Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 4. 1. 2012
Doporučujeme ke shlédnutí
Pozvánka na výstavu bulharských ikon v Praze
 |
Výstavu najdete v Rožmberském paláci (jdeme-li od chrámu sv. Víta k Zámeckých schodům, je to po pravé straně pod odbočkou do Zlaté uličky. Ve dvoře pak doleva.)
Více informací najdete zde.
Administrátor
--- 4. 1. 2012
Z církevního ústředí
Naše Nedělní škola svaté kněžny Ludmily
Vám přeje všechno nejlepší v novém roce a krásné Vánoce.
Zároveň všechny dospělé i děti zveme na vánoční besídku (jolku)
do Zrcadlového sálu Ruského střediska vědy a kultury
v sobotu 7. ledna od 14°° hodin.
Středisko se nachází v ulici Na Zátorce 16 v Praze 6 - Bubenči.
Na programu setkání je úvodní pozdrav Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, divadlo, vystoupení dětí, promítnutí vánočního filmu. Na závěr všechny děti dostanou vánoční dárečky!
Kdo může pomoci s organizací setkání, prosím zavolejte na číslo: 00420 608 029 335
Administrátor
--- 2. 1. 2012
Omluva za výpadky služeb
Přemístění webů na nový server
V sobotu se všechny weby, které se nalézají v doménách: "or.cz", "pravoslavi.cz" a "orthodoxia.cz" stěhovaly na nový server (tj. nový stroj). Až do této chvíle se však nepodařilo obnovit plnou funkci webových stránek a skriptů. Zatím totiž stále ještě přetrvávají problémy, které vznikly přechodem na jiný stroj a hlavně do jiného softwarového prostředí. Jak jste si asi sami všimli, doposavad nebyla obnovena plná funkce všech zařízení, které na webech v těchto třech doménách pracovaly (týká se hlavně databázových aplikací).
Dnes, v neděli 1. ledna, by už měly fungovat obyčejné webové stránky a z církevních databázových skriptů byl již zprovozněn Ambon (jak je zřejmé z toho, že tuto zprávu čtete).
Bohužel se zatím nepodařilo zprovoznit ostatní databáze. Tj. zatím neběží církevní kalendář ani náš biblický web. Všude, kde byly na našich webových stránkách automaticky se aktualizující údaje církevního kalendáře, není v tuto chvíli nic. Stejně tak zatím nefungují tzv. "živé odkazy" na biblická čtení.
Tímto výpadkem jsou pochopitelně postiženy i všechny ostatní cizí církevní weby, které mají ve svém kódu implementovány skripty českého pravoslavného kalendária.
Takže vás, kteří máte na svých webech umístěny naše skripty pro zobrazování aktuálních dat českého církevního kalendáře, prosím o trpělivost. Na zprovoznění kalendářní (i biblické) internetové databáze se pracuje.
Odměnou by nám všem pak měla být rychlejší odezva kalendářního serveru a všech ostatních webů ve výše uvedených doménách (nový hardware, na který naše weby a databáze přemigrovaly, je mnohem a mnohem výkonnější než původní stroj).
S omluvou za potíže
a přáním požehnané sváteční doby
V Kristu
prot. Jan, Jihlava
Administrátor
--- 29. 12. 2011
Ohlédnutí za pohřbem
O duchu doby
Minulý týden jsme se mohli opět nadýchnout doušku totalitní atmosféry, která se paradoxně vrátila do naší kotliny u příležitosti smrti prvního prezidenta po pádu totality. Může to být dosti cenná zkušenost. Svědčí mj. o tom, jak snadno se současné společnosti může (vlastně kdykoliv) zmocnit duch totality a jak bezbranná většina společnosti vůči tomu je. Stačí nějaký vhodný impulz, který media využijí, zesílí a rozprostřou na lid.
V některých případech média zneužijí nějakého impulzu, který by sám o sobě mohl být neškodný, a sama se stávají iniciátory manipulace. To je ještě ta lepší varianta, protože alespoň víme "kdo za to může". V horším případě jsou sama média obětí silné (dojemné, dějinotvorné či euforické) události nebo podlehnou "charismatickému" vlivu silné osobnosti, a pak vykonávají jen roli aktivního zesilovače. Novináři sami pilně pracují (a domnívají se, že zcela svobodně a odpovědně) ve prospěch manipulace s lidmi. A lidé, kteří tomuto masovému vlivu podlehnou, si myslí, že všechno je tak, jak má být, že tento (duševní i duchovní) stav společnost je adekvátní aktuální společenské situaci.
Když zde hovoříme o duchu totality či duchu události, duchu ovládajícímu společnost apod., nemyslíme tím něco abstraktního, ale naopak cosi velice skutečného a výrazně se konkrétně projevujícího. Konec konců i Václav Havel rád hovořil o duchu a měl tím na mysli zcela konkrétní objektivní skutečnost.
Abychom mohli pokračovat, musíme si připomenout některé prvky křesťanského učení o člověku.
Křesťan poučený evangeliem ví od Ježíše Krista, že zdrojem duševního a myšlenkového života není hlava ale srdce. Ze srdce vycházejí všechny vášnivé (tj. vzrušené) myšlenky, touhy, vášně (Mar 7,18-23). V srdci se člověk rozhoduje; rozum poté už jen racionálně zdůvodní, podpoří a provede to, co se rozhodlo v srdci. Ze srdce dostává rozum zadání pro svou činnost, kterou poslušně provádí. Tento rys vnitřního ustrojení člověka nám Kristus v evangeliu nepřipomíná zbytečně. Ten, kdo chce dosáhnout nějakého stupně kontroly nad svým vnitřním životem, musí tyto principy dobře znát a postupně se naučit je pozorovat. (Už samotnou schopností sledovat to, co se děje v jeho nitru, dosahuje člověk překvapivé míry kontroly. Temné duchovní síly ovlivňující zvenku stav srdce, totiž nemohou naplno pracovat, když nemohou zůstat skryty.)
Tedy - kdo dosáhl kontroly nad srdcem člověka, získal tím značný stupeň moci nad celým člověkem - ať už je tím, kdo má tuto moc, daný člověk sám, nebo je to nějaká duchovní bytost (mám na mysli démona) nebo je to nějaká pozemská politická vláda atd. Tyto vědomosti a nějaký pokus o jejich praktickou reflexi patří k principům křesťanské duchovní praxe. Jenže netýkají se jen jednotlivé lidské osoby, ale mají svůj průmět i do studia chování celé společnosti. Jinými slovy - komu se podaří uchvátit nějaký stupeň kontroly nad srdcem lidí, z nichž se skládá společenská masa, dosahuje tím odpovídajícího stupně kontroly nad společností. Záludné na tom je, že tato moc nad lidmi je skrytá, lidé si ji neuvědomují a vůbec jim nepřijde na mysl, že jsou manipulování, protože mají dojem, že ke svým rozhodnutím dospěli svým vlastním uvažováním.
A nyní alespoň zběžně něco o světských důsledcích řečeného.
Tyto zákonitosti vyplývající z vnitřního ustrojení člověka jsou jistě známy i psychologii, a z ní pak pocházejí metody, jimiž běžně pracují média při manipulaci s diváky (posluchači, čtenáři). Jak se zdá, poměrně málo se využívá přímá lež, většinou se spíš dovedně pracuje s pravdivými či jednostrannými informacemi. To je ta vrchní vrstva mediální manipulace, která je dostatečně známá. Vypadá to tak, že pod ní je ještě hlubší vrstva, a ta pracuje nikoliv s rozumem a argumenty, ale se srdcem manipulovaných lidí. Např. skrze emoce (hněv, dojetí, sentimentální soucit, lítost, rozhořčení, nadšení); někdy však může působit samotné "hraní na city" průhledně až trapně. Efektivnější je jiný způsob, jak naklonit srdce lidí tam, kam je třeba. Pokusit se je přimět, aby si vytvořili osobní vztah (např. k oběti konfliktu, s níž diváky reportér seznámí; pochopitelně oběť musí patřit k té straně, kterou chce reportér ospravedlnit a glorifikovat).
To v praxi znamená seznámit diváky s konkrétní lidskou osobou a jejím pohnutým osudem. Kdybych byl redaktorem, který by chtěl zmanipulovat diváka, učinil bych asi toto. Vybral bych ke své reportáži určitého člověka (nejlépe ženu či dítě), náležející k té straně, k níž chci strhnout sympatie. Nechal bych ho učinit krátkou výpověď či bych mu položil jednu nebo dvě otázky. Nejlepší je, aby se jeho výpověď netýkala politiky, protože s tím už lze polemizovat. Stačí jen, aby promluvil o svém tragickém osudu, a při tom bych ukázal, co mu způsobily bomby či rakety létající z druhé strany. Žádné velké podrobnosti, jen předvést divákům jeho osobní neštěstí. Zdá se, že to úplně postačuje k tomu, aby k této osobě posluchači pocítili přirozený soucit a naopak zaujali postoj averze k tomu, kdo jí to způbil, tj. paušálně ke všem příslušníkům opačné strany (co na tom, že i na druhé straně jsou lidé nespravedlivě postižení raketami létajícími naopak ze strany, k níž patří mediálně předváděná oběť konfliktu?) Někdy se v rámci "objektivity" zařadí do reportáže i předvedení nějaké osoby z té druhé strany - to bývá většinou arogantní politik, voják, fanatik apod., nebo to může být civilista, ale toho už reportér nechá, aby řekl něco, s čím se dá nesouhlasit.
Jakmile je srdce nakloněno vybudovaným vztahem, přestává rozum fungovat nezávisle, ale už jen zdůvodňuje to, co si srdce přeje zdůvodnit; pracuje s dodanými informacemi tak, aby to bylo ve prospěch strany, k níž mám příznivý vztah. Dokonce je člověk schopen někdy zavrhnout i velice silné argumenty a důkazy, protože působí jen na rozum, kdežto srdce je silnější. Ten, kdo si přeje s lidmi manipulovat, se už pak nemusí o nic starat. Lidé sami přemýšlejí v rámci vloženého nastavení - vyhledávají si sami informace ve prospěch jednoho a bagatelizují či potlačují informace, jež jsou ve prospěch druhého. Myšlení pak funguje skoro jako počítač, do něhož je vložen software, který hardware (tj. rozum) už jen poslušně vykonává (to je, samozřejmě, jen přirovnání).
Když je tu zrovna zájem na převratu nějakého státu, u něhož si přejeme změnit vládu či společenské zřízení, pak média neustále informují o osudech aktérů opozice - bez ohledu na to, že tato opozice má nepatrný počet příznivců a že pronásledování opozičních lídrů má charakter tak krutých trestů jako např. desetidenní vězení za organizování nepovolené demonstrace apod. Nemluvě o tom, že média zásadně přehlížejí hospodářskou kriminální činnost těchto "nespravedlivě stíhaných". Tak mi to připadá.
Tento vyzkoušený postup vidíme ve zpravodajství zcela běžně. Kdyby byla televizní redakce objektivní, pak by vždy v průběhu používání těchto psychologicky ověřených postupů měl někde v rohu obrazovky blikat červený nápis: "Pozor, právě je s vámi manipulováno."
Prostou úvahou nahlédneme, že nejúčinnější vlády nad společností se dosahuje, když jsou zmanipulována i média. Tj. když samotní novináři nevědí, že jsou zmanipulováni a tuto manipulaci jen agilně (a v dobré víře) rozšiřují na společnost. Impulz, z něhož se stane software, podle něhož pracují novináři, může vzejít buď z nějaké působivé události nebo silné osobnosti (či z kombinace obojího).
Dvacáté století zná celou řadu ilustrací. Vzpomeňme třeba na Hitlera, který dokázal oslovit a uchvátit celý národ tím zvráceným impulzem, kterým jej masíroval. Zajímavá je proměna naší společnosti v době kolem začátku druhé světové války - zvláště změna myšlení tehdejších novinářů, kteří dokázali přenést svůj stav na společnost a vyvolat skutečnou společenskou agresi vůči těm, kteří si uchovali odstup a svobodu. O tomto mediálním honu na nepřizpůsobivé by mohl své vyprávět např. Karel Čapek, jehož tato společenská proměna dostala do hrobu. Podobně silnou událostí, která ovlivnila myšlení lidí, byl konec druhé světové války, euforie, osvobození atd. A můžeme jít dál - nerealistická antikomunistická hysterie v USA (tzv. mccarthismus; 14 miliónů lidí bylo prověřeno FBI; statisíce lidí muselo složit přísahu, že nejsou komunisty; do podezření a tím pádem i šikanování se dostal např. Charlie Chaplin, Albert Einstein a dal.; spousty lidí byly v USA postiženy celospolečenským opovržením, ztrátou zaměstnání, části platu atd.). Pozoruhodné je i nekritické opojení a důvěra, kterou většina společnosti na druhé straně železné opony vložila v komunistické ideje.
Minulý týden jsme právě u nás zažili něco, co nejspíš není tak vzdáleno od právě popisovaného. Z části je to působení události smrti prezidenta, z části je to výsledek práce médií a z další části je za tím i působení vlády, která pohřbu zesnulého bývalého státníka udělila nejvyšší stupeň pompy. K tomu je možno ještě připočíst ohlasy novinářů a státníků ze zahraničí, které dodaly českému člověku pocit světového uznání (s nerealistickým pěstováním národní sebedůvěry pracoval i Hitler; ten šel však ještě o hodně dál, až k sugesci národní vyvolenosti).
Značný vliv zde jistě sehrává skutečnost, že u tak necírkevního národa, jako jsme my, jsou tyto lidové státnické ceremoniály a jejich emocionální vrstva nepokrytou náhražkou církevního života. Účastníci velkolepých a masových pietních akcí prožívají jakýsi odlesk toho, co cítí náboženští lidé při duchovních slavnostech. Přiznávám se, že na mne působí právě tento "odlesk" jako nějaká žalostně neúplná náhražka. Narážel jsem na to na začátku předchozího článku:
"Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty."
Komentátoři často velebili "semknutí národa" či jeho sjednocení kolem Havlovy památky. Uznávám, že zážitek takové jednoty je silná zkušenost. Jenže takové sjednocení lidí samo o sobě ještě nemusí znamenat, že je to něco dobrého. Pomineme-li velkolepé sjednocení Němců před druhou světovou válkou a obrátíme-li se k Bibli, pak lze připomenout, co se píše o stavu lidí, který vyústil ve stavbu Babylonské věže: "Celá země byla jednotná v řeči i v činech" (Gen 11,1). Tou jednotou se nemyslí jen tehdejší společný jazyk, ale společné úmysly, dohoda, jednání. (Mohli bychom říci i - politická jednota. Ne nadarmo si dala Evropská unie do svého architektonického znaku právě Babylonskou věž. Viz příspěvek č. 529, kde je kromě obrázku dávné i současné věže také zamyšlení nad dvěma různými druhy sjednocení lidí.) Křesťan by měl chápat, že každá jiná jednota, která není založena na sjednocení v Kristu, je službou zlu.
Tím se pomalu dostáváme k tomu, před čím by nás měl zážitek minulého týdne a dusivý závan totality varovat. A to je očekávané sjednocení celého lidstva, sjednocení, které už kvasí a zdá se být téměř na dohled. Mám na mysli to, co očekávají křesťané a o čem hovoří naši dávní i nedávní proroci: příchod Antikrista. Zcela jistě bude pracovat i s prostředky, o nichž byla výše řeč. Bude jistě mistrně využívat vnitřního lidského ustrojení, a tudíž se bude snažit proniknout k srdci každého člověka. Bude používat média, která budou nevědomky zmanipulovaná tak, aby s nadšením šířila jeho duchovní vliv. A budou to činit v dobré víře, že je to v zájmu největšího blaha lidstva. Jeho mocný impuls bude zasahovat lidská srdce na všech úrovních - od emocionálního až po ten slovy nevyjádřitelný způsob. Bude používat své kouzlo (a to slovo používám v nejširším smyslu toho slova) k tomu, aby se dostal do lidských srdcí a lidé zmanipulovaní, očarovaní a oklamaní pocítili opojný prožitek jednoty. Lidé, povzneseni tímto falešným sjednocením, se pak snadno obrátí s nevýslovnou nenávistí vůči všem, kteří toto "krásné" dílo kazí svou nedůvěřivostí, vnitřní svobodou a jiným smýšlením.
Jak snadno se to vše může stát, o tom nás učí např. vzestup Hitlera k moci i události minulého týdne. A dnes by to Hitler měl daleko snazší. V době takové rozšířenosti a moci médií je možné provádět s lidmi věci, které byly před pouhým stoletím zcela nepředstavitelné. Právě události minulého týdne ukázaly, že s velkou částí společnosti nebude při jejím sjednocování žádný problém. Lidé už jsou připraveni myslet stejně a s radostí nechat svá srdce ovládnout impulzem dojemné události; bez odporu se nechají strhnout chováním druhých, které je mediálně představeno jako následování hodný příklad. A zvláště ochotně následují příkladu slavných (tj. v dnešní době hlavně herců apod.)
Jak je to možné, že jsou dnes lidé tak neuvěřitelně snadno ovladatelní? Asi je to kvůli tomu, že na jedné straně nemají žádnou kotvu, které by se mohli přidržet v tom dravém duchovním proudu, který zmítá společností (a dovolím si tvrdit, že jedinou takovou dostatečně stabilní oporou je evangelium a zakotvenost ve správně vedeném duchovním životě). Na druhé straně - způsob života, který lidé vedou, učinil jejich srdce zcela nechráněnými proti manipulaci zvnějšku, a navíc jsou už vychováni tak, aby nevěnovali této ústřední části své bytosti prakticky žádnou pozornost. Nemají tudíž ani síly ani schopnosti ani důvod nějak aktivně kontrolovat toto centrum svého vědomí. Nechají se snadno dojmout, snadno přesvědčit, snadno ovlivnit, snadno oklamat; rádi sní, jsou roztoužení, materialističtí, loví kolem sebe každý impulz, který jim dá nějaký prožitek. Těžko si představit lepší lidský materiál pro případného velkého masového manipulátora, než lidi, kteří jsou tak snadno ovladatelní svou závislostí na materiálním dostatku, zábavě, emocích...
A jestliže se dnes zdá, že místo pro takového manipulátora je už sice připravené, ale naštěstí prázdné, tak si uvědomme, že takováto místa nebývají uprázdněna dlouho.
+ + +
Názorná mediální ilustrace k výše popisovanému
Ocituji pár řádků současného novináře z Lidových novin, který opěvuje velkolepost pohřebního průvodu vinoucího se křivolakými pražskými uličkami k Hradu. Nekritizuji skutečnost, že se nějakému novináři průvod líbil ani že na něho zapůsobil povznášejícím dojmem. Spíše se pozastavuji nad pozměněnou myslí tohoto novináře, který je určitě inteligentním a vzdělaným člověkem. Ta proměna mysli, stržené duchem události, je tak výrazná, že se snad blíží stavu změněného vědomí vyvolaného opojením z halucinogenů. Používám výňatek z jeho článku jako ilustraci síly toho pseudoduchovního působení, o němž je řeč výše.
Za nejtypičtější rys myšlení toho novináře bych asi považoval ztrátu soudnosti. Jinak si neumím představit, že by vzdělaný inteligentní člověk napsal dobrovolně tak hloupě zidealizovaný popis jakékoliv masové akce. Čtenář nezasažený kouzlem události a uvažující svobodně si totiž nutně bude myslet, že si novinář dělá z pohřbu srandu a vypráví o něm s přemrštěnou (a vzhledem k tomu, že je to pohřeb, tak i trochu nevkusnou) ironií. Jenže po chvilce čtení pochopíme, že novinář to myslí smrtelně vážně. Nuže, již úryvek z jeho článku:
»[Havlova pohřbu se účastnili] lidé, o kterých jsem si skoro jistý, že nejenže nekradou, netunelují, nekorumpují a neprovádějí neplechu většího typu, ale ani neodhazují pet-lahve, natož pneumatiky podél cest, neničí zeleň a neplaší ptactvo a třídí odpad a přispívají drobným obnosem na charitu různého typu a jsou pro cyklistiku a poznávací a šetrnou turistiku a jsou tolerantní a bez předsudků různého druhu a zajímá je svět, k němuž jsou otevření a nebojí se ho, protože to, že jsou Češi (taky tam byli Slováci a jistě další, taky jsem si všiml velmi sympatické rodiny romské) neznamená nic jiného, než mají tuhle zemi rádi, ovšem neagresivním, otevřeným a vlídným způsobem, bez mindráků a paranoických představ, že tu zemi někdo ohrožuje, když tak jen zdejší obyvatelstvo a jeho jiní reprezentanti. A dále tvrdím, že se toho průvodu účastnily typově nejhezčí ženy a mladé ženy, které byly v těchto dnech v daném prostoru k zastižení ...« (Zde je ten výplod v celé své nádheře; a v podobném duchu - byť ne v takové intenzitě opojení - se nesla většina novinových komentářů.)Výše citovanými jiskrně svazáckými řádky by mohl být v Rudém právu popisován moderní prvomájový průvod - za předpokladu, že by komunismus ještě nepadnul. Myslím však, že by to odpovědný redaktor Rudého práva nepustil do tisku, protože by se takovému článku smáli ve všech hospodách a chápali by jej jako otevřený výsměch socialistickému Svátku práce.
Vzpomínám si, jak jsme se kdysi posmívali politicko-společenským textům v komunistickém Rudém právu a všelijakým posměšným způsobem je upravovali, či je zábavně převyprávěli. Prováděli jsme to jako součást nutné psycho-hygieny a pro udržení duševního zdraví v období normalizace. S právě ocitovaným výlevem omámeného srdce politicky uvědomělého budovatele světlých zítřků kapitalismu v naší vzkvétající Evropě bychom mohli naložit podobně. Ta atmosféra pro tento druh psycho-hygieny tu zavanula z doby před dvěma desetiletím úplně samovolně.+ + +
Jak bychom dnes převyprávěli svazácký článek z Lidových novin? Člověk si nad ním představí průvod lidí - všichni s čestnými charakterně řezanými tvářemi (muži vypadali jako klon majora Zemana a doprovázeni byli "ženami za pultem"), většina z nich vedle sebe vede jízdní kolo, cestou po Malé Straně sbírají pet-lahve, pokud se někde povalují po ulicích města; průvod dává bedlivý pozor, aby šel jen po chodníku a nešlápnul nikde na trávník, či nevyplašil ptáčka sedícího na soše Karlova mostu; možná cestou stihnou protřídit nějaký odpad; průvod samozřejmě též rozdává štědré almužny žebrákům, kteří se sem sbíhají z celé Prahy... Zástup je plný krásných žen a lepých děv, na jejichž uvědomělých tvářích se zračí, že se věnují čtení celých knihoven kvalitní literatury (jak svazácký autor naznačuje později). Není pochyb, že Havlovy sebrané spisy znají všichni tito vzdělanci zpaměti.
Tento průvod elfů či lidí z vysněné budoucnosti nám kráčel Prahou s takovou pozitivní energií, až je možno mimoděk lehce se podivit, že nebožtík nevstal z mrtvých, když k němu takový průvod nekradoucích, neplechu netropících a pneumatiky podél cest neodhazujících a zeleň neničících svatých cyklistů dorazil. A nad hrobem státníka milovaného veškerým pracujícím lidem tito ekologičtí poutníci rozvinuli recyklovatelný transparent: "Evropané všech zemí, spojte se!"
A na konec ještě pár slov k závěru týdne - k církevnímu pohřebnímu obřadu
Když se zástupy sejdou na církevní slavnost, je účel setkání přesně definován. Stejně, jako je naprosto zřejmé, v čím jménu se lidé shromáždili. Vše je přehledné, všichni vědí, jaký bude průběh a co se přesně zrovna děje, a prostor k manipulaci s davem je minimalizován. Pozornost lidí je obrácena nikoliv k člověku ani k ničemu pozemskému, ale výše - mimo tento svět. Pokud je shromáždění opravdu vedeno jako čistě duchovní a jsou používány tradiční postupy, pak je prostor ke klamání lidí velice omezený. Tím se mocně odlišují církevní obřady od ceremonií světských. A v tomto duchu jsem trošku doufal, že církevní pohřeb exprezidenta tak trochu zkoriguje a napraví tu opojnou pietní hysterii světského klanění památce zesnulého.
S jistou nadějí na ukončení několikadenní duchovně pokleslé nestřízlivosti tedy bylo lze očekávat církevní pohřeb v katedrále. Nebudu zde hodnotit přednesené jednotlivé projevy a kázání; k tomu se necítím povolán. Neodpustím však podivení, že v hlavní homilii nezaznělo prakticky nic o Kristu, o vykoupení člověka či o vzkříšení, což bývá středobodem křesťanských pohřebních kázání. Pohřeb prý sledovaly tři miliony lidí, mohly se dozvědět něco o jádru křesťanské víry.
Pár slovy bych se chtěl zmínit o celkovém vyznění církevního obřadu, resp. zádušní bohoslužby. Asi bychom se všichni teoreticky shodli, že křesťanství sluší pokora, skromnost - a pokud se v obřadech či chrámovém vybavení objevuje slavnostnost, honosnost či zlato, nesmí být předmětem této okázalé úcty nikdy člověk, ale jedině Bůh. Jsou-li v chrámu a navíc v rámci bohoslužby prokazovány pocty zacílené jen na člověka - lhostejno zda je to biskup, státník či boháč, živý nebo mrtvý - je v tom něco dekadentního až antikristovského, neboť pocta vzdávaná člověku se tím vlastně ubírá z úcty vzdávané Bohu. Ve smrti jsme si všichni rovni - boháč i chuďas, mocnář i bezdomovec - všichni jsme prohnilými hříšníky. Reflexe této skutečnosti je jednou ze základních myšlenek křesťanských pohřebních textů, a tudíž by to mělo při obřadu opakovaně zaznít. Křesťanská zádušní bohoslužba by rozhodně neměla být žádnou "poslední poctou" vzdávanou kvalitám, úspěchům či hodnostem zesnulého - ta patří ke světskému rozloučení, ale v chrámu nemá co dělat.
Nebylo zrovna příjemné sledovat, jak omamný duch, který zachvátil v minulém týdnu společnost, pronikl i do uvažování organizátorů a vykonavatelů křesťanské zádušní bohoslužby. A tak jsme se stali svědky, jak rakovinotvorný duch státní pompy vyrazil i zde svými zhoubnými metastasemi. Zádušní bohoslužba dostala ty nejvelkolepější kulisy, jaké si lze u nás představit. Do chrámu se k provedení skromné křesťanské zádušní modlitby za zesnulého hříšníka nastěhovala celá filharmonie, která pod vysokými klenbami burácela svým orchestrem. Z reakcí v médiích i na internetu je patrné, že pod dojmem toho národního pohnutí jen málokoho napadlo zamyslet se nad tím, jestli vůbec pohřeb (ex)prezidenta patří do katedrály a zdali je něco takového normální, adekvátní a nutné...
Jak poznamenali někteří komentátoři, ani Masaryk neměl pohřeb v katedrále (natož s filharmonií) - a to byl doposavad Masarykův pohřeb tím nejpompéznějším, co moderní české dějiny zažily. Posledním panovníkem, kterému se této pocty v roce 1875 dostalo, byl rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Když ani tak ctěné a národem téměř zbožňované osobě, jakou byl první prezident ČSR, tehdejší organizátoři neuspořádali takovou pompu jako Havlovi, je to zřejmě svědectví, že tenkrát byla společnost přece jen odolnější masové hysterii, než dnes. (Nebo je to tím, že nebyla televize?)
Zamýšlí se někdo křesťansky nad tím, že světské a duchovní se mají k sobě jako nepřímá úměra? Co je veliké ve světské sféře, bývá malé v duchovním světě. A naopak, co je velké duchovně, hledá si zde v materiálním světě skrýš, nenápadnost, skromnost a pokoru.
Cenným poznáním, které jsme v pátek mohli získat, byl úkaz prosté skutečnosti: když světský duch pronikne do myšlení církevních představitelů, pak to může duchovně vyprázdnit církevní obřady a deformovat samotné jádro církevního života. Kde pak mají lidé hledat tu nesvětskost, kterou Kristus udělil svým apoštolům? Kde se ještě naplňují Kristova slova, jimiž Spasitel navždy oddělil církev od světské politiky: "Mé Království není z tohoto světa"? (Jan 18,36)
Administrátor
--- 28. 12. 2011
Nechutná epizoda v betlémském chrámu
Vážný incident v chrámu Narození Páně v Betlémě
nastal 28. prosince mezi arménskými a pravoslavnými duchovními při každoročním generálním úklidu chrámového prostoru.
Podle zprávy Jerusalemského patriarchátu mniši bratrstva Svatého Hrobu šli do Betléma a začali s františkány a armény provádět generální úklid.
V basilice Narození Páně se provádí generální úklid jednou do roka krátce před pravoslavnými vánočními svátky a podílejí se na něm všechna křesťanská vyznání, která chrám užívají. Spoluužívání chrámu včetně jeho údržby a úklidu se řídí přesnými dvoustrannými dohodami, které jsou mezinárodně uznané a musejí být do detailu dodržované, aby byl zajištěn klid.
Když pravoslavní postavili žebřík a začali s úklidem, arméni neopustili chrám, jak je domluveno ve smlouvě. Pravoslavní okamžitě požádali o přítomnost policejní ochrany, ale arméni i tak zaútočili na pravoslavné duchovní provádějící úklid. Mnichovi Matoušovi zlomili dva prsty, diakon Athanasios byl zraněn na rameni a dále byli zraněni další tři kněží.
Pořádková policie vytvořila kordon mezi pravoslavnými a armény, a tak bylo zabráněno horším útokům. Nakonec byli arméni vyvedeni z chrámu a pravoslavní mohli pokračovat v úklidu. Jerusalemský patriarchát protestoval proti chování arménů a obvinil je z podněcování nepokojů a vytváření problémů.
(Romfea.gr adal.)
Administrátor
--- 23. 12. 2011
Zemřel symbol pádu totality
Václava Havla je mi upřímně líto
Začít vlastně musím omluvou. Především tím, že se zde budu dotýkat politiky, což je únavné a nečisté téma, jemuž se jinak snažím spíše vyhýbat. Jenže v případě hodnocení osoby, o níž bude řeč, jedná se o politiku spíše okrajově a druhotně; v prvé řadě je to úvaha nad mravností a morálkou ve veřejném životě, a to se našeho zájmu týká hluboce. Prosím, aby moje psaní nebylo vnímáno jako soud anebo politická opozice; je to skutečně jen moralizující přemýšlení nad jménem, které je bezesporu tím nejznámějším v našem společenském životě posledních dvaceti let. A jestli jsem při psaní k něčemu v opozici, tak je to způsob, jakým pracují s památkou pana Václava Havla naše média.
Bohužel v takovýchto článcích není moc prostoru na to, aby se rozvedlo, že předmětem zájmu je skutečný člověk, živá lidská duše, která má své sny, nedostatky, lásku, víru i hříchy (jako každá lidská duše). Ten, kdo přijal své vyzdvižení na podstavec moci, však při tom nutně musí počítat s tím, že přímo či nepřímo ovlivňuje zástupy, otiskuje svou pečeť (i se svými hříchy) na duše ostatních lidí, a nevyhne se přísnému (a možná i nespravedlivému) soudu, v němž názory jednotlivce jsou jen střípkem v mozaice. Kdo přijme moc, zříká se tím mnohého, co je dopřáno ostatním smrtelníkům, a dokonce i toho, nač mají právo obyčejní nebožtíci: "O mrtvých jen dobré." Mocné je potřeba v rámci národní psychohygieny propírat, soudit - i když je to někdy kruté. Jinak se nepohneme z místa. Jen totalitní systémy zakazují tento lidový svobodný soud nad mrtvými mocnáři, protože dobře tuší, že jen tak je možno systém zakonzervovat a udržovat "na věky".
Všechna kapitalistická média (sjednocená v jedné nerozborné frontě se vším pracujícím lidem v boji za mír, demokracii, svobodu a věčnou prosperitu) poklekla dnes před památkou velkého bojovníka a vůdce našich národů... Tak nějak by se dalo začít. Ve středověku by k němu dnešní redaktoři, kleče na kameni v žíněném šatu, volali devotně "ora pro nobis" (ostatně i dnes některé tituly freneticky volaly za Havlem: přimlouvej se za nás!) Komunisté oslavují. Houfy lidí stavějí svíčky. Lidé potřebují kladné hrdiny. To je dobře. Nic proti tomu. A nejlepší je vždy mrtvý kladný hrdina. Tak už to chodí. Touha po hrdinovi však získává tragický rys, když je hrdina vyroben médii, propagandou, politikou, manipulací apod. A tak se lidé (zmanipulovaní mediálně vytvořenou smuteční atmosférou celonárodní pietní úcty) klaní jen obrazu bez reálného obsahu.
Začínám mít obavy, aby to nakonec nepřerostlo v hysterii. Už pomalu začínají slovní útoky na všechny, kteří proti Havlovi snad něco mají; už se zdvihá nevole lidu proti zvoníkovi, který někde odmítl v neděli večer zvonit k uctění Havlovy památky, a případ zkoumají novináři; začíná zbožňování idolu jako po vítězství v hokeji; teď ještě rychle přejmenovat letiště, náměstí, ulice a nastavět sochy... Cenzoři v internetových diskusích mažou příspěvky, které nejsou v duchu státní piety. Vypadá to, že média opět za pomoci vybičovaných emocí vytvářejí umělý svět (skoro jako v Koreji). I Havlovi přátelé se začínají tázat, jestli by se mu tohle líbilo...
Do nekonečna opakované fráze typu: "Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti," jsou neuvěřitelné. Už jenom tím, co každý přece chápe, že o pádu komunismu v celé východní Evropě se nerozhodlo ani u Husáka na Hradě, ani u Havla na Hrádečku, ale úplně někde jinde (a rozhodně to nebylo v české kotlině). Ostatně řetězec rychlého sledu událostí zhroucení komunistických režimů vůbec nezačal v Československu (ale v Polsku - odbory Solidarita). A co se týče disidentského hnutí, to bylo v Polsku a Maďarsku dál a silnější, než v Československu. Mnoho náznaků svědčí, že šlo o zvnějšku řízený proces, který by neobešel bez souhlasu Gorbačova (W. Komárek píše o stavu před listopadem 1989: "věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.") O chystaném pádu komunismu věděli podle Havla StBáci už měsíce před tím, na předání moci se připravovali v Moskvě, kde slíbili pomoc ke klidnému průběhu.
A potom - kdyby Havel měl takovou obrovskou moc nad Evropou, jakou mu přisuzují jeho přátelé a zbožňovatelé, pak by měl i obrovskou odpovědnost a právem by mu bylo možno přiřknout i celou odpovědnost za všechny budovatelské evropské neúspěchy. A to si asi sotva kdo troufne.
Václav Havel určitě nebyl člověk zlý. Člověk by tedy chtěl nahlížet jeho památku i se všemi jejími nedostatky spíše jako nějaký dalajlamovský buddha velkého soucitu, než jako kritik. Jenže to nějak nedovolují česká servilní média, která mu u příležitosti jeho smrti modlářsky odlila zlatou sochu dokonalého světce demokracie a precizně retušují všechny lidské šrámy asi tak, jako ne zas tak dávno fotografové pečlivě retušovali portréty sovětských vůdců. Právě absencí jakékoliv zdravě kritické reflexe Havlova života se mu česká mainstreamová média nechtěně pomstila za všechnu tu (ne)morální faleš jeho prezidentování. Kouzlo nechtěného (absurdita jak z nějakého Havlova dramatu). To si snad ani nezasloužil. Zrovna on, který jako disident bojoval proti tomuto falšování reality i obrazu mocných, nyní posmrtně sklízí nekriticky servilní falšování svého vlastního portrétu. Ani jednu jedinou lidskou vrásku mu mediální vládcové nemilosrdně nepovolí.
Televizní hlasatelé oblečení do černého, truchlivé hlasy zpravodajů... Vsadím se, že v televizi řešili otázku, zda by celé studio zpravodajství neměli potáhnout černým flórem. Dokonce i Večerníček dětem zrušili (to nedělali ani komunisti při úmrtí státníka; jen místo rozjuchaného Krtečka zařadili Pohádky z mechu a kapradí). Podobně se ponořily do chmur i tváře českých deníků. Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty.
A k tomu ke všemu zrovna dostane infarkt korejský diktátor, a vedle bezchybného Havla nám korejský režim postavil před oči obrázek bezchybného Kim Čong-ila, pro něhož hystericky naříkají zástupy a televizní hlasatelce se třese hlas, když tu zprávu oznamuje. To je tak brutální souběh událostí, že by to žádný dramatik ani režisér nevymyslel. Zemřeli dva dokonalí bezchybní vůdcové vyfabrikovaní zručnými médii. Chudák Havel. Tohle mu snad nepřál ani největší jeho nepřítel.
Pro jedny tedy symbol úspěšného člověka, který si splnil všechny své sny z mládí (tak se to psalo v některých nekrolozích). Jenže vše lze vidět ze dvou stran. A z té druhé strany můžeme vidět nešťastného člověka, jemuž jeho osud a hlavně morální závěr života nelze závidět.
Bezkonkurenčně nejstrašlivější mediální ukrutností bylo kontrastní srovnávání Havla s Kimem - tedy výčet rozdílů a navíc prováděný skutečně v duchu těch nejhorších komunistických tradic (např. ve stylu: zatímco se Kim Čong-il v soukromí svého paláce opíjel drahým koňakem, Havel seděl skromně v prosté světnici na Hrádečku a pilně pracoval na svých textech). Potřebuje Havel, aby byla jeho památka vyzdvižena srovnáváním s nejhorším komunistickým diktátorem? Je na tom pověst exprezidenta tak špatně, že musí být ke své glorifikaci postaven před to nejhorší morální pozadí, jaké je v dnešním světě k sehnání? Tohle mu snad novinářští tupohlavové dělat nemuseli. To je smutná morální tečka za Havlovým životem.
+ + +
Prvním dějstvím jeho života, které zmíním, byl Havel disident. Odvážný člověk, který pro ideály, jimž věřil, byl ochoten něco vytrpět ale i obětovat svůj čas, pohodlí i kus zdraví. Chci věřit, že to tak bylo. Doba těžká, ale po mravní stránce zřejmě byla jeho zenitem.
Druhé dějství začíná slunným okamžikem Havlova života - jeho nástupu do vrcholné politiky, resp. prezidentského úřadu. Je to doba, kdy zažil lásku a zbožňování od skoro celého národa. Lidé si do něho promítli všechny pohádkové představy o moudrém a hodném králi. Jenže je to zároveň doba, která je jeho mravním soumrakem, protože všechny ty důvěřivé lidi, kteří k němu upnuli své naděje a otevírali mu svá srdce, kamkoliv přišel, oklamal. Jestliže platí masarykovské, že státy jsou udržovány idejemi, přítomnými v době jejich vzniku, pak obnovení svobodného státu je spojeno ne s pravdou a láskou (jak to Havel hlásal), ale se lží a klamem (a možná i s tou nenávistí). Současný morální profil státu (a potažmo národa) se zdá být výmluvným dokladem o těchto kamenech, které byly vloženy do jeho novodobých základů. A k tomu, že národ byl obelhán a okraden o své naděje, přispěl svým podílem i V. Havel.
Dědictvím jeho éry bude nadlouho národ, který už nevěří ničemu a kde si většina hledí svého (jak podobné stavu národa v době normalizace!) Na tom nic nemění ani těch deset tisíc lidí na jeho pohřbu. Jsou to nejspíš z části lidé, kteří ho vždy měli rádi a nikdy ho rádi mít nepřestali, z části pak lidé, kteří už zapomněli na reálie jeho prezidentování a rozvzpomenuli se na něho teď náhle a už jen mlhavě a jsou prostě dojati smrtí slavného člověka a strženi emocionálním nábojem společenské události a mezinárodního ohlasu cizích státníků; z velké části (podle svědectví skoro polovina) jsou to mladí lidé, kteří nezažili ani pád totality ani si nepamatují jeho prezidentování a Václav Havel pro ně není skutečný prezident a živý člověk, ale nerealistická legenda, vytvořená médii a učebnicemi, která jim byla předložena k uctění. To vše samozřejmě nic nemění na tom, že k tomuto truchlícímu zástupu je potřeba cítit respekt.
Z Václava Havla si jistá významná část společnosti udělala symbol konce totality a začátku nových poměrů. Kdo zažil totalitu, dobře si uvědomuje, že to není málo a že to nelze zlehčovat.
Odpusťte mi můj soukromý dojem, že v našem případě lidé vlastně dílem nevědomky a nepřiznaně pohřbívají své zklamané naděje nebo vyjadřují vděčnost za pád totality (v dobrém i ve zlém je potřeba najít si někoho, "kdo za to může"), demonstrují odpor k současné bezobsažné a sociálně kruté politice (od níž byl již důchodce Havel oddělen). Nemálo z nich se nejspíše prostě klaní symbolu (do něhož si každý sám vkládá svůj vlastní obsah). Tak to bývá u všech slavných jmen (od umělců a sportovců až k totalitním vládcům, Stalina nevyjímaje). S realistickou reflexí morálky, života a významu zesnulé osoby nemusejí mít tyto masové události nic společného. Viděno v tomto světle - liší se dnes truchlící Češi tak zásadně od těch lidí bědujících nad Kimovým skonem? (Pět milionů Korejců uctilo podle zpráv jeho památku, tj. každý pátý.)
Politické východisko Havlovy vazby na USA
Motivy Havlovy politické strategie - od samého počátku až do samé smrti - byly zřejmě předurčené jeho osobní zkušeností s komunismem, což je sice pochopitelné, ale kvůli tomu klam a manipulace ještě nepřestanou být lží a falší. Jeho naděje byly spojeny s Amerikou, které důvěřoval zcela a slepě. A stejně slepý byl jeho vztah k Rusku. Kdo zažil komunismus, dokáže to pochopit. Sovětská totalita (mj. stále pomlouvající vše západní a hlavně vše americké) dotlačila člověka, jenž se dostal do vzpoury vůči této totalitě, do této pozice. Člověk potřebuje nějaké východisko a naději, a na politické úrovni má přirozenou tendenci hledat je v úhlavním nepříteli svého utlačovatele. A tak jsme tenkrát všichni hleděli směrem na Západ "s růžovými brýlemi". A čím více člověk zakusil od komunistů na vlastní kůži, tím více miloval naději všech antikomunistů: bájné a mýtické svobodné USA. Jenže po pádu informačních bariér a zprůstupnění hranic někteří bývalí disidenti dokázali z toho snu vystřízlivět, kdežto jiní úporně snili dál.
Všichni jsme tu měli plné zuby komunistického totalitního "bezbožeckého náboženství", které na místo Boha postavilo modlu pokroku ke komunismu a jehož hlavním dogmatem byl třídní boj a tomu všemu se sloužilo přetvářkou. Jenže "náboženství mamonu" přicházející z USA bylo sice příjemnější na omak, ale jinak stejně bezbožné: místo Boha se uctívá modla člověka a peněz, místo evangelia jsou jako hlavní dogma lidská práva a slouží se tomu všemu "trhem bez přívlastků". A jak se nakonec ukazuje, je šíření této modlářské víry agresivnější a militantnější, než v případě jakékoliv jiné víry. Křesťan nemá potíže s rozeznáním falešnosti "kapitalistického náboženství", protože ví, že nelze sloužit Bohu i mamonu, ale člověk bez Krista může snadno morálně ztroskotat na útesu materiálního dostatku a zdánlivé svobody tohoto falešného náboženství. Zvláště, když se nechá na tento útes pasivně nahnat proudem jednoduchého odmítání "komunistického náboženství".
Za tímto morálním selháním, kdy si člověk zaclání oči před pravdou jen proto, že si zamiloval iluze, možná stál v Havlově případě i politický pragmatismus (tj. pochybná úvaha: nechceme-li patřit pod Rusko, musíme patřit pod USA, třetí cesty není), ale kvůli tomu nepřestává být zavrhování pravdy nemorální. Výrok sv. Jana Husa: "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy..." je břitvou oddělují morální od amorálního. Bez této břitvy zůstane člověk vždy pouhým otrokem svých předsudků a tím, kdo měří dvojím metrem.
Dvojí metr, resp. dvojí tvář - to byla rekvizita pro V. Havla zřejmě nejtypičtější. Také mu to bývá nejčastěji vytýkáno. Dvojí metr ohledně lidských práv, demokracie a hlavně mezinárodního práva - a to vždy podle zahraničních zájmů, které nepokrytě hájil (BL). V tom se bohužel v principu nelišil od komunistických ideologů, kteří prohlašovali bojovníky někde v Africe jednou za statečné partyzány vedoucí národně osvobozenecký boj, a podruhé za pár dní ti samí bojovníci, aniž by dělali něco jiného než před týdnem, byli v Rudém právu označeni za bandity a zločince (podle toho, jak se tito kmenoví válečníci zrovna stavěli k Sovětskému svazu). Havel si v podstatě ponechal účelovou nemravnou optiku Rudého práva, jen ji používal naopak. Americké války, intervence a dodávky zbraní byly pro Havla vždy spravedlivé.
Bývalý prezident sice kritizoval politiky, že v programech svých stran především myslí na ekonomické a až pak na kulturu (podle marxistické šablony: základna a nadstavba), jak se to naučili na komunistických školách, jenže i jeho myšlení bylo - jak se mi zdá - zdeformováno týmiž učiteli, novináři a ideology, jen se to projevovalo jinak (např. účelovým výkladem událostí ve světě a působení velmocí).
"Rozhodl se přidat k té sortě, které coby disident tak vehementně oponoval. Když se Havlovi připisuje zásluha za pomoc při integraci České republiky mezi západní země, měla by mu rovněž být dávána částečná vina za negativní důsledky, jež tato integrace s sebou přinesla. Mám tím na mysli zásadní civilizační problémy, jako je diktát mezinárodních bankéřů, globalizace korupce a "humanitární" bombardování zemí s režimy, které nehrají podle stejných pravidel jako Západ." (Zdroj)
Havel jako domácí politik
A Havlovo působení na domácí politické scéně? Ukázalo se, že obecné nadšení z pádu komunismu, osobní Havlovo charisma, krásně anarchistická "nepolitická politika" prováděná na nejvyšší úrovni, ba ani zkušenosti dramatika nestačí. Doba bezprostředně po odstranění Berlínské zdi dovolovala na chvíli "vznášet se v oblacích" ve svobodomyslném stylu: nevaž se - odvaž se. Jenže jak dlouho vystačíme s pouhou proklamací slušnosti a poctivosti, vysmíváním se standardním protokolům, ježděním po Hradě na koloběžkách, oblékáním svetru místo obleku, a s opojným ujížděním na optimistické vlně státního převratu a na pozitivní energii? Bez pevného mravního zázemí se páchá jeden kompromis za druhým, nelze nacházet správná řešení problémů, a tak to nakonec končí tvrdým dopadem na zemi, kde si mezitím pragmaticky přízemní červi nerušeně rozdělovali koryta, vykolíkovali sféry vlivu a domluvili svá pravidla hry, která nemají se slušností ani poctivostí (a konec konců ani pozitivní energií) nic společného.
Nepříjemným vedlejším důsledkem Havlovy demonstrace "nepolitické politiky" je možná i přispění ke "zklackovatění" politiky a politiků, kteří jakoby ztráceli zábrany - profesionální i lidské. Není vyloučeno, že právě Havlovo porevoluční pojetí prezidentského úřadu jako happeningu, žije v politice dodnes zdegenerováno např. do podoby neslušných gest, které na sebe ukazují poslanci a ministři ve sněmovně (a klidně i před TV kamerami). Dá se v tak neseriosním prostředí seriosně kolektivně pracovat?
Jeho přáteli a lidmi, kteří viděli jeho chování zblízka, jsou zaznamenány další případy mravních chyb v rovině osobní - nesplněné sliby (např. porušení politické dohody uzavřené s Dubčekem, viz např. BL), touha po moci a politická likvidace konkurentů (v politice i mezi disidenty; BL), zbabělost, neschopnost zastat se svým svědectvím člověka (Kavan), o němž věděl, že je veřejně hanebně pomlouván atd. Příznakem mravní velikosti, pokory a sebereflexe není ani jeho soudní žaloba proti autorům karikatur, na nichž byl nelichotivě zobrazen.
»Obecný a bezobsažně ušlechtilý slogan (pravda a láska atd.) měl zakrýt lehce nestydaté a zároveň dosti naivní pokusy o manipulaci politického života v prvních měsících po převratu. Pak přišel Klaus, měl v mnoha věcech proti Havlovi pravdu a navíc byl šikovnější manipulátor.« (B. Doležal) Chápeme, že spory mezi oběma lze vidět z více úhlů, ale pozorovatelé si všímají, že Havel svůj spor s Václavem Klausem neustále znovu rozehrává; ješitnost a touha po moci a slávě jsou zřejmě vlastní oběma.
Další mravně pochybnou črtou na Havlově portrétu je restituce rodinného majetku.
»Václav Havel podnikl dva výrazné pokusy soustředit ve svých rukou nadměrnou moc. Po prvé hned po převratu, když se pokusil vytvořit politický systém, ve kterém by dominovala univerzální pastrana (Občanské fórum), zatímco ostatní strany měly být marginalizovány a postaveny na roveň extremistům. Během uskutečňování tohoto experimentu se vedení OF odtrhlo od své základny a zůstalo bezmocně viset na pupeční šňůře, která je spojovala s Hradem. Základny OF se zmocnil Václav Klaus a přetvořil ji v ODS.
Druhý pokus proběhl v roce 1997 a byl zjevně koncipován jako odveta za předchozí porážku. Havel využil toho, že koalice i největší vládní strana byly rozvráceny a vládní většina v parlamentě byla ve psí. Spojil se s disidenty v ODS a oběma menšími koaličními stranami. Vláda padla a v jeho režii pak vznikla vláda poloúřednická, ovšem jen s omezeným polem působnosti. Konec prezidentovu vlivu na exekutivu učinily volby v následujícím roce a vznik opoziční smlouvy, jakéhosi odborového sdružení dvou silných stran proti pokusům o eliminaci jejich vlivu na politické scéně.
Dá se říci, že v obou případech zvítězila demokracie, nebo jen to, že prezident, který nevynikal politickou obratností, neuspěl? Havlovi se ovšem podařilo udržet si vliv v Ústavním soudu, a také Senát zůstal jeho poslušným dítkem.« (Bohumil Doležal)
Opoziční smlouva byla po právu kritizovaná jako morální dno naší politiky - poslední schůdek nad návratem k totalitě. Lítým kritikem z pozice morálky byl samozřejmě i V. Havel. V principu s ním bylo lze souhlasit. Jenže »na opoziční smlouvě mají lví podíl i Havel a jeho tehdejší stoupenci, kteří Zemana a Klause svou indolencí a humpoláckými intrikami do "opoziční smlouvy" natlačili.« (Bohumil Doležal)
Jednalo se totiž prý o majetky zabavené jeho (údajně kolaborantské) rodině ještě před r. 1948; a aby toho nebylo málo, pak svou část paláce Lucerna prý prodal za nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč společnosti, která už byla v té době silně zadlužena a hrozil jí krach (veřejně se to vědělo), a bývalý Havlův majetek je následně při likvidaci společnosti v dražbě prodán za reálnou cenu, která je o padesát milionů nižší a o tuto částku stát jakožto věřitel přišel... Na prezidenta pak může někdo hledět jako na někoho, komu prospělo tunelování českých bank a vydělal na tom pěknou sumu padesáti milionů. To je dost ošklivá kaňka na rouchu světového moralisty, který hlásá právní stát, respektování "ducha zákona" a káže globální odpovědnost. (Podrobnosti) Média se o to podivuhodně málo zajímala.
Havel sám se neobtěžoval nic moc vysvětlovat, takže se tím postavil do podivného světla, v němž je vidět jako ten, kdo podněcoval a posléze prováděl společenský převrat, z něhož mu následně kápnul vskutku značný majetkový prospěch - a to je scéna dost vzdálená od piedestalu vysoce mravní nezištnosti; přibližuje se spíše bažině dnešní zkorumpované politiky. Jenže bez vysoké mravnosti zůstává i to sebedovednější filosofování příliš mělkým - a to byl smutný rozměr osobnosti Havla jako morálního filosofa.
Havel a zahraničí
Havel z moci svého prezidentského postavení udělal vše proto, abychom stanuli na pozici nepřátel Ruska (tj. už ne Sovětského svazu, ale Ruska). Někteří politici alespoň předstírají, že by si přáli široké mezinárodní přátelství; Havel si na nic takového nikdy nehrál. Jeho zahraniční politika byla upřena na jediný cíl - abychom byli co nejsilnějšími řetězy provázáni se západními strukturami. A tuto politiku uskutečňoval za pomoci klamání národa, jemuž dlouho tajil své cíle. Dokonce lidu této země sliboval, že do žádného mocenského uskupení nepůjdeme. Nakonec však ignoroval přání většiny občanů po vojenské neutralitě, a stal se hlavním strůjcem a motorem ideje dovést nás pod "ochranný deštník NATO" (jak to stále opakoval v době, kdy se už tyto úmysly nedaly dále tajit) a rozhodně odmítal možnost, že by se o tom mělo konat referendum (možná byl zlomen svými západními sponzory; pravděpodobnější však je, že to celé prostě byla jeho taktika podobně, jako v případě jeho slibů, že zde nebude zaváděn typický západní kapitalismus - prostě národu lhal, aby ho dostal, kam chtěl). Tím nás zavlekl do přímé či nepřímé účasti na řadě válek, které (v některých případech v rozporu s mezinárodním právem) vedla Amerika na různých místech světa. Dokonce jsme hned po našem přijetím do NATO museli nechat létat přes náš vzdušný prostor stíhačky s bombami na Bělehrad.
Vraždění Srbů americkými raketami Havel výslovně a horlivě podporoval, jakož i celou nezákonnou válku NATO proti Srbsku. A v tomto osudovém bodu své státnické kariéry i mravního života nemá bohužel žádnou omluvu, a to ani omluvu z nevědomosti či omluvu poukazem na nevěrohodnost těch zpráv o konfliktu v bývalé Jugoslávii, které se naprosto liší od "americké verze". Dozvědět se pravdu (anebo přinejmenším zapochybovat o americké verzi a zaujmout zdrženlivější postoj) totiž mohl od svého přítele a spoludisidenta Jiřího Dientsbiera, bývalého ministra zahraničí (v letech 1998-2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko). Měl tudíž u sebe dokonale informovaný zdroj, jemuž mohl plně lidsky důvěřovat. Proto nemá pro svůj antisrbský fanatismus žádnou přijatelnou omluvu. V tomto případě nesahal Havel Klausovi morálně i mravně ani po kolena - to je potřeba vyřknout zcela jasně.
Nelze ani zapomenout, že se Havel svým vlivem a svou mírou odpovědnosti podílel na samotném vzniku války v Jugoslávii; a to tím, že jako hlava státu od začátku jednoznačně podporoval jednu stranu vznikajícího konfliktu (a to bývalé fašistické separatisty, kteří se právě bez obalu přihlásili ke své "slavné minulosti" genocidního vyhlazování Srbů) a ignoroval veškeré volání po spravedlnosti, které znělo ze strany druhé. Myslím, že právě schvalování vraždění Srbů, kteří byli dávnými přáteli Čechů, by mu tento národ neměl nikdy zapomenout.
Výrok o "humanitárním bombardování" sice Havel prý takto přesně jako sousloví nepoužil, ale z oněch vět, které tenkrát pronesl pro noviny, toto strašlivé nelidské vyjádření přímo vyplývá (viz).
»Svou autoritou údajného humanisty tak zaštítil agresi, která dle některých právníků představuje válečný zločin. Tak např. Robert Thompson upozorňuje na norimberské zásady, jež jmenují:
Jak může taková osobnost, která ospravedlňuje přestupování mezinárodního práva a ignorování rezoluce OSN, přispět k budování právního státu a občanské společnosti kdekoliv ve světě? Katastrofou Havlova myšlení je skutečnost, že si tento rozpor snad ani neuvědomoval. Na jedné straně kritizuje (pozdě) české politiky, když nechtěli respektovat nález ústavního soudu, na straně druhé nechápe, že je takovému účelovému vztahu k právu sám na mezinárodní scéně naučil.
(a) Zločiny proti míru:
(i) Plánování, příprava, iniciace nebo vedení útočné války (war of aggression) …;
(b) Válečné zločiny:
Porušení práva nebo válečných zvyklostí, které zahrnují, ale nejsou omezeny na, vraždy, špatné zacházení nebo odvlečení do otroctví nebo k jakémukoli jinému účelu civilního obyvatelstva okupovaného území; vraždy nebo špatné zacházení válečných zajatců…« BL
Organizace Amnesty International označila noční útok (rakety NATO) na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů, za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření. (Viz o tom na wiki nebo u nás.)
Havlův postoj k Rusku i Srbsku je tak slepý, že pro něj asi těžko budeme hledat jiné odůvodnění než nenávist, kterou v sobě nedokázal nepřemoci. Ani pravda ani láska nezvítězila v Havlově srdci nad jeho nenávistí k východu. Svůj vztah ke komunistům a totalitě prostě jen slepě přenesl na Rusy a na všechny, co s nimi mají něco společného (tento jeho odkaz dodnes nesou Lidové noviny). Nelze to omlouvat, ale možno to pochopit. Přestálé utrpení v komunistickém vězení může zatemnit mysl člověka, není-li přemoženo odpuštěním a láskou, a k tomu v sobě Havel sílu nenašel. Já vím, není jediný, ale ani toto není žádné ospravedlnění. A tak se i jako politik ihned, automaticky a bez přemýšlení přidával na stranu každého nepřítele Rusů. Sjednocení na základě společně sdílené nenávisti. Zvláště tragikomickým případem byl v poslední době gruzínský samovládce, který zaútočil na svůj vlastní lid, a pak si v přímém televizním přenosu žvýká svou vlastní kravatu a samozřejmě byl hýčkaným hostem Havlovy každoročně aranžované divadelní scenérie Fóra 2000. Myšlení ve stylu "nepřítel Ruska je můj přítel" je trochu nedůstojné filosofa a hlavně je tak hluboce amorální, že až trapné.
"A teď dumej o právu, Havlíčku Havle," zpívá J. Hutka (ovšem v jiném kontextu).
Popravdě řečeno, nejedná se tu jen o osobní problém V. Havla; spíše tato situace vypovídá o nějakém dosti vážném problému naší civilizace. Co si vlastně o nás(!) myslet, když prohlašujeme za "morální autoritu" člověka, který schvaluje porušování práva a zákonů a svým vlivem tyto zločiny zaštiťuje? Proč lidé, glorifikující památku Havlovu, tak ochotně zapomněli na to, že má (nepřímo) na svých rukách krev obětí NATO? A Havel není jediným takovým případem v současném světě - ještě hroznější je úkaz v současném Rusku, kde nikoliv bezvýznamný počet lidí dnes ospravedlňuje Stalina (protestovala proti tomu ostře i Ruská pravoslavná církev). V Německu natolik vzrostl počet těch, kteří se klaněli Hitlerovi, že musely být tyto tendence zakázány zákonem. A to vše se děje nikoliv v režii totalitních režimů, ale jako svobodné lidové hnutí! Lze v tom spatřovat velice příznivý signál pro všechny, kteří zneužívají svou moc k přímé či nepřímé účasti na prolévání krve; mohou si být jisti, že jim bude (dříve či později) odpuštěno a dojdou poct.
Havel mlčící
Právě on zaštítil (ať už výslovně či mlčením nebo nekonáním) iniciativy bezbřehé privatizace, a potažmo rozkradení a vytunelování státního hospodářství. Když národu v r. 1990 1. ledna oznamoval, že naše země nevzkvétá, nedodal: "A bude to teď ještě horší." Zatímco národ v roce 1989-90 nevěděl, že hospodářskou podstatou ekonomické transformace je přechod tvrdému kapitalismu (lidé totiž doufali, že půjdou zachovat některé blahodárné prvky socialismu, např. státní vlastnictví největších podniků, infrastruktury a energetiky), tak Havel všechny vědomě v tomto snu podporoval (sliboval např., že u nás nebude nezaměstnanost). Jak se sám přiznal v r. 2009, úmyslně tenkrát po revoluci nepoužíval slovo kapitalismus ("prostě jsem se mu vyhýbal," pravil nedávno o této době - viz televizní záznam debatního pořadu; moderátora Havlovo otevřené vyjádření tak šokovalo, že se ho na to pro jistotu zeptal znovu a Havel mu to zopakoval). To je dost podivné chování osoby, která je prohlašována za "morální autoritu".
Dokonce i západní politici se divili, že opakujeme chyby vývoje západu, a hovořili o tom s V. Havlem, - jak sám v poslední době uvedl. A uznal při tom, že se dopustil chyby, když nepoužíval své autority, vlivu a moci k tomu, aby aktivněji působil na stav, způsob a cíle tehdejší naší politiky. Z toho lze vytušit přiznání, že neplnil svou prezidentskou funkci, jak měl a mohl. Jenže "pozdě bycha honiti", jak se lidově říká. Budiž však Havlovi ke cti, že alespoň s takovým odstupem našel jistý stupeň odvahy si tuto nenapravitelnou chybu (a morální selhání) uvědomit a veřejně přiznat. To také není tak málo.
Tam, kde měl poctivě promluvit, mlčel. A tam, kde měl mlčet, mluvil velice nešťastně. Právě Havel stále na potkání opakoval: "Dříve jste mohli dělat jen to, co bylo povoleno. Nyní můžete dělat vše, co není zakázáno. Je svoboda!" A protože zákony k přechodu na tržní hospodářství a privatizaci majetku nebyly hotové, brali Havlova slova všichni zloději jako výzvu k takové rozkrádačce státního majetku, o jaké se jim v komunistické totalitě ani nesnilo. A tak se tu na základě Havlova morálního apelu páchalo vše, co nebylo výslovně zakázáno. Takhle se u nás budovaly ty úspěchy kapitalismu a podnikatelé s rychlými astronomickými zisky vyskakovali jako václavky po dešti (za vybudování českého kapitalismu Havel i Klaus následně sklízeli chválu po celém západním světě).
Ta chvála měla ostatně i své čistě materialistické pozadí. Pod záštitou V. Havla byl u nás zaveden "zlodějský kapitalismus" (pojem od Solženicyna) jelcinovského typu, jehož uměly (u nás i v Rusku) hbitě využít západní firmy, jimž Havel posloužil hned dvakrát - jednou u nás a po druhé tím, že moralisticky vyklidil naše hospodářské pozice v Rusku, které mrštně zaujaly společnosti se sídlem na západ od našich hranic. Vzpomeňte, jak si Západ pochvaloval opilce Jelcina, který přivedl ruskou ekonomiku na hranici kómatu; a jaká nenávist vyšlehla ze západu na východ v době nástupu Putina, který "nedemokraticky a totalitářsky" zarazil laciný výprodej přírodních zdrojů do rukou nejbohatších Američanů.
Ale zpět do kotlinky našeho pidistátečku. Z pozice nejvyššího ústavního činitele měl Havel možnosti, které nevyužíval, aby umravňoval politický život, jenž se pod jeho patronátem zcela morálně rozložil na vládnutí zlodějů a tunelářů. Tak byla následně demoralizovaná celá země, čímž byla spáchána ještě daleko větší škoda, než jsou hospodářské ztráty.
»Po pádu Sovětského svazu jistý Michal Chodorkovskij založil organizaci Open Russian Foundation, v jejichž řídící radě zasedli nikdo menší než Henry Kissinger a Jacob Rothschild. Cílem organizace bylo vytvořit z chaosu a bezvládí, které v Rusku po pádu režimu zavládlo, nový řád, který by umožnil přesunout nerostné zdroje a bohatství Ruska do rukou zahraničních korporací. Naštěstí se Putinovi podařilo zvrátit tento proces. Chodorkovskij bručí v sibiřském vězení a Rothschildovci v Londýně a v USA skřípají zuby. Samozřejmě tohle Putinovi odpustit nemohou.« (Zdroj)
Tady hledejme část inspirace k zahraniční Havlově politice vůči současnému ruskému režimu. (Mimochodem, i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku letos uznal, že Chodorkovskij není politickým vězněm.)
To jsou ty "přízemně materialistické" souvislosti, které je potřeba vidět za oblibou či neoblibou politiků vládnoucích na teritoriích, na něž si Západ zrovna brousí zuby. A Havel byl v Bílém domě hodně oblíbený. (Kongres USA mu tleskal vestoje. Jistě, působilo tu i dojetí z historické chvíle pádu komunismu a Havlovo osobité charisma. A navíc jakožto dramatik uměl pracovat s emocemi posluchačů. Ale stejně - kongresmani nejsou děti, jsou to těžce pragmatičtí týpkové s hodně ostrými lokty, a jestli někomu nadšeně tleskají vestoje, pak je poněkud obtížné se domnívat, že by to bylo jen kvůli tomu, že tak hluboké či dojemné myšlenky, které tam český prezident přednesl, ještě nikdy neslyšeli.)
Jsou povolanější kritikové "havlovského způsobu demokracie" (který se jeví poněkud nešťastným). A to mezi jeho přáteli a disidenty a vrstevníky. V této souvislosti prokládám tento článek citacemi z komentářů Bohumila Doležala (který jinde hezky vzpomíná na literární spolupráci s Havlem v šedesátých letech).
Havel nikdy konkrétně a adresně neukázal na příčiny a viníky. A jsou chvíle, kdy hlava státu musí takhle promluvit - usvědčovat a kárat vhod i nevhod - když je tím posledním, kdo může politiky umravnit z pozice autority. I kdyby pak musel odstoupit. Jinak není ani morální ani autoritou, ale je jako hadr na holi. Leč místo toho náš prezident filosofoval o národní "blbé náladě", které však byl spolupříčinou.
Přikládám i odkaz na text písně "Demokracie", kterou na toto téma napsal Karel Kryl (a ten je přece opravdovou legendou boje proti totalitě, ale nedočkal se takových poct, neboť mu scházela Havlova jistá mravní flexibilita, pročež ho Havel považoval pro dílo budování státu za nepoužitelného). U textu je rovnou i video (nemusíte text vůbec číst, můžete si ho rovnou poslechnout a podívat na se Kryla).
Kladu si otázku, zda Kryl touto jedinou písničkou neřekl k domácí situaci svým způsobem více, než Havel všemi svými proslovy za dvacet let. Havel prý už v disentu nesnášel vedle sebe lidi s větším talentem, než měl on, protože by mohli ohrozit jeho ústřední pozici. Zřejmě proto se osobně postaral, aby se Karel Kryl nedostal do žádné státní funkce (tak podle výpovědi přátel Karla Kryla o jeho jednání s Havlem po revoluci, když za ním Kryl přišel, aby nabídnul své služby do budování demokracie).
Směrem k zahraničí nemluvil o strašlivých důsledcích globalizace, v rámci níž kapitalistické nadnárodní korporace bezostyšně plundrují planetu a likvidují obyvatelstvo, nemluvil o imperiální a koloniální politice amerických firem, bank, fondů a rodových klanů, ani o agresivitě šíření amerického pojetí demokracie a "amerického způsobu života"; nepromluvil o hrůzných počtech obětí amerických dodávek zbraní (oběma znesvářeným stranám) a amerických bomb (podívejte se třeba na stránce o Jugoslávii na fotografie výsledku úmyslné střelby ze stíhačky NATO na civilisty). Jen papouškoval fráze americké diplomacie o zlých ošklivých diktátorech, které je potřeba zničit, aby svět mohl být konečně šťastný. Nikdy se nezmínil o majetkovém prospěchu, který z každé války měla Amerika (ať už Kosovu nebo v Iráku atd.), jen bájil o svobodě.
Ani po odchodu z úřadu se tento veliký obhájce lidských práv a bojovník za pravdu a lásku nikdy nezmínil o vyfabrikovaných důkazech, jejichž pravost byla zcela vyvrácena, ale které před tím ospravedlnily útok na Irák (101.000 mrtvých).
Jak zrádný je pojem svoboda!, když se neřekne svoboda pro koho a svoboda k čemu; např. svoboda pro kosovské drogové obchodníky uchvátit cizí zemi, chytat Srby, zabíjet je a prodávat jejich orgány; či svoboda pro nepředstavitelně bohaté zotročovat ty, kdo nemají nic; či svoboda pro mocné porušovat jakékoliv zákony a jednat jen ve jménu zájmů zisku; nebo svoboda pro tuneláře, kteří v české privatizaci koupí továrnu "za babku", když podplatili privatizačního úředníka, zakoupený prosperující podnik cíleně zbankrotují, rozprodají jej a pošlou na úřad práce stovky propuštěných lidí. A co svoboda médií ohlupovat, mravně rozkládat, dezinformovat? Tuto zrádnost svobody náš filosof neviděl (či nechtěl vidět). Občas sice disidentsky utrousil něco opatrně kritického, ale k tomu nemusel být prezidentem. Od nejvyššího ústavního činitele se přece jen čeká něco víc.
Je nepochopitelné zdravému rozumu, jak Havel do posledních chvil neohroženě, srdnatě a se vtyčeným prstem uraženého mravokárenství kritizoval politické poměry např. v Rusku, jimž se nenamáhal porozumět, a hleděl na ně jen kukátkem washingtonských zájmů, ale při tom nenašel odvahu analyzovat, kritizovat a napravovat domácí morální rozklad, který se kolem něj děl více než deset let - tento domácí puch, který mu zaváněl přímo pod nosem, odháněl filosofujícími traktáty. Kdy mu spadlo srdce do kalhot? Když přijal všechnu tu slávu, kterou mu Západ složil k nohám v letech 1989-92?
Možná dostal po roce 1989 prostě strach, aby si jednou nemusel smutně zazpívat písničku svého přítele J. Hutky:
Vždyť je to nerozum, zkusit se s mocným přít,Havel jako bojovník za lidská práva a za mír ve světě
mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit,
a při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal,
stačilo pochopit, stranou bys nezůstal.
... Havlíčku, Havle...
Havel byl známý tím, že s nabroušeným kopím chrabře vytáhl proti mocným tohoto světa a za obranu demokracie a utlačovaných, ale vždy jen tehdy, když měl za zády Bílý dům (resp. když mohl být jist, že je to v zájmu jeho amerických protektorů). Velkou statečnost projevil svým postojem k mocné Číně, která je na druhém konci Zeměkoule. "Václav Havel z ideologických důvodů do Číny prostě nejezdil, přehlížel ji. Partnerem mu nebylo čínské komunistické vedení, ale dalajláma. Výsledkem byla jakási nerovnost: Česko na této politice tratilo, Havlova reputace rostla a Pekingu jeho gesto nepůsobilo žádné problémy. Taky těm, kterých se Havel chtěl zastat, příliš nepomohlo, síly ČR na to zjevně nestačily. Politika úplného přehlížení Číny nebyla příliš produktivní." (Bohumil Doležal) Stejně neohroženě bránil mír na blízkém Východě tím, že vždy bezvýhradně stál na straně všemi okolními národy utlačovaného Izraele. Mír zaváděný bombardováním hájil dvakrát i v Iráku a za mír bojoval Havel i v Čečensku.
Některé detaily o čečenských bojovnících za svobodu jsou však zřejmě pod Havlovu rozlišovací schopnost. Nebere v potaz hrůzné teroristické útoky čečenských separatistů (masakry ve škole v Beslanu a v moskevském divadle Dubrovka). Čečenský boj podporuje bez ohledu na zdokumentované případy způsobů boje čečenských válečníků (dostatečně známé jsou filmové záběry Čečenců, které si sami pořídili, jak zastřelí ruského civilistu na ulici jen proto, že je to Rus, jak nelidsky mučí zajaté ruské vojáky, nutí je k přestupu na islám či zaživa uříznou ruskému vojákovi hlavu). To však nebrání Havlovi postavit se jim morálně po boku.Nobelovka za mír mu však nakonec vyklouzla (snad to nezní moc škodolibě) - inu, mír je někdy potvora.
Havel jako budovatel občanské společnosti se svobodou slova a právního státu
A když se národ vzepřel proti vybudování americké základny se součástí amerického raketového systému v Brdech, měl pro uvědomělý občanský názor Havel pramálo pochopení, ač jinak doposavad vybízel k občanské angažovanosti, aby se lidé domáhali svých práv.
Tu se opět vracíme k Havlově dvojímu metru a dvoutvářnosti. Svobodu projevu velebil jen do té míry, dokud nešlápla na kuří oko právě jemu (viz např. soudní kauzu karikatury), investigativní dohled novinářů nad politiky a právo veřejnosti na informace o státních činitelích uznával jen, pokud nějaký drzý novinář nechtěl dohlížet i na prezidenta nebo se nedožadoval informací o něm.
Na novinářský dotaz ohledně majetkových čachrů kolem Havlových restitucí, odpověděl Havlův věrný Špaček, že prezidenta tato otázka "neinspiruje k odpovědi"; hezké, že?, v tomhle duchu podle jeho vzoru argumentovali snad všichni naši politici, na něž se něco provalilo; zdroj).Z médií si vybíral jen ta, která mu nekladla nepříjemné otázky (např. Českou televizi). Taková si zval k sobě na návštěvu (přece nebude On chodit někam do studia), usadil je do křesílek někde v salónku, kde padla na reportéry posvátná bázeň před majestátem nejvyššího státního představitele, takže je ani nenapadlo zeptat se na něco nevhodného, co by mohlo rozrušit Jeho Výsost, a jen mu uctivě přisluhovali při jeho filosofujících glosách. (To není špičkování proti Havlovi, který se konec konců jen choval dle své nátury dramatika a divadelníka, ale proti těm reportérům, kteří servilně zaujali takovéto role; současní mediální pracovníci mimochodem provádějí to samé uctívání Havla, i když je idol po smrti a nelze tedy říci, že by je k tomu nějak tlačil.)
Podobně dvojí metr měl i pro ideu právního státu. V kauze vzpoury v České televizi se Havel choval zcela v linii své dvojaké morálky. Vyhlášením podpory vzbouřencům, kteří ač nebyli v souladu "s literou zákona", počínali si v souladu "s duchem zákona", jak to Havel interpretoval, vlastně před národem řekl, že zákony se dodržovat nemusí. Legální Hodačova televize byla dle Havla sice dle "litery zákona" ale "v rozporu s jeho duchem" (pomohl si přirovnáním s rokem 1948, kdy se komunisté dostali k moci legálně, ale proti duchu ústavy).
I já jsem samozřejmě stál srdcem na straně vzbouřenců a "bobovizi" jsem zavrhoval, avšak stejně tak odmítám Havlovu argumentaci, která sice není nemravná, ale je hluboce nemorální a z postu hlavy státu demoralizuje národ. Smutně typické pro Havla je, že argumentovat ve prospěch "vzbouřenců" bylo možno i jinak, ale Havel bez skrupulí zvolil tento způsob, který se neohlíží na právo. Kdo pak mohl brát z jeho úst vážně volání po právním státu?Pravdu a lásku nedokázal Havel přinést nejen do mezinárodních vztahů, kde si z něj velcí hráči udělali maskota, jehož přítomnost na konferencích jim dodávala jakýsi morální punc věrohodnosti, ale bohužel ani na domácí politickou scénu. Zvláště známá je jeho nenávist (a podle očividců je to silné slovo na místě) k V. Klausovi (Klaus byl pro Havla cosi jako Rusko). Havel prostě nebyl tou vysoce mravní osobností, která dokáže svými osobními kvalitami inspirovat, zvát k napodobení a přenášet je na lidi kolem sebe.
Na druhé straně i při vší kritice nutno uznat, že prostou lidskou slušností stál o patro výše, než proudily kalné vody české politiky.
A co říci o jeho údajně úspěšné roli při převádění národa od totality ke svobodě? Není to zas až tak slavný režijní počin. Jednak s národem nečestně manipuloval, jak bylo řečeno výše, a vysloveným neúspěchem jeho éry bylo rozbití Československa, čili rozpad státu, jehož byl prezidentem. Dlouhá řada komentárů tenkrát měla za to, že Havel jako prezident proti rozbití státu (čili toho dědictví, které dostal do správy a na něž přísahal) nedělal ani zdaleka tolik, co mohl a měl. Slováci Havla příliš nemilovali (dokonce po něm v Bratislavě házeli vajíčka), a tak byl možná docela rád, že se jich zbavil, - těžko co říci o všech jeho motivech, kvůli nimž při rozkládání státu zaujal pozici mrtvého brouka. Možná se bál, že by vypuklo násilí ze strany slovenských nacionalistů, kteří prý byli připraveni podnikat nějaké diverzní akce na Moravě, kdyby Praha bránila odtržení Slovenska.
Havel jako slavný filosof
To, že sklízel úspěch po celém světě, nebude zřejmě díky filosofické kvalitě jeho projevů, ale spíše proto, že jako figurka výborně zapadal to plánů architektů nového světového řádu, kteří ho s radostí ověnčili celosvětovou slávou k tomu, aby svou roli mohl vykonávat co nejefektivněji.
Celá malost Havla jako veřejné osobnosti i jako filosofa vynikne při srovnání s osobností skutečně velkého formátu, jakou byl např. A. Solženicyn, který se nedal koupit ani komunisty ani kapitalisty. A nezaštítil svou autoritou válečné zločiny. (A jeho knihy a projevy se dají číst.) Pokud někdo tvrdí, že Havel uskutečnil Solženicynovu výzvu: "Nežít ve lži," a myslí tím období po r. 1989, pak je to dost krutý vtip. Škoda, že se Havel nepokusil dostat do českého povědomí jiný Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti." Chcete-li vidět skutečnou svobodu veliké mysli, stačí si otevřít např. jeho harvardský projev, který se bude přetiskovat a číst i v době, až bude jméno Havel jen položkou na seznamu mrtvých prezidentů. (Ambon o tomto velikánovi.) Mimochodem, po bombardování Bělehradu přirovnal Solženicyn NATO k Hitlerovi.
O Solženicynovi jsem kdysi napsal: "Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly." V těch dvou větách je skryt i rozdíl mezi ním a Havlem, pro něhož platí jen ta první z nich. Proto zemřel s kufrem plným medailí a řádů.
Havel je sice opěvován jako ten, kdo "nás převedl do svobody". Jenže jak by mohl bázlivý služebník mocných klanů chápat, co to znamená svoboda? A když to sám nechápal, jak by mohl tento experiment dopadnout jinak, než jak u nás dopadl? Solženicyn píše: "Jestliže se ... budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení: Nač je stádům darů svobody? ... Jejich dědictvím z rodu na rod je jen jařmo a bič."
Havel - důchodce
Myslím, že mu náš národ po přelomu tisíciletí po právu přičítal k tíži jeho spoluzodpovědnost za morální rozklad české politiky, za šíření nekritického amerikanofilství a slaboduché rusofobie (odmítal Rusko počítat do Evropy), jakož i za ospravedlňování nespravedlivých amerických válek, do nichž jsme byli (i díky Havlovi) zataženi. Když odešel z prezidentského úřadu, měla zřejmě většina národa za to, že tam byl až moc dlouho. O tom mimochodem velice výmluvně vypovídá i podpora veřejného mínění jeho úhlavnímu antipodu V. Klausovi, který rok po svém zvolení prezidentem dosáhl skoro takové důvěry, jakou měl Havel při svém nástupu do funkce v dobách prvotní euforie. O faktickém stavu jeho obliby v národě mlčky svědčí i osudy (resp. pády) politických stran, které Havel kdy veřejně před volbami podpořil svou přízní, a tím nad nimi vyřkl ortel záhuby; jeho politické "polibky smrti" jsou už příslovečné (naposled takto poslal do politického podzemí stranu zelených).
Po odchodu z úřadu Havel (sice správně, ale příliš pozdě) kritizuje režim, který pomáhal budovat a v jehož čele 13 let stál. Připomíná, že moc zde uchvátili bývalí komunisté a kvůli tomu se dílo budování demokracie nedaří. Jenže sám se velice zasloužil za to, že u nás neproběhla žádná politická očista společnosti (ve stylu alespoň nějaké slabší ozvěny poválečné německé denacifikace).
»...Havel a jeho lidé připustili, aby značná část archivů (spolupracovníků StB) byla zničena. Přímo pod nosem docela bezmocného místopředsedy federální vlády Čarnogurského likvidoval setrvavší náměstek ministra vnitra a bývalý velitel StB generál Lorenc nepohodlnou dokumentaci. Zbytek se pokusil ministr vnitra Sacher využít proti svým politickým oponentům, pak jej použili Havlovi lidé proti konkurenci (případ Bartončík). Bylo jasné, že se s věcí musí něco dělat. Základem toho, co zbylo, byl tzv. registr svazků, pouhý seznam spolupracovníků komunistické politické policie. Jediné, na čem se shodlo skoro celé politické spektrum, bylo, že se tyto seznamy nesmí za žádnou cenu zveřejnit. Když takto vyřadili racionální řešení, začali vymýšlet iracionální. A jak už to bývá, většina seznamů se vzápětí dostala na veřejnost neoficiálně (Cibulkovy seznamy).« (B. Doležal)Zveřejnění seznamů spolupracovníků StB Havel neúnavně kritizoval a jejich hodnověrnost vytrvale zpochybňoval (neslušné slovo, jímž ho za to v médiích označil jeho bývalý přítel, disident Cibulka, je dostatečně známo; naštěstí měl Havel tolik soudnosti, že Cibulku nezažaloval). Jiný klíč k politické očistě však Havel dodat neuměl a asi ani nechtěl. I to vypovídá o jeho slepotě k významu morálního stavu společnosti a mravnosti v ní.
+ + +
Třetí dějství na pódiu života stárnoucího dramatika, bylo pro něj zřejmě spíše bolestné. Nejen kvůli zdravotnímu stavu. Přinejmenším si musel alespoň částečně uvědomit, v jakém morálním marasmu je vláda této země, jaké morální škody byly napáchány na jejím obyvatelstvu. Jsem dále přesvědčen, že tak inteligentní člověk musel (po získání jistého odstupu od role prezidenta) alespoň mlhavě nazřít, že hrál roli, kterou si sám nenapsal. Na světě určitě žije pěkná řádka lidí, kteří jsou vzdělanější, moudřejší, silnější, odvážnější a pracovitější, než byl Václav Havel. Přesto nikdy nedostanou žádnou odměnu, ani se jim nedostane poct, řádů, medailí, čestných doktorátů, ani je nezvou na univerzity slavných jmen, ani je nezná půlka světa. Když svět složí někomu k nohám tolik chvály, uznání, slávy a jmění, pak to nebývá za jeho lidské kvality, ale za to, že služebník koná, co je od něj očekáváno a že dobře sehrál nějakou roli, která je důležitá pro někoho, kdo má tu moc tohle všechno svému oblíbenci dát za odměnu... Kdybys zachránil před smrtí miliardu lidí z třetího světa, určitě nebudeš tolik chválen a oceňován jako náš hrdina. Čím to, Havlíčku Havle?
+ + +
Havel je dnes mytologizován jako téměř bájeslovná bytost, která se čistá a neposkvrněná vynořila z močálu komunismu, aby převedla naši společnost z totality ke svobodě. Jenže se už neříká, že se mu ten převod nepovedl. (Hodnotit jako úspěch vše, co neskončí válkou a bratrovražedným krveprolitím, může být realistickým pohledem někde ve kmenových středoasijských republikách, ale v našich středoevropských podmínkách to asi není správné měřítko.) Neúspěch převodu do svobody je znát v tom, že dnes ani po dvaceti letech nežijeme v civilizované a slušné společnosti (jakou je např. Rakousko), ale v morálně rozvrácené kleptokracii, z níž je české obyvatelstvo frustrováno a morální zlepšení je v nedohlednu. Doufat, že náprava věcí nastane výměnou generací, není opodstatněné, protože nové generace vyrůstají v morálně pokřivené společenské konstelaci. Hospodářství je zruinované a zadlužené, politika plná korupce. Byl-li zde V. Havel 13 let v nejvyšší ústavní funkci, není možno mu nepřiřknout za tento stav vysokou míru spoluzodpovědnosti. A není to jen kvůli Havlově nepraktičnosti či politické nešikovnosti, ale především kvůli jeho mravní a morální nepevnosti. Tento obrovský neúspěch transformace společnosti samozřejmě není jen dílem V. Havla, ale je i jeho dílem.
Osobně si myslím, že Havel ne dosti hluboce chápal obsah těch slov, které si vepsal do znaku: pravda a láska. Používal je spíše jako líbivý slogan, proti němuž lze těžko co namítat (co můžeš mít proto lásce a pravdě, že?) Jenže pravda to souvisí s prorockou službou a vyžaduje naprostou morální pevnost. Tomu Havel nedostál. A láska to je hodnota související s obětí a s poznáním lidské duše (a Boha), a zakládá se na nekompromisní mravnosti; ani tomu obsahu se Havel ve svém veřejném životě nepřiblížil.
A máme na stole opět tu otázku, která nás zajímá a často ji zde řešíme. Oč opřít své uvažovaní, aby mohlo být zakotveno v pravdě a lásce. Solženicyn těsně před smrtí řekl: "Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka." Havlův osud je smutným dokladem dávné zkušenosti, že bez víry v Boha je člověk i se svými úvahami (ať už jsou jakkoliv sofistikované) jen popelem vířícím ve větru svých vášní a předsudků či plevou hnanou vichry světské marnosti kamsi... Má-li mít nějaké lidské snažení opravdovou hodnotu, musí být zacíleno do věčnosti, poměřovat se s věčnými hodnotami.
S každým dalším mravním pokleskem se mění a deformuje duše člověka. U Havla to byl proces probíhající celá devadesátá léta, leč osudovým zvratem bylo nejspíš bombardování Bělehradu. Mám dojem, že v té době přišel o své typické charisma a začal být lidem protivný. Právě před koncem milénia přišel o větší část těch zbytků přízně národa, jimiž byl před desetiletím zahrnut. Nakonec už byl Havel jako "tenhle Gorbačov, jehož znal celý Dlabačov", - více znám a uctíván za hranicemi, kde ho moc neznali a byl tam spíše symbolem čehosi, než doma, kde jsme ho znali. Takže v r. 2003 - "když jednou odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel..." jak se zpívá.
A co se týče jeho politického vidění světa? Jeho stále opakovaná dutě neškodná fráze o "globální odpovědnosti" nemá šanci dojít naplnění za současného mocenského systému, dokud nadnárodní korporace nebudou mít z odpovědného chování zisk, a to je takový protimluv, že to zřejmě znamená: nikdy. Leč třeba se vývoj bude ubírat jiným cestami. Na spadnutí je tu nová velká válka. Jestliže USA v osmdesátých letech "uzbrojili" Sovětský svaz, pak dnes Čína a spol. mohou snadno "uzbrojit" Evropu. A osud USA je velikou otázkou. Havel sám napsal: "Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily." Možná Havel zemřel právě včas, aby neviděl, jak se Evropa prostřednictvím vleklé všestranné krize ekonomiky i hodnot a mravního a morálního úpadku stává tím, čím byla kdysi, - západním poloostrovem Asie.
Asi se tento politik už nedokázal vymanit z politických kulis, které si na svém podiu vystavěl a zvyknul si na ně. Amerika - přítel a dobro. Rusko - nepřítel a zlo. Jednoduché vidění světa a uzavřená mysl jsou vždycky pokušením. To je kámen, který táhne mezinárodní vztahy ke dnu. Leč neumím si představit, že by při pohledu na vývoj světa nezačal nakonec alespoň tušit, že ta Amerika nebude tak jednoznačně kladným supermanem, který má jen ty neušlechtilejší cíle a je povolán zachránit svět pro svobodu a blaho (snad alespoň nová éra Wikileaks mu trošičku pootevřela oči). Ať už tušil či netušil, je to v obojím případě důvod k lítosti nad tímto člověkem, v němž bylo něco ušlechtilého, a který mohl vykonat něco opravdu dobrého a významného pro svět (byť by v takovém případě určitě nebyl ani z tisíciny tak slavný a známý), kdyby... Kdyby co? Co dává člověku světlo do mysli a vyvádí ji z temnoty nevědomosti, předsudků, podezíravosti, obojakosti, alibismu, licoměrnosti, naivity...? Sám člověk nemá sílu ani prostředky, aby sňal zatemňující závoj ze své mysli. Kdo to pro něj může udělat? Křesťan zná odpověď.
P.S.
Někteří kritikové vidí náznaky sebereflexe a sebeironie v jeho filmu Odcházení. Nevím, jestli to tak je. Rád bych věřil, že - v duchu přísloví "lépe pozdě, než nikdy" - si Havel nakonec uvědomil, co pomáhal provést s touto zemí. A rád bych věřil názoru autora kritiky, že se tímto filmem Havel národu hluboce omlouvá. Pokud to tak je, potom mu jako Čech sám za sebe odpouštím. Ale za ty tisíce zabitých, jejichž vyvražďování tak horlivě (ne)morálně zaštítil, mu odpustit nemohu. Za ně ať ho soudí Bůh.
Administrátor
--- 18. 12. 2011
Zpráva z církevního ústředí
Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích ke sčítání lidu, domů a bytů 2011
Dne 15. 12. 2011 zveřejnil Český statistický úřad předběžné výsledky sčítání lidu. Jedna z otázek, na kterou se stát občanů ptal, byla také nepovinná otázka náboženského vyznání.
Pravoslavná církev v českých zemích zde zaznamenala počet 20 628 věřících občanů (oproti 22 968 v minulém sčítání v roce 2001) a Ruská pravoslavná církev 5 844 věřících občanů (minule jako součást Pravoslavné církve v českých zemích). Nejvyšší představitel Pravoslavné církve v českých zemích metropolita Kryštof a vrchní představitel duchovního zastupitelství Ruské pravoslavné církve Nikolaj Liščeňuk (celý název registrace u Ministerstva kultury: „Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice“) svorně prohlašují, že v České republice existuje pouze jediná pravoslavná církev, a to autokefální Pravoslavná církev v českých zemích. Duchovní zastupitelství Ruské pravoslavné církve, tzv. podvorje, je kvůli nedokonalosti českého právního systému zaregistrováno u Ministerstva kultury jako samostatná církev, avšak kanonicky, tedy církevně, jsme všichni součástí jedné autokefální Pravoslavné církve v českých zemích, která je jednou ze 14 autokefálních církví světa. Proto pravoslavná církev považuje za relevantní údaj součet výše zmíněných čísel, tj. 26 472 věřících občanů, což je mírný nárůst oproti minulému sčítání lidu. Pravoslavná církev je církví multinárodnostní. Kromě Čechů, Slováků a Rusínů se k ní hlásí i mnohé další národnosti, Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Rumuni, Řekové, Srbové, ale i Němci, Američané, Finové a mnozí další. Pravoslavná církev je však také církví národní a lidovou, československou, s kořeny v dobách svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jejichž dílo stálo v samotných kulturních a náboženských základech nejen našich, ale i ostatních slovanských národů.
Ostatní křesťanské církve celkově při sčítání lidu v roce 2011 zřejmě ztratily téměř 2/3 těch, kteří se k nim oficiálně hlásí, oproti roku 2001. Média se hned po zveřejnění těchto výsledků začala předhánět v komentování o tzv. „úpadku tradičních církví u nás“. V celkových komentářích se ale často opomíná fakt, že téměř 5 milionů lidí při sčítání 2011 kolonku náboženské vyznání vůbec nevyplnilo! Je to oproti roku 2001 nárůst o 4 milióny občanů, kteří nechtějí svou víru přiznávat před státem – tito lidé neuvedli, že jsou nevěřící – ale naopak, tito lidé chtějí zůstat vnitřně svobodní v tak zásadní otázce jejich života, jakou víra bezpochyby je. Touze po vnitřní svobodě v Kristu učí všechny křesťanské církve, včetně pravoslavné, a jsme rádi, že i občané v České republice tuto vnitřní svobodu hojně využili, velice si však vážíme také těch, kteří svou víru i před státem, přes deklarovanou dobrovolnost otázky, přiznali. Je třeba také poznamenat, že dobrovolnost této otázky byla ze strany státu i sčítacích komisařů významně zdůrazňována, proto celkové výsledky sčítání lidu v této otázce absolutně nevypovídají o reálném obrazu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska.
Křesťanské církve patří k základním pilířům naší evropské společnosti, přestože v její východní části byly desetiletí perzekvovány, či dokonce programově likvidovány. Rozhodnutí, že otázky ohledně náboženského vyznání jsou dobrovolné, a není tedy třeba je vyplňovat, jak bylo zdůrazňováno sčítacími komisaři, dokazuje skutečnost stálé přítomnosti ducha doby minulé, který je v naší společnosti stále živý. Etické a kulturní hodnoty, které křesťanské církve reprezentují a společnosti přinášejí, jsou nezávislé na politické moci a jsou věčné.
Administrátor
--- 14. 12. 2011
Z došlé pošty
Oprava pravoslavného kříže na místě cikánského tábora v Letech
Kříž umístěný na pietním území KP Lety byl zrenovován. Oprava kříže trvala necelý měsíc a na pietní území byl znovu umístěn 26.11.2011. Na žádost protojereje Davida Dudáše, tajemníka odb. Metr. rady Pravoslavné církve v Čes. zemích pro pastoraci Romů v ČR, byl kříž doplněn ještě o stříšku, která má dřevo ochránit před povětrnostními vlivy.
Pietní místo Lety
Administrátor
--- 13. 12. 2011
Nové fonty
Starořecké (byzantské) písmo pro české psaní
Jako malý vánoční dárek jsem přichystal dva počeštěné řecké církevní fonty. Jsou to truetypové unicode fonty do Windows. Po nainstalování s nimi můžete normálně psát např. ve Wordu. Jsou tam znaky pro češtinu i slovenštinu.
Je to vhodné na krátké ozdobné texty (např. pro PF apod.) K použití pro všechny lidi dobré vůle bez omezení :-)
Ke stažení na stránce pravoslavného downloadu
Administrátor
--- 11. 12. 2011
Pozvánka
VALNÉ SHROMÁŽDĚNÍ BPM V PRAZE - 16. - 18.12.2011
POZVÁNKA
Drazí otcové duchovní, bratři a sestry v Kristu!
Členové Bratrstva pravoslavné mládeže a jeho příznivci se každoročně setkávají na valném shromáždění. Je to pro nás příležitost, kdy se můžeme podělit se svou prací, kterou se snažíme v rámci života v Církvi vykonávat.
Proto srdečně zveme všechny členy Bratrstva a všechny mladé lidi na valné shromáždění, na kterém se mohou dozvědět o naší práci a aktivitách.
Valné shromáždění Bratrstva pravoslavné mládeže v České republice – SYNDESMOS se uskuteční ve dnech 16.–18. prosince 2011 v Praze. Hlavní bod setkání – volba nového vedení se bude konat v prostorách hotelu Icon V Jámě 6.
Program setkání:
PÁTEK
od 17:00 příjezd účastníků – ubytování, večeře, seznamování
SOBOTA
9:30 Archijerejská sv. liturgie v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově 9a
10:30 Zahájení valného shromáždění BPM v hotelu Icon
- přivítání hostů, volba zapisovatele
- promluvy hostů a přednesení zpráv o činnosti BPM (powerpointová prezentace)
13:00 Otázka změny stanov, volby
13:45 Oběd
14:15 Diskuse, ukončení a modlitba
14:30 Procházka pravoslavnou Prahou
17:00 Večerní bohoslužba v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje
18:00–19:00 Večeře
19:30–20:00 Modlitby před svatým přijímáním
20:15 Společenské hry / pravoslavný film / volná zábava
NEDĚLE
8:00–12:00 Účast na nedělní svaté liturgii v některém z pražských chrámů podle vlastní volby
12:00–13:00 Oběd
13:00–14:00 Vyklizení společných ubytovacích prostor, ukončení setkání
Zájemci o setkání ať se prosím nahlásí mailem o. Metodějovi – vit.kout/zavinac/seznam.cz (773 660 205) nebo Martinu Létalovi – letalm/zavinac/seznam.cz (608 377 545) nejpozději do 14. 12. Poplatek za ubytování (včetně jídla) na jeden den činí 60 Kč, na oba dny 120 Kč.
Ivo Vrobel
prezident Bratrstva pravoslavné mládeže
Pozvánka v PDF
Administrátor
--- 7. 12. 2011
Z došlé pošty: 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě a výstava »Carský dvůr«
Tisková zpráva Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku:
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku si Vás u příležitosti 60. výročí vydání tomosu o autokefalitě (samostatnosti) Moskevským patriarchátem naší místní pravoslavné církvi dovoluje pozvat na slavnostní bohoslužbu, která se uskuteční ve čtvrtek 8. prosince 2011 v 9:00 hodin v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
Božská archijerejská liturgie bude sloužena pod vedením Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, společně s Jeho Vysokopřeosvíceností vladykou Hilarionem, metropolitou volokolamským, a dalšími archijereji a duchovenstvem. Metropolita Hilarion volokolamský patří k prvohierarchům Ruské pravoslavné církve. Je předsedou odboru vnějších vztahů Moskevského patriarchátu a jeho úkolem je zastupovat moskevského patriarchu a celou církev navenek.
Chrám svatého Mikuláše byl v letech 1874-1945 místem modliteb pravoslavných věřících v Praze. Svatou liturgii Petra Iljiče Čajkovského, která zde poprvé zazněla před 125 lety pod taktovkou autora, zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.
Sváteční liturgie se koná také v den významné návštěvy prezidenta Ruské federace pana Dmitrie Anatoljeviče Medvěděva v České republice, metropolita Kryštof se společně s metropolitou Hilarionem na pozvání prezidenta ČR Václava Klause po bohoslužbě účastní slavnostního oběda na Pražském hradě a také, spolu s oběma prezidenty, otevření výstavy „Carský dvůr pod žezlem Romanovců. Poklady moskevského Kremlu.“, kde také zazpívá Synodální sbor Moskevského patriarchátu.
Slavnostní bohoslužba se koná ve spolupráci s Církví československou husitskou a účastní se jí také její vrcholní představitelé a další zástupci ekumeny a veřejného života.
Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti.
Administrátor
--- 7. 12. 2011
Ohlédnutí za nedávnou křesťanskou akcí
Ekumenický pořad České televize k 28. říjnu
Už měsíc mám v počítači jakési poznámky k výše uvedenému televizním pořadu a kladl jsem si otázku, má-li nějaký smysl "jít s tím ven". Vydání tohoto weblogového příspěvku ukazuje, jak jsem si nakonec odvětil. Za tu dobu, co píši na web, jsem sám sebe jaksi vmanévroval do role občasného (krajně kritického) komentátora televizních přenosů ze všelijakých ekumenických akcí. Není to úloha, která by mne kdovíjak bavila nebo naplňovala nějakým uspokojením, ale bylo by možná poněkud nečestné, kdybych ji zanedbal zrovna teď, kdy je (snad poprvé) co chválit. Mám na mysli ekumenický televizní pořad ke dni 28. října, který (jakožto státní svátek vzniku ČSR) měl báječné téma "svoboda".
Tak tedy, teď tu slíbenou chválu. Oceňuji zásadní scénáristickou a režijní proměnu, kterou křesťanský televizní pořad podstoupil. Jsem vděčen všem, kdo za to můžou, že pořad takového formátu, v jehož hlavičce jsou pojmy: křesťanský, ekumenický, aktuální, misijní atd., nebyl opět pojat jako režijně pasivní přenos z nějaké trapné společné bohoslužby. Místo toho se objevil komponovaný pořad s předtočenými vstupy, rozhovory se zástupci jednotlivých církví, diskusí apod. Této proměně formy upřímně tleskám, neboť je pro prezentaci křesťanství a církví bezpochyby efektivnější, než ty předchozí přenosy z podivně zamřelých shromáždění.
Jako hlavní přínos vidím otevření možnosti samostatných vyjádření jednotlivých církví. Každá církev ať dostává prostor oslovit, zvěstovat, inspirovat, poučit... Jestli má mít pojem "ekumenický" vůbec nějaký smysluplný obsah, tak by měl tkvít právě v tomto. Ať církve - jedna vedle druhé, společně v jednom pořadu, ale zároveň i každá sama za sebe - mohou po dvaceti letech tzv. "svobody" konečně promluvit.
Domnívám se, že konečně byl učiněn významný krok směrem k vytváření křesťanských pořadů (věnovaným k různým svátkům a dalším slavnostním příležitostem), které by mohly být pro veřejnost zajímavé a diváci se z nich mohou něco inspirativního dozvědět. Příjemně mne překvapilo, že pořad měl civilní atmosféru a jeho tvůrci se vyvarovali pokušení pseudoduchovní kompozice, pro kterou bývá typickým zjevem angažovaný herec, stojící prkenně s otevřenými deskami před mikrofonem a procítěně pronášejí jakési dojemné texty, zatímco v pozadí hraje někdo na flétnu (připomínalo mi to vždycky komunistické "nedělní chvilky poezie"). Řekl bych, že vybalancovat dramaturgické pojetí tak, aby se vyvarovalo atmosféře pompézní stafáže státního pohřbu na jedné straně a zároveň levně lidové uliční atmosféře na straně druhé, musí být docela kumšt. Mám za to, že tentokrát to byl krok správným směrem. Předpokládám, že budou tvůrci pořadu nad dalším vývojem přemýšlet, a držím jim palce, aby pokračovali ve zvoleném směru.
Formu tedy chválím. Rozpaky však přetrvávají nad obsahem - tj. nad tím, jak církve využily tuto příležitost. Než, byl bych tentokrát shovívavý, protože se jedná o první pořad tohoto typu a nikdo z vystupujících s ním neměl zkušenosti. Rád bych totiž věřil, že když se účinkující viděli v televizi a pochopili celkové vyznění pořadu, uvědomili si, jak by se dalo hlásat křesťanství lépe.
* * *
Samozřejmě základní mantinely krutě ohraničující prostor těch, kteří se vydají zabruslit si na tomto ledu, jsou dány samotným pojmem "ekumenismus, ekumenický -á, -é". Ekumenismus se v myslích mnohých povýšil na hodnotu nad všechny jiné hodnoty. Byť by to nikdo z ekumenistů takto jistě neřekl, v praxi se mnozí z nich podle toho chovají.
Ano, tohle je problém, s nímž si asi duše sevřená obručí ekumenismu těžko poradí. To bylo zvláště vidět, když bylo zvoleno zrovna takové téma jako "svoboda". Celkové vyznění ekumenického zhodnocení pojmu "svoboda" z hlediska křesťanství naprosto zkrachovalo. Nemálo mi to připomínalo atmosféru v dobách minulých, když se o svobodě psalo v Rudém právu.
Pojďme se na chviličku věnovat těmto charakteristickým rysům chování ekumenistů. Třeba nám to pomůže pohnout se v úvahách někam dál.
Jak jsem již zmínil, jedním z nejvýraznějších důkazů duchovní prázdnosti ekumenismu je skutečnost, že z něj byla učiněna jakási nepochybná hodnota sama pro sebe - vytoužený cíl. Občas čteme, že se tam či onde konala "ekumenická bohoslužba" - přičemž to první, co je o ní sdělováno, je, že byla ekumenická. Ekumenismus vytlačuje z našeho křesťanství jeho původní duchovní obsah a nahrazuje jej prázdnou bublinou na chvíli předstíraného mezicírkevního přátelství. Všimněte si, že když se někde ekumenicky káže křesťanství, tak už není prvořadé, jak se káže a o čem že se káže, ale že se ekumenicky káže. (Možná se mýlím, ale tak mi to připadá - myslím, že výjimky tu jen potvrzují pravidlo.)
Mám za to, že příčinou tristní úrovně ekumenických kázání není vždy nevýrazná úroveň kazatelů (jistě takoví nejsou zdaleka všichni), ale jakési duchovní působení, které na ekumenických akcích vane a zavírá kazatelům ústa. Takže když začnou hovořit, začnou se třást strachy, aby snad - nedej, Bože! - neřekli něco, co by nelíbilo ostatním farářům, a pak na vlastní duchovní obsah toho, co říkají, už vlastně nehledí. Výsledkem jsou řeči "neslané nemastné", které nikoho neosloví, protože jsou v podstatě o ničem.
Vím, že se v manuálech ekumenismu píše, že se žádný zúčastněný nemá zříkat ničeho z bohatství své tradice, naopak to má předkládat k obohacení ostatním. Jen to zkus! A se zlou se potážeš. Mám s tím své ne moc příjemné zkušenosti, a vzpomínám si, jak zlobně zaútočili ekumenisté na jednoho našeho staršího duchovního při jakémsi teologickém setkání pořádaném kdysi na hoře sv. Klimenta. A to si tam tento pravoslavný kněz (mimochodem dosti ekumenického ladění) dovolil jen velice korektně přednést něco o pravoslavném pohledu na cyrilometodějství. Kdo s touhle odvrácenou tváří ekumenismu někdy přišel do styku, dává si tam pozor na jazyk.
Možná je to právě ta atmosféra strachu, který vyvěrá z předstírání toho, jak se mají církve vespolek rády, co činí ekumenické projevy tak podobné pokryteckým projevům na soudružských schůzích v dobách ne tak dávno minulých. Stejně jako tenkrát ani dnes není kvalita toho, co se říká, tím hlavním. Za totality bylo nejdůležitější poklonit se v přednášeném projevu modle komunismu. A dnes na tom nejsme o moc lépe ani svobodněji - hlavní kvalitou ekumenických akcí je jejich ekumenismus, a ten je tím, co se tam uctívá především.
V praxi lze současný ekumenismus asi těžko nějak spojit s duchem svobody, možná proto bylo probírání tématu svobody na ekumenickém fóru tak zoufale neplodné.
* * *
Z toho všeho však můžeme vyvodit něco o směru, kterým by se mohlo vyvíjet scénáristické pojetí křesťanských "ekumenických" pořadů v televizi. Aby se mohly jednotlivé církve v rámci jednoho společného pořadu svobodně vyjádřit, bylo by nejspíš užitečné, kdyby hlavní osa pořadu opustila sledování jakési konkrétní ekumenické akce v nějakém studeném chrámu, jehož chlad dýchne i skrze obrazovku, a pojetí se posunulo spíše ke střihovému pořadu. Nechat vždy několik mluvčích z každé církve, aby se ve svém prostředí samostatně vyjádřili na předurčená témata, nebo s nimi domluvit, že budou na dané téma v neděli kázat, kázání natočit a nějakou část záznamu použít apod. Tak by církve mohly promluvit svobodně, aniž by byli jejich představitelé stísněni duchem ekumenických setkání, které mohou mít ke svobodnému projevu hodně daleko.
Jednotlivé příspěvky by mohly být propojeny živou společnou diskusí, vedenou nikoliv v klimaticky i akusticky nepříznivém kamenném prostředí, ale v útulném teple studia jednoduše zařízeném židlemi v kruhu, kde by se přednatočené příspěvky mohly stručně komentovat či doplnit. Jde jen o to, aby studiová diskuse nepřevážila nad tím, co je natočeno uvnitř jednotlivých církví. Pak by to asi přestávalo být zajímavé pro nejširší veřejnost.
Kdyby byl pořad pojat střihově a nikoliv jako přenos z konkrétní akce, vyznělo by to snad příznivěji mj. i kvůli tomu, že bychom na televizní obrazovce neviděli ty trapné rekvizity, k nimž se organizátoři rádi uchylují v neskutečně naivní snaze být "in" a "cool". Jenže používané rekvizity jsou "in" v prostředí základních škol prvního stupně, a nikoliv na shromáždění dospělých lidí. Asi za tímto jevem stojí dnešní křečovité zacílení skoro všeho, co se v západních církvích pořádá, na mládež (hlavně od 10 do 15 let). Pokud vím, i příslušníci západních církví si občas stěžují na zdětinšťování církevního života či na upření většiny pozornosti církevního vedení na mládež.
Jestli si někdo myslí, že dětem se to bude líbit a dospělí z toho budou mít zážitek roztomilosti, radosti či nevinnosti křesťanského života v církvi, tak moje zprávy od lidí vypovídají spíše o tom, že to působí neseriosně, povrchně a hloupě. Někdy to připomíná spíše záběry z psychiatrického oddělení, než záznam z vážně míněného náboženského shromáždění.
Kdyby rejstřík používaných rekvizit nespadal do kompetence církví ale televizních pracovníků, byla by tu jistá naděje, že pořad bude působit seriosně. Dramaturgie v televizi jistě bere v úvahu cílovou skupinu, pro kterou se pořad chystá, a jsou tam schopni dobře odlišit dětský pořad od pořadů pro dospělé. Církve toho evidentně schopny nejsou.
Jak se to konkrétně vztahuje na akci k 28. říjnu? Mám na mysli např. ty infantilní pestrobarevné balónky uvázané na nějaké, poněkud bizardní zobrazení kříže. Asi se tím chtělo říci, že modlitba vzlétne k Bohu jako balónek k nebi. Dojemné až k pláči. Opravdu si organizátoři myslí, že tohle osloví a přitáhne dospělého člověka? Je možné, aby někdo, komu je přes dvacet, začal při pohledu na balónky v kostele přemýšlet, že by se v takovém shromáždění mohly řešit problémy, které tíží jeho duši? Jak se asi pod pestrobarevnými balónky nazírá problém smyslu života a bolesti a neodvratnosti smrti? Možná však opravdu spějeme do doby, kdy se po zavedení "dětských mší" dočkáme "balónkových bohoslužeb" a kdo ví, čeho ještě.
* * *
Leč zpátky k úvahám o možné kompozici křesťanských pořadů. Upřímně by mě zajímalo, jestli by za výše zmíněných předpokladů režijního a scénáristického pojetí mohl vzniknout kvalitní křesťanský pořad, který by konečně dokázal oslovit veřejnost. I kdyby totiž televizní pracovníci vyšli církvím ve všem vstříc a připravili jim ideální půdu pro jejich vystoupení před národem, zůstává otázkou, zda by této možnosti církve dokázaly využít.
Začíná být totiž zřejmé, že současným zdejším církvím scházejí osobnosti, které bychom mohli charakterizovat jako "duchovní myslitelé". Vzdělanců s pěti tituly před jménem a stejnou řádkou zkratek za jménem máme až běda. Jsou zde historikové, filosofové, máme "kazatele alchymisty", kteří jsou zajímaví tím, že když promluví, vše obrátí naruby, a pak zase vrátí zpátky ale jinak. Moderní kazatel má už tolik vědomostí, že každé téma může nejprve rozložit na prvočinitele, a pak je opět poskládat zpět, takže nakonec nic není jisté. Klasický evangelík začíná každé druhé kázání plamennými oznámením přibližně v tom smyslu, že slova, jež se právě přečetla z evangelia, by skutečný Ježíš nikdy neřekl. Jenže lze tím vším učeným kazatelským eskamotérstvím přenést na někoho ducha evangelia?
* * *
A tím se už dostávám k úvaze nad tím, jak reálně probíhalo televizní křesťanské svědectví na tak skvělé téma, jakým je pro křesťanského kazatele: svoboda.
V některých vystoupeních bylo téma probíráno sice seriosně, ale trochu formalisticky - na rovině: svoboda a odpovědnost. Miloš Rejchrt uvedl, že se nám vytrácí dřívější chápání odpovědnosti - tj. vědomí, že se budeme ze všeho zodpovídat nějaké vyšší moci, tj. na Božím soudu. Bohužel tato myšlenka už nebyla dále rozvíjena. Pojem "svoboda" zde byl většinou uchopován jen v politickém a společenském či osobním smyslu. A to je hodně smutné zúžení takového klíčového pojmu křesťanského slovníku! Hlubší rozměr svobody (ve smyslu vnitřního osvobození od hříchu) letmo a ojediněle zmínil jen jeden z krajně protestantských (!) kazatelů.
* * *
Co mi tedy chybělo v projevech zástupců církví nejvíce? Základní křesťanská zvěst. Zvolené téma "svoboda" bylo lze využít k pokusu o stručné ale hluboké vysvětlení celého křesťanství. Jen málokteré téma by k tomu bylo vhodnější. Vždyť křesťanství je především o osvobození člověka. Co jiného je vlastně obsahem klíčového křesťanského pojmu "spása"? Kristus nás přišel zachránit od věčné záhuby, vysvobodit z otroctví, osvobodit od hříchu, neboť "kdo páchá hřích, otrokem hříchu jest".
Svoboda politická může být dobrá nebo nemusí (podle toho, k čemu se využije). Duševní (vnitřní) svoboda člověka je bezesporu důležitější než svoboda tělesná, neboť dává člověku nezávislost na vnějších okolnostech. Ale bez svobody člověka od hříchu jsou všechny předchozí úrovně svobody vlastně k ničemu. Kdo se nechá Kristem osvobodit hříchu a od pekelných pout, získává nádavkem i svobodu duševní, a tím pádem i nezávislost na svobodě tělesné a politické.
Zatímco svobodu politickou mohou pro sebe vydobýt lidé vlastními silami, a svobodu vnitřní může člověk částečně získat též vlastním přičiněním, tak svobodu od hříchu si nikdo sám dát nemůže. Vždyť každý, kdo se narodil do tohoto světa, je spoutancem vášní a tudíž i hříchu, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy". Tuto svobodu zjednal lidem Kristus na kříži a toto osvobození podává všem lidem. A o způsobu, jak si toto osvobození přisvojit, jak vstoupit do svobody Božích dětí, pojednává celá svatootcovská asketika a spiritualita. Tam je přesné "know how", jak spolupracovat s Kristem na svém osvobození. Vždyť svobodu Bůh nedává člověku bez člověka, čili je nutná svobodná spolupráce hříšníka na tom, aby byl Boží blahodatí očištěn od hříchu a vyproštěn z pout smrti.
Ani svaté Tajiny - křest, přijímání atd. - nepůsobí mechanicky, ale jen na základě aktivní lidské spolupráce. Zatímco z pozemské matky jsme se narodili jako zotročení synové starého Adama, tak při křtu je do nás zaséváno seménko lidství nového Adama, lidství Kristova, lidství uzdraveného ke svobodě. A o toto seménko je potřeba se starat, aby nebylo zmařeno, zašlapáno, udušeno, ale aby z něho vyrostl strom spojující nebe se zemí a obyvatelé nebeští sídlili v jeho koruně. (Takovou hezky evangelijní poetikou by to šlo uzavřít.)
Nebo bylo lze téma svobody rozvíjet k pokárání nešvarného vývoje současné civilizace. Např. z následujícího úhlu pohledu.
Pro dnešní svět znamená svoboda především svobodu k hříchu. Vidíme, k čemu je dvacet let u nás používána politická svoboda. K výsměchu člověku, k ponížení člověka téměř na úroveň zvířete. K rozmnožení lidských potřeb, jimiž je více a více zotročován lidský duch. Neboť ten, kdo mnoho věcí potřebuje, je málo svobodný, narozdíl od toho, kdo málo potřebuje. Jenže celý současný tzv. "svobodný politický a ekonomický systém" stojí právě na nekončícím zotročování lidí. A tak to poslední, co může současná politika i ekonomika potřebovat, jsou vnitřně svobodní lidé.
A kdyby se do těch ničemníků, co činí úklady lidské svobodě, chtěl nějaký kazatel pořádně husovsky obout, mohl by pokračovat třeba tímto směrem:
Takže z nás před dvěma desetiletími sice sňali dřevěné jho politické totality, které svíralo lidské tělo, aby nás ujařmili ocelovým jhem, do něhož se snaží zakovat lidskou duši. K tomu potřebují, aby lidská duše byla neklidná, z čeho plyne její manipulovatelnost. Duši zneklidňují především vášně, a ty se snaží rozdmychávat v člověku ti, kteří ho touží ovládat - z duchovních sfér démoni, ze světské sféry architekti nového světového řádu. Klidná duše, osvobozená od vášní, je pro démony i světské mocnáře nedostupná. Nejefektivnějším nástrojem k rozdmychání vášní je komercionalizace všeho. Vše je oceněno, vše je na prodej, vše lze koupit, vše má svou peněžní cenu. Společenský režim, který nedrží splašeného koně komerce na uzdě, uvrhuje své lidi do otroctví duševního a tím pádem i duchovního.
A pokud by chtěl kazatel, aby mu už dali pokoj a příště ho nikam nezvali, mohl by to k radosti některých posluchačů mravokárensky uzavřít např. slovy:
Dalším zkázonosným aspektem současného světského pojetí svobody je lhostejnost k tomu, když je svoboda používána k poškozování, destrukci a záhubě lidských duší. Kdejaká zvrhlost a nemravnost se může v rámci této svobody volně propagovat a lákavě nabízet k vyzkoušení. Osvobozováním lidského ducha působí křesťanství přímo proti těmto politickým a společenským systémům. Proto je pravé křesťanství tak nebezpečné.
* * *
Tak to byl jen takový střídmý kaleidoskop úvah, který se může křesťanskému kazateli vytanout na mysli, když má pohovořit o svobodě. Samozřejmě se nejedná o žádný vyčerpávající přehled křesťanských pohledů na svobodu ani o jediné správné uchopení tohoto tématu. Svobodu lze nahlížet i z jiných biblických a svatootcovských hledisek. Čekal bych, že něco z takových témat tam někdo pozvedne a bude to ve své řeči opracovávat. Bohužel nic z těchto ani jiných autenticky křesťanských pohledů nebylo za celou dlouhou dobu trvání pořadu rozebíráno.
A teď se nám vrací otázka, zda lze někdy příště očekávat skutečně křesťanské kázání, či zdali už toho naše církve nejsou schopny. Nechám ji bez odpovědi a počkám si další ekumenický pořad České televize.
P.S.
Na samotný závěrečný okraj sem přeložím něco z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova. Uvedu jeho zážitek (z 80. let), který není tak nepodobný tomu, co jsem cítil nad českým ekumenickým rozjímáním o pojmu svoboda.
"Spása dnes"
bylo to téma celosvětové všekřesťanské konference (ještě za sovětské éry) a týká se nejdůležitější otázky našeho života. Shromáždili se tam ti, kteří věří v Krista jako v Boha a ve Spasitele, věří v Evangelium jako v knihu obsahující nadpřirozenou pravdu; věří, že smysl lidského života rozhodně nemůže být omezen rámcem několika desetiletí, v nichž se odehraje jednotlivý lidský život; věří ve věčný život. Z Ruské pravoslavné církve tenkrát jeli na konferenci do dalekého zahraničí dva představitelé: dnešní patriarcha Kyrill a dnes už zesnulý metropolita Antonij. Čekali jsme tenkrát netrpělivě, s jakými se vrátí výsledky. To, co nám pak vyprávěli, na nás zapůsobilo velice depresivním dojmem. Řekli nám, že na této konferenci hovořili o všem možném - o spáse od rasismu, od vykořisťování, od nemoci, od chudoby a hladu, od nespravedlnosti, od války... Leč jediné, o čem se nic neřeklo, byla ta spása, která je synonymem křesťanství, tedy spása člověka od toho, co nás především hubí, od hříchu. O tom ani slovo. A ještě k tomu - když se naši představitelé spolu s dalšími pravoslavnými delegáty z jiných zemí otázali, kdy už budeme hovořit o křesťanské spáse, tak na ně ostatní delegáti (z nepravoslavných církví) udiveně pohleděli jako na nějaké "živé fosílie" přežívající tu ještě z nějakého dávného pradávna: "Kde se tu vzali? Co je to za divné lidi? Copak skutečně nechápou, že veškerý smysl života, je právě v tomto pozemském životě a v ničem jiném?" Na této celosvětové konferenci se setkaly dva naprosto neslučitelné proudy života, dvojí neslučitelné chápání smyslu života - cíle člověka, podstaty života.
Administrátor
--- 1. 12. 2011
Ze světa - ukončení putování athonské bohorodičné svátosti po Rusi
Pás přesvaté Bohorodice opustil v pondělí Rusko
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
 |
 |
(Kliknutím si obrázky zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
 |
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
27. listopadu 2011 po božské liturgii přijal patriarcha Kyrill archimandritu Efréma a další mnichy z vatopedského monastýru, kteří přivezli do Ruska velikou svátost, uctívaný pás přesv. Bohorodice. "Líbajíce tento pás, modlíme se vroucně, aby nám Bůh daroval síly duševní i tělesné. Modlíme se též, aby tento pás, jenž byl poprvé vynesen z monastýru, aby navštívil Rusko v rozhodující chvíli jeho historie, přivedl ochranu přečisté Královny nebeské nad celou svatou Rus," pravil představitel Ruské církve.
"To, co se stalo v souvislosti s návštěvou této relikvie v naší zemi, ukazuje sílu Boží blahodati našemu národu, který do značné míry ještě zůstává v nevěře a stojí, ač je formálně pokřtěn, daleko od Církve. Ale když miliony lidí přišly za touto svátostí, vystály čtyřiadvacetihodinovou frontu na mraze a v dešti, pak se tím zjevuje síla svaté Rusi, kterou mnozí považovali za mrtvou a nenávratně ztracenou," zdůraznil vladyka.
"Těžké zkoušky 20. století nás připravily o mnohé z toho, co bylo sílou a slávou našeho národa. Ochabnul duch, degradovaly mnohé stánky našeho společenského života, už se jen matně projevuje talent ruského člověka a mnohým se zdálo, že z této oprátky, kterou nás hrozné tragédie 20. století upletly, se už nedostaneme. Avšak přinesení pásu přesv. Bohorodice náhle umožnilo uvidět to, co je možná v národním životě tím největším a nejdůležitějším. Mocnou, žhavou a upřímnou víru lidí. A dokud je živa tato víra, brány pekelné nás nepřemohou," vyjádřil své přesvědčení patriarcha Kyrill.
"Znovuzrozená duše, naplněná Božskou mocí je připravena k jakémukoliv zápasu. Bylo pro nás životně důležité, abychom spatřili to, nač jsme hleděli. Děkujeme Bohu za všechny ty lidi, jejichž víra a trpělivost byla korunována zázrakem dotyku svátosti. Věříme, že na upřímné a srdečné modlitby, vycházející z víry těch, kteří relikvii uctili, daruje Královna Nebeská to, oč je prošena. Prosíme, aby se dotykem přesvaté Bohorodice v zemi ruské ještě posílila pravoslavná víra, aby se stala hlavním motivem našich nejdůležitějších činů v osobním, rodinném a společenském životě. Uprosme přesvatou Bohorodici, aby sklonila svou milost k celé naší historické otčině a darovala nám všem, co je potřebné ke spáse a pro život věčný," uzavřel patriarcha moskevský a celé Rusi.
Mnozí lidé čekali ve frontě před pásem přesv. Bohorodice, aby pocítili jednotu.
V pondělí v 6,50 ráno 28. listopadu byla na letišti sloužena pobožnost před pásem přesv. Bohorodice (poslední na ruské zemi). Patnácti minutovou bohoslužbu vykonal patriarcha Kyrill. Představený vatopedského monastýru na Svaté Hoře Athon, kde je relikvie opatrována, poté prohlásil: "Stali jsme se svědky veliké víry ruského pravoslavného lidu."
Kromě Moskvy pobývala svátost v St. Peterburgu, Jekaterinburgu, Norilsku, Vladivostoku, Krasnojarsku, Tjumeni, Nižněm Novgorodu, Divějevu, Saransku, Samaře, Volgogradu, Rostově na Donu, Stavropoli a Kaliningradu. Čtyřicátý den svého putování po Rusi opouští drahocenný pás přesv. Bohorodice Rusko a vrací na Svatou Horu Athos.
V Moskvě relikvii uctilo více než 800 tisíc lidí a v celém Rusku to byly tři miliony věřících. Fronta lidí stojících před pásem přesv. Bohorodice se od začátku podobala obrovskému pásu. V neděli, poslední to den, kdy svátost pobývala v Moskvě, fronta začala opět narůstat. Co přimělo tisíce studentů, důchodců a množství další lidí nejrůznějšího stáří a povolání přijet sem z celého Ruska?Na seznamu různých přání, které lidé přijížděli přednést přesv. Bohorodici u její svátosti, je na prvním místě zdraví blízkých. Uzdravení je pro poutníky stojící ve frontě "tématem dne". Přibližně každý třetí se modlí obecně za plnost zdraví a za duchovní očištění pro sebe a své nejbližší. Přibližně každý druhý bude u relikvie prosit za uzdravení konkrétní nemoci.
Unavení poutníci si ve frontě vyprávějí pověsti o zázracích. Támhle jedna babička zde hovoří o své známé, která byla uzdravena v okamžiku, kdy na uctívaný pás jenom pohlédla. Mladík v rybářském obleku vypráví, že jeho přítel, který svátost bohorodičného pásu uviděl, už pak nepotřeboval operaci. "Nejsou potřeba historky, já jsem živým příkladem skutečného uzdravení," tvrdí jeden duchovní z archandělské oblasti. "Přijel jsem, abych se zbavil bolestí v břichu. Před třemi dny jsem uctil svátost, a od té chvíle nic - žádná bolest."
Lidé se v průběhu čekání vzájemně seznamují. -- "Někteří jsou dnes v životě osamoceni, a tak jedou právě sem, aby prožili jednotu," tře si červené dlaně Naděžda z Brjansku. -- "A proč jste sem přijela vy?" -- "Poprosit Bohorodici za nás všechny. A aby přinesla všem mír..."
Mír v celém světě - to je druhá položka na "seznamu" toho, oč lidé chtějí požádat přesv. Bohorodici u jejího uctívaného pásu.
-- "Už jsem tu byl v úterý. Odstál jsem šest hodin, nevydržel jsem a odešel. Včera jsem odešel za dvě hodiny. Dnes jsem přišel znovu. Můj kmotr prosil, abych se pomodlil za jeho zdraví; už nevstane z lože. Vydržím až do konce!"
Když se tážu lidí, oč chtějí prosit, až na ně přijde řada, setkávám se i s těmi, kdo nevědí, proč tu vůbec jsou. Studentka Jevgenije praví, že slyšela, že mladí lidé mají uctít tuto svátost, ale sama neví proč. Nacházím i další, kteří na moji otázku krčí rameny. V mém průzkumu bylo, těch kteří podlehli společenské "horečce" a přijeli jen z pouhého zájmu, asi dvě procenta. Kolik z nich vydrží stát tolik hodin na mrazu jen kvůli prosté zvědavosti?
-- "Všichni mají něco, kvůli čemu sem přijeli, co je přimělo se sem vypravit, i kdyby to mělo být pouhopouhé přání dotknout se něčeho světlého," míní duchovní otec z tisíc kilometrů vzdáleného monastýru, který sem za touto relikvií přijel.
Ke svátosti vedou dvě fronty. Kromě té hlavní je tu ještě další - "dětská". Zde stojí ženy těhotné nebo s dětmi, invalidé a vážně nemocní. Za půl hodiny je každý, kdo čeká v "dětské frontě", v chrámu (jak vyzkoušeli novináři, kteří se do ní dostali, když se prokázali novinářským průkazem).
V samotném chrámu to pak jde velice rychle. U schránky s relikvií stojí chrámové služebnictvo a doslova tlačí věřící dopředu. Na dotknutí se svátosti je méně než vteřina - mnozí se však přesto pokoušejí políbit alespoň sloupy, na nichž schránka spočívá.
-- "Když jsem slyšela, že je možno se dostat k uctívanému pásu za hodinu, všeho jsem nechala a jela sem prosit za svou snachu. Už měla tři operace a lékaři nemohou pomoci..." vypráví žena, jak se z rozhlasu dozvěděla, že se jeden den na chvíli fronta výrazně zkrátila.
Návštěva relikvie v Moskvě v číslech:Slova patriarchy Kyrilla:
V chrámu Krista Spasitele byla vatopedská svátost 10 dní.
Za tuto dobu jí sem přišlo uctít více než 800.000 lidí.
Ve frontách trávili lidé průměrně 23 hodin.
Poutníci z dalších měst sem přijeli 890ti autobusy .
Přistaveno sem po celé délce fronty bylo 580 toalet, 202 vyhřáté autobusy, 22 mobilní elektrogenerátory.
Dále: 132 stánky s pirohy, 17 polních kuchyní, 24 výdejní místa, kde zadarmo rozlévali horký čaj.
Zdarmo bylo poutníkům vydáno 101.000 porcí čaje a 88.000 porcí kaše.
Službu drželo 1120 strážníků a vojáků vnitřního vojska.
Službu zde držely 23 sanitky s lékařským osazenstvem, 4 dodatečné lékařské skupiny v autobusech a 3 skupiny psychologické pomoci sloužily u chrámu.
O lékařskou pomoc požádalo 1507 lidí a 105 z nich bylo hospitalizováno. Omrzlých ani zemřelých není.
Průměrná rychlost pohybu fronty byla 77 lidí za minutu.
(Údaje k 28. listopadu, 2 hod. ráno)
V celém Rusku přišlo uctít relikvii tři miliony lidí.
Dle agentury KP
"Žádnými lidskými argumenty, zvláště pokud vycházejí z potemnělého rozumu a z naší mravně pokažené přirozenosti, nelze objasnit to, co lidi tak silně přitahuje ke svátosti. Lze to objasnit jen poukazem na hlas lidského srdce. Srdce cítí, že tam, kde je svatost, je i Bůh."
"Kolik lidí obdrželo uzdravení! Neustále mi přicházejí zprávy o zázracích a podivuhodných úkazech, které se staly v době, kdy byl pás přesv. Bohorodice v naší zemi," uvedl patriarcha a hned připojil příklad: "Sloužil jsem v monastýru Početí přesv. Bohorodice a mátuška igumenie mi sdělila, že ráno přišla nějaká žena s žádostí, aby byla pokřtěna. Když jsem se otázal, proč tak naléhá, prostá odpověď zněla: »Postavila jsem do fronty k pásu přesv. Bohorodice a byla jsem těžce nemocná; dala jsem slib, že jestli pocítím uzdravení, dám se pokřtít. Nemoc zmizela.« Podobných případů je nesmírné množství! "
Když relikvii vyprovázel, poznamenal patriarcha, že svátost nás opouští "fyzicky", ale její příchod zůstane v srdci Rusů navěky. Není to náhoda, že tato svátost přišla do Ruska právě v této době - je to doba neklidu, doba, kdy ďábel zvláště pokouší lidi, kdy se stírají hranice mezi dobrem a zlem, kdy je snadné uvést lidi do masového zatemnění mysli. Právě v tento čas navštívila Nebeská Královna skrze svůj uctívaný pás zemi ruskou.
* * *
Moskvou putovaly zvěsti, že relikvie bude ve vrtulníku létat nad Moskvou. Ale to se neuskutečnilo.
Závěr pobytu a uctívání relikvie proběhl pokojně. Na katastrofické scénáře nedošlo. V neděli večer začalo věřících ubývat, horečka sama od sebe opadla. V jednu hodinu v noci začali za ubývajícími věřícími uzavírat zátarasy. Protože už večer začal proud věřících slábnout, rozhodli se duchovní v chrámu vrátit se k původní praxi a na poslední noc sundali schránku z "můstku"; přistupujícím věřícím bylo opět dovoleno svátost políbit.
Situace se v průběhu týdne v Moskvě vyvinula tak, že po počátečním obvyklém uctívání relikvie políbením bylo věřícím už umožňováno jen se svátosti dotknout na okamžik prsty, a protože bylo i poté potřeba co nejvíce urychlit průchod věřících chrámem, byla svátost vyzdvižena a uctívala se procházením pod ní.O druhé hodině noční začali uzavírat přístup ke chrámu a po chvíli začali ruští duchovní spolu s Řeky sloužit slavnostní pobožnost, které se zúčastnilo několik stovek lidí. Na závěr pobožnosti vynesli schránku před chrám a v průvodu duchovenstva ji nesli do autobusu.
Relikvie měla být v chrámu přístupná podle původních plánů jen do nedělní večera, pak však bylo uzavření chrámu posunuto do nočních hodin a nakonec bylo uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele definitivně ukončeno až ve 4 hodiny ráno, kdy byl uctívaný pás přesv. Bohorodice přenesen do připraveného autobusu a na rozloučenou mu věřící, kteří zůstali v chrámu na pobožnost, mávali.
Na závěr pobytu svátosti v Rusku sloužil poslední pobožnost před pásem přesv. Bohorodice patriarcha Kyrill v pondělí ráno na letišti.
* * *
Ruské blogy se plní svědectvími lidí čekajících ve frontě. Popisují zajímavé události - těžko říci, co z toho je zázrak a co je prostě důsledek tak výjimečných okolností. Zajímavé je vyprávění o tom, jak lidem v zástupu zvonily telefony - jednomu za druhým - a ozývali se lidé, s nimiž už dávno nebylo žádného kontaktu. Blogger např. píše, o jednom muži, co stál poblíž, jemuž volal do fronty jeho nadřízený z práce a sdělil mu, že bylo rozhodnuto o jeho přeřazení na lepší práci. Řada lidí vypráví, jak s podivem konstatovali, že nejsou stáním ve frontě unaveni a cítí stále zvláštní radost a dojetí.
Každý to prožíval zřejmě podle naladění svého srdce. Někteří bloggeři zase mluví jen kriticky - o nedostatcích v organizaci, o počasí, o předbíhajících VIP osobách, které přijížděly ke chrámu v autech s "kmotrovskými" čísly na značkách. Pokušení byla veliká a podmínky tvrdé. Kdo chtěl Bohu děkovat, měl za co děkovat. Kdo chtěl kritizovat, měl námětů pro reptání a terčů, na něž se dala zacílit nespokojenost, také dost.
Někteří kritikové se neomezili jen na hudrování, že se prý svátost měla vystavit někde na okraji Moskvy, aby čekající věřící nepřekáželi v centru a nezpůsobovali dopravní zácpy. Padla obvinění z církevní podpory magie, pověr a středověkého tmářství. Nejkurióznějším z útočných novinových článků bylo obvinění zacílené na svatohorský monastýr Vatoped, který prý sleduje nějaké nekalé cíle, a dosti složitou úvahou se autor dobral k naprosto vážně míněnému "zjištění", že vatopedský monastýr vlastně prý způsobil ekonomický krach Řecka a může za evropskou krizi. Nakonec jsem se tam dočetl, že vatopedský útok na Euro prý může rozbít eurozónu. Inu.Celá akce tedy měla i své kritiky. Ti, kteří se drželi racionálních argumentů, většinou poukazovali na to, že někteří přátelé a kmotři mocných vstupovali ke svátosti bez čekání - bočním vchodem do chrámu, který je určen pro VIP. Není to tedy žádný "tajný vchod" do chrámu nějakou utajenou podzemní chodbou, jak si představují někteří zahraniční novináři, ale vchod, který se u hlavního katedrálního chrámu Moskvy běžně používá např. pro prezidenta, členy vlády apod. Tentokrát však tímto vchodem zřejmě proudilo daleko více lidu, než bývá obvyklé. Na čekající lidi to nutně muselo působit deprimujícím dojmem, nicméně bude asi dosti těžké najít na světě zemi, kde bude prezident, vláda a celá "věrchuška" i jejich přátelé stát v podobné frontě s prostým lidem. Na druhé straně nutno připomenout, že stejně tak bez čekání měli vstup invalidé, nemocní, těhotné ženy a matky s maličkými dětmi.
Jiní zase hledají spojitost návštěvy relikvie v Rusku s blížícími se volbami. Jejich argumenty tak trochu vypadají, jako by si mysleli, že si přinesení svátosti z Vatopedu na Rus objednal Putin. Nicméně nedoložili žádné případy spojení jakékoliv politické agitace s uctíváním relikvie. Jméno současného premiéra nikdo neuvedl jako inciátora události ani ho nikterak jinak nepřipomenul.
Co se týče té věrchušky u relikvie. Prostá řečnická otázka: komu asi nadělila přesv. Bohorodice hojnější dary? VIPkám, kteří si sem odskočili od nějakého routu, nebo těm, kteří přinesli oběť namáhavého čekání? Ať si každý odpoví sám.Kritikové vcelku shodně na jedné straně naříkají nad náročností "martyria" celodenního a celonočního čekání ve frontě, a na straně druhé nelibě poukazují na skutečnost, že po vystání této fronty na ně čekal jen rychlý průvod kolem relikvie (či pod ní), kde se nesměli zastavit, ani se nemohli v chrámu zúčastnit nějaké bohoslužby, a už byli tlačeni z chrámu zase ven. Jistě toto roztrpčení lze pochopit, stejně jako lze ale pochopit, že jakýmkoliv zdržováním věřících u relikvie, by se "průtok" chrámem zpomalil, což by ve výsledku znamenalo, že čekání ve frontě se protáhne z 24 hodin na 48 a množství čekajících lidí se vyhoupne ze 100 tisíců na 200 tisíc. Počet kolabujících lidí stoupne pětinásobně a situace v Moskvě překročí i to, co už bylo označeno za dopravní kolaps.
I přesto jsou tu však mnohá svědectví o silných vnitřních zážitcích, které měli lidé, když se dostali ke svátosti. Zdá se, že délka času stráveného u relikvie není podstatná. Člověk, který má srdce otevřené, může duchovní odpověď na uctění svátosti obdržet ihned; jiný se jí nedočká, ani kdyby tam čekal třeba půl dne. Uvědomme si, že uctívání relikvie není magie, jejíž "úspěšnost" závisí na řádném vykonání nějakého rituálu. Před drahocenným pásem přesv. Bohorodice lidé čekají, kvůli svému vztahu k Bohu a k Panně Marii, a ta hledí na stav srdce člověka, na jeho vnitřní očištění pokáním. A Bůh na její přímluvy uzdravuje dle své prozřetelnosti a s ohledem na to, co každému konkrétnímu člověku duchovně prospívá na jeho cestě ke spáse.
Česká media reagovala na to, že se v Rusku daly z náboženských důvodů do pohybu tři milióny lidí, tradičně - tj. téměř vůbec. To vcelku odpovídá pokračujícímu ateizačnímu programu, v němž byli bývalí komunističtí novináři vyškoleni a mnozí v něm pokračují i poté, co se z nich stali "kapitalističtí novináři". Pokud se v této době u nás o Rusku psalo, tak se donekonečna pitvalo, že někde prý na Putina někdo zapískal, zatímco jiní tvrdili, že pískal na někoho jiného. Inu, Češi... A jinak se v našich médiích únavně řeší skoro pořád jen domácí politika (což v praxi znamená: korupce, a pak ještě korupce, a nakonec - kdo by to řekl? - korupce). Opravdu dusná materialistická atmosféra naší země. Když jsme jako skot, který hledí jen k zemi (na materiální) a skoro nikdy nevzhlédne vzhůru (k duchovnímu), lze se pak divit, že naše společnost připomíná chlév? Současný inverzní smrad nad českou kotlinou není jen občasným meteorologickým úkazem. Poklička dusivého smradu konzumismu, který by potřeboval provětrat nějakým duchovním vichrem, je bohužel v našich hlavách i duších celoročně.Obecně vzato, byla ve většině různých světských novinových komentářů tendence zploštit celou masovou událost jen na honbu lidí za senzací, resp. za zázrakem. Většinou takto soudili zřejmě lidé, kteří sami tu čtyřiadvacetihodinovou frontu nevystáli, a tudíž si nebyli schopni uvědomit, jak náročná cesta vede k této "senzaci". Fronta je sítem, které proseje lidi - ať už dopředu nebo při vlastním čekání. A obstojí především ti, kteří mají nějakou náboženskou víru a touhu, která míří výše, než jen k senzačnímu zážitku. Myslím, že bez víry a lásky se těch 24 hodin na mrazu, v dešti, ve větru prostě zvládnout nedalo. Když přemýšlím, jestli já sám bych byl schopen to vydržet, nejsem si jist.
Česká televize přinesla nakonec jednu krátkou reportáž, která konec konců nebyla špatná (samozřejmě nebyla to ani ve stručnosti žádná hlubší sonda do celé události, to by asi cenzura či dramaturgie, nebo jak se tomu teď říká, u nich nespolkla, ale lze s povděkem kvitovat, že promluvili alespoň o tom povrchu). Nakonec položili obvyklou trochu hloupou ufonsky-novinářskou otázku (zda to všechno znamená, že se Rusové začali houfně vracet ke svým pravoslavným tradicím), na níž tam odpověděly dvě osoby, které Čecha uklidnily, že se není třeba bát, že by tato událost znamenala nějaké skutečné náboženského obrození. Leč i tak lze televizi poděkovat za jinak vcelku milé dvě minuty. Čestnou výjimkou v českém zpravodajském spektru byl server Christnet.cz, kde se objevily dva nebo tři články, které psal někdo, kdo už alespoň z části nahlédl obrovský rozsah a duchovní sílu toho, co se poslední týdny v Rusku dělo. Díky.
Jeden televizní fejetonista přešel tyto úvahy prostým konstatováním: "Jestli lidé stojí v této frontě, tak to znamená, že od toho setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka."
* * *
A nakonec várka několika video reportáží:
Proslov archimandrity Efréma, igumena svatohorského monastýru Vatoped,
když byl uctívaný pás přesv. Bohorodice po putování Ruskem přivezen do Moskvy. (Řecko-rusky)
Mnoho zázraků se stalo před našimi zraky a uzdraveno bylo mnoho nemocí. Paní Natálie, která už neviděla na jedno oko, uvedla, že může poté, co uctila drahocenný pás, dokonce i číst. Metropolita Vladimir vyprávěl o divu, který se ukázal na fotografii. Vyfotografovali monastýr (v němž byl uctívaný pás) a na nebi se objevil světelný pás mezi oblaky podobný pásu přesv. Bohorodice. Jedna mátuška si stěžovala na bolesti v břichu a v zádech. Dali jí stužku posvěcenou na svátosti bohorodičného pásu. Poté - jak řekla - veškeré bolesti přestaly. Modlím se, aby Bohorodice poskytla všem toto duchovní navštívení, a posíleni tímto, abychom lépe dodržovali přikázání jejího Syna.
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Fronta lidí čekajících, aby se mohli poklonit svátosti. (Reportáž)
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Fejeton na okraj události (rusky)
Jestli lidé stojí ve frontě, tak to znamená, že od tohoto setkání něco očekávají. A jestli něco očekávají, tak je pro ně toto setkání životně nutné. Tečka. ... V současné Rusi je mnoho Rusí: bohatá, chudá, městská a venkovská, centrální i periferní, toužící po Evropě i snící o silném vůdci asijského typu... Tyto Rusi se vzájemně nesetkávají ani se vzájemně nevidí. Možná někteří moderní bohatí Rusové poprvé uviděli druhé Rusko, pravoslavné, připravené neúnavně stát ve frontě vedoucí ke chrámu, čekající nikoliv na poslední film či výstavu umění nebo předvádění čehosi nejnovějšího, ale na "jakousi relikvii". A nebyl to obraz žádné "temné Rusi", žádná exaltovanost, žádný průvod babek zamotaných do šátků, - lidé jako ostatní, jenom věřící. Takže ti, kteří akorát nadávají na ucpané ulice, se mohli setkat s něčím neznámým, s druhou částí Ruska.
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Zpravodajská úvaha o frontě a o lidech, kteří se touží poklonit svátosti (rusky)
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Poslední den uctívání svátosti v chrámu Krista Spasitele.
Lidí ubylo, schránku lze opět políbit. (Rusky)
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Relikvie opouští Rusko a vrací se na Athon (rusky)
Ranní pobožnost na letišti na rozloučenou se svátostí pásu přesvaté Bohorodice (slouží patriarcha Kyrill). Ruské televizní zpravodajství.
(FLV soubor uložený na našem serveru)
Předchozí příspěvky věnované tomuto tématu: 746 a 744
Administrátor
--- 26. 11. 2011
Aktuální zprávy z Moskvy
Ve frontě, která vede ke svátosti pásu přesv. Bohorodice v Moskvě, už čeká sto tisíc věřících
Představitelé pravoslavné církve přiznali, že tak masový příliv věřících, přejících si uctít pás přesv. Bohorodice, neočekávali. Duchovenstvo nazývá příval lidí zázrakem. Dokonce i kritikové však uznávají, že se jedná o nejmasovější náboženskou akci za posledních sto let.
Souhrnný video sestřih o přivezení relikvie do Moskvy (rusky)
Nebo zde.
Aby se stotisícová fronta, dlouhá nyní pět kilometrů, pohybovala rychleji, byla schránka se svátostí postavena na "můstek", pod nímž věřící procházejí (dle pravoslavných obyčejů se někdy svátosti - divotvorné ikony či svaté ostatky, uctívají tím, že pod nimi věřící procházejí nebo si pod ně klekají). Zatímco dříve ke svátosti přistoupilo přibližně 40 lidí za minutu, nyní je jich 80.
Přístup k relikvii je po celých 24 hodin denně. Ukončení vystavení pásu přesv. Bohorodice v Moskvě bylo posunuto na pozdní nedělní večerní hodiny. Další prodloužení pobytu této svátosti v Rusku však prý nepřipadá v úvahu; termín jejího návratu na Svatou Horu Athos je pevně stanoven.
 |
Věřící procházejí pod schránkou s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Od 19. listopadu přišlo v Moskvě do chrámu Krista Spasitele více než 400.000 lidí. Průměrná doba čekání ve frontě je 24 hodin. Nejdříve stálo ve frontě 25 tisíc lidí a fronta se táhla ulicemi Moskvy 5 kilometrů. Během dalších dnů se zástup čekajících lidí rozrostl asi třikrát až čtyřikrát. Podle údajů správy města bylo ve čtvrtek ve frontě až 100.000 věřících.
"Očekávali jsme nával věřících, ale ne v těchto rozměrech," přiznal prezident Fondu sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného (který zorganizoval přivezení svátosti do Ruska) Michal Jakušev. Městskou správu to překvapilo. Bylo nutné korigovat všechna opatření: zvýšit počet stánků s občerstvením, zajistit další autobusy, v nichž se mohou poutníci zahřát. Poblíž chrámu bylo v provozu 103 mobilních výdejen jídla a pití, včetně 16 polních kuchyní.
"Už mnohokrát do Moskvy přivezli pravoslavné svátosti, ale poprvé za sto let se shromáždil takový zástup. Určitě můžeme nazvat zázrakem, když se takový počet věřících sejde kolem chrámu Krista Spasitele. Myslím, že svým stáním na mrazu lidé chtějí přinést Bohu oběť," uvažuje vedoucí tiskové kanceláře patriarchy moskevského a celé Rusi Vladimir Vigiljanskij.
Ač má ruský národ za sebou 70 let krutě ateistického režimu, po událostech posledního týdne si už sotva kdo troufne nazvat Rusko nenáboženskou zemí.
Primátor Moskvy Sergej Sobjanin vyzval obyvatele, kteří touží poklonit se pásu přesv. Bohorodice, aby dobře uvážili své síly a možnosti, protože stát v chladném počasí desítky hodin je vážnou zátěží pro organismus a zdraví.
Četl jsem zápisky lidí, kteří stáli den i noc ve frontě. Situace na místě samém prý působí daleko tíživěji, než jak se zdá z televizních reportáží. Těžko si takový fyzický i psychický nápor představit. Organizace často vázla. Stejně tak podávání informací. Deprimujícím způsobem na čekající působilo, když se po dvanácti hodinách stání v chladném počasí, nepřiblížili k chrámu ani na poloviční vzdálenost. Teplota v noci klesala k minus deseti stupňům. Sice byla zdarma rozdávána kaše a čaj (někteří jej levně prodávali), ale jediné, co opravdu účinně pomáhalo, byly autobusy, v nichž se promrzlí, unavení a nejen tělesně ale i duševně vyčerpaní lidé mohli trochu zahřát. O pomoc se na lékaře obrátilo 788 lidí čekajících ve frontě ke chrámu, z toho 85 lidí bylo hospitalizováno (údaj ze čtvrtka). Místy hrozila kvůli nedostatkům v organizaci davová tlačenice. Psychicky unavené lidi dráždí, když vidí, že VIP, činovníci státní správy a jejich přátelé vstupují do chrámu mimo frontu bez čekání. Ke cti strážníků dohlížejících na pořádek ve frontě slouží skutečnost, že se je novináři (inkognito) pokoušeli podplatit, aby se dostali do chrámu bez čekání, a neuspěli.Aby tlačenice trochu polevila, vydalo chrámové duchovenstvo prohlášení, v němž se připomíná těm, kteří se nedostanou k pásu přesvaté Bohorodice, že už dva roky je v chrámu Krista Spasitele část řízy přesvaté Bohorodice a všichni, kteří kdykoliv navštíví chrám, ji mohou bez překážek uctít.
A zde už jsou zprávy, jak vypadá situace po několika dnech (rusky)
Nebo zde.
Pátek
Primátor Moskvy vyjádřil své obavy nad situací ve městě. Horečnaté nadšení tisíců lidí, toužících se poklonit relikvii, začíná přerůstat všechny představy. Ve frontě se čeká už 24 - 26 hodin a zástup se rychle rozrůstá. (Podle posledních zpráv agentury KP se čekací doba vyšplhala na 36 hodin.) Policie začíná zkoumat varianty postupu pro případ, že věřící nebudou chtít dovolit, aby byla 27. listopadu svátost vynesena z chrámu a odvezena z Moskvy. Uvedla, že pořádkové síly nemají žádný adekvátní způsob k rozptýlení davu desítek či stovek tisíc lidí, kteří obsadili význačnou část centra Moskvy.
Kancelář Moskevského patriarchátu uznává, že neuvážili všechny "možné negativní následky", které by mohlo zorganizování masového uctívání athonské svátosti přinést. Zatím se pokoušeli odklonit alespoň část věřících do jiných chrámů, kde jsou též částečky z řízy nebo pásu přesv. Bohorodice. Doposavad však byly tyto pokusy neúspěšné. Situace ve městě začíná být žhavá. Uzavření ulic vedoucích ke chrámu vede ke kolapsu dopravy. Zácpy v centru jsou už celodenní. Situace s parkováním je v okruhu 5 km od chrámu policí označena jako katastrofální. V bezvýchodných situacích řidiči parkují auta všude, i na mostech, na chodnících i ve dvou řadách vedle sebe.
Zdroj: ruská média
Zprávy z předchozích dní viz v příspěvku č. 744
Administrátor
--- 25. 11. 2011
Ohlédnutí za podzimními zádušními bohoslužbami
Modlitby za zesnulé, přímluvy za spásu
Zádušní sobota, při níž prosíme Boha za spásu těch, co nás předešli na věčnost, staví nám před oči otázku naší vlastní spásy, čili klade před nás kruciální otázku: kdo bude spasen? Neboli - co je potřeba ke spáse. Nebudeme nyní rozebírat problematiku srovnávacího bohosloví a podtrhovat skutečnost, že je nutno být křesťanem, a příliš hloubat v problematice rozdílů ve vírách křesťanských konfesí. Hovořme nyní přímo k pravoslavným křesťanům. Co nám nutno činit, aby se nám otevřela brána spásy?
V Písmu svatém najdeme řadu relevantních výroků. Vybereme z nich ty klíčové. Tedy především je potřeba víra. "Kdo uvěří ve mně a dá se pokřtít, spasen bude," praví Pán (Mar 16,16). Zdá se to být jednoduché, že? Stačí, abys uvěřil, dal se pokřtít, a hotovo. Jsi spasen. Netřeba se o nic více starat. Tak si vykládají spásu některé protestantské denominace. Jenže pravoslavný křesťan se musí tázat: Jaký je tu obsah pojmu "víra", aby tato víra měla spasitelnou sílu? Vždyť na jiném místě praví Písmo: "Víra bez skutků je mrtvá, jako tělo bez ducha" (Jak 2,26). Takže už se nám pomalu otevírá pohled do hlubiny pojmu "víra". Aby víra byla vůbec živá, musí se projevovat skutky. Podobně jako tělo, které se neprojevuje žádným vnějším pohybem, je nejspíše mrtvé, tak i víra, která nerozkvétá skutky, zůstává bezplodnou.
Avšak pojďme dále a položme si otázku: Kdo ukřižoval Krista? Odpověď zní: Věřící lidé. Ba, ještě ke všemu: Hluboce věřící. Ti, kteří slynuli pověstí vrcholu zbožnosti. A rozhodně by se o nich nedalo říci, že se jejich víra neprojevovala skutky. Právě naopak: skutků měli, až běda! Starozákonní kněží, zákoníci, farizeové - ti všichni přímo kypěli zbožnými skutky. Kolik jen zbožných děl a projevů milosrdenství nadělali - hlavně tehdy, když se koukalo mnoho dalších lidí. Na nárožích stávali (aby na ně bylo pěkně vidět ze všech stran), na zvoneček při tom zvonili, aby si jich všichni všimli, že zrovna dělají zbožné skutky, almužny rozdávali a všichni je chválili. Všechna přikázání do puntíku dodržovali. Dokonce jim nestačilo ani pouhé desatero, - nadělali si všeho všudy 603 dalších přikázání pro všechny životní situace (to je vlastně Talmud, jímž židé "cedí komára a pouštějí velblouda", jak ohodnotil tuto zbožnost náš Spasitel; Mat 23,24). A přesto pro ně má Pán Ježíš jen tvrdé odsudky: "Běda vám, vy obílené hroby... Běda vám, slepí vůdcové slepých, pokrytci... Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Vaším otcem je ďábel..." Nejtěžšími urážkami (jak to museli ze svého pohledu vnímat) je častoval. Takže, jak vidíme, ani skutky ještě nestačí, aby víra byla opravdová a ne pouze formální.
Formální víra nespasí člověka. Sice si přejeme a modlíme se, aby bylo spaseno co nejvíce lidí - ať už byla za života jejich víra jakákoliv - přesto nám to však nedává žádné právo prohlásit, že by pouhá formální víra mohla někoho zachránit pro život věčný.
Než, pojďme dál. Další výrok Písma - co je potřeba ke spáse: "Zachovávej přikázání." (Mat 19,17-18) To zní logicky a dobře, že? Spása je pro ty, kteří zachovávají přikázání. Jenže už výše zmíněný případ nešťastných farizeů nám dává na srozuměnou, že formální zachovávání přikázání asi ke spáse také stačit nebude. Přikázání je samozřejmě nutno a potřebno dodržovat, aby se člověk mohl líbit Bohu, jenže se to musí činit ve správném duchu (ostatně jako vše, co se týká duchovního života). Přikázání mají přivést člověka k pokoře - v tom je jejich spravedlnost. Zákon totiž "nic nepřivedl k dokonalosti" (Žid 7,19); není cílem Zákona a jeho přikázání učinit člověka dokonalým, ale usvědčit ho, aby se mohl kát. Mají ho přivést k tomu, aby sám si uvědomil, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Řím 3,23). Pokud ho přivede plnění přikázání ke spokojenosti se sebou samým a potažmo k pýše, pak takové naplňování přikázání už není spravedlností ale hříchem. Ba dokonce ještě větším hříchem, než jejich zjevné porušování. "Nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království," pravil Pán "zbožným" farizeům (Mat 21,31). Čili - oni vejdou, ale vy ne. Podobenství o celníku a farizeovi snad ani není potřeba připomínat, stejně jako známá slova Kristova: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mat 2,17)
Co tedy scházelo víře zákoníků i tzv. "spravedlnosti" farizeů? Pokora a pokání. A tím se dostáváme k tomu, co je potřeba ke spáse. Co je natolik potřebné, že když to nemáš, pak nad tebou zní Ježíšovo: "Běda tobě, farizeji, zákoníku..."
Nejzřetelněji tuto tresť pravé zbožnosti vidíme na lotru ukřižovaném Pánu po pravici. Říkáme mu "rozumný lotr", ale je to otrocký převod nepostihující obsah církevně-slovanského slova "blagorazumnyj"; to slovo znamená: ten, kdo má dobré chápání či správné poznání, prostě v pravou chvíli dokázal pochopit, co bylo potřeba. (Být rozumný nestačí. Farizeové byli velice rozumní, ale nechápali nic.) Co řekl tento bídný člověk, který byl zrovna popravován tím nejohavnějším, nejbolestivějším a nejpotupnějším způsobem? Jak uvažoval? "Dostali jsme to, co jsme si zasloužili." Zatímco druhý lotr na kříži kousek opodál soptil vzteky, tak tento rozumný lotr měl dobrou myšlenku, která je osou kajícího smýšlení. Pochopil, že není tím, kým měl být. Nestal se tím, kým ho Bůh chtěl mít. Tento způsob myšlení je základním předpokladem proměny člověka. Aby se toto poznání a lítost nepřeklopily do zoufalství či vzteku, ale staly se pravým pokáním, je potřeba další složka - a tou je naděje, čili víra. "Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš v království své!" znějí slova, jimiž onen zločinec vyjadřuje, že neztrácí naději.
Ten lotr zřejmě nedodržel ani jedno přikázání. Všechna přestoupil. Nectil Boha ani bližní. Lhal, kradl a nejspíš i zabíjel. Lze předpokládat, že i ostatní Boží přikázání zneuctil. A přesto se stal prvním z lidí, kdo vstoupil do ráje. Pán Ježíš odpověděl na jeho pokání: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Tj. ještě dříve než starozákonní spravedlivci, pro které Pán na Velkou Sobotu sestoupil do podsvětí a vyvedl je s sebou ven při svém nedělním Vzkříšení. Když Spasitel uváděl do ráje praotce Abrahama, Isáka a Jákoba, krále Davida nebo Jana Křtitele, tak rozumný lotr už tam byl. Zatímco Spasitel kázal evangelium mrtvým, kteří byli utopeni při potopě světa (1. Petr 3,19-20), lotr už požíval věčné blaženosti.
Základem víry a spravedlnosti, které mohou člověka dovést ke spáse, je tedy správné chápání, kým ve skutečnosti je - že je hříšník, že je nemocný a že bez lékaře - Krista - je ztracen. Poznej, kým skutečně jsi, uvědom si svůj hřích, přijmi za něj plnou odpovědnost a kaj se z celé své duše. Tím se otevíráš Boží lásce. Bohu, který tě soudí ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství, pokud jsi připraven je přijmout. To je křesťanská cesta spásy.
Touto cestou veďme své uvažování a svůj život.
Administrátor
--- 22. 11. 2011
Ze světa - duchovní slavnost na Rusi
Uctívaný pás přesvaté Bohorodice poprvé v historii přinesen do Ruska
 |
Věřící před chrámem Krista Spasitele (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Slovo patriarchy Kyrilla: "Tisíce poutníků navštěvují vatopedský monastýr na Svaté Hoře Athos jen proto, aby se pomodlili před touto svátostí, políbili část šatu přesvaté Bohorodice. Lidé se modlí před pásem Matky Boží za uzdravení od nemocí. Mnohé nevyléčitelné nemoci, včetně onkologických chorob, ustupují po vroucích modlitbách nad touto svátostí. Ve vatopedském monastýru pořizují malé kopie tohoto opasku a jak známo, některé ženy trpící neplodností se těmito opasky přepasují. Pokud je oblékání tohoto opasku provázeno vroucí modlitbou a pevnou vírou, pak v mnoha případech (které jsou zaregistrovány) jejich modlitba vystoupila před trůn Královny Nebeské a tyto ženy posléze porodily děti.
Pro naši zemi je to velice důležité téma. Pevně doufám, že muži i ženy se v době putování této svátosti po naší zemi budou usilovně modlit a uctívat ji a prosit Královnu Nebeskou o pomoc v jejich životech a spolu s tím i za rození dětí. Nechť pobývání pásu přesv. Bohorodice pomůže mnohým, aby pochopili moc Boží blahodati a blízkost nebeského světa k nám."
 |
Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Ve městech, do nichž bude pás přesv. Bohorodice přinesen, se budou konat různé akce v rámci činnosti Fondu Ondřeje Prvozvaného a Centra národní slávy "Svatost mateřství", které jsou zaměřeny na ochranu tradičních rodinných hodnot, překonání demografické krize a úbytku populace v naší zemi. Mimo to bude v některých městech svátost přinesena do budov Centra pro ochranu mateřství a dětí, která prokazují reálnou materiální, psychologickou a právní pomoc těhotným ženám a působí proti konání potratů.
 |
Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Příchod pásu Matky Boží do Moskvy
19. listopadu přivezli do chrámu Krista Spasitele vzácnou pravoslavnou svátost ze Svaté Hory Athos - pás Matky Boží (tj. součást oděvu; tento pás podle tradice Panna Marie sama zhotovila a nosila jej v době těhotenství; pozn. překl.) Měsíc před tím vozili tuto svátost po řadě ruských měst, včetně St. Peterburgu, avšak právě v Moskvě se očekává mimořádný počet ctitelů svátosti - až dva miliony lidí.
Před tím putovala svátost dlouhou cestou přes celou Rus: od Dálného východu (Vladivostok) až na západ (Kaliningrad) a pak od severu (Norilsk) k jihu (Volgograd, Stavropol, Rostov na Donu). Takže pohyb bohorodičné svátosti vykonal obrovský kříž nad Ruskem, aby Matka Boží požehnala jeho obyvatelům.
Videoreportáž o příchodu svátosti do Rostova na Donu
Nebo zde.
Návštěvou Moskvy se tedy završuje putování této převzácné svátosti, která je jinak uložena na Svaté Hoře Athos v monastýru Vatoped. Večer v sobotu v chrámu Krista Spasitele uvítal schránku se svátostí patriarcha Kyrill. Podle tradice, jež vznikla v monastýru Vatoped, obdrží každý poutník zvláště zhotovený a posvěcený pásek, k němuž dostane památeční lístek s poučením, jak se má křesťan chovat k této svátosti a jak se modlit za uzdravení či dar narození dítěte. Těchto opasků zhotovili 4 miliony; ke dni příchodu svátosti do Moskvy se přišlo poklonit již dva miliony věřících. Další dva miliony jsou očekávány v hlavním městě.
 |
Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Podle tradice pás přesv. Bohorodice pomohl už mnohokrát ke zdraví nemocným a zastavoval i celé epidemie; dokonce křísil z mrtvých a neplodné ženy poté, co se pomodlily u svátosti, porodily děti.
V Moskvě prosí organizátoři poutníky, aby schránku nelíbali, ale jen prošli kolem a dotkli se jí rukou, aby se fronta pohybovala rychleji. Upozorňují, že nikoliv samotný tělesný dotyk svátosti, ale především modlitba přináší útěchu a uzdravení. Ve frontě (pokud člověk nepodléhá pokušení) je času na modlitbu opravdu mnoho.
Část pásu přesvaté Bohorodice z athonského monastýru Vatoped putuje po Rusku od 20. října. Dříve na všechny prosby z jiných zemí (mj. i z USA a Rumunska) monastýr odpovídal odmítnutím. Další částečky z pásu Matky Boží jsou opatrovány na Kypru, v Gruzii a v Itálii. Athonská svátost je ženám přístupná pouze za hranicemi území Svaté Hory Athos, která je mnišskou republikou a vstup na její území je zakázán všem bytostem ženského pohlaví.
Fronta lidí toužících uctít svátost v St. Peterburgu
Nebo zde.
Fond sv. Ondřeje Prvozvaného, který organizuje putování pásu přesv. Bohorodice po Rusku, už mnohokrát inicioval přivezení dalších pravoslavných svátostí. Např. v r. 2007 po Rusku, Ukrajině a Bělorusku vozili hlavu apoštola Lukáše, autora jednoho ze čtyřech evangelií v Bibli; v r. 2006 - pravou ruku Jana Křtitele; v r. 2004 ostatky velkokněžny Elizabety a mnišky Varvary, jejichž ostatky jsou opatrovány v Jerusalemě. Kromě toho v r. 2000 Moskvu navštívila hlava mučedníka Pantelejmona, jehož uctívají pravoslavní hlavně při modlitbě za uzdravení nemocných. V letech 2007 a 2010 to byla pravá ruka svt. Spiridona Trimifuntského a v r. 2005 část kříže, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus.
V r. 2007 se přišlo poklonit pravé ruce svt. Spiridona přibližně 250 tisíc lidí; v roce 2010 pak už kolem 500 tisíc věřících jen v Moskvě a poté byla ještě vezena do St. Peterburgu. V r. 2006 pobývala pravá ruka Jana Křtitele 42 dní po různých městech a přišlo ji uctít více než dva miliony lidí.
 |
Uvítání v moskevském chrámu Krista Spasitele (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Čtyřicet tisíc lidí uvítalo pás přesvaté Bohorodice v Moskvě
20. listopadu
Zástup lidí před moskevským velechrámem Krista Spasitele čekal 24 hodin. Relikvie zde zůstane do 27. listopadu. Věřící z dalších měst přijíždějí speciálními autobusy.
Oficiální zpravodajství (v angličtině)
V chrámu i kolem jeho stěn se shromáždilo množství lidí z různých končin Rusku i ze zahraničí. Uvnitř jsou delegace z Gruzie, Rumunska, Bulharska. A navíc - 20. 11. má patriarcha Kyrill 65. narozeniny a přijeli ho pozdravit: gruzínský patriarcha Ilja II., metropolita varšavský a celého Polska Sáva, metropolita českých zemí a Slovenska Christofor a představitelé dalších pravoslavných církví. (Podle očividců se patriarchu Kyrillovi v chrámu udělalo nevolno a musel zrušit svůj proslov.)
Věřící stojí kolem chrámu i na nábřeží. Podle odhadu policie zde už o desáté hodině dopolední bylo 40 tisíc lidí a pořádek zabezpečovalo 14 tisíc policistů. Svátost přivezli o páté hodině večerní a do chrámu začali vpouštět v osm hodin.
Ve frontě stáli obyvatelé různých měst, někteří přijeli v noci nebo dokonce již v předvečer a stáli zde už 24 hodin. Na jednoho muže připadá 15 - 20 žen. Podle tradice totiž pomáhají modlitby u této svátosti léčit především neplodnost. Ale nejen to. Mnozí poutníci stojí ve frontě i s dětmi.
 |
Lidé čekající před chrámem Krista Spasitele (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
-- "Moje dcera je v devátém měsíci. Přijela jsem, abych se za ni pomodlila. Lékaři se nemohou rozhodnout, zda bude rodit císařským řezem nebo přirozeně," svěřuje se jedna z čekajících žen. Ostatní nechtějí hovořit o tom, jaké trápení je přivedlo sem stát tak dlouhý čas na mokrém sněhu a v plískanici.
-- "Doufám zázrak, budu se modlit za zdraví a štěstí," vypráví jiná.
-- "Od politiků se zázraku nedočkáme," v zástupu se ihned rozhoří diskuse o blížících se volbách.
Babičky v bílých šátcích vyprávějí, že se přijely ze Saratova pomodlit za zdraví všech příbuzných a jsou tu, protože jinak se k této svátosti nedostanou - na Svatou Horu ženy nesmějí.
V chrámě dostanou všichni dlouhou stužku (pás), která je posvěcena přiložením na pás přesvaté Bohorodice. K tomu je přiložen lístek s poučením, že Matka Boží uzdravuje mnohé dokonce i z rakoviny a dalších nevyléčitelných nemocí, když se stužkou s vírou opásáš, kaješ se ze svých hříchů a upřímně se modlíš.
Na modlitbu je frontě tolik času, kolik má současný člověk málokdy. Je zde slyšet ženský zpěv: "Bohorodice Panno, raduj se..." Mnohé ženy však už opouštějí síly.
Podle oficiálních prohlášení bylo přistaveno 350 mobilních toalet, 160 autobusů, kde je možno se zahřát a je tam k dispozici lékařský personál. Přijela i polní kuchyně. Připraveno je i 14 sanitek. Ale praxe ukazuje, že příležitostí na zahřátí, občerstvení a hygienu ani přesto není dostatek.
Ženy vděčně chválí majitele blízké restaurace, který zadarmo vpouští matky s dětmi, aby se ohřály. Prestižní podnik od poutníků žádnou tržbu očekávat nemůže, přesto muslimský majitel ochotně pomohl.
Dopravní policie upozorňuje, že do 27. listopadu bude mnoho ulic v okolí chrámu uzavřeno.
Izvěstija,
Pravoslavie.ru
YouTube a dalších
Video o návštěvě svátosti v Moskvě (rusky)
Pokud přehrávání nefunguje, tak použijte přímý link nebo klasické zobrazení.
P.S.
Patriarcha Kyrill prohlásil velikou víru, která se projevila neuvěřitelným počtem věřících, kteří přicházejí uctít tuto svátost, za zázrak.
Na oslavě svých narozenin řekl patriarcha hostům tato slova: "Což tyto nekonečné zástupy, které ohromily současnou ruskou veřejnost, zástupy a fronty věřícího lidu vedoucí ke svátosti přesvaté Bohorodice, nejsou výrazem veliké víry národa? Bůh odpoví na takovou víru zázrakem. Dá nám zázrak záchrany víry a života, zázrak, jenž nám pomůže překonat všechny bouře a povznést se ke hvězdám, přemoci všechny překážky, které se nám staví do cesty," pravil představitel Ruské pravoslavné církve. "... Základem naší spásy je víra ... a na víru Bůh odpovídá zázrakem," dodal. Poté se obrátil k episkopátu a zdůraznil, že na biskupech leží odpovědnost za zachování víry v národě. "Především na vás záleží, jak silná bude víra našeho lidu, jak mocná bude jeho modlitba, jak pevná bude jeho naděje, že blahodatí Boží všichni dosáhneme spásy," uzavřel patriarcha a na samotný závěr své řeči poděkoval všem věřícím i duchovenstvu, kteří přijeli do Moskvy, aby se pomodlili a poklonili pásu přesv. Bohorodice.
 |
Schránka s uctívaným pásem přesvaté Bohorodice (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
* * * * * * * * * * * *
Slovo archimandrity Efréma, igumena monastýru Vatoped (řecky a rusky)
Nebo zde.
Příloha - další dokumentární filmy o této bohorodičné svátosti (zatím bez překladu)
O pásu přesvaté Bohorodice (rusky)
Nebo zde.
O pásu přesvaté Bohorodice - jiný dokumentární film (rusky)
Nebo zde.
Administrátor
--- 18. 11. 2011
Nový díl českého překladu mineje
Svátková minea pro listopad
V projektu české svátkové mineje byl přidán listopad. Další část projektu vydávání českého znění rozšířené svátkové mineje. Obsahuje stichiry, tropary, kondaky a antifony pro liturgickou oslavu svátků (večerní a liturgii), které se konají v daném měsíci. Připojena je druhá brožurka - notář - s notací posvátných hymnů, které je při bohoslužbě nutno zpívat.
Svátková minea - LISTOPAD - III. díl.
Obsah:
1. listopad – Svatých divotvorců a nezištníků Kosmy a Damiána
8. listopad – Sbor svatého vrchního vojevůdce Michaela a ostatních beztělesných mocností
13. listopad – Sv. otce Jana Zlatoústého, archiepiskopa konstantinopolského
14. listopad – Sv. apoštola Filipa
21. listopad – Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice
24. listopad – Svaté velkomučednice Kateřiny
30. listopad – Sv. apoštola Ondřeje Prvozvaného
Připraveny jsou dvě brožury: textová část a notář (notace některých hymnů)
Další díl svátkové mineje je k dispozici ke stažení na pravoslavi.cz/download
Administrátor
--- 16. 11. 2011
Podzimní neděle o uctívání ikon
Neděle svatých otců sedmého všeobecného sněmu
Dogma třistašedesátisedmi svatých otců sedmého všeobecného sněmu, nicejského, o uctívání ikon
Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlasu s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých Otců a s podáním všeobecné Církve (jelikož víme, že toto je od Ducha Svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího Kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, kdo se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých Otců našich, čili podání všeobecné Církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.
Z kanonických pravidel
Na VII. všeobecném sněmu bylo roku 787 teologicky přemoženo ikonoborectví, které cloumalo církví na Východě. Otcové zde zkoumali otázku úcty k ikonám a řešili ji stejným způsobem, jako se řešily všechny ostatní otázky víry a praxe Církve. Vyskytne-li se totiž v životě Církve problém s nějakým jevem, neposuzujeme, zda je tento jev pro Církev zrovna výhodný či nevýhodný, prospěšný z hlediska světa či momentálních církevních potřeb a záměrů (byť by byly sebeušlechtilejší a sebezbožnější), jak si zvykla řešit své problémy církev západní (a vidíme, jak daleko to zavedlo její víru i praxi od původního křesťanství).
K objasnění podstaty problému a rozřešení otázky, zda daný jev patří do Církve či nepatří, se v průběhu celého dvoutisíciletí trvání křesťanství používá jednoduchý postup, kterým se jako břitvou jemně a naprosto přesně odděluje od Církve to, co jí není vlastní. Stačí natočit si problém při jeho zkoumání tak, abychom na něj pohlédli z perspektivy, z níž je vidět, zda je či není daný jev součástí duchovního dědictví odevzdané Církvi svatými apoštoly. Takto řešil první všeobecný sněm otázku ariánství, tak se později posuzovalo nestoriánství. Otázku, jakou víru měli svatí apoštolé v Ježíše Krista, si kladli Otcové, když hledali teologickou odpověď na učení monofyzitismu.
Ó, kéž by se stejným principem řídili účastníci koncilů západní církve v druhém tisíciletí po Kristu, když řešili např. otázky filioque, očistce, odpustků, primátu a dokonce neomylnosti západního papeže, neposkvrněného početí ve sv. Anně a mnoha dalších nepravoslavných dogmat... Pak by jistě nezaváděli žádná nová dogmata než ta, co už byla zformulována v prvním tisíciletí Otci sedmi všeobecných sněmů na Východě.
Ve stejném světle jako na předchozích sněmech pak zkoumali v osmém století svatí Otcové sedmého všeobecného sněmu učení ikonoborců. Když při svých úvahách použili "apoštolskou břitvu", shodli se na tom, že ač ikonoborectví zdánlivě vypadá zbožně a biblicky (jako ostatně snad všechny hereze), je ve skutečnosti v rozporu s vírou apoštolů a praxí Církve od počátku. Nejde jen o to, že už prvotní křesťané používali obrazy, jak ostatně dodnes svědčí i nálezy ve starokřesťanských katakombách. První ikony napsal evangelista Lukáš, což je starobylá a žádným svatým Otcem nikdy nezpochybněná církevní tradice. Nemluvě o tom, že ještě před tím vznikla rukou nevytvořená ikona Páně na šátku, kterou zázračně vytvořil sám Spasitel pro nemocného krále Abgara, když si přitiskl plátno na tvář (ani toto podání v principu nikdo nikdy nezpochybnil a různé církevní záznamy z různých dob zachycují další osudy této svátosti).
Sám Pán při svém vzkříšení vytvořil ikonu - tj. obraz své postavy zachycený na pohřebním plátnu, do něhož byl při pohřbení zavinut (později byla tato svátost ukradena křižáky a dnes je uchovávaná na Západě jako tzv. Turínské plátno). Je možné, že tradice o Abgarově ikoně souvisí s obrazem Spasitelovým zázračně otisknutém do pohřebního plátna; viz o ikoně Mandilion ve stručném pojednání o pravoslavných ikonách. Buď jak buď, ikona nevytvořená lidskou rukou, ale zázračným otiskem Kristovy tváře (případně i s celým tělem), prokazatelně existovala (resp. dodnes existuje).
 |
Je tu však ještě závažnější argument proti ikonoborectví, které se staví nejen proti prvokřesťanské církevní praxi, ale vlastně i proti svědectví svatých apoštolů a potažmo proti Božímu dílu lidské spásy. Apoštolé hlásají, že Slovo (tj. Boží Syn, druhá Osoba Božské Trojice) se stalo tělem, které přebývalo mezi námi, a vtěleného Boha se ruce apoštolů dotýkaly (za všechny případy připomeňme nyní apoštola Tomáše, jehož vzkříšený Spasitel vybídl, aby se dotkl jeho ran od hřebů, kterými byl přibit na kříž). Novozákonní éra tedy začíná tím, že Bůh sám sebe hmotně zobrazil, když se vtělil, a proto i my můžeme barvami či mozaikou jakoby kopírovat obraz, který sám Bůh načrtl svým vtělením. Co Bůh ukázal, my můžeme malovat, a takovou malbou uctíváme Vtělení Božího Syna, vyznáváme tím Boží dílo, které pro naši spásu vykonal. Zakazovat malování vtěleného Boha (čili odmítat ikony) nese tedy v sobě rysy vzpoury proti Božímu dílu, odmítnutí skutečnosti, že se Bůh zjevil, ukázal se lidským očím, stal se přístupný našim tělesným smyslům.
Sv. Jan píše: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." (1. Jan 1,1) Apoštolské hlásání Toho, jehož "se naše ruce dotýkaly", tudíž v Církvi pokračuje ikonopisectvím a uctíváním svatých ikon.
Důležitou skutečností je, že povolení zobrazovat Boha se vztahuje jen na to, co Bůh sám nejprve zobrazil. Božího Syna tedy zobrazujeme po jeho vtělení jako Ježíše Krista (případně někdy ho zobrazujeme i před vtělením, jak se zjevil proroku Danielovi v podobě starce - jako "Starý Dnů" či "Věkovitý"; Dan 7,9), Ducha Svatého zobrazujeme podle konkrétních biblických popisů: jakožto holubici (viz křest Páně v Jordánu; Mat 3,16; Mar 1,10; Luk 3,22; Jan 1,32) či v podobě ohně nad hlavami apoštolů (při Padesátnici; Skut 2,3) nebo v podobě ostnů (viz slova: "Těžko jest vzpínat se proti ostnům" či "bodcům," jež slyšel apoštol Pavel při cestě do Damašku /tato slova jsou ve starých překladech, ale z ekumenického i B21 byla vyškrtnuta/).
Starozákonní zákaz zobrazovat Boha se i nadále vztahuje na Božskou Osobu Otce, který je nezobrazitelný. Pokud se někde vyskytují obrazy, na nichž je Bůh Otec namalován jako lidská postava (většinou stařec), pak je toto zobrazení jakousi herezí; každopádně je taková ikona nekanonická.
* * *
Otcové sedmého všeobecného sněmu se však nespokojili s odmítnutím ikoborectví a vyhlášením, že uctívání ikon je autentickou součástí víry a praxe jedné, svaté, obecné a apoštolské církve. Jejich hlavní teologická práce tkví v ozřejmění, jaká úcta ikonám náleží. Totiž že ikony neuctíváme tou úctou, jaká patří jedině Bohu. A dále, že úcta k ikoně se nesmí vztahovat k materii ikony, ale přechází na zobrazenou osobu. Čili poklonou a líbáním neuctíváme barvu a dřevo, čili materii ikony, ale ve skutečnosti klaněním a políbením přinášíme úctu tomu, kdo je na ikoně zobrazen - Pánu Ježíši, přesv. Bohorodici, andělům, světcům... Nejvýstižněji to charakterizuje výrok, že ikona je oknem do nebe; čili podobně jako oknem hledíme skrz do krajiny, tak i skrze ikony naše zření prostupuje do nebeského světa.
Vztahovat úctu, kterou ikonám vzdáváme, k jejich materii, by bylo bez pochyb modlářstvím. Podrobněji si o tom můžete přečíst v knize od sv. Jana Damašského: O pravé víře (v kapitole: O ikonách).
Tuto svatootcovskou teologii žijeme a vyjadřujeme v běžném životě např. tím, že ikonu nikdy nelíbáme na rám či na namalované pozadí, ale vždy políbíme zobrazenou svatou osobu (většinou na nohy či na ruce; z důvodů uctivosti nikdy na tvář; pokud je zobrazena jen hlava, pak ji políbíme na šíji či na vlasy).
Ikony v pravoslavné církvi nejsou jen "malovaným evangeliem" čili učebnicí pro negramotné, nýbrž jsou něčím daleko více. Jsou jedním ze způsobů uctívání Boha a jeho svatých, a tudíž ikony otevírají další způsob uskutečňování spojení s Bohem. A ještě něco více - ikony jsou vlastně pokračováním tajemného Božího díla vtělení. Vtělení Boží není jednorázový - na konkrétní historický moment omezený - akt, který se stal v době na počátku našeho letopočtu. Vtělení stále trvá a pokračuje v existenci Církve. Tím, že je na světě mystické Tělo Kristovo (čili Církev Kristova; např. Kol 1,24), tím je tu stále i Boží Vtělení. Každá eucharistie má účast na Vtělení. A jednou z úrovní, na nichž se v Církvi neustále trvá, pokračuje a děje se Vtělení, je také ikonografie a potažmo uctívání ikon.
* * *
Aplikace teologie Otců sedmého všeobecného sněmu se však neomezuje jen na oblast ikon. Princip, který od sebe odděluje modlářství a pravoslavné uctívání ikon, lze použít i v ostatních oblastech církevního kultu (odpusťte to slovo). Především na vykonávání obřadů. I ritus vykonávaný kněžstvem v pravoslavných chrámech je cosi jako ikona - čili procházíme skrze něj ke Kristu; bohoslužba je setkání s Kristem, který sám slouží každou Božskou liturgii skrze úkony kněží. Lze říci, že liturgii vykonává Pán Ježíš a všichni duchovní (biskupové, kněží, diákoni, přisluhující a přítomní) mu při tom přisluhují.
Tento způsob smýšlení o bohoslužbě nás chrání před dvěma krajnosti. Tou první je nedbalost ve vztahu k bohoslužbě, či dokonce zavrhování bohoslužebného řádu (typické pro protestanty a pro všechny, kteří mají za to, že Bůh je všude, stačí v něj věřit a není potřeba za ním chodit na bohoslužbu). Tou druhou krajností je pokušení magie - víra, že když se určité úkony vykonají přesně tak, jak je předepsáno, tak se díky jakési vnitřní síle těchto úkonů něco duchovního stane (Řím si na posvěcení této magie vytvořil dogma "ex opere operato"). Mágové věří, že duchové, bohové a démoni podléhají jakýmsi magickým silám, čili že s příslušnými znalostmi magických obřadů, zaklínadel apod. lze tyto duchy přinutit, aby vykonali, co jim mág přikáže. Podobně si i někteří křesťané myslí, že když kněz slouží, tak Bůh musí (např. proto, že je vázán svým slibem apod.) vykonat to, co je obsahem předepsaného a správně vykonaného mešního obřadu.
My pravoslavní z úcty k věkovité církevní tradici pečlivě udržujeme své obřady, ale chápeme, že to, co je podstatné, není v těch úkonech, ale v tom, co je za nimi. Obřad je jako tenká vrstvička malby na ikoně, skrze niž procházíme do nesmírného duchovního světa. V pravoslavné liturgii rozpoznáváme Krista sloužícího a konajícího naši spásu. Sám Kristus však ke svému dílu služby může použít obřad takový či jiný, resp. vůbec jej nepotřebuje. Pokud člověk začne přenášet svou víru z Krista na obřad, a pozornost věřícího se přesouvá z díla vnitřního očištění na mechanické provedení toho, co je předepsáno, a posvěcení blahodatí Ducha Svatého začne člověk vidět v pouhém pečlivém vykonávání těch správných obřadů, dostává se do oblasti magie (tj. tam, čemu v případě uctívání posvátných předmětů říkáme modlářství).
Obřad je důležité svědomitě a přesně udržovat, protože se vyvinul v Církvi působením Ducha Svatého, tak aby nejlépe (nakolik to lidská slova a gesta dovolují) vyjadřoval duchovní obsah bohoslužby, kterým je služba Ježíše Krista, a napomáhal zbožnosti. Podobně jako ikonografický kánon závazně stanovuje, jak má ikona vypadat, aby vše napomáhalo jejímu poslání - být oknem do nebe, tak i pravoslavné obřady mají svůj kánon (tj. závazný postup a řád), aby co nejlépe umožňovaly totéž - setkání s Kristem. Ikona, která není zhotovena v souladu s kánonem, se nemá v Církvi používat, protože skrze ni proudí do Církve cizí duch a zření je pokažené; stejně tak nově vymyšlené obřady, které neodpovídají tradici, nebo obřady všelijak moderně upravené, nemají v autenticky pravoslavné církevní praxi místo.
 |
Takže Otcové sedmého všeobecného sněmu vyjádřili a teologicky zdůvodnili velice důležitou odedávnou součást samotné tresti křesťanské spirituality. Všechny vnější prvky církevního života, byť jsou důležité, posvátné a nezrušitelné, jsou tu proto, abychom skrze ně přistupovali k tomu, co je vnitřní, skryté, duchovní. Nic vnějšího není naším cílem - dokonce i něco tak posvátného a drahocenného jako jsou svátosti, neřku-li dokonce svaté Tajiny. I ty jsou "pouhým" prostředkem. Ikony, Tajiny, Božská liturgie, Evangelium, kánony, chrámy - to vše nás posvěcuje, jenže tím posvěcením se v křesťanství myslí - převádí od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Pokud naše pozornost, vědomí, srdce a touha ulpí na čemkoliv vnějším, co nás přitáhne k sobě, takže pak už nepostupujeme dál a výše, a tudíž upadáme do modlářství, magie či formalismu. Ať už je to, co k sobě přitáhne naše srdce a pozornost, sebevíce posvátné, starobylé, svatootcovské - to všechno nás nemělo poutat k ničemu hmotnému, ale být jen prostředkem, skrze nějž procházíme a přistupujeme ke Kristu. On je tím pravým veleknězem sedícím na pravici Boží, jakého potřebujeme, neboť "přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu" (Žid 7,25-26).
Ať tedy nejsme jako ti, jimž píše apoštol: "Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: dostali jste poznání od Boha. Proč se tedy zase navracíte k těm bezmocným a ubohým živlům a chcete jim znovu sloužit? Hledíte si dnů, měsíců, období a roků" (Gal 4,9-10). Dokážeme dnes ještě chápat kudy vede střední cesta mezi tou pohansko-židovskou magií, před níž varuje sv. Pavel, a lhostejností či ničím nespoutanou svobodomyslností vzhledem k posvátné tradici, což je dnes všude tak rozšířený úpadkový jev?
Tradice Církve je důležité zachovávat. Opovrhovat jimi či je bořit nepřináší Církvi nikdy nic dobrého, ale jen zmatky a rozdělení. Zvláště v dnešní duchovně mělké době je více než kdy jindy vhodné pevně se držet dědictví církevní praxe, neboť nás spojuje s předchozími generacemi, s nimiž vstupujeme do jednoho společného díla. Dodržování tradice je jediným autentickým viditelným projevem jednoty církevního života a v konečném důsledku i jednoty víry. Jedině kolem neporušené plnosti tradice se můžeme svorně semknout, neboť je viditelným stěžněm lodi Církve. Jenže tradice zde není sama pro sebe jako nějaká konečná a nejposvátnější hodnota, k níž vzhlížejí naše oči, ale abychom skrze ni vstoupili jejího duchovního obsahu, a tím je život v Kristu.
Vnější prvky církevního života jsou jako ukazatel na cestě. Bez něj nepůjdeš správným směrem a nedojdeš k cíli, ale stejně tak k cíli nedorazíš, pokud u toho ukazatele zůstaneš. Nic nás nesmí zadržet na cestě ke sjednocení s Bohem. Vše, co nám církevní praxe nabízí k posvěcení, je jako ikona. Je to nutné a potřebné, neboť tyto prostředky vytvářejí spojení s cílem, ale nejsou cílem samotným. Na to nikdy nesmíme zapomínat a při každém políbení ikony se nám tento princip křesťanské spirituality vždy znovu vybavuje.
Administrátor
--- 13. 11. 2011
Z došlé pošty
K příspěvku: V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí
(Ad č.740)
Viděl jsem asi před rokem na BBC dokumentární film z Ugandy. Tohle tam není žádný ojedinělý případ. Je to tam horor. V televizním pořadu byly výpovědi současným šamanů i bývalých šamanů, kteří konvertovali ke křesťanství a nyní se pokoušejí tyto hrozné věci zastavit. Bohužel, ostatky - tělíčka mrtvých dětí - jsou tam v základech téměř každé větší budovy. Po shlédnutí dokumentu jsem se rozplakal.
Lidé u nás i vůbec neuvědomují, čím je pro nás křesťanství a jakého nesmírného daru se nám všem v křesťanství dostalo. Je to však na dlouhý článek, jenž by asi byl především o tom, jak jsou Evropané hrozně hloupí, když "klepou na dveře nepřátelské" a hledají "přátele mezi zhoubci" (myslí se tím, když hledají pomoc v pohanských náboženstvích; pozn. red.).
R.J.
Administrátor
--- 7. 11. 2011
Zprávy - obětování dětí v Africe
V Ugandě jsou zaznamenány případy rituálních dětských obětí
S odkazem na BBC píší o případech přinášení dětí jakožto obětí noviny Věsti 13. října. Vesnice kolem hlavního města Ugandy Kampala jsou zachváceny panikou - na mnoha místech jsou vyvěšeny plakáty vyzývající rodiče, aby ani na vteřinu nespouštěli své děti z očí. Školám a školkám je zakázáno vodit svěřence na procházky, rodiče vodí do těchto zařízení své děti osobně a už před závěrem výuky je očekávají u východu z budovy. V poslední době jsou v hlavním městě a jeho okolí stále častěji nacházena dětská tělíčka bez hlavy. Místní obyvatelé jsou si jisti, že je to dílo rukou šamanů, kteří dítě mučí a zabijí, aby je přinesli jako oběť dávným božstvům.
Má se zde totiž za to, že rituální zabití dítěte přinese úspěch a bohatství. A to je za současné ekonomické krize zvláště aktuální a žádoucí. Dle vyjádření policie se mnozí, kteří ztratí práci, snaží opatřit si bohatství starobylými způsoby. V posledních letech množství dětských obětí v zemi prudce roste. Podle oficiální statistiky bylo v roce 2006 jako oběť bohu úspěchu přineseno jedno dítě. V roce 2008 to bylo 25 případů, a v r. 2009 už 29 dětí. Jenže místní obyvatelé těmto oficiálním vládním údajům nevěří. Podle slov obyčejných obyvatel Ugandy byly za posledních pět let zabity stovky dětí a přibližně tisíc případů rituálních vražd není doposavad vyšetřeno.
Jak píší britští novináři, na tom, že vláda země kryje zločince, není nic divného. Za prvé, úroveň korupce rozšířené ve vládních strukturách dosáhla závratné výše, a za druhé, úředníci sami mohou objednávat provedení rituální vraždy za účelem dosažení vlastního úspěchu. Obětování dětí v Ugandě je výnosným obchodem. Šamani přijímají objednávky na vraždu dítěte a velice dobře na tom vydělávají.
Dopisovatelé BBC se seznámili s chlapcem jménem Alan, jemuž se podařilo přežít, když jen tak tak vyvázl z rukou šamana, který jej chtěl podřezat. Dítě leželo několik měsíců v kómatu a zůstaly mu hluboké jizvy na rukách a na hlavě.
Alanovi se podařilo rozpoznat člověka, který ho chtěl obětovat. Je to místní "lidový léčitel" Avali, jehož zná celá vesnice. Policie však rodičům vážně zraněného dítěte neuvěřila a jeho svědectví prohlásila za nepodložené. Britští novináři se tedy rozhodli tvrzení dítěte ověřit. Vydávali se za cizí byznysmeny, kteří si chtějí u Avala objednat rituální vraždu. Muž radostně souhlasil s tím, že vykoná pro své klienty tuto službu a za zabití dítěte si řekl pouze 300 dolarů. Dále jim dal na výběr, jakým způsobem se má vražda stát - navrhoval jim např. pohřbít dítě zaživa do země, nebo je rozsekat na kusy a jeho ostatky pohřbít na různých místech. Žurnalisté si rozhovor se šamanem skrytě nahrávali a záznam předali policii. Ta slíbila, že se tím bude zabývat.
(O démonické povaze šamanismu jsme zde nedávno psali).
Administrátor
--- 4. 11. 2011
Z církevního ústředí
Fotografie ze Dne vyhlášení Roku sv. Rostislava v Tachově
 |
| Příchod do pravoslavného chrámu sv. Marie Magdaleny v Tachově |
 |
| Kancléř Úřadu metropolitní rady o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar čte Poselství k vyhlášení Roku sv. knížete Rostislava |
 |
| Závěrečné požehnání metropolity Kryštofa a jeho promluva k právě vyhlášenému Roku sv. knížete Rostislava. Vlevo vedle něho místní duchovní správce o. mitr. prot. Milan Horvát. Vpravo kancléř o. mitr. prot. Mgr. Josef Hauzar, proti němu o. archimandrita Sergij, o. mitr. prot. Jan Polanský z Plzně a o. mitr. prot. Mgr. Eugen Bakoš z Milířů |
Tachov
Dne 28. října, v den vzniku samostatného československého státu, navštívil západočeské příhraniční město Tachov Jeho Blaženost Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska. V místních chrámu sv. Marie Magdaleny a sv. Rostislava, který naše církev již 23 let používá, sloužil vladyka metropolita slavnostní archijerejskou liturgii, aby společně s 12ti duchovními a protodiakonem, oslavili v tomto barokním chrámu, jak státní svátek tak i sv. Rostislava, knížete velkomoravského.
Po vstupních modlitbách a poté, co hypodiákoni pomohli vladykovi obléci se do svátečních rouch, začala svatá liturgie v jazyce českém a církevněslovanském. Kromě místních věřících z Tachovska, připutovali i věřící z Plzně v čele s plzeňským arciděkanem prot. Janem Polanským a také věřící z Prahy a Mariánských Lázní. O malém vchodu vladyka metropolita vyznamenal nejprve o. prot. Milana za přínos pro rozvoj pravoslaví na Tachovsku a u příležitosti jeho 60tých narozenin právem nošení mitry. Načež vyznamenal též o. mitr. prot. Josefa Hauzara, kancléře pravoslavné církve v českých zemích, za dlouholetou činnost a obětavou práci pro rozkvět pravoslavné církve v západních Čechách, a za to, že před 23 lety právě v tomto kostele sloužil první pravoslavnou bohoslužbu, právem nošení druhého kříže s ozdobami.
Nechť Hospodin všechny ochraňuje po „Mnohá Léta !“
ústředí
Administrátor
--- 26. 10. 2011
Z církevního ústředí
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku k roku svatého Rostislava
Důstojní otcové, bratři a sestry, vážení obyvatelé České republiky a Slovenské republiky,
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku chová v hluboké úctě památku svatého velkomoravského knížete Rostislava, který pozval v roce 862 na území našich dnešních států svaté věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Vyhlašujeme proto nadcházející rok 2012, v němž před 1150 lety připutovalo Rostislavovo poselstvo do Konstantinopole a předalo byzantskému imperátoru Michalu lll. žádost o vyslání takových učitelů rokem svatého Rostislava. Pro tento Bohem požehnaný čin jsme knížete Rostislava svatořečili a vložili jeho památku do pravoslavného kalendária jednak na 5. červenec a zvláště na 28. říjen, kdy si připomínáme důležitý krok k obnovení politické samostatnosti našich národů.
Rok svatého Rostislava vyhlašujeme na období od jeho svátku 28.října 2011 do 28. října 2012. Obracíme se na naše duchovní a věřící, na všechny lidi dobré vůle v České republice a Slovenské republice, aby v tomto roce byli nápomocni v uspořádávání duchovních i kulturních událostí (bohoslužby, konference, výstavy a podobně), které by připomněly význam osobnosti svatého Rostislava.
Svatý kníže Rostislav zůstal v paměti pravoslavné církve jako moudrý vládce, který pochopil, že pravdy Boží je možné přijmout jen ve srozumitelné formě. Modlit se k Bohu má pak právo každý národ, každý člověk ve svém rodném jazyce. Do Konstantinopole se obrátil poté, když mu ze Západu nedokázali vyslat křesťanského misionáře, znalého jazyka našich slovanských předků. V hlavním městě východořímské říše - v Konstantinopoli byli na takovou misii připraveni patriarchou sv. Fótiem svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří znali staroslověnský jazyk, vytvořili pro něj písmo a přeložili do něj evangelium, bohoslužebné texty i základy římského práva. Jejich příchod na Velkou Moravu, prvého slovanského státu znamenalo naplnění Kristovy závěti, kterou dal svatým apoštolům a jejich pokračovatelům "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28, 19-20)
Velkým přáním sv. Rostislava bylo, aby sv. Cyril a Metoděj vybudovali pro naše předky na Velké Moravě samostatnou národní církev. Přesto že se toto Rostislavovo přání nesplnilo, stala se Cyrilometodějská misie duchovním i státotvorným základem pro všechny křesťany a vůbec všechny občany v České republice i Slovenské. Sv. Rostislav se stal vzorem opravdového a věrného křesťana i příkladem moudrého státníka, potvrdila to i jeho mučednická smrt za Krista a svůj slovanský národ. Sv. Rostislav jako zvěstovatel Kristova evangelia je dodnes duchovně přítomen odkazu misie sv. Cyrila a Metoděje, jejíž je naše pravoslavná církev věrnou pokračovatelkou.
Nechť všemohoucí Bůh žehná každé dobré iniciativě konané, aby byla více známá osobnost sv. Rostislava, jeho služba Kristovu evangeliu i lidu našich slovanských národů.
Kristus uprostřed nás!
arcibiskup pražský, metropolita Českých zemí a Slovenska
+ Ján
arcibiskup prešovský a Slovenska
+ Simeon,
arcibiskup olomoucko-brněnský
+ Tichon,
biskup komárenský,
pomocný biskup
pro prešovskou eparchii
+ Juraj,
arcibiskup michalovsko-košický
+ Jáchym,
biskup hodonínský,
pomocný biskup
pro olomoucko-brněnskou eparchii
Administrátor
--- 24. 10. 2011
Učebnice víry a modlitby
17. NEDĚLE PO 50nici; o víře ženy kananejské
Za onoho času ...
5,21 Ježíš ... odešel až do okolí Týru a Sidónu.
15,22 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."
15,23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
15,24 On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
15,25 Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
15,26 On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
15,27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."
15,28 Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
(Evangelium podle Matouše)
Evangelium o víře ženy kananejské se často vykládá jako učebnice modlitby. Ta pohanská žena, která se rozhodla požádat Pána Ježíše o pomoc pro svou dceru, svým chováním ukazuje tři pilíře modlitby. První je víra - žena Kananejka uvěřila v Syna Božího. Asi všichni chápeme, že víra je základní předpoklad k modlitbě. Bez víry nemá modlitba to hlavní - důvod. Proč se modlit, když nevěřím, že Osoba, k níž se obracím, může splnit moji prosbu? Druhým pilířem je vytrvalost. Žena neodbytně křičela a bylo jasné, že nedá pokoj, dokud se jí nebude někdo věnovat. Jistě se nám vybavují i jiné výroky z Evangelia, které kladou důraz na tuto vlastnost modlitby. "Tlučte, a bude vám otevřeno." (Mat 7,7-11) Nebo podobenství o vdově, která se na soudci tak úporně domáhala, aby jí pomohl ke spravedlnosti, že se ten soudce - ač nebyl ani poctivý ani zbožný - začal bát, aby ho nakonec neumořila, a tak jí pomohl (Luk 18,1-7). Třetím pilířem modlitby je pokora. "Pyšnému se Bůh protiví, ale pokornému dává blahodať" (Jak 4,6). Jedině prosba, vznášená z hloubi pokorného srdce, má křídla. Slyšíme ozvěnu večerního žalmu: "Z hlubin volám k tobě, Hospodine..."
Křesťan bez modlitby není žádný křesťan. A proto je modlitba jedním z hlavních charakteristických rysů Církve. Je to její základní životní úkon. Říká se, že modlitba je dýchání křesťana, čili dech Církve. Čím více církevní společenství dýchá, tím více života v něm je. A naopak - každá místní církev, jejíž dech je slabý, chřadne a život z ní vyprchává. Modlitba totiž spojuje lidi s Bohem a tento most, po němž se přechází od hynoucího k nesmrtelnému, od pomíjejícího k věčnému je vlastně podstatou Církve.
Občas někteří věřící naříkají nad tím, jak je naše místní církev slabá, a srovnávají ji např. s mohutnou Ruskou církví, která kypí životem - činným v tomto světě a hlavně životem duchovním. Jak často mohou kněží u nás (už od dob první republiky) slyšet od věřících, kteří znají církevní život v pravoslavných zemích, jejich stesky, že u nás "to není ono"... Takovým lidem bychom měli vytrvale odpovídat: "Ale za to můžete i vy. Vy chodíte málo na bohoslužby, málo se modlíte, málo pracujete pro církev. Podívejte se dobře, co činí tam, na východě, aktivní věřící pro život svého církevního společenství. Jak se obětují. Kolik práce vyvíjejí. Kolik hodin tráví v chrámu i doma na modlitbách. Jak světí svátky. Pak se nedivme, že tam má církev tolik aktivit a že oplývá takovou duchovní silou." Tisíciletá tradice velkých světových církví se projevuje především na tamních věřících a na aktivitě jejich církevního a duchovního života, na jejich způsobu myšlení, na vztahu ke své církvi, na tom, jak jsou vychovaní a jak sami vychovávají své děti a vedou své rodiny. Jenže celé toto věkovité dědictví národní pravoslavné tradice, jež je tak samozřejmým životním prostorem pro člověka, který se tam narodil, není tak jednoduché udržet po příjezdu např. do naší země...
Právě ve vztahu k modlitbě platí slova známého západního pravoslavného biskupa Antonije Surožského: "Církev to je zázrak setkání člověka s Bohem." A zároveň díky modlitbě tato teze není jen teorie, ale modlitba mění tuto skutečnost na osobní zkušenost, která se nadále promítá do celého našeho života a tato zkušenost mění člověka.
Antonij Surožský o tomto procesu dále hovoří: "Člověk nevěřící se liší od věřícího, jako se socha liší od živého člověka. Socha může být krásná, ale stále je to stále jen mrtvý materiál. Nevíra člověka odlidšťuje." Poslední věta by se někomu mohla zdát být až příliš silným výrokem, ale ve skutečnosti v tomto tvrzení vladyka Antonij odráží zkušenost svatých Otců s člověkem. Jen člověka věřícího je možno prohlásit za člověka v plné šíři a hloubce toho slova. Neboť jen věřící člověk je tím, koho Bůh tvořil, když učinil Adama. Lidství, jak je Bohem stvořeno, je nemyslitelné bez víry, jako lidské tělo nemůže být bez hlavy. Plní-li se naše společnost dnes lidmi nevěřícími, je to jako bychom žili v nějakém obskurním spolku bezhlavých rytířů nebo jako bychom bloudili jakousi začarovanou krajinou plnou někým zakletých zkamenělých lidí.
 |
To je ta jediná pravá misie - záře lidství, které rozkvétá vírou. Žádné misie mečem a křížem, jak to známe z historie a následně vidíme, jak tmářství rodilo jen další tmu. Chce-li jakékoliv církevní společenství pečovat o misii, musí především dovést své vlastní lidi k prohloubení víry, stát se místem kde se člověk setkává s Bohem, lidé tu získávají vlastní osobní zkušenost s modlitbou a vycházejí do světa jako zažehnuté svíce ukazující světským lidem pravé lidství, které svítí a hřeje.
Pamatujme, že okolní svět poznává křesťanství na životech křesťanů, dle nás si učiní obrázek o tom, co je to zač - to Pravoslaví. Argumenty málokoho přesvědčíš. Ke každému argumentu lze postavit protiargument, a i když protiargumenty dojdou, vždy může přetrvávat prostá úporná nevíra, jež vyvěrá z toho, že člověk prostě necítí důvod věřit. Jenže když se nevěřící člověk potká s člověkem, který je svící, když čekaje, že uvidí sochu, shledá se s opravdovým lidstvím, nepotřebuje už pro víru argumenty; jeho srdce se probudí a prostě zatouží mít něco tak krásného, s čím se shledal u křesťana, zatouží stát se skutečným člověkem. Touto misií pokřesťanštili prvotní křesťané své země.
Otázkou, kterou si musí každá církevní obec řešit sama, je, jak lze dosáhnout této lidské proměny, když se věřící farnosti sejdou jednou za týden v chrámu a za hodinu a dvacet minut se už zase rozcházejí, aby chrám a své bratry zase týden neviděli. Bohoslužba - setkání s Kristem - trvající nanejvýš hodinu a půl, a to jen jednou za týden. Proti 90 minutám v neděli v chrámu stojí šest a půl dne agresivního duchovního působení světa. To je hodně nerovné skóre. Jak v takto nastavené konstelaci farního života uvést věřící do toho duchovního procesu proměny, o němž jsme hovořili? Dnes zůstaneme jen u řečnické otázky. Návrhy řešení necháme někdy na příště.Jak pomoci světskému člověku při jeho hledání a věřícímu k tomu, aby se stal opravdovým člověkem víry? Veliký pravoslavný myslitel a spisovatel F. M. Dostojevskij píše, že "cíl lidského života člověk může pochopit pouze tehdy, pohlíží-li na člověka jako na nesmrtelnou bytost". Kdo si tuto radu vyzkouší, zjistí (možná s překvapením), že tento posun úhlu pohledu dočista změní člověku jeho chápání jak lidství tak i života. Nejvýraznější asi bude proměna toho, co jsem doposavad považoval za nesmírně důležité a smysluplné, na cosi, co nestojí ani za zlámanou grešli a co mi tudíž může být úplně lhostejné. Druhým důsledkem použití "Dostojevského optiky" je sejmutí velkého břemene z člověka, který měl až do té chvíle na hřbetu naloženo tolik starostí, že ho tato tíže ohnula k zemi, téměř do podoby zvířete. Třetím důsledkem je osvobození ducha člověka od pout.
Tím se člověk stává připravenou půdou k zasetí semínka víry, z něhož může vyrůst mohutný strom spojující zemi s nebem, což je mimochodem Bohem svěřený úkol člověka.
Víra pak dává smysl všemu, co život člověku přináší. Vše proměňuje na užitečné a vše mění tak, že je to člověku v konečném důsledku k užitku (jak praví apoštol ze své zkušenosti; Řím 8,28). A týká se to nejen pěkných věcí, ale i např. nemoci, ztráty, stárnutí i setkání se smrtí.
Zatímco pro nevěřícího člověka všechny síly vesmíru pracují proti němu - hlavně čas, tak věřící člověk se svým křesťanským způsobem života vrací do harmonie se silami, které působí za tímto materiálním světem. A čas už není tím nepřítelem, který ho přibližuje ke smrti a zániku, ale přítelem, co ho nese k věčnosti a nekonečnému životu. Zvláštní význam má pro život věřícího člověka úzkostlivé dodržování Božích přikázání, která tu nejsou proto, aby člověka omezovala, ale aby ho chránila. Jsou to duchovní pilíře, na nichž stojí svět, jehož skryté síly ničí toho člověka, který nectí přikázání. Vidíme na mnoha případech, jak osud takových lidí se už v tomto pozemském životě ubírá od špatného k horšímu.
Abychom si to přiblížili nějakým podobenstvím z našeho světa: Takový hříšník je tak trochu jako kolečko ve velikém mechanismu, které se vzpříčilo a už nezapadá do systému tak, jak by mělo; nezastavitelný pohyb ostatních součástek obrovského složitého stroje začne takové vychýlené kolečko deformovat a drtit.Boží přikázání upravují život člověka tak, aby nebyl v rozporu s principy, podle nichž pracuje celé stvoření. A respekt k Božímu dílu je základním předpokladem života víry. Jak bychom mohli ctít Tvůrce, když se vysmíváme jeho práci? Proto je v pateriku psáno, že nedodržuje-li člověk přikázání, nic z toho, co pro Boha činí, není Bohu milé.
Je zde tudíž spojitost mezi vírou a přikázáními - jako by to byly spojené nádoby. Bez přikázání se víra zatemňuje, zamlžuje a rozplývá. A bez víry není k zachovávání Božích přikázání inspirace ani síla.
Na pravoslavnou křesťanskou víru a její pravidla máme hledět jako na obecnou, společnou zkušenost Církve. Tato kolektivní zkušenost, která jde skrze mnohé generace (už dva tisíce let) a ve všech národech beze změny je nejlepším dokladem pravosti a objektivnosti křesťanského duchovního života. Sdílet tuto obecnou věkovitou zkušenost Církve znamená vyjít ze stínu fantazií, představ a klamů na světlo pravdy.
A bude uzdraven člověk v tu hodinu.
Administrátor
--- 21. 10. 2011
Dnes byl svátek svatého vyznavače Alexije
Ctihodný Alexij Karpatský v Praze
V pátek 21. října 2011 si připomněli věřící chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech svátek ctihodného Alexije Karpatského, který byl před několika lety svatořečen v Monastýru svatého Nikolaje v Ize. Ctihodný Alexij se v roce 1925 zúčastnil svěcení chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze Na Olšanech. V monastýru v Ize přijal do mnišského společenství našeho blahé paměti metropolitu Doroteje. Za svou věrnost pravoslaví byl světskými úřady šikanován a vězněn. Díky jeho obětavé a neúnavné pastýřské práci zvláště v době meziválečné ožila a upevnila se pravoslavná církev v tehdejší Podkarpatské Rusi.
Archijerejskou sv. liturgii sloužil vladyka metropolita Kryštof spolu s otci archimandritou Sergijem, místním duchovním správcem, archimandritou Kosmou, igumenem Monastýru sv. Prokopa v Sázavského v Mostě, archimandritou Serafímem, duchovním v Michalovcích a diákonem Vasilem Čerepkem, ředitelem Nedělní školy sv. Ludmily v Praze. Na přímluvy ctihodného Alexije upevni, Hospodine, naši svatou Kristovu pravoslavnou církev.
ústředí
Více o životě tohoto našeho světce si můžete přečíst zde.
Administrátor
--- 19. 10. 2011
Vysvěcení nového pravoslavného chrámu v Mostě
Rumunský dřevěný chrám sv. Valentina
Návštěva patriarchy Daniela
Nejvyšší představitel Rumunské pravoslavné církve patriarcha Daniel navštívil Prahu a Most ve dnech 8. až 10. října 2011. Cílem jeho návštěvy bylo svěcení nově postaveného chrámu Nanebevstoupení Páně a svatého Valentina s památníkem rumunským vojákům.
Svěcení vykonal spolu patriarchou Danielem metropolita Kryštof a další duchovní z Rumunska i České republiky. Po té byla sloužena první sv. archijerejská liturgie.
Po skončení bohoslužeb následovala oficiální část, která započala ve 12°° hod. před chrámem u nového památníku tisíců rumunských vojáků, kde byla po jeho posvěcení sloužena panychida za všechny, kteří padli na konci druhé světové války při osvobozování Československa. Celého programu se účastnila také delegace Rumunského státu v čele s velvyslankyní Rumunska v ČR Její Excelencí paní Andou Danielou Grigore-Gitman.
Chrám byl zbudován za spolupráce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Magistrátu města Most, Rumunské pravoslavné církve a Rumunského státu. Návštěva rumunského patriarchy byla státní událostí, neboť v Rumunsku se k pravoslavné církvi hlásí velká většina obyvatel.
* * *
Napsali o svěcení
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Pomník desítkám tisíců rumunských vojáků padlých na území Československa během druhé světové války byl v neděli vysvěcen v Mostě spolu s pravoslavným chrámem sv. Valentina. Dřevěný chrám stojí jen kousek od známého mosteckého přesunutého kostela, nebo chcete-li kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Dopoledne v půl deváté začalo svěcení chrámu. Provedl ho český metropolita Kryštof spolu se špičkami pravoslavné církve z Čech a Rumunska. Přišlo se podívat i několik desítek Mostečanů.
"V bojích v poslední části druhé světové války (prosinec 1944 - květen 1945) na českém a slovenském území položilo život, bylo zraněno nebo prohlášeno za nezvěstné 66.500 rumunských vojáků," říká tajemník pro vnější vztahy Pravoslavné církve Ondřej Chrást.
Velkou zásluhu na vzniku nového chrámu má Mostecký magistrát. Sám totiž pozemky ke stavbě chrámu Pravoslavné církvi nabídl.
„Tento chrám a památník před ním má být důstojným připomenutím rumunských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování ČSR,“ dodává Ondřej Chrást.
MOSTECKO
Nově vysvěcený pravoslavný kostel Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě je pátým svého druhu v Čechách. Připomenul to po slavnostním aktu při závěrečném setkání s novináři na hradě Hněvín metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof.
"Jeden je v Karlových Varech, druhý v Mariánských Lázních, další ve Františkových Lázních, čtvrtý nechal v Praze na Olšanech postavit první československý ministerský předseda Karel Kramář a pátý teď stojí v Mostě," informoval Kryštof.
Primátor města Mostu pan Ing. Vlastimil Vozka chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna, který je zároveň památníkem věnovaným padlým, nezvěstným a zraněným rumunským vojákům při osvobozování Československa na konci druhé světové války, nazval bájným Fénixem, který jakoby povstal z trosek a popela dvou pravoslavných mosteckých chrámů, které byly zbourány, aby ustoupily, společně s královským městem Most, těžbě hnědého uhlí.
Na otázku, proč je chrám postaven v tradičním transylvánském stylu a ne v nějakém moderním slohu, odpověděl patriarcha Rumunské pravoslavné církve Daniel.
"Tento styl je velice rozšířený v Rumunsku, mistři tesaři, kteří jej stavěli, jsou zruční a nejsou příliš drazí," vysvětlil jeden z důvodů. Dalším pak byla skutečnost, že pravoslavní se spíše drží tradice, než nějakého moderního stylu.
ÚSTECKO
Déle než půlstoletí nevznikl v severních Čechách pravoslavný svatostánek. Ale v neděli vysvětili dřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna v Mostě, na místě původního města. S výstavbou výrazně pomohlo Rumunsko, protože před chrámem vznikl i památník padlým Rumunům.
Kostel nejprve ráno vysvětili zástupci rumunské a české pravoslavné církve (na snímku metropolita Kryštof). Poté v kostele sloužili první svatou archijerejskou liturgii.
"Chrám je ústřední místo života pravoslavných věřících. Vznik nového je obrovský svátek. Ten v Mostě navíc stojí v místech, kde kdysi stávalo původní město Most, které zmizelo v dole. Je to vlastně první návrat života do starého Mostu," líčí Ondřej Chrást, tajemník Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Svěcení kostela, který pod mosteckým hradem Hněvín vybudovali mistři tesaři z rumunského kraje Maramureš, trvalo několik hodin a mělo přesný liturgický obsah a řád.
Představitel české pravoslavné církve vladyka Kryštof a rumunský patriarcha Daniel spolu s dalšími duchovními nejprve připravili prostor chrámu ke svěcení a podepisovala se světící listina. Jedna zůstane uložena ve svatém prestole, druhá poputuje do archivu Rumunské pravoslavné církve.
Za zvuku světících modliteb a písní začal obřad před vchodem do chrámu. V pravoslavné liturgii totiž chrám začíná existovat až po vysvěcení. Postupně se chrám obcházel proti směru hodinových ručiček a na každé světové straně se opakoval rituál, při němž církevní hiearchové speciální světící tyčí vytvářeli na stěnu symbolické tři křížky.
"Je to symbol Boží Trojice, který se objevuje i ve výzdobě kostela a památníku před ním," upozornil Josef Hauzar, kancléř pravoslavné církve. Uvnitř chrámu pokračoval obřad svatou archijerejskou litrurgi v oltáři u sv. prestolu.
Dřevěná stavba ve stylu transylvánské lidové gotiky, postavená tradičními postupy, vznikala v Mostě od loňska. Základní části vznikly v Rumunsku, na místě se ale dopracovávaly.
Kromě kostela vyroste ještě malý pravoslavný monastýr se zázemím pro poutníky a letní modlitebna.
Impulsem k výstavbě bylo i to, že v České republice chybí místo pro modlitbu za padlé pravoslavné Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci druhé světové války. Jejich památník v podobě dřevěného kříže stojí před chrámem.
* * *
Pro věřící v České republice je každá stavba pravoslavného chrámu anebo kaple malým svátkem. Pokud se něco takového děje, jedná se o událost pro místní nevelkou pravoslavnou církev vskutku památnou a taková událost si nepochybně zasluhuje být zaznamenána. To, jak pod rukama rumunských mistrů doslova před očima obyvatel Mostu vyrůstal jedinečný celodřevěný pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna se podařilo velmi pěkně zaznamenat reportéru MF Dnes Ondřeji Černému. S laskavým svolením redakce MF Dnes i s laskavým svolením autora přinášíme jak reportáž ze stavby, tak rozhovor s mistrem.
U Mostu vyrůstá dřevěná symfonie - pravoslavný chrám, jaké jsou mimo Rumunsko jen čtyři
Řidiče projíždějící kolem Mostu překvapuje vysoká dřevěná věž vyrůstající jakoby z lesíku u silnice. Ona věž je vysoká téměř třicet metrů a patří vznikajícímu pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna. Staví ho tu šest tesařů z rumunského městečka Brsana. Doslova sem přesunuli svou dílnu a budují tu tradičními postupy chrám, jakých je mimo Rumunsko jen několik. Stojí v Caracasu, Paříži, Chicagu a brzy i v Mostě. Sama stavba už ale přilákala stovky návštěvníků. Dřevěný chrám v transylvánském lidovém stylu totiž doslova září do daleka a vidět na vlastní oči, jak vznikají bez použití hřebíků a skob, jen z dubového, jedlového a smrkového dřeva jeho stěny a střecha, je fascinující zážitek.
"Jsme pyšní na to, že tu můžeme chrám stavět. Máme radost, že to lidi tolik zajímá," říká Ilie Ioan Benta, tesařský mistr, jehož firma chrám staví. Je to její osmadvacátý. Řemeslníci přivezli trámy, šindele a další dřevěné díly ve třech kamionech z Rumunska. V horském kraji Maramureš, odkud jsou, bylo uměním je vůbec naložit. Na místní silničky se totiž prakticky nevejdou a s průjezdem zatáček byl velký problém. "Mnoho lidí si myslí, že se tu chrám skládá už z hotových dílů. Tak to ale není. Prakticky vše se dodělává až tady. Dřevo se tu opracovává, tvaruje se, aby trámy zapadly do sebe. Tady vznikají i detaily výzdoby sloupů," upozornil zaměstnanec pravoslavné církve. Chrám se staví za každého počasí. Řemeslníci jsou na něm prakticky od chvil, kdy je na práci vidět až do setmění. A když se pokládala na loď chrámu věž, což se kvůli silnému větru příliš nedařilo, nechali si na práci posvítit světlomety aut přítomných novinářů. Poctivě se tu ale světí neděle. To je den volna. I když v úterý dopoledne silně pršelo, byli na věži dva tesaři a přitloukali šindele. Další jim pomáhal ze země vytahovat do výše prkna a potřebné nástroje. Ze střechy se občas ozval zvuk motorové pily. To když bylo nutné nějakou lať z konstrukce upravit. A pravidelně se ozýval zvuk kladiv zatloukajících hřebíky do šindelů. Byl to vůbec první kov, který se v konstrukci chrámu objevil. "Základní konstrukce je celá začepovaná bez kovových spojů. Trámy jsou do sebe navázány tak, že se nemají šanci hnout. Pomáhá i jejich váha," ukazoval na dřevěnou mozaiku na spojích trámů tesař Ioan Tibel.
Když přišel s nabídkou prohlídky práce pětadvacet metrů nad zemí, zvládnul jsem pouze první žebřík vedoucí do krovů originální stavby. Výš jsem si po trámech netroufal. Vidět z blízka dřevěné oblouky, uchycené krovy, nebo šindele z jejich "rubové" strany ale rozhodně stálo za to. Když jsme si, už zase venku prohlíželi vyřezávaný asi dvoumetrový sloup (jeden řemeslník na něm pracuje zhruba čtyři dny), všimli jsme si na několika místech konstrukce, že mezi trámy jsou i několikacentimetrové mezery. "To je záměr. Potřebujeme dát šanci materiálu, vždyť bude pracovat," naznačil tesařský mistr Benta. "Pracujeme s vyschlým i mokrým dřevem. Navzájem se dobře stahuje a tím stavbu zpevňuje," dodal s tím, že víc tajemství a pracovních postupů z něj nedostaneme. "Hlavní ingrediencí naší práce je úcta k tradici a láska k tomu, co děláme," vysvětlil. Podle něj se při práci na chrámech vždy stane nějaký zázrak. Třeba v Mostě to bylo při pokládání věže. Celý den ostře foukalo a práce se nedařila. Když už to vypadalo, že se bude muset usazení věže odložit, vítr ustal a vše se podařilo. Při jedné z předchozích staveb zas pořád pršelo. Ale jen za tmy, když se nestavělo. "To je krása a radost, kterou stavby chrámů přinášejí," svěřil se Benta.
Chrám Nanebevstoupení Páně a sv. Valentýna bude na okraji Mostu stát během dvou týdnů. Pak se pojede do Rumunska pro okna, dveře a ikonostas. A také se bude rozhodovat o interiéru. Buď bude i uvnitř dřevěný s dřevěnou výzdobou nebo se stěny nahodí, vybílí a malby budou přímo na nich. Ještě do konce roku proběhne takzvané malé svěcení a začnou tu probíhat nedělní bohoslužby. Slavnostní otevření se chystá na jaro. A během následujících dvou let tu vyroste ještě letní kaple a malý monastýr se zázemím pro poutníky. Impulsem k výstavbě bylo například to, že v Česku chybí pietní místo pro padlé Rumuny, kteří se podíleli na osvobození Československa na konci II. světové války.
Až tu dřevěný chrám bude stát, možná kdekoho zarazí zvláštní nepoměr mezi jeho malou lodí a velmi vysokou věží. I to souvisí s tradicí transylvánského stavitelství, k němuž takové věže patří. "Čím vyšší je věž, tím je chrám krásnější," prozradil další tajemství tesařský mistr Benta.
* * *
ROZHOVOR SE STAVITELEM, MISTREM BENTOU
"Umění stavět chrámy se nedá prozradit, to se pouze dědí"
Tesařský mistr Ilie Ioan Benta a jeho dílna z rumunského městečka Brsana v kraji Maramureš mají za sebou stavbu sedmadvaceti dřevěných chrámů ve stylu transylvánské lidové gotiky. Většinu doma v Rumunsku. Jejich originální architektonický kousek ale slouží pravoslavným věřícím i v Chicagu a brzy bude i v Mostě.
"Ze dřeva umíme postavit prakticky cokoliv. Děláme pensiony, restaurace, domy. Ale chrám je vždycky něčím zvláštní a jedinečný. Je radost ho stavět a rozhodně to nejde bez lásky k tomuto řemeslu," líčí mistr Benta.
Jak jste se vlastně vy a vaši lidé k této práci dostali?
Je to tradiční záležitost, která k našemu kraji patří. Je to věc generací, které si předávají zkušenosti. Máme to zkrátka v sobě. Já sám jsem určitě třetí generace v naší rodině, která chrámy staví. A dřív to bylo nejspíš podobné, ale nikdy jsem se na to neptal.
A jak jste se to naučil? Máte nějakou školu nebo to je opravdu předávání řemesla z otce na syna?
Od mala jsem pracoval s tatínkem. Chodil jsem i do kurzů a školy. Ty ale pro tuto práci nejsou zas tak důležité. Opravdu nejvíc jsem se naučil od táty.
 |
Je to trochu jiné. Běžný tesař ale určitě neví, jak naše chrámy stavět. Tradice tu hraje opravdu velkou roli. U nás v Rumunsku je to ale jednoduché - pokud někdo chce udělat dřevěný chrám, jde za námi do Maramureše, protože tam najde lidi, kteří to umí.
A můžete prozradit nějaký speciální fígl nebo dovednost, kterou vy zvládáte a jiní tesaři ne? Máte nějaké speciální tajemství?
To vám opravdu neřeknu. Jsou věci, které nemůžete povědět, jsou to pracovní postupy a znalosti, které se dají jen zdědit a naučit se je můžete jen při vlastní práci.
Dobře, zkusme to jinak. Jak vlastně práce na výrobě chrámu začíná?
Je potřeba správně vybrat dřevo. Ideální je dub, ale jelikož stavba jen z něj by byla velmi drahá, používá se i smrk a jedle. A i kdyby někdo chtěl stavět jen z dubu, vhodných je jen velice málo. Když se dřevo správně vysuší, opracuje, namoří, vydrží stavba stovky let. Jen asi po šedesáti letech je potřeba vyměnit šindele. Myslím, že z nás, co v Mostě chrám stavíme, se ale té výměny už nikdo nedožije.
Takový výběr stromů si neumím moc představit. Zkuste ho prosím nějak přiblížit...
Třeba na šindele musí být hodně rovné dřevo bez kazů, sledují se letokruhy a další znaky. Člověk, který je vyrábí, je mistr svého oboru, sám chodí a vybírá si vzrostlé stromy, z nichž pak šindele ručně štípe.
Potřebujete na stavbu chrámu plány nebo to dokážete jen podle jednoduchého náčrtku?
Máme svého architekta, s ním na přípravě spolupracujeme. Rozumí tomu, jak chrámy stavíme. Důležitý je ale hlavně kvůli úřadům, protože stavby musí mít úřední povolení. Dokázali bychom ale jistě postavit chrám i bez návrhu. Vždyť ten se často mění podle toho, kolik je na stavbu peněz.
Myslíte, že vaše tesařské umění přetrvá ještě další generace? Máte své nástupce?
Stavět chrámy je u nás velmi respektované řemeslo. Lidé mají radost, že nové dřevěné chrámy stále vznikají. I proto jsou mladí, kteří se chtějí učit. Já jsem vzal do učení šest mladíků, jsou u mě od patnácti a věřím, že budou pokračovat. Mají k této práci úctu a dělají ji se stejnou láskou jako my starší.
MF DNES Severní Čechy
* * *
Slovo architektky Taťány Tzoumasové k nově svěcenému pravoslavnému chrámu Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě
Rumunské pravoslavné dřevěné kostely z Maramureše - severní Transylvánie - jsou národní poklady a živé svědectví schopností a estetického cítění, vyjádření souladu a harmonie materiálu a duchovní potřeby rumunského lidu už od prvních století po příchodu křesťanství na území dnešního Rumunska. Nejstarší, které jsou dochované dodnes, byly vystavěny v XVI. století.
Přestože mají oproti prvním křesťanským kamenným bazilikám výrazně drobnější lidské měřítko, vytváří stejné intimní místo pro motlitbu - skromné jako vesnické stavení - a plně respektují proporce posvátné geometrie a jsou zdobené posvátnými symboly křesťanství, jak to známe z gotických a renesančních chrámů v Evropě.
Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a sv. mučedníka Valentýna v Mostě je syntézou vývoje typologie půdorysu dřevěného pravoslavného chrámu od XVI. století do století XVIII.
Liturgický prostor kostela je utvořen seřazením tradičních místností za sebou podél osy. Osa začíná u předsíně a končí v absidě oltáře.
Pridvor - zápraží chrámu s vyřezávanými sloupy nesoucími stříšku, která chrání vyřezávané vstupní dveře do chrámu, býval vybaven jednoduchými bočními lavicemi.
Pronaos - chrámová předsíň - vnitřní vstupní část - byl v pravoslavném chrámu tradičně užíván jako místo pro křtitelnici sloužící ke křtu novorozeňat. Časem se stal místem určeným ženám.
Od centrálního modlitebního prostoru chrámu - naosu - je vždy architektonicky oddělen vyřezávanými sloupy nebo příčkou s vyřezávanými vnitřními dveřmi. Tradice velí vždy tuto architektonickou formu oddělení bohatě řezbářsky vyzdobit, v našem případě překrásně vyřezávanými dubovými sloupy současně nesoucími věž.
Naos - centrální část určená dříve mužům symbolizuje zemi a celý vesmír. Má v čele ikonostas, podél bočních stěn lavice, které podle míry zdobení a poskytovaného pohodlí dříve oddělovaly věřící podle sociálního postavení. Boční absidy jsou odrazem vlivu zděných chrámových staveb na dřevěnou architekturu kostelů. Půdorys potom tvoří kříž.
Oltář - je oddělen od naosu velmi pečlivě a bohatě řezbářsky zdobeným ikonostasem a je umístěn v absidě. V oltáři se nachází obětní stůl - prestol, schránky se svatými ostatky, liturgické nádoby a jejich výšivkou zdobené pokrývky a kněžská a jáhenská roucha.
Věž mívala ve vývojové typologii různá umístění na podélné chrámové ose. V našem případě je věž vystavěna nad pronaosem a je nesena mohutnými trámy a dubovými sloupy s řezbářsky barokní torzurou zdobeným dříkem.
Dřevěné valené klenby nad chrámovou síní a absidou jsou užší než půdorysná šířka lodi a stejně jako boční absidy se objevily ve stavbách dřevěných kostelů později - až v XVIII. století.
Freska na dřevěné klenbě v absidě, na které je Bohorodice "platitera", je provedena tradičním způsobem na omítku. Vyřezávaný ikonostas z lipového dřeva je nádhernou ukázkou toho, že tradice rumunských řezbářů tvořících dřevěné krajky ještě nevymřela.
Dřevěné pravoslavné kostely se umisťují buď na vrcholku pahorku, na úpatí kopce či hory nebo na louce a bývají obehnány vysokým dřevěným plotem prolomeným monumentálně provedenými vyřezávanými dubovými bránami. Místo bývá ještě v dostatečné vzdálenosti osázeno stromy. Kolem kostela musí být vždy volný prostor, který je využíván při těch obřadech, kdy kostel duchovní a věřící obchází. Prostor kolem kostela bývá osázen květinami.
Dřevěná vyřezávaná brána a Troita (čti trojica) - to jsou základní prvky doplňující prostor kolem kostelů v Maramureši. V našem případě slouží překrásně vyřezávaná Troita se stříškami jako památník k umístění pamětní desky v rumunském a českém jazyce. Takovéto kamenné nebo dřevěné Trojice bývaly tradičně umísťovány na křižovatkách cest nebo hranicích pozemků - podobně jako u nás zděná a kamenná boží muka, kamenné křížky a sochy svatých. Kromě křesťanských symbolů najdeme na Trojici některé vyřezávané motivy jako například "sloup vedoucí do nebe", které pocházejí ještě z dob Dáků.
* * *
Video záznam mosteckého televizního vysílání - TV Most Expres
Zpravodajství v Mosteckých listech zde
Fotogalerie obrázků ze svěcení tady
Administrátor
--- 13. 10. 2011
Po svátku Povýšení svatého Kříže
NEDĚLE PO POVÝŠENÍ
Právě se loučíme s obdobím, které je věnováno Kříži Kristově. Nikoliv jen tomu dřevu, na němž byl Spasitel ukřižován, ani pouhému symbolu či znamení Kristovy oživující smrti, ale především dílu spásy, které na kříži Pán Ježíš pro lidi vykonal. Vždyť sám pojem "Kříž" má pro nás především obsah "vykoupení člověka". A tak se tuto neděli loučíme s touto dobou a hodí se tedy shrnout, co pro nás kříž znamená. A při tom se neobejdeme bez jednoho klíčového slova, které však zní uším současníků tak nepříjemně, že by je nejraději vymazali ze slovníku. Tím slovem je hřích. Podobně jako nemocný člověk nemůže dosáhnout uzdravení, nepřizná-li si nejprve tu nepříjemnou skutečnost, že je nemocen, a teprve pak se může začít léčit, tak i smrtelný člověk nemůže přijmout od Boha léčení vedoucí k nesmrtelné blaženosti, neseznámí-li se nejprve se svým skutečným duchovním stavem, který je především stavem hříchu. Poté můžeme vnitřně přijmout, že nás Kristus na kříži vykoupil z otroctví hříchu, a přisvojit si tento dar.
* * *
Východiskem našeho přemýšlení budou biblické teze svatého apoštola Pavla. Především úryvek připadající na tento den. Ap. Pavel jakožto bývalý žid velice silně prožíval a intenzivně promýšlel vztah Božího zákona, který je základem starozákonního náboženství, a křesťanství, jehož duchovní život se odvíjí od daru blahodati, kterou dává Bůh v Kristu lidem.
Úvahy apoštola Pavla jsou i dnes navýsost aktuální. Vždyť mentalita zákonictví není cizí ani nám a je spojena s průběžným poklesem tenze duchovního života. Co je příčinou tohoto ochabnutí? Mj. je to asi jisté zpohodlnění - ztučnění srdce (biblicky řečeno). Pro padlé lidské myšlení je totiž snazší přijmout nějaký seznam příkazů a zákazů, ten si plnit a mít z toho (jako rychlou odměnu - už tady a teď) dobrý pocit, že mám své duchovní věci v pořádku a spásu jistou (mimochodem, z toho sklonu padlé lidské přirozenosti plyne duchovní přitažlivost islámu i židovství). Druhý zdroj, z něhož se k nám toto zákonicky racionalistické uvažování tlačí, je západní křesťanství, o němž někteří pravoslavní teologové tvrdí, že se svým způsobem myšlení už dávno v podstatě vrátilo do duchovní sféry Starého zákona (z toho zřejmě plyne i ta snadnost, s níž se v posledních desetiletích představitelé římsko-katolické církve sbližují se synagogou).
Jeden z důvodů, proč dnešní slábnoucí křesťané svým způsobem uvažování tak snadno konvergují k "židovstvování", je možná snaha setřást se sebe břemeno zodpovědnosti za svůj život. Co jen člověk neudělá, aby si nějak ulehčil tuto nepříjemnou tíhu! Někdo zredukuje křesťanství na pár mravních a morálních pravidel (spatřuje smysl křesťanství v prostém polepšení lidí: aby se lidé stávali lepšími), další s radostí přenechá odpovědnost za svou spásu na papežském úřadu, a pravoslavní se zase honí za všemožnými "starci", jichž vyšla v posledním desetiletí celá armáda do světa a spěchají neomylně učit lidi, co přesně mají dělat, aby měli spásu jistou, - jestli se modlit k Vladimirské Bohorodici nebo k ikoně Bohorodice Kazanské, jaký akathist kolikrát "vyčityvať", jestli mají prodat byt a kam se mají přestěhovat, koho si vzít či s kým se oženit, jaké zvolit zaměstnání, s kým se stýkat, do jakého chrámu chodit a jakému se vyhnout, jaký je jediný spasitelný bohoslužebný jazyk... Ano, lžistarectví začíná být jedním z problémů současného pravoslaví (zvláště severního). Všimněte si, že falešní starci mají na všechno rychlou odpověď. Ihned vám přesně řeknou, co přesně máte v životě učinit. Jaký to rozdíl při porovnání s opatrností a zdrženlivostí skutečných starců! Optinský starec (myslím, že to byl Amvrosij) jednou tři dny přemýšlel nad tím, co má poradit věřícímu, který za ním přišel s prosbou o radu v jistých životních okolnostech. A nakonec mu řekl, že tři dny prosil Matku Boží, aby mu řekla, co mu má poradit, ale žádná odpověď nepřišla. Věřící odešel sice vyzpovídaný, s poučením a útěchou, ale bez rady na svou konkrétní obtížnou životní situaci. Ano, ten současný duchovní úpadek se nevyhýbá ani pravoslavným. I u nás vidíme, jak rádi se sebe mnozí věřící setřesou odpovědnost za svůj život. Jak často vidíme, že lidé s radostí zahodí svůj rozum a nechají kdejakého "starce", aby vládl jejich životem (nevadí, že tomu "starci" bylo nedávno teprve třicet let, důležité je, že radí ohromující sebejistotou, z čehož je jasné, že skrze jeho ústa hovoří Bůh; koho z takových lidí zajímá, že ani apoštol Pavel se neodvažoval tvrdit, že vše, co říká, je od Boha!) Jeden dosti známý starec (nebudu jmenovat), za nímž jezdí lidé tisíce kilometrů, radí např.: neplivejte na zem, jinak běs pozná vaše myšlenky. To jsou hluboké duchovní rady, že? Když se vezl v autě po ulici města, prohlásil těm, kteří s ním jeli: "Sedm lidí z těch, kteří jsou nyní na této ulici, bude spaseno." Nevěříte?, tak dokažte, že to není pravda. Takové výroky tohoto starce jsou s úctou zapisovány a rozšiřovány. Ani sv. Serafím Sarovský neříkal tak přesné počty, kolik z toho zástupu lidí, stojících před jeho kelií, bude spaseno. Ani slavní optinští starci by se neodvážili takovéto matematiky. Ale dnešním lidem to nepřijde nikterak divné. Prostě je to starec, takže to ví. Stačí, když uhádne vaše jméno a řekne něco z vašeho života, co by přece nemohl vědět, kdyby nebyl prozorlivý. A to současníkům úplně stačí - je to svatý starec! (Jen tak mimochodem, to bychom museli považovat za svatou kdejakou cikánku, neboť mnohé z nich ovládají toto umění opravdu působivě; jestli to takhle půjde dál, budou si někteří věřící jednou věšet doma u ikon fotografii nějaké Farkašové s cigaretou či dýmkou v puse a s deseti amulety na hrudi, a pod tím bude napsáno: blažená matka naše... Stačí, že už občas někde vidíme u ikon fotku Rasputina.) A při tom s falešnými zázraky, proroctvími a falešnou prozorlivostí, které jsou od běsů a nikoliv od Boha, má svatootcovská tradice bohaté zkušenosti a tolikrát varuje před naivní důvěrou v tyto nejednoznačné jevy.
* * *
A nyní již k listu apoštola Pavla. Naše perikopa z apoštolského čtení začíná slovy:
Člověk se nemůže stát spravedlivým před Bohem tím, že plní skutky Zákona, ale jen vírou v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!
Naše úvahy začneme asi trochu podivným výrokem: Celý Zákon, všechna přikázání tu opravdu nejsou proto, abychom je dokonale naplnili, protože to není možné. Běda tomu, kdo se domnívá, že perfektně plní všechna přikázání. Je z toho jasné, že vůbec nezná jejich podstatu. Nejspíš nemá ani tušení, co znamená základní přikázání milovat Boha z celé duše své, mysli své a síly své. Vůbec nechápe, jak daleko je od této lásky. Jaká strašlivá tma je v mysli lidí, kteří jsou spokojeni se sebou a domnívají se, že vše, co po nás Bůh žádá, skvěle naplňují.
A jak by mohl takový člověk chápat, co znamená milovat bližního svého jako sebe samého? Koho bolí bolest cizího člověka tak, jako by to byla jeho vlastní bolest? Kdo by na sebe chtěl vzít smrtelnou chorobu člověka, jehož ani dobře nezná? Jak málo lásky máme nám ukazuje příklad Ježíše Krista, který umíral v bolestech na kříži i za ty, kteří ho na ten kříž přibili, stejně jako za ty, kteří to schvalovali či lhostejně na něj hleděli, jak nese po ulicích Jerusalema svůj kříž na Golgotu.
Uvažování člověka, který se blíží chápání této lásky, vidíme např. na avvovi Agathonovi, který si z celého srdce přál, aby si mohl vzít tělo od některého malomocného a dát mu své zdravé tělo.
Vždyť i svatí Otcové o sobě prohlašovali, že žádné Boží přikázání nesplnili. A tak sami sebe opravdu viděli. Avva Sisoj, když umíral, prosil Boha, aby mu ještě dal čas na pokání, a při tom mu tvář zářila jako slunce, jako zářila Mojžíšovi, když sestupoval s hory, kde se setkal s Bohem. Když Otcové o sobě hovořili jako o člověku "žádným dobrým skutkem neoděném", pak to nebylo proto, že by neměli žádný dobrý skutek, ale protože si uvědomovali nicotnost všeho, co dobrého se snažili udělat, a viděli, jak každý skutek, který člověk udělá, i kdyby byl dobrý, je vnitřně poskvrněn pýchou a dalšími duchovními nečistotami, jichž je lidské srdce plno. Proto nevěřili žádné myšlence, která jim říkala, že dělají něco dobrého, že se svými skutky líbí Bohu, že si už osvojili zbožnost apod. Věděli velice dobře, že i zbožnost i modlitba mohou být hříšné - to když jsou vedeny v nesprávném duchu, když se nepodaří je naplnit pokorou, když jsou výsledkem lidské samolibosti, spokojenosti se sebou apod.
Boží přikázání jsou tu především proto, aby nás usvědčila. Abychom si uvědomili neschopnost člověka je dodržet, a tak, abychom si uvědomili svou nemoc a to strašné ochrnutí naší duše, které nám brání uskutečnit v plnosti Boží přikázání. A všechno, co není naplněním Božích přikázání, je hříchem.
Vyžeňme z hlavy západní učení o tom, že hříchem člověk uráží Boha, jehož spravedlnost si žádá zadostiučinění (viz Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury). Toto myšlení se místy tlačí i do pravoslaví. Takové pojetí spravedlnosti může úplně zničit duchovní život člověka. Hříchem přece nemůžeme "urazit" Boží spravedlnost, ale porušujeme jím řád stvoření, a tím se stavíme mimo něj, tj. mimo život, který z Boha plyne a napájí všechno tvorstvo.
Bůh je dokonalý a je láska, a tuto jeho lásku nemůže změnit žádný náš hřích. Bůh nemiluje hříšníka o nic méně než ctnostného člověka. Což nedává Hospodin svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a neposílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé? (Mat 5,45) Bůh svou lásku nemění, ale člověk má tu hroznou moc obrátit se k ní zády, skrýt se do houští jako tenkrát v ráji. Slunce dál svítí, člověk si však může oslepit oči a tvrdit pak, že všude je tma.
Nejde tu přece o to, že bychom svým hříchem mohli způsobit nějaké nepohodlí Bohu. Hříchem především škodíme sami sobě. Není to nepodobné škodě, kterou můžeme způsobit svému tělu. Je to, jako když člověk sní cosi nezdravého či zkaženého, a je mu pak z toho špatně. Jako když spolkne něco otráveného nebo dokonce jed, a pak kvůli tomu umírá. To je to, co dělá duši člověka hřích. Jsme plni tohoto duchovního jedu, který pomalu ničí, rozleptává a zabíjí naši duši.
Až když si uvědomíme tuto svou nemoc, pochopíme, k čemu potřebujeme Krista. A proč Spasitel trpěl na kříži. A tehdy si uvědomíme, jak nesmírně Bůh miluje člověka, a jak málo člověk miluje Boha. V tento moment člověk zároveň pochopí, že jeho hlavním a největším hříchem je málo lásky k Bohu. Zoufalý nedostatek té lásky, která je podstatou všech přikázání. Slabostí tohoto ohně lásky hříšník znovu křižuje Krista.
* * *
Pozdvihnout myšlení a vnitřní život duše ze sféry na zákona a udržet je na úrovni blahodati, bývá velice nepohodlný proces, před nímž křesťané vedeni padlou lidskou přirozeností všemožně uhýbají. Sféra blahodati může být totiž poněkud nepříjemná tím, že nic zde člověk nemá jisté. Není tu žádný soubor pravidel, která by bylo možno snadno nebo obtížně plnit a na oplátku by měl věřící zaručenu Boží přízeň. Není tu nic, z čeho by člověk mohl nabýt plné jistoty, že se jeho život líbí Bohu. Vše, co až do konce života bude mít, je pouze naděje a víra; nanejvýš jen předokušení té blaženosti, která sem přichází z Božího království.
Když avva Agathon umíral, zůstal tři dny bez hnutí, měl otevřené oči a neustále hleděl jedním směrem. Bratři se ho dotýkali a říkali: Avvo, kde jsi? On odvětil: Stojím před soudem Božím. Bratři mu pravili: Otče, což i ty se bojíš? On odpověděl: Ač jsem se snažil všemi silami naplňovat Boží přikázání, přece jsem člověk a nevím, zda byly moje skutky libé Bohu ... není možné se o tom přesvědčit, dokud nestanu před Bohem, protože jiný soud Boží a jiný lidský." (Z pateriku)
A tak mnozí uhýbají před blahodatí, kam se dá. Římští katolíci k papežství a zákonickým dogmatům, k očistci a plnomocným odpustkům. Protestanti dokonce vyhlásili, že si člověk vůbec nemá dělat starosti, protože tím, že je pokřtěn je vlastně už spasen; Kristem je dopředu ospravedlněn ze všech svých hříchů, protože (jak říkají) "věřícímu se už hřích nepočítá jako hřích". Pohani dokonce ani neuznávají samotný pojem hřích. Jedině Pravoslaví učí nést za hřích plnou odpovědnost: obvinit se, usvědčit se a přijmout své odsouzení. Jenže dnes už i pravoslavní hledají nějakou jistotu pro světsky uvažující mysl, a nacházejí ji u všemožných "starců" a zázraků. Jiní sledují různá znamení, v nichž vidí důkazy Boží přízně, aniž by si uvědomovali, jak v nich už pracuje namyšlenost a jak snadno mohou vést takové jevy člověka do zajetí.
Vždyť ani konání zázraků není žádným důkazem svatosti. Evangelium prorokuje antikrista, který bude konat velké zázraky. "Povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (kdyby možné bylo,) také i vyvolené." (Mat 24,24) Svatí Otcové hovoří o divotvorcích, kteří tam na poušti vykonali tolik velkých zázraků, a pak skončili svůj život sebevraždou. Mějme vždy na paměti, že jistá část (a zřejmě ne malá) zázraků, které se dějí (ano, i v naší církvi), je falešná - tj. je to démonický klam. Dnešní (skuteční) starci se stavějí s opatrností např. k myrotočivým ikonám a dalším jevům, za nimiž se dnešní povrchní lidé honí.
Proč i pravoslavní odpadají k těmto vnějškovým jevům? Protože ztrácejí víru. Slyšel jsem od jerondy Chrysostoma takové vyprávění: nějaký vlak nepředvídaně zastavil kvůli poruše; pasažéři se dozvěděli, že poblíž je chrám s myrotočivou ikonou, a tak tam všichni běželi; jedině nějaký kněz nebo mnich, který tam ve vlaku cestoval, zůstal sedět na místě; přišel k němu průvodčí, který musel ve vlaku zůstat ze služebních důvodů, a říká mu: "Otče, proč se nejdete poklonit zázračné ikoně? Cožpak vy nevěříte?" a on mu na to opáčil: "Já věřím, vy nevěříte."
Duchovně zdravý věřící ví, že vše potřebné ke spáse dostává od Krista v Evangeliu a ve svatých Tajinách, a vše, co nad to jest, může být klamem nepřítele. Proto je potřeba být opatrný a nade vše si cenit každou obyčejnou Božskou liturgii, jak nás to učí příklad svatých. K liturgii, při níž se opět a opět koná svatá eucharistie, je potřeba se utíkat a její duch na sebe nechat co nejdéle působit, a ne od ní rychle prchat zpět ke světskému duchu.
Kolik světského ducha, vzrušení, neklidu a vášní se víří kolem různých zázraků a moderních divotvorců a všelijakých vymítačů. Svatí Otcové dokonce už kdysi kritizovali např. houfné putování do Jerusalema a na další svatá místa, protože se při tom dějí věci neslučitelné s duchem modlitby.
* * *
Honba za vzrušujícími jevy došla tak daleko, že si někteří věřící zapisují, co říkají běsové při vymítání. Prý má vymítající starec takovou duchovní sílu, že donutí běsa, aby mu prozradil svá tajemství. Kam se poděla soudnost? Máme čerpat poučení z toho, co nám sdělují démoni? Došli jsme tak daleko, že běsové jsou našimi učiteli? Jaká pýcha asi musí ovládat myšlení toho, kdo si myslí, že přelstil ďábla. Ve skutečnosti je zřejmé, že démoni chytře hrají s naivním vymítačem svou lstivou hru. Některé jejich (pečlivě zapsané a následně rozšiřované) výroky jsou evidentně v rozporu s evangeliem - tak komu budeme věřit: Kristu nebo antikristu?
Důsledkem uhýbání padlé lidské přirozenosti před Boží blahodatí je, že mysl člověka zůstává trčet ve světské sféře, zůstává zotročena zákony padlého světa, resp. zůstává neosvobozena. Lidé se dále chovají jako otroci a slouží Bohu jako otroci - tj. buď ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně. Oba způsoby služby Bohu jsou svatootcovským dědictvím odmítnuty jako nízké, nedokonalé a nehodné toho vznešeného určení, které měl na mysli Bůh, když stvořil člověka. Bůh si nepřeje mít ve své službě otroky, přeje si mít člověka svobodného. Kristus nazval své učedníky přáteli (Jan 15,15). Jediný vztah k Bohu, který je hoden uzdraveného lidství, je vztah syna k otci. Syna, který není otrokem a nemusí se bát trestu. Syna, který není sluhou a nemusí toužit po odměně od otce, protože vše, co je otce, je i syna. Vztah syna k otci je vztahem lásky. Vše, co syn pro otce poslušně učiní, koná z lásky, nikoliv ze strachu ani pro odměnu.
Podle Alexije Osipova propadlo západní křesťanství účetnímu vztahu k Bohu: má dáti - dal. Já dávám toto a On mi za to dá tamto. Motivem duchovního života, veškeré jeho námahy s askezí a plněním přikázání bývá: vyhnout se mukám, získat odměnu. Někteří protestanti už plně dokončili návrat západního křesťanství do sféry Starého zákona, když otevřeně hlásají, že Boží požehnaní se projevuje zdravím, penězmi a pozemským úspěchem (nejsi zdravý?, nemáš dost peněz?, tak jsi asi málo věřící). My však máme uvažovat jako křesťané, přátelé Kristovi, synové Boží. Máme získávat to nejdrahocennější, co nejvíce milujeme, tj. Boha samotného, a nezdržovat se cetkami, jimiž jen rozmělňujeme své srdce. Jako ten obchodník z evangelia, který naleznuv nejkrásnější perlu, prodal vše, co měl, aby ji mohl koupit. (Mat 13,45-46)
Na toto téma známe hezkou pohádku, která je vlastně jakýmsi podobenstvím o výše řečeném. Jistě znáte to vyprávění o chytré manželce krále, která se mu nějak připletla do jeho pravomocí a tak ji nařídil, že musí odejít z paláce, leč - může si s sebou odnést to, co jí tam je nejmilejší. Ona se nezdržovala s žádným zlatem ani šperky, ale zabalila si do koberce samotného spícího krále a odnesla si ho s sebou. Tím si udržela nejen krále, ale k tomu i celý palác se vším, co v něm bylo, a celé království.
Někdy mám pocit, že všechny problémy, které máme v církvi, plynou z toho, že se chováme jako lidé zákona a nikoliv jako lidé blahodati. Jinými slovy, že nemyslíme a nejednáme jako lidé svobodní, osvobození Kristem z tohoto světa.
Už jsem to zde někde psal. Měl-li bych vyjádřit nějaký společný jmenovatel všech setkání se skutečnými starci (Paisios Svatohorec, Cleopa z Rumunska, Kyrill z Trojicko-sergijevské lávry, Emilianos ze Simonos Petra, Chrysostomos z ag. Nikodimu...), pak by v tomto pokusu vyslovit nějaký charakteristický rys všech těchto duchovních osobností bylo - setkání se skutečně svobodným člověkem. S tím, kdo byl osvobozen od veškeré přetvářky, komplexů či viny, kterou by bylo potřeba skrývat... S tím, kdo může být klidný. Proto jsou to lidé, z nichž vyzařuje nadzemský pokoj, hluboký mír. Celým svým životem, každým slovem a gestem tito lidé učí tomuto klidu, zvěstují jej a hlásají tím Krista, který pravil: "Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj" (Jan 14,27). My, kteří stále před tímto osvobozením své duše uhýbáme, jsme v neustávajícím neklidu, nemůžeme spočinout a proto nejsme šťastni.
* * *
Nyní už můžeme dokončit výklad našeho úryvku z listu sv. Pavla:
Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.
Tedy - podle zákona jsem mrtev, ale současně ožívám v Bohu. Do mne, usvědčeného a odsouzeného a právě popravovaného hříchem, náhle vstupuje život. Jak je to možné? Díky Kristu. Když se neospravedlňujeme z páchání zla, nevymlouváme se, nesvádíme vinu na toho či onoho a přijmeme rozsudek smrti, na kterou nás odsuzuje Boží zákon, pak nás oživí Ježíš Kristus. Kdo nepřijme od Zákona smrt, není Kristem uzdraven ze své smrtelné choroby.
Tuto duchovní logiku si musí křesťan osvojit, jinak bude stále uvažovat "postaru" a bude v něm stále přežívat starý Adam, který nedá novému Adamu v nás místo. Zákon je tu proto, aby nás odsoudil a Kristus se pak stal naší jedinou nadějí. Staré myšlení neustále doufá v něco, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu zachránit člověka. Tím "něčím" může být zákon nebo papež nebo "starec" či zázračná ikona nebo cokoliv jiného. Jenže cokoliv postavíme na místo Kristovo, tj. místo Krista, činíme antikristem.Na toto myšlení navazuje i čtená perikopa evangelia: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Tedy umírá ten, kdo doufá ve své síly a v sebe sama. Umře zcela přirozeně. Je to prostý důsledek stavu, do něhož se lidstvo pádem Adamovým dostalo. "A kdo ztratí svůj život pro Krista," tj. učiní z Ježíše jedinou svou naději a své schopnosti považuje za nic, "ten život získává". Tahle možnost však už narozdíl od smrti není přirozená - tu nám vydobyl Spasitel.
Zákon Boží, všechna přikázání se nám tedy mění na kříž, když při veškerém svém úsilí a námaze a upřímné snaze zjišťujeme, že Zákon nenaplníme. V tu chvíli chápeme, že jsme Zákonem odsouzeni na smrt tak, jako zločinec je za zvláště ohavné zločiny odsouzen ke smrti na kříži. Jak praví Písmo: "Mzdou hříchu je smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6,23) Čili smrtí odplácí hřích člověku. Pak už není žádná naděje na své vlastní síly, vše je ukřižováno a mrtvo. Jediné, co člověku zbude, je naděje ve Spasitele. A ten nezklame. Naše síly vždycky zklamou. Náš rozum je nedostatečný, zkušenosti slabé, schopnosti mizivé. Bůh nezklame, když je poslední lidskou nadějí. Boží síla se děje tam, kde se nejprve naplno projeví lidská slabost, nemoc a nicotnost.
Pán Ježíš pravil apoštolu Pavlovi: "Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." (Tj. skrze lidskou slabost a bezmoc se projevuje a děje Boží moc.) Sv. Pavel na to: "Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (2. Kor 12,9-10)A tak na kříži naší neschopnosti, slabosti a smrti duše, který nám připravil hřích, začíná naše vzkříšení, kdy - jak píše apoštol - člověk zjistí: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."
To přece stojí za to! To je ta pravá cesta. Vítězná cesta pokory, slavná cesta pokání. Kdyby Kristus nepřišel, byla by pokora prohrou a pokání by bylo ostudou a lítost nad svými skutky hanbou. Jenže Kristus přišel a z toho, co je v lidských očích světa nízké a opovržení hodné, učinil vítězství a slávu. To je filosofie kříže, to je naše poznání, které přesahuje tento svět, to je moudrost, proti níž je všechna světská moudrost bláznovstvím.
Administrátor
--- 10. 10. 2011
Z tisku
Zadlužené Řecko prodává ostrovy
Řecko nabízí k prodeji ostrovy, včetně slavného ostrova Rhodos, aby se dostalo z dluhů. Atraktivita ostrovů Řecka je spojena s tím, že mají v hranicích zvláštních ekonomických zón velké pobřežní zásoby ropy a plynu. Podle amerických zdrojů by celkové tržby za prodej měly Řecku přinést přinejmenším 100 miliard eur - třetinu dluhu.
(Britské listy)
Ostrov Nafsika v Iónském moři o rozloze kolem 500 hektarů je možné koupit za 15 milionů eur (387 milionů korun). Menší ostrůvky jsou k mání třeba za necelé dva miliony eur, tedy levněji než domy v luxusních londýnských čtvrtích Mayfair nebo Chelsea.
Rozhodnutí Řecka prodávat ostrovy je poměrně překvapivé. Počátkem března mu totiž totéž radili někteří němečtí křesťanští (CDU) a liberální demokraté (FDP) s tím, že bankrotující stát musí použít všechno, co má, k tomu, aby uspokojil své věřitele. Řecko se nicméně tehdy tvrdě ohradilo, že si své dluhy vyřeší samo a že postoj Němců připomíná jejich invazi do Řecka během druhé světové války. Záměr prodávat ostrovy zadlužená země rezolutně odmítla.
Také nyní se z Řecka ozývají hlasy, že by se rodinné stříbro v podobě ostrovů prodávat nemělo. "Jsem z toho smutný. Prodej ostrovů nebo míst, které patří Řekům, by měla být ta poslední volba," uvedl ředitel realitní firmy Greek Island Properties Makis Perdikaris.
Zatímco se Řecko snaží nalákat zahraniční investory na koupi ostrovů, jeho vlastní kapitál ze země utíká. Bohatí Řekové z obavy před křehkostí tamního finančního sektoru masivně investují v zahraničí. V kurzu je Londýn, Hamburk, Paříž nebo Ženeva.
Česká televize
Administrátor
--- 29. 9. 2011
Z došlé pošty - reakce na článek
Odkaz sv. Gorazda
Moc mne potěšilo, že se mi v průběhu těchto dnů sešla řádka kladných reakcí na článek „Před devadesáti lety v Bělehradě“. Těší mne to zvláště kvůli tomu, že je z toho zřejmý hluboký vztah mnoha našich lidí k cyrilometodějskému dílu a odkazu svatého vladyky Gorazda. Takže to možná není s námi ještě tak špatné, jak jsem se v úvodu článku obával :-)
Kromě toho mi bylo bratrem Ondřejem připomenuto, že (cituji):
»...není úplně pravdou, že by v naší církvi prošlo toto významné jubileum v tichosti, jak píšete. V úterý v noci jsme se spolu z 50 ti poutníky z Českých, Moravských, Slovenských farností, ale i poutníků z Ukrajiny, Ruska, Bulharska a také s o. Serdjanem (srbským duchovním sloužícím na Olšanech) vrátili z poutní cesty přesně po místech a přesně v době 90. výročí cesty sv. Gorazda v Srbsku. Začali jsme 23. září ve Srmskim Karlovci, kde jsme byli přivítáni místním vladykou Vasilijem, tu samou noc jsme přespali a ráno sloužili svatou liturgii v monastýru Krušedol, kde byl vladyka Gorazd postřižen na mnicha, pokračovali jsme do monastýru Hopovo, kde byl vladyka jmenován Igumenem, a dále Bělehradu, kde bylo vyvrcholení naší poutní cesty - nedělní liturgie v den výročí svěcení sv. Gorazda na biskupa - liturgii sloužil J.B Kryštof spolu s Jeho Svatostí patriarchou Irenejem. Na všech navštívených místech, a především v katedrálním chrámu v Bělehradu jsme vzpomínali dobu před 90 ti lety, zaznívaly slova o neuvěřitelném významu sv. Gorazda pro naší církev, na všech navštívených místech jsme také darovali ikony sv. Gorazda a všude zaznívali slova díků naší církve Srbské pravoslavné církvi, bez níž by naše autokefalita zcela jistě neexistovala. Ze strany Srbské církve jsme byli více než přátelsky přijati, svou pouť jsme končili v relativně novém církevním středisku sv. Nikolaje Velimiroviče poblíž Soko Gradu, kde jsme také sloužili sv. Liturgii.. Myslím, že tato pouť, složená s poutníků mnoha národností je důstojným připomenutím tak významného výročí, avšak zcela máte pravdu, že ve vnější komunikaci máme velké rezervy, prostě stále neumíme moc komunikovat , a bohužel kolikrát ani mezi sebou... I proto může vzniknout dojem, že toto výročí zapadlo.. o to více mě to mrzí, protože jsem pln duchovník zážitků z poutní cesty, a rozhodně mohu říci, a myslím, že mluvím i za zcela naplněný autobus 50 poutníky, že toto výročí v našich srdcích rozhodně nezapadlo. Vynasnažím se, aby jsme tuto poutní cestu a samotného Sv. Gorazda ještě více připoměli, máme předběžně přislíbenou reportáž v Českém rozhlase i televizi - dělali jsme na místě rozhovory na diktafon (např. i s patriarchou Irenejem), jistě bude napsán obsáhlý článek apod.. vím že to je stále málo, a že skutečně zde u nás to může vypadat, že jsme si výročí ani nepřipomínali, myslím, že alespoň v katedrálním chrámě, kde začalo mučednictví sv. Gorazda by bylo důstojné toto výročí významněji připomenout. ...Děkuji bratru Ondřeji za jeho řádky, které jsou zároveň krátkou reportáží z cesty do Srbska, o jejímž konání jsem při psaní svého článku věděl a uvažoval, jestli mám zmínku o tomto (jistě chvályhodném) počinu do něj zakomponovat. Nakonec jsem ji kvůli zestručnění celého toho pojednání nezařadil a v rámci procesu korektur a zkracování již sepsané stati byl vypuštěn i celý odstavec, v němž jsem rozvíjel svou představu, co všechno konkrétně by se v naší církvi mohlo při tak pěkném výročí konat. Kromě bohoslužebných setkání a různých díkůvzdání jsem tam bájil o pořádání konference o novodobých dějinách naší místní církve a o možnostech rozvíjení a nového uchopení odkazu Gorazdova. A co např. možnost několikadenního pracovního setkání duchovenstva ve Vilémově? Témat na probírání, vyjasňování, sbírání různých pohledů a nápadů v souvislosti se sv. Gorazdem a úkoly místní církve je tolik, že to ani nejde ve stručnosti vypsat. Dnes stojíme před oddělením od státní kasy a to je další důvod k úvahám nad dalšími cestami naší církve. Myslím, že nutně potřebujeme o těchto věcech hovořit, probírat je a zkoumat, abychom mohli tvůrčím způsobem navázat na své kořeny (tolik témat je dnes přímo žhavých, ať už se týkají pastorační a misijní práce církve, či otázky zachování českého charakteru místního pravoslaví). Samozřejmostí by měla u takových akcí být možnost přístupu pro veřejnost a nějaký publikační výstup - knihou či audio-záznamem. Tak to jsou ty počiny, které mi v letošním v září u nás chyběly.
v Kristu
Ondřej Chrást«
Putování do Srbska je jistě krásným a zbožným skutkem, ale jeho význam je tak trochu omezen na těch pár desítek účastníků, ač (rád uznávám) její duchovní přesah je určitě širší. Jenže stále se nemohu zbavit myšlenky, že to podstatné pro naši církev se děje zde a je do toho potřeba zapojit co nejširší okruh duchovních i věřících; a oslovit tím i co možná nejvíce těch, kteří stojí mimo Českou pravoslavnou církev.
Každopádně blahopřeji všem poutníkům k jejich návštěvě posvátných míst Srbské církve. Těším se na článek o této pouti.
Administrátor
--- 28. 9. 2011
K jednomu vzácnému výročí
Před devadesáti lety v Bělehradě
Tuto neděli bylo zvláštní výročí naší místní církve. Právě před devadesáti lety byl vysvěcen svatý vladyka Gorazd II. (v Bělehradě 1921). A výročí je podtrženo i tím, že právě jako před devadesáti lety připadl i letos tento den právě na neděli.
Naše duchovní bída je v tom, že jsme už dnes v takovém duchovním stavu, že zřejmě nejsme schopni docenit ani význam tohoto výročí a potažmo ani dějinný rozměr toho, co se vlastně před devadesáti lety stalo. Usuzuji tak z prosté skutečnosti, že toto jubileum prošlo v naší církvi téměř v tichosti. Jenže když si nevážíme svých vlastních kořenů, pak ani naše vyhlídky do budoucna nemohou být příliš optimistické. Nezapomíná naše církev na svůj počátek?
Takže, připomeňme si (především my pravoslavní), co že se to vlastně stalo před těmi devíti desítkami let. Byl vysvěcen první místní pravoslavný biskup, syn této země. Po celém tisíciletí marného toužení má tento národ opět svého pravoslavného biskupa z místních lidí. Když na Velké Moravě umíral sv. Metoděj (roku 885), určil za svého nástupce místního člověka, syna této země; vybral z okruhu svých pěti nejbližších žáků sv. Gorazda I. Posléze však byli všichni žáci sv. Cyrila a Metoděje vyhnáni krutým způsobem z Velké Moravy a tato země přišla o své duchovní dědictví. Na druhého Gorazda musela čekat něco přes tisíc dlouhých let.
Není samozřejmě náhodou, že Moravan Matěj Pavlík, obdržel při mnišském postřižení v Srbsku jméno Gorazd. Byla v tom jednak symbolika, ale také zobrazení prosté duchovní skutečnosti, kterou Srbové vysvětlili. Když byli cyrilometodějští pětipočetníci pod namířenými kopími, "nazí a za mrazu" vyhnáni z Velké Moravy, odebrali se na Balkán, který je přijal s otevřenou náručí a stal se tak příjemcem dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Balkánští Slované přijali tuto hřivnu, tisíckrát ji rozhojnili a na úsvitu dvacátého století ji vracejí Čechům a Moravanům zpět. Přijali Gorazda I. a nyní nám vrací Gorazda II. A nejde tu jen o samotný akt udělení biskupského svěcení jednomu Moravanovi. Za tímto přenosem apoštolské posloupnosti je nutno vidět i velkou péči, podporu a pomoc, kterou Srbové věnovali dílu pravoslavné misie u nás a budování místní pravoslavné církve (a sv. Dositej, srbský biskup, který zde tuto misii vedl, za to později krutě zaplatil; viz o tom něco zde).
To, co se skrývá v pojmu "vysvěcení vladyky Gorazda", je tedy ve skutečnosti daleko širší událost: obnovení cyrilometodějské církve v naší zemi. A lidé to tak chápali. Když čteme zápisky a svědectví z té doby, často tam nacházíme nadšení právě z cyrilometodějství, které bylo skrze vladyku Gorazda našemu lidu vráceno. Čteme tam, že lidé měli pocit, jako by nad Českou a Moravskou zemí po tisíci letech opět vyšlo slunce. Vnímali pravoslavné bohoslužby jako něco světlého, slunného; měli pocit, že to, co se děje v českých pravoslavných chrámech, hřeje na duši, zahřívá srdce. Skutečně - právě tak to místní lidé vnímali - jako opětovný příchod sv. Cyrila a Metoděje, kteří skrze Českou pravoslavnou církev opět navštívili lid této země.
To, co cítili pravoslavní Moravané ve svých srdcích, jim dávalo sílu, aby i v ekonomicky tak těžkých dobách budovala tato církev na Moravě jeden chrám za druhým. Od r. 1928 do r. 1942 zde bylo postaveno 14 nových chrámů! Všechny tyto chrámy jsou vystavěny na základech veliké lidské oběti prostých věřících. Kdo měl doma nějaký stavební materiál, dal ho na stavbu chrámu. Dokonce se vyskytly i podobné případy, o jakých čteme ve Skutcích svatých apoštolů, když věřící prodávali své majetky a stržené peníze kladli k nohám apoštolů.
Ve vesnici Chudobín si věřící postavili pravoslavný chrám, o který je pak různými pletichami připravila jiná církev, a tak se vesničané pustili do stavby druhého chrámu. Vladyka Gorazd světil každý rok jeden nový chrám. A nejsou to žádné maličké kapličky; jsou to většinou chrámy střední velikosti a některé patří i k větším chrámům. A navíc je většina stavěna podle byzantsko-ruského chrámového slohu, což je dosti komplikovaná architektura, a provedena je složitá vnitřní výzdoba. (Některé z nich, které projektoval archimandrita Andrej Kolomacký.)
Samozřejmě, za touto skutečnosti stojí mj. i láska a veliká důvěra věřících vůči vladykovi Gorazdovi, který byl opravdovým pastýřem, čitelným a poctivým, vůdčí spravedlivou osobností, která si nelibuje v přijímání poct, ale sama sebe přináší jako oběť za svůj lid. Učitel, který učí a usvědčuje svým milosrdenstvím (jak to čteme ve večerní bohoslužbě z žalmu 140. - 141.), důvěryhodný garant veškerého církevního života. Ó, jak bychom potřebovali i dnes takové pastýře! Jenže takoví lidé už dnes nebývají církvi dáváni, protože nikdo z nás nejsme takový.
Každý národ má ve svých dějinách okamžiky, kdy jsou otevřeny velké možnosti a kdy dostává od Boha mimořádný dar. Taková "hvězdná hodina" přijde tak jednou či dvakrát za tisíc let. Z hlediska duchovních možností a cest je u nás první takovou "hvězdnou hodinou" bezesporu příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. A s významem této velké události lze plně srovnat i obnovení cyrilometodějské církve v r. 1921 vysvěcením vladyky Gorazda. V tomto Božím požehnání, jehož se chirotonií pravoslavného Morava našemu národu dostalo, se spojují dva mocné duchovní impulzy našich dějin: cyrilometodějství a husitství. Tak to pravoslavní Češi i mnozí Srbové chápali. Ano, i Srbsko přijalo za své ony dva "titány", jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského tehdejší srbské noviny, kteří "se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus ... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody". Když delegace pravoslavných Čechů vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej.Klíč k obnově cyrilometodějství a k naplnění duchovního zápasu Jana Husa a Jeronýma Pražského a jejich následovníků, kteří žádali Konstantinopol o přijetí Čechů do pravoslavné církve (viz zde), spatřovali pravoslavní Češi právě v tom, co se událo v Bělehradě, když pravoslavní biskupové skládali ruce na hlavu vladyky Gorazda. Zajímavé je, že to duchovními zraky zřeli nejen Češi, ale i srbský lid, který byl zřejmě tajemně shůry osvícen a chápal dějinný rozměr této události, která byla napájena z takových zdrojů, jakými je dílo soluňských bratří i dávných husitů. Bohužel nám už to nějak po těch devadesáti letech nedochází.
Velikost tohoto dne, kdy byl vysvěcen vladyka Gorazd, je dosvědčena i různými znameními včetně zázračné události - proroctvím. Veliká osobnost 20. století sv. Nikolaj Velimirovič (který později trpěl v koncentračním táboře v Dachau), prorokoval vladykovi Gorazdovi po jeho chirotonii mučednickou smrt. Předpověděl hned tenkrát nově vysvěcenému biskupu Gorazdovi: kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.Slavnostní svěcení skončilo. Vladyka Gorazd se spolu s delegací pravoslavných Moravanů vrátil domů. Co ho zde čeká? Jak bude vypadat radostné obnovování našimi předky dlouho vytoužené cyrilometodějské církve v Čechách a na Moravě? Jak už to tak chodí, ta opravdu veliká duchovní díla se dějí pod vnější podobou, která vypadá různě, ale nikdy slavně ani radostně. Stačí vzpomenout příklad Spasitele, který největší dílo lidských dějin - spásu člověka - konal v nejhlubším ponížení, popliván, bitím znetvořen tak, že ztratil i lidskou podobu, až byl přibit na kříž a připočten k zločincům.
A zde jsou řádky, v nichž jsou ve vzpomínkách pamětníků vylíčeny další podrobnosti této události, kterou dělí od této neděle přesně devadesát let:
"Před osmou hodinou ranní v neděli 25. září 1921 vstupovala do katedrálního chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě delegace s velkým bílým praporem, v jehož středu zářil kalich červené barvy a špice byla zakončena pravoslavným křížem; dvaadvacet zástupců Čechů a Moravanů toužících po Pravoslaví spolu se zástupcem pravoslavných věřících z Podkarpatska a dvě ženy v moravském národním kroji, provázeli svého zvoleného kandidáta biskupské hodnosti, nyní již mnicha -- archimandritu Gorazda -- k rukopoložení na pravoslavného archijereje.
Delegaci z Moravy se dostalo v Srbsku neobvykle vřelého přijetí. Nikdo přesně neví proč - bylo to zcela překvapivé, ale můžeme to tušit; tisíciletou velikost události všichni vnímali a veselili se duchovní radostí. Na přivítání vzpomínají účastníci delegace jako na nečekaně dojemné. Po přijetí nového jména -- Gorazd -- si všichni se slzami v očích začali uvědomovat, že Gorazdovo jméno se po tisíci letech opět vrací na Moravu. Jugoslávský tisk píše: "...Památka tohoto Gorazda (prvého - z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto..."
Bělehraďané vítali vzácnou návštěvu v obrovském počtu - přišlo veškeré duchovenstvo, monastýrská škola, učitelé, obecné školy, bělehradská československá kolonie, zástupce města a mnoho lidu, který provolával slávu Československu; vítal je zpěv církevních i slovanských písní, nechyběly kytice a chléb se solí... Na pozdravy odpověděl sám Gorazd, který prohlásil, že římská orientace neodpovídá charakteru českého národa a že nyní za pomoci srbské pravoslavné církve stává se to, nač se pomýšlelo, ale co se za Rakouska nedalo uskutečnit... Bělehradské rodiny přijaly československé poutníky do svých příbytků jako milé hosty. Nazítří se konal obřad "jmenování biskupem", katedrální chrám byl plný. "Bělehrad se nenadchne a nevzruší snadno," psaly o dva dny později bělehradské noviny. "Jakkoliv není nábožensky fanatický, přece s neobvyklým nadšením přivítal nového biskupa a zástupce československých obcí, neboť si instinktivně uvědomil veškerou velikou vážnost události."
Při liturgii po slavnostním svěcení se stala zvláštní věc - když patriarcha vyvedl právě vysvěceného biskupa před hlavní oltářní dveře k lidu, bělehradští věřící zdravili novosvěcence neobyčejně srdečně a hlasitě. "Žádného srbského biskupa až do dnešního dne takto nepozdravili," napsaly jugoslávské noviny. Tyto srdečné ovace a pozdravy se opakovaly i na konci bohoslužby, když patriarcha Dimitrij s případnými slovy dával biskupu Gorazdovi poučení a odevzdal mu biskupské žezlo. Pak vladyka Gorazd s berlou v ruce a mitrou na hlavě zaujal místo na ambonu a česky děkoval srbské církvi a národu... Výslovně zdůraznil, že Pravoslaví v Československu není výsledkem nějaké propagandy, ale obnovením starého ducha, který Habsburkové dokázali tak dlouho potlačovat. Dává slovo, že zůstane on a jeho bratří věrnými a oddanými nejen srbské církvi, ale i srbskému národu.
Biskup Nikolaj Velimirovič ve své předpovědi vladykovi Gorazdovi při jeho svěcení vyřkl i tato slova, prorocká slova o Gorazdově životní cestě, jež měla od 25. září 1921 trvat do dne jeho mučednické smrti dne 4. září 1942 na kobyliské vojenské střelnici v Praze pouhých jednadvacet let: "Nespěchati za pozemským královstvím a panstvím, ale vždy se přikloniti ku království nebeskému, podle příkladu sv. Lazara Kosovského. Tato naše stará víra našich předků nechlubí se rychlými úspěchy, ale klidně očekává konečného úspěchu. Neočekává potlesk od současníků na zemi, ale od anděla v nebi. Nepočítá se čas na léta, ale na staletí. Snese všechen posměch v nezvratné naději, že ona se bude radovat naposled. Takováto zkušenost o pravoslaví může dát vladykovi Gorazdovi odvahu k náporům, které ho čekají, i aureolu slávy, jež musí být spojena se jménem prvého biskupa československé republiky."
Z knihy Pastýř a Martyr. (Tou "aureolou slávy" nemohl svatý biskup Nikolaj předvidět nic jiného, než budoucí připočtení ke sboru svatých.)
Vladyku Gorazda zde čekalo 21 let práce. Bůh mu vyměřil stejnou lhůtu jako kdysi sv. Cyrilu a Metoději (zajímavá podobnost). To byl shůry daný čas k obnovení a budování církve vírou, obřadem i praxí totožné s tím, co zde bylo zbudováno před tisíci roky. Těch 21 let bylo pro svatého vladyku nekrvavým mučednictvím.
O této éře uveďme několik slov o sv. Gorazdovi, která napsali naši předchůdci (jeho současníci): "Biskupské svěcení v Bělehradě neznamenalo pro vladyku Gorazda dosažení cíle, ale začátek těžké a namáhavé práce... Mnozí z nás dobře vědí, jakými prostředky byl veden boj proti našemu vladykovi; kdo to neví, nechť ani netouží to poznat... Náš vladyka hájil Pravoslaví proti všem, ani na vteřinu se nezpronevěřil... třebas kolem něho zůstala jen část někdejší pravoslavné Moravy, přece ji uvedl na cestu našich pravoslavných otců... Náš vladyka projevil pevnou vůli, odhodlanost a pocit odpovědnosti s neobyčejným zapřením a sebeobětováním pro církev..."
Svatý vladyka ve svých dopisech napsal: "Denně často prosím Boha, aby mne sílil, abych úplně neklesl na mysli před tím, než vykonám, co považuji za nutno vykonati, než přijde můj nástupce; chtěl bych mu odevzdati dílo hotovější než jest nyní."
Ve chvílích zvláště těžkých, kdy jiný by se i vzdal další práce, píše vladyka odevzdaně: "... tento dojem ohrožuje i mou chuť k práci, ač jsem si vědom, že je třeba pracovat a ostatní ponechat na Boží vůli a Prozřetelnosti, a je vlastně povinností setrvat i až do úplného vyčerpání a klesnutí na cestě." (Pár poznámek ozřejmující dobovou situaci.)
A nyní nechme o této době promluvit svatého vladyku v dopise, který adresoval českým pravoslavným věřícím spolu s poděkováním za gratulace k patnáctiletému výročí jeho biskupské chirotonie:
"Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.V době, kdy byly psány výše uváděné řádky, zbývalo do jeho mučednické oběti a dosvědčení Krista prolitím vlastní krve ještě přibližně pět let...
Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi.
Při všech radostných i bolestných událostech bylo mi posilou vědomí, že jsem se do svatyně Boží a ani do nynějšího úřadu (biskupského) nevetřel. Netoužil jsem nikdy po významném místě ani po vynikající úloze. Domáhal-li jsem se kdy v životě čehokoliv, činil jsem to ne pro svou osobu, nýbrž kvůli věci. Vědomí odpovědnosti, tak těžké, běží-li o odpovědnost nejen za sebe, ale i za jiné, mne po celý život táhlo do ústraní, neboť jsem přesvědčen, že se stěží budu moci odpovídat sám za sebe. Těžká choroba oční, končící obyčejně úplnou slepotou, byla sice nevítanou událostí, ale když se oslepnutí zdálo být nevyhnutelné, smířil jsem se s ním vnitřně úplně, neboť se mi jevilo jako prostředek k osvobození se od odpovědnosti za jiné a k vnitřnímu soustředění.
Mám důvod věřit, že Bůh nesouhlasil s mým stálým tíhnutím za samotou a ústraním, když se chorobný proces v očích zastavil do té míry, že s určitými přestávkami mohu pracovat. On je mi svědkem, že jsem svou účast na hnutí, jež u nás povstalo v životě církevním po (prvé) světové válce, nechtěl v žádném případě vázat s jakýmkoliv i sebe bezvýznamnějším úřadem církevním. Přijal-li jsem na jaře a v srpnu r. 1921 zvolení (za biskupa), byv k tomu donucen, považoval jsem to jen za dočasné východisko z tehdejší situace, doufaje pevně, že má funkce bude trvati jen krátkou dobu. Ke svěcení do Jugoslavie jsem v prvních dnech září 1921 kategoricky odmítl jeti, takže posel otec protodiakon Niketič, který mne měl doprovodit, musel odjet beze mne. Jenom na všeobecné naléhání všech jsem se odhodlal vydat se na cestu do Jugoslavie, když týž posel přijel znova do Olomouce. Co jsem podnikl ve Sremských Karlovcích, aby nedošlo k mému vysvěcení, o tom zatím považuji za svou povinnost mlčeti. Jestliže přes to ruce světitelů spočinuly na mé nehodné a ubohé hlavě, stalo se to jen proto, že jsem se pokořil a sklonil se před něčím, z čeho nebylo jiného východiska.
Avšak po celých těch patnáct let jsem se považoval... pouze za předchůdce toho, kdo po mně má přijíti. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem jiném netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii... Obnova Pravoslaví v československém národě jest dílo Boží.
Patnáct let je však krátká doba a nezaslouží si, aby byla oslavována. Proto jsem žádného jubilea neslavil." (Z knihy Pastýř a Martyr)
Nakonec bylo dílo obnovy cyrilometodějské církve a život prvního nástupce sv. Metoděje po tisíci letech zpečetěny vladykovou mučednickou krví za tuto církev. Mučednictví přijal od fašistických německých okupantů 4. září 1942. Tento den se stal jeho narozeninami pro věčný život. Obnovená církev má od toho dne svého prvního svatého mučedníka. Taková církev už nemůže zaniknout, protože má na nebesích svého přímluvce z vlastních řad. To je duchovní zákonitost. Zdejší pravoslavní křesťané viděli na vlastní oči -- v průběhu války a posléze poválečných let, éry totality a v době nového režimu -- jak se tato pomoc shůry uskutečňuje. Několikrát byla tato církev na hranici záhuby. Vždy se "něco" stalo a chrámy byly opět otevřeny a nebyly už uzavřeny, ač to vypadalo z lidské perspektivy už téměř beznadějně.
Události "hvězdné hodiny" národa nejsou výjimečné jenom tím, že při nich dává Bůh národu mimořádný dar. Významné jsou také tím, že ukazují, jakou cestou Bůh národ vede, která cesta je Bohem požehnaná. Z toho logicky vyplývá, že mimo tuto cestu už po jejím zjevení Bůh požehnání nedává. Bůh není rozdvojen a nepracuje sám proti sobě. Ukazuje cestu, po které je potřeba kráčet, cestu, kterou sám otevřel, ustanovil a požehnal. Je to Boží dílo, nikoliv lidské, a člověk je zván k účasti na něm. Kdo nechce tuto cestu následovat, Bůh ho nenutí, jenže takový člověk nikam nedojde. Rozhodl se stavět bez Boha, budovat mimo základy, které Bůh požehnal, a podle toho to dopadne.
"Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé; nechrání-li město Hospodin, marně bdí stráž. Nadarmo vstáváte časně z rána..." Tak to čteme ve Velkém půstu při každé liturgii předem posvěcených Darů (18. kathisma; Ž 126./127.)
Právě dějiny našeho národa jsou názornou ukázkou výše řečeného. Po vyhnání dědictví sv. Cyrila a Metoděje a zahlazení cyrilometodějství se západní církev zde pokoušela budovat na jiných základech, než je cyrilometodějství. Ač se snažila, jak se snažila, nic zde na těchto cizích základech nedokázala postavit, i když měla na své straně všechny výhody státní církve, pomoci o vladařů, materiální zabezpečení, armádu církevních činovníků atd. Po pár staletích se proti římsko-katolické církvi a jejím cizím základům vzbouřil celý národ. Husitské hnutí původně neusilovalo o nic jiného, než aby byl národ vrácen na původní cyrilometodějské základy. Nakonec už byla drtivá většina národa nekatolická. Pak přišla Bílá Hora a železným strojem rakouské monarchie byla našemu národu lámána páteř, když byl jezuitskými rekatolizátory předěláván zase na katolický. A opět neuvěřitelný nezdar služebníků Říma. Přes všechnu tu brutální sílu je výsledek více než tristní. Výsledkem toho všeho je totiž údajně nejateističtější národ Evropy. Jakoby tím národ říkal, že když se nemůže budovat na původních duchovních základech, tak bude raději ateistický (trochu to připomíná Byzantince, kteří těsně před pádem Konstantinopole říkali, že to raději uvidí na ulicích svého města turecké turbany než kardinálské klobouky).Není tak důležité, jak úspěšný či velkolepý je viditelný materiální rozměr té události, kterou Bůh požehnal jako "hvězdnou hodinu" národa. U těchto událostí je podstatné již to, že se staly. Ať už z jejich duchovní síly bude čerpat celý národ a po celé věky, nebo jen jednolivci, nebo jejich plody budou sklízet jiní a jinde, nebo bude tato událost pracovat skrytě a neviditelně ovlivňovat životy generací. Misie sv. Cyrila a Metoděje byla z hlediska dějinného kalendáře jen mžik, krátký záblesk. A přesto je to událost, která změnila kus světa a stále je to studnice vody živé i pro dnešní lidi od Aše až k Vladivostoku. Podobně i obnovení cyrilometodějské církve a svěcení vladyky Gorazda se setkalo (stejně jako působení sv. Cyrila a Metoděje) s obrovskou bouří nevole, útoků a nenávisti. Velice trpké jsou náznaky toho, že ani dnešní místní pravoslavná není už schopna docenit a reflektovat rozměr této události. Ale tato událost se jednou stala, působila a bude působit svou vlastní duchovní silou. O to není potřeba se obávat.
A jsou tu další podobnosti s cyrilometodějstvím. Podobně jako tenkrát kdysi, i ve dvacátém století přicházejí někteří, kteří zde chtějí budovat pravoslavnou církev na jiných základech, než Bůh požehnal, a kráčet jinou pravoslavnou cestou než Bůh otevřel. Jak dopadly tyto pokusy? Dnes už jen církevní historikové a pár informovanějších laiků znají jméno vladyky Sawatije, s jehož jménem je spojena jakási "konkurenční" pravoslavná mise v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu. Jak žalostně to dopadlo! Současní historikové jen velice pracně skládají střípky informací o tomto člověku a jeho církevním působení, protože celá jeho práce spolu s ním zmizela v propadlišti dějin.
Dnes si občas někdo pohrává s myšlenkou navázání na tuto ztroskotanou novodobou konstantinopolskou misii. Vladykovi Gorazdovi jsou při té příležitosti vytýkány jeho misijní ústupky, které dočasně zavedl pro nové pravoslavné křesťany přicházející ze západní církve. Každý, kdo by chtěl zpochybňovat Gorazdovo dílo, by si však měl uvědomit prostou a nepopiratelnou skutečnosti, že kdyby zde nebylo vladyky Gorazda a působili by zde v té době jen ruští emigranti a vl. Sawatij, většina našich dnešních farností, které jsou rozesety po Čechách a Moravě, by vůbec neexistovala. Jsou to všechny farnosti, které jsou přímo nebo nepřímo spojeny s působením vladyky Gorazda. I z těch farností, které zde vznikaly po druhé světové válce, by mnoho asi nevzniklo, kdyby zde neexistovala rozvinutá církevní struktura z doby předválečné. Organizace života na farnostech by se potýkala s těžkými problémy, protože by věřícím chyběly bohoslužebné knihy, katechismus. Doteď používá naše církev knihy sestavené a vydané vladykou Gorazdem, kdyby je nevydal, tak by církev ani padesát let po válce neměla skoro nic.Toto výročí (a snad i tyto řádky) by nás mělo přimět k hlubšímu promyšlení skutečnosti, na jak velikém a historicky do minulosti i do budoucnosti dalekosáhlém díle bereme účast. Snad přijde doba, když se nám více otevřou zraky, prohlédneme mlhu světskosti, a tyto skutečnosti, které máme přímo před očima, si lépe uvědomíme. Dejž, Bože!
I v současné době přicházejí někteří, kteří chtějí pošetile budovat na jiných základech (všelijací "pravoslavní" rozkolníci, odpadlíci či jiné jurisdikce). Kdo má ještě oči k vidění, sám si všimne, jak nízko si tito nezodpovědní avanturisté stojí morálně i mravně (což je patrné ze způsobů jejich chování) v porovnání s osobou a dílem vladyky mučedníka Gorazda. Je naprosto jisté, že neuspějí. Nechápou duchovní zákonitosti, síly a vlivy, které jsou za tímto (resp. nad tímto) materiálním světem.
Zde je webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II.
K uctění památky vladyky mučedníka Gorazda II. - pár archivních záběrů, které se dochovaly.
Administrátor
--- 26. 9. 2011
Šamani, duchové a pět dogmat pohanské víry
Kam kráčíš, člověče? Víš, co hledáš? Co učiníš se svým životem?
K tomu psaní mne dovedlo nedávné čtení jednoho článku, v němž sympatický člověk, populární umělec, hovoří o prostém životě, o tom jak drží půsty a jak žije v souladu s přírodou. Pak jsem se přes všechny ty internetové propojence a propletence dostal až k videozáznamům jeho přednášky a záznamu rozhovoru s jeho přítelem a nakonec i k dalším souvisejícím videím. Z toho, co oba dobří lidé prezentovali, se nakonec vyklubalo něco, co mne přivedlo usednout a pustit se do sestavování těchto řádků. Tolik úvodem a na vysvětlenou.
Na veřejnosti publikované učení jednoho známého českého herce, který spolu se svým přítelem režisérem dokumentárních filmů jezdí do Peru a do Amazónie za tamními indiány (a šamany). Nechci je jmenovat, protože bych nerad, aby to se to, co bych k tomu rád řekl, přeneslo na osobní úroveň. Onen herec na mne působí dojmem dobrého a příjemného člověka, navíc je to bezesporu duchovní osobnost. Snaží se propagovat jednoduchý a přirozený způsob života, vysvětluje, že se lze léčit půsty, - to vše jsou příjemné aspekty jeho veřejného působení, které je nutno ocenit stejně, jako jeho duchovně-kritický pohled na civilizaci. Těžko bychom se však shodli, co se týče duchovní podstaty či půdy, z níž jeho učení a postoje vyrůstají. Tou je totiž pohanská duchovnost v její nejtvrdší podobě, šamanismus, komunikace s duchy atd.
Vždy, když se setkám s podobnými nositeli pohanské čili tzv. přirozené duchovnosti, uvědomím si hlouběji, než obvykle, od čeho nás Kristus přišel osvobodit. Kvůli čemu Spasitel vlastně přišel. Jak nemocná je celá přirozenost člověka, který už není vlastními duchovními silami schopen vymanit se z duchovní pavučiny tohoto světa, neboť bez Krista jakýkoliv pokus o duchovní život končí v pasti padlých duchů nebo ve zničení lidské osoby formou nirvány.
* * *
Kdo jsou to padlí duchové? Ano, dnešnímu necírkevnímu člověku je potřeba objasnit, o koho se vlastně jedná, když hovoříme o těchto duchovních inteligencích, protože starobylé označení "démoni" či "běsové" už zní ne zcela srozumitelně (nehledě na to, že české pohádky jsou plné roztomilých - v podstatě dobráckých - čertíků, nemotorných či popletených a opelichaných ďáblíků, kteří v nějakém polorozpadlém mlýně neškodně mastí karty, či sice zlých a mazaných satanášů, kteří jsou už relativně nebezpeční, ale na českého hloupého Honzu prostě nemají, natož pak na vysloužilého vojáka a jeho Káču. Takže načrtněme si raději realističtější obrázek těchto duchovních bytostí. Nejprve poznámku k jejich označení "padlí", ano říkáme o nich, že jsou to padlí andělé. To znamená, že byli svrženi ze sféry neomezenosti, nekonečna a svobody, a byli uvězněni v tomto světě čili vesmíru. A tím světem nyní nemyslím jen jeho materiální dimenzi, ale i jeho duchovní rozměry. Ať už je vesmír jak chce rozlehlý a pro nás nepředstavitelně veliký, je vždy omezen a je to pro tyto čistě duchovní bytosti vězení. Všechny duchovní rozměry a světy, které jsou jimi obývány, totiž nejsou ve skutečnosti nekonečné, ale jsou - stejně jako vesmír, k němž patří - ohraničené (byť je jejich velikost v porovnání s lidskými měřítky nesmírná, pro duchovní bytosti, které už jednou poznaly nekonečnost, jsou vězením).
Jejich uvěznění tedy netkví v rozlehlosti či těsnosti tohoto vězení, což by bylo ostatně z hlediska duchovního trochu ošidné kritérium, ale především v jejich oddělení od nekonečna. Podobně jako v naší společnosti známe trest odnětí svobody, tj. oddělení od svobody, tak jsou i tito duchové odděleni od nebe (samozřejmě máme na mysli duchovní nebesa), což především znamená jakýsi druh oddělení od Stvořitele. Samozřejmě, vše, co jest, je vždy nějakým způsobem spojeno se svým Stvořitelem, ale rozhodující je míra tohoto spojení, neboť ta určuje míru plnosti bytí a života každé bytosti. Této plnosti lze dosahovat jen ve sjednocování se Stvořitelem v lásce, což je určením člověka. Se Stvořitelem je spojen i kámen, ale člověk není povolán jen k takovému pasivnímu přijímání daru existence, který Bůh všemu dává, ale k činné odpovědi na tento dar, tj. aby na lásku odpověděl láskou.
Démoni přijímají Boží dar pasivně jako kámen, protože ve své pýše tento dar odmítají, ač jsou na něm závislí. Tento vnitřní existenční konflikt je podstatou jejich zloby. A čím vyšší je démonická inteligence, tím uvědomělejší je vzpoura a odmítnutí odpovědět Bohu láskou, a tím potažmo větší je zloba takové bytosti a stupeň jejího ponoření do "smrti zaživa".
Tedy čím intenzivněji se spojujeme se Stvořitelem a čím větší část naší bytosti je účastna té činné odpovědi na Boží dar života, tím více se blížíme plnosti existence a potažmo nesmrtelnosti. A nezaměňujme dlouhověkost s nesmrtelností. Padlí duchové jsou sice dlouhověcí, ale nejsou již nesmrtelní. Jejich věk sice překračuje lidské představy a jakoukoliv běžnou lidskou zkušenost, ale tyto bytosti mají svůj počátek a budou mít i svůj konec, a ony to vědí.
Ve smyslu bezpočátečnosti je věčný jen Jediný Bůh. Všechny ostatní bytosti, byť i ty nesmrtelné (tj. např. andělé), mají svůj počátek a tudíž nejsou věčné. Na druhém konci může omezit dobu trvání jakékoliv osoby (duchovní i lidské) smrt, která může být buď tzv. první, či tělesná neboli částečná (tj. v případě člověka zemře jen část jeho složené bytosti - čili tělo; v případě démonů je první částečnou smrtí jejich svržení s nebe) nebo věčná, tj. zemře celá bytost (ta může v plnosti následovat až po posledním soudu). Věčná smrt se stala údělem padlých andělů, kteří jsou čistě duchovními bytostmi, a proto oddělení od Zdroje života zasáhlo celou jejich bytost; již nyní jsou zasnoubeni této věčné smrti a kvůli své pýše, jež se stala součástí jejich bytosti, proti tomu nemohou a nechtějí nic činit.
Kdežto u člověka, který je bytostí složenou, zasáhlo oddělení jen jednu složku - tělo. Člověk je kvůli hříchu prvostvořeného Adama podroben smrti tělesné, a to, oč nyní běží, je jeho záchrana před smrtí věčnou, která nad člověkem získá moc, když smrt vstoupivší do těla, ovládne i duši, a podaří se definitivně oddělit od Boha i ji. A tomu se snaží všemožně napomáhat padlí andělé. Tyto duchovní bytosti, které se kdysi dávno svobodně rozhodnuly oddělit se od Božského Dárce svého života, čímž si samy z pýchy zvolili smrt, jsou nyní nositelé duchovní smrti. Jejich zloba sílí tím, že vědí, jak se jim krátí čas. ("Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá." Zjevení Janovo 12,12)
V duchovních sférách, patřících k tomuto našemu padlému světu, tedy panuje pýcha, zloba, spolu s nesmírnou inteligencí těchto bytostí, jejich mnohatisíciletými zkušenostmi a zároveň jistými možnostmi, které vyplývají z toho, že v duchovních rozměrech padlého světa jsou doma (lze-li toto vězení nazývat domovem). Tyto bytosti jsou ochotny komunikovat s člověkem, vést ho, učit ho, dávat mu nějaké částečné duchovní poznání či jakési duchovní dary. To vše působí na člověka okouzlujícím dojmem. Zvláště na člověka moderního, který prožívá radost, že je z materialistického světa vyveden na duchovní úrovně, a je uchvácen již darem poznání pouhého samotného faktu, že mimo materialistický svět jsou tu duchovní dimenze. Dětinskost lidí odkojených naší povrchní civilizací je tak naivní a to uchvácení je tak veliké, že je ani nenapadne ptát se, co je to za duchovní úrovně, kam se dostal, a jestli ty duchovní bytosti jsou dobré či zlé a kam ho vlastně vedou. Důležité přece je, že je to duchovní! A tak se stane, že v tomto nadšení se člověk povolně nechá zcela odzbrojit, poslušně jde, kam ho jeho učitelští duchové vedou, a neptá se na nic.
* * *
Od obvyklého způsobu práce padlých duchů s člověkem je odvozeno pět hlavních "dogmat" pohanského náboženství, která jsou předávána těmito duchovními bytostmi těm, kteří se jimi nechávají učit. Těchto pět základních článků pohanské víry nyní ve stručnosti probereme.
1.
Hlavní dogma, s nímž se setkáváme všude, kde působí inspirace padlých duchů, zní asi takto: "Nerozlišuj dobro a zlo. Buď klidný, vše je vlastně dobré. A jestli se ti něco zdá být zlé, tak to prostě znamená, že to nechápeš. Čím více se staneš zralým a duchovním, tím více budeš chápat, že zlo neexistuje. Takže raději rozlišuj zralost a nezralost. Není hřích, je jen nevědomost atd."
Člověku, který s nadšením přijímá takové učení a otevře se mu, jsou tím hned na samotném počátku této duchovní cesty odebrány prostředky a schopnosti k identifikaci těchto bytostí. Je docela zajímavé, že přesně toto první pohanské dogma, které vyznávají všichni nadšení neo-pohané, někdy v devadesátých letech pronesl v jakémsi novinovém interview tehdejší údajně hlavní český satanista. I on pravil, že satan prý vlastně není zlý, a že se nesmíme na věci takto dívat, že je to vlastně jen síla přírody apod.
Všiml jsem zvláštní věci. Český nadšenec pro amazonský šamanismus nepoužije slůvko "zlo" dokonce ani pro takové duchovní zločiny, když někteří šamanové "pro zábavu" (jak doslova pravil onen režisér) škodí či zabíjejí svou magií lidi (samozřejmě, ani on takové jednání neschvaloval a uvedl, že jiní - tj. ti údajně dobří - šamani se zlými šamany vedou boj). Není-li však zlo pojmenováno a usvědčeno, pak to znamená buď hlubokou nevědomost či stav oklamání nebo skutečnost, že jakési semínko zla se už ujalo a klíčí v lidské mysli. Tady už nelze přehlédnou, jak se padlí duchové mění myšlení člověka; diagnostikujeme jakési ochromení mysli duchovním jedem. Stejně bychom mohli ohodnotit i způsob, jak tito lidé vysvětlují některé tragické události, při nichž zahynou spousty lidí (např. tsunami, jak to bylo zmíněno v konkrétním rozhovoru se zmíněným režisérem). I takovou tragédii odmítl tento (jinak velice příjemný a duchovní pán) pojmenovat jako něco zlého. Prohlásil cosi v tom smyslu, že si ti lidé prostě tento úděl sami vybrali. Byla to prý jejich volba. Před tím, než se narodili, tak si zvolili těžký osud (silný duch si prý hledá náročnou cestu).
Z hlediska křesťanství budeme zřejmě vnímat tuto lhostejnost k utrpení konkrétního člověka (která je ostatně jedním z typických jevů v pohanských národech, např. v Indii) jako fatální nedostatek konkrétně se projevující lásky a milosrdenství, soucitu se slabými. Do základů křesťanství je vetknuto volání člověka, aby následoval Boží lásku k lidem, jak ji ukazuje Ježíš Kristus např. v podobenství o milosrdném Samaritánu (pohanská náboženství jsou tam výstižně zobrazena v postavách kněze a levity, kteří si nevšímali zraněného a trpícího člověka; Lukáš 10,25-37). Je hezké poslouchat pohanské báje o kosmické lásce a o abstraktních zážitcích mystické lásky ke všemu stvoření, ale nemá-li to svůj výraz v konkrétním životě a pro případy lidí, kteří kolem nás trpí a potřebují naši lásku, není tu ve skutečnosti žádná láska. Láska ke všemu, ale bez milování bližního a pomoci konkrétnímu trpícímu, je klam. Křesťanství neochvějně trvá na tezi: "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí" (1. Jan 4,20). Tato křesťanská pravda je založena na křesťanské zkušenosti s Boží láskou, jak píše apoštol Jan: "Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat" (1. Jan 4,11). U všech našich svatých Otců vidíme tuto zkušenost s Boží láskou a její projevy milováním trpících lidí.
Křesťan, který z Bible od miláčka Páně Jana ví, že "Bůh je láska," se nemůže nechat oklamat řečmi o harmonii s vesmírem či o tom, že čaroděj má hlubší chápání jsoucna. Křesťan ví, že kde není láska a pokora, tam není ani žádné hlubší poznání ani pravda ani skutečná věčnost. Bez velké lásky k bližnímu je veškerá spiritualita jen démonický klam.
2.
A tím se dostáváme k dalšímu "dogmatu" pohanství, a tím je reinkarnace. V té či oné podobě. Víme, že víru v reinkarnaci nelze ani konkretizovat jako nějaké učení, protože se v různých pohanských duchovních směrech vyskytuje v širokém spektru podob, z nichž některé si vzájemně odporují, aniž by se mohl vysledovat nějaký přibližně shodný názor na to, co je vlastně to, co se má jakoby převtělovat. Jaká část člověka by měla putovat z těla do těla? O tom jsme zde však už přemýšleli jinde.
Podstatné je, že idea reinkarnace v praxi působí proti duchu lásky k člověku. V teoretických rovinách to není tak zřejmé, ale v praxi je to "do očí bijící". Již jsem zmínil běžné obrázky trpících v hinduistické Indii, k nimž se chová pohanské okolí s pozoruhodnou nevšímavostí (může se tam s tím setkat každý turista); vždyť proč jim vlastně pomáhat?, utrpení je prostě jejich "karma". Žádná lidská tragédie není vlastně nic, kvůli čemu by bylo potřeba se vzrušovat. Ten člověk se přece "narodí znovu". Soucit je tu možný jen na abstraktní rovině, např. obecně nad lidskou nevědomostí, ale co je to vlastně za soucit? Stejný obecný "soucit" mohu mít i s topící se mouchou. I takový soucit se zvířaty, provázený současně nezájmem o lidské trápení, je v hinduistickém světě nezřídka k vidění.
I u našich svatých se jistě setkáváme se něčím, co by se dalo nazvat soustrastí se zvířaty, ba i rostlinami či dokonce tzv. neživou přírodou. Jenže vždy se tento vztah k přírodě radikálně odlišoval od vztahu k lidem, protože člověk je Boží obraz. Kristus jde v evangeliu tak daleko, že do pomoci trpícím vkládá hloubku uskutečňování vztahu k Bohu - prohlašuje, že lásku a milosrdenství prokazované trpícím přijímá, jako by bylo prokazováno Jemu samotnému, ba jde ještě dál - přikládá této lásce takovou moc, že právě tato láska k trpícím má rozhodovat o věčném osudu člověka na posledním soudu (Matouš 25,31-46).
Dnes bych si však chtěl povšimnout jistého vedlejšího ale symptomatického jevu. Víme dobře, jakou úlohu sehrála Darwinova evoluční teorie (ve své původní podobě už zcela opuštěná, posléze do nekonečna modifikovaná v různé verze evoluční teorie, pro něž se přes usilovné hledání nikdy nenalezly toužebně očekávané důkazy, a která je mnohými střízlivě uvažujícími vědci již považována za neprokazatelnou a zřejmě mylnou). Byla to teorie evidentně silně podporovaná z duchovních sfér, která se rozšířila jako blesk a byla obdařena přímo magickou přitažlivostí pro padlý stav lidské civilizace. Tato nikdy neprokázaná hypotéza se stala vůdčí ideologií duchovní cesty západní civilizace v 20. století. Jejím cílem bylo předhodit lidskému rozumu vysvětlení, jak mohl život vzniknout bez Boha (vznik světa a života byl totiž do té doby hlavní oporou, jinak už navrtané a kolísající, křesťanské víry v západní společnosti, srdcem se již odklánějící od víry v Ježíše Krista). Darwinismus byl přesně tím, co potřebovala západní civilizace k dokonání svého odpadnutí od křesťanství.
Podobnou ideologickou úlohu dnes plní víra v reinkarnaci při převádění moderních materialistických lidí do pohanství. Vysvětluje lidský život a osudy tak, aby bylo možno se obejít bez obtížné myšlenky na Boží soud, bez ideje odpuštění hříchů a uzdravení padlého lidství, a zároveň snižuje vědomí odpovědnosti za dar jedinečného lidského života. To vede naše omezené a snadno oklamatelné lidské myšlení, které nemá osobní zkušenost s věčností, k závěru, že klokotat ve vězení těchto duchovních světů je vlastně v pořádku, a tudíž že spása, tak, jak o ní hovoří křesťanství, je nesmysl. Oběť Spasitele na kříži a jeho Vzkříšení se pak nutně jeví buď jako církevní mýtus, nebo cosi tak absurdního, že se nad tím ani nepřemýšlí, a nebo (a to je právě dnes časté) jako personifikované vyjádření přírodních sil a cyklů roku čili jako jedna z mnohých pohanských bájí. Tím se pohanství snaží (bez ohledu na historické podklady křesťanské víry) vstřebat do sebe samotné jádro křesťanství.
Na určení člověka a na možnost jeho spásy má mexický čaroděj krajně skeptický pohled; o lidech praví: "Nemáme žádný účel..."
Jenže právě nedostatek tisícileté osobní duchovní zkušenosti spolu se zavržením zjevení základních duchovních pravd v Bibli (která může onen zmíněný nedostatek kompenzovat), způsobují, že člověk si přestává uvědomovat základní princip své bytosti. Tento princip je dán cílem lidské existence, definovaným při stvoření člověka. Tímto cílem je nesmrtelnost a spojení s Božskou věčností (to je to, čemu říkáme v naší řeči věčná blaženost). A na tom se zakládá princip štěstí lidské bytosti, kterým je pokoj. Člověk dokud bude člověkem, bude stále hledat pokoj, a ničím menším, než je věčný pokoj, se lidská duše nespokojí. Teprve dosahováním pokoje začíná skutečná tvůrčí činnost člověka. Tento pokoj není ani leností, ani spánkem, ani mdlobou, natož smrtí. Je to vrcholný tvůrčí stav lidského ducha. Všechna muka lidského ducha jsou přímo či nepřímo spojena s tím, že nedochází pokoje. A stav pekla je pochopení, že jsem pokoje zbaven navždy a že jsem promarnil unikátní příležitost pokoje dosáhnout. Proto je z křesťanského úhlu pohledu vize reinkarnace vlastně stejně hrozná jako představa pekla, neboť (a o tom celá idea reinkarnace v své podstatě je) člověk nedochází pokoje. Stav nepokoje je základní kvalitou padlých duchovních sfér. Trýznivou absenci pokoje maskují lstivé bytosti samolibostí. A tento stav toto rozšiřují padlí duchové na všechny, kteří s nimi spojují svou duši, a tak peklo polyká další a další potravu z lidského světa.
Duchovní vězení a stav oddělení od Stvořitele a od věčnosti, resp. věčného pokoje a tím i od nekonečnosti a nesmrtelnosti, se projevuje způsobem myšlení padlých duchů, kteří ztratili schopnost chápat věci týkající se stvoření světa. To se ukazuje na tom, že buď vůdčí padlý duch prohlašuje sám sebe za stvořitele světa či za hlavní sílu přírody apod., nebo na tom, že prostě tito duchové nechtějí na základní ideje stvoření pomyslet a hovořit o nich. Ptejte se šamanů na otázku: "Proč byl stvořen svět?" nebo "Jaké důvody měl ten, kdo ho stvořil, ke stvoření?" "Jaký cíl a úmysl měl ten, kdo stvořil svět a člověka? Podle jakého předobrazu stvořil člověka?" To jsou přece základní otázky po smyslu světa a lidské existence. Vždy lidé kladli tyto otázky. Co od šamanů uslyšíme za odpověď? Co jim o tom duchovné sdělili? Ti poctivější budou mlčet. V nejhorších případech se dozvíme, že svět je vězení pro padlého člověka, který prostě "nějak zapomněl" na to, že je vlastně bůh, a že všichni ti přírodní duchové chtějí člověku vlastně pomoci osvobodit se z tohoto vězení (ďáblovu lež o Bohu, který lidem nechce dopřát, co by mohli a měli mít, což jim rád a ochotně chce dát "přítel had", ostatně známe z prvních stránek Bible). V jiných případech vám odpovědí budou jen bajky pro děti nebo uhýbání. V těch řečených bajkách často najdeme zdeformovanou a hodně zploštělou (a zbavenou svého hlavního smyslu) biblickou zprávu o stvoření světa a člověka, která byla v dávných dobách rozšířena po celém lidstvu a tudíž tvoří alespoň některé její rysy společné vědomostní dědictví lidstva.
3.
Třetí článek pohanské víry pojednává o vztahu člověka s přírodou. Obsahem tohoto dogmatu bývá lež o člověku i o přírodě. Člověk je většinou představován tak, jako by nebyl o nic více než nejlepší součást přírodního (tj. zvířecího, rostlinného a nerostného) světa, ba někdy ani to ne. V jiných případech je ukazován jako bojovník, který má obstát v nelítostném duchovním světě a získat tím moc, stát se někým mocným, kdo je napojen na "prasílu" a harmonizuje s vesmírem. Nebo má používat "čarodějné techniky ke krocení síly, která provází vše živé ve vesmíru" a jako bojovník lovit poznání. (Citace je z autentického výroku mexického šamana.)
Často je padlými duchy líčen vesmír a duchovní svět jako místo nelítostné, bez soucitu a dobra, kde obstojí jen silní - takové je vidění světa z jejich perspektivy a z jejich stavu mysli (je to naprosto opačná perspektiva, než pohled na svět očima Božího zjevení; vzpomeňme, jak se v biblické zprávě o stvoření světa při každém stvořitelském aktu opět a opět opakuje: "A bylo to dobré."
Proč jsou to tak duchovně škodlivé názory? Především proto, že je to lež a každá lež je v duchovním životě smrtící, zvláště je-li to lež o tom, kým je člověk. Člověk není Bohem stvořen ani jako pouhá součást přírody, ani jako bojovník krotící sílu a lovící poznání, ani jako autokratický vládce vesmíru. Od čeho se pak má odvíjet duchovní život člověka, který neví, kým je?
Když čaroděj nebo šaman vzhlédne vzhůru a snaží se dohlédnout co nejvýše, až k nejvyššímu Bohu, nikdy tam nahoře není schopen uvidět to, co tam vidí tak samozřejmě křesťan. Pohan tam v nejvyšších duchovních výšinách vidí všechno možné, jenom ne milujícího Boha. Démoni totiž nad pohanem vytvoří strop, skrze nějž na nebe neprohlédne. Ten strop je i jejich vlastním stropem, je to strop jejich duchovního světa, padlého světa. Oni Boha už vidět nemohou, protože se kdysi rozhodli ho nevidět. Pohan Boha vidět nemůže, dokud je pod vlivem padlých duchů, protože mu ho nedovolí vidět. A tak tam vidí buď jen nějakou neosobní sílu či energii, nebo tam vidí nejvyšší démonickou bytost, která je zcela odcizena čemukoliv, co by se dalo nazvat láskou. Člověk je jejímu srdci zcela lhostejný, pohrdá jím (začne se o člověka zajímat jen, když se začne pozvedat k Bohu; jinak je pro ni lidstvo hračkou, které škodí z pouhé zlomyslnosti; lidi se snaží strhnout do své záhuby hlavně proto, že ví, jak je Bůh miluje). Proto mexický šaman používá takováto slova, když učí své žáky o této "nejvyšší síle" a vyzývá je, aby ji oslovili (myšlenka nestačí, musí se to říci nahlas) a stanuli pak tváří v tvář "nekonečnu": "Není to pro slabochy, nebude to odpovídat na vaše snažné prosby -- /..../ se to na vás z vysoka. Jste tomu šumafuk." (Bylo tam slovo, které jsem nechtěl zde citovat, tak jsem je vytečkoval; nejspíš si je přibližně sami domyslíte.)"
Proč není člověk samovládcem? Protože sám je závislým na Bohu. Proč není bojovníkem, který potřebuje ulovit to, oč mu na duchovní rovině jde? Protože člověk potřebuje získat Boha, a Boha nelze ulovit. Proč není součást přírody? Protože byl stvořen jako její správce, pastýř a zachránce, a k tomu musí být nad ní a nikoliv v ní.
I v této oblasti nalézáme u pohanů známky změn myšlení, které vlivem působení cizích duchů přestává rozlišovat. V čarodějnických knihách se např. píše: "V duši (bojovníka) jsou si všechny věci rovny -- lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu." Zarážející je zvláště ztráta schopnosti vidět osoby, místo nich je tu už jen neosobní "síla". A dále za tou údajnou totožností "lidí, zvířat, předmětů a přírodních jevů" je možno vidět výše zmíněné pouhé pasivní přijímání života a existence bez aktivní odpovědi Bohu láskou, jak je to typické pro neživou přírodu a pro démony. Toto vidění věcí se evidentně přenáší i na člověka, který je pod vlivem padlých duchů.
Pohanská lež identifikaci člověka s přírodou je pro něj destrukční stejně jako zcela opačný názor, s nímž přišlo západní deformované křesťanství vnímající člověka jako samovládce, neomezeného pána nad veškerou přírodou, kterou může beztrestně (a s Boží požehnáním) znásilňovat, vysávat a drancovat.
Tento názor vedl k teologickému ospravedlnění průmyslové revoluce, v jejímž základu bylo mj. brutální zacházení se zvířaty (např. celé městské osvětlení v Londýně původně svítilo na velrybí tuk a pro všechny stroje to bylo zpočátku jediné mazivo; bez masakrování těchto zvířat by tenkrát nebyl průmysl), k likvidaci přírodních zdrojů (např. vykácení evropských lesů, od těch dob nemáme v Evropě skoro žádné opravdu velké stromy), devastaci přírodního prostředí. Tento duch západního křesťanství nás přivedl k dnešnímu základnímu vědeckému paradigmatu: vědě je dovoleno vše, není žádná oblast, která by byla pro vědecké bádání z principu nedotknutelná, neomezované poznávání je samo cílem, nic nesmí být tabu, a možnost zneužití dosažených poznatků vědu obecně nezajímá (současné chabé omezování pokusů o klonování člověka nemá ani smysl brát vážně). Jestli je člověk neomezeným pánem nad přírodou, pak věda je pro lidstvo nový bůh. Konec konců, mluvit proti vědě je už dnes svého druhu rouháním.
Vývoj (či spíše duchovní úpadek) Západu se mnohým lidem samozřejmě příčí a reagují na to překlopením do opačného extrému, a tím je smetení člověka z jakéhokoliv trůnu a jeho plné zasazení do přírodního světa; jenže tím to nekončí. Ve všech těchto názorových směrech vidíme, že tu nejde jen o přírodní život, ale o spoutání myšlení člověka, které je opředeno pavučinou víry v přírodní božstva (viz dnes už běžnou ekologickou proklamaci o Matce Zemi, bohyni Gája). Lidé se v rámci "návratu k přírodě" mají znovu naučit komunikovat s přírodou, čili s přírodními duchy, naslouchat jim, vstoupit do jejich světa a začlenit se do něj.
Herec, jehož zmínil na počátku, vyprávěl, jak naslouchá kamenům, které s ním hovoří a do každého ucha mu prý říkají jiné věci. Překvapilo mne, jak v jisté euforii nad tím, že lze slyšet slova vycházející z kamene a co vše je možno se od nerostu dozvědět a jak je vše kolem nás plné inteligence, se nikterak zvlášť nepozastavuje nad tím, kdo k němu vlastně z toho šutru mluví. Jsme všichni vzdělanými lidmi, a tak přece víme, že kamen je nerost, který sám nemá takové schopnosti. Jenže když jde o řešení duchovní situace, pak nám všechno naše vzdělání není k ničemu. Proč současní lidé nejsou schopni analyticky zkoumat základní duchovní jevy?
Šamanské pohanství se tváří, jako by určení člověka bylo v naslouchání a potažmo poslušnosti duchům přírody. A to je z hlediska křesťanství obludná lež. Člověk má podle Bible panovat na přírodou. Ale ne ve smyslu, jak si to vyložilo západní křesťanství, které obsah pojmu "pán" naplnilo tím, co líčil Kristus, když hovořil o "zlém správci", tj. svévolném, bezohledném, kořistnickém, jemuž jde jen o sebe a nestará se o blaho těch, nad nimiž má moc. Ve smyslu biblickém výrok o "panování člověka nad přírodou" znamená spravovat v lásce, je to pojem pro odpovědného pastýře (je to úloha v jistém smyslu kněžská). A především nutno uvést, že ve smyslu svatootcovského výkladu těchto biblických textů svěřuje Bůh tuto moc člověku, který dokáže nejprve panovat sám nad sebou, čili je schopen opanovat se, zkrotit své vášně, zdržet se hříchu. Dodnes vidíme kolem svatých lidí, že se kolem nich mění příroda a divoká zvířata se jim sama přicházejí klanět a sloužit jim, a neubližují nikomu.
Je to podobné, jako když vzdělaní lidé dnes už vůbec nepřemýšlejí nad tím, proč třeba samotný člověk je schopen přemýšlet. Už od školních let je totiž materialistickým vzděláním ovlivněno jejich uvažování tak, aby brali jako hotovou věc, že je to kvůli neuronům v mozku a že myšlenky jsou elektro-chemickým produktem tohoto tělesného orgánu, který vlastně produkuje myšlenky tak nějak podobně, jako játra vylučují žluč. A tak je mezi námi již relativně málo lidí, kteří si uvědomují, že myšlení je především schopností lidského ducha a práce tohoto ducha se následně odráží na tělesných projevech mozku.
Ten, kdo tohle chápe, pak samosebou chápe, že pokud kámen hovoří, tak to není žádná přírodní schopnost křemene, ani žuly, ba ani mramoru, ale je to projev nějakého ducha. Čili projev padlého anděla tedy démona, který tam "bydlí". Křesťané to dobře znají ze své historické tradice. V životech prvních křesťanů se často objevují zmínky o tom, že když křesťané byli vojáky předvedeni před kamenné modly a byli nuceni obětovat pohanské oběti těmto bohům, tak to odmítli a místo toho se tam modlili k Ježíši Kristu, a z kamenů se začaly ozývat hlasy, někdy úpění, jindy rachot, či různá slova. Kamenné modly pukaly, drobily se na kusy a démoni z nich prchali před jménem Kristovým. (Pohanští kněží pak měli na křesťany vztek, protože je brali jako konkurenční "nepřátelské šamany", jejichž cizí duchové porazili zdejší "domácí" duchy.) To byl jeden přece ze základních prvků ranně křesťanského hlásání: "Neuctívejte kámen, neklaňte se modlám, neslužte pohanským bohům, neboť bohové pohanů jsou démoni." Křesťanství od samotného svého počátku učilo, že člověku se náleží klanět se jedinému Bohu - Stvořiteli všech a Spasiteli. Celá dvě tisíciletí tyto skutečnosti všichni křesťané znali, ale dnes přišla doba, kdy důvěřiví lidé opět přikládají ucho ke kameni se svým naivně zvědavým: "Haló, je tam někdo?"
Podle Božího zjevení hledí celá příroda na člověka a očekává od něj svou záchranu (Římanům 8,19-21), protože člověk je Bohem stvořen jako bytost složená z nehmotné duše a materiálního těla, jako někdo, kdo může přivádět k Bohu celé stvoření, jestliže nejprve přivede ke sjednocení s Bohem sám sebe. Jenže k čemu je pro přírodu užitečný člověk, který je sám pouhou součástí přírody? Jak může někoho vytáhnout z vody ten, kdo se sám topí? V konečném důsledku tedy člověk, který rezignuje na své Bohem mu určené postavení nad přírodou, z něhož ji má láskyplně spravovat, stává se neužitečným sobě i přírodě a přes všechny ty úžasné pocity a vize jednoty s kosmem a přes své zážitky propojení všeho se vším stal se zklamáním všech nadějí, s nimiž k němu příroda vzhlíží.
4.
Dalším bodem praxe šamanských duchovních nauk, nad kterým by měl duchovně soudný člověk zbystřit, je naprosto otevřeně přiznávané používání drog. Není tak podstatné, jestli jsou to drogy takové či onaké, zda jsou návykové či nenávykové atd. Podstatné je, že démoni k tomu, aby vstoupili do bližšího kontaktu s člověkem, potřebují k tomu od člověka nějaký "zvací akt". Tím může být spáchání těžkého hříchu či prostě velmi zlého skutku, podstoupení magického obřadu, nebo to lze provést chemickou cestou (a nové technologie právě vymýšlejí ještě elegantnější způsoby).
V případě toho, co provádějí šamani v Amazonii (a v Mexiku a jinde), nelze používání drog k dosažení změněného stavu vědomí zamaskovat ani takovými slovy jako např. "používání rostlin učitelek". Tzv. "učitelská rostlina" je stále jen drogou. Každá droga jiným způsobem mění vědomí a má svého démona a tomu démonu otevírá vstup do lidského nitra. Každý démon provádí s člověkem trochu jiné věci, ale všichni jsou zlí. Některé drogy destruují rychle člověka i po fyzické stránce, jiné drogy jsou zacíleny jen na otevření duchovního kanálu do lidského vědomí. Jenže taková droga je jak telefonní linka, která vede na předem určené místo. Tak i ten duchovní kanál má jeden konec hluboko zapíchnutý ve vědomí člověka, který drogu přijme, a druhý kanál je přesně u toho démona, který je touto drogou spojen. A ten získá drogou přístup do lidské mysli a může se v ní zachytit. Spojení je navázáno. U některých drog se to projevuje i na fyzické úrovni návykovostí, u jiných je to jen čistě duchovní záležitost. O to hůře je rozpoznatelná. Důkazem trvání "navázaného spojení" je vyjádření čarodějů, že svým úsilím "zkrotili (sílu rostliny), a to až do takové míry, že si člověk uchová mnohé schopnosti vyvolané požitím rostliny i za normálního stavu". Od té chvíle démon mění myšlení člověka, otevírá ho "novému poznání" a opřádá ho sítěmi svého duchovního světa (v naší duchovní terminologii tomu říkáme církevně-slovansky "prelesť" čili stav duchovního klamu).
Není příliš poctivé, když šamani říkají např.: "Droga ti dá odpověď na každou otázku", protože všichni vědí, že ve skutečnosti komunikuje s tazatelem duch, s nímž je droga spojena. Takový způsob vyjadřování šamanů zřejmě patří k duchovnímu stavu klamu.
Po "duchovním zasvěcení" drogou, jak píší čarodějové, "svět už pak nikdy není tím, čím býval předtím. Stává se místem, kde je možné naprosto vše -- jenom ne zbavit se následků svých činů". Povšimněme si, prosím, že křesťanství působí na člověka zcela opačně: nechává vám svět takovým, jakým byl, protože pro řešení vztahu ke Stvořiteli nemá žádný význam měnit člověku vnímání světa, naopak předčasné otevření takového duchovního zření působí kontraproduktivně, protože odvádí pozornost od toho, co je nejdůležitější; na druhé straně křesťanství přináší člověku to, co nemůže dát pohanství, protože to nemohou dát démoni, ale jedině Bůh - odpuštění hříchů, tj. zbavení zkázonosných následků zlých skutků.
Je zajímavé, že ač si na jedné straně indiánští čarodějové na základě svých mystických vizí dobře uvědomují, že s lidským vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno, tak se na druhé straně (podle mého názoru) dost málo obávají, že je i s jejich vlastním vnímáním manipulováno více, než si vůbec dokáží představit. Kdyby si to uvědomovali, pak by - myslím - rozhodně nepoužívali drogy při své duchovní cestě hledání pravdy. Jenže to by si nesměli myslet, že jsou to oni, kdo mají nad drogou moc (což si mimochodem v jisté fázi drogové zkušenosti myslí všichni narkomani).
Pozoruhodné u šamanů je běžné užívání tabáku, které je všeobecně známé. Prostě šamani bývají kuřáci. Další duchovní zajímavostí bývá obřadní okuřování tabákovým dýmem, který šaman vyfukuje z úst na drogu, kterou připravuje pro toho, jemuž chystá "zasvěcení". To snad ani nepotřebuje komentáře, stejně jako skutečnost, že někteří šamani (Mexiko) přidávají do vařící drogy krev toho, pro koho droga připravována.
A co říci na průvodní jevy, jimiž působí "rostlina učitelka" na svého žáka: zvracení, průjem, křeče apod.? Lidská bytost, disponující ještě zbytky své prazákladní moudrosti, dává skrze elementární tělesné instinkty najevo, že drogu nechce, že to není pro člověka dobré, ale už je to marné. Jakoby ten duch, který se skrze drogu s člověkem spojuje, kladl jakýsi důraz na ponížení a zlomení člověka, zničení jeho důstojnosti, aby "zapomněl, že je člověk" (jak popisuje působení drogy jeden slavný čaroděj).
"Zasvěcovaný" musí před svým "zasvěcením" souhlasit s tím, že mu bude špatně, bude zvracet, možná se bude někde válet ve svých výkalech. Nebo že ze sebe v opojení strhá šaty, bude pobíhat někde nahý, bude při tom výt, štěkat, kokrhat a kdo ví co ještě. Co se asi musí stát s myslí člověka, aby usoudil, že tudy vede cesta vzhůru, že toto je cesta k Bohu, který učinil člověka tak krásného důstojného? Další otázkou je, jestli si zasvěcovaný vůbec přeje nějaké setkání se Stvořitelem. Nevyměnil v hloubi svého srdce možnost spojení se Stvořitelem, po kterém touží každá lidská duše, za nabídnutý příslib magicky získaného poznání? Není mu zasvěcení do skrytých rozměrů stvoření dražší, než přiblížení se k Bohu? Není za otevřením se šamanismu pouhopouhé prahnutí po moci, na kterou ďábel loví lidi? Vždyť faustovská touha po poznání získaném za každou cestu (ať už je to cesta magie či cesta tzv. vědeckého bádání) je vlastně jen formou touhy po moci. V představách neočištěných lidí totiž poznání dává člověku moc, vládu, povyšuje nad ostatní "nevědomé". (Ostatně i v čarodějnických knihách amerických šamanů se píše: "Vědění je moc.")
To jsou přece tři základní dušehubné vášně: žádostivost majetku, žádostivost slasti a žádostivost moci, z nichž nejhorší je právě ta poslední, která člověka nikdy neunaví a dokáže se nejlépe maskovat a může vypadat dokonce i jako ctnost či altruismus. A všechny jsou napájeny z jediného zdroje - pýchy. Magie nečiní nic jiného, než že pracuje s těmito vášněmi jako se silami, které mají obrovskou sílu jak v pozemském světě tak ve světech duchovních. Křesťanská duchovní praxe se zakládá na nemilosrdném ničení těchto tří vášní v srdci člověka.
Mimochodem, často se setkáváme s námitkou, že je moderního člověka nedůstojno klanět se např. ikonám a vůbec něčemu se v křesťanském chrámu klanět. Ale zvracet v šamanově doupěti, pít jeho lektvary, nad nimiž zpívá s cigaretou v puse jakousi nesrozumitelnou písničku, pak se válet v křečích, ležet polomrtvý spoustu hodin, to přijde mnoha současníkům zajímavé.
5.
A jsme u dalšího pohanského dogmatu, které zní imperativně: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat! Nepřípustná je jakákoliv hrozba, protože to je manipulace a nátlak na člověka!" Je to dogma diktované lidskou pýchou, která bývá vzpourou proti službě Otci a vede pravidelně do nejhlubšího otroctví nepříteli. To sice nemusí Zápaďané (vychovaní bez kontaktu s autentickým křesťanstvím) chápat, ale přesto - jak neuvěřitelně naivní od nich je, když i vysoce vzdělaní lidé říkají: "Nikdo mi nesmí nic přikazovat," i když by sami mohli sami odpovědět otázkou: "Ani Bůh?"
Jak daleko od křesťanského ducha je takové pyšné a vůči Bohu se vzpínající uvažování! Jako by Bůh stvořil člověka jen proto, aby ho pak omezoval. Vždyť Bůh člověka učinil jako svobodného a jeho svobodu stále úzkostlivě ctí. Jedině svobodným dodržováním přikázání se může člověk zalíbit Bohu. Když jde o spásu, tak se i Boží láska zastaví před svobodou člověka, který mu vždycky může na jeho pozvání říci: "Jenže já nechci." Bůh násilím ani manipulací do nebeského království nikoho na řetězu nepotáhne. To je přece z Bible tak jasné, že už to jasnější být ani nemůže.
Co je vlastně špatného na desateru přikázání: např. nezabiješ, nepokradeš...? Co je špatného na hrozbě instruktora v autoškole, který vás učí: "Pojedeš-li rychle do zatáčky, zabiješ se?" Ach, ti zlotřilí manipulanti v autoškolách, místo aby dali svým svěřencům svobodu jezdit si, jak rychle chtějí, tak jim stále něco přikazují a něčím jim hrozí! Pryč s nimi! Už žádné autoškoly! Ať žije svoboda!
Pokud Ježíš Kristus "vyhrožuje" posledním soudem, pokud říká: "Běda vám, kteří...!", pokud Bible praví o hrozné možnosti věčné záhuby a hořícím jezeru, pak to přece není manipulace, ale varování matky, která říká dítěti: "Věř mi a nesahej na horkou plotnu!" Cožpak člověk opravdu musí okusit peklo, aby uvěřil, že existuje? Konec konců nikoho donutit nikdo nemůže. Ani Bůh nezavřel Adama a Evu v ráji jako v kleci, ani Spasitel nikoho k ničemu nenutí. Ani žáka v autoškole nemá instruktor ve svých spárech napořád - jakmile dostane řidičák a sedne si do svého bouráku, může na to šlápnout a vysmát se z plna hrdla všem instruktorům, kteří se ho pokoušeli zmanipulovat, aby nejezdil rychle do zatáčky (doufejme, že si na tento finální triumf své pýchy nevezme nikoho do auta k sobě a zabije se jen on sám).
K té pyšné sebedůvěře, která naše současníky vede do náruče pohanských kultů, patří i takřka neomezená důvěra v to, co bychom mohli nazvat přirozená duchovnost člověka. Pouze křesťanství ví, že tato přirozená duchovnost (stejně jako duchovnost přírodní) je duchovností poškozenou lidským pádem. Jsou to už pouhé zbytky původní duchovnosti prvostvořeného člověka, zbytky zdeformované a poničené vášněmi a hříchem. Tato duchovnost již nemůže člověka osvobodit, ale v případě, že jí bude nekriticky důvěřovat, povede jej do ještě hlubšího duchovního poškození. Pohané to asi nebudou chápat, ale materialismus není ještě to nejhorší, co může člověka potkat, a není tím dnem, kde pád člověka může skončit.
Tak to bylo pět základních článků pohanské víry, které skládají onen pentagram, jenž člověka přivádí do otrocké služby vůdčímu padlému duchu.
* * *
Teď už bych chtěl svoje rozmýšlení pomalu směřovat k závěru. Možná bylo kvůli stručnosti nebo nedostatku pravého duchovního poznání dost povrchní. Leč nechtěl bych se rozloučit ještě bez jednoho srovnání křesťanské a šamanské spirituality. Pro křesťanskou duchovnost je typickým jevem, že není nikterak závislá na mystických zážitcích. Její primární tok se děje tím nejobyčejnějším každodenním způsobem: pěstováním víry a vztahu k Bohu, rozvíjením láskyplné oddanosti vůči Ježíši Kristu, vedením kajícího života podle Božích přikázání, prohlubováním modlitby, upřímnou účastí na bohoslužbách a svatých Tajinách, dodržováním pravidel praxe církevního života, trochou studia… Hlavním rysem křesťanského života je snaha uskutečnit evangelium ve svém životě. Duchovně zdravý křesťan nechává plně na Bohu, jestli - kdy - v jaké míře a jak mu Bůh dá, aby svou vlastní zkušeností zřel duchovní věci. Nic si na Bohu nevynucuje. Ví, že Boha nelze k ničemu nutit a že Bůh chce dávat hojné duchovní dary, ale dává je s ohledem na duchovní stav člověka, na stupeň jeho očištění, tedy tak, aby mu neublížily.
Jogín či buddhista, který používá ke vstupu do duchovní světa různá speciální psychosomatická cvičení, stejně jako šaman, který k tomu použije drogy, berou duchovní život do svých rukou. Nečekají na Boha, jestli jim otevře, ale prostě vezmou za kliku a vstoupí (použití drog by se dalo spíše označit za vyražení těchto pomyslných dveří hrubou silou). Svými vlastními prostředky si otevřou duchovní zření podle své vůle. Je ovšem otázkou - kam vstupují a kdo se jich ujímá, když Boha odmítli. Odpověď už po tom všem, co se zde probralo, nechám na čtenáři.
Tato šamanská cesta pochopitelně vyhovuje modernímu člověku, který chce mít všechno a hned, a co si umane, to okamžitě provede. Stává se to i církevní oblasti - jsou známy případy křesťanů, kteří se svévolně přísně postili a usilovně modlili s cílem dosáhnout rychlého duchovního zážitku. A dosáhli jej. Jenže za cenu oklamání.
Přiznáváme však, že je tu s druhé strany ještě jedna propast, do níž se může křesťanské nenásilí v duchovním životě zřítit, a tou je zdegenerování umdlévající duchovnosti do formality a duchovní mdloby. Vyvarovat se tohoto uklouznutí však lze docela dobře poctivým křesťanským úsilím, při němž proces očištění srdce nestagnuje, a tudíž křesťan vnímá Boží odpověď na svou námahu, takže jeho křesťanství je stále živou cestou.
Dalším rozdílem je používání vůle. Zatímco křesťan vede svou vůli tak, aby se podřídil Boží vůli, pohan pracuje se svou vůlí dle svých záměrů. Používání vůle je základem magie. Křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá." Modlitba mága by se dala vyjádřit obratem: "Staň se vůle má!" Podobně je to i s jinými duchovními silami. Křesťan nechává všechno na Bohu, zříká se své síly a obětuje ji Bohu. Pohanství naopak věnuje rozvoji osobních sil klíčovou pozornost.
* * *
P.S.
Jeden z aspektů, jímž se projevuje působení pohanské spirituality v lidské mysli, je rostoucí averze (někdy až nenávist) vůči křesťanství. Démoni dobře vědí, co je jejich úhlavním nepřítelem. Proto v téměř každém vystoupení lidí, jejichž myšlení je ovlivněno padlými duchy, najdete nějaký osten proti křesťanství. Někdy je to jen drobná poznámka či úšklebek, jindy to může být otevřený výpad.
V jednom však musím dát obdivovatelům šamanismu zapravdu. A tím je odpor vůči formálnímu křesťanství. Vůči tomu křesťanství, které je šířeno západními misionáři. Křesťanství zdeformované, odduchovnělé, zakládající se na víře: my tě pokřtíme a tím jsi spasen. Šíření této lži, která je prohlašována za křesťanství, je nutno odsuzovat. Toto "křesťanství" zplodilo v posledním půltisíciletí naši duchovně degenerovanou civilizaci a nemůže nikomu nikde nijak pomoci.
Autentický křesťanský duch přivádí člověka ke spolupráci s Bohem. Dílo lidské spásy se neděje bez účasti člověka, ale nakolik se člověk snaží v duchovním životě a dává své srdce, natolik Bůh dává svou blahodať. Antonij Surožský pravil, že Tajiny se konají nad člověkem, ale ne bez člověka. Křest není magie, ani nějaký kouzelný úkon, který působí sám svou vlastní silou ("ex opere operato", jak to učí římsko-katolická církev). Nic takového! Je to zasetí seménka nového lidství Kristova do křtěného člověka. Lidství, které Adam Bohu odcizil, Ježíš Kristus s Bohem opět spojil a uzdravil je. Toto "kristifikované" lidství "nového Adama" je zaséváno při křtu do člověka a aby seménko vzrostlo, potřebuje kolem sebe půdu, zespoda vláhu a shůry světlo a teplo. Tou půdou, kde klíčí tato seménka, je Církev, tou vláhou je lidské úsilí v duchovním životě, tím světlem a teplem je Boží blahodať. Všechny tři složky musejí být přítomny, a pak se ze seménka může stát veliký strom, který má korunu v nebi a ptáci nebeští (tj. andělé Boží) v ní sedávají. To je cesta spolupráce mezi člověkem a Bohem a postupné sjednocování člověka s Bohem, kdy staré Adamovo lidství v křesťanu odumírá, aby nakonec převládlo nové lidství Kristovo, lidství zbožštěné - nesmrtelné. Co může být krásnější pro člověka, než tato cesta, kterou mu Bůh uchystal? Jaký úděl může být vznešenější?
Když na to pomyslíme, uvědomíme si, jakou lítost lze cítit nad filmovými záběry, na nichž je zachycen mladý Čech sedící před šamanovou chatrčí někde v Amazonii, malátně se kývající pod vlivem "posvátné rostliny" a zvracející do kýble. Co ho tam přivedlo? Jaké jsou cesty osudu člověka ze srdce křesťanské Evropy, které ho dovedly k pokuřujícímu šamanovi, jenž mu v kotli uklohní lektvar z "rostliny učitelky"? Co se asi naučí v daleké Amazonii? Na první otázku: "Co ho tam přivedlo?" však existuje mrazivá odpověď. Nelze všechno svádět jen na honbu moderních lidí za rychlými duchovními zážitky a na jejich netrpělivost. Z "křesťanské" Evropy ho tam, ke kýblu před chatrč, třeba přivedla upřímná touha po spiritualitě, po duchovním životě, po vymanění se z duchamorného sevření materialismu. Tedy po tom, co možná hledal v místních církvích, ale nenalezl.
Administrátor
--- 17. 9. 2011
Ze zpráva
V ulicích Paříže je nyní zakázáno se modlit.
Městské úřady přijaly zákon, určený k ochraně sekularismu na veřejných místech. Proti porušujícím má policie nyní právo použít i sílu.
http://www.facebook.com/jinezpravy.cz
Administrátor
--- 16. 9. 2011
Zpráva z ústředí - panychida
Modlitby za oběti letecké katastrofy u Jaroslavle a teroristického útoku v New Yorku
Zádušní bohoslužbu - panychidu za oběti letecké katastrofy u Jaroslavle a teroristického útoku v New Yorku sloužil metropolita Kryštof s duchovenstvem v neděli 11. září 2011 na náměstí před chrámem Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze 3 Na Olšanech. Vladyka Kryštof ve své promluvě zdůraznil, že věřící lidé mohou dnes již pouze modlitbou duchovně přispět obětem zmíněných tragedií. Připomněl také, že padající New Yorkských mrakodrapy srovnaly se zemí pravoslavný chrám. V jeho troskách záchranáři nalezli ikonu svatého Mikuláše, jemuž byl chrám zasvěcen. Pravoslavní věřící ji dodnes uctívají jako zázračnou relikvii. Bohoslužeb se zúčastnilo několik set věřících pravoslavných i jinoslavných, mezi nimiž byl i patriarcha Církve československé husitské ThDr. Tomáš Butta a český vynikající hokejista pravoslavného vyznání Jaromír Jágr.
Věčná paměť tragicky zesnulým.
ústředí
Administrátor
--- 7. 9. 2011
Pravoslavné informační fórum
Byl spuštěn nový pravoslavný server pro sdílení informací
Pravoslavné informační fórum slouží k výměně praktických informací v rámci České pravoslavné církve. Zde můžete nabízet či hledat nabídky služeb, prací, věcí. Informovat o akcích či žádat o pomoc. (Toto fórum neslouží k teologickým diskusím.)
Fórum sídlí na adrese: info.pravoslavi.cz
Pro prohlížení fóra nemusíte být nikterak evidováni, ale pro vkládání příspěvků je nutné se zaregistrovat (viz vpravo nahoře). Je to zcela snadné. Po vyplnění formuláře a zadání vaší e-mailové adresy vám přijde aktivační mail a v něm je webový odkaz, na který pouze kliknete a můžete pak po přihlášení přispívat. Jednodušší už to být nemůže :-) Vaše e-mailová adresa nebude nikde uveřejněna a nebude nikomu poskytnuta.
Administrátor
--- 30. 8. 2011
Atkualita - z ústředí
Pomník otci Nikolaji Ryžkovovi
Pomník otci protojereji Nikolaji Ryžkovovi, který působil jako pravoslavný duchovní v Praze a v Karlových Varech na počátku 20. století, byl slavnostně odhalen a posvěcen u chrámu svatých Petra a Pavla v Karlových Varech ve čtvrtek 25. srpna 2011. Z bronzu jej vytvořil sochař pan Sergij Byčkov. Vévodí mu vysoký osmikonečný pravoslavný kříž, neboť právě kříž Kristův provázel životní pouť otce Nikolaje při jeho nelehké, ale obětavé službě pravoslavným Čechům v Praze a převážně ruským lázeňským hostům v Karlových Varech. Pro svoji věrnost pravoslavné víře a jejímu duchovnímu dědictví byl dokonce za první světové války zatčen a odsouzen k trestu smrti. Jen díky milosti Boží nebyl rozsudek vykonán a otec Nikolaj se mohl po ukončení války vrátit s podlomeným zdravím do své vlasti, kde krátce na to zemřel.
Panichydu za otce Nikolaje Ryžkova a následné svěcení Památníku vykonal vikář Moskevského patriarchy arcibiskup Marek spolu s otcem protojerejem Nikolajem Liščeňukem, přestavitelem Duchovního zastupitelství Moskevského patriarchátu v Karlových Varech. Ještě před zádušní bohoslužbou a svěcením vystoupil metropolita Kryštof se svědectvím o požehnaném duchovním působení otce Nikolaje mezi pravoslavnými Čechy. Zmínil se také o vzpomínkách jeho dcery sestry Ariadny na hromadné přijímání pravoslavné víry českých starokatolíků v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Dále také promluvil arcibiskup Marek a zástupce hejtmana Karlovarského kraje pan Mgr. Jaroslav Borka. Události se zúčastnil také osobně primátor Karlových Varů pan Petr Kulhánek, generální konzul Ruské federace v Karlových Varech pan Sergej V. Ščerbakov, vladyka Juraj, arcibiskup michalovsko-košický a mnoho dalších duchovních osob a představitelů společenského a kulturního života z České republiky, Slovenska a Ruské federace. Na konec se všichni přítomní odebrali k reliefu, který otec Nikjolaj Ryžkov zhotovil k poctě cara Petra Velikého pobývajícího v Karlových Varech v letech 1711-1712 a umístil jej na stěnu pod oltářní část chrámu.
ústředí
Administrátor
--- 29. 8. 2011
Nový soubor v sekci pravoslavných filmů
Sv. vladyka mučedník Gorazd - archivní záběry vystříhané z televizního filmu
K 90. výročí biskupského svěcení sv. Gorazda II., jímž byla obnovena autentická pravoslavná cyrilometodějská církev v Čechách a na Moravě jsme připravili krátký sestřih dobových filmových záznamů.
Na pravoslavi.cz/filmy
Administrátor
--- 29. 8. 2011
Pozvánka do Hrubé Vrbky
Památka sv. Gorazda
POZVÁNKA
Důstojní otcové, bratři a sestry, přátelé, dovoluji si Vám připomenout dříve zaslanou pozvánku na sváteční bohoslužebné setkání u příležitosti výročí mučednické smrti svatého biskupa Gorazda do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se uskuteční ve dnech 2. - 3. září 2011.
Letos v září si připomeneme také 90. výročí od monašského postřihu a biskupského svěcení našeho světitele.
Program bohoslužeb:
V pátek 2. září:
20 hod.: 9. hodinka, velká večerní s litií
V sobotu 3. září:
8 hod.: jitřní bohoslužba s Akathistem ke sv. Gorazdovi
10 hod.: Božská Liturgie
Občerstvení v pátek i v sobotu zajištěno.
Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 27-mi postelemi, prosím, aby se zájemci o nocleh předem nahlásili. Duchovní otce prosím, aby si s sebou přivezli liturgické stichary, roucha červené barvy budou připravena.
Na setkání se těší
biskup Jáchym
Administrátor
--- 15. 8. 2011
Zpráva z církevního ústředí
Zesnul o. schiarchimandrita Silvestr (Vajlo)
V neděli 14. srpna t.r. v ranních hodinách zesnul v Praze ve věku 47 let schiarchimandrita Silvestr (Vajlo), duchovní správce Pravoslavné církevní obce v Příbrami. Poslední dny života strávil v modlitbách ve své kelii. Tělo zesnulého se nalézá v kryptě chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze. Čtení z Písma svatého a modlitby za zesnulého zde konají duchovní Pražské pravoslavné eparchie. Pohřeb bude v úterý 16. srpna v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice od 9°° hodin, kdy započne archijerejská Božská liturgie sloužená metropolitou Kryštofem, archimandritou Sergijem, archimandritou Kosmou a dalšími duchovními. Poté budou následovat pohřební obřady a uložení těla zesnulého do hrobu v pravoslavném oddělení Olšanských hřbitovů. Věčná paměť!
ústředí
Administrátor
--- 8. 8. 2011
Kupte si: poustevníkův sen
Chorvatsko inzeruje na prodej "poustevníkův sen" - dva pusté ostrovy s chrámem a pramenem sladké vody
Inzerát: prodá se dvojice malých ostrovů v Adriatském moři: Oruda a Palacol. Takové sdělení se objevilo 4. srpna v rubrice nemovitostí na "NEWSru.com".
Na území Orudy, která má výměru 36 ha, je umístěn malý dům, chrám a také olivovníkové háje s prameny sladké vody. Na ostrově Palacol, jehož výměra je pouhé 4 ha, se nachází byzantská pevnost, kterou je možno restaurovat. Předběžná cena ostrovů - 5,8 mil. Euro.
(No, nekupte to!)
Dříve se o ostrovy zajímal movitý kupec - britský byznysman, miliardář, pilot formule-1 zvaný "Berni". Ale když se dozvěděl, že si tam nebude moci postavit vilu, ztratil o koupi zájem.
P.S.
Takže, milí poustevníci, dostavte se na aukci a můžete přihazovat. Poustevnictví dnes, holt, není zrovna levná záležitost.
Administrátor
--- 7. 8. 2011
Pýchou ochrnulé duše a náš církevní život
6. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení mrtvicí raněného
Ježíš vstoupil na loď a přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města.
9,2 A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."
9,3 Ale někteří ze zákoníků si řekli: "Ten člověk se rouhá!"
9,4 Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: "Proč o tom smýšlíte tak zle?
9,5 Je snadnější říci `odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci `vstaň a choď´?
9,6 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"
9,7 On vstal a odešel domů.
9,8 Když to viděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.
(Matoušovo evangelium)
Tento úryvek z evangelia láká sledovat při jeho výkladu jinotajnou rovinu a vidět v tom mrtvicí raněném stav lidské duše, která je ochrnulá a nepohyblivá kvůli svým hříchům. Podobně jako ten ochrnulý, nesený na lůžku, i ochrnulá duše sice žije, ale co je to za život? Napůl živá, napůl mrtvá.
Spasitel uzdravuje ochrnulého tím, že mu odpouští hříchy. Přímo je v tomto příběhu demonstrováno, že uzdravení je totožné s odpuštěním hříchů. Stejné je to s lidskou duší. Aby se uzdravila a získávala opět schopnosti, které jsou jí vlastní, musí z ní být nejprve sejmuto pouto hříchů. Jedině Pán Ježíš může uzdravit a osvobodit lidskou duši. Kvůli tomu přišel. To je to, co se zde říká.
Jenže my, kteří jsme v Církvi, se většinou vezeme na zvláštním kolotoči. Jsou nám odpouštěny hříchy skrze svaté Tajiny: křtem, přijímáním Těla a Krve Kristových, zpovědí. Jenže z nějakého důvodu znovu upadáme do hříchů. Je tu nějaká síla, která nás znovu a znovu vtahuje do pasti hříchu. Tou silou jsou vášně. A proto většina asketické tradice Církve, poučení svatých Otců, velká část toho, co bylo vyzkoušeno a ověřeno k duchovnímu uzdravení člověka a co nám Církev předává, je zaměřeno právě na téma: osvobození od vášní, boj proti vášním. Znič vášně a ubráníš se hříchu.
Takže stojí za to, věnovat tomuto tématu pozornost. Podle avvy Doroteje jsou základní vášně tři (už o tom zde dříve hovořili, ale neváhám to opět připomenout). Z těch tří vycházejí všechny ostatní. Jsou to tři síly, které nás stále vlečou a zaplétají do hříchů. Ve staroslověnštině všechny tři začínají na písmeno "S". Jak symbolické! Jsou jako tři syčící hadi: S S S, které omotávají lidské srdce: srebroljubije, slastoljubije a slavoljubije. Do češtiny bychom to mohli přeložit asi jako: touha po majetku, touha po slasti a touha po slávě.
Abychom s nimi mohli účinně bojovat, lépe řečeno - vytnout je z našeho srdce - musíme vědět, kde mají kořen. Ano, všechny tři mají jeden společný kořen, kterým jsou prorostlé do našeho srdce. Tím kořenem je pýcha. Ta všechny tyto tři vášně živí, napájí, posiluje. Podíváme-li se na všechny pozorněji, snadno to pochopíme. O čem je vlastně touha po penězích, po majetku či zištnost? V její podstatě stojí přesvědčení, že máme právo mít více věcí, více pohodlí, více zábavy, více všeho, než díky Boží prozřetelnosti dostáváme. Zištný člověk dochází k nezvratnému přesvědčení, že on si zaslouží mít více, než dostává a než má, a od toho přesvědčení, ba víry, není daleko k loupeži. Vášeň zištnosti totiž ospravedlňuje jakoukoliv loupež. A druhá vášeň - touha po slasti? To je velice podobné předchozímu; jen s tím rozdílem, že jsme přesvědčeni, že máme právo na více zážitků a požitků, že my přece za to stojíme, my nejsme leckdo. Jako by život, který nám Bůh dává a který není naplněn tělesnou slastí, neměl takovou hodnotu, jako život, který si zařídíme sami, i když při tom porušíme třeba všechna Boží přikázání a opovrhneme Bohem zjevenou posvátnou tradici Církve. Za takovým uvažováním se skrývá pocit bohorovnosti, čili opět pýcha. A co teprve říci o třetí vášni - touze po slávě? To už není jen pocit, že si zasloužíme lepší postavení ve společnosti, více úcty, více obdivu od lidí, než je nám dáváno. To je vzpoura proti Bohu, který nám přisoudil to či ono místo na světě a ve společnosti; je to vzpoura proti Boží prozřetelnosti, která vždy pracuje s ohledem na to, co potřebujeme ke spáse. Takový ctibažný člověk vlastně říká: "Kašlu na spásu!" (A myslí tím potažmo Boha.) "Já chci být Bohem! Chci pocty, chci, aby se mi lidé klaněli. Na ničem jiném mi nezáleží!"
Dobrali jsme se tím k logickému vývodu: podaří-li se nám vytrhnout ze svého srdce pýchu a získat pokorné srdce, pak všechny tyto vášně uschnou a odumřou. Jenže zkus to! Pokusí-li se člověk bojovat proti své pýše, zjistí, jak je všechno jeho myšlení prorostlé pýchou, že vlastně nemá žádnou myšlenku, která by nebyla nějak více či méně infikována pýchou. Dokonce i tehdy, když má pokorné myšlenky, zjistí, že je na ně pyšný. Vše je v člověku potřísněno, vše je napuštěno tímto jedem.
A tak se člověk postupně seznamuje se skutečným stavem svého nitra. Zjistí, jak hrozný je jeho stav!, že vlastně umírá. A tehdy pochopí, že bez lékaře je ztracen. A přesvědčí-li se o své nemoci a nutnosti okamžité léčby, dojde mu teprve v plné míře, jak moc potřebuje toho největšího lékaře - Krista. A tady teprve začíná skutečný duchovní život.
----------------
Duchovní život má spoustu úskalí, léček a klamných cílů, o něž se ten úslužný nepřítel vždy pečlivě postará. Jednou ze základních léček, kterou se pokouší náš duchovní život odvést ke klamnému cíli a potažmo k záhubě, je podstrčit člověku falsifikát. Místo duchovního života - hru na duchovní život. Místo pokory - její předstírání. Podaří-li se mu to, pak duchovní život skončí dříve, než začal. Člověk začíná hrát před ostatními divadlo. Naučí se pokorné mluvě (já hříšný, já červ), pokorně se tvářit (každý dokáže nasadit správně zkroušený nebo duchovní výraz), předstírá ctnosti atd. Farizej jako ze škatulky. Ukázkový exemplář - přímo na výstavu. Takový člověk může páchat mnoho dobrých skutků, a jde mu celkem snadno, protože mu při tom pomáhá ďábel, jemuž přece nejde primárně o vnější hříchy člověka, ale o to, aby ovládl jeho vnitřní stav. Duše farizeje (více mrtvá než živá) pak už nepotřebuje Boží blahodať, ale živí se chválou od lidí, oblibou uprostřed svých věrných, projevy či alespoň náznaky uznání či morální podpory. Takové lidi zdravil jurodivý Symeon na ulicích pozdravem: "Ahoj, hlupáku!" Na toto nebezpečí naráží známé poučení pouštních Otců: "Ctnost, o níž se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem." Nejhorší však je, když věci dojdou tak daleko, že člověk hraje toto divadlo už nejen před okolními lidmi, ale začne ho hrát i sám před sebou a časem mu uvěří. Takový stav je už neléčitelný. (Jedině Boží zázrak, nebo těžká rána mohou pomoci.)
Když Makárij Veliký hovoří o vztahu pokory k ostatním ctnostem, objasňuje to podobenstvím o velkolepé hostině uchystané pro krále a jeho velmože. Protože všechny pokrmy byly připraveny bez soli (tj. bez pokory), hostitel sklidí místo díků krále jen jeho hněv. Stejně jsou bez pokory marné všechny lidské ctnosti. Není-li přítomna pokora, vstoupí do duše pýcha a s ní sedm běsů, tj. všechny vášně.
Farizej je v Písmu zosobněním pýchy, zbožnosti založené na vnějších a viditelných projevech. Pokora je v Písmu zosobněna v postavách celníků a nevěstek, jejichž zbožnost navenek nestojí za zlámanou grešli, protože je jejich život jedním hříchem za druhým, ale uvnitř jim vědomí jejich neobhajitelně pokleslé zbožnosti přineslo něco, co je vzácnější než všechny vnější dobré skutky: ponížení před Bohem čili pokoru, nedoufání v sebe ale jedině v Boha.
Školu pokory nám uděluje lotr na kříži vpravo od kříže Spasitelova (prý se jmenoval Dismas). Ten lump nemá nic, co bychom mohli považovat za zbožnost. Má jen hříchy. Za sebou život zločince. Ale přece něco: vyznává, že smrtí na kříži přijímá spravedlivou odplatu za své skutky. To dokáže jedině pokorné myšlení, a tato pokora, doprovázená vírou, jej spojuje s Bohem - i bez skutků zbožnosti. Je to zvláštní věc, tahle pokora. Těžko se získává, ale má velikou moc - spojit člověka s Bohem. Bez ní je toto sjednocení nemožné.
Nyní už se stávají pochopitelná ta podivná Kristova slova o nevěstkách a celnících, kteří "vás předcházejí do Království Božího". To neříká Kristus jen těm dávným židům a zloslavným izraelským farizeům, ale i nám (a nesmíme to chápat tak, že nejprve vejdou ti celníci a nevěstky, a potom my hned za nimi; kdepak - oni vejdou a pak se dveře zavřou).
Druhým rozšířeným způsobem falsifikace duchovního života je jiný druh církevní vnějškovosti: prázdné obřadnictví. Lidé pak mají pocit, že k duchovnímu životu stačí objednat si moleben (pobožnost), panychidu... Stačí si stoupnout v chrámu na všenoční (lze takto prostát celou dlouhou bohoslužbu a myšlenky nechat bloudit po světě, nebo se opájet výkonem pěveckého sboru a na Boha si skoro ani nevzpomenout). Ve skutečnosti jsou všechny tyto obřady jen prostředkem, přispívajícím a pomáhajícím duchovnímu životu člověka. Falsifikace duchovního života vykonáním pouhého obřadu nastává tehdy, když z bohoslužby učiníme pouhé pořádání nějaké církevní akce. Lidé mohou být spokojeni: Na službě jsem pobyl, vše jsem vykonal, jak se náleží... Je-li místo duchovního a církevního života věřícímu podstrčeno pouhé vykonávání obřadů (jak si to dogmatizovali v západní církvi: ex opere operato), je to ve skutečnosti duchovní hubení člověka; zabíjí to spoustu křesťanů.
Přes veškerou snahu liturgistů se zdá, že současná pravoslavná církev má v této oblasti jakýsi dluh při práci s tímto tak důležitým tématem, jakým je duchovní zapojení křesťana do chrámové bohoslužby. V tradičních národních církvích je více méně zakonzervován stav, k němuž se dospělo v posledních staletích: bohoslužbu slouží duchovenstvo, za laiky vykonává jejich úlohu pěvecký sbor; přítomným věřícím je souzeno trpně službu odstát. Tato pasivní účast na liturgii vede v současnosti ke zkracování bohoslužeb, protože ne každý je takovým hesychastou, aby to dokázal vydržet dlouho a soustředit se. Tam, kde se používají "líbivé" harmonizované nápěvy (např. ruský moderní chrámový zpěv), se to sice zprvu pěkně poslouchá, ale vydržet to více než dvě hodiny už bývá problém. Neudržitelnost takového stavu si však už částečně uvědomují v Rusku i v Řecku, když místy zapojují všechen lid do zpěvu (recitace) Vyznání víry a Otčenáše (v Řecku i do zpěvu Axion estin; v některých řeckých monastýrech trvají starci na tom, aby se každý mnich zapojil do bohoslužby, když na něj přijde služba v chrámu). Druhou cestu zkoušejí pravoslavné církve na západě, které se pod vedením akademických liturgistů (např. otec A. Schmemann) pokoušejí o jakýsi návrat do dob prvního tisíciletí. Jenže při současné mentalitě lidí vyznívá tato liturgická archeologie nezřídka dosti uměle a nefunkčně (např. zařazování některých trebů - svatby či křtu - do sváteční liturgie může být přínosem na malých farnostech, kde se všichni dobře znají; na větších farnostech to působí rušivě a indiskrétně). Zavádění staronových liturgických forem může navíc způsobit, že více se přítomní soustředí na vnější podobu toho, co se v chrámu děje, než na modlitbu a duchovní obsah. A při tom jednoduchou (ale už ne tak pohodlnou a dráždivě novátorskou) cestu k zapojení všech přítomných do bohoslužby máme přímo před nosem: společná modlitba a zpěv všech přítomných, jak si to pro Čechy a Moravany přál sv. vladyka Gorazd (podle východoslovenského a zakarpatského příkladu). Stačí na jeho odkaz navázat, aktualizovat a rozšiřovat jej.
A konečně jiným stále se rozšiřujícím způsobem falsifikace církevního života je, když nad modlitebním rozměrem nedělní návštěvy chrámu převládne tzv. "společenství" (tímto pojmem se většinou myslí setkání farníků, posezení po liturgii, popovídání, pohoštění apod.) "Společenství" je vhodné a potřebné, ale když se posezením za prostřeným stolem a všelijakým světským povídáním stráví více času než liturgií v chrámu, pak tušíme, že něco je špatně.
S pokušením vnějškovosti je nutno v církvi stále bojovat, jinak církevní život ztrácí svou duchovní sílu. Pak nám ďábel snadno vyrazí z rukou zbraně, které proti němu od Církve máme. Pastýři by se měli snažit prohlubovat duchovní účast věřících na posvátném bohoslužebném dění, a nikoliv jen o vnější lesk, líbivost a estetický zážitek z bohoslužby, čili o to, čemu někdy říkáme "kulturnost", přičemž obsah tohoto pojmu v oblasti církevní hudby nemá daleko ke "koncertu" a od modlitby může být velice vzdálen. Cíle bohoslužby jsou duchovní, nikoliv psychické ani kulturní.
------------------------------
S pýchou byl vždycky problém, ale dnešní lidé - to je extra problém. Spočívá v tom, že všichni jsme v pýše odmalička vychovávaní. Myšlení naší civilizace je založeno na člověkostřednosti - "Vše pro člověka!" zní slogan naší civilizace. Nezní to špatně, že? Jenže v praxi to znamená, že celá ta člověkostřednost je ve skutečnosti jen službou lidskému egoismu. V tom jsme vychováni a je velice těžké najít v sobě tolik morálních sil, abychom tyto principy našeho myšlení přemohli. Vždyť všichni máme do svého uvažování zabudováno sebeoceňování (tj. vysoké hodnocení svých schopností), kritické shlížení na ostatní a závist. To jsou tři bájeslovní slonové, kteří nesou celý náš vnitřní zploštělý svět, jemuž kvůli horizontální povrchnosti schází duchovní vertikála; ti tři sloni stojí na obrovské želvě lidského ega, která pluje jedovatým oceánem smrti, až dopluje do hořícího jezera...
Kvůli tomuto stavu současných lidí se dnes tak špatně daří církevní dílo. Všude přítomná pýcha a slepota nedovolují růstu lásky. Všichni jsme tím postiženi. Nejbolestněji se však slepota pochopitelně projevuje na nás, na duchovenstvu a mnišstvu. Vztahy mezi bratřími občas připomínají setkání dvou úplně stejně postižených malomocných; jeden chytne druhého svýma leprovatýma rukama pod krkem, lomcuje s ním a křičí na něj: "Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi posetý vředy, jsi prostě hrozný, koukej se sebou něco dělat!" Je to skutečně zarmucující, když právě duchovní, kteří jsou pro věřící poslední nadějí a měli by jim být příkladem, mají-li je duchovně léčit a napravovat, jsou sami zachváceni pýchou, duchovní slepotou, sebestředností, ctibažností, urážlivostí atd.
V Písmu jsou Ježíšova slova, která by měli mít všichni duchovní a mniši povinnost číst každý den (a možná ne jednou): "Jak můžeš říci svému bratru: `Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,´ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra" (Mat 7,4-5; Luk 6,42; čte se to v sobotu po všech svatých, ale kdyby se kalendářní tradice mohla trochu upravit, pak bych hlasoval proto, aby se z toho učinilo jedno z nedělních čtení).
Jedním ze znamení pýchy je podle ruského kazatele Dimitrije Smirnova, když se lidem kolem sebe snažím stále sdělovat své názory a stále o nich kde koho přesvědčovat. Podobným příznakem je mít na každého nějaký názor a hodnocení, ke každé osobě se vyjadřovat... Naše nitro tak často připomíná spíše natlakovaný papiňák, než místo klidu a míru, který bychom měli kolem sebe šířit. (Mluvíme a mluvíme a vůbec se při tom nestaráme, jestli to našeho posluchače zajímá, co si o kom myslíme. Jak často dáváme různé rady, o něž však nikdo nežádal? Odpovídáme na to, na co se nás nikdo neptal.)
Upřímně, kdo z nás nikdy nebyl v situaci, kdy chtěl vytahovat bratru z oka třísku? A kdy zplodil tento úmysl něco dobrého pro bližního nebo pro církev? Obávám se, že nikdy. Ovládá nás pýcha, a proto nemůžeme pomoci ani sobě ani druhému člověku ani církvi.
--------------------------
Pýchu je potřeba neustále v sobě vyhledával a vytrhávat, podobně jako zahradník hledá plevel a vytrhává jej, dokud je malý, protože až bude mít hluboké kořeny, už se ho nezbaví. Stejně tak lékaři hledají mikroskopem bacily a snaží se infekci likvidovat, dokud těch bacilů není příliš mnoho (parafrázuji přirovnání starce Paisije Svatohorce). Protože tomu, kdo nebojuje s pýchou, se nemůže dařit žádná oblast duchovního života. Vše, co dělá v asketickém duchovním životě člověk, který neodporuje své pýše, všechny jeho poklony, půsty, modlitby a jiná námaha, nepřibližují k Bohu, ale právě naopak. Dokonce i plnění Božích přikázání, činí-li to člověk zmítaný pýchou, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale právě naopak - vzdaluje ho od Něho.
Igumen Nikon Vorobjov (+ 1963) psal: Nejdůležitější vlastností nového člověka je pokora, bez níž dokonce i splnění všech přikázání nejenže nepřibližuje člověka k Bohu, ale činí z něj nepřítele Božího, protože není-li přítomna pokora, pak je nutně přítomna pýcha. A pak všechny ctnosti shoří.
Ct. Isák Syrský: "Odměna (čili duchovní plod, účast na nebeském království) pochází nikoliv od ctností ani z asketické námahy, které konáme, ale z pokory, která se rodí z ctností a práce." Z toho lze vyvodit zdrcující závěr: "Pokud nás všechny naše ctnosti a námahy či askeze nepřivedou k pokoře, tak jsou nám úplně k ničemu." Bez dosažení pokory je všechno marné a zbytečné - i život se pak stává nenaplněný, ba v jistém smyslu zbytečný.
Jsou tedy vnější formy potřebné? Bohoslužby, asketické skutky, skutky milosrdenství a naplňování Božích přikázání? Samozřejmě. Účast na bohoslužbě je potřebná. Stejně tak i skutky milosrdenství, navštěvování nemocných atd. Všechno ale zaleží na klíči, v němž to činím. Hovořím o klíči ve smyslu hudebním. Jsou různé hudební klíče (např. houslový, basový atd.), jimiž začíná řádek s notami. Můžete mít stejný notový zápis, ale když vyměníte klíč, který stojí před nimi, výsledná melodie se tím může úplně změnit. Noty zůstaly tytéž, ale klíč změnil melodii, kterou vytvářejí. Lidské skutky, to jsou noty. Jenže jestli ty samé skutky budou vytvářet bohumilou melodii nebo ďábelskou kakofonii, záleží na tom, jaký klíč před tyto noty dáte, čili v jakém duchu tyto skutky konáte. Jedním klíčem je pokora a úplně jiným klíčem, který může stát na počátku a od něhož se odvíjejí všechny naše snahy, může být pýcha.
-------------------
Pravidelně přicházejí různé zprávy o slavnostních událostech v církvi, duchovenstvo rádo oslavuje všelijaká výročí s velkou okázalostí. Vzpomněl jsem si nad jedním církevním, reprezentativně vypraveným časopisem přeplněným skutečnou horou barevných fotografií z podobných pompézních událostí, jak v dobách vladyky Gorazda věřící oceňovali na pravoslavné církvi právě skromnost duchovenstva, střízlivý ráz pravoslavného církevního dění (hesychastickou terminologií bychom řekli: niptický charakter církevního života). To byla pro lid nejvýraznější odlišnost pravoslavných kněží od římsko-katolických prelátů.
Je vlastně zajímavou skutečností, že poučení svatých Otců o pokoře převážně nejsou zacílena na nevěřící, ale právě na věřící, ba co dím, v naprosté většině nikoliv na laiky, nýbrž přímo do řad duchovenstva a mnišstva. Pompa je nebezpečná, protože se může snadno stát projevem pýchy, a podle svatých Otců se z neléčené pýchy člověk může snadno zbláznit. A tak mne napadlo, že bychom si my, duchovní, měli dávat velký pozor, abychom se z veškeré té pompy nakonec úplně nepomátli. Aby se hlavním motivem nestala služba lidské chvále. Nebyl by to první případ v dějinách, kdy se služba Bohu začne naprosto nenápadně překlápět do služby člověku, práci pro lidskou chválu, která pak dokáže skrytě ale tvrdě vytlačovat službu Bohu. Služba člověku, resp. snaha zalíbit se lidem (csl: čelověkougodije) je dle praktických zkušeností největším nepřítelem služby Bohu.
Kromě okázalosti a pompy má služba člověku ještě jednu podobu - a ta je snad ještě horší než pompa. Je to (dnes rostoucí) tendence řídit se v pastýřské práci tím, co má u věřících úspěch a přináší jejich chválu a uznání. Přeložil jsem do tohoto kontextu pár řádků z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (čelověkougodije). Je potřeba si na to dávat veliký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby ji chválili. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?Jak často se duchovní pastýř více než tradicí Církve a kánony či svým svědomím, které mu zpočátku ještě říká, co by pro věřící bylo duchovně nejužitečnější, raději nechá vést myšlenkou: "Co chtějí věřící?" Dělá pak to, co jim vyhovuje, a naopak nečiní to, o čem tuší, že věřícím nebude vyhovovat. Zbývá otázka: "Kdo vlastně vede koho? Pastýř ovečky, nebo ovečky pastýře?" A další otázkou je: "Kam ho vedou, kam se společně sunou?"
Všichni duchovní lidé varují tím nejsilnějším způsobem před největším pokušení duchovenstva - sloužení lidem, tj. snaze zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem právě opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.
Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále sledovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se ním nenormálního děje. On však nevidí nic.
Mějte na paměti, že Krista nechali ukřižovat farizeové, právě tito "duchovní lidé", kteří se tolik snažili o lidskou chválu. Na kříž ho spolu s nimi poslali zákoníci, přísně a pečlivě dodržující každou literku - ne však kvůli Bohu a kvůli svému svědomí, nýbrž kvůli pochvale od lidí. Pamatujete na farizeje, jak se chovali? Na křižovatkách ulic se chodili postavit a tam zvonili na zvonečky - a žebráci přibíhají a belhají se k nim a farizej jim slavnostně a velkolepě rozdává almužny. Všichni to pozorují a vzdychají úctou: "To je ctnostný člověk!" Jak lehko tomu lze podlehnout a stát se nikoliv služebníky Božími, ale sluhy ďábla.
Chraň nás Bůh, abychom dovedli Pravoslaví k těmto vnějším formám. Ony jsou užitečné jen do té míry, do jaké slouží duchovnímu, vnitřnímu, skrytému lidskému konání. To je ta činnost, která se vykonává v komůrce srdce (Mat 6,6).
Jak svůdná je to past na pastýře: řídit se tím, co má u lidí úspěch, co kolem něj shromáždí stádečko oddaných... Jenže to ještě nevidí, jak hrozné to vezme konce. Takový pastýř si neuvědomuje, že už nevede lidi k Bohu, ale k sobě. A to nemůže pro ty, kdo se toho účastní, dopadnout dobře. Stává se, že ti, kteří se z toho prostředí včas nezachrání útěkem, budou poznamenaní na celý život (pokud to vůbec duchovně přežijí).
-------------------------
Nuže, zpět k boji s pýchou. Hovořili jsme výše o Božích přikázáních. Ač to může někomu znít absurdně - nejsou tu pro to, abychom je všechny bezezbytku a dokonale splnili. To totiž ani není možné. A pokud se někomu zdá, že to dokázal, je oklamán ďáblem. Příklady svatých nás vedou k tomu, abychom se vždy považovali za ty, kteří porušili všechna přikázání (a jestli některá přikázání nepřestoupili skutkem, tak v myšlenkách; a konec konců některá přikázání člověk skutkem neznectí jen proto, že k tomu vlastně neměl vhodnou příležitost).
Hlavní smysl přikázání tkví v tom, abychom se při neustávající snaze je splnit stále usvědčovali z toho, že to nedokážeme. A protože tato přikázání jsou vlastně základními obrysy toho, co bychom mohli nazvat normálním stavem člověka, musíme si přiznat, že náš vnitřní stav je hluboce nenormální - čili nemocný. Nebudu-li léčen, zahynu na věky. A zase pár řádků od Alexije Osipova:
Proto Otcové tvrdí o nebezpečí navenek zbožného života: Kdo se nenutí k plnění přikázání, nekaje se, že všechny porušil, ten při pouhém vnějším asketickém způsobu života, při vnější církevnosti (navštěvování bohoslužeb), pěstuje v sobě namyšlenou sebedůvěru (samoměnije), klam, nadutost.Kolik z nás se každodenně modlí tuto modlitbu "svatého otce našeho" farizeje jerusalemského: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento." Místo Ježíšovy modlitby ji promíláme v mysli téměř celodenně s takovou péčí a energií, že kdybychom se takto modlili pravou Ježíšovu modlitbu, už jsme svatí. Jak se modlíme tuto farizejskou "modlitbu"? Přezíravým postojem k druhým, namyšleností, sebedůvěrou, všemi myšlenkami, v nichž usvědčujeme druhého z nepravostí nebo z omylů, prostě vším uvažováním, jímž se stavíme nad druhého člověka, poměřujeme jeho skutky a soudíme je. A "soud můj spravedlivý jest", protože JÁ jsem přece lepší než tento x (x=celník, hříšník, kolega, soused, kněz, přítel, nepřítel...)
Co je to vlastně ta vnějškovost? Spoléhání, že nás zachrání pouhé chození do chrámu, náležité zachovávání půstů, drmolení modlitebního pravidla (ratatata) - hlavně toho přečíst co nejvíce. To vše vede k nadmutosti, vysokému mínění o sobě, ctižádosti a nakonec k pýše. Takový člověk se vidí stále dokonalejším a svatějším. Při tom samozřejmě bude jiným o sobě stále říkat: "Já, hříšný. Jsem červ a ne člověk." (Ale zkuste vy o mně říci, že jsem červ, a ještě uvidíte, co takový červ dokáže :-)
Vnější církevní život, bez následování evangelia, bez pozornosti vůči svému nitru, bez pokání, bez donucení se k plnění přikázání - to vše rodí domýšlivost a pýchu a za ní zákonitě následuje odpadnutí od Krista. Ne vnější. Jaké tedy? Skryté. Vzpomeňte si: Kdo ukřižoval Krista? Celník? Lotr? Cizoložnice a nevěstky? Nikoliv. Ti navenek nejzbožnější! Velekněží (tj. biskupové), zákoníci (tj. teologové), farizeové (tj. igumeni a archimandriti) - církevní elita. To není jen tenkrát, ale tak je tomu pro všechny doby. Proč poslali na kříž Mesiáše zrovna ti, kteří ho jako první měli rozpoznat, přijmout a vyznávat ho? Kvůli pýše. Mínění o své spravedlnosti. Pamatujte na slova farizeje: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento celník." To je to, co nás odděluje od Krista. Pýcha - to je smrt. A vše pramení z vnějškovosti.
Takhle tedy vypadá klinický obraz farizejství, pýchy, sebeklamu - stav naší nemoci, pro níž nutně potřebujeme Krista jako jediného lékaře, který nás ještě dokáže uzdravit, abychom touto rakovinou duše nezahynuli na věky.
Církev všechny zve na hlubinu duchovního života. Vzepřeme se lstím, které nám nepřítel klade na cestu: vnějškovosti, předstírání, domýšlivosti, a bojujme s pýchou, která v nás hlodá. Těmito způsoby můžeme účinně zasáhnout proti vášním, které nás jinak znovu a znovu strhávají do hříchu. Pamatujme na zkázonosný řetězec, který nás stále hrozí omotat, spoutat a odvléci z cesty k Bohu: Vnějškovost rodí domýšlivost. Domýšlivost zrodí pýchu. Pýcha porodí odpadnutí od Boha.
Administrátor
--- 29. 7. 2011
Z došlé pošty - klamavé ilustrace v Lidovkách
Snaží se katoličtí žurnalisté namočit pravoslavné duchovenstvo do hanby své církve?
Dobrý den,
prosím Vás, proč klamete fotkami, když ke článku o nunciovi (římskokatolický vyslanec Vatikanu) dáváte fotku pravoslavného biskupa???
Připomínám, že 15.2.2010 jste podobně uveřejnili fotku pravoslavného kněze k článku jezuitských mniších, kteří v Berlíně zneužívali více než sto dětí.
Na vedomie:
Pravoslavna Cirkev v ceskych krajinach a na Slovensku, vedenie a vyucujucim Pravoslavnej bohosloveckej fakulty Presovskej univerzity v Presove, vojenskym duchovnym Pravoslavnej cirkvi ako aj zastupcovi Pravoslavnej cirkvi Ciernej hory
S uctou
Mgr. Anton Pazicky
http://www.lidovky.cz/
Administrátor
--- 14. 7. 2011
Nový film
Cesty Cyrila a Metoděje
Cestopisný film ze Soluně. Vladyka Kryštof o svatých Cyrilu a Metoději.
Starší film, v němž vladyka Kryštof provádí řeckou Soluní po stopách sv. Cyrila a Metoděje.
www.pravoslavi.cz/filmy
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 719 do č. 759)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.