Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 967: #
Administrátor
--- 10. 1. 2014
Krátký komentář
Ke čtvrtému pastýřskému listu vl. Simeona
Z kontextu církevních událostí, do něhož list (viz příspěvek 966) přichází, vidíme, že se v církvi utvořily dva názorové proudy týkající se něčeho podstatného pro život církve - nejde mi tu o otázky organizační a správní, ale především o oblast ducha církevního života. Vedle toho tradičního náhledu na způsob církevního života, jaký známe z minulosti, zde vyrazil ještě druhý proud, který vychází asi hlavně z mladší generace biskupů a duchovních či věřících. Co na něm překvapuje, je ta prudkost (chtělo by se říci: až arogance), s níž se snaží prosadit někteří z těchto lidí za každou cenu své názory. To už samo o sobě svědčí nejen o nezralosti, ale především o nedostatku pravoslavného ducha atd. Jistě, jde tu o církevní restituce, které se staly katalyzátorem těchto událostí. A kvůli tomu na sebe nabalil tento dravý proud i další kněžské osoby, které by si za jiných okolností udržovaly onoho "nového ducha" spíše dál od sebe.
Rád by si však nyní hlavně povšiml jiného aspektu těchto událostí, pro něž je charakteristický rozštěp stále více se oddělujících názorových a hlavně duchovních proudů v církvi. Ať už zvítězí jakýkoliv z nich, zůstává otázkou, jak zde budeme spolu po tom všem schopni koexistovat. Jediným způsobem, který si budeme muset osvojit, je pokání a návrat ke kořenům naší církevní existence. A těmi kořeny jsou principy pravoslavné duchovnosti, nejen pravidla církevního práva (která, jak se ukazuje, si každý vykládá jinak). Budeme muset jít ještě hlouběji - k samotným základům Evangelia a k normám lidskosti, jak jsou dány Božími přikázáními. A toto téma bych nyní chtěl "nakousnout".
Ty dva postoje, které zde na sebe narazily v průběhu uplynulého roku, by bylo možno nahlížet např. následujícím prismatem. Na jedné straně nám tu stojí názor (jak věřím, autenticky pravoslavný), - že lidská vůle má být korigována - např. Božími přikázáními, kánony, ústavou, poslušností před staršími a třeba i procedurálními postupy upravujícími zasedání různých grémií (např. synodu, jak to zmiňuje vl. Simeon). Na druhé straně se tu nyní nesmlouvavě šíří názor (prosazovaný hlavně mladou generací biskupů i některých duchovních a věřících), který by se snad dal formulovat slovy: "My víme, co je pro církev nejlepší, a tak to prosadíme. To, co chceme, je dobré, a tak si budeme dělat, co sami uznáme za vhodné, a tím naše dobro zvítězí." Tento nový způsob myšlení mne omračuje, jak bez okolků sleduje dosažení toho, co nedokonalá (u řady protagonistů i nezralá či vášněmi pokažená) lidská mysl prohlásí za dobro pro církev. Je to bezesporu velice praktický způsob myšlení, leč obávám se, že to je praktičnost spíše západního typu (pravoslavné spiritualitě vzdáleného podobně, jako známé jezuitské: účel světí prostředky).
Není asi potřeba rozvádět, který z těchto dvou postojů je pravoslavný a který z nich je západní (oscilující mezi protestantismem a jezuitstvím). Jistě lze snadno pochopit, který kráčí cestou pokoje a který spěchá po cestičkách svévole. Asi je jasné, který z těchto přístupů je skálou, na níž lze stavět dům odolávající přívalům, a který z nich je pohyblivým pískovým podložím, na němž žádná stavba neobstojí na dlouho.
Viz evangelium podle Matouše: "Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Podstatná jsou pro naši situaci zvláště slova ap. Pavla: "Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje." (1 Kor 14,33) "Všecko slušně a podle řádu ať se děje." (1 Kor 14,40)
22 Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
23 A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
24 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.
25 Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.
Matouš 7:26 Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.
27 A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
(Matouš 7,21-27)
Vše, co v Církvi stojí pevně, stojí na pevném řádu. Církev nelze budovat na svévoli, či vzpouře. Zdá se mi, že nejhorší vzpourou, která jde nejen proti všem kánonům ale především proti Božím přikázáním a proti samotné lidské přirozenosti, je vzpoura mladých proti starším. Při této vzpouře se totiž člověk vymkne řetězce předávání toho, co je staré jako lidstvo.
To je nestarší druh posloupnosti, který je starý jako sám svět, - posloupnost přebírání odkazu mladými od starších. Bůh s tímto řádem spojil blaho pozemské lidské existence (viz 5. přikázání desatera: „Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl na zemi,“ které se v pravoslaví vztahuje i na duchovenstvo, církevní představené apod. Viz čl. 538-539 katechismu). Dokonce i vtělený Boží Syn se podřizoval své matce Marii a svému pěstounu Josefovi (Luk 2,51), aby nám dal příklad. Své požehnání člověku spojil Bůh s plněním tohoto přikázání a - jak v něm čteme - je spojeno se samotným darem života.
* * *
Když zde současné události označuji pojmem "vzpoura", pak tím nechci tvrdit, že by nebylo možné se starší generací polemizovat a třeba i nesouhlasit, nebo že by se nesmělo v krajním případě dokonce protestovat proti něčemu, co staří činí. Vždyť nikdo není neomylný a na chyby, pokud se staly, je potřeba upozorňovat. Jenže, aby se nejednalo o vzpouru, musí se vše dít se slušností, řádně, ne intrikami či "neprůhlednými a nepřijatelnými způsoby" (jak označil konstantinopolský patriarcha chování mladých biskupů na prosincovém synodu; viz 964). Zabírat v církvi posty cestou svržení předchůdce není akceptovatelné. "Svévolný režim" (těmito slovy pojmenoval patriarcha způsob, do něhož upadlo zasedání mladých členů synodu), není cestou, kterou by bylo možno spravovat autokefální církev. Proto jsou přece biskupové voleni z mnišstva, aby měli křesťanské ctnosti (např. pokoru, poslušnost a zdrženlivost) osvojené daleko lépe než my, světští křesťané, a aby nám, neduchovním červům, tedy mohli stát příkladem, k němuž můžeme vzhlížet.
Na současném sporu v církvi je hrozivě alarmující skutečnost, jak neblaze koresponduje s úpadkem světské materialistické společnosti kolem nás, která plive na stáří. Nejenže ve společnosti ovládané neopohanským kultem mládí či bolševickou doktrínou: "Mládí vpřed!" už dnes člověk starší padesáti let většinou nesežene zaměstnání, ale spějeme do civilizace, v níž bude dehonestace možná tím nejmenším zlem, s nímž musí senioři počítat. Zvláště mezi mladou generací se totiž objevují případy nejen neúcty, ale přímo útoku na starší spoluobčany. Okrádání seniorů nejrůznějšími způsoby se už před deseti lety stalo běžným jevem (přepadení stařenky, vyloupení bytu, nalákání na různé prodejní akce, kde jsou starší lidé psychologicky vedeným terorem donuceni podepsat smlouvy na nákup předraženého zboží apod.). Napětí mezi progresivními představami mladých a obavami starých se objevuje před každými parlamentními volbami. Poměry v domovech důchodců a některých lůžkových zařízeních jsou také dostatečně známé (zrovna dnes se objevil článek o soudním procesu odkrývajícím týrání seniorů ve stacionáři Naděje v Chomutově, viz jedno svědectví o tamních poměrech: "Říkali jsme si mezi sebou, že je snad lepší si sáhnout na život než skončit v Naději. A že s nadějí to v Naději nemá nic společného." (Článek zde) Naděje - hezký název pro firmu, že? Jako by dnes bylo nejdůležitější vymyslet nějaké pěkné jméno, pod nímž se pak dobře skryje ledacos nepěkného. Doufám, že v církvi nedopadneme podobně.
* * *
Troufám si tvrdit, že prosadí-li si někdo vzpourou svou vůli, svou verzi, své představy či své dobro, může se mu podařit uchvátit stolec, ocitne sice u moci, ale Bůh ho nechá s prázdnýma rukama. A nejspíš si kvůli své slepotě ani neuvědomí, že mu něco podstatného schází a nemůže to už získat. Nemá žádné poselství, nemůže nikoho inspirovat, nemá Boží pověření. A bez něj to v církvi nejde. A navíc už nemůže nikomu sloužit jako příklad. Ač bude u moci, nedostane se mu přirozené úcty, lidé ho nebudou chtít poslouchat. A proč by vlastně měli? A tak si bude muset přízeň či loajalitu kupovat, nebo si poslušnost či kázeň vynucovat hrubým používání své moci. Proto jsou ve světě důsledkem převratů většinou tyranie. Jenže to v církvi většinou nefunguje, a tak se budou lidé zachraňovat z takové církve tím, že utečou jinam. A kromě toho - dodržování Božího přikázání úcty včlení člověka do posloupnosti, v rámci níž i on sám - aniž by pro to musel něco zvláštního dělat - se stane tím, kdo bude věrohodným garantem přenosu Božího požehnání v duchovním řetězci, který se táhne od stvoření světa ke Kristu a od Krista až po dnešek.
Nezapomínejme, že křesťanství a církev stojí na příkladu. Bůh ukazuje skrze Krista lidem příklad k následování. Biskupové mají ukazovat příklad kněžím. Duchovní jej mají ukazovat věřícím. V trebníku o tom čte poučení každý kněz (je to v úvodu k Tajině zpovědi).
Církev byla vždy vzorem těchto všelidských principů, bez jejichž dodržování není možné být skutečným křesťanem. Až doposavad byla Církev místem, kde se právě tyto prvopočáteční zásady lidskosti udržovaly, aby zde pak mohlo na základě křesťanské víry sestupovat Boží požehnání a církevní archa se udržovala na vlnách světa jako spásný koráb pro všechny. Tohle vše bude u nás ztraceno, pokud se k těmto principům náš církevní život nevrátí. Ale pokud se to vůbec ještě může stát, pak se to musí stát rychle, protože za chvíli už tu třeba nezůstane na kameni kámen.
P.S.
Když jsem navštěvoval pravoslavné monastýry, centra našeho pravoslavného způsobu duchovního života (ne nadarmo je monasticismus chápán jako vzor duchovnosti i pro křesťany žijící ve světě), tak na mne snad nejdojemněji zapůsobil vztah mladých mnichů ke starým spolubratřím (nejen ke svatým starcům, ale ke všem). Na tom byla zřetelně patrná jejich nepředstíraná zbožnost. Byl to vztah hluboké úcty, opravdu dojemné péče, s jakou tam mladí naslouchali starým, pomáhali jim a sloužili jim. Své starce opečovávali s takovou pozorností, až jsem si říkal, že není na světě nic lepšího, než zestárnout v monastýru a v tomto požehnaném prostředí, obklopen skutečně milujícími bratry, skončit své dny. Bylo zřetelně cítit, že to souvisí s tím velikým Božím požehnáním, které v dobrých monastýrech sestupuje (jen nevím, jestli to požehnání bylo odpovědí na úctu mnichů ke stáří, nebo naopak byla tato úcta výsledkem blahodatí očištěného a osvíceného srdce mnichů - nejspíš obojí současně).
V jednom dobrém řeckém monastýru, kde se utvořilo nové bratrstvo ze samých mladých lidí, učinil igumen vyučený na Svaté Hoře takovéto rozhodnutí: vyhledal na Athosu starého mnicha, který žil osamoceně kdesi ve skitu nebo kalivě a na stáří by už nezvládl se o sebe postarat, a požádal ho, aby se přestěhoval k nim do monastýru, že se tam o něj budou starat. Tím nejen pomohl tomu mnichovi, ale především jejich mladému mnišskému bratrstvu. Igumen si totiž dobře uvědomoval, že mladí mniši potřebují mít vedle sebe starého mnicha, musejí mít možnost se o něj starat; duchovní život bratrstva potřebuje přítomnost staré mnišské generace, aby se skrze úctu k odcházejícím mnichům mohli mladí mniši zařadit do mnišské posloupnosti, ujmout se duchovního dědictví předchůdců, které přijmou od starých. A kromě toho, péče o stařečka změkčuje mnichům srdce podobně jako péče mladých manželů o děti. Ten stařičký mnich přestěhovaný z Athosu neměl ve svém novém monastýru žádný viditelný úkol, nekonal už žádnou práci ani nikoho nezpovídal, nikoho duchovně nevedl, o ničem nerozhodoval, neměl žádné pravomoci. Prostě tam jen byl a modlil se. A mniši se střídali v péči o něho. A to byl jeho nenahraditelný příspěvek k duchovnímu budování mnišského bratrstva.
Tenkrát byl naším metropolitou stařičký vladyka Dorotej, muž svatého života, jehož blahodatí osvícené srdce nám ve vedení církve dnes tak bolestně schází. Leč problémy s úctou ke stáří jsme tu měli už tenkrát. Ten člověk, který dnes tvrdí ve veřejných masmédiích, že vl. Simeon je senilní a spojuje ho s cikány, se už v té době ve stejném duchu choval k metropolitovi Dorotejovi. Vzpomínám si, jak se o vladykových názorech někdy před 15 lety tento duchovní veřejně vyjadřoval, že jsou to "nesmysly". Cítil jsem z tohoto výsměch stáří a povýšenost. Je to stále ten samý příběh zduřelého sebevědomí, tvrdého srdce, zaslepenosti egoismem, absence mnišské poslušnosti a pravoslavného ducha (a případně i problematické vzdělání). Akorát, že tenkrát to byla záležitost malé skupinky lidí, jejíž chování jsme přehlíželi jako nechutnou marginálii, kdežto nyní už tento duch hrozí opanovat naše církevní společenství.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.