátek, který je oslavován až doposavad. Současně byly ikony přineseny i do všech konstantinopolských chrámů.« (Kartašev: Všeobecné sněmy, 2004)


Ikona Svátku (Vítězství) pravoslaví: císařovna sv. Theodora a císař Michal III. (vlevo); konstantinopolský patriarcha Metoděj (vpravo). Byzanc 15. století.


Proč je učení o uctívání ikon nutnou součástí naší věrouky? Je za tím jen zbožná tradice, nebo má uctívání ikon nějaký duchovní rozměr, který z toho činí nevyhnutelně důležitou součást církevní víry a praxe - a hlavně procesu, kterým získáváme spásu, resp. osvojujeme si dar Boží udělený člověku Kristem? Proč církev nevyhlásila v duchu tolerance: ať si každý pravoslavný křesťan sám vybere, chce-li se klanět ikonám či nikoliv? Proč Otcové hlásají, že uctívání ikon není nějakou marginální tradicí a lidovým obyčejem, a dokonce - kdo odporuje uctívání ikon, není pravoslavným křesťanem? Na tyto otázky odpověděl už sv. Jan Damašský; pokusme se alespoň letmo k tomu něco poznamenat.

Ikonoborci argumentovali hlavně tím, že Bůh je nezobrazitelný - v duchu starozákonního zákazu zobrazovat Boha (hlavním smyslem zákazu bylo nebezpečí modlářství, jemuž Izraelci snadno podléhali). Křesťané však ikonami ctí Boží vtělení. Bůh sám dle svého vlastního rozhodnutí se rozhodl ke spojení s lidstvím, a toto sjednocení je takové povahy, že není možno v Kristově boholidské Osobě oddělovat lidství a Božství. Když oči lidí hleděly na Krista, viděly ne jeho lidskou přirozenost, ani jeho přirozenost Božskou, ale Osobu Bohočlověka, jehož lidství je nerozdílně a nesmíšeně sjednoceno s Božstvím. Nezobrazujeme Boží přirozenost ale boholidskou Osobu Ježíše Krista.

Podle své lidské přirozenosti má Kristus viditelnou a zobrazitelnou podobu, ale podle své Božské přirozenosti ji nemá a je nezobrazitelný. Božská přirozenost je pochopitelně nezobrazitelná, ale i lidská přirozenost je nezobrazitelná, protože každá přirozenost se projevuje jen skrze osobu. Lidství, s nímž se Bůh sám spojil a zbožštil ho, je poznáváno našima očima a našimi smysly v Osobě Kristově, a proto je nutné uctívat to, co oči apoštolů viděly a čeho se jejich ruce mohly dotknout. Vždyť tím ctíme Boží dílo ikonomie spásy a tuto spásu přijímáme.

Sv. Jan Damašský: »Spolu s Králem a Bohem uctívám purpur jeho těla. (Purpur ctím) ne jako oděv a ne jako čtvrtou osobu, ale jako sjednocený s Bohem, a přitom nezměněný. Uctívám (purpur) jako Toho, který ho korunoval, neboť přirozenost těla se nestala Božstvím, ale jako Slovo (Boží) se stalo tělem, zůstávaje čím bylo, tak se i tělo stalo Slovem, při čemž neztratilo to, co má...«

Neříkejme, že se uctívání a zobrazování Krista vztahuje jen k jeho lidství, a nikoliv k Božství. To by totiž znamenalo, že buď neuctíváme Krista jako Boha, nebo by to znamenalo postavit se proti chalkedonskému dogmatu (IV. všeobecný sněm) a oddělovat v Kristově boholidské Osobě to, co je Božské, od toho, co je lidské. Po této nesprávné myšlenkové cestě bychom se pak dostali k západní formulce: Božství v Kristu - to je to, co dělalo zázraky; lidství Kristovo - to je to, co trpělo na kříži. Je to sice lákavě srozumitelné, ale falešné. Stejně jako ve skutcích Pána Ježíše nemůžeme oddělovat jeho Božství a lidství, tak to nesmíme činit ani při uctívání ikon. Jinak by byly oprávněné výtky ikonoborců, kteří volali: Buď na ikonách zobrazujete Božství, ale to je nezobrazitelné a zakázané, nebo na ikonách zobrazujete lidství, ale uctívat samotné lidství je modlářství. Jenže na ikonách není zobrazena ani Božská přirozenost Spasitele, ani jeho pouhé lidství. Je tam zobrazena jeho boholidská Osoba - tedy to, co viděli Kristovi učedníci. Tam není jen nějaké tělo, nýbrž Kristovo tělo - Jeho bohonosná tělesnost. Je tam zobrazeno boholidské(!) tělo Kristovo, jehož ruce a nohy líbaly kající se ženy, když pomazávaly Pána vonným myrem a vzdávaly tím úctu Bohu, který jediný může odpouštět hříchy.

Co bylo našim očím Bohem ukázáno, můžeme i zobrazovat štětcem, mozaikou či rytinou. Bůh se oblékl do šatu našeho lidství, a tak jej zobrazujeme. A takové zobrazení je potřeba uctívat a jemu se klanět - ne jako by samotné zobrazení bylo božstvím (Bohu samotnému přinášíme jiný druh úcty než ikonám, to je důležité chápat). Skrze ikony se klaníme Božímu projevu. Přesněji: při uctívání ikon se neklaníme Božímu stvoření ani výtvoru lidských rukou, ale aktu Božího vtělení. Kdo odmítá úctu k ikonám, skrytě tím odmítá Boží vtělení.

Rozdílná úcta náleží Bohu a jiné je uctívání ikon. Úcta k Bohu má podobu služby. Ikonám nesmíme sloužit, protože sloužíme (ve smyslu uctívání) jen tomu, čemu jsme podrobeni, co nad námi vládne. Ikonám se klaníme jako posvěcené, bohonosné (sv. Maxim Vyznavač) hmotě, skrze niž ctíme Ježíše Krista. Boží vtělení způsobilo, že působením blahodati Svatého Ducha může být i hmota bohonosná.

»Ikona přestala být prostou připomínkou Božího Vtělení a proměnila se v cosi významnějšího. V jakési "pokračování" Božího Vtělení a dokonce je možno říci, že v jeho "ontologické zopakování". V ikoně je Boží vtělení věčnou skutečností, věčnou realitou. Není divu, že takovéto zcírkevnění dovolilo ikoně zaujmout místo v liturgického bohoslužebné sféře byzantské církve, kde mají svaté Tajiny a bohoslužba jediný cíl: překonat kategorie času, hmoty a prostoru a postavit věřícího tváří v tvář věčnému "dnes", "nyní".« (Sacharov: O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátu sv. Jana Damašského...)

Tento duchovní rozměr Vtělení je tak úžasný a nesmírný, že to slova nedostačují vyjádřit. Je v tom skryt příchod budoucího Božího království, které je už teď uchváceno do naší přítomné reality v církvi (jedna ze základních tezí učení sv. Řehoře Palamy). Boží Vtělení je zároveň aktem "druhého Stvoření" - vše se tvoří nové. První Adam "hliněný", druhý Adam člověk nebeský. To vše je obsaženo v církevním ustanovení o oprávněnosti a nutnosti uctívání ikon.

* * *

Pro nás však památka této neděle není jen historickou vzpomínkou, jak pominula ikonoborecká perioda dějin Byzance, ale zároveň svědectvím vnitřní duchovní síly Pravoslaví. Tato síla tkví v tom, že se k pravoslavné víře hlásí Bůh. Tím je zaručeno, že původní apoštolská víra nebude nikdy přemožena ani potřena. Může být světskými mocnosti na čas potlačena či uvězněna v katakombách, ale nakonec si jako ponorná řeka vždy najde cestu na povrch.

Kristova víra není ideologie. Může sice být zneužita a ideologizována ke světskému použití, ale taková víra tím vlastně přestává být křesťanskou vírou. Máme plnou důvěru v Boha, víra nepotřebuje být ochraňována zbraněmi před zánikem. Víra totiž zachraňuje nás, nikoliv my víru. Není na světě síla, která by vymítila naši víru. Ani stát, ani jiné náboženství ani žádná hereze. I to je poselství této neděle.

Krásně o tom píše sv. Nektários:

»Pravoslaví! Ta mnohá pokolení! Celé generace žijící v otroctví (za tureckého jařma)! Pravoslaví, tisíce vichrů se do tebe opírají, tisíce vládců temnot s tebou zápasí - tví nepřátelé už ztratili všechny zábrany, chtějí tě vyrvat z lidských srdcí i s kořeny, chtějí z tebe učinit pouhou vzpomínku, muzejní exponát, tragickou minulost, ustrnulou historii. Jenže všemocný Bůh, Svatá Trojice, plný milosti a moudrosti, který vládne nad chaosem, zjevuje tě na tom nejméně očekávaném místě, opatruje tě jako kvítek pod kamenem. Chrání tě v duších lidí nejméně obdarovaných, v duších těch, kteří nemají žádnou moc ani učenost v tomto světě. Hle! Ty žiješ, ty trváš a sytíš další a další generace, obděláváš každý kousek dobré země, šíříš sílu a život, světlo a nebe, otevíráš bránu věčnosti.«

(Viz příspěvek č. 350)

* * *

Neděle Pravoslaví zahrnuje nejen obnovení uctívání ikon (tj. vítězství nad ikonoborectvím), ale zároveň obecně nepřemožitelnost původní víry. Týká se tedy vítězství všech dogmat a celé pravoslavné teologie nad herezemi, klamnými názory a lidskými filosofiemi. Oslavujeme nezměnitelné trvání všech pravd o Bohu, které nám byly skrze Bibli a apoštolskou tradici zjeveny. Zvláště máme na mysli učení o jednom Bohu přebývajícím ve třech Osobách - čili víru v přesvatou Trojici. Současně připomínáme naše pravoslavné učení o Bohočlověku, čili o plnosti Božství i plném lidství, které jsou spojeny v Osobě Spasitele, Pána Ježíše Krista. To jsou hlavní křesťanská dogmata. Není možné nezmínit i náš nejznámější dogmatický text, kterým je Symbol (čili Vyznání) víry přednášený při liturgii.

Křesťanskou víru zvěstuje Písmo svaté. Teologické obrysy křesťanské víry jsou načrtnuty dogmaty svatých Otců a sněmů. Tato teologie není schopna popsat vyčerpávajícím způsobem obsah naší víry, ale je důležitou směrovkou pro lidské myšlení. Ukazuje cestu našemu uvažování, aby se nezřítilo do lži či klamu.

* * *

Dodatek o Pravoslaví:

Život církve spočívá na čtyřech pilířích. Být pravoslavným totiž znamená:
- držet se pravoslavné věrouky (jejím pramenem je Písmo svaté a dogmata všeobecných sněmů);
- spravovat svůj život dle kánonů (tím se myslí církevní praxe a všeobecná pravidla křesťanské discipliny);
- pěstovat křesťanskou mravnost (tím se myslí nejen zachovávat přikázání, ale obecně snaha o čistotu);
- pravoslavný duchovní život - spiritualita (modlitba, svaté Tajiny, duchovní světonázor).

Naší snahou není pouhá formální příslušnost k pravoslavné církvi, ale život v pravoslavném duchu.

Není pravoslavného ducha, kdo:
- úmyslně a vytrvale odmítá některou část pravoslavné věrouky nebo si ji úmyslně mění;
- pácháním přestupků proti pravidlům církevní disciplíny vytrvale narušuje pokoj v církvi;
- páchá nemravné skutky a nekaje se (poskvrňuje špatnými skutky i slovy);
- drží se cizích duchovních praktik, kultů a obřadů; nemodlí se a nepostí se (i když by se postit mohl).

Ve skutečnosti jsou všechny čtyři pilíře spojeny stejnými základy a jednou korunou. Vzájemně spolu souvisí a podepírají jeden druhý. Vyznávání orthodoxie tedy souvisí i s orthopraxí, čistotou a duchovním životem. Církev ze své historické zkušenosti ví, že původci herezí bývali zároveň i nemorálními osobami.


P.S.
Další články na toto téma zde na Ambonu - viz např.: č. 614 nebo č. 86







Zobrazit příspěvek č. 1150 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2017
Úvahy nad tématem druhé velkopostní neděle

K památce sv. Řehoře Palamy

Velký půst je doba, kdy jsou křesťané zvláště naléhavě Církví vybízeni, aby se očistili pokáním a zdrženlivostí, což v důsledku vede k posílení víry a prohloubení vnitřního duchovního života. Jinými slovy: jsou zváni, aby v nitru zakusili to, co je nehmatatelné, zaslechli hlas neslyšný, zřením srdce uviděli neviditelné. Aby učinili svou vlastní duchovní zkušenost.

Praktické pozorování církevního života nás snadno přesvědčí, jak málo máme této neklamné duchovní zkušenosti. Příslušnost k církvi se tak často děje jen v rovině formální, národnostní či folklórní. A nebo (a to je snad nejhorší) se duchovní zkušenost zaměňuje za duševní prožitky, emoce, přesvědčení (viz západní poučku: věřit znamená "za pravdu míti"), intelektuální poznatky a výkony.

Na intelektualismu ztroskotal heretik Origenes, který se přes veškerou svou učenost a nesmírné rozumové schopnosti provázené horlivostí pro křesťanství beznadějně zamotal do svých vývodů a upadl do pohanského mudrování. Jak o něm pravil nějaký poustevník: "Zaplul na hlubinu vědomostí a utopil se v ní."

Totéž platí o odpůrcích sv. Řehoře Palamy, kteří se opájeli "světskou moudrostí" a plni ducha západní scholastiky a rozumářského přístupu ke křesťanství, přestali chápat podstatu duchovního života - tj. živou zkušenost asketů s účastí člověka na Boží přirozenosti. Toto účastenství stvořeného člověka na nestvořeném Božství se pochopitelně nemůže dít přímo a bezprostředně, protože stvořené je v principu odděleno od Nestvořeného. Leč tato propast může být překlenuta blahodatí Ducha Svatého - působením Božím, tj. energiemi svatosti, světlem Božství. Blahodať je nestvořená stejně jako její Božský Původce, ale svým působením posvěcuje stvoření. Skrze ni se člověk může spojovat a sjednocovat s Bohem.

Řehořovo teologické zpracování prastaré církevní duchovní zkušenosti s blahodatí bylo nakonec přijato církví jako autentická formulace víry. Zkušenost a praxe hesychasmu je jím zpracována do teologického systému, jemuž říkáme na počest této vynikající osobnosti "palamismus". Téma Božské blahodati je připomínáno ve Velkém půstu, protože je široce propojeno s duchovním životem jednotlivce i církevní praxí všeobecně. (Stručný výklad tohoto slovního pojmu viz v našem slovníčku pravoslavné terminologie.)

Na farnostech, kde se používají bohoslužebné texty obsahující termín "blahodať" (který byl znovu uveden do češtiny na začátku 20. století pravoslavným překladem Nového Zákona), vědí všichni věřící, jak často se tento pojem opakuje a z toho mohou i bez jakéhokoliv teologického vzdělání tušit, jak zásadní úlohu má v Církvi to, co je tímto pojmem označeno. Na farnostech, kde je v textech bohoslužeb blahodať skryta pod širokým termínem "milost", který se zároveň - a přednostně - používá pro smilování, odpuštění, prominutí viny apod., jsou věřící o tuto zkušenost bohužel připraveni. O používání pojmu blahodať se píše něco zde.
Bez blahodati by byla z křesťanství jen filosofie, a z Církve by pak byl ústav pro pěstování dobrých mravů a kultury. Taková "církev" by byla pouze jedním ze spolků ve skupině obecně prospěšných společností a zájmových sdružení - např. zahrádkářů (podle slavného přirovnání Václava Klause). My, kteří máme osobní zkušenost s vnitřním životem Církve, víme, že důvodem, proč jsme křesťany, nejsou zajímavé filosoficko-teologické myšlenky církevního učení ani křesťanské umění, ale tajemství, které se s věřícími a praktikujícími lidmi v Církvi děje. Ten nevyjádřitelný vnitřní život církevního organismu, který do sebe vstřebává životy věřících a proměňuje je, z pozemského vyvádí ven a výše k nebeskému životu. To je dílo blahodati, která v Církvi pracuje.

Sv. Řehoř pravil: "Jako je duše v těle, tak je Duch Svatý v Církvi." Pokud o modlitbě hovoříme jako o duchovním dýchání (křesťana nebo církve), tak mystické Tělo Církve má také své srdce, a tím Eucharistie. Církev žije tepem tohoto srdce, a každá liturgie vhání životodárnou krev do tohoto Těla. Leč to vše by bylo mrtvé a tlející, kdyby zde nebyla ta duchovní síla, dávající život. Tělo člověka je živé, dokud je v něm duše; bez duše se rozkládá a mizí v prachu. Církev je živá a její organismus překonává všechny odstředivé síly a všechny rozkladné vlivy, dokud je v ní blahodať.

Všichni svatí hovořili o tomtéž. Všichni svatí mluvili o Svatém Duchu. Účast lidské duše na blahodati je nutná pro její nehynoucnost - tj. pro překonání rozkladných vášní, bez čehož není možná věčná blaženost. Blahodať vlévá Bůh lidem do srdce jako odpověď na jejich víru. Jenže je tu ještě jedna podmínka - je potřeba uvolnit v srdci místo pro blahodať. Kolik místa uvolníš, tolik blahodati dostaneš. Uděláš-li ve svém srdci trošku místa, Bůh ihned to místo zaplní troškou blahodati. Bude-li tam více místa, dá více blahodati. (Ze zkušenosti athonských starců) A jak uvolnit místo v srdci? Jeho očištěním. Očistíš-li svou duši, Bůh do ní vloží tolik blahodati, kolik se do ní vejde. Očišťování je hlavním dílem křesťana na prvním stupni duchovní školy (tam jsme všichni). Kromě zbavení se hříchu a stále opakovaným vyháněním vášní je však nutno osvobodit srdce od světského ducha.
Jak víme od některých starců či světců, v dějinách církve - zvláště v pravoslavných zemích - je mnoho případů mnichů, kteří žili v monastýrech, nehřešili, dokonce i vášně utišili, avšak mimořádnou blahodať nezískali. Žili monastýrským životem, chodili na bohoslužby, konali nějakou práci - avšak jejich srdce zůstalo přilepené k tomuto světu. Bůh jim za jejich víru a zbožný život jistě dal spásu v ráji, ale tu míru blahodati a útěchy, jaké může prožívat člověk už na tomto světě a v tomto těle, neobdrželi.

Církevní tradice (současná i starší) zná různá zjevení, která se týkají některých (i slavných) monastýrů naplněných v jisté době mnichy, ale skutečné mnichy tam přesv. Bohorodice spočítala na prstech.
Palamovo učení tkvělo v tom, že křesťanská mystika je součástí Božího úmyslu spásy. Bůh se stal skutečně viditelným, protože jeho království budoucího věku je už reálně před-přítomno v Církvi. Získávání blahodati není jen dílem mnišským, ale každý křesťan je povolán (a vlastně povinen) se o to dle svých možností snažit.

Palamismus je věda o skutečném společenství s Bohem. Hesychasmus (duchovní praxe vnitřního ticha a mlčení) je praktické uskutečňování tohoto společenství.

* * *

V přítomnosti blahodati spočívá vnitřní síla křesťanství, resp. duchovní mocnost Církve. Prakticky se poznává realisticky vedený duchovní život, vedoucí k přijímání blahodati do srdce, podle toho, jaký odpor či zlost vzbuzuje u démonů. Projevuje se to různými bouřemi v lidském nitru, pokušeními či odporem, jenž vůči nám projevují ti, kteří jsou ovládáni světským duchem či otevřeně slouží nečistým vášním. Nějaký teolog prohlásil: "Až nebude křesťanství nikomu vadit a dokonce ho začnou chválit a spravedlivě velebit, bude to jako »proslov nad rakví«. Pak už nastoupí vítězství hříchu a smrti."

O dobách, do kterých jdeme (vlastně už v nich jsme), kdy se všude kolem šíří království lži, klamu a duchovní slepoty, se říká: "Všichni máme být teologové. Ne v tom smyslu, že bychom znali mnohé o Bohu (ostatně, ďábel toho ví o Bohu více než všichni profesoři teologie dohromady) a věděli všechno o Kristu, ale tím způsobem, že budeme znát Krista. Pán pravil: Znám ty, kteří jsou moji, a ti, co jsou moji, znají mě. (Jan 10,14) Jak jinak lze poznat Boha, když ne skrze blahodať Svatého Ducha? Pravými teology se stáváme půstem a modlitbou. Taková teologie - to je pokračování modlitby: »Jsi-li teolog, pak máš čistou modlitbu; máš-li čistou modlitbu, tak jsi teolog«."


P.S.

Telegraficky o životě "kazatele blahodati":

1296 - narození
1341 - svatohorský tomos proti Varlámovi
1343 - Palama byl vsazen do žaláře
1344 - patriarcha vyloučil Palamu a všechny, kdo sdíleli jeho názory, z církve
1347 - Palama byl vysvěcen na arcibiskupa soluňského
1351 - sněm, na němž církev přijala a potvrdila učení sv. Řehoře Palamy
1359 - sv. Řehoř umírá

* * *

Zde je pár odkazů na naše články o Palamovi:
Život sv. Řehoře Palamy
Význam učení o nestvořených energiích

Zde na Ambonu:
Neděle o pravoslavné duchovnosti
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění

Viz též krátký film: O Svaté Hoře Athos - „Kde není nebe ani země“. Střihový film o Athosu prokládaný výroky svatohorských starců. Duchovní poselství současných starců . U nás ke shlédnutí s českými titulky na této adrese.








Zobrazit příspěvek č. 1151 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2017
4. neděle Velkého půstu

K této neděli velkopostní pár citátů z výroků ct. Jana Sinajského

Vybral jsem slova určená duchovním pastýřům a týkající se jednoho z důležitých aspektů jejich působení.

Jan Klimakos:

»Pravý pastýř je ten, kdo dokáže hynoucí duchovní ovce získat a napravit svou nehněvností, úsilím a modlitbou.«

»Duchovním lékařem se stal ten, kdo dokázal své tělo i duši osvobodit od veškeré nemoci a už nepotřebuje, aby ho léčili jiní.«

»Dobrý kormidelník zachrání loď; dobrý pastýř oživuje a uzdravuje churavějící ovce.«

»Vizitkou pravého pastýře je láska (k ovcím), protože z lásky se nechal ukřižovat Veliký Pastýř (Kristus).«

»Není pěkný pohled na lasičku, jak řádí mezi slepicemi. Ještě horší je však vidět hněvivého pastýře. Lasička totiž hubí jen slepice, kdežto (zlostný) duchovní rozčiluje a hubí lidské duše.«

»Nepatří se nechat lva pást ovce. Stejně tak ten, s kým ještě cloumají vášně, nemůže vést jiné vášnivé (lidi ke spáse).«

»Velkou hanbou je pro (duchovního) vůdce, když se modlí k Bohu, aby daroval tomu, koho tento pastýř vede, čeho sám ještě nedosáhl.«





Zobrazit příspěvek č. 1152 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2017
Ke čtvrté velkopostní neděli: stupně cesty do ráje

Sv. Jan Sinajský a jeho Žebř duchovní

Sv. Jan Klimakos, igumen sinajského monastýru (7. století), zapsal na prosby mnichů svou asketickou zkušenost do knihy, která se nazývá Žebř (myslí se tím stupně výstupu do nebe). V jednotlivých kapitolách, které odpovídají každá jedné z příček tohoto žebře, se popisuje působení vášní a způsob, jak je přemoci, aby se mohlo stoupat výše. Každé kapitole odpovídá nějaká vášeň či jedno z témat duchovního boje. A protože potírání vášní a osvobozování se od nich je v pravoslavné církvi osou, kolem níž se točí vše, co vytváří reálný duchovní život, stala se tato kniha jakýmsi manuálem pravoslavné spirituality - resp. jejího praktického provádění.

Na pravoslavnou spiritualitu můžeme hledět z různých úhlů: teologicko-dogmatického (spiritualita jsou žitá dogmata víry), hesychasticko-palamistického (spiritualita je dílem zacíleným ke sjednocení celé lidské bytosti s Bohem), pastýřského (o smyslu a cíli pastýřova úsilí, kam vede ovečky a s jakými nástrahami se jeho ovce potýkají), srovnávacího (to je v naší době velice důležité: dobře chápat, čím se pravoslavná spiritualita odlišuje od západokřesťanských spiritualit či od spiritualit jiných náboženství) a třeba i kanonického (chyby ve spiritualitě vedou člověka do klamu a potažmo do protikanonické svévole, či rozkolů apod.). Kniha "Žebř duchovní" pojednává pravoslavnou spiritualitu na rovině praktické askeze.

Někdo, nadýmaje se pýchou začátečníka (ta ještě není tak hrozná, jako pýcha toho, kdo se do ní propadl poté, co měl už kus duchovní cesty za sebou), přeskočí první polovinu knihy a nalistuje si hned ty poslední kapitoly :-) Přece se nebude zdržovat nějakými trivialitami, že? Samozřejmě pak ani vzdáleně nepochopí, o čem se tu vede řeč, a tak knihu odloží. Když se k ní po letech vrátí, zjistí, že se nejspíš celý jeho život bude odehrávat - co se zápasu s vášněmi týče - někde v rámci kapitol probírajících takové primitivní vášně jako jsou: světské péče a tužby, neposlušnost, hněv, pomluvy, upovídanost, lhaní, lenost, břichopasnost, nečistota atd. Moderní asketa o sobě především zjistí, že hodně spí, je lakomý, krutý, strašpytel, zlý a hloupý nadutec. Taková je naše zbožnost. Můžeme při tom jen doufat, že pro spásu snad není podstatné dobrat se do stavu naprostého vítězství nad všemi vášněmi a dosáhnout stavu popisovaného v posledních kapitolách, ale vůbec s nějakým zápasem proti vášním zde alespoň začít.

Vždyť všechno naše vezdejší úsilí má hodnotu jen hromádky rezavých nicotností, jejichž význam pro věčný život tkví v tom, že nám za ně Pán chce dát zlato a poklady svého Království. Poznáme-li tu ubohost výsledků naší námahy, může nám to přinést to jediné, co je pro Pána cenné: pokoru. Otřese-li duší lítost nad svou neužitečností, přivede nás to snad k pokání. To jsou ty "dvě ruce" vztažené vzhůru, za něž nás může nebe uchopit a vytáhnout do ráje.

Dobrotivý Bůh se zalíbením hledí na zápas člověka (viz např. život sv. Antonia). Zdá se, že tento duchovní boj za očištění lidského srdce je z hlediska Boží prozřetelnosti důležitější než krásné vítězství, které někdy Pán chrabrému duchovnímu bojovníkovi dopřeje, jindy však nikoliv. Proč někomu není na této zemi dán vítězný věnec, ač se hodně a upřímně snažil? Spasitel, který vidí sklony našeho srdce i to, co my sami na sobě a na okolnostech nejsme schopni postřehnout, ve většině případů nechává odměnu za zápas na později - dává ji až v ráji. Především kvůli nebezpečí pýchy, která je schopna zmařit všechny výsledky zápasu a které se zde málokdo dokáže vyvarovat; a zvláště těžké to jistě mají ti, kteří významně uspějí v duchovním díle. I poustevníci, duchovní velikáni, utíkali z míst, kde byla lidmi odhalena výše jejich duchovního života a začali být oslavováni či uctíváni kvůli nadpřirozeným darům, jichž se jim od Boha dostalo.

Podotkněme, že bez osobního vedení dobrého a zkušeného starce je takřka nemožné vyhnout se pýše, když vás někdo pochválí za zbožnost (či vlastně i za cokoliv jiného).

* * *

O obsahu Janova díla si učiníme představu, když se seznámíme s názvy všech třiceti kapitol knihy: O zřeknutí se světského života. O náruživostech a jak odložit světské péče a tužby. O odchodu ze světa (do pustiny). O blahoslavené poslušnosti. O svědomitém a skutečném pokání. O pamatování na smrt. O radostném pláči. O nehněvnosti a mírnosti. O připomínání si, co nám kdo zlého provedl. O osočování a pomluvách. O mnohosloví a mlčenlivosti. O lži. O sklíčenosti a lenosti. O všemi milovaném a lstivém vládci - tj. břichu. O nepomíjející čistotě, kterou my, pomíjiví, získáváme námahou a potem. O zištnosti. O nezištnosti. O necitelnosti. O spánku, modlitbě a zpěvu žalmů s bratřími. O tělesném bdění - jak skrze ně dosahujeme duchovního a jak se má konat. O ustrašenosti, bázlivosti. O různých podobách ctižádosti. O hloupé pýše. O mírnosti, prostotě a nehněvnosti, které nemají přirozený původ, leč získávají se horlivostí a námahou. O zlu. O vykořeňování vášní a nejvyšší pokoře. O rozlišování myšlenek a odhalování vášní, o ctnostech. O posvátném mlčení duše i těla. O matce ctností, posvátné a blahoslavené modlitbě a o tom jak se jí účastníme myslí i tělem. O pozemském nebi čili o tom jak Bohu sloužíme bezvášnivostí a dokonalostí, o vzkříšení duše ještě před všeobecným vzkříšením. O svazku tří ctností: víře, naději a lásce.

Na základě hlubokých antropologicko-spirituálních znalostí sv. Jana Sinajského, který postřehl, jak spolu souvisejí různé vášně, vzniklo v církevní tradici zajímavé schéma. Na jediném obrazu (diagramu) jsou v tomto "grafikonu" zachyceny vazby mezi vášněmi a zároveň vůči nim namířené opačné ctnosti, jimiž potíráme tu či onu vášeň. Bádat v tomto grafikonu přináší člověku dvojí užitek: jednak si může uvědomit, jak v něm pracuje zákon hříchu a potažmo jak tento trnitý plevel vášní vytrhávat z duše i s jejich skrytými kořeny, jimiž jsou propojeny; to nám pomůže neplýtvat časem a námahou na boj proti jedné z nich, zatímco jinou necháváme bez povšimnutí; druhým efektem je uvědomění, že vášně v člověku působí podle jistých pravidel, jejichž poznávání nám může pomoci postupovat proti nim rozumně, komplexně a s převahou toho, kdo vidí protivníkovi "do karet", a současně pochopíme, jak jsme si všichni podobní ve svých nemocích a potýkáme se se stejnými vnitřními problémy.


Grafikon boje proti vášním
(Kliknutím si jej můžete zvětšit; ještě větší obrázky - šíře: 2000 a 4600. Viz stránka pravoslavného downloadu.)


Důležitým rozměrem Janova Žebře je rovina pravoslavné antropologie. Sv. Jan ve svém díle hledí na člověka, resp. na lidskou duši, jako na něco, co je nutno cílevědomě krok za krokem očišťovat, či - chcete-li to tak říci - jako na předmět kultivace. Ctihodný Sinaita vnímá jako nepopiratelnou skutečnost, že v lidské duši působí rozkladné síly, kterým je potřeba se postavit a silou vůle proti nim působit.

* * *

Dostáváme se k možná poněkud nečekaným souvislostem mezi tím, co se děje v duši člověka, a co se děje v celém vesmíru. Koho by tedy zajímala možná korelace mezi duchovním zápasem proti vášním a fyzikou, může číst dál a třeba bude překvapen.

Kde se vzaly ty neblahé rozkladné síly v lidské duši? O duchovních principech poškození lidské duše hříchem víme od svatých Otců a učení o pravoslavné spiritualitě. Ale jak by se to mohlo odrážet na fyzické povaze světa? Z našeho církevního učení víme, že člověk byl stvořen jako propojený s materiálním světem, do něhož skrze prvostvořeného Adama měly proudit blahodatné posvěcující energie od Boha. Tyto energie měly svět produchovňovat, aby došel spolu s Adamem a jeho tělem zbožštění. Když Adam padl a vstoupila do něj smrt, začal v jeho těle působit jiný zákon - Bible jej nazývá zákonem hříchu (Římanům 7,23). Ten způsobuje chátrání, stárnutí, nemoci a rozpad do prachu - tělo se navrací v zemi, z níž bylo na počátku vzato. Ten samý zákon vstoupil i do přírody (nejen živé ale i neživé) a stal se hlavním principem, jehož působení všude ve svém okolí pozorujeme. Říkáme mu entropie. Rozpad. Neuspořádanost. Neurčitost. (Čím vyšší entropie, tím menší uspořádanost.)

Vše kolem - je-li ponecháno samo sobě - se rozpadá, hnije, rozkládá. Děje se to v rámci makrosvěta i mikrosvěta. Ve vesmírných měřítkách celý kosmos spěje k vítězství entropie. Lakonicky řečeno ústy fyzika: "V přírodě všechny děje směřují do více a více neuspořádaného stavu." Fyzikové dobře vědí, že podle obecně uznávaných zákonů termodynamiky vesmír spěje k tzv. tepelné smrti. Entropie vesmíru (je-li ponechán sám sobě) může jedině narůstat. Chladná místa se ohřívají, horká místa chladnou - budoucností vesmíru je vyrovnání teplot, čemuž se říká "tepelná smrt". A to je konec.

Dotýkáme se velice zajímavé fyzikální zákonitosti (která je v podstatě druhem jakéhosi důkazu Boží existence). Znovu zopakujme: Fyzika spolu s matematikou prohlašují za nepopiratelné, že "celková entropie uzavřeného systému (je-li ponechán sám sobě) se nemůže nikdy zmenšit". Hledíme-li na vesmír jako na uzavřený systém, pak jeho neuspořádanost nutně musí jen narůstat a nikdy naopak. Jenže jak potom vysvětlit vznik života, který je z hlediska fyziky takovou mírou uspořádanosti (a tedy nízké entropie), že to nemá v neživé kosmické přírodě obdoby? Lze to vysvětlit jedině zásahem do vesmíru "odkudsi zvenku". A Kdo může zasahovat do času, prostoru a hmoty zvenku? Ten, kdo je mimo čas, prostor a hmotu.

I v našem nejbližším okolí vidíme působit všudypřítomnou entropii. Složité sloučeniny jsou nestabilní a rozkládají se na jednodušší a stabilnější nebo rovnou na jednotlivé prvky. Nejvýrazněji je to vidět na nejsložitějších organických molekulách nebo na organismech, které byly živé a nyní jsou už mrtvé. Všechna velesložitá uspořádanost živých těl (rostlinných nebo živočišných) se udržuje jen, dokud je organismus živ. Jakmile odumře, uschne, pojde, zdechne či zemře, opustí jej duch života, a tím okamžikem vítězí entropie nad životem. Tělo začne trouchnivět, tlít, rozpadat se.

Materialistická věda si s tímto obrázkem, který mají všichni neustále před očima, neví rady. Zákon entropie dobře zná. Ale co je to za sílu, která dokáže nad entropií vítězit, a která je tedy silnější než cokoliv z fyzikálního světa? Filosofickým jazykem byla tato síla pojmenována jako "teleonomie" (ten pojem hovoří o tom, že systémy v živé přírodě mají svůj cíl, k jehož dosažení jsou zaměřeny, ale můžeme tuto definici klidně rozšířit na veškerenstvo). Její působení vidíme při vzniku vesmíru, kdy byl nejuspořádanějším a jeho entropie byla na jeho počátku minimální (resp. krajně nízká). Dále můžeme pozorovat její působení při vzniku života (řečeno materialistickým slovníkem) - neživé atomy mrtvé materie se organizují, stávají se z nich vysoce uspořádané struktury a potažmo vysoce komplikovaná těla - v průběhu tohoto procesu entropie takového systému klesá. Působení teleonomie vidíme každý sám na sobě - naše vysoce organizovaná těla jsou složena z mrtvých atomů, které samy od sebe nemají žádnou schopnost se organizovat a vytvářet o mnoho řádů vyšší uspořádanost. A přesto se to děje, jenže pro každého jedince pouze dočasně. Po nějaké době se nad ním postupně ujímá vlády zákon rozkladu a svou silou vrátí každé tělo k původní neuspořádanosti - učiní z něj hromádku mrtvých prvků, atomů a více či méně jednoduchých molekul sloučenin. Je jasné, že v materiálním světě - v tom stavu, v jakém je, - je vládnoucí silou smrt, rozklad, entropie. Zatímco vznik, rození, teleonomie přicházejí z jiného - nemateriálního - světa. Přicházejí v podobě působení nadpřirozené síly, která je pro daný čas mocnější než jakýkoliv přírodní zákon.

Budeme-li hledět na člověka jako na mikrokosmos (jak už jsme o tom zde nedávno psali), pak vidíme, že i v něm působí dvě síly: rozkladná, a proti ní tvůrčí. Člověk svou vůlí napomáhá jedné či druhé. Rozkladná síla táhne člověka k rozpadu, připoutává ho k zemi (ve smyslu návratu do hlíny), brání vyšší integraci lidské bytosti. To jsou vášně. Pak je tu síla, která pochází od Ducha života a člověka kultivuje, pozdvihuje, povznáší k vyššímu řádu, vyvádí ho ven z porušeného řádu přírody, kde dominuje zákon hříchu (Římanům 8,2) a kde odplatou hříchu je smrt (Římanům 6,23).

A právě těmito dvěma silami se zabývá pravoslavná asketika. Každý, kdo používá svou vůli ke snaze přemoci v sobě zákon hříchu, tím vlastně spolupracuje na řešení problému celého vesmíru. Uzdravuje nejen sám sebe, ale podílí se na záchraně před zmarem alespoň něčeho z tohoto širého světa.






Zobrazit příspěvek č. 1153 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2017
Notář k velkopáteční večerní a pro Velkou sobotu

Na stránce download.pravoslavi.cz byla do sekce bohoslužeb na Velký pátek a Velkou sobotu doplněna další brožurka - notář pro večerní velkopáteční bohoslužbu s vynášením pláštěnice a pro velkosobotní večerní liturgii sv. Basila. (Ostatní dvě brožury této sekce jsou nepatrně aktualizovány.)

Zde jsou přímé linky na PDF s novým notářem:

Klad stránek k vytištění brožury:
velky-patek-vecer_so_noty-broz.pdf (1,2 M).

Klad stránek vzestupně za sebou (pozor, notace jdou vždy přes dvoustranu):
velky-patek-vecer_so_noty-w.pdf (1,2 M).




Zobrazit příspěvek č. 1154 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2017
Svaté světlo v Jerusalemě

Dnes, na Velkou sobotu sestoupilo v jerusalemském chrámu Vzkříšení Páně svaté světlo (13,33 min. našeho času).

Fotoreportáž z přímého přenosu řecké pravoslavné televize 4E - viz na stránce olomoucko-brněnské eparchie



Video:






Zobrazit příspěvek č. 1155 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2017
Pascha Kristova

Vstal z mrtvých Kristus!



Starší paschální příspěvky na Ambonu:

Skvělé video: Bejrút - Libanon - obchodní dům - Vstal z mrtvých Kristus (716)

Poučné slovo svatého otce našeho Jana Zlatoústého (s vyznačeným opakováním pro liturgický přednes) (365)

Nikdo nedokáže udržet Krista v hrobě (366)

Proč zdobíme vajíčka na Paschu? (139)

Pár obrázků ze Svaté Hory Athos (776)

Paschální pozdrav v různých jazycích (713)

Paschální dojmy (138)

S video záznamem velkosobotního sestupování Svatého světla z Jerusalema (513)

A na naší stránce videodokumentů:

Jerusalem - Pascha 2007. Reportáž o každoročním zázraku sestupování svatého ohně při pravoslavné bohoslužbě v chrámu Božího hrobu (ze zpráv ruské televize NTV): 1. reportáž: přípravy k obřadu (události před sestoupením ohně); 2. reportáž: po sestoupení svatého ohně.

Zpravodajství o zázraku, který Bůh od nepaměti dává každoročně kanonické pravoslavné církvi na svědectví všem a k posílení jednoty kanonického pravoslaví. Každý, kdo trhá jednotu církve a odchází do rozkolu, připravuje se o účast na tomto divu, kterým se Bůh před všemi národy hlásí k těm, kteří jsou (třebas nezaslouženě) jeho svatým lidem: „Znám své a oni znají mě.“ (Jan 10,14) Rok co rok jsou na Velkou sobotu všechny zbloudilé schismatické skupiny usvědčovány tímto očividným projevem Božího dobrodiní a jsou volány do jedné svaté obecné a apoštolské Církve.

Zde jsou další články o tomto divu: Slavnost svatého Ohně v Jerusalemě, Blahodatný svatý oheň nepálí, ale vyřazuje z funkce televizní kamery.





Zobrazit příspěvek č. 1156 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2017
Pascha v Africe

Závěr paschální liturgie v Ghaně

Tak se zdá, že v prožívání paschální radosti jsou černoši nedostižní...






Zobrazit příspěvek č. 1157 jednotlivě

Administrátor --- 26. 4. 2017
Strastný týden

Od závěru Velkého půstu, přes Květnou neděli až k Pasše

Putujeme právě paschální dobou, leč není snad marné ohlédnout se na cestu, kterou jsme právě společně prošli.

V neděli sv. Jana Sinajského i v neděli sv. Marie Egyptské jsme si připomněli význam askeze, k níž pravoslavná tradice všechny zve - každého dle míry jeho sil, možností a okolností. Půst a askeze je součástí pozemského duchovního školení - jedna z lekcí této pozemské univerzity, do které nás Bůh poslal, totiž tkví v osvojení si umění přemáhat svou tělesnost. Aby hřích nad námi nepanoval - tím, že přijmeme ovoce Kristova vítězství. Je to příprava na beztělesný způsob existence, resp. na život v čistých neposkvrněných tělech.

Podobně jako lékař se musí ve škole mnoho učit a posléze získat medicínský diplom, a pak teprve může léčit, tak i my musíme projít školením, absolvovat naši školu, abychom mohli vstoupit do ráje a věnovat se tam činnostem, které jsou vysoce odborné - mám-li tím vyjádřit, jak vysoko ční nad vším pozemským. V uvedení do tohoto nebeského díla pomáhá půst a všechny ostatní druhy asketického sebepřemáhání. Avšak za jedné podmínky - když nás askeze vede k poznání své slabosti a nikoliv k pýše. "Raději bych prohrál, když mi to přinese pokoru, než zvítězil, přivede-li mě to k pýše," praví jeden z otcovských výroků.

Základem naší askeze je vztah k Bohu. Asketická oběť je dar, který přinášíme Bohu. Oběť je "investicí" do vztahu, který se rozvíjí, prohlubuje a sílí úměrně tomu, kolik mu obětujeme. Zároveň je to dar lásky, a proto za něj nic nečekáme. Přinášíme jej ze své vůle, nikoliv z donucení, ale jako výraz své lásky. Máme naději a víru, že naše láska bude milovaným Bohem přijata, ale necháváme na něm, jak se zachová.

Hmota i těla pominou, nicméně vztahy nepominou. Vztahy k Bohu i k lidem přetrvají. Stejně tak si odnášíme z tohoto života i vztah ke zlému, pokud jsme jej navázali. Hříchem se necháváme spoutat, připoutat k ďáblu. Je to řetěz otroka. I tento vztah si odneseme z tohoto života, a proto je potřeba přeseknout tento řetěz, dokud máme tělo, skrze něž to můžeme učinit. Je potřeba budovat vztahy, které naši duši vytáhnou vzhůru.

Ač jsme už velkopostní dobu kalendářně nechali za sebou, věnovali jsme ještě pozornost některým pravoslavným asketickým principům, abychom zároveň podtrhli odlišnost našeho asketismu od askeze jiných náboženství. Např. hinduismus, šamanismus atd. jsou známy krajními formami askeze, které jdou občas daleko za hranici sebepoškozování (najdeme tam úmyslné mrzačení těla a jevy či praktiky, které bychom asi mohli prohlásit za ohavné). Obvyklý motiv pro askezi je tam jakýsi obchod s "bohem" - asketa složí slib (v sanskrtu tzv. "vrata"), že podstoupí nějaké sebeumrtvování, např. nechá odumřít svou ruku, nebo nebude nikdy jíst určité pokrmy či nebude nosit šaty, nebo zatne ruku v pěst a nechá nehty prstů, aby prorostly skrze dlaň; v lehčí podobě je to nějaké dočasné sebeomezení v jídle, spánku či břímě odříkávání manter apod. Za dodržení (nebo průběžné plnění) slibu si asketa od božstva žádá nějaký nadpřirozený dar nebo splnění prosby - poustevník takto chce získat nějaké mimořádné schopnosti nebo možnost vymanit se z trýznivého kruhu převtělování, světský člověk si takto může hodlat zlepšit svou finanční situaci, matka se přijetím nějakého závazku domáhá třeba uzdravení svého dítěte... Někdy se jedná o úmysl vymámit od božstva i věci morálně sporné. O magické podstatě tohoto náboženského úkonu není sporu. Při naslouchání výrokům těchto "svatých mužů", kteří se oddali krajní askezi, nás může překvapit, kolik sebestřednosti, pýchy a zároveň zloby či zištnosti tam nacházíme, srovnáme-li jejich osobnosti s našimi svatými starci, z nichž vyzařuje dobrota a pokora.

Pravoslavná askeze nesmí nikdy skrývat pod svým povrchem nějaký obchod s Bohem, ani přání vyniknout nad ostatní lidi či se stát předmětem jejich obdivu.
Poctivě vedený duchovní život obvykle působí dojmem, jako by se vlastně nic moc nedělo. Jako by se člověk neměnil. Ten vývoj se sice ubírá pomalým tempem, ale proměna pracuje až do největších hloubek naší bytosti. Proč to jde tak pomalu? Protože léčba, kterou na nás Bůh provádí, je v každém drobném kroku vázána na náš souhlas. A ten Bohu udělujeme snahou o morální polepšení, zápasem s vášněmi atd.



Ubírejme se však dál na posledním úseku naší cesty k Pasše. Týden před ní oslavujeme Květnou neděli. Je to radostný den, protože se pomyslně připojujeme k zástupu jásavě vítajícímu přicházejícího Pána Ježíše. Spasitel sedí na oslátku a vstupuje do Svatého města jako Král a Mesiáš, a proto mu lidé prokazují královskou i mesiášskou poctu. Mávají ratolestmi, znakem vítězství, volají "Hosanna" a obdařují při tom Ježíše mesiášským titulem "syn Davidův".

Paradoxem tohoto radostného svátku je, že se při něm vlastně vzpomínají dva smutné úkazy.

První z nich je hřích farizeů a velekněží, jejichž nemoc duchovní slepoty již přerostla do stavu hříchu proti Duchu Svatému. Duchovní nemoc dospěla svého cíle - duchovní smrti. Toto rouhání je nejhorším lidským stavem, nemůže být člověku odpuštěno, protože lidské nitro se zkazilo do stavu nezpůsobilosti přijmout odpuštění. Je to stav démonů. U farizeů a kněží se projevil v plné míře, když se dozvěděli, že Ježíš ukázal svou božskou moc, projevil se jako skutečný vtělený Bůh, a vzkřísil čtyři dny mrtvého a v hrobě tlejícího Lazara. Před zraky mnoha lidí, a všichni už o tom vědí. Tehdy se farizeové a kněží projevili jako démoni a přišli s "řešením" skutečně ďábelským: "Zabijeme jeho (Ježíše) i Lazara." Tváří v tvář Bohu rezolutně vykřikli: "Ne! My už tě nepotřebujeme, my tě tu nechceme!" (Dostojevskij zpracoval tento žalostný duchovní stav člověka ve své známé Legendě o velkém inkvizitorovi.)

Druhým smutným tématem tohoto nedělního svátku je předzvěst proměny, která se má stát s tímto veselým zástupem. Za necelý týden se změní na zlostný dav křičící na Piláta: "Ukřižuj ho! Na kříž s ním!" Jak se to mohlo stát? Co je to za proces? Klíčem k rozšifrování této hádanky je otázka: "Koho vítal zástup na Květnou neděli?" Lépe řečeno: "Za koho považoval Ježíše? Co od něj očekával?" V Pánu Ježíši lidé viděli mesiáše - jenže o zaslíbeném mesiáši měli úplně deformované a fantastické představy, což se projevilo na tom, co od něj očekávali. Kromě pohádkové úrody polních plodin si slibovali od jeho příchodu pozemské štěstí, bohatství a moc. Rozmach a síla Izraele v době krále Šalomouna byly obecně považovány za předjímku mesiášského věku.

"Váha zlata, které bylo přiváženo Šalomounovi za jeden rok, činila šest set šedesát šest talentů." (1.Král 10,14) Pozemská sláva a moc Izraele byla vyjádřena daní, kterou Šalomoun inkasoval, a její výše byla šest set šedesát šest talentů zlata. Právě toto číslo se stalo pro židy symbolem slávy a moci, o které snili. Když přijížděl Kristus do Jerusalema, neočekávali židé duchovního krále a otevření vstupu do nebeského království, ale mysleli na "šest set šedesát šest". To je to, co chtěli, co očekávali, nač se těšili, v co doufali. Mesiáš měl pro ně význam jakožto ten, kdo jim toto dá.
Jak pevně zakořeněná byla tato očekávání v židovském myšlení, vidíme dokonce i na projevech apoštolů, kteří se dohadují o tom, kdo z nich bude Kristově levici a pravici, či na Spasitelova slova o ukřižování namítali: "To se ti nesmí stát."
Všechna proroctví o velikosti a moci Mesiáše chápali židé čistě pozemským způsobem a nikoliv jako obrazy duchovních skutečností. Kristova slova pronesená k Pilátovi: "Mé království není z tohoto světa," židy rozhořčovala - už je totiž znali z jeho chování a především byli s jejich obsahem konfrontováni, když se Pán po slavném vjezdu do Jerusalema a po tom královském uvítání, co mu připravili, skryl a mluvil o tom, že sem přišel zemřít; a že to myslí doslovně bylo dokázáno, když se nechal zatknout a soudit. To tito židé vnímali nejen jako poplivání svých představ o svém Bohu, ale i jako osobní a národní urážku, protože skrze ně jakožto Boží lid měl Mesiáš nastolit svou vládu.

A tak pod vlivem svých deformovaných náboženských představ "zavrhli Krista, a dostanou tedy Antikrista" (jak kdosi prohlásil). A stejně tak i my, když se budeme upínat nikoliv k duchovnímu, ale doufat v pozemské a světské, zavrhujeme tím Krista a jeho Království, vyjadřujeme tím žádost obdržet šest set šedesát šest, a proto dostaneme Antikrista, který slibuje naplnění lidské touhy po světském.

+ + +

Velká středa - Jidášova zrada. V tento den nám církev připomíná, že jeden z nejhorších lidských skutků je zrada. Je to hřích zvláště nebezpečný tím, že kvůli jeho ohavnosti se celé lidské nitro brání připustit si, že bych se něčeho takového dopustil, a proto si zrádce svůj čin bude stále omlouvat a ospravedlňovat. Mezi duševními hříchy je to hřích proti lidské přirozenosti, která je nastavena tak, abychom ctili své dobrodince, učitele a otce. Projevovat jim vděk přináší člověku radost. Proto se musí samotná přirozenost lidské osoby zcela zvrátit, aby se člověk stal schopným zavrhnout a znectít je, povstat proti nim, páchat jim zlo. Zrada a nevděk pochází především z pýchy spojené s nějakou další vášní - touhou po moci či po penězích. Proto bývá spojena s loupeží nebo převratem či uchvacováním moci. Nebo se ztrátou zdravého rozumu a soudnosti.

Zrada bývá srostlá s nezdravým připoutáním ke světu a hmotě, z čehož pochází mnoho zla, a toto pouto stahuje lidskou duši do podsvětí. Utuženo zradou spáchanou na otcích, učitelích, bratřích, dobrodincích a přátelích má pak zvláštní sílu, neboť zrůdnost zrady nám brání připustit si, čeho jsme se dopustili, a proto se nemůžeme kát. (Všímáte si podobnosti těch pojmů: zrůdnost a zrada?) A i kdyby člověk litoval svého skutku - kvůli síle těch vášní, které ho ke zradě dovedly, - není taková lítost pokáním, ale zoufalstvím. Všichni víme, jak skončil Jidáš.

Iškariotský se stal synonymem veškeré lidské špatnosti. Je hrozné vidět, že něco z něho je v každém z nás.

+ + +

Velký čtvrtek - poslední večeře. Je to svátek Eucharistie, která byla toho dne ustanovena. Často zdůrazňujeme, že přečisté Tělo a Krev Kristovy jsou pokrmem a nápojem přicházejícím z Království příštího věku. Kristus zde v Církvi otevřel pramen, z něhož můžeme čerpat nápoj nesmrtelnosti, protože ve své prozřetelnosti předviděl, že je to nutné ke spáse člověka a k existenci Církve. Tam, kde se věřící scházejí, aby konali Eucharistii, je Církev viditelná a hmatatelná. Tam je Boží Království přítomno, otevírají se dveře do ztraceného ráje.

Vztahem k Eucharistii se do značné míry manifestuje intenzita našeho duchovního života. Prvotní křesťané si neuměli bez svatého Přijímání svůj život představit. Přijímalo se několikrát týdně. Podle dávné kanonické praxe nebyl ten, kdo vážného důvodu pár týdnů alespoň v neděli v chrámu a nepřijímal, počítán už za člena Církve. Stejně tak se odmítalo, aby někteří chodili do chrámu na bohoslužbu, ale nezúčastňovali se svatého Přijímání (kromě těch, kdo byli kanonicky potrestaní a byli zařazeni do některé úrovně kajícníků).

I dnes bezesporu platí, že jedním z čitelných ukazatelů síly našeho duchovního života je touha po svatém Přijímání.

+ + +

Velký pátek - nejtklivější den v roce. Jakoby dnes všechno stvoření umlklo. Vše ztichne před takovým úkazem Boží lásky, jakým je trpící, ukřižovaný a umírající Boží Syn.

Cítíme sílu slov dávného výroku o Něm: "On sestoupil tam, kde jsme my, abychom i my byli tam, kde je On." Přišel, aby byl s námi i v naší smrti, aby nás pozdvihl do nebe k sobě. Vzal na sebe celou poníženost naší nemocné tělesnosti, aby nám dal plnou účast na své slávě: "Chci, aby byli tam, kde jsem já," říká Kristus svému Otci o apoštolech a o všech, kteří skrze jejich slovo uvěří. (Jan 17,24)

Na tuto lásku odpověděli svatí mučedníci, kteří prolévali svou krev, jako by to byla voda. Podobně odpověděli svatí mniši a poustevníci, kteří se zřekli světa a všeho, co je v něm. Každý svatý se takovým stal tím, že svým vlastním způsobem odpověděl na Kristovo zjevení Boží lásky na Kříži.

V tento jediný den se nekoná božská liturgie, neslouží se Eucharistie. Působení Svatého Ducha přivedlo Církev ke zbožné praxi nepřinášet na Velký pátek nekrvavé oběti, protože dnes přináší Ten, jehož Tělo a Krev přijímáme z našich oltářů, sám sebe jako krvavou oběť. Z ní čerpá, ji zpřítomňuje, od ní se odvíjí veškerá křesťanská bohoslužba - především osa našeho liturgického života - svatá Eucharistie.

Místo svatého přijímání čteme v chrámu strastná (pašijová) čtení, která nám vykreslují Boží lásku k člověku. Tento obraz přijímáme nasloucháním do svých srdcí. Je to svého druhu svaté Přijímání. I v případě pašijí (tentokrát jako "duchovní pokrm přijímaný sluchem") přijímáme do své duše Boží lásku, a skrze toto přijímání máme na ní účast. I toto zbožné naslouchání nám tedy přináší nějaký druh sjednocení s Kristem a poznání, jak nesmírně nás Boží Syn miluje.

+ + +

Velká sobota. Hospodin v sobotu odpočinul od svého díla. Pán zachoval sobotní klid tak důkladně, že až k smrti. Ve hrobě tělem, v pekle duší co Bůh, v ráji však s lotrem, a na trůně s Otcem a Duchem. To vše naplnil - ač je to pro lidské myšlení nepostižitelné. (Toto hluboké svědectví opakuje kněz dvakrát při každé liturgii.)

* * *

A pak už nastává Vzkříšení čili Pascha










Zobrazit příspěvek č. 1158 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2017
26. 4. 1986 se stala černobylská tragedie

Výročí výbuchu atomové elektrárny v Černobylu

Hudební a grafická animace věnovaná památce obětí havárie i těch, kteří odstraňovali její následky. Havárie je považovaná za nejhorší svého druhu v celých dějinách jaderné energetiky. Věčná paměť všem, kteří zemřeli na následky ozáření radioaktivní "hvězdou jménem Pelyněk".



Na facebookovém profilu Pravoslavný křesťan jsou vystaveny ikony spojené s tímto smutným tématem.









Zobrazit příspěvek č. 1159 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2017
Neděle apoštola Tomáše

O věrnosti uzdravující lidskou nedověru

Ježíš hovoří o tom, že půjde do Jerusalema, aby tam byl zabit, ale jeho nejbližší učedníci se dohadují o tom, kdo z nich bude po jeho pravici a jeho levici sedět ve slávě. Jidáš zase přemýšlí, jak opustit tuto tragickou skupinku či vyprovokovat Ježíše k projevu jeho Božské moci, a současně si při tomto vylepšit svůj finanční rozpočet. Uprostřed takové situace, když se Pán rozhodne vypravit se do Betanie poblíž Jerusalema za Lazarem, říká Tomáš učedníkům: „Pojďme, abychom umřeli spolu s ním.“ (Jan 11,16)

Tomášova víra není radostná, protože nedoufá ve vítězství. Dala by se shrnout slovy: "Když je našemu Pánu souzeno umřít, tak je to prostě tak dáno a je potřeba umřít s ním." Je to vlastně také víra, ale ne moc veselá.

Je ochoten jít po cestě, na kterou s Ježíšem vykročil, a dojít po ní až do konce. I když to vypadá, že vede k hořkému konci, nechce Pána opustit, nechat ho v tom samotného. Nepřekypuje nadějemi ve vítězství, ale má věrnost. Když ne kvůli důvěře, že se vše v dobré obrátí, tak kvůli tomu, že cítí morální závazek, zůstane s Pánem.



Tomášova skepse ohledně Ježíšova vítězství trvá i po Kristově vzkříšení, neboť zprávy, že někteří viděli zmrtvýchvstalého Pána, mu připadají nevěrohodné. Inu, pesimista. „Neviděl jsem, neuvěřím,“ těmito slovy odmítá radostnou zvěst apoštolů, která je příliš skvělá než, aby to mohla být pravda, že?

Jsou různé lidské cesty k Bohu, různé vztahy k Pánu Ježíši, a On všechny přijímá. Na každém vidí to, co je v něm dobrého, a odpouští, co je pokleslé, slabé a nemocné. My všichni máme smíšená srdce, je tam dobro i zlo. Jako to pole, na kterém společně roste pšenice i koukol. (Mat 13,24-30)

Možná právě kvůli zpočátku vzpomenutému projevu lásky a pro jeho odhodlání obětovat se pro Ježíše promíjí vzkříšený Spasitel Tomášovi onu skepsi - ba, spíše hřích nevíry - a dává mu zvláštní příležitost přesvědčit se a uvěřit: „Sáhni si na rány po hřebech, dotkni se mého zabitého a vzkříšeného těla.“ O naší nemocné víře se píše, že Kristus přichází, aby třtinu nalomenou nedolomil a knot doutnající neuhasil. (Mat 12,20) Pán se s nekonečnou trpělivostí sklání i k této sotva doutnající a nalomené víře, aby ji vyléčil. Nikdo to nejspíš nezažil mocněji, než „nevěřící Tomáš“.

* * *

Podotkněme, že nevíra Tomášova byla jiná než nevíra farizeů a velekněží. Ti s přáli, aby Ježíš nebyl Kristus. Ti si přáli, aby nezvítězil. Jejich nevíra v Ježíše Krista je nevírou antikristovou, který v podání Solověva křičí: "Nevstal! Nebyl vzkříšen! Hnije v hrobě!" Jejich nevíra je vzpourou proti Bohu a hříchem proti Duchu Svatému. Takovým už není pomoci. "Ani kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří mu." (Luk 16,27-31)

To však nebyl případ Tomášův, který sice neuvěřil svědectví žen myronosic ani apoštolů, ale přes svůj pesimus je neopustil a zůstal s nimi, ač to bylo tak nebezpečné. Překonal strach ze židů, strach z pronásledování a ukamenování a zůstal kvůli své věrnosti. Právě tato věrnost způsobila, že byl v pravý čas na pravém místě a mohl zvolat ke vzkříšenému Kristu: "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20,24-29)

* * *

Kolik lidí kolem nás volá: "Rádi bychom věřili, ale dejte nám důkaz!" Stýskají si, že neprožívají radostné pocity Boží přítomnosti a jásavého přesvědčení, že Kristus vskutku vstal z mrtvých. Propadají se do pesimismu. Příklad Tomáše jim ukazuje, že ať už máme víru takovou či onakou, silnou či slabou, extatickou nebo skomírající, každý může učinit volbu a rozhodnout se, zda zůstane s Pánem Ježíšem. Zvolí-li si člověk být s Kristem, následovat jeho přikázání, zůstávat s jeho učedníky (s církví), pak - dokonce, ač není plně přesvědčen, - Kristus shlédne na jeho věrnost a přijde, aby mu posílil víru. A pak je blaženost takových "tomášů" mimořádná, protože se rozhodli věřit, ač neviděli.

„Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20,29)





Zobrazit příspěvek č. 1160 jednotlivě

Administrátor --- 4. 5. 2017
Nový český web s misijní tématikou

NA POMOC PRAVOSLAVNÝM MISIÍM V AFRICE

Stručná česká prezentace dvou misijních počinů s informacemi, jak je podpořit.

Všimněte si, že pravoslavná misie v Africe přijala za své nebeské ochránce naše otce sv. Cyrila a Metoděje (viz zde úvodní stránku jejich časopisu Orthodox Mission)






Zobrazit příspěvek č. 1161 jednotlivě

Administrátor --- 9. 5. 2017
Jak včely ctí svaté ikony

Pozoruhodný jev v úlech řeckého včelaře

V oblasti Kapandriti nedaleko Atén se stala podivuhodná věc. Před deseti lety zbožný včelař Isidoros Timinis dostal nápad umístit do jednoho ze svých úlů ikonu ukřižování Páně. Krátce poté, když úl otevřel, byl překvapen, že včely prokazují úctu k ikoně, kterou obestavěly voskovým plástem, ale přesto ponechaly tvář a tělo Pána Ježíše netknuté. Od té doby dává každý rok na jaře do úlů ikony Spasitele, Panny Marie a svatých, a výsledek je vždy stejný. Tvář a tělo na ikoně zůstávají ponechány netknuté, i když je všude kolem je na ikoně vystavěn plást.

»Jednou jsem přinesl ikonu z monastýru, která představovala Golgotu se třemi kříži - Kristus mezi dvěma lotry. Včely ji celou zastavěly voskem, jenže tak, že byl jasně vidět Kristův kříž s kajícím se lotrem ukřižovaným po pravici, zatímco nekající se lotr vlevo byl pokryt silnou vrstvou vosku.

Minule jsem umístil do úlu ikonu sv. Štěpána, prvomučedníka a archidiákona. Jak můžete vidět na publikovaném obrázku, celá ikona je obalena včelí stavbou, jen obličej a tělo jsou odkryty.«



(Ikona Krista)

 



(Kříž)

 



(Golgota s Ukřižováním)

 



(Ikona přesv. Bohorodice)

 



(Ikona sv. Štěpána)

 



(Zdroj)








Zobrazit příspěvek č. 1162 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2017
Znamená kvantita kvalitu?

Průzkum: v Evropě začíná být více pravoslavných a méně katolíků

„Většina obyvatel střední a východní Evropy vyznává pravoslaví. Jejich počet roste, zatímco množství katolíků klesá,“ uvádí tisková služba amerického výzkumného centra Pew Research Center (dle Interfax).

Celkově 57% obyvatelstva se zde počítá k pravoslavným. Patří k nim lidé z deseti zemí s pravoslavnou většinou, tj. Ruska, Ukrajiny, Řecka, Běloruska, Bulharska, Srbska, Gruzie, Arménie a Moldávie. Ukázal to průzkum prováděný v 18 zemích od června 2015 do července 2016 mezi více než 25 tisíci lidmi.

Kromě toho vytvářejí pravoslavní významné náboženské menšiny v Bosně (35%), Litvě (31%) a Estonsku (25%).

Podíl katolíků v obyvatelstvu tohoto regionu činí 18%. V Polsku, Chorvatsku, Litvě a Maďarsku však tvoří náboženskou většinu.

Autoři výzkumu poznamenávají, že v největších zemích zde sledují strmý nárůst podílu pravoslavných a snižování podílu katolíků. Po rozpadu Sovětského svazu se podíl Rusů, kteří se počítají za pravoslavné, zvýšil z 37% (v roce 1991) na 71%. Současně se v zemích historicky katolických projevuje obrácená tendence. Např. v Polsku se počet katolíků v tomto období snížil z 96% na 87%; v Maďarsku - z 63% na 56%; v Česku - z 44% na 21%.

Zároveň však nutno konstatovat, že katolíci ve střední a východní Evropě více navštěvují chrám než pravoslavní. Podobně je to s domácí modlitbou - pouze 17% respondentů z Ruska a 27% z Polska a Srbska se modlí alespoň jednou denně. Nejvíce takových pravoslavných je v Moldávii - 48%.

14% obyvatelstva regionu jsou ateisté nebo se nepočítají za příslušníka jakéhokoliv náboženství. Nejvíce takových lidí je v Česku (72%) a v Estonsku (45%).




P.S.
Máme důvod k radosti? Částečně pochopitelně ano. Jsou tu však jistá „ale“... Kéž bychom dokázali v našem církevním životě potlačit vliv formalismu, pověr a folklóru - i kdyby to mělo být na úkor počtu „matrikových křesťanů“.





Zobrazit příspěvek č. 1163 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2017
Tři popaschální evangelijní témata

Tři první neděle po Pasše

Témata nedělních čtení, která nám církevní kalendářní tradice předkládá při popaschálních nedělích, mají ledacos společného. Jeden z možných společných jmenovatelů všech těchto příběhů by bylo možno postihnout oblíbeným úslovím: být ve správný čas na správném místě. Ano, všechna ta nedělní vyprávění líčí, jak jejich hrdinové byli Bohem požehnáni v souvislosti s tím, že byli v ten okamžik, kdy na tom záleželo, tam, kde bylo potřeba být. Pojďme si stručnou skicou tato evangelijní líčení vykreslit právě z tohoto zorného úhlu.

Apoštol Tomáš - první neděle po Pasše. Ač jeho víra zápolila se skepsí, kvůli své věrnosti zůstal i nadále spolu s apoštoly a mohl se tak setkat se Vzkříšeným, ba co dím - dotknout se jeho těla a přesvědčit se nejen zrakem, ale i hmatem o zmrtvýchvstání Ukřižovaného. A to nikoliv kvůli své víře, ale spíše navzdory své nevíře. Jméno tohoto apoštola se používá jako nějaké "nomen omen" pro nevěřící či agnostiky. Škoda, že není užíváno jako "nomen omen" daleko přiléhavěji pro všechny, kteří zůstávají věrni, ač se jim zdá, že naděje byly zklamány.

(Psali jsme o tom letos zde: 1159)

Ženy myronosice. Sloužily Pánu ze svých prostředků, zajišťovaly jeho živobytí. Překonaly ženskou slabost, když zůstaly s Pánem i při jeho nejhlubším ponížení, ukřižování a pohřbení. Zvítězily nad bázní, které podlehli apoštolové. Ano, i jejich naděje se hroutí stejně jako naděje, které vkládali do mesiášské mise Ježíše Nazaretského všichni jeho učedníci. Přesto ženy s myrem samy nad ránem kráčejí liduprázdnou krajinou, aby posloužily mrtvému Mistru a Pánu poslední službou - dokončily důstojný pohřeb pomazáním bezdechého těla vzácným drahým olejem, vonným myrem. Jejich konání je ještě odvážnější než při umučení Pána. Vědí, že hrob je osazen stráží, drsnými vojáky. Nemají s sebou žádného muže, který by je ochránil a byl jim záštitou, až se ocitnou před vojáky u hrobu. Nevidno žádného svědka, široko daleko žádná pomoc. Bylo před rozbřeskem, den ve svátečním období - tj. nepracovalo se. Takže vůkol nikde nikdo. Ty ženy dobře chápaly, co je může potkat, až tam stanou samotné před fyzicky zdatnými vojáky, lidmi zvyklými používat násilí a bez morálních skrupulí. Tělesná síla vojáků bývá nepřímo úměrná jejich mravnosti (výjimky tu spíše jen potvrzují pravidlo) - to platilo ve všech dobách. Používání zbraní a zabíjení mrzačí lidské myšlení, které si pak povyšuje zákon hrubé síly nad jiné zákony. To všechno jsou všeobecně známé věci a okupované národy s tím mívají zvláště bohaté zkušenosti. A navíc putující ženy nevěděly, jak otevřou hrob (na odvalení velkého kamene bylo potřeba síly několika mužů). Ta jejich výprava k hrobu byl tedy hodně riskantní podnik a vzhledem k tomu, že věděly o nemožnosti dostat se k pochovanému tělu, byl to navíc risk nerozumný. Přesto šly. Poháněla je věrnost, láska, oddanost. Právě jejich "nerozumná" láska způsobila, že "byly ve správný čas na správném místě" - staly se prvními lidmi, kteří se dozvěděli o vzkříšení a setkali se s Pánem.

(O ženách myronosicích jsme psali v příspěvcích: 149, 372, 514)

Uzdravení mrtvicí raněného, který ležel u ovčí koupele, kde se čas od času stával zázrak: anděl pohnul vodou (zvířil ji či vzedmul) a udělil jí zázračnou sílu uzdravit jednoho člověka. Ten, kdo se po tom pohnutí vody v ni ponořil, byl okamžitě uzdraven, ať už trpěl nemocí jakoukoliv. Není divu, že tam kolem vodní nádrže (ve které se očišťovaly ovečky, než byly obětovány na oltáři v chrámu) leželo mnoho nevyléčitelně nemocných či chromých. Jakmile se pohnula voda, nastal závod - každý se snažil dostat se do vody jako první a získat tím uzdravení. Kdo měl zdravé nohy, byl pochopitelně ve výhodě. Rozumně vzato, po mrtvici celkově ochrnutý člověk moc šancí neměl. Aby mu kynula vůbec nějaká možnost dostat se do vody, musel by mít při sobě někoho, kdo by ho hned po vzedmutí hladiny odnesl a hodil ho do vody. A nikoho takového náš chorý, o kterém se vypráví v této evangelní perikopě, neměl. A tak tam ležel už dlouho, velice dlouho - 38 let.

Jistě za ten dlouhý čas mnohokrát viděl, jak se voda pohnula a jeden z nemocných vyšel z vody dokonale zdravý. Jenže jakou měl náš ochrnutý vlastně naději? Z praktického hlediska se limitně blížila nule. Přesto tam zůstával a čekal. Na co? Prostě tam čekal, protože věděl, že se zdržuje u místa, kde se děje zázrak, kde sestupuje Boží síla, kam přichází Boží posel, anděl. Doufal tedy v Boha a čekal. Až jednou na tato místa přišel nikoliv pouhý Boží posel, ale samotný Bůh v těle - Pán Ježíš. Shlédne na trpělivost tohoto nemocného, na jeho neuvadající naději a důvěru v Boží milosrdenství. Sám Pán jej učiní zdravým. Dokonce se ani netáže na jeho víru, na jeho pokání, jen chce jeho souhlas s uzdravením. Díky své trpělivosti, neutuchající důvěře a naději byl onen chromý "v pravý čas na pravém místě". Překonal oprávněnou skepsi, kterou mu jistě našeptával rozum. Odsunul praktické uvažování: "Nemá smysl, abys tu zůstával, když stejně nemáš šanci dostat se včas do vody, naplněné uzdravující mocí." Zůstal tam, a uzdravení od Boha si k němu našlo cestu. Představme si, že by zrovna den před tím, než tam Pán Ježíš přišel, řekl si chromý: "Jsem tu už 38 let, a zbytečně;" a nechal se odnést někam jinam. Z toho až zamrazí, že?

(O tomto nedělním tématu jsou zde příspěvky: 153, 518 a 522)

* * *

Četli jsme tři příběhy, které vyprávějí, jak byl někdo v pravý čas na pravém místě, a díky tomu se setkal s Bohem. Kde je pro nás ten pravý čas a pravé místo? Kde Bůh čeká, že budeme, aby se s námi setkal? Setkání s Bohem se většinou děje někde na půli cesty - člověk musí vykročit správným směrem, a Bůh mu spěchá naproti (jako onen otec v podobenství o marnotratném synu: Luk 15,20). Bůh se vypravil za člověkem jako za ovcí ztracenou v horách, vtělil se a narodil jako člověk, aby byl s námi. Je nyní na každém z nás, abychom za ním přišli a mohli se s ním setkat. Především to znamená být v církvi, kterou Bůh učinil jako místo setkání a sjednocení. Zde člověk padá do Boží náruče. Znamená to žít podle Evangelia, kát se z hříchů, nést svůj kříž. Znamená to také přijít každou neděli na Božskou liturgii, přijímat svaté Tajiny, protože to je Bohem ustanovené ono správné místo a správný čas - zde musíme být, protože právě sem a právě teď přichází Pán, aby nás přijal, aby se nám ukázal, aby se znovu a znovu tázal, zda chceme být uzdraveni, a dával vyléčení naší zchromlé duši, a tím ji činil schopnou života věčného.








Zobrazit příspěvek č. 1164 jednotlivě

Administrátor --- 18. 5. 2017
Letošní způsob jara zdá se mi poněkud nešťastný

Včelařův začátek jara

Tak nám na Vysočině konečně vypuklo včelařské jaro. Suchou řečí fenologie: ovocné stromy v plném květu a rozkvétá řepka - vše s dvou až třítýdenním zpožděním v porovnání s předchozími lety. Z radosti nad teplým počasím jsem si napsal krátkou esej, o kterou se dělím se čtenáři Ambonu.

Včelstva na Vysočině se už připravila k jarnímu rozvoji. Explozivní nárůst síly včelích čeledí bývá pro včelaře ještě mocnějším zážitkem než proměna přírody, která náhle pod hřejivým stoupajícím sluncem vypučí a rozkvete. Vše kolem je v tomto ročním období obrazem obnovy ze smrti do života, od zimního spánku ke kráse. Ve skrytu za stěnami svých úlů včelstva prošla podivuhodným rozmachem, který vyvrcholí v průběhu května a dobou rojení. Rojení je pro včelaře nežádoucí jev, nehoda ve vedení včelích čeledí - někdy je to výhradně chyba včelaře, jindy se prostě prosadí včelí přirozenost.


Včelstva letos v lednu
(Tak tohle se snad v nejbližším půlroce už nevrátí)

 
Včelí společenstvo bylo přes zimu schoulené a stažené do chomáče, který rozložen napříč několika plásty, spotřebovává zimní zásoby a sune se pomalu úlem, jak vyjídá uloženou sladkou potravu, kterou proměňuje na teplo, jímž se včelky udržují při životě a v samotném středu chumáče zahřívají svou matku - královnu společenstva.

Po zimním slunovratu včelstvo začne svým instinktem tušit obrat na své cestě zimou. Rozvzpomene se na blížící se jaro a dobu hojnosti. Včelí matka naklade prvních pár letošních vajíček. Uprostřed chomáče zimujících včel stoupne teplota na 37 stupňů, protože larvy a ostatní stádia plodu potřebují k vývoji teplo. Teď teprve akceleruje tempo, s nímž ubývají zimní zásoby. V době, kdy je venku třeba minus deset a uprostřed včelí čeledi zimující za tenkou stěnou úlu se musí v plástových uličkách s plodem udržovat teplota bez pár stupňů čtyřicítka, - to si žádá spalovat v metabolismu včel jedno kilo cukru za druhým...
Dojdou-li v tomto období včelám zásoby nebo odtrhne-li - se vlivem mrazu stažený - včelí chomáč od zásob, znamená to konec. V této době - i kdyby se to včelař dozvěděl - nemůže udělat pro včelstvo prakticky nic. Žádné krmení včely v takové době nepřijímají. Může se pokusit přidat jim plást ze zpracovanými zimními zásobami z jiného včelstva nebo jim nasadit celý nástavek se zásobními plásty (má-li je), ale výsledek je nejistý. Za mrazu otevírat včely a něco jim v úlu provádět přináší více škody než užitku - kvůli rozrušení včelstva - rozvolnění včelstva za mrazu vede k jeho prochladnutí a včely, které opustí chomáč už většinou ztuhnou a zpět na své místo se nevrátí; nasadit nový nástavek při nízkých teplotách neskýtá jistotu, že jej včely stažené v chumáči najdou a obsadí.
Letošní zima nebyla - kvůli dosti krutým mrazům - pro včely moc přátelská. Jenže, jak říkáme my optimisté: "Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř." Takže předjaří s velice teplým březnem, po němž sem nevychovaně vpadl mrazivý duben, posloužil včelám jako "dýka do zad" - i ty, Brute? Vysočina dokáže někdy být až horsky nevlídná, takže včelstva mají za sebou docela náročné období. Naštěstí už je to za námi. (I když...)

Jakmile vnější teplota poskočí vzhůru, akceleruje počet zaplodovaných buněk v plástech rostoucím tempem. Zakrátko se už měří zaplodované plochy po celých čtverečních decimetrech! Na plodovací teplotu začíná být vyhříván větší a větší prostor úlu. Matka zvyšuje tempo kladení, plodování narůstá. V době nejaktivnějšího plodování (koncem května) klade matka 2000 vajíček denně (je to přibližně tolik, kolik sama váží)! Kolem ní je stále družina mladušek, které ji krmí nejvýživnější mateří kašičkou, čistí ji, vodí ji po plástech apod. Od včelaře, který včelstvo na zimu řádně připravil, se v době předjaří a časného jara nic nežádá (jen někdo používá Brennerovu metodu prohazování nástavků; zdá se však, že je to zbytečné). Vše, co včelstva v tuto dobu potřebují, mají mít v úle z loňského roku - dostatek zásob i pylové desky čili plástové plochy konzervovaného pylu, který v plástech najdou a využijí k výživě prvního plodu. Pyl je plný bílkovin, enzymů a dalších bioaktivních látek, a tak je to výživová "bomba" pro včely i pro lidi. Působí antibakteriálně.

Dříve si včelaři pořizovali do úlových česen pylochyty a odebraný vysušený pyl pak míchali s medem a podávali včelám na jaře. Dokonce se něco podobného prodává i lidem. Dnes se už ví, že je to skoro k ničemu, protože vyschlé pylové zrno má tak pevnou slupku, že projde trávicím ústrojím (člověka i včely) prakticky nedotčeno. Odebraný pyl se musí nejprve zpracovat bez přístupu vzduchu mléčným kvašením, tím se pylová slupka naruší, a pak je pyl využitelný - to samé s ním ostatně provádějí i včely při uskladňování pylu v plástech. Buňky pylových plástů plní pylovými zrny, hlavičkou je tam natlačí a upěchují - zde se přírodním způsobem pyl konzervuje a změkne.

Takže - pokud včelař v loňském roce něco neopominul a svá včelstva do zimy řádně vypravil, může předjaří trávit pouhým pohledem na tu bzučící včelí čeládku. Je to utěšený pohled na včelky, jak nosí na zadních nožkách naložené první buclaté žluté pylové rousky (to jsou takové "bochníčky" z pylových zrn nasbíraných v květech), leze s nimi každá do svého úlu. Z návštěvy květů jarních vrb a jívy jsou včely často celé žluté, a pylová zrnka mají všude na svém ochmýřeném tělíčku. Někdy to vypadá, jako by do úlů létaly jakési pylové kuličky nebo křidélky opatřené pylové hromádky.

Pokud včelař v tuto dobu "leze" včelám do soukromí, pak jen proto, aby zkontroloval, zda se všude řádně ploduje (tj. královna je přítomna), a samozřejmě i pro své potěšení a proto, aby se nadýchl toho aromatického a léčivého vzduchu, který je nabitý včelí energií, naplněný vůněmi propolisu, pryskyřic a silic (mimochodem, někomu léčí astma - v zahraničí jsou celé včelíny, kde mají instalované dýchací masky napojené hadicemi na úly, a střídají se tam astmatici podstupující kúru touto api-terapií).

Těžko lze vyprávěním předat, jak je krásné otevřít úl, v němž se v čeledi probouzí stavební pud, objevují se první sněhobílé šupinky a kousky nově postavených plástů z vonného panenského vosku. Voskové šupinky včely "potí" ze svých tělíček - je to výsledek práce jejich metabolismu.

Starší včelaři, zkřehlí po zimě, už na jaře jistě nedočkavě otevírají úly, aby si odchytili nějakou "dárkyni žihadla" a vpíchli si "injekci" včelího jedu do revmatického kloubu. Ze své zkušenosti doporučuji vykašlat se doktorům na všelijaké prohřívací lasery, a bolavé klouby či vazy si léčit žihadly. Ovšem to platí jen pro ty, kterým včelí jed nezpůsobuje problémy s dýcháním, se srdcem nebo s nadměrnými otoky - pozor na anafylaktický šok (otok hrdla, pokles krevního tlaku, svědící rozsáhlá vyrážka - nutná je injekce adrenalinu; někdy v životě postihne 0,05 - 2% lidí). (Skutečná alergie na včelí bodnutí není tak častým jevem; projevuje se dušností, nevolností, velkým otokem, výraznou změnou barvy kůže, poruchou oběhu krve - v takovém případě je nutná okamžitá medikamentózní a raději lékařská pomoc.) Na druhé straně - palčivá bolest v místě vpichu, místní zarudnutí a mírný otok jsou obvyklou reakcí, která osoby netrpící alergií na žihadla nemusí znepokojovat. Tomu, kdo nikdy neměl s hmyzím bodnutím závažný zdravotní problém a chtěl by si s léčebným užíváním žihadel něco začít, doporučuji:
1.) mít po ruce nějaké antihistaminikum (měl by je mít ve včelínu každý včelař pro případ, kdy by měl nečekanou alergickou reakci anebo jeho včely iniciativně uštědřily žihadlo nějakému kolemjdoucímu alergikovi);
2.) začít pro první den kúry jedním žihadlem a to nejprve někam dolů do nohy (tj. nezačínat si hned dávat žihadlo např. do oblasti hlavy či hrudi, nebo do krku (není dobrý nápad začít např. léčením horní části páteře);
3.) morálně se připravit na trochu bolesti (žihadlo si nevytahovat hned po vpichu z kůže, ale nechat jej samovolně pumpovat do rány jed z jedového váčku).

Kúrou, založenou na postupném zvyšování počtu žihadel (každý den o jedno navíc až do počtu 40) a následném snižování počtu, byly vyléčeny revmatické stavy, které nebyly jiným způsobem uzdravitelné. V Polsku se tím zabývá malé lékařské pracoviště, jehož součástí je včelín. Nejprve však provádějí testy na alergii, které určí, zda je pacienta možné tuto kúru absolvovat. Indikací pro léčbu žihadly jsou také záněty kloubů a roztroušená skleróza.

(Někdy příště o léčivé včelí vodě)



Jedna momentka ze včelnice






Zobrazit příspěvek č. 1165 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2017
Hierarcha Kyperské církve hovořil o budoucnosti EU a třetí světové válce

Evropu možno srovnat s hostinou, která spěje ke svému konci.

Vidíme, jak se EU rozpadá, zůstane v ní pouze německá Evropa silných... Vzdalování Evropy od pravoslaví přineslo mravní následky: uzákonili nemravnost, modlářství a zbožštili tělo.

Velký srbský světec Nikolaj Velimirovič (1880-1956) před desetiletími napsal: „Evropané zbudovali svůj svaz na smrti ... Celá Evropa je cítit smrtí. Evropské univerzity hlásají smrt. Evropští spisovatelé kážou smrt, jejich politikové pracují pro smrt, jejich učitelé zasévají smrt do duší mládeže. Evropa nechce vědět o životě po smrti. Tragédie Evropy tkví v tom, že zavrhla Království věčného života.“

Třetí světová válka začala před šesti lety v Sýrii. Předpověděl to svatý Boží člověk a metropolita Sisanie a Siatisty, Antonios Kompos (1920-2005). Krátce před svou smrtí řekl: „Až začne neštěstí v Sýrii, modlete se. Od Sýrie to všechno začne.“

Modlitba může pohnout horami. S Boží pomocí je možno se vyhnout určitým událostem nebo umenšit následky zla. Bůh je pln lásky. Dovolil tyto události, jelikož my sami - s tímto pseudomírem (který jsme zbudovali) pro svou nemravnost, nevěru a chamtivost - kráčíme přímou cestou do pekla.

Nikosie, 27. 4. 2017






Zobrazit příspěvek č. 1166 jednotlivě

Administrátor --- 26. 5. 2017
Poutní bohoslužba v Mikulčicích

Letošní církevní oslavy cyrilometodějského svátku

Fotografie z archijerejské bohoslužby jsou na webu olomoucko-brněnské eparchie.



Zobrazit příspěvek č. 1167 jednotlivě

Administrátor --- 30. 5. 2017
Úvaha nad proměnou Samaritánky

Povídka o jedné ženě a poledním setkání u studny

V jedné z nedělí paschální doby každoročně čteme zvláštní příběh ze 4. kapitoly Janova evangelia:

5.       (Pán Ježíš) přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi;
6.       tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7.       Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" -
8.       Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. -
9.       Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.
10.       Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."
11.       Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?
12.       Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."
13.       Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14.       Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."
15.       Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."
16.       Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"
17.       Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.
18.       Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."
19.       Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok.
20.       Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"
21.       Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
22.       Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
23.       Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24.       Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
25.       Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko."
26.       Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten, který k tobě mluví."
27.       Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´
28.       Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem:
29.       "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"
30.       Vyšli tedy z města a šli k němu.
(Jan 4,5-42)

Samaritánka je pravou temperamentní orientálkou. Můžeme se domnívat, že to je patrně žena vzpurná, pyšná, panovačná a vášnivá. Zřejmě bude její charakter na hony vzdálen našim obvyklým představám o ženské jemnosti, citlivosti, poslušnosti a pokoře. To není slabá žena, vzbuzující soucit a potřebu ochraňovat. Je to lvice. Až setkání s Pánem v ní probudilo něco, co nebyla zvyklá ve svém srdci cítit a co možná ještě vůbec nepoznala. Z lvice se mění na ovečku, která touží po tom, aby byla vedena Božským Pastýřem.

Možná by tato žena mohla být ukazovatelkou cesty ke Kristu moderním feministkám. Ty by mohly jejímu nepoddajnému charakteru, svéhlavosti a vzpouře proti konvencím docela rozumět. (Ještě jazyková poznámka: vlastně bychom jí měli správně česky říkat Samařanka, ale staročeské a staroslověnské Samaritánka se už vžilo; konec konců i terminus pro milosrdenství a ošetřovatelství samaritán pochází z evangelijního podobenství o milosrdném Samařanovi.)

Nad zprávou evangelia o poledním setkání dvou osob bychom mohli začít fabulovat a pokusit se formou povídkové miniatury prokreslovat příběh na základě předpokládaného temperamentu této pozoruhodné ženy a jejího další osudu, který nakonec vedl k mučednickému svědectví o Kristu.

Dialog mezi nimi se začíná rozehrávat za poledního žáru v Samaří. Ježíš s apoštoly se při svému putování ocitli na území národa, s nímž (z historických důvodů) nemají židé dobré vztahy - vlastně mezi nimi panuje napětí, nevraživost - je to stav "studené války". Z náboženského hlediska je samaritánská víra a kult ve vztahu k Jerusalemu schismatem či herezí. Apoštolové odešli a Ježíš odpočívá u studny sám (někde opodál skryt ve stínu odpočíval i apoštol Jan). Není to obyčejná studna. Je to studnice starobylá, dalo by se říci posvátná - její historie se odvíjí od praotce Izraele Jákoba. A kromě jiného je to také studna hluboká - rukou vody nenabereš.

Žena přichází ke studni pro vodu. Není moc pozitivně naladěna, možná dokonce, že v jejím nitru bouří nevole nad tím, že voda v jejím domě došla právě v poledne, a ona musí opustit stín svého příbytku a vypravit se zrovna za největšího vedra nabrat a dotáhnout domů další džber. Kvůli spalujícímu polednímu slunci je kolem studny prázdno, nikde ani živáčka. A přece - tamhle u studny někdo sedí. Kdo to asi může být? Není to žid? Je to žid! Hrozné. Židi námi opovrhují. Když se nás dotknou, očišťují se, jako by se dotkli nečistého pohana. Ve své pýše dokonce nepřijali naši nabídku pomoci s budováním chrámu. A při tom sloužíme stejnému Bohu jako oni. Naším praotcem je patriarcha Jákob - máme na to důkaz - jeho studnu, ze které pijeme stejně jako kdysi on.

Žida poznal Samařan snadno podle střapců na jeho oděvu (střapce měly židovi připomínat Boží přikázání). V mysli Samaritánky, zvláště v případě této hrdé ženy, se dává do zlověstného pohybu veškerá letitá národnostní nenávist, která mezi nimi a židy panuje. Vzpomínka na všechna ponížení a ostudné zacházení, která musí Samaritán od žida snášet, je téměř součástí jejich národního sebeuvědomění. A teď tu sedí jeden z nich přímo u jejich posvátné studny. "To je dneska den! Pod žhnoucím sluncem se musím tahat s vodou, a ještě ke všemu se při tom u naší(!) studny setkám s židem," může se žena rozhořčovat.

Možná čeká od žida nějaké jedovaté poznámky; třeba jí řekne, aby si laskavě dávala pozor a nedotkla se ho na lemem svého roucha. Už má pro něj připravenu nějakou peprnou repliku. Třeba by mu odsekla, ať jim nesedává u jejich studny. Jenže je překvapena - žid ji požádá, aby mu dala napít. To ji evidentně zarazilo. Každopádně tím není vyvedena ze svého pomstychtivého konceptu do té míry, aby zapomněla, že má možnost zúčtovat s tímto židem a skrze něj se trošku pomstít celému židovskému národu za všechna ta příkoří a neúctu, jimiž nespočtukráte její národ častoval. Zda mu dá či nedá napít, zatím neřeší, ale místo toho se - nejspíš dosti jedovatým tónem - táže toho žida: "A jakpakto, že ty, když jsi žid, chceš napít ode mne, samařské ženy?" V podstatě se mu posmívá a třeba zažívá i slastný pocit triumfu: "Teď by ti byla i Samaritánka dobrá, když máš v tomhle úmorném vedru žízeň a potřebuješ se napít, co?"

Žid však říká nějaká záhadná slova o tom, že má nějaký přístup k vodě. To jí však připadá jako evidentní nesmysl, asi už má z toho vedra úžeh... A tak pokračuje v otevřeném a drzém posmívání a táže se kousavě: "A jak by ses k té vodě asi tak chtěl dostat, když je studna hluboká a ty nemáš vědro, kterým by sis mohl vodičku z té hlubiny načerpat?" A když už je v tom vítězném účtování s židovstvem, udělá narážku na oprávněnost původu Samaritánů, připomenouc, že studnu zbudoval jejich(!) praotec Jákob. Jako by chtěla touto kulhající logikou dokázat, že jedině ten, kdo má v držení Jákobovu studnu, slouží Jákobovu Bohu a je oprávněným dědicem praotců.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, kam až se chtěla ve svém vítězném tažení proti světovému židovstvu dostat, ale začíná být pravděpodobné, že mu napít prostě nedá. Nechá ho tam žíznit a odkráčí spokojena sama se sebou. Není vyloučeno, že právě taková představa, jak by mohlo vypadat ukončení poledního setkání s židem, jí začíná připadat nejpřitažlivější.



Žid však nevstupuje na pole náboženských ani národnostních sporů, ale stáčí rozhovor jiným směrem, který (zvláště pod pálícím poledním sluncem) připadá Samaritánce dost zajímavý. Je to zřejmě nějaký mág nebo prorok, v jehož moci je způsobit, že už se nebude muset tahat s vodou. Možná řekne nějaké kouzlo nebo modlitbu, a ona už nebude nikdy trpět žízní. Nebo se - podobně jako onen dávný prorok - pomodlí nad tím džbánem, a pak z něj budou doma čerpat, aniž by v něm vody ubývalo.

Pán Ježíš pochopil, že zájem, který v ní vzbudila jeho slova, nemá tu správnou orientaci. K odvrácení touhy po kouzlech a zázracích, a k probuzení pravé víry je potřeba něco jiného. Proto mění směr besedy: "Přiveď sem svého muže." "A jaj," zaúpí v duchu žena, "tohle není správné téma na hovor s prorokem." Když mu zalže, pozná to, a žádné kouzlo nebude. A když řekne pravdu, tak se rozhodně neocitne v nejlepším světle a z té neubývající vody nebude také nic. A tak se žena, pro níž nebyla mravnost typickým osobním rysem, pohotově uchyluje k úhybnému manévru. Nepříjemné věci "zapomene zmínit", ale popravdě řekne jen: "Nemám muže." "Řekla jsem čistou pravdu," dumá žena, "tak mi nemůže nic vytknout." Teď napjatě čeká, jak to dopadne.

Dojde k nejhoršímu - je to skutečný prorok a ví, jakým způsobem života Samaritánka žije. A takové věci, které ona dělá, proroci neschvalují. Tohle ví bezpečně. Teď se dostala do pěkné šlamastyky. On totiž ví o pěti mužích, které už měla, a ještě jí to pěkně vytmavil: "Ten, se kterým žiješ, není tvůj muž. To tedy vskutku říkáš čistou pravdu, když říkáš, že nemáš muže."

Žena neklidně sleduje, že se to setkání nevyvíjí dobře. Zaprvé místo toho, aby si vychutnala, jak má žíznícího žida pěkně v hrsti, s jízlivostí svého ostrého jazyka mu trochu oplatila všechno úkorné, co její lid od židů zakoušel, a svémocně rozhodla, jestli zástupce židovstva dostane napít či nedostane (přece bych mu určitě dala vody, kolik by si přál), nějak se to všechno obrátilo proti ní a navrch tu má najednou on. A zadruhé - téma jejího soukromého života, to není vůbec dobrý směr pro další debatu. Jak dobře chápe, její morální profil by mohl být považován za diskutabilní, někdo by její mravnost ohodnotil jako prekérní, či použil ještě nepříjemnější výrazivo. Ne, tady nemá dostatečně pevnou pozici pro nějakou disputaci s prorokem. Tak se rozhodne rázně opustit toto nešťastné téma a nevrle se vrací k osvědčenému nábožensko-politickému sporu, nad nímž se dá polemizovat a rozebírat to ze všech stran, aniž by se to dotýkalo mravů či jiných příliš osobních záležitostí, do nichž konec konců nikomu nic není.

Tón její další repliky se však změnil. Vytratil se výsměch a panovačnost. Pohotově využije židovu jasnozřivost, trochu lichometnicky uzná jeho prorocký dar a předstírá, že ji v životě nikdy nic nezajímalo více, než náboženská pravda. To by proroka mohlo odvést od předchozího námětu a zaměstnat ho vznešenějšími záležitostmi, než jsou její hříchy. Prorok je naštěstí milosrdný. Předstírá, že si jejího "úkroku stranou" nevšiml a debata (k nesmírné úlevě Samařanky) opět mění směr (po kolikáté už?) poté, co nadhodila otázku: "Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!?"

Jenže žid nepolemizuje se samaritánským náboženstvím. Sice potvrzuje židovskou pozici v tomto dávném sporu, ale zároveň za ním kreslí tlustou čáru a uzavírá jej do minulosti. Budoucnost, která právě začíná, bude o něčem jiném. Náboženskou ideologii obou svářících se stran má nahradit éra Ducha, zjevení pravdy a upřímné nehašteřivé víry.

"Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

To ženu zaujme. Zde ji svitne pohled na cestu, která vyvádí znesvářené národy z věčné a únavné nevraživosti. Je to jak osvobození ze žaláře, rozlomení pout starých rezavých idejí. Napadne ji, že takovou cestu může otevřít pouze zaslíbený Mesiáš, který nikomu nestraní, usvědčí hřích, ať už jej nalézá na jakékoliv ze stran sporu, avšak nalomené nedolomí a doutnající neuhasí... To je to milostivé léto, kdy se odpouštějí dluhy, otrokům je dávána svoboda, propouštějí se zajatí a každému se navrací, oč byl připraven. Nejspíš se k ženě dávno dostaly zvěsti o Janu Křtiteli, který ukázal na Ježíše Nazaretského: "Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa." Možná Samaritánka slyšela o prorokovi, který teď chodí po Judsku, léčí všechny nemoci, křísí mrtvé. Říká se mezi lidmi, že jen dávno předpověděný Mesiáš by mohl takové věci provádět. Vtom na ženu padne ohromení a hrůza. Vše do sebe najednou zapadlo. Není to snad tento žíznící...?! Je to možné?, tady v Samaří? Že by On přišel sem a mluvil zrovna s ní? A tak žena mimovolně hlesne: "Vím, že přichází Mesiáš..."

Pán Ježíš, který jí vidí do srdce, tam zří, že je připravena slyšet tu větu, kterou pronášel jen výjimečně (ty případy by bylo lze spočítat na prstech jedné ruky): "To jsem já..." Žena upustí džbán, nechá jej tam ležet a poněkud strnule zamyšleně odchází. V městě svědčí o tom, že je navštívil prorokovaný Spasitel světa.

Obraz Samařanky doposavad prochází církví. Formálně jsme my věřící všichni křesťané, ale někteří máme stále ještě před sebou vnitřní proces, který potřebujeme podstoupit, aby naše nitro bylo připraveno slyšet od Krista: "To jsem já, na koho čekáš, koho potřebuješ, kdo může vyřešit všechny tvé problémy; kdo ukojí žízeň tvého srdce a dá tvému životu pravý smysl."



P.S.

Pán Ježíš nezbavuje lidi jejich charakteru, ale proměňuje jej, zušlechťuje. Svatost nemá nic společného s uniformitou. Např. apoštol Petr nepřestal být cholerickým druhem temperamentu, rychlým (až ukvapeným) v reakcích a vůdčím typem, který se pohotově ujímá slova, ke svému vůdcovství se umí přihlásit a nemá problém postavit se do čela skupiny; vzkříšený Kristus mu ponechal jeho odhodlanost a energičnost, ale očistil a osvítil jeho osobnost, aby byl schopen s těmito vlastnostmi nakládat k užitku a správě církve jako jeden z předních apoštolů (který nikdy nezapomínal, že zradil Krista), podobně jako horlivého apoštola Pavla (který neztrácel ze zřetele, že byl pronásledovatelem církve). Ti dva byli díky svému temperamentu schopni se tvrdě pohádat, ale žádné jejich neshody netrhaly církev a nestaly se překážkou bratrské lásky. Apoštol Jan zůstal až do konce života tichým a kontemplativním typem, jehož bezmezná láska ke Kristu neskrývá nevoli (až za hranicí antipatie) vůči těm, kteří se proti Pánu postaví. Samaritánka i nadále zůstane vzpurnou, svéhlavou a hrdou, ale jako křesťanka (přijala jméno Fótýnie čili Světlana) tuto energii vkládá do služby Kristu a obrací ji proti pronásledovatelům Pána. Tato žena při výslechu neváhá rozlíceně plivnout do tváře samotnému císaři Neronovi, když jí učiní pobuřující nabídku zříci se Krista. Po přestálém hrozném mučení se mu vysmála, pravíc: "Jsem snad blázen?" Nerona prohlásila za slepého, bezbožného slepce a hlupáka. A je připravena za toto vzpurné a hrdé gesto zaplatit životem dočasným, získávajíc blažený život věčný, aby mohla u pramene vody živé na věky pokračovat v hovoru započatém kdysi za žhavého poledne u jedné studny v Samaří.


