1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1023: #

Administrátor --- 18. 11. 2014
Proti mlžení a dezinformacím

Malé zamyšlení nad proběhlým eparchiálním shromážděním v Brně

Níže uvedené řádky samozřejmě nejsou žádným zápisem z jednání. Jedná se mi jen o komentování události. Hlavní zřetel pochopitelně věnuji tomu, co nás v současnosti trápí nejvíce a co bylo přímo či nepřímo nejdůležitějším tématem eparchiálního shromáždění. A tím je krize v naší církvi.

Velkou radostí byla hojná účast delegátů. Jde o zážitek o to silnější, když si uvědomíme, jaké síly a propaganda proti konání tohoto shromáždění působily. Nekanoničtí biskupové z vnějšku naší eparchie toto shromáždění rušili, v podstatě zakazovali, varovali před ním, snažili se je zmařit, prohlašovali za nekanonické a kdesi cosi. Stará eparchiální rada, jejíž část asi doposud kolaboruje s těmito rozkladnými silami, které ubližují celé naší církvi, rozesílala své negativní stanovisko k chystanému shromáždění. Dokonce to došlo tak daleko, že někdo blízký bývalému osazenstvu eparchiálního úřadu, komu se podařilo získat adresy delegátů, rozeslal jim oznámení, že shromáždění bylo zrušeno. A přesto většina delegátů přijela! Ti lidé milují svou církev a v sobotu ráno vyrazili na cestu, aby v Brně tuto církev podpořili, hájili jí a postavili se za jejího eparchiálního biskupa. Jen malá hrstka zmatených či svedených duchovních bojkotovala toto shromáždění, a přestože byli pozváni, nepřijeli. Mohli zde promluvit k ostatním či vyslechnout ostatní, ale tito "ostatní" (rozuměj: církev) jim nestáli za to. Doufáme, že se tito duchovní rychle zorientují, poznají svůj omyl (či že byli někým oklamáni), a jejich neúčast tudíž nebude znamenat, že se sami vylučují z našeho církevního společenství a vytvářejí si jakousi svou sektu.

Pojem "sekta" bývá spojen s fanatismem. Připomeneme, že termín "fanatik" pochází od řeckého "thanatos", což znamená smrt. Fanatik je ten, kdo je mrtvý pro dialog. Jako nebožtík nemluví a neslyší, tak i fanatik se s nikým nechce bavit (vyjma těch, kteří smýšlejí stejně a vzájemně se jen potvrzují ve své "pravdě"). Nechce nic slyšet. Je tak hluboce přesvědčen o své pravdě a spravedlnosti, že je v něm pýchou už úplně umrtvena lidská schopnost naslouchat druhým, či je svými argumenty civilizovaně přesvědčovat o svém postoji, nebo společně s nimi dospět k syntéze či kompromisu.
Mimochodem, kdyby ti duchovní, kteří nechtěli přijet, měli opravdu zájem o diskusi a měli lásku k životu církve, mohli přijet a vyjádřit při registraci přání zúčastnit se jako hosté. Nebyli by započítáni mezi řádné delegáty a nehlasovali by. Viděli by však sami, jak to probíhalo, slyšeli by, jak se na situaci dívá většina církve, a mohli by shromáždění oslovit svými názory. Leč ani této možnosti nevyužili. A to je, myslím, škoda - pro nás i pro ně.

* * *

Bylo pro mě vskutku radostným úkazem, že drtivá většina delegátů projevila nejen hluboce pravoslavné eklesiální cítění, ale má také dokonale jasno ve věci starokřesťanského episkopocentrického principu církevního života. (Jak to formuloval sv. Ignatios Theoforos: Kde je biskup, tam je církev.) Platí to jak pro přítomné duchovenstvo, tak i pro laické delegáty, kteří tam vystupovali se svými příspěvky a osvědčili více teologické orientace v pravoslavné eklesiologii, než bychom zřejmě nalezli u těch kněží, kteří naschvál nepřijeli. Sám pro sebe jsem si mocné a hromadné projevy tohoto cítění, jak bylo na brněnském shromáždění možno zažít, vyhodnotil jako projev působení Svatého Ducha v naší eparchii. Byl to opravdu povznášející zážitek.

Delegáti - hromadně i zvlášť - spontánně projevovali věrnost arcibiskupu Simeonovi jako svému eparchiálnímu biskupovi. Duchovní i laikové sami od sebe vydávali svá svědectví, že uznávali a nadále uznávají vl. Simeona. To následně vyústilo ve hromadné přání, aby bylo formulováno a schváleno usnesení, které tuto naši podporu jasně ukazuje. Zároveň jsme mysleli i na kritickou situaci v církvi za hranicemi naší eparchie, a proto jsme se obrátili s výzvou k ostatním eparchiím, aby svolaly svá eparchiální shromáždění a delegáti na nich právoplatně projednali otázku důvěry či nedůvěry vůči svým eparchiálním biskupům (či kandidátům na tento úřad) a řešili otázku stavu své kanonické správy. Vidíme to jako jeden z kroků na cestě k obnovení nezpochybnitelné jednoty naší církve - jednoty vnitřní i navenek se světovou církví. Ostatním eparchiím jsme dali příklad a vyjádřili důvěru a podporu arcibiskupu Simeonovi coby svému eparchiálnímu biskupovi, který je uznáván většinou pravoslavného světa jako eparchiální biskup a jako kanonický správce metropolitního trůnu celé naší místní autokefální církve. (Při hlasování nikdo nebyl proti.)
Pokud by nějaký nepřejícník chtěl zlomyslně tvrdit, že hlasování třeba nebylo svobodné, ať se otáže ostatních přítomných delegátů na atmosféru, která tam panovala. Ostatně, k přijetí usnesení se započítávají jen hlasy "pro". Hlasy "proti" se z hlediska výsledku hlasování prakticky rovnají hlasům těch, kteří se zdrželi. A při tomto hlasování o vladykovi Simeonovi se čtyři lidé zdrželi hlasování, a nikdo to tam nepociťoval jako nějaký problém. Každý se mohl svobodně vyjádřit a přítomný jeden duchovní, který měl jisté pretenze, to hojně činil, aniž mu to přineslo jakoukoliv újmu (dokonce pak byl zvolen do nějakého církevního orgánu).

Jeden z okolních vladyků, který rozesílal nepřejícné oběžníky a pokoušel se odradit delegáty od účasti, v nich už dopředu vyjadřoval své "prorocké" přesvědčení, že delegáti na brněnském shromáždění budou hlasovat pod nátlakem či budou zastrašení apod. Myslím, že všichni zúčastnění delegáti potvrdí, že takové předpojaté výroky se v praxi ukázaly být zcela neopodstatněné.

A ještě poznámka o hlasování na shromáždění. Byli přítomni samozřejmě i hosté, ale (jak se mohl každý přesvědčit u vstupu při registraci) ti nebyli započítáváni do počtu delegátů, nebyli v prezenčních listinách zahrnuti mezi pozvané delegáty, jejichž počet se registroval kvůli stanovení schopnosti usnášení a kvůli zjišťování kvóra pro vyhodnocování hlasování. Hosté měli prezenční lístky (legitimace) jiné barvy než řádní delegáti a neměli hlasovací právo. Kdyby se pokusili hlasovat, snadno by se to poznalo podle barvy očíslovaných prezenčních lístků (řádní delegáti s hlasovacím právem měli žluté, hosté dostávali legitimaci modrou).

Když už hovoříme o systému našeho hlasování v církvi, rád bych podotkl, že přijímání usnesení dvoutřetinovou většinou není nic nesplnitelného. Občas slýcháme v církvi nářek nad tím, že dosáhnout při jednání a hlasování potřebné dvoutřetinové většiny, jak to naše ústava stanovuje, je požadavek prakticky nesplnitelný. Není to pravda. Je-li postaven kandidát, kterého lidé opravdu chtějí, pak nemá problém dvoutřetinovou většinu hlasů získat. Žádné shromáždění však nechce dát dvoutřetinovou většinu těm návrhům či kandidátům, kteři jsou mu vnucováni proti jeho vůli.
* * *

Dalším rysem proběhlého shromáždění, nad nímž se bychom se měli zamyslet, byly hromadné projevy nevole (od duchovních i od laiků) nad zasahováním do vnitřních věcí naší eparchie zvenku. Delegáti ve svých příspěvcích a poznámkách vyjadřovali své rozhořčení nad počínáním ostatních biskupů zdejší církve vůči naší eparchii. Bylo vidět, že i prostí věřící jsou způsobem, jak se zachovali mladí biskupové vůči vladykovi Simeonovi, znechuceni, dotčeni a uraženi. To, čeho jsem byl svědkem, lze, myslím, interpretovat i tak, že delegáti eparchiálního shromáždění očekávají od všech tří mladých biskupů omluvu vladykovi Simeonovi a naší eparchii, kterou tito biskupové poškodili.
Prohlášení jakéhokoliv synodu, která se nepastýřsky staví proti věřícím a proti zbožné vůli legitimních zástupců eparchie, nemají dle ducha pravoslavné eklesiologie sílu. Biskupové nejsou nad církví, ale v církvi. Boží lid je vyzdvihl na jejich místa a na věřícím lidu závisí, jestli na svých postech mohou zůstávat. To jsou nezměnitelné eklesiální principy pravoslaví, které jsou v jistém smyslu vlastně i nad běžnou kanonickou praxí, resp. jsou ideovým předobrazem kanonických pravidel. (Vzpomínám si velice dobře, jak na naší prešovské fakultě nám tyto principy opakovaně zdůrazňoval prot. prof. Štefan Pružinský, jeden z našich nejlepších teologů.) To není záležitost církevního soudnictví, ani věc církevně-právní, ale vztahuje se přímo ke kořenům církevnosti. Církevní historie zná situace, kdy se Boží lid postavil jako celek proti chování svých pastýřů, aby si zachoval pravoslavnou zbožnost a neporušenou víru. Takoví pastýři, k nimž se obrátí Kristovo stádce zády, se buď nad sebou zamyslí a změní své způsoby, nebo jsou vyřízení a zůstanou bez díla. Pán Ježíš praví, že ovce znají svého pastýře a následují ho. Jestliže tedy za někým ovce nejdou, pak to znamená, že takoví "pastýři" jsou jim cizí - čili jsou pouhými nájemníky, kteří by chtěli ovce jen stříhat, ale jinak jim na nich nezáleží, nebo jsou to dokonce vlci v beránčí kůži, o nichž je evangeliem prorokováno, že přijdou mezi nás.
Stupeň nevole, kterou shromáždění projevilo zvláště vůči vladykovi Jáchymovi a vladykovi Rastislavovi kvůli tomu, jak se k církvi chovají, byl objektivně zaznamenán v následující události. Jeden z duchovních podal návrh, abychom jako shromáždění obnovili občasnou dřívější praxi poslat pozdrav tohoto shromáždění všem třem ostatním biskupům. Odpovědí byla bouře nesouhlasu (byl to jeden mála momentů, kdy byl na pár chvil při shromáždění hluk). Přesto byla iniciativa tohoto duchovního vzata jako návrh usnesení, o němž se poté, co jej zformuloval, řádně hlasovalo jako o ostatních. Zde je výsledek hlasování o návrhu, aby shromáždění vyslalo pozdrav ostatním třem biskupům: 4 pro, 43 proti, 8 se zdrželo. To není žádná manipulace, ale reakce eparchie na způsob jednání mladých biskupů. Nejde tu rozhodně o rozkol, ale o kritiku osobností těchto vladyků.

K výsledku hlasování je tedy potřeba ihned dodat, že projevy zármutku nad chováním mladých biskupů nebyly ze strany delegátů a celé naší eparchie, kterou shromáždění zastupovalo, výrazem na úkor církevní jednoty. Zdálo se mi, že převládajícím názorem bylo interpretovat jednání těchto biskupů, jímž začali svévolně zasahovat do naší eparchie a přinesli do jejího života krizi, jako jejich osobní selhání a nikoliv jako něco, co nás odděluje od společenství s věřícími celé naší církve. Proto bylo přijato usnesení, jímž my, kteří jsme si dali do pořádku vnitřní věci správy naší eparchie a jsme skrze svého archijereje v jednotě s pravoslavným světem, zveme k jednotě s námi všechny hierarchy, duchovní a věřící naší místní církve.

* * *

Na shromáždění delegáti diskutovali i o těch duchovních, kteří byli pozváni a bez omluvy se nedostavili. To je nejen hrubé porušení pracovních povinností kněze jako zaměstnance eparchie, ale i vážné provinění proti kanonicky i ústavně daným povinnostem duchovních správců farností. Navíc tím zjevně demonstrovali, že se staví do opozice vůči většině eparchie. Vyjadřovalo se k tomu mnoho delegátů, někteří emotivně. Mám zato, že se většinou nejednalo o antipatie k osobám těch duchovních, kteří nepřijeli, ale spíše se delegáti vymezovali stále proti tomu samému necírkevnímu rozkladnému vlivu, který na tyto delegáty zapůsobil, kterému se podrobili a který skrze ně působí proti jednotě eparchie a proti její řádné kanonické správě. Zazněl tam i návrh, který vycházel ze skutečnosti, že církev je místem pokání: navštíví-li tito duchovní řádného eparchiálního biskupa, aby před ním urychleně vyjasnili své kanonické postavení, a projeví-li upřímnou lítost nad svým omylem, tak se obracíme k vladykovi s prosbou, aby vůči nim projevil shovívavost. Nikdo není neomylný, všichni děláme chyby. Je potřeba odpouštět. Projednávání této otázky nebylo uzavřeno žádným usnesením. Řešení patří do kompetence eparchiálního biskupa.

Stále věřím, že se tu najde cesta k usmíření. Jsem si jist, že i knězi, který zde přes půl roku vykonával funkci "správce eparchie", by i přes všechno, co se stalo, vladyka Simeon odpustil (a vrátil mu duchovenskou hodnost), kdyby se tento kněz trošku kál. A tím spíše to platí o ostatních vzdorujících. Nyní je míček na jejich straně (metaforicky řečeno) - zaleží jen na nich, kterým směrem se budou ubírat jejich kroky. Snad alespoň s ohledem na to, co všechno jsme tu spolu v uplynulé spoustě let prožili, přemohou ten klam, který je táhne z církve ven.

* * *

Důležité je, že byly zvoleny nové výkonné orgány eparchie, které budou jednat, jak ústava i církevní tradice požadují, pod předsednictvím eparchiálního biskupa. Čekají je vážné úkoly. Před eparchií se otevírá úplně nová kapitola jejích dějin.

Neméně důležitá byla volba vikárního biskupa - archimandrity Izaiáše. Vladyka Simeon pomocného biskupa nutně potřebuje. Otec Izaiáš se delegátům podrobně představil, vyprávěl o svém životě, i svém působení v pražské eparchii. Po krátké diskusi byl zvolen velkou většinou hlasů. I tato volba je příslibem pro novou budoucnost eparchie.

Kromě toho byla delegátům stručně představena i osobnost jeruzalémského otce česko-řeckého původu Stefana (Kadlece), která delegáty velice zaujala. Hlasování se vzhledem k tomu, že se ještě čeká, až bude přislíbeno kanonické propuštění otce Stefana do naší eparchie, zatím nekonalo.
O uznání kanonické způsobilosti a vysvěcení zvoleného vikárního biskupa byl požádán Konstantinopolský patriarchát z prostého důvodu, že místní synod vedený vl. Rastislavem je ve většině pravoslavného světa považován za nekanonický (viz úřední prohlášení synodu Cařihradského patriarchátu). To, že několik našich duchovních před tím strká hlavu do písku jako pštros, na této skutečnosti nic nemění. A dalším důvodem je nepopiratelná skutečnost, že Konstantinopolský patriarchát je naší mateřskou církví a v případě nejasností či krize je tomosem autokefality povolán účastnit se řešení našich problémů. Zdá se mi, že by to měl chápat kdokoliv, kdo je v naší církvi alespoň 15 let (tj. pamatuje udělení autokefality), nebo má byť jen minimální teologické vzdělání.
Nesmírně povzbuzující byla důstojná a skutečně církevní atmosféra, ve které shromáždění probíhalo. Ukazuje se, že když se v církvi jedná bez intrik a manipulací, čestně a v souladu s ústavou a kánony, pak se tím vytváří prostor pro jednotu, důvěru, shodu. A v takovém prostředí se řízení církevních věcí ujímá Duch Svatý.

Dříve se možná konala taková shromáždění spíše jen z formálních důvodů, ke zvolení nových církevních orgánů. Teď vstupujeme do doby, kdy se na podobných církevních grémiích vede boj za zachování církve a pravoslaví. A o to mocněji se při tom projevuje přítomnost Pána Ježíše Krista uprostřed shromážděné církve.



P.S.
Na oficiální(!) facebookové stránce Pražské eparchie se dnes objevilo jakési svědectví od údajného tajemného účastníka shromáždění pod titulkem POPIS UDÁLOSTÍ Z 15. LISTOPADU 2014. Nevěřím tomu, že tam člověk, který onen pamflet sepsal, opravdu byl. Spíše kdosi posbíral nějaké útržkovité informace, které si poslepoval a upravil podle svého. Je tam spousta faktických nepřesností, resp. výmyslů (či spíše lží). Nemá vůbec smysl na to podrobněji reagovat. Neuvěřitelně nízká lidská úroveň anonymova komentáře, kterou editoři webu marně schovávají za označení "sarkastický", vydává smutné svědectví o úrovni oficiální pražské facebookové stránky, na kterou byl tento příspěvek vložen uživatelem "Pravoslavná církev v českých zemích"...

Což opravdu v těchto kruzích už není člověka, který by znal a snažil se respektovat přikázání Desatera: "Nevydáš křivého svědectví"?



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz