1415


Archiv Ambonu

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Standartní zobrazení
(okno s nejnovějšími příspěvky)

Toto je speciální okno pro bádání v archivu Ambonu. Jsou tady zobrazeny starší příspěvky, které se zde zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole. Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek můžete kliknout na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu /kde jsou starší/ a postupovat směrem dolu /kde jsou novější/).


Zde je zobrazeno 80 starších příspěvků: od č. 866 do č. 946

Pohyb ve frontě příspěvků: Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší


Příspěvky na Ambonu:

Zobrazit příspěvek č. 866 jednotlivě

Administrátor --- 2. 1. 2013
Zprávy z ústředí - nové chrámy v Praze

Nový chrám svaté Ludmily v Praze

Nový pravoslavný chrám svaté mučednice Ludmily v Praze byl slavnostně vysvěcen v sobotu 29. prosince 2012. Chrám se nalézá na teritoriu Ruské federace v objektu výstaviště na Sibiřském náměstí v Praze 6 - Bubenči. Pro bohoslužebné účely jej získalo "Podvorije" - Duchovní zastupitelství Ruské pravoslavné církve v České republice pod vedením prot. Mgr. Nikolaje Liščeňuka.

Svěcení chrámu vykonal z pověření Jeho Svatosti Kirilla, patriarchy moskevského a celé Rusi, vladyka Marek, arcibiskup grigorijevský, spolu s vladykou metropolitou Kryštofem a dalšími duchovními. Slavnostního svěcení prvého pravoslavného chrámu svaté Ludmily v Praze se zúčastnili kromě duchovních a věřících ze všech církevních obcí také hosté z Moskvy, Říma a Vídně. Přítomen byl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace pan Sergej Borisovič Kiselov. Po ukončení svěcení promluvil jak vladyka Marek, tak i metropolita Kryštof, kteří vyjádřili vděčnost všemohoucímu Bohu a poděkování představitelům Ruské federace, Duchovnímu zastupitelství Ruské pravoslavné církve v České republice, velvyslanectví Ruské federace v Praze a všem dárcům a obětavým věřícím, kteří se podíleli na jeho budování. Vladyka metropolita zvláště poděkoval Jeho Svatosti patriarchu Kirillovi za jeho otcovské pochopení pro potřeby věřících v Praze, kteří se již mnoho let nevejdou do chrámů, ve kterých se konají bohoslužby církevně-slovansky. Dále vyjádřil radost nad tím, že byl nových chrám posvěcen na památku české kněžny svaté Ludmily, prvé křesťanské mučednice všech Slovanů. Před několika lety totiž věnoval otci Nikolaji ikonu s ostatky svaté Ludmily, které naší církvi daroval vzácný pražský arcibiskup František Tomášek, s prosbou, aby se snažil zbudovat chrám k její cti. Otci Nikolaji se podařilo splnit toto přání a ikona s ostatky dnes spočívá na novém svatém chrámovém prestolu. Závěrem svého vystoupení věnoval chrámu sadu "orleců". Nakonec poděkoval arcibiskupu Markovi za jeho návštěvu a daroval mu jubilejní medaili s vyobrazením svatých Cyrila a Metoděje.

Po svěcení následovalo všenoční bdění, při kterém vladyka Marek udílel věřícím pomazání svatým olejem. Prvou svatou archijerejskou liturgii sloužili oba hierarchové následujícího dne v neděli 30. prosince.

Nový pravoslavný chrám svaté Ludmily je otevřen veřejnosti každý den podle programu. Jeho duchovním správcem se stal otec prot. Vladimír Abrosimov, velvyslanecký kněz doposud spravující chrám svatého velkomučedníka Jiřího, uprostřed areálu Ruského velvyslanectví.

K novému jubilejnímu roku 2013 má Praha 10 pravoslavných chrámů, kde se konají posvátné bohoslužby.


* * *


Nový chrám svaté Kateřiny v Praze

Magistrát hlavního města Prahy poskytl k užívání pravoslavné církvi chrám svaté Kateřiny v Praze 2 nedaleko metra "C" stanice I.P.Pavlova. Jeho zakladatelem byl císař Karel IV. "Otec vlasti", který si velmi vážil východního křesťanství a upřímně ctil svatou mučednici Kateřinu Alexandrijskou. Chrám svaté Kateřiny, nalézající se v areálu nemocnice byl několikrát přestavován. V současné době nese znaky jak gotického, tak i barokního stavebního slohu. Charakterizuje jej gotická věž a velmi bohatá barokní výzdoba.

První pravoslavná bohoslužba se v chrámu svaté Kateřiny v Praze konala v pondělí 24. prosince na Štědrý den roku 2012. Vladyka metropolita Kryštof spolu s duchovními nejprve vysvětil nový sv. prestol a celých chrám po četných úpravách. Kromě svatého prestolu, daru tachovské církevní obce, je v chrámu též vhodný ikonostas z chrámu berounského a mnoho dalších bohoslužebných předmětů, jako například sedmiramenný svícen, dar Duchovního zastupitelství "Podvorija" Ruské pravoslavné církve z Karlových Varů, bohoslužebná souprava věnovaná chrámu metropolitou Kryštofem, či ručně šité pokrývky na sv. prestol věnované monastýrem svatého Václava a Ludmily v Loučkách.

Prvé archijerejské Božské liturgie, která následovala po svěcení, se zúčastnili duchovní a věřící ze všech sedmi pravoslavných církevních obcí v Praze. Mezi vzácné účastníky patřila Její Excellence paní Daniela Anda Grigore-Gitrman, mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně Rumunské republiky v ČR spolu s doprovodem.

Metropolita Kryštof na základě usnesení Metropolitní i Eparchiální rady předal chrám pro bohoslužebné účely bulharským pravoslavným věřícím, jejichž církevní obec vede prot. Mgr. Plamen Todorov. Správcem budovy - kostelníkem byl ustanoven pomocný duchovní jer. Mgr. Konstantin Moravenov. Chrám je otevřen pro veřejnost denně v souvislosti s bohoslužebným programem. Mimo tento program je možné si návštěvu chrámu domluvit osobně s otcem Konstantinem na tel 722 015 023, či na elektronické adrese: moravenov/zavinac/gmail.com.


* * *



Panychida za metropolitu Doroteje na Olsanskem hrbitove,
konane ve vyrocni den jeho zesnuti v nedeli 30.12.
Panychidu s Jeho Blazenosti metropolitou Krystofem slouzil arcibiskup Marek
za ucasti velkeho mnozstvi duchovenstva a kozacke straze.
















Zobrazit příspěvek č. 867 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2013
Film k pravoslavným vánocům

Kristus se rodí!

Oslavujte ho!

Česká televize dala pravoslavným křesťanům dárek pod stromeček - dokument o Svaté Hoře Athos.

Český překlad je na řadě míst možná trochu nepřesný, ale přesto díky!

Hora Athos

Unikátní výprava na svatou horu v Řecku (51 min.):

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/












Zobrazit příspěvek č. 868 jednotlivě

Administrátor --- 8. 1. 2013
Televizní zpravodajství o Pravoslaví

Reportáž o letošních svátcích Narození

Česká televize o pravoslavných Vánocích - hlavnich událostech ČT (najeďte prosím na 16:30 minutu)

www.ceskatelevize.cz/









Zobrazit příspěvek č. 869 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2013
Z došlé pošty

Prot. Eugen Bakoš - Pravoslavná farnost Halže

Živý betlém - koledy
Pravoslavný dětský sbor ANHELY
Pravoslavná farnost HALŽE 2012

1. Pravoslavná farnost Halže - ANHELY 2012
http://www.youtube.com/watch?v=4Na1Q0BVLas

2. Pravoslavná farnost Halže - CHERUBÍNY 2012
http://www.youtube.com/watch?v=7V5dVIi2ndc





Zobrazit příspěvek č. 870 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2013
Z tisku - posmrtný život

Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Přináším zajímavý text, který prošel světovými médii. Týká se duchovního zážitku neurochirurga. Vzhledem k tomu, že text je příliš krátký a je to jen výňatek z jeho knihy, nebudu se snažit posuzovat charakter popisovaného zážitku (pokud je vůbec reálný; zatím to však vypadá tak, že ta osoba opravdu existuje, opravdu je tím, čím se představuje, a snad toto vyprávění není jen fabulace). Z hlediska křesťanství tam můžeme nacházet některé problematické body, ale to může být způsobeno kvalitou překladu či vytržením z kontextu knihy. Lze tedy obtížně posuzovat motiv této duchovní zkušenosti. Možná je to dílo duchovních bytostí, které se snaží lidi klamat a navodit v nich dojem, že poté, co duše opustí dělo, bude v každém případě vše dobré a žádný problém v "záhrobním životě" člověku nehrozí. Nelze zatím však ani vyloučit, že zážitek pochází z dobrého zdroje a má v materialistické civilizaci povzbudit víru v posmrtnou existenci. Některé problematické body tohoto vyprávění lze totiž interpretovat tak, aby nemusely nutně protiřečit křesťanskému zjevení. Je však otázka, zda je taková interpretace možná v kontextu celého knižního textu. Bez přečtení celé knihy se k tomu raději nebudu více vyjadřovat. Pozoruhodná je každopádně základní podávaná informace, kvůli níž sem tento článek vkládám, - existence jasného vědomí i přesto, že monitorovaná aktivita mozku vyhasla. Zde je ten výběr z vyprávění zážitku neurochirurga:


Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander, který pracuje 25 let na Harvard Medical School, onemocněl r. 2008 na zánět mozkových blan a dostal se na týden do komatu. Zažil při tom cestu do posmrtného, nadpřirozeného světa. Svědčí o tom tento týden v týdeníku Newsweek, kde píše o své nové knize na toto téma:

Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén předsmrtných zážitků, píše autor. Jako neurochirurg rozumím tomu, co se děje v mozku u lidí, kteří se blíží smrti, a vždycky jsem byl přesvědčen, že existuje dobré vědecké vysvětlení pro nadpřirozené cesty na nebesa, které zažívají lidé, kteří o vlásek unikli smrti.

Na podzim r. 2008, po sedmi dnech v komatu, kdy lidská část mého mozku, neokortex, byla neaktivní, jsem zažil něco tak hlubokého, že mi to dalo vědecký důvod věřit v existenci vědomí po smrti.

Neexistuje vědecké vysvětlení, jak je možné, že zatímco mé tělo leželo v komatu, moje mysl - mé vědomí, mé vnitřní já - bylo naprosto při životě. Zatímco neurony mého kortexu stoprocentně ochromily bakterie (zřejmě mělo být přeloženo: viry), které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, se vydalo na cestu do širší, nové dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy nevěřil, že existuje, a před zážitkem komatu bych ji odmítl jako nemožnost.

Avšak ta dimenze - kterou popsali četní svědci, kteří se dostali na pokraj smrti - skutečně existuje.

Všechny hlavní argumenty proti přesmrtným zážitkům uvádějí, že tyto zážitky jsou důsledkem minimálního, dočasného či částečného špatného fungování kortexu. Avšak k mé předsmrtné zkušenosti došlo v situaci, kdy tomu nebylo tak, že by můj kortex špatně fungoval - můj kortex byl prostě stoprocentně vypnutý. Je to jasné z vážnosti a doby trvání mé meningitidy a je to zdokumentováno CT skeny mého mozku a neurologickými vyšetřeními.

Na základě dnešního lékařského porozumění mozku je absolutně nemožné, abych během svého komatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí.

Trvalo mi dlouhé měsíce, než jsem se vyrovnal s tím, co se mi přihodilo. Nejen prostě s tím, že bylo lékařsky nemožné, aby byl během svého komatu při vědomí, ale - a to bylo důležitější - i s tím, co se dělo během té doby.

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavě modré obloze.

Vysoko nad mraky - neobyčejně vysoko - létala přes oblohu hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy.

Byli to ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí. Byly to bytosti vyšších forem.

Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete.

Slyšel jsem vizuální krásu stříbrných těl oněch světélkujících bytostí a viděl jsem radostnou dokonalost toho, co zpívaly. Zdálo se, že není možné pozorovat cokoliv v tomto světě, aniž by se člověk nestal jeho součástí.

A je to ještě podivnější. Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá a pamatuji se, jak vypadala, naprosto podrobně. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy - měly tutéž zahlcující, nesmírně pronikavou živost jako všechno ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Bylo to něco vyššího.

Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mnou proletělo jako vítr a okamžitě jsem porozuměl, že je to pravda.

To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:
"Jsi milován, navždy, pořád."
"Nemusíš se ničeho bát."
"Není nic, co bys udělal špatně."

Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

"Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena znovu, beze slov, ale tím, že jejich pojmovou esenci přímo včlenila do mě. "Ale nakonec se vrátíš."

Na to jsem měl jedinou otázku:
Vrátím se kam?
Ptal jsem se beze slov této bytosti:
Kde jsem?
Kdo jsem?
Proč jsem tady?

Odpověď vždycky přišla v explozi světla, barvy, lásky a krásy, které mou prošly jako obrovská vlna.

Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi "tlumočníkem" mezi mnou a touto obrovskou přítomností.

Jsem si vědom toho, že je to naprosto neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné.

Moderní fyzika nám praví, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Před mým předsmrtným zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mě realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také - teď to vím - definován láskou.

Strávil jsem desítky let jako neurochirurg v jedné z nejprestižnějších lékařských institucí v této zemi. Vím, že mnoho mých kolegů zastává názor, jaký jsem zastával i já, že mozek, a to právě kortex, vytváří vědomí a že žijeme ve vesmíru, v němž neexistují emoce. Avšak to je nyní rozdrceno. Po zbytek života budu zkoumat pravou podstatu vědomí a budu se snažit ujasňovat, že jsme něčím daleko víc než fyzickým mozkem.

Knihu dr. Ebena Alexandera Proof of Heaven: A Neurosurgeon's Journey into the Afterlife (Důkaz nebe: Cesta jednoho neurochirurga do posmrtného života), vydává nakladatelství Simon & Schuster 23. října 2012.

Zdroj: http://www.blisty.cz

http://abcnews.go.com/Health/












Zobrazit příspěvek č. 871 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2013
Nový kalendář

Jihlavský kalendář na rok 2013

Nový kalendář je hotový. Sazbu obou mutací (nástěnný nebo diář) si můžete stahovat na adrese:
pravoslav.or.cz/kalendarium/

Tisknout a rozesílat těm, kdo mají u nás objednané dodání papírové verze, budeme začátkem příštího týdne. Takže pokud byste někdo, kdo máte buď stálou objednávku nebo jste si objednali pro rok 2013, kalendář do konce týdne poštou neobdrželi, neváhejte mi napsat (třeba na adresu Ambonu - viz nahoře). (Někdy se může stát, že objednávka někam "zapadne" a je potřeba zaurgovat.)

Letos jsme přidali do sazby typikonální značky svátků, jak jsou obvyklé v liturgických knihách.










Zobrazit příspěvek č. 872 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2013
Záhrobní zážitky

Pořad o stavu blízkém smrti

K tématu zmíněnému v příspěvku č. 870 jsem náhodou našel televizní počeštěný dokumentární pořad s několika podobnými případy. Je to možná zajímavé na podívání, nicméně nutno nezapomínat na to, že se jedná o zkušenosti, které zůstávají jen na povrchu, nejdou do hloubky. Tyto duše se v posmrtném putování nedostaly tak daleko, aby poznaly, co se s duší děje, zůstane-li v posmrtném stavu definitivně, tj. už bez možnosti návratu do těla. Proto tito lidé většinou nemají zkušenost soudu adal. Podle naší tradice probíhá 40 dní po smrti zvláštní proces putování duše, přičemž soud začíná devátého dne poté, co se duše rozloučila s tělem. Proto s tím nemohou mít zkušenost ti, kteří byli mimo tělo jen chvilku. Některé části z toho, co se jim zjevilo, mohou dokonce být démonickým klamem. Poznání o tom, co vskutku následuje po smrti - a to nejen při samotném umírání či krátce po něm, ale dlouhodobě, zjevuje Bůh jen v některých speciálních případech.

Koho by to zajímalo, odkazuji na pravoslavné zdroje: Zázrak vzkříšení Klaudije Ustjužaninové z Barnaulu v roce 1964 nebo na dokumentární film Návštěva u smrti (na stránce s filmem si můžete přepnout na nižší kvalitu obrazu, pokud by to bylo potřeba) a nebo Podivuhodné vidění monachyně Eupraxie.

A zde je ten počeštěný televizní dokument:












Zobrazit příspěvek č. 873 jednotlivě

Administrátor --- 16. 1. 2013
Pravoslavný kalendář na rok 2013

O pravoslavném kalendáři na internetu

Dnes v poledne byly rozposlány výtisky Nástěnného kalendáře. Pokud by někdo, kdo měl objednáno, v příštích dnech neobdržel zásilku, prosím, napište (třeba na adresu Ambonu) a bude zjednána náprava. Ohledně některých objednávek, které byly učiněny pro loňský kalendář, máme pochybnosti, zda měly charakter trvalé objednávky nebo jen objednávky pro jeden kalendář pouze na minulý rok (v takových případech už letos nebyl kalendář zaslán). Vytištěno je však pár kusů letošního kalendáře navíc, takže můžeme zaslat těm, kdo si to případně budou přát.

Dekujeme všem objednavatelům za zájem o naše kalendárium.

* * *

Pro Vaši informaci: elektronické kalendárium, které je z adresy kalendar.or.cz distribuováno internetem na další webové stránky, vzniká tak, že jsou ze sazby pro papírovou verzi kalendáře vyexportovány zdrojové soubory s pevnými svátky a paschálií, upravené pro aktuální rok, a tyto soubory jsou posléze importovány do programu obsluhujícího internetový elektronický kalendář.

Návod a podmínky k tomu, jak mít na Vaší webové stránce zobrazeny každodenně aktualizované kalendářní údaje z našeho kalendářní serveru, jsou v kapitole Pro pravoslavné webmastery.

PDF výstup sazby (pro vytištění papírové verze) si můžete každoročně stáhnout z webu na adrese pravoslav.or.cz/kalendarium. Jsou tam stejné PDF soubory, z nichž tiskneme kalendáře pro objednavatele.

Nyní je tam nově umístěno vysvětlení ohledně "konstrukce" paschálního kruhu kalendáře s odpovědí na otázku, proč se v posledním čtvrtletí někdy liší nedělní evangelijní čtení podle našeho kalendáře od čtení podle kalendáře např. ruského.









Zobrazit příspěvek č. 874 jednotlivě

Administrátor --- 22. 1. 2013
Bohozjevení - z kázání otce Rafaela

Promluva ke svátku Zjevení Páně

Bůh se zjevuje! Zjevuje se všem, kteří vynakládají námahu na pokání. Takoví - dá-li Bůh své požehnání - sklidí ovoce své duchovní práce, plody poznání Boha. V dnešní době je však už málo těch, kteří vyvíjejí tuto požehnanou námahu a duchovní práci. Žijeme v době, která se blíží všeobecné duchovní smrti.

Bůh se zjevuje, a to tak, jak se dosud ještě nikdy nezjevil. Zjevuje se nejen lidem, ale i andělům. Proto je dnešní svátek též jejich svátkem. Serafíni dnešního dne oslavují Bohozjevení, protože poprvé viděli Boha takovým způsobem. A od toho okamžiku je jejich slavosloví - jejich serafínský, cherubínský a vůbec andělský zpěv - ještě mocnější. A s ještě větší láskou oslavují svého Tvůrce a Pána, skrze Něhož i oni získali svou existenci.

Narozdíl od nich jsme však my lidé jakoby umrtvení. Bůh se zjevuje, aby přinesl světlo a udělil je i nám, jenže my nereagujeme. Jak se tedy v den dnešního svátku zachováme? Budeme se nezměrně radovat? Nebo spíše budeme raději věnovat svou pozornost svým přátelům, příbuzným, a věnovat se světským hostinám či zábavám? V případě nepokřtěných není divu, chápou svátky čistě tělesným způsobem. Ale co ti, kteří jsou pokřtěni ve jménu svaté Trojice, avšak nejsou dnes v chrámech Božích, aby se i oni ukázali před Bohem jako duchovně živí, aby ukázali, že Ho poznali, že Ho přijali do svého srdce, že se "v Krista oblékli" svatým křtem? Kde jsou? Proč sem dnes nepřišli, aby svědčili před nebem i před lidmi, před anděly i před démony, že patří Bohu, jedinému pravému Otci, Synu i Svatému Duchu? Vždyť jak by bylo lze nalézt Boha mimo Něj samotného? On sám je přece zde - s námi na zemi - přítomen jako pravoslavná církev.

Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Bůh na zemi. Pravoslavná církev je neustále trvající Bohozjevení.

Pro naše svaté však Bůh nebyl jen na zemi s nimi, ale vnímali, že přebývá i v jejich nitru. Myslíme teď např. na svaté otce, v jejichž srdci se usídlil Bůh.

Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Boží Slovo se stalo tělem a rozbilo si mezi námi svůj stan (praví doslovně svatopisec). Pravoslavná církev je Bohozjevení v trvání. Pravoslavná církev je Svatá Trojice, tady s námi. Vždycky s námi. Svatá Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý - žije v srdci člověka. A to je neustále možné v pravoslavné církvi pro každého věřícího.

Proč se tedy v našich srdcích neděje to, co vidíme u svatých otců? Protože jsme zatím nepochopili, co je to Církev. Nerozpoznali jsme v ní Boha sestoupivšího na zemi, nepoznali jsme v ní přesvatou Trojici, která se skrze Církev může usídlit v srdci člověka. A proto o nás možno říci, že Církev vlastně neznáme, zatím jsme ji vůbec nepoznali. A jestliže jsme nepoznali ji, pak to znamená, že jsme nepoznali ani Boha. Protože nevidíme-li v pravoslavné církvi Syna Božího, Jeho mystické Tělo, jímž Církev je, nechápeme ani Církev ani jsme nepoznali Boha.

U některých, kdo to poznali a ctili, se usídlil Bůh také v nich. Myslíme na naše svaté otce. Světce, svaté křesťany. Bůh vstoupil do jejich srdce. Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý žije v srdci člověka. A to je, bratři a sestry, pravoslavná církev. Pak uvidíme v Církvi podobu a vyjádření slávy Otcovy, onu pečeť jednoty:

„Otče Pána našeho Ježíše Krista, velikého Boha a Spasitele, naděje naší, jenž jest obraz dobroty tvé, nesoucího na sobě pečeť stejné podoby s tebou. On v sobě ukazuje tebe, Otce. On jest Slovo živé, Bůh pravý, předvěčná moudrost, život, posvěcení, moc, světlo pravé. Skrze něho zjevil se Duch Svatý, Duch pravdy, dar synovství, zasnoubení budoucímu dědictví, počátek věčných blah, síla oživující, pramen posvěcení, z něhož všechno rozumné a duchovní stvoření se posilňujíc, před tebou se klaní a k tobě ustavičnou vysílá chvalořeč, neboť všechno slouží tobě ... Když se pak čas naplnil, mluvil jsi k nám (Otče nebeský) skrze samého Syna svého, jímž i věky jsi učinil. On je zářením tvé slávy i zobrazením tvé osoby a udržuje vše hlasem moci své. Nepovažoval za uchvácení rovným býti tobě, Bohu a Otci, avšak Bůh jsa předvěčný, na zemi se ukázal a s lidmi žil; a z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.“ (Z anafory liturgie sv. Basila)
Pokud vidíme Církev jako Slovo Boží, vidíme-li v ní jednorozeného Syna, pak přijímáme s vírou křest a Svatého Ducha. A v Duchu Svatém začneme v hloubi své bytosti prožívat nejen, že Církev je Tělo Boží a že Církev je samotný Bůh sestoupivší na zem, nýbrž i další veliké tajemství. Je to něco tak velikého, že se toho sami svatí otcové až poněkud lekali. Svatý vladyka Nikolaj o tom v jedné modlitbě hovoří. Když objevil v sobě Boha hlouběji, než mysl může postihnout, a hlouběji, než dech může sestoupit, zjistil, že Bůh dlí v nejhlubších úkrytech jeho srdce. Zděsil se nad tím, neboť pochopil, koho v sobě nosí. A ještě jeden z velkých otců, který ten zážitek možná popsal nejvýstižněji, i když málokdo tomu dnes rozumí; svatý Simeon Nový Theolog cítil Boha v sobě v Duchu Svatém a sebe zřel v Bohu. Viděl sám sebe jako součást Boží.

Jestliže tedy církev pravoslavnou, bratři a sestry, vidíme jakýmkoliv jiným způsobem a neprožíváme Církev Boží jako to, čím vskutku je, nepochopíme dnešní svátek. Kdo nevidí Církev jako Boha, resp. jako Tělo Boží, nemůže vpravdě slavit svátek Zjevení Páně. A protože je dnes mezi námi tak málo správného chápání Církve, je potažmo tak málo radosti, povznesení, duchovní útěchy z dnešního svátku. Bůh se zjevil, odkryl, ukázal a jako takový je v Církvi stále přítomen, jenže my, členové Církve, ji prožíváme chybným způsobem. Ukazujeme tím svou slepotu a duchovní nevědomost.

A nepoznáváme-li správně Církev, nemůžeme poznat ani sami sebe. Nevíme, co jsme. Nechápeme do hloubky, že jsme děti Boží, součásti jeho Těla. Tím se ukazuje nepříjemná pravda o nás - jako lid Boží jsme v hlubokém kómatu. Necháváme se klamat ďáblem a ponoukat démony k tomu, že vystupujeme proti Církvi. Urážíme ji, povyšujeme se nad ní; začali jsme na ni křičet a mračit se na ni. Nevraživě se tváříme na její duchovenstvo a zlobíme se na kněžstvo. Dokonce opovrhujeme tím nejdražším pro Církev i pro lidi, a to posvátným mnišstvím. Když lidé vidí mnicha, už nejsou schopni postřehnout duchovní světlo, které z něj vychází. V knězi už nevidí dary, které jsou skrze něj lidem udělovány; jsou to taková obdarování, jež si nelze mimo Církev ani představit. Kněžstvo nám přece skýtá perspektivy a možnosti, o nichž se mimo Církev nikomu ani nezdá.

* * *

Tím jsem neměl na mysli světské snění, které je hrou fantazie. Snění mysli, která je ovládána světským duchem, je duchovní nemocí - jsou to jen poryvy fantazií. Mysl, která v sobě nezrcadlí Boha v Trojici, ale je matná, zkalená a zmatená světskými péčemi a vášněmi, nevyhnutelně propadá fantazírování, tj. přeludům. Každý pohyb takové nemocné mysli je jen nerealistickým sněním. A když v tak nemocném vnitřním duchovním prostředí žijeme trvale, jsme uvězněni v tomto vysněném neskutečném prostoru jako v duchovním žaláři. Pak už mysl odtržená od reality touží jen po dalším a dalším snění a chce se bavit novými a novými výmysly. Proto lidé v dnešní nemocné době propadají závislosti na zábavě, na románech, filmových příbězích, televizních seriálech, videohrách či virtuálním světě vykouzleném počítačem.

Tato duchovní nemoc dnešní doby zplodila moderní umění, které je odděleno od Církve a neslouží ani duchovnímu povznesení ani mravnímu zdokonalení ani čemukoliv jinému užitečnému, ale jen bohapusté zábavě. Tato duchovní nemoc zplodila současnou materialistickou vědu, která se odtrhla od požehnaní a od božského pramene poznání a moudrosti. Je to všechno virtuální svět fantazie a magie.

Současná generace v tomto duchovně nenormálním prostředí musí vyrůstat a žít. Dnešní křesťané jsou od mládí obklopeni nemocnými lidmi, kteří uvažují nepřirozeně a jejichž myšlení je ponořeno do démonických klamů. V takovém prostředí si každý musí svou víru těžce vybojovat a celý život namáhavě obhajovat. Přesto se však člověk i dnes může - sice s velkou námahou, leč přece, - pozdvihnout, prohlédnout všudypřítomný klam; může se probrat z kómatu, obživnout a získávat plnou účast na Bohu skrze přivtělení do Kristova mystického Těla, jímž je Církev.

Nikdy se to však člověku nepodaří, dokud spoléhá jen na světlo Slunce nebo na světlo svého intelektu, které patří do sféry padlé a oklamané lidské přirozenosti. Obě tato světla mohou dát mnoho, ale nikdy ne dost, aby to stačilo k záchraně duše. Ve světle z těchto dvou zdrojů nikdy nemůžeme spatřit plnou pravdu ani plnost poznání. V takovém světle nikdy nepoznáme sami sebe a nepoznáme, zda žijeme v pravdě. Obě tato světla jsou totiž jen skomírající lampičkou, šerem, v němž nic není vidět jasně. Bohužel většina současníků spoléhá právě jen na tyto dva zdroje světla.

Proto svatí otcové z dob, kdy se pravda žila a kdy se uskutečňovala v lidských životech, velicí monaši dávných časů, hledící v Duchu Svatém do budoucnosti - na naši současnost, plakali a naříkali. Uzřeli totiž náš svět - viděli jej ponořený do hluboké temnoty; zahlédli i nás - lidi prodlévající v šeru odklonu daleko od Boha. Žijeme v příšeří odpadnutí od života, od poznání, od moudrosti, od pravdy. Náš svět, jak ho viděli dávní svatí, je zotročen obrovitou lží, chycen do sítě lsti gigantických rozměrů.

Jeden ze současných otců používá podobenství o trávě, která svými lístky dokáže prorazit betonový či asfaltový povrch vozovky. Jsou to jen ojedinělá stébla a drobné zelené lístečky, které betonem prorostou, ale vždy se pár takových stvolů najde. Pouze v Církvi Boží se setkáváme s takovýmito zelenajícími se lístky, které vyrostly dokonce i uprostřed široširého betonu. Naše církevní shromáždění, ty hrstky věrných, kteří chápou, proč jsou křesťany a proč jsou dnes v chrámu, to jsou živá stébla trávy, které prorazila asfaltem či betonem na povrch, ze tmy ke slunci. Prorazila betonem všeobecné nevědomosti, našla si průchod skrze všude kolem se rozprostírající asfaltový příkrov nepřátelství vůči Bohu. Tito lidé žijí a přišli do chrámu, prodrali se skrze všechny zdánlivě nepřekonatelné překážky a stojí zde před zjeveným Bohem. Tím se projevili, ukázali, že mají poznání i moudrost a že mají v duších ještě jiné světlo, než to, které přichází ze Slunce nebo z lidského intelektu. To znamená, že mají v sobě život. Ne jenom ten biologický či intelektuální, ale především život duchovní, věčný, nesmrtelný.

Dávní otcové to všechno předzvěděli. Pravili, že Bůh se zjevil všem, ale jen málo lidí jej bude oslavovat a přihlásí se k němu. Většina zůstane oddělena. V našich posledních časech má být nesmírně těžko křesťanskému pokolení, protože je mu dáno žít v podivném prostředí (nazýváme je jemně jako „podivné“). Otcové předpovídali, že tolik věcí bude převráceno, lež a klam se neuvěřitelně rozšíří, zesílí a budou veřejně uznávané, propagované a vnucované. Pravili, že už s mateřským mlékem budou lidé těchto dob sát tuto všeobecnou lež. Žít v takových dobách, žít v pravdě, kterou Bůh zjevuje, bude těžké. Tyto generace budou velice slabé. Nebudou schopny činit nic z velkých skutků víry, které se konaly dříve. Ke spáse však bude těmto lidem stačit jen, aby vydrželi v Církvi, snášeli pokušení, která je obklopují a která otřásají jejich životy. Víc od nich Bůh nebude žádat. Překonají-li onen strašlivý tlak všeobecné apostase a zachovají-li vyznávání zjeveného Boha - Otce i Syna i Svatého Ducha - bude jim to stačit ke spáse. Po těchto lidech už se nepožaduje nic z toho, čím se zaskvěli duchovní velikáni minulosti, nic z askeze a duchovního hrdinství, jež byly běžné v předchozích generacích. Budou považováni za stejné vítěze, jako byli dávní asketové, když se jim podaří překonat síly, které rvou lidské duše z Církve, a být hluchými k vábivým naukám všech těch falešných proroků, čarodějů, mágů a svůdců, kteří odvádějí společenské masy k modloslužebnictví, lákají je na kouzla magie, technologií a vědy a vedou k uctívání démonů. Kdo však obstojí za těchto okolností a udrží se v Církvi? Kdo dokáže v dobách, které přijdou, pokřižovat se a vzývat Boží jméno a jména svatých a andělů? Jen ten, kdo si už dříve osvojil blahodať Svatého Ducha, upevnil se ve zbožnosti a duchovním smýšlení.

* * *

Ať v nás nezůstane žádná roztržitost, světské zmatení, nevěra či pochybnost, když duchovně hledíme v tento svátek na Boha, který se zjevuje. Ať se celá naše bytost pohne směrem k Němu. Hleďme, stojí před námi jako člověk a skrze něho a kvůli němu slyšíme i Otcův hlas pravící: „Toto je Syn můj milovaný.“ Bratři a sestry, váháme - bohužel - je to jako když stojíme na rozcestí, přešlapujeme a přemýšlíme, jakou cestou se dát. Otálíme s vykročením, jsou na nás vidět pochybnosti. Ten, kdo nepochybuje, totiž vypadá jinak než my. A Boží Syn se nám stále znovu a znovu zjevuje, ukazuje se nám každý rok na svátek Zjevení, jak stojí ve vlnách Jordánu. Každý rok dostáváme tuto lekci. Bohu není zatěžko udělat si čas a trpělivě nám opakovat stále to samé.

Hle, Syn jednorozený, Bohočlověk, ten, jehož jsme včera viděli v Betlémě jako dítě, dnes je v Jordáně a Jan ho zvěstuje. Veliký Jan Křtitel a velice vystrašený Jan! Sv. Jan se skutečně zděsil, neboť věděl, kdo je Pán. Znal, že je to sám Bůh v těle. Pouze Jan o tom věděl, neboť Ho zvěstoval a připravoval Mu cestu. Viděl v tom pokorném člověku (podle našeho měřítka to byl mladý člověk, který měl právě třicet let a ve všem byl podoben nám) Beránka Božího, jenž na sebe bere hřích světa.

Z jeho Božství přijímáme my všichni, získáváme tak blahodatí účast na Bohu. Nikde jinde než v Církvi nemůžeme ničeho podobného dosáhnout. Proto je tak důležité být součástí pravoslavné církve, mít podíl na její jednotě. Lidem odchovaným světským myšlením je nepříjemné, když se hovoří o „kanonické církvi“ a vidí v tom nějakou právní normu, čili cosi neduchovního. Ve skutečnosti se pod pojmem „kanonická církev“ myslí jednota Těla Kristova. Jenom v této jednotě se můžeme stát jedním s Ježíšem Kristem. Nemůžeš se přece sjednotit s Kristem, když stojíš mimo Něj. Nemůžeš mít jednotu s Otcem bez Syna a Svatého Ducha. Buď je člověk v plné jednotě, nebo stojí vně Těla Kristova. I kdyby to bylo jen o milimetr vedle, je to stále mimo. Proto nepřijímáme žádné rozkoly. I jeden milimetr může být nekonečnou vzdáleností od Božího Těla. Plná jednota je předpokladem Bohem ustanoveného přebývání v Bohu.

Dávejme pozor, abychom slyšeli Otcův hlas, který dnes zní nad vodami. Je to zázrak, že se země nerozsypala při hřmění tohoto hlasu. Jen díky jeho lásce a milosti nám uši neshořely a ušní bubínky nepopraskaly. Jen díky Boží trpělivosti s člověkem, která se zjevila v Kristu, zní tento hlas tak, že ho můžeme snést.

Když padají a vybuchují bomby, třeseme se hrůzou. Když hromy hřmí, máme strach. Jenže když zní hlas nebeského Otce, zíváme, a když je hlásáno slovo Boží, usínáme. A dnes jsme slyšeli slovo samotného Boha Otce, který i dnes skrze ústa sloužícího duchovenstva zahřměl ve všech našich chrámech: „Toto je Syn můj milovaný, v něm je mé vyvolení.“ Tato slova řeší všechny naše problémy, vyhání všechny pochyby. To, co řekl o svém Synu, se vztahuje i na jeho mystické Tělo, čili na Církev: „Toto je Církev moje milovaná.“ Pravoslavná, apoštolská. Není uzavřená, ale otevírá se všem. „Avšak mimo ni mne neuvidíte.“ Jak praví svatý mučedník Kyprián Kartagenský: „Komu Církev není Matkou, tomu ani Bůh není Otcem.“ (PDF plakátek) Hle, jak velká čest pro nás, jaké požehnání máme v Církvi! Vždyť Otcova láska a Jeho vyvolení se vztahují nejen na Jeho Syna, ale i na Církev. Všichni, kdo jsou její součástí, se tím stávají Božími milovanými a vyvolenými.

A dále čteme, že se otevírají nebesa. Komu se otevírají? Jak připomíná sv. Řehoř Palama ve svém kázání na tento svátek, nebesa se otevřela Pánu Ježíši Kristu. Z náruče Otcovy sestupuje Duch Svatý, jenž z Otce vychází a na Synu spočívá. Nevychází ze Syna, jak tvrdí proti učení Církve ti, kteří při svém rozumování smrtelně uklouzli a dodnes letí ze srázu, aby se na konci svého pádu roztříštili kvůli svým herezím. Takoví se nikdy nepoučí. Oni i s těmi, kteří jim uvěřili, se poznávat Boha už nenaučí. Výjimky se dějí jen mimořádně zvláštním Božím řízením. Většinou je to však s nimi spíše naopak - pronásledují ty, kteří jsou ještě nositeli pravé víry. Tedy nositele pravého světla, čili nositele samotného Pána.

* * *

Bratři a sestry, v naší Církvi je Duch Svatý a nebesa jsou zde stále otevřená. Od historické události Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, což se stalo padesátého dne po Vzkříšení Kristově, se v pravoslavné církvi nebesa nikdy nezavírají. Zavřou se až v den strašného soudu. Tehdy se uzavře brána a již nebude moci vstoupit, kdo doposavad nevešel skrze pravoslavnou církev mezi vyvolené Boží. Tím chodníkem, jímž kráčíme ze země na nebe, jsou svaté Tajiny. Tato stezka vede přes celý podnebeský prostor, kde jsou mnohé nástrahy, a kdo odbočí a sejde z tohoto chodníku vedoucího vzduchem vzhůru, padá dolů, jak to vidíme symbolicky zobrazeno na některých ikonách.

Slyšeli jste dnes, že se při božské liturgii místo obvyklé Trojsvaté písně zpívá hymnus, který Církev pěje při svatém křtu: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ Tato sváteční změna v liturgii je vzpomínkou na staré doby, kdy se v den Zjevení Páně konaly společné křty. Tento krásný biblický hymnus má i nám připomínat, že jsme se při svém křtu oblékli v Krista! A že se i pro nás otevřela nebesa a zůstávají nám otevřená po celý pozemský život - nepromarněme toto pozvání!

V Církvi dostáváme od Boha síly a inspiraci k životu podle Boží vůle. Neříkejme, že nemáme síly ke zbožnému životu! Síly nám dá Boží blahodať. To, co nám ve skutečnosti schází, je dobrá vůle konat zbožné skutky. Spíše se nám chce páchat všeliký hřích, než se namáhat pro dobro. Přejeme si závidět, přít se, lhát, krást, smilnit či se dopouštět jiných hrozných věcí. Občas dokonce prosíme Boha o pomoc, když toužíme provádět něco, co je ve skutečnosti dle vůle ďábla. Vyučme se proto nejprve, co si vlastně máme přát a oč usilovat. A to nás učí Boží Syn a Duch Svatý v Církvi. Ježíš Kristus nás nikdy nevede k ničemu, co není v souladu s vůlí Jeho Otce. Duch Svatý v nás nikdy nepodněcuje žádnou myšlenku ani pohnutku, která není dle přání Otce. Nikdy nám Bůh, bratři a setry, nepomůže v konání zla. Nikdy! Zpytujme své úmysly a přání, abychom zjistili, zda se jedná o zbožnost, které nás naučila Církev, nebo zdali pocházejí od nepřítele.

Jako pravoslavní křesťané věříme ve zjeveného Boha Otce, Syna i Svatého Ducha. Věříme, že spásonosným způsobem přebývá a spočívá v církvi pravoslavné. Nikde mimo ni. Jen zde se s Ním sjednocujeme, zde s Ním žijeme, zde se od Něho učíme. Tady žijeme podle Jeho vůle ponoukáni silou Ducha Svatého. A nebesa jsou nám otevřená. Proto křesťané, jak o nich kdysi říkali, „žijí na zemi, chodí po zemi, ale jejich mysl a srdce jsou na nebesích“. To nejsou, bratři a sestry, bajky a krásné pohádky. To je naše církevní realita. Realita tohoto svátku. Odpoutejme se tedy srdcem od země, rozkladu a záhuby, od všeho pomíjejícího, co jednou každopádně pomine! Poutejme se k věčnosti, k nepomíjejícímu světu, k Tomu, kdo je pravdivý a svatý. A to je Bůh náš, přítomný v Církvi, rozdílející se lidem ve svaté tajině přijímání. Ano, takovým podivuhodným způsobem - svou Krví a Tělem se nám Bůh dává jako pokrm ke sjednocení s Ním. Vezmi, jez a pij! Oblékl ses v Něho - jez Jeho Tělo a napoj se Jeho Krví, a to je vše, čeho je ti zapotřebí. Život v Bohu je všechno, co ve skutečnosti potřebujeme. Žijíce v Bohu, bratři a sestry, pociťujeme společenství Církve, pak můžeme do hloubi svých duší prožívat naše bohoslužebná shromáždění. To je tak krásný pocit, že se nemůže poměřovat s žádným jiným dobrým pocitem. Takto zde a v čase vykročíme na cestu vzhůru vedoucí do věčnosti. Bránou je Církev naše svatá, která je „sloupem i upevněním pravdy“ a v níž jsou nebesa otevřena; tudy se vine stezka do království nebeského, království světla. A v záři tohoto světla nechť oslavujeme jediného pravého Boha, zjeveného v Trojici a oslavovaného Církví Kristovou už zde na zemi. Bůh se nám zjevuje!


Připraveno na základě „Kázání na svátek Zjevení - křtu Páně 2011“ od jeromonacha Rafailo Boljevič (upraveno, místy zkráceno a jinde mírně rozšířeno dle jiných zdrojů). (Převyprávěno dle původního překladu, který podle audiozáznamu přel. a drobné korekce přičinil: KM; výchozí český překlad je na www.pravoslavi-strilky.cz)











Zobrazit příspěvek č. 875 jednotlivě

Administrátor --- 29. 1. 2013
Jakou lekci nám udělily prezidentské volby?

Vrtěti psem I.

Motto: "Proč pes vrtí ocasem?
Protože pes je chytřejší než ocas.
Kdyby byl chytřejší ocas,
vrtěl by ocas psem."

(Ze známého filmu o amerických volbách)



Lidé, spěte

Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení voleb, protože jsem se jimi nechtěl zapojovat do té ostudy, která se jmenovala předvolební kampaň a která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co je pro nás primárně důležité.

Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.
Ještě než začnu - také jste si všimli, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.

Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet

Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová virtualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?

Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.


Punkový kníže (pozor, to není zlomyslnost jeho nepřátel, ale oficiální prezentace Karla pro mládež - produkt jeho volebního týmu).

 
I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově a v takovém rozsahu naletěli i mladí lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální. V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: "Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži nějak nepasovalo, leč "časy se mění" (parodie na Dylana). Anebo je to tím Facebookovým zasíťováním, které dělá z lidí v podstatě otroky?
Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.
Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).

"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná," říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.

"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".
Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání.

J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou."
V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete - bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.


Habsburg nebo Schwarzenberg? Ale vždyť je to jedno...

 
Právě po internetu se nejvíce šířilo opojení urozeností, před níž se devotně skláněli zvláště umělci. Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi (21. června 1621) na Staroměstském náměstí katem Mydlářem zbaveného svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému knížeti pánu, který se nás milostivě ujme a nějak už s námi naloží. Možná je zatím jakési podvědomé prastaré přesvědčení, že urozený člověk je předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se neplést. Třeba máme kdesi hluboko v sobě zkušenost dávných generací, že šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě představu, že lidé z vyšší kasty nemohou být přízemní." (Jiří David) Jsme geneticky naprogramovaní před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli tomu na sebe zlobit, ale stejně to funguje, "protože nemám modrou krev a on ji má. A mě děsí, že se tu poddanost daří vytvářet znovu a znovu." (J. David) Snad je to nějaký vzorec chování vtisknutý do padlé lidské přirozenosti (už staří Izraelité žádali Boha, aby jim dal krále, který by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje čapku.

Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle hendikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.

Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.

"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)

Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)


Donedávna kníže bavil národ a nápadu, že by spící ministr měl být prezidentem, by se všichni jen srdečně zasmáli.

 
Na druhé straně i nad spokojeností Schwarzenberga s jeho 45 procenty je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický turista z neoblíbené malé strany splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku, nemá vkus (viz červené ponožky) a když se rozhovoří je to bizarní směs archaického jazyka s vulgaritami. Tak nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že žoviálně plivnul do otevřené a bolavé rány na těle národa, aby dokázal, že jeho srdce je opravdu někde mimo českou a moravskou národnost, na druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent. Mnoho z nich jistě nejsou hlasy sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se mnoha lidem (včetně mně) jeví jako poněkud nešťastný. Nicméně, právě kauza Schwarzenberg prokázala, že moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.

Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)

Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.

Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."


Ukázka propagandy, která se učí od toho, co se již osvědčilo. Co na tom, že se to osvědčilo bolševikům? Karlovi to dobře poslouží i dnes. Na volebním klip TOP 09 je Schwarzenberg kormidelníkem, který volá „jdeme do toho, je nás víc, než si myslíte“. To je převzetí motivu ze slavného stalinského plakátu, na němž je Stalin vyobrazen jako kormidelník, který vede stranu sovětů od vítězství k vítězství (viz obrázek). Ve stejném videu je použitý i bolševický motiv vymetání nekalých živlů (kapitalistů, bankéřů, kněží) koštětem. Na sovětských plakátech vždy zametá Lenin, ve volebním klipu TOP 09 vymetají námořníci admirála Schwarzenberga rudé a oranžové krysy z podpalubí. Fungovalo to skvěle tehdy i nyní. (Studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová)
 


Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta

Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)

Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.

Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.

Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.

Urozenost místo názoru čili absence argumentů

Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".

Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.

Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).

Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.

Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.

Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.

Pokračování zítra

















Zobrazit příspěvek č. 876 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2013
Intermezzo - o síle a metodách propagandy

Vrtěti psem II.



Intermezzo - o síle a metodách propagandy

Proběhlé volby nám daly poučnou lekci o tom, jak vypadá a co dokáže propaganda. Údiv na tím můžeme číst v různých rozborech; vyberu jeden citát: "Schwarzenberg překonal jak Fischera, tak Dienstbiera k všeobecnému úžasu, nikdo dnes nedokáže vysvětlit, jak se to stalo." (Ondřej Neff, Lidové noviny) Domnívám se, že odpověď je prostá: Schwarzenbergova kampaň - to je přímo učebnice propagandy.

Už jsme v prvním dílu zmínili různé psychologicko-propagandistické fígle, které na nás byly použity a měly Schwarzenbergovi dopomoci k prezidentování. Proč tedy Schwarzenberg nezvítězil? Že by tentokrát ocas nebyl chytřejší nebž pes? Myslím, že se ve skutečnosti jednalo jen o dílčí neúspěch "ocasu". Je však cenný tím, "ocas" otevřeně odkryl způsob své práce a své praktiky. Především bezskrupulózní propagandu.

Když jsme takovou lekci dostali, vytěžme z ní, co se dá, a zkusme pochopit alespoň něco z toho, jak propaganda pracuje. Druhý díl našeho miniseriálu jsem založil z valné části na výňatcích z knihy: ZÁKLADY STUPIDOLOGIE: Propaganda a logické klamy (František Koukolík, Jana Drtilová) - citace jsou označeny »špidlatými uvozovkami«. Občas tam přidám pár komentářů.

Jak již bylo řečeno, na některé propagandistické metody použité ve Schwarzenbergově kampani jsem už poukázal minule. Takže dnes jen pokračujeme:

Oplackování voličů, soudružské podepisování peticí

»Propagandistický nástroj označený pojmem "Jedna rodina" říká například: "Jsme na jedné lodi!", případně: "Takto přece uvažuje každý normální člověk!" Za tím účelem se najímají sportovní haly, koncertní sály, stadiony, náměstí, divadla, televizní stanice, pořádají se procesí, pochody a mítinky. Zde jsou lidé na jedné lodi a to pro něco a zároveň proti něčemu. V prvním případě se lichotí a zaklíná, v druhém zaklíná a proklíná, v obou se často hromadně a rytmicky skanduje. Lidé mívají stejná barevná označení, odznaky (např. placky), případně uniformy nebo jejich části, dresy, mávají stejnými vlajkami. Společný jmenovatel zní: "Cítíme tak všichni, koukej cítit stejně."«

Jiný propagandistický rozměr kampaně: strašení Zemanem

»Propagandistická práce používá strach a to ve čtyřech krocích. První krok oznamuje ohrožení nebo hrozbu. Následuje doporučení, jak se má "cíl", to jest občané, chovat. "Cíl" poté pochopí, že řešení, které jsme doporučili, hrozbu zvládne (překoná). "Cíl" zároveň musí vědět, že se podle našeho doporučení chovat dokáže. Klasická pravidla práce se strachem (Pratkanis a Aronson, 1991) říkají: čím se jedinec víc bojí, tím snadněji se účastní nějaké preventivní akce. Cíl propagandy však přitom musí uvěřit, že toto preventivní doporučení je efektivní a proveditelné.«

V našem případě to bylo průhledné. Hrozbou je návrat Zemana, což bude znamenat návrat komunistů k moci (ano, i tohle zaznělo), každopádně to bude znamenat další bujení korupce a všech nešvarů, které nás na společenském a politickém životě štvou. Naštěstí je tu Schwarzenberg a nabízí řešení. Stačí udělat jen málo - dát mu svůj hlas. A všechny problémy kníže díky svým kouzelných schopnostem vyřeší, je to přece šlechtic a šlechtici disponují různými tajemnými možnostmi, o nichž my nemáme ani tušení. Tak ho nechme, ať tu práci svými kouzly udělá za nás.

V předvolebních debatách používal Schwarzenberg jeden osvědčený propagandistický nástroj, který mu zvláště vyhovoval: Snížení vnímavosti a rozptylování pozornosti.

»Smyslem tohoto postupu je snížit vnímavost cíle propagandy vůči nějakému problému. Úspěch značně záleží na tónu, který propaganda užívá - v zásadě zní: "Ale prosím vás, vždyť o nic nejde", "o co jde...?", "je zbytečné dělat z komára velblouda", "byla by chyba vylévat dítě s vaničkou", " to je už dávno za námi", "to přece máme z krku", "neohřívejte starou polévku"... Vnímavost cíle propagandy vůči neřešenému problému se snižuje nudným opakováním, které nepřináší nic nového (někdy se mluví o argumentum ad nauseam, neboli argumentaci vyvolávající pocit na zvracení). Snížení vnímavosti se obvykle kombinuje s pečlivým výběrem informací, které se sdělují a informací, které se pokud možno nesdělují. Snížení vnímavosti bývá nejúčinnější tam, kde jde o významnou, někdy klíčovou část problému, kterou je nutné udržet pod pokličkou co nejdelší možnou dobu. Podaří-li se do kritické chvíle vnímavost veřejnosti dostatečně snížit, může projít kritická část problému za naprosté apatie lidí, jichž se životně týká. Zdá se, že současná propaganda využívá tento mechanismus například v otázce česko-německých vztahů, nebo v otázce vztahů k Evropské unii.«

Běžně používanou metodou propagandy je dezinformace.

»Obvykle desinformace užívá nejrůznější druhy logických klamů, často dobře promyšlených, vnitřně soudržných a bezrozporných, působících přesvědčivě.« Je to druh lži. »Smyslem lži je klamání, zavádění, manipulace jedincem nebo větším počtem lidí.«

Příklad tohoto klamu. Vytáhli na nás přibližně tuto ideovou sekvenci: Zeman požádal komunisty o volební podporu, to znamená, že dostane-li se Zeman k moci, budou zde vládnout komunisti. (Klam je to zjevný - hlasy udělené prezidentskému kandidátovi od těch, co volí do parlamentu komunisty, nikterak neimplikují podíl komunistů na vládě.) Jiný příklad: Odsun byl založen na nepřijatelném principu kolektivní viny a je to podle našich měřítek válečný zločin. (Klam tkví v tom, že se zde odsun vytrhuje z kontextu druhé světové války.)

»Se lží se dá pracovat obratně. Zapomínáme, že jako druh lži je možné užít i pravdivý výrok (např. vytržený z kontextu). Vedle lži se vyskytuje i chování mrtvého brouka: na otázky, které tázaná strana chápe jako ohrožující, prostě neodpovídá.« Jiným typem lži a očernění protivníka je dát ho do souvislosti s něčím nepěkným, a pak ho nechat to popřít a prostě o tom pravdivě informovat. Např. můžete pravdivě oznámit: "Papež popírá, že by byl pedofilem." Spojení papeže se zneužívám dětí však už v lidech zůstane. »"Bláto se přilepí", říká obsah tohoto postupu. Je na něm založena destruktivní, negativní propaganda, která se nápadně projevuje například v průběhu amerických prezidentských volebních kampaní posledních let.«

»...Stratégové (volební kampaně) jsou si plně vědomi, že voliči říkají, jak je mediální házení špíny, unavuje. Z toho důvodu vydávají velké peněžní částky i spoustu energie na to, aby přesvědčili veřejnost, že kampaň jejich oponentů je daleko negativnější než ve skutečnosti je...« Nepřipomíná vám to, co zní z tábora schwarzenbergovců před i po volbách neustále...?

Skutečností, myslím, je, že Zeman nebyl většinou kritizován konkrétně (věcně), ale spíše tak, že byl neustále dáván do negativních souvislostí (korupce, chiméra opoziční smlouvy, komunisti a k tomu další špinění obviňováním z: nacionalismu, hulvátství, bonmotů, kouření, čecháčkovství). »Jeden z důvodů, proč je negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš je nezkoumají.«

Nejhloupějším bodem kampaně byla nízká a neférová pseudoargumentace Karlovou urozeností. Informace, že "Kníže je lepší než zeman", která byla vtloukána národu do hlav, působila kontraproduktivně. Hodní králové patří v Čechách do pohádek, kde si však všelijaká ta hrabata a knížata většinou nakonec vezme čert, a je to takhle správné (je přesvědčen Čech). Hodný kníže nějak nezapadá do národní archetypální zkušenosti, takže voliči poslali Jeho jasnost tam, kam nosí knížata a hrabata čert v pohádkách.

Zeman ještě před tím smetl celou ubohou konstrukci, vztyčenou na Karlově urozenosti, jedinou (a zdvořilou) větou, kterou oznámil, že bude prezidentem "dolních deseti miliónů".
Pokus: »201 vysokoškolských studentů vystavili politické reklamě propagující politiky, které studenti znali jen málo. Tři z těchto politických reklam se opíraly o pozitivní vyjádření, sedm dalších vrhalo špínu. Dobrovolníci byli pak dotázáni, které reklamy se jim líbily, a které nikoli, které jim připadaly vtipné, důvěryhodné, nové a férové, zda by volili kandidáta nebo jeho oponenta.

Negativní reklamy dobrovolníky ovlivnily: mluvící kandidát se jim líbil, konkurenta, kterého špinil, dobrovolníci zavrhli. Pozitivní reklamy dobrovolníky neovlivňovaly v žádném směru - ani pro, ani proti. Z toho plyne, že úspěšnější je kampaň negativní.

Nejúčinnější zjištěné pravidlo zní: "Chcete-li vyhrát kampaň, očerněte protivníka něčím zcela novým, přitom účinným, do rozboru skutečných politických problémů se přitom nepouštějte." Zjistilo se totiž, že opakovaná, stejná špína, kterou posluchači a diváci už znají, je bez vlivu.«

Zdá se, že tady leží jedna z příčin selhání swarzengrovské propagandy - jeho volebnímu týmu došla zásoba špíny, kterou měli na Zemana připravenu. V druhé polovině kampaně už se opakovali, používali stále stejná obvinění, a kvůli tomu jim to přestalo fungovat.

»Stejně bez vlivu na možné voliče je poctivá snaha o hlubší rozbor skutečných problémů, které má politik po svém případném zvolení řešit.«

Tím se Schwarzenberg řídil důsledně. Nic konkrétního nerozebíral a na otázky, co by jako prezident dělal, odpovídal mlhavými frázemi. Stejně tak jeho volební tým se při líčení světlých zítřků, které nastanou, bude-li Karel na Hradě, omezil jen na abstraktní řeči o slušnosti a jednání napříč celým politickým spektrem a bla bla bla...

»Vysokou účinnost špinění v amerických prezidentských i Kongresových volebních kampaních dokládají Ansolabehere a Iyengar (1997). Odhadují, že špinění znamenalo v průběhu prezidentské volební kampaně r. 1992 ztrátu 6 milionů voličských hlasů. Negativní kampaň prospívala více republikánům než demokratům, mužům více než ženám. I tito autoři jsou přesvědčeni, že je špinění účinnější než pozitivní argumentace. Republikánské primární volby, které rozhodují mezi uchazeči a konečnou kandidaturu za tuto stranu, udávají tón celonárodním volbám a začínají neutuchajícími útoky. Výsledkem je znechucení zejména vzdělanější a otevřenější části voličů. Tyto kampaně je mění na politicky apatické jedince, kteří k volbám nechodí.«
Propaganda je zacílena na srdce (tj. na city), teprve až pak na rozum

»Základním úkolem propagandy je užití psychologického umění k vytvoření příznivé atmosféry. Jak říká Schopenhauer: "Vzdoruje-li srdce, mysl nepřijme." Základní postoj veškeré úspěšné propagandy je optimistický. Kdo připustí průnik pesimismu, nemůže očekávat nic jiného než odpor a nejistotu. Optimismus však za všech okolností znamená důvěru!«

»Úkoly propagandy tedy jsou: přinášet ideu, podkopávat pozici nepřítele všemi silami a prostředky, které má k dispozici. Propaganda stojí uprostřed života, uprostřed událostí, nese nutné důsledky. Je zcela lhostejné, zda jsou prostředky propagandy morálně správné, zda propaganda slouží skutečnosti, nebo idejím. Skutečnost, které propaganda čelí, je tak zmatená, vztahy, jimž čelí, tak nepřirozené, nové ideje, které propaganda přináší, o tolik lepší, že by bylo neomluvitelnou slabostí, kdyby propaganda ke smetení shnilého systému před nímž stojí, neužila jakýkoli prostředek, který má.«

Dalším propagandistickým nástrojem je "Palebná příprava".

»V hromadných sdělovacích prostředcích se začnou objevovat články, úvahy, příběhy, zprávy a komentáře, jejichž úkolem je připravit veřejnost na klíčové sdělení. Po přípravě tohoto druhu je přijetí propagandistovy informace snazší. Lidé jsou seznámeni s tématem, do jejich vědomí vstoupí "myšlenkový směr", "rámec", do kterého pak sdělovaná informace snadno vklouzne. Dobrá propagandistická palebná příprava je nepřímá, zdánlivě bez vztahu ke klíčovému sdělení, podobně jako dobrá palebná příprava nesděluje směr hlavního úderu.«

Možná se mýlím, ale mám pocit, že nějakou dobu před volbami se začaly (v míře větší než obvyklé) objevovat výroky a články o strašlivém stavu, v němž je náš společenský a politický život. Psalo se náhle stále jen o bezvýchodnosti toho stavu, který už nezmění žádné nové parlamentní volby. Třeba je to jen náhoda nebo to vyvolaly aféry kolem Věcí veřejných. Každopádně to báječně připravilo půdu pro Schwarzenbergovu kampaň: Přichází někdo z jiného světa (rozuměj: není to plebejec jako my, je to jiná rasa). Zachránce. Svým příkladem, slušností, konexemi všechno změní, vyvede nás z české bažiny a uvede do jiného světa.

Kvalifikující obraz

Je libo Zemana sympatického?

Nebo si ho přejete na lopatě? Můžete ho tak mít.

Pro fotografa není problém pořídit obě tyto fotografie. Je jen na něm (a na redakci jeho novin), kterou z nich použije a kterou zahodí. Sami si zhodnoťte Zemanovy fotografie, které se posledních týdnech objevovaly ve většině novin; ke které z těch dvou, co jsou zde, měly blíž?

Další nástroj. Funguje »a to jak ve smyslu cejchu, tak ve smyslu svatozáře. Stačí sledovat fotografie politiků v libovolném denním listu, obrázkovém magazinu nebo v televizním zpravodajství.« Viděli jsme to všichni neustále - jeden kandidát byl většinou buď jako seriózní pán s dýmkou, nebo v rozšafném zamyšlení, druhý kandidát byl často snímán zespodu, aby vynikla dvojitá brada, nezřídka s cigaretou apod. Kdyby novináři z nějakého důvodu pracovali pro Zemana a proti Schwarzenbergovi, pak by noviny byly plné fotografií spícího či mžourajícího ministra, unaveného stařečka, či s jeho typickým nešťastným výrazem a padající bradou, kdežto Zeman by byl snímán mírně z nadhledu s horním osvětlením, plný síly atd. Z fotografiemi se dá kouzlit. Z každého může fotograf vyrobit obrázek kohokoliv. (A to má dnes k dispozici ještě něco, o čem se dříve propagandistům ani nesnilo: Photoshop!)

»Kvalifikující jazyk (Prejudicial language)

Místo věcné argumentace užívá klam manipulující, někdy citově nabité pojmy. V argumentaci se užívají pojmy "rozumný člověk", "vlastenec", "slušná žena", "slušný člověk", "mravný člověk", "hodné dítě", "dospělý jedinec", "odpovědný člověk", "věřící", "dobrý lékař", "správný chlap" a podobně. Pojmy se vztahují k lidem, kteří mají argumentaci přijmout ("Rozumný člověk ví, že...,) Jakmile ji přijmout nechtějí nebo nemohou, řadí se tito lidé automaticky do opačné skupiny.«

Co jsme neustále slyšeli od Schwarzenbergova volebního týmu? Je slušný člověk, vlastenec, rozumný, věřící (pro mládež byla vyrobena punková cool varianta správného maníka). Tím se nepřímo říká, že jeho protikandidát - není slušný, není vlastenec, není rozumný, není věřící, není cool... A nevyřčeně se toto cejchování přenáší i na širší okruhy voličů. Kdo je slušný, vlastenec, rozumný, věřící atd., volí Karla. Kdo volí Miloše, není slušný, není vlastenec atd.

Moc médií

»Není nám jasné, zda je současná společnost skutečně médii uhranutá, nebo zda to média o sobě jen tvrdí a o uhranutí společnosti se snaží. Z toho, co se v Čechách v posledních deseti letech děje, lze o možnosti uhranutí propagandou uvažovat.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde "chce lidi mít." Zjištění těchto prostých skutečností je však obtížné.

Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti.

Z kapitoly o propagandě by mělo vyplynout, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální světy médií, právě pod tlakem médií, zvykala.«

Politická propaganda

»Nikdo dnes nepochybuje o velkém významu politické propagandy v minulých desetiletích. Německo zasáhly propagandistické vlny, nechaly tu spoušť. K vlastní obraně jsme neměli nic podobného. Sílu a účinnost této moderní zbraně rozlišili naši vůdci pozdě. Je to zbraň, která nemá meze, duní mohutněji než dělostřelecká palba, je ničivější než plynový útok.

Tato zbraň nám vnutila světovou válku, ukovala spojenectví proti Německu, přiváděla na frontu nové armády, dávala jim sebedůvěru. Užívala všechny metody, neboť je všechny vlastnila. Úspěch jejich armádám řekl, že jsou v právu. Jejich vojenské velení shledávalo věci neproveditelné. Pro generální štáb jejich propagandy bylo naopak možné všechno.

Propaganda je nejmodernější zbraň. Trpěli jsme pod ní, poučili jsme se z ní. Učit se ze zkušenosti je nutné. Nyní ji užíváme.«

Vidím-li, jak velkou sílu má propaganda, mám se na pozoru před každým, který ji používá v takové míře jako Schwarzenberg.

* * *

P.S.

R. 1925 popsal Karel Čapek nástroje propagandy, které pojmenoval Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky. (Doplněno aktualizačními poznámkami.)



Propagandistický obrázek nacistického či stalinistického ražení.

 
1. Despicere, čili figura první. Záleží v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřaděný svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutné dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula... (Viz např. oblíbený volební slogan: Lepší je kníže nežli zeman; nebo Svěrákovo podobenství o lišákovi a lesníkovi; či urozenost je urozenost; zvolte si, co chcete vidět na Hradě: gentlemanství nebo grobiánství; pozn. naše.)

2. Figura druhá čili Termini... záleží v tom, že se užívá jistých speciálně polemických obratů. Napíšete-li, dejme tomu, že po vašem zdání pan X. nemá v něčem pravdu, odpoví pan X. že jste se na něho "zákeřně vrhl"...podobně se říká "láteří" místo protestuje, "klevetí" místo poznamenává, "spílá" místo kritizuje... (Podobné výroky se používaly - a povolebně používají - na Zemanovu adresu dosti často; pozn. naše.)

3. Třetí figura sluje Caput Canis (psí hlava, pozn.aut). Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o popíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický... jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci že jste všední a triviální... (Prostě nejste šlechtic, nemáte chování, nemáte ve světě konexe, jste nula. Jste sociální, což znamená, že rozhazovačný a zadlužíte zemi. Myslíte-li na chudé a neúspěšné, znamená to, že povedete náš stát "řeckou cestou". Jste-li vlastenec, dají vám schwarzenbergovci nálepku nacionalisty. Máte-li témata, které lidi zajímají, je možno o vás říci, že jste populista. To, jak se Zeman vyjadřuje, se dá ze strany jeho sympatizantů nazývat "otevřeným vyjadřování, mluvit na rovinu, co na srdci to na jazyku", nebo se naopak dá jeho mluva např. s novináři označit středově pojmem "nebere si servítky", kdežto jeho odpůrci budou vždy stále pokřikovat o "aroganci, hulvátství atd." /Neospravedlňuji Zemanův nešťastný způsob chování k novinářům, jen dokládám, kolika - od sebe na hony vzdálenými - pojmy to lze kvalifikovat/; pozn. naše.)

4. Non habet čili figura čtvrtá: ...jste-li třeba učený myslitel... je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu; jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu... (Máte-li podporu na venkově, napíší odpůrci, že se od vás distancují města; když vás volí lidé bez vysoké školy, kterých je mimochodem ve společnosti většina, lze to překroutit tak, že vzdělanci vás zavrhují. Jinými slovy: kdo je inteligentní, volí Schwarzenberga, z čehož plyne, že kdo volí Zemana, není dost inteligentní a vzdělaný; - takže si vyberte, do jaké společnosti chce patřit; pozn. naše.)

5. Pátá figura sluje Negere a záleží v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše... Tvrdil-li jste neústupně deset let, že (dejme tomu) věříte v čertovu babičku nebo v Edisona, je možné jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky nebo Tomáše Alvy Edisona. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář o vás beztoho nic neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima. (Nechám na každém, aby si to aplikoval na doby, Zeman byl v politice a měl i nějaké ty úspěchy. Zeman byl sociální politik - dnes je však představen jako ten, kdo se chystá "odírat lidi"; pozn. naše.)

Nová placka, kterou po volbách připravili Karlovi příznivci (v časopisu Reflex).

Nová mediálně šířená placka od časopisu Reflex

6. Imago je figura šestá. Záleží v tom, že se místo odpůrce, jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací... (Vykreslení nacionalistického, šovinistického, hulvátského, populistického, věčně opilého a zkorumpovaného šmejda, napojeného na mafii, zpřaženého s Putinem a možná i se Severní Koreou, s nímž vedou schwanzembergovci svůj čestný virtuální zápas, jsme už letos v české kotlině také viděli.)

7. Pugna je figura blízká figuře předešlé. Záleží v tom, že se odpůrci nebo věci, kterou zastává, dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy... Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně popírá. (Zeman je spojenec komunistů, a my jsme proti komunismu bojovali, bojujeme a budeme vždy bojovat. Podobně i nacionalismus atd.; Idnes prý píše, že Zeman je komunista; pozn. naše.)

8. Ulyxes je figura osmá. Její podstata je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor... (Jak se mi zdá, dělali to oba kandidáti zhruba tak stejně.)

9. Testimonia. Tato figura značí, že časem lze s výhodou užít dovolávání se nějaké (kterékoli) autority... Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí. (Hlavním zaklínadlem schwarzenbergovců používaným proti Zemanovi bylo vzývání Masaryka a Havla; často se to používalo v jemnější ale stejně účinné podobě: Schwarzenberg byl prezentován jako ten, kdo je - narozdíl od Zemana - nástupcem Masaryka a Havla; pozn. naše.)

10. Quosque. Tato figura... se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě "to je dávno odbyto", nebo "už dávno překonané stanovisko nebo "každé dítě ví, že..." a tak dále. (To je univerzální pseudoargument, který Schwarzenberg i Zeman používají, kudy chodí; pozn. naše.)

11. Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen. Nelze-li nějakou jeho větu vyvrátit, je vždy ještě možno říci:...Pan X. se ohání pravdami tak plochými a dávno známými, jako jeho "objev", že... (Tento způsob byl - jak se mi zdá - spíše bližší Zemanovi. Ano, tohle je jeho klacek, jímž mydlí mnohé kolem sebe. Jen bych k tomu dodal, že většinou je schopen tezi protivníka vyvrátit, což mu však nezřídka nestačí ke spokojenosti, a ještě ho majzne po hlavě tímto klackem, který Čapek nazývá "Impossibile"; pozn. naše.)

12. Jubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a záleží v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo "byl usvědčen" a "je hotov"... (Lepší popis povolebního uvažování schwarzenbergovců bychom asi nenašli, viz různě modifikovaná teze: Zeman se ve volbách znemožnil. Naproti tomu Schwarzenberg obstál se ctí, všechno zvládnul, za svou porážku nemůže; pozn. naše.)

Karel Čapek: Marsyas. 4. vyd. Praha, Československý spisovatel 1971, s. 38 - 41.


Zemanovi nelze upřít, že se alespoň částečně postavil proti propagandistickým tendencím v jeho táboře. Na otázku, na co není hrdý, veřejně v TV odvětil, že na některé své voliče, kteří říkají, že "kdo volí Schwarzenberga, není Čech". Kéž by se s podobně protidemagogickou reflexí obrátil ke svým přívržencům i Karel Schwarzenberg.

Pokračování zítra



Proti šlechticům odjakživa pomáhaly prostému lidu v Čechách (a v Krkonoších zvláště) všelijaké pohádkové bytosti. To asi Schwarzenbergovi jeho služebnictvo zatajilo.

 

















Zobrazit příspěvek č. 877 jednotlivě

Administrátor --- 31. 1. 2013
Volby ukázaly, že se společností je možno prováděti „psí kusy“

Vrtěti psem III.

Pokračuji v zamyšlení nad proběhlými prezidentskými volbami, v kterém se snažím poukázat na mentální i duchovní stav společnosti - zvláště s přihlédnutím k nástrojům, jimiž může být vůle společnosti ovládána a manipulována (jak nám to volby - dle mého názoru - opravdu názorně předvedly). Propaganda tentokrát nedosáhla svého cíle, ale její úspěch byl značný - zvláště s ohledem na "kvality" toho, jehož propagandisté hodlali katapultovat na nejvyšší místo ve státu. Vidím v proběhlé předvolební kampani neocenitelnou lekci, která se nám může někdy v budoucnosti hodit.

Karel občas vypadává z obrazu

 

Dalším poraženým jsou média, hlavně novinová

Pro mnohé to - jak doufám - nebylo nic objevného, ale snad i řada dalších se přesvědčila o současné vyprázdněnosti pojmu "nezávislá média". Hlouposti o tom, že média jsou "hlídacím psem demokracie", už po těchto volbách můžeme definitivně smést se stolu. Vždyť právě tehdy, kdy si měla média nejpečlivěji hlídat svou nestrannost (v nejhorším případě ji alespoň pečlivě předstírat) - a to jsou volby a předvolební kampaň - tak naše české noviny vstoupily zcela nepokrytě do služeb jednoho z kandidátů. To by jim nemělo být zapomenuto. Čím se vlastně liší tato média od Rudého práva? Je tu vůbec ještě nějaký podstatný rozdíl? Rudé právo pracovalo pro jednu stranu. Ostatní noviny pro ni pracovaly také, ale s trochu menším nasazením (a menším formátem i nákladem). V současnosti jsou noviny: Právo, MF Dnes, Lidové noviny, Aktuálně.cz, Reflex, Respekt atd. semknuty v jedné nerozborné frontě pro jednoho a toho samého z kandidátů, o němž někdo někde v zákulisí rozhodl, že to bude ten správný prezident pro naše pracující.

Málokdo už popírá fakt, že prakticky všechna masmédia stála proti Zemanovi a jednoznačně propagovala Schwarzenberga. Kouzlem nechtěného je, že Zeman jako vítěz tím dostal auru opravdového hrdiny, který dokázal zvítězit proti stonásobné přesile, v zápasu proti všem temným totalitním silám. Jestliže mu média vyčítají, že v rámci předvolebního klání použil nějaké "podpásové údery", tak nepřiznávají, že hlavním faulem těchto voleb, byl faul médií. Vše, co Zeman provedl sporného, je jen chabým vyrovnáváním toho, že jeho soupeř v tomto zápolení měl oficiálně schválený doping a podplaceného rozhodčího - tj. média stojící bezvýhradně na jeho straně.

Vítězství Zemana je v tomto případě nutno označit jako vítězství demokracie, protože zvítězily hlasy voličů nad totalitními médii. Schwarzenberg se v těchto volbách dostal do velice nedůstojné situace, kdy jeho "značka" reprezentovala nedemokratické praktiky, totalitní spřažení valné části těch, kdo zde mají nějaký vliv, úplný rozvrat kritického myšlení v jeho táboře a nedůstojné stalinistické hnětení lidových mas. Ti, kteří se tolik zaklínali demokracií ve prospěch Karla, nyní běsní, když většina se nerozhodla podle jich přání. Zároveň je Zemanovo zvolení české vítězství demokracie nad feudalismem, neboť hlavním lákadlem našich kovaných demokratů na knížete Karla byla jeho urozenost či "duch šlechtický" (Menzel).
Mezi Schwarzenbergovými médii však jeden deník - jak se mi zdá - dokázal obzvláštně vyniknout v arogantně předváděné nenávisti vůči Zemanovi a v servilitě vůči knížeti. Tímto deníkem, který dokázal nemožné, myslím Lidové noviny, které na mě v době předvolební kampaně působily dojmem, že je vydává Schwarzenbergův volební tým. Vrcholem nechutné zaujatosti a naprosté absence byť jen náznaku férovosti byl titulek, který celých deset dní před volbami visel na hlavní stránce novin tak vysoko, aby byl při každém otevření tohoto webu dobře vidět. Titulek byl odkazem na poměrně nenápaditý, plytký a nic moc neříkající fejeton, ale o ten tu nešlo. Znění titulku: "Zlý dědek z Vysočiny." (Snímek zde) Kdo by snad odebíral papírovou verzi novin, mohl by si je i s jejich propagandou stalinského typu rozstříhat a nabodnout na toaletě na hák. Kdo zná LN jen z internetu, může si nad tímto plátkem alespoň postesknout - tohle je skutečný problém české společnosti, nikoliv Zeman, ale noviny tohoto neetického stylu jsou jakýmsi prokletím, které se nad naší společností vznáší jako temný mrak. Je to jakési duchovní hnízdo zlých skřítků, takových, jací dokázali kdysi uštvat Karla Čapka...
Lidové noviny dnes zoufale úpějí, že volby vyhrál kandidát, který prý používal lež za lží. Že zrovna tyhle noviny, o nichž se lze domnívat, že bezkonkurenčně nejvíce manipulovaly se svými čtenáři! Pokud by Zeman opravdu takhle lhal, pak by Lidovky byly v pozici vztekajícího se lháře, jemuž nevyšly jeho lži, protože jeho protivník lhal lépe než on.

Po volbách Lidovky už jen srdceryvně zalkaly: "Češi nepřekročili svůj stín a zvolili jistotu a cestu do minulosti. Zvítězil strach z jiného, nedostatek vlastního sebevědomí, čecháčkovství a podlé nacionalistické žvásty. Tak si to soudruzi užijte a Pán Bůh s námi." (Zdroj)

Jiná média hodnotí příčiny Schwarzenbergova neúspěchu už o poznání střízlivěji: "Schwarzenberg neměl ... žádné volební téma vyjma toho, že je "antizeman" a chodil na televizní debaty zoufale nepřipraven..." (Reflex)

Zde dokonce Karlovi nakloněný časopis naznačuje jeden z viditelných rozdílů mezi projevy obou kandidátů. Nemusíme se všemi názory, jež Zeman prezentuje, souhlasit, ale jeho rozhled, množství nápadů a schopnost reflexe světa kolem jsou s tím, jak se prezentoval jeho protikandidát, nesouměřitelné. O to pozoruhodnějších je těch 45% pro Karla, jež nelze vysvětlit jinak než sílou jeho propagandistické kampaně.

"Zeman byl zvolen i proto, že se většina médií chovala nekriticky a pokoušela se pana Schwarzenberga do veřejného prostoru vnutit jako společného kandidáta občanské společnosti, aniž by současně předložila věrohodné argumenty, jež by takou kandidaturu legitimizovaly. Placky knížete s čírem či pěvecký sbor českého PEN klubu jimi rozhodně nebyly." (Britské listy)

A další hlas z internetu: "Vyhrál Miloš Zeman. Navzdory totálnímu nasazení médií ve prospěch Karla Schwarzenberga. Ukazuje se, že voliči jsou ve své většině někde jinde, než českoněmecká média. Většina má pořád ještě rozum. Média se ráda chlubí tím, že jsou čtvrtou mocí ve státě. Už méně tím, že jsou tou nejméně demokratickou mocí ... Tyto volby byly lakmusovým papírkem, zda jsme již připraveni ... Ukázalo se, že nejsme. Díky Bohu, padnutí Německu do náruče se odkládá o pět let. (Zdroj) I tohle jeden z možných pohledů na věc.

Co říci na závěr tohoto tématu? Demokracie je dnes nemožná bez kvalitně fungujících nezávislých a alespoň přibližně objektivních médií, jimž vládne jasně definovaná novinářská etika. A protože taková média zde prakticky nejsou a nejspíše ani nebudou, hrozí, že přes občasná vítězství, demokracie tu bude i nadále jen zdáním resp. kamufláží.

Mobilizace osobností

Je zajímavé, že Schwarzenbergovy příznivce neodrazují tyto obrázky, což nejsou momenty zachycené nějakým zlomyslným fotografem, protože pan Schwarzenberg se v takové situaci bez okolků vystavuje na veřejnosti opakovaně a na dlouho. Dokonce se i přes tak nespolečenské a nezdvořilé (ba skandální) opakované chování (a to na mezinárodním fóru) neochvějně hlásají, že kníže nebude dělat naší republice ve světě ostudu. Domnívám se, že je to ukázka demagogií ovlivněného myšlení, které má tendenci u svého oblíbence všechno omlouvat. Nezasmáli bychom se všichni ještě před pár lety nad představou, že by někdo podobný u nás kandidoval na prezidenta?
Někdo by se mohl nepříjemně tázat, kdo vlastně "kecá blbosti"?

Poslanecká sněmovna

Kníže na volbě prezidenta

Na evropském fóru (těsně před usnutím; asi měl zrovna projev nějaký "magor"; další fáze usínání jsou zdokumentovány na konci a na začátku prvního dílu našeho seriálu).

Takhle nás reprezentoval na Mezinárodní konferenci o bezpečnosti na Balkáně v Bělehradě. Co Čecha nepřekvapí, na Balkáně zaujalo. Srbský list Kurir si povšiml spánku, který zdolal českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Občas ho přerušil potlesk po nějakém projevu, pak ale ministrovi opět klesla oční víčka, píše list. Náš ministr tam usnul před zraky stovek domácích a více než sedmi desítek zahraničních delegátů. Schwarzenbergova dřímota nejvíce zaskočila šéfku Rady zahraniční politiky srbského ministerstva zahraničí Sonju Lichtovou. Ta seděla vedle něj a po půl hodinu, během níž se českému ministrovi klížily zraky, nevěřila vlastním očím. Čecha přitom pohled na podřimujícího ministra už příliš nezaskočí, například na schůzích Sněmovny Schwarzenberg pospává poměrně často. "Přivřu oči a cítím, jak se spánek blíží. Je to vnitřní boj," dí kníže. A co ty červené ponožky? (Dle iDnes) (Kliknutím si zobrazíte větší obrázek)

To je oblíbená a dobře fungující zákeřná zbraň. Je to psychologický útok, vypuštění mentální infekce, proti níž významná část obyvatelstva nemá protilátky. Celebrity "vnímá široká společnost jako garanty nějakých kulturních a společenských hodnot a nerozlišuje, kdo to je (zda tento umělec či tamten slavný člověk). Znají (svého oblíbeného režiséra a další slavné tváře) a získají pak logicky pocit, že tito garanti přece nemohou mluvit nepravdu." (J. David) Poznámka na okraj: tato mobilizace osobností je dobrou zkouškou na příchod Antikrista. Bude to totiž jistě fungovat podobně. První, kdo přijmou jeho "pečeť", budou celebrity a jejich slávu bude Antikrist, génius demagogie a propagandy, mistrně využívat. Jedině pravoslavná církev může dát člověku síly odolat náporu tohoto klamu, který bude neporovnatelně lstivější a mocnější než to, co se zde prohnalo před pár dny a smetlo to jako tsunami skoro polovinu voličů.

Proč se vlastně nechávají zmobilizovat (či možná slovy F. Koukolíka: zdebilizovat) lidé jinak moudří, vzdělaní, obdaření mnoha výjimečnými talenty? Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly, praví staré přísloví. Ti dobří lidé prostě mají pocit, že mohou napomoci dobré věci, jenže nemají duchovní zakotvení, které by jim umožnilo nadhled, a nemají světlo, které by jim umožnilo rozpoznat klam. Vždyť tito lidé, kterým Schwarzenbergovo tsunami podrazilo nohy a spláchlo, nebyli přes všechen svůj bystrý intelekt i vzdělanost schopni uplatnit ani to nejzákladnější kvalifikační měřítko, které je jako první síto, jímž lze najít a oddělit lež od pravdy. Ten základní princip zní: "vytvářet hodnotové měřítko, jímž posuzuji svého oblíbence, na základě jeho skutků" (čili biblické: strom se pozná po ovoci), a přesně to se kruzích kolem Schwarzenberga neprovádělo.
F. Koukolík by o nich nejspíše řekl: Nemají kritické myšlení, jsou instruováni a manipulováni reklamou, ovládáni několika jedinci. Psychologický klam působí na dvou rovinách - jednak si zdroj klamu pečlivě vybírá informace, o nichž se mluví, a dále si stejně pečlivě vybírá, o čem mluvit nebude. Tento propagandistický klam se poznává podle toho, že se vemlouvá a přemlouvá, snaží se vás dostat na svou stranu, aniž by přednesl hodnotné argumenty. Smyslem propagandy je dosažení nebo udržení politické moci. Propaganda se obecně chápe jako názor vyjadřovaný za účelem ovlivňování akcí jednotlivců i skupin... Propaganda stojí na čtyřech pilířích: 1.) jednoduchosti, 2.) oslovení emocí, 3.) oslovení představivosti, 4.) opakování. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky, jádra, možných řešení problému, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená.

Další skutečností, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin (tzv. "cíle" propagandy) je špatná a snadno manipulovatelná. Dobře vymyšlená jednoduchá metafora ("nálepka"), která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení (např. "Kníže lidu blíže"). Součástí mediální propagandy je kladné i záporné cejchování - ten je slušný, tamten není slušný; s jedním kandidátem do omrzení spojujeme pojmy jako "urozený, uznávaný ve světě a čestný či budoucnost", k druhému kandidátu vytrvale připojujeme slova "komunisté, becherovka, arogance nebo minulost" a zmiňujeme, že se "provinil" (to je jedno, čím, - opoziční smlouvou nebo tím, že loni byla tuhá zima) - takto se v ovlivňovaných lidech vytváří krátké spojení s nějakou skupinou či pocitem, a kladné či záporné asociace).

Jak pravil s úsměvem a naprostou vnitřní jistotou zkušeného člověka vlivný (americký) televizní činitel: "Budeme-li chtít, uděláme z vás během šesti měsíců prezidenta. Bude-li to nutné, za dalších šest měsíců vás zlikvidujeme." Záleží jen na tom, aby se uměle vytvořený obraz systematicky, dlouhodobě opakoval a posiloval, například za pomoci výsledků průzkumů veřejného mínění, vhodně volenými rozhovory s celebritami...
S průzkumy veřejného mínění se dá různě čarovat např. tím, že kandidát "A" měl před měsícem 20% a teď má 25% preferencí; kandidát "B" měl 80% a nyní má 75%, přičemž volební tým oznámí naprosto pravdivou zprávu, že jimi podporovaný kandidát A neustále posiluje, kdežto kandidát B stále ztrácí podporu občanů, přičemž absolutní čísla jsou zamlčena; čili i z takového výsledku průzkumu lze vytěžit prospěch pro outsidera a poškodit jasného favorita. Nebo se po zveřejnění čísel začne vysvětlovat, že outsidera volí hlavně vzdělaní (a potažmo inteligentní) lidé, kdežto favorit má svoji voličskou základnu na venkově. Lidská psychologie je už taková, že člověk chce patřit do dobré společnosti a udělá to tak, že volí stejně jako vzdělanci; z hlediska férovosti je to však manipulace s voliči. Možnosti různého falšování průzkumů či pokládaní manipulativních otázek respondentům snad ani nemusíme rozebírat.
Jedinec nebo skupina, kteří kontrolují hlavní masová media, tímto způsobem buď nepřipustí nebo doslova odepíší jakoukoli politickou konkurenci, byť by byla jakkoli moudrá nebo tvořivá. V současnosti se běžně k propagandistickému "zpracování" posluchačů a čtenářů najímají PR agentury (Public relations agency). (Použity teze z přednášek a knihy F. Koukolíka o stupidologii.)
Intelektuál si samozřejmě uvědomuje, že se podepisováním veřejné petice podílí na nějakém nátlaku na ostatní čili že se stává aktivní součástí manipulačního procesu, který jsou druzí lidé ovlivněni a je tím oslabována jejich vnitřní svoboda. Pokud se však tento intelektuál přesto zúčastní, pak je nutno pochybovat o jeho mravnosti. Byť uznávám, že jsou tu i nějaké polehčující okolnosti.

Řada našich spoluobčanů je tak frustrována morálním stavem politiky, že touží po změně a jsou připraveni použít všechny své síly a možnosti k tomu, aby vynesli na vrchol politiky osobnost, o níž věří, že by mohla zjednat nápravu či alespoň zlepšení. To je snadno pochopitelné. Obtížněji pochopitelné pak je, že jsou v tomto svém nadšení pro svého favorita ochotni přehlížet jeho názory, dosavadní působení, kroky a dílo, a nechají se omámit jen jakousi zcela povrchní abstraktní aurou. Dočista nepochopitelné pak pro mne je, že na této auře vybudují veškerou svou kampaň a celé své poselství, jímž chtějí získat (či zmanipulovat) pro svou věc ostatní spoluobyvatele dané země. Nu a na závěr - co mne nutí zapochybovat o jejich zdravém myšlení, je skutečnost, že tuto amorfní (a pro kritické myšlení spornou) auru používají jakožto argument, resp. místo argumentů. Čili místo názorů se lidem podbízí šlechtický původ, místo dosavadních skutků, činnosti a odvedené práce se podstrkuje údajné gentlemanství či slušnost. (Píši údajné, protože ne každý bude považovat za příklad slušnosti skutečně hojné veřejné používání vulgárních slov, která jsou sice zamíchána mezi infinitivy končící na -ti, což zní roztomile archaicky, ale sprosté slovo kvůli tomu nepřestane být jazykem mravní spodiny.)

* * *

Mezi mobilizovaným a aktivizovanými osobnostmi byli i starší lidé. Zvláštní je, že jim to, čeho se účastní, vůbec nepřipomnělo stalinistickou aktivizaci. Tito lidé, z nichž o některých by se mohlo zdát, že jsou moudří, si vůbec nevšímali, co se dělo v pod působením toho ducha, jemuž ze všech sil napomáhali v šíření po české společnosti. Bible praví, že strom se pozná po ovoci. Ano, máme-li neznámý strom, není ještě ostudou, když nevíme, jakého je druhu a jestli je vhodný do sadu. Teprve až urodí ovoce, vidíme, jestli je to strom dobrý k pěstování, či nikoliv. V tomto smyslu chápu, že někteří se mohli nechat strhnout Schwarzenbergovým "šarmem" a příslibem kultivace zdivočelé politické scény. Proč však ignorovali, co se pro úspěch jejich kandidáta děje ve společnosti? To přece už byl zřetelný projev vypovídající o tom, jakého ducha sem tento kandidát přináší. (Rozdělení společnosti provázelo jak bolševický tak nacistický převrat. "Rozděl a panuj," je starověká poučka všech, kteří touží po moci.)

Strom už přece začal rodit a vydávat ovoce. Ovoce dosud nevídané vzájemné nenávisti ve společnosti (to ještě nebylo při žádných volbách za posledních 20 let). Nevraživost a hádky rozbrázdily společnost i napříč rodinami. Jak jsem četl, lidé se hádali i v kostele. Přívrženci Schwarzenberga vyvíjeli naprosto totalitní a vyděračský morální tlak na ostatní - a to nejen na obyčejných pracovištích, ale i ve veřejném a kulturním i akademickém prostoru. Někde byl tlak jemnější: nosily se placky, jenže kdo ji neměl, ocital se mezi kolegy volky-nevolky v pozici demaskovaného asociála, na něhož se hledí s nedůvěrou či opovržením či ještě hůře (kolik morálně slabších jedinců tu placku asi nosilo, i když pak v tichosti hodili do urny hlas pro Zemana, se nikdy nedozvíme). Podstatně totalitnější je už sepisování peticí (jakoby zavanul duch padesátých let a sepisování petic, v nichž něco ne moc mravného žádali pracující ze všech závodů; a nebo to může připomenout petice schvalující vpád vojsk Varšavské smlouvy či podepisování tzv. "anticharty" - tentokrát to byly petice "Karel na hrad!" Co to asi bude příště?) Cožpak ti umělci, akademici a vědci se nikdy neoprostí od podepisování nějakých politických nátlakových či kolaboračních petic?

Ti, kteří tvrdí, že podepisování petic bylo dobrovolné, jednak nemluví ve všech případech pravdu. A především zamlčují, že kolektivní podepisování čehokoliv nebývá nikdy úplně dobrovolné. Dle příkladu kolegů se podepíše i řada těch, kteří by sami nic nesepsali, nic by nepodepisovali ani nemají potřebu se vůbec vyjádřit. Pak tu působí morální tlak - strach z jinakosti, ze společenského vyloučení. A v případě všech "elitních" pracovišť je tu vždy i strach ze ztráty exkluzivního či milovaného zaměstnání. Kdo se svým názorem ocitne mimo kolektiv, je nejlepším kandidátem na odchod. Nevěřme tedy řečem, že nějaké hromadné podpisy jsou naprosto a úplně dobrovolné, že každý, kdo nosí politickou placku v zaměstnání, činí to radostně a s chutí. Proto by měla být apolitičnost většiny pracovišť důsledně dodržována a vymáhána.

Na školách opět jako za komunismu běsnily učitelky a profesorky, dávajíce politické školení svěřené mládeži. Byla to podle různých svědectví taková mentální masáž, že by se za to nemusel stydět žádný bolševický politruk. Málokterý student se odvážil špitnout, že by nechtěl volit Schwarzenberga, protože to, co pak v některých školních třídách následovalo, bylo skutečné kolektivní odsouzení a sociální vyloučení prováděné pod taktovkou fanatické učitelky (podobně se soudružky učitelky chovaly v SSSR vůči věřícím dětem, které chodily v neděli na bohoslužby). Vymývání mozků mládeži ve školách a na Facebooku se povedlo do takové míry, že starý a lehce senilní pán měl nakonec největší podporu právě mezi mládeží. A to přes jeho podporu projektu drastického omezení svobody internetu (kauza ACTA), tedy té svobody, na které právě mládeži dost záleží. Takže v mládežnických volebních preferencích racionalitu nehledejte.
Mezinárodní smlouvu ACTA (silně omezující svobodu na internetu), která se pokusila nepřípustně přehnaným způsobem ochránit autorská práva, především na internetu, Evropská unie nakonec pod tlakem bouřící se veřejnosti odmítla.

Materiál ve prospěch ACTA byl vládě předložen k hlasování 1. místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem! Přijat byl na jeho návrh jednomyslně. (Zdroj)
Poučný je zde zvláště vliv médií na mladé lidi. "Média lidi neuvěřitelným způsobem formují. Dostává se to člověku pod kůži. Pokud se vytvoří obraz, který nám vsugeruje, že tu existují jakési mediální ostrovy autenticity, ať už politické, nebo ekonomické – například (nějaké noviny), ale i jiná média, pak se vytvoří určitý background pro usměrnění našeho myšlení. Když se ... redakce (nějakých novin) většinově přiklánějí k nějakému ideovému proudu nebo k nějakému člověku jako teď ke Schwarzenbergovi, pak to má obrovskou přitažlivou sílu hlavně pro mladé lidi, kteří se snaživě pídí po autenticitě. Ti tomu pak věří, nezkoumají ani, kdo tato média financuje. Je to ve své podstatě nerozumné." (J. David)

Jestli lze touto cestou dojít k větší slušnosti ve společnosti, to pak už třeba lze pod vedením komunistů dojít k ráji na zemi. Nelze přece zlými prostředky dosáhnout dobrého cíle, po špatné cestě nedojdeš, kam sis přál dojít. Zní to tak jasně a pochopitelně. Jak to, že to neviděli ti, které společnost pokládá za svou intelektuální elitu? Jak zde naznačujeme často - je možné být vysoce vzdělaným, mít IQ 150, být vynikajícím umělcem, a přesto zůstat duchovně slepým a snadno manipulovatelným jedincem. To, co osvobozuje člověka, není inteligence, ani vzdělání, ani umělecký talent, ale Evangelium: "Poznejte pravdu, a pravda vás osvobodí," praví Ježíš Kristus, který o sobě říká: "Já jsem ta pravda..."

Fauly ve volební kampani

Na úvod kapitolky hlas z internetu, tentokrát zřejmě od příznivce vítězného kandidáta: "Zkuste se prosazovat, je-li nad vámi klatba mediálního interdiktu. Když vás fotografové mají za úkol vyfotografovat z co nejméně lichotivého úhlu, v co nejškodlivějším světle. Když média překrucují vaše výroky. Když média zamlčí vaše úspěchy a pasou se na vašich chybách. Když televizní štáb vnikne do nemocnice k vašemu synovi, který trpí depresemi a pokusil se o sebevraždu." A příznivcům Schwarzenberga vzkazuje: "A co vaše kampaň? Co kádrování kolegů na pracovišti? Co šikana dětí, jen proto, že jejich rodiče volí toho druhého?" (Britské listy)


Ani tento obrázek nenasvědčuje, že by náš kníže požíval v zahraničí zvláštní úcty a vážnosti...

 
Z jedné české střední školy. Učitelka: "Studenti, chcete, aby tu znovu vládli komunisti? Pak volte Zemana!" O stalinistických výjevech z našich současných škol a gymplů, kde neobolševickým způsobem probíhal kantorský brainwashing mládeže ve smyslu "Karel na Hrad", se toho vypráví už dost a dost. Jeden příklad - střízlivě vylíčený - je zde.

Stále od schwarzenbergovců slyším, že Zeman vyhrál tím, že lhal a urážel. Nevím, ale urážek valících se na Zemana z okruhů jeho protikandidáta, různých podlých obvinění a posměchu, hanobení, jsem na internetu viděl také dost a dost.

Faulů se zřejmě dopouštěli oba kandidáti. Zeman se několikrát utnul při různých citacích, což mu bylo médii okamžitě předhozeno jako "lež" (i když v jednom z případů bylo mylné tvrzení, za něž se Zeman posléze omluvil, jen součástí prezentace prokázaných faktů o horlivě nacistické minulosti Schwarzenbergovy rodiny z manželčiny strany; v druhém případě byla podstata tvrzení správná, pletl si jen osobu, z jejíchž úst pocházela, což nemělo na vyznění výroku žádný významný vliv). Na podporu Schwarzenberga se na oplátku stále demagogicky skandovalo mrtvé heslo "opoziční smlouva", na kterou se účelově svádí všechno zlo v této zemi.
Opoziční smlouvu lze nahlížet různě. Kromě současného účelového démonizování se můžeme setkat i s odlišným hodnocením jiných politologů. Ti říkají, že v praxi se jednalo o legitimní obranu politiků před diletantskými a pomstychtivými pokusy V. Havla zasahovat vyděračsky do vedení politických stran, a navíc jsou jevy připomínající naši opoziční smlouvu v demokratickém světě běžné všude tam, kde má vládnout menšinová vláda. Společenskou nenávist, kterou rozdmychaly havlovské okruhy běsnící nad tím, že se politici dokázali domluvit i bez Havla, způsobila daleko větší škody než opoziční smlouva sama. A následná politika tzv. "nulové tolerance", kterou si tato nenávist na politicích vynutila, přivedla zemi k politické resp. vládní nestabilitě. (Další podrobnosti zde)
Vytahování "opoziční smlouvy" na Zemana není o nic méně trapný faul než jeho výrok o hajlování kdesi na jakémsi hradě v zahraničí. A téma, které je Zemanovi nejvíce vytýkáno jako jeho nejhorší podraz, jsou Sudeťáci. Jenže toto téma nadhodil Zemanovi sám Schwarzenberg svým neuvěřitelně skandálním výrokem, kterým prezidenta Beneše posílal do Haagu jako válečného zločince. Zeman by takhle nadhozené téma musel zvednout, i kdyby snad nechtěl.
Jen tak na okraj. Dnes ČT vysloveně lže (tj. úmyslně a účelově tvrdí nepravdu, nikoliv omylem), když hlásá, že "Miloš Zeman ... téma kampaně stočil k Benešovým dekretům". Jak si může každý ověřit ze záznamu, téma nastolil Václav Moravec svou otázkou položenou Schwarzenbergovi, a ten na ni otřesným způsobem odvětil. (Britské listy) Není to nic nového. V tomto smyslu noviny běžně obviňují Zemana, že prý zákeřně vytáhl populistické téma Sudeťáků.
Skutečně pěkně to Karlovi a všem schwarzenbergovcům natřel válečný hrdina, který na tu ostudu se zpochybňováním odsunu reagoval rázně a při tom s noblesou, k níž nepotřeboval šlechtický původ: "Brigádní generál Alexandr Beer, nositel Řádu Bílého lva a hrdina od Dukly, Sokolova a Kurska, v úterý vyzval Karla Schwarzenberga, aby odstoupil z kandidatury na post prezidenta. A to kvůli výrokům na adresu československého prezidenta Edvarda Beneše a dekretů, které vydal." „Vaše názory a postoje, pane Karle Schwarzenbergu, jsou neslučitelné s funkcí prezidenta republiky ČR,“ uvedl v prohlášení Beer, který se též podílel na osvobození Ostravy. „Hrubě jste degradoval hrdinství českých vlastenců a nás vojáků,“ doplnil na Schwarzenbergovu adresu ve výzvě k odstoupení z kandidatury. Beer se do prezidentského kandidáta opřel i kvůli jeho tchánovi. Uvedl, že byl členem nacistické SA. „To je ostuda ČR, že tento člověk vůbec kandiduje,“ dodal brigádní generál. Vyslovil přitom i odsudek, že nejhorší členové SS a SA byli Rakušané.
Další z veteránů druhé světové války, plukovník Pavel Vranský, dokonce obvinil Schwarzenbergovu rodinu, že využívala jako pracovní sílu vězně z koncentračního tábora Lety. „On není svázán s touto zemí,“ prohlásil na adresu prezidentského kandidáta. Na tiskové konferenci zazněla i výtka, že Schwarzenberg přivedl ČR k uznání Kosova.

Proti Schwarzenbergovi a na podporu Miloše Zemana se na tiskové konferenci vyslovili i zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), Sdružení Českého národního povstání, Společnosti Ludvíka Svobody, Svazu vojenských veteránů ČR, Slovanského výboru, Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, Sdružení zahraničních vojáků II. světové války, Křesťanskosociálního hnutí a Rady seniorů ČR.

Všechny tyto organizace se před druhým kolem prezidentské volby sdružily do zastřešujícího Vlasteneckého fóra. „Nemůžeme se složenýma rukama přihlížet, aby se prezidentem stal Karel Schwarzenberg, který o odsunu hovoří jako o vyhnání,“ citoval ze společného prohlášení šéf ČSBS Jaroslav Vodička. „Do prezidentského křesla musí usednout člověk, který bude hájit národní příslušnost a sociální cítění. Takovým je pro nás Miloš Zeman,“ dodal. (Publikováno na Novinky.cz)
Smutné je, že apelování na národnost je mnohými vydávána za populismus. Nepřekvapuje, že se tento názor hojně spojuje s okruhy kolem římsko-katolické církve nebo okruhy havlovskými. Oba okruhy byly a zřejmě i budou ohnisky "odnárodňování" národa. Katolíci v tom mají tisíciletou praxi (viz např. poněmčování českého pohraničí katolickými mnichy, jak o tom fakta vědecky zpracoval vladyka Gorazd) a havlovci jsou duchovně napájeni z nadnárodních "zednářských" rovin, takže tam je to také pochopitelné. Takové jevy jako např. "národní obrození", záchrana českého jazyka, budování české kultury, příslušnost ke Slovanstvu, to vše je těmto dvěma okruhům buď vyloženě k smíchu nebo alespoň předmětem zlehčování či špatně skrývaného pohrdání. My ostatní Češi a Moravané bychom si však neměli nechat zviklat ve svém národním přesvědčení, neboť - jak psal už svatý vladyka Gorazd - národnost je velký dar od Boha. Takže snad alespoň my pravoslavní v tomhle máme trochu jasno.

* * *

K dalším Zemanovým výrokům

Označení islámu za anticivilizaci je problematické. Islám samozřejmě civilizací je, ale zároveň je namířen proti křesťanské civilizaci a neslučitelný s jejími hodnotami, takže v tomto smyslu by byla ta předpona "anti-" pochopitelná. Pravdu má Zeman, že mohamedánství je nesrovnatelně agresivnější a intolerantnější než soudobé křesťanství, buddhismus, konfuciánství, šintoismus a další světová náboženství. Zeman uvedl, že Korán obsahuje řadu pasáží, které "vyzývají k podrobení, zotročení, a dokonce vyhlazení nevěřících". Kritizovat Zemana za tyto výroky je trapné.

Vtipy o zdegenerovaných knížatech si mohl Zeman ušetřit. Na druhou stranu, každý snad chápe, že šlo vtip a že tento žert navazoval na propagandu schwarzergovců, že "kníže je lepší než zeman".

Karlovy zájmy v České republice: pole, louky, les (a nějaký ten zámeček)

Jak poznamenal Z. Svěrák o Schwarzenbergovi: "Vaším nedostatkem je dostatek." Poukázal tím na Schwarzenbergovo bohatství, ale nezmínil se, že by je Karel rád ještě zvelebil i restitucemi majetku zabaveného před r. 1948. Kníže sám uvedl, že "tomu v současnosti objektivně brání právní situace v ČR". V případě, že by právní situace dovolila něco jiného, Schwarzenberg by se majetku domáhal. Podle vyjádření své advokátky Christy Friesové v rakouském časopise Format "Karel Schwarzenberg už vícekrát prohlásil, že bude aktivní" (ve snaze získat tento majetek) "pokud právní stav něco připustí". O několik měsíců dříve v interview pro rakouský týdeník News prohlásil: "Bezpochyby bylo vyvlastnění mého strýce (ve skutečnosti adoptivního otce - pozn. překl.) sviňárna." Schwarzenbergova advokátka k tomu bezelstně řekla: "Karl von Schwarzenberg odsunul další snahy (tj. o získání majetku z roku 1947) na později, aby ... počkal na okamžik, kdy bude (v ČR) restituce politicky prosaditelná. (Jedná se o obrovský, zejména jihočeský majetek, který byl roku 1947 znárodněn zákonem národního shromáždění.) (Celé znění se všemi citacemi viz Britské listy)

Příště dokončení



Jaký směr by chtěl tento kormidelník zvolit jako kurs pro naši vlast? Kam by chtěl zašíbovat se situací v České republice poté, co by vymetl z lodi oranžové a rudé krysy (jak je to na jeho předvolebním videu)? Můžeme jen hádat.

 




















Zobrazit příspěvek č. 878 jednotlivě

Administrátor --- 2. 2. 2013
Dokončení studie o působení duchovního klamu na společnost

Vrtěti psem IV.



Co by bylo kdyby ... se stal prezidentem Schwarzenberg?

Chtě nechtě, musíme otevřít o toto téma. Jak jinak totiž doložit reálnost našeho tvrzení o působení duchovního klamu, než poukazem na rozpornost propagandistických proklamací a reality? Jedině tak můžeme ukázat, že "kandidát Karel" je přeludem vytvořeným jeho PR agenturou, jeho prezentace a sliby jsou fata morgána a ty masy, které tomuto přeludu daly svůj volební hlas, si nechaly vzít kritické myšlení, místo něhož jim byly médii nality do myslí fantazie.

Předkládám obrázek s "volebními sliby" (zde vlevo). Cítím se povinován věřit, že valná část přívrženců pana Schwarzenberga upřímně doufala, že by Karel opravdu přinesl, co se zde slibuje. To, nač se v tomto seriálu poukazuji, jsou doklady a důvody, proč by to ani zdaleka nebylo jisté (či je to pravděpodobně vyloučeno). Kromě posledních dvou bodů, k nimiž si netroufám se vyjadřovat. Jinými slovy - ten předvolební letáček lze považovat za propagandistickou agitku, či chartu klamu.

Co by Schwarzenberg jako prezident konal, můžeme jen hádat, nicméně rád bych poukázal na některé souvislosti, které dosti přesvědčivě ukazují, že by mnoho věcí bylo jinak, než jak slibovaly mlhavé sliby jeho volebního týmu. Pokusím se toto téma odbýt v největší stručnosti.

V prvé řadě by bylo jeho nastěhování na Hrad symbolickým a morálním popřením našich vlastních novodobých dějin, protože tato republika se odvíjí od svržení Habsburků a osvobození se od prohnilých západních monarchií. Příchod knížete na Hrad (byť v roli prezidenta republiky, nikoliv jako monarchistického panovníka) by bylo snad až vzpourou proti masarykovské tradici (někteří by možná byli schopni hovořit přímo o poplivání). Demoralizující působení této reminiscence monarchie by bylo dlouhodobé a přelomové.

Náš prezident sice nemá výraznou výkonnou moc, ale jeho morální vliv je veliký a u nás za daných okolností mimořádný. S tím souvisí i značný vliv politický. Na Hradě by seděl člověk, jehož zájmy nejsou s touto zemí. Dává to přesvědčivě najevo, když pravidelně okázale ignoruje státní svátek České republiky (28. října).

Nepochybným důsledkem jeho zvolení by bylo další prohlubování rozdělování Evropy na východ a západ. Tím se míní vytlačování Ruska z Evropy. Tento program by Schwarzenberg uskutečňoval jednak proto, že je součástí kruhů, které tento projekt dlouhodobě realizují, a pak také kvůli tomu, že nenávist k Rusku mají Schwarzenbergovi snad až "na úrovni buňky" čili v genetické výbavě. Zajímavým historickým dokladem je skutečnost, že Karel I. Filip kníže ze Schwarzenbergu (1771–1820) působil v Petrohradě a Paříži a snažil se odvrátit válku od Rakouska. Jako velitel rakouského sboru doprovázel Napoleona Bonaparte při jeho výpravě do Ruska (zdroj). Celé Schwarzenbergovo politické a diplomatické působení je prodchnuto nesympatiemi (jemně řečeno) k východu, ke Slovanům. Podporoval náš vstup do NATO (přestože Havel slíbil národu vojenskou neutralitu), podporoval bombardování Bělehradu, zasadil se o to, že náš stát uznal samostatnost Kosova, které bylo uloupeno Srbsku, a to ještě před tím než vyhlásilo nezávislost.
Jistě není náhodné spojení jména Schwarzenberg s časopisem Respekt, který při válce na Balkáně snad nejfanatičtěji z místních médií vystupoval proti Srbům a proti pravoslavné církvi. Dokonce tento časopis neváhal otisknout i blasfemické výrazy jakéhosi Chorvata pronesené na adresu Srbské pravoslavné církve. Pravoslavná církev v českých zemích požadovala od redakce Respektu omluvu za nechutné vyjádření nehrubšího kalibru vulgarity, které slušný člověk "nepoužívá o nikom", ale odpovědí fanatiků z Respektu bylo jen mlčení.
Proč asi hlasoval v roce 2007 v OSN proti přezkoumání účinků ochuzeného uranu, používaného ve zbraních, na civilní obyvatelstvo? Znepokojující nárůst onemocnění rakovinou v bývalé Jugoslávii bombardované letouny NATO, v Iráku, Afghánistánu, to je něco, co Karla Schwarzenberga netrápí.


Hlavní tři radaristi, kteří si tu ten amerikánskej radar tolik přáli...

 
Všemi silami se snažil prosadit v Brdech americký válečný radar, který by mohl sloužit jako součást amerického útočného komplexu proti Rusku.

Karel byl později kritizován za to, že uznání Kosova (kde vládne narkomafie) prosadil navzdory nesouhlasu prezidenta, opozice i velké části veřejnosti. Schwarzenberg soustavné a brutální porušování lidských práv v samostatném Kosovu, vyhánění a vraždy veškerého nealbánského obyvatelstva, etnické čistky (a to ještě i dnes) nikdy neodsoudil a s kosovskými politiky, kteří byli obviněni z válečných zločinů a obchodu s lidskými orgány (nealbánských obyvatel Kosova), udržuje nadstandardní vztahy.

Karel podporoval válku v Afghánistánu, Íráku, Gruzii i další probíhající či chystané intervence (Írán apod.), je také zastáncem vysílání českých jednotek do míst, kde Američané hájí své uzké velmocenské zájmy. Zcela proti diplomatickým zvyklostem (spíše jako aktivista než politik-diplomat) pak vystupuje proti Rusku, které dlouhodobě kritizuje a uráží.

Jak se zdá, tak podporuje vše, co může destabilizovat ruský stát a co je namířeno proti Pravoslaví. Nechvalně známým hanebným punkerkám, které znesvětily hlavní chrám Ruské pravoslavné církve, veřejně na tabuli na Václavském náměstí adresoval vzkaz: "Obdivuji vás!" Z pražského hradu by se po jeho zvolení valila nenávist proti všemu pravoslavnému, slovanskému a ruskému, a bylo by to prezentováno jaký hlas nejvyšší reprezentace našeho národa. Že Schwarzenberg není žádným poslem míru ani spolupráce, ale šikovatelem jedněch proti druhým, to je snad dobře patrné.

Nemá smysl se tu rozepisovat o triumfu sudetoněmeckých spolků a dalšímu porobení Němcům, kteří už teď dosáhli ekonomickou cestou toho, co se jim nepodařilo zbraněmi. Že je obhájcem německých zájmů dal mnohokrát okatě najevo. "Za svůj první úkol bych (jako prezident) ... považoval co nejlepší vztahy s Německem," řekl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (v rozhovoru pro časopis Týden z 22. srpna). Také si posteskl, že "byly doby, kdy každý vzdělaný Čech uměl jak česky, tak německy a teď prý přišla doba, abychom se do těch časů vrátili". Ve svých diplomatických funkcích prý několikrát zajímavě opominul prosazovat zájmy České republiky. Oddaně však hájí sionistické zájmy Izraele.
Příchylnost Karla Schwarzenberga k Němcům je zajímavá ve světle společného dávného a tradičního protislovanského a protipravoslavného naladění Němců i Schwarzenbergů. Co páchali Němci za druhé světové války na Balkáně a jejich válka proti Rusku, jsou všeobecně známé věci. Méně známý je charakter působení Němců v poslední době v Kosovu, kde byli pod modrými přilbami OSN (KFOR) jako mírotvorci. Právě o německých vojácích KFOR je známo, že (narozdíl např. od českých vojáků), nekladli Albáncům prakticky žádný odpor, když ničili pravoslavné chrámy a snažili se vymazat ze zemského povrchu kulturní poklady svědčící o tisícileté přítomnosti Srbů a Pravoslaví na Kosovu. Nečinnost německých KFOR je o to smutnější, že před tím dali místnímu pravoslavnému biskupovi písemné záruky, že budou chránit pravoslavné svatyně, pro jejichž obranu před znesvěcením, vypálením a demolicí však pak nehnuli ani prstem, vše jen pozorovali.
Srbové, kteří to viděli, se o tom vyjadřovali ve smyslu: "Dnešní Němci se zde chovají podobně, jako Wermacht za 2. světové války." Zde je zpráva z tisku: "Němečtí vojáci nezúčastněně sledovali, jak albánští povstalci založili požár v monastýru sv. Archandělů a tancovali na hrobě svatého krále Dušana," informoval mnich z monastýru. Srbská pravoslavná církev je šokována absencí jakékoliv snahy ze strany německé armády (mírových sil) chránit byť jen jediné pravoslavné křesťanské svaté místo v Prizreni. Zatímco jejich kolegové z ostatních kontingentů (KFOR) riskovali životy, Němci v Prizreni nechávají dav zapalovat kostely, ničit fresky a loupit křesťanské cennosti. Bohužel, dva Němci: velitel KFOR Holger Kammerhof a šéf policie UNMIK Stephan Feller jsou mezi mezinárodními činiteli nejzodpovědnějšími za tak hrozné následky (protisrbského) pogromu. (Více o tom u nás zde.)
Podobnou nečinností a zanedbáním svých povinností při obraně Srbů a Pravoslaví vynikal i francouzský kontingent KFOR (viz titulek "Příklad nečinnosti KFOR" tentokrát zde). Jaká náhoda, že zrovna Francouzi mají ve své historii neúspěšné Napoleonovo tažení proti Rusku. Každý národ je svou historií determinován, nosí si ji v sobě a chová se v jejím duchu.
Karel podporuje i bankovní unii či rozpočtovou a hospodářskou unii v podání Berlína a Paříže (ta bude znamenat, že český ministr financí bude předkládat návrh státního rozpočtu ČR Bruselu ke schválení a projednávání rozpočtu českou Poslaneckou sněmovnou už pak bude ryzí formalitou). Tato změna by podle některých mohla znamenat faktický konec parlamentní demokracie v ČR, ale i v celé EU, Karel ale přesto dokonce hrozí odchodem z vlády, pokud se Česká republika k rozpočtové unii bez výhrad nepřipojí. Uvedl, že jako prezident pakt schválí. Ačkoli o tom pro velkou nepopularitu takového kroku příliš nemluví, prosazuje přijetí eura nejpozději do roku 2015.

Za nejhorší stránku nástupu Jeho jasnosti Schwarzenberga, maltézského rytíře na prezidentský trůn však považuji to, co je spojeno s jeho údajnou či možnou účastí na takových uskupeních jako je Bildenberg, Trilaterální komise apod. Je to spolek nejbohatších boháčů, všech těch Rotschildů, bankéřů, rytířů, staré šlechty a jiných. To jsou tak temné okruhy vyvolených mocných, že o tom mnozí nechtějí ani přemýšlet (neboť jen ten, kdo o tom nechce přemýšlet, se tomu může posmívat). Sociolog Keller tomu říká diskrétní elita, neboť to jsou ti, s nimiž se nepotkáte ani je na vlastní oči neuvidíte, kteří skutečně vládnou světu, aniž by byli někým voleni, poroučejí jakoby demokraticky zvoleným vládám a diktují svou vůli národům.
To samozřejmě může někomu připadat jako pouhá "jedna ze spikleneckých teorií". Ve skutečnosti je to jev vědecky zkoumaný a doložený zahraničními sociologickým studiemi.
Demokracie je sice velevhodný společenský režim pro reálné vládnutí uskutečňování a plánů diskrétní elity, ale přesto - nic není tak dobré, aby se to nedalo ještě zlepšit. Mít svého zasvěcence přímo v nejvyšší ústavní funkci je pro nadnárodní diskrétní elitu dárek k nezaplacení. 45 procent zdejších voličů vedených našimi umělci a intelektuály se rozhodlo tento dárek všem těm Rotchildům dát. Jiných 55 procent voličů jim Českou republiku - chystanou pro ně jako jednohubka na stříbrném talířku - odepřelo.

I z toho úhlu lze nahlížet tyto volby.

Nechali jsme stranou rozebírání spousty dalších "výživných témat", např. nevýrazný vztah Jeho jasnosti ke korupci, ať už korumpoval kníže sám nebo se jedná o jemu svěřenou agendu. Jedna zajímavost za všechny: "v roce 2011 byl propuštěn ředitel IT oddělení Schwarzenbergova Ministerstva zahraničních věcí Jakub Klouzal, který v roce 2010 upozornil ministra Schwarzenberga na předražené zakázky ... Podle MF Dnes měl jasné doklady, že ministerstvo zbytečně utratilo až 60 milionů korun. Klouzal poté dostal ocenění Nadačního fondu proti korupci." (Wikipedie)
Co se týče zdrojů pro tuto kapitolku, byly vybrány jen ty nejznámější a veřejně kolující (a doložené) informace. Některé jsou i na jeho stránce na Wikipedii; jinak jsme čerpali ze studie: "KAREL TROCHU JINAK, obžaloba Karla Schwarzenberga" od Adama B. Bartoše. Jsou tam sesbírané pečlivě ozdrojované informace. Je to jeden z možných pohledů na osobu Jeho jasnosti, který může stát za přečtení tomu, kdo se o ni trochu zajímá: PDF.
Uvedli jsme tyto teze, abychom nastínili, jak daleko je realita od volební agitace, resp. že hodnoty které měl podle schwarzengrovců Karel šířit a podporovat, jsou chimérou. Opět podtrhávám: je zarážející, že ničemu z toho nevěnovaly tzv. osobnosti prakticky žádnou pozornost. A zároveň opakuji: zdá, že se jedná o skutečný duchovní klam (prelesť), který se podařilo duchovně rozšířit po naší společnosti.

Tomu odpovídala i skutečnost, že Karlovým přívržencům nevadilo, že kníže toho o svých politických představách a prezidentských vizích moc neříká. Vidí v tom projev skutečného vůdcovství. Vlastně by byli nejradši, kdyby jejich idol neříkal vůbec nic a raději mlčel.

Bohumil Doležal to vystihl: „tahle volba má jednu základní a zcela podstatnou faleš: celá je postavena na iluzi, že volíme někoho jiného, než koho opravdu volíme, totiž že volíme mesiáše.“

Stručně ještě k Benešovi

Téma Benešových dekretů je ve skutečnosti tématem druhé světové války, resp. jejího výsledku. Češi jsou tak citliví na toto téma, protože vedle nacistického Německa a zvláště v souvislosti s Heydrichádou s tím mají své zkušenosti. Dobře chápou, že zpochybňovat dekrety znamená revidovat výsledek druhé světové války, a o to ve skutečnosti různým silám ze zahraničí jde. V německé mutaci česko-německé smlouvy jsou státní hranice označeny jako "stávající hranice". Ze stále žijícího podhoubí snahy jít v restituci majetků před rok 1948 také čas od času vyrazí na povrch nějaká ta prozelenalá prašivka, aby zde vypustila své jedovaté spory. V devadesátých letech se v Německu začala šířit zajímavá exegeze druhé světové války, která přestala považovat Německo za viníka a agresora a prohlásila je za "oběť" (Německo prý nebylo poraženo, ale osvobozeno). Zpochybňování odsunu sudetských Němců tak, jak to předvedl Schwarzenberg, v praxi znamená ignorovat to nezměrné zlo, které nacistické Německo a potažmo Němci - jakožto většina národa - způsobili nám i dalším národům.
Jak to tak vypadá, Karel Schwarzenberg je velkou nadějí sudetských Němců. Však mu také jejich lídr už vyjádřil díky, viz článek - Posselt: Schwarzenberg je morální vítěz voleb.
V Německu už otevřeně nazývají českou debatu o sudetských Němcích "bojem starších a méně vzdělaných lidí o zachování nacionální interpretace - v tomto případě historického líčení Čechů jako obětí." (Die Zeit) Jinými slovy - Češi nejsou podle Němců o nic více oběťmi než Němci; a Němci nejsou v událostech kolem poloviny 20. století o nic více viníky než Češi. Tady už je revize reflexe druhé světové války a revize jejích výsledků prakticky na stole.

Náš problém tkví v tom, že čeští novináři jsou nyní placeni německými vlastníky médií, takže každého, kdo trvá na nerevidovatelnosti Benešových dekretů a tudíž i poválečného uspořádání, vyhlásí za nacionalistu či za někoho, kdo znovu oživuje dávnou nenávist nebo se chytá "perverzního národního fetiše" (Reflex).

Zatím se však zdá, že volitelnost politika, zpochybňujícího Benešovy dekrety a či poválečné uspořádání a odsun, bude v České republice snad i nadále asi taková, jako kdyby v Srbsku byl zvolen politik, který by schvaloval uloupení Kosova. Není však vyloučeno, že vymývání mozků mládeže počítačovými hrami a Faceobookem dovede nastupující generaci k takovému stupně demence historické paměti, že pro ně bude volitelný prakticky kdokoliv. A jakou vlastně mají šanci udržet srůst se svými kořeny, když se na ně odevšad valí výsměch jakémukoliv národnímu cítění, které je v duchu globalizační likvidace tradičních hodnot přirovnáváno k nějaké zpozdilosti, jakou je uctívání bůžků svého kmene či k tanci kolem šamanského totemu? Jenže tomu, kdo nezná svou historii, dostane se příležitosti si ji zopakovati.
O socialistickém Československu pravila BBC, že to byl pokus přeprogramovat historickou paměť národa. Při normalizaci se mu říkalo "Království zapomnění". Neděje se dnes něco podobného, leč jinými prostředky?
Osobnosti na podporu Schwarzenberga aneb tváře kampaně "Karel na hrad"


Mohu vypadat jakkoliv.

 
Už jsem výše průběžně hovořil o stalinistické mobilizaci tzv. "osobností". Před našimi zraky nám zde proběhla obnova stalinistického posílání peticí do novin na podporu nějaké politické linie. Veřejné ataky (snad ne ještě štvanice) proti tomu, kdo je tak zpozdilý, že nepochopil nutnost nástupu knížecí slušnosti a gentlemanství, už tu máme taky. Někdo psal v novinách o tom, že v politice není důležitý cíl, ale cesta k němu. Dosažení cíle jakýmikoliv prostředky je prý typické pro Zemana, kdežto jít cestou slušnosti je charakteristické pro Schwarzenberga. Praktiky Schwarzenbergových sympatizantů však byly dosti "zemanovské" (přijmeme-li na chvilku toto rozdělení rolí).

Jen málo lidí se nad peticemi akademiků a aktivizací herců tázalo: "Cožpak jsme zase (nebo ještě) v totalitě?" Umělci mají ke své tvorbě svobodu slova, proč se tedy potřebují míchat do politky? Má-li umělec svobodu tvorby, a přece vstupuje do politky na podporu a k prosazení nějaké politické linie v rámci demokratického systému, stává se tím pádem politkem, čímž ztrácí uměleckou svobodu, a tím i hodnověrnost. Umělec ovlivňující demokratické volby vlastně prodává svou tvorbu, slávu i mravní svobodu.

Hodna pozornosti je velká podpora Schwarzenbergovi ze strany církví, církevních představitelů i řady věřících. Raději už ani nebudeme rozebírat samozřejmou zásadu apolitičnosti církví, které by měly být pro každého kajícníka a nezadávat si se světským, když mají být oddány nebeskému.

Přesto se církve s nasazením vrhly do politiky, aby ji ovlivnily ve prospěch jednoho z kandidátů. Při tom je zde pro věřícího (a zvláště církevního pastýře) dost principiálních důvodů proč se od "firmy Schwarzenberg" držet v povzdálí. Připomeňme tu jen jeho vlídný poměr k homosexualitě i tolerance vůči potratům: "podporuje registrované partnerství homosexuálů a adopci dětí osobám žijícím v těchto svazcích, a hlasoval pro rozšíření možnosti potratů" (Wikipedie). Zajímavé, jak na to jsou katolíci (pro které jsou tato dvě témata za jiných okolností zásadní) ochotni rychle zapomenout, když jde o podporu tomu, kdo prosazuje církevní restituce. A pak se budou divit, když jim bude národ spílat, že za mamon prodají své zásady i víru.

Má pak ještě smysl se pozastavovat nad Karlovou podporou "umělcům", kteří páchají blasfemická a rouhačská díla, tj. otevření výstavy vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Günthera Bruse, Otty Muehla a Rudolfa Schwarzkoglera? (Zde je pár obrázků, a zde můžete nahlédnout přehled tvorby H. Nitsche, ale jen pro silné nátury.) Jak si může věřící (a zvláště duchovní) srovnat ve svědomí, že dává svůj hlas takovému člověku a někoho dalšího k tomu ještě vybízí? Nebo už je místním věřícím všechno jedno poté, co bylo v pražské Lucerně za účasti V. Havla instalováno rouhačské (dle autora "žertovné") zpodobení sv. Václava? Není to jasným znakem duchovního obelstění?
Podobně selhalo i sociální cítění, které by mělo být pro církve přirozené a jemuž by snad měl být blíže sociální demokrat než kníže. Říká se, že v 19. století ztratila západní církev dělnictvo, protože se vytrvale přimykala k boháčům a dlouho nepodporovala sociální požadavky dělníků. U nás ztratila spoustu Čechů kvůli svému pevnému obětí s Habsburgy. Zdá, že přes všechny reformy a koncily i aggiornamento působí - hlavně v římsko-katolické církvi - stále ten duch příchylnosti k bohatým a mocným, jehož se asi nikdy nezbaví.
Tak tedy ještě k té ošemetné roli církví - zvláště té všemi Čechy nejoblíbenější - katolické. Preláti žijí ve svém vlastním světě a ne dosti dobře chápou, že Schwarzenbergovi by spíše prospěli, kdyby se kampaně nezúčastnili a duchovenstvo o kandidátech na veřejnosti zarytě mlčelo. Biskupové by Schwarzenbergovi pomohli nejvíce tím, že by si všichni na celou předvolební dobu vzali dovolenou a odjeli na Kanárské ostrovy. Tím, že zůstali a dokonce se i vyjadřovali, vykonali pro svého oblíbence vskutku medvědí službu. Jenže jak se říká: "Když musíš, tak musíš. Je to silnější než ty." Obejít se bez angažmá v politice a ponechat bez zájmu přerozdělování světské moci - to jsou pro preláty nepředstavitelná muka - jako olizovaní plameny očistcovými. Zvláště když pro ně jejich volební favorit pomáhal připravit štědrou restituční nadílku a jeho zvolení na Hrad by garantovalo bezproblémový transfer příslušných majetků.

Níže je stručný výběr ze zveřejněných zpráv; přehlídka toho, jak jednotliví církevní činitelé dávali Schwarzenbergovi svůj polibek smrti. Nečekejte ve prospěch kandidáta na prezidenta od teologů nějaké racionální a konkrétní politické argumenty. V podstatě říkají trochu květnatě i oni jen to, že "Karel je prostě fajn".

"Někteří duchovní, například z římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické či Církve bratrské, podpořili před druhým kolem prezidentských voleb ... Schwarzenberga."

"Prohlášení na podporu Schwarzenberga poslaly ČTK v prohlášení více než tři desítky farářů a duchovních." "Volíme prezidenta, který bude reprezentovat naši vlast doma i v zahraničí a budovat civilizaci úcty, odpovědnosti a soucitu k potřebným. Služba občanům a vlasti vyžaduje víc než jen dovednost útočit na druhé jako v televizním ´Kotli´. Jsme přesvědčení, že pan Karel Schwarzenberg je mnohem blíže sv. Václavovi, sv. Anežce Přemyslovně, Karlu IV., J. A. Komenskému a Boženě Němcové než druhý kandidát," konstatovali.

Na stranu Schwarzenberga se například přiklonil biskup pražské římskokatolické arcidiecéze Karel Herbst, duchovní Tomáš Halík či probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě Petr Piťha, bývalý ministr školství ve vládě Václava Klause. (Zdroj)

Václav Malý, světící biskup pražský o Schwarzenbergovi: "Není demagog, neslibuje nesplnitelné, má mezinárodní respekt, je otevřený vůči Evropě, podporuje lidská práva v problematických zemích, má pochopení pro poslání křesťanských církví. Svůj hlas dám Karlu Schwarzenbergovi s vírou, že tím podpořím větší noblesu a nadhled na Pražském hradu.

Joel Ruml (synodní senior Českobratrské církve evangelické, předseda Ekumenické rady církví v ČR) vyzdvihuje u Schwarzenberga nadhled vůči sobě samému, že se neprosazuje se za každou cenu, nepotřebuje usilovat o kariéru za každou cenu, umí svému národu sdělovat, proč my potřebujeme Evropu, a že je v cizině přijímán a vážen, a bude spojovat, sjednocovat. O Schwarzenbergovi prohlašuje: 1) je autentičtějším ve vztahu k základním hodnotám života než jeho protikandidát, nehledě na to, že také jako autentičtější křesťan je mu bližší; 2) právě proto, že žil delší dobu v cizině, získal zvláštní pochopení pro naši malost vnější i vnitřní a dovede dobře dávkovat impulsy pro růst naší hrdosti; 3) jeho styl humoru není laciný a podbízivý, ale moudrý a jemu bližší.

Tomáš Halík, kněz a profesor Univerzity Karlovy: "v Karlu Schwarzenbergovi však ctím kvality a zkušenosti státníka. Pražský Hrad a česká společnost si nyní zaslouží mít v čele gentlemana."

Petr Pokorný, profesor Evangelické teologické fakulty UK (bývalý prezident světové Studiorum Novi Testamentum Societas) o Schwarzenbergovi: "Je to člověk upřímný a neúplatný."

"Členky Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje ... se jednomyslně shodly na podpoře ... Schwarzenberga." (zdroj) Co na to asi sv. Cyril a Metoděj? Schwarzenberg je přece příslušníkem západní franské šlechty (pod jménem Seinsheim doložena už v r. 1172), která navazuje na franské bavorské panstvo likvidující cyrilometodějské dílo a poněmčující český národ. Erkinger von Schwarzenberg se v letech 1420–21 účastnil válečné výpravy proti husitům (a tím jakož i značnými půjčkami získal od krále Zikmunda zástavu měst Žatec, Kadaně a Berouna); o cyrilometodějské podstatě husitství také víme. Schwarzenbergové byli jedni z těch, kteří vlekli Moravany a Čechy pryč od jejich východního a pravoslavného dědictví. O účasti na tažení Napoleona proti Rusku jsme se již zmiňovali. Pro rod Schwarzenberga je doposavad typický negativní vztah vůči pravoslaví, jak už jsme zde také dokládali.
A znovu opakuji. Tady vůbec nejde o to, pro koho ty jeptišky hodily do urny svůj hlas. To je jejich soukromá věc. Jenže když veřejně oznamují své rozhodnutí a zároveň se hlásí ke jménu sv. Cyrila a Metoděje, tvrdíce tím nepřímo (či vlastně přímo), že nesou jejich odkaz, tak má vyhlášení jejich volebních preferencí jakýsi podtón ve smyslu: "Svatí Cyril a Metoděj by volili Karla Schwarzenberga!"
"Stálá rada České biskupské konference (katolická církev) v prohlášení minulý týden uvedla, že doufá v to, že lidé zvolí prezidenta, který se bude opírat o vnitřní morální kodex, dokáže důvěryhodně reprezentovat a jako státník naplní vědomí odpovědnosti za Českou republiku. (V celkovém kontextu církevních doporučení a vyjádření je dost zřejmé, koho tím měla ČBK na mysli; pozn. naše.) Z jiného úhlu pohledu to ale také může být výraz poděkování za to, že Schwarzenberg společně s Miroslavem Kalouskem prosadili ve vládě církevní restituce, a církve se tak mohou těšit na mnoha miliardové odškodnění a vrácení rozsáhlých pozemků." (Zdroj)

Přiznám se, že bych alespoň u kněžstva a teologů očekával jistou míru odolnosti vůči propagandě a potažmo vůči duchovnímu klamu, který zatemňuje mysl. Pokud i teologové uvádějí jako důvod proč někoho volit na prezidenta jen to, že je upřímný, že má nadhled, je to gentleman apod., tak je tak je to další důvod pro zamyšlení nad stavem našich církví. Je-li u teologů paralyzováno kritické myšlení (ačkoliv to ateista asi neuzná, tak kritické myšlení je základem duchovního života a to znamená že i pravé teologie), pak se do vedení církví valí myšlení nerealistické, opojené, fantazijní, což je ve skutečnosti konec zdravé víry. V pravoslavné spiritualitě se tomuto stavu mysli říká "prelesť" (čili duchovní klam, mysl je oklamána a neuvažuje správně, je vláčena vášněmi nebo opojením, pohybuje ve snovém světě fantazií).

Takto byly publikovány volební preference "významných českých teologů" (téměř uniformě pro Schwarzenberga - jako v dobách, kdy církve byly součástí jednotné kulturní fronty). Vybral jsem něco z té první poloviny (ti "známější"). I u těchto lidí, kteří by měli být schopni pracovat s argumenty, doklady, dokumenty, je vidět, že se jejich vztah ke Schwarzenbergovi zakládá téměř výhradně na pocitech či abstraktních tvrzeních, která lze jen obtížně doložit, nebo argumentech vágních (viz např. "má pochopení pro církve").

Způsob, jakým přispěchal Schwarzenbergovi na pomoc miláček národa kardinál Vlk, však lze nazvat medvědí službou jen obtížně, protože takové označení je ještě příliš slabé. Místo, aby svému oblíbenci prokázal milost a mlčel jako zařezaný, kardinál totiž v denním tisku zřetelně instruoval celý národ, koho lidé určitě nemají volit (dokonce svému neoblíbenému kandidátovi podsouval, že by se snad mohl spojit i s čertem - to pak na člověka dýchne žár středověkých hranic, že?). Tak to byla kardinálně smrtící hubička pro urozeného starouška. Hromada Čechů - ať už ateisticky či husitsky naladěných (kteří by třeba jinak zůstali sedět doma) - tudíž běžela volit Zemana.

I další osobnosti připojily svá vyjádření aktivizačním stylu (tj. kouřová či abstraktní velebení bez konkrétních argumentů).

Jiří Grygar, astrofyzik: "Budu volit Karla Schwarzenberga, jenž pokračuje velmi zdatně v tradici svých předků, kteří byli českými vlastenci ... Jeho angažmá po převratu ve prospěch obnovy demokratických tradic českého národa i mezinárodního postavení České republiky považuji rovněž za příkladné. Navíc má báječný smysl pro humor."
Český vlastenec se švýcarským pasem, který se podle svých slov cítí být "Rakušanem, Frankem, Švýcarem i Čechem", je úkazem hodným muzea kuriozit. Otec jeho manželky byl vysokým příslušníkem jednotek SA a obdivovatelem Adolfa Hitlera: "Velmi záhy vstoupil do nacistických organizací a dotáhl to až na führera (velitele) SA," píše ve Schwarzenbergem autorizovaném životopise rakouská novinářka B. Tóth. (Do takové rodiny neměl náš vlastenec Schwarzenberg problém se přiženit.) Byl také členem Německého klubu v Rakousku ... Jeho stanovy z té doby říkají, že "členy mohou být jen Němci árijského původu, kteří se hlásí k zásadám nacionálního socialismu." Podle soudních spisů z roku 1945 patřili k jeho zakladatelům "nefalšovaní nacisté, kteří si od Třetí Říše slibovali počátek zlatého věku".) Prohlašuje-li se Grygarův favorit za českého vlastence, tak to je asi onen hvězdářem zmiňovaný "báječný smysl pro humor".
A pak je tu plejáda frenetického potlesku Jeho knížecí urozenosti ze strany herců. Výroky jsou to dosti často skutečně stupidní. U intelektuálů je míra stupidity těchto devotností vskutku zarážející. Za všechny ty bláboly jen jeden: České centrum PEN klubu. To oznámilo, že „radostně podporuje svého člena Karla Schwarzenberga. Tentokrát s heslem ,Kníže má k lidu blíže!‘.“ (A nazpívali to jako trapnou písničku; můžeme jen naivně doufat, že se jedná o jakousi nezdařilou recesi.)

Zazněly však i opatrnější hlasy (a byly opatrněji publikovány).

Jak poukázal prof. Václav Hořejší (ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, profesor Přírodovědecké fakulty UK): "Fascinuje mě, jak intenzivní mediální kampaň způsobila, že značná část veřejnosti p. Schwarzenberga doslova miluje. Jako milované bytosti mu pak odpouštějí i to, co by u jiného považovali za neodpustitelné ... Je to podobný iracionální nekritický vztah, jaký mnozí měli k V. Havlovi..."
Tady vidíte názor člověka, který si dokázal zachovat kritické myšlení.
Doc. Ivan Štampach, religionista, Univerzita Pardubice: "Ve druhém kole je těžké rozhodování. Karel Schwarzenberg je spojen se současnou vládní politikou, která je nepřijatelná nejen eticky a politicky, ale i ekonomicky. Vede k destrukci české ekonomiky. Schwarzenberg jako místopředseda této vlády nese plnou odpovědnost za asociální vládní reformy, které s vládou předkládá a v parlamentu hlasováním podporuje."

Po volbách

Reflex vytvořil pro voliče Schwarzenberga placku "Zeman není můj prezident". Jsou tam různé varianty (na mě se nekoukej, já volil knížete; vládne mi Putin; emigruji; stydím se za svého prezidenta; nápisy azbukou atd.) Šířili by podobné placky urážející Schwarzenberga Zemanovi voliči, kdyby jejich kandidát neuspěl? Nejprve média na podporu Schwarzenberga zmobilizovala a téměř zfanatizovala část veřejnosti, až to nemělo daleko ke vzniku občanských bouří, teď jako by nehodlala dovolit situaci ve společnosti uklidnit se.

Tzv. "osobnosti" znovu podepisují další petici, v níž neznávají Zemana svým prezidentem. Uvědomují si, co tím říkají o demokracii, kterou jinak tolik vzývají? Uvědomují si, co tím říkají o své kulturnosti, kterou se stále zaštiťují? Společným rysem demokracie i slušnosti je uznání volební porážky. Už se proti zvolenému prezidentovi organizují petice a stránky na internetu. Dojde i na demonstrace? Převezme menšina iniciativu, aby se pokusila o hradní převrat? Myslím, že je to nepravděpodobné, ale nic z toho není úplně vyloučeno. Můžeme od rozezlených příznivců Schwarzenberga očekávat, že se ve jménu demokracie a slušnosti odhodlají ke všemu?

Jeden z příznačných faktorů posledních voleb by bylo lze nazvat "selhání intelektuálních elit" - nevyčítám jim, že volily toho či onoho, ale že hodily přes palubu kritické myšlení a bez argumentů bez pokusu o odpor se daly do služeb toho ducha, který se jich zmocnil. Je to jev, který se pravidelně - byť v různé míře - vyskytuje při nástupu totalitních režimů. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl tento jev v blízké budoucnosti předmětem nějakého sociologického zkoumání a konstatovalo se, že myšlení významné části intelektuálů se v těchto dnech dostalo do takového stavu národnostního uvědomění, stavu sociální soudržnosti a stavu jakéhosi reflexu sebezáchovy společnosti, který bychom mohli přirovnat k demenci.

Reflexe volebního výsledku na Západě

V USA už den před volbami otiskli Schwarzenbergův životopis. Po zvolení Zemana panovalo mlčení.

Na západ od našich hranic jsou bez sebe vzteky. Dokonce i diplomatický jazyk už šel stranou. Tisk tam nadává Zemanovi do populistů a hulvátů. Označuje-li takto lidem svobodně zvoleného prezident, je to vlastně nadávka namířená na všechny Čechy a Moravany. Vidíme jak křehká je vlídnost našeho silného souseda. Stačí, aby Češi odmítli nastrčeného západního knížete, a všechna ta nevraživost a pocit nadřazenosti sebevědomých Němců je zpět, a historie opět ožívá. Jakékoliv poukázání na viníky druhé světové války považuje německý tisk za "antiněmecké resentimenty". Die Welt dokonce žádá, aby německá vláda nezvala českého prezidenta do Berlína.
Němcům je tedy potřeba i dnes vytrvale připomínat, že to byl jejich národ (ne jen Hitler s hrstkou pomatenců), kdo rozpoutal druhou světovou válku, která si vyžádala 62,537.400 lidských obětí (zdroj). A ať tu nikdo nevytahuje falešnou kartu nepřípustnosti kolektivní viny; tato nepřípustnost se totiž vztahuje jen na právní zodpovědnost nikoliv na morální. Za druhou světovou válku je morálně kolektivně zodpovědný celý německý národ. Kdyby se za každý zmařený lidský život kálo Německo jen jednu jedinou hodinu, pak by doba jeho pokání trvala 7.138 let. Ruská církev vyhlásila už před deseti lety den celonárodního pokání Rusů za vraždu cara; co kdyby také Němci přišli na to, že by se měli z něčeho kát?
Zrovna teď si v Německu připomínali 80. výročí Hitlerova nástupu k moci, tak mají příležitost znovu promyslet a reflektovat, co Německo způsobilo Evropě a tolika lidem. "Nacismus se před 80 lety dostal k moci, protože většina Němců mlčela. Není to možné říct jinak, než že vzestup nacismu byl umožněn tím, že se na něm podílely elity a části německé společnosti, ale především tím, že velká většina Němců tento vzestup přinejmenším trpěla," uvedla Merkelová. "Zhruba půl roku (po nástupu Hitlera) ... nacisté získali totální kontrolu nad německou politikou, médii a společností. Stačilo šest měsíců ke zničení celé té mnohotvárnosti," připomněla Merkelová. Tato slova dávají naději, že pravdivá reflexe úlohy Německa na vzniku druhé světové války není ještě v Německu ztracena. (Zdroj)
V tom souhrnném počtu jsou i německé oběti (7,5 milionu). A co se týče bolesti národa, jehož prezident bude M. Zeman, - podle posledních bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacismu zhruba 343 tisíc osob. Do tohoto počtu však nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po 2. světové válce na následky týrání, perzekucí, věznění v koncentračních táborech a věznicích, totálního nasazení apod. (Zdroj)
Další dozvuky voleb

Otevřený dopis knězi Tomáši Halíkovi
Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní... Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost. (27. ledna 2013. Zdroj)

Pohled ze strany Schwarzenbergova přívržence
Kampaň i volby ukázaly, že je naše společnost dost ostře rozdělena. Nesdílím názor, že jde o rozdělení na politickou levici a pravici. Jde o rozdělení na ty, kdo chtějí věcně řešit problémy, které před námi stojí, a na ty, kdo jednají podle krátkodobých a navíc osobních či skupinových zájmů nebo podlehnou povrchní přitažlivé agitaci. (Petr Piťha)

Po tom všem, co jsem zde uvedl doposavad o propagandě a demagogii, už nebudu výrok Petra Piťhy rozbírat. Jen ho používám na zdokumentování skutečnosti, že dívají-li se dva na tu samou věc, nemusí vůbec vidět to samé. To je důsledek duchovního klamu, který všude působí. Takže bychom všichni měli na sobě aplikovat základní pravidlo zdravého duchovního života a zdravého kritického myšlení - neustále o sobě pochybovat, nevěřit skálopevně své myšlence a svým pocitům. Můžeme být snadno manipulováni nejen politiky ale především temnými zákulisními silami (těmi pozemskými i těmi duchovními).

* * *


Časopis Reflex po volbách lidi plackuje dál.

 
Volby už jsou za námi, ale atmosféra rozdělení a nenávisti stále pokračuje. Jsou tam stále všechny znaky demagogie (černobílé vidění kandidátů, touha po pomstě, dehonestace cíle, aktivizace stoupenců, houfování, plackování).

Karlovi stoupenci neskládají zbraně. I to je jeden z příznaků nemocného ducha, který se rozšířil kolem tohoto kandidáta a hrozil dalším šíření po celé společnosti. Jistě, duchovně nezdravé ovzduší je pro volby typické a jistě bychom je nalezli i kolem Karlových protikandidátů. To, co se rozpoutalo po volbách v Karlově fanklubu se však vymyká běžné povolební frustraci přívrženců neúspěšné strany. Náznaky fašismu a totalitního myšlení mi připadají velice smutné a zdají se mi potvrzovat duchovní diagnózu těchto voleb - atmosféra této společenské události a zvláště to, co vycházelo z okruhů kolem Schwarzenberga, vykazuje známky působení zlého ducha.

Rád bych to obrátil tak trochu do žertovné polohy a zlehčil to např. kolující citací Ambrose Bierce: "Hlasování (volby) to je nástroj a symbol schopnosti svobodného muže udělat ze sebe pitomce a ze své země trosku." Zřejmě to však takhle jednoduché nebude... Není dokonce vyloučeno, že duch, který zde působil, vytvářel v podstatě atmosféru, která vykazuje řadu shodných rysů s budováním kultu osobnosti.

Veliký rozruch vzbudil inzerát jakéhosi bývalého estébáka: "Nevolte Karla Schwarzenberga", obsahující zkreslené informace (viz o tom zde). Porovnejte ho však se zveřejněným "návrhem na známku" ze strany Schwarzenbergova přívržence. Ten obrázek v sobě ve zkratce obsahuje pečeť a znak té zvláštní nenávisti, která se kolem knížete tak lavinovitě šířila. Asi by to nebylo možno vystihnout lépe. Vzhledem k vulgaritě tohoto "návrhu na známku" nechci, aby tento obrázek visel přímo na naší stránce, dávám k dispozici jen odkaz. Tohle odhaluje ducha, který se rozprostíral kolem Schwarzenbergovy kandidatury.
Ještě jedna zajímavá ukázka zmatenosti těch, kteří se nechali opít vínem propagandy "volte knížete!" Jeden publicista prohlašuje snad prakticky vše, co kde zaznělo proti jeho milovanému knížeti, za špinavost, resp. ty, kteří se takové podlosti dopustili, označuje za "špinavce", dovolávaje se aristokratické slušnosti a gentlemantství. Při tom však stejné pero neváhá napsat o jedné z kandidátek na prezidentský úřad, že je to "šovinický prejt v latexu", a publikovat to (a tím rozhodně nechci ani naznačit, že bych dotyčnou kandidátku považoval za volitelnou). V tomto duchu se chovalo všechno námořnictvo na palubě Karlova volebního škuneru - jako zpité rumem.
* * *

Jistě, někdo bude skutečnost, že u nás má propaganda takové možnosti, svádět na neprofesionalitu většiny českých novinářů. Je to však pravda jen z části. Místní novináři (a to i ve veřejnoprávních médiích) jsou zvláštním úkazem - nechce se jim informovat či seznamovat své čtenáře (posluchače, diváky) se světem kolem nich. Nebaví je realitu popisovat - oni ji chtějí vytvářet. Takže místo informací dostáváme komentáře, v nichž nám novinář (více či méně šikovně, tj. více či méně nenápadně) sděluje, co si máme myslet. Nechce, abychom si sami vytvářeli názor, chce, abychom si pouze mysleli, že jsme si jej sami udělali. To pak nejsou média ale manipulátoria. (Pozn. o novinařině viz Britské listy)
Viz k tomu poslední zprávu: Stížnost na jednu z demagogických glos, které ve prospěch Schwarzenberga chrlila média, byla uznána za oprávněnou. (Britské listy)

Zde je výňatek z "novinářské" práce dotčeného manipulátora přenášené veřejnoprávním médiem: "Hlavní dobrá zpráva z prvního kola zní, že v českých zemích (nejen v Praze) žije víc než milión lidí, kteří nejsou stiženi stupidními předsudky, tudíž pro ně není zásadní překážka, že „jejich“ kandidát neumí perfektně česky, je to šlechtic spjatý s Rakouskem, je katolík a podporoval protikomunistickou opozici. Zjednodušeně řečeno, jde o lidi, jejichž duchovní obzor přesahuje svět Krkonošských pohádek." Dále Český rozhlas hovořil o Zemanovi, který by byl prezident, který je bohužel vyzpytatelný jen v tom nejhorším. (PDF)
Profesionalita novinářů by však mohla postup propagandy a šíření duchovního klamu jen zpomalit, nikoliv zastavit. Vždyť i poctivý, profesionální a etický novinář může být duchovním klamem snadno infikován, a pak jej bude šířit.

* * *

Na tomto místě bych rád podotknul, že jsem se při shánění materiálů pro tuto studii ohlížel i po nějakém kvalitním materiálu od strany schwarzenbergovců. Chtěl jsem čerpat i z těch zdrojů, jež Karlovi jsou příznivě nakloněny, a to ve smyslu čerpání kvalitních státnických, politických či společenských idejí. Jenže ať jsem googlil, jak jsem googlil, nepodařilo se mi od nich najít nic, co by obsahovalo skutečné argumenty či alespoň nějakou hlubší reflexi. Nemohu tvrdit, že nic takového neexistuje, ale buď jsem to nenalezl nebo jsem to přehlédl. Až teď, na konci svého psaní, jsem se setkal s něčím, co mohu označit jako hodnotný materiál Schwarzenbergovy strany a jako takový jej zde nabídnout (aniž bych se při tom musel obávat, že budu čelit podezření ze škodolibého poukazování na nějaký hloupý, bezobsažný nebo trapně zaujatý text s podlým úmyslem skrytě tak poškodit knížete). Bylo to vydáno v mnou nemilovaných Lidovkách. Argumenty tam sice také absentují, ale je tam alespoň jakási hlubší (byť převážně pocitová) reflexe jejich pohledu na věc a dá nám nahlédnout do způsobu myšlení Karlových sympatizantů. A jako takový se má zdá tento text cenný. Proto jej mohu - bez dalších komentářů - doporučit ke čtení: Přežijem to aneb Žalozpěv pro knížete.

A tím už končím.
(Skok na první díl seriálu.)




Takhle nějak vidí volby 55% českého národa.

„Humor je noblesa plebejců.“


»My jsme v dějinách došli několikrát k tomu, co se dá označit jako dekapitace, byli jsme zbaveni hlavy. To je svým způsobem tradiční jev, který se táhne od Bílé hory, kdy byli vypuzeni čeští šlechtici a měšťanský výkvět a intelektuální elita, nejen univerzitní profesoři, ale samozřejmě i celá ta církevní hierarchie. Tohle všecko, tenhle ten exodus nebyl nikdy skončen a de facto hrozil i pak v té nedávné minulosti, třeba reprezentovánu právě koncepci Heydricha. Vyplývá z toho jedna věc, a proto se o tom zmiňuju, my jsme vlastně tady zůstali, neboť jsme byli přivázáni jako nevolníci. My jsme z chalup, my jsme plebejci a nad tím mnozí ohrnují nos ... Když máte v sobě plebejskou zkušenost, díváte se zdola a zdola jsou zpravidla hodnoty daleko víc a líp vidět. Když se člověk dívá ze shora, tak celou řadu věcí rychle vytěsňuje. Na nich nemá zájem, aby je vnímal. Když se díváte zdola, máte v podstatě vlastně jakoby geneticky vrozený demokratismus ... A pak ještě jednu věc, plebejci v podstatě nikdy nebyli v útoku. Ti byli v sebeobraně a jejich ideálem bylo - já pán, ty pán. A velmi často ta jejich situace byla strastiplná, k pláči. A oni to jmenovitě u nás překlenovali humorem. Všimněte si toho, ten humor je de facto černý, šibeniční, ale je v něm noblesa ... Humor je noblesa plebejců. Oni totiž vědí daleko líp, humor je samozřejmě hlubší vědění. A tenhle ten fakt sám, ten tady má obrovskou tradici a pro mě jako pro literáta, celá ta vývojová větev literatury, která vypráví o věcech otřesných, ale způsobem, kdy se vlastně můžete potrhat smíchy, počínaje Havlíčkem přes Haška až po Hrabala, to je větev nesmírně usilovná a svědčí o velikém mravním zdraví.« (Zdeněk Mahler pro Český rozhlas, leden 2013)
 




















Zobrazit příspěvek č. 879 jednotlivě

Administrátor --- 4. 2. 2013
Vrtěti psem. Post scriptum

Malé ohlédnutí za miniseriálem

Obdržel jsem nějaké reakce (kladné i záporné) na studii "Vrtěti psem". Záporné se týkaly většinou skutečnosti, že byla na Ambon vpuštěna politika. Tyto výhrady uznávám, chápu je a vlastně s nimi souhlasím. Snažím se dlouhodobě držet Ambon (i sebe) od politiky, jak to jen jde. Považuji politiku za věc nečistou, protože v ní silně pracují vášně. Konec konců jsem dlouho ignoroval i probíhající předvolební kampaň - až do té doby, než jsem si povšiml, že tady už nejde zdaleka jen o politiku, ale probíhá zde nějaký významný společensko-mentální jev. A právě tento fenomén jsem se snažil ve svém psaní sledovat. Konkrétní prvky kampaně a prezentace kandidátů byly pro mne jen jakýmisi kulisami, pozadím, na němž jsem se pokoušel ukázat, jak je možno se společností "cvičit" a jak snadno lze ovlivnit lidské masy. Pak jsem chtěl ještě zdokladovat, že velká část těch, které společnost považuje za svou elitu, je přes své vzdělání, intelekt a schopnosti stejně manipulovatelná jako prostý lid.

Jádrem mé studie měla být jakási přípravka na dobu příchodu toho největšího ze všech "cool sympaťáků" a zachránců lidskosti před zdivočelým lidstvem, Antikrista. Až přijde, ať nejsme zmateni, že především celebrity, herci, umělci, režiséři, novináři, akademici, učitelky - většina z nich bude obdivně volat: "Kdo je jako on? Kdo jiný sem přinese mír, pořádek, slušnost, řád? Podívejte se, jak je skvělý! Jak umí pěkně vystupovat, jak před ním blednou všichni jeho konkurenti." Nebude to zřejmě poprvé, co nevzdělaní zemití lidé z venkova budou mít více soudnosti a zdravého instinktu než městští lidé uvyklí žít své životy v jakémsi iluzorním pseudosvětě.

Pokud jde o osoby kandidátů, mohu zde prozradit (nevím, jestli to někoho zajímá), že můj hlas nedostal ani jeden z těch dvou. Nebylo tedy mým zájmem jakkoliv do politiky vstupovat nebo volbu ovlivňovat, a je to snad zřejmé i z toho, že jsem se na toto téma ozval až pár dnů poté, co bylo o výsledku rozhodnuto.

Dovoluji si vybídnout všechny, aby se zamysleli nad tím, jak se s vůlí a myšlením společnosti pracovalo - resp. jak jimi bylo manipulováno. Jsem hluboce přesvědčen, že se nám tyto poznatky budou ještě někdy moc hodit.

Nicméně chápu, že pro část čtenářů mohlo být otravné či dokonce znechucující setkat se na Ambonu s politickým tématem. Myslím, že je mohu uklidnit. Rozhodně to není žádný nový trend, ani se nechystám k žádnému pokračování rozebírání podobných témat. Jsem rád, že je to za námi, a chystám se Ambon (i sebe) nadále držet od světského ducha co nejdále.









Zobrazit příspěvek č. 880 jednotlivě

Administrátor --- 6. 2. 2013
Jiné je uvažování Boží a jiné je pokažené smýšlení lidské

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

Evangelium podle Matouše
18,23       Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24       A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25       Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26       Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27       Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28       Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29       Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30       On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31       Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32       Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33       Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34       Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35       Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."
Mat 18,23-35

Toto nedělní čtení se nám podle našeho kalendária přesunulo na dnešní den z léta, protože bylo vynecháno kvůli svátku Proměnění Páně, jinak bychom v tomto paschálním roce o tuto perikopu přišli. A bylo by opravdu škoda, kdybychom v některém roce neslyšeli právě toto evangelium s podobenstvím o králi a jeho účtování se služebníky. Podobenství je to nesmírně bohaté na možnosti výkladu, lze z něho čerpat poučení na mnoha rovinách. Dnes bych se však rád pozastavil nad skutečností, že nás toto čtení uvádí do hlubokého tajemství. A nehovořím nyní o "tajemství" jen tak obrazně, ani nepoužívám toto slovo v laciném významu!

Odhalují se nám zde hned dvě zjevení. Jednak nám Pán Ježíš na chování krále ukazuje, jaký je Bůh. Když připustíme mírnou antromorfizaci, pak bychom mohli říci, že nám zjevuje tajemství Božího myšlení, tj. jak Bůh uvažuje. Na druhé straně nám ukazuje nejen, jak daleko jsme od tohoto způsobu smýšlení, jak mu nerozumíme, jak je nám cizí a nepochopitelné, ale i jak je naše pojetí spravedlnosti vzdáleno od Boží spravedlnosti. Na dnešním čtením vidíme, že mezi spravedlností lidskou a spravedlností Boží je rozdíl zcela zásadní.

Můžeme směle předpokládat, že člověk stvořený podle Božího obrazu a podoby měl původně právě takové uvažování, jaké nám ukazuje v Evangeliu Pán Ježíš. Vše změnil v jediném okamžiku hřích, pád člověka, který si od toho momentu osvojil myšlení hluboce nepřirozené, mohli bychom říci zvrácené, sobecké. To je právě to myšlení, která nám dnes připadá jako naprosto přirozené, správné a hlavně spravedlivé. A tímto způsobem myšlením jsme přímo posedlí a ovládaní.

Jaké je tedy to Boží myšlení, čili Boží spravedlnost? Pán Ježíš to demonstruje na chování onoho krále v dnešním podobenství. Služebník měl dluh (mimochodem, částka udávaná v tomto podobenství, je naprosto obludná, řekli bychom "astronomická"; nejspíš jde o nějakého správce, který dlouhodobě defraudoval svěřené jmění, ponechával si vybrané daně či něco podobného). Evangelium nám neříká, co si za ty peníze, které dlužil králi, pořídil, či jak s nimi naložil. Možná s nimi naložil dobře, možná zle. Třeba si za ně vystavěl honosné sídlo, nebo je rozházel nemravným životem, třeba z nich uhradil něco potřebného, nevíme. Buď jak buď, ten král se rozhodl, že mu dluh odpustí, což v praxi znamená, že tu útratu vezme za sebe, že sám ze svých prostředků zaplatí to, zač jeho služebník dlužnou částku utratil. Král si sice sám nic z toho neobjednal, nic nedostal, ale zaplatil cizí útratu. To znamená - bere jeho dluh na sebe. Z hlediska lidské tj. tzv. "přirozené" spravedlnosti, kde je tu nějaká spravedlnost? Není po ní ani památky, protože milostí krále končí veškerá tato malá mstivá spravedlnost.
Vidíme tady jasný obraz oběti Ježíše Krista na kříži, kdy Beránek Boží bere na sebe hřích světa, bere na sebe naše viny a "dluhy", a platí za ně sám, abychom mohli být vykoupeni, osvobozeni. To je konkrétním vyjádřením toho, co křesťané o Bohu vědí: "Bůh je láska." Nic takového není v žádném jiném náboženství. Tato nejvyšší pravda o Bohu je ve všech ostatních vírách skryta, resp. nebyla zjevena. V jiných vírách a religiích najdeme jen to základní povědomí o Bohu: je nejvyšší, je soudce, je spravedlivý. Ještě tak nejdál, kam se nekřesťanské náboženství může dobrat, je připustit, že se Bůh může smilovat. Jako soudce může udělit milost - to ho nic nestojí, a nepřestává kvůli tomu být spravedlivý. Ale že by Bůh byl láskou v samotné své podstatě? To je pro ostatní náboženství zcela absurdní. Buddhisté se tomu smějí; pro ně není žádného osobního Boha. Muslimy to dokonce rozhořčuje. Jak by pak mohl být spravedlivý? Je-li Bůh láska, znamená to totiž nejen, že se může smilovat, ale že se chce smilovat - a to nad každým, i nad hříšníkem, - a vlastně z toho vyplývá, že se musí smilovat, pokud mu to člověk dovolí. Plyne z toho, že musí všechny milovat stejně. Jenže kde je pak Boží hněv, jeho pomsta a rozlícení? A kde je peklo? Svatí Otcové na to odpovídají; už jsme zde nejednou citovali: Nikdo ať neříká o Bohu, že je spravedlivý! Vždyť my jsme svými hříchy propadli smrti, ale On dal za nás svého Syna. My pácháme nepravosti, ale On za ně umírá na kříži. Tak kde je tu nějaká spravedlnost?! Izák Syrský: "Nenazývej Boha spravedlivým soudcem, neboť jeho spravedlnost se neprojevuje nad tvými skutky! Jeho Syn nám zjevil, že On je především dobrý a dobrotivý." Kdyby se nad našimi skutky projevila jeho spravedlnost, byli bychom ihned v pekle.

Řehoř Nysský, jehož sedmý všeobecný sněm nazval "otcem otců" (neslýchaný titul!): "Není zbožné považovat Boží podstatu za podrobenou jakékoliv vášni, libosti nebo milosti či hněvu - proti tomu jistě nebude nic namítat nikdo dokonce ani z těch, kdo mají malé poznání pravdy o Bohu. Ač se (v Bibli) praví, že Bůh se raduje ze služebníků svých a zuřivě se hněvá na padlý lid, pak se smilovává a je slitovný, každým z takových výroků, jak myslím, nás všude přijaté slovo hlasitě učí, že prostřednictvím našich (lidských) vlastností se Boží prozřetelnost přizpůsobuje naší nemohoucnosti; aby ti, kteří mají sklon k hříchu, zdržovali se zla kvůli strachu před trestem; ti, kteří dříve byli strženi hříchem, nepropadali zoufalství a vraceli se (ke zbožnosti) skrze pokání, když vidí (Boží) milost." Zde je ukázáno, proč se Písmo svaté vyjadřuje tímto způsobem. Podle sv. Řehoře je to jasné i těm, kteří mají malé poznání o Bohu. Kolik je však dnes takových, kteří hněvivě proti tomu protestují: "V Bible je psáno, že Bůh trestá, Bůh se zlobí! Co je to za herezi, že Bůh je jen láska?!"

Jan Zlatoústý poskytuje objasnění, proč se v Bibli používají taková slova, jako hněv, trest apod. A to je světec, v jehož kázáních vidíme hromy a blesky: "Bůh vás potrestá!" O trestech najdete v jeho řečech, kolik chcete hrozeb, a jindy zase o přízni a milosti Boží k člověku. A co o tom píše jinde? "Když slyšíš slova zuřivost, prchlivost a hněv ve vztahu k Bohu, tak pod nimi nechápej nic lidského. Jsou to slova shovívavosti (jimiž se Bůh sklání k našemu stavu). Bohu je cizí cokoliv podobného. Mluví se tak kvůli tomu, aby byl vysvětlovaný předmět přiblížen k pochopení hrubším lidem." Jak jinak by mělo Písmo promlouvat k lidem necitelným a tvrdým?

Po tomto výňatku s přednášky prof. Osipova si připomeneme slova sv. Jana Zlatoústého, která čteme každoročně na Paschu: "... kde je, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal, a tys´ svrženo ... a není nikoho v hrobě!" Někteří křesťané však stále věří více kvůli peklu než kvůli nebi. Stále v nich vládne staré uvažování mstivého pojetí spravedlnosti místo Bohomyslnosti a božského chápání spravedlnosti, která je láskou.
A nyní se můžeme vrátit zpět ke sledování naší roviny Ježíšova podobenství o vyúčtování. Jde nám o rozdíl mezi Božím myšlením a lidským pokaženým uvažováním. Říká se tu, že vzít na sebe vinu druhého člověka je něco naprosto přirozeného a je to jednání, které vyvěrá z lásky. Brát na sebe cizí vinu je součástí božského myšlení. Naproti tomu lidská - mstivá - spravedlnost je aktem sobectví, omezeného myšlení a hluboce nepřirozeným ba, zvráceným myšlením. Člověk uvažující v tomto pokaženém duchu o druhém člověku (většinou však ne sám o sobě) říká: "Provinil se, ať zaplatí. Ale já? Proč bych měl platit za někoho jiného? Vždyť on se provinil, ne já." Kdyby takto uvažoval Bůh, nikdy by nepřišel Ježíš Kristus, a my bychom stále byli uvězněni ve svých vinách. Tato lidská pokažená spravedlnost nejenže ve skutečnosti není vůbec spravedlivá, ale v posledku obvykle vede k tomu, že člověk nechce platit ani za své viny, a snaží se je "hodit" na někoho jiného: "Proč já bych měl platit za své viny, ať za mě zaplatí on." Takové myšlení je diktováno člověku jeho sobectvím.

Známe přesně okamžik, kdy toto myšlení lidi ovládlo. Je to popsáno v Bibli na místě, kde se píše, co následovalo po hříchu prvních lidí. Toto zvrácené nové uvažování je tam popsáno velice názorně. Hospodin si zavolal Adama a Evu k soudu. Proč si je zavolal a soudil? Přece proto, aby jim odpustil. Vždyť s vinou se nedá žít. Pro lidskou duši je naprosto nutné očistit se od viny. Jinak vina bolestivě deformuje lidské srdce až do úplné nenormality.

Jenže průběh soudu nad Adamem a Evou ukazuje, že hřích už stihl zkroutit lidskou duši a uzamknout jejich myšlení, a tito lidé už nejsou schopni přijmout odpuštění, protože si již neuvědomují, co se to vlastně stalo. Podobně jako ten služebník z dnešního evangelia - přijal sice odpuštění dluhu, ale jeho radost byla spíše triumfem sobectví - raduje se, že nemusí platit, že unikl trestu, že může dál žít, jak byl zvyklý, že vyhnul spravedlnosti a nemusí pykat za svůj hřích. Sobectví nedovoluje člověku, aby si hlouběji uvědomil, co se vlastně stalo, - a že někdo musel zaplatit za něj. Takže kvůli tomu, že obdržené odpuštění neproniklo hlouběji do jeho duše a do jeho myšlení, je schopen vzápětí chytnout svého spoluslužebníka za krk a řvát na něho: "Ihned mi zaplať, co jsi dlužen." (Jedná se nevýznamný obnos.) Má na to právo? Ano, z hlediska "lidské spravedlnosti" jistě ano. Dlužník si půjčil, věřitel má právo vymáhat vrácení dluhu. Jenže v tom zaujetí myšlenkami na svá práva, ho vůbec nenapadne, že by milost, jíž se mu právě dostalo, mohl poslat dál. Sám sice přijal odpuštění, ale nepřijal ten způsob božský myšlení, z něhož odpuštění vyvěralo; ponechal si staré lidské pokažené uvažování a posílá svého dlužníka pykat.

Projevuje tím to samé myšlení, které se objevilo u Adama a Evy. Na Hospodinovu otázku: "Nejedl jsi snad ze zakázaného stromu...?" Adam ukáže prstem na Evu a říká něco ve smyslu: "To ona za to může, ne já." Hospodin se obrací k Evě a ona vece: "To ne já, ale had to způsobil." To, co zde vidíme, je neschopnost lidí přijmout svou vinu a odpovědnost. Ba, ještě hůře. Úplně se z nich během chvilky vypařil jejich dřívější předchozí způsob myšlení, jímž byli obdařeni jako něčím, co je jim úplně přirozené, - uvažování Božské, jemuž byli naučeni od svého stvoření. Jednou krátkou větou: Vyprchala z nich láska.

Dovolme si nyní chvilku fabulovat nad biblickým textem. Představme si, jaké by to bylo, kdyby hřích neměl tyto zhoubné následky na lidské smýšlení. Rozhovor při soudu by pak mohl probíhat asi takto:
Hospodin: Adame, cos to udělal?
Adam: Promiň, otče. Nejvíc mě mrzí, že jsem do toho zatáhl i Evu.
Eva: Ne, otče, je to všechno má vina.
A: Neposlouchej ji, já za to mohu.
E: Ale já jsem utrhla to jablko.
A: Kdybych byl pozornější, určitě by to neudělala.
E: Ne, je to můj hřích.
A: Můj hřích.
E: Otče, potrestej mne, jemu odpusť.
A: Ona si nezaslouží trest, všechno beru na sebe.
Kdyby se tenkrát odehrál ten rozhovor přibližně podobně tomuto, mohli jsme být v ráji doposavad.

A tak od dob Adama trpíme nemocí zvráceného způsobu myšlení, které stále klokotá v kruhu viny a trestu, hříchu a pykání za něj, mstivé spravedlnosti, která pochází od ďábla. Je zajímavé pozorovat průmět tohoto myšlení do učení všech náboženství. Ano, všechna jsou založena na tomto pokaženém myšlení, kromě křesťanství. Ve východních pohanských náboženstvích se kolem této slepé mstivé spravedlnosti rozvinulo svérázné učení, které ji povýšilo na posvátný zákon. Jedná se o tzv. "karmu" čili "karmický zákon", podle něhož vše se člověku vrací - dobro bude odměněno, zlo potrestáno. A jelikož je zjevné, že v rámci jednoho lidského života k naplnění této "spravedlnosti" většinou nedochází, bylo vymyšleno učení o "převtělování". Co si člověk nadrobil v jednom životě, bude muset v příštích životech pěkně sníst. Sice si nic nepamatuje z minulého života, neví, zač trpí, ale spravedlnost musí být, i kdyby její naplnění nedávalo žádný smysl.
Mimochodem, zde máme jeden z dokladů falešnosti učení o karmě (a potažmo o převtělování, protože učení o reinkarnaci je důsledkem učení o karmě a bez karmy je nemyslitelné). Princip karmického zákona na sobě nese výraznou pečeť právě toho pokaženého a nepřirozeného myšlení, které je odcizeno Bohu a před pádem bylo lidem cizí. Z toho je vidět, že karmický zákon není něco, co patří k vesmíru od jeho stvoření, ale že učení o karmě je ve skutečnosti produktem zkaženého lidského myšlení. Bůh je v pohanství součástí pokaženého kosmu; tam není místo pro milost založené na lásce. Tak je to zřetelně vidět z hlediska křesťanství, protože v Evangeliu je zjeveno, jak uvažuje Bůh. Křesťanství není uzamčeno do stvořeného kosmu, nepotřebuje karmu, protože má milost přicházející ze sféry, která je mimo stvoření.

Pro ilustraci - jeden příklad reinkarnačního a karmického učení ve východním pohanství najdeme Džátakách - to jsou příběhy o převtěleních Buddhy, o jeho minulých životech. Je tam 547 vyprávění - učedníci jdou s Buddhou a ptají, čím kdo byl v předešlých převtěleních. Jednou vidí opici, jak skáče ze stromu na strom a ptají se Gauthamy Buddhy: "Co je to za opici?" Buddha odpovídá: "Před mnoha milióny kalp (kalpa je cosi jako eón), kdy já už byl Buddhou, byla tato opice mnichem ze soudního kláštera. Šel jsem po cestě a musel přelézt nějaký plot a při tom jsem si roztrhl oděv. Tento mnich mě viděl a zasmál se. Nevěděl, že jsem Buddha. Ale za tento hřích, za to že se smál Buddhovi, se musí miliónkrát převtělit do vřeštící opice."
Naše tzv. "přirozené" myšlení je ďáblem zakováno do kruhu (obrázek hada požírajícího svůj vlastní ocas to dobře vystihuje), v němž věčně klokotá, chodí kolem dokola a stále znovu a znovu míjí východ ven. Myšlení zjevované v Evangeliu a odpuštění, jehož se nám v Kristu dostává, nás osvobozuje, propouští z vězení, ale my si ho ne a ne osvojit. Pro nás je totiž velice těžké změnit své myšlení, na které jsme zvyklí. A tak jsme stále jako ten služebník z našeho podobenství, který dostal odpuštění, ale přijal je pouze vnějškově, vnitřně si je neosvojil a uvažoval stále postaru a nakonec kvůli tomu sám skončil ve vězení. A tak je i naše mysl kvůli tomu, že si podržuje staré sobecké a nepřirozené uvažování, uvězněna ve svém malém peklíčku, kde se naše duše vaří v kotli, pod který si sami přikládáme. A při tom by stačilo tak málo - jen změnit své myšlení podle Evangelia!

Je to těžké, ale Bůh nám svou blahodatí spěje na pomoc. Jenže to má háček v tom, že blahodať působí vždy v duchu synergie - čili spolupráce s člověkem. Je tedy potřeba lidská snaha. Malé dítě, stojící na vyhlídce před nějakou ochrannou zídkou, nevidí přes ní a nemůže se kochat výhledem do krásy kraje. A tak zvedne ruce, otec je za ně uchopí, dítě zvedne a to pak uvidí všechnu tu krásu. A tak je potřeba, abychom i my nejprve zvedli ruce, a poté nás Bůh za ně uchopí a vytáhne nahoru, tj. k vyššímu myšlení. Zvednout ruce to v našem případě může znamenat pozdvihnutí dlaní k modlitbě, pohnout rukou ke znamení kříže, ale také napřáhnout ruku s almužnou či pomocí.

* * *

Změna uvažování, k níž nás Evangelium přivádí, jde skutečně do hloubky, zařezává se do největších hlubin lidské duše. Obrací člověku perspektivu. Věci kolem vidí člověk s proměněným myšlením naprosto jinak, než člověk se starým uvažováním. Jako příklad uvedu výrok jednoho z největších světců naší doby, otce Ioanna Krestjankina, který nedávno zemřel a má v pravoslavné církvi světeckou autoritu, kterou překonává sotva kdo ze světců 20. století.

V Rusku má pravoslavná církev školy, kde se vyučují dívky, aby se posléze staly zdravotními sestrami. Jednou přišli do lávry za otcem Ioannem dva kněží, kteří sloužili na takové škole, s otázkou - co považuje za nejdůležitější, aby se dívky pro své budoucí povolání na škole naučily. Otec Ioann se na pár vteřin zamyslel, a pak odvětil: "Aby dokázaly své pacienty dovést k tomu, že si zamilují svou nemoc."

Asi všichni chápeme, že něco takového můžeme hlásat jen uvnitř církve, mezi těmi, kdo jsou pokřtěni a jsou zasvěceni do tajemství milosti, mají zkušenost s působením blahodati. Kdybychom řekli to, co odpověděl otec Ioann, někde na veřejnosti, pomyslí si o nás lidé, že jsme se asi úplně zbláznili. Běžný člověk totiž chápe nemoc ve smyslu pokaženého myšlení, tj. jako nějakou spravedlnost, čili vlastně v karmickém smyslu: nemoc je odplata, trest. Ať už to budeme chápat na úrovni duchovní nebo na úrovni materiální (prochladnul jsi? proto jsi dostal chřipku; jedl jsi nezdravě?, onemocněl ti žaludek nebo játra; honil ses za světskými věcmi nebo jsi kouřil?, dostal jsi infarkt atd.)

Křesťan však chápe nemoc jako lekci, kterou Bůh dává, aby člověk něco pochopil nebo aby se očistil. Boží prozřetelnost dopouští nemoc na člověka, aby se zdokonalil. Starec Paisij pravil, že všechny ty desítky let mnišského života na Svaté Hoře Athos mu duchovně nedaly tolik, jako těch pár posledních let s rakovinou. Ti, co byli kolem Serafíma Rose v jeho posledních měsících, vyprávějí, co s ním učinila bolest rakoviny... Teprve v nemoci zjistil, jak daleko od Boha svým myšlením stále je, ale nakonec odcházel jako skutečně svatý muž.

Člověk sám se rozhodne, zda přijme svou nemoc jako dar od Boha, a nebo ji přijme jako trest a jeho myšlení zůstane uvězněno v kruhu hříchu a odplaty, viny a trestu.

* * *

A tím jsme se přiblížili k samotnému závěru a shrnutí našeho zamyšlení. Jeden ruský teolog ve své přednášce, kterou měl před širokou veřejností, prohlásil: "Mám pro vás nepříjemnou zprávu: vy všichni jste nesmrtelní; umřít se vám nepodaří." Proč to pro někoho může být zpráva nepříjemná? Inu, z jednoduché příčiny. Chce se tu totiž říci: "Se svým způsobem myšlení, do něhož jste svou duši uvedli a s nímž jste opustili toto tělo, budete pak žít věčně." To je vskutku nebezpečná možnost! Jaká to bude věčnost, jestliže moje uvažování zůstane navěky zakleto v nemocném stavu? Jestliže tím, že v tomto životě neodpustím, nenechám Krista, aby uzdravil moje myšlení odpuštěním? Jaké to bude utrpení na věčnosti, jestliže budu mít uvažování stažené obručí té pokažené lidské spravedlnosti, plno výčitek, hořkosti, obvinění, sebelítosti, nepřijetí, vzdoru, pýchy? Tímto stavem mysli si už zde na zemi vytváříme malé peklo ve svém srdci, ale po zesnutí se z něho může stát věčné peklo, skutečný žalář duše, z něhož duše už nenajde cestu ven. Nepodaří-li se jí to zde, kde má k tomu všechny možnosti a vnitřní síly i schopnosti, jak se jí to má povést tam, kde všechno toto ztratí oddělením od těla?

Nadějí však ještě pak zůstává Boží soud. Každý Boží soud je tu proto, aby se člověku dostalo odpuštění, aby nemusel dále nést svou vinu. Poslední nadějí je všeobecný, tzv. hrozný čili poslední soud, který bude na konci tohoto světa. Po smrti každého člověka duše prochází svým osobním soudem. Takovým Božím soudem je vlastně i každá svatá liturgie, kdy stojíme v chrámu před Boží tváří, a především svatá Tajina zpovědi. Je to příležitost obvinit se před Kristem, který naslouchá, usvědčit se a sám se odsoudit, a touto cestou od Něho přijmout rozhřešení. Každý z těchto soudů je vzácnou příležitostí očistit se od svých vin a přijmout odpuštění. Jen jestli člověk je ve stavu přijmout toto očištění, osvojit si je do nejhlubších vrstev své duše! Jen zdali ještě dokáže odpovědět na Boží lásku svou láskou.













Zobrazit příspěvek č. 881 jednotlivě

Administrátor --- 11. 2. 2013
Archijerejský sněm RPC

Episkopát Moskevského patriarchátu za právo lidí odmítnout elektronickou identifikaci

Archijerejové Ruské pravoslavné církve vystoupili s výzvou zajistit právo požívat sociálního zabezpečení bez elektronických dokumentů.

4. února probíhal v chrámu Krista Spasitele archijerejský sněm RPC. Mj. podpořil právo občanů odmítnout z jakýchkoliv důvodů technologie zpracování osobních údajů.

"Církev považuje za nepřípustné libovolné formy nátlaku na občany, aby používali elektronické identifikační zařízení, prostředky, které jsou součástí automatizovaného sběru dat a čehokoliv, co udává jakoukoliv osobní informaci," praví se v dokumentu schváleném na Sněmu. Dokument se jmenuje "Pozice církve v souvislosti s rozvojem technologií pro platby a pro zpracovávání osobních údajů."

Jak se v dokumentu poznamenává, použití identifikačního zařízení (karta, čip apod.) spolu se současnými technickými prostředky umožňuje realizovat "totální kontrolu člověka bez jeho souhlasu - sledovat jeho pohyb, nákupy, účty, jaké absolvuje lékařské procedury, jakou dostává sociální pomoc, další právně a společensky významné skutky a dokonce i osobní život".

Již nyní vyvolává obavy, co se děje při shromažďování a zpracování osobních údajů dětí, učících se ve všeobecně vzdělávacích institucích, protože shromažďování údajů se nezřídka děje nekontrolovaně a to i takových údajů, které jsou zjevně nepotřebné pro zajištění procesu výuky," prohlásil Sněm.

Podle slov biskupů Moskevského patriarchátu mnozí věřící vyjadřují nesouhlas s povinným přijetím identifikačního kódu a s tím, že se stává jejich nezměnitelným, doživotním i posmrtným atributem. Kromě toho vyvolává znepokojení "sílící tendence k rozšíření shromažďování biometrických údajů o člověku a dokonce objevování se implantovaných elektronických identifikačních zařízení".

Lidé - včetně pravoslavných - kteří si nepřejí vstoupit do nového identifikačního systému, často sdělují, že jsou "zbaveni lékařské pomoci, starobního důchodu a dalších příjmů, potvrzení invalidity a dalších úlev či výhod. Někdy nemohou manipulovat s majetkem, být přijati na školu nebo do zaměstnání, podnikat, hradit služby, získat cestovní doklady. Výsledkem je, že se vytvořila celá společenská vrstva lidí, vyvržených ze všech sfér společenského a státního života," píše se v dokumentu.

RPC je přesvědčena, že vzpomenuté technologie "nesmějí být bezalternativní a povinné". Těm, kdo odmítají tyto technologie přijmout, musí být nabídnuta alternativa - tj. použití tradičních metod identifikace osoby používaných dnes ve většině zemí, kde kanonicky působí Moskevský patriarchát.

"Realizace práva na přístup k sociálnímu zajištění bez elektronických dokumentů musí být zajištěna materiálními, technickými, organizačními a je-li nutno i právními garancemi. Církev má zato, že je nepřípustné, aby nějaký člověk byl nucen přijmout na své tělo jakékoliv viditelné i neviditelné identifikační značky; stejně tak je nepřípustná jakákoliv nucená implantace identifikačního mikro- či nano-elektronického zařízení do lidského těla," zdůraznil Sněm.

Episkopové Moskevského patriarchátu vedle toho uvádějí, že souhlas obyvatelstva k používání prostředků elektronických plateb musí být doprovázen povinným objasněním všech následků přijímaného rozhodnutí. Občanům, kteří si přejí používat tyto prostředky, je potřeba zajistit přístup k informaci o obsahu elektronického zápisu a možnost měnit její obsah. "Nutno garantovat, že tyto osobní informace neuniknou případně nebudou zneužita, a je-li to potřebné zvýšit odpovědnost za nakládání s nimi. Doklady vydávané státem nesmějí obsahovat informaci, jejíž podstata a účel nejsou jasné nebo jsou skrývané před majitelem dokladů. Dále nesmějí obsahovat symboly mající rouhavý či morálně pochybný charakter nebo urážejí city věřících," dodává sněm.

Interfax

P.S.
Ruská pravoslavná církev má - po téměř století trvajícím nepřátelství - v současnosti velice dobré vztahy s ruským státem. (V církvi, kde každá druhá nebo třetí rodina má ve svém příbuzenstvu mučedníka za víru, to někteří považují téměř za zázrak.) Díky těmto novým vztahům není tedy vyloučeno, že nejvyšší státní představitelé vyslyší tento hlas církve a upraví politiku státu v oblasti zavádění elektronických dokladů a identifikačních zařízení.













Zobrazit příspěvek č. 882 jednotlivě

Administrátor --- 14. 2. 2013
36. neděle po 50nici

O tom, co je podstatné a co nikoliv

Evangelium podle Lukáše
11,37       Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu.
11,38       Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl.
11,39       Pán mu na to řekl: "Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti.
11,40       Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?
11,41       Dejte chudým, co máte v mísách, a hle - všechno vám bude čisté!
11,42       Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat.
11,43       Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích.
11,44       Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby - lidé po nich chodí, ani to nevědí."

Toto téma vybral mezi nedělní evangelní čtení svatý vladyka Gorazd, protože byl prozíravým a zkušeným pastýřem. Jako pastýř si totiž uvědomoval důležitost dnešního úryvku z Evangelia, který upozorňuje na nebezpečí povrchnosti. Vladykovu zkušenost může zřejmě potvrdit většina duchovních pastýřů. Domnívám se, že většinu jejich práce a pastýřského úsilí tvoří boj s povrchností a vnějškovostí, které se neustále vkrádají jak do církevního života, tak i do osobních životů křesťanů. Povrchnost je jako virus, který nepozorovaně infikuje a posléze umrtví a zničí celé dříve krásné a žijící tělo. Sklouzne-li pozornost křesťana k povrchnosti, přesune-li se těžiště duchovního života k věcem vnějším, je to vskutku konec duchovního života. A tento konec je o to záludnější, že navenek můžeme vidět velkolepou fasádu, spoustu činů a projevů zbožnosti; ale za tím, za touto fasádou, nic není, je tam prázdno či - ještě hůře - působí tam duchovní klam.

Je to takové poslední a nejjemnější dílo našeho duchovního nepřítele a svůdce, s nímž se musí každý duchovní bojovník utkat a vlastně se s ním potýká po celý svůj život.

Dlouhou cestu musí urazit ten, kdo vyjde z materialistického duchovního prostředí a dobere se až k Pravoslaví. Vždyť nejprve musel projevit tolik duchovní inteligence, aby pochopil, že svět i život jsou stvořené, jsou něčím dílem, a zároveň potřeboval sesbírat tolik duchovních sil k tomu, aby se odhodlal vykročit na cestu duchovního poznání! Poté se vypořádal s úkolem překonat koncepty různých pohanských náboženství a filosofií, jako je např. východní koncept neosobního Boha (tj. že Bůh není osobou, ale něčím neosobním, např. silou, principem, zákonem nebo "čirou existencí"). Především se pak musel vypořádat s klamnou naukou, která se v té či oné podobě vyskytuje snad ve všech pohanských systémech: svět byl stvořen Božím nepřítelem (či z rozhodnutí nějakého podřízeného ducha nebo duchovního protipólu Božího dobra), lidské tělo je pouhým vězením pro ducha a lidská duše je v něm uvězněna za trest. Nahlédl-li člověk hloubku Boží dobroty a lásky, jejíž stopy jsou ve všem stvoření, pochopil, že vše, co bylo učiněno, bylo dobré a tato krása byla stvořena samotným nejvyšším Hospodinem, neboť krása a bytí mohou mít jen jeden zdroj. Tehdy se před hledajícím člověkem otevřel svět Božího zjevení lásky, svět křesťanství. Jenže v ten okamžik měl před sebou tisíce církví a sekt, a každá o sobě tvrdí, že je ta pravá! Protestanti mávají Biblí a každý jednotlivě volají, že oni jsou tou církví, o níž se tam píše. Katolíci hlásají, že bez neomylného papeže není pravé církve. Inu, každý může tvrdit cokoliv. Jak říká staré latinské přísloví: "Co chci, to hlásám." Otázkou není, co kdo o sobě tvrdí, ale jak to může dokázat. Dobral-li se náš poutník při hodnocení důkazů a dokladů i svědectví tak daleko, že v tom chaosu různých věr nalezl Pravoslaví, čekají na něj dvě zvláště jemné ďáblovy lsti: povrchnost a rozkol. Obě tyto lsti mají smrtící účinek na křesťanský život, je to duchovní jed. Do rozkolu upadají lidé trestuhodně neopatrní, či posedlí vášněmi, s nimiž špatně zápasí či je jejich boj pouze pokrytectvím, a tudíž dostávají, co si zasluhují, a ocitají se vlastním přičiněním v sektě vně Církve, ač jsou zdánlivě stále pravoslavní. S povrchností je to složitější, to je ta záludnější z obou lstí. A tak dnes budeme chvilku přemýšlet nad tímto nebezpečím, které hrozí znehodnotit celou tu dlouhou cestu podniknutou za duchovním životem a poznáním pravdy.

* * *

Každý pastýř musí věnovat nějaký čas a úsilí, aby vyučil ty, které duchovně vede, základním pravdám křesťanské víry, principům duchovního a církevního života. Má-li ten, kdo se chce učit, dobrou vůli, dříve či později si osvojí to, co je potřebné znát. Poté však pro pastýře nastává dlouhodobá a nekončící práce, aby přivedl své duchovní stádce k poznání vnitřních principů křesťanského života a získávání spásy. Snaží se je především ochránit před pádem do pokrytectví či vnějškovosti. Dovést své svěřence k tomu, aby pochopili, proč přišel Kristus, a aby uskutečnili ve svém nitru to, co je potřebné k vnitřnímu "srůstu" s Kristem. To dnes tvoří valnou část pastýřského díla kněze.

Řekl bych, že povrchnost může být v jistém smyslu zkázonosnější než všechny dávné hereze. Její působení vidíme na dávných farizejích a kněžích, o nichž se vypráví v Evangeliu. Hledíme-li na vnější stránku tehdejší zbožnosti, vidíme velkolepý obraz. Tolik bohoslužeb, tolik obětí, tolik zbožných skutků, tolik modliteb, takový průnik náboženských zásad do každodenního života lidí! To je naprosto nevídané. Ale jaký byl vnitřní obsah této zbožnosti? Vidíme, že v porovnání s tou vnější stránkou, byla ta vnitřní skutečně velice skromná, neřku-li ubohá. A čím vyšší postavení v náboženské hierarchii, tím méně nelicoměrné zbožnosti, resp. tím silněji ovládal srdce náboženských vůdců duch antikristův. Neplatilo to pro všechny, ale pro většinu zřejmě ano. Proto se k nim Pán Ježíš tak často hromadně obrací se slovy: "Běda vám...!"

A když si položíme otázku: "Kdo dal ukřižovat Ježíše Krista?" Odpovědí bude: "Zbožní lidé." Z hlediska vnější stránky zbožnosti bychom dokonce mohli říci: "Ti nejzbožnější, ti, kteří byli v očích lidí prvními ve zbožnosti." Asi chápeme, že se zde zřejmě nebude jednat o pravou zbožnost, ale spíše o "zbožnost", která je vlastně parodií. Nicméně tyto evangelijní události dobře ukazují, co se může s nitrem člověka stát. Tam je trůn, který nezůstává prázdný. Pokud se člověk spokojí jen s vnější stránkou zbožnosti a neusiluje o její proniknutí do nitra, nevpouští si ducha zbožnosti "pod kůži", pak nitro člověka zůstane prázdné - avšak nikoliv na dlouhou dobu. Brzy se v něm usadí duch úplně opačný, démonický duch nepřítele. A takový člověk se mění na skutečné strašidlo, obludu, která je ve stavu příšerného rozpolcení - někdo jiný se tu ukazuje lidským zrakům a někdo dočista odlišný se skrývá uvnitř této šelmy.

To platilo pro dávné farizeje, a úplně stejně se to vztahuje i na nás. Jak se praví: "Tím nejhorším úkazem, s nímž se na světě můžeme setkat, je křesťan, který žije, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel." Nic strašidelnějšího už na světě nepotkáš.

***

Skutečností, s níž se každý pastýř musí nějak potýkat, je, že nikoliv bezvýznamná část věřících žije právě v té povrchní zbožnosti, která se uskutečňuje jen ve formálních úkonech. A tak považují mnozí naší věřící za klíčově důležité právě ty nejméně podstatné prvky našeho církevního života. Intenzivně řeší, za koho a kam postavit svíčku, kolik poklon vykonat, kolik akathistů přečíst, jaký moleben nechat odsloužit. Musíme tudíž do nekonečna opakovat, že není důležité, kolik akathistů a modliteb se oddrmolí (neboť kritérium počtu je jako honba za splněním normy či plánu), jelikož kvantita nemůže v duchovním životě nikdy nahradit kvalitu (opak platí jen u darwinistů). Podstatné je v modlitbě soustředění na obsah. Jeden ruský duchovní se ve svém kázání tázal: "Proč by měl Bůh naslouchat tvé modlitbě, když ji neposloucháš ani ty?"
Mám pochopení pro ty, kteří v Rusku zápasí za zachování církevně-slovanského jazyka při bohoslužbách, ale nemám pochopení pro ty, kteří se nejsou schopni (a hlavně ochotni) modlit při liturgii, která se slouží v jiném jazyku, než na jaký jsou zvyklí. Cožpak jsou na bohoslužbě jen kvůli jazyku a ne kvůli setkání a sjednocování s Kristem? Při liturgii sloužené česky snad nepřichází Kristus?
Alexij Osipov připomíná výrok sv. Ignatije Brjančaninova, že modlitba bez pozornosti už není modlitbou, ale spíše rouháním. Má tím na mysli takový stav, při němž se už ani nesnažíme o pozornost, ale plně se spokojujeme s tím, že přečteme, co je předepsáno. Nehovoříme s nikým, nýbrž mluvíme do prázdna. Je to jako bychom byli pozváni k nějaké vysoce postavené osobě - např. k prezidentovi (v našich podmínkách) - a když nás uvedou k audienci, tak se obrátíme k prezidentu zády a začneme o něčem tlachat s jeho tajemníkem nebo sekretářkou, třeba o počasí. Představíme-li si takovou situaci, snadno odhadneme, jak asi taková audience dopadne. Leč ještě daleko horší je, obracíme-li k Bohu slovy modlitby, a při tom myslíme na věci nesouvisející, všední či dokonce daremné a hříšné.

Nikoliv nepodobné je, když se lidé zaměří jen na to, jak se přesně a správně přežehnávat znamením kříže, hlídají centimetry, nebo jak a kolikrát se klanět, ale vůbec se nezabývají úvahami o tom, že vnější zbožný úkon má být spojen s vnitřním stavem, měl by být jeho vyjádřením. Tělo přece zapojujeme do naší zbožnosti tím, že je sjednoceno s naší vnitřní bohoslužbou. A tak jsou věřící někdy překvapeni, že by je pokřižování mělo duchovně spojovat s Ukřižovaným, podle slov ap. Pavla: "Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zmařeno a my už hříchu neotročili." (Řím 6,6) "Jsem ukřižován spolu s Kristem." (Galat 2,19) Svět je pro mne ukřižován a já světu. (Galat 6,14)

Kristus nás přišel změnit - a to se týká hlavně našeho nitra - srdce. V tom tkví naše příprava na věčnost. To vnější povrchní, to, jak jsme se zde tvářili, co jsme předstírali, jak jsme chtěli, aby nás viděli druzí lidé, to všechno zde v okamžiku smrti necháme. To je to, co umře. Dále bude žít právě to, co bylo ve skutečnosti uvnitř nás, co jsme tak pečlivě skrývali, co jsme nechtěli, aby se někdo dozvěděl, náš pravý obraz, o němž jsme nechtěli, aby nás takhle někdo poznal. Takovými opustíme naše tělo a takovými zůstaneme navěky. Proto je tak důležité nechat Krista, aby uzdravil naše hlubiny.

* * *

Zajímavě a hluboce o tom vypráví dnešní úryvek z listu apoštola Pavla:

»Bůh, bohatý v milosti, pro převelikou lásku svou, kterou si nás zamiloval, spoluoživil v Kristu i nás, kteří jsme byli mrtvi kvůli hříchům. Blahodatí jste spaseni! V Kristu Ježíši a s Ním vás vzkřísil a spolu s Ním vás posadil na trůn na nebesích. A tím ukáže v budoucích věcích přehojné bohatství blahodati své skrze dobrotivost k nám v Kristu Ježíši. Neboť blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše, aby se nikdo nechlubil. Jeho dílo totiž jsme, stvořeni jsouce v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které nám Bůh připravil, abychom v nich chodili.« (Efez 2,4-10; překlad z CSL)

Klíčové věty: "Blahodatí jste spaseni skrze víru, a ne sami ze sebe; je to Boží dar. Není to pro skutky vaše." Žádný skutek, ani zbožný úkon nemá tu "magickou moc", aby nám dal spásu. Blahodárná duchovní síla, kterou mají všechny zbožné skutky, úkony nebo gesta, vyvěrá z toho, že jsou vyjádřením toho, co máme v nitru, čili naší víry a skrze tuto víru jsme blahodatí - Božím darem - spaseni pro věčný život v Kristu. Naše bohoslužby a duchovní úkony, obřady a činy, jsou těmi "dobrými skutky, k nimž jsme v Kristu Ježíši stvořeni, abychom je činili, a Bůh nám je připravil" jako naši cestu, po které máme kráčet. Jenže vyprázdníme-li tyto skutky a bohoslužby tím, že přestaneme vnímat jejich obsah a konáme je jen magicky (jako katolíci v duchu jejich dogmatu "ex opere operato"), potom se nám tato cesta, kterou nám Bůh určil a napnul ji jako most vedoucí ze země do nebe, rozpadne pod nohama.

Při křtu bylo do nás zaseto semeno nového lidství Kristova. Křtem a skrze víru jsme znovustvořeni v Kristu k tomu, abychom činili skutky podobné činům andělů, kteří vším, co činí, slouží Bohu. Tak i my máme veškerým svým konáním sloužit Bohu a zvláště při posvátných bohoslužbách spolusloužíme s anděly: "Cherubíny tajemně představujíce, všecky nyní světské odložme péče..." zpíváme na liturgii, ale činíme to?

Neustále přicházejí další a další svědectví různých návštěvníků našich bohoslužeb o duchovní síle, která zde sestupuje a často přímo ohromuje ty, kteří se s tím setkali poprvé, či duchovně utěšuje a nasycuje jejich srdce způsobem, který ještě nezažili. Jenže my jsme až příliš často otupení zvykem a už si dost dobře neuvědomujeme, co vlastně máme a co nám Bůh ve své dobrotivosti v Kristu Ježíši dává. Naši pozornost poznenáhlu přitáhnou vnější věci a vnímavost k vnitřnímu obsahu se nám vzdaluje.

* * *

Proces zpovrchnění křesťanství se však netýká jen jednotlivců, nýbrž i života celých církví. Jedna z "udiček", na které se církev snadno chytí a nechá se vytáhnout z hlubiny duchovního života na souš, je sociální činnost. Začalo to na západě protestantskými církvemi a postupně toto myšlení - být světu užitečný na poli sociálním - vstřebala i katolická církev. Nyní se to dere i do církve pravoslavné.
... V protestantismu se práce stává svobodnou činností, zaměřenou výhradně na uspokojování pozemských potřeb, neboť Kristus již vykoupil každého věřícího ze všech jeho hříchů a věřícímu se nyní hřích nepočítá jako hřích. Práce dostává pouze pozemskou hodnotu, vylučující jakýkoli eschatologický význam. Energie ducha, která byla u středověkého člověka vynakládána na askezi pro dosažení spásy, tak byla zcela osvobozena. Celý její náboženský pathos byl přenesen s nebe na zem, od cílů duchovních na aktuálně-praktické. Úkol Církve jakožto společenství věřících byl v podstatě odkloněn k sociální činnosti.

(V protestantismu) ... Kterákoli obvyklá práce, a tudíž sám pozemský život a všechny jeho hodnoty, dostávají pro věřícího v jistém smyslu náboženský charakter. Tak probíhá zjevný návrat k pohanství s jeho kultem všeho pozemského... Materialismus a ateismus byly logickými následky tohoto procesu. Protestantské církve se v podstatě mění na další dobročinný úřad ve státě... Kristova slova (o pozemských tělesných potřebách člověka): „Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a to všecko (co potřebujete k životu) bude vám přidáno“ (Mat 6,33); „toto měli jste činiti, a onoho neopouštěti“ (Mat 23,23) – čím dál více upadají v zapomnění.

(V pravoslaví) se sociální činností v Církvi mohou zabývat i takoví duchovní a laikové, o nichž Pán řekl: „přibližují se ke Mně lidé tito ústy svými a rty mne ctí; ale srdce jejich daleko jest ode Mne; a nadarmo Mne ctí, učíce učením a přikázáním lidským“ (Mat 15,8-9)... Není nutno hovořit o tom, že činnost takových služebníků, byť by oficiálně vycházela z nejvyšších církevních orgánů, nic církevního kromě formy obsahovat nebude a dobro nepřinese. Nad to se nezřídka podobní pracovníci stávají přímo pokušením pro ty, s nimiž přicházejí do styku, a mnohé odvracejí od Pravoslaví... Myšlenka, že se sociální služba Církve (jakož i ostatní druhy její činnosti) vždy uskutečňuje z vůle Ducha Svatého a nezávisí na duchovním stavu těch, kdo ji vykonávají, je hluboce mylná... Zůstanou-li křesťané, když přijali křest, v životě pohany, pak všechna jejich činnost bude proniknuta pohanským obsahem a ukáže se v konečném výsledku jako neplodná a dokonce škodlivá, byť by se uskutečňovala ve jménu Církve. Bůh totiž hledí na srdce člověka.

V současnosti svědčí charakter působení mnohých křesťanských církví, zvláště na Západě, o strmém úpadku jejich zájmu o duchovní život a katastrofální zálibě v takzvané horizontální, prostě řečeno: čistě světské, činnosti... Bezděky se vybavují slova A. S. Chomjakova: „Existuje jakási hluboká faleš ve spojení náboženství se vzrušenou sociální angažovaností... Když se církev zamíchá do pranice o housky a ústřice a začíná vystavovat na odiv svou větší či menší schopnost řešit otázky podobného druhu v úmyslu svědčit tím o přítomnosti Ducha Božího ve svém lůně, ztrácí všechna práva na důvěru lidí“.

Není pochyb o tom, že podobné zesvětštění současného křesťanství je povážlivým krokem na cestě k přijetí antikrista. Neboť tento lžispasitel řeší (či alespoň vytváří vizi řešení) všechny základní sociální a ostatní světové problémy. Takto se pro křesťany, kteří hledají materialistickou záchranu současného světa, stane očekávaným Kristem. Tak nepozorovaně, s Biblí v ruce, proběhne zřeknutí se Krista Spasitele. Svatý Ignatij ukazuje na hlavní příčinu odpadnutí křesťanů: „Kdo ve svém nitru nepřijal Království Boží, ten nepozná antikrista a dozajista se stane, aniž by si toho všiml, jeho přívržencem“. „…A proto pošle jim Bůh působení bludu, aby věřili lži“ (2 Sol 2,11).

Naše církev nejednou vystoupila s kritikou takzvané horizontality, tj. hypertrofie sociální aktivity (podle vyjádření E. Trubeckého „náboženského politikaření“) současných křesťanských církví, členů ekumenického hnutí. Zdůrazňovala, že základním cílem sociální služby Církve je právě snaha o duchovně-mravní ozdravení společnosti a ne o růst materiálního blahobytu. Ctihodný Izák Syrský psal: „Lidé si oškliví chudobu, ale Bohu je mnohem odpornější namyšlená duše a povýšený rozum. U lidí je v úctě bohatství, ale u Boha je hodná cti pokorná (ponížená) duše“. Pro svatou Církev vždy zůstanou směrodatná Kristova slova: „Protož pravím vám: nepečujte o duši svou, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž duše není více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?“ (Mat 6,25). (Výběr z přednášky A. Osipova: Skutky víry - teologické aspekty sociální služby Církve, kterou si můžete přečíst i v češtině.)
Aby nedošlo k omylu - v principu nelze nic namítat proti pomoci chudým, hladovým, nemocným atd. Vždyť se o tom hovoří přímo v Evangeliu! Jenže sociální angažmá církve nesmí být samoúčelnou a nouzovou náhradou její duchovní mise; musí vyvěrat z duchovního života církve a k němu se zpátky vracet - jinými slovy sloužit spáse člověka. Podle možností a sil se mu bez nějakého zvláštního programu věnuje každý, kdo se pokouší uskutečnit svaté Evangelium. Sociální službou se zabývají církve i jednotlivci - a je to zcela přirozený důsledek duchovního života a křesťanské víry. Jakmile se však těžiště církevního myšlení začne nenápadně přesouvat od modlitby, pokání, bohoslužby, půstu, očišťování srdce od vášní, směrem k jakékoliv vnější činnosti, včetně té sociální, je to past. Kristův apel: "Hledejte nejprve Boží království..." - to je dogma, které stále platí.
Podobnou pastí se může stát pro církev horoucí angažovanost v potratové problematice; nemluvě o scestném katolickém tažení proti antikoncepci. Dnes je zjevné, že nejčastější slova, která se skloňují v souvislosti s katolickou církví, nejsou už zdaleka jen Bůh či spása, ale spíše: potrat nebo kondom.

Jak vlastně vypadá situace katolické církve na západě? »V USA, v Německu a v Rakousku zuří ostrý boj v kněžstvu i mezi laickými věřícími mezi liberály a konzervativci. Liberálové chtějí v církvi určitou formu demokracie a jsou přesvědčeni, že by se měla církev především zabývat chudobou a vykořisťováním. Konzervativci podporují autokracii a jejich hlavním tématem jsou potraty. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že nekněžský stav projevuje vůči těmto sporům nezájem. V postojích katolíků a nekatolíků vůči potratům není v Británii v podstatě žádný rozdíl.« (Zdroj) Zpovrchnění života církve, v níž převládnou témata, jež nejsou z duchovního hlediska prioritou, vede k odtržení myšlení kléru od věřících. Klér se zabývá problémy, které věřící příliš nezajímají a před veřejností církev diskreditují, takže o ní přestává jevit zájem. A věřící se z církve potichu vytrácejí. Tvrzení, že naopak ve třetím světě katolická církev roste, je jen úhybným manévrem. Ve skutečnosti tam není zájem specificky o katolickou církev, ale o křesťanství obecně.
* * *

Jedním z ukazatelů, jak na tom lidé v církvi (ve farnosti, v monastýru, v rodině) jsou, co se týče otázky hloubky duchovního života, jsou spory a konflikty. Při vnějším pohledu na věci (ať už církevní, nebo světské) se vše dostává do sporu. Protože je dnes celá naše společnost zoufale povrchní, vidíme všude spory, nesoulad.

Stav celé společnosti kvůli vzrůstající povrchnosti a vnějškovosti (k nimž jsme naším způsobem vzdělání vlastně od dětství vychováváni a formováni) dospěl tak daleko, že se dostaly do sporu tři hlavní vůdčí síly světa: náboženství, filosofie a věda. Mnozí myslitelé si už ani neumějí představit nic jiného a připadá jim, že tento spor je vlastně nutný. Opak je pravdou - je hluboce nepřirozený. Když jde myšlení člověka pod povrch věcí, nachází jednotu a zjistí, že i ony tři síly lidského myšlení mohou být v jednotě, vzájemně se doplňovat. Nejmarkantněji je vidět současná ubohost lidského myšlení na vztahu k náboženství, které se dnes začalo chápat jako nevědecké, neosvěcující a uvádějící to temnoty. Nemusím zde snad dnes rozebírat, jak zoufale zatemnělý je to pohled. A stačilo by tak málo - snaha rozhrnout závěs, pohlédnout do nitra, uvidět vnitřní souvislosti a jednotu všeho se vším. Poznávání jednoty všeho stvoření by přineslo lidem sjednocení - ne takové sjednocení, jaké dává svět a jaké nabídne už brzy ohromenému lidstvu Antikrist, ale takové sjednocení, jaké dává Kristus, sjednocení jazyků ve Svatém Duchu.

O tom hrozném obrácení všeho naruby, o falešném poznání, které je klamem, a o sleposti člověka k duchovnímu poznání píše sv. Nikolaj Velimirovič: "První člověk neznal skoro nic, ale chápal všechno. Dnes lidé znají mnoho, ale chápou málo. Poslední člověk bude znát skoro všechno, jenže nic nebude chápat." A jinde se rozvíjí Pavlův výrok: "Protože lidé odmítli zdroj pravého poznání, vydá je Hospodin do moci lži, a tak budou lidé posledních dob věřit výmyslům v domnění, že je to prokázaná a nepochybná pravda." A takové falešné poznání, taková materialisticky zúžená věda je samozřejmě ve sporu s pravou vírou, s křesťanským zjevením.

* * *

Zmínili jsme sjednocení, které není ze světa, nýbrž je darem shůry, - sjednocení ve Svatém Duchu. To se děje v Církvi a získává se na poli spolupráce člověka s Bohem. Člověk musí vyvinout úsilí očistit své nitro. Často zde na toto klíčové téma pravoslavné spirituality hovoříme. Dnes přineseme zase jeden pohled, ukazující, jak lze vykročit na tuto cestu.

Starci říkají, že je potřeba v nitru zchudnout. Je to přesný opak toho, jak většina z nás žije - snažíme se mít co nejvíce, a to se týká nejen věcí, ale i toho, co zatěžuje duši - získat co nejvíce potěšení, slastí, slávy, moci, uctívání, vážnosti, chvály či zábavy. Jenže čím více toho všeho získáme, tím jsme uvnitř těžší, neklidnější, znepokojení, plni obav a napětí.

Jedna ruská monaška podotkla: "Když se člověk snaží, jen aby dostal od života vše, co mu může dát, mění se na zvíře." Cesta k polidštění člověka vede skrze postupné oprošťování se od všeho, co můžeme postrádat. Je zajímavé, že nakonec člověk zjistí, že může postrádat skoro vše, dokonce i to, co původně považoval za zcela nepostradatelné. A ještě zajímavější je, že čím více toho odloží, tím více cítí uvnitř radosti, protože začíná zakoušet svobodu. Když změníme ducha svého uvažování, zjistíme, že nepotřebujeme většinu věcí, po nichž jsme tak toužili a očekávali od nich trochu životního štěstí. Potřebujeme jen velice málo jídla a pár kousků oděvu. Můžeme pak udělat radost někomu, koho obdarujeme tím, co zrovna potřebuje. Nepotřebujeme chválu a uznání, natož slávu, ale potřebujeme potěšit a povzbudit druhého člověka dobrým slovem. Nepotřebujeme poučovat, ale zatoužíme stále se učit. Zjistíme, že se můžeme klidně obejít bez tělesné i psychické slasti, ale nikdy se nevzdáme touhy po nehynoucím společenství s Bohem, kterou do nás Stvořitel vložil. Jedině nasycení této touhy přinese pokoj naší duši, bez něhož nikdy nedojdeme štěstí.

Křesťanství jde opačnou cestou než tenhle svět trvale rostoucí spotřeby, která je jak černá díra - vše pohlcuje a nikdy nebude mít dost. My však máme kráčet cestou sebeomezení člověka, stezkou askeze, zdrženlivosti, dodržování přikázání. A vykročíme-li už jednou konečně, dají se věci do pohybu. Jak o tom píše sv. Maxim Vyznavač: "Za zdrženlivost je odměnou bezvášnivost; za víru obdržíme poznání. Z bezvášnivosti se pak rodí moudrost a z poznání se zrodí láska k Bohu."

Vnitřní zchudnutí přináší člověku jistou lehkost ducha, člověk zjistí, jak málo toho z tohoto světa vlastně chce. Je schopen podívat se na svět a lidské hemžení, jehož se dříve nadšeně účastnil, jaksi z nadhledu, nebo tak nějak z povzdálí a ze strany. Dříve byl tento stav charakteristickou vlastností stáří - říkalo se tomu moudrost. Kvůli tomu byli staří žádáni o radu. Moudrost totiž nejsou jen zkušenosti, ale také pohled z odstupu. Lépe se tak totiž dá pochopit, co jsou skutečné hodnoty. Dodnes vidíme toto postavení starců v monastýrech; ve světě se už schopnost hledat větší moudrost téměř ztratila. Vztah ke stáří, stárnutí a starým lidem je toho dokladem.

* * *

A tím se dostáváme k závěru našeho přemýšlení. Cestu, na niž jsme zváni, známe, ale váháme. Duch světa zmátl naše uvažování. Duchovní jed paralyzuje naši odvahu a rozhodnost k duchovnímu zápasu. Vytrvale si tedy připomínejme, jaké jsou naše hodnoty: svatá víra, na kterou jsme složili svou naději; posvátné bohoslužby, na nichž se každou neděli shromažďujeme, abychom vstoupili do jiného světa; svaté Tajiny, jimiž se sjednocujeme s Kristem a on nás léčí k věčnému životu.














Zobrazit příspěvek č. 883 jednotlivě

Administrátor --- 18. 2. 2013
Zprávy z Turecka

Slavný monastýr Studion v Konstantinopoli (Istanbul) bude změněn na mešitu

Korespondent řecké agentury církevního zpravodajství sděluje, že známý historický pravoslavný monastýr (klášter) Studion bude vyňat ze správy tureckého ministerstva kultury a bude změněn z filiálky muzea "Agia Sofia" na fungující mešitu.

Starokřesťanský Studijský monastýr, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, byl založen v Konstantinopoli uprostřed V. století patricijem Studiem. Monastýr hrál význačnou roli v historii byzantské kultury a duchovnosti. V druhé polovině VII. stol. a první pol. VIII. stol. se monastýr stal baštou ctitelů svatých ikon a střediskem zápasu proti herezi ikonoborectví.

Studijský monastýr by změněn osmanskými Turky na mešitu v r. 1486. Monastýr silně utrpěl požárem r. 1782, byl opraven v r. 1820, ale znovu byl vážně poškozen zemětřesením r. 1894. V r. 1908 se zřítila střecha chrámu. Až do současné doby budova nebyla restaurována a zůstává ve zruinovaném stavu.

Je jen málo monastýrů slavnějšího jména než Studion. Doposavad se podle tohoto monastýru nazývá jeden ze tří pravoslavných typikonů. Podle "studijského typikonu" se řídí řecké pravoslaví (typikon - bohoslužebný řád). Pozn. překl.

Sedmica.ru

* * *

Turecký parlament bude zkoumat využití konstantinopolského velechrámu Svaté Boží Moudrosti jako fungující mešity

Turecký parlament obdržel interpelaci, dle které zkoumá možnosti změnit chrám Boží Moudrosti (Agia Sofia) na fungující mešitu. Interpelace s požadavkem předpokládajícím vykonávání muslimských bohoslužeb v tomto chrámu byla zaslána do parlamentu soukromým tureckým občanem.

Celosvětové známý památník byzantské architektury (jeden z divů světa) byl postaven na místě, kde byl postaven v letech 324-337 za byzantského císaře Konstantina I. starší chrám Boží Moudrosti. Za císaře Justiniána zde byl vybudován současný velechrám, který byl vysvěcen r. 537.

Velechrám byl změněn na mešitu ihned po přepadení Konstantinopole v r. 1453. V r. 1935 dostal status muzea, v r. 1985 byl spolu s dalšími památkami historického centra Istanbulu zařazen do soupisu světového dědictví UNESCO.

Bylo oznámena, že parlamentní komise, která interpelaci obdržela, bude brát v úvahu názory různých organizací a institucí.

Pravoslavie.vu

* * *

V Turecku byla zabita 85letá arménská křesťanka, do těla jí vyřezali kříž

Tělo 85leté Arménky Marissy se sedmi ránami od nože a proříznutým hrdlem bylo objeveno v jejím bytě v Istanbulu 29. prosince 2012. Příbuzní zavražděné vypověděli, že do jejího těla bylo vyřezáno znamení kříže (resp. obraz Ukřižování).

Minulý týden přepadl neznámý muž v masce jinou starou Arménku před vchodem do jejího bytu. Udeřil ji pěstí do hlavy. Když upadla na zem, začal do ní kopat. Kvůli křiku ženy přiběhli sousedé a útočník utekl.

V posledních dvou měsících je to už páté přepadení starých arménských žen (jedna z nich přišla o oči). Všechny se staly v městské čtvrti Istanbulu Samatie, kde má domov asi 8 tisíc Arménů.

Není dosud jasné, jaký je důvod těchto útoků. Zda nenávist k Arménům či náhodná krádež. Starosta města Istanbul trvá na tom, že to jsou pouhé krádeže. "Bylo to přepadení za účelem krádeže, skutek nemá nic společného s rasismem. Buďte si jisti, že odhalíme pachatele. Můžete klidně spát," prohlásil starosta.

Pravoslavie.ru

P.S.
Arméni mají v paměti genocidu ze začátku 20. století, kdy Turci vyvraždili 1,2 miliónu Arménů. Tuto genocidu Turecko dodnes neuznalo a protestuje, kdykoliv se někde ve světě začne o této genocidě oficiálně hovořit. (Základní údaje)












Zobrazit příspěvek č. 884 jednotlivě

Administrátor --- 21. 2. 2013
Nová politická strana v Rusku

Strana Desatera přikázání

Ustavující sjezd Ruské strany Desatera přikázání se konal v Moskvě minulou neděli 17. února. Zúčastnilo se 134 delegátů ze 45 subjektů Ruské federace, byli to křesťané různých konfesí, muslimové i židé.

"Doufám, že vaše činnost pomůže vrátit morální rozměr a Desatero přikázání do každodenní politické praxe a života naší společnosti. Věřím, že zůstanete věrni Božím přikázáním a dokážete sjednotit významné množství lidí," prohlásil na sjezdu představitel oddělení Moskevského patriarchátu pro vztahy církve a společnosti Vsevolod Čaplin.

Potěšilo jej, že strana se zakládá na Desateru, které je sdíleno různými náboženstvími a částečně i lidmi nevěřícími. Zdůraznil, že mravní normy jsou nezměnitelné, "nejsou vymyšleny lidmi a nejsou předmětem společenské dohody - jsou ustanoveny jednou a navždy".

"Potřebujeme skutečnou morální revoluci nebo kontrarevoluci. Mravní normy se musejí vrátit do politického i ekonomického života a do mezilidských vztahů," prohlásil otec Vsevolod Čaplin, představitel MP.

Představitel Duchovní správy muslimů evropské části Ruska Achmad Makarov prohlásil, že "dnes probíhá degradace mravnosti", svědectvím čehož je podle jeho názoru akce punkerek skupiny P. R. v Chrámu Krista Spasitele, která urazila nejen pravoslavné, ale "nás všechny". "Bohužel mnozí občané chápou pod "světským státem" projevy militantního sekularismu, který je nutně spojen s ničením tradičních kultur národů naší země. Samotné jedno náboženství na to nemůže adekvátně odpovědět," konstatoval Achmad Makarov.

Představitel Kongresu evropských náboženských spolků a organizací v Rusku rabín Zinovij Kogan sdělil, že jeho organizace bude spolupracovat se stranou Desatera, která dle názoru rabína, "se musí stát platformou pro dialog náboženství a pro to, aby se světští i bohabojní občané mohli cítit bezpečně".

Program strany stanoví, že hledí na Boží přikázání jako na základ své činnosti. Účastníci této politické organizace mají za cíl uvádět do života náboženské sociální učení a humanistické společenské ideály, napomáhat vyzdvižení čestných lidí do orgánů státní moci a místních samospráv, rozvíjet instituty občanské společnosti, formovat sociální a právní stát, bránit národní zájmy, bojovat s korupcí, vytvářet příznivé investiční prostředí.

Zdroj: New ru.com

P.S.
Zprávu o vzniku nové strany přinesl i server "Christnet". V duchu "nejlepších" českých novinářských zvyklostí si však realitu upravil podle svých záměrů. Zde je pár citací z jeho zprávy o vzniku strany Desatera:

"Do stranických řad prý budou mít dveře otevřené nejen stoupenci většinového pravoslaví, ale i muslimové a židé." Proč "prý"? Vždyť tam už příslušníci jiných křesťanských konfesí, jiných náboženství jsou, a to přímo mezi zakladateli. To však Christnet zamlčuje, a tak jako by se snažil vyvolat dojem, že je to jen pravoslavná akce. Za tímto účelem cituje pouze z vystoupení zástupce Moskevského patriarchátu; o vystoupení zástupců jiných náboženství ani muk. Co tím místní křesťanští manipulátoři sledují, je zjevné následující citace:

"PDZ ještě žádost o oficiální registraci nepodala, s podporou mocné pravoslavné církve ji ale podle analytiků nepochybně dostane. A to i navzdory skutečnosti, že nábožensky orientované politické strany ruské zákony výslovně zakazují." Tady už Christnet rozjíždí svou propagandu naplno. Program strany přece není náboženský, ale morální. Nebo si opravdu myslí, že zakládat mravní a morální hodnotový žebříček na Desateru už znamená "náboženskou orientaci"? Jak program upřesňuje, jedná se o morálku a "náboženské sociální učení" (čili ne věrouku!), a tudíž nikoliv o politickou činnost ve prospěch konkrétního náboženského vyznání, a už vůbec ne k jeho prosazení či vnucování! Hovoří-li demagogové z Christnetu o "podpoře mocné pravoslavné církve", která má nové straně údajně zajistit registraci, i kdyby to mělo být v rozporu se zákonem, snaží se nejspíš vsugerovat svým čtenářům myšlenku, že tato strana je propojená s Moskevským patriarchátem, resp. je jakousi jeho prodlouženou rukou a že Ruská pravoslavná církev se zřejmě skrze ni bude snažit působit v politice tak, jak jsou to zvyklí dělat katolíci.

Můžete se podívat na celý jejich článek














Zobrazit příspěvek č. 885 jednotlivě

Administrátor --- 23. 2. 2013
Ze světa - Čeljabinsk

Metropolita čeljabinský Theofan navrhl postavit chrám na památku záchrany před meteoritem

Meteorit

Metropolita čeljabinský a zlatoústovský Theofan (RPC MP) navrhuje zachovat památku zázračné záchrany před meteoritem a vystavět na památku této události chrám, který bude zasvěcen Opětování Páně (tj. Setkání Pána se Simeonem), protože právě v den tohoto svátku nastal pád meteoritu. Mnozí věřící byli v okamžiku výbuchu v chrámech na bohoslužbách.

"Jsem velice rád, že společnost začíná chápat, že bez svátostí a pomoci Boží je těžko. Když nad námi vybuchl bolid, ukázalo nám to, jak křehký je tento svět a jak zranitelný je člověk. Pro mnohé to byla těžká zkouška, nicméně vidíme, že jsme milostí Boží unikli daleko větší možné tragédii. Je to pro nás znamení, že máme vést své životy dle Božích ustanovení. Naprosto souhlasím s gubernátorem, že 15. února se Čeljabinsk "podruhé narodil". Zamyslíme se s duchovenstvem, jak zachovat památku této události. Možná bychom mohli vystavět nový chrám a zasvětit jej tomuto svátku," prohlásil metropolita.

Připomeňme, že ráno 15. února nad územím Čeljabiské oblasti explodoval na nebi meteorit. NASA ohodnotilo sílu exploze nad Jižním Uralem na ekvivalent 500 kilotun, to je větší síla exploze než dvaceti hirošimských bomb (u nás se psalo: třicetkrát více; pozn. překl.). Rozměr tělesa byl 17 metrů a jeho hmotnost se odhaduje na 10 tisíc tun.

Do obydlených míst úlomky nedoletěly, ale rázová vlna rozbila okna v domech. Mnoho lidí utrpělo trauma. Na lékařskou pomoc se obrátilo 1.552 lidí, z toho 319 dětí. Hospitalizován byl 61 člověk. Předpokládaná hmotná škoda způsobená pádem meteoritu je 1 miliarda rublů.

Rosbalt, Uralpress












Zobrazit příspěvek č. 886 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2013
Ze světa - Vatikán ve špatném světle

Římský papež odchází kvůli vatikánským gayům

Italské sdělovací prostředky: Benedikt XVI. se možná rozhodl vzdát se trůnu kvůli vydírání ze strany vatikánských homosexuálních duchovních. Tuto verzi přinášejí masmédia za základě závěrečné zprávy připravené kardinály v rámci vyšetřování skandálu "Vatileaks". Tiskový tajemník Vatikánu odmítl dohady tisku komentovat.

Odchod římského papeže Benedikta XVI. může být spojen s působením gay-lobby ve Vatikánu. Napovídá to výsledná zpráva kardinálů vyšetřující únik tajných dokumentů z vatikánské kanceláře. Podle novin La Reppubblica se představitel církve rozhodl opustit trůn už 17. prosince, v tentýž den, kdy mu byla doručena zpráva tří kardinálů vyšetřující kauzu Vatileaks.

V loňském květnu byl zadržen komorník papeže Paolo Gabriele a byl obviněn z krádeže a rozšiřování korespondence papeže, která ukázala Vatikán v nevýhodném světle. Mezi ukradenými dokumenty byly listiny označené jako "tajné" a "zničit". Nakonec se tato Benediktova korespondence stala předlohou pro knihu italského novináře G. Nucci "Jeho svatost: tajné dopisy Benedikta XVI."

Závěrečná zpráva komise tří kardinálů měla objem "dvou tří set stránkových dílů vázaných do rudé kůže". Nyní je chráněna v sejfu v osobních komnatách papeže a bude předána jeho nástupci. Ve dvou svazcích kardinálové popsali různé zájmové skupiny působící uvnitř Vatikánu, mj. skupinu některých vysoce postavených osob Vatikánu, jejíž členy "spojuje sexuální orientace".

Vyšetřovací komisi vedl španělský kardinál Julian Errans. Pomáhali mu: bývalý arcibiskup Palerma kardinál Salvatore di Georgi a kardinál ze Slovenska Josef Tomko. (Jména přepsána z fonetické podoby; pozn. překl.)

Podle informací italských masmédií Vatikánští gayové, o nichž se hovoří v závěrečné zprávě, byli "vystaveni vnějšímu tlaku" světských osob, které vydíráním nutily členy skupiny přijímat v různých otázkách rozhodnutí výhodné pro tyto osoby. Zdroj blízký kardinálské komisi okomentoval závěrečnou zprávu: "Vše se točí kolem nezachovávání šestého a sedmého přikázání." Sedmé přikázání zakazuje krást a šesté zakazuje smilstvo a defacto se u katolíků používá i jako zákaz homosexuálních aktů.

Kardinálové též poukázali na několik míst, kde se v Římě a okolí konaly schůzky. Mezi nimi je vila poblíž italského hlavního města, sauna na předměstí Říma, salón krásy v centru města a rezidence jednoho z provinciálních arcibiskupů.

Tiskový tajemník Vatikánu otec Federiko Lombardi tato fakta nehodnotil. "Ani kardinálská komise, ani já sám nemáme v úmyslu potvrzovat nebo vyvracet jakékoliv dohady ohledně této otázky. Každý má svou odpovědnost." Současný papež je prvním pontifikem za posledních sedm staletí, který předčasně opouští svůj úřad; oficiálně to odůvodnil úbytkem sil a pokročilým věkem (85), což mu brání nést břímě služby. Od chvíle, kdy oznámil svůj odchod, už dvakrát naznačil, že uvnitř Vatikánu se dějí machinace. Pravil, že různé zájmové skupiny "očerňují tvář církve" a předem upozornil na "skandály ve vedení (Vatikánu)".

Gazeta.ru
22. února 2013


P.S.
O den později vatikánský tiskový mluvčí všechny podobné úvahy rozhořčeně popřel. Označil je za "vyvolávání napětí ve společnosti, které je naprostým opakem stavu, který se nyní papež a církev před volbou papeže pokoušejí ve společnosti vytvořit". Lombardi to označil za "pomluvy a dezinformace".













Zobrazit příspěvek č. 887 jednotlivě

Administrátor --- 4. 3. 2013
První přípravná neděle

NEDĚLE O CELNÉM A FARISEOVI

Evangelium podle Lukáše
18,10       "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
18,11       Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
18,12       Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
18,13       Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´
18,14       Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Čtení před týdnem s podobenstvím o celníku a farizeovi je tématickou náplní první přípravné neděle před začátkem Velkého půstu. Do tohoto postního období, které je výjimečně důležité, jsme uváděni čtyřmi nedělemi, z nichž každá probírá některé z podstatných témat duchovního života. Máme si je připomenout, abychom velkopostní čas nepromrhali a vzácná příležitost pokročit na duchovní cestě nepřišla vniveč.

Vojáci, kteří se odebírají do války, se před bojem cvičí ve zbrani, učí se disciplíně a dalším stránkám bojové přípravy. A jak to souvisí s naší situací? O Velkém půstu se v posvátných hymnech praví, že je to válečné pole, "kolbiště", prostor a doba duchovního zápasu. A to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že se každému, kdo se pokusí postoupit v duchovním životě, postaví nepřátelské duchovní síly na odpor a zesílí boj proti němu, a zadruhé kvůli tomu, že velkopostní doba je "časem polnice", kdy jsme burcováni, abychom vytáhli do boje proti svým vášním a zaútočili na běsy, postavili se na rozhodný odpor pokušiteli. A tak se nás církevní tradice snaží vyzbrojit a vycvičit pro tento boj, abychom v něm mohli uspět.

Rok rychle uplyne a světské starosti nás pohlcují a matou, čili odvádějí od pozornosti na duchovní život. Velký půst je však církví ustanoven, abychom si řekli: "Kdy, když ne teď?" Toto je ta správná doba, abychom alespoň na těch pár týdnů odsunuli světské péče, zřekli se zábavy, vyhradili si čas na modlitbu, žili čistým životem, přesunuli těžiště své pozornosti od světského k nebeskému, od tělesného k duchovnímu, od dočasného k věčnému, a pokusili se získat duchovní zkušenost.

Toto vzácné údobí může však vyjít naprázdno a to dokonce i v tom případě, že se budeme upřímně snažit dodržet všechna postní pravidla. Veškeré asketické úsilí může být nejen zbytečné, nýbrž dokonce i duchovně škodlivé, když si neuvědomíme některé principy, na nichž spočívá smysluplnost askeze. Všechno tělesné cvičení, poklony, odpírání si pokrmů, ba dokonce i modlitba, - to vše se může stát jen prázdnou bublinou, vyprázdněnou formou, není-li to naplněno správným duchovním obsahem. A zbožnost, která se změní na bublinu, devastuje lidskou duši, - ba, dokonce se zdá, že ji může umrtvovat více nežli hřích! Taková "zbožnost" totiž uvrhne člověka do nejhorších duchovních stavů - především do pýchy. Pak se stane hrozná věc - místo toho, aby půst člověka přiblížil k Bohu, činí nás podobnými ďáblu. Ať se to nestane nikomu z nás!

A právě kvůli tomu, aby naše námaha vynaložená na zbožnost a naše postní úsilí mělo správný obsah, přivádí nás Církev k velkopostnímu boji skrze přípravné neděle a zároveň nás vede i nedělemi velkopostními, v nichž se probírají právě ta evangelijní témata, jež je nutno si osvojit, aby půst byl plodonosný. Všimněte si, že výše zmíněné vyzbrojování pro velkopostní zápas se neprovádí tím, že by nám v chrámu někdo předčítal seznamy jídel, které se v půstu jíst smějí, a další seznam toho, co se jíst nesmí, ani se neprobírá, kolik se má vykonat poklon a jak hlubokých. Tou výzbrojí, kterou nám Církev předává, jsou hluboká pravidla a zákonitosti duchovního života, jak je zvěstuje Pán Ježíš v Evangeliu. To jsou ty principy, které je nutno si osvojit, abychom správně bojovali. Bez této duchovní zbroje by byl zápas, do něhož se pouštíme, marný.

Farizej

První přípravná neděle ukazuje obraz dávného farizeje, jehož zbožnost neměla správný duchovní obsah, a proto byla nejen zbytečná ale i škodlivá. Z farizeje učinila jeho "zbožnost" duchovní obludu, strašidlo - výstavní exponát toho, co si z nás přeje učinit ďábel. Vidíme tu vykreslen obraz pýchy, nafoukanosti, povýšenosti, přezíravosti, pohrdání, falešného soucitu, spokojenosti se sebou samým... Hledíme na obraz lži, sebeklamu. Podstatou pýchy je totiž duchovní slepota - člověk nevidí svůj skutečný duchovní stav. Obelhává sebe a vlastně tím lže i Bohu. Dokonce i díkůvzdání, které taková nepravdivá duše přináší Hospodinu, je lží a vlastně rouháním.

O pýše víme z Evangelia i ze zkušenosti svatých Otců, že je to nejhorší vášeň, která naprosto zničí duchovní hodnotu všeho, co člověk činí dobrého. Je to navíc vášeň oslepující, protože pyšný nikdy nevidí svou pýchu. Je to vášeň uvádějící do duchovního klamu, neboť pyšný člověk sám sebe většinou vidí jako pokorného, svatého, zbožného, jako toho, kdo zasluhuje všechny Boží dary a přízeň. Především naplňuje pýcha člověka sebedůvěrou a vírou ve vlastní spravedlnost. Vrcholným stádiem pýchy je ztráta veškerých pochyb o tom, že cesta, kterou se ubírám, může být špatná a že se mohu ve svém úsudku mýlit. Takto rozrostlá duchovní nemoc je už prakticky neléčitelná. Veškerý duchovní život, víra a zbožnost takového člověka se mění na hru, kterou hraje jeho egoismus. Již tu není žádná upřímnost, vše jsou jen fantazie, klam, důvěra v sebe, a ve vlastní názor. Nic na tom nemění skutečnost, že takto oklamaný člověk dokládá své pokažené myšlení citacemi z Písma svatého nebo ze svatých Otců případně posvátných kánonů. Zneužít a vytrhnout z duchovního kontextu lze jakýkoliv biblický výrok. Někteří starci dokonce varují před tím, abychom se snažili pomoci takovým lidem, kteří došli až sem (používají v této souvislosti např. podobenství o "házení perel...")

Nesmíme zapomínat, že pýcha pokouší každého z nás a je nevyhnutelné neustále s ní bojovat, odhalovat ji a potírat. Jako univerzální lék doporučují otcové osvojit si správné duchovní uvažování, jemuž se naučíme ze svatootcovských modliteb. A na to navazuje další účinná zbraň spalující pýchu - ustanovit v sobě specifický druh smýšlení, jemuž se říká sebeodsuzování. Je to způsob uvažování, při němž člověk stále zamítá, hanobí, znevažuje, pošlapává, snižuje sám sebe, a zároveň si zcela zakazuje kritizovat či posuzovat druhé lidi. Z toho způsobu myšlení se stává prisma, jímž hledíme na sebe a na svět a hodnotíme sami sebe. Důležité je podotknout, že tento lék je tak účinný, že může být i nebezpečný pro toho, kdo by se jej pokoušel aplikovat mimo duchovní církevní praxi a bez provázanosti se svatými Tajinami. Člověk, který touto metodou vyhlazuje své ego, se musí často zpovídat (a správně zpovídat) a co nejčastěji přistupovat ke svatému přijímání. V opačném případě (zvláště není-li neustále dobře vyzpovídaný) mu tato duchovní praktika může psychicky ublížit. Určitou známkou správnosti provádění této duchovní praxe je vnitřní lehkost a zvláštní radost, která přichází, aniž by se o ni člověk snažil.

Pýchou pokouší ďábel každého z nás. Jistě mnozí zažili myšlenku, která se objevuje při modlitbě a kterou démon spouští do naší mysli jako udičku, čekaje, zdali "zabereme" na tuto návnadu a chytíme se. Ta myšlenka bývá přibližně tato: "Moje modlitba zaslouží odměnu."

* * *

Klam farizejů tkvěl ve úporné víře ve vnější zbožnost. Je to zúžené pojetí duchovního života. Uvěřili myšlence, že zalíbit se Bohu je možno skutky a úkony zbožnosti. Je pozoruhodné (a dodnes platné), že tento způsob myšlení vede lidi k touze - ba přímo nutkavé potřebě - oddělit se od "méně zbožných". Je to buď produkt sebedůvěry a spokojenosti se sebou samým, anebo naopak chce farizej demonstrovaným oddělením doplnit to, co mu schází k pocitu dokonalosti. Jsou to psychologicky vlastně dvě strany jedné mince. Buď jak buď si to většinou takto uvažující lidé dávají přímo do svého pojmenování či názvu své skupiny. Samotné slovo "farizej" totiž znamená oddělený, ve smyslu vydělený z prostředku ostatních. A skutečně se tak cítili. Dobře věděli, že pro naplnění Zákona Božího činí více než ostatní, více se snaží, a měli pocit, že si za to zaslouží nějakou odměnu. Bez uzardění zaujímali přední místa (s pocitem, že to tak má být, že je to přece přirozené a správné, že oni jakožto zbožní sedí v synagoze vpředu), přijímali chválu, úctu a pocty, demonstrovali svou zbožnost, když stávali na rozích, cinkajíce zvonečkem a velkolepě rozdávajíce almužny chudým, aby to všichni viděli. A aby bylo jasné, že jsou elita zbožnosti, a bylo to vždy všem zjevné, zvětšovali střapce na svých oděvech (židé měli povinnost nosit na oděvu střapce, které jim měly připomínat Boží zákony; farizeové měly ty střapce podstatně větší než ostatní židé, aby dali najevo, že si Božích ustanovení váží více).
Ani dnes to není o moc jiné. Zmiňme i situaci mezi pravoslavnými. Vnějškovost v duchovním životě, vedoucí k nutkavé touze po oddělení od méně pilných ve zbožnosti, trhá církev na kusy. Existují "horlivci" čili zélóti, kteří mají pocit, že naplňují kánony svatých Otců lépe než ti ostatní, - než ti, kteří činí nějaké kompromisy. A stejně jako tenkrát, cítí tito "jediní praví" nebo "skuteční pravoslavní" či "ostatek posledních věrných" neodolatelné nutkání se nějak oddělit, ohradit vůči všem těm celníkům. Je to stále ta samá historie od počátku křesťanství až po dnešek. Ne nadarmo varuje starokřesťanský spis Didaché (3. kap.): "Nebuď horlivcem (zélótes)."
Církev od samotného počátku dle příkladu Evangelia zdůrazňovala odmítnutí farizejského způsobu zbožnosti. V prvokřesťanském spisu Didaché (8. kap.) se odůvodňuje půst ve středu a v pátek poukázáním na farizeje, kteří se postí v pondělí a ve čtvrtek (tedy abychom nebyli jako pokrytci, tak se postíme v jiné dny). V komentáři jakýsi protestantský komentátor kritizuje takové odůvodnění postních dnů, neboť prý tu jde jen o odlišení se od židovstva. Jednak to není pravda, protože poukázání autora Didaché na farazeje mlčky předpokládá všeobecnou církevní znalost průběhu událostí pašiového týdne (tj. význam středy a pátku), a za druhé komentátorovy rozpaky prozrazují, jak je mu vzdálen onen autentický starokřesťanský duch rázně zavrhující vše, co byť jen letmo souvisí s farizejským pojetím zbožnosti. Je na tom patrné, jak dnešní protestantské teologii, která prakticky nezná půsty ani jiné skutky zbožnosti, uniká starokřesťanský důraz na správné chápání zbožných skutků ve smyslu - skutky jsou nutné, ale nesmí být prázdné, tj. jejich smysl není v nich samotných, ale v jejich duchovním obsahu.
I přes skutečnost nárůstu rozkolů si myslím, že jedině v Pravoslaví ještě plně žije syntéza dvou druhů apoštolských výroků: "Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona." (Řím 3,28) "Člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista." (Gal 2,16) "Blahodatí (milostí) tedy jste spaseni skrze víru." (Ef 2,8) A druhý typ výroků: "Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad taková víra spasit?" (Jak 2,14) "Víra bez skutků jest mrtvá." (Jak 2,26) Víra a zbožné skutky jsou jako tělo a duše - zde na zemi nemůže být jedno bez druhého. Zbožné skutky bez víry jsou farizejským formalismem a mechanickým obřadnictvím (ex opere operato); víra bez skutků je protestantismem, který se přes opačný extrém přehoupnul prakticky do toho samého automatismu spásy jako římský katolicismus.
Aby církev podtrhla odstrašující příklad farizejského typu zbožnosti a připomenula, že samotné půsty prováděné bez pokání nic neznamenají, zrušila církevní tradice v týdnu po neděli celníka a farizeje půst ve středu a v pátek.

Celník

Naše podobenství však není jen o farizeji, ale je tu i druhá postava - celník čili publikán. Je ve všem opakem k farizeovi. Jestliže farizej měl mnoho zbožných skutků, celník nemá žádný. Zatímco první neměl zřejmě žádný hrozný hřích, který by se týkal jeho činů, celník měl takových bezpočet - ba dokonce na nich měl založeno své živobytí. Vždyť celníci byli kolaboranti s okupační mocí a své bohatství získávali krádeží, olupováním bližních. O to překvapivější musel pro Ježíšovy posluchače být závěr příběhu - zatímco zbožného farizeje Hospodin nepřijímá, toho darebáka celníka přijal a ospravedlnil.

Nebylo to poprvé ani naposled, co Spasitel uvedl své posluchače do rozpaků. Vždyť se tak často snažil vysvětlovat, že tento svět a Boží Království jsou vůči sobě jakoby zrcadlově obráceny. Co je tady cenné, tam nemá žádnou hodnotu; co je zde první, tam je poslední. A kdož se ponižuje, bude povýšen. Zatímco lidé tohoto světa si všímají především toho, co je vidět tělesnýma očima, z perspektivy Božího Království se hledí především na to, co je tady očím skryto.

Zbožnost farizeje ukazuje Pán Ježíš jako zbytečnou, prázdnou a hlavně nespojující s Bohem, ba naopak - protivící se Bohu. Hříchy celníka se kupodivu nestaví jako přehrada mezi něj a Boha, ale Hospodin tuto přehradu odstraňuje svým odpuštěním a celníka přijímá. Spasitel ukazuje, že to, co je pro Boha podstatné a co je určující pro vztah mezi člověkem a Bohem, není v prvé řadě to, co je vidět (tj. skutky a činy), ale stav srdce, tj. lidské nitro.

Vše, co kvůli Bohu činil farizej, znehodnotila jeho pýcha. Vše, co proti Bohu spáchal celník, Bůh odpustil kvůli jeho upřímnému pokání a potažmo pokoře. Toto vzácné duchovní poznání, které je v Evangeliu skryto, je první zbraní, kterou nám církev vkládá do rukou před vstupem do velkopostního boje. Všechny postní skutky a námaha odříkání nám nebudou k ničemu, když se nám stanou zdrojem pýchy nebo budou výrazem naší namyšlenosti. A čím přísnější a horlivější je takový nesprávný půst, tím více demoluje lidskou duši. Půst je duchovně užitečný jen v jediném případě - když je výrazem pokání a pokory. A je-li půst naplněn duchem pokory, pak je to mocný nástroj, který pomáhá posouvat člověka rychle vpřed na duchovní cestě. Na takový půst totiž Bůh člověku odpoví.

Dokončení zítra














Zobrazit příspěvek č. 888 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2013
První přípravná neděle - dokončení

Ještě k NEDĚLI O CELNÉM A FARISEOVI

Dokončení minulého příspěvku

Farizej pro nás už dávno není jen konkrétní postavou z Ježíšova podobenství. Spíše než hovor o dávné židovské sektě farizeů se nám dnes jedná o typologické uchopení této persony. A kdo je tedy tímto farizejem? V jistém smyslu - my všichni. Tak hluboce je zkažená naše přirozenost, že vždy vidíme dobře hříchy ostatních a špatně hříchy své. Je to vlastně podivný jev, protože nejlépe bychom přece měli vidět to, co je blízko a co máme před očima neustále, že?

Běda nám, jestli nás naše zbožnost nepřivede k tomu, abychom dokázali z celé své duše zvolat: Bože, buď milostiv mně hříšnému!" K čemu je pak všechna ta námaha a půsty, když nás nepřivedou k pravému poznání - tj. k vidění hříchů svých, jichž je jako písku mořského. Tolik svatých Otců nám připomíná, že jedině zde a právě v tomto bodě začíná pravý křesťanský život. Vždyť kdo necítí svou nemoc, proč by volal lékaře?, čili - kdo nevidí své hříchy, k čemu pak potřebuje Krista?

* * *

Zajímavou otázkou je, proč se vlastně z člověka stává pokrytec. Někdo by hovořil o charakterových vlastnostech člověka, neupřímnosti, vypočítavosti, snaze se zalíbit, touze po slávě či uznání apod. Specifickým případem v současnosti bývají umělci a pak intelektuálové, kteří se podobají marnivým ženám shlížejícím se stále v zrcadle; podobně jako ony, někteří církevní intelektuálové stále obdivují svou vzdělanost, rádi a často ji "nenápadně" připomenou; ve svých projevech vzývají autory, o nichž sice vědí, že naprostá většina jejich posluchačů (nebo čtenářů) je nezná, ale krásně se tím dá ukázat na odiv, kolik toho vím a co vše jsem četl... Rádi o sobě trousí informace, jaké školy absolvovali nebo kde všude byli, co napsali, s kým se znají. Dávají si záležet na distingovaném vystupování. V církvi se někteří takoví projevují tím, že jakoby mimochodem prohodí něco o tom, jak se postí, či zmíní, že askeze či modlitba je pro ně samozřejmou či přirozenou součástí života. Snadno se urážejí. Bývají to estéti pózou i zkaženým myšlením. Kvůli zjemnělému prostředí naší civilizace je jich dnes tolik, že mohou vytvářet vlastní dekadentní subkulturu. Kdyby se dostali do rukou nějakému starci v Řecku, myslím, že by se především snažil vyhnat z nich zhoubnou myšlenku našeptávající: "Já přece někým jsem."

Dnešní farizeové nezřídka nesou nějaké znaky narcistní osobnosti (souvisí to možná se současnou krizí rodiny a nějakou poruchou role jednoho či obou rodičů; snad je maminka v raném dětství odměňovala svou láskou jen, když byli hodní). Existuje vtip, který je hezkou charakteristikou narcise. »Jeden slavný spisovatel si na večírku povídá se svým známým. Spisovatel se zaujetím říká, co všechno už napsal, jaké ceny za to dostal, co zrovna píše a co se chystá psát. Když už to tak trvá nějakou dobu, uvědomí si, že jeho známý se ještě nedostal ke slovu, protože stále mluví jen on sám o sobě. Aby tu nezdvořilost napravil, prohodí: "Pořád jsme mluvili jen o mně, pojďme si teď povídat i o tobě. Tak například - jak se ti líbila má poslední kniha?"« Narcise zajímá jen jeho vlastní osoba; druzí lidé pro něho mají význam jen ve vztahu k němu.
Jednou z nejvýraznějších zkušeností lidí, kteří se někdy ocitli v dobrém monastýru, bývá setkání s "normálními lidmi". Teprve tam si člověk uvědomí, jak jsme my, kteří málo či vůbec nebojujeme s vášněmi (hlavně s pýchou), hluboce nenormálními - chováme se jako blázni. Krásná bývá na mniších je jakási dětskost (mají v sobě něco z dítěte v době před tím, než se naučí změnit obličej, když na ně namíříte fotoaparát) a opravdu ohromující je ta jejich radostná upřímnost, která nespočívá v nezdvořilosti, ale očištění od své vlastní falše a předstírání, zvláště od předstírání zbožnosti. Oni si tam prostě na nic nehrají. A proto se nezlobí ani nezávidí. Člověk si tam tak říká: "Tady by se dalo žít..."

Na cestě duchovního života člověk postupně přijde na to, že je nula. Zatímco svět nám stále vnucuje, že musíme něco být, někým se stát, duchovní život mne přivede k poznání, že nejsem nic. To je velice osvobozující poznání! Když jsem nula, pak se už nemusím snažit vypadat jako bych byl osmička. Starec Pasij říkal, že přijde-li člověk na to, že je nula, dá Bůh před tu jeho nulu jedničku. A když přijdu na to, že jsem tři nuly, Bůh před ně zase dá tu svou jedničku. Záleží jen na nás, kolik nul ze sebe uděláme. Bůh před ně vždycky postaví tu jedničku. Čím více nul, tím větší bude výsledek, až přispěje Bůh svou jedničkou.

Domnívám se, že farizejské pokrytectví se v církvi objevuje všude tam, kde křesťan nemíří nejkratší možnou cestou "na hlubinu" duchovního zápasu. Jakmile křesťan, jenž při křtu položil ruku na pluh, přešlapuje, váhá, ohlíží se nazpět, vybírá si cesty oklikou, neodvratně do něj začne pronikat světský duch, jako voda prosakuje do rozpadající se bárky. A světský duch - to je pravý zdroj farizejského pokrytectví! Nikoliv jen povahové vlastnosti člověka a další podružné a druhotné jevy. Společným jmenovatelem a duchovní příčinou bludnosti farizejství je jedině lidské nitro naplňující se světským duchem.

* * *

V církevní tradici je celník z dnešního podobenství vyzdvihován jako učitel modlitby. Mnoho slov farizeje nedokázalo ani zlomek toho, co dokázalo pár slov celníka - otevřít nebe Božího slitování. Krátká celníkova modlitba: "Bože, budiž milostiv mně hříšnému," vstoupila do modlitebního života církve. Nikolaj Velimirovič vidí ve stručnosti této modlitby důkaz upřímnosti jeho pokání. Neboť mysl, sevřená hrůzou nad svými prohřešeními a lítostí nad nimi, není schopná dlouhých projevů a mnohých slov, ale omezí se jen na pár slov, jimiž se vyznává Bohu.

Shrnuto: výsledek modlitby je plně závislý na stavu srdce.

Dále sv. Nikolaj praví, že za pokáním a pozorností vstupují do duše všechny dary Svatého Ducha a učiní ji chrámem Božím. Pokání a pozornost jsou jako dvě křídla, na nichž modlitba stoupá vzhůru.

O kajícím duchu jsme se již zmínili dříve, nyní připomeňme v této souvislosti i pozornost, kterou musí být modlitba obdařena. Modlitba bez pozornosti je podle svt. Ignatije Brjančaninova spíše rouháním než modlitbou (myslí se tím stav, když se člověk už ani nesnaží o pozornost, ale je přesvědčen, že stačí modlitbu prostě "odříkat" - vyčityvať). To je v reálném církevním životě naše veliká bolest! Jak často se u nás setkáváme s drmolením modliteb a zvláště žalmů! Nebo ten rozšířený názor: máme-li k dispozici dvě a půl hodiny, tak raději rychle vykonáme tři bohoslužby (např. jitřní, liturgii a panychidu), než abychom sloužili jednu bohoslužbu, ale pomalu. Je pak otázkou, co přinese větší duchovní užitek?
Malé osobní svědectví. Vzpomínám si doposud - jako by to bylo včera - jak jsem se počátkem devadesátých let poprvé setkal s řeckým pravoslavím, resp. s byzantskou bohoslužbou. Byl to pro mne objev téměř stejného řádu jako nalezení samotného Pravoslaví. V osmdesátých letech se cestovat po světě moc nedalo, a tak jsem přišel v kontakt jen s bohoslužbou českou a ruskou. Obou bohoslužebných stylů si vážím, leč na obou je zřetelně patrné, že to už není ten prvotní zdroj. Oba vznikly tím, že někdo někam odněkud naši bohoslužbu přenesl, a tam pak byla nějak osvojena místními lidmi - při tomto procesu se pochopitelně mnohé z bohoslužby ztratilo či bylo nahrazeno místním způsobem uchopení. Při tom se projevovaly i vlivy, které jsou pravoslaví cizí (působení bývalého pohanství či západu). Původní správná pravoslavná víra v posvátný obřad byla při tomto přenosu někdy trošku deformována duchem, který není už tak vzdálen farizejskému uchopení zbožnosti (viz např. idea: tři spěšné bohoslužby jsou lepší než jedna pomalá - to by farizej z dnešního evangelia jistě bez zaváhání podepsal). Projevuje se to i atmosférou chvatnosti v modlitbě. A to bohužel i v chrámu v neděli - celý týden máme pro sebe, jedině neděli chce Bůh, abychom mu věnovali, a my s Ním i v tu neděli handrkujeme o každou minutu. Když se však otážeš: "Kam spěcháte?", lidé nevědí. Prostě chvátá se proto, aby to nebylo pomalé. Pomalé modlitbě se někteří věřící, ovlivněni působením světského ducha, brání podobně, jako se neduchovní lidé brání tichu. Při pomalé bohoslužbě se totiž člověk musí soustředit, ponořit svou duši do posvátné lázně liturgie, spojit svého ducha s duchem bohoslužby, jinak se to nedá vydržet. Když jsem na Svaté Hoře Athos slyšel byzantské bohoslužby, bylo to poprvé, co jsem byl na bohoslužbě, při níž se nespěchá, a s věřícími, kteří se nebojí, že "se to protáhne". Při těch pomalých táhlých řeckých zpěvech, které jsou ozvěnami věčnosti, jsem si uvědomil, že jsem vždy tušil, že někde v pravoslaví musí něco takového existovat, že to přece není možné, aby i zde bylo zapomenuto, že bohoslužba je modlitba a modlitba že v sobě má i jakousi meditativní rovinu, která dovolí lidské mysli spočinout v mlčícím zření, ve vnitřním tichu. U nás nebo v Rusku ti řeknou: "To je jen pro mnichy, to nám sem netahej." Jenže pak zjistíš, že mniši v monastýru slouží stejně rychle jako ve světě :-) V Řecku ani ve světských chrámech (a to dokonce ani dnes!) nezrychlují zpěv - spíše z bohoslužby vypustí nějakou ektenii a kázání přenesou na chvíli, kdy přijímá kněz, a nechají současné lidi třeba i sedět, když už nejsou schopni stát, ale toho byzantského kontemplativního ducha při bohoslužbách uchovávají.
***

Jak jsem již pravil, pokušení pýchy jsme vystaveni všichni. Každý se s ním musíme prát. Jak ale poznáme, kdy nás pýcha přemáhá? Co je tím "lakmusovým papírkem", jímž zjistíme, že něco s námi je moc špatně a že máme poslední možnost se vzchopit a nevyužijeme-li ji rychle, choroba se nás zmocní a bude už na všechno pozdě? Tím varovným příznakem je sebeospravedlňování. Jakmile zpozorujeme, že si omlouváme své nedostatky a pády, že si ospravedlňujeme, proč jsme se dopustili toho či onoho špatného, máme už poslední možnost k nápravě.

Nejhorší však beze sporu je ospravedlňovat si přesvědčení o své nadřazenosti, vyvolenosti či převaze - ať už kvůli svému vzdělání nebo schopnostem a obdarování. Ospravedlňovat si tento pocit, znamená propadnout pýše a stát se podobným ďáblu. Domnívám se, že i z takového stavu je možná záchrana - ovšem za předpokladu včasného léčení. Jakmile krátký čas na obrácení se k pokání mine bez užitku, pýcha pevně sroste s lidskou duší.

Sebeospravedlňování je jasnou indikací nepřítomnosti pokání. Je-li v našem myšlení duch pokání, pak mysl silou tohoto ducha odmítá a přirozeně odvrhuje sebeospravedlňující myšlenky. Pokud však takové myšlenky nacházejí v mé mysli příhodnou půdu ke svému růstu a příjemné prostředí k rozvíjení, je duch pokání pryč a kráčíme cestou, jež se brzy změní na cestu bez návratu.

Ať nás stále provází pravidlo duchovního života: "Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať." (Jakubův 4,6)














Zobrazit příspěvek č. 889 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2013
Ankara: pravoslavní duchovní budou od tureckého státu dostávat plat

Turecký stát bude vyplácet mzdu duchovenstvu Konstantinopolského patriarchátu

Turecké ministerstvo vzdělání a náboženských věcí změnilo zákon ohledně řeckého pravoslavného duchovenstva. Nový zákon vstupuje v účinnost 1. března 2013.

Pravoslavné duchovenstvo na území Turecka podřízené konstantinopolskému patriarchovi bude od teďka materiálně vydržováno státem. Všichni kněží budou jmenováni na řecko-pravoslavné farnosti vedoucím referátu náboženských věcí Turecka v souhlasu s pětičlennou komisí, sestavenou z představitele tureckého ministerstva zahraničí, představitele ministerstva vnitra a třech pravoslavných teologů. V souvislosti s tímto rozhodnutím zaslaly turecké vládě některé řecké strany děkovné telegramy, např. "Nová demokracie", PASOK, "Nezávislí Řekové" a "Zlatá záře".

Agentura "Amen" však oznámila, že turecké ministerstvo zahraničí odmítlo informaci o přijetí nového zákona v Turecku ohledně jmenování kněží na pravoslavné farnosti v zemi.

Agentury: Romfea a Amen
Sdmica.ru













Zobrazit příspěvek č. 890 jednotlivě

Administrátor --- 13. 3. 2013
My, marnotratní synové

NEDĚLE O MARNOTRATNÉM (nevěrném) SYNU

Čte se perikopa s Ježíšovým podobenstvím z evangelia podle Lukáše.

Syn z dnešního evangelia si vyžádal na otci svou část majetku (dědický podíl, na který měl nárok). Bylo pro něj důležitější svobodně disponovat byť jen s častí domácího jmění, než mít účast na celém jmění, ale podrobovat se kázni a řádu. Byl líný, nechtělo se mu pracovat na rodinném majetku, chtěl si užívat a utrácet. Byl neposlušný, jeden z rysů jeho počínání byla totiž vzpoura proti otci, boj za nezávislost a svobodu. Svobodu k čemu? Nu, jako vždy když lidé volají po svobodě, většinou je to svoboda k hříchu. Byl pyšný, protože se domníval, že rozumí životu, světu a nepotřebuje od nikoho žádné rady. Je lehkomyslný - nemyslí na budoucnost, chce si začít užívat tady a teď.

Není to dosti aktuální popis stavu člověka? Po dvou tisících letech je to s námi lidmi stále stejné.

Tím začíná celé to lidské neštěstí. Člověk se nespokojí s tím, co má, ale domáhá toho, co se domnívá, že mu patří. "Chci jen to, nač mám nárok," říká skromně. Stejně tak přistupujeme k Bohu - stále se domáháme svého práva a jsme si jisti, že máme právo na to, aby se nám dobře vedlo. Sice možná občas i připustíme, že jsme se dopustili také řady věcí, které jsou hříšné a za něž bychom zasluhovali spravedlivý trest, ale to nechceme mít na očích příliš často. Když lidé volají po spravedlnosti - pak tím vždy myslí něco dobrého pro sebe, a nebo alespoň pomstu.
Nepřejícnost, mstivost a závist. To je velké téma postihující významnou část toho, co se děje v neočištěné lidské duši. Je to zvláštní, člověk cítí v srdci jakési blaho, když se někomu druhému něco nedaří. Jak je to v jednom vtipu: "Povídej, člověka to vždycky potěší, když slyší o cizím neštěstí." A když můžeme sledovat, jak to schytá nějaký lotr, cítíme jakési zadostiučinění. Dostal, co mu patří. Kradl, zatímco já ne (protože já krást nemohl, neměl jsem příležitost), a teď si to pěkně odsedí. Lidé chtějí vidět exekuci, spravedlivý trest. Jak snadno se dav rozladí, když je mu tohle potěšení odepřeno.
Vzpomeňme na ty protesty, cloumající minulý měsíc s naším národem, když byla vyhlášena amnestie: Jakže?, darebáci nebudou nepotrestáni?! Jaká to nespravedlnost! Pryč s milostí! Fuj! Velezrada! Novináři se předháněli ve spravedlivém hněvu. Učitelé na školách sundávali ze stěn obrazy prezidenta, aby svým žáčkům ukázali, že na lidi musí bejt přísnost a nějakej prezident jim tuhle výuku nebude kazit. Poslanci či senátoři nebo kdo si odhlasovali, že dají prezidenta k soudu, protože je moc milostivý. Přičemž proti milosti vytáhli s obviněním z toho nejhoršího zločinu, jaký náš právní řád zná.
A když dojde trestu někdo, kdo provedl něco mně, jak je mi náhle blaze. Ten krásný pocit, že on pyká, mi dokáže vynahradit všechnu utrpěnou škodu. Spravedlnost je krásná věc. Samozřejmě, jen pokud nechytí při zlodějně mě. To je pak vrchol nespravedlnosti! No, řekněte sami, já ukradl půl miliónu, ale tuneláři padesát miliónů; oni zmizí někam za hranice, kdežto já jdu bručet. Je tohle nějaká spravedlnost?

Zajímavou ilustraci k ďábelskému pojetí spravedlnosti máme přímo z těchto dnů. Jakýsi Brit pracoval v charitativní organizaci tak usilovně, že se přepracoval a lékař mu předepsal dlouhou nemocenskou, aby si odpočinul. Při nemocenské však byl u moře a zachránil děti před žralokem. Snímky dokumentující jeho statečnost obletěly svět. Protože však tím porušil nemocenskou, charitativní organizace ho bez debat vyhodila z práce. Nedosti na tomto absurdním pojetí spravedlnosti, čeští čtenáři tomu ještě nasadili korunu. Na otázku, zda bylo správné vyhodit ho z práce, odpovědělo před 20.000 lidí a plné dvě třetiny z nich mají za to, že bylo správné, když jej charita za porušení nemocenské propustila ze zaměstnání. Celý článek
Vylíčené chování toho syna má archetypální význam. Je to obraz toho, jak se zachoval kdysi Adam, je to obraz toho, co máme všichni doposavad stále v sobě. Takhle se chováme i dnes, takoví jsme. "Dejte nám, co nám patří! Chceme spravedlnost! Chceme svobodu!" To je však ďábelská spravedlnost, protože kdybychom měli opravdu dostat jen to, co si zasluhujeme, pak nevyhnutelně skončíme v pekle. Naší jedinou nadějí na záchranu je, že se k nám Bůh NEbude chovat spravedlivě, že nedostaneme, co zasluhujeme. To je jediná cesta, po níž můžeme dojít spásy.

Smyslem života přece není nahromadit mnoho majetku a užít si co nejvíce slastí. Kdyby to tak bylo, pak je život krajně nespravedlivý, protože jeden se má dobře a druhý nikoliv, jeden je zdravý a další nemocný atd. Smysl lidského života tkví v tom, co je naprosto nezávislé na okolnostech, v nichž je nám dáno prožívat své životy. V každé situaci můžeme volit dobro a zavrhovat zlo. Tady se projevíme jako osobnosti. Ukážeme před Bohem, co pro sebe chceme na věčnosti. Uskutečníme tu pravou svobodu, která je jediná potřebná a kterou nám nikdo nemůže vzít. Svobodu rozhodnout se v zásadních otázkách věčnosti, určit, jakou věčnost pro sebe chceme, zvolit si dobro či zlo, světlo nebo tmu.

Jenže v lidech stále pracuje to dávné ďáblovo pokušení: "Budete jako bohové, znající dobro a zlo." Jeden ze způsobů, jak vyložit tento verš z knihy Genesis, výborně popisuje myšlení dnešních lidí, podle nichž je člověk mírou všech věcí, tedy hlavně dobra a zla. Čili podle tohoto způsobu uvažování je to člověk, kdo rozhoduje, co je dobré a co je zlé. Vidíme toto myšlení všude kolem sebe - např. v pohrdání Božími přikázáními. Proč ještě považovat za zlo něco, o čem se dohodneme, že je to vlastně dobro? Činíme ze sebe bohy, kteří nejlépe všemu rozumějí a nepotřebují Stvořitele, aby jim říkal, co je dobré a co je zlé. Toto satanské myšlení, které bylo zaseto do myšlení prvních lidí a bohužel se v nich tato jedovatá bylina ujala, ovládá lidi čím dále tím více.
Obraťme ještě na chvilku pozornost k dávnému ráji, k počátku lidských dějin, když had pokoušel první lidi. "Budete jako bohové," v ústech hada a následně v našem pokaženém lidském myšlení znamená totéž, co "můžete být bohové bez Boha". A právě v nastupujícím půstu si můžeme vychutnat celou hořkost našeho "božství bez Boha". V půstu, kdy se pokoušíme bojovat proti vášním, nejlépe zjišťujeme, že nejsme schopni vykořenit a dokonale přemoci ani tu nejmenší vášničku! To jsme tedy opravdu "bohové"! K smíchu i k pláči. Bohové u jednoho koryta s vepři. Ďábel se směje našemu "božství" a chechtá se: "Tak podívejte na ty bohy, sražené k zemi, aby žrali prach."

Žádná jiná cesta k nápravě není, než zříci se tohoto scestného "božství bez Boha". Vrátit se Bohu, který je přirozeností všech věcí, jak praví svatý Palama. Plnit jeho přikázání, jimiž nám zjevuje, co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co člověku škodí a ničí jej. Snažit se upřímně uskutečnit evangelijní blahoslavenství. Tak se díky Kristu můžeme stát "bohy s Bohem". To je to jediné skutečné božství a to je pro nás připraveno v theosis, k níž nás zve Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením. To je božství, jehož nositelem se můžeme každý stát a z něhož má ďábel takovou hrůzu, že udělá všechno, co může, aby nás od této cesty odvedl.
Proč se nám nedaří náprava? Proč je tak těžké zříci se marnotratného syna v nás? Protože si stále ponecháváme staré uvažování. Ten způsob myšlení, který v nás zformoval had. Ještě jsme si toto smýšlení dostatečně nezhnusili, ještě jsme se dost dlouho svou myslí nežili s prasaty, neváleli v kalu a u koryta s boby. Ponecháváme si myšlení marnotratného syna a urputně se ho držíme. Ve své lehkomyslnosti nevidíme, že je potřeba myslet na budoucí život duše, která je věčná. Chceme jako ten nešťastný syn jen užívat si potěšení a to nejpozději hned. A co bude pak? To se uvidí, až to přijde. Nějak jsme žili teď, nějak budeme žít i potom. To je, panečku, přímo "esence moudrosti": nějak bylo, nějak bude. Až k takovéto "božské moudrosti" nás tahle cesta přivedla.

Předpokladem a průvodcem takového myšlení je samozřejmě démonická pýcha a sebedůvěra. Ale ta je tak samozřejmým znakem pro současné lidstvo, že ji už ani nevnímáme. Sebedůvěra však většinou učiní z člověka hlupáka. Sebedůvěra postaví člověka proti Bohu, proti církvi, proti posvátné tradici, proti radám starších, proti knězi, proti rodičům atd. Člověk tak snadno zapomene, že "moudrost tkví v množství rad", resp. v zapojení se do hierarchie, kde má každý své místo, a ve věrnosti tomu, do čeho jsme byli uvedeni těmi, co tu byli před námi a přes které k nám přišlo to, co odevzdal Pán Ježíš apoštolům. O tom píše ap. Pavel: "Opatruj, co ti bylo svěřeno." (1 Timoteovi 6,20) Jenže co děláme my? Křičíme: Já mám svůj rozum! Já vím! Poznal jsem! Studoval jsem! Přemýšlel jsem! Jsem někdo!... Takhle vznikly všechny hereze, když jeden člověk postavil své poznání a svůj rozum proti církvi, proti tradici, proti otcům. Takto vznikají všechny rozkoly. Tak se bouří mladí proti starým, děti proti rodičům atd. Tak je ze světa vyháněna nebeská hierarchie i řád blahodati a otevírají se brány pekelnému zmatku, démonické vzpouře, a za tím už sem pochoduje veškeré další zlo.

* * *

Kam přivedlo toto myšlení marnotratného syna a tedy lidstvo? K dobytčí stravě. Živí se tím, co žerou vepři. Je to podobenství zvířecího způsobu života, který je zúžen na jediné: uspokojování potřeb a vášní. A ten hlad, o němž se dále v podobenství mluví, je hladem lidské duše, zoufalou a hroznou prázdnotou, která zeje uvnitř duše vášnivého člověka.

Boby (čili lusky), sloužící jako žrádlo pro prasata, jsou obrazem vášní, jimiž se snaží nasytit a uspokojit lidská duše. Podobně jako tento "pokrm" má nejprve nasládlou chuť, která se však mění na drsnou a hořkou, tak i vášně po krátké slasti nechávají nitro člověka vydrancované, plné hořkosti.

* * *

Evangelijní parabola zjevuje i řešení pro ty, kteří ještě najdou dosti sil navrátit se s pokáním. Neospravedlňovat se, nesvádět vinu na jiné, ale přijmout odpovědnost za to, kam jsem se dostal, a s tím se vracet domů, do naší pravé vlasti, která není na tomto světě.

Znamená to: zlomit svou hrdost, sklonit se, zříci se hadova způsobu uvažování, pokořit se, prohlásit: "Jsem nula." Být připraven vstoupit do nebeské hierarchie, která začíná u nebeského Otce, vede přes anděly, duchovenskou hierarchii a mnichy, ke každému věřícímu, až k tomu poslednímu právě pokřtěnému nemluvňátku. Každý v ní má své místo, a na každé místo proudí přes všechna ta vlákna hojnost Boží blahodati. Není důležité, kde v této hierarchii jsem, důležité je být na určeném místě. Zdali blahodať do mého srdce proudí v hojnosti či sotva skane jen kapka, určuji sám svou pokorou. Zásadní význam pro zapojení do nebeské hierarchie má však, abychom ze sebe vypudili staré myšlení marnotratného syna a ustanovili v sobě nové myšlení kajícího syna, který se vrací k Otci bez požadavků, bez jakýchkoliv nároků, bez uplatňování práva či domáhání se svobody, ale je připraven (a touží po tom) zaujmout nejnižší místo v hierarchii Otcova domu.

Při každé liturgii a každým přijímáním svatých Tajin se upevňujeme v této hierarchii a obnovujeme své místo v ní. Neotálejme s návratem. Brána na cestě zpět nebude otevřena stále.

P.S.

Otcovo vlídné přijetí a jednotlivé úkony, jimiž vrací zbloudilému synu jeho postavení, jsou synaxářem vykládány symbolicky: obléknutí do nejlepšího oděvu je symbolem křtu, navléknutí prstenu na jeho ruku je zasnoubení Duchu a pečeť blahodati, a boty obuté na jeho nohy chrání člověka před žihadlem škorpióna, a ještě více - dávají mu možnost rozdrtit jedovatou žoužel podrážkou, aniž by ho při tom mohla zranit - tak má i pokřtěný člověk od Boha schopnost přemáhat vášně, odolávat hříchu a postavit se ďáblu. A hostinu, kterou vystrojil Otec zbloudilému lidstvu k návratu, vykládá synaxář jako oběť Kristovu a eucharistické stolování, které je předobrazem nekončící hostiny Božího Království.

Starší syn, který nedokáže pochopit otcovu shovívavost a nekonečnou trpělivost s tím, kdo jej zradil, to jsou andělé. Jejich údiv lze pochopit. Vždyť přece viděli, jak kvůli pýše sletěl Lucifer jako hvězda s nebe a třetina andělů s ním, ale člověka i po jeho hrozné zradě Bůh znovu přijímá a vrací mu původní postavení, ba ještě více. Zachvěla se nebesa, když se Bůh vtělil, otřásla se hrůzou, když byl ukřižován. Nechápou andělé, když člověk, jehož lidstvím se oděl Boží Syn, vystupuje na nebesa.
















Zobrazit příspěvek č. 891 jednotlivě

Administrátor --- 14. 3. 2013
Mají papeže. Není to černoch

O novém římském papeži Františkovi

Doposavad nikdo z římských papežů si nevybral jméno František. Mezi papeži byl 23 Janů, 16 Řehořů a 16 Benediktů, ale nikdy František ani Jakub ani Ondřej, což jsou apoštolská jména.

Náměstek Boží pro římské katolíky byl zvolen; má 76 let. K Římanům se obrátil se slovy: "Dobrý večer." Pak zavtipkoval, že kardinálové hledali nového papeže až na konci světa (myslel Argentinu). Zdá se však, že důvodem této volby bylo, aby nový papež nebyl těsně napojen na intriky v římské kurii.

Proč nezvolili černocha? Podle analytiků by volba barevného papeže mohla vyvolat v Římské církvi rozkol. Buď jak buď, centrum katolicismu se přenáší z Evropy.

Také je nový papež titulován jako "papež chudých", což je rozhodně sympatičtější a hlavně křesťanštější než např. módní ekologický image. Je však zatím otázkou, jak se bude projevovat jeho jezuitství (s jezuity mají pravoslavní ty nejhorší historické zkušenosti; Češi ostatně taky).

------------------

Za papeže byl zvolen kardinál známý svou osobní skromností, doktrinální konzervativností a oddaný věcem sociální spravedlnosti. Vede zcela prostý způsob života, žije v maličkém bytě, který nepřipomíná arcibiskupský palác; odmítl osobní limuzínu s šoférem a přepravuje se hromadnou dopravou. Podle některých zpráv si sám připravuje pokrm.

Je zdatný teolog, distancoval se od "teologie osvobození" hned zpočátku kariéry. Zásadně stojí proti sňatkům homosexuálů a možnosti adopce dětí takovými lidmi. Hlasitě protestoval, když to Argentina legalizovala. Konstatuje však důležitost lidské úcty k těm, kteří jsou homosexuály. Známý je jeho projev soucitu v r. 2001 při návštěvě hospice, kde umyl a políbil nohy dvanácti nemocným chorobou AIDS.

Vytrvale hlásá soucit s chudými, avšak někteří mu vytýkají, že problémům sociální nespravedlnosti nepřikládá větší důraz. Místo zřetelného zformulování pozice v otázkách politické ekonomie, upřednostňuje důležitost duchovnosti a svatosti. Předpokládá totiž, že to přirozeným způsobem povede k většímu soucitu s utrpením chudých. Vyslovil však podporu sociálním programům a publikoval své pochybnosti o spravedlnosti politiky svobodného trhu.

Dle katolické encyklopedie

Takže to je z hlediska pravoslaví - na lidské rovině - docela sympatický portrét.

Mnozí pozorovatelé mají zato, že jeho kandidaturu podporuje liberální skupina v kardinálském kolegiu, která počítá s tím, že nezkušený latinsko-americký prelát bude schopen vést katolickou církev pouze za pomoci liberálů.

Na novém papeži je sympatické, že odmítl být jmenován "Františkem I.", ale chce být jen "František". Je to výraz něčeho zdravého a skromného v myšlení.

---------------

Na náměstí sv. Petra uspořádala při papežské volbě své obvyklé představení polonahá blondýnka z ukrajinského hnutí Femen. Na těle měla nápis: Pope no more! (Kříže tam mají kamenné, takže podříznout nejdou.) Ani Vatikán však nemá moc pochopení pro svobodné vyjadřování názorů prostřednictvím výtržností na posvátných místech, a tak byla aktivistka okamžitě zpacifikována.

Před tím toto hnutí pořádalo u Vatikánu protest proti tomu, že papeže volí jen muži; feministky žádaly, aby ženy byly svěceny a mohly se stát kardinálkami a papežkami. Kritizovaly, že církev nepoužívá "ženskou moudrost" na všech úrovních své správy. Už dříve na svatopetrském náměstí jejich kolegyně prováděly svlékací akce při nedělních papežských kázáních.
















Zobrazit příspěvek č. 892 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2013
Co zde učiníme se svou duší?

NEDĚLE MASOPUSTNÍ; o strašném soudu

Ze čtení o soudu
...
25,41       Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
25,42       Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
25,43       byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
25,44       Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
25,45       On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
25,46       A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
(Z evangelia podle Matouše)

My všichni jsme dostali stejný dar. Je to největší ze všech možných darů - obdrželi jsme existenci a možnost přijít na tento svět a s použitím své plné svobody zaujmout vztah k Bohu a určit svou věčnost. Za tento dar však člověk nese odpovědnost. A tato odpovědnost se zúčtuje na posledním soudu.
Z dnešního čtení se dozvídáme:
1.) že základním principem, podle něhož se vše v důsledku poměřuje, je vztah člověka k Bohu. Jaký vztah člověk s Bohem navázal, taková pro něj bude věčnost. Buď to bude věčnost s Bohem, anebo věčnost v opozici vůči Bohu. Buď s anděly a svatými, anebo s ďáblem a jeho démony.
2.) principem tohoto vztahu k Bohu je láska. A láska k Bohu a bližnímu je jedna a ta samá láska. Co činíme nejmenšímu člověku, činíme Bohu. Kdo opravdu miluje Boha nemůže nemilovat člověka. Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka jehož vidíš? (1 Janův 4,20) Uskutečněním a prokazováním lásky, tj. oběti, se navazuje pouto s Bohem.
3.) Vztah k Bohu se často děje skrze takové skutky, o nichž zde v tomto životě netušíme, že jimi zaujímáme k Bohu vztah. Proto to překvapení těch spravedlivých i nespravedlivých v evangelijním úryvku této neděle.

A teď něco o tom, proč je naše duše ve stavu, kdy nechápeme tak prosté věci. A jaký vlastně význam má na soudu stav duše člověka?

Při soudu je stav lidské duše určujícím faktorem. O tom je vlastně celý soud - odhalí se tam, v jakém stavu je naše duše (a nejen duše, nýbrž celé naše lidství), resp. do jakého stavu jsme ji svým životem přivedli. Už zde na zemi můžeme podle určitých úkazů usuzovat, v jakém stavu se naše duše nalézá. Jeden z takových příznaků je rozebraný v dnešním evangeliu. Je to milosrdenství. Pokud se srdce člověka plní soucitem a cítíme lásku k lidem a při setkání s chudým člověkem jsme pohnuti milosrdenstvím, je to úkaz dobrý. Nechává-li nás neštěstí druhého člověka chladným, či nás dokonce přivádí k odsuzování ("může si za to sám, nemá být líný, nemá pít" atd.), nevypovídá to o našem vnitřním stavu nic moc nadějného.

Máme-li se však začít zabývat hlubším duchovním životem a začít aktivně měnit svůj vnitřní stav, je potřeba něco vědět o příčinách, proč jsme od své přirozenosti tak žalostně komponováni. Začít musíme u Adama (kde jinde?) Pohleďme tedy nejprve, do jakého stavu přivedl Adama jeho hřích. Co se s ním stalo, co se změnilo, jak se hřích projevil na jeho počínání? Vidíme to v Bibli - začal se chovat jako blázen. On Adam, který dříve dával zvířatům jména a měl pronikavé duchovní zření, je najednou natolik zatemněn na rozumu, že se schovává před Bohem. Pokouší se ukrýt před vševidoucím Hospodinem. Myšlení duše je jakoby přeprogramováno, je do ní vpraven nový vzorec chování.

Ještě horší však je, proč se schovává. Doposavad bylo pro něj dokonalou radostí být s Hospodinem. Nic nemohlo být větším štěstím, než Boží návštěva. A nyní? Už neběží Bohu vstříc, ale utíká před Bohem. To je zásadní změna, která nastala v jeho duši. Vše je v ní náhle jakoby vzhůru nohama.

A co je vůbec nejhorší - toto chování není projevem vůle. Adam už nemá své jednání plně pod kontrolou. Domnívám se, že je to spíše něco jako reflex. Člověk s tím nemůže nic dělat. Je to jako když mimovolně ucukneme rukou před plamenem, nebo uhneme před náhle zpozorovaným hozeným předmětem. Nepřemýšlíme nad tím, nerozhodujeme se, prostě v mžiku zareagujeme. Stejně tak mimovolně člověk od okamžiku prvního hříchu utíká před Bohem, ostýchá se, děsí se ho. A nikomu se nedařilo to změnit. Nikomu, až do příchodu Krista.

Tento stav, do něhož Adam - a potažmo každý člověk - upadl, má určující vliv na duši nejen za tohoto pozemského života, ale i v životě posmrtném. Jestliže tady (když je duše zatím v těle a má tudíž ještě vůli) člověk nemiluje Boha a nesnese jeho blízkost, jak to potom může dopadnout s duší po jejím rozloučení s tělem, až nebude už mít vůli a ztratí možnost byť se jen pokusit přemoci tento zkázonosný reflex. Zdá se z Adamova chování, že právě proto duše člověka, až se dostane na světlo a přiblíží se k Bohu, "reflexně" ucukne a utíká do temnoty - zachová se prostě jenom stejně, jako se Adam ukryl před Hospodinem v houštinách.

Není to věc výběru vůle, je to mimovolné chování od prvního hříchu zakódované v duši člověka. Jako když virus vypustí do napadené buňky svou zkaženou genetickou informaci, která přeprogramuje původní genetický program buňky, takže tato buňka začne pracovat dle instrukcí viru a to i sama proti sobě, takže se nakonec svou vlastní činností zničí. Tak nějak podobně vstoupil do naší duše virus hříchu. Ne nadarmo jej otcové nazývají infekcí, protože se vskutku projevuje podobně. Tato infekce duši přeprogramovala a ničí ji, rozkládá ji. V duši začínají pracovat procesy, které jsou pro ni zhoubné.

Tento stav nelze napravit žádnou satisfakcí, která by měla být přinesena hříchem uražené Boží spravedlnosti, jak to učí katolická teologie. Tady není prostor pro právní řešení, zde je potřeba lékaře a léčení. Když jsme nemocní, nejdeme k advokátovi, ani neposíláme k soudu žalobu proti bacilům, ani nepodáváme trestní oznámení na neznámého a velice maličkého leč zákeřného pachatele, který se ve mně usadil, ale jdeme k lékaři a užíváme léky.

Nenormální a nemocný stav lidské duše tedy musel být napraven léčením. A protože se jedná o tu nejhroznější nemoc, jakou lidstvo zná, musel přijít největší lékař - Boží Syn se vtělil. Nestačil na to žádný prorok ani svatý muž. Buddha byl na to krátký, Mohamed s tím nemohl nic dělat. Nestačil na to Mojžíš ani by s tím nic nepořídil Jan Křtitel, největší z lidí. Ti všichni jsou infikováni a sami potřebují lékaře. Proto přichází Kristus. Křesťanství je o léčení lidské duše, aby se uzdravila a opět mohla milovat Boha, k Bohu utíkat a kvůli Bohu ve jménu lásky k Němu zavrhnout vše, co je hříšné a co brání sjednocení s Bohem. Tuto léčbu provedl Boží Syn na svém lidství, jež přijal od Panny Marie.

Boží Syn při vtělení spojil svou lidskou duši, kterou přijal, se svým Božstvím, když v jedné boholidské Osobě bylo Božství a lidství. Duše se v jeho osobě ocitla v tak těsné blízkosti Božství, jako ještě lidská duše nikdy nebyla. Nemohla uhnout ani ucuknout, protože byla pevně spolu s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. A žár Božství ji přetavil do původního stavu; vypálil z ní její nemoc, jako se žhavým železem kdysi vypalovala infikovaná hnisající rána či jako se vypaluje plevelné trní na poli. Žádný virus ani bacil nevydrží Božský žár, když vstoupí energie blahodati do duše. Představme si starou pečeť z vosku, do níž byla dříve otisknuta písmena starého pečetidla; avšak přiložením horké nové pečeti na starý vosk se dřívější nápis rozplyne a do vosku se otisknou nová písmena. Tak podobně se lidská duše Kristova změnila jako v rozpálené peci sáláním Božských energií. Místo nemocné duše starého Adama je v Kristu znovustvořena duše nového Adama. Toto očištěné, osvícené a zbožštěné lidství nám Spasitel podává.

Toto nové lidství Kristovo získáváme v Církvi působením svatých Tajin a vůbec vším, co se v Církvi posvátného děje. Boží blahodať vyzařuje z veškerého posvátného církevního dění, ze všech bohoslužeb, modliteb, úkonů, symbolů, z každého požehnání a každého pokřižování. (Projevem uzdravující se duše, jež se otevírá Bohu, je např. touha po modlitbě a Eucharistii, a skutečnost, že nás přitahuje chrám a liturgie.) Tím vším přijímáme a za naší spolupráce v dílech ctností si osvojujeme Kristovo uzdravené lidství, které už před Bohem neutíká. Na Božím soudu lidská duše, proměněná v Církvi, přilne ke Kristu jako k Tomu, koho již dávno zná, koho si již dávno zamilovala a kdo je pro ni tím nejdražším, co kdy měla.

Takže suma sumárum - křtem a svatými Tajinami přijímáme každý do své osoby lidství nového Adama, lidství uzdravené a zbožštěné. Zaleží na způsobu našeho života, co s tímto lidstvím ve své osobě učiníme. Jestli v nás bude růst a rozkvétat, nebo zdali je budeme škrtit, dávit a zadupávat hříchy. Jak jsme si vedli, to bude vidět na soudu. Protože však v průběhu křesťanského života v nás dlouhou dobu (a většinou celý život) působí jak starý Adam tak i nový Adam, staré lidství se míchá s novým, náš stav zde zůstává smíšený a nejednoznačný, nezjevuje se nám Bůh hned tady v přímém zření plné své slávy, ale nechává nás, abychom jej zřeli skrze víru. Máme možnost přinášet mu svou lásku nepřímo - ukazovat rostoucí lásku k Němu milováním bližního - a On ji přijímá.

Není půst tou nejvhodnější dobou k tomu, abychom se na to všechno rozpomenuli?
















Zobrazit příspěvek č. 893 jednotlivě

Administrátor --- 24. 3. 2013
Zatím to vypadá tak, že s papežem bude legrace

Operátor ústředny papeži: Jestli vy jste papež, tak já jsem Napoleon!

Neomylný papež měl nedorozumění s omylným operátorem:
- "Tady římský papež."
- "Aha, a já jsem Napoleon."

Co se stal František papežem, musí vatikánští úředníci pozměnit své představy o tom, co papež může a co by měl dělat. Po různých "vylomeninách" nového papeže, který si chodí či jezdí po Římě a po bohoslužbách bez ochranky, zdraví se s lidmi a nosí umělohmotné hodinky, si nyní úředníci musejí zvykat na daleko prostší chod vatikánské byrokracie a na neoficiální komunikaci. Zatím s tím však má Vatikán trochu problém.

19. března se jezuita František rozhodl zavolat svému starému příteli, vrchnímu veliteli jezuitského řádu. Použil k tomu telefon, jenže při tom opominul svého tajemníka. Jak píše "The Daily Mail", papež zvedl sluchátko a spojil s operátorem vatikánské telefonní ústředny, při čemž se představil: "Haló, tady římský papež."

Operátor Andreas, jak se zdá, ještě nikdy dříve neměl na telefonu žádného papeže. Ani ho nenapadlo, že by to mohl být skutečný papež a že by nepoužil služeb svého tajemníka. Proto Andreas odpověděl člověku na druhém konci drátu: "Tak římský papež? Ano? A já jsem Napoleon."

František však se ukázal jako dosti trpělivý papež, a tak se pokusil přesvědčit operátora, že to není žádný vtip a že "on-line" je skutečně reálný římský papež, jenž touží dovolat se veliteli jezuitů: "Ale já jsem skutečně římský papež František. Nerozčilujte se, prosím, Andreasi. Prostě mě spojte s generálem řádu, rád bych mu poděkoval za jeho dopis."

Operátor nakonec pochopil svou chybu, omluvil se a papež mohl promluvit s generálem. Znalci poměrů říkají, že takový telefonát od hlavy církve byl v Římě skutečně doposavad naprosto neobvyklou záležitostí. Zřejmě se tento styl stává novým standardem pro začínající pontifikát. Současný papež si prý nepřeje zbytečně kohokoliv obtěžovat svými žádostmi.

NEWSru.com, Daily com

------------------------

Druhou stránkou nového pontifikátu je mocná kritika namířená proti novému papeži ze strany katolických tradicionalistů. Ti si stěžují, že "pro papeže znamená liturgie méně než pro řadového ministranta". (Zdroj)
Dále dokonce zpochybňují jeho katolictví s poukazem na jeho svazky s argentinskými zednáři. Tyto kruhy jsou znepokojeny otázkou, zda současný papež opravdu nese celé "depositum fidei" (dědictví víry).

Katolickou církev tedy možná ještě čeká "spor o Františka". Někteří nevylučují, že by z toho mohl být vážný rozkol v církvi.














Zobrazit příspěvek č. 894 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
V Kosovu byl opět zhanoben pravoslavný hřbitov

V jižní části Kosovské Mitrovice obydlené Albánci bylo poškozeno 90% hrobů.

Na hřbitov musí doprovázet Srby policie. Dny zádušních vzpomínek dle pravoslavného kalendáře jsou jedinou dobou, kdy se Srbové mohou dostat ke svým hrobům v relativním bezpečí. Nedávnou sobotu (zádušní masopustní sobota) Srbové zjistili, že náhrobky jsou pobořené a náhrobní mramorové desky ukradené. Přítomný kněz řekl, že Albánci se snaží znesvětit každé místo, kde je kříž. Všechny kříže se snaží zlikvidovat. Srbové byly tímto vandalským aktem rouhání a poskvrnění pobouřeni. V severní části města, kde ještě žijí Srbové, nebyl poškozen ani jeden albánský hrob.

Sedmica.ru









Zobrazit příspěvek č. 895 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2013
Nové pravoslavné filmy

Sv. vladyka Nikolaj Almatský a Kazachstánský




Krátký filmový dokument o jednom „sergiánském“ biskupovi

Ruská pravoslavná církev uprostřed 20. století

Na stránce pravoslavných filmů

* * *

A dále tam nově je krásný film

Cestami vyhnaných otců

Řeči duchovní o svatých sedmipočetnících. Český dokumentární film zachycují putování ve stopách vyhnaných učedníků sv. Cyrila a Metoděje.

Na této videostránce
















Zobrazit příspěvek č. 896 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů

Na okraj žaloby na pravoslavného arcibiskupa

Jak všichni čtenáři těchto řádků vědí, byla vznesena žaloba proti pražskému pravoslavnému arcibiskupu a hlavním bodem této žaloby je porušení mnišských slibů, tj. jeho údajné vztahy s nějakými ženami intimní povahy a existence dětí, které měly vzejít z těchto nezákonných vztahů. Jsou k tomu vydána různá prohlášení, byly publikovány reportáže televizního i novinového zpravodajství. Nevidím žádný důvod zde na těchto webových stránkách to vše opakovat, protože lze předpokládat všeobecnou známost těchto dokumentů. (Oficiálně vydané církevní materiály jsou na oficiálních webových stránkách.)

V církvi i mimo církev vzplanuly ohně spravedlivého hněvu a žádají si svou oběť. Uražení mravokárci v médiích teď jménem veřejnosti pobouřeně požadují zadostiučinění. Po církvi kolují otevřené dopisy s různými výzvami. Ze všech stran dnes slyšíme: "Hlavně ať se to nezamete pod koberec." Předmětem mého následujícího psaní však nebude vyjadřování ke skutkům arcibiskupa. Kdo byste očekával, že tu budu rozebírat jeho vinu či nevinu, nemusíte už číst dál, protože se k tomu nechystám. Nejsem k tomu ani způsobilý ani kompetentní a nikdo to ode mne snad neočekává. A dále - v kontextu úhlu pohledu, který bych rád nyní nabídl církevnímu vědomí k úvaze, jsou vina či nevina irelevantní. Může to někomu znít divně, ale v přístupu k vině se církevní myšlení diametrálně rozchází se světským. A to dokonce i u takové justiční instance, jakou je církevní soudnictví.

Umím si představit, jak někdo rozhořčeně zvolá: "Jakže? Což není úkolem církevního soudu vyhledávat provinilce, usvědčovat je, zajistit jejich spravedlivé potrestání?!" Odpověď je prostá: "Není." To je rozdíl mezi naším soudnictvím a inkvizicí. Každá církevní instituce (včetně té soudní) má jedinou prioritu - sloužit církevnímu životu. Jakmile začne církevní soudnictví hledat spravedlnost jen pro spravedlnost, opouští církevního ducha. Je to stejné jako v případě církevního teologického vzdělávání - pokud přestane být prvořadým úkolem teologické školy sloužit potřebám života církve a stane se něčím, co slouží samo sobě, pěstuje teologii pro teologii, stává se čímsi, co církvi spíše škodí. A tak bychom mohli probírat jednu církevní instituci za druhou. Každý orgán mystického těla Církve musí především sloužit životním zájmům celého těla.

Podstatou nekřesťanského pojetí spravedlnosti je odplata či msta. Provinil ses, musíš za to zaplatit. Vzorem křesťanské spravedlnosti je Kristus na kříži, čili láska a milosrdenství. Zrovna v tomto postním čase slýcháváme Boží hlas: "Milosrdenství chci a ne oběti." (Mat 9,13) Čili život církve se děje v duchu lásky a nikoliv zákona. Dokonce i soud nad provinilcem se musí dít v duchu lásky.

Základní křesťanskou myšlenkou při hledání spravedlnosti je vždy skutečnost, že pravý soud patří jedině Bohu: "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´" (Řím 12,19) Církevní soudnictví nepracuje tedy v duchu čištění církve od každého hříchu, ale zasahuje tam, kde je to už nutné pro církevní život. Soudy nesmějí pracovat na objednávku, ani v režii osobní msty nebo nenávisti, ani dle diktátu davu (agory). Jakýkoliv takový nátlak by měl být důvodem k zastavení celé kauzy, protože takové soudní řízení se vymyká církevnímu duchu, pro nějž je charakteristickým znamením hledání milosrdenství a působení lásky, která je Kristovou závětí církvi: "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34)

Církev proto chránila lidi před mstivým soudem, před lynčem a davem žádajícím "spravedlnost". Vyhradila si k tomu např. právo azylu pro své chrámy a toto právo bylo v průběhu dějin většinou dodržováno. Křesťanský duch vždy chápal, že člověk nepotřebuje především spravedlnost, ale milosrdenství.
Z hodin církevního práva si pamatuji, že kdokoliv může podat svou stížnost či žalobu na jakéhokoliv duchovního. První vyšetřující instance pak zjišťuje, jestli se tímto podnětem budou další církevní orgány zabývat - tj. zdali mohlo dojít k porušení církevních pravidel, zda jsou přineseny hodnověrné relevantní důkazy, zda je od dané osoby možno přijmout stížnost na duchovního atd. Pokud ano, tak věc postoupí k projednávání soudu, resp. soudcům. A poté následuje další možný postup. Důležitým principem při tom je, že na každém stupni projednávání mají církevní orgány (resp. biskupové) možnost svémocně přerušit jednání a případ odložit. Je totiž možno přihlédnout k pokání, či předešlým zásluhám, nebo k potřebám církve apod. Vzpomínám si, jak nám otec Miroslav Mužík (dnes již zesnulý), který byl znalcem církevního práva a vyučoval nás tomuto předmětu na fakultě, opakovaně zdůrazňoval tuto možnost a považoval ji za důležitou součást církevně-soudního procesu. Viděl v tom dveře stále otevřené projevu milosrdenství nad provinilcem. Už z tohoto principu je zřejmé, že církevní soudnictví není slepý mechanismus na trestání hříšníků. Proto církevní soudy nemají ve znaku trestající Spravedlnost se zavázanýma očima (mimochodem, víte, že původně nebyly tyto zavázané oči atributem lhostejnosti k osobě souzeného, ale znamením bláznovství a manipulovatelnosti spravedlnosti?)
Samozřejmě, výjimkou z tohoto řádu, který je nastaven tak, aby napomáhal odklánět průběh spravedlnosti k milosrdenství, jsou dnes kauzy trestné podle občanských zákonů, mravní poklesky proti lidské přirozenosti, a potom případy herezí, které se v církvi projednávají podle úplně jiných principů.
Tolik tedy glosa o křesťanském chápání provinění a církevním pohledu na spravedlnost. Vždy, když se rozbouří církevní hladina a začnou se ozývat hlasy volající po trestu, je vhodné se začít tázat, jestli se nám někam nevytratila láska. Padne-li láska za oběť spravedlnosti, církvi to nemůže prospět. Je to skryté (či zjevné) vítězství zla.

* * *

A nyní k další pozoruhodné stránce celé kauzy

Byla vznesena žaloba proti představiteli církve. Obvinění se týkají mnišských slibů a žádostí žalobců (čili cílem kauzy) není nic menšího než odstranění arcibiskupa z církevní správy. Způsob vyjadřování žalobců je veřejný, žaloba byla medializována, do církve (i mimo ni) byly vypuštěny otevřené dopisy, jejichž autorství pochází z okruhu obžaloby.

Nejprve je potřeba opět podotknout, že každý má právo obrátit se na příslušné církevní orgány se stížností či pochybnostmi - i kdyby se týkaly samotného nejvyššího představitele církve. Na druhé straně církev má za dva tisíce let své existence bohaté zkušenosti s řešením svých vnitřních problémů. Zvláště má zkušenosti s působením hlavního nepřítele Církve, kterým je ďábel. Jeho hlavními zbraněmi je úskočnost a lstivost (2 Kor 2,11). Čili lež a klam. Často se vydává za anděla světla, aby zmátl nezkušené (2 Kor 11,14). Pod zdáním dobrých úmyslů a prospěšného díla může snadno skrze oklamané lidi vstupovat do církevních záležitostí a škodit církvi, či ji ochromit. Kvůli bohatým zkušenostem církve už v prvních křesťanských staletích byly na dávných posvátných sněmech přijaty určité principy řešení církevních problémů, procedurální mechanismy projednávání stížností na biskupy apod. Vše má jediný účel - ochránit církev před útoky duchovního nepřítele, který působí skrze lidský klam, závist, zlobu, zištnost, pomluvy, nenávist, vládychtivost a pýchu atd.

Pohlédneme-li do svého nitra, a bude-li to pohled dostatečně hluboký a upřímný, musíme si poctivě přiznat, že všechny tyto vlastnosti jsou v každém z nás (a nejvíce ve mně). Takže ďábel s námi nemá těžkou práci, když chce tyto vlastnosti zneužít ke svým cílům. Nelze se tedy divit, že se mu daří získávat lidi, kteří nejsou dost opatrní či zkušení v zápasu s vášněmi nebo na chvilku zapomenou na své vlastní hříchy. Potom jsme snadno strženi vášněmi k tomu, aby skrze nás nepřítel zaútočil na církev. Takové věci se děly od prvních let existence Církve, děly se po celou dobu její existence a není tedy divu, že se dějí i dnes (a nepochybně se budou dít i nadále, až do konce tohoto světa).

Aby církev, která se po celé dvě tisíciletí své existence nachází pod nepřetržitou duchovní palbou tohoto kalibru, mohla vůbec přežít a její soudnictví nebylo zneužíváno nepřítelem proti ní, musí respektovat věkovité a prověřené kanonické principy a hlavně se držet pravoslavného církevního ducha, a v jejich světle se orientovat v každé podobné kauze - tj. při žalobách, stížnostech, návrzích na sesazení církevních představitelů apod. Takové žaloby a stížnosti se mohou formálně zakládat na pravdě, ale při jejich přijímání k projednávání se hledí na osobu, která žalobu vznáší (platí pro případ církevních záležitostí, nikoliv pro jiné trestné činy). Ne od každého se přijímá žaloba. I z toho je patrné, že se cesty církevního soudu ubírají jinudy, než je pouhá světská honba za spravedlivým potrestáním, která může připomínat psy ženoucí se s vyceněnými zuby za kořistí. V církvi se nesmí dít nic podobného!

Připomeňme zároveň, že se v řečené kauze arcibiskupa nejedná o žádný skutek trestný podle občanského práva. Šetření takových zločinů se dnes pochopitelně přenechává občanským orgánům a dojde-li k usvědčení a odsouzení, církev z toho pro svůj vnitřní život vyvodí příslušná opatření (např. suspendaci odsouzeného). Zde se však jedná o obvinění ze skutků, které jsou předmětem výhradně církevního práva a zvyklostí, a tudíž se jedná o vnitřní církevní záležitost. V případě církevního soudního řízení je příslušnými soudními předpisy nařízena a vyžadována mlčenlivost a zachovávání tajemství o projednávaných věcech. Je to elementární etický princip (podobně jako zpovědní tajemství), na kterém církev trvá, když se jedná o lidské prohřešky. Medializace takové kauzy je totiž lidsky nedůstojná (a tudíž v necírkevním duchu, protože církev se vždy snaží chránit lidskou důstojnost - a to i v případě provinilců; vyplývá to z pravoslavné teologie, jež vidí v každé lidské osobě nesmrtelnou Bohem milovanou duši, resp. Boží obraz). A co více - skutečnost medializace obvinění z hříchu se nebezpečně blíží veřejnému zostuzování, pořádání štvanice na člověka. Způsob vyjadřování žalobců mi zavání slovním lynčem. A odtud už je jen krůček k fyzické insultaci (kterou ostatně žalobci otevřeně vyhrožují, nebude-li případ vyřešen k jejich spokojenosti).

Ano, biskup může být souzen a odsouzen. Leč musí se to dít v řádně vedeném procesu, při zachování lidské důstojnosti. Tomu, kdo se zveřejňováním své stížnosti snaží srotit zástup či podněcovat dav, resp. získat na svou stranu jakoukoliv k tomu ochotnou tlupu, by se měla připomenout Spasitelova slova určená davu, který třímal v rukou kameny na hříšnici: "Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7)

Tak často zneužívané evangelijní pravidlo "oznam to církvi" (Mat 18,17) se v případě morálních poklesků aplikuje oznámením církevním orgánům, a rozhodně nikoliv ve smyslu široké medializace. Pouze v případě obvinění z hereze, je možno učinit danou kauzu předmětem celocírkevní diskuse, protože se nejedná o osobní záležitost žalované duchovní osoby, ale o otázky věrouky a tudíž možného ohrožení spásy věřících.

Vstupní bránou k přijetí stížnosti či žaloby je posouzení, zda splňuje kanonické předpoklady k zahájení projednávání, a zjištění, zda nejsou přítomny známky klevet, klamu, nedoložených nařčení, což vše bývá svědectvím démonického původu takové záležitosti. Nemám zde prostor na rozbor kanonických předpokladů přijetí stížnosti či žaloby na biskupa. Domnívám se, že k tomu, abychom si učinili jasný obrázek o skryté duchovní povaze celé současné záležitosti, stačí otevřít evangelium, které upozorňuje na jeden druh lidského chování prohlášený Pánem Ježíšem Kristem za jeden z nejhorších jevů, jež se mohou v lidském osudu vyskytnout (ještě tragičtější než násilná smrt). V tradičních překladech se pro to používá pojem "pohoršení" - čili svody, skandály. Vypuknutí skandálu totiž hubí nejen duši samotného jeho strůjce, ale i další duše, které svádí z cesty spásy. Pachatelé skandálu bývají přirovnáváni k Jidášovi. Strašné na tom je, že nečiní-li člověk, který má účast na skandálu, bez otálení pokání, zatvrzuje se rychle jeho srdce, a nemůže dojít spásy ani on sám, ani ti, které svedl.

Pachatelé skandálů většinou argumentují tím, že to nejsou oni, kdo je příčinou skandálu, ale je to ten hříšník, na jehož hříchy oni jen poukazují. Jenže údajné hříchy je potřeba nejprve prokázat u soudu; do té doby nutno hledět na obviněného jako na nevinného. A i kdyby byli zcela přesvědčeni o provinění hříšníka, vždy je příčinou skandálu ten, kdo odhalí hanbu bližního. A nedosti na tom, Písmo i pravoslavná asketická tradice svatých Otců nás učí hanbu člověka pokrývat a nikoliv odhalovat.

Křesťanský život je napodobováním Boha, a to především v lásce: "Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů." (1 Petrův 4,8)
Bible o pohoršení

Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Řím 14,13)

Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pokušení (v orig. pohoršení), ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: `Je mi to líto,´ musíš mu odpustit." (Luk 17,1-4)

(Z hlavních překladů správně překládají jen kraličtí; novodobé překlady překládají špatně - místo "pohoršení" mají "pokušení" - stačí se však podívat do řeckého, církevně-slovanského i ruského textu, a všude najdeme nikoliv "pokušení" ale "pohoršení", resp. svody, skandály; v hebr. smyčka; překážka na cestě, o kterou se zakopává. Dle Basila Velikého: to, co odvádí od pravdy a zbožnosti k odpadnutí nebo do omylu nebo napomáhá bezbožnosti nebo ztěžuje plnit Boží zákon.)
Ve světle toho, co praví Písmo o pohoršení, musíme v církvi zcela zavrhovat takové jednání, kdy někdo široce zveřejní (dokonce medializuje) nejen svou žalobu proti bratru a nařkne ho z hříchu, ale veřejně jedná s biskupem za použití nevhodných, arogantních slov (krajně ostrých, bez obyčejné lidské úcty a běžné zdvořilosti; je to tak pohrdavý a urážlivý způsob vystupování, že jej zde vůbec nemůžu citovat). Žalobci šokují stylem svého myšlení i chování, které není křesťanské a nepatří vůbec do církve. Píší o duchovním s neskrývanou drzostí, pohrdáním a zpupně, vlastně mu veřejně nadávají, a dokonce tvrdí takovou nehoráznost, že zveřejněním jejich žaloby je biskup už odsouzen. Posvátnému synodu kladou ultimatum a vyhrožují, co všechno provedou církvi za veřejné skandály, včetně fyzické insultace při bohoslužbě, pokud biskupové nesplní jejich požadavky.

Snad každý, kdo četl tyto materiály rozšířené žalobci po církvi, si musel položit otázku: "Smí se ustupovat takovému nátlaku? Je možné v církvi přistoupit na takový styl jednání? Je takové jednání obžaloby slučitelné s církevním duchem nebo je to dle všech těchto známek dílo nepřítele?" Drazí čtenáři, odpovězte si sami.

Za těchto okolností už nemá snad ani smysl rozebírat, že přiložené jakoby "důkazy" jsou fotografie, které nemají prakticky žádnou výpovědní hodnotu, není na nich zachyceno nic nedovoleného, všechny jsou pořízené ve veřejných prostorách. Nevím, jestli se arcibiskup dopustil něčeho z toho, z čeho je vinen. Uvědomuji si však, že podobným způsobem, jakým pracují tvůrci žaloby, o níž je tu řeč, je možno vyfabrikovat obvinění a "důkazy" proti každému a "usvědčit" kohokoliv z čehokoliv.

A tak by se někdo mohl tázat: "Nehrozí nám nebezpečí, že se v církvi může vytvořit nějaká klika, která bude odstraňovat (a potažmo dosazovat) jakéhokoliv biskupa se jí zamane?" Jak se ukazuje, odstavit biskupa by u nás už nemusel být žádný problém. A to dokonce ani tehdy, kdy je kvůli stabilitě církve ustanoven pro soud nad nejvyšším představitelem autokefální církve zcela zvláštní proces (soud před dvanácti biskupy).

V církvi se šíří myšlenka, že kvůli veřejnosti "musíme rychle něco udělat", tj. obviněného biskupa odstavit apod. Hlavně, aby viděli okolní pohané, materialisté či jinoslavní, že to "nezametáme pod koberec". Zdá se mi, že kdyby v církvi působily nějaké zákulisní síly skrývající své nečisté úmysly, pak by se snažily přesně takovou atmosféru vytvořit a hrozilo by nám teď, že církev bude jednat pod jejich taktovkou. Máme pocit, že jednáme pod tlakem veřejnosti a ve prospěch záchrany dobrého jména církve, ale ve skutečnosti můžeme být loutkami ovládanými kýmsi, kdo tuto scénu promyšleně naaranžoval... Nenechme se vmanévrovat do takové pozice.
Principy našeho duchovního života nás varují před pokušením nazývaným církevně slovansky jako "čelověkougodije" - tj. snaha zalíbit se lidem. Kdyby si nás svět zamiloval, byla by to pro nás dle evangelia ta nejhorší vizitka (svět miluje to, co je jeho; nás však Kristus vyvolil ze světa, a proto nás svět nemůže milovat, jako ani Krista nemiloval, ač ani Kristus ani pravoslavná církev nečiní světu nic špatného; to je základní evangelijní logika, kterou Pán Ježíš apoštolům vysvětlil /Jan 15,18-19/). Naším úkolem není líbit se okolním pohanům a ateistům, ale držet se praxe vedené dle našich církevních principů. A teprve pak můžeme být snad i něčím duchovně užiteční svému okolí.
A nyní se už chystám k závěru této skromné úvahy. Umím si představit, že s ní ne každý bude souhlasit. Prosím, chápejte tyto řádky jako soukromé názory nadhozené jen pro nahlédnutí toho rozměru současné kauzy, který doposavad zřejmě nebyl dostatečně promýšlen. Možná se mýlím a vidím nesprávně. Nikomu svoje mínění nevnucuji. Snad ale ještě může v naší církvi zaznít hlas nabádající ke střízlivému a nevzrušenému uvažování; vybízející, aby naše pozornost zůstala upřena na ducha křesťanské lásky a milosrdenství, a nepřenesla se cele k liteře zákona. Za hlasy volajícími: "Chceme spravedlnost a nic než spravedlnost," se může vplížit do církve ledacos. A tím se už dostávám ke shrnutí tohoto psaní.

Zdá se mi, že podporovat svou žalobu na biskupa pomocí medializace, jak jsme toho v těchto dnech svědky, znamená jednat s církví z pozice síly, podřizovat si ji a podrobovat osobnímu nátlaku. Zaveďme pro dnešní dobu, v níž vládnou média, jednu novou zásadu do církevního života, která bude stanovovat, že medializace bude pro stížnosti tohoto druhu chápána církví jako diskvalifikace podané žaloby a takové kauzy nebudou vůbec projednávány. Stejně jako bylo vždy etickou zásadou házet do koše nepodepsané "dobré rady", výhružky a "upozornění" (pouze totalitní režimy se zabývají anonymními udáními), tak se v době, do které jdeme, musíme naučit nenechat se vydírat medializací. Pokud bychom totiž přikývli na tento nátlakový způsob podávání stížností či žalob na duchovenstvo, mohla by se brzy stát naše církev "peleší lotrovskou", kde nebudou platit ani kánony ani evangelium lásky, ale estébácké praktiky a zákon džungle; budou nám vládnout zákulisní pakty svými intrikami za horlivé pomoci ke všemu ochotných bulvárních médií. Opravdu chceme vkročit na tuto cestu?


















Zobrazit příspěvek č. 897 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 2

Tak ještě jednou na okraj kauzy žaloby na arcibiskupa

Navazuji na minulý příspěvek.

Nejdříve nějaké korektury.
Byl jsem upozorněn, že posvátný synod biskupů nemá jako důkazy k dispozici jen ony fotografie, které žalobci rozeslali po církvi (zmiňoval jsem se o nich v minulém příspěvku), ale řadu dalšího důkazního materiálu a různá svědectví. Věděl jsem původně jen o těch fotografiích a dále pak o svědectví osob, z nichž některé na mne nepůsobí zcela důvěryhodně. (Píšu to sem v rámci zachování objektivity jen kvůli tomu, že jsem se v předchozím příspěvku zmínil o těch fotografiích a mohlo to vyvolávat dojem, jako by synod jednal jen na základě nich.)

Také podotýkám, že si mé psaní nikdo neobjednal (připojil bych teď smajlíka, kdyby se nejednalo o tak vážné věci). Cílem mého psaní není dosáhnout žádného konkrétního definitivního řešení, které by odpovídalo mým představám (ani takové řešení neznám), ale ukázat i jiné pohledy na tuto kauzu. A nakonec ještě upřímně uvádím, že moje slova o "honu na osobu" byla namířena na obžalobu a kruhy kolem ní, nikoliv na biskupy synodu. Pokud by něco z toho, co píši o štvanici, padalo i na synod, bylo by to nespravedlivé. Vím, že se biskupové snaží najít moudré řešení a že jsou v tak nelehké situaci a pod takovými tlaky, že bych se nikdy nechtěl do podobné pozice a odpovědnosti dostat.

Stejně jako minule, tak i teď podtrhuji, že se rozhodně nechci stavět do role soudce ani obhájce, a zajímá mne právě ten pohled na celou kauzu, z něhož jsou vina či nevina irelevantní.

* * *

Dostávám dopisy; často se v nich mluví o církvi a o jejím očištění. Je to krásné svědectví o množství lidí, kterým na naší církvi opravdu záleží, trpí pro ni a bolestně se jich dotýká, když je zneucťována. My všichni, kteří naši církev milujeme z celého svého srdce, máme přirozený psychologický sklon k hněvu vůči tomu, kdo je v našich očích příčinou znevážení církve. Je to jakási psychologická zákonitost, a proto bychom si při veškeré té vnitřní bolesti měli uvědomit, že někdo této zákonitosti může využívat ke svým cílům. Je snadné manipulovat s církví pomocí jednoduché taktiky: stačí si najít někoho vhodného, kdo má nějaké hříchy, zveřejnit je, udělat tím církvi ostudu, a při tom upozorňovat: "To on za to může, že je teď církev v problémech." V nastalém zmatku názorů a uprostřed soptících vášní může tento kdosi bez obtíží a bez povšimnutí manévrovat a zařídit výsledek celé akce podle svého.

Proto je potřeba obezřetnosti a zachovávat duchovní střízlivost, když se chceme v této situaci lépe orientovat. Stará latinská fráze se při vyšetřování nejasné situace a hledání viníka ptá: "Cui bono?" (Komu to prospívá?) A hned může být jasno, kdo za tím vším stojí.

Při pozorování nastalé situace začínám mít jisté obavy, jestli jsme se kvůli upření pozornosti na to, co nám předhazuje obžaloba, a na svou bolest z ublížení církvi, nedostali do stavu jakéhosi zúženého vědomí (vzdáleně připomínající hypnózu). Stále se dnes mluví jen o církvi. To slovo je skloňováno ve všech tvarech a souvislostech. Na tom je jistě něco pěkného a chvályhodného. Jenže čím více se dnes mluví o církvi, tím méně se hovoří o Kristu. Ve všech těch rozborech, návrzích a analýzách, které jsem četl, je nápadná vysoká frekventovanost pojmu "církev", a téměř nulový výskyt jména našeho Pána. To je dost divné na to, že se jedná o církevní texty a řešení církevní situace. Vždyť přece jedině Kristus je klíčem k odemknutí této spletité situace. Jedině Kristus nás může zachránit. Řečeno slovy starce Paisije: "Nyní je potřeba, aby se sám Kristus do věci vložil." Nutně potřebujeme, aby se ukázal a zjevně se ujal své Církve.

Církev, jedině církev a zase církev. Zachránit církev, očistit církev, povznést církev, vytáhnout ji z bahna... To je motiv, který zaznívá snad pod vším, co se dnes vzrušeně vypouští do církevního vědomí. Dobře. Na to navazuje další teze - kvůli církvi musí být jedna osoba odstraněna. Černého Petra si vytáhl (a asi na tom už dříve pracoval) metropolita. Tak ať zaplatí! Ať zaplatí za sebe i za nás za všechny - protože i my jsme hříšníci a poskvrňujeme církev (byť k tomu nemáme ty úžasné možnosti a příležitosti jako hlava církve). Co je v nepořádku s touto logikou? Nějak mi to připomíná argumentaci několika lidí na nejvyšších místech v těch osudových předpaschálních dnech před dvěma tisíci lety, kdy se ostrým mečem dělila židovská společnost ve dví. Z nejvyšších pater židovské společnosti zaznělo od náboženských představitelů: "Bylo by lépe, aby jeden člověk zemřel za lid." (Kaifášova rada židům, Jan 18,14.) Byla to rada, která měla zachránit starozákonní církev. Místo toho přivedla ty, kteří přijali tuto argumentaci a připojili se k tomuto táboru, do naprosté zkázy. Chtěli zachránit Jerusalem, ale nezůstal tam kámen na kameni. Měla ochránit židy a místo toho je uvedla do záhuby a otroctví. Přečkali to jen ti, kdo Kaifášovu radu odmítali.

Jaký byl klíčový rozdíl mezi oběma skupinami? Pro jedny bylo prvořadé zachránit židovskou církev, pro druhé byl důležitější Kristus. Ti první zapomněli, že všechny tradice Otců a celá abrahamovská církev jsou bez Krista prázdné. Všechna jejich (i naše) ustanovení a vše posvátné pozemské mělo (má) svůj význam jedině ve vztahu ke Kristu. Ti první obětovali svého Mesiáše. Ti druzí celé to vzácné a jejich srdcím drahé starozákonní dědictví obětovali pro Krista, a dostali mnohem víc - novozákonní Církev. Místo Zákona obdrželi blahodať, místo kamenného chrámu získali mystické Tělo Kristovo, místo nedokonalého ospravedlnění dosáhli zbožštění.

Kristus nás učí, že před Bohem nejsou davy, ani spolky, ani organizace, ale jedině jednotlivci - konkrétní lidské osoby. Proto není v křesťanství přijato obětovat jednoho pro blaho všech. Může se k takové sebeoběti kdokoliv sám za sebe rozhodnout, ale nemůže být k tomu odsouzen. Dnes jsme v situaci, kdy řešíme dilema - na jedné straně zájmy celé církve, resp. zájmy našich věřících (jimž se nyní jejich okolí třeba i posmívá) - a na straně druhé je tu možnost hodit přes palubu jednoho člověka. Pozor však, aby o nás neplatilo přísloví: "Kvůli lesu nevidí stromy." Jakému řešení nás učí Evangelium? Hledejte, čtěte, pochopte.

* * *

Tyto řádky jsou psány člověkem, který má hlubokou nedůvěru k hlasu ulice. Skrze různá srocení, revoluce a skandování davu často jedná ďábel a případně i někdo jiný v pozadí, kdo tahá na nitky. V evangeliu slyšíme dav křičet: "Ukřižuj ho, ukřižuj ho!" Církev má stále ve své posvátné paměti, jak jiný dav o pár let později občansky uvědoměle skandoval: "Křesťany lvům!" Skrze všelijaké lidové mítinky se často rozšiřovaly hereze (v souvislosti s ariánstvím o tom úsměvně píše sv. Řehoř). Základem úspěchu všech diktátorů byl podivuhodný "dar" - ovládat masy. V dnešní době sociálních sítí je zákulisním silám nevídaně usnadněna možnost dát masy do pohybu (do sféry pravoslaví naštěstí zatím toto používání sociálních sítí ještě neproniklo, nicméně v Rusku je patriarcha a církev obecně na internetu docela pod palbou). Zatímco pro věci zbožnosti a boje proti herezím je úspěch při zorganizování masové akce vždy událostí na hranici zázraku, neboť dosáhnout v takových věcech lidové jednomyslnosti bývá velice těžké, tak pokud jde o podněcování různých jiných davových pozdvižení, jde to skoro samo. Je jasné, jaký duchovní vliv zde působí - v prvním případě klade překážky, v druhém případě napomáhá. Proto nemám moc důvěry ve smrště e-mailových výzev, esemeskové bombardovací akce, žhavení telefonů.

Malá ilustrace k tomu. Je zajímavé, že Církev Kristova si pro sebe nevymyslela žádné zvláštní pojmenování. Použila pro svůj název běžně používané slovo "ekklisia". To slovo se tehdy používalo pro shromáždění. Řečtina však měla pro lidová shromáždění několik různých slov. Každé pro jiný typ shromáždění. Ekklisia bylo shromáždění, které nebylo davové, náhodné ani příležitostné. Mělo svůj řád a vážnost, bylo plánováno a byli na něj lidé zváni, ale bylo zároveň určeno pro široké vrstvy společnosti, nikoliv jen pro elitu. Naproti tomu se konaly i jiné masové akce, náhodné či příležitostné; účastnili se ti, kteří zrovna v tu chvíli byli shodou okolností na daném místě. V jiných případech se jednalo o zábavní akce. Nebo se jednalo o shromáždění za účelem nakupování, tedy tržiště. Pro tato shromáždění, která nejsou plánována a nemají žádný řád nebo je to jen zábava, má řečtina pojem "agora". Dříve se jako agora vnímaly různá pouliční představení, trhy či návštěva cirku, dnes nám hlas agory většinou reprezentují reportáže a zpravodajství a jiné pořady TV Nova (vždy je součástí reportáže také vox populi: "A co vy si o tom myslíte?")

Je hlas lidu hlasem Božím, jak se občas říká? V případě agory je takové tvrzení téměř rouháním.

Právě rozdíl mezi ekklisií a agorou je to, co mě zajímá ve zde probíraném kontextu. Křesťané by měli vždy žít a řešit své společné záležitosti na úrovni "ekklisia" a nikdy nesmí do našich církevních věcí vtrhnout "agora". Ekklisía přijímá rozhodnutí na řádně organizovaném shromáždění, kam jsou povoláni delegáti, vše je zarámováno modlitbou a v duchu vážnosti, zodpovědnosti a otevřenosti Duchu Svatému se zde hledá řešení. Hlas agory se vyjadřuje jinak. Když nesli nosítka s císařem po Římě, občas se nesený papaláš vyklonil a volal na přítomné občany, co si přejí od jeho vlády. Odpověď bývala prostá: "Chléb a hry!" Jinými slovy: plné břicho a pohled na krev. To je úroveň agory. A jakmile začne řídit (či jen ovlivňovat) vnitřní věci církve pokřik agory, pak už zbývá říci jen jediné: "Pán Bůh s námi!"

Vzpomínám si na jednoho starého duchovního, který dnes už neslouží. Zasedali jsme spolu před dávnými lety v eparchiální radě. Čas od času se nám na stůl dostal anonym, v němž nám nějaký "dobrák" radil, co bychom měli či neměli apod. Tento starý duchovní vždy trval na tom, aby se anonymy házely do koše, a nabádal nás: "Nedovolte, aby naši církev řídily anonymy." Dnes bych rád na jeho slova navázal a řekl: "Nedovolme, aby naši církev řídila bulvární média svými reportážemi! Buďme opatrní, aby pravoslavnou církev nezačaly řídily hlasy těch, kteří stojí mimo církev a nemají (a nemohou mít) našeho církevního ducha.

Prof. Alexij Osipov radí ve všech takových případech při posuzování návrhů a požadavků zkoumat především zdroj, z něhož vše vychází. Co je to za lidi? Jsou sami vzorem zbožnosti? Jakou mají mravnost a víru? Co víme o tom, jaké sledují cíle? Jak se projevují v jiných záležitostech? (V Rusku je navíc ještě nutno se tázat: Kdo je financuje?) Bodláčí nebude nikdy plodit hrozny. Pochybní lidé nepřinesou svou "pomocí" nikdy církvi dobro.
Řešme celou kauzu, ale nezávisle na cizích vlivech a s odmítnutím nehorázného tlaku, který vyvinula obžaloba. Možná by tomu napomohlo časové odsunutí řešení této kauzy třeba o půl roku. Byla by to doba pro modlitbu církve a k uklidnění vášní i zármutku. V současné situaci se totiž církevnímu vědomí asi nepodaří osvobodit se od toho nedobrého ducha, kterým je všechno kolem té kauzy proniknuto a který zužuje naše vnímaní a chápání. Jakmile nám někdo práská bičem nad hlavou (metaforicky řečeno) a volá: "Rychle rychle, není čas," je to důvod ke zpozornění a šlápnutí na brzdu. Takové naléhání přece není hlasem Svatého Ducha.


P.S.
Viděl jsem teď jeden anonymní e-mail, pod níž jsou "podepsáni" nějací nejmenovaní věřící, zaslaný biskupům synodu a vyjadřující jim plnou podporu. V celém tom neštěstí je i jedna úsměvná stránka. Autoři mailu dokonce (a zcela vážně) vyčítají metropolitovi i to, že před ním na Aljašce prý utekla medvědice. (Kromě toho mu vyčítají "nos mezi očima" - a to doslova; ano, nelíbí se jim, jaký má nos.)

Jeden z našich duchovních ohodnotil další obsah dopisu jako "žumpa" (obzvláště, že byl také určen reportérce z TV Nova) a zároveň si povšiml e-mailové adresy, z níž byl anonym odeslán. V adrese je trojmístné číslo, které tento kněz přepočítal na písmena a výsledkem bylo slovo: "had". Ne že bych se tu chtěl zabývat numerologií, ale je to zajímavé "kouzlo nechtěného".


















Zobrazit příspěvek č. 898 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 3

Rezignace metropolity Kryštofa

Pod tlakem událostí vyvolaných bulvárními médii vladyka Kryštof nabídl rezignaci ze všech svých funkcí a synod ostatních biskupů jeho rezignaci přijal.

Jako místo přebývání určil odstoupivší hlavě církve posvátný synod malý monastýr v Těšově v západních Čechách, kde už v neděli vladyka Kryštof sloužil první liturgii jako nový duchovní tohoto mnišského bratrstva.

Titul bývalé hlavy naší místní autokefální církve nyní zní: Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.














Zobrazit příspěvek č. 899 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 4 - bez komentáře

Dopis vladyky Joakima

Odstraněno na žádost vladyky Joakima

P.S. 19.4.2013

Vysvětlení redakce Ambonu: dopis vladyky Joakima byl určen jen moravským duchovním. Domníval jsem se, že je to dopis otevřený a jeho obsah je možné (a žádoucí) publikovat na Ambonu, protože tento dopis reagoval na předchozí příspěvek 898. Vladyka Joakim mne vzápětí upozornil, že jsem dal dopis na Ambon bez jeho svolení a žádal, abych jej odstranil. Což jsem bez prodlení učinil. Nechal jsem po něm výše uvedený vysvětlující záznam, aby si někdo nemyslel, že cenzuruji příspěvky vl. Joakima.

Tolik na vysvětlení, proč se příspěvek vl. Joakima objevil a zase zmizel s toliko krátkým zdůvodněním.

Vladykovi Joakimovi se administrátor Ambonu omlouvá za zveřejnění jeho dopisu bez jeho souhlasu.


















Zobrazit příspěvek č. 900 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
K velkopostní době

Nová ikona sv. Jana Křtitele a postní modlitba


Nová ikona m. Jany Baudišové

Velkopostní modlitba sv. Efréma Syrského:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mi, služebníku svému.
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého, neboť tys blahosloven na věky věkův. Amen.

Tuto modlitbu říkají pravoslavní křesťané v období Velkého půstu každý den (kromě sobot a nedělí). Zbývá jen přání, aby ji nejen vyslovovali, ale také poslouchali...












Zobrazit příspěvek č. 901 jednotlivě

Administrátor --- 19. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 5

Vyjádření k omluvě žalobkyně a hlavního svědka v kauze proti pražskému arcibiskupovi

Prohlášení metropolitního správce,
arcibiskupa olomoucko-brněnského ThDr. Simeona
k přiznání sestry R.

19. dubna 2013

Přiznání paní R. ze lži a křivopřísežnictví ohledně jejího údajného milostného vztahu s vladykou Kryštofem je velikou úlevou pro celou Pravoslavnou církev a zvláště pro náš Posvátný synod, který se může brzy sejít a očistit vladyku Kryštofa z ošklivého nařčení. Nejradostnější však bude pro rodinu (manželů R.): vždyť k nevěře vlastně nedošlo, není důvod k rozvodu, manželé se jako křesťané smíří a obě děvčátka budou šťastně vyrůstat v plné rodině s maminkou i s tatínkem.

Metropolitní správce,
arcibiskup olomoucko-brněnský ThDr. Simeon



Toto prohlášení bylo nadiktováno metropolitním správcem arcibiskupem ThDr. Simeonem tiskovému tajemníkovi olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie Mgr. Romanu Jurigovi v poledne 19. dubna 2013 k bezodkladnému rozeslání na dostupné adresy v pravoslavné církvi.

(Jméno dotyčné paní R. bylo zkráceno redakcí Ambonu.
Omluvný dopis sestry R. má redakce Ambonu k dispozici, ale nehodí se ke zveřejnění s ohledem na pokojné ukončení celé kauzy.)
















Zobrazit příspěvek č. 902 jednotlivě

Administrátor --- 22. 4. 2013
Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští

5. neděle Velkého půstu – CT. MARIE EGYPTSKÉ

Evangelium podle Lukáše
7,36       Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním.
7,37       A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí,
7,38       poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.
7,39       Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!"
7,40       "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus.
7,41       "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát.
7,42       Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?"
7,43       "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš.
7,44       Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy.
7,45       Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy.
7,46       Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí.
7,47       Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo."
7,48       Tehdy jí řekl: "Tvé hříchy jsou odpuštěny."
7,49       Ostatní hosté si mezi sebou začali říkat: "Kdo to vůbec je, že i hříchy odpouští?"
7,50       On ale té ženě řekl: "Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji."


Čtení dnešní neděle míří přímo k jádru křesťanské duchovnosti. K odpuštění hříchů a k lásce. Kdo nevidí své hříchy, