1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 222: #

Administrátor --- 10. 9. 2007
O hostině a pozvaných

14. neděle: O Králově hostině a svatebním šatu

Za onoho času:

Odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka:
2  Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svatbu synu svému.
3  I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svatbu; a oni nechtěli přijíti.
4  Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Hle, hostinu svou připravil jsem, volové moji a vykrmený dobytek zabit jest, a všecko hotovo. Pojďte na svatbu.
5  Ale oni nedbavše na to, odešli, jiný do vsi své a jiný po kupectví svém.
6  Jiní pak zajavše služebníky jeho a posměch jim učinivše, zmordovali.
7  A uslyšev to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedníky ty a město jejich zapálil.
8  Tedy řekl služebníkům svým: Svatba zajisté hotova jest, ale ti, kteří pozváni byli, nebyli hodni.
9  Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zvěte na svatbu.
10  I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svatba hodovníky.
11  Tedy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svatebním.
12  I řekl jemu: Příteli, kterak ty jsi sem všel, nemaje roucha svatebního? A on oněměl.
13  Tedy řekl král služebníkům: Svažte ruce jeho i nohy, vezměte ho, a uvrhněte jej do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
14  Neboť mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.
(Matouš 22,1-14)

Podobenství začíná vykreslením obrázku pozvaných, kteří nechtějí přijít na královskou hostinu. Podrobněji než Matouš popisuje tuto scénu evangelista Lukáš, ten se totiž precizněji zmiňuje o důvodech, které ti pozvaní uvádějí: "První řekl: pole jsem koupil a musím jít, abych je shlédnul, prosím, omluv mne. Druhý řekl: patero volské spřežení jsem koupil a jdu, abych je vyzkoušel, prosím, omluv mne. A další řekl: právě jsem se oženil, a proto nemohu přijít." (Luk 14,18-20)

Je zajímavé, že z hlediska starého Zákona a tehdejších zvyklostí byly omluvy oprávněné, tj. z formálního hlediska plně zasluhující uznání takového důvodu a přijetí omluvy. Tehdejší posluchači Ježíšova podobenství zřejmě při výčtu uváděných příčin, proč se nemohou hosté zúčastnit, chápavě kývali hlavami a mysleli nejspíš něco ve smyslu: "To je přece jasné, že se nemůže zúčastnit, když má takovéhle vážné důvody," muselo pro ně být poněkud překvapující, když z Ježíšova vyprávění vysvítalo, že jejich chování není vypravěčem schvalováno! Přitom takové krásné omluvy měli!, a takové dobré důvody k odmítnutí pozvánky!, na takové jasně neodkladné povinnosti se přece ti pozvaní odvolávali!

Ježíš tu nechce říci, že původně pozvaní nebyli nakonec hodni hostiny, protože by to byli lemplové, či neuctivci. Chce říci, že nebyli hodni, protože nerozpoznali, co je důležitější a co méně důležité, nechopili, co je podstatné, neporozuměli, co jediné je pro člověka potřebné.

Na pomoc si vezmeme evangelní líčení návštěvy Pána Ježíše v Bethanii u dvou sester: Marie a Marty. Marta si mohla nohy uběhat, aby takovou vzácnou návštěvu důstojně ve svém domě pohostila. No považte: Slavný Ježíš se svými učedníky! "Lítala" sem a tam, nosila na stůl, zařizovala, co bylo potřeba pro pohodlí hostů; sotva dechu popadala. Její sestra Marie si sedla k nohám Ježíšovým a jen poslouchala jeho slova. To Martu dohřálo. Po nějaké chvíli už byla tak vytočená Mariinou laxností k hostitelským povinnostem, že explodovala. Jeden se tu může strhat, honí se jako blázen, a ona si sedne a nedělá nic! Obrací se na Ježíše s výčitkou (a za tónem jejích slov můžeme cítit, že rozhodně není "v pohodě"): "Pane, copak tě to nezajímá, že má sestra nechala mne na všechno samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Zdálo by se, že Ježíš uzná, že to od Marie nebylo k Martě tak úplně fér, a že ji pokárá (alespoň trošku) a pošle ji do práce. Ježíš však - jako obvykle - zklamal všechna očekávání. Jemně ale důrazně napomíná Martu: "Marto, Marto, pečlivá jsi a o všechno se chceš postarat. Ale jen jednoho je zapotřebí. Maria si dobře zvolila; to, co si vybrala, o to nebude připravena" ("zatímco všechny tvé starosti a shon a námaha patří tomuto světu a jednou se s tím vším budeš muset rozloučit a o vše, co jsi tady zařídila, přijdeš," mohl by Ježíš ještě dodat, ale nedodal.) (Luk 10,38-42)
Král tedy hledá své hosty jinde. Hledá mezi těmi, kteří jsou chudí, a nejsou tolik připoutáni k tomu světu. Bohatí totiž mají spoustu povinností; musejí se přece řádně starat o to, co mají.

Nyní, jako obvykle, věnujme pozornost několika reáliím, které jsou potřebné k pochopení další části Ježíšova podobenství.

Král přichází mezi stolovníky. Tj. přichází poté, co jsou už shromážděni pozvaní. Při slavnostní hostinách v Orientě přicházel někdy hostitel až během stolování; někdy čekal, až se hosté shromáždí, a pak teprve do hodovní síně vstupoval. To je případ situace líčené v tomto podobenství. A v tom vidí, že jeden z hostí nemá svatební šat. Klade mu vyčítavou ale laskavou otázku, proč tomu tak je. Dává mu příležitost vše ještě objasnit, omluvit se, přednést nějaké přijatelné vysvětlení. Host však nemá - a nemůže mít - odpověď. Mlčí, protože jakékoliv vysvětlení je marné, zbytečné. A tehdy král zavolá sloužící a nařídi jim, aby neuctivého hosta svázali a vyhodili z rozzářené slavnostní síně do tmy venku.

Naší reakcí na takové vyprávění bude možná rozhořčení nad takovou příkrostí, ba, zdá se, že i nespravedlností. Ihned nás napadne otázka: Jak by mohli mít slavnostní oblečení ti, kdo byli nalezeni na rozcestí silnic (podle Lukáše zval námezdní dělníky, kteří čekali na náměstích, jestli si je někdo najme, ty, kteří žebrali na ulicích, ty, kteří byli na cestách a mezi ploty; prostě byli to tuláci, homeless či lidé "on the road")?! Proč je tam tedy zve, když mu přece musí být jasné, že nemají co na sebe?

Odpovědí je dávný běžný zvyk, který se vztahuje k situaci popisované Ježíšovým podobenstvím. Velmož pořádající slavnost zasílal pozvaným hostům jako pozvánku slavnostní šat. Tenkrát lidé zde nechodili v germánských kabátcích a kalhotách, ale užívalo jiné odění, jednodušší, skládající se ze dvou částí (pro muže i ženy v principu podobné, pro ženy však zdobnější a volnější).

Spodním šatem byla úzká dlouhá říza s krátkými či dlouhými rukávy - tunika (chitón). Kdo měl na sobě jen tuniku, nazýval se někdy nahý. Přes ni se volně přehazovalo svrchní roucho (/h/imátion, pallium), které bylo vlastně jen velkým čtyřhranným kusem látky, buď uprostřed s otvorem na hlavu (tak u Židů), nebo složeným a sepnutým na rameni ozdobnou sponou a volně splývající po druhé straně těla (tak u Římanů). Židé měli Mojžíšovým zákonem (Deut 22,12) uloženo mít na rozích pláště střapce (farizeové si střapce nad obyčej zvětšovali, protože přece byli zbožnější než jiní židé, a bylo tudíž potřeba dát to patřičně najevo); právě tohoto střapce na Ježíšově rouchu se dotkla žena krvotoká, aby byla uzdravena (Mat 9,20), a právě podle střapců poznala Samaritánka židovský původ Ježíšův u studnice Jákobovy. Bohatí lidé měli právě hlavně toto svrchní roucho honosné - tj. ze vzácně utkané látky nebo barvené drahým barvivem apod. (Mimochodem, dát někomu roucho bylo považováno za projev lásky a přátelství.) Svátečně odění hosté mívali obyčejně roucho bílé a rádi je skrápěli voňavkami.
Právě toto svrchní roucho zasílal (propůjčoval) velmož hostům jako pozvánku na svou hostinu. Co mohlo znamenat, přijal-li pozvaný host zaslané roucho, a pak se dostavil na hostinu bez něho? Výmluva, že neměl, čím by se svátečně oděl, padá. V našem případě to mohlo znamenat jen jediné: pozvaný člověk to drahé roucho nejspíš prodal či vyšmelil (prostě ho cestou někomu "střelil"); říkal si při tom zřejmě: hostů tam bude mnoho, ztratím se někde mezi nimi, nikdo si mne tam nevšimne - hodovní roucho jsem výhodně prodal a teď ještě půjdu dobře se najíst, dnes mám, panečku, povedený den. Byl to chytrý člověk, obchodně zdatný, mistr výhodného byznysu, protřelý a zřejmě se vyznal v tlačenici, jak se říká. Jenže dneska se přepočítal. Jeho nepoctivost se provalila, tentokrát mu to neprošlo...

----------------------------

Pomalu se propracováváme k jinotajnému výkladu dnešního podobenství.

V králi vidíme samotného Pána. Hospodin je zde nahlížen jako ten, kdo přiděluje "roucho spasení a přiodívá nás pláštěm spravedlnosti" (tato věta zní při pravoslavném obřadu křtu, kdy po vystoupení z křestní vody je křtěnec oblékán do nové bílé křestní košile). Tento šat je však nejen znamením příslušnosti k obci spasených ale podmínkou pro získávání spásy v duchovním boji.

Hostina je společenstvím vyvolených, spasených. Tj. ne všech povolaných. Tato znepokojivá skutečnost se objevuje v celé dlouhé řadě jiných Kristových podobenství (např. o deseti pannách /Mat 25,1-13/, o zavřených dveřích /Luk 13,24-30/, o strašném soudu /Mat 25,31-46/, o těch, kteří se hlásí k Ježíši, ale nejsou jeho: "prorokovali jsme ve jménu tvém, démony jsme ve tvém jmému vymítali," řeknou Pánu na soudu někteří, jenže uslyší v odpověď: "jděte ode mne, neznám vás." /Mat 7,22-23/)

Pozvání k Ježíšovu stolu ještě není zárukou pro vstup do Božího království. Ne každý, kdo přijme evangelijní pozvání, dojde spásy. Je to nepříjemná myšlenka, natolik nepříjemná, že z moderního křesťanství je prakticky vytěsněna někam do sféry pouhé teoretické možnosti, o níž se v praxi vlastně už ani příliš neuvažuje. Nejmodernější evangelické proudy dokonce přišly s ideou, že "peklo sice existuje, ale je prázdné" (svérázný způsob jak se vyrovnat s Biblí, ale při tom se nemuset zneklidňovat otravným "církevním strašením peklem").

Mimochodem, všímáte si, jak už je dnes obtížně společensky průchodné hlásat tu část křesťanské zvěsti, která varuje, že ne všichni budou spaseni? Zní to našim současníkům jako fanatismus (nebo alespoň fundamentalismus). Dnešní lidé chtějí slyšet, že spaseni budou všichni (samozřejmě bez ohledu na vyznávané náboženství), - snad vyjma několika zvláště odporných individuí (masových vrahů, teroristů, nenapravitelných zločinců). Oblíbenou lidovou teologií je hlubokomyslná idea, že "po smrti je nebe" - tak nějak automaticky. Herci nevynechají prakticky žádnou příležitost, když zemře nějaký jejich kolega, ke hlásání jakéhosi svérázného evangelia o "hereckém nebi", o němž můžeme slyšet ve sdělovacích prostředcích každou chvíli.
Chtě - nechtě, musíme připustit, že kdo chce být s Králem u jednoho stolu, musí toho být hoden. Hodnými toho nás může učinit jedině Bůh, a protože Bůh trvá na spolupráci člověka v díle spasení, učiní jej hodným na základě lidské snahy. To nelze obejít, ošvindlovat, či po česku "ošvejkovat".

Dnešní čtení je nepříjemným žihadlem obráceným proti jakémukoliv křesťanskému formalismu. Skrytě ale naléhavě vysvětluje, že momentem konverze a přijetím křtu zápas za spásu nekončí, ale začíná!

Zde se Pravoslaví na hony rozchází s ryze západním pojetím spásy, s nímž se setkáte u moderních protestantských sekt, které hlásají: "Jakmile jsi uvěřil a dal ses pokřtít, jsi spasen." Hotovo. Takto uvažující lidé se tě klidně zeptají: "Už jsi spasen?" No, nevím...
---------------------------------

Tedy už k vlastnímu výkladu základních stavebních kamenů podobenství:

Králem je míněn Bůh. Hostinou je nebeské království. Těmi původně pozvanými jsou v prvoplánovém výkladu židé, kteří sice měli Mojžíšovým zákonem stanovené dobré důvody odmítnout pozvání, jenže tím paradoxně ztrácejí to, k čemu je starý Zákon chtěl dovést, - nebeskou hostinu Mesiáše, kterou především pro ně uchystal. Tragické nepochopení. Měli Mojžíše a proroky, a přesto nepochopili, o čem k nim Mojžíš a proroci vlastně hovořili. A tak zve Pán na hostinu pohany. V podobenství jsou židé líčeni jako lidé řádní a zámožní. Pohané jsou zobrazeni jako tuláci, chudáci, bezdomovci a všeliká verbež. A přesto právě oni jsou těmi, kteří jsou přivedeni do hodovní síně.
V druhém plánu výkladu vidíme v těch prvních, jež odmítli, každého, kdo kvůli čemukoliv pozemskému odmítá pozvání do nebe. Odmítá nebo odkládá. Pozvánka je časově omezená. Na hostinu se musí jít hned. V těch druhých, v té chamradi, co se potuluje někde v bezdomoví, vidíme ty, kteří z pozemské perspektivy sice nevypadají příliš nadějně, ani důstojně, ani vzdělaně, ani zbožně, ani jako řádní občané, avšak jdou.

Záhuba těch pozvaných, kteří odmítli přijít, je nejen proroctvím o zkáze židovského národa, ale především jinotajným sdělením o věčném údělu těch, kteří opovrhli tak slavným pozváním kvůli nějakým pozemským záležitostem.

Tím svatebním šatem, který je pozvánkou na slavnost nebeského království, je blahodať, do níž jsou zahaleni lidé při křtu a při ostatních svatých Tajinách. Lidé, kteří mají dar duchovního zření, vidí, jak při křtu sestupuje na křtěnce světlo, které jej zahaluje. Zřít je možno toto blahodatné světlo i při konání Eucharistie; jsou jím posvěcováni a haleni ti, kdo přijímají svaté Tajiny.

Tato zkušenost církve se promítla i do církevní tradice, tj. např. do obřadu křtu. Ihned po vystoupení z vody je křtěnec oblékán do nového bílého roucha (tzv. křestní košile), aby se tím viditelně vyjádřilo, co se v tu chvíli stalo neviditelně. Podobně se o duchovním čistém šatu hovoří několikrát v modlitbách posvátného obřadu křtu. Hovoří-li se o sněhobílém křestním odění z vody a Ducha, vyjadřuje se spojitost tohoto blahodatného obleku se světlem na Proměnění Kristova na svaté hoře Tábor, kdy jeho oděv stal se běloskvoucí a zářící.

Před křtem se věřící modlí za adepta křtu: "Aby zachoval řízu křestní a zasnoubení Duchu bez poskvrny a zneuctění..." Při svěcení křestní vody se kněz modlí, aby se voda stala "šatem neporušitelnosti". Po křtu je křtěnec oblékán do nové bílé košile se slovy kněze: Obléká se služebník Boží... v řízu spravedlnosti..." a při tom se zpívá tropar: "Řízu dej mi světlou, ty jenže se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš" (návaznost tohoto hymnu na Kristovo proměnění na hoře Tábor je zřejmá). Po křtu, při obřadu smývání svatého myra (v rámci obřadů osmého dne, dnes spolu s postřižinami), se kněz modlí za křtěnce k Bohu: "Ochraňuj neporušitelné odění, ve které byl oblečen, bez poskvrny a zneuctění..." Na jiném místě postřižin se zřetelně hovoří o tom, že křestní odění je obléknutí se blahodatí (milostí) - čili samotným Kristem, když kněz o křtěnci v modlitbě ke Kristu praví: "Oděl se v tebe, Krista Boha našeho..."

Celý motiv dnešního evangelijního podobenství vstoupil dále např. do modliteb před svatým přijímáním, kdy říkají věřící kajícně: "Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají svatí tví? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očistiž, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi Lidumil."
O tom, že takový výklad onoho "svatebního šatu" odpovídá výkladu svatooteckému, svědčí dnešní epištola, kterou církevní tradice spojuje s naší evangelijní perikopou. Z epištoly vybírám hlavně tato slova:

Ten pak, kterýž potvrzuje nás s vámi v Kristu, a kterýž pomazal nás, Bůh jest.
Kterýž i zapečetil nás, a vložil zasnoubení Ducha Svatého v srdce naše.


Vypráví se zde opět o zasnoubení Duchu Svatému stejně jako v křestních modlitbách. Vložení zásnubního daru do srdce člověka. Čili dostáváme nějaké obdarování od Boha, na které musíme odpovědět - a to především věrností. Od nevěsty, která se zasnoubila, očekává ženich především věrnost a krásu. Ženichem našich duší je Kristus a duše křesťana je mu zasnoubena, v očekávání svatby, o které se vypráví na posledních stránkách Bible.

Leč zpátky k blahodatnému rouchu. Nikolaos Kabasilas hovoří o tom, že zde na této zemi v tomto pozemském životě je vhodný čas na přichystání oděvu a dalších náležitostí pro Boží Království. Bez nich bude lidská duše (i kdyby neměla hříchy a bylo jí tudíž dovoleno vstoupit do nebe) jako svázaná, slepá a hluchá ležet v rajském sadu. Čili nebude mít schopnost vnímat krásu ráje, mít účast na jeho blaženosti.

O těch, kteří jsou oděni rouchem bílým, vypráví se na řadě míst ve Zjevení svatého Jana (3,4-5, 4,4, 6,11, 7,14 atd.) Na zemi i na nebi je tím vyjadřováno oblečení v blahodati (milosti) Ducha Svatého.

Bez tohoto roucha je člověk - viděno z duchovní perspektivy - nahý. V Apokalypse se píše: "Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. (Zjevení 3,17-18)

O tento blahodatný "světelný oděv" člověk přichází hříchem. Někteří lidé uvěří, dají pokřtít, ale po nějakém čase pohasne první zápal. Svými hříchy, nedbalostí a nekajícností zašmelí své svatební roucho, vyhandlují je za tělesné rozkoše a krátká malá potěšení tohoto pomíjivého světa. Podobně jako ten nezdárný host v dnešním evangeliu: chtěli by mít obojí. Pozemské hříchy i nebeské království. To však Kristus odmítá.

Jak strašné je vstoupit již do samé hodovní síně nebeského království, a být z ní posléze vyvrhnut...

--------------------

P.S.
Zde, v západní civilizaci, se mezi křesťany můžeme setkat s různými pojetími víry a spásy.
Někteří mají zato, že Kristus zemřel za všechny lidi a stačí jen věřit, a hotovo. Tak věří protestanti. Kromě víry není z lidské strany prý žádáno nic; nic, co by člověk mohl vykonat, není potřebné pro spásu. Jestli hřešíš či nehřešíš, není podstatné, protože věříš-li, budeš spasen - hříchy nehříchy. Jak říkají protestanti: "Věřícímu se hřích nepočítá za hřích."
Cítíme za tímto způsobem myšlení a učení blaž. Augustina s jeho názory o předurčení (predestinaci) člověka: jsi-li určen Bohem ke spáse, dělej si, co chceš, stejně nakonec dojdeš k víře a k pokání a budeš spasen; nejsi-li předem vyvolen ke spáse, nebudeš spasen, ani kdyby ses "přetrhl" - odpadneš od víry, upadneš do hříchů apod. (Právě tento a další podobné mylné názory Augustinovy jsou důvodem, proč není v pravoslavné církvi označován jako svatý, ale jeho jméno píšeme s titulem "blažený".)
Za protestantským pojetím spásy a víry stojí poněkud abstraktní pojetí víry jakožto vnitřního přesvědčení či naděje, která se může i nemusí promítat do způsobu života člověka, protože "spaseni jsme jen milostí a nikoliv skutky" (jak zní základní krédo protestantismu). Těmto lidem namítá sv. Jakub ve své epištole: "Víra bez skutků je mrtvá." Čili taková víra, která se nevtěluje do celého života člověka, není vlastně vírou a nemá spasitelnou moc. Zbožné skutky a plnění přikázání samy o sobě vskutku nemají moc zachránit člověka, jenže bez nich víra nežije. Člověka zachraňuje opravdu jen víra, ale víra živá.

Římský-katolicismus upadl do opačného extrému než protestanti. Těžiště jeho naděje se příliš přeneslo od víry ke skutkům - resp. k "zásluhám". Čili do římské víry se vkradla nesprávná myšlenka, že spásu si člověk může vysloužit. Někdo spásu zasluhuje a jiný nezasluhuje. Od takové myšlenky je už jen krok k hledání "kvantitativní podmínky spásy": čili kolik zásluh člověk vlastně potřebuje získat ke svému spasení. A hned dalším krokem v tomto racionalisticky obchodním uvažování už je idea, na níž bylo v latinské církvi vystavěno dogma o odpustcích: co když někdo má více zásluh, než potřeboval ke své spáse - čili více zásluh než spotřeboval ke svému spasení?; a kde pak jsou ty nespotřebované zásluhy a kdo s nimi hospodaří? Odpověď je propojena s dogmatem o papežství: jsou v jakési pokladnici a hospodaří s nimi papež (kdo jiný, že?) Ve středověku se z toho na Západě vyvozovaly dosti naturalistické (až hokynářské) závěry, dnešní katolicismus se pokouší o zjemnění pohledu na tuto problematiku; princip je však pro římskou církev dogmaticky stanoven, a není už podstatné, jestli se odpustky prodávají za peníze (určené buď na křížovou výpravu nebo třeba na boj proti kolegovi papeži, jsou-li tu zrovna papežové dva) nebo se udělují za nějaký vykonaný skutek (např. doputovat někam, dostavit se na audienci na svatopetrské náměstí apod.)

V Pravoslaví se klade zvláštní důraz na to, aby teologické myšlení a potažmo duchovní život prošel středem mezi oběma jámami a vyhnul se pádu do jedné z nich. Na jedné straně je zcela odmítáno učení o zásluhách a o odpustcích. Člověk si spásu nemůže nikterak zasloužit. Žádné množství dobrých skutků nestačí k tomu, aby člověk byl hoden nebeského království. Služebníci nehodní jsme neustále. Vždy jsme spaseni jen a jen Boží blahodatí (milostí), která je Boží odpovědí na naši víru člověka v Krista. Jenže víra nemá spasitelnou sílu, jestli neproniká celé lidské myšlení a život. Takže - na druhé straně - jsou důrazně připomínána slova ap. Jakuba: "Víra bez skutků je mrtvá."
Luther kvůli této Jakubově tezi prohlásil jeho epištolu za "slaměnou" (tj. vnitřně prázdnou) a vyškrtl ji z biblického souboru. Dnešní protestanti už sice Jakubovu epištolu čtou a pokoušejí se nějak uchopit i citovanou tezi, ale kvůli principiálním nesouladu Jakubova výroku se samotnou osou protestantského myšlení vyznívá tato snaha bohužel trochu uměle či povrchně.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz