Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1032: #
Administrátor
--- 1. 1. 2015
Kapitoly z pravoslavné spirituality
Neděle svatých praotců (4.)
(Část čtvrtá)
Už jsme probírali symbolickou rovinu čtyřicetidenního půstu, při němž duchovně spoluputujeme do zaslíbené země. V širším pohledu v sobě tento půst zrcadlí celou starozákonní éru lidstva. Dnes klademe na stůl téma uváděné v pravoslavných kalendářích k druhé neděli před svátkem Narození. Říkáme jí "neděle praotců" a před naše zraky Církev předestírá památku všech starozákonních svatých. A tak se alespoň krátce zamyslíme nad některými z nejvýznamnějších postav této doby. Předpokládám, že všichni čtenáři alespoň v hrubých rysech znají jejich životní příběh, který tedy nebudu celý převypravovat.
Ábel a Kain
Sotva první lidé opustili Bohem učiněný ráj a hřích je vzdálil od Stvořitele, vidíme, jak se hned v první generaci rozrostlo zlo, které do prvního lidského páru jejich hříchem vstoupilo, v plné síle. První syn Adama a Evy spáchal nejohavnější zločin - zavraždil svého bratra. Z biblického svědectví však můžeme vyčíst, že se tu nejednalo zdaleka jen o osobní pád jednotlivce, resp. o zlý stav jednoho z dětí Adamových, ale ve skutečnosti je Kainův čin je příslovečným "vrcholkem ledovce" - čili do podobného duchovního i duševního rozpoložení upadla nejspíš významná část prvního lidského pokolení.
Z biblického vyprávění totiž vyrozumíváme, že Kain po svém zločinu utekl do východní země Nod, a tam se oženil (nutno předpokládat, že s jednou ze svých sester - to bylo v prvních pokoleních obvyklé a nutné pro rozmnožení lidského rodu) a posléze založil město. Neutekl tam tedy jen jeden člověk, nejednalo se ani zdaleka o vyloučení tohoto zločince z lidské společnosti. Šla s ním nejméně jedna jeho sestra a nejspíš i někteří jeho bratři. Lze předpokládat, že to musela být relativně početná skupina. Došlo k rozkolu v lidském společenství. Lidé už nejsou schopni přebývat společně na jednom místě. Z toho všeho je zřejmé, že od blízkosti ráje Kain neutekl sám, ale držela s ním část populace - dětí Adamových. Zloduch měl tedy mezi svými příbuznými spojence, resp. nejen tělesně nýbrž i duchovně spřízněné osoby, které zřejmě s jeho činem souhlasily. Ohromující je ta rychlost, s níž se Kainův hrozný duchovní stav široké otevřenosti vůči zlu šířil po lidském pokolení.
Z některých náznaků v Bibli můžeme vyvodit, že se Kainův poklesek odvíjel od jeho odcizení Hospodinu. Oběť, kterou na svém oltáři přinesl, byla nejspíš závadná a především nebyla přinášena upřímně, s úctou a vroucím srdcem. Zřejmě to byla oběť nedbalá či pokrytecká nebo znesvěcená. Dále z biblických slov usuzujeme, že se nejednalo toliko o samotnou oběť, ale o celý Kainův život, který byl špatný kvůli zlým skutkům. Někteří exegeti mají za to, že Kain odpadal k pohanství, resp. sloužil démonům.
Vedle obvyklého katechismového výkladu tohoto příběhu, bychom snad mohli uvažovat i takto: Kain je jedním ze zakladatelů pohanského náboženství. Jeho duch, srdce i myšlení se obrátilo k Bohu zády a čelem k zemi (vyjádřeno i zmínkou Bible o jeho zemědělském zaměstnání). Proto jeho oběť nevystoupila k Bohu, ale zůstala v tomto světě, a přijali ji démoni, s nimiž tím vstoupil do spojení. Díky tomu mohli napojit Kainovo srdce nenávistí a zlobou. Nyní už hlouběji chápeme význam Božího výroku k rozzuřenému Kainovi: "Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?" (Gen 4,7)
Uvažme jen, co to asi muselo být za ženu, když ulehla s mužem, který zavraždil svého i jejího bratra. Z toho až zamrazí, že? Už jen v tomto skutku můžeme tušit, že lidé žijící s Kainem jsou ovládáni zlem, hříchem a zvráceností. Další pozoruhodností je biblická poznámka, že právě tito lidé založili první město na světě. A právě tento městský způsob života (jak vyrozumíváme z Bible) ihned získává dva typické rysy: vznik a rozvoj řemesel a vznik umění hry na nástroje a zábavy. A samozřejmě násilí. Je otázkou, zda samotné principy městské civilizace (i té současné) nejsou nějak napojeny na ducha pospolitosti založené Kainem, společnosti odvíjející svůj počátek od jeho zločinu.
Co vlastně měl Kain a jiní stejně smýšlející proti Ábelovi? Možná bylo jejich srdce v takovém stavu, že jim šel tento "svatoušek" nesnesitelně na nervy. Viděli na jeho životě, že je Bohu milý, a na svých životech viděli zřetelně projevy toho, že svému Stvořiteli milí nejsou. A tak jimi začala cloumat závist. Nebo zvrácená choutka pomstít se Bohu, který v nich nenašel zalíbení, tím, že zabijí jeho vyvoleného? V každém případě byla v pozadí za násilím, spáchaném na Ábelovi, pěst napřažená proti Bohu samotnému. Tam, kde se lidské srdce otevře zlu, se pro nenávist vždy nějaký důvod najde.
V Ábelovi, jeho oběti i sebeoběti, v jeho spojení s Bohem a čistém srdci, vidíme první předobraz Krista. V Kainovi pak lze spatřovat předobraz všech antikristů v lidských dějinách, včetně toho posledního.
Kainem začíná v dějinách existence čehosi, co bychom mohli nazvat jako "církev satanova" - čili spojenectví těch, kteří urputně trvají ve vzpouře proti Bohu. Je to plemeno "ještěrčí" neboli spolek hadův. Bude se plazit celými lidskými dějinami. Způsobí nepředstavitelné utrpení ve všech lidských generacích.
Abraham a Sára
Abraham žil ve velkém městě Ur Chaldejském. Na svou dobu obrovské město (65 tisíc obyvatel, to byl 2000 let před Kristem impozantní počet), moderně organizované, provozoval se v něm vlastně současný způsob lidského spolužití založený na dělbě práce, cechovním rozdělení řemesel apod. Jednalo se o obchodní centrum - po Eufratu sem připlouvaly kupecké lodě z Perského zálivu. Jednalo se o místo nevídaného komfortu a pohodlí (zámožní měšťané sídlili v nejpřepychovějších příbytcích tehdejšího světa - obývali dvoupodlažní zděné domy, vybavené toaletami a bazény). A ovšem bylo plné pohanských kultů, magie a čarodějnictví.
Tam se stal hlas Hospodinův k Abrahamovi a přikázal mu opustit toto místo a přesídlit do jiné země - vzdálené 1500 kilometrů - a konečný cíl své cesty ani neznal. Bůh chtěl vyvést Abrahama z prostředí modlářů a bezbožníků. Bude-li Abraham chtít poslechnout Boží povel. Abraham poslechl. Ve stáří 75 let sebral své věci a spolu s rodinou a vším, co mu patřilo (např. zvířectvo), se vypravil do země, kterou ani neznal. S návratem nepočítal (to je zřejmé z údaje, že si odvážel celý svůj majetek a vypravili se s ním příbuzní). To je pochopitelně velký čin po všech stránkách. Zvláště když uvážíme, co Abraham opouštěl a jaké měl vyhlídky. Za zády nechával hlavní město impéria, a kamkoliv by se až dostal, vždy si mohl být předem jist, že bude žít v chudším prostředí než doposavad.
Na plně naloženém velbloudu lze urazit 20 - 40 km denně. Cestou se musejí konat zastávky nejen v průběhu dne a na nocleh, ale i několikadenní odpočinkové pauzy v putování, aby lidé neonemocněli a soumaři mohli důkladněji obnovit síly. Na cestu do neznáma vyrazil Abraham s celou svou rodinou. Jeho otci bylo tou dobou již 200 let, což byl zřejmě důvod, aby poté, co urazili tisíc kilometrů, přerušili cestu na delší dobu v Cháranu, kde nejstarší člen výpravy nakonec zemřel. Poté Hospodin vybídl Abrahama, aby se vydal opět na cestu.
Dokážeme si představit, že zážitek tajemného setkání s Hospodinem byl pro Abrahama natolik intenzivním zážitkem, aby v síle tohoto rozhovoru sebral v sobě síly uposlechnout tak náročný příkaz. Jenže jakými slovy asi přesvědčil své příbuzné, že mají opustit vše, čím jsou Ur zaopatřeni, a vypravit se na podivné putování do dálek za horizontem? Jak jim asi vysvětlil, že Boží vůlí je, aby se stali poutníky a vlastně bezdomovci, někdo by mohl říci: tuláky, kteří nemají pořádnou vlastní střechu nad hlavou? A vskutku - takový byl jejich osud - až do konce života už neměl Abraham stálé bydliště, stále jen na cestách jako kočovník a místo v domě bydlel ve stanech či chýších.
Při čtení tohoto příběhu, vidíme pokornou Sáru, která bez reptání následuje svého muže, aniž by věděla, kde a kdy to vlastně skončí. Při tom všem ji ještě trápí bezdětnost. Představme si, co asi prožívala ve svém srdci, když jí manžel oznámil, že Hospodin se rozhodl ukončit jejich pohodlný život; a po ní se žádá, aby se před sklonila před vůlí právě toho Hospodina, který nevyslyšel její modlitby za dar plodnosti a mateřství. Řekl bych, že je to na jednoho už docela těžké břemeno. Kde brala síly unést jej a nevzepřít se svému manželovi či potlačit možné pochyby o správnosti jeho víry? Ano, určitě měli také slabé chvilky a někdy jistě klesali pod tíhou, kterou nesli, ale dokonce i ve svých slabostech zůstávají velikány.
Obětování Izáka
Jedno z nejzáhadnějších a svým způsobem i nejtajemnějších míst Písma je vypravování o Abrahamovi, jak se na Boží příkaz chystal obětovat svého jediného syna Izáka. Hromada literatury byla na toto téma napsána. Jak vysvětlit něco takového, co balancuje na hraně přijatelnosti z hlediska lidských i Božích zákonů, co se zdá protiřečit samotnému lidství? Jak vůbec vysvětlit smysl té prapodivné zkoušky, kterou Bůh na Abrahama připravil?
V zákonitostech duchovního života známe jakýsi předěl, bránu, kterou projde-li člověk, už nikdy není stejný, jako byl dříve. Součástí překročení této hranice bývá pravidelně blízká zkušenost se smrtí. Někdy se to týká i tělesné úrovně lidského života, jindy je to výhradně vnitřní věc. Mnozí svatí či starci prošli ve svém životě zkušenosti, při které jen nepopiratelným Božím zásahem unikli smrti. Někteří z nich byli nemocní a z prahu smrti je Bůh vrátil do života; někdo bojoval ve válce přežil tam i to, co nebylo možno přirozeným způsobem přežít; jiný vyvázl ze své popravy, další přečkal katastrofu či úraz; v některých zvláštních případech přivedla mnicha na hranici smrti krajní askeze, nebo útok démonů atd. U dalších duchovních osobností má zkušenost se smrtí spíše vnitřní podobu - člověk prožije smrt svého ega, všech svých přání a chtíčů. Nebo krutě zasáhnou okolnosti - a naše přání, plány, představy či vůle jsou zadupány do prachu. Vše, v co jsme doufali, je napadrť.
Jako mrtvý člověk je svoboden od hříchu, tak i člověk, který prožil smrt svého ega, tím dosáhl pravé svobody (dokáže-li to přijmout bez reptání a uchopit tuto zkušenost křesťansky). (Řím 6,3-11) Způsob myšlení (a často i chování) takových lidí bývá pro světské lidi obtížně pochopitelný. Přitom ale vidíme u těch, kteří jsou duchem i srdcem už na "druhém břehu", tak velikou lásku a soucit, že nás to k nim mocně přitahuje a přejeme si ohřívat svá egoismem zkřehlá srdce u tohoto duchovního tepla.
V duchovním životě přijde chvíle, o níž hovoří naši duchovní učitelé: "Každý si musí obětovat svého Izáka." Zároveň si člověk projde i tím, co bychom mohli přirovnat k tomu, že jsme obětováni.
Avšak zpět k Abrahamovi a Izákovi, kteří se ubírají na horu Moria. Bůh totiž uložil Abrahamovi, aby mu na hoře, kterou mu ukáže, obětoval svého jediného a vytouženého syna. Jako celopal. Toho syna, skrze něhož jediného se mohlo splnit to, co Hospodin Abrahamovi slíbil - že totiž bude mít nesčíslné potomstvo. A Abraham jde. Vezme s sebou Izáka, jemuž o cíli cesty a záměru tohoto putování neřekne nic. Na horu vystoupají sami. Izák nese dřevo k oběti. Už to nás přiměje zamyslet se nad jeho stářím. Není to žádné dítě ani mladíček. Je to 25-letý mladý muž v rozkvětu sil. Abraham je stařec ve věku 125 let.
Na ikonách a obrazech bývá Izák zobrazen symbolicky jako dítě, aby se vyjádřilo jeho mládí vzhledem ke starci Abrahámovi. Hlavně se však dětskou podobou Izákovou vyjadřuje nevinnost, resp. skutečnost, že je předobrazem pravého Beránka Božího, nevinného a bezhříšného Pána Ježíše Krista. A kromě toho zde probleskuje i spojitost s obvyklou obětí mladého jehňátka či beránka, který musel být mladý, jednoroční, bez jakékoliv vady - tyto starozákonní obětí předcházely pravou Oběť na Kříži, přinesenou Božím Synem. Nedokonalé oběti beránků a jehňátek čerpaly svou duchovní sílu a oprávněnost z toho, že se vztahovaly k budoucí dokonalé Oběti Spasitelově.Uvědomíme-li si skutečné stáří obou postav našeho příběhu, vrhá to na události na hoře zvláštní světlo. Jak asi probíhalo obětování, resp. příprava k němu? Izák se samozřejmě podivoval, že mají vše potřebné k vykonání oběti, ale nemají obětního beránka. Vyhýbavé či nejasné odpovědi jeho otce nemohly uklidnit synovy rozpaky. V jedné chvíli Izák jasně pochopil, že obětním beránkem má být on sám. Jistě všichni snadno uznáme, že mladému muži v plné síle dospělosti by nedalo příliš práce přemoci starce a prostě utéci pryč. Kdo z nás by se tomu vlastně divil, že v pudu sebezáchovy se (byť za použití nutného násilí) nenechal podříznout na oltáři a spálit jako obětina? Jenže obraz, jak jej jasnými črty kreslí Bible, je úplně jiný: Izák se při plném vědomí a s naprostým chápáním, co se tu má odehrát, nechává dobrovolně svázat a položit na oltář na dříví připravené k zápalu. Zbývá už jen jediné - proříznout Izákovi hrdlo, nechat jej vykrvácet, poté zažehnout dřevo a spálit jeho tělo...
Není tu zmínka ani o nejmenším protivenství, o žádných námitkách. Je to obraz naprosté pokory, která jde za všechny hranice. Nejen za hranice tělesné smrti, či smrti ega, ale tady jde o připravenost vymazat kvůli poslušnosti Bohu i svou osobu - a to s absolutní důvěrou, že Bůh mě zase obnoví, čili vzkřísí. A jestli ne? Tak je lepší vůbec nebýt, než sice existovat a žít, leč za tu cenu, že jsem neposlechl Boha. Život ve vzpouře proti Bohu je horší než neexistence. Má-li být cenou za zachování svého života oddělení se od Boha, není taková cena přijatelná. Za dva tisíce let to vyřkne vtělený Bůh slovy: Kdo chce svůj život zachovat (za každou cenu), ten jej ztratí. Kdo svůj život ztratí pro mne, ten jej získá (navěky). (Mat 16,25)
Obraz oběti na hoře Moria je ikonou pokory, při které člověk, procházeje smrtí, nachází věčný život. Pokora je pevným základem pro jakékoliv Boží dílo ke spáse člověka. Je to výstižně ilustrováno i faktem, že na jmenované hoře, na místě, kde se odehrána Abrahamova oběť, byl po mnoha staletích Šalomounem zbudován první Chrám Hospodinu (2. Pa 3,1), což byl velký krok k příchodu Mesiáše. Tento chrám byl sice po čase zbořen, leč po návratu Izraelitů ze zajetí byl na tom samém místě vystavěn druhý Chrám, do něhož jednou přivedou přečistou Pannu Marii a později do něj vstoupí samotný Spasitel světa. To je však v době Abrahamově ještě daleká budoucnost.
Vraťme se ještě na okamžik na horu Moria do doby, kdy tam měl být obětován Izák. V jistém smyslu tam zemřeli dva lidé. Umřel tam Abraham, když uposlechl Boha, který po něm žádal, aby mu obětoval to jediné, co měl a na čem mu záleželo - milovaného jediného syna, jehož se mu dostalo po celém tom celoživotním trápení bezdětností. Obětoval jedinou svou radost, jediné potěšení. Dal Bohu to, co od něj dostal, aniž by rozuměl, proč to má učinit. Zřekl se svého chápání, své vůle, - všeho, co člověk má. A vlastně i samotného lidství - když to Hospodin žádal.
Umřel tam i jeho syn Izák. Nechápal, proč má být obětován, proč se po něm žádá, aby se nechal podříznout, vykrvácel a byl spálen na téhle hoře. Věděl jen to, že to tak uchystal jeho otec, a věděl ještě, že s otcem hovoří Bůh. A tak v sobě potlačil touhu po životě i pud sebezáchovy. Potlačil i svůj názor na celou tu záležitost. Podrobil se. Jeho pokora, která překonává všechny hranice, a ochota stát se obětí, z něj činí jeden ze starozákonních předobrazů Krista.
Současná západní civilizace neustále hovoří o konceptu lidských práv. (Pomineme nyní pravidlo: o čem se příliš hovoří, s tím máme většinou nějaký problém a zřejmě se nám toho nedostává. Všimneme si toho, co souvisí s naším tématem.) Abrahamovi Bůh upřel jeho lidské právo chápat, porozumět. To samé právo upřel Hospodin i Izákovi. I Kristu bylo upřeno lidské právo na spravedlivý soud (jak pravilo proroctví: v ponížení jeho odňat jest od něho soud jeho). Jediné lidské právo, které Bůh až úzkostlivě šetří, je právo jednoho specifického druhu volby: vybrat si dobro, či volit zlo; vybrat si, zda chci být v jakékoliv situaci s Bohem, či se od něj odvrátím. Dobrou volbu realizujeme většinou tím, že Boha poslechneme a plníme jeho přikázání; nebo provedeme volbu opačnou a vedeme si život po svém (a nemůžeme-li si zrovna žít dle své ctěné libosti, pak vždy můžeme Boha ignorovat ve svých myšlenkách a ve svém srdci). To jsou volby, k nimž netřeba žádné parlamentem schválené volební právo. Tak si je užijme.Tam na té hoře okusili smrt dva lidé. I když nakonec oba sestupují s hory, jsou živí a vrací se domů, už to nejsou stejní lidé. Oba překročili hranici, oba už hledí na svět z "druhé strany". Bůh tehdy nechal oba projít něčím, co bychom mohli nazvat "zasvěcení". Je to vyjádřeno i nenápadným detailem v popisu celé události - na horu vystupovali oba společně, dolů s hory sestupovali každý sám. Každý se svou krajní duchovní zkušeností smrti, která spojuje s Bohem, ale v jistých ohledech odděluje od lidí.
Těsně před usmrcením Izáka anděl zadržel Abrahamovu ruku a lidská oběť byla zastavena. Pro všechna další pokolení je tím ustanoveno, že Stvořitel si nežádá lidských obětí; přeje si něco jiného - aby mu člověk sám dal své srdce. To je pravá oběť Nejvyššímu Bohu, který je láska. Jeho svatou a věčnou vůlí není prolévání krve, ale aby si člověk dobrovolně zamiloval Toho, kdo už od věků nevýslovnou láskou miluje jeho.
V osobách praotců nám Církev na příběhu zabitého Ábela nejprve ukazuje hříšný a zlý stav člověka (resp. lidstva) po odchodu z ráje. Kainův skutek se v dějinách opakuje nesčetněkrát - stal se podstatou všech zločinů. Možná by bylo možno říci, že Kainův čin je jednou z nejcharakterističtějších črt lidských dějin.
V převládající míře nám však Církev ukazuje na osobách praotců příklady k následování. Velké lidské skutky. Vzepětí ducha. Vzory víry a důvěry v Boha, poslušnosti Bohu. Máme si z jejich způsobu uvažování osvojit duchovní pohled na život a na svět. Je to pohled Božíma očima. Jedině pak můžeme zavrhnout život ve svévoli, bez pokory a bez následování Božích přikázání, jako život, který ztrácí něco podstatného ze své hodnoty. Je nedůstojný lidské velikosti a povolání, k němuž je člověk zván.
Ano, ukazuje se nám dnes na temných osobách Kaina a jeho společníků, těch zlopověstných starozákonních postav, jak hluboce je zlo vrostlé do lidské duše. Avšak je nám Církví současně připomínáno, že jeho překonání je díky Kristu možné. Leč i tak je potřebné, aby se člověk vzepjal k čemusi zásadnímu. Po křesťanech se žádá úplná změna života a smýšlení. Nejde-li to naráz, jsme povoláni na tom soustavně pracovat. Proto při křtu přijímají dospělí křtěnci nové jméno, aby tím vyjádřili své znovuzrození k novému způsobu existence. Křesťan, který žije a uvažuje jako světský člověk, není vlastně vůbec křesťanem. Sice může být viděn každou neděli v chrámu, nebo je třeba i knězem, mnichem či dokonce biskupem, ale je to všechno jen na povrchu, jsou to třepetající se roucha a závoje či lesk zlata. Uvnitř něj žije stále jen onen nepokřtěný člověk, starý Adam. Jedná se zřejmě o nejsmutnější úkaz na tomto světě.
To jsou - jak věřím - úvahy, jimiž by se křesťan, připravující se na oslavu svátku Božího vtělení, měl zabývat. Je to součást naší spirituality v době předvánočního půstu.
(Literatura: použity některé údaje a úvahy ze stati kněze Sergije Begijana)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.