1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 335: #

Administrátor --- 6. 3. 2008
Návrat domů z velké dálky

Neděle o marnotratném synu

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:

Člověk jeden měl dva syny.
15,12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, kterýž na mne připadá. I rozdělil jim majetek.
15,13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopášně živ.
15,14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
15,15 I šed, přidržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
15,16 I žádal nasytiti břicho své lusky, které svině jedly, ale žádný nedával jemu.
15,17 Tu šel do sebe, řekl: Jak mnozí námezdníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
15,18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
15,19 A nejsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z námezdníků svých.
15,20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho.
15,21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a nejsem hoden více slouti synem tvým.
15,22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
15,23 A přivedouce to tele tučné, zabijte je, a hodujíce, buďme veseli.
15,24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.
15,25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.
15,26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo.
15,27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.
15,28 I rozhněval se, a nechtěl tam jíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.
15,29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl.
15,30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral majetek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.
15,31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.
15,32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.
(Lukáš 15. kap. )

První obraz podobenství: základní rozvržení reálií příběhu a představení postav.
Především je tu otec a jeho mladší syn (poněkud záhadné personě staršího syna se budeme věnovat třeba někdy jindy). V prvním dějství si mladší syn vyžádá svůj dědický podíl. Podle biblického ustanovení měl právo na třetinu majetku (Deut 21,17). Otec vystupuje podivuhodně tiše a nepokouší se ovlivnit vývoj událostí, i když mu musí být jasné, co má mladší syn asi tak za lubem. Rozdělí majetek, odevzdá třetinu, a podle očekávání se za pár dní po mladším synu slehne zem.

Je jasné, že příběh nevypráví o lidském otci, ale o Bohu. Tak, jak Ježíš vypráví, nejedná žádný pozemský otec. Tak jedná Bůh. Mladší syn - ten se zase chová "lidsky" až moc. Je tak přirozený, až to bolí. Je to - zcela průhledně - obraz člověka. Vypráví se zde tedy o vztahu Boha a člověka. Nejstarší téma lidských dějin a stále téma nad jiné aktuální.

Syn se s otcem se neradí, prvořadým pro něho je použít majetku, který dostává, aniž by se musel přičinit, ke svému osamostatnění. A jak si představuje tuto šťastnou svobodu, je zjevné hned z následujících slov podobenství.

Odchází do vzdálené země. Ježíšovým posluchačům se zřejmě vybavilo Řecko, Itálie, severní Afrika či Babylónie. Zatímco v Palestině žilo v době Ježíšově asi půl miliónu židů, čtyři milióny dalších žily v cizině. Takže samotný fakt odchodu žida někam do zahraničí nezněl nikterak nepřirozeně či divoce. V Ježíšové vyprávění však není důležitá geografická lokalizace ani zeměpisná vzdálenost. Odchod syna někam daleko je obrazem vzdálenosti vnitřní. Není podstatné, kde bydlel, ale "kam se to dostal" - do jakého vnitřního stavu, co stalo s duší člověka, který opustil Boha. (Adame, kde jsi?) Možná bychom mohli říci, že právě ta "touha dělat si, co chci, co se mi zlíbí" - to je právě ta vzdálená krajina, to je ten odchod někam daleko pryč, ztracení se kdesi v šíravách neklidného moře života...

Řecké slovo použité zde pro nevázaný život se prý vyskytuje v celém Novém zákoně jenom zde - znamená něco ve smyslu: rozhazovat peníze s podobnými kumpány. Naznačuje se zde tedy nějaké spolčení s jakýmisi soudruhy, čili upadnutí do špatné společnosti. Je to taková parta z mokré čtvrti. Na jinotajné úrovni výkladu evangelia se tím vcelku srozumitelně naznačuje společenství s démony, kteří se radostně ujímají každého, kdo zatouží "osvobodit se a provádět jen to, co se mu zlíbí". Totéž platí pro slova o prohýření majetku "s nevěstkami".
Dovolím si teďka vypůjčit nějaké to jadrné slůvko ze staročeštiny a lidové pojmy spřízněné, tedy:
Nakonec, když ten mrzký neřád všechno prohejří, prožere a prochlastá, dojdou mu prachy, a jeho ničemní kumpáni prásknou do bot čili ztratí se jak pára nad hrncem. A on? Ztratí čest, postavení, dobré jméno a nakonec i svobodu. Je z něj troska. Vzlet k samostatnosti a volnosti končí osamoceným volným pádem a tvrdým dopadem přímo "na ústa". Pak už vlastně ani nežije, alébrž jen živoří, vegetiv bídně.

Zajímavá je v příběhu okolnost dalších komplikací. Jakoby nestačil celý ten mravní a morální pád, ještě ke všemu do krajiny přichází neúroda a hlad. Zřejmě je to obraz prokletí, které na sebe ten nešťastník uvalil - stejně jako půda prokletá kvůli Adamově hříchu začala rodit trní a bodláčí, tak i tahle neúroda v té cizině (čili tak daleko od otce) je jakýmsi zhmotněním duchovního stavu padlého člověka. V této situaci je člověku určeno vypít kalich hořkosti až do dna a chopit se čehokoliv, jen aby přežil. Aby Pán Ježíš co nejnázorněji vykreslil tu morální propast, do níž syn v jeho vyprávění klesl, používá obraz všem naslouchajícím židům srozumitelný a lehce čitelný jako zpodobení skutečné morální tragédie a nejsmradlavějšího bahna, kam je žid může klesnout: syn se nechal zaměstnat u pohana (narážka na celníky) a nejenže pro něj pracoval, on dokonce pásl vepře - zvíře nečisté. To je u židů povolání nejpohrdanější. Talmud píše: "Proklet je muž, který pečuje o vepře, a proklet je muž, který učí svého syna řecké moudrosti." Tedy po marnivém životě přidává onen syn k mravnímu pádu ještě náboženskou apostasi - odpadnutí od víry otců: má živobytí z péče o nečistá zvířata. No prostě - hnus. Takhle to tehdejší posluchači jistotně vnímali.

Kdyby Ježíš na tomto místě své vyprávění zakončil slovy: "pak přišel mor a syn ten zahynul bídně", a nebo ještě lépe: "blesk s nebe uhodil, a syna toho nezbedného na popel spálil", posluchače by tím asi nepřekvapil a nejspíše by se dočkal reakcí vesměs souhlasných. Jenže Kristus Pán pokračuje dál. Chce zjevit, že i z té nejsmrdutější bažiny lidských osudů vede cesta ven, a nejenom ven, jak se ukáže posléze.

Staré židovské přísloví prý říká: "Až když musí žid chroupat lusky, pak se teprv začne kát."

-------------------

Intermezzo

Mladší syn si vzal třetinu majetku. Maně nás napadne podobnost s událostí na začátku dějin, kdy ďábel padl s nebe a třetina andělů s ním. Může nám to připomenout, že nikdo z celé padlé sféry Božího stvoření by nebyl odmítnut, kdyby se vydal na cestu zpět.

Démoni to však nikdy neučiní. Ve svatootcovské tradici je popsáno několik případů, kdy Bůh zjevil, že by i démona přijal, kdyby činil pokání, ale běs to vždy odmítl. Starec Efrém z Athosu popisuje případ, kdy u známého starce Josefa Hesychasty žil posedlý člověk. Když někdo řekl tomu běsovi, aby se kál, tak démon vřeštěl: "Proč já bych se měl kát? Ať se Bůh kaje! Za maličký hřích nás srazil s nebe. To není spravedlivé. My se nikdy nebudeme kát!"

Z rozumných bytostí této naší padlé podnebeské sféry má už jen člověk schopnost pokání a návratu. A tím možnost rozhodovat o svém věčném osudu.

---------------------
Marnotratný syn se nakonec stal pasákem prasat. Je to výstižné zpodobení jeho duchovního stavu, do něhož upadnul, když odešel od otce. Prase je nečisté zvíře, v duchovní řeči je toto zviřátko obrazem tělesných vášní: břichopasnosti, opilství, smilstva apod.

Když ho tento způsob života dostane až na dno, tehdy se rozvzpomene na otcův dům a zatouží po něm. (Jak často si lidé uvědomí hodnotu toho, co mají, až když o to přijdou.) Netouží už po své ztracené hodnosti v tomto světlém domě, chce tam být kýmkoliv, třeba tím posledním, jen se tam znovu dostat! Toto místo Kristova podobenství není jen vypravěčským přechodem, svorníkem, který má spojovat dva obrazy příběhu. Nikoliv, to "rozpomenutí se" koresponduje se skutečností, že lidstvo má jakousi tajemnou duchovní paměť. Kdesi v hlubinách každého lidského srdce je zasunutá, zaprášená vzpomínka na dávný ráj. Vzpomínka, která se občas neartikulovaně, matně zatřpytí někde ve spodních proudech našeho vědomí, jako lesklý kamínek v hlubinách. Je to společná paměť lidstva, každý z nás ji v sobě nosíme. Právě jiskřička této vzpomínky na prvotní ráj je pro lidi často jediným světlem v temnotě těžkého či zamotaného nebo nepovedeného života. Je to ona v hlubinách lidského nitra utkvělá památka na slova Hospodina, pronesená v pradávném dávnu na prahu pohnutých lidských dějin, o slíbeném příchodu Spasitele, co způsobí, že lidé, když zaslechnou vyprávění o Ježíši Kristu, náhle z ničehož nic vědí, že je to pravda. A síla této paměti uložené na dně lidské duše bývá prvotním impulzem k tomu, aby se člověk vydal na cestu. Kam? No přece domů. K Otci nebeskému.

I tohoto nezdárného syna zachránila před pádem do nicoty vzpomínka na dům, kde všichni byli zahrnuti láskou otce, kde byl řád a dostatek všeho pro všechny. Kde nezáleželo na tom, na jakém hierarchickém stupni stojíš, ale důležité je, že jsi tam. (Obraz církve.)

Cesta zpátky k otci z daleké země - to je nejen podobenstvím pokání ale i duchovního života, duchovní cesty. Motorem, který nás pohání v duchovním životě, je poznání vlastní bídy a naprosté své zkaženosti. Zní to hrozně, ale jenom když si otevřeme pohled na svůj skutečný vnitřní stav, zchátralost duše a totální rozklad samotných základů naší bytosti, pochopíme, proč potřebujeme Krista a k čemu ho potřebujeme. V tu chvíli nám v jediném záblesku poznání dojde, že bez Krista jsme ztraceni. A to je zasvěcení, iniciace do skutečného duchovního života.

Tomuhle klíčovému bodu duchovního života věnují starci a duchovní otcové velikou pozornost. Jedná se totiž o bod obratu v duchovním životě a zároveň o bod, za nímž už není návratu. Dokud člověk neprožije tuto otřesnou zkušenost, která se svým způsobem blíží jakési smrti, děje se jeho duchovní život jen na mělčině, v jakémsi morálním rozštěpu osobnosti: část našeho nitra by chtěla ráj a druhá část by chtěla blaho tohoto světa. Dotknout se smrti svého ega je zkušenost, ze které člověk už nikdy nevyjde takovým, jakým byl před tím. Kristus pravil: "Jeď na hlubinu."
Starci říkají, že takového člověka poznáš podle očí. Jak se zdá, dokonce to lze částečně zachytit i objektivem. Všiml jsem si toho i na některých fotografiích starců - ten pohled jakoby z věčnosti. Vidno, že pro tohoto člověka je tento svět mrtvý. Zvláštní bezvýraznost, která zrcadlí nezaujatost ničím z tohoto světa, a zároveň tolik soucitu a nevypravitelné dobroty. Nevím, jestli je na tomhle světě něco krásnějšího než pohledět do očí svatému blahodatnému starci; člověk by už do konce života nechtěl hledět na nic jiného... Kde jinde než u starce lze pochopit, jak je možno si zamilovat věčnost?
Pak snadno pochopíš, že každá myšlenka člověka je zkažená od samých svých kořenů, že celé nitro člověka je otráveno jedem vášně a hříchu. Zdá se to být strašné, ale když ztratíš všechnu důvěru v sebe, je to velice osvobozující. Najednou jsi volný jako pták. Všechny horizonty jsou ti otevřené. První myšlenka na to, že ty přece něco jsi a něco znamenáš, ti však okamžitě přiváže na nohu kouli těžkou jako cent.

Tohle osvobození zažil marnotratný syn, když si zrekapituloval, jak dopadl. Opustil ta prasata (v jinotajné řeči evangelia obraz zřeknutí se tělesných vášní) a vydal se na cestu zpět, domů.

----------------------------

Intermezzo 2

Ježíš o momentu, kdy syn kladl nohu na duchovní cestu, hovoří slovy: "Šel do sebe." Doposavad totiž kráčel "od sebe". Opustit Boha znamená vzdálit se sobě samému, a potažmo i jiným lidem. Kdyby všichni lidé "šli do sebe", přiblíží se sobě navzájem. Návrat k Bohu je cesta k jednotě. To je idea, která leží v podstatě jednoty Církve.

Vrátil se k sobě, stal se znovu sám sebou.
Něco o tom jsem již psal v závěru příspěvku k neděli o slepém. Pravé pokání znamená - jak naznačuje řecké slovo pro pokání (metanoia: změna smýšlení): obrátit se, změnit mysl. Především obrátit svoji mysl do sebe, do srdce.

Přichází s pokorou - čili s odhodláním zůstat bez poct, na nejnižším hierarchickém stupni v otcově domě. Nevadí! Hlavně, že bude opět u otce. Vybavuje se výrok z posvátné tradice, který je sice formálně absurdní, ale přesto výmluvný: "Kriste, s tebou je i v pekle ráj."

-----------------------------
Poslední dějství, kterým se z dnešního evangelia budeme dnes zabývat, je obraz otce, který v dáli spatřil vracejícího se syna svého.

Syn musel vypadat schlíple a zuboženě jako oškubaná slepice. Co si otec asi mohl pomyslet? "Ti ho zřídili!" nebo: "Ten ale dopadl." Ne, myslím, že by to nebyla taková slova (i když by jistě byla na místě). Pokud bychom na chvíli zapomněli, že je v podobenství tím otcem míněn nebeský Otec, pak bychom pozemskému milujícímu otci mohli vložit do úst jako slova, která první šeptem pronesl, když v dáli viděl zbídačeného syna, jak se vleče zpět, zřejmě toto: "Díky Bohu!"
Velice nenápadně zde, na jemném detailu zmíněném o otci, prosvítá něco o Bohu. Z vyprávění je zřejmé, že otec vyhlížel syna. Otec nejde za synem do cizí země, aby ho tahal z té šlamastiky, do níž se zapletl (tento první krok na cestě zpět musí udělat syn zcela sám), ale vyrazil mu naproti, když se syn vrací. Nebylo to pouhé trpné čekání, on vyhlížel. A nejen, že vyhlížel, věřil ve svého syna, věřil, že se vrátí. Nevyloučil ho ze své lásky. Je v tom popsána jakási aktivita v neaktivitě, pohyb v nepohnutelnosti - Bůh kárá, ale nezatracuje, nechá na člověka dopadnout následky jeho zlých činů, ale při tom ho neopouští a nezavrhuje. Nepoužije svou moc, aby znemožnil člověku dát se na špatnou cestu, ale používá své dobro, když se člověk chce vrátit. To je důležitá zpráva o Bohu, který stále věří v člověka, doufá, že se vrátí. Proč? Protože ho stále miluje.

Otec se zdvihá a běží mu naproti. Když Ježíš pravil tato slova podobenství, tak to ve skupině posluchačů muselo udiveně zašumět. Kdo to kdy viděl? Tenkrát (a dnes je to podobně) byl pohled na utíkajícího starce považován za výjev směšný či alespoň za cosi zcela nenáležitého vysokému věku, chování nedůstojné šedin. To se prostě nehodilo, aby stařec za někým běžel. A už vůbec ne za mladým člověkem! A za synem? Vyloučeno! A za tímhle prostopášníkem, kteří teď zrovna leze zpět s prosíkem? Absurdní! Toto byl zřejmě pro Ježíšovy posluchače nejsilnější a nejpřekvapivější výjev tohoto podobenství.

Proti tomu, co pak následovalo, - čili omluva syna a hlavně otcovo přijetí a opětovné povýšení nevěrného syna - už nebylo nikterak ohromující, bylo to jen logickým pokračováním. Posluchači jistě vytušili, že po utíkajícím starci už mohou od vypravěče čekat prakticky cokoliv.

Jinak, ono samotné odpuštění, které otec prokazuje zhřešivšímu synu, nemuselo působit až tak překvapivě. Byl to jev, který se vyskytoval. Rodinná pouta bývala pevná. Co však Ježíšovy posluchače muselo zarazit, byla absence podmínek odpuštění. V běžném životě by si otec v takových případech stanovil podmínky udělení odpuštění; zde se však o ničem takovém nemluví. (Vzhledem k tomu, že v tomto podobenství průhledně hovoří o Bohu a člověku, musela právě tato absence podmínek hnout žlučí farizeům...)
Nu, a nyní už jsme dobrali ke koruně příběhu, kdy otec syna políbí (obnoví nejužší vztah), obejme, a tím ho ve svém náručí pozdvihuje z jeho pokoření - každopádně mu tím nedovoluje setrvat v ponížení; vrací synu insignie jeho ztraceného postavení: "přineste to roucho první" (tj. nejlepší, roucho připravené pro vzácné hosty), "dejte prsten na ruku jeho" (prsten je symbol navrácení moci, vlády, kterou má v té míře, jaká přísluší synu pána domu; služebníci vědí, že když ukazuje prst s prstenem: "tohle přines" nebo "támhle jdi", tak musejí poslechnout) a nechává ho obout (tím znovu potvrzuje, že v jeho domě nebude slouhou, bosí chodili otroci). Slavnostní znovupřijetí je stvrzeno hostinou (můžeme v tom spatřovat i vykonání zástupného obětování zvířete za hřích).

Hluboce dojemný je slavnostní výrok otcův o svém synu: "Byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a nalezen jest." Duchovně mrtvý a duchovně ztracený je opět zpět - opět žije. Na smrt je tu nahlíženo z perspektivy lidského nitra, které umře, když se vzdálí od Boha, a ožije, když se k Bohu opět přiblíží.

Jinými slovy: je-li život v hříchu vlastně smrtí, pohřbením zaživa; pak pokání je zmrtvýchvstáním hříšníka.

Synovi se dostalo něčeho, nač nemohl ani pomyslet. "Co lidské oko nevidělo, ucho neslyšelo, co si ani neumíme představit, připravil Bůh těm, kteří ho milují," praví svatý apoštol Pavel.

A není to jednoduše jen návrat do původní stavu, obnovení bývalých věcí. Co syn ztratil, na to už neměl právo. Dostává-li to přece, je to akt milosti a milost není totožná s návratem do původního postavení. Milost dává blahodať. Je to nové stvoření! Církev učí, že Kristova spása nás nevrací do stavu Adama před pádem, nýbrž nás staví daleko výše - tam, kam se měl starý Adam dobrat, leč selhal. Křesťanství činí člověka tím, čím se Adam měl stát.

Dnešní čtení je taktéž útěchou pro rodiče, jejichž děti se vydaly na "zlou cestu". Je potřeba věřit a modlit se za ně. Věřit jednak v sílu vše dobrého, co do dětí rodičové vložili, a hlavně věřit v lásku nebeského Otce, který je stále poblíž marnotratného nevěrníka a činí svou prozřetelnosti vše, aby se obrátil a byl zachráněn. Maminka blaženého Augustina (sv. Monika) byla nesmírně nešťastná, že se její syn vydal na špatnou cestu. A protože její domlouvání ani prosby nic nezmohly, modlila se za svého syna a plakala za něho. Biskup jí jednou řekl: "Není možné, aby zahynul syn tolika slz!" Augustin se později vskutku napravil, kál se do konce života.















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz