1415

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:


Welcome!

Prosíme přispěvatele, aby při podání nového příspěvku do Ambonu vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku.



Editovat příspěvek č. 679

Administrátor --- 5. 8. 2010
Nový film

Rozhovor se sinajským mnichem a jeho přítelem beduínem

Něco pro potěchu duše

Najdete na www.pravoslavi.cz/filmy







Editovat příspěvek č. 678

Administrátor --- 5. 8. 2010
Svátek cyrilometodějských pětipočetníků: Klimenta, Angelára, GORAZDA, Nauma a Sávy

Pouť na Horu sv. Klimenta u Osvětiman (tuto sobotu)

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, sestry a bratři, Moravané, Češi, Slováci a všichni další Národové,
ještě jednou připomínám letošní oslavu svátku sv. Sedmipočetníků na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman v sobotu 7. srpna. Sv. liturgie začíná v 10,00 hodin, slouží vladyka Jáchym a duchovenstvo, které připutuje a bude vybaveno liturgickým rouchem (bílá, zlatá, prostě světlá barva), zatím mám avízo, že bude několik kněží. Pokud bude pršet, tak zmokneme. (Biskup a nejdůstojnější otcové se v takém případě uchýlí ke službě v přilehlé kapličce; my ostatní budeme mokří). Doprovodné atrakce ani stánky s klobásami nejsou zajištěny. Občerstvení bude takové, jaké si přineseme. Chcete-li, informujte o pouti své přátele.
V Kristu

Kliment







Z webu www.pravoslavi-strilky.cz



Další místopisné podrobnosti viz loňský příspěvek č. 526 (pozor, hodina je jiná).










Editovat příspěvek č. 677

Administrátor --- 4. 8. 2010
Z došlé pošty

Přišla mi zajímavá reakce na článek o požárech:

... na podporu clanku *O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a
řešení živelných katastrof? (č.
676
prikladam aktualny set z 9.7. z Profimedie:

http://www.profimedia.sk/zobraz_prehled_z_mailu.php?id=123858










Editovat příspěvek č. 676

Administrátor --- 4. 8. 2010
O suchu a požárech v Rusku. Jaká je příčina a řešení živelných katastrof?

V Rusku řádí živel ohně. Doufejme, že plameny nepřinesou další renesanci pohanství

V Rusku jsou již týdny vysoké teploty - přes 30 stupňů a dále stoupají. Již před týdnem psaly noviny: " V Moskvě včera vystoupala rtuť teploměru až na 39 stupňů, což město nezažilo přes 150 let. Netypické teploty daleko přes 30 stupňů zasáhly také Sibiř." Nejteplejší a nejsušší léto za posledních 130 let proměnilo Rusko v pomyslný stoh slámy. Letos je Rusko nejteplejší zemí Evropy. V okolí Moskvy už nebyla pět týdnů teplota nižší než třicet stupňů. Vznikají požáry apokalyptických rozměrů. Ohni dává sílu ostrý vítr. Celé vesnice už lehly popelem (na ruských vesnicích jsou domy většinou celodřevěné). Voroněž je prakticky obklíčena ohněm. Hlášeny jsou desítky mrtvých. Tisíce lidí byly evakuovány. Hoří půl miliónu kilometrů čtverečních. K nejpostiženějším patří ruští zemědělci, kteří přišli o podstatnou část letošní úrody. S plameny bojuje na 180 tisíc hasičů a záchranářů vyzbrojených pozemní i leteckou technikou.

Pár titulků z ruských novin: "Obyvatelé vesnice u Moskvy: oheň za 12 minut strávil vše, co jsme nashromáždili za celý život" ... "Oheň už 10 km od hlavního města" ... "Požár v Rjazanské oblasti: ohnivý vichr ničil domy za 11 vteřin" ... "Dobrovolníci hasí požáry" ...

V chrámech se při bohoslužbách konají modlitby za déšť. Patriarcha moskevský Kyrill konal pobožnost za seslání deště a vyzval církev ke konání sbírek pro bližní postižené ohněm. Řecký biskup Nikolaos Mesogijský a Lavreotikijský, vedoucí delegaci řeckých poutníků na svátek sv. Serafíma Sarovského, předal moskevskému patriarchovi ze svých osobních prostředků 200 tisíc rublů s žádostí, aby byly tyto prostředky dány na pomoc obětím lesních požárů (Řecko samo má krutou zkušenost s rozsáhlými požáry: v srpnu 2009 a zvláště ničivé byly v r. 2007). Řecký biskup doufá, že jeho symbolická pomoc je jen začátkem skutečně účinné finanční pomoci všem postiženým.

V pondělí byl den sv. Eliáše - to je nebeský patron, k němuž se modlitby za déšť zvláště obracejí. Na výzvu patriarchy Kyrilla kněží ve všech chrámech shromáždili své věřící, aby se pomodlili za záchranu od výhně a za seslání deště.

Jak připomenul patriarcha, odpověď na otázku: proč přišlo takové neštěstí?, zač je to trest?, je prostá: za lidské hříchy. To je příčina všech pozemských neštěstí. Za celou dobu existence církve, byla každá podobná pohroma chápána a vykládána tímto způsobem.

Takovýto výklad běd a neštěstí udržuje pravoslavná církev dodnes. V západní církvi už dnes mají jiné chápání katastrof. Vzpomínám si, když byly před lety v naší vlasti katastrofální povodně, katoličtí biskupové v tisku ujišťovali národ, že se rozhodně nejedná o nějaký Boží trest.
Z toho plyne, že jediným lékem, který jde ke kořeni a léčí samotnou příčinu pohromy, je pokání. Osobní pokání každého člověka, který zpytuje své vlastní svědomí a lituje svých vlastních hříchů.

Kousek od Kyjeva začala začátkem léta myrotočit ikona sv. Sergeje Radoněžského, jednoho z hlavních patronů Ruska. Byla to předzvěst pohromy? Či pláč nad duchovním stavem Ruska?

Pochopí to dnešní lidé? Celá zeměkoule je ve stavu, který je jedním velkým trestem a napomenutím Božím. Jen v letošním roce, který je sotva za polovinou, už došlo ke dvěma strašlivým a v historii katastrofálně bezprecedentním únikům ropy do oceánu (skutečný objem uniklé ropy stále není znám a odhad je každých 14 dní zvyšován - jednou stonásobně, pak desetinásobně atd.). V Jižní Americe lidé právě umírají na nebývalé mrazy. V Číně záplavy. V Rusku požáry, jaké nikdo nepamatuje a s jakými není srovnatelný žádný záznam v letopisech a kronikách.

Vyslyší Bůh prosby za déšť? Bude se přimlouvat prorok Eliáš? Najdou dnes lidé - jako celek - ještě cestu k pokání? Odpověď budeme znát brzy. (A nebo se naplňuje proroctví jednoho ruského starce o "desátém roku"?)

----------------------

Jen se bojím, aby se lidé místo na nesnadnou cestu pokání nedali na vábivou cestu "služby bohům cizím". Pokání je těžké, magie je snadná. Pro našince to může znít nepochopitelně (starý pohanský "bůh" Radegast je pro většinu lidí pouho-pouhou značkou piva), leč lidé na východě mají jakési povědomí o starobylém pohanském čarování, zaklínání a magii. Ukrajina je toho plná. V Ruské federaci existují národy s relativně nedávnou pohanskou minulostí. Někde (především Sibiř) dokonce masově obnovují čarování a pohanské rituály jako svůj národní folklór a hledají v tom cestu k vlastní národní a kulturní svébytnosti (kterou stavějí proti "carské pravoslavné rusifikaci").

Konec konců ateismus a agnosticismus jsou jen přestupní stanicí od křesťanství k pohanství či jiné formě magie.

Pro ateistického resp. nábožensky netečného Čecha (ba i Moravana :-) mohou obavy z návratu k pohanství vypadat přehnaně. Leč magie "funguje" a nábožensky jen trochu citlivý člověk to snadno zjistí a nerozumně vztáhne ruku k této Bohem zapovězené možnosti jak dosáhnout svého. Zatímco osou křesťanského myšlení jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá," tak podstatu magického uvažování lze shrnout do slov: "Buď vůle má." A k tomu klesnout je tak snadné. V pohanství po tobě nikdo nechce ani pokání ani pokoru. Magie je nesena "mentalitou kreditní karty": přej si a vezmi si to (zaplatíš později a neptej se kolik). Jan Werich už za první republiky hovořil o obchodním domu značky: »Ber si a dej si« (divím se, že to nějaký obchodní řetězec ještě nepoužil jako svůj slogan čili logo). K tomu doba lidi vychovává, viz jasné poselství reklam: ty si to zasloužíš, ty za to stojíš, pro vás jen to nejlepší, nevaž se - odvaž se... Nemáš na to peníze?, my ti půjčíme - je to tak snadné (později sice kvůli malé půjčce přijdeš možná o střechu nad hlavou, ale kdo by se o to teď staral, když ti nějaká záložna sype penízky do kapsy).

Avšak zpět k tomu jak to pohanské kouzlení opravdu pěkně funguje. A to i co se dnes tak potřebného deště týče. Tváří v tvář výhni, suchu a ohni, proti němuž jsou všechny naše materiální možnosti a síly slabé, dolehne na člověka volba: buď se spolehneme na Boha, nebo si také můžeme pomoci sami čárami a magií, a vzkázat tím Pánu Bohu: "My tě nepotřebujeme." Nevěříte, že to může být tak snadné? Zde je zajímavý úryvek z jednoho článku:
Nyní už zesnulý umělec a badatel lidové hudby Dmitrij Pokrovskij byl vedoucím slavného folklórního souboru. Jednou vyprávěl takovou věc. Kdysi, bylo to v létě někdy začátkem 80. let, jeho soubor hostoval po různých městech Ruska. Měli tenkrát v repertoáru mj. velice starobylou píseň, která byla vlastně čarováním za příchod deště a za plodnost. Nalezl to zapsané v nějaké vesničce v Belgorodské oblasti, a tak to nastudoval. Dávná pohanská záležitost.

Tento kus na tehdejším turné zpívali při každém vystoupení. "A věř tomu či nevěř," vyprávěl Pokrovskij, "ale v každém městě, kde jsme měli tenkrát koncert, začalo příští den pršet a lilo vždy několik dnů. A to ještě není vše. V souboru jsme měli tři manželské páry. V době, kdy jsme cestovali s tímto repertoárem, všechny tři páry počaly děti." (Ze vzpomínek Lva Rubinšteina)
Česká televize dávala před pár lety pořad o Sibiři (již jsem se toho dotkl výše), kde v rámci obnovy svébytné a původní národní kultury obrátili pozornost k šamanům a jejich čarování a zaklínání. I tam je něco o pohanském vlivu na počasí. Je to dosti výmluvné samo o sobě. Uvedu sem prostě pár poznámek ze zvukové stopy filmového dokumentu a tomu, kdo si umí dát dvě a dvě dohromady, bude hnedle všecko jasné. Ve filmu jsou nejzajímavější vyprávění pracovníků muzeí. Nejsou to tedy žádné zkazky místních bardů či alkoholiků, ale svědectví vědeckých pracovníků.
Vypráví ředitelka jednoho místního muzea: "... Učitel založil muzeum a ze všech starých domů děti sesbíraly vše starobylé: nádobí a bytové zařízení, ale také dřevěné modly a přinášely je do muzea. Po pádu komunistické moci začalo národní obrození a to včetně starodávných pohanských tradic, kultů. A pak jsme pochopili, jak špatné bylo, že nás všechny ty staré zvyky odnaučili. Všechny ty staré šamanské modly jsou živé. Mnozí z těch, kteří chodili na ty výlety sbírat staré předměty, utrpěli nějaké neštěstí, mnozí umřeli, ani svatby se nedožili, mají nějaké běsy. A do toho muzea po soumraku nikdo nevkročí a cítíme se stísněně, když jenom jdeme kolem. Zdá se nám, že tam pořád jakoby někdo chodí a rámusí, a sobí zvonky tam jakoby zvoní. Staří i mladí se tam bojí chodit, když je tma."

"Jeden náš vědec pravil: Když kultura dosáhne nejvyššího bodu svého vývoje, nazývá se civilizací. A civilizace to je smrt kultury. Protože od toho momentu začíná úpadek kultury a stává se muzejní. Zde se v 90. letech objevil muzeální boom."

V muzeu ukazují dva mlýnské kameny, které spolu srostly. K tomu ředitelka muzea vypráví: "Když je chtěli odvést do muzea, vzali kameny, položili na sáně, ale nemohli se odtamtud dostat - stále jezdili v kruhu a vraceli se na stejné místo. Pak si uvědomili, že je potřeba vyprosit si požehnání od ducha toho místa - k tomu je potřeba naučit se nějaké zaklínání a obdarovat oheň kouskem loje. Když ten obřad vykonali, pak mohli odjet."

Jiný badatel říká: "Před 15 lety tu pracoval mladý vědec, který se zabýval zkoumáním šamanismu. Po celé zemi sháněl šamanské oděvy. Dva se mu podařilo sehnat, přivezl je sem do muzea a tady je studoval, jeden z nich patřil silnému šamanovi. Za dva roky těžce onemocněl, objevila se Bechtěrova nemoc, a nakonec to s ním dopadlo velice špatně - zabil ho na lovu jeho vlastní otec. Jiný vědec si pak ten šamanský kostým zkoušel obléknout a následně zešílel a zastřelil se. Poté byl kostým odeslán do jiného muzea na výstavu. Vedoucí toho muzea se přihodilo také něco velice nepěkného. Pak s tímto kostýmem pracoval hlavní výtvarník našeho muzea a také se dostal do neštěstí. Někdo ho praštil po hlavě. Zemřel nepřirozenou smrtí. Proto mají k tomu kostýmu naši pracovníci nedobrý vztah, všichni se ho bojí. Mají za to, že lepší je na něj vůbec nesahat."

Pracovnice z jiného muzea prohlašuje, že ve svém muzeu nemá žádnou pravou věc, protože se skutečně bojí mít tam něco z hrobky. Vše tam jsou kopie, vyrobené umělci podle obrázků. A s těmi pak mohou v klidu pracovat.

Po sběratelské činnosti začalo obnovování národních tradic. Existoval jakýsi veliký svátek, při němž se šaman klaněl slunci a lidé tančili a klaněli se horním božstvům. Vědci našli dávné zápisy tohoto národního svátku, rekonstruovali jeho průběh, způsoby provádění a tanců. A pak se to rozhodli v rámci národního obrození zavést znovu do praxe. K tomu se vztahuje následující vyprávění:


"Řeknu vám příhodu, kterou jsem viděla na vlastní oči. V r. 1991 se ve vesnici Botuli rozhodli provést také obřad. Asi v 10 hod. ráno přišel mladý zpěvák, který uměl naučená slova blahoslovení zpaměti a začal je zpívat. Žehnal přírodě a dobrořečil horním božstvům a pak měl rozlévat kumys. Nebyl to však pravý kumys. Používá se dnes vyrobený z kondenzovaného mléka. Pak sklenku od kumysu postavil na stůl jako sklenici od piva - dnem vzhůru. Nikdo si toho nevšiml. Bylo 10 hod. ráno. Počasí bylo velice krásné, na nebi ani mráčku. A najednou v poledne udeřil hrom. Všichni se divili, kde se vzal. A potom ze západu přiletěla černá mračna a strhl se uragán. Doposavad jsem něco takového viděla jen ve filmu, jak zuří na moři. Trval celou noc. Ohýbalo to stromy, v parku nikdo nezůstal. Všichni se vyděsili. Elektřina byla vypnuta. Všichni seděli po tmě a bylo jim hrozně, protože ta bouře řádila dva dny. Třetího dne, když doba svátku skončila, vše přešlo a příroda se tvářila jakoby nic. A to se opakovalo tři roky po sobě. Místní úředníci se tedy rozhodli posunout datum svátku: Když jsou 24. pokaždé takové uragány, bude to až 28. Jenže celá historie se opakovala..."

A jiná svědectví z filmu: Lidé si vyprávějí, že v řece Leně se utopilo několik mladých lidí, protože se na jejím břehu konaly nějaké hlučné oslavy a řece (zvané "babička Lena") se to nelíbilo. Další Sibiřan vykládá, jak nějací komunisté střelili větev z posvátného modřínu a jednomu z nich umřela mladá dcera a druhý soudruh umřel sám.

Je tam také pravoslavný chrám a kněz misionář. V závěru filmu jsou jeho slova: "Bohužel v době sovětského panování ateistická propaganda z lidí úplně vykořenila ponětí o křesťanství. Lidé neznají evangelium, modlitby, skoro nic. Staré pohanství někteří přijímají lehčeji, snáze ho chápou. Lidská přirozenost snadno upadá do hříchu - včetně hříchu uctívání pohanských model (dosl.: falešných svátostí). Není moc příjemné být toho svědkem. Lidé berou pohanské obřady často jen jako kulturní záležitost a nechápou duchovní podstatu takového počínání."
Podobná svědectví je potřeba uvádět, aby si lidé uvědomili, že pohanství v celé jeho síle není jen věcí minulosti a zápisů v dávných letopisech, ale může vycenit své zuby i na dnešní lidi, když mu začnou sloužit. Právě na takovýchto současných příhodách je nejlépe vidět, od čeho nás Kristus přišel osvobodit, od čeho byly celé národy osvobozeny christianizací.

Jak krutí jsou pohanští "bohové" a duchové řek, stromů a "posvátných míst", kteří jsou ve skutečnosti démoni toužící zotročit a vysávat člověka a dokážou s člověkem pěkně zatočit! Jak milostivý je k člověku Kristus Bůh, jenž si přeje člověka důstojného a svobodného! To je dávná zvěst svatých apoštolů, s níž chodili po světě, a to je zvěst, kterou je potřeba zdvihnout a připomenout i dnešním národům, které svou christianizaci prohlašují namnoze téměř za zlo a sílí v nich velebení starodávných kultů pěstujících "sepětí člověka s přírodou" (na současném značném rozšíření tohoto myšlení je založen úspěch takových kultovních filmů jako je např. Pán prstenů /ač jej Tolkien původně napsal jako zašifrovanou křesťanskou zvěst/ nebo třeba Avatar). Za současný ekologický pochmurný stav mnoha zemí nemůže příchod křesťanství, ale lidské hříchy, jež kazí člověka. Pokud by lidé chtěli provést nápravu ekosféry této planety pohanskou cestou a restaurováním starých démonických kultů, pak to jistě bude ta poslední kapka do poháru zkázy a přivolaní démoni, jimž lidé dají svou naivní vírou a pohanským zaklínáním a oběťmi sílu, zacloumají se světem tak jako s těmi Sibiřany, jenže ve velkém... Vždyť všechno příšerné řádění přírodních živlů je vlastně svého druhu příchodem pekla na zemi.










Editovat příspěvek č. 675

Administrátor --- 2. 8. 2010
Z tisku

Většina Američanů má zato, že Bůh má zájem na jejich blahobytu

Většina Američanů je přesvědčena, že jim Bůh přímo pomáhá dosáhnout štěstí, blahobytu a úspěchu.

82 procent Američanů si myslí, že jim Bůh pomáhá při vážných rozhodnutích. 71 procent míní, že vše, co se s nimi děje, je součástí Božího úmyslu s nimi. 32 procent obyvatel USA nic neplánuje protože se domnívá, že vše je předurčeno Stvořitelem.

K těmto výsledkům došli experti z Torontské univerzity. Výsledky vědci publikovali v časopise "Sociology of Religion". Zároveň se domnívají, že náboženství stále hlouběji proniká do všech sfér života společnosti.

Interfax religia










Editovat příspěvek č. 674

Administrátor --- 29. 7. 2010
O rozkolech, lenosti, reptání a nesení kříže. A o Boží moci

8. NEDĚLE PO 50nici; nasycení pěti tisíců

1,10 Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem.
1,11 Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry.
1,12 Mám na mysli to, že jeden z vás říká: "Já jsem Pavlův," jiný: "Já jsem Apollův," další: "Já jsem Petrův" a další "Já zase Kristův."
1,13 Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?
1,14 Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia,
1,15 aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu.
1,16 Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího.
1,17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1,18 Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
(1. Korintským)
Roztržky v církvi. To je bolestivé téma. Do jisté míry se vyskytovaly v církvi vždy. Už v dobách apoštolských někteří o sobě říkali: "Já jsem Petrův a já zase Pavlův..." Skutečná exploze trhající církev na kusy však přišla až ve 20. století. To je tak prudký nárůst rozkolů, jaký dějiny ještě nepoznaly. Platí to pro všechna věrovyznání. V jedné západní zemi, kde bylo začátkem 90. let státně zaregistrováno 2000 různých křesťanských církví (což už samo je číslo strašné), jich je začátkem 21. století zaregistrováno 10.000. Bylo by krásné, kdybychom mohli říci, že Pravoslaví se tato duchovní rakovina netýká. Bohužel není tomu tak. 20. století je dobou naprosto nevídaného počtu rozkolů za tak historicky krátkou dobu. A podobně jak bylo řečeno výše, závěr tohoto století je ve znamení strmého dalšího nárůstu toho procesu, který se dal přibližně před sto lety do pohybu. Vzpomínám si, jak jsme v 90. letech slýchávali, že v Řecku je šest pravoslavných církví (myslelo se to samozřejmě tak, že je tam jedna kanonická církev a vedle ní pět rozkolných nekanonických - vzájemně nevraživých - společenství). Dle poslední zprávy, kterou jsem někde zachytil, je v Řecku už 16 rozkolných subjektů prohlašujících se za pravoslavné církve. V ruském pravoslaví nastal pozoruhodný jev začátkem 21. století. Když se Ruská zahraniční církev sjednotila s Moskevským patriarchátem, část této církve sjednocení odmítla, leč neudržela jednotu a roztříštila se na spoustu vzájemně nevraživých rozkolných skupinek. Toto nekonečné štěpení těch, co se odštěpili, na menší a menší úlomky a drť, je charakteristickým rysem schismatu.

Ilustrační foto. Rozkolník. Tento "biskup" vypadá dosti šťastně, že? Sice ani neumí správně obléci biskupské roucho, ale hlavně, že je někde v nějaké své církvičce biskupem (a dokonce je ještě maltézským rytířem).
 
Bohužel, velice často jsou skrytou (a dobře maskovanou) příčinou oddělení od církve: osobní ambice zakladatele rozkolu. To je bezesporu případ největší rozkolné společnosti na Ukrajině - tzv. "Kyjevského patriarchátu", jehož vrchní představitel, samozvaný "patriarcha" Filaret (Denisenko), byl před dvaceti lety jedním z kandidátů na post moskevského patriarchy. Když pak nebyl zvolen patriarchou moskevským, tak náhle zapěl nacionální píseň o samostatné Ukrajině, prohlásil se alespoň patriarchou kyjevským (ten titul si vymyslel speciálně pro sebe) a odtrhl se od Moskvy. Podobný je případ zemřelé hlavy tzv. "opoziční řecké církve" čili "metropolity" Kypriana z Fili. Nejprve byl knězem v kanonické Řecké církvi, z níž odešel k jedné řecké rozkolné skupině, která ho vysvětila na biskupa; poté ji opustil, vytvořil si vlastní synod, aby se postavil do jeho čela. Prý kvůli výhradám k učení těch předešlých rozkolníků. Jenže o jejich učení byl informován již v době, kdy nim přestupoval z Řecké státní církve a jistě se s ním ještě podrobněji seznámil před tím, než se jimi nechal vysvětit na biskupa, jehož základní úlohou je přece toto učení hájit. Dokonce mu ani nevadilo, že ti, kteří ho na biskupa vysvětili (nechávám nyní stranou otázku opravdovosti čili platnosti jejich apoštolské posloupnosti), ho při jeho rozkolném odchodu jeho biskupské hodnosti zase zbavili. Přesto má svůj vlastní synod (tedy měl). A takových je v Řecku celá kopa. Inu, touha po vysokém postavení a vládychtivost už oslepila mnohé. Takoví se spokojí s jakýmkoliv zdáním duchovenské hodnosti, bez ohledu na to, že dle kánonů a posvátné tradice není vůbec skutečná.
Poslední desetiletí jsou plna rozkolů. A nejsou to zdaleka jen ty výše zmíněné. Nebudu zde nyní rozebírat, jaká je vina na straně rozkolných jurisdikcí a jaká je vina na straně kanonické církve. Necháme nyní stranou ekumenismus, nový kalendář i nějaké modernistické prvky. To jsou téma, jichž se občas dotýkáme zvlášť. Skutečností je, že vinu za vznikání rozkolu(ů) ve 20. století nesou obě strany: jak kanonická církev tak i rozkolníci. Jak pravil jeden starec o této věci: "Ďábel si na obou stranách našel, čeho se chytit." Tedy na obou stranách má své "držadlo", a tak může s tou či onou stranou zacloumat tak, aby vznikl rozkol.

Mohli bychom to jednoduše uzavřít tím, že za duchovní příčinu tohoto jevu označíme vzrůstající aktivitu ďábla. Víme z proroctví a vidění starců, že v průběhu první poloviny 20. století začali démoni vstupovat do světa v nebývalém množství a s nebývalou silou. A výsledky vidíme všude kolem sebe. A hlavně na lidech. Lidstvo se změnilo k nepoznání. Lidské myšlení je zkažené a z člověka vyprchává duchovní síla.
Dokonce i křesťanství se na Západě změnilo k nepoznání. Stačí se podívat na to, co všechno jsou dnes celé masy lidí schopny za křesťanství považovat, např. tzv. charismatické neboli letniční hnutí, které se nejen rozlezlo po většině protestantských církví, ale proniklo už i do římsko-katolické církve. Zde jsou různá autentická videa z tohoto prostředí (zvláště pozoruhodná jsou vystoupení slavného letničního "kazatele" Benny Hinna).
Tím se dostáváme k druhé příčině těchto smutných jevů, která tkví ve vnitřním stavu moderního člověka. Je pochopitelné, že duchovní chátrání, jemuž podléhá lidstvo v uplynulém století, se nevyhýbá ani pravoslavným křesťanům. Vždyť i oni jsou lidé a součástí lidstva. Nepřicházejí sem z nějaké jiné planety, ale pocházejí z dnešní civilizace a nesou na sobě stopy té nebývalé duchovní zchátralosti, kterou se lidé naší současnosti vyznačují.

Čím se tedy lidé, resp. dnešní pravoslavní křesťané, liší od generací žijících v předcházejících staletích? Bylo by možno zmínit více témat. Vyberu však nyní jen jednu vlastnost: duchovní lenost. To je zcela specifický typ lenosti.
Dnešní lidé nejsou nikterak zvláště líní tělesně. Dokážou se namáhat, dřít, pracovat do úmoru - zvláště, když jim za to kyne dobrá odměna. A když mají sedavé zaměstnání, chodí ve volném čase běhat po parcích, nebo se dřou na plantážích svých zahrádek apod. Ne, tělesná lenost by nemohla být typickým znamením pro dnešního člověka. A co duševní (psychická) lenost? Nebývalé množství našich současníků se věnuje duševní práci, myšlení je živí. Nemálo z nich se celý život vzdělává. Intelektuální činnost je dnes opravdu rozšířená - lidé sedí v kancelářích, studiích či laboratořích a pracují hlavou. Takže ani psychická lenost nebude charakteristickým znamením pro současnost.
A jsme u té duchovní lenosti. Co to vlastně znamená? Odpověď bude jasná, odvětíme-li si na opačnou otázku: "A co je to duchovní pracovitost?" Hezky a jednoduše by se dalo odvětit: "Modlitba." Leč skutečné jádro či základna duchovní práce leží trošku někde jinde. Pokud se něco dozvíte z knih starců, tak je to poselství, že tou základní duchovní dřinou, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce na duchovní cestě pohnout z místa, je - přemáhání se neboli sebezapření. Potírání svého egoismu, svých představ o životě, o bližních, o církvi, o Bohu. Vyhlazovat tyto představy, které jsou nutně klamné (už kvůli tomu, že se skrze ně vyjadřuje lidský egoismus a nikoliv realita), a přijímat to, co Bůh dává.

Duchovní lenost tkví tedy v neochotě či neschopnosti k zapření svého ega, k sebepotírání. V tom je duchovní povadlost dnešních lidí, ztráta vnitřní tenze. Produktem této duchovní lenosti je zjemnělost, zhýčkanost. A vcelku upřímné, leč strašné přesvědčení, že vše by bylo v pořádku, kdyby to odpovídalo jejich představám o správném stavu věcí. Není dušehubnější způsob myšlení. A protože to, co se kolem nás je, nikdy neodpovídá našim představám, vzniká v člověku nespokojenost, reptání a to se stupňuje k nesnesitelnosti. Nepochopí-li člověk včas, že příčina není vně ale uvnitř jeho samotného, pak ho nesnesitelnost toho stavu dožene k pokusu vyřešit svůj strašný vnitřní stav provedením nějakých významných vnějších změn: rozvodem manželství, odchodem z církve, zbytečnou změnou zaměstnání, neustálým stěhováním či cestováním atd. atd., nebo dokonce sebevraždou.

Znával jsem ten půltucet lidí, kteří pak u nás před deseti lety zaváděli kyprianovský rozkol. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat nějaký duchovní rys, který měli všichni společný, pak to byl: repot, nespokojenost a sebejistota. Ale hlavně to neustávající a duchamorné reptání. Někteří další lidé, kteří byli s nimi ve styku, vyprávěli, jak úmorným a vysilujícím dojmem na ně působilo, když se ocitli na nějakém jejich setkání. Ta zvláštní "napruženost" a naplňování mysli jedem souzení a odsuzování. Čmuchání po všech pokleslých jevech, jichž jen bylo možno někde se dopátrat. Žíznivé pídění se po skandálech nebo čemkoliv pochybném. A stálé rozebírání těchto jevů. Jako by se duše takových lidí živila už jen takovou zkaženou potravou. A mysl již pak nečiní skoro nic jiného, než jen do nekonečna přežvykuje shnilá sousta všelijakých zpráv o tom, co ten který biskup kde řekl nebo měl říci a neřekl, udělal nebo neudělal (a tím nemyslím nějaké zásadní skutky, ale kolikrát se jednalo o spíše nevýznamné drobnosti nebo opomenutí) apod. Když se někdo (zvláště bez příslušné erudice, zkušeností a duchovního poznání) příliš zabývá tím, co je kde nekanonické, propadá snadno sebedůvěře a pýše, a nakonec je potrestán tím, že sám se stane daleko více nekanonickým než všichni, které tak vášnivě odsuzoval.
Tím nemyslím, že by se v církvi nesmělo něco kritizovat (ani zde netvrdím, že by nebylo co kritizovat). Jenže mezi kritikou a reptáním je velice jasná hranice. Kritický postoj může člověka zatížit a může přinést člověku i jakýsi smutek nad stavem věcí. Konec konců je to někdy opravdu tíha. To je takový protestantský omyl domnívat se, že křesťan se musí stále veselit (o nebibličnosti protestantského názoru svědčí, že i Ježíš byl někdy smutný, ba, zaplakal; apoštolům řekl: svět se bude smát, vy budete plakat; apoštol Pavel napsal jeden dopis v slzách adal.). Křesťanská radost je jiného druhu. U svatých Otců sice najdeme krásná slova o neustálé radosti, ale stejně tak tam naleznete výzvu: Plačte. Duchovní radost se projevuje např. právě tím, že má člověk sílu nést kříž, unést i zármutek, protože nad tím vším pozemským trápením je nezemská radost, která je ovšem projevem přítomnosti blahodati. Ztratí-li křesťan blahodať (např. hříchem odsuzování), ztratí tím i radost, a pak se kříž (a např. zármutek) stává neunesitelným.

Kritizovat, polemizovat bylo vždy v církvi dovoleno - vždyť i mnozí svatí Otcové jsou toho příkladem. Jenže reptání to je něco zcela jiného - je to otevřený kanál do pekla, naladění srdce na pekelnou frekvenci (jak to říkal starec Paisij, který mysl přirovnával k rozhlasovému přijímači, který lze naladit na různé stanice; podobně lze mysl naladit buď na přijímání z nebe nebo na poslech "vysílače peklo"; a podle toho se tvá mysl naplňuje buď nebem nebo peklem). Vzpomínám si, jak jeden z prvních rozkolníků u nás se krátce před odchodem z naší církve svěřil mému příteli, že je pro něj velice těžké přijít do chrámu na liturgii (myslel tím - těžké duševně). Tentýž člověk mi vyprávěl zajímavé svědectví o duchovním stavu člověka před rozkolem. Když byl u nich doma na návštěvě a modlil se tam s těmi, kteří pak asi za dva měsíce odešli do rozkolu, bylo téměř nad jejich síly vyslovovat věty modlitby (doslova mj. řekl: "zatínali při tom zuby").

Nechá-li člověk v sobě zakořenit reptání, pak tím ze sebe shazuje svůj kříž a přestává kráčet za Kristem. Vydává se na jinou cestu. Takový člověk se dostává do duchovního stavu, kdy nechal ďábla, aby se zachytil svým hákem v jeho srdci, a pak ho ďábel táhne ven z církve; takoví nešťastníci už v církvi prostě nevydrží. Většinou věci už došly tak daleko, že nejsou schopni činit pokání a duchovně se uzdravit. A odchod do rozkolu tento smutný stav pak zafixuje na věky.

Tyto smutné stavy nastávají, když člověk nedbá rad starců a otců, ale důvěřuje svým myšlenkám (což je dle starců základní chyba v duchovním životě). Kdo důvěřuje svým myšlenkám a jde, kam ho vedou, otevírá se našeptávání ďábla a je smýkán, kam ho nečistý duch vleče. Pro démony není problém vstupovat do lidského myšlení poté, co jim člověk svou sebedůvěrou sám otevře cestu. Proto je tak důležité nechat si v duchovním životě poradit. Jenže ti, kteří se už nechali oklamat svými myšlenkami a kývli na toto ďáblovo dílo, se již radí jen sami mezi sebou, v kruhu stejně postižených. Každý, kdo má alespoň malou neklamnou duchovní zkušenost, by snadno rozpoznal jejich stav klamu. Jenže oni už většinou nikomu neuvěří, nikoho si neváží, jdou jako kůň s klapkami na očích vedený na uzdě pryč... Pohled na tyto lidi byl pro mne nejsmutnější zkušeností z celého mého duchovenského působení.
Vraťme se však k původní linii našeho zamyšlení. Bez přemáhání sebe není možná vnitřní čistota. Staroslověnština používá zvláštní terminus technicus "celomudrije", což nemá v češtině protějšek a tak to překládáme zjednodušeně jako čistota, což je však ještě dosti daleko od hloubky významu pojmu "celomudrije". Opisně převedeno by význam toho slova mohl být přibližně: myšlení nezkalené, mysl neroztříštěná, průzračně křišťálově pevná, celistvá, kompaktní, myšlení jako křišťál.

A takovou mysl nezískáš bez vnitřní disciplíny, bez sebezapření v myšlenkách. Prováděno důsledně je to vlastně vnitřní umírání. Jenže co vlastně při tom umírá? Lidský egoismus. To je podstata askeze. Proto říkáme, že askeze vede k očištění mysli. V takové, smrtí ega očištěné, mysli probleskuje Boží světlo Vzkříšení.
Včera byl svátek umučení posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny. Všichni tito mučedníci měli ve zvyku psát si deníky (i to je projev disciplinovanosti). Ty deníky byly nalezeny a publikovány. Kdysi jsem něco z nich četl. Vzpomínám si, že to bylo tenkrát pro mne dosti překvapivé čtení. A to právě tím, že deníkové zápisy vypovídaly o prostotě myšlení těchto lidí. A o čistotě jejich myšlenek. Uvědomme si, kdo byl ve své době car Nikolaj II. Jestliže se dnes říká (ať už oprávněně či jen jako úhybný manévr k odvedení pozornosti veřejnosti), že nejmocnějším mužem světa je americký prezident, pak v té době před sto lety platilo, že nejmocnější osobou na světě byl ruský car. Buď jak buď, dnešní čtenář bude při listování stránkami těch deníků cara a jeho manželky a dětí jistě alespoň mimoděk očekávat, že tam najde nějaké známky rozmařilosti, zhýčkanosti, lehkomyslnosti, svévole či jiné změkčilosti. Vždyť se jednalo o lidi na společenské špičce společnosti - v moci i v bohatství! Jenže to, co tam čteme, je svým duchem tak vzdáleno všemu, co bychom mohli považovat za úpadek lidské morálky! Nad stránkami popsanými malými dětmi, stejně jako nad zápisy cara, na nás dýchne asketický duch čistoty, klidu, prostoty, jednoduchosti. (Doporučuji k nahlédnutí.)

A tak nám včerejší památka mučednické carské rodiny (4./17. července) dobře ilustruje téma vnitřní čistoty a pevnosti, k němuž jsme se výše dobrali.
Sebezapření a čistota řeší vztah člověka s Bohem, řeší všechny problémy v církvi, řeší celý lidský život. Bez čisté nereptající mysli nemá člověk nic. Z toho vyplývá, že řešení všech našich problémů je uvnitř nás. Sebezapření řeší všechny problémy člověka. Starec Emilianos z athonského monastýru Simonos Petra nám kdysi tam na těch balustrádách vysoko nad mořem řekl: "Říkáme, že máme problémy s tím či druhým člověkem, s takovou či jinou záležitostí, s okolnostmi našich životů. Ve skutečnosti my sami jsme svým jediným problémem."

-----------------------------------------

P.S.

Zbývá jako poslední bod zamyšlení k této neděli zmínit, jak vlastně souvisí dnešní apoštolské čtení s úryvkem evangelia, který je tomuto čtení posvátnou tradicí církevního kalendária přiřazen.
Za onoho času, když Pán Ježíš...
14,14 ... vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
14,15 Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: "Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu."
14,16 "Nemusejí odcházet," odpověděl jim Ježíš. "Vy jim dejte najíst."
14,17 "Nic tu nemáme," namítli, "jen pět chlebů a dvě ryby."
14,18 "Přineste mi je," řekl jim.
14,19 Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům.
14,20 A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů.
14,21 Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
14,22 Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
(Matoušovo evangelium)

Vodítkem nám budiž poslední verš z dnešní citace listu apoštola Pavla: Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.

Ti, kteří ze sebe shodili svůj kříž, reptáním zkalili a roztříštili svou mysl, vzdálili se čistotě, - o nich píše sv. Pavel, že poselství kříže je pro ně bláznovství a že spějí k záhubě (kéž by se dokázali ještě navrátit!).

Opačným směrem kráčejí ti, kteří v kříži vidí Boží moc. Kříž, který je sebezapřením a očištěním, otevírá duchovní zření, a člověk spatří všude Boží moc. Všude vidí působení Boží prozřetelnosti. A toto zření posiluje srdce člověka. A než člověk sám vlastním duchovním zřením uvidí všude kolem sebe Boží moc, tak zde má svědectví evangelií o Kristu a o mnohých projevech jeho Božské moci. Dnešní evangelijní perikopa je jedním z takových nejskvoucnějších svědectví. Rozmnožení pěti chlebů, nasycení pěti tisíců lidí z Ježíšových rukou. To je přece zázrak nad zázraky! To je takový záblesk Boží moci, který se zrcadlí zápisech evangelistů, že se jeho záře odráží přes stránky evangelia až k nám, abychom mohli i my přes propast dvou tisíciletí zahlédnout Boží moc a posílit tím své srdce. To nám dá sílu nést kříž, sílu k sebezapření a očišťování mysli.

Z perspektivy Boží moci, nebo-li z nadhledu nebeské výše nad světem, jsou vidět všechny naše pozemské problémy a situace, které se nám zdají být tak vážné a jimiž ďábel klame naše srdce, jako maličké, drobné a většinou i nikterak významné. Jen ponoření do pozemské marnosti propůjčuje těmto nepatrným úkazům zdání důležitosti, a pak lecjaká bezvýznamnost má náhle sílu zkazit lidské srdce. A stačí k tomuto pádu tak málo: "Zapomenout na Boží moc."













Editovat příspěvek č. 673

Administrátor --- 26. 7. 2010
Znamení naší doby: vytlačování křesťanství, odstraňování křížů a události v Assisi

USA - Soud prohlásil „Národní den modlitby“ za neústavní (zpráva z tisku)

Federální soud státu Wisconsin považuje tzv. "Národní den modlitby" za neústavní, protože vybízí lidi k náboženskému činu.

Národní den modlitby byl oficiálně zaveden jako každoroční událost v r. 1952, kdy kongres USA přijal akt, který byl prezidentem Truemanem vyhlášen jako zákon. V r. 1988 provedl prezident Raegan úpravy zákona a vyhlásil první květnový čtvrtek každého roku za Národní den modlitby. V tento den má prezident USA právo obrátit se k národu s žádostí o modlitbu za zemi.

V r. 2008 skupina ateistů a agnostiků z Maedisonu zahájila soudní proces proti federální vládě s tvrzením, že Národní den modlitby narušuje princip oddělení církve od státu. Obamova vláda to odmítla s tím, že ustanovení tohoto dne prostě jen uznává roli náboženství v USA.

Soudkyně Barbara Krebb, které připadla tato kauza, nakonec prohlásila, že ačkoliv stát už nemá právo vydávat další zákony ve prospěch Národního dne modlitby, ona zatím nebude vydávat zákaz konání Národního dne modlitby, a že věc ještě není uzavřena. Dále uvedla, že nemůže být ústavní, když stát vyzývá k náboženským skutkům, což je podle jejího názoru právě případ Národního dne modlitby, protože jedná o principiálně náboženskou věc, která neslouží světské funkci. Za ústavní mohou být považovány vládní akce jenom tehdy, když se týkají čistě světských záležitostí.

Ministerstvo spravedlnosti, které hájilo právo státu na konání Národního dne modlitby, se zatím zdrželo jakýchkoliv komentářů.

Bogoslov ru

Povšimněte si, prosím, jistého vývoje, který právě probíhá. Někde na jeho počátku stál požadavek oddělení církve od státu - tj. náboženské organizace od výkonné i zákonodárné moci nad společností. Postupně tento trend přerůstá na požadavek seškrcení vlivu náboženství na společnost. Máme zde dnes model rozšířený už nejen na všechny konkrétní náboženské organizace a jejich společenský vliv, ale i na náboženské projevy - církví i jednotlivců. Tedy nemáme už jen oddělení církve od státu, ale oddělení náboženství (resp. náboženského života a jeho projevů) od státu - a to nejen ve smyslu státní moci, ale i od oficiální společnosti. Přičemž pod tím "oddělením" je nutno chápat aktivní proces státního vytlačování náboženství z veřejného života kamsi do kouta naprostého soukromí. Je to militantně ateistická eliminace náboženského života z veřejného života společnosti, tlak vystrkující nejen církve ale vlastně celé náboženství samotné na periférii společnosti, potažmo do podzemí. Tou soukromou sférou se čím dále tím více rozumí něco, co nemá být vidět, zač se má člověk jaksi stydět, něco intimního - a to nejen ve smyslu důvěrného, týkajícího se lidského nitra, ale i ve smyslu skrývaného za zavřenými dveřmi. Lidem "postiženým náboženskou vírou" je sice ještě dovoleno se scházet ve svých klubech pro stejně postižené, ale neočekává se od nich, že své náboženské projevy budou odhalovat na veřejnosti a uvádět tím do rozpaků své nevěřící spoluobčany...

Rychle se blíží doba, kdy bude možno veřejně a hrdostí prohlásit: "Jsem homosexuál" (a klidně to na sebe "práskne" třeba celebrita či státník před televizní kamerou). Zároveň v té samé době to už bude chtít dosti odvahy a odhodlání říci o sobě: "Jsem křesťan."
Dnes je oddělováno od státu náboženství. Není zase tak nemyslitelné, že brzy by mohla být na stole idea oddělení lidství od státu. Jestliže jakékoliv náboženské projevy lidské duše jsou oddělovány od správy společnosti jen kvůli tomu, že ne všichni občané tyto bytostné lidské projevy uznávají, pak proč by ostatní lidské projevy duše měly zůstat stranou? Pro případ každého lidského projevu se najde někdo, kdo tento projev nesdílí, a přesto je státem nucen uznávat jej (alespoň formálně) jako hodnotu, kterou nutno ctít. Např. touha lidské duše po svobodě, po lásce, po milosrdenství (a vlastně každý ušlechtilý projev lidství) je možno relativizovat a žádat společnost (resp. stát), aby nebyl nikomu vnucován a po nikom nebyly takové projevy požadovány. A co se stane s takovou společností, která na státní úrovni distancuje od lidství? Jaké právo bude ještě platit? Jedině právo silnějšího. To bude jediným zákonem. Společnost se tak promění zcela dle darwinisty navrhovaného obrazu: vše, čím je člověk obdařen (inteligence, city, smysly, schopnosti atd.), bude dáno do služeb zápasu mezi lidmi, ve kterém budou vítězit silnější nad slabšími - ti nejsilnější a nejschopnější budou mít všechna práva (čili moc), ti, co v tomto boji přírodního výběru zcela propadnou, nebudou mít žádná práva. To je darwinisticko-ateistická vize budoucnosti lidstva.

Další zpráva z tisku do tohoto kontextu:

Třináctiletého školáka ve státě New York nevpustili do školy s růžencem

Bill Donachio z Americké katolické ligy a Barri V. Linn z organizace "Američané za oddělení církve a státu" brání třináctiletého školáka ze státu New York, jehož nevpustili do školy, protože si do školy nesl růženec (římsko-katolické čotky). Škola má zato, že růženec je náboženským symbolem.

Nakonec bylo školákovi dovoleno nosit růženec jen pod oblečením. Školák se však ohradil a prohlásil, že má právo veřejně vyznávat svou víru.

Americké centrum práva a spravedlnosti podalo na školu žalobu s tím, že škola porušila právo na svobodu slova a svobodu věrovyznání.

Regions na Credo ru

Poznámka:
Dnes otřásá západní "křesťanskou" Evropou křížové tažení proti křížům (např. umístěným ve školách či jiných veřejných, neřku-li dokonce státních, prostorách). Do problémů se však dostala např. letuška, která měla ve službě na krku jako přívěsek maličký křížek (bránila svůj křížek nakonec i soudní cestou - neuspěla). Všechny viditelné náboženské symboly jsou vytlačovány ze společnosti tak, aby nikde na veřejných místech nebyly k vidění - ať už zavěšené na stěnách nebo u člověka na krku.

V USA začaly být někdy před deseti lety na základě žalob ateistů odstraňovány kříže z budov všech státních institucí (dokonce i symbol Mojžíšova Desatera musel pryč ze soudní budovy). Státní pozemky, na nichž jsou vztyčeny kříže, začaly vlády amerických států prodávat soukromníkům, aby kříže nemusely být káceny.

Koho to vlastně napadlo sundávat ze stěn kříže? Je to neuvěřitelné, ale tato současná antikrucifixová idea nepochází z nějakých náboženských válek před mnoha staletími. Přišla s tím římsko-katolická církev v posledních desetiletích (před pouhým čtvrtstoletím). Šílený nápad odstraňovat kříže totiž vyšel z hlavy papeže Jana Pavla II. a to u příležitosti ekumenického shromáždění v Assisi v r. 1986, které tam tento papež uspořádal. Přímo ve svém katolickém klášteře sami katolíci odstraňovali krucifixy ze stěn, aby pohled na ukřižovaného Krista neurážel představitele ostatních náboženství, kteří se v Assisi na papežovo pozvání sešli. Asi nejznámější a nejvíce diskutovanou epizodou z průběhu těchto modliteb je odstranění krucifixu a jeho nahrazení soškou Buddhy před svatostánkem na oltáři v kostele sv. Františka.
Nedávno zemřelý kardinál Oddi na tuto událost vzpomíná těmito slovy: „Toho dne, když jsem procházel ulicemi Assisi, jsem byl svědkem skutečných znesvěcení řady posvátných míst. Spatřil jsem, jak buddhisté tančí okolo oltáře, na který umístili sochu Buddhy, okuřovali ji a uctívali. Nějaký benediktin hlasitě protestoval, policie jej však odvedla. Viděl jsem na tvářích katolických účastníků tohoto obřadu zřejmé rozpaky a zmatek“ (z rozhovoru v 30 Giorni, 1990, č. 11).

Pár záběrů jsem našel např. v katolickém antiekumenickém dokumentu na You Tube (od 50. vteřiny do 2. minuty). A dá se toho porůznu najít spousta.
To se opakovalo i při dalším všenáboženském shromáždění v Assisi (r. 2001-2):

»Tak například muslimové se sešli v podzemní kapli bratra Eliáše, jinak též místnosti A (celkem bylo místností A až I) a to proto, že je tato kaple orientována ve směru Mekky. Stejně jako z ostatních místností, i odsud se odstranily všechny kříže, aby nedošlo k urážce „náboženských citů“ přítomných imámů a muftí.«

Tyto a další podrobnosti jsou v našem článku, kde jsme shromáždili svědectví a diskusní příspěvky katolíků o těchto ekumenických akcích: zde.
Zpráva ze starých "Aktualit":
Po uplynutí deseti let od 1. mezináboženského setkání v Assisi, při kterém byly z areálu odstraňovány kříže (aby nepohoršovaly příslušníky nekřesťanských náboženství) a tibetští buddhisté za přítomnosti představitelů křesťanských církví položili na oltář chrámu sochu Buddhy a konali před ní svůj pohanský obřad, následovala přírodní katastrofa, která měla tragické následky a poničila celý historický areál. Při tom se stalo, že oltář, na němž byla položena buddhistická modla, byl vlivem otřesů půdy rozpůlen... (Také nastal sesuv půdy a celé místo bylo zaneseno bahnem.)
Videozáběry zřícení basiliky na You tube nebo zde s fotografiemi. Dokumentární film o této události.
Je to tedy Vatikán, kdo militantním ateistům vnukl celý tento nápad a kdo jim zároveň vyslal signál, že doba k odstraňování křížů už dozrává.












Editovat příspěvek č. 672

Administrátor --- 22. 7. 2010
Překlad kázání "srbského Zlatoústého" - světitele Nikolaje (Velimiroviče)

4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

Čtení z Evangelia Matouš 8,5-13
Není-li naplněn hlubokou pokorou a mírností i ponížeností a poslušností před Bohem, jak může být člověk spasen? Jak by mohl být spasen bezbožník a hříšník, když i spravedlivý je spasen jen sotva? Voda se neshromažďuje na vysokých strmých skalách ale místech nízkých, rovných a prohloubených. Tak i blahodať Boží nespočine na lidech pyšných, kteří se povyšují a protiví Bohu, leč na lidech pokorných a mírných, kteří prohloubili svou duši pokorou a mírností a ponížeností před velikostí Boží a sklánění se před Boží vůlí.

Když vzrostlou révu, o niž se vinař dlouho staral a pečoval o ni, zachvátí nemoc a ona uschne, vytne ji a hází na oheň. Na její místo pak sází divokou révu, kterou naroubuje a pěstí. Když synové zapomenou na veškerou otcovskou lásku a povstanou proti otci, co udělá? Vyžene syny z domu a místo nich ustanoví nájemné dělníky.

Tak to chodí v přírodě, a tak to chodí i u lidí. Nevěřící říkají, že se to děje podle přírodních zákonů či dle lidského práva. Věřící však o tom hovoří jinak. Kdo rozhrne oponu přírodních a lidských zákonů a pohlédne do tajemství ohnivých očí věčné svobody, řekne: "Děje se to dle Boží vůle a pro naše poučení." Je to psáno Božím prstem a jen ti chápou smysl všeho, kteří dokáží číst Boží písmo, které je zapsáno ohněm a Duchem v předmětech a událostech přírodních i v záležitostech a událostech lidského života. Ti však, v jejichž očích se příroda a lidský život třpytí jako hromada písmenek, kovových liter (jaké sazeči knih používali při své práci), které jsou nakupeny bez ladu a skladu, bez ducha a smyslu, takoví lidé mluví o náhodách a tvrdí: "Vše, co se stalo s námi a kolem nás, děje se náhodně." Tím však vlastně hlásají, že ta gigantická kupa písmenek se sama od sebe hýbe, písmenka se samy přesunují a z celé této směsice se samy skládají jednou takové a druhdy zase jiné události. Kdyby Bůh nebyl milostivý a soucitný, pak by se vysmál takovému bláznovství, které vykazují tito pozemští vykladači světa a života.

Leč je tu někdo, kdo se nad touto nerozumností zlomyslně směje. Zlý duch, nepřítel lidského rodu, který vůči lidem necítí ani smilování ani soucit.
Když husa pochoduje po pestrém koberci rozvinutém na trávě, mohla by si myslet, že všechny ty vzory a barvy na koberci jsou tam umístěny náhodně a že třeba i sám koberec tam vyrostl sám od sebe ze země jako tráva. Podle přemýšlení husy roste vše ze země samo od sebe. Žena, která koberec utkala a zdobila jej vzory, však ví, že se tu nevzal odkudsi sám od sebe čistou náhodou, protože ví, proč jsou vzory a barvy umístěny na koberci právě tímto způsobem. Jenom ona dokáže číst a vyložit vzory na koberci, který byl utkán její rukou. Ona a také ten, komu to sdělí.

Podobně nevěřící šlapou po podivuhodném koberci tohoto světa a mluví o náhodách. Jenom Bůh, který utkal tento svět, ví, co znamená každá nitka v tkanině světa. A ví to i ten, koho Bůh uznal za hodna a sdělil mu to. Prorok Isaiáš píše: Neboť tak praví Nejvyšší a Povýšený, věčně Žijící, jehož jméno je Svatý: Já žiji na výši nebeské a ve svatyni, a také se těmi, kdo mají ducha zkroušeného a pokorného, abych oživoval ducha pokorných a oživil srdce zkroušených (Is 57,15). To značí, že Bůh žije na zemi pouze s těmi, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. A s kým Bůh žije, tomu odhaluje tajemství světa a života a duchovní hlubiny svého písma, které je obsaženo ve věcech a událostech.

Zkroušení srdcem a pokorní duchem byli Abraham, Isák, Jákob, Josef, Mojžíš a David, a proto s nimi Hospodin prodléval a sliboval zůstávat s jejich potomky, dokud budou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Jenže lidé, kteří mají časté společenství s Bohem, mohou zpychnout a jsou svrženi do hlubší propasti, než ti, kteří nemají jakékoliv ponětí o pravém Bohu ani žádné společenství s Ním. Nejnázornějším příkladem toho je národ izraelský - tj. potomkové velikých praotců, velikých Božích služebníků, jež jsme výše připomenuli. Kvůli svému společenství s pravým Bohem zpychli, a pak začal tento národ pohrdat všemi ostatními národy, jako by to byl plevel na Božím poli. Tím se však sám zahubil, protože pýcha jej zaslepila. A z té příčiny si ze všeho, co mu Bůh zjevil skrze své služebníky a proroky, zapamatoval jen jedno jediné - že je národem vyvoleným. Duch a smysl starozákonního Božího zjevení se mu zcela ztratil a Písmo svaté zůstalo před očima tohoto národa jako seskupení nesrozumitelných slov.

V době, kdy přišel do světa Pán Ježíš Kristus s novým zjevením, židovský národ pro svou slepotu a nechápání Boží vůle už nejen klesl na úroveň pohanských národů, ale zatemněním duchovního zření a tvrdostí srdce dokonce ve mnohém stál pod nimi.

Dnešní evangelijní čtení nám ukazuje, jak o tom soudí Spasitel. Popisuje se zde příhoda, která odhaluje zdraví nemocných a nemoc zdravých, víru pohanů a nevíru těch, kdo se chvástavě označovali za vyvolené a pravověrné. Tento evangelijní úryvek slouží na všechny časy k poučení všech generací. Toto ponaučení je ostré jako cherubínský meč, jasné jako slunce a svěží jako horský kvítek. Kéž nás vyděsí svou ostrostí, prosvítí svou jasností a ohromí v naší duchovní nedbalosti a lhostejnosti. Zvláště pak ať nám připomene, že se my křesťané nemůžeme chlubit, že chodíme do chrámu, modlíme se k Bohu a vyznáváme Krista, aby se před Božím soudem nakonec neukázalo, že ti, kteří stojí mimo církev, mají více upřímné víry a více dobrých skutků.

Když vešel Ježíš do Kafarnaum, přišel k němu setník a prosil ho: Pane, můj sluha leží doma mrtvicí raněný a krutě se trápí. (Mat 8,5-6; český překlad Bible21 vsouvá do textu: "římský" setník; ekumenický překlad Bible zase - kdo ví proč - místo "mrtvicí raněný" překládá "ochrnulý".)

Kapitán čili setník (centurion) stál v čele vojenské posádky v Kafernaum, hlavním městě oblasti u jezera Galilejského. Zdali podléhal bezprostředně římskému velení nebo Herodovi Antipovi, není důležité, ačkoliv nejspíš to byl římský důstojník; podstatné je, že to byl pohan a nikoliv žid. Je to první římský důstojník, kterého evangelium vzpomíná jako věřícího v Krista. Druhým byl setník, který velel stráži u Kristova kříže; když uviděl strašné přírodní úkazy, jež se staly při smrti Pána, zvolal: "Určitě to byl Boží Syn!" (Mat 27,54) Poté se hovoří ještě o Kornéliovi, setníkovi z města Caesareje, jehož pokřtil ap. Petr. Všichni tito, ač byli pohany, prozřeli a spatřili pravdu a život v Kristu, a uvěřili v něho, narozdíl od celých zástupů nadmíru učených, leč slepých židovských vzdělanců.

Sluha můj doma leží, mrtvicí raněný a krutě se trápí. Nebyl to zřejmě služebník, ale přesněji řečeno - podle řeckého slova v evangeliu - to byl otrok nebo posluha. Nejspíše byl tento posluhující vojákem, jelikož prosebník je důstojník. Nemoc to byla hrozná: mrtvice. Služebník už umíral (sděluje to evangelista Lukáš). Setník si ho vážil. A proto když slyšel, že do Kafarnaum vstoupil Ježíš, snažil se dostat se k němu osobně a požádat jej o pomoc pro sluhu, který mu byl drahý.

Čteme-li vyprávění toho příběhu u Matouše a Lukáše, ihned si všimneme, že je mezi nimi významný rozdíl. Matouš totiž píše, že setník sám osobně přišel ke Kristu a prosil ho, kdežto Lukáš sděluje, že nejprve poslal židovské představené a svoji prosbu vznáší skrze ně; poté, co byl Ježíš již nedaleko jeho domu, poslal své přátele, aby přes ně vzkázal: Neobtěžuj se, Pane, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo, a uzdraven bude služebník můj (Luk 7,6-7). Ve skutečnosti v těchto dvou podáních příběhu není rozpor. Veškerý rozdíl mezi nimi tkví v tom, že Matouš vypustil a nevzpomíná dva představené, které setník předběžně poslal k Pánu. Lukáš zase nezaznamenal a nevzpomíná, že nakonec i samotný setník při veškeré své zkroušenosti a pokoře před velikostí Kristovou vyšel mu vstříc.

Evangelisté se tak navzájem doplňují, což u člověka duchovního vyvolává radost a nadšení. Jak praví sv. Jan Zlatoústý: Kdyby všechny události byly popsány všemi evangelisty úplně stejně, říkalo by se, že evangelisté od sebe opisovali. K čemu by pak byla čtyři evangelia? Na každém pozemském soudu jsou potřeba dva svědkové, aby díky jejich svědectví byl věrohodně prokázán skutek, který se stal. Kdežto Bůh nám dává v osobách čtyřech evangelistů dvakrát dva svědky, aby ti, kteří se chtějí spasit, mohli co možná nejsnadněji a nejrychleji uvěřit, a naopak zahynulí neměli výmluvu.

A dále nám Bůh dává čtvero evangelií - ačkoliv by mohl celou moudrost naší spásy vyložit skrze jedno jediné - abychom se z toho poučili, že podobně jako se evangelisté vzájemně doplňují, tak dle jejich příkladu se máme i my vzájemně doplňovat. Tak je určeno, aby se lidé v tomto životě dle různých svých duchovních darů, které od Boha dostali, pomáhali druh druhu, podobně jako spolupracují údy jednoho těla, dle míry možností každého z nás, a tím se buduje, roste, Tělo (Kristovo, tj. Církev; Ef 4,16).
A tak, majíce před sebou dva popisy příběhu, můžeme si jasně představit obrázek celé té události. Uslyšev o slávě a moci Pána našeho Ježíše Krista, a při tom cítiv svou lidskou hříšnost a nehodnost, poprosil setník nejprve židovské staršiny, aby přišli za Ježíšem o pozvali ho. Nebyl si totiž ani zdaleka jist, že se Pán rozhodne přijít. Možná si myslel: "Hle, já jsem modlář a hříšník. On je jasnozřivý a ihned uvidí mou hříšnost, jakmile uslyší mé jméno, a kdo ví, zdali se mu bude chtít vejít v můj dům. Raději za ním pošlu židy, a kdyby odmítl, ať odmítne jim, a kdyby souhlasil, že přijde... Uvidíme." A když se mu doneslo, že Pán souhlasí s návštěvou jeho domu, byl zcela zachvácen vzrušením a zmatkem. Posílá teď své přátele se vzkazem, aby Kristus nevcházel do příbytku hříšného a nehodného člověka, ale "rci toliko slovo a uzdraven bude služebník". Jenže sotva se jeho přáteli přiblížili k Pánu a sdělili mu, co jim setník uložil, přichází už i setník samotný. Pln vzrušení, nemohl už doma vydržet. Vždyť hle, kdo přichází pod jeho krov! "Kdepak, kdepak... Jeho přátelé ještě nevědí, co je to za člověka, a nedokážou mu to říci, jak je to zapotřebí." A co se týče židovských starších, kapitán už mohl vědět, že Krista příliš nemilují a nevěří v něho. Proto si musí pospíšit, aby se s ním setkal osobně. Tím spíše, když už ví, že jej Pán neodmítne a neponíží jej (vždyť je důstojníkem!) před všemi lidmi.

Pravda, židé skutečně podali Kristu o setníkovi skvělé dobrozdání: "je hoden, abys mu to učinil, protože miluje náš národ a postavil nám synagogu" (Luk 7,4-5). To vše, co uvedli v jeho prospěch, se však netýká podstaty věci. Hodnotí dobrotu setníka svým osobním ziskem, který z něj měli. "Miluje náš národ." Ostatní římští důstojníci a úředníci židovským lidem pohrdali. Tento je však měl rád a postavil synagogu. Chtěli tím říci: "Vynaložil své peníze a tím ušetřil peníze nám. Vybudoval modlitebnu, kterou jsme potřebovali, a kterou bychom si jinak museli stavět a zaplatit sami." Mluví zde, jako by hovořili s Kaifášem a ne s Kristem. Pán Ježíš jim na to neřekl nic, a mlčky "šel s nimi". Pak k němu přistoupili přátelé setníkovi a nakonec sám setník.

Nyní se setkali tváří v tvář a setník jistě opakoval to, co Pánu už bylo sděleno. "Ježíš mu pravil: Já přijdu a uzdravím ho" (Mat 8,7). Vidíme tady, jak mluví ten, kdo má vládu a moc! Nemumlá: "Uvidíme." Dokonce se ho ani neptá, jako se tázal jiných: "Věříš, že to mohu učinit?" protože již vidí srdce setníkovo a zná jeho víru. Ježíš s ním promlouvá s takovou jistotou, určitostí a rozhodností, s jakými se neosmělí mluvit žádný lékař. Takto rozhodně a jistě se vyjadřuje s určitým cílem - totiž, aby v přítomnosti židů dal setníkovi možnost říci to, co za okamžik řekne.

Když Bůh totiž cokoliv činí, koná to tak, aby užitek z toho nebyl jen jeden ale mnohonásobný. Kristus si přál využít tuto událost mnohostranně: jak uzdravit nemocného, tak i zjevit velikou víru setníka a zároveň dát tvrdou lekci židům za jejich nevíru a ještě pronést důležité proroctví o Království nebeském - o těch, kdo jsou přesvědčeni, že v ně vstoupí, jenže nevstoupí, a o těch, které ani nenapadne, že by mohli vejít, avšak vejdou.

Setník pak v odpověď pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, řekni však jen slovo, a uzdraven bude můj sluha (Mat 8,8). Jak propastný je rozdíl mezi touto planoucí vírou srdce na straně jedné a chladným, zákonickým věřením farizeů na straně druhé! Rozdílnost tato není menší než mezi hořícím ohněm a ohněm nakresleným na papíře. Když jeden z farizeů pozval Krista do svého domu k jídlu, myslel si ve své pýše, že to není Kristus, kdo prokazuje čest jemu a jeho domu, když vstoupí pod jeho střechu, ale že on farizej prokazuje čest Pánu tím, že ho pozval. A nadýmaje se pýchou, farizej dokonce nedodržel ani obvyklé projevy pohostinnosti: nepodal svému hostu vodu na omytí nohou, nepřivítal ho políbením ani mu nepomazal hlavu vonným olejem (viz Luk 7,44-46).

Jak zkroušený a pokorný je však před Pánem tento "pohan", jemuž nebylo dáno znát ani Mojžíše ani proroky, jemuž jeho přirozený rozum sloužil jako jediné světlo pro odlišení pravdy od lži, dobra od zla! On přece ví, že pro jakéhokoliv jiného člověka v Kafarnaum je možnost vstoupit do jeho domu poctou, jenže v Kristu nevidí obyčejného člověka, leč samotného Boha. Kvůli tomu praví: "Nejsem hoden, aby vešel po mou střechu." Jak silná je to víra v Krista a v jeho moc! "Řekni jen slovo," a nemoc zmizí, sluha vstane z lože! Dokonce ani apoštol Petr dlouho a dlouho nemohl získat tak silnou víru. Setník cítí v přítomnosti Kristově přítomnost nebe, nebeského ohně a světla. Proč by takový oheň musel vcházet pod jeho střechu, když postačuje jen jedna jiskra? Proč by se mělo nést do jeho domu slunce, když stačí jediný paprsek? Kdyby setník znal svaté Písmo, jak je dnes známe my, pravil by Kristu: "Ty, který jsi stvořil svým slovem svět a člověka, můžeš pouhým slovem uzdravit nemocného! Stačí pouhé jedno docela maličké tvé slovíčko, vždyť je silnější než oheň a zářivější než sluneční paprsek, »řekni jen slovo«." Ó, silná víra tohoto pohana musí dnes zahanbit mnohé z nás, kteří stokrát lépe známe svaté Písmo, jenže víry máme stokrát méně!

Setník se však neomezil jen na tato slova, ale pokračuje, aby vysvětlil svou víru v Ježíšovu moc: "Vždyť i já jsem člověk postavený pod mocí, avšak jsou mi podřízeni vojáci a řeknu jednomu: jdi, tak jde, a dalšímu: přijď, tak přijde, a sluhovi svému: učiň to, tak to učiní" (Mat 8,9). Kdo je to "setník"? Ten, jemuž je podřízeno sto lidí a on sám má jiných sto lidí nad sebou. Ti, kteří jsou mu podřízeni, jsou povinni ho poslouchat. A když on, člověk, který sám je podřízen vyšší vládě a který osobně má nějakou moc, může přikazovat svým vojákům a sluhům, tím spíše to může Kristus, který není nikomu podřízen a sám je svrchovanou mocí nad veškerou přírodou a lidmi. A když se tolik lidí podrobuje slabému slovu setníka, jak by se všechny věci neměly podřídit slovu Božímu, které je mocné jako život, ostré jako meč a strašné jako bič (Deut 32,46-47, Jan 12,50; Efez 6,17; Přísl 2,6–7; Job 5,21).

Kdo jsou Kristovi vojáci a jeho služebníci? Což není život se všemi bytostmi vojskem Kristovým? Nejsou snad andělé, svatí a všichni bohabojní lidé vojáky Kristovými? A všechny přírodní síly, smrt i nemoci - což to nejsou sluhové Kristovi? Pán přikáže životu: "Vejdi toto či jiné stvoření!" a život tam vstoupí. "Navrať se," a život z nich odejde. On dává život, On dovoluje smrt či nemoc, On křísí z mrtvých, On uzdravuje. Před jeho slovem se sklánějí andělské mocnosti jako plamen před silou větru. "Neboť on pravil, a stalo se, on povelel, a bylo stvořeno" (Ž 32,9). Nikdo nemůže překonat jeho moc, neboť nikdo se nemůže protivit jeho slovu. "Nikdy člověk nemluvil tak, jako tento člověk" (Jan 7,46). Protože hovořil nikoliv jako podřízený, ale jako Vládce, jako "ten, kdo má moc" (Mat 7,29). A jako takového ho žádal setník: "Řekni jen slovo, a uzdraven bude můj služebník." Zbavit mrtvicí raněného sluhu jeho nemoci - to je skutek, jenž nemůže učinit nikdo ze smrtelníků žijících na zemi, ale pro Krista to není nic obtížného. Pro takovou věc není potřeba se namáhat a osobně se dostavit do setníkova domu, není nutno vidět nemocného, netřeba ho brát za ruku a pozdvihnout. Stačí jen říci pouhé slovo, a bude hotovo. Tak přemýšlel setník o Kristu, a taková byla jeho víra v Krista.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a pravil těm, kteří za ním kráčeli: Vpravdě říkám vám, v Izraeli jsem nenalezl takové víry (Mat 8,10). Proč se Kristus divil, když přece předem věděl, co mu setník řekne? Což sám svými neobvyklými slovy nevyzýval setníka, aby to řekl? Čemu se nyní podivuje? Vyslovuje údiv, aby poučil ty, kteří jdou za ním. Diví se, aby jim ukázal, čemu se patří v tomto světě divit. Podivil se veliké víře člověka, aby své následovníky naučil žasnout nad velikou vírou.

Ano, nic z tohoto světa není hodno takového podivu, jako velká lidská víra. Kristus se nedivil kráse Galilejského jezera. Vždyť jak by se mohla tato krása srovnávat s krásou nebeskou, která mu byla známa? Nikdy se nepodivoval ani lidské moudrosti ani bohatství ani moci, protože to vše je nicotné v porovnání s bohatstvím, moudrostí a mocí Božího království, jež znal. Nikdy ho neudivila nesmírná početnost lidského shromáždění na svátek v Jerusalemě, protože nepatrný a chudý byl zástup pozemský ve srovnání se zářivým sborem andělů, jehož zřel od stvoření světa. Zatímco jiní žasli nad krásou Šalomounova chrámu, Kristus mluvil o jeho zničení až do základů. Pouze veliká víra člověka je hodna údivu. Ona je tou největší a nejkrásnější věcí na zemi. Vždyť vírou se otrok stává svobodným, nájemný dělník se stává synem Božím a smrtelník nesmrtelným. Ač spravedlivý Job pln vředů a hnisu seděl v popelu, zbaven všeho bohatství i všech dětí, jeho víra v Boha zůstávala neotřesenou. Vředovitý a hnisající zvolal: "Vím, že můj Vykupitel je živ, v den poslední obnoví z prachu rozpadlou kůži mou, a já v těle uzřím Boha. Uvidím ho sám: moje oči - a nikoliv oči někoho jiného - uvidí ho" (pravosl. znění; západní překlad: Job 19,25-27).

Před kým Pán vyjádřil svůj udiv? Před těmi, kdo "šli za ním". To byli svatí apoštolé. Podivil se, aby jim dal ponaučení. Jistě, i další židé, kteří spolu s ním kráčeli do domu setníkova, slyšeli slova, jimiž Pán vyjádřil svůj údiv: Vpravdě pravím vám, ani v Izraeli jsem nenalezl takové víry. To znamená, že ji nenašel v národě židovském, jemuž by patřilo mít víru pevnější, než jakémukoliv jinému národu na zemi, neboť právě jemu od počátku skrze nespočetné zázraky a znamení a skrze ohnivé řeči svých proroků Hospodin Bůh zjevil svou moc a velikost, svoji péči a lásku. Jenže v Izraeli víra téměř dočista vymizela a vyvolení synové povstali proti Otci a odloučili se od něho myšlením i srdcem do té míry, že jejich mysl oslepla a srdce zkamenělo. Dokonce i jeho apoštolé zpočátku - včetně Petra, a to raději nemluvíme o Jidášovi, - neměli takovou víru v Krista jako tento římský důstojník. Takovou víru neměly ani sestry Lazarovy, v jejichž domě Kristus často pobýval. Neměli ji ani jeho příbuzní a přátelé v Nazaretě, mezi nimiž vyrostl.

Nyní Pán, který svým duchem vidí až na konec časů, pronáší proroctví, smutné pro židy a radostné pro pohanské národy:

Pravím vám, že mnozí přijdou z východu i západu a stolovati budou s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Království nebeském, kdežto synové království vyvrženi budou do tmy venku; tam bude pláč a skřípění zubů (Mat 8,11). Toto proroctví se dnes do značné míry vyplnilo, a dosud pokračuje jeho naplňování. Na východ i na západ od židovského národa žily pohanské národy (Pán nepravil "mnozí pohané", ale pouze "mnozí z východu i ze západu", je však jasné, že měl na mysli pohany. Proč neřekl "pohané"? Aby nepobouřil židy, tedy říká opatrně "z východu a západu"; Theofilakt.) Mnohé z nich plně přešly na víru Kristovu, např. Arméni, Řekové a Římané a všechny evropské národy. Jiné národy se staly křesťanskými jen z části: např. Arabové a Egypťané, Indové a Peršané, Číňané a Japonci atd. Kdežto židé, jimž bylo království nabídnuto jako prvním, až dosud pokračují v úporné nevíře v Krista. A kvůli tomu byli ve větší míře než ostatní národy rozptýleni po celém světě, vyhnáni ze svých míst, upadli v pohrdání a nenávist národů, v nichž se jako hosté usídlili. Tímto způsobem se jejich život na světě stal "tmou venku a skřípěním zubů". (Hovoří-li se o "vnější tmě" čili o "tmě venku", míní se tím, že koho Pán vyžene ven, jakoby za dveře, je zbaven světla, proto je tma nazvána "vnější či venkovní"; Jeroným.)

V podstatě to znamená oddělení a naprosté vzdálení od Boha, přebývání v daleké zemi, ještě vzdálenější, než byla tak, kde trpěl hladem marnotratný syn, žijící v bídě a závidějící dokonce i prasatům jejich krmi. V jiném světě se objeví za nepomíjející hodovní tabulí jejich vlastních praotců (Abrahama, Izáka a Jákoba) více lidí ze všech zemí světa, všech ras a národů, než samotných židů. A v tomto světě bude pro nevěrné syny království: tma, pláč a skřípot zuby. Uschlý vinný keř Pán a Hospodář vtrhne z kořenů a tu révu hodí do ohně; na jeho místo pak zasazuje révu divokou a pěstí ji. Vzbouřené syny Otec nebeský odděluje od sebe na věky, a místo nich ustanovuje dělníky, které si najal. Tak se vyvolení stávají nevyvoleným, kdežto nevyvolení stávají vyvolenými; první posledními a poslední prvními.

Pravil Ježíš setníkovi: Jdi a jak jsi uvěřil, staniž se tobě. A uzdravil se sluha jeho v tu hodinu (Mat 8,13). Poté, co vyřkl proroctví, vykonal zázrak. Jako by tím zázrakem chtěl nejen odměnit setníka za jeho víru, ale i potvrdit své veliké proroctví. Řekl, a sluha se uzdravil. Jako na počátku při stvoření: Bůh řekl a stalo se tak. Stejně tak i nyní, při novém tvoření, Pán řekl pouhé slovo - a stalo se tak. Mrtvicí raněný člověk, jehož by nemohlo zachránit ani celé Římské impérium, po jediném Božském slovu Spasitelově vstává zcela zdráv. I nemoc je sluhou Božím, a když Pán praví: "Odejdi," tak odejde, a když řekne: "Přijď," tak přijde. Bez léků a lékařských nástrojů je nemocný uzdraven, jelikož sluha poznává příkaz svého Pána, poznal jej a odešel. Nevyléčí léky ani nástroje, ale Bůh. Bůh uzdravuje - buď bezprostředně svým slovem, nebo skrze léky a nástroje - a to v míře větší či menší víry nemocného. Není v celém ohromném světě léku, který - ať už se jedná o nemoc jakoukoliv - mohl by zahnat nemoc a navrátit zdraví bez pomoci Boží, bez Boží přítomnosti, bez Božího slova.

Nechť oslaven je Živý Bůh za nesčetná uzdravení věřících jeho všemohoucím slovem - v minulosti i v přítomnosti. Uctívejme jeho svaté a nejmocnější slovo, jímž tvoří nové, léčí nemocné, pozdvihuje padlé, oslavuje ty, kdož jsou v opovržení, upevňuje věřící a obrací nevěřící, a to vše - pro Ježíše Krista, Syna svého jednorozeného, Pána a Spasitele našeho, i mocí Ducha Svatého. Klanějme se spolu s vojsky andělů a svatých Otci i Synu i Svatému Duchu - Trojici jednobytné a nerozdílné, nyní i vždycky, na všechny časy a věky věkův. Amen.

Svt. Nikolaj (Velimirovič)












Editovat příspěvek č. 671

Administrátor --- 21. 7. 2010
Z tisku

Ukrajina - tři muži zmlátili pravoslavného kněze a žádali po něm, aby si sundal kříž

Duchovní Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jeromonach Michail (Savin) byl surově zbit na autobusové zastávce v městečku Záporoží 6. června.

Podle informací očividců stál kněz na zastávce a čekal na dopravní prostředek. Spatřili jej tři muži a začali po něm vyžadovat, aby si sundal svůj náprsní kříž. Kněz nereagoval na urážky a stejně tak i lidé stojící ve frontě, kteří se ani nepokusili neznámé muže zastavit. Když násilníci viděli lhostejnost okolo stojících, rozhodli se přejít k fyzickému útoku. Neznámí muží několikrát udeřili pěstmi kněze do těla a pokusili se ho odvést za roh - údajně kvůli "důležitému rozhovoru". Otec Michail se zachránil tím, že zrovna přijel autobus, do něhož se mu podařilo nastoupit. Policii jeromonach Michail nekontaktoval.

Noviny "Zaporožskoje vremja"
Credo. ru










Editovat příspěvek č. 670

Administrátor --- 20. 7. 2010
Z tisku - ekologie až za hrob aneb: odpočívejte v pokoji... a ekologicky

Katolická arcidiecéze v Sydney otevírá první v Austrálii "ekologický hřbitov"

Katolíci v Sydney konají dosti svérázné kroky při ochraně okolního prostředí. Vedení arcidiecéze se chystá slavnostně otevřít "ekologický hřbitov".

Nebožtíci budou na tomto pohřebišti pochováváni výhradně ve speciálních pohřebních košilích a rakvích, které mikroorganismy rychle a zcela rozloží. Další vymožeností bude, že hroby na tomto hřbitově bude možno vyhledat pomocí GPS, což umožní rodinným příslušníkům sledovat hroby svých blízkých na notebooku.

Michael McMahon, který je odpovědný za pohřebiště v sydnejské arcidiecézi, má zato, že nová technologie umožní tělům zesnulých "obracet se v prach" (resp. navracet se do země), aniž by tím znečišťovali půdu.

Daily Telegraph

--------------------


Na Západě se nyní pokoušejí o ekologické inovace pohřbu. Navrhuje se rozpouštění těl v žíravině (louhu).

Belgičané chtějí pohřbívat v louhu
Sdružení pohřebnictví v Belgii navrhuje nový způsob pohřbívání, a to rozpuštění těl zemřelých v louhu. Je to podle něj ekologičtější... S nápadem, který mnohým asociuje spíše scény z hororového filmu, přišlo sdružení vlámských pohřebníků. Požádalo o povolení pohřbívat v louhu draselném, který tělo promění v tekutinu a minerální popel. Argumentují, že procedura vyžaduje méně energie než pohřeb žehem v krematoriu a nevzniká při ní tolik CO2. „Zesnulý je umístěn v kontejneru se směsí a pod tlakem po asi dvou hodinách zbyde minerální popel a tekutina“... (Celý článek)

A další nápady jak zničit lidské tělo:

Jak ekologicky opustit tento svět: kremace za nízké teploty a kompostace
Evropští vědci vyvinuli dvě nové metody pohřbu. Jejich cílem je zajistit, aby rozkládající se lidské ostatky co nejméně zatěžovaly životní prostředí. Jejich podstatou je kremace za nízké teploty nebo kompostace.

...Na světě existuje jistá, poměrně početná skupina lidí, kteří si dělají starosti, jak s nimi bude naloženo po smrti. Respektive jak jejich tělesné pozůstatky budou zatěžovat okolní prostředí ... Při klasické kremaci se totiž spaluje velké množství paliva a do ovzduší uniká oxid uhličitý, který někteří považují za hlavní skleníkový plyn.

Posmrtná kompostáž
... způsob, jak ekologicky odstranit těla zemřelých. Výsledný produkt sice na první pohled tak trochu připomíná zahradnický kompost, ale zdá se, že jde o velmi účinnou metodu rozkladu. Tělo se při ní nejprve zmrazí ponořením do tekutého dusíku a poté, až prokřehne, ho vibrace roztříští na malé kousky. Pak je přeneseno do vakuové sušičky, ve které je zbaveno vody a dalších jedovatých látek včetně formaldehydů, rtuti a jiných kovů. Vzniklé zbytky jsou nakonec spolu s rakví z kukuřičného škrobu pochovány do země. Vědci zaručují, že neuběhne ani celý rok a ostatky už nelze odlišit od okolní půdy. (Celý článek)
















Editovat příspěvek č. 669

Administrátor --- 19. 7. 2010
Řeckokatolická ikonografie

Biskup ukrajinské řeckokatolické církve světil ikonu s fotbalovým míčem a hřištěm

Zástupci Ukrajinské řecko-katolické církve a tzv. "Kijevského patriarchátu" (nazývá sám sebe "Ukrajinskou pravoslavnou církví") společně žehnali ikonu zobrazující Bohorodici s dítětem Ježíšem a fotbalovým míčem nad hřištěm, vedle něhož jsou symboly Ukrajiny a Polska, jež by měly být spolupořadateli fotbalového mistrovství Evropy v roce 2012.

V prohlášení k tomu vydaném se praví: "(Chceme) vnést ukrajinský křesťanský duch a národní kolorit do fotbalového šampionátu Euro 2012." Požehnat ikonu přijel řecko-katolický biskup Nikolaj Symkajlo a kněz tzv. Kijevského patriarchátu. Dle slov biskupa je ikona znamením a ukazuje pohled člověka na konání fotbalového turnaje skrze prisma křesťanské víry. "Žádnou herezi v této ikoně nevidím a proto jsem ji přišel požehnat... Jistě, je pro nás něco nového, ale celkově je úmysl tohoto počinu dobrý..." uvedl řecko-katolický biskup.

Autor ikony byl po jejím posvěcení přesvědčen, že šampionát se teď už bude na Ukrajině určitě konat. UEFA totiž v době svěcení ještě definitivně nerozhodla o tom, která země bude pořadatelem tohoto mistrovství.

(Oficiální website Ukrajinské řeckokatolické církve a Křesťanský portál invictory.org)

Aktuální stav: Ukrajina zatím pořadatelství turnaje dostala, ale má problémy dodržet plán příprav. Momentálně jí hrozí odebrání turnaje (případní náhradníci jsou Německo a Maďarsko). Ukrajina má problémy především se zpožděním stavby stadionů a letiště. Musel být poupraven program výstavby. Definitivní rozhodnutí o tom, zda si Ukrajina udrží pořadatelství, by mělo padnout v září.











Editovat příspěvek č. 668

Administrátor --- 15. 7. 2010
O vývoji v Kosovu a o kauze biskupa Artemije

Srbská církev je zděšena chystaným předáním ochrany srbských svatyň v Kosovu albánské policii

Srbská pravoslavná církev protestuje proti předání funkce ochrany srbských monastýru v Kosovu a Metechii kosovské policii. "Srbská pravoslavná církev nemůže dopustit, aby její svatyně ochraňovala kosovská policie," prohlásil biskup liplanský Theodosij, když komentoval zprávy, že brzy budou redukovány síly KFOR v Kosovu a Metochii a ochrana pravoslavných svatyň bude předána velení policie v Kosovu (říká se, že tato police je převážně složena s bývalých příslušníků tzv. "Kosovské osvobozenecké armády", nechvalně známé pod zkratkou UCK; jinak viděno: kosovská police je jen metamorfózou UCK).

Nyní se pod ochranou KFOR nacházejí monastýry v Pečském patriarchátu, Vysoké Dečany, Gračanica, Devič, Zočište, Svatých archandělů v Prizrenu, Gorioč a Budisavci. Vedení KFOR oznámilo, že předání kompetencí musí proběhnout do konce srpna t.r.

Podle slov biskupa Theodosia, se to stane zřejmě bez ohledu na názor Srbské pravoslavné církve i na to, že politická situace v kraji stále není stabilní a pravoslavných chrámům hrozí nebezpečí. Připomenul také, že v době březnového pogromu roku 2004 proti pravoslavných chrámům, kdy bylo vypáleno 35 chrámů (mezi nimi dva monastýry), kosovská policie neučinila vůbec nic pro to, aby odvrátila násilí, omezila zvůli pachatelů a ochránila Srby. Biskup srovnal oznámení vedení mírotvorců KFOR a jejich tvrzení, že kosovská polici je dnes už schopna zabezpečit nutnou bezpečnost, s Pilátovým umýváním rukou.

Biskup Theodosij vyzval mezinárodní představitele, misi OSN a EU i srbskou vládu, aby učinila vše, co je možné, k zastavení realizace podobných plánů a nebo urychleně nalezli alternativní řešení pro zajištění bezpečnosti Srbů a pravoslavných svatyň v Kosovu a Metochii. Podle jeho slov není ochrana pravoslavných srbských svatyň jen profesionální ale i morální povinností mezinárodního společenství.

Sedmica ru

--------------------

Poznámka redakce Ambonu (úvaha a koláž ze zpráv)

Zajímavé je zasadit tuto událost do kontextu čerstvých církevních událostí

Někoho by mohlo napadnout, zdali bude někde brán hlas Srbské církve vážně, když sama církev (rozhodnutím posvátného synodu z 13. února t.r.) zbavila eparchiálního vedení a odvolala z Kosova bývalého kosovského biskupa Artemije, který byl sice formálně obviněn ze zpronevěry nějakých dotací, ale od začátku tomu zřejmě dosti lidí příliš nevěřilo. Nepopiratelným faktem je, že právě odvolaný biskup byl hlavním bojovníkem za pravoslaví v Kosovu.

Nad potvrzením této zpronevěry ještě visí otazník - zatím je vše jen ve stavu podání trestního oznámení na pomocníka biskupa protosyngela Simeona (Dejana Bilovského), který bude souzen srbskou justicí (zatím byl 11. června odsouzen církevním soudem, zbaven hodnosti, vyvržen z mnišství a na tři roky odloučen od církve). Nad případnou reálnou odpovědností biskupa Artemije za údajnou zpronevěru protosyngela Simeona se prý vznáší mnoho otazníků. Faktem zůstává, že prakticky všichni mniši se tam postavili za vladyku Artemije a bojkotovali synodem ustanoveného nástupce, jenž se poslušnosti musel domáhat dokonce vyhlášením jakéhosi interdiktu nad jedním monastýrem; i kosovští věřící prý prosili bělehradský synod, aby jim Artemije, který působil v Kosovu 33 let, ponechali, čemuž bělehradský synod nevyhověl.

Na archijerejském sněmu 21 episkopů hlasovalo za odstranění Artemije z katedry se zákazem přebývání v Kosovu. Proti bylo 9 episkopů, 4 se zdrželi a dva hlasovací lístky byly neplatné. (Nejedná se tedy o žádné jednomyslné rozhodnutí nebo o rozhodnutí drtivé většiny; např. podle české a slovenské církevní ústavy, kde je stanoveno rozhodování dvoutřetinovou většinou, by návrh na svržení Artemije nebyl přijat.) Sněm při řešení "kauzy Artemij" vytvořil jeden závažný precedent - biskup může být odstraněn z katedry bez církevního soudu prostým hlasováním ostatních archijerejů (což je samozřejmě hrozbou pro všechny biskupy, kteří zastávají nějaký nepohodlný názor, s nímž jsou v biskupském sboru v menšině, nebo jsou tradicionalistického zaměření mezi převážně liberálně orientovanými kolegy). Srbské sdělovací prostředky poznamenávají, že tento model může být brzy aplikován na celou řadu dalších biskupů - zvláště na tak zjevné konzervativce jako je banátský Nikanor, zvornicko-tuzlanský Vasilij a dal. Došlo tedy právě k významnému zvýšení vliv synodu, který tak dostává do rukou nástroj k tlaku na biskupy, jimž je od nynějška jejich autonomie podstatně omezena. (Ze zpráv NG Religia)

To je situace v Srbské církvi před plánovaným pozváním papeže na 1700. výročí milánského ediktu. Oslava se má konat v r. 2013 ve městě Niš, kde se narodil císař Konstantin Veliký. Pozváni budou představitelé všech světových pravoslavných církví, kteří se tam budou moci setkat s papežem (dojde-li k jeho pozvání). Je jasné, že "kauzou Artemij" byla silně podlomena pozice, odvaha i možnosti všech biskupů, kteří s návštěvou papeže na srbské půdě nesouhlasí. Nebude teď problém je odstranit a nahradit liberálněji smýšlejícími hierarchy.
Administrativní vítězství však v církvi není nikdy absolutní. Rázné zakročení sněmu proti oblíbenému biskupu Artemiovi, a pak i kroky a prohlášení dočasného administrátora, který byl dosazen na uvolněnou rašsko-prizrenskou katedru, vyvolaly nespokojenost mezi mnichy i mezi aktivními věřícími. Protesty se staly pro synod vážným problémem. Patriarchát Srbské pravoslavné církve odmítl přijmout 15.000 podpisů shromážděných pod petici na podporu biskupa Artemije. Polemika s "artemiovci" proniká v posledních měsících do synodních dokumentů a dokonce i do závěrečného slova sněmu. (NG Religia)

Dokonce z Ruska zaslal synodu do Bělehradu petici Svaz pravoslavných bratrstev, kde se psalo, že členové "Svazu" "cítí nesmírnou lítost nad svržením z katedry biskupa Artemije, nejkonzervativnějšího a skutečného bojovníka za čistotu pravoslaví". "Biskup Artemij je známý nositel pravdy o utrpení srbského národa a jeho svatyň v Kosovu a Metochii. Vladyka Artemij byl rychle a bezdůvodně odstraněn rozhodnutím posvátného synodu SPC. ... Byl pro srbský lid vyhnaný z Kosova jeho poslední nadějí na návrat do rodné země. Je patrné, že státní instituce podporují odstranění biskupa z katedry. Naléhavě prosíme, aby byla na příštím sněmu zkoumána otázka biskupa Artemije a zrušeno rozhodnutí synodu o jeho odstranění z katedry..." (Z dopisu Svazu pravoslavných bratrstev)

Zpravodajství agentury NG Religia poznamenává, že "zatímco dříve byl patriarcha Pavle současně jak oficiální hlavou církve tak i duchovní autoritou pro Srby, nyní je duchovním i politickým vůdcem značné části duchovenstva i věřících pronásledovaný biskup a nikoliv současný patriarcha".

"V historii Srbské pravoslavné církve 20. století byli dva takoví hierarchové: sv. Nikolaj (Velimirovič) a ctihodný Justin (Popovič). Kanonizace sv. Justina proběhla na tomto archijerejském sněmu - den před odstraněním jeho učedníka, biskupa Artemije. (Zajímavé je, že Artemij je rodákem z vesnice Lelič, odkud pochází jak sv. Nikolaj tak i sv. Justin.)" (NG Religia)

Podle informací ruského serveru Sedmica ru (dle zpráv srbského tisku) začátkem června opustili mniši monastýr Crna Reka na protest proti odstranění biskupa Artemije. Představený monastýru i devět jeho dalších obyvatelů se rozhodli opustit monastýr i Kosovo bez ohledu na přesvědčování hierarchů Srbské pravoslavné církve. Mniši tím demonstrují svoje odmítnutí podřizovat se rozhodnutím synodu i archijerejského sněmu SPC o odstranění biskupa Artemije. Mniši nejprve požádali biskupa Amfilochije o vydání kanonického propuštění a souhlasu, aby se mohli usadit v jiné srbské eparchii. Metropolita Amfilochij to odmítl s odůvodněním, že mniši nemají vážné příčiny pro opuštění monastýru. V průběhu tříhodinového rozhovoru je přesvědčoval, aby upustili od svého rozhodnutí, a pohrozil jim církevním soudem. Bratrstvo však následně o své vůli opustilo monastýr.

Stejná situace je v monastýru Svatých archandělů poblíž Prizrenu, jehož představený a několik dalších obyvatel také odmítají přijmout rozhodnutí synodu a hrozí opuštěním monastýru. V březnu na ně byl dokonce uvalen trest zákazu služby Božské liturgie (čili vlastně cosi na způsob "interdiktu" - jako nad Prahou za doby Jana Husa) za odmítání podřídit se rozhodnutí synodu v kauze biskupa Artemije. Vedení eparchie upozornilo všechny mnichy nesouhlasící se synodálním rozhodnutím, že "církev nemůže tolerovat pseudozelotské skupinkování, které podrývá církevní jednotu a protiřečí mnohavěkému sněmovnímu zřízení církve." (Sedmica ru)

Další mniši z různých kosovských monastýru si podle těchto informací požádali u dočasného administrátora Rašsko-prizrenské eparchie o vydání propustných listin na odchod z eparchie, aby mohli následovat svého duchovní otce (tj. Artemije), jinak prý v případě odmítnutí mohou odejít o své vůli.

Při loučení s duchovenstvem a mnichy (8. června v monastýru Gračanica) biskup prohlásil, že do konce svého života bude v modlitbách zůstávat v Kosovu a s těmi, kdo zde zůstávají, aby ochraňovali "naše Kosovo a naše svatyně". "Myslel jsem, že náš lid se jednou shromáždí v Gračanici, aby mne vyprovodili do penze tady, na monastýrském hřbitově. Bylo by to pro mne lehčí, než takto, ale nechť se děje vůle Boží. Odjíždím tam, kam musím, vy zůstávejte tam, kde musíte. Opatrujte naše svatyně a naše Kosovo. Když začalo utrpení roku 1999 (tj. bombardování silami NATO), vydrželi jsme, zůstali jsme a přežili. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu nucen odtud odejít a opustit svaté Kosovo."

Zpráva z tisku: "Horlivý obránce vladyky Artemije byl zbaven duchovenské hodnosti, vyvržen z mnišství a na dva roky odloučen od církve." Jednalo jednoho z nejaktivnějších obránců vladyky Artemije. Žil v monastýru Crna Reka v Kosovu. Obviněn byl z neposlušnosti církevní vládě, šíření pomluv a nekřesťanského jednání. Za vinu mu kladli zorganizování demonstrace před budovou Srbského patriarchátu v Bělehradě proti rozhodnutí synodu odstranit z katedry vl. Artemije. Dále organizace kampaně na obranu odstraněného biskupa a šíření klevet. (Pozoruhodné je udělování skutečně exemplárně tvrdých trestů; pozn. překl.) (Ze Sedmica ru)

------------------

Artemij tedy musel opustit Kosovo, je pensionován a umístěn do monastýru Šišatovac na Fruška Gore ve Sremské eparchii. Byl udatným bojovníkem za pravoslavné Srby v Kosovu (a prakticky jediným tohoto formátu a postavení), neúnavným kritikem Západu, který kosovskou katastrofu zrežíroval, ekumenismu, jehož ideologii i praxi považoval tento biskup za neslučitelnou s pravoslavným učením a tradicí (jeho eparchie o tom vydala knihu), a konečně i Bělehradu, který se dle jeho názoru o Kosovo málo zajímal (slavný byl jeho mediální výrok: "Kosovo je na kříži a Bělehrad přežvykuje žvýkačku"). Někteří mají zato, že za obviněním ze zpronevěry je ve skutečnosti nepohodlnost tohoto nezkrotného kosovského bojovníka. Není to prostě žádný diplomat a jeho způsoby z něho učinily osobu problematickou pro vedení Srbské církve i pro vládu Srbska. Na jeho syrové a nekompromisní vystupování totiž mohli uhlazení státní i církevní diplomati lehce poukazovat a odůvodnit jimi, proč Artemij nemůže zůstat na svém místě. Jenže je otázkou, jestli ve skutečnosti někomu spíše než způsoby nevadily jeho konzervativní církevní názory, jeho boj za srbské Kosovo a za pravoslaví v Kosovu i obecně. Někdo by si třeba mohl položit otázku, zda Artemij svým bojem nezahanboval ty, od nichž se čekalo, že učiní pro Kosovo i pro pravoslaví více, čili zdali se Artemij nestal špatným svědomím některým svým kolegům v církvi i státním činitelům, které v podstatě obviňoval, že Kosovo i pravoslaví prodávají za mísu čočovice... Otázkou zůstává, proč Artemij neměl problémy, dokud byl patriarchou Pavle, a jak to, že se stal nepohodlným a nepřijatelným, když Pavle odešel. I když nějaké náznaky budoucího vývoje tu už byly před pár lety.

Není tajemstvím, že v době, kdy ještě žil už těžce nemocný patriarcha Pavle a synod jej chtěl uvolnit z patriarší funkce a zvolit nového patriarchu, znemožnil tento postup právě Artemij, který nakonec odešel ze zasedání a vyšel do bělehradských ulic, kde začal svolávat kolemjdoucí k demonstraci se slovy: "Chtějí nám svrhnout patriarchu Pavleho" (Artemij považoval podpis Pavleho pod žádostí o uvolnění za zmanipulovaný). Po takové události se dalo tušit, že Artemij bude na své Rašsko-prizrenské katedře už jen tak dlouho, dokud bude ještě žít Pavle. A je také jasné, že se toho obával i sám Artemij už léta před odchodem Pavleho.

Na jedné straně bylo by lze pochopit, kdyby větší část synodu považovala po zvolení nového patriarchy za prioritní zbavit se nepohodlného agilního biskupa (pokoušíme-li se na celou kauzu hledět očima liberálního křídla synodu), na straně druhé možná mohla tato část synodu svou nelibost potlačit s ohledem na to, že není dobrou strategií dávat takový signál nepřátelům Srbů a pravoslaví. Jak si asi mohou vyložit skutečnost, že tohoto bojovníka nezlikvidovali ti, proti nimž za Kosovo bojoval, ale odvolali ho jeho vlastní lidé? Může jim to připadat tak, že mu jeho zápase podrazili nohy ti, od nichž by se dalo čekat, že ho budou alespoň tiše podporovat. Není to pro Albánce i pro Západ zřetelným ústupkem bělehradské církve jejich zájmům či alespoň důkazem nejednosti Srbské církve v otázce hájení Kosova, resp. oficiálním distancováním se od Artemiovy "tvrdě neústupné linie"? Co nyní ještě těmto temným silám svazuje ruce?

V tomto světle již asi nevypadá prohlášení západního vedení KFOR o předání ochrany pravoslavných do rukou Albáncům, zas tak překvapivě. Vždyť přišlo prakticky v návaznosti na odstranění Artemije z Kosova. Spíše je překvapivý vyděšený nesouhlas srbských biskupů (pokud je však zděšený tón toho prohlášení upřímný a není to jen formalita). Nedivil bych se, kdyby jim někdo na nějaké západní konferenci o budoucnosti Kosova v kuloárech mezi čtyřma očima řekl: "A co jste čekali, když jste sami odvolali Artemije?" Rád bych se mýlil, leč zatím mi to připadá tak, že po bombardování roku 1999, po březnovém pogromu roku 2004 a po vyhlášení samostatnosti Kosova je nucený odchod vladyky Artemije a jeho ne příliš věrohodné obvinění další katastrofou pro budoucnost pravoslaví v Kosovu.











Editovat příspěvek č. 667

Administrátor --- 14. 7. 2010
Otázka na původ duše

Odkud pochází každá jednotlivá lidská duše

Otázka: kde je duše před narozením? Sestupuje s nebe na zemi? Kde byla před narozením, než se objevila v lidském těle?
Odpověď: Otázka o původu lidských duší není v Bibli definitivně vyjasněna. Jak praví sv. Kyrill Alexandrijský: je to "tajemství, které je známo pouze Bohu". Církev nám nepředkládá přísně definované učení o tomto tématu. Proto je možno o původu duší hovořit na základě teologických názorů a toho, jak se k těmto soukromým míněním staví církev.

Jedním z ústředních míst v dogmatickém systému Origenově bylo učení a před-existenci lidských duší. Tento názor převzal Origenes z Platonovy filosofie. Podrobný rozbor obsahu tohoto učení není předmětem tohoto článku. Uvedeme však, že toto učení: a) protiřečí učení Písma svatého o následcích hříchu prarodičů lidstva; b) není schopno objasnit skutečnost Božího vtělení; c) je spojeno s církevním odsouzením Origenova učení o všeobecném obnovení (apokatastasis). Uprostřed VI. století bylo učení Origena odmítnuto církví.

Existuje také názor, že každá duše je stvořena Bohem z ničeho (svt. muč. Irenej Lyonský, sv. Efrém Syrský, blaž. Theodorit, svt. Jan Zlatoústý adal.) Jedni svatí hovoří o stvoření duše spolu s tělem, jiní o stvoření duše čtyřicátý den po početí. Slabá stránka tohoto názorů tkví v tom, že neobjasňuje přecházení Adamovy poškozenosti hříchem na celé lidské pokolení. A dále: jaký způsobem děti v takovém případě dědí charakter (kvality) svých rodičů?

Je tu ještě další mínění - a to o rození lidských duší z duší rodičů (Tertulian, svt. Řehoř Teolog, svt. Řehoř Nysský, ct. Makárij Veliký adal.) I tento teologický názor není schopen odvětit na všechny otázky. Např. jestli pochází duše dítěte od duše otce, nebo pochází z duše matky, či z duší obou rodičů? Dále neobjasňuje případy ohromujících rozdílů mezi dětmi a rodiči. Po V. všeobecném sněmu začal převládat názor o stvoření lidských duší, později se více rozšířilo učení o rození duší.

Zákony duchovního světa nám nejsou známy. Můžeme jen předpokládat, že duši člověk dostává od rodičů, leč svou osobou neopakovatelným a jedinečným člověkem se stává následkem zvláštního Božího aktu.

jeromonach Amvrosij (Ermakov)

Čerpáno a přeloženo z rubriky "odpovědi kněze"


P.S.
V židovském lexiku jsou různé pojmy pro duši - rozlišuje se vyšší (ruach) a nižší (nefeš) duše, a pak ještě lidský duch (nešama) (v některých textech jsou ruach a nešama zaměněny). Toto rozlišení přešlo i do starého křesťanství. Zapomíná-li se na to, vznikají problémy s komunikací. Možná by bylo lze vysvětlit rozpor mezi dávným svatými otci v otázce původu lidské duše prostě tím, že nižší duši, která je dle Bible spojena s krví, získává člověk od rodičů, kdežto vyšší duše je pro každého člověka stvořena Bohem.


------------------

Nebudeme se vyhýbat ani dalšímu názoru, který je neslučitelný s křesťanstvím, leč zvláště dnes dosti rozšířený, ba přímo módní v západním světě. Je to idea reinkarnace (čili převtělování lidských duší, slovo pochází z latiny a znamená doslova: opakovaně si tvořit maso). Oblíbenost této ideje na západě pramení mj. z její svým způsobem racionální podstaty - tj. srozumitelně, pochopitelně a rozumu přijatelně vysvětluje "duchovní mechanismus", jímž lze s lákavou jednoduchostí odpovědět na otázky, které jsou jinak zahaleny tajemstvím Boží prozřetelnosti: proč se někdo narodí chudý a jiný zase nemocný či se dokonce už narodí s duševním nebo tělesným postižením, proč má někdo celý život železné zdraví, kdežto druhý stále churaví, proč má někdo štěstí a jiný smůlu, proč někoho potká nezaviněné neštěstí, proč se někdo narodí v bohaté zemi a prožije materiálně zabezpečený život a v míru, kdežto jiný se narodí v zemi, kde je hlad a války a prožije svůj život v utrpení či hladem zemře... Podle ideje reinkarnace za to vše mohou zásluhy či naopak hříchy člověka v jeho minulých životech. Hrůzostrašným důsledkem toho učení je vlastně ospravedlnění jakéhokoliv zla, které se ve světě děje: ti, kteří trpí, si to prostě zasloužili, protože jistě ve svých minulých životech spáchali něco hnusného, takže to, co je teď postihlo, je zcela spravedlivé. A ještě horší je občas se vyskytující názor, že ten, kdo se trpícímu snaží pomoci, si tím nebezpečně zahrává s cizí karmou a tím vlastně brání spravedlnosti a očištění trpícího člověka od jeho dávných hříchů.

To je svůdně jednoduchá a lidskému uvažování pochopitelná odpověď. Ještě přitažlivější na ní je však to, že uspává lidské svědomí či uvádí do lhostejnosti vůči lidskému utrpení: jsi nemocný?, narodil ses na špatném místě? potkalo tě neštěstí? - je to prostě tvoje karma (čili osud, který si vytváříme svými skutky v minulosti, resp. v dřívějších životech). Nic se s tím nedá dělat, utrpením si odpykáš následky svých skutků, takže utrpení je vlastně v pořádku... Tím jsme zbaveni znepokojeného svědomí nad trpícími, hladovými, nemocnými...

Jistě všichni cítíme, jak je tento duch, který vane kolem reinkarnační teorie, cizí evangeliu a vzdálen křesťanství. Leč zamysleme se nad učením o převtělování samotným. Křesťan by si měl se znepokojením všimnout, z jakého zdroje pochází toto učení. Vzniklo v prostředí pohanských náboženství a je i nadále jejich součástí - zvláště hinduismu. Pokud o pohanských náboženstvích platí, co říkají svatí Otcové: "pohanští bohové jsou démoni," pak o hinduismu to platí dvojnásob. A čím démoničtější jsou formy pohanství, tím barevnější a propracovanější představy o převtělování lidských duší jsou s ním spojeny. U subtilnějších pohanských náboženství, slábne i učení o reinkarnaci či se skoro vytrácí (některé formy buddhismu). V monoteistických náboženstvích není reinkarnace přítomna (nebo je toto učení vytlačeno do různých okultně-mystických sekt na okraje těchto náboženství - u židů kabala u islámu súfismus apod.)

Stejně výmluvná by pro křesťana měla být skutečnost, že o reinkarnaci nehovoří Boží zjevení: ani Bible Starého či Nového zákona ani svatí otcové ani starci a ti, jimiž Bůh odkryl veliká tajemství záhrobí. Ti všichni naopak svědčí o jedinečnosti lidského života a o tom, že po ukončení pozemské etapy naší existenci přijde soud a věčný úděl každé lidské osoby buď na místě radosti nebo v místech trápení. Kdyby něco takového jako reinkarnace existovalo, byl by to jev natolik významný a zásadní pro věčný osud člověka, že je nepředstavitelné, aby o tom Boží zjevení - celá ta spousta biblických knih pocházejících od různých autorů z různých dob a ze dvou různých ér Starého a Nového zákona - úplně mlčelo. Zcela jistě by v případě reálnosti převtělování o tom byla nejen spousta zmínek, ale prostě by toho byla Bible plná. Vždyť se tím úplně mění pohled na člověka a na smysl lidského života! Určitě by to nezamlčel Ježíš Kristus, nepochybně by to byla součást alespoň poloviny jeho podobenství. Jenže ono tam o tom nic není... A navíc mnohé biblické pasáže a hlavně mnohé výroky Kristovy jsou v přímém rozporu s jakoukoliv představou o reinkarnaci (za všechny připomeňme Ježíšovo podobenství o strašném soudu). A stejně tak přesvědčivé je mlčení svatých otců a starců. Vždyť jsou mezi nimi lidé, jimž Bůh dal ta nejdůvěrnější zjevení, ukázal jim nebe, dal jim vhled do smyslu a celém rozpětí lidské existence. Své poznání čerpají tito lidé nikoliv zprostředkovaně čtením toho, co napsali jiní, nýbrž přímo - ze svého osobního zjevení, ze svého vlastního společenství s Bohem. A ti všichni z vlastní zkušenosti potvrzují pravdivost učení církve a nic o reinkarnaci neříkají - a nejen to: ti, kterých se speciálně na toto téma někdo otázal, reinkarnaci rozhodně odmítají! (Např. starec Paisij Svatohorec, jemuž se zjevovali svatí, dokonce i přesvatá Bohorodice, viděl i démony atd., indické učení o převtělování výslovně označil za ďábelské učení, jímž se démoni snaží oklamat lidi, aby neznali pravdu.)

Další pozoruhodnou stránkou učení o reinkarnaci je skutečnost, že se nejedná o nějaké homogenní ustálené učení - naopak vyskytuje v tak rozsáhlém spektru různých variant, které se od sebe dramaticky odlišují, že je dosti těžké toto učení prezentovat a rozebírat je. Není totiž vůbec jasné, co se vlastně přesně má převtělovat a znovu rodit. Co přechází z jednoho člověka do druhého? Jednotlivé autority hinduismu a buddhismu o tom vedou dosti zásadní spory. Nemá smysl zde rozebírat tyto disputace, protože bychom museli současně podrobně vysvětlovat obsah pojmů indické filosofie. Platí to, co bylo již výše nastíněno: čím subtilnější dané náboženství je, tím jemnější je to, co se dle jeho názoru převtěluje, - resp. tím méně toho přechází z jednoho těla do druhého. Reinkarnaci někteří prohlašují za převtělení celé duše nebo duchovního těla či tzv. "astrálního těla" (dokonce i se stopami některých zranění či nemocí nebo dokonce i silných zážitků utržených v minulém životě), další v ní spatřují jen přechod jakéhosi životního principu, v pojetí jiných to dokonce není ani nic živého, ale jen jakási energie a u některých dokonce ani to ne - ale jen "čistá karma" - to není ani energie natož cokoliv živého ani jakýkoliv nositel života (žít se dá - a dokonce má - i bez karmy), ale pouhý dobrý či zlý následek lidského konání (který je někdy přirovnáván k něčemu na způsob potenciální energie ve fyzice: vychýlené kyvadlo se chce přehoupnutím do opačného směru vrátit do nulového polohy). Podle ještě jiného názoru nejde o nic, co by bezprostředně bylo připojeno k člověku, ale jen o zápis někde v "boží paměti". Z této směsice názorů je dosti těžké vyextrahovat nějaké určitější učení, natož nějakou definici, s níž by bylo lze polemizovat.

A to nechávám zcela stranou učení, že se lidská duše může za trest převtělit i do zvířete, či do hmyzu, nebo do rostliny či do kamene (vyskytuje se v hinduismu nebo i v kabale).
Tak či onak všichni zastánci reinkarnačního učení jsou smířeni s nepopiratelným faktem, že si člověk své minulé životy nepamatuje, a pokoušejí se s touto (pro jejich učení nepříjemnou) skutečností nějak vyrovnat (necháme však stranou všelijaké ty regrese v hypnóze apod., neboť daleko pravděpodobnějším vysvětlením těchto vizí je působení démonů než nějaké vzpomínky z uplynulých životů). Často se tím vyrovnávají dosti komickým způsobem (např. by se prý člověk, pamatující si všechny předchozí životy, musel z toho množství zážitků zbláznit, nebo by to prý nepojal lidský mozek, či by prý vznikl ve společnosti zmatek, kdyby se poznávali lidé, kteří se setkali v minulých životech atd.) Jenže je tu otázka po samotném smyslu jejich učení - proč by se vlastně mělo něco převtělovat? Když si člověk nepamatuje své minulé životy, jaké poučení z nich může čerpat?

Z teologického hlediska tkví problém také v upřesnění vztahu konkrétní zde žijící lidské osoby k nějaké jiné dříve žijící osobě, jež se do ní převtělila. (Máme na mysli samozřejmě případ, kdy onen dříve žijící jedinec se měl podle tohoto učení převtělit do toho právě žijícího.) Co vlastně mají tyto dvě osoby společného? Tělo, které je dle křesťanství součástí lidské osoby, to rozhodně není. Tak tedy duši, jejíž součástí je myšlení, svědomí, cítění, vzpomínky, vědomí svého "já"? To jistě také ne. Vždyť nemáme ani vzpomínky na minulé životy ani vědomí o nich ani je necítíme, nic o nich nevíme. Cítí snad někdo špatné svědomí za to, co měl údajně spáchat ve svém minulém životě? (Skutečnost, že lidská duše je nositelem vzpomínek, je jasně patrná z toho, že po smrti těla si lidská duše i bez těla a bez mozku pamatuje celý svůj život. A ti, co prožili oddělení duše od těla a putování záhrobním světem, nevyprávějí o tom, že by se náhle rozpomněli na své minulé životy, jak by se to mělo stát, kdyby byl pravdivý názor, že v rozpomenutí se na minulé životy nám brání naše současné tělo.) Co tedy jako pojítko mezi těmito dvěma osobami zbývá? Měly by mít společného lidského ducha (pohani by možná raději řekli: životní princip)? Podle naší víry je lidský duch od Boha, je to boží jiskra v člověku, takže z hlediska křesťanství nepřipadá v úvahu, že bychom jej měli od nějaké jiné osoby než přímo od Boha. Bůh je dárce života a dává jej nejen na počátku při stvoření světa a člověka, ale neustále. Dává jej každému, kdo přichází na svět. Je to individuální spojení každého člověka s Bohem. A je podle pohanské víry smysluplné mít ducha po někom jiném? Vždyť duch, jako životní princip, nemůže být nositelem ničeho jiného než života. Nemůže tedy přenášet osud, minulé skutky. Je jednoduchý, nesložený. Není v něm žádné místo, kde by mohla být zapsána nějaká osobní informace o člověku a o jeho minulých životech a o tom, čeho se dopustil a co mu má být v dalším životě vráceno resp. odplaceno.

Krátce - při rozboru toho, z čeho se skládá lidská osoba, je jasné, že se nemůže převtělovat. Člověk jako celek je tedy nepřevtělitelný. A pokud se zajímáme o otázku, zda se může převtělovat alespoň nějaká část lidské osoby, pak je to v případě duše vyloučeno, jak bylo ukázáno, a v případě lidského ducha by to zase postrádalo smysl i možnost realizace - a to nejen z hlediska křesťanství, ale vlastně i z hlediska pohanství.

Neodlučnou součástí reinkarnačního učení je nedostatek úcty k lidskému tělu (proto se v těchto zemích těla zesnulých většinou neukládají do země, ale spalují jako odpadky či se dávají za pokrm supům). Tělo není vnímáno jako neodlučná součást člověka - ale jako schránka, ve které dočasně bydlíme - tj. jakési pouzdro, ve kterém člověk přechodně sídlí. A většinou je tato "schránka na duši" vnímána jako vězení či dokonce jako zlo a prokletí. To je zásadní rozpor s biblickým a křesťanským pohledem na člověka, podle něhož je celý člověk - skládající se z těla i duše - Božím stvořením. A cílem křesťanství je spása celého člověka - i s tělem. (Na což není možno ani pomyslet ve filosofickém systému, v němž má člověk v průběhu své existence veliké množství těl, ve kterých postupně sídlil.) Učení o reinkarnaci se tedy vždy staví proti celé jedné součásti lidství - lidskému tělu.

Jenže u toho to nekončí. Mateřské prostředí reinkarnační teorie, pohanství, se staví nakonec i proti samotné lidské osobě, kterou považují tato náboženství (zvláště buddhismus) za produkt lidské nevědomosti, zdroj utrpení, projev egoismu, a proto je cílem jejich náboženské praxe jakékoliv vnímání našeho "JÁ" odstranit, zničit. Úvaha jak lze zničit lidské utrpení (a to je hlavním cílem buddhismu), je zde vcelku prostá: ten, kdo trpí, je osoba, je to vědomí o sobě; odstraníme-li toho, kdo trpí, nebude mít, kdo trpět, a tím je zničeno utrpení. Leč logika je to vskutku ďábelská. To je satanistický cíl pohanských náboženství - zničení člověka, zničení Bohem stvořené lidské osoby, které je odepřena možnost spásy a sjednocení s Bohem. (Podle buddhismu je božství neosobní, a proto je člověku možno sjednotit se s ním, jen zbaví-li se své lidské osoby, jenže to vlastně znamená, že pro sjednocení s božstvím je nutno nejprve zničit své lidství, resp. zničit člověka; ne nadarmo buddhismus hlásá jako cíl svého snažení nirvánu - vyvanutí, rozplynutí se v Bohu, čili ukončení jakékoliv - tělesné i duchovní - existence osoby člověka. To je podle buddhismu jediná cesta zbavení se utrpení. Je to jako léčení bolesti hlavy gilotinou.)

Pokud by opravdu existovala reinkarnace, pak by měla být vnímána ne jako požehnání (a právě v tomto duchu ji nadšeně přijímají západní lidé), ale spíše jako strašlivá kletba na lidském rodu - znovu a znovu se rodit, stále podstupovat dokola utrpení nemocí, bolestí, stárnutí a umírání... Dokonce i indický mudrc 20. století Mahátma Gándhí prohlásil o reinkarnaci, že je to něco příliš těžkého, než aby to člověk mohl unést (a z různých jeho výroků je patrné, že o realitě převtělování pochyboval). Reinkarnace některými svými aspekty připomíná křesťanskou vizi pekla.

Přitažlivost ideje reinkarnace pro západní lidi tkví v tom, že nad otázkami různých životních osudů, nad nimiž křesťan krčí rameny a odkazuje na tajemství Boží prozřetelnosti, dává učení o převtělování zdánlivě logickou odpověď a zbavuje člověka nutnosti uctít tajemství mlčením, sklonit se před nepochopitelným a důvěřovat Bohu. Reinkarnační teorie je myšlenkový systém, který v oblasti záhad lidského života dává odpověď na každou otázku. A takové jednoduché a vše snadno řešící filosofie mají dnes lidé rádi. Věřím však, že mnohým právě tato vlastnost řečeného učení přijde jako podezřelá a hlavně povrchní - a budou hledat hlouběji vedeni zdravým smyslem, říkajícím, že svět a život nejdou vysvětlit tak jednoduše a jejich tajemství nejsou tak snadno dostupné našemu omezenému rozumu a poznání. Možná, že pak přijmou i křesťanský postoj: člověku na tomto světě nepřísluší vševědoucnost, ale je pozván k víře. K důvěře a víře v Boha a v jeho svrchovanou spravedlnost, kterou nelze ovlivnit a které se nic nemůže vymknout. Je to spravedlnost spojená s milosrdenstvím. Stejně jako je Boží všemohoucnost spojena s respektem k lidské vůli, svobodě a volbě.












Editovat příspěvek č. 666

Administrátor --- 9. 7. 2010
Změna adresy našeho českého pravoslavného website

Pozor! Adresa www.pravoslav.gts.cz se ruší.



Místo adresy www.pravoslav.gts.cz používejte www.orthodoxia.cz

Od pondělí bude stará adresa našeho website "www.pravoslav.gts.cz" definitivně zrušena. Všechny webové stránky tohoto website jsou však k dispozici v nezměněné podobě i nadále. Přistupovat je k nim však možno jen pod novou adresou "www.orthodoxia.cz".

Doposavad bylo možno k těmto našim stránkám přistupovat skrze obě adresy - přes starou i přes novou. V pondělí bude ta stará definitivně vymazána z nameserverů a přestane fungovat.

Struktura tohoto website zůstává zcela nedotčena. Máte-li někde uvedenu starou variantu adresy na jakoukoliv stránku tohoto website, stačí k aktualizaci funkčnosti adresy, když vyměníte část adresy "pravoslav.gts" za "orthodoxia" a vše bude fungovat jako dříve.

Stejně tak se ruší všechny e-mailové adresy, které obsahovaly řetězec "/zavinac/pravoslav.gts.cz". Většinou budou fungovat, když místo tohoto řetězce do adresy dosadíte: "/zavinac/pravoslavi.cz"

Změna je vynucena technickými opatřeními prováděnými ve firmě Gts.

Prosíme všechny administrátory webů, na nichž je umístěna adresa na náš website (za což srdečně děkujeme), aby v případě, pokud je to stará varianta adresy, aktualizovali její znění. Díky!











Editovat příspěvek č. 665

Administrátor --- 8. 7. 2010
Z tisku

Asi pět stovek lidí marně čekalo na zjevení Panny Marie

Přibližně 500 lidí dne 1. května marně očekávalo zjevení Boží Matky v rakouském městečku Bad-sankt-Leonard v Korutansku. Zjevení předpověděl 65-letý italský věštec Salvatore Kapuna.

Ital a jeho následníci se večer s růžemi shromáždili u sochy Boží Matky a Kauna před dřevěným křížem, který tam před tím vztyčil, zpíval posvátné písně a jakýsi obřad. Poté upadl do tranzu. Dle jeho slov se mu Panna Marie skutečně ukázala, leč ostatní věřící neviděli nic. Jen někteří z nich prý v tento moment cítili "božský" závan vůně růží.

Kapuna o sobě tvrdí, že se mu Panna Marie poprvé zjevila v šesti letech a uzdravila jej z těžké nemoci. Na otázku proč se má zjevení Matky Boží stát právě v rakouském městečku, odpověděl: "Boží Matka se zjeví v Rakousku, jelikož chce svou zvěst o míru donést všem, zvláště mocným tohoto světa."

Místní katolická církev se od toho, co se stalo, distancuje a považuje to za divadlo. Na odsloužení mše však přijel kněz z Burgenlandu. Po "rozhovoru" s Pannou Maria odevzdal Kapuna všem shromážděným její vzkaz: "Jděte do chrámu na bohoslužbu. Panna Marie vás ochrání."

Ria Novosti








Editovat příspěvek č. 664

Administrátor --- 6. 7. 2010
Z tisku

Princ z Walesu Charles vyzval následovat principy islámu k ochraně životní prostředí

Dědic britského královského trůnu, Charles, se snaží přesvědčit svět, aby ochraňoval životní prostředí. Ve svém hodinovém projevu v Oxfordském centru islámských studií tvrdil, že ničení světa člověkem je v rozporu se všemi náboženstvím, ale zvláště s učením islámu.

Centrum islámských studií, jehož je princ Charles patronem, oslavuje své 25. výročí. Princ také uvedl, že současné rozdělení mezi člověkem a přírodou bylo vyvoláno nejen industrializací, ale také naším vztahem k prostředí, který je v rozporu s "posvátnou tradicí".

Charles je křesťanem a po svém uvedení na trůn se stane hlavou anglikánské církve. V projevu podrobně vyprávěl o svém studiu Koránu, který podle jeho názoru učí následovatele islámu, že není "žádné rozdělení mezi člověkem a přírodou". Podle princových slov Korán hlásá, že "musíme stále žít uvnitř hranic okolního prostředí". K tomu dodal: "Nepříjemnou pravdou je, že sdílíme planetu s jinými stvořeními, a nemůžeme existovat samostatně bez složité vyvážené sítě života kolem nás ... Islám vždy učil, že ignorovat tento fakt - to značí neplnit smlouvu danou při stvoření světa."

Sedmica ru Daily Mail








Editovat příspěvek č. 663

Administrátor --- 3. 7. 2010
Z tisku - na téma nedávného chrlení prachu a popela z islandské sopky

Pravoslavní vědci v Rusku vidí v erupci vulkánu na Islandu znamení Božího hněvu

Islandská erupce je projevem Božího hněvu, myslí si v "Asociaci pravoslavných vědců". "Cožpak Evropa, stále dál a dále se vzdalující křesťanskému dědictví, opravdu nevidí hrozné Boží znamení ve vulkanické erupci, která vyvrhla oblak popela, jež ochromil život těch nejpokročilejších společností? praví se v prohlášení Asociace z 20. dubna t.r.

Autoři dokumentu dále poznamenávají, že v poslední době se Island stal "střediskem evropského novopohanství, a to okultně-arijského, o které se zajímali nacisté". Právě na Islandu má svoje ústředí Asociace evropských původních náboženství, která nedávno připravila projekt sjednocení Světové pohanské organizace s Mezinárodní pohanskou aliancí.

Autoři prohlášení připomínají, že na dubnovém zasedaní tohoto pohanského grémia je plánováno rokovat o právech různých menšin (včetně sexuálních), a že "většina evropských poslanců navrhuje, aby všechny státy Rady Evropy byly povinny zavést do škol výuku discipliny o zvláštnostech sexuálního chování homosexuálů.

"Což Evropa - kdysi křesťanská - už zapomenula na Bibli a potažmo na osud Sodomy a Gomory?" kladou otázku autoři dokumentu a vyzývají poslance v Rusku, Ukrajině a ostatních pravoslavných zemích, aby se takovým pokusům postavili na odpor.

Inter fax religia

------------------

Erupce sopky na Islandu je výsledkem konfliktu lidí s přírodou, míní mluvčí Běloruské pravoslavné církve archimandrit Alexij

Z hlediska církevního jsou přírodní katastrofy výzvou člověku, aby si lépe vedl ve světě přírody i ve světě lidí: mravněji a duchovněji. Vážné přírodní pohromy jsou svědectvím, že existuje konflikt mezi světem lidí a světem přírody.

V biblických dobách byla zničena města Sodoma a Gomora nebo později Pompeje. Byl to očividně Boží trest. Bůh posílal své proroky, kteří varovali lidi, že nesmějí konat hříchy. I dnes na to mají lidé pamatovat a nepropadat panice.

Dodal ještě, že "bouře v lidské duši je nebezpečnější než sopečné erupce".

Interfax Západ











Editovat příspěvek č. 662

Administrátor --- 29. 6. 2010
Služba svatým mučedníkům Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému

Brožura s návrhem služby k liturgickému uctívání kostnických mučedníků

Na stránce pravoslavný download je ke stažení vysázená brožura se službou mučedníkům.

Ve dvou mutacích - varianta s kladem stránek pro vytištění brožury: jan-hus-sluzba-broz.pdf

Varianta s prostým vzestupným kladem stránek: (např. pro prohlížení na monitoru) jan-hus-sluzba-w.pdf

(Kliknutím na ikonu získáte obrázek ve větším rozlišení)












Editovat příspěvek č. 661

Administrátor --- 27. 6. 2010
Z tisku

Episkopální církev USA, která vysvětila ženu-lesbu na biskupa, byla eliminována z ekumeny

Episkopální církev (EC) USA už nadále nesmí představovat anglikánské světové společenství v ekumenickém dialogu. Od teďka má zakázáno účastnit se mezikonfesních akcí, které jsou pořádány Světovým anglikánským společenstvím.

Toto opatření následovalo za nedávnou ordinací na biskupa ženy, veřejně známé lesby, Mary Glasspul v Los Angeles. V r. 2003 se poprvé v anglikánské historii USA objevil homosexuální biskup Gin Robinson, kvůli němuž se anglikánské společenství ocitlo na hranici rozkolu. Primasové anglikánských provincií ve světě vyzvali EC USA, aby uvalila moratorium na ordinace biskupů "netradiční sexuální orientace", a EC s moratoriem souhlasila. Jenže v minulém roce EC moratorium zrušila a Mary Glasspul se stala biskupem.

Rozhodnutí potrestat EC USA oznámil generální tajemník Anglikánského společenství Kennet Kiron dopisem adresovým vedení církve. Biskupka předsedkyně EC USA Katrin Jefferts Shori dopis zkritizovala a obvinila jeho autory z pokusu zavést "centralizovanou vládu" v Anglikánském společenství a z "kolonizačního přístupu". Dále tvrdí, že EC zavádí své reformy, protože jsou diktovány "Božím zjevením". "Konáme s přesvědčením, že naše rozhodnutí jsou diktována Svatým Duchem," prohlásila biskupka.

Blagovest info s odvoláním na CWN

-----------

Zpráva z března 2010

Většina biskupů a diecézí Episkopální církve USA schválila zvolení ženy-kněžky Mary Glasspul za biskupku Los Angeles. Je to už druhý biskup EC USA, který se otevřeně hlásí k homosexualitě. Prvním z nich se stal J.Robinson, vysvěcený v roce 2003. Jeho vysvěcení vyvolalo pobouření křesťanů, kteří se přidržují tradičních pohledů na otázky morálky, následkem čehož se EC USA i celosvětový svaz Anglikánských církví ocitli na hranici rozkolu.

55-ti letá Mary Glasspul, dcera episkopálního kněze, žije už 22 let se svou partnerkou.

Po svém zvolení se M. Glasspul vyjádřila: „Jsem přeplněna radostí, cítím lehkost a znovu můžu dýchat...“









Editovat příspěvek č. 660

Administrátor --- 22. 6. 2010
Z tisku - o návštěvě papeže na Kypru (s komentáři na nevděčné ekumenické téma)

Debata o kyperské návštěvě víří v ruských médiích (světských i církevních)

Zdá se mi, jako by Rusové cítili, že poté, co před papežem padl Kypr, na řadě je Rus. Z ruských debat a komentářů vane zřetelná nervozita. A také je tu ten zvláštní souběh s jinou událostí - návštěvou patriarchy Bartoloměje v Moskvě. Souběh jistě nikoliv náhodný. Lze pochybovat o tom, zda patriarchové probírali možnosti, kam papež pojede příště? Resp. kam teď papeže pozvat?

Zprávy z bartolomějské návštěvy ve třetím Římě vypovídají o skutečně vzácném porozumění. Tak jasné nebe nad moskevsko-konstantinopolskými vztahy nikdo nepamatuje. Patriarcha Kyrill si pochvaluje vývoj vztahů s katolickou církví. Patriarcha Bartoloměj zase nadšeně promlouvá o vzkvétání vztahů Ruské pravoslavné církve se státem (což je jinak poněkud kontroverzní téma ;-) atd. Oba jedněmi ústy a jedním srdcem volají po co nejrychlejším svolání velikého všepravoslavného sněmu, který se připravuje už skoro sto let a doposud stále nebyl dosti připraven. To je dosti květnaté pozadí pro návštěvu papeže na pravoslavném ostrově.

Leč nyní k té ostrovní misi unaveného pontifika (při mši na jiném ostrově, v tomtéž moři ale hezký kousek vedle, vyčerpáním usnul, když se přijel omluvit obětem sexuálního násilí vatikánského duchovenstva, 19.4. t.r.). Nejlepší bude přeložit pár článků z ruského církevního tisku (místy si neodpustím komentáře). Začneme zprávami západních agentur, jak je převzala ruská média:

Při své návštěvě na Kypru vyzval římský papež k "plné a viditelné" jednotě všech křesťanů

Ekumenické oslavy na počest příjezdu Benedikta XVI. se 4. června konaly v pravoslavném chrámu Agia Kiriaki Chrysopilitissa, kde se modlí také katolíci a anglikáni.

Ačkoliv jednota mezi různými křesťanskými konfesemi ještě není úplná, církev, kterou založil apoštol (Pavel, Barnabáš a Marek na Kypru) "nás už sjednocuje a zavazuje překonat naše rozdělení a bojovat za to, aby byla obnovena plná a viditelná jednota, kterou Pán přeje svým učedníkům", uvedl papež, který v těchto souvislostech zdůraznil, že "církevní jednota v apoštolské víře není jen darem, ale i výzvou k misii".

Na závěr papež připomenul, že cesta k plné jednotě není jistě bez komplikací, ačkoliv pravoslavná i katolická církev na Kypru již postoupily na cestě dialogu a ustanovení bratrské spolupráce.
glaubeaktuell

No, dobře. Podobné sladké řeči vždy znějí krásně. Ale když je vede zrovna papež, pak je na místě otázka: A kdo mu brání, aby z titulu svého vskutku výjimečného postavení ve své církvi zrušil všechna učení, dogmata a praxe, jimiž se jeho církev rozešla s učením a praxí apoštola Pavla, Marka a Barnabáše? Ať místo těchto uhlazených a ohebných proklamací něco pro tu jednotu udělá a prostě anuluje všechna dogmata, jejichž oficiální přijetí je datováno po roce 1054. A jestli bude někdo v Říme argumentovat tím, že oficiálně bylo po roce 1054 přijímáno jen to, v co římská církev údajně věřila od počátku, pak na to můžeme vstřícně uvést, že o tom můžeme diskutovat, ale nejprve se musejí zrušit oficiální vyhlášení těchto dogmat a alespoň formálně vše uvést do stavu, v jakém byla věrouka před rozkolem. A jestli papežovi věřící věřili v tyto věci i před oficiálním vyhlášením dogmatu (jak tvrdí Řím), tak jim zrušení tohoto oficiálního vyhlášení nebrání, aby v ně věřili i nadále i bez tohoto dogmatu. Každopádně až zrušení oficiálních vyhlášení nových dogmat, které pravoslavní považují za heretická, je možno považovat za připravení půdy k nějakému teologickému jednání o přípravě na sjednocení církví. Pokud jsou v platnosti taková dogmata jako např. filioque, papežský mocenský primát nad celou církví či dokonce jakákoliv forma papežské neomylnosti, očistec, odpustky, neposkvrněné početí Panny Marie ve sv. Anně atd., pak jsou pontifikovy řeči o blížícím se sjednocení jen urážkou pravoslavné úcty ke křesťanské víře a tradici nebo slizkou politikou. Papež nás tím před světem totiž staví do pochybného světla, jako bychom se už už chystali uznat např. papežskou neomylnost (dogma o libovolné formě neomylnosti jakéhokoliv člověka považuje pravoslaví za antikristovské rouhání se Bohu, který jediný je neomylný). A to skutečně musí pravoslavného křesťana hluboce urazit. A proč nás papež jezdí urážet přímo na pravoslavný Kypr, to tedy opravdu nechápu.

A k těm komplikacím, o nichž papež promluvil. Řekl bych, že takto papežsky pojatý ekumenismus je tou hlavní komplikací jakékoliv možnosti opravdového sjednocení ve víře. Celý tento ekumenismus je veden podle hesla: "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" - čili ať se nemusí v žádné církvi nic měnit, nikdo ať se nemusí ničeho zříkat, jde jen o to dokázat vymyslet jaká společná prohlášení naformulovat, aby si je každá strana mohla vyložit podle svého a společně je podepsat. Takovým dojmem ne mě ten slavný teologický dialog působí. (Pozn. překl.)
------------------

Určitý údiv vzbuzuje toto stálé vzývaní modly "sjednocení církví" (modlou to nazývám proto, že se jedná o cíl pohříchu politický). A to se děje i v době, kdy "osoba č. 2" Moskevského patriarchátu, biskup Hilarion, uvedl, že sjednocení římsko-katolické a pravoslavné církve je nedosažitelné a na místě je spíše hovořit o (pouhé) spolupráci:

Moskva. Eucharistická jednota mezi katolíky a pravoslavnými je spíše nereálná – domnívá se biskup Hilarion Alfiejev, představitel ruského pravoslaví při evropských strukturách. „Nemá smysl řešit problém plné sakramentální jednoty mezi katolíky a pravoslavnými. K rozdělení došlo před tisíci lety a léčení tak hluboké rány je prakticky v podstatě nemožné,“ uvedl pravoslavný biskup. To ovšem podle něj není na překážku spolupráce v obraně tradičních křesťanských hodnot. „I když se formálně nesjednotíme v jedné církvi, můžeme se naučit pracovat jako partneři, jako křesťané, kteří se neshodnou v teologických otázkách, ale plně se shodují v morálních a sociálních otázkách,“ řekl pravoslavný biskup Hilarion Alfiejev. (Zprávu z Rádia Vatican jsme reprodukovali i na Ambonu v příspěvku 387)

A jak dnes vidí protestanti vyhlídky na dosažení papežovy vysněné plné jednoty? Odpovědí je tato zpráva z tisku:

Vedoucí představitelé křesťanů prohlásili, že jednota je zatím nedosažitelná
Vedoucí představitelé ekumenického hnutí a zástupci evangelikálů a římskokatolické církve se v sobotu 5. června 2010 shodli na faktu, že jednotě církví zatím stojí v cestě příliš mnoho překážek a jako taková je zatím nedosažitelná. Stalo se tak na tiskové konferenci, uspořádané v rámci konference Edinburgh 2010, která právě probíhá v hlavním městě Skotska jako připomínka stého výročí začátku moderního ekumenického hnutí, informují internetové noviny Christian Today. „Teprve v nedávné minulosti jsme pochopili, jak hluboké jsou etické rozdíly mezi námi. Rozdělení [církví] je velký problém,“ citují Christian Today biskupa Farella. „Kráčíme společně cestou, která se komplikuje, místo toho, aby byla stále jednoduší.“ Přesto je podle jeho slov nutné, aby křesťané dále usilovali o pokračování ekumenického vývoje, ačkoliv nemají jasnou vizi o jeho budoucnosti a také dodal, že římskokatolická církev je odhodlána dále spolupracovat s křesťany jiných tradicí a že zůstává „zcela oddána hledání cesty vpřed“. (Celý článek zde)
-------------------------

Pojďme však dalším mediálním zprávám:

Papež se modlil v katedrále Kyperské pravoslavné církve v Nikosii za rozřešení etnického konfliktu na ostrově

Benedikt XVI. navštívil 5. června katedrální chrám v Nikosii a tam se pomodlil za vyřešení etnického konfliktu na Kypru, který je rozdělen mezi Kyperské Řeky a Turky.

"Modlím se, aby všichni obyvatelé ostrova s Boží pomocí nalezli moudrost a sílu ke společné práci nad spravedlivým vyřešením bolestivých otázek, které by vedlo k míru, ke kompromisu, budování společnosti a ctilo by práva všech," prohlásil papež při svém vystoupení v chrámu v přítomnosti představitele synodu Kyperské pravoslavné církve arcibiskupa Chrysostoma II.

Pro ty, kteří ještě chápou podobná prohlášení jako vyjádření upřímné touhy po míru a snahy pomoci, by se mělo uvést: takto se dělá papežská politika. (Veřejná modlitba, u níž je podstatné nejen, co se "modlitebně prohlašuje", ale také kde se to prohlašuje a po boku koho se to prohlašuje. To není ve skutečnosti žádná modlitba, ale vyhlášení, jaké je přání mocného papeže, čili normální politická deklarace postoje k danému problému ze strany vatikánského státu, o němž je známo, že jeho síla není ve zbraních, ale v konexích, vlivu, penězích a v neuvěřitelně rozvětvené diplomatické resp. agenturní síti a dalších vlivných pákách.) Kdo má oči k vidění, může v tom spatřit vzkaz Vatikánu Turkům. Tohle byla papežská odměna Kypru za pozvání a za další služby vatikánským zájmům.

Proč směle píši, že veřejná mediální modlitba, jejíž obsah se vystavuje všem ve známost, není ve skutečnosti žádnou modlitbou? Inu, stačí si přečíst v evangeliu slova Kristova, jak má vypadat modlitba: "A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích ...  Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." (Mat 6,5-6)
Papež se zastavil v Nikosii ve starém františkánském klášteře, který je v nárazníkové zóně, kontrolované mírotvorci z OSN. Nikosie je poslední rozdělené hlavní město v Evropě, které je doposud přeseknuto ve dví frontovou linií přerušené války.

Papež dále vyzval k pokračování teologického dialogu katolíků a pravoslavných, a poděkoval představiteli Kyperské pravoslavné církve za podporu tohoto dialogu. Dle jeho slov je cílem tohoto dialogu obnovení plného společenství mezi křesťanskými církvemi Západu a Východu.
RIA Novosti

Jinými slovy: papež na závěr připomněl, že za jeho diplomatické služby je potřeba platit. Cena je dohodnutá a pravoslavní mají určené pravidelné splátky. Je to vlastně takový leasing. Finální splátkou je podřízení se papeži, až na to dozraje čas.
-------------------

Další článek z tisku:

Římský papež na Kypru před novináři nadšeně hovořil o rozvíjení ekumenického dialogu s pravoslavnými

Papež Benedikt XVI. připomněl novinářům, že jeho návštěva na Kypru má pastýřský a nikoliv politický charakter. Proto se odmítl vyjadřovat k současnému rozdělení Kypru. Podotkl však, že náboženství má lidi lépe připravit, aby mohli najít možnosti pro dosažení míru.

No přece jim neřekne, že tam přijel podpořit Řeky výměnou za jejich vstřícnost k vatikánskému programu pohlcení všech církví... (Pozn. překl.)
O rozvíjení ekumenického dialogu s pravoslavným světem pravil papež s nadšením, že se nejedná "jen o sjednocení na základech obrany politické morálky", ale že je to prý "něco skutečně hluboce zakořeněného ve víře". Podle jeho slov se katolíci a pravoslavní sbližují na základě společného vztahu k Písmu a ke křesťanské tradici, a také k "věrovyznání sestavenému dávnými sněmy".
catholicculture

Je zvláštní, že to říká zrovna papež, jehož církev používá poškozený symbol víry. Jinými slovy: sám tento papež přidává při každé své mši nějaký cizorodý dodatek do textu vyznání víry, který byl sestaven "dávnými sněmy" a byl dalšími "dávnými sněmy" potvrzen jako závazný pro křesťanskou církev. Jak se můžeme sbližovat na základě "věrovyznání sestaveného dávnými sněmy", dokud papežova církev definitivně nevyškrtne ze svého vyznání víry to, co tam "dávné sněmy" nezapsaly, a dokud nebude respektovat, že jiné "dávné sněmy" pod hroznou vyloučení z církve přísně komukoliv zakázaly něco do vyznání víry vkládat dalšího nebo z něho něco vyškrtávat? To je jedna z názorných ukázek skutečnosti, že různá ekumenická prohlášení jsou spíše politického charakteru, ale co se týče jejich reálné opodstatněnosti, pak podobné "nadšené projevy" - jak se mi zdá - nemají pevnou půdu pod nohama. (Pozn. překl.)
------------------

A nyní jeden ruský komentář:

Bývalý vedoucí referent oddělení vnějších záležitostí Moskevského patriarchátu igumen Innokentij (Pavlov): "Návštěva papeže na Kypru je zajímavou událostí, která bude mít pokračování."

Nebyla to první návštěva papeže v pravoslavné zemi ... Jak víme, negativní reakce byla ne od celé společnosti, ale jen od části... Větší část pravoslavného společenství papežskou návštěvu ignorovala.

Na Kypru ze strany odpůrců pontifikovy návštěvy dokonce zněly hrozby rozkolem ve společnosti, a z druhé strany arcibiskup Chrysostomos dokonce hrozil uvalit sankce na ty, kteří budou pokračovat v protestech proti papežské návštěvě.

Realita je taková, že Kypr je maličká země a církev je tam malá. V podstatě je tato místní církev velká jako jedna eparchie v porovnání s Řeckou nebo Ruskou pravoslavnou církví. Měli tam teď podobnou situaci, jako když kdysi celý episkopát povstal proti arcibiskupu Makáriovi, jenže Makárij zůstal, a celý synodní sbor se ocitl "mimo hru". Počkejme, jak se události vyvinou.

V každém případě současný arcibiskup kyperský Chrysostomos II. sám iniciuje kontakty s papežem. A nejen to! Dokonce se chystá vystupovat jako prostředník mezi apoštolským trůnem (tj. Římem) a Moskvou. Ať je to tedy jakkoliv, je návštěva papeže na Kypru zajímavou událostí a bude mít pokračování.
(Výběr podstatné části rozhovoru na Credo ru)

------------------------

A překlad úryvku z pastýřského slova biskupa Moskevského patriarchátu Pitirima:

Není to svědectví, je to násilí nad vůlí biskupů i pravoslavného lidu!

Prohlášení biskupa Syktyvkarského a Vorkutinského Pitirima ohledně návštěvy papeže římského na Kypru

V pátek 4. června začala třídenní návštěva papeže na Kypru. Řada archijerejů a kněží Kyperské pravoslavné církve vystoupila proti této návštěvě. Pět členů synodu Kyperské církve prohlásilo, že mají v úmyslu bojkotovat setkání pravoslavných hierarchů s Benediktem XVI. Např. biskup limassolský prohlásil, že příjezd pontifika vyprovokuje nespokojenost obyvatel ostrova, kteří považují katolíky za heretiky.

Arcibiskup Chrysostomos II. navrhl "vyloučit ze synodu archijereje, kteří vystupovali proti návštěvě papeže". Na vysvětlení dodal: "Když nedodržují rozhodnutí synodu, pak je jejich přítomnost tam absolutně nesmyslná, a dokonce je urážkou našeho biskupského sboru." Představitel Kyperské církve nazval akce protestů proti ekumenickému dialogu "satanským egoismem".

Biskup Pitirim (RPC Moskevský patriarchát): dle mého názoru všechna ta červnová prohlášení ekumenistů hovoří spíše o hrozícím satanském ekumenismu, tj. ekumenismu, který v současnosti začíná fakticky vylučovat pokračování sborového dialogu. To není svědectví (které ekumenismus proklamuje; pozn. překl.), to je násilí nad vůlí archijerejů i pravoslavného lidu, když jsou ti, kteří se (ekumenistům) protiví, nazýváni "církevní marginálií". Sjednocovat svatost s heretickou a pohanskou ohavností - to je uskutečňování "tajemství nepravosti" (viz apokalyptické proroctví např. 2Tes 2,7). To je platforma, na které stane antikrist. Cožpak pravoslavní svatí s Kristem jako hlavou učili takové "bratrské snášenlivosti", které padne za oběť pravá víra?
Publikováno na site: syktyvkar.eparchia.ru












Editovat příspěvek č. 659

Administrátor --- 14. 6. 2010
Papež na Kypru - zpráva z tisku s komentáři a úvahami

Zamyšlení nad návštěvou papeže na Kypru a nad možnými souvislostmi

Z tisku:
4. června navštívil na tři dny papež Benedikt XVI. Kypr. Stalo se tak na pozvání hlavy Kyperské pravoslavné církve arcibiskupa Nové Justiniády a celého Kypru Chrysostoma II. a prezidenta Dimitria Christofiase. Současně část pravoslavné obce ostrova, včetně i několika církevních hierarchů, protestuje proti papežské návštěvě Kypru.

Arcibiskup Chrysostom přiznal, že celá řada známých pravoslavných hierarchů vystupuje proti papežské návštěvě. Zdůrazňuje však většina ze 17 členů synodu Kyperské církve návštěvu podporuje.

Uvádí se, že Chrysostom sdílí linii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje a je přesvědčeným přívržencem prohlubování ekumenického dialogu a obnovování církevní jednoty (pravoslavných s Římem; pozn. překl.). Má však na Kypru vysoce postavené oponenty. Za hlavu "antiekumenického" křídla Kyperské pravoslavné církve, který vystupuje proti jakémukoliv dialogu s katolickou církví a proti příjezdu papeže římského, je považován metropolita limassolský Athanasios. V r. 2006 byl málem zvolen za hlavu Kyperské pravoslavné církve, ale nakonec tento post připadl Chrysostomovi.

Metropolita Athanasios nedávno poslal papeži Benediktovi dopis, v němž mu navrhoval, aby zrušil svou cestu na Kypr, protože pravoslavní to mohou považovat za "provokaci". 23. května kyperské noviny citovaly slova tohoto hierarchy: "Bylo by lépe, kdyby (papež) nepřijel. Mám zato, že jeho návštěva nemůže přinést nic dobrého. Doposavad jsem si nevšiml, že by se stalo někdy něco dobrého, když se Vatikán vloží do našich vnitřních věcí." Kyperské noviny také uvádějí, že značná část pravoslavných Kypřanů je připravena vyhlásit papežské návštěvě bojkot. Arcibiskup Chrysostom poradil těm, kteří jsou naladěni proti návštěvě, aby "klidně zůstali doma". Generální vikář Jerusalemského (latinského) patriarchátu pro katolíky latinského obřadu na Kypru, o. Umberto Barato, ve svém prohlášení pro italskou agenturu "SERA" zdůraznil, že "protestům není potřeba přikládat význam, jelikož pravoslavná církev jako celek schvaluje papežskou návštěvu".

Je potřeba uvést, že napětí mezi těmi, kdo jsou naladěni ve prospěch ekumenismu, a těmi, kdo jej rozhodně odmítají, je typické nejen pro Pravoslavnou církev na Kypru, ale i pro celý pravoslavný svět. Např. v dubnu 2009 spatřil světlo světa dokument "Vyznání víry proti ekumenismu".

(Informovali jsme o něm na Ambonu v příspěvku č. 534. Na počátku dokument podepsalo 2200 pravoslavných křesťanů, a nyní už je pod ním 20550 podpisů. K tomu je potřeba uvést, že - jak je zvykem - za celé monastýry je na dokumentu jen jeden podpis - igumena či archimandrity. A to není tento dokument příliš rozšířen po ruském pravoslavném světě; pozn. překl.)
V tomto dokumentu je ekumenismus označován za "křesťanský synkretismus" a za "největší herezi všech dob" (podle slov sv. Justina Popoviče, nedávno kanonizovaného Srbskou pravoslavnou církví, viz příspěvek č. 646; pozn. překl.) a "největší zlo naší doby". Na to odpověděl patriarcha Bartoloměj, který připomenul, že rozhodnutí pokračovat v ekumenickému dialogu bylo schváleno všemi představiteli a posvátnými synody místních pravoslavných církví. "Ten, kdo má zato, že na straně Pravoslaví je pravda, nebojí se žádného dialogu, protože dialog nemůže pravdě ublížit," napsal patriarcha.

(Na to namítá jeho opozice, že schváleno bylo pouze vedení dialogu, nikdo však neschválil společné bohoslužby patriarchy s papežem ve Fanaru nebo v Římě, různé podivné synkretické společné úkony jako např. společné demonstrativní žehnání při bohoslužbách, titulování papeže a celkový způsob chování se k němu jako by to byl pravoslavný římský biskup apod. Podle mého názoru opozice odmítá ekumenický dialog kvůli způsobu, jakým je veden, a kvůli tomu, čím je doprovázen; většina antiekumenistů by nic nenamítala proti dialogu, kdyby se jednalo opravdu jen o dialog. Pozn. překl. Viz o tom i v příspěvku č. 617)
Návštěva papeže začne v pátek 4. června. Tento den se pontifik účastní ekumenické ceremonie. V sobotu bude papež na zdvořilostní návštěvě u arcibiskupa Chrysosoma II a poobědvá s ním. V neděli bude sloužit mši a po ní bude následovat slavnostní oběd papeže s členy speciální episkopské rady pro Blízký Východ a s arcibiskupem Chrysostomem.

Dle materiálů agentury Zenit a Credo ru


Viděl jsem na internetovém přenosu kousek z té návštěvy. Na ekumenismu je rmutná ta duchovní prázdnota, která tak silně vane při všech těchto akcích. Připomíná mi to více záběry z návštěvy politické delegace či ze zasedání nějakých politických klubů, se vším tím politickým pokrytectvím a populismem, potřásáním rukama, prodejností, obchody (i následnou věrolomností). Mám z toho vždy pocit, jako bych byl svědkem hříchu - duchovního vyprázdnění křesťanství, které je tak typické pro západní církve, a nyní skrze trojského koně ekumenismu proniká i do pravoslavného města. Hradby Pravoslaví, které se Západu nepodařilo v průběhu minulých staletí ztéci silou, křižáckými vojsky a politickými úskoky, se nyní podařilo podkopat tunelem ekumenismu. V posledních letech dospívám k názoru, že vnější nádvoří pevnosti je v podstatě dobyto. Tento duchovní mor se už příliš rozšířil a zřejmě nakazil myšlení nadkritického procenta lidí, jejichž duchovní imunita však byla předem oslabena světským duchem, jak o tom často hovoří starec Paisij. Nyní se už bojuje na vnitřních hradbách čili vede se duchovní zápas jen o to, kolik procent pravoslavných se podaří před touto duchovní nákazou zachránit... (Před papežem stojí již jen poslední dosud nedobytá pevnost pravoslaví: Moskva.)

Co se týče naší pravoslavné církve, pak velice závažným rozměrem ekumenismu je rozbití církevní jednomyslnosti. Té jednomyslnosti, které se dovoláváme při každé liturgii (viz liturgické zvolání: "Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali..."). Podnikají se dnes totiž v církvi tyto volnomyšlenkářské akce proti vůli, víře a cítění větší či menší (ale vždy nezanedbatelné) části církevního společenství. Ekumenisté silou prosazují svou politiku a nehledí na protesty svých oveček. To jistě bude mít dalekosáhlé důsledky, protože se tím dočista opouštějí prvokřesťanské ideály. Církev se přece snažila žít nikoliv ve stavu násilí jedné skupiny nad druhou (a je v podstatě lhostejné, jestli toto násilí páchá menšina nad většinou nebo většina nad menšinou), ale v jednomyslnosti; snažila se dosahovat konsensu, všeobecného souhlasu, který v Církvi bývá darem Ducha Svatého. Není nic duchovního na tom, když se různými zákulisními piklemi zajistí na nějakém církevní grémiu prohlasování (ať dobrého či špatného) rozhodnutí pofidérní většinou jednoho hlasu. Bohužel do církevního života už masivně pronikl politický duch nepřímých a zakroucených cestiček (i politické manýry a podivný způsob jednání).

Ježíš Kristus, náš Bůh, o sobě pravil, že nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Své učedníky vede k tomu, aby nepanovali nad lidmi, ale aby ti největší mezi nimi byli "služebníky všech". Jak dalece se dnes vzdalujeme tomuto ideálu! (Přečtěte si slova Kristova, která byla vždy považována za jeden ze základních principů služby církevní hierarchie: Marek 10,42-45.)
Stala se dnes na Kypru jakási obdoba toho, co v nedávno v Řecku. Před pár lety řecké církevní představenstvo nebralo ohled na názor věřících a na masové demonstrace v Athénách, jimiž lid církevní protestoval proti návštěvě papeže v Řecku, a následně na tuto zemi dopadá sedm trestajících ran (jak to vidí starec Chrysostomos z monastýru ct. Nikodima Svatohorce). Podle názoru athonských starců (prý) byly strašné (a uměle založené) požáry v Řecku, smrt oblíbeného arcibiskupa athénského Christodula i skandály rozpoutané novináři proti církvi těmi jednotlivými Božími ranami. (A nejspíš i současná řecká krize a následné zostuzení Řecka po celé Evropě sem asi také bude patřit.)

I dnes protestovali kyperští věřící (i s některými biskupy) proti návštěvě papeže v zemi, která je prakticky výhradně pravoslavná (papežovi věřící se tam dají spočítat na ruském kuličkovém počitadlu). Vrchní pastýř Kypru na protesty i prosby odvětil jednoduchou (a jak se mi zdá: dosti přezíravou) radou: ten, komu se návštěva papeže nelíbí, ať zůstane toho dne doma. Opravdu má taková církevní politika rozdělující pravoslavný národ Boží Kristovo požehnání? Samotné slovo církev přece vyjadřuje, že se lidé scházejí, shromažďují, sjednocují. Jak se řecky nazývá ten, kdo rozděluje?


P.S.
Myslím, že nejsem sám, kdo očekával, že po pedofilních skandálech se římská politika zaměří trochu více introspektivně, a před "dobýváním světa" upřednostní řešení vnitřních problémů. Jinými slovy - normální člověk by se poté, co se na veřejnost provalí tak strašný rozsah nemravnosti v jeho domácnosti, asi trošku zastyděl... Papežství však nikterak neubralo na triumfální politice celosvětového tažení. Nerozumím uvažování těch lidí. Vzhledem k faktu, jak široké řady duchovenstva a mnišstva a jak vysoce postavení preláti jsou zasaženi skutečně otřesnými odhaleními do nebe volajících nemravností, by zřejmě byla na místě jistá zvýšená míra zdrženlivosti ve vnější církevní politice. Dávalo by to světu na srozuměnou, že se církev kaje.

A co lze pochopit ještě méně - to je pozvání papeže ze strany vrcholných představitel pravoslavných Kypřanů. Právě v této době, kdy je papežství zmítáno celosvětovou ostudou, demonstrovat ekumenickou jednotu? Nebo pravoslavní kalkulují s tím, že smrtelně raněná hlava apokalyptické šelmy znovu ožije v plné síle, a pak odmění ty, kteří jí v "těžké době" zachovali věrnost? Jinými slovy: je to snad spekulace na to, že právě v této době je politická odměna za pozvání papeže nejvyšší? Touto cestou se má zachránit Kypr před Turky, kteří se nyní aktivizují ve vzniku panmohamedánské blízkovýchodní unie a vznášejí územní nároky proti Řecku? To může dopadnout tak, jako když se chtěli Řekové ekonomicky zachránit bez hledání Boží pomoci - místo Boha se řečtí politici spolehli na EU a na přijetí Eura. A teď nejenže že jsou ožebračeni, zadluženi a mají nad sebou ekonomický protektorát Němců, ale ještě mají z ostudy kabát.

----------------------------

Na přiložené ilustraci k biblické apokalypse je tradiční obrázek šelmy papežství se zraněnou hlavou.)

V knize Zjevení sv. Jana se píše:
1  Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha.
2  Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc.
3  Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou;
4  klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: "Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?"
5  A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě a měla moc po čtyřicet dva měsíce.
6  A tak otevřela ústa a rouhala se Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi.
7  A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou;
8  budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka.
9  Kdo má uši, slyš!
10  Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít. Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru.
(Zjevení Janovo 13. kap.)














Editovat příspěvek č. 658

Administrátor --- 7. 6. 2010
Z tisku

Psychologie "je věda o biochemických reakcích v mozku"

Alespoň podle Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), poradního orgánu Vlády České republiky. Přeřadila totiž psychologii z oblasti společenskovědních a humanitních věd do oblasti věd o živé přírodě. Vyplývá to z Výzvy k podávání návrhů na členy poradních orgánů Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Psychologie tak stanula po boku biologie, zoologie nebo ekologie krajiny. Člověk stanul po boku hemoglobinu, kůrovce a lipové aleje. Člověk a jeho duševní život není více, než řetězec fyziologických a biochemických reakcí. Když mu budeme trochu víc fandit, najdeme ve fungování jeho mozku možná i prvky kvantového hradla.

To je názorná ukázka současného směru myšlení společnosti. V člověku vidět pouhého živočicha, na lidské myšlení pohlížet jen jako elektro-chemické procesy v mozku, a duševní život člověka pak můžeme směle zařadit někam mezi fotosyntézu, metabolismus tuků a koloběh uhlíku v přírodě. Takto představovat člověka má dvě stránky: příjemnou a hrozivou. Tou příjemnou stránkou věci je, že vše je člověku dovoleno - neexistuje hřích, není potřeba bojovat s vášněmi. Tou méně příjemnou stránkou je, že končí veškeré naděje na vyšší poslání člověka, na vyšší smysl lidského života, než je ukojování životních potřeb a vášní. Ty se pak dokonce mění na smysl života. A ještě ke všemu - v rámci darwinistické evoluce je to vlastně v pořádku. Tím, že člověk (stejně jako jakýkoliv jiný živočich či rostlina) uspokojuje své tělesné žádosti, vlastně plní jediné vyšší poslání, které mu materialismus je ochoten přiřknout: zajišťuje přežití rodu a evoluční vývoj.

A tou nejhorší stránkou celé věci je, že budeme-li na člověka pohlížet jen jako na živočicha, pak vlastně není důvodu od něj očekávat něco více (když v rámci zvířecí morálky nebude důvodu odříci si smilstvo, kdo zajistí, že lidé nebudou krást a že se lidé budou ostýchat vraždy?). A kam to vede? Prohlásíme-li člověka za "v podstatě zvíře", pak není důvodu s člověkem jako se zvířetem nezacházet. Veškerá lidská důstojnost se v takovémto myšlenkovém systému stává jen iluzí, tenkým civilizačním nátěrem, který se může kdykoliv sloupnout. Postupně budou schváleny všechny možné hříchy: začalo to včera smilstvem, cizoložstvím a krádeží (moderní ekonomika je v podstatě institucializovaná loupež, která se stala součástí systému, kdy se lidé /ba celé společnosti/ navzájem okrádají, odírají a podvádějí - něco více jsem o tom psal zde), bude to pokračovat přes ospravedlnění dalších zvrácenosti: potratů, homosexuality, euthanasie a nakonec jistě i pedofilie - to je dnešek; a už se z mlhy vynořují chmurné obrysy toho, co čeká lidstvo zítra - mezi jiným je to (brutálně řečeno) chov člověka na maso (myslím tím orgány pro transplantace a jiné "léky", které ze lidských těl vyrábějí - a již není tajemstvím, že mnoho lidí je kvůli orgánům zabíjeno: političtí vězni v Číně, Srbové v Kosovu...). To je přece pouho-pouhý logický závěr celého toho procesu změny pohledu na člověka.
Je zajímavé, že ostatní společenské a humanitní vědy si svůj status udržely. Údivné: psychologie, která se zabývá podstatou a principy duševního života člověka, nepatří do oblasti věd o člověku, zatímco ostatní obory, které se zabývají výslednými produkty tohoto duševního dění (uměním, písemnictvím, právem, ekonomií), do věd o člověku (humanitních věd) patří. Patrně zde někde po cestě dochází k přeměně kvantity v kvalitu. (Pro mladší ročníky: zákon přechodu kvantity v kvalitu byl stavebním kamenem marxisticko-leninské ideologie).

Mimochodem, jakási podoba teto marx-leninské ideologie je osou evoluční teorie (ať už ji nazveme Darwinisem nebo jakkoliv jinak). Princip je zhruba takový: dá-li se bakterii k dispozici dostatečně dlouhá doba a je-li k dispozici dostatečně velké množství bakterií, tak se to nakonec povede! - z jedné z nich vnikne člověk. Čili kvantita času spolu s kvantitou jedinců dá jako výsledek vznik nové kvality. Co všechno člověk nevymyslí...
Podle Sigmunda Freuda, zakladatele psychoanalýzy, se nevědomí člověka projevuje ve snech, přeřeknutích a chybných výkonech. Je-li zařazení psychologie do věd o živé přírodě pouze chybným výkonem, potom se dovídáme hodně o mentalitě členů a členky RVVI: vidí lidi jako pudově řízené organismy, jejichž jedinou misí na tomto světě je vzájemně se požírat a přežít.

Podle mě je to hodně málo.

Konec citací z článku. Malým písmem moje komentáře.

(Celý článek na Britských listech)

P.S.

Současný vědecký materialismus (nebo materialistická věda) na svém propagandistickém tažení v podstatě dokončily to, o čem komunisti jen snili. Podařilo se jim ve vědomí už převládající části západní společnosti upevnit nový pohled na člověka, pohled, který je (alespoň v takovém rozšíření) v historii lidstva naprostým unikátem: člověk je zcela ztotožněn s tělem. Úplně pak odpadají diskuse o podstatě lidství, resp. složení člověka: jestli se skládá z těla a duše, nebo jenom z duše a tělo je pouhým dočasným vězením duše, jaké místo zde má pojem "lidský duch", jestli se duše převtěluje nebo nepřevtěluje atd. To vše je pro Západ pasé. Člověk = tělo. A hotovo. A duše (ve smyslu lidské psýchy) je produktem těla. Podobně jako játra vylučují žluč a je to jejich přirozená funkce, tak podle materialistické vědy mozek vylučuje myšlenky - čili tělesný orgán, jehož má člověk skoro plnou hlavu, fyziologicky produkuje mysl. A různé stavy mysli, které vznikají z poměrů různých hormonů v mozku, neurotransmiterů apod., to je ona tzv. "duše" - řekne materialista.

Věřící člověk si nutně musí položit otázku, co se to vlastně stalo se společností a potažmo s člověkem, že něco tak nízkého a zjevně nesmyslného se může tak široce rozšířit a tak pevně se zabudovat do myšlení společnosti? Jaké strašné ovoce toto odlidštění člověka ještě přinese?

Takovéto učení o člověku samozřejmě bezprostředně vede k podmíněnosti morálky i mravnosti. Mravní zákon již není nad člověkem, ale je ve službách člověka. To znamená, že pokud si většina lidí odhlasuje např., že v deseti letech všechny děti podstoupí inteligenční test a ty, které budou mít méně než 110 bodů, budou utraceny a rozebrány na orgány k prodloužení života inteligentním starým lidem (či bohatým, protože bohatství není těžké prohlásit za projev druhu inteligence), pak je to v tomto materialistickém systému možno uznat za plně "mravné". Touto cestou si může společnost schválit a přijmout jakýkoliv morální kodex a jakoukoliv "mravnost".

Rozšíření a upevnění materialistického světonázoru přivede svět do pekla (resp. přivede peklo na zemi).














Editovat příspěvek č. 657

Administrátor --- 4. 6. 2010
Z došlé pošty

Pozvánka na pouť ke sv. Ivanu Českému

Jeho Blaženost metropolita Kryštof

srdečně všechny zve na pouť



ke sv. Ivanovi Českému
do Svatého Jana pod Skalou


v sobotu 26. 6. 2010
sv. liturgie k poctě svatého poustevníka
začíná v 11°° hod.


Pro poutníky z Prahy a okolí odjezd vlaku směrem Beroun
v 7:09 hod. z Praha - hl. nádraží a v 7.17 z Praha - Smíchov ve stanici Srbsko je 07:54 hod.
Po příjezdu vlaku z Prahy povede otec Patrik Ludvík poutníky pěšky do Svatého Jana pod Skalou s modlitebními zastávkami









Editovat příspěvek č. 656

Administrátor --- 3. 6. 2010
Výklad Bible

O vydání hříšníka satanu na záhubu těla a jestli je možné pokání u těch, kteří odpadli


Chcel by som sa opýtať na výklad 2 statí zo Svätého Písma.

1) Ja som už, hoci telom vzdialený, no duchom prítomný, rozhodol ako prítomný, že toho, čo to urobil treba v mene nášho Pána Ježiša, keď sa zhromaždíme, vy a môj duch, s mocou nášho Pána Ježiša, vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň.
(1.Kor 5,3-5)

Čo znamená „vydať satanovi na záhubu tela, aby sa duch zachránil v Pánov deň“? Latiníci v stredoveku týmto citátom ospravedlňovali inkvizičné procesy. Aký je pravoslávny výklad? Ako tento citát vykladajú Otcovia?


2) Veď nie je možné, aby tí, čo už raz boli osvietení a okúsili nebeský dar, tí, čo sa stali účastníkmi Ducha Svätého, zakúsili dobré Božie slovo a sily budúceho veku, a potom odpadli, aby sa znova obnovili pokáním, pretože v sebe znova križujú Božieho Syna a vystavujú ho na posmech. Aj zem, ktorá pije dážď, čo na ňu často padá, a rodí užitočnú bylinu tým, pre koho ju obrábajú, dostáva požehnanie od Boha. Ak však rodí tŕnie a bodľač, je zavrhnutá a blízka kliatbe; jej koniec je spálenie.
(Hebr 6, 4-8)

Táto stať mi akosi nejde dohromady s Isusovým podobenstvom o stratenej ovci (Mt 8, 12-14). Viem, že Božie slovo si nemôže protirečiť. Preto by som chcel vedieť, ako Otcovia vykladali biblickú stať Hebr 6, 4-8.


----------------------------

Obdržel jsem na adresu Ambonu žádost o výklad dvou míst v Písmu svatém. Protože by to mohlo zajímat i další čtenáře, vkládám sem svou odpověď.

Citace úryvku v češtině:
3 Ačkoli jsem od vás tělem daleko, v duchu jsem s vámi a ohledně toho, kdo to spáchal, jsem již rozhodl, jako bych byl přítomen:
4  Až se shromáždíte ve jménu našeho Pána Ježíše, já budu duchem s vámi, mocí našeho Pána Ježíše
5 dotyčného vydejte satanovi k záhubě těla, aby jeho duch byl spasen v den Pána našeho Ježíše Krista.
(1.Kor 5,1-5)
Předesílám, že řeč je zde o potrestání nejhorších mravních zločinů (resp. zvrácenosti).

"Až se shromáždíte" - tím se naznačuje církevní soud, který má být vykonán korintskými křesťany. Rozsudek bude vynesen "ve jménu Ježíše Krista" a apoštol zaručuje, že usnesení bude vykonáno "mocí našeho Pána Ježíše". Apoštol má na mysli zaslíbení Ježíše Krista: "Cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi," "jestli dva z vás se shodnou na zemi v prosbě za nějakou věc, pak ať prosí začkoliv, stane se jim od Otce mého. Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem uprostřed nich" (Mat 18,18-20).

Apoštol Pavel u vědomí svého sjednocení s Kristem (Gal 2,20) směle píše, že s Kristem bude neviditelně uprostřed nich přítomen i on. V širším slova smyslu je dokonce možno napsat: "Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch" (1.Kor 6,17).

"Mocí Páně" - lidské konání se v takovém případě sjednocuje s mocí Boží, a proto je působící.

Apoštol na základě své apoštolské moci už o potrestání rozhodl. Po Korinťanech žádá, aby toto rozhodnutí naplnili.

"Odevzdat satanu" (objevuje se i v 1.Tim 1,20 - zde byli takto potrestáni lžiučitelé, aby se naučili nerouhat se Bohu). Jedná se tu skutečně o vydání zločince satanu k tomu, aby jej ďábel mučil, neboť krutost a zloba jsou mu vlastní. Satanu se v Písmu často připisuje moc způsobovat lidem fyzické zlo (viz Job, nebo Luk 13,16; 2.Kor 12,7). Satan hoří takovou zlobou vůči lidem, že - je-li mu to umožněno -, vždy je napadá a mučí je. (Dokonce při tom ani nehledí na to, jestli je to pro jeho vládu nad světem prospěšné či škodlivé.) Tělesné utrpení (např. nemoc), kterou hříšník musel od ďábla snášet, jej však mohly přivést k lítosti a pokání.

"K záhubě těla" - (český překlad je nepřesný, nejde zde o okamžité zabití, ale myslí se zde cosi jako postupné chátrání a zničení těla) pod těmito slovy je nutno skutečně vidět tělesné oslabení, které vede ke smrti. (Podobný soud vidíme u ap. Petra ve Skut 5,1-10, s tím rozdílem, že tam je smrt okamžitá, kdežto zde přichází po dlouhé nemoci.)

"Aby jeho duch byl spasen" - apoštol nepraví, že jeho duch bude určitě spasen (tj. vejde do společenství s Bohem a bude blažený). Ale každopádně ten prostředek, který apoštol vybral, má vést k duchovní záchraně. Zničení hnízda, které si hřích vybudoval, je už jediným možným prostředkem k dosažení tohoto cíle.

"V den Páně" - tj. při posledním soudu. Při své nemoci a tváří v tvář blížící se smrti může ten krvesmilník, o němž je řeč, přinést pokání, aby mohl být spasen na posledním soudu. Život na zemi je jediným místem a jediným časem, kdy je možno pokání přinášet. Po odchodu z tohoto světa je už na pokání pozdě (viz podobenství o Lazarovi a boháčovi).

Myšlenka, že pro nepolepšitelného hříšníka je duchovně lepší raději zemřít, než zde na zemi rozmnožovat hříchy, aby zůstala alespoň nějaká naděje na spasení, je ostatně v křesťanství dosti běžná a je konec konců zcela logická.

(Použita výkladová Bible od A. Lopuchina, Peterburg 1911-13)


Co se týče církevní praxe "vydávání nepolepšitelného hříšníka satana" a dalšího jejího vývinu a aplikování v životě Církve v dalších staletích, to by asi chtělo hlubší studium. Jen velice obecně lze snad uvést, že přesně v té podobě, jak ji použil apoštol Pavel, se v Církvi v pozdější době už nepoužívala.

Nicméně s ideou samotnou (byť s praxí více či méně modifikovanou) se setkáváme dodnes. S něčím, jako je "vydávání satanu", se můžeme setkat v postupu Církve vůči heresiarchům, když selhaly všechny pokusy je poučit. A dále se s podobným jevem můžeme setkat v životech některých svatých, kteří např. posílali běsa na zatvrzelého hříšníka nebo na toho, kdo svým chováním způsoboval sobě i dalším lidem velkou škodu, aby ho vytrestal.

Pod výrokem "poslat běsa" je však spíše potřeba rozumět dovolení běsu, aby už zde a hned potrápil někoho, kdo ďáblu slouží. Nezapomínejme totiž, že svými hříchy člověk dává ďáblu právo nad sebou a sám se tím zbavuje Boží ochrany. Tedy to, co vydává člověka satanu, je v prvé řadě jeho hřích.

Rozhodně se však "pod vydáním satanu ke zničení těla" nemyslí poprava či nějaké vydání světské moci k potrestání (tj. k mučení nebo k zabití toho člověka). Nic podobného apoštol Pavel ani nenaznačuje. Takový výklad by byl zcela v rozporu s původní církevní praxí. Apoštol Pavel pod "vydáváním satanu ke zničení těla" jednoznačně myslel čistě duchovní akt.

Zatímco v autentickém křesťanství je cokoliv podobného zacíleno v prvé řadě na duchovní záchranu hříšníka a nikdy zde není smyslem jakéhokoliv trestu pomsta, tak prakticky ve všech nekřesťanských náboženstvích (která všechna znají něco jako prokletí apod.) nebývá naopak při podobných praktikách nikdy úmyslem duchovně prospět hříšníku, ale buď se mu jen pomstít (a případně zastrašit tím ostatní) nebo (v lepším případě) odstranit jej ze světa, aby nekonal zlo ostatním.

Nedávno proběhlo veřejnými sdělovacími prostředky, jak nějací židovští mágové slavnostně prokleli izraelského premiéra zvláštní strašnou kletbou, která má posílat anděla smrti. Kletbu na něj uvalili za to, že trošku ustoupil z agresivní sionistické izraelské politiky okupace cizích území; ten premiér skutečně krátce na to zemřel. (Dokonce prý rabíni konali něco podobného nejednou.)

O obřadu židovské kletby se říká: "Obřad, jenž má způsobit smrt v průběhu jednoho roku, vyzývá anděly zkázy, aby u dané osoby nedošlo k odpuš­tění hříchů, aby zemřela a trpěla všemi biblickými prokletími." (Něco o tom v češtině např. zde, zde a zde.) To je pozoruhodný a propastný rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím, u něhož je nepředstavitelné, že by se někdo modlil za NEodpuštění hříchů.

V této souvislosti je hodno povšimnutí, že se nám nedochovala žádná zpráva o tom, že by první křesťané proklínali císaře a vládce, kteří křesťany nejkrutějším způsobem hubili a křesťanství vyhlazovali. Naopak - za své pronásledovatele a mučitelé se křesťané modlili. Stejně tak se modlil diákon Štěpán za židy, kteří jej kamenovali. Tak to křesťany naučil Pán Ježíš, jenž na kříži prosil za odpuštění pro ty, kteří jej ukřižovali "neboť nevědí, co činí".
Opakuji, neodlučnou součástí křesťanského ducha je vždy až do poslední chvíle, která člověku na zemi ještě zbyla, sledovat jediný hlavní cíl: záchranu hříšníka pro život věčný. Proto není Církví odmítán nikdo, kdo chce Bohu přinést své pokání. Dokonce i velicí zločinci, kteří zabíjeli, stali se někdy velkými kajícníky a vposledku velikými světci, jimž Bůh zjevně udělil zcela mimořádné duchovní dary. Duchovní velikost se měří podle jediné míry - a to dle síly pokání.

-------------------------------------

Ad 2. dotaz

Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého
5  a zakusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku,
6  a pak odpadli, ti už se nemohou opět obnovit pokáním, protože v sobě znovu křižují Božího Syna a posmívají se mu.
7  Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, dostává od Boha požehnání.
8  Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí, které končí spálením.

(Žid 6,4-8. Ani ekumenický překlad ani Bible 21 neposkytují dostatečně přesný překlad, proto jsem text upravil podle pravoslavného biblického textu.)
Na ty, jimž se dostalo všech nebeských darů, zasvěcení a účasti na Království, a přece po nějaké době odpadli, tj. zapřeli Krista, postavili se do opozice nebo nepřátelství vůči Církvi, není možno pohlížet jako na ztracenou ovci (z onoho Kristova podobenství), protože už nejsou schopni odpovědět na volání Krista, na Boží výzvu k pokání a k návratu (bývá to případ např. rozkolníků). Oni se nechtějí nechat najít Dobrým Pastýřem a nechtějí být odneseni zpět do ovčince. Srdce takových se zatemní, zatvrdí.

Jako u onoho starozákonního faraóna či jako u velekněžích, kteří nechali ukřižovat Krista: věděli, že Ježíš z Nazareta nejen uzdravuje, ale dokonce křísí z mrtvých, a přesto se rozhodli ho zabít; poté, co Ježíš vzkřísil Lazara, oni řekli: zabijeme jeho i Lazara.
Je to stav protivení se poznané pravdě - tedy rouhání proti Duchu Svatému - hřích, který (podle slov Kristových) nemůže být člověku odpuštěn ani teď ani v budoucnu (viz Mat 12,31-32), jelikož člověk už není schopen odpuštění přijmout (je to duchovní stav podobný stavu démonů).

Jelikož však nikdo nevíme o druhém člověku, jestli už je ve stavu rouhání Duchu Svatému (to ví jen Bůh), proto Církev volá všechny hříšníky i odpadlíky k pokání. Oni sami zjeví svůj vnitřní duchovní stav tím, že buď na toto volání jsou schopni odpovědět a odpoví na ně, nebo je slyšet nechtějí, někdy se mu i vysmívají, či je rozčiluje nebo v nich vzbuzuje záchvaty svárlivosti a hádavosti, v nichž okamžitě uvádějí desítky či tisíce důvodů, proč nemohou toto volání Církve vyslyšet.

V takových lidech pýcha ovládla jejich srdce. A protože se jí neprotivili (a neodporovali ďáblovu pokušení a nechali se pohltit protivníkem obcházejícím kolem církve jako "lev řvoucí"), došlo už v nich ke změně vnitřního uspořádání a pýcha se stala samotnou podstatou všeho myšlení a uvažování takových lidí, kteří si to již nejsou schopni uvědomit. Tito sice často říkají, jak se to formálně naučili: "já hříšný a nehodný", ale ve skutečnosti je jejich srdce jako kámen a nadouvají se sebejistotou a samolibostí; projevem této rakoviny duše je mj. dokonalé pokrytectví a potažmo rozpolcení vnějšího vystupování a vnitřního myšlení. Takový stav je podle otců už prakticky neuzdravitelný. Bůh to dopustil, protože svou vzpourou proti církvi v sobě zopakovali první hřích satanův, který pro svou vzpouru vůči Bohu sletěl s nebe jako blesk. Došlo ke změně jeho nitra a už nemůže zpět. Ďábel zná pravdu o Bohu, ale navždy setrvá ve svém odboji, proto ani on ani ti, kteří jdou podobnou cestou, nejsou "ztracenou ovcí", kterou se Kristus vydal hledat a přinést zpět. Nikoho Bůh nenese do nebeského ovčince proti jeho vůli.
I tak je však až do konce jejich života potřeba volat je k pokání a k návratu.

Ztracenou ovcí jsou spíše lidé, kteří neodpadli od Církve kvůli nepřátelství či protivenství vůči ní, ale spíše kvůli tomu, že byli svedeni vášněmi, působením světa, zabloudili, prostě se duchovně ztratili, aniž by výslovně Krista zapřeli či se vzbouřili proti Církvi. Jiným slovy: nejsou ve stavu rouhání Duchu Svatému, ač jsou ve stavu hříchu, a nedej, Bože, aby v něm skončili svůj život.

Rozdíl mezi prvními a druhými nemusí být často zcela zřetelný. Jak jsem již pravil - do lidského srdce vidí jen Bůh a do konce života je každý volán Církví k pokání.


P.S.
Ježíšovo podobenství o ztracené ovci (je dobré si ho znovu přečíst: Luk 15,1-7) bylo proneseno o celnících a hříšnících, čili o lidech v mravním či morálním pádu. Alegoricky je vykládáno jako podobenství o celém lidstvu: těmi 99 ovcemi, které se neztratily, jsou míněni andělé, a tou ztracenou ovcí je lidstvo, které zabloudilo v hříchu. Tím majitelem stáda, který nechá těch 99 ovcí a vypraví se za tou zbloudilou, je Boží Syn, jenž se vydal spasit člověka. Ten pastýř, který si naložil ztracenou ovci na ramena a nese ji zpět ke stádu, je Ježíš Kristus, jenž vzal na sebe naše lidství, když se narodil z Panny Marie, aby je odnesl tam, odkud naše lidství padlo.












Editovat příspěvek č. 655

Administrátor --- 2. 6. 2010
Z došlé pošty

Koncert duchovní hudby

P O Z V Á N K A

na komentovaný koncert
pod záštitou Jeho Blaženosti Kryštofa, arcibiskupa pražského, metropolity Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

SVATÍ MEZI HUDEBNÍKY A HUDEBNÍCI MEZI SVATÝMI

Sdružení DAMASKINOS a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
si Vás dovoluji pozvat
do chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice (Na Slupi 4a, Praha 2)

ve středu dne 9. 6. 2010 od 19:30 hod.

Zpívá soubor MUSICA POETICA se členy sdružení DAMASKINOS

V pořadu zazní zpěvy z byzantské, arménské a římské liturgie, u nichž se zachovaly původní nápěvy a jejichž autoři jsou ctěni jako světci.
Provedení každé skladby bude uvedeno výkladem, ve kterém prof. dr. Evžen Kindler seznámí posluchače se skladbou samotnou a jejím autorem.












Editovat příspěvek č. 654

Administrátor --- 31. 5. 2010
Církevní humor

Noc kostelů

Církve se rozhodly dokázat, že jim nechybí smysl pro humor.

Vedle té nekonečné sociální angažovanosti (a dnes i ekologického angažmá) přišly církve s ekumenickou akcí, pojmenovanou jako "Noc kostelů" (to, že se jedná o ekumenickou akci, je ve zveřejněných oficiálních stanovách Noci kostelů). Pokud by to bylo pojato bez církevní politiky (tj. bez všudypřítomné lepkavé ekumenické ideologie), pak to asi není v jádru špatný nápad. Tedy pokud přijmeme základní princip posledních záškubů agónie západního křesťanství: musíme zkusit udělat vše, co je možné.

Nechodí lidé ve dne?, ať choděj v noci. Nechtějí vstupovat do chrámu vchodem?, uděláme to tak, aby se tam dalo lézt skrz střechu. Nebaví je bohoslužba?, uděláme jim tam koncert (nebo výstavu). Nechtějí varhany?, nevadí, mohou tam být kytary a bigbeat. Vadí jim křesťanství?, tak tam pozveme dalajlamu. Nechtějí církevní obřady?, tak tam zorganizujeme japonský čajový obřad.

(To se skutečně stalo - v "husitském" pražském kostele na Staroměstském náměstí konal svého času nějaký pozvaný Japonec "oběť čaje".)
Zkouší se vše možné i nemožné. Církve zoufale tápou kolem sebe v západní sekulární tmě a hledají něco, čím by mohly být užitečné této společnosti, která má vše, skoro vše - jenže to, co nemá, jí západní křesťanství už není schopno dát. Církve se programově staly tím, čím je okolní svět, a tím se staly vlastně zbytečnými. Naplnily se světským duchem a vyprchala z nich spiritualita. Takže kážou o mravnosti, ale nejsou uvnitř o moc mravnější než okolní společnost. Kážou pokoj, ale nečiní jim problém podporovat války. Kážou Boží Království, ale už dávnou jsou jen z tohoto světa. Je tu příliš mnoho přetvářky a vlastně i lži. Proto jsou nevěrohodné. Co má lidi tedy přivábit do chrámů? Noční program? Co takhle zkusit dát na chrám neonový nápis: "Nonstop service?" Aby lidé věděli, že benzínové pumpy a církve jedou na tři směny. (Možná se i toho dočkáme.)

Asi se nějak ze samotných církví vytrácí povědomí, že chrám je tu na bohoslužby. Jakmile je chrám chápán jako "architektonická památka" nebo "sakrální umění", pak je to mrtvý prostor. Už jsme si na to zvykli, že do některých chrámů přichází mnohonásobně více lidí koukat po stěnách a po stropech než těch, co se tu modlí. Stalo se to více méně bez vůle církve. Pozoruhodné však je, že nyní už církve samy - svou vlastní iniciativou - představují své chrámy jako památky nebo jako prostor pro jiné akce, než je svatá služba. Už nezvou na bohoslužby, ale zvou "do chrámu". Kdysi (a není to ještě tak dávno) to bylo jedno a to samé. Jít do chrámu znamenalo jít na službu. Dnes to samy církve - přesně v duchu naší doby - rozdělily. Ztratila se tím výlučnost tohoto místa - čili jeho posvátnost (svatost či posvěcení bylo v Bibli chápáno jako oddělení, vydělení něčeho /nebo někoho/ ze světské sféry pro duchovní službu). Je-li tudíž chrám samotnou církví nabízen i pro jiné aktivity, pak se ztrácí jeho posvátnost. Neřku-li dokonce, že je to jakýsi druh nenápadného znesvěcení posvátné půdy, na kterou by člověk měl vstupovat bosý (tj. neobutý - myslí se to obrazně).

Bývaly dokonce doby, kdy chrám byl - kvůli tomu, co se v něm dělo (tj. kvůli eucharistii) - místem pro nevěřící nepřístupným. Bylo to svaté místo, kam se vstupovalo jen pro konání bohoslužby a vcházeli jen věřící. Nejde tu o to přesně zachovávat všechny historické zvyklosti, ale spíše najít v nich toho starého autentického náboženského ducha a snažit se udržovat i dnes alespoň jeho zbytky. Někdy mám pocit, že na Západě nejen rezignovali na udržování náboženského ducha, ale naopak ho ještě vymetají z církve koštětem jako smetí. Za čím pak mají lidé do církví chodit?

------------------------

Noc kostelů vychází zřejmě z logiky, že když dnešní tuze zaměstnaní lidé nemají čas chodit do chrámu ve dne, ať tedy chodí do chrámu alespoň v noci. Inu, proč ne? Lidé dnes touží po zážitcích, kostel za denního světla je už okoukaný, takže noční kostelní interiér je jistě zajímavou atrakcí.

Určitým problémem mohou být v čase půlnočním ty chrámy, kde straší (znám nejméně dva); pokud sem tedy zabrousí nějaký osamocený návštěvník, tak si může odnést nějakou tu nevšední vzpomínku z návštěvy sakrální architektury. Třeba někde brouzdá půlnoční tišinou do nehybné tmy ponořeného chrámu, pod gotickou klenbou mezi mrtvolně chladným sloupovím nějaký ten duch středověkého pedofilního kněze či hříšného kostelníka, který kradl z církevní kasičky milodary či dokonce za pomoci paklíče zdefraudoval něco ze jmění utrženého při prodeji odpustků.

Nejspíše spěje vývoj k tomu, že za nějakých deset let bude Ekumenickou radou církví vyhlášena akce noční návštěvy jiné církevní půdy: Noc hřbitovů. Byl by to vcelku logický proces. Jestli dvacáté století bylo soumrakem kostelů, tak jednadvacáté století hned na svém prahu přišlo s proklamací noci kostelů. A když si připomeneme, že v řadě jazyků jsou slova chrám a církev synonyma, a vyměníme si v předcházející větě slovíčko "kostel" za pojem "církev", tak je ta proklamace ještě názornější. Církev a její kostely prošly na Západě přes svůj soumrak až do hluboké noci. Takže možně budoucí Noc hřbitovů je jen logickým dalším článkem v řetězu toho, co mohou církve sekularizované společnosti nabídnout za atrakce. (Filosof Nietzsche by mohl být v záhrobí potěšen.)

Na ilustraci výše řečeného uvedu pár víceméně náhodně vybraných ukázek z toho, co jednotlivé kostely nočním návštěvníkům nabízejí, cituji:

"Stezka odvahy - Program pro děti, vchod u spodní brány na starém hřbitově..." "Prohlídka kotelny - Podlahové vytápění, neznámá místa kostela - oratoř, kotelna..." "Prohlídka kostela s průvodcem spojená s ochutnávkou mešního vína..." "Co se nosí - přehlídka bohoslužebného oblečení s komentářem ..." "Noční komentovaná prohlídka kostela..." "Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ Čtení vybraných kapitol z Malého prince..." "Top 10 svatých v kostele - aneb najdi správného světce..." "Výškoměření - Zjisti výšku kostela v jednotlivých lodích a v presbytáři..." "Za tajemstvím podzemí kostela - Prohlídka podzemí kostela, tj. prostor krypty kostela..." "Prodejní výstava na faře - Na faře bude připravena prodejní výstava mešních vín..." "Klášterní kavárna v kryptě. - možnost občerstvení..." "koncert afro-amerických spirituálů..." "Poznej svého faráře! Moderovaná beseda s administrátorem farnosti..." "Církev pomáhá - představení Diakonie ČCE, audiovizuální pásmo..." "Pozorování hvězd astronomickým dalekohledem - S odborným komentářem..."

Díky Bohu se tam v programech vedle těch nekonečných prohlídek kostelů, výhledů z noční věže, divadelních scének a varhanních improvizací stále vyskytují ještě nějaké ty bohoslužby. Ale moc jich není. Zcela symbolicky je v programu jednoho kostela ukončena celá akce tímto bodem: "Fanfáry z věže - trubači zatroubí z věže na dobrou noc..." Ano, sladce spi, církvi...

Působí to všechno dojmem, že duchovní inspirace už opravdu došla a slunce osvěcující církvím rozum již (nedej, Bože) definitivně zapadlo.
Pokud by něco tak skvělého, jako Noc kostelů, sneslo ještě nějaké vylepšení, pak bych navrhoval, aby celá ta akce církevní noci a tmy byla mediálně prezentovaná písničkou: "Není nutno, není nutno, aby bylo příliš veselo, jenom nesmí býti smutno, natož aby se brečelo..." :-)


------------------

P.S.
Z oficiální webové prezentace:

Noc kostelů 2010 je:
- pozváním všech lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy křesťanských výtvarných a architektonických pokladů,
- projevem kreativity a důvěry v život u lidí, kteří chrámy stavěli a zdobili, ale i u těch, kteří je dnes obývají a chtějí se podělit o svou víru, o svůj život, a svoje osobní obdarování a dovednosti,
- nabídkou zakotvené křesťanské spirituality, modlitby a služby potřebným,
- znamením živé spolupráce křesťanských církví (ekumenismus), která zaceluje rány vzniklé v minulých staletích.










Editovat příspěvek č. 653

Administrátor --- 26. 5. 2010
Nový rozcestník

Překlady přednášek prof. A. Osipova

Rád bych upozornil na nově otevřený rozcestník českých překladů přednášek a besed A. Osipova, profesora Moskevské duchovní akademie. Myslím, že jeho statě zde není potřeba představovat. Takže se omezím jen na srdečné pozvání k návštěvě a k přečtení tří nově přeložených kratších přednášek, které už tam jsou k dispozici.

http://orthodoxia.cz/osipov/

Dá-li Bůh, budeme stále doplňovat o nové překlady.













Editovat příspěvek č. 652

Administrátor --- 25. 5. 2010
Nad došlou poštou - cyrilometodějské Mikulčice

Ozvěny letošní oslavy sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích (viz pozvánka na Ambonu)


Řecká ikona zobrazující příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu a jejich uvítání sv. knížetem Rostislavem



Dostal jsem dopis upozorňující na reportáž České televize se stručnou úvahou nad ní. Toto zamyšlení jsem si dovolil poněkud rozvinout.

Níže je link na reportáž České televize, která zahrnula naši česko-moravskou církevní oslavu pravoslavného svátku sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích (která byla předevčírem) pod akci bulharských imigrantů, kteří si tam oslavovali státní svátek Bulharské republiky. Takže akce naší církve je tu představena asi tak jako že, pravoslavní duchovní zahájili bulharskou akci (škoda, že nám, pravoslavným duchovním, nikdo neřekl, že někomu něco zahajujeme :-)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/410231100000522-udalosti-v-regionech-ostrava/

(Stopáž nastavit na 20:16)
Bulharská ikona sv. Cyrila a Metoděje

Veliký chrám sv. Cyrila a Metoděje v řecké Soluni

Řecký chrám sv. Cyrila a Metoděje

Z reportáže si divák nejspíše odnese dojem, že zde sloužilo bulharské duchovensto. Už nás, pravoslavné Čechy, zdejší česká média prohlašovala z Rusy, za Ukrajince, možná i za Srby, ale - pokud vím - tak zatím ještě nikdy jsme nebyli prezentovani jako Bulhaři. Takže máme další klenot do sbírky :-)

Nemáme samozřejmě nic proti Bulharům. Naopak, jsme rádi, že tu s námi jsou, a vnímáme je jako své bratry ve víře i jako bratry Slovany. Akorát, že se kněz, který se v Čechách narodil a je "Čechem jako poleno" a přijede do srdce Moravy na naši národní duchovní oslavu, přece jen necítí tak úplně ve své kůži, když je pak v televizi ukázán v roli komparsu pro oslavu státního svátku našich jižních bratří.

Je samozřejmě otázkou, jak vidí naši cyrilometodějskou pouť ta osoba (zřejmě bulharské národnosti), která poskytovala informace televizním pracovníkům. Nicméně stále je potřeba poukazovat na základní pravidlo novinářské práce: chcete-li poskytovat o někom informace, je potřeba s ním promluvit a vyžádat si informaci "z první ruky".

V církvi jsme už letos v předjaří (na základě nepříliš pozitivní zkušenosti z minulých let) uvažovali o tom, že by se naše církevní oslava v Mikulčicích možná neměla konat ve stejném termínu, kdy tam mají své oslavy Bulhaři. Rušení průběhu liturgie ze strany "bulharské párty" bylo sice letos citelně menší než vloni, ale přesto (jak se mi zdá) ty dvě akce na sebe trochu narážejí. Naše církevní pouť se slavnostní liturgií je záležitostí čistě duchovní, a nějak se nehodí, když si ji naši bulharští bratři zasadí do svého rámce zcela světské společenské oslavy (s politickými tóny). Na mikulčické vykopávky totiž za účelem oslavy bulharského státního svátku přijede skupina lidí, jejichž zájem o víru a o liturgii je pramalý, mají tam své folklórní tance, stánky s pohoštěním, u nichž celé dopoledne vysedávají, a svatá liturgie, která se koná o 100 metrů opodál, je vůbec nezajímá; burácí tam všelijaká hudba reprodukovaná silným výkonem, řečníci, politici... Někdy to působí takovým dojmem, že tam u pečených klobás Bulhaři (ne)trpělivě vyčkávají, až si popové odbudou to svoje, aby konečně mohla začít ta pravá veselice.

Zarmucují pak na tom je, že pomocí výkonných zesilovačů a díky bulharskému národnostnímu cítění se stává bulharská světská akce dominantní a vytváří se tím pro nás trochu zvláštní situace, kterou televize vlastně zachytila docela trefně, - my, čeští pravoslavní se stáváme hosty na své vlastní cyrilometodějské pouti. Hosty Bulharů. Je nám sice v rámci bulharského setkání milostivě vymezen zde na Moravě prostor pro naše "náboženské vyžití" (za čež bratřím z pravoslavného orientu srdečně děkujeme), leč to, oč tam v ten den hlavně běží, jsou bulharské národní dny.

K Mikulčicím se v této souvislosti váže ještě jedna příhoda, nad níž přetrvávají jisté rozpaky.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje v Soluni

Sochy sv. Cyrila a Metoděje v Mikulčicích

Vloni Bulhaři udělali sochu sv. Cyrila a Metoděje a dojednali si její umístění do Mikulčic. To by samozřejmě bylo krásným počinem, kdyby tu nebyla skutečnost, že ty světecké postavy na sousoší jsou ztvárněny ve zcela římsko-katolickém duchu (skutečně smutný na tom je i fakt, že toto dílo prý zhotovil pravoslavný umělec).

A celá ta situace vyústila do skutečně zvláštní pointy: zástupci české pravoslavné církve byli vlastně vmanévrováni do situace, kdy toto duchem katolicko-uniatské dílo měli vysvětit. (Proč píši "vmanévrováni"? Protože s naší pravoslavnou církví předem výtvarnou podobu díla nikdo nekonzultoval, ale byli jsme postaveni před hotovou věc: tady to je a vy to jenom posvětíte.)

Jak správně podotkl jeden ze starší generace našich duchovních: "Bulhaři tam instalovali cyrilometodějský památník pro katolíky a uniaty, a my jim u toho budeme asistovat." Pro pravoslavné tento památník asi význam mít nebude, protože pravoslavnému ikonografickému ztvárnění sv. Cyrila a Metoděje je na hony vzdálen.

Škoda, že se pravoslavný autor mikulčického díla neinspiroval alespoň např. řeckým sousoším sv. Cyrila a Metoděje, které je k vidění v Soluni (a jeho fotografii není těžké vygooglit na internetu).

A nemám na mysli jen hledisko duchovní. Je to škoda i obecně kulturní. Kdyby zde bylo instalováno umělecké dílo, patřící svým stylem do východní sféry, z níž k nám svatí bratři přišli a kterou u nás šířili, pak by totiž mohlo v Mikulčicích být něco, čeho je dnes v českých zemí jako šafránu (pokud vůbec - v takovémto provedení). Tedy místo toho, aby přibyla jen pouho-pouhá další skulptura v západním stylu, které jsou v naší vlasti doslova na každém rohu, mělo zde spíše být k vidění to, s čím se v našich městech jen tak nesetkáte. (A to si netroufám ani snít o tom, že by zde mohlo vzniknout něco jako v Soluni :-)

(Na druhé straně, nejspíš můžeme být ještě vděčni, že tam nebylo nainstalováno něco v duchu moderního katolického provedení cyrilometodějského pomníku, jako je např. před nějakým slovenským kostelem, viz obrázek.)

Několik zdařilých a velkých fotografií toho mikulčického sousoší můžete vidět na mapy.cz. Můžete se podívat i na zprávu o loňské pouti s mnoha fotografiemi, včetně svěcení sochy.
V podobném duchu bulharského "pravoslavného uvědomění" se nese poznámka té slovenské Bulharky v reportáži ČT o papeži, který vyhlásil sv. Cyrila a Metoda za spolupatrony Evropy.

--------------------

To vše by však nemělo zastřít skutečnost, že naše poutní oslava byla vydařená. Sloužili čtyři biskupové a početné duchovenstvo. Zpíval brněnský sbor. Přítomno bylo mnoho kněží, kteří dorazili z Čech i z Moravy. A přijelo i celkem dost věřících. Příjemné bylo i posezení po liturgii v monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce.

V jednu chvíli liturgii sice rušila bulharská hudba doléhající z jejich amplionů, což mne přivedlo na myšlenku, že bychom si také mohli pořídit nějaké ozvučení - jednak, aby se ulevilo zpěvákům (zpívat na volném prostranství je velice vyčerpávající), ale hlavně, aby bylo slyšet sváteční kázání (které jsem "chytal" jen tak tak). To je další důvod k oddělení naší duchovní slavnosti od akce Bulharů - zesilovačem a reproduktory ozvučená liturgie by pak nikoho široko daleko nerušila.

Zajímavé bylo počasí, které se vskutku vydařilo. Celé dopoledne v průběhu liturgie kroužila kolem Mikulčic skutečně hrozivě temná mračna a bylo vidět, že někde za kopci leje jako z konve. Jednou se na nás hnala z jihu, za hodinu zase ze severu, ale nespadla ani kapka. Rozpršelo se až po liturgii (mě zastihl déšť po cestě k autu, protože jsem se u vykopávek zdržel - byl jsem se podívat vzadu u lesa na mou oblíbenou dvouapsidovou rotundu; ostatní, kteří odešli z mikulčické akropole hned po liturgii nemuseli ani rozevírat deštník).


(Jako volnou přílohu jsem připojil obrázky soluňského chrámu sv. Cyrila a Metoděje - dokumentaci, že jsou svatí bratři ctěni i ve své vlasti, ve svém rodném městě. Všimněte si velice nápadité skulptury u chrámu. Jednak je zcela ikonografická a dále je to nádherné ztvárnění opravdu hluboce duchovní ideje: rozevřená kniha tvoří symbolickou bránu na cestě ke chrámu, tj. skrze Bibli se vchází do služby Bohu - základní cyrilometodějská myšlenka. A kromě toho všeho - je to krásné. Inu, Řekové, Řekové... Jsou nedostižní.) (Kdo byste se chtěl na toulkách po Soluni do chrámu podívat, zde je mapa.)











Editovat příspěvek č. 651

Administrátor --- 23. 5. 2010
Překlad modliteb ke Svatému Duchu

Pro večerní bohoslužby a liturgie svatodušních svátků

Aktualizováno 23. května

U uplynulých letech jsme při liturgické překladatelské práci poněkud zanedbávali Květný Triod (období po Pasše až do neděle všech svatých). Trochu jsme to letos napravili a připravili brožuru se svátečními změnami do večerních bohoslužeb a liturgií celé popaschální doby (od světlého týdne, přes svatodušní svátky až po neděli všech svatých). Brožura bude k dispozici brzy (probíhají ještě korektury), leč ze zřejmých důvodů přijde vhodná doba k jejímu použití až za rok.

Připravil jsem však jakousi provizorní verzi obsahující část výše zmíněné brožury - a to pro svátky svatodušní: čili sobotní večerní (před dnem Svaté Trojice), sváteční nedělní liturgii, večerní s modlitbami na kolenou a bohoslužbu pro svatodušní pondělí (Den Svatého Ducha).

Jedná se tu hlavně o modlitby z večerní bohoslužby, které se čtou na kolenou (slouží se v neděli Trojice buď hned po liturgii, nebo večer). Ty modlitby mají totiž zvláštní význam. Někteří jim přisuzují sílu svaté Tajiny kvůli osobitému vzývání blahodati Svatého Ducha. Jsou také zvláštní tím, že se při nich přináší speciální modlitby za duše, které jsou v pekle (resp. v podsvětí).

To jsou všechno důvody, proč by tyto bohoslužby měly být přeloženy do češtiny celé (nikoliv jen ve velice zkrácené verzi, jak je to v Gorazdově sborníku). A to je příčina vzniku této brožurky a jejího předčasného uvolnění její provizorní verze pro veřejnost.

Už je zde nová verze (0.03) (ve které jsou opraveny zjištěné nedostatky oněch prvních předběžných narychlo uvolněných verzí 0.01 a 0,02).

Kdo to ještě stihnete, můžete si ji stáhnout v PDF zde: svatodusni.pdf (klad listů je pro vytištění brožury) nebo svatodusni-w.pdf (klad listů vzestupně pro prohlížení na monitoru).










Editovat příspěvek č. 650

Administrátor --- 18. 5. 2010
Z došlé pošty

Pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

Pozvánka



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 22. května 2010.

Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 09:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Obvykle bývají v areálu Památníku stánky s občerstvením. Pokud budete mít zájem o návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, nahlaste se alespoň týden před akcí představenému monastýru vladykovi Jáchymovi (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz), jedná se hlavně o ty poutníky, kteří přijedou ve větších skupinách, abychom mohli připravit pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)










Editovat příspěvek č. 649

Administrátor --- 15. 5. 2010
Je Evropská Unie nový Sovětský Svaz?

Vladimir Bukovsky: Paralely mezi EU a Sovětským svazem



Zdroj: stránka o knize "Jak vystoupit z EU", kterou napsal Petr Mach předseda strany Svobodných. (Je tam ještě jedno video - z Evropského parlamentu.)

Petr Mach, ekonom a bývalý poradce prezidenta Václava Klause ve své nejnovější knize podává zákulisní svědectví procesu schvalování Lisabonské smlouvy. Kniha je bohatou dokumentací jednání s Evropskou unií od vstupu ČR do EU do současnosti. Autor uvádí řadu překvapivých, místy až skandálních výroků nejvyšších českých i evropských představitelů. Kritiku autora z neschopnosti hájit české národní zájmy sklízí jak Mirek Topolánek, tak Vladimír Špidla, Miroslav Kalousek či Jiří Paroubek. Petr Mach nepřímo polemizuje i s tezí Václava Klause, že „Evropská unie nemá alternativu“ a popisuje možnou budoucnost České republiky uprostřed Evropy jako nezávislého státu s nízkými daněmi a volným obchodem bez zbytečných regulací.


Řekl o knize:
Benjamin Kuras, spisovatel: „Ko­nečně publikace, která s ekonomickou profesionalitou, ověřenými fakty a číslicemi věcně a čtivě shrnuje argumenty, které se já snažím s britskou zkušeností Čechům sdělit už patnáct let: Evropská unie je kolosální byrokratický podvod na občanech evropských států, stojící na setrvačnosti neustále rostoucích a nekontrolovatelných veřejných výdajů, upevňování absolutní moci neodvolatelných vladařů a šikanování občanů neustále rostoucím množstvím regulací. Přijetím Lisabonské smlouvy se stala nereformovatelná a nastoupila cestu k zániku západní demokracie.“








Editovat příspěvek č. 648

Administrátor --- 6. 5. 2010
Z tisku

Krišnovec, který v r. 2000 zvěrsky zavraždil pravoslavného kněze, se stal zřejmě obětí medvěda

Tura. Ruslan Ljubeckij, který v r. 2000 neuvěřitelně brutálně zabil představeného Trojického chrámu v Evenkii, se mohl stát obětí medvěda v tajze.

Pachatel zločinu byl příslušníkem tzv. "Haré Kršna hnutí" (plným názvem: Společnosti pro poznávání Krišny; jedná se o hinduistickou sektu působící především v Americe a západní Evropě; hlásí se k bhaktijóze, jsou přísní vegetariáni a uctívají hinduistické bohy - především Krišnu; jejich "biblí" je tzv. Bhagavadgíta). Skupinky tzv. "oddaných", jak se stoupenci tohoto náboženského hnutí nazývají, je možno je často zahlédnout na ulicích západních měst (i u nás), jak chodí v oranžovém či žlutém rouchu a většinou s bubínky, zvonky a tamburínami, zpívají svou "mantru", tančí a prodávají literaturu propagující jejich náboženství.
Toto náboženské hnutí je známo také svou vegetariánskou kuchyní, různými dobrotami, na které lákají nové stoupence (jak sami přiznávají). Méně už se ví, že veškeré jejich pokrmy jsou připravovány podle přísných rituálních předpisů, v nichž jsou kuchaři vyškoleni, a jsou ihned po přípravě, a vlastně už během ní, zasvěcovány Krišnovi (mj. jsou předloženy před modly a jsou nad nimi vzývána jména pohanských "bohů"). Hnutí provozuje síť vegetariánských restaurací, které jsou oblíbeny pro příznivé ceny a pro zdravou kuchyni používající produkty jejich ekologického zemědělství. Křesťan by si měl uvědomovat, že všechna jídla, která se tam prodávají, jsou před jejich přinesením na stůl obětována předepsaným rituálem pohanskému božstvu.
21. března 2000 R. Ljubeckij zabil přímo v chrámu jeromonacha Grigorije (Jakovleva) a usekl mu hlavu. Hlavu kněze pak odnesl do oltáře a položil ji na prestol. Byl ještě téhož dne zadržen. Zločinec prohlásil, že to vykonal na příkaz "boha Krišny".

Soud prohlásil pachatele za choromyslného a byl odeslán na psychiatrické léčení do vězeňské nemocnice. Avšak po nějakém čase byl propuštěn. Na podzim r. 2009 našli lovci v krasnojarské tajze boty a zkrvavené šaty. Místní obyvatelé tvrdí, že jsou to věci R. Ljubeckého. V tuto dobu se po lese toulali medvědi.

Na otce Georgije vzpomínají jeho farníci. Každý rok v den jeho smrti, 21. března, se farníci scházejí u hrobu bývalého představeného jejich chrámu.

Sedmitza ru


P.S.
Zpráva o hrůzném činu uctívače Kršny v Rusku v r. 2000 může sloužit jako smutný doklad toho, o čem hovoří prvokřesťanští církevní otcové: tzv. "bohové" pohanských náboženství jsou ve skutečnosti démoni.












Editovat příspěvek č. 647

Administrátor --- 4. 5. 2010
Z došlé pošty

Zpráva ze Slovenska - liturgie sv. Marka

V katedrálním chrámu Záštity přesvaté Bohorodičky (náhradní prostory) v Košicích sloužil v neděli 2.5.2010 vladyka Jiří, arcibiskup michalovsko-košický, v asistenci duchovenstva katedrály starobylou liturgii sv. apoštola Marka Evangelisty. Bližší informace a fotogalerii z bohoslužby můžete najít na odkazu http://www.pcokosice.orthodox.sk/?p=2286











Editovat příspěvek č. 646

Administrátor --- 4. 5. 2010
V Bělehradě byla svatořečena známá osobnost Srbské pravoslavné církve

Kanonizován sv. Justýn Popovič

Dne 29. dubna tohoto roku, Svatý Archijerejský Sněm Srbské Pravoslavné církve jednohlasně přijal návrh eparchiálního archijereje Valjevské eparchie vladyky Milutina, a vložil do diptychu svatých Pravoslavné Církve jméno archimandrity Justýna Popoviče (1894-1979), duchovníka ženského monastýru v Čelije u Valjeva, od nyní již ctihodného Justýna Čelijského. Liturgická památka tohoto nového a i u nás na Kristově vinici pracujícího bude dle církevního kalendáře 1. června (dle světského to je 14. červen).

Proslavení v zástupu svatých bude završeno na sborové svaté archijerejské Liturgii tuto neděli 2. května v chrámu svatého Sávy na Vračaru v devět hodin.

Ctihodný otče Justýne pros Boha za nás!


Ctihodný Justýn Nový Čelijský



(Památka v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodici, tedy 25. března dle církevního kalendáře/ dle světského 7. dubna; zesnutí. Nově též 1./14. června)

Ctihodný a bohonosný otec Justýn Nový Čelijský, pravoslavný duchovní a teolog velikosti a rozmachu svatých církevních Otců, se narodil v srbském městě Vranje 25. března podle juliánského kalendáře, roku 1894, tedy v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Podle tohoto svátku, který se v církevní slovanštině nazývá Blagoveščenie, dostal ve svatém křtu jméno Blagoje. Jeho rodiče se jmenovali Spiridon a Anastasia Popović. V jejich rodině bylo sedm pokolení kněží. Mladý Blagoje tak prošel školou domácí křesťanské výchovy a pravoslavné zbožnosti. S rodiči často chodil na bohoslužby do Pčinského monastýru, kde se nacházejí ostatky velkého světce sv. Prochora Pčinského. Blagoje se jednou stal očitým svědkem zázračného uzdravení, když tento světec pomohl jeho matce od těžké nemoci.

Dalším pramenem vnitřního duchovního vzdělávání a zbožnosti mladého Blagoje Popoviće bylo až do konce jeho pozemského života Kristovo evangelium, neustálá četba knih i asketický způsob života.

Základní školu zakončil Blagoje ve svém rodném městě Vranje. Po ní se přihlásil na devítiletý Bohoslovecký seminář svatého Sávy v Bělehradě (1905 – 1914). Učiteli mu tam byli významní profesoři: Nikolaj Velimirović, Atanasije Popović, Veselin Čajkanović, Borislav Lorenc, Stevan Mokranjac. Velký vliv měl na jeho duchovní vývoj a vzdělání především svatý vladyka Nikolaj Velimirović. Ten si všiml jeho lásky k bohosloví a nezpochybnitelného literárního nadání, které dokázal ocenit.

Po završení studia bohosloví v červnu roku 1914 si Blagoje přál přijmout mnišský postřih, ale jeho rodiče s tím nesouhlasili a napsali dopis bělehradskému metropolitovi Dimitriji (Pavlovićovi) a také biskupovi nišskému, ve kterém je prosili, aby jejich syna nepostřihovali.

Ihned po začátku 1. světové války byl Blagoje Popović povolán do armády. Jako bohoslovec byl přidělen k nemocniční četě při vojenské nemocnici Ćele kula v Niši. Ke konci roku 1914 prodělal skvrnitý tyfus, potom byl na krátké návštěvě u rodičů. 8. ledna roku 1915 opět odešel jako zdravotník do Niše, kde působil až do ústupu srbské armády přes Kosovo do Albánie. Válečné hrůzy, bída a utrpení srbských vojáků (vzpomínky na jejich mučení) a rovněž touha po postřihu posílily jeho dávné rozhodnutí, aby přijal mnišský slib.

V předvečer svátku svatého Basila Velikého roku 1916 v pravoslavném chrámu ve městě Skadar (dnešní Albánie, dříve knížectví Černá Hora) postřihl archimandrita Venijamin (Taušanović), budoucí vladyka braničevský, mladého bohoslovce Blagoje Popoviće společně s Milanem Djordjevićem, pozdějším biskupem dalmátským Irinejem. Mladý mnich přijal jméno svatého Justýna, mučedníka a filosofa (2. stol. po Kristu), velkého apologety v historii křesťanské patristiky a významného filosofa křesťanství.

Na návrh metropolity Dimitrije, pozdějšího srbského patriarchy (1920 – 1930), poslala srbská vláda v lednu roku 1916 skupinu mladých talentovaných bohoslovců, mezi nimi i mnicha Justýna, na Petrohradskou duchovní akademii. Justýn Popović zůstal v Rusku až do června 1916, poté kvůli nadcházející bolševické revoluci a bouřlivých událostech, které měly následovat, odjel do Anglie. Tam se jej ujal tehdy ještě jeromonach Nikolaj (Velimirović) a dal jej zapsat na jednu z fakult Oxfordské univerzity. Do roku 1919 prošel otec Justýn řádné studium teologie, ale diplom nezískal, neboť jeho doktorská práce „Filosofie a náboženství F. M. Dostojevského“ nebyla přijata. V závěrečné kapitole své disertace mladý doktorand vystavil ostré kritice západoevropský humanismus a antropocentrismus (názor, podle něhož je člověk středem a konečným cílem světa). Především ten, který je obsažen v římském katolicismu a protestantismu. Pro anglické profesory bylo těžké takovouto kritiku přijmout, proto od něj vyžadovali, aby svůj postoj ve své disertaci zmírnil a změnil. Na žádost profesorů Justýn Popović nepřistoupil, a tak se počátkem léta 1919 vrátil do Srbska bez oxfordského diplomu.

V témže roce jej svatý archijerejský synod Srbské pravoslavné církve poslal na athénskou teologickou fakultu, kde zůstal do května 1921. Tam znovu udělal všechny zkoušky, a získal tak doktorát z pravoslavné teologie na téma „Svatý Makários Egyptský“. Mezitím byl v květnu 1920 rukopoložen na jerodiákona.

Po návratu domů byl jmenován suplentem Teologické fakulty Svatého Sávy, tehdy přemístěné z Bělehradu do Sremských Karlovců. Tam od října roku 1921 vyučoval nejprve Svaté písmo Nového zákona, poté i dogmatiku a patrologii. Zcela se oddal misionářské a učitelské práci, šířil metodologii svatých církevních Otců, osvětu a kulturu podle vzoru sv. Sávy. Vnesl mnoho nového a podnětného do výchovně vzdělávacího života fakulty, a vytvořil tak alternativu ke zkostnatělé scholasticko-protestantské racionalistické metodice.

Roku 1922, v den svátku Stětí svatého Jana Křtitele, rukopoložil patriarcha Dimitrije v Sremských Karlovcích jerodiákona Justýna na jeromonacha.

V roce 1926 získal otec Justýn doktorát na Athénské teologické fakultě za svou disertaci “Učení svatého Makárija Egyptského o tajemství lidské osobnosti a tajemství jejího poznání“. V březnu roku 1927 úspěšně složil profesuru na Karlovacké teologické fakultě na téma „Gnoseologie svatého Izáka Syrského“.

V prosinci roku 1930 byl z rozhodnutí svatého synodu vyslán do Československa, kde pomáhal v misionářské práci při návratu uniatů na Zakarpatské Rusi a na Slovensku a římských katolíků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří se masově vraceli k víře svých otců, svatému pravoslaví. Před otcem Justýnem už misijně působil v Československu světitel a nový mučedník vladyka Dositej, na misionářské práci se taktéž podílel biskup bitolský Josif (Cvijović) a mnozí další. Kromě organizování církevního života v Mukačevské eparchii se otec Justýn zúčastňoval i církevního života ve vytvářející se pravoslavné církvi v eparchii sv. vladyky Gorazda II. Byl přítomen i při slavnostním vysvěcení chrámu svatého Václava v Brně. Pro svoji misionářskou práci byl otec Justýn navržen dokonce na biskupa Mukačevské eparchie, to ale z pokory a skromnosti odmítl.

Po svém návratu byl jmenován profesorem na duchovním semináři v Bitolu, kde v průběhu let 1932 – 1935 napsal a opublikoval dva díly své znamenité DOGMATIKY. Ta později přispěla k tomu, že byl vybrán na katedru dogmatiky Teologické fakulty Bělehradské univerzity.

V smutném předválečném čase, především v době boje proti přijetí konkordátu, byl odhodlaným obráncem svaté Pravoslavné církve a strážcem duchovní svobody svého pravoslavného národa.

(Hierarchové Srbské církve, podporovaní národem, od roku 1935 rozhodně odmítali snahu vlády podepsat s Vatikánem konkordát a protestovali proti ní. V letech 1935 – 1937 se vláda snažila o ratifikaci smlouvy s Vatikánem, která byla podepsána 25. srpna roku 1935 a stavěla fakticky Srbskou pravoslavnou církev do administrativní závislosti na Římu. V červnu 1937 hlasoval parlament většinou hlasů pro konkordát. Díky nesouhlasu srbského národa a vyznavačskému boji Jeho svatosti patriarchy Varnavy a s ním i Srbské církve byla vláda přinucena k tomu, aby další snahy o podporu konkordátu byly odmítnuty. Konkordát – dohoda mezi vládou státu a papežem jako hlavou římskokatolické církve o úpravě postavení církve na území státu a vzájemných vztazích).
Před samotnou 2. světovou válkou měl ctihodný otec Justýn vidění ukřižovaného Krista, což bylo dozajista předzvěstí blížícího se utrpení, které měl podstoupit jak jeho národ, tak církev. K tomu došlo během německá okupace v letech 1941 – 1945, kdy zároveň nastala i strašná genocida pravoslavných Srbů ze strany Chorvatů v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko a ze strany Albánců v Kosovu a Metochii v průběhu 2. světové války.

Vojenskou okupaci prožil otec Justýn převážně v monastýrech a částečně také v Bělehradě. Co nejvíce se přitom snažil pomáhat strádající Srbské církvi. Zúčastnil se sestavování známého Memoranda Srbské církve o strádání srbského národa v Nezávislém státě Chorvatsko, nechvalně známém svojí genocidou Srbů. Přestože byla během války znemožněna činnost univerzity, konal i nadále přednášky, kterých si velmi cenil světitel Nikolaj (Velimirović).

Po skončení 2. světové války a po nastolení komunistického režimu byl otec Justýn (spolu s dalšími 200 srbskými profesory) propuštěn z Bělehradské univerzity a poté i vězněn. V roce 1946 byl v domácím vězení v monastýru Sukovo pod Pirotem. Odtud byl znovu přeložen do Bělehradského vězení spolu se svým duchovním synem jeromonachem Vasilijem (budoucí biskup banjalucký a žičský). V listopadu roku 1946 byli oba propuštěni z vězení na žádost patriarchy Gavrila, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau.

Po návratu z vězení se otec Justýn, bez možnosti učit na univerzitě, bez jakékoliv finanční podpory a občanských práv, usídlil v ústraní maličkého ženského monastýru svatých archandělů nazývaného Ćelije, kousek od Valjeva. I přesto, že byl i nadále pronásledován ze strany komunistického režimu, nepřerušil svoji spisovatelskou činnost. Zcela oprávněně je nazýván Novým Justýnem Filosofem. V tomto monastýru se zjevil jako nový učitel církve a prosvětitel. Přijíždělo za ním mnoho lidí. Skrze jeho modlitbu Bůh uzdravil mnoho nemocných, jak od nemocí tělesných, tak i duševních. Horlivě plnil církevní, monastýrská a mnišská pravidla. Když to bylo možné, sloužil každý den svatou liturgii. Při modlitbě měl dar slz, o kterých se můžeme dočíst ve starých patericích. Během svého přebývání v Ćelije napsal velké množství teologických knih a statí i modliteb a akathistů k různým svatým a mnoho překladů bohoslužebných textů do srbštiny. Velkolepý je i jeho soupis Životů svatých. Z jeho díla, které čítá kolem 40 dílů knih, bylo vydáno třicet v srbštině, čtyři v řečtině, sedm ve francouzštině a jedna v angličtině. Z mnoha jeho duchovních dětí se stali kněží, někteří přijali mnišský postřih, mnozí se stali biskupy.

Otec Justýn zesnul v pokoji roku 1979 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve svých 85 letech. Zemřel po svaté liturgii a svatém Přijímání. Sedm dní před smrtí měl srdeční příhodu, do konce svých dní si však zachoval bystrý úsudek a neustále se modlil. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí. Přijeli svatohorští mniši i pravoslavní věřící z různých národů – Řekové, Rusové, Francouzi a mnoho dalších. Mnozí z nich ctili otce Justýna už za jeho života jako svatého.

Ctihodný otče Justýne, pros za nás Boha!




Tropar hl. 8.
Sladkost pravoslaví, nektar velemoudrosti,
vyléval jsi jako bohatství do srdcí věrných, otče ctihodný;
svým životem a učením jsi ukázal,
že jsi živou knihou Ducha,
Justýne v Bohu moudrý,
pros Slovo – Krista Boha,
aby oslovil ty, kteří tě uctívají.


Kondak hl. 8.
Svůj boholidský život jsi učinil ctnostným,
Mírou všeho byl pro tebe Syn Boží,
Skrze něho jsi dosáhl výšin bohosloví,
Nyní se z něho na věčnosti těšíš.
Daruj skrze své svaté modlitby blahodať těm,
kteří tě s vírou vzývají:
Raduj se, bohonosný otče!



Zázraky ctihodného otce Justýna Nového Čelijského

V roce 1952, přišla za sv. Justýnem jedna žena z vesnice Dračica u města Gradac, aby se pomodlil za jejího syna. Ten se zbláznil a ležel v nemocnici v Bělehradě. „Nikdo se k němu nemůže přiblížit,“ říkala zoufalá matka. „Lékaři říkali, že na jeho nemoc není žádný lék. Já ale doufám, že v monastýru pro svého syna lék najdu.“ Tak se i stalo. Otec Justýn četl modlitby k Přesvaté Bohorodici a po čtyřicet dní sloužil za nemocného bohoslužby. Za několik měsíců přišla matka se zprávou, že její syn se zcela uzdravil a že je z nemocnice zpátky doma.

Doktor Charalambos Statakis, který léčil otce Justýna, vyprávěl: „Přinesl jsem si domů vatu s krví z pravé ruky otce Justýna a položil ji v pokoji s ikonami.“ To se událo na Zvěstování roku 1979, před zesnutím sv. Justýna. Doktor Charalambos propíchl otci žílu na pravé ruce, aby mu mohl podávat nitrožilně léky. Protože ale dlouho nemohl žílu najít, vytryskla nejprve krev, kterou doktor setřel vatou a schoval do kapsy. „Jednou ráno, když jsem se probudil a vstal, ucítil jsem v pokoji nádhernou vůni. Zavolal jsem svoji ženu, ale nic jsem jí o té vůni neříkal. Ucítila ji ale také a zeptala se mě, co to je. Až tehdy jsem uvěřil, že ona vůně vychází z vaty. Část vaty jsem dal příteli pro nemocné dítě, které se díky ní uzdravilo.“


Z došlé pošty.

Viz též předlohu:
Život ctihodného Justýna
(K vytištění v PDF)
Velká ikona k tisku (2,7 M)



P.S.
Po pravoslavném světě je sv. Justýn Popovič znám svým ostře odmítavým postojem k ekumenismu.
Proslulý je jeho výrok: „Ekumenismus je panherezí!“











Editovat příspěvek č. 645

Administrátor --- 26. 4. 2010
Pouť ke sv. Cyrilu a Metoději do Mikulčic

Pozvánka



S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání, které se uskuteční na Valech u Mikulčic v areálu památníku Velké Moravy v sobotu 22. května 2010.

Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 10 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 09:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Obvykle bývají v areálu Památníku stánky s občerstvením. Pokud budete mít zájem o návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, nahlaste se alespoň týden před akcí představenému monastýru vladykovi Jáchymovi (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz), jedná se hlavně o ty poutníky, kteří přijedou ve větších skupinách, abychom mohli připravit pohoštění.

Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce (mobil: 776 730 812, E- mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)








Editovat příspěvek č. 644

Administrátor --- 21. 4. 2010
Z pravoslavného světa - další zázrak v monastýru na severu Řecka

Ukradené ostatky svatého Nikodima Svatohorce se zázračným způsobem navrátily do monastýru, kde byly původně opatrovány

Řecko. Gumenissa. Svaté ostatky ct. Nikodima Svatohorce, které byly ukradeny v březnu tohoto roku, se zázračným způsobem navrátily zpět do monastýru.

Ve čtvrtek 15. dubna bratrstvo monastýru zasvěceného sv. Nikodimu Svatohorci (poblíž Gumenissy) s velikou radostí a pohnutím uvítalo navrácenou schránku s ostatky svého nebeského ochránce, která byla ukradena 15. března 2010.

Navrácení svátosti do monastýru se stalo zázračným způsobem. Svatý Nikodim se čtyřikrát zjevil člověku, který uloupil jeho ostatky, a řekl mu: "Dítě moje, navrať mne do mého domu, z něhož jsi mne vzal. Už dost ses mě natrápil." Po těchto zjeveních byl onen člověk tak otřesen, že se obrátil na prvního kněze, jehož potkal, se slzami se mu zpovídal, vyznal se z hříchu svatokrádeže a odevzdal mu svaté ostatky. Kněz v pohnutí ihned dopravil svátost do monastýru a vyprávěl zde o zázračných zjeveních ctihodného Nikodima člověku, který provedl tak zlý nápad.

Kněz, jehož zloděj vyhledal, se zmínil, že ten nešťastník byl v takovém duševním stavu, že kvůli slzám a vzlykům nemohl ani promluvit. Člověk, který spáchal tento zločin, se prý chystá navštívit představeného monastýru, aby se mu omluvil.

K uctění zázračného navrácení svatých ostatků konala se dne 17. dubna slavnostní všenoční služba a schránka s ostatky byla vystavena věřícím ke klanění.

Sedmica ru
VatopaidiFriend


(Pravdivost a věrnost tiskové zprávy byla potvrzena telefonickým rozhovorem s jedním z mnichů bratrstva monastýru ct. Nikodima u Gumenissy, jehož se celá zpráva týká. Z tohoto zdroje také pocházejí některé podrobnosti o celé události.)




























Editovat příspěvek č. 643

Administrátor --- 19. 4. 2010
Z tisku - průzkum veřejného mínění v Americe

Čtvrtina přívrženců Republikánské strany v USA považuje Obamu za antikrista

Washington. Že by prezident USA Barack Obama mohl být antikristem, uvádí čtvrtina voličů Republikánů v rámci debat o reformě zdravotnictví. Je zřejmé, že republikáni se doposud nesmířili s vítězstvím demokratů v prezidentských volbách.

38 % z celkového počtu voličů republikánů má na prezidenta trochu mírnější názor - dělá prý mnohé z toho, co Hitler. Nadpoloviční většina má zato, že prezident vyznává islám. 67 % si myslí, že B. Obama je socialista.

(Credo ru)








Editovat příspěvek č. 642

Administrátor --- 14. 4. 2010
Ze světa- Rus žaluje církev kvůli špatné kvalitě panychidy

V Jekaterinburgu vede jeden člověk spor proti církvi kvůli údajně "nekvalitnímu zádušnímu obřadu"

Pro svého zemřelého tchána se rozhodl tento muž nechat vykonat všechny obřady za pokoj a spásu duše, jak se v pravoslavné církvi náleží. A tak, ač zeť zesnulého sám křížek nenosí, objednal vykonání zádušních modliteb za nebožtíka a dal za jejich provedení chrámu peněžitý dar. Protože však tento člověk na bohoslužby doposavad nechodil, nepříjemně ho v dohodnutý den panychidy překvapilo, že obřad nebyl vykonán jen za jeho tchána ale současně s tím i za několik dalších osob. Myslel si, že zádušní obřady se konají za každou osobu odděleně. Muž se nyní hněvá, neboť má zato, že nebyl o této skutečnosti předem informován, a domnívá se, že církev za jeho peníze neposkytla kvalitní služby. Cítí se ošizen, jelikož rozloučení neproběhlo dle jeho představ.

Spor se přesunul až k soudu, protože muž podal na církev žalobu a žádá, aby kněz při poskytování církevních služeb respektoval práva spotřebitelů, tj. seznámil je s podmínkami vykonání práce a dohlížel na její kvalitu. Církev se s ničím podobným dosud nesetkala. Stížnost na "kvalitu služby" považují na farnosti za hřích.

Dotyčný kněz uvedl, že není možno předvídat, kolik lidí požádá o vykonání panychidy právě v daný den. Duchovní účinek panychidy netkví v tom, aby se za každého konala zvláštní bohoslužba, nýbrž v modlitbě za odpuštění hříchů.

Představitel městského výboru pro ochranu práv spotřebitelů se na půdu metafyziky nepouští. Na jeho stole není Bible ale sbírky zákonů. Mezi paragrafy však nenachází nic, co by zakládalo možnost úspěšně si stěžovat na zádušní bohoslužbu. Vidí to tak, že by žalobu k soudu musel podat zesnulý s tím, že není s bohoslužbou spokojen (vzhledem k tomu, že "příjemcem služby" je tu nebožtík). Problém podle tohoto právníka však v takovém případě nastává v tom, že by soud stejně nemohl takovou stížnost od zesnulého přijmout, jelikož podle platných ruských zákonů v okamžiku smrti člověka jeho práva a zájmy zanikají. (Takže od minuty smrti nemá občan už právo podávat stížnosti. Mrtví jsou v tomto ohledu ruským právním řádem zřejmě poněkud diskriminováni; pozn. překl.)

Svoje vyjádření vydal i jekaterinburgský soud. Soudcové vidí situaci zase v trochu jiném světle. Aby mohli stížnosti alespoň částečně vyhovět, musí žalobce dokázat, že církev nabízí konání bohoslužeb výhradně za úplatu. Pokud by soudcové nakonec církevní obřady uznali za "poskytování služeb", a uznali, že církev za převzaté peníze garantuje odpuštění hříchů, pak musí žalobce před soudem dokázat, že nebožtíkovi jeho hříchy nebyly odpuštěny.


(Dle reportáže ruské televize)








Editovat příspěvek č. 641

Administrátor --- 13. 4. 2010
Z tisku

V průběhu posledního tisíciletí začali lidé jíst více než dvojnásobné množství potravy

Dva bratři, Brian a Craig Wansink, vědci z USA prozkoumali 50 uměleckých zobrazení Poslední večeře, přičemž všechny tyto obrazy probádali z hlediska velikosti porcí jídla, které jsou prostřeny na stole. Nakonec došli k závěru, že v průběhu staletí množství jídla spotřebovávaného člověkem neustále narůstalo. Výsledek bádání byl publikován v "International Journal of Obessity".

Vědci srovnávali rozměry talířů, objemy pokrmů, které na nich ležely, i velikostí porcí chleba. Aby srovnání bylo co nejpřesnější, všechny rozměry byly porovnávány s velikostí hlav apoštolů.

Prostudováno bylo 50 pláten s namalovaným výjevem Poslední večeře, která byla zhotovena od 11. do 20. století. Výsledek všech výpočtů byl následující: rozměr talířů se za poslední tisíciletí zvětšil o 66 procent. Porce jídla se zvýšila o 69 procent, a porce chleba o 23 procent. Podle názoru vědců to potvrzuje teorii, podle níž zvyšování objemu spotřebovávaného pokrmu v západní společnosti není tendence z poslední doby, ale dlouhodobým procesem, spojeným s narůstající dostupností potravin v průběhu staletí.

Brian Wansink přednáší aplikovanou ekonomiku a management na Cornell University v Ithace, New York. Craig Wansink spolupracuje s Department of Religious Studies ve Virginii Wesleyan College v Norfolk, Virginia.

Bratři si za objekt svého bádání zvolili Poslední večeři, protože se jedná o nejrozšířenější zobrazení prostřeného stolu ve vizuálním umění.

DPA Blagovest info








Editovat příspěvek č. 640

Administrátor --- 12. 4. 2010
Z tisku

176 tisíc věřících navštívilo paschální bohoslužby v Moskvě

Svátečních paschálních bohoslužeb a církevních průvodů, které se konaly v noci na 4. dubna v 269 moskevských chrámech a monastýrech, se zúčastnilo přibližně 176 tisíc lidí.

Nejvíce lidí tradičně přišlo uvítat Paschu do velechrámu Krista Spasitele a do chrámu Zjevení Páně - asi 12 tisíc věřících. Celkový počet moskevských účastníků bohoslužeb je asi o 60 tisíc vyšší než vloni.

Údaje pocházejí z policejních zdrojů hlavního města. Na pořádek dohlíželo 3,2 tisíce policistů. Zvláštní dohled byl nad stanicemi metra. Podle oznámení policejního velitelství proběhla paschální noc v Moskvě bez incidentů.

Credo.ru








Editovat příspěvek č. 639

Administrátor --- 9. 4. 2010
Zesnul chilandarský igumen na Athosu, archimandrita Moisej

21. března zemřel ve věku 87 let igumen monastýru Chilandar na Svaté Hoře Athos

Athos. Blaženě skonavší otec Moisej (tj. Mojžíš) se narodil 10. února 1923 v Srbsku. Na jeho duchovní výchovu měla velký vliv osobnost světitele Nikolaje (Velimiroviče) (od něho je předchozí příspěvek na Ambonu). Do monastýru v Žiči přišel už před druhou světovou válkou. Mnichem se stal v r. 1947. Do bratrstva monastýru Chilandar byl přijat v r. 1964. Igumenem zde byl zvolen 24. listopadu 1992.

V průběhu devadesátých let vychoval celé pokolení mnichů. Vedl je svou mírností a osobním příkladem kinoviálního mnicha. Byl známý svou dobrou povahou, láskou ke všem, a požíval úcty nejen v monastýrském bratrstvu, ale u veškerého athonského mnišstva. Za 63 let svého mnišského života se stal známým jako tichý a skromný mnich ponořený v modlitbu, a jako výjimečný znalec bohoslužeb a typikonu. Svatohorští starci často poukazovali na igumena Moiseje jako na příklad pokory a horlivosti k bohoslužbám.

Svatohorské bratrstvo se s ním seznámilo v době, kdy vykonával své poslušenství jako antiprosopos v Kareji, kde se účastnil každé bohoslužby. I v čase svého stáří, nosiv na hrudi igumenský kříž a na ramenou odpovědnost za duchovní dítka, bez ohledu na chatrné zdraví vždy přicházel na bohoslužbu jako první.

Za 18 let, co vedl monastýr Chilandar, zažil obrození a nebývalé rozmnožení bratrstva. Zvláště ho milovali dělníci, kteří tam pracovali na opravách Chilandaru po požáru v r. 2004, který se stal jednou z nejtěžších zkoušek v době jeho igumenství. (U nás fotografie z požáru Chilandaru zde.)

Hospodin dovolil otci Mojžíšovi spatřit vzkříšení obnoveného Chilandaru, jako kdysi Bohavidoucímu biblickému proroku Mojžíši umožnil pohlédnout zdáli na zaslíbenou zemi, a poté v pokoji odevzdat svoji duši. Podobně i igumen Mojžíš odevzdal svou duši do rukou Páně v 5. neděli Velikého půstu.

Pohřeb byl vykonán v pondělí 22. března v monastýru Chilandar. Věčná paměť!

Sedmitza ru














Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 639 do č. 679)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz