Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 1013 jednotlivě
Administrátor
--- 16. 6. 2014
Kristus nám ukazuje směr pro naše srdce i myšlení
Nanebevstoupení Páně
Před Padesátnicí jsme prošli jedním velkým svátkem, jehož duchovní obsah je součástí našeho Vyznání víry: "Vystoupil na nebesa a usedl po pravici Otce..." Nejprve si odpovíme na otázku, proč vlastně Pán Ježíš po čtyřiceti dnech od svého vzkříšení tělesně opustil tuto zemi.
* * *
Nebylo to kvůli tomu, že by si Kristus nepřál viditelně přebývat s apoštoly na věky, ale proto, že svět nenávidící Krista nemohl přijmout, aby by v něm Pán Ježíš zůstal. Svět by ve své nenávisti vůči Kristu zřejmě znovu a znovu odsuzoval Spasitele na smrt. Svět nemohl déle hledět na Krista z důvodu své nespravedlnosti, kterou pak usvědčil i Duch Svatý, jenž přišel do světa (Jan 16,8-10).
Hřích, který člověk spáchal, přinesl rozklad a smrt. Způsobil, že se věčná blaženost člověka na zemi stala nemožnou. Tělo, přijavši semeno záhuby, podlehlo zkáze, muselo umřít, neboť "co propadlo zhoubě, nemůže zdědit nesmrtelnost" (1. Kor 15,50). Hřích, jenž se stal žihadlem smrti a jejím původcem, nemohl být zničen bez zničení smrtelného těla, tj. duše padlého člověka se jakoby celá rozpustila v těle a tělo se stalo trůnem hříchu. Země se pak skrze lidský hřích stala příbytkem záhuby. Srdce člověka k ní přilnulo skrze vášně, které pozemský svět vzbuzuje, a proto "země a vše, co je na ní," musí jednou shořet, živly se rozpadnou a budou zničeny, aby se objevilo nové nebe a nová země (2. Petr 3,10-13), příbytek spravedlivých.
Nejprve se musí odtrhnout od pozemských náruživostí lidský duch, protože v něm je počátek hříchu. Pak je potřeba povznášet k Bohu srdce. Dokud však nebude zničen hřích, tělo se nemůže stát nesmrtelným a duchovním, aby bylo způsobilé obývat nebe.
Na nebi připravil člověku místo Kristus svým nanebevstoupením. Pravil přece, že u jeho Otce je "mnoho příbytků" a je (pro nás) lepší, když půjde a připraví tam místo pro ty, kdo věří a milují ho, aby byli tam, kde je On (Jan 14,2-3; 16,7). Aby se člověk uvolnil ze sevření pozemskými vášněmi a byl uveden do nebeským příbytků, vytrpěl Pán smrt, byl vzkříšen a vstoupil na nebe. Po jeho nanebevstoupení pokračuje v díle spásy člověka Svatý Duch, jenž byl Spasitelem poslán do světa, očišťuje od hříchu, dává člověku duchovní život.
Nejprve přebýval Kristus tělesně s lidmi, aby je uvedl do společenství s Bohem. Po Vzkříšení se ukazuje učedníkům počátečním viditelným způsobem už je občas, a to v těle již zduchovnělém, jako by chystal přechod od viditelného obecenství k duchovnímu. Po nanebevstoupení pak uvádí lidi v duchovní spojení se sebou ve Svatém Duchu. To je tajemství radosti svatých apoštolů po nanebevstoupení Páně, to je příčina proměny zármutku z rozloučení s Pánem ve velikou radost věčného duchovního spojení s Ním skrze Svatého Ducha. Skrze víru vstupuje tato radost do srdcí milujících Krista tak, jako vstoupila do srdcí apoštolů.
Oslavujme tedy Krista, který při svém nanebevstoupení přislíbil, že s ním budeme přebývat až do skonání věku, a stále na nás hledí, naslouchá nám a zjevuje se různými způsoby, zanechává nám po sobě stopy, které můžeme cítit a dotýkat se jich. Jsou to stopy jeho neviditelné přítomnosti v našich životech, v nichž Pán tvoří vše nové (Zjev 21,5).
(Slovo na den Nenebevstoupení, svt. Faddej Uspenský)
* * *
Kristus vystupující na nebe nám ukazuje směr a cestu, kudy se ubírat. Je to směr pro naše myšlení a cesta pro naše srdce. Otevírá nám cestu od pozemského k nebeskému. Cestu duchovního vzestupu, která se má jednou završit i tělesným vzestupem, kterým napodobíme Pána, jenž nám ji proklestil.
Jakkoliv to může z pohledu světa vypadat nepravděpodobně, Kristus tělesně stoupá k nebi, a přijde doba, kdy se při všeobecném vzkříšení mrtvých s mnohými dalšími stane cosi podobného.
Kéž bychom dokázali přebývat už v tomto životě s Kristem na nebesích, abychom mohli v Duchu Svatém prožívat tu uchvacující radost. Jenže čím více pavučinových vláken nás připoutává k zemi, tím komplikovanější a rmutnější je náš život. Psychiatrické ambulace jsou plné lidí, kteří mají daleko více, než je potřebné k životu. Do depresí upadají mnozí z těch, kteří se sotva plíží, jak jsou duševně drceni a tlačeni k zemi gravitací majetku, slávy a slastí, které nikdy nemohou nasytit lidské srdce. Jak šťastni mohou být mniši, kteří nemají nic a nic nepotřebují! Jeronda Paisios se snažil k tomuto štěstí přiblížit lidi, kteří k němu přicházeli na návštěvu:
»Podle světa jsou šťastni ti, kteří bydlí v křišťálových palácích a mají veškerý komfort. Blahoslaveni jsou však ti, kteří dokážou učinit svůj život prostým, osvobodit se z oprátky světského vývoje s jeho velkým pohodlím i velkým nepohodlím, které přináší. To jsou ti, kteří se dokáží zbavit hrozného duševního neklidu naší doby.«
* * *
Církev se dnes potácí od problému k problému, lidé se nejsou schopni domluvit; sotva se jedno pokušení překoná, už je tu další. Vtrhl sem světský duch, jeho pokleslé způsoby a ty nehrubší politické praktiky. Koho by to ještě před pár lety napadlo, že budeme v takové otřesné situaci?
Vše zlé je však pro něco dobré. Pochopili jsme a viděli na vlastní oči, jak může s celocírkevním životem zamávat pár jedinců, kteří si už dávno více zamilovali pozemské než nebeské, a nyní obsadili vlivné církevní posty. Pro nás ostatní je to cenná lekce v poznávání stavu člověka, čeho je člověk schopen, když se dostane do určitých situací nebo získá nějaké možnosti, neřku-li moc. A je to samozřejmě cenná lekce sebepoznání, protože se každý můžeme dozvědět sám o sobě, co jsme vlastně zač.
Vtrhl k nám duch rychlých změn, kterým podléhá tento svět, jenž dokáže lidské životy naprosto změnit doslova ze dne na den, otočit lidské cesty jako když pochodující vojáci náhle dostanou povel "čelem vzad".
Smutnou lekci nám dává současná Ukrajina: »Zdá se až neuvěřitelné, jak lehce mohou plameny nenávisti opět vzplanout. Kdo by před rokem řekl, že lidé na Ukrajině budou po sobě střílet a nenávidět se do morku kostí? Že se bude používat letectva a dělostřelectva na obytné čtvrtě, že se lidé budou upalovat v domech? Že na náměstí budou ostřelováni a zabíjeni lidé, nikdo neví vlastně kým? Když vedle sebe žili, potkávali se na ulicích, v obchodech. -- Stačí pak málo – jen brnknout na tu správnou emocionální strunu a rozum mizí.«
Člověk, jehož myšlení a srdce je napojeno na věci pozemské, se manipulaci prakticky nemá možnost ubránit. A při tom by právě v Církvi mělo být řešení prosté a nabíledni. Vlastně sám církevní život je řešením problému zemskosti. Jenže se nám církevní život moc nedaří. V podstatě už žijeme v imitaci křesťanství a vytváříme imitaci církevního života. Proto se náš církevní život tak podobá světskému. Létají zde vyhazovy ze zaměstnání, trestní oznámení. Má tohle něco společného s nezemskostí či nadsvětskostí skutečného církevního života?
O pravdu se už skoro nikdo nestará. S lidskými masami je manipulováno pomocí PR agentur, používají se libovolné lži. Pozoruhodné není to, jak je snadné lidi oklamat, ale s jakou radostí a nadšením se nechávají klamat. Jak přímo hladově vyhlížejí toho, kdo jim přinese nový klam. Jak se inteligentní člověk těší z toho, že je s ním manipulováno.
"Většina toho, co každý pokládá za jisté, si zaslouží prověřit." (Georg Christoph Lichtenberg)
Celý článek viz Britské listy
Zdá se mi, že náš církevní život se už vymknul i z toho nejvolnějšího myslitelného kanonického rámce a v posledních měsících se vymknul i z rámce místní platné církevní ústavy, co se episkopátu týče. Jenže příliš mnoho duchovních to nechce vidět. Ukazuje se nám, že věřící naplněný světským duchem už není schopen pochopit význam svatootcovských posvátných pravidel. Proto mu nevadí nekanonický stav, v němž se ocitl. Odtud už je jen krůček k tomu, abychom se stali imitací církve a chování církevních činovníků, kteří církev spravují, se proměnilo na pouhou imitaci křesťanství. V takovém případě by vše navenek vypadalo jako dříve - bohoslužby, obřady, roucha a celá církevní pompa, - jenže uvnitř: duchovní prázdno. Veškerý duchovní obsah se může snadno proměnit na duševní - čili na psychické zážitky.
Lidé se usmívají, mají radost ze vzájemného setkání, potěší se z příjemného nevšedního prostředí osvětleného blikajícími svíčkami a provoněného kadidlem, naplní se sváteční náladou, dostanou kulturní zážitek z chrámového zpěvu či zlatých ikon, vyslechnou řečnický výkon kazatele, který jim nabídne třeba něco zajímavého na přemýšlení, něco prožijí, odpočinou si (a nakonec se třeba ještě stihnou dojmout nad svou spravedlností či se rozhorlit nad názory druhých lidí nebo se rozhořčit nad hříchy těch, kteří nejsou přítomni). Jenže takový církevní život může být už pouhou imitací duchovnosti (a projeví se to brzy a poměrně zřetelně - nekanonickými jevy, jimiž se nikdo netrápí, nebo se to pozná podle toho, jak s těmito "šťastnými lidmi" cloumají vášně, kterým dávají průchod). Je to všechno pěkné, ale úplně světské. Pod brokátovým hávem církevnosti je pak už jen „milování světa a věcí, kterou jsou v něm“; vše je to: „žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest z světa“. (1 Janův 2,15-17)
Pak hrozí akutní nebezpečí, že se v tomto duchovním vakuu přestane dít vnitřní proměna člověka a uzdravení lidské duše, což přímo souvisí s ohrožením spásy. A když se uvolní ty vnitřní síly, které bychom jako duchovní lidé měli vkládat do duchovního života a do duchovního zápasu a které jsou najednou už nepotřebné, máme tyto tělesné i duševní síly k dispozici na jiné věci. A k čemu budou použity? K pozemskému budování, zařizování pohodlí a krášlení všeho (v horším případě k hříchu). To je cesta, kterou se vydaly protestantské země (proto mají vyšší životní úroveň). Kráčíme už i my po této cestě? Stáváme se čím dále tím více světskou institucí? Tak nějak by mohlo vypadat pseudokřesťanství, které se otočilo zády ke Spasiteli vystupujícímu na nebe. Nebo se mýlím?
Zobrazit příspěvek č. 1012 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 6. 2014
Neděle o slepém
O slepotě duchovní
Téma evangelijního úryvku této paschální neděle je jedno z nejaktuálnějších témat dnešní doby. Slepota tělesná není ještě tak hrozná, protože pomine nejpozději v okamžiku, kdy se duše oddělí od těla. Slepota duchovní je daleko hroznější, protože duše, která zde oslepne, zůstává slepá na věky. Je to epidemie současnosti. Člověk nevidí, co má přímo před očima. Vidí tělesně, ale nechápe. Pán Ježíš Kristus neměl mnoho trpělivosti s těmi, kteří dokázali rozpoznat roční dobu a odhadovat počasí, ale nechápali duchovní význam doby, ve které žijí. Viděli události, nerozpoznávali však jejich duchovní smysl. (Matouš 16,2-4)
Jenže zkus někomu říci: "Jsi slepý." Všichni tito slepci začnou křičet: "My vidíme výborně, to ty jsi slepý!" Farizeové viděli, že Pán Ježíš uzdravil zrak člověku, který se narodil jako slepý. Přesto nechtěli nic chápat a křičeli, že Ježíš je hříšník, protože nezachovává sobotu. Hádky zde nemají žádný smysl. Ani světská vzdělanost není žádnou obranou proti duchovnímu klamu. Vědec může být duchovně slepý stejně jako prosťáček - ale učenci hrozí slepota více než člověku neučenému, protože vzdělanec často trpí smrtící sebedůvěrou. Dnešní slepci jsou na tom ještě hůř než ti dávní farizeové. A nejsmutnější je to mezi křesťany - tj. v Církvi. A čím vyšší místo zaujímá slepec v církevní hierarchii, tím tragičtějším a strašidelnějším zjevem bývá.
Jeden řecký biskup vyprávěl, jak jednou - ještě jako mnich na Athosu - přišel za starcem Paisijem. Na dvorku byla studna a u ní se povalovalo vědro k nabírání vody. Starec ho přivedl ke studni a nasadil mu na hlavu ten prázdný kýbl, který mu zakryl hlavu a spočinul okrajem až na ramenou. Mnich pochopitelně nic neviděl. Starec mu tím nejen předpověděl, že se stane biskupem (v Řecku nosí mitry jenom biskupové), ale na podobenství s kýblem mu ukázal strašlivou moc, kterou má biskupská mitra. Co hrozí jejímu nositeli? Nebezpečí duchovní slepoty. Nasadíš si mitru a přestaneš vidět. (A nikdo ti to nepoví, protože jsi biskup.)
* * *
Slepota bývá automatickým a přímým důsledkem pýchy. Pyšný může být člověk na cokoliv. Na to, že někde byl a něco tam viděl. Na to, kolik toho přečetl (jestli něco z toho pochopil, je jiná věc). Na to, že viděl půlku světa. Na to, že něco ví, i na to, že neví nic. Na to, že něco umí, i když pýcha naprosto zničí jakýkoliv užitek, který by mohlo jeho umění jemu či církvi přinášet. Na svůj rozum i nerozum. Dokonce i na svou pokoru. Z hlediska duchovního myšlení je pyšný člověk prakticky jako šílený. Nic nevidí správně, žije v klamech. Usvědčovat pýchu je stejně tak smysluplné, jako házet na zeď hrách (znáte to české přísloví). Vše, co říká a dělá člověk propadlý pýše, je zkažené, duchovně prázdné a pro církevní dílo zbytečné či spíše škodlivé. Pokud to jde, je nejlépe od pyšného člověka utéci a neplýtvat krátký čas svého života na boj s jeho pýchou a šílenstvím.
Starec Paisij Svatohorec pravil, že vše, co je dobré, není naše, nepochází z nás ale od Boha. Naše bývá jen to, co nám vychází z nosu, když smrkáme. Pyšný člověk si důvěřuje a domnívá se, že něco dobrého může pocházet z něho, že něco užitečného může učinit vlastními silami, že nějaký jeho názor může mít vysokou hodnotu, že jeho představy mají právo na uskutečnění. Produkujeme však jen zplodiny své pýchy. I hnůj má větší hodnotu - ten se dá použít alespoň na zúrodnění hlíny. Názory nadmutého člověka však jen zamořují okolí duchovním zápachem a brání ostatním lidem volně dýchat.
* * *
Názory lidí se mohou často různit. Obávám se, že zaslepené a urputné prosazování osobních názorů může úplně rozvrátit církev. Nejhroznější různice, otevírající ďáblu doširoka dveře, se v církvi týkají moci. Proto jsou ustanoveny kánony, aby se otázky církevní správy řešily podle posvátných pravidel, a tím se ďáblu omezily možnosti rozvracet církev. Další téma o které se v církvi lidé hádají, je majetek či peníze - ať už jde o majetek farností, chrámovou pokladničku či církevní restituce - majetek a měšec bývají vděčným zdrojem svárů. Jiné nevysychající téma lidské svárlivosti se točí kolem bohoslužeb, resp. kolem bohoslužebných podružností (různé národní tradice, jazyk, zpěv, typikon atd.) Všechny tyto spory se nevyskytují (nebo rychle chřadnou) tam, kde je pokora. Kde pak není pokora, tam spory nikdy neustanou. Církev je tím ochromena, lidé místo modlitby a zápasu s vášněmi schůzují, věčně o něčem debatují, vytvářejí frakce, kují pikle, rozesílají e-maily a konají všelijaké jiné jalové činnosti, a v půtkách utrácejí svého ducha. Bože můj, co všechno se dá v církvi provádět místo modlitby! Má-li člověk jen zrnko pokory, snadno pochopí, že na tyto marnosti je lidský život moc krátký, a že nemá smysl donekonečna debatovat s tím, kdo má světského ducha. Myslím, že uprostřed lidí neklidných, svárlivých, mocichtivých či prosazujících jen sebe a věčně nespokojených Kristus nepřebývá. Nejedná-li se o hájení orthodoxie, pak je možno od nich klidně odejít a odebrat se tam, kde se děje modlitba a pokora.
Vypozoroval jsem jedno pravidlo: schází-li schopnost modlitby a láska k bohoslužbám, nedostává-li se vůle zápasit s vášněmi, lidé o to raději schůzují, s neutuchající chutí do nekonečna debatují či něco řeší, či rozvíjejí administrativu a podobné podružné věci, neřku-li nesmysly. Za tu dobu, co jsem v církvi (a co jsem slyšel od svých předchůdců), jsem přímo či zprostředkovaně shlédl celou galérii lidských duchovních pádů a či úplných odpadnutí od církve, od zbožnosti či od rozumu. Je to zajímavé, ale na začátku většiny případů duchovních havárií těchto jedinců stála nějaká modifikace věty: "Bohoslužby jsou moc dlouhé." Duchovně slepý člověk nejenže nevidí, že čím hojnější modlitba, tím více blahodati, ale snaží se omezit modlitbu i druhým lidem. Když já se nemodlím, ty se také nemodli.
Tohoto světského ducha, způsobujícího slepotu duše, vidíme v církvi působit v malém i ve velkém - na všech úrovních. Biskupové, kteří nedodržují kánony a uchvacují moc, vytvářejí neklid v církvi, čímž narušují modlitbu celé církve. Obřady se dají konat velkolepě za každých okolností, ale na celocírkevní rozvíjení modlitby je potřeba klid a stabilita církve (a nebo pronásledování církve). Když se lidé rozhádají na farnosti, vymizí pokora a vzájemná láska, věřící zanechávají služby, k níž byli pověřeni. Stěžují si na to či ono. A první, co jde stranou, je modlitba. Taková je doba, do níž kráčíme. Chaos ve světě způsobí zmatení i v církvi. Kdo potom dokáže pochopit, že hlavním dílem církve je modlitba, na druhém místě je modlitba a pak ještě modlitba? Místo toho lidé budou nadšeně všechno opravovat a leštit chrámům zlaté kopule, jak se to praví v proroctví o dobách antikristových.
Starec Lavrentij radil mniškám, aby se moc nezabývaly opravami, protože to bere čas modlitbě. Radil, aby opravovaly jen to, co je naprosto nutné (dnes bychom řekli: havarijní stav), a jinak dávaly všechno modlitbě. Starec Pasij (přestože byl zručný řemeslník a uměl pracovat se dřevem) udržoval svou kelii v krajní prostotě a chudobě - pečoval o ni jen tak, aby se nerozpadla; ani hřebík do zdi nezatloukl.
V nějaké míře byly s lidskou slepotou v církvi problémy vždy. Ďábel stále obchází a hledá, koho by pohltil. Zvláště tam, kde se děje nějaké opravdové duchovní dílo, musejí křesťané osvědčit dostatek odolnosti vůči pokušením, chtějí-li svou duchovní vartu ubránit. Na taková místa, kde je nějaká modlitba, se ďábel zvláště zaměřuje a číhá na duchovně neupevněné či vysloveně slabé, aby skrze ně pronikl dovnitř a rozvrátil tuto pevnost zevnitř. To se dělo vždy. S tím se musí počítat.
Někdy duchovní pevnost padne pod vnějším náporem, který nad ní získá moc, jindy vnitřní zradou. To platí pro celé místní církve (viz např. západ) i pro farnosti i pro monastýry. Kolik velkých a silných monastýrů už v dějinách zaniklo. Pokud jedna bašta padne, musejí se ti, kteří chtějí a umějí dál bojovat, přesunout jinam. Hlavně neházet flintu do žita!
* * *
Co se praví o významu modlitby, platí dnes stejně jako vždy v minulosti. Chápání principů modlitby a její zásadní důležitosti se promítlo do historického utváření našich bohoslužeb. Proto jsou pravoslavné bohoslužby tak neprakticky dlouhé - a to dodnes, i přesto, že si je poslední dvě staletí stále nějak zkracujeme (no, řekněte sami: samé ektenie, tropary a kondaky, dlouhé žalmy, pomalý zpěv, a to nemluvím o té spoustě stichir na večerní či o paremiích na Paschu, a co teprve litije! A nejdelší bohoslužbu - jitřní - u nás raději vůbec nekonáme, to by pohár trpělivosti našich věřících asi už opravdu přetekl). Liturgie je hlavní modlitbou církve (ani Ježíšova modlitba, čili vnitřní modlitba srdce ji nemůže nahradit!), a od liturgie se odvíjí celý modlitební život křesťana. Nic není důležitější modlitbou, než je liturgie. Jenže my, dnešní slepí lidé, to už nevidíme. A stejná slepota nám brání uvidět i stav současného světa. A stále stejná slepota nám nedovoluje spatřit duchovní příčinu tohoto stavu. A je to stále tatáž slepota, která nám znemožní nahlédnout, jak potřebná a mocná je dobrá modlitba provázená pokorou. Jak asi může vypadat soukromá modlitba křesťana, když po dvou hodinách v chrámu naříká, že je to dlouhé? O takovém věřícím lze jedno říci s jistotou: při liturgii necítí setkání s Kristem. Setká-li se člověk v modlitbě s Kristem, pak je mu i deset hodin málo... Jenže Boží blahodať nenavštěvuje toho, kdo nemá pokorné srdce.
Slepý člověk přece neřekne po pěti minutách, co prohlédl: "Tak už to stačilo, už jsem vše viděl, vraťte mi slepotu," a tak podobně ten, kdo prohlédl duchovně, nemůže říci: "Stačí mi liturgie tak asi na hoďku a chci domů, mám přece ještě dost jiných věcí na starosti." A při tom svět a my všichni potřebujeme daleko více modlitby, než před sto či dvě stě lety. Jenže právě v této kritické době je pro lidi už nedostupné i to minimum, které církev ustanovila jako nutné pro zachování Božího přikázání o svěcení svátečního dne: liturgie každou neděli a ve dvanáctero svátků. Je z takové situace ještě nějaká cesta ven? Nebo bude lepší se smířit s tím, že naplnění zmíněného přikázání z Desatera bude už záležitostí je několika jednotlivců? V jaké stavu je církev, když drtivá většina křesťanů rezignovala na toto Boží přikázání? A co čeká takovou církev? Alespoň bychom se nad tím měli zamýšlet, když už nic jiného.
Starec Paisij pravil:
»Nezapomínejte, že prožíváme těžké časy a že je nutno mnoho modlitby. Pamatujte na tu velikou nouzi, kterou dnes lidé pociťují. Pamatujte na tu velikou horlivost k modlitbě, kterou od nás Bůh žádá. Modlete se za to všeobecné šílenství, které zachvátilo celý svět. Modlete se, aby Kristus politoval své stvoření, protože se blíží ke katastrofě. Nechť Bůh svým způsobem zasáhne do této bláznivé epochy, kterou prožíváme, protože svět je vlečen do chaosu, do šílenství, do slepé uličky. Bůh nás povolal, abychom se modlili za svět, který má tolik problémů. Nešťastní lidé, nestihnou se ani pokřižovat. Nebudeme-li modlit my mniši, komu to přenecháme? V době války je voják ve stavu bojové pohotovosti, je obutý a čeká jen na rozkaz. V takovém stavu má být i mnich.«
Nenechme se zmást tím, že starec mluví především o mniších. Vždyť neexistuje nějaké dvojí křesťanství - mnišské a světské. Je jen jedno křesťanství. O tom jsme zde však již vícekrát hovořili. To ostatně zdůrazňoval i starec Paisij. Říkal, že dobrý křesťan žijící v manželství, by za jiných okolností byl jistě i dobrým mnichem. A dobrý mnich by jistě byl i dobrým světským křesťanem, kdyby se jeho život vyvíjel tak, že by se nemohl stát mnichem, a musel se oženit.
Tam, kam tě Bůh postavil, tam můžeš a máš být svatý. Sv. Justýn Popovič říkal, jestli jsi učitelem, buď svatým učitelem, jestli jsi řemeslníkem, buď svatým řemeslníkem, jsi-li monach, buď svatým monachem, jsi-li novinářem, buď svatým novinářem.
* * *
Abychom však jen nebědovali. I v současnosti, i v dnešním povrchním a hříšném světě, i mezi neslanými nemastnými věřícími se ještě tu a tam vyskytují lidé s hořícím srdcem a žízní po modlitbě, toužící po tichu a vzdorující světskému duchu. Dosud se takoví najdou a Bůh o nich ví, a volá si je často podivnými cestičkami. Nezřídka to bývají právě ti, do nichž ti "silní ve víře" a hlasití křesťané, co mají plnou pusu svého křesťanství, nevkládají žádné velké naděje.
»Dnes vidíme, jak Bůh shromažďuje jednotlivé lidi osobními "povolávacími rozkazy", podobně jako před začátkem války posílá lidem mobilizační povolání velení armády.« (Starec Paisij)
To jsou světla, na nichž záleží. Neuvidíte je v novinách ani na internetu. Nemají konto na facebooku (nepíší na Ambonu :-) Nemusí to být nutně mniši. Bývají to často i ti, kteří v tichosti a nenápadně, ale opravdu vydatně pomáhají na farnostech, nikdy si na nic nestěžují, jsou na každé bohoslužbě, nezištně slouží, co jim síly stačí. To jsou opory církevního života, lidé, o které se může opřít kněz a spolehnout se na ně. To jsou ti, kteří něco pochopí o tajemném životě církve, kteří vidí takové skryté věci, že se o tom pyšným, kteří si myslí, že něčemu rozumějí, ani nezdá.
»Osud světa zaleží na několika lidech, ale Bůh ještě "drží uzdu". Musíme se hodně a horlivě modlit, aby se do probíhajících událostí vložil Bůh.« (Starec Paisij)
Periodicky se vracejí dějinné chvíle, kdy se zdá, že Bůh mlčí. Vypadá to, že se nezastane těch, kteří se snaží konat dobro, držet se kánonů, hájit víru. Zlo a svévole triumfuje. To bývají těžké doby. Asi je to potřeba k tříbení, prosívání lidí. Každý člověk má v těchto dobách šanci poznat sám sebe, dozvědět se o sobě, co je vlastně zač. A může o sobě poznat vskutku překvapující věci. Takže tyto temné doby mohou jednoho člověka ještě více zatemnit, kdežto jinému pomoci k prohlédnutí. Takže si svými skutky sami uchystáme sobě soud. Bůh dává člověku příležitost, aby se "vybarvil", ukázal se a projevil, a tím vyřkl o sobě před lidmi i před nebem, kým je, zač stojí, a vyslovil se, co pro sebe na věčnosti chce. (Osipov)
»Bůh nakonec vše postaví na svá místa. Jenže každý z nás se bude zodpovídat z toho, jak se zachoval v těchto těžkých dobách svou modlitbou a dobrotou.« (Starec Paisij)
* * *
A tím jsme se přiblížili k závěru dnešního zamyšlení nad duchovní slepotou, resp. duchovním viděním. Jak jsme mnohokrát už zde dříve psali, základem duchovního vidění je poznat sám sebe: uvidět svůj hrozný duchovní stav, spatřit své hříchy. To je na rovině praktického myšlení to, co činí křesťana křesťanem (viz sv. Ignatij Brjančaninov). Až nebude koho dalšího povolat k duchovní službě modlitby a pokání, až nebude nikdo, kdo by se mírnou cestou dobral k tomuto dílu, ale všichni zbylí budou sloužit už jen své vlastní pýše, přijde čas použít proti slepotě nejsilnější léky. Jako když při léčbě nemoci nezaberou obvyklé medikamenty, může lékař přistoupit k drastickému pokusu o uzdravení za pomoci extra silných léčiv. Vše vsadí na jednu kartu - zemři nebo se uzdrav. A tak nakonec i Bůh ve své dobrotě učiní poslední zásah, aby alespoň někdo ze slepých ještě prohlédnul. Ještě jednou zatřese vším, ať dostane každý příležitost zbavit se slepoty.
»Vše je pokryto sazemi, prachem a lhostejností. Je potřeba silný vítr, aby se to očistilo.« (Starec Paisij)
Zobrazit příspěvek č. 1011 jednotlivě
Administrátor
--- 29. 5. 2014
Ze světa
Zemětřesení na Athosu
Zemětřesení o síle 6,5 stupně nastalo v sobotu (24. května) v Řecku krátce po poledni. Intenzivní otřesy byly citelné na Svaté Hoře. Oběti ani vážné škody nejsou hlášeny. Dle svědectví Svatohorců však "tak dlouho trvající zemětřesení na Athosu už dávno nebylo".
agionoros
Zobrazit příspěvek č. 1010 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 5. 2014
Ke svátkům svatých apoštolů
Noemova archa a archa apoštolské Církve
V uplynulých dnech bylo několik apoštolských svátků. Apoštolé, vyučení Ježíšem Kristem, vyšli do celého světa, hlásali zprávu o spáse člověka v Kristu a zakládali církve (tj. církevní obce, resp. místní církve). Tím budovali světovou Církev Kristovu, která je v našem myšlení archou, skrze niž se zachraňují lidé a vše živé před utonutím v běsy rozbouřeném moři světskosti. Co je to vlastně svět v duchovním smyslu toho slova? Podle svatootcovského myšlení se světem myslí souhrn všech vášní, hříchů. V Písmu svatém je na jinotajné rovině výkladu svět (resp. světskost) ztotožněn právě s bouřícím mořem, které je kalné, pod jeho neustále neklidnou hladinou se skrývají temné hlubiny s neznámými obludnými obyvateli, je nevyzpytatelné a hrozí člověku záhubou. A na jeho hladině pluje nepotopitelná archa, kterou je jedna svatá obecná a apoštolská Církev.
Tmelem, který brání pronikání vody světskosti do archy, je naše křesťanská víra, která musí být úplná a neporušená, aby měla svou spásonosnou sílu. Místní církve, jejichž příslušníci jsou duchovně svedeni z pravé cesty a tudíž ztrácejí sílu víry, jsou jako archy, do nichž prosakuje voda. Rychleji či pomaleji, ale vytrvale se taková archa ponořuje do světskosti, tone v marnosti, až se změní na pár prken, na nichž se zachraňuje několik jednotlivců. To je skutečná hrozba pro každou místní archu - nebezpečí narušení víry, či dokonce hereze. To jsou ty útesy, které dokázaly potopit už mnoho lodí. Dnes se znepokojením sleduji problémy s vírou v Církev, které se u nás objevily. V myšlení nezanedbatelné části naší církve je otřeseno základní dogma: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Mám obavy, že je to díra do naší lodi, kterou se dovnitř řine voda...
Církev zbudovaná apoštoly je v našem podobenství archou, v níž se zachraňujeme před záhubou utonutím, a to nás nutně odkazuje k praotci Noe. Jeho dávná archa je už dávno chápána jako předobraz nové Archy - Církve. Co učinilo v Božích očích Noema hodným záchrany? Písmo odpovídá: "Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem" (Gen 6,9). Chodil s Bohem, tj. měl Boha stále před očima. Dodržoval Boží přikázání, snažil se Bohu stále líbit. Věřil Bohu, a v tom tkvěla jeho spravedlnost. Čteme přece, že víru Bůh počítá za spravedlnost: "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost." (Řím 4,3)
Ty samé předpoklady pro plavbu v novodobé arše, tj. v Církvi, platí i dnes. Na palubě Církve není prostě automaticky každý, kdo byl pokřtěn a je součástí kanonického společenství, nýbrž ten, kdo se kromě zmíněných předpokladů snaží naplnit Kristovo Evangelium lásky, žít podle blahoslavenství, uskutečnit základní přikázání lásky k Bohu a k člověku (myšlenky Alexije Osipova). To jsou novozákonní příznaky toho, že člověk "chodí s Bohem". Udržet pravoslavnou víru - v tom je i naše spravedlnost.
Mimořádná velikost, kterou má Noe mezi ostatními spravedlivci, je dána tím, že svou víru zachoval uprostřed všeobecného duchovního úpadku.
* * *
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Podle různých úvah byli tehdejší lidé daleko většího vzrůstu, na zemi panovaly jiné fyzikální podmínky. Mnohé věci byly jinak než dnes (viz u nás např. v článku: Učení o stvoření světa). A kromě toho zde začalo působit jakési zlo, jehož rozměry se zřejmě vymykají našim představám. Díky archeologickým objevům víme, že na zemi začaly usilovat o dominanci různé zvrácené formy obrovitých plazů. Genetika a neurologie přichází se svědectvím, že něco z hada se dostalo i do ustrojení člověka (s opicí nemá lidský mozek nic společného, narozdíl od plazů). Nějaké bytosti si braly lidské ženy a výsledkem byly obří zrůdy (Gen 6,1-5). Zdá se, že démoni měli tenkrát větší možnosti vstupu do naší hmotné reality, než dnes, a podobně jako ďábel při pokoušení Evy v ráji činil tak skrze hada, jakési zvláštní spojení mezi démony a plazy existovalo i nadále. Snad se ďábel dokonce pokoušel napodobit akt stvoření a vytvořit zde zde formu rozumného života "k obrazu svému". Z nepřirozeného spojení se ženám rodili zrůdy a obři, z nichž něco nějak přežilo i potopu, jak se zmiňuje Bible (Numeri 13,33-34). Kdo ví, co se tenkrát na zemi všechno dělo za ohavnosti? O zlu, které se zde rozšířilo, se v Bibli příliš podrobností nepraví, spíše o nich pomlčuje. Zdá se, že nebylo zapsáno zdaleka vše, co v době vzniku Písma svatého bylo známo o těchto temných dobách. Důvodem této zdrženlivosti je nejspíš skutečnost, že se jednalo o bezbožné, démonické, odporné a nepřirozené jevy, takže nebylo vhodné a inspirativní ani nutné je podrobně připomínat. Vždyť každé zlo má zvláštní magickou přitažlivost pro duchovně slabé lidi. Uvažujeme o těchto hrůzách jen proto, abychom si lépe uvědomili rozsah a sílu zla, které vstoupilo na zemi.
Noe se setkal ve svém životě s těmi, kteří ještě pamatovali Adama. Viděl na vlastní oči, jak se rozmáhá hřích. Mohl sledovat triumf zla na světě. Žil v době, kdy na zemi definitivně a viditelně převládlo zlo, které se rozrostlo a prorostlo do lidské přirozenosti do té míry, že hrozilo zničit život na zemi nebo způsobit zde peklo. Viděl nejen zkaženost duchovní, ale i to, jak tato rakovina ničí člověka i v jeho duševní oblasti a dokonce i na úrovni tělesné.
Bůh praví, že vše na zemi zkazilo svou cestu. V této prosté větě je obsažena zpráva o naprostém zvrácení pozemského života. To není jen zbloudění, ale svého druhu zničení veškerého stvoření na všech úrovních - duchovní, duševní i tělesné. Na člověku se duchovní úpadek projevil kromě smrtelnosti tím, že "se stal jen tělem". Čili žije tělesnými zájmy, myslí na tělesné úrovni, opanovalo ho to, čemu otcové říkají "tělesné smýšlení", což je v jejich řeči téměř synonymum pro bláznění. Na rovině duševní se to projevilo sobectvím, zlobou, násilím - vášněmi a pohrdáním Božími ustanoveními. V tělesné oblasti se to projevilo genetickým poškozením. Píše o tom zřetelně Písmo - protože duchovní život člověk zeslábl, člověk s přiblížil zvířeti, stal se jen tělem a to důsledkem toho bylo další zkrácení lidského života - na 120 let. Duch Boží nechce v takto zhrouceném Božím obrazu přebývat déle. Tento vyměřený věk se postupně stane prakticky nepřekročitelnou hranicí pro lidstvo, které prošlo katastrofou předpotopního pádu do zla.
Museli jsme zde uvést alespoň útržkovitý a letmý pohled do předpotopního světa, abychom nahlédli velkolepost Noemovy svatosti. Velikost Noemova totiž vyniká právě s ohledem na okolnosti, uprostřed nichž mu bylo dáno žít svůj život. V té době byla naděje na záchranu světa, která by mohla vzejít z vlastních sil lidstva, už ne jenom mizivá, ale nulová. Žádná moc z tohoto světa už nemohla zachránit tehdejší svět před pádem do pekelné propasti. Noe musel toto všechno vidět a plně si uvědomovat, že zlo je na postupu, že překonalo všechny meze a nelze už doufat v zásadní obrat, protože to není v silách člověka. Přesto Noe setrvával v rezistenci vůči rozkladu, který jej obklopoval, složil své naděje na Boha a nepodlehl všeobecné duchovní i mravní zkáze. To je nepředstavitelný duchovní i duševní výkon!
* * *
Noe je velikou inspirací i pro nás, křesťany žijící v současnosti. Podle slov Kristových budou poslední doby lidstva připomínat předpotopní éru (Matouš 24,38 - jinotajný výklad). A to právě kvůli zlu, které se nesmírně rozmnoží, a opět budeme vidět (nebo již vidíme?), jak je všechno stvoření rozkládáno a ničeno už v samotné své podstatě. Zásahy do subatomární podstaty hmoty, genetické experimenty, které dnes vedou k tomu, že vědci laboratořích přepisují genetický kód a tvoří tak nové formy života (nejsou samozřejmě schopni stvořit nový život, ale jsou dnes plně schopni zkazit stávající život v samotné jeho genetické podstatě). A to vše se děje v duchovním klimatu houstnoucího zla a všestranné mravní zvrácenosti. Noe ukazuje, že v každé době a za každých okolností je možno zachovat věrnost Bohu. I uprostřed všude rozšířeného zla lze "chodit s Bohem". Příklad Noemův ukazuje, že držet se principů dobra, na nichž stojí všechno stvoření, má vždy smysl a že Bůh o takových svých služebnících ví a počítá s nimi ve svých plánech.
* * *
Noe a jeho archa vskutku podivuhodně připomínají apoštoly a budování Církve. Noe stavěl podle podání naší tradice archu celé století. Sto let všichni kolem něj, široko daleko, slyšeli ťukání Noemova kladívka, a sto let si všichni tito lidé při pohledu směrem k budované arše ťukali na čelo. Že prý přijde potopa! Kdo to kdy slyšel? Kde by se vzalo tolik vody? Je přece vědecky dokázáno, že potopa světa není možná. Sto let Noe lidem vysvětloval, hlásal, přesvědčoval, hrozil, upozorňoval, nabádal, varoval... Jenže doba vyměřená na pokání uplynula - archa byla hotova.
Všichni tehdejší lidé o Noemovi a jeho dílu věděli. A dokonce i obři. Podle starých legend a zápisů na tabulkách jeden z dávných obrů (Gilgameš) navštívil Noema a vyptával se ho.Pak lidstvu místo Noema kázala pokání němá příroda. Jeho současníci viděli zvířata, jak se scházejí k arše. Viděli, jak přicházejí neznámá zvířata ze severu. Jak se tu objevili nevídaní tvorové z jižních končin, a další a další z různých světových stran jdou k arše. Jenže mysl člověka ovládnutá zlem a zatemněná nemravností je už uzavřená vůči porozumění Božím znamením. Takoví lidé nemají oči k vidění ani uši k slyšení.
Ťukání Noemova kladívka v sobě také nese jednu zajímavost. Noé prý dřevo korábu spojoval kovovými nýty.
Jako při zkáze Sodomy a Gomory. Lot přemlouval příbuzné, aby se zachránili, protože Bůh bude dštít na město oheň. Jim však připadalo, jako by žertoval. A při tom by je to nic nestálo, odejít s Lotem z města (jen tak, pro jistotu), a kdyby se nic nestalo, mohli se pak zase vrátit. Jim však zvěst o Božím zásahu připadala tak bláznivá, že jí odmítli věnovat sebemenší pozornost. Genesis 19,14Když bylo vše připraveno, Noe s rodinou byl v arše a zvířata byla na svých místech, Bůh dal ostatním lidem ještě týden k rozmyšlení a na pokání. V tomto posledním týdnu se ještě mohl kdokoliv z lidí zachránit. Nenašel se ani jediný. A týden minul. Noe byl v arše a Hospodin za ním zavřel. Začalo pršet.
Jak podobné novozákonním dějinám lidstva! Apoštolové a po nich svatí Otcové stále pokračují v budování archy. Lidstvo je stále zváno k záchraně. Neustále lidé vně archy slyší tlukot kladívka, který zve do archy (v řeckých monastýrech to platí doslova - lidé jsou zváni na bohoslužbu rytmickým ťukáním dřevěné paličky na dřevěnou desku). Toto ťukání má v obou případech stejný význam: je to soud nad světem a pozvání lidi k záchraně. Vyzývá je, aby se káli, odvrátili se od světských marností a daremností k Bohu, aby přišli na místo, kde Bůh zachraňuje člověka z tohoto světa pro věčný život. Všude, kde se děje Církev, to je na každém místě, kde se zrovna slouží liturgie, tam je souzen svět a tam se lidé zachraňují od utonutí v kalných vodách světskosti.
Mnoho lidí v průběhu dějin vyslyšelo Boží pozvání. A mnoho lidí pozvání nepřijalo nebo odkládali pokání na později - a lhůta jim vypršela, zemřeli bez pokání. Jak se však ve světě rozrůstá zlo, bude ubývat těch, kteří vyslyší toto pozvání. Až zlo převládne a nebude na koho čekat, přijde náhlý konec. Dveře do Církve Pán zavře a kdo už bude uvnitř, bude na hostině Božího Království, kdo uvnitř nebude, už tam nevstoupí. Přijde čas, kdy Hospodin splní, co slíbil: "Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem." (Žid 12,26)
* * *
Noe má ještě něco společného s apoštoly a se všemi, kteří v novozákonních dobách budovali Církev či se v této nové arše zachraňovali pro věčný život. Tím společným znakem pro všechny zachráněné je schopnost myslet jinak, než jak uvažuje svět. Je to druh morální síly, která umožňuje člověku smýšlet jinak než jeho okolí. V dobách předpotopních i v dobách apoštolských i v dobách šíření herezí a jiných útoků na Církev i v dobách blížícího se konce je tato schopnost klíčem ke spáse a ke svatosti.
Noe uprostřed předpotopního zla, nemravnosti a násilí zval na archu, která měla člověka odnést do nového světa - tam, kde bude země očištěna potopou a působení zlých sil radikálně omezeno. Apoštolé uprostřed pohanského mnohobožství a ve společnosti sloužící bezduchým modlám zvali lidi do Církve ke službě jedinému Bohu, Stvořiteli a Spasiteli člověka. Podobně i svatí Otcové uprostřed šířících se herezí hlásali původní křesťanskou víru. A dnes to není jiné - v prostředí materialismu a novopohanství zve Církev lidi k záchraně a k plavbě do Božího království, kde už nebude nic nečistého. Jenže kolik lidí ještě touží po kráse čistoty, po spočinutí v tvůrčím pokoji?
V tom tkvěla Noemova spravedlnost, to byl krásný květ jeho svatosti, když mezi zkaženými lidmi dokázal kráčet opačným směrem, ve společnosti smýšlející už jen zle a nemravně, dokázal myslet jinak. Nalezl v sobě tolik vnitřních sil, že se vyvaroval této všude řádící infekce a zachoval si duši v čistotě a myšlení osvícené Božím Duchem.
Každá doba má prý svou cestu ke svatosti. Byly tu doby mučedníků, pak doby poustevníků duchovně zápasících na pouštích, a pak éra svatých Otců, bojujících proti herezím. Všechny tyto cesty mají jednoho jmenovatele: "Kristus vám za škody stojí," jak zpívali husité. Čili Spása Kristova je člověku dražší, než cokoliv z tohoto světa. A v některých dobách má duchovní tlak zla ve světě takovou sílu, že ke svatosti stačí prostě jen vzepřít se tomuto tlaku, doléhajícího na lidskou duši buď nepřímo skrze společnost, skrze zákony, zvyklosti, posměch i pokušení, nebo působícího i přímou neviditelnou silou na srdce člověka. V takových časech najít v sobě sílu myslet jinak, nehledět na morální tlak okolí, mít odvahu být jiným a chodit s Bohem, tj. ve věrnosti Božím přikázáním a sloužit mu tělem i duší - to stačí ke svatosti i bez velkých asketických výkonů. To byla cesta Noe a to bude cesta svatých v posledních dobách.
Zobrazit příspěvek č. 1009 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 5. 2014
Návštěva zázračné ikony - Obměkčení kamenných srdcí
Divotvorná ikona Matky Boží v Brně
 |
 |
 |
 |
Od 19. května do 24. května přebývá v brněnském pravoslavném chrámu sv. Václava divotvorná ikona.
Zde je PROGRAM BOHOSLUŽEB V KVĚTNU 2014 ve dnech návštěvy divotvorné ikony Přesvaté Bohorodice„Sedmibolestné“ v chrámu sv. Václava v Brně.
Každý den je ráno sloužena sv. liturgie ráno v 8,00 (kromě soboty, kdy liturgie začíná v 9,00 hod)
Dále je každý den sloužen akathist před ikonou v 19,00 hod (kromě pátku, kdy je od 18,00 hod slouženo všenoční bdění).
Ikona Matky Boží se po tyto dny, bude nacházet v Brně.
Podrobnosti a obrázky na facebookové stránce brněnské farnosti
Zobrazit příspěvek č. 1008 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 5. 2014
O lidské nedověře a jednom důkazu pro víru
K čemu může člověka dovést nedostatek víry
Dnes bych se rád dotkl dvou pašijových témat, která spolu zdánlivě nesouvisí. Jako východisko k této úvaze použiji Jidášovu zradu, abych se dobral k zásadnímu tématu víry a hlavně k tomu, co nám Bůh ve své dobrotě na podporu víry zde zanechal.
Už jsme psali o Jidášovi, jehož smutný způsob chování se dnes stal nečekaně aktuálním tématem. Jidášův skutek je většinou hodnocen z hlediska charakterového poklesku nebo z hlediska učení o vášních a duchovní nemoci člověka. Tento hrůzný čin však v sobě nese ještě jeden rozměr, který bývá tak často přehlížen. Je to rozměr nevíry, nedůvěry Bohu - jedná se vlastně o pokračování Adamovy ztráty důvěry v Hospodina, což mělo za následek spolčení se satanem a potažmo smrt člověka.
Podle některých exegetů byl Jidáš nespokojen s tím, že Kristovo království není z tohoto světa. Měl jiné představy o tom, jak by se Mesiáš měl chovat - čili jak by Bůh měl jednat. Byly to - pro tehdejší židovstvo typické - dobové představy, založené na nejpovrchnějším chápání biblických proroctví o Mesiáši. Touto optikou byl Mesiáš viděn jako politický vůdce židů, který z nich má učinit národ vládnoucí nad ostatními národy. Těmito představami byli v nějaké míře postiženi prakticky všichni tehdejší židé, a tudíž nebyly cizí ani apoštolskému kruhu. Ježíšovo opakované upozorňování na to, co "se mu má státi" (zatčení, mučení, kříž), naráželo mezi apoštoly na nechápavost.
Jak se zdá, Jidáš se od apoštolů v tomto ohledu neodlišoval a stejně jako oni se opájel mesiánskými fantaziemi, ale lišil se od ostatních apoštolů mimořádnou mírou egoismu, když si umínil, že prosadí své názory, a to jakýmkoliv způsobem. Usmyslel si, že vezme věci do své režie, nebo - řečeno dnes módním termínem - stane se Ježíšovým "koučem". A tak (jako impulz k rozvinutí Mesiášova "vnitřního potenciálu", jak říkají koučové) se rozhodl přinutit Božího Syna k pořádné akci, která konečně bude podle Jidášových představ. Domníval se, že vydá-li Krista nepřátelům, donutí Pána Ježíše, aby si na soudu před Kaifášem na obranu povolal legie andělů, a tím dostane Kristovo království příštího věku i svůj velkolepý pozemský rozměr už tady a teď. Jidáš nejspíš snil, že si jeho Učitel poté nejprve srovná účty s kolaborantským saducejským kněžstvem, pak zaměří svůj rozlícený pohled na římské okupanty a následně už bude brát jeden národ za druhým a kdo nebude sloužit Izraeli, zahyne (jak se to píše v Is 60,12). Že by se židovský Mesiáš mohl nechat mučit, poplivat, soudit a nakonec i zabít, Jidáše nenapadlo ani v nejčernějším snu. Vždyť byl tři roky svědkem všech těch zázraků, které Pán Ježíš konal, a proto dobře věděl, že je to Boží Syn, a není tudíž podřízen žádné pozemské moci.
Jidáš prostě odmítl Boží prozřetelnost, chtěl vzít průběh událostí Mesiášova příchodu do své režie. A tím se mu stalo to samé, co Adamovi. Výsledkem takového myšlení a ztráty důvěry v Boží moudrost bývá smrt. Když Jidáš viděl, že Pán se nechává soudit, bít a že bude popraven a nic proti tomu nepodnikne, pochopil tento zrádce svou hroznou chybu, vrátil třicet stříbrných a ze zoufalství se oběsil.
I dnes už máme v církvi různé "kouče" a manažery a další režiséry. Církev začíná být chápána jako firma a dle toho s ní někteří její "řídící pracovníci" nakládají. Vypadá to, že na "podnikovém ředitelství" se už nehledá Boží vůle ani vůle Božího lidu, ale vymýšlí se taktika, připravují se strategie, hledá se výhodné manažerské řešení situace. Nebezpečná na tom je právě ta absence víry v Boží prozřetelnost, důvěry v to, že církev není z tohoto světa. Výsledkem pak nutně musí být pouze zesvětštění a zmar. Církev není akciovka ani s.r.o., jenže to se dnešním lidem a všem těm koučům už dost těžko vysvětluje.
Zoufalství Jidášovo, který byl držen v zajetí židovských mesiánských fantazií, se v pašiovém příběhu slévá s cynismem velekněží. Zrádce naříká: "Zradil jsem krev nevinnou," a náboženští vůdcové na to suše odvětí: "Co je nám do toho, to je tvá věc." Běda nám, dojde-li vývoj naší situace až k těmto koncům. Dopadneme stejně jako náboženská organizace, kterou vedli tito velekněží, - zbude nám jen plakat, nezůstane tu kámen na kameni. (Luk 19,41-44)
+ + +
Režírování církve
A tím jsme se dostali k podivuhodné analogii tehdejších událostí s dneškem.
Bohužel, načrtnutý způsob Adamova i Jidášova chování se nám jako ozvěna vrací i v církvi. Církev nemá nedostatek prakticky zaměřených lidí, jimž připadá trapně neprospěšné hledat Boží prozřetelnost, jimž připadají svaté kánony a ostatní pravidla, skrze něž se v minulosti hledala Boží vůle, jako zoufale odtržené od reality a od aktuálních církevních potřeb. Je tu vždy dost těch, kteří si myslí, že mají dost rozumu na to, aby církevní věci uspořádali rychleji a lépe, podle svých představ o tom, co je pro církev dobré. Proč spoléhat na pomalé "Boží mlýny", které sice stále melou, ale někdy jim to příliš dlouho trvá. Tak jim můžeme trošku pomoci, ne? Proč se trápit přemýšlením nad tím, co je asi záměrem Boží prozřetelnosti, když my přece výborně chápeme, jak by se věci měly vyvíjet, a jak to má s lidmi a jejich záležitostmi správně vypadat? Proč se ohlížet na nějaká posvátná pravidla a přikázání, o nichž sice víme, že nám označují Boží cesty, když máme v rukách tu moc, abychom to zařídili efektivněji a rychleji? Stačí vhodná strategie. Účel světí prostředky (pro dosažení dobra je všechno dovoleno, jak si to mysleli jezuité).
Odtud už je pak jen krůček k tomu, aby církevní činitelé sáhli po zcela necírkevních prostředcích, uchylovali se k praktikám, které nemají s láskou naprosto nic společného. Proto se církví prohání záplava trestních oznámení (prý bylo podáno už i na vl. Simeona). Kam jsme se dostali?
Jidáš je jedním z praotců všech rozkolníků. I oni považují dogmata pravoslavné víry a kánony za málo praktické pro konání dobra, pro lidi a pro církev. Podobně jako Jidáš jednal bez porady s ostatními apoštoly, tak se rozkolníci neradí s církví, pohlceni svým "pojetím dobra" nepovažují za potřebné se bavit s těmi členy církve, kteří mají jiný názor, ale povídají si jen sami mezi sebou a vzájemně se utvrzují ve společně sdíleném klamu. Asi tuší nicotnost svých argumentů i slabost své víry a vědí, že by se jim nepodařilo přesvědčit ty, jejichž srdce není rozpoloženo k rozkolu.
Výsledek však bude takový jako tenkrát v případě Adama či Jidáše. Rozklad a smrt. Ochromení práce církve. Někdy jsou za tím dobré záměry, ale nesprávně uskutečňované (jako v tom přísloví: cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly). Jindy je zatím prostě svévole či vysloveně hříšné cíle. Také však za tím může být nepravoslavný způsob myšlení ve smyslu "ex opere operato" - tj. už jsem jednou tím, kdo obsadil v církevní správě nějaký post, já zde rozhoduji a Bůh se musí k tomu, co dělám, přihlásit. (A basta fidli, respektive: amen.)
+ + +
Společná řeč
Možná, že na počátku Jidášovy zrady stála skutečnost, že ztratil společnou řeč s Ježíšem. Přestal svému Učiteli rozumět; možná ke konci už vůbec nechápal, co se to Kristus vlastně pokouší sdělit. Zatímco Spasitel hovořil o lásce, Jidáš přemýšlel o penězích, Učitel hovořil o milosrdenství, kdežto žák myslel na moc. První hovořil o nebeském, druhý uvažoval jen o pozemském. Nebylo to i u nás loni podobné? Nemluvili zde jedni o službě, kdežto druzí o restitucích? Jak by se mohli domluvit?
Jak pozoruji vývoj v církvi, mám stále více dojem, že jednou z hlavních příčin našich bolestí je ztráta společné řeči. A to nás přivádí k úvaze: Jak se vlastně v církvi domluvit? Jakým jazykem je potřeba rozmlouvat? Čím se vytváří platforma, na které se shodujeme a kde se můžeme sejít k diskusi, vzájemně se slyšet a přinášet platné a všemi přijímané argumenty? Myslím, že je to jedna z funkcí obecně přijímaného dogmatického a kanonického systému církve. Obecné uznávání dogmat a kánonů způsobuje, že se můžeme v církvi dohodnout. Kánony nejsou jen zákoníkem, ale vytvářejí platformu pro církevní jednotu a shodu, protože nám dávají možnost stejně uvažovat. Církevní život není možno zakládat na kladných či záporných emocích, na vzájemných sympatiích nebo antipatiích, protože takový subjektivismus nutně vede ke konfrontaci různých hledisek a potažmo k rozdělení a fragmentaci, nikoliv k budování jednoty. "Já jsem Petrův, já zase Pavlův..." to už jsme někde četli, že?
Západní církev vyřešila tento problém církevní jednoty a soudržnosti papismem. Papež má moc a všichni členové jeho církve musí poslouchat Řím. "Řím promluvil, věc je skončena," to je jejich formule obsahující způsob latiníků jak skončit všechny spory. To je však princip pravoslavné eklesiologii cizí. Vladyka Simeon v jednom ze svých listů správně píše, že to postavení, které má na Západě papež, mají v pravoslavné církvi posvátné kánony (a dogmata, dodávám k tomu).
Společná řeč není v Pravoslaví možná, když není brán vážně dogmatický argument (v našem případě je to dogma o jednotě světové Církve). Jak se v církevním životě domluvit s někým, komu nevadí, že stojí mimo církevní jednotu? Podobně je tomu s kanonickým systémem. Jak se dorozumět s někým, komu řekneš: "Udělal jsi to a to, a tím jsi porušil tyto kánony," a on odpoví ve smyslu: "No a co?" nebo vůbec na toto téma nekomunikuje. Pokud není přijímán za platný ani ten ohromující argument, že část naší církve není kanonicky uznávána většinou světových autokefálních církví, jak se pak máme domluvit, jakým jazykem spolu hovořit? Jaká je pak budoucnost naší jednoty?
+ + +
Argument pro víru
K církevní jednotě je potřeba důvěra v Boží prozřetelnost a duchovní způsob chování odpovídající skutečnosti, že Církev není z tohoto světa. Ke společné řeči je nutná víra v dogmata a přijímání kánonů. Společným jmenovatelem toho všeho jsou takové pojmy jako je víra, důvěra, duchovní způsob chování apod. Stále se točíme kolem víry, resp. slabosti naší víry. Sice jsme uvěřili Bohu, ale nějak nedostatečně - k tomu, abychom obstáli před duchovním tlakem dnešní doby a jejích zkoušek, to zřejmě nestačí.
Ano, na počátku zrady či rozkolu obvykle stojí nedostatek víry. Jenže, jak někoho přesvědčit o víře v Boha? Lze vysvětlit slepému, co je to světlo?, jak popsat krásu barev tomu, kdo se nechce dívat? Na začátku víry je vždy ochota člověka hledět a naslouchat. "Víra je ze slyšení," (Římanům 10,17) a jinde čteme výzvu: "Pojď a pohleď," (Jan 1,46-47) která je evangelijní odpovědí tomu, kdo pochybuje. Teprve je-li v člověku ochota ke zření, může uvěřit. Ale ta ochota je primárním předpokladem pro víru, proto Bůh nikomu víru nevnucuje, ale zároveň činí člověka odpovědným za to, že víru nezískal: "Kdo neuvěří, nebude spasen (bude odsouzen)." (Marek 16,16)
Zakrývají-li si lidé oči s křikem: "My přece vidíme," (jako když usvědčoval Pán Ježíš židy z hříchu, viz Jan 9,41) je to stav balancující na hranici hříchu proti Duchu Svatému, čili toho nejvážnějšího duchovního stavu, do něhož můžeme sklouznout. Takový stav je prý prakticky nevyléčitelný. Snad ještě nejsme tak daleko.
Víru sice nelze vynutit argumenty, ale tomu, kdo je ochoten věřit, se najednou objeví před očima stovky důkazů svědčících ve prospěch Boží existence i ve prospěch Evangelia. Pro takové lidi, kteří slyší na slova: "Pojď a pohleď," zanechal Kristus něco, co je ještě větším důkazem pro víru ve Spasitele, než byla jeho prorocká slova o fikovníku, která řekl Nathanaelovi, aby mu dal možnost plně uvěřit, že tento Ježíš Nazaretský je Mesiáš (Jan 1,48-51). Tím fascinujícím důkazem se mi zdá být pohřební plátno, do něhož bylo zabaleno jeho mrtvé tělo.
Ano, Církev má (kromě jiných) jeden opravdu zvláštní důkaz vzkříšení Kristova. Je to obraz tělesného utrpení Ukřižovaného i jeho vzkříšení z mrtvých. Je to jako zápis o jeho mukách i o jeho smrti. Popis tak podrobný, že v něm můžeme dodnes číst jako v knize. Hovoříme-li o pohřebním plátnu Pána Ježíše Krista (dnes známému jako tzv. Turinské plátno), mluvíme nejen o relikvii, která se dotýkala Kristova těla, ale především o tom, co je na ní zaznamenáno. Je tam popis každé rány bičem, každého trnu na posměšné koruně, každého pádu do prachu země, tvaru každého kovaného hřebu i medicínsky podrobný záznam způsobu smrti i posmrtných tělesných procesů; je tam přesný popis rány, kterou byl kopím otevřen jeho bok, i detaily o pohřbu. Je tam zaznamenán profil biotopu a geologie prostředí, kde se to vše stalo. Je tam popsána jeho postava a podoba tváře. A především je tam záznam i o vzkříšení.
Proto dnes někteří nazývají Turinské plátno tzv. pátým evangeliem. Hodna pozornosti je skutečnost, že úměrně tomu, jak narůstají možnosti vědeckého zkoumání plátna na jedné straně a upadá křesťanská víra na straně druhé, vydává Turinské plátno další další podrobnosti. Snad každých deset let přinese opětovné zkoumání vzorků pokročilými metodami novou várku nalezených záznamů. Je to podobné, jako by se v knize otevíraly nové a nové kapitoly, v nichž můžeme číst další podrobnosti o Pánu Ježíši a o jeho oběti za hřích světa.
+ + +
Pohřební plátno v liturgii
Právě známost pohřebního plátna v době, kdy bylo ještě v Byzanci, stojí nepochybně u kořene velkopáteční liturgické zvyklosti používání tzv. "pláštěnice", jejíž symbolický význam byl: plátno, do něhož bylo zavinuto Kristovo Tělo při pohřbení. Tyto starobylé byzantské církevní obřady: vynášení pláštěnice, její uctívání, putování s pláštěnicí kolem chrámu či po krajině, vnášení pláštěnice do oltáře, kde se klade na svatý prestol a následně se na ní slouží Božská eucharistie, - to vše je inspirováno touto známou relikvií, podle níž v Byzanci uchovávali podobu Ježíše Krista dávní ikonopisci. A nejde jen o pláštěnici používanou na Velký pátek, ale o ještě mnohem více - o plátno, představující pohřební rubáš, liturgicky používané od starých dob až dodnes při každé eucharistii (více o tom v článku, viz připojený odkaz).
Význam a sláva onoho jedinečného plátna s obrazem Kristova těla je dána jednak tím, že zázračně vzniklý obraz na plátně je svědectvím vzkříšení Spasitele, a dále tím, že sám obraz byl vzorem pro ikonografy. Obojí natolik podtrhuje unikátní pozici plátna v církevním myšlení, že symbolické používání pohřebního plátna se stalo na křesťanském Východě neoddělitelnou součástí liturgického života církve. A to (opakuji) nejen na Velký pátek, ale celoročně.
Podrobnosti viz v našem krátkém historicko-liturgickém článku.
+ + +
Hmatatelnost a vědecká objektivita těchto dokladů o vzkříšení přivádí nepřátele křesťanství (zvláště z oblasti militantního materialismu či ateistické vědy) k zuřivosti. A tak stále hledají, čeho by se přidrželi, aby mohli plátno prohlásit za podvrh. Nejméně každé dva roky projde nejsledovanějšími médii nějaký článek či reportáž, které hlásají, že se konečně podařilo vědecky dokázat, že Turinské plátno je podvrh. Připomíná to trochu, jako by se znovu a znovu opakoval soud nad Ježíšem Kristem před Kaifášem. Přiváděli stále další falešné svědky, ale nedařilo se jim Pána Ježíše usvědčit.
Je zajímavé, že na Západě žádná ze stran "sporu o plátno" nebere v úvahu svědectví o tom, že toto plátno s "lidskou rukou nevytvořeným" obrazem Pána existovalo ve staré Byzanci. Dávné církevní tradice znají různé zvěsti o takovém plátnu se zázračným obrazem. Podle nich dokonce existovalo několik pláten se zázračně vzniklým zobrazením Krista - obrazy mají různý původ: např. Abgarovo plátno, rouška sv. Veroniky apod. (Odborné pojednání o těchto "obrazech nevytvořených lidskou rukou.)
Těch zpráv z církevní tradice, které musely být doloženy skutečnými památkami (nebo alespoň jednou památkou, která je společným kořenem všech zpráv), takže o nich nikdo nepochyboval, je tolik, že je to svědectví s hodnotou důkazu. Když k tomu vezmeme do úvahy, že předevropské dějiny Turinského plátna se odvíjely v Byzanci, jak svědčí to, co západ zná z historie plátna, můžeme se svárům o době jeho původu už jen usmívat. (Viz o tom krátkou kapitolu ve stati o ikonách: Mandilion a podrobnější pojednání o Pohřebním plátnu Kristově.)
Jeden z vědců se na otázku, zda může být Turinské plátno středověký podvrh, začal smát. Podle něj je nepředstavitelné, že by někdo ve 14. století zfalšoval toto zvláštní pohřební plátno a zachytil tam věci, které jsou pouhým okem neviditelné, a hlavně se postaral věci, o nichž v té době nemohl vědět, že by tam měly být. A navíc jsou tam zachyceny podrobnosti, o nichž bychom bez vědeckého průzkumu ani my nevěděli (kdybychom dnes chtěli plátno zfalšovat), že bychom je tam měli dát. A navíc bychom takové falzum nedokázali vyrobit ani dnes ani v těch nejmoderněji vybavených laboratořích (občasná tvrzení, že někdo dnes vyrobil podobný otisk lidské tváře, jako se to stalo při vzniku Turinského plátna, jsou snadno vyvratitelnou propagandou - stačí se s tou metodou seznámit a podrobně si prohlédnout výsledek). Je tam takové spektrum a množství informací, že bychom tak obsáhlý soubor nemohli zfabrikovat. Ti, kteří tvrdí, že plátno je falzum, nám tím vlastně říkají asi toto: "Takže někdo (nevíme kdo), někdy (nevíme přesně kdy), někde (nevíme kde) udělal nějak (nevíme jak) záznam něčeho (co bychom si doposavad ani nemohli představit) a to s tolika skrytými podrobnosti, že jsme ještě ani na všechny nepřišli. A navíc: půl tisíciletí před vynálezem fotografie bylo plátno vyrobeno jako fotografický negativ!" Takhle silná víra odpůrců plátna je vskutku podivuhodná.
+ + +
Snad by mohlo být toto svědectví o Kristově utrpení, pohřbení, smrti a zmrtvýchvstání impulzem nejen pro nekřesťany, ale i pro nás. Vstoupili jsme do doby, kdy samotní křesťané potřebují uvěřit (tj. lépe a mocněji věřit), aby byli schopni spolupracovat s Boží prozřetelností, s Ježíšem Kristem a Duchem Svatým při vytváření Církve - čili pozemské složky boholidského Těla Kristova. Nebude-li mít místní církev dost lidí naplněných vírou a důvěrou v Boha, upevněných v nesvětském duchu, s jiným způsobem myšlení, než jak uvažuje svět, zbude tu jen nějaká náboženská organizace, slupka, z níž se vytrácí obsah...
O výzkumu Turinského plátna je připraven otitulkovaný ruský film. Vřele doporučuji ke shlédnutí.
Seznam našich článků na toto téma na rozcestníku "ikony":
Pohřební plátno Kristovo
Obrazy nevytvořené lidskou rukou (z knihy: L. A. Uspenskij: Teologie ikony pravoslavné církve)
Pohřební plátno v liturgii církve (historicko-liturgický článek)
Zobrazit příspěvek č. 1007 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 5. 2014
Pomoc obětím povodní a 6. pastýřský list vl. Simeona
Již 44 obětí povodní na Balkáně - jsou nejhorší za 120 let
Vážení všichni v pravoslavné církvi,
české charitativní organizace, které se charitou zabývají profesionálně, vyhlásily veřejné sbírky na pomoc postiženým oblastem na Balkáně. Organizace ADRA a Člověk v tísni již mnohokrát v minulosti prokázaly profesionalitu a rychlost při zajišťování pomoci postiženým oblastem všude na světě. Proto není potřeba zakládat nové sbírky. Z tohoto důvodu si Vás dovoluji informovat, že můžete svoje dary posílat především tímto způsobem, aby se pomoc rychle dostala na potřebná místa, o což by nám všem mělo jít především. Svůj dar můžete zcela jednoduše poslat přímo z vašeho počítače kliknutím na elektronickou platební bránu (viz níže uvedenou webovou stránku).
doc. Ing. Vojtěch Merunka, Ph.D.
Podrobnosti v článku na webu Sůl země
* * *
Šestý pastýřský list vl. Simeona
Na webu Sůl země
Zobrazit příspěvek č. 1006 jednotlivě
Administrátor
--- 13. 5. 2014
Ze světa
V Albánii se hroutí starobylý chrám
Chrám sv. Spiridona Trimifuntského ve vesnici Vuno (Albánie, okres Vlery) je zvláště významnou architektonickou památkou. Jenže na jeho údržbu nejsou poskytovány peníze. Nejspíš 3. května se jeho stoletá střecha definitivně zřítila a zničila významnou část ikonostasu. Havárie si nevyžádala žádné oběti, protože o chrám se už nikdo nezajímá. Restaurační práce se zde prováděly v r. 1998, ale pak nastal požár, po němž byla zhotovena jen provizorní střecha. Ačkoliv stát přidělil na opravu peníze, nikdy nebyla provedena.
Chrám ve stylu baziliky byl postaven v r. 1778.
Romfea.gr, Pravoslavie.ru
Zobrazit příspěvek č. 1005 jednotlivě
Administrátor
--- 7. 5. 2014
Zpráva ze světa - chystaná kanonizace
Starec Paisij Svatohorec bude v nejbližších měsících připojen ke sboru svatých
Starci Paisij Svatohoroce, Jákov, Amfilochij z Patmosu, Efrém z Katunakie a Sofronij z Essexu (Sacharov) budou určitě oslaveni ve sboru svatých, sděluje web Agion Oros s odkazem na řecké zdroje.
Na ikonách se těmto starcům už dávno malují svatozáře
Podle slov nejmenovaného hierarchy Konstantinopolského patriarchátu, který poskytl interview řeckému portálu agioritikovima.gr, je přívržencem svatořečení i ekumenický patriarcha Bartolomeos. Zároveň tento zdroj odmítl dohady kolující řeckými sdělovacími prostředky, že kanonizace starce Paisije bude odložena kvůli jeho ostré pozici vůči "turecké otázce": "Šířené báje nemají nic společného s pravdou, které slouží naše pravoslavná církev."
Podle údajů řeckých sdělovacích prostředků bude starec Paisij připočten Konstantinopolským patriarchátem ke sboru svatých v nejbližších měsících.
Athény 7. května 2014
Pravoslavie.ru
Zobrazit příspěvek č. 1004 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 5. 2014
O ikonách na rádiu Wave
Mládežnická rozhlasová stanice připravila pořad o ikonografii
Autoři pořadu si pozvali Janu Baudišovou k rozhovoru o pravoslavném vztahu k zobrazování Boha.
Rozhovor si může přehrát na webu pořadu o Desateru: Zobrazit, či nezobrazit?
(Rozhovor na téma ikona začíná od 16,45 min.)
Zobrazit příspěvek č. 1003 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 4. 2014
Rusko se obrátilo k synaxis zády
Uznání Rastislavova synodu Ruskou pravoslavnou církví v kontextu její zahraniční politiky
Návštěva vl. Juraje v Rusku otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem
Zamyšlení místo komentáře
Ruské a řecké zpravodajské servery podrobně informují o cestě vladyky Juraje s doprovodem do Ruska dne 24.4.2014, která otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem.
Vladyka Juraj se svým doprovodem (také se zástupci ruské církve na Slovensku) sloužil v Trojicko-Sergejevské lávře spolu s patriarchou Kirillem. Patriarcha Kirill mimo jiné ve své řeči zdůraznil, že ruská církev udělila československé církvi autokefalitu, což vladyka Juraj svými slovy v děkovném projevu potvrdil, když hovořil o místní československé církvi jako o dceři ruské církve.
patriarchia.ru
Viz Sůl země
Odpověď vl. Simeona na akci vl. Juraje
Metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vladyka Simeon se vyjádřil k akci vladyky Juraje v Rusku. Jeho odpověď na dotaz zahraničních médií zní takto:
Hluboce lituji nynější akce a prohlášení jeho vysokopřeosvícenosti vladyky Juraje, které byly udělány v důsledku nekanonického jednání mladých biskupů. Vladyka Juraj nazval Ruskou církev jako "Matku Církev", když spolusloužil s Moskevským patriarchou Kirillem.
Dokonce i student prvního ročníku teologie ví, že naše Matka Církev je Ekumenický Patriarchát, který nám poslal sv. Cyrila a Metoděje.
Ruská Pravoslavná Církev má také svoji Matku Církev, kterou je Ekumenický Patriarchát.
Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku získala samostatnost (autokefalitu) v roce 1998 od Ekumenického Patriarchátu.
Nesprávně udělená autokefalita (v roce 1951), kterou jsme před tím obdrželi od Moskevského Patriarchátu, nebyla uznávána ostatními místními pravoslavnými církvemi, dokud jsme se nevrátili do kanonického stavu (čili potvrzením autokefality Ekumenickým Patriarchátem v 1998).
Prosím všechny o jejich modlitby, aby trápení naší církve brzy skončilo.
U příležitosti Svátku Vzkříšení Vám i čtenářům přeji pevné zdraví a požehnání vzkříšeného Pána.
Kristus vstal z mrtvých.
pravoslavnacirkev.info
V r. 2013 a začátkem roku 2014 (až do konstantinopolského synaxis) měla Moskva eminentní zájem získat si naši církev na svou stranu, resp. zavázat si ji a zajistit si její loajalitu. Důvod byl průhledný - hlas naší autokefální církve na světovém pravoslavném fóru měl stát na straně moskevských zájmů. Pak přišlo setkání v Konstantinopoli a ujednání, že se na všech úrovních celopravoslavných debat bude rozhodovat výhradně konsensuálně. Tím se stal hlas naší církve pro Moskvu nepotřebný. Proto v rámci nepublikovaných dohod s Ekumenickým patriarchátem vcelku ochotně odkývala, že dává od naší místní církve ruce pryč. Nyní to, co se nás týkalo, anulovala - a nejen to, učinila poměrně agresivní krok opačným směrem: vrátila na stůl otázku nekanonicky udělené autokefality z r. 1951, kterou většina pravoslavného světa v čele s Konstantinopolí neuznávala. To je samozřejmě cosi jako políček, který patriarcha Kyrill uštědřil patriarchovi Bartolomějovi. Lze usuzovat, že takové skandální prohlášení měl Moskevský patriarchát dobře rozmyšlené.
Mám pocit, že Moskevský patriarchát tím vyslal do celého světa demonstrativní vzkaz ve smyslu, že:
1.) kanonický názor Konstantinopole ho nezajímá;
2.) postoj většiny autokefálních církví ve věci kanonického uznání některé místní církve ho nezajímá;
3.) vzhledem k počtu svých věřících si vystačí sám a zbytek pravoslavného světa se k němu může připojit či nemusí;
4.) nejen Konstantinopol, ale i Moskva může udělovat autokefalitu (to je namířeno proti konstantinopolskému primátu);
5.) Moskva se nemusí ze svých aktů nikomu zodpovídat, nepodléhá soudu ostatních autokefálních církví.
Kdybychom vše chtěli shrnout do jednoho hesla, pak by mohlo znít: "Moskva versus zbytek světa." Protože mám Rusy rád, tak mne velice bolí tento nepochopitelný a zoufale neprozíravý akt. Rusům takový krajně nešťastný způsob projevu (k němuž se občas uchylují) nikdy nepřinesl nic dobrého. Dokonce si myslím, že je to v hlubinách ruské duše něco bytostně cizího, co tam bylo vneseno z cizorodých zdrojů. A už vůbec nechápu, kam kráčí myšlení ruské církve pod vedením jejích současných ideologů. Obávám se, že je to nějaká absurdně svérázná modifikace papismu, ale byl bych rád, kdybych se mýlil.
Chápejme dění v jeho kontextu. Tady v podstatě nejde o naší místní církev. Jedná se tu o principy, jimiž se bude pro příště řídit život světového Pravoslaví. Tím, jakou politiku nastolil moskevský patriarcha vůči naší církvi, ukazuje něco zásadního Konstantinopoli i světu (je to takové ruské: urbi et orbi). Moskva jednak znovu vznesla nároky na vyšší stupeň na žebříčku cti, než na jakém se tradičně nachází, a zároveň skrze kauzu naší místní církve zpochybnila konstantinopolský primát, resp. ho chce omezit jen na právo konstantinopolského patriarchy být liturgicky vzpomínán v čele seznamu všech hlav autokefálních církví. Tím se opět naplno rozhořela vzpoura Moskvy proti Konstantinopoli, která se zdála být zažehnána na synaxis. Za hlavního ideologa této ruské vzpoury je obvykle považován metropolita Ilarion (který např. odmítá, že by Konstantinopol byla mateřskou církví pro Ruskou církev, a stejnou nevoli projevuje nad tradičním titulem "ekumenický patriarchát"; nad pravoslavností Ilarionova kanonického a eklesiologického myšlení jsou ve světě vznášeny jisté pochybnosti; mám zde na toto téma připravený krátký příspěvek). Moskevský patriarcha Kyrill toto ruské válečné tažení za světlé zítřky právě obnovil prakticky ve všech hlavních bodech. Není divu, že je z toho v pravoslavném světě pozdvižení.
Někteří nekritičtí stoupenci Moskvy mohou dnes cítit jakési nerozumné potěšení z této demonstrace síly, ale to jen proto, že si nevidí na špičku nosu. Už jen kvůli tomu, že svět je citlivý na "silácká gesta" ruského medvěda, a Rusku přináší tato velmocenská politika "tanků a bušení se v prsa" pramálo sympatií jak u nás, tak i jinde. A v české společnosti se Rusko s touto image se zlou potáže (a spolu s Ruskem i ti, kteří jsou s ním nějak spojeni či jsou s ním identifikováni). Ruská elita (ať už politická nebo církevní nebo ekonomická) ne vždy dosti citlivě chápe, že s tou silou, kterou má, musí zacházet opatrně a delikátně, jinak se "lid obrátí proti nim", "až vzplane jeho hněv na ně". Mimochodem, stejnou chybu dělá Amerika. Člověk by čekal, že se Rusko poučí a nebude se chovat jako druhý Američan, ale... A tak tu máme na jedné straně Velké louže "strýčka Sama" a na břehu druhém "ďáďu Váňu". Velké a mocné země mají mentalitu poznamenanou jakousi arogancí a rozpínavostí. Rozdíl mezi pohledy na obě země tkví v tom, že od Ameriky tento styl lze čekat, kdežto v případě Ruska by náš člověk jaksi očekával, že tam bude působit duchovní vliv Pravoslaví, který by měl tyto vášně přinejmenším tlumit.
Ještě smutnější, než co se stalo, je ale pravděpodobná odpověď na to, proč se to stalo. Odpověď se vybarví, když si zkusíme odpovědět na otázky typu: "Co se změnilo od synaxis? Co se stalo tak významného, že to Moskvě stálo za to, aby hodila za hlavu nedávno pracně uzavřené dohody?" Jediná odpověď, která dává smysl, ukazuje na chystanou válku na Ukrajině, resp. její rozdělení.
Postavení Ruské pravoslavné církve v ruském státě není tak daleko od statutu tzv. "státní církve". V Rusku je sice ústavně zakotvena odluka církve od státu, ale vliv církve ve společnosti i prorůstání se státní správou je větší, než si kdo na západě umí byť jen představit. To může mít kladné i záporné stránky. Na jedné straně tím stát může církvi pomáhat plnit její spásonosné poslání. Na druhé straně však to může z církve učinit nástroj státní ideologie. Záleží na tom, zda ve vzájemném vztahu církve a státu převládne vliv jedné či druhé strany. V situacích hrozící společenské destability a případně války lze očekávat, že stát do krajnosti využije všechny své páky, jimiž k ovlivnění a případně i k využití církve disponuje. To je logické, a pokud je státní správa vedena křesťanskými zájmy, sleduje křesťanské cíle a je založena na křesťanských principech, pak je možno si představit, že se nejedná o zneužití církve. Jenže je dnes na světě takový stát, o němž by platily všechny tři body zmíněné premisy, a to do takové míry, že by bylo lze hovořit o křesťanské státnosti?
Co z toho plyne? Obávám se, aby se v situaci hrozící války, v níž bude jednou ze stran Rusko, nestala Ruská pravoslavná církev jedním z válečných nástrojů - ať už ideologickým, či informačním, nebo zpravodajským, či prostorem pro působení různých "agenturních služeb" či jejich zázemím.
* * *
Doposavad byl velikou devizou naší místní pravoslavné církve její český rámec. Byli jsme českou pravoslavnou církví odvolávající se na české a moravské historické kořeny, obnovenou vl. Gorazdem, a tuto církevně-historickou platformu jsme si pečlivě střežili. To nám zde dávalo domovské právo a zároveň nás to chránilo před jakýmkoliv nařčením z toho, že zde skrze nás působí jakýkoliv cizí vliv (ať už duchovní nebo kulturní či politický; s obviněními tohoto typu se musel potýkat už sv. vladyka Gorazd). Toto vše – jak se mi zdá – vladyka Juraj v Moskvě právě smazal, když veřejně a oficiálně prohlásil naši místní církev za "dceru Ruské církve".
Mimochodem, krátké (šestileté) období, kdy byla po druhé světové válce naše místní církev v ruské jurisdikci, lze jen obtížně chápat jako oprávnění nazývat Moskevský patriarchát "mateřskou církví". Do ruské jurisdikce jsme byli po druhé světové válce zapleteni za působení mocných politických vlivů. Naše církev patřila před válkou do jurisdikce srbské a po válce byla přijata Moskvou nekanonicky (to je zajímavé, jaké mají Rusové s těmi kanonickými otázkami problémy – jejich chování však působí dojmem, že nemají problém s řešením citlivých otázek národnostní i církevní identity silou, a na nějaká pravidla či práva někoho jiného jako by nebrali příliš zřetel). Srbsko se po válce chtělo ujmout naší osiřelé církve, a náš přechod pod Moskvu odmítlo uznat (až dodatečně to pasivně vzalo na vědomí, když už to byla hotová věc). O úrovni církevního jednání té doby svědčí výmluvně i skutečnost, že se dekret, kterým Moskva uděluje naší církvi autokefalitu, vůbec nezachoval a jsou pochybnosti, zda vůbec kdy existoval.
* * *
Proč hodila Moskva za hlavu pracně vybalancovanou dohodu s Konstantinopolí? Hlavním kreditem, který z dohody Ruská církev získala, byla pokračující izolace kyjevského patriarchy Filareta a potvrzení této kanonické blokády ze strany Konstantinopole. Zdá se, že Moskva dospěla v posledních dnech či několika týdnech k názoru, že tuto "výměnnou službu" od ekumenického patriarchy už nepotřebuje. Změna územního uspořádání či dokonce válka, která se na Ukrajině rozhořívá, totiž mění pozici rozkolného patriarchy Filareta a celou situaci kolem něj.
Abychom si to ujasnili, musíme se nejprve zastavit u toho, proč Moskva odmítá kyjevského patriarchu Filareta. Jsou tu dva důvody:
1.) První je spravedlivý a kanonický postoj Moskvy, která s ohledem na posvátného kánony a pravoslavnou eklesiologii odmítá uznávat samočinně vzniklou církevní strukturu ("samočinně" je v tomto kontextu rusismus, spíše bychom měli říci "samozvaně"). Filaret byl před 25 lety jedním z kandidátů na patriarchu Ruské pravoslavné církve, a když nebyl zvolen on ale Alexij II., tak se doma v Kyjevě prohlásil za patriarchu kyjevského a odůvodnil to tím, že Ukrajina si z historických důvodů zaslouží mít svou autokefální církev a svého vlastního patriarchu. V církvi se tímto způsobem věci nedělají, a tak se tomuto nekanonickému postupu dostalo zaslouženého odmítnutí. Patriarcha Filaret si na to řekl: "Nevadí, neuznali mě teď, uznají mě časem - dříve či později nás budou muset uznat." A počínal si jako legální pravoslavný patriarcha, postavil se do čela ukrajinské církevní struktury, začal zabírat farnosti a chrámy, tvářil se jako ten, kdo chce dobro pro Ukrajinu a využíval toho, že prostý lid se ve věcech církevně-kanonických nevyzná a chodí prostě do toho chrámu, který vypadá jako pravoslavný a který je nejblíž. A k tomu všemu se vždy najde pár vzrušených nadšenců, kteří hlasitou propagandou oslavují nekanonický převrat a najdou si na něm něco, co zní atraktivně - v tomto případě národnostní prvek.
Až když jsem formuloval tyto řádky, uvědomil jsem si, jak podobná je u nás situace kolem Rastislavova synodu. I zde je na jedné straně církevní struktura, která nám připadá jako „samočinná“, a na straně druhé jsou tu ti, kteří ve svém srdci vlastně zastávají způsob uvažování tehdejšího Moskevského patriarchátu. I u nás jsou ještě ti, kterým jakýsi nepraktický smysl pro spravedlnost a církevní řád brání v uznání Rastislavova synodu. Něco v lidském srdci, pokud není zkorumpováno restitucemi či prožráno červem licoměrnosti, se vzpírá pragmaticky přijmout tu divnou (a bez věrohodného odůvodnění) změnu církevní vlády, čili "načálstva" jak říkají v Rusku. Takže v tomto smyslu dobře chápu moskevský synod, který tvrdošíjně odmítá uznat Filareta a jeho církev.
2.) Druhý důvod proč Moskva odmítá Filareta je už ryze pragmatický. Ukrajina - to je mnoho pravoslavných věřících. Přenechat toto území Kyjevskému patriarchátu by - dokonce i pro Rusko - znamenalo citelný úbytek počtu duší. A v matematice Moskevského patriarchátu se vliv církve a síla její pozice v pravoslavném světě měří nikoliv tradicemi (jak to nahlíží Konstantinopol), ale početností. A dále - v Pravoslaví se rozlišují dva druhy patriarchátů - jeden má nadnárodní charakter (to jsou právě ty historické a z hlediska tradice nejvýznamnější), druhý má charakter národní, tj. rozprostírá se jen na území jednoho národa (to jsou patriarcháty vznikem novější a podstatně méně významné). Moskevský patriarchát svůj význam a úctyhodnost zakládá nejen na počtu věřících, ale i na tom, že je patriarchátem severních národů (jako mu to vymezuje v historickém dokumentu jeho mateřská církev, tj. Konstantinopolský patriarchát). Ukrajinci tvoří v Ruské pravoslavné církvi druhý nejvýznamnější národ po Rusech (z tohoto hlediska je výhodné hledět na Ukrajince nikoliv jako na Rusy, ale jako na jiný národ). Odchodem Ukrajinců by se Moskevský patriarchát nebezpečně přiblížil typu patriarchátu národního, a to by mu na prestiži rozhodně nepřidalo. Ve hře o Filareta se tedy ve skutečnosti hraje o vliv a pozici celé Ruské pravoslavné církve.
I dalších podobností je až nečekaně mnoho. Na začátku stojí nekanonický převrat, pak už se to dál sune jako buldozer, který odhrne toho, kdo stojí v cestě. Místo ukrajinského národnostního prvku však u nás máme "nutnost postarat se o restituce" atd. Dokonce i filaretovský argument ohledně neuznávání této církevní struktury ze strany většiny pravoslavného světa: "Nevadí, neuznali nás teď, uznají nás časem - dříve či později nás budou muset uznat," se stal morální platformou Rastislavova synodu. A další shodu mezi Ukrajinou a českými luhy a háji vidíme ve způsobu myšlení této hierarchie: "Kanonické - nekanonické, hlavní je neohlížet se napravo ani nalevo, ale počínat si jako struktura, o jejíž legalitě není pochyb. A pokud někdo nějaké pochybnost vznese, tak je prostě ignorujeme. Proč se zdržovat nějakou diskusí? My vedeme monolog a vy poslouchejte." To bylo chování Filareta, který prostě na výhrady a obvinění přicházející z Moskvy neodpovídal. Jen vytrvale opakoval refrén o ukrajinské národnosti, která už nemůže dále být bez svého vlastního patriarchy. Tady v praxi vidíme fungovat "mezinárodně uznávané" základy propagandy, spočívající v uvažování, které by nikdy nemělo mít v církvi místo: "Budeme-li cokoliv opakovat dostatečně dlouho, stane se to pravdou." Dokonce je tu i další shoda naší situace s filaretovci: "Lidé chtějí mít klid a chodit si na bohoslužby, takže ve většině případů nemusí ti, kteří konají nějaký církevní převrat, brát názor lidu do úvahy." A těch pár nadšených agitátorů se tu (stejně jako na Ukrajině) také najde.
Podobností mezi filaretovci a naší situací je vskutku překvapivě mnoho. O to zajímavější je, že v případě filaretovců zaujala Moskva přísně spravedlivý kanonický postoj, kdežto v případě naší církev zvolila poněkud "flexibilnější" nakládání s kánony i se spravedlností.
A nyní se můžeme vrátit k původní otázce - proč Moskva najednou nepotřebuje podporu patriarchy Bartoloměje při pokračování celopravoslavného embarga uvaleného na Filareta? Zde je jedna z možných odpovědí. Vypadá to, že patriarcha Kyrill dostal informaci z Kremlu, že východní Ukrajina bude takovým či onakým způsobem pod vlivem Ruska. Většina ukrajinských pravoslavných křesťanů (v jurisdikci Moskvy) je na východě. Válka či jiné způsoby přerozdělení Ukrajiny zajistí, že tato většina pravoslavných Ukrajinců zůstane pod církevní správou Moskvy a Filaret už na ně nedosáhne, protože jeho vliv zůstane omezen na západ Ukrajiny či střední Ukrajinu kolem Kyjeva. Vypadá to, že možná ztráta těchto západo- a středo-ukrajinských pravoslavných věřících, jichž v jurisdikci RPC už není tolik (a nezadržitelně ubývají), je pro Moskvu výhodnější než se ohlížet na Konstantinopol. Třeba tedy Moskevský patriarchát doufá, že novou agresivní politikou ve světě získá více, než nyní na západní a střední Ukrajině může ztratit.
* * *
A nyní poslední otázka: "Moskva opět potřebuje naší církev. K čemu?" Pravděpodobné odpovědi jsou dvě:
1.) Moskevský patriarchát se zřejmě rozhodl zahájit novou éru budování své pozice ve světovém pravoslaví a neohlížet se už na nikoho a na nic. To znamená mj. upevňovat a posilovat své pozice v Evropě. Zde žije mnoho Rusů a Moskva zde potřebuje spolehlivé opěrné body pro své působení. Geopolitická situace vypadá tak, že narůstající politické napětí a možná válka vytvoří geopolitický příkop mezi Ruskem a střední Evropou. Cestování a jiné transfery z Ruska a do Ruska budou obtížné (víza, sankce a jiné restrikce). Naproti tomu z České republiky lze volně cestovat po celé Evropě a vést celoevropskou ekonomickou činnost (Rusové už dle dnešních novinových zpráv začali skupovat nemovitosti v Londýně). Pro Rusy by pak mohlo být dosti významné mít v Čechách jedno z center právě přebudovávané ruské panevropské církevní struktury.
A tím jsme se dostali do hledáčku moskevského patriarchy znovu i my. Pod pláštíkem zachování pseudoautokefality, kterou nikdo jiný uznávat nebude (snad kromě Polska a Sýrie), ale dá nám jakousi zdánlivou samostatnost, se staneme jednou z mnoha filiálek Ruské pravoslavné církve v Evropě. Zdánlivá autokefalita bude spíše vazalským poutem, které nám bude dávat právě tolik svobody, kolik projevíme poslušnosti a loajality. Každopádně to bude znamenat područí ruského vlivu, který nikdy nebyl naší mentalitě vlastní a při misii mezi Čechy a Moravany bude brzdou, ne-li zásadním hendykepem. (Většina Čechů, kteří se po r. 1989 stali pravoslavnými, vstoupila do české cyrilometodějské církve; tito naši věřící jsou si vesměs jisti, že by nevstoupili do pravoslavné církve, kdyby zde byla jen církev ruská, jak od nich porůznu slýchám.)
Reálně nám pak hrozí nebezpečí, že se staneme náboženskou servisní organizací pro ruskou emigraci či prostě pro Rusy dočasně nebo trvale vně Ruska. Co se Ukrajinců týče (tato imigrace je spíše ze západní a střední Ukrajiny), ti se asi do této ruské organizace nepohrnou (ve své většině nevstoupí do ničeho, co je napojeno na Moskvu), ale vytvoří si vlastní síť filaretovských farností. Na nějakou zdejší moskevskou autokefalitu se při tom ohlížet rozhodně nebudou.
Bohužel to bude znamenat konec pracně budovaného církevního soužití příslušníků různých národů v jedné církevní struktuře, kde se scházeli ve stejných chrámech na stejných bohoslužbách. Pravoslaví u nás se rozdrobí na národnostní frakce. Západ má s touto jurisdikční tříští bohaté zkušenosti.
2.) Tato druhá odpověď je ještě daleko horší. Neumím dostatečně posoudit, do jaké míry je Moskevský patriarchát v objetí politické struktury ruského státu. Nějaký vliv tam určitě je, leč neumím odhadnout stupeň této fúze (ale přílišné iluze si nečiním). Je-li tomu tak, potom s ohledem na nastávající dlouhé období politického napětí mezi západem a Ruskem (s možností vleklého vojenského konfliktu) musíme vzít v úvahu možný záměr ruské státní správy využít Ruskou pravoslavnou církev pro ideologické cíle (zaměřeno jak dovnitř Ruska tak vně). V tomto světle by vypadala překvapivá slova patriarchy Kyrilla (a celé jeho odvrácení od synaxis) jako naplňování scénáře napsaného v Kremlu. Jistě by v takovém případě byly všechny zahraniční filiálky Moskevského patriarchátu předmětem zájmu rozvědky i kontrarozvědky, jistě by tu pak byla snaha Ruské federace získávat skrze tyto filiálky informace a naopak působit skrze ně v daném státu (např. ve smyslu šíření proruské ideologie či dokonce propagandy - každý stát používá propagandu a Rusko jistě není výjimkou).
To by nutně vedlo k řízené politické i společenské diskreditaci takových filiálek v jejich domovských státech (o to už by se postarala příslušná státní správa či nějaká její servisní organizace). Každý stát se přece bude přirozeně snažit, aby ve společnosti eliminoval cizí vlivy (a zvláště ty, které považuje za nepřátelské). Čili bude vyvíjet zjevnou nebo skrytou činnost mířící k tomu, aby zdroje těchto vlivů (tj. např. pravoslavná církev) byly v lepším případě společností vnímány jako nevěrohodné, v horším případě jako podezřelé a v nejhorším případě jako škodlivé a národu nepřátelské a nebezpečné.
Ve zdejších reáliích by to znamenalo pro naši církev pohromu. (A je otázka, zda se to v nějaké soft-variantě už více než rok neděje.) Obávám se, že si většina místních pravoslavných věřících ani farářů nedokáže ani představit, co vše by to mohlo obnášet. Západem obdivované "kulturní vystoupení" nechvalně známé dívčí punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele by proti tomu mohlo jen drobným žertíkem na účet církve. My pak budeme naříkat, že je to nespravedlivé, když jsme v očích společnosti označkováni různými dehonestujícími nálepkami. Jenže na cestu k tomuto stavu nás někdo dovedl a my jsme nedokázali říci: "Ne, tímto směrem nejdeme."
Nuže, tímto směrem a k těmto koncům může vést cesta, která se odvíjí od toho, co se stalo v Rusku skrze slavnostní promluvy oněch dvou hierarchů, jak o nich nadšeně referuje církevní tisk. Proto se obávám, že prohlášení obou hierarchů předjímají pro nás veliký skok zpět.
Zobrazit příspěvek č. 1002 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 4. 2014
Na Paschu sestupuje v Jerusalemě svatý oheň
Paschální zázrak
Na každou Paschu (resp. na Velkou sobotu) se děje v Jerusalemě v chrámu Božího hrobu zázrak sestupování tzv. "blahodatného ohně". O této události si můžete u nás přečíst článek zde a na naší stránce s pravoslavnými filmy shlédnout dvě televizní reportáže: Jerusalem - Pascha 2007 a druhá část.
Pozoruhodný je jakýsi vývoj ve věci čekací doby, tj. jak dlouho po příchodu do Chrámu se na sestoupení ohně musí čekat. Zatímco v minulosti to byla spíše delší doba - někdy hodina či dokonce i více hodin, v poslední době se tato lhůta znatelně zkracuje. Z dříve běžné půl půlhodiny na čtvrt hodiny. Poslední dobou to bývá pět až deset minut. (Letos to bylo necelých deset minut.)
Nevím, jestli existuje nějaké vysvětlení tohoto vývoje. Mně připadá, že to souvisí s úpadkem duchovního stavu současných lidí, resp. se slabostí modlitby dnešních pravoslavných křesťanů. Zatímco dříve dával Bůh křesťanům možnost svou modlitbou a duchovním vypětím spoluúčastnit se děje tohoto zázraku, resp. na něm jakýmsi způsobem spolupracovat, dnes už zřejmě naše modlitba ve svém průměru nestojí ani za zlámanou grešli, a tak "tam nahoře" od nás už nic moc neočekávají a dávají oheň hned.
Nezní to sice moc povznášejícně, ale možná na tom také něco je. Když uvážíme, že se podle zpráv zúčastnily desítky tisíc poutníků, které se tam sjely z celého světa pro zázračný oheň, musíme připustit, že kromě celé řady jistě velice zbožných lidí, tu byla jakási většina, jejíž důvody přítomnosti byly nejspíš smíšené (vezměme v úvahu všechny ty turisty a zvědavce s fotoaparáty a kamerkami, kteří přilétli letadly podívat se na zázrak). Leč, třeba to někomu z nich duchovně pomůže. (Uznávám, že toto zdůvodnění měnící se "čekací doby" na zázrak není žádnou hlubokou teologií. Snad někdo přijde s hlubokomyslnější teorií.)
Zde je starší film o tomto fenoménu
Svatý oheň (slovenský dabing)
Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.
Část 6.
Zobrazit příspěvek č. 1001 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 4. 2014
Pátý arcipastýřský list vladyky Simeona
Paschální poselství arcibiskupa olomoucko-brněnského a správce metropolie pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na svátek slavného zmrtvýchvstání Krista Boha našeho.
Na věstníku Sůl země
Zobrazit příspěvek č. 1000 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 4. 2014
Pašije v našich životech
Zamyšlení velkopáteční
V minulých dnech jsme liturgicky prošli s Pánem poslední dny jeho pozemského života před Vzkříšením. Pokud věnujeme pozornost obsahu těchto dnů, vnímáme tyto události jako něco, co otřásá lidskou duší. Od slavného okamžiku, kdy Pán Ježíš, pln vnitřního pohnutí, vzkřísil Lazara, na které reagovali velekněží, staršinové a všichni ti, které dnes nazýváme pojmem "farizej", neslýchaným úradkem: "Zabijeme jeho i Lazara." Pak jsme viděli tu hroznou proměnu davu volajícího Pánu při jeho slavném vjezdu do Jerusalema: "Hosana!" v lůzu řvoucí k Pilátovi: "Ukřižuj, ukřižuj ho!" Před naším duševním zrakem se ve středu objevila hnusná a podlá zrada Jidášova, abychom viděli, kam až může klesnout hříchem raněné lidství, a vzápětí hledíme na obraz takové dobroty a pokory, že se to vymyká lidskému chápání - to se Bůh sklání k člověku, když Spasitel umývá nohy svým apoštolům.
Celý ten týden nám vlastně vypráví o sestupování a snižování. Jenže jiné to je, když klesá člověk, a jiné to je, když se snižuje Bůh. Svou zlobou člověk už tady za svého života sestupuje do pekla, ale Bůh svou dobrotou sestupuje sem k nám na zemi, aby nám přinesl lásku.
Tyto události vyprávějí nejen o činech lidí, které se staly v Jerusalemě před dvěma tisíci lety. Jejich obsah je daleko hlubší. Ukazují něco podstatného o člověku a zjevují něco důležitého o Bohu. Jako by to byl soud nad člověkem, nad každým z nás, nad našimi hříchy. Ve světle tohoto týdne se v každém z nás ukazují nepřející a závistiví farizeové, pragmatičtí velekněžští saduceové i zrádní jidášové. Zároveň v jejich světle můžeme spatřit, že Bůh se slitovává nad každým darebákem a že každý pokleslý člověk může být dotykem Božím napraven, pokud v něm zbyla ještě alespoň špetka dobra. Kde leží ta hranice, za kterou Bůh už nemůže na člověka dosáhnout? Tou čárou, kterou může lidská svoboda bohužel kdykoliv překročit, je rouhání Duchu Svatému. To je vnitřní stav naprostého výsměchu svatým věcem, totální pragmatičnosti a pevného zavření očí před pravdou, kterou už nechci vidět: "Zabijeme jeho i Lazara," nebo: "Co mi dáte, když vám ho zradím?"
+ + +
Zrada, zbabělost a nevděk jsou jedny z nejhorších lidských vlastností. Ukazuje se v nich lidská nízkost v celé své obludné špatnosti. Sv. Justýn (Popovič), veliký hierarcha a učitel Srbské církve dvacátého století, pravil, že jsou tři nejhorší zrady v dějinách lidstva. Když zobecníme jeho slova, tak jsou to tři druhy zrady: zrada Adamova, zrada Jidášova a zrada biskupa, který odvede své stádce do rozkolu. Všechny tři zrady jsou odporným chováním toho, jenž nejen pohrdne, ale přímo poplivá Boha za to, že člověka zahrnul veškerým dobrodiním. Zrada Adamova je strašnou zradou, při níž se stvoření postavilo proti Stvořiteli a jeho lásce. Zrada Jidášova je zradou, při níž se učedník postavil proti Učiteli a jeho laskavosti. Zrada biskupa, je zradou toho, kdo od Církve vše dostal - i svou hierarchickou hodnost - a toho všeho použije, aby vedl od spásy ty, kvůli jejichž spasení to vše od Církve obdržel. Všechny tři zrady jsou plivnutím na ruku, z níž zrádce před tím bral vše, co teď má...
+ + +
Historie se neustále opakuje, protože člověk je stále hříšný a Bůh je stále dobrý. A tak tento pašijový příběh vidíme pořád znova a znova klokotat v lidských dějinách, v malém i velkém, v jednotlivých lidských osudech, i v dějinách církví, národů i říší.
Život našeho místního Pravoslaví byl v celých svých dějinách křížovou cestou. Cyrilometodějství bylo krátce po svém rozkvětu ukřižováno. České Pravoslaví sv. Václava a Ludmily až ke sv. Prokopu bylo na sklonku 11. stol. ukřižováno. Když už se zdálo, že přijde vzkříšení a nastoupilo husitství, následovalo to nejbolestnější církevní i národní ukřižování dobou pobělohorskou. Na této dějinné cestě byla doba obnovení Pravoslaví po první světové válce skutečným, celými pokoleními tolik vytouženým, Vzkříšením. Bylo to jako návrat z babylonského zajetí. Ale i v této éře místního pravoslavného vzkříšení se stále v menších periodách opakuje: zrada, kříž a vzkříšení. Doba sv. Gorazda, kterého tolik blízkých lidí, na něž spoléhal, zklamalo, se uzavřela jeho "ukřižováním" 4. září 1942, a celá válečná doba, kdy byla místní pravoslavná církev zakázána a likvidována, byla vlastně ukřižováním církve, po němž však přišlo vzkříšení po válce. Chrámy se opět otevřely, přišli Volyňáci, zmučená církev ožila. Jenže už brzy znovu vstupujeme na Golgotu, tentokrát nás škrtili pomalu a to vytrvalým politickým tlakem, až tu krátce před rokem 1989 skoro nic nezbylo. A přišlo další vzkříšení, prázdné farnosti se naplnily, církev začala žít; jenže je tu rok 2013 a znovu pašije. Do církve se zařízl nůž rozkolu.
Dnes naše církev prochází svým dalším pašijovým příběhem (pokolikáté už?), protože Boží prozřetelnost zřejmě považovala za nutné, aby zde proběhlo "tříbení duchů" a vyšlo najevo "smýšlení mnohých srdcí". Byli jsme svědky ohavné zrady. V jednom ohledu smutnější než Jidášovy - zde totiž odpadli lidé, na které jsme ještě nedávno tolik spoléhali. Kvůli některým z nich v minulosti někteří překonali i všelijaké zkoušky. Věřili jsme nějakému člověku a doufali, že v něm přichází nová budoucnost našeho místního církevního společenství, éra lepší. Zklamání je pak o to krušnější a bolestnější, když tuto církev s úsměvem přibíjí na kříž právě ten, jemuž jsme tak důvěřovali.
A opět jsou tu stejné reálie, jako před dvěma tisíciletími. Cinkání stříbrných a tanec kolem měšce. Ti, kteří by měli stát na stráži pravdy a spravedlnosti, veřejně podporovat svatootcovské kánony i obyčejnou slušnost, jsou zalezlí a schovávají se někde za zamčenými dveřmi, kde čekají, jak to dopadne. Velekněžští saduceové ve své radě provádějí svou pragmatickou politiku (lépe, aby jeden člověk zemřel za lid) a položit si otázku, zda se to líbí Bohu, je zřejmě ani nenapadne. Kolem sebe shromáždili lůzu, která na internetu laje tomu, koho ještě nedávno velebila. (Asi sem připravím nějaký pohled na nenávistný povyk této internetové lůzy, kterou kolem sebe současní velekněží shromáždili. Snad si pak někdo uvědomí, jaký duch tam mezi nimi pracuje.)
+ + +
"Svět se bude radovat, vy však budete plakat," pravil Pán apoštolům. To jsou slova, který se nám vrývají do myšlení, protože ti, kteří nás zradili, triumfují a jásají nad vydařeným pučem, kdežto my jsme smutní.
Zatímco jedni uchvátili moc a kráčejí od vítězství k vítězství, my se musíme dívat, jak zrada a věrolomnost, pýcha a arogance triumfují. Jedni dostali do rukou milióny, druzí jsou zbavováni kněžského platu. A tak by se dalo pokračovat ještě dál. Platí už zde opravdu jen právo silnějšího a lstivějšího?
Mám v úmyslu sem někdy vložit své svědectví o jednání v Bratislavě s vladykou Rastislavem. Pak čtenář pochopí, co mám na mysli, když výše píši o věrolomnosti.
Evangelium nás učí, že jakmile se jednou dá pohybu pašijový mechanismus lidské nízkosti, přestanou platit všechna pravidla. (Připravuji k uveřejnění dříve nachystanou zajímavou stať rozebírající soud a odsouzení Pána Ježíše z hlediska právnického; autor tam ukazuje, že při soudu nad Ježíšem Kristem byly porušeny snad všechny zákony židovské, které se týkaly soudně-trestního procesu, a stejně tak i zákony římské.) Podobně i v naší situaci s hrůzou sledujeme, jak najednou neplatí ani ústava ani kánony ani jiné teologické principy, které jsou pro život církve závazné. Samotné formule kánonů a zákonů však nejsou tím podstatným. Hrozivé není samo překročení nějaké normy, ale to, co za tímto překročením stojí - lidská neschopnost lásky a pokory, i osobní charakter. Čili neutajitelná exploze lidské svévole, zištnosti a zloby. To je ta bomba, trhající církev na kusy. Posvátné kánony nutí člověka k pokoře, a snahou o jejich plnění se vytváří v církvi prostředí umožňující řád, předvídatelnost, čitelnost chování hierarchie a především - vzájemnou lásku a pokoj. Hlavní smysl kánonů je zkrotit svévoli a pýchu.
Jenže - "ďábel si vyžádal, aby nás směl přesívat jako pšenici," - stejně jako v dobách apoštolů. Jsme my však ještě těmi, kdo jsou schopni "stát pevně, stát s bázní"? Bůh může učinit zázrak kdykoliv, v každém okamžiku může přijít vzkříšení. Otázkou je, jestli je tu vlastně vůbec někdo, kvůli komu by to měl udělat. A nebo ještě jinak - možná, že my, kteří jsme dnes těmi plačícími, ve skutečnosti bráníme svými hříchy Bohu vykonat tento zázrak Vzkříšení. Všichni bychom chtěli spravedlnost, jenže si neuvědomujeme, že spravedlnost znamená naše odsouzeni. Spravedlnost nám neskýtá naději. Doufejme nikoliv ve spravedlnost, ale v milosrdenství. Takže neprosme Boha o spravedlnost, ale aby se nad námi smiloval a odpustil nám hříchy, kvůli nimž na nás toto všechno přišlo.
+ + +
Jediné, co dává člověku sílu přežít ten pašijový příběh, ať už má rozměry osobní či rodinné nebo církevní či národní, je to, že známe jeho konec. A tím je Vzkříšení. Přetrvá-li víra, budou síly zla a smrti jednou přemoženy. Nikoliv lidskou mocí, ale Boží silou. V tom je naše naděje. Nevíme, zdali se toho dožijeme ani jak dlouho budeme na kříži, ale víme, že jednou Vzkříšení musí přijít.
Kaló Páscha!
Zobrazit příspěvek č. 999 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 4. 2014
Zamyšlení nad příčinami našeho kanonického rozkladu
Quo vadis, česká církvi?
Přemýšlím poslední dobou často nad tím, odkud se vlastně odvíjejí vlákna, z nichž pak vznikla pavučina, do níž je lapena naše církev. Zřejmě obě strany sváru (či rozkolu) by kývly na to, že se jim situace, do níž jsme se dostali, nelíbí (alespoň na něčem se shodneme). Pokud by snad byl někdo s destabilizací naší církve spokojen, pak by to jistě nemohl být pravoslavný člověk.
Sleduji-li ta vlákna k jejich zdroji, zdá se mi, že významná část z nich začíná u pokažené eklesiologie, která se dlouhodobě projevuje u některých osob naší církve. Eklesiologie - to je teologický obor zabývající Církví jako svým předmětem; tj. např. vlastnostmi Církve nebo jaké rysy musí mít pravoslavná víra v Církev. Pokažený - resp. nepravoslavný - pohled na Církev, který se u nás místy objevuje, má různá svá vyjádření.
V poslední době vykvetla tato jedovatá bylina např. podivným chápáním autokefality. Částečně to však není novinka. Je to takový kníkavě flašinetový evergreen v naší církvi, který jsme zatím nedokázali překonat, ale periodicky se nám vrací jako kýčovitá Matějská pouť do Prahy.
Především tedy stručně zmíním tento rys naší deformované eklesiologie.
V době první republiky musel sv. vladyka mučedník Gorazd stále tlumit nerozumné tužby některých lidí, kteří nedostatečně chápali pravoslaví, po rychlém nadělení autokefality. Tu si teologicky nezralí neofyti představovali přibližně v tomto smyslu: "Budeme samostatní, a pak si tu budeme moci dělat, co chceme, a nikdo nám do toho nebude mluvit." Podobné pojetí církevní samostatnosti přešlo i do Československé (husitské) církve, protože obě církve byly vzájemně určitými výchozími názorovými platformami propojeny, byť se nakonec diametrálně rozešly jak v oblasti věrouky, tak v oblasti vzájemných vztahů. Takto vzniklé, hluboce nepravoslavné, pojetí církve a autokefality nějak přežívalo v této protestantské církvi, a k nám dnes, po uplynutí skoro stovky let, nyní začalo silně pronikat zpět právě skrze osoby, které přešly do českého Pravoslaví z prostředí Československé husitské církve, nebo skrze ty, kteří v duchovním klimatu její školy studovali (či studují) a nasávají do sebe specifického ducha této církve.
Druhý zdroj našeho pokaženého vnímání autokefality tkví v církevní politice Moskvy. Po druhé světové válce jsme dostali jakousi autokefalitu moskevskou, kterou většina pravoslavného světa neuznávala, a my jsme si na to zvykli. Začalo nám připadat normální, že se u nás děje něco, co většina světových autokefálních církví nepřijímá, a nějak nám to nevadilo. Prostě jsme se naučili v tomto schizofrenním a polopravoslavném stavu církevního myšlení fungovat. Ostatně panovala zde totalita, a tak se nějaké kloudné řešení stejně hledat nedalo. Dnes už ale nelze chápat ani mlčky tolerovat, když slýcháváme teologicky velice pokleslé výroky ve smyslu: "Když nám Konstantinopol vezme autokefalitu, tak se prostě vrátíme k té autokefalitě moskevské." Lidé, kteří v současné době s takovými slovíčky žonglují, to opravdu nemají v hlavě teologicky správně srovnané...
A navíc - do třetice - se na našem způsobu myšlení podepsala skutečnost, že naše autokefalita tak trochu balancuje na hranici reality. Není žádným tajemství, že jsme nikdy nebyli pro skutečně autokefální způsob církevního života dostatečně připraveni. Stav (početnost) našeho episkopátu toho byl vždy výmluvným svědectvím, stejně jako stav našeho monasticismu (a teď se ukazuje, že i současný stav našeho teologického vzdělávání podráží naší autokefalitě nohy).
+ + +
Duchovně smrtící pojetí naší autokefality se dnes vybarvilo jako květ vypouštějící vábivou leč jedovatou vůni do církevního myšlení. Toto pojetí, v němž je pojem autokefalita téměř synonymem svévole či sekty, slyšíme zaznívat skoro ze všech stran, je nám opakovaně vtloukáno do hlavy, aby se stokrát opakovaná hloupost stala pravdou: "Autokefalita, to je, když si tady budeme dělat, co budeme chtít, a zbytek pravoslavného světa je povinen to uznávat a nesmí nám do toho mluvit."
Skutečně exemplární příklad tohoto myšlení se objevil na posledním pražském eparchiálním shromáždění (podzim 2013), kde byly voličům nabídnuti dva kandidáti na post eparchiálního biskupa. Před volbou oslovil shromáždění zástupce konstantinopolského patriarchy (metropolita Emmanuel), který oba kandidáty a jejich osobnostní profily dobře znal, a uvedl, že pokud bude někdo z nich zvolen, budeme mít problém s uznáním takového biskupa ze strany Konstantinopolského patriarchátu. Zároveň stručně vysvětlil důvody. Poté opustil shromáždění. Přesto proběhla volba. Přítomným předsedajícím zřejmě vůbec nevadilo, že by případně zvolený biskup nebyl uznáván většinou světových autokefálních církví. A nejen to. Krátce po té se začaly po naší církvi ozývat rozhořčené hlasy pranýřující vystoupení vladyky Emmanuela za údajné "nepřípustné vměšování Konstantinopole do našich vnitřních záležitostí". Myslím, že už v tento okamžik bylo možno nazřít, že s pravoslavností myšlení a víry naší církve není všechno a všude v pořádku.
Další omračující příklad najdeme ve článku časopisu Echo 24: Čeští pravoslavní mezi sebou bojují o restituční miliony. V článku byl přinesen argument: „Je to poprvé, kdy byla nová hlava místní církve intronizována bez uznání všech ostatních patriarchátů ... metropolita Rastislav je na Ekumenickém patriarchátě v Cařihradě dokonce persona non grata.“ Jeden z českých mluvčích (a zástupců) Rastislavova synodu zde na to veřejně prohlásil, cituji:
+ + +
„Jde o rozdílnou interpretaci kanonického práva. Je otázkou, proč si konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce. Tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí,“ dodal.
To je zcela protestantský pohled na církev i na autokefalitu. U nás nejde o rozdílnou interpretaci kanonického práva, ale spíše o rozdílný výklad dogmatu o Církvi - o výklad pravoslavný a výklad protestantský. Je možné si po přečtení výše uvedené citace ještě myslet, že jejich autor má pravoslavnou víru? Pokud autor těchto slov opravdu vyučuje na husitské fakultě pravoslavné kanonické právo, pak se nelze divit, že absolventi tohoto učiliště nemají dostatečné povědomí o pravoslavném církevní struktuře a jejím kanonickém uspořádání.
Nezastírejme si už, že víra v Církev se u některých zdejších vlivných jedinců více podobá pojetí protestantskému než pravoslavnému. Půjde-li to takhle dál, budeme brzy řešit stejnou otázku, jakou řešil kdysi konstantinopolský patriarchát v dobách úpadku víry a působení cizích vlivů: zda je to ještě pravoslavná víra s prvky protestantství, nebo zda už je to protestantství pod tenkým pravoslavným nátěrem. V naší situaci však tento teologický problém není akademickým sporem, ale přímo ohrožuje naše církevní bytí, neboť ničí naši citlivost v oblasti celocírkevní jednoty.
Naši milí protestantizující pravoslavní zřejmě příliš nechápou podstatu církevní jednoty. To je opravdu ohromující lapsus našeho církevního vzdělávání. Což opravdu nikdy nečetli v žádném katechismu, že jeden ze tří pramenů jednoty Církve je jednota episkopátu? Čili zájmem každé místní církve, která chce mít podíl na jednotě Církve Kristovy, musí být volba takových biskupů, kteří budou pro ostatní autokefální církve ve světě přijatelní, a tudíž budou uznáváni. Znova opakuji - tady nejde o to, abychom potěšili Moskvu či Konstantinopol, ale je to především v našem vlastním zájmu, aby zdejší episkopát byl pro celou Církev Kristovu přijatelný a mohl dojít uznání.
Výše specifikované zvrácené pojetí autokefality (budeme si tu dělat, co budeme chtít, a nikdo zvenku nám do toho nebude mluvit) se otevřeně protiví podstatě celocírkevní jednoty, která je jednou z hlavních známek Kristovy Církve, jak nejméně jednou týdně veřejně vyznáváme v našem Symbolu víry: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev." Nebudeme-li mít celou Církví uznávaný episkopát, který je součástí jednoty Církve, jak budeme moci pravdivě vyznávat tento článek Niceocařihradského symbolu? Pod světově neuznávaným episkopátem si jej pak můžeme recitovat už jedině za předpokladu čistě protestantského výkladu: Věřím v jednu jakousi neurčitou a neviditelnou církev, která je jakoby obecná a nejspíš pochází od apoštolů... To ale není víra v jednu Kristovu Církev, ale spíše cosi jako deklarace "společenství nezávislých církví".
Protestantské pojetí absolutní samostatnosti, nezávislosti a uzavřenosti autokefální církve, do jejíchž vnitřních věcí nesmí nikdo z vnějšku zasahovat a dokonce to ani komentovat, nemá nic společného s pravoslavným církevním společenstvím, v němž na sebe všechny církve v jistém smyslu dohlížejí a pomáhají si, jak píše apoštol: "Břemena jedni druhých neste." Nad každou autokefální církví existuje dohled ze strany celé Církve. A jak by se měl prakticky uskutečňovat, když ne právě v oblasti jednoty episkopátu? Proč na intronizaci hlav církví přijíždějí hosté z ostatních místních církví nebo alespoň pošlou pozdravný list?, (což se NEstalo v případě intronizace vladyky Rastislava na metropolitu). Což je to jen prázdný či zdvořilostní obyčej, jak si to asi vykládají někteří zdejší protestantizující pravoslavní duchovní?
Kdyby byly místní církve skutečně naprosto na sobě nezávislé, jaký smysl by měla instituce všeobecného sněmu? A uznáváme-li autoritu a pravomoc všeobecného sněmu, pak z toho zároveň přímo vyplývá, že odvozenou autoritu má v dobách, kdy se nekoná sněm, i konsensus představitelů autokefálních církví, resp. jejich převládající stanovisko (zvláště, když toto stanovisko sdílí drtivá většina). Na důkaz skutečnosti, že nad každou místní církví má primát společenství jednoty celé Církve, vzpomíná nejvyšší představitel každé místní církve při svaté liturgii hlasitě všechny ostatní hlavy ostatních autokefálních církví.
+ + +
Sv. vladyka Gorazd píše ve svém známém Odvodním spisu: "Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi." Všimněte si té formulace "není závislá", tj. (jak vl. Gorazd vysvětluje dále v textu) světí si biskupy bez nutnosti pomoci od jiné autokefální církve. Rozhodně to neznamená, že by autokefální církev byla nezávislá na Církvi Kristově, projevující se na tomto světě v podobě jednoty světových autokefálních církví. Rozhodně to neznamená, že by byla nezávislá na zbytku Církve ve smyslu: nepotřebuji tě! Rozhodně to neznamená, že by mohla přezírat názor ostatních církví či jím opovrhovat, to by přece bylo hříchem nejen proti jednotě, ale i proti vzájemné lásce a úctě. Žádná místní církev nesmí vysílat k ostatním církvím signál ve smyslu: "Nezajímáš mne!"
Jsme však u nás ještě schopni chápat tento jemný rozdíl ve výkladu pojmu "nezávislost církevní"? Resp. chceme tuto důležitou jemnost chápat? Máme ještě takovou církevní morálku, abychom si uvědomovali, že nezávislost nesmí být nikdy použita na úkor jednoty?
Biskup Gorazd uvádí v katechismu:Tím jsme se dostali k dalšímu rysu naší - jak se mi zdá pokažené - eklesiologie. Jedině v církevním systému, kde nepanuje plně pravoslavná víra v Církev, se může dít dechberoucí brutalita či neomalenost některých pastýřů, které skoro nikdo ve světě neuznává ani nezískali své funkce dle práva ani nebyli právoplatně zvoleni. Obávám se, že pouze v prostředí heretické eklesiologie se může stát, že tito pastýři tento fatální nedostatek oprávněnosti svého konání prostě ignorují a neštítí se používat moc, která jim vlastně nepatří, k perzekucím a zastrašování.
Čl. 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?
»Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:
1. stejnou vírou (čili orthodoxií neboli pravoslavím; pozn. aut.),
2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,
3. bohoslužebným společenstvím, (bod 2 a 3 tvoří prakticky jeden celek; pozn. aut.)
4. stejným církevním řádem (tj. např. kánony; pozn. aut.).«
Dnes vidíme, že bod č. 4 není z naší strany naplněn. Kanoničnost Rastislavova synodu (a jeho kanoničnost jeho úkonů) není uznávána dvanácti ze čtrnácti světových autokefálních církví, jenže členům Rastislavova synodu to nevadí.
Dokonce ani body 2 a 3 nejsou už úplně splněny, protože členové Rastislavova synodu nemohou ve většině světových pravoslavných církví konat bohoslužby a nejsou tam vítáni.
A ohledně bodu č. 1? To je palčivá otázka, protože sílí podezření z heretické eklesiologie, která proniká do myšlení naší církve. Protestantské chápání Církve není slučitelné s orthodoxií, to je snad každému jasné.
Jaká je tedy odpověď na otázku č. 417, pokud jde o tu část místní církve, která je pod Rastislavovým synodem? Je spojena s ostatními místními a národními církvemi v jednu Církev Kristovu? Ať si každý odpoví sám.
Nahradil jsem dříve používané skupinové označení "mladí biskupové", které některým připadalo málo uctivé, označením jiným a snad naprosto neutrálním - "Rastislavův synod". Vzhledem k tomu, že je vladyka Rastislav předsedou tohoto uskupení, je to, myslím, fakticky přesné.A pokračujeme dál ve čtení Gorazdova katechismu.
Viz čl. 418: V čem tkví bohoslužebné společenství?
»Bohoslužebné společenství tkví v tom,
1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,
2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.«
K bodu č. 1 můžeme uvést, že za vladyku Rastislava se dvanáct ze čtrnácti světových autokefálních NEmodlí jako za metropolitu a hlavu naší místní církve. Podle vyjádření Konstantinopolského patriarchátu je u nich vladyka Rostislav v hodnosti metropolity "persona non grata" (viz Romfea).
K bodu č. 2 už jsme se vyjádřili výše. Duchovenstvo patřící pod Rastislavův synod nemůže sloužit ve dvanácti ze čtrnácti autokefálních církvích. Jedině duchovenstvo patřící pod vladyku Simeona může sloužit po celém pravoslavném světě bez překážek. To je realita.
Takže, která část našeho episkopátu má účast na jednotě Církve? Členové Rastislavova synodu nebo vladyka Simeon?
A nakonec dává Gorazdův katechismus v čl. 428 odpověď na otázku:
Čím se tedy porušuje jednota církve?
»Jednota církve se porušuje:
1. bludným učením,
2. neláskou a panovačností,
3. neposlušností a rozkolem.«
Všechny tři body jsou už nejspíš součástí našeho místního církevního života. Udivující pro mě je brutalita, s níž postupují ti, kteří uchvátili moc proti těm, kteří se pouze chtějí držet posvátných kánonů a celosvětové církevní jednoty. Zdá se mi to nebo je to fakt, že neláska a panovačnost u nás vyvřela do skutečně ohromujících rozměrů?
A tak můžeme jen s úžasem sledovat, jak tito samozvaní církevní správcové podávají jménem naší církve trestní oznámení, jiní bez uzardění prohlašují za jedinou pravdu jen to, co říkají oni sami. Za jediný věrohodný zdroj informací prohlašují ty sdělovací prostředky (weby), které mají pod svou kontrolou. (Nám starším to nutně připomene politický režim, který zde panoval do r. 1989.) To je způsob chování, který vůbec nepatří do církve (natož do pravoslavné), ale spíše je charakteristickým rysem sekt. Na to už poukázal bývalý učitel našich bohoslovců, když nedávno ocitoval z učebnic známky sektářství (zde jsou v příspěvku č. 991).
V evangeliu je čtení, které možná postihuje to, co na jistých místech vidíme:Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.
44 Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
45 Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný?
46 Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
47 Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
48 Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,
49 a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,
50 tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,
51 vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 24. kap.)
Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. Je však otázka, jestli při současném eklesiologickém uvědomění, které panuje v širokých kruzích kolem Rastislavova synodu, to bude někomu z těchto lidí vůbec nějak vadit...
+ + +
Na závěr se ještě pojďme vrátit k tomu, čím jsme začali a od čeho se zřejmě odvíjejí naše problémy. Tj. ke zdejšímu zvláštnímu pojetí autokefality, resp. k protestantské eklesiologii, kterou některé osoby (nemající pravoslavného ducha) hustí pod tlakem do vědomí zdejší církve.
Jestli se nemýlím a toto specificky místní pojetí autokefality opravdu vychází z nepravoslavné eklesiologie, která se u nás šíří, tak se naším problémem stává už nejen rozkol, ale i hereze. Dovolím si položit otázku, zdali současný rozkol není ve skutečnosti projevem heretické víry části naší církve. Možná, že ve skutečnosti není naším zápasem boj proti rozkolu. Třeba totiž přijdeme brzy na to, že čelíme heretické (protestantské) víře, která k nám pronikla. Tím se ovšem zásadně mění úhel pohledu na probíhající události i na jejich důsledky.
Kruh se tím uzavírá. Z jedné strany může být nezájem o celocírkevní jednotu (a vlastně schisma) ze strany Rastislavova synodu projevem heretické eklesiologie. Z druhé strany se eklesiologická hereze projevuje schismatickým myšlením a případně i konáním.
Navrhuji tedy jako východisko k dalšímu zkoumání tuto tezi: Máme zde ve víře v Církev tedy tři podivné jevy, podezřelé z protestantismu (čili možné projevy heretické eklesiologie):
1.) deformované pojetí autokefality;
2.) náhled na otázky jednoty Církve, který silně připomíná protestantské uvažování;
3.) uplatňování praktik připomínajících sektářské chování či totalitní prostředí.
To opravdu nepříjemně zavání herezí. Nikoho tu nechci prohlašovat za heretika, jen vyslovuji určité obavy a návrh, abychom na naši církevní havárii zkusili pohlédnout i v tomto světle.
+ + +
Ano, podezření z hereze (pokud se věci opravdu takto mají) je krajně nemilé, jenže podle pravidla "vše zlé je pro něco dobré", by to mohlo otevřít cestu k řešení naší situace, protože by se tím vysvětlil jednak její vznik a zároveň by to dalo odpověď na palčivou a drásající otázku: "Jak to, že se v církvi nemůžeme domluvit? Proč to vypadá, jako bychom hovořili různými - vzájemně nesrozumitelnými - jazyky?"
Zodpovědělo by mi to můj dotaz, s nímž si vskutku jinak nevím rady. Když si pročítám na internetu projevy přívrženců Rastislavova synodu, kladu si vždy znovu a znovu otázku, kterou i v tomto článku opakuji jako nějaký refrén: "Jak to, že jim nevadí, že nejsou v jednotě s dvanácti ze čtrnácti autokefálních církví? Jak to, že vyloučení z jednoty většiny Církve jim nepřipadá jako kritický problém?" Rád bych znal nějakou jinou odpověď, než tu, která se nabízí: "Nevadí jim to, protože jejich víra v Církev není pravoslavná, či dokonce - je heretická." Jestli tomu tak je, víme, jak začít pracovat na řešení. V takovém případě by bylo nutno započít si vyjasňovat principy naší víry v Církev a jejich důsledky pro praktický život církve. Mohli bychom otevřít svatootcovské spisy a kánony, a začíst klást na stůl argumenty zaostřené na toto téma. Mohli bychom dotazovat zvláště erudované teology - jak z naší prešovské fakulty, tak např. i ze zahraničí (např. korespondenčně). Poté, co by si vyjasnil detailní otázky pravoslavné eklesiologie synod, mohli bychom následně ozřejměné eklesiologické otázky zpracovávat do článků v církevním tisku a biskupové by je vtělovali do svých pastýřských listů, mohly by se šířit po církvi skrze různá postgraduální školení duchovních, kteří by to v konečném důsledku aplikovali ve své pastorační práci. Tak bychom třeba ještě dokázali tuto krizi (pokud má vskutku věroučnou bázi) překonat. Když víme, co je náš problém, můžeme na něm pracovat.
P.S.
Nepodceňujme nebezpečí této eventuální hereze. Máme-li opravdu co do činění s heretickou eklesiologií, pak je to skutečná hereze v plném smyslu toho slova - čili opuštění pravoslavné víry - a tudíž je stejně nebezpečná a smrtící pro církevní a duchovní život jako triadologické nebo christologické hereze minulosti či jako kdysi ikonoborectví.
Zobrazit příspěvek č. 998 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 4. 2014
Z internetu
Nový článek o situaci u nás
Parlamentní listy: Toto se odehrává v pravoslavné církvi kvůli restitučním miliardám. Mělo už dojít na podvody s dokumenty a obvinění ze senility
Zobrazit příspěvek č. 997 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 4. 2014
Z internetu
Články o naší církvi
Parlamentní listy: Tvrdý boj o velké peníze. Pravoslavná církev znovu v problémech lží a intrik
Sůl země: Prohlášení eparchiálního revizora olomoucko-brněnské eparchie
Veřejný dopis arcibiskupa Simeona:
Rastislavovým synodem jmenovanému "správci eparchie" bylo vladykou Simeonem zakázáno konání bohoslužeb a hrozí mu zbavení kněžství. Zde je v PDF dopis arcibiskupa Simeona: 1. strana a 2. strana.
Zobrazit příspěvek č. 996 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 4. 2014
Poselství arcibiskupa Simeona
Pokus o převrat v církevní správě olomoucko-brněnské eparchie
Viz na serveru „Sůl země“
Zobrazit příspěvek č. 995 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 4. 2014
Puč už i v moravské eparchii
Jak je snadné u nás uloupiti eparchii
Dnes se konalo zasedání eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie, na kterém (jak soudím) proběhl protiústavní i protikanonický převrat ve správě eparchie. Vše se dělo podle už jednou osvědčeného scénáře (vyzkoušeného už 9.12.2013 na synodu, kdy začal rozkol pronikat do naší církve). Vl. Simeon svolal před dvěma týdny zasedání eparchiální rady. Po ukončení řádného zasedání dal někdo z přítomných spiklenců zřejmě signál vl. Jáchymovi, který asi čekal někde za rohem, aby přišel. (Mimochodem, moskevští vyslanci, kteří tenkrát vtrhli na prosincový synod, se prý také zprvu schovávali za rohem, zahalení do kabátů.) Působilo to dojmem, že vše je předem domluveno (myslím, že vl. Jáchym měl už i klíč od brány do domu). Takže tam byl vl. Jáchym cobydup, vstoupil do jednací místnosti a z rozpuštěného shromáždění eparchiální rady vytvořil novou schůzi a dále se řídil scénářem, jak je popsaný v přesně týden starém dokumentu Rastislavova "synodu" - itineráři pro převzetí vlády nad olomoucko-brněnskou eparchií. Tj. nechal volit správce eparchie, který se podle ústavy volí z řad kněží, když se eparchie ocitne bez biskupa.
Při tom si počínal, jako kdyby řádný eparchiální biskup nebyl hned za stěnou, jen pár metrů od něho. Už mne nepřekvapilo, že vl. Jáchymovi vůbec nevadí, že je členem "synodu", který většina světové pravoslavné církve odmítá. Překvapilo mne však chování přítomných duchovních, kterým nevadilo, že se zpronevěřili důvěře, kterou jim svěřili voliči na eparchiálním shromáždění. Těm kněžím - a to je pro mne vskutku nepochopitelné - nevadí, že vlečou naši eparchii do rozkolu, který je oddělen od jednoty světového Pravoslaví. (Morálně a pravoslavně se zachovala jen jedna členka eparchiální rady, křehká žena volená z laiků, která i bez teologického vzdělání pochopila, že se tu děje něco nemravného, a posléze rozhořčeně opustila zasedání.)
Rozkol je z hlediska kánonů a svatootcovské tradice nejhorším ze všech hříchů, který nelze smýt ani prolitím mučednické krve. Jak mohou v tak zásadní věci, jakou je hrozba rozkolu, kněží zapomenout na slib poslušnosti, kterým jsou povinováni svému biskupu. Chápu, že každý kněz může mít svůj názor na nějaké otázky, které nejsou zásadního charakteru a nedotýkají se bytí a nebytí kanonické církve. Avšak porušit slib poslušnosti řádnému biskupu, a podpořit vtrhnutí cizího biskupa na naše kanonické území, - to nechápu.
Smutné je, že tito kněží, kteří se dnes v Olomouci nechali zamotat do úkladů proti svému biskupovi, porušili hned několik kanonických pravidel: Ap.55; IV.18, VI.34 (trest: svržení). Kromě toho:
Pravidlo 15. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Takže takto se dnes podařilo rozšířit duchovní infekci, která v r. 2013 zachvátila pražskou eparchii, i do eparchie olomoucko-brněnské (konec konců už nějakou dobu slýchávám o vzbouřencích z různých úst: "Oni si najdou nějaký způsob, jak se dostat i k vám," takže se jen naplnily předpovědi). Byl to tristní pohled: vl. Jáchym zmocňuje eparchiální rady, řádný eparchiální biskup musí sedět ve vedlejší místnosti za dveřmi. Co ještě může být označeno za schisma, když ne to, co vl. Jáchym spáchal dnes na Moravě?
Jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů (tj. i od eparchiálního biskupa) a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve.
Pravidlo 8. (IV. všeobecného sněmu)
Duchovní ustanovení při chudobincích, monastýrech a chrámech mučedníků, podřizují se podle ustanovení svatých otců biskupovi příslušného města a nejsou oprávněni samovolně vystoupiti z jeho pravomoci. Kdo se jakýmkoli způsobem proviní proti tomuto ustanovení a nepodrobí se pravomoci příslušného biskupa, budiž, jde-li o duchovního, potrestán podle pravidel, jde-li o mnicha nebo laika, budiž vyloučen z církevního obecenství.
+ + +
Obávám se, že biskup Jáchym dnes přidal k dlouhé řadě svých kanonických přestupků dalších pár položek. Snad ještě existuje v pravoslavném světě nějaký smysl pro věrnosti kánonům všeobecných a místních sněmů, aby to nějaká instance někde zhodnotila a vyvodila z toho jakési závěry a zachránila nás před tímto pádem do chaosu.
Vtrhnutí cizího biskupa do eparchie jinému biskupovi je čin z kanonického hlediska zvláště zavrženíhodný a přísně trestaný. Těžko se může vymlouvat, že to nevěděl, když máme všichni na stole oficiální písemné vyjádření Konstantinopolského patriarchátu o nekanoničnosti Rastislavova synodu, jehož je vl. Jáchym členem a v jeho jménu koná. Takže si musel dobře uvědomovat, že odvolání arcibiskupa Simeona, které provedli na tzv. synodu, je neplatné.
Pravidlo 20. (VI. všeobecného sněmu)
+ + +
Není povoleno biskupovi, aby v jiném městě, jež mu nepřísluší, učil veřejně. Bude-li někdo zpozorován, že tak činí, ať přestane býti biskupem a koná funkce kněžské.
Pravidlo 15. (I. všeobecného sněmu)
Aby se předešlo opětovným zmatkům a nepořádkům, bylo rozhodnuto naprosto zapověděti zvyklost, která je v některých místech a odporuje apoštolskému pravidlu, aby ani biskup, ani duchovní nebo jáhen nepřecházeli z města do jiného města. Dopustí-li se nějaká osoba po vyhlášení tohoto rozhodnutí svatého a velikého sněmu takového jednání, nebo připustí-li, aby se s ní takto postupovalo, bude ohledně takové osoby opatření zcela neúčinným a osoba, která přešla na jiné místo, má býti navrácena do té církve, v níž byla vysvěcena na biskupa, kněze aneb jáhna.
Pravidlo 13. (antiochijského sněmu)
Žádný biskup ať se neodváží přecházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chrámě pro výkon posvátné služby, ani přiváděti s sebou druhé, leč přejde na pozvání listem metropolity a biskupů s ním, v jejichž oblast přichází. Jestliže bez ničího pozvání mimo řád odejde někoho rukopoložiti a zařizovati církevní věci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúčinným, a on za svůj nepořádek a nerozvážné počínání nechť snáší vhodný trest okamžitého svržení se své hodnosti od svatého sněmu. (Kanonický metropolita v naší církvi momentálně není, protože ten stávající je nekanonický; v kánonu se navíc metropolitou myslí představený oblasti, kam daný biskup chce přijít, a to je v našem případě vl. Simeon, který sem nikoho nepozval.)
Ústava o zasedání eparchiální rady stanovuje:
Článek 15, Eparchiální rada: 1. Eparchiální rada je výkonným orgánem eparchiálního shromáždění pro správu eparchie. 2. Tvoří ji eparchiální biskup jako předseda, pomocný biskup (biskup-vikář), šest členů, volených eparchiálním shromážděním a členové metropolitní rady z příslušné eparchie.
Takže je na místě se otázat: jak může být za eparchiální radu považováno nějaké jednání, jehož se neúčastní eparchiální biskup? Zvláště, když musí sedět ve vedlejší místnosti a jakýsi cizí biskup mu tam vtrhne a pořádá proti vůli eparchiálního archijereje zasedání nějakého církevního orgánu zdejší eparchie, a to v její kanonické oblasti a domě, který patří eparchii, jejímž statutárním zástupcem je na Ministerstvu kultury zapsán právě tento eparchiální biskup!
Nahlédl jsem večer před eparchiální radou do rejstříku Ministerstva kultury a viděl, že b. Jáchym není zapsán jako statutář - ani u Pravoslavné církve v českých zemích ani u Pražské eparchie ani u Olomoucko-brněnské eparchie. Z hlediska našeho občanského práva vl. Jáchym jako církevní hodnostář není nikdo. Nemá žádná práva disponovat majetkem pravoslavné církve ani cokoliv v této oblasti rozhodovat. Statutářem olomoucko-brněnské eparchie je vl. Simeon. On jediný zastupuje naši eparchii. Uvědomuje si to vl. Jáchym a členové eparchiální rady?
Zajímavý je pohled na publikovaný seznam (fotokopii) usnesení dnešní "eparchiální rady" - v bodu č. 2 se ER rozhodla, že pokračuje v jednání i poté, co bylo její zasedání eparchiálním archijerejem ukončeno. V bodu č. 3 se ER usnesla, že vl. Simeon dále nepředsedá ER. Má ještě smysl rozvádět, že je to protikanonická vzpoura kněží proti svému biskupovi? Pak v usnesení č. 4 ER rozhodla, že předsedat přítomným kněžím bude laik, což odporuje ústavě pro jednání ER (zjevně to bylo provedeno účelově, protože si přítomní uvědomovali, že za předsedání takovému vzbouřeneckému shromáždění by hrozila knězi suspendace). Teprve v usnesení č. 6 se ER rozhoduje, že se schvaluje účast na zasedání b. Jáchyma jako hosta. To mi připadá jako manipulace, neboť pod vedením vl. Jáchyma jsou přijata všechna usnesení, číslem 1 počínaje. (Kdo se chcete podívat na tento dokument, který je takovým "know how", jak provést převrat v nějaké eparchii, pak je to zde.)
Přítomné kněze by přesto mohlo zajímat pravidlo 13. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
+ + +
Jestliže některý kněz nebo jáhen pro některá obvinění opovrhne svým biskupem před sněmovním vyšetřením a prozkoumáním a řádným jeho odsouzením a odváží se odstoupiti od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno v posvátných modlitbách na liturgiích podle církevního podání, takový budiž potrestán vyvržením a zbaven každé kněžské cti. Neboť ten, kdo je ustanoven v hodnosti kněze a osvojuje si soud, náležející metropolitům, a před soudem sám se opovažuje odsuzovati otce svého a biskupa, není hoden ani cti a jména kněze. (Nutno připomenout, že arcibiskup Simeon nebyl souzen ani odsouzen, a proto rozhodnutí ER, že pokračuje v zasedání bez eparchiálního archijereje, je zřejmým odstoupením od obecenství s ním.)
Z hlediska svatootcovských a sněmovních kánonů je vladyka Simeon samozřejmě řádným eparchiálním biskupem, který dlouhodobě požívá všech svých pravomocí a je za eparchiálního biskupa uznávaný celým pravoslavným světem. (Na tom nic nemění skutečnost, že byl kdysi dosazen do funkce jmenováním a nikoliv na základě ústavní volby; jednou to synod schválil a církev přijala, tak to musí platit - vedl jsem na toto téma kdysi disputaci s metropolitou Nikolajem.) Žádný náš synod (ani kdyby byl legální) nemůže sesadit právoplatného eparchiálního biskupa prostě jen tím, že si vymyslí nějaké jeho údajné přestupky a prohlásí ho za sesazeného. To by byl protikanonický zásah do vnitřních věcí eparchie. A přesně toho se Rastislavův "synod" dopustil (dle mého soukromého názoru).
Pravidlo 16. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
V tu chvíli všichni, kdo byli na zasedání přítomni, věděli, že Konstantinopolský patriarchát neuznává vl. Rastislava za metropolitu a tím pádem ani jím vedený "synod" neuznává za kanonický. To je zřejmé z toho, že patriarcha Bartoloměj s celým konstantinopolským synodem výslovně deklarovali, že všechny skutky provedené Rastislavovým synodem jsou nekanonické a neuznávané ze strany Konstantinopole. Jak víme z předchozích událostí, většina autokefálních pravoslavných církví v kauze naší místní církve následuje stanovisko Konstantinopolského patriarchátu.
V příčině sporů a zmatků, jež se vyskytují v církvi, nutno i toto stanoviti: Nikterak nebudiž ustanovován biskup v té církvi, jejíž představitel ještě žije a přebývá ve své hodnosti, leč by se sám zřekl dobrovolně biskupství. Neboť náleží napřed přivésti ke konci zákonné vyšetření provinění, za něž má býti odstraněn z biskupství a tehdy po jeho svržení ustanoviti biskupem druhého místo něho.
To je další důvod, proč je odvolání vladyky Simeona z postu eparchiálního biskupa kanonicky neplatné, jak jsem z celého srdce i rozumu přesvědčen, a bude nepochybně většinou pravoslavného světa neuznávané. To však mladým biskupům a těm, kdo jim přisluhují, nevadí. Je neuvěřitelné, že pravoslavným biskupům a duchovním mohou být lhostejné tak zásadní kanonické věci, které přímo souvisí s pravoslavností a katolicitou Církve a mají bezesporu vliv na sestupování blahodati Svatého Ducha.
Jenže vzbouřenci postupují podle plánu, brutálně krok za krokem k ovládnutí církve. Kam nás ale pak vedou kroky členů Rastislavova "synodu" a teď navíc i kroky členů eparchiální rady? Odpověď je nasnadě: do izolace, do rozkolu od zbytku pravoslavného světa, do hádek a štěpení v místní pravoslavné církvi, ke ztrátě autokefality a rozpadu zdejší struktury a ke vpádu dalších jurisdikcí a všelijakých rozkolů na naše území. Je tohle opravdu to, co chcete?
Zobrazit příspěvek č. 994 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 4. 2014
Už i ruské zpravodajské servery píší o odmítnutí Rastislava
Na jednom z hlavních ruských církevních serverů - zpráva dne:
Konstantinopol neuznává zvolení nové hlavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
Sedmica.ru
Zprávu převzal i Portál Credo.ru.
Tak se snad objevilo světlo na konci tunelu. Zdá se, že puč v naší církvi spěje ke konci. Snad konečně budeme moci v církvi zase žít v míru a začít normálně pracovat.
Zobrazit příspěvek č. 993 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 4. 2014
Tzv. "metropolita" Rastislav byl oficiálně odmítnut
Vladyka Rastislav není uznán
Ekumenický patriarchát vydal úřední oznámení
Ekumenický patriarchát vydal svoje oficiální stanovisko k místní pravoslavné církvi ve formě úředního oznámení. Vladyka Rastislav nebyl zvolen kanonickým způsobem a není uznán. Všechna rozhodnutí členů nově zvoleného vedení místní církve jsou považována za nekanonická a nejsou uznávána.
Úřední oznámení
V souvislosti s autokefální Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku dnes Ekumenický patriarchát došel ke shodě a vyhlašuje následující:
I.
Provedení voleb nového primase církve po odstoupení z trůnu arcibiskupa Kryštofa bylo učiněno bez uznání Ekumenického patriarchátu a dalších pravoslavných církví z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při těchto volbách.
II.
Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.
III.
Ekumenický patriarchát jako Matka Církev jmenovitě této církve zůstává připraven přispět ke kanonickému vyřešení tamější vzniklé nešťastné situace a zve všechny zúčastněné strany k pokračování jejich jednání s Matkou Církví, aby se našlo vhodné řešení a aby se předešlo jakýmkoliv aktivitám, které by mohly dále zkomplikovat stávající politováníhodnou situaci v této církvi.
Ekumenický patriarchát, 1. dubna 2014,
zapsal vedoucí sekretariátu Posvátného Synodu
Originál zveřejněný na stránkách Ekumenického patriarchátu:
http://www.ec-patr.org/docdisplay.php?lang=gr&id=1876&tla=gr
Stejná zpráva podrobněji a s anglickým překladem také zde:
http://www.romfea.gr/epikairotita/23359-2014-04-01-10-01-42
Zdroj: Sůl země
+ + +
Stručný náčrt kanonické studie
s přestupky mladých biskupů samozvaného rozkolného synodu
je zde.
Zobrazit příspěvek č. 992 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 3. 2014
Z oficiálního věstníku: Sůl země
Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
V oficiálním věstníku olomoucko-brněnské eparchie Sůl země vyšel:
Seznam perzekuovaných osob Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
S podtitulem:
Zde je seznam perzekuovaných zaměstnanců, duchovních a laiků Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Tento seznam je zatím neúplný a bude průběžně doplňován.
Zobrazit příspěvek č. 991 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 3. 2014
Pro některé bývalé studenty naší fakulty
Opakování probrané látky (o sektářských tendencích)
Vážení a milí v Christu,
Mnozí z mých bývalých studentů někdejšího olomouckého detašovaného pracoviště Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity jsou v současné době činní v řadách aktivního vedení naší církve. Některé jejich počínání a zvláště pak jejich způsob jednání vůči bližním může vést k dojmu, že část přednášené látky v jejich případě buď upadla v zapomnění, anebo byla pojata zcela opačným způsobem. Aby se předešlo nařčení z nepochopení, ba dokonce ze záměrného překrucování pastoračních metod a cílů pravoslavné církve, uveďme na tomto místě ještě jednou výňatky z někdejšího skripta. Jedná se tu o varování před negativními sektářskými tendencemi, které kvůli lidské slabosti mohou občas proniknout do naší pastorační činnosti. Myslím, že občas je dobré vrátit se ke svým kořenům...
Bůh ku pomoci!
Váš jerej Alexander
________________________________________
Detašované pracoviště v Olomouci
Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově
Předmět "Psychopatologie"
4. ročník, zimní semestr 2005 / 2006
________________________________________
Problém sekt a manipulativních skupin
Pramen:
Gesellschaft gegen Sekten- und Kultgefahren, vormals Verein zur Wahrung der geistigen Freiheit - Gesamtösterreichische Elterninitiative
Mitglied der europäischen Föderation FECRIS, Obere Augartenstraße 26-28,
A-1020 Wien - Tel.: (01) 33 27 537, Fax: (01) 33 23 513
E-Mail: sektinfo/zavinac/aon.at
Není vždy snadné rozpoznat `manipulativní skupinu´...
Existuje celá řada seriózních pramenů zabývajících se problematikou sekt.
Často jsou tyto materiály vydávány pod záštitou státních institucí, což by mělo být zároveň zárukou jejich serióznosti.
Jako v mnohých jiných momentech života by i zde mělo platit - čím víc o problému dozvím, tím lépe jsem na tom.
V našich církevních podmínkách se velmi často setkáváme s lidmi náchylnými k závislosti na kultech či jiné působnosti sekt či tzv. "manipulativních skupin".
V následujícím textu je obsaženo několik materiálů jakož i základních principů, které byly doporučené pro sebeobranu a obranu bližních proti takovému působení.
Materiály nejsou míněny jako učebnice, těch je naštěstí dostatek. Jsou míněny jako základ podnětné diskuze se studenty DPO-PBF.
Na zkoušku / zápočet je mj. nezbytné se s touto otázkou zaobírat i samostatně, cestou písemného domácího zadání.
________________________________________
Charakteristické prvky kultů
1. Jejich zakladatel, resp. vůdce je uctíván jako bůh, anebo alespoň jako "Mluvčí boha".
Od svých "věřících" požaduje bezpodmínečnou poslušnost.
2. Učení je zároveň "Pravdou", o které nelze diskutovat a která je zároveň jediným spásným receptem. Kdo to nerespektuje, bude nevyhnutně zatracen. Nejen základní učení, ale také každodenní životní úkony, včetně intimních vztahů, jsou přísně reglementovány.
3. Manipulace členů je budována na strachu a pocitech viny.
4. Mezi vnějším a vnitřním světem existují přísné hranice: Je to mentalita typu "my" versus "oni". Realita je předkládána v černo-bílé perspektivě, konflikty vůči "nevěřícím" příbuzným, stejně jako vůči společnosti jsou předem naprogramovány. Vzhledem k své příslušnosti se členové komunity považují za lepší oproti ostatním. Vystoupení z komunity je totožné se smrtí či zatracením a může vést k prokletí veškerého "odpadlíkova" příbuzenstva.
5. Kritikové a bývalí členové komunity jsou mnohdy v ohrožení, jelikož na základě svých zkušeností a zážitků mohou účinně poukázat na nesrovnalost mezi realitou a tím, jak se komunita prezentuje svému vlastnímu kultovnímu společenství.
________________________________________
Rozdíly mezi tradičními náboženstvími a kulty (sektami)
| Náboženství respektují autonomii (samostatnost) jedince | Kulty vedou k podřízenosti a závislosti |
| Náboženství se snaží pomoci jedinci uspokojit jeho spirituální potřeby | Kulty zneužívají potřebu spirituality |
| Náboženství tolerují kladení otázek a nezávislé kritické myšlení a často k němu i sama nabádají | Kulty odmítají jakékoliv otázky jakož i nezávislé kritické myšlení |
| Náboženství nabádají k psycho-spirituální integraci osobnosti | Kulty rozštěpují osobnost svého příslušníka na "dobré kultovní já" a "špatné bývalé já" |
| Přijetí do náboženského společenství se zakládá na vnitřních procesech, které vycházejí z integrity vlastní osobnosti | Kultovní `obrácení´ může spočívat v nekritickém sebe-odevzdání `vnějším silám´, které ve skutečnosti nemají zájem o konkrétní osobnost |
| Náboženství považují peníze za jeden z mnoha možných nástrojů k dosažení konkrétních nezištných cílů | Kulty považují peníze za mocenský prostředek k dosažení cílů stanovených vůdcem |
| Náboženství považují pohlavní vztah mezi duchovním a věřícími za eticky nepřípustný | Kulty nezřídka podřizují své členy choutkám vůdců |
| Náboženství se staví s respektem vůči kritice | Kulty často zastrašují své kritiky psychicky či právními prostředky |
| Náboženství si váží rodiny | Kulty se většinou staví k rodině nepřátelsky |
| Naboženství nabádají své kandidáty před přijetím víry k důkladnému rozmyšlení | Kulty nabádají k rychlému rozhodnutí bez ohledu na to, zda mají kandidáti dostatek informací |
Převzato podle:________________________________________
Guidelines for Clergy von Richard L Dowhower, D.D., in:
Recovery from Cults, Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse,
Ed. Michael D. Langone, Ph.D., W.W. Norton & Co, New York, London,
Copyright 1993 by American Family Foundation, ISBN 0-393-70164-6.
„Kulty“ mohou způsobit psychická onemocnění
1. Odepřením nebo zpochybněním tradiční lékařské péče
2. Nařízením jednostranných stravovacích předpisů
3. Vyvoláváním pocitů strachu a viny
4. Vyvoláváním naděje na uzdravení, štěstí a blahobyt, spolu s vyvoláváním povědomí, že při nesplnění těchto očekávání je vina na samotném jedinci
5. Odcizením a vytržením z obvyklého rodinného a kulturního zázemí
________________________________________
Mylné názory ohledně kultů a sekt
1. Sekty jsou jen "jiná náboženství", a proto všechno to je pouhou záležitostí teologie
2. Sekty přece nikomu neškodí a jejich členové jsou tam šťastní
3. Když mám správnou víru, nemohou mi sekty udělat nic špatného
4. Indoktrinace je možná jen tehdy, když někdo v sektě žije
5. Jen `labilní´ jedinci sednou sektám na lep. Takoví by tam dříve nebo pozěji stejně skončili
6. Proti sektám pomůže jen modlitba a půst
7. Jsou přeci tak hodní... Přece to nemohou být žádní špatní lidé...
8. Je nutno být k sektám kompromisní. Už proto, aby nebyl ztracen kontakt s blízkými, kteří jsou členy sekty
9. S křesťanskými sektami se co do našich znalostí Bible nemůžeme ani srovnávat!
10. Když se pro určitou skupinu angažuje i jistá významná osobnost, pak přeci takové skupině lze důvěřovat!
Zobrazit příspěvek č. 990 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 3. 2014
Na okraj synaxis
Shromáždění zástupců autokefálních církví nepřineslo slíbené řešení pro naši církev
Doufal jsem, že dnes tu už budu psát o nějakém rozhodnutí, které učinil synaxis ohledně zdejší situace, leč bohužel... Uvítal bych jakékoliv rozhodnutí, ať už by bylo příznivé pro jakoukoliv stranu, jen kdyby mělo autoritu celocírkevního řešení. Co naplat, vše zůstalo při starém.
Pojďme tedy k řadě poznámek nad proběhlým shromážděním. Co přineslo nového a jaký pohled na naši církev tato konference, která je v autoritě hned po všeobecném sněmu, zrcadlí. Jistě nebylo možno očekávat, že třídenní setkání stihne projednat vše, co by si to zasloužilo. Chápeme, že život celé církve má své priority - a k těm patřil především chystaný velký sněm. Leč začněme u toho, co se týká naší místní situace.
Ve svém projevu na úvod zasedání moskevský patriarcha uvedl na naši adresu: "Nemůžeme nevyjádřit lítost, že na našem dnešním setkání nejsou přítomní představitelé všech pravoslavných církví, takže je neúplné. Už dříve jsme mluvili o nepřítomnosti představitelů Pravoslavné církve v Americe, ale to je vysvětlováno tím, že ne všechny místní pravoslavné církve uznávají její autokefalitu. Není však přítomen ani představitel církve, jejíž autokefalitu uznávají všichni. Blažený arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska Rastislav, který byl zvolen zákonně místním sněmem církve v souladu s její ústavou. Vzniká tak otázka: může se naše setkání nazývat shromážděním všech představitelů místních pravoslavných církví? Jak v tom případě vysvětlíme nepřítomnost jednoho z nich?" (YouTube po 18,30 min.)
Není žádným překvapením, že moskevský patriarcha podporuje vl. Rastislava a uznává ho za našeho metropolitu (víme o tom z oficiálních zpráv z Moskvy a od vl. Ilariona). Tento názor patriarchy patrně vychází z jednostranných informací o průběhu událostí v naší církvi. To je zřejmě také důvod, proč se shromáždění představitelé místních církví s postojem patriarchy Kyrilla neztotožnili a nepodpořili jej. Zvolení vl. Rastislava není Konstantinopolským patriarchátem uznáváno, a proto nebyl na setkání hlav světových pravoslavných církví pozván; a přítomné hlavy místních církví to ve své většině akceptovaly.
Když patriracha Kyrill hovořil o nepřítomnosti zástupců některých autokefálních církví (to měla být výčitka organizátoru synaxis, čili Konstantinopolskému patriarchátu), měl tím na mysli kromě naší místní církve i Americkou autokefální církev, kterou patriarcha Bartoloměj nepozval k účasti na synaxis. Tato církev totiž není uznávána jakožto autokefální, protože jí autokefalitu darovala její Matka (tj. Ruská církev) bez souhlasu ostatních pravoslavných církví, které v Americe působí. Takže pro tyto ostatní zůstává Americká církev dále pouhou "americkou metropolií", jíž se Rusko rozhodlo poskytnout plnou samostatnost.
Dále nebyli zváni přestavitelé tzv. autonomních církví (finské, ukrajinské, japonské atd.), protože se má za to, že jsou zastoupeny hlavou té autokefální církve, pod kterou spadají. Kolem toho nepanuje žádný spor. Všechny ostatní místní církve byly pozvány - nejvyšší hierarchové a jejich nebližší spolupracovníci.Jak se zdá, orodování Moskvy za platnost ustanovení metropolity Rastislava lze považovat za jeden z neúspěchů moskevského patriarchy, které na zasedání utrpěl. Na tuto zmínku totiž nikdo kladně nereagoval a postavení vl. Rastislava zůstalo v očích většiny zástupců světového pravoslaví beze změn. Na vl. Simeona hledí dál jako na metropolitního správce naší církve.
Úspěchem shromáždění bylo svolání velkého sněmu na r. 2016 s ustanovením základních mechanismů přípravy a průběhu toto sněmu. Ani to však nebylo samozřejmostí. Patriarcha Kyrill musel spolknout hořkou pilulku, když se mu nepodařilo prosadit usnesení celého ruského archijerejského sněmu, podle něhož má být na velkém sněmu přítomen veškerý episkopát (samozřejmě jen eparchiální archijerejové, tzv. pravjaščiji, čili nikoliv vikární). Ostatní církve však tento ruský návrh nepodpořily. Úspěchem moskevského patriarchy naopak bylo prosazení konsensuálního přijímání sněmovních usneseních (Řekové chtěli spíše rozhodovat většinou hlasů). Tento princip se má od nynějška uplatňovat na všech grémiích světového pravoslaví. Současně se odsouhlasilo, že každá místní církev bez ohledu na svou velikost a dobu vzniku má jeden hlas.
V případě, že by každá místní církev měla jeden hlas, ale rozhodovala by většina hlasů (čili nikoliv konsensus), pak by byla Moskva snadno přehlasovatelná řeckými církvemi. A naopak - kdyby se za každou církev účastnil veškerý episkopát a každý biskup měl hlas, pak by Ruská církev snadno hlasování všechny ostatní církve (o takové variantě se snad ani neuvažovalo, jenže už samotná přítomnost takového množství episkopů z jedné místní církve, jako mají Rusové, i když by měli dohromady jeden hlas, by jistě vytvářela při sněmovních jednáních jakýsi druh morální tlaku, jemuž by musely ostatní církve čelit). Tudíž se zdá, že kompromisní řešení přijaté na synaxis je jediným perspektivním způsobem společného rozhodování.Početnost přítomného episkopátu byla pro každou zúčastněnou církev omezena na 24 osob (pro Ruskou církev to znamená, že na sněm nepojede ani desetina jejího episkopátu, jiné církve tolik biskupů ani mít nebudou). Ohledně jednotlivých otázek probíraných na sněmu se bude vždy radit celá delegace každé církve zvlášť a přijaté společné rozhodnutí oznámí sněmu její představený (tj. nejvyšší hierarcha dané církve).
Požadavek jednomyslnosti v přijímání usnesení je mj. pojistkou proti tomu, aby byla přijata překvapivá rozhodností, nebo se dostalo sněmovního schválení nějakým "novým tendencím". Proto od něj není očekávána žádná revoluce ani vážné změny. To je zcela v souladu s pravoslavnými principy.
Komentátoři se ptají: Nezmění se požadavkem na jednomyslnost všech přijatých rozhodnutí zasedání sněmu k obrazu polského sejmu 18. století, kde se rozhodnutí také přijímala pouze jednomyslným schválením, a výsledkem bylo, že sejm nedokázal přijmout žádné vážnější rozhodnutí? Co když např. albánská nebo gruzínská církev budou svým vetem blokovat rozhodnutí všech ostatních církví (ať tak budou činit dle vlastního rozhodnutí či na žádost někoho jiného)? Nepřesune se tím veškeré přijímání rozhodnutí ze sněmovního zasedání někam do zákulisí? Snad tomu dokážou předejít důkladná předsněmovní jednání.
Dobře, že nebyla přijata ani žádná podoba hlasování, která by zohledňovala početnost té či oné autokefální církve. V případě ruské církve by to znamenalo, že si všeobecný sněm může svolat sama a ostatní církve k tomu vůbec nepotřebuje. Konec konců je dosti obtížné objektivně měřit početnost církve a stanovit kritéria, podle nichž se bude posuzovat, kolik má věřících a kdo je vlastně považován za věřícího. Podle měřítka společensko-národnostního by to byl každý příslušník pravoslavného národa, který se v nějakém sčítání k církvi přihlásí. Podle názoru, který se odvíjí od života církve za carismu, by se měli sčítat ti, kteří přijdou alespoň jednou do roka ke zpovědi, tj. by se dali sčítat ti, kteří přijdou na Paschu do chrámu či ke svatému přijímání. Podle kanonického hlediska by se měli počítat jen ti, kteří chodí každou neděli do na liturgii. Celkově vzato však jakékoliv uplatňování vnějších kritérií (za účelem prosazení nějakého názoru v církvi) je pro zdravě duchovně smýšlejícího člověka nesmyslné.
Velký sněm, o němž se hovoří jako o osmém všeobecném sněmu (toto počítání je však poněkud sporné), by se měl konat v Konstantinopoli v chrámu Svaté Ireny (pojmenování chrámu se vztahuje nikoliv ke svaté ženě Ireně, ale k Božímu pokoji - tj. ke svatému míru; "irini" řecky znamená pokoj). Právě v tomto chrámu, postaveném za císaře Konstantina ve 4. stol, se konal II. všeobecný sněm (v současnosti je tento chrám považován za koncertní sál; v r. 2010 se tam hrálo oratorium zkomponované metrop. Ilarionem). Datum sněmu bylo oficiálně vyhlášeno na svatou Padesátnici 2016. Předsedat sněmu bude konstantinopolský patriarcha. Sněm se má stát vyjádřením jednotné pozice pravoslavné církve ohledně aktuálních církevních problémů.
Pozornost byla věnována i uspořádání zasedacích míst na sněmu. Předsedající nebude sedět v čele na vyvýšeném místě, aby to ani náznakem nepřipomínalo pozici papeže v římskokatolické církvi. Má mít své místo uprostřed zasedajících, kteří budou kolem něj po jeho pravici i levici.
Ještě k úvahám o průběhu synaxisu. Moskevskému patriarchátu se - jak se zdá - celkově na synaxis příliš nevedlo. Dokonce i souhlas patriarchy Kyrilla se svoláním velkého sněmu byl podle pozorovatelů v jistém smyslu vynucený - resp. byl výsledkem "obchodu" s patriarchou Bartolomějem, který nechal stranou jurisdikční otázku Ukrajiny, a na oplátku Moskva kývla na blízké konání sněmu a mlčky uznává "status quo" ve věci chápání primátu konstantinopolského patriarchy. Rozdílnosti v pojetí konstantinopolského primátu už nějakou dobu (s narůstající intenzitou) jiskří mezi Moskvou a Fanarem (a jiskry už hrozily přerůst v blesky), ale na uplynulém synaxisu bylo o nich "ticho po pěšině". Patriarcha Kyrill sice ve svém proslovu zmínil své pojetí Konstantinopole jako koordinátora, ale raději to nerozvíjel a sporných teologických formulací na toto téma se vyvaroval. Za odměnu je v závěrečném prohlášení obligátní výzva těm bratrům Ukrajincům (rozuměj: filaretovcům), "kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve", a pod tím mezi jinými podpis patrirchy Bartoloměje.
Patriarcha Kyrill na synaxisu zdůraznil, že Ukrajina je územím Moskevského patriarchátu; konstantinopolský patriarcha to nekomentoval, a tím ocenil, že se Moskva synaxisu zúčastnila (původně totiž Moskevský patriarchát vůbec neměl v úmyslu přijet na setkání organizované Konstantinopolí).Vypadá to, že Ekumenický patriarchát může být s výsledky synaxis celkem spokojený. Zdá se mi, že Moskva také nic podstatného neztratila, je-li však Moskevský patriarchát s výsledky spokojen, to je otázka (patriarcha Kyrill na některých filmových záběrech moc spokojeně nevypadá). Vypovídací hodnotu má totiž nejen to, co se komu podařilo na synaxis prosadit, ale i to, co se komu prosadit nepodařilo. Celkově vzato tedy momentální situace vypadá tak, že Moskva, obtěžkaná a unavená nejrůznějšími svými problémy (a teď má na krku ještě problém mladých biskupů naší místní církve), se dostává ve světě pravoslaví do defenzivy a ztrácí síly prosadit se, natož přebrat iniciativu a případně zaujmout vedoucí pozici (ve smyslu nikoliv primátu, ale v oblasti řešení problémů). Vatikánští komentátoři si od tohoto zřetelného oslabování moskevských pozic slibují větší povolnost Ruska na ekumenickém hřišti (což není zrovna to, co by mě osobně moc těšilo).
Krátce na vysvětlenou: Moskva považuje Ukrajinu za své kanonické území. V důsledku toho uznává za kanonickou jen jedinou ukrajinskou pravoslavnou jurisdikci, a to je jurisdikce Moskevského patriarchátu. Ostatní světové pravoslavné církve zatím Moskvu morálně podporují a filaretovský rozkol tzv. "Kyjevský patriarchát" - považují za nekanonický, nemají s ním eucharistické společenství, a tím jej drží v izolaci od světového pravoslaví. Jenže Konstantinopolský patriarchát už dává opatrně najevo, že tento vleklý stav považuje za kontraproduktivní, a zdá se, že by rád viděl, aby byl tzv. "Kyjevský patriarchát" přijat do kanonické Církve (tlačí na Moskvu, aby to učinila, a naznačuje, že by se jinak v tomto případu mohl angažovat více, než by se Moskvě líbilo). Moskva se čemukoliv, co by se byť jen vzdáleně podobalo uznání "Kyjevského patriarchátu", urputně brání. Kanonické právo je samozřejmě na její straně. Jenže něco jiného je šedá litera zákona a něco jiného je barevný strom života (o tom v naší církvi něco víme, že?)
Zatím Moskva drží ostatní místní církve v jednotné frontě proti filaretovcům pomocí nekompromisního morálního tlaku, případně si "kupuje" pokračování celopravoslavné izolace filaretovců všelijakými ústupky (nyní např. svou spoluprací na přípravě velkého sněmu), ale jak dlouho ještě tento výměnný obchod vydrží? Pozice Moskevského patriarchátu např. v Kyjevě, resp. na střední či západní Ukrajině, rozhodně neposiluje. Ukrajinci čím dále tím více věnují své sympatie "Kyjevskému patriarchátu" (můžeme se zlobit, že je to povrchní nacionalismus a že je to nekanonické, ale tím to nezměníme). Filaretův "Kyjevský patriarchát" již pár let s nadějemi hledí směrem, kde je za vodou Fanar, a ukrajinští pravoslavní věřící už ve své většině mezi chrámy Moskevského patriarchátu a tzv. "Kyjevského patriarchátu" příliš nerozlišují, a modlí se tam, kde to prostě mají blíž. A k tomu přihlédněme ke žhavým politickým okolnostem. Poslední společenské události na Ukrajině staví perspektivu politiky Moskevského patriarchátu do poměrně zoufalého světla. (Řekl bych, že Moskevský patriarchát bude brzy muset spolknout velice trpké sousto. V Konstantinopoli vědí, že se otázka pravoslavné Ukrajiny v dohledné době vyřeší sama, a podle toho uvažují a konají.)
Jeden komentátor píše: "RPC pod vlivem politických okolností přehodnotila svou pozici." A všímá si, že vl. Ilarion hovoří o "vzniku nových problémů a aktuálních výzev" a důtklivě žádá, aby "se řešily nové problémy a nikoliv ty, které zajímaly pravoslavnou církev v 70. a 80. letech". Změna pozice může být podle komentátora vyvolána právě situací na Ukrajině.Rusku se na synaxis nepodařilo pomoci ani Gruzínskému patriarchátu při obhájení té čestnější varianty jeho pozice v pořadí na diptiších.
Radostná zpráva pak je, že se podařilo vypracovat kompromisní stanovisko na poli řešení bolavého problému týkajícího se procesu udělování autokefality (pro příště by se měla udělovat na základě souhlasu všech místních církví; zatím však není shoda na mechanismu, kterým by to mělo probíhat).
Zajímavý byl pohled na společné modlitby zástupců světových pravoslavných církví - působilo to dojmem masivní převahy řecké bohoslužby.
Pretenze ve světovém pravoslaví se projevily. Na začátku jiskřilo napětí mezi Moskvou a Athénami kvůli Ukrajině. Na konci se synaxis málem rozpadlo kvůli sporu Antiochie s Jerusalemem o katarskou farnost. To bylo jako blesk z čirého nebe - těsně před koncem, když už nikdo neočekával vážnější problémy, oznámila antiochijská delegace, že nepodepíše závěry synaxis a nezúčastní se závěrečné bohoslužby. Krátce na to odcestovala. K tomu přibyly problémy s odsouhlasením konečné verze prohlášení. Nakonec se přece podařilo zbytek konference udržet pohromadě dovést ji k podepsání společného prohlášení. Je logické, že se toto prohlášení vyhnulo všem neuralgickým místům ve vzájemných vztazích.
Přijatá metodika jednomyslného schvalování všech usnesení a jiných rozhodnutí tedy hned ukázala také svůj rub tím, že Jerusalem nedovolil otevřít otázku Kataru. Z toho důvodu byla antiochijská delegace (která už tak přijela bez patriarchy) odvolána a závěru se neúčastnila. Tento spor o Katar byl ve skutečnosti nejcitelnějším oslabením autority synaxisu.
S tím Katarem se to má tak. Minulý rok se Jerusalemský patriarchát rozhodl založit novou metropolii v Kataru. Původně tam byl jen kněz Jerusal. patriarchátu, ale katarský emír navrhl pozdvihnout status jerusalemského představitele. Takové nabídky se těžko odmítají, jenže problém byl v tom, že Jerusalemský patriarchát žádné eparchie v zemích Perského zálivu nikdy neměl. Avšak Antiochijský patriarchát ano. Zatímco jerusalamského kněze v Kataru antiochijský patriarcha s ohledem na pastýřské okolnosti trpěl, rozhodně nebyl připraven nechat proměnit tuto farnost na svém území v cizí eparchii. Konflikt doposavad nebyl urovnán a patriarcha antiochijský doufal, že bude řešen na konstantinopolském synaxis. Zprostředkování Ekumenickým patriarchátem však odmítl a jerusalemský patriarcha návrh jednat o Kataru na synaxisu vetoval. Z toho je vidět potřebnost instance, která by dokázala řešit konflikty mezi místními církvemi.
V závěrečném prohlášení se mj. vyslovuje podpora a úcta ke svědectví křesťanů na Blízkém Východě a v Africe i na jiných místech planety. Hovoří se tam o jejich dvojitém mučednictví - jednak za víru, a potom též za zachování vztahů s lidmi jiného náboženského přesvědčení, tak jak se jejich společenství na těch místech historicky utvořilo. Hierarchové odsoudili, že v těchto zemích není mír a stabilita a že jsou tím křesťané nuceni opouštět zemi, ve které se narodil Pán Ježíš Kristus. Hierarchové dále žádají okamžité propuštění unesených metropolitů Pavla a Jana a jiných duchovních a také monašek z monastýru sv. Thekly. Vyzývají všechny účastníky konfliktu k přerušení vojenských operací, k osvobození zajatců a obnovení míru. Křesťané Blízkého Východu jsou "kvasem světa". Mír pro všechny lidi přinese bezpečnost světu i pro křesťany. Dále zástupcové místních církvi vyjádřili podporu Antiochijskému patriarchátu v jeho duchovní a humanitární službě.
Vladykové uvedli, že se modlí za mírové rozhovory a smíření na Ukrajině. Odsuzují hrozby násilného uchvácení svatých monastýrů a chrámů, a modlí se za návrat našich bratrů, kteří dnes stojí mimo církevní společenství, aby se vrátili do lůna svaté Církve.
Vyjádřili podporu posvátnému charakteru lidského života od momentu početí až do přirozené smrti. Uznávají jako manželství jen svazek mezi mužem a ženou, což je obrazem jednoty Krista a jeho Církve.
Využívají příležitosti tohoto shromáždění k posílení jednoty cestou společenství a spolupráce, a potvrzují svůj důraz na katolicitu (sobornost) jakožto princip prvořadé důležitosti pro jednotu Církve. Jan Zlatoústý učil, že "jméno Církve je jménem jednoty a shody, a nikoliv rozdělení". (Že by to byl vzkaz do ČR a na Slovensko?)
Z toho všeho je zřejmé, že hodnocení proběhlého synaxis je nejednoznačné. Na jedné straně je velkým úspěchem svolání velkého sněmu (už kvůli tomu tato konference vstoupí do dějin). Bude to sněm, který bude zřejmě mnoho znamenat v životě pravoslavné církve. Někteří mu dávají označení "apokalyptický". Možná bude tento sněm naplněním různých proroctví. Jistého pokroku bylo dosaženo v řešení procesu udělování autokefality. Na straně druhé nám synaxis ukázal, že celkový morální stav světové pravoslavné církve by mohl být lepší. Mezi některými místními církvemi existuje napětí a nevyřešené problémy. Prakticky všechny naléhavé otázky tohoto druhu byly odsunuty. Je vidět, že synaxis neměl sílu ani schopnost ani takovou soudržnost, aby se problémy tohoto druhu mohli shromáždění delegáti zabývat.
Ve stínu nevyřešené otázky Ukrajiny a neřešeného problému s Katarem zůstala nakonec problematika naší církve. Průběh zasedání synaxisu byl v tomto ohledu pro mě jistým zklamáním a všechny přísliby, týkající se otevření našich místních záležitostí v rámci zasedání synaxisu, zůstaly nenaplněny.
P.S.
Co bude dál u nás? Shromáždění zástupců autokefálních církví nám nepomohlo žádným explicitním vyjádřením na naši adresu. Konec konců lze to pochopit - vypadalo by zvláštně, kdyby synaxis, který nedokázal otevřít žhavou otázku územního sporu dvou historických patriarchátů, otevíral otázku personálních sporů v jakési mladé církvičce daleko na severu. A ještě k tomu - za použití schváleného principu konsensuálního rozhodování, který dovolil Jerusalému znemožnit řešení problematiky Kataru, by Moskva nejspíše zablokovala zahájení rokování o nás. Moskva má totiž za to, že ohledně situace u nás není co řešit, jak to jasně proklamoval už dříve metrop. Ilarion (Sůl země).
Přesto máme z čeho vycházet. Synaxis mlčky odsouhlasil nepozvání a nepřítomnost vl. Rastislava z důvodů neuznávání jeho zvolení metropolitou. A nic na tom nezměnila ani zmínka moskevského patriarchy, kterou pro vl. Rastislava ve svém projevu ztratil. Lze to přesvědčivě vykládat tak, že si většina účastníků synaxisu přeje, aby dál pokračovalo jednání, které vede Konstantinopolský patriarchát v naší kauze.
Jen doufejme, že se to nepovleče až do velkého sněmu v r. 2016. To bychom se pak tohoto sněmu nemohli zúčastnit. A navíc - pokud by musel náš případ projednávat tento sněm, pak bychom se zřejmě dostali do kánonů, které sněm po sobě zanechá. Byla by to dosti pochybná čest, kdyby po naší místní krizi zůstala na všechny věky památka v podobě jednoho kánonu, který uspořádává vnitřní věci církve v Českých zemích a na Slovensku. Všichni bohoslovci by se pak až do konce světa v hodinách kanonického práva seznamovali i s tímto kánonem a dumali by, co se to tenkrát v té církvičce kdesi za Alpami u všech všudy dělo (možná by na to téma jednou psali dizertační práce).
Takže bude pokračovat jednání. Za týden má cestovat vl. Simeon opět do Kostantinopole (viz věstník Sůl země). Včera napsal vl. Simeon dopis patriarchovi Kyrillovi, v němž mu vysvětluje situaci u nás a její vznik; snad to přispěje k tomu, že patriarcha bude mít širší pohled na to, čím naše církev prochází.
Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr
Zobrazit příspěvek č. 989 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 3. 2014
Synaxis v Konstantinopoli
Probíhá setkání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví
První den setkání (synaxis) (6.3.2014).
Patriarší chrám sv. Jiří ve Fanaru.
Zasedání hlav místních pravoslavných církví předsedá ekumenický patriarcha Bartoloměj.
Zasedání zahájil patriarcha Bartolomeos (Konstantinopol), který připomněl, že "pravoslavné eklesiologii je zcela cizí" každá představa, která by umožňovala "celosvětové panování jakékoliv z místních pravoslavných církví nebo jejího představitele". Dále zdůraznil: "Všem je nám svěřena odpovědnost za jednotu naší svaté Církve."
Patriarcha Kyrill (Moskva) ve svém projevu představil pohled Ruské pravoslavné církve na otázku přípravy všepravoslavného sněmu, jak jej vyjádřil archijerejský sněm v Moskvě v r. 2013. Jeho účastníci vyjádřili všeobecné přesvědčení, že na tomto chystaném sněmu musí být všechna rozhodnutí přijímána na základě jednomyslné volby všech místních církví, a nikoliv tedy pouhou většinou hlasů. Program, témata, principy konání sněmu, protokol jeho bohoslužeb a zasedání, projekty základních sněmovních dokumentů musí být předběžně odsouhlaseny všemi místními církvemi. Členové ruského archijerejského sněmu považují za nutné, aby prezidium všepravoslavného sněmu tvořili představitelé všech místních pravoslavných církví a aby na sněmu byl veškerý episkopát zastoupen v maximální plnosti.
Konsensuální způsob rozhodování byl použit už v předsněmovním procesu, který začal setkáním na Rhodu v r. 1961. Patriarcha Kyrill trvá na tom, aby tento princip - jakožto osvědčený - nebyl opuštěn ani při další přípravné předsněmovní práci. Poznamenal také, že konsensus je základem práce biskupských shromáždění v oblastech diaspory, a zdůraznil: "Díky tomuto principu se v současných historických podmínkách daří zachovávat církevní jednotu."
"Předkládat na sněmu otázky, které nebyly předem projednány a odsouhlaseny, by značilo učinit z něj prostor pro konfrontaci a ohrozit církevní jednotu. To by ztížilo následné přijetí sněmovních ustanovení v jednotlivých místních církvích. Naším úkolem je ukázat jednotu Církve v otázkách, které hýbou pravoslavným světem. Hlas každé církve, bez ohledu na její početnost a dobu vzniku, musí být slyšen. Všepravoslavný sněm se musí stát místem, kde Svatý Duch zjeví svou přítomnost skrze církevní jednomyslnost, kde si vůle většiny nesmí tyransky podrobovat menšinu," prohlásil patriarcha Kyrill a dodal: "Sněm má být vyjádřením naší pravoslavné eklesiologie přesně tak, jako je takovým vyjádřením Božská liturgie a její společné konání."
Byla nadnesena i témata, která před nás současnost klade a která není možno obcházet: masové vyhánění křesťanů z blízkovýchodních a severoafrických oblastí, což hrozí vymizením křesťanské přítomnosti v zemích, kde bylo křesťanství od doby počátku svého šíření. Dále je to duchovní zhoubnost kultu spotřeby, jenž je podstatou ekonomické krize, která udeřila i na mnohé země křesťanského světa (nyní už bohužel spíše: pseudokřesťanského světa). Dále jsou to pokusy zavádět tzv. genderovou filosofii, která likviduje základy mravnosti i rodiny - tyto pokusy se již uchytily v západních zemích a nyní se valí na pravoslavný východ. Jsou to i problémy bioetiky, jako např. klonování či tzv. "náhradní mateřství" a vše, co proniká do samotné Bohem stvořené lidské přirozenosti. Na to je nutno hledat odpovědi, avšak nikoliv jen teologické, nýbrž i pastýřské.
Představitel Gruzínské pravoslavné církve poznamenal, že zatímco všeobecné sněmy se scházely s cílem chránit Církev před herezemi a definovat pravou věrouku, cíl očekávaného sněmu je jiný: demonstrovat světu jednotu a vzájemný souhlas pravoslavných národů. "Proto považujeme za nutné, sezvat sněm až poté, co budou všechny aktuální otázky prozkoumány a rozřešeny na principu konsensu, aby byly vzaty v potaz zájmy všech církví," dodal katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II.
Patriarcha rumunský Daniel připomenul, že duchovní autorita synaxisu se pozvedá, když je tím posilována společná odpovědnost (představitelů místních církví) za jednotu Pravoslaví. Podle jeho názoru se mají bratrské církve dnes více radit a spolupracovat v souvislosti s třemi výzvami současného světa: jednak je to sekularizace a náboženská lhostejnost, pak je zde fenomén migrace, která vyvolává nové společenské a pastýřské problémy, a též je tu ekonomická krize, která je křesťanům pobídkou k projevům větší solidarity k chudým, nemocným a osamoceným.
Delegáti účastnící se synaxis:Dle oficiální site MP
Konstantinopolský patriarchát: patriarcha konstantinopolský Bartolomeos, metropolita pergamský Ioannis, metropolita gallský Emmanuil, archiepiskop americký Dimitrios, metropolita švýcarský Ieremias.
Alexandrijský patriarchát: papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky Theodor II., metropolita guinejský Georgij, metropolita leontopolský Gavriil, archim. Theodor (Dridakis).
Antiochijský patricharchát: metropolita akkrský Savva, metropolita buenos-aireský Siluan, prot. Porfýrios Georgi.
Jerusalemský patriarchát: patriarcha svatého Města Jerusalema a celé Palestiny Theofilos III., hlavní tajemník posv. synodu archiepiskop konstantinský Aristarch, archiepiskop anfidonský Nektarios, diakon Evlogios.
Moskevský patriarchát: patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill, předseda oddělení vnějších církevních věcí MP metrop. volokolamský Ilarion, vedoucí arministr. sekretariátu MP episkop solnečnogorský Sergij, náměstek předsedy předsedy OVCV prot. Nikolaj Balašov, spolupracovník OVCV diakon Anatolij Čurjakov.
Gruzínský patriarchát: katolikos a patriarcha celé Gruzie Ilja II., metrop. zugdidský a caišský Gerasim, prot. Georgij Eviadadze, monach Anfim.
Srbský patriarchát: patriarcha srbský Irenej, metrop. černohorský a primorský Amfilochij, ep. bačský Irenej, hlavní tajemník OVCV prot. Gaij Gajič.
Rumunský patriarchát: patriarcha rumunský Daniel, metrop. zapado- a jihoevropský Josef, metrop. tyrgovištský Nifon, prot. Stefan Ababej, prot. Michail Tica, diakon Mihail Mušat.
Bulharský patriarchát: patriarcha bulharský Neofit, metrop. nevrokopský Serafim, hlavní tajemník posv. synodu ep. stobijský Naum, hlava patriaršího sekretariátu Theodor Afanasov, Kyrill Dimitrov.
Kyperská pravoslavná církev: archiepiskop Nové Justiniany a celého Kypru Chrysostomos II., metrop. pathský Georgios, episkop arsinojský Nektários, diakon Kyprian Kunturis.
Řecká pravoslavná církev: archiepiskop athénský a celého Řecka Ieronimos, metrop. dimitriadský a almirosský Ignatios, metrop. messinijský Chrysostomos, hlavní tajemník posv. synodu episkop diavlijský Gavriil, diakon Epifanios Arvanitis, Christos Georgusis.
Albánská pravoslavná církev: archiepiskop tyranský a celé Albánie Anastasios, metrop. korčinský Ioann, metrop. girokastrský Dimitrios, diakon Grigorios.
Polská pravoslavná církev: metropolita varšavský a celého Polska Sávva, episkop semjatyčský Georgij, archim. Andrej (Borkovski).
Jediná místní autokefální církev, která nebyla na synaxis pozvána, je naše "Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku". Důvodem je skutečnost, že zvolení vl. Rostislava metropolitou (čili nejvyšším představitelem) není v pravoslavném světě doposavad všeobecně akceptováno. Proto je na naši církev pohlíženo jako na církev, která je momentálně bez svého nejvyššího představitele (viz o tom článek v oficiálním věstníku "Sůl země").
P.S.
Druhý den synaxis proběhl ve znamení velice živých debat. Podle zatím neoficiálních zpráv bylo domluveno svolání všepravoslavného sněmu na r. 2016 do Konstantinopole. Počet biskupů, kteří se mohou za každou místní pravoslavnou církev účastnit sněmu, bude omezen (zřejmě max. 20). Sněmovní rozhodnutí budou přijímána konsensuálně.
Fotografie ze serverů Romfea.gr a Dogma.gr
Zobrazit příspěvek č. 988 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 3. 2014
Citace svatých Otců
O pokání
Od toho času začal Ježíš kázat a pravit: Kajte se, neboť se přiblížilo Království nebeské.
(Mat 4,17)
Co je to pokání? Zanechat dosavadního (hříšného života) a litovat, co jsem činil.
(Ct. Izák Syřan)
Pamatujte všichni: Nekajeme-li se, tak se neočistíme. Neočistíme-li se, neožije naše duše. Neožije-li naše duše, zahyneme.
(Ct. Ioann Snyčev)
Pokání - to je pro Boha svátek, neboť Evangelium praví, že se Bůh raduje více z jediného hříšníka, který se kaje, než s devadesáti devíti spravedlivých.
(Ct. Efrém Syřan)
Kněžské rozhřešení, jehož se nám dostává při svaté Tajině pokání, je skutečným rozhřešením, ať už je uděluje jakýkoliv kněz. Sám Hospodin totiž naslouchá zpovědi skrze uši duchovního otce a ústy zpovědníka rozhřešuje.
(Svt. Feofan Zatvornik)
Není žádného hříchu, který by nemohl být odpuštěn, kromě hříchu, jehož nelituješ.
(Ct. Izák Syřan)
Pravé pokání vyžaduje, aby se člověk odvrátil od hříchů a světské marnosti, a celým srdcem se obrátil k Bohu. Aby se kajícník vnitřně změnil a stal se jiným, než byl dříve; a tak s bázní a chvěním nalezne pro sebe spásu a už o nic se nestará více, než jak by se Bohu zalíbil a jak se zachránit. Chceš-li přebývat v pravém pokání, a tak se zachránit, změň se, obnov se, staň se jiným; nezůstávej takovým, jakým jsi byl doposavad, a nestarej se více o nic, než jak Bohu sloužit a zachránit se. Tak se staneš novým Kristovým stvořením.
(Svt. Tichon Zadonský)
Pokání je skutečné jen tehdy, když člověk pocítivší své hříchy, jimiž rozhněval svého Stvořitele, zanechá hříšných skutků, rmoutí se nad nimi, lituje jich, a stává se hodným obdržet blahodatí Kristovou odpuštění skrze rozhřešení udělované kněžími Církve. Nezanechá-li hříchů, ač se z nich kaje, tak to není pokání, ale spíše nebezpečné opovážlivé a nerozumné spoléhání na dobrotu Boží. Taková opovážlivost je souzena Bohem stejně jako zoufalství.
(Ct. Makárij Optinský)
Duše má, duše má, proč spíš? Blíží se konec, máš být zkroušená. Probuď se ze spánku, aby se nad tebou slitoval Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.
(Kondak z Velkého kánonu Ondřeje Krétského)
Zobrazit příspěvek č. 987 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 3. 2014
Citace svatých Otců
O půstu
„Postem jsem kořil duši svou.“
(David žalmopěvec)
Půst povznáší modlitbu k nebi, stává se pro ni jakoby křídly.
(Sv. Basil Veliký)
Půst odráží pokušení, zjasňuje a zdobí ty, kteří zápasí za zbožnost. S půstem přichází střízlivost a čistota.
(Sv. Basil Veliký)
Chudák půst! Kolik se naň snáší pomluv, hanění a pronásledování! Leč s Boží milostí vše ustojí. A jak by nemohl? Má mocné zastání! Pán Ježíš se postil, apoštolé se postili, a to ne málo! Jak praví o sobě apoštol Pavel: "V postech mnohých..." (2. Kor 11,27). A všichni svatí drželi přísné půsty, takže kdybychom mohli prohlédnout veškeré příbytky ráje, nenalezli bychom tam nikoho, komu by byl půst cizí. A tak to má být. Vždyť porušením půstu byl ztracen ráj, a proto držení přísného půstu musí být mezi prostředky, které nám ztracený ráj navracejí. Naše Matka, svatá Církev, nám přece není macechou, ale želí nás a srdce ji bolí lítostí. Což by na nás nakládala takové těžké břemeno, kdyby to nebylo nutné? A pokud nás žádá, abychom takovou tíhu nesli, znamená to, že jistě není jiné cesty. Pokořme se tedy... Ano, všichni, kteří touží po spáse, ať se pokoří... Kdo odporuje půstu či se vymlouvá, aby se nemusel postit (i když by mohl), ten si spásy jistě příliš necení.
(Sv. Theofan Zatvornik)
Ti, co zavrhují půst a ženou se za rozkoší a komfortem, jež jsou jejich blažeností, mají v patách hojný roj všelikých špatností, a navíc tím škodí svým tělům.
(Sv. Basil Veliký)
Kdo se upřímně a nepokrytecky postí, napodobuje Krista, stává se na zemi podoben andělům, připomíná proroky, vstupuje do společenství s apoštoly. Skrze půst dosahuje přerodu své přirozenosti, mění se z nespravedlivého na spravedlivce, ze špatného na dobrého, z nečistého na zbožného, a tímto způsobem si osvojuje Krista, poklad života...
(Sv. Jan Zlatoústý)
Sláva Bohu, že nám daroval pokání, a skrze pokání docházíme spásy my všichni bez výjimky! Nebudou spaseni jen ti, kteří si nepřejí kát se, a v tom spatřuji zoufalost jejich stavu; často za ně pláči a lituji je. Vždyť nepoznali v Duchu Svatém, jak nesmírné je Boží milosrdenství. Kdyby každá duše poznala Pána, věděla by, jak velice nás miluje. Pak by nikdo nejen nepropadal zoufalství, ale nikdy by ani nereptal.
Každá duše, která přijde o pokoj, se musí kát, a Pán jí odpustí hříchy, a duše posléze v sobě pocítí radost a pokoj. Netřeba dalších svědků, protože sám Duch svědčí, že hříchy byly odpuštěny. Hle, znamení odpuštění hříchů: pokud jsi pojal hřích v nenávist, tak ti Pán odpustil tvé hříchy.
Kdyby se všichni lidé káli a zachovávali Boží přikázání, pak by na zemi byl ráj, neboť Království Boží je v našem nitru. Boží Království - to je Svatý Duch, a Svatý Duch je tentýž na nebi i na zemi.
(Ct. Siluan Athonský)
V Kristu člověk získává více, než ztratil v Adamovi, neboť Království Boží, které Kristus dává, převyšuje pozemský ráj, o který Adam přišel.
A tak se zamysleme, jakou čistotu má člověk získat, aby vstoupil do tohoto Království. Neodkládejme naši spásu na potom, neukájejme se nadějí, že se očistíme před smrtí, či dokonce až při umírání, anebo že půjdeme do "očistce", jak si chybně myslí katolíci. Pro ty, co si říkají "potom", nepřijde nikdy žádné "potom". Proto se starejme o svou spásu dnes, dokud můžeme ještě říkat "nyní".
(Archiep. sinajský a faranský Damián)
Zobrazit příspěvek č. 986 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 3. 2014
Ruská pravoslavná církev ke krizi na Ukrajině
Prohlášení Moskevského patriarchátu
Apel Jeho svatosti moskevského patriarchy Kyrilla ... ke všemu duchovenstvu a všem věrným dítkám Ukrajinské pravoslavné církve v souvislosti se situací na Ukrajině
... Archipastýři a pastýři! Drazí bratři a sestry!
Trpím, když hledím na to, co v současnosti na Ukrajině probíhá. Politické sváry vedou ke konfrontaci a rozdělení lidí, a to i těch, kteří jsou spojeni stejnou vírou. Je ohrožena existence Ukrajiny jako jednoho státu. Tyto události jsou výsledkem vnitřní politické krize, neschopnosti různých společensko-politických sil se domluvit na nenásilném řešení existujících problémů společnosti.
Dítkami naší církve jsou lidé různých politických názorů a přesvědčení, a také ti, kteří dnes stojí na různých stranách barikád. Církev se nestaví na žádnou stranu politického boje. Údělem církve však je rmoutit se nad těmi, kdo byli postiženi násilím, zajímat se o ty, kteří potřebují ochranu a jejichž životy jsou v nebezpečí.
Ujišťuji ... ukrajinské věřící, že učiním vše, co je možné, abych přesvědčil ty, kteří mají v rukách moc, že nesmějí dopustit zahynutí pokojných lidí na ukrajinské zemi, která je tak drahá mému srdci. Krev našich spolubratří, prolitá v Kyjevě a jiných ukrajinských městech, je důsledkem nenávisti. Znesváření lidé stojící na různých bojujících stranách dovolili nepříteli lidského rodu, aby v jejich srdcích rozdmýchal zlobu. Nechť Bůh zarazí jakoukoliv ruku, která se napřahuje, aby způsobila bolest a utrpení. Kéž Hospodin požehná těm, kteří hájí mír! Ať nejmilostivější náš Otec nedopustí, aby šel bratr proti bratru, aby pokračovalo násilí, aby bylo zneuctíváno to, co je posvátné. Kéž už nebudou další oběti na Ukrajině. Vroucně se za to všichni modleme!
Nikdo z těch, kdo teď žijí na Ukrajině, se nesmí cítit cizincem ve svém rodném domě, ať už hovoří jakýmkoliv jazykem. Nesmí být dopouštěna další polarizace společnosti a nárůst násilí proti pokojnému obyvatelstvu. Všemu lidu je nutno garantovat uskutečňování jeho práv a svobod, včetně práva na účast v přijímání osudových rozhodnutí. Ti, kteří jsou u vlády, jsou povinni nedopustit násilí a zločiny. Ukrajinský národ sám - bez vnějších zásahů - musí určit svou budoucnost.
Bratrství ruského, ukrajinského a běloruského národa - to je realita, která se zrodila v utrpení během historie; řada minulých pokolení za ni trpěla. Tato skutečnost žije v našich srdcích a musí určit naši budoucnost a nesmí být obětována kvůli momentálním zájmům.
Dnes je (podle pravoslavného kalendáře) "neděle všeobecného odpuštění", a tak se obracím ke všem svým bratřím a sestrám v Kristu s vroucí výzvou ke vzájemnému pochopení a odpuštění. Obracím se ke všem, kteří třímají v rukách moc: Nepřipusťte páchání násilí nad pokojnými občany!
Pane, požehnej lid svůj a ochraňuj od všeho zla každého, kdo žije v ukrajinské zemi!
2. března 2014
Přeloženo z oficiálního serveru MP RPC
P.S.
Přeložil jsem tuto patriarší výzvu, která je oficiálním hlasem Ruské pravoslavné církve, aby se s ní mohl seznámit i český čtenář, protože se už začínají šířit dezinformace ze západních a západokřesťanských sdělovacích prostředků (viz např. článek na Christnetu: »Ruská pravoslavná církev označila vyslání vojáků na Ukrajinu za "mírovou" misi« s obrázkem prezidenta Putina). Politicky se v ukrajinské krizi silně angažuje svým vlivem už řeckokatolická církev (tj. tzv. uniaté patřící pod Řím) a své postoje publikuje; to je zažitý západo-křesťanský model postavení církve a státu, takže nás to nepřekvapuje. Od západního způsobu myšlení a pojetí církve musíme tedy očekávat snahu přisoudit i pravoslavné církvi politickou angažovanost. Ohledně objektivity našich veřejnoprávních i soukromých masmédií jistě nebudeme chovat jakékoliv naděje. Spíše vidíme, že česká média produkují ohledně ukrajinské krize stejnou dezinformační kampaň, jako tomu bylo v případě Jugoslávie a pak Kosova (viz k tomu protest moravského pravoslavného duchovenstva proti štvavému článku nějakého fanatika v týdeníku Respekt).
Snad tento překlad provolání patriarchy Kyrilla přispěje k lepší informovanosti českých lidí o postoji pravoslavné církve.
Zobrazit příspěvek č. 985 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 2. 2014
Zajímavý článek
Ruský metropolita Ilarion nevidí žádný problém v situaci místní pravoslavné církve
Na webu Sůl země:
Článek Metropolita Hillarion: "Nevidím žádné problémy v církvi Česka a Slovenska, které by se měly napravovat."
Zobrazit příspěvek č. 984 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2014
Další úvaha nad naší eklesiologií
Šíří se po naší církvi protestantské chápání církve?
Před týdnem či dvěma bylo po Moravě rozšířeno dílko pamfletického charakteru. Autor se v něm zabývá svým pohledem na církevní situaci, což by ještě nebylo nic špatného, horší pak je, že se ve své myšlenkové konstrukci dopracoval k eklesiologii, nad jejíž pravoslavností se vznáší velký otazník. Jelikož že pár duchovních tento nepravoslavný koncept podepsalo, je tu další důvod, proč se jím zabývat. Samotný - neznámým autorem sledovaný - cíl pamfletické výzvy ponechám stranou, rád bych se jen zamyslel nad věroučnou stránkou pamfletu. Prosím ty, kteří se chystají věnovat těmto řádkům, aby při přemýšlení nad vzneseným tématem odhlédli od naší konkrétní církevní situace, neboť v tomto článku jde především o všeobecné teologické principy.
Téma toho článku se částečně překrývá s obsahem článku č. 982 věnovaném svátku tří hierarchů. Prosím laskavého čtenáře, aby prominul, že se několik tezí v obou textech opakuje.
Pamflet zde podává pohled na církev, který je v pravoslavném prostředí poměrně svérázný (jemně řečeno). Takovou eklesiologii jsme zvyklí vídat v protestantském prostředí, ale určitě ne tam, kde panuje nad lidským myšlením pravoslavná věrouka. Problematická věrouka pamfletu se odvíjí od způsobu, jakým autor používá pojem "sobornost" Církve.
"Sobornost" je pojem převzatý z církevní slovanštiny a je to v pravoslavné teologii teminus technicus čili součást odborného názvosloví. Jeho význam a teologický obsah se odvíjí od jeho použití v církevně-slovanském překladu Symbolu víry, a tudíž se významně překrývá s obsahem klasických eklesiologických termínů: (vše)obecnost čili katolicita. To je, myslím, autorovi pamfletu známo, a tak budu při zamyšlení nad jeho elaborátem všechny tyto tři pojmy používat jako synonyma.
V čem tkví možná hereze, resp. protestantismus, našeho milého anonyma? V průběhu celého textu se vyjadřuje ve smyslu, že v prosincovém jednání "synodu" a v jednání lednového "mimořádného sněmu" se projevuje církevní "sobornost", která je pro nás všechny závazná. Pamflet žádá, aby se této "sobornosti" podřídil i jeden z místních biskupů, který usnesení prosincového synodu ani následný sněm nepovažuje za legální ani legitimní. Anonymní autor staví autoritu místního sněmu na nejvyšší církevní místo a klade ji nad svědomí biskupa, ač se tu jedná o nejvážnější kanonické otázky, přičemž se tento autor ani zmínkou nemíní vypořádat se vznášenými pochybnosti o legálnosti a legitimitě řečeného synodu a sněmu.
Toto myšlení autora, který vidí ve schůzi duchovenstva a laiků za všech okolností orgán, jemuž se musejí biskupové bez diskusí podřídit, a to i v zásadních kanonických (či dokonce věroučných) věcech, prosvítá skrze celé znění jeho pamfletického textu; někde je vyjádřeno přímo, jinde naznačeno. Viz např. větu: "Jsme synové a dcery jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve, jejímž principem z hlediska církevní správy je sobornost a nikoli svévole byť sebevýše postaveného hierarchy či duchovního." Chápe autor vůbec v čem tkví "sobornost" čili katolicita Církve? Nebo používá toto slovo jen dle svých představ a vytrženo z kontextu pravoslavné eklesiologie? Nebo má autor opravdu protestantské chápání církve, které je přelakováno jen tenkým pravoslavným nátěrem?
Protože je téma katolicity nejen důležité, ale i krásné, pokusím se tomu věnovat více, než jen pár stručných odstavců.
V pravoslavné církvi je výchozím principem církevní správy pastýřské působení biskupa, který je obrazem jediného Pastýře Církve - Ježíše Krista. Jako odpověď na hierarchické pastýřství v církvi promlouvá hlas Božího lidu. Žádný sněm, složený z laiků a nižšího duchovenstva či kněžstva (byť i za přítomnosti biskupa/ů), nemůže mít z kanonického hlediska přímou a totální nadvládu nad biskupem (hlas Božího lidu a jeho případná korekce hierarchické správy promlouvá jiným způsobem), v opačném případě by to nebylo nic než zjevný protestantismus. Jenže právě takový protestantismus hlásá řečený pamflet, který volá po tom, aby se biskup podřídil "vůli místní církve", vůli, která "se projevila příslušnými usneseními XIII. sněmu, usneseními posvátného synodu, usneseními obou metropolitních rad, jakož i usneseními eparchiálních rad pražské i olomoucko-brněnské eparchie." (Citace anonymního autora.) Nebyla by to však byla falešná "sobornost", při níž by ovce vedly pastýře? Zvláště jedná-li se o zásadní kanonické otázky našeho společenství s celosvětovou Církví, mělo by selhání pastýřské úlohy biskupa fatální důsledky. Místní církev si může zřídit desítky a stovky různých orgánů se smíšeným složením (z duchovenstva a laiků), ale v zásadních otázkách kanonické správy nemohou tyto orgány převzít biskupskou odpovědnost za církev, pokud chceme zůstat na půdě Pravoslaví.
Když hovořím v průběhu tohoto článku o místním "sněmu laiků a duchovenstva" (jak je zřízen naší platnou ústavou), tak samozřejmě beru na zřetel, že tam jsou přítomni i zdejší biskupové. Ti však mají na tomto sněmu k dispozici pouhé 4 hlasy z 60 nebo 70 účastníků shromáždění. To je z hlediska "hlasovací síly" natolik slabá pozice, že si dovoluji takové shromáždění nazývat "sněmem laiků a duchovenstva".
Ve správě a životě Církve spolupůsobí ze strany lidského prvku dva principy - episkopát a Boží lid - které na sebe neustále vzájemně reagují. Zdánlivě by spolu měly soupeřit, ale působením Svatého Ducha mohou tyto dva principy souznít jako akord. Právě toto souznění je jedním z nejkrásnějších a nejpřesvědčivějších projevů katolicity Církve. Dochází-li však k soupeření či neladu, znamená to většinou, že církevní společenství je nemocné a že do něho vstupuje světský duch.
Na nejvyšší celosvětové církevní rovině patří při řešení otázek, které si žádají rozhodnutí na této úrovni, vrcholná pravomoc církevnímu sněmu tvořenému zástupci místních církví - každopádně je to však i zde záležitost episkopální. Tam - při jednání zástupců celé světové pravoslavné Církve - se zvláštním způsobem projevuje sobornost (katolicita) Církve Kristovy. Žádná autokracie jednoho biskupa nad celou Církví, ale sněmovní princip, skrze nějž může působit inspirace Svatého Ducha. Tedy všeobecný sněm je obecně nejznámější demonstrací katolicity (sobornosti) Církve.
Nikoliv nepodstatným projevem katolicity je skutečnost, že hlas každé místní autokefální církve má na světovém sněmu stejnou váhu. Bez této zásady by byla celocírkevnost sněmovního rozhodování jen iluzí. Pro příklad nemusíme chodit daleko - Ruská církev má tolik biskupů, že by jejich hlasy převážily a naprosto smetly hlas všech ostatních biskupů celé ostatní církve. A protože by všichni zřejmě hlasovali podle direktivy moskevského patriarchy (Moskevský patriarchát je znám autoritářskými vnitřními poměry, které jsou výsledkem místních specifik a historických okolností), zavládl by zde reálný papismus - celosvětovou pravoslavnou církev by ovládal patriarcha této nejpočetnější místní církve.
Dalším projevem plnosti katolicity je akceptování všeobecného sněmu veškerým Božím lidem, který jako celek - čili jakožto mystické Tělo Kristovo - je veden Duchem Svatým. Oba principiální projevy katolicity - episkopální na sněmu i laické potvrzení pravosti sněmu - jsou neodlučně spojeny a nejvyšší rovina celocírkevního života je bez nich nepředstavitelná.
Odraz tohoto souznění obou principů katolicity (sobornosti) nejvyššího církevního vedení se pak může zpětně a částečně zrcadlit na nižších církevních úrovních, kde mohou být dle místních církevních ústav vytvořeny církevní orgány, v nichž jsou k účasti na záležitostech církevní správy přizváni i laikové a farní duchovenstvo. Episkopát se pak v rámci místní tradice dobrovolně zříká části svých kanonických pravomocí ve prospěch celocírkevního řízení místních církevních věcí. Tím lze zapojit do života církve co nejvíce věřících a duchovenstva, a zároveň společným rozhodováním minimalizovat možnost nespokojenosti, sporů či roztržek.
Rozdíl mezi globální rovinou církve a lokální správou církve je však zřejmý. Sněm pořádaný jakožto všeobecný může být Božím lidem odmítnut a sněmovní rozhodnutí biskupů musí ještě projít celocírkevním schválením, ano, to je z naší teologie zřejmé, těžko si však představit, že by na lokální úrovni mohlo platit jen takové biskupské rozhodnutí, které schválí laikové. Příslovečné "hlas lidu - hlas Boží" nemusí v nedokonalých lokálních poměrech platit vždy, už proto, že na místní úrovni je relativně nízký počet věřících, a proto je jejich hlasování ovlivnitelné či dokonce zmanipulovatelné - toto není katolicita.
Proto by měla každá lokální církevní ústava přesně vymezit, jaké pravomoci a v jakých oblastech a otázkách církevního života mají jednotlivé církevní orgány. Zároveň by se mělo více připomínat, že (jak sama ústava hned zpočátku zmiňuje, viz čl. 1. odst. 1.) se církev řídí kanonickými pravidly. A v pořadí důležitosti předcházejí dle ústavy posvátné kánony dokonce i rozhodnutí našich místních sněmů - čili ještě jednou: kanonická pravidla stojí i nad orgánem, který je dle naší ústavy mezi všemi místními církevními orgány nejvyšším, - tj. místním sněmem. A v zásadních otázkách, které se týkají zachování samotné existence, kanoničnosti a pravoslavnosti, se může episkop řídit výhradně kánony. Tím však rozhodně nechci nabádat k tomu, aby se naše přijatá a platná ústava porušovala, kdykoliv někomu zlíbí. Každý takový případ musí být dobře zdůvodněn a vysvětlen církvi, aby bylo jasné, že se jedná o zásadní věc zachování pravoslavnosti, mravosti a jednoty se světovou Církví.
Účast veškerého zdejšího Božího lidu na správě církve tedy nezbavuje místního episkopa odpovědnosti za místní církev. Biskup (či místní biskupský sbor ve své jednotě a se svým primasem) se i nadále zodpovídá před celou světovou Církví za řádný a kanonický život jim svěřeného stádce. Tuto odpovědnost na sebe nemůže převzít žádný kněz ani laik ani žádný sněm laiků a duchovenstva. Je-li ohrožena kanoničnost či pravoslavnost místní církve, je povinností biskupa, aby zjednal nápravu, a k tomu musí použít všechny své pravomoci, které mu posvátné kánony a církevní tradice skýtají. Proto je symbolem biskupství pastýřské žezlo. Tady má platnost specifických místních zvyklostí či lokální církevní ústavy své hranice. A jednostranně prohlašovat právě účast místních laiků a kněžstva na správě lokální církve za projev "sobornosti" (čili katolicity) a nadřazovat jej zdejší episkopské církevní správě, biskupovu svědomí je tragický omyl autora zmíněného pamfletu, protože by se tím takto pojatá "katolicita" dostávala do nesmiřitelného konfliktu s kanonickou pravomocí biskupů. V takto pojaté "katolicitě" se více spoléhá na lidské pravomoci a lidskou diplomacii než na Ducha Svatého. Někdo by možná mohl rovnou říci, že v takto protestantsky pojatém systému církevní správy nemá Duch Svatý vůbec místo.
Něco jiného jsou běžné záležitosti církevní správy, k nimž jsou přizváni dle místní ústavy i laikové, ale něco úplně jiného otázky zásadního rázu. Církevní orgány a rady vytvořené ústavou mohou rozhodovat o zřízení církevních obcí o správě eparchiálního majetku apod., může jim však být přiřknuto právo přijmout jako platné i takové usnesení, které většina pravoslavného světa neuznává, a tím nás oddělit od celocírkevní sobornosti?
Když tedy tuto část shrneme: jsou tu jakési dva směry, které při zjednodušeném výkladu mohou vypadat jako protichůdné. Jedním je pastýřská moc biskupů a druhým je Boží lid. Zdánlivá protichůdnost je překonávána ve vnitřním životě Církve právě církevní katolicitou, ve smyslu lásky, která je darem Ducha Svatého (Chomjakov). Oba principy se doplňují a jeden bez druhého nemůže být. Západ po oslabení působení blahodati už nedokázal překonat tuto dichotomii. Ale o tom jsme psali už minule.
Myslím, že současná krize obnažila nevyjasněnost naší místní tradice v těchto veledůležitých otázkách. Bude potřeba je začít intenzivněji teologicky zpracovávat.
Každá doba a každý národ si musí najít své vlastní jemné vyvážení mezi episkopskou mocí a vlivem Božího lidu na správu církve. Ve starých tradičních patriarchátech je těžiště správy posunuto mnohem více k biskupské straně, kdežto v mladších církvích se posouvá často až na samotné hranice únosnosti ke straně věřícího lidu. Celkové rozpětí možností však není příliš široké.
* * *
Než budeme pokračovat v zamyšlení nad pojmem, významem a projevem skutečné pravoslavné sobornosti, připomenu, že katolicita - stejně jako jednota - je v Církvi jen jedna. Jedna a ta samá obecnost (katolicita, sobornost) se projevuje na různých úrovních církevního života, ale především na Církvi jako celku. Žádnou místní církev ani nějaké lokální shromáždění nemůžeme vytrhovat z této celocírkevní jediné katolicity a nárokovat si nějakou svou místní "katolicitu", jak to dnes v podstatě provádí kdejaký sektářský sboreček. Sobornost je jedna, je celocírkevní (čili světová), kráčí ruku v ruce s jednotou pravoslavné víry i kanonického uspořádání a Tajin, které sdílejí všechny místní pravoslavné církve společně. Nikdo si katolicitu ani jednotu nemůže samovolně přisvojit, ani ji unést z Církve, ani se žádná lidská osoba nemůže z titulu svých vlastností či úřadu stát jejím výhradním garantem nebo zdrojem (to jsou všechno jevy, které známe z protestantství či z papismu). Pravoslavní biskupové jsou pouze jejími nositeli. Je možné do ní správnou křesťanskou vírou a skrze účast na kanonické církevní správě a v jednotě svatých Tajiny vstoupit, nebo se od ní chybnou vírou a chybným jednáním oddělovat.
Má-li místní církev jen jednoho biskupa (např. v důsledku nějakých mimořádných událostí, katastrofy apod.), pak je tam jediným nositelem celocírkevní katolicity - nositelem jediným ale ne výhradním. Jediným nositelem je totiž jen dočasně a kdykoliv mohou být vysvěceni noví biskupové, kteří pak budou dalšími plnými nositeli katolicity. Proto tak zdůrazňuji, že pravoslaví nezná žádný úřad či osobu, která by byla nositelem plnosti katolicity jediným a výhradním, jako je tomu v případě papismu.
Podíl na katolicitě má každá církevní obec - i na této nejnižší úrovni církevní správy je přítomna plnost Církve, i zde je úplné Tělo Kristovo, protože je zde eucharistie, v níž je plný Kristus. Eucharistie sloužená církevními otci na všeobecném sněmu se ničím neliší od eucharistie konané provinčním farářem s několika věřícími kdesi v zapadlé vísce. To je jedna strana mince. A na druhé straně: nikdo nebude tvrdit, že každé, dle naší ústavy vykonané, farní shromáždění je automaticky vyjádřením církevní sobornosti. To by přece bylo nerealistické tvrzení, zvláště v tím případě, kdy by se farní usnesení příčilo víře, názoru a vůli ostatních církevních obcí! To samé platí pro eparchiální shromáždění - ani ono není automaticky výrazem církevní sobornosti, a stejně tak i sněm delegátů celé místní církve. Podobně jako zmíněná "vesnická eucharistie" je pravou eucharistií díky tomu, že se děje v jednotě s Tajinami Církve, tak každý místní sněm je natolik katolický, nakolik jsou jeho usnesení jednotná s názorem ostatní světové Církve.
"Sobornost" místního sněmu tudíž záleží na tom, jestli je sněm "srostlý" s životem celé Církve. Jedině to, co je přes všeobecně uznávanou hierarchii napojeno na celou Církev, je ratolestí, která je přirostlá k vinnému kmeni, jímž je Kristus. Co se odděluje od celocírkevní jednoty a katolicity, stává se odlomenou ratolestí, která tím okamžikem začíná usychat. (Viz Jan 15,1-8) Jeden z církevních výkladů pojmu katolicita zní: to, co je nedělitelné.
Dle protestantské víry se může každá skupina či každé shromáždění vyznavačů Krista naprosto legálně a legitimně prohlásit za církev (jiným slovy - každé shromáždění věřících je samo o sobě projevem katolicity, čímž je pojem "katolicita" v protestantském prostředí de facto vyprázdněn, protože takových "katolicit" čili "soborností" je v protestantismu nepřeberně). Je to projev náboženského individualismu. Ve věroučném prostředí papismu rozhoduje o katolicitě každé církve papež, resp. do církevní katolicity je každá věřící osoba začleněna skrze své společenství s papežem. Jen to, co je v jednotě s římským papežem, je v církvi. To je narozdíl od protestantismu projev náboženského autoritářství. Pravoslavné pojetí se vyhýbá oběma extrémům a nositelem katolicity je celá Církev a celocírkevní vědomí rozhoduje, je-li ta či ona místní církev zahrnuta do církevní katolicity. Jinými slovy - začlenění do eucharistické jednoty Těla Kristova je kritériem, zda je ta či ona skupina nebo jednotlivý věřící součástí Církve. A k přijetí každé místní církve do eucharistické jednoty je potřebný soborný souhlas světových církví.Ano, náš místní sněm je dle čl. 12 odst. 1 Ústavy „nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně-kanonický orgán církve“ (jak píše anonymní autor), ale nad ním stojí pravidla posvátné Tradice a hlavně - náš sněm může být součástí katolicity Církve jen v tom případě, že jeho závěry Církev jako plnost Těla Kristova uznává (ať už mlčky nebo slovy či skutky) a s účastníky tohoto sněmu udržuje eucharistické společenství. Nedostane-li se takovému shromáždění tohoto katolického uznání, pak je to jen "samozvaný sbor", který si marně nárokuje být vyjádřením církevní katolicity. Usnesení žádného sněmu - místního i světového - samo o sobě ještě není zárukou sobornosti. I všechny všeobecné sněmy jsou považovány za svaté, všeobecné a závazné čili katolické, protože byly následně akceptovány celou Církví.
Samozřejmě existují výjimky, které jsou většinou dány zásahem světské moci či války, státní převraty, totalitní režimy apod. s následným odtržením nějaké části církve od jednoty, aniž by se jednalo o duchovní odpadnutí od Církve (to byl zřejmě případ Ruské zahraniční pravoslavné církve), ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo, resp. výjimky odvíjející se od situací, v nichž se církev nemohla chovat svobodně dle svých pravidel a víry.
Nabídněme i další příklad nutnosti vykládat dikci zdejší ústavy v kontextu pravoslavné teologie. O lokálním sněmu sice naše ústava praví, že je "nejvyšším věroučným(!) orgánem církve", jistě to však nikdo pravoslavně vzdělaný nebude vykládat v tom smyslu, že by náš sněm mohl měnit pravoslavnou víru, resp. zavádět pro naši místní církev nová dogmata, že? Pro ilustraci si představme tak bláznivou situaci, kdy by se nějaký náš sněm usnesl, že Bůh není v Trojici ale ve čtveřici, a prohlašoval to za "soborné stanovisko" církve, jemuž se každý příslušník naší církve musí podřídit. Asi bychom se nad takovým sněmem všichni jen usmáli (či zaplakali), protože se věroučně dostal mimo hranice pravoslaví a všeobecné víry Církve, takže o žádné sobornosti tu nemůže být řeč. Podobně absurdní však je, překračuje-li nějaký sněm hranice kanonicity nebo odděluje-li se svým jednáním a usnesením nebo volbami od souhlasu celé Církve.Krajně důležité je uznání sněmu ze strany celocírkevního vědomí, jedná-li se o volbu hierarchů, pro jejichž službu v církvi má přece zásadní význam uznání legálnosti ze strany ostatních světových církví. Vždyť skrze své hierarchy máme být napojeni na světovou pravoslavnou Církev! To je jeden z veledůležitých významů existence nejvyšší církevní hierarchie.
Když řečený pamflet žádá po každém - a to i nejvyšším - biskupovi, aby se podrobil místímu sněmu ve všech kanonických otázkách (s odůvodněním, že sněm je dle ústavy „nejvyšší ... církevně-kanonický orgán církve“), pak zřejmě žádá po každém místním biskupovi (jenž je arcipastýřem a učitelem církve), aby se za všech okolností podrobil sněmu duchovenstva a laiků i v otázkách dogmatických (protože sněm je dle ústavy „nejvyšší věroučný ... orgán církve“). Snad je už dostatečně zjevné, jak absurdní je uvažování autora pamfletu.
Pro ilustraci: církevní dějiny jsou plné různých neuznaných shromáždění, všelijakých sněmů svolaných neplatně či pod nátlakem či s narychlo nasvěcenými biskupy, známe mnoho tzv. "lotrovských synodů" atd. atd. Vždy bylo jejich cílem vnutit církvi nějakou herezi nebo uzákonit převrat v církevní správě apod. Církev má pravomoc uznat i malé, narychlo svolané či špatně zorganizované setkání jako platný sněm, pokud jsou jeho jednání a usnesení v souladu s katolickým vědomím a pravoslavnou vírou a projdou pozdějším celocírkevním přijetím. Naopak ani sebevětší a sebehonosnější sněm nemusí být nakonec uznán za platný posvátný sněm, není-li nositelem ducha katolicity Církve a není-li světovou Církví přijat.
Nad všemi místními církvemi a jejich místními sněmy a lokálními synodami vládne katolicita jedné pravoslavné apoštolské Církve. I nad naší místní církví. Proč se tedy autor pamfletu a část církve, jejíž názor zastupuje, chová, jako kdyby nějaký náš nedávný sněm měl automaticky(!) pečeť sobornosti Církve? Proč vůbec neřeší, zda byly splněny podmínky k tomu, aby se o něm mohlo uvažovat jakožto o výrazu katolicity Církve? Cožpak uvažují tito lidé v duchu "ex opere operato", domnívajíce se, že už samotným vykonáním nějakého shromáždění se automaticky(!) koná sněm v Duchu Svatém? Proč jim nevadí, že naprostá většina světových pravoslavných církví (někde jsem četl, že 11 církví z 15) tento sněm a jeho závěry neuznává, čili tento sněm zatím není přijat do církevní katolicity. Proč anonym prosazuje údajnou "sobornost" místního sněmu, když většina Církve s jeho účastníky kvůli tomuto sněmu přerušila eucharistické společenství? Kam se z našeho myšlení vytrácejí tyto základní pilíře pravoslavného chápání života Církve?
Možná jednou tento sněm přijat bude, a tím se situace změní, ale dokud není soborností Církve přijat, pak nese sněm na sobě stigma podezření z rozkolnosti. Prohlašuje-li text řečeného pamfletu prešovský sněm, který není přijat světovou Církví, za vyjádření sobornosti, pak je zcela na místě se ptát, jestli má jeho anonymní autor správné církevní uvažování nebo zda není nositelem heterodoxní eklesiologie.
* * *
Proklamovaný názor, že nějaké církevní shromáždění, které je na lokální úrovni zorganizováno, je (i bez uznávání ostatními pravoslavnými církvemi) automaticky projevem církevní sobornosti čili katolicity, je čirý protestantismus a potažmo omyl či dokonce hereze. Žádná pravoslavná církev se nesmí chovat, jako by zbytek pravoslavného světa nepotřebovala (to je způsob chování typický pro rozkolníky). Každé církevní shromáždění, které si chce nárokovat být projevem katolicity, má být pečlivě připraveno tak, aby vyhovovalo nejen místní ústavě, ale i kánonům a aby bylo věrohodným pro uznávání celou Církví Kristovou. K tomu patří nezpochybnitelná legálnost i legitimita shromáždění, resp. jeho účastníků. Těmto požadavkům organizátoři našeho sněmu - jak se mi zdá - nevyhověli.
Stejně tak i celá místní církev musí být spravována tak, aby to bylo věrohodné pro ostatní místní církve a abychom tudíž byli akceptováni do celocírkevní katolicity. Konkrétní otázky naší církevní správy však nechci řešit, protože budou vyřešeny jinde a už za necelý měsíc. Tady jde nyní spíše o to, že se nám po církvi šíří eklesiologie, která by mohla být v jádru heretická, a pokud se nevrátíme k pravoslavné věrouce, tak tady naši neutěšenou situaci nevyřešíme nikdy a nikdo nám ani nemůže pomoci, protože jakékoliv vyřešení místních problémů se odvíjí od zachovávání pravoslavné víry.
Zvláštní na tom všem je, že v pamfletu se podepsaní sami sebevědomě prohlašují za "pravoslavné duchovní ctící věrouku a kanonický řád Církve"... Což jim ale nebrání vyrukovat s protestantskou eklesiologií. Inu, je to bouřlivá doba, musíme mít se sebou vzájemnou trpělivost.
Hrozí však nebezpečí, že by se naše církev mohla ponořit nejen do rozkolu, ale už snad i do hereze. A to není nikterak neobvyklé spojení, protože za rozkolem se dostavuje pravidelně hereze, pokud ovšem nejdou hned od počátku společně. (Pro ilustraci: ve stejném protestantském duchu smýšlejí o katolicitě i odpadlí pravoslavní, resp. rozkolníci; např. se s tímto myšlením setkáte v teologii řeckých tzv. "kyprianovců".)
* * *
Pro jistotu podotýkám: nevylučuji, že hereze, o níž výše hovořím, je jen dílem omylu anonymního autora a nikoliv jeho vědomého odklonu od pravoslaví. Nejedná se mi tedy rozhodně o to, že bych žádal nějaké vyšetřování, vyhledávání autora či persekuci signatářů, kteří se (dle mého osobního názoru) zřejmě podepsali, aniž by se po stránce věroučné nad textem pamfletu vůbec zamysleli. To ovšem nic nemění na nebezpečnosti tohoto způsobu myšlení pro zachování pravoslavnosti naší místní církve.
Ať už věci u nás dopadnou nakonec jakkoliv, i kdyby sněm byl nakonec uznán, je - myslím - potřebné nad tématy vznesenými v tomto článku přemýšlet.
* * *
Suma sumárum:
Žádný sněm nemusí být ještě vyjádřením církevní sobornosti, ale naopak - celocírkevní sobornost čili katolicita Církve rozhodne o každém sněmu, je-li přijat či odmítnut. Stejně tak rozhoduje světová Církev o každé místní církvi. Nad autokefalitou každé místní církve panuje celocírkevní soud čili soborné vědomí Církve.
Odtrhovat místní církev či její orgány, sněm, synod apod. od celocírkevní katolicity a prohlašovat místní sněm či místní církevní orgány za zdroj sobornosti či automatický projev sobornosti, je nejspíš eklesiologický omyl nebo v krajním případě heterodoxie. Sobornost je vlastnost neodlučně spjatá s jednotou celé Církve Kristovy. Mimo jednotu a jednomyslnost Církve není žádná katolicita. Stejně jako bez svatosti či apoštolskosti Církve.
Snaha prohlašovat místní sněm za vyjádření sobornosti (katolicity), aniž by se dosáhlo uznání tohoto sněmu ze strany celocírkevní jednoty, je ve skutečnosti hříchem proti sobornosti čili katolicitě Církve.
P.S.
O katolicitě viz též v malém slovníku pravoslavných pojmů (slovníček pomalu vzniká).
Zobrazit příspěvek č. 983 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 2. 2014
Nový web
Moravský církevní věstník
SŮL ZEMĚ
Internetový věstník
olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve
(Vydávaný s požehnáním vl. Simeona,
arcibiskupa olomoucko-brněnského)
Zobrazit příspěvek č. 982 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 2. 2014
O církevní hierarchii
Svátek tří hierarchů: sv. Basila Velikého, sv. Jana Zlatoústého a sv. Řehoře Theologa
Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.
Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě.
Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mat 5,14-16)
Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žid 13,7)
Tento svátek tří z těch největších a nejproslulejších mezi svatými hierarchy můžeme uchopit nejen jako připomínku jejich osobností, ale jako svátek poukazující na význam církevní hierarchie obecně. Hierarchie (tj. episkopát) provází církev od samotného jejího počátku. Vše začalo svatými apoštoly. Služba apoštolů byla jedinečná a spojena výhradně s apoštolskou dobou. Jako taková tato unikátní služba pominula s apoštolskou dobou, ale ve smyslu hierarchickém se transformovala do služby episkopátu. Už samotní svatí apoštolé při svém putování zřizovali na místech, kde se jim podařilo přivést lidi ke křesťanské víře, církevní obce a k jejich správě ustanovovali biskupy. Episkopát na sobě nese plnost apoštolského pověření ke správě dané církevní obce a plnost blahodatných darů udělovaných Kristem k životu církve a ke službě spáse věřících (především pro službu svatých Tajin). Na rozdíl od apoštolské služby je služba episkopa spojena s konkrétní obcí čili z dnešního hlediska s konkrétní katedrou.
Apoštolé vysvětili první biskupy, a ti pak vysvětili své nástupce a ti zase další nástupce, a tak jsou předávány blahodatné dary i apoštolské pověření a pastýřská moc přes všechna křesťanská pokolení do každé doby a na všechna místa všem pravoslavným věřícím. Toto předávání (čili tzv. apoštolská posloupnost) se děje jen v jednotě víry (tj. nikoliv v rozkolu či v herezi, viz 1. pravidlo sv. Basila), čili za předpokladu zachovávání pravoslavného vyznání. Tím je každý pravoslavný věřící přes svého kněze a ten zase přes svého biskupa a přes celou apoštolskou posloupnost duchovně napojen na svaté apoštoly tak, jako oni na Krista. Proto říkáme o Církvi, že je apoštolská. K tomu samozřejmě patří předávání a zachovávání odkazu svatých apoštolů.
Biskupové jsou nositeli plnosti hierarchického kněžství a jsou zárukou kanonické legitimnosti místní církve a platnosti kněžské služby. Jedině oni mohou světit vyšší duchovenstvo, postřihovat nižší duchovenstvo a světit antiminsy. Udělují požehnání kněžím vykonávat liturgii (v byzantské tradici je viditelným znakem tohoto biskupského pověření antimins vydaný biskupem a spočívající na prestolu).
Biskup je ve své správní oblasti vrchním vykonavatelem svatých Tajin, vrchním pastýřem a učitelem. Pečuje o liturgický život své církve, učí, napomíná a vede v oblasti víry, morálky, mravnosti a především dbá o zachovávání pravoslavné víry a praxe. Skrze jeho jednotu s celým pravoslavným episkopátem (čili světovou pravoslavnou církví) je jeho místní církev napojena na celou Církev, která je mystickým Tělem Kristovým. Všichni jeho kněží a potažmo věřící jsou skrze svého biskupa v jednotě s celým světovým pravoslavím.
Od poloviny VII. století je přijato, že biskup nežije v manželství (viz o tom 12. a 48. pravidlo trullského sněmu, tzv. páto-šestého). Pokud byl, kdo se má stát biskupem, před tím ženat, stanovuje posledně vzpomenutý kánon, že jeho manželka musí se vzájemným souhlasem nejprve odejít do monastýru. Dle Nomokánonu (I. kap. 23.) se předpokládá pro možnost vysvěcení na biskupa věk alespoň 35 let (pro výjimečné osobnosti a zvláštní případy se povolují výjimky). Lze mít za to, že nižší požadavky na věk kandidáta biskupské hodnosti se samozřejmě týkají spíše tradičně pravoslavných zemích, kde se adept biskupského svěcení hodnosti narodil v pravoslavné rodině, od dětství žil církevním životem, celá společnost kolem něj je prodchnutá pravoslavnou zbožností a obyčeji, početný biskupský sbor jeho spolubratrů případného mladšího biskupa i po jeho vysvěcení vede a dohlíží na něj se zvýšenou pozorností, a navíc sami věřící by v takové tradiční společnosti nedovolili biskupu nějaké odchylky od přijatých norem zbožnosti.Při správě své církve se biskup řídí Písmem svatým, posvátnými kánony a místními tradicemi (např. ústavou). Ve všem, co činí, se má snažit, aby v něm věřící viděli přicházejícího Krista a jeho milující péči o svou Nevěstu, kterou je Církev. Svým příkladem inspiruje ke zbožnosti i své věřící.
Pastýřství Kristovo je vzorem pro pastýřskou službu duchovenstva, resp. biskupa. Podobně jako Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mat 20,28), tak i biskup by zřejmě měl následovat vážnou Kristovu výzvu: "Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mar 10,43-44). Vždyť on je tím, koho Kristus vyslal hledat ztracenou ovečku. (Luk 15,4-10)
* * *
Věřící v čele s episkopem vytvářejí na každém místě plnost Církve. Sám biskup není Církví a věřící bez biskupa také nejsou Církví. Ve službě i ve správě Církve se spojují tyto dva principy - pastýřská moc hierarchy a moc Božího lidu v jeho celku. Známá teze sv. Ignatia Antiochijského, která má prakticky platnost dogmatu, hlásá: "Kde je biskup, tam je Církev" (Smyr. 8 - PDF). Tím se však samozřejmě nemyslí, že by biskup sám vytvářel Církev, ale míní se tím biskup ve středu svých věřících. Důležité je neztrácet ze zřetele, že episkopát není nad Církví, ale v Církvi.
Na pravoslavných bohosloveckých školách je věnována velká pozornost tomuto tématu, aby bohoslovci správně pochopili komplementaritu dichotomie (duchovenstvo & věřící) v církevní správě a službě. Synergie episkopátu a laiků při službě i správě církve je pro Pravoslaví jedním z charakteristických rysů. Rozumět jak se něco takového může uskutečňovat v praxi, je však možné pouze tam, kde s tím má církevní společenství živou zkušenost - čili tam, kde působí blahodať Svatého Ducha.
Západ po ztrátě této zkušenosti přestal chápat, jak by taková spolupráce episkopátu a věřících byla v církevní správě možná. Řím vyřešil otázku vzájemného vztahu episkopátu a věřících jednoznačným přisouzením veškeré církevní moci duchovenstvu, resp. biskupům, kardinálům a v posledku papeži. Papežská autokracie je vyjádřena např. známou formulí: "Roma locuta, causa finita" (Řím promluvil, věc je skončena). Imperativnost a rezolutnost takové církevní vlády odsunuje laiky do podřízeného postavení věřících II. kategorie. Teprve dle dogmatické konstituce II. vatikánského sněmu (Pavel VI., 1964) nastal nepatrný posun, který papeži nic neubral, ale trochu vyzdvihl ostatní episkopát; začíná tím kolegiální účast biskupů (v čele s papežem) na správě církve. Papež "ze svého úřadu náměstka Kristova a pastýře celé církve, má nad církví plnou, vrchní a celosvětovou vládu, kterou má právo vždy svobodně vykonávat. Kolegium biskupů má svou moc pouze v jednotě s římským veleknězem, který je hlavou (episkopátu)". (Katechismus katol. církve)V pravoslavné církvi mají obě síly - duchovenská i laická - svou moc, ale nesoupeří spolu, protože se vzájemně doplňují; spolupracují ku prospěchu církevního života a pro spásu všech. Krásným zjevením těchto skutečností je služba svaté liturgie. "Věříme, jak se modlíme," praví úsloví, které se netýká jen věrouky, ale vlastně i církevní praxe. Při bohoslužbě (zvláště při konání eucharistie) se názorně ukazuje princip společné služby duchovenstva (episkopa) a Božího lidu. Výmluvná už je sama skutečnost, že biskup (či kněz) sám nemůže vykonat eucharistii. Musí u toho být přítomen i zástupce laiků. Na druhé straně - ani samotní laikové, i kdyby jich bylo třeba tisíc, i kdyby to byli samí svatí, nemohou vykonat eucharistii. K tomu musí být přítomen vždy nejméně jeden duchovní a nejméně jeden zástupce Božího lidu.
Taková církevní správa je z pravoslavného hlediska nepastýřská, protože součástí pastýřského vedení je pastýřova láska a úcta, které se projevují diskusí. Jak ukazuje Kristus - láska dává prostor svobodě lidské vůle a láska vylučuje autoritativnost (Chomjakov). Jedině v blahodatném prostředí pravoslavné církve je možno vykonávat pastýřské pravomoce, aniž by se tím narušila láska. Jen kdybychom kvůli svým hříchům a vášním od blahodati a od lásky stále znovu a znovu neodpadali!
Na římské pojetí hierarchie reagovalo protestantské hnutí, které se přehouplo do opačného extrému - jednostranné a plné vlády církevního lidu. Hierarchie s apoštolským pověřením a mocí se stala nepotřebnou, ve smyslu "posvátné hodnosti" přestala existovat; protestantské duchovenstvo je laické povahy (tj. bez svěcení, bez apoštolské posloupnosti; jedině anglikáni uvažují jinak). Dle myšlení éry reformace není protestantský biskup služebníkem ve smyslu obětník (sacerdotium), ale služebníkem ve smyslu obsluhovatel (ministerium) ustanovený k tomu, aby věřícím posloužil Božím slovem a vysluhováním svátostí (dle tzv. Augsburgského vyznání víry: ministerium docendi evangelium et porrigendi sacramenta, aby lidé mohli získávat víru ospravedlňující).
 |
(ministrant může, ale v principu nemusí, být přítomen - jeho úkol je praktický - poskytovat knězi obsluhu, podávat kadidlo apod., z teologického, resp. duchovního hlediska není jeho účast na službě nezbytná; každý kněz slouží sám pro sebe, bez věřících) |
Jak může toto západní změněné chápání církve eventuelně proniknout i do Pravoslaví, vidíme na známém ruském biskupovi Nikodimovi (Rotov, metrop. leningradský), o němž některé jazyky tvrdí, že to byl tajný jezuita. Pozoruhodné však je, že podobně jako jezuitští kněží mají za úkol každý den odsloužit mši, tak i metrop. Nikodim si dával záležet, aby každý den vykonal liturgii - sloužil prý např. na sedadle v letadle a sám (tj. bez účasti dalšího člověka na službě). Katolíci dodnes vzpomínají, že vyznával některá specificky římsko-katolická dogmata. Uděloval pravoslavné duchovenské svěcení i protestantským věřícím.Na službě liturgie vidíme i další způsob projevu pravoslavného chápání vztahu duchovenstva a laiků. Biskup (či kněz) přednáší modlitby, ale věřícím připadá nikoliv bezvýznamný úkol stvrdit, co bylo biskupem proneseno, svým "amen". Neřeknou-li věřící své "amen" na závěr biskupovy modlitby, pak modlitba biskupa (resp. kněze) byla jen soukromou prosbou, ale nikoliv společnou modlitbou. A tudíž není součástí liturgie, protože liturgií může být jen společná modlitba (dokonce i tzv. tiché modlitby liturgie jsou zakončeny provoláním tzv. ohlasu, na který věřící odpovídají).
Hebrejské slovo "amen" znamená "budiž" nebo "staň se" či "tak jest". Jeho modlitební použití má funkci připojení se dalších osob k pronesené modlitbě. Je v principu nedorozuměním, když si "amen" na konci modlitby říká sám ten, kdo modlitbu pronášel. I když dnes se "amen" používá i v soukromých modlitbách (což je výrazem zvyku na toto obvyklé zakončení prosby přednášené Bohu), v liturgickém životě církve stále plní "amen" svou prapůvodní funkci - přítomný lid se tímto slovem připojuje k pronesené modlitbě a vyjadřuje tím svůj souhlas a účast.Při každé liturgii tedy vidíme vzájemnou závislost obou "stran" - biskupa (resp. duchovenstva) a věřících (čili Božího lidu, laiků). Ani jedna ze stran nemůže té druhé říci: "Nepotřebuji tě!" A tak se při každé liturgii viditelně uskutečňuje jednota všech údů Těla Kristova. (Viz o tom též 1. Kor 12,12-30)
* * *
Naprosto stejný princip komplementarity, spolupráce a vzájemné závislosti vidíme v celém průřezu církevního života. Plná pastýřská i správní moc episkopátu se projevuje na všeobecném sněmu, jehož aktivními účastníky jsou pouze biskupové. Ale i takový sněm se stává opravdu svatým a všeobecným a vstupuje navěky do života a tradice Církve jako závazný hlas Ducha Svatého, až když jej přijme Církev. Každé sněmovní vyhlášení je neúprosně podrobeno soudu celé Církve. Nejen biskupové či kněží nebo teologové, nýbrž veškerý Boží lid začne pomalu zpracovávat vyhlášení sněmu. Je to soud, který může probíhat léta a třeba i generace, je to soud neúplatný, nezastrašitelný a neovlivnitelný. A teprve on rozhodne o práci biskupů na sněmu.
Každý sněm - pravý i nepravý - se pochopitelně snaží představit své závěry jako platné a závazné. Jenže ve své podstatě je to spíše schválený návrh předložený Církvi. Konečným soudcem je Boží lid, resp. Duch Svatý, který působí skrze plnost Církve, skrze tu nejširší plnost, kterou vytvářejí všichni pravoslavní věřící.
Stejně tak platí, že všichni věřící, celý Boží lid, střeží pravoslavnou víru. Pokoušejí-li se někteří zbloudilí biskupové vnutit církvi nějakou herezi či pokaženou praxi, pak (jak jsou toho dějiny čas od času svědky) lid se postaví na obranu víry otců. Je to jeho právo, ba dokonce povinnost. V takovou chvíli nese každý jednotlivý laik odpovědnost před Bohem za ochranu původního církevního podání, čili za pravoslaví, protože každý pravoslavně pokřtěný a myrem pomazaný má k tomu dar Ducha Svatého. V tomto smyslu se vyjadřuje o střežení víry veškerým Božím lidem i katechimus sv. vladyky Gorazda: "Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diakony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého."
Takže na závěr této úvahy, jako její shrnutí, podtrhněme, že kdykoliv se pravoslavně uvažuje o episkopské moci v Církvi, musí se zmínit i právo a odpovědnost Božího lidu. A kdykoliv se hovoří o účasti věřících na církevní správě, musí se připomenout i význam a pravomoci hierarchie. Tyto dvě síly a dva principy se zároveň doplňují, při tom spolupracují, ale také vytvářejí vzájemnou protiváhu - je to jeden z životních procesů Kristova Těla.
P.S.
Jak to, že u nás nepřevládne moc episkopátu nad Církví, když mají biskupové tak významné pravomoci? Jak to, že u nás nezvítězí nad episkopátem vliv Božího lidu, když má v církevním myšlení a životě takový zásadní význam? Co způsobuje, že se ta křehká rovnováha církevní správy definitivně nikdy nepřeváží ani k tomu, co prezentuje římskokatolická církev, ani k tomu, co se utvořilo v protestantských církvích? Myslím, že je to hlasité nabádání Ducha Svatého, které zní nám všem v duši při každé liturgii a učí nás hledět v církvi jeden na druhého se slovy: "Sám si nevystačím. Potřebuji tě."
Zobrazit příspěvek č. 981 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 2. 2014
Z došlé pošty - zprávy ze světa
Obnoveno plné liturgické společenství mezi Jeruzalémem a Rumunskem
V pondělí 3. 2. 2014 byla v Jeruzalémě slavnostně podepsána deklarace o obnově plného liturgického společenství mezi Jeruzalémským patriarchátem a patriarchátem Rumunské pravoslavné církve. Jeruzalémský patriarcha navíc navštíví na podzim tohoto roku Rumunsko.
Sláva Bohu!
* * *
Významnou roli v obnovení společenství sehrál rumunský prezident Trajan Basesku.
Vztahy mezi Jerusalemským a Rumunským patriarchátem byly přerušeny asi před dva a půl rokem. Příčinou roztržky byla stavba rumunského chrámu ve Svaté Zemi, kterou Jerusalemský patriarchát považuje za své kanonické území. Tato stavba probíhala bez souhlasu jerusalemského patriarchy Theofila.
V dubnu 2011 patriarcha Theofil upozornil Rumunskou pravoslavnou církev na možné ukončení eucharistické jednoty kvůli stavbě rumunského chrámu v Jerichu, kterou prováděl archimandrita Jeroným (Kreču), klerik Rumun. patriarchátu. Protože Rumunská církev nereagovala, bylo na zasedání jerusalemského posvátného synodu 9. 5. 2011 rozhodnuto zakázat archimandritovi Jeronýmovi konání bohoslužeb a zrušit eucharistickou jednotu s Rumunským patriarchátem.
V únoru r. 2013 se konaly rozhovory delegace Rumunského patriarchátu s představiteli Jerusalemské církve. Bylo dosaženo dohody v otázce otevření rumunského zastupitelství v Jerichu a výsledný dokument získal požehnání jerusalemského patriarchy Theofila i rumunského patriarchy Daniila. Avšak k obnovení eucharistické jednoty mezi oběma církvemi světového Pravoslaví došlo až po roce od vzniku tohoto dokumentu.
Sedmitza, Romfea
Zobrazit příspěvek č. 980 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Ohlédnutí za svátky Zjevení Páně
O svěcení vody
 |
 |
 |
 |
(kliknutím pro větší obrázek) |
Velké svěcení vody se může konat dvakrát - jednou v předvečer svátku Zjevení Páně a podruhé přímo v den svátku po liturgii. Svaté vodě posvěcené v tento den se říká "bogojavlenská voda" nebo "velká agiasma" (tj. doslova: velká svátost).
Proč konáme posvěcování vod opakovaně každý rok? I když můžeme posvěcovat všechno kolem sebe, během jediného dne to můžeme svým chováním znovu poskvrnit. Sv. Jan Kronštadtský o tom píše: "Veškerá příroda a všechny živly jsou neustále poskvrňovány a hubeny (rozkládány) lidskými hříchy a temnými zlými duchy, žijícími v povětří a působí v něm všelijaké zhoubné větry a nemoci. Vždyť kvůli Adamovi byla prokleta veškerá země..." Naopak blahodať svatého člověka se předává dokonce i oděvu, jímž se odíval, a předmětům, které používal (vzpomeňme např. kotlík sv. Serafíma Sarovského používaný doposavad k posvěcování známých "sucharků").
* * *
Kdy se světí voda? Každý rok na tyto svátky. A kromě toho se tzv. malé svěcení vody koná častěji - v řecké tradici je to prvního dne každého měsíce, v ruské tradici je to vždy v paschálním období ve sváteční den "poloviny padesátnice", a pak 1. srpna na začátek půstu před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice; dále na svátek Životodárného pramene Matky Boží, a pak i kdykoliv jindy dle potřeby, např. při svěcení základů chrámu apod. Svěcení vody je samozřejmě součástí i svaté Tajiny křtu. Z liturgického hlediska se posvěcení vody děje v rámci příslušného obřadu sestupováním blahodati Ducha Svatého, která je odpovědí na modlitby kněze, při ponořování žehnacího kříže do posvěcované vody. Při křtu je většinou zvykem vodu světit jen požehnáním rukou (tj. bez ponořování kříže - ačkoliv i opak je občas ve světě k vidění, ale zřejmě to není liturgicky správné).
Malé svěcení vody se spojovalo se svěcením polí a zaseté setby v den půlení padesátnice. V Řecku se koná malé svěcení vody na polích navíc vždy, když hrozí neúroda (např. je-li sucho). (Koho by zajímal obřad malého svěcení vody, zde je v PDF.)
Málo je známo, že svěcení vody na svátky Zjevení (tj. Bogojavlenija) má v Rusku poměrně složitou historii. Do 12. století se nekonalo vůbec. Pak bylo střídavě zaváděno a zase zakazováno; patriarcha Nikon byl horlivým odpůrcem svěcení bogojavlenské vody. Teprve až v 17. století byl tento obyčej, bez něhož si dnes nikdo na Rusi nedovede oslavu svátku Bohozjevení vůbec představit, definitivně potvrzen na Velkém moskevském sněmu (r. 1667). A při tom víme o svěcení velké agiasmy na svátek Zjevení už z jednoho antiochijského kázání od sv. Jana Zlatoústého.V Pravoslaví se používá svatá voda k mnoha různým účelům - kromě křtů a svěcení všelijakých předmětů (především liturgických a posvátných, např. křížů, ikon atd.) či budov, příbytků, polí nebo vozů, také k pití - zvláště ji používají jako útěchu a posvěcení ti, kteří jsou odděleni od svatého přijímání. Dostane-li křesťan od svého zpovědníka epitimii (jako lék proti hříchu), může mu být na nějaký čas zakázáno svaté přijímání; v knihách se o takových případech píše: "Ať jenom pije agiasmu." Mezi pravoslavným je pití velké agiasmy ve velké oblibě. Věřící si na svátek Zjevení Páně nabírají vodu do zásoby, aby jim vydržela po celý rok; doma si ji postaví na čestné místo, např. tam, kde mají ikony, a každý den nalačno s modlitbou trošku vypijí, a tak se na prahu dne posvěcují. Na velké svátky může kněz kropit shromážděné věřící. Na svátek Paschy kropením svatou vodou posvěcuje věřícím košíky s jídlem pro paschální hostinu atd.
Zajímavý rozdíl: v západní církvi se nekoná "svěcení vody", ale tzv. "požehnání vody". Vodě se pak neříká "svatá" nýbrž "svěcená" (v Čechách si s tím nelámeme hlavu a používáme oba pojmy). Vodu žehnají římští katolíci buď rukou (podobně jako u nás při křtu katechumenů) nebo velikonoční svící (svěcení ponořováním paschálního trojsvícnu jsem viděl někdy před čtvrt stoletím pronikat do místního pravoslaví z řecko-katolické církve, ale myslím, že už je to uzavřená minulost). Vodu ke kropení a posvěcování je tam možno požehnat kdykoliv (není to většinou pevně spojeno s nějakým svátkem, vyjma křtů na tzv. Bílou sobotu). Při žehnání vody se tam do ní přidává sůl. Obvykle se to teologicky vysvětluje odkazem na symbolický význam soli v Bibli. Z praktického hlediska se zřejmě jedná o využití konzervačních účinků soli - osolená svěcená voda se nekazí. Kdysi se na Západě používala i tzv. gregoriánská voda, do níž se přidávala sůl, popel a víno, ale dnes se to již nevyskytuje. Římští katolíci svěcenou vodu obvykle nepijí.
Hlavním příznakem svatosti této vody je, že se nekazí. Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý, který zdůrazňuje tuto vlastnost posvěcené vody. Svatá voda vydrží - podle běžných zkušeností věřících - celý rok (případně i mnohem déle) a je stále čerstvá a chutná. Je to znamením, že to už není jen voda z tohoto světa, ale patří do Nebeského Království. Když něco svatou vodou kropíme, činíme tak, jelikož tomu chceme předat blahodať svaté vody.
* * *
Z poučení sv. Jana Zlatoústého:
Nikoliv den, kdy se Kristus narodil, nazýváme Zjevením, ale den, ve kterém byl pokřtěn a kdy posvětil živel vody. Proto v tento den všichni čerpáme vodu třeba i o půlnoci, a domů si ji odnášíme a zde opatrujeme a celoročně chráníme, jelikož den jest posvěcených vod. Znamení zjevné o tom je nám dáno takové, že tato voda nekazí se v průběhu času, ale celý rok, i dva či tři nebo i více let, voda v tento den načerpaná zůstává bez rozkladu a čerstvá. I po takové době je podobná vodě zrovna nabrané z pramene.
* * *
Je potřeba nejen těla skrápět vodou, ale její blahodatí rosit i srdce a duši. Svt. Dimitrij Chersonský pravil, že posvěcená voda má sílu posvěcovat duše i těla všech, kdo ji používají. Je-li požívána s vírou a modlitbou, uzdravuje naše tělesné nemoci. Ct. Serafím Sarovský po zpovědi poutníka dával mu vždy pít z číše svatou bogojavlenskou vodu. Ct. Amvrosij Optinský poslal lahev svaté vody smrtelně nemocnému člověku - a nevyléčitelná nemoc k překvapení lékařů zmizela. Starec jeroschimonach Serafim Vyrický radil všem kropit potraviny a samotné jídlo jordánskou vodou (tj. ze svátku křtu Páně), která dle jeho slov "sama vše posvěcuje". Když někdo těžce onemocněl, starec Serafim požehnal přijímat polévkovou lžíci posvěcené vody každou hodinu. Starec pravil, že mocnější léky, než svatá voda a posvěcený olej, neexistují. Zatvornik Georgij Zadonský: "Pije-li člověk svěcenou vodu a jí prosforu, tak se k němu nepřibližuje nečistý duch. Duše i tělo se posvěcují a myšlení se osvěcuje ke službě Bohu; člověk má pak náklonnost k půstu, modlitbě a všelikým ctnostem." V monastýrech jsem viděl, že mniši nabírají a pijí svěcenou vodu každý den po liturgii.
* * *
Křesťané mají příbytky vysvěceny a vykropeny svatou vodou. Toto vykrápění se může opakovat každý rok či třeba i několikrát do roka - buď může přijít kropit kněz nebo si toto opakované vykrápění příbytku (který už byl jednou vysvěcen knězem) může provést i samotný věřící.
Dům je možno vysvětit jen člověku věřícímu v Krista. Není přijato světit příbytek tomu, kdo žije ve smrtelném hříchu a nekaje se (tj. čarodějovi, sektáři apod.), nebo pohanovi, který se o podstatu křesťanství nezajímá, ale vnímá používání svěcení vody jako nějaký magický akt. Je psáno v evangeliu, abychom "neházeli perly sviním" (Mat 7,6) (při nesprávném výkladu to může dnešnímu uchu znít až příliš drsně, ale původní smysl Ježíšova výroku rozhodně netkví v útoku na lidi), což v tomto případě máme chápat tak, že nesmíme dávat drahocennou svatou vodu či kropit příbytky nebo věci těm nešťastným lidem, kteří odmítají pravoslavné principy víry v našeho Boha a Pána, Ježíše Krista.
Na druhé straně je však v pravoslavné církvi přijato, že můžeme světit příbytek, kde bydlí nehodní lidé, pokud tam žije alespoň jeden věřící člověk, který trpí hříchy páchanými ostatními členy domácnosti (např. jeden kněz vyprávěl, že světil byt pravoslavnému muži, který se trápil nad tím, že jeho žena se zabývá magií). Stejně tak světíme chrám, v němž sloužili nepravoslavní věřící či rozkolníci. Např. Ilarion Trojický v r. 1932 znovu posvětil chrám Sretenského monastýru poté, co jej svými službami poskvrnili obnovlenci.
* * *
Velká agiasma se při posvěcení mocí Svatého Ducha stala tou vodou, která se v Jordáně dotýkala přečistého těla Pána Ježíše, který do vod sestoupil, aby je očistil a ve vodě rozdrtil hlavy hadů (Ž 73,13 LXX).
Podle víry Církve není agiasma prostě jen voda s duchovním významem, ale nové bytí, duchovně-tělesná existence, spojující nebe i zemi, blahodať a hmotu, a to velice těsně. Proto se k této vodě chováme jako k velikému Božímu daru a vzácnosti. Užíváme ji se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, leč zároveň s bázní Boží a hlavně s pravoslavnou vírou v Kristovu spásu.
P.S.
K přiloženým obrázkům - poznámka pro kněze
Svěcení vody v Rusku
Pár obrázků z Ruska - jak se správně světí voda. Drobný liturgický detail - v poslední době se u nás šíří chybná praxe, při níž kněz drží kříž při ponořování do vody zobrazeným Ukřižovaným směrem k východu (tj. od sebe čili k oltáři). Tak to prý někdo viděl v Trojicko-sergijevské lávře. Pokud se tam taková praxe skutečně vyskytuje, pak je zřejmě bezmyšlenkovitě přejata ze způsobu, jak se křtí člověk při svaté Tajině křtu, kterou se omývá od hříchů a znovuzrozuje k životu věčnému. Křtěný katechumen má při svém ponořování do posvěcené vody hledět k východu, neboť hledí k přicházejícímu Kristu. Konec konců při každé modlitbě se stavíme čelem k východu, odkud vychází Kristus - Slunce spravedlnosti (viz zdůvodnění sv. Jana Damašského).
Na svátek Zjevení Páně při svěcení vody je však situace naprosto opačná - samozřejmě při obřadu nekřtíme Krista, abychom jej znovuzrodili či aby byl očištěn od hříchů, ale ponořujeme Kříž s Kristem do vody, aby On posvětil vodu, nikoliv aby se sám posvětil. Proto Ukřižovaný na světícím kříži nemá hledět na východ k Bohu, ale má hledět k západu, směrem od oltáře na lidi a naznačovat Krista přicházejícího skrze sestupující blahodať Svatého Ducha.
Nesprávně otočeným křížem kněz vlastně jako by naznačoval nesprávnou víru či nepochopení, oč se při Křtu Páně v Jordáně vlastně jednalo a oč se jedná při každém svěcení vody v našich chrámech. Jedná se tudíž sice o detail v obřadu svěcení, ale s vážnými věroučnými a liturgickými souvislostmi.
* * * * * * * *
Volná příloha k článku:
Zajímavý ruský film prostě o vodě (s českým překladem)
Zobrazit příspěvek č. 979 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Tropary a kondaky pro zpěv při liturgii
Nová verze bohoslužebných textů
Tropary, kondaky a prokimeny nedělní (z oktoichu). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Text a noty. Notace dle Gorazdova sborníku. Na serveru pravoslavi.cz/download
Tropary a kondaky svatým (z obecné mineje). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Na serveru pravoslavi.cz/download
Zobrazit příspěvek č. 978 jednotlivě
Administrátor
--- 26. 1. 2014
Poslední ohlédnutí za letošními svátky Narození
Kristovo narození - obraz pokory
Křesťanství celým svým obsahem zjevuje, že Bůh není uzavřen na výsostech do své nadsvětskosti, nadpřirozenosti, ale jsa veden láskou (která je principem všeho, co činí), kráčí k člověku, který se mu vzdálil, jako pastýř se vydává hledat ztracenou ovci. Kráčí za ním nikoliv s hromy a blesky, či se zjevením své hrozivé velikosti, při jejímž spatření by smrtelníkovi stydla krev v žilách. Béře se tiše, jako když věje vánek, navštěvuje padlého člověka, a znovu a znovu mu předkládá své pozvání. Vidíme v tom nejen zjevení Hospodinovy lidumilnosti, ale zároveň i vzor pro člověka. Pokud takto přichází všemohoucí a vševládný Bůh, měl by člověk tento způsob jednání napodobovat, chce-li se přičinit, aby mělo jeho chování s Bohem něco společného.
Spasitel nám ukazuje nejen Boha v těle, ale též dokonalého člověka. A jedním z rysů tohoto obrazu lidské dokonalosti je - zájem o člověka. Už samo Kristovo narození nám ukázalo, že Bůh na nás myslí, že o nás neztratil zájem, "nehodil nás přes palubu" kvůli našemu hříchu, ale miluje nás a střeží nás jako zornici oka.
Takové ponětí o Bohu není samozřejmou vlastností každého náboženství. Např. v pohanství nic takového nenajdete. Četl jsem vyprávění jednoho bývalého buddhisty (člověka narozeného na dálném Východě), který je nyní na Athosu jedním ze svatohorských mnichů. Když se ho tázali, v čem cítí rozdíl mezi oběma náboženstvími, řekl, že v buddhismu je (narozdíl od křesťanství) člověk sám, prožívá tam pocit samoty. To jistě neznamená, že by tam nemohl mít přátele, ale není tam ta blízkost Boha ani ten druh blízkosti lidí. Nám křesťanům už to přijde samozřejmé, že Bůh se sklání k člověku, že nás svaté Tajiny sjednocují na jedné straně s Bohem a na straně druhé i s ostatními bratry ve víře. Leč teprve při porovnání s jinými náboženstvími se lépe vyjeví velikost tohoto daru.
K tomu, aby nám Bůh ukázal svou blízkost a překonal naše osamocení, které je důsledkem odpadnutí od Boha, se Bůh musel snížit, pokořit - tak jak to vidíme na ikoně Narození. Všemohoucí Bůh se umenšil a vtělil se do našeho pozemského světa jako malé dítě. A pro nás je to nejen šťastná a oblažující zpráva, ale také příklad: ke skutečnému společenství je nutná pokora. Hloubka společenství s Bohem i s lidmi není dostupná člověku pyšnému - takovému je určeno osamění.
Někde jsem slyšel, že na nejhorším místě v pekle je člověk sám - prožívá tak strašlivou samotu, že pak dává přednost dokonce i mučení démony, s nimiž takto může mít nějaké společenství, byť nevýslovně trýznivé, - hlavně nebýt tam, kde je oddělen od všech v naprostém prázdnu. Tam, v prázdnotě, kde nejsou naprosto žádné vztahy, se totiž začíná rozpadat sama lidská přirozenost a drolit se do nebytí, a tomu se každý instinktivně ze všech sil brání jako tomu nehroznějšímu, co se může stát. Každé stvoření - člověk, anděl i démon - byl totiž stvořen Bohem ke vztahu, ke společenství. Tato určující vlastnost je tak hluboko zabudována do podstaty všeho živého a duchovního, že není nic protipřirozenějšího než prázdnota v absolutním osamění - právě tou totální nepřirozeností tohoto stavu a děsuplnou hrozbou blízkosti nebytí je určena jeho krajní trýznivost.
* * *
Další lekci pokory nám může dát skutečnost zapsaná v Evangeliu v souvislosti s Božím narozením. Zvěstování andělů o narození Kristově nebylo komu předat - jedině pastýřům, všichni ostatní totiž spali. Takže tito pastýři, lidé, o nichž je možno říci, že byli všechno možné, jen ne vzdělaní, jemní, urození a vytříbeného chování, - právě oni přijali andělské zvěstování, a poslední se tím stali prvními. (Proto mniši v monastýrech konají všenoční bdění, nespí, aby přijali nebeské zvěsti, které nemůže přijmout ten, kdo spí.)
Učenci (tři mágové) dorazili ke Kristu až po pastýřích. Této drobnosti si všímají mnozí vykladatelé Písma, aby z toho vyvodili poučení o dvou cestách směřujících ke klanění Pánu a k poznání Boha. Cesta jednoduchého rozumu a prostého srdce, a pak cesta bádání, učenosti a komplikovaného myšlení. Lidé prostí často dostihnou Boha dříve než ti, kteří jdou nejistou cestou věd, bádání, teologie a tříbení rozumu. Prosté srdce může snadno dosáhnout upřímnosti a silné víry. Člověk zaobírající se složitými úvahami až příliš často zabředne ve svých myšlenkách, poznatcích a studiích, což občas není nepodobno stavu boháče opájejícího se svým jměním. Každý teolog by měl při veškeré své učenosti a znalostech z děl svatých Otců stále pamatovat na slova jednoho umírajícího ruského metropolity, která pronesl těsně před zesnutím, když se mu v momentu smrti otevřel pohled do duchovního světa: "Nic není tak. Vše je jinak."
* * *
Monach Akakij pravil: Kristus se mohl narodit v paláci. Hospodin nám však chtěl ukázat příklad pokory. Ukazuje se nám, že Boží Syn, ač je to Bůh, se narodil v prostém chlévě, abychom mohli pochopit, jak pokornými máme být.
Co je to pokora? K tomu, abychom pochopili nějaký fenomén, je někdy dobré si zprvu odpovědět na otázku, co je opakem. Tedy v našem případě - čím pokora není. Odpověď je, že opakem pokory je pýcha, čili egoismus. Bez překonání egoismu nenajdeme pokoru, a tím ani skutečnou niternou blízkost druh k druhu. Dokud je lidské srdce ve skořápce egoismu, nikdy nemůže pocítit duši druhého člověka. Ve vnitřní uzavřenosti do skořápky egoismu a pýchy člověk nikdy nepochopí Evangelium - prostě proto, že Evangelium je psáno jazykem lásky a písmeny pokory. Pýcha nikdy nepozná tento jazyk a nenaučí se tato písmena. Proto Otcové věnovali tolik úsilí, aby se pokoře naučili, a pak ji svým příkladem naučili ostatní.
Vyprávění o lekci, kterou můžeme dát pokorouAthanasij svou pokorou napravil bratra - dokázal to, co by se nepodařilo žádnou výtkou ani domlouváním. Situace světa i církve je zoufalá. Pokud je možno alespoň něco ještě zachránit, pak by to mohl učinit ten, kdo by dokázal svým příkladem dávat lekci pokory. V době, kdy všichni blázní a rozum mají zatemněn, je pokorné myšlení (smirenomudrije) jediným zdravým způsobem uvažování.
Avva Athanasij jednou koupil pěkný pergamen, který stál osmnáct zlatých mincí, a přepsal na něj celý Starý a Nový zákon. Později k němu přišel jeden bratr, a když uviděl tuto knihu, tak si ji odnesl. Následujícího dne si chtěl avva Athanasij číst z knihy. Když zjistil, že zmizela, pochopil, že ji vzal onen bratr, ale nechtěl se ho na to ptát, protože se obával, že by bratr připojil k hříchu krádeže ještě navíc lež.
Mezitím se bratr vypravil do sousedního města, aby tam ukradenou knihu prodal, a žádal za ni 16 zlatých mincí. Obchodník mu pravil: "Musíš mi tu knihu svěřit, abych mohl ověřit, jestli stojí za takové peníze." Když se tak stalo, vypravil se se zapůjčenou knihou ke sv. Athanasiovi a otázal se jej: "Otče, podívej se na tuto knihu a řekni mi, zda ji mám dle tvého názoru koupit za 16 zlaťáků. Stojí opravdu za tolik peněz?" Avva Athanasij odvětil: "Ano, je to kvalitní kniha. Stojí za ty peníze."
Obchodník se následně odebral k bratru, který knihu ukradl, a řekl mu: "Tady máš sumu, kterou jsi požadoval. Ukázal jsem knihu otci Athanasiovi, a on ji prohlásil za kvalitní; měl za to, že její cena je nejméně šestnáct zlatých." Bratr se ho zeptal: "To je všechno, co ti řekl? Nic víc už nedodal?" Obchodník na to: "Ne, už ani slovo." "Dobře," řekl bratr, "rozmyslel jsem si to. Tu knihu už neprodávám." A spěchal k avvovi Athanasiovi a s pláčem ho prosil, aby si knihu vzal zpět. Avva to odmítl se slovy: "Jdi v pokoji, bratře, tu knihu ti daruji." Bratr však odvětil: "Jestli si ji nevezmeš, nebudu mít nikdy pokoj."
* * *
V církvi se život odvíjí do značné míry od příkladu hierarchie. Podobně jako Bůh dal příklad lidem, tak i zde na zemi příklad sestupuje od vyšších k nižším. Ukazuje-li církevní hierarchie svým příkladem ctnosti, pak se nemohou nešířit po církvi mezi věřícími. Všechny ctnosti nám zjevil sám na sobě Pán Ježíš: poslušnost, věrnost, čistotu, nezištnost aj.; dnes však obracíme zraky k jeho pokoře. Způsobů, jak napodobit Kristovu pokoru, má hierarchie a veškeré duchovenstvo k dispozici nepřeberně. Jeden z těch základních je - hledět z výšin církevních postů na věřící s úctou - tj. hovořit s nimi, snížit se k tomu, že neustále vysvětluji svá stanoviska a činy, zodpovídám se z nich svému stádci, snažím se chovat se čitelně a předvídatelně. Bůh projevil zájem o člověka a nespokojil se jen s vydáním Desatera, ale sestoupil, vtělil se a s nekončící trpělivostí vysvětloval principy věčného života a spásy. Tím dal na věky příklad všem církevním pastýřům pro jejich působení mezi věřícími. Tyto zásady pastýřského díla se vyučují na bohoslovecké fakultě v předmětu pastýřská teologie. Tam se všichni studenti dozvědí, že vzorem pro každého církevního pastýře je Ježíš Kristus, a tam se podrobně vyučuje, jak se to má dít v praxi. Leč běda, jak málo vidíme kolem sebe v církvi naplňování těchto zásad...
Náš učitel na bohoslovecké fakultě, otec Štefan Pružinský, se k tomuto tématu často vracel. Opakovaně nám vysvětloval, že pastýřství netkví v panování. Čím výše se kdo ocitne v pastýřské hierarchii, tím větší umění musí dokázat uplatnit v osobním boji s pokušením panovat. Stačí snad jen trošku poznat sám sebe, abychom nahlédli, jak je těžké vystrnadit ze sebe panovačný způsob myšlení a že se to v praxi podaří jen nemnohým a jen z části. Přesto stále platí, že základem opravdového církevního pastýřství je nechovat se jako pán nad církví (ať už se jedná o farnost či eparchii nebo celou místní církev), ale jako služebník služebníků Božích ("servus servorum Dei" - formule pocházející od papeže - tenkrát ovšem ještě pravoslavného /Gregoria I./). Pro kněze a zvláště pro biskupa právě v tom tkví uskutečnění slov Ježíše Krista, jenž o sobě pravil, že přišel, aby sloužil, nikoliv aby si nechával sloužit. Jenže k hlubšímu pochopení tohoto výroku potřebujeme mít nesvětské uvažování - a kdo z nás se k tomu dopracoval?
25 Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují.Jaký závěr z toho vyvodíme? Neuvidí-li věřící v chování hierarchie (kněží i biskupů) Krista, nemůže církev dlouho existovat, natož duchovně růst. Hrozí jí buď, že se vytratí, nebo změní na světskou organizaci. S blížícím se druhým příchodem to bude možná právě nedostatek příkladů, co bude trhat církev na kusy. Neuvidí-li ovce u svých pastýřů pokoru a poslušnost, rozdivočí se (jak to je dnes už patrno u části naší mládeže); neuvidí-li u svých vůdců nesvětskost, ale jen hon za penězi a mocí, budou i ovce zesvětštělé. Budou-li před sebou vidět nejednomyslnost a rozhádanost, budou se i věřící hašteřit, pomlouvat a sočit navzájem proti sobě. Jak budou věřící sbírat morální síly k poslušnosti, když uvidí u své hierarchie pýchu a svévoli? Má-li směřovat pastýřské vedení k Bohu, mělo by se zřejmě odvíjet od napodobení Kristovy pokory, jak nás k tomu Pán vybízí: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce." (Matouš 11,29)
26 Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
27 a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
28 Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
(Matouš 20,25-28)
Mluvme o těchto věcech, ať se to, co hrozí, nestane nám všem. Nemůžeme zastavit, co přichází, ale ti, co mají ještě uši k slyšení, mohou spolu o tom hovořit. Je potřeba za každého věřícího, kněze i biskupa bojovat. Kázat "vhod i nevhod, usvědčovat, napomínat, povzbuzovat" (2 Tim 4,2), jedni ať nesou i břemena druhých (Galat 6,2). Na každém jednotlivci záleží. Zdá se mi, že jsme se tímto elementárním tématem dávání příkladu v posledních letech v církvi málo zabývali, a proto je potřeba začít častěji hovořit o této věci, která patří ke klíčovým konstrukčním prvkům budovy církve.* * *
A tak, až budeme v průběhu nastávajícího roku vzpomínat na letošní svátky Narození a vybaví se nám sváteční ikona, která byla v uplynulé dny uctívána uprostřed chrámu, ať se nám vybaví i lekce pokory, kterou nám Bůh svým Narozením dal. Ať je napodobení Kristovy pokory naším darem, který mu přinášíme k jeho jesličkám do chléva - či jeskyně - našeho srdce, kde se Kristus rodí pro každého z nás. Kéž dokážeme tento příklad ponížení Božího Syna v našich mezilidských vztazích a v církevním životě napodobovat, a uskutečňovat tím lásku a naplňovat tak Evangelium.
Zobrazit příspěvek č. 977 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 1. 2014
Zpráva z Kyjeva od očividce
Demonstrující za demokracii zabili člověka jen za to, že promluvil rusky
Mám smutnou zprávu. V Kyjevě u náměstí Majdanu zahynul člověk ubitý demonstranty kvůli tomu, že hovořil do mobilního telefonu rusky. Andrej procházel vedle demonstrujících a mířil na schůzku s přítelkyní. Skutečnost, že telefonoval rusky, rozzuřila demonstrující "demokraty" do té míry, že ho napadli a mlátili ho tak dlouho, až ho zabili.
O tomto případu se z našich sdělovacích prostředků asi nedozvíte.
Prosíme tedy o modlitbu za nevinného Andreje, zabitého demokratickými demonstranty.
+ + +
Doplnění:
Zpráva pochází od blízkých pozůstalých. Její zveřejnění se děje především kvůli prosbě o modlitbu. S ohledem na bezpečnost rodiny není zájem celou věc dále rozvíjet.
Skutečnost zabití člověka už není možno nikterak zvrátit. Každá předčasná smrt je tragédií, ať už zemře kdokoliv z jakékoliv názorové strany či člověk úplně nezúčastněný. To je jeden z tragických rozměrů toho, co se na Ukrajině dnes děje.
---------------
Zde je jedno už nejméně měsíc staré video:
Kdo se stal krvavou obětí euro-majdanu?
Dnes už protivládní opozice otevřeně vyhrožuje vyvoláním občanské války.
P.S.
Miroslav Pořízek: Na Ukrajině probíhá státní převrat řízený z Bruselu a nikoliv revoluce
P.P.S.
Dvě bílé holubice míru, které v neděli nechal symbolicky vypustit papež František v rámci výzvy ke klidu na Ukrajině, napadli větší a agresivní ptáci. Na jednu z holubic zaútočil racek a na druhou vrána. Zatímco jedna z holubic při útoku ztratila trochu peří, ale uletěla, osud druhé je krajně nejistý, upozornila agentura AP.
Aktuálně
Zobrazit příspěvek č. 976 jednotlivě
Administrátor
--- 22. 1. 2014
Homosexualita v Ruské církvi
Ruská pravoslavná církev má svůj sexuální skandál
Christnet a IDnes
Zobrazit příspěvek č. 975 jednotlivě
Administrátor
--- 21. 1. 2014
Odkaz na zajímavý web a video z Francie
Mladé Francouzky proti Femen
Video (prezentované na níže zmíněném webu) natočila skupina mladých francouzských žen jako svůj vzkaz pomateným aktivistkám z ukrajinského hnutí Femen.
Zde je pár citací z textu stránky:
»Tyto mladé, půvabné, nebojácné Francouzky si říkají "Antigony" na počest ženy, která vlastním životem hájila boží a mravní zákony před zákony lidskými. Před zákony tyrana.
Lidé ve Francii se v poslední době obecně stavějí na stranu rozumu. Jejich hnutí za normální rodinu Le Manif Pour Tous má po masivních střetech se státní mocí své vězně svědomí, své ztlučené, své státní mocí šikanované (například za nošení mikiny s emblémem hnutí) a dokonce i protesty policejních odborů za nadužívání hrubé síly státní mocí proti pokojným demonstrantům (inu, co můžeme očekávat od vlády v níž polovina ministrů jsou svobodní zednáři včetně prezidenta Hollanda). 22000 starostů a primátorů ve Francii podepsalo protest proti zákonu o homosexuálních manželstvích a nyní dělají vše proto, aby oddálili obstrukcemi povinnost oddat dva lidi stejného pohlaví. Přímo odmítnout nemohou, protože zákon je konstruován tak, aby nemohla být použita tzv. výhrada svědomí, která by umožnila starostům neoddat homosexuální páry.
Nezbývá nám než držet Francouzům a Francouzkám palce, protože homosexualistické, feministické, juvenilní a další zvrácené zákony dorazí i k nám. Zákony, díky nimž bude moci sociálka odebrat děti rodičům na základě zpozorované modřiny na předloktí, kterou si dítě způsobilo při hře. Zákony, které zruší minimální věk pro provozování sexu. Zákony, které umožní incest. Zákony, které budou posouvat sexuální výchovu až do školek. Za tento zvrácený svět bojují poběhlice z FEMEN. Tomuhle světu pomáhají prošlapávat cestu duhové pochody, nyní už i za účasti pedofilů. A jakýkoli odpor proti tomuto šílenství znesnadňuje cenzura převlečená za politickou korektnost.«
Tolik tedy pár citátů z textu stránky.
Celý článek je zde. Jádrem inzerované stránky je video (s českými titulky), kde je vzkaz francouzských "Antigon" adresovaný skupině Femen. Jedna z Antigon na sedm týdnů infiltrovala skupinu Femen, aby se pokusila tyto ženy pochopit. Vše se dozvíte ve videu (za zmínku bezesporu stojí zjištěná skutečnost, že účastnice Femen jsou za své vulgární protesty placeny; působí to dojmem, že se vlastně jedná o jistý druh prostituce).
Nádherná je také mocná mravní, morální i intelektuální převaha "Antigon", která usvědčuje hloupou trapnost poběhlic ze skupiny Femen v celé její ubohosti. Femen jsou zde demaskovány jako zmanipulované a prodejné ženy, které nechápou ideologii, které slouží. Jsou ukázány jako bojovnice proti ženám, nikoliv za ženy. Proti polonahým zvráceným Femen stojí na videu "Antigony" - důstojné, inteligentní, usměvavé, půvabné ženy.
* * *
Jako dodatek ještě jeden článek:
FEMEN: PLACENÉ AGENTKY – PROVOKATÉRKY
Novinárka z jedného ukrajinského televízneho kanála odhalila hnutie FEMEN. Mladá žena vstúpila do radov tohto hnutia potom, čo sa údajne nadchla pre ich idey. Osobne sa zúčastnila na akciách “hore bez” a nakrúcala dianie skrytou kamerou. Potvrdilo sa, že sa aktivity účastníčok na PR-akciách sa odvodzujú od PEŇAZÍ, ktoré prichádzajú zo západnej Európy a USA.
Aby ukázala podstatu FEMEN, rozhodla sa mladá novinárka k aktu sebaobetovania tým, že sa stala účastníčkou topless-akcie. V priebehu niekoľkých týždňov ju vyškolili v PROFESIONÁLNOM PR a to V AGRESÍVNOM SPRÁVANÍ SA, v spôsobe ako na seba UPÚTAŤ POZORNOSŤ novinárov a pritom HRAŤ NEVINNÚ BYTOSŤ. A čo bolo mimoriadne dôležité, musela svoje nahé prsia predvádzať pred objektívmi.
Jej prvý debut sa uskutočnil v Paríži, kde účastníčky FEMEN pred nedávnom otvorili svoju novú kanceláriu. Tam uskutočnili ženy akciu na obvyklý spôsob a odhalili svoje prsia pred ISLAMSKÝM KULTÚRNYM CENTROM. Ako novinárka tvrdila, cítila na vlastnej koži tú nenávisť ľudí, ktorých náboženské pocity boli vedome zraňované: “Táto akcia sa uskutočnila pred islámskym kultúrnym centrom, a my sme cítili, že dav ľudí je pripravený nás roztrhať. Pred aktom násilia nás zachránili len objektívy našich kolegov.”
Cesta do Paríža bola novinárke zaplatená FEMEN-om. Letenka, hotelová izba, jazdy taxíkom a stravovanie predstavovali len pre jednu účastníčku 1.000 EURO NA JEDEN DEŇ, bez nákupu oblečenia a služieb vizážistov a štylistov. Mimo to sa ukázalo, že účastníčky FEMEN dostávajú mesačný plat nemenej ako 1.000 USD, čo prekračuje trikrát priemernú príjmovú úroveň na Ukrajine.
Zdroj
Zobrazit příspěvek č. 974 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 1. 2014
Sdělovací prostředky
V ČT o arcibiskupu olomoucko-brněnském
Medailón věnovaný vl. Simeonovi v Křesťanském magazínu (od 6:14 min. pořadu)
Zobrazit příspěvek č. 973 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 1. 2014
Ohlédnutí za svátky Narození Páně
O dávnověké posloupnosti lidskosti
Těmto svátkům předchází v pravoslavné tradici dvě nedělní témata, která jsou nadmíru podobná - a to jsou témata posloupnosti. Neděle praotců (druhá před Narození) a neděle svatých otců (bezprostředně předcházející svátku Narození) poukazují vlastně na tu samou věc - Spasitel světa přicházel na svět v jistém smyslu postupně (je to myšlenka jednoho ruského kněze z letos publikovaného kázání). Boží Syn se vtěluje do lidských dějin v průběhu mnoha pokolení skrze posloupnost svatých otců, kteří předcházeli jeho narození z Panny Marie. Ten řetězec svatých otců nám ukazuje osoby, skrze něž Hospodin svůj příchod připravoval či na něm pracoval.
Z jedné strany tedy tento řetězec připravoval příchod Krista, z druhé strany (tj. směrem od počátku) udržoval a předával z generace na generaci to, co Bůh odevzdal člověku při stvoření. Je to posloupnost předávající obraz Boží v člověku (člověk byl učiněn dle obrazu a podoby Boží). Tento obraz je tím, co nás odlišuje od inteligentního zvířete. Po tělesné stránce bychom mohli průmět tohoto obrazu do hmotné reality pojmenovat jako lidství; na úrovni nehmotné, tj. duševní, duchovní a morální bychom mohli označit projevy tohoto Božího obrazu v člověku slovem lidskost. V této úvaze budu oba pojmy rozlišovat dle právě načrtnutého klíče.
Lidství se předává tělesně genetickým způsobem. Mohlo by se zdát, že na této úrovni nelze princip lidství ohrozit, ale udržuje se jaksi automaticky prostým plozením. V démonických duchovních sférách však vládne taková nenávist k člověku, protože je to mimořádný tvor Boží, že dokonce i sám genetický princip lidství je cílem útoků, jež mají zneuctít či zneužít tento Boží obraz. Zatím víme o dvou možných útocích na lidství. Jednak se jedná o jakési temné obludnosti, kdy byl samotný kořen lidství narušován nějakými genetickými zvrhlostmi v době předpotopní (jak se o tom zmiňuje Bible, Gen 6,1-4), když byly lidské ženy násilně podrobovány křížení s nějakými nelidskými bytostmi démonického charakteru (tak vykládá tradice ony zmiňované "syny Boží") a výsledkem byli obři, kteří zde podle Bible místy přežívali ještě dlouhou dobu po potopě (Num 13,32-33). (Mimochodem, hodno povšimnutí je, že i mýty pohanských národů zachovávají vzpomínku na tyto děsivé události - viz např. antické zvěsti o pohanských bozích, kteří měli poměr s pozemskými ženami a zplodili s nimi bájné potomky apod.) Druhým možným útokem na lidství jsou chystané (a z části už probíhající) genetické experimenty v současnosti. Třetím takovým útokem by pak mohlo být uvažované propojení biologické a technologické inteligence. "Výsledkem bude sice nadále svět lidí, nikoliv však biologického původu. Rozdíl mezi člověkem a robotem zmizí stejně jako mezi fyzickou a virtuální realitou," tak se o tom alespoň píše v různých prognózách.
Zajímavým poznatkem genetiky je možnost, že do samotného genomu člověka zabudoval Bůh (zřejmě po potopě) jakýsi přídavek, který zamezuje člověku - tak jak je zrozen ze svých tělesných rodičů - přístup tělesné nesmrtelnosti a navíc je geneticky omezena i délka existence celého lidského rodu na zemi. Nedávno svět obletěla šokující zpráva s titulkem: "IQ Evropanům klesá. Dlouhodobě!" V článku se psalo: K závěru, že naši předci byli chytřejší, se začíná klonit stále více vědátorů. „O intelekt již nějakou dobu přicházíme. Lidstvo postupně hloupne, pomalu se z nás stávají bezcitní grobiáni.“ (Stanford univerzity, USA) Někteří tvrdí, že lidstvo byl nejinteligentnější v době královny Viktorie, jiní zase, že svého vrcholu dosáhlo už v době Kristově. Každopádně by to mohl být jeden z mnoha dokladů skutečnosti, že se s lidstvem něco děje a není to vývoj k lepšímu, ale spíše jakési postupné vyčerpávání potenciálu a slábnutí lidí, které je sice maskováno technologickými vymoženostmi, ale ve skrytu už nějakou dobu probíhá a předzvěstuje konec lidstva.
Co říci na závěr k této posloupnosti předávání lidství v rodě člověka? Možná, že k úpadku a chátrání našeho lidství přispíváme především my sami - svým způsobem života, myšlení, (ne)mravností. Myslím, že tak jako nadřazena morální rovina nad tělesnou (morálně silný člověk je schopen i v tělesné oblasti téměř nadlidských skutků), tak má morálka vliv úroveň lidskosti na kvalitu lidství. Více než to, co je zabudováno do našeho genomu, nás ovlivňují naše vlastní skutky a naše morální tenze či ochablost. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu.
Když k tomu ještě připočtete v současnosti prudce narůstající problémy s plodností naší rasy, a případně i nestabilitu klimatu a geologie, jimž lidé nemají síly čelit, nebo nahlédnete zvyšující se jadernou hrozbu (v letech 1945 až 1998 bylo provedeno 2053 jaderných výbuchů) jako problém úpadku lidských mentálních schopností, nebo raketový vzestup duševních chorob a rakovin, tak se vám už docela pěkně vybarvuje obrázek hrozícího blízkého konce pozemšťanstva, které nebude mít nadále schopnosti udržet se při životě a morální síly pokračovat dál.
Jak o tom někdo docela vtipně řekl: "Lidstvo si dělá plány, že bude osídlovat další planety ve vesmíru, fantazíruje o tom, jak bude žít za tisíc či pět nebo deset tisíc let, strachuje se, kam se poděje, až začne vyhasínat Slunce, naše teleskopy už pátrají po dalších obyvatelných planetách v galaxii, jenže je docela dobře možné, že se genetický potenciál lidstva za nějakou dobu vyčerpá a lidstvu jeho vědci řeknou: Tak bohužel, drazí lidé, game over."
* * *
Tím podstatným se mi zdá být, jak je předáváno lidství na rovině morální, - čili posloupnost lidskosti. Z našeho křesťanského pohledu je jednou ze součástí lidskosti duchovní víra a láska k Bohu, Stvořiteli, kterou realizujeme plněním přikázání. Tím vstupujeme do vztahu lásky a služby Hospodinu. To je cesta, kterou si člověk sám od sebe nemůže vymyslet či najít ji vlastními silami, ale musí být na ni uveden. "Víra je ze slyšení," praví apoštol. Kvůli tomu Církev koná misii, aby další a další lidi uváděla na tuto cestu.
Posloupnost lidskosti se předává všude tam, kde nastupující pokolení přebírá od toho předcházejícího víru a poznání Stvořitele a současně Mu chce láskyplně sloužit a přebývat v harmonii s původním stavem stvoření, nakolik je to v lidských silách. Naopak je možné z této posloupnosti vypadnout aktem vzpoury proti Bohu a Božím ustanovením, čili aktem hříchu. I z této cesty však je cesty návratu - a to pokáním. Jenže čím déle kráčíme cestou hříchu a tudíž dále po této zhoubné stezce zajdeme, tím je pokání obtížnější.
Příklad vymknutí se z posloupnosti lidskosti nalézáme hned po úsvitu lidských dějin, kdy Kain zabil svého bratra, zatvrdil se, ztratil víru v Boží dobrotu a odmítl se kát slovy: "Můj hřích větší, než by bylo možno odpustit." Tak vznikla na světě vedle posloupnosti lidskosti i Kainova posloupnost nelidskosti, na níž je založena předpotopní satanova církev, Kainem započatá a zničená potopou (pojem satanovy církve spojuje s Kainem starec Rafael Karelin). Každý úmyslný a dobrovolný rozkol v sobě nese semeno této satanské církve, která je dalším uskutečněním ďáblovy vzpoury, a napojuje se na posloupnost hříchu, čili nelidskosti.
Jak vidíme na různých příkladech - biblických i ze současnosti - ztráta této Bohem požehnané lidskosti se projevuje svévolí a tvrdostí srdce. Zatvrzelé srdce je nepřístupné k napomínání, tím je tento stav tak nebezpečný, a nemá soucit. Člověk se postupně stává necitelným a nelítostným. Zvláště nebezpečné je, když se to děje pod pláštíkem zbožnosti.
* * *
Před Narozením Kristovým čteme ze začátku Matoušova evangelia jména svatých otců, a vzýváme tak posloupnost lidskosti, která vede až k narození Mesiáše. Ta řada jmen svatých otců je vlastně záznamem toho tisíciletého díla, jímž se připravuje příchod na svět Marie, která se stane Matkou Boží, a Josefa Pěstouna Páně, který přijal Pána Ježíše za svého syna - ač nebyl jeho tělesným otcem, stal se mu otcem dle posvátného izraelského zákona.
Zajímavá by mohla být úvaha vedená z pohledu posledních poznatků genetiky, podle nichž se do genetické paměti zapisují skutky a potažmo hříchy lidí, a tato paměť se tudíž dědí z pokolení na pokolení. Mezi praotci jsou různí lidé - velikáni ducha, ale zároveň i lidé nemocní, přemáhaní hříchem. Celé toto lidství, s jeho velikostí i malostí, bere na sebe Kristus při svém vtělení. Pokud se všechny činy předků opravdu geneticky zapisují do potomků, tak to vše na sebe Pán přijal (tj. do svého těla, chcete-li, pak by se možná dalo říci i do svého lidského genetického záznamu), když byl počat v lůně Matky Boží. V takovém případě by nejen duchovně, ale i tělesně přijal všechny hříchy a pády svých předků, protože se s nimi stal skrze své tělo sjednocen. Všechny jejich nedostatky i všechny jejich pády zahladil svou obětí na Kříži a svým Vzkříšením. Tedy nejen na rovině duchovní, ale i na úrovni tělesné se skrze Pána Ježíše Krista děje spása lidstva.* * *
Ostatně obvyklý způsob striktního rozdělování tělesného a duchovního, a nahlížení na ně jako na rozporné a vzájemně neslučitelné, by se neměl chápat jako pohled na člověka ve stavu, jak byl stvořen. Vnímat vztah tělesného a duchovního jako antagonismus může být užitečné z hlediska asketiky a zápasu s vášněmi, ale vykládat boj s vášněmi jako nepřátelství vůči tělu je nedorozumění, neřku-li antropologická hereze (viz některá poučení asketů). "Nesmiřitelnost těla a ducha" je nutno správně vykládat v tom smyslu, že tělem se v tomto případě myslí tělesné vášně, nikoliv samo tělo jak bylo prvopočátečně Bohem stvořeno.Vrátíme-li se ještě k myšlence předkládané některými teoriemi moderní genetiky, můžeme ji aplikovat i na dobu novozákonní a vyslovit úvahu, že Kristus na sebe bere nejen duchovně ale i tělesně naše hříchy při svaté Tajině křtu, kterou se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristovým Tělem, jímž je Církev, a při svatém přijímání, kdy se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristem. (Poznamenejme na okraj, že Řekové kladou zvláštní akcent na skutečnost, že se při svatém přijímání sjednocujeme s Kristem nejen duchovně, ale i tělesně - a to s mnoha z toho vyplývajícími důsledky.)
To je přece dalekosáhlá idea! Znamenalo by to, že při každém přijímání se sjednocuje Kristus i s námi, bere na sebe všechny naše hříchy, vše, co je v nás geneticky zapsáno o našich dávných i nedávných činech, i o tom, co jsme vykonali včera, a zároveň na sebe Pán Ježíš při každém přijímání bere na sebe i to, co je v nás zapsáno o našich předcích, jejich činech, o celém rodě, z něhož pocházíme. Tak se stává Pán možná Spasitelem nejen pro nás osobně, ale i pro naše předky. A můžeme zajít ještě dále - co když jsou skrze nás přiváděni ke Kristu i ti předkové, kteří byli za svého života nevěřící či nesprávně věřící? (Je to smělá úvaha, ale má oporu v některých místech posvátné tradice - viz např. spása nekřesťanského císaře Trajána.) Pro všechny minulé generace svých předchůdců v našem rodokmenu nemůžeme učinit nic většího, než když uvěříme v Krista, žijeme křesťanským životem modlitby a ctností, snažíme se, jak jen můžeme, naplnit Evangelium a účastníme se svatých Tajin. Z jedné strany Kristus přijímá vše, co v nás je a co v sobě nosíme a co skrze nás před Krista předstupuje, a z druhé strany od Krista přichází požehnání nejen na nás, ale snad i na všechny předky, kteří skrze naše osoby třeba mohou dojít i svého sjednocení s Bohem. Toto nabízené sjednocení však samozřejmě není nikdo povinen přijmout - ani živí ani zesnulí. Leč dokud bude trvat svět, do té doby bude brána nebeská živým i zesnulým otevřená.
Klíčovou podmínkou pro začlenění do posloupnosti lidskosti je úcta k těm, kteří nás ve víře a církevní službě předcházejí, protože lidskost se stejně jako lidství předává ze starší generace na mladší. Lidství se předává plozením a lidskost se přenáší skrze úctu a poslušnost. Jenom tam, kde je úcta ke starším, tam je převzetí dědictví - toho neuchopitelného duchovního bohatství, které dovolí předávat Bůh, když jsou splněny nějaké podmínky. Proto má pro získání Božího požehnání a pro osvojení si lidskosti takový význam, abychom navazovali na předchůdce, byli napojeni na kořeny, byli součástí řetězce vedoucího z nejdávnější minulosti, byli součástí hierarchie, která začíná u Boha, skrze stvoření člověka přechází na zemi a končí rozvětvena v našem světě všude, kde si lidé ještě zachovali elementární pokoru, která je součástí lidské přirozenosti.
Boží dar lidskosti nelze uchvátit násilím ani magií. Je to dar, který není jen tělesný ale i duchovní a duchovní věci není možno uchopit, vzít a dát tomu či prodat onomu. Jsou neuchopitelné a předávají se zvláštním způsobem a jen za určitých splněných okolností. Ratolest je buď živá a roste, nebo je suchá.
Přenos duchovního dědictví z generace na generaci se tedy děje za určených podmínek - a to jsou především pokora a úcta - jinak k přenosu nedojde. Uchvátit můžeme sice formu, ale ne duchovní obsah. Formálně převzít můžeme dogmata, ale ne hloubku víry, kterou dogmata vyjadřují. Můžeme šermovat tím, jak jsme kanoničtí, ale nemusíme mít vůbec nic společného s tím, co se skrze kánony má v Církvi dít, - tj. s láskou, řádem a oddanou službou.
* * *
Podle biblického proroctví má být pro poslední doby charakteristickým znakem lidí: hrubost, chamtivost, neposlušnost a zrádnost i všelijaká jiná nelidskost. To vše je bohužel na světě již dlouho, ale znamením konce je, když to pronikne do Církve. Jinými slovy: až církevní společenství ztratí vnitřní morální sílu takovým jevům se ubránit, až tu nebudou příklady správného chování a popisované nelidské jevy se stanou neoddělitelnou součástí (neřku-li normou) církevního života. Jak daleko je však ona doba, kdy bude kázání o těchto základních pilířích předávání lidskosti znít i v Církvi jako hlas volajícího na poušti?
Je to podobné jako rakovina v těle. Rakovinné buňky vznikají podle lékařů v těle člověka neustále, ale imunitní systém má obvykle sílu je eliminovat a člověk zůstává zdráv. Problém začíná, zeslábne-li imunita a některá buňka není potlačena, začne pak vytvářet nádor a z tohoto nádoru se metastázemi rozšíří zhoubné bujení do celého těla. S tělem církve je to zřejmě také tak. Těla jednotlivých místních církví (a nakonec i tělo celé Církve) začnou podle ap. Pavla v posledních dobách ztrácet imunitu čili sílu nepřipustit bujení nelidskosti. A to je konec - nejprve oné místní církve, a nakonec to přivede na hranici bytí a nebytí i celou Církev, a Pán ukončí dny. Jak pravil svt. Ignatij Brjančaninov - lidé sami rozhodnou o datu konce světa a rozhodnou o tom svou zlobou. A nebude to nejspíš jen zloba necírkevních lidí (protože svět už celá tisíciletí "ve zlu leží", čili tam se žádná kvalitativní změna nekoná), ale zloba lidí v církvi (konec konců i proroctví ap. Pavla hovoří o církevních lidech, nikoliv o světských). Myslím, že v kontextu našich současných církevních událostí (a při pohledu na to, do jaké zloby, neúcty a hrubosti nedávno upadla část našich lidí - na všech stranách bujícího sporu) je potřeba se nad tím zamýšlet.
A nyní citace z biblického listu ap. Pavla:* * *
»Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy.
2 Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní,
3 bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému,
4 zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha,
5 budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.«
2 Timoteovi 3,1-5
Některé jevy vyniknou nejlépe při srovnání. Proto jsem u příležitosti letošních svátků postavil vedle sebe dva obrazy. Na jednom vidíme tu krásnou a vznešenou posloupnost mírnosti, poslušnosti a lidskosti vedoucí přes celé staré dějiny až ke Kristu, který je korunou a smyslem celé této posloupnosti. Proti tomu jsem postavil obrazy ztráty ušlechtilosti a úpadku lidskosti, když se lidé vymknou z poslušnosti a posloupnosti, jak to vidíme na předpotopním lidstvu či na stavu posledního lidstva, prorocky vykresleném ap. Pavlem.
Snad celoroční vzpomínka na ušlechtilou krásu, která na nás září z ikony Narození Spasitele, osvítí naše srdce k tomu, abychom si zamilovali následování toho nejušlechtilejšího z lidství. Pak se i my napojíme na tu vzácnou posloupnost lidskosti, která z nejstarších dob vedla vpřed až k příchodu Spasitele a v době novozákonní se odvíjí od Krista až ke konci světa.
Na lidskosti, jak je vyjádřena v Desateru i v přikázáních lásky a ve volání proroků k mírnosti, úctě, pokoře a pokání, se můžeme sjednotit. Vždyť přece lidskost je základem všeho dobrého a hlavně křesťanství. Nejprve musíme být lidmi, a pak můžeme být i křesťany. Křesťanství bez lidskosti je však jen přízrak.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 973 do č. 1013)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.