1262


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1262 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2019
Stětí Jana Křtitele

Hromosvod démonické zloby

Co se stalo tohoto tragického dne kalendáře, je v Bibli popsáno zde: Mar 6,14–30

Památeční den stětí Jana Předchůdce a Křtitele Páně je zvláštní tím, že při něm vzpomínáme událost nejen tragickou, ale vrcholně hroznou, ba dokonce obludnou. Je to nejen vražda Božího proroka, člověka spravedlivého, jehož Pán Ježíš označil za největšího z lidí, který přišel v síle Eliášově. Hrozné je na tom, že to spáchali lidé zhýralí, smilní, mravně padlí až na samé dno.

»Bídný Herod při oslavě narozenin splnil přísahu danou nemravné tanečnici, hlava Předchůdce byla sťata a jako jídlo nesena na míse přítomným. Ohavná hostina zrůdného průběhu plná vraždy! My však s důstojností uctíváme Křtitele jako nejlepšího, kdo se narodil z ženy, a jej velebíme.« (Stichira svátku)

Obludné a nestvůrné je, jakým způsobem a za jakých okolností to bylo provedeno. Zhýralý král z prokletého rodu bohapustě oslavuje své bídné narozeniny, které se stanou jevištěm a kultištěm běsnění jeho „manželky“, lépe řečeno cizoložnice spalované smilstvem a ostatními ďábelskými vášněmi, včetně žízně po krvi Božího anděla, který přichází z pouště a dovoluje si usvědčit jejich hřích. To jsou první dvě postavy na scéně. Třetí je dcera cizoložnice, dobrá žačka své temné matky; tančí nemravně hříšný tanec rozpalující tělesné vášně. Cizoložná „královna“ s hadím chladem využívá živočišné pudy, jimž podlehl její „královský choť“, aby nechala prolít krev Božího muže. Vrcholem toho hnusu je přinesení jeho useknuté hlavy přímo na hostinu, její nesení na míse určené pro nošení lahůdek na hodovní tabuli. Sťatá hlava je nesena do shromáždění velmožů jako jeden z chodů ďábelského hodokvasu, ba, spíše jako zlatý hřeb hostiny - tak to asi vnímala královna.

»Herodiada běsní, stále není spokojená, ne a ne se uklidnit,« zpívá o ní pravoslavná hymnografie a pokračuje: »Jaká to hrozná podívaná! Hostina plná krve!« »Jak zrůdný to tanec a zrůdná ta hostina! Křtitel je sťat a Herod je rozčílený.« »Herod oslavil neslušné narozeniny ohavnou hostinou. Ukájen ženským smilstvem a ponoukán bezbožnou ženskou bezhlavostí, sťal hlavu Předchůdce. Jaké to narozeniny s vraždou proroka a hostina plná krve!? My však se zbožnou moudrostí, ctí a radostí slavíme tento významný den stětí Předchůdce a prosíme jej za přímluvu u Trojice, aby nás zbavila chlípné bezbožnosti a spasila duše naše!« (Ze stichir svátku)

Chování a choutky „královny“ jsou obludně nelidské. Cítíme zde působit něco, co přesahuje přirozený lidský rámec. Je to spíše lidská oběť, satanismus ve své nejtemnější formě. Obětování největšího z lidí, Božího muže, anděla pouště - zuřivá vzpoura vůči samotnému Bohu. Na pozadí této scény můžeme zahlédnout nepříčetně zoufalý a vzteklý hněv démonických mocností. Při křtu Ježíše Krista v Jordáně, když Jan Křtitel posloužil Pánu v zahájení jeho spásonosného díla a zjevila se při tom celá Božská Trojice, poznaly síly zla, že jejich dosavadní plány se zhroutily. To, na čem usilovně pracovaly několik tisíc let, bylo zmařeno. Ve své snaze neuspěly. Co Bůh slíbil, splnil. Boží Syn se vtělil, přišel Mesiáš zvaný Kristus.

* * *

Zopakujme si pro vysvětlenou něco z biblické historie. Adam byl Bohem nadán schopností spravovat tento svět, který mu byl svěřen do péče. Co činil první člověk se svou myslí, dělo se i se světem (toto spojení zůstalo částečně zachováno - i dnes vidíme na stavu světa, v jakém stavu mají lidé duši; hříchy lidí se promítají do fyzické roviny v podobě morálky společnosti, přírodních pohrom, ekologie apod.; a naopak - na svatých vidíme už za jich pozemského života odlesky původního dávného ráje). Lidský hřích otevřel satanu dveře - přístup k ovládání světa, stal se z něho "kníže tohoto světa". Ďábel a jeho služební duchové začali po pádu Adama a Evy do hříchu považovat tento svět za svou državu. Učili lidi daremnostem a dávali jim poznání, které lidi morálně i duchovně poškozovalo. Andělé zla začali měnit Bohem stvořenou přirozenost lidí i zvířat (až k změně genetického kódu) podle démonického obrazu Lucifera. (Viz 6. kap. Genesis) Vcházeli k pozemským ženám (tím se myslí plození nebo nějaká genetická manipulace), brali si, jakou kdo z nich chtěl (tj. používali i násilí) a plodili zrůdy, nestvůry (podle některých překladů: obry) - tj. hybridy.

Temné síly chápou, že jim Bůh jejich hřích vzpoury nikdy neodpustí, protože zlo spojování s lidskými ženami konaly vědomě se zvrácenými úmysly a s předem promyšleným cílem bojovat proti Bohu. Sešly se prý na hoře Hermón, kam sestoupily a kde se vzájemně zavázaly přísahou. Hřích padlým andělům nevratně změnil jejich mysl a celou jejich bytost, a proto už nejsou schopni se kát. Jejich mysl zůstala zafixovaná ve stavu Luciferova pádu - jsou schopni jen pýchy, hněvu, vzteku, krutosti, nepokoje a vzpoury, naopak nejsou už způsobilí milosrdenství, klidu, lítosti, soucitu, kajícnosti. Posledně jmenované stavy mysli a srdce jsou jim nedostupné. Stejně tak se postupně mění člověk, který se pácháním hříchu naplňuje duchem Lucifera, stává se podobným jeho vzoru. Touto cestou se měla země stvořená pro člověka stát démonickým královstvím, odděleným od Boha, peklem, na které už Bůh neměl právo. Tak si chtěli satan se svými služebnými duchy zajistit únik před Božím soudem a zařídit si na zemi své doupě navěky. (Iz 14,11-17)

Proto se démoni za použití různých metod před potopou i po potopě snažili poškodit či spíše znetvořit lidskou přirozenost. Věděli o Hospodinově příslibu o příchodu Mesiáše. Měli představu, podaří-li se jim lidstvo poškodit přímo v jádru jeho lidství, nebude se moci Bůh vtělit. Lidství v samé své přirozenosti změněné a ve své genetické podstatě zkřížené s démony nebylo už nositelem Božího obrazu a proto nemohlo dosáhnout Boží podoby; bylo bezcenné, ba hůře, zlé (Gen 6,5-7). Izraelité měli i po potopě zakázáno s národy se zbytkem zvrácené přirozenosti mít cokoliv společného. Měli takové národy vybíjet, nesměli si brát jejich ženy (viz např. žádost Abrahamovu; Gen 24,1-26). Démonické bytosti naopak vyvíjely značné úsilí a násilí s cílem, aby zde nezůstalo nikoho, kdo by měl zachovanou svou přirozenost v takové čistotě, aby mohl přicházející Mesiáš od něj přijmout lidství - sice nemocné, ale stále ještě Bohem stvořené lidství.

Démoni pracovali na zničení lidství člověka - ať už skrze jejich ponoukání k hříchu a svévoli, nebo genetickými manipulacemi či démonickými pohanskými kulty. Jenže i Bůh pracoval. Spravedlivě omezil řádění temných sil - některé ztrestal žalářem, jiným zakázal vstupovat do světa v těle a přijímat fyzické tělo, jak to činili dávní padlí andělé, démoni, bohové pohanských kultů a učitelé starých civilizací (jednalo se hybridní démonicko-lidské bytosti, viz Gen 6,4). Věšinu hybridních "bohů" utopil potopou. A Bůh pracoval dále: zvolil si jednoho člověka, z jeho rodu pak vytvořil národ, z národa pak vybral jeden kmen a pokolení, zjevil mu pravé poznání a udělil zákon, a vše vedl tak, aby se mohla narodit Panna, z níž se narodí vtělený Bůh.

Kainovo potomstvo se po hříchu první vraždy stalo učitelem (pohanského) umění a zábavy, řemesel, věd, magie a lidské marnivosti; jedním z výsledků bylo násilí a války. (Gen 4,19-23) Pokolení hybrida Nimroda, lovce lidí, rozšířilo výstavbu měst (Gen 10,8-11). Tam se páchaly ohavnosti. Odtud vzešlo rozšíření národa Kenaanovců, jimž patřila Sodoma a Gomora. Tehdy lidé začali na popud Nimroda a jeho lidí budovat proti Bohu babylonskou věž (Gen 11,1-9), předchůdkyni pyramid, kterou zničil Bůh. Když se naplnila míra jejich nepravostí, nechával je Bůh pobít.
Ďábel slídil po Panně, z níž se měl narodit Immanuel (tj. s námi Bůh, čili Mesiáš) (Iz 7,14), ale nedokázal ji najít, jak učí svatí Otcové. Když se narodil Pán Ježíš, ďábel se skrze monstrum jménem Herodes pokusil jej zabít. A když veřejně vystoupil Jan Křtitel, v němž ďábel rozpoznal předpověděný hlas "volajícího na poušti", Předchůdce Pána, bylo už jisté, že plány sil zla se zhroutily. Spasitel se už narodil, dospěl a začal veřejně konat své dílo. Zloba ďábla byla pochopitelně nepředstavitelná, vztek všech zatracených padlých mocností byl jistě strašlivý.

Protože hříšní lidé už v sobě nosí démonického ducha vzpoury a nepřátelství s Bohem a tento duch utváří jejich myšlení a stav srdce, můžeme snadno pochopit, že se jejich jednání a rozpoložení obrátilo proti Spasiteli, resp. proti tomu, kdo je svědkem a průvodcem příchodu Kristova. Z tohoto úhlu pohledu vidíme příčinu běsnění „královny“ Herodiady, její mstivosti a bezbřehé zášti vůči sv. Janu. Svým chtíčem, touhou po moci, pýchou a vzpourou proti božím zákonům se duchovně spojila se světem démonů. Zloba démonů, žhnoucí proti Kristu, naplnila - díky duchovní spřízněnosti s nimi - i srdce této „královny“. Touží přímo se nasytit krví proroka, useknutá hlava je jejím duchovním pokrmem, proto ji nechá přinést na míse na hostinu jako lahůdku. Možná měla i ona už tak dalece poškozené své lidství, že byla spíše démonem než člověkem; to není podstatné.



Po definitivní prohře přišly temné síly s novým plánem. Jde jim o všechno. Proto budou bojovat až do posledního soudu. Dva příchody Kristovy jsou pro ně hrozné, ale zároveň v nich vidí dvě své naděje. Strategie je stále stejná - provést něco s lidskou duší, znetvořit lidskou přirozenost. V případě prvého příchodu Mesiáše bylo cílem, aby se Bůh nemohl vtělit. V druhém případě, aby Pán - až bude chtít přijít podruhé a ujmout se ostatku svého lidu - neměl pro koho sem přijít, a proto nemohl vykonat soud. A když démoni nemohou už sami poškozovat člověka a přírodu, mají možnost to naučit člověka. Podobně jako kdysi - dát mu poznání, které ho zničí. Pak se člověk vábený vášněmi a omámený „zkaženou moudrostí“, která je klamem antikristovým (viz proroctví sv. Kosmy Aitolského), sám odtrhne svým srdcem, myšlením a vnitřním stavem od Boha a od Spasitele. Lidi naplňuje toto poznání pýchou a sebedůvěrou.
Četl jsem citace výroků některých největších vědců, kteří svými objevy nějak zásadně posunuli vědu či technologie k překonání další hranice. Mnozí svědčili, že jim základní myšlenka byla vnuknuta, nepocházela z nich, ale přišla z „jiného zdroje“ např. ve spánku. Např. Mendělejevova periodická tabulka prvků, vynálezy Nikoly Tesly, jehož otec byl pravoslavným knězem a Nikolu proklel. Klíčové ideje „otců zakladatelů“ atomové a kvantové fyziky. Einsteinova teorie relativity. Atd. Všechny uvedené objevy jsou nejspíš pravdivými poznatky, ale jsou vytržené z kontextu. Jak praví sv. Basil Veliký: „Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.“ Takový pokrok (či spíše regres) odvléká lidi do tmy materialismu. (Na toto téma viz též příspěvek č. 1223)
Boží plány však démoni nejsou schopni brát v úvahu (jak praví sv. Paisij Svatohorec), jejich zničené myšlení jim nedovoluje přemýšlet nad Božími cestami. Bůh nedovolí, aby se země změnila v peklo, v doupě zlých duchů. Zároveň však mohou démoni naočkovat svým duchem mnoho lidí, kteří se tím odcizí Bohu. Mění se jim myšlení, takže nejsou schopni přijmout biblické zjevení pravdy, stávají neschopnými žít dle Božího zákona a ztrácejí sílu odolat hříchu. Takoví lidé nebudou chtít přijímat lék nesmrtelnosti, kterým je víra, pokání a svaté Tajiny Těla a Krve Krista. Hříchem a bezbřehým chtíčem se může mnoho lidí stát běsnící Herodiadou.

* * *

Co máme činit, abychom se vymkli z démonických strategií? Nenechat se odtrhnout od Boha novými „chytrými“ technologiemi, falešným poznáním, které vede k ospravedlňování hříchu, jenž se dnes stává módou. Démoni jsou dávní andělé, kteří byli u stvoření světa a mnoho vědí o jeho podstatě. Jenže to poznání, které dávají lidem, je částečné, vytržené z kontextu, proto je falešné. Člověk ve svém současném duchovním stavu není schopen toto poznání morálně unést, a tak to vše vede k duchovní destrukci jeho lidství i k narušení celého světa. Jediným způsobem, jak se člověk může ubránit démonickým klamům, je držet svůj život v rámci Božích zákonů a své srdce u evangelia a v lásce ke Kristu. Víra v Boží zjevení, duch pokání, láska ke Stvořiteli a Spasiteli nás drží v Církvi Kristově, kde jsme znovu a znovu obnovováni jeho Krví a spojujeme se s Ním všemi svatými Tajinami.




Zobrazit příspěvek č. 1261 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2019
Skryté výročí události, která je znamením, že čas se přiblížil

Před 100 lety vykonali stateční Řekové liturgii v konstantinopolském chrámu Svaté Boží Moudrosti





Brněnský farní web pravoslavbrno.cz




Zobrazit příspěvek č. 1260 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2019
Dnes je den památky sv. Gorazda

Narozeniny mučedníka Gorazda pro věčný život

4. září 1942 byl umučen náš novodobý světec, jedna z nejvýznamnějších osobností tisíciletých dějin pravoslaví Čech a Moravy - světitel mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský. V roce 1921 byl vysvěcen v Bělehradě a stal se tak prvním českým a moravským pravoslavným biskupem od dob sv. Metoděje. Stanul v čele hnutí Čechů a Moravanů, potomků dávných husitů, hledajících cestu návratu k původnímu křesťanství. Hnutí vyústilo ve vznik místní eparchie, založené na konvertitech přestupujících do Pravoslaví z jiných církví. Jeho biskupské působení se vyznačovalo neuvěřitelnou pracovitostí, pastýřským darem, snášením útoků od nepřátel obnovy Pravoslaví i utrpení od těch svých lidí, kteří ho zklamali nebo si počínali nerozumně a pro vybudování zdejší pravoslavné církve kontraproduktivně. Mohli bychom hovořit o jeho učenosti, misijní moudrosti a intelektuálních schopnostech. Ale ještě důležitější je jeho nelicoměrná zbožnost, pokora, obětavost a pastýřská láska. Řečeno krátce - při všech světských starostech, což je břemeno, které biskupský úřad nutně tíží, vnímáme vladyku Gorazda jako svatého člověka. Vidíme v něm obraz svatosti nejen, co se týče způsobu jeho smrti, ale už před tím - ve způsobu jeho života a práce. (Něco o tom lze přečíst i v jednom z článků sborníku Pastýř a Martyr)

Nakonec si získal nejen hlubokou úctu svých věřících a nepředstíranou poslušnost většiny svého duchovenstva, ale i uznání svých odpůrců. Obdiv k této osobnosti naší církve žije doposavad.

Uveďme zde jeho vlastní slova o sobě samém (a jsou to proto slova vzácná, neboť nehovořil o sobě vladyka rád a často), která napsal jako poděkování k projevenému blahopřání k patnáctému výročí svého biskupského svěcení, kteréžto výročí sám ani neslavil, vzpomenul je ovšem jeho vděčný lid.

„Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.

Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi ...“
Svůj svatý život završil vladyka mučednickou smrtí. Nabídl se německým okupantům jako oběť za Českou pravoslavnou církev. Vydal se jim na mučení a na smrt - v naději, že budou ušetřeni pravoslavní bratři a sestry.
Předzvěst jeho mučednického života a mučednické smrti vidíme už při biskupském svěcení vl. Gorazda v Bělehradě:

„Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své tyto dva „titány“, jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, „kteří se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody“. Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce, trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.“ (Viz článek v gorazdovském sborníku)
Takovou osobu, která v sobě spojuje duchovnost, zbožnost, pronikavý intelekt a znalosti, trpělivost i pastýřský vzor, nám posílá Bůh jednou za několik stovek let. V mezičasí musíme čerpat z toho, co nám zde tito velikáni po sobě zanechali.

* * *

Poslední ikona symbolicky zobrazující svatého mučedníka Gorazda - duchovní rozměr vrcholu jeho světeckého zápasu. Ukazuje jeho vítězství nad ďáblem, který vylezl z propasti a vzal na sebe podobu hitlerovského fašismu. Hada zabíjí sv. Gorazd křesťanskou vírou, duchovní zbraní (Efez 6,11-17), která je symbolicky zobrazena biskupskou berlou.





(Webová stránka věnovaná sv. Gorazdovi II.)



Zobrazit příspěvek č. 1259 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2019
Svatá Sofie z Klisuri

Byla plná laskavosti, takže dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat!





(Zdroj: pravoslavbrno.cz)



Zobrazit příspěvek č. 1258 jednotlivě

Administrátor --- 31. 8. 2019
K Zesnutí přesv. Bohorodice

Největší bohorodičný svátek

K srpnovým svátkům jsme zde psali v příspěvku č. 1128.

Na brněnském webu je homilie Přesvatá Bohorodice je „nebeským oblakem“, který sesílá déšť, aby svlažil naše vyprahlé duše! (podle díla (†) archim. Georgia Grigoriatského)

A zde jsou na byzantské nápěvy slovansky zpívané hymny:




Zobrazit příspěvek č. 1257 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2019
Vykopávky z byzantského odobí

Objev přepisující dějiny? Chrám v Ašdod-Jamu se podle vědců vymyká znalostem o Byzantské říši

Objev, který může přepsat dějiny Byzance i křesťanské liturgiky. Mezinárodní tým vědců s česko-slovenskou účastí odkryl v izraelském pobřežním městě Ašdod-Jam pozůstatky chrámu, který se vymyká všemu, co o dané době i místě víme. Archeology navíc uchvátil svou výjimečnou zachovalostí.

Výzkum stále ještě probíhá, takže na předčasné závěry musíme být opatrní. Pokud se ale dosavadní pozorování potvrdí, změní se pohled na politiku Byzantské říše v šestém století.

Příspěvěk Daniela Mrázka na iRozhlas, kde si jej můžete přečíst nebo pustit jako audio





Zobrazit příspěvek č. 1256 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2019
Podobenství o cestě záhrobím

Tunel

S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora

Možná jste slyšeli o „tunelu“, který vidí někteří, když jsou na prahu smrti. Nevím, jestli doopravdy existuje, ale v Sofii máme jeho kopii. Zcela skutečnou. Formálně to má být podchod, ale ve skutečnosti je to tunel. Jeden jeho konec začíná, když necháte za zády prašné centrum města a dojdete na předposlední zastávku trolejbusu č. 9. Na jeho druhém konci je Centrální hřbitov. Ten tunel je na tak zapadlém místě, že byste do něj nikdy nevešli, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Předpokládám, že i s tím druhým „tunelem“ to lidé mají také tak…



Z mně neznámých důvodů na vstupu do tunelu ze strany centra města je tabule s nápisem „Celnice“. Někteří současní teologové popírají existenci takové duchovní celnice (neboli mytarstev, jestli tak tomu lépe rozumíte). Tady o tom nechci polemizovat, protože to není tématem tohoto textu. Omezím se jen na to, že kolem tunelu pobíhají toulaví psi. Nevím, kde se schovávají, ale objevují se ničeho nic a vrhají se na vás se štěkotem ze všech stran. Jednou jsem se jim bránil deštníkem. Jindy jsem zase musel utíkat před smečkou asi 200 metrů. Jen si představte kněze s vyhrnutou rjasou, za kterým běží několik psů, kteří štěkají jako šílení. Kněžský oděv nezachrání kněze před útoky „celníků“, ale jen je ještě víc vydráždí.

Procházel jsem tunelem, vedoucím k místu odpočinku zemřelých, už nejméně stokrát. A vracel jsem se stejnou cestou. Nejstarší skeptické rčení nevěřících je: „nikdo se odtamtud nevrátil, aby mohl vyprávět“. No, já jsem se vracel. Dokonce to dělám každých několik dní. Poslechněte si můj příběh…

Už při prvních krocích dolů po schodech vás ovane nesnesitelně dusivý smrad čpavku. Jeho zdroj se po léta usazoval na schodech, podlaze a zdech, a tím se tam vytvořila taková špinavě šedá vrstva. Tou musíte projít, ať se vám to líbí nebo ne. Nadechnete se hluboce čerstvého vzduchu a vnoříte se do tunelu. První věc, která vás v něm šokuje, je, jak je dlouhý, a zjištění, že zásoba vzduchu vám nevydrží až do jeho konce. Útěchu skýtá jedině to, že v dálce je vidět denní světlo. Nu, je tam i pár mihotavých lamp, ale jejich blikání spíše zesiluje strašidelný efekt.

V první třetině, když už vám došel vzduch, se dostáváte k obrovskému nápisu „SMRT“. Kdysi tam stálo „Smrt rudým“, ale ironie času to zařídila tak, že přesně na tom místě se omítka vydrolila a z „rudých“ zbylo jen pár písmen. Nedá se nic dělat – zemřou nejenom ti, které nenávidíme, nejenom ti, kteří si to podle nás zaslouží, ale i my samotní. Když napíšeme slovo „SMRT“, mluvíme jen sami o sobě, protože se s ní můžeme spojit pouze tím, že ji zakusíme osobně.

Jdete dál kupředu s tím, že do plic už jste vdechli zatuchlý vzduch. Denní světlo na druhém konci je ještě pořád daleko. Nyní situace kulminuje. Někdo nepříliš vzdělaný v cizích jazycích napsal anglicky „demons in my mind not sorry“. Předpokládám, že to má znamenat „démoni v mé mysli nelitují“. Nápis je nový – minulý týden tam ještě nebyl. Dokonce i já jsem se ho zalekl. To konstatování se objevilo přesně tam, kam patřilo. Zrychlil jsem krok, abych vyšel ven co nejdřív. Hřbitov byl přede mnou a utápěl se v zeleni. Vzal jsem si vodu z kavárny a odpočinul jsem si na lavici. Poté jsem se postaral o jednoho nebožtíka.

Pak jsem se vrátil do světa stejnou cestou. A znovu jsem prošel kolem démonského nápisu. Pomyslel jsem si, že démoni nikdy neříkají pravdu. Dokonce i teď, když vsugerovali někomu, aby napsal text na zeď, to udělali tak, aby to bylo s chybami. V daném případě se však nemohli udržet, aby se nepochlubili. Oni nebudou konat pokání. Nikdy! I kdyby se dělo - nevím co - nikdy se nebudou kát. Pán Ježíš Kristus přišel, aby nás vyzval k pokání. A tím způsobem, skrze svou blahodať, o které učí Církev, nás učinil podobné Jemu. A démoni nás chtějí udělat podobnými sobě – abychom nikdy a ničeho nelitovali. Abychom se nekáli až do pádu na úplné dno. A pak abychom se v tomto stavu ocitli u nápisu „Celnice“ a vstoupili do „tunelu“. Aby se tam na nás vrhly smečky. A protože nemáme omluvu, nebudeme mít kam utéct. A oni nás odvlečou s sebou.

Cestou zpět jsem si vzpomněl na jeden příběh, který vypráví svatý Amfilochij Ikonijský. Mluví v něm o svatém starci, který dosáhl takové bezvášnivosti, že mohl vidět anděly i démony. Ba něco víc, démoni se mu dokonce vyhýbali kvůli jeho svatosti. Jednou se ale jeden z démonů zjevil před svatým starcem v podobě člověka a začal se naoko hořce kát za své hříchy, nazývat sám sebe ne člověkem, ale démonem a prosit starce o přímluvu u Boha. Asketa slíbil, že se za něj pomodlí a řekl mu, aby se stavil znovu následujícího dne. Večer se starci zjevil anděl Páně a vysvětlil mu, že byl obelhán: „Ale netrap se tím. Boží úradek spásy vyžadoval, aby se tak stalo ve prospěch hříšníků - ať je ukázána nepopsatelná Boží lidumilnost. Ať je zjeveno, že Bůh nezavrhuje nikoho z těch, kdo ho žádají o pomoc, i kdyby to byl démon nebo samotný satan, nebo či jiný z jejich zhoubného rodu. A Boží prozřetelnost také chce, aby se odhalil nezměnitelně zoufalý stav démonů.“ Poté anděl zvěstoval Boží vůli, že pokud démon stráví tři roky pokáním s modlitbou: „Pane, smiluj se nade mnou, odedávna zlým a pomateným pokušitelem,“ Bůh mu odpustí a navrátí ho do předchozího andělského stavu. Boží posel dodal, že to démon nikdy nesplní. Nebude litovat, jak bylo napsáno i v našem tunelu.

Následujícího dne se démon zjevil znovu a starec mu sdělil, co mu bylo řečeno. Démon se mu začal vysmívat a řekl: „Kdybych se chtěl nazvat zatraceným a dávno zlým, pomateným pokušitelem, temným a prokletým, pak bych to udělal na samotném začátku. A hned bych se spasil. Ale abych se teď prohlásil za odedávna zlého? Ne! To je vyloučeno! Protože dnes jsem obklopen slávou. Všichni mi slouží, všichni se mě bojí a chvějí se přede mnou. Já, který panuji nad všemi hříšníky, abych se změnil v pokorně se kajícího nepotřebného služebníka?! Ne, starče! Tohle se nestane!“ A s těmito slovy démon zmizel s hrozným křikem.

Svatý Amfilochij vypráví ten příběh, aby nás přesvědčil o milosti a nekonečné dobrotě Pána, který je ochoten přijmout dokonce i ďábla. Je připraven vyzvat ho k pokání. Ale démon prostě nechce. I kdyby nás v životě potkalo cokoliv, sotva existuje mocnější pobídka, abychom si nezoufali, než je nekonečná láska Pána, který za nás dal ukřižovat. Zároveň je však jeho láska pádným usvědčením pro toho, kdo se nekaje. Protože mu nenechává omluvu. Co může říct na Božím soudu člověk, který byl celý život v Církvi, ve společenství lidí vykoupených Kristovou Krví, ale nekál se opravdově? Myslel si, že se mu spásy dostalo právem. Že Ježíš je povinen za mě umírat, a já mohu dělat, co se mi zachce. Lze přijímat plnými doušky slávu a marnost tohoto světa, a vzít si to s sebou do druhého světa?

Dnešní křesťané čím dál víc opovrhují pokáním. Považují ho za přežitek. Za něco, co patří minulosti. Co je středověkým rozmarem. Ale teď je jiná doba. Svět už se začíná podobat démonovi z příběhu sv. Amfilochije – mluví s předstíraným pokáním, které v nitru necítí. Prostě už uplynuly roky. Nezaseli jsme pokání hned na začátku a obklopili jsme se slávou tohoto světa. Už se nedokážeme nazvat zatracenými. A i kdybychom se o to pokusili, mnozí to děláme jenom ústy, ale už ne srdcem. A ještě hůř. Docházíme už tak daleko, že popíráme i samotný Boží soud. Myšlenka, že někdo o nás rozhodne jako Pán, je pro nás ďábelsky nesnesitelná. Jednou při jednom křtu mi nějaký děda přísně vyčinil, abych už nikdy nenazýval jeho vnučku „Boží služebnicí“. Prý není služebnice pro nikoho! Jak výmluvné, že?

Setkal jsem se s tím už tolikrát! Viděl jsem to v sobě i v ostatních. Viděl jsem to v lidech s rjasou i bez rjasy. Hleděl jsem na lidi nosící na prsou zlaté kříže ozdobené drahými kameny, na uznávané učitele zbožnosti a na vlídné církevní činitele – jak je drží ve spárech chmurné odhodlání, aby se nikdy, za nic na světě nekáli. Zeptáte se, jak se to pozná? Podle touhy po slávě tohoto světa. Podle činů, jimiž celou svou bytostí směřují za touto slávou a uznáním. Podle tyranie, která si chce splnit každé přání a požaduje, aby jí také ostatní prokazovali, co si zamane. A nežije už pro nic jiného. A když na ni přijde krize, naplní se sebelítostí. Kvílí jako hladové zvíře, kterému unikla kořist. To nejsou slzy pokání. To není to, co od nás Kristus očekává.

Kajícnost vypadá úplně jinak. Toužím o ní napsat. Tak, jak to dělají ostatní kazatelé, kteří osobně znali svaté. A vyprávějí o slzách svatého Paisije Svatohorce. O tom, jak nazýval sám sebe „prázdnou plechovkou, která se blýská na slunci“. O tom, jak se svatý Iakovos Tsalikis zpovídal vleže tváří k zemi. O tom, jak otec Kleopa nazýval sám sebe „padlým starcem“… A o radosti, která z toho plynula. O blaženém úsměvu, který přijde po slzách. O štěstí jen být v jejich blízkosti a dýchat jejich vzduch. Bohužel, nemám takové příběhy. Obviňují mne, že jsem ve svých slovech chmurný. A to je asi pravda. Ano, sloužím liturgie. Scházím se neustále s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mne. Mnozí z nich se opravdově kají. Ti jsou mou nadějí na přímluvu u Strašného soudu. A na to, že se svět ještě nezměnil v peklo. Jenže takoví lidé jsou dnes už raritou. Vidím to, co je krásné kolem mne, a to mě udržuje naživu. Raduji se z věcí, které mě činí šťastným. I přesto si nedovolím být slepým vůči bolesti, kterou si sami působíme. Vůči smrti, kterou vstřikujeme do sebe, do svých myslí. A také jsem nejspíš procházel podchodem už tak dlouho, že se nedokážu zbavit jeho působení. Cítím ho skoro na každém kroku.

Netíží mne moje služba. Tíží mne naše nekajícnost, která se nás zmocňuje, útočí odevšad a chce docílit to, aby se celý svět začal podobat podchodu. Celý svět spěje k tomu, aby lidé svých myslí vpustili démony a ničeho nelitovali. Co bych byl za kněze, kdyby mne to netížilo? Jediná smysluplná věc, o které musím psát, je nutnost pokání. Ono obsahuje v sobě Ráj. Proto, dřív než dojdeme k smradlavému čpavku a šedému „koberci“ z nečistot, zaplačme. Zanechme tento svět a jeho bohatství a hledejme budoucí slávu. Co budeme za lidi, jestli to neuděláme? Varuji – v „tunelu“ už bude pozdě.


Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva přeložila Nikoleta Zdražilová.
Originál článku viz outsideri.org/archives/3574.
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.

Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením. Další ilustrace pocházejí z internetových zdrojů. Freska zobrazující pátou celnici posmrtného putování duše pochází z Rilského monastýru.




Zobrazit příspěvek č. 1255 jednotlivě

Administrátor --- 25. 7. 2019
Mučednice Orosie

Moravská světice svědčila o Kristu prolitím své krve v dalekém Španělsku

Na západě už dávno uctívaná panna mučednice Orosie (Oresia, Eurosie) bude snad vzývaná i v našich zemích, jestli si bude přát. Její spojení s Velkou Moravou a se sv. Metodějem by mohlo zavdat příčinu, abychom jako dědicové Velké Moravy se zvláštní vroucností ctili její svatost. Zdá se, že v pravoslavné církvi nejsou žádné důvody proti uctívání její památky a neexistují námitky proti prosbám o její přímluvy u Božího trůnu.

V Jihlavě už pár let sv. Oresii v modlitbách soukromě vzpomínáme a čekáme, jestli odpoví. V poslední době se nám zdá, že si tato svatá panna mučednice našla další ctitele. Považujeme to za příznak její záštity shůry a za znamení, že si přeje být v naší zemi oslavována, aby nám mohla pomáhat.
Na website ORTHODOXIA.CZ - na rozcestník Svatí a jejich životy byly přidány dva články o sv. Oresii:
Mučednice Orosie (čili Eurosie, Dobroslava)
Zapomenutá moravská princezna svatá Orosie (historicko-beletristické zpracování života svaté mučednice)




Zobrazit příspěvek č. 1254 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2019
Neděle všech svatých zemí našich

Druhá neděle po Padesátnici a první neděle po „všech svatých“

Neděle po všech svatých vznikla ve slovanském prostředí. Někteří svatí ruští biskupové v průběhu posledních staletí zaváděli a propagovali oslavu hromadné památky svatých své země, až se tento obyčej prosadil do slovanského pravoslavného kalendária. (Někde dokonce dvakrát ročně.)

Téma této neděle má více rozměrů, nejen oslavu místních svatých. Protože svatost svatých je dílem blahodati Svatého Ducha, je tato neděle svědectvím, že i na území, na kterém žijeme, se rozšířila plnost blahodati. Tisíciletá existence pravoslaví zde tedy není jen formální, či akademickou, nebo právní skutečností, ale především živou přítomností Těla Kristova - Církve, se všemi jejími dary v plné jejich síle. I u nás Kristus obdarovává svůj lid. I zde si Bůh povolával lidi ke spáse, i zde žili (a jistě i dnes žijí) ti, kteří na toto volání odpověděli celým srdcem.

Zkušenost pravoslavných věřících nás učí, že svatí svým duchovním dílem čili asketickým zápasem nebo mučednickou krví zvláštním způsobem posvěcují místo, kde žili nebo trpěli pro Krista. Jako by na tom místě zůstával neviditelný otisk jejich svatosti, který pohladí duši duchovní energií nebeského Království, inspiruje a posiluje. Na svých památečných místech jsou svatí zvláště blízko. Proto věřící konají poutě na taková místa, aby se tam modlili, vzývali a oslavovali světce. V širším rozměru se tato duchovní pečeť otiskuje na celou zemi, kde svatí žili, a na národ, s nímž byli spojeni. Někdy je ochrana přicházející od svatých shůry pro národ či místní církev věcí přežití. Myslím, že tyto souvislosti lidé podvědomě vnímají bez ohledu na víru. Viz např. úctu ke svatým Cyrilu a Metoději, která se v národě v tak nečekané mohutnosti obnovila v 19. století a v polovině 20. století se ze země dokonce vynořily základy cyrilometodějských chrámů. Ale především bych poukázal na vroucí vztah ke sv. Václavu, k němuž se celý národ utíkal (bez ohledu na víru či nevíru) v kritických dějinných okamžicích.

* * *

Z místních svatých, které hlavně uctíváme, jmenujme v prvé řadě sv. Cyrila a Metoděje (na webu), pak sv. Václava a Ludmilu (společný web). Pochopitelně musíme dodat jméno obnovitele pravoslavné církve sv. Gorazda II. (web) Velké úcty se mezi věřícími záhy po svatořečení (1994) dostalo svatému knížeti Rostislavovi (web). Dále nesmíme zapomenout na dva dávné svaté mnichy: Ivana Českého (web) a Prokopa, igumena Sázavské lávry (web). I přes různá nepochopení se šíří stará úcta k mučedníkům kostnickým: Janu a Jeronýmovi, kteří jsou dávno považováni za naše svaté (web). Za světce místní církve je považován i svt. Alexij Karpatský (web). Výčet našich svatých by nebyl úplný, kdybychom opominuli uctívání svatých „pětipočetníků“ - tj. pěti učedníků sv. Metoděje; z nich sv. Gorazdu I. je zasvěcena olomoucká pravoslavná katedrála. Nyní byl svatořečen moravský rodák kněz Stanislav umučený ustašovci (web a zde). Pomalu - samo od sebe - se šíří uctívání naší princezny svaté mučednice Oresie (Dobroslavy) (chystáme o ní pro náš web stručné pojednání). Neutuchá myšlenka na svatořečení archimandrity Andreje (Kolomackého). Souhrnná webová stránka s cestami na životopisy a modlitby k většině těchto svatých je zde.

* * *

Duchovní pole naší země je nakypřeno, tvrdá hrouda nevíry je zorána pluhem víry a připravená půda je oseta setbou Božího slova. Ve svých nejkrásnějších plodech vydává úrodu svatých, kteří se zde zaskvěli. Ale nejen to - projevem této setby jsou zástupy těch, kteří i přes nepřízeň okolností jsou přitahováni a oslovováni pravoslavným křesťanstvím, jeho liturgií a jeho spiritualitou.

Myslíme dnes na ty, kteří pracovali, namáhali a obětovali se v díle upevňování, budování a krášlení domu místní pravoslavné církve. Vzhlížíme k jejich svědectví. Jejich námahu a oběť si bereme za příklad, jejich láska ke Kristu nás inspiruje.

Také si připomínáme, že trvání a život pravoslavné církve není jen výsledkem lidského úsilí, ale pomocí shůry. Svatí se stále za tuto místní církev na nebesích přimlouvají, jako za své dědictví, opatrují ji a přispívají, aby nezanikla. Právě v existenci místního pravoslaví, které v průběhu národních dějin znovu a znovu povstává a trvá i přes nepříznivé zdejší okolnosti, můžeme vidět tu nepřekonatelnou moc přímluv našich svatých. Na toto jejich dílo musíme odpovědět jednak vděčností a hlavně vzýváním jejich památky, protože tím jim udělujeme ještě větší sílu a možnost naší církvi pomáhat.







Zobrazit příspěvek č. 1253 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2019
Seslání Svatého Ducha opakem zmatení jazyků u Babylonské věže

Ohnivé jazyky Ducha povolávají k věčnému sjednocení

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení.
Oslavujme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.
(Svatodušní kondak)

Palác Héroda, leží v ruinách
avšak jeskyně betlémského mládence zůstala dodnes.

Koruny císařů byly ztraceny
avšak kosti mučedníků se zachovaly.

Zlaté modly se rozpadly v nicotu,
ale okovy sv. Petra se schraňují jako svatyně.

Z velkolepých sídel pohanských králů se staly hromady kamenů a prachu,
jeskyně postníků se rozrostly ve velkolepé chrámy.

Jak silná, mocná a pevná, je pravda Boží,
jak halasná a pomíjející je nepravda a lež.
(Svt. Nikolaj Velimirović)
+
Dům bezbožných vyhlazen bude,
ale stánek upřímých bude vzkvétat.
Přísloví 14,11

(Zdroje: profil Pravoslavný křesťan na facebooku, Triod květný PDF)




Zobrazit příspěvek č. 1252 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2019
Pravdu vyznáváme a Ducha Pravdy dostáváme

O neděli 1. všeobecného sněmu a Svatodušních svátcích až k neděli všech svatých

Tyto tři neděle jdou v řadě za sebou; svým duchovním obsahem na sebe tak pozoruhodně navazují, jako by to byly tři klenoty jednoho náhrdelníku. Alespoň letmo pohlédněme do jejich lesku.

Neděle Otců 1. všeobecného sněmu nám připomíná, jak důležité je, aby duchovní i církevní život se děl v pravdě. Kvůli zachování pravdivé víry se sešli svatí Otcové na sněmu, aby s autoritou celocírkevního shromáždění potvrdili víru a pravdu o Boží Trojici, jak je podávána lidem v Písmu Svatém a jak ji předal Boží Syn svým apoštolům a ti zase církvi. Církevní vědomí pracuje a chrání víru s použitím jednoduché metody. Všechny nové názory, s nimiž lidé přicházejí, snažíce se "vylepšit" či vysvětlit víru, jsou podrobeny prostému testu: je tento názor v souladu s vírou svatých apoštolů?, věřila tak Církev od počátku?

Pán Ježíš zjevil lidem pravdu o Bohu - byť ji lidé nemohou rozumem pochopit. Přesto je potřebné tuto pravdu vyznávat, protože jedině pravdivá víra má spasitelnou moc. Jen ten člověk, který je nositelem pravdy o Bohu, může správně rozumět Evangeliu a dokáže přijmout Kristovu spásu, jak ho slyšíme pravícího: "Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

Pravda! Každý se jí dovolává! Tolik různých protiřečících si učení a názorů, a všechny o sobě tvrdí, že jsou pravdivé! Lidé jsou někdy právem znechuceni, podobně jako Pilát, když zaslechl z Ježíšových úst slovo "pravda", ztratil chuť dál diskutovat. Jenže nám nejde o takovou pravdu, která se používá k sebe prosazení, ke zdůvodnění vlastní nadřazenosti, či jako důvod ubližovat těm, kde ji nesdílí.

Pojem „pravda“ má v našem církevním a duchovním uvažování trochu jiný význam, než jak je toto slovo používáno ve světském kontextu. My ji vnímáme jako něco živého. Pravda spojuje s Bohem. Především slyšíme Pána Ježíše Krista pravícího: "Já jsem pravda." A nasloucháme mu dále, když hovoří o Duchu Svatém jako o "Duchu Pravdy". Být v pravdě znamená být s Bohem. Když přejeme našim zesnulým ráj a pokoj, říkáme o nich, že jsou "na pravdě Boží".

Otcové na sněmu sestavili krátký text, který je základem křesťanské věrouky a má sloužit jako břitva oddělující nové lidské názory a všelijaké výmysly od původní apoštolské víry. Tento text dodnes slouží jako měřítko pravdy, jak ji zjevil Pán Ježíš. Je to legitimace, kterou se prokazujeme před Bohem, když chceme stát před jeho tváří, i před lidmi, když se nás ptají, kdo jsme a jak věříme a smýšlíme o Bohu.

Skrze upřímné pronesení Niceocařihradského vyznání přistupujeme k křtu, protože pravoslavná víra uvádí věřícího k Tajinám a přivtěluje ho do mystického Těla Církve.

Tento text jako Niceocařihradské vyznání víry a slavnostně jej recitujeme při každé liturgii na začátku konání toho nejsvětějšího, co na zemi máme, tj. Eucharistie. Tím se identifikujeme jako ti, kteří nesou evangelijní víru. Používáme v tuto chvíli tento text jako legitimaci, průkaz pro své oprávnění mít na Eucharistii účast. Víra, kterou tím vyznáváme, nás spojuje s Bohem a účast na Tělu a Krvi Kristově je završením tohoto sjednocení. Tomuto textu se také říká "symbol", což znamená to, co spojuje. A spojuje nás hned na dvou rovinách. Víra obsažená v Symbolu nás spojuje s Bohem, a vyznávání Symbolu nás věřící spojuje vzájemně - společně vyznávaná víra spojuje lidi do Církve Kristovy.

Řecké "symbolon" je odvozeno od slovesa "sym-ballein", shrnovat, dávat dohromady a původně patrně znamenalo jakýsi průkaz totožnosti: dva přátelé nebo partneři rozlomili hliněný předmět a když jeden z nich potřeboval poslat třetí osobu k partnerovi, dal jí na cestu svoji polovinu. Když se obě přiložily k sobě, byla totožnost prokázána. V době před uzavíráním písemných smluv znamenal symbol v egyptském a helénistickém prostředí důkazní předmět pro uzavření smlouvy, pro identifikaci posla, přijetí peněz nebo zboží. V pozdější době byl nahrazen pečetí. Ve starověkém Řecku i Římě se jako symbola či tessarae označovaly různé odznaky a značky, které například znamenaly vojenskou hodnost, umožňovaly vstup do shromáždění, dávaly určité oprávnění apod.

Symbol je druh znaku, což je smysly vnímatelná skutečnost, která poukazuje na něco, co takto vnímatelné není. Asi nejčastějším symbolem je pak slovo odkazující k pojmu, představě či myšlence ... v křesťanství jsou jako symbol označována vyznání víry, tedy krédo (např. Symbolum apostolicum). Podle sv. Augustina je tento symbol „text, který obsahuje víru, přijatou společenstvím. Věřící křesťan je poznán podle svého vyznání jako podle jím daného znamení.“ Ve starověku měly místní církve své formule vyznání; přišel-li člen nějaké místní církve do jiné, podle jeho vyznání víry (symbolum) se dalo rozpoznat, zda patří k církvi vyznávající Krista. (Z wikipedie)
* * *

Téma neděle prvního všeobecného sněmu nám přirozené přechází do tématu následující neděle, která je zároveň velkým svátkem - vzpomínkou a oslavou Sestoupení Ducha Svatého na apoštoly. Tenkrát, padesát dnů po Kristově vzkříšení, vznikla ze sboru apoštolů Církev Kristova. Pán seslal dle svého slibu na apoštoly shromážděné v Jerusalemě Ducha Pravdy, Utěšitele. Tento Duch, třetí Osoba Božské Trojice, přebývá v Církvi od té chvíle neustále a činí věřící účastnými plodů Kristova díla spásy - činí z nich jedno Kristovo Tělo. Duch Svatý uvádí lidi skrze jejich vyznávání pravdy do sjednocení s Pravdou.

A zase jsme u té pravdy. Nejedná se nám o pravdu filosofů, pravdu ve světských názorech, pravdu ve sporu. Jde nám o živou Pravdu, která je věčná, vysvobozující, krásná, inspirující, občerstvující lidská srdce, nepomíjivá, nesporná, spásonosná. Je to Pravda, před kterou umlká všechna světská výřečnost, mlčí všechno stvoření, jsou zničeny všechny námitky a každá vzpoura proti Bohu. Po takové pravdě žízní každá lidská duše a nic jiného než živoucí Pravda Boží nemůže lidskou duši opravdově uspokojit a nasytit. Není nic krásnějšího než blahodať Ducha Svatého, protože naplňuje lidské srdce účastí na věčné Pravdě, tj. činí nás součástí Těla Kristova.

Církev má v tento den svaté Padesátnice narozeniny. V den padesátý po Vzkříšení se Církev sestoupením Svatého Ducha narodila. Od těch dob přebývá v Těle Církve Duch Svatý jako duše v těle (sv. Řehoř Palama). Církev je mystické Tělo Kristovo (Efez 1,22-23), ve kterém je duše, žije. Kristus je hlavou Těla a Duch Svatý jeho srdcem. Krví jsou svaté Tajiny, jimiž jsou věřící jako buňky, orgány a údy tohoto tajemného těla napájeny, syceny a oživovány. Dechem tohoto těla je modlitba.

Silou Svatého Ducha překonává Církev vše, čím jí ďábel a lidé ubližují. Všechna pronásledování, vyhlazování, hereze i rozkoly. My ji svým egoismem a malostí stále zraňujeme, a jednou se za to budeme hluboce stydět a trpce litovat všeho, čeho se vůči Církvi myšlenkou, slovem i skutkem dopouštíme. Avšak ona stále obnovuje svou krásu a neporušenost. Díky tomu mohou ve všech dobách lidé přicházet a požívat z plodů Kristovy spásy.

V Církvi působí blahodať Svatého Ducha, tato duchovní energie a dar shůry, především, aby se lidé zdokonalovali ve víře a poznávání Boha a Pravdy, aby byli svatými Tajinami posvěcováni a proměňováni, a tak aby byly jejich duše uzdravovány pro schopnost věčného života v Boží blízkosti a k přijetí Pravdy. Kristus uzdravil nemocnou lidskou přirozenost a Duch Svatý nám toto uzdravení podává. Sbírá nás - jako se sklízí pšenice, která se za onoho času sklízela přibližně v době letnic. Zve nás k nasycení a vábí naše duše svým neskonalým půvabem. Shromažďuje nás do jedné Církve, kde se mnozí stávají jedním. Působením Ducha Pravdy je překonáváno vše, co nás rozděluje. A toto sjednocení je tím nejkrásnějším, čeho můžeme být účastni. Proto se o Církvi hovoří takovými vznešenými slovy, jako o "nevěstě Kristově".

Kdybychom si položili otázku: "Co je největším a nejkrásnějším Božím stvořením?" Někteří by možná řekli, že vesmír, jiní že andělé a další že člověk jako Boží obraz. Ale správná odpověď by zřejmě měla znít, že je to Církev. Celý vesmír, všechno živé i neživé stvoření bylo Bohem učiněno se zřetelem na Církev. Už před všemi věky měl Bůh na mysli Církev, nevěstu Božího Syna, jako cíl svého díla. A cílem a smyslem Církve je věčnost, pravda a blaženost.

* * *

Na svátky Padesátnice jsou všechny pravoslavné chrámy ozdobeny zelenými ratolestmi stromů. Kromě jiného to souvisí s tím, že Abrahama navštívila svatá Trojice v době, kdy přebýval v doubí Mamre (Gen 18,1-3). Tam pod větvemi dubů seděl Abraham, když k němu přišli tři andělé, s nimiž praotec hovořil v jednotném čísle. Jednalo se o zjevení obrazné, náznakové; dokonalé zjevení Trojice patří až do éry Nového zákona. Završením tohoto zjevení je právě sestoupení Svatého Ducha, kterým je lidem zjevena třetí Boží Osoba. Ta svým duchovním působením uvádí věřící do chápání smyslu Kristových slov, a tak předává Církvi pravdu o Bohu.

Tyto svátky Sestoupení Svatého Ducha jsou v tradiční reflexi Církve zároveň svátkem Svaté Trojice. Proto ty ratolesti v našich chrámech. Duch Svatý totiž potvrzuje pravdu Kristových slov o Bohu v Trojici. Duch Svatý dává blahodať očišťující, osvěcující a posvěcují lidské duše, která je obdařena duchovním zřením a nahlíží pravdu o Trojici. Duch Svatý, který dle evangelního zvěstování z Otce vychází a je Synem posílán a má plnou účast na Božském bytí, si nyní učinil příbytek mezi lidmi. Lidství vystoupilo v Kristově boholidské Osobě do společenství Trojice, a Trojice naopak přebývá skrze Ducha Svatého na zemi mezi lidmi. Tak je dokončeno otevření cesty návratu lidí k Bohu. Je to dílo celé Trojice. Duch Svatý zde na zemi utváří církev, zdobí ji jako nevěstu a vypravuje k svatbě. Syn svou nevěstu přijímá a raduje se z ní a přivádí k Otci.

Duch nás učí modlitbě, přimlouvá se za nás (Řím 8,26). On nás činí syny Otce nebeského. Církev to vnímá a Ducha Svatého stále vzývá. Každou modlitbu i pobožnost začínáme obracením se ke Svatému Duchu. Vše, co se v Církvi děje nadpřirozeného, je dílem blahodati Svatého Ducha.

Sv. Siluan Athonský pravil, že Bůh tak miluje člověka, že mu dává svého Ducha. O Duchu Svatém říkáme, že je to Boží láska. Jedním z projevů daru blahodati Ducha Svatého člověku je láska - tedy lidská oběť pro Boha, pro bližního, pro Církev. Při pohledu na lásku věřících k Církvi, vidíme působení blahodati na lidská srdce.

Bůh se odhaluje těm, kteří ho milují. Sám Bůh je sice nepostižitelný rozumem, avšak lze jej postřehnout zkušeností s Duchem Svatým. (sv. Řehoř Dvojeslov)

Svátek všech svatých - plody sestoupení Svatého Ducha

Vybereme tu dva z těchto plodů:

1.) zrození církve - z učedníků vytvořil Církev a tuto Církev Svatých Duch udržuje, požehnává, oživuje a stále buduje tím, že povolává nové a nové věřící. Tím je Kristovo díl spásy - očištění, osvícení, posvěcení a zbožštění člověka stále přítomné a nabízí se v Církvi všem pokolením. Duch oživuje, koná Svaté Tajiny - podává tak Kristovy léky, jimiž jsme uzdravováni pro život věčný.

2.) Naplňuje svými dary, blahodatí Ducha Svatého věřící, uděluje jim duchovní dary - povolává k víře, očišťuje naše duše, dává duchovní zření, abychom poznali Boha a byli tím spaseni. Inspiruje a posiluje k duchovnímu životu a zápasu proti duchu tohoto světa, který žije podle zákona hříchu. Dává duchovní zkušenost, spojuje a sjednocuje s Kristem.

Duch svatý zrodil Církev a rodí svaté. Z učedníků učinil Tělo Kristovo, z pohanů a nevěřících činí věřící. Z lhostejných činí hořící láskou, z nevědomých činí pravé mudrce, kteří znají smysl a cíl své existence i existence světa, kteří znají Boha a besedují s Ním jako s přítelem, jsou zasvěcováni do jeho úmyslů, plánů a prozřetelnosti.

Co může být pro člověka většího, než získat Svatého Ducha?

P.S.
Krátký dokumentární film s českými titulky s duchovním poselstvím svatohorských starců, kde je řeč i o blahodatném působení Svatého Ducha, můžete shlédnout na naší stránce s filmy.





Zobrazit příspěvek č. 1251 jednotlivě

Administrátor --- 13. 6. 2019
O pravoslavném Japonsku

Návštěva našeho pravoslavného křesťana v „Zemi vycházejícího slunce“

Článek br. Michala Dvořáčka z Brna





Naše video o japonském pravoslaví (s českými titulky)





(Další filmy na stránce media.pravoslavi.cz)





Zobrazit příspěvek č. 1250 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2019
Včelí lékárna

Polský dokumentární film o léčení včelími produkty







Zobrazit příspěvek č. 1249 jednotlivě

Administrátor --- 7. 6. 2019
Neděle o uzdravení slepého

Dva druhy slepoty

Poslední neděle paschální doby přichází s tématem slepoty (čtení z Janova evangelia pro tuto neděli Jan 9,1-38). Toto téma - tak důležité v naší době - nám ukazuje dva druhy slepoty: tělesnou a duchovní. První je strašná, druhá je však ještě horší. Každá tělesná nemoc, i ta nejhroznější, může být uzdravena - když to nesvedou lékaři, může to dokázat Boží zázrak. I v případě nejtragičtějšího průběhu platí, že každá choroba má svůj konec, v případě nejsmutnějším končí nemoc spolu s koncem pozemského života.

Nemoci duchovní si člověk však odnáší z tohoto světa s sebou. Nezačne-li člověk proces uzdravování nemoci své duše zde, odchází s nemocnou duší na věčnost, a tím se tato choroba zvěčňuje. Oddělením duše od těla nemoc duše nejenže nezmizí, ale naopak začne působit naplno, bez jakéhokoliv utlumení tělem, v plné své síle. Proto je potřeba věnovat léčení své duše pozornost a dovolit Pánu Ježíši, aby moji duši uzdravil, dokud jsem zde a změna stavu duše, aby se líbila Bohu, je ještě možná. Jakékoliv řešení takového problému však začíná tím, že si nejprve musíme uvědomit svůj skutečný stav - čili zavolat lékaře. Po smrti těla je už na každou zásadní změnu pozdě - po oddělení duše od těla už se duše jen prohlubuje a upevňuje v tom stavu, ve kterém z těla odešla. Prostě pokračuje dál po cestě, kterou si zde vybrala.

Duchovní slepota je jedna z nejhorších nemocí lidské duše, protože člověk nevidí svůj stav. Nevidí ani známky své nemoci, nevidí duchovní nemocnici, kde se může uzdravit, nevidí lékaře, který mu může pomoci. Řekneme-li to samé jinými slovy: nevidí své hříchy nebo si je omlouvá; neocení církev, kde působí uzdravující blahodať Svatého Ducha; nevěří v Ježíše Krista, který je tím lékařem.

Doba, ve které žijeme, je dobou smrtícího duchovního moru čili epidemií slepoty duchovní. Především má na mysli materialismus. Lidé nehledí kolem sebe duchovními zraky, nevidí příčinu a následky, ale hledí materialisticky, proto nemohou nic pochopit a nemohou dosáhnout změny - vyjma změn k horšímu. Materialisté nevidí Boží dílo, a proto nemohou být Bohu vděčni. A od nevděku pochází skoro všechno zlo světa. A duchovně oslepený člověk to nevidí. Ct. Paisij Svatohorec pravil: „Dívejte se na všechno duchovně,“ - to je projev duchovního zření a života ve světle.

Je to až neuvěřitelný paradox - nikdy v dějinách nebylo v naší civilizaci tolik vzdělaných lidí. A navíc právě v poslední době má každý z nás přístup ke všem poznatkům, které lidstvo nahromadilo za celou dobu své existence. A přestože je tolik nesmírně učených lidí, kteří mají takové množství znalostí, - oni řeknou, že vše kolem nás vzniklo náhodou. Poznatky nejsou ještě moudrostí, ale mohou naopak vést k sebedůvěře a potažmo k bláznovství. Abychom nesoudili vědu nespravedlivě, dodejme, že jiní vědci byli právě svým bádáním přivedeni k víře a jsou každou neděli v chrámu.

Důsledky duchovní slepoty jsou tragické i pro každého jednotlivce - nevidí a nechápe totiž smysl svého života, respektive vidí jako cíl svého života smrt: "Člověče, užij si zde své dny, jednoho dne zemřeš a zmizíš v nebytí. Tvá cesta spěje do propasti neexistence. Nic, co zde učiníš, nemá žádný přesah přes hranici tvé smrti." Je snad větší tmy, než taková slepota? V minulých generacích, na které často hledíme s povýšeností (to jsou přece ti tmáři a nevzdělanci, co neměli ani internet), bylo většině jasné, že vše, co je kolem nás (vesmír, svět, život), má svůj smysl a musí mít svého Tvůrce; vše bylo vytvořeno s nějakým záměrem. Člověk tenkrát nemusel být žádný génius, aby chápal, že smyslem lidského života nemůže být smrt, ale je to zase jen život. Cílem ohraničeného pozemského života je život věčný.

* * *

V dnešním biblickém čtení nám evangelista staví před oči příběh, jeho hlavními aktéry jsou (kromě Pána Ježíše) nevzdělaný slepec, který ještě nikdy nespatřil světlo tohoto světa, a farizeové - vysoce vzdělaní, ale slepí duchovně. První slepec díky zázraku prozřel. Ti druzí - kvůli své úpornosti a sebedůvěře - slepými zůstali. Duchovní slepota je totiž (tenkrát stejně jako dnes) výsledkem lidského rozhodnutí. A takové rozhodnutí Bůh respektuje.

Jak jsou dnešní vzdělaní materialisté podobní tehdejším farizeům! Ta samá pýcha, sebedůvěra a - slepota. Tenkrát křičeli: "Ať Bůh neuzdravuje v sobotu! Nepotřebujeme Mesiáše, který dělá zázraky, kdy chce, protože to není součástí našich přikázání!" Dnes hlásají: "Ať Bůh není, protože není součástí našich rovnic a výpočtů! Nevidíme ho mikroskopem ani ho nemůžeme pozorovat našimi teleskopy. Není v našich zkumavkách, nemůžeme ho testovat, měřit a podrobit chemickým reakcím."

Hlavní a nejhorší druh duchovní slepoty je tedy materialistický světonázor. A dalším - asi neméně hrozným - druhem slepoty je lidská pýcha, sebedůvěra. Někdy kráčejí oba druhy slepoty ruku v ruce, jindy je slepotou pýchy postižen i člověk věřící, nábožensky pilně praktikující. Slepec v dnešním evangeliu je obrazem duchovně vidoucího. Má totiž poslušnost, snáší své ponížení, má poslušnost a pokoru - a to mu dává duchovní zření. Vidí to, co nevidí vzdělaní farizeové kvůli své zahleděnosti do sebe a ve svém egoismu, kvůli spoléhání na vlastní nedokonalý rozum a své chápání Božího zákona, které Bůh demaskuje jako bláznovství a hloupost. Bez duchovního zření je možno řídit se jen světlem fyzickým a nedokonalým světlem svého rozumu - a to je vždy bloudění. Bez pokory nevidí dokonce ani věřící nic - je v klamu.

* * *

A tím se dostáváme od materialistů k našemu duchovnímu životu, který bývá bohužel tak často zatemněn slepotou srdce. Podle svt. Ignatije Brjančaninova je základem vidoucího duchovního života: odkrývání myšlenek na zpovědi, pláč v srdci a z toho se rodící duchovní útěcha - tou dává Bůh znamení, že pokání je přijato.

Ct. Izák Poustevník pravil: Tři ctnosti osvěcují mysl člověka neustále světlem:
1.) nevidět nic špatného v žádném člověku;
2.) konat dobro těm, kteří nás urážejí;
3.) snášet utrpení bez reptání a odmítání.

Umění nevšímat si lidských špatností následně zrodí lásku. Konat dobro těm, co nám konají zlo, nám vnese do duše pokoj. Snášením utrpení, které je na nás dopuštěno, vzniká v srdci mírnost. To je život v duchovním světle.

Pouze když člověk získá vnitřní pokoj, tj. pokojný stav ducha, může osvítit mysl dalším lidem. Tomuto dílu napomáhá věnovat pozornost, na co hledíme. "Svícnem těla je oko." Když se člověk dívá zlým nebo chtivým okem na okolní svět, jeho mysl se rozkládá, jako když hnije, hyne. Opouští ji světlo, svědomí přestává správně radit. Pocity v srdci jsou infikovány hříchem. Příčinou takového zamlžení rozumu bývá vysoká sebedůvěra a následují chybné skutky.

Vidíme-li správně, všude kolem sebe nacházíme odlesky ráje. Světlo Kristovo naplňuje všechno pokojem a radostí. Pán vše naplňuje tajemstvím lásky, pečující Boží prozřetelnosti.


P.S.
Někdy bývají čtenáři evangelia zmateni otázkou učedníků ohledně toho slepce: "Pane, kdo zhřešil - on nebo jeho rodiče - že se narodil jako slepý?" Dokonce otázku, jestli před narozením zhřešil a v důsledku toho se narodil jako slepý, pokládají někteří za evangelijní důkaz reinkarnační teorie. Ve skutečnosti v době Kristově panoval v židovstvu rabínský názor, že už ve stádiu plodu má ještě nenarozený člověk všelijaké pocity a případně i vášně, a proto může zhřešit ještě před svým narozením (na podporu tohoto pohledu existují v Písmu určité náznaky - viz např. Jákob a Ezau; Gen 25,22-26).




Zobrazit příspěvek č. 1248 jednotlivě

Administrátor --- 30. 5. 2019
Nad tématem neděle o Samaritánce

Samaritánka Fótýnie vzor pro současné ženy

Téma popaschální neděle se čtením o Samaritánce se najde zde: Jan 4,5-42. Už jsme o ní psali v příspěvku č. 1167.

Z rozhovoru, který je zachycen v evangelním vyprávění, vidíme, že je to celkem rázná a energická žena, která rozhodně nepostrádá výmluvnost. Někteří by možná řekli, že má ostrý jazyk. A vášnivá je nejen v řeči, ale i v jiných ohledech. Když však potkala Pána a přesvědčila se, že je vskutku tím očekávaným Mesiášem, obrací se její energie jiným směrem.

Ježíš Kristus při rozhovorech s lidmi vždy měnil směr jejich uvažování a touhy. Nekáral a neproklínal, ale navazoval na to, o čem hovořili, vedl je od pozemského k nebeskému, od tělesného je přesměroval k duchovnímu. Vysvětloval, že své trápení vyřeší nikoliv pozemskými a tělesnými prostředky, ale tím, že ve svém srdci přejdou od horšího k lepšímu - tj. místo služby věcem dočasným se odevzdají službě tomu, co je věčné. Naučeni Ježíšem Kristem, stejným způsobem besedovali se svými návštěvníky i svatí otcové a starci - to podstata jejich rad a duchovního vedení.

To, co náš život potřebuje, je změnit téma. Jako se střelka kompasu točí na sever, tak i naše myšlení má stále směřovat ke Kristu. Pak je duše uspokojena a pociťujeme naději a radost.

6. tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" ...
10. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." ...
13. Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Janovo evangelium, 4. kap.)
Samaritánku Pán naučil, že člověk potřebuje především ukojit žízeň duchovní a nikoliv tělesnou. Šťastným ho nemůže učinit opětovné sycení hladu tělesných vášní po slastech, ale duchovní nasycení potřeb nesmrtelné lidské duše. Řečené nasycení a uspokojení věčné žízně může člověk dosáhnout zase jen tím, co je věčné. Touto věčnou živou vodou, oblažující a uspokojující lidskou duši, je blahodať Svatého Ducha. Kdo ji získá, už neprahne po ničem pozemském a tělesném.

Takovou vodu dává Spasitel těm, kteří v něho uvěřili, snaží se vést čistý život a slouží Bohu celým srdcem naplněným vodou blahodati Ducha a vyznáváním Krista, který je Pravda (Jan 14,6). Kdekoliv člověk je, kamkoliv přijde, může Bohu zbudovat oltář ve svém srdci. Na tomto oltáři přinášet Bohu příjemnou oběť tím, že bojuje proti svému egoismu a usiluje sloužit mu zachováváním jeho přikázání lásky. Voda života naplňující svlažující lidské srdce se projeví především touhou po čistotě, aby se mohlo zalíbit nebeskému ženichu - Kristu.
21. "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
23. přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
Tak to naučil Pán samařskou ženu a přesměroval její vášně a veškerou energii na cestu pravé zbožnosti. Samaritánka si toto poznání, jehož se jí od Pána Ježíše dostalo, nedokázala nechat jen pro sebe. Vrací se do města a zvěstuje lidem o svém setkání u Jákobovy studny.

Tím se z ní stává misionářka a zvěstování Pána pak zasvětí svůj další život - až k mučednické smrti. Pronásledování křesťanů za císaře Nerona ji zastihlo i s jejími dětmi v Kartágu, kde hlásala Krista. To se pochopitelně neutajilo, byla s dětmi zatčena a předvedena na soud. Na nabídku císaře zachránit si život a zříci se Pána Ježíše odpověděla tím, že císaři plivla do obličeje a jeho návrh jízlivě odmítla ironickou otázkou: "Jsem snad blázen?" Inu, statečná a energická žena. Hněv potupeného císaře neměl hranic. Její syny zmrzačili, dcery umučili a ji popravili takovým mučením, které raději nebudeme popisovat. A tak vzlétla Fótýnie i s celou svou rodinou do nebe přímo pod trůn Beránka. (Zjev 7,13-17)

* * *

Fótýnie se svou energičností, dnes bychom řekli emancipovaností, podobá mnoha současným ženám, které jsou v tomto duchu vychovávány. Před setkáním s Kristem se tato energičnost projevovala vášnivostí, vzpurností, jízlivostí, svévolí. Po setkání s Kristem si zamilovala Krista a vše ostatní se pro ni stalo druhořadým. Kéž by dnešní ženy našly cesty, jak přesměrovat svou duševní energii ke službě Bohu, a našly v tom smysl svého života. Vždyť jen se zřetelem na věčný život může člověk nahlédnout smysl života pozemského (jak to píše F. M. Dostojevský).




Zobrazit příspěvek č. 1247 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2019
O zázraku u Ovčí brány

Pane, uzdrav moji ochromenou duši

Úryvek z Janova evangelia, který se čte 4. neděli po Pasše, vykresluje našim duševním zrakům obrázek chromého člověka, který leží u jerusalemské nádrže, kde se každoročně stane zázrak. Na tuto vodu, ve které byla očišťována zvířátka přiváděná do starozákonního chrámu k obětování, sestupuje jednou do roka anděl. Nikdo přesně nevěděl, kdy se to stane, ale projev tohoto sestoupení byl zřetelný: hladina se bez viditelné příčiny mohutně pohnula; někteří říkají, že se začala hýbat, jako když jí míchá nějaký obrovský prst, jiní tvrdí, že se voda vzdula; nevíme. Každopádně to byl zázrak a voda pak byla naplněna uzdravující mocí, takže kdo první do ní sestoupil, byl okamžitě uzdraven, ať byl stižen jakoukoliv nemocí.

Ten chromý člověk ležel u té nádrže už 38 let. Tolikrát už viděl zázrak uzdravení. Nikdy se však tohoto zázraku nedostalo jemu, ale pokaždé jej předběhl ten, kdo měl zdravé alespoň nohy a stihl se do vody dostat dřív.

Tak blízko byl chromý u nebeského zázraku, a nebylo mu to nic platné. Ani všechen majetek, který vynaložil na lékaře, ani sám anděl - nic mu nepomohlo.

Slovy bohoslužby (z triodu, v českém vydání str. 21) volá ten nemocný: "Mé lože se mi stalo hrobem! K čemu je mi, co život nabízí? Bez užitku je mne pro zázračná Ovčí nádrž! K tobě se utíkám, Pane, Prameni uzdravení!"

Těch 38 let je svědectvím jednak o trpělivosti a víře. A také svědčí o samotě toho člověka: "Nemám nikoho..."

A do takto rozestavěných kulis příběhu vstupuje Pán Ježíš. Uzdravující voda Ovčí nádrže i sestupování anděla jsou tím odsunuty stranou. Ježíš Kristus sám je řešením všech potřeb člověka i každé lidské nouze, a to bez zázračných nádrží a andělů. Stačí mu k tomu pár slov. On je naším uzdravením tělesným ale hlavně duchovním.

To platilo tenkrát a platí to i dnes. Co je však od člověka potřeba? Pokání z hříchů.

Nemoc toho chromého byla zapříčiněna nějakým jeho vážným hříchem. Proto mu Pán po uzdravení káže: "Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" To samé žádá i po nás. Přichází k nám, aby léčil naše duše "krutě ochrnuté mnohými hříchy". (Z triodu, kondak, v českém vydání str. 24) Aby je uzdravil pro život věčný."

Chromý člověk, uzdravený na břehu Ovčí koupele, je tedy obrazem každého z nás. Kromě Pána Ježíše nás nic a nikdo nemůže zbavit hříchů a pout, jimiž tato duchovní chromost svírá naši duši, takže se nemůže hýbat. Ježíš Kristus je také řešením naší samoty, neboť ten, kdo navázal vztah lásky s Pánem, už nic jiného nepotřebuje.

Kdo získal Krista, nemusí už nikdy bědovat, jak onen ochrnutý: "Nemám nikoho." Vždyť mu Pán velí: "Vstaň ze svého hrobu a pospíchej do Božího Království!"


P.S.
České překlady trodu a dalších: download.pravoslavi.cz






Zobrazit příspěvek č. 1246 jednotlivě

Administrátor --- 17. 5. 2019
Jak přemoci strach?

Neděle statečných žen

Úryvek evangelijního příběhu, který popisuje události před a po Ukřižování Páně, vykazuje jeden zvláštní rys. Ti, od nichž bychom čekali statečnost a připravenost, se třásli strachem. A ty, u kterých bychom přepokládali, že se budou raději držet stranou, vystupují nebojácně. Učedníci Kristovi, ač byli svým Mistrem a Pánem na vše připraveni, se skrývají. Ženy, které přišly z Galileje a posluhovaly Pánu a jeho apoštolům z vlastních prostředků (Luk 8,3), vidíme hrdinně hlásit se k odsouzenému a posléze popravenému Kristu, a to bez ohledu na jakékoliv nebezpečí, které jim vzhledem k jejich přirozené slabosti hrozilo. To naopak Petr se lekl, aby nebyl jakožto učedník "toho rouhače" zatčen, mučen a případně zabit; zapřel svého Mistra. (Mat 26,69-75; Luk 22,55-62) I ostatní učedníci se po zatčení Pána v zahradě rozprchli (Mat 26,56), děsili se, co s nimi teď bude.

Jediný učedník, apoštol Jan, stál při Pánu Ježíši i pod křížem spolu s ženami, aniž by se nechal přemoci strachem (Jan 19,25-27). Jen tajní učedníci Ježíšovi Josef z Arimatie a Nikodém, kteří se doposavad báli, co by si o nich židovská rada pomyslela, kdyby se přihlásili k "proroku z Nazareta", nyní odhodili obavy: Josef dokonce navštívil Piláta, krutovládce, který se s židy rozhodně nemazlil, a statečně požádal o tělo Ježíšovo. (Jan 19,38) Nikodém, který kvůli strachu ze židů navštívil kdysi Pána Ježíše v noci, nyní nakupuje, co je potřeba k pohřbu (vzhledem k množství, které udává Písmo: 100 liber = 75-100 kg, musel u místních obchodníků skoupit snad všechny jejich momentální zásoby vonných esencí a dopravit je k hrobu, možná je přivezl na nějakém vozíku). Společně s Josefem snímají tělo z kříže, zabalují je do koupeného plátna a pohřbívají je. (Jan 19,39-42) Josef dokonce dává k dispozici svůj hrob. (Mat 27,57-61) Představitelé židů, duchovně osleplí svou vzpourou proti Mesiáši, z obav, aby se Ježíš nedostal z hrobu, vyžádali si na Pilátovi stráž k hlídání hrobu. (Mat 27,62-66)

Jak je psáno, byl to nový hrob vytesaný do skály. Měl tedy nejspíš běžně používanou podobu - čili byla to jeskyně s jedním či několika kamennými loži, uzavíraná velkým kruhovým kamenem, který se valil ve žlábku vytesaném ve skále na prahu komory. Ve směru uzavírání hrobu měl žlábek mírný spád. Na konci své dráhy byl žlábek navíc prohloubený a uzavírací kámen zde zapadl a už se nemohl koulet ani tam ani zpět. Aby hrob byl uzavřen, k tomu stačil jeden muž. Avšak jen skupina silných mužů vybavených břevny jako pákami mohla kámen ve žlábku nadzdvihnout a posléze odvalit stranou. K ukradení těla by tedy byla potřeba celá výprava apoštolů. I kdyby stráž usnula (což by od ní bylo nadmíru nerozumné, protože na ně dohlížela kontrola, která jim zároveň vyplácela mzdu, a spící vojáci by se místo platu dočkali přísného trestu; navíc byli strážní pravidelně střídáni), zvuky případné skupiny otevírající hrob by vojáky probudily. Sami židé se tedy svou iniciativou nechat hlídat hrob vojáky postarali, abychom měli důkaz, že nebožtík nebyl odnesen, ale opravdu vstal z mrtvých.

Boží prozřetelnost vybrala pro pochování mrtvého Krista nový hrob, v němž "ještě nikdo nebyl pochován". To abychom měli důkaz, že z mrtvých vstal opravdu právě Ježíš, popravený "Král židů", a ne někdo jiný, kdo by tam byl pohřben už dříve.
A pak tu jsou ty ženy. Sotva minul svátek a povinný klid, už za šírání kráčejí spěšně k hrobu. (Mar 16,1-4) Absurdita této výpravy a odvážnost jejích aktérek je pozoruhodná. Ženy spěchají k hrobu pomazat tělo nebožtíkovo vonným olejem (čili myrem), ač vědí, že dovnitř se k tělu nedostanou, protože vchod je zavalen velkým kamenem. Přesto jdou. Také vědí, že zapečetěný hrob je hlídán vojáky. Tito strážní jsou hrubí lidé, pohani, brutální muži, jimž se nepříčilo žádné násilí. S nimi se budou muset ženy u hrobu setkat, a s budou tam nimi samy; široko daleko žádné jiné živé duše. Co se tam, kde není na dohled žádný svědek, může všechno přihodit? Co je tam čeká? Co všechno se jim může stát? Představa, že by jim snad strážní pomohli otevřít hrob, snad nikoho se zdravým rozumem ani nenapadla. Je tedy zřejmé, že ženy, chvátající k hrobu s drahými oleji, měly opravdu pádné důvody k značným obavám. Přesto šly.

O odvaze slabých

A nyní k hlavní otázce: jak to, že tyto ženy, které měly všechny rozumné a přirozené důvody k obavám, a jistě se bály, dokázaly překonat svůj strach? A proč nedokázali přemoci svůj strach učedníci, kterým Kristus prorokoval všechno, co se s ním stane - zatčení, odsouzení židy, soud před Pilátem, mučení a posměch, ukřižování, smrt, pohřeb a třetího dne vzkříšení? Muži by přece měli být spíše schopni přemoci svou ustrašenost či hrůzu. Místo toho se schovávají v nějakém domě za pevně uzavřenými dveřmi. (Jan 20,19)

Pán Ježíš vše, co se mu stane, apoštolům předem oznámil: ponížení, smrt a hrob, včetně svého konečného vítězství nad smrtí. Přesto apoštolé nedokázali zvítězit nad svým strachem. Odpověď na otázku, proč hrůza a zmatek přemohly jejich srdce, tkví v jejich způsobu myšlení, v jejich srdci.

Když je Spasitel připravoval na to, co mu má stát, nechtěli to slyšet. To, co je učil, se zcela příčilo jejich uvažování, tj. mesiánsko-židovské ideologii. (Mar 8,31-32)

I vyvolení apoštolové totiž podléhali dobovým fantastickým představám o příchodu Mesiáše. Tyto fantazie se zakládaly na neduchovních či materialistických výkladech Bible, na špatném výkladu starozákonních proroctví. Židé snili, jak je Mesiáš vyzdvihne nad ostatní národy, obdaří je nepřemožitelnou silou, učiní z nich vládce světa a ostatní národy srazí pod jejich nohy (vyžene Římany). Jak budou k nohám židů sneseny poklady pohanů, jak Bůh obdaruje svůj lid nadpřirozenou úrodou a hojností všeho. O duchovní povaze Mesiášova království nechtěli slyšet. Jejich pozornost byla upřena ke světskému nikoliv k duchovnímu. Mesiáš, který prohlásil: "Moje království není z tohoto světa," (Jan 18,36) je nezajímal. Vzkříšení Lazara, léčení ochrnutých, uzdravování slepých, byly pro židy jen takovou legitimací Mesiáše, ale v posledku se od něj očekávalo cosi jiného. A dar věčného života v nebeském království - to byla pro tehdejší židovstvo neuchopitelná fata morgána.

V evangeliu čteme, že tímto prismatem hleděli na Pána Ježíše i svatí apoštolé. Proto byl Petr a další ochotni chopit se zbraně a po Ježíšově boku bojovat ostřím meče proti jeho nepřátelům. (Mat 26,50-54) Proto se apoštolové při poslední večeři, kdy Pán mluví o svém zrádci, hádají, kdo z nich je největší (Luk 22,24). Pán Ježíš jde s apoštoly do Jerusalema a oznamuje jim, co ho tam čeká (Mat 20,18-28), a dva z nich se dožadují sedět po jeho pravici a levici - tj zaujmout nejvyšší místa ve vládě nad světem. Proto se apoštolové hádají o prvenství. Proto chce Filip, aby jim Ježíš ukázal Otce - tj. zjevil Boha (Hospodina přicházejícího bojovat za svůj vyvolený národ). (Jan 14,8-9)

Víra nebo filosofie

Víra apoštolů byla spíše ideologií než vírou. Ano, věřili, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Ano, měli ho rádi, ale jich láska byla nezralá. Více než víry a lásky v nich bylo ideologického přesvědčení. Když se jejich představy o příchodu Mesiášské doby rozpadly, a věci se ubíraly ne k moci a převzetí vlády nad světem, ale k ponížení a zmaru všech nadějí, apoštolové byli zmateni, jejich mysl se propadla do deprese a jejich srdce naplnil strach.

Myšlení těch žen, jejichž památku tuto neděli církev oslavuje, je úplně jiné. Ideologie světovlády a materialistické fantazírování o mesiášské éře jim byly vzdáleny. Motivem jejich pokorné služby Pánu Ježíši byla vděčnost Bohu, oddanost a láska. Netoužily soudit národy, ale sedět u nohou Ježíšových a naslouchat jeho slovům. Srdce naplněné láskou dokáže zvítězit nad strachem.

Myronosice sloužily Pánu za jeho života a na jejich lásce nic nezměnila ani Jeho smrt. Proto jdou, aby Ten, koho milují, byl řádně pohřben a dostalo se mu všeho, čeho má dle obyčejů jejich národa dostat každému nebožtíku. Jejich láska překonává všechny oprávněné obavy. Pro apoštoly znamená smrt Mesiáše prohru, zmar a zkázu jejich nadějí. Mrtvý Mesiáš není žádný mesiáš. Ve zmatku svého zideologizovaného myšlení nechápali, k čemu by lidem mohl být mrtvý Kristus? Proto se třesou strachy, schovávají se někde za zavřenými dveřmi.

A tím jsme se dobrali k jádru poselství této neděle zasvěcené památce žen myronosic. Ať si každý sám odpoví na otázku, do jaké míry je jeho příslušnost ke "křesťanskému náboženství" spíše ideologií či filosofií nebo prostě pouhým světonázorem. Rozdíl mezi uvažováním apoštolů a žen je tou břitvou, která odděluje víru od filosofie, Božské od pozemského. Rozdílnost těch dvou pohledů na Krista nám ukazuje skutečnou podstatu naší vlastní víry. Pán Ježíš nepřišel založit nový politický režim ani státní systém, ale přišel (kromě ostatních částí svého vykupitelského díla) navázat vztah lásky. Ať už rozumíme Boží vůli a jeho cestám, nebo nikoliv, Kristus chce, abychom mu otevřeli srdce. (Zjev 3,20) Chce, aby lidé milovali Boha, důvěřovali mu jako Tomu, kdo nikdy nezklame.

Až přijde další pronásledování, pak odpadnou především ti, jejichž víra je spíše ideologií. Vydrží ti, kteří od Boha neočekávají pozemské, ale nebeské. Ti, jejichž vztah s Kristem vytváří pouto lásky, která se neohlíží na nic dočasného a tělesného, ale touží jen být s Milovaným, ať se s ním děje cokoliv.


P.S.
Jak láska a vděčnost Kristu dává překonat všechna pronásledování a mučení, ukazuje příklad sv. mučedníka Polykarpa. Poslyšme slova, která řekl jako odmítnutí nabídky římského prokonzula na soudu. Kdyby prokonzulovu nabídku Polykarp přijal, zachránil by si život. "Pohleď na svůj věk," – řekl prokonzul, který ho začal přemlouvat, aby zapřel (Krista). Pohaň Krista...!" Polykarp odvětil: "Osmdesát šest roků Mu sloužím a On mi ničím neublížil. Jak bych se mohl rouhat svému králi, který mě spasil?" (Ze života sv. muč Polykarpa; 2. století po Kristu)





Zobrazit příspěvek č. 1245 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2019
Radost na Paschu

Svátek Vzkříšení Kristova je důvodem k velkému veselí

Na paschální svátky je v Pravoslaví někde zvykem projevovat radost úplným blázněním. Tato svatá euforie může někomu na chladném Západě připadat snad až příliš exaltovaná, ale je-li důvodem Kristovo vítězství nad smrtí, tak proč se na tento svátek svátků neoddat bláznivému veselí? Bláznit pro Boha ostatně není nic nového (starozákonní éra i novozákonní doba to akceptovala).
























Zobrazit příspěvek č. 1244 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2019
Paschální radost

Jak se dokážou ve světě veselit z Vzkříšení Kristova

Řecko



(Rámus, který slyšíte, někde způsobují židlemi nebo jinak - je to ozvěna zemětřesení, které vyvolalo Kristovo Vzkříšení - rozlomení bran podsvětí.)


Ghana




Libanon



Produced by the School of Ecclesiastic Music (SEM) in the Greek Orthodox Archdiocese of Mount Lebanon - Lebanon.





Zobrazit příspěvek č. 1243 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2019
Liturgie sv. Basila

Český překlad a bilingvní vydání Basilovy liturgie

Pro příznivce našich liturgických překladů oznamuji, že bylo asi po sedmi letech zrání uvolněno první vydání Basilovy liturgie. Podobně jako liturgii sv. Jana Zlatoústého jsme Basilovu liturgii zpracovali jako bilingue (církevně-slovanský a český text).

Sazba je vyexportovaná do PDF ve třech tiskových mutacích:
1.) celá knížka s vzestupným kladem stránek (A5) (můžete si sami při tisku poskládat brožuru nebo při tisku nastavit volbu zvětšení stránky dle formátu tiskové stránky a tisknout každou stránku na celou plochu A4);
2.) třísložková brožura (na každou stránku A4 se tisknou dvě stránky sazby A5; složky jsou po 44 stránkách A5);
3.) sedmisložková brožura (vše v jednom PDF souboru, každá složka má 20 stránek A5)

Formát zatím jen A5

Ke stažení na webu liturgií: pravoslavi.cz/liturgie

P.S.

Zároveň teď bylo na některých místech upraveno znění modliteb v liturgii sv. Jana Zlatoústého. Opravy jsou zaneseny do všech PDF mutací se sazbou Zlatoústovy liturgie: pravoslavi.cz/liturgie







Zobrazit příspěvek č. 1242 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2019
Kalendář

Dnes byl rozeslán jihlavský nástěnný kalendář

Kdo si objednal jeho dodání, měl by do dvou až tří dnů obdržet zásilku.

Pokud byste někdo kalendář nedostal, napište mi (mohl jsem při tom počtu vypravovaných zásilek na někoho nedopatřením zapomenout).

Web kalendářní edice s emailovou adresou



Zobrazit příspěvek č. 1241 jednotlivě

Administrátor --- 5. 1. 2019
Videoklip s vánoční písní

V tom znojemským kostele

Pravoslavný chrám ve Znojmě se stal hostitelem místního vánočního folklórního obyčeje. Tradičně se přichází v tomto vinařském srdci jižní Moravy do kostela zazpívat lidová píseň. Konec konců i koledy, které v chrámech zpíváme (ať už ty staročeské, uvedené v Gorazdově sborníku, či přinášené z pravoslavného východu), jsou spolu s jinými svátečními obyčeji svérázným folklórem.

Vzhledem k tomu, že moravský folklór si už v minulosti nejednou našel cestu do našich pravoslavných chrámů i liturgického života (a stejně tak i folklór ukrajinský, rumunský, bulharský, řecký adal.), je přiložený videoklip zajímavým misijním experimentem.





Zobrazit příspěvek č. 1240 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2019
Kalendář 2019


Kdo si přejete obdržet poštou nástěnný kalendář na rok 2019, objednávejte, prosím, na e-mailové adrese uvedené na webové stránce této kalendářní edice (viz dále).

Každoroční edice pravoslavného „Jihlavského kalendáře“ bude příští týden kompletně k dispozici v PDF na obvyklé adrese.

Jako vždy se sazba letošního kalendáře připravuje ve dvou mutacích - pro tisk nástěnného kalendáře a pro vytištění diáře - všechny informace jsou na výše uvedené stránce.

* * *

Zároveň je tam ke stažení PDF s letošním postním kalendářem (jednostránkový plakát A3), který nabídl veřejnosti k použití bratr Jáchym z Brna.

* * *

A jsou tam také PDF všech tří kombinací kalendářů připravených pro eparchiální kalendářní ročenku (knížka ve formátu A5).

* * *

Papírová verze Jihlavského kalendáře půjde koncem tohoto týdne do tisku. Těm, kteří ji mají objednanou, ji budeme rozesílat v dnech po svátku Narození Kristova dle juliánského kalendářního stylu (snad to pošta stihne doručit ještě v pátek).




Zobrazit příspěvek č. 1239 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2018
Pohlednice pravoslavných ikon

Nové pravoslavné ikony

Sada barevných tisků ikon pohlednicového formátu

Olomoucko-brněnská eparchie vydala tiskem dvacet druhů ikon s výkladovými popiskami na rubové straně. Ikony mají pohlednicový formát a jsou opatřeny oboustranně lesklým povrchem. K dostání jsou buď jednotlivě nebo v sadách.

Cena jednotlivé ikony: je 10,- Kč
(nebo 0,40 Euro)
Cena sady dvaceti ikon v přebalu: 160,- Kč
(nebo 6,20 Euro)


Ikony lze objednat na Úřadu eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, stejně jako dříve inzerované knihy. Úřad přijímá objednávky i ze Slovenské republiky.

Na webu olomoucko brněnské eparchie je příspěvek s nabídkou letos vydaných ikonek.

* * *

Zde je okno otevřené do příspěvku s nabídkou literatury:







Zobrazit příspěvek č. 1238 jednotlivě

Administrátor --- 16. 12. 2018
Předvánoční nabídka pravoslavné literatury

Nové pravoslavné knížky

Stručně o pravoslavném křesťanství

Brožura s mnoha barevnými ilustracemi seznamuje čtenáře se základy pravoslavné věrouky i duchovního života. Přibližuje také historii pravoslaví v Čechách a na Moravě.

Ikona – Okno do věčnosti

Obsahuje dvě vrcholná díla pravoslavné ikonologie poslední čtvrtiny 20. století: Teologie ikony pravoslavné Církve L. A. Uspenského a stať jerodiákona Nikolaje (Sacharova) O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátů ctihodného Jana Damašského. (Soukromá douška: nic srovnatelného o teologii ikony ještě v češtině nebylo vydáno.)

Na webu olomoucko brněnské eparchie je příspěvek s nabídkou letos vydané pravoslavné literatury (dříve vydaná lituratura je zde).

* * *

Zde je okno otevřené do příspěvku s nabídkou literatury:







Zobrazit příspěvek č. 1237 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2018
Nová verze sazby brožury se služebníkem liturgie

Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého

Služebník (tj. příručka pro kněze a diákona). Bilingue (církevně-slovansky a česky). Dvě mutace sazby: pro formát A5 a pro malý formát A6.

Zájemcům o nový překlad liturgie adresujeme upozornění na nové vydání číslované jako v. 1.3

Ve staré sazbě byly učiněny textové opravy a úpravy. Místy je jazykový styl textu mírně modernizován. V mutaci pro formát A5 je přidána večerní bohoslužba.

PDF soubory pro všechny mutace lze stáhnout z adresy pravoslavi.cz/liturgie

(Mozila Firefox zobrazuje v sazbě znaky, které tam nepatří. Prohlížejte v nějakém kvalitnějším prohlížeči - buď v prohlížeči Chrome nebo si PDF stáhněte do počítače a otevřete si jej ve standardním PDF prohlížeči Adobe Reader. Tím si zobrazíte a případně i vytisknete sazbu tak, jak má být.)





Zobrazit příspěvek č. 1236 jednotlivě

Administrátor --- 26. 9. 2018
Životodárný Kříž

O relikvii svatého Kříže

Životodárný (oživující) Kříž (zoopiós stavrós, životvorjaščeje drevo) - kříž, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus

Apokryfní vyprávění o Kříži

Evangelia nesdělují zvláštní podrobnosti o Kříži, na němž byl Kristus popraven ukřižováním. Připomíná se jako už hotový předmět v popisu, jak jej nesl Kristus na Golgotu (např. vyprávění o křížové cestě u evangelisty Lukáše, Luk 23,26-31).

Apokryfní literatura, narozdíl od kanonických textů, obsahuje mnoho detailů o legendární historii životodárného kříže. Dějiny kříže (významné relikvie pro křesťanský svět) jsou podepřeny hodnověrnými svědectvími, počínaje vykopávkami provedenými apoštolůmrovnou císařovnou Helenou a popisované mnohými ranně křesťanskými historiky.

Cyklus legend o životodárném kříži vznikl převážně v Palestině a má dávný původ (dávné spisky Nikodimova evangelia jsou datovány do 5. století). Hlavní důraz kladou apokryfní vyprávění na spojení popravčího nástroje, na němž byl Kristus umučen, s jedním z rajských stromů a s dalšími starozákonními událostmi. Apokryfy dále hovoří o okolnostech nalezení kříže (apokryf Učení apoštola Addaje - jednoho ze 72 apoštolů, který byl poslán po Nanebevstoupení Páně do Edessy, aby uzdravil krále Abgara a hlásal tam evangelium; u Eusebia nazýván „Thadeáš, jeden ze sedmdesáti“; Jeroným tvrdí, že obě jména patří jedné osobě; tímto jménem je nazvána jedna z liturgií východního syrského obřadu).

Badatelé mají zato, že cílem autorů těchto tradic nebylo proslavení této křesťanské relikvie, jejíž význam nikdy nebyl předmětem sporu. Smyslem bylo ukázat původ křesťanství (které tenkrát bylo "mladým" náboženstvím) z dávné tradice, doslova "od Adama".

Apokryfní historie životodárného kříže se odrazila v početných obrazech.

Bogomilská legenda

Bogomilům je připisována jedna z heretických dualistických legend o životodárném kříži, vyprávějící o stvoření světa a zasazení ráje současně Bohem i Satanielem. Podle této legendy Bůh při sázení jednoho z rajských stromů pravil Satanielu: "Zde bude mé tělo, a tento strom poslouží pro tvé vyhnání." Když Sataniel zavrhl Boha, přišel se podívat na strom poznání dobra i zla, a byl vyhnán jeho tajemnou silou z ráje; tehdy se ďábel poprvé stal černým. Strom se rozrostl do tří výhonů - kmenů, které byly nazvány: stvol Adama, stvol Evy a stvol Páně (prostřední). Po vyhnání prvních lidí z ráje se strom rozpadl, jen část Páně zůstala na místě. Část Adamova padla do řeky Tigris a byla vodou zanesena do země Madiámské; část Evy se v době celosvětové potopy dostala do Merry (M'erra, hořkost; zde se utábořili Izraelci po přechodu Rudého moře; Exod 15,23; Num 33,8-9; nemohli zde pít vodu, protože byla hořká, Mojžíš však do ní vhodil dřevo, které mu Hospodin ukázal, a voda se stala sladkou; dnes se ukazuje toto místo na cestě od Apiun-muza k Sinaji, kde je minerální pramen Govar s nepříjemnou hořko-slanou vodou, kterou nepijí ani beduíni; v knize Bar 3,26 se Merrou rozumí neplodná arabská země a město Morana.) Z těch dvou částí byl dle bogomilské legendy učiněn kříž pro ukřižování Ježíše Krista.
Zlatá legenda

Tento text pověsti o životodárném kříži se zachoval na Západě ve sbírce „Zlatá legenda“ (Legenda Aurea). Na Východě byl znám jen z několika řeckých rukopisů.

Základ historie o původu materiálu pro životodárný kříž je převzat z apokryfního Nikodimova evangelia. V něm se vypráví, že když Adam byl už na prahu smrti, jeho syn Séth přišel k bráně ráje s cílem získat olej odpuštění a pomazat jím tělo svého otce. Jenže se mu zjevil archanděl Michael a sdělil mu, že olej odpuštění bude celému lidstvu darován za 5500 let (proroctví o příchodu Krista) a dal Séthovi ratolest ze stromu poznání dobra i zla, plod, z něhož okusil Adam ve chvíli pádu do hříchu. Když mu ratolest předával, pravil archanděl: „Jestli můžeš oživit tento uschlý plod, bude (tvůj otec) uzdraven.“

Když se Séth vrátil domů, nalezl Adama už mrtvého a vložil mu uschlou ratolest do úst (podle jiných verzí mu položil na hlavu věnec spletený z této ratolesti, nebo tak učinil ještě Adam, který byl ve chvíli návratu Sétha stále živ). Poté z ní vyrostl strom skládající se ze třech srostlých stvolů, který pokračoval v růstu tisíciletí až do doby krále Šalomouna.

Tento král porazil strom a pokoušel se jej použít při stavbě Jerusalemského chrámu, avšak svými rozměry se nikam nehodil. Trám z jeho kmenu tedy použili při stavbě mostu. Královna ze Sáby, známá svou moudrostí, se při své návštěvě u Šalomouna poklonila tomuto dřevu. Klekla před ním na kolena a předpověděla, že Spasitel světa bude zavěšen na tomto dřevě, a na židovské království kvůli tomu přijde rozvrat a konec. Pak místo toho, aby kráčela po tomto dřevě, bosá přebrodila vodní proud. Šalomoun se toho ulekl a přikázal, aby trám zakopali.

Dřevo bylo nalezeno při stavbě nádrže pro omývání zvířat před obětováním (viz „bravný rybník“ v evangeliu). Když se její voda proslavila uzdravováním nemocných, změnili ji v léčebnou lázeň (Siloámská lázeň). Po uvěznění Kristově se dřevo vynořilo z vod lázně. Židé se rozhodli z něj vyrobit kříž pro ukřižování Ježíše Krista, a to právě vertikální nosný sloup. Příčný trám, tabulka a podnoží byli zhotoveny z jiných druhů dřeva. Podle legendy byl kříž sestaven z těchto dřevin: palmy, cypřiš, cedru a olivy.
Ruské apokryfy

V ruském apokryfu „Slovo o dřevě kříže“ (15.--16. stol.) se uvádí historie dřeva kříže podobná evropské „Zlaté legendě“, s doplněním legend o Mojžíšovi a Lotovi. Královna přišedší k Šalomounovi je nazývána Sibyllou. Když se přišla podívat na strom, který Šalomoun vyhodil, usedla na něj a byla popálena ohněm. Pak řekla: „Ó, třikrát kletý strom,“ ale lid, který stál vedle, vykřiknul: „Ó, třikrát blahoslavený strom, na němž bude rozpjat Pán!“ „Slovo o dřevě kříže“ dále sděluje, že strom z legendy o Mojžíšovi (viz níže) byl použit na zhotovení kříže pro ukřižování tzv. „nerozumného lotra“ (tj. toho, kdo byl ukřižován po levici Páně).

V ruských apokryfech je královna ze Sáby často nazývána Sibylou a řada pramenů ji připisuje proroctví o osudu dřeva, zavrženého Šalomounem při stavbě chrámu:

»Královna Nikavlu, která jest Sibilou ze Sáby, uviděvši v Jerusalemě u Šalomouna netlející dřevo, na němž o tisíc let později bude ukřižován Kristus, ve vytržení zvolala: Hle, dřevo, na kterém umře Bůh oblečený v tělo, aby vzkříšen byl.«
Další legendy - tradice, která je rozšířena v Pravoslaví

Spojení s Mojžíšem

Legenda je založena na události popsané ve Starém zákoně, která se stala u hořko-slaného pramene Merra (Exod 15,23-25). V apokryfech existují dvě verze tohoto námětu. První - Mojžíš zasadil na břehu pramene strom, který byl přinesen z ráje v době celosvětové potopy (viz bogomilská legenda o stromu Evy). Druhá - anděl dal Mojžíšovi ratolesti tří stromů: aloe, cedr a cypřiš, a přikázal, aby je spletl dohromady jako symbol svaté Trojice a zasadil na břehu. V obou variantách legendy odpovídá další osud stromu, který z toho vyrostl, tomu, co je zapsáno ve „Zlaté legendě“ o historii s králem Šalomounem.

Spojení s Lotem

Tato legenda popisuje původ dřeva pro kříž zbožného lotra, avšak v řadě variant se s ní spojuje původ životodárného kříže. Podle legendy Séth získal od anděla nejen ratolest ze stromu poznání dobra a zla, ale ještě jednu, kterou Séth později spálil na břehu Nilu; ratolest hořela dlouho neuhasitelným plamenem. Když pak Lot zhřešil se svými dcerami, Bůh mu přikázal, aby pro vykoupení ze svého hříchu zasadil tři oharky z tohoto ohniště a zaléval je, dokud z nich nevyroste velký strom. Z něho byl učiněn kříž zbožného lotra, a nebo cestou popisovanou ve „Zlaté legendě“ se tento strom stal materiálem pro životodárný kříž.

Existuje i druhá legenda o původu dřeva pro kříž, která je spojena s Lotem. Když se Abrahamu v Mamre zjevil Bůh v podobě tří andělů, tak před tím, než se odebrali do Sodomy, zanechali mu tři své hole. Je odevzdal Abraham Lotovi po jeho hříchu s dcerami a přikázal zasadit jej v okolí Jerusalema a zalévat vodou z Jordánu. Lot usiloval vykoupit svůj hřích, a tak splnil Abrahamův povel, zasadil hole v údolí, sám nosil vodu z Jordánu, bojoval při tom se satanem, který ho pokoušel vnukáváním různých myšlenek. Hole obrazily a vyrostly v trojjediný strom: pinii-cypřiš-cedr. Další osud stromu opakuje historii, popsanou ve „Zlaté legendě“.



Pravoslavný monastýr Svatého Kříže, jeden z nejstarších v Jerusalemě, byl podle tradice zbudován právě tam, kde Lot zasadil strom pro dřevo Kříže. Stříbrný kruh v kapli za hlavním oltářem monastýrského chrámu označuje toto místo, které je ctěno jako posvátné.












Zobrazit příspěvek č. 1235 jednotlivě

Administrátor --- 26. 9. 2018
O úctě ke svatým a jejich tělesným ostatkům

Pojednání: »Svaté ostatky vždy byly a jsou pro křesťany „ctěnější nad drahé kameny a dražší nad zlato“«

Na brněnském webu je pěkný a hluboký článek o svatých ostatcích. Dovolil jsem si zde zřídit okno na tuto stať - přímo na webovou stránku Pravoslavné církevní obce v Brně.

Takže níže je v tomto příspěvku umístěn rámec, v němž se vám ukazuje vzpomínaná část webu pravoslavbrno.cz (můžete v rámečku rolovat přes článek).

* * *




* * *




Zobrazit příspěvek č. 1233 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2018
K příjezdu konstantinopolských exarchů

Jeden z možných pohledů na poslední vývoj na Ukrajině

Bolestivá situace na Ukrajině už trvá více než čtvrt století. Po celou dobu jsme drželi Moskevskému patriarchátu palce, aby se mu podařilo rozkol vyřešit. Vždyť se nůž rozkolu zařezává nejen do národa, ale rozděluje i rodiny. Víří se kolem toho vášně. Chování samozvaného kyjevského patriarchy Filareta je opravdu nekanonické a dlouho jsme tudíž vystačili s argumentací, že takové neospravedlnitelné počínání je možno léčit jen pokáním. Jenže po takové době už cloumají církevní nepořádky celým národem a už to dále není jen osobní problém Filareta, ale trpí celá Ukrajina. Za těchto okolností neústupně trvat na jediném kanonicky správném postupu, přehlížet bolest lidu a škody, které to působí pravoslavné církvi, neodpovídá duchu Evangelia. Také už asi nevystačíme se sebejistým vytrubováním: "Kdo chce být ve skutečně kanonické církvi, ať s pokáním přijde jako zbloudilá ovečka do lůna moskevské jurisdikce."

Potenciál moskevského patriarchy a jeho kanonických kyjevských metropolitů je (ohledně řešení problému rozdělených ukrajinských věřících) zřejmě vyčerpán. Je to tím zřetelnější, čím kvalitnější z hlediska lidského jsou osobnosti těchto vladyků: nejprve Vladimíra a nyní Onufrije. Asi těžko tedy může někdo prohlásit, že výměna na těchto postech by něco podstatného přinesla. Už je jasné, že řešení tohoto obrovského problémů není možné ani vnitřními silami Ukrajinské kanonické církve ani z Moskevského patriarchátu. Nyní však vytanula otázka, zda bolest ukrajinských věřících někoho v Moskvě dojímá.

Celou tu dobu byly klíče k řešení a uklidnění v Moskvě. To, co Ukrajina žádá, je autokefalita. Pokud by to mohlo překonat tak hrozný rozkol a přivést zpět do kanonické církve většinu ukrajinských věřících, tak proč ne? Patriarcha Filaret (Denisenko) už veřejně vyhlásil, že by nekandidoval na post hlavy této autokefální církve. Tak o co Moskvě jde?

Pomalu pomíjí čas, kdy mohla Moskva elegantně a otcovsky dát najevo, že evangelní láska a soucit pro ni znamenají více než rozsah církevní moci. O to nepochopitelnější je zuřivá reakce Moskvy na příjezd konstantinopolských hierarchů. Vždyť přijíždějí pomoci řešit dlouhodobý problém a chtějí se pokusit hojit bolestivou ránu na Těle Církve. Místo vítání ke spolupráci však narazili na výhružky a podrážděnost těch, kteří by jim měli být nejbližšími pomocníky v tomto díle. Část moskevské hierarchie při tom skanduje pojem, který patří k těm oblíbeným v Moskvě: „kanonické teritorium“. Což v dané situaci znamená: Tady to patří nám. Šestina planety je naše.

A nad to všechno musíme poznamenat, že Ukrajina není tradičním ruským kanonickým teritoriem. Tak to vyplývá z historických dokumentů. Konstantinopolský patriarcha je na území Ukrajiny odjakživa (i dnes) nejvyšším církevním představitelem a je tudíž na Ukrajině doma. (Současný rozsah vlády Moskevského patriarchátu je zřejmě výsledkem svévolného a nekanonického počínání jeho hierarchů za podpory carského, později bolševického, státního režimu.) Současný příjezd dvou exarchů z Fanaru se tedy děje na půdě nejen morálního ale i kanonického odůvodnění.

Žárlivé střežení své části světa zašlo nyní tak daleko, že Moskva zcela otevřeně hrozí rozvrátit kvůli sebemenšímu narušení svých domnělých práv celé světové pravoslaví. Osoba číslo dvě v moskevské hierarchii metropolita Ilarion prý hrozí Konstantinopoli novým velkým schizmatem, které podle něj svým dopadem předčí schisma z roku 1054. To by se někomu nemuselo zdát postojem ani církevním, ani křesťanským, ani kulturním...

* * *

Svědectvím, že ani mnozí pravoslavní z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu si nepřejí spadat pod moskevského patriarchu, je povolení kyjevského metropolity Onufrije (Mosk. patriarchát) nevzpomínat při bohoslužbách na Ukrajině jméno moskevského patriarchy. Někteří Onufriovi biskupové volají po autokefalitě. Nyní vydal metropolita Vladimirské eparchie (Mosk. patriarchát) dokonce povolení vzpomínat při bohoslužbách jméno konstantinopolského patriarchy.

* * *

Těm, kteří trvají na tom, že se nekanonická uzurpace autokefality léčí jedině pokáním a pokorným návratem do lůna kanonické církve, a nikdy jinak, by se dalo namítnout, aby se podívali, jakým způsobem se Moskva osamostatnila z konstantinopolské jurisdikce, jakým způsobem získala titul patriarchátu (1590-93). Nic kanonického, ale svévole. Nejprve si začali sami ustanovovat metropolitu - hlavu ruské církve, ač byli součástí ekumenického patriarchátu. Pak nátlakem a korupcí (nu, řekněme: materiální pomocí východním patriarchům v jejich těžké situaci pod tureckým jařmem - výměnou za spolupráci) si zajistili ustanovení moskevského patriarchátu. Kají se snad moskevští patriarchové? Lehce problematickými prostředky (raději to nebudeme nazývat herezí simonie) legalizovali svou samostatnost, a život jde dál. Jenže ten duch, ve kterém to vše bylo provedeno, působí nejspíš dál.

Dnes prohlašují někteří přívrženci Moskvy patriarchu Bartoloměje za heretika, který je loutkou Ameriky. Požadují, aby byl anathemisován (vyloučen z církve). S takovým myšlením není už potřeba uvažovat o svých vlastních chybách a závažných problémech. Proč bychom se bavili s těmi, kdo uvažují jinak? Vždyť je to přece tak jednoduché: „my jsme rytíři dobra, kdežto oni jsou zplozenci pekla“. Tak má vypadat výsledek třiceti let obrození pravoslaví v Rusku?

* * *

Nyní by se na Ukrajině měl konat sněm, který má za cíl sjednotit pod zastřešující autokefalitou všechny rozkolné s církve se světovým pravoslavím. Dnes to prý znamená více než 6000 farností po celé Ukrajině. Myšlenku autokefality podporují i někteří biskupové Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskvě (i Ukrajinci moskevské juridiskce žádájí autokefalitu už od počátku 90. let min. stol.). Kdyby se přidala i tato jurisdikce, pak by spojením těchto církví mohla s požehnáním Konstantinopolského patriarchátu (který jediný uděluje všemi uznávanou autokefalitu) vzniknout jednotná autokefální Ukrajinská Církev.

Nějakou dobu vypadalo ukrajinské volání po autokefalitě jako pěna na bouřícím moři nacionalismu (zvláště, hledělo-li se na věc prismatem moskevských médií). Jenže po uplynutí více než čtvrt století už nelze přehlížet, že tato myšlenka rezonuje v ukrajinské společnosti. Není to jen přechodné vzplanutí národnostních vášní. Ukrajinců se nutně musí úkorně dotýkat, že autokefalitu mají daleko menší a mladší církve než ukrajinská (např. naše církev), tak proč je ze strany Moskvy tak pateticky a rozhodně odepírána Ukrajině? Chápu, že idea jednoho rusko-slovanského patriarchátu pro celé severní pravoslaví má svou sílu a přitažlivost, ale trvat na ní i za cenu takové národní bolesti?

Vehementně proklamovaná vazba kanonické Ukrajinské pravoslavné církve na Moskvu způsobuje výrazný odliv věřících. Zatímco v roce 2011 tvořili její farníci na Ukrajině 25,9% obyvatel, začátkem roku 2015 jen 20,8% a počet stále klesá. (Nekanonický „Kyjevský patriarchát“ má kolem 50% věřících.)

* * *

(Přátelské a bratrské setkání patriarchy Kyrilla s papežem)
Obávám se, že zdrojem problémů je zde touha po prvenství, kterou je Moskva očividně již od získání vlastní samostatnosti zmítána. Snění o všepravoslavném primátu má prostá opodstatnění: bohatství, vliv a početnost. Jenže před Moskvou jsou na žebříčku cti všechny čtyři historické patriarcháty, jejichž místo je definováno církevní tradicí. Dokonce i dávný Řím měl své prvenství lépe zakotvené v tradici než případný primát Moskvy. A pravoslavná církev je při své plavbě dějinami kormidlovaná právě posvátnou tradicí. V osobních záležitostech může církev projevit shovívavost, kompromis, slevit z přísnosti. Avšak v celocírkevních věcech jsou možnosti ikonomie sporné.

A tak to Moskva zkouší jinak. Dlouhodobě zpochybňuje samotnou pravoslavnost Konstantinopolského patriarchátu - např. kvůli tomu, že se konstantinopolský patriarcha setkal s papežem (a patriarcha Kyrill se s ním snad nesetkal?; nevede ekumenickou politiku?; o dalších velice přátelských a vroucích setkání vysokých moskevských hierarchů s římským papežem ani nemluvě). Sem patří i okázalé odmítnutí pozvánky na všepravoslavný sněm a halasně oznamovaná neúčast hierarchů moskevského patriarátu na Krétě, ač byli i v průběhu sněmu stále opakovaně zváni. A pak to stálé opakování Moskvy, že žádnou nadřazenost Konstantinopole neuznává.

Bývalý patriarchův úředník pro styk s veřejností prot. Vsevolod Čaplin prý označil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje za „kacíře a papežence“ a jeho synod za „pokrytce, podvodníky a bludaře“. Nálada, kterou Moskevský patriarcha vytvořil, jde tak daleko, že vedoucí Asociace pravoslavných expertů Kirill Frolov dokonce přirovnal vyslání konstantinopolských exarchů na Ukrajinu s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem.

Ne že by nebylo v oblasti teologie a kánonů s Konstantinopolí o čem diskutovat. Jenže duchové zlovolnosti, pýchy, a snad až arogance, které dnes vyvolává Moskva, přinášejí obavy o stabilitu a mír ve světovém pravoslaví. Jako by nestačilo, že proti sobě se zbraní v ruce bojují pravoslavní bratří (Moskva kontra Gruzie, Moskva kontra Kyjev).

* * *

Nyní musíme udělit pozornost ožehavé ale klíčové otázce, jestli je území Ukrajiny opravdu výhradně v moskevské jurisdikci. Co vyplývá z historie a dokumentů? Vybral jsem nejprve citaci z nezávislého zdroje: »Kyjev byl centrem východní církve celé Rusi až do mongolského vpádu r. 1240, kdy zdejší metropolita (v konstantinopolské jurisdikci) přesídlil do nového knížectví v Moskvě. (V r. 1448 byl zvolen vladyka Iona metropolitou bez souhlasu Cařihradu, což bylo jednostranným vyhlášením autokefality.) V roce 1448 připadala část dnešní Ukrajiny Polsko-litevské unii a v Kyjevě byla zřízena samostatná řecká metropole pod jurisdikcí Konstantinopolského patriarchátu. V této době přestali moskevští biskupové své původní sídlo Kyjev zmiňovat ve svém titulu a samozvaně začali používat titul metropolitů Moskvy a celé Rusi. V r. 1686 opustil svévolně kyjevský pravoslavný metropolita Gedeon jurisdikci Konstantinopole a přešel pod jurisdikci Moskvy. Tento jednostranný krok nebyl Konstantinopolským patriarchátem nikdy (plně) akceptován. Pravoslavní na Ukrajině se tak stali součástí Ruské pravoslavné církve až do roku 1917, kdy ... Ukrajina ihned vyhlásila nezávislost a nová vláda přijala r. 1919 zákon, jímž byl zřízena Ukrajinská pravoslavná církev.« (Zdroj: Východní křesťanské církve; Encyklopedie menších křesťanských církví ve střední Evropě)

Moskva dnes tvrdí, že „Konstantinopol se Kyjevské metropolie vzdala v roce 1686, kdy patriarcha Dionýsios IV. povolil Moskvě dosadit do Kyjeva své metropolity“. Z hlediska církevního práva však ve skutečnosti Kyjev pod moskevskou jurisdikci nikdy nepřešel. (Alexandr Soldatov)

Podrobnosti o novém uspořádání církevních věcí v Kyjevě viz nalezený řecký originál Tomosu o předání Kyjeva (1686). Tam se stanovuje:
a) dle ikonomie: svěcení kyjevského metropolity nyní má provádět moskevský patriarcha, kyjevská katedra se má podřizovat moskevskému patriarchovi. Právo mosk. patriarchy ustanovovat kyjevského metropolitu se udělovalo dle ikonomie (v ruském překladu: dle shovívavosti) kvůli tomu, aby se daly do pořádku církevní záležitosti.
b) Moskvou vysvěcení kyjevští metropolitové byli povinni jako prvního vzpomínat konstantinopolského patriarchu jako "zdroj a vůdce a toho, kdo je vyšší než ostatní ... a pak teprve moskevského patriarchu jako svého nadřízeného". Dále se tam poněkud neurčitě stanovují privilegia Konstantinopolského patriarchátu.

Řecký text synodálního rozhodnutí tedy zdůrazňuje zachování moci konstantinopolského patriarchy, když stanovuje pořádek eucharistického vzpomínání hierarchů ze strany kyjevského metropolity - jméno konstantinopolského patriarchy se vzpomíná "jako první", protože on je "pramenem a vůdcem". (Ruský překlad to uvádí neurčitě a neodpovídá smyslu řeckého originálu).

Nic se v dokumentech nepraví o dočasném charakteru podřízenosti kyjevské katedry. Vzpomínání konstantinopolského patriarchy jako prvního je svědectvím, že právě on zůstával i nadále kanonickým patriarchou pro kyjevské vladyky. Řecký originál nazývá moskevského patriarchu "epitropem", tj. náměstek, pověřenec, jak to překládají Rusové.

Tomos tedy vyjadřuje souhlas konstantinopolského patriarchy s tím, aby kyjevského metropolitu světili Rusové v Moskvě, za určitých předpokladů, spočívajících v zachovávání dávných privilegií formulovaných jako "dobrý" a "dávný obyčej". Není zcela jasný význam onoho "zachovávání dávných obyčejů", jak to stanovuje tomos. Ale právě za zachování dávných obyčejů, včetně práva kyjevského metropolity na čestný titul exarchy ekumenického patrirchátu, bojovalo tenkrát kyjevské duchovenstvo a vyvolalo to vážné spory při rozhovorech s Moskvou ohledně ustanovení metropolity v Moskvě. Kyjevský metropolita byl nazýván exarchou už ve 14. stol.
(Použita studie V. G. Čencova: Synodální rozhodnutí z r. 1686 o Kyjevské metropolii)

Diákon Andrej Kurajev dodává aktuální komentář: „Když se konstantinopolský patriarcha prohlašoval za "pramen a vůdce" a daroval při tom Moskvě tu jednou patriarchát a jindy zase Kyjev, pak byly tyto tituly v Moskvě klidně přijímány. Když je však dnes Bartoloměj opakuje, ale vzal si při tom zpět jeden ze svých darů, tak je Moskva prohlašuje za heretické.“







Zobrazit příspěvek č. 1232 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2018
Dva velké srpnové svátky

PROMĚNĚNÍ PÁNĚ

1.       Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
2.       A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3.       A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4.       Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5.       Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6.       Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7.       Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8.       Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9.       Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých." (Mat 17,1-9)
V Bibli popsaná podivuhodná událost, která se stala na hoře Tábor, nám skýtá několik rovin k výkladu.

První stránka této události se týká naší víry, pravoslavné věrouky. Ježíš z Nazareta ukázal apoštolům své Božství. Zjevil, že je Bůh. Je člověkem, leč není jen člověkem. Úkazem blahodatného světla, které vyzařuje jeho Božská podstata, totiž zjevuje, že je jedním z Nejsvětější Trojice - Božím Synem. Proto nazýváme událost na hoře Tábor „Zjevením“. Používáme tentýž název jako pro lednový svátek Křtu Páně v Jordáně, kdy se Pán Ježíš ve vodách zjevil jako jeden z Trojice, a celá Boží Trojice se ukázala: Otec v hlasu, Syn křtěný v řece, a Duch Svatý v podobě holubice. Na hoře Tábor se zjevuje Trojice: Bůh Otec skrze hlas, Syn Boží stojí na vrcholku hory a Duch Svatý se ukazuje jako blahodatná energie, čili světlo a oblak. V událostech obou svátků, lednového i srpnového, se tak zjevují apoštolům a nám všem základní pravdy o Bohu: Božství přebývá v Trojici Božích Osob, a Ježíš Kristus je vtělený Bůh Syn. A takto zjevenou víru zachovává Církev až do konce světa.

* * *

Světlo, jímž Kristus zářil, nebylo z tohoto světa. Mělo duchovní povahu. Starec Paisij a další svatí, kterým bylo dáno toto světlo zřít, je viděli s očima otevřenýma či zavřenýma. Je to záře, kterou vnímáme duchovníma očima, zřícím orgánem lidské duše. Podobně jako má duše svůj duchovní sluch, kterým můžeme zaslechnout Boží hlas, tak má i své duchovní zření. V tomto světle může člověk vidět dávnou minulost či budoucnost, když to Bůh chce člověku zjevit. V záři tohoto světla můžeme vidět skutečnou povahu a podstatu všeho Božího tvorstva a všeho, co Bůh kdy učinil. Toto posvěcující světlo se lidem naděluje v Církvi a osvěcuje jejich duše.

Ukazuje se nám tu podstatný rys pravoslavné spirituality, jejímž cílem je očistit zření srdce, osvítit srdce zřením blahodati a nechat toto světlo, aby jeho žár zažehl v srdci oheň theosis. Srdce planoucí láskou k Bohu má pak lásku, která je ochotna na všechno přistoupit, jen aby se více a více sjednocovala s milovaným Pánem.

V Kristu přijímáme blahodatí účast na Boží přirozenosti. Toto světlo patří Božímu Království. Je to světlo přicházející z budoucnosti nebeského Jerusalema, kde už nebude svítit slunce, ale zdrojem světla bude Beránek. Na hoře Tábor se třem apoštolům ukázala tato nebeská budoucnost. Proto Pán před výstupem na Horu pravil lidem, že jsou mezi nimi někteří, kteří neokusí smrti, dokud nespatří Království Boží přicházející v síle - tj. v plné své moci. Hora Tábor se tak stala v okamžiku proměnění Pána nebeským Jerusalemem.

Pro nás je tento svátek výzvou, abychom se i my proměnili. Či lépe řečeno - nechali se proměnit. Abychom své srdce nenechali spoutat pozemským a tělesným, ale spojili jej už teď a tady s nebeskou budoucností. Pán Ježíš přišel, aby všechno změnil. Dočasné, aby přetavil na věčné, od pozemského nás vyvedl k nebeskému, a tělesné proměnil na duchovní. A děje se to už teď, tady, v Církvi.

* * *

Vystupujeme na horu s Pánem Ježíšem, aby nás osvítil svým světlem a proměnil. Touto táborskou horou je pro nás chrám a božská liturgie. Samotným vrcholkem této hory je pak svatá eucharistie - přijímání svatých Tajin. To je náš Tábor. Kdo alespoň trochu bojuje se svými vášněmi a začal dílo očištění, získal duchovní zření a vidí své hříchy, ten je připraven. A pak při liturgii a zvláště při svatém přijímání volá jeho srdce: „Pane, dobře je nám tady, kéž bychom tu už mohli zůstat a nemuseli se vracet dolů, do světa!“ Tak podobně volali apoštolové, když se na Táboru ponořili do blahodatného světla. Tak ve svém nitru volá každý, kdo hodně přijímá pokrm z budoucího Království - Tělo a Krev Kristovy.

* * *

I mnozí svatí zářili tímto světlem (za všechny vzpomeňme sv. Serafíma Sarovského). Ale ne tak, jako Ježíš Kristus na hoře, který zářil svým vlastním světlem podobně jako slunce; oproti tomu svatí zářili světlem blahodati, které přijímali od Boha. Astronomickou analogií je Slunce jakožto zdroj světla, kdežto Luna září tím, že světlo Slunce odráží, ale sama není jeho zdrojem. Tak i Pán Ježíš září světlem svého Božství, ale svatí září podobně jako Měsíc - tj. zrcadlí světlo Kristovo.

Máme mnoho příkladů proměny pozemšťanů na „občany nebes“, jak napsal sv. Pavel. Na Hoře Athos žila jen v posledním století řada svatých, kteří viděli v noční tmě jako ve dne. Zářilo jim zvláštní světlo. Paisij Svatohorec vyprávěl, jak jednou zabloudil za tmavé noci a náhle se kolem rozbřesklo a viděl jasně až do chvíle, kdy došel ke své kelii. Při své návštěvě Svaté Země označil starec Paisij služebníkům chrámu, který je na vrcholku Táboru, přesné místo, kde se Pán proměnil. Zdá se, že všude, kde se zjeví toto světlo (a stejně tak všude, kde žije svatý člověk), zůstává jakýsi otisk tohoto světla, který svatí lidé svým duchovním zřením vidí.

Pán Ježíš stále ukazuje, že se o toto blahodatné světlo chce dělit s lidmi, že jim chce dávat světlo, aby nechodili jako v noci, kdy člověk neví, kam jde. Proto ukazuje světlo Božího království v Církvi, aby lidé sami mohli pocítit a chápat, kam je Bůh vede, kde je cíl jejich cesty, kam směřují a jaký je Boží úmysl se všemi námi - od stvoření člověka až do konce tohoto světa. Zjevuje se nám, že jako nám Bůh chce dávat už zde světlo, tak si přeje nás uvést do věčného světla, kde není žádná tma, a jeho vůlí je dávat nám dar posvěcení, dávat nám z pokladnice svého Božství. To znamená především věčný život. Vždyť toto světlo není nic jiného, než světlo života.

Je to světlo, které ve tmě září, ale tma jej nepohltila. (Jan 1,5) Světlo tvořící, oživující, posvěcující. Světlo osvěcující každého, kdo přichází na svět. (Jan 1,9) Světlo, které nasytí všechny lidské tužby a uspokojí všechna naše přání. Jediná naše pravá věčná realita - Kristus (Jan 8,12). A zároveň je to světlo soudu. (Jan 3,19-20)

P.S.
Tradice svěcení ovoce na svátek Proměnění: ob-eparchie.cz



ZESNUTÍ PŘESVATÉ BOHORODICE

Tento svátek v jistém smyslu navazuje na předchozí svátek Proměnění Páně. Pravili jsme, že Kristus přišel, aby vše změnil. Aby svým proměněním ukázal, že vše proměňuje nejen k obrazu prvotní krásy, ale ještě k něčemu většímu. Na událostech, které se staly při zesnutí Matky Boží, vidíme pravdivost jeho slov. Smrt své Matky proměnil její Syn v život.

V hymnech svátku zpíváme: „Přešla jsi k životu, jsouc Matkou života.“

Na Boží Matce vidíme uskutečněný záměr spásonosného díla Pána Ježíše. Na jejím zesnutí se zrcadlí spása člověka.

Sváteční ikona nám vykresluje obraz, na který hleděli svatí apoštolé. Při zesnutí Bohorodice přišel sám Ježíš Kristus, vzal duši své Matky do náruče a přenesl ji z pozemského přebývání k nebeskému. Pán nám tím zjevuje, že si přeje vzít každého člověka do své náruče. Kvůli tomu sem přišel a cíl, k němuž jeho dílo mířilo, se už začal uskutečňovat, jak to vidíme na duši Boží Matky v náruči Božího Syna.

Skrze víru v Krista i my dostáváme pozvánku k věčnému přebývání v Jeho náruči. Je to to nejlepší, co nás v životě potkalo.

P.S.
O slavení svátku v Brně, o závěru života přesv. Bohorodice a poučné slovo archim. Georgia viz ob-eparchie.cz








Zobrazit příspěvek č. 1231 jednotlivě

Administrátor --- 28. 8. 2018
Pořad o pravoslaví v České televizi

Umění byzantských zpěvů

Historicky první český dokumentární film o byzantské hudbě! Česká televize: neděle 2. 9. 2018 (v rámci cyklu Cesty víry od 14,35 hod.)

Byzantská hudba je pro mnoho lidí cestou, na které hledají nejen ideál krásy, ale také osobní vztah s Bohem. Režie G. Agathonikiadis

Dokument je jakýsi portrét slavného řeckého zpěváka Petrose Gaitanose a Mariose Christu (sbormistr v pražské pravoslavné katedrále). V dokumentu mj. vystupuje Philokallia Ensemble, sbor Chrámu sv. Cyrila a Metoděje, naši kněží, mluví zde členové našeho pěveckého sboru, jsou zde záběry ze svaté liturgie v našem chrámu s vladykou Michalem aj.

Stránky pořadu



Zobrazit příspěvek č. 1230 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2018
Píseň zesnulého archidiákona Romana

Modlitba s šálkem kávy



1

Spánek odlož ještě,
přes den si oddechneš;
nyní je tu noc,
pryč je všechen shon;
noc k modlitbě stvořená,
má jí být celá plná,
povstaň, prober se,
Bohu služ v modlitbě.

2

Jsi-li líný či znaven,
vypij kávy šálek,
lenost i únava pomine
a modlitba přijde;
přijde sama náhle
bez snahy úporné,
sama v duši vejde
a uchvátí srdce celé.

3

Modli se, aby Pán,
tobě pomoc poslal,
aby cestu svatou sám
tobě ukázal;
by naučil tě milovat Jeho
nade vše jiného
a zasvětit celý život,
jenom pro něj samého.

4

Věz, že jen s vírou
má modlitba moc;
pro ni, dnem i nocí konanou,
pak všechno možno;
s dětsky prostou důvěrou
vroucí slzy neskrývej,
svatou modlitbou svou
všechny miluj a objímej.

5

Nikdy a nikdy
sebelásku neměj:
za sebe se pomodliv,
jiných nazapomeň;
pomodli se za ty,
kteří v nemocích leží,
kteří se žárem mučí
v noci temné nespí,

6

i za toho, kdo mlčí
a bezvýznamným zůstal,
i za toho, kdo trpí,
i za toho, kdo znaven klesá;
i za toho, kdo už nečeká
ni dobra ni tepla,
jehož hořkost svírá,
kdo celý hyne od zla,

7

i za toho, kdo byl zabit,
i za toho, kdo zabil,
aby Hospodin vzkřísil,
aby Pán vše odpustil;
i za toho, kdo zmizel
daleko z očí všem,
i za toho, kdo plane,
i za toho, kdo hasne,

8

i za toho, kdo po celý život svůj
marně zde miloval,
i za toho, kdo v žalu
zbavil se života;
i za toho, kdo tě zde
někdy hladil,
s modlitbou a v lásce
přál ti to nejlepší.

9

Modli se za zesnulé,
z této země se odebravší
s něhou je vzpomínej,
svůj pozdrav jim pošli.

10

A stesk uteče
pryč z duše tvé,
stanou se ti světlé
i noci temné.

Spánek odlož ještě,
přes den si oddechneš...


Originál písně - audio MP3 zde (1,5 M)

Jiná píseň archidiákona Romana: Pomodleme se, bratři, k Bohu... (Příspěvek č. 1195)





Zobrazit příspěvek č. 1229 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2018
Z brněnského webu - zpěv s překladem

Duchovní píseň o těch, kteří odešli do pustiny

Krása vykvetlá uprostřed pustiny

Duchovní píseň v provedení otce jeromonacha Dorothea




Krása vykvetlá uprostřed pustiny
uvnitř jeskyní a hor
tam, kde kvetou květy
a kde ptáci zpívají.

Tam sídlí čisté bytosti
podobné lučním liliím,
krásnější než květ růží,
hle, mniši Kristovi.

Opustili svět,
přátele i příbuzné,
a místo nich získali naše svaté
a Boha za své rodiče.

Ve dne v noci sladce pějí
Kristu – svému Ženichu,
který je zkrášlil svou milostí
jako holubici přečistou.

Dřív, než vyjde jitřenka,
než úsvit zbarví horizont,
dřív, než třpyt slunce zmizí za obzor,
obracejí se k Bohu s modlitbou.

A andělé, když je míjí,
kolem jejich boku jako ptáci nebeští,
berou jejich modlitby
nesouce je do výšin nebeských.

Mají své ruce pohublé,
vzpínají je vzhůru s modlitbou,
a v nich drží pevně své komboskini
a vzácný Synaxář, knihu o světcích.

Jednou provždy napřažené,
mají své ruce do nebes,
jako stromy bez listí,
barvu smrti mající.

Jako úder zvonu
spolu se zvukem simandronu,
jako když zazní hlas chrámového talanda,
a náš život náhle se měnit začíná.

Už nás oblékli do mnišské řízy,
do posvátného šatu monachů,
vložili na nás mnišskou schimu,
vyjděme spolu až na Golgotu.

Jak krásný je jejich stůl,
a posvěcené pokrmy,
nevadí, že jsou prosté,
to hlavní: že lidské srdce radostí naplní.

A vězte, že kvůli této „cestě“,
opustili svět i králové,
když bez nároku na projevy úcty,
zavřeli se ve své cele.

Jsou jak moji drazí bratři,
přátelé a příbuzní,
když v okamžiku smrti,
všichni ostatní mě opouští.

Pouze nosit mnišské řízy,
to ještě nestačí,
je třeba znelíbit si spíše
světský život vezdejší.

Přeji vám, ať se vám dobře daří,
přátelé moji a příbuzní,
já však více neunesu,
život světský mne tíží.


(Zdroj: pravoslavbrno.cz)




Zobrazit příspěvek č. 1228 jednotlivě

Administrátor --- 9. 8. 2018
Památka těch, kteří nezlomně důvěřovali mlčícímu Bohu

Oslavili jsme svátek sv. Anny

Spolu s ní pochopitelně vždy vzpomínáme i sv. Jáchyma. Těžko si představit rozdělování této manželské dvojice. Jsou to nebeští ochránci manželských svazků a manželské plodnosti. Jejich příklad by měl inspirovat všechna manželství. Stáli při sobě, nesouce společně dobré i zlé, snášeli společně pohanu a jsou spolu i ve slávě. Právě z nich se zázračně narodila Panna Marie, a bylo potřeba, aby slavné věci měly slavný počátek. Proto to zázračné narození dítěte - ve stáří, po celoživotní bezdětnosti. Byli totiž vyzkoušeni, zda jsou hodni stát na počátku díla spásy lidstva, a nic člověka tak nevyzkouší než nespravedlivé ponížení, zhanobení, posměch a odsouzení ze strany lidí.

Jejich život byl vrchovatě naplněn tímto hořkým údělem, který ve starém Izraeli přinášela bezdětnost. Plodit děti byla tenkrát posvátná povinnost Izraelity, Bohem požehnaný úkol, který vázal všechny příslušníky židovského národa. Rozením dětí se totiž měl každý podílet na příchodu Mesiáše. V myšlení těchto Izraelitů dopadal na neplodné manžele tedy jakýsi chmurný stín Božího zavržení. Skončila-li nějaká rodina nebo větev rodu kvůli neplodnosti, hledělo se na to, jako na největší trest určený pro mimořádné hříšníky či odpadlíky od Božích ustanovení nebo dokonce pro nepřátele Boží. Vyškrtnutí rodu, vymazání ze seznamu z dítek Izraele bylo prostě chápáno jako ztráta izraelské vyvolenosti a na bezdětné zahlíželi Izraelité jako na Bohu protivné.

A v tomto myšlenkovém prostředí bylo dáno žít Jáchymovi a Anně. Jejich neplodnost byla předmětem posměchu a různých podezření. Sice nikdo z okolních lidí neviděl na jejich skutcích nic hříšného, ale - kdo ví - možná skrývají nějaký tajný hrozný hřích; "však on Hospodin, budiž pochváleno jeho jméno, dobře ví, proč se rozhodl ukončit jejich rod". Snášet takový život s pokorou a bez hněvu či reptání, je skutečnou školou svatosti.

Nesčetněkrát prosili o Boha o darování dítěte. Mnohokrát se k Němu obraceli v modlitbách. Avšak Hospodin, jehož tak milovali a na něhož spoléhali, mlčel. A trápila je otázka: Proč? Čím zhřešili? Proč neodpovídá? Odvrátil se od nich?

Tenkrát ještě nikoho se zdravým myšlením ani nenapadlo klást si otázku, zda existuje Bůh. "Jen blázen praví v srdci svém: Není Boha," volá tehdejší svatopisec (Žalm 14,1). Až dnes jsou lidé díky svému bláznění a scestnému poznání vystaveni takovým myšlenkám pokušitele. Jáchym s Annou takto neuvažovali.
Největším trápením pro ně zřejmě bylo, že sami nechápali, proč jim dobrotivý Bůh, jemuž slouží celým srdcem, nedopřeje to, co dává ostatním. Kdejaký opilec a rváč či nepoctivec má od Boha doma děti. Proč nedává dítě i jim? Co činí špatně, čím se mu znelíbili? Všemohoucí Bůh může přece učinit cokoliv a nechává-li je zestárnout bez dítěte, musí to mít nějakou příčinu. Urážky od sousedů se dají vydržet, posměch lze trpělivě snášet, ale myšlenka, že je Bůh zavrhuje, byla pro tak čisté duše nepředstavitelně bolestivá.
Starec Paisij, když žil na Sinaji, měl zvláštní zjevení. Byl mu Duchem Svatým ukázán duchovní a posvátný vztah rodičů Jáchyma a Anny. Vztah, z něhož se narodila Panna Marie. Bylo mu zjeveno, že oba byli hluboce duchovní, bez jakéhokoliv tělesného smýšlení. Více než ostatní rodiče, jací kdy žili, byli bezvášniví. Nejprve se kajícně pomodlili k Bohu, každý zvlášť, aby jim daroval dítě, a pak se sešli v poslušnosti k Bohu, nikoliv z tělesné touhy. Bohorodice byla naprosto mravně čistá, protože se její početí uskutečnilo bez rozkoše. Samozřejmě nebyla osvobozená od prarodičovského (všelidského) hříchu, jak nesprávně uvažují na západě, protože byla počata přirozeným způsobem (tj. nikoliv bez účasti muže), ale stalo se to zcela bezvášnivě, jak chtěl Bůh, aby se rodili lidé.

Jednou při nějakém rozhovoru zdůrazňoval Paisij tyto pravdy. Když si všiml výhrad na straně diskutujícího, pozdvihl se a přísně řekl: "Tuto událost jsem zažil!" Chtěl, aby bylo zřejmé, že to, o čem vyprávěl, nebyly pouhé jeho zbožné myšlenky, ale Boží zjevení. (Z knihy Život starce Paisia Svatohorce od jeromonacha Isaaka)

Toto vidění Bůh sv. Paisiovi dal, aby ukázal duchovní vnešenost rodičů Panny Marie. Snažíme-li se ve svých životech přibližovat se vzorům, které nám svatí ukazují, je nutno nechat se při tom poučit zkušeností Církve. Ta vidí klíč ke všem ctnostem v dosažení pokory. To mj. znamená - ze všeho, co nám život Jáchyma a Anny ukazuje, - především napodobovat jejich trpělivost, tichost, kajícnost a pokorné smýšlení. Podaří-li se nám dosáhnout pokroku v pokoře, pak nás to přivede k bezvášnivosti. Naopak askeze bez pokory či předstíraná a povrchní bezvášnivost vedou k farizejství a ničí duchovní život křesťana. Všechno naše sebezapření může být pro spásu bezcenné, není-li spojeno s pokorou, trpělivostí a pokáním.
* * *

K početí Panny Marie došlo poté, co události vygradovaly: kněz Ruvin v chrámu odmítl od Jáchyma převzít dar, který přinesl jako oběť Hospodinu. Doprovodil to krutým výrokem, že takový člověk, jakým je Jáchym, který za celý život nezplodil dítě, není hoden přinášet oběti Hospodinu. Bylo to nejen veřejné ponížení a odsouzení, a navíc od takové oficiální autority, jakým byl kněz v Jerusalemském chrámu, ale navíc to znamenalo, že se Jáchymovi znemožnilo přinášet oběti Bohu, tj. byl vyloučen z hlavní části židovské zbožnosti. Jako by pomyslný nůž, který - jak se zdálo - ho odděloval od Boha, se zařízl ještě hlouběji.

Jáchyma to naplnilo takovým žalem, že se ani nechtěl vracet domů, protože se považoval za nejhříšnějšího ze všech lidí. A tak odešel do pouště vyprosit si od Boha v modlitbách vysvětlení, čím se prohřešil. Anně mezitím donesli, co se Jáchymovi přihodilo. I ona se začala vroucně modlit. Vyšla do sadu, bědujíc, že dokonce i ptáci vychovávají v hnízdech ptáčata, ale jim dítě není dopřáno. Oběma - Jáchymovi na poušti i Anně v sadu u domu - se zjevil anděl a zvěstoval jim, že se jim narodí dcera, kterou bude velebit veškerý lidský rod. Anna se na pokyn nebeského zvěstovatele vypravila z Nazareta, kde bydleli, do Jerusalema. Zde se setkala s Jáchymem, jehož sem anděl také poslal. Tam se narodila Panna Marie. Připravuje se největší událost lidských dějin - příchod Spasitele.
Jáchym pocházel z rodu Davidova. Anna po otci z pokolení Leviho a po matce z pokolení Judy. Jáchym se dožil 80 let a zemřel několik let po uvedení přesv. Bohorodice do chrámu. Sv. Anna zesnula, když jí bylo 79 let, dva roky po Jáchymovi, když strávila poslední léta při chrámu spolu se svou dcerou.



Čím je život sv. Jáchyma a Anny pro nás tak inspirativní? Především je vyvyšujeme jako rodiče svaté Panny, čili tělesné předchůdce vtěleného Božího Syna, Ježíše Krista. Proto je liturgické texty prohlašují za tělesné předky Boha a nazývají je "spravedlivými bohorodiči". To samo o sobě už stačí k tomu, aby byli velebeni Církví mezi největšími a nejslavnějšími svatými. Vždyť se stali živým nástrojem Božího díla záchrany člověka, nástrojem tak čistým, jak jen bylo možné. Oni byli korunou několika tisícileté Boží práce s vyvoleným národem, který byl veden k tomu, že jednou ze sebe vydá tak čistou Pannu, aby se skrze ni vtělil Bůh.

Samozřejmě jsou pro nás velkou výzvou k čistotě a k přemáhání tělesného myšlení. Čistý a bezvášnivý život nikdy nezůstane bez plodů. Rodí duchovní užitek pro člověka samého i pro ostatní. Takové lidi potřebuje lidská společnost, takoví jsou pro ni opravdu užiteční.

Z hlediska duchovní cesty lidstva vnímáme tyto bohorodiče jako součást starozákonního lidu, ale zároveň jako ty nejkrásnější květy této dlouhé éry. Kořeny mají v době starozákonní, ale vyrůstají na hranici dvou epoch a vykvétají vlastně už tak trochu do éry novozákonní. Patří k nim i Zachariáš s Alžbětou, Simeon Bohopříjemce s Annou prorokyní, Jan předchůdce a Křtitel Páně a několik dalších. Vůní svého života a oddanosti Hospodinu přesahují z doby Starého zákona do epochy mesiášské.

Dnes už mezi námi zřejmě žijí ti, kteří zažijí druhý příchod Páně (soudím tak podle výroků svatých a starců). I oni jsou povoláni, aby žili na hranici dvou epoch. Přestože koření zde, měli by přinést vůni svého života nejen tomuto světu, ale vanout přes hranici obou časů do éry Božího Království. Pro jednoho to může znamenat askezi, pro dalšího vyznavačství, pro jiné nezměrnou trpělivost či osamělost, nebo odolnost vůči tlaku světského ducha a pro poslední třeba i mučednictví. Můžeme se inspirovat u vzpomenutých starozákonních spravedlivců. Vyznavačství a mučednictví i askezi vidíme u sv. Jana Křtitele a jeho otce Zachariáše. Osamělé nesení svého údělu a trpělivé očekávání naplnění Božího slibu jsou patrné u sv. Simeona Bohopříjemce. Trpělivost, pokoru, nezlomnou důvěru v Pána a odolnost tlaku prostředí nacházíme u sv. Jáchyma a Anny.

Další mocnou inspirací, kterou nás život a osobnosti sv. Jáchyma a Anny posiluje, je pevná důvěra v Boží prozřetelnost. Víra v Boha, který má vše pevně v rukou a vede i naše k životy k duchovnímu užitku a ke spáse (pokud mu to naše svobodná vůle dovoluje). Starci, zkušení vůdcové po duchovních cestách nás učí, že pro postup v duchovním životě jsou klíčové dvě věci: pravoslavná víra a pevná důvěra v Boží prozřetelnost. Je to pokorné přijetí skutečnosti, že nic se s námi neděje náhodou. Prostředí, do něhož se dostáváme, lidé, kteří nás obklopují, příhody, které se s námi dějí, to vše jsou Bohem spravované cesty, které nás mají přivést k pochopení, dát nám poznání a přiblížit nás k Bohu. Bůh se snaží, abychom prohlédli přes ty šupiny, co máme na očích, a poznali tři základní pravdy: pravdu o sobě, pravdu o světě a pravdu o Bohu. Tímto poznáním se zrodí v člověku pokora.

Starec Paisij o tom praví: „Když se naprosto svěříš do Božích rukou, nepotřebuješ už o nic prosit nebo se znepokojovat, protože Bůh vše ví a chápe. Jen trpělivě čekej, až plod dozraje a spadne.“ Zvláště palčivé bývají otázky lidí, proč se nenaplňují jejich potřeby, touhy a představy, na nichž nevidí nic špatného či hříšného. Často nás trápí, proč nám není dovoleno mít to, co mají jiní lidé. Specifickou kategorií jsou zbožné představy. Starec Paisij si velice přál usadit se v poustevně, ale všechny jeho pokusy dostat se tam ztroskotaly. Nakonec měl zjevení, v němž na jedné straně viděl poustevnu, na straně druhé světský vyhořelý monastýr Stomion. Toužebně hleděl k poustevně, ale přesvatá Bohorodice mu řekla: Stomion. Poslala ho mezi světské lidi. Svatohorci mají za to, že Bůh na naše přání a modlitby odpovídá třemi způsoby: „Ano, dostaneš, co si přeješ,“ nebo „Ne, nedostaneš, tvá prosba není rozumná,“ a třetí možností je: „Počkej, až uzraje čas.“

Jáchym a Anna se ocitli v trýznivé situaci, které nerozuměli a která pro ně byla tak bolestně úkorná, a přesto Bohu nezlořečili, nereptali ani mu nevyčítali, ale nepřestávali Jej milovat a sloužit mu. To je vzor pro naše smýšlení. Kdekoliv jsme bez svého zavinění, tam nás postavil Bůh. Snažme se pochopit, co nás tím chce naučit, co chce, abychom poznali či pochopili, jak nás to má změnit.





Zobrazit příspěvek č. 1227 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2018
Apoštolská pravoslavná Církev

Oslavili jsme svátek svatých apoštolů

Při té příležitosti jsme si připomněli, že jsme církev apoštolská, jak vyznáváme v základním pravoslavném věroučném textu - v tzv. symbolu víry. Co to znamená? Především skutečnost, že apoštolové, kteří byli Pánem Ježíšem vyučeni v pravdě a pověřeni, se rozešli do světa hlásat Evangelium. Na jejich kázání a díle zakládal Kristus svou Církev.

Proto říkáme, že jsme Církví založenou na svatých apoštolech. Pán Ježíš je v tomto metaforickém obrazu skálou, na které spočívají základní kameny celé stavby, a těmi kameny jsou svatí apoštolové. Na nich se pak buduje celá další stavba Církve.

Nyní několik tezí, jimiž objasníme, co to znamená "apoštolská církev".

1.

Budování Církve a dílo svatých apoštolů se děje z Boží vůle. Není to výmysl žádného člověka, ale je to Boží dílo. Tím mám na mysli, že již při stvoření světa měl Stvořitel na mysli Církev. Vše je vlastně stvořeno pro Církev, v níž se vše, co vyšlo od Hospodina, vrací zpět k Němu.

Předobrazem Církve je Eliášův ohnivý vůz. Sestoupil s nebe, vzal Eliáše a vezl ho na nebesa. Tak i my s Kristem stoupáme, jsme jím neseni vzhůru a "přivezeni" k Božímu trůnu. Eliáš stoupal v ohni, i my v Církvi jsme povznášeni očišťujícím a posvěcujícím ohněm Svatého Ducha.

Tato Boží vůle se projevila v Ježíši Kristu, který apoštolům pravil: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21) Církev vychází od Otce, přes Syna a skrze Ducha Svatého. Apoštolové Kristem pozvaní a napojení na toto dílo, které vyšlo z věčnosti a do věčnosti zase vede, nejsou samozvanci, ale Bohem povolaní, zmocnění, pověření - a Bůh se k jejich dílu hlásí.

2.

Boží láska se projevuje vůlí Otce, pokračuje příchodem Syna a trvá zde přítomností Svatého Ducha. Dílo spásy člověka, do něhož vstupujeme skrze Svatého Ducha, pak někdo musí přinášet mezi lid. Nohama, kterýma přichází působení Svatého Ducha, jsou právě apoštolové.

Apoštolové nejen kázali Evangelium a zvěstovali všem lidem, že nastal čas spásy, ale k budování Církve obdrželi duchovní moc, kterou dále předávali svým nástupcům. Církev není jen stavba či věž, ale je zároveň i živoucí organismus, jehož myslí je víra, dýcháním je modlitba, krví je Eucharistie a tepajícím srdcem je božská liturgie. Pečovat o tyto životní projevy církevního Těla bylo určeno apoštolům a potažmo jejich nástupcům.

Pán Ježíš je k tomu vybavil pověřením, takže to nejsou žádní samozvanci: „Co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi... Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny...“ Dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého.“ Při poslední večeři uložil apoštolům: „Toto čiňte na mou památku.“ A oni toto pověření a duchovní zmocnění vykonávat božské dílo předávali dál a dál, dalším generacím biskupům skrze kněžské svěcení. A tak to doputovalo až k nám. Nejsme tedy samozvaným společenstvím, ale to, co se v Církvi děje, jí bylo předáno apoštoly. Nepřestávající posloupností, kterou byla předávána víra a poznání Boha spolu s pověřením konat svaté Tajiny, přichází tento neocenitelný dar Božího Království od Pána přes apoštoly a otce až do naší doby.

3.

Pojem "apoštolská církev" pro nás znamená vlastně totéž co "pravoslavná církev". Stejně pojem "víra svatých apoštolů" se kryje s naším výrazem "pravoslavná víra". Označení "apoštolský" totiž v našem myšlení znamená zároveň cosi jako "původní" či "autentický".

Dalším rozměrem pojmu "apoštolskost" je tedy opravdovost. Při letmém pohledu vidíme tři roviny, na nichž se opravdovost projevuje:

a) církevní (opravdová církev kontra samozvané sbory, společenství či kněží)
b) duchovní (tím se míní opravdový duchovní život oproti fantasijní duchovnosti či démonickým klamům apod.)
c) mravní (upřímná záliba v čistotě, zachovávání Božích přikázání, nelicoměrné pokání stojí příkře proti přetvářce, pokrytectví, dvoutvářnosti, farizejské spokojenosti se svou zbožností a vyhledávání lidské chvály)

4.

Nesmíme zapomenout v souvislosti s apoštoly zmínit pojem „apoštolská posloupnost“. Jedná se o předávání toho pověření, které apoštolé obdrželi od Pána Ježíše, jak jsme o tom psali výše. Už tedy jen stručně.

Od dob následníků svatých apoštolů platilo: Chce-li kdo o sobě tvrdit, že je součástí Církve Kristovy, ať ukáže, jakou cestou získali kněží a biskupové apoštolské pověření. Čili kdo světil jejich biskupa a jestli sám měl apoštolskou posloupnost. Řetězec článků této posloupnosti je dodnes vysledovatelný a každý kněz zná, od jakého apoštola pochází jeho svěcení a jakou cestou k němu doputovalo.

Později bylo toto pravidlo poněkud upřesněno a bylo objasněno, že nestačí "mechanický" akt skládání rukou při svěcení, ale je při tom nutné, aby se toto předávání dělo jednak v pravoslavné víře a dále v rámci apoštolské církve. To je konkretizováno kanonickým pokyny, přičemž však poslední instancí v posuzování sporných případů není litera kánonů, ale akceptování svěcení společenstvím světové pravoslavné církve.
* * *

Nakonec ještě jednou vyzdvihneme památku apoštolů, a tentokrát připomínkou jejich osobností - totiž zdůraněním, že přes různost svých charakterů jsou svatými lidmi. Jsou to světci, kteří všichni (kromě sv. Jana) skonali pro Krista jako mučedníci. Svými přímluvami a svým působením jsou i dnes přítomni a stále konají v církvi svou službu. Cítíme jejich mimořádnou péči o církev a jejich ochranu. Máme v nich přátele, vůdce i pomocníky. Kvůli síle a rychlosti, s jakou pomáhají, jsou považováni za jedny z největších svatých.

Nejenže působí shůry, pečujíce o církev Kristovu, ale jsou rychlými pomocníky lidem, kteří se k nim utíkají. Často se zde zjevují právě po boku přesvaté Bohorodice. Důkazem zkušenosti křesťanů s jejich apoštolským zastáním, s vroucí přímluvou pod Božím trůnem a s jejich pomocí je časté udělování jejich jmen. Jsou jim zasvěcovány chrámy a v pravoslavné církvi jsme svědky mocné a živé lásky věřících k těmto předním svatým. Jsou modlitebně vzpomínáni při každé bohoslužbě.

* * *

Všichni opustili dosavadní způsob život života, vzdali se poklidného rodinného štěstí, a zasvětili své dny službě Tomu, kdo si je vyvolil. Bez ohledu na to, jaké pozemské trápení jim to přinese. Důvodem byla jednak láska k Pánu Ježíši, a pak ještě něco. Ti, kdo byli s Pánem po tři roky svědky všech jeho zázraků, promluv a všeho ostatního, se už nemohli vrátit ke svému starému životu. Dotýkat se vtěleného Boha, hledět na jeho krásu a mírnost, vidět jeho dobrotu, cítit jeho lásku a trpělivost - to musí každého změnit. Když se to všechno v jejich srdci prohnětlo a sečetlo při Ukřižování a Vzkříšení, tak to pochopili. Dokonce ani Jidáš už nemohl vymazat Pána ze svého srdce a poté, co zradil, se oběsil. Pro nikoho z Dvanácti už nebyla cesta zpět. Všichni si uvědomili, že byli příliš blízko u příliš vznešené věci, než aby to mohlo zůstat prostě jen hezkou vzpomínkou nebo osobním povzbuzením ke zbožnosti. A jestli před Padesátnicí někteří zkoušeli se vrátit domů k obživě rybolovem, tak po Seslání Svatého Ducha bylo zřejmé, že Kristovo dílo spásy člověka neskončilo. Jim všem bylo už jasné, že ukřižování nebylo ztroskotání, ale bylo cestou ke Vzkříšení, a že jsou Bohem voláni k tomu, na co byli tři roky připravováni, ke službě Evangeliu. Nic neskončilo, ale naopak začíná.

Losovali, kam kdo půjde hlásat Evangelium, a pak vyšli do světa s těmito zásadními zprávami:
1. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Smrt je přemožena. Brány podsvětí jsou rozlomeny. Cesta k nesmrtelnosti je otevřena.
2. Bůh miluje člověka. Není jen spravedlivý - odměňující či trestající - soudce. Nechce soudit, chce se smilovat.
3. Boží láska se projevuje tím, že přišel Spasitel a že Bůh dává lidem v Církvi Ducha Svatého. Touto cestou jsou lidé očišťováni od hříchu, sjednocováni se vzkříšeným Kristem, uváděni zpět do ráje Boží blízkosti.

Z jejich osobního příkladu dnes vyberu jeden společný rys jejich osobností.

Z jejich pracovitosti a sebeobětavé lásky, s jakou podstupovali nejen námahu a nepohodlí cest, ale nechali se i pronásledovat, hanobit, mučit a zabíjet, je zřejmé, jak dokázali ocenit, co Kristus lidem přinesl. Rozpoznat hodnotu Evangelia, která přesahuje cokoliv světského, je i dnes je zásadně důležitým faktorem pro opravdovost naší víry.

Projevili svou lásku, oddanost, poslušnost a sebeobětování, s nimiž se dali do služeb Kristu šířením Evangelia. Aby se dobrá zpráva mohla šířit, aby Církev mohla růst a spása přicházet do lidstva, musel někdo víru nést mezi pohany, protože - jak napsal ap. Pavel: "Víra je ze slyšení."



P. S.

Apoštolský stav a způsob jejich služby byl jedinečný a odešel z této země spolu s dvanácterem těchto Kristových učedníků. Leč podobně jako apoštolé i nadále pokračují ve svém díle, pečujíce o církev shůry, tak apoštolství pokračuje zde na zemi, byť trochu jinak, i v dalších staletích. Proto je tolika svatým misionářům udělen titul „apoštolům rovný“; podobně i některým vladařům, skrze něž Bůh osvítil světlem Evangelia další národy. Všichni pravoslavní Slované ctí sv. Cyrila a Metoděje, které nazýváme "apoštoly a učiteli Slovanů".

Apoštolská služba v Církvi nabývá nejrůznějších podob a proměn. Jako výrazný příklad bychom mohli poukázat na působení mnišských starců, za nimiž přichází zástupy věřících (i nevěřících nebo nepravoslavných) lidí s žádostí o radu, o pomoc v duchovním životě i s prosbou o modlitbu, kterou tito svatí lidé mohou nesmírně pomoci. A nejde tu zdaleka jen o zázračná uzdravení či jasnozřivé pokyny nebo rozplétání složitých životních situací. Ani proroctví a Boží zjevení nejsou to nejdůležitější. Osobně si myslím, že zdaleka nejvýznamnější součástí jejich díla je upevňování víry. To je korunou jejich služby Církvi. Jinak řečeno: jako mnohé kořeny vedou do jednoho kmene stromu, tak i všechno, co starci konají, vede k posilování lidí v duchovní vytrvalosti, trpělivosti a k růstu síly jejich víry, čili k upevňování Církve.

Příkladem výše uvedeného může sloužit život svatého starce Paisije. Pomáhal všem svou modlitbou a askezí, konal zázraky, přijímal Boží zjevení, prorokoval, sděloval lidem Boží vůli a sloužil jim radou, kterou čerpal z jasnozřivého vhledu do stavu duše každého člověka. Největší dopad na život Církve však mělo, co vzniklo ze syntézy toho všeho. Nikdo nespočítá, kolik lidí při kontaktu s ním nebo při seznámení se s jeho osobností bylo upevněno ve víře! Kolik pravoslavných, kteří pochybovali, pomalu odpadávali od Těla Kristova nebo byli ryze formálními křesťany, bylo duchovně inspirováno, dostalo se jim vzpruhy a byli přivedeni k intenzivnímu duchovnímu zápasu za očištění svého srdce. A kolik nepravoslavných lidí bylo starcem Paisijem osloveno! Kolik bylo obráceno lidí, jejichž myšlení bylo rozleptáváno světským duchem, víra zadupávána materialismem a svou čistotu promrhávali v moderní dobou oslavované prostopášnosti.

Starec Paisij - ač mnich, držící se stranou světa - byl skutečně svého druhu apoštolem, který kráčel naší dobou a zvěstoval spásu svými slovy, plnými síly. A jeho apoštolské dílo pokračuje i po jeho smrti, protože další a další lidé se seznamují s jeho osobností. Jistě není jen náhodnou shodou okolností, že svátek zesnutí starce Paisije připadá v kalendáři právě na památku svatých apoštolů Petra a Pavla. (K letošnímu svátku vzniká postupně videostránka s nedávno natočenými dokumentárními filmy o starci Paisiovi, které opatřujeme českými titulky. Zatím je to jen torzo, ale můžete se podívat zde.)










Zobrazit příspěvek č. 1224 jednotlivě

Administrátor --- 19. 7. 2018
Úvahy o svatořečení - car Nikolaj, Cyril Lukaris a Jan Hus

Vzpomenuli jsme sté výročí zavraždění posledního ruského cara

Nikolaj II. byl s celou svou rodinou zabit v Jekatěrinburgu v r. 1918. Jeho osobnost a svatořečení stále vzbuzují vášně. Jedni ho pokládají za slabocha, druzí jej prohlašují za krutého (dokonce se dodnes používá přízvisko, které mu udělili bolševici: krvavý). Jedni pravoslavní jeho svatořečení v podstatě neuznávají a za svatého jej nepovažují, zatímco pro ruskou emigraci bylo svatořečení podmínkou ke sjednocení s Moskevským patriarchátem. Pro jedny je vyjádřením úpadku ruské církve i zbožnosti, pro druhé je vzorem křesťanské opravdovosti a pravoslavného ducha. Zatímco jedni se s jeho svatořečením odmítají smířit, pro jiné byl svatořečen jaksi "málo", tj. jen jako mučedník, nikoliv jako svatý panovník. Někteří v něm vidí obraz tradičního ruského tmářství i církve, další zase v něm spatřují světlo a vytyčení jediné správné cesty pro Rusko, Rusy i církev. Polovině ruské společnosti naskakuje z vize obnovy carismu vyrážka, pro druhou polovinu je to jediné východisko z problémů a návrat k pravé ruské identitě. Ty rozpory jsou tak nesmiřitelné, že je může urovnat snad jedině nějaký zásah shůry.

Bouře názorových sporů, nadšení horlitelů carů za svatost i s druhé strany vášnivý odpor, - to vše svědčí, že památka cara a vše, co jeho osobnost představuje, jsou na Rusi stále aktuální a promlouvají i do současné doby.

Navrhuji nechat řešení identity ruského národa a ruské církve Rusům samotným, a u nás spíše obrátit zraky k osobní zbožnosti cara i jeho rodiny. Duchovní život těchto lidí je skutečně pozoruhodným úkazem. Hloubka a ušlechtilost jejich citů i myšlenek je patrná z deníků i dalších záznamů. Vroucí zbožnost, láska k pravoslaví a odevzdání se do rukou Boží prozřetelnosti jsou neklamným znakem duchovních osobností.



Nemůžeme opominout ovšem ani mystický rozměr úlohy posledního ruského cara i skrytý duchovní a neblahý rozměr jeho zavraždění. Abychom to mohli nahlédnout, musíme si připomenout některé byzantsko-ruské společensko-církevní reálie.

V Byzanci se vyvinul kult křesťanského císaře, jehož moc je spojena s církví. Dle ideálu působí jako „vnější biskup“ v „symfonii“ s církevní mocí tak, aby to přispívalo k upevnění státu i církve, k pokoji a míru jakož i k zbožnosti co největšího počtu lidí: pro blaho říše a spásu občanů. Proto církev podporoval (i materiálně) a mohl používat svou světskou moc i k zásahu do vnitřních církevních věcí, když to bylo potřeba ke zjednání řádu a pokoje (kánony svatých sněmů s tím počítají). Mohl svolávat sněmy, vydávat usnesení, která však podléhala schválení a přijetí ze strany církevní plnosti. Mohl sesazovat patriarchy, což podléhalo kritice duchovenstva i laiků. Všichni příslušníci církve (i biskupové) byli totiž zároveň i poddanými císaře.
Jeho moc nad církví uznávali duchovní i věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem neporušeného křesťanského učení, žádnému císaři se nepodařilo natrvalo prosadit herezi. Můžeme diskutovat, do jaké míry se kdy dařilo ideálu „symfonie“ dosáhnout, ale mělo to své nepopiratelné výhody. Mezi evergreeny patří nekonečné obviňování ze strany západu, který směrem k Byzanci mluví o caesaropapismu, což znamená, že církev je ovládaná světskou mocí. Z hlediska východu je západní papistické uspořádání zase papo-caesarismem, což znamená, že církev stojí nad světskými vladaři. A to nepovažujeme za žádný ideál.
Císař v Byzanci a posléze v Rusku byl ke své zvláštní službě "vnějšího biskupa" církví ustanoven (carským pomazáním), ač zůstával v církvi vlastně laikem, mohl udělovat požehnání jako biskupové. Jeho pozice v církvi byla vyjádřena i liturgicky: ke svatému přijímání vstupoval do oltářní části královskou bránou, kterou smí procházet jen duchovenstvo, a přijímal u svatého prestolu jako klerikové. Jako má každý duchovenský úřad v církvi svůj mystický rozměr (např. biskup je obrazem Krista, presbyteři obrazem apoštolů a diákoni zpodobují službu andělů), tak i císař (car) měl při své úloze v církvi a své světské moci zvláštní ochranitelskou úlohu - stál proti vládě zla, bránil nástupu antikrista. Stál mu v cestě. Hovoří o tom Písmo svaté:
(Druhý příchod Pána) nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha ...  Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš `zabije dechem svých úst´ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. (2 Tesalonickým 2,3-10)
Antikrist se k provedení svých záměrů totiž musí stát vládcem světa, soustředit ve svých rukách světskou i duchovní moc nad lidmi. A to mu přítomnost pravoslavného cara už sama o sobě nedovoluje. Proto byl antikristovskými silami car odstraněn, a tím teprve mohla být naplno a zjevně spuštěna příprava příchodu Antikrista.

V tomto apokalyptickém kontextu je viděno zavraždění cara jako obludný útok démonických sil, které skrze cara mířily na celé lidstvo a posledku na Boha samotného. Úloha různých tajných společenství v těchto temných plánech, rozpoutané bolševické peklo v Rusku a všelijaké satanistické souvislosti, které jsou navázány na odstranění cara z cesty, - to vše jen potvrzuje, že byl přinesen v oběť, čili svým životem zaplatil za vykonávání své posvátné úlohy. Bez ohledu na osobní vlastnosti a snad i některé nedostatky či omyly je to svatý mučedník a oběť za církev.

V tomto kontextu nahlížíme interpretaci zavraždění posledního cara jako čistě politickou (a tudíž neduchovní a necírkevní) záležitost jako čistě materialistickou čili zploštělou.

* * *

Památka carských mučedníků nám skýtá příležitost zamyslet se nad tím, co všeobecně souvisí s prováděním svatořečení a případnými spory, které kolem toho mohou být.

Řekl bych, že při řešení otázky svatosti hraje klíčovou úlohu reflexe církve. Čili jaký postoj zaujme církevní vědomí, jakou duchovní zkušenost s památkou cara (či jiné osobnosti) církev má. Především jestli se památka na zbožnost a život dané osoby v církvi v církvi drží. Má-li církev neutuchající zkušenost s živou přítomností této osoby. Zda v církvi stále povstávají ti, kteří pociťují působení této osoby (ať už jsou to vyslyšené modlitby nebo jiné zázraky či další způsob péče dané osoby o církevní společenství).

K tomu podotkněme, že historické bádání má v otázkách duchovního života církve druhořadý význam. Netvrdím, že nehraje žádnou roli, ale váha historických svědectví je mnohem menší, než živá církevní reflexe. Hlavní význam historických svědectví tkví v potvrzení, zda je v životě oné osoby patrné působení Boží blahodati a milosti.
Nutno mít na paměti, že historické záznamy jsou fragmentální, podléhají hodnocení zaujatých lidí a žádný historik není nestranný. Často jsou prameny cenzurovány, mnohé se ztratí nebo převálcováno ideologií (ať už ve prospěch té osoby či jí nepřátelskou propagandou). Vědecké poznání je rozkolísané - jeden dobový nález může vyvrátit všechna dosavadní hodnocení. Kdyby církev vedla své myšlení a víru dle historiků, asi by už přestala věřit v Bibli - kolik vědců, učenců a badatelských kapacit se ji pokoušelo zpochybnit či rovnou odsunout mezi mýty (dnes jsou jejich - kdysi tak přesvědčivé a zdánlivě nesporné - důkazy směšné).
V životě mnoha svatých bychom našli i tápání, omyly a jiné projevy nedokonalosti, s níž se zde potýkají všichni smrtelníci. A další velkou skupinou mezi sbory svatých jsou i bývalí zločinci, kteří se káli. A kdo může vědět, v jakém stavu srdce kdo umíral a jestli se odebral z tohoto světa na věčnost s pokáním? Někdo umře obdivován lidmi jako světec, ale nad jeho rakví se radují démoni (jak to viděl jakýsi svatý); druhý umře v opovržení lidmi, jako by byl hříšník, leč pro jeho duši si přicházejí andělé.

Církevní život je věcí víry a duchovní zkušenosti. Víra a učení církve se rodí z působení Ducha Svatého, nikoliv v myšlení učenců ani v rezidencích biskupů. Kdokoliv vstoupí ve známost širšího okruhu církve nebo vypustí nějaké teze, které začnou rezonovat v církevním vědomí, je neúprosně v průběhu času podroben zpytování a soudu církevního vědomí. Trvá to desetiletí či staletí. Buď památka této osobnosti zanikne, nebo je odsouzena či je z jeho myšlení přijata jen část nebo je osobnost akceptována a stává se pevnou součástí církevního života.

V oblasti teologie je mezi svatými otci jen málo těch, jejichž učení církev přijala kompletně, a vše, co říkali, učili nebo napsali, se stalo součástí církevního učení (to je případ otců, k jejich jménu přidala církev slůvko: Theolog, dál k nim počítáme např. Jana Damašského a několik málo dalších). Většinou církev vybere z jejich nauky jen něco, a jiné její části zařadí mezi pouhé osobní názory světce, či něco z jejich úvah později přímo zavrhne. I svatí mají právo na některé omyly - s ohledem na okolnosti.
Možná by byl vhodnou ilustrací výše uvedeného např. údajný protestantismus ve víře svatého mučedníka a alexandrijského a posléze konstantinopolského patriarchy Cyrila Lukarise, který chtěl pozdvihnout církev procházející v jeho době, 17. stol., úpadkem. Cyrilovo věroučné vyznání, vydané r. 1629 v Ženevě, obsahující celou řadu omylů, nejspíš herezí (silný vliv kalvinismu), bylo potřeba úplně přepracovat a říkalo se o něm, že to už není pravoslaví s prvky protestantismu, ale spíše protestantismus oděný jako pravoslaví. Problematičnost dogmatické čistoty jeho učení je zřejmá už z dlouhotrvajících sporů kolem jeho osoby. Řešily to po jeho smrti tři vážené sněmy, které potvrzovaly jeho pravoslavné smýšlení, a přesto v církvi zůstávaly pochybnosti. Bez ohledu na to - okolnosti těžké doby a upřímná touha sv. Cyrila pomoci povznést pravoslaví, jeho boj proti unii s Římem a jezuitům, spolu s jeho mučednickou smrtí (byť měla politický kontext), - to vše je příčinou, proč je v pravoslavné církvi uctívána Cyrilova svatost (byl za svatého považován hned po smrti, zobrazován na ikonách, ale oficiálně svatořečen byl v Alexandrii až v r. 2009).

V nebi i na zemi převládlo hodnocení jeho osoby jako pravoslavné. Dnes je hodnocen sv. Cyril takto: „Pastýřské službě a neustálému zápasu o dobro celého společenství pravoslavné Církve ze strany patriarchy Cyrila Lukarise vděčíme za její záchranu v kritické době, kdy byla ohrožena samotná její podstata. Díky němu si navíc své Pravoslaví uchránily i národy střední a východní Evropy. Toto jeho působení se týká i církví v Alexandrii, Jeruzalémě, na Kypru, jeho rodné Krétě. Svatost jeho života a zápas o dobro a zachování Pravoslaví byly završeny skrze patriarchovu mučednickou smrt.“ O jeho autorství kalvinismem ovlivněného vyznání víry se dnes pochybuje. (Dle sympózia konaného letos v Alexandrii)

Buď jak buď, pokud by Cyrilovy omyly byly opravdu pouhým historickým falzem, je to jen další příklad, že církev musí svou duchovní zkušenost a své nazírání stavět nad historické bádání, které skoro 400 let prohlašovalo o Cyrilovi, že to byl "skoro protestant". Vidíme, jak církevní reflexe hraje rozhodující roli při hodnocení osobnosti - k případu Lukarise by neduchovně formalisticky uvažující člověk mohl říci, že měl být spíše odsouzen jako heretik, ale místo toho byl ihned ctěn jako jeden ze svatých.
U nás máme podobný případ hledání pravdy, které se nemohlo kvůli dobovým okolnostem vyhnout nějakým omylům či cizím vlivům, ale bylo ke svatosti a k přivtělení do pravdy pravoslaví zpečetěno mučednickou krví. Je to mistr Jan Hus. A kromě toho - i jeho případ byl později dezinterpretován, když byl připočten k protestantské reformaci. (Viz naše husitská stránka)

* * *

Spory kolem svatosti carských mučedníků nejsou ničím neobvyklým. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Námitky byly vznášeny třeba při svatořečení vladyky mučedníka Gorazda II. (dnes už nám připadají absurdní). Ani svatořečení knížete Rostislava se neobešlo bez brblajících hlasů: k čemu to?, a proč? Nedávné svatořečení starce Porfýrie vyvolalo nevoli u některých ruských teologů, protože se jim něco nezdálo na jeho modlitební praxi.

Třenice a úporné protesty proti svatosti cara Nikolaje II. jsou pozoruhodně podobné situaci v naší církvi, co se týče svatosti kostnických mučedníků: mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ti, kteří nevnímají jejich působení rozprostřené přes celé půltisíciletí v našem národě, jemuž nakonec bylo dáno překonat rakouský krunýř, pak přežít nacismus a nakonec přečkat komunismus, by mohli alespoň nahlédnout jejich úlohu v obnovení pravoslavné církve. Vždyť se hned od počátku své novodobé existence hlásila k Janu Husovi a s husitskými prapory připutovala naše delegace do Bělehradu k vysvěcení vladyky Gorazda. Přesto někteří nechápou, proč by ti dva velikáni (jak je nazvali pravoslavní Srbové) měli být považovaní pravoslavnými za svaté. A kdo nevidí projevy jejich přispění shůry, může si alespoň všimnout nevymazatelnosti jejich památky i jakousi urputnost, s níž se tato památka znovu a znovu vrací. Vzpomínka na oba mučedníky a jejich morální povzbuzení k hledání pravdy si totiž stále povolává nové a nové ctitele a následovníky. Jaká podoba s carem Nikolajem, jehož památku se za celé století nejen nepodařilo zahladit či zatemnit a definitivně zdiskreditovat, ale je pro polovinu Rusů živá, aktuální a nadějí pro budoucnost!

Takže tím jsme se dostali ke svátku kostnických mučedníků, který podle juliánského kalendáře připadá dva dny po svátku cara Nikolaje II. a jeho rodiny a blízkých.







Zobrazit příspěvek č. 1223 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2018
Třetí várka úvah o Svatém Duchu

Souvislost svatodušních témat a apokalypsou

Jak už jsme pravili, Svatý Duch v Církvi pracuje - je to pokračování Božího vtělení a zároveň tvoření. Ano, v Církvi probíhá nové stvoření. Jako v lůně matky vzniká nový člověk, tak ve skrytu před světem už v tomto světě probíhá stvoření nového světa. Když Pán Ježíš praví: "Hle, všecko tvořím nové," (Zjev 21,5) myslí tím nejen své vtělení, ale Církev, ve které Svatý Duch proměňuje staré na nové, tvoří ze starého Adama (tj. světského člověka) nové stvoření, Boží Království, které přechází z naší pozemské pomíjivosti do věčnosti. Čekáme, až se navenek zjeví nové nebe a nová země (2. Petr 3,13), jako žena čeká na porod. Blahodatí jsme v Církvi znovustvořeni, znovu narozeni. Opět a opět.

Toto tvoření, které koná Duch Svatý v Církvi, se děje svatými Tajinami a obecně řečeno: jeho blahodatí. A tak oblékáme nového člověka (čili Kristem uzdravené a zbožštěné lidství) (Efez 4,24). Není už pro nás důležité rozlišovat podle viditelného těla. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. "Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2. Kor 5,17) To je dílo Svatého Ducha, kterým pokračuje Kristova spása v Církvi na nás.

Svatý Duch nás učí modlitbě. Učí nás volat k Bohu: „Otče.“ Obnovení vztahu a pouta s Bohem je jedním z rovin nového stvoření. Nikde v jiném náboženství není Bůh považován za milujícího Otce. Je sice i v jiných religiosních systémech považován za spravedlivého soudce, trestajícího i odměňujícího, ale jakmile přijde řeč na slova ap. Jana: „Bůh je láska,“ vyznavači např. islámu jednohlasně vykřiknou: „Ne!“ (A v buddhismu či hinduismu? Tam je přece úplně nesmyslné takovou otázku pokládat.)
* * *

Ježíš Kristus se zármutkem a pláčem hleděl na své současníky, kteří ač byli izraelskými proroky tisíce let připravováni na příchod Mesiáše, nechápali, neviděli a nebyli uzdraveni. Když na něj hleděli, otáčeli se k němu zády. Podobně dnes Svatý Duch lká (Řím 8,26) nad námi, aby nás naučil modlitbě, a úpí zároveň nad tvrdostí srdce těch, kteří nechápou Boží lásku k člověku a jsou odcizeni i těm základním pravidlům morálky a církevního jednání a křesťanského myšlení, a tím se uzavírají blahodati Ducha Svatého. Sami se tak odvracejí od jediné cesty, která vede k záchraně a něčemu tak krásnému, že si to zde na zemi neumíme ani představit.

Stav společnosti - a hlavně myšlení našich současníků - je dokladem té narůstající vzdálenosti lidí od Boha. Běžný současník, zvláště mladší generace, je - díky svému způsobu myšlení a své morálce a sebereflexi - už nejspíš připraven zpečetit svůj stav zbavený blahodati Svatého Ducha. Jak se to může stát? Existují různé stupně apostaze (odpadání od Boha), které se odlišují svou rychlostí, s jakou způsobují ochrnutí lidské duše. Jeden z nich se děje skrze intelektuální názor. Např. celoživotní utvrzování se v názoru, že není Bůh (nebudeme zde podrobně rozebírat hloupost takového postoje od bytosti, která má intelektuální schopnost ptát se po prvotní příčině a zdroji všeho jsoucího). Intelektuální názor lze však změnit. Horší je to s mravním pádem do hříchu či dokonce do skutků, které jsou Bohem prohlášeny za ohavnost. Ty mají hrozivou moc srůstat s lidskou duší a nedovolit člověku se kát a zavrhnout takové skutky.



Jistě není náhoda, že právě dnes je tak šířena propagace a ospravedlňování nevýslovně zvrácených skutků, které poškozují či ničí samu podstatu lidství nebo stvoření. Ať už se jedná o sodomii, eugeniku, potraty a pokusy s embryi, genetické manipulace nebo o euthanasii; to vše je teď prohlašováno za lidské právo, součást normality a postupně legalizováno a vyhlašováno jako morální (viz např. proklamace z oboru genetických manipulací: je to prý povinnost lidstva). Skrze provozování těchto činů nebo souhlas s nimi získávají démoni stále větší moc v tomto světě, a více a více jich může vstupovat do světa. Ďábel si tím legálně bere právo nad člověkem, protože může před Bohem prokázat: "Oni nekonají podle tvých zákonů a tvé vůle, ale chovají se podle mých zákonů a mé vůle. Nestojí o tvou nabídku, ale přijali to, co jim nabízím já. Proto nejsou tvoji ale moji."

Tak vypadá svět připravený pro příchod antikrista. Intelektuálně jsou ohloupení lidé ochotni přijmout nabídku ďábla ke skoku na vyšší evoluční stupeň. Jistě není rozšíření evoluční teorie a její pevné zabudování do myšlení lidí nic náhodného. Můžeme v tom shledávat přípravu k něčemu. Jednak byla tato teorie vmasírována lidem do myšlení, jako by se jednalo o cosi vědecky prokázaného nad veškerou pochybnost, aby se tím lidstvu předložil jakýsi důkaz, že k vysvětlení vzniku člověka není potřeba idea Božského Stvořitele. Zároveň se nám tím podsouvá, že člověk není dokonalý, že se stále dál vyvíjí a že je možno jej vylepšit a je žádoucí jej změnit. Jakékoliv důkazy, že se tento vědecký materialismus zakládá na spoustě lží, se nepřipouštějí, či jsou vykázány do rámce "alternativní pseudovědy". (Kdysi jsme připravili alespoň pár výpisků a myšlenek, které ukazují slabiny evoluční teorie, viz zde a hlavně tady, ale dnes už existuje takových námitek a důkazů proti evoluci daleko více.)

A takto vypadá materialistická masáž v praxi (obrázek z jednoho z našich deníků):



A pokud tato "vylepšení" našeho lidství mají být spojena s odstraněním nemocí či dokonce získáním nesmrtelnosti a dokonce s netušenými možnostmi komfortu, pohodlí a zábavy, nemají lidé, kteří jsou duchem naší doby oklamáni, žádný důvod to odmítnout. Ďábel hraje s lidmi nečistou hru - nejprve je odvedl od víry k materialismu, aby je přiměl zříci se Boha, pak je povede od materialismu do satanismu. Od náboženství, které nabízelo lidem záchranu, svobodu a blaženost, k náboženství, které lidi odlidští, zotročí a přinese věčné utrpení duchovní smrti v oddělenosti od Boha.


Prorocký obraz budoucnosti (na stěně v monastýru ct. Nikodima v Řecku)

 
Obecně se těmto záměrům změnit lidství na něco jiného říká transhumanismus (viz podrobně o tomto tématu na Wikipedii). Pod vlivem materialismu se ze světa vytrácí víra a lidská duše slábne a přichází o svou integritu. Vlivem nemravnosti se lidská duše poskvrňuje a zabíjí. Proměna lidství pak bude u takto slabých lidí dokončena "antikristovými vynálezy" (jak to nazval před 250 lety prorok sv. Kosma Aitolský). Už teď jsou vidět projevy úpadku lidské přirozenosti, která jako by se nějak vyčerpala a odumírala (všímá si toho ve svých přednáškách prof. A. Osipov). Naplňuje se biblické proroctví o stavu lidí posledních dob: "Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a budou naslouchat duchům klamajícím a přijímat démonské učení..." (1 Timoteovi 4,1) A nebo: "Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví (zištní), chvástaví (pyšní), domýšliví, budou si navzájem nadávat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky (nepřátelští), nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní (nezdrženliví), hrubí (krutí), lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha." (2 Timoteovi 3,1-5) To vše už je zde a to v míře, která se snad dá srovnávat jen se stavem lidstva před potopou nebo se Sodomou.

* * *

Na některých lidech, kteří jsou vlajkonoši ducha pokroku, a zvláště na té zvláštní elitě, která dnešní lidstvo vede, jsou vidět symptomy něčeho nelidského. To je nejen nepřítomnost blahodati Svatého Ducha, ale něco více. Zdá se, že tu vidíme projevy změněného lidství, či dokonce jako by tu byly bytosti, které jsou lidmi jen vnějškově, ale uvnitř není lidství.

Nedostupné jsou jim pocity soucitu nebo studu. Dále si můžeme všimnout jejich krutosti, nelítostnosti a záliby v krvi. Často jsou to z našeho pohledu sociopati - jedinci neschopní hlubších citů. Nemohou milovat, ale dobře dokážou využít city druhých lidí k dosažení vlastních cílů. Umí sehrát libovolnou emoci. Jejich chování řídí chladný kalkul.

To jsou okruhy světové elity (ať se jedná o elitu diskrétní či servisní, jak to rozlišují sociologové), z nichž vychází jednak hlavní impuls k progresu vědeckého zkoumání v těch oborech, které jsou pro transhumanismus klíčové, a dále impuls k přípravě lidstva na přijetí změn ve své lidské podstatě. Tyto změny budou nejen tělesné a duševní, ale budou mít své duchovní následky a projevy - podobně jako hřích mohou oddělovat od Boha. Jenže zatímco od hříchu je možno se očistit pokáním, změn v lidské podstatě už nebude možno se zbavit, protože tyto změny znemožní člověku kát se.

O tom, jak dalece už vše pokročilo, svědčí nesmlouvavě tvrdé výroky příslušníků těchto kruhů. Končí čas skrývání plánů. V americkém státě Georgia jsou už 40 let vztyčeny monumentální žulové desky programem Nového světového řádu - za pěknými slovy o harmonii však skrze vytesané teze prosvítá otroctví ve světě sjednoceném pod jednou vládou, kde bude kontrolována porodnost, jazyk i víra, zavedena má být eugenika a populace planety snížena o 93 %, přičemž je zamlčeno, kam se těchto 93 % světové populace poděje). (O těchto deskách si lze něco přečíst na Wikipedii.)

Dnes už se zřetelně ozývá z těchto úst např.: "Nadlidé (transhumanoidé) určitě zvítězí. Poražení nebo ti, kdo jsou představitelé posledního tisíce let, nemohou očekávat, že k nim budou (vítězové) dobře chovat." (Joseh Rosen, profesor Dartmouth–Hitchcock Medical Center, Libanon) "Toto je přechod, možná ten nejdůležitější všech dob. Někteří lidé si to nepřejí, obávají se toho, protože je to přechod k planetární civilizaci, která bude tolerantní k mnohým kulturám." (Michio Kaku, fyzik, City university of New York, popularizátor) Kdo věří v evoluční teorii, vlastně nemá důvod odmítat ideu, že by se lidstvo vlastními silami mohlo a mělo posunout na vyšší evoluční stupeň. Ocitujme dalšího ideologa transhumanismu: "Všichni si musí uvědomit, že ti, kteří se budou bránit evoluci, vymřou. Otázkou není, zda je to správné či nikoliv. Prostě se to stane." (Raymond „Ray“ Kurzweil, americký vynálezce, futurolog a jedna z klíčových postav technologického vývoje ve společnosti Google) Za hlavního nepřítele budoucího blaha lidstva jsou prohlášeny všechny ideologie, které se staví proti tomuto pokroku, zvláště "náboženský fundamentalismus".
Dnes už jsou v řadě zemí (Amerika, Švédsko, Itálie atd.) připraveny či dokonce schváleny zákony ustanovující povinnost občanů přijmout čip. Kdo odmítne, bude podroben sankcím (zatím je stanovena pokuta 3000 Euro nebo půlroční vězení). Následovaly stížnosti očipovaných občanů, kteří mají zdravotní problémy, trpí únavou atd. Nová metoda čipování se provádí pomocí samolepky na kůži (či nalepovacím elektronickým tetováním) tenčí než vlas, která obsahuje čip na úrovni nanotechnologie a vstřebá se do těla. Čip je pružný, skrytý pod obrázkem, není vidět.
Ke změně lidství, úpravě lidského genomu a digitalizaci lidské osobnosti bude zřejmě použita celá souhra mnoha technologických vymožeností - od vpravení různých vlivů způsobujících změny v DNA skrze očkování, GMO, látkami ve vzduchu a elektromagnetickým zářením atd. Pokračovat to nejspíš bude zavedením dosud netušené výpočetní techniky (na genetickém a kvantovém principu). Cílem toho všeho je totální kontrola nad obyvatelstvem (nejen jeho pohybu, ale i jeho myšlení a emocí), ovládání a přesunutí vědomí lidí do prostoru klamu. Takové lidstvo bude odděleno od Boha a vlády nad tímto světem se naplno ujmou padlí duchové, jimž bude opět možno, prostřednictvím zdejších služebníků, vstoupit sem i tělesně.

Technologické obrysy transhumanismu se už pomalu vynořují z mlhy. Byť mnohé ještě zůstává v pološeru či se skrývá v temnotě, rámcově je vše připraveno. Zdá se, že se blíží doba vzniku umělého intelektelektu, počítače založeného na DNA, na který mají být všichni obyvatelé země napojeni a budou v něm mít svou digitální kopii (číslo člověka), jak to předpovídal výše vzpomenutý sv. Kosma Aitolský: "Přijde doba, kdy bude svět ovládat alala i mpalala (je to slovní hříčka, jinotaj; na mysli má sv. Kosma bezduchý mechanismus, stroj) a nic nebudete schopni pochopit. ... Zlo bude pocházet od vzdělanců" (z kontextu - automobil, či telefon a internet, vojenská letadla - je zřejmé, že mluví o vědcích vynalézajících nové technologie).
I mezi vědci a materialisty i podnikateli a vynálezci se však vyskytují takoví, kteří hledí do budoucnosti, kterou sami pomáhají rodit, s jistými obavami a nejistotou. Kladou si otázku, zda se zde nechystá konec lidstva. Známý (nedávno zesnulý) geniální fyzik (a materialista jako poleno) Stephen William Hawking nejen varoval před následky spuštění velkého urychlovače (LHC CERN), ale pro BBC uvedl, že nástup plnohodnotného umělého intelektu se může stát koncem lidské rasy. E. Musk (automobilka Tesla, SpaceX) opakovaně upozorňoval na vážná rizika umělého intelektu a jeho vývoj srovnával se vzýváním démonů. Umělou inteligenci označuje za „nejvážnější hrozbu pro přežití lidské rasy“. Během interview na sympoziu MIT Musk popsal umělou inteligenci jako „největší existenční hrozbu“ a dále „čím dál víc si myslím, že by měla existovat nějaká regulační ochrana, možná na národní a mezinárodní úrovni, abychom si byli jisti, že neuděláme nějakou hloupost“.
* * *

A jak to vše souvisí se svatodušními tématy? Velice úzce. Úspěch záměrů padlých andělů a jejich démonických plánů je neodlučně spojen s oddělením lidí od Boha, tedy odvrácením od Krista, což znamená, že je lidi potřeba dostat do stavu, který je neslučitelný s přijímáním blahodati Svatého Ducha. Shrnuto výše uvedené: myšlení lidí přivést do stavu nevíry či vzpoury proti Bohu, srdce jim poskvrnit rozpoutanými vášněmi a mravní nečistotou, jejich duši umrtvit hříchem a technologickým poškozením samotného lidství jim znemožnit pokání. To je osa démonických plánů na ovládnutí světa, které jsou už těsně před finálním zápasem, na který se padlí tak dlouho připravovali.

Jedině v Církvi a díky působení Svatého Ducha bude možno vzdorovat tomuto pokušení! Pouze v blahodatném prostoru nového stvoření, tj. v Církvi, nás Svatý Duch bude léčit od antikristova působení, které do nás bude vstupovat vzduchem, stravou, nanočásticemi i zářením, a kterému nebude možno přirozeným způsobem uniknout. V Církvi jsme totiž stále obrozováni, znovustvořeni opět a opět. A to silou blahodati úměrně vzrůstající dle síly temné moci, která působí kolem Církve. Ap. Pavel o tom píše slovy: "Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost!" (Římanům 5,20)

Svatý Duch nás skrze blahodatné působení a svatými Tajinami neustále sjednocuje s Kristem. Naše lidství je léčeno zbožštěným vzkříšeným lidstvím Pána Ježíše. Nezapomínejme, že jsme v duchovní válce, jak už psal apoštol Pavel. Tento boj vedou padlí proti Bohu a chtějí stále to samé - převzít tuto zemi. Jsme pro svou záchranu vybaveni nepřemožitelnou zbraní. Každý, kdo chce, se jí může chopit.

Bůh po nás žádá, abychom dobrý boj bojovali. Postavili se do opozice vůči hříchu. Zápasili za zachování svého těla v čistotě - bez označkování a různých technologických "vylepšení. Vždyť tělo křesťana je chrámem Ducha Svatého. (1 Korintským 6,19) Stejně tak jsme voláni do boje proti hříchu na rovině duševní - hřích a vše, co nám vnucuje cizí duch, který se ujímá vlády nad světě, máme pojmout v ošklivost. Pád do sítí ďábla začíná tam, kde je člověk nejprve zvědavý, pak v něm začne pracovat vábení a touha. Uvěří lstivému ujišťování pokušitele, že se nic strašného nestane, okusí-li, co nabízí. Nu, a pak už mu "zobe z ruky".
»Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co světapánům tohoto věku tmy, proti podnebeským duchům zla.« (Efezským 6,12; pravosl. překl.) Nehledejme pomoc v tomto boji u jiných náboženství nebo církví. Dalajlama s nadšením schvaluje plány stěhování lidské osobnosti a jejího myšlení a vědomí do stroje. Protestanti na západě už zakládají "křesťanské transhumanistické skupiny", pracují na projektech zkoumajících sjednocení transumanismu s náboženstvím a diskutují o tom, jak transhumanismus promění naše představy o Bohu. Jak říká jeden z komentářů současných technologicko-sociálních procesů: „Všechna tradiční náboženství a ostatní nositelé tradičních hodnot budou čelit jednoduché výzvě: přijímáte technologickou revoluci či nepřijímáte? Pokud ji přijímají, budou nuceni své hodnoty spojit s novými technologiemi. Pokud nikoliv, bude pro ně každým rokem stále obtížnější hovořit s novými pokoleními, která nebudou tyto hodnoty chápat a budou je odmítat jako nějakou "vykopávku" z dávné minulosti. Pomocí nových technologií, které budou globálně působit přímo na myšlení lidstva, nebude problém sestavit systém všeobecně přijatelných nových hodnot a zavést jednotné náboženství, a tím sjednotit - v jiných rovinách života individualizovanou - společnost.“ (Bohužel jsem si nepoznamenal zdroj této citace.)



V poslední době veřejně vystoupil starec Elpidios, jemuž se dostalo Božího zjevení. Z jedné jeho promluvy vybíráme: »Systém nanočipů bude mít kontrolu nad tělem člověka i nad jeho mozkem. Naprostá kontrola nejen nad lidskými orgány, ale i nad jeho city a myšlenkami. V současnosti už to začínají dávat do lidí. ... V těle budeme mít neviditelné špiony. V průběhu každého dne se jich do nás dostanou tisíce. Kvůli tomu zavádějí GMO, rozprašují to do vzduchu, dávají to do pitné vody. Máme však protilátku, která je tak silná, že nic cizího s námi nemůže nadlouho srůst. Tímto protilékem, působícím proti vzpomenutým novodobým jedům, je svaté přijímání. Jedině díky němu zachováme zdravou mysl a zdravé tělo. Jedině moc samotného Pána, jeho Tělo i Krev nás zachrání a zničí chytrost nanotechnologií. Ti, kteří se nebudou účastnit svatého přijímání a nebudou se modlit, budou jako dokořán otevřená vrata pro nepřítele: "Vstup, kdykoliv si přeješ." Modlitba však může tělo před nanotechnologií ochránit.«











Zobrazit příspěvek č. 1222 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2018
Život sv. Petra a Fevronie na našem webu

K nedělnímu svátku ochránců manželských svazků

Ze života blažených Petra a Fevronie






Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1262 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1222 do č. 1262)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz