1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 842 do č. 922

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 842 jednotlivě

Administrátor --- 30. 10. 2012
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek - 2

Pokračování našeho hořce výživného tématu

Navazuji na předchozí příspěvek. A dnes zase jiný pohled.

Svatý vladyka Gorazd II. (+1942) napsal: "Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici království Božího."

Jeden současný biskup dal ke svému kázání titulek: "K čemu je Pravoslaví tomu, kdo žije jako dobytek?" Kázání se týkalo jednoho dávného heretika, ale zároveň je to evidentní narážka na nechvalně známé punkerky, proslulé už před výtržností v Chrámu svým hromadným pářením na veřejnosti a dalšími veřejně páchanými sexuálními perverzitami.

Jak by mohla mysl, zhrublá zálibou v hnusu a neznající stud, chápat krásu a čistotu?

Proč se dostalo oněm sprosťačkám, od nichž by se běžný člověk ještě před rokem odvracel s odporem, takové fantastické podpory? Proč tolik lidí podporuje toho, kdo se chová jako dobytek? Je to svědectví, že v celé naší civilizaci dochází ke kulminaci stoletého procesu změny pohledu na člověka. Na postkřesťanském západě je to zcela jasné a v Rusku se to dnes projevuje přesně do té míry, do jaké je "evropské". V této civilizaci, pro niž je příznačné to, co nazýval starec Paisij "evropským duchem", začíná převažovat pohled na člověka jako na dobytek. Symbolem svobody a společenského dobra je dosyta se najíst, užívat si zábavy a potěšení či slastí všeho druhu. Západní civilizace morálně zkolabovala zpět k prapůvodnímu pohanskému: chléb a hry. "Ubavit se k smrti", jak se říká. To začíná být smysl života pro značnou část této civilizace.

To je pro nás důležitá zpráva. Pokud se do takového "dobytčího stavu" dostane nejen nějaká skupina či úzká společenská vrstva, ale stává se pomalu charakteristickým pro celkový stav naší společnosti, pak to musí mít i nějaký vliv na způsoby naší církevní práce, pastýřského či misijního působení ve společnosti. Měli bychom to začít promýšlet. Křesťanství odpovídá na otázky. Jenže k čemu je církev tomu, kdo si žádné otázky neklade? Kristus přinesl naději na věčný život, ale jak se obrací k tomu, kdo o nic takového nestojí? "Nepřišel jsem za těmi, kteří si myslí, že jsou zdraví, ale jako lékař k těm, kteří vědí o své nemoci," dal by se parafrázovat jeden z výroků Ježíšových.

Takovým lidem když zvěstuješ něco o očištění lidského srdce, o tom, že je potřeba se líbit Bohu a zříkat se pozemského, abys získal nebeské, pohlédnou se na tebe, jako bys utekl z psychiatrické léčebny. Pravoslaví a křesťanství je jim naprosto k ničemu; je to naopak cosi protivného, co jen překáží jako balvan z minulosti, čeho je potřeba se definitivně zbavit, aby to neuráželo jejich pohled. Takoví lidé budou tleskat každému poskvrnění čehokoliv svatého, jen to musí být ještě nějak (nejlépe politicky) zdůvodněno, aby jejich barbarství nebylo tolik "do očí bijící". Takto se chová většina západních politiků (i řada našich). Vznešenost, kultura, svatost, čistota, posvěcení, Bůh... - to vše leží mimo jejich horizont, a proto to nemohou brát v úvahu při svém přemýšlení. Lidskost - ve smyslu naší schopnosti hledět vzhůru - se vytrácí, zůstává jim jen hlava dobytčím způsobem skloněná k pozemskému, k tomu, co je slastí pro tělo či zábavou pro psychiku (nějak se tu nehodí říci: pro duši).

Takže další otázka, kterou před nás prošedší skandál staví, zní - jak hlásat křesťanství v tlející západní společnosti, jak se dorozumět s těmito lidmi? Západní církev se pokusila řešit tento problém aggiornamentem. Před půl stoletím otevřela dveře i okna světu. Jenže ono to jaksi nabralo "zpětný tah". Takže místo toho, aby duchovnost z církve naplno proudila do světa, jak latinští preláti doufali, tak jim světský duch těmi široce otevřenými dveřmi fičí do církve. Můžeme se z toho poučit, že přizpůsobováním světu a době se nikam nedostaneme. Nicméně otázka zůstává - jak oslovit současníky?

* * *

Pravoslaví nabízí krásu - to je jeho misie tomuto světu. Především krásu Božího Království. Ta se zrcadlí v kráse ikon, kráse bohoslužeb, liturgického zpěvu, chrámu. Vše, co je zapojeno do bohoslužby, má být odrazem krásy Kristovy. Proto jsou bohoslužby vznešené, kadidlo voní, svíce z včelího vosku... Hlavně však nutno zmínit duchovně se skvoucí nádheru pravoslavné víry - ano, křesťanství je krásné a touto svou krásou si i dnes povolává nová a nová srdce. A tou nejjemnější a nejvznešenější krásou, kterou církev nese světu, je Kristovo Evangelium.

Jeden starý kněz mi kdysi řekl, že se začal zabývat teologií, protože pravoslavná teologie je krásná. Slavný historický výběr svatootcovských děl, zabývajících se duchovním životem a poznáváním Boha, se jmenuje - v církevně-slovanském jazyce - „Dobrotoljubije“, což znamená nejen lásku k dobru, ale milování krásy.
Ukazovat krásu je tedy součástí křesťanského zvěstování. Zve lidi ke kráse, inspiruje je k čistotě. Volá je ke službě kráse. Nabádá je uskutečňovat krásu, učinit něco krásného se svým životem, proměňovat touto krásou shůry okolní svět.

Jenže je tu opět jedno „ale“. Podobně jako lidé zničili krásu svého životního prostředí, zmrzačili přírodu a otrávili vodu, zemi i vzduch, tak ve jménu svobody a slasti mrzačí své duše, otravují duchovním jedem svá srdce. Vše ve jménu svobody! Jak univerzální heslo, v jehož duchu se děje nejhorší zotročení člověka! Jakmile se řekne slovo svoboda, ihned se ptejme: "Svoboda k čemu?" Budeme-li se dotazovat vytrvale a půjdeme-li až ke kořeni současného chápání svobody, většinou nakonec dobéřeme k odpovědi: "Svoboda ke hříchu." To je směr, k němuž jsou lidé dnes duchem doby zváni: Pryč se vším, co člověka spoutává, protože je to proti svobodě. Pryč s jakýmikoliv omezeními! Pryč s Božími přikázáními! Pryč s krásou čistoty! Pryč s věrností a monogamií! Pryč s úctou k druhým lidem (před narozením, za života i ve stáří i po smrti)! Pryč s odpovědností za svůj život! Pryč s ostouzením chtíče, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřirozeného! Rozorejme meze všem náruživostem! Chceme holdovat všem vášním, přesytit se ukojením všech živočišných pudů. Ať žije hnus! Dejte nám svobodu ponořit svět do bažiny odpornosti.

Jestliže platí Dostojevského: "Krása spasí svět," pak nejspíš platí i opak - hnus lidi zabíjí, nečistota je umrtvuje. Hypertrofie vášní lidi zombíruje. A tyto tlející živé duchovní mrtvoly se vrhají na vše, co zde ještě zbylo čistého, krásného a posvěceného.

* * *

V současném společenském systému je zápas za zachování krásy na tomto světě stále těžší. Krásu lze snadno rozbít, pošpinit, zneuctít. Vlastně se může jen dosti obtížně bránit, protože její vlastností je mírnost a pokoj. Zatímco hnusu rozhodně zánik nehrozí. Má na své straně všechny špatné lidské vlastnosti. A vývoj společenského systému více a více napomáhá šíření hnusu, jemuž prý nesmí být kladeny do cesty žádné překážky.

Máme totiž demokracii a svobodu, a hnus má svá práva. Nemůžeš ho zakázat, a poslední dobou jeden za druhým padají poslední prostředky, jimiž bylo možno hnus alespoň omezovat. Zkus dnes něco kázat proti hnusu. Všichni nadnárodní obránci lidských práv, všechny ty nevládní organizace, ba i vládní, hned budou křičet, že snaha omezit hnus je nedemokratická a že odporuje posvátným idejím svobody. Dokonce to může dojít tak daleko, že prohlásí boj proti hnusu za něco, co vlastně odporuje naší kultuře a nakonec i zákonu.

Konec konců stav moderní kultury tomu už začíná odpovídat. Dnes se ředitelé galerií, divadel či pořadatelé koncertů mohou nad produkcí tzv. "moderního umění" tázat: "Je to dosti hnusné, aby to mohlo být prohlášeno za umění? Je to dost šokující, aby to bylo invenční? Je to dostatečně zvrhlé, abychom tomu mohli přiřknout ideovou náplň?"

* * *

Hnus je chráněn zákonem. Hnus požívá tak všestranné ochrany ze strany autorit tohoto světa, společenského systému a nyní už - čím dále tím více - i ze strany společenského konsenzu. Krásu může každý tupit zcela svobodně slovy i skutky. Nanejvýše se dočká dosti vlažného pokárání (jen tak "aby se neřeklo", přece ještě nejsme úplní barbaři či opice, ještě ne). Zkus však říci něco proti hnusu - budeš prohlášen za ignoranta! Hnus je dnes na svém vítězném tažení. Brány pekel se otevírají a chrlí do světa více a více nechutností.

Pravdou je, že hnus zatím ještě nevyhrál na sto procent. Teprve sbírá síly ke konečnému vítězství a shromažďuje všechny své věrné a verbuje do svých řad nové služebníky. Ještě jsou tu ostrůvky krásy, poslední ztracené varty uprostřed toho kalného moře slizu. Tam ještě jsou ti, kteří vedou bitvu a ani píď jejich posvátné země nedostane hnus zadarmo.

A možná, že i na této rovině je dnes pole naší evangelizace. Hlásat krásu, učit krásu, bránit krásu. Pěstovat ji, udržovat a předávat dalším jako jeden z rozměrů našeho posvátného dědictví. A možná je to poslední součást našeho duchovního pokladu, které alespoň někteří lidé kolem nás budou nakonec ještě schopni porozumět. A třeba právě skrze krásu si najdou cestu i k podstatě křesťanské víry.

* * *

Na závěr bych s maličkou vsuvkou citoval slova zesnulého srbského patriarchy Pavla: "Nemůžeme změnit zemi v ráj, ale můžeme (se pokoušet) zabránit tomu, aby se změnila v peklo."














Zobrazit příspěvek č. 843 jednotlivě

Administrátor --- 31. 10. 2012
Z došlé pošty - upozornění na televizní pořad

Dokumentární film o sv. Lazarovi

Cyklus: Světci a svědci

Vzkříšený Lazar

Zde je link na pořad: www.ceskatelevize.cz

V pořadu jsou záběry z chrámu na Kypru v Larnace, kde jsou uloženy jeho svaté ostatky (je na nich vidět prýštící myro).

Pokud se vám pořad bude líbit, můžete o něm něco napsat do diskuse na webové stránce s filmem.

...............

O sv. Lazarovi tradice praví, že při svém pobývání v záhrobí viděl takové věci, že se po vzkříšení až do konce svého života už nikdy nezasmál. S jedinou výjimkou. Jednou viděl na tržišti, jak zloděj krade keramický džbán. Pobaveně na to poukázal slovy: "Hleďte, hlína krade hlínu!"










Zobrazit příspěvek č. 844 jednotlivě

Administrátor --- 1. 11. 2012
Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Kněžský Služebník a zpěvník pro věřící

Liturgie sv. Jana Zlatoústého. Dvě liturgické novinky v PDF:

Služebník liturgie sv. Jana Zlatoústého - vysázeno jako bilingue (církevně slovansky a česky)

Angelár - postup liturgie s notací, zpěvník pro věřící

Obojí na adrese:
pravoslavi.cz/liturgie










Zobrazit příspěvek č. 845 jednotlivě

Administrátor --- 4. 11. 2012
Ze světa - dva noví světitelé mučedníci

V Damašku byl zabit kněz Antiochijské pravoslavné církve

Představený chrámu pror. Eliáše na severním předměstí Damašku, otec Fadi Al-Chaddad byl unesen 19. října skupinou ozbrojenců. 25. října bylo jeho těla nalezeno poblíž místa únosu. Věřící z jeho farnosti, který nechce být jmenován, sdělil, že kněze "hrozně mučili a vypíchli mu oči". "Jedná se to teroristický akt a otec Fadi je mučedníkem naší církve."

Únosci prý požadovali o rodiny duchovního a farnosti výkupné přes půl miliónu Euro. Takový požadavek samozřejmě nebylo možno přes veškerou snahu vyplnit. Příbuzní kněze se pokusili předat alespoň část shromážděných peněz, ale byli při tom sami uneseni a výkupné se ještě zvýšilo.

Zdroj ještě dodal, že únosy jsou "hroznou praxí, která se za několik měsíců války rozšířila".

Otec Fadi byl od r. 1996 knězem na malém předměstí se smíšeným muslimsko-křesťanským obyvatelstvem v počtu 15 tisíc lidí (před válkou.

+ + +

V Sýrii zabit kněz Vasilij Nassar

26. ledna 2012. V oblasti Al-Džaradžima syrského města Chamu byl 25. ledna zavražděn jeromonach Antiochijské pravoslavné církve. Otec Vasilij byl zastřelen v momentě, kdy se na ulici pokoušel pomoci krvácejícímu člověku, který byl zraněn při jednom z útoků vzbouřenců.

Před tím byl na trase Chalab - Damašek kulkou do hlavy zastřelen představitel náboženské sekce syrské zdravotnické organizace Červený Půlměsíc.

Jeromonach Vasilij (naroz. 1982) sloužil v městě Chama a okolních vesnicích. Taktéž vyučoval byzantský zpěv na hudební škole, kterou sám založil.

Pravoslavie.ru







Zobrazit příspěvek č. 846 jednotlivě

Administrátor --- 6. 11. 2012
Ze světa - zesnutí nejvyššího představitele Bulharské církve

Zemřel bulharský patriarcha Maxim

Představitel Bulharského patriarchátu vladyka Maxim zemřel 6. listopadu v Sofii ve věku 98 let. Umřel přibližně ve 4 hod. ráno místního času.

Posvátný synod uveřejnil zprávu: "Dnes stanul před Pánem Jeho svatost bulharský patriarcha a metropolita sofijský Maxim."

Před devíti dny v Bulharsku slavnostně oslavili 98. narozeniny patriarchy, který usedl na patriarší trůn v r. 1971 a stal se tím po zesnulém patriarchovi Kyrillovi 21. nejvyšším představitelem Bulharské pravoslavné církve.

Patriarcha Maxim (světským jménem Najdenov Minkov) se narodil 19. října 1914 ve vesnici Orešak (Lovečský region). V r. 1935 úspěšně ukončil Sofijský duchovní seminář pojmenovaný dle sv. Klimenta Ochridského. V r. 1941 v kapli teologické fakulty přijal mnišské postřižení a jméno Maxim. V r. 1956 byl vysvěcen na biskupa

V r. 2004 mu bulharský prezident Georgij Pyrvanov udělil nejvyšší státní vyznamenání, řád "Stara planina" prvního stupně za "zásluhy o ochranu duchovního života bulharského národa a též za moudré vedení Bulharské církve".

Věčná paměť!

Pravoslavie.ru, Itar-tass















Zobrazit příspěvek č. 847 jednotlivě

Administrátor --- 8. 11. 2012
Pravoslavný postoj k UFO

Sneslo se mi sem několik e-mailů týkajících se problematiky tzv. „mimozemšťanů“.

V rychlosti mohu zareagovat alespoň tím, že uveřejňuji starší článek:

UFO – nic nového pod sluncem (z knihy jeromonacha Serafíma Rose „Pravoslaví a náboženství budoucnosti“)


(Vyšlo ve sborníku Elijáš 3 - pamětníci možná tyto sborníky ze začátku 90. let ještě pamatují.)












Zobrazit příspěvek č. 848 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2012
Z došlé pošty - Mikulčice a Osvětimany - Hora svatého Klimenta

Zajímavý díl z cyklu České televize »Poutní místa«

Jsou tam zmíněni (byť jen okrajově) i místní pravoslavní.

ceskatelevize.cz










Zobrazit příspěvek č. 849 jednotlivě

Administrátor --- 9. 11. 2012
Web k výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje

Vzniká webová stránka k oslavě cyrilometodějského výročí v Mikulčicích

Adresa: mikulcice.pravoslavi.cz

Stránka je zatím - jak se říká - ve výstavbě.
Postupně by měly přibývat materiály.









Zobrazit příspěvek č. 850 jednotlivě

Administrátor --- 11. 11. 2012
Zpráva z ústředí

Rozloučení s patriarchou Maximem

Bulharská pravoslavná církev spolu s představiteli všech místních církví se v pátek 9. listopadu 2012 v katedrále sv. Alexandra Něvského v Sofii rozloučila se svým milovaným patriarchou. Naši církev reprezentoval vladyka Jáchym, biskup hodonínský, spolu okružním protopresbyterem ostravsko-opavským Mgr. Nikolajem Popovem. Biskup Jáchym předal Posvátnému synodu, duchovenstvu a věřícím bulharské církve kondolenční dopis Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, metropolity českých zemí a Slovenska v tomto znění:

"Celý pravoslavný svět postihla veliká ztráta. Odešel k Hospodinu v nedožitých devadesáti devíti letech nejvyšší představitel Bulharské pravoslavné církve blažené paměti patriarcha Maxim. Více než čtyřicet let spravoval Bulharskou pravoslavnou církev. Jeho pevná vůle, víra a milující srdce pomohly pravoslavné církvi i jejímu Božímu lidu řešit mnohé složité problémy ve druhé polovině dvacátého století. Celý život zesnulého patriarchy Maxima byl příkladem pro nás všechny, kteří sloužíme v církvi Kristově.

Patriarcha miloval Českou republiku i republiku Slovenskou. Často býval hostem naší místní církve. Jeho produchovnělý liturgický projev a hluboká kázání navždy zůstaly v srdcích věřících Prahy i dalších našich měst. Nikdy nezapomenu na naše osobní setkání a společné modlitby i naše bratrské společenství a z mé strany vždy doprovázené projevy synovské lásky. Moudrost tohoto nezapomenutelného strace a hierarchy provázela mojí životní cestu. Jeho v pravdě otcovský vztah ke mně, jeho rady a modlitba mi pomáhaly činit důležitá rozhodnutí.

Dnes prožíváme velikou bolest nad odchodem tohoto světlého Božího člověka. Avšak tato naše bolest se spojuje s pevnou vírou, že Pán náš Ježíš Kristus přijal duši blaženého patriarchy Maxima a daruje mu věčný pokoj v náruči Abrahama, Izáka a Jákoba.

Království Boží a věčný pokoj patriarchu Maximovi."

ústředí





Zobrazit příspěvek č. 851 jednotlivě

Administrátor --- 12. 11. 2012
In memoriam -video

Poslední služba bulharského patriarchy Maxima



(Koláž ze záběrů z poslední bohoslužby devadesáti devítiletého patriarchy; zvuk: zpěv první antifony nedělení liturgie)



Rozloučení s patriarchou Maximem před pohřbem



(Vl. Maxim byl nejdéle sloužícím patriarchou v celé 1100 let trvající bulharské historii.)









Zobrazit příspěvek č. 852 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2012
Ze světa - k nestabilní sociální situaci v Rusku

Ruský katolický arcibiskup vyjádřil patriarchovi Kyrillovi podporu

Moskva 26. října 2012

Představitel katolické arcidiecése Matky Boží v Rusku a Konference katolických biskupů Ruska, arcibiskup Paolo Pecci, vyjádřil podporu Ruské pravoslavné církvi v souvislosti s anticírkevními akcemi (výtržnost punkerek, podřezávání křížů a vandalství páchané na církevních objektech, novinářská štvanice, pomluvy, rozdmychávání anticírkevních nálad apod.; pozn. red.).

"Vaše Svatosti, dovolte, abychom vás ubezpečili o podpoře katolické obce v Rusku. Chceme se svými pravoslavnými bratry sdílet námahu a péči o ustanovení spravedlivého světa a dobra všude, kde si Bůh bude přát nás k tomuto dílu povolat," praví se v dopise arcibiskupa Paola patriarchovi Kyrillovi.

Dále arcibiskup vyjádřil soustrast s tím, že "Ruská pravoslavná církev musí v poslední době snášet tak hořkou pohanu a potupu od příslušníků některých sfér společnosti".

Útěchou v "takovém soužení" může dle jeho slov sloužit připomínka, že "tak pronásledovali i proroky" (citace z Kristových blahoslavenství; pozn. překl.), a dále citoval ap. Pavla: "Je-li to vůle Boží, abychom trpěli, pak ať je to za dobré skutky, a ne za zlé."

"Jenom když svými skutky uvádíme do života Kristovo Evangelium, můžeme dosáhnout překonání jakékoliv krize, rozepře nebo spory daleko spíše, než jakýmikoliv jinými způsoby ovlivňování situace v církvi i ve společnosti," uvádí se v dopise.

Jak arcibiskup Paolo podtrhl, Ruské církvi a patriarchovi patří "hlavní role ve zvěstování Evangelia a v tom, aby v sociálních, ekonomických a kulturních okolnostech života naší společnosti neustále bylo přítomno svědectví o víře, která jediná je schopna přinášet útěchu a utvářet nové stabilnější vzájemné společenské vztahy."

Interfax - religia, Pravoslavie.ru










Zobrazit příspěvek č. 853 jednotlivě

Administrátor --- 18. 11. 2012
K 17. listopadu

Václav Havel v prenatálním období svého vývoje












Zobrazit příspěvek č. 854 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2012
Zpráva z ústředí - Prešovská eparchie má nového arcibiskupa

Svěcení vladyky Rastislava






Vladyka Rostislav, arcibiskup prešovský a Slovenska, přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Alexandra Něvského v neděli 18. listopadu 2012. Jeho světitelem byl metropolita Kryštof, předseda Posvátného synodu Pravoslavné církve českých zemí a Slovenska, spolu s arcibiskupem Jurajem a biskupem Jáchymem. Biskupské chirotonie se zúčastnili také významní archijerejové ze zahraničí. Vladyka Feodor, arcibiskup mukačevsko-užhorodský, z Moskevského patriarchátu, vladyka Porfyrij, biskup jágerský, ze Srbského patriarchátu a vladyka Pajsij, biskup gorlický z Polské metropolie.

Archijerejské chirotonie byli také přítomni zástupci ze všech našich eparchií v čele s metr. prot. ThDr. Jaroslavem Šuvarským, Ph.D., který zahajoval Božskou liturgii. Ze slovenské politické reprezentace přijel do Prešova na svěcení pan Ján Figel, místopředseda Národní rady Slovenska, předseda KDH, který novému prešovskému arcibiskupovi poblahopřál a vyjádřil naději, že se s jeho intronizací otevře nová tvůrčí a požehnaná stránka dějin pravoslaví na Slovensku. Podobně hovořil i ředitel pro věci církevní Ministerstva kultury Slovenska pan Ján Juran, jenž přečetl pozdrav ministra kultury Slovenské republiky pana Marka Maďariče. Za přítomné ekumenické hosty promluvili zástupci řeckokatolické církve a Ekumenické rady církví Slovenska.

Archijerejské žezlo předal arcibiskupu Rostislavovi na konci bohoslužeb metropolita Kryštof s těmito slovy:
"Vaše Vysokopřeosvícenosti Rostislave, arcibiskupe prešovský a Slovenska,
vkládám Vám do rukou arcipastýřské žezlo, abyste jako dobrý pastýř vedl Vám svěřené duchovenstvo a Boží lid cestou spasení do Božího království. Je to žezlo historické, které před Vámi nosili vynikající archijerejové: vladykové Alexij, Dorotej, Nikolaj a Ján. Jste pátým archijerejem, který byl zvolen a ustanoven na prešovskou katedru, jež má hluboké dějinné zakotvení. Původně to byla eparchie mukačevsko-prešovská, jež měla za úkol duchovně pečovat o věřící rusínské národnosti. Dodnes známe pojmy jako Podkarpatská Rus a Prešovská Rus. Toto archijerejské žezlo k Vám přichází po letos zesnulém blahé paměti vladykovi Jánovi. Vladyka Ján se ujal s příslovečnou jemu zodpovědností svěřeného úkolu. Dělal tak s láskou v duchu pravdy a spravedlnosti. Bořil přehrady, které vznikly v lidských srdcích, a budoval mosty tam, kde byla divoká voda nedůvěry, nepochopení a zlé vůle.

Ve Vaší volbě vidíme jasně Boží prozřetelnost. Vaše jméno bylo vylosováno ze tří různých jmen. Hospodin Bůh tak rozhodl, aby nový prešovský arcibiskup a nejvyšší představitel Slovenska byl právě vladyka Rostislav, který nese jméno knížete Rostislava, jenž podobně jako sv. Konstantin Veliký nebo sv. Vladimír, položil základy velkomoravské pravoslavné církve. Jméno Rostislav je identické se jménem Rastko (Krescens), což znamená "růst", a nebo "dát růst". Svatý Rostislav dal vyrůst slovanskému křesťanství a je v širším smyslu zakladatelem všech slovanských pravoslavných církví. Věříme, že se budete se podobat tomu, jehož jméno nosíte a dáte duchovní růst své prešovské pastvě. Podobně jako Vaši předchůdci si získáte i přes své mládí autoritu a úctu, jak v církevních kruzích, tak i u představitelů slovenské státní správy.

Pravoslavné eparchie na Slovensku patřily od založení naší autokefální církve k nejpočetnějším a zároveň nejdůležitějším jejím částem. Z toho důvodu byla v Prešově založena také Pravoslavná bohoslovecká fakulta, která je dnes součástí Prešovské univerzity. Kanonický dozor má nad ní od jejího založení prešovský archijerej.

Máme naději, že s Vaší osobou čeká církev na Slovensku požehnané období, v němž bude vládnout úcta a láska mezi duchovními navzájem i mezi věřícími a duchovními. Pastýřská a misijní služba církve bude viditelná nejenom na východě Slovenska, ale bude zřetelná též v nově ustanovených církevních obcích v západoslovenských krajích v čele s Bratislavou. Těšíme se, že brzy vysvětíte nový pravoslavný chrám v Bratislavě, který bude duchovním přístavem a útočištěm pro všechny pravoslavné obyvatele hlavního města Slovenska.

Nechť Vám Hospodin žehná ve Vašem zodpovědném poslání pro blaho Vám svěřeného Božího lidu, národu i Slovenského státu."
Prvé archijerejské požehnání po duchovní homilii udělil vladyka Rastislav velkému množství přítomných pravoslavných bratří a sester. Novému prešovskému arcibiskupu gratulovali přítomní hosté duchovní i věřící nejenom v katedrálním chrámu, ale také na společném obědě. Pochvalu a uznání za vzornou a pečlivou přípravu svěcení vladyky Rastislava si zaslouží vedení Prešovské pravoslavné eparchie v čele s o. ředitelem mitr. prot. doc. Mgr. Alexandrem Capem, CSc. a o. mitr. prot. Mgr. Michalu Švajkovi, představenému prešovské katedrály a tajemníku ÚER, i dalším jejich spolupracovníkům. Překrásně zpíval při bohoslužbách i při obědě katedrální pěvecký sbor, krojované zpěvačky z Jarabiny a pěvecký sbor z Medzilaborců.

Mnohá a blahá léta vladyku Rastislavovi!

ústředí
       

Videoreportáž z Prešova



Další zprávy: www.mkpe.sk












Zobrazit příspěvek č. 855 jednotlivě

Administrátor --- 22. 11. 2012
Znamení doby - hloupnutí civilizace

EU zakázala na slovenské minci svatozář kolem hlav Cyrila a Metoděje

Národní banka Slovenska vydá v příštím roce pamětní dvoueurovou minci u příležitosti 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Věrozvěstům však bude kvůli nelibosti některých států EU kolem hlavy chybět svatozář. Katolická církev je pobouřena.

Původní návrh mincí tyto symboly obsahoval, ale nelíbilo se to některým státům Evropské unie. Pamětní mince budou v eurozóně normálním platidlem, tudíž se na ně vztahují právní normy EU. „Evropská komise a část členských států požádala o odstranění některých symbolů v rámci uplatňování principů náboženské neutrality. Týkalo se to konkrétně svatozáře a křížů,“ cituje deník Pravda mluvčí NBS Petra Pauerová.

Proti zobrazení Cyrila a Metoděje bez svatozáře a křížů protestovala Konference biskupů Slovenska (KBS). „Je to neúcta vůči vlastním dějinám,“ uvedl mluvčí KBS Jozef Kováčik. Mluvčí připomněl, že věřící za totality riskovali ztrátu svobody, když požadovali, aby se o Cyrilovi a Metodějovi mohlo mluvit jako o svatých. „Žijeme ve svobodné společnosti nebo v totalitě, kde nám někdo bude diktovat, zda můžeme používat státní symboly?“ dodal Kováčik.

novinky.cz

* * *

Jak asi dopadne civilizace, která si pod sebou řeže větev, na které sedí? Dopadne asi dosti tvrdě, řekl bych. A nebude tu nikoho, komu by to bylo líto. Evropa bez křesťanství není nikomu k ničemu prospěšná.

Židé, když zapomněli ctít svého Boha, šli do zajetí. Jaké zajetí asi čeká Evropu? Jak podobný je hřích Evropy hříchu dávných Židů, můžeme nahlédnout z vyprávění o stavu, do něhož odpadl starozákonní Boží lid, jak o tom hovoří Hospodin skrze proroka Jeremiáše:

"Co na mně našli vaši otcové špatného, že se tak daleko vzdálili ode mne, následovali daremnosti a daremnými se stali. ... Vyvedl jsem vás na Karmel, abyste jedli ovoce jeho a nejlepší jeho věci. Vešli jste do mé země, ale poskvrnili ji a dědictví mé jste zhanobili. Kněží se netázali: »Kde je Hospodin?« Strážci zákona nevěděli o mně. Pastýři mne znectili. Vaši proroci prorokovali ve jménu (pohanského) Baala a následovali to, co nepřináší užitek. Proto se budu s vámi ještě soudit," praví Hospodin, "se syny synů vašich se budu soudit. -- Jeďte na ostrovy kyperské* a dívejte se. Pošlete někoho k pouštním kočovníkům** a hluboce se zamyslete! Uvidíte, zda se někde stalo něco takového! Zda vyměnil nějaký národ své bohy -- ač to žádní bohové nejsou? Můj lid však vyměnil svou slávu, za to, co mu žádný užitek nepřinese. Zhrozila se nad tím nebesa a otřásla se děsem strašným," praví Hospodin.

(Jerem 2,2—12; pravosl. překl.)
* = V orig. Chettim, Chittim, Citim, což je starověké jméno pro Kypr /viz např. Josef Flavius/.
** = V orig. Kedár, Kidar; jedná se o kočovné Araby, saracény, žijící na poušti /B21 překládá jako: beduíni/. Kédar byl syn Izmaele /Gen 25,13/, otce Arabů.)


* * *

Nad výše uvedenou zprávou bych však rád upřel hlavní pozornost jiným směrem. Všiml jsem si, že tato zpráva vzešla na monitorech našich počítačů téměř souběžně s jinou zajímavou zprávou, zdánlivě zcela nesouvisející. Nějaký vědec prý dokazuje, že lidstvo za poslední tisíce let hloupne. Zpráva o této teorii, řádně vědecky, materialisticky a evolucionisticky zdůvodněné, se rozlehla jako hrom; všude se ní psalo; není divu - je to rána do nejcitlivějšího místa naší pyšné civilizace, neboť hlavní naší chloubou je pokrok a potažmo údajná nevídaná inteligence současného lidstva. Ponechme nyní stranou příčiny, které vědecká teorie uvádí, a další její roviny, zaměřme se na její ústřední zvěst - lidé v průběhu plynutí času hloupnou, naší civilizaci stále klesá inteligence. Je to jev progresivní a tudíž (ač to vědec raději nedomýšlí až do konce) vede k postupné debilizaci společnosti.
Dr. Koukolík, neuropatolog a psycholog, na svých přednáškách používá pojem "debilizace společnosti" úplně běžně. Dává však tento pojem do souvislosti s působením politiky, masmédií a zábavy na lidské myšlení. Napadá mne otázka, zda debilizace, jejíž průběh vědecky psychologicky dokumentuje, je až důsledkem politiky, masmédií a zábavy, anebo zda jsou politika, masmédia a zábava naopak důsledkem projevem debilizace naší společnosti. Bádání nad tím, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce, přenechám povolanějším. Leč s dovolením bych si pojem "debilizace" - bez jakéhokoliv zabarvení ve smyslu nadávky - pro tuto úvahu vypůjčil.
Vědec evolucionista by tento jev možná vyjádřil sloganem: zpět k opicím. Nebo by hovořil o zvratu, kdy se evoluce mění v devoluci. My si zase všimneme, že to koresponduje se zkušeností dávného lidstva, které neuznávalo evoluci ani pokrok, ale všeobecně věřilo v průběžný úpadek lidí a světa. Na počátku byl tedy člověk nejdokonalejší, a jak míjí čas, jde to s ním z kopce. (Nemusím připomínat, že to vcelku pěkně komunikuje s biblickým zjevením historie lidstva.) Platon toto tehdy všeobecně sdílené mínění dokonce promítl do svého pohledu na vztah člověka a opice. Na rozdíl od dnešních darwinistů však Platon měl zato, že opice je zdegenerovaný člověk. Že by nějaká lidská rasa, která ve svém "vývoji" předběhla zbytek lidstva?

* * *

A jak to všechno souvisí se sporem o svatozáře na nějakém oběživu? Všichni cítíme, že v jádru tohoto sporu je snaha sil vládnoucích Evropě eliminovat náboženství, zvláště křesťanství (ostatní náboženství jsou pod podobným tlakem spíše jen proto, aby se tím vyvolávalo zdání spravedlnosti). Ve smyslu výše citovaného biblického úryvku si můžeme snadno dovodit, že jen zdebilizovaná společnost bude chtít eliminovat ze svého života a jeho projevů to, co ji kulturně i materiálně zrodilo či utvořilo a kultivovalo, co způsobilo, že vůbec jest a je tím, čím jest (ve smyslu např. kulturním).

A tím se dostávám k tomu, čím mne souběh obou výše zmíněných zpráv na mém monitoru zaujal. Už delší dobu trpím nepříjemným pocitem, že náboženský úpadek naší civilizace, postupující atheismus či agnosticismus a odpadání od víry může být projevem progresivní hlouposti dnešních lidí. Není teď podstatné, jestli společnost odpadá od víry k pověrám či rovnou k materialismu, zdali se od duchovnosti propadá k duchaření či do naprosté náboženské lhostejnosti. Podstatné je, že současníci ztrácejí duševní schopnost víry a její kultivace, což znamená způsobilost najít víru, udržet víru, upravit život dle požadavků víry. Je to ztráta části schopností lidské duše, těch způsobilostí, které jsou jí vlastní. Jde např. o schopnosti klást si jistý druh otázek, hledět na věci z duchovní (tj. nesvětské a nemateriální) perspektivy, při uvažování o svém životě dokázat jít v myšlenkách za hranici tělesné smrti, postřehnout stopy Stvořitele ve stvoření kolem nás, pokoušet se vidět, co je neviditelné ale přesto sledovatelné, překonat jisté bariéry či strach z rozšíření svého vědomí resp. ze vstupu do duchovního světa atd. Jedná se tedy v prvé řadě o schopnost rozšířit své myšlení, změnit způsob uvažování o sobě i o světě. Hledat a zkoumat nové úhly pohledu.
Znáte jistě mnozí ten druh hlavolamu či rébusu, který je řešitelný jen za jedné podmínky: když se při přemýšlení dokážete oprostit od navyklého pohledu, od myšlenkových konvencí a dokážete se na rébus podívat z jiného zorného úhlu, pak je náhle řešení snadné a zřejmé. Příklad: obtížnost jednoho hlavolamu, s nímž jsem kdysi přišel do styku, tkvěla v tom, že se jeho prvky, které byly podle stanovené předlohy rozloženy na desce stolu, měly uspořádat tak, aby vytvořily obrazec, v němž měl každý prvek od všech nejbližších sousedů stejnou vzdálenost, přičemž pohnout směl řešitel jen s jediným prvkem; bylo zdůrazněno, že s ním lze pohnout jakkoliv. Rébus nebylo možno vyřešit žádným posunováním jakéhokoliv prvku po stole, než jedině tím, že se jeden z prvků zdvihl nad úroveň plochy, na níž ostatní prvky spočívaly. Řešitel tedy musel opustit předsudek - konvenci, která mu říkala, že prvky lze pohybovat jen na ploše. Jakmile mu toto "došlo", bylo řešení úlohy zcela snadné. Inteligence řešitele se tudíž nejprve musela rozšířit tak, aby do svého myšlení zahrnul další rozměr.
Zdá se, že současní lidé jsou tak vychovaní, aby je ani nenapadlo, podívat se na svět, na život i na sebe, z jiné perspektivy, než z materiální. Chybí jim nezávislé myšlení. Starší lidé si ještě pamatují, kolik bylo dříve mezi lidmi různých (třeba i bizarních) názorů, kolik žilo svérázných (a třeba i podivínských) myslitelů, lidových umělců, osobitých řemeslníků. Před nástupem médií bylo běžné, že každý člověk uvažoval úplně jinak, byl utvářen především svými vlastními (a nikoliv hromadně šířenými cizími) zkušenostmi, měl své vlastní teorie na ledacos, vlastní způsoby a přístupy.
Spisovatel B. Hrabal se zabýval tím, že právě tyto různé (a vybíral ty nejzvláštnější) osobité filosofie, hlubokomyslné příběhy, vyprávění o chování různých samorostů, jinotaje, pábení či myšlenkové výrony okouzleně zaznamenával. Široká názorová rozrůzněnost a moře osobitosti, jímž byl každý omýván ze všech stran, měly za důsledek i skutečnost, že lidé byli daleko tolerantnější k jiným názorům, byli zvyklí si vyslechnout ledacos a třeba o tom i přemýšlet a potažmo ocenit lidský svéráz nebo krásu jinakosti.

Dnes sociologivé varují, že se lidé uzavírají do malých spolků a kroužků stejně smýšlejících unijedinců a všechno ostatní je pro ně opovrženíhodný nesmysl, na který útočí. (Někdo celkem konvenční napsal, že před vynálezem internetu a debatních stránek neměl ani tušení, kolik na světě existuje lidí, kteří jsou ochotni veřejně ho prohlásit za naprostého idiota.) Internet a sociální sítě toto uzavíraní skvěle umožňují. Je tam sice mnoho diskusních stránek a klubů, jenže jejich členové zpravidla stojí pouze o potvrzování svého názoru; přijde-li tam někdo nový s jiným pohledem na politiku (náboženství, společnost, historii, sport, hudbu, filmy atd. atd.), pak bývá více či méně zdvořile požádán, aby sem nechodil, neboť jeho myšlenky tady nejsou vítány.

Ano, se sociální inteligencí to jde ve společnosti rychle od desíti k pěti; hrozí reálné nebezpečí, že lidé brzy nebudou schopni vedle sebe žít - agresivita, pohrdání jinak smýšlejícími a obecná netolerantnost k jinakosti se z virtuální sféry internetu rychle přenášejí do reálného života. Významné části generace našich dětí sice budou vlivem propagandistické "homo-masáže" připadat nepřirozené sexuální úchylky jako chování v rámci normy, ale možná budou urážet či potírat přívržence jiného fotbalového klubu, nenávidět jiné kultury či krutě nakládat s nositeli jiného světonázoru či rozdílné hierarchie hodnot. Čím dále tím více lidí už nechce mít kolem sebe ty, kteří myslí jinak, ale chce žít obklopeno jen těmi, kdo mají stejné postoje (jak jsou na to zvyklí ze svého koutku internetové sociální sítě).
Víme všichni, že existují různé druhy inteligence. Nejen ta matematická či logická, ale např. i sociální, emoční, jazyková, kulturní atd. Někomu nejde matematika, ale je talent na jazyky. Jiný si zase pamatuje zeměpisné či dějepisné vědomosti, ale těžko se učí to, co není možno si zapamatovat, ale je potřeba si odvodit. Někdo má fenomenální hudební sluch, ale není schopen citlivého vztahu k lidem. Geniální matematici měli někdy problémy se normálně obléci (většinou se to schová za pověstnou "roztržitostí" myslitelů).

Tedy ztrácí se nám ze společnosti jisté druhy inteligence. Celé úrovně, roviny myšlení, kdysi tak významné a rozvíjené, se dnes rozplývají a mizí z našeho myšlenkového světa. Kus lidství, část našeho myslitelského dědictví je prostě fuč. V těchto inteligenčních rovinách lidé neuvěřitelně zhloupli, zchromli; a co hůře, retardují a hloupnou dál a v podstatě už část společnosti klesla v těchto rozměrech lidské psychiky možná až na úroveň debility, či až do stavu, kdy člověk na daném poli neodpovídá na podněty nebo reaguje jen schematicky, impulzivně, naučeně. V oblasti náboženství se stáváme zaostalou civilizací, která ve své ignoranci vydává svou zpozdilost za pokrok.
Existuje sice tzv. Flynnův efekt, jehož příčiny jsou nejasné. Je tím nazýván údajný neustálý vzestup průměrných hodnot IQ. Domnívám se, že tu jde o to, jaké části inteligence, jaké způsoby myšlení a psychické schopnosti se vlastně těmi IQ testy měří. Zatímco logické a matematické schopnosti jsou v průběhu našeho typu vzdělávání procvičovány a tudíž posilovány (a na ně se významná část testu zaměřuje), jiné schopnosti jsou naopak ubíjeny, protože se nevěří v jejich význam (a z téhož důvodu ani nejsou v IQ testech měřeny). Svou úlohu tedy hraje metodologie, ovlivnění měnící se kulturou, závislost na světonázoru a způsobu vzdělání. Dlouhodobé výsledky jsou jistě ovlivněny i všeobecnou obeznámeností lidí s druhem úkolů, které se v testech vyskytují. Proto výsledky sledování úhrnu jejich výsledků v dlouhodobém horizontu nejsou objektivně vypovídající.
Jsem přesvědčen, že existuje i cosi, co bychom mohli nazvat inteligence duchovní. To je schopnost (bez ohledu na konkrétní náboženství) rozpoznat, že existuje Stvořitel, že kromě materiálního světa jsou duchovní světy, že duch má prioritu nad hmotou. Vyšší vrstvou této inteligence (která už bývá spojena s konkrétními náboženstvími) je schopnost do těchto světů vstoupit svým vědomím, resp. myšlením a oslovit svého Stvořitele; zároveň sem patří i morální tenze v lidské duši, která dovoluje upravit svůj život do souladu s duchovními požadavky. A ještě vyšší vrstvou (nutnou pro křesťanskou víru) je schopnost nahlédnout svůj skutečný duchovní stav, objevit svůj hřích a jeho působení, a tím se "domyslet" až ke Spasiteli a navázat s ním vztah.

A jak by se projevovala civilizace, která by ztrácela duchovní inteligenci? Přesně jako současná Evropa, která už přestává chápat, k čemu vlastně náboženství je, a začíná se zabývat otázkou eliminace náboženství. A dnes se začíná průměrný Evropan svou duchovní inteligencí povážlivě blížit dnu, takže to, co páchají vládcové Evropy na náboženství, jim zřejmě projde a možná bude mít dokonce úspěch. První náboženství, které bude v tomto procesu hromadně opuštěno, je křesťanství, protože vyznávání a žití této víry vyžaduje duchovní inteligenci více, než je tomu v případě jiných věr.

Proč slábne duchovní inteligence? Je to nejspíš podobné jako u jiných inteligenčních schopností, které odumírají, protože je lidé žijící v městském komfortu nepotřebují, a tak část jejich přirozených schopností prostě zakrní. Dříve člověk duchovní pohled na svět a na život nutně potřeboval ke své existenci. Bez duchovní inteligence by byl ztracen v marnosti. Potřeboval pomoc shůry pro časté případy nemocí, katastrof a válek. Dnes mají lidé na nemoci zdravotnickou vědu, na katastrofy mají pojištění, a proti válkám mají státy politické dohody, vojenské pakty apod. Duchovní pohled k vysvětlení své existence dnešní člověk nepotřebuje, protože nemá čas ani síly se tázat. Je zahlcen prací a spoustou drobných povinností, kariérou a možnostmi, chvatem a zmatkem moderního života, přemírou zbytečných informací a přívalem ohlupující zábavy. Jeho pozornost je odkloněna od podstatného k nepodstatnému.

A tak nepoužívaná duchovní inteligence zakrňuje, a takový zhlouplý člověk je schopen uvěřit těm nejhloupějším teoriím, kterým by se lidé ještě před pár stovkami let smáli, až by se za břicho popadali. Jsou to tak neuvěřitelně hloupé názory, že bychom se dříve až ostýchali o nich psát, a tvrzení, že by jim mohla věřit významná část společnosti, by znělo příliš neuvěřitelně či dokonce šíleně. Dnes jsou to názory běžně a bez ostychu veřejně vyznávané vědeckými kapacitami, čili těmi, kdo jsou považováni za myslitelský vrchol naší společnosti. A tak současní lidé už bez obav ze zesměšnění tvrdí, že vesmír vznikl náhodou, život vznikl náhodou, člověk je na světě náhodou a jeho život končí smrtí těla. Podobnými hloupostmi se zhlouplí lidé utvrzují ve své hlouposti.

Divíte se pak, že bruselští vrchní hlupáci zakazují svatozáře?, že zmínka o křesťanství nesmí do evropské ústavy?, že se zhlouplá Evropa tak ochotně vzdává toho, co je páteří její kultury a co ji vyvedlo ze stavu kmenových válek a barbarských nájezdníků?, co ji odlišuje od kultury indické, čínské nebo saracénské? Evropský "lid vyměnil svou slávu, za to, co mu žádný užitek nepřinese. Zhrozila se nad tím nebesa a otřásla se děsem strašným"...












Zobrazit příspěvek č. 856 jednotlivě

Administrátor --- 5. 12. 2012
Český rozhlas: Stopy, fakta, tajemství...

Pořad o vladykovi Gorazdovi (2. prosince 2012)

Stopy, fakta, tajemství ... (02.12.2012 10:30) (audio ve formátu MP3)

»Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd, církevní, který byl za podíl na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, zajat, mučen a popraven nacisty.«
Pořad je v iRadiu do 6. ledna 2013.










Zobrazit příspěvek č. 857 jednotlivě

Administrátor --- 6. 12. 2012
Zemřel pravoslavný patriarcha Ignatios IV. Antiochijský

Dne 5. prosince t.r. se odebral k Hospodinu antiochijský patriarcha Ignatios.

Narodil se r. 1921 v syrské vesnici Mchardej ve zbožné pravoslavné arabské rodině. Od dětství se účastnil církevního života. Už při svém vzdělávání na univerzitě v Bejrůtu začal sloužit v jednom z chrámů místní eparchie - nejprve jako oltářník a po nějaké době se stal diákonem. V r. 1942 byl jedním z organizátorů hnutí pravoslavné mládeže, které se rozvinulo v Libanonu v době druhé světové války. Toto hnutí vlilo novou energii do života Antiochijské církve a napomohlo příchodu mládeže do církve. V r. 1945 se vypravil do Paříže, kde se vzdělával v Bohosloveckém institutu sv. Sergije. Po návratu na Blízký Východ založil bohoslovecký seminář při Balamandském monastýru, kde mnoho let zastával funkci děkana. V r. 1953 se stal jedním ze zakladatelů Syndesmosu - Světové jednoty pravoslavné mládeže a bohosloveckých školů. V r. 1961 byl vysvěcen na biskupa. V r. 1979 byl zvolen 166. antiochijským patriarchou, třetím v pořadí cti (po konstantinopolském a alexandrijském patriarchovi) dle pravoslavných diptychů.



Věčná paměť!

Zde jsou další fotografie:
http://www.teraz.sk/fotodennik/v-bejrute-pochovavali-antiochijskeho/32640-fotografia.html















Zobrazit příspěvek č. 858 jednotlivě

Administrátor --- 11. 12. 2012
Ze světa - dokument o kněžské pedofilii by mohl být nominován

Dokumentární film o pedofilních kněžích by mohl dostat Oskara

Ze 126 dokumentárních filmů bylo už vybráno 15 nejlepších prací, z nichž bude sestaven nejužší výběr nominovaných na cenu Oskara. V tomto seznamu je zahrnut i film "Mea Maxima Culpa: Silence in the House of God" (má největší vina - mlčení v domě Božím), rozkrývající téma pedofilie mezi katolickými duchovními.

Zda se tento dokumentární snímek dostane do nejužšího výběru se dozvíme 10. ledna 2013. 85. ceremonie udělování Oskarů za zásluhy v oblasti kinematografie za r. 2012 se bude konat 24. února 2013 v LA.

Dle zprávy oficiálního site americké filmové akademie
4. prosince, Interfax












Zobrazit příspěvek č. 859 jednotlivě

Administrátor --- 12. 12. 2012
Z českého tisku: další medaili za chrabrost posíláme popovi do Ruska

Zastal se punkerek a církev ho za to proklela

(Doplněno)

Katolíci na Christnetu a Lidové noviny mají nového "hrdinu Ruska" - statečného popa, kterého Ruská církev proklela za to, že se zastal nevinných děvčátek z punkové skupiny P. R.

Ano, vyděšeným českým čtenářům katoličtí žurnalisté malují před očima temný obraz strašlivé církevní "klatby" uvalené na chudáka popa. Bere to za srdce, že? Lidové noviny dramaticky píší: "Odvážil se pozdvihnout hlas" a "vzápětí jej stihla klatba". Čtenář sotva dýše nad tou hrůzou. Pro Čecha s historickou zkušeností hořících inkvizičních hranic nemá zpráva v Lidovkách příliš daleko ke sdělení: "Upálení nešťastného odvážného popa se bude konat hned po Novém roce na Rudém náměstí za přítomnosti Putina a severokorejského vyslance; hranici bude v přímém přenosu státem zotročené televize zapalovat patriarcha osobně."

Dále citují katolické Lidovky slova hrdiny: "Církev by se neměla plést se do voleb a politiky." Je moc pěkné, že to píší noviny spřažené s katolickou církví, která se do politiky plete neustále, s politiky je jedna ruka a ovlivňuje politickou situaci u nás ze všech svých sil (nejlepším důkazem nesmírného politického vlivu katolické církve dokonce i v ateistickém Česku je prosazení sporných církevních restitucí proti vůli 80 % národa). Můžete se podívat na dokumentární fotografie pěkné spolupráce katolického kléru s fašisty (že by to nemělo s politikou nic společného?). Konec konců i Synodní rada Českobratrské církve evangelické vydala nedávno své oficiální prohlášení - varování těm, kdo by se snad nechali zlákat sociálním programem pomoci chudým a chtěli volit Sociální demokracii. Ani evangelíci se ovlivňování politiky a voleb nikterak neštítí, jejich kněží nemají problém se zasedáním v parlamentu apod. Všechny církve se tu pletou do politiky a ovlivňují volby, seč jim síly stačí, ale stačí jediná věta patriarchy Kyrilla, který kdesi uvítal Putina s oslovením: "pravděpodobný vítěz voleb", a celý svět je na nohou a zděšeně volá: "Ruská církev se plete do politiky!"

Novinářská etika se zase ukázala ve své "české verzi". Christnet i Lidové noviny se staly tribunou jednoho popa, a po názoru druhé strany bystří čeští investigativci nepátrají, natož po reálných faktech. Proč by po nich vlastně měli pátrat? Vždyť ten "prokletý" pop říká tak pěkně to, co chceme o Rusku slyšet.

Tak jsem zapátral trochu sám a udělal to, co měli udělat dobře placení novináři místo toho, aby v redakci klábosili nad šálkem dobré brazilské kávy (teď si představte, že za takovou kvalitu zpravodajství by se mělo internetovým zpravodajským serverům ještě platit). Tak tedy názor druhé strany:

20.08.2012
Tambovská eparchie sdělila podrobnosti o působení diákona Sergeje Baranova, který před tím na Facebooku zveřejnil dopis, v němž žádá, aby byl zbaven duchovenské hodnosti kvůli nesouhlasu s rozsudkem nad účastnicemi punkové skupiny P. R.

V prohlášení se poznamenává, že na hodnost diákona byl vysvěcen 19. prosince 1994 a poté sloužil v chrámech města Tambov. 2. listopadu 1999 mu bylo místním biskupem zakázáno vykonávat bohoslužby kvůli "drzosti a bezbožnému vztahu vůči posvátným kněžským bohoslužebným rouchům, které projevil, když si 28. října t.r. po večení bohoslužbě v chrámu ženského monastýru nasadil archijerejskou mitru a diákonský orár použil jako archijerejský omofor s úmyslem nechat se takto vyfotografovat, jak stojí před svatým prestolem a jak sedí na archijerejském trůně (na tzv. horním místě) ... kvůli chování, které je nepřístojné pro chování duchovního na veřejnosti, a zpívání vulgárních písní ... kvůli tomu, že přišel do chrámu vykonávat bohoslužbu v opilém stavu..."

Až do r. 2003 byl tento diákon pod zákazem služby. Poté požádal, aby byl zákaz zrušen a opět byl přijat do kléru Tambovské eparchie. Jeho prosbě bylo vyhověno. Později, v r. 2005 byl přijat jako poslušník do volgogradského monastýru, a tamní biskup žádal tambovského biskupa o zaslání jeho personálií. O deset dní později však žádost o zaslání osobní složky zrušil s odůvodněním, že "zdraví a morálka (Sergeje Baranova) mu nedovolují být pravoslavným duchovním, jak ukázalo jeho hýřivé chování během krátké doby, co pobýval v tomto monastýru".

Od r. 2005 nemá Tambovská eparchie zprávu, kde se diákon Sergij Baranov zdržuje. Eparchiální soud po něm pátrá, neboť požaduje podání vysvětlení. Potud zpráva z Tambovské eparchie ze srpna 2012.




Nová zpráva:
V Tambovské eparchii letos v září zasedl eparchiální soud, který řešil případ diákona Sergeje Baranova, jenž se proslavil po celé zemi svým otevřeným dopisem patriarchu Kyrillovi. V něm diákon vyjádřil podporu odsouzených účastnic skupiny P. R., které zorganizovaly "punkovou modlitbu" v chrámu Krista Spasitele.

"Já, nesloužící klerik Tambovské eparchie diákon Sergij Baranov oficiálně vyhlašuji naprosté ukončení vztahů a svůj rozchod s Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu a žádám, aby mne zbavila posvátné hodnosti (diákona). Zůstávám věřícím křesťanem, ale zůstat v jedné církvi s lháři, prospěcháři a pokrytci nepovažuji za možné," píše Baranov na internetu. Ve svém veřejném dopise také prohlašuje, že kauza P. R. ještě více utvrdila izolaci Ruska od ostatního světa...

Celý dopis na Facebooku (všimněte si, že diákon připojil hned i anglickou verzi; bez ní by celá jeho akce neměla smysl.)

Církev na to reagovala. Nejprve sice Tambovská eparchie tvrdila, že takový diákon neexistuje a že celá historka je zřejmě provokací, ale poté, co zapátrali v archivu, objasnili, že zde skutečně takový duchovní byl a již v 90. letech byl jednou zbaven hodnosti za nepřístojné chování.

Na letošní zasedání eparchiálního soudu byl Baranov třikrát pozván, ale nedostavil se. Soud ho 12. září definitivně zbavil diákonské hodnosti a odloučil od církve, jak si to bývalý diákon sám přál. Nyní toto rozhodnutí musí ještě potvrdit patriarcha. Baranov se před novináři vyjádřil, že není překvapen a že toto rozhodnutí očekával. (TV Life News, 12. 9. 2012; tato TV už šíří informaci o vyloučení z církve kvůli dopisu na podporu P.R.)

Později však zase tvrdil, že žádal vyloučení z Ruské pravoslavné církve, ale nikoliv zbavení hodnosti, a rozčiloval se, že "kněží (tj. soudcové) nechápou, že hodnost je dar Boží a ne majetek Moskevského patriarchátu". Pak dodal, že ho vyloučení z církve (anathema, exkomunikace) neděsí, protože Bůh je v jeho duši a tu mu nikdo nevezme. (Je to prostě rozený teolog; pozn. překl.)

Další ukázkou duševního stavu bývalého klerika jsou jeho vážně míněná slova o vnitrocírkevním "inkvizičním soudu", na němž prý byly punkerky odsouzeny a tento církví předem připravený rozsudek pak světský soud pod přímým nátlakem kněží jen vynesl. Píše to v dopise patriarchovi. Asi všichni, kteří se orientujeme v čase a prostoru, chápeme, že takové výroky mohou pocházet jen z blouznění poškozeného rozumu nebo z deliria tremens. V tom smyslu kvalifikovali jeho slova i představitelé RPC. Spolu s tím vyjádřili svoji lítost nad jeho rozhodnutím.

Suma sumárum. Eparchie už dříve prohlásila, že žádosti diákona bude vyhověno, protože nemůže být duchovním, kdo si to nepřeje. Eparchiální soud vynesl rozsudek s obsahem dle přání bývalého diákona. Přesně to, co písemně a veřejně žádal, tedy dostal - má na to oficiální "bumažku" i s razítkem. Zdá se mi, že první, kdo vyfabrikoval západnímu sluchu lahodící propagandistický slogan ve smyslu: "Zastal se punkerek a církev ho za to pronásleduje," byli v Rusku advokáti skupiny P. R. Teď už podporu "chudákovi popovi", jehož církev kvůli punkerkám "proklela", provolávají jistě mnohá západní média. Jak píše známý český kreslíř: "Největším vědeckým objevem 20. století je zjištění, že se lidská blbost šíří rychlostí světla." A Lidové noviny s Christnetem by mohly zářit jako vánoční stromeček.

-----

Můj zcela soukromý dojem:
Tento vykuk, který má zřejmě dlouhodobý problém s alkoholem (a potažmo s krátkodobou pamětí), si v nějaké střízlivé chvilce rychle spočítal, odkud kapou finance na další vodku. A tak tento "pop", který už sedm let na bohoslužby nedbá, využívá nenadálé příležitosti, svižně zaprotestuje, uvědoměle se staví na tu správnou stranu a s výkřikem "hurá" jako že nastavuje odhalenou hruď všem šípům od ruských mrakoběsů. Myslím, že jeho kalkulace neselže. Teď už pop dává interview zahraničním novinářům - včetně ČTK.
Viděl jsem video s jeho prohlášením. Moc přesvědčivě to nevypadalo. Na videozáznamu s častými střihy vidíme světského člověka (působícího dojmem předčasného chátrání), na němž je na první pohled patrné, že se bohoslužbami a církevním životem nezabývá už léta letoucí; sedí tam v modrém pruhovaném tričku ve zcela světském pokoji a pomalu, vyschlými ústy formuluje své názory, aniž by je nějak hlouběji rozebíral. Vlastně jen - s občasným nahlížením do papíru na stole - ztěžka opakuje ty samé fráze, které použil ve svých předchozích písemných vyjádřeních.
Na jeho nadhozenou uličku už u nás zabrali katolíci. Ti jsou spolehliví. Na Christnetu bědují nad nešťastným "ruským pravoslavným popem", který "se odvážil pozdvihnout hlas proti odsouzení členek punkové skupiny" a "vzápětí jej stihla klatba a teď žije v obavách z dalšího pronásledování a z diskreditace". Statečný pop s lahvinkou v ruce prý "už dávno upozorňoval na všechny nespravedlnosti a nepravosti v církvi" a nakonec se vztyčeným prstem zalká: "preláti diskreditují církev. Postoje vedení povedou až k jejímu rozpadu," a proto jdu ten žal zapít. (Ty citace jsou věrné a ten článek na Christnetu je takový skvost, že jej doporučuji ke čtení a pobavení; je to jako když psávalo Rudé právo.) "Jsme v menšině, ale jsme menšina myslící na záchranu té církve, která vede člověka ke spáse a lásce. Fandíme církvi, ale nesouhlasíme s institucí církve. Kdybychom ji dokázali zreformovat, vše by bylo jinak," duchaplně teologizoval chrabrý pop s nadějí, že toho řekl dost, aby to stačilo na pravidelnou dolarovou rentu, která k němu přiteče tím složitě rozvětveným penězovodem přes nějakou nevládní organizaci zabývající se dodržováním lidských práv.
A pak že Rusové nedoběhnou všechny Zápaďany. Jestliže český Honza přelstí všechny chytráky, tak ruský opilec je vždy chytřejší, než všichni američtí trumberové. Rusové totiž bravurně dokáží "zmást nepřítele a jiné hloupé zvědavce" (viz Svéráz národního rybolovu: You Tube).

V tomto světle hleďme na našeho vykutáleného "popa". Chce to přece kus inteligence, aby člověk poznal, za jaká slova je Západ ochoten tak dobře platit. A vodky budou celé bedny! Je to až neuvěřitelné, jak může být pro Rusa snadné podojit "strýčka Sama". A až pití i finance dojdou, pop si na patriarchátu klekne, padne v prach, zalká, že to tak nemyslel a že ho nějaký běs oklamal a že ve skutečnosti nikdy nechtěl přestat být pravoslavným; patriarcha něco zavrčí, uloží mu nějaké pokání někde v monastýru a jede se dál. Jednou z hlavních ruských vlastností je velkomyslnost. Konec konců ta formulace toho dopisu patriarchovi už v sobě takové náznaky obsahuje. Takže Západ je spokojen a doma není ještě nic ztraceno. Jakže se to říká o tom vlku a koze?
Schwarzenberg popa už podpořil, takže má další certifikát na almužnu: "Za Vaši odvahu a upřímnost Vám vyjadřuji hluboký respekt"*. Možná mu něco pošle i Yoko Ono či Madonna. A Plastici s Pražským výběrem by pro něj mohli udělat benefiční koncert - nejlépe v lednu na letišti humanitárního bombardéra Václava Havla**, aby to trochu připomínalo Rusko. Polonahé ukrajinské blondýnky při tom na jeho počest podříznou řecko-katolíkům zase nějaký památeční kříž. A když jsem si přečetl, že časopis Time zapsal punkerky do seznamu nominovaných za cenu "Člověk roku" a že členky skupiny byly zařazeny mezi top-100 "myslitelů roku", jsem si naprosto jist, jaké další jméno bude na oficiálním seznamu předních světových myslitelů a osobností roku. A nutno říci, že mu to v rámci parametrů, které mu nastavila vodka, myslí vskutku celkem dobře. Inu, myslitel je myslitel. Ten se neztratí.

Pozn. pod čarou

* = Pokud nám to redakce ČTK nezkorigovala, tak tuto dlouhou větu náš ministr zahraničí dokázal napsat bez pravopisných chyb, což je u něho výkon hodný zaznamenání. Většinou písemný projev tohoto kandidáta na prezidenta dopadne o poznání hůře a méně než dvě hrubky v krátké české větě nenaseká. Viz např. obrázek s jeho vlastnoručně vyrobeným volebním sloganem: "Vaše volba rozhodne pro pět celích let" (volba rozhodne na pět let, nikoliv pro pět let, a ne na pět celích let, ale na pět celých let; kdybychom se v tom chtěli vrtat, pak bychom asi trvali na slovosledu: "na celých pět let"; chtěl, abychom se zamysleli, tak jsme jen splnili jeho přání. No, devítiletku by bez reparátu asi nezvládl, ale proč se zabývat takovými prkotinami jako pravopis ministra).

** = Mimochodem ve smyslu pro ironii překonávají Češi každý jiný národ ve světě. Vezměte si jen skutečnost, že po Havlovi, který je ve světě proslulý svým "humanitárním bombardováním", si Češi pojmenují zrovna letiště. Cizinec si tak může myslet, že odtud ty Havlovy bombardéry asi startovaly. Docela by mě zajímalo, jestli ten nápad přejmenovat letiště pochází ve svém počátku od Havlových přátel nebo nepřátel. Celkové vyznění je však v každém případě specificky české.
















Zobrazit příspěvek č. 860 jednotlivě

Administrátor --- 14. 12. 2012
Další útok na vzácnou svátost - tentokrát v Polsku

Muž hodil několik nádob s černou barvou na Čenstochovskou ikonu Matky Boží

Akt vandalismu proti hlavní náboženské svátosti Polska, Čenstochovské ikoně, byl spáchán 9. prosince. 58-letý muž se pokusil ikonu poskvrnit či poničit několika nádobami s černou barvou. Vandal byl zadržen a uvězněn. Motivy, jimiž byl veden, nejsou zatím známy.

Pachatel se pokoušel ikonu polít černou barvou, ale posvátný obraz je chráněna za sklem, a proto nikterak neutrpěl. Muži hrozí obvinění z urážky náboženského cítění, které se v Polsku může trestat až dvěma roky vězení.

Svátost, která je uctívána katolíky i pravoslavnými, je opatrována v katolickém klášteře Jasna Hura poblíž města Čenstochov na jihu Polska. Podle tradice byla ikona napsána evangelistou Lukášem. Legenda říká, že sv. Helena ve 4. století přivezla ikonu z Jerusalema do Konstantinopole.

Obličeje Bohorodice a Dítěte Ježíše na obraze časem potemněly, a proto je tato ikona často nazývána Černou Madonou.

Podle názoru kunsthistoriků vznikla ikona v Byzanci mezi 9. a 11. stoletím. První historické zmínky o Čenstochovské ikoně pocházejí z 13. století, kdy byla v majetku pravoslavného haličsko-volyňského knížete Lva Daniloviče. Poté, co západoruské země zabralo Polsko v r. 1382, byla ikona přenesena do kláštera Jasna Hura. V 15. století přepadli tento klášter čeští husité, kteří proti uctívání ikon bojovali. Má se za to, že od té doby zůstaly na tváři Bohorodice dvě stopy po úderu husitů.

V r. 1655 obklíčili klášter Jasna Hura Švédové, avšak klášter obléhání přestál díky záštitě Čenstochovské Matky Boží, jak praví tradice. Toto vítězství vyvolalo v Polsku patriotistické povstání, které vedlo k vyhnání švédských okupantů. V r. 1656 vyhlásil král Jan Kazimir Čenstochovskou ikonu za ochránkyni Polska.

Obraz Černé Madony, uctívaný jako divotvorný, přitahuje každoročně mnoho tisíc katolických i pravoslavných poutníků.


Itar-Tass


P.S.
Pravoslavný svátek ikony je 6./19. března
















Zobrazit příspěvek č. 861 jednotlivě

Administrátor --- 17. 12. 2012
Ze světa - pokračuje uskutečňování porcování Srbska

Tisíce Srbů blokují výstavbu oficiálních hranic s Kosovem. Bělehrad ustupuje tlaku EU

Srbské úřady ustupují požadavkům Evropské unie a jdou tak na ruku albánské „vládě“ na Kosovu a Metohiji, když přistoupili k budování plnohodnotných hraničních přechodů mezi Kosovem a centrálním Srbskem.

Práce na výstavbě hranic začaly již před třemi dny a pokračují poměrně rychlým tempem, aby byly hotové co nejdříve. Srbové z Kosova původně nevěřili tomu, že by jejich vláda k něčemu takovému přistoupila, když však někteří cestovali do centrálního Srbska, zjistili, že hraniční přechody jsou už z poloviny hotové a svolali proto velké protesty a blokády.

V místech je nyní kolem dvou tisíc lidí, kteří stavební práce blokují. V Kosovské Mitrovici jsou od páté hodiny ráno puštěny sirény, které vyzývají občany, aby se přidali k blokádě. Aktuálně je takto zablokovaný administrativní přechod Jarinje na silnici Leposavic – Raška. Situace je přesto klidná, v obou směrech dosud projížděla auta. Na místo dorazili i američtí vojáci z jednotek KFOR, kteří hlídají, aby stavba přechodu pokračovala.

Kontroly přesto zatím má zajišťovat srbská policie, nikoli celní služba. Hranice vzniká na základě dohod mezi Bělehradem a Prištinou. Nejen na Kosovu, ale v celém Srbsku se proti této dohodě konají demonstrace, nejaktivnější jsou studenti. Velká demonstrace se má uskutečnit dnes od 13 hodin před Národní skupštinou v Bělehradě.

Celá akce představuje nepochopitelný ústupek současné srbské vlády. V okamžiku, kdy bude přistoupeno na vznik regulérních státních hranic, vláda Srbska tak de facto uzná nezávislost Kosova a to proti vůli vlastního národa. Takové snahy je nutné přísně a bezpodmínečně odmítnout, Kosovo je Srbsko!


Více zde













Zobrazit příspěvek č. 862 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2012
Mikročipy, jejichž pohyb bude sledovaný, zavádějí kolem papeže

Každý krok úradníkov Vatikánu budú sledovať

Kartičky s mikročípmi, ktoré dovolia určiť nachádzanie sa majiteľa na území pápežského palácu, by mali zaviesť od 1. januára 2013. Pomocou nich sa bude môcť taktiež kontrolovať, kedy prichádzajú a odchádzajú úradníci do/zo zamestnania. Sprísnenie kontroly pocíti na sebe tisícky zamestnancov Vatikánu.

Celú výmenu dokumentácie bude tiež sledovať odborník na zabránenie špionáži.


P.S.
Kdy bude stát v čele římskokatolické církve očipovaný papež?

Hlas Ruska












Zobrazit příspěvek č. 863 jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2012
Postní chvilka poezie

ANDĚL





Po nebi anděl o půlnoci letěl
a píseň tichou zbožně pěl;
oblaka, měsíc i hvězdy všechny
dojatě naslouchaly oné svaté písni.

Zpíval o blaženosti bezhříšných duchů
tam pod korunami rajských stromů;
zpíval o Bohu velikém
v chválení svém upřímném.

Duši mladičkou k nám nesl v náručí
do světa nářku a slzí bolestných.
Leč ozvěna jeho písně v duši té zůstala,
ten hlas v ní stále zní, ač slova se ztratila.

Duše pak předlouho světem se trmácí,
naplněna jsouc vždy zvláštním toužením;
umlčet přec nemohou nebeský hlas ten
duchamorné všechny zpěvy pozemské.


Michail Jurievič Lermontov (1831)













Zobrazit příspěvek č. 864 jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2012
Ze světa - pravoslaví v Británii

Kněz si postavil u svého domu kapličku

Kněz neměl kde kázat. Zboural kůlnu a místo ní si postavil kostel

Třiašedesátiletý pravoslavný kněz ve Velké Británii, otec Stephen, si za šest měsíců postavil malý kostelík. Je sice miniaturní, takže je tam problém při liturgii konat malý a velký vchod, ale bohoslužby se tam slouží pravidelně a navštěvuje je sedm lidí; v sobotu na liturgii přijde 18 věřících. Otec Stephen byl původně anglikánem, ale odešel poté, co tato církev začala "světit" ženy na kněžky.







Zobrazit příspěvek č. 865 jednotlivě

Administrátor --- 31. 12. 2012
Ze světa - Rusko

Patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill vyzval kněžstvo Ruské pravoslavné církve, aby se zřeklo drahých automobilů.


Patriarcha Kyrill (kliknutím zvětšit)

"Zamysleme se a používejme takové dopravní prostředky, na něž nepřejícníci nebudou moci poukazovat ve smyslu diskreditace duchovenstva," prohlásil patriarcha na moskevském eparchiálním shromáždění 28. prosince. Poznamenal při tom, že patriarcha se však nemůže zříci automobilu nejvyšší třídy kvůli charakteru své služby. "Používám automobily ze státního autoparku, což je autopark pro zvláštní účely. Tyto automobily vyhovují speciálním bezpečnostním požadavkům a já jakožto střežená osoba nemohu používat jiné automobily."

Když byl ještě metropolitou, jezdil patriarcha - dle svých slov - zásadně v levných automobilech Volha nebo Škoda a odmítl přijmout luxusní Mercedes, který mu chtěl věnovat jeden mecenáš v polovině 90. let.

"Nehodlám vám nic doporučovat, ale jsou tu japonská či korejská auta, některé značky evropské, které jsou dostatečně pohodlné i bezpečné, ale jejich značka nikdy nebude figurovat v novinách," poznamenal hlavní představitel RPC.

V roce 2012 se v Moskvě staly dva případy, kdy duchovní v drahých automobilech způsobili vážné nehody. Oběma duchovním bylo zakázáno vykonávat bohoslužby a byli potrestáni i dle světského práva (v jednom z případů i vězením).

RIA Novosti









Zobrazit příspěvek č. 866 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2013
Zprávy z ústředí - nové chrámy v Praze

Nový chrám svaté Ludmily v Praze

Nový pravoslavný chrám svaté mučednice Ludmily v Praze byl slavnostně vysvěcen v sobotu 29. prosince 2012. Chrám se nalézá na teritoriu Ruské federace v objektu výstaviště na Sibiřském náměstí v Praze 6 - Bubenči. Pro bohoslužebné účely jej získalo "Podvorije" - Duchovní zastupitelství Ruské pravoslavné církve v České republice pod vedením prot. Mgr. Nikolaje Liščeňuka.

Svěcení chrámu vykonal z pověření Jeho Svatosti Kirilla, patriarchy moskevského a celé Rusi, vladyka Marek, arcibiskup grigorijevský, spolu s vladykou metropolitou Kryštofem a dalšími duchovními. Slavnostního svěcení prvého pravoslavného chrámu svaté Ludmily v Praze se zúčastnili kromě duchovních a věřících ze všech církevních obcí také hosté z Moskvy, Říma a Vídně. Přítomen byl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace pan Sergej Borisovič Kiselov. Po ukončení svěcení promluvil jak vladyka Marek, tak i metropolita Kryštof, kteří vyjádřili vděčnost všemohoucímu Bohu a poděkování představitelům Ruské federace, Duchovnímu zastupitelství Ruské pravoslavné církve v České republice, velvyslanectví Ruské federace v Praze a všem dárcům a obětavým věřícím, kteří se podíleli na jeho budování. Vladyka metropolita zvláště poděkoval Jeho Svatosti patriarchu Kirillovi za jeho otcovské pochopení pro potřeby věřících v Praze, kteří se již mnoho let nevejdou do chrámů, ve kterých se konají bohoslužby církevně-slovansky. Dále vyjádřil radost nad tím, že byl nových chrám posvěcen na památku české kněžny svaté Ludmily, prvé křesťanské mučednice všech Slovanů. Před několika lety totiž věnoval otci Nikolaji ikonu s ostatky svaté Ludmily, které naší církvi daroval vzácný pražský arcibiskup František Tomášek, s prosbou, aby se snažil zbudovat chrám k její cti. Otci Nikolaji se podařilo splnit toto přání a ikona s ostatky dnes spočívá na novém svatém chrámovém prestolu. Závěrem svého vystoupení věnoval chrámu sadu "orleců". Nakonec poděkoval arcibiskupu Markovi za jeho návštěvu a daroval mu jubilejní medaili s vyobrazením svatých Cyrila a Metoděje.

Po svěcení následovalo všenoční bdění, při kterém vladyka Marek udílel věřícím pomazání svatým olejem. Prvou svatou archijerejskou liturgii sloužili oba hierarchové následujícího dne v neděli 30. prosince.

Nový pravoslavný chrám svaté Ludmily je otevřen veřejnosti každý den podle programu. Jeho duchovním správcem se stal otec prot. Vladimír Abrosimov, velvyslanecký kněz doposud spravující chrám svatého velkomučedníka Jiřího, uprostřed areálu Ruského velvyslanectví.

K novému jubilejnímu roku 2013 má Praha 10 pravoslavných chrámů, kde se konají posvátné bohoslužby.


* * *


Nový chrám svaté Kateřiny v Praze

Magistrát hlavního města Prahy poskytl k užívání pravoslavné církvi chrám svaté Kateřiny v Praze 2 nedaleko metra "C" stanice I.P.Pavlova. Jeho zakladatelem byl císař Karel IV. "Otec vlasti", který si velmi vážil východního křesťanství a upřímně ctil svatou mučednici Kateřinu Alexandrijskou. Chrám svaté Kateřiny, nalézající se v areálu nemocnice byl několikrát přestavován. V současné době nese znaky jak gotického, tak i barokního stavebního slohu. Charakterizuje jej gotická věž a velmi bohatá barokní výzdoba.

První pravoslavná bohoslužba se v chrámu svaté Kateřiny v Praze konala v pondělí 24. prosince na Štědrý den roku 2012. Vladyka metropolita Kryštof spolu s duchovními nejprve vysvětil nový sv. prestol a celých chrám po četných úpravách. Kromě svatého prestolu, daru tachovské církevní obce, je v chrámu též vhodný ikonostas z chrámu berounského a mnoho dalších bohoslužebných předmětů, jako například sedmiramenný svícen, dar Duchovního zastupitelství "Podvorija" Ruské pravoslavné církve z Karlových Varů, bohoslužebná souprava věnovaná chrámu metropolitou Kryštofem, či ručně šité pokrývky na sv. prestol věnované monastýrem svatého Václava a Ludmily v Loučkách.

Prvé archijerejské Božské liturgie, která následovala po svěcení, se zúčastnili duchovní a věřící ze všech sedmi pravoslavných církevních obcí v Praze. Mezi vzácné účastníky patřila Její Excellence paní Daniela Anda Grigore-Gitrman, mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně Rumunské republiky v ČR spolu s doprovodem.

Metropolita Kryštof na základě usnesení Metropolitní i Eparchiální rady předal chrám pro bohoslužebné účely bulharským pravoslavným věřícím, jejichž církevní obec vede prot. Mgr. Plamen Todorov. Správcem budovy - kostelníkem byl ustanoven pomocný duchovní jer. Mgr. Konstantin Moravenov. Chrám je otevřen pro veřejnost denně v souvislosti s bohoslužebným programem. Mimo tento program je možné si návštěvu chrámu domluvit osobně s otcem Konstantinem na tel 722 015 023, či na elektronické adrese: moravenov/zavinac/gmail.com.


* * *



Panychida za metropolitu Doroteje na Olsanskem hrbitove,
konane ve vyrocni den jeho zesnuti v nedeli 30.12.
Panychidu s Jeho Blazenosti metropolitou Krystofem slouzil arcibiskup Marek
za ucasti velkeho mnozstvi duchovenstva a kozacke straze.
















Zobrazit příspěvek č. 867 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2013
Film k pravoslavným vánocům

Kristus se rodí!

Oslavujte ho!

Česká televize dala pravoslavným křesťanům dárek pod stromeček - dokument o Svaté Hoře Athos.

Český překlad je na řadě míst možná trochu nepřesný, ale přesto díky!

Hora Athos

Unikátní výprava na svatou horu v Řecku (51 min.):

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/












Zobrazit příspěvek č. 868 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2013
Televizní zpravodajství o Pravoslaví

Reportáž o letošních svátcích Narození

Česká televize o pravoslavných Vánocích - hlavnich událostech ČT (najeďte prosím na 16:30 minutu)

www.ceskatelevize.cz/









Zobrazit příspěvek č. 869 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2013
Z došlé pošty

Prot. Eugen Bakoš - Pravoslavná farnost Halže

Živý betlém - koledy
Pravoslavný dětský sbor ANHELY
Pravoslavná farnost HALŽE 2012

1. Pravoslavná farnost Halže - ANHELY 2012
http://www.youtube.com/watch?v=4Na1Q0BVLas

2. Pravoslavná farnost Halže - CHERUBÍNY 2012
http://www.youtube.com/watch?v=7V5dVIi2ndc





Zobrazit příspěvek č. 870 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2013
Z tisku - posmrtný život

Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Přináším zajímavý text, který prošel světovými médii. Týká se duchovního zážitku neurochirurga. Vzhledem k tomu, že text je příliš krátký a je to jen výňatek z jeho knihy, nebudu se snažit posuzovat charakter popisovaného zážitku (pokud je vůbec reálný; zatím to však vypadá tak, že ta osoba opravdu existuje, opravdu je tím, čím se představuje, a snad toto vyprávění není jen fabulace). Z hlediska křesťanství tam můžeme nacházet některé problematické body, ale to může být způsobeno kvalitou překladu či vytržením z kontextu knihy. Lze tedy obtížně posuzovat motiv této duchovní zkušenosti. Možná je to dílo duchovních bytostí, které se snaží lidi klamat a navodit v nich dojem, že poté, co duše opustí dělo, bude v každém případě vše dobré a žádný problém v "záhrobním životě" člověku nehrozí. Nelze zatím však ani vyloučit, že zážitek pochází z dobrého zdroje a má v materialistické civilizaci povzbudit víru v posmrtnou existenci. Některé problematické body tohoto vyprávění lze totiž interpretovat tak, aby nemusely nutně protiřečit křesťanskému zjevení. Je však otázka, zda je taková interpretace možná v kontextu celého knižního textu. Bez přečtení celé knihy se k tomu raději nebudu více vyjadřovat. Pozoruhodná je každopádně základní podávaná informace, kvůli níž sem tento článek vkládám, - existence jasného vědomí i přesto, že monitorovaná aktivita mozku vyhasla. Zde je ten výběr z vyprávění zážitku neurochirurga:


Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander, který pracuje 25 let na Harvard Medical School, onemocněl r. 2008 na zánět mozkových blan a dostal se na týden do komatu. Zažil při tom cestu do posmrtného, nadpřirozeného světa. Svědčí o tom tento týden v týdeníku Newsweek, kde píše o své nové knize na toto téma:

Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén předsmrtných zážitků, píše autor. Jako neurochirurg rozumím tomu, co se děje v mozku u lidí, kteří se blíží smrti, a vždycky jsem byl přesvědčen, že existuje dobré vědecké vysvětlení pro nadpřirozené cesty na nebesa, které zažívají lidé, kteří o vlásek unikli smrti.

Na podzim r. 2008, po sedmi dnech v komatu, kdy lidská část mého mozku, neokortex, byla neaktivní, jsem zažil něco tak hlubokého, že mi to dalo vědecký důvod věřit v existenci vědomí po smrti.

Neexistuje vědecké vysvětlení, jak je možné, že zatímco mé tělo leželo v komatu, moje mysl - mé vědomí, mé vnitřní já - bylo naprosto při životě. Zatímco neurony mého kortexu stoprocentně ochromily bakterie (zřejmě mělo být přeloženo: viry), které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, se vydalo na cestu do širší, nové dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy nevěřil, že existuje, a před zážitkem komatu bych ji odmítl jako nemožnost.

Avšak ta dimenze - kterou popsali četní svědci, kteří se dostali na pokraj smrti - skutečně existuje.

Všechny hlavní argumenty proti přesmrtným zážitkům uvádějí, že tyto zážitky jsou důsledkem minimálního, dočasného či částečného špatného fungování kortexu. Avšak k mé předsmrtné zkušenosti došlo v situaci, kdy tomu nebylo tak, že by můj kortex špatně fungoval - můj kortex byl prostě stoprocentně vypnutý. Je to jasné z vážnosti a doby trvání mé meningitidy a je to zdokumentováno CT skeny mého mozku a neurologickými vyšetřeními.

Na základě dnešního lékařského porozumění mozku je absolutně nemožné, abych během svého komatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí.

Trvalo mi dlouhé měsíce, než jsem se vyrovnal s tím, co se mi přihodilo. Nejen prostě s tím, že bylo lékařsky nemožné, aby byl během svého komatu při vědomí, ale - a to bylo důležitější - i s tím, co se dělo během té doby.

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavě modré obloze.

Vysoko nad mraky - neobyčejně vysoko - létala přes oblohu hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy.

Byli to ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí. Byly to bytosti vyšších forem.

Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete.

Slyšel jsem vizuální krásu stříbrných těl oněch světélkujících bytostí a viděl jsem radostnou dokonalost toho, co zpívaly. Zdálo se, že není možné pozorovat cokoliv v tomto světě, aniž by se člověk nestal jeho součástí.

A je to ještě podivnější. Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá a pamatuji se, jak vypadala, naprosto podrobně. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy - měly tutéž zahlcující, nesmírně pronikavou živost jako všechno ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Bylo to něco vyššího.

Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mnou proletělo jako vítr a okamžitě jsem porozuměl, že je to pravda.

To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:
"Jsi milován, navždy, pořád."
"Nemusíš se ničeho bát."
"Není nic, co bys udělal špatně."

Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

"Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena znovu, beze slov, ale tím, že jejich pojmovou esenci přímo včlenila do mě. "Ale nakonec se vrátíš."

Na to jsem měl jedinou otázku:
Vrátím se kam?
Ptal jsem se beze slov této bytosti:
Kde jsem?
Kdo jsem?
Proč jsem tady?

Odpověď vždycky přišla v explozi světla, barvy, lásky a krásy, které mou prošly jako obrovská vlna.

Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi "tlumočníkem" mezi mnou a touto obrovskou přítomností.

Jsem si vědom toho, že je to naprosto neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné.

Moderní fyzika nám praví, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Před mým předsmrtným zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mě realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také - teď to vím - definován láskou.

Strávil jsem desítky let jako neurochirurg v jedné z nejprestižnějších lékařských institucí v této zemi. Vím, že mnoho mých kolegů zastává názor, jaký jsem zastával i já, že mozek, a to právě kortex, vytváří vědomí a že žijeme ve vesmíru, v němž neexistují emoce. Avšak to je nyní rozdrceno. Po zbytek života budu zkoumat pravou podstatu vědomí a budu se snažit ujasňovat, že jsme něčím daleko víc než fyzickým mozkem.

Knihu dr. Ebena Alexandera Proof of Heaven: A Neurosurgeon's Journey into the Afterlife (Důkaz nebe: Cesta jednoho neurochirurga do posmrtného života), vydává nakladatelství Simon & Schuster 23. října 2012.

Zdroj: http://www.blisty.cz

http://abcnews.go.com/Health/












Zobrazit příspěvek č. 871 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2013
Nový kalendář

Jihlavský kalendář na rok 2013

Nový kalendář je hotový. Sazbu obou mutací (nástěnný nebo diář) si můžete stahovat na adrese:
pravoslav.or.cz/kalendarium/

Tisknout a rozesílat těm, kdo mají u nás objednané dodání papírové verze, budeme začátkem příštího týdne. Takže pokud byste někdo, kdo máte buď stálou objednávku nebo jste si objednali pro rok 2013, kalendář do konce týdne poštou neobdrželi, neváhejte mi napsat (třeba na adresu Ambonu - viz nahoře). (Někdy se může stát, že objednávka někam "zapadne" a je potřeba zaurgovat.)

Letos jsme přidali do sazby typikonální značky svátků, jak jsou obvyklé v liturgických knihách.










Zobrazit příspěvek č. 872 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2013
Záhrobní zážitky

Pořad o stavu blízkém smrti

K tématu zmíněnému v příspěvku č. 870 jsem náhodou našel televizní počeštěný dokumentární pořad s několika podobnými případy. Je to možná zajímavé na podívání, nicméně nutno nezapomínat na to, že se jedná o zkušenosti, které zůstávají jen na povrchu, nejdou do hloubky. Tyto duše se v posmrtném putování nedostaly tak daleko, aby poznaly, co se s duší děje, zůstane-li v posmrtném stavu definitivně, tj. už bez možnosti návratu do těla. Proto tito lidé většinou nemají zkušenost soudu adal. Podle naší tradice probíhá 40 dní po smrti zvláštní proces putování duše, přičemž soud začíná devátého dne poté, co se duše rozloučila s tělem. Proto s tím nemohou mít zkušenost ti, kteří byli mimo tělo jen chvilku. Některé části z toho, co se jim zjevilo, mohou dokonce být démonickým klamem. Poznání o tom, co vskutku následuje po smrti - a to nejen při samotném umírání či krátce po něm, ale dlouhodobě, zjevuje Bůh jen v některých speciálních případech.

Koho by to zajímalo, odkazuji na pravoslavné zdroje: Zázrak vzkříšení Klaudije Ustjužaninové z Barnaulu v roce 1964 nebo na dokumentární film Návštěva u smrti (na stránce s filmem si můžete přepnout na nižší kvalitu obrazu, pokud by to bylo potřeba) a nebo Podivuhodné vidění monachyně Eupraxie.

A zde je ten počeštěný televizní dokument:












Zobrazit příspěvek č. 873 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2013
Pravoslavný kalendář na rok 2013

O pravoslavném kalendáři na internetu

Dnes v poledne byly rozposlány výtisky Nástěnného kalendáře. Pokud by někdo, kdo měl objednáno, v příštích dnech neobdržel zásilku, prosím, napište (třeba na adresu Ambonu) a bude zjednána náprava. Ohledně některých objednávek, které byly učiněny pro loňský kalendář, máme pochybnosti, zda měly charakter trvalé objednávky nebo jen objednávky pro jeden kalendář pouze na minulý rok (v takových případech už letos nebyl kalendář zaslán). Vytištěno je však pár kusů letošního kalendáře navíc, takže můžeme zaslat těm, kdo si to případně budou přát.

Dekujeme všem objednavatelům za zájem o naše kalendárium.

* * *

Pro Vaši informaci: elektronické kalendárium, které je z adresy kalendar.or.cz distribuováno internetem na další webové stránky, vzniká tak, že jsou ze sazby pro papírovou verzi kalendáře vyexportovány zdrojové soubory s pevnými svátky a paschálií, upravené pro aktuální rok, a tyto soubory jsou posléze importovány do programu obsluhujícího internetový elektronický kalendář.

Návod a podmínky k tomu, jak mít na Vaší webové stránce zobrazeny každodenně aktualizované kalendářní údaje z našeho kalendářní serveru, jsou v kapitole Pro pravoslavné webmastery.

PDF výstup sazby (pro vytištění papírové verze) si můžete každoročně stáhnout z webu na adrese pravoslav.or.cz/kalendarium. Jsou tam stejné PDF soubory, z nichž tiskneme kalendáře pro objednavatele.

Nyní je tam nově umístěno vysvětlení ohledně "konstrukce" paschálního kruhu kalendáře s odpovědí na otázku, proč se v posledním čtvrtletí někdy liší nedělní evangelijní čtení podle našeho kalendáře od čtení podle kalendáře např. ruského.









Zobrazit příspěvek č. 874 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2013
Bohozjevení - z kázání otce Rafaela

Promluva ke svátku Zjevení Páně

Bůh se zjevuje! Zjevuje se všem, kteří vynakládají námahu na pokání. Takoví - dá-li Bůh své požehnání - sklidí ovoce své duchovní práce, plody poznání Boha. V dnešní době je však už málo těch, kteří vyvíjejí tuto požehnanou námahu a duchovní práci. Žijeme v době, která se blíží všeobecné duchovní smrti.

Bůh se zjevuje, a to tak, jak se dosud ještě nikdy nezjevil. Zjevuje se nejen lidem, ale i andělům. Proto je dnešní svátek též jejich svátkem. Serafíni dnešního dne oslavují Bohozjevení, protože poprvé viděli Boha takovým způsobem. A od toho okamžiku je jejich slavosloví - jejich serafínský, cherubínský a vůbec andělský zpěv - ještě mocnější. A s ještě větší láskou oslavují svého Tvůrce a Pána, skrze Něhož i oni získali svou existenci.

Narozdíl od nich jsme však my lidé jakoby umrtvení. Bůh se zjevuje, aby přinesl světlo a udělil je i nám, jenže my nereagujeme. Jak se tedy v den dnešního svátku zachováme? Budeme se nezměrně radovat? Nebo spíše budeme raději věnovat svou pozornost svým přátelům, příbuzným, a věnovat se světským hostinám či zábavám? V případě nepokřtěných není divu, chápou svátky čistě tělesným způsobem. Ale co ti, kteří jsou pokřtěni ve jménu svaté Trojice, avšak nejsou dnes v chrámech Božích, aby se i oni ukázali před Bohem jako duchovně živí, aby ukázali, že Ho poznali, že Ho přijali do svého srdce, že se "v Krista oblékli" svatým křtem? Kde jsou? Proč sem dnes nepřišli, aby svědčili před nebem i před lidmi, před anděly i před démony, že patří Bohu, jedinému pravému Otci, Synu i Svatému Duchu? Vždyť jak by bylo lze nalézt Boha mimo Něj samotného? On sám je přece zde - s námi na zemi - přítomen jako pravoslavná církev.

Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Bůh na zemi. Pravoslavná církev je neustále trvající Bohozjevení.

Pro naše svaté však Bůh nebyl jen na zemi s nimi, ale vnímali, že přebývá i v jejich nitru. Myslíme teď např. na svaté otce, v jejichž srdci se usídlil Bůh.

Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Boží Slovo se stalo tělem a rozbilo si mezi námi svůj stan (praví doslovně svatopisec). Pravoslavná církev je Bohozjevení v trvání. Pravoslavná církev je Svatá Trojice, tady s námi. Vždycky s námi. Svatá Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý - žije v srdci člověka. A to je neustále možné v pravoslavné církvi pro každého věřícího.

Proč se tedy v našich srdcích neděje to, co vidíme u svatých otců? Protože jsme zatím nepochopili, co je to Církev. Nerozpoznali jsme v ní Boha sestoupivšího na zemi, nepoznali jsme v ní přesvatou Trojici, která se skrze Církev může usídlit v srdci člověka. A proto o nás možno říci, že Církev vlastně neznáme, zatím jsme ji vůbec nepoznali. A jestliže jsme nepoznali ji, pak to znamená, že jsme nepoznali ani Boha. Protože nevidíme-li v pravoslavné církvi Syna Božího, Jeho mystické Tělo, jímž Církev je, nechápeme ani Církev ani jsme nepoznali Boha.

U některých, kdo to poznali a ctili, se usídlil Bůh také v nich. Myslíme na naše svaté otce. Světce, svaté křesťany. Bůh vstoupil do jejich srdce. Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý žije v srdci člověka. A to je, bratři a sestry, pravoslavná církev. Pak uvidíme v Církvi podobu a vyjádření slávy Otcovy, onu pečeť jednoty:

„Otče Pána našeho Ježíše Krista, velikého Boha a Spasitele, naděje naší, jenž jest obraz dobroty tvé, nesoucího na sobě pečeť stejné podoby s tebou. On v sobě ukazuje tebe, Otce. On jest Slovo živé, Bůh pravý, předvěčná moudrost, život, posvěcení, moc, světlo pravé. Skrze něho zjevil se Duch Svatý, Duch pravdy, dar synovství, zasnoubení budoucímu dědictví, počátek věčných blah, síla oživující, pramen posvěcení, z něhož všechno rozumné a duchovní stvoření se posilňujíc, před tebou se klaní a k tobě ustavičnou vysílá chvalořeč, neboť všechno slouží tobě ... Když se pak čas naplnil, mluvil jsi k nám (Otče nebeský) skrze samého Syna svého, jímž i věky jsi učinil. On je zářením tvé slávy i zobrazením tvé osoby a udržuje vše hlasem moci své. Nepovažoval za uchvácení rovným býti tobě, Bohu a Otci, avšak Bůh jsa předvěčný, na zemi se ukázal a s lidmi žil; a z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.“ (Z anafory liturgie sv. Basila)
Pokud vidíme Církev jako Slovo Boží, vidíme-li v ní jednorozeného Syna, pak přijímáme s vírou křest a Svatého Ducha. A v Duchu Svatém začneme v hloubi své bytosti prožívat nejen, že Církev je Tělo Boží a že Církev je samotný Bůh sestoupivší na zem, nýbrž i další veliké tajemství. Je to něco tak velikého, že se toho sami svatí otcové až poněkud lekali. Svatý vladyka Nikolaj o tom v jedné modlitbě hovoří. Když objevil v sobě Boha hlouběji, než mysl může postihnout, a hlouběji, než dech může sestoupit, zjistil, že Bůh dlí v nejhlubších úkrytech jeho srdce. Zděsil se nad tím, neboť pochopil, koho v sobě nosí. A ještě jeden z velkých otců, který ten zážitek možná popsal nejvýstižněji, i když málokdo tomu dnes rozumí; svatý Simeon Nový Theolog cítil Boha v sobě v Duchu Svatém a sebe zřel v Bohu. Viděl sám sebe jako součást Boží.

Jestliže tedy církev pravoslavnou, bratři a sestry, vidíme jakýmkoliv jiným způsobem a neprožíváme Církev Boží jako to, čím vskutku je, nepochopíme dnešní svátek. Kdo nevidí Církev jako Boha, resp. jako Tělo Boží, nemůže vpravdě slavit svátek Zjevení Páně. A protože je dnes mezi námi tak málo správného chápání Církve, je potažmo tak málo radosti, povznesení, duchovní útěchy z dnešního svátku. Bůh se zjevil, odkryl, ukázal a jako takový je v Církvi stále přítomen, jenže my, členové Církve, ji prožíváme chybným způsobem. Ukazujeme tím svou slepotu a duchovní nevědomost.

A nepoznáváme-li správně Církev, nemůžeme poznat ani sami sebe. Nevíme, co jsme. Nechápeme do hloubky, že jsme děti Boží, součásti jeho Těla. Tím se ukazuje nepříjemná pravda o nás - jako lid Boží jsme v hlubokém kómatu. Necháváme se klamat ďáblem a ponoukat démony k tomu, že vystupujeme proti Církvi. Urážíme ji, povyšujeme se nad ní; začali jsme na ni křičet a mračit se na ni. Nevraživě se tváříme na její duchovenstvo a zlobíme se na kněžstvo. Dokonce opovrhujeme tím nejdražším pro Církev i pro lidi, a to posvátným mnišstvím. Když lidé vidí mnicha, už nejsou schopni postřehnout duchovní světlo, které z něj vychází. V knězi už nevidí dary, které jsou skrze něj lidem udělovány; jsou to taková obdarování, jež si nelze mimo Církev ani představit. Kněžstvo nám přece skýtá perspektivy a možnosti, o nichž se mimo Církev nikomu ani nezdá.

* * *

Tím jsem neměl na mysli světské snění, které je hrou fantazie. Snění mysli, která je ovládána světským duchem, je duchovní nemocí - jsou to jen poryvy fantazií. Mysl, která v sobě nezrcadlí Boha v Trojici, ale je matná, zkalená a zmatená světskými péčemi a vášněmi, nevyhnutelně propadá fantazírování, tj. přeludům. Každý pohyb takové nemocné mysli je jen nerealistickým sněním. A když v tak nemocném vnitřním duchovním prostředí žijeme trvale, jsme uvězněni v tomto vysněném neskutečném prostoru jako v duchovním žaláři. Pak už mysl odtržená od reality touží jen po dalším a dalším snění a chce se bavit novými a novými výmysly. Proto lidé v dnešní nemocné době propadají závislosti na zábavě, na románech, filmových příbězích, televizních seriálech, videohrách či virtuálním světě vykouzleném počítačem.

Tato duchovní nemoc dnešní doby zplodila moderní umění, které je odděleno od Církve a neslouží ani duchovnímu povznesení ani mravnímu zdokonalení ani čemukoliv jinému užitečnému, ale jen bohapusté zábavě. Tato duchovní nemoc zplodila současnou materialistickou vědu, která se odtrhla od požehnaní a od božského pramene poznání a moudrosti. Je to všechno virtuální svět fantazie a magie.

Současná generace v tomto duchovně nenormálním prostředí musí vyrůstat a žít. Dnešní křesťané jsou od mládí obklopeni nemocnými lidmi, kteří uvažují nepřirozeně a jejichž myšlení je ponořeno do démonických klamů. V takovém prostředí si každý musí svou víru těžce vybojovat a celý život namáhavě obhajovat. Přesto se však člověk i dnes může - sice s velkou námahou, leč přece, - pozdvihnout, prohlédnout všudypřítomný klam; může se probrat z kómatu, obživnout a získávat plnou účast na Bohu skrze přivtělení do Kristova mystického Těla, jímž je Církev.

Nikdy se to však člověku nepodaří, dokud spoléhá jen na světlo Slunce nebo na světlo svého intelektu, které patří do sféry padlé a oklamané lidské přirozenosti. Obě tato světla mohou dát mnoho, ale nikdy ne dost, aby to stačilo k záchraně duše. Ve světle z těchto dvou zdrojů nikdy nemůžeme spatřit plnou pravdu ani plnost poznání. V takovém světle nikdy nepoznáme sami sebe a nepoznáme, zda žijeme v pravdě. Obě tato světla jsou totiž jen skomírající lampičkou, šerem, v němž nic není vidět jasně. Bohužel většina současníků spoléhá právě jen na tyto dva zdroje světla.

Proto svatí otcové z dob, kdy se pravda žila a kdy se uskutečňovala v lidských životech, velicí monaši dávných časů, hledící v Duchu Svatém do budoucnosti - na naši současnost, plakali a naříkali. Uzřeli totiž náš svět - viděli jej ponořený do hluboké temnoty; zahlédli i nás - lidi prodlévající v šeru odklonu daleko od Boha. Žijeme v příšeří odpadnutí od života, od poznání, od moudrosti, od pravdy. Náš svět, jak ho viděli dávní svatí, je zotročen obrovitou lží, chycen do sítě lsti gigantických rozměrů.

Jeden ze současných otců používá podobenství o trávě, která svými lístky dokáže prorazit betonový či asfaltový povrch vozovky. Jsou to jen ojedinělá stébla a drobné zelené lístečky, které betonem prorostou, ale vždy se pár takových stvolů najde. Pouze v Církvi Boží se setkáváme s takovýmito zelenajícími se lístky, které vyrostly dokonce i uprostřed široširého betonu. Naše církevní shromáždění, ty hrstky věrných, kteří chápou, proč jsou křesťany a proč jsou dnes v chrámu, to jsou živá stébla trávy, které prorazila asfaltem či betonem na povrch, ze tmy ke slunci. Prorazila betonem všeobecné nevědomosti, našla si průchod skrze všude kolem se rozprostírající asfaltový příkrov nepřátelství vůči Bohu. Tito lidé žijí a přišli do chrámu, prodrali se skrze všechny zdánlivě nepřekonatelné překážky a stojí zde před zjeveným Bohem. Tím se projevili, ukázali, že mají poznání i moudrost a že mají v duších ještě jiné světlo, než to, které přichází ze Slunce nebo z lidského intelektu. To znamená, že mají v sobě život. Ne jenom ten biologický či intelektuální, ale především život duchovní, věčný, nesmrtelný.

Dávní otcové to všechno předzvěděli. Pravili, že Bůh se zjevil všem, ale jen málo lidí jej bude oslavovat a přihlásí se k němu. Většina zůstane oddělena. V našich posledních časech má být nesmírně těžko křesťanskému pokolení, protože je mu dáno žít v podivném prostředí (nazýváme je jemně jako „podivné“). Otcové předpovídali, že tolik věcí bude převráceno, lež a klam se neuvěřitelně rozšíří, zesílí a budou veřejně uznávané, propagované a vnucované. Pravili, že už s mateřským mlékem budou lidé těchto dob sát tuto všeobecnou lež. Žít v takových dobách, žít v pravdě, kterou Bůh zjevuje, bude těžké. Tyto generace budou velice slabé. Nebudou schopny činit nic z velkých skutků víry, které se konaly dříve. Ke spáse však bude těmto lidem stačit jen, aby vydrželi v Církvi, snášeli pokušení, která je obklopují a která otřásají jejich životy. Víc od nich Bůh nebude žádat. Překonají-li onen strašlivý tlak všeobecné apostase a zachovají-li vyznávání zjeveného Boha - Otce i Syna i Svatého Ducha - bude jim to stačit ke spáse. Po těchto lidech už se nepožaduje nic z toho, čím se zaskvěli duchovní velikáni minulosti, nic z askeze a duchovního hrdinství, jež byly běžné v předchozích generacích. Budou považováni za stejné vítěze, jako byli dávní asketové, když se jim podaří překonat síly, které rvou lidské duše z Církve, a být hluchými k vábivým naukám všech těch falešných proroků, čarodějů, mágů a svůdců, kteří odvádějí společenské masy k modloslužebnictví, lákají je na kouzla magie, technologií a vědy a vedou k uctívání démonů. Kdo však obstojí za těchto okolností a udrží se v Církvi? Kdo dokáže v dobách, které přijdou, pokřižovat se a vzývat Boží jméno a jména svatých a andělů? Jen ten, kdo si už dříve osvojil blahodať Svatého Ducha, upevnil se ve zbožnosti a duchovním smýšlení.

* * *

Ať v nás nezůstane žádná roztržitost, světské zmatení, nevěra či pochybnost, když duchovně hledíme v tento svátek na Boha, který se zjevuje. Ať se celá naše bytost pohne směrem k Němu. Hleďme, stojí před námi jako člověk a skrze něho a kvůli němu slyšíme i Otcův hlas pravící: „Toto je Syn můj milovaný.“ Bratři a sestry, váháme - bohužel - je to jako když stojíme na rozcestí, přešlapujeme a přemýšlíme, jakou cestou se dát. Otálíme s vykročením, jsou na nás vidět pochybnosti. Ten, kdo nepochybuje, totiž vypadá jinak než my. A Boží Syn se nám stále znovu a znovu zjevuje, ukazuje se nám každý rok na svátek Zjevení, jak stojí ve vlnách Jordánu. Každý rok dostáváme tuto lekci. Bohu není zatěžko udělat si čas a trpělivě nám opakovat stále to samé.

Hle, Syn jednorozený, Bohočlověk, ten, jehož jsme včera viděli v Betlémě jako dítě, dnes je v Jordáně a Jan ho zvěstuje. Veliký Jan Křtitel a velice vystrašený Jan! Sv. Jan se skutečně zděsil, neboť věděl, kdo je Pán. Znal, že je to sám Bůh v těle. Pouze Jan o tom věděl, neboť Ho zvěstoval a připravoval Mu cestu. Viděl v tom pokorném člověku (podle našeho měřítka to byl mladý člověk, který měl právě třicet let a ve všem byl podoben nám) Beránka Božího, jenž na sebe bere hřích světa.

Z jeho Božství přijímáme my všichni, získáváme tak blahodatí účast na Bohu. Nikde jinde než v Církvi nemůžeme ničeho podobného dosáhnout. Proto je tak důležité být součástí pravoslavné církve, mít podíl na její jednotě. Lidem odchovaným světským myšlením je nepříjemné, když se hovoří o „kanonické církvi“ a vidí v tom nějakou právní normu, čili cosi neduchovního. Ve skutečnosti se pod pojmem „kanonická církev“ myslí jednota Těla Kristova. Jenom v této jednotě se můžeme stát jedním s Ježíšem Kristem. Nemůžeš se přece sjednotit s Kristem, když stojíš mimo Něj. Nemůžeš mít jednotu s Otcem bez Syna a Svatého Ducha. Buď je člověk v plné jednotě, nebo stojí vně Těla Kristova. I kdyby to bylo jen o milimetr vedle, je to stále mimo. Proto nepřijímáme žádné rozkoly. I jeden milimetr může být nekonečnou vzdáleností od Božího Těla. Plná jednota je předpokladem Bohem ustanoveného přebývání v Bohu.

Dávejme pozor, abychom slyšeli Otcův hlas, který dnes zní nad vodami. Je to zázrak, že se země nerozsypala při hřmění tohoto hlasu. Jen díky jeho lásce a milosti nám uši neshořely a ušní bubínky nepopraskaly. Jen díky Boží trpělivosti s člověkem, která se zjevila v Kristu, zní tento hlas tak, že ho můžeme snést.

Když padají a vybuchují bomby, třeseme se hrůzou. Když hromy hřmí, máme strach. Jenže když zní hlas nebeského Otce, zíváme, a když je hlásáno slovo Boží, usínáme. A dnes jsme slyšeli slovo samotného Boha Otce, který i dnes skrze ústa sloužícího duchovenstva zahřměl ve všech našich chrámech: „Toto je Syn můj milovaný, v něm je mé vyvolení.“ Tato slova řeší všechny naše problémy, vyhání všechny pochyby. To, co řekl o svém Synu, se vztahuje i na jeho mystické Tělo, čili na Církev: „Toto je Církev moje milovaná.“ Pravoslavná, apoštolská. Není uzavřená, ale otevírá se všem. „Avšak mimo ni mne neuvidíte.“ Jak praví svatý mučedník Kyprián Kartagenský: „Komu Církev není Matkou, tomu ani Bůh není Otcem.“ (PDF plakátek) Hle, jak velká čest pro nás, jaké požehnání máme v Církvi! Vždyť Otcova láska a Jeho vyvolení se vztahují nejen na Jeho Syna, ale i na Církev. Všichni, kdo jsou její součástí, se tím stávají Božími milovanými a vyvolenými.

A dále čteme, že se otevírají nebesa. Komu se otevírají? Jak připomíná sv. Řehoř Palama ve svém kázání na tento svátek, nebesa se otevřela Pánu Ježíši Kristu. Z náruče Otcovy sestupuje Duch Svatý, jenž z Otce vychází a na Synu spočívá. Nevychází ze Syna, jak tvrdí proti učení Církve ti, kteří při svém rozumování smrtelně uklouzli a dodnes letí ze srázu, aby se na konci svého pádu roztříštili kvůli svým herezím. Takoví se nikdy nepoučí. Oni i s těmi, kteří jim uvěřili, se poznávat Boha už nenaučí. Výjimky se dějí jen mimořádně zvláštním Božím řízením. Většinou je to však s nimi spíše naopak - pronásledují ty, kteří jsou ještě nositeli pravé víry. Tedy nositele pravého světla, čili nositele samotného Pána.

* * *

Bratři a sestry, v naší Církvi je Duch Svatý a nebesa jsou zde stále otevřená. Od historické události Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, což se stalo padesátého dne po Vzkříšení Kristově, se v pravoslavné církvi nebesa nikdy nezavírají. Zavřou se až v den strašného soudu. Tehdy se uzavře brána a již nebude moci vstoupit, kdo doposavad nevešel skrze pravoslavnou církev mezi vyvolené Boží. Tím chodníkem, jímž kráčíme ze země na nebe, jsou svaté Tajiny. Tato stezka vede přes celý podnebeský prostor, kde jsou mnohé nástrahy, a kdo odbočí a sejde z tohoto chodníku vedoucího vzduchem vzhůru, padá dolů, jak to vidíme symbolicky zobrazeno na některých ikonách.

Slyšeli jste dnes, že se při božské liturgii místo obvyklé Trojsvaté písně zpívá hymnus, který Církev pěje při svatém křtu: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ Tato sváteční změna v liturgii je vzpomínkou na staré doby, kdy se v den Zjevení Páně konaly společné křty. Tento krásný biblický hymnus má i nám připomínat, že jsme se při svém křtu oblékli v Krista! A že se i pro nás otevřela nebesa a zůstávají nám otevřená po celý pozemský život - nepromarněme toto pozvání!

V Církvi dostáváme od Boha síly a inspiraci k životu podle Boží vůle. Neříkejme, že nemáme síly ke zbožnému životu! Síly nám dá Boží blahodať. To, co nám ve skutečnosti schází, je dobrá vůle konat zbožné skutky. Spíše se nám chce páchat všeliký hřích, než se namáhat pro dobro. Přejeme si závidět, přít se, lhát, krást, smilnit či se dopouštět jiných hrozných věcí. Občas dokonce prosíme Boha o pomoc, když toužíme provádět něco, co je ve skutečnosti dle vůle ďábla. Vyučme se proto nejprve, co si vlastně máme přát a oč usilovat. A to nás učí Boží Syn a Duch Svatý v Církvi. Ježíš Kristus nás nikdy nevede k ničemu, co není v souladu s vůlí Jeho Otce. Duch Svatý v nás nikdy nepodněcuje žádnou myšlenku ani pohnutku, která není dle přání Otce. Nikdy nám Bůh, bratři a setry, nepomůže v konání zla. Nikdy! Zpytujme své úmysly a přání, abychom zjistili, zda se jedná o zbožnost, které nás naučila Církev, nebo zdali pocházejí od nepřítele.

Jako pravoslavní křesťané věříme ve zjeveného Boha Otce, Syna i Svatého Ducha. Věříme, že spásonosným způsobem přebývá a spočívá v církvi pravoslavné. Nikde mimo ni. Jen zde se s Ním sjednocujeme, zde s Ním žijeme, zde se od Něho učíme. Tady žijeme podle Jeho vůle ponoukáni silou Ducha Svatého. A nebesa jsou nám otevřená. Proto křesťané, jak o nich kdysi říkali, „žijí na zemi, chodí po zemi, ale jejich mysl a srdce jsou na nebesích“. To nejsou, bratři a sestry, bajky a krásné pohádky. To je naše církevní realita. Realita tohoto svátku. Odpoutejme se tedy srdcem od země, rozkladu a záhuby, od všeho pomíjejícího, co jednou každopádně pomine! Poutejme se k věčnosti, k nepomíjejícímu světu, k Tomu, kdo je pravdivý a svatý. A to je Bůh náš, přítomný v Církvi, rozdílející se lidem ve svaté tajině přijímání. Ano, takovým podivuhodným způsobem - svou Krví a Tělem se nám Bůh dává jako pokrm ke sjednocení s Ním. Vezmi, jez a pij! Oblékl ses v Něho - jez Jeho Tělo a napoj se Jeho Krví, a to je vše, čeho je ti zapotřebí. Život v Bohu je všechno, co ve skutečnosti potřebujeme. Žijíce v Bohu, bratři a sestry, pociťujeme společenství Církve, pak můžeme do hloubi svých duší prožívat naše bohoslužebná shromáždění. To je tak krásný pocit, že se nemůže poměřovat s žádným jiným dobrým pocitem. Takto zde a v čase vykročíme na cestu vzhůru vedoucí do věčnosti. Bránou je Církev naše svatá, která je „sloupem i upevněním pravdy“ a v níž jsou nebesa otevřena; tudy se vine stezka do království nebeského, království světla. A v záři tohoto světla nechť oslavujeme jediného pravého Boha, zjeveného v Trojici a oslavovaného Církví Kristovou už zde na zemi. Bůh se nám zjevuje!


Připraveno na základě „Kázání na svátek Zjevení - křtu Páně 2011“ od jeromonacha Rafailo Boljevič (upraveno, místy zkráceno a jinde mírně rozšířeno dle jiných zdrojů). (Převyprávěno dle původního překladu, který podle audiozáznamu přel. a drobné korekce přičinil: KM; výchozí český překlad je na www.pravoslavi-strilky.cz)











Zobrazit příspěvek č. 875 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2013
Jakou lekci nám udělily prezidentské volby?

Vrtěti psem I.

Motto: "Proč pes vrtí ocasem?
Protože pes je chytřejší než ocas.
Kdyby byl chytřejší ocas,
vrtěl by ocas psem."

(Ze známého filmu o amerických volbách)



Lidé, spěte

Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení voleb, protože jsem se jimi nechtěl zapojovat do té ostudy, která se jmenovala předvolební kampaň a která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co je pro nás primárně důležité.

Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.
Ještě než začnu - také jste si všimli, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.

Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet

Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová virtualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?

Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.


Punkový kníže (pozor, to není zlomyslnost jeho nepřátel, ale oficiální prezentace Karla pro mládež - produkt jeho volebního týmu).

 
I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově a v takovém rozsahu naletěli i mladí lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální. V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: "Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži nějak nepasovalo, leč "časy se mění" (parodie na Dylana). Anebo je to tím Facebookovým zasíťováním, které dělá z lidí v podstatě otroky?
Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.
Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).

"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná," říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.

"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".
Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání.

J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou."
V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete - bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.


Habsburg nebo Schwarzenberg? Ale vždyť je to jedno...

 
Právě po internetu se nejvíce šířilo opojení urozeností, před níž se devotně skláněli zvláště umělci. Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi (21. června 1621) na Staroměstském náměstí katem Mydlářem zbaveného svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému knížeti pánu, který se nás milostivě ujme a nějak už s námi naloží. Možná je zatím jakési podvědomé prastaré přesvědčení, že urozený člověk je předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se neplést. Třeba máme kdesi hluboko v sobě zkušenost dávných generací, že šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě představu, že lidé z vyšší kasty nemohou být přízemní." (Jiří David) Jsme geneticky naprogramovaní před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli tomu na sebe zlobit, ale stejně to funguje, "protože nemám modrou krev a on ji má. A mě děsí, že se tu poddanost daří vytvářet znovu a znovu." (J. David) Snad je to nějaký vzorec chování vtisknutý do padlé lidské přirozenosti (už staří Izraelité žádali Boha, aby jim dal krále, který by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje čapku.

Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle hendikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.

Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.

"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)

Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)


Donedávna kníže bavil národ a nápadu, že by spící ministr měl být prezidentem, by se všichni jen srdečně zasmáli.

 
Na druhé straně i nad spokojeností Schwarzenberga s jeho 45 procenty je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický turista z neoblíbené malé strany splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku, nemá vkus (viz červené ponožky) a když se rozhovoří je to bizarní směs archaického jazyka s vulgaritami. Tak nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že žoviálně plivnul do otevřené a bolavé rány na těle národa, aby dokázal, že jeho srdce je opravdu někde mimo českou a moravskou národnost, na druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent. Mnoho z nich jistě nejsou hlasy sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se mnoha lidem (včetně mně) jeví jako poněkud nešťastný. Nicméně, právě kauza Schwarzenberg prokázala, že moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.

Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)

Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.

Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."


Ukázka propagandy, která se učí od toho, co se již osvědčilo. Co na tom, že se to osvědčilo bolševikům? Karlovi to dobře poslouží i dnes. Na volebním klip TOP 09 je Schwarzenberg kormidelníkem, který volá „jdeme do toho, je nás víc, než si myslíte“. To je převzetí motivu ze slavného stalinského plakátu, na němž je Stalin vyobrazen jako kormidelník, který vede stranu sovětů od vítězství k vítězství (viz obrázek). Ve stejném videu je použitý i bolševický motiv vymetání nekalých živlů (kapitalistů, bankéřů, kněží) koštětem. Na sovětských plakátech vždy zametá Lenin, ve volebním klipu TOP 09 vymetají námořníci admirála Schwarzenberga rudé a oranžové krysy z podpalubí. Fungovalo to skvěle tehdy i nyní. (Studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová)
 


Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta

Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)

Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.

Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.

Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.

Urozenost místo názoru čili absence argumentů

Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".

Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.

Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).

Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.

Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.

Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.

Pokračování zítra

















Zobrazit příspěvek č. 876 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2013
Intermezzo - o síle a metodách propagandy

Vrtěti psem II.



Intermezzo - o síle a metodách propagandy

Proběhlé volby nám daly poučnou lekci o tom, jak vypadá a co dokáže propaganda. Údiv na tím můžeme číst v různých rozborech; vyberu jeden citát: "Schwarzenberg překonal jak Fischera, tak Dienstbiera k všeobecnému úžasu, nikdo dnes nedokáže vysvětlit, jak se to stalo." (Ondřej Neff, Lidové noviny) Domnívám se, že odpověď je prostá: Schwarzenbergova kampaň - to je přímo učebnice propagandy.

Už jsme v prvním dílu zmínili různé psychologicko-propagandistické fígle, které na nás byly použity a měly Schwarzenbergovi dopomoci k prezidentování. Proč tedy Schwarzenberg nezvítězil? Že by tentokrát ocas nebyl chytřejší nebž pes? Myslím, že se ve skutečnosti jednalo jen o dílčí neúspěch "ocasu". Je však cenný tím, "ocas" otevřeně odkryl způsob své práce a své praktiky. Především bezskrupulózní propagandu.

Když jsme takovou lekci dostali, vytěžme z ní, co se dá, a zkusme pochopit alespoň něco z toho, jak propaganda pracuje. Druhý díl našeho miniseriálu jsem založil z valné části na výňatcích z knihy: ZÁKLADY STUPIDOLOGIE: Propaganda a logické klamy (František Koukolík, Jana Drtilová) - citace jsou označeny »špidlatými uvozovkami«. Občas tam přidám pár komentářů.

Jak již bylo řečeno, na některé propagandistické metody použité ve Schwarzenbergově kampani jsem už poukázal minule. Takže dnes jen pokračujeme:

Oplackování voličů, soudružské podepisování peticí

»Propagandistický nástroj označený pojmem "Jedna rodina" říká například: "Jsme na jedné lodi!", případně: "Takto přece uvažuje každý normální člověk!" Za tím účelem se najímají sportovní haly, koncertní sály, stadiony, náměstí, divadla, televizní stanice, pořádají se procesí, pochody a mítinky. Zde jsou lidé na jedné lodi a to pro něco a zároveň proti něčemu. V prvním případě se lichotí a zaklíná, v druhém zaklíná a proklíná, v obou se často hromadně a rytmicky skanduje. Lidé mívají stejná barevná označení, odznaky (např. placky), případně uniformy nebo jejich části, dresy, mávají stejnými vlajkami. Společný jmenovatel zní: "Cítíme tak všichni, koukej cítit stejně."«

Jiný propagandistický rozměr kampaně: strašení Zemanem

»Propagandistická práce používá strach a to ve čtyřech krocích. První krok oznamuje ohrožení nebo hrozbu. Následuje doporučení, jak se má "cíl", to jest občané, chovat. "Cíl" poté pochopí, že řešení, které jsme doporučili, hrozbu zvládne (překoná). "Cíl" zároveň musí vědět, že se podle našeho doporučení chovat dokáže. Klasická pravidla práce se strachem (Pratkanis a Aronson, 1991) říkají: čím se jedinec víc bojí, tím snadněji se účastní nějaké preventivní akce. Cíl propagandy však přitom musí uvěřit, že toto preventivní doporučení je efektivní a proveditelné.«

V našem případě to bylo průhledné. Hrozbou je návrat Zemana, což bude znamenat návrat komunistů k moci (ano, i tohle zaznělo), každopádně to bude znamenat další bujení korupce a všech nešvarů, které nás na společenském a politickém životě štvou. Naštěstí je tu Schwarzenberg a nabízí řešení. Stačí udělat jen málo - dát mu svůj hlas. A všechny problémy kníže díky svým kouzelných schopnostem vyřeší, je to přece šlechtic a šlechtici disponují různými tajemnými možnostmi, o nichž my nemáme ani tušení. Tak ho nechme, ať tu práci svými kouzly udělá za nás.

V předvolebních debatách používal Schwarzenberg jeden osvědčený propagandistický nástroj, který mu zvláště vyhovoval: Snížení vnímavosti a rozptylování pozornosti.

»Smyslem tohoto postupu je snížit vnímavost cíle propagandy vůči nějakému problému. Úspěch značně záleží na tónu, který propaganda užívá - v zásadě zní: "Ale prosím vás, vždyť o nic nejde", "o co jde...?", "je zbytečné dělat z komára velblouda", "byla by chyba vylévat dítě s vaničkou", " to je už dávno za námi", "to přece máme z krku", "neohřívejte starou polévku"... Vnímavost cíle propagandy vůči neřešenému problému se snižuje nudným opakováním, které nepřináší nic nového (někdy se mluví o argumentum ad nauseam, neboli argumentaci vyvolávající pocit na zvracení). Snížení vnímavosti se obvykle kombinuje s pečlivým výběrem informací, které se sdělují a informací, které se pokud možno nesdělují. Snížení vnímavosti bývá nejúčinnější tam, kde jde o významnou, někdy klíčovou část problému, kterou je nutné udržet pod pokličkou co nejdelší možnou dobu. Podaří-li se do kritické chvíle vnímavost veřejnosti dostatečně snížit, může projít kritická část problému za naprosté apatie lidí, jichž se životně týká. Zdá se, že současná propaganda využívá tento mechanismus například v otázce česko-německých vztahů, nebo v otázce vztahů k Evropské unii.«

Běžně používanou metodou propagandy je dezinformace.

»Obvykle desinformace užívá nejrůznější druhy logických klamů, často dobře promyšlených, vnitřně soudržných a bezrozporných, působících přesvědčivě.« Je to druh lži. »Smyslem lži je klamání, zavádění, manipulace jedincem nebo větším počtem lidí.«

Příklad tohoto klamu. Vytáhli na nás přibližně tuto ideovou sekvenci: Zeman požádal komunisty o volební podporu, to znamená, že dostane-li se Zeman k moci, budou zde vládnout komunisti. (Klam je to zjevný - hlasy udělené prezidentskému kandidátovi od těch, co volí do parlamentu komunisty, nikterak neimplikují podíl komunistů na vládě.) Jiný příklad: Odsun byl založen na nepřijatelném principu kolektivní viny a je to podle našich měřítek válečný zločin. (Klam tkví v tom, že se zde odsun vytrhuje z kontextu druhé světové války.)

»Se lží se dá pracovat obratně. Zapomínáme, že jako druh lži je možné užít i pravdivý výrok (např. vytržený z kontextu). Vedle lži se vyskytuje i chování mrtvého brouka: na otázky, které tázaná strana chápe jako ohrožující, prostě neodpovídá.« Jiným typem lži a očernění protivníka je dát ho do souvislosti s něčím nepěkným, a pak ho nechat to popřít a prostě o tom pravdivě informovat. Např. můžete pravdivě oznámit: "Papež popírá, že by byl pedofilem." Spojení papeže se zneužívám dětí však už v lidech zůstane. »"Bláto se přilepí", říká obsah tohoto postupu. Je na něm založena destruktivní, negativní propaganda, která se nápadně projevuje například v průběhu amerických prezidentských volebních kampaní posledních let.«

»...Stratégové (volební kampaně) jsou si plně vědomi, že voliči říkají, jak je mediální házení špíny, unavuje. Z toho důvodu vydávají velké peněžní částky i spoustu energie na to, aby přesvědčili veřejnost, že kampaň jejich oponentů je daleko negativnější než ve skutečnosti je...« Nepřipomíná vám to, co zní z tábora schwarzenbergovců před i po volbách neustále...?

Skutečností, myslím, je, že Zeman nebyl většinou kritizován konkrétně (věcně), ale spíše tak, že byl neustále dáván do negativních souvislostí (korupce, chiméra opoziční smlouvy, komunisti a k tomu další špinění obviňováním z: nacionalismu, hulvátství, bonmotů, kouření, čecháčkovství). »Jeden z důvodů, proč je negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš je nezkoumají.«

Nejhloupějším bodem kampaně byla nízká a neférová pseudoargumentace Karlovou urozeností. Informace, že "Kníže je lepší než zeman", která byla vtloukána národu do hlav, působila kontraproduktivně. Hodní králové patří v Čechách do pohádek, kde si však všelijaká ta hrabata a knížata většinou nakonec vezme čert, a je to takhle správné (je přesvědčen Čech). Hodný kníže nějak nezapadá do národní archetypální zkušenosti, takže voliči poslali Jeho jasnost tam, kam nosí knížata a hrabata čert v pohádkách.

Zeman ještě před tím smetl celou ubohou konstrukci, vztyčenou na Karlově urozenosti, jedinou (a zdvořilou) větou, kterou oznámil, že bude prezidentem "dolních deseti miliónů".
Pokus: »201 vysokoškolských studentů vystavili politické reklamě propagující politiky, které studenti znali jen málo. Tři z těchto politických reklam se opíraly o pozitivní vyjádření, sedm dalších vrhalo špínu. Dobrovolníci byli pak dotázáni, které reklamy se jim líbily, a které nikoli, které jim připadaly vtipné, důvěryhodné, nové a férové, zda by volili kandidáta nebo jeho oponenta.

Negativní reklamy dobrovolníky ovlivnily: mluvící kandidát se jim líbil, konkurenta, kterého špinil, dobrovolníci zavrhli. Pozitivní reklamy dobrovolníky neovlivňovaly v žádném směru - ani pro, ani proti. Z toho plyne, že úspěšnější je kampaň negativní.

Nejúčinnější zjištěné pravidlo zní: "Chcete-li vyhrát kampaň, očerněte protivníka něčím zcela novým, přitom účinným, do rozboru skutečných politických problémů se přitom nepouštějte." Zjistilo se totiž, že opakovaná, stejná špína, kterou posluchači a diváci už znají, je bez vlivu.«

Zdá se, že tady leží jedna z příčin selhání swarzengrovské propagandy - jeho volebnímu týmu došla zásoba špíny, kterou měli na Zemana připravenu. V druhé polovině kampaně už se opakovali, používali stále stejná obvinění, a kvůli tomu jim to přestalo fungovat.

»Stejně bez vlivu na možné voliče je poctivá snaha o hlubší rozbor skutečných problémů, které má politik po svém případném zvolení řešit.«

Tím se Schwarzenberg řídil důsledně. Nic konkrétního nerozebíral a na otázky, co by jako prezident dělal, odpovídal mlhavými frázemi. Stejně tak jeho volební tým se při líčení světlých zítřků, které nastanou, bude-li Karel na Hradě, omezil jen na abstraktní řeči o slušnosti a jednání napříč celým politickým spektrem a bla bla bla...

»Vysokou účinnost špinění v amerických prezidentských i Kongresových volebních kampaních dokládají Ansolabehere a Iyengar (1997). Odhadují, že špinění znamenalo v průběhu prezidentské volební kampaně r. 1992 ztrátu 6 milionů voličských hlasů. Negativní kampaň prospívala více republikánům než demokratům, mužům více než ženám. I tito autoři jsou přesvědčeni, že je špinění účinnější než pozitivní argumentace. Republikánské primární volby, které rozhodují mezi uchazeči a konečnou kandidaturu za tuto stranu, udávají tón celonárodním volbám a začínají neutuchajícími útoky. Výsledkem je znechucení zejména vzdělanější a otevřenější části voličů. Tyto kampaně je mění na politicky apatické jedince, kteří k volbám nechodí.«
Propaganda je zacílena na srdce (tj. na city), teprve až pak na rozum

»Základním úkolem propagandy je užití psychologického umění k vytvoření příznivé atmosféry. Jak říká Schopenhauer: "Vzdoruje-li srdce, mysl nepřijme." Základní postoj veškeré úspěšné propagandy je optimistický. Kdo připustí průnik pesimismu, nemůže očekávat nic jiného než odpor a nejistotu. Optimismus však za všech okolností znamená důvěru!«

»Úkoly propagandy tedy jsou: přinášet ideu, podkopávat pozici nepřítele všemi silami a prostředky, které má k dispozici. Propaganda stojí uprostřed života, uprostřed událostí, nese nutné důsledky. Je zcela lhostejné, zda jsou prostředky propagandy morálně správné, zda propaganda slouží skutečnosti, nebo idejím. Skutečnost, které propaganda čelí, je tak zmatená, vztahy, jimž čelí, tak nepřirozené, nové ideje, které propaganda přináší, o tolik lepší, že by bylo neomluvitelnou slabostí, kdyby propaganda ke smetení shnilého systému před nímž stojí, neužila jakýkoli prostředek, který má.«

Dalším propagandistickým nástrojem je "Palebná příprava".

»V hromadných sdělovacích prostředcích se začnou objevovat články, úvahy, příběhy, zprávy a komentáře, jejichž úkolem je připravit veřejnost na klíčové sdělení. Po přípravě tohoto druhu je přijetí propagandistovy informace snazší. Lidé jsou seznámeni s tématem, do jejich vědomí vstoupí "myšlenkový směr", "rámec", do kterého pak sdělovaná informace snadno vklouzne. Dobrá propagandistická palebná příprava je nepřímá, zdánlivě bez vztahu ke klíčovému sdělení, podobně jako dobrá palebná příprava nesděluje směr hlavního úderu.«

Možná se mýlím, ale mám pocit, že nějakou dobu před volbami se začaly (v míře větší než obvyklé) objevovat výroky a články o strašlivém stavu, v němž je náš společenský a politický život. Psalo se náhle stále jen o bezvýchodnosti toho stavu, který už nezmění žádné nové parlamentní volby. Třeba je to jen náhoda nebo to vyvolaly aféry kolem Věcí veřejných. Každopádně to báječně připravilo půdu pro Schwarzenbergovu kampaň: Přichází někdo z jiného světa (rozuměj: není to plebejec jako my, je to jiná rasa). Zachránce. Svým příkladem, slušností, konexemi všechno změní, vyvede nás z české bažiny a uvede do jiného světa.

Kvalifikující obraz

Je libo Zemana sympatického?

Nebo si ho přejete na lopatě? Můžete ho tak mít.

Pro fotografa není problém pořídit obě tyto fotografie. Je jen na něm (a na redakci jeho novin), kterou z nich použije a kterou zahodí. Sami si zhodnoťte Zemanovy fotografie, které se posledních týdnech objevovaly ve většině novin; ke které z těch dvou, co jsou zde, měly blíž?

Další nástroj. Funguje »a to jak ve smyslu cejchu, tak ve smyslu svatozáře. Stačí sledovat fotografie politiků v libovolném denním listu, obrázkovém magazinu nebo v televizním zpravodajství.« Viděli jsme to všichni neustále - jeden kandidát byl většinou buď jako seriózní pán s dýmkou, nebo v rozšafném zamyšlení, druhý kandidát byl často snímán zespodu, aby vynikla dvojitá brada, nezřídka s cigaretou apod. Kdyby novináři z nějakého důvodu pracovali pro Zemana a proti Schwarzenbergovi, pak by noviny byly plné fotografií spícího či mžourajícího ministra, unaveného stařečka, či s jeho typickým nešťastným výrazem a padající bradou, kdežto Zeman by byl snímán mírně z nadhledu s horním osvětlením, plný síly atd. Z fotografiemi se dá kouzlit. Z každého může fotograf vyrobit obrázek kohokoliv. (A to má dnes k dispozici ještě něco, o čem se dříve propagandistům ani nesnilo: Photoshop!)

»Kvalifikující jazyk (Prejudicial language)

Místo věcné argumentace užívá klam manipulující, někdy citově nabité pojmy. V argumentaci se užívají pojmy "rozumný člověk", "vlastenec", "slušná žena", "slušný člověk", "mravný člověk", "hodné dítě", "dospělý jedinec", "odpovědný člověk", "věřící", "dobrý lékař", "správný chlap" a podobně. Pojmy se vztahují k lidem, kteří mají argumentaci přijmout ("Rozumný člověk ví, že...,) Jakmile ji přijmout nechtějí nebo nemohou, řadí se tito lidé automaticky do opačné skupiny.«

Co jsme neustále slyšeli od Schwarzenbergova volebního týmu? Je slušný člověk, vlastenec, rozumný, věřící (pro mládež byla vyrobena punková cool varianta správného maníka). Tím se nepřímo říká, že jeho protikandidát - není slušný, není vlastenec, není rozumný, není věřící, není cool... A nevyřčeně se toto cejchování přenáší i na širší okruhy voličů. Kdo je slušný, vlastenec, rozumný, věřící atd., volí Karla. Kdo volí Miloše, není slušný, není vlastenec atd.

Moc médií

»Není nám jasné, zda je současná společnost skutečně médii uhranutá, nebo zda to média o sobě jen tvrdí a o uhranutí společnosti se snaží. Z toho, co se v Čechách v posledních deseti letech děje, lze o možnosti uhranutí propagandou uvažovat.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde "chce lidi mít." Zjištění těchto prostých skutečností je však obtížné.

Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti.

Z kapitoly o propagandě by mělo vyplynout, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální světy médií, právě pod tlakem médií, zvykala.«

Politická propaganda

»Nikdo dnes nepochybuje o velkém významu politické propagandy v minulých desetiletích. Německo zasáhly propagandistické vlny, nechaly tu spoušť. K vlastní obraně jsme neměli nic podobného. Sílu a účinnost této moderní zbraně rozlišili naši vůdci pozdě. Je to zbraň, která nemá meze, duní mohutněji než dělostřelecká palba, je ničivější než plynový útok.

Tato zbraň nám vnutila světovou válku, ukovala spojenectví proti Německu, přiváděla na frontu nové armády, dávala jim sebedůvěru. Užívala všechny metody, neboť je všechny vlastnila. Úspěch jejich armádám řekl, že jsou v právu. Jejich vojenské velení shledávalo věci neproveditelné. Pro generální štáb jejich propagandy bylo naopak možné všechno.

Propaganda je nejmodernější zbraň. Trpěli jsme pod ní, poučili jsme se z ní. Učit se ze zkušenosti je nutné. Nyní ji užíváme.«

Vidím-li, jak velkou sílu má propaganda, mám se na pozoru před každým, který ji používá v takové míře jako Schwarzenberg.

* * *

P.S.

R. 1925 popsal Karel Čapek nástroje propagandy, které pojmenoval Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky. (Doplněno aktualizačními poznámkami.)



Propagandistický obrázek nacistického či stalinistického ražení.

 
1. Despicere, čili figura první. Záleží v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřaděný svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutné dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula... (Viz např. oblíbený volební slogan: Lepší je kníže nežli zeman; nebo Svěrákovo podobenství o lišákovi a lesníkovi; či urozenost je urozenost; zvolte si, co chcete vidět na Hradě: gentlemanství nebo grobiánství; pozn. naše.)

2. Figura druhá čili Termini... záleží v tom, že se užívá jistých speciálně polemických obratů. Napíšete-li, dejme tomu, že po vašem zdání pan X. nemá v něčem pravdu, odpoví pan X. že jste se na něho "zákeřně vrhl"...podobně se říká "láteří" místo protestuje, "klevetí" místo poznamenává, "spílá" místo kritizuje... (Podobné výroky se používaly - a povolebně používají - na Zemanovu adresu dosti často; pozn. naše.)

3. Třetí figura sluje Caput Canis (psí hlava, pozn.aut). Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o popíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický... jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci že jste všední a triviální... (Prostě nejste šlechtic, nemáte chování, nemáte ve světě konexe, jste nula. Jste sociální, což znamená, že rozhazovačný a zadlužíte zemi. Myslíte-li na chudé a neúspěšné, znamená to, že povedete náš stát "řeckou cestou". Jste-li vlastenec, dají vám schwarzenbergovci nálepku nacionalisty. Máte-li témata, které lidi zajímají, je možno o vás říci, že jste populista. To, jak se Zeman vyjadřuje, se dá ze strany jeho sympatizantů nazývat "otevřeným vyjadřování, mluvit na rovinu, co na srdci to na jazyku", nebo se naopak dá jeho mluva např. s novináři označit středově pojmem "nebere si servítky", kdežto jeho odpůrci budou vždy stále pokřikovat o "aroganci, hulvátství atd." /Neospravedlňuji Zemanův nešťastný způsob chování k novinářům, jen dokládám, kolika - od sebe na hony vzdálenými - pojmy to lze kvalifikovat/; pozn. naše.)

4. Non habet čili figura čtvrtá: ...jste-li třeba učený myslitel... je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu; jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu... (Máte-li podporu na venkově, napíší odpůrci, že se od vás distancují města; když vás volí lidé bez vysoké školy, kterých je mimochodem ve společnosti většina, lze to překroutit tak, že vzdělanci vás zavrhují. Jinými slovy: kdo je inteligentní, volí Schwarzenberga, z čehož plyne, že kdo volí Zemana, není dost inteligentní a vzdělaný; - takže si vyberte, do jaké společnosti chce patřit; pozn. naše.)

5. Pátá figura sluje Negere a záleží v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše... Tvrdil-li jste neústupně deset let, že (dejme tomu) věříte v čertovu babičku nebo v Edisona, je možné jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky nebo Tomáše Alvy Edisona. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář o vás beztoho nic neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima. (Nechám na každém, aby si to aplikoval na doby, Zeman byl v politice a měl i nějaké ty úspěchy. Zeman byl sociální politik - dnes je však představen jako ten, kdo se chystá "odírat lidi"; pozn. naše.)

Nová placka, kterou po volbách připravili Karlovi příznivci (v časopisu Reflex).

Nová mediálně šířená placka od časopisu Reflex

6. Imago je figura šestá. Záleží v tom, že se místo odpůrce, jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací... (Vykreslení nacionalistického, šovinistického, hulvátského, populistického, věčně opilého a zkorumpovaného šmejda, napojeného na mafii, zpřaženého s Putinem a možná i se Severní Koreou, s nímž vedou schwanzembergovci svůj čestný virtuální zápas, jsme už letos v české kotlině také viděli.)

7. Pugna je figura blízká figuře předešlé. Záleží v tom, že se odpůrci nebo věci, kterou zastává, dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy... Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně popírá. (Zeman je spojenec komunistů, a my jsme proti komunismu bojovali, bojujeme a budeme vždy bojovat. Podobně i nacionalismus atd.; Idnes prý píše, že Zeman je komunista; pozn. naše.)

8. Ulyxes je figura osmá. Její podstata je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor... (Jak se mi zdá, dělali to oba kandidáti zhruba tak stejně.)

9. Testimonia. Tato figura značí, že časem lze s výhodou užít dovolávání se nějaké (kterékoli) autority... Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí. (Hlavním zaklínadlem schwarzenbergovců používaným proti Zemanovi bylo vzývání Masaryka a Havla; často se to používalo v jemnější ale stejně účinné podobě: Schwarzenberg byl prezentován jako ten, kdo je - narozdíl od Zemana - nástupcem Masaryka a Havla; pozn. naše.)

10. Quosque. Tato figura... se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě "to je dávno odbyto", nebo "už dávno překonané stanovisko nebo "každé dítě ví, že..." a tak dále. (To je univerzální pseudoargument, který Schwarzenberg i Zeman používají, kudy chodí; pozn. naše.)

11. Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen. Nelze-li nějakou jeho větu vyvrátit, je vždy ještě možno říci:...Pan X. se ohání pravdami tak plochými a dávno známými, jako jeho "objev", že... (Tento způsob byl - jak se mi zdá - spíše bližší Zemanovi. Ano, tohle je jeho klacek, jímž mydlí mnohé kolem sebe. Jen bych k tomu dodal, že většinou je schopen tezi protivníka vyvrátit, což mu však nezřídka nestačí ke spokojenosti, a ještě ho majzne po hlavě tímto klackem, který Čapek nazývá "Impossibile"; pozn. naše.)

12. Jubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a záleží v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo "byl usvědčen" a "je hotov"... (Lepší popis povolebního uvažování schwarzenbergovců bychom asi nenašli, viz různě modifikovaná teze: Zeman se ve volbách znemožnil. Naproti tomu Schwarzenberg obstál se ctí, všechno zvládnul, za svou porážku nemůže; pozn. naše.)

Karel Čapek: Marsyas. 4. vyd. Praha, Československý spisovatel 1971, s. 38 - 41.


Zemanovi nelze upřít, že se alespoň částečně postavil proti propagandistickým tendencím v jeho táboře. Na otázku, na co není hrdý, veřejně v TV odvětil, že na některé své voliče, kteří říkají, že "kdo volí Schwarzenberga, není Čech". Kéž by se s podobně protidemagogickou reflexí obrátil ke svým přívržencům i Karel Schwarzenberg.

Pokračování zítra



Proti šlechticům odjakživa pomáhaly prostému lidu v Čechách (a v Krkonoších zvláště) všelijaké pohádkové bytosti. To asi Schwarzenbergovi jeho služebnictvo zatajilo.

 

















Zobrazit příspěvek č. 877 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2013
Volby ukázaly, že se společností je možno prováděti „psí kusy“

Vrtěti psem III.

Pokračuji v zamyšlení nad proběhlými prezidentskými volbami, v kterém se snažím poukázat na mentální i duchovní stav společnosti - zvláště s přihlédnutím k nástrojům, jimiž může být vůle společnosti ovládána a manipulována (jak nám to volby - dle mého názoru - opravdu názorně předvedly). Propaganda tentokrát nedosáhla svého cíle, ale její úspěch byl značný - zvláště s ohledem na "kvality" toho, jehož propagandisté hodlali katapultovat na nejvyšší místo ve státu. Vidím v proběhlé předvolební kampani neocenitelnou lekci, která se nám může někdy v budoucnosti hodit.

Karel občas vypadává z obrazu

 

Dalším poraženým jsou média, hlavně novinová

Pro mnohé to - jak doufám - nebylo nic objevného, ale snad i řada dalších se přesvědčila o současné vyprázdněnosti pojmu "nezávislá média". Hlouposti o tom, že média jsou "hlídacím psem demokracie", už po těchto volbách můžeme definitivně smést se stolu. Vždyť právě tehdy, kdy si měla média nejpečlivěji hlídat svou nestrannost (v nejhorším případě ji alespoň pečlivě předstírat) - a to jsou volby a předvolební kampaň - tak naše české noviny vstoupily zcela nepokrytě do služeb jednoho z kandidátů. To by jim nemělo být zapomenuto. Čím se vlastně liší tato média od Rudého práva? Je tu vůbec ještě nějaký podstatný rozdíl? Rudé právo pracovalo pro jednu stranu. Ostatní noviny pro ni pracovaly také, ale s trochu menším nasazením (a menším formátem i nákladem). V současnosti jsou noviny: Právo, MF Dnes, Lidové noviny, Aktuálně.cz, Reflex, Respekt atd. semknuty v jedné nerozborné frontě pro jednoho a toho samého z kandidátů, o němž někdo někde v zákulisí rozhodl, že to bude ten správný prezident pro naše pracující.

Málokdo už popírá fakt, že prakticky všechna masmédia stála proti Zemanovi a jednoznačně propagovala Schwarzenberga. Kouzlem nechtěného je, že Zeman jako vítěz tím dostal auru opravdového hrdiny, který dokázal zvítězit proti stonásobné přesile, v zápasu proti všem temným totalitním silám. Jestliže mu média vyčítají, že v rámci předvolebního klání použil nějaké "podpásové údery", tak nepřiznávají, že hlavním faulem těchto voleb, byl faul médií. Vše, co Zeman provedl sporného, je jen chabým vyrovnáváním toho, že jeho soupeř v tomto zápolení měl oficiálně schválený doping a podplaceného rozhodčího - tj. média stojící bezvýhradně na jeho straně.

Vítězství Zemana je v tomto případě nutno označit jako vítězství demokracie, protože zvítězily hlasy voličů nad totalitními médii. Schwarzenberg se v těchto volbách dostal do velice nedůstojné situace, kdy jeho "značka" reprezentovala nedemokratické praktiky, totalitní spřažení valné části těch, kdo zde mají nějaký vliv, úplný rozvrat kritického myšlení v jeho táboře a nedůstojné stalinistické hnětení lidových mas. Ti, kteří se tolik zaklínali demokracií ve prospěch Karla, nyní běsní, když většina se nerozhodla podle jich přání. Zároveň je Zemanovo zvolení české vítězství demokracie nad feudalismem, neboť hlavním lákadlem našich kovaných demokratů na knížete Karla byla jeho urozenost či "duch šlechtický" (Menzel).
Mezi Schwarzenbergovými médii však jeden deník - jak se mi zdá - dokázal obzvláštně vyniknout v arogantně předváděné nenávisti vůči Zemanovi a v servilitě vůči knížeti. Tímto deníkem, který dokázal nemožné, myslím Lidové noviny, které na mě v době předvolební kampaně působily dojmem, že je vydává Schwarzenbergův volební tým. Vrcholem nechutné zaujatosti a naprosté absence byť jen náznaku férovosti byl titulek, který celých deset dní před volbami visel na hlavní stránce novin tak vysoko, aby byl při každém otevření tohoto webu dobře vidět. Titulek byl odkazem na poměrně nenápaditý, plytký a nic moc neříkající fejeton, ale o ten tu nešlo. Znění titulku: "Zlý dědek z Vysočiny." (Snímek zde) Kdo by snad odebíral papírovou verzi novin, mohl by si je i s jejich propagandou stalinského typu rozstříhat a nabodnout na toaletě na hák. Kdo zná LN jen z internetu, může si nad tímto plátkem alespoň postesknout - tohle je skutečný problém české společnosti, nikoliv Zeman, ale noviny tohoto neetického stylu jsou jakýmsi prokletím, které se nad naší společností vznáší jako temný mrak. Je to jakési duchovní hnízdo zlých skřítků, takových, jací dokázali kdysi uštvat Karla Čapka...
Lidové noviny dnes zoufale úpějí, že volby vyhrál kandidát, který prý používal lež za lží. Že zrovna tyhle noviny, o nichž se lze domnívat, že bezkonkurenčně nejvíce manipulovaly se svými čtenáři! Pokud by Zeman opravdu takhle lhal, pak by Lidovky byly v pozici vztekajícího se lháře, jemuž nevyšly jeho lži, protože jeho protivník lhal lépe než on.

Po volbách Lidovky už jen srdceryvně zalkaly: "Češi nepřekročili svůj stín a zvolili jistotu a cestu do minulosti. Zvítězil strach z jiného, nedostatek vlastního sebevědomí, čecháčkovství a podlé nacionalistické žvásty. Tak si to soudruzi užijte a Pán Bůh s námi." (Zdroj)

Jiná média hodnotí příčiny Schwarzenbergova neúspěchu už o poznání střízlivěji: "Schwarzenberg neměl ... žádné volební téma vyjma toho, že je "antizeman" a chodil na televizní debaty zoufale nepřipraven..." (Reflex)

Zde dokonce Karlovi nakloněný časopis naznačuje jeden z viditelných rozdílů mezi projevy obou kandidátů. Nemusíme se všemi názory, jež Zeman prezentuje, souhlasit, ale jeho rozhled, množství nápadů a schopnost reflexe světa kolem jsou s tím, jak se prezentoval jeho protikandidát, nesouměřitelné. O to pozoruhodnějších je těch 45% pro Karla, jež nelze vysvětlit jinak než sílou jeho propagandistické kampaně.

"Zeman byl zvolen i proto, že se většina médií chovala nekriticky a pokoušela se pana Schwarzenberga do veřejného prostoru vnutit jako společného kandidáta občanské společnosti, aniž by současně předložila věrohodné argumenty, jež by takou kandidaturu legitimizovaly. Placky knížete s čírem či pěvecký sbor českého PEN klubu jimi rozhodně nebyly." (Britské listy)

A další hlas z internetu: "Vyhrál Miloš Zeman. Navzdory totálnímu nasazení médií ve prospěch Karla Schwarzenberga. Ukazuje se, že voliči jsou ve své většině někde jinde, než českoněmecká média. Většina má pořád ještě rozum. Média se ráda chlubí tím, že jsou čtvrtou mocí ve státě. Už méně tím, že jsou tou nejméně demokratickou mocí ... Tyto volby byly lakmusovým papírkem, zda jsme již připraveni ... Ukázalo se, že nejsme. Díky Bohu, padnutí Německu do náruče se odkládá o pět let. (Zdroj) I tohle jeden z možných pohledů na věc.

Co říci na závěr tohoto tématu? Demokracie je dnes nemožná bez kvalitně fungujících nezávislých a alespoň přibližně objektivních médií, jimž vládne jasně definovaná novinářská etika. A protože taková média zde prakticky nejsou a nejspíše ani nebudou, hrozí, že přes občasná vítězství, demokracie tu bude i nadále jen zdáním resp. kamufláží.

Mobilizace osobností

Je zajímavé, že Schwarzenbergovy příznivce neodrazují tyto obrázky, což nejsou momenty zachycené nějakým zlomyslným fotografem, protože pan Schwarzenberg se v takové situaci bez okolků vystavuje na veřejnosti opakovaně a na dlouho. Dokonce se i přes tak nespolečenské a nezdvořilé (ba skandální) opakované chování (a to na mezinárodním fóru) neochvějně hlásají, že kníže nebude dělat naší republice ve světě ostudu. Domnívám se, že je to ukázka demagogií ovlivněného myšlení, které má tendenci u svého oblíbence všechno omlouvat. Nezasmáli bychom se všichni ještě před pár lety nad představou, že by někdo podobný u nás kandidoval na prezidenta?
Někdo by se mohl nepříjemně tázat, kdo vlastně "kecá blbosti"?

Poslanecká sněmovna

Kníže na volbě prezidenta

Na evropském fóru (těsně před usnutím; asi měl zrovna projev nějaký "magor"; další fáze usínání jsou zdokumentovány na konci a na začátku prvního dílu našeho seriálu).

Takhle nás reprezentoval na Mezinárodní konferenci o bezpečnosti na Balkáně v Bělehradě. Co Čecha nepřekvapí, na Balkáně zaujalo. Srbský list Kurir si povšiml spánku, který zdolal českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Občas ho přerušil potlesk po nějakém projevu, pak ale ministrovi opět klesla oční víčka, píše list. Náš ministr tam usnul před zraky stovek domácích a více než sedmi desítek zahraničních delegátů. Schwarzenbergova dřímota nejvíce zaskočila šéfku Rady zahraniční politiky srbského ministerstva zahraničí Sonju Lichtovou. Ta seděla vedle něj a po půl hodinu, během níž se českému ministrovi klížily zraky, nevěřila vlastním očím. Čecha přitom pohled na podřimujícího ministra už příliš nezaskočí, například na schůzích Sněmovny Schwarzenberg pospává poměrně často. "Přivřu oči a cítím, jak se spánek blíží. Je to vnitřní boj," dí kníže. A co ty červené ponožky? (Dle iDnes) (Kliknutím si zobrazíte větší obrázek)

To je oblíbená a dobře fungující zákeřná zbraň. Je to psychologický útok, vypuštění mentální infekce, proti níž významná část obyvatelstva nemá protilátky. Celebrity "vnímá široká společnost jako garanty nějakých kulturních a společenských hodnot a nerozlišuje, kdo to je (zda tento umělec či tamten slavný člověk). Znají (svého oblíbeného režiséra a další slavné tváře) a získají pak logicky pocit, že tito garanti přece nemohou mluvit nepravdu." (J. David) Poznámka na okraj: tato mobilizace osobností je dobrou zkouškou na příchod Antikrista. Bude to totiž jistě fungovat podobně. První, kdo přijmou jeho "pečeť", budou celebrity a jejich slávu bude Antikrist, génius demagogie a propagandy, mistrně využívat. Jedině pravoslavná církev může dát člověku síly odolat náporu tohoto klamu, který bude neporovnatelně lstivější a mocnější než to, co se zde prohnalo před pár dny a smetlo to jako tsunami skoro polovinu voličů.

Proč se vlastně nechávají zmobilizovat (či možná slovy F. Koukolíka: zdebilizovat) lidé jinak moudří, vzdělaní, obdaření mnoha výjimečnými talenty? Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly, praví staré přísloví. Ti dobří lidé prostě mají pocit, že mohou napomoci dobré věci, jenže nemají duchovní zakotvení, které by jim umožnilo nadhled, a nemají světlo, které by jim umožnilo rozpoznat klam. Vždyť tito lidé, kterým Schwarzenbergovo tsunami podrazilo nohy a spláchlo, nebyli přes všechen svůj bystrý intelekt i vzdělanost schopni uplatnit ani to nejzákladnější kvalifikační měřítko, které je jako první síto, jímž lze najít a oddělit lež od pravdy. Ten základní princip zní: "vytvářet hodnotové měřítko, jímž posuzuji svého oblíbence, na základě jeho skutků" (čili biblické: strom se pozná po ovoci), a přesně to se kruzích kolem Schwarzenberga neprovádělo.
F. Koukolík by o nich nejspíše řekl: Nemají kritické myšlení, jsou instruováni a manipulováni reklamou, ovládáni několika jedinci. Psychologický klam působí na dvou rovinách - jednak si zdroj klamu pečlivě vybírá informace, o nichž se mluví, a dále si stejně pečlivě vybírá, o čem mluvit nebude. Tento propagandistický klam se poznává podle toho, že se vemlouvá a přemlouvá, snaží se vás dostat na svou stranu, aniž by přednesl hodnotné argumenty. Smyslem propagandy je dosažení nebo udržení politické moci. Propaganda se obecně chápe jako názor vyjadřovaný za účelem ovlivňování akcí jednotlivců i skupin... Propaganda stojí na čtyřech pilířích: 1.) jednoduchosti, 2.) oslovení emocí, 3.) oslovení představivosti, 4.) opakování. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky, jádra, možných řešení problému, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená.

Další skutečností, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin (tzv. "cíle" propagandy) je špatná a snadno manipulovatelná. Dobře vymyšlená jednoduchá metafora ("nálepka"), která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení (např. "Kníže lidu blíže"). Součástí mediální propagandy je kladné i záporné cejchování - ten je slušný, tamten není slušný; s jedním kandidátem do omrzení spojujeme pojmy jako "urozený, uznávaný ve světě a čestný či budoucnost", k druhému kandidátu vytrvale připojujeme slova "komunisté, becherovka, arogance nebo minulost" a zmiňujeme, že se "provinil" (to je jedno, čím, - opoziční smlouvou nebo tím, že loni byla tuhá zima) - takto se v ovlivňovaných lidech vytváří krátké spojení s nějakou skupinou či pocitem, a kladné či záporné asociace).

Jak pravil s úsměvem a naprostou vnitřní jistotou zkušeného člověka vlivný (americký) televizní činitel: "Budeme-li chtít, uděláme z vás během šesti měsíců prezidenta. Bude-li to nutné, za dalších šest měsíců vás zlikvidujeme." Záleží jen na tom, aby se uměle vytvořený obraz systematicky, dlouhodobě opakoval a posiloval, například za pomoci výsledků průzkumů veřejného mínění, vhodně volenými rozhovory s celebritami...
S průzkumy veřejného mínění se dá různě čarovat např. tím, že kandidát "A" měl před měsícem 20% a teď má 25% preferencí; kandidát "B" měl 80% a nyní má 75%, přičemž volební tým oznámí naprosto pravdivou zprávu, že jimi podporovaný kandidát A neustále posiluje, kdežto kandidát B stále ztrácí podporu občanů, přičemž absolutní čísla jsou zamlčena; čili i z takového výsledku průzkumu lze vytěžit prospěch pro outsidera a poškodit jasného favorita. Nebo se po zveřejnění čísel začne vysvětlovat, že outsidera volí hlavně vzdělaní (a potažmo inteligentní) lidé, kdežto favorit má svoji voličskou základnu na venkově. Lidská psychologie je už taková, že člověk chce patřit do dobré společnosti a udělá to tak, že volí stejně jako vzdělanci; z hlediska férovosti je to však manipulace s voliči. Možnosti různého falšování průzkumů či pokládaní manipulativních otázek respondentům snad ani nemusíme rozebírat.
Jedinec nebo skupina, kteří kontrolují hlavní masová media, tímto způsobem buď nepřipustí nebo doslova odepíší jakoukoli politickou konkurenci, byť by byla jakkoli moudrá nebo tvořivá. V současnosti se běžně k propagandistickému "zpracování" posluchačů a čtenářů najímají PR agentury (Public relations agency). (Použity teze z přednášek a knihy F. Koukolíka o stupidologii.)
Intelektuál si samozřejmě uvědomuje, že se podepisováním veřejné petice podílí na nějakém nátlaku na ostatní čili že se stává aktivní součástí manipulačního procesu, který jsou druzí lidé ovlivněni a je tím oslabována jejich vnitřní svoboda. Pokud se však tento intelektuál přesto zúčastní, pak je nutno pochybovat o jeho mravnosti. Byť uznávám, že jsou tu i nějaké polehčující okolnosti.

Řada našich spoluobčanů je tak frustrována morálním stavem politiky, že touží po změně a jsou připraveni použít všechny své síly a možnosti k tomu, aby vynesli na vrchol politiky osobnost, o níž věří, že by mohla zjednat nápravu či alespoň zlepšení. To je snadno pochopitelné. Obtížněji pochopitelné pak je, že jsou v tomto svém nadšení pro svého favorita ochotni přehlížet jeho názory, dosavadní působení, kroky a dílo, a nechají se omámit jen jakousi zcela povrchní abstraktní aurou. Dočista nepochopitelné pak pro mne je, že na této auře vybudují veškerou svou kampaň a celé své poselství, jímž chtějí získat (či zmanipulovat) pro svou věc ostatní spoluobyvatele dané země. Nu a na závěr - co mne nutí zapochybovat o jejich zdravém myšlení, je skutečnost, že tuto amorfní (a pro kritické myšlení spornou) auru používají jakožto argument, resp. místo argumentů. Čili místo názorů se lidem podbízí šlechtický původ, místo dosavadních skutků, činnosti a odvedené práce se podstrkuje údajné gentlemanství či slušnost. (Píši údajné, protože ne každý bude považovat za příklad slušnosti skutečně hojné veřejné používání vulgárních slov, která jsou sice zamíchána mezi infinitivy končící na -ti, což zní roztomile archaicky, ale sprosté slovo kvůli tomu nepřestane být jazykem mravní spodiny.)

* * *

Mezi mobilizovaným a aktivizovanými osobnostmi byli i starší lidé. Zvláštní je, že jim to, čeho se účastní, vůbec nepřipomnělo stalinistickou aktivizaci. Tito lidé, z nichž o některých by se mohlo zdát, že jsou moudří, si vůbec nevšímali, co se dělo v pod působením toho ducha, jemuž ze všech sil napomáhali v šíření po české společnosti. Bible praví, že strom se pozná po ovoci. Ano, máme-li neznámý strom, není ještě ostudou, když nevíme, jakého je druhu a jestli je vhodný do sadu. Teprve až urodí ovoce, vidíme, jestli je to strom dobrý k pěstování, či nikoliv. V tomto smyslu chápu, že někteří se mohli nechat strhnout Schwarzenbergovým "šarmem" a příslibem kultivace zdivočelé politické scény. Proč však ignorovali, co se pro úspěch jejich kandidáta děje ve společnosti? To přece už byl zřetelný projev vypovídající o tom, jakého ducha sem tento kandidát přináší. (Rozdělení společnosti provázelo jak bolševický tak nacistický převrat. "Rozděl a panuj," je starověká poučka všech, kteří touží po moci.)

Strom už přece začal rodit a vydávat ovoce. Ovoce dosud nevídané vzájemné nenávisti ve společnosti (to ještě nebylo při žádných volbách za posledních 20 let). Nevraživost a hádky rozbrázdily společnost i napříč rodinami. Jak jsem četl, lidé se hádali i v kostele. Přívrženci Schwarzenberga vyvíjeli naprosto totalitní a vyděračský morální tlak na ostatní - a to nejen na obyčejných pracovištích, ale i ve veřejném a kulturním i akademickém prostoru. Někde byl tlak jemnější: nosily se placky, jenže kdo ji neměl, ocital se mezi kolegy volky-nevolky v pozici demaskovaného asociála, na něhož se hledí s nedůvěrou či opovržením či ještě hůře (kolik morálně slabších jedinců tu placku asi nosilo, i když pak v tichosti hodili do urny hlas pro Zemana, se nikdy nedozvíme). Podstatně totalitnější je už sepisování peticí (jakoby zavanul duch padesátých let a sepisování petic, v nichž něco ne moc mravného žádali pracující ze všech závodů; a nebo to může připomenout petice schvalující vpád vojsk Varšavské smlouvy či podepisování tzv. "anticharty" - tentokrát to byly petice "Karel na hrad!" Co to asi bude příště?) Cožpak ti umělci, akademici a vědci se nikdy neoprostí od podepisování nějakých politických nátlakových či kolaboračních petic?

Ti, kteří tvrdí, že podepisování petic bylo dobrovolné, jednak nemluví ve všech případech pravdu. A především zamlčují, že kolektivní podepisování čehokoliv nebývá nikdy úplně dobrovolné. Dle příkladu kolegů se podepíše i řada těch, kteří by sami nic nesepsali, nic by nepodepisovali ani nemají potřebu se vůbec vyjádřit. Pak tu působí morální tlak - strach z jinakosti, ze společenského vyloučení. A v případě všech "elitních" pracovišť je tu vždy i strach ze ztráty exkluzivního či milovaného zaměstnání. Kdo se svým názorem ocitne mimo kolektiv, je nejlepším kandidátem na odchod. Nevěřme tedy řečem, že nějaké hromadné podpisy jsou naprosto a úplně dobrovolné, že každý, kdo nosí politickou placku v zaměstnání, činí to radostně a s chutí. Proto by měla být apolitičnost většiny pracovišť důsledně dodržována a vymáhána.

Na školách opět jako za komunismu běsnily učitelky a profesorky, dávajíce politické školení svěřené mládeži. Byla to podle různých svědectví taková mentální masáž, že by se za to nemusel stydět žádný bolševický politruk. Málokterý student se odvážil špitnout, že by nechtěl volit Schwarzenberga, protože to, co pak v některých školních třídách následovalo, bylo skutečné kolektivní odsouzení a sociální vyloučení prováděné pod taktovkou fanatické učitelky (podobně se soudružky učitelky chovaly v SSSR vůči věřícím dětem, které chodily v neděli na bohoslužby). Vymývání mozků mládeži ve školách a na Facebooku se povedlo do takové míry, že starý a lehce senilní pán měl nakonec největší podporu právě mezi mládeží. A to přes jeho podporu projektu drastického omezení svobody internetu (kauza ACTA), tedy té svobody, na které právě mládeži dost záleží. Takže v mládežnických volebních preferencích racionalitu nehledejte.
Mezinárodní smlouvu ACTA (silně omezující svobodu na internetu), která se pokusila nepřípustně přehnaným způsobem ochránit autorská práva, především na internetu, Evropská unie nakonec pod tlakem bouřící se veřejnosti odmítla.

Materiál ve prospěch ACTA byl vládě předložen k hlasování 1. místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem! Přijat byl na jeho návrh jednomyslně. (Zdroj)
Poučný je zde zvláště vliv médií na mladé lidi. "Média lidi neuvěřitelným způsobem formují. Dostává se to člověku pod kůži. Pokud se vytvoří obraz, který nám vsugeruje, že tu existují jakési mediální ostrovy autenticity, ať už politické, nebo ekonomické – například (nějaké noviny), ale i jiná média, pak se vytvoří určitý background pro usměrnění našeho myšlení. Když se ... redakce (nějakých novin) většinově přiklánějí k nějakému ideovému proudu nebo k nějakému člověku jako teď ke Schwarzenbergovi, pak to má obrovskou přitažlivou sílu hlavně pro mladé lidi, kteří se snaživě pídí po autenticitě. Ti tomu pak věří, nezkoumají ani, kdo tato média financuje. Je to ve své podstatě nerozumné." (J. David)

Jestli lze touto cestou dojít k větší slušnosti ve společnosti, to pak už třeba lze pod vedením komunistů dojít k ráji na zemi. Nelze přece zlými prostředky dosáhnout dobrého cíle, po špatné cestě nedojdeš, kam sis přál dojít. Zní to tak jasně a pochopitelně. Jak to, že to neviděli ti, které společnost pokládá za svou intelektuální elitu? Jak zde naznačujeme často - je možné být vysoce vzdělaným, mít IQ 150, být vynikajícím umělcem, a přesto zůstat duchovně slepým a snadno manipulovatelným jedincem. To, co osvobozuje člověka, není inteligence, ani vzdělání, ani umělecký talent, ale Evangelium: "Poznejte pravdu, a pravda vás osvobodí," praví Ježíš Kristus, který o sobě říká: "Já jsem ta pravda..."

Fauly ve volební kampani

Na úvod kapitolky hlas z internetu, tentokrát zřejmě od příznivce vítězného kandidáta: "Zkuste se prosazovat, je-li nad vámi klatba mediálního interdiktu. Když vás fotografové mají za úkol vyfotografovat z co nejméně lichotivého úhlu, v co nejškodlivějším světle. Když média překrucují vaše výroky. Když média zamlčí vaše úspěchy a pasou se na vašich chybách. Když televizní štáb vnikne do nemocnice k vašemu synovi, který trpí depresemi a pokusil se o sebevraždu." A příznivcům Schwarzenberga vzkazuje: "A co vaše kampaň? Co kádrování kolegů na pracovišti? Co šikana dětí, jen proto, že jejich rodiče volí toho druhého?" (Britské listy)


Ani tento obrázek nenasvědčuje, že by náš kníže požíval v zahraničí zvláštní úcty a vážnosti...

 
Z jedné české střední školy. Učitelka: "Studenti, chcete, aby tu znovu vládli komunisti? Pak volte Zemana!" O stalinistických výjevech z našich současných škol a gymplů, kde neobolševickým způsobem probíhal kantorský brainwashing mládeže ve smyslu "Karel na Hrad", se toho vypráví už dost a dost. Jeden příklad - střízlivě vylíčený - je zde.

Stále od schwarzenbergovců slyším, že Zeman vyhrál tím, že lhal a urážel. Nevím, ale urážek valících se na Zemana z okruhů jeho protikandidáta, různých podlých obvinění a posměchu, hanobení, jsem na internetu viděl také dost a dost.

Faulů se zřejmě dopouštěli oba kandidáti. Zeman se několikrát utnul při různých citacích, což mu bylo médii okamžitě předhozeno jako "lež" (i když v jednom z případů bylo mylné tvrzení, za něž se Zeman posléze omluvil, jen součástí prezentace prokázaných faktů o horlivě nacistické minulosti Schwarzenbergovy rodiny z manželčiny strany; v druhém případě byla podstata tvrzení správná, pletl si jen osobu, z jejíchž úst pocházela, což nemělo na vyznění výroku žádný významný vliv). Na podporu Schwarzenberga se na oplátku stále demagogicky skandovalo mrtvé heslo "opoziční smlouva", na kterou se účelově svádí všechno zlo v této zemi.
Opoziční smlouvu lze nahlížet různě. Kromě současného účelového démonizování se můžeme setkat i s odlišným hodnocením jiných politologů. Ti říkají, že v praxi se jednalo o legitimní obranu politiků před diletantskými a pomstychtivými pokusy V. Havla zasahovat vyděračsky do vedení politických stran, a navíc jsou jevy připomínající naši opoziční smlouvu v demokratickém světě běžné všude tam, kde má vládnout menšinová vláda. Společenskou nenávist, kterou rozdmychaly havlovské okruhy běsnící nad tím, že se politici dokázali domluvit i bez Havla, způsobila daleko větší škody než opoziční smlouva sama. A následná politika tzv. "nulové tolerance", kterou si tato nenávist na politicích vynutila, přivedla zemi k politické resp. vládní nestabilitě. (Další podrobnosti zde)
Vytahování "opoziční smlouvy" na Zemana není o nic méně trapný faul než jeho výrok o hajlování kdesi na jakémsi hradě v zahraničí. A téma, které je Zemanovi nejvíce vytýkáno jako jeho nejhorší podraz, jsou Sudeťáci. Jenže toto téma nadhodil Zemanovi sám Schwarzenberg svým neuvěřitelně skandálním výrokem, kterým prezidenta Beneše posílal do Haagu jako válečného zločince. Zeman by takhle nadhozené téma musel zvednout, i kdyby snad nechtěl.
Jen tak na okraj. Dnes ČT vysloveně lže (tj. úmyslně a účelově tvrdí nepravdu, nikoliv omylem), když hlásá, že "Miloš Zeman ... téma kampaně stočil k Benešovým dekretům". Jak si může každý ověřit ze záznamu, téma nastolil Václav Moravec svou otázkou položenou Schwarzenbergovi, a ten na ni otřesným způsobem odvětil. (Britské listy) Není to nic nového. V tomto smyslu noviny běžně obviňují Zemana, že prý zákeřně vytáhl populistické téma Sudeťáků.
Skutečně pěkně to Karlovi a všem schwarzenbergovcům natřel válečný hrdina, který na tu ostudu se zpochybňováním odsunu reagoval rázně a při tom s noblesou, k níž nepotřeboval šlechtický původ: "Brigádní generál Alexandr Beer, nositel Řádu Bílého lva a hrdina od Dukly, Sokolova a Kurska, v úterý vyzval Karla Schwarzenberga, aby odstoupil z kandidatury na post prezidenta. A to kvůli výrokům na adresu československého prezidenta Edvarda Beneše a dekretů, které vydal." „Vaše názory a postoje, pane Karle Schwarzenbergu, jsou neslučitelné s funkcí prezidenta republiky ČR,“ uvedl v prohlášení Beer, který se též podílel na osvobození Ostravy. „Hrubě jste degradoval hrdinství českých vlastenců a nás vojáků,“ doplnil na Schwarzenbergovu adresu ve výzvě k odstoupení z kandidatury. Beer se do prezidentského kandidáta opřel i kvůli jeho tchánovi. Uvedl, že byl členem nacistické SA. „To je ostuda ČR, že tento člověk vůbec kandiduje,“ dodal brigádní generál. Vyslovil přitom i odsudek, že nejhorší členové SS a SA byli Rakušané.
Další z veteránů druhé světové války, plukovník Pavel Vranský, dokonce obvinil Schwarzenbergovu rodinu, že využívala jako pracovní sílu vězně z koncentračního tábora Lety. „On není svázán s touto zemí,“ prohlásil na adresu prezidentského kandidáta. Na tiskové konferenci zazněla i výtka, že Schwarzenberg přivedl ČR k uznání Kosova.

Proti Schwarzenbergovi a na podporu Miloše Zemana se na tiskové konferenci vyslovili i zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), Sdružení Českého národního povstání, Společnosti Ludvíka Svobody, Svazu vojenských veteránů ČR, Slovanského výboru, Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, Křesťanskosociálního hnutí a Rady seniorů ČR.

Všechny tyto organizace se před druhým kolem prezidentské volby sdružily do zastřešujícího Vlasteneckého fóra. „Nemůžeme se složenýma rukama přihlížet, aby se prezidentem stal Karel Schwarzenberg, který o odsunu hovoří jako o vyhnání,“ citoval ze společného prohlášení šéf ČSBS Jaroslav Vodička. „Do prezidentského křesla musí usednout člověk, který bude hájit národní příslušnost a sociální cítění. Takovým je pro nás Miloš Zeman,“ dodal. (Publikováno na Novinky.cz)
Smutné je, že apelování na národnost je mnohými vydávána za populismus. Nepřekvapuje, že se tento názor hojně spojuje s okruhy kolem římsko-katolické církve nebo okruhy havlovskými. Oba okruhy byly a zřejmě i budou ohnisky "odnárodňování" národa. Katolíci v tom mají tisíciletou praxi (viz např. poněmčování českého pohraničí katolickými mnichy, jak o tom fakta vědecky zpracoval vladyka Gorazd) a havlovci jsou duchovně napájeni z nadnárodních "zednářských" rovin, takže tam je to také pochopitelné. Takové jevy jako např. "národní obrození", záchrana českého jazyka, budování české kultury, příslušnost ke Slovanstvu, to vše je těmto dvěma okruhům buď vyloženě k smíchu nebo alespoň předmětem zlehčování či špatně skrývaného pohrdání. My ostatní Češi a Moravané bychom si však neměli nechat zviklat ve svém národním přesvědčení, neboť - jak psal už svatý vladyka Gorazd - národnost je velký dar od Boha. Takže snad alespoň my pravoslavní v tomhle máme trochu jasno.

* * *

K dalším Zemanovým výrokům

Označení islámu za anticivilizaci je problematické. Islám samozřejmě civilizací je, ale zároveň je namířen proti křesťanské civilizaci a neslučitelný s jejími hodnotami, takže v tomto smyslu by byla ta předpona "anti-" pochopitelná. Pravdu má Zeman, že mohamedánství je nesrovnatelně agresivnější a intolerantnější než soudobé křesťanství, buddhismus, konfuciánství, šintoismus a další světová náboženství. Zeman uvedl, že Korán obsahuje řadu pasáží, které "vyzývají k podrobení, zotročení, a dokonce vyhlazení nevěřících". Kritizovat Zemana za tyto výroky je trapné.

Vtipy o zdegenerovaných knížatech si mohl Zeman ušetřit. Na druhou stranu, každý snad chápe, že šlo vtip a že tento žert navazoval na propagandu schwarzergovců, že "kníže je lepší než zeman".

Karlovy zájmy v České republice: pole, louky, les (a nějaký ten zámeček)

Jak poznamenal Z. Svěrák o Schwarzenbergovi: "Vaším nedostatkem je dostatek." Poukázal tím na Schwarzenbergovo bohatství, ale nezmínil se, že by je Karel rád ještě zvelebil i restitucemi majetku zabaveného před r. 1948. Kníže sám uvedl, že "tomu v současnosti objektivně brání právní situace v ČR". V případě, že by právní situace dovolila něco jiného, Schwarzenberg by se majetku domáhal. Podle vyjádření své advokátky Christy Friesové v rakouském časopise Format "Karel Schwarzenberg už vícekrát prohlásil, že bude aktivní" (ve snaze získat tento majetek) "pokud právní stav něco připustí". O několik měsíců dříve v interview pro rakouský týdeník News prohlásil: "Bezpochyby bylo vyvlastnění mého strýce (ve skutečnosti adoptivního otce - pozn. překl.) sviňárna." Schwarzenbergova advokátka k tomu bezelstně řekla: "Karl von Schwarzenberg odsunul další snahy (tj. o získání majetku z roku 1947) na později, aby ... počkal na okamžik, kdy bude (v ČR) restituce politicky prosaditelná. (Jedná se o obrovský, zejména jihočeský majetek, který byl roku 1947 znárodněn zákonem národního shromáždění.) (Celé znění se všemi citacemi viz Britské listy)

Příště dokončení



Jaký směr by chtěl tento kormidelník zvolit jako kurs pro naši vlast? Kam by chtěl zašíbovat se situací v České republice poté, co by vymetl z lodi oranžové a rudé krysy (jak je to na jeho předvolebním videu)? Můžeme jen hádat.

 




















Zobrazit příspěvek č. 878 jednotlivě

Administrátor --- 2. 2. 2013
Dokončení studie o působení duchovního klamu na společnost

Vrtěti psem IV.



Co by bylo kdyby ... se stal prezidentem Schwarzenberg?

Chtě nechtě, musíme otevřít o toto téma. Jak jinak totiž doložit reálnost našeho tvrzení o působení duchovního klamu, než poukazem na rozpornost propagandistických proklamací a reality? Jedině tak můžeme ukázat, že "kandidát Karel" je přeludem vytvořeným jeho PR agenturou, jeho prezentace a sliby jsou fata morgána a ty masy, které tomuto přeludu daly svůj volební hlas, si nechaly vzít kritické myšlení, místo něhož jim byly médii nality do myslí fantazie.

Předkládám obrázek s "volebními sliby" (zde vlevo). Cítím se povinován věřit, že valná část přívrženců pana Schwarzenberga upřímně doufala, že by Karel opravdu přinesl, co se zde slibuje. To, nač se v tomto seriálu poukazuji, jsou doklady a důvody, proč by to ani zdaleka nebylo jisté (či je to pravděpodobně vyloučeno). Kromě posledních dvou bodů, k nimiž si netroufám se vyjadřovat. Jinými slovy - ten předvolební letáček lze považovat za propagandistickou agitku, či chartu klamu.

Co by Schwarzenberg jako prezident konal, můžeme jen hádat, nicméně rád bych poukázal na některé souvislosti, které dosti přesvědčivě ukazují, že by mnoho věcí bylo jinak, než jak slibovaly mlhavé sliby jeho volebního týmu. Pokusím se toto téma odbýt v největší stručnosti.

V prvé řadě by bylo jeho nastěhování na Hrad symbolickým a morálním popřením našich vlastních novodobých dějin, protože tato republika se odvíjí od svržení Habsburků a osvobození se od prohnilých západních monarchií. Příchod knížete na Hrad (byť v roli prezidenta republiky, nikoliv jako monarchistického panovníka) by bylo snad až vzpourou proti masarykovské tradici (někteří by možná byli schopni hovořit přímo o poplivání). Demoralizující působení této reminiscence monarchie by bylo dlouhodobé a přelomové.

Náš prezident sice nemá výraznou výkonnou moc, ale jeho morální vliv je veliký a u nás za daných okolností mimořádný. S tím souvisí i značný vliv politický. Na Hradě by seděl člověk, jehož zájmy nejsou s touto zemí. Dává to přesvědčivě najevo, když pravidelně okázale ignoruje státní svátek České republiky (28. října).

Nepochybným důsledkem jeho zvolení by bylo další prohlubování rozdělování Evropy na východ a západ. Tím se míní vytlačování Ruska z Evropy. Tento program by Schwarzenberg uskutečňoval jednak proto, že je součástí kruhů, které tento projekt dlouhodobě realizují, a pak také kvůli tomu, že nenávist k Rusku mají Schwarzenbergovi snad až "na úrovni buňky" čili v genetické výbavě. Zajímavým historickým dokladem je skutečnost, že Karel I. Filip kníže ze Schwarzenbergu (1771–1820) působil v Petrohradě a Paříži a snažil se odvrátit válku od Rakouska. Jako velitel rakouského sboru doprovázel Napoleona Bonaparte při jeho výpravě do Ruska (zdroj). Celé Schwarzenbergovo politické a diplomatické působení je prodchnuto nesympatiemi (jemně řečeno) k východu, ke Slovanům. Podporoval náš vstup do NATO (přestože Havel slíbil národu vojenskou neutralitu), podporoval bombardování Bělehradu, zasadil se o to, že náš stát uznal samostatnost Kosova, které bylo uloupeno Srbsku, a to ještě před tím než vyhlásilo nezávislost.
Jistě není náhodné spojení jména Schwarzenberg s časopisem Respekt, který při válce na Balkáně snad nejfanatičtěji z místních médií vystupoval proti Srbům a proti pravoslavné církvi. Dokonce tento časopis neváhal otisknout i blasfemické výrazy jakéhosi Chorvata pronesené na adresu Srbské pravoslavné církve. Pravoslavná církev v českých zemích požadovala od redakce Respektu omluvu za nechutné vyjádření nehrubšího kalibru vulgarity, které slušný člověk "nepoužívá o nikom", ale odpovědí fanatiků z Respektu bylo jen mlčení.
Proč asi hlasoval v roce 2007 v OSN proti přezkoumání účinků ochuzeného uranu, používaného ve zbraních, na civilní obyvatelstvo? Znepokojující nárůst onemocnění rakovinou v bývalé Jugoslávii bombardované letouny NATO, v Iráku, Afghánistánu, to je něco, co Karla Schwarzenberga netrápí.


Hlavní tři radaristi, kteří si tu ten amerikánskej radar tolik přáli...

 
Všemi silami se snažil prosadit v Brdech americký válečný radar, který by mohl sloužit jako součást amerického útočného komplexu proti Rusku.

Karel byl později kritizován za to, že uznání Kosova (kde vládne narkomafie) prosadil navzdory nesouhlasu prezidenta, opozice i velké části veřejnosti. Schwarzenberg soustavné a brutální porušování lidských práv v samostatném Kosovu, vyhánění a vraždy veškerého nealbánského obyvatelstva, etnické čistky (a to ještě i dnes) nikdy neodsoudil a s kosovskými politiky, kteří byli obviněni z válečných zločinů a obchodu s lidskými orgány (nealbánských obyvatel Kosova), udržuje nadstandardní vztahy.

Karel podporoval válku v Afghánistánu, Íráku, Gruzii i další probíhající či chystané intervence (Írán apod.), je také zastáncem vysílání českých jednotek do míst, kde Američané hájí své uzké velmocenské zájmy. Zcela proti diplomatickým zvyklostem (spíše jako aktivista než politik-diplomat) pak vystupuje proti Rusku, které dlouhodobě kritizuje a uráží.

Jak se zdá, tak podporuje vše, co může destabilizovat ruský stát a co je namířeno proti Pravoslaví. Nechvalně známým hanebným punkerkám, které znesvětily hlavní chrám Ruské pravoslavné církve, veřejně na tabuli na Václavském náměstí adresoval vzkaz: "Obdivuji vás!" Z pražského hradu by se po jeho zvolení valila nenávist proti všemu pravoslavnému, slovanskému a ruskému, a bylo by to prezentováno jaký hlas nejvyšší reprezentace našeho národa. Že Schwarzenberg není žádným poslem míru ani spolupráce, ale šikovatelem jedněch proti druhým, to je snad dobře patrné.

Nemá smysl se tu rozepisovat o triumfu sudetoněmeckých spolků a dalšímu porobení Němcům, kteří už teď dosáhli ekonomickou cestou toho, co se jim nepodařilo zbraněmi. Že je obhájcem německých zájmů dal mnohokrát okatě najevo. "Za svůj první úkol bych (jako prezident) ... považoval co nejlepší vztahy s Německem," řekl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (v rozhovoru pro časopis Týden z 22. srpna). Také si posteskl, že "byly doby, kdy každý vzdělaný Čech uměl jak česky, tak německy a teď prý přišla doba, abychom se do těch časů vrátili". Ve svých diplomatických funkcích prý několikrát zajímavě opominul prosazovat zájmy České republiky. Oddaně však hájí sionistické zájmy Izraele.
Příchylnost Karla Schwarzenberga k Němcům je zajímavá ve světle společného dávného a tradičního protislovanského a protipravoslavného naladění Němců i Schwarzenbergů. Co páchali Němci za druhé světové války na Balkáně a jejich válka proti Rusku, jsou všeobecně známé věci. Méně známý je charakter působení Němců v poslední době v Kosovu, kde byli pod modrými přilbami OSN (KFOR) jako mírotvorci. Právě o německých vojácích KFOR je známo, že (narozdíl např. od českých vojáků), nekladli Albáncům prakticky žádný odpor, když ničili pravoslavné chrámy a snažili se vymazat ze zemského povrchu kulturní poklady svědčící o tisícileté přítomnosti Srbů a Pravoslaví na Kosovu. Nečinnost německých KFOR je o to smutnější, že před tím dali místnímu pravoslavnému biskupovi písemné záruky, že budou chránit pravoslavné svatyně, pro jejichž obranu před znesvěcením, vypálením a demolicí však pak nehnuli ani prstem, vše jen pozorovali.
Srbové, kteří to viděli, se o tom vyjadřovali ve smyslu: "Dnešní Němci se zde chovají podobně, jako Wermacht za 2. světové války." Zde je zpráva z tisku: "Němečtí vojáci nezúčastněně sledovali, jak albánští povstalci založili požár v monastýru sv. Archandělů a tancovali na hrobě svatého krále Dušana," informoval mnich z monastýru. Srbská pravoslavná církev je šokována absencí jakékoliv snahy ze strany německé armády (mírových sil) chránit byť jen jediné pravoslavné křesťanské svaté místo v Prizreni. Zatímco jejich kolegové z ostatních kontingentů (KFOR) riskovali životy, Němci v Prizreni nechávají dav zapalovat kostely, ničit fresky a loupit křesťanské cennosti. Bohužel, dva Němci: velitel KFOR Holger Kammerhof a šéf policie UNMIK Stephan Feller jsou mezi mezinárodními činiteli nejzodpovědnějšími za tak hrozné následky (protisrbského) pogromu. (Více o tom u nás zde.)
Podobnou nečinností a zanedbáním svých povinností při obraně Srbů a Pravoslaví vynikal i francouzský kontingent KFOR (viz titulek "Příklad nečinnosti KFOR" tentokrát zde). Jaká náhoda, že zrovna Francouzi mají ve své historii neúspěšné Napoleonovo tažení proti Rusku. Každý národ je svou historií determinován, nosí si ji v sobě a chová se v jejím duchu.
Karel podporuje i bankovní unii či rozpočtovou a hospodářskou unii v podání Berlína a Paříže (ta bude znamenat, že český ministr financí bude předkládat návrh státního rozpočtu ČR Bruselu ke schválení a projednávání rozpočtu českou Poslaneckou sněmovnou už pak bude ryzí formalitou). Tato změna by podle některých mohla znamenat faktický konec parlamentní demokracie v ČR, ale i v celé EU, Karel ale přesto dokonce hrozí odchodem z vlády, pokud se Česká republika k rozpočtové unii bez výhrad nepřipojí. Uvedl, že jako prezident pakt schválí. Ačkoli o tom pro velkou nepopularitu takového kroku příliš nemluví, prosazuje přijetí eura nejpozději do roku 2015.

Za nejhorší stránku nástupu Jeho jasnosti Schwarzenberga, maltézského rytíře na prezidentský trůn však považuji to, co je spojeno s jeho údajnou či možnou účastí na takových uskupeních jako je Bildenberg, Trilaterální komise apod. Je to spolek nejbohatších boháčů, všech těch Rotschildů, bankéřů, rytířů, staré šlechty a jiných. To jsou tak temné okruhy vyvolených mocných, že o tom mnozí nechtějí ani přemýšlet (neboť jen ten, kdo o tom nechce přemýšlet, se tomu může posmívat). Sociolog Keller tomu říká diskrétní elita, neboť to jsou ti, s nimiž se nepotkáte ani je na vlastní oči neuvidíte, kteří skutečně vládnou světu, aniž by byli někým voleni, poroučejí jakoby demokraticky zvoleným vládám a diktují svou vůli národům.
To samozřejmě může někomu připadat jako pouhá "jedna ze spikleneckých teorií". Ve skutečnosti je to jev vědecky zkoumaný a doložený zahraničními sociologickým studiemi.
Demokracie je sice velevhodný společenský režim pro reálné vládnutí uskutečňování a plánů diskrétní elity, ale přesto - nic není tak dobré, aby se to nedalo ještě zlepšit. Mít svého zasvěcence přímo v nejvyšší ústavní funkci je pro nadnárodní diskrétní elitu dárek k nezaplacení. 45 procent zdejších voličů vedených našimi umělci a intelektuály se rozhodlo tento dárek všem těm Rotchildům dát. Jiných 55 procent voličů jim Českou republiku - chystanou pro ně jako jednohubka na stříbrném talířku - odepřelo.

I z toho úhlu lze nahlížet tyto volby.

Nechali jsme stranou rozebírání spousty dalších "výživných témat", např. nevýrazný vztah Jeho jasnosti ke korupci, ať už korumpoval kníže sám nebo se jedná o jemu svěřenou agendu. Jedna zajímavost za všechny: "v roce 2011 byl propuštěn ředitel IT oddělení Schwarzenbergova Ministerstva zahraničních věcí Jakub Klouzal, který v roce 2010 upozornil ministra Schwarzenberga na předražené zakázky ... Podle MF Dnes měl jasné doklady, že ministerstvo zbytečně utratilo až 60 milionů korun. Klouzal poté dostal ocenění Nadačního fondu proti korupci." (Wikipedie)
Co se týče zdrojů pro tuto kapitolku, byly vybrány jen ty nejznámější a veřejně kolující (a doložené) informace. Některé jsou i na jeho stránce na Wikipedii; jinak jsme čerpali ze studie: "KAREL TROCHU JINAK, obžaloba Karla Schwarzenberga" od Adama B. Bartoše. Jsou tam sesbírané pečlivě ozdrojované informace. Je to jeden z možných pohledů na osobu Jeho jasnosti, který může stát za přečtení tomu, kdo se o ni trochu zajímá: PDF.
Uvedli jsme tyto teze, abychom nastínili, jak daleko je realita od volební agitace, resp. že hodnoty které měl podle schwarzengrovců Karel šířit a podporovat, jsou chimérou. Opět podtrhávám: je zarážející, že ničemu z toho nevěnovaly tzv. osobnosti prakticky žádnou pozornost. A zároveň opakuji: zdá, že se jedná o skutečný duchovní klam (prelesť), který se podařilo duchovně rozšířit po naší společnosti.

Tomu odpovídala i skutečnost, že Karlovým přívržencům nevadilo, že kníže toho o svých politických představách a prezidentských vizích moc neříká. Vidí v tom projev skutečného vůdcovství. Vlastně by byli nejradši, kdyby jejich idol neříkal vůbec nic a raději mlčel.

Bohumil Doležal to vystihl: „tahle volba má jednu základní a zcela podstatnou faleš: celá je postavena na iluzi, že volíme někoho jiného, než koho opravdu volíme, totiž že volíme mesiáše.“

Stručně ještě k Benešovi

Téma Benešových dekretů je ve skutečnosti tématem druhé světové války, resp. jejího výsledku. Češi jsou tak citliví na toto téma, protože vedle nacistického Německa a zvláště v souvislosti s Heydrichádou s tím mají své zkušenosti. Dobře chápou, že zpochybňovat dekrety znamená revidovat výsledek druhé světové války, a o to ve skutečnosti různým silám ze zahraničí jde. V německé mutaci česko-německé smlouvy jsou státní hranice označeny jako "stávající hranice". Ze stále žijícího podhoubí snahy jít v restituci majetků před rok 1948 také čas od času vyrazí na povrch nějaká ta prozelenalá prašivka, aby zde vypustila své jedovaté spory. V devadesátých letech se v Německu začala šířit zajímavá exegeze druhé světové války, která přestala považovat Německo za viníka a agresora a prohlásila je za "oběť" (Německo prý nebylo poraženo, ale osvobozeno). Zpochybňování odsunu sudetských Němců tak, jak to předvedl Schwarzenberg, v praxi znamená ignorovat to nezměrné zlo, které nacistické Německo a potažmo Němci - jakožto většina národa - způsobili nám i dalším národům.
Jak to tak vypadá, Karel Schwarzenberg je velkou nadějí sudetských Němců. Však mu také jejich lídr už vyjádřil díky, viz článek - Posselt: Schwarzenberg je morální vítěz voleb.
V Německu už otevřeně nazývají českou debatu o sudetských Němcích "bojem starších a méně vzdělaných lidí o zachování nacionální interpretace - v tomto případě historického líčení Čechů jako obětí." (Die Zeit) Jinými slovy - Češi nejsou podle Němců o nic více oběťmi než Němci; a Němci nejsou v událostech kolem poloviny 20. století o nic více viníky než Češi. Tady už je revize reflexe druhé světové války a revize jejích výsledků prakticky na stole.

Náš problém tkví v tom, že čeští novináři jsou nyní placeni německými vlastníky médií, takže každého, kdo trvá na nerevidovatelnosti Benešových dekretů a tudíž i poválečného uspořádání, vyhlásí za nacionalistu či za někoho, kdo znovu oživuje dávnou nenávist nebo se chytá "perverzního národního fetiše" (Reflex).

Zatím se však zdá, že volitelnost politika, zpochybňujícího Benešovy dekrety a či poválečné uspořádání a odsun, bude v České republice snad i nadále asi taková, jako kdyby v Srbsku byl zvolen politik, který by schvaloval uloupení Kosova. Není však vyloučeno, že vymývání mozků mládeže počítačovými hrami a Faceobookem dovede nastupující generaci k takovému stupně demence historické paměti, že pro ně bude volitelný prakticky kdokoliv. A jakou vlastně mají šanci udržet srůst se svými kořeny, když se na ně odevšad valí výsměch jakémukoliv národnímu cítění, které je v duchu globalizační likvidace tradičních hodnot přirovnáváno k nějaké zpozdilosti, jakou je uctívání bůžků svého kmene či k tanci kolem šamanského totemu? Jenže tomu, kdo nezná svou historii, dostane se příležitosti si ji zopakovati.
O socialistickém Československu pravila BBC, že to byl pokus přeprogramovat historickou paměť národa. Při normalizaci se mu říkalo "Království zapomnění". Neděje se dnes něco podobného, leč jinými prostředky?
Osobnosti na podporu Schwarzenberga aneb tváře kampaně "Karel na hrad"


Mohu vypadat jakkoliv.

 
Už jsem výše průběžně hovořil o stalinistické mobilizaci tzv. "osobností". Před našimi zraky nám zde proběhla obnova stalinistického posílání peticí do novin na podporu nějaké politické linie. Veřejné ataky (snad ne ještě štvanice) proti tomu, kdo je tak zpozdilý, že nepochopil nutnost nástupu knížecí slušnosti a gentlemanství, už tu máme taky. Někdo psal v novinách o tom, že v politice není důležitý cíl, ale cesta k němu. Dosažení cíle jakýmikoliv prostředky je prý typické pro Zemana, kdežto jít cestou slušnosti je charakteristické pro Schwarzenberga. Praktiky Schwarzenbergových sympatizantů však byly dosti "zemanovské" (přijmeme-li na chvilku toto rozdělení rolí).

Jen málo lidí se nad peticemi akademiků a aktivizací herců tázalo: "Cožpak jsme zase (nebo ještě) v totalitě?" Umělci mají ke své tvorbě svobodu slova, proč se tedy potřebují míchat do politky? Má-li umělec svobodu tvorby, a přece vstupuje do politky na podporu a k prosazení nějaké politické linie v rámci demokratického systému, stává se tím pádem politkem, čímž ztrácí uměleckou svobodu, a tím i hodnověrnost. Umělec ovlivňující demokratické volby vlastně prodává svou tvorbu, slávu i mravní svobodu.

Hodna pozornosti je velká podpora Schwarzenbergovi ze strany církví, církevních představitelů i řady věřících. Raději už ani nebudeme rozebírat samozřejmou zásadu apolitičnosti církví, které by měly být pro každého kajícníka a nezadávat si se světským, když mají být oddány nebeskému.

Přesto se církve s nasazením vrhly do politiky, aby ji ovlivnily ve prospěch jednoho z kandidátů. Při tom je zde pro věřícího (a zvláště církevního pastýře) dost principiálních důvodů proč se od "firmy Schwarzenberg" držet v povzdálí. Připomeňme tu jen jeho vlídný poměr k homosexualitě i tolerance vůči potratům: "podporuje registrované partnerství homosexuálů a adopci dětí osobám žijícím v těchto svazcích, a hlasoval pro rozšíření možnosti potratů" (Wikipedie). Zajímavé, jak na to jsou katolíci (pro které jsou tato dvě témata za jiných okolností zásadní) ochotni rychle zapomenout, když jde o podporu tomu, kdo prosazuje církevní restituce. A pak se budou divit, když jim bude národ spílat, že za mamon prodají své zásady i víru.

Má pak ještě smysl se pozastavovat nad Karlovou podporou "umělcům", kteří páchají blasfemická a rouhačská díla, tj. otevření výstavy vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Günthera Bruse, Otty Muehla a Rudolfa Schwarzkoglera? (Zde je pár obrázků, a zde můžete nahlédnout přehled tvorby H. Nitsche, ale jen pro silné nátury.) Jak si může věřící (a zvláště duchovní) srovnat ve svědomí, že dává svůj hlas takovému člověku a někoho dalšího k tomu ještě vybízí? Nebo už je místním věřícím všechno jedno poté, co bylo v pražské Lucerně za účasti V. Havla instalováno rouhačské (dle autora "žertovné") zpodobení sv. Václava? Není to jasným znakem duchovního obelstění?
Podobně selhalo i sociální cítění, které by mělo být pro církve přirozené a jemuž by snad měl být blíže sociální demokrat než kníže. Říká se, že v 19. století ztratila západní církev dělnictvo, protože se vytrvale přimykala k boháčům a dlouho nepodporovala sociální požadavky dělníků. U nás ztratila spoustu Čechů kvůli svému pevnému obětí s Habsburgy. Zdá, že přes všechny reformy a koncily i aggiornamento působí - hlavně v římsko-katolické církvi - stále ten duch příchylnosti k bohatým a mocným, jehož se asi nikdy nezbaví.
Tak tedy ještě k té ošemetné roli církví - zvláště té všemi Čechy nejoblíbenější - katolické. Preláti žijí ve svém vlastním světě a ne dosti dobře chápou, že Schwarzenbergovi by spíše prospěli, kdyby se kampaně nezúčastnili a duchovenstvo o kandidátech na veřejnosti zarytě mlčelo. Biskupové by Schwarzenbergovi pomohli nejvíce tím, že by si všichni na celou předvolební dobu vzali dovolenou a odjeli na Kanárské ostrovy. Tím, že zůstali a dokonce se i vyjadřovali, vykonali pro svého oblíbence vskutku medvědí službu. Jenže jak se říká: "Když musíš, tak musíš. Je to silnější než ty." Obejít se bez angažmá v politice a ponechat bez zájmu přerozdělování světské moci - to jsou pro preláty nepředstavitelná muka - jako olizovaní plameny očistcovými. Zvláště když pro ně jejich volební favorit pomáhal připravit štědrou restituční nadílku a jeho zvolení na Hrad by garantovalo bezproblémový transfer příslušných majetků.

Níže je stručný výběr ze zveřejněných zpráv; přehlídka toho, jak jednotliví církevní činitelé dávali Schwarzenbergovi svůj polibek smrti. Nečekejte ve prospěch kandidáta na prezidenta od teologů nějaké racionální a konkrétní politické argumenty. V podstatě říkají trochu květnatě i oni jen to, že "Karel je prostě fajn".

"Někteří duchovní, například z římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické či Církve bratrské, podpořili před druhým kolem prezidentských voleb ... Schwarzenberga."

"Prohlášení na podporu Schwarzenberga poslaly ČTK v prohlášení více než tři desítky farářů a duchovních." "Volíme prezidenta, který bude reprezentovat naši vlast doma i v zahraničí a budovat civilizaci úcty, odpovědnosti a soucitu k potřebným. Služba občanům a vlasti vyžaduje víc než jen dovednost útočit na druhé jako v televizním ´Kotli´. Jsme přesvědčení, že pan Karel Schwarzenberg je mnohem blíže sv. Václavovi, sv. Anežce Přemyslovně, Karlu IV., J. A. Komenskému a Boženě Němcové než druhý kandidát," konstatovali.

Na stranu Schwarzenberga se například přiklonil biskup pražské římskokatolické arcidiecéze Karel Herbst, duchovní Tomáš Halík či probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě Petr Piťha, bývalý ministr školství ve vládě Václava Klause. (Zdroj)

Václav Malý, světící biskup pražský o Schwarzenbergovi: "Není demagog, neslibuje nesplnitelné, má mezinárodní respekt, je otevřený vůči Evropě, podporuje lidská práva v problematických zemích, má pochopení pro poslání křesťanských církví. Svůj hlas dám Karlu Schwarzenbergovi s vírou, že tím podpořím větší noblesu a nadhled na Pražském hradu.

Joel Ruml (synodní senior Českobratrské církve evangelické, předseda Ekumenické rady církví v ČR) vyzdvihuje u Schwarzenberga nadhled vůči sobě samému, že se neprosazuje se za každou cenu, nepotřebuje usilovat o kariéru za každou cenu, umí svému národu sdělovat, proč my potřebujeme Evropu, a že je v cizině přijímán a vážen, a bude spojovat, sjednocovat. O Schwarzenbergovi prohlašuje: 1) je autentičtějším ve vztahu k základním hodnotám života než jeho protikandidát, nehledě na to, že také jako autentičtější křesťan je mu bližší; 2) právě proto, že žil delší dobu v cizině, získal zvláštní pochopení pro naši malost vnější i vnitřní a dovede dobře dávkovat impulsy pro růst naší hrdosti; 3) jeho styl humoru není laciný a podbízivý, ale moudrý a jemu bližší.

Tomáš Halík, kněz a profesor Univerzity Karlovy: "v Karlu Schwarzenbergovi však ctím kvality a zkušenosti státníka. Pražský Hrad a česká společnost si nyní zaslouží mít v čele gentlemana."

Petr Pokorný, profesor Evangelické teologické fakulty UK (bývalý prezident světové Studiorum Novi Testamentum Societas) o Schwarzenbergovi: "Je to člověk upřímný a neúplatný."

"Členky Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje ... se jednomyslně shodly na podpoře ... Schwarzenberga." (zdroj) Co na to asi sv. Cyril a Metoděj? Schwarzenberg je přece příslušníkem západní franské šlechty (pod jménem Seinsheim doložena už v r. 1172), která navazuje na franské bavorské panstvo likvidující cyrilometodějské dílo a poněmčující český národ. Erkinger von Schwarzenberg se v letech 1420–21 účastnil válečné výpravy proti husitům (a tím jakož i značnými půjčkami získal od krále Zikmunda zástavu měst Žatec, Kadaně a Berouna); o cyrilometodějské podstatě husitství také víme. Schwarzenbergové byli jedni z těch, kteří vlekli Moravany a Čechy pryč od jejich východního a pravoslavného dědictví. O účasti na tažení Napoleona proti Rusku jsme se již zmiňovali. Pro rod Schwarzenberga je doposavad typický negativní vztah vůči pravoslaví, jak už jsme zde také dokládali.
A znovu opakuji. Tady vůbec nejde o to, pro koho ty jeptišky hodily do urny svůj hlas. To je jejich soukromá věc. Jenže když veřejně oznamují své rozhodnutí a zároveň se hlásí ke jménu sv. Cyrila a Metoděje, tvrdíce tím nepřímo (či vlastně přímo), že nesou jejich odkaz, tak má vyhlášení jejich volebních preferencí jakýsi podtón ve smyslu: "Svatí Cyril a Metoděj by volili Karla Schwarzenberga!"
"Stálá rada České biskupské konference (katolická církev) v prohlášení minulý týden uvedla, že doufá v to, že lidé zvolí prezidenta, který se bude opírat o vnitřní morální kodex, dokáže důvěryhodně reprezentovat a jako státník naplní vědomí odpovědnosti za Českou republiku. (V celkovém kontextu církevních doporučení a vyjádření je dost zřejmé, koho tím měla ČBK na mysli; pozn. naše.) Z jiného úhlu pohledu to ale také může být výraz poděkování za to, že Schwarzenberg společně s Miroslavem Kalouskem prosadili ve vládě církevní restituce, a církve se tak mohou těšit na mnoha miliardové odškodnění a vrácení rozsáhlých pozemků." (Zdroj)

Přiznám se, že bych alespoň u kněžstva a teologů očekával jistou míru odolnosti vůči propagandě a potažmo vůči duchovnímu klamu, který zatemňuje mysl. Pokud i teologové uvádějí jako důvod proč někoho volit na prezidenta jen to, že je upřímný, že má nadhled, je to gentleman apod., tak je tak je to další důvod pro zamyšlení nad stavem našich církví. Je-li u teologů paralyzováno kritické myšlení (ačkoliv to ateista asi neuzná, tak kritické myšlení je základem duchovního života a to znamená že i pravé teologie), pak se do vedení církví valí myšlení nerealistické, opojené, fantazijní, což je ve skutečnosti konec zdravé víry. V pravoslavné spiritualitě se tomuto stavu mysli říká "prelesť" (čili duchovní klam, mysl je oklamána a neuvažuje správně, je vláčena vášněmi nebo opojením, pohybuje ve snovém světě fantazií).

Takto byly publikovány volební preference "významných českých teologů" (téměř uniformě pro Schwarzenberga - jako v dobách, kdy církve byly součástí jednotné kulturní fronty). Vybral jsem něco z té první poloviny (ti "známější"). I u těchto lidí, kteří by měli být schopni pracovat s argumenty, doklady, dokumenty, je vidět, že se jejich vztah ke Schwarzenbergovi zakládá téměř výhradně na pocitech či abstraktních tvrzeních, která lze jen obtížně doložit, nebo argumentech vágních (viz např. "má pochopení pro církve").

Způsob, jakým přispěchal Schwarzenbergovi na pomoc miláček národa kardinál Vlk, však lze nazvat medvědí službou jen obtížně, protože takové označení je ještě příliš slabé. Místo, aby svému oblíbenci prokázal milost a mlčel jako zařezaný, kardinál totiž v denním tisku zřetelně instruoval celý národ, koho lidé určitě nemají volit (dokonce svému neoblíbenému kandidátovi podsouval, že by se snad mohl spojit i s čertem - to pak na člověka dýchne žár středověkých hranic, že?). Tak to byla kardinálně smrtící hubička pro urozeného starouška. Hromada Čechů - ať už ateisticky či husitsky naladěných (kteří by třeba jinak zůstali sedět doma) - tudíž běžela volit Zemana.

I další osobnosti připojily svá vyjádření aktivizačním stylu (tj. kouřová či abstraktní velebení bez konkrétních argumentů).

Jiří Grygar, astrofyzik: "Budu volit Karla Schwarzenberga, jenž pokračuje velmi zdatně v tradici svých předků, kteří byli českými vlastenci ... Jeho angažmá po převratu ve prospěch obnovy demokratických tradic českého národa i mezinárodního postavení České republiky považuji rovněž za příkladné. Navíc má báječný smysl pro humor."
Český vlastenec se švýcarským pasem, který se podle svých slov cítí být "Rakušanem, Frankem, Švýcarem i Čechem", je úkazem hodným muzea kuriozit. Otec jeho manželky byl vysokým příslušníkem jednotek SA a obdivovatelem Adolfa Hitlera: "Velmi záhy vstoupil do nacistických organizací a dotáhl to až na führera (velitele) SA," píše ve Schwarzenbergem autorizovaném životopise rakouská novinářka B. Tóth. (Do takové rodiny neměl náš vlastenec Schwarzenberg problém se přiženit.) Byl také členem Německého klubu v Rakousku ... Jeho stanovy z té doby říkají, že "členy mohou být jen Němci árijského původu, kteří se hlásí k zásadám nacionálního socialismu." Podle soudních spisů z roku 1945 patřili k jeho zakladatelům "nefalšovaní nacisté, kteří si od Třetí Říše slibovali počátek zlatého věku".) Prohlašuje-li se Grygarův favorit za českého vlastence, tak to je asi onen hvězdářem zmiňovaný "báječný smysl pro humor".
A pak je tu plejáda frenetického potlesku Jeho knížecí urozenosti ze strany herců. Výroky jsou to dosti často skutečně stupidní. U intelektuálů je míra stupidity těchto devotností vskutku zarážející. Za všechny ty bláboly jen jeden: České centrum PEN klubu. To oznámilo, že „radostně podporuje svého člena Karla Schwarzenberga. Tentokrát s heslem ,Kníže má k lidu blíže!‘.“ (A nazpívali to jako trapnou písničku; můžeme jen naivně doufat, že se jedná o jakousi nezdařilou recesi.)

Zazněly však i opatrnější hlasy (a byly opatrněji publikovány).

Jak poukázal prof. Václav Hořejší (ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, profesor Přírodovědecké fakulty UK): "Fascinuje mě, jak intenzivní mediální kampaň způsobila, že značná část veřejnosti p. Schwarzenberga doslova miluje. Jako milované bytosti mu pak odpouštějí i to, co by u jiného považovali za neodpustitelné ... Je to podobný iracionální nekritický vztah, jaký mnozí měli k V. Havlovi..."
Tady vidíte názor člověka, který si dokázal zachovat kritické myšlení.
Doc. Ivan Štampach, religionista, Univerzita Pardubice: "Ve druhém kole je těžké rozhodování. Karel Schwarzenberg je spojen se současnou vládní politikou, která je nepřijatelná nejen eticky a politicky, ale i ekonomicky. Vede k destrukci české ekonomiky. Schwarzenberg jako místopředseda této vlády nese plnou odpovědnost za asociální vládní reformy, které s vládou předkládá a v parlamentu hlasováním podporuje."

Po volbách

Reflex vytvořil pro voliče Schwarzenberga placku "Zeman není můj prezident". Jsou tam různé varianty (na mě se nekoukej, já volil knížete; vládne mi Putin; emigruji; stydím se za svého prezidenta; nápisy azbukou atd.) Šířili by podobné placky urážející Schwarzenberga Zemanovi voliči, kdyby jejich kandidát neuspěl? Nejprve média na podporu Schwarzenberga zmobilizovala a téměř zfanatizovala část veřejnosti, až to nemělo daleko ke vzniku občanských bouří, teď jako by nehodlala dovolit situaci ve společnosti uklidnit se.

Tzv. "osobnosti" znovu podepisují další petici, v níž neznávají Zemana svým prezidentem. Uvědomují si, co tím říkají o demokracii, kterou jinak tolik vzývají? Uvědomují si, co tím říkají o své kulturnosti, kterou se stále zaštiťují? Společným rysem demokracie i slušnosti je uznání volební porážky. Už se proti zvolenému prezidentovi organizují petice a stránky na internetu. Dojde i na demonstrace? Převezme menšina iniciativu, aby se pokusila o hradní převrat? Myslím, že je to nepravděpodobné, ale nic z toho není úplně vyloučeno. Můžeme od rozezlených příznivců Schwarzenberga očekávat, že se ve jménu demokracie a slušnosti odhodlají ke všemu?

Jeden z příznačných faktorů posledních voleb by bylo lze nazvat "selhání intelektuálních elit" - nevyčítám jim, že volily toho či onoho, ale že hodily přes palubu kritické myšlení a bez argumentů bez pokusu o odpor se daly do služeb toho ducha, který se jich zmocnil. Je to jev, který se pravidelně - byť v různé míře - vyskytuje při nástupu totalitních režimů. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl tento jev v blízké budoucnosti předmětem nějakého sociologického zkoumání a konstatovalo se, že myšlení významné části intelektuálů se v těchto dnech dostalo do takového stavu národnostního uvědomění, stavu sociální soudržnosti a stavu jakéhosi reflexu sebezáchovy společnosti, který bychom mohli přirovnat k demenci.

Reflexe volebního výsledku na Západě

V USA už den před volbami otiskli Schwarzenbergův životopis. Po zvolení Zemana panovalo mlčení.

Na západ od našich hranic jsou bez sebe vzteky. Dokonce i diplomatický jazyk už šel stranou. Tisk tam nadává Zemanovi do populistů a hulvátů. Označuje-li takto lidem svobodně zvoleného prezident, je to vlastně nadávka namířená na všechny Čechy a Moravany. Vidíme jak křehká je vlídnost našeho silného souseda. Stačí, aby Češi odmítli nastrčeného západního knížete, a všechna ta nevraživost a pocit nadřazenosti sebevědomých Němců je zpět, a historie opět ožívá. Jakékoliv poukázání na viníky druhé světové války považuje německý tisk za "antiněmecké resentimenty". Die Welt dokonce žádá, aby německá vláda nezvala českého prezidenta do Berlína.
Němcům je tedy potřeba i dnes vytrvale připomínat, že to byl jejich národ (ne jen Hitler s hrstkou pomatenců), kdo rozpoutal druhou světovou válku, která si vyžádala 62,537.400 lidských obětí (zdroj). A ať tu nikdo nevytahuje falešnou kartu nepřípustnosti kolektivní viny; tato nepřípustnost se totiž vztahuje jen na právní zodpovědnost nikoliv na morální. Za druhou světovou válku je morálně kolektivně zodpovědný celý německý národ. Kdyby se za každý zmařený lidský život kálo Německo jen jednu jedinou hodinu, pak by doba jeho pokání trvala 7.138 let. Ruská církev vyhlásila už před deseti lety den celonárodního pokání Rusů za vraždu cara; co kdyby také Němci přišli na to, že by se měli z něčeho kát?
Zrovna teď si v Německu připomínali 80. výročí Hitlerova nástupu k moci, tak mají příležitost znovu promyslet a reflektovat, co Německo způsobilo Evropě a tolika lidem. "Nacismus se před 80 lety dostal k moci, protože většina Němců mlčela. Není to možné říct jinak, než že vzestup nacismu byl umožněn tím, že se na něm podílely elity a části německé společnosti, ale především tím, že velká většina Němců tento vzestup přinejmenším trpěla," uvedla Merkelová. "Zhruba půl roku (po nástupu Hitlera) ... nacisté získali totální kontrolu nad německou politikou, médii a společností. Stačilo šest měsíců ke zničení celé té mnohotvárnosti," připomněla Merkelová. Tato slova dávají naději, že pravdivá reflexe úlohy Německa na vzniku druhé světové války není ještě v Německu ztracena. (Zdroj)
V tom souhrnném počtu jsou i německé oběti (7,5 milionu). A co se týče bolesti národa, jehož prezident bude M. Zeman, - podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacismu zhruba 343 tisíc osob. Do tohoto počtu však nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po 2. světové válce na následky týrání, perzekucí, věznění v koncentračních táborech a věznicích, totálního nasazení apod. (Zdroj)
Další dozvuky voleb

Otevřený dopis knězi Tomáši Halíkovi
Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní... Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost. (27. ledna 2013. Zdroj)

Pohled ze strany Schwarzenbergova přívržence
Kampaň i volby ukázaly, že je naše společnost dost ostře rozdělena. Nesdílím názor, že jde o rozdělení na politickou levici a pravici. Jde o rozdělení na ty, kdo chtějí věcně řešit problémy, které před námi stojí, a na ty, kdo jednají podle krátkodobých a navíc osobních či skupinových zájmů nebo podlehnou povrchní přitažlivé agitaci. (Petr Piťha)

Po tom všem, co jsem zde uvedl doposavad o propagandě a demagogii, už nebudu výrok Petra Piťhy rozbírat. Jen ho používám na zdokumentování skutečnosti, že dívají-li se dva na tu samou věc, nemusí vůbec vidět to samé. To je důsledek duchovního klamu, který všude působí. Takže bychom všichni měli na sobě aplikovat základní pravidlo zdravého duchovního života a zdravého kritického myšlení - neustále o sobě pochybovat, nevěřit skálopevně své myšlence a svým pocitům. Můžeme být snadno manipulováni nejen politiky ale především temnými zákulisními silami (těmi pozemskými i těmi duchovními).

* * *


Časopis Reflex po volbách lidi plackuje dál.

 
Volby už jsou za námi, ale atmosféra rozdělení a nenávisti stále pokračuje. Jsou tam stále všechny znaky demagogie (černobílé vidění kandidátů, touha po pomstě, dehonestace cíle, aktivizace stoupenců, houfování, plackování).

Karlovi stoupenci neskládají zbraně. I to je jeden z příznaků nemocného ducha, který se rozšířil kolem tohoto kandidáta a hrozil dalším šíření po celé společnosti. Jistě, duchovně nezdravé ovzduší je pro volby typické a jistě bychom je nalezli i kolem Karlových protikandidátů. To, co se rozpoutalo po volbách v Karlově fanklubu se však vymyká běžné povolební frustraci přívrženců neúspěšné strany. Náznaky fašismu a totalitního myšlení mi připadají velice smutné a zdají se mi potvrzovat duchovní diagnózu těchto voleb - atmosféra této společenské události a zvláště to, co vycházelo z okruhů kolem Schwarzenberga, vykazuje známky působení zlého ducha.

Rád bych to obrátil tak trochu do žertovné polohy a zlehčil to např. kolující citací Ambrose Bierce: "Hlasování (volby) to je nástroj a symbol schopnosti svobodného muže udělat ze sebe pitomce a ze své země trosku." Zřejmě to však takhle jednoduché nebude... Není dokonce vyloučeno, že duch, který zde působil, vytvářel v podstatě atmosféru, která vykazuje řadu shodných rysů s budováním kultu osobnosti.

Veliký rozruch vzbudil inzerát jakéhosi bývalého estébáka: "Nevolte Karla Schwarzenberga", obsahující zkreslené informace (viz o tom zde). Porovnejte ho však se zveřejněným "návrhem na známku" ze strany Schwarzenbergova přívržence. Ten obrázek v sobě ve zkratce obsahuje pečeť a znak té zvláštní nenávisti, která se kolem knížete tak lavinovitě šířila. Asi by to nebylo možno vystihnout lépe. Vzhledem k vulgaritě tohoto "návrhu na známku" nechci, aby tento obrázek visel přímo na naší stránce, dávám k dispozici jen odkaz. Tohle odhaluje ducha, který se rozprostíral kolem Schwarzenbergovy kandidatury.
Ještě jedna zajímavá ukázka zmatenosti těch, kteří se nechali opít vínem propagandy "volte knížete!" Jeden publicista prohlašuje snad prakticky vše, co kde zaznělo proti jeho milovanému knížeti, za špinavost, resp. ty, kteří se takové podlosti dopustili, označuje za "špinavce", dovolávaje se aristokratické slušnosti a gentlemantství. Při tom však stejné pero neváhá napsat o jedné z kandidátek na prezidentský úřad, že je to "šovinický prejt v latexu", a publikovat to (a tím rozhodně nechci ani naznačit, že bych dotyčnou kandidátku považoval za volitelnou). V tomto duchu se chovalo všechno námořnictvo na palubě Karlova volebního škuneru - jako zpité rumem.
* * *

Jistě, někdo bude skutečnost, že u nás má propaganda takové možnosti, svádět na neprofesionalitu většiny českých novinářů. Je to však pravda jen z části. Místní novináři (a to i ve veřejnoprávních médiích) jsou zvláštním úkazem - nechce se jim informovat či seznamovat své čtenáře (posluchače, diváky) se světem kolem nich. Nebaví je realitu popisovat - oni ji chtějí vytvářet. Takže místo informací dostáváme komentáře, v nichž nám novinář (více či méně šikovně, tj. více či méně nenápadně) sděluje, co si máme myslet. Nechce, abychom si sami vytvářeli názor, chce, abychom si pouze mysleli, že jsme si jej sami udělali. To pak nejsou média ale manipulátoria. (Pozn. o novinařině viz Britské listy)
Viz k tomu poslední zprávu: Stížnost na jednu z demagogických glos, které ve prospěch Schwarzenberga chrlila média, byla uznána za oprávněnou. (Britské listy)

Zde je výňatek z "novinářské" práce dotčeného manipulátora přenášené veřejnoprávním médiem: "Hlavní dobrá zpráva z prvního kola zní, že v českých zemích (nejen v Praze) žije víc než milión lidí, kteří nejsou stiženi stupidními předsudky, tudíž pro ně není zásadní překážka, že „jejich“ kandidát neumí perfektně česky, je to šlechtic spjatý s Rakouskem, je katolík a podporoval protikomunistickou opozici. Zjednodušeně řečeno, jde o lidi, jejichž duchovní obzor přesahuje svět Krkonošských pohádek." Dále Český rozhlas hovořil o Zemanovi, který by byl prezident, který je bohužel vyzpytatelný jen v tom nejhorším. (PDF)
Profesionalita novinářů by však mohla postup propagandy a šíření duchovního klamu jen zpomalit, nikoliv zastavit. Vždyť i poctivý, profesionální a etický novinář může být duchovním klamem snadno infikován, a pak jej bude šířit.

* * *

Na tomto místě bych rád podotknul, že jsem se při shánění materiálů pro tuto studii ohlížel i po nějakém kvalitním materiálu od strany schwarzenbergovců. Chtěl jsem čerpat i z těch zdrojů, jež Karlovi jsou příznivě nakloněny, a to ve smyslu čerpání kvalitních státnických, politických či společenských idejí. Jenže ať jsem googlil, jak jsem googlil, nepodařilo se mi od nich najít nic, co by obsahovalo skutečné argumenty či alespoň nějakou hlubší reflexi. Nemohu tvrdit, že nic takového neexistuje, ale buď jsem to nenalezl nebo jsem to přehlédl. Až teď, na konci svého psaní, jsem se setkal s něčím, co mohu označit jako hodnotný materiál Schwarzenbergovy strany a jako takový jej zde nabídnout (aniž bych se při tom musel obávat, že budu čelit podezření ze škodolibého poukazování na nějaký hloupý, bezobsažný nebo trapně zaujatý text s podlým úmyslem skrytě tak poškodit knížete). Bylo to vydáno v mnou nemilovaných Lidovkách. Argumenty tam sice také absentují, ale je tam alespoň jakási hlubší (byť převážně pocitová) reflexe jejich pohledu na věc a dá nám nahlédnout do způsobu myšlení Karlových sympatizantů. A jako takový se má zdá tento text cenný. Proto jej mohu - bez dalších komentářů - doporučit ke čtení: Přežijem to aneb Žalozpěv pro knížete.

A tím už končím.
(Skok na první díl seriálu.)




Takhle nějak vidí volby 55% českého národa.

„Humor je noblesa plebejců.“


»My jsme v dějinách došli několikrát k tomu, co se dá označit jako dekapitace, byli jsme zbaveni hlavy. To je svým způsobem tradiční jev, který se táhne od Bílé hory, kdy byli vypuzeni čeští šlechtici a měšťanský výkvět a intelektuální elita, nejen univerzitní profesoři, ale samozřejmě i celá ta církevní hierarchie. Tohle všecko, tenhle ten exodus nebyl nikdy skončen a de facto hrozil i pak v té nedávné minulosti, třeba reprezentovánu právě koncepci Heydricha. Vyplývá z toho jedna věc, a proto se o tom zmiňuju, my jsme vlastně tady zůstali, neboť jsme byli přivázáni jako nevolníci. My jsme z chalup, my jsme plebejci a nad tím mnozí ohrnují nos ... Když máte v sobě plebejskou zkušenost, díváte se zdola a zdola jsou zpravidla hodnoty daleko víc a líp vidět. Když se člověk dívá ze shora, tak celou řadu věcí rychle vytěsňuje. Na nich nemá zájem, aby je vnímal. Když se díváte zdola, máte v podstatě vlastně jakoby geneticky vrozený demokratismus ... A pak ještě jednu věc, plebejci v podstatě nikdy nebyli v útoku. Ti byli v sebeobraně a jejich ideálem bylo - já pán, ty pán. A velmi často ta jejich situace byla strastiplná, k pláči. A oni to jmenovitě u nás překlenovali humorem. Všimněte si toho, ten humor je de facto černý, šibeniční, ale je v něm noblesa ... Humor je noblesa plebejců. Oni totiž vědí daleko líp, humor je samozřejmě hlubší vědění. A tenhle ten fakt sám, ten tady má obrovskou tradici a pro mě jako pro literáta, celá ta vývojová větev literatury, která vypráví o věcech otřesných, ale způsobem, kdy se vlastně můžete potrhat smíchy, počínaje Havlíčkem přes Haška až po Hrabala, to je větev nesmírně usilovná a svědčí o velikém mravním zdraví.« (Zdeněk Mahler pro Český rozhlas, leden 2013)
 




















Zobrazit příspěvek č. 879 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2013
Vrtěti psem. Post scriptum

Malé ohlédnutí za miniseriálem

Obdržel jsem nějaké reakce (kladné i záporné) na studii "Vrtěti psem". Záporné se týkaly většinou skutečnosti, že byla na Ambon vpuštěna politika. Tyto výhrady uznávám, chápu je a vlastně s nimi souhlasím. Snažím se dlouhodobě držet Ambon (i sebe) od politiky, jak to jen jde. Považuji politiku za věc nečistou, protože v ní silně pracují vášně. Konec konců jsem dlouho ignoroval i probíhající předvolební kampaň - až do té doby, než jsem si povšiml, že tady už nejde zdaleka jen o politiku, ale probíhá zde nějaký významný společensko-mentální jev. A právě tento fenomén jsem se snažil ve svém psaní sledovat. Konkrétní prvky kampaně a prezentace kandidátů byly pro mne jen jakýmisi kulisami, pozadím, na němž jsem se pokoušel ukázat, jak je možno se společností "cvičit" a jak snadno lze ovlivnit lidské masy. Pak jsem chtěl ještě zdokladovat, že velká část těch, které společnost považuje za svou elitu, je přes své vzdělání, intelekt a schopnosti stejně manipulovatelná jako prostý lid.

Jádrem mé studie měla být jakási přípravka na dobu příchodu toho největšího ze všech "cool sympaťáků" a zachránců lidskosti před zdivočelým lidstvem, Antikrista. Až přijde, ať nejsme zmateni, že především celebrity, herci, umělci, režiséři, novináři, akademici, učitelky - většina z nich bude obdivně volat: "Kdo je jako on? Kdo jiný sem přinese mír, pořádek, slušnost, řád? Podívejte se, jak je skvělý! Jak umí pěkně vystupovat, jak před ním blednou všichni jeho konkurenti." Nebude to zřejmě poprvé, co nevzdělaní zemití lidé z venkova budou mít více soudnosti a zdravého instinktu než městští lidé uvyklí žít své životy v jakémsi iluzorním pseudosvětě.

Pokud jde o osoby kandidátů, mohu zde prozradit (nevím, jestli to někoho zajímá), že můj hlas nedostal ani jeden z těch dvou. Nebylo tedy mým zájmem jakkoliv do politiky vstupovat nebo volbu ovlivňovat, a je to snad zřejmé i z toho, že jsem se na toto téma ozval až pár dnů poté, co bylo o výsledku rozhodnuto.

Dovoluji si vybídnout všechny, aby se zamysleli nad tím, jak se s vůlí a myšlením společnosti pracovalo - resp. jak jimi bylo manipulováno. Jsem hluboce přesvědčen, že se nám tyto poznatky budou ještě někdy moc hodit.

Nicméně chápu, že pro část čtenářů mohlo být otravné či dokonce znechucující setkat se na Ambonu s politickým tématem. Myslím, že je mohu uklidnit. Rozhodně to není žádný nový trend, ani se nechystám k žádnému pokračování rozebírání podobných témat. Jsem rád, že je to za námi, a chystám se Ambon (i sebe) nadále držet od světského ducha co nejdále.









Zobrazit příspěvek č. 880 jednotlivě

Administrátor --- 6. 2. 2013
Jiné je uvažování Boží a jiné je pokažené smýšlení lidské

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

Evangelium podle Matouše
18,23       Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24       A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25       Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26       Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27       Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28       Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29       Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30       On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31       Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32       Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33       Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34       Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35       Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."
Mat 18,23-35

Toto nedělní čtení se nám podle našeho kalendária přesunulo na dnešní den z léta, protože bylo vynecháno kvůli svátku Proměnění Páně, jinak bychom v tomto paschálním roce o tuto perikopu přišli. A bylo by opravdu škoda, kdybychom v některém roce neslyšeli právě toto evangelium s podobenstvím o králi a jeho účtování se služebníky. Podobenství je to nesmírně bohaté na možnosti výkladu, lze z něho čerpat poučení na mnoha rovinách. Dnes bych se však rád pozastavil nad skutečností, že nás toto čtení uvádí do hlubokého tajemství. A nehovořím nyní o "tajemství" jen tak obrazně, ani nepoužívám toto slovo v laciném významu!

Odhalují se nám zde hned dvě zjevení. Jednak nám Pán Ježíš na chování krále ukazuje, jaký je Bůh. Když připustíme mírnou antromorfizaci, pak bychom mohli říci, že nám zjevuje tajemství Božího myšlení, tj. jak Bůh uvažuje. Na druhé straně nám ukazuje nejen, jak daleko jsme od tohoto způsobu smýšlení, jak mu nerozumíme, jak je nám cizí a nepochopitelné, ale i jak je naše pojetí spravedlnosti vzdáleno od Boží spravedlnosti. Na dnešním čtením vidíme, že mezi spravedlností lidskou a spravedlností Boží je rozdíl zcela zásadní.

Můžeme směle předpokládat, že člověk stvořený podle Božího obrazu a podoby měl původně právě takové uvažování, jaké nám ukazuje v Evangeliu Pán Ježíš. Vše změnil v jediném okamžiku hřích, pád člověka, který si od toho momentu osvojil myšlení hluboce nepřirozené, mohli bychom říci zvrácené, sobecké. To je právě to myšlení, která nám dnes připadá jako naprosto přirozené, správné a hlavně spravedlivé. A tímto způsobem myšlením jsme přímo posedlí a ovládaní.

Jaké je tedy to Boží myšlení, čili Boží spravedlnost? Pán Ježíš to demonstruje na chování onoho krále v dnešním podobenství. Služebník měl dluh (mimochodem, částka udávaná v tomto podobenství, je naprosto obludná, řekli bychom "astronomická"; nejspíš jde o nějakého správce, který dlouhodobě defraudoval svěřené jmění, ponechával si vybrané daně či něco podobného). Evangelium nám neříká, co si za ty peníze, které dlužil králi, pořídil, či jak s nimi naložil. Možná s nimi naložil dobře, možná zle. Třeba si za ně vystavěl honosné sídlo, nebo je rozházel nemravným životem, třeba z nich uhradil něco potřebného, nevíme. Buď jak buď, ten král se rozhodl, že mu dluh odpustí, což v praxi znamená, že tu útratu vezme za sebe, že sám ze svých prostředků zaplatí to, zač jeho služebník dlužnou částku utratil. Král si sice sám nic z toho neobjednal, nic nedostal, ale zaplatil cizí útratu. To znamená - bere jeho dluh na sebe. Z hlediska lidské tj. tzv. "přirozené" spravedlnosti, kde je tu nějaká spravedlnost? Není po ní ani památky, protože milostí krále končí veškerá tato malá mstivá spravedlnost.
Vidíme tady jasný obraz oběti Ježíše Krista na kříži, kdy Beránek Boží bere na sebe hřích světa, bere na sebe naše viny a "dluhy", a platí za ně sám, abychom mohli být vykoupeni, osvobozeni. To je konkrétním vyjádřením toho, co křesťané o Bohu vědí: "Bůh je láska." Nic takového není v žádném jiném náboženství. Tato nejvyšší pravda o Bohu je ve všech ostatních vírách skryta, resp. nebyla zjevena. V jiných vírách a religiích najdeme jen to základní povědomí o Bohu: je nejvyšší, je soudce, je spravedlivý. Ještě tak nejdál, kam se nekřesťanské náboženství může dobrat, je připustit, že se Bůh může smilovat. Jako soudce může udělit milost - to ho nic nestojí, a nepřestává kvůli tomu být spravedlivý. Ale že by Bůh byl láskou v samotné své podstatě? To je pro ostatní náboženství zcela absurdní. Buddhisté se tomu smějí; pro ně není žádného osobního Boha. Muslimy to dokonce rozhořčuje. Jak by pak mohl být spravedlivý? Je-li Bůh láska, znamená to totiž nejen, že se může smilovat, ale že se chce smilovat - a to nad každým, i nad hříšníkem, - a vlastně z toho vyplývá, že se musí smilovat, pokud mu to člověk dovolí. Plyne z toho, že musí všechny milovat stejně. Jenže kde je pak Boží hněv, jeho pomsta a rozlícení? A kde je peklo? Svatí Otcové na to odpovídají; už jsme zde nejednou citovali: Nikdo ať neříká o Bohu, že je spravedlivý! Vždyť my jsme svými hříchy propadli smrti, ale On dal za nás svého Syna. My pácháme nepravosti, ale On za ně umírá na kříži. Tak kde je tu nějaká spravedlnost?! Izák Syrský: "Nenazývej Boha spravedlivým soudcem, neboť jeho spravedlnost se neprojevuje nad tvými skutky! Jeho Syn nám zjevil, že On je především dobrý a dobrotivý." Kdyby se nad našimi skutky projevila jeho spravedlnost, byli bychom ihned v pekle.

Řehoř Nysský, jehož sedmý všeobecný sněm nazval "otcem otců" (neslýchaný titul!): "Není zbožné považovat Boží podstatu za podrobenou jakékoliv vášni, libosti nebo milosti či hněvu - proti tomu jistě nebude nic namítat nikdo dokonce ani z těch, kdo mají malé poznání pravdy o Bohu. Ač se (v Bibli) praví, že Bůh se raduje ze služebníků svých a zuřivě se hněvá na padlý lid, pak se smilovává a je slitovný, každým z takových výroků, jak myslím, nás všude přijaté slovo hlasitě učí, že prostřednictvím našich (lidských) vlastností se Boží prozřetelnost přizpůsobuje naší nemohoucnosti; aby ti, kteří mají sklon k hříchu, zdržovali se zla kvůli strachu před trestem; ti, kteří dříve byli strženi hříchem, nepropadali zoufalství a vraceli se (ke zbožnosti) skrze pokání, když vidí (Boží) milost." Zde je ukázáno, proč se Písmo svaté vyjadřuje tímto způsobem. Podle sv. Řehoře je to jasné i těm, kteří mají malé poznání o Bohu. Kolik je však dnes takových, kteří hněvivě proti tomu protestují: "V Bible je psáno, že Bůh trestá, Bůh se zlobí! Co je to za herezi, že Bůh je jen láska?!"

Jan Zlatoústý poskytuje objasnění, proč se v Bibli používají taková slova, jako hněv, trest apod. A to je světec, v jehož kázáních vidíme hromy a blesky: "Bůh vás potrestá!" O trestech najdete v jeho řečech, kolik chcete hrozeb, a jindy zase o přízni a milosti Boží k člověku. A co o tom píše jinde? "Když slyšíš slova zuřivost, prchlivost a hněv ve vztahu k Bohu, tak pod nimi nechápej nic lidského. Jsou to slova shovívavosti (jimiž se Bůh sklání k našemu stavu). Bohu je cizí cokoliv podobného. Mluví se tak kvůli tomu, aby byl vysvětlovaný předmět přiblížen k pochopení hrubším lidem." Jak jinak by mělo Písmo promlouvat k lidem necitelným a tvrdým?

Po tomto výňatku s přednášky prof. Osipova si připomeneme slova sv. Jana Zlatoústého, která čteme každoročně na Paschu: "... kde je, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal, a tys´ svrženo ... a není nikoho v hrobě!" Někteří křesťané však stále věří více kvůli peklu než kvůli nebi. Stále v nich vládne staré uvažování mstivého pojetí spravedlnosti místo Bohomyslnosti a božského chápání spravedlnosti, která je láskou.
A nyní se můžeme vrátit zpět ke sledování naší roviny Ježíšova podobenství o vyúčtování. Jde nám o rozdíl mezi Božím myšlením a lidským pokaženým uvažováním. Říká se tu, že vzít na sebe vinu druhého člověka je něco naprosto přirozeného a je to jednání, které vyvěrá z lásky. Brát na sebe cizí vinu je součástí božského myšlení. Naproti tomu lidská - mstivá - spravedlnost je aktem sobectví, omezeného myšlení a hluboce nepřirozeným ba, zvráceným myšlením. Člověk uvažující v tomto pokaženém duchu o druhém člověku (většinou však ne sám o sobě) říká: "Provinil se, ať zaplatí. Ale já? Proč bych měl platit za někoho jiného? Vždyť on se provinil, ne já." Kdyby takto uvažoval Bůh, nikdy by nepřišel Ježíš Kristus, a my bychom stále byli uvězněni ve svých vinách. Tato lidská pokažená spravedlnost nejenže ve skutečnosti není vůbec spravedlivá, ale v posledku obvykle vede k tomu, že člověk nechce platit ani za své viny, a snaží se je "hodit" na někoho jiného: "Proč já bych měl platit za své viny, ať za mě zaplatí on." Takové myšlení je diktováno člověku jeho sobectvím.

Známe přesně okamžik, kdy toto myšlení lidi ovládlo. Je to popsáno v Bibli na místě, kde se píše, co následovalo po hříchu prvních lidí. Toto zvrácené nové uvažování je tam popsáno velice názorně. Hospodin si zavolal Adama a Evu k soudu. Proč si je zavolal a soudil? Přece proto, aby jim odpustil. Vždyť s vinou se nedá žít. Pro lidskou duši je naprosto nutné očistit se od viny. Jinak vina bolestivě deformuje lidské srdce až do úplné nenormality.

Jenže průběh soudu nad Adamem a Evou ukazuje, že hřích už stihl zkroutit lidskou duši a uzamknout jejich myšlení, a tito lidé už nejsou schopni přijmout odpuštění, protože si již neuvědomují, co se to vlastně stalo. Podobně jako ten služebník z dnešního evangelia - přijal sice odpuštění dluhu, ale jeho radost byla spíše triumfem sobectví - raduje se, že nemusí platit, že unikl trestu, že může dál žít, jak byl zvyklý, že vyhnul spravedlnosti a nemusí pykat za svůj hřích. Sobectví nedovoluje člověku, aby si hlouběji uvědomil, co se vlastně stalo, - a že někdo musel zaplatit za něj. Takže kvůli tomu, že obdržené odpuštění neproniklo hlouběji do jeho duše a do jeho myšlení, je schopen vzápětí chytnout svého spoluslužebníka za krk a řvát na něho: "Ihned mi zaplať, co jsi dlužen." (Jedná se nevýznamný obnos.) Má na to právo? Ano, z hlediska "lidské spravedlnosti" jistě ano. Dlužník si půjčil, věřitel má právo vymáhat vrácení dluhu. Jenže v tom zaujetí myšlenkami na svá práva, ho vůbec nenapadne, že by milost, jíž se mu právě dostalo, mohl poslat dál. Sám sice přijal odpuštění, ale nepřijal ten způsob božský myšlení, z něhož odpuštění vyvěralo; ponechal si staré lidské pokažené uvažování a posílá svého dlužníka pykat.

Projevuje tím to samé myšlení, které se objevilo u Adama a Evy. Na Hospodinovu otázku: "Nejedl jsi snad ze zakázaného stromu...?" Adam ukáže prstem na Evu a říká něco ve smyslu: "To ona za to může, ne já." Hospodin se obrací k Evě a ona vece: "To ne já, ale had to způsobil." To, co zde vidíme, je neschopnost lidí přijmout svou vinu a odpovědnost. Ba, ještě hůře. Úplně se z nich během chvilky vypařil jejich dřívější předchozí způsob myšlení, jímž byli obdařeni jako něčím, co je jim úplně přirozené, - uvažování Božské, jemuž byli naučeni od svého stvoření. Jednou krátkou větou: Vyprchala z nich láska.

Dovolme si nyní chvilku fabulovat nad biblickým textem. Představme si, jaké by to bylo, kdyby hřích neměl tyto zhoubné následky na lidské smýšlení. Rozhovor při soudu by pak mohl probíhat asi takto:
Hospodin: Adame, cos to udělal?
Adam: Promiň, otče. Nejvíc mě mrzí, že jsem do toho zatáhl i Evu.
Eva: Ne, otče, je to všechno má vina.
A: Neposlouchej ji, já za to mohu.
E: Ale já jsem utrhla to jablko.
A: Kdybych byl pozornější, určitě by to neudělala.
E: Ne, je to můj hřích.
A: Můj hřích.
E: Otče, potrestej mne, jemu odpusť.
A: Ona si nezaslouží trest, všechno beru na sebe.
Kdyby se tenkrát odehrál ten rozhovor přibližně podobně tomuto, mohli jsme být v ráji doposavad.

A tak od dob Adama trpíme nemocí zvráceného způsobu myšlení, které stále klokotá v kruhu viny a trestu, hříchu a pykání za něj, mstivé spravedlnosti, která pochází od ďábla. Je zajímavé pozorovat průmět tohoto myšlení do učení všech náboženství. Ano, všechna jsou založena na tomto pokaženém myšlení, kromě křesťanství. Ve východních pohanských náboženstvích se kolem této slepé mstivé spravedlnosti rozvinulo svérázné učení, které ji povýšilo na posvátný zákon. Jedná se o tzv. "karmu" čili "karmický zákon", podle něhož vše se člověku vrací - dobro bude odměněno, zlo potrestáno. A jelikož je zjevné, že v rámci jednoho lidského života k naplnění této "spravedlnosti" většinou nedochází, bylo vymyšleno učení o "převtělování". Co si člověk nadrobil v jednom životě, bude muset v příštích životech pěkně sníst. Sice si nic nepamatuje z minulého života, neví, zač trpí, ale spravedlnost musí být, i kdyby její naplnění nedávalo žádný smysl.
Mimochodem, zde máme jeden z dokladů falešnosti učení o karmě (a potažmo o převtělování, protože učení o reinkarnaci je důsledkem učení o karmě a bez karmy je nemyslitelné). Princip karmického zákona na sobě nese výraznou pečeť právě toho pokaženého a nepřirozeného myšlení, které je odcizeno Bohu a před pádem bylo lidem cizí. Z toho je vidět, že karmický zákon není něco, co patří k vesmíru od jeho stvoření, ale že učení o karmě je ve skutečnosti produktem zkaženého lidského myšlení. Bůh je v pohanství součástí pokaženého kosmu; tam není místo pro milost založené na lásce. Tak je to zřetelně vidět z hlediska křesťanství, protože v Evangeliu je zjeveno, jak uvažuje Bůh. Křesťanství není uzamčeno do stvořeného kosmu, nepotřebuje karmu, protože má milost přicházející ze sféry, která je mimo stvoření.

Pro ilustraci - jeden příklad reinkarnačního a karmického učení ve východním pohanství najdeme Džátakách - to jsou příběhy o převtěleních Buddhy, o jeho minulých životech. Je tam 547 vyprávění - učedníci jdou s Buddhou a ptají, čím kdo byl v předešlých převtěleních. Jednou vidí opici, jak skáče ze stromu na strom a ptají se Gauthamy Buddhy: "Co je to za opici?" Buddha odpovídá: "Před mnoha milióny kalp (kalpa je cosi jako eón), kdy já už byl Buddhou, byla tato opice mnichem ze soudního kláštera. Šel jsem po cestě a musel přelézt nějaký plot a při tom jsem si roztrhl oděv. Tento mnich mě viděl a zasmál se. Nevěděl, že jsem Buddha. Ale za tento hřích, za to že se smál Buddhovi, se musí miliónkrát převtělit do vřeštící opice."
Naše tzv. "přirozené" myšlení je ďáblem zakováno do kruhu (obrázek hada požírajícího svůj vlastní ocas to dobře vystihuje), v němž věčně klokotá, chodí kolem dokola a stále znovu a znovu míjí východ ven. Myšlení zjevované v Evangeliu a odpuštění, jehož se nám v Kristu dostává, nás osvobozuje, propouští z vězení, ale my si ho ne a ne osvojit. Pro nás je totiž velice těžké změnit své myšlení, na které jsme zvyklí. A tak jsme stále jako ten služebník z našeho podobenství, který dostal odpuštění, ale přijal je pouze vnějškově, vnitřně si je neosvojil a uvažoval stále postaru a nakonec kvůli tomu sám skončil ve vězení. A tak je i naše mysl kvůli tomu, že si podržuje staré sobecké a nepřirozené uvažování, uvězněna ve svém malém peklíčku, kde se naše duše vaří v kotli, pod který si sami přikládáme. A při tom by stačilo tak málo - jen změnit své myšlení podle Evangelia!

Je to těžké, ale Bůh nám svou blahodatí spěje na pomoc. Jenže to má háček v tom, že blahodať působí vždy v duchu synergie - čili spolupráce s člověkem. Je tedy potřeba lidská snaha. Malé dítě, stojící na vyhlídce před nějakou ochrannou zídkou, nevidí přes ní a nemůže se kochat výhledem do krásy kraje. A tak zvedne ruce, otec je za ně uchopí, dítě zvedne a to pak uvidí všechnu tu krásu. A tak je potřeba, abychom i my nejprve zvedli ruce, a poté nás Bůh za ně uchopí a vytáhne nahoru, tj. k vyššímu myšlení. Zvednout ruce to v našem případě může znamenat pozdvihnutí dlaní k modlitbě, pohnout rukou ke znamení kříže, ale také napřáhnout ruku s almužnou či pomocí.

* * *

Změna uvažování, k níž nás Evangelium přivádí, jde skutečně do hloubky, zařezává se do největších hlubin lidské duše. Obrací člověku perspektivu. Věci kolem vidí člověk s proměněným myšlením naprosto jinak, než člověk se starým uvažováním. Jako příklad uvedu výrok jednoho z největších světců naší doby, otce Ioanna Krestjankina, který nedávno zemřel a má v pravoslavné církvi světeckou autoritu, kterou překonává sotva kdo ze světců 20. století.

V Rusku má pravoslavná církev školy, kde se vyučují dívky, aby se posléze staly zdravotními sestrami. Jednou přišli do lávry za otcem Ioannem dva kněží, kteří sloužili na takové škole, s otázkou - co považuje za nejdůležitější, aby se dívky pro své budoucí povolání na škole naučily. Otec Ioann se na pár vteřin zamyslel, a pak odvětil: "Aby dokázaly své pacienty dovést k tomu, že si zamilují svou nemoc."

Asi všichni chápeme, že něco takového můžeme hlásat jen uvnitř církve, mezi těmi, kdo jsou pokřtěni a jsou zasvěceni do tajemství milosti, mají zkušenost s působením blahodati. Kdybychom řekli to, co odpověděl otec Ioann, někde na veřejnosti, pomyslí si o nás lidé, že jsme se asi úplně zbláznili. Běžný člověk totiž chápe nemoc ve smyslu pokaženého myšlení, tj. jako nějakou spravedlnost, čili vlastně v karmickém smyslu: nemoc je odplata, trest. Ať už to budeme chápat na úrovni duchovní nebo na úrovni materiální (prochladnul jsi? proto jsi dostal chřipku; jedl jsi nezdravě?, onemocněl ti žaludek nebo játra; honil ses za světskými věcmi nebo jsi kouřil?, dostal jsi infarkt atd.)

Křesťan však chápe nemoc jako lekci, kterou Bůh dává, aby člověk něco pochopil nebo aby se očistil. Boží prozřetelnost dopouští nemoc na člověka, aby se zdokonalil. Starec Paisij pravil, že všechny ty desítky let mnišského života na Svaté Hoře Athos mu duchovně nedaly tolik, jako těch pár posledních let s rakovinou. Ti, co byli kolem Serafíma Rose v jeho posledních měsících, vyprávějí, co s ním učinila bolest rakoviny... Teprve v nemoci zjistil, jak daleko od Boha svým myšlením stále je, ale nakonec odcházel jako skutečně svatý muž.

Člověk sám se rozhodne, zda přijme svou nemoc jako dar od Boha, a nebo ji přijme jako trest a jeho myšlení zůstane uvězněno v kruhu hříchu a odplaty, viny a trestu.

* * *

A tím jsme se přiblížili k samotnému závěru a shrnutí našeho zamyšlení. Jeden ruský teolog ve své přednášce, kterou měl před širokou veřejností, prohlásil: "Mám pro vás nepříjemnou zprávu: vy všichni jste nesmrtelní; umřít se vám nepodaří." Proč to pro někoho může být zpráva nepříjemná? Inu, z jednoduché příčiny. Chce se tu totiž říci: "Se svým způsobem myšlení, do něhož jste svou duši uvedli a s nímž jste opustili toto tělo, budete pak žít věčně." To je vskutku nebezpečná možnost! Jaká to bude věčnost, jestliže moje uvažování zůstane navěky zakleto v nemocném stavu? Jestliže tím, že v tomto životě neodpustím, nenechám Krista, aby uzdravil moje myšlení odpuštěním? Jaké to bude utrpení na věčnosti, jestliže budu mít uvažování stažené obručí té pokažené lidské spravedlnosti, plno výčitek, hořkosti, obvinění, sebelítosti, nepřijetí, vzdoru, pýchy? Tímto stavem mysli si už zde na zemi vytváříme malé peklo ve svém srdci, ale po zesnutí se z něho může stát věčné peklo, skutečný žalář duše, z něhož duše už nenajde cestu ven. Nepodaří-li se jí to zde, kde má k tomu všechny možnosti a vnitřní síly i schopnosti, jak se jí to má povést tam, kde všechno toto ztratí oddělením od těla?

Nadějí však ještě pak zůstává Boží soud. Každý Boží soud je tu proto, aby se člověku dostalo odpuštění, aby nemusel dále nést svou vinu. Poslední nadějí je všeobecný, tzv. hrozný čili poslední soud, který bude na konci tohoto světa. Po smrti každého člověka duše prochází svým osobním soudem. Takovým Božím soudem je vlastně i každá svatá liturgie, kdy stojíme v chrámu před Boží tváří, a především svatá Tajina zpovědi. Je to příležitost obvinit se před Kristem, který naslouchá, usvědčit se a sám se odsoudit, a touto cestou od Něho přijmout rozhřešení. Každý z těchto soudů je vzácnou příležitostí očistit se od svých vin a přijmout odpuštění. Jen jestli člověk je ve stavu přijmout toto očištění, osvojit si je do nejhlubších vrstev své duše! Jen zdali ještě dokáže odpovědět na Boží lásku svou láskou.













Zobrazit příspěvek č. 881 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2013
Archijerejský sněm RPC

Episkopát Moskevského patriarchátu za právo lidí odmítnout elektronickou identifikaci

Archijerejové Ruské pravoslavné církve vystoupili s výzvou zajistit právo požívat sociálního zabezpečení bez elektronických dokumentů.

4. února probíhal v chrámu Krista Spasitele archijerejský sněm RPC. Mj. podpořil právo občanů odmítnout z jakýchkoliv důvodů technologie zpracování osobních údajů.

"Církev považuje za nepřípustné libovolné formy nátlaku na občany, aby používali elektronické identifikační zařízení, prostředky, které jsou součástí automatizovaného sběru dat a čehokoliv, co udává jakoukoliv osobní informaci," praví se v dokumentu schváleném na Sněmu. Dokument se jmenuje "Pozice církve v souvislosti s rozvojem technologií pro platby a pro zpracovávání osobních údajů."

Jak se v dokumentu poznamenává, použití identifikačního zařízení (karta, čip apod.) spolu se současnými technickými prostředky umožňuje realizovat "totální kontrolu člověka bez jeho souhlasu - sledovat jeho pohyb, nákupy, účty, jaké absolvuje lékařské procedury, jakou dostává sociální pomoc, další právně a společensky významné skutky a dokonce i osobní život".

Již nyní vyvolává obavy, co se děje při shromažďování a zpracování osobních údajů dětí, učících se ve všeobecně vzdělávacích institucích, protože shromažďování údajů se nezřídka děje nekontrolovaně a to i takových údajů, které jsou zjevně nepotřebné pro zajištění procesu výuky," prohlásil Sněm.

Podle slov biskupů Moskevského patriarchátu mnozí věřící vyjadřují nesouhlas s povinným přijetím identifikačního kódu a s tím, že se stává jejich nezměnitelným, doživotním i posmrtným atributem. Kromě toho vyvolává znepokojení "sílící tendence k rozšíření shromažďování biometrických údajů o člověku a dokonce objevování se implantovaných elektronických identifikačních zařízení".

Lidé - včetně pravoslavných - kteří si nepřejí vstoupit do nového identifikačního systému, často sdělují, že jsou "zbaveni lékařské pomoci, starobního důchodu a dalších příjmů, potvrzení invalidity a dalších úlev či výhod. Někdy nemohou manipulovat s majetkem, být přijati na školu nebo do zaměstnání, podnikat, hradit služby, získat cestovní doklady. Výsledkem je, že se vytvořila celá společenská vrstva lidí, vyvržených ze všech sfér společenského a státního života," píše se v dokumentu.

RPC je přesvědčena, že vzpomenuté technologie "nesmějí být bezalternativní a povinné". Těm, kdo odmítají tyto technologie přijmout, musí být nabídnuta alternativa - tj. použití tradičních metod identifikace osoby používaných dnes ve většině zemí, kde kanonicky působí Moskevský patriarchát.

"Realizace práva na přístup k sociálnímu zajištění bez elektronických dokumentů musí být zajištěna materiálními, technickými, organizačními a je-li nutno i právními garancemi. Církev má zato, že je nepřípustné, aby nějaký člověk byl nucen přijmout na své tělo jakékoliv viditelné i neviditelné identifikační značky; stejně tak je nepřípustná jakákoliv nucená implantace identifikačního mikro- či nano-elektronického zařízení do lidského těla," zdůraznil Sněm.

Episkopové Moskevského patriarchátu vedle toho uvádějí, že souhlas obyvatelstva k používání prostředků elektronických plateb musí být doprovázen povinným objasněním všech následků přijímaného rozhodnutí. Občanům, kteří si přejí používat tyto prostředky, je potřeba zajistit přístup k informaci o obsahu elektronického zápisu a možnost měnit její obsah. "Nutno garantovat, že tyto osobní informace neuniknou případně nebudou zneužita, a je-li to potřebné zvýšit odpovědnost za nakládání s nimi. Doklady vydávané státem nesmějí obsahovat informaci, jejíž podstata a účel nejsou jasné nebo jsou skrývané před majitelem dokladů. Dále nesmějí obsahovat symboly mající rouhavý či morálně pochybný charakter nebo urážejí city věřících," dodává sněm.

Interfax

P.S.
Ruská pravoslavná církev má - po téměř století trvajícím nepřátelství - v současnosti velice dobré vztahy s ruským státem. (V církvi, kde každá druhá nebo třetí rodina má ve svém příbuzenstvu mučedníka za víru, to někteří považují téměř za zázrak.) Díky těmto novým vztahům není tedy vyloučeno, že nejvyšší státní představitelé vyslyší tento hlas církve a upraví politiku státu v oblasti zavádění elektronických dokladů a identifikačních zařízení.













Zobrazit příspěvek č. 882 jednotlivě

Administrátor --- 14. 2. 2013
36. neděle po 50nici

O tom, co je podstatné a co nikoliv

Evangelium podle Lukáše
11,37       Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu.
11,38       Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl.
11,39       Pán mu na to řekl: "Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti.
11,40       Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?
11,41       Dejte chudým, co máte v mísách, a hle - všechno vám bude čisté!
11,42       Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat.
11,43       Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích.
11,44       Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby - lidé po nich chodí, ani to nevědí."

Toto téma vybral mezi nedělní evangelní čtení svatý vladyka Gorazd, protože byl prozíravým a zkušeným pastýřem. Jako pastýř si totiž uvědomoval důležitost dnešního úryvku z Evangelia, který upozorňuje na nebezpečí povrchnosti. Vladykovu zkušenost může zřejmě potvrdit většina duchovních pastýřů. Domnívám se, že většinu jejich práce a pastýřského úsilí tvoří boj s povrchností a vnějškovostí, které se neustále vkrádají jak do církevního života, tak i do osobních životů křesťanů. Povrchnost je jako virus, který nepozorovaně infikuje a posléze umrtví a zničí celé dříve krásné a žijící tělo. Sklouzne-li pozornost křesťana k povrchnosti, přesune-li se těžiště duchovního života k věcem vnějším, je to vskutku konec duchovního života. A tento konec je o to záludnější, že navenek můžeme vidět velkolepou fasádu, spoustu činů a projevů zbožnosti; ale za tím, za touto fasádou, nic není, je tam prázdno či - ještě hůře - působí tam duchovní klam.

Je to takové poslední a nejjemnější dílo našeho duchovního nepřítele a svůdce, s nímž se musí každý duchovní bojovník utkat a vlastně se s ním potýká po celý svůj život.

Dlouhou cestu musí urazit ten, kdo vyjde z materialistického duchovního prostředí a dobere se až k Pravoslaví. Vždyť nejprve musel projevit tolik duchovní inteligence, aby pochopil, že svět i život jsou stvořené, jsou něčím dílem, a zároveň potřeboval sesbírat tolik duchovních sil k tomu, aby se odhodlal vykročit na cestu duchovního poznání! Poté se vypořádal s úkolem překonat koncepty různých pohanských náboženství a filosofií, jako je např. východní koncept neosobního Boha (tj. že Bůh není osobou, ale něčím neosobním, např. silou, principem, zákonem nebo "čirou existencí"). Především se pak musel vypořádat s klamnou naukou, která se v té či oné podobě vyskytuje snad ve všech pohanských systémech: svět byl stvořen Božím nepřítelem (či z rozhodnutí nějakého podřízeného ducha nebo duchovního protipólu Božího dobra), lidské tělo je pouhým vězením pro ducha a lidská duše je v něm uvězněna za trest. Nahlédl-li člověk hloubku Boží dobroty a lásky, jejíž stopy jsou ve všem stvoření, pochopil, že vše, co bylo učiněno, bylo dobré a tato krása byla stvořena samotným nejvyšším Hospodinem, neboť krása a bytí mohou mít jen jeden zdroj. Tehdy se před hledajícím člověkem otevřel svět Božího zjevení lásky, svět křesťanství. Jenže v ten okamžik měl před sebou tisíce církví a sekt, a každá o sobě tvrdí, že je ta pravá! Protestanti mávají Biblí a každý jednotlivě volají, že oni jsou tou církví, o níž se tam píše. Katolíci hlásají, že bez neomylného papeže není pravé církve. Inu, každý může tvrdit cokoliv. Jak říká staré latinské přísloví: "Co chci, to hlásám." Otázkou není, co kdo o sobě tvrdí, ale jak to může dokázat. Dobral-li se náš poutník při hodnocení důkazů a dokladů i svědectví tak daleko, že v tom chaosu různých věr nalezl Pravoslaví, čekají na něj dvě zvláště jemné ďáblovy lsti: povrchnost a rozkol. Obě tyto lsti mají smrtící účinek na křesťanský život, je to duchovní jed. Do rozkolu upadají lidé trestuhodně neopatrní, či posedlí vášněmi, s nimiž špatně zápasí či je jejich boj pouze pokrytectvím, a tudíž dostávají, co si zasluhují, a ocitají se vlastním přičiněním v sektě vně Církve, ač jsou zdánlivě stále pravoslavní. S povrchností je to složitější, to je ta záludnější z obou lstí. A tak dnes budeme chvilku přemýšlet nad tímto nebezpečím, které hrozí znehodnotit celou tu dlouhou cestu podniknutou za duchovním životem a poznáním pravdy.

* * *

Každý pastýř musí věnovat nějaký čas a úsilí, aby vyučil ty, které duchovně vede, základním pravdám křesťanské víry, principům duchovního a církevního života. Má-li ten, kdo se chce učit, dobrou vůli, dříve či později si osvojí to, co je potřebné znát. Poté však pro pastýře nastává dlouhodobá a nekončící práce, aby přivedl své duchovní stádce k poznání vnitřních principů křesťanského života a získávání spásy. Snaží se je především ochránit před pádem do pokrytectví či vnějškovosti. Dovést své svěřence k tomu, aby pochopili, proč přišel Kristus, a aby uskutečnili ve svém nitru to, co je potřebné k vnitřnímu "srůstu" s Kristem. To dnes tvoří valnou část pastýřského díla kněze.

Řekl bych, že povrchnost může být v jistém smyslu zkázonosnější než všechny dávné hereze. Její působení vidíme na dávných farizejích a kněžích, o nichž se vypráví v Evangeliu. Hledíme-li na vnější stránku tehdejší zbožnosti, vidíme velkolepý obraz. Tolik bohoslužeb, tolik obětí, tolik zbožných skutků, tolik modliteb, takový průnik náboženských zásad do každodenního života lidí! To je naprosto nevídané. Ale jaký byl vnitřní obsah této zbožnosti? Vidíme, že v porovnání s tou vnější stránkou, byla ta vnitřní skutečně velice skromná, neřku-li ubohá. A čím vyšší postavení v náboženské hierarchii, tím méně nelicoměrné zbožnosti, resp. tím silněji ovládal srdce náboženských vůdců duch antikristův. Neplatilo to pro všechny, ale pro většinu zřejmě ano. Proto se k nim Pán Ježíš tak často hromadně obrací se slovy: "Běda vám...!"

A když si položíme otázku: "Kdo dal ukřižovat Ježíše Krista?" Odpovědí bude: "Zbožní lidé." Z hlediska vnější stránky zbožnosti bychom dokonce mohli říci: "Ti nejzbožnější, ti, kteří byli v očích lidí prvními ve zbožnosti." Asi chápeme, že se zde zřejmě nebude jednat o pravou zbožnost, ale spíše o "zbožnost", která je vlastně parodií. Nicméně tyto evangelijní události dobře ukazují, co se může s nitrem člověka stát. Tam je trůn, který nezůstává prázdný. Pokud se člověk spokojí jen s vnější stránkou zbožnosti a neusiluje o její proniknutí do nitra, nevpouští si ducha zbožnosti "pod kůži", pak nitro člověka zůstane prázdné - avšak nikoliv na dlouhou dobu. Brzy se v něm usadí duch úplně opačný, démonický duch nepřítele. A takový člověk se mění na skutečné strašidlo, obludu, která je ve stavu příšerného rozpolcení - někdo jiný se tu ukazuje lidským zrakům a někdo dočista odlišný se skrývá uvnitř této šelmy.

To platilo pro dávné farizeje, a úplně stejně se to vztahuje i na nás. Jak se praví: "Tím nejhorším úkazem, s nímž se na světě můžeme setkat, je křesťan, který žije, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel." Nic strašidelnějšího už na světě nepotkáš.

***

Skutečností, s níž se každý pastýř musí nějak potýkat, je, že nikoliv bezvýznamná část věřících žije právě v té povrchní zbožnosti, která se uskutečňuje jen ve formálních úkonech. A tak považují mnozí naší věřící za klíčově důležité právě ty nejméně podstatné prvky našeho církevního života. Intenzivně řeší, za koho a kam postavit svíčku, kolik poklon vykonat, kolik akathistů přečíst, jaký moleben nechat odsloužit. Musíme tudíž do nekonečna opakovat, že není důležité, kolik akathistů a modliteb se oddrmolí (neboť kritérium počtu je jako honba za splněním normy či plánu), jelikož kvantita nemůže v duchovním životě nikdy nahradit kvalitu (opak platí jen u darwinistů). Podstatné je v modlitbě soustředění na obsah. Jeden ruský duchovní se ve svém kázání tázal: "Proč by měl Bůh naslouchat tvé modlitbě, když ji neposloucháš ani ty?"
Mám pochopení pro ty, kteří v Rusku zápasí za zachování církevně-slovanského jazyka při bohoslužbách, ale nemám pochopení pro ty, kteří se nejsou schopni (a hlavně ochotni) modlit při liturgii, která se slouží v jiném jazyku, než na jaký jsou zvyklí. Cožpak jsou na bohoslužbě jen kvůli jazyku a ne kvůli setkání a sjednocování s Kristem? Při liturgii sloužené česky snad nepřichází Kristus?
Alexij Osipov připomíná výrok sv. Ignatije Brjančaninova, že modlitba bez pozornosti už není modlitbou, ale spíše rouháním. Má tím na mysli takový stav, při němž se už ani nesnažíme o pozornost, ale plně se spokojujeme s tím, že přečteme, co je předepsáno. Nehovoříme s nikým, nýbrž mluvíme do prázdna. Je to jako bychom byli pozváni k nějaké vysoce postavené osobě - např. k prezidentovi (v našich podmínkách) - a když nás uvedou k audienci, tak se obrátíme k prezidentu zády a začneme o něčem tlachat s jeho tajemníkem nebo sekretářkou, třeba o počasí. Představíme-li si takovou situaci, snadno odhadneme, jak asi taková audience dopadne. Leč ještě daleko horší je, obracíme-li k Bohu slovy modlitby, a při tom myslíme na věci nesouvisející, všední či dokonce daremné a hříšné.

Nikoliv nepodobné je, když se lidé zaměří jen na to, jak se přesně a správně přežehnávat znamením kříže, hlídají centimetry, nebo jak a kolikrát se klanět, ale vůbec se nezabývají úvahami o tom, že vnější zbožný úkon má být spojen s vnitřním stavem, měl by být jeho vyjádřením. Tělo přece zapojujeme do naší zbožnosti tím, že je sjednoceno s naší vnitřní bohoslužbou. A tak jsou věřící někdy překvapeni, že by je pokřižování mělo duchovně spojovat s Ukřižovaným, podle slov ap. Pavla: "Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zmařeno a my už hříchu neotročili." (Řím 6,6) "Jsem ukřižován spolu s Kristem." (Galat 2,19) Svět je pro mne ukřižován a já světu. (Galat 6,14)

Kristus nás přišel změnit - a to se týká hlavně našeho nitra - srdce. V tom tkví naše příprava na věčnost. To vnější povrchní, to, jak jsme se zde tvářili, co jsme předstírali, jak jsme chtěli, aby nás viděli druzí lidé, to všechno zde v okamžiku smrti necháme. To je to, co umře. Dále bude žít právě to, co bylo ve skutečnosti uvnitř nás, co jsme tak pečlivě skrývali, co jsme nechtěli, aby se někdo dozvěděl, náš pravý obraz, o němž jsme nechtěli, aby nás takhle někdo poznal. Takovými opustíme naše tělo a takovými zůstaneme navěky. Proto je tak důležité nechat Krista, aby uzdravil naše hlubiny.

* * *

Zajímavě a hluboce o tom vypráví dnešní úryvek z listu apoštola Pavla:

»Bůh, bohatý v milosti, pro převelikou lásku svou, kterou si nás zamiloval, spoluoživil v Kristu i nás, kteří jsme byli mrtvi kvůli hříchům. Blahodatí jste spaseni! V Kristu Ježíši a s Ním vás vzkřísil a spolu s Ním vás posadil na trůn na nebesích. A tím ukáže v budoucích věcích přehojné bohatství blahodati své skrze dobrotivost k nám v Kristu Ježíši. Neboť blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše, aby se nikdo nechlubil. Jeho dílo totiž jsme, stvořeni jsouce v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které nám Bůh připravil, abychom v nich chodili.« (Efez 2,4-10; překlad z CSL)

Klíčové věty: "Blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše." Žádný skutek, ani zbožný úkon nemá tu "magickou moc", aby nám dal spásu. Blahodárná duchovní síla, kterou mají všechny zbožné skutky, úkony nebo gesta, vyvěrá z toho, že jsou vyjádřením toho, co máme v nitru, čili naší víry a skrze tuto víru jsme blahodatí - Božím darem - spaseni pro věčný život v Kristu. Naše bohoslužby a duchovní úkony, obřady a činy, jsou těmi "dobrými skutky, k nimž jsme v Kristu Ježíši stvořeni, abychom je činili, a Bůh nám je připravil" jako naši cestu, po které máme kráčet. Jenže vyprázdníme-li tyto skutky a bohoslužby tím, že přestaneme vnímat jejich obsah a konáme je jen magicky (jako katolíci v duchu jejich dogmatu "ex opere operato"), potom se nám tato cesta, kterou nám Bůh určil a napnul ji jako most vedoucí ze země do nebe, rozpadne pod nohama.

Při křtu bylo do nás zaseto semeno nového lidství Kristova. Křtem a skrze víru jsme znovustvořeni v Kristu k tomu, abychom činili skutky podobné činům andělů, kteří vším, co činí, slouží Bohu. Tak i my máme veškerým svým konáním sloužit Bohu a zvláště při posvátných bohoslužbách spolusloužíme s anděly: "Cherubíny tajemně představujíce, všecky nyní světské odložme péče..." zpíváme na liturgii, ale činíme to?

Neustále přicházejí další a další svědectví různých návštěvníků našich bohoslužeb o duchovní síle, která zde sestupuje a často přímo ohromuje ty, kteří se s tím setkali poprvé, či duchovně utěšuje a nasycuje jejich srdce způsobem, který ještě nezažili. Jenže my jsme až příliš často otupení zvykem a už si dost dobře neuvědomujeme, co vlastně máme a co nám Bůh ve své dobrotivosti v Kristu Ježíši dává. Naši pozornost poznenáhlu přitáhnou vnější věci a vnímavost k vnitřnímu obsahu se nám vzdaluje.

* * *

Proces zpovrchnění křesťanství se však netýká jen jednotlivců, nýbrž i života celých církví. Jedna z "udiček", na které se církev snadno chytí a nechá se vytáhnout z hlubiny duchovního života na souš, je sociální činnost. Začalo to na západě protestantskými církvemi a postupně toto myšlení - být světu užitečný na poli sociálním - vstřebala i katolická církev. Nyní se to dere i do církve pravoslavné.
... V protestantismu se práce stává svobodnou činností, zaměřenou výhradně na uspokojování pozemských potřeb, neboť Kristus již vykoupil každého věřícího ze všech jeho hříchů a věřícímu se nyní hřích nepočítá jako hřích. Práce dostává pouze pozemskou hodnotu, vylučující jakýkoli eschatologický význam. Energie ducha, která byla u středověkého člověka vynakládána na askezi pro dosažení spásy, tak byla zcela osvobozena. Celý její náboženský pathos byl přenesen s nebe na zem, od cílů duchovních na aktuálně-praktické. Úkol Církve jakožto společenství věřících byl v podstatě odkloněn k sociální činnosti.

(V protestantismu) ... Kterákoli obvyklá práce, a tudíž sám pozemský život a všechny jeho hodnoty, dostávají pro věřícího v jistém smyslu náboženský charakter. Tak probíhá zjevný návrat k pohanství s jeho kultem všeho pozemského... Materialismus a ateismus byly logickými následky tohoto procesu. Protestantské církve se v podstatě mění na další dobročinný úřad ve státě... Kristova slova (o pozemských tělesných potřebách člověka): „Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a to všecko (co potřebujete k životu) bude vám přidáno“ (Mat 6,33); „toto měli jste činiti, a onoho neopouštěti“ (Mat 23,23) – čím dál více upadají v zapomnění.

(V pravoslaví) se sociální činností v Církvi mohou zabývat i takoví duchovní a laikové, o nichž Pán řekl: „přibližují se ke Mně lidé tito ústy svými a rty mne ctí; ale srdce jejich daleko jest ode Mne; a nadarmo Mne ctí, učíce učením a přikázáním lidským“ (Mat 15,8-9)... Není nutno hovořit o tom, že činnost takových služebníků, byť by oficiálně vycházela z nejvyšších církevních orgánů, nic církevního kromě formy obsahovat nebude a dobro nepřinese. Nad to se nezřídka podobní pracovníci stávají přímo pokušením pro ty, s nimiž přicházejí do styku, a mnohé odvracejí od Pravoslaví... Myšlenka, že se sociální služba Církve (jakož i ostatní druhy její činnosti) vždy uskutečňuje z vůle Ducha Svatého a nezávisí na duchovním stavu těch, kdo ji vykonávají, je hluboce mylná... Zůstanou-li křesťané, když přijali křest, v životě pohany, pak všechna jejich činnost bude proniknuta pohanským obsahem a ukáže se v konečném výsledku jako neplodná a dokonce škodlivá, byť by se uskutečňovala ve jménu Církve. Bůh totiž hledí na srdce člověka.

V současnosti svědčí charakter působení mnohých křesťanských církví, zvláště na Západě, o strmém úpadku jejich zájmu o duchovní život a katastrofální zálibě v takzvané horizontální, prostě řečeno: čistě světské, činnosti... Bezděky se vybavují slova A. S. Chomjakova: „Existuje jakási hluboká faleš ve spojení náboženství se vzrušenou sociální angažovaností... Když se církev zamíchá do pranice o housky a ústřice a začíná vystavovat na odiv svou větší či menší schopnost řešit otázky podobného druhu v úmyslu svědčit tím o přítomnosti Ducha Božího ve svém lůně, ztrácí všechna práva na důvěru lidí“.

Není pochyb o tom, že podobné zesvětštění současného křesťanství je povážlivým krokem na cestě k přijetí antikrista. Neboť tento lžispasitel řeší (či alespoň vytváří vizi řešení) všechny základní sociální a ostatní světové problémy. Takto se pro křesťany, kteří hledají materialistickou záchranu současného světa, stane očekávaným Kristem. Tak nepozorovaně, s Biblí v ruce, proběhne zřeknutí se Krista Spasitele. Svatý Ignatij ukazuje na hlavní příčinu odpadnutí křesťanů: „Kdo ve svém nitru nepřijal Království Boží, ten nepozná antikrista a dozajista se stane, aniž by si toho všiml, jeho přívržencem“. „…A proto pošle jim Bůh působení bludu, aby věřili lži“ (2 Sol 2,11).

Naše církev nejednou vystoupila s kritikou takzvané horizontality, tj. hypertrofie sociální aktivity (podle vyjádření E. Trubeckého „náboženského politikaření“) současných křesťanských církví, členů ekumenického hnutí. Zdůrazňovala, že základním cílem sociální služby Církve je právě snaha o duchovně-mravní ozdravení společnosti a ne o růst materiálního blahobytu. Ctihodný Izák Syrský psal: „Lidé si oškliví chudobu, ale Bohu je mnohem odpornější namyšlená duše a povýšený rozum. U lidí je v úctě bohatství, ale u Boha je hodná cti pokorná (ponížená) duše“. Pro svatou Církev vždy zůstanou směrodatná Kristova slova: „Protož pravím vám: nepečujte o duši svou, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž duše není více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?“ (Mat 6,25). (Výběr z přednášky A. Osipova: Skutky víry - teologické aspekty sociální služby Církve, kterou si můžete přečíst i v češtině.)
Aby nedošlo k omylu - v principu nelze nic namítat proti pomoci chudým, hladovým, nemocným atd. Vždyť se o tom hovoří přímo v Evangeliu! Jenže sociální angažmá církve nesmí být samoúčelnou a nouzovou náhradou její duchovní mise; musí vyvěrat z duchovního života církve a k němu se zpátky vracet - jinými slovy sloužit spáse člověka. Podle možností a sil se mu bez nějakého zvláštního programu věnuje každý, kdo se pokouší uskutečnit svaté Evangelium. Sociální službou se zabývají církve i jednotlivci - a je to zcela přirozený důsledek duchovního života a křesťanské víry. Jakmile se však těžiště církevního myšlení začne nenápadně přesouvat od modlitby, pokání, bohoslužby, půstu, očišťování srdce od vášní, směrem k jakékoliv vnější činnosti, včetně té sociální, je to past. Kristův apel: "Hledejte nejprve Boží království..." - to je dogma, které stále platí.
Podobnou pastí se může stát pro církev horoucí angažovanost v potratové problematice; nemluvě o scestném katolickém tažení proti antikoncepci. Dnes je zjevné, že nejčastější slova, která se skloňují v souvislosti s katolickou církví, nejsou už zdaleka jen Bůh či spása, ale spíše: potrat nebo kondom.

Jak vlastně vypadá situace katolické církve na západě? »V USA, v Německu a v Rakousku zuří ostrý boj v kněžstvu i mezi laickými věřícími mezi liberály a konzervativci. Liberálové chtějí v církvi určitou formu demokracie a jsou přesvědčeni, že by se měla církev především zabývat chudobou a vykořisťováním. Konzervativci podporují autokracii a jejich hlavním tématem jsou potraty. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že nekněžský stav projevuje vůči těmto sporům nezájem. V postojích katolíků a nekatolíků vůči potratům není v Británii v podstatě žádný rozdíl.« (Zdroj) Zpovrchnění života církve, v níž převládnou témata, jež nejsou z duchovního hlediska prioritou, vede k odtržení myšlení kléru od věřících. Klér se zabývá problémy, které věřící příliš nezajímají a před veřejností církev diskreditují, takže o ní přestává jevit zájem. A věřící se z církve potichu vytrácejí. Tvrzení, že naopak ve třetím světě katolická církev roste, je jen úhybným manévrem. Ve skutečnosti tam není zájem specificky o katolickou církev, ale o křesťanství obecně.
* * *

Jedním z ukazatelů, jak na tom lidé v církvi (ve farnosti, v monastýru, v rodině) jsou, co se týče otázky hloubky duchovního života, jsou spory a konflikty. Při vnějším pohledu na věci (ať už církevní, nebo světské) se vše dostává do sporu. Protože je dnes celá naše společnost zoufale povrchní, vidíme všude spory, nesoulad.

Stav celé společnosti kvůli vzrůstající povrchnosti a vnějškovosti (k nimž jsme naším způsobem vzdělání vlastně od dětství vychováváni a formováni) dospěl tak daleko, že se dostaly do sporu tři hlavní vůdčí síly světa: náboženství, filosofie a věda. Mnozí myslitelé si už ani neumějí představit nic jiného a připadá jim, že tento spor je vlastně nutný. Opak je pravdou - je hluboce nepřirozený. Když jde myšlení člověka pod povrch věcí, nachází jednotu a zjistí, že i ony tři síly lidského myšlení mohou být v jednotě, vzájemně se doplňovat. Nejmarkantněji je vidět současná ubohost lidského myšlení na vztahu k náboženství, které se dnes začalo chápat jako nevědecké, neosvěcující a uvádějící to temnoty. Nemusím zde snad dnes rozebírat, jak zoufale zatemnělý je to pohled. A stačilo by tak málo - snaha rozhrnout závěs, pohlédnout do nitra, uvidět vnitřní souvislosti a jednotu všeho se vším. Poznávání jednoty všeho stvoření by přineslo lidem sjednocení - ne takové sjednocení, jaké dává svět a jaké nabídne už brzy ohromenému lidstvu Antikrist, ale takové sjednocení, jaké dává Kristus, sjednocení jazyků ve Svatém Duchu.

O tom hrozném obrácení všeho naruby, o falešném poznání, které je klamem, a o sleposti člověka k duchovnímu poznání píše sv. Nikolaj Velimirovič: "První člověk neznal skoro nic, ale chápal všechno. Dnes lidé znají mnoho, ale chápou málo. Poslední člověk bude znát skoro všechno, jenže nic nebude chápat." A jinde se rozvíjí Pavlův výrok: "Protože lidé odmítli zdroj pravého poznání, vydá je Hospodin do moci lži, a tak budou lidé posledních dob věřit výmyslům v domnění, že je to prokázaná a nepochybná pravda." A takové falešné poznání, taková materialisticky zúžená věda je samozřejmě ve sporu s pravou vírou, s křesťanským zjevením.

* * *

Zmínili jsme sjednocení, které není ze světa, nýbrž je darem shůry, - sjednocení ve Svatém Duchu. To se děje v Církvi a získává se na poli spolupráce člověka s Bohem. Člověk musí vyvinout úsilí očistit své nitro. Často zde na toto klíčové téma pravoslavné spirituality hovoříme. Dnes přineseme zase jeden pohled, ukazující, jak lze vykročit na tuto cestu.

Starci říkají, že je potřeba v nitru zchudnout. Je to přesný opak toho, jak většina z nás žije - snažíme se mít co nejvíce, a to se týká nejen věcí, ale i toho, co zatěžuje duši - získat co nejvíce potěšení, slastí, slávy, moci, uctívání, vážnosti, chvály či zábavy. Jenže čím více toho všeho získáme, tím jsme uvnitř těžší, neklidnější, znepokojení, plni obav a napětí.

Jedna ruská monaška podotkla: "Když se člověk snaží, jen aby dostal od života vše, co mu může dát, mění se na zvíře." Cesta k polidštění člověka vede skrze postupné oprošťování se od všeho, co můžeme postrádat. Je zajímavé, že nakonec člověk zjistí, že může postrádat skoro vše, dokonce i to, co původně považoval za zcela nepostradatelné. A ještě zajímavější je, že čím více toho odloží, tím více cítí uvnitř radosti, protože začíná zakoušet svobodu. Když změníme ducha svého uvažování, zjistíme, že nepotřebujeme většinu věcí, po nichž jsme tak toužili a očekávali od nich trochu životního štěstí. Potřebujeme jen velice málo jídla a pár kousků oděvu. Můžeme pak udělat radost někomu, koho obdarujeme tím, co zrovna potřebuje. Nepotřebujeme chválu a uznání, natož slávu, ale potřebujeme potěšit a povzbudit druhého člověka dobrým slovem. Nepotřebujeme poučovat, ale zatoužíme stále se učit. Zjistíme, že se můžeme klidně obejít bez tělesné i psychické slasti, ale nikdy se nevzdáme touhy po nehynoucím společenství s Bohem, kterou do nás Stvořitel vložil. Jedině nasycení této touhy přinese pokoj naší duši, bez něhož nikdy nedojdeme štěstí.

Křesťanství jde opačnou cestou než tenhle svět trvale rostoucí spotřeby, která je jak černá díra - vše pohlcuje a nikdy nebude mít dost. My však máme kráčet cestou sebeomezení člověka, stezkou askeze, zdrženlivosti, dodržování přikázání. A vykročíme-li už jednou konečně, dají se věci do pohybu. Jak o tom píše sv. Maxim Vyznavač: "Za zdrženlivost je odměnou bezvášnivost; za víru obdržíme poznání. Z bezvášnivosti se pak rodí moudrost a z poznání se zrodí láska k Bohu."

Vnitřní zchudnutí přináší člověku jistou lehkost ducha, člověk zjistí, jak málo toho z tohoto světa vlastně chce. Je schopen podívat se na svět a lidské hemžení, jehož se dříve nadšeně účastnil, jaksi z nadhledu, nebo tak nějak z povzdálí a ze strany. Dříve byl tento stav charakteristickou vlastností stáří - říkalo se tomu moudrost. Kvůli tomu byli staří žádáni o radu. Moudrost totiž nejsou jen zkušenosti, ale také pohled z odstupu. Lépe se tak totiž dá pochopit, co jsou skutečné hodnoty. Dodnes vidíme toto postavení starců v monastýrech; ve světě se už schopnost hledat větší moudrost téměř ztratila. Vztah ke stáří, stárnutí a starým lidem je toho dokladem.

* * *

A tím se dostáváme k závěru našeho přemýšlení. Cestu, na niž jsme zváni, známe, ale váháme. Duch světa zmátl naše uvažování. Duchovní jed paralyzuje naši odvahu a rozhodnost k duchovnímu zápasu. Vytrvale si tedy připomínejme, jaké jsou naše hodnoty: svatá víra, na kterou jsme složili svou naději; posvátné bohoslužby, na nichž se každou neděli shromažďujeme, abychom vstoupili do jiného světa; svaté Tajiny, jimiž se sjednocujeme s Kristem a on nás léčí k věčnému životu.














Zobrazit příspěvek č. 883 jednotlivě

Administrátor --- 18. 2. 2013
Zprávy z Turecka

Slavný monastýr Studion v Konstantinopoli (Istanbul) bude změněn na mešitu

Korespondent řecké agentury církevního zpravodajství sděluje, že známý historický pravoslavný monastýr (klášter) Studion bude vyňat ze správy tureckého ministerstva kultury a bude změněn z filiálky muzea "Agia Sofia" na fungující mešitu.

Starokřesťanský Studijský monastýr, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, byl založen v Konstantinopoli uprostřed V. století patricijem Studiem. Monastýr hrál význačnou roli v historii byzantské kultury a duchovnosti. V druhé polovině VII. stol. a první pol. VIII. stol. se monastýr stal baštou ctitelů svatých ikon a střediskem zápasu proti herezi ikonoborectví.

Studijský monastýr by změněn osmanskými Turky na mešitu v r. 1486. Monastýr silně utrpěl požárem r. 1782, byl opraven v r. 1820, ale znovu byl vážně poškozen zemětřesením r. 1894. V r. 1908 se zřítila střecha chrámu. Až do současné doby budova nebyla restaurována a zůstává ve zruinovaném stavu.

Je jen málo monastýrů slavnějšího jména než Studion. Doposavad se podle tohoto monastýru nazývá jeden ze tří pravoslavných typikonů. Podle "studijského typikonu" se řídí řecké pravoslaví (typikon - bohoslužebný řád). Pozn. překl.

Sedmica.ru

* * *

Turecký parlament bude zkoumat využití konstantinopolského velechrámu Svaté Boží Moudrosti jako fungující mešity

Turecký parlament obdržel interpelaci, dle které zkoumá možnosti změnit chrám Boží Moudrosti (Agia Sofia) na fungující mešitu. Interpelace s požadavkem předpokládajícím vykonávání muslimských bohoslužeb v tomto chrámu byla zaslána do parlamentu soukromým tureckým občanem.

Celosvětové známý památník byzantské architektury (jeden z divů světa) byl postaven na místě, kde byl postaven v letech 324-337 za byzantského císaře Konstantina I. starší chrám Boží Moudrosti. Za císaře Justiniána zde byl vybudován současný velechrám, který byl vysvěcen r. 537.

Velechrám byl změněn na mešitu ihned po přepadení Konstantinopole v r. 1453. V r. 1935 dostal status muzea, v r. 1985 byl spolu s dalšími památkami historického centra Istanbulu zařazen do soupisu světového dědictví UNESCO.

Bylo oznámena, že parlamentní komise, která interpelaci obdržela, bude brát v úvahu názory různých organizací a institucí.

Pravoslavie.vu

* * *

V Turecku byla zabita 85letá arménská křesťanka, do těla jí vyřezali kříž

Tělo 85leté Arménky Marissy se sedmi ránami od nože a proříznutým hrdlem bylo objeveno v jejím bytě v Istanbulu 29. prosince 2012. Příbuzní zavražděné vypověděli, že do jejího těla bylo vyřezáno znamení kříže (resp. obraz Ukřižování).

Minulý týden přepadl neznámý muž v masce jinou starou Arménku před vchodem do jejího bytu. Udeřil ji pěstí do hlavy. Když upadla na zem, začal do ní kopat. Kvůli křiku ženy přiběhli sousedé a útočník utekl.

V posledních dvou měsících je to už páté přepadení starých arménských žen (jedna z nich přišla o oči). Všechny se staly v městské čtvrti Istanbulu Samatie, kde má domov asi 8 tisíc Arménů.

Není dosud jasné, jaký je důvod těchto útoků. Zda nenávist k Arménům či náhodná krádež. Starosta města Istanbul trvá na tom, že to jsou pouhé krádeže. "Bylo to přepadení za účelem krádeže, skutek nemá nic společného s rasismem. Buďte si jisti, že odhalíme pachatele. Můžete klidně spát," prohlásil starosta.

Pravoslavie.ru

P.S.
Arméni mají v paměti genocidu ze začátku 20. století, kdy Turci vyvraždili 1,2 miliónu Arménů. Tuto genocidu Turecko dodnes neuznalo a protestuje, kdykoliv se někde ve světě začne o této genocidě oficiálně hovořit. (Základní údaje)












Zobrazit příspěvek č. 884 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2013
Nová politická strana v Rusku

Strana Desatera přikázání

Ustavující sjezd Ruské strany Desatera přikázání se konal v Moskvě minulou neděli 17. února. Zúčastnilo se 134 delegátů ze 45 subjektů Ruské federace, byli to křesťané různých konfesí, muslimové i židé.

"Doufám, že vaše činnost pomůže vrátit morální rozměr a Desatero přikázání do každodenní politické praxe a života naší společnosti. Věřím, že zůstanete věrni Božím přikázáním a dokážete sjednotit významné množství lidí," prohlásil na sjezdu představitel oddělení Moskevského patriarchátu pro vztahy církve a společnosti Vsevolod Čaplin.

Potěšilo jej, že strana se zakládá na Desateru, které je sdíleno různými náboženstvími a částečně i lidmi nevěřícími. Zdůraznil, že mravní normy jsou nezměnitelné, "nejsou vymyšleny lidmi a nejsou předmětem společenské dohody - jsou ustanoveny jednou a navždy".

"Potřebujeme skutečnou morální revoluci nebo kontrarevoluci. Mravní normy se musejí vrátit do politického i ekonomického života a do mezilidských vztahů," prohlásil otec Vsevolod Čaplin, představitel MP.

Představitel Duchovní správy muslimů evropské části Ruska Achmad Makarov prohlásil, že "dnes probíhá degradace mravnosti", svědectvím čehož je podle jeho názoru akce punkerek skupiny P. R. v Chrámu Krista Spasitele, která urazila nejen pravoslavné, ale "nás všechny". "Bohužel mnozí občané chápou pod "světským státem" projevy militantního sekularismu, který je nutně spojen s ničením tradičních kultur národů naší země. Samotné jedno náboženství na to nemůže adekvátně odpovědět," konstatoval Achmad Makarov.

Představitel Kongresu evropských náboženských spolků a organizací v Rusku rabín Zinovij Kogan sdělil, že jeho organizace bude spolupracovat se stranou Desatera, která dle názoru rabína, "se musí stát platformou pro dialog náboženství a pro to, aby se světští i bohabojní občané mohli cítit bezpečně".

Program strany stanoví, že hledí na Boží přikázání jako na základ své činnosti. Účastníci této politické organizace mají za cíl uvádět do života náboženské sociální učení a humanistické společenské ideály, napomáhat vyzdvižení čestných lidí do orgánů státní moci a místních samospráv, rozvíjet instituty občanské společnosti, formovat sociální a právní stát, bránit národní zájmy, bojovat s korupcí, vytvářet příznivé investiční prostředí.

Zdroj: New ru.com

P.S.
Zprávu o vzniku nové strany přinesl i server "Christnet". V duchu "nejlepších" českých novinářských zvyklostí si však realitu upravil podle svých záměrů. Zde je pár citací z jeho zprávy o vzniku strany Desatera:

"Do stranických řad prý budou mít dveře otevřené nejen stoupenci většinového pravoslaví, ale i muslimové a židé." Proč "prý"? Vždyť tam už příslušníci jiných křesťanských konfesí, jiných náboženství jsou, a to přímo mezi zakladateli. To však Christnet zamlčuje, a tak jako by se snažil vyvolat dojem, že je to jen pravoslavná akce. Za tímto účelem cituje pouze z vystoupení zástupce Moskevského patriarchátu; o vystoupení zástupců jiných náboženství ani muk. Co tím místní křesťanští manipulátoři sledují, je zjevné následující citace:

"PDZ ještě žádost o oficiální registraci nepodala, s podporou mocné pravoslavné církve ji ale podle analytiků nepochybně dostane. A to i navzdory skutečnosti, že nábožensky orientované politické strany ruské zákony výslovně zakazují." Tady už Christnet rozjíždí svou propagandu naplno. Program strany přece není náboženský, ale morální. Nebo si opravdu myslí, že zakládat mravní a morální hodnotový žebříček na Desateru už znamená "náboženskou orientaci"? Jak program upřesňuje, jedná se o morálku a "náboženské sociální učení" (čili ne věrouku!), a tudíž nikoliv o politickou činnost ve prospěch konkrétního náboženského vyznání, a už vůbec ne k jeho prosazení či vnucování! Hovoří-li demagogové z Christnetu o "podpoře mocné pravoslavné církve", která má nové straně údajně zajistit registraci, i kdyby to mělo být v rozporu se zákonem, snaží se nejspíš vsugerovat svým čtenářům myšlenku, že tato strana je propojená s Moskevským patriarchátem, resp. je jakousi jeho prodlouženou rukou a že Ruská pravoslavná církev se zřejmě skrze ni bude snažit působit v politice tak, jak jsou to zvyklí dělat katolíci.

Můžete se podívat na celý jejich článek














Zobrazit příspěvek č. 885 jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2013
Ze světa - Čeljabinsk

Metropolita čeljabinský Theofan navrhl postavit chrám na památku záchrany před meteoritem

Meteorit

Metropolita čeljabinský a zlatoústovský Theofan (RPC MP) navrhuje zachovat památku zázračné záchrany před meteoritem a vystavět na památku této události chrám, který bude zasvěcen Opětování Páně (tj. Setkání Pána se Simeonem), protože právě v den tohoto svátku nastal pád meteoritu. Mnozí věřící byli v okamžiku výbuchu v chrámech na bohoslužbách.

"Jsem velice rád, že společnost začíná chápat, že bez svátostí a pomoci Boží je těžko. Když nad námi vybuchl bolid, ukázalo nám to, jak křehký je tento svět a jak zranitelný je člověk. Pro mnohé to byla těžká zkouška, nicméně vidíme, že jsme milostí Boží unikli daleko větší možné tragédii. Je to pro nás znamení, že máme vést své životy dle Božích ustanovení. Naprosto souhlasím s gubernátorem, že 15. února se Čeljabinsk "podruhé narodil". Zamyslíme se s duchovenstvem, jak zachovat památku této události. Možná bychom mohli vystavět nový chrám a zasvětit jej tomuto svátku," prohlásil metropolita.

Připomeňme, že ráno 15. února nad územím Čeljabiské oblasti explodoval na nebi meteorit. NASA ohodnotilo sílu exploze nad Jižním Uralem na ekvivalent 500 kilotun, to je větší síla exploze než dvaceti hirošimských bomb (u nás se psalo: třicetkrát více; pozn. překl.). Rozměr tělesa byl 17 metrů a jeho hmotnost se odhaduje na 10 tisíc tun.

Do obydlených míst úlomky nedoletěly, ale rázová vlna rozbila okna v domech. Mnoho lidí utrpělo trauma. Na lékařskou pomoc se obrátilo 1.552 lidí, z toho 319 dětí. Hospitalizován byl 61 člověk. Předpokládaná hmotná škoda způsobená pádem meteoritu je 1 miliarda rublů.

Rosbalt, Uralpress












Zobrazit příspěvek č. 886 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2013
Ze světa - Vatikán ve špatném světle

Římský papež odchází kvůli vatikánským gayům

Italské sdělovací prostředky: Benedikt XVI. se možná rozhodl vzdát se trůnu kvůli vydírání ze strany vatikánských homosexuálních duchovních. Tuto verzi přinášejí masmédia za základě závěrečné zprávy připravené kardinály v rámci vyšetřování skandálu "Vatileaks". Tiskový tajemník Vatikánu odmítl dohady tisku komentovat.

Odchod římského papeže Benedikta XVI. může být spojen s působením gay-lobby ve Vatikánu. Napovídá to výsledná zpráva kardinálů vyšetřující únik tajných dokumentů z vatikánské kanceláře. Podle novin La Reppubblica se představitel církve rozhodl opustit trůn už 17. prosince, v tentýž den, kdy mu byla doručena zpráva tří kardinálů vyšetřující kauzu Vatileaks.

V loňském květnu byl zadržen komorník papeže Paolo Gabriele a byl obviněn z krádeže a rozšiřování korespondence papeže, která ukázala Vatikán v nevýhodném světle. Mezi ukradenými dokumenty byly listiny označené jako "tajné" a "zničit". Nakonec se tato Benediktova korespondence stala předlohou pro knihu italského novináře G. Nucci "Jeho svatost: tajné dopisy Benedikta XVI."

Závěrečná zpráva komise tří kardinálů měla objem "dvou tří set stránkových dílů vázaných do rudé kůže". Nyní je chráněna v sejfu v osobních komnatách papeže a bude předána jeho nástupci. Ve dvou svazcích kardinálové popsali různé zájmové skupiny působící uvnitř Vatikánu, mj. skupinu některých vysoce postavených osob Vatikánu, jejíž členy "spojuje sexuální orientace".

Vyšetřovací komisi vedl španělský kardinál Julian Errans. Pomáhali mu: bývalý arcibiskup Palerma kardinál Salvatore di Georgi a kardinál ze Slovenska Josef Tomko. (Jména přepsána z fonetické podoby; pozn. překl.)

Podle informací italských masmédií Vatikánští gayové, o nichž se hovoří v závěrečné zprávě, byli "vystaveni vnějšímu tlaku" světských osob, které vydíráním nutily členy skupiny přijímat v různých otázkách rozhodnutí výhodné pro tyto osoby. Zdroj blízký kardinálské komisi okomentoval závěrečnou zprávu: "Vše se točí kolem nezachovávání šestého a sedmého přikázání." Sedmé přikázání zakazuje krást a šesté zakazuje smilstvo a defacto se u katolíků používá i jako zákaz homosexuálních aktů.

Kardinálové též poukázali na několik míst, kde se v Římě a okolí konaly schůzky. Mezi nimi je vila poblíž italského hlavního města, sauna na předměstí Říma, salón krásy v centru města a rezidence jednoho z provinciálních arcibiskupů.

Tiskový tajemník Vatikánu otec Federiko Lombardi tato fakta nehodnotil. "Ani kardinálská komise, ani já sám nemáme v úmyslu potvrzovat nebo vyvracet jakékoliv dohady ohledně této otázky. Každý má svou odpovědnost." Současný papež je prvním pontifikem za posledních sedm staletí, který předčasně opouští svůj úřad; oficiálně to odůvodnil úbytkem sil a pokročilým věkem (85), což mu brání nést břímě služby. Od chvíle, kdy oznámil svůj odchod, už dvakrát naznačil, že uvnitř Vatikánu se dějí machinace. Pravil, že různé zájmové skupiny "očerňují tvář církve" a předem upozornil na "skandály ve vedení (Vatikánu)".

Gazeta.ru
22. února 2013


P.S.
O den později vatikánský tiskový mluvčí všechny podobné úvahy rozhořčeně popřel. Označil je za "vyvolávání napětí ve společnosti, které je naprostým opakem stavu, který se nyní papež a církev před volbou papeže pokoušejí ve společnosti vytvořit". Lombardi to označil za "pomluvy a dezinformace".













Zobrazit příspěvek č. 887 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2013
První přípravná neděle

NEDĚLE O CELNÉM A FARISEOVI

Evangelium podle Lukáše
18,10       "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
18,11       Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
18,12       Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
18,13       Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´
18,14       Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Čtení před týdnem s podobenstvím o celníku a farizeovi je tématickou náplní první přípravné neděle před začátkem Velkého půstu. Do tohoto postního období, které je výjimečně důležité, jsme uváděni čtyřmi nedělemi, z nichž každá probírá některé z podstatných témat duchovního života. Máme si je připomenout, abychom velkopostní čas nepromrhali a vzácná příležitost pokročit na duchovní cestě nepřišla vniveč.

Vojáci, kteří se odebírají do války, se před bojem cvičí ve zbrani, učí se disciplíně a dalším stránkám bojové přípravy. A jak to souvisí s naší situací? O Velkém půstu se v posvátných hymnech praví, že je to válečné pole, "kolbiště", prostor a doba duchovního zápasu. A to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že se každému, kdo se pokusí postoupit v duchovním životě, postaví nepřátelské duchovní síly na odpor a zesílí boj proti němu, a zadruhé kvůli tomu, že velkopostní doba je "časem polnice", kdy jsme burcováni, abychom vytáhli do boje proti svým vášním a zaútočili na běsy, postavili se na rozhodný odpor pokušiteli. A tak se nás církevní tradice snaží vyzbrojit a vycvičit pro tento boj, abychom v něm mohli uspět.

Rok rychle uplyne a světské starosti nás pohlcují a matou, čili odvádějí od pozornosti na duchovní život. Velký půst je však církví ustanoven, abychom si řekli: "Kdy, když ne teď?" Toto je ta správná doba, abychom alespoň na těch pár týdnů odsunuli světské péče, zřekli se zábavy, vyhradili si čas na modlitbu, žili čistým životem, přesunuli těžiště své pozornosti od světského k nebeskému, od tělesného k duchovnímu, od dočasného k věčnému, a pokusili se získat duchovní zkušenost.

Toto vzácné údobí může však vyjít naprázdno a to dokonce i v tom případě, že se budeme upřímně snažit dodržet všechna postní pravidla. Veškeré asketické úsilí může být nejen zbytečné, nýbrž dokonce i duchovně škodlivé, když si neuvědomíme některé principy, na nichž spočívá smysluplnost askeze. Všechno tělesné cvičení, poklony, odpírání si pokrmů, ba dokonce i modlitba, - to vše se může stát jen prázdnou bublinou, vyprázdněnou formou, není-li to naplněno správným duchovním obsahem. A zbožnost, která se změní na bublinu, devastuje lidskou duši, - ba, dokonce se zdá, že ji může umrtvovat více nežli hřích! Taková "zbožnost" totiž uvrhne člověka do nejhorších duchovních stavů - především do pýchy. Pak se stane hrozná věc - místo toho, aby půst člověka přiblížil k Bohu, činí nás podobnými ďáblu. Ať se to nestane nikomu z nás!

A právě kvůli tomu, aby naše námaha vynaložená na zbožnost a naše postní úsilí mělo správný obsah, přivádí nás Církev k velkopostnímu boji skrze přípravné neděle a zároveň nás vede i nedělemi velkopostními, v nichž se probírají právě ta evangelijní témata, jež je nutno si osvojit, aby půst byl plodonosný. Všimněte si, že výše zmíněné vyzbrojování pro velkopostní zápas se neprovádí tím, že by nám v chrámu někdo předčítal seznamy jídel, které se v půstu jíst smějí, a další seznam toho, co se jíst nesmí, ani se neprobírá, kolik se má vykonat poklon a jak hlubokých. Tou výzbrojí, kterou nám Církev předává, jsou hluboká pravidla a zákonitosti duchovního života, jak je zvěstuje Pán Ježíš v Evangeliu. To jsou ty principy, které je nutno si osvojit, abychom správně bojovali. Bez této duchovní zbroje by byl zápas, do něhož se pouštíme, marný.

Farizej

První přípravná neděle ukazuje obraz dávného farizeje, jehož zbožnost neměla správný duchovní obsah, a proto byla nejen zbytečná ale i škodlivá. Z farizeje učinila jeho "zbožnost" duchovní obludu, strašidlo - výstavní exponát toho, co si z nás přeje učinit ďábel. Vidíme tu vykreslen obraz pýchy, nafoukanosti, povýšenosti, přezíravosti, pohrdání, falešného soucitu, spokojenosti se sebou samým... Hledíme na obraz lži, sebeklamu. Podstatou pýchy je totiž duchovní slepota - člověk nevidí svůj skutečný duchovní stav. Obelhává sebe a vlastně tím lže i Bohu. Dokonce i díkůvzdání, které taková nepravdivá duše přináší Hospodinu, je lží a vlastně rouháním.

O pýše víme z Evangelia i ze zkušenosti svatých Otců, že je to nejhorší vášeň, která naprosto zničí duchovní hodnotu všeho, co člověk činí dobrého. Je to navíc vášeň oslepující, protože pyšný nikdy nevidí svou pýchu. Je to vášeň uvádějící do duchovního klamu, neboť pyšný člověk sám sebe většinou vidí jako pokorného, svatého, zbožného, jako toho, kdo zasluhuje všechny Boží dary a přízeň. Především naplňuje pýcha člověka sebedůvěrou a vírou ve vlastní spravedlnost. Vrcholným stádiem pýchy je ztráta veškerých pochyb o tom, že cesta, kterou se ubírám, může být špatná a že se mohu ve svém úsudku mýlit. Takto rozrostlá duchovní nemoc je už prakticky neléčitelná. Veškerý duchovní život, víra a zbožnost takového člověka se mění na hru, kterou hraje jeho egoismus. Již tu není žádná upřímnost, vše jsou jen fantazie, klam, důvěra v sebe, a ve vlastní názor. Nic na tom nemění skutečnost, že takto oklamaný člověk dokládá své pokažené myšlení citacemi z Písma svatého nebo ze svatých Otců případně posvátných kánonů. Zneužít a vytrhnout z duchovního kontextu lze jakýkoliv biblický výrok. Někteří starci dokonce varují před tím, abychom se snažili pomoci takovým lidem, kteří došli až sem (používají v této souvislosti např. podobenství o "házení perel...")

Nesmíme zapomínat, že pýcha pokouší každého z nás a je nevyhnutelné neustále s ní bojovat, odhalovat ji a potírat. Jako univerzální lék doporučují otcové osvojit si správné duchovní uvažování, jemuž se naučíme ze svatootcovských modliteb. A na to navazuje další účinná zbraň spalující pýchu - ustanovit v sobě specifický druh smýšlení, jemuž se říká sebeodsuzování. Je to způsob uvažování, při němž člověk stále zamítá, hanobí, znevažuje, pošlapává, snižuje sám sebe, a zároveň si zcela zakazuje kritizovat či posuzovat druhé lidi. Z toho způsobu myšlení se stává prisma, jímž hledíme na sebe a na svět a hodnotíme sami sebe. Důležité je podotknout, že tento lék je tak účinný, že může být i nebezpečný pro toho, kdo by se jej pokoušel aplikovat mimo duchovní církevní praxi a bez provázanosti se svatými Tajinami. Člověk, který touto metodou vyhlazuje své ego, se musí často zpovídat (a správně zpovídat) a co nejčastěji přistupovat ke svatému přijímání. V opačném případě (zvláště není-li neustále dobře vyzpovídaný) mu tato duchovní praktika může psychicky ublížit. Určitou známkou správnosti provádění této duchovní praxe je vnitřní lehkost a zvláštní radost, která přichází, aniž by se o ni člověk snažil.

Pýchou pokouší ďábel každého z nás. Jistě mnozí zažili myšlenku, která se objevuje při modlitbě a kterou démon spouští do naší mysli jako udičku, čekaje, zdali "zabereme" na tuto návnadu a chytíme se. Ta myšlenka bývá přibližně tato: "Moje modlitba zaslouží odměnu."

* * *

Klam farizejů tkvěl ve úporné víře ve vnější zbožnost. Je to zúžené pojetí duchovního života. Uvěřili myšlence, že zalíbit se Bohu je možno skutky a úkony zbožnosti. Je pozoruhodné (a dodnes platné), že tento způsob myšlení vede lidi k touze - ba přímo nutkavé potřebě - oddělit se od "méně zbožných". Je to buď produkt sebedůvěry a spokojenosti se sebou samým, anebo naopak chce farizej demonstrovaným oddělením doplnit to, co mu schází k pocitu dokonalosti. Jsou to psychologicky vlastně dvě strany jedné mince. Buď jak buď si to většinou takto uvažující lidé dávají přímo do svého pojmenování či názvu své skupiny. Samotné slovo "farizej" totiž znamená oddělený, ve smyslu vydělený z prostředku ostatních. A skutečně se tak cítili. Dobře věděli, že pro naplnění Zákona Božího činí více než ostatní, více se snaží, a měli pocit, že si za to zaslouží nějakou odměnu. Bez uzardění zaujímali přední místa (s pocitem, že to tak má být, že je to přece přirozené a správné, že oni jakožto zbožní sedí v synagoze vpředu), přijímali chválu, úctu a pocty, demonstrovali svou zbožnost, když stávali na rozích, cinkajíce zvonečkem a velkolepě rozdávajíce almužny chudým, aby to všichni viděli. A aby bylo jasné, že jsou elita zbožnosti, a bylo to vždy všem zjevné, zvětšovali střapce na svých oděvech (židé měli povinnost nosit na oděvu střapce, které jim měly připomínat Boží zákony; farizeové měly ty střapce podstatně větší než ostatní židé, aby dali najevo, že si Božích ustanovení váží více).
Ani dnes to není o moc jiné. Zmiňme i situaci mezi pravoslavnými. Vnějškovost v duchovním životě, vedoucí k nutkavé touze po oddělení od méně pilných ve zbožnosti, trhá církev na kusy. Existují "horlivci" čili zélóti, kteří mají pocit, že naplňují kánony svatých Otců lépe než ti ostatní, - než ti, kteří činí nějaké kompromisy. A stejně jako tenkrát, cítí tito "jediní praví" nebo "skuteční pravoslavní" či "ostatek posledních věrných" neodolatelné nutkání se nějak oddělit, ohradit vůči všem těm celníkům. Je to stále ta samá historie od počátku křesťanství až po dnešek. Ne nadarmo varuje starokřesťanský spis Didaché (3. kap.): "Nebuď horlivcem (zélótes)."
Církev od samotného počátku dle příkladu Evangelia zdůrazňovala odmítnutí farizejského způsobu zbožnosti. V prvokřesťanském spisu Didaché (8. kap.) se odůvodňuje půst ve středu a v pátek poukázáním na farizeje, kteří se postí v pondělí a ve čtvrtek (tedy abychom nebyli jako pokrytci, tak se postíme v jiné dny). V komentáři jakýsi protestantský komentátor kritizuje takové odůvodnění postních dnů, neboť prý tu jde jen o odlišení se od židovstva. Jednak to není pravda, protože poukázání autora Didaché na farazeje mlčky předpokládá všeobecnou církevní znalost průběhu událostí pašiového týdne (tj. význam středy a pátku), a za druhé komentátorovy rozpaky prozrazují, jak je mu vzdálen onen autentický starokřesťanský duch rázně zavrhující vše, co byť jen letmo souvisí s farizejským pojetím zbožnosti. Je na tom patrné, jak dnešní protestantské teologii, která prakticky nezná půsty ani jiné skutky zbožnosti, uniká starokřesťanský důraz na správné chápání zbožných skutků ve smyslu - skutky jsou nutné, ale nesmí být prázdné, tj. jejich smysl není v nich samotných, ale v jejich duchovním obsahu.
I přes skutečnost nárůstu rozkolů si myslím, že jedině v Pravoslaví ještě plně žije syntéza dvou druhů apoštolských výroků: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona." (Řím 3,28) "Člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista." (Gal 2,16) "Blahodatí (milostí) tedy jste spaseni skrze víru." (Ef 2,8) A druhý typ výroků: "Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad taková víra spasit?" (Jak 2,14) "Víra bez skutků jest mrtvá." (Jak 2,26) Víra a zbožné skutky jsou jako tělo a duše - zde na zemi nemůže být jedno bez druhého. Zbožné skutky bez víry jsou farizejským formalismem a mechanickým obřadnictvím (ex opere operato); víra bez skutků je protestantismem, který se přes opačný extrém přehoupnul prakticky do toho samého automatismu spásy jako římský katolicismus.
Aby církev podtrhla odstrašující příklad farizejského typu zbožnosti a připomenula, že samotné půsty prováděné bez pokání nic neznamenají, zrušila církevní tradice v týdnu po neděli celníka a farizeje půst ve středu a v pátek.

Celník

Naše podobenství však není jen o farizeji, ale je tu i druhá postava - celník čili publikán. Je ve všem opakem k farizeovi. Jestliže farizej měl mnoho zbožných skutků, celník nemá žádný. Zatímco první neměl zřejmě žádný hrozný hřích, který by se týkal jeho činů, celník měl takových bezpočet - ba dokonce na nich měl založeno své živobytí. Vždyť celníci byli kolaboranti s okupační mocí a své bohatství získávali krádeží, olupováním bližních. O to překvapivější musel pro Ježíšovy posluchače být závěr příběhu - zatímco zbožného farizeje Hospodin nepřijímá, toho darebáka celníka přijal a ospravedlnil.

Nebylo to poprvé ani naposled, co Spasitel uvedl své posluchače do rozpaků. Vždyť se tak často snažil vysvětlovat, že tento svět a Boží Království jsou vůči sobě jakoby zrcadlově obráceny. Co je tady cenné, tam nemá žádnou hodnotu; co je zde první, tam je poslední. A kdož se ponižuje, bude povýšen. Zatímco lidé tohoto světa si všímají především toho, co je vidět tělesnýma očima, z perspektivy Božího Království se hledí především na to, co je tady očím skryto.

Zbožnost farizeje ukazuje Pán Ježíš jako zbytečnou, prázdnou a hlavně nespojující s Bohem, ba naopak - protivící se Bohu. Hříchy celníka se kupodivu nestaví jako přehrada mezi něj a Boha, ale Hospodin tuto přehradu odstraňuje svým odpuštěním a celníka přijímá. Spasitel ukazuje, že to, co je pro Boha podstatné a co je určující pro vztah mezi člověkem a Bohem, není v prvé řadě to, co je vidět (tj. skutky a činy), ale stav srdce, tj. lidské nitro.

Vše, co kvůli Bohu činil farizej, znehodnotila jeho pýcha. Vše, co proti Bohu spáchal celník, Bůh odpustil kvůli jeho upřímnému pokání a potažmo pokoře. Toto vzácné duchovní poznání, které je v Evangeliu skryto, je první zbraní, kterou nám církev vkládá do rukou před vstupem do velkopostního boje. Všechny postní skutky a námaha odříkání nám nebudou k ničemu, když se nám stanou zdrojem pýchy nebo budou výrazem naší namyšlenosti. A čím přísnější a horlivější je takový nesprávný půst, tím více demoluje lidskou duši. Půst je duchovně užitečný jen v jediném případě - když je výrazem pokání a pokory. A je-li půst naplněn duchem pokory, pak je to mocný nástroj, který pomáhá posouvat člověka rychle vpřed na duchovní cestě. Na takový půst totiž Bůh člověku odpoví.

Dokončení zítra














Zobrazit příspěvek č. 888 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2013
První přípravná neděle - dokončení

Ještě k NEDĚLI O CELNÉM A FARISEOVI

Dokončení minulého příspěvku

Farizej pro nás už dávno není jen konkrétní postavou z Ježíšova podobenství. Spíše než hovor o dávné židovské sektě farizeů se nám dnes jedná o typologické uchopení této persony. A kdo je tedy tímto farizejem? V jistém smyslu - my všichni. Tak hluboce je zkažená naše přirozenost, že vždy vidíme dobře hříchy ostatních a špatně hříchy své. Je to vlastně podivný jev, protože nejlépe bychom přece měli vidět to, co je blízko a co máme před očima neustále, že?

Běda nám, jestli nás naše zbožnost nepřivede k tomu, abychom dokázali z celé své duše zvolat: Bože, buď milostiv mně hříšnému!" K čemu je pak všechna ta námaha a půsty, když nás nepřivedou k pravému poznání - tj. k vidění hříchů svých, jichž je jako písku mořského. Tolik svatých Otců nám připomíná, že jedině zde a právě v tomto bodě začíná pravý křesťanský život. Vždyť kdo necítí svou nemoc, proč by volal lékaře?, čili - kdo nevidí své hříchy, k čemu pak potřebuje Krista?

* * *

Zajímavou otázkou je, proč se vlastně z člověka stává pokrytec. Někdo by hovořil o charakterových vlastnostech člověka, neupřímnosti, vypočítavosti, snaze se zalíbit, touze po slávě či uznání apod. Specifickým případem v současnosti bývají umělci a pak intelektuálové, kteří se podobají marnivým ženám shlížejícím se stále v zrcadle; podobně jako ony, někteří církevní intelektuálové stále obdivují svou vzdělanost, rádi a často ji "nenápadně" připomenou; ve svých projevech vzývají autory, o nichž sice vědí, že naprostá většina jejich posluchačů (nebo čtenářů) je nezná, ale krásně se tím dá ukázat na odiv, kolik toho vím a co vše jsem četl... Rádi o sobě trousí informace, jaké školy absolvovali nebo kde všude byli, co napsali, s kým se znají. Dávají si záležet na distingovaném vystupování. V církvi se někteří takoví projevují tím, že jakoby mimochodem prohodí něco o tom, jak se postí, či zmíní, že askeze či modlitba je pro ně samozřejmou či přirozenou součástí života. Snadno se urážejí. Bývají to estéti pózou i zkaženým myšlením. Kvůli zjemnělému prostředí naší civilizace je jich dnes tolik, že mohou vytvářet vlastní dekadentní subkulturu. Kdyby se dostali do rukou nějakému starci v Řecku, myslím, že by se především snažil vyhnat z nich zhoubnou myšlenku našeptávající: "Já přece někým jsem."

Dnešní farizeové nezřídka nesou nějaké znaky narcistní osobnosti (souvisí to možná se současnou krizí rodiny a nějakou poruchou role jednoho či obou rodičů; snad je maminka v raném dětství odměňovala svou láskou jen, když byli hodní). Existuje vtip, který je hezkou charakteristikou narcise. »Jeden slavný spisovatel si na večírku povídá se svým známým. Spisovatel se zaujetím říká, co všechno už napsal, jaké ceny za to dostal, co zrovna píše a co se chystá psát. Když už to tak trvá nějakou dobu, uvědomí si, že jeho známý se ještě nedostal ke slovu, protože stále mluví jen on sám o sobě. Aby tu nezdvořilost napravil, prohodí: "Pořád jsme mluvili jen o mně, pojďme si teď povídat i o tobě. Tak například - jak se ti líbila má poslední kniha?"« Narcise zajímá jen jeho vlastní osoba; druzí lidé pro něho mají význam jen ve vztahu k němu.
Jednou z nejvýraznějších zkušeností lidí, kteří se někdy ocitli v dobrém monastýru, bývá setkání s "normálními lidmi". Teprve tam si člověk uvědomí, jak jsme my, kteří málo či vůbec nebojujeme s vášněmi (hlavně s pýchou), hluboce nenormálními - chováme se jako blázni. Krásná bývá na mniších je jakási dětskost (mají v sobě něco z dítěte v době před tím, než se naučí změnit obličej, když na ně namíříte fotoaparát) a opravdu ohromující je ta jejich radostná upřímnost, která nespočívá v nezdvořilosti, ale očištění od své vlastní falše a předstírání, zvláště od předstírání zbožnosti. Oni si tam prostě na nic nehrají. A proto se nezlobí ani nezávidí. Člověk si tam tak říká: "Tady by se dalo žít..."

Na cestě duchovního života člověk postupně přijde na to, že je nula. Zatímco svět nám stále vnucuje, že musíme něco být, někým se stát, duchovní život mne přivede k poznání, že nejsem nic. To je velice osvobozující poznání! Když jsem nula, pak se už nemusím snažit vypadat jako bych byl osmička. Starec Pasij říkal, že přijde-li člověk na to, že je nula, dá Bůh před tu jeho nulu jedničku. A když přijdu na to, že jsem tři nuly, Bůh před ně zase dá tu svou jedničku. Záleží jen na nás, kolik nul ze sebe uděláme. Bůh před ně vždycky postaví tu jedničku. Čím více nul, tím větší bude výsledek, až přispěje Bůh svou jedničkou.

Domnívám se, že farizejské pokrytectví se v církvi objevuje všude tam, kde křesťan nemíří nejkratší možnou cestou "na hlubinu" duchovního zápasu. Jakmile křesťan, jenž při křtu položil ruku na pluh, přešlapuje, váhá, ohlíží se nazpět, vybírá si cesty oklikou, neodvratně do něj začne pronikat světský duch, jako voda prosakuje do rozpadající se bárky. A světský duch - to je pravý zdroj farizejského pokrytectví! Nikoliv jen povahové vlastnosti člověka a další podružné a druhotné jevy. Společným jmenovatelem a duchovní příčinou bludnosti farizejství je jedině lidské nitro naplňující se světským duchem.

* * *

V církevní tradici je celník z dnešního podobenství vyzdvihován jako učitel modlitby. Mnoho slov farizeje nedokázalo ani zlomek toho, co dokázalo pár slov celníka - otevřít nebe Božího slitování. Krátká celníkova modlitba: "Bože, budiž milostiv mně hříšnému," vstoupila do modlitebního života církve. Nikolaj Velimirovič vidí ve stručnosti této modlitby důkaz upřímnosti jeho pokání. Neboť mysl, sevřená hrůzou nad svými prohřešeními a lítostí nad nimi, není schopná dlouhých projevů a mnohých slov, ale omezí se jen na pár slov, jimiž se vyznává Bohu.

Shrnuto: výsledek modlitby je plně závislý na stavu srdce.

Dále sv. Nikolaj praví, že za pokáním a pozorností vstupují do duše všechny dary Svatého Ducha a učiní ji chrámem Božím. Pokání a pozornost jsou jako dvě křídla, na nichž modlitba stoupá vzhůru.

O kajícím duchu jsme se již zmínili dříve, nyní připomeňme v této souvislosti i pozornost, kterou musí být modlitba obdařena. Modlitba bez pozornosti je podle svt. Ignatije Brjančaninova spíše rouháním než modlitbou (myslí se tím stav, když se člověk už ani nesnaží o pozornost, ale je přesvědčen, že stačí modlitbu prostě "odříkat" - vyčityvať). To je v reálném církevním životě naše veliká bolest! Jak často se u nás setkáváme s drmolením modliteb a zvláště žalmů! Nebo ten rozšířený názor: máme-li k dispozici dvě a půl hodiny, tak raději rychle vykonáme tři bohoslužby (např. jitřní, liturgii a panychidu), než abychom sloužili jednu bohoslužbu, ale pomalu. Je pak otázkou, co přinese větší duchovní užitek?
Malé osobní svědectví. Vzpomínám si doposud - jako by to bylo včera - jak jsem se počátkem devadesátých let poprvé setkal s řeckým pravoslavím, resp. s byzantskou bohoslužbou. Byl to pro mne objev téměř stejného řádu jako nalezení samotného Pravoslaví. V osmdesátých letech se cestovat po světě moc nedalo, a tak jsem přišel v kontakt jen s bohoslužbou českou a ruskou. Obou bohoslužebných stylů si vážím, leč na obou je zřetelně patrné, že to už není ten prvotní zdroj. Oba vznikly tím, že někdo někam odněkud naši bohoslužbu přenesl, a tam pak byla nějak osvojena místními lidmi - při tomto procesu se pochopitelně mnohé z bohoslužby ztratilo či bylo nahrazeno místním způsobem uchopení. Při tom se projevovaly i vlivy, které jsou pravoslaví cizí (působení bývalého pohanství či západu). Původní správná pravoslavná víra v posvátný obřad byla při tomto přenosu někdy trošku deformována duchem, který není už tak vzdálen farizejskému uchopení zbožnosti (viz např. idea: tři spěšné bohoslužby jsou lepší než jedna pomalá - to by farizej z dnešního evangelia jistě bez zaváhání podepsal). Projevuje se to i atmosférou chvatnosti v modlitbě. A to bohužel i v chrámu v neděli - celý týden máme pro sebe, jedině neděli chce Bůh, abychom mu věnovali, a my s Ním i v tu neděli handrkujeme o každou minutu. Když se však otážeš: "Kam spěcháte?", lidé nevědí. Prostě chvátá se proto, aby to nebylo pomalé. Pomalé modlitbě se někteří věřící, ovlivněni působením světského ducha, brání podobně, jako se neduchovní lidé brání tichu. Při pomalé bohoslužbě se totiž člověk musí soustředit, ponořit svou duši do posvátné lázně liturgie, spojit svého ducha s duchem bohoslužby, jinak se to nedá vydržet. Když jsem na Svaté Hoře Athos slyšel byzantské bohoslužby, bylo to poprvé, co jsem byl na bohoslužbě, při níž se nespěchá, a s věřícími, kteří se nebojí, že "se to protáhne". Při těch pomalých táhlých řeckých zpěvech, které jsou ozvěnami věčnosti, jsem si uvědomil, že jsem vždy tušil, že někde v pravoslaví musí něco takového existovat, že to přece není možné, aby i zde bylo zapomenuto, že bohoslužba je modlitba a modlitba že v sobě má i jakousi meditativní rovinu, která dovolí lidské mysli spočinout v mlčícím zření, ve vnitřním tichu. U nás nebo v Rusku ti řeknou: "To je jen pro mnichy, to nám sem netahej." Jenže pak zjistíš, že mniši v monastýru slouží stejně rychle jako ve světě :-) V Řecku ani ve světských chrámech (a to dokonce ani dnes!) nezrychlují zpěv - spíše z bohoslužby vypustí nějakou ektenii a kázání přenesou na chvíli, kdy přijímá kněz, a nechají současné lidi třeba i sedět, když už nejsou schopni stát, ale toho byzantského kontemplativního ducha při bohoslužbách uchovávají.
***

Jak jsem již pravil, pokušení pýchy jsme vystaveni všichni. Každý se s ním musíme prát. Jak ale poznáme, kdy nás pýcha přemáhá? Co je tím "lakmusovým papírkem", jímž zjistíme, že něco s námi je moc špatně a že máme poslední možnost se vzchopit a nevyužijeme-li ji rychle, choroba se nás zmocní a bude už na všechno pozdě? Tím varovným příznakem je sebeospravedlňování. Jakmile zpozorujeme, že si omlouváme své nedostatky a pády, že si ospravedlňujeme, proč jsme se dopustili toho či onoho špatného, máme už poslední možnost k nápravě.

Nejhorší však beze sporu je ospravedlňovat si přesvědčení o své nadřazenosti, vyvolenosti či převaze - ať už kvůli svému vzdělání nebo schopnostem a obdarování. Ospravedlňovat si tento pocit, znamená propadnout pýše a stát se podobným ďáblu. Domnívám se, že i z takového stavu je možná záchrana - ovšem za předpokladu včasného léčení. Jakmile krátký čas na obrácení se k pokání mine bez užitku, pýcha pevně sroste s lidskou duší.

Sebeospravedlňování je jasnou indikací nepřítomnosti pokání. Je-li v našem myšlení duch pokání, pak mysl silou tohoto ducha odmítá a přirozeně odvrhuje sebeospravedlňující myšlenky. Pokud však takové myšlenky nacházejí v mé mysli příhodnou půdu ke svému růstu a příjemné prostředí k rozvíjení, je duch pokání pryč a kráčíme cestou, jež se brzy změní na cestu bez návratu.

Ať nás stále provází pravidlo duchovního života: "Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať." (Jakubův 4,6)














Zobrazit příspěvek č. 889 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2013
Ankara: pravoslavní duchovní budou od tureckého státu dostávat plat

Turecký stát bude vyplácet mzdu duchovenstvu Konstantinopolského patriarchátu

Turecké ministerstvo vzdělání a náboženských věcí změnilo zákon ohledně řeckého pravoslavného duchovenstva. Nový zákon vstupuje v účinnost 1. března 2013.

Pravoslavné duchovenstvo na území Turecka podřízené konstantinopolskému patriarchovi bude od teďka materiálně vydržováno státem. Všichni kněží budou jmenováni na řecko-pravoslavné farnosti vedoucím referátu náboženských věcí Turecka v souhlasu s pětičlennou komisí, sestavenou z představitele tureckého ministerstva zahraničí, představitele ministerstva vnitra a třech pravoslavných teologů. V souvislosti s tímto rozhodnutím zaslaly turecké vládě některé řecké strany děkovné telegramy, např. "Nová demokracie", PASOK, "Nezávislí Řekové" a "Zlatá záře".

Agentura "Amen" však oznámila, že turecké ministerstvo zahraničí odmítlo informaci o přijetí nového zákona v Turecku ohledně jmenování kněží na pravoslavné farnosti v zemi.

Agentury: Romfea a Amen
Sdmica.ru













Zobrazit příspěvek č. 890 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2013
My, marnotratní synové

NEDĚLE O MARNOTRATNÉM (nevěrném) SYNU

Čte se perikopa s Ježíšovým podobenstvím z evangelia podle Lukáše.

Syn z dnešního evangelia si vyžádal na otci svou část majetku (dědický podíl, na který měl nárok). Bylo pro něj důležitější svobodně disponovat byť jen s častí domácího jmění, než mít účast na celém jmění, ale podrobovat se kázni a řádu. Byl líný, nechtělo se mu pracovat na rodinném majetku, chtěl si užívat a utrácet. Byl neposlušný, jeden z rysů jeho počínání byla totiž vzpoura proti otci, boj za nezávislost a svobodu. Svobodu k čemu? Nu, jako vždy když lidé volají po svobodě, většinou je to svoboda k hříchu. Byl pyšný, protože se domníval, že rozumí životu, světu a nepotřebuje od nikoho žádné rady. Je lehkomyslný - nemyslí na budoucnost, chce si začít užívat tady a teď.

Není to dosti aktuální popis stavu člověka? Po dvou tisících letech je to s námi lidmi stále stejné.

Tím začíná celé to lidské neštěstí. Člověk se nespokojí s tím, co má, ale domáhá toho, co se domnívá, že mu patří. "Chci jen to, nač mám nárok," říká skromně. Stejně tak přistupujeme k Bohu - stále se domáháme svého práva a jsme si jisti, že máme právo na to, aby se nám dobře vedlo. Sice možná občas i připustíme, že jsme se dopustili také řady věcí, které jsou hříšné a za něž bychom zasluhovali spravedlivý trest, ale to nechceme mít na očích příliš často. Když lidé volají po spravedlnosti - pak tím vždy myslí něco dobrého pro sebe, a nebo alespoň pomstu.
Nepřejícnost, mstivost a závist. To je velké téma postihující významnou část toho, co se děje v neočištěné lidské duši. Je to zvláštní, člověk cítí v srdci jakési blaho, když se někomu druhému něco nedaří. Jak je to v jednom vtipu: "Povídej, člověka to vždycky potěší, když slyší o cizím neštěstí." A když můžeme sledovat, jak to schytá nějaký lotr, cítíme jakési zadostiučinění. Dostal, co mu patří. Kradl, zatímco já ne (protože já krást nemohl, neměl jsem příležitost), a teď si to pěkně odsedí. Lidé chtějí vidět exekuci, spravedlivý trest. Jak snadno se dav rozladí, když je mu tohle potěšení odepřeno.
Vzpomeňme na ty protesty, cloumající minulý měsíc s naším národem, když byla vyhlášena amnestie: Jakže?, darebáci nebudou nepotrestáni?! Jaká to nespravedlnost! Pryč s milostí! Fuj! Velezrada! Novináři se předháněli ve spravedlivém hněvu. Učitelé na školách sundávali ze stěn obrazy prezidenta, aby svým žáčkům ukázali, že na lidi musí bejt přísnost a nějakej prezident jim tuhle výuku nebude kazit. Poslanci či senátoři nebo kdo si odhlasovali, že dají prezidenta k soudu, protože je moc milostivý. Přičemž proti milosti vytáhli s obviněním z toho nejhoršího zločinu, jaký náš právní řád zná.
A když dojde trestu někdo, kdo provedl něco mně, jak je mi náhle blaze. Ten krásný pocit, že on pyká, mi dokáže vynahradit všechnu utrpěnou škodu. Spravedlnost je krásná věc. Samozřejmě, jen pokud nechytí při zlodějně mě. To je pak vrchol nespravedlnosti! No, řekněte sami, já ukradl půl miliónu, ale tuneláři padesát miliónů; oni zmizí někam za hranice, kdežto já jdu bručet. Je tohle nějaká spravedlnost?

Zajímavou ilustraci k ďábelskému pojetí spravedlnosti máme přímo z těchto dnů. Jakýsi Brit pracoval v charitativní organizaci tak usilovně, že se přepracoval a lékař mu předepsal dlouhou nemocenskou, aby si odpočinul. Při nemocenské však byl u moře a zachránil děti před žralokem. Snímky dokumentující jeho statečnost obletěly svět. Protože však tím porušil nemocenskou, charitativní organizace ho bez debat vyhodila z práce. Nedosti na tomto absurdním pojetí spravedlnosti, čeští čtenáři tomu ještě nasadili korunu. Na otázku, zda bylo správné vyhodit ho z práce, odpovědělo před 20.000 lidí a plné dvě třetiny z nich mají za to, že bylo správné, když jej charita za porušení nemocenské propustila ze zaměstnání. Celý článek
Vylíčené chování toho syna má archetypální význam. Je to obraz toho, jak se zachoval kdysi Adam, je to obraz toho, co máme všichni doposavad stále v sobě. Takhle se chováme i dnes, takoví jsme. "Dejte nám, co nám patří! Chceme spravedlnost! Chceme svobodu!" To je však ďábelská spravedlnost, protože kdybychom měli opravdu dostat jen to, co si zasluhujeme, pak nevyhnutelně skončíme v pekle. Naší jedinou nadějí na záchranu je, že se k nám Bůh NEbude chovat spravedlivě, že nedostaneme, co zasluhujeme. To je jediná cesta, po níž můžeme dojít spásy.

Smyslem života přece není nahromadit mnoho majetku a užít si co nejvíce slastí. Kdyby to tak bylo, pak je život krajně nespravedlivý, protože jeden se má dobře a druhý nikoliv, jeden je zdravý a další nemocný atd. Smysl lidského života tkví v tom, co je naprosto nezávislé na okolnostech, v nichž je nám dáno prožívat své životy. V každé situaci můžeme volit dobro a zavrhovat zlo. Tady se projevíme jako osobnosti. Ukážeme před Bohem, co pro sebe chceme na věčnosti. Uskutečníme tu pravou svobodu, která je jediná potřebná a kterou nám nikdo nemůže vzít. Svobodu rozhodnout se v zásadních otázkách věčnosti, určit, jakou věčnost pro sebe chceme, zvolit si dobro či zlo, světlo nebo tmu.

Jenže v lidech stále pracuje to dávné ďáblovo pokušení: "Budete jako bohové, znající dobro a zlo." Jeden ze způsobů, jak vyložit tento verš z knihy Genesis, výborně popisuje myšlení dnešních lidí, podle nichž je člověk mírou všech věcí, tedy hlavně dobra a zla. Čili podle tohoto způsobu uvažování je to člověk, kdo rozhoduje, co je dobré a co je zlé. Vidíme toto myšlení všude kolem sebe - např. v pohrdání Božími přikázáními. Proč ještě považovat za zlo něco, o čem se dohodneme, že je to vlastně dobro? Činíme ze sebe bohy, kteří nejlépe všemu rozumějí a nepotřebují Stvořitele, aby jim říkal, co je dobré a co je zlé. Toto satanské myšlení, které bylo zaseto do myšlení prvních lidí a bohužel se v nich tato jedovatá bylina ujala, ovládá lidi čím dále tím více.
Obraťme ještě na chvilku pozornost k dávnému ráji, k počátku lidských dějin, když had pokoušel první lidi. "Budete jako bohové," v ústech hada a následně v našem pokaženém lidském myšlení znamená totéž, co "můžete být bohové bez Boha". A právě v nastupujícím půstu si můžeme vychutnat celou hořkost našeho "božství bez Boha". V půstu, kdy se pokoušíme bojovat proti vášním, nejlépe zjišťujeme, že nejsme schopni vykořenit a dokonale přemoci ani tu nejmenší vášničku! To jsme tedy opravdu "bohové"! K smíchu i k pláči. Bohové u jednoho koryta s vepři. Ďábel se směje našemu "božství" a chechtá se: "Tak podívejte na ty bohy, sražené k zemi, aby žrali prach."

Žádná jiná cesta k nápravě není, než zříci se tohoto scestného "božství bez Boha". Vrátit se Bohu, který je přirozeností všech věcí, jak praví svatý Palama. Plnit jeho přikázání, jimiž nám zjevuje, co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co člověku škodí a ničí jej. Snažit se upřímně uskutečnit evangelijní blahoslavenství. Tak se díky Kristu můžeme stát "bohy s Bohem". To je to jediné skutečné božství a to je pro nás připraveno v theosis, k níž nás zve Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením. To je božství, jehož nositelem se můžeme každý stát a z něhož má ďábel takovou hrůzu, že udělá všechno, co může, aby nás od této cesty odvedl.
Proč se nám nedaří náprava? Proč je tak těžké zříci se marnotratného syna v nás? Protože si stále ponecháváme staré uvažování. Ten způsob myšlení, který v nás zformoval had. Ještě jsme si toto smýšlení dostatečně nezhnusili, ještě jsme se dost dlouho svou myslí nežili s prasaty, neváleli v kalu a u koryta s boby. Ponecháváme si myšlení marnotratného syna a urputně se ho držíme. Ve své lehkomyslnosti nevidíme, že je potřeba myslet na budoucí život duše, která je věčná. Chceme jako ten nešťastný syn jen užívat si potěšení a to nejpozději hned. A co bude pak? To se uvidí, až to přijde. Nějak jsme žili teď, nějak budeme žít i potom. To je, panečku, přímo "esence moudrosti": nějak bylo, nějak bude. Až k takovéto "božské moudrosti" nás tahle cesta přivedla.

Předpokladem a průvodcem takového myšlení je samozřejmě démonická pýcha a sebedůvěra. Ale ta je tak samozřejmým znakem pro současné lidstvo, že ji už ani nevnímáme. Sebedůvěra však většinou učiní z člověka hlupáka. Sebedůvěra postaví člověka proti Bohu, proti církvi, proti posvátné tradici, proti radám starších, proti knězi, proti rodičům atd. Člověk tak snadno zapomene, že "moudrost tkví v množství rad", resp. v zapojení se do hierarchie, kde má každý své místo, a ve věrnosti tomu, do čeho jsme byli uvedeni těmi, co tu byli před námi a přes které k nám přišlo to, co odevzdal Pán Ježíš apoštolům. O tom píše ap. Pavel: "Opatruj, co ti bylo svěřeno." (1 Timoteovi 6,20) Jenže co děláme my? Křičíme: Já mám svůj rozum! Já vím! Poznal jsem! Studoval jsem! Přemýšlel jsem! Jsem někdo!... Takhle vznikly všechny hereze, když jeden člověk postavil své poznání a svůj rozum proti církvi, proti tradici, proti otcům. Takto vznikají všechny rozkoly. Tak se bouří mladí proti starým, děti proti rodičům atd. Tak je ze světa vyháněna nebeská hierarchie i řád blahodati a otevírají se brány pekelnému zmatku, démonické vzpouře, a za tím už sem pochoduje veškeré další zlo.

* * *

Kam přivedlo toto myšlení marnotratného syna a tedy lidstvo? K dobytčí stravě. Živí se tím, co žerou vepři. Je to podobenství zvířecího způsobu života, který je zúžen na jediné: uspokojování potřeb a vášní. A ten hlad, o němž se dále v podobenství mluví, je hladem lidské duše, zoufalou a hroznou prázdnotou, která zeje uvnitř duše vášnivého člověka.

Boby (čili lusky), sloužící jako žrádlo pro prasata, jsou obrazem vášní, jimiž se snaží nasytit a uspokojit lidská duše. Podobně jako tento "pokrm" má nejprve nasládlou chuť, která se však mění na drsnou a hořkou, tak i vášně po krátké slasti nechávají nitro člověka vydrancované, plné hořkosti.

* * *

Evangelijní parabola zjevuje i řešení pro ty, kteří ještě najdou dosti sil navrátit se s pokáním. Neospravedlňovat se, nesvádět vinu na jiné, ale přijmout odpovědnost za to, kam jsem se dostal, a s tím se vracet domů, do naší pravé vlasti, která není na tomto světě.

Znamená to: zlomit svou hrdost, sklonit se, zříci se hadova způsobu uvažování, pokořit se, prohlásit: "Jsem nula." Být připraven vstoupit do nebeské hierarchie, která začíná u nebeského Otce, vede přes anděly, duchovenskou hierarchii a mnichy, ke každému věřícímu, až k tomu poslednímu právě pokřtěnému nemluvňátku. Každý v ní má své místo, a na každé místo proudí přes všechna ta vlákna hojnost Boží blahodati. Není důležité, kde v této hierarchii jsem, důležité je být na určeném místě. Zdali blahodať do mého srdce proudí v hojnosti či sotva skane jen kapka, určuji sám svou pokorou. Zásadní význam pro zapojení do nebeské hierarchie má však, abychom ze sebe vypudili staré myšlení marnotratného syna a ustanovili v sobě nové myšlení kajícího syna, který se vrací k Otci bez požadavků, bez jakýchkoliv nároků, bez uplatňování práva či domáhání se svobody, ale je připraven (a touží po tom) zaujmout nejnižší místo v hierarchii Otcova domu.

Při každé liturgii a každým přijímáním svatých Tajin se upevňujeme v této hierarchii a obnovujeme své místo v ní. Neotálejme s návratem. Brána na cestě zpět nebude otevřena stále.

P.S.

Otcovo vlídné přijetí a jednotlivé úkony, jimiž vrací zbloudilému synu jeho postavení, jsou synaxářem vykládány symbolicky: obléknutí do nejlepšího oděvu je symbolem křtu, navléknutí prstenu na jeho ruku je zasnoubení Duchu a pečeť blahodati, a boty obuté na jeho nohy chrání člověka před žihadlem škorpióna, a ještě více - dávají mu možnost rozdrtit jedovatou žoužel podrážkou, aniž by ho při tom mohla zranit - tak má i pokřtěný člověk od Boha schopnost přemáhat vášně, odolávat hříchu a postavit se ďáblu. A hostinu, kterou vystrojil Otec zbloudilému lidstvu k návratu, vykládá synaxář jako oběť Kristovu a eucharistické stolování, které je předobrazem nekončící hostiny Božího Království.

Starší syn, který nedokáže pochopit otcovu shovívavost a nekonečnou trpělivost s tím, kdo jej zradil, to jsou andělé. Jejich údiv lze pochopit. Vždyť přece viděli, jak kvůli pýše sletěl Lucifer jako hvězda s nebe a třetina andělů s ním, ale člověka i po jeho hrozné zradě Bůh znovu přijímá a vrací mu původní postavení, ba ještě více. Zachvěla se nebesa, když se Bůh vtělil, otřásla se hrůzou, když byl ukřižován. Nechápou andělé, když člověk, jehož lidstvím se oděl Boží Syn, vystupuje na nebesa.
















Zobrazit příspěvek č. 891 jednotlivě

Administrátor --- 14. 3. 2013
Mají papeže. Není to černoch

O novém římském papeži Františkovi

Doposavad nikdo z římských papežů si nevybral jméno František. Mezi papeži byl 23 Janů, 16 Řehořů a 16 Benediktů, ale nikdy František ani Jakub ani Ondřej, což jsou apoštolská jména.

Náměstek Boží pro římské katolíky byl zvolen; má 76 let. K Římanům se obrátil se slovy: "Dobrý večer." Pak zavtipkoval, že kardinálové hledali nového papeže až na konci světa (myslel Argentinu). Zdá se však, že důvodem této volby bylo, aby nový papež nebyl těsně napojen na intriky v římské kurii.

Proč nezvolili černocha? Podle analytiků by volba barevného papeže mohla vyvolat v Římské církvi rozkol. Buď jak buď, centrum katolicismu se přenáší z Evropy.

Také je nový papež titulován jako "papež chudých", což je rozhodně sympatičtější a hlavně křesťanštější než např. módní ekologický image. Je však zatím otázkou, jak se bude projevovat jeho jezuitství (s jezuity mají pravoslavní ty nejhorší historické zkušenosti; Češi ostatně taky).

------------------

Za papeže byl zvolen kardinál známý svou osobní skromností, doktrinální konzervativností a oddaný věcem sociální spravedlnosti. Vede zcela prostý způsob života, žije v maličkém bytě, který nepřipomíná arcibiskupský palác; odmítl osobní limuzínu s šoférem a přepravuje se hromadnou dopravou. Podle některých zpráv si sám připravuje pokrm.

Je zdatný teolog, distancoval se od "teologie osvobození" hned zpočátku kariéry. Zásadně stojí proti sňatkům homosexuálů a možnosti adopce dětí takovými lidmi. Hlasitě protestoval, když to Argentina legalizovala. Konstatuje však důležitost lidské úcty k těm, kteří jsou homosexuály. Známý je jeho projev soucitu v r. 2001 při návštěvě hospice, kde umyl a políbil nohy dvanácti nemocným chorobou AIDS.

Vytrvale hlásá soucit s chudými, avšak někteří mu vytýkají, že problémům sociální nespravedlnosti nepřikládá větší důraz. Místo zřetelného zformulování pozice v otázkách politické ekonomie, upřednostňuje důležitost duchovnosti a svatosti. Předpokládá totiž, že to přirozeným způsobem povede k většímu soucitu s utrpením chudých. Vyslovil však podporu sociálním programům a publikoval své pochybnosti o spravedlnosti politiky svobodného trhu.

Dle katolické encyklopedie

Takže to je z hlediska pravoslaví - na lidské rovině - docela sympatický portrét.

Mnozí pozorovatelé mají zato, že jeho kandidaturu podporuje liberální skupina v kardinálském kolegiu, která počítá s tím, že nezkušený latinsko-americký prelát bude schopen vést katolickou církev pouze za pomoci liberálů.

Na novém papeži je sympatické, že odmítl být jmenován "Františkem I.", ale chce být jen "František". Je to výraz něčeho zdravého a skromného v myšlení.

---------------

Na náměstí sv. Petra uspořádala při papežské volbě své obvyklé představení polonahá blondýnka z ukrajinského hnutí Femen. Na těle měla nápis: Pope no more! (Kříže tam mají kamenné, takže podříznout nejdou.) Ani Vatikán však nemá moc pochopení pro svobodné vyjadřování názorů prostřednictvím výtržností na posvátných místech, a tak byla aktivistka okamžitě zpacifikována.

Před tím toto hnutí pořádalo u Vatikánu protest proti tomu, že papeže volí jen muži; feministky žádaly, aby ženy byly svěceny a mohly se stát kardinálkami a papežkami. Kritizovaly, že církev nepoužívá "ženskou moudrost" na všech úrovních své správy. Už dříve na svatopetrském náměstí jejich kolegyně prováděly svlékací akce při nedělních papežských kázáních.
















Zobrazit příspěvek č. 892 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2013
Co zde učiníme se svou duší?

NEDĚLE MASOPUSTNÍ; o strašném soudu

Ze čtení o soudu
...
25,41       Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
25,42       Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
25,43       byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
25,44       Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
25,45       On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
25,46       A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
(Z evangelia podle Matouše)

My všichni jsme dostali stejný dar. Je to největší ze všech možných darů - obdrželi jsme existenci a možnost přijít na tento svět a s použitím své plné svobody zaujmout vztah k Bohu a určit svou věčnost. Za tento dar však člověk nese odpovědnost. A tato odpovědnost se zúčtuje na posledním soudu.
Z dnešního čtení se dozvídáme:
1.) že základním principem, podle něhož se vše v důsledku poměřuje, je vztah člověka k Bohu. Jaký vztah člověk s Bohem navázal, taková pro něj bude věčnost. Buď to bude věčnost s Bohem, anebo věčnost v opozici vůči Bohu. Buď s anděly a svatými, anebo s ďáblem a jeho démony.
2.) principem tohoto vztahu k Bohu je láska. A láska k Bohu a bližnímu je jedna a ta samá láska. Co činíme nejmenšímu člověku, činíme Bohu. Kdo opravdu miluje Boha nemůže nemilovat člověka. Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka jehož vidíš? (1 Janův 4,20) Uskutečněním a prokazováním lásky, tj. oběti, se navazuje pouto s Bohem.
3.) Vztah k Bohu se často děje skrze takové skutky, o nichž zde v tomto životě netušíme, že jimi zaujímáme k Bohu vztah. Proto to překvapení těch spravedlivých i nespravedlivých v evangelijním úryvku této neděle.

A teď něco o tom, proč je naše duše ve stavu, kdy nechápeme tak prosté věci. A jaký vlastně význam má na soudu stav duše člověka?

Při soudu je stav lidské duše určujícím faktorem. O tom je vlastně celý soud - odhalí se tam, v jakém stavu je naše duše (a nejen duše, nýbrž celé naše lidství), resp. do jakého stavu jsme ji svým životem přivedli. Už zde na zemi můžeme podle určitých úkazů usuzovat, v jakém stavu se naše duše nalézá. Jeden z takových příznaků je rozebraný v dnešním evangeliu. Je to milosrdenství. Pokud se srdce člověka plní soucitem a cítíme lásku k lidem a při setkání s chudým člověkem jsme pohnuti milosrdenstvím, je to úkaz dobrý. Nechává-li nás neštěstí druhého člověka chladným, či nás dokonce přivádí k odsuzování ("může si za to sám, nemá být líný, nemá pít" atd.), nevypovídá to o našem vnitřním stavu nic moc nadějného.

Máme-li se však začít zabývat hlubším duchovním životem a začít aktivně měnit svůj vnitřní stav, je potřeba něco vědět o příčinách, proč jsme od své přirozenosti tak žalostně komponováni. Začít musíme u Adama (kde jinde?) Pohleďme tedy nejprve, do jakého stavu přivedl Adama jeho hřích. Co se s ním stalo, co se změnilo, jak se hřích projevil na jeho počínání? Vidíme to v Bibli - začal se chovat jako blázen. On Adam, který dříve dával zvířatům jména a měl pronikavé duchovní zření, je najednou natolik zatemněn na rozumu, že se schovává před Bohem. Pokouší se ukrýt před vševidoucím Hospodinem. Myšlení duše je jakoby přeprogramováno, je do ní vpraven nový vzorec chování.

Ještě horší však je, proč se schovává. Doposavad bylo pro něj dokonalou radostí být s Hospodinem. Nic nemohlo být větším štěstím, než Boží návštěva. A nyní? Už neběží Bohu vstříc, ale utíká před Bohem. To je zásadní změna, která nastala v jeho duši. Vše je v ní náhle jakoby vzhůru nohama.

A co je vůbec nejhorší - toto chování není projevem vůle. Adam už nemá své jednání plně pod kontrolou. Domnívám se, že je to spíše něco jako reflex. Člověk s tím nemůže nic dělat. Je to jako když mimovolně ucukneme rukou před plamenem, nebo uhneme před náhle zpozorovaným hozeným předmětem. Nepřemýšlíme nad tím, nerozhodujeme se, prostě v mžiku zareagujeme. Stejně tak mimovolně člověk od okamžiku prvního hříchu utíká před Bohem, ostýchá se, děsí se ho. A nikomu se nedařilo to změnit. Nikomu, až do příchodu Krista.

Tento stav, do něhož Adam - a potažmo každý člověk - upadl, má určující vliv na duši nejen za tohoto pozemského života, ale i v životě posmrtném. Jestliže tady (když je duše zatím v těle a má tudíž ještě vůli) člověk nemiluje Boha a nesnese jeho blízkost, jak to potom může dopadnout s duší po jejím rozloučení s tělem, až nebude už mít vůli a ztratí možnost byť se jen pokusit přemoci tento zkázonosný reflex. Zdá se z Adamova chování, že právě proto duše člověka, až se dostane na světlo a přiblíží se k Bohu, "reflexně" ucukne a utíká do temnoty - zachová se prostě jenom stejně, jako se Adam ukryl před Hospodinem v houštinách.

Není to věc výběru vůle, je to mimovolné chování od prvního hříchu zakódované v duši člověka. Jako když virus vypustí do napadené buňky svou zkaženou genetickou informaci, která přeprogramuje původní genetický program buňky, takže tato buňka začne pracovat dle instrukcí viru a to i sama proti sobě, takže se nakonec svou vlastní činností zničí. Tak nějak podobně vstoupil do naší duše virus hříchu. Ne nadarmo jej otcové nazývají infekcí, protože se vskutku projevuje podobně. Tato infekce duši přeprogramovala a ničí ji, rozkládá ji. V duši začínají pracovat procesy, které jsou pro ni zhoubné.

Tento stav nelze napravit žádnou satisfakcí, která by měla být přinesena hříchem uražené Boží spravedlnosti, jak to učí katolická teologie. Tady není prostor pro právní řešení, zde je potřeba lékaře a léčení. Když jsme nemocní, nejdeme k advokátovi, ani neposíláme k soudu žalobu proti bacilům, ani nepodáváme trestní oznámení na neznámého a velice maličkého leč zákeřného pachatele, který se ve mně usadil, ale jdeme k lékaři a užíváme léky.

Nenormální a nemocný stav lidské duše tedy musel být napraven léčením. A protože se jedná o tu nejhroznější nemoc, jakou lidstvo zná, musel přijít největší lékař - Boží Syn se vtělil. Nestačil na to žádný prorok ani svatý muž. Buddha byl na to krátký, Mohamed s tím nemohl nic dělat. Nestačil na to Mojžíš ani by s tím nic nepořídil Jan Křtitel, největší z lidí. Ti všichni jsou infikováni a sami potřebují lékaře. Proto přichází Kristus. Křesťanství je o léčení lidské duše, aby se uzdravila a opět mohla milovat Boha, k Bohu utíkat a kvůli Bohu ve jménu lásky k Němu zavrhnout vše, co je hříšné a co brání sjednocení s Bohem. Tuto léčbu provedl Boží Syn na svém lidství, jež přijal od Panny Marie.

Boží Syn při vtělení spojil svou lidskou duši, kterou přijal, se svým Božstvím, když v jedné boholidské Osobě bylo Božství a lidství. Duše se v jeho osobě ocitla v tak těsné blízkosti Božství, jako ještě lidská duše nikdy nebyla. Nemohla uhnout ani ucuknout, protože byla pevně spolu s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. A žár Božství ji přetavil do původního stavu; vypálil z ní její nemoc, jako se žhavým železem kdysi vypalovala infikovaná hnisající rána či jako se vypaluje plevelné trní na poli. Žádný virus ani bacil nevydrží Božský žár, když vstoupí energie blahodati do duše. Představme si starou pečeť z vosku, do níž byla dříve otisknuta písmena starého pečetidla; avšak přiložením horké nové pečeti na starý vosk se dřívější nápis rozplyne a do vosku se otisknou nová písmena. Tak podobně se lidská duše Kristova změnila jako v rozpálené peci sáláním Božských energií. Místo nemocné duše starého Adama je v Kristu znovustvořena duše nového Adama. Toto očištěné, osvícené a zbožštěné lidství nám Spasitel podává.

Toto nové lidství Kristovo získáváme v Církvi působením svatých Tajin a vůbec vším, co se v Církvi posvátného děje. Boží blahodať vyzařuje z veškerého posvátného církevního dění, ze všech bohoslužeb, modliteb, úkonů, symbolů, z každého požehnání a každého pokřižování. (Projevem uzdravující se duše, jež se otevírá Bohu, je např. touha po modlitbě a Eucharistii, a skutečnost, že nás přitahuje chrám a liturgie.) Tím vším přijímáme a za naší spolupráce v dílech ctností si osvojujeme Kristovo uzdravené lidství, které už před Bohem neutíká. Na Božím soudu lidská duše, proměněná v Církvi, přilne ke Kristu jako k Tomu, koho již dávno zná, koho si již dávno zamilovala a kdo je pro ni tím nejdražším, co kdy měla.

Takže suma sumárum - křtem a svatými Tajinami přijímáme každý do své osoby lidství nového Adama, lidství uzdravené a zbožštěné. Zaleží na způsobu našeho života, co s tímto lidstvím ve své osobě učiníme. Jestli v nás bude růst a rozkvétat, nebo zdali je budeme škrtit, dávit a zadupávat hříchy. Jak jsme si vedli, to bude vidět na soudu. Protože však v průběhu křesťanského života v nás dlouhou dobu (a většinou celý život) působí jak starý Adam tak i nový Adam, staré lidství se míchá s novým, náš stav zde zůstává smíšený a nejednoznačný, nezjevuje se nám Bůh hned tady v přímém zření plné své slávy, ale nechává nás, abychom jej zřeli skrze víru. Máme možnost přinášet mu svou lásku nepřímo - ukazovat rostoucí lásku k Němu milováním bližního - a On ji přijímá.

Není půst tou nejvhodnější dobou k tomu, abychom se na to všechno rozpomenuli?
















Zobrazit příspěvek č. 893 jednotlivě

Administrátor --- 24. 3. 2013
Zatím to vypadá tak, že s papežem bude legrace

Operátor ústředny papeži: Jestli vy jste papež, tak já jsem Napoleon!

Neomylný papež měl nedorozumění s omylným operátorem:
- "Tady římský papež."
- "Aha, a já jsem Napoleon."

Co se stal František papežem, musí vatikánští úředníci pozměnit své představy o tom, co papež může a co by měl dělat. Po různých "vylomeninách" nového papeže, který si chodí či jezdí po Římě a po bohoslužbách bez ochranky, zdraví se s lidmi a nosí umělohmotné hodinky, si nyní úředníci musejí zvykat na daleko prostší chod vatikánské byrokracie a na neoficiální komunikaci. Zatím s tím však má Vatikán trochu problém.

19. března se jezuita František rozhodl zavolat svému starému příteli, vrchnímu veliteli jezuitského řádu. Použil k tomu telefon, jenže při tom opominul svého tajemníka. Jak píše "The Daily Mail", papež zvedl sluchátko a spojil s operátorem vatikánské telefonní ústředny, při čemž se představil: "Haló, tady římský papež."

Operátor Andreas, jak se zdá, ještě nikdy dříve neměl na telefonu žádného papeže. Ani ho nenapadlo, že by to mohl být skutečný papež a že by nepoužil služeb svého tajemníka. Proto Andreas odpověděl člověku na druhém konci drátu: "Tak římský papež? Ano? A já jsem Napoleon."

František však se ukázal jako dosti trpělivý papež, a tak se pokusil přesvědčit operátora, že to není žádný vtip a že "on-line" je skutečně reálný římský papež, jenž touží dovolat se veliteli jezuitů: "Ale já jsem skutečně římský papež František. Nerozčilujte se, prosím, Andreasi. Prostě mě spojte s generálem řádu, rád bych mu poděkoval za jeho dopis."

Operátor nakonec pochopil svou chybu, omluvil se a papež mohl promluvit s generálem. Znalci poměrů říkají, že takový telefonát od hlavy církve byl v Římě skutečně doposavad naprosto neobvyklou záležitostí. Zřejmě se tento styl stává novým standardem pro začínající pontifikát. Současný papež si prý nepřeje zbytečně kohokoliv obtěžovat svými žádostmi.

NEWSru.com, Daily com

------------------------

Druhou stránkou nového pontifikátu je mocná kritika namířená proti novému papeži ze strany katolických tradicionalistů. Ti si stěžují, že "pro papeže znamená liturgie méně než pro řadového ministranta". (Zdroj)
Dále dokonce zpochybňují jeho katolictví s poukazem na jeho svazky s argentinskými zednáři. Tyto kruhy jsou znepokojeny otázkou, zda současný papež opravdu nese celé "depositum fidei" (dědictví víry).

Katolickou církev tedy možná ještě čeká "spor o Františka". Někteří nevylučují, že by z toho mohl být vážný rozkol v církvi.














Zobrazit příspěvek č. 894 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
V Kosovu byl opět zhanoben pravoslavný hřbitov

V jižní části Kosovské Mitrovice obydlené Albánci bylo poškozeno 90% hrobů.

Na hřbitov musí doprovázet Srby policie. Dny zádušních vzpomínek dle pravoslavného kalendáře jsou jedinou dobou, kdy se Srbové mohou dostat ke svým hrobům v relativním bezpečí. Nedávnou sobotu (zádušní masopustní sobota) Srbové zjistili, že náhrobky jsou pobořené a náhrobní mramorové desky ukradené. Přítomný kněz řekl, že Albánci se snaží znesvětit každé místo, kde je kříž. Všechny kříže se snaží zlikvidovat. Srbové byly tímto vandalským aktem rouhání a poskvrnění pobouřeni. V severní části města, kde ještě žijí Srbové, nebyl poškozen ani jeden albánský hrob.

Sedmica.ru









Zobrazit příspěvek č. 895 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
Nové pravoslavné filmy

Sv. vladyka Nikolaj Almatský a Kazachstánský




Krátký filmový dokument o jednom „sergiánském“ biskupovi

Ruská pravoslavná církev uprostřed 20. století

Na stránce pravoslavných filmů

* * *

A dále tam nově je krásný film

Cestami vyhnaných otců

Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících. Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje.

Na této videostránce
















Zobrazit příspěvek č. 896 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů

Na okraj žaloby na pravoslavného arcibiskupa

Jak všichni čtenáři těchto řádků vědí, byla vznesena žaloba proti pražskému pravoslavnému arcibiskupu a hlavním bodem této žaloby je porušení mnišských slibů, tj. jeho údajné vztahy s nějakými ženami intimní povahy a existence dětí, které měly vzejít z těchto nezákonných vztahů. Jsou k tomu vydána různá prohlášení, byly publikovány reportáže televizního i novinového zpravodajství. Nevidím žádný důvod zde na těchto webových stránkách to vše opakovat, protože lze předpokládat všeobecnou známost těchto dokumentů. (Oficiálně vydané církevní materiály jsou na oficiálních webových stránkách.)

V církvi i mimo církev vzplanuly ohně spravedlivého hněvu a žádají si svou oběť. Uražení mravokárci v médiích teď jménem veřejnosti pobouřeně požadují zadostiučinění. Po církvi kolují otevřené dopisy s různými výzvami. Ze všech stran dnes slyšíme: "Hlavně ať se to nezamete pod koberec." Předmětem mého následujícího psaní však nebude vyjadřování ke skutkům arcibiskupa. Kdo byste očekával, že tu budu rozebírat jeho vinu či nevinu, nemusíte už číst dál, protože se k tomu nechystám. Nejsem k tomu ani způsobilý ani kompetentní a nikdo to ode mne snad neočekává. A dále - v kontextu úhlu pohledu, který bych rád nyní nabídl církevnímu vědomí k úvaze, jsou vina či nevina irelevantní. Může to někomu znít divně, ale v přístupu k vině se církevní myšlení diametrálně rozchází se světským. A to dokonce i u takové justiční instance, jakou je církevní soudnictví.

Umím si představit, jak někdo rozhořčeně zvolá: "Jakže? Což není úkolem církevního soudu vyhledávat provinilce, usvědčovat je, zajistit jejich spravedlivé potrestání?!" Odpověď je prostá: "Není." To je rozdíl mezi naším soudnictvím a inkvizicí. Každá církevní instituce (včetně té soudní) má jedinou prioritu - sloužit církevnímu životu. Jakmile začne církevní soudnictví hledat spravedlnost jen pro spravedlnost, opouští církevního ducha. Je to stejné jako v případě církevního teologického vzdělávání - pokud přestane být prvořadým úkolem teologické školy sloužit potřebám života církve a stane se něčím, co slouží samo sobě, pěstuje teologii pro teologii, stává se čímsi, co církvi spíše škodí. A tak bychom mohli probírat jednu církevní instituci za druhou. Každý orgán mystického těla Církve musí především sloužit životním zájmům celého těla.

Podstatou nekřesťanského pojetí spravedlnosti je odplata či msta. Provinil ses, musíš za to zaplatit. Vzorem křesťanské spravedlnosti je Kristus na kříži, čili láska a milosrdenství. Zrovna v tomto postním čase slýcháváme Boží hlas: "Milosrdenství chci a ne oběti." (Mat 9,13) Čili život církve se děje v duchu lásky a nikoliv zákona. Dokonce i soud nad provinilcem se musí dít v duchu lásky.

Základní křesťanskou myšlenkou při hledání spravedlnosti je vždy skutečnost, že pravý soud patří jedině Bohu: "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´" (Řím 12,19) Církevní soudnictví nepracuje tedy v duchu čištění církve od každého hříchu, ale zasahuje tam, kde je to už nutné pro církevní život. Soudy nesmějí pracovat na objednávku, ani v režii osobní msty nebo nenávisti, ani dle diktátu davu (agory). Jakýkoliv takový nátlak by měl být důvodem k zastavení celé kauzy, protože takové soudní řízení se vymyká církevnímu duchu, pro nějž je charakteristickým znamením hledání milosrdenství a působení lásky, která je Kristovou závětí církvi: "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34)

Církev proto chránila lidi před mstivým soudem, před lynčem a davem žádajícím "spravedlnost". Vyhradila si k tomu např. právo azylu pro své chrámy a toto právo bylo v průběhu dějin většinou dodržováno. Křesťanský duch vždy chápal, že člověk nepotřebuje především spravedlnost, ale milosrdenství.
Z hodin církevního práva si pamatuji, že kdokoliv může podat svou stížnost či žalobu na jakéhokoliv duchovního. První vyšetřující instance pak zjišťuje, jestli se tímto podnětem budou další církevní orgány zabývat - tj. zdali mohlo dojít k porušení církevních pravidel, zda jsou přineseny hodnověrné relevantní důkazy, zda je od dané osoby možno přijmout stížnost na duchovního atd. Pokud ano, tak věc postoupí k projednávání soudu, resp. soudcům. A poté následuje další možný postup. Důležitým principem při tom je, že na každém stupni projednávání mají církevní orgány (resp. biskupové) možnost svémocně přerušit jednání a případ odložit. Je totiž možno přihlédnout k pokání, či předešlým zásluhám, nebo k potřebám církve apod. Vzpomínám si, jak nám otec Miroslav Mužík (dnes již zesnulý), který byl znalcem církevního práva a vyučoval nás tomuto předmětu na fakultě, opakovaně zdůrazňoval tuto možnost a považoval ji za důležitou součást církevně-soudního procesu. Viděl v tom dveře stále otevřené projevu milosrdenství nad provinilcem. Už z tohoto principu je zřejmé, že církevní soudnictví není slepý mechanismus na trestání hříšníků. Proto církevní soudy nemají ve znaku trestající Spravedlnost se zavázanýma očima (mimochodem, víte, že původně nebyly tyto zavázané oči atributem lhostejnosti k osobě souzeného, ale znamením bláznovství a manipulovatelnosti spravedlnosti?)
Samozřejmě, výjimkou z tohoto řádu, který je nastaven tak, aby napomáhal odklánět průběh spravedlnosti k milosrdenství, jsou dnes kauzy trestné podle občanských zákonů, mravní poklesky proti lidské přirozenosti, a potom případy herezí, které se v církvi projednávají podle úplně jiných principů.
Tolik tedy glosa o křesťanském chápání provinění a církevním pohledu na spravedlnost. Vždy, když se rozbouří církevní hladina a začnou se ozývat hlasy volající po trestu, je vhodné se začít tázat, jestli se nám někam nevytratila láska. Padne-li láska za oběť spravedlnosti, církvi to nemůže prospět. Je to skryté (či zjevné) vítězství zla.

* * *

A nyní k další pozoruhodné stránce celé kauzy

Byla vznesena žaloba proti představiteli církve. Obvinění se týkají mnišských slibů a žádostí žalobců (čili cílem kauzy) není nic menšího než odstranění arcibiskupa z církevní správy. Způsob vyjadřování žalobců je veřejný, žaloba byla medializována, do církve (i mimo ni) byly vypuštěny otevřené dopisy, jejichž autorství pochází z okruhu obžaloby.

Nejprve je potřeba opět podotknout, že každý má právo obrátit se na příslušné církevní orgány se stížností či pochybnostmi - i kdyby se týkaly samotného nejvyššího představitele církve. Na druhé straně církev má za dva tisíce let své existence bohaté zkušenosti s řešením svých vnitřních problémů. Zvláště má zkušenosti s působením hlavního nepřítele Církve, kterým je ďábel. Jeho hlavními zbraněmi je úskočnost a lstivost (2 Kor 2,11). Čili lež a klam. Často se vydává za anděla světla, aby zmátl nezkušené (2 Kor 11,14). Pod zdáním dobrých úmyslů a prospěšného díla může snadno skrze oklamané lidi vstupovat do církevních záležitostí a škodit církvi, či ji ochromit. Kvůli bohatým zkušenostem církve už v prvních křesťanských staletích byly na dávných posvátných sněmech přijaty určité principy řešení církevních problémů, procedurální mechanismy projednávání stížností na biskupy apod. Vše má jediný účel - ochránit církev před útoky duchovního nepřítele, který působí skrze lidský klam, závist, zlobu, zištnost, pomluvy, nenávist, vládychtivost a pýchu atd.

Pohlédneme-li do svého nitra, a bude-li to pohled dostatečně hluboký a upřímný, musíme si poctivě přiznat, že všechny tyto vlastnosti jsou v každém z nás (a nejvíce ve mně). Takže ďábel s námi nemá těžkou práci, když chce tyto vlastnosti zneužít ke svým cílům. Nelze se tedy divit, že se mu daří získávat lidi, kteří nejsou dost opatrní či zkušení v zápasu s vášněmi nebo na chvilku zapomenou na své vlastní hříchy. Potom jsme snadno strženi vášněmi k tomu, aby skrze nás nepřítel zaútočil na církev. Takové věci se děly od prvních let existence Církve, děly se po celou dobu její existence a není tedy divu, že se dějí i dnes (a nepochybně se budou dít i nadále, až do konce tohoto světa).

Aby církev, která se po celé dvě tisíciletí své existence nachází pod nepřetržitou duchovní palbou tohoto kalibru, mohla vůbec přežít a její soudnictví nebylo zneužíváno nepřítelem proti ní, musí respektovat věkovité a prověřené kanonické principy a hlavně se držet pravoslavného církevního ducha, a v jejich světle se orientovat v každé podobné kauze - tj. při žalobách, stížnostech, návrzích na sesazení církevních představitelů apod. Takové žaloby a stížnosti se mohou formálně zakládat na pravdě, ale při jejich přijímání k projednávání se hledí na osobu, která žalobu vznáší (platí pro případ církevních záležitostí, nikoliv pro jiné trestné činy). Ne od každého se přijímá žaloba. I z toho je patrné, že se cesty církevního soudu ubírají jinudy, než je pouhá světská honba za spravedlivým potrestáním, která může připomínat psy ženoucí se s vyceněnými zuby za kořistí. V církvi se nesmí dít nic podobného!

Připomeňme zároveň, že se v řečené kauze arcibiskupa nejedná o žádný skutek trestný podle občanského práva. Šetření takových zločinů se dnes pochopitelně přenechává občanským orgánům a dojde-li k usvědčení a odsouzení, církev z toho pro svůj vnitřní život vyvodí příslušná opatření (např. suspendaci odsouzeného). Zde se však jedná o obvinění ze skutků, které jsou předmětem výhradně církevního práva a zvyklostí, a tudíž se jedná o vnitřní církevní záležitost. V případě církevního soudního řízení je příslušnými soudními předpisy nařízena a vyžadována mlčenlivost a zachovávání tajemství o projednávaných věcech. Je to elementární etický princip (podobně jako zpovědní tajemství), na kterém církev trvá, když se jedná o lidské prohřešky. Medializace takové kauzy je totiž lidsky nedůstojná (a tudíž v necírkevním duchu, protože církev se vždy snaží chránit lidskou důstojnost - a to i v případě provinilců; vyplývá to z pravoslavné teologie, jež vidí v každé lidské osobě nesmrtelnou Bohem milovanou duši, resp. Boží obraz). A co více - skutečnost medializace obvinění z hříchu se nebezpečně blíží veřejnému zostuzování, pořádání štvanice na člověka. Způsob vyjadřování žalobců mi zavání slovním lynčem. A odtud už je jen krůček k fyzické insultaci (kterou ostatně žalobci otevřeně vyhrožují, nebude-li případ vyřešen k jejich spokojenosti).

Ano, biskup může být souzen a odsouzen. Leč musí se to dít v řádně vedeném procesu, při zachování lidské důstojnosti. Tomu, kdo se zveřejňováním své stížnosti snaží srotit zástup či podněcovat dav, resp. získat na svou stranu jakoukoliv k tomu ochotnou tlupu, by se měla připomenout Spasitelova slova určená davu, který třímal v rukou kameny na hříšnici: "Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7)

Tak často zneužívané evangelijní pravidlo "oznam to církvi" (Mat 18,17) se v případě morálních poklesků aplikuje oznámením církevním orgánům, a rozhodně nikoliv ve smyslu široké medializace. Pouze v případě obvinění z hereze, je možno učinit danou kauzu předmětem celocírkevní diskuse, protože se nejedná o osobní záležitost žalované duchovní osoby, ale o otázky věrouky a tudíž možného ohrožení spásy věřících.

Vstupní bránou k přijetí stížnosti či žaloby je posouzení, zda splňuje kanonické předpoklady k zahájení projednávání, a zjištění, zda nejsou přítomny známky klevet, klamu, nedoložených nařčení, což vše bývá svědectvím démonického původu takové záležitosti. Nemám zde prostor na rozbor kanonických předpokladů přijetí stížnosti či žaloby na biskupa. Domnívám se, že k tomu, abychom si učinili jasný obrázek o skryté duchovní povaze celé současné záležitosti, stačí otevřít evangelium, které upozorňuje na jeden druh lidského chování prohlášený Pánem Ježíšem Kristem za jeden z nejhorších jevů, jež se mohou v lidském osudu vyskytnout (ještě tragičtější než násilná smrt). V tradičních překladech se pro to používá pojem "pohoršení" - čili svody, skandály. Vypuknutí skandálu totiž hubí nejen duši samotného jeho strůjce, ale i další duše, které svádí z cesty spásy. Pachatelé skandálu bývají přirovnáváni k Jidášovi. Strašné na tom je, že nečiní-li člověk, který má účast na skandálu, bez otálení pokání, zatvrzuje se rychle jeho srdce, a nemůže dojít spásy ani on sám, ani ti, které svedl.

Pachatelé skandálů většinou argumentují tím, že to nejsou oni, kdo je příčinou skandálu, ale je to ten hříšník, na jehož hříchy oni jen poukazují. Jenže údajné hříchy je potřeba nejprve prokázat u soudu; do té doby nutno hledět na obviněného jako na nevinného. A i kdyby byli zcela přesvědčeni o provinění hříšníka, vždy je příčinou skandálu ten, kdo odhalí hanbu bližního. A nedosti na tom, Písmo i pravoslavná asketická tradice svatých Otců nás učí hanbu člověka pokrývat a nikoliv odhalovat.

Křesťanský život je napodobováním Boha, a to především v lásce: "Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů." (1 Petrův 4,8)
Bible o pohoršení

Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Řím 14,13)

Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení (v orig. pohoršení), ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: `Je mi to líto,´ musíš mu odpustit." (Luk 17,1-4)

(Z hlavních překladů správně překládají jen kraličtí; novodobé překlady překládají špatně - místo "pohoršení" mají "pokušení" - stačí se však podívat do řeckého, církevně-slovanského i ruského textu, a všude najdeme nikoliv "pokušení" ale "pohoršení", resp. svody, skandály; v hebr. smyčka; překážka na cestě, o kterou se zakopává. Dle Basila Velikého: to, co odvádí od pravdy a zbožnosti k odpadnutí nebo do omylu nebo napomáhá bezbožnosti nebo ztěžuje plnit Boží zákon.)
Ve světle toho, co praví Písmo o pohoršení, musíme v církvi zcela zavrhovat takové jednání, kdy někdo široce zveřejní (dokonce medializuje) nejen svou žalobu proti bratru a nařkne ho z hříchu, ale veřejně jedná s biskupem za použití nevhodných, arogantních slov (krajně ostrých, bez obyčejné lidské úcty a běžné zdvořilosti; je to tak pohrdavý a urážlivý způsob vystupování, že jej zde vůbec nemůžu citovat). Žalobci šokují stylem svého myšlení i chování, které není křesťanské a nepatří vůbec do církve. Píší o duchovním s neskrývanou drzostí, pohrdáním a zpupně, vlastně mu veřejně nadávají, a dokonce tvrdí takovou nehoráznost, že zveřejněním jejich žaloby je biskup už odsouzen. Posvátnému synodu kladou ultimatum a vyhrožují, co všechno provedou církvi za veřejné skandály, včetně fyzické insultace při bohoslužbě, pokud biskupové nesplní jejich požadavky.

Snad každý, kdo četl tyto materiály rozšířené žalobci po církvi, si musel položit otázku: "Smí se ustupovat takovému nátlaku? Je možné v církvi přistoupit na takový styl jednání? Je takové jednání obžaloby slučitelné s církevním duchem nebo je to dle všech těchto známek dílo nepřítele?" Drazí čtenáři, odpovězte si sami.

Za těchto okolností už nemá snad ani smysl rozebírat, že přiložené jakoby "důkazy" jsou fotografie, které nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu, není na nich zachyceno nic nedovoleného, všechny jsou pořízené ve veřejných prostorách. Nevím, jestli se arcibiskup dopustil něčeho z toho, z čeho je vinen. Uvědomuji si však, že podobným způsobem, jakým pracují tvůrci žaloby, o níž je tu řeč, je možno vyfabrikovat obvinění a "důkazy" proti každému a "usvědčit" kohokoliv z čehokoliv.

A tak by se někdo mohl tázat: "Nehrozí nám nebezpečí, že se v církvi může vytvořit nějaká klika, která bude odstraňovat (a potažmo dosazovat) jakéhokoliv biskupa se jí zamane?" Jak se ukazuje, odstavit biskupa by u nás už nemusel být žádný problém. A to dokonce ani tehdy, kdy je kvůli stabilitě církve ustanoven pro soud nad nejvyšším představitelem autokefální církve zcela zvláštní proces (soud před dvanácti biskupy).

V církvi se šíří myšlenka, že kvůli veřejnosti "musíme rychle něco udělat", tj. obviněného biskupa odstavit apod. Hlavně, aby viděli okolní pohané, materialisté či jinoslavní, že to "nezametáme pod koberec". Zdá se mi, že kdyby v církvi působily nějaké zákulisní síly skrývající své nečisté úmysly, pak by se snažily přesně takovou atmosféru vytvořit a hrozilo by nám teď, že církev bude jednat pod jejich taktovkou. Máme pocit, že jednáme pod tlakem veřejnosti a ve prospěch záchrany dobrého jména církve, ale ve skutečnosti můžeme být loutkami ovládanými kýmsi, kdo tuto scénu promyšleně naaranžoval... Nenechme se vmanévrovat do takové pozice.
Principy našeho duchovního života nás varují před pokušením nazývaným církevně slovansky jako "čelověkougodije" - tj. snaha zalíbit se lidem. Kdyby si nás svět zamiloval, byla by to pro nás dle evangelia ta nejhorší vizitka (svět miluje to, co je jeho; nás však Kristus vyvolil ze světa, a proto nás svět nemůže milovat, jako ani Krista nemiloval, ač ani Kristus ani pravoslavná církev nečiní světu nic špatného; to je základní evangelijní logika, kterou Pán Ježíš apoštolům vysvětlil /Jan 15,18-19/). Naším úkolem není líbit se okolním pohanům a ateistům, ale držet se praxe vedené dle našich církevních principů. A teprve pak můžeme být snad i něčím duchovně užiteční svému okolí.
A nyní se už chystám k závěru této skromné úvahy. Umím si představit, že s ní ne každý bude souhlasit. Prosím, chápejte tyto řádky jako soukromé názory nadhozené jen pro nahlédnutí toho rozměru současné kauzy, který doposavad zřejmě nebyl dostatečně promýšlen. Možná se mýlím a vidím nesprávně. Nikomu svoje mínění nevnucuji. Snad ale ještě může v naší církvi zaznít hlas nabádající ke střízlivému a nevzrušenému uvažování; vybízející, aby naše pozornost zůstala upřena na ducha křesťanské lásky a milosrdenství, a nepřenesla se cele k liteře zákona. Za hlasy volajícími: "Chceme spravedlnost a nic než spravedlnost," se může vplížit do církve ledacos. A tím se už dostávám ke shrnutí tohoto psaní.

Zdá se mi, že podporovat svou žalobu na biskupa pomocí medializace, jak jsme toho v těchto dnech svědky, znamená jednat s církví z pozice síly, podřizovat si ji a podrobovat osobnímu nátlaku. Zaveďme pro dnešní dobu, v níž vládnou média, jednu novou zásadu do církevního života, která bude stanovovat, že medializace bude pro stížnosti tohoto druhu chápána církví jako diskvalifikace podané žaloby a takové kauzy nebudou vůbec projednávány. Stejně jako bylo vždy etickou zásadou házet do koše nepodepsané "dobré rady", výhružky a "upozornění" (pouze totalitní režimy se zabývají anonymními udáními), tak se v době, do které jdeme, musíme naučit nenechat se vydírat medializací. Pokud bychom totiž přikývli na tento nátlakový způsob podávání stížností či žalob na duchovenstvo, mohla by se brzy stát naše církev "peleší lotrovskou", kde nebudou platit ani kánony ani evangelium lásky, ale estébácké praktiky a zákon džungle; budou nám vládnout zákulisní pakty svými intrikami za horlivé pomoci ke všemu ochotných bulvárních médií. Opravdu chceme vkročit na tuto cestu?


















Zobrazit příspěvek č. 897 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 2

Tak ještě jednou na okraj kauzy žaloby na arcibiskupa

Navazuji na minulý příspěvek.

Nejdříve nějaké korektury.
Byl jsem upozorněn, že posvátný synod biskupů nemá jako důkazy k dispozici jen ony fotografie, které žalobci rozeslali po církvi (zmiňoval jsem se o nich v minulém příspěvku), ale řadu dalšího důkazního materiálu a různá svědectví. Věděl jsem původně jen o těch fotografiích a dále pak o svědectví osob, z nichž některé na mne nepůsobí zcela důvěryhodně. (Píšu to sem v rámci zachování objektivity jen kvůli tomu, že jsem se v předchozím příspěvku zmínil o těch fotografiích a mohlo to vyvolávat dojem, jako by synod jednal jen na základě nich.)

Také podotýkám, že si mé psaní nikdo neobjednal (připojil bych teď smajlíka, kdyby se nejednalo o tak vážné věci). Cílem mého psaní není dosáhnout žádného konkrétního definitivního řešení, které by odpovídalo mým představám (ani takové řešení neznám), ale ukázat i jiné pohledy na tuto kauzu. A nakonec ještě upřímně uvádím, že moje slova o "honu na osobu" byla namířena na obžalobu a kruhy kolem ní, nikoliv na biskupy synodu. Pokud by něco z toho, co píši o štvanici, padalo i na synod, bylo by to nespravedlivé. Vím, že se biskupové snaží najít moudré řešení a že jsou v tak nelehké situaci a pod takovými tlaky, že bych se nikdy nechtěl do podobné pozice a odpovědnosti dostat.

Stejně jako minule, tak i teď podtrhuji, že se rozhodně nechci stavět do role soudce ani obhájce, a zajímá mne právě ten pohled na celou kauzu, z něhož jsou vina či nevina irelevantní.

* * *

Dostávám dopisy; často se v nich mluví o církvi a o jejím očištění. Je to krásné svědectví o množství lidí, kterým na naší církvi opravdu záleží, trpí pro ni a bolestně se jich dotýká, když je zneucťována. My všichni, kteří naši církev milujeme z celého svého srdce, máme přirozený psychologický sklon k hněvu vůči tomu, kdo je v našich očích příčinou znevážení církve. Je to jakási psychologická zákonitost, a proto bychom si při veškeré té vnitřní bolesti měli uvědomit, že někdo této zákonitosti může využívat ke svým cílům. Je snadné manipulovat s církví pomocí jednoduché taktiky: stačí si najít někoho vhodného, kdo má nějaké hříchy, zveřejnit je, udělat tím církvi ostudu, a při tom upozorňovat: "To on za to může, že je teď církev v problémech." V nastalém zmatku názorů a uprostřed soptících vášní může tento kdosi bez obtíží a bez povšimnutí manévrovat a zařídit výsledek celé akce podle svého.

Proto je potřeba obezřetnosti a zachovávat duchovní střízlivost, když se chceme v této situaci lépe orientovat. Stará latinská fráze se při vyšetřování nejasné situace a hledání viníka ptá: "Cui bono?" (Komu to prospívá?) A hned může být jasno, kdo za tím vším stojí.

Při pozorování nastalé situace začínám mít jisté obavy, jestli jsme se kvůli upření pozornosti na to, co nám předhazuje obžaloba, a na svou bolest z ublížení církvi, nedostali do stavu jakéhosi zúženého vědomí (vzdáleně připomínající hypnózu). Stále se dnes mluví jen o církvi. To slovo je skloňováno ve všech tvarech a souvislostech. Na tom je jistě něco pěkného a chvályhodného. Jenže čím více se dnes mluví o církvi, tím méně se hovoří o Kristu. Ve všech těch rozborech, návrzích a analýzách, které jsem četl, je nápadná vysoká frekventovanost pojmu "církev", a téměř nulový výskyt jména našeho Pána. To je dost divné na to, že se jedná o církevní texty a řešení církevní situace. Vždyť přece jedině Kristus je klíčem k odemknutí této spletité situace. Jedině Kristus nás může zachránit. Řečeno slovy starce Paisije: "Nyní je potřeba, aby se sám Kristus do věci vložil." Nutně potřebujeme, aby se ukázal a zjevně se ujal své Církve.

Církev, jedině církev a zase církev. Zachránit církev, očistit církev, povznést církev, vytáhnout ji z bahna... To je motiv, který zaznívá snad pod vším, co se dnes vzrušeně vypouští do církevního vědomí. Dobře. Na to navazuje další teze - kvůli církvi musí být jedna osoba odstraněna. Černého Petra si vytáhl (a asi na tom už dříve pracoval) metropolita. Tak ať zaplatí! Ať zaplatí za sebe i za nás za všechny - protože i my jsme hříšníci a poskvrňujeme církev (byť k tomu nemáme ty úžasné možnosti a příležitosti jako hlava církve). Co je v nepořádku s touto logikou? Nějak mi to připomíná argumentaci několika lidí na nejvyšších místech v těch osudových předpaschálních dnech před dvěma tisíci lety, kdy se ostrým mečem dělila židovská společnost ve dví. Z nejvyšších pater židovské společnosti zaznělo od náboženských představitelů: "Bylo by lépe, aby jeden člověk zemřel za lid." (Kaifášova rada židům, Jan 18,14.) Byla to rada, která měla zachránit starozákonní církev. Místo toho přivedla ty, kteří přijali tuto argumentaci a připojili se k tomuto táboru, do naprosté zkázy. Chtěli zachránit Jerusalem, ale nezůstal tam kámen na kameni. Měla ochránit židy a místo toho je uvedla do záhuby a otroctví. Přečkali to jen ti, kdo Kaifášovu radu odmítali.

Jaký byl klíčový rozdíl mezi oběma skupinami? Pro jedny bylo prvořadé zachránit židovskou církev, pro druhé byl důležitější Kristus. Ti první zapomněli, že všechny tradice Otců a celá abrahamovská církev jsou bez Krista prázdné. Všechna jejich (i naše) ustanovení a vše posvátné pozemské mělo (má) svůj význam jedině ve vztahu ke Kristu. Ti první obětovali svého Mesiáše. Ti druzí celé to vzácné a jejich srdcím drahé starozákonní dědictví obětovali pro Krista, a dostali mnohem víc - novozákonní Církev. Místo Zákona obdrželi blahodať, místo kamenného chrámu získali mystické Tělo Kristovo, místo nedokonalého ospravedlnění dosáhli zbožštění.

Kristus nás učí, že před Bohem nejsou davy, ani spolky, ani organizace, ale jedině jednotlivci - konkrétní lidské osoby. Proto není v křesťanství přijato obětovat jednoho pro blaho všech. Může se k takové sebeoběti kdokoliv sám za sebe rozhodnout, ale nemůže být k tomu odsouzen. Dnes jsme v situaci, kdy řešíme dilema - na jedné straně zájmy celé církve, resp. zájmy našich věřících (jimž se nyní jejich okolí třeba i posmívá) - a na straně druhé je tu možnost hodit přes palubu jednoho člověka. Pozor však, aby o nás neplatilo přísloví: "Kvůli lesu nevidí stromy." Jakému řešení nás učí Evangelium? Hledejte, čtěte, pochopte.

* * *

Tyto řádky jsou psány člověkem, který má hlubokou nedůvěru k hlasu ulice. Skrze různá srocení, revoluce a skandování davu často jedná ďábel a případně i někdo jiný v pozadí, kdo tahá na nitky. V evangeliu slyšíme dav křičet: "Ukřižuj ho, ukřižuj ho!" Církev má stále ve své posvátné paměti, jak jiný dav o pár let později občansky uvědoměle skandoval: "Křesťany lvům!" Skrze všelijaké lidové mítinky se často rozšiřovaly hereze (v souvislosti s ariánstvím o tom úsměvně píše sv. Řehoř). Základem úspěchu všech diktátorů byl podivuhodný "dar" - ovládat masy. V dnešní době sociálních sítí je zákulisním silám nevídaně usnadněna možnost dát masy do pohybu (do sféry pravoslaví naštěstí zatím toto používání sociálních sítí ještě neproniklo, nicméně v Rusku je patriarcha a církev obecně na internetu docela pod palbou). Zatímco pro věci zbožnosti a boje proti herezím je úspěch při zorganizování masové akce vždy událostí na hranici zázraku, neboť dosáhnout v takových věcech lidové jednomyslnosti bývá velice těžké, tak pokud jde o podněcování různých jiných davových pozdvižení, jde to skoro samo. Je jasné, jaký duchovní vliv zde působí - v prvním případě klade překážky, v druhém případě napomáhá. Proto nemám moc důvěry ve smrště e-mailových výzev, esemeskové bombardovací akce, žhavení telefonů.

Malá ilustrace k tomu. Je zajímavé, že Církev Kristova si pro sebe nevymyslela žádné zvláštní pojmenování. Použila pro svůj název běžně používané slovo "ekklisia". To slovo se tehdy používalo pro shromáždění. Řečtina však měla pro lidová shromáždění několik různých slov. Každé pro jiný typ shromáždění. Ekklisia bylo shromáždění, které nebylo davové, náhodné ani příležitostné. Mělo svůj řád a vážnost, bylo plánováno a byli na něj lidé zváni, ale bylo zároveň určeno pro široké vrstvy společnosti, nikoliv jen pro elitu. Naproti tomu se konaly i jiné masové akce, náhodné či příležitostné; účastnili se ti, kteří zrovna v tu chvíli byli shodou okolností na daném místě. V jiných případech se jednalo o zábavní akce. Nebo se jednalo o shromáždění za účelem nakupování, tedy tržiště. Pro tato shromáždění, která nejsou plánována a nemají žádný řád nebo je to jen zábava, má řečtina pojem "agora". Dříve se jako agora vnímaly různá pouliční představení, trhy či návštěva cirku, dnes nám hlas agory většinou reprezentují reportáže a zpravodajství a jiné pořady TV Nova (vždy je součástí reportáže také vox populi: "A co vy si o tom myslíte?")

Je hlas lidu hlasem Božím, jak se občas říká? V případě agory je takové tvrzení téměř rouháním.

Právě rozdíl mezi ekklisií a agorou je to, co mě zajímá ve zde probíraném kontextu. Křesťané by měli vždy žít a řešit své společné záležitosti na úrovni "ekklisia" a nikdy nesmí do našich církevních věcí vtrhnout "agora". Ekklisía přijímá rozhodnutí na řádně organizovaném shromáždění, kam jsou povoláni delegáti, vše je zarámováno modlitbou a v duchu vážnosti, zodpovědnosti a otevřenosti Duchu Svatému se zde hledá řešení. Hlas agory se vyjadřuje jinak. Když nesli nosítka s císařem po Římě, občas se nesený papaláš vyklonil a volal na přítomné občany, co si přejí od jeho vlády. Odpověď bývala prostá: "Chléb a hry!" Jinými slovy: plné břicho a pohled na krev. To je úroveň agory. A jakmile začne řídit (či jen ovlivňovat) vnitřní věci církve pokřik agory, pak už zbývá říci jen jediné: "Pán Bůh s námi!"

Vzpomínám si na jednoho starého duchovního, který dnes už neslouží. Zasedali jsme spolu před dávnými lety v eparchiální radě. Čas od času se nám na stůl dostal anonym, v němž nám nějaký "dobrák" radil, co bychom měli či neměli apod. Tento starý duchovní vždy trval na tom, aby se anonymy házely do koše, a nabádal nás: "Nedovolte, aby naši církev řídily anonymy." Dnes bych rád na jeho slova navázal a řekl: "Nedovolme, aby naši církev řídila bulvární média svými reportážemi! Buďme opatrní, aby pravoslavnou církev nezačaly řídily hlasy těch, kteří stojí mimo církev a nemají (a nemohou mít) našeho církevního ducha.

Prof. Alexij Osipov radí ve všech takových případech při posuzování návrhů a požadavků zkoumat především zdroj, z něhož vše vychází. Co je to za lidi? Jsou sami vzorem zbožnosti? Jakou mají mravnost a víru? Co víme o tom, jaké sledují cíle? Jak se projevují v jiných záležitostech? (V Rusku je navíc ještě nutno se tázat: Kdo je financuje?) Bodláčí nebude nikdy plodit hrozny. Pochybní lidé nepřinesou svou "pomocí" nikdy církvi dobro.
Řešme celou kauzu, ale nezávisle na cizích vlivech a s odmítnutím nehorázného tlaku, který vyvinula obžaloba. Možná by tomu napomohlo časové odsunutí řešení této kauzy třeba o půl roku. Byla by to doba pro modlitbu církve a k uklidnění vášní i zármutku. V současné situaci se totiž církevnímu vědomí asi nepodaří osvobodit se od toho nedobrého ducha, kterým je všechno kolem té kauzy proniknuto a který zužuje naše vnímaní a chápání. Jakmile nám někdo práská bičem nad hlavou (metaforicky řečeno) a volá: "Rychle rychle, není čas," je to důvod ke zpozornění a šlápnutí na brzdu. Takové naléhání přece není hlasem Svatého Ducha.


P.S.
Viděl jsem teď jeden anonymní e-mail, pod níž jsou "podepsáni" nějací nejmenovaní věřící, zaslaný biskupům synodu a vyjadřující jim plnou podporu. V celém tom neštěstí je i jedna úsměvná stránka. Autoři mailu dokonce (a zcela vážně) vyčítají metropolitovi i to, že před ním na Aljašce prý utekla medvědice. (Kromě toho mu vyčítají "nos mezi očima" - a to doslova; ano, nelíbí se jim, jaký má nos.)

Jeden z našich duchovních ohodnotil další obsah dopisu jako "žumpa" (obzvláště, že byl také určen reportérce z TV Nova) a zároveň si povšiml e-mailové adresy, z níž byl anonym odeslán. V adrese je trojmístné číslo, které tento kněz přepočítal na písmena a výsledkem bylo slovo: "had". Ne že bych se tu chtěl zabývat numerologií, ale je to zajímavé "kouzlo nechtěného".


















Zobrazit příspěvek č. 898 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 3

Rezignace metropolity Kryštofa

Pod tlakem událostí vyvolaných bulvárními médii vladyka Kryštof nabídl rezignaci ze všech svých funkcí a synod ostatních biskupů jeho rezignaci přijal.

Jako místo přebývání určil odstoupivší hlavě církve posvátný synod malý monastýr v Těšově v západních Čechách, kde už v neděli vladyka Kryštof sloužil první liturgii jako nový duchovní tohoto mnišského bratrstva.

Titul bývalé hlavy naší místní autokefální církve nyní zní: Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.














Zobrazit příspěvek č. 899 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 4 - bez komentáře

Dopis vladyky Joakima

Odstraněno na žádost vladyky Joakima

P.S. 19.4.2013

Vysvětlení redakce Ambonu: dopis vladyky Joakima byl určen jen moravským duchovním. Domníval jsem se, že je to dopis otevřený a jeho obsah je možné (a žádoucí) publikovat na Ambonu, protože tento dopis reagoval na předchozí příspěvek 898. Vladyka Joakim mne vzápětí upozornil, že jsem dal dopis na Ambon bez jeho svolení a žádal, abych jej odstranil. Což jsem bez prodlení učinil. Nechal jsem po něm výše uvedený vysvětlující záznam, aby si někdo nemyslel, že cenzuruji příspěvky vl. Joakima.

Tolik na vysvětlení, proč se příspěvek vl. Joakima objevil a zase zmizel s toliko krátkým zdůvodněním.

Vladykovi Joakimovi se administrátor Ambonu omlouvá za zveřejnění jeho dopisu bez jeho souhlasu.


















Zobrazit příspěvek č. 900 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
K velkopostní době

Nová ikona sv. Jana Křtitele a postní modlitba


Nová ikona m. Jany Baudišové

Velkopostní modlitba sv. Efréma Syrského:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen.

Tuto modlitbu říkají pravoslavní křesťané v období Velkého půstu každý den (kromě sobot a nedělí). Zbývá jen přání, aby ji nejen vyslovovali, ale také poslouchali...












Zobrazit příspěvek č. 901 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 5

Vyjádření k omluvě žalobkyně a hlavního svědka v kauze proti pražskému arcibiskupovi

Prohlášení metropolitního správce,
arcibiskupa olomoucko-brněnského ThDr. Simeona
k přiznání sestry R.

19. dubna 2013

Přiznání paní R. ze lži a křivopřísežnictví ohledně jejího údajného milostného vztahu s vladykou Kryštofem je velikou úlevou pro celou Pravoslavnou církev a zvláště pro náš Posvátný synod, který se může brzy sejít a očistit vladyku Kryštofa z ošklivého nařčení. Nejradostnější však bude pro rodinu (manželů R.): vždyť k nevěře vlastně nedošlo, není důvod k rozvodu, manželé se jako křesťané smíří a obě děvčátka budou šťastně vyrůstat v plné rodině s maminkou i s tatínkem.

Metropolitní správce,
arcibiskup olomoucko-brněnský ThDr. Simeon



Toto prohlášení bylo nadiktováno metropolitním správcem arcibiskupem ThDr. Simeonem tiskovému tajemníkovi olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie Mgr. Romanu Jurigovi v poledne 19. dubna 2013 k bezodkladnému rozeslání na dostupné adresy v pravoslavné církvi.

(Jméno dotyčné paní R. bylo zkráceno redakcí Ambonu.
Omluvný dopis sestry R. má redakce Ambonu k dispozici, ale nehodí se ke zveřejnění s ohledem na pokojné ukončení celé kauzy.)
















Zobrazit příspěvek č. 902 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2013
Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští

5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ

Evangelium podle Lukáše
7,36       Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním.
7,37       A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí,
7,38       poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.
7,39       Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!"
7,40       "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus.
7,41       "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát.
7,42       Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?"
7,43       "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš.
7,44       Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy.
7,45       Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy.
7,46       Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí.
7,47       Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo."
7,48       Tehdy jí řekl: "Tvé hříchy jsou odpuštěny."
7,49       Ostatní hosté si mezi sebou začali říkat: "Kdo to vůbec je, že i hříchy odpouští?"
7,50       On ale té ženě řekl: "Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji."


Čtení dnešní neděle míří přímo k jádru křesťanské duchovnosti. K odpuštění hříchů a k lásce. Kdo nevidí své hříchy, může stokrát denně opakovat (jak ho to naučili): "Já hříšník," ale bude to jen hra. Hra na zbožnost, hra na křesťanství. Jeden z nejhorších klamů, kterým ďábel umrtvuje duši člověka, je předstírání zbožnosti nejen před lidmi ale před sebou samým. Takový stav je podle Otců prakticky neléčitelný, proto se ho střezme.

A když člověk nevidí své hříchy (nebo jen tak pár hříšků, aby se neřeklo), pak nepotřebuje mnoho odpuštění, a tudíž málo miluje. Spasí málo lásky člověka? K odpovědi stačí jen nahlédnout do evangelia, co Pán Ježíš pravil o těch kněžích a farizejích, jako byl Šimon, kteří málo milovali. "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." "Celníci a nevěstky vás předcházejí do království nebeského." A tím se tu asi nechce říci, že nejdříve celník a posléze za ním vejde i farizej. Spíše to znamená, že celník vejde, a pak se brána zavře, a ten kdo se loudal za celníkem, zůstane venku.

A jak se projevuje člověk, který nevidí své hříchy? Podle svatých Otců je tu jedno jasné a veřejně se projevující znamení. Souzení a odsuzování. Kdo je slepý vůči svým hříchům, vidí vždy překrásně hříchy ostatních a soudí je. Kdo však hledí na své hříchy, je slepý vůči hříchům bratra. Takový nemůže vůbec soudit. Je to tak prosté.

A kdo soudí druhé, sám upadá do jejich hříchů. To je nevyhnutelný proces probíhající dle duchovních zákonů. A další duchovní zákonitost tkví v tom, že zákony lásky jsou takovému křesťanu už zcela nepochopitelné. Jeho mysl i srdce jsou zatemněny. Vůbec nechápe, jak někdo může podle něčeho tak nepraktického a neperspektivního, jako jsou principy lásky, uvažovat.

Farizej Šimon při pohledu na tu ženu neviděl její lásku, ale její hříšnou minulost. Ježíš Kristus hleděl na tu samou ženu a viděl úplně jiný obraz než farizej. Když tu rozdílnost odlišných úhlů pohledu na tu samou realitu vyostříme ještě více, pak můžeme poukázat na rozdílnost pohledu ďábla od Božího pohledu. Démoni vidí jen lidské hříchy a všechno to, co je na duši hříšníka "jejich" - tj. démonického. Bůh i andělé si všímají především toho, co je na duši od Boha. Člověk, který vidí na svém bratru hlavně jeho chyby a hříchy, hledí očima ďábla. Ten, kdo pokrývá lidské chyby, má pohled božský. Oba tito lidé žijí sice ve stejné pozemské realitě, ale při tom jsou jejich duše ve dvou zcela rozdílných světech. První je už zde v pozemském životě duší v pekle, druhý už v nebi.

Podobnost mezi ďáblem a odsuzujícím člověkem jde však ještě dál. Oba maskují absenci lásky spravedlností. Ďábel uplatňuje své nároky, na které má dle formální spravedlnosti právo, a podobně i někteří lidé argumentují právem na spravedlivý soud nad tím, kdo chybuje. Nechápou, že jakou mírou měří, takovou jim bude měřeno. Soudí-li "spravedlivě" bratra, budou i oni sami spravedlivě odsouzeni. A to nejen na Božím soudu, ale většinou už zde na zemi. Lidé jim to časem vrátí. Nikdo není bez hříchu a nějaká záminka jak odsoudit toho, kdo sám dříve soudil, se vždycky najde. Naší nadějí na Božím soudu je, že se k nám Bůh nebude chovat podle spravedlnosti ale podle lásky. A pro pozemský život platí přesně to samé - budu-li se k lidem, v nichž jsem nenalezl zrovna zalíbení, chovat podle lásky, mohu i já dojít lásky od těch, jimž budou vadit moje hříchy a nedokonalosti. Sám však musím nejprve dát lidem příklad, aby mne mohli s láskou snášet, i když to pro ně nebude zrovna lehké.

A tak nitěmi lásky a milosrdenství tkáme nejen obraz svého věčného údělu, ale i svého pozemského osudu.















Zobrazit příspěvek č. 903 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 6 - velkopostní výzva

Otevřený list biskupům posvátného synodu a církvi

Naši církev zasáhl v letošním Velkém půstu vážný úder. Všichni čtenáři jistě vědí, co mám na mysli. Domnívám se, že celá tato kauza nese od samého svého vzniku, počáteční medializace, přes její průběh až doposavad jasné známky démonického působení. Dokonce i načasování celé kauzy přesně do velkopostní doby je toho výmluvným potvrzením. Pokud chceme následovat známou radu starce Paisije Svatohorce: "Na všechno hleďte duchovně," jistě tuto duchovní rovinu aktuálních církevních událostí snadno uvidíme. Jinými slovy: je to pokušení, které nás má prověřit. Zjevuje se tím, jak na tom duchovně jsme, jestli jsme opravdu křesťany a zdali se dokážeme démonickým zkouškám postavit duchovními zbraněmi. A od toho se odvíjí i jediný správný způsob řešení našeho aktuálního problému.

Hledě na celý vývoj událostí, jak se staly v posledním měsíci, dovoluji si pozvat všechny, jichž se tyto události přímo či jen okrajově dotkly, k všeobecnému vzájemnému odpuštění. Všichni víme o překotném vývoji událostí a o tlacích, pod nimiž se události děly. Blíží se týden vzpomínky utrpení Kristova, velkopáteční den Ukřižování Páně, kdy nás Spasitel smířil s Bohem (Řím 5,10). Což je možné, abychom se ve světle Kristova kříže nesmířili i my v církvi mezi sebou? Přece pro nás není vzpomínání na Kristovu spásu už jen nějakou hrou, která se hlubin našeho srdce nedotýká. Stále věřím, že nám paschální světlo Kristova vzkříšení dává sílu a inspiraci přemáhat v sobě lidskou slabost a naše vášně, abychom dokázali kráčet po nebeské cestě, kterou nám Pán Ježíš otevřel a na niž nás zve.

Proto prosím všechny, aby si druh s druhem odpustili a vrátili stav věcí a církevních záležitostí tam, kde byl před začátkem letošního Velkého půstu a vzplanutím oné kauzy. Prosím o to církevní orgány i jednotlivé osoby kvůli Kristu, který se za nás nechal ukřižovat. Prosím náš posvátný synod, aby byl naším duchovním vůdcem na této očistné cestě odpuštění a zajistil na úrovni naší nejvyšší kanonické církevní správy rychlý návrat věcí do původního stavu. Prosím metropolitního správce vladyku Simeona, aby inicioval zahájení procesů, které pokud možno do Paschy povedou k anulování všech právních a církevně-správních aktů provedených v souvislosti s touto kauzou, a stal se před církevním lidem garantem tohoto návratu. Posvátný synod má kanonické postavení v církevní správě, které je dostatečně silné, aby mohl tyto kroky učinit.

Všichni duchovní vědí, že vzájemné smíření je evangelijním předpokladem k přinášení eucharistické oběti. Vždyť Pán Ježíš pravil: "...nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar" (Mat 5,24). A tak budeme jistě všichni chtít přinést paschální oběť čistou a neposkvrněnou nesmiřitelností vůči někomu.

Jsem si jist, že obnovou původního stavu církevní správy se duchovně posuneme daleko vpřed. Každé překonané pokušení přece přináší pokrok na duchovní cestě a velké Boží dary. Z celého srdce jsem přesvědčen, že překonání současného hrozného pokušení nám přinese pomoc shůry a Boží zastání. Tam, kde je mezi lidmi odpuštění, milosrdenství a láska, je možno počítat s tím, že se Bůh sám do věci vloží a ujme se svého stádce. A tam lze očekávat zázraky.

Projevíme se tím jako skutečná Církev Kristova, která žije evangeliem, a Kristova přikázání lásky jsou pro ni základní normou ve spravování jejích záležitostí. Taková církev má duchovní perspektivu a opodstatnění své existence. Před národem se tím ukážeme jako pravá cyrilometodějská církev, v níž i dnes žije podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli, - tj. smíření, milosrdenství, láska a spása. To jsou přece projevy a dary pravé víry - čili svatého pravoslaví.

Opakuji, že stále věřím, že v naší místní církvi je ještě ta síla potřebná k překonání stávajícího pokušení. Věřím, že naše církev jako celek stále žije podle principu evangelia lásky. Nevím, co si počít, pokud by se ukázalo, že tato moje víra byla marná a že slova o lásce a odpuštění, která tak často citujeme v kázáních, jsou už jen jako dunění prázdného zvonu.

S apoštolem Pavlem si můžeme říkat:
"Kdybychom mluvili jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bychom neměli,
jsme jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybychom měli dar proroctví,
rozuměli všem tajemstvím a obsáhli všecko poznání,
ano kdybychom měli tak velikou víru, že bychom hory přenášeli,
ale lásku bychom neměli, nic nejsme.
A kdybychom rozdali všecko, co máme,
ano kdybychom vydali sami sebe k upálení,
ale lásku bychom neměli,
nic nám to neprospěje."
(1 Kor 13,1-3)


prot. Jan Baudiš














Zobrazit příspěvek č. 904 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2013
Po Pasše

Vstal z mrtvých Kristus!

Pravoslavní křesťané včera oslavili největší svátek křesťanského kalendáře - svatou Paschu čili vzkříšení Kristovo. Letos bylo paschální počasí poněkud uplakané - jako by tím vyjadřovalo náladu mnohých věřících, jimž se zatím nevrátil jejich oblíbený pastýř.

Věřící proto sami zorganizovali řádnou petiční akci za návrat vladyky Kryštofa. Výtisky petice zaslal petiční výbor na pravoslavné farnosti v Čechách a na Moravě. Zároveň prosil předseda petičního výboru duchovní správce církevních obcí, aby dovolili svým věřícím vyjádřit se na toto téma. Údajně už jsou shromážděny vysoké tisíce podpisů.

Petice je k dispozici i na internetu. Připojit se k ní lze na adresách:

http://www.christofor.cz/dokumenty/petice

http://jednej.cz/petition.php?id=2262
(Zajímavá je tam diskuse pod peticí.)

Další materiály:
http://www.pravoslavnacirkev.info/
--------------

Po církvi se šíří dezinformace, že se vl. Kryštof prý už nemůže vrátit, protože dobrovolně abdikoval. Na toto téma se vyjádřil i známý ruský teolog otec Andrej Kurajev, který případ vl. Kryštofa sleduje (a zdá se mi, že doufá v jeho návrat). Uvedu sem překlad jeho vyjádření:
Návrat odstoupivšího představitele církve je v Pravoslaví zcela možný. V r. 1990 na několik měsíců odešel patriarcha Theoktist. 10. ledna (dva týdny po zastřelení Ceausesca) požádal na zasedání synodu o uvolnění na znamení svého pokání; pak odešel do monastýru v rumunském městečku Sinai. Avšak v dubnu na nátlak věřících synod odvolal své rozhodnutí (přijaté před tím ohledně uvolnění patriarchy) a požádal Theoktista, aby se vrátil. Revoluční tisk tenkrát obviňoval patriarchu Theoktista z toho, že nedokázal zachránit před zničením několik chrámů v centru Bukurešti, které byly zbořeny na příkaz Ceausesca.

V 17. - 19. stol. někteří konstantinopolští patriarchové nastupovali a odstupovali třikrát až čtyřikrát.
Otázka ohledně situace u nás tedy zní, zda náš synod vyslyší hlas zástupu svých věřících a požádá vladyku Kryštofa, aby zrušil svou abdikaci.













Zobrazit příspěvek č. 905 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2013
K popaschálnímu svátku svatých mučedníků

Mč. Rafael, Nikolaos a Irena z ostrova Mytiliny

Nové video o posvátném poutním místě svatých mučedníků

Poetická filmová pohlednice z ostrova Mytiliny.


Všechny odkazy na naše stránky týkající se ostrova Mytiliny:

Nový článek o mučednících Rafaelovi, Nikolaovi a Ireně z ostrova Mytiliny.

Svatí mučedníci Rafael, Mikuláš a Irina z ostrova Mytiliny (starší článek s přiloženým videem starého filmu)

Zázračný reliéf archanděla Michaela (svátost v mytilinském monastýru svatých archandělů)

Anglicky psaný článek:
A Miracle of St. Raphael of Lesvos















Zobrazit příspěvek č. 906 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2013
Pašijové čtení o zradě

Ještě ohlédnutí za strastným (předpaschálním) týdnem

Velký týden nás postavil tváří v tvář tomu, co je jedním z nejhorších jevů, s nimiž se můžeme setkat ve světě lidí.

Události, jimiž procházíme na stránkách Evangelia před Paschou, jsou silným svědectvím nejen o dílu spásy, které Pán Ježíš vykonal, a o lidské velikosti, jejíž vzor nám vtělený Bůh ukazuje, ale na druhé straně i o našem poškozeném lidství, o člověku a hloubce jeho pádu. Pašijová čtení v sobě obsahují kontrast, který se rozevírá až do naprostého extrému; zařezávají se do našich srdcí jako nůž a ukazují nám, jaké hrůzy se ukrývají v lidském srdci. Nejlépe je příšerná hlubina lidského pádu vyjevena na postavě zrádce, čili na Jidášovi. Právě tato osoba zjevuje pohled do propasti, která se v člověku může otevřít, a ukazuje, kam až se může člověk zřítit, nedrží-li se základních všelidských morálních principů.

Na této smutné postavě lidských dějin vidíme, jak hrozným - a dokonce lze říci nelidským - skutkem je zrada. Kdo poslouchal pozorně čtení stichir a dalších posvátných bohoslužebných textů určených pro Velký týden, ví už přesně, co bývá příčinou zrady. Bývá to jedna (či více) ze tří vlastností, jimiž je utvářen "charakterový profil" ďábla: závist, pýcha a zloba. V případě zrady Jidášovy se jednalo podle posvátné církevní tradice o závist. Stejný byl i důvod zrady starozákonního kněžstva, které vydalo Pána k ukřižování. (Leč v chování jerusalemských archijerejů jsou ještě lépe než u Jidáše čitelné i pýcha a zloba; o tom však později.)

Závist má satanský (tj. nelidský) původ. Je to inspirace zlého ducha. Odpoví-li člověk na toto pokušení, ďábel se postupně zmocní lidského srdce a zatemní je sžíravou bodavou bolestí. Zároveň se tím vysměje člověku, protože ten, kdo je ovládán závistí, přichází o poslední zbytky zdravého uvažování. Jinak by totiž byl schopen uvědomit si, že na rozdíl od ostatních vášní závist člověku nic nedává, ale bere mu vše. Jiné vášně skýtají člověku alespoň nějaké - byť klamné, krátké a nedůstojné - potěšení, alespoň jakousi iluzorní slast. Vášeň závisti však nedává člověku ani to málo, od počátku až do hořkého konce člověka jen a jen mučí. Proto se může oddat závisti pouze člověk, který se nejprve vzdal posledních zbytků kritického myšlení. Jen bláznivý či oklamaný člověk jde dobrovolně na toto mučení, které ještě nikdy a nikomu nic dobrého nepřineslo, je úplně zbytečné, jalové a trapné, a člověka už zde na zemi připraví o radost i vnitřní pokoj a spojí ho již zde zaživa s peklem duchů - mučitelů lidských duší.

Proto nemá smysl bavit se s člověkem, který propadl závisti. Je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, či předkládat argumenty. Nemá už zdravé uvažování, spíše připomíná choromyslného s utkvělými představami; jeho zorné pole je dramaticky zúžené, část reality prostě už nevidí, a to, co vidí, je pokroucené a zdeformované. Puzen svou závistí, udělá jakoukoliv hloupost, nic není dost nerozumné či bláznivé, aby to závistník nebyl schopen spáchat.

* * *

Právě Jidášův případ ukazuje, že k závisti člověka většinou přivede nějaká jiná vášeň, která by ještě mohla být léčitelná, kdyby o to postižený člověk stál. Neléčená vášeň pak vede do stavu ďábelského oklamání. V případě Jidáše to zprvu byla lakota. Za ní vstoupila do jeho duše vášeň závisti, a posléze i ostatní satanské vlastnosti: pýcha a zloba. Platí totiž - kdo získá jednu z ďábelských vášní, bude mít dříve či později nevyhnutelně i všechny ostatní. A tak je to s každým, kdo se vydá po této zkázonosné cestě. Na začátku je obyčejná duchovní neopatrnost, nějaká drobná vášeň, kterou člověk nevytrhne ze své duše jako plevel, ale začne si ji hýčkat a ospravedlňovat. A co je dál, už víme.

Rozvoj pýchy u Jidáše vidíme v jeho zoufalství, jež je formou pýchy a přivedlo Jidáše k sebevraždě. A co se týče té třetí satanské vlastnosti - zloby - tu vidí Otcové v Jidášově špatnosti, která se projevila jeho odhodláním jednat s židy a zradit Pána. Člověk odhodlaný ke zradě se spikne s kýmkoliv, byť by mu byl dříve jakkoliv nesympatický.

Občas vidíme kolem sebe v běžném životě, jak někdo s někým kvůli jeho postojům nesouhlasí, odsuzuje ho a pranýřuje jeho názory či postoje; zdálo by se, že ti dva spolu nikdy nenajdou společnou řeč. Jenže když později přijde na pikle a zradu, náhle vidíme ty dva jako výborné spojence, jak pracují rukou společnou a nerozdílnou... Zvláštní věci se dějí na světě.
Nelidskost či nepřirozenost závisti je zobrazena na jedné staré ikoně, kterou jsem viděl napsanou kdesi v chrámu v Soluni. Tam je freska příchodu Pána Ježíše do Jerusalema a jsou tam zobrazeni též izraelští staršinové. Jak se mi zdálo, mají namalovány zvířecí obličeje (cosi mezi lidskou tváří a hlavou jakési myši). Autor tím zřejmě chtěl vyjádřit to, co se o nich zpívá v liturgických hymnech - byli spalováni závistí vůči Pánu Ježíši, který před tím vzkřísil Lazara a nyní ho zástupy vítají jako krále. A co na to říkají farizeové a velekněží? "Zabijeme jeho i Lazara!" (Jan 12,10) Závist přerůstá v ducha vzpoury proti Bohu. Židovští archijerejové už nechtějí nic vidět a nic slyšet, nezajímá je jejich lid; bojují jen sami za sebe, vedeni bohaprázdnou závistí, zrazují svého Mesiáše Pilátovi.

* * *

Proč do lidí vstupuje závist? Bránu do lidské duše otevírá závisti většinou lidská malost. Nejde tu samozřejmě o výšku postavy, ale o duchovní rozměr lidské duše, o velikost vnitřního člověka. Jedná se o malost v myšlení, v pohledu na lidi i svět. Když člověk stižený malostí získá moc v církvi (lhostejno, zda se jedná o církev starozákonní nebo novozákonní) či se dokonce nějakým nedopatřením dostane na její nejvyšší hierarchické stupně, je to vždy katastrofa pro celé společenství a někdy i předehra konce. Starozákonní velekněží to ukazují sami na sobě. Takoví lidé nesnesou v dohledu nikoho, kdo něco dokázal, kdo má nějaké schopnosti a dobré výsledky. Malí lidé totiž většinou nemají ani schopnosti, ani za nimi nezůstává vykonané dílo; kromě spouště ovšem. K tomu, aby se projevily v člověku dobré schopnosti a dařilo se dobré dílo, bývá totiž nejprve potřeba širokosti duše, jisté velkodušnosti, šlechetnosti, velkorysosti, tolerance - a to je přesně to, co malým lidem schází.
Proč vlastně nemohli farizeové a archijerejové nechat Ježíše na pokoji? Proč ho nedokázali alespoň tolerovat, když už s ním nesouhlasili? Proč nemohli nechat ho, ať si tedy chodí a káže, uzdravuje a křísí z mrtvých? Proč nedokázali respektovat názor svých věřících, projevit úctu vůči vůli svého lidu? Proč si nedokázali říci to, co jim později poradil Gamaliel?, který jim dal ohledně apoštolů tuto radu: "Není-li to od Boha, zanikne to časem samo. A jestli to je od Boha, přece nechceme bojovat proti Bohu." (Skut 5,34-39)

Smutné na malých lidech bývá, že nemají ani lásku ani úctu k okolním lidem. Prosazují jen své ego. Dostane-li malý člověk velké pravomoci, nemůže v jeho dosahu nic hodnotného vznikat, protože to takový člověk nepřipustí. Jednak by ho jakákoliv opravdová hodnota zastiňovala, a toho se lidský trpaslík děsí, a kromě toho by vedle ní byla příliš zřetelně vidět jeho malost. A dále - malý člověk se zajímá především sám o sebe. Cítí se být mírou všech věcí. Dílo ostatních lidí posuzuje podle jednoduchého klíče: "Vypadá to tak, jak bych to udělal já, kdybych to uměl?" Bojuje jen sám za sebe. Malý člověk, aby prosadil své ego, nerozpakuje se zničit cokoliv velkého - jako Neron dal zapálit Řím.
Ježíš Kristus měl ducha moudrosti, kdežto velekněží a farizeové jen učili to, čemu sami nerozuměli. Dokud zde nebyl Pán Ježíš, nebyla jejich slepota tak zřejmá a dala se zamaskovat zběhlostí a chytráctvím ve výkladu Zákona; příchodem Spasitele však náhle bylo "nad slunce jasnější", že ve skutečnosti ničemu ze Zákona nerozumějí. Tohle usvědčení pro ně bylo hrozné. Kdyby měli tito kněží vnitřní velikost, trávili by všechen svůj čas u nohou Spasitele, podobně jako Maria z Bethanie. Jenže jakožto malí lidé se báli, že Ježíšova moudrost ohrožuje jejich autoritu a jejich moc. A stejně jako nesnesou takoví nadmutí lidé toho, kdo má úspěch (který malí lidé neodpouštějí), tak nemohou vystát toho, koho mají obyčejní lidé rádi. Židovské archijereje a staršiny mučilo, že prostí věřící Ježíše milovali. Žárlivě sledovali, jak jeho milují, kdežto je nikdo nemiloval. Lásku, kterou zástupy věnují někomu jinému, nemůže malý člověk tolerovat nikdy, v hloubi duše totiž chápe, že kroužek přívrženců a zastánců, které si kolem sebe shromáždil, bude stále řídnout a spíše bude svědčit o jeho nemilovanosti a prohlubovat jeho izolaci. Autorita, které se za použití své moci nemilovaný kněz dožaduje, se v takových případech stává karikaturou lásky.
Kromě první z trojice hlavních vášní - lakoty, čili touhy po penězích - bývá častým zdrojem závisti i druhá z hlavních vášní (touha po slasti) a hlavně třetí z této hrůzné trojice: touha po moci (která se tak často maskuje jako touha pomoci). John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonovi (duben 1887) píše často citovanou a hluboce pravdivou myšlenku: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně." Přeloženo do našeho jazyka by to mohlo znít jako: "Moc kazí lidské srdce, a naprostá moc naprosto rozloží člověka." Židovští velekněží jsou ukázkovými exempláři lidí rozložených mocí. Leč pokušení působí i v dnešní době, takže i v současnosti touha po moci kazí lidská srdce, a vidíme to všude kolem sebe, i v církvi...
Na židovských archijerejích je dobře vidět "anatomie závisti". Stiženi závistí používají Bohem svěřenou moc k tomu, aby potírali, zastrašovali a rdousili větší lidi, pokud takoví stojí v hierarchii moci či autority pod nimi; či aby je pomlouvali, svrhli nebo jinak odstranili (třeba i za pomoci státní moci, Piláta apod.), když někdo takový stojí v hierarchii nad nimi. Boj o moc bývá tak často živen právě závistí. Příkladů je v židovské historii dost a dost; stačí vzpomenout jen na to, co je zaznamenáno v Bibli - proroky náboženští představitelé kamenovali, jiné shodili s chrámové věže, prosté věřící udržovali ve strachu (ne nadarmo se apoštolé po Kristově ukřižování tak báli a ukrývali se), případně zatýkali, bičovali nebo trestali vyloučením ze synagogy (tj. z církevního společenství i ze společnosti)...
Co dokáže udělat s myšlením člověka oklamání démonem závisti, je na archijerejích dobře patrné. Jeden démon, který získal klíč k lidskému srdci, přivede za sebou sedm horších, až je v lidském srdci plnost závisti, pýchy a zloby. Není snad potřeba připomínat, jak si počínali zrádní židé před Pilátem v zuřivé snaze dostat Spasitele na kříž. Jim nestačilo ukamenování - to jim připadalo jako příliš slabá pomsta tomu, koho tolik jejich věřících tak milovalo. Ukamenovat mohli kohokoliv kdykoliv a nemuseli se na to Piláta tázat. Jim šlo v jejich pomatené mysli o to, aby připravili tomu, kdo klidně i přes jejich nesouhlas v sobotu uzdravuje a křísí mrtvé, tu nejhroznější smrt, jaká existuje, a aby tím zároveň zdiskreditovali jeho památku. Ukřižování byla poprava pro nejhorší zločince, a proto mělo definitivně znemožnit komukoliv, aby na Ježíše Nazaretského kdy vzpomínal v dobrém. Dále jsou tito mstiví pomatenci k vidění, jak pospíchají na Golgotu k Ukřižovanému, aby se mu posmívali. Co vyváděli dokonce i pod křížem s umírajícím, nemá žádné rozumné vysvětlení. A jako by jim nestačila jeho smrt, ještě si stěžovali na tabulku se zápisem o provinění, kterou Pilát nechal na kříž pověsit, jak bylo zvykem. A pak dávají tito blázni střežit hrob, aby ten, kdo jiné křísil z mrtvých, náhodou sám nevstal z mrtvých. Jak uvažovala jejich zatemnělá mysl? "Budeme hlídat hrob, a jestli nebožtík ožije, tak ho prostě nepustíme ven. Budeme tam Boha držet třeba násilím. Však on si to rozmyslí, vstávat nám tady z mrtvých. A kdyby se i přesto protáhl ven nějakou skulinou, tak ho strážní rychle znovu zabijí a šup s ním zpátky do hrobu." Pilátovi sice řekli, že mají strach, aby nebožtíka neukradli jeho učedníci, ale ve skutečnosti se kněží obávají, aby jim Bůh nevyvedl něco, co se jim nehodí (přece věděli, kdo byl Ježíš, a že to, co činil, nemůže žádný člověk činit). Nic už není dostatečně hloupé, aby toho nebylo schopno myšlení zdeformované závistí. Kdo propadne závisti a zlobě, je ztracen. Jak se někde praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
* * *

A nyní ještě k první z trojice hlavních vášní, z níž vyrůstá jedovaté bejlí závisti, která zase bývá příčinou zrady. Tedy něco k lakotě neboli o touze něco ukrást či prostě o jiném finančním názoru. Peníze jsou nejjistějším způsobem, jak dosáhnout rozložení jakéhokoliv vztahu či společenství. Jidáš se pozastavoval nad tím, že tři ženy pomazaly Ježíše vzácným myrem. Označil to za plýtvání a v rozhořčeném mravokárenství se tázal, proč nebylo myro raději prodáno a utržené peníze rozdány chudým (Jan 12,5). Jidášovu "starostlivost o chudé" intepretuje evangelista Jan bez skrupulí jako obyčejnou zlodějnu: "To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil." (Jan 12,6) Je zajímavé, že Jidáš zde není obviněn z defraudace (obvinění z krádeží, které čteme v moderních českých překladech, je zřejmě vsuvkou a nezakládá se na orig. textu), ale je viněn z vášnivého pečování o apoštolskou pokladnici - prostě mu dělalo dobře spravovat finance, vést účty, kontrolovat příjmy a výdaje, a každý vhodný "cash flow", který proudil kolem, odklánět do apoštolské banky - která v té době ještě nebyla vatikánskou institucí, ale pouhým měšcem u Jidášova pasu. Ap. Jan nazývá tuto lásku k penězům "zlodějstvím" zřejmě v podobném duchu, v jakém označuje Pán Ježíš už pouhý nečistý pohled na ženu jako cizoložství.
My bychom dnes mohli citovaná Jidášova slova interpretovat současným politicky korektním jazykem jako: "Jiný odborný názor na problematiku financování sociální činnosti církve." Buď jak buď, je za tím vším jedna ze tří základních vášní - touha po penězích. A podle posvátných hymnů tato touha zatemňuje nejen lidské srdce, ale i lidské zření.
* * *

Bláznivost Jidáše je zmíněna na Velký čtvrtek, kdy se při bohoslužbě zpívá, že "zatímco učedníci byli při poslední večeři osvíceni, Jidáš byl zatemněn na rozumu". Čím bylo dokonáno osvícení učedníků? Účastí na přečistém Tělu a drahocenné Krvi Spasitele. Čím bylo dokonáno zatemnění Jidášovo? Tím samým - tj. účastí na přijímání Těla Kristova. Pán Ježíš mu totiž podle znění Evangelia podal skývu chleba a s tím chlebem do Jidáše vešel ďábel (Jan 13,27). Podle sv. Jana Zlatoústého byl tento chléb už svatým přijímáním (byť byl podáván dříve, než Pán lámal chléb a dával učedníkům na odpuštění hříchů).

Člověku, který páchá něco nelidského, už nic duchovně nepomáhá. Svaté přijímání takového člověk již neléčí, ale naopak ještě více poškozuje a duchovně zabíjí. Proto křesťan ve stavu vážného hříchu nesmí přijímat, dokud se pokáním a nápravou nezačne léčit. To pravoslavní křesťané dobře vědí, a tak se vždy obávali a obávají nehodného svatého přijímání, které je člověku k odsouzení. I apoštol Pavel píše, že kvůli nehodnému přijímání mnozí onemocněli či umírají (1 Kor 11,30).

* * *

Člověku, který zradil a nekaje se rychle, se nevyhnutelně mění jeho uvažování. Aniž by si to uvědomoval, začne mu mysl pracovat jinak. Asketickým jazykem: upadá do klamu (prelesti), začne se chovat jako blázen. Zrazuje pak kohokoliv a cokoliv. Zradí každého člověka, který s ním bezvýhradně nesouhlasí, zradí své přátele, zradí i každý dříve zastávaný ideál. Posléze dospěje do stavu, kdy už je mu všechno jedno - záleží mu jen na svém egu. Všechno, co hlásá, je již pouhým pokrytectvím. Jeho pokorné chování je jen divadlem. Od takových lidí je lépe utéci.

Závist židovských archijerejů přivedla starozákonní církev k jejímu konci. Přesně čtyřicet let poté, co sv. Jan Křtitel hlásal židům varovná slova: "Sekera je už přiložena ke kořeni... a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně," (Mat 3,10) nezbyl z Jeruzaléma kámen na kameni a izraelské obyvatelstvo bylo buď mrtvé nebo bylo prodáváno na světových trzích s otroky za jednotnou cenu: třicet stříbrných za žida. Jak se praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.

Budoucnost patřila těm, kteří se odloučili od závistivců a zrádců, včas opustili Jerusalem, než přišla záhuba, a vykročili jinými cestami. To byl nový Boží lid.



Sv. Jan Křtitel: »Sekera je už přiložena ke kořeni.«

 


















Zobrazit příspěvek č. 907 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi

Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni

Archim. M. Krupica s rytířským křížkem (na zelené stužce u krku) - zřejmě odznak příslušnosti ke katolickému rytířskému řádu.

Rytíři před ikonostasem pravoslavného chrámu v Litoměřicích, kde je archimandrita Marek Krupica farářem.

Při bohoslužbách s rytíři spoluslouží s nepravoslavnými duchovními a obléká k tomu pravoslavné liturgické roucho. Na oltáři leží meč.

Lazariánští rytíři při investituře v Ostrově. S řeckokatolickým biskupem je v pravoslavném posvátném rouchu před nepravoslavným chrámem někdo, kdo velice vypadá jako archimandrita Marek...

Nepravoslavný obřad v nepravoslavném chrámu. Na svících znaky rytířského řádu. Archim. Marek se v posvátném rouchu účastní obřadu.

Archimandrita Marek Krupica v epitrachilu při obřadu rytířského řádu (spolu s uniatským biskupem, nejvyšším duchovenským představeným řádu).

Byl do tohoto řádu, který je pochopitelně nepravoslavný, oficiálně přijat (povýšen do hodnosti v r. 2007; viz časopis Reunion 1/2007) a slouží rytířům jako jejich kaplan. S členy řádu slouží jejich bohoslužby v plné liturgické jednotě, jak je zjevno z toho, že se s nimi modlí při jejich obřadech oblečen v posvátná bohoslužebná roucha.

Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.

Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).

Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.

"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.

Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.

Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).

Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.

Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?

Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?

Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?

Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?

Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie


P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.
V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)

Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.

Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).














Zobrazit příspěvek č. 908 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze

Výsledek volby pražského arcibiskupa

Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.

Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:

- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů

Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.

V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).

Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.









Zobrazit příspěvek č. 909 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2013
Reakce na vyjádření jednoho kněze k problematice teologické vzdělanosti

Je pro kněze a biskupy potřebné být absolventem pravoslavné bohoslovecké školy?

S jistým zděšením jsem četl příspěvek jednoho duchovního (viz pozn. dole), který píše, že "nikde v naší ústavě se nehovoří o tom, že by biskup musel mít vysokoškolské vzdělání", a dokonce nakonec píše "nevím o tom, že by kanonická pravidla předepisovala biskupovi vzdělání". Nu ano, v naší ústavě se nepíše o mnoha věcech, např. že by biskup měl být vzorem pravoslavné víry a praxe (což také není už dnes tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). O samozřejmých věcech se často prostě nepíše.

Vzdělanost je palčivý problém naší církve. Ještě do roku 1990 museli ti, co si přáli stát se pravoslavnými duchovními, odjet na naši Pravoslavnou bohosloveckou fakultu do Prešova. A nebyla to vůbec špatná praxe. Pak začaly změny. Nejprve byli adepti duchovenské služby osvobozeni od studia v semináři, čímž přišli o jakoukoliv možnost získání duchovenské formace. Na duchovenském sboru u nás je to dnes bolestně znát. Pak bylo dokonce umožněno adeptům kněžství připravovat se na službu studiem na nepravoslavné teologické škole (byť s nějakou malou pravoslavnou sekcí), a to už začíná být katastrofa. Problém nedostatku vzdělání - a to zvláště pravoslavného vzdělání - začíná těžce doléhat na naši církev, a to nejen co se týče onoho biskupa, o němž byla řeč ve výše zmíněném článku, ale i kněžstva (jak je zjevno z výše citovaných řádků). Takže v jedné věci s autorem článku skutečně souhlasím, a totiž: "mohli bychom se začít ptát, jakým vzděláním u nás prošli kněží".

Tak tedy nyní alespoň ve stručnosti - k čemu jsou teologické školy a proč se církev vždy a všude snažila zakládat a udržovat své školství.

V listech Timoteovi a Titovi požaduje apoštol Pavel, aby biskup byl učitelem, tj. aby měl způsobilost učit věřící.

VII. všeobecný sněm v 2. pravidle cituje žalm 119.: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" a vztahuje je především k těm, kteří přijímají duchovenskou hodnost. A proto tento kánon nařizuje: »Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)«

Metropolita má tedy za úkol pečlivě vyzkoušet kandidáta biskupského svěcení z jeho teologických znalostí (včetně kánonů), aby se prověřilo, zda je schopen správně učit svěřený lid.

Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých ...

I toto posvátné pravidlo předpokládá, že budou všichni, kteří mají být rukopoloženi, nejprve prozkoušeni ze svých teologických vědomostí.

Dnes je obecně přijato, že se tato kanonická zkouška nahrazuje předložením diplomu dosvědčujícího úspěšné absolvování pravoslavné teologické školy, která s požehnáním pravoslavného biskupa adepty ke svěcení připravuje. Vysvětit biskupa bez diplomu je absurdní, protože biskupský úřad je funkcí vedoucí a učitelskou. Jak může jiné učit a vést ten, kdo sám se nevyučil? Svěcení kněze bez diplomu je přípustné snad jen s ohledem na krajní nouzi (a správně by takový kněz neměl kázat, jak se taková praxe udržuje např. v Řecku); jen u svěcení na diákona se diplom většinou nevyžaduje, protože diákon nekáže, nikoho neučí, o ničem nerozhoduje, slouží a pracuje výhradně dle pokynů duchovního správce a pod neustálým jeho dohledem. Takže u diákona jsou požadavky na svěcení dány jen obecnými kanonickým požadavky kladenými na svěcenou osobu (jedné manželky muž, psychicky a tělesně způsobilý, zbožný apod.)

Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden biskup, který nemá absolvovanou teologickou školu, vysvětil ve "svém" monastýru na diákona třikrát ženatého muže(!!!) a to pro farnost v cizí eparchii (která je momentálně bez biskupa) a tudíž možná i prakticky v tajnosti před věřícími toho chrámu, pro který má diákon sloužit (v rozporu s výše citovaným pravidlem Theofila Alexandrijského). Na této duchovní tragédii je nejlépe vidět, jak je vzdělání krajně důležité pro biskupské působení. A při tom by stačilo, aby si onen biskup přečetl skripta církevního práva... Dozvěděl by se tam, že třikrát ženatý muž nemá předpoklad přijmout svěcení, jedná se tzv. nedostatek svatosti. Kdyby si přečetl kánony, dozvěděl by se, jak se svatí otcové dívají na třetí manželství. (A nebo si mohl alespoň přečíst Bibli, stačilo by jen Nový zákon: 1 Timoteovi 3,12 - "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...", totéž platí pro kněze: Titovi 1,5-6.) (Pro jistotu dodávám, že se to samozřejmě nestalo u nás, u nás by se něco tak hrozného nikdy stát nemohlo...)

P.S.
A když jsme už u toho vzdělání, tak podle pravoslavných liturgických obyčejů se zdravíme paschálním pozdravem "Vstal z mrtvých Kristus" nikoliv až do Padesátnice, ale jen do dne opuštění Paschy (to je středa před Nanebevstoupením Páně).

Dodatečná poznámka
Příspěvek, na který zde reaguji a z něhož pocházejí stručné citace na začátku tohoto článku, z původní adresy zmizel (byl jsem na jeho odstranění upozorněn), a jestli je k dispozici jinde na webu, nejsem informován. Na samotný můj článek to - myslím - nemá žádný podstatný vliv.



















Zobrazit příspěvek č. 910 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?

Důvěřuj, ale prověřuj

Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.

Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...

A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.

Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.

Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.

Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.

----------------

Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.

Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.

----------------

Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).

A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...

A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.

V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.

Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.















Zobrazit příspěvek č. 911 jednotlivě

Administrátor --- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů

Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje

Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.

Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.

Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.

* * *

U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.

Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk

Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.

Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").

Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.

V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.

Brázda vyoraná v moravské zemi

V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.cz
Ale zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.

Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.

Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.

Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.

Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?

Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.

Pokračování příště













Zobrazit příspěvek č. 912 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon

Nové ikony a webové stránky ikonopisců

Vstal z mrtvých Kristus!

K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.

Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.

Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).

Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/

Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.


Jana Baudišová













Zobrazit příspěvek č. 913 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života

Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve

Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.

Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.

* * *

U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).

Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.

Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"

* * *

Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...

Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
Rusko před 90 lety. Tento duch destrukce církve se před dvaceti lety vítězně přesunul na západ. Zatímco do té doby se ve jménu bojovného materialismu vysmíval křesťanství a církvi Východ, dnes to dělá Západ.

Francie - současnost. Západ a Východ si vyměnily role. Nyní je Západ levičácky zaměřený proti církvi, kdežto Rusko je konzervativním státem s úctou k církvi. Skoro celé 20. století Západ kritizoval Rusko za neúctu k náboženství; teď kritizuje Rusko za to, jak se sám doposavad choval - za konzervativismus.

V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám.

Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie?

Zajímavé poučení o duchu touhy po změnách nám skýtá předrevoluční Rusko. Podle literatury se asi půl století před revolucí rozšířila v Rusku zvláštní atmosféra. Všude se hovořilo jen o tom, jak je to v Rusku špatné. Nadávalo se na vládu, na církev, na všechno. A ne že by si nic z toho nezasluhovalo kritiku, jenže mezi kritikou a odsouzením k likvidaci je jistý rozdíl. Rusko bylo stále srovnáváno se západní Evropou, jejíž obraz byl v Rusku přikrášlován do nemožnosti. Vše západní bylo automaticky považováno za lepší než ruské, velebeno jako osvícené, dokonalé a žádoucí. Rusko bylo vysmíváno svými vlastními lidmi - a to především inteligencí (na školách se tato atmosféra šířila neprogresivněji) a ve městech. Společnost byla na svou dobu nevídaně rozbouřena a začalo se mluvit o tom, že vše staré je potřeba odstranit, zbořit a zničit. Vzplála touha přetrhnout ten řetěz věků, propojení s historií, smést všechno staré, nevázat se ničím, co přichází z minulosti (v tomto duchu se nese staré bolševické heslo: mládí vpřed!). A na troskách starého Ruska se prý může vybudovat něco jiného a lepšího. Pozoruhodné je, že se příliš nepromýšlelo, co jiného tam má být. Jako by to nikoho vlastně ani nezajímalo. Obecně vzato nebyl lidem předložen žádný plán, jen nabídka destrukce. Mělo se totiž zato, že teď je potřeba bořit, a co se bude stavět, to budeme řešit pak. Taková byla atmosféra, v níž se zasévala do společnosti seménka revoluce, která později vzklíčila, nezadržitelně bleskově obludně vzrostla a přinesla své smrtonosné plody. Byly to mj. plody odvahy a vůle ke změně. Mám dojem, že jakási částečná podobnost toho ducha, který vanul tenkrát tam, a tím duchem, jehož cítím tady a teď, tu přece jenom je.

Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?


P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.
Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.

Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).

Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."
















Zobrazit příspěvek č. 914 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.

Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.

Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.

Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).

A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.

Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!

Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.

Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.

Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.


Závěrem

Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.

Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.














Zobrazit příspěvek č. 915 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2013
Protlačování homosexuality na západě a omezení její propagandy v Rusku

Jaro přichází z Kremlu, mráz z Paříže:

Stop podpoře homosexuální propagandy mezi nezletilými vs. nechutná homo propaganda v Česku.












Zobrazit příspěvek č. 916 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2013
Krupobití v Rusku

V republice Adygea padaly kroupy větší než slepičí vejce

V Adygeje (jižní Rusko) bylo včera krupobití, které nepamatují ani starousedlíci. Těžké kusy ledu, větší než slepičí vejce, nepadaly s nebe dlouho, ale stačily napáchat značné škody. Poničeny byly tři tisíce hektarů polí, z nichž půl druhého tisíce bylo zničeno úplně. Kroupy probíjely střechy domů a rozbíjely okna. Živelní pohroma způsobila škodu, která byla odhadnuta na 111 milionů rublů.

Nejhorší krupobití za celou historii bylo v Rusku 25. července 1957, které trvalo hodinu. Rozměry kusů ledů dopadajících na zemi přiváděly lidi v úžas. Některé z nich vážily jeden a půl kilogramu.

Kp.ru











Zobrazit příspěvek č. 917 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne

Nanebevstoupení Páně

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)

Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.

Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.

Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!

Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.

Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.

Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."

Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.

Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)

Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?












Zobrazit příspěvek č. 918 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2013
Pozvánka na pouť

Tradiční pouť ke ct. Ivanu Českému

Poutní liturgie se bude konat v sobotu 29. června 2013 od 10 hod. v jeskyni sv. Ivana Českého.

Do jeskyně se vchází přes kostel, který je v obci "Svatý Jan pod skalou" u pramene ct. Ivana. Uprostřed kostela jsou umístěny svaté ostatky ct. Ivana, takže se zde poutníci mohou poklonit této svátosti.

Přítomen bude i Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Přiložený plakátek oznamuje další pořádané akce a bohoslužby Bratrstva pravoslavné mládeže, které zde pořádá u příležitosti této tradiční pouti své víkendové setkání.

Zde je pozvánka BPM v PDF.







Pramen sv. Ivana Českého na mapy.cz









Zobrazit příspěvek č. 919 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2013
Zůstane církev mravním soudcem země?

Karikatura rodiny, Zemanova vzpoura, homosexualita a nápor na církev

Výstižná karikatura z webu V. Klause. Podrážděné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Exprezident uveřejněním karikatury prý posiluje stereotypy (asi např. takový škodlivý zpátečnický stereotyp, že manželství je vztahem muže a ženy, nebo že dítě potřebuje ke zdravému vývoji mít jako tatínka muže a jako maminku ženu). Dále podle aktivistů prosazujících "homomanželství" jako normu Klaus prý útočí na práva dětí (zřejmě tím myslí právo každého dítěte na psychické poruchy, hodnotový chaos a ztrátu smyslu pro odlišení normálního od zvráceného; např. jak byl mohlo dítě vychované dvěma "chlapy" vidět něco zvráceného na líbajících se mužích, když to má doma před očima každou chvíli? Článek s daty o problémech dětí homosexuálů).

Džamila Stehlíková z nějakého homofilního vládního výboru hlásá, jak prý jsou děti s dvěma tatínky nebo dvěma maminkami šťastné a že jim nic nechybí (totéž říkala totalitní moc o koncentračních táborech nebo o sibiřských lágrech, kde pracovali šťastní vězňové). Když Stehlíková pokřikuje, že "prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance", nechápe, že ke zlu a zvrácenosti není správné být tolerantní. Ztráta schopnosti netolerovat zlo je morálním koncem každé společnosti. Hitlerův nástup k moci byl umožněn jen tím, že německá společnost ztratila schopnost netolerovat zlo. Korupce rozbujelá v naší společnosti je možná jen díky tomu, že valná část společnosti nemá schopnost netolerovat toto zlo.

Dále paní Džamila trošku popleteně tvrdí: "Bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké." Co na to říci? Vysmívat se sílícímu zlu je přirozenou imunitní vlastností zdravé psychiky. Tak jsme se přece stavěli proti totalitním režimům, v nichž platilo, že nevysmívat se znamenalo vlastně kolaborovat, a především nejen vnějškově nýbrž i vnitřně kapitulovat. Homosexualita je zlem, které nabírá na síle a devastuje samotné základy kolektivní mysli. Proč ji někteří tak podporují? Není to právě kvůli jejich vášněmi zhrublému myšlení? Není to hrubost duše a necitelnost už i k základním principům lidství? Nerozlišování nepřirozeného od přirozeného, chorobného od zdravého je typické pro krajní zhrubnutí lidského myšlení. A kdo je tu vlastně bezcitný? Není to právě ten člověk, který prosazuje zákon umožňující vydat dítě napospas takovému mravnímu peklu, jakým je homosexuální domácnost? Kdo vlastně útočí na děti, když ne ten, který oslabuje a podvrací institut rodiny a zpochybňuje jedinečnost a nenahraditelnost(!) toho nejlepšího prostředí, jehož se dítěti může dostat, - tj. manželství muže a ženy vytvářejících spolu s dětmi rodinu?

Homofilní sociologové a psychologové pochopitelně přispěchají s "vědeckým zjištěním", že pro děti není a nebude nic lepšího než "homorodina". To jsou ty moderní výzkumy, které tutově vědecky a statisticky dokážou, co je potřeba dokázat. Onehdá jsem četl, že je vědecky dokázáno, že sledování televize nemá vliv na vývoj dětí (dnes se už obecně uznává, že opak je pravdou). Pak zase profesionální psycholog (možná to byl ten samý, co teď dokazuje, jakou výhrou je pro dítě být adoptováno homosexuální dvojicí) veřejně tvrdil, že je dokázána neškodnost pro děti hraní agresivních počítačových her (teď se vzrůstem dětského násilí a nástupem vraždících školáků možná tyto "výzkumy" někdo přehodnotí).

Jen na okraj - pár citátů o statistickém dokazování čehokoliv:
"Statistika je jako naivní stará dáma. Podle toho jak se jí otážeme, tak odpoví." (Helmut Müller) "Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky." (George Orwell) "Znám tři druhy lži. Velkou lež, malou lež a statistiku." (George Bernard Shaw)

Chceme vaše děti!

 
Nedávno jsme drželi palce prezidentu Zemanovi, který pořádně překvapil svou odvahou, s níž se vzepřel jmenování známého homosexuála profesorem. Všichni chápeme, že tu nejde o samotnou "sexuální orientaci" toho nemravného člověka, která je jeho soukromou věcí a pokud je tomuto "křesťanovi" lhostejný jeho věčný úděl, je to jen jeho věc. Tady se však jedná o skutečnost, že se jedná o propagátora homosexuality, který navíc nemá problém s urážlivým a nechutným veřejným vystupováním. On sám hovoří o vtipné ironii, někdo jiný to může vnímat jako hluboce pokleslé, vulgární a vkus urážející jednání, které má svými dopady destrukční vliv na společnost (demografická krize a šíření nemocí jsou jen jednou z mnoha rovin zkázonosného působení emancipace homosexuality).

Zmíněný adept na titul profesora je prostě veřejný nemrava a M. Zeman dospěl k názoru, že takový osobnostní profil si nezasluhuje, aby se mu od prezidenta republiky dostalo čehokoliv, kromě odmítnutí. I prezident je člověk se svědomím a má své mravní zásady a jako veřejná osoba a ústavní činitel má dokonce nejen morální právo ale i úkol pozdvihovat ve společnosti morálku, vyzdvihovat mravní vzory a alespoň symbolicky deklasifikovat dekadentní persony. Není soudce, nemá právo trestat, ale může zavrhovat a odmítnout udělit poctu. Každopádně má povinnost (byť nepsanou) alespoň se obrátit zády k tomu, co je rozkladné a mravně závadné, místo toho, aby si s tím před celým národem soudružsky potřásal pravicí.

Mravně rozložená česká inteligence dala Zemanovi co proto, a tak šel na kompromis. Avšak i tak je jeho krátká vzpoura povzbuzujícím a cenným aktem obhajoby morálky a mravní pravdy. To jsou skutky, které mají svou velikost a smysl, i kdyby se nenašel nikdo, kdo by je následoval.

* * *

Biblické křesťanství je zřejmě jedinou oázou lidského myšlení, kde se ještě plně chápe, že homosexuální chování je velké zlo před Bohem i zlo pro lidi - jednotlivce i společnost. Proč je z hlediska křesťanské víry zrovna v tomto typu hříchu něco obludného? Proč právě stav homosexuality (její společenský status) se zdá ukazovat celkový stav zla ve společnosti a potažmo blízkost jejího zániku? Snad právě proto, že se jedná o zvrácení samotné lidské přirozenosti, tj. zasahuje tak hluboko, že otřásá přímo samotnými základy lidství. Je v tom vzpoura proti stvoření člověka, potažmo proti Bohu. Člověk nepotřebuje znát žádná zjevená dogmata, ani kánony či Písma, ale prostým rozumem může chápat, že v samotném jádru homosexuálních svazků je boj proti trvání lidského rodu, odpor vůči pokračování generací, aniž by to společnosti přinášelo cokoliv dobrého.

Někteří lidé se zříkají manželství kvůli povolání, mnišství, službě apod. - ale místo potomků od nich lidský rod dostává něco jiného; je to cesta oběti. Moderní homosexuálové, kteří dnes vyrůstají ve společnosti jako houby po dešti, propagují homosvazky jako cíl sám pro sebe. Chtějí si užívat a ne se obětovat. Je za tím jen arogantní zrovnoprávnění zcestné a neplodné vášně na jedné straně a na straně druhé manželství, v němž je vzájemná přitažlivost muže a ženy prostředkem k přivádění nových lidí na svět. Současná militantní homofilie je v převládající míře ospravedlňována jen vášněmi, jimž mají být rozorány meze (což ilustruje fakt, že mezi homosexuály je daleko vyšší promiskuita než mezi heterosexuály; z mnoha článků viz např. zde), čili sobectví je zde primárním argumentem. Nečistá vášeň je tím prohlašována za nějakou hodnotu. Hřích se staví na piedestal a je předkládán k uctívání.

To je zřejmě jedna z příčin, proč homosexuální chování činí z člověka Božího nepřítele, resp. buduje nepřátelství mezi Bohem a současnou civilizací, v níž je patrný nárůst homosexuálně se chovajících jedinců a ve zbytku společnosti se rozrůstá tolerance či nějaká forma souhlasu s touto deviací.

Není to tak dávno, co měla většina společnosti ještě střízlivé nazírání homosexuality, která byla považována za něco tak ponurého, že se o tom jen šeptalo, a za temnotu náležející do nejhlubší propasti mravního podsvětí. Ta rychlost, s níž lze měnit způsob myšlení lidských mas, je ohromující.

Společnosti je vnucováno manipulativní tvrzení, že homosexualita je geneticky daná, že s ní nemůže postižený člověk nic činit, neboť to není jeho volba, a proto musí být tolerovaná a nesmí být považována za hřích (jinými slovy: má to být považováno za součást lidské přirozenosti). Na to lze odvětit, že pedofilie může být také geneticky daná, a to samé může platit o dalších hříších či sklonech ke kriminálnímu jednání. S hříšnými sklony musíme každý v sobě bojovat. To je podstata mravnosti.

Vyslovená lež, která byla v současnosti rozšířena, zní: "Kdo nemá geneticky získanou homosexualitu, nemůže být homosexuálem." To je lež jako věž. Z asketických zkušeností našich Otců známe jeden základní axiom: "Každou vášeň je možno rozdmýchat." Tj. Neexistuje žádná vášeň ani hřích, jichž by člověk nebyl schopen, bude-li podroben systematickému vlivu a dosáhne-li se při tom souhlasu jeho vůle.

Dnes kolem sebe vidíme narůstat skutečnou propagandu homosexuality. Úměrně tomuto tlaku bude samozřejmě vzrůstat počet homosexuálně se chovajících jedinců (v New Yorku už každý desátý). Zdá se, že ostrovem normality, kde jsou tyto věci chápány na státní úrovni, je Rusko, které právě přijímá zákon o zákazu propagace homosexuality. Nedivme se, až se z moře západního mravního pekla zvedne další jedovatá vlna nenávisti vůči Rusku.

Síla, s jakou se v západní civilizaci prosazují homofilní zákony, je dobře patrná na nedávných francouzských událostech. Návrh zákona o sňatcích homosexuálních párů a o možnosti, aby takové "páry" adoptovaly děti, vyvolal ve Francii masivní demonstrace (statisíce lidí byly v ulicích; podle některých údajů skoro jeden a půl miliónu). Na jedné straně je to povzbuzující, že tolik lidí vyšlo do ulic demonstrovat za zachování mravních principů, na druhé straně se však s jejich postojem ztotožnila přibližně jen polovina občanů (a v jiných zemích už asi tak masové protesty nebudou). Nicméně svůj názor projevil opravdu impozantní počet lidí. Vláda však prohlásila, že na ně nebude brát zřetel. "Jsme hrdí, že jsme umožnili republice udělat tak velký krok v právní rovnosti a dotáhnout do konce tento třicetiletý boj," prohlásil mluvčí socialistických poslanců. Co se asi myslí tou rovnoprávností? Rovnoprávnost ctnosti s hříchem, mravnosti s rozvratem, dobra se zlem?
Už nejde "jen" o registrovaná partnerství, ale o právo homosexuálů na "skutečné" manželství, které bylo ve Francii teď uzákoněno. Konečně se učiní přítrž tak nehorázné diskriminaci, kterou příroda provádí, že dva muži spolu nemohou uzavírat plnohodnotné manželství a mít spolu dítě, a stejně tak byly dosud diskriminovány dvě lesby. To vše nyní napravuje nový zákon. Homomanželé buď dostanou děti adoptované (např. ukradené státem jejich skutečným rodičům za pomoci juvenilní justice) nebo jim genetikové vypěstují nějakého homunkula ve zkumavce. Problém je v tom, že zákonem je sice možno ustanovit jakoukoliv absurditu, ale to ještě neznamená, že se tím změní realita; můžeme si odhlasovat, že od 3. září nebudeme uznávat gravitaci naší planety, ale přestane se dnem účinnosti takového zákona působit zemská tíže? Žádný lidský zákon nemůže změnit Boží řád. Na to jsme tu moc malí páni. Francie by s tím měla mít bohaté zkušenosti (např. v době revoluce ustanovila desetidenní týden).
A konzervativní Angličané? Poslanci britského parlamentu v prvním kole hlasování podpořili manželství homosexuálů. Zákon má od roku 2014 umožnit gayům a lesbám uzavírat církevní i občanské sňatky, případně převést již uzavřená registrovaná partnerství na řádná manželství.

Dočkáme se jistě i plodů těchto nových zákonů, čili nárůstu kriminality. Když zákon legalizuje zlé a nemravné činy, ztratí lidé respekt i k ostatním zákonům. Zákony povyšující homosexualitu na normu, totiž v podstatě sdělují celé společnosti: Vše je dovoleno!

* * *

Aby toho nebylo dost, byla vydána tato (tragikomická) zpráva:

Americké křesťanské společenství slibující homosexuálům "konverzní léčbu" jejich orientace ukončilo svou činnost a omluvilo se klientům. Organizace nazvaná Exodus International působila od roku 1976 jako pastorační úřad zaměřený na "léčbu" homosexuálů. V USA měla 260 odboček. "Udělali jsme mnoho chyb založených na naší víře," řekl ve čtvrtek agentuře Reuters šéf společnosti Alan Chambers ... v prohlášení dále připustil, že po mnoho let přehlížel svou vlastní vytrvalou příchylnost k osobám téhož pohlaví. (Christnet)

Někdy mi to přijde tak, že na Západě je už všechno postaveno na hlavu. Jako by nestačilo, že deviace je považována za přirozenost a hřích za normalitu.
Rozhodnutí společnosti Exodus International je odrazem změn, jimiž Amerika v názorech na odlišnou sexuální orientaci prochází. Homosexuální sňatky už legalizovalo dvanáct amerických států. Nejvyšší soud má do konce června rozhodnout o osudu zákonů, které na federální úrovni homosexuální páry znevýhodňují. (Christnet)
Nyní se dozvídáme, že církevní léčbu homosexuálů vedl muž s homosexuálními sklony; tj. lékařem tam byl ten, kdo tam měl být pacientem...

Smutné otázky tedy zní: Jak asi vypadala "léčba od homosexuality", kterou vedl Chambers? A kolik bolesti přinesla tato absurdita trpícím lidem hledajícím pomoc? A kdo pak může na Západě věřit, že je vůbec možné takto postiženým lidem pomáhat? A kam se teď mají uchýlit ti, kteří potřebují pomoci? Kam se vlastně mohou utéci ti, co chtějí bojovat proti své hříšné vášni, která je přemáhá?

* * *


Papež statečně vyrazil do boje proti homosexuálům a pedofilům ve Vatikánu. Po prvním střetu bylo jasné, kdo tam má navrch.

Západní společnost už určitě není bitevním polem, kde se vede válka čistoty a mravnosti proti zlu a nemravnosti; jedná se spíše už dobyté území (nechám na laskavém čtenáři, aby si sám domyslel, která ze stran toto území obsadila a připojila ke své državě). Specifickou oblastí, kde je ještě jakési válečné pole a vede se nějaký zápas, jsou církve. Západní církve už jsou v mohutné defenzivě. Protestanti už otevřeně homosexualitu schvalují (ve světle nových vědeckých poznatků jsme zjistili, že... bla bla bla). Římsko-katolická církev je v pozici zápasníka, který je už skoro na lopatkách, ale ještě se kroutí a pokouší se vysmeknout z drtícího sevření. Za zmínku stojí zpráva, že před mocí vatikánské homosexuální lobby kapituloval i papež Benedikt. Nu, a teď je na řadě pravoslavná církev, jakožto další "pán na holení".

Takže jaká je situace v pravoslavné církvi? Sice u nás ani ve světě nedosahuje stupeň penetrace homosexuálů do sboru duchovenstva ani vzdáleně takové míry jako v římskokatolické církvi (zatím), ale vážná nebezpečí tu nejspíš jsou. Nyní je nutno jim věnovat náležitou pozornost právě u nás v místní pravoslavné církvi, která prochází velice bolestným obdobím, v němž se zřejmě rozhodne o celém dalším směřování (tj. osudu) této církvičky. Zdržím se nyní vlastních hodnocení a rozborů, ale pro ilustraci, o čem hovořím, pouze ocituji něco ze dvou uveřejněných článků, které jsou k dispozici na hojně navštěvovaných webech.

Jeden článek (který celý dle mého skromného názoru přináší zamyšlení hodný pohled, jak může být viděna momentální situace v naší pravoslavné církvi zvenku) zveřejněný v Parlamentních listech končí slovy: "Redakce také dostala několik podnětů týkajících se sexuální orientace členů Posvátného synodu..."

Další podnět k zamyšlení teď prochází po ruských webech. Z ruského článku plyne zajímavá otázka: Proběhl u nás jakýsi souběh s papežskou kauzou? Benedikt - jak známo - prohrál boj s homosexuály. Ruský autor se domnívá, že vynucené odstoupení vladyky Kryštofa je zapříčiněno touhou nějakého gaye po moci nad naší církví.

Přeložím sem krátký úryvek z tohoto článku:

»Při jednom z našich setkání v Těšovském monastýru, kam se vladyka (Kryštof) vzdálil po abdikaci, mi s tichým povzdechem pravil: "Tito lidé dospěli k přesvědčení, že poté, co jsem se dozvěděl o jejich netradiční sexuální orientaci, budu se jim mstít. To však není církevní ani zbožné. Prostě jsem chtěl, aby sami překonali svůj poklesek." ... (Homosexuálové v církvi) když pocítili, jak chutná moc a peníze, nezastaví se před ničím. Hříšná vášeň ovládá jejich myšlení. A zvrácené myšlení je schopno jakékoliv podlosti. A to tím spíše, že jsou povzbuzeni posledními událostmi v Evropě, kde sexuální menšina změnila se na vládnoucí většinu, a pod jejím tlakem katolická církev (i protestantské církve) už zkoumají otázku žehnání jednopohlavních sňatků. Nepostihlo by to i českou pravoslavnou církev, kdyby se jejím metropolitou stal gay?« (Celý článek prof. S. Komkova otiskla agentura IA REX.)



Bude při oddávání homosexuálů kněz říkat:
"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj"?


















Zobrazit příspěvek č. 920 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE


Chrám na svátek Padesátnice
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.)

 
Svatodušní svátky jsou zároveň svátky Boží Trojice. Má to svou logiku. Otec je nepoznatelný a nepřístupný, dozvídáme se o Něm od Syna, čili řekl nám o něm Ježíš Kristus; vypověděl toho o něm tolik, kolik je možno lidským jazykem říci, jak o tom čteme: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1,18) Jenže poznat Boha - Otce i Syna - je možno pouze v Duchu Svatém. To platí jednak o poznání (a myslí se zde poznání důvěrné, sjednocující) Otce: "...ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili" (Jan 4,23). Stejně tak to platí i o poznání Syna: "Nikdo nemůže nazvat Ježíše Pánem, leč v Duchu Svatém" (1. Kor 12,3; pravosl. překl.). Takže sestoupení Ducha Svatého je klíčem k poznání Trojice. Nelze jinak pochopit, že Bůh je Trojice, než v Duchu Svatém. Kde není působení Osoby Svatého Ducha, tam není správné chápání Trojice nebo tam vůbec není víra v Trojici.
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.
A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.

Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.

Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.

O Svatém Duchu a jeho získávání

V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.
Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.

To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.

Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)

Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)

Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."

Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.

Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.

V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.

V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.


P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."













Zobrazit příspěvek č. 921 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2013
Ambon je osobním weblogem nikoliv oficiální stránkou církve

Prohlášení

Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.

Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.

prot. Jan Baudiš













Zobrazit příspěvek č. 922 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 7. 2013
Nad článkem Ivana Štampacha

Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti.

Řečený autor přináší ve svém jistě dobře míněném článku chvályhodnou snahu nahlédnout problematiku cyrilometodějství z trošičku jiného úhlu, než bývá na Západě obvyklé. Samotný název článku: "Věrozvěsti?" svým otazníkem vyvolává otázku, zda se mu podařil hlubší průnik do duchovní problematiky nebo zda zůstal vězet v západních klišé. Na tuto otázku nechci přímo odpovídat, jen bych rád formou komentářů poněkud oponoval některým jeho tvrzením a snad i rozšířil pohled, který se v článku prezentuje.

Zároveň nám skýtá polemika s uvedeným článkem vítanou příležitostí připomenout si u příležitosti letošního výročí pár skutečností a znovu vyložit některé aspekty pravoslavného chápání cyrilometodějství. Mnohdy se teze nejlépe formulují právě při polemice (ostatně, pravoslavná věrouka byla z valné části formulována právě v rámci polemiky svatých Otců s heretiky). A navíc, letos už jsem zde na toto téma jednou psal a slíbil jsem tenkrát ještě nějaké pokračování, takže tento článek jím může být.

Byli sv. Cyril a Metoděj věrozvěsty?

Autor komentovaného článku to poněkud zpochybňuje; pak však rozšiřuje obsah toto pojmu do takové šíře, aby se tam dílo svatých bratří vešlo, stejně jako jakékoliv jiné svědectví o víře. Otázka, kterou si položil, je však zajímavá a vede k zamyšlení.

Ano, křesťanství bylo u nás přítomné již před příchodem svatých bratří. Proč je tedy nazývat věrozvěsty? Křesťanství se zde sice vskutku vyskytovalo, ale jen formálně (z politických důvodů). Sv. Rostislav píše, že Moravané nemají učitele, který by je vyučoval víře. Z toho si můžeme učinit obrázek o tom, jaký byl stav poznání víry na Moravě. Co jiného se ostatně dalo od šíření latinského ritu očekávat? Proto sem přicházejí byzantští věrozvěsti, aby zvěstovali víru - čili nikoliv formálně křttili kvůli politice, ale přinesli srdcím Moravanů skutečnou víru v Krista. To je základ Církve v našem pravoslavném pojetí - nikoliv formální křest velmožů, ale zasévání do lidských srdcí v celonárodním měřítku.

Skutečností, kterou bychom měli vést v patrnosti, je pokaženost toho křesťanství, které zde zaváděla franská misie (např. volná praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí*). Víme z památek, že to bylo "křesťanství" smíšené s pověrami (že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné; viz o tom Život Konstantinův) a obsahovalo zárodky budoucích latinských herezí, resp. např. herezi "filioque" (Metoděj a později jeho žáci s touto herezí bojovali - viz o tom u nás zde).

Že se učení sv. Metoděje neshodovalo v čemsi s učením, které hájili Němci, jakožto učení římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.* Z toho všeho je zřejmé, že křesťanství, které bylo na Moravě šířeno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje, bylo zkažené, či "kompromisní" s pohanstvím, neřku-li heretické. Proto je možno svaté bratry chápat jako skutečné věrozvěsty - v nejužším smyslu toho slova - kteří zde hlásali pravé křesťanství těm, kteří je ještě neznali, resp. hlásali pravé křesťanství tam, kde dosud hlásáno nebylo. Ivan Štampach se mýlí, když jim odmítá přiznat čestný titul věrozvěstů v tomto úzkém slova smyslu.
Pramalé pochopení pro zvěstování víry, s nímž přišli bratři na Moravu, a typicky západnické hledání politických motivů za vším, co se kolem sv. Cyrila a Metoděje dělo, dal autor na srozuměnou v jediné krátké větě: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše." Je to vlastně zajímavé, jak může někdo takto úzce nahlížet tak široké a posvátné dílo - všichni přece máme před očima, kolik práce pro Evangelium a pro spásu Moravanů zde Soluňané vykonali, a přesto tu někdo vidí posvátné apoštolské dílo, kdežto druhý pro to najde jen taková slova, jako: "Přišli prosadit mocenské zájmy..." Každý jsme asi svým způsobem myšlení a vidění ovlivněni do té míry, že hledíce na stejnou věc, vidíme něco úplně jiného. A netýká se to jen posuzování skutků, jež se staly kdysi v šerém dávnu. Podobná obvinění z prosazování politických vlivů se valila od katolíků ve 20. století i na sv. Gorazda II. Někteří lidé zatemnění předsudky, které si vytvořili na základě vlastních nečistých zájmů, nikdy neuvěřili, že sv. Gorazdu se jedná o duchovní a náboženskou věc.

* * *

Motivy knížete Rostislava

V článku se píše: "Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost." Chápeme, že ze strany Západu to takto vypadá, ale nutno k tomu dodat, že to není pohled jediný a že ze strany Východu jsou věci vidět jinak.

Když Řím nevyslyšel Rostislavovy žádosti o vyslání misionářů, obrátil se kníže na Konstantinopol. Tedy navazuje spojení s jinou jurisdikcí. Po stránce věroučné opravdu ještě nešlo o "alternativní církevní příslušnost", protože věroučně tady zatím byla formální (ale opravdu už jen formální) jednota. Leč po stránce kanonické se o "alternativní církevní příslušnost" opravdu jednalo. Cílem bylo vybudování autokefální místní církve, po stránce správní nezávislé na Římu ani na nikom jiném. Takže jedním z cílů Rostislavovy ideje byla vskutku alternativní církevní příslušnost na úrovni církevně-správní, a jak se teprve později ukázalo, spolu s tím to byla alternativa i v oblasti církevní praxe i tradice a nakonec vlastně i v oblasti věroučné.

Oč tedy šlo sv. Rostislavovi, když žádal Byzanc o vyslání biskupa a učitele? Jednalo opravdu hlavně (či pouze nebo spíše) o kulturní a politickou příslušnost? Náš autor se zde vyjadřuje ještě poměrně zdrženlivě; mnozí jiní západní resp. katoličtí historikové volí otevřenější a jednoznačné hodnocení situace: "Jednalo se jen a pouze o politiku, a nic jiného za Rostislavovým počinem nehledejme." Vždycky jen žasnu nad tím, jak někteří současní historikové dokonale vidí knížeti Rostislavovi do srdce a mají naprosté jasno, oč se mu jednalo. Jeho žádosti zaslané do Konstantinopole přisuzují jen povrchní politické úmysly (zřejmě podle pravidla: podle sebe soudím tebe).
Není divu, že západní badatelé hledají za vším jen pragmaticky světské zájmy, kdežto motivy zakládající se na zbožnosti připouštějí obtížně. Vyplývá to z dlouhodobé západní praxe a situace. Jak vypadala situace v oněch dobách? "Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Itálii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští."*
Na Západě, kde už po devátém století ztrácelo křesťanství svůj původní duchovní obsah (tudíž z něj vyprchávala síla schopná inspirovat lidská srdce a naplnit je pravým duchem), bývá přístup vládců ke křesťanství spíše pragmatický a je uchopováno jako prostředek používaný v politické hře. A to nejen u vládců světských, ale i u biskupů a papežů. Proto se nedostalo dřívějším Rostislavovým žádostem na Západě vyslyšení. Jeho země byla v myšlení římských církevních vládců předurčena jako potrava pro germánskou expanzi.
Viz např. velkou vojenskou výpravu německého krále Ludvíka proti Rostislavovi (r. 864 - rok po zahájení misionářské práce sv. Cyrila a Metoděje na Moravě). K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.*

Když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němce na slovo.*

Vojenských výprav proti Slovanům se zúčastňovalo i západní duchovenstvo.

Jsou zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.*

"Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni", jak to později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.*
Rostislav samozřejmě politikem byl a připouštíme i politické motivy jeho žádosti o vyslání "biskupa a učitele", ale zároveň z jeho dopisu cítíme hlubší vztah ke křesťanství - touhu nejen po biskupovi, ale především po učiteli, který by moravský lid uvedl do hlubšího chápání Kristova evangelia. Nejlepším důkazem řečeného je Boží požehnání, jehož se Rostislavově iniciativě dostalo. Jednak se díky našemu svatému knížeti dostali na Moravu takoví byzantští světci, jakými byli Cyril s Metodějem, díky čemuž dnes máme tyto velikány za své nebeské přímluvce. A dále dal Bůh najevo, že k Rostislavovu dílu přihlásil, tím, že dílo, jehož iniciátorem moravský vladař byl, přetrvalo a stalo se základem slovanského církevního života nejen pro většinu Slovanů, ale pro největší pravoslavnou církev světa - čili pro Třetí Řím (dovolím si pro tentokrát použít pro Ruskou církev tento neoficiální titul). Jaké lepší svědectví o svatosti knížete Rostislava můžeme ještě chtít? Vždyť strom se pozná po ovoci, jak vysvětluje Pán Ježíš. Nemůže špatný strom rodit dobré ovoce. Dokonce i hořký konec Rostislavova života - zrada, zajetí, oslepení a smrt v bavorském vězení - ukazuje, že mu Bůh dal trpět kvůli Evangeliu podobně, jako svým svatým mučedníkům a vyznavačům. Takoví jsou v nebi vyzdviženi nejvýše, přímo pod Boží trůn. (Není vůbec pochyb, že potrestání Rostislavovo (skoro bychom mohli říci: poprava) bylo pomstou heretiků a "vlků v rouše beránčím" za to, co Rostislav učinil pro šíření pravého křesťanství na Moravě, resp. za to, že inicioval a podporoval cyrilometodějskou misii.)
Všecky tyto skutečnosti (invaze Němců pod záminkou šíření křesťanství) dostatečně vysvětlují, proč se kníže Rostislav obrátil do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá válečná výprava. To jej naplňovalo obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.*
* * *

A nyní ke střetu východní a západní církve u nás. To je téma neodlučně s cyrilometodějstvím spjaté.

Boj latinské církve proti východní tradici autor článku, s nímž polemizujeme, jemně nazývá "sporem" obou tradic. Pojem "spor" však spíše evokuje diskusi, kdežto to, co se odehrávalo na našem území v rámci politického prosazení latinské orientace, bylo vyhlazováním všeho, co mělo něco společného s cyrilometodějstvím. Latiníci likvidovali všechny východní a slovanské formy křesťanství, aniž by se tázali zdejšího lidu, jestli je mu to milé; takhle zřejmě "spor" nevypadá. Jednalo se střet a zápas. Tento boj sice vyhrála latinská strana, ale díky používaným prostředkům má jen málo důvodů být na toto vítězství hrdá, neboť jí ke cti rozhodně neslouží.

Nadále se autor řečeného článku uchyluje k obvyklým klišé a manipulačním tvrzením, což není zrovna čestný postup. Např. píše: "Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi..." Je zde patrná snaha vylekat Čecha tezí občas katolíky používanou a nyní jen mírně modifikovanou: "Kdyby se u nás zachovalo cyrilometodějství a kdyby u nás zvítězila východní (tj. pravoslavná) tradice nad latinskou, pak bychom zde žili tak, jako se žije na Balkáně (tj. v chudobě apod.) A to byste chtěli?" Výroky v tomto smyslu lze od známých osobností římskokatolické církve opravdu slyšet. Případně lze Čecha snadno zmanipulovat tvrzením, že kdyby zde dílo sv. Cyrila a Metoděje nebylo latiníky vyhlazeno, pak bychom dnes psali azbukou. Hrůza, že?

Na podobná tvrzení bychom mohli opáčit: "Kdyby nebylo byzantské misie, tak bychom dnes nemluvili česky, ale německy." Jedině díky sv. Cyrilu a Metoději si dnes vůbec můžeme klást takové otázky, zda by se čeština lépe psala azbukou nebo zda má pro Čecha nějaký význam latinka. Bez příchodu slovanských bratří by s největší pravděpodobností neexistovala ani čeština ani Čechové. Byli bychom všichni Němci a hovořili bychom německy. Naše bývalá slovanská identita by pro nás dnes neznamenala nic více, než zdejší keltská opida a menhiry.

Vždyť kdyby nebylo češtiny, nebylo by ani českého národa. Nebýt Cyrila a Metoděje uskutečnily by se germánské plány na pohlcení Čechů a Moravanů. Vždy, když slyším na toto téma hovořit nějakého českého teologa ze západní církve, táži se sám sebe, proč jim představa pohlcení a poněmčení Čechů nevadí tak, jako pravoslavnému Čechovi?

A nyní k té životní úrovni a balkánskému způsobu života. Do značné míry je způsob života dán mentalitou obyvatel a pak jejich kulturností a historií. Mentalita Balkánu pramení z jižanského temperamentu. Současná životní úroveň Balkánu se do značné míry odvíjí od skutečnosti, že tyto země byly dlouho nárazníkem mezi islámskou expanzí a Evropou. Zatímco Západ hospodářsky vzkvétal díky vysávání kolonií, tak Balkán, který vytvářel hráz mezi světem islámské expanze a Západem, zápasil s muslimy či se snažil ze sebe setřást turecké jařmo (v čemž mu Západ házel klacky pod nohy). Takže tvrdit či naznačovat, že životní úroveň Balkánu je výsledkem dědictví cyrilometodějství či nepříslušnosti k latinské kultuře, je zcestné. Turecké jho se našeho území bezprostředně netýkalo, takže hospodářský vývoj u nás mohl být jiný i při zachování cyrilometodějské tradice. Nicméně je nutno uznat, že duchovní působení pravoslavného křesťanství směruje člověka k jiným hodnotám, než je hromadění pozemských statků, čímž žije latinský západ.

Především však chci podtrhnout, že kdyby zde zůstalo cyrilometodějské dílo, pak bychom byli kulturním centrem Evropy. Nejen středem geografickým, ale i střediskem vzdělanosti a kultury. A to by nám pomáhalo zajistit i svébytnost státní. Likvidací cyrilometodějství jsme upadli na dlouhá staletí do temnoty latiny a byli vymeteni na úroveň kulturní provincie. Jakékoliv kulturní povznesení se zde pak mohlo dít už jen za cenu oslabování národní identity. Místo toho, aby zde vznikala díla církevního i světského písemnictví jako na "běžícím pásu" a to ve slovanském jazyce, jak tomu položili základy svatí bratři, nastupuje místo toho éra, kdy se píše jen latinsky a jen pro latinsky vzdělané lidi; na univerzitě se učí latinsky, později německy. A mimo vzdělanecké kruhy? Česká literatura se prosazuje až koncem 13. století, a nemá ani zdaleka tu pozici, jakou mělo dříve staroslověnské písemnictví (zvláště na Moravě). (Karel IV. nepodepsal za svého života ani jednu česky psanou listinu.)
Zajímavou ukázkou blahodárného kulturního vlivu slovanského písma a liturgie je případ Bulharska. Poté, co tam žáci sv. Cyrila a Metoději přinesli slovanskou liturgii a písmo, se Bulhaři zbavili používání cizího liturgického jazyka (v jejich případě to byla řečtina, resp. Byzancí zaváděná helenizace), což vedlo prudkému rozvoji bulharské kultury a písemnictví. (Vyhnání cyrilometodějství z Moravy a jejich vlídné přijetí na Balkáně, vedlo sice ke kulturnímu pádu našich zemí, ale kulturně povzneslo celý Balkán; jenže zatímco nás dusil latinský Západ, Balkánu bylo dáno trpět pod tureckým jhem.)
A co se týče té azbuky - latinka až do doby Husovy nebyla schopna adekvátně zaznamenávat česko-jazyčnou výslovnost, což kladlo samozřejmě překážky při psaní v češtině, a tím byl náš místní jazyk z oficiální kultury a písemnictví diskvalifikován. To pochopitelně výrazně podlamuje svébytný kulturní rozvoj těchto zemí.
Mimochodem, dodnes činí naše diakritická znaménka v latince problémy (např. v oblasti počítačů). Je to něco vpraveného do latinky dodatečně jako její neorganická součást, a navíc česká diakritika je specificky česká a nepoužívá se jako celek v žádném jiném národě, který píše latinkou (dokonce se liší diakritika česká i od slovenské). Pro Slovany píšící cyrilikou je daleko snazší vzájemně sdílet svou písemnou kulturu, než je pro nás - i při používání té slavné latinky - možno sdílet písemnictví se západem. V praxi nám naše latinka žádné sdílení písemnictví s Němci, Francouzi ani Angličany neumožňuje; musíme se naučit jejich (nám zcela vzdálený) jazyk i pravopis úplně stejně, jako se to musí učit Rus, chce-li číst německy, francouzsky či anglicky. Výhoda latinky pro Čechy je tedy téměř nulová.

Kdyby se u nás psalo azbukou, mohli bychom (zřejmě jen s minimální jazykovou průpravou) celkem snadno číst např. Dostojevského (jednoho z největších světových spisovatelů) či Tolstého v originále. Jakého západního autora světové úrovně si (bez náročného jazykového vzdělání) přečteme v originále s naší latinkou?

Kdo máte zkušenost s počítačovými písmy, resp. editoval jste někdy fonty, víte, kolik různých znaků s nejroztodivnějšími diakritickými znaménky ve skutečnosti znakové sady latinky mají. Oblast latinky je v praxi značně roztříštěná, v řadě západních zemí používají trochu jinou latinku, a to proto, že samotná holá latinka (čili písmo pro latinu) nemá schopnosti postihnout výslovnost hlásek užívaných národy píšícími latinkou, a proto si ji každý národ rozšířil podle svého. Oproti tomu oblast cyriliky je daleko celistvější, všechny národy píšící tímto písmem používají prakticky stejnou sadu znaků (jen s nepatrnými výjimkami). Důvodem je, že cyrilika má dost znaků, aby postihla výslovnost všech hlásek slovanské řeči.
* * *

Dnes samozřejmě už bereme jako daný fakt, že jsme byli pohlceni do sféry vlivu Západu - politicky i nábožensky. Na tom již nelze nic zásadního změnit. To nám však nebrání v úvahách nad tím, co to pro nás znamená. Zatímco svými náboženskými kořeny i národností náležíme spíše Východu, nástup temnoty rekatolizace v době pobělohorské, kdy spadla mříž, jež nás uvěznila v rakousko-uherském "žaláři národů", zpečetil schizofrenní způsob naší další existence. To je národní diagnóza platná zřejmě dodnes.

Sice jsme si učenlivě osvojili závistivě šilhat západním směrem, ve skutečnosti nás západní země mezi sebe nepřijímají. Jsme pro ně jiní. Dokonce i Masarykovu Českou republiku hodil Západ přes palubu, později nás s klidem odmrštil do sféry vlivu SSSR. A jak nedávno vyšlo najevo, dokonce i v době Gorbačova západní politici zprvu nechtěli, abychom se z komunistické vlivové sféry dostali. A při dnešních potížích naší země s demokracií se ze Západu opět ozývá pohrdavé zdůrazňování, že nejsme kulturní součástí západní Evropy a "nikdy nebudeme". Naše historie nás zformovala do stavu neplodné rozpolcenosti. Byli jsme vyrváni ze slovanského světa, k němuž budeme kořeny i srdcem vždy patřit, a byli jsme adoptováni Západem, který nás nemiluje, ale poutá nás k němu závistivá touha být bohatými jako on. Při tom však jakožto Slované někde v koutku duše Západem opovrhujeme, protože nám připadá povrchní.

Češi mají na rozdíl od Západu daleko větší smysl pro iracionálno a duchovní realitu (viz např. klasické české pohádky, či velké množství pověr a lidových zvyků, které si ani neuvědomujeme; dále všechny ty víly, skřítkové, vodníci a další bytosti, jimiž se to v myšlení národa jen hemží - ať už jsou viděny v přírodě nebo se nastěhovaly do večerníčků; pak jsou to dosud živé a prožívané historické pověsti a magické vlivy; zajímavým příkladem je i fenomén pražského tajemství). Jak vzdálená je tato stránka našeho vnitřní světa od západního pragmatismu! Pozoruhodný je i místní smysl pro kulturu (vztah k psanému textu, divadlu a krátkým filmům). Při kontaktu se západními lidmi si Čech uvědomí, nakolik jsou dodnes naši lidé tvořiví, schopni improvizace, se vztahem ke kutilství a amatérskému provozování všelijakých řemesel a podobných hobby. Nemáme sice moc smyslu pro demokracii a politiku, ale o to větší smysl máme pro přírodu, chataření, houbaření, rybaření, zahrádkaření, sbírání a očesání všeho, co se kde urodí, - a v takové míře, že to mnohým Zápaďanům připadá naprosto nepochopitelné (a to nemluvím o místním specifickém humoru). To vše jsou projevy ducha Východu, slovanských kořenů, které jsou v nás dodnes živé.
Vzpomínám si na vyprávění filosofa Erazima Koháka (asi není slovanské národnosti, ale je spjat s mentalitou zdejšího prostředí), který jako emigrant v USA pracoval na univerzitě. K údivu svých kolegů nebydlel ve městě, ale ve srubu v lese. Jednou pozval pár svých spolupracovníků na návštěvu a k jejich zděšení nasbíral v lese houby, usmažil je a nabídl jim k ochutnání. V představách Američanů znamenalo sníst divoké houby jistou smrt (v USA požívají jen uměle vypěstované žampiony apod.). Posléze se však nechali přesvědčit a také pojedli. Pak ještě nějaký čas vyprávěli s očima na vrch hlavy svým přátelům vzrušující historku, jak byli u Koháka v lesním srubu a jedli tam s ním divoké houby.
Možná bychom to mohli ilustrovat následující anekdotou. Zatímco západní teolog bude hodinu psát či hlásat a přinášet důkazy o platnosti křtu provedeném třemi kapkami vody, jež jsou "nutné a postačující", a kázat, že jakékoliv jiné namáčení do vody není nezbytné, tak východní člověk stráví tuto dobu tím, že na jezeře vyseká díru do ledu, kněz vodu posvětí, a pak tam do ní všichni z farnosti naskáčou.
Mluví se o pomyslné linii rozdělující Evropu na východní a západní; směrem na východ od ní jsou prý lidé více intuitivní. Někdo hovoří o jiném poměru práce levé a pravé hemisféry v mozku. Protěžování racionální hemisféry na Západě (kromě Islandu) došlo tak daleko, až si psychiatři v Americe odhlasovali, že budou duchovní zkušenost považovat za psychickou chorobu. U nás se tím, že vidí skřítky, chlubí dokonce i celebrity. Na Ukrajině má každá vesnice svou vlastní čarodějnici a nepokřtěné dítě se neodvažují vynést ven z domu. Duchovní jevy se vědecky zkoumaly dokonce i v ateistickém SSSR. Místo toho, abychom s tím potenciálem pracovali, tak jsme si ve své dezorientaci vymysleli ještě jakousi třetí Evropu, a to tzv. Evropu střední, což jsou východoevropané, kteří si nejsou jisti, kam vlastně patří; chtěli by být počítáni mezi západoevropany, ale při tom zůstat lidmi východoevropskými. Vymýšlíme si tudíž různé stylizace jak to zaonačit, např. se prezentujeme jako "most" mezi Východem a Západem. Jak ale už říkal Werich: Po mostech se většinou šlape. (A při konfliktu mezi levým a pravým břehem se ze všeho nejdřív odstřelí právě most.)
A jak to všechno souvisí s Cyrilem a Metodějem? Každý národ musí dostat křesťanství a duchovní život v té podobě, jaká odpovídá jeho mentalitě. Podobně, jako potřebuje, aby měl církevní život ve svém jazyku (jedině tak k němu může opravdu důvěrně přilnout), tak i odstín církevní praxe musí odpovídat jeho povaze. Neumím posoudit, zda by byzantský obřad a východní tradice byly vhodné i pro západní národy, ale asi není bez významu, že si Západ vytvořil svůj jednoduchý krátký obřad, mši připomínající východnímu člověku spíše schůzi, než sestoupení nebeského království (západní protestantské církve a sekty dotáhly na svých "zasedáních" tento trend do konce). Západnímu racionálnímu člověku zřejmě není blízká dlouhá bohoslužba plná tajemné symboliky, ozdobená opakujícími se intermezzy, s nadrealistickou hymnografií se zvláštními obrazy a paradoxálním vyjadřováním. Naproti tomu zbožnost slovanského národa je západním obřadem dušena a přiváděna k povrchnosti, chladu, formalitě a snad i pokrytectví. Myslím, že současný duchovní stav našeho národa je mj. výsledkem vnuceného západního ritu, který nedovolil duši národa rozkvést zbožností.

Sv. Cyril s Metodějem sem přinesli nejen písmo pro nás jazyk a biblické překlady, nejen orthodoxii, původní nezkažené křesťanství, ale i východní typ zbožnosti. To vše dohromady způsobilo na Moravě něco ohromného. Duše národa obživla a pohnula se, začala pod vlivem cyrilometodějské mise rozkvétat. „Jako by se hluchému otevřel sluch a němý promluvil," podobnými slovy hovoří kronikář, který byl svědkem toho, co se na Moravě stalo. Pozdějším násilným odebráním tohoto dědictví a vnucením západní zbožnosti se v průběhu druhého tisíciletí stal z našeho národu duchovní mrzák, duše ochrnula. Vypadá to, že bez východní zbožnosti se ze Slovana stane buď materialista nebo pověrčivec, jako v případě Čechů, či naopak fanatik (to je možná případ Poláků či Chorvatů); obojí znamená duchovní umrtvení.

Češi by mohli být zajímavě náboženským národem. Historie naší země, poloha, střety a prolínání různých duchovních vlivů, podoba krajiny, slovanská národnost obohacená mišmašem genů třetiny světa, to vše jim dává jakousi zvláštní vlastnost a snad i spiritualitu. Bohužel církev resp. církevnost zde byla v době temna jezuity zdiskreditována - v případě Čechů je to vypáleno do genetické paměti národa; jak se říká: nedůvěra k církvi je u Čecha na úrovni buňky. A tak si tuto národní spiritualitu Čech ventiluje v lese na houbách či v nějakých pověrách nebo v poslední době masovým zájmem o neorganizovanou (neopohanskou) náboženskost a tajemné záhady, protože si s tím, co v sobě má, neví rady. Je mu v podstatě jedno, o jaké náboženství či duchovní nauku se jedná, hlavně to musí být neorganizované, rozuměj - necírkevní.

Za tohoto stavu věcí mohla sehrát česká pravoslavná církev jedinečnou úlohu pro tento dějinami tak zkoušený národ. Nejde tu o žádné přičlenění k Rusku, jak se děsí Ivan Štampach, ale o osvětlování historické paměti a správný duchovní výklad dějin. To činila naše církev za éry sv. Gorazda II. v meziválečné době 20. století. Představila národu skutečné cyrilometodějství a husitství, přinesla sem pravoslavného ducha. Tak mohli zdejší lidé okusit něco krásného leč dávno zapomenutého. Naše církev tím nabídla národu něco inspirativního, s čím se mohl identifikovat. Byla to otevřená cesta, na níž mohl národ najít sám sebe.


Pozn. Věty a odstavce označené * jsou citací z knihy sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu.

Pokračování příště


















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 842 do č. 922)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz