1170


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1168:

Administrátor --- 23. 6. 2017
Neděle o slepém

O dvou druzích slepoty

Snad si ještě vzpomínáte jedno z evangelních čtení doby blížící se Padesátnice. Vyprávění o Spasitelově setkání se slepcem, který se narodil zbavený smyslu zraku a nikdy ve svém životě, pohrouženém do tmy, se ještě nepokochal pohledem na krásy světa. (Viz evangelium podle Jana: 9,1-38).)

Pán často navštěvoval hříšníky a nevěstky, malomocné a chromé či slepé. Se zvláštní láskou je vyhledával, zastavoval se u nich, když je potkal na cestě, rozmlouval s nimi, uzdravoval. My se snažíme spíše naopak - přejít kolem našich současných Lazarů bez povšimnutí, otravují nás svými morálními či tělesnými neduhy, zdržují nás od práce, je nám nepříjemné na ně byť jen pohledět. Co nejrychleji je míjíme. Kromě nedostatku lásky to má i svůj další důvod: před jejich utrpením se cítíme bezmocní. Nemáme dost peněz, abychom vyřešili jejich potíže, ani dostatek důvěry v tyto lidi, nemáme dost sil, času, ani nemáme tak velké srdce. Takže když od nich utíkáme, prcháme vlastně před vlastní nicotností.

O jednom takovém láskyplném sklonění naše Pána k dalšímu nebožákovi z toho nespočetného zástupu churavých vypráví i náš evangelijní úryvek.

Z kontextu tohoto Janova vyprávění je zřejmé, že bezprostředně před setkáním se slepým hovořil Pán Ježíš s učedníky o hrozivé moci, kterou má nad člověkem hřích. Je zřejmé, že apoštolové v té době ještě nechápali plnou hloubku Kristových slov, a tak si vykládali řeč, kterou s nimi jejich Učitel vedl, ve smyslu: "Co mohu učinit, jak spravedlivě bych měl žít, abych se vyhnul tomu, co potkalo např. tohoto slepce." Spíše se snažili vyextrahovat z učení svého Mistra nějaké poučení, jak prožít příjemný život - ve smyslu židovského přání pokoje, pozdravu: "Šalom." Židé tímto slovem míní pokoj pozemský, vezdejší dostatek, hojnost. Šalom - pokoj ve smyslu duševním a duchovním chápou jen do té míry, do jaké to ovlivňuje komfort života tady a teď.

V otázce apoštolů lze vidět touhu po prevenci utrpení a neštěstí. Vyvaruji se hříchu proti tóře (tj. proti Mojžíšovu zákonu), budu si plnit své modlitební a obřadní povinnosti, které mi tóra ukládá, a za to od Boha něco dostanu. Už od dob spravedlivého Joba je však známo, že tak jednoduché to se vztahem člověka s Bohem asi nebude. A éra prvokřesťanských mučedníků to jen potvrdila. Podle ap. Pavla nemůžeme Boží zákon nikdy zcela naplnit, ač je tak prostý a jsou to v podstatě jen hlavní rysy normálního lidského života. Nedokážeme-li zformovat celý svůj život podle principů Božích přikázání - těchto zjevených norem lidství, jsme vždy viníky před Bohem a nemůžeme si zasloužit nic dobrého. Vymkli jsme se ze záměrů Stvořiteli a pokazili svou cestu. Jako bolí vykloubené rameno, tak je bolest spojená se stavem, do něhož bylo hříchem uvedeno lidstvo. Lidské plemeno se zkazilo, zákon hříchu působí ve všech našich údech. "Co chci, to nedělám, ale zato činím, co nechci," běduje ap. Pavel (Řím 7,19); jinde apoštol píše, že zákon daný Mojžíšovi, je kvůli tomu, aby usvědčil naši slabost, protože nemáme schopnost jej dokonale nikdy splnit. Naše záchrana není v zákoně ani v dodržování čehokoliv, ale v Kristu a jeho oběti na kříži. Je samozřejmě důležité snažit se žít zbožně a čistě, jak nám to Boží slovo ukládá, ale pouhá taková snaha nemůže nikoho zachránit.

Plnění přikázání a modlitba, to jsou dvě ruce, které vztahujeme ke Kristu, aby nás za ně mohl chytit a pozdvihnout.

Slepotou, která může být tělesná či duchovní, zde rozumíme nevidět Boží moc a nevidět svou vlastní bezmoc. Kdo nevidí Boží moc, upadá do nevíry nebo magie. Kdo nevidí svou slabost, padá do pýchy, farizejství, spoléhaje na to, že se Bohu zalíbí svou dokonalostí a že si Boží přízeň zaslouží. Těžko říci, která ze dvou duchovních slepot je hroznější. Ani jedna z nich dodnes nevymizela. Prvním druhem slepoty stonají pohané, agnostikové či ateisté. Druhým druhem choroby jsou stiženi všichni (křesťané i židé), kteří doufají ve svou osobní či kolektivní spravedlnost. Skládat naděje v nějaké lidské zásluhy (i kdyby to měly být zásluhy svatých) je blouděním v tmě slepoty. Stejně tak víra ve vyvolenost svého národa, která automaticky zajišťuje Boží zaslíbení (všímáte si, kolik starozákonní povrchnosti proniklo do křesťanství? - to je ten vědomý a dokonce deklarovaný či jen z podvědomí prosakují způsob myšlení: ke spáse stačí narodit se jako příslušník Hospodinova vyvoleného národa, případně dožít svůj život v jednotě s hlavním celosvětovým biskupstvím, nebo být v dětství pokřtěn a po sedmdesáti či osmdesáti letech církví pohřben?).

Pro nás by mělo být hlavní milovat Krista nad kohokoliv či cokoliv jiného. Krista, který o nás ví všechno, znal nás už před naším narozením a s láskou se u nás, churavějících, malomocných a ochromených duší, zastavuje a volá nás do své náruče. Krásné na našem vztahu se Spasitelem je i to, že před Ním nemusíme nic skrývat, protože tak jak o tak o nás ví vše, a vše je připraven odpustit. Byl už před Adamem (na ikonách je zobrazován, jak tvoří prvního člověka; Ježíš byl už před tím, než se objevil na světě; Jan 17,5) i před Abrahamem (Jan 8,58). Vždyť skze něj bylo vše stvořeno a bez něj by nebylo nic, co jest (Jan 1,3). Znal i Natanaele, když ho v nejútlejším dětství ukrývali před Herodovou zlobou pod fíkové listí (Jan 1,45-50). Znal i dnešního slepého ještě před tím, než se narodil. Apoštolům zjevuje tajemství: Tento nemocný se narodil jako slepec, aby na něm byla zjevena Boží moc.

Ten, kdo stvořil lidské oči, mohl slepé oči uzdravit. Jenže nejen to! U slepce se jednalo nejen o uzdravení, ale stvoření jeho dosud neexistujících očí. Uzdravovat mohou s Božím požehnáním i lékaři, ale učinit člověku nové oči z hlíny a sliny, či stvořit nového člověka lékaři nesvedou (ač se holedbají, že už se k laboratorní výrobě orgánů chystají; můžeme si o tom myslet své, a případně i pochybovat o možnosti dosáhnout takových sporných cílů - vždyť člověk není Lego).

To byl důvod, proč se slepec narodil slepým: aby světu byl zjeven Boží Syn jako Stvořitel světa a Tvůrce života. Všemohoucí tvůrce, který z hlíny učinil člověka a slepci vytvořil oči, které mu doposavad scházely.

* * *

Konec této nedělní perikopy ukazuje tragédii farizeů: Slepec získá zrak, do jeho nitra pronikne světlo tohoto světa, kdežto duše farizeů se zatemní hněvem na Ježíše Krista. Jejich myšlení se naplní zlobou, srdce hořkostí a závistí, takže kvůli takovému stavu duše přestanou vidět i to, co mají hmotně a dotýkatelně přímo před očima a na dosah ruky. Vlastně lze říci o jejich duchovním stavu, že oslepli. Zlý duch se zmocnil jejich srdce. Kristus, který mohl vyléčit slepého, nemůže uzdravit ty, kteří jsou slepí zlobou. Tato hrozná duchovní choroba je totiž výsledkem jejich svobodné volby. To je slepota, na kterou není lék, protože nemocným schází pokání i vůle se uzdravit, ale kvůli její démonické podstatě přichází dříve či později trest - hněvem, sobectvím pomatený nebo i šílený člověk sám sebe vydává ďáblu, aby si s ním tento nepřítel člověka činil, co se mu zlíbí.

Na samotném konci úryvku se dozvídáme ještě další smysl dnešního zázraku. Pán slepce uzdravil, aby ho tento člověk mohl uzřít. A pak, aby mohl Pána, na kterého hledí, vyznat jako Mesiáše a poklonit se mu jako Bohu. Toho, který mu učinil z hlíny nové oči, nyní spatřil a klaní se mu jako svému Stvořiteli.

Málokdy o sobě Pán Ježíš tak otevřeně odhaluje, že je Božím Synem, Mesiášem: Samaritánce, tomuto slepému a svým učedníkům, než se vypraví na cestu utrpení. Slepci dává toto zjevení jako vynahrazení za nevinně snášenou slepotu a za jeho statečné a neústupné vystupování před farizeji, ač si tím vysloužil jejich nelibost, vyhnání a riskoval i horší následky jejich pomstychtivé zloby.

Spatřit Pána Ježíše je největším štěstím, které zde na zemi člověk může zakusit (svědčí o tom např. ct. Paisij Svatohorec, jemuž se takového zjevení dostalo a vypráví o nevypravitelné kráse té tváře). Stává se to jen málokdy - třeba jen jednou v každém pokolení, aby mezi lidmi neuhasínala pevnost přesvědčení o existenci Boží. Uvěřit v Boha a vyznat jej, to je to samé, jako když duše vyjde ze tmy do Božího světla. Je to, jako když se na tomto světě ukáže přicházející Boží Království. To je to uzdravení, které dostáváme (skrze evangelium a božskou liturgii), ač si je nezasluhujeme. To je milost a blahodať! Účast na věčném životě.


Dříve zde publikované články a zamyšlení nad tématem této neděle:
Velice provokativní téma - o slepé učenosti (příspěvek č. 161)
O syndromu duchovní slepoty (příspěvek č. 914)
O slepotě duchovní (příspěvek č. 1012)













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz