1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1014: #

Administrátor --- 21. 6. 2014
Sestoupení Svatého Ducha a svátek Trojice

Padesátnice a Církev

Tento svátek je narozeninami Církve, protože právě sestoupením Svatého Ducha se zrodila. Podobně jako narození člověka se děje tak, že se duše spojí s tělem, i narození Církve se stalo tím, že Duch sestoupil na lidi shromážděné vírou v Pána Ježíše. Takže poté Svatý Duch přebývá v Církvi, podobně jako lidská duše v lidském těle. Vzniká tím Církev a projevuje se v takové plnosti a síle, jakou jen tento svět umožňuje, jakou je jen člověk schopen ve svém současném stavu schopen unést.

Pro Církev bylo stvořeno vše, celý vesmír byl pro ni učiněn. Bůh tvořil z lásky a pro lásku. Východiskem mu byla jeho láska a cílem byla zase láska. Tvořil svobodná stvoření, z lásky jim dal život, aby každé rozumné stvoření mohlo Boha poznat a zamilovat si jej. Proto je cílem veškerého stvoření stát se Boží nevěstou, která Boha miluje jako svého nejvytouženějšího ženicha. Bůh tedy měl na mysli Církev, svou nevěstu, když učinil všechno stvoření. Všechna zbožnost, která v průběhu věků předcházela svatodušní události, byla předobrazem Církve, pokud to byla pravá zbožnost vzývající skutečného Stvořitele a přivádějící člověka k poslušnosti a milování Boha. V tomto smyslu můžeme hovořit o předpotopní Církvi či o starozákonní Církvi, která měla své centrum v Jerusalemě. To vše ale pouze připravovalo příchod pravé Církve, kde se může dít láska, společenství a spojení s Bohem už v plnosti - do té míry, jak to základní parametry tohoto světa a našeho poškozeného lidství dovolují, ba ještě dál, když svatí působením Svatého Ducha překročí hranice naší pozemské omezenosti a žijí již za svého pozemského přebývání způsobem života Božího Království.

Ani tato pozemská Církev ale není konečným cílem Božích záměrů s člověkem, a je ještě předchůdkyní toho, co Bůh zamýšlí učinit. Budoucí Církev nebude, myslím, dalším stupněm vývoje, nebude se lišit od naší Církve tak, jako se odlišovala starozákonní Církev od novozákonní. Budoucí Církev je už obsažena v té současné, ale je skryta pod naší nedokonalostí a neschopností či neochotou uskutečnit to, co patří ke způsobu existence Božího Království. Naše Církev je léčebnicí, kde léčí Duch Svatý svou blahodatí a lékem jsou plody díla spásy, které vykonal Pán Ježíš. Pozemští členové Církve jsou ještě podrobeni bolesti, nemoci, zápasu s hříchem a mohou dokonce i odpadnout či dokonce mohou být celou tu dobu v Církvi jen zdánlivě. V budoucí Církvi, což bude naše Církev, ale po proměně světa a lidí, už nebude žádná bolest ani nemoc, a co je hlavní - stav jejích obyvatel už vylučuje možnost pádu. Podobně jako současní andělé jsou po zkoušce, kterou svým pokušením kdysi vyvolal satan, navěky upevněni ve stavu, z něhož již nelze padnout, tak i obyvatelé nebeské Církve, horního Jerusalema (ať už ti současní, tj. svatí, nebo budoucí) již nepodléhají moci, která na porušeného člověka působí skrze stav současného světa a skrze nemocné lidství, a jsou tím pádem odděleni od působení pokušení.

Církev je zbudována jako obraz Svaté Boží Trojice. Je to společenství v lásce. V praxi k tomu někdy máme astronomicky daleko, ale to nic nemění na tom, že toto společenství lásky, v němž mnohé osoby vstupují do bytostné jednoty, je cílem a charakteristickým rysem, který Církvi Bůh udělil. Je na každém jednotlivci, aby to ve svém srdci a svými skutky uskutečňoval, a tím sám rozhodoval o tom, zda v Církvi opravdu je, či zda jeho účast na Církvi je pouhým zdáním.

Kristus byl Bůh i člověk, a proto Jeho Tělo, kterým je Církev, je boholidským organismem. Je to místo setkání Boha s lidmi, a nejen to! Děje se zde spojení Boha s lidmi, zbožštění člověka. Vyzařováním energie Ducha Svatého se proměňuje a léčí naše nemocné lidství, tak jako se proměnilo lidství Kristovo při jeho vzkříšení. Je to proměna dočasného na nesmrtelné, neboť (podle apoštola) hynoucí a porušené nemůže mít účast na nehynoucnosti a věčném životě.

