1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 342:

Administrátor --- 27. 3. 2008
Syropustní neděle

Neděle všeobecného smíření

Na začátku Velkého půstu nás Církev vybízí ke vzájemnému odpuštění (dokonce je na to zvláštní obřad, který se koná na syropustní neděli večer, čili na samém prahu Velkého půstu). Nemá žádný smysl zdržovat se masa, ale požírat bratra - čili hněvat se nebo zlostit na bližního.

Jak těžké je pro člověka odpustit! Jenže proč? Vždyť máme-li zlost vůči někomu, pak tím velice trpíme především my sami. Známe to všichni, že? Stále si v myšlenkách dokazuji, že jsem v právu, s podezřením vznáším žaloby na provinění druhého člověka, dokonce přicházejí myšlenky zlopřejnosti, zlomyslnosti, a dokonce i takové úvahy: jen počkej, trest tě nemine!; a celé spektrum sebetrýzně. Pokud pozorně prozkoumáme své nitro, zjistíme snadno, že zlo neodstupuje od naší duše, která je infikována hněvem.

Proto je tak nutné odpouštět. Již chápeme, že odpuštěním se zbavujeme od velice nepříjemných stavů. Neodpustí-li však kdo, pak jedním z důvodů bývá pýcha. Pohleďte, k čemu to až může vést.

V Kyjevo-pečerském pateriku se zachovalo vyprávění o dvou mniších. Jeden byl kněz jménem Tit a druhý diákon Evagrij. Zpočátku to bývali velicí přátelé, až se všichni divili jejich jednomyslnosti. Jenže později se tak rozhořčili druh na druha, že mezi nimi vzniklo nepřátelství. A dále se pateriku píše: Jednou se velice rozstonal kněz Tit, a když už stál na prahu smrti, začal bědovat nad svým prohřeškem a nechal poslat diákonu prosbu: "Odpusť mi, pro Boha, bratře můj, že jsem se na tebe pro nic za nic hněval." Evagrij však odpověděl ostrými slovy a kletbami. Starci, viděvše, že Tit už umírá, násilím nechali přivléci diákona Evagria, aby se s Titem smířil. Když ho nemocný kněz Tit spatřil, poněkud se nadzdvihl, sklonil hlavu se slovy: "Odpusť, požehnej mi, otče můj." Leč Evagrij se vytrhl z rukou starců a - náhle padnul. Bratři ho chtěl zdvihnout, uviděli však, že už je mrtvý. Nemocný Tit v tu chvíli povstal, jakoby nikdy nebyl nemocným. Zhrozili se mniši nad nenadálou smrtí jednoho a rychlým uzdravením druhého. S velikým pláčem pohřbili diákona Evagria. Tehdy se Tita otázali, co to všechno má znamenat. On jim vyprávěl: "Viděl jsem anděly, jak odstoupili ode mne a plakali nad mou duší, a běsy, kteří se radovali z mého hněvu. Tehdy jsem začal prosil bratra, aby mi odpustil. Když jste ho ke mně přivedli, spatřil jsem anděla držícího ohnivé kopí, a když mi Evagrij neodpustil, anděl udeřil jeho a on padl mrtvý. Mně však anděl podal ruku a pozdvihl mne."
Ctihodný Efrém praví: "Jestli se někomu přihodí umřít v nepřátelství, bude takový podroben neúprosnému soudu."

V tomtéž pateriku se píše: "Střez se, bratře, a nedávej prostor běsovi hněvu. Kdo jednou hněvu povolí, bude jím zotročen. Rychle jdi a pokloň se tomu, s kým jsi v nepřátelství, aby tě hněv nezahubil. Bůh tě pak ochrání."
Na jiné stránce je podobné poučení: Dovolíš-li svému srdci, aby se zatvrdilo myšlenkou na zlo, a ve své pýše ospravedlňuješ svůj hněv, pak se od tebe Hospodin Bůh odvrátí a budeš odevzdán do rukou satanu."
Nyní obrátíme pozornost k tomuto jevu, s nímž se setkáváme v Evangeliu i v dílech svatých Otců. Je to běs (démon), čili padlý duch, nebo satan. Jedná se živou bytost, která nějakým způsobem vtrhne do mého života. Kde přebývá? Sv. Theofan Zatvornik praví: "Každá zlá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí." To znamená, že můj rozladěný vnitřní stav (rozčilení, hněv apod.) anebo zloba k bližnímu je pro tuto duchovní bytost jakýmsi uspokojením. Divná to věc - vzájemné působení dvou rozumných bytostí: člověka a padlého ducha, - a můžeme to dobře pozorovat sami na sobě.

Svatí o běsech říkají, že je to síla, která přichází působit na duši člověka z vnějšku a to ze zvláštního prostředí, které se nalézá mimo fyzický svět. Není to tedy žádné elektromagnetické vlnění či něco podobného, nýbrž jakási rozumná energie, jenže velice zlá. A tato síla je konkrétní a působí na nás. Leč za jedné podmínky: pokud sami k tomu dáme souhlas. Tedy jsme-li připraveni žít právě v této energii hříchu. Můžeme na sobě pozorovat, že náhle k srdci začne postupovat jakýsi pocit, až zachvátí srdce, sevře je - je cítit přímo fyzicky. Např. soused si koupil auto, a to lepší než máme my. Co se začne dít? Závistí se sevře naše srdce. Právě k srdci člověka, je-li nakaženo rozvíjející se vášní, přistupuje tato temná síla. Způsob působení této síly je rozmanitý: může hypnotizovat člověka, naléhá na člověka, tlačí ho, stále se vrací jedna a ta samá myšlenka, že si potřebujeme "dát skleničku" nebo něco spáchat, třeba ukrást někomu cosi; je to myšlenka, která nutká člověka ke hříchu. Skrze to se zamlžuje vůle i rozum, a tak tato síla hubí člověka zbaveného vůle, který se už tomuto působení nebrání, ale všemi svými silami se odevzdá vášnivému stavu. Takto člověk může pocítit tuto záhadnou bytost, která vtrhla do jeho života a definitivně se v něm usídlila.

Píše se o tom v krásné literatuře, např. v Bratrech Karamazových od F. M. Dostojevského. Zlý duch se dostal do Ivana Karamazova v podobě celého vidění, které Karamazov považoval za vnější nepochybnou realitu. Běs, to není nějaká fiktivní či fantazijní bytost, jak si myslí psychiatři. Tyto zlé bytosti mohou přilnout k nemocné duši.
Dozvíme-li se o působení běsů na nás, můžeme z toho propadnout skleslosti či naopak k sebeospravedlňování: to nedělám já, ale běs mne k tomu donutil - ne já, ale běs je vinen. To je však špatný přístup. Ne vždy je totiž stav lidského nitra výsledkem působení nějakých duchů. Zlo může pocházet ze zlé energie samotného člověka, který se už natolik spojil s tímto zlem, že své zlo omlouvá působením někoho jiného.

V jednom monastýru v postní době poslušník (novic) nesmírně zatoužil po vařeném vejci, které bylo samozřejmě v půstu zakázáno. A protože si je nemohl uvařit v kuchyni, jelikož by se jeho úmysl prozradil, zavřel se tento poslušník ve své kelii (cele), zapálil svíčku a začal nad ní opalovat to vejce v naději, že ho takto uvaří. V tu chvíli na kelii nečekaně zabušil igumen, a když spatřil poslušníka nad svíčkou a s vejcem v ruce, překvapeně se ho otázal: "Co to tady děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Vejce pálím, odpusťte, to mě běs naučil." Vtom však z temného kouta běs promluvil: "Ale kdepak, já sám se učím."
-------------------------

Člověk může hřešit vědomě či nevědomky. A činí tak, protože si zvolí hřích ze své vůle nebo se podřizuje vlivu jiných lidí či životním okolnostem. Člověka sice pokouší zlý duch, otec lži, avšak člověk sám souhlasí s vykonáním hříchu.

V Evangeliu se píše: Čím srdce přetéká, to ústa hovoří. Tato slova ohromují tím, jak pronikavě postihují podstatu lidské duše. Tato slova vyprávějí, že energie srdce, energie dobrých či špatných citů je hlavní silou duše a dominuje nad intelektem. Tato energie - nepozorovaně pro člověka - si podřizuje energii vůle pocházející z vědomí. Víme, že člověk často klame sám sebe, když vydává tajné přání, které vyšlo z jeho srdce, za rozhodnutí jakoby svobodného uvažování.

Dobře to chápali asketové. Sv. Makárij Veliký pravil: V srdci je jakási bezedná propast, srdce může do sebe pojmout dobro i zlo, i pravdu i tmu, krásu i ošklivost, a tam se z hadího vejce líhne hřích.
Když hovoříme o tom, že padlý duch má přístup k našemu srdci, nepropadejme sklíčenosti. Pán nás vybízí k učenlivosti (vždyť ho učedníci nazývali: Rabbi - Učiteli.) Je potřeba se poučit z životů svatých.

Proč neměla tato zlá síla žádnou vládu nad svatými lidmi? Asketové byli velice pozorní ke každé myšlence a dokázali odlišit ducha Božího a ducha padlého, působení Boží blahodati i klamání nepřítele. Jenže tato síla působí tajně jako zvláštní energie útočící na člověka z vnějšku, proto k úspěšnému boji s touto silou je potřeba mít - stejně jako pro zápas se svou egoistickou podstatou - opěrný bod také v jiném světě, tam kde je Bůh a jeho spravedlnosti. Právě proto jediná naše naděje na vítězství v tomto boji spočívá v Bohu. Naše aktivita a naše role v tomto díle - to je svobodná volba Božího světla, dobra i lásky, a námaha modlitby a dobrých skutků na této cestě.

Pokud se toto duchovní dílo v našem životě neděje, pak padlý duch formuje v člověku zvrácený směr mysli, citů i vůle, a definitivně odtrhává svou oběť od Boha, krade Bohu lidskou duši.

Získání satanských vlastností činí přebývání člověka s Bohem nemožným. Sám člověk si vybere ten stav, který se v Evangeliu nazývá "tmou venku", protože odpovídá jeho vlastnostem, zacílení jeho duše, jeho citům a jeho přáním.

V knize Řehoře Dvojeslova se píše: Byl jeden mladík jménem Theodor, člověk velice nespokojený, který do monastýru vstoupil nikoliv, že by si to přál, ale spíše z donucení. Není pak divu, že mu bylo těžko, když mu kdokoliv vyprávěl o spáse; dokonce totiž ani naslouchat čemukoliv dobrému nemohl. Lhal, vztekal se, nadával a ukazoval, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatelstva města, nakazil se i tento mladík a byl už blízek smrti. Když už hrozilo, že co nevidět vydechne naposledy, shromáždili se bratři mniši, aby se pomodlili při odchodu jeho duše. Jeho tělo již umíralo, údy byly už zmrtvělé, jen v jednom místě na hrudi se ještě udržovalo teplo života. Bratři se tím horlivěji za něho modlili, když viděli jeho blížící smrt. Náhle začal volat na přítomné bratry a svými výkřiky se snažil přerušit jejich modlitby: "Jděte pryč, jděte pryč! Jsem ponechán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mne nemůže sežrat. Už pozřel moji hlavu ve své tlamě. Nechte toho, aby mne už nemučil; ať dělá, co chce! Jestli jsem dán jemu k sežrání, tak proč se to má kvůli vám protahovat?" Tehdy se bratři k němu obrátili s takovými slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení svatého kříže!" "Chtěl bych se pokřižovat," odpověděl, "jenže nemůžu, ten had mne svírá." Když to bratři slyšeli, vrhli se na zem a začali se ještě usilovněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. A tu začal nemocný volat: "Ach! Díky Bohu! Had, který mne začal požírat, utekl. Nemohl tu vydržet, byl odehnán vašimi modlitbami. Nyní se pomodlete za moje hříchy. Jsem totiž připraven obrátit se a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." A tento člověk, jenž už byl skoro mrtvý, navrátil se do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil se ve své duši, dlouho trpěl svými zraněními od dřívějších hříchů a nakonec se jeho duše odpoutala od těla smířena s Bohem.
Protože modlitba pomáhá přemoci špatný vnitřní stav, modleme se co nejčastěji. Zpověď pomáhá člověku, který vypoví své trápení a svůj duševní stav knězi a obdrží od něho rozhřešení. Vidíme pak, že působení myšlenek či jakékoliv vášně v nás slábne. Proto je potřeba získávat tuto úlevu pro duši. Bůh nás vybízí, abychom se snažili změnit náš nedobrý stav na dobrý. Jestli nemůžeme v sobě přemoci stav hněvu či závisti apod., je nutno se modlit: "Hospodine, pomoz." Zvláště o této neděli Církev obrací naši pozornost na hříšné vášně uraženosti či vzpomínání na zlo, a říká: "Smiřte se. Pokud k tomu sami sebe donutíte, získáte uzdravení duše." V tomto smíření je světlo pro duši, a duch zlý nemůže nad námi panovat.

Probíhá boj za každou duši. Bůh bojuje s ďáblem, a bitevním polem jsou naše srdce. Hněv se mění na zlobu a pamatování na zlo, když jej člověk ve svém srdci dlouho udržuje a živí. Tudíž je nutno rychle jej vyrvat ze srdce, aby nepřerostl v nenávist a zlobu. "Je to jako požár," jak píší svatí otcové, "neuhasíš-li jej ihned, zničí mnoho domů. Podobně hněv, neukončí-li se brzy, napáchá mnoho zla a bývá příčinou mnohých neštěstí. Proto je potřeba odpouštět si vzájemně."

Velký půst rychle uplyne. Dejme pozor, ať nám příležitost k pokání, ke smíření s lidmi i s Bohem, neproklouzne mezi prsty.


(Použity výňatky z pořadu ruského rozhlasového vysílání "Radio Blago".)











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz