1415
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 545: #
Administrátor
--- 31. 7. 2009
Z došlé pošty - situace na Ukrajině
Dvě připomínky k návštěvě patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Přišla mi reakce na článek o Ukrajině, kterou jsem se rozhodl vložit na Ambon. Je to pohled z trochu jiného úhlu, než mám já, ale jistě opodstatněný, a proto si v rámci snahy o objektivitu zaslouží uveřejnění.
Nyní už citace z dopisu:
Chtěl bych Vám poděkovat za článek "Ukrajina ve varu" a zároveň vznést 2 připomínky.--------------- Konec citace.
1. Situace pravoslaví na Ukrajině je opravdu hrozná, přestože já mám ve věci jasno a vím, že jedinou kanonickou pravoslavnou církví na Ukrajině je UPC, tak vnímám hořkost věřících z toho, že kolébka východoslovanské křesťanské víry, Kyjev, není patriarchátem. Je to smutné, nelogické a nespravedlivé. V podstatě dnes už nepatrná moravská církev (moderně se jmenuje Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku) má autokefalitu stejně jako církev polská, a historická církev s miliony věřících je ponížena podřízenosti k církvi mnohem mladší. Připomínkuji to, protože ve vašem článku (a i v jiných týkajících se Ukrajiny) tyto skutečnosti nejsou zmiňovány a ukrajinská církev je chápaná popisována jako nějaký "nedomrlý chvost", jako něco nevyspělého, něco co nutně potřebuje protektora.
2. Byl jsem několikrát důrazně napomenut představiteli UPC ať nepoužívám název Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Nic takového totiž neexistuje. Oficiální název je Ukrajinská pravoslavná církev. Tento název by měl být používán bez ohledu na sekty Filaretů a podobných, kteří v podstatě ani pravoslavní nejsou. Je jenom jedna Ukrajinská pravoslavná církev, a pokud k tomuto názvu přidáváte nějaké dodatky, tak ji znevažujete a zároveň posluhujete jejím nepřátelům.
Nechápejte prosím mé připomínky jako nepřátelství, ale jako snahu o zkvalitnění obsahu Ambon.or.cz
Výše uvedená připomínka č. 1 jistě reflektuje cítění mnoha Ukrajinců, a to mi nepřísluší nikterak komentovat, protože nejsem Ukrajinec. Proto se k tomu cítění stavím s úctou a zároveň zdrženlivostí.
Když už "máme na stole" otázky autokefality, nemohu propustit tak zajímavé a aktuální téma úplně bez jakéhokoliv dotyku. Omezím se jen pár spíše obecných podnětů k zamyšlení.
Jedním námětem na úvahy by mohlo být: nakolik má být národnostně-církevní cítění důvodem pro autokefalitu? Připomeňme si, že Církev se v polovině své historické existence (tj. na přelomu prvního a druhého tisíciletí) skládala jen z pěti(!) autokefálních církví (a to bylo prakticky celé středozemí křesťanské, a přesto si vystačilo s pouhými pěti patriarcháty).
A v neposlední řadě - po zkušenostech 20. století a z celého světa víme, jak snadno může být národnostní cítění obratně skrytě manipulováno a krutě zneužíváno (v posledku se pak tato manipulace pravidelně obrací proti tomu národu, s jehož cítěním je manipulováno).
Nu, a jako poslední bod (ke zmínce autora e-mailu o naší místní církvi) bych připodotkl, že nejsem stoprocentně přesvědčen, že zrovna nám udělení autokefality nějak pomohlo v církevním vývoji (můj soukromý názor je, že spíše naopak). 20. století se vyznačuje jakýmsi "šílením po autokefalitě" - a nyní nemám na mysli zrovna Ukrajinu, spíše ty skupinky v západní Evropě, které prahnou po autokefalitě, Ameriku, střední Evropu apod. Na to, zdali vytoužená autokofelata přispěla (nebo: by přispěla) těmto novodobým církevním společenstvím k upevnění v Pravoslaví, se už tolik nehledí (zdá se mi).
Klíčem k řešení problému udělení autokefality je, myslím, otázka: k čemu ta autokefalita má sloužit? K prestiži? K uspokojení cítění národa? (Píši to s úctou k tomuto cítění.) K církevní nezávislosti? (Jako by samotná církevní nezávislost byla nějakou absolutní hodnotou a ne pouhým prostředkem.) Nebo rovnou k tomu, "abychom si konečně mohli dělat to pravoslaví, jak chceme, a nikdo nám do toho zvenku nemluvil"? (Ten poslední případ možná sedí zrovna na nás Čechy a Moravany. Tak totiž vyznívají některé proklamace, které zaznívaly v naší cíkrvi v době první republiky či době poválečné. Co nejrychlejší dosažení plné samostatnosti žádal po naší církvi i prezident Masaryk; proč asi? Vladyka Gorazd měl plné ruce práce uhájit vazbu na Srbskou církev proti těmto - jednoznačně škodlivým - tlakům. V poslední době jsem podobné exaltované, emocionální, snad až ctižádostivé, leč reálně nepodložené, žíznivé volání po získání autokefality zažil na velkém západoevropském církevním shromáždění při jedné konferenci ve Francii.)
Odpusťte mi, jestli se mýlím, domnívám se však, že všechny právě uvedené důvody jsou jako podklad pro autokefalitu liché. Jediným kritériem by měla být především všestranná dospělost a vyspělost místní církve, adepta na autokefalitu (to Ukrajinská církev jistě splňuje, o tom není sporu), a dále skutečnost, že "patronát zvenku" už nepomáhá vývoji, ale začal již naopak brzdit rozvoj místní církve (a to je to, o čem z části je diskuse o ukrajinské autokefalitě).
---------------
P.S.
Nejsem Ukrajinec, ani nemám zvláštní vazby na tento region, leč z toho, co slýchávám, tuším, že tam existují i jiná národnostně-církevní cítění než touha po patriarchátu. Nevím, jak početná je to skupina, ale je tam prý i mnoho věřících, kteří vnímají a silně prožívají společné kořeny ukrajinského a ruského národa, ba hledí na obě národnosti je jako na dvě větve jednoho národa. Někteří by jistě mluvili dokonce o jednom národu ve dvou státech (i oni by asi hovořili o kolébce Ruské církve v Kyjevě, a hovořili by o řece Ros tekoucí na dnešní Ukrajině v kyjevské oblasti, která /možná/ dala Rusům a Rusku jméno). A ti vidí v jednotné církevní jurisdikci pojítko, které udržuje tuto jednotu. Zdá se, že tito věřící vidí v zachování jedné místní církve, společné pro Ukrajinu i Rusko, důležitý předpoklad pěstování duchovní jednoty východních Slovanů (oni by asi řekli: jednoho ruského národa) napříč státními hranicemi. (To jsou zřejmě ti, kteří vítali patriarchu Kyrilla s těmi přívětivými transparenty.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.