Člověk je bytost tělesná i duchovní, proto Církev musí být pozemská i nebeská. Sestupuje na zemi, kvůli lidské tělesnosti, aby ji mohli rozpoznat a vstoupit do ní lidé, jejichž uvažování je do značné míry tělesné a pozemské. Tito lidé jsou v Církvi jejím duchovním působením pozvolna proměňováni, aby mysleli čím dále tím více duchovně a méně pozemsky, a tím je Církev pozvedá ze země a vynáší k nebeskému duchovnímu životu. Hříšná pozemskost a raněná tělesnost nejsou zničeny, ale léčeny a proměňovány. Církev neničí žádnou část Božího stvoření, ale všeho se ujímá, léčí a uzdravuje tak, aby tělesné sloužilo duchovnímu a zemské se produchovňovalo.

A to vše začíná sestoupením Svatého Ducha na apoštoly v den padesátý, kdy se rodí Církev, v níž jsou všichni léčeni k tomu, aby už nemilovali hřích, ale zamilovali si Boha a jeho přikázání, a tím se zasnoubili Kristu a příštímu životu v nebeské Církvi. Do Církve přicházíme, abychom se zde na zemi stali součástí Nevěsty Kristovy, která vystupuje na nebe k věčné radosti s Ním.

* * *

Po tomto nezbytném úvodu se dobíráme k jasnému chápání stručné teze: "Duch Svatý nás každého rodí pro pravý duchovní život." Každé dílo musí mít ke svému zdaru svůj předem stanovený jasný cíl. Duch Svatý nám ukazuje a dává okoušet, co je smyslem našeho duchovního života, co vlastně chceme získat. Pohané chtějí dosáhnout svou duchovní praxí, magií či šamanstvím, nízkých cílů - buď něco z tohoto světa: moc, peníze, slávu, slasti, zdraví, nebo žízní po poznání duchovního zákulisí tohoto světa či ovládnutí nějakých duchovních sil. To vše jsou klamné cíle, protože neřeší to jediné, co je opravdu potřebné, - věčný život člověka a odstranění překážky, která tomu brání, čili lidského hříchu. Křesťan je naučen samotným Svatým Duchem, že cílem jeho duchovního života je samotný Bůh, od něhož si jako dar vyprošujeme Jeho Samotného. Nic menšího nechce křesťan od Boha, než samotného Boha. A Bůh si nepřeje nic menšího pro nás, než dát navěky sám sebe těm, kteří ho milují.

Nemusíme Boha prosit dokonce ani za ráj. K čemu by nám byl ráj, kdyby v něm nebyl Bůh? A když mám Boha, tak je všude ráj. Krásně výstižná je citace: "Kriste, s tebou nepotřebuji ráj; i těsné podsvětí je s tebou rájem."

Kdo má Boha, má všechno; kdo nezískal Krista, nemá nic. Cílem našeho duchovního života, všech našich modliteb i všeho ostatního, co v rámci naší spirituality konáme, je tudíž získání Boha, sjednocení se s Ním. A to je to, co Boží Osoba Ducha Svatého přichází dávat lidem.

Duch nás nejprve inspiruje, pak spolupracuje s naší snahou a očišťuje naše srdce, aby se mysl uklidnila stala se jakoby tichou hladinou vody, v níž se zrcadlí nebe. Dokud je mysl roztříštěna působením světského ducha, hladina je rozčeřena či dokonce rozbouřena a není v ní nic vidět. Nebe se v ní sice zrcadlí stále, ale obraz je tak rozbitý, že z něj není nic poznat. Proto je nedílnou součástí lidské snahy o zbožnost vyvinout úsilí k zastavení roztěkanosti mysli, aby nebyla obrácena ven k nepřebernému množství okolních podnětů, ale obracela se dovnitř.

Zní to vše jako samozřejmost, jenže není. I do samotného křesťanského života pronikla spousta jevů, které máme ve zvyku považovat za zbožné, leč ve skutečnosti je za tím skryt světský duch. Pro naši církevní současnost je např. typickým jevem proniknutí konsumního ducha. Sice se vymění předmět konsumace - ze světského na formálně křesťanský - ale samotný duch hltavé konsumace zůstane. Mám na mysli např. to nepřeberné množství křesťanské hudby, literatury a filmů, které "spotřebujeme" za jediný rok. Samozřejmě není nic špatného na tom, když čteme pravoslavnou literaturu, nebo shlédneme církevní film či naučný pořad apod. Problém začíná, když se to činí v takovém množství, že to konsument nemůže strávit, nemá prakticky možnost nad tím hlouběji přemýšlet a nechat to, co přečetl nebo shlédl, v sobě nějakou dobu pracovat, aby duch obsahu té četby nebo filmu mohl působit na lidskou duši. Je krásné se dívat na filmy o svatých, o starcích, o církevním životě nebo na naučné pořady na všemožná církevní témata. Jenže pokud si neposkytneme čas a prostor k přemýšlení nad tím, ale hned už zase čteme další knihu nebo se díváme na něco jiného, tak je to spíše profanace těchto posvátných témat. Každopádně hltání knížek či filmů může pracovat jen s myšlením či emocemi, ale obsah se nedostane do srdce, které je podle zkušenosti starců "pomalejší" a setrvalejší než přemýšlení. A v křesťanském životě jde o to, aby se působilo právě na srdce a ovlivňoval jeho stav a obsah.

Podobné je to s poutěmi. Dnešní přepravní technika lidem skýtá možnost dostat se relativně snadno a levně, kam se jim zachce. Křesťané toho využívají k tomu, aby se dostali do Svaté Země a navštívili další posvátná místa, viděli různé monastýry, spoustu chrámů, pohovořili se starci atd. Nic proti tomu, pokud se z toho nestane svého druhu křesťanský turismus, který probíhá v tom nejsvětštějším duchu - tlupa křesťanů přijede autobusem na "posvátné místo", lidé se vyhrnou ven, zacvakají fotoaparáty a zablikají jejich blesky, lidé se rozhlídnou, při tom stihnout vyřídit nějakou tu SMS, koupí suvenýr a už zase frčí jinam. A kde je modlitba a trochu času pro meditaci a hlubší uvědomění, co je to vlastně za místo, kde jsem se ocitl? Trochu lepší bývá situace na pravoslavných poutích po monastýrech, ale ten duch kvantity a všudybylství je i v takových případech nezřídka přítomen. Je mi neskonale líto známých starců, kteří - kdyby se neschovávali - snadno by se ocitli v pozici jakéhosi cenného exempláře vystavovaného někde v ZOO. Možná se mýlím, ale mám takový pocit, že křesťanů, jimž by tato současná pravoslavná cestománie nějak duchovně pomáhala, bude asi jen velice málo, pokud vůbec... Což jsme zapomněli, jak už dávní svatí Otcové kritizovali hromadné náboženské poutě a poukazovali na to, kolik se při nich děje pokušení a případně i hříchů?
Zamysleme se nad tímto nebezpečím, které hrozí našemu duchovnímu životu. Světské způsoby nám bohužel nezřídka zůstávají, jen se vymění rekvizity. Jistě, někomu i takto povrchní uchopení křesťanské církevní praxe může pomoci odpoutat se od světa. Zvláště v počátcích duchovního života je to pochopitelné. Velký otazník však nejspíše bude postaven nad naší duchovností, když se v tomto způsobu nese nejen počátek, ale celý křesťanský život.

V dnešní době je přemíra cestování a hromadění zážitků jedním ze znaků zdánlivého křesťanství. Čtení i poutnictví, má-li se dít v duchu zbožnosti, chce svůj čas. Podobně jako modlitba či bohoslužba si vyžaduje, aby jí lidé vyhradili dostatečný časový prostor, tak i uctívání svatých míst. Dříve tam chodili lidé pěšky a taková výprava jim zabrala třeba i několik let života; na místě cíle svého putování pak nějakou dobu přebývali, aby v srdci navázali určité vnitřní spojení s duchovní událostí, která se zde stala a zanechala zde svůj posvátný otisk. Jenže my všichni světoběžníci a všudybylové podléháme zvláštnímu úprkovému duchu naší rychlé doby, který skvěle vyjádřil kdysi jeden člověk, jenž na nás při bohoslužbě naléhal: "Rychle, rychle, není čas!" (S úsměvem si vzpomínám na tuto událost asi před 20 lety a na toho netrpělivého věřícího, který tolik pospíchal, ačkoliv času jsme on i my, všichni přítomní, měli určitě dost.) Když na Boha a na Boží záležitosti "není čas", není divu, že se pak duchovní život nedaří. Nejde tu přitom o samotné množství času, který investujeme do modlitby či do jiné duchovní praxe. Jedná se stav nitra člověka - o ochotu či neochotu, schopnost či neschopnost vynaložit na duchovní život co nejvíce času.

Starec Pasij pravil: "Nešťastní lidé, nemají čas ani na to, aby se pokřižovali." To je proroctví o tom, co přichází? Nebo je to o tom, co je už zde?

* * *

Duchovní život je monotónní, říkával nějaký starec (srbský Thadeáš?). Myslel tím, že navenek žijeme podle Božích přikázání (což může někomu připadat jednotvárné v porovnáním s pestrostí hříšného života) a chodíme na liturgie, které jsou více méně stále stejné, modlíme se stále ty samé žalmy a čteme stále jedno a to samé Kristovo Evangelium. Za touto monotóností je však skryta krása a mnoho nového - stále se nám otevírají další horizonty. Přejít od hltavého konsumenství, od roztěkanosti a od potřeby mnohých zážitků k "monotónní" usebranosti, to je jako rozžvýkat tvrdý krajíc. Ten se nedá hltat, ale s každým maličkým kouskem se musí v ústech dlouho pracovat. Myslím však, že jedině ten, kdo s trpělivostí dokáže rozkousnout to, co se zdálo být nestravitelné a tvrdé jako kámen, okusí krásu a zajímavost duchovního života.

Světský duch se projevuje roztěkaností a stálým hladem po konzumaci něčeho nového - tím se mysl obrací ven. Duch Svatý naopak způsobuje, že člověk nalézá zalíbení v monotónnosti duchovního života, a mysl se člověku se obrací dovnitř, k usebranosti. Tím člověk získává hlubší pochopení. Poté si řekne: "Jak jen je ten duchovní život zajímavý!" (Slova schimonašky Ilarie, viz zde PDF.)

Sloužíme stále ty samé liturgie a čteme stále to samé Evangelium. Lidem, kteří nemají duchovní vhled (a to jsem já a myslím, že většina z nás), to může připadat jednotvárné, neřku-li únavné, a z hlediska světského ducha to bude dokonce vypadat nudně. Řidič, který vozil starce Paisije, když cestoval do jednoho monastýru na pevnině, se na toto otázal starce Paisije. Vzpomíná na to:

Byl jsem tenkrát ještě mladý, prostoduchý a drzý. Věděl jsem, že starec může učinit ledacos, a tak jsem ho požádal, aby mi udělil nějaké duchovní dary. Četl jsem evangelium a starec se za mě pomodlil. A náhle jsem ten úryvek, který jsem už četl, začal chápat do překvapivé hloubky. Přirovnal bych to k pohledu na povrch moře, kdy vidíme vodu seshora, avšak ponoříme-li hlavu do vody, hledíme na to, co se děje v houbce pod hladinou. Do té doby jsem viděl jen mořský povrch, ale když mi starec udělil své požehnání, okusil jsem i celou hloubku, veškeré to bohatství, které je skryto pod povrchem.

* * *

Celá posvátná tradice pravoslavné církve v sobě obsahuje ducha nepohnutelnosti, stálosti, neměnnosti či (chcete-li) monotónnosti. Kromě jiného tím vyjadřuje, že podstatou církevního života nejsou neustálé změny, ani zavádění nových věcí ani nic jiného vnějšího. Stále to samé Evangelium, ta samá liturgie, ty samé kánony. Řešení církevních problémů není v převratech či organizačních změnách, ale v proměně která se děje uvnitř lidských duší. Proto církev nepotřebuje na postech duchovních správců (kněží a biskupů) manažery, ale osobnosti, které mají dar inspirovat lidi k duchovní cestě, dovést je k vnitřní proměně. Na svatého člověka se jenom podíváš, a už máš touhu se mu podobat, napodobit ho. Pro mne byl takovým biskupem vladyka metropolita Dorotej, který nemusel nic říkat, a beze slov nás inspiroval ke zbožnosti. Starec Paisij o tom pravil, že blahoslavení jsou ti, kteří zvěstují Krista a Evangelium nikoliv slovy, ale hlásají je mlčky - svým životem. Žijí Evangeliem s pomocí Boží blahodati.

* * *

Nezbylo nám už dost místa na to, abychom probírali všechny hlavní dary Ducha Svatého, jak o nich píše apoštol Pavel, a jednotlivě je rozbírali. Letmo zmíním alespoň jeden z nich. Duch Svatý dává dar lásky k člověku. Všichni blahodatní starci mají tento podivuhodný dar - milují člověka. Ne jen jednoho či jen některé. Ne jen ty, kteří jsou jim sympatičtí či kteří s nimi souhlasí nebo lásku opětují (takto omezeně milovat výborně umějí i ti největší egoisté; na tom není nic duchovního, nic zbožného, to skvěle dokážou i pohané a největší hříšníci (Mat 5,43-48) bez jakéhokoliv daru Svatého Ducha). Na svatých vidíme dar milovat každého člověka, a tím se podobají Bohu (v tom tkví veškerá dokonalost čili svatost). A láska dává člověku schopnost dorozumět se.

Starec Gabriel, žák starce Paisije a jeho soused na Svaté Hoře, říká: „Kdo má lásku, ten má v sobě Boha. Kde je láska, tam chyby ztrácejí sílu, a kde není lásky, tam se dokonce i ctnosti druhého člověka stávají jeho nedostatkem. Chceme-li komunikovat s celým světem, musíme ovládat všechny světové jazyky, a nebo stačí znát jen lásku. Známe-li jazyk lásky, umíme společný jazyk, světový jazyk, kterým je možno komunikovat se všemi lidmi po celé naší planetě.“

Starec Paisij potřeboval jednou opravit střechu na své osamocené kalivě. Sotva však vylezl na střechu, ještě než stihl něco udělat, už mu na vrátka ťuká nějaký návštěvník. Starec slezl dolů, šel mu otevřít, pohovořil s ním. Poté opět vylezl na střechu a vtom už je u vrátek další člověk, který si přeje s ním mluvit. Starec slezl dolů a věnoval se návštěvníkovi. A tak to šlo celý den. Nakonec musel starec opravovat střechu v noci (přesv. Bohorodice mu dala už před tím dar vidět ve tmě, takže starec mohl kdekoliv chodit a pracovat i v bezlunné noci). S láskou starec vždy přijímal člověka, který za ním přicházel se svou bolestí, bezradností a touhou po útěše a duchovním povzbuzení.

* * *

Ještě mnoho místa bychom potřebovali, kdybychom měli hlouběji rozvést, že neustávajícím dílem Svatého Ducha jsou Tajiny Církve, protože právě On proměňuje chléb a víno na Tělo a Krev Kristovy, On křtí - kněz koná obřad, ale Duch dává tomuto obřadu obsah. Na tom se ještě před úplným koncem alespoň krátce pozastavíme.

Veškeré posvátné dění v Církvi je dílem spolupráce lidí a Boha. My sloužíme bohoslužbu, my přinášíme svou zbožnost a pokání, a Bůh odpovídá - dává všemu, co se v Církvi děje, duchovní obsah a našemu konání dává přesah daleko za hranice našich lidských možností. (Tím se liší církevní bohoslužby od magie, při níž mág působí svou vlastní silou, nebo silou zakletou v tajných formulích, nebo silou démonů, které svou silou zkrotil a přinutil mu sloužit - nebo si alepoň myslí, že je přemohl.) Proto je tak důležitá snaha církevního lidu o zbožnost a duchovenstvo se kromě toho musí postarat o kanoničnost, aby se stalo církevní shromáždění vhodným nástrojem pro Svatého Ducha.
Duch je dán Církvi jako celku, sestoupil na Tělo Kristovo a přebývá v něm, čili v jedné svaté obecné a apoštolské Církvi. Podmínkou působení blahodati Ducha Svatého při jakékoliv bohoslužbě (a potažmo podmínkou opravdovosti svatých Tajin) je tedy kanonické napojení naší služby na plnost katolicity Církve. Existují sice výjimky z tohoto pravidla, které plynou z logiky věci, ale ty mohou být jen dočasné a musí být hodně dobře odůvodněné a zapřičiněné objektivní nemožností napojení na kanonickou Církev. Podmínkou je současně i věrné udržování pravoslavné víry, praxe a mravnosti. A potom teprve tam, kde člověk učinil vše, co bylo v jeho silách, Bůh doplní, co ještě schází, a snad můžeme doufat, že zahrnuje tyto případy do své Církve.

Výše zmíněnými objektivními překážkami, bránícími praktické realizaci jednoty s plností Církve, pak mohou, myslím, být např. situace války, politické okolnosti, pronásledování, zásahy tzv. vyšší moci, a případně nutnost ohradit se na daném místě od hereze (už dříve usvědčené Církví) čili postavit se do opozice vůči opuštění již dávno formulovaných pravidel víry, principů naší zbožnosti, které byly všude vždy všemi pravoslavnými uznávány - viz o tom 15. kánon dvojnásob. cař. sněmu atd. atd. Nejsou-li přítomny tyto či podobné objektivní překážky, pak zřejmě nelze věrohodně obhájit absenci kanonického uznání, a tudíž hrozí jasné schisma.

U lidí rozkolnicky smýšlejících se někdy setkáváme s tím, že v jejich církevním uvažování má místo i taktika, lest, tzv. "dvojí metr", pokrytectví a různé úklady, světské zájmy - a za pomoci těchto instrumentů hájí své (ne)kanonické pozice. Lžou tím jen sami sobě, lidem a hlavně Duchu Svatému. (Skut 5,1-11) Věci Ducha Svatého, od nichž se odvíjí i kanoničnost církevního společenství, si žádají, aby se k nim přistupovalo s velkou úctou a bázní Boží, jinak to může s neopatrnými lidmi moc špatně dopadnout.
Křesťané si od samého počátku dobře uvědomovali, že přítomnost Svatého Ducha je církvetvorná a jako taková je naprosto zásadním předpokladem autentického církevního života. Bible o tom ve svých apoštolských listech dostatečně hovoří (viz např. Řím 8,1-39). Bez Ducha Svatého žádná církev není Církví.

Liturgickým výrazem tohoto církevního vědomí je mj. epiklese při svaté liturgii - čili vzývání Svatého Ducha nad předloženými dary chleba a vína. Jiným takovým výrazem je zvláštní pobožnost, kterou v té či oné podobě konáme na svátky Padesátnice. Jsou to modlitby na kolenou, které se dějí v neděli večer (nebo hned po nedělní liturgii) jako vstup do druhého dne těchto velkých svátků: Dne Svatého Ducha. Jsou to modlitby vzývající celou přesvatou Boží Trojici a zvláště v nich vzpomínáme Svatého Ducha, takže jim někteří liturgisté připisují vážnost svaté Tajiny. Při nich na další rok vyprošujeme blahodať Svatého Ducha, přinášíme pokání, vzýváme Boží dobrotu, prosíme o upevnění Duchem, očištění a naplnění blahodatí; současně prosíme za zesnulé - i za ty, kteří jsou uvrženi do podsvětí, - i naše blízké a ostatní současníky. (Celá bohoslužba i s těmito modlitbami je zde v PDF.)

Nikoliv bezvýznamná je skutečnost, že se tyto svatodušní modlitby konají dle tradice vkleče. Je to teologicky zajímavé, protože se jedná o liturgickou i kanonickou výjimku; v ostatních případech se totiž v Pravoslaví nepřijímá, aby se ve svátek klekalo. Klečením se zde co nejvýrazněji podtrhuje kajícnost a úpěnlivost těchto modliteb, resp. samotného úpění a naléhavého volání ke Svatému Duchu. Jako by tím křesťané volali k třetí Osobě Boží Trojice: „Bez tebe nejsme nic, bez tebe ani nejsme Církví a vše, co bychom v našich chrámech konali, bylo by duchovně prázdné, byla by to jen pompa a divadlo. Bez tebe by nám byl Kristus nekonečně vzdálen, protože On odešel na nebe, kdežto my jsme na zemi. Bez tebe by nás Otec nepřijal, protože ten, kdo není tvou blahodatí očištěn, nemůže mít s Bohem věčné společenství. Bez tebe by ráj byl nedosažitelný a uzamčený, protože v něj nevstoupí nic nečistého a hříšného, co není omyto a posvěceno duchovní vodou blahodati. Proto nás nikdy neopouštěj - Duchu Svatý - a my slibujeme, že tě nebudeme zarmucovat.“
Jak píše apoštol:
26  "Hněváte-li se, nehřešte;" zkroťte svůj hněv, než slunce zapadne.
27  Nedávejte místo ďáblu.
28  Zloděj ať přestane krást a začne pracovat. Ať se slušně živí vlastníma rukama, aby se měl oč podělit s tím, kdo má nouzi.
29  Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší.
30  Nezarmucujte (neurážejte) svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení.
31  Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští.
32  Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.
(Efezským 4,26-32)























Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz