Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 999: #
Administrátor
--- 15. 4. 2014
Zamyšlení nad příčinami našeho kanonického rozkladu
Quo vadis, česká církvi?
Přemýšlím poslední dobou často nad tím, odkud se vlastně odvíjejí vlákna, z nichž pak vznikla pavučina, do níž je lapena naše církev. Zřejmě obě strany sváru (či rozkolu) by kývly na to, že se jim situace, do níž jsme se dostali, nelíbí (alespoň na něčem se shodneme). Pokud by snad byl někdo s destabilizací naší církve spokojen, pak by to jistě nemohl být pravoslavný člověk.
Sleduji-li ta vlákna k jejich zdroji, zdá se mi, že významná část z nich začíná u pokažené eklesiologie, která se dlouhodobě projevuje u některých osob naší církve. Eklesiologie - to je teologický obor zabývající Církví jako svým předmětem; tj. např. vlastnostmi Církve nebo jaké rysy musí mít pravoslavná víra v Církev. Pokažený - resp. nepravoslavný - pohled na Církev, který se u nás místy objevuje, má různá svá vyjádření.
V poslední době vykvetla tato jedovatá bylina např. podivným chápáním autokefality. Částečně to však není novinka. Je to takový kníkavě flašinetový evergreen v naší církvi, který jsme zatím nedokázali překonat, ale periodicky se nám vrací jako kýčovitá Matějská pouť do Prahy.
Především tedy stručně zmíním tento rys naší deformované eklesiologie.
V době první republiky musel sv. vladyka mučedník Gorazd stále tlumit nerozumné tužby některých lidí, kteří nedostatečně chápali pravoslaví, po rychlém nadělení autokefality. Tu si teologicky nezralí neofyti představovali přibližně v tomto smyslu: "Budeme samostatní, a pak si tu budeme moci dělat, co chceme, a nikdo nám do toho nebude mluvit." Podobné pojetí církevní samostatnosti přešlo i do Československé (husitské) církve, protože obě církve byly vzájemně určitými výchozími názorovými platformami propojeny, byť se nakonec diametrálně rozešly jak v oblasti věrouky, tak v oblasti vzájemných vztahů. Takto vzniklé, hluboce nepravoslavné, pojetí církve a autokefality nějak přežívalo v této protestantské církvi, a k nám dnes, po uplynutí skoro stovky let, nyní začalo silně pronikat zpět právě skrze osoby, které přešly do českého Pravoslaví z prostředí Československé husitské církve, nebo skrze ty, kteří v duchovním klimatu její školy studovali (či studují) a nasávají do sebe specifického ducha této církve.
Druhý zdroj našeho pokaženého vnímání autokefality tkví v církevní politice Moskvy. Po druhé světové válce jsme dostali jakousi autokefalitu moskevskou, kterou většina pravoslavného světa neuznávala, a my jsme si na to zvykli. Začalo nám připadat normální, že se u nás děje něco, co většina světových autokefálních církví nepřijímá, a nějak nám to nevadilo. Prostě jsme se naučili v tomto schizofrenním a polopravoslavném stavu církevního myšlení fungovat. Ostatně panovala zde totalita, a tak se nějaké kloudné řešení stejně hledat nedalo. Dnes už ale nelze chápat ani mlčky tolerovat, když slýcháváme teologicky velice pokleslé výroky ve smyslu: "Když nám Konstantinopol vezme autokefalitu, tak se prostě vrátíme k té autokefalitě moskevské." Lidé, kteří v současné době s takovými slovíčky žonglují, to opravdu nemají v hlavě teologicky správně srovnané...
A navíc - do třetice - se na našem způsobu myšlení podepsala skutečnost, že naše autokefalita tak trochu balancuje na hranici reality. Není žádným tajemství, že jsme nikdy nebyli pro skutečně autokefální způsob církevního života dostatečně připraveni. Stav (početnost) našeho episkopátu toho byl vždy výmluvným svědectvím, stejně jako stav našeho monasticismu (a teď se ukazuje, že i současný stav našeho teologického vzdělávání podráží naší autokefalitě nohy).
+ + +
Duchovně smrtící pojetí naší autokefality se dnes vybarvilo jako květ vypouštějící vábivou leč jedovatou vůni do církevního myšlení. Toto pojetí, v němž je pojem autokefalita téměř synonymem svévole či sekty, slyšíme zaznívat skoro ze všech stran, je nám opakovaně vtloukáno do hlavy, aby se stokrát opakovaná hloupost stala pravdou: "Autokefalita, to je, když si tady budeme dělat, co budeme chtít, a zbytek pravoslavného světa je povinen to uznávat a nesmí nám do toho mluvit."
Skutečně exemplární příklad tohoto myšlení se objevil na posledním pražském eparchiálním shromáždění (podzim 2013), kde byly voličům nabídnuti dva kandidáti na post eparchiálního biskupa. Před volbou oslovil shromáždění zástupce konstantinopolského patriarchy (metropolita Emmanuel), který oba kandidáty a jejich osobnostní profily dobře znal, a uvedl, že pokud bude někdo z nich zvolen, budeme mít problém s uznáním takového biskupa ze strany Konstantinopolského patriarchátu. Zároveň stručně vysvětlil důvody. Poté opustil shromáždění. Přesto proběhla volba. Přítomným předsedajícím zřejmě vůbec nevadilo, že by případně zvolený biskup nebyl uznáván většinou světových autokefálních církví. A nejen to. Krátce po té se začaly po naší církvi ozývat rozhořčené hlasy pranýřující vystoupení vladyky Emmanuela za údajné "nepřípustné vměšování Konstantinopole do našich vnitřních záležitostí". Myslím, že už v tento okamžik bylo možno nazřít, že s pravoslavností myšlení a víry naší církve není všechno a všude v pořádku.
Další omračující příklad najdeme ve článku časopisu Echo 24: Čeští pravoslavní mezi sebou bojují o restituční miliony. V článku byl přinesen argument: „Je to poprvé, kdy byla nová hlava místní církve intronizována bez uznání všech ostatních patriarchátů ... metropolita Rastislav je na Ekumenickém patriarchátě v Cařihradě dokonce persona non grata.“ Jeden z českých mluvčích (a zástupců) Rastislavova synodu zde na to veřejně prohlásil, cituji:
+ + +
„Jde o rozdílnou interpretaci kanonického práva. Je otázkou, proč si konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce. Tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí,“ dodal.
To je zcela protestantský pohled na církev i na autokefalitu. U nás nejde o rozdílnou interpretaci kanonického práva, ale spíše o rozdílný výklad dogmatu o Církvi - o výklad pravoslavný a výklad protestantský. Je možné si po přečtení výše uvedené citace ještě myslet, že jejich autor má pravoslavnou víru? Pokud autor těchto slov opravdu vyučuje na husitské fakultě pravoslavné kanonické právo, pak se nelze divit, že absolventi tohoto učiliště nemají dostatečné povědomí o pravoslavném církevní struktuře a jejím kanonickém uspořádání.
Nezastírejme si už, že víra v Církev se u některých zdejších vlivných jedinců více podobá pojetí protestantskému než pravoslavnému. Půjde-li to takhle dál, budeme brzy řešit stejnou otázku, jakou řešil kdysi konstantinopolský patriarchát v dobách úpadku víry a působení cizích vlivů: zda je to ještě pravoslavná víra s prvky protestantství, nebo zda už je to protestantství pod tenkým pravoslavným nátěrem. V naší situaci však tento teologický problém není akademickým sporem, ale přímo ohrožuje naše církevní bytí, neboť ničí naši citlivost v oblasti celocírkevní jednoty.
Naši milí protestantizující pravoslavní zřejmě příliš nechápou podstatu církevní jednoty. To je opravdu ohromující lapsus našeho církevního vzdělávání. Což opravdu nikdy nečetli v žádném katechismu, že jeden ze tří pramenů jednoty Církve je jednota episkopátu? Čili zájmem každé místní církve, která chce mít podíl na jednotě Církve Kristovy, musí být volba takových biskupů, kteří budou pro ostatní autokefální církve ve světě přijatelní, a tudíž budou uznáváni. Znova opakuji - tady nejde o to, abychom potěšili Moskvu či Konstantinopol, ale je to především v našem vlastním zájmu, aby zdejší episkopát byl pro celou Církev Kristovu přijatelný a mohl dojít uznání.
Výše specifikované zvrácené pojetí autokefality (budeme si tu dělat, co budeme chtít, a nikdo zvenku nám do toho nebude mluvit) se otevřeně protiví podstatě celocírkevní jednoty, která je jednou z hlavních známek Kristovy Církve, jak nejméně jednou týdně veřejně vyznáváme v našem Symbolu víry: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Nebudeme-li mít celou Církví uznávaný episkopát, který je součástí jednoty Církve, jak budeme moci pravdivě vyznávat tento článek Niceocařihradského symbolu? Pod světově neuznávaným episkopátem si jej pak můžeme recitovat už jedině za předpokladu čistě protestantského výkladu: Věřím v jednu jakousi neurčitou a neviditelnou církev, která je jakoby obecná a nejspíš pochází od apoštolů... To ale není víra v jednu Kristovu Církev, ale spíše cosi jako deklarace "společenství nezávislých církví".
Protestantské pojetí absolutní samostatnosti, nezávislosti a uzavřenosti autokefální církve, do jejíchž vnitřních věcí nesmí nikdo z vnějšku zasahovat a dokonce to ani komentovat, nemá nic společného s pravoslavným církevním společenstvím, v němž na sebe všechny církve v jistém smyslu dohlížejí a pomáhají si, jak píše apoštol: "Břemena jedni druhých neste." Nad každou autokefální církví existuje dohled ze strany celé Církve. A jak by se měl prakticky uskutečňovat, když ne právě v oblasti jednoty episkopátu? Proč na intronizaci hlav církví přijíždějí hosté z ostatních místních církví nebo alespoň pošlou pozdravný list?, (což se NEstalo v případě intronizace vladyky Rastislava na metropolitu). Což je to jen prázdný či zdvořilostní obyčej, jak si to asi vykládají někteří zdejší protestantizující pravoslavní duchovní?
Kdyby byly místní církve skutečně naprosto na sobě nezávislé, jaký smysl by měla instituce všeobecného sněmu? A uznáváme-li autoritu a pravomoc všeobecného sněmu, pak z toho zároveň přímo vyplývá, že odvozenou autoritu má v dobách, kdy se nekoná sněm, i konsensus představitelů autokefálních církví, resp. jejich převládající stanovisko (zvláště, když toto stanovisko sdílí drtivá většina). Na důkaz skutečnosti, že nad každou místní církví má primát společenství jednoty celé Církve, vzpomíná nejvyšší představitel každé místní církve při svaté liturgii hlasitě všechny ostatní hlavy ostatních autokefálních církví.
+ + +
Sv. vladyka Gorazd píše ve svém známém Odvodním spisu: "Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi." Všimněte si té formulace "není závislá", tj. (jak vl. Gorazd vysvětluje dále v textu) světí si biskupy bez nutnosti pomoci od jiné autokefální církve. Rozhodně to neznamená, že by autokefální církev byla nezávislá na Církvi Kristově, projevující se na tomto světě v podobě jednoty světových autokefálních církví. Rozhodně to neznamená, že by byla nezávislá na zbytku Církve ve smyslu: nepotřebuji tě! Rozhodně to neznamená, že by mohla přezírat názor ostatních církví či jím opovrhovat, to by přece bylo hříchem nejen proti jednotě, ale i proti vzájemné lásce a úctě. Žádná místní církev nesmí vysílat k ostatním církvím signál ve smyslu: "Nezajímáš mne!"
Jsme však u nás ještě schopni chápat tento jemný rozdíl ve výkladu pojmu "nezávislost církevní"? Resp. chceme tuto důležitou jemnost chápat? Máme ještě takovou církevní morálku, abychom si uvědomovali, že nezávislost nesmí být nikdy použita na úkor jednoty?
Biskup Gorazd uvádí v katechismu:Tím jsme se dostali k dalšímu rysu naší - jak se mi zdá pokažené - eklesiologie. Jedině v církevním systému, kde nepanuje plně pravoslavná víra v Církev, se může dít dechberoucí brutalita či neomalenost některých pastýřů, které skoro nikdo ve světě neuznává ani nezískali své funkce dle práva ani nebyli právoplatně zvoleni. Obávám se, že pouze v prostředí heretické eklesiologie se může stát, že tito pastýři tento fatální nedostatek oprávněnosti svého konání prostě ignorují a neštítí se používat moc, která jim vlastně nepatří, k perzekucím a zastrašování.
Čl. 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?
»Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:
1. stejnou vírou (čili orthodoxií neboli pravoslavím; pozn. aut.),
2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,
3. bohoslužebným společenstvím, (bod 2 a 3 tvoří prakticky jeden celek; pozn. aut.)
4. stejným církevním řádem (tj. např. kánony; pozn. aut.).«
Dnes vidíme, že bod č. 4 není z naší strany naplněn. Kanoničnost Rastislavova synodu (a jeho kanoničnost jeho úkonů) není uznávána dvanácti ze čtrnácti světových autokefálních církví, jenže členům Rastislavova synodu to nevadí.
Dokonce ani body 2 a 3 nejsou už úplně splněny, protože členové Rastislavova synodu nemohou ve většině světových pravoslavných církví konat bohoslužby a nejsou tam vítáni.
A ohledně bodu č. 1? To je palčivá otázka, protože sílí podezření z heretické eklesiologie, která proniká do myšlení naší církve. Protestantské chápání Církve není slučitelné s orthodoxií, to je snad každému jasné.
Jaká je tedy odpověď na otázku č. 417, pokud jde o tu část místní církve, která je pod Rastislavovým synodem? Je spojena s ostatními místními a národními církvemi v jednu Církev Kristovu? Ať si každý odpoví sám.
Nahradil jsem dříve používané skupinové označení "mladí biskupové", které některým připadalo málo uctivé, označením jiným a snad naprosto neutrálním - "Rastislavův synod". Vzhledem k tomu, že je vladyka Rastislav předsedou tohoto uskupení, je to, myslím, fakticky přesné.A pokračujeme dál ve čtení Gorazdova katechismu.
Viz čl. 418: V čem tkví bohoslužebné společenství?
»Bohoslužebné společenství tkví v tom,
1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,
2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.«
K bodu č. 1 můžeme uvést, že za vladyku Rastislava se dvanáct ze čtrnácti světových autokefálních NEmodlí jako za metropolitu a hlavu naší místní církve. Podle vyjádření Konstantinopolského patriarchátu je u nich vladyka Rostislav v hodnosti metropolity "persona non grata" (viz Romfea).
K bodu č. 2 už jsme se vyjádřili výše. Duchovenstvo patřící pod Rastislavův synod nemůže sloužit ve dvanácti ze čtrnácti autokefálních církvích. Jedině duchovenstvo patřící pod vladyku Simeona může sloužit po celém pravoslavném světě bez překážek. To je realita.
Takže, která část našeho episkopátu má účast na jednotě Církve? Členové Rastislavova synodu nebo vladyka Simeon?
A nakonec dává Gorazdův katechismus v čl. 428 odpověď na otázku:
Čím se tedy porušuje jednota církve?
»Jednota církve se porušuje:
1. bludným učením,
2. neláskou a panovačností,
3. neposlušností a rozkolem.«
Všechny tři body jsou už nejspíš součástí našeho místního církevního života. Udivující pro mě je brutalita, s níž postupují ti, kteří uchvátili moc proti těm, kteří se pouze chtějí držet posvátných kánonů a celosvětové církevní jednoty. Zdá se mi to nebo je to fakt, že neláska a panovačnost u nás vyvřela do skutečně ohromujících rozměrů?
A tak můžeme jen s úžasem sledovat, jak tito samozvaní církevní správcové podávají jménem naší církve trestní oznámení, jiní bez uzardění prohlašují za jedinou pravdu jen to, co říkají oni sami. Za jediný věrohodný zdroj informací prohlašují ty sdělovací prostředky (weby), které mají pod svou kontrolou. (Nám starším to nutně připomene politický režim, který zde panoval do r. 1989.) To je způsob chování, který vůbec nepatří do církve (natož do pravoslavné), ale spíše je charakteristickým rysem sekt. Na to už poukázal bývalý učitel našich bohoslovců, když nedávno ocitoval z učebnic známky sektářství (zde jsou v příspěvku č. 991).
V evangeliu je čtení, které možná postihuje to, co na jistých místech vidíme:Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.
44 Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
45 Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný?
46 Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
47 Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
48 Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,
49 a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,
50 tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,
51 vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 24. kap.)
Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. Je však otázka, jestli při současném eklesiologickém uvědomění, které panuje v širokých kruzích kolem Rastislavova synodu, to bude někomu z těchto lidí vůbec nějak vadit...
+ + +
Na závěr se ještě pojďme vrátit k tomu, čím jsme začali a od čeho se zřejmě odvíjejí naše problémy. Tj. ke zdejšímu zvláštnímu pojetí autokefality, resp. k protestantské eklesiologii, kterou některé osoby (nemající pravoslavného ducha) hustí pod tlakem do vědomí zdejší církve.
Jestli se nemýlím a toto specificky místní pojetí autokefality opravdu vychází z nepravoslavné eklesiologie, která se u nás šíří, tak se naším problémem stává už nejen rozkol, ale i hereze. Dovolím si položit otázku, zdali současný rozkol není ve skutečnosti projevem heretické víry části naší církve. Možná, že ve skutečnosti není naším zápasem boj proti rozkolu. Třeba totiž přijdeme brzy na to, že čelíme heretické (protestantské) víře, která k nám pronikla. Tím se ovšem zásadně mění úhel pohledu na probíhající události i na jejich důsledky.
Kruh se tím uzavírá. Z jedné strany může být nezájem o celocírkevní jednotu (a vlastně schisma) ze strany Rastislavova synodu projevem heretické eklesiologie. Z druhé strany se eklesiologická hereze projevuje schismatickým myšlením a případně i konáním.
Navrhuji tedy jako východisko k dalšímu zkoumání tuto tezi: Máme zde ve víře v Církev tedy tři podivné jevy, podezřelé z protestantismu (čili možné projevy heretické eklesiologie):
1.) deformované pojetí autokefality;
2.) náhled na otázky jednoty Církve, který silně připomíná protestantské uvažování;
3.) uplatňování praktik připomínajících sektářské chování či totalitní prostředí.
To opravdu nepříjemně zavání herezí. Nikoho tu nechci prohlašovat za heretika, jen vyslovuji určité obavy a návrh, abychom na naši církevní havárii zkusili pohlédnout i v tomto světle.
+ + +
Ano, podezření z hereze (pokud se věci opravdu takto mají) je krajně nemilé, jenže podle pravidla "vše zlé je pro něco dobré", by to mohlo otevřít cestu k řešení naší situace, protože by se tím vysvětlil jednak její vznik a zároveň by to dalo odpověď na palčivou a drásající otázku: "Jak to, že se v církvi nemůžeme domluvit? Proč to vypadá, jako bychom hovořili různými - vzájemně nesrozumitelnými - jazyky?"
Zodpovědělo by mi to můj dotaz, s nímž si vskutku jinak nevím rady. Když si pročítám na internetu projevy přívrženců Rastislavova synodu, kladu si vždy znovu a znovu otázku, kterou i v tomto článku opakuji jako nějaký refrén: "Jak to, že jim nevadí, že nejsou v jednotě s dvanácti ze čtrnácti autokefálních církví? Jak to, že vyloučení z jednoty většiny Církve jim nepřipadá jako kritický problém?" Rád bych znal nějakou jinou odpověď, než tu, která se nabízí: "Nevadí jim to, protože jejich víra v Církev není pravoslavná, či dokonce - je heretická." Jestli tomu tak je, víme, jak začít pracovat na řešení. V takovém případě by bylo nutno započít si vyjasňovat principy naší víry v Církev a jejich důsledky pro praktický život církve. Mohli bychom otevřít svatootcovské spisy a kánony, a začíst klást na stůl argumenty zaostřené na toto téma. Mohli bychom dotazovat zvláště erudované teology - jak z naší prešovské fakulty, tak např. i ze zahraničí (např. korespondenčně). Poté, co by si vyjasnil detailní otázky pravoslavné eklesiologie synod, mohli bychom následně ozřejměné eklesiologické otázky zpracovávat do článků v církevním tisku a biskupové by je vtělovali do svých pastýřských listů, mohly by se šířit po církvi skrze různá postgraduální školení duchovních, kteří by to v konečném důsledku aplikovali ve své pastorační práci. Tak bychom třeba ještě dokázali tuto krizi (pokud má vskutku věroučnou bázi) překonat. Když víme, co je náš problém, můžeme na něm pracovat.
P.S.
Nepodceňujme nebezpečí této eventuální hereze. Máme-li opravdu co do činění s heretickou eklesiologií, pak je to skutečná hereze v plném smyslu toho slova - čili opuštění pravoslavné víry - a tudíž je stejně nebezpečná a smrtící pro církevní a duchovní život jako triadologické nebo christologické hereze minulosti či jako kdysi ikonoborectví.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.