1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 435: #

Administrátor --- 21. 10. 2008
"Jak Rusko vystoupilo z KEC" - tentokrát dle podání vatikánského

Další znamení doby: o vatikánském zpravodajství a vztahu Západu k Rusku

Minule jsem informoval, že Ruská církev vystupuje z Konference evropských církví (KEC). Pozoruhodné je, jak o tom informuje Vatikánský rozhlas. Srovná-li se si způsob, jakým se vyrábějí "informace made in Vatikán", s realitou, možno zaznamenat i tam odraz té rostoucí averze Západu vůči Rusku.

Zde je jádro této zprávy z Vatikánu:

„Moskevský patriarchát včera oznámil, že ruská pravoslavná církev vystupuje z Rady evropských církví. Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve. Ta byla sice uznána Konstantinopolí, ale Moskva považuje estonskou církev za své církevní území. Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení. Podle Gerda Strickera, experta na východní církve, se Moskva vždy snažila zabránit tomu, aby jakákoliv mezinárodní církevní grémia uznala nezávislý status estonské církve, což prakticky znamená zabránit vstupu této církve do takových uskupení.“
Na první pohled jsou zjevné účelové odchylky od pravdy, jimiž se vatikánská zpráva vyznačuje. "Moskva stále odmítá uznat nezávislost estonské pravoslavné církve," hlásá do světa Vatikán. Zde je (záměrně?) situace v Estonsku zjednodušena a zkreslena. O existenci původní kanonické Estonské pravoslavné církve se mlčí. A nekanonická "Estonská apoštolská pravoslavná církev" nově utvořená Konstantinopolským patriarchátem je vydávána za jedinou estonskou církev.

"Na protest proti plánovanému uznání estonské církve Radou evropských církví Moskva zrušila své členství v tomto sdružení," nepravdivě informuje Vatikánský rozhlas.

Jestliže v prvním citovaném případě lze ještě doufat, že si vatikánský novinář prostě jen nedal práci proniknout hlouběji do problému, tak k tomuto druhému citátu již nelze říci nic jiného, než: klamavá informace (nějak se mi nechce použít rovnou slovo lež). Ruská pravoslavná církev ve svém oficiální prohlášení k této věci velice zřetelně sděluje, že důvodem k jejímu odchodu z KEC není uznání té estonské církve, která je pod Konstantinopolí, ale neochota uznat tu estonskou pravoslavnou církev, která je pod Moskvou, - a hlavně nečestné a neústavní jednání vrcholných představitelů KEC spolu s pronikáním politických vlivů do této organizace. (Viz o tom naši zprávu s překladem podstatných částí ruského komuniké.)

Smutné je, když zrovna v profesionálním církevním médiu, které by světu mělo být morálním příkladem, je ignorováno základní etické pravidlo novinařiny - přinášet nejprve informace, až potom spekulace a rozhodně ne výmysly. Snad budete se mnou souhlasit v následujícím předpokladu: pakliže hodlá novinář psát o někom, kdo učinil závažný krok, měl by ve své zprávě nejprve poinformovat, jak sám aktér podniknutý krok zdůvodňuje, a teprve potom se pouštět do komentářů. Proč by se vlastně konaly tiskové konference či vydávala komuniké, když by si novináři měli zdůvodnění, názory a postoje aktérů vymýšlet sami? Jenže Vatikánský rozhlas ve své zprávě zcela ignoruje oficiální komuniké Moskvy vydané k tomuto kroku, zamlčí samotnou jeho existenci, a místo toho podá "vysvětlující" komentář jakéhosi svého "experta na východní církve", který však buď problematice vůbec nerozumí nebo si vymýšlí či "vaří z vody". (Opět, nechce se mi tvrdit, že vědomě lže.)

U světských medií jsme na nezodpovědnost již tak zvyklí, že se nad podobnými případy ani nepozastavujeme. Říká se, že žijeme v době informací. Já bych řekl, že spíše žijeme v době dezinformací. Stala-li se však novinářská svévole v postkřesťanské společnosti již tak obvyklou, že nemá už cenu na všechny ty masově šířené hlouposti reagovat, pak alespoň ještě v případě křesťanských médií bychom možná měli všechny případy klamavého zpravodajství neúnavně usvědčovat. (Mějme při tom na paměti, že zde nejde o rozdílnosti v teologickém výkladu víry, nebo nesouhlas ve výkladu historie - to vše je legitimním předmětem diskuse; tady se jedná o ověřitelné informace ze zcela současného dění.) Zmanipulované zprávy nejsou totiž jen soukromou ostudou vydavatele, ale svědectvím morálního marasmu, do něhož se boří západní církve, a z toho mají následně před světem nakonec ostudu všichni křesťané. Je to situace úzce související s jinými případy mravní pokleslosti - např. té, která se na některých místech tak rozšířila mezi katolickým kněžstvem - celá ta neskutečná hromada případů pedofilie, jež se před západní veřejností stala téměř symbolem celibátního duchovenstva (žalob o odškodnění bylo v Americe tolik, že výsledná suma, kterou musí církev uhradit obětem zvráceného kněžstva, dorostla nepředstavitelných rozměrů, až to hrozilo bankrotem celé americké katolické církve). Pak ve Vatikánu pláčou krokodýlími slzami, že křesťanství a církev ztrácí v očích veřejnosti morální kredit. A protestanti? Ti, se svou otevřenou náručí vůči sodomii, se přímo demonstrativně smějí základním biblickým mravním imperativům. Chápejme, že falešné zpravodajství a mravní zločiny jsou dvě strany jedné mince - obojí vyrůstá z morálně nezdravého základu církevního života.
Nepochybuji o tom, že Vatikán má skutečné odborníky na otázky východních církví a znalce reálných poměrů v Pravoslaví, ale jejich hlas si zřejmě nechává jen pro své interní porady. Ve zprávách Vatikánských medií hlas těchto expertů moc slyšet není.

Proč nechce Vatikánský rozhlas své posluchače třeba jen lehce zasvětit do skutečného dění uvnitř pravoslavné církve? Pak by místo trapných dezinformací o Estonsku mohla např. v komentáři k citovanému projevu patriarchy Bartoloměje (volajícím po významném nárůstu významu Konstantinopolského patriarchátu) zaznít pro západní věřící alespoň mlhavá informace, jak jeho slova někteří (a myslím, že jich není málo) v pravoslavné církvi vnímají: jako projev vzrůstajících ambicí Cařihradu a touhy konstantinopolského patriarchy po moci nad světovou pravoslavnou církví, čemuž se běžně říká "pokušení papismu". To je patrně důvod, proč se většina pravoslavného světa staví tak vlažně ke skoro sto let svolávanému (ale stále nesvolanému), dlouho připravovanému (ale stále nepřipravenému), velkému všepravoslavnému sněmu (který Vatikánský rozhlas neopomněl připomenout). V Pravoslaví je velice silná prvokřesťanská tradice svrchovanosti a nezávislosti jednotlivých místních pravoslavných církví; proto všechny (snad kromě Konstantinopole) zdůrazňují, že prvenství ekumenického patriarchátu je jen a pouze čestné. Pravoslavný theocentrismus se naprosto zásadně rozchází s papistickou antropo-centrickou eklesiologií římskokatolické církve - jenže o tom by vatikánské médium asi nechtělo chtít šířit informace.

Nevadí, tak zkusme jiný námět.

Když už Vatikánský rozhlas vydává článek, v němž probírá estonskou otázku a zároveň zmiňuje přípravu velkého všepravoslavného sněmu, proč neuvede nějaké souvislosti? Proč alespoň pár slov neutrousí o tom, že vlekoucí se přípravy na Velký sněm zamrzly v r. 1996 právě kvůli Estonsku, resp. kvůli napětí mezi Moskvou a konstantinopolským patriarchou, který ustanovil v Estonsku církevní strukturu pod svou jurisdikcí - paralelní vedle existující struktury Moskevského patriarchátu? (Tento nový církevní útvar Moskva neuznala a podobně i další pravoslavné církve, jenže patriarcha konstantinopolský prosazoval účast jeho zástupců na všepravoslavných akcích; Moskva se kvůli tomu musela nejednou zříci účasti na shromážděních pořádaných Konstantinopolským patriarchátem. Posledním takovým případem bylo nedávné zasedání pro dialog s Římem v Ravenně.) Proč Vatikánský rozhlas nezmíní, že právě tato otázka se mezi oběma stranami ve Fanaru řešila a nikoliv bez pokroku? (Byl přijat dokument stvrzující dohodu, podle níž od nynějška se budou celopravoslavných setkáních účastnit pouze ty církve, které jsou uznávány v celém pravoslavném světě. A tím byla příprava Velkého sněmu možná vyvedena ze slepé uličky.) To by byly alespoň nějaké hlubší informace, které by uváděly západní věřící k nahlédnutí pod povrch dění, aby se mohli snáze orientovat v interní situaci Pravoslaví a případně lépe porozumět procesům utvářejícím vnitřní život pravoslavných církví. Jenže spíše to vypadá tak, že o tohle se západokřesťanským médiím vůbec nejedná - ba, právě naopak.

Vatikánský článek končí téměř úsměvně, a bezesporu nečekaně otevřeně a výmluvně: "Patriarcha Bartoloměj je nadcházející víkend očekáván opět ve Vatikánu, kde by měl v Sixtinské kapli v rámci synodu spolu s papežem přesedat nešporám." A tam se po nešporách poradí, jak dál (chtělo by se dodat).

-------------------------------------

Zpráva Vatikánského rozhlasu, nad kterou se zamýšlíme, je tak chytře psychologicky koncipovaná, že je těžko věřit v nějaké novinářské nedopatření či náhodné morální selhání vatikánské redakce.

Je promyšlený slepenec zkratky a falše, který v neinformovaném čtenáři musí vyvolat přesně tu reakci, jaká zřejmě byla redakčním záměrem. Klíčovou roli tu hraje zamlčení důležitého faktu - oficiální tiskové zprávy, ve které Moskva vysvětluje a odůvodňuje svůj krok. Rozumějte mi správně, nejde zde jen o zamlčení obsahu toho moskevského komuniké, ale především o utajení jeho samotné existence. Úmysl je zjevný: vytvořit dojem, že Moskva arogantně a bez vysvětlení odešla z nějaké instituce, která má v názvu slůvko "evropský", a práskla za sebou naštvaně dveřmi, protože se tato evropská instituce dokázala chrabře a charakterně ubránit vyděračskému diktátu moskevského rozpínavého imperialismu. To je zcela v kontextu celozápadní mediální politiky: vytrvale představovat Rusko jako nebezpečné, nepředvídatelné, arogantní, expanzivní, imperiální, surové, nezdvořile divošské - a hlavně neevropské. Prostě vyvolávat strach z Ruska. A strach lidí dá posléze zelenou jakékoliv agresi (politické, hospodářské či vojenské) vůči Rusku.

V tomto tónu se nese celá zpráva Vatikánského rozhlasu. Redakce tohoto média pochopitelně může na jisto počítat s tím, že západní čtenář (či posluchač) nemá ani páru o tom, co se to tam v tom Estonsku mezi pravoslavnými vlastně děje (spousta Zápaďanů nebude vůbec vědět, kde to Estonsko vlastně přesně je). Takže není nikterak složité zkreslenou informací a hlavně jednoduchým nástinem situace zmanipulovat myšlení čtenáře tak, aby si udělal závěr, který bude kopírovat manipulaci politickou, jež je mu nalévána do hlavy: zlá a vládychtivá imperiální Moskva svírá ve svých krutých spárech nešťastné pravoslavné Estonce, naříkající pod okovanou botou Alexije II. a toužící po církevní emancipaci, kterou jim vlídně a nezištně nabízí hodná Konstantinopol.

V pohledu na situaci v pravoslaví, který západním lidem předestírají už i jejich církevní média, lze snadno najít základní schéma manipulace, pro jejíž zdar je vždy potřeba nejprve zřetelně lidem označit, kdo je zlý a kdo je dobrý. Manipulace nesmí být komplikovaná - je potřebná jednoduché přehledné vykreslení situace a jednoznačné vymezení rolí: kdo je hodný a kdo je zlý; základem, bez něhož se manipulace nemůže obejít, je černobílé vidění světa. Rozdělení rolí, jak je Západ přiděluje, je v tomto případě jasné: Konstantinopol s námi spolupracuje - takže to je ten hodný strýček; kdežto Moskva je potížista, který s námi moc nespolupracuje, tak to je ten zlý tyran.

A jsou tu stále náznaky, že by se touto optikou mohlo hledět i na ukrajinský problém. Např. asi takto: Ukrajinci chtějí církevní osamostatnění čili autokefalitu, Konstantinopol je připravena vyjít jim vstříc, kdežto Moskva nechce Ukrajinu pustit ze svých drápů. Falešnost takového umělého pohledu vidí dobře pravoslavný Čech - vždyť naše církev dostala od Moskvy autokefalitu už v roce 1951 a ač byla v následujících desetiletích naše autokefalita v pravoslavném světě běžně akceptována, byla to právě Konstantinopol, kdo tuto autokefalitu neuznával a odmítal ji potvrdit; teprve v r. 1998 vydal patriarcha Bartoloměj dekret o požehnání autokefality Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Velice podobným případem je Americká pravoslavná církev, která původně patřila do jurisdikce Moskevského patriarchátu; ten jí v r. 1970 udělil autokefalitu, což Konstantinopol odmítla akceptovat, nakonec už byla autokefalita Americké církve uznávána církvemi Bulharska, Gruzie, Polska a Československa, ale nikoliv Konstantinopole. A dějiny znají řadu případů, kdy právě Konstantinopolský patriarchát držel různé národní církve "zuby nehty" ve své jurisdikci a uznal jejich autokefalitu až dodatečně po jejich faktickém osamostatnění (viz např. Bulharsko, Albánie, Gruzie).

Pohleďme však na případ Ukrajiny ještě z jiného úhlu. Nepodobá se vlastně ve svém principu např. takovému Bulharsku (to bylo po vyhlášení autokefality 70 let v rozkolu s Konstantinopolí, která jeho autokefalitu neznávala - až do r. 1945)? Akorát s tím rozdílem, že zde tuto národní církev nedrží Konstantinopol ale Moskva? Samo za sebe vypovídá, že většina pravoslavných věřících i duchovních je spokojena se širokou mírou autonomie, kterou od Moskvy Ukrajinská pravoslavná církev spadající pod patriarchu Alexije dostala, a z autokefality má spíše obavy, protože za současné situace na Ukrajině by plná samostatnost byla reálnou hrozbou, že dojde ke zmanipulování církevní správy a proniknutí nepravoslavných či dokonce pravoslaví nepřátelských vlivů do života a řízení církve. Mějme na paměti, že realitou současné Ukrajiny je stoprocentní korupce státních orgánů, státem podporovaná absence výkonu práva, chaos a mafie. (Případ za všechny: jeden náš farník vyprávěl, jak mu na Ukrajině ukradli auto; šel to nahlásit na policii, kde ho policisté, kteří byli napojeni na mafii zlodějů aut, zbili tak brutálně, že ho museli odvést do nemocnice, kde si nějaký čas poležel.) A v takových podmínkách si stát může činit s autokefální církví, co se mu zlíbí, protože autokefální církvi už nikdo zvenku nepomůže. A Juščenko se svými představami o politickém využívání církve ani netají.
Představitelé ukrajinské pravoslavné veřejnosti mj. píší: "Jsme pevně přesvědčeni, že odtržení Ukrajinské pravoslavné církve (UPC) od Ruské církve, "kanonická" či "nekanonická" autokefalita UPC by se stala duchovní katastrofou ruského i ukrajinského národa."
Zatímco v případě Ruska, Bulharska, Srbska či Albánie zůstala národní církev po vyhlášení autokefality jednotná, pak tomu tak není v případě Ukrajiny, kde menšina nacionalistů vyhlásila autokefální tzv. Kyjevský patriarchát (s Juščenkem se vzájemně nadšeně podporující), k němuž se naprostá většina pravoslavných Ukrajinců nepřipojila, a tak vznikl rozkol.
------------------------------------

Prý ruští vojáci. Prý v Gruzii
Nad celým případem vystoupení Ruska z KEC by za jiných okolností bylo možno mávnout rukou. Vždyť koho dnes vlastně zajímá, kdo je a kdo není v nějaké Konferencí evropských církví? (KEC měla snad nějaký smysl za komunismu jako morální pomoc situaci církvím za železnou oponou.) Jenže je tu ten širší kontext. A ten vzbuzuje jisté obavy, kam takový vývoj událostí vlastně směřuje.

Samotný způsob novinářské práce Vatikánu totiž věrně odráží novinařinu jiných západních médií, jak jsem již výše naznačoval. Už řadu let (ale v posledním roce je to zvláště výrazné, např. ve věci amerického radaru u Prahy) si lze všimnout, že výroky ruských politiků nejsou překládány a předkládány čtenářům. O tom, co řekli Rusové, na tom či onom summitu se čtenáři českých novin dozvědí zprostředkovaně - čili mohou si přečíst, jak na slova a postoje Rusů reagují západní politici nebo co si o tom myslí komentátor zahraniční rubriky. Takže když se člověku na západě náhodou dostane do ruky originální text např. Putinova projevu, tak se nestačí divit, co z toho západní média dokázala udělat - resp. jak zkreslila jeho smysl. Média dnes už nezrcadlí realitu, ale vytvářejí jakousi virtuální realitu, pseudoskutečnost. Co se opravdu děje, lze zjistit jen dosti pracně.

A co je skutečně na pováženou - to je vsugerování klamného pocitu lidem, kteří se domnívají, že jsou informováni, a při tom ve skutečnosti žádné opravdové informace nedostávají (snad jen o počasí). Všimněte si, jak vytrvale vtloukají televizní hlasatelé na závěr zpráv svým divákům do hlavy: "Vše důležité, co se dnes stalo, už víte." A při tom se ctěný platící koncesionář nedozvěděl skoro nic. Za své peníze je jen ohlupován.
A nyní už se stejně pracuje i v církevních západních médiích. Oficiální tiskovou zprávu Moskevského patriarchátu Vatikánský rozhlas zahodí a místo ní otiskne komentář, který tvrdí nesmysly a předestírá jako fakta něco, co neodpovídá holé skutečnosti. A tuhle redakční zplodinu pak replikují další a další redakce křesťanských medií po celém světě. A ctění věřící čtenáři (kteří za takové "zpravodajství" někdy dokonce platí či na ně přispívají svými dary) jsou tím vším celí asi už tak popleteni, že je ani nenapadne ptát se po vyjádření toho, koho se zpravodajská informace či komentář týká především.

Okolnosti, které nás nutí k tomu, abychom se tím zabývali, to je tedy celkový politický kontext - prudce vzrůstající zloba Západu proti Rusku, která dnes už vyústila ve vojenské obklíčení Ruska a hrozí válkou. Západu vyhovovalo jelcinovské Rusko, které bylo slabé, upadající a které mohl Západ bez problémů vykrádat, drancovat a plenit - materiálně, morálně i duchovně. S odchodem alkoholika z Kremlu a příchodem Putina se vše změnilo. Západ pak vyslal k Rusku jasné stanovisko, které bychom mohli volně a otevřeně přetlumočit slovy: Jestli si na sobě nenecháte dříví štípat, jestli si nenecháte vysávat Vaše suroviny a odtrhávat kusy státního území, pak jste našimi nepřáteli, dotlačíme vás do izolace a ...
Právě tento politický kontext se věrně zrcadlí i na církevní poli. Když Ruská církev nevítala římsko-katolické prozelytické misionáře se slavobránami, ale dokonce si dovolila protestovat proti neustálému rozšiřování vatikánských církevních struktur mezi pravoslavnými věřícími, stala se nepřítelem. A to samé v případě protestantů. Už prezident Clinton vyhrožoval Rusku různými sankcemi kvůli jeho nedostatečné vlídnosti vůči finančně skvěle vyzbrojené armádě západních sektářských pastorů a misionářů, kteří se v 90. letech vrhli na ruskou zemi jako hejno hladových kobylek.

Tak rád bych věřil, že všechno, o čem nikoliv bez hořkosti a znepokojení píši, jsou jen nějaká nedopatření, nedorozumění, informační šum apod. Jenže rozum se už jaksi vzpírá takové víře. Bylo tažení Vatikánu na Rus v 90. letech nedorozuměním? Bylo "humanitární bombardování" Bělehradu s požehnáním Vatikánu nedopatřením? Kosovo bylo oderváno od Srbska kvůli nějakému informačnímu šumu? Válka v Iráku, americké vojenské základny, které vyrostly kolem dokola Ruska jako houby po dešti (a nyní ještě radar u Prahy a raketová sila v Polsku), a kongresem USA vyčleněných 100 mil. dolarů na přípravu programu „rychlého globálního úderu“, který má umožnit v průběhu jedné hodiny zničit cokoliv kdekoliv na světě, - to je také nedorozumění? Vytrvalé mediální zkreslování informací snad o všem, co se týká Ruska, to je stále jen informační šum? Rád bych věřil, ale už to prostě nejde. Omlouvám se za tu malověrnost.
Podle mého skromného názoru je nejvyšší čas uvědomit si, že snění o rovnoprávných vztazích mezi Východem a Západem je v přímém rozporu s dobyvačnou mentalitou Západu. Do samotného kořenu západní civilizace je vrostlá neschopnost míru a partnerství s jinými civilizacemi, protože přímo v podstatě západního ducha je pevně zabudována nepotlačitelná touha po globální hegemonii, úsilí o nadvládu nade všemi. Ohně křižáckých válek v principu už nikdy nevyhasly, jen se proměňovala jejich podoba, prostředky a kolbiště. To je duch porozkolového Říma, který v průběhu druhého tisíciletí porodil to, čemu se dnes říká západní civilizace.

V tomto světle je nutno číst ty nepřesné, zavádějící či vysloveně nepravdivé informace vypouštěné západokřesťanskými médii o Pravoslaví a zvláště o Rusku.


P.S.
Západ se často opájí myšlenkou: na naší civilizaci je úžasné, že šíří demokracii. Už svatý Jan Kronštadtský na začátku 20. století říkal těm Rusům, kteří byli uchváceni západní demokracií: Demokracie je v pekle, ale na nebi království.
Informace o dohodě na konferenci ve Fanaru pocházejí od tajemníka pro mezipravoslavné vztahy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu prot. Nikolaje Balašova - publikováno na Setmitza.ru














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz