Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1033: #
Administrátor
--- 5. 1. 2015
Kapitoly z pravoslavné spirituality - k závěru filipovského půstu
Pravý půst (5.)
(Část pátá)
Osou těchto letošních zamyšlení nad spiritualitou předvánoční postní doby je připodobnění půstu ke starozákonní době, zvláště k putování synů Izraele z Egypta do zaslíbené země. Při této cestě vidíme lidská selhání a žalostné obrázky slabosti naší pokažené přirozenosti. Zároveň ovšem je nám ukazována Boží moc, její svrchovanost a nepřekonatelná síla, které se nemůže nic postavit. Je to moc spojená s nejvyšší moudrostí, spravedlností, jejíž podstatou je smilování, a neskonalou láskou k člověku. Na starozákonním putování si můžeme povšimnout, že lidská slabost a selhání nemohou zabránit Bohu, aby chystal spásu lidstva. Hospodin pracuje s lidmi nedokonalými, poškozenými, kteří neustále kazí jeho dílo; leč ve své prozřetelné moudrosti Bůh krok za krokem směřuje k cíli, jímž je náprava všech věcí.
Za všechny takové dnes můžeme připomenout krále Davida, který byl tak posedlý vášní, že neváhal zosnovat vraždu. Byl za svůj zločin potrestán. A do konce života přinášel takové pokání, že dosáhl pravé pokory, kterou vtělil do svých duchovních písní - čili žalmů. Tajemství nejhlubší pokory se čtením žaltáře každodenně vyučují všichni mniši všech dob (a mnozí světští křesťané). Byly doby, kdy znala žaltář nazpaměť velká část křesťanů. Davidovy lekce ponížení a pokory, jimž se říká kathismy (oddíly žaltáře), jsou neoddělitelné od mnišské spirituality a od půstu. Dodnes se říká, že mnich, který nečte každý den žaltář, není žádným mnichem. Všechny pravoslavné bohoslužby jsou proniknuty čtením žalmů nebo citacemi z žaltáře. V žalmech jsou obsaženy všechny stavy lidské duše, která je při pročítání žalmů přiváděna na soud, vyšetřována a usvědčena, aby mohla být uzdravena pokáním. A to vše Bůh nepřivedl do světa skrze nějakého poustevníka a asketu, který prožil svůj život na poušti, ale skrze kolísajícího a vášněmi zmítaného válečníka a krále, jehož hřích byl veliký, leč přinesl Bohu takové pokání, že spojilo nebe se zemí, a z jeho rodu se později narodil vtělený Bůh.
Biblí vykreslený obrázek starozákonních kajícníků je pro nás velikou nadějí. Jsme slabí, naše víra kolísá, sil se nedostává, odpadáme, vše v naší duši je nalomené - kromě zla ovšem, které je v nás stále při síle. Při půstu buď selháváme fyzicky, když se postíme špatně, či padáme duševně, když jsme kvůli hladu podráždění, nevlídní, neřku-li zlostní, nebo při něm odpadáme duchovně, to když se postíme, ale ihned si začneme hýčkat myšlenku, že jsme něčeho dosáhli, že jsme lepší než jiní věřící, že jsme zkrátka kabrňáci a můžeme být na své duchovní výkony po právu hrdi (propadneme-li vábení těchto myšlenek, stáváme se duchovně mrtvými). Biblické obrazy lidských selhání a pokání nám skýtají naději, že snad i přes všechny tyto nedostatky jsme pro Boha alespoň trošku použitelní - neoddáme-li se některému ze vzpomenutých pádů definitivně a nadobro, zůstane-li v nás alespoň špetka snahy bojovat proti nim. A vzbudíme-li v sobě pokání, o což přece jde v půstu především.
* * *
Doba půstu má být dobou intenzivnějšího léčení. Kdy jindy bychom si měli naplno uvědomit, že Církev je "duchovní klinika"?
Mnoho lidí z těch, kteří do církve přicházejí, zažije zklamání z jejího stavu. Místo společenství svatých se tu setkají s lidmi opravdu velice různými. Tak různými, že často ani nenajdou společnou řeč. Nezřídka zde vzplanou spory ještě horší, než mezi nevěřícími. A ten, kdo není připraven na to, že v církvi setká s něčím takovým, se může snadno pohoršit, odpadnout, vychladnout, ztratit zájem nebo dokonce úplně přijít o svou víru. Jenže Církev zde na zemi ještě není hotovým a uzavřeným královstvím nebeským. Není zatím tím nebeským Jerusalemem, kam už nevstoupí nic nečistého, jak se to píše ve Zjevení sv. Jana. Je to místo tříbení a prosévání. Je to prostor, kde je každý vystaven působení Boží blahodati, a to ho dříve či později donutí, aby se projevil, rozhodl. A nikdo předem neví, jak to s kým dopadne. Každý se může úplně změnit. Všichni se modlíme, aby se lidé měnili jen k lepšímu. Špatný se tu může stát dobrým. Ale také se může špatný člověk zatvrdit a stát se ještě horším. Stejně tak dobrý člověk se může stát ještě lepším. A někteří z těch, které lidi považují za dobré, se mohou projevit, a ukáže se, že jejich dobrota nebyla opravdová. A někdo vypadá jako dobrý člověk jen do té doby, než je vystaven zkoušce. Než je přetaven v duchovní výhni. V církvi je možné úplně všechno, jen jedno možné není - nikdo, kdo se aktivně začlení do života církve, nezůstane stejným, jakým byl dříve. Ať už vydrží, nebo odpadne, ať už to s ním jde s kopce, nebo roste v dobru, stejným nezůstane.
Poučení? V církvi jsme kvůli Bohu, nikoliv kvůli lidem - resp. kvůli jejich skutečným či domnělým kvalitám. V církvi procházíme proměnou, která nás má uzpůsobit pro duchovní život v nebeském království. Z pozvířečtěného stvoření nás zde Kristus proměňuje na opravdové lidi podobné Bohu. Svatými Tajinami nás Kristus "infikuje" svým očištěným a proměněným lidstvím. Jak se v člověku rozmáhá tato ušlechtilá "nákaza", která působí v duši člověka, začnou se dít podivné věci. Zlo, doposavad skryté v duši, se projeví a vyvolá alergickou reakci. Nemusí to vypadat moc pěkně, ale je to proces uzdravování člověka, aby ožil pro věčný život. V nemocnici se přece nemůžeme lekat pohledu na obvazy, kapačky a operační sály, protože chápeme, že se zde lidé uzdravují, i když pohled na člověka po operaci není zrovna povzbudivý.
Církev je jedinou cestou do věčné blaženosti ráje. Toho si na Církvi hleďme. Budeme-li si více všímat lidských pádů a nebo excesů, které se nezřídka dějí, když lidé chtějí Církev využití k jiným cílům než k léčení a záchraně duše, padneme také. Kolísajícímu je možno pomoci, ale ne každý je schopen a ochoten pomoc přijmout. Kristus zde prožil svůj pozemský život a věnoval pozornost hlavně těm, kteří se nechali oslovit a zatoužili stát se opravdovými lidmi. Nezdržoval se příliš u volů a oslů připoutaných ke svému žlabu (navazuji na chápání ikony Kristova Narození jako podobenství, viz příspěvek 1031), neztrácel čas s leopardy a hady. Tak i my nesmíme zoufat nad stavem nekajících se a nesmíme se na cestě za uzdravením nechat zastavit šelmami.
* * *
Půst nám připomíná starozákonní éru, které také říkáme doba touhy. Ti zbožní z těchto dávných pokolení toužebně vyhlíželi splnění Hospodinova přislíbení, příchodu Mesiáše. Jejich touha je dopředu spojovala s jeho budoucím příchodem. Pokud se postíme správně, pak se i v nás v průběhu postní doby rozohňuje touha po sjednocení s Kristem. Tento projev a důsledek půstu je přirozenou zákonitostí, která vyplývá z vnitřního ustrojení člověka. Pokud půst nepřináší člověku posílení touhy po čistotě, po svatosti, po Bohu, pak to znamená, že něco s naším způsobem půstu není v pořádku.
Většinou můžeme hledat příčinu v nesprávném nasměrování půstu. Bohužel, stává se nám, že věci druhotné zaujmou v našem snažení místo, které jim nepatří. Tím nechci říci, že by byly nedůležité. Podstatné však nikdy nesmí být nahrazeno nebo zastíněno tím, co je služebné. Osou půstu je odstraňování vášní a hříchu ze svého srdce. Jestliže v nás půst způsobuje podrážděnost a nakonec nás ovládne zlost, pak se smysl půstu nenaplnil (i kdybychom se živili celou postní dobu jen suchým chlebem). Všechna energie a síla, kterou jsme do půstu vložili, byla vyplýtvána tím, že jsme ji vyslali špatným směrem. Podobně jako chybným zamířením vystřeleného šípu, který pak minul svůj cíl, vyšla vniveč všechna síla, kterou lučištník vyvinul na natažení luku.
Znamením úpadku víry pravidelně bývá, když se pozornost a těžiště našeho uvažování přesunou od věcí vnitřních (neviditelných) k věcem vnějším. Co se půstu týče - dušehubný omyl tkví v přesunutí těžiště od očišťování srdce např. k bádání nad jídelníčkem.
Hodláme-li tyto myšlenky aplikovat na postní dobu, musíme tedy tučně podtrhnout, že smyslem půstu není pouhá změna stravovacího režimu. Vynechání živočišných potravin samo o sobě nic neznamená a nepřináší duchovní prospěch. Zvířata nejíme především proto, abychom oslabili "zvíře", které je v nás. Čili umrtvili svou živočišnost. Stali se více lidmi tím, že posílíme duchovní složku naší bytosti. Výměna živočišných jídel za rostlinná nám má pomoci utlumit (vyhladovět) živočišné vášně. Pokud náš půst necílí tímto směrem, hrozí nám, že je zbytečný nebo dokonce přímo škodlivý. Ct. Lavrentij Černigovský opakuje varování mnoha svatých před situací, kdy v půstu křesťan sice nejí maso, ale přitom požírá člověka (tj. hádá se, pomlouvá, závidí, nenávidí apod.).
Stará moudrost říká: žádný postní pokrm nemůže člověka dostat do nebe, ale hněv, zloba, závist a zášť mohou člověka dostat do pekla. Pokud je lidské srdce těmito "kvalitami" ovládnuto, tak už vlastně v pekle je.
Co kdybychom na začátku příštího půstu učinili předsevzetí, že v době půstu se nikdy nerozhněváme, nikomu nic nebudeme vyčítat, neřekneme nic, co by nebylo pravda pravdoucí, nebudeme pomlouvat ani soudit (natož odsuzovat) bližního svého? Že budeme stále vlídní, laskaví a trpěliví? Že budeme pomáhat všem kolem nás, s čím budou potřebovat? Že nikoho neošidíme, nepřivlastníme nic, co není naše, a naopak o část toho, co nám Bůh nadělil, se rozdělíme? Že pomůžeme těm, o jejichž nouzi víme? A tak bychom mohli hovořit dál a dál. To jsou přece skutky hodné pokání. To je pravý půst, o který bychom měli bez umdlení usilovat.
* * *
Jak nás učí ct. Izák Syrský a další otcové, smyslem askeze (a půst je jednou z forem askeze) je dosažení pokory. Nedostihla-li naše snaha tohoto cíle, byla marná. Každý půst by nás měl alespoň maličko posunout k větší pokoře, protože pokora je zároveň vyháněním pýchy, a očištění srdce od pýchy má za následek, že se naplní Boží blahodatí. Uvolníme-li od egoismu malý kousíček svého srdce, Bůh dá trošku blahodati - právě tolik, kolik je potřeba k zaplnění uvolněného místa. Očistíme-li větší prostor ve svém srdci, Bůh dá více blahodati - opět přesně tolik, kolik místa jsme v srdci vyhnáním pýchy a vášní vytvořili. Vyženeme-li z celého srdce všechnu nečistotu, Bůh dá mnoho blahodati a naplní nám celé srdce svou energií. Tak to říká svatohorská tradice a zkušenost starců.
Lidská duše přirozeně lne k Bohu. Odstraňujeme-li ze svého nitra zlo - světského ducha a vášně - pak zřetelně cítíme, jak v duši vzrůstá touha po Bohu a po ještě větším očištění. Světský duch tuto přirozenost duše zastírá, rozptyluje duši a znepokojuje ji, aby se nemohla soustředit. Jakmile ji uvolníme ze sevření vášní, mysl se sama obrátí do sebe, duše nachází klid. V postní době bychom to měli v nějaké míře (třeba alespoň trošičku) zažít.
* * *
40 dnů přebýval Mojžíš na Boží hoře, kde hovořil s Bohem. I pro nás by čtyřicetidenní půst měl být přebýváním na hoře (tj. v povznesenosti nad světskou marnost) a hovorem s Bohem. Jako nás pozemská hora pozdvihuje nad světské hemžení a dává nám pocítit odstup od chaosu světa a svobodu, tak hora svaté čtyřicátnice by nám měla přinést nový pohled na svět, dát nám odstup a vzdálit nás od světského ducha. Mělo by to být čtyřicet dní modlitby, čtyřicet dní svatého života. Mělo by být...
Jeden kněz si klade otázku: "Proč nejsme svatí?" A odpovídá na ni velice výstižně: "Protože nechceme." Někdo možná namítne: "Ale vždyť já bych si to přál!" Problém však bývá v tom, že člověk (a to až příliš často platí i pro ty, kteří opravdu usilují o zbožnost) má rozdělené srdce. Má rád Boha, ale miluje i tento svět s jeho marnostmi. Chtěl by svatost, ale zároveň by rád měl i to, co nabízí svět, který (jak praví Písmo) "v hříchu leží". Jenže nemůžeme mít obojí. A Bůh žádá po člověku, aby ho člověk miloval celým srdcem, nikoliv kouskem srdce.
* * *
Půst je téměř na konci. Můžeme každý bilancovat, jestli nám přinesl alespoň trošku duchovního užitku.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.