Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1083: #
Administrátor
--- 9. 9. 2015
Chystá se u nás další puč?
Vzpoura přesně podle ústavy
V posledních dobách se v naší církvi stále častěji mává praporem ústavy a řeší se elementární otázky principů pravoslavného hierarchického řádu. Je na místě se ptát, zda ty principy naši současníci už opravdu nechápou, resp. zda to prostě nejsou ochotni (a případně už ani schopni) chápat.
Skutečnost, že zde máme vedle posvátných kánonů i ústavu, předpokládá jistou úroveň zralosti místního církevního společenství. Ústava od nás totiž požaduje určité schopnosti pokory, lásky a vzájemné úcty. Prostě lidsky řečeno schopnost se dobrovolně podřídit a společně tak pracovat ve prospěch celku. Do takového konstruktivního církevního prostředí byla ústava v dobách sv. Gorazda koncipovaná. Jenže pokud schází dobrá vůle a srdce křesťanů jsou ovládána duchem vzpoury, pak jsou jakákoliv "pravidla dobré vůle" jen zneužívaná k neposlušnosti a svévoli.
* * *
Chápu ústavu naší církve v tom smyslu, že je to adaptace kanonické praxe na místní poměry a zároveň, že umožňuje zapojení co největší části věřícího lidu do správy církve. Ve prospěch tohoto zaangažování věřících se biskup může vzdát části svých pravomocí a delegovat ji na sborové orgány.
K tomu je však potřeba ihned dodat: občas se tu hovoří o ústavní praxi, jako by měla zajistit jakousi demokracii v církvi. Pokud takové výroky nejsou jen nedorozuměním, ale myslí se vážně, pak je to zcela zvrhlé pojetí pravoslavného církevního života. Demokracie nemá v žádném případě v církvi místo, protože odpovědnost za správu církve, resp. eparchie, nese ve všech ohledech - před Bohem i před lidmi - jedině biskup, a proto nemohou být jeho pravomoci nikterak umenšeny, resp. uzurpovány nějakým orgánem, který žádnou duchovní odpovědnost nenese. Biskup, který by mohl být i v zásadních pastýřských či správních otázkách přehlasován nějakým sborem laiků a kněží, by nemohl nést odpovědnost. Vlastně by za takové situace ani nebyl biskupem ve funkci v plném smyslu toho slova.
Při výkladu ústavy musíme vycházet z toho, že praxe prováděná dle ústavy nesmí protiřečit kanonickému uspořádání církve a základní hierarchické struktuře církve. To ústava již od dob sv. Gorazda předpokládá, a proto jsou hned na jejím začátku kánony připomenuty. I kdyby se praxe církevní správy zakládala přesně na dikci ústavy, ale nerespektovala by při tom pravoslavnou věrouku a kánony, byla by to praxe bez debat heretická a nalézala by se mimo jednu svatou obecnou a apoštolskou Církev.
Smyslem ústavou konstituovaných sborových orgánů není žádná demokracie v církvi, ale misijní zapojení co nejširšího okruhu duchovních a věřících do správy církve. Pochopitelně se tím však myslí takové zapojení, které odpovídá jejich postavení, čili nemohou suplovat biskupa. Má-li zůstat jejich působení v těchto orgánech v rámci pravoslavné církve a její věrouky, pak se samo sebou rozumí, že toto působení musí podléhat vedení biskupa.
Jelikož se pastýřské a správní vedení církve přímo odvíjí od duchovenských a hierarchických pravomocí, platí pro správu církve analogie se svěcením duchovenstva. Stejně jako sebevětší počet kněží a laiků nemůže kolektivně vysvětit ani jednoho biskupa, ale jediný biskup může vysvětit libovolné množství kněží, tak žádnému počtu kněží a laiků nemůže být v pravoslavné církvi dovoleno, aby přehlasovali biskupa. Biskup se samozřejmě může podřídit názoru sborového orgánu dobrovolně a může na něj v některých záležitostech delegovat svou pravomoc a odpovědnost (stejně jako může biskup např. delegovat kněze a poslat jej vysvětit chrám, což jinak konají jedině biskupové), ale ve věcech, které považuje pro správu církve a její pastýřské vedení za podstatné, musí mít biskup možnost prosadit svůj názor. Jinak buď nestojí ve své církvi na postavení biskupa, nebo to není pravoslavná církev.
Prosím, mějme na paměti, že v životě církve nelze od sebe úplně oddělovat věci správní, záležitosti kanonické a hierarchické a věci věrouky či spirituality. Všechno jsou to sice určité tématické oblasti, ale jsou spolu vždy bytostně propojeny. Kanonické věci jsou neoddělitelné od spirituality (kdo se bouří proti biskupovi, vzdaluje se od vnitřního míru a nemůže se správně modlit, a znemožňuje to i mnoha dalším); hierarchický řád církve je přímo propojen s věroukou, čili s vírou v Církev Kristovu, kde stojí apoštolé a jejich nástupci biskupové na místě Kristově. Je to podobné jako v biologickém těle, kde jsou jednotlivé orgány a mají různé funkce, ale všechny jsou na sobě vzájemně závislé, ovlivňují se a jejich činnost je propojena; dohromady pak společně vytváří živoucí organismus. Proto není možné říci biskupovi: "Ty se starej o věci pastýřské, hlásej slovo Boží, vyučuj věrouku a služ liturgie, a záležitosti správní, personální a finanční nech nám, o to se nestarej."
Kdybychom dovolili, aby u nás nějaký sbor laiků a kněží přehlasoval biskupa a podřídil si ho, takže nebude mít možnost vykonávat v plné míře své biskupské správní a pastýřské pravomoci, tak už nejsme v pravoslavné církvi, ale spíše v Církvi československé husitské, kde prvního tamního patriarchu "vysvětil" nějaký kolektivní orgán kněžstva, a kde mohou kněží a laikové ustanovovat a odvolávat biskupa, jak se jim zachce. V takovém případě by už nebylo žádného důvodu, proč bychom nemohli hlasovat třeba i o věrouce a kolektivně rozhodovat, zda budeme v naší "pravoslavné církvi" uznávat Boží Trojici, či nikoliv (jako se to prý kdysi dělo v Církvi československé).
* * *
Ano, součástí místní tradice je existence různých sborových orgánů, kde mají zastoupení biskupové, kněží i laici: sněm, různá shromáždění a rady. Tyto orgány mají ústavou definované své složení i svou úlohu v církvi. A tato úloha není rozhodně malá. Máme-li však zůstat součástí světového svatého Pravoslaví, musí se vše toto dít nejen podle ústavy, ale samozřejmě i podle posvátných kánonů a věrouky. A to znamená, že eparchiální biskup má plnou pravomoc nad svou eparchií. V pravoslavné církvi mu tuto pravomoc nikdo nemůže upírat. Nezpochybňujeme, že je u nás ústavou zavedeno, aby se v obyčejných správních záležitostech biskup (s ohledem na místní poměry a potřeby zdejší církve) části této pravomoci dobrovolně vzdal, aby si dal poradit a dal možnost všemu církevnímu lidu, který je zastoupen zvolenými členy sborového orgánu, podílet se na správě církve. Hierarchické postavení biskupa však nepřipouští, aby nemohl ve věcech důležitých vést církev podle svého svědomí, své moudrosti a podle duchovního daru, který mu byl při chirotonii udělen.
Jaké jsou pravomoci eparchiálního biskupa v rámci jeho eparchie? Na to lze odpovědět jedním slovem: "Všechny." Rozumí se, že s výjimkou těch věcí, které jsou věroukou či kánony biskupovi výslovně zakázány.
* * *
Když vladyka Gorazd koncipoval místní ústavu, měl kolem sebe v církvi lidi, kteří ve své většině ctili hierarchické postavení. Patřilo to ostatně k tehdejší době, kdy měli lidé ve společnosti všeobecně větší úctu k autoritám a více smyslu pro podřízení se tradicím a řádu; většina pravoslavných věřících navíc přestupovala z katolické církve, kde byla hierarchická správa církve běžně známou věcí. Navíc požíval vladyka Gorazd i významné osobní vážnosti a nelicoměrné úcty od svých spolupracovníků a věřících (platí to alespoň pro většinu z nich). Takže církev podle místní ústavy docela dobře fungovala a žádný sborový orgán by si zřejmě nedovolil postavit se do tvrdošíjné opozice vůči svému vladykovi.
Dnes je situace úplně jiná. Duch poslušnosti a úcty k biskupské úrovni už není zdaleka tak silný a tak rozšířen, jako tenkrát. A nehovořím tu o ateistickém okolí, ale o společenství věřících. Nemá smysl to příliš rozebírat, všichni jsme dětmi své doby, všichni jsme tímto úpadkem poznamenáni. Jenže sborové orgány nemohou v pravoslavné církvi pracovat k prospěchu církve, pokud vzdorují vedení svého biskupa. To je potom stav, který paralyzuje církevní život.
* * *
Jak to řešit? Biskupa podle kánonů vyměnit nelze (to by byl puč a pučisté tím kanonicky a posléze i duchovně činí velký krok ven z Církve). Ani ústava ani kánony však nebrání vyměnit členy sborového orgánu. Pokud nemohou spolupracovat s biskupem, pak při troše zbožnosti uznají, že takový stav je v pravoslavné církvi absurdní a nic dobrého nepřináší. Svolá se nové ES a eparchie má možnost otevřít bránu novému vývoji. To přece není tragédie.
Pokud by opozice sborových orgánů vůči biskupovi pokračovala, pak by tím sami opozičníci kladli na stůl otázku, zda jsme vůbec způsobilí k samostatné církevní existenci, či zda by se neměla naše ústava zásadně upravit či dokonce změnit do té míry, aby jen realizovala základní kanonický řád. Dostatečným důvodem k takovému vývoji by bylo zjištění, že nejsme schopni plnit zároveň ústavu i kánony, že nemáme lidské schopnosti a duchovní způsobilost, které ústava od zvolených činovníků předpokládá, a že tedy byla koncipována pro jinou dobu, než je ta naše.
Obavy však vzbuzují zvláště projevy duchovního stavu některých lidí, jimž dává ústava postavení, z něhož mají možnost vytrvale rozvracet církevní společenství, aniž by se z toho museli někomu zodpovídat. Vždyť lidé nepokorní, zpupní, jimiž cloumá duch vzpoury a nepokoje, si vždy najdou nějaký důvod k neklidu a neposlušnosti. Zkušenost ukazuje, že nikdy nebudou spokojeni. Bude-li se situace u nás dál vyvíjet v současném protestantském tónu, dostaneme se do stavu, kdy zde bude muset někdo obnovit kanonický řád. Rád bych věřil, že jsme ještě schopni se vzpamatovat a začít se chovat jako pravoslavní věřící, kteří ctí církevní hierarchické principy, na nichž stojí kanonická struktura církve už od dob samotných svatých apoštolů.
P.S.
Nekomentované obrázky projevů dnes všeobecně triumfujícího ducha ducha vzpoury z Ruska a z Kosova i z české kotliny. Stále tentýž duch, který působí v dějinách lidstva, duch nepřítele zbožnosti, Božího řádu a pokoje. A vždy pod záminkou svobody, bezpečnosti a všelikého lidského blaha na zemi:
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.