P.P.S.

Jákobova studna je ve Svaté Zemi dodnes. A stále z ní lze načerpat lahodnou chladnou vodu. Nad studnou je nyní pravoslavný chrám. V r. 2009 byl kanonisován strážce studny, zabitý mnich, světitel mučedník, archimandrita Filumenos. O jeho životě, umučení a svatořečení jsme zde psali v příspěvku č. 587.








Zobrazit příspěvek č. 1168 jednotlivě

Administrátor --- 23. 6. 2017
Neděle o slepém

O dvou druzích slepoty

Snad si ještě vzpomínáte jedno z evangelních čtení doby blížící se Padesátnice. Vyprávění o Spasitelově setkání se slepcem, který se narodil zbavený smyslu zraku a nikdy ve svém životě, pohrouženém do tmy, se ještě nepokochal pohledem na krásy světa. (Viz evangelium podle Jana: 9,1-38).)

Pán často navštěvoval hříšníky a nevěstky, malomocné a chromé či slepé. Se zvláštní láskou je vyhledával, zastavoval se u nich, když je potkal na cestě, rozmlouval s nimi, uzdravoval. My se snažíme spíše naopak - přejít kolem našich současných Lazarů bez povšimnutí, otravují nás svými morálními či tělesnými neduhy, zdržují nás od práce, je nám nepříjemné na ně byť jen pohledět. Co nejrychleji je míjíme. Kromě nedostatku lásky to má i svůj další důvod: před jejich utrpením se cítíme bezmocní. Nemáme dost peněz, abychom vyřešili jejich potíže, ani dostatek důvěry v tyto lidi, nemáme dost sil, času, ani nemáme tak velké srdce. Takže když od nich utíkáme, prcháme vlastně před vlastní nicotností.

O jednom takovém láskyplném sklonění naše Pána k dalšímu nebožákovi z toho nespočetného zástupu churavých vypráví i náš evangelijní úryvek.

Z kontextu tohoto Janova vyprávění je zřejmé, že bezprostředně před setkáním se slepým hovořil Pán Ježíš s učedníky o hrozivé moci, kterou má nad člověkem hřích. Je zřejmé, že apoštolové v té době ještě nechápali plnou hloubku Kristových slov, a tak si vykládali řeč, kterou s nimi jejich Učitel vedl, ve smyslu: "Co mohu učinit, jak spravedlivě bych měl žít, abych se vyhnul tomu, co potkalo např. tohoto slepce." Spíše se snažili vyextrahovat z učení svého Mistra nějaké poučení, jak prožít příjemný život - ve smyslu židovského přání pokoje, pozdravu: "Šalom." Židé tímto slovem míní pokoj pozemský, vezdejší dostatek, hojnost. Šalom - pokoj ve smyslu duševním a duchovním chápou jen do té míry, do jaké to ovlivňuje komfort života tady a teď.

V otázce apoštolů lze vidět touhu po prevenci utrpení a neštěstí. Vyvaruji se hříchu proti tóře (tj. proti Mojžíšovu zákonu), budu si plnit své modlitební a obřadní povinnosti, které mi tóra ukládá, a za to od Boha něco dostanu. Už od dob spravedlivého Joba je však známo, že tak jednoduché to se vztahem člověka s Bohem asi nebude. A éra prvokřesťanských mučedníků to jen potvrdila. Podle ap. Pavla nemůžeme Boží zákon nikdy zcela naplnit, ač je tak prostý a jsou to v podstatě jen hlavní rysy normálního lidského života. Nedokážeme-li zformovat celý svůj život podle principů Božích přikázání - těchto zjevených norem lidství, jsme vždy viníky před Bohem a nemůžeme si zasloužit nic dobrého. Vymkli jsme se ze záměrů Stvořiteli a pokazili svou cestu. Jako bolí vykloubené rameno, tak je bolest spojená se stavem, do něhož bylo hříchem uvedeno lidstvo. Lidské plemeno se zkazilo, zákon hříchu působí ve všech našich údech. "Co chci, to nedělám, ale zato činím, co nechci," běduje ap. Pavel (Řím 7,19); jinde apoštol píše, že zákon daný Mojžíšovi, je kvůli tomu, aby usvědčil naši slabost, protože nemáme schopnost jej dokonale nikdy splnit. Naše záchrana není v zákoně ani v dodržování čehokoliv, ale v Kristu a jeho oběti na kříži. Je samozřejmě důležité snažit se žít zbožně a čistě, jak nám to Boží slovo ukládá, ale pouhá taková snaha nemůže nikoho zachránit.

Plnění přikázání a modlitba, to jsou dvě ruce, které vztahujeme ke Kristu, aby nás za ně mohl chytit a pozdvihnout.

Slepotou, která může být tělesná či duchovní, zde rozumíme nevidět Boží moc a nevidět svou vlastní bezmoc. Kdo nevidí Boží moc, upadá do nevíry nebo magie. Kdo nevidí svou slabost, padá do pýchy, farizejství, spoléhaje na to, že se Bohu zalíbí svou dokonalostí a že si Boží přízeň zaslouží. Těžko říci, která ze dvou duchovních slepot je hroznější. Ani jedna z nich dodnes nevymizela. Prvním druhem slepoty stonají pohané, agnostikové či ateisté. Druhým druhem choroby jsou stiženi všichni (křesťané i židé), kteří doufají ve svou osobní či kolektivní spravedlnost. Skládat naděje v nějaké lidské zásluhy (i kdyby to měly být zásluhy svatých) je blouděním v tmě slepoty. Stejně tak víra ve vyvolenost svého národa, která automaticky zajišťuje Boží zaslíbení (všímáte si, kolik starozákonní povrchnosti proniklo do křesťanství? - to je ten vědomý a dokonce deklarovaný či jen z podvědomí prosakují způsob myšlení: ke spáse stačí narodit se jako příslušník Hospodinova vyvoleného národa, případně dožít svůj život v jednotě s hlavním celosvětovým biskupstvím, nebo být v dětství pokřtěn a po sedmdesáti či osmdesáti letech církví pohřben?).

Pro nás by mělo být hlavní milovat Krista nad kohokoliv či cokoliv jiného. Krista, který o nás ví všechno, znal nás už před naším narozením a s láskou se u nás, churavějících, malomocných a ochromených duší, zastavuje a volá nás do své náruče. Krásné na našem vztahu se Spasitelem je i to, že před Ním nemusíme nic skrývat, protože tak jak o tak o nás ví vše, a vše je připraven odpustit. Byl už před Adamem (na ikonách je zobrazován, jak tvoří prvního člověka; Ježíš byl už před tím, než se objevil na světě; Jan 17,5) i před Abrahamem (Jan 8,58). Vždyť skze něj bylo vše stvořeno a bez něj by nebylo nic, co jest (Jan 1,3). Znal i Natanaele, když ho v nejútlejším dětství ukrývali před Herodovou zlobou pod fíkové listí (Jan 1,45-50). Znal i dnešního slepého ještě před tím, než se narodil. Apoštolům zjevuje tajemství: Tento nemocný se narodil jako slepec, aby na něm byla zjevena Boží moc.

Ten, kdo stvořil lidské oči, mohl slepé oči uzdravit. Jenže nejen to! U slepce se jednalo nejen o uzdravení, ale stvoření jeho dosud neexistujících očí. Uzdravovat mohou s Božím požehnáním i lékaři, ale učinit člověku nové oči z hlíny a sliny, či stvořit nového člověka lékaři nesvedou (ač se holedbají, že už se k laboratorní výrobě orgánů chystají; můžeme si o tom myslet své, a případně i pochybovat o možnosti dosáhnout takových sporných cílů - vždyť člověk není Lego).

To byl důvod, proč se slepec narodil slepým: aby světu byl zjeven Boží Syn jako Stvořitel světa a Tvůrce života. Všemohoucí tvůrce, který z hlíny učinil člověka a slepci vytvořil oči, které mu doposavad scházely.

* * *

Konec této nedělní perikopy ukazuje tragédii farizeů: Slepec získá zrak, do jeho nitra pronikne světlo tohoto světa, kdežto duše farizeů se zatemní hněvem na Ježíše Krista. Jejich myšlení se naplní zlobou, srdce hořkostí a závistí, takže kvůli takovému stavu duše přestanou vidět i to, co mají hmotně a dotýkatelně přímo před očima a na dosah ruky. Vlastně lze říci o jejich duchovním stavu, že oslepli. Zlý duch se zmocnil jejich srdce. Kristus, který mohl vyléčit slepého, nemůže uzdravit ty, kteří jsou slepí zlobou. Tato hrozná duchovní choroba je totiž výsledkem jejich svobodné volby. To je slepota, na kterou není lék, protože nemocným schází pokání i vůle se uzdravit, ale kvůli její démonické podstatě přichází dříve či později trest - hněvem, sobectvím pomatený nebo i šílený člověk sám sebe vydává ďáblu, aby si s ním tento nepřítel člověka činil, co se mu zlíbí.

Na samotném konci úryvku se dozvídáme ještě další smysl dnešního zázraku. Pán slepce uzdravil, aby ho tento člověk mohl uzřít. A pak, aby mohl Pána, na kterého hledí, vyznat jako Mesiáše a poklonit se mu jako Bohu. Toho, který mu učinil z hlíny nové oči, nyní spatřil a klaní se mu jako svému Stvořiteli.

Málokdy o sobě Pán Ježíš tak otevřeně odhaluje, že je Božím Synem, Mesiášem: Samaritánce, tomuto slepému a svým učedníkům, než se vypraví na cestu utrpení. Slepci dává toto zjevení jako vynahrazení za nevinně snášenou slepotu a za jeho statečné a neústupné vystupování před farizeji, ač si tím vysloužil jejich nelibost, vyhnání a riskoval i horší následky jejich pomstychtivé zloby.

Spatřit Pána Ježíše je největším štěstím, které zde na zemi člověk může zakusit (svědčí o tom např. ct. Paisij Svatohorec, jemuž se takového zjevení dostalo a vypráví o nevypravitelné kráse té tváře). Stává se to jen málokdy - třeba jen jednou v každém pokolení, aby mezi lidmi neuhasínala pevnost přesvědčení o existenci Boží. Uvěřit v Boha a vyznat jej, to je to samé, jako když duše vyjde ze tmy do Božího světla. Je to, jako když se na tomto světě ukáže přicházející Boží Království. To je to uzdravení, které dostáváme (skrze evangelium a božskou liturgii), ač si je nezasluhujeme. To je milost a blahodať! Účast na věčném životě.


Dříve zde publikované články a zamyšlení nad tématem této neděle:
Velice provokativní téma - o slepé učenosti (příspěvek č. 161)
O syndromu duchovní slepoty (příspěvek č. 914)
O slepotě duchovní (příspěvek č. 1012)








Zobrazit příspěvek č. 1169 jednotlivě

Administrátor --- 7. 7. 2017
Ke vzpomínce upálení Mistra Jana Husa

K letošnímu občanskému svátku Jana Husa

Jako jeden z největších historických hrdinů našeho národa je Čechy vnímán právě tento mučedník.



Naši svatí mučedníci Jeroným Pražský a Jan Hus


Řada článků o husitství z pravoslavného hlediska: http://orthodoxia.cz/hus.htm



Zobrazit příspěvek č. 1170 jednotlivě

Administrátor --- 11. 7. 2017
O možnosti přispět pravoslavným křesťanům v Africe

Pomoc zahraničním pravoslavným misiím

Na adrese http://pravoslavi.cz/afrika/ je otevřen web zabývající se pomocí pravoslavným misiím. Nyní byla dokončena práce na otevření snadné možnosti Čechům a Moravanům přispívat přes místní transparentní bankovní účet na toto bohulibé dílo. Stránka s podrobnostmi a s nahlížením na účet je zde: http://pravoslavi.cz/afrika/afrika-podpora.htm.



Pravoslavná misie v Africe si vzala za své nebeské ochránce sv. Cyrila a Metoděje




Zobrazit příspěvek č. 1171 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2017
Oprava dřevěného kostelíku v Hradci Králové

Staletý kostelík září po opravě jako nový. Zase ztmavne, ujišťují památkáři




O opravách kostelíku, kde slouží pravoslavní, přinesly zajímavý článek noviny: iDnes





Zobrazit příspěvek č. 1172 jednotlivě

Administrátor --- 26. 8. 2017
Včelí voda

Další léčivá látka, kterou nám včely nabízejí

Onehdá jsem slíbil čtenářům Ambonu, že sem něco napíšu o včelami ovlivněné vodě. Tak - ještě než skončí léto - plním slib. Jak to všechno začalo? Kočující včelaři, kteří mají své úly umístěné např. v pojízdných včelínech někde ve volné krajině, si musí potřebnou vodu vozit v kanystrech, barelech či flaškách (pro brusiče češtiny překládám: "v lahvích"). Brzy si všimli, že umístí-li nádobu s vodou přímo na úl (což je, vzhledem ke stíněnému prostoru v maringotce zastavěné úly, dosti přirozené řešení), voda se nekazí. Dají-li jeden barel s vodou na úly a druhý na podlahu někam mimo úl, pak při příští návštěvě je voda z druhého barelu zkažená, kdežto vodu z barelu prvního lze pít a chutná čerstvě. V létě bývá v těchto uzavřených včelínech takové vedro, že zkažení vody je více než přirozené. Oproti tomu odolnost vody proti mikrobiální zkáze může za daných okolností někomu připadat jako zázrak.

A tak začali kočující včelaři tohoto jevu hojně využívat a pít vodu, která byla umístěna na úlech. Posléze si všimli, že tato voda vykazuje léčivé účinky. Bůh ví proč je tato voda za pár dní po svém prodlévání poblíž včelstva nějak pozměněna. Hovořilo se vlivu "biopole" včelstev na vodu, která má jakési schopnosti toto pole zachytávat.

Dlouhou dobu to byl mezi včelaři sice obecně známý jev, který však nikdo neuměl zařadit, a tak se při jeho hodnocení balancovalo na hranici pověr, léčitelství a alternativní meducíny. Když pozorování léčivých účinků neustávalo a "babské zvěsti" o "zázračné vodě" neutichaly, začal se kauzou zabývat výzkumný ústav včelařský. Provedli analýzy, ale na nic zvláštního se nepřišlo - voda vykazovala po stránce chemické běžné vlastnosti. Když už chtěli zkoumání uzavřít, napadlo někoho poslat vzorek do jakéhosi rakouského ústavu atomové fyziky. Tam se podívali do molekuly "včelami ozářené vody", porovnali s kontrolním vzorkem, a senzace byla na světě. Molekula "včelí vody" vykázala jednu exaktně měřitelnou odchylku od normy - změněný vazební úhel, který svírají dva atomy vodíku s atomem kyslíku. Je doposavad nezodpovězenou otázkou, zda tento jev může vysvětlit vše, co "včelí voda" způsobuje, ale nepochybným faktem zůstává, že taková voda má předpoklady vykazovat odlišné fyzikální vlastnosti a jinak se chovat v lidském těle.

Z toho pak může vyvěrat podivuhodné biologické působení této vody. Jinak proniká membránami, mění povrchové napětí buněčných stěn, ovlivňuje přesun iontů. Může pronikat i tam, kam se obvyklá voda nedostává (např. intenzivněji promývat mezibuněčné prostory). Z toho vyplývá změna čistícího působení "ozářené vody" v organismu. Pozorováním byl zatím zjištěn její pozitivní vliv na léčení metabolických, zažívacích a psychických onemocnění. Prý snižuje obsah krevního cukru diabetikům. Pomáhá léčit chronické záněty močových cest. Působí i při onemocnění štítné žlázy. Mezi včelaři kolují zprávy o příznivém vlivu této vody i na spoustu dalších nemocí, ale zároveň nutno podotknout, že působí na každého jinak. Lze ji užívat denně a ke všemu: při vaření i při přípravě všech nápojů. Komu to nevadí, může pít včelí vodu v jakémkoliv množství.

Kdysi mě napadlo umístit do úlu ke včelám láhev s červeným vínem (pro brusiče: lze psát láhev i lahev). Výsledek byl zajímavý - víno rychle zestárlo. Týdenní expozice byla přibližným ekvivalentem ročního zrání vína. Doporučuji k vyzkoušení s nějakým silným a sladkým vínem (např. kvalitní Kagor :-) Slyšel jsem, že včelaři nechávají včelami ozářit i pivo či slivovici. Také bývá zvykem strkat ke včelám různé léčivé masti a krémy. Nějaká dobrovolnice by mohla otestovat, jak působí ozáření na všelijaké ty vyživující mastičky zkrášlující pleť. Buď budou pak ještě více omlazující nebo vyvolají mnoho krásných vrásek...
Výroba "včelí vody" je snadná: do lahve (v nouzi i do flašky) nalijeme čistou pitnou vodu a umístíme nad včelstvo (ideální je prázdný nástavek či medník). Není potřeba, aby včely měly bezprostřední přístup k nádobám s vodou. Na vodu působí to, co včelstvo jako celek vyzařuje, nikoliv jednotlivé včely. Vodu dáváme nad včelstvo, případně alespoň vedle plodiště, nikoliv pod úl.

Takže užívejte včelí vodu a jezte "pravoslavný med"! (Sousto pro brusiče a brusičky)

Co se týče vysvětlení změn, které včelstva provádějí s molekulami vody, lze tu snad poukázat na elektromagnetické "biopole" či ještě spíše na tzv. "paměť vody". To je dnes (údajně i materialistickou vědou, která většinou kulhá s mírným zpožděním za zkušeností a pokornou moudrostí předků) potvrzená schopnost vody "zapamatovat si" vše, s čím přichází do styku - včetně hudby nebo duchovního působení. (Ke studiu podrobností odkazuji na schopnosti polárních rozpouštědel vytvářet polymolekulární struktury, tzv. clustery: mají velikost několika set molekul a tvoří složité struktury). Tento "paměťový záznam" je asi udržován nějakým druhem pole. Na tomto principu zřejmě funguje homeopatie a podle ruských vědců je i většina genetické informace obsažena v poli rozprostírajícím se kolem molekul DNA. Nakonec si neodpustím připojit odkaz na pozoruhodný ruský film o tajemství vody. U nás jej můžete shlédnout na videostránce Tajemství vody. Pak je tam o paměti vody ke shlédnutí film: Voda a její úžasné vlastnosti.


P.S.
Věděli jste, že proslulý český Svatohorec - Sáva Chilandarec byl včelařem? Jeden z příznivců Ambonu mi před nedávnem poslal:

„...zasílám v příloze zajímavou stránku z Českého včelaře z roku 1912. Je tam zmínka o jednom z našich otců athoských.“



(Zde je celá stránka v PDF cesky_vcelar_021912.pdf.)
Mnich Sáva je znám jako autor knihy o Svaté Hoře Athonské - k přečtení na naší stránce církevního downaloadu - v PDF






Zobrazit příspěvek č. 1173 jednotlivě

Administrátor --- 5. 9. 2017
V ateistickém Česku narazilo protikřesťanské tažení uctívačů Mamonu na tuhý odpor

Obchodní řetězec odstraňuje v reklamách na řecké potraviny kříže z pravoslavných chrámů

Záběry na modré kupole kontrastující s bílými stěnami budov z ostrovu Santorini patří k ikonickým záběrům z Řecka. Lidl je využil jako ilustrace na své letáky i na tradiční řecké potravinové výrobky. Zákazníci ale upozornili, že z vršků pravoslavných kostelů zmizely kříže. Krutou ironií je, že toto hanobení řecké kultury, jejíž neodmyslitelnou součástí je pravoslavné křesťanství, probíhá v rámci tzv. „řeckého týdne“, kterážto akce má údajně propagovat řeckou tradici.

Trochu to připomíná muslimské výtržníky, kteří např. v Kosovu před deseti lety lezli po pravoslavných chrámech a strhávali z jejich věží kříže.

„Součástí naší obchodní politiky jako mezinárodní obchodní společnosti je zachování náboženské a politické neutrality,“ sdělilo oddělení firemní komunikace Lidlu. V Belgii Lidl ve svém stanovisku uvedl, že je společností, která „respektuje rozmanitost“. Proto prý přistoupila ke změně grafiky. Ta lidlovská „neutralita“ až příliš připomíná historické zkušenosti křesťanů s islámskou expanzí. A to tím spíše, že muslimské náboženské symboly Lidlu nevadí a ponechává je. Raději však věřme, že toto tažení proti křížům není dílem nějakých muslimů v managementu Lidlu, ale obyčejnou lidskou hloupostí nebo kulturní omezeností členů vedení firmy.

Pojďme se však podívat na tento jev z perspektivy filosoficko-ideologické.

Reklamy s vymazanými kříže jsou v tomto kontextu dokladem, že údajný respekt k rozmanitosti, který cloumá myšlením nadnárodních řetězců, vede v důsledku k potlačování této rozmanitosti. Slogan o "náboženské neutralitě" může být dobrým krycím názvem pro likvidaci náboženství. Myšlením společnosti dnes manipulují reklamní inženýři. A těžko to zastavit. Lidl budou zákazníci jen těžko bojkotovat. A kdyby Řecko chtělo na svém území zakázat působení společnosti, která hanobí jejich náboženství odstraňováním náboženské symboliky, jež je dávno součástí řeckého duchovního i kulturního dědictví, tak bude Lidl žalovat řecký stát, že brání volnému obchodu. A Řecko u evropského soudu prohraje. Ideje zbožnosti, pokory, mravnosti vybledly před diktaturou konzumu.

Naše tržní ekonomika se pomalu stala novým náboženstvím. Už o přelomu 19. a 20. století se říká: peníze jsou bůh a Rothschild je jeho prorok; banky jsou chrámy nového boha. Dnes můžeme dodat, že byznys je místo modlitby, nákupní centra jsou kapličkami tohoto božstva mamonu, akcionáři obchodních firem jsou kněžími nového finančního kultu, který nutí lidi pokleknout a klanět se démonu, který jim za odměnu zmrzačí duše chamtivostí. Vždyť fungování tržní ekonomiky stojí na špatných lidských vlastnostech: závisti, chamtivosti, lakotě, zištnosti atd. Kdyby se všichni lidé rozhodli žít skromně, dělit se chudými, nehromadit majetek, nekupovat zbytečnosti, pak by se tento typ ekonomiky zhroutil.

Tržní ekonomika nasazuje lidskému duchu okovy. Její ideje jsou neslučitelné s duchovní svobodou. Proto bude vždy někde ve svých základech nenávistná vůči křesťanství. Vždyť Kristus přišel člověka zbavit hříchů a osvobodit. Tržní ekonomika naopak vzývá "starého Adama", tj. lidský hřích, a spoutává jeho ducha vášněmi.

Vše se dnes obrací proti člověku. Je známo, že tzv. osvícenství zatemňuje lidské duše, aby neviděla Boha, tzv. "humanismus" plodí ta největší krveprolití. Liberalita vede k zotročení. Demokracie může být nejlepší bránou k totalitě. A lidé si zvykají, že vše je naruby. Jak napsal Orwell hesla nové doby: "Válka je mír, svoboda je otroctví." Pod falešnými jmény se skrývá jejich opak. A lidé si zvykají.

Ačkoliv u Čechů tentokrát temné síly narazily. Politikové protestovali: „Když se Lidl bojí křížů, proč na své obaly používá fotografie chrámů?“ Objevilo se nové přísloví: „Bojí se toho, jako Lidl kříže.“ Katolíci také povstali (díky!). Nějaký aktivista přimalovával kříže přímo na obaly potravin v regálech Lidlu. Jiný přišel do prodejny s velkým křížem. A pak, že Češi nejsou národem husitů! „Kristus nám za škody stojí ... Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.“


P.S.
Obdržel jsem návrh žaloby s dotazem, zda by se k ní pravoslavná církev připojila. Zde v PDF: Podnet_k_trestnimu-oznam_na_Lidl.pdf


P.P.S.
Lidlovské kejkle s fotografiemi našich chrámů nejsou ojedinělou výjimkou v nenápadném protikřesťanském tažení temných sil. Zajímavé jsou např. boty, které mají na podrážce znamení kříže, aby ten, kdo v nich chodí, šlapal po kříži. Dávné církevní kánony zakazují zobrazovat na podlaze Kristův kříž, aby po něm lidé nešlapali. Zneuctít kříž, hodit je na zem a šlápnout na něj je totiž od pradávna přání ďábla, které musí splnit jeho služebníci (proto je to součástí satanistických rituálů). Církev s tím má zkušenosti, a proto vydala ten kánon. Démoni dodnes našeptávají lidem, aby tento skutek vykonali. Říká se, že chrámy a modlitebny stavěné vyznavači náboženství, která jsou nepřátelská vůči Kristu a křesťanské víře, mají pod chrámovým prahem u hlavních vrat ukrytý kříž, aby ten, kdo do takové budovy vstupuje, při tom šlápnul na znamení kříže a - třeba nevědomky - pohanil ukřižovaného Krista.

Četl jsem vyprávění jednoho duchovního, který cestoval a měl u sebe kříž s částečkou pravého Kříže. Náhodou se ocitl poblíž domu, kde přebývala Vanga - známá slepá prorokyně. Chodily za ní tisíce a tisíce lidí a ona viděla do budoucnosti, radila návštěvníkům v jejich životních záležitostech a pod. Duchovní vešel do domku, kde byly spousty lidí kolem sedící Vangy. Jakmile vešel, slavná Vanga přestala prorokovat a začala křičet - kdo to přišel?, to, co má u sebe, mi brání, nic nevidím!, ať to okamžitě sundá a šlápne na to! A začala s sebou zmítat a prskat. To je síla znamení kříže, která ukázala, jaký je zdroj vizí, moudrosti a proroctví této Vangy, a co jí démoni radí, že je s křížem potřeba učinit, jak jej zhanobit. Ta samá temná inspirace je tu i dnes a jejím projevem jsou např. takové to "(anti)křesťanské" boty s křížem na podrážkách. Kdo si vyšlapuje v takových botách, mohl by si při tom prozpěvovat: „Veď mě dál, cesto má...“






Zobrazit příspěvek č. 1174 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2017
Rozhovor s pražským pravoslavným duchovním

Lidl je obětí falešné multikulturality, vymazání křížů se mě dotklo, říká pravoslavný diákon

Češi, i když ateisté, našli odvahu i cestu postavit se za něco, co třeba sami neuznávají, ale vědí, že je to správně. Je vidět, že se dokážeme postavit za pravdu a ozvat se, říká jáhen pravoslavné církve Alexandr Lukanič. Dodává, že Evropa je křesťanská a že křesťanství v sobě zahrnuje dodržování zásad v evangeliu, kam patří i sdělovat pravdu. Smazané kříže z fotek řeckých kostelů podle něj pravdivé nejsou.

Rozhovor na DVTV




Zobrazit příspěvek č. 1175 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2017
Nad duchovní situací církve po válce

V tyto dny vzpomínáme 75. výročí mučednictví sv. Gorazda

Poprava vladyky a dalších pravoslavných duchovních i laiků byla Golgotou, na kterou bylo Pánem naší církvi určeno vystoupat. Byl to kříž a následné vyloupení chrámů a zákaz bohoslužeb byl hrobem, do něhož zdejší církev na tři dlouhé roky sestoupila.

Dle svědectví starší generace duchovních byla česká pravoslavná církev po válce zdrcená. To není jen důsledek válečných hrůz a okupace, ale také žalu a zmatení ze ztráty, jejíž tíže na církevní společenství doléhala. Vždyť duchovní i věřící byli krutě připraveni o svého starostlivého otce a milovaného pastýře vladyku Gorazda. Otec Bohumír Aleš napsal, že takový člověk jako Gorazd se rodí jednou za sto let a že byl pro své duchovenstvo vším. Církev k němu hleděla jako děti ke svému tatínkovi. Bůh poslal k obnovení cyrilometodějské místní církve osobnost vskutku mimořádnou, ozdobenou tolika různými dary. Úkol, který zde před Gorazdem v r. 1921 stál, byl totiž tak veliký, že potřeboval ke svému splnění právě takovou osobnost. Pravoslavní Češi to ve své většině chápali a viděli v Gorazdovi člověka poslaného Bohem. Vnímali dílo obnovy pravoslaví v našich zemích, které vedeni svým pastýřem Gorazdem spolu s ním konali, jako dílo Boží (jak to sám Gorazd hlásal).

A teď je najednou mrtev a spousta pravoslavných bratří a sester bylo zabito spolu s ním. Chrámy vyloupené, církev v troskách. Jak to mohl Bůh dopustit? Víra mnoha věřících byla podlomená, důvěra v Boží ochranu a požehnání byla ta tam a jejich morální síly jen nepatrně nad bodem mrazu.

Jak se však pomaličku oživovala činnost církve, chrámy byly otevřeny a pořízen nový inventář a začaly se konat bohoslužby, lidé začínali postupně chápat Boží řízení a nahlížet hlubinu Boží prozřetelnosti. Jako když se pomalu otevírají oči, či jakoby slepý prohlédnul. Mrak prožité hrůzy a morálního vyčerpání se rozptýlil. Najednou se církevní vědomí rozpomenulo na to, že církev stojí na dvou pilířích: na hlásání Evangelia a na mučednické krvi. Z apoštolského kázání vyvěrá víra (jak praví Písmo: víra je ze slyšení); mučednická krev dosvědčuje a upevňuje věrnost a stálost církve (ti, kteří zbílili svá roucha v krvi, jsou přímo u Božího trůnu a mají největší smělost před Hospodinem, zjevuje Písmo).

V našem církevním společenství se upevňovala myšlenka a přesvědčení: "Máme svého mučedníka, naše novodobá obnovená církev má svou mučednickou krev - už nemůže zaniknout!" Mučedníci před Božím trůnem hovoří s Pánem a on jim odpovídá, jak nám zjevuje Bible. Ve vladykovi Gorazdovi máme nejen vzor, ale i zastání a mocného přímluvce. Tak v naší církvi opět vzplanulo nadšení pro budování místní pravoslavné církve. Pocity zdeptanosti, prohry a opuštěnosti se přetavily na radost z vítězství. Po kříži přišlo vzkříšení. A na této paschální vlně Gorazdova vítězného zápasu se neseme dodnes.

Kdo ví, jestli by naše církev přečkala následující čtyři desetiletí totality, kdyby neměla ve vladykovi Gorazdovi před Bohem svého zastánce. Tak mladá a generacemi ještě neupevněná církev je velice křehká. Jsem zcela přesvědčen, že současná situace naší církve, která žije a roste, by takovou nebyla bez přímluv našeho svatého vladyky mučedníka. Naším úkolem je, abychom si tyto duchovní a skryté souvislosti uvědomovali. Abychom pomoc našeho mučedníka vzývali, a tím ho pozvali k ještě mocnější péči o jeho dědictví. A pokud zde bude dost lidí, kteří dokážou alespoň vzdáleně napodobit Gorazdovu lásku a víru, jeho úsilí, pracovitost, sebezapření a sebeoběť, pak se nemusíme obávat o osud našeho společenství a budeme svědky rozkvětu místního pravoslaví, které prohlásil svatý vladyka za dílo Boží.


P.S.
Zpravodajství z duchovních oslav 75. výročí mučednického skonu sv. Gorazda můžete najít na webu olomoucko-brněnské eparchie.








Zobrazit příspěvek č. 1176 jednotlivě

Administrátor --- 14. 9. 2017
Obraťte se, změňte svou cestu

O stětí Jana Křtitele, kazatele pokání

Tento památný den, který ctíme půstem, vzpomínáme na událost popsanou v Markově evangeliu (6,14-30).
Kdo to byl? V jeho osobě spatřujeme velikého světce a asketu (otce poustevníků) - máme-li na zřeteli jeho čistý život. Byl zároveň prorokem - a to svým posláním, jímž byl Bohem pověřen. A mučedníkem tím, že završil život svědectvím - to, co učil v průběhu života, dosvědčil způsobem své smrti. Jednoho dne se vynořil z pouště a už jen svým zjevem hlásal askezi - oblečen byl v oděvu ze srsti mrtvého zvíře a živil se trávou. Tím, jak se představil, učil pokoře - prohlásiv se za pouhého předchůdce; za toho, kdo zařizuje ty poslední zbývající věci, které jsou potřeba, aby se připravila cesta Tomu, komu poslouží, a pak se v tichosti klidí z cesty; zmenšuje se, aby On mohl růst.

Přišel vykonat práci. Oč se jednalo? Připravit lid na příchod Mesiáše, Božího Syna. Toto dílo se skládalo z oznámení Kristova příchodu. Aby nebyl Ježíš Nazaretský považován za samozvance, přichází největší z proroků, o němž mluví veškeré židovstvo, a ukáže na Něj: "Hle, Beránek Boží!" Další součástí jeho díla byla výzva k čistotě života i myšlenek. Dával radu, jak uskutečnit smysl Písma - upravit život dle Božích přikázání a rozdělit se o vše potřebné s bližním. Korunou naplnění požadavků Písma pak je to třetí, co kázal sv. Jan, - pokání. V hlavních rysech jsme samozřejmě povinni naplnit to, co biblická přikázání a ostatní Boží ustanovení po nás žádají. Jenže chceme-li to vše vyplnit dokonale, zjistíme, že nám cestu zahradí slabost lidské přirozenosti, která je raněna a znetvořena hříchem. A to je konečný cíl plnění přikázání - poznání své slabosti a z toho pramenící pokora.
Sv. Jan žil a kázal v době panování Héróda Antipy, tetrarchy (byl to syn Heroda Velikého, tragicky proslulého vražděním betlémských dětí).
Jan káral nejen Heroda a Herodiadu, ale prakticky všechny, kteří k němu přicházeli. Všem říkal: "Obraťte se, kráčíte špatnou cestou, změňte své uvažování!" Rozměr těch slov si lépe uvědomíme, když si připomeneme, že to kázal židům, kteří byli součástí obce Jerusalemského chrámu, kde se děly zázraky "jako na běžícím pásu" a některé Boží úkazy probíhaly nepřetržitě (např. dým z obětiště stoupal vždy přímo vzhůru bez ohledu na vítr apod.). Další zázraky se stávaly pravidelně před zraky zástupů v souvislosti s náboženskými svátky. Jiné se děly s jednotlivými osobami - prorokování, osobní zjevení, uzdravení apod. Židé měli dost důvodů k pevnému přesvědčení a spokojenosti, že jsou ve společenství s všemohoucím Hospodinem a že se hřejí na výsluní Jeho přízně a jsou Jeho privilegovaným lidem, který je s Bohem pevně spojen a Bůh o každého z nich pečuje. Jenže tenhle asketa z pouště jim říká: "Ne, vaše cesty nejsou Jeho cestami, musíte se vypravit jinou cestou."

Tento hlas svatého proroka zní v církvi dodnes. Ke každému z nás, kteří jsme spokojeni s tím, že jsme v pravé církvi, a proto budeme jistě spaseni, volá sv. Jan: "Změňte své cesty, kráčíte po špatné stezce." My všichni totiž potřebujeme více pokory, čistoty a pokání. Vyhladit samolibost, sebejistotu, sebestřednost. Potřebujeme se zmenšovat, aby Kristus mohl růst. Největším je v církvi ten, kdo se dokázal co nejvíce zmenšit. Poslední budou prvními (znáte ta slova?) V našich srdcích musíme být menší a menší, abychom uvolnili co nejvíce místa pro blahodať Svatého Ducha, jak dí naši svatí starci.

* * *

Jan Křtitel, který životem na poušti očistil své srdce i mysl, měl plné oprávnění volat lidi k čistotě, mravnosti a věrnosti. Z hloubi srdce se mu protivily mravní poklesky proti zákonu, které jsou naprostým opakem cesty k čistotě. Proto nemohl nekárat Heroda a Herodiadu za jejich nezákonný a tím i nemravný poměr, který se zakládal na otročení živočišné vášni, s níž už nebyli schopni skoncovat, protože si je zcela podmanila. Jenže kdysi je kdysi, a dnes je dnes. To, co na nich káral sv. Jan, je současným společenským míněním postaveno na trůn a zbožňováno. Sexuální vášeň. Pro naše současníky jeden ze smyslů života. Když tomu člověk propadne, už se nekaje, ale chce více a více. Jde to s ním od špatného k ještě horšímu. A nemám tu na mysli jen manželskou nevěru a případné potraty. Ještě před dvaceti lety jsme mohli bědovat nad takovými důsledky nespoutané vášně zatemňující rozum. Dnes tu máme strašidelné "průvody hrdosti", které jako by vypochodovaly přímo z jícnu podsvětí. A s nimi vše, co k tomu patří, dokonce adopce dětí do "homorodin". Dokonce i sodoma se nyní zahrnuje do pojmu "láska". A pak tu máme změny pohlaví či vymýšlení nových typů pohlaví (někde u jich už počítají pět, jinde v oficiálních státních formulářích mají uvedeno: "pohlaví: muž - žena - jiné"). Herodes s Herodiadou - to by dnes nikomu nestálo za pozornost. (A po Salome je dokonce pojmenován jeden asteroid.)

Případ těch dvou nás přivádí k dalšímu hříchu proti mravnosti, a tím je nevěra. Má mnoho podob, proniká do všech lidských vztahů, které trhá na kusy. Není omezena jen na manželství či rodinu, její doménou je také oblast přátelství, zaměstnání, církevního života, mnišství, vojenství a prakticky všechny roviny mezilidských vztahů. Nevěra či lépe řečeno zrada je smutným jevem, a to tím více, čím jsou dotčené mezilidské svazky těsnější, intimnější, nebo čím naléhavěji nás lidé, které zrazujeme, potřebují. Věnujme více pozornosti této - často pragmaticky přehlížené - oblasti mravnosti. Nedostatek věrnosti v pozemských vztazích se vždy promítne do věrnosti Kristu.

Jak praví Bible: není možné milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka (Boží obraz), kterého vidíš. A stejně tak platí, že nezachováš-li věrnost ve vztazích pozemských, nemůžeš ji zachovat ani ve věcech duchovních.

* * *

Jak utváříme svými skutky svůj život, provádíme volbu, čili rozhodujeme se, jakou ze svého života učiníme cestu. Každá cesta někam vede, a když si nějakou jednou vybereme a ubíráme se po ní, nakonec dojdeme k jejímu cíli. V moderní době bychom si mohli vypomoci přirovnáním k železnici. Na nádraží je mnoho kolejí a vypadá to, že všechny vedou stejným směrem. Jenže když po některé nich vyrazíme, spatříme, jak se ostatní koleje časem odchylují, mění směr a vlaky po nich jedou úplně jinam, než my. A tak je i s naším životem. Svými skutky provádíme volbu. V té se časem upevňujeme a po čase, jakmile urazíme kus cesty, je čím dál tím obtížnější se vrátit a cestu změnit. Proto dávejme dobrý pozor na to, jakou cestu si zvolíme, dokud je změna ještě poměrně snadná. Protože každá cesta nás nakonec někam dovede - do nebe, či na místa, o nichž raději nehovořit.

* * *

Svou víru a vnitřní stav dosvědčujeme svým životem i smrtí. Tj. skutky a postoji, jimiž utváříme svou životní cestu, i způsobem své smrti vytváříme viditelný obraz své duše. Sv. Jan dobře věděl, že mu Herodiada, oslepená smilnou vášní, "jde po krku". Nedal se zastrašit. Vyzáblý prorok pozvedal u Jordánu neustále svůj hlas. A byl to pro oba nemravníky seriosní nepřítel - jeho hlas totiž bylo slyšet a před tehdejšími lidmi byl asketa a Boží prorok významnou autoritou. Vladař měl být svému lidu příkladem zbožnosti - to se tenkrát bralo mezi židy vážně. Lidové povstání proti nemravnému vládci nebylo nikterak nepředstavitelné. Herodes věděl, že jedna věc je potlačit lidovou vzpouru, a druhou věcí bylo, co na to řeknou v Římě. Udržovat klid a pořádek bylo totiž z hlediska římského hegemona jednou ze základních povinností místních vládců, kteří byli císařem hodnoceni vlastně jen podle dvou kritérií: první byl pořádek v provincii a druhou byl výběr daní pro Řím. Herodes byl vládcem jen z milosti císaře a lidová vzpoura - to by byl jeho konec. Nemluvě o tom, že udavačů a pomlouvačů, kteří na Heroda do Říma donášeli, také nebyl nedostatek.

Takže dal nakonec Jana zavřít do žaláře. Vnitřně rozpolcený vladař, jehož duše byla vášněmi rozdrolena (nemravnost totiž člověka vnitřně tříští) dal na jednu stranu na radu Herodiady, na straně druhé nechtěl proroka zahubit, protože zbytky duchovní soudnosti mu říkaly, že skrze asketu mluví Bůh. Takže dal Křtitele zavřít a doufal, že ho časem něco napadne jak dál postupovat. Tím otevřel dveře zlu.

O rozpolcenosti Herodově hovoří i skutečnost, že slavil své narozeniny, což byl pohanský obyčej. Zároveň však rád naslouchal kázáním Jana Křtitele (pokud se ovšem netýkala jeho osoby) a snažil se mnohé z toho uskutečnit (jak svědčí Písmo). Inu, byl to "zbožný člověk".

Na smilníka použil ďábel osvědčenou zbraň - smilstvo. Svůdný tanec krásné Salome (krásu zdědila po matce, ale nejen vnější smyslnou krásu, ale i vnitřní špatnost) zatemnil Herodovi rozum a erotický zážitek jej připravil i o ty poslední zbytky soudnosti (běsové, hormony atd.). A pak už mají věci rychlý spád. Herodes, vlečen chlípností, se stává spíše divákem svých skutků, než tím, kdo nad nimi panuje. A tak dává bláznivý slib, že dá tanečnici vše, oč si řekne, až do polovice království. A Herodiada dá své sladké dcerušce radu, aby žádala přinést jí na míse hlavu Jana Křtitele, což dítko spěchá vyřídit. Roztomilé děvče, že? Heroda to, pravda, trochu zarmoutilo, ale kvůli tomu, aby neztratil tvář před přítomnými velmoži (přísaha je zkrátka přísaha), vydal příslušný rozkaz. Vůbec ho nenapadlo, že se z toho dalo "vybruslit" vcelku elegantně např. výrokem, že hlava Božího proroka má větší cenu než jeho království. Nebo mohl s poukazem na nemravnou odpornost takové žádosti přísahu zrušit. Vždyť přísaha má být vždy k vykonání dobra. Přísaha ke zlu je hříchem a je lepší ji nesplnit.

Salome přinesli na míse vyžádanou hlavu - jako by to byl jeden z lahůdkových chodů na této hnusné hostině. Salome dala mísu matce. Hlava zázračně naposledy promluvila a ještě jednou obvinila ty dva z hříchu. Herodiada - buď cloumaná pomstychtivostí nebo nepříčetná vztekem - vytáhla z vlasů jehlici a probodla ta nenáviděná ústa. Tím prohlásila, že hovoří-li Bůh skrze proroka něco, co se nám nelíbí, je potřeba oba umlčet. (Tak si - tenkrát i dnes - počíná ten, kdo překročil hranici, za kterou je duše člověka už tak zdevastovaná vášněmi, že není schopna pokání.) Pak nedovolila hlavu pochovat s tělem, aby Jan nemohl vstát z mrtvých (byla to zbožná žena, že?, stále věřila na zázraky a tudíž zřejmě i v Boha). A hlavu dala zahrabat do hnoje.

Jak skončila narozeninová hostina potřísněná krveprolitím, nám Písmo nesděluje. Řekl bych, že moc veselo už asi nebylo. Lze se domnívat, že se hosté jeden po druhém nenápadně vytratili a nebo se rychle opili.

* * *

Herodes si svůj vladařský post nakonec stejně neudržel. Byl poslán císařem do vyhnanství. Herodiada a Salome šly s ním. Salome dopadla bídně - na nějaké řece se s pod ní prolomil led a zůstala uvězněná v ledovém sevření tak, že tělo měla ve vodě pod ledem a hlavu měla nad povrchem ledu, který byl ostrý a postupně se stáhnul tanečnici kolem krku, až jí pomaličku odřízl hlavu. Lidé, kteří to viděli, neměli ani trochu chuti vypravit se jí na pomoc, protože by se led probořil i pod nimi, ale vyprávěli, že při svých zoufalých pokusech se vyprostit zmítala s sebou Salome tak, že skrze led byly vidět její pohybující se nohy, které vypadaly, jako by tančila. Nakonec našli uříznutou hlavu tanečnice a přinesli ji matce - položenou na míse. Třeba jí to něco připomnělo. Oba zbylí aktéři dramatu zemřeli v krajní chudobě kdesi daleko v zahraničí. Podle jiného podání je zastihlo zemětřesení, při němž je pohltila země.

* * *

Na závěr si položme otázku, zač asi stála "zbožnost" Herodova, který sice rád sv. Jana poslouchal, ale pak jej nechal popravit, když si to přála nestoudná dívka jako odměnu za svůj eroticky svůdný tanec? Zač asi stála "zbožnost" Herodiady, která sice věřila ve vzkříšení, ale její vášeň, kterou se nechala opanovat, jí byla přednější než služba Tomu, kdo křísí z mrtvých? Později se Herodovi ještě naskytla jedna příležitost změnit svůj věčný osud. Za dva - tři roky na to, při pobytu v Jerusalemě, stalo se to takhle na Paschu, byl do jejich paláce přiveden jakýsi vězeň. Známý zázračný muž, léčitel a divotvorec pocházející odkudsi z Nazareta. Prý Mesiáš. Herodes už měl své srdce a myšlení natolik poničené vášněmi a hříchy, že tohoto hosta nedokáže ani vyslechnout. Před pár lety byl ještě schopen naslouchat Janu Křtiteli, ale nyní už jej nezajímá nic hlubšího. Chce jen vidět zázrak, pobavit se, být svědkem něčeho senzačního. Pánu Ježíši, který byl tím spoutaným hostem, obžalovaným vězněm, jehož kauzy se chtěl Pilát zbavit a přehrát ji na Heroda, nestál zhýralý panovník ani za jediné slovo. Viděl vášněmi zničenou lidskou bytost, která už není schopna vzhlédnout vzhůru. Chraňme se před "zbožností" Heroda a Herodiady.





Zobrazit příspěvek č. 1177 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2017
Deset miliónů dolarů bylo australskou vládou použito na uplácení klimatických vědců

"Vědecký" konsensus, prosazený ekonomickými a politickými zájmy, dostal další vážnou trhlinu


Většina klimatologů zastává názor, že lidmi produkovaný oxid uhličitý má na klima velký vliv a že jeho masivní produkce už začala Zemi nebezpečně oteplovat. Ti, co jsou jiného názoru, jsou v těžké defenzivě. Dva australští vědci, bioložka Jennifer Marohasy a matematik John Abbot, však svým výzkumem a opatřenými důkazy zasazují obecně prosazované klimatologické ideologii vážnou ránu. Asi si většina odborné veřejnosti pamatuje, jak se před pár lety díky úniků e-mailů provalilo masivní falšování důkazů ve prospěch globálního oteplování, ukázalo se, že klíčové důkazy (řez kmenem prastarého stromu) nelze předložit přešetření, protože zřejmě ani neexistují; také se prokázalo selhání základních kontrolních mechanismů vědecké práce a její publikace (vliv korupce a vzájemně prokazovaných protislužeb). Až nyní se však odhaluje korupční pozadí klimatického alarmismu - s vědci a instituty je manipulováno z nejvyšších politických a ekonomických lobby. Jinými slovy: máte-li dost peněz, můžete si koupit vědecké zdůvodnění čehokoliv; máte-li však opravdu hodně peněz a vlivu, můžete manipulovat s celosvětovým vědeckým koncesem. (Není to nic nového, už jsme to zažili s prosazením evoluční teorie přirozeného výběru, která je dnes obecně považovaná za vědecky dokázanou pravdu.)

Níže uvádím výpisky z článku na dané téma:

IPCC, neboli Mezivládní panel pro změny klimatu, je asi nejznámější instituce formující veřejné mínění ve smyslu oteplování planety. Důvěru nabyla udělením Nobelovy ceny. Je to mezinárodně uznávaná instituce sloužící vládám svými zprávami jako politické poradenství s dalekosáhlými důsledky na ekonomiku. Opakovaně tvrdí, že oteplení je jednoznačné, je způsobeno antropogenní činností a že za to může produkce skleníkových plynů. Má jít o konsenzus tisíců vědců.

Jenže nejnovější číslo časopisu GeoResJ publikuje výsledky získané pomocí "neural network technology", které opravňují kritizovat tvrzení rozšiřované institucí IPCC. Praví tam doslova, že globální oteplování je "téměř zcela přirozené".

"Neural network technology" je jakási forma umělé inteligence, která umí pracovat s velkými datovými soubory, hledat v nich zákonitosti, a pak pomocí algoritmů předpovědět, jak se systém bude dál chovat. Metoda si úspěšně razí cestu do celé řady přírodovědných disciplín.

Australští vědci kritizují například, že vliv oxidu uhličitého je přeceňován. Toto nadhodnocení tzv. skleníkových plynů při tom přetrvává v modelech počítačové simulace dodnes a tyto simulace jsou základem moderní klimatické vědy. Přitom ani nevíme, jak to s tím CO2 ve skutečnosti je, protože klíčové experimenty nebyly nikdy provedeny.

Takové osočení oficiální klimatické ideologie dané písemně ve vědeckém časopise většině klimatologů vzkazuje, že jejich konsensus má chybný základ a jimi vybudovaná stavba je špatná už od samé podstaty.

Článek je podle některých brak a neměl být ani publikován. Ti, co jej recenzovali, se zase ohrazují, že na něm neshledali nic zavádějícího. Očekává se, že se brzo vyrojí stovky článků, v nichž hlas Australanů zcela zapadne.

Vstupní data, s nimiž australská dvojice vědců operovala, jsou veřejně dostupná a pracuje s nimi i "konkurence", ale jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí ještě být výsledek tentýž. Vybrané teplotní řady a technika zpracování dat metodou neuronových sítí poskytla pro dané lokality předpovědi vývoje teplot, které jsou překvapivě odpovídající skutečnosti. To je podle autorů studie důkazem, že teploty, které měříme v současnosti, odpovídají teplotám cyklickým a zákonitým.

Australanům, jak se zdá, hraje do karet realita středověku. V době mezi lety 986 až 1234 byly teploty zhruba stejné, jako jsou dnes. A tehdy ještě nemohl být na vině oteplování průmysl. Lidstva také ještě tehdy nebylo tolik, aby planetu oteplilo svou biologickou produkcí.

Pokud se například jako referenční vezmeme rok 1998, tak se už řadu let ochlazuje a ne otepluje. Pokud se zvolí rok 2002, tak zase nesedí předpoklad, že by teplotu řídil uhlík (CO2) přítomný v atmosféře. To, že globální teplotní průměry po roce 1980 klesají, se shoduje s tím, co Australanům z vložených dat nasimuloval počítač - zpomalení růstu teplot. Závěr autorů publikace proto zní: Čeká nás to samé, k čemuž v minulosti vždy došlo, a to je pokles teplot.

Počítačové výsledky nepodporují tvrzení klimatologů, kteří vzestup teplot připisují vlivu člověka a jím produkovaných skleníkových plynů. Teploty na severní polokouli by se pravděpodobně vyvíjely stejně i kdyby průmyslová revoluce neproběhla.

* * *

Nevraživost obou táborů se odvíjí od chvíle, kdy se Abbotovi podařilo zpochybnit argumenty australského Ministerstva pro změnu klimatu, jehož podklady posloužily k zavádění daňové reformy. Abbota tehdy zarazila neprůhlednost zpracování dat. Jeho snahy dobrat se informací se nesetkávaly s pochopením. Ačkoli šlo o programy hrazené vládou (z daní), výzkumníci a instituce dělali mrtvého brouka a podat bližší informace o Australském programu vědy o klimatických změnách (ACCSP) odmítaly. Teprve až po odvolacím řízení sepsaným právníkem, kdy se k věci musel vyjádřit komisař pro informace, v jehož náplni práce je kontrola a uplatňování vynakládání státních prostředků ve veřejném zájmu a který má dbát na dodržování zákona, k němuž se vláda zavázala (Freedom of Information Act - zákon o svobodě informací), se podařilo argumenty institucí operujících tvrzením, že jde o jejich duševní vlastnictví, vyvrátit.

Původní rozhodnutí o nevydání podkladů tak muselo být zrušeno a Ministerstvo pro změnu klimatu bylo donuceno jít s pravdou ven. Asi nepřekvapí, že ve financování 160 klimatologů a meteorologů, kteří materiál pro vládu připravovali, vyšly najevo "významné účetní nesrovnalosti ve výši 10 milionů dolarů". Stalo se tak veřejným tajemstvím, čím že to byli výzkumníci motivování, aby hodně ze svých výzkumných snah směrovali ke "správné" formulaci výsledků.

Klimatology použité metody mají pramalou vypovídací schopnost, neboť s mnohamilionovými investicemi se jim nepodařilo zlepšit ani dlouhodobou předpověď dešťových srážek. Abbot to doložil vypracováváním vlastních předpovědí, které byly realitě blíž.

Úřad Meteorologie byl načapán při drobných "podvůdcích". Upravoval záznamy teplot - odstraňoval ze souborů ty nízké. V záznamu televize Sky News pořízeném začátkem tohoto měsíce se uvádí, že Úřad věcí veřejných (Institute of Public Affairs) požaduje provést v Úřadu meteorologie (Bureau of Meteorology) veřejnou kontrolu nezávislou komisí.

Celý článek je zde.



Zobrazit příspěvek č. 1178 jednotlivě

Administrátor --- 5. 10. 2017
Zemřel Vladimír Renčín

Na památku lidového filosofa, myslitele, pozorovatele a kreslíře


Ale - to se musí nechat - táhnou za jeden provaz.




Jsem zamilován, tatínku a maminko! Má tvářičky jako broskve, rtíky jako maliny.
A jmenuje se Karel.




Za ty prachy, to by bylo esémesek!




Krásně zpívá, to se musí nechat. Jak asi chutná takový slavík?




... A potom jsi táhl opilý Prahou, na Hradě jste se poprali
a s kumpány shodili pány Slavatu, Martinice i s písařem Fabriciem
do hradního příkopu...




Nějak to mediálně upravte. To není Bivoj, jakého ho chceme mít.




Buďte rád, že jste se nenarodil za časů patrona české země Václava.
Mohl jste připlést mezi voly, které tenkrát patron do Němec posílal!




Jasně, že jsme se vzájemně omluvili.
Já za to, že ho budu muset píchnout. On, že bude asi kvičet.




Tržní hodnota českého fotbalisty je kolem sta miliónů korun. Jaká je, tatínku, tvoje tržní cena?




Češi. Nejzápadnější Asiaté!




Říkal jste mezilidské vztahy? Br, jako by po mně lezli slimáci.




Dovolte, abychom vás přivítali starodávným obyčejem - sejmutím otisků prstů a biometrických dat.




Dědečku, vyprávěj nám, jak ses jednou dostal pod sekačku.








Zobrazit příspěvek č. 1179 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2017
Záštita přesvaté Bohorodice

Svátek na paměť události ve Vlachernském chrámu

Církevně-slovansky i rusky se tomuto svátku říká "Pokrov"; i v řeckém názvu zaznívá pojem "pokrývka", přikrývání. Myslí se tím ženská pokrývka hlavy, kterou nosila Panna Marie stejně jako ostatní ženy té doby (dnes bychom možná použili slovo "šátek"). Je to tedy svátek pojmenovaný podle této části šatu přesv. Panny. Důvod k tomuto zvláštnímu jménu svátku je prostý - právě tato součást oděvu Matky Boží v něm sehrává důležitou roli.

V česká pravoslavná terminologie se vyhnula doslovnému překladu jména svátku a z důvodu srozumitelnosti svého pojmosloví upřednostnila symbolické nazvání svátku - v souladu s jeho obsahem - »Záštita«. Je to svátek označený v kalendáři jako velký, má celou svou službu v hymnografii na tento den, avšak nepatří do počtu dvanáctera největších svátků, protože ty se vždy týkají událostí, které jsou součástí budování díla spásy člověka.

* * *

Událost, kterou si tímto svátkem připomínáme, se stala v r. 910 (nebo 902). Tehdy se Konstantinopol ocitla ve velkém nebezpečí. Útočila na ni přesila barbarských vojsk. Podle jedné tradice to byli Saracéni (musulmanští Arabové), podle jiného podání se jednalo o Rusy (tenkrát ještě pohanské, pod vedením knížete Olega). V úvahu připadají i Bulhaři a rok 926. Každopádně měli nepřátelé zálusk na věhlasné bohatství Konstantinova města a houfovali se v dostatečné síle, aby mohli věřit, že město vydrancují.

Lid, který nedržel službu obránců na hradbách, se shromáždil v chrámech k modlitbě. Bylo nabíledni, že za takové situace už Město nezachrání nic, než zásah shůry. Na všenoční bdění do Vlachernského chrámu přesv. Bohorodice, který byl poblíž císařského paláce (chrám byl postaven v r. 474), se dostavil i císař Lev Moudrý (zvaný též Filosof nebo Mírotvorce) a patriarcha Eusebios (nebo Makários). Tento chrám byl pověstný tím, že se v něm uchovávaly převzácné relikvie - pás přesv. Bohorodice, její svrchní říza, resp. pokrývka hlavy (maforion) a další. Byla zde slavná zázračná bohorodičná ikona. Děly se tu pravidelně divy spojené s Matkou Boží.

Kromě nesčetného lidu bychom zde potkali ještě jednu významnou postavu: Andreje Jurodivého (jurodivý znamená "blázen pro Krista" (1. list Korintským 1,27-29) a podrobněji viz náš slovník pravoslavných pojmů). Doprovázel ho mladík Epifanios, který se modlil vždy s mimořádnou horlivostí. Konala se bohoslužba všenočního bdění. Byla to noc z pátku na sobotu, 1. října. Tento den v týdnu zde bylo zvykem konat zvláštní bohoslužbu.

Z pozdějších pramenů máme podrobná svědectví o této bohoslužbě, která se děla každou noc z pátku na sobotu ve Vlachernách: "... byl (zde) obraz svaté Panny, který byl zahalen závěsem, který jej úplně zakrýval. Ale v pátek na večerní bohoslužbě se tato opona sama od sebe, bez jakéhokoliv lidského přispění, Božím zázrakem zvedla k nebi, takže to všichni mohli celé jasně pozorovat. V sobotu pak pokrývka sestoupila na své původní místo a zůstávala tak až do následujícího pátku." Dělo se to pravidelně a proto se tomu říkalo "obvyklý zázrak". Leč blažený Andrej se stal svědkem zázraku zcela neobvyklého.

Podle jiných zdrojů to byla noc ze soboty na neděli. V úvahu také připadá den 28. října.
Nyní se všichni vroucně a vypětím všech vnitřních sil modlili za záchranu města i svých životů. Stalo se to po několika hodinách bohoslužby, asi ve čtvrté hodině noční (tj. o 10. či 11. hodině). Sv. Andrej spatřil, jak s nebe od královských vrátek sestupuje Panna Marie s bázeň vzbuzujícím doprovodem. Doprovázena byla sv. Janem Křtitelem, sv. apoštolem Janem Evangelistou a Jakubem, kteří z obou stran přidržovali Bohorodici za ruce. S nimi bylo mnoho dalších svatých, oděných v bílá roucha, a zástupy andělů. Někteří před ní kráčeli ve vzduchu nad hlavami přítomných lidí, jiní ji následovali s pěním duchovních hymnů. Postavy světců obklopoval nebeský jas.

Když se Matka Boží přiblížila k ambonu, přistoupil Andrej k Epifanovi a otázal se ho: "Vidíš, bratře, Paní a Vládkyni, jak se modlí za svět?" A on odvětil: "Vidím, otče můj duchovní, a žasnu." Pak hleděli, jak Bohorodice poklekla a se slzami se dlouho modlila, prosíc svého Syna za stojící zde lid.

Když ukončila modlitbu, sňala s hlavy pokrývku, zařící jako oslepující oheň, a držíc ji v obou rukách, rozprostřela ji nad všemi přítomnými lidmi. Dlouhou dobu viděli Andrej a Epifánij pokrývku Bohorodice, jak se vznáší nad lidmi a září Boží slávou. Toto vidění trvalo až do konce bohoslužby.
Můžeme mít za to, že zjevení bylo doprovázeno namodralým světlem, které je pro zjevení přesv. Bohorodice typické. Sv. Paisij Svatohorec a další, jimž se zjevila Matka Boží, vypráví, že toto vidění bylo provázeno právě tímto světlem, které viděli i ti lidé, kteří samotnou postavu Panny Marie neuzřeli. Možná právě tato zkušenost církve s návštěvami naší Vládkyně se spolupodílí na vzniku liturgického obyčeje používat na bohorodičné svátky modrá roucha v chrámu.
Útok připravovaný k dobytí Konstantinopole byl krátce poté bez zjevných důvodů zrušen, vojska odtáhla a nebezpečí bylo zažehnáno. Neznáme sice přesnou příčinu, proč tažení ztroskotalo, ale víme bezpečně, komu za to můžeme vděčit. (Podle alternativního podání se lodě nepřátel začaly potápět a zbylá plavidla se dala na ústup.)

* * *

Ve Vlachernském chrámě se uchovávala památka na toto podivuhodné zjevení přesvaté Bohorodice. Ve 14. stol. ruský poutník, písař Alexander, viděl ve Vlachernách ikonu přesvaté Bohorodice, která se modlí za svět; Bohorodice byla zobrazena tak, jak ji spatřil sv. Andrej Jurodivý.
V Byzanci nebyla památka této události ustanovena jako zvláštní svátek; neznáme žádné byzantské ikony tohoto svátku s výjimkou jednoho z řady malých zobrazení na kraji akathistní ikony (tzv. klejmo); až v posledních dvou staletích se začíná v řeckých kalendářích tato památka objevovat jako významný den; řecká hymnografie k svátku se v minejích objevuje až od r. 1869. Od r. 1952 je zaveden na 28. října tzv. "Den ochi" (ochi znamená v řečtině NE) - národní svátek odporu proti okupantům (viz o něm v HP 2001/10 na Wiki), při němž se také vzpomíná Záštita přesv. Bohorodice. Pouze athonský mnich z 15. století Pachomios Logothet tvrdí, že byl tento svátek zaveden v Konstantinopoli a odtud přešel do Ruska; důkazy pro toto tvrzení však žádné neuvádí. Zvláštností ruské hymnografie tohoto svátku je, že v ní používá termín "omofor" jako synonymum pro "pokrov"; Řekové používají výhradně slovo "sképis" (pokrývka).
Na Rusi zavedl svátek Záštity přesv. Bohorodice kníže Andrej Bogoljubskij, a svátek zde získává svou ikonografii a je obdařen hymnografií. Od 12. století se objevují ruské chrámy zasvěcené Záštitě přesv. Bohorodice („Pokrovské“ chrámy). Prvním z nich je známý chrám "Pokrov na Něrli", zbudovaný r. 1165 za knížete Andreje Bogoljubského. Nezničili ho ani živly ani nepřátelé, a vydržel stát až do dnešních dnů, což mnozí považují za zázrak a za projev Záštity Matky Boží. Nejstarší dochovaná ikona svátku pochází ze začátku 13. století a další pak ze 14. stol. Další slavný pokrovský chrám stojí na Rudém náměstí - je znám obvykle pod svým dalším zasvěcením sv. Vasiliji Blaženému, ve skutečnosti je to však "Pokrovskij sobor", zbudovaný na příkaz Ivana Hrozného po vítězství ruských vojsk nad kazanskými Tatary na den svátku Záštity přesv. Bohorodice v r. 1552.

Další událostí, při které vidíme pomoc Matky Boží, je např. zázračné vysvobození Pskova v r. 1581. Tenkrát bylo město obléháno vojsky polského krále Stefana Batoria a "několik dní před rozhodujícím útokem uviděl starec Dorofej, jak Bohorodice v doprovodu svatých sestupuje s nebes na Pokrovský chrám a poté obchází městské hradby. Přísně vyčinila obyvatelům města za jejich hříchy, ale slíbila jim svou pomoc. Když za několik dní začal útok, byl hlavní úder veden na Pokrovskou věž vedle Pokrovského monastýru. Polákům se podařilo prorazit otvor v hradbě, ale nedokázali vtrhnout do města, a tak ukončili obléhání." Tato událost a zjevení Bohorodice je zobrazena na zvláštní Pskovsko-pokrovské ikoně. Proslula jako divotvorná a od r. 1601 se na památku pomoci od Matky Boží začaly konat církevní průvody, při nichž byla tato ikona nesena. Po revoluci byla vystavena v muzeu. V r. 1944 při ústupu Němců zmizela a objevila se až v r. 1970 na výstavě ikon v Německu jako exponát ze soukromé kolekce. Po dlouhém diplomatickém jednání se vrátila do Ruska v r. 2000.

Svátek tedy zřejmě pochází z Ruska, ačkoliv jeho obsahem je událost z Byzance. Je to výrazem napojení ruské církve na Byzanc, kterou Rus vnímala jako svou Matku. Ačkoliv Rusové dosáhli několika vítězství nad byzantskými vojsky, nikdy nezavedli žádný svátek připomínající tato vítězství (neznáme oslavy "dne vítězství" nad Byzantinci). Naopak se zvláštní vřelostí přijali oslavu "Pokrovu", přestože se při ní možná oslavuje vojenský neúspěch dávných Rusů. Kvůli přesv. Bohorodici Rusové velkoryse přehlížejí tehdejší ztroskotání svého pokusu o zabrání Konstantinova města.

Do dalších národních pravoslavných církví se tento svátek rozšířil právě z Ruska. Počet pokrovských chrámů a potažmo místopisných názvů obsahujících pojem "pokrov" je výmluvným svědectvím o lásce severních pravoslavných národů k Matce Boží. Zavedení tohoto svátku ve 12. století bylo vnímáno jako zasvěcení ruského národa Panně Marii. Podobně jako v Byzanci se i Rusové ve všech souženích a bědách utíkali k její pomoci. A zkušenost věřících s její pomocí ještě více posilovala jejich oddanost milované Vládkyni a Královně nebeské. Kéž by i dnes všechny věřící národy dokázaly upřednostnit pomoc Matky Boží před nacionalismem i národní hrdostí.

* * *

Mimochodem událost z r. 910 nebyla ojedinělým případem, kdy přesv. Bohorodice pomohla Byzanticům proti Rusům. V r. 860 dorážela ruská vojska na Konstantinopol. Po všenočním bdění vynesl patriarcha sv. Fótios (který k nám krátce na to vyslal sv. Cyrila a Metoděje) řízu přesvaté Bohorodice z Vlachernského chrámu a dotkl se touto relikvií vody Bosporu. Ihned se strhla bouře, potopila ruské lodě a Město bylo zachráněno.

* * *

Svátek nám skýtá celou řadu poučení a mocnou inspiraci. Především je svědectvím, že nejsme Bohem zapomenuti a připraveni o přispění shůry. Bůh o nás pečuje, posílá nám své svaté na pomoc a přijímá jejich prosby a modlitby za nás. Tato nebeská pomoc se vyznačuje zákonitostmi, které jsou částečně mimo naše chápání, ale víme o nich z různých zjevení a z církevní zkušenosti. Čím více se modlíme k Bohu a vzýváme svaté, tím větší mírou nám mohou svatí pomáhat. A dále - součástí Božího řádu je skutečnost, že Bůh pro lidi nic nečiní bez lidí samotných, tj. vyžaduje od člověka, který je vrcholem jeho díla stvoření, aby se podílel na všem, co s ním Bůh koná; požaduje od nás spolupráci a chápání či poznání, nakolik je to v lidských možnostech a silách. Proto je ustaveno, že se svatí mohou přimlouvat za lidi a Bůh na jejich přímluvy může změnit i své dřívější rozhodnutí. Přímluvy svatých jsou významnou součástí církevního života a dějin Božího lidu. Proto se k těmto přímluvám utíkáme, a hned po Bohu vzýváme přesv. Bohorodici a následně další svaté.

Událost tohoto svátku nám ukazuje duchovní realitu - otevírá nám pohled na práci svatých, na jejich lásku a péči o nás. Matka Boží, která se slzami prosila svého Syna za ohrožený pravoslavný lid, je obrazem horlivosti a vnitřního pohnutí, s nímž svatí následují Boží lásku a vytvářejí jakýsi most mezi Bohem a lidmi. Dimitrij Rostovský nazývá Pannu Marii "šíjí", která spojuje hlavu s tělem; hlavou Těla Církve je Kristus a jeho mystickým Tělem jsou věřící.

Nebeská Královna a Vládkyně křesťanů má zvláštní místo v díle spásy, a proto není snad žádná bohoslužba, při které by nebyla vzpomenuta. Poslední prosba ektenie (před ohlasem) začíná vzýváním Matky Boží: "Nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavné Vládkyně naší, Bohorodice a vždycky Panny Marie se všemi svatými pamětlivi jsouce..." V řecké tradici zpěváci ihned na tato slova zpívají: "Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!" (Myslí se to nikoliv ve smyslu spásy, kterou vykonal Kristus, ale ve smyslu: zachraň nás od všelikých běd.) Zakončení každé bohoslužby i trebu (výjimky potvrzují pravidlo) se děje tzv. "propuštěním", při němž kněz vždy pronáší: "Kristus pravý Bůh náš, na přímluvy přečisté Matky své..."

Život církve a naše pravoslavná zbožnost - to vše je nemyslitelné bez modlitební komunikace s přesvatou Bohorodicí. Nemáme zřejmě ani ponětí, kolik dobra a pomoci se nám neustále od Panny Marie dostává. Starec Paisij pravil, že nikdy v dějinách ještě svatí tolik nepracovali a v takové míře nepomáhali jako dnes.

Tím se dostáváme k dalšímu poučení z dnešního svátku. Zázračný úkaz zřel sv. Andrej a jeho učedník. Ač byly v chrámu přítomny i další osoby, které dnes uctíváme jako svaté (např. císař i patriarcha), navštívení přesvaté Panny a dalších svatých spatřili jen Andrej a Epifanios. Můžeme se domýšlet, že podobně jako při jiných zjeveních Matky Boží, někteří další lidé viděli alespoň modrou záři či vnímali sílu Boží blahodati nebo cítili ve svých srdcích, že se děje něco nadpřirozeného. Nám to skýtá ponaučení - ať už je nám dáno duchovní zření nadpřirozených jevů nebo nikoliv, máme pevně věřit, že se při každé bohoslužbě - jak nás už dva tisíce let učí Církev - děje setkání nebeského a pozemského.

Dalším rysem vzpomínané události je, že se stala v chrámu a při bohoslužbě. Snad nás to povzbudí k tomu, abychom měli v lásce a úctě naše chrámy a pospíchali do nich na liturgie. Při každé bohoslužbě se dějí neviditelné věci a řeší se časný i věčný osud těch, kteří jsou přítomni.

Mnich Mojžíš napsal v knížečce o životě na Svaté Hoře o jednom z rysů bohoslužebného života na Athosu: „Zde se nikdo nebojí, že se to protáhne.“ Matka Boží se tenkrát ve Vlachernách zjevila až po několika hodinách bohoslužby. Starec Paisij vyprávěl, že k němu přicházela taková zjevení buď po vysilujícím půstu, či po dlouhé modlitbě. Podobně jako dobře chápeme, že jakékoliv světské dílo chce svůj čas, který je potřeba vynaložit, jinak se dílo nepodaří, jak by mělo; tak i co se týče duchovního života, musíme pochopit, že také dílo modlitby si žádá svůj čas. Setkání s Bohem nese obvykle jen málo plodů, omezuje-li se na jednu či dvě hodiny týdně.

Přesvatá Bohorodice se za nás v chrámu při bohoslužbě modlí, prolévajíc slzy, a my nemáme čas přijít nebo stojíce v chrámu, zůstáváme chladnými, táhne nás to ven ke světským záležitostem a pomíjivé zábavě.

Bůh po nás žádá, abychom mu věnovali jeden den v týdnu - jeden den ze sedmi mu zasvětili tělesně i duševně. My jsme si to ještě zkrátili na hodinku či dvě v chrámu, kam se dostavíme, je-li ovšem pěkné počasí, nejsme-li unavení či nemáme-li něco "důležitějšího" na práci. Zkoumáme-li dávné bohoslužebné typikony (např. typikon "Velké církve", tj. konstantinopolského chrámu, od něhož se odvíjí i náš současný typikon), zjistíme, že nedělní slavnostní bohoslužba byl v podstatě způsob, jak strávit nedělní den (resp. jeho významnou část). Dnes už jedině pravoslavná tradice obsahuje vodítka a metody, jak v chrámu prožít alespoň část nedělního dne ve společné modlitbě a v setkání s Ježíšem Kristem a jeho svatými. Je na každém z nás, zda to pochopíme a využijeme.



Tropar svátku:
Dnes my, lid pravověrný, nadšeně slavíme svátek. Ve světle tvého navštívení vzhlížíme k přečistému obrazu tvému, Matko Boží, a dojatě pravíme: „Ochraňuj nás uctívanou svou Záštitou a vysvoboď nás od všelikého zla, prosíc Syna svého, Krista Boha našeho, aby spasil duše naše.“

Kondak svátku:
Panna dnes v chrámu stanula a s chóry svatých za nás neviditelně prosí Boha. Andělé s archijereji se klanějí, apoštolé s proroky jásají, neboť se za nás přimlouvá Bohorodice u předvěčného Boha.

P.S.
Hymnografie večerní služby a liturgie k tomuto svátku přeložená do češtiny je hned na začátku říjnové mineje. V PDF na download.pravoslavi.cz (pozor prohlížeč Mozilla Firefox zobrazuje tato PDF špatně; použijte, prosím, jakýkoliv jiný prohlížeč PDF souborů).




Záštita přesv. Bohorodice v oltářní apsidě moravského pravoslavného kostelíku v Opatově
(Podobné zobrazení je i v dalších moravských chrámech)






Zobrazit příspěvek č. 1180 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2017
Nad povolebními výsledky

Asi nejlepší bude komentovat naše volby několika obrázky











Bacha, už z vás zase dělají vola!




Střídání u koryt!




Copak mě mohlo napadnout, že ten pitomej volič
si bude pamatovat, co jsem říkal předevčírem?!




Jak by v tom dnešním referendu hlasovali
Franz Kafka, Švejk a Brouk Pytlík?




Z lehkého úsměvu tohohle politika nám zůstane jen hluboký v srdci žal.




Kdyby dřív rodiče častěji používali řemen,
nemusela dnes politická scéna vypadat tak, jak vypadá.




Ó, Bože můj, koho já to zase zvolil!?




















Zobrazit příspěvek č. 1181 jednotlivě

Administrátor --- 29. 10. 2017
Zkáza chrámu sv. Valentina v Mostě

Povětrnostní živel připravil naši církev o krásný chrám v Mostě

V Mostě se zřítil dřevěný pravoslavný chrám

Dnešní vichřice, která řádila po celé republice (a velké části Evropy) a na horách dosahovala rychlosti orkánu, zničila nárazem větru náš pravoslavný kostelík. Jednalo se o zde jedinečnou tradiční karpato-rumunskou architekturu (styl tzv. transylvánské gotiky). Podle historických postupů se nepoužívají při stavbě hřebíky. Všechny díly chrámu byly vyrobeny v Rumunsku a zde pak byly sestaveny na připravené betonové desce. Byl to památník rumunských vojáků padlých při osvobozování naší země v závěru druhé světové války.

Chrám stál téměř přesně šest let a byl moc pěkný; jeho tradiční rumunský architektonický styl na všechny podmanivě působil. Za zmínku stojí i jeho překrásný tradičně pravoslavný interiér s bohatou řezbou. Bohužel i takové příhody, jako je zničení chrámu - živly či lidmi, se stávají.

* * *

Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a svatého mučedníka Valentýna, který rumunští tesaři sestavili z dílů přivezených ze své vlasti v klidové zóně nedaleko přesunutého gotického kostela v Mostě, vysvětil v neděli 9. října 2011 metropolita pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof spolu s rumunským patriarchou Danielem a dalšími duchovními.

Zde na Ambonu jsme před lety přinesli obrázky a reportáže k vysvěcení tohoto chrámu zasvěceného svatému Valentinu. Viz příspěvek 735, v němž uvidíte i obrázky z bývalého chrámového interiéru (např. krásný ikonostas vyřezaný z lipového dřeva).



Jeden obrázek na památku chrámu, jak vypadal až do dnešní neděle (29. 10. 2017)


Obávám se, že zvolený tvar chrámu s vysokou a širokou věží se (spolu s provedením bez kovových spojovacích prvků) podílel
na nedostatečné schopnosti stavby odolávat vichřici či dokonce orkánu
(zvláště s ohledem na otevřené prostranství široko daleko kolem chrámu).




Zdroj fotografií viz v článku na Novinkách.cz: Pravoslavný dřevěný kostel v Mostě se vlivem větru sesypal







Zobrazit příspěvek č. 1182 jednotlivě

Administrátor --- 7. 11. 2017
K podzimním památkám našich svatých

Sv. Rostislav Moravský

Velkomoravský kníže Rostislav byl svatořečen v r. 1994. Dlouhodobě se o zvelebení jeho památky zasazoval náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš. Po shromáždění všech historických materiálů a především pod duchovním působením shůry nakonec věci dospěly ke svatořečení, které bylo připraveno s nadšeným souhlasem představitelů okolních místních pravoslavných církví. Památka knížete Rostislava se objevila i v kalendáři např. Ruské pravoslavné církve.

Přesto i dnes může u lidí, jejichž myšlení není dostatečně proniknuto pravoslavným duchem, vzbuzovat vyhlášení svatosti tohoto knížete rozpaky - podobně jako tenkrát, když se o svatořečení začalo hovořit. Někteří se totiž tázali a táží: "Jak může být kanonizován světský vladař? Co dnes víme o jeho zbožnosti, ctnostech? Konal zázraky? Je celý jeho život po křtu příkladný ve svatosti a křesťanské askezi, abychom si mohli všechny jeho skutky brát za vzor?" Dnes už jsme přeci jen s povědomím o pravoslavné duchovnosti v naší církvi trošku dál, takže už znějí úsměvně některé výhrady, které zde byly prezentovány ještě v průběhu celých devadesátých let (především těmi, jejichž nitro bodal osten všelijakých výhrad vůči místní pravoslavné církvi a cítili se pravoslavnějšími než většina pravoslavného světa, nebo od neofytů - tedy od těch, kteří sem přišli z jiných církví).

V této naší apologii pochopitelně nebudeme vést osobní při - oni neklidní duchové se už stejně rozešli do různých rozkolů či je jejich bouřící se srdce odválo úplně někam jinam; jejich námitkám se však věnovat můžeme, abychom současným pochybami znejistěným přátelům nabídli pár duchovních argumentů k úvaze.

Mimochodem poznamenejme, že tehdejší výhrady vůči svatosti velkomoravského knížete jsou velice podobné dnešní situaci kolem svatosti našich mučedníků kostnických Jana a Jeronýma. Stejné nepochopení a nedostatek pravoslavného nazírání. Pravoslavný duch ovšem bezpečně časem pozná ty, kteří jsou mu blízcí, resp. kteří jsou stejného ducha, ač žili před mnoha staletími.
Ta nepochopení v některých případech vyvěrají ze západního pohledu na panovníka, jehož hlavním motivem jsou mocenské zájmy. Západními historiky jsou život a skutky knížete Rostislava (zvláště jeho žádost o vyslání misionářů z Konstantinopole) dlouhodobě tlumočeny jako chladný politický kalkul, který mu měl v pokřesťanšťující se Evropě zajistit samostatnost a tedy posílit jeho moc nad državou. Ano, Rostislav byl panovník a vládce, takže jeho skutky nutně musí mít i tento rozměr. Jistě, vedl války a musel dokázat postavit se úkladům a vnějším i vnitřním nepřátelům. Jenže to byl zároveň zbožný člověk, který vnímal své úsilí upevnit stát jako zajištění dobra a míru pro svůj lid. A jeho zbožná duše hleděla ještě dál - uvědomoval si, že přetrvá jen to, co má myšlenku, ideu, slouží k povznesení člověka. A tuto ideu nacházel v Evangeliu.
Co říci o pohádce, kterak "proradný Rostislav" chtěl Bohem ochraňovaného Svatopluka za jeho dřívější (tj. tu v pořadí první) zradu zavraždit na hostině a dopadlo to tak, že Rostislav sám padl do léčky a byl zajat a spravedlivě vydán do rukou svých nepřátel, k nimž se Svatopluk lísal? Jedná se zřejmě o Svatoplukovu fabulaci, kterou umanutě vyprávěl všem, kdo byli ochotni naslouchat, aby se nějak morálně očistil z první a hlavně té druhé zrady svého strýce. Zřejmě mu z toho bylo bídně na srdci, protože zradil a vydal nepříteli nejen svého příbuzného, ale vlastně vydal nepřátelům i Moravu. A jistě se obával pomsty od samotných Moravanů za to, co provedl jejich vládci (zřejmě nikoliv neoblíbenému). Proto si musel vymyslet něco, čím by se pokusil morálně ospravedlnit. Celá ta historka je totiž vnitřně nekonzistentní a nepravděpodobná (kdyby chtěl Rostislav Svatopluka zavraždit, těžko by ho nechal odejít ze sálu pod tak chabou záminkou, že se chce pobavit svými sokoly; a těžko věřit, že by byl tak bystrý a prozíravý člověk natolik hloupý, aby se vypravil sám pronásledovat prchajícího Svatopluka, když mohl poslat své lidi, ať jej dopadnou a přivedou; a to neztrácíme čas podrobným rozebíráním, jak by měl být Rostislav se svými bojovníky zajat a spoután Svatoplukem a jeho družinou, kteří prý narychlo prchli z hostiny, kam předtím přijeli údajně "nic zlého netušíce" - tedy jistě bez těžké zbroje, skrytých záloh a další taktické koncepce či strategie). Rostislavův lid mu zřejmě po návratu na Moravu pramálo důvěřoval a to může být jedním z motivů jeho úmyslu zlikvidovat církevní strukturu vybudovanou zde na popud a pod záštitou Rostislava. Chtěl lidem vzít vše, co jim připomínalo jeho strýce a potažmo i jeho vlastní hanebný skutek. Mezi kronikářovými řádky prosvítá, že příliš důvěry Svatoplukova morálka nevzbuzovala ani v autorovi Fuldských análů, kde je podivná historka zaznamenaná.

Mladičký mocichtivý Svatopluk, muž pokleslé morálky a zvířecích mravů (dle historických svědectví), neoplýval ani inteligencí ani vladařskou prozíravostí. Stal se spíše loutkou v cizích rukách. Nakonec završil svůj život 14 let po Rostislavovi, ve věku mezi 45 a 50 lety.
U každého věřícího vládce záleží na tom, co má navrch - zda jsou to pravidla křesťanské víry a té se podřizuje jeho politika, která se orientuje k cíli - zajistit zbožnost a možnost spásy sobě i svému lidu. Anebo to může být naopak - navrch má vladařova mocichtivost a ona "zbožnost" se projevuje přáním, aby Bůh požehnal jeho zbraním a daroval vítězství či ho alespoň udržel u vlády co nejdéle. U Rostislava vidíme to první. Už z textu jeho žádosti zaslané byzantskému císaři vidíme, oč mu šlo. O duchovní růst, upevnění církve. Jeho úsilí o silný stát se stáčí k hledání duchovních základů, na nichž by byla Morava postavena. Viděl ji jako dům zbudovaný na skále, kterou je Kristus a jeho přikázání. O tomto domě, s nímž nepohnou ani valící se vodstva ani vichry ani jiný nápor, slyšel z Evangelia (Mat 7,24-27). S touto myšlenkou vznikal moravský dopis byzantskému císaři.

Císař se svou radou spatřovali v Rostislavově iniciativě projev křesťanské víry, ba dokonce vyjádřili názor, že na tuto jeho víru Bůh odpověděl velkým a dávno nevídaným zázrakem - zjevením písma pro Slovany k liturgickému používání. Čteme v jejich listu: »Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo (k bohoslužbě) pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno - leda v prvních letech (křesťanství), abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem.«

* * *

Dejme slovo kronikáři, který zaznamenal text Rostislavova poselství, a co se dělo v Byzanci poté, co tam byl doručen dopis z Moravy.

»...Zatímco se filosof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvních. Neboť Rostislav, kníže-(král) moravský, z vnuknutí Božího a po poradě se svými knížaty a s Moravany vypravil [poselství] k císaři [Michaelovi], v němž pravil: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil [v našem jazyku] pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů“.

Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty“. Filosof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li písmo pro svůj jazyk“. Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to mohu já nalézt?“ Filosof řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno heretika?“ Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti je vyjevit Bůh, který dává všem, kdo [o něco] prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím“. Šel tedy filosof, a jak bylo jeho dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Brzy mu [je] pak zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo..., a tak dále.

Císař se zaradoval a velebil Boha se svými rádci. I odeslal jej s mnohými dary, přičemž napsal Rostislavovi takovýto list: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství, a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“« (Ze Života sv. Konstantina - Cyrila, kap. 14)

Odpověď byzantského císaře knížeti Rostislavovi je jeden z nejkrásnějších textů našich literárních památek. Je to vlastně zakládací listina naší moravské (potažmo české a obecně slovanské) kultury a slovanského písemnictví. Jedná se o vskutku duchovní a ideově hluboce křesťanský ustanovující dekret slovanské církve, která dostala od Byzantinců úkol vést knížete i ostatní lidi, aby "veškerým srdcem hledali Boha a nezanedbávali spasení všech" a "vybízet všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy".

Od císařského schválení projektu překladu Janova evangelia se začíná odvíjet slovanská církevní písemnost, kultura a vzdělanost. Proto je tento list císaře Michala III. vlastně preambulí slovanského překladu Evangelia, kráčí před ním jako svíce, urovnává mu cestu. Proto by textem tohoto dopisu měla začínat každá sbírka slovanské kultury a jakékoliv pojednání o našem písemnictví.

* * *

V dopise z Byzance nacházíme jednu z odpovědí na malomyslné námitky našich současníků. Císař se svými rádci píše Rostislavovi dávno známou součást křesťanské víry a spirituality: »...hleď rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“«

Zde se praví, že křesťanský panovník, který použije svou vladařskou moc k šíření Evangelia, budování církve, má tím účast na spáse všech, kteří díky tomu poznají Boha a dojdou do nebeského Kristova Království. A za tuto účast přijme onen panovník od Boha svou odměnu. A přirovnání k "velkému císaři Konstantinovi" nás nenechává na pochybách, o jaké odměně je řeč - je to služba u Božího trůnu, svatost.

* * *

V Byzanci nebyli na císařském dvoře žádní hlupáci. Dokázali číst mezi řádky, znali politickou situaci a byli zkušení ve vyhodnocení motivů, s nimiž se k nim hodnostáři či panovníci obraceli ve svých žádostech. Proto dobře pochopili, že v případě žádosti, která k nim doputovala ze severní divočiny (tj. z Moravy), nejde o politickou intriku, ale o upřímnou touhu vladaře Rostislava povznést svůj lid. A nejen to - povšimli si Rostislavovy úvahy o tom, že rozkvět byzantského křesťanství na Moravě se může stát duchovní jiskrou, jež přeskočí i k ostatním národům, které mohou Moravu napodobit a Morava jim pomůže. Rostislav vyjevuje své myšlení, které se neomezuje ani na jeho osobní prospěch či jen na prospěch jeho lidu, ale misionářsky uvažuje i o duchovním prospěchu ostatních národů. Proto považovali Byzantinci jeho žádost za Boží vnuknutí a poslali mu to nejlepší, co měli: filosofa. Dali více než drahé kameny a zlato, vyslali sv. Konstantina s jeho darem písma pro Moravany. Věděli, že na Moravě dostane možnost využít svého génia, talent i duchovní úroveň. Císař i patriarcha pochopili, že si Rostislav zaslouží dostat od Byzance to nejlepší a největší, co mu mohou dát. Proto neposlali nějakého průměrného misionáře či kněze (takoví už ostatně z Řecka na Moravu doputovali dříve, a nic z toho nebylo). A že to mysleli opravdu vážně, je doloženo schválením práce, kterou se Konstantin ihned začal zabývat, když v nově vytvořeném písmu začal pro Slovany překládat evangelium do jejich jazyka. V jejich odpovědi čteme i proroctví: Předpověděli Rostislavovi, že bude jako velký císař Konstantin. (Viz u nás zde.) A to se naplnilo. Jeho iniciativa se spolupodílela na rozšíření Pravoslaví mezi Slovany. Jako je císař Konstantin otcem pravoslavné Byzance, tak je kníže Rostislav otcem slovanského Pravoslaví.
Je to řečeno s mírnou nadsázkou z hlediska historického, ale na rovině duchovní to má plnou platnost. Každá místní církev, která se zakládá na cyrilometodějství, je zároveň duchovním dítkem Rostislavovým. Všichni ostatní vládci a carové jsou už jen duchovními následníky velkomoravského knížete.
* * *

Při uctívání sv. Rostislava na něj hledíme jako na Božího vyvolence, skrze něhož zde byla zasazena cyrilometodějská pravoslavná církev. A to je přece důvod k uctívání jeho svatosti. Jako si Pán Ježíš vyvolil apoštoly a toto vyvolení, jemuž zůstali (až na Jidáše) po celý život věrni (i když třeba s Petrovým zakolísáním), je hlavním důvodem, proč v nich vidíme přední světce církve, tak si Pán vyvolil i některé vladaře, aby skrze ně vykonal velkou misii a rozšířil církev. Proto jsme těmto svatým vladařům přiřkli světecký titul "apoštolům rovní".

Zajímavá je skutečnost, že památka knížete Rostislava nezanikla. Ač zemřel kdesi v zahraniční v kobce a jeho jméno bylo následně zatlačováno do pozadí a všemožně se mocní tohoto světa po celých tisíc let snažili, aby si na Rostislava nikdo ani nevzpomněl; ač nemohl být svatořečen brzy po smrti, dokud žili pamětníci, přesto jeho světecká památka přestála zkoušku časem - udržela a trvá. A to neznáme ani datum jeho smrti (natož abychom měli ostatky nebo věděli, kde byl pohřben)! Toto zachovávání památky někdy bývá způsobeno shůry a je důsledkem světeckého působení osobnosti, o kterou se jedná. I v našem případě máme dost důvodů k domněnce, že v tomto případě je to projev péče sv. Rostislava o náš národ, o církev a lid žijící na jeho bývalé zemské državě.
Opět podobnost s památkou kostnických mučedníků, jejichž památka přežila temnou dobu pobělohorské tvrdé rekatolizace, aby se poté vynořila s neztenčenou silou.
* * *

Rostislav psal svou žádost do Byzance v době, kdy jeho lid už (částečně a zřejmě i pouze formálně) přijal křesťanství. Christianizace byla v plném proudu. Pohanství už nemohlo odolávat náporu křesťanství - a to hlavně kvůli mravní, morální a duchovní slabosti pohanských kultů. Křesťanství přinášelo skutečně pozdvihnutí úrovně osobního i společenského života ve všech oblastech. A hlavně přinášelo ukojení žízně lidské duše, která touží po Kristu, po společenství s Bohem - Stvořitelem nebe i země a všeho viditelného i neviditelného; a to může dát jen církev. Můžeme směle předpokládat, že Rostislav vnímal velikost a vznešenost křesťanství na jedné straně, a straně druhé ubohou úroveň toho, co zde předváděli mnozí (snad ne všichni) západní misionáři. Západní misie nebyla důsledná v hlásání křesťanského odmítnutí falešných a nezřídka vyloženě démonických kultů či učení. Misionářské kněžstvo bylo (jak o něm bylo zaznamenáno) hrabivé a politicky angažované ve prospěch cizích mocností (prostě to byli - dnešním slovem - agenti). Církevní práce, hlásání Evangelia a služba nebyly pro tyto lidi na prvním místě. Rostislav to sledoval jistě se zármutkem. Jako panovníka ho jistě rozčilovala agenturní síť, která se zde pod rouškou latinských kostelů budovala, ale ještě více ho musela trápit křesťanská nevěrohodnost, pokrytectví celé této maškarády, která se honosila názvem "christianizace". Jistě ho muselo napadnout něco ve smyslu: "Jak by to bylo krásné, kdyby se kněží a církevní pracovníci zabývali především evangelizací, upřímně se snažili o povznesení našeho lidu, kdyby jejich hlavním a jediným zájmem bylo sloužit Kristu a šíření jeho díla spásy!"

Takovými cestami zřejmě Rostislav pochopil, že neautentické křesťanství, které je ze Západu v jeho zemi zaváděno, nemůže přinést nic dobrého. Politicky je škodlivé, protože sune jeho stát do náruče cizí moci. Společensky je škodlivé, protože učí jeho lid pokrytectví a diskredituje Krista. Duchovně neprospívá, protože zavádí v lidských duších dvojkolejnost pohanského ducha a křesťanské věrouky, takže nenasycuje srdce.

To musel být jeden z hlavních motivů, proč se sv. kníže obrátil na Byzanc, ze které dobrý zákon do všech stran vychází. Zatoužil uvést ke svému lidu autentické křesťanství. Přesvědčil se, že světským duchem deformovaná napodobenina sem nic dobrého nepřinese. Za to, co Rostislav způsobil, když se stal iniciátorem cyrilometodějské misie, musel tvrdě zaplatit. Rozzuření Frankové se ho (za přispění Svatopluka) zmocnili a odsoudili ho za to, jakou újmu způsobil jejich expanzním zájmům, k oslepení a zmrzačení, načež ho nechali zaživa shnít někde v bavorské klášterní kobce, kde záhy umírá. Takže blahověrný kníže Rostislav umírá jako mučedník za pravoslaví a za cyrilometodějství.



Na závěr si nechávám, co bylo konečným rozhodujícím faktorem při úvahách o Rostislavově kanonizaci a co by mělo být i dnes argumentem pro ty, kteří se s rozpaky dotazují, jak může být svatým moravský kníže žijící v šeru počátku křesťanství u Slovanů. Tím byla nepopiratelná skutečnost, že se Bůh k Rostislavově dílu přiznal. Podobně jako při jiných svatořečeních má vždy poslední slovo duchovní zkušenost církve se světeckým působením kandidáta na kanonizaci, tak tomu bylo i v tomto případě. Křesťanské dějiny Slovanů jsou výmluvným svědectvím, že se k Rostislavovi přihlásil Bůh, který vládne nad všemi generacemi. Rostislav zemřel, Svatopluk jidášsky zradil, dílo svatých soluňských bratří bylo na Moravě vymazáno z povrchu zemského a mihotavě přežívalo v Čechách. Jenže cyrilometodějství je přesto vetknuto do základů pravoslaví srbského, všeruského, bulharského. Dokonce i tam, kde byla nakonec prosazena latinská orientace, je památka sv. Cyrila a Metoděje živá a mimořádně velebená: u Čechů a Moravanů i Slováků a Poláků.
Je dojemné vidět, že si naše misionáře, sv. Cyrila a Metoděje, vzala za své nebeské ochránce řecká misie v černé Africe. (Viz stránku z obálky jejich časopisu) Dnes je oživována památka těchto světců i v samotném Řecku, kdy jim byl v Soluni vystavěn velechrám vyzdobený krásnými ikonami.
Tváří v tvář takovému zázračnému jevu rozšíření a nevykořenitelnosti Rostislavova duchovního díla, toho ohně, k němuž přispěl první jiskrou, jsou liché všechny pochyby o jeho svatosti. Skvěje se vskutku jako velký svatý císař Konstantin...


P.S.
Viz o Rostislavovi a cyrilometodějství rozcestník na orthodoxia.cz








Zobrazit příspěvek č. 1183 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2017
O životě prot. Jana Křivky

Pořad o knězi Janu Křivkovi na vlnách Českého rozhlasu

Jan Křivka se narodil na Volyni. Do Československa přišel se Svobodovou armádou – přes Dukelský průsmyk.…






Zobrazit příspěvek č. 1184 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2017
Za pravoslavným bratrem Rajkem

Zemřel náš bratr v Kristu, Rajko Doleček

Lékař česko - sbského původu včera zemřel v 92 letech. V 70. letech se stal populárním svými pořady proti obezitě "Nebezpečný svět kalorií". Ti z nás, kteří patří ke starší generaci, si jistě tento (a další) seriály pamatují, protože srozumitelným a místy docela zábavným způsobem vysvětloval škodlivost obezity. Myslím, že na tomto poli boji za zlepšení zdraví národa vyoral nesmazatelnou brázdu.

V době 90. let, kdy se rozhořel konflikt na Balkáně, prokázal bratr Rajko skutečně vyznavačskou odvahu, když se postavil proti oficiální západní propagandě, kterou u nás zaštítila i naše místní prezidentská tzv. "morální autorita"... Zatímco náš tehdejší státní prezident jezdil po světě a vyzýval mocné politiky k bombardování Srbů, Rajko Doleček jezdil i přes své stáří po přednáškách a vydával knížky, ve kterých odhaloval tu do nebe volající nespravedlnost západních mocností, s níž přisoudily srbskému národu roli darebáků, které je potřeba smést bombami, raketami spálit na popel a jejich děti roztrhat na kusy shazováním tzv. kazetové munice (zbraň zakázaná pro svou bestialitu, její obětí se často stávají právě děti).

Snad právě pro jeho svéráznou humanitu, v jejímž jménu prosazoval bombardování Srbů, bylo po Havlovi pojmenováno zrovna letiště.
Rajko Doleček neúnavně poukazoval na obludnost lživé západní propagandy a na nelidskou krutost některých nejmocnějších západních politiků. Falsifikace faktů o podstatě konfliktu, zatajování západní účasti na podněcování a udržování nepřátelství na Balkáně - to vše bylo pro masmédia, napojená na západní ideový vliv, normou. Proti této propagandě vytrvale zněl hlas Rajka Dolečka, na něhož se snášela nenávist či zlovolný výsměch novinářů (posmívali se mu třeba i za jeho zdravovědnou osvětu; týdeník Respekt ho nazval "normalizačním prorokem zdravé výživy" apod. Co napsal Respekt o Srbské pravoslavné církvi si můžete přečíst.)


Vy ještě stále nevěříte v naši demokracii? Tak to my už k vám letíme.

 
Dodnes si vzpomínám na tu tíživou bezmoc, kterou jsme cítili, když jsme pravidelně slýchávali vysoko nad námi noční tmou letící bombardéry a stíhačky s raketami na Bělehrad. Na bomby, jichž měla ta letadla plné pumovnice, psali západní vojáci vzkazy, např. "smrt Srbům" (zvláště němečtí vojáci chápali s oblibou tento útok jako pokračování druhé světové války). To byla zvláštní doba, kdy jsme cítili, jak snadno může být vše lidské pošlapáno ve jménu "humanity", za jejíhož hlasatele se agresor pasoval. Tehdy bylo tak důležité, že zde byl člověk, který odhaloval i jiný pohled na věc a neustále poukazoval na nesrovnalosti v oficiálních informacích. Zveřejňoval i sporadická objektivní zpravodajství některých západních novinářů, která byla přehlušena štvavou propagandou a ignorována masmédii, a poukazoval i na uniklá hlášení západních vojáků a důstojníků, která ostře protiřečila oficiální propagandě.

Je zajímavé, jak pár tichých hlasů, hlásajících pravdu, dokáže morálně znemožnit i ty nejmocnější zloduchy, kteří v pěsti třímají peníze, moc i vliv. To je ta "moc bezmocných". Všechno nabubřelé řečnění Clintonů, Albrightových, Solanů, Havlů odvane čas, ale svědectví několika Dolečků o pravdě tu zůstane a jeho hlasatelé "obstojí na soudu", jak praví Písmo.

S Rajkem Dolečkem jsem se osobně setkal jen jednou - při nějaké příležitosti ve Vilémově. Tam mě udivil svou vitalitou, která byla vzhledem k věku vskutku impozantní. Vím, že se hlásil i k naší pravoslavné církvi (pokud shlédnete níže uvedená videa, třeba si všimnete, že za jeho hlavou v knihovně je za sklem výtisk Hlasu Pravoslaví). Když se točil film o naší místní obrozující se církvi, jsou tam zahrnuty epizody s Rajkem Dolečkem vyprávějícím o srbských vánočních pravoslavných zvycích.

Našeho statečného bratra - se svatými upokoj, Kriste Bože náš.

Budiž památka jeho věčná!

P.S.

Na níže uvedených odkazech jsou videa, která jsou svého druhu závětí br. Rajka Dolečka. Doporučuji věnovat tu hodinku času k jejich shlédnutí.

Rajko Doleček: Jugoslávské pravdy:
1/4, 2/4, 3/4, 4/4.

Prof. Doleček o zatčení generála Mladiče:
1/3, 2/3, 3/3.




Zobrazit příspěvek č. 1185 jednotlivě

Administrátor --- 27. 12. 2017
Video - vzpomínka na br. Rajka Dolečka

Krátký sestřih pořízený z dokumentárního filmu o naší církvi natočeného někdy v polovině 90. let

V rychlosti jsem vystříhal z filmu pár záběrů, ve kterých promlouvá zesnulý br. Rajko. Vyznává se tu ze své lásky k pravoslavné církvi a vypráví o srbském vánočním obyčeji, který u nich doma stále dodržují.

Nad jeho slovy o některých charakteristických rysech pravoslavné církve nás možná napadne, že dnešní lidé už asi nejsou schopni dostát v plné míře vzoru, který vidíme v minulých pravoslavných generacích. Alespoň že máme ty vzpomínky.







Zobrazit příspěvek č. 1186 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2018
Ateistické vánoce

Lehce jedovatý anglický vtip: „Šťastné a veselé...“





Zobrazit příspěvek č. 1187 jednotlivě

Administrátor --- 3. 1. 2018
K výročí zjevení divotvorné ikony Montrealsko-yverské

Koncem právě uplynulého roku jsme vzpomenuli dvou pohnutých výročních památek - zjevení zázračné ikony a mučednictví br. Josefa.

Přináším překlad vyprávění o ikoně a jejím opatrovníku - mučedníku. Článek je uveřejněn na orthodoxia.cz. Jsou k němu připojena dvě dokumentární videa (v ruštině). Také si tam můžete stáhnout fotografii této ikony v rozlišení dostatečném pro tisk.

Josef Muños-Cortez - vyvolenec Matky Boží (k 35. výročí zjevení divotvorné ikony Matky Boží »Yversko-monstrealské myrotočivé« a k dvaceti letům od zabití jejího ochránce).



Zobrazit příspěvek č. 1188 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2018
Jihlavský kalendář

Každoroční edice pravoslavného „Jihlavského kalendáře“ je kompletně k dispozici v PDF na obvyklé adrese.

Jako vždy je sazba letošního kalendáře připravena ve dvou mutacích - pro tisk nástěnného kalendáře a pro vytištění diáře - všechny informace jsou na výše uvedené stránce.

Zároveň je tam ke stažení PDF s letošním postním kalendářem (jednostránkový plakát A3), který nabídl veřejnosti k použití bratr Jáchym z Brna.

A jsou tam také PDF všech tří kombinací kalendářů připravených pro eparchiální kalendářní ročenku (knížka ve formátu A5).

* * *

Papírová verze Jihlavského kalendáře je právě v tisku. Těm, kteří ji mají objednanou, ji budeme rozesílat v nejbližších dnech (snad to pošta stihne doručit ještě v pátek).







Zobrazit příspěvek č. 1189 jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2018
Hra na semantron

Mnich na mistrovské úrovni

Vyťukáváním rytmu paličkou do dřevěné desky jsou mniši svoláváni do chrámu na bohoslužbu. Rytmy mají mnoho variací používaných dle toho, jaké bohoslužby začátek se právě oznamuje.





Zobrazit příspěvek č. 1190 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2018
Zpráva o zásilce -AKTUALIZACE

Nástěnný kalendář

K úhradě kalendáře

Na letáčku přiloženém ke kalendáři je naše číslo účtu, na který můžete úhradu provést. Kromě toho nabízíme možnost uhradit kalendář formou daru na africkou pravoslavnou misii. Uděláte nám radost, když místo převodu peněz za kalendář na náš účet poukážete svou platbu na otevřený účet u Fio banky, z něhož se převádějí prostředky přímo řecké pravoslavné misii (viz naše česká stránka).

Číslo transparentního účtu u Fio banky vyhrazeného na pomoc misii v Africe: 2001234000 / 2010

Přes výše uvedenou stránku můžete nahlédnout přímo do transparentního bankovního účtu.
Další informace o misii a její činnosti (v češtině).


* * *

Výtisky Nástěnného kalendáře byly dnes (ve středu) rozposlány těm, co si u nás kalendář objednali. Kdo by v nejbližších dnech neobdržel obálku do schránky, ať u mě urguje. (Nechal jsem vytisknout pár kusů navíc, takže kdyby ještě někdo další po kalendáři zatoužil, mohu začátkem příštího týdne jeho přání uspokojit.)

Omlouvám se za zdržení. Plánoval jsem, že rozpošlu kalendáře už před týdnem, ale zradilo mě zdraví.



Zobrazit příspěvek č. 1191 jednotlivě

Administrátor --- 25. 1. 2018
Novoroční zamyšlení

K novému kalendářnímu roku

Tak nám nedávno začal nový kalendářní rok, který dle západního letopočtu počítáme od narození Páně (Anno Domini). Bez ohledu na to, jaký letopočet používáme (jestli od "stvoření světa" nebo "léta Páně" či - v případě nekřesťanských národů - kdoví, co ještě), bývá to silně emocionálně prožívaná záležitost. Čeká se na půlnoc, bouchají lahve s šampaňským, lítají petardy a světlice (to je docela hrůzostrašný zvyk), skládají se předsevzetí a pořádají se další veselice. Alkohol teče proudem, takže se pak díky otravě organismu na tuto událost hned tak nezapomene.

Nám křesťanům by komičnost (či tragikomičnost) silvestrovských kratochvílí mohla připomenout nicotnost té astronomické periody, které říkáme rok. Především si uvědomuje, že nad našimi dějinami nevládne rotace ročních období, ale nad námi je rozprostřen jiný - velký kalendář. A ten není cyklický, ale lineární - tedy nemotáme se do nekonečna v kruhu jako myš běhající v kolotoči, nýbrž putujeme stále vpřed po nějaké linii, která vede od svého počátku ke konci. Od začátku těchto dějin k jejich kýženému závěru. Jsme poutníky kráčejícími na cestě začínající stvořením světa a završujícím se (z našeho pohledu, zevnitř těchto dějin) blížícím se druhým příchodem Páně, sestoupením nebeského Jerusalema. Křesťané toto završení dějin vyhlížejí od apoštolských dob a hledí na tento konec jako na nesmírné dobrodiní Boží a projev svrchované milující vlády Stvořitele nad veškerým stvořením.

Tento "velký kalendář" je rozdělen nikoliv na měsíce a čítá nikoliv jednotlivá léta, ale pracuje s obdobími, která od sebe odlišujeme, nahlížejíce je z perspektivy dějin spásy člověka. Jako první vidíme éru stvoření světa a člověka. Jejím charakteristickým rysem je čistota nového stvoření. Jako druhou éru vidíme to, co následovalo po pádu člověka do hříchu a vyhnanství z ráje. Charakterickou črtou tohoto obrazu je neuvěřitelně rychlé rakovinné bujení zla na těle světa i na lidské podstatě (duchovně v duši člověka i tělesně v jeho genomu). Za třetí éru bychom mohli prohlásit to, co se dělo po potopě, v níž spatřujeme Boží zásah proti zlu, aby svět mohl vůbec smysluplně pokračovat, a dále sem patří příprava příchodu Spasitele. Čtvrtou éru můžeme spatřovat v dějinách odvíjejících se od vtělení Kristova. Mám na mysli novozákonní epochu, která je charakterizována přípravou na úplné zničení zla druhým příchodem Páně očekávaným na začátku páté epochy.

Člověku necírkevnímu by mohly časové rozměry takového kalendáře připadat příliš širokými, rozlehlými, nepřehlednými, a tudíž by se tento kalendář mohl zdát jako odtažitý od naší reality a potažmo neuchopitelný myšlením čili nepoužitelný pro běžné denní uvažování. Církevnímu člověku však bude taková námitka nejspíš připadat neopodstatněná. Ví přece, že např. události Kristova života zachycené v evangeliích jsou pevně zakořeněné v našem myšlení, stále se jimi zabýváme, podle nich spravujeme své životy. Skutečnost, že od nich uplynuly dva tisíce oběhů Země kolem Slunce, tu nehraje pražádnou roli. Kristovo ukřižování a vzkříšení jsou pro nás daleko aktuálnější než to, co čteme v novinách o událostech našich dnů. Novinové zprávy se střídají jedna za druhou, jednu událost hned vytlačuje jiná senzace; nezřídka si už za týden ani nevzpomeneme na to, co psaly noviny před sedmi dny. Kdežto na Kristův kříž myslí zbožný křesťan každý den po celý svůj život.

A podobně můžeme hovořit i o událostech, které jsou v našem "velkém kalendáři" na časové přímce nejvzdálenější naší době. Např. o stvoření člověka, jeho pádu, co se ním stalo a co následovalo. To jsou události, které v církvi neustále promýšlíme a vyvozujeme z nich závěry zásadně důležité pro naše životy tady a teď a pro naše smýšlení. Je to, jako by se to přihodilo včera - takovou naléhavost mají biblické zprávy o nejstarších dobách. Horko-těžko budeme lovit v paměti, co se společností či politikou cloumalo před rokem, ale co se stalo po stvoření světa, máme na paměti stále.

Navíc víme, že v osobách prvních lidí jsme u toho všeho byli tenkrát i my. Byli jsme "obsaženi" v Adamovi a Evě. I v nás jsou jejich skutky a nás se přímo dotýkají následky jejich chyb.

A tak to jde i v dalších událostech našeho kalendáře - jak žili naši dávní předkové a skuteční příbuzní, jak se zachovali, to vše je v nás. Jejich životy jsou pro nás aktuálnější, než co říkají a konají prezidenti.

Kalendář slouží lidstvu ke sledování pohybu přítomnosti po časové ose. Jinými slovy k určení momentální pozice mezi budoucností a minulostí - ukazuje, co máme za sebou a co stojí před námi. Z čeho jsme vyšli a do čeho jdeme. Čím jsme prošli a co se blíží. Takové uvědomění pak dává člověku jistou moudrost. Přinejmenším může do svého myšlení promítnout vědomost: odkud přicházím a kam jdu. Náš "velký kalendář" nám skýtá pochopení smyslu, začátku a cíle lidských dějin. Každý z nás si může svůj život zasadit do řady korálků visících na předlouhé šňůře dějin lidstva, a tím zřetelněji vnímat smysl své pozemské existence. To může pomoci zorientovat se v tom chaosu, který houstne jako tma padající na svět, jak se nám už připozdívá.






Zobrazit příspěvek č. 1192 jednotlivě

Administrátor --- 26. 1. 2018
Koupel v posvěcené vodě na svátek Křtu Páně

Národní obyčej koupání „na Jordáně“




Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte v originální velikosti.




Zobrazit příspěvek č. 1193 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2018
Nad svátkem Křtu Páně v Jordáně

Zjevení Páně

Obsahem tohoto svátku je událost křtu Pána Ježíše Krista v řece Jordán, kterou popisují evangelia (Mat 3,13-17; Mar 1,6-11; Luk 3,16-22). Ve svých třiceti letech přišel Pán Ježíš k Jordánu, kde už nějaký čas křtil asketa a prorok Jan. Křtil ty, kteří se káli ze svých hříchů, projevujíce touhu napravit svůj život. Ponoření do vody bylo zpečetěním jejich kajícného vyznání hříchů. Tělo je v řece omýváno vodou, jako duši omývá lítost a dobrá vůle k polepšení. Mezi kajícníky se u řeky jednoho dne objevil někdo, kdo - jsa bez hříchu - nepotřeboval se kát, přesto však přichází za Janem a žádá křest. Ježíš z Nazareta.

Mezi oběma postavami je zvláštní spojení, jako by se už dávno znali. Jan věděl předem, že Pán přijde. Prorokoval o něm. Ihned ho rozpoznal. Je si vědom jeho velikosti a naproti tomu své nepatrnosti. Chápe, že On je Pán, kdežto Jan - přes svůj asketický zbožný život na poušti - je méně než sluha. Ví o jeho bezhříšnosti a brání se tedy pokřtít jej, jako by to byl jeden z hříšníků.

„Nech to tak. Je potřeba, abychom naplnili Boží spravedlnost,“ odvětil Pán na Janovy námitky a zdráhání křtít svého Pána. Děje se tu něco významného, skrytého. Je to vyšší Boží řád, doposavad skrytý úradek Stvořitelův s člověkem. To je ta spravedlnost, která je zároveň řádem lásky. Něco, po celá tisíciletí připravovaného, se dává do pohybu. Boží vtělení spěchá chopit se svého díla. Kristus už nezůstává v skrytu, ale začíná své veřejné působení, které spěje ke kříži. Zjevení Pána Ježíše před lidmi je vlastně vrcholem Boží lásky, která právě vystupuje z úkrytu, aby zazářila všem a osvítila všechny lidi. Naplňuje se Boží spravedlnost.

My lidé za "výkon spravedlnosti" považujeme odplatu, trest či mstu. Bůh nazývá spravedlností lásku, smilování, milosrdenství a odpuštění.

Hovoříme proto o církevní památce jordánské události jako o „svátku světel“. Můžeme promýšlet obsah svátku z mnoha perspektiv. Vybereme si letos následující tři.

1.)

Pokračování událostí vztahujících se ke vtělení Božího Syna - tj. Narození a Obřezání. To je jeden z důvodů, proč je v naší tradici Křest Páně svátkem, který je součástí svátečního období začínajícího Narozením. Vlastně všechny tyto svátky tvoří - liturgickou podobností i obsahovou spřízněností - jeden velký svátek.

Svátky a události Božího vtělení mají jako jeden ze svých nejvýraznějších rysů zjevení Boží lásky k člověku a ponížení (sestoupení) Božího Syna. Všechny kladou akcent na neklamné lidství Kristovo - čili na opravdovost Božího vtělení. Nesmrtelný se stal smrtelným, Nekonečný se omezil, Stvořitel se spojuje v jedné lidské osobě s tím, co stvořil. Netrpící se rozhodl trpět, Všemohoucí se vydává do hříšných rukou lidských, aby s ním lidé naložili, jak chtějí. Bůh ukazuje, že miluje člověka do té míry, že je ochoten na všechno přistoupit a cokoliv podstoupit, jen aby člověka zachránil před smrtí. Jeho ponížení vidíme nejen na začátku v betlémských jeslích, nejen na konci, když je zajat, vláčen, bit, odsouzen, popliván, ukřižován a pohřben. Mezi tím vidíme, jak sestupuje po své cestě k nejhlubšímu ponížení - přes událost křtu, zlobu těch, co jej chtěli kamenovat či svrhnout ze skály (Luk 4,29), nebo přes posměch „kvílečů“ a plaček, když přichází vzkřísit dceru Jairovu (Mar 5,40; Luk 8,53). Rukou svého sluhy je křtěn v Jordánu spolu s hříšníky. Jan správně namítá: "Já bych měl být pokřtěn tebou, a ty jdeš pro křest ke mně?"

2.)

Nejvelkolepější na celé události křtu Páně je zjevení Trojice. Tato pravda o Bohu, že přebývá v Trojici Osob, byla do té doby před lidmi skryta či ve starozákonních knihách jen matně naznačována. Právě zjevení Trojice činí z křesťanství jedinečnou víru, která zjevuje plnost poznání Boha, nakolik jen je to pro nás v tomto životě možné. Skrze Krista se nám zjevuje tajemství, které je sice člověku nepochopitelné, ale z nějakých důvodů je nutné je kontemplovat (nazírat), abychom měli o Bohu takový stupeň poznání, který je potřebný k naší spáse.

Otec, jehož nemůže člověk nikdy vidět, se zjevuje skrze hlas, který zní jako hrom, a vydává svědectví o Synu. Boží Syn se ukazuje skrze lidství, které přijal, a je vidět jako bohočlověk ve vodních proudech Jordánu. Božský Duch se zjevuje jako holubice sestupující na Syna; nechápejme to příliš naturálně - nejednalo se o jakési vtělení do opeřence (pryč s takovou myšlenkou!), ale byla to "tělesná podoba holubice". Touto událostí čili Zjevením Boha v Trojici začíná v lidské historii úplně nová epocha bohopoznání a důvěrného společenství s Bohem. Už nejsme jen otroky či služebníky, ale jako ti, jimž je svěřeno vyšší tajemství o Stvořiteli, jsme přáteli Božími, jsme Kristem adoptováni za Boží syny, kteří se k Bohu směle a oprávněně obracejí slůvkem: "Otče!"

3.)

Kristus nepotřeboval, aby byl omyt od hříchu, protože přece nebyl poskvrněn žádným hříchem. Na rozdíl od všech jiných lidí vstupuje do vody jako ten, kdo je čistší než voda (míníme tím samozřejmě rovinu duchovní). Nikoliv voda očišťuje jeho, ale on očišťuje vodu. Vrací vodu, která se při theofanii dotýká jeho těla, do prvostvořeného stavu. (A nejen tuto jordánskou vodu, ale potažmo veškerou vodu.) Podobně jako na stvoření světa měla účast celá přesvatá Trojice - a tím se vlastně projevila čili zjevila - tak i nyní při křtu Páně. Nad tím, co je čisté, nemá moc zlo, které prchá před čistotou. Proto mohl ďábel vstoupit do toho světa jedině skrze člověka, resp. s přivolením člověka, jehož satan svedl ke hříchu, neboť lidé dostali od Boha moc správců stvořené matérie. Měli ochraňovat hmotné stvoření v čistotě a produchovňovat je, posilovat jeho spojení s Bohem. Skrze svá těla měli vše hmotné zbožšťovat. Oklamáním člověka satanovou lstí byla zkažena lidská vůle a posléze i jeho srdce.

U Jordánu se Stvořitelovy ruce skrze Kristovo tělo opět dotýkají matérie. Jako skrze zkaženou lidskou vůli došlo na počátku ke zkažení hmoty, tak nyní skrze dobrou vůli a poslušnost bohočlověka Ježíše se dotýkaná hmota napravuje. Nevídané! A toto druhé stvoření, při němž se opět ukázala celá Božská Trojice, stále pokračuje v církvi. Zde je stále onen Jordán, zde se znovu a znovu léčí a obnovuje voda. Proto ke svěcené vodě nemá přístup hniloba (voda se nekazí), proto před prchají démoni (dávná i současná zkušenost církve), proto posvěcuje a očišťuje vše, čeho se tato svátost dotkne, co je jí skropeno.

Na ikonách křtu Páně bývají zobrazeni nejrůznější vodní tvorové nebo všelijací hadi, draci a jiné démonické bytosti. Někdy je tam podoba starce a ženy - personifikace řeky a moře. Občas jsou k vidění zmítající se či prchající postavičky pohanských božstev. Je to obecně vyobrazení všeho světského, protibožského a nečistého, co je ve službách knížete tohoto světa (ďábla, viz Jan 14,30), všeho, co vlivem ďábla zkazilo svou cestu a znetvořilo se, všeho, co už v samotné své zkažené podstatě neodpovídá záměrům Stvořitele. Ďábel a zkažení andělé se stále snaží infikovat stvoření - celou zemi - svou zkaženou setbou (viz podobenství o pšenici a koukolu, Mat 13,25-30). Jejich působením stále vznikají obludnosti - duchovní i tělesné. V modlitbě ke křtu Páně oslavujeme Pána Ježíše slovy žalmisty: „Potřel jsi hlavy zahnízdivších se tam hadů.“ Přichází, aby patou drtil tuto démonickou havěť. Kristus, jehož dílo nového stvoření se už nyní v církvi děje, léčí lidské duše, hubí infekci, která se jako mor stále vrací, dokud nepřijde doba, kdy zlo navždy ztratí všechna svá práva.

Modlitby církve i otcové hovoří o „druhé potopě“. Od okamžiku křtu Páně začíná druhá potopa očišťující svět od zla, a tím umožňuje jeho další trvání. Podobně jako první potopa za dnů Noe spláchla ze světa obludy, hybridy a vše, co příčí Božímu stvoření, zbavila svět „nelidských lidí“ propadlých zlovolnosti a s genomem zkaženým ke vzpouře proti Stvořiteli, tak i jordánská druhá potopa omývá svatou vodou svět od zla. Stejně jako všechny ostatní svaté Tajiny je to lék na uzdravení duší i těl. A nejen v Církvi. Co se týče této vody, ta se přelévá přes okraj Církve do celého světa. Z toho zřídla proudí posvěcená voda po celém světě a topí se v ní mnohé zlo. Víme přece, že v den svátku Zjevení Páně má veškerá voda na planetě účast na svěcení vody v Církvi. Ať se v ní utopí všechny duchovní nestvůry, každá zrůdnost a vše, co je ďáblem nenávratně poškozeno v samotné své podstatě!

* * *

Všimněme si, že Kristus začíná své veřejné dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, - to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán.


P.S.
K obsahu svátku viz též Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně v překladu Michala Dvořáčka.






Zobrazit příspěvek č. 1194 jednotlivě

Administrátor --- 1. 2. 2018
Na rozloučenou se sváteční dobou

Ještě jedna vzpomínka na extatický charakter svátku Zjevení Páně










Zobrazit příspěvek č. 1195 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2018
Pomodleme se, bratři, k Bohu...

Píseň archidiakona Romana

Dnes jsme při liturgii neděle marnotratného syna slyšeli z Evangelia, že je potřeba vydat se na cestu. Vypravit se na kající pouť z prostředí hříchu a ze zvířecího světa vepřů zpět do domu nebeského Otce. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na jednu píseň jerodiákona Romana, k níž jsem se kdysi pokusil přeložit text. (Můžete si písničku pustit, poslouchat krásný hlas otce diákona Romana, a při tom třeba sledovat český text.)



1

Pomodleme se, bratři, k Bohu,
odložme zármutky světské,
je čas vydat se na cestu
sbohem dát údolí pláče.

Přijali jsme těžké břímě,
vykročili na stezku úzkou,
opustili příbuzných plémě,
a získali otčinu jinou.

2

Nuž, na cestu, bratři, na cestu!
My těžkou vydali se stezkou,
ač před sebou velkou dálku,
a touha sednout a spočinout!,

ač tělo k smrti znavené,
o kamení rozbité nohy,
ač za sebou málo teprve
a většina před námi leží;

3

přesto však volám vás na cestu,
je to náš osud zřejmý,
na tuto stezku vede nás Bůh,
jiné možnosti není,

z hříšného světa jsme vzati,
pozváni mít jinde podíl,
hosty zde být už nemáme síly,
je čas k návratu domů se vypravit.

4

Tady jsme pro všechny cizinci,
jsme poutníky na věčné pouti
a naší jedinou věčnou péčí
je - jít a jít a jenom jít;

možná se brzy rozbřeskne
nad cestou trudnou naší,
sílu nám dodává naděje,
ač zdá se, že sil už není.

5

Tak tedy vzhůru, rodní, na cestu!
Přešlapovat na místě nelze,
modleme se, bratři, k Bohu,
trošku se pobídněme;

za námahu budeme odměněni,
dosáhneme cesty cíle,
tam, bratři, je takové potěšení,
jaké zde nikdo nenalezne:

6

tam jsou modré řeky i hory,
tam křišťálové prýští prameny,
tam jsou, bratří, takové dálavy,
tam ráj pro ztrápenou duši;

k uvítaní nám Hospodář vstříc vyjde
a do domu svého něžně uvede,
jako bratr kolem ramen obejme
a slzy jako matka jemně setře;

7

jak dobrý Vládce se postará
a jako sluha přinese vodu,
pokorně nám nohy omývá
od prachu cest, Kristus.





Zobrazit příspěvek č. 1196 jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2018
Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně

Překlad Michala Dvořáčka k obsahu minulého svátku

Upozorňuji na pozoruhodné pojednání, které se týká nejen svátku nýbrž i ikonologického výkladu. (Překlad z řečtiny)

Viz příspěvek na webu olomoucko-brněnské eparchie: O Zjevení Páně




Zobrazit příspěvek č. 1197 jednotlivě

Administrátor --- 8. 2. 2018
První přípravná neděle před Velkým půstem

Podobenství o celném a farizeovi

Jak se blíží Velký půst, snaží se Matka Církev připravit nás na tuto mimořádnou dobu. Abychom tyto převzácné dny (jak se praví v nějaké velkopostní modlitbě) strávili užitečně pro zlepšení duchovního života, naplnění Evangelia a přiblížení se Kristu. Protože půst je krátký a jeho lhůta rychle vyprší, nutno se připravit, a to především duchovně. Základem této přípravy je dát nám podnět ke změně našeho uvažování, naladit mysl správným způsobem. To především znamená připomenout si některé základní kameny naší zbožnosti. Nechápeme-li tato základní pravidla duchovního života, může být veškerá naše snaha o duchovní postup planá.

Je to, jako když vlak hned za nádražím projede špatně nastavenou výhybkou a rozjede se po kolejích, které vedou jinam, než kam se měl dostat. Zpočátku není znát žádný rozdíl, a posléze už je na změnu směru pozdě. A čím silnější je lokomotiva, tím rychleji se vzdalujeme od žádaného cíle. V duchovním životě - a zvláště má-li být zintenzivněný půstem, co nejčastější modlitbou a všemožnou askezí - musíme hned na počátku znát, jak správně nastavit ty první "výhybky", jinak vláček našeho duchovního snažení uhání úplně jinam, než by měl. A čím větší úsilí pak do asketických výkonů vkládáme, čím horlivě přikládáme v lokomotivě pod kotel, tím rychleji se vzdalujeme od Boha a řítíme se ke srázu...

* * *

Na samotném počátku přípravné doby se nám v chrámech klade na srdce skutečnost, že existují dva druhy zbožnosti. Současně na nás církev apeluje, abychom si zvolili tu správnou zbožnost, a abychom tu volbu mohli provést, ukazuje nám Evangelium a církevní tradice, jaké rysy ta pravá zbožnost má mít. Rozdílnost mezi oběma těmito druhy zbožnosti, je formována odlišnými typy smýšlení. Jedna "zbožnost" jde cestou pýchy a druhá zbožnost kráčí stezkou pokory. Jen ta druhá je pravá, kdežto první je falešná. Pro třídění zbožných skutků - jedny na hromadu odpadu a druhé do nebeské pokladnice - je břitva pokory tak významná a zásadní, že můžeme říci: jakékoliv dobré skutky, konané v duchu pýchy, jsou pro spásu a spojení s Bohem bezvýznamné. Na druhé straně už sama pokora i bez mnoha dobrých skutků sjednocuje člověka s Bohem.

Všechny činy a úkazy, které patří do rejstříku vnějších projevů naší zbožnosti, nám přinesou spíše odsouzení, je-li jejich motivem lidská chvála, světská sláva či nadouvání se před samotným Bohem. Souhrnně se tomu všemu říká egoismus. To je to smrtící žihadlo, které umrtvuje naše duše.

Můžeš např. věnovat velkolepý charitativní dar - na nějakém pódiu předat šek na milión dolarů pro chudé, za potlesku přítomných a za přítomnosti médií - u Boha tě to neospravedlní, protože On hledí na to, co je v tvém nitru (viz např. čtení o daru vdovy: Luk 20,45-21,4). Jiný častý úkaz: před objektivy televizních kamer navštívíš jako slavná osobnost nemocné děti, hladové černochy. Necháš se vyfotografovat, jak jim projevuješ svou účast. Kdo by takovou celebritu nepochválil za to, že cítí s trpícími? Jenže je to ctnost nebo spíše karikatura ctnosti?

Naše svatootcovská tradice vysvětluje, že ctnosti bez pokory jsou nejen bezvýznamné, ale spíše škodlivé. Proto pouštní otcové říkali, že tvoje ctnost, o které se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem.

Sv. Euthymij učil, že všechny (opravdové, tj. bohumilé) ctnosti se dosahují jen: pokorou a láskou. Kdo má tyto dvě, má i všechny ostatní ctnosti. Bez pokory a lásky však není žádná pravá zbožnost, ale jen služba běsům. Pouze pokorou a láskou se dosahuje jednomyslnosti a církevního společenství. Nemá-li kdo pokoru a lásku, stává se začasté fanatikem (to v tom případě, že má současně horlivost), a proto má problém udržet se v církvi. Zřejmě všechny církevní problémy a prakticky všechny duchovní nemoci nějak souvisejí s nedostatkem pokory a lásky.

Pokora se získává plněním Božích přikázání, poslušností a odsekáváním svévolnosti. To nás má dovést k rozpoznání své slabosti a ubohosti. Veškerá církevní praxe, všechny modlitby a půsty, almužny i charita a jakákoliv askeze jsou k ničemu, nepřivedou-li nás k pokoře, jak učí sv. Izák Syrský.

* * *

Existuje nějaký test, kterým si můžeme zjistit, zda dosahujeme nějakého stupně pokory? Pokud pýcha a duch vzpoury ještě nezatemnily svědomí a srdce člověka, můžeme si ověřit, jak na tom jsme v pokornosti, pozorováním svého nitra a myšlenek. Zvláště se jedná o myšlenky odsuzovačné. Máme-li zálibu v posuzování a odsuzování druhých lidí, nad které se tím skrytě či zjevně povyšujeme, pak jsme pokoru ještě nezískali. Do pyšného srdce se vytrvale a úporně vracejí myšlenky namířené proti jiným lidem. Takové srdce znovu a znovu vytváří představy o jejich špatnostech a nedokonalosti; před očima jeho mysli se člověku opět a opět vykreslují mentální obrazy jejich skutečných či domnělých hříchů a přestupků. To bývá jeden z projevů neuzdraveného srdce. Dobrým počátkem zlepšení tohoto pochmurného, trýznivého a dušehubného stavu je dobrá vůle bojovat s takovými myšlenkami, vzpírat se jim, vyhlazovat je bez kompromisu, zadupávat je jako plevel a nahrazovat je přemýšlením o svých vlastních hříších a pádech.

Zpupné a domýšlivé srdce, zažije-li příkoří či nespravedlnost, hoří vztekem, je spalováno hněvem, otráveno je trpkostí a krvácí zlobou. Vaří se v něm páchnoucí lektvary pomstychtivosti. Prahne po kruté odplatě, kterou nazývá spravedlností. Ani ho nenapadne, že by si snad něco takového mohl - alespoň trošku - zasloužit za zlo či nedostatek milosrdenství, která jinde, jindy nebo na někom jiném spáchal.

Pokorné srdce nemá zálibu v přemýšlení nad cizími hříchy a nedostatky. Srdce, které se upevnilo v pokoře, se takovým myšlenkám protiví. Zasévá-li tam ďábel nepřátelské myšlenky tohoto druhu, pak tato setba nevzklíčí. V takovém srdci už pro ni není úrodná půda. Ba, naopak. Musí-li takový člověk hodnotit a přemýšlet nad nedostatky druhých lidí (např. v určitých zaměstnáních či profesích), jeho mysl se tomu vzpouzí a je to pro něj obtížná a protivná psychická práce.

Tímto testem můžeme částečně diagnostikovat, jak na tom jsme. Spíše se však podobáme onomu farizeovi, který se v myšlenkách holedbal a chválil - a to i v chrámu při modlitbě, a jeho pýcha mu tak znetvořila myšlení, že dokonce děkoval Bohu, že není tak špatným člověkem jako jiní. To je nejhorší stav pýchy, který je už pádem mysli do klamu, - pýcha se tváří jako pokora (farizej svou domnělou nadřazenost nad ostatními lidmi nepřičítá jen sobě, ale "pokorně" Bohu děkuje za ten dar spravedlnosti). Chraň nás Bůh před takovou povrchností.

* * *

Známe ještě jeden plod pokory - vnitřní duchovní radost. Zatímco povyšování přináší člověku, který není dočista povrchní či ještě úplně nepropadl pýše, vzpouře a démonické pýše, zármutek, tak pokora oblažuje srdce člověka už teď a tady. Takový zjistí, že čím více se pokoří, tím více radosti pociťuje. Sebeodsuzovačné myšlenky naplní oči slzami a srdce blahem. Nespravedlivé úkorné zacházení, jehož nám občas dostane, způsobí asketovi nevýslovné štěstí, protože byl učiněn hodným alespoň nepatrně se podobat Kristu.

Z vyprávění Mojžíše Svatohorce: Byl jeden mnich na Athosu, jenž přišel do cizího monastýru cosi zařídit. Místní mnich, který ho vůbec neznal, si ho spletl s někým, kdo jim tam před časem způsobil jakousi škodu. A tak se tento zdejší mnich obořil na hosta, který vůbec nechápal, oč tu jde. A poté, co mu místní mnich vyspílal a vynadal, mu host blaženě odvětil jediným slovem: Děkuji.








Zobrazit příspěvek č. 1198 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2018
Inspirativní usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve (OCA)

Liturgické instrukce pro americkou církev ke změnám v liturgii předem posvěcených Darů a při epiklesi liturgie sv. Basila

Trocha liturgické teologie

Zajímavá zpráva přišla ze synodu Americké pravoslavné církve OCA, která učinila v liturgické reflexi krok směrem k řecké teologii, resp. směrem zpět k původnímu pravoslavnému chápání liturgie předem posvěcených Darů. V pravoslavném světě se vyskytují dva pohledy na otázky spojené se svatým přijímáním při velkopostní liturgii předem posvěcených Darů. Starší a původní pojetí se uchovalo v řeckém pravoslaví, kdežto v ruském (či slovanském) pravoslaví došlo v 17. století ke změně uvažování v této věci. Předesíláme, že oba pohledy a obě praxe se dnes považují za přípustné; sněmovní rozhodnutí k tomu neexistuje, ani jedno z obou chápání této problematiky není možno prohlásit za heretické. Přesto však, duch křesťanské autenticity a duch pravoslaví stáčí náš zájem vždy spíše ke starobylejší praxi a původnímu uchopení každé - i drobné - jednotlivosti pravoslavného myšlení i praxe.

V díle sv. Petra Mohily (+1646) (nutno zdůraznit, že ve své době bylo jeho úsilí jako celek jistě prospěšné a jeho cílem bylo obhájit pravoslaví v situaci náporu západní scholastiky) se objevilo krajně racionalistické chápání výše zmíněné velkopostní liturgie. O jeho doby až dodnes je duchem ruské liturgiky uchopena tato liturgie jen jako víceméně obvyklá večerní bohoslužba, na jejíž závěr je připojeno rozdílení svatého přijímání z Darů proměněných při předcházející nedělní liturgii. Někteří se proto vyjadřují v tom smyslu, že liturgie předem posvěcených Darů není vlastně pravém (plném) slova smyslu ani liturgií, protože nedochází k žádné proměně přinesených darů. V ruských (či ruskou teologií ovlivněných) liturgických studiích se otevřeně praví, že víno v kalichu zůstává vínem a že předem posvěcené Tělo (napojené či skropené po svém posvěcení v neděli i Krví Kristovou) se vpouští před přijímáním na liturgii předem posvěcených Darů do vína jen proto, aby víno tyto Dary prosáklo a změkčilo a snadněji se pak se přijímaly.

Řekové hledí na věc tak, že svaté Dary, proměněné při předchozí liturgii sv. Basila (nebo při liturgii Zlatoústově), se přinášejí na diskosu na svatý prestol spolu s kalichem vína, aby se před přijímáním vpouštěly do kalicha, a tím se víno v něm proměnilo na Kristovu Krev. Svaté přijímání duchovenstva i věřících poté probíhá podobným způsobem jako při liturgii sv. Basila či liturgii sv. Jana Zlatoústého. Rozdíl současné ruské praxe přijímání svaté eucharistie při liturgii předem posvěcených Darů od přijímání při obvyklé liturgii sv. Jana Zlatoústého nebo sv. Basila Velikého tedy tkví v tom, že ve chvíli přijímání se za proměněné Tělo a Krev Páně považují jen Dary uschované z předchozí "plné" liturgie - tedy většinou z nedělní liturgie sv. Basila (nebo z liturgie Zlatoústovy v případě syropustní neděle a Květné neděle). Na diskosu je k přijímání přineseno na prestol svaté Tělo a Krev Páně (resp. Tělo v neděli napojené či skropené krví), kdežto víno přinesené v kalichu se na liturgii předem posvěcených Darů považuje za neproměňované a neproměněným zůstává dle ruského pohledu takové až do konce liturgie.
Z tohoto ruského chápání plynou přirozeně praktické důsledky. Připomeňme hlavní dva:
1.) na liturgii předem posvěcených Darů se nepodává přijímání malým dětem, protože jim je zvykem podávat z kalicha (při liturgii Zlatoústově či Basilově) ke svatému přijímání toliko Krev;
2.) kněz (diákon), který bude spotřebovávat po liturgii zbylé svaté Dary, nesmí pít při svatém přijímání z kalicha, protože by tím porušil eucharistický půst.

Ocitneme-li se v řeckém prostředí, můžeme být překvapeni, že na liturgii předem posvěcených Darů přijímají i nejmenší děti z kalicha - a to Krev Kristovu. A ruští duchovní byli v jisté době překvapeni, když viděli v oltáři, jak řecké duchovenstvo přijímá při této liturgii stejně, jako při liturgii sv. Jana Zlatoústého. Nejdůležitějším následkem vlivu středověkého západního scholasticismu, kterým byla např. Ruská pravoslavná církev postižena, je však racionalisticky zploštělá reflexe eucharistického tajemství. Dnes stále více liturgistů nepochybuje, že by bylo žádoucí zbavit se tohoto reliktu západního nepravoslavného myšlení, které má vždy tendenci přelévat se z liturgické oblasti do spirituality a ze spirituality do dogmatiky (věrouky).

Při západním způsobu chápání máme problém vysvětlit, proč se liturgie předem posvěcených Darů vůbec nazývá liturgií (užíváme zde pojem "liturgie" v užším slova smyslu). Kdyby to měla být jen obyčejná večerní bohoslužba zakončená podáváním svatého přijímání, proč se prostě svaté Dary nerozdávají přítomným s obvyklou krátkou modlitbou, jako např. při udělování zásobních Darů při přijímání nemocným? Proč je tam tzv. "velký vchod"?, proč jsou Dary vlastně přenášeny na svatý prestol?, proč je přinášen i kalich s vínem, když lze Dary proměněné před třemi či pěti dny přijímat i bez vína? Na svatý prestol přece může být víno kladeno jenom za účelem jeho proměnění na Krev Kristovu. Za jiným účelem se na svatý prestol (resp. na rozložený antimins) pokládat chléb či víno nemůže a nesmí.

Z dávných literárních památek víme, že smysl přinášení vína v kalichu při této liturgii spočívá v posvěcení (tj. proměně) vína prostřednictvím dotyku dříve proměněného Těla Kristova.

* * *

Dále se usnesení synodu OCA zabývá očištěním epiklese v liturgii sv. Basila, jak se její znění rozšířilo ve slovanské tradici. V současnosti používané znění v Rusku je poškozené historickými vlivy (vsuvkou) a věty pronášené knězem na tomto místě liturgie nedávají vlastně gramaticky smysl. Zatímco v liturgii předem posvěcených Darů je ruská praxe jakýmsi podlehnutím vlivu západního latinského racionalismu čili maličkou fúzí římskokatolického myšlení do ruské liturgie, tak při epiklesi liturgie sv. Basila měly dodatečně zavedené změny opačný směr. Vsuvka, která se do Basilovy epiklese přenesla z epiklese Zlatoústovy, je (podle názoru ct. Nikodima Svatohorce) dílem někoho nevzdělaného a opovážlivého, kdo se chtěl ukázat jako nepřítel latiníků a odpůrce specificky římskokatolického chápání proměňování přinesených Darů.

Na okraj tématu proměňování svatých Darů

Prof. A. Osipov se trochu usmívá nad přílišným důrazem na církevně-právnický pohled na proměnu přinášených Darů na Tělo a Krev Kristovy. Toto - téměř právní - chápání určuje přesný moment, odkdy jsou chléb a víno Tělem a Krví. Ano, vzývání sestoupení Ducha Svatého, který skrze požehnání rukou kněze sestupuje a proměňuje svaté Dary, je chvílí, od které nahlížíme tu mimořádnou přítomnost Ježíše Krista - předložené chléb a víno jsou nyní Jeho přečistým Tělem a drahocennou Krví. Tento příchod našeho Pána, kdy On stane mezi námi, aby se nám i tentokrát stal pravým pokrmem a nápojem, však nahlížíme v kontextu celé liturgie, v níž vidíme proces připomínání Spasitelova života - od narození do vzkříšení - tedy jeho přicházení mezi nás. Epiklese a požehnání předložených darů tedy nejsou odděleny či vytrženy z průběhu liturgie. Slova proměnění přece nejsou jakýsi příkazem kněze Svatému Duchu, který je vydán na určeném místě liturgie. Je to proces, při němž se Bůh ze své vůle sklání k nám a naplňuje naši službu, sestupuje na modlící se shromáždění věřících a na předložené dary. Je to naše spolupráce s Boží vůlí, naše sklonění před Bohem a přijetí Jeho požehnání. Věčnost vstupuje do našeho eucharistického času. Osipov se lehce ironicky táže, zda řešili svatí apoštolové, od jakého okamžiku jejich bohoslužby je na oltáři Tělo a Krev. Prostě se modlili, předložili chléb a víno, vzpomínali Pána Ježíše, děkovali, a následně přijímali a rozdávali věřícím Tělo a Krev. V Bibli se prostě mluví o "lámání chleba". Celý tento děj zřejmě vnímali jako ponořený do blahodati Ducha Svatého.

Církevně-právní rovina liturgiky je samozřejmě potřebná pro praktický život církve (musíme z praktických důvodů vědět, od jaké chvíle máme považovat přinesené dary za posvěcené), nemůže však vyčerpávajícím způsobem postihnout a probádat reálný avšak tajemný proces toho, co se při eucharistii děje. Žádné racionální uvažování ani vzdáleně nepostihuje celou hlubinu tajemné proměny Darů.

Starec ct. Paisij Svatohorec svým duchovním zřením viděl, že proměna chleba a vína je proces, který probíhá po celou liturgii a završuje se (dokonává se) při epiklesi. Posvěcování přinášených darů chleba a vína začíná už při proskomidií. Proto starec radil chovat se se zvláštní úctou v chrámu, kde probíhá příprava Darů na žertveníku, resp. ctít skutečnost, že v blízkosti jsou liturgicky připravené dary chleba a vína k liturgii, která tím vskrytu už začala. Proto se někteří kněží po ukončení vyjmutí Beránka a vlití vína a vody do kalicha klaní těmto darům, jejichž příprava pro liturgii byla právě dokončena. Pokloní se jim nikoliv proto, že by je už považovali za Tělo a Krev, nýbrž aby uctili započatý proces jejich posvěcování a duchovní proměny.

P.S.

Překlad usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve

Článek o dvou vsuvkách v epiklesi liturgie sv. Basila

Na liturgickém rozcestníku webu orthodoxia.cz je zřízen web se statěmi týkajícími se liturgie předem posvěcených Darů.







Zobrazit příspěvek č. 1199 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2018
Leonard Cohen - píseň na závěr života

Meditace nad starozákonním duchem v naposledy pozdviženém hlasu stařičkého žida

Ve velkopostní době (více než obvykle) čteme při bohoslužbách ze Starého zákona - z knih o nejstarších dobách lidstva: z knihy Stvoření (Genesis) a z knihy Jób. Tyto zprávy, zvěsti a příběhy z šerého dávnověku lidstva mají takovou zvláštní atmosféru. Posluchače ovane duch těch dřevních dob před příchodem Spasitele. Je to tvrdost života, krutost světa, ze kterého lidský hřích vyhání Boží přítomnost, a lidská mysl se odklonila od světla důvěrného společenství s Bohem, srdce člověka zmítané temnotou vášní uhasilo v sobě Boží oheň. V biblických zprávách o těch dobách jakoby se míchalo světlo s temnotou, víra se svévolí, nepochybná jistota Boží přítomnosti s obavami z opuštěnosti či zapomenutí Bohem, poslušnost se vzpourou... Lidé se setkávali s anděly, Jákob s jedním dokonce zápasil, po zemi chodili démoni a nestvůry. Lidstvo mělo zkušenost s kataklysmatickými tresty, které následovaly za mravním či duchovním úpadkem. Bůh s lidmi zacházel tvrdě a zároveň milostivě. Dával jim krutě pocítit důsledky hříchu a nevěrnosti. Žádnou zjemnělost tu nečekejme. Ta tvrdost se dodnes zračí v duchu Starého zákona, ale zároveň jsou tam slyšet ozvěny té prvotní důvěrnosti, která panovala mezi člověkem a Stvořitelem na počátku a která je stále pěstovaná z obou stran. Boží spravedlivce slyšíme v Písmu, jak jsou schopni se „hádat se s Hospodinem“, smlouvat s ním, nesouhlasit, měnit Boží rozhodnutí, obvinit Boha, vyčítat Mu, statečně předstoupit na jeho soud, a pak vyslechnout jeho verdikt a naslouchat Mu, nechat se přesvědčit nebo i zaplatit za svou chybu. Nic pro zbabělce. V tomto duchovním a myšlenkovém prostředí je dokonce i mezi díkůvzdání a velebení Boha v modlitbě vetkaná nitka protestu či výhrady proti jeho vůli.

Avšak pojďme už k předmětu tohoto příspěvku.

Nedávno jsem něco hledal v počítači a náhodou jsem nalezl dříve stažený a zapomenutý soubor s poslední písní Leonarda Cohena. Jeho písničky a hledání jak se postavit ke světu a k lidskému životu doprovázely naši generaci dlouhá desetiletí. Cohen byl syn rabína, měl v sobě tu příslovečnou hebrejskou pýchu a svéhlavost, pro které po celá tisíciletí jeho lid Bůh bil, aby přivedl jejich tvrdá srdce ke změknutí a ohnul ty vzpurné šíje (volně cituji z Bible). Cohen bojoval se svými démony a v tomto zápase se dlouhou cestou nakonec zřejmě dostal k nějakému společenství s Bohem. Stále je však nositelem té věkovité tvrdosti starozákonního ducha, ač se před smrtí prosvětluje i pokorou a skloněním se před Ním, jak se píše v žalmu: „Zvítězíš, až budeš soudit.“

Krátce před svým odchodem ze svého pozemského žití natočil své poslední album, v jehož středu je Cohenova - dalo by se říci - předsmrtná modlitba nazvaná dle svého refrénu: „Chceš to tak temné...“ V těchto pár slovech je toho tolik ze Starého zákona: Abrahamova oběť Izáka, noční zápas Jákoba, zotročení Izraelitů v Egyptě, záhuba prvorozených a slavné vysvobození z vlády faraónovy, reptání proti Hospodinu, poušť posetá izraelskými mrtvými, zmasakrování zkažených kmenů, a pak vstup do zaslíbené země... Tresty i sláva. To vše je v onom posledním rozhovoru starého žida s Hospodinem, bilancování života, vykročení na cestu pryč a připravenost předstoupit na soud. V těch několika verších písně žid nad hrobem jedním dechem ještě naposledy vznáší své námitky, a zároveň už přijímá Boží soud a koří se před Jeho cestami. (Vytane nám vzpomínka na Jóba.)

Měsíc po vydání této písně Leonard Cohen zemřel. Bylo mu 82 let.

Na mě z té písně zavanul duch, který ve Velkém půstu okoušíme nad některými starozákonními čteními. Jejich šerosvit. Ta tvrdost této duchovní epochy se pozoruhodně zrcadlí v jeho modlitbě. Proto jsem se po jistém váhání rozhodl nabídnout ji k čtenářům Ambonu - vzhledem k té postní době a blížícímu se velkému týdnu.

Udělal jsem titulky a v překladu jsem se snažil nikoliv o doslovný převod, ale postihnout význam. Na vysvětlenou k některým částem textu:
- „Hineni, hineni“ - tato slova z refrénu jsou hebrejské biblické zvolání: „Tu jsem,“ „Zde stojím,“ kterým odpovídá ten, kdo je předvolán Hospodinem a předstupuje před Něj;
- slova o miliónu svící prý odkazují ke vzpomínkové akci (v Izraeli?), když byl rozžehnut milión svíček za židovské oběti událostí druhé světové války;
- slova o plameni si vykládám tak, že svým odvrácením se od Boha a svými hříchy zhášíme plamen Boží přítomnosti, zabíjíme oheň života, který je v nás, dusíme zápal společenství a vztahu s Bohem, života ve víře a nábožnosti.
Ostatní nechám na intuici posluchačů.

Tak a teď je tu ta poslední píseň Leonarda Cohena: Chceš to tak temné...











Zobrazit příspěvek č. 1200 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2018
Ohlédnutí za cestou svaté čtyřicátnice

Letem nad Velkým půstem

Velký půst je letos za námi a my si na závěr svaté čtyřicátnice můžeme připomenout pár fragmentů té cesty, po které nás církev v tomto období provedla.

Před začátkem postní doby nás v podobenství o marnotratném synu Pán Ježíš ujistil, že cesta zpět je otevřená a náruč vše odpouštějícího otce nás stále očekává. I kdybychom na bludných stezkách našeho života dopadli jako onen syn, jehož "velkolepá jízda za svobodou" se záhy proměnila ve volný pád končící ve chlévě s vepři. Ač i náš vzlet k triumfu nespoutané svobody a zábavy končívá žalostně, milostivý Bůh nás stále očekává. Pro žida byl obraz "dopadnout jako pasák vepřů" jednou z nejodpornějších výhlídek. Nejen kvůli tomu, že vepř je považován za nečisté zvíře a židé vepře nechovali, ale pečovat o vepře znamenalo dát se do služeb pohanů, narušit to posvátné oddělení, kterým Hospodin svůj lid od pohanů ohradil. Pást vepře tedy znamenalo skoro jako vzdát se víry, zradit Boha. A když Pán Ježíš ukazuje, že i z takového morálního a duchovní dna je možno se pozvednout, znamená to, že každý (ale opravdu každý!) může obnovit své společenství s Bohem.

Co je k tomu potřeba? Nahlédnout svůj pád, přiznat si vinu, připravit se nést následky. A samozřejmě - odhodlat se k namáhavé cestě návratu z daleké ciziny domů, do otcovského domu. Na marnotratném synu ukazuje Evangelium ten řetězec myšlenek, úmyslů a činů, v nichž tkví pokání: 1.) uvědomit si svůj pád; 2.) lítost nad tím, čeho jsem se dopustil; 3.) mít touhu se vrátit a rozhodnost k návratu; 4.) přiznat si svou vinu; 5.) být připraven podstoupit namáhavou cestu zpět; 6.) neomlouvat si svůj hřích, nesvádět jej na okolnosti či na někoho jiného; 7.) mít dobrou vůli přijmout odpovědnost a následky za své provinění.

Jindy nám na prahu postní cesty Církev připomněla, že nás všechny očekává soud, na kterém se budeme zodpovídat, jak jsme naložili se svým životem. Smysl našeho vezdejšího života je poznat Boha a zamilovat si ho. Cíl našeho života je spása ve věčném společenství se Stvořitelem. To předpokládá očistit se zde pokáním a vytrvale se pokoušet uskutečňovat lásku.

* * *

Při první postní neděli jsme si připomněli, že jsme v Církvi pravoslavné. To znamená, že její učení a praxe setrvává v autentické oslavě Boha. Nic se k pokladu víry a učení Církve nepřidává ani se z něj nic neubírá. Sjednocením s Církví tedy bereme účast na pravdě. A pravda - to je Kristus, který pravil: "Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mě." Cesta - to je správná praxe; pravda - to je pravá víra; život tkví v pravém poznání Boha. To jsou základní rysy Pravoslaví, skrze něž se přichází k Otci. To je vytoužená svoboda Božích dětí vyjádřená biblickými slovy: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (Jan 8,32)

* * *

Druhou neděli jsme uvažovali o významu působení Ducha Svatého v Církvi, čili o té duchovní energii, kterou nazýváme „blahodať“ (význam slova). Právě touto energií je z Boží strany překlenována propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Tím, kdo je bezpočátečný a Věčný, a těmi, kdo mají svůj počátek, tj. mezi Bohem a námi. Svou blahodatí vstupuje Bůh do tohoto světa a koná zde. Skrze Krista přichází Svatý Duch, aby nás v Církvi očistil, posvětil, osvítil a sjednotil s Božstvím. Křesťanský život - to je získávání blahodati. A na druhé straně se musíme zdržovat toho, čím blahodať od sebe odháníme, co nás činí nezpůsobilými přijímat dary Ducha Svatého.

Dle asketické tradice Církve, resp. ze zkušenosti svatých Otců a starců jsme poučeni, že jedním z hříchů, které od nás okamžitě zapuzují blahodať, je odsuzování, což je vlastně zakuklená pýcha.

V tuto neděli vzpomínáme památku "učitele blahodati" - sv. Řehoře Soluňského, kterému také říkáme Palama. Byl to on, kdo teologicky zformuloval dávnou zkušenost církve a všech svatých Otců s působením blahodati a se zbožštěním člověka. Jeho formulace byly sněmovně přijaty a staly se součástí věroučného pokladu Církve. Bylo to pouhá tři staletí po rozkolu západní a východní církve, ale na Západě bylo v té době už odlišné učení o blahodati, o principech Kristova díla spásy i o duchovním životě. Proti tomu všemu postavily pravoslavné východní církve učení Řehoře Palamy, které představovalo původní víru a duchovní zkušenost i spirituální praxi (založenou na hesychasmu) církve prvního tisíciletí po Kristu.

* * *

Po polovině velkého půstu se nás Matka Církev pokouší povzbudit příklady dvou významných svatých. Ct. Jan Sinajský ukazuje ve svém díle "Žebř duchovní" základní pravidla duchovního života, tedy co je podstatné pro stoupání ke Kristu. Hovoří o jednotlivých asketických stupních. Ze všeho nejdůležitější je pokora, která je předpokladem vzdorování nejzhoubnější vášni - pýše. Bez přiblížení se pokoře je půst marný, protože právě získávání pokory (dosl. poníženého smýšlení) je jeho smyslem. Bůh nepotřebuje naši hladovku, ani tisíce poklon, ale chce lásku - a ta není možná bez pokory. Všechny asketické úspěchy, nejsou-li naplněny pokorou, jsou jen dutou slámou, která vzplane a vmžiku shoří, aniž by po ní něco zbylo, kromě špetky černého popela.

Jinak řečeno: cílem půstu je oslabit vášně, které zmítají naším srdcem. Uklidní-li se vnitřní vlnobití vášní, zažijeme svobodu od světského ducha a pokoj v duši. Smíření se sebou, s lidmi, s Bohem. To je to pravé spočinutí, v kterém je možné začít společenství s Bohem. Kdo zažije vnitřní pokoj, už nepotřebuje nic z toho světa. Nemá, za čím by se honil, nic tělesného ani světského jej už nezneklidňuje. Každý by měl v nějaké míře zažít tento stav, protože tím okusí jednu z kvalit Božího Království. Už pak ví, k čemu směřuje a kam kráčí.

Proto má v církvi panovat řád a pokoj, aby se mohli křesťané tomuto dílu věnovat a docházet spásy. Proti tomu se však staví zkázonosné působení toho, co se nazývá klam (prelesť). Může se to týkat celých skupin, sekt nebo pouze jednotlivce. Jeho záludnost tkví v tom, že ďáblem klamaný člověk nemá mnoho času ke změně a k rozhodnutí vyprostit se z té bažiny, do níž se začíná propadat. Brzy totiž ztrácí schopnost nahlédnout svůj stav. Zvenku je zřetelně vidět, jak je v oklamaném člověku vše proniknuto pýchou, ale on už nemá schopnost si to uvědomit. Je to opak uvažování v pravdě čili opak života v Kristu, opak života ve svobodě.

Veškerá askeze v tomto stavu jen zhoršuje duchovní úpadek oklamané duše. Pohled na oklamané křesťany je srdcervoucí, protože jim nemůže pomoci už nic než Boží zázrak. Příklady svatých na ně buď neučinkují nebo jsou jimi nesprávně uchopeny.

Všechny duševní síly, rozum i emoce pracují v takovém člověku jen k jedinému cíli, aby si potvrdil své scestné uvažování, svůj iluzorní stav, upevnil svůj klamný vnitřní svět. Je to hrozný stav a reálné nebezpečí, které hrozí každému, kdo se pokouší o duchovní život a dopustí se při tom nějaké závažné chyby - hříchu, svévole, vzpoury apod. Ze slov sv. Ignatije Brjančaninova můžeme vyvodit, že nejhorší pády do klamu jsou takové, které se dějí pod zdáním horlivé církevnosti či vyhlížejí jako pokročilá duchovnost; takové případy může vyléčit jen zázrak.

* * *

Poslední neděle svaté čtyřicátnice je jakoby ozvěnou tématu marnotratného syna. Ct. matka Marie Egyptská svým životním příběhem (zde) ukazuje, že i z nejhlubšího mravního a morálního dna je možno být povznesen na výšinu svatosti, stát se Boží člověkem. Má to své předpoklady, které jsme viděli už u marnotratného syna. Jednak si hříšník musí uvědomit svůj duchovní stav. Jak daleko se vzdálil od Boží slávy, jak hluboko klesl. Musí se přestat ospravedlňovat a omlouvat či vymlouvat. S lítostí nad svým hříchem se posléze musí rozhodnout - uskutečnit správnou volbu. Je potřeba rozhodnost, odhodlání a úsilí - vypravit se na cestu. To je vlastně obsah pojmu "pokání". Na tuto cestu nás Církev ve Velkém půstu volá.

Příkladem Marie Egyptské chce naše církev otřást naším srdcem, zalomcovat s námi, abychom se probrali z toho zhoubného spánku hříchu. Nikdo ať neříká: "Pro mě už je pozdě."

* * *

Poslední sobota a neděle vypráví o vzkříšeném Lazarovi, o slavném vjezdu Pána Ježíše do Jerusalema o piklích duchovních vůdců židů. Květná neděle je svátkem, který má dvě strany. První je světlá - je to slavnost, při které je Spasitel vítán početným zástupem jako dávno očekávaný Král židů. Duch Svatý inspiroval lidi, aby volali: "Hosanna!" Všichni tam věděli o vzkříšení čtyři dny mrtvého a již se rozkládajícího Lazara. A proto s takovým nadšením vítali Toho, kdo Lazara vzkřísil; proto jej oslovovali mesiášskými tituly. Vždyť každý, kdo měl mysl otevřenou, musel chápat, že toto je očekávaný Boží Syn, o němž hovořila dávná proroctví. Vše, co se už před tisíci lety psalo o oslátku a o krvi hroznů, v níž bude prát svůj knížecí šat (Gen 49,1-12), nebo v jiném proroctví o králi a zachránci dcery siónské přijíždějícímu na oslátku mladém (Zach 9,9-15), se nyní naplňuje. Co Pán řekne, se vždy vyplní.

I my se v tento radujeme z příchodu Pána do Jerusalema, ale to slavné dílo, které přichází vykonat, už spatřujeme v něčem jiném, než tehdejší židé. Nehledíme na něj jako na krále pozemských vojsk, který má svému lidu zázračně zařídit světovládu. Vidíme Spasitele, který jako Král pokory jde, aby dokonal své sestoupení s nebe až k samému dnu, kam kleslo naše hříchem nemocné lidství. A to je ta druhá stránka dnešního svátku. Pán Ježíš přichází do Jerusalema, aby vzal na sebe naše hříchy, nechal se Jidášem zradit, podstoupil zatčení, zhanobení, poplivání, bičování a smrt na Golgotě. Nad tím, co očekává milovaného Pána Ježíše tento týden, bychom si museli s hrůzou zakrývat tvář, kdybychom na to vše nehleděli z perspektivy Vzkříšení, kterým to vše bude završeno.

A nakonec je tu ještě stránka událostí tohoto svátku. A to stránka vskutku temná. Reprezentují ji především židovští vůdcové, kteří už dávno přemýšleli, jak eliminovat toho divotvorce z Nazareta, který s takovou oblibou koná své zázraky v sobotu. Když se dozvěděli o dosud nevídaném zázraku vzkříšení Lazara, po čemž - jak dobře věděli - už nikdo z lidu nemohl pochybovat, že tento "narušovatel otcovských tradic a hanobitel soboty" je Bohem seslaný Mesiáš, zachvátila je závist: buď my nebo on! Tehdy v jejich nitru dozrál stav, který se formoval a vyvíjel tím, jak opakovaně odmítali to, co Pán Ježíš hlásal, konal a co ztělesňoval. Jejich srdce se definitivně uzavřela, zatvrdila a naplnila je temnota. Ponořili se do toho strašlivého duchovního stavu, o němž jsme už hovořili výše, - do klamu (prelesti). Plnost klamu je totožná s tím, co Ježíš Kristus nazval "rouháním se Duchu Svatému". Je to hřích, který nemůže být odpuštěn, protože člověk zde - ani potom na věčnosti - už není schopen o odpuštění prosit. Je to stav démonů, kterým je pokání k smíchu či k zuřivosti, jen se neustále zlobí, reptají a obviňují Boha a všechny. U židů se tato démonická slepota projevila usnesením: "Zabijeme jeho (Krista) i toho Lazara."

Bůh nás chraň před tímto klamem, proti němuž nikdo není zcela imunní. Ve své slepotě pak totiž nevidíme ani to, co máme přímo před očima. Jen se zlobíme a obviňujeme. Omlouváme si vše, čeho jsme se dopustili. Je to hrozný stav.

* * *

Tím jsme zde alespoň letmo nahlédli velkolepou cestu, po níž nás Matka Církve ve Velkém půstu vždy vede. Myslím, že nikdo z těch, kdo se nechávají Církví vést se srdcem otevřeným tomu, co je jim předkládáno, nemůže zůstat vnitřně nedotknut. Hloubka a síla jednotlivých témat jistě zapůsobí na každou duši, která je vírou a pokáním správně naladěna.







Zobrazit příspěvek č. 1201 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2018
Vstal z mrtvých Kristus v libanonském obchodním centru

Jesus is Risen song

City Mall - Beirut, Lebanon - Easter 2011



Zpívají paschální (velikonoční) hymnus:

Toť jest den, který učinil Hospodin,
radujme se a veselme se v něm!

Vstal z mrtvých Kristus,
smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech
život daroval!








Zobrazit příspěvek č. 1202 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2018
Koptský paschální spirituál

Noční bohoslužba koptských křesťanů v Egyptě

Když máme v tyto dny paschální radost, je tu jedno video, které ji docela mile reflektuje.

Koptové jsou potomci dávných Egypťanů, čili lidu faraónů. Kdysi sice měli nějaké nedorozumění s vyvoleným Božím lidem, ale po pár tisícovkách let našli i oni cestu k Bohu bohů a stali se křesťany. Horkokrevná mentalita pouštního lidu se mj. projevuje tím, že se umí i při bohoslužbě docela odvázat. Tady je jeden jejich noční duchovní "mejdan" u nějakého chrámu uprostřed skal - účastní se tisícovky věřících včetně jejich duchovenstva.




Zpívají:

»Velebte jméno Kristovo,
vyvyšujte v písních jméno Jeho.«
Vzývejte Jeho svaté, hrdiny svaté Jeho,
aby kráčeli před vámi po cestě kříže.

Hlásejte, že On z mrtvých vstal
a smrt pozbyla vlády své.
Vězte, že není odpuštění,
než jedině skrze Jeho krev.

Světlo Evangelia je slavné.
Hlásejte, že On přemohl temnotu a její moc.
On osvěcuje naše dny;
a světlo dne Páně je slavné.

Hlásejte, že On zvítězil nad nepřáteli;
a my zvítězili svědectvím Jeho krve.
Naše dědictví u Něho je slavné.

Žijeme v radosti nebeské,
zatímco satan obléká se v hanbu.
Naše modlitby jsou slavné.




Zobrazit příspěvek č. 1203 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2018
Z došlé pošty - duchovní z naší církve na Paschu v Řecku

Na Paschu zněla slovenština při bohoslužbě v soluňském monastýru

Tesaloniki, 8. 4. 2018
V nedeľu Zmŕtvychvstania v tesalonickom Posvätnom kráľovskom patriarchálnom a stavropigiálnom monastieri (kláštore) Vlatadon na večernej bohoslužbe už po 13. krát zaznelo Evanjelium aj v slovenskom jazyku. Každý rok sa Evanjelium o Zmŕtvychvstaní číta v čo najväčšom počte jazykov, aby sa táto radosť dostala do celého sveta. Študenti a kňazi bývajúci vo Vlatadone počas štúdia teológie na Aristotelovej univerzite čítali stať vo svojom jazyku. Zo Slovákov v ňom bývali počas Štúdii doc. ThDr. Štefan Šak, PhD., doc. ThDr. Miroslav Župina, PhD., doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD., Mgr. Anton Pažický. Slovenský jazyk bol jedným spomedzi 15 jazykov (helénsky, latinsky, cirkevnoslovansky, srbsky, rumunsky, anglicky, francúzsky, nemecky, taliansky, rusky, turecky, poľsky, slovensky, v pondskom nárečí a jazyk Homérovej doby). Po bohoslužbe sa k prítomným Slovákom toho roku pridal i študent, absolvent českej univerzity, Helén.

Θεσσαλονίκη, 8 - 4 - 2018
Την Κυριακή της Αναστάσεως στην Ιερά Βασιλική Πατριαρχική και σταυροπηγιακή μονή του Βλαλαδών, την 13η φορά, το Ευαγγέλιο ακούστικε και στη σλοβακική γλώσσα. Κάθε χρόνο, το Ευαγγέλιο της Αναστάσεως διαβάζεται σε όσο το δυνατόν περισσότερες γλώσσες, έτσι ώστε αυτή η χαρά να ακουστεί σε όλη την οικουμένη. Οι φοιτιτές και ιερείς που μένουν στο Βλατάδον κατά τη διάρκεια των θεολογικών σπουδών στο Αριστοτέλειο Πανεπιστήμιο διαβάζουν στη δική τους γλώσσα. Από τους Σλοβάκους έμειναν στη μονή ο doc. ThDr. Štefan Šak, PhD., doc. ThDr. Miroslav Župina, PhD., doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD. και ο Mgr. Anton Pažický. Η σλοβακική γλώσσα ήταν μία από τις 15 γλώσσες (ελληνική, λατινική, σερβική, ρουμάνικη, αγγλική, γαλλική, γερμανική, ιταλική, ρωσική, τουρκική, πολωνική, σλοβακική, ποντιακό διάλεκτο και ομηρική). Μετά το εσπερινό τους Σλοβάκους χαιρέτισε και ο Έλληνας, απόφοιτος του τσεχικού πανεπιστημίου.





Zobrazit příspěvek č. 1204 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2018
Vstal z mrtvých Kristus

Animace pískem od Xénii Simonovoj

Krátké paschální video




P.S.
Už jsme zde tvorbu písečných animací této umělkyně ukazovali - před rokem k výročí černobylské havárie; viz příspěvek č. 1158



Zobrazit příspěvek č. 1205 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2018
Fresky od ikonografa Makária Tauce

Ikona Vzkříšení od českého ikonopisce Makária Tauce


(Fresková výzdoba chrámu sv. Jana Křtitele v Brühlu)


Když jsme si letos s bratrem Makáriem Taucem, naším krajanem, pravoslavným ikonopiscem, který žije od roku 1978 v zahraničí, navzájem přáli požehnané prožití Paschy Kristovy, obdrželi jsme od něj fotografii ikony Vzkříšení, která je součástí jeho výzdoby řeckého chrámu v německém Brühlu.

Makários Tauc se narodil v Praze v roce 1957. V roce 1978 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Brzy poté emigroval do Švédska a začal studovat ikonopisectví. Vydal se pak na studijní cesty do USA (kde pobýval v pravoslavném monastýru v Jordanville), do Řecka (na horu Athos a do dalších monastýrů). V roce 1985 našel spolu se svou rodinou nový domov v Německu. Od té doby zhotovil stovky ikon a uskutečnil řadu ikonopisných výstav; pracoval také na ikonostasech a freskových výzdobách chrámů.



Poslední desetiletí se věnuje freskové výzdobě řeckého ortodoxního chrámu v německém Brühlu, navštěvuje však i samotné Řecko, především Krétu. I zde se věnuje ikonopisectví.

Přejeme bratru Makáriovi hojnost Božího požehnání a inspirace v tvorbě ikon a také pevné zdraví.

prot. Jan a Jana Baudišovi


Kontakt na bratra Makária:
Makarios Tauc: makarios/zavinac/tauc.eu










Zobrazit příspěvek č. 1206 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2018
Film o včele pojmenované podle června

Včela jménem June

Rozkvět třešně ptačí je signálem začátku včelařského jara. Po téměř letním konci zimy se nám s blížícím se květnem počasí aprílově trochu zachmuřilo. Protože však jaro klepe na dveře, je čas na něco milého o našich včeličkách. Mám zde asi tři videa, týkající se těch bodavých létavců s hebkými kožíšky. Ten nejzajímavější o léčení včelími produkty si nechávám nakonec, až to bude podzimně aktuální. Dnes přináším něco o včelím životě - vylíčeno na životě jedné včely pojmenované dle data vylíhnutí „Červen“.

Tak hezké pokoukání :-)






Zobrazit příspěvek č. 1207 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2018
Z došlé pošty - článek o pravoslavném indiánovi

Příběh rodilého indiánského náčelníka Mohawků a jeho tajná cesta k Pravoslaví

Kdyby nebylo toho Řeka, který se s Frankem (Vladimírem) Natawou setkal a spřátelil, a pak sepsal zkušenosti ze setkání s ním..., ani bychom se o něm nedozvěděli. Nebo jen velmi nepravděpodobně.

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz/pravoslavi/pribeh-rodileho-americkeho-indianskeho-nacelnika-a-jeho-tajne-cesty-k-pravoslavi/

(Z mailu Michala Dvořáčka)





Zobrazit příspěvek č. 1208 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2018
Pravoslavná Pascha v těšovském monastýru

Vladyka Kryštof o pravoslavných Velikonocích ve vysílání Českého rozhlasu

Vyprávění emeritního metropolity vladyky Kryštofa - rozhovor pořídil Dan Mrázek

Pořad Vertikála na internetovém vysílání ČRO

Video z oslav pravoslavné Paschy viz na You Tube






Zobrazit příspěvek č. 1209 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2018
Z došlé pošty - Djurdjevdan – Den svatého Jiří v srbské písňové tradici

Je den svatého Jiří…

Píseň Djurdjevdan – Den svatého Jiří byla složena 6. května 1942, v den památky svatého velkého mučedníka Jiřího, ve vagónu, který převážel 3 tisíce srbských zajatců (včetně těch muslimů, kteří se tehdy za Srby prohlásili) z kasáren Jajce na kopci Bembaše u Sarajeva do koncentračního táboru Jasenovac v tehdejším Nezávislém státu Chorvatsko (NDH).

Kvůli zpěvu této písně byli vězni trestáni a bylo jim uzavřeno také větrání v nákladních vagónech, kterými byli převáženi. Do koncentračního tábora tak nakonec dojelo něco kolem 2 tisíc živých vězňů, z nichž pak přežilo mučení a trýznění v táboře již jen 200…

Goran Bregovic, Boban Markovic a mnozí další skladatelé a srbští interpreti mají tuto slavnou píseň ve svém repertoáru. Stal se z ní dnes srbský hit. Tato píseň byla také přeložena do několika jazyků, nicméně mnozí již dnes zapomněli na skutečný a původní význam této tklivé písně…

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz/pravoslavi/djurdjevdan-den-svateho-jiri-v-srbske-pisnove-tradici/

(Přiloženo je video s písní)

(Z mailu Michala Dvořáčka)


P.S.
Co se dělo za hrůzy v »chorvatském Dachau« - čili v táboře Jasenovce, se můžete dočíst v článku z Pravoslavného kalendáře: Memento.







Zobrazit příspěvek č. 1210 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2018
Z došlé pošty - ke svátku svatého Jiří

Když ke světci přicházejí nejen křesťané, ale také muslimové…

O monastýru sv. Jiří „Kudunase“ čili „Zvonkového“ na jednom z Princových ostrovů poblíž Konstantinopole, kde poutníky tvoří zástupci všech etnických skupin a náboženství. Ale převážně jsou mezi nimi Turci, muslimové.

Každý rok navštíví místní klášter až 250 000 lidí, hlavně Turků, žen, mužů a dětí, kteří v rukou drží cívku s navinutou nití. Odvíjí tuto nit až k vrcholu kopce, kde stojí klášter. Během své poutě nesmí promluvit. Promluvit mohou naopak až při zpáteční cestě poté, co předali svou prosbu svatému v jeho chrámu. Pouze takto je svatý uslyší a vyplní jejich přání. Každý poutník toto přání, chcete-li prosbu, napíše na kousek papíru a zanechá je u světcovy ikony. Mnozí z těchto poutníků se za svatým Jiřím vracejí brzy znovu, když je jejich modlitba vyslyšena anebo jejich problém vyřešen.

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz

(Přiloženo je video)

(Z mailu Michala Dvořáčka)






Zobrazit příspěvek č. 1211 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2018
Neděle o tělesné a duchovní slepotě

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o uzdravení slepého

Čtení této neděle (Jan 9,1-38) nám vypráví o události uzdravení člověka, který se narodil jako slepý. Na tomto člověku byla zjevena Boží všemohoucnost, Stvořitelova láska k člověku a Spasitelova vůle, aby i tento člověk mohl spatřit vtěleného Božího Syna. Na druhé straně jsou ukázáni ti, kteří sami sebe uvedli do takového stavu, že jsou vůči Božímu dílu slepí, nechtějí Boha vidět. Přejí si, aby Boha nebylo.

Ukazují se nám zde dva druhy slepoty: tělesná a duchovní. Jedna se týká vidění skrze tělesný smysl zraku, druhá se týká zření srdcem. První se týká převážně tohoto světa, druhá duchovního. Jedna se týká věcí dočasných a pomíjivých, druhá toho, co je nepomíjející. Jedna znemožňuje člověku plnohodnotnou účast na tomto světě, druhá na věčném Božím království.

A co je zásadní: první druh slepoty je dočasný, vztahuje se totiž jen nedostatku těla; v okamžiku smrti, když se duše rozloučí s tělem, rozloučí se i s jeho slepotou a člověk začne vidět. Druhý typ slepoty je nepomíjivý, je to defekt duše a je-li slepá vůči duchovnímu světu při přebývání tomto pozemském životě, zůstane slepou i po odloučení od světa. Člověk totiž smrtí vstupuje do duchovního světa, ale zůstává slepý vůči tomu, co tam je. A duchovní slepota neznamená jen nevidět, znamená i nechápat. Ničemu z Božích věcí a z nebeských předmětů takový člověk nerozumí. Všechny jeho představy o nebi i o Bohu jsou klamné.

A je tu ještě jedna věc. Tělesná slepota je stavem nedobrovolným. Duchovní slepota je však volbou, kterou zde člověk činí, a proto za ni nese břemeno odpovědnosti. Doba pozemského života má zvláštní význam. Za volby, které zde provedeme, poneseme věčnou odpovědnost, protože těmi volbami rozhodujeme o své věčnosti. Kdo si nepřál vidět Boha zde, nesjednotí se s ním ani na věčnosti. Kdo si zde zakrýval před Bohem oči, bude si je stejně zakrývat, až stane před Jeho trůnem tam.

* * *

Výrazným projevem duchovní slepoty je nevíra a nezpůsobilost vidět ve světě stopy či projevy Božího působení. Takový pokročilý stupeň slepoty znamená, že něco v duši člověka je zcela umrtvené. Schopnost víry totiž patří k základním schopnostem normálního stavu lidské duše. Dalším možným projevem této krajnosti je militantní ateismus. Takový člověk si nejen přeje, aby Bůh nebyl, ale vytáhne do boje proti němu. A protože na Boha nedosáhne, obrací svou nenávist vůči těm, kdo Boha vyznávají. Zajímavé na tomto stavu je, že Bůh takovému člověku není lhostejný, ale samotná idea víry je z pozice militantního ateismu chápána jako zlo a Bohu se vlastně vyhlašuje válka. Jakkoliv jsou oba tyto projevy slepoty strašné a tragické, jsou za jistých okolností léčitelné. Symptomy této nemoci jsou totiž zjevné, takže nezůstává skrytá. A navíc - jak ukazuje případ apoštola Pavla - z horlivého Kristova nepřítele se může stát stejně horlivý vyznavač.

Daleko nebezpečnější je jiný druh duchovní slepoty. Nazývá se církevně-slovansky "prelesť" čili klam. Démony oklamaný člověk je věřící, ale jeho víra je blouděním v iluzorním světě fantazií, představ a egoismu. Víra v takovém případě neuvádí do světla Pravdy, ale naopak do nejhlubší tmy. Stává se to v případě, když se duchovní život spojuje s pýchou či nějakou formou nemravnosti. V takovém případě spirituální snahy a námaha investovaná do duchovní života neléčí člověka k duchovnímu zření, ale naopak ještě více oslepují.

Nikoliv ateismus ale duchovní klam je nejnebezpečnějším nepřítelem jak pro osobní spásu, tak i pro církevní společenství. Vidíme to na farizejích z dnešního úryvku evangelia. Sami nevstupovali a jiným vstoupit bránili (Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít; Mat 23,13). Nejenže jim jejich pýcha zabránila vidět Spasitele, jehož světlo měli přímo před očima a živý důkaz jeho Božství stál přímo před nimi, ale navíc svedli svým pokaženým učením do tmy i velkou část národa.

* * *

Stádce Izraelitů, které mělo jejich duchovenstvo vést k Mesiáši, odvedli kněží a farizeové pryč, odvolávajíce se Mojžíšův zákon a na učení otců. Musíme připustit, že na jejich argumentaci bylo z hlediska formální náboženské nauky něco správného, jenže jejich domnělá "spravedlnost" byla tak vzdálená od zbožnosti. Je pravda, co říkali, když trvali na tom, že k Mojžíšovi mluvil Bůh? Ano! Je pravda, že Mojžíš pod hrozbou nejtěžších trestů ustanovil zachovávání soboty? Ano! A teď je tu ten prorok z Nazareta, který koná divy, které ještě nikdo nekonal! Ale proč zrovna v sobotu? Právě proto, aby jim ukázal, že samolibí "spravedlivci" kvůli své pýše a pokrytecké zbožnosti - i při veškeré své učenosti - ničemu nerozumí. Kdyby měli dobrou vůli, našli by v Písmu dost materiálu k ospravedlnění uzdravování v sobotu. Kdyby nebyli duchovně slepí, sami by pochopili, že všechen zákon i proroci spočívají v lásce a v prokazování milosrdenství, proti kterému se zákon nestaví (Matouš 22,37-40). (Chápali by to, stejně jako to pochopil ap. Pavel: Galatským 5,22-23)


V hymnech neděle Otců I. všeobecného sněmu se hovoří o zjevení Krista v rozedraném šatu, který mu roztrhal heretik šířením svého klamu.
(Ilustrativní obrázek z natáčení filmu. Kliknutím větší rozlišení)

 
Podobnou situaci (povstání proti Kristu) známe v novozákonní době, když někdo trhá Církev. Nadýmá se znalostí kánonů nebo šermuje výroky svatých Otců, ale ve své pýše nevidí, že to vše, co Církev obdržela od svatých sněmů a otců, má k udržení jednoty. Obecně řečeno, jednotu Církve trhají lidé, kteří nadřazují své představy Božím cestám. Podobně jako farizeové odmítli Mesiáše, protože nevypadal tak, jak si ho představovali, dnes trhají církevní jednotu současníci, když podoba církevního života neodpovídá jejich představám. K tomu lze dodat, že trhat Kristovo Tělo Církve kvůli svým představám o stavu církevních věcí je stejně samolibou a klamnou zbožností, jako u dávných "spravedlivých farizeů".

Proti nerozumnému horlitelství - ať už starozákonních farizeů nebo novozákonních rozkolníků - citujme v pravoslaví oblíbený bonmot: "Při vstupu do chrámu odkládáme klobouk, nikoliv hlavu."

* * *

Klam, který způsobuje, že vidíme jako mlze, a dokonce i v církvi máme problémy dohlédnout navzájem druh na druha, dorozumět se, shodnout se, je dnes rozprostřen všude. Když už před dvěma tisíciletími nikdo neměl právo říci: "Dovol, abych vyndal smítko z tvého oka..." má někdo takové právo v současnosti? Mlhu slepoty šíří "démoni povětří" proto, aby znepřátelili lidi, ale především, aby lidé skrytě či zjevně zamítli Krista. Tenkrát bylo konečným stádiem této slepoty zavržení vtěleného Božího Syna, zatímco dnes je to rozdrásání Jeho Těla, čili Církve rozkolem. To je finální stav slepoty naší duše a vítězství pýchy v našem myšlení. Pak už člověk nevidí nic z pravého duchovního světa. Jak každoročně v půstu zpíváme z kánonu sv. Ondřeje Krétského - evangelium na něj neúčinkuje, už ho neuzdravuje. Jeho duše je uzamčena do světa klamů a iluzí, věří jen sám sobě.

Zkus takovému člověku říci, že je v prelesti a duchovně slepý. Odpoví ti: "Ty sám jsi v prelesti. Já vidím dobře, co je správné a jak mají věci být!" Ta důvěra ve své názory a sebevědomí, protivící se církvi i svatým, jsou ohromující.

Nejhorší je klam u duchovenstva. To totiž vede do záhuby nejen sebe, ale i své stádce. Kdyby farizeové svedli z cesty jen sami sebe, ale neměli podíl na odstranění Mesiáše, pak by jejich duchovní problémy byly jen jejich osobním hříchem a pokrytectvím. Jenže v pozici pastýřů, kterým tolik lidí důvěřovalo, nesou odpovědnost za záhubu mnohých.

Kdybychom si tíhu této odpovědnosti my, duchovní, plně uvědomovali, pak bychom si nikdo snad ani netroufal stát se knězem, natož odvádět věřící do svého hříchu rozkolu. Jak hrozné je odpovídat se nejen za svou záhubu, ale ještě za záhubu dalších. Bůh nám buď milostiv!

* * *

Co je příčinou duchovní slepoty? Špatná vůle - vůle ke zlu, k hříchu a vůle vedená egoismem. A co je příčinou zlé vůle? Neočištěné srdce. Náprava duchovního zření tedy tkví v dobré vůli a v očišťování srdce. Ježíš Kristus učil zástupy: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." A tím se zabývá pravoslavná duchovní terapie, resp. svatootcovská asketika.

Podstatou asketiky nejsou jen půsty či umrtvování těla, ale poznávání svého egoismu a jeho vykořeňování. Zápas se zlými myšlenkami, poslušnost, pokora - to jsou spolu s vírou, modlitbou a přijímáním svatých Tajin - hlavní léčivé prostředky asketické praxe. Tím se léčí lidské srdce raněné vášněmi, očišťuje se a získává se duchovní zření.

Jaké jsou první projevy otevírajících se duchovních očí? Co nám o tom říkají svatí a starci? Především je takovým projevem začínajícího uzdravování lidské duše vidění svých hříchů, své duchovní nemoci, svého vlastního hrozného duchovního stavu. Dalším projevem je láska k církvi a touha po svatých Tajinách, zvláště po účasti na božské liturgii. To vše jsou znaky, že do duše začíná pronikat duchovní světlo Božího Království.

Slepci daroval Pán Ježíš zrak, aby mohl vidět vtěleného Božího Syna a uvěřit v něj. Naší snahou musí být získat duchovní zření, abychom i my viděli očištěným srdcem Boha, pochopili vzácnost Církve a význam její jednoty. Vždyť Kristus je skrze Ducha Svatého v Církvi, podobně jako duše v těle (viz sv. Řehoř Palama). Jedno svaté, apoštolské, nerozdělené Tělo Kristovo zříme zde na zemi, jako onen od narození slepý, nyní uzdravený, který hleděl na Syna Božího a klaněl se jemu.

To je poselství, kterým se církev každoročně loučí s paschálním obdobím.








Zobrazit příspěvek č. 1212 jednotlivě

Administrátor --- 24. 5. 2018
Z došlé pošty: video na rozloučenou s paschální dobou a článek o zázraku svatého světla

Radost ze Vzkříšení




Planety krouží kolem slunce. V našem církevním kalendáři je sluncem Pascha, kolem které se "točí" celý kalendářní rok.

Produced by the School of Ecclesiastic Music (SEM) in the Greek Orthodox Archdiocese of Mount Lebanon - Lebanon.

* * *

O zázraku Světla Vzkříšení na Kristově hrobu v Jeruzalémě

Svaté světlo zjevující nám vzkříšeného Pána

Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní Pravoslavné Církve. Zejména kvůli tomuto obřadu se do Jeruzaléma sbíhají každým rokem na svátek Velikonoc tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí ...

Celý článek si můžete přečíst na brněnském pravoslavném webu pravoslavbrno.cz








Zobrazit příspěvek č. 1213 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2018
Svátky na konci triodu - kde domov můj?

Nanebevstoupení Páně

Triod květný končí svátkem Nanebevstoupení (40. den po Pasše), svatodušními svátky (50 dnů po Pasše) a nedělí všech svatých (neděle po svátku Trojice, jak se také říká letnicím - svátku Sestoupení Svatého Ducha).

Pojďme se zamyslet nad obsahem a oslavou těchto svátků, jimiž se zase na další rok loučíme s obdobím velkopostním, pašijovým a poté paschálním.

Svátek Nanebevstoupení bychom zde mohli doprovodit veršem z naší národní hymny: "Kde domov můj?" Zatímco se státní hymna obrací jen k naší dočasné a pozemské vlasti, tak církev a její svátky pozvedají naše zraky vzhůru, k nebi. Protože právě tam je naše nepomíjivá vlast. V duchovním království našeho nebeského Otce, kde místo slunce září Beránek, čili Kristus, a místo znečištěného ovzduší této země dýchají nebeští lidé vanutí Ducha Svatého, místo kalných a jedovatých pozemských řek tam tekou léčivé řeky vody živé - tam je náš domov. Po tomto domově, kde konečně najdou spočinutí naše duše, se tážeme a Pán Ježíš svým nanebevystoupením odpovídá: Tam je tvůj pravý domov, člověče!

Svatí a starci se shodují, že svým vystoupení na nebe Spasitel ukázal, kam má člověk směřovat, kde je cíl jeho cesty. Vždyť Boží Syn vzal na sebe - při svém vtělení a narození v Betlémě - naše lidství. A toto naše lidství už nikdy neodložil. Při svém vystoupení na Nebe bere přijaté lidství s sebou vzhůru, k nadnebeskému trůnu Božímu. Do samotné svaté Trojice. Nikoliv jako nějakou čtvrtou Osobu, ale jako to, co je už neodlučně spojeno s Božstvím v boholidské Osobě Syna.

Proč vlastně Ježíš Kristus vystoupil na Nebe, zanechav tělesného přebývání na zemi? Napadají nás úsměvné myšlenky, jak by mohl po svém vzkříšení žít věčně na některém místě - např. v Jerusalemě nebo třeba i v Římě (proč ne?), mít tam své sídlo, palác, rezidenci, přijímat delegace, udělovat audience, radit, uzdravovat a rozhodovat spory. Zní to docela prakticky; jistě ale všichni chápeme absurditu takových představ. Tentýž ďábel, který navedl lidi k takové nenávisti, aby Pána ukřižovali, by nechával Krista ukřižovávat znovu a znovu. Uznáme všichni, že jednou to stačilo.

Sám Pán o tom smutně konstatoval: „Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce ... Nenáviděli mě bez příčiny.“ (Jan 15,24-25)



Klíč k našemu svátku nacházíme ovšem i jinde. V evangeliu Pán Ježíš dí: „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš?  Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Utěšitel k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,5-7)

A dále: Ježíš Kristus odchází připravit nám cestu a místo: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14,2-3)

Jedině tak dojdeme věčného společenství s Ním podle jeho přání, jež vyslovil ve své modlitbě: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (Jan 17,24)

Spasitel musí odejít, aby Utěšitel - Duch Svatý - mohl sestoupit a přebývat zde v Církvi. Čili aby mohla vzniknout Církev. Dalším důvodem k příchodu Utěšitele je jeho svědectví před světem:

„Přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (Jan 15,26) „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Jan 16,8-11)

* * *

Tato Ježíšova slova se prvoplánově vztahují k jeho smrti a vzkříšení, ale zároveň ukazují na jeho cestu na Nebe a na sestoupení Ducha Svatého. Pán Ježíš Kristus je po celou dobu, kdy koná na zemi své dílo, tím, kdo kráčí v čele, chystá cestu, aby jej ostatní mohli následovat. Jako při putování neprůchodnou krajinou někdo musí napřed proklestit cestu, a pak za ním jde zbytek výpravy. My se ubíráme za Pánem Ježíšem, který pro nás vytvořil cestu skrze smrt, skrze hrob, skrze podsvětí ke vzkříšení a na nebe do nebeských příbytků, které tam pro nás uchystal. On první touto cestou prošel, a my jdeme za ním, následujeme ho na cestě odtud až do cíle jeho i naší cesty.

„A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Řekne mu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,3-6)

* * *

Spasitel řekl svým učedníkům zarmouceným z předzvěsti loučení, že je pro ně dobré, aby odešel. Jedině tak jim může uchystat na nebi místo, připravit cestu a seslat jim Svatého Ducha. Tím z nich utvoří svou Církev, ve které bude působení Svatého Ducha stále přítomen. A to ne jen na jednom místě, ale všude a stále až do konce světa.

Náš Spasitel si nepřál, aby o něm vysílala televize nebo referovali novináři. Svědčí o něm stále aktuálně Svatý Duch a je každému přístupný v Církvi.










Zobrazit příspěvek č. 1214 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2018
Z došlé pošty - o úctě ke přesvaté Bohorodici

Úcta projevovaná přesv. Bohorodici v Pravoslavné církvi

O přesvaté Bohorodici a teologických východiscích úcty pravoslavných křesťanů k její osobě

Formou otázek a odpovědí ...

Článek na brněnském pravoslavném webu:
PRAVOSLAVBRNO.CZ
Nebo v PDF






Zobrazit příspěvek č. 1215 jednotlivě

Administrátor --- 8. 6. 2018
Svatodušní svátky

Svatý Duch a Církev

Když se v těchto několika článcích vracíme k tématům uzavírajícím triod květný, nemůžeme samozřejmě opomenout jeden z hlavních křesťanských svátků - Padesátnici, čili letnice. Jsou to vlastně svátky dva: jednak svátek Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly a zároveň svátek vzniku Církve, takže tento den oslavujeme cosi jako církevní narozeniny.

Nejdříve bychom se mohli trošku věnovat těm narozeninám. Teprve sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly vznikla (ze společenství Kristových učedníků) Církev. Do té doby to bylo dvanáctero apoštolů, ale sestoupením Božského Ducha z nich vzniklo mystické Tělo Kristovo (Kol 1,24, Efez 1,22-23), které má Ježíše Krista jako svou hlavu (Efez 5,23, (Kol 1,18) a Duch Svatý v něm přebývá podobně jako lidská duše v těle člověka (Palama). Duch oživuje, činí Tělo živoucím, podobně jako lidské tělo žije, dokud je v něm duše. V Těle Církve vane Duch, coby dech tohoto Těla. Jako v lidském těle bije srdce a skrze čerpání krve roznáší kyslík získaný dýcháním po Těle, aby každá buňka napojená na toto tělo, mohla žít a byla vyživovaná, tak v Těle Církve je jeho bijícím srdcem konání Eucharistie, rozdílení svatého přijímání všem, kteří jsou součástí tohoto Těla, aby měli účast na blahodati Svatého Ducha.

* * *

Jeden ruský teolog si položil otázku: „Co je nejkrásnějším, nejvelkolepějším a hlavním Božím stvořením? Člověk?“ Aby si odvětil: „Nikoliv. Církev. Při stvoření světa měl Bůh už na mysli Církev.“ Církev je čistým, osvíceným a zbožštěným stvořením, ve kterém se stvořené skrze blahodať spojuje s Nestvořeným. Církev to nejsme jenom my, spojeni stejnými názory na Boha, stejným morálním kodexem či zastřešeni členstvím v jedné organizaci. To by byla chybná definice Církve, a někteří právě ve sdílení stejných formulací víry či v členství v jediné církevní organizaci spatřují kritérium jednomyslnosti a účasti na Církvi. Tento chybný pohled na Církev, aby nezněl tak formalisticky, ospravedlňuje se poukázání na to, že tato církevní organizace je Bohem ustanovená (tím se ve skutečnosti nic nevysvětluje, protože Bohem je všechno ustanoveno). Církev v nejhlubším svém principu není žádný spolek, žádná pozemská organizace. Je to živé Boží stvoření. Ale ani to není všechno - je to boholidský organismus. Pomůžeme si paradoxem: byla stvořena, aby byla příbytkem Nestvořeného. Aby stvoření přijímalo účast na Nestvořeném.

Co tedy řekneme o Církvi? Říká se o ní: „Je to pokračování vtělení Ježíše Krista v lidské historii. Církev je nad světem. Bude žít ve věčnosti po vzkříšení lidstva. Bude pokračovat i po konci světa. Vybudoval ji Ježíš Kristus, je to cíl jeho vtělení do tohoto světa.“

* * *

Slovo »Církev« (ř. ekklisia) znamená shromáždění pozvaných. Jsme pozvaní ke společenství s Bohem. Církev ve své podstatě není religií v tom smyslu jako ostatní náboženství. Církev je sjednocení v Těle Kristově. Sjednocení lidí, když se mnozí stávají Jedním. A zároveň je sjednocením s Bohem. Zde Bůh každého slyší. Bez církve není spasení. Není to kulturní či intelektuální spolek ani institut morálky či teologie. Není to organizace. Je nad tím vším.

Pokud chápeme, že je Církev nejvzácnějším Božím stvořením, Jeho příbytkem mezi lidmi, pak si jistě dokážeme uvědomit, jak velkým hříchem je ubližovat Církvi. Jak hrozné bude zodpovídat se za rozhánění Kristova stádce. Jak smutno bude těm, kteří až pozdě uvidí, že poškodili Církev a přičinili se, že lidé byli zmateni a bloudili jako ovce bez pastýře. Jak zarmucující bude poznat, že jsem zarmoutil Krista.

Jak jdou léta, dospěl jsem k přesvědčení, že jedním projevů darů Svatého Ducha je láska k Církvi. Křesťan miluje Církev, jako muž miluje svou ženu s bázní, aby jí nějak, třebas nevědomky, neublížil, a s úctou, kterou v něm krása a křehkost jeho manželky vzbuzuje. Je to Duch Svatý, který náš učí milovat Kristovu Církev i se všemi jejími lidskými nedostatky. Učí nás zapřít svou vůli, překonat své představy, jen abychom Církvi neublížili. Asi není většího hříchu než zraňovat Církev, kterou Kristus vykoupil svou krví a která je příbytkem Svatého Ducha.

* * *

V našich úvahách se nyní pomalu přesuneme ke svátkům svatodušním. V Řecku to není běžné, ale ve slovanském pravoslaví se na tyto dny předkládá k uctívání věřícím ikona svaté Trojice. Jedná se starozákonní výjev zjevení Boží Trojice. Tenkrát se v náznaku zjevila Trojice Abrahamovi v podobě tří záhadných postav, s nimiž hovoří v jednotném čísle. Abraham je přijal a uctil pohoštěním. Podle tohoto obrazeného příběhu se ikoně říká „Abrahamova pohostinnost“. Nejznámější provedení tohoto ikonografického tématu pochází od sv. Andreje Rubleva (je to jedna z nejslavnějších pravoslavných ikon). (Viz Genesis 18,1-21)

Bůh se zjevil Abrahamovi, který ve třech poutnících (andělech) rozpoznal jediné Božství. Adamovo pohostinství - to je nejen obraz trojičnosti Boží, ale i společenství člověka s Bohem. Abraham s poutníky hovoří, slouží jim. Přichystal stolování. Ikona je nejen starozákonním zjevením Trojice, ale i starozákonním předobrazem Církve. Mohli bychom říci, že stolování je ikonou církve. I v době novozákonní je do samotných základů církevního života zabudováno stolování člověka s Bohem. Beránkem, který se předkládá na stůl, je dnes sám Ježíš Kristus, který se dává jako pokrm k věčnému životu všem, které pozval. Znovu opakujeme: skrze Církev a v Církvi jsme pozvaní ke společenství s Bohem.

Shromážděni Bohem do jednoho Těla, pokračujeme v poznávání Boha. Skrze Církev poznáváme celou Boží Trojici. Společenství Boha a člověka. To je dílem spásonosného díla Ježíše Krista, v němž stále pokračuje skrze Svatého Ducha, jehož oslovujeme mj. jako „Ducha Pravdy“. Je totiž Duchem, v němž poznáváme Pána, který pravil „... já jsem Pravda...“, je Duchem, v němž poznáváme Boha, celou přesvatou Trojici. A v tom je spása člověka pro věčné přebývání s Bohem: „To je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

* * *

To všechno se v Církvi děje. Je to potvrzeno zkušeností tolika generací svatých. Jak si to však osvojit, abychom byli osobně a co nejintenzivněji účastni toho, co pro naši záchranu Bůh učinil? V Církvi se vzestup a uzdravení člověka odvíjí od působení Svatého Ducha - ten nás činí součástí Těla Kristova a skrze Krista přicházíme k Otci. Vše začíná tím, že získáváme blahodať (energii, posvěcení) Ducha Svatého. Proto je pravoslavný duchovní život tak často označen jako „získávání Svatého Ducha“. Celá pravoslavná asketika, veškerá naše spiritualita se zabývá tímto tématem.

Co říci na úvod tohoto krásného díla? Člověk se musí především učinit schopným Ducha přijímat. To znamená na jedné straně „přitáhnout“ či „přivábit“ (jak píše Efrém z Filotheu) blahodať. Na druhé straně je potřeba vystříhat toho, čím od sebe blahodať odháníme. Člověk je od Boha vybaven svobodnou vůlí a tu musí použít, aby si vybral, čeho si žádá. Co učiní se svým životem zde na zemi, a co pro sebe chce na věčnosti. Pravidla naší spirituality žádají, abychom upravili svůj život tak, aby neznemožňoval Duchu dotýkat se nás blahodatí. Bůh nás chce posvětit, ale v naší moci je mu v tom zabránit.

Pokud vedeme život dle Božích přikázání a církevních pravidel, je potřeba otevřít se posvěcení. Nechť náš církevní život není jen formální příslušností ke křesťanské víře. Starec Paisij to vysvětloval svým návštěvníkům, kteří se ho tázali, jaké předpoklady musí mít člověk, aby se v jeho nitru usídlil Duch Svatý.

»A starec jim odpověděl: Odhodlaného ducha, pokoru, horlivost (jinak též lásku ke zbožnosti), vznešenost a obětavost. Člověk není ve svém životě užitečný, jestliže mu schází milost Ducha Svatého. Duch svatý je Světlo, božské Světlo. V tom spočívá veškerá pravda. Pokud někdo nevidí, může narazit do skla, spadnout z nějakého útesu, do jámy anebo do nečistot. Nevidí, kam jde, protože mu schází Světlo. Když ale přece jen trochu vidí, více se člověk vyhýbá všem těmto nebezpečím a chodí na své cestě s větší jistotou. A aby přišlo Světlo, je třeba chtění, to znamená, že musíš chtít, abys vyšel z temnoty ... Všechno špatné, co se ve světě děje, je způsobeno tím, že schází Boží osvícení. A když schází Boží osvícení, člověk se nachází ve tmě ... Pak jeden říká „pojďme tudy“, ale druhý praví „ne, já to vím lépe, pojďme tudy“, jeden zkrátka řekne „tudy“, jiný zase „jinudy“… Každý si myslí, že je dobré, když se půjde tím směrem, kam on říká. Všichni mají zájem najít správnou cestu, ale stává se, že se dostanou do jakéhosi zvláštního omámení, až zmatku, že se mezi sebou nemohou ani domluvit. Kdyby nebylo tohoto zamlžení zraku, nehádali by se lidé mezi sebou, jejich cesta by byla vidět zřetelněji a oni by šli správným směrem ... Protože je tu ono zamlžení věcí, v Církvi i ve společnosti vznikají mnohé problémy. Přinejmenším v Církvi většina lidí nemá špatné úmysly, nicméně jim schází božské osvícení. Zápasí a snaží se o dosažení dobra, ale jak nakonec končí? Proto Boha žádejme, aby nám uštědřil alespoň trochu svého Božího osvícení, neboť jinak klopýtneme a upadneme jako ti slepí.« (Zdroj FB brněnské farnosti sv. Václava)

Církevní život to je víra a praxe. Dokud nebudeme působení Svatého Ducha vnímat, nebudeme osvíceni. A bez světla je naše víra formální a naše dobré skutky nepřinášejí spásu. Bez světla nevíme, kam vlastně jdeme, klopýtáme, bloudíme a padáme do propastí. (Jan 8,12, Jan 12,35) Světlo přináší pokoj - neklid a chaos dnešního světa je nejlepším důkazem, jak nesmírně jsou dnešní lidé, pobíhající sem a tam, neustále se za něčím honící a stále se hádající a zmítaní bouří ve svých srdcích, vzdáleni blahodati. Bez blahodati Svatého Ducha duše člověka žízní a nedochází pokoje. A kde jinde lze živou vodu blahodati Svatého Ducha načerpat, než na místě, které k tomu Bůh ustanovil? V Církvi.


P.S.
Dokumentární film: Duchovní poselství současných starců z Athosu






Zobrazit příspěvek č. 1216 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2018
Vzpomínka na heydrichiádu

Svatý Gorazd. Ten zastřelený za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“

Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík, (26. května 1879 Hrubá Vrbka – 4. září 1942 Praha) byl nejprve katolický kněz a později biskup pravoslavné církve v Československu a propagátor návratu k cyrilometodějské tradici. (Foto fresky z kaple v Hrubé Vrbce)

Dokument Stanislava Motla byl vysílán 23. července 2018.

Poslechněte si audio soubor pořadu:




V pátek, 4. září 1942 pohlédl do tváře smrti. V té době ho mnohé německy i česky píšící noviny označovaly za jednoho z největších zločinců, které kdy tato země na svých bedrech nosila. O tři roky později mu byl udělen in memoriam válečný kříž. A 4. září 1987 byl kanonizován čili svatořečen. Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd.

Zdroj: ČR Dvojka

* * *

Naše stránka věnovaná sv. Gorazdovi

Heydrichiáda - účast pravoslavné církve na odboji. Knížka: Velký čin malé církve

Archivní záběry a fotografie, které se dochovaly:




Záběry na počátku jsou ze svěcení pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (29. září 1935). Na Ambonu je toto video s jinou písní (v závěru článku č. 731).

Zde je fotogalerie z jubilejních oslav, které se konaly v Hrubé Vrbce již v rekonstruovaných a opravených budovách monastýru a kapli sv. Gorazda, které se vloni podařilo zachránit před zřícením, hrozícím do té doby kvůli špatnému stavebně-technickému stavu.









Zobrazit příspěvek č. 1217 jednotlivě

Administrátor --- 20. 6. 2018
Čeká se od nás, že budeme nádoby blahodati Svatého Ducha

Bez darů Ducha nemáme ani pravý duchovní život ani budoucnost

Minule jsme skončili poukázáním na lidi, jejichž duše strádá nedostatkem blahodati. Pořád se za něčím ženou, nikdy nespočinou v klidu. Pán Ježíš prorokoval, za jakým cílem byli lidé od blahodatného působení Svatého Ducha odvedeni. Proč je některým lidem brána Církve zavřená - nejsou schopni ji už najít - proč v Církvi tolik z nás nevydrží. Množí se sekty, rozkoly atd. Že by vše bylo prováděno temnými duchovními mocnostmi dle promyšleného scénáře? S cílem odcizit lidská srdce Bohu? Pak jsou na místě obavy, že už blíží stav, kdy z duchovního hlediska nebudou lidé žít, ale spíše to budou mrtvoly. Člověk odcizený Svatému Duchu je totiž duchovně více mrtvý než živý.

»Kdyby vám tehdy někdo řekl: `Hle, Mesiáš je tu!´ anebo: `Tady je!´ nevěřte. Povstanou totiž falešní mesiášové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby to bylo možné) i vyvolené. Hle, řekl jsem vám to předem. Řeknou-li vám: `Pohleďte, je na poušti!´ nevycházejte; anebo: `Hle, je na tajném místě,´ nevěřte.  Příchod Syna člověka nastane jako blesk - rozzáří oblohu od východu až na západ. `Kde je mrtvola, tam se slétnou supi.´« (Matouš 24,23-28)

Dnes žijeme v době, kdy se mezi lidi pomalu zařezává nůž dělení (Zjev 22,11). Ti oddělení od mravnosti, víry a zbožnosti, od Církve a od Krista - to jsou ty mrtvoly, které jsou potravou "supů", tj. démonů. Běsů zde bude sv. Ignatije Brjančaninova tolik, že jich bude plná obloha (lidé je asi budou považovat za mimozemšťany). Říká se, že peklo bude skoro prázdné, protože všichni démoni budou nahoře, ve světě. A ten jejich klam bude tak mocný, přitažlivý pro člověka, krásný, že budou svedeni i věřící a byli by svedeni i vyvolení, kdyby Bůh nezkrátil čas působení tohoto klamu a soužení posledních dnů. (Mat 24,22-24)

Ta nezpůsobilost přijmout Svatého Ducha a potažmo duchovní umrtvení lidí bude tím největším zlem, které povede k ukončení tohoto světa - to je ten stav lidstva předpotopního světa či později obyvatel Sodomy. Pak se lidé stávají hračkou v rukách démonů a ďábel získává práva nad člověkem (sv. Paisij Svatohorec).

Sv. Ignatij Brjančaninov v 19. století píše, že »blížící se pád budovy církve bude způsoben krajním úbytkem skutečných křesťanů - nositelů blahodati Svatého Ducha, který udržuje svět před rozpadem a nenachází-li na zemi čisté nádoby, v nichž by mohl sídlit, začíná se svět hroutit. "Doba je hrozná! Počet živých orgánů Boží blahodati už klesl pod kritický stav." "V nejvyšších pastýřích (tj. episkopátu) Ruské církve zůstalo málo (blahodati). Církevní učení je chápáno tmářsky, popleteně a nesprávně - jen podle litery, což ubíjí duchovní život v křesťanském společenství, ničí se tím křesťanství, které je skutkem a nikoliv literou." Živých nositelů blahodati do krajnosti ubylo i v prostředí ruského mnišství. Bez blahodatného vedení se monastýry proměnily z přístavů spásy z velké části na propasti záhuby..."« (Ze sebraných spisů Ignatije Brjančaninova)

Tak psal svt. Ignatij o Ruské církvi, která měla nespočet chrámů, každodenně naplněných věřícími; nedohledný zástup mnišstva v monastýrech, tolik duchovenstva, kolik dnes není po celém světě. Rusko bylo pravoslavným impériem, jehož vláda dohlížela na pěstování zbožnosti, zřizovala církevní instituce. V čele toho příkladně zbožný samovládce, báťuška car. A pod touto nablýskanou fasádou bylo drolící se zdivo. V prvních řadách revolucionářů, nenávidících církev, byli tehdejší studenti bohosloveckých škol. Sebekrásnější církevní stavba se hroutí, nedává-li jí pevnost správně vedený duchovní život a blahodať Svatého Ducha.

Pesimistický pohled sv.Ignatije na tehdejší stav Ruska a Ruské církve měl původ v jeho duchovním zření - uvědomoval si spojitost mezi stavem církve a stavem společnosti, resp. světa. Víme všichni, že za pár desetiletí po napsání těchto slov se otevřely brány pekla - v Rusku revoluce a stalinismus, a ve světě povodeň vědecko-technického pokroku, materialismu, zesvětštění, válek, nemravnosti, úplné změny myšlení a sebereflexe společnosti, čili "nová doba". Další velký skok je spojen s érou počítačů. Finále už začíná érou genových manipulací, kvantového inženýrství a něčeho zatím nepředstavitelného, co otevře brány peklu dokořán. Sv. Ignatij píše, jak to všechno začalo, a prorocky viděl, k čemu to povede.

Už biblickou událostí zničení Sodomy a Gomory jsme poučeni, že pro každý národ, každou místní církev i celý svět existuje cosi jako předem určený kritický počet zbožných lidí a pod tento stav se nesmí klesnout, jinak přichází zkáza. A kdo dnes uvádí tuto zkázu do církve? Nikdo z venku, ale my sami, zvláště duchovenstvo.



Příště to může dopadnout třeba takhle...


O to větší pozornost musí současní křesťané věnovat svému stavu, aby byli schopni blahodať Svatého Ducha přijímat a udržet v nádobě svého srdce. Co je pro to důležité (kromě víry):
- držet se jednoty Církve (mimo tuto jednotu, je-li technicky možná, je každá snaha o získání blahodati absurdní)
- úzkostlivá mravnost (tím se křesťané už od prvních dob vyznačovali)
- snažit se o prostý nekonzumní život
- chránit své lidství (proti genovým manipulacím, kvantovým počítačům a dalším prvkům transhumanismu)
- co nejčastěji se účastnit bohoslužeb a svatých Tajin

* * *

Otočme list. Přítomnost a působení Svatého Ducha si někteří lidé ani neuvědomují. Jako by byly takové dary Svatého Ducha, jakými jsou - život, schopnost si uvědomit Stvořitele, pravoslavná víra, očištění duchovního zření, existence Církve a její vnitřní život, - samozřejmým přírodním jevem. Je to podobné, jako si mnoho lidí neuvědomuje svou duši a její přítomnost v těle, dokud duše v těle přebývá a je s ním spojena. Teprve po oddělení duše od těla při smrti, začne zesnulý plně chápat, že lidský život tkví především v duši; uvědomí si, co z jeho vnitřního života pochází od duše a co pocházelo z těla. I pozůstalí, hledící na proměnu zesnulého, z jehož těla vyprchal život, mohou alespoň částečně nahlédnout, že to, co činí lidskou osobou, tím, čím je a na co byli u zesnulého zvyklí, je duše. Přítomnost Ducha Svatého, který je jakoby duší lidského ducha a duší Církve, si bez získání duchovního zření uvědomujeme obtížně. Nevidíme, co vše z toho, co nám připadá tak samozřejmé, je darem Ducha. A co je ještě horší, narozdíl od duše, jejíž odchod znamená odchod z tohoto pozemského přebývání, si oddělení od posvěcující blahodati Svatého Ducha většinou nevšimneme. Život v pravdě je nenápadně vystřídán klamem (prelestí), místo duchovního zření vidíme jen výplody našeho egoismu, místo reálné sebereflexe svých hříchů a nemocí je nám podstrčen sebeklam, sebedůvěra, pocity vlastní spravedlnosti či ukřivděnosti nebo jinými sebeklamy. Myšlení jedince se uzamkne v klamných kulisách jeho vlastního světa.

Pak se pozornost obrací od vnitřního k vnějšímu. Místo zaobírání se svým srdcem se lidé naplní vášněmi a vrhají se do víru světského ducha. To vše se hojně stává i věřícím. Žijí pak buď honbou za slastmi, či penězi, nebo baží po moci; propadají podnikání nebo politice, prahnou postupovat na žebříku postů; žijí buď vzpomínkami na minulost či fantaziemi o budoucnosti; užírají se skutečnými či domnělými křivdami, které na nich byly spáchány; sní o chvále či slávě... Klam kvete všemi barvami duhy a jeho projevů bychom se nedopočítali. Může to vyléčit jen pokání a pokora ze strany člověka, a z druhé strany blahodať Svatého Ducha.

Projevem daru Ducha Svatého, čili blahodatného duchovního života je očišťování srdce, které pak začíná zřít to, co je jinak lidskému myšlení skryto. Především člověk vidí své hříchy. Duchovní zření přináší lidské mysli i srdci osvícení. Bez duchovního zření zůstáváme duchovně slepými, nechápajícími, žijícími v klamu a naplněnými vnitřní temnotou. Starci přirovnávají srdce takového člověka k pokojíku, jehož okna jsou pokryta silnou vrstvou prachu a nečistot, takže skrze ně nemůže dovnitř proniknout světlo zvenku.

Ct. Simeon Nový Theolog praví, že (do té či oné míry) jsme všichni v klamu (prelesti). Pomodlete se i za mě hříšného, aby mi Bůh dal prohlédnout mlhu tohoto klamu.








Zobrazit příspěvek č. 1218 jednotlivě

Administrátor --- 21. 6. 2018
Z došlé pošty - zajímavý článek na brněnském webu

Egoismus a způsoby terapie této vášně

Starec Efrem Filothejský-Arizonský píše: »„Starý člověk“ (srovn. Ef 4,22), který je v nás, je vášnivý stav naší duše a doslova jde o egoismus (sobectví). Všechny vášně, všechny hříchy, všechny pády mají svůj počátek a původ v egoismu. Velké zlo. Nenechá člověka v klidu, tyranizuje ho ve dne v noci. Obecně tímto zlem trpí všichni lidé, nejvíce však já hříšný (říká ve své pokoře starec Efrem). Když jsem byl na počátku poblíž mého svatého starce (Josifa Hesychasty), pobývaje s ním vůbec poprvé v té bezútěšné pustině (na Svaté Hoře Athos), tehdy jsem vlastně poprvé poznal a v praxi uviděl své vlastní sobectví.«

Celý článek si můžete přečíst na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz


* * *

Žádejme o to, aby se stala Boží vůle

Svatý Porfýrios Kavsokalyvitský (+1991): »Žádejte, aby se stala Boží vůle. To je tím nejužitečnějším, nejbezpečnějším pro nás a pro ty, za něž se modlíme. Kristus nám dává vše v hojnosti. Když ale přetrvává byť jen malé sobectví, nic dobrého z toho nevzejde.«

Článek z brněnského pravoslavném webu je zde:

pravoslavbrno.cz


(Z mailu překladatele textu Michala Dvořáčka)





Zobrazit příspěvek č. 1219 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2018
Svatý Duch je jediným zdrojem pravého duchovního života

Pokračujeme v letošních „svatodušních úvahách“

Svatý Duch je dárcem neklamného duchovního života a vůdcem po duchovní cestě. V této souvislosti musíme připomenout, že náhrada (falsifikace) skutečného pravdivého duchovního života za klamný duchovní život je jedním z největších nebezpečí na duchovní cestě.

Jakmile slyšíte od lidí popisujících svůj duchovní život vyprávění o "blažených pocitech", krásných zjeveních, andělských hlasech, lze tušit pád do nástrah klamu. Pravoslavná spiritualita lidi uvádí na cestu střízlivosti. Sv. Filotheos Sinajský varuje, řka, že je mnoho mnichů, kteří nerozpoznávají iluzorní výtvory vlastní mysli, které pocházejí od démonů; cílem duchovního života je dosažení hesychastického [mlčenlivého] klidu, tj. bdělého pozorného mlčení.

Snažte se být stále střízlivi býti (Tit 2,2). Hovoří se zde o duchovní (duševní) střízlivosti (nikoliv jen tělesné), o takovém stavu ducha, kdy je nedostupný pro zveličování, vášnivost a jiné sklony, ale řídí se ve svém usuzování zdravým rozumem, správným chápáním a správnými názory na věc. Taková střízlivost se získává zkušeností a průběhem života a je nejlepší ozdobou stáří. Díky střízlivosti starých lidí se uchovává vše dobré ve všech oblastech, jsou zachovávány dobré řády života (dle Djačenka).
Střízlivost - jedna ze základních křesťanských ctností. Je to cesta k Bohu, která předpokládá neustálou duchovní bdělost, dohlížení na své myšlenky, city a skutky. Konat dobré skutky, mít čisté myšlení, dívat se na svět jasným pohledem a vidět ve všem Boží světlo - tomu se musí člověk naučit. Cesta střízlivosti vyžaduje i naprostou a uvědomělou střízlivost tělesnou (tj. odmítání alkoholu, tabáků, narkotik apod.)
"Střízlivost je opravdovou pokorou, soustředěním svých nadějí na Boha, zřeknutím se veškerého doufání v sebe a doufání v lidi. Získej neustálou střízlivost, neustálou bdělost nad sebou. Bez přísné bdělosti není možno úspěšně získat ani jednu ctnost" (ep. Ignatij Brjančaninov).
"Jak dobrá, příjemná, světlá, sladká a krásná je ctnost střízlivosti, kterou ty, Kriste Bože, posíláš a ona vstupuje do lidské mysli ve veliké pokoře ... Střízlivost je podobna Jákobově žebříku, na jehož vrcholku je Bůh a po němž procházejí andělé. Ona z nás vytrhavá všechno zlo, odtíná mnohomluvnost, zlost, pomluvy a celý seznam smyslových vášní ... Jako bez pokrmu a nápoje není možno žít na zemi, tak bez ochrany mysli a bez čistoty srdce - což se nazývá střílivostí - není možno pro duši dosáhnout čehokoliv dobrého a příjemného Bohu nebo zbavit se myšlenkových hříchů, dokonce i kdyby se kdo kvůli strachu z muk přinutil zdržovat se od hříšných skutků" (sv. Hesychij Jerusalemský). (Viz náš malý slovník)
Pravost duchovního života můžeme rozpoznat už zde, ale s konečnou jistotou bude ověřena až tam - v duchovním světě, čili po odchodu z toho pozemského přebývání. Prvním projevem správného duchovního života je správnost volby - dokázat si vybrat, do čeho investujeme čas a síly svého vezdejšího života. Právě zde na zemi je totiž Bohem daný čas volby mezi pozemským a nebeských, tady si pro sebe vybereme, co pro sebe na Bohu žádáme: dočasné či věčné? Tady svou volbou určujeme, jaká bude naše věčnost. Evangelium o tom hovoří v podobenství o svatebním šatu. Zde, v průběhu našeho pozemského času, máme lhůtu, abychom si připravili šat na svatbu. Tam, v duchovním světě, je už na to pozdě. Tam už musíme mít vše potřebné uchystáno. Jinak jsou nám dveře do svatební komnaty uzavřeny a zůstaneme na věky venku. (Viz podobenství o deseti pannách, jak je čteme ve Velkém strastném týdnu. Mat 24,36-26,2)

Serafim Rose píše: Jak hrozné bude, až tam, kde je už na jakoukoliv životní změnu pozdě, člověk zjistí, že všechno to, pro co žil a v co doufal, mu náhle nemůže nikterak pomoci. Tam, ve světě duchovní reality, kde se budeme moci opřít jedině o to, co člověk získal od Ducha Svatého a co se dává zde na zemi v Církvi, ztratí význam všechno, čím se na zemi "obohacujeme" prostřednictvím tělesných smyslů. Stejně tak se jako kouř rozplyne pseudorealita veškeré nepravé duchovnosti a klamných náboženství. Jak hrozné bude zjistit až tam, kdy už je pozdě na nápravu, že nábožnost, kulty, pohanská duchovnost či jiná klamná spiritualita, nemá sílu zachránit lidskou duši pro věčný blažený život a že jimi byl člověk obelhán!

Žádná taková duchovnost ani náboženství, ať už slibuje cokoliv, nemůže uspokojit naděje, které do nich oklamaní lidé vkládají. Jedině to, co je přímo spojeno s Dárcem života, nebeským Králem, nabízejícím pravé poznání Boha. On je studnicí živé vody pravé duchovnosti. Z ní je možno a potřebno už zde čerpat věčný život.



Dalším klamem, jímž bývají mnozí duchovní hledači svedeni, je duševnost. V českých překladech Písma bývá zamaskován tento pojem jako „tělesnost“. Svatí Otcové mají za to, že duševní člověk je cosi jako blázen, "polorozumný" (dle slov sv. Simeona Nového Theologa). Není duchovně zdravý. Podle sv. Ignatije Brjančaninova vede běh po cestě klamného duchovního života k šílenství.

Bohužel, až příliš často vidíme, že lidem je místo duchovního života podstrčena napodobenina - tj. místo duchovnosti je duševnost. Místo ticha a pokoje holduje lidské nitro snění a fantaziím. Toto varování nacházíme snad u všech autorit pravoslavného duchovního života, jenže - "jako by hrách na stěnu házel".

Duševnost fantazírování se dobře léčí v církevním společenství. Nutnost přizpůsobovat se bratrům postupně semele tyto fantazie a představy na prášek, jako mlýnské kameny melou zrní na jemnou mouku, z níž pak lze upéct dobrý chléb. Kdo neuspěl ve světském životě Církve, uhýbal před problémy bratrského církevního společenství, kdo nezachoval jednotu, nebude nikdy ani dobrým mnichem a často není ani dobrým manželem (protože v manželství jde vlastně o totéž - proto je Církev považuje za svatou Tajinu - skrze sebezapření a trpělivost nacházejí manželé lásku, a tak získávají blahodať Svatého Ducha).
Touto duchovní školou, která každému prověří jeho duchovní život a napravuje lidská srdce, procházejí i mniši. Kvůli tomu jsou tak prospěšné kinovie (monastýry, kde mniši žijí společně). Mladý mnich, plný "zbožných představ" vyčtených ze svědectví o životě poustevníků v pátém století, a plný egoismu, chce do poustevny, ale starec řekne: "Ne." Tomu, kdo si představuje svůj mnišský život jako modlitbu v tišině za zpěvu ptáčků, přidělí starec příbytek vedle truhlárny. Kdo se nerad stýká s lidmi, dostane službu ve vrátnici. Kdo je mlčenlivý, je poslán do kuchyně pracovat s nejupovídanějším bratrem. Vzdělanec a knihomol je poslán, aby nejprve celá léta zametal a vytíral podlahu, než je mu povolen přístup do knihovny. Strašpytel je často posílán, aby vyřídil nějakou naléhavou záležitost do sousedního monastýru - v noci a po cestě, která vede přes hřbitov.
Buď se jedná o duševnost v podobě klamu fantazií, zbožných představ či pocitů všeho druhu. Vyskytuje se vždy u těch lidí, jejichž "spiritualita" je ovlivněna jakýmikoliv nepravoslavnými vlivy. Různé sladké či sladkobolné pocity, vyvolávání pocitů oddanosti či exaltované vroucnosti, "spolutrpění s Kristem", trápení se myšlenkami na Ukřižovaného, či "duchovní slasti" sestupující s nebe, sentimentalita... (Viz o tom zde) Nic z toho není zdravou spiritualitou. Představy a vizualizace (běžně používané např. při buddhistických meditacích) jsou pravým opakem duchovní střízlivosti. To vše je brána duchovnímu klamu (prelesti) otevřená dokořán.

* * *

Jiným typem duševnosti, která deformuje lidem duchovní život, je nechat se vést osobními sympatiemi k církevním osobám nebo k zajímavým spolubratrům. Pěkně hovořit umí spousta "duchovních vůdců" a vytvářet si kolem sebe sektu oddaných příznivců také není nic, co bychom neviděli kolem sebe v nejrůznějších variantách. Může se stát, že člověk ocitne v nějakém církevním společenství vlastně jen na základě tam sdílených názorů, svérázného cítění, zde shromážděných podobných charakterů či prostě jen proto, že jsou tam lidé, s nimiž si rozumí a je mu tam s nimi dobře. Není nutno rozvádět, že tento "církevní jev" je na hony vzdálen principům církevní všeobecnosti (katholicity) a duchovního života (a potažmo střízlivosti).
Za totality přicházela řada lidí do chrámů, protože církev byl v opozici vůči komunismu a byla pronásledovaná; lidé svou příslušností k církvi vyjadřovali svůj politický názor spíše než víru. Po roce 1990 se většina těchto křesťanů vrhla na podnikání či do jiného boje a do chrámu zavítají tak leda na vánoční půlnoční.
Tomu, kdo se opravdu snaží o získání lásky a jednomyslnosti a jednoty v Kristově mystickém Těle, dává Duch Svatý tu sílu, aby překonal všechno lidské různohlasí, které i v Církvi nutně musí být. Povel apoštola: "Břemena jedni druhých neste," má i další rozměr - neste břemeno bratrovy jinakosti, snášejte se navzájem se svými nedostatky. To je láska - naložit si na záda druhého člověka, naložit si na hřbet jeho nemoci, chyby a nedokonalost.
Sv. Paisij Svatohorec dával na otázku, jak se modlit za nemocné, poměrně těžko stravitelnou odpověď: "Pros Boha, aby nemoc toho člověka Bůh sňal z něho a vložil ji na tebe." Zní to poměrně hrůzně, ale je to cesta pravé lásky. Viz z pateriku o avvovi Agathonovi, který si při pohledu na malomocného přál, aby mu Bůh dal jeho (Agathonovo) zdravé tělo a Agathonovi dal nemocné tělo malomocného. Protože to by byla láska.
V církvi jsme dnes svědky rozkolů - současníci mají problém se sebezapřením. To je také druh klamné duchovnosti, resp. způsob duševnosti. Každý s ohromující sebedůvěrou prosazujeme svůj názor, chceme, aby církevní věci byly uspořádány dle našich představ. Kdo nesouhlasí, je považován za nepřítele. Pro úvahy o Boží vůli v našem myšlení mnoho prostoru nezbývá. Neschopnost překonat lidskou roztříštěnost, nesouhlasy či rozepře, bývají jasnou manifestací odstupování blahodati Ducha Svatého a bez něj se těžko lze vyvarovat rozkolu a odpadání od Církve. Jinými slovy: Nemáme ducha sebezapření, a tudíž ani lásku.

Obvykle se má za to, že nejdříve od sebe člověk nějakým hříchem či pýchou zapudí blahodať Ducha Svatého, za tím pak následuje odpadnutí od církve a končí to herezí. Jednota je především věcí Ducha. Miláček Páně o nich píše: "Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Protože kdyby z nás byli, pak by s námi zůstali." (1 Janův 2,19) Je potřeba snažit se získat blahodať Ducha, abychom skrze sebezapření a lásku dokázali zachovávat jednotu církevní.

* * *

Dalším typem duševnosti je rozumářství. Křesťanské učení může být vyznáváno nejen jako víra, ale i jako ideologie či filosofie, kolem níž se shromažďují její vyznavači a jako v každé filosofické škole. Tato havárie duchovního života se až příliš často vyskytuje mezi učenci a teology. Ti bývají nezřídka tak uneseni zkoumáním církevních věd a vzděláváním se ve spisech svatých Otců, až je všechny ty vědomosti pohltí a jejich vnitřní život víry se smrskne na opájení se bádáním. Teologie a vzdělanost jsou pochopitelně potřebné, ale mudrování o duchovním životě se duchovního života nedosahuje. V tomto smyslu se vyjadřuje pozoruhodně mnoho starců. Teologické instituce nebývají zrovna tím místem, kde by kvetla spiritualita. Řada vysoce vzdělaných teologů má elementární problémy s evangelní vírou. Své o tom vědí nejen na západě ale i v Řecku i v Rusku. Kritizoval to s hlubokou lítostí a rozhořčením už v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov, který napsal:

»Pokoušejí se, a je jich jen málo, přesně mluvit o Pravdě Kristově, ale nikomu se to nedaří. Naplňují se slova Evangelia: "Najde-li Syn člověka, víru na zemi, až přijde" (Luk 18,8)! Máme vědecké disciplíny, akademie, doktory teologie, magistry, a je to všechno jen k smíchu. Všechny tyto hodnosti se lidem dávají. K jejímu získání může napomoci něčí b... Přihodí-li takovému "doktoru" něco zlého, ukáže se, že nemá ani víru, natož teologii. Setkal jsem se s jedním takovým - doktor teologie, a pochyboval, jestli byl Kristus někdy na zemi, není-li to jen výmysl na způsob mytologie! Jaké světlo můžeme očekávat, že nám zasvitne z takové tmy?« (Dopis 63.)

Proč myslíte, že se tolik hovoří o každém špičkovém teologovi, který zároveň vyniká i svou zbožností? Protože je jich tak žalostně málo. To není útok na teologii, ale pokus upozornit, že teologická věda při veškeré své kráse a potřebnosti pro církevní život má i svá omezení a úskalí, na kterých můžete reálný duchovní život ztroskotat. Vědec, který pochopil něco z posvátné vědy, kterou se zabývá, se jistě nebude o riziku těchto nebezpečí přít. Učenost - ani v takovém oboru, jakým je patristická věda, nesmí vzít člověku prostotu a pokoru.

* * *

Mluví-li duchovní člověk (např. starec) k lidem duševním, tj. kteří jsou oklamaní buď emocemi, názory či falešnou duchovností, připadá jim to jako nesmysly, nebo je to rozčiluje. Hovoří-li s lidmi, naplněnými světským duchem, člověk, který má Ducha Svatého, zdá se světským lidem, jako by bláznil. Nepřipomíná nám to situaci v Sodomě, když Lot chtěl před zkázou města odvést zetě, kteří si měli vzít jeho dcery, ale oni měli dojem, že snad žertuje (či si z nich tropí blázny)? (Genesis 19,14)

Současníkům připadá biblické učení jako netolerantní, tleskají každé náboženské reformě. Světský duch je nepřátelský vůči Bohu, vede lidi k hříchu a pak ke vzpouře proti veškerému Božímu řádu. Nakonec už nechtějí ani slyšet, že by nějaké počínání mohlo být hříchem. Jedna sestra mi vyprávěla o svých známých, kteří se přišli podívat do chrámu na bohoslužby. Jakmile uslyšeli slovo hřích, otočili se "na podpatku" a odešli.

Co mohou mít s životem v Duchu Svatém společného ti, jejich uvažování je duchem světa už tak změněno, že nepřipustí hovor o hříchu? A kde není uvědomění hříchu, tam nemůže být pokání. A kde není pokání, tam člověk zemře oddělen od Boha. S obtížnou dosažitelností pokání máme problémy i v Církvi (všechny rozkoly jsou založenosti na odmítání pokání: "Já se nemám za co kát, oni ať se kají!" Ve skutečnosti my všichni se musíme kát.) A tak se nám brána do Božího Království pomalu zavírá. Lidé sami ji zavírají, protože se uzavírají Duchu Svatému. Kdo vešel, ten je uvnitř. Kdo zůstal venku, brzy už nebude moci vstoupit.


Církev bez pokání se rozpadá, démoni ji trhají na kusy
(Metaforicky použitá fotografie chrámu poblíž Doněcka, jak vypadá po bombardování)










Zobrazit příspěvek č. 1220 jednotlivě

Administrátor --- 29. 6. 2018
Nový film s českými titulky

To jsem já, apokalypsa

Sledování procesu společenského vývoje a změn v myšlení lidí v průběhu 19. - 21. století. Vliv vědecko-technického pokroku na sociální a náboženské proměny.

Dokumentární film Nikity Voronova uvažuje o velice prostých věcech: čeho dosáhl člověk svým pokrokem a kam kráčí. Je tam analýza úpadku lidstva 18., 19. i 20. století. Pokud srovnáte tuto dobu s tím, jak se žije dnes, lépe pochopíte ty složité procesy, technogenní katastrofy a neštěstí, která nás postihují. Právě o tom je tento film - o globálních problémech lidstva, o pokroku a mravním úpadku. Vystřídalo se jen pár století, ale v oblasti morálky se změnilo jen málo: lidé odmítli poslouchat Boha a dokonce v něj přestali věřit. Žijí si, jak se jim zachce. Z toho pocházejí nejen ty velké problémy, ale i pád mravního a duchovního života. Ve filmu je naznačeno, co nás v budoucnosti očekává.

Globální procesy ve světě už bohužel nezastavíme. Mnoho sice našimi silami nezměníme, ale věřící člověk má šanci učinit život kolem sebe pochopitelnější, světlejší a lepší. O to by se měl pravoslavný křesťan snažit. (Z úvodního slova proneseného při promitání filmu na festivalu Pokrov)

Nově česky otitulkovaný pravoslavný film můžete shlédnout na naší videostránce.





Zobrazit příspěvek č. 1221 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2018
Dostupné články o velkém světci 20. století

Ke svátku divotvorce sv. Jana Sanfranciského

Na blogu Nitria je hezký článek: Starci dnešní doby - svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský

Na našem website je ještě z doby, kdy jsme připravovali kalendářní ročenku s články: O velkém světci naší doby - biskupu Janu ze San Francisca, divotvorci posledních časů a článek Uzdravení a zázraky svatého vladyky Jana San Franciského (oba články byly připraveny kdysi v Jihlavě pro kalendář 1997)

Na brněnském webu je homilie sv. Jana Šanghajského o přímluvcích za ruskou zemi (odtud je i použitá ikona světitele)



Zobrazit příspěvek č. 1222 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2018
Život sv. Petra a Fevronie na našem webu

K nedělnímu svátku ochránců manželských svazků

Ze života blažených Petra a Fevronie




Zobrazit příspěvek č. 1223 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2018
Třetí várka úvah o Svatém Duchu

Souvislost svatodušních témat a apokalypsou

Jak už jsme pravili, Svatý Duch v Církvi pracuje - je to pokračování Božího vtělení a zároveň tvoření. Ano, v Církvi probíhá nové stvoření. Jako v lůně matky vzniká nový člověk, tak ve skrytu před světem už v tomto světě probíhá stvoření nového světa. Když Pán Ježíš praví: "Hle, všecko tvořím nové," (Zjev 21,5) myslí tím nejen své vtělení, ale Církev, ve které Svatý Duch proměňuje staré na nové, tvoří ze starého Adama (tj. světského člověka) nové stvoření, Boží Království, které přechází z naší pozemské pomíjivosti do věčnosti. Čekáme, až se navenek zjeví nové nebe a nová země (2. Petr 3,13), jako žena čeká na porod. Blahodatí jsme v Církvi znovustvořeni, znovu narozeni. Opět a opět.

Toto tvoření, které koná Duch Svatý v Církvi, se děje svatými Tajinami a obecně řečeno: jeho blahodatí. A tak oblékáme nového člověka (čili Kristem uzdravené a zbožštěné lidství) (Efez 4,24). Není už pro nás důležité rozlišovat podle viditelného těla. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. "Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2. Kor 5,17) To je dílo Svatého Ducha, kterým pokračuje Kristova spása v Církvi na nás.

Svatý Duch nás učí modlitbě. Učí nás volat k Bohu: „Otče.“ Obnovení vztahu a pouta s Bohem je jedním z rovin nového stvoření. Nikde v jiném náboženství není Bůh považován za milujícího Otce. Je sice i v jiných religiosních systémech považován za spravedlivého soudce, trestajícího i odměňujícího, ale jakmile přijde řeč na slova ap. Jana: „Bůh je láska,“ vyznavači např. islámu jednohlasně vykřiknou: „Ne!“ (A v buddhismu či hinduismu? Tam je přece úplně nesmyslné takovou otázku pokládat.)
* * *

Ježíš Kristus se zármutkem a pláčem hleděl na své současníky, kteří ač byli izraelskými proroky tisíce let připravováni na příchod Mesiáše, nechápali, neviděli a nebyli uzdraveni. Když na něj hleděli, otáčeli se k němu zády. Podobně dnes Svatý Duch lká (Řím 8,26) nad námi, aby nás naučil modlitbě, a úpí zároveň nad tvrdostí srdce těch, kteří nechápou Boží lásku k člověku a jsou odcizeni i těm základním pravidlům morálky a církevního jednání a křesťanského myšlení, a tím se uzavírají blahodati Ducha Svatého. Sami se tak odvracejí od jediné cesty, která vede k záchraně a něčemu tak krásnému, že si to zde na zemi neumíme ani představit.

Stav společnosti - a hlavně myšlení našich současníků - je dokladem té narůstající vzdálenosti lidí od Boha. Běžný současník, zvláště mladší generace, je - díky svému způsobu myšlení a své morálce a sebereflexi - už nejspíš připraven zpečetit svůj stav zbavený blahodati Svatého Ducha. Jak se to může stát? Existují různé stupně apostaze (odpadání od Boha), které se odlišují svou rychlostí, s jakou způsobují ochrnutí lidské duše. Jeden z nich se děje skrze intelektuální názor. Např. celoživotní utvrzování se v názoru, že není Bůh (nebudeme zde podrobně rozebírat hloupost takového postoje od bytosti, která má intelektuální schopnost ptát se po prvotní příčině a zdroji všeho jsoucího). Intelektuální názor lze však změnit. Horší je to s mravním pádem do hříchu či dokonce do skutků, které jsou Bohem prohlášeny za ohavnost. Ty mají hrozivou moc srůstat s lidskou duší a nedovolit člověku se kát a zavrhnout takové skutky.



Jistě není náhoda, že právě dnes je tak šířena propagace a ospravedlňování nevýslovně zvrácených skutků, které poškozují či ničí samu podstatu lidství nebo stvoření. Ať už se jedná o sodomii, eugeniku, potraty a pokusy s embryi, genetické manipulace nebo o euthanasii; to vše je teď prohlašováno za lidské právo, součást normality a postupně legalizováno a vyhlašováno jako morální (viz např. proklamace z oboru genetických manipulací: je to prý povinnost lidstva). Skrze provozování těchto činů nebo souhlas s nimi získávají démoni stále větší moc v tomto světě, a více a více jich může vstupovat do světa. Ďábel si tím legálně bere právo nad člověkem, protože může před Bohem prokázat: "Oni nekonají podle tvých zákonů a tvé vůle, ale chovají se podle mých zákonů a mé vůle. Nestojí o tvou nabídku, ale přijali to, co jim nabízím já. Proto nejsou tvoji ale moji."

Tak vypadá svět připravený pro příchod antikrista. Intelektuálně jsou ohloupení lidé ochotni přijmout nabídku ďábla ke skoku na vyšší evoluční stupeň. Jistě není rozšíření evoluční teorie a její pevné zabudování do myšlení lidí nic náhodného. Můžeme v tom shledávat přípravu k něčemu. Jednak byla tato teorie vmasírována lidem do myšlení, jako by se jednalo o cosi vědecky prokázaného nad veškerou pochybnost, aby se tím lidstvu předložil jakýsi důkaz, že k vysvětlení vzniku člověka není potřeba idea Božského Stvořitele. Zároveň se nám tím podsouvá, že člověk není dokonalý, že se stále dál vyvíjí a že je možno jej vylepšit a je žádoucí jej změnit. Jakékoliv důkazy, že se tento vědecký materialismus zakládá na spoustě lží, se nepřipouštějí, či jsou vykázány do rámce "alternativní pseudovědy". (Kdysi jsme připravili alespoň pár výpisků a myšlenek, které ukazují slabiny evoluční teorie, viz zde a hlavně tady, ale dnes už existuje takových námitek a důkazů proti evoluci daleko více.)

A takto vypadá materialistická masáž v praxi (obrázek z jednoho z našich deníků):



A pokud tato "vylepšení" našeho lidství mají být spojena s odstraněním nemocí či dokonce získáním nesmrtelnosti a dokonce s netušenými možnostmi komfortu, pohodlí a zábavy, nemají lidé, kteří jsou duchem naší doby oklamáni, žádný důvod to odmítnout. Ďábel hraje s lidmi nečistou hru - nejprve je odvedl od víry k materialismu, aby je přiměl zříci se Boha, pak je povede od materialismu do satanismu. Od náboženství, které nabízelo lidem záchranu, svobodu a blaženost, k náboženství, které lidi odlidští, zotročí a přinese věčné utrpení duchovní smrti v oddělenosti od Boha.


Prorocký obraz budoucnosti (na stěně v monastýru ct. Nikodima v Řecku)

 
Obecně se těmto záměrům změnit lidství na něco jiného říká transhumanismus (viz podrobně o tomto tématu na Wikipedii). Pod vlivem materialismu se ze světa vytrácí víra a lidská duše slábne a přichází o svou integritu. Vlivem nemravnosti se lidská duše poskvrňuje a zabíjí. Proměna lidství pak bude u takto slabých lidí dokončena "antikristovými vynálezy" (jak to nazval před 250 lety prorok sv. Kosma Aitolský). Už teď jsou vidět projevy úpadku lidské přirozenosti, která jako by se nějak vyčerpala a odumírala (všímá si toho ve svých přednáškách prof. A. Osipov). Naplňuje se biblické proroctví o stavu lidí posledních dob: "Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a budou naslouchat duchům klamajícím a přijímat démonské učení..." (1 Timoteovi 4,1) A nebo: "Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví (zištní), chvástaví (pyšní), domýšliví, budou si navzájem nadávat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky (nepřátelští), nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní (nezdrženliví), hrubí (krutí), lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha." (2 Timoteovi 3,1-5) To vše už je zde a to v míře, která se snad dá srovnávat jen se stavem lidstva před potopou nebo se Sodomou.

* * *

Na některých lidech, kteří jsou vlajkonoši ducha pokroku, a zvláště na té zvláštní elitě, která dnešní lidstvo vede, jsou vidět symptomy něčeho nelidského. To je nejen nepřítomnost blahodati Svatého Ducha, ale něco více. Zdá se, že tu vidíme projevy změněného lidství, či dokonce jako by tu byly bytosti, které jsou lidmi jen vnějškově, ale uvnitř není lidství.

Nedostupné jsou jim pocity soucitu nebo studu. Dále si můžeme všimnout jejich krutosti, nelítostnosti a záliby v krvi. Často jsou to z našeho pohledu sociopati - jedinci neschopní hlubších citů. Nemohou milovat, ale dobře dokážou využít city druhých lidí k dosažení vlastních cílů. Umí sehrát libovolnou emoci. Jejich chování řídí chladný kalkul.

To jsou okruhy světové elity (ať se jedná o elitu diskrétní či servisní, jak to rozlišují sociologové), z nichž vychází jednak hlavní impuls k progresu vědeckého zkoumání v těch oborech, které jsou pro transhumanismus klíčové, a dále impuls k přípravě lidstva na přijetí změn ve své lidské podstatě. Tyto změny budou nejen tělesné a duševní, ale budou mít své duchovní následky a projevy - podobně jako hřích mohou oddělovat od Boha. Jenže zatímco od hříchu je možno se očistit pokáním, změn v lidské podstatě už nebude možno se zbavit, protože tyto změny znemožní člověku kát se.

O tom, jak dalece už vše pokročilo, svědčí nesmlouvavě tvrdé výroky příslušníků těchto kruhů. Končí čas skrývání plánů. V americkém státě Georgia jsou už 40 let vztyčeny monumentální žulové desky programem Nového světového řádu - za pěknými slovy o harmonii však skrze vytesané teze prosvítá otroctví ve světě sjednoceném pod jednou vládou, kde bude kontrolována porodnost, jazyk i víra, zavedena má být eugenika a populace planety snížena o 93 %, přičemž je zamlčeno, kam se těchto 93 % světové populace poděje). (O těchto deskách si lze něco přečíst na Wikipedii.)

Dnes už se zřetelně ozývá z těchto úst např.: "Nadlidé (transhumanoidé) určitě zvítězí. Poražení nebo ti, kdo jsou představitelé posledního tisíce let, nemohou očekávat, že k nim budou (vítězové) dobře chovat." (Joseh Rosen, profesor Dartmouth–Hitchcock Medical Center, Libanon) "Toto je přechod, možná ten nejdůležitější všech dob. Někteří lidé si to nepřejí, obávají se toho, protože je to přechod k planetární civilizaci, která bude tolerantní k mnohým kulturám." (Michio Kaku, fyzik, City university of New York, popularizátor) Kdo věří v evoluční teorii, vlastně nemá důvod odmítat ideu, že by se lidstvo vlastními silami mohlo a mělo posunout na vyšší evoluční stupeň. Ocitujme dalšího ideologa transhumanismu: "Všichni si musí uvědomit, že ti, kteří se budou bránit evoluci, vymřou. Otázkou není, zda je to správné či nikoliv. Prostě se to stane." (Raymond „Ray“ Kurzweil, americký vynálezce, futurolog a jedna z klíčových postav technologického vývoje ve společnosti Google) Za hlavního nepřítele budoucího blaha lidstva jsou prohlášeny všechny ideologie, které se staví proti tomuto pokroku, zvláště "náboženský fundamentalismus".
Dnes už jsou v řadě zemí (Amerika, Švédsko, Itálie atd.) připraveny či dokonce schváleny zákony ustanovující povinnost občanů přijmout čip. Kdo odmítne, bude podroben sankcím (zatím je stanovena pokuta 3000 Euro nebo půlroční vězení). Následovaly stížnosti očipovaných občanů, kteří mají zdravotní problémy, trpí únavou atd. Nová metoda čipování se provádí pomocí samolepky na kůži (či nalepovacím elektronickým tetováním) tenčí než vlas, která obsahuje čip na úrovni nanotechnologie a vstřebá se do těla. Čip je pružný, skrytý pod obrázkem, není vidět.
Ke změně lidství, úpravě lidského genomu a digitalizaci lidské osobnosti bude zřejmě použita celá souhra mnoha technologických vymožeností - od vpravení různých vlivů způsobujících změny v DNA skrze očkování, GMO, látkami ve vzduchu a elektromagnetickým zářením atd. Pokračovat to nejspíš bude zavedením dosud netušené výpočetní techniky (na genetickém a kvantovém principu). Cílem toho všeho je totální kontrola nad obyvatelstvem (nejen jeho pohybu, ale i jeho myšlení a emocí), ovládání a přesunutí vědomí lidí do prostoru klamu. Takové lidstvo bude odděleno od Boha a vlády nad tímto světem se naplno ujmou padlí duchové, jimž bude opět možno, prostřednictvím zdejších služebníků, vstoupit sem i tělesně.

Technologické obrysy transhumanismu se už pomalu vynořují z mlhy. Byť mnohé ještě zůstává v pološeru či se skrývá v temnotě, rámcově je vše připraveno. Zdá se, že se blíží doba vzniku umělého intelektelektu, počítače založeného na DNA, na který mají být všichni obyvatelé země napojeni a budou v něm mít svou digitální kopii (číslo člověka), jak to předpovídal výše vzpomenutý sv. Kosma Aitolský: "Přijde doba, kdy bude svět ovládat alala i mpalala (je to slovní hříčka, jinotaj; na mysli má sv. Kosma bezduchý mechanismus, stroj) a nic nebudete schopni pochopit. ... Zlo bude pocházet od vzdělanců" (z kontextu - automobil, či telefon a internet, vojenská letadla - je zřejmé, že mluví o vědcích vynalézajících nové technologie).
I mezi vědci a materialisty i podnikateli a vynálezci se však vyskytují takoví, kteří hledí do budoucnosti, kterou sami pomáhají rodit, s jistými obavami a nejistotou. Kladou si otázku, zda se zde nechystá konec lidstva. Známý (nedávno zesnulý) geniální fyzik (a materialista jako poleno) Stephen William Hawking nejen varoval před následky spuštění velkého urychlovače (LHC CERN), ale pro BBC uvedl, že nástup plnohodnotného umělého intelektu se může stát koncem lidské rasy. E. Musk (automobilka Tesla, SpaceX) opakovaně upozorňoval na vážná rizika umělého intelektu a jeho vývoj srovnával se vzýváním démonů. Umělou inteligenci označuje za „nejvážnější hrozbu pro přežití lidské rasy“. Během interview na sympoziu MIT Musk popsal umělou inteligenci jako „největší existenční hrozbu“ a dále „čím dál víc si myslím, že by měla existovat nějaká regulační ochrana, možná na národní a mezinárodní úrovni, abychom si byli jisti, že neuděláme nějakou hloupost“.
* * *

A jak to vše souvisí se svatodušními tématy? Velice úzce. Úspěch záměrů padlých andělů a jejich démonických plánů je neodlučně spojen s oddělením lidí od Boha, tedy odvrácením od Krista, což znamená, že je lidi potřeba dostat do stavu, který je neslučitelný s přijímáním blahodati Svatého Ducha. Shrnuto výše uvedené: myšlení lidí přivést do stavu nevíry či vzpoury proti Bohu, srdce jim poskvrnit rozpoutanými vášněmi a mravní nečistotou, jejich duši umrtvit hříchem a technologickým poškozením samotného lidství jim znemožnit pokání. To je osa démonických plánů na ovládnutí světa, které jsou už těsně před finálním zápasem, na který se padlí tak dlouho připravovali.

Jedině v Církvi a díky působení Svatého Ducha bude možno vzdorovat tomuto pokušení! Pouze v blahodatném prostoru nového stvoření, tj. v Církvi, nás Svatý Duch bude léčit od antikristova působení, které do nás bude vstupovat vzduchem, stravou, nanočásticemi i zářením, a kterému nebude možno přirozeným způsobem uniknout. V Církvi jsme totiž stále obrozováni, znovustvořeni opět a opět. A to silou blahodati úměrně vzrůstající dle síly temné moci, která působí kolem Církve. Ap. Pavel o tom píše slovy: "Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost!" (Římanům 5,20)

Svatý Duch nás skrze blahodatné působení a svatými Tajinami neustále sjednocuje s Kristem. Naše lidství je léčeno zbožštěným vzkříšeným lidstvím Pána Ježíše. Nezapomínejme, že jsme v duchovní válce, jak už psal apoštol Pavel. Tento boj vedou padlí proti Bohu a chtějí stále to samé - převzít tuto zemi. Jsme pro svou záchranu vybaveni nepřemožitelnou zbraní. Každý, kdo chce, se jí může chopit.

Bůh po nás žádá, abychom dobrý boj bojovali. Postavili se do opozice vůči hříchu. Zápasili za zachování svého těla v čistotě - bez označkování a různých technologických "vylepšení. Vždyť tělo křesťana je chrámem Ducha Svatého. (1 Korintským 6,19) Stejně tak jsme voláni do boje proti hříchu na rovině duševní - hřích a vše, co nám vnucuje cizí duch, který se ujímá vlády nad světě, máme pojmout v ošklivost. Pád do sítí ďábla začíná tam, kde je člověk nejprve zvědavý, pak v něm začne pracovat vábení a touha. Uvěří lstivému ujišťování pokušitele, že se nic strašného nestane, okusí-li, co nabízí. Nu, a pak už mu "zobe z ruky".
»Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co světapánům tohoto věku tmy, proti podnebeským duchům zla.« (Efezským 6,12; pravosl. překl.) Nehledejme pomoc v tomto boji u jiných náboženství nebo církví. Dalajlama s nadšením schvaluje plány stěhování lidské osobnosti a jejího myšlení a vědomí do stroje. Protestanti na západě už zakládají "křesťanské transhumanistické skupiny", pracují na projektech zkoumajících sjednocení transumanismu s náboženstvím a diskutují o tom, jak transhumanismus promění naše představy o Bohu. Jak říká jeden z komentářů současných technologicko-sociálních procesů: „Všechna tradiční náboženství a ostatní nositelé tradičních hodnot budou čelit jednoduché výzvě: přijímáte technologickou revoluci či nepřijímáte? Pokud ji přijímají, budou nuceni své hodnoty spojit s novými technologiemi. Pokud nikoliv, bude pro ně každým rokem stále obtížnější hovořit s novými pokoleními, která nebudou tyto hodnoty chápat a budou je odmítat jako nějakou "vykopávku" z dávné minulosti. Pomocí nových technologií, které budou globálně působit přímo na myšlení lidstva, nebude problém sestavit systém všeobecně přijatelných nových hodnot a zavést jednotné náboženství, a tím sjednotit - v jiných rovinách života individualizovanou - společnost.“ (Bohužel jsem si nepoznamenal zdroj této citace.)



V poslední době veřejně vystoupil starec Elpidios, jemuž se dostalo Božího zjevení. Z jedné jeho promluvy vybíráme: »Systém nanočipů bude mít kontrolu nad tělem člověka i nad jeho mozkem. Naprostá kontrola nejen nad lidskými orgány, ale i nad jeho city a myšlenkami. V současnosti už to začínají dávat do lidí. ... V těle budeme mít neviditelné špiony. V průběhu každého dne se jich do nás dostanou tisíce. Kvůli tomu zavádějí GMO, rozprašují to do vzduchu, dávají to do pitné vody. Máme však protilátku, která je tak silná, že nic cizího s námi nemůže nadlouho srůst. Tímto protilékem, působícím proti vzpomenutým novodobým jedům, je svaté přijímání. Jedině díky němu zachováme zdravou mysl a zdravé tělo. Jedině moc samotného Pána, jeho Tělo i Krev nás zachrání a zničí chytrost nanotechnologií. Ti, kteří se nebudou účastnit svatého přijímání a nebudou se modlit, budou jako dokořán otevřená vrata pro nepřítele: "Vstup, kdykoliv si přeješ." Modlitba však může tělo před nanotechnologií ochránit.«











Zobrazit příspěvek č. 1224 jednotlivě

Administrátor --- 19. 7. 2018
Úvahy o svatořečení - car Nikolaj, Cyril Lukaris a Jan Hus

Vzpomenuli jsme sté výročí zavraždění posledního ruského cara

Nikolaj II. byl s celou svou rodinou zabit v Jekatěrinburgu v r. 1918. Jeho osobnost a svatořečení stále vzbuzují vášně. Jedni ho pokládají za slabocha, druzí jej prohlašují za krutého (dokonce se dodnes používá přízvisko, které mu udělili bolševici: krvavý). Jedni pravoslavní jeho svatořečení v podstatě neuznávají a za svatého jej nepovažují, zatímco pro ruskou emigraci bylo svatořečení podmínkou ke sjednocení s Moskevským patriarchátem. Pro jedny je vyjádřením úpadku ruské církve i zbožnosti, pro druhé je vzorem křesťanské opravdovosti a pravoslavného ducha. Zatímco jedni se s jeho svatořečením odmítají smířit, pro jiné byl svatořečen jaksi "málo", tj. jen jako mučedník, nikoliv jako svatý panovník. Někteří v něm vidí obraz tradičního ruského tmářství i církve, další zase v něm spatřují světlo a vytyčení jediné správné cesty pro Rusko, Rusy i církev. Polovině ruské společnosti naskakuje z vize obnovy carismu vyrážka, pro druhou polovinu je to jediné východisko z problémů a návrat k pravé ruské identitě. Ty rozpory jsou tak nesmiřitelné, že je může urovnat snad jedině nějaký zásah shůry.

Bouře názorových sporů, nadšení horlitelů carů za svatost i s druhé strany vášnivý odpor, - to vše svědčí, že památka cara a vše, co jeho osobnost představuje, jsou na Rusi stále aktuální a promlouvají i do současné doby.

Navrhuji nechat řešení identity ruského národa a ruské církve Rusům samotným, a u nás spíše obrátit zraky k osobní zbožnosti cara i jeho rodiny. Duchovní život těchto lidí je skutečně pozoruhodným úkazem. Hloubka a ušlechtilost jejich citů i myšlenek je patrná z deníků i dalších záznamů. Vroucí zbožnost, láska k pravoslaví a odevzdání se do rukou Boží prozřetelnosti jsou neklamným znakem duchovních osobností.



Nemůžeme opominout ovšem ani mystický rozměr úlohy posledního ruského cara i skrytý duchovní a neblahý rozměr jeho zavraždění. Abychom to mohli nahlédnout, musíme si připomenout některé byzantsko-ruské společensko-církevní reálie.

V Byzanci se vyvinul kult křesťanského císaře, jehož moc je spojena s církví. Dle ideálu působí jako „vnější biskup“ v „symfonii“ s církevní mocí tak, aby to přispívalo k upevnění státu i církve, k pokoji a míru jakož i k zbožnosti co největšího počtu lidí: pro blaho říše a spásu občanů. Proto církev podporoval (i materiálně) a mohl používat svou světskou moc i k zásahu do vnitřních církevních věcí, když to bylo potřeba ke zjednání řádu a pokoje (kánony svatých sněmů s tím počítají). Mohl svolávat sněmy, vydávat usnesení, která však podléhala schválení a přijetí ze strany církevní plnosti. Mohl sesazovat patriarchy, což podléhalo kritice duchovenstva i laiků. Všichni příslušníci církve (i biskupové) byli totiž zároveň i poddanými císaře.
Jeho moc nad církví uznávali duchovní i věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem neporušeného křesťanského učení, žádnému císaři se nepodařilo natrvalo prosadit herezi. Můžeme diskutovat, do jaké míry se kdy dařilo ideálu „symfonie“ dosáhnout, ale mělo to své nepopiratelné výhody. Mezi evergreeny patří nekonečné obviňování ze strany západu, který směrem k Byzanci mluví o caesaropapismu, což znamená, že církev je ovládaná světskou mocí. Z hlediska východu je západní papistické uspořádání zase papo-caesarismem, což znamená, že církev stojí nad světskými vladaři. A to nepovažujeme za žádný ideál.
Císař v Byzanci a posléze v Rusku byl ke své zvláštní službě "vnějšího biskupa" církví ustanoven (carským pomazáním), ač zůstával v církvi vlastně laikem, mohl udělovat požehnání jako biskupové. Jeho pozice v církvi byla vyjádřena i liturgicky: ke svatému přijímání vstupoval do oltářní části královskou bránou, kterou smí procházet jen duchovenstvo, a přijímal u svatého prestolu jako klerikové. Jako má každý duchovenský úřad v církvi svůj mystický rozměr (např. biskup je obrazem Krista, presbyteři obrazem apoštolů a diákoni zpodobují službu andělů), tak i císař (car) měl při své úloze v církvi a své světské moci zvláštní ochranitelskou úlohu - stál proti vládě zla, bránil nástupu antikrista. Stál mu v cestě. Hovoří o tom Písmo svaté:
(Druhý příchod Pána) nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha ...  Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš `zabije dechem svých úst´ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. (2 Tesalonickým 2,3-10)
Antikrist se k provedení svých záměrů totiž musí stát vládcem světa, soustředit ve svých rukách světskou i duchovní moc nad lidmi. A to mu přítomnost pravoslavného cara už sama o sobě nedovoluje. Proto byl antikristovskými silami car odstraněn, a tím teprve mohla být naplno a zjevně spuštěna příprava příchodu Antikrista.

V tomto apokalyptickém kontextu je viděno zavraždění cara jako obludný útok démonických sil, které skrze cara mířily na celé lidstvo a posledku na Boha samotného. Úloha různých tajných společenství v těchto temných plánech, rozpoutané bolševické peklo v Rusku a všelijaké satanistické souvislosti, které jsou navázány na odstranění cara z cesty, - to vše jen potvrzuje, že byl přinesen v oběť, čili svým životem zaplatil za vykonávání své posvátné úlohy. Bez ohledu na osobní vlastnosti a snad i některé nedostatky či omyly je to svatý mučedník a oběť za církev.

V tomto kontextu nahlížíme interpretaci zavraždění posledního cara jako čistě politickou (a tudíž neduchovní a necírkevní) záležitost jako čistě materialistickou čili zploštělou.

* * *

Památka carských mučedníků nám skýtá příležitost zamyslet se nad tím, co všeobecně souvisí s prováděním svatořečení a případnými spory, které kolem toho mohou být.

Řekl bych, že při řešení otázky svatosti hraje klíčovou úlohu reflexe církve. Čili jaký postoj zaujme církevní vědomí, jakou duchovní zkušenost s památkou cara (či jiné osobnosti) církev má. Především jestli se památka na zbožnost a život dané osoby v církvi v církvi drží. Má-li církev neutuchající zkušenost s živou přítomností této osoby. Zda v církvi stále povstávají ti, kteří pociťují působení této osoby (ať už jsou to vyslyšené modlitby nebo jiné zázraky či další způsob péče dané osoby o církevní společenství).

K tomu podotkněme, že historické bádání má v otázkách duchovního života církve druhořadý význam. Netvrdím, že nehraje žádnou roli, ale váha historických svědectví je mnohem menší, než živá církevní reflexe. Hlavní význam historických svědectví tkví v potvrzení, zda je v životě oné osoby patrné působení Boží blahodati a milosti.
Nutno mít na paměti, že historické záznamy jsou fragmentální, podléhají hodnocení zaujatých lidí a žádný historik není nestranný. Často jsou prameny cenzurovány, mnohé se ztratí nebo převálcováno ideologií (ať už ve prospěch té osoby či jí nepřátelskou propagandou). Vědecké poznání je rozkolísané - jeden dobový nález může vyvrátit všechna dosavadní hodnocení. Kdyby církev vedla své myšlení a víru dle historiků, asi by už přestala věřit v Bibli - kolik vědců, učenců a badatelských kapacit se ji pokoušelo zpochybnit či rovnou odsunout mezi mýty (dnes jsou jejich - kdysi tak přesvědčivé a zdánlivě nesporné - důkazy směšné).
V životě mnoha svatých bychom našli i tápání, omyly a jiné projevy nedokonalosti, s níž se zde potýkají všichni smrtelníci. A další velkou skupinou mezi sbory svatých jsou i bývalí zločinci, kteří se káli. A kdo může vědět, v jakém stavu srdce kdo umíral a jestli se odebral z tohoto světa na věčnost s pokáním? Někdo umře obdivován lidmi jako světec, ale nad jeho rakví se radují démoni (jak to viděl jakýsi svatý); druhý umře v opovržení lidmi, jako by byl hříšník, leč pro jeho duši si přicházejí andělé.

Církevní život je věcí víry a duchovní zkušenosti. Víra a učení církve se rodí z působení Ducha Svatého, nikoliv v myšlení učenců ani v rezidencích biskupů. Kdokoliv vstoupí ve známost širšího okruhu církve nebo vypustí nějaké teze, které začnou rezonovat v církevním vědomí, je neúprosně v průběhu času podroben zpytování a soudu církevního vědomí. Trvá to desetiletí či staletí. Buď památka této osobnosti zanikne, nebo je odsouzena či je z jeho myšlení přijata jen část nebo je osobnost akceptována a stává se pevnou součástí církevního života.

V oblasti teologie je mezi svatými otci jen málo těch, jejichž učení církev přijala kompletně, a vše, co říkali, učili nebo napsali, se stalo součástí církevního učení (to je případ otců, k jejich jménu přidala církev slůvko: Theolog, dál k nim počítáme např. Jana Damašského a několik málo dalších). Většinou církev vybere z jejich nauky jen něco, a jiné její části zařadí mezi pouhé osobní názory světce, či něco z jejich úvah později přímo zavrhne. I svatí mají právo na některé omyly - s ohledem na okolnosti.
Možná by byl vhodnou ilustrací výše uvedeného např. údajný protestantismus ve víře svatého mučedníka a alexandrijského a posléze konstantinopolského patriarchy Cyrila Lukarise, který chtěl pozdvihnout církev procházející v jeho době, 17. stol., úpadkem. Cyrilovo věroučné vyznání, vydané r. 1629 v Ženevě, obsahující celou řadu omylů, nejspíš herezí (silný vliv kalvinismu), bylo potřeba úplně přepracovat a říkalo se o něm, že to už není pravoslaví s prvky protestantismu, ale spíše protestantismus oděný jako pravoslaví. Problematičnost dogmatické čistoty jeho učení je zřejmá už z dlouhotrvajících sporů kolem jeho osoby. Řešily to po jeho smrti tři vážené sněmy, které potvrzovaly jeho pravoslavné smýšlení, a přesto v církvi zůstávaly pochybnosti. Bez ohledu na to - okolnosti těžké doby a upřímná touha sv. Cyrila pomoci povznést pravoslaví, jeho boj proti unii s Římem a jezuitům, spolu s jeho mučednickou smrtí (byť měla politický kontext), - to vše je příčinou, proč je v pravoslavné církvi uctívána Cyrilova svatost (byl za svatého považován hned po smrti, zobrazován na ikonách, ale oficiálně svatořečen byl v Alexandrii až v r. 2009).

V nebi i na zemi převládlo hodnocení jeho osoby jako pravoslavné. Dnes je hodnocen sv. Cyril takto: „Pastýřské službě a neustálému zápasu o dobro celého společenství pravoslavné Církve ze strany patriarchy Cyrila Lukarise vděčíme za její záchranu v kritické době, kdy byla ohrožena samotná její podstata. Díky němu si navíc své Pravoslaví uchránily i národy střední a východní Evropy. Toto jeho působení se týká i církví v Alexandrii, Jeruzalémě, na Kypru, jeho rodné Krétě. Svatost jeho života a zápas o dobro a zachování Pravoslaví byly završeny skrze patriarchovu mučednickou smrt.“ O jeho autorství kalvinismem ovlivněného vyznání víry se dnes pochybuje. (Dle sympózia konaného letos v Alexandrii)

Buď jak buď, pokud by Cyrilovy omyly byly opravdu pouhým historickým falzem, je to jen další příklad, že církev musí svou duchovní zkušenost a své nazírání stavět nad historické bádání, které skoro 400 let prohlašovalo o Cyrilovi, že to byl "skoro protestant". Vidíme, jak církevní reflexe hraje rozhodující roli při hodnocení osobnosti - k případu Lukarise by neduchovně formalisticky uvažující člověk mohl říci, že měl být spíše odsouzen jako heretik, ale místo toho byl ihned ctěn jako jeden ze svatých.
U nás máme podobný případ hledání pravdy, které se nemohlo kvůli dobovým okolnostem vyhnout nějakým omylům či cizím vlivům, ale bylo ke svatosti a k přivtělení do pravdy pravoslaví zpečetěno mučednickou krví. Je to mistr Jan Hus. A kromě toho - i jeho případ byl později dezinterpretován, když byl připočten k protestantské reformaci. (Viz naše husitská stránka)

* * *

Spory kolem svatosti carských mučedníků nejsou ničím neobvyklým. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Námitky byly vznášeny třeba při svatořečení vladyky mučedníka Gorazda II. (dnes už nám připadají absurdní). Ani svatořečení knížete Rostislava se neobešlo bez brblajících hlasů: k čemu to?, a proč? Nedávné svatořečení starce Porfýrie vyvolalo nevoli u některých ruských teologů, protože se jim něco nezdálo na jeho modlitební praxi.

Třenice a úporné protesty proti svatosti cara Nikolaje II. jsou pozoruhodně podobné situaci v naší církvi, co se týče svatosti kostnických mučedníků: mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ti, kteří nevnímají jejich působení rozprostřené přes celé půltisíciletí v našem národě, jemuž nakonec bylo dáno překonat rakouský krunýř, pak přežít nacismus a nakonec přečkat komunismus, by mohli alespoň nahlédnout jejich úlohu v obnovení pravoslavné církve. Vždyť se hned od počátku své novodobé existence hlásila k Janu Husovi a s husitskými prapory připutovala naše delegace do Bělehradu k vysvěcení vladyky Gorazda. Přesto někteří nechápou, proč by ti dva velikáni (jak je nazvali pravoslavní Srbové) měli být považovaní pravoslavnými za svaté. A kdo nevidí projevy jejich přispění shůry, může si alespoň všimnout nevymazatelnosti jejich památky i jakousi urputnost, s níž se tato památka znovu a znovu vrací. Vzpomínka na oba mučedníky a jejich morální povzbuzení k hledání pravdy si totiž stále povolává nové a nové ctitele a následovníky. Jaká podoba s carem Nikolajem, jehož památku se za celé století nejen nepodařilo zahladit či zatemnit a definitivně zdiskreditovat, ale je pro polovinu Rusů živá, aktuální a nadějí pro budoucnost!

Takže tím jsme se dostali ke svátku kostnických mučedníků, který podle juliánského kalendáře připadá dva dny po svátku cara Nikolaje II. a jeho rodiny a blízkých.







Zobrazit příspěvek č. 1227 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2018
Apoštolská pravoslavná Církev

Oslavili jsme svátek svatých apoštolů

Při té příležitosti jsme si připomněli, že jsme církev apoštolská, jak vyznáváme v základním pravoslavném věroučném textu - v tzv. symbolu víry. Co to znamená? Především skutečnost, že apoštolové, kteří byli Pánem Ježíšem vyučeni v pravdě a pověřeni, se rozešli do světa hlásat Evangelium. Na jejich kázání a díle zakládal Kristus svou Církev.

Proto říkáme, že jsme Církví založenou na svatých apoštolech. Pán Ježíš je v tomto metaforickém obrazu skálou, na které spočívají základní kameny celé stavby, a těmi kameny jsou svatí apoštolové. Na nich se pak buduje celá další stavba Církve.

Nyní několik tezí, jimiž objasníme, co to znamená "apoštolská církev".

1.

Budování Církve a dílo svatých apoštolů se děje z Boží vůle. Není to výmysl žádného člověka, ale je to Boží dílo. Tím mám na mysli, že již při stvoření světa měl Stvořitel na mysli Církev. Vše je vlastně stvořeno pro Církev, v níž se vše, co vyšlo od Hospodina, vrací zpět k Němu.

Předobrazem Církve je Eliášův ohnivý vůz. Sestoupil s nebe, vzal Eliáše a vezl ho na nebesa. Tak i my s Kristem stoupáme, jsme jím neseni vzhůru a "přivezeni" k Božímu trůnu. Eliáš stoupal v ohni, i my v Církvi jsme povznášeni očišťujícím a posvěcujícím ohněm Svatého Ducha.

Tato Boží vůle se projevila v Ježíši Kristu, který apoštolům pravil: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21) Církev vychází od Otce, přes Syna a skrze Ducha Svatého. Apoštolové Kristem pozvaní a napojení na toto dílo, které vyšlo z věčnosti a do věčnosti zase vede, nejsou samozvanci, ale Bohem povolaní, zmocnění, pověření - a Bůh se k jejich dílu hlásí.

2.

Boží láska se projevuje vůlí Otce, pokračuje příchodem Syna a trvá zde přítomností Svatého Ducha. Dílo spásy člověka, do něhož vstupujeme skrze Svatého Ducha, pak někdo musí přinášet mezi lid. Nohama, kterýma přichází působení Svatého Ducha, jsou právě apoštolové.

Apoštolové nejen kázali Evangelium a zvěstovali všem lidem, že nastal čas spásy, ale k budování Církve obdrželi duchovní moc, kterou dále předávali svým nástupcům. Církev není jen stavba či věž, ale je zároveň i živoucí organismus, jehož myslí je víra, dýcháním je modlitba, krví je Eucharistie a tepajícím srdcem je božská liturgie. Pečovat o tyto životní projevy církevního Těla bylo určeno apoštolům a potažmo jejich nástupcům.

Pán Ježíš je k tomu vybavil pověřením, takže to nejsou žádní samozvanci: „Co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi... Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny...“ Dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého.“ Při poslední večeři uložil apoštolům: „Toto čiňte na mou památku.“ A oni toto pověření a duchovní zmocnění vykonávat božské dílo předávali dál a dál, dalším generacím biskupům skrze kněžské svěcení. A tak to doputovalo až k nám. Nejsme tedy samozvaným společenstvím, ale to, co se v Církvi děje, jí bylo předáno apoštoly. Nepřestávající posloupností, kterou byla předávána víra a poznání Boha spolu s pověřením konat svaté Tajiny, přichází tento neocenitelný dar Božího Království od Pána přes apoštoly a otce až do naší doby.

3.

Pojem "apoštolská církev" pro nás znamená vlastně totéž co "pravoslavná církev". Stejně pojem "víra svatých apoštolů" se kryje s naším výrazem "pravoslavná víra". Označení "apoštolský" totiž v našem myšlení znamená zároveň cosi jako "původní" či "autentický".

Dalším rozměrem pojmu "apoštolskost" je tedy opravdovost. Při letmém pohledu vidíme tři roviny, na nichž se opravdovost projevuje:

a) církevní (opravdová církev kontra samozvané sbory, společenství či kněží)
b) duchovní (tím se míní opravdový duchovní život oproti fantasijní duchovnosti či démonickým klamům apod.)
c) mravní (upřímná záliba v čistotě, zachovávání Božích přikázání, nelicoměrné pokání stojí příkře proti přetvářce, pokrytectví, dvoutvářnosti, farizejské spokojenosti se svou zbožností a vyhledávání lidské chvály)

4.

Nesmíme zapomenout v souvislosti s apoštoly zmínit pojem „apoštolská posloupnost“. Jedná se o předávání toho pověření, které apoštolé obdrželi od Pána Ježíše, jak jsme o tom psali výše. Už tedy jen stručně.

Od dob následníků svatých apoštolů platilo: Chce-li kdo o sobě tvrdit, že je součástí Církve Kristovy, ať ukáže, jakou cestou získali kněží a biskupové apoštolské pověření. Čili kdo světil jejich biskupa a jestli sám měl apoštolskou posloupnost. Řetězec článků této posloupnosti je dodnes vysledovatelný a každý kněz zná, od jakého apoštola pochází jeho svěcení a jakou cestou k němu doputovalo.

Později bylo toto pravidlo poněkud upřesněno a bylo objasněno, že nestačí "mechanický" akt skládání rukou při svěcení, ale je při tom nutné, aby se toto předávání dělo jednak v pravoslavné víře a dále v rámci apoštolské církve. To je konkretizováno kanonickým pokyny, přičemž však poslední instancí v posuzování sporných případů není litera kánonů, ale akceptování svěcení společenstvím světové pravoslavné církve.
* * *

Nakonec ještě jednou vyzdvihneme památku apoštolů, a tentokrát připomínkou jejich osobností - totiž zdůraněním, že přes různost svých charakterů jsou svatými lidmi. Jsou to světci, kteří všichni (kromě sv. Jana) skonali pro Krista jako mučedníci. Svými přímluvami a svým působením jsou i dnes přítomni a stále konají v církvi svou službu. Cítíme jejich mimořádnou péči o církev a jejich ochranu. Máme v nich přátele, vůdce i pomocníky. Kvůli síle a rychlosti, s jakou pomáhají, jsou považováni za jedny z největších svatých.

Nejenže působí shůry, pečujíce o církev Kristovu, ale jsou rychlými pomocníky lidem, kteří se k nim utíkají. Často se zde zjevují právě po boku přesvaté Bohorodice. Důkazem zkušenosti křesťanů s jejich apoštolským zastáním, s vroucí přímluvou pod Božím trůnem a s jejich pomocí je časté udělování jejich jmen. Jsou jim zasvěcovány chrámy a v pravoslavné církvi jsme svědky mocné a živé lásky věřících k těmto předním svatým. Jsou modlitebně vzpomínáni při každé bohoslužbě.

* * *

Všichni opustili dosavadní způsob život života, vzdali se poklidného rodinného štěstí, a zasvětili své dny službě Tomu, kdo si je vyvolil. Bez ohledu na to, jaké pozemské trápení jim to přinese. Důvodem byla jednak láska k Pánu Ježíši, a pak ještě něco. Ti, kdo byli s Pánem po tři roky svědky všech jeho zázraků, promluv a všeho ostatního, se už nemohli vrátit ke svému starému životu. Dotýkat se vtěleného Boha, hledět na jeho krásu a mírnost, vidět jeho dobrotu, cítit jeho lásku a trpělivost - to musí každého změnit. Když se to všechno v jejich srdci prohnětlo a sečetlo při Ukřižování a Vzkříšení, tak to pochopili. Dokonce ani Jidáš už nemohl vymazat Pána ze svého srdce a poté, co zradil, se oběsil. Pro nikoho z Dvanácti už nebyla cesta zpět. Všichni si uvědomili, že byli příliš blízko u příliš vznešené věci, než aby to mohlo zůstat prostě jen hezkou vzpomínkou nebo osobním povzbuzením ke zbožnosti. A jestli před Padesátnicí někteří zkoušeli se vrátit domů k obživě rybolovem, tak po Seslání Svatého Ducha bylo zřejmé, že Kristovo dílo spásy člověka neskončilo. Jim všem bylo už jasné, že ukřižování nebylo ztroskotání, ale bylo cestou ke Vzkříšení, a že jsou Bohem voláni k tomu, na co byli tři roky připravováni, ke službě Evangeliu. Nic neskončilo, ale naopak začíná.

Losovali, kam kdo půjde hlásat Evangelium, a pak vyšli do světa s těmito zásadními zprávami:
1. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Smrt je přemožena. Brány podsvětí jsou rozlomeny. Cesta k nesmrtelnosti je otevřena.
2. Bůh miluje člověka. Není jen spravedlivý - odměňující či trestající - soudce. Nechce soudit, chce se smilovat.
3. Boží láska se projevuje tím, že přišel Spasitel a že Bůh dává lidem v Církvi Ducha Svatého. Touto cestou jsou lidé očišťováni od hříchu, sjednocováni se vzkříšeným Kristem, uváděni zpět do ráje Boží blízkosti.

Z jejich osobního příkladu dnes vyberu jeden společný rys jejich osobností.

Z jejich pracovitosti a sebeobětavé lásky, s jakou podstupovali nejen námahu a nepohodlí cest, ale nechali se i pronásledovat, hanobit, mučit a zabíjet, je zřejmé, jak dokázali ocenit, co Kristus lidem přinesl. Rozpoznat hodnotu Evangelia, která přesahuje cokoliv světského, je i dnes je zásadně důležitým faktorem pro opravdovost naší víry.

Projevili svou lásku, oddanost, poslušnost a sebeobětování, s nimiž se dali do služeb Kristu šířením Evangelia. Aby se dobrá zpráva mohla šířit, aby Církev mohla růst a spása přicházet do lidstva, musel někdo víru nést mezi pohany, protože - jak napsal ap. Pavel: "Víra je ze slyšení."



P. S.

Apoštolský stav a způsob jejich služby byl jedinečný a odešel z této země spolu s dvanácterem těchto Kristových učedníků. Leč podobně jako apoštolé i nadále pokračují ve svém díle, pečujíce o církev shůry, tak apoštolství pokračuje zde na zemi, byť trochu jinak, i v dalších staletích. Proto je tolika svatým misionářům udělen titul „apoštolům rovný“; podobně i některým vladařům, skrze něž Bůh osvítil světlem Evangelia další národy. Všichni pravoslavní Slované ctí sv. Cyrila a Metoděje, které nazýváme "apoštoly a učiteli Slovanů".

Apoštolská služba v Církvi nabývá nejrůznějších podob a proměn. Jako výrazný příklad bychom mohli poukázat na působení mnišských starců, za nimiž přichází zástupy věřících (i nevěřících nebo nepravoslavných) lidí s žádostí o radu, o pomoc v duchovním životě i s prosbou o modlitbu, kterou tito svatí lidé mohou nesmírně pomoci. A nejde tu zdaleka jen o zázračná uzdravení či jasnozřivé pokyny nebo rozplétání složitých životních situací. Ani proroctví a Boží zjevení nejsou to nejdůležitější. Osobně si myslím, že zdaleka nejvýznamnější součástí jejich díla je upevňování víry. To je korunou jejich služby Církvi. Jinak řečeno: jako mnohé kořeny vedou do jednoho kmene stromu, tak i všechno, co starci konají, vede k posilování lidí v duchovní vytrvalosti, trpělivosti a k růstu síly jejich víry, čili k upevňování Církve.

Příkladem výše uvedeného může sloužit život svatého starce Paisije. Pomáhal všem svou modlitbou a askezí, konal zázraky, přijímal Boží zjevení, prorokoval, sděloval lidem Boží vůli a sloužil jim radou, kterou čerpal z jasnozřivého vhledu do stavu duše každého člověka. Největší dopad na život Církve však mělo, co vzniklo ze syntézy toho všeho. Nikdo nespočítá, kolik lidí při kontaktu s ním nebo při seznámení se s jeho osobností bylo upevněno ve víře! Kolik pravoslavných, kteří pochybovali, pomalu odpadávali od Těla Kristova nebo byli ryze formálními křesťany, bylo duchovně inspirováno, dostalo se jim vzpruhy a byli přivedeni k intenzivnímu duchovnímu zápasu za očištění svého srdce. A kolik nepravoslavných lidí bylo starcem Paisijem osloveno! Kolik bylo obráceno lidí, jejichž myšlení bylo rozleptáváno světským duchem, víra zadupávána materialismem a svou čistotu promrhávali v moderní dobou oslavované prostopášnosti.

Starec Paisij - ač mnich, držící se stranou světa - byl skutečně svého druhu apoštolem, který kráčel naší dobou a zvěstoval spásu svými slovy, plnými síly. A jeho apoštolské dílo pokračuje i po jeho smrti, protože další a další lidé se seznamují s jeho osobností. Jistě není jen náhodnou shodou okolností, že svátek zesnutí starce Paisije připadá v kalendáři právě na památku svatých apoštolů Petra a Pavla. (K letošnímu svátku vzniká postupně videostránka s nedávno natočenými dokumentárními filmy o starci Paisiovi, které opatřujeme českými titulky. Zatím je to jen torzo, ale můžete se podívat zde.)










Zobrazit příspěvek č. 1228 jednotlivě

Administrátor --- 9. 8. 2018
Památka těch, kteří nezlomně důvěřovali mlčícímu Bohu

Oslavili jsme svátek sv. Anny

Spolu s ní pochopitelně vždy vzpomínáme i sv. Jáchyma. Těžko si představit rozdělování této manželské dvojice. Jsou to nebeští ochránci manželských svazků a manželské plodnosti. Jejich příklad by měl inspirovat všechna manželství. Stáli při sobě, nesouce společně dobré i zlé, snášeli společně pohanu a jsou spolu i ve slávě. Právě z nich se zázračně narodila Panna Marie, a bylo potřeba, aby slavné věci měly slavný počátek. Proto to zázračné narození dítěte - ve stáří, po celoživotní bezdětnosti. Byli totiž vyzkoušeni, zda jsou hodni stát na počátku díla spásy lidstva, a nic člověka tak nevyzkouší než nespravedlivé ponížení, zhanobení, posměch a odsouzení ze strany lidí.

Jejich život byl vrchovatě naplněn tímto hořkým údělem, který ve starém Izraeli přinášela bezdětnost. Plodit děti byla tenkrát posvátná povinnost Izraelity, Bohem požehnaný úkol, který vázal všechny příslušníky židovského národa. Rozením dětí se totiž měl každý podílet na příchodu Mesiáše. V myšlení těchto Izraelitů dopadal na neplodné manžele tedy jakýsi chmurný stín Božího zavržení. Skončila-li nějaká rodina nebo větev rodu kvůli neplodnosti, hledělo se na to, jako na největší trest určený pro mimořádné hříšníky či odpadlíky od Božích ustanovení nebo dokonce pro nepřátele Boží. Vyškrtnutí rodu, vymazání ze seznamu z dítek Izraele bylo prostě chápáno jako ztráta izraelské vyvolenosti a na bezdětné zahlíželi Izraelité jako na Bohu protivné.

A v tomto myšlenkovém prostředí bylo dáno žít Jáchymovi a Anně. Jejich neplodnost byla předmětem posměchu a různých podezření. Sice nikdo z okolních lidí neviděl na jejich skutcích nic hříšného, ale - kdo ví - možná skrývají nějaký tajný hrozný hřích; "však on Hospodin, budiž pochváleno jeho jméno, dobře ví, proč se rozhodl ukončit jejich rod". Snášet takový život s pokorou a bez hněvu či reptání, je skutečnou školou svatosti.

Nesčetněkrát prosili o Boha o darování dítěte. Mnohokrát se k Němu obraceli v modlitbách. Avšak Hospodin, jehož tak milovali a na něhož spoléhali, mlčel. A trápila je otázka: Proč? Čím zhřešili? Proč neodpovídá? Odvrátil se od nich?

Tenkrát ještě nikoho se zdravým myšlením ani nenapadlo klást si otázku, zda existuje Bůh. "Jen blázen praví v srdci svém: Není Boha," volá tehdejší svatopisec (Žalm 14,1). Až dnes jsou lidé díky svému bláznění a scestnému poznání vystaveni takovým myšlenkám pokušitele. Jáchym s Annou takto neuvažovali.
Největším trápením pro ně zřejmě bylo, že sami nechápali, proč jim dobrotivý Bůh, jemuž slouží celým srdcem, nedopřeje to, co dává ostatním. Kdejaký opilec a rváč či nepoctivec má od Boha doma děti. Proč nedává dítě i jim? Co činí špatně, čím se mu znelíbili? Všemohoucí Bůh může přece učinit cokoliv a nechává-li je zestárnout bez dítěte, musí to mít nějakou příčinu. Urážky od sousedů se dají vydržet, posměch lze trpělivě snášet, ale myšlenka, že je Bůh zavrhuje, byla pro tak čisté duše nepředstavitelně bolestivá.
Starec Paisij, když žil na Sinaji, měl zvláštní zjevení. Byl mu Duchem Svatým ukázán duchovní a posvátný vztah rodičů Jáchyma a Anny. Vztah, z něhož se narodila Panna Marie. Bylo mu zjeveno, že oba byli hluboce duchovní, bez jakéhokoliv tělesného smýšlení. Více než ostatní rodiče, jací kdy žili, byli bezvášniví. Nejprve se kajícně pomodlili k Bohu, každý zvlášť, aby jim daroval dítě, a pak se sešli v poslušnosti k Bohu, nikoliv z tělesné touhy. Bohorodice byla naprosto mravně čistá, protože se její početí uskutečnilo bez rozkoše. Samozřejmě nebyla osvobozená od prarodičovského (všelidského) hříchu, jak nesprávně uvažují na západě, protože byla počata přirozeným způsobem (tj. nikoliv bez účasti muže), ale stalo se to zcela bezvášnivě, jak chtěl Bůh, aby se rodili lidé.

Jednou při nějakém rozhovoru zdůrazňoval Paisij tyto pravdy. Když si všiml výhrad na straně diskutujícího, pozdvihl se a přísně řekl: "Tuto událost jsem zažil!" Chtěl, aby bylo zřejmé, že to, o čem vyprávěl, nebyly pouhé jeho zbožné myšlenky, ale Boží zjevení. (Z knihy Život starce Paisia Svatohorce od jeromonacha Isaaka)

Toto vidění Bůh sv. Paisiovi dal, aby ukázal duchovní vnešenost rodičů Panny Marie. Snažíme-li se ve svých životech přibližovat se vzorům, které nám svatí ukazují, je nutno nechat se při tom poučit zkušeností Církve. Ta vidí klíč ke všem ctnostem v dosažení pokory. To mj. znamená - ze všeho, co nám život Jáchyma a Anny ukazuje, - především napodobovat jejich trpělivost, tichost, kajícnost a pokorné smýšlení. Podaří-li se nám dosáhnout pokroku v pokoře, pak nás to přivede k bezvášnivosti. Naopak askeze bez pokory či předstíraná a povrchní bezvášnivost vedou k farizejství a ničí duchovní život křesťana. Všechno naše sebezapření může být pro spásu bezcenné, není-li spojeno s pokorou, trpělivostí a pokáním.
* * *

K početí Panny Marie došlo poté, co události vygradovaly: kněz Ruvin v chrámu odmítl od Jáchyma převzít dar, který přinesl jako oběť Hospodinu. Doprovodil to krutým výrokem, že takový člověk, jakým je Jáchym, který za celý život nezplodil dítě, není hoden přinášet oběti Hospodinu. Bylo to nejen veřejné ponížení a odsouzení, a navíc od takové oficiální autority, jakým byl kněz v Jerusalemském chrámu, ale navíc to znamenalo, že se Jáchymovi znemožnilo přinášet oběti Bohu, tj. byl vyloučen z hlavní části židovské zbožnosti. Jako by pomyslný nůž, který - jak se zdálo - ho odděloval od Boha, se zařízl ještě hlouběji.

Jáchyma to naplnilo takovým žalem, že se ani nechtěl vracet domů, protože se považoval za nejhříšnějšího ze všech lidí. A tak odešel do pouště vyprosit si od Boha v modlitbách vysvětlení, čím se prohřešil. Anně mezitím donesli, co se Jáchymovi přihodilo. I ona se začala vroucně modlit. Vyšla do sadu, bědujíc, že dokonce i ptáci vychovávají v hnízdech ptáčata, ale jim dítě není dopřáno. Oběma - Jáchymovi na poušti i Anně v sadu u domu - se zjevil anděl a zvěstoval jim, že se jim narodí dcera, kterou bude velebit veškerý lidský rod. Anna se na pokyn nebeského zvěstovatele vypravila z Nazareta, kde bydleli, do Jerusalema. Zde se setkala s Jáchymem, jehož sem anděl také poslal. Tam se narodila Panna Marie. Připravuje se největší událost lidských dějin - příchod Spasitele.
Jáchym pocházel z rodu Davidova. Anna po otci z pokolení Leviho a po matce z pokolení Judy. Jáchym se dožil 80 let a zemřel několik let po uvedení přesv. Bohorodice do chrámu. Sv. Anna zesnula, když jí bylo 79 let, dva roky po Jáchymovi, když strávila poslední léta při chrámu spolu se svou dcerou.



Čím je život sv. Jáchyma a Anny pro nás tak inspirativní? Především je vyvyšujeme jako rodiče svaté Panny, čili tělesné předchůdce vtěleného Božího Syna, Ježíše Krista. Proto je liturgické texty prohlašují za tělesné předky Boha a nazývají je "spravedlivými bohorodiči". To samo o sobě už stačí k tomu, aby byli velebeni Církví mezi největšími a nejslavnějšími svatými. Vždyť se stali živým nástrojem Božího díla záchrany člověka, nástrojem tak čistým, jak jen bylo možné. Oni byli korunou několika tisícileté Boží práce s vyvoleným národem, který byl veden k tomu, že jednou ze sebe vydá tak čistou Pannu, aby se skrze ni vtělil Bůh.

Samozřejmě jsou pro nás velkou výzvou k čistotě a k přemáhání tělesného myšlení. Čistý a bezvášnivý život nikdy nezůstane bez plodů. Rodí duchovní užitek pro člověka samého i pro ostatní. Takové lidi potřebuje lidská společnost, takoví jsou pro ni opravdu užiteční.

Z hlediska duchovní cesty lidstva vnímáme tyto bohorodiče jako součást starozákonního lidu, ale zároveň jako ty nejkrásnější květy této dlouhé éry. Kořeny mají v době starozákonní, ale vyrůstají na hranici dvou epoch a vykvétají vlastně už tak trochu do éry novozákonní. Patří k nim i Zachariáš s Alžbětou, Simeon Bohopříjemce s Annou prorokyní, Jan předchůdce a Křtitel Páně a několik dalších. Vůní svého života a oddanosti Hospodinu přesahují z doby Starého zákona do epochy mesiášské.

Dnes už mezi námi zřejmě žijí ti, kteří zažijí druhý příchod Páně (soudím tak podle výroků svatých a starců). I oni jsou povoláni, aby žili na hranici dvou epoch. Přestože koření zde, měli by přinést vůni svého života nejen tomuto světu, ale vanout přes hranici obou časů do éry Božího Království. Pro jednoho to může znamenat askezi, pro dalšího vyznavačství, pro jiné nezměrnou trpělivost či osamělost, nebo odolnost vůči tlaku světského ducha a pro poslední třeba i mučednictví. Můžeme se inspirovat u vzpomenutých starozákonních spravedlivců. Vyznavačství a mučednictví i askezi vidíme u sv. Jana Křtitele a jeho otce Zachariáše. Osamělé nesení svého údělu a trpělivé očekávání naplnění Božího slibu jsou patrné u sv. Simeona Bohopříjemce. Trpělivost, pokoru, nezlomnou důvěru v Pána a odolnost tlaku prostředí nacházíme u sv. Jáchyma a Anny.

Další mocnou inspirací, kterou nás život a osobnosti sv. Jáchyma a Anny posiluje, je pevná důvěra v Boží prozřetelnost. Víra v Boha, který má vše pevně v rukou a vede i naše k životy k duchovnímu užitku a ke spáse (pokud mu to naše svobodná vůle dovoluje). Starci, zkušení vůdcové po duchovních cestách nás učí, že pro postup v duchovním životě jsou klíčové dvě věci: pravoslavná víra a pevná důvěra v Boží prozřetelnost. Je to pokorné přijetí skutečnosti, že nic se s námi neděje náhodou. Prostředí, do něhož se dostáváme, lidé, kteří nás obklopují, příhody, které se s námi dějí, to vše jsou Bohem spravované cesty, které nás mají přivést k pochopení, dát nám poznání a přiblížit nás k Bohu. Bůh se snaží, abychom prohlédli přes ty šupiny, co máme na očích, a poznali tři základní pravdy: pravdu o sobě, pravdu o světě a pravdu o Bohu. Tímto poznáním se zrodí v člověku pokora.

Starec Paisij o tom praví: „Když se naprosto svěříš do Božích rukou, nepotřebuješ už o nic prosit nebo se znepokojovat, protože Bůh vše ví a chápe. Jen trpělivě čekej, až plod dozraje a spadne.“ Zvláště palčivé bývají otázky lidí, proč se nenaplňují jejich potřeby, touhy a představy, na nichž nevidí nic špatného či hříšného. Často nás trápí, proč nám není dovoleno mít to, co mají jiní lidé. Specifickou kategorií jsou zbožné představy. Starec Paisij si velice přál usadit se v poustevně, ale všechny jeho pokusy dostat se tam ztroskotaly. Nakonec měl zjevení, v němž na jedné straně viděl poustevnu, na straně druhé světský vyhořelý monastýr Stomion. Toužebně hleděl k poustevně, ale přesvatá Bohorodice mu řekla: Stomion. Poslala ho mezi světské lidi. Svatohorci mají za to, že Bůh na naše přání a modlitby odpovídá třemi způsoby: „Ano, dostaneš, co si přeješ,“ nebo „Ne, nedostaneš, tvá prosba není rozumná,“ a třetí možností je: „Počkej, až uzraje čas.“

Jáchym a Anna se ocitli v trýznivé situaci, které nerozuměli a která pro ně byla tak bolestně úkorná, a přesto Bohu nezlořečili, nereptali ani mu nevyčítali, ale nepřestávali Jej milovat a sloužit mu. To je vzor pro naše smýšlení. Kdekoliv jsme bez svého zavinění, tam nás postavil Bůh. Snažme se pochopit, co nás tím chce naučit, co chce, abychom poznali či pochopili, jak nás to má změnit.





Zobrazit příspěvek č. 1229 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2018
Z brněnského webu - zpěv s překladem

Duchovní píseň o těch, kteří odešli do pustiny

Krása vykvetlá uprostřed pustiny

Duchovní píseň v provedení otce jeromonacha Dorothea




Krása vykvetlá uprostřed pustiny
uvnitř jeskyní a hor
tam, kde kvetou květy
a kde ptáci zpívají.

Tam sídlí čisté bytosti
podobné lučním liliím,
krásnější než květ růží,
hle, mniši Kristovi.

Opustili svět,
přátele i příbuzné,
a místo nich získali naše svaté
a Boha za své rodiče.

Ve dne v noci sladce pějí
Kristu – svému Ženichu,
který je zkrášlil svou milostí
jako holubici přečistou.

Dřív, než vyjde jitřenka,
než úsvit zbarví horizont,
dřív, než třpyt slunce zmizí za obzor,
obracejí se k Bohu s modlitbou.

A andělé, když je míjí,
kolem jejich boku jako ptáci nebeští,
berou jejich modlitby
nesouce je do výšin nebeských.

Mají své ruce pohublé,
vzpínají je vzhůru s modlitbou,
a v nich drží pevně své komboskini
a vzácný Synaxář, knihu o světcích.

Jednou provždy napřažené,
mají své ruce do nebes,
jako stromy bez listí,
barvu smrti mající.

Jako úder zvonu
spolu se zvukem simandronu,
jako když zazní hlas chrámového talanda,
a náš život náhle se měnit začíná.

Už nás oblékli do mnišské řízy,
do posvátného šatu monachů,
vložili na nás mnišskou schimu,
vyjděme spolu až na Golgotu.

Jak krásný je jejich stůl,
a posvěcené pokrmy,
nevadí, že jsou prosté,
to hlavní: že lidské srdce radostí naplní.

A vězte, že kvůli této „cestě“,
opustili svět i králové,
když bez nároku na projevy úcty,
zavřeli se ve své cele.

Jsou jak moji drazí bratři,
přátelé a příbuzní,
když v okamžiku smrti,
všichni ostatní mě opouští.

Pouze nosit mnišské řízy,
to ještě nestačí,
je třeba znelíbit si spíše
světský život vezdejší.

Přeji vám, ať se vám dobře daří,
přátelé moji a příbuzní,
já však více neunesu,
život světský mne tíží.


(Zdroj: pravoslavbrno.cz)






Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 1149 do č. 1229)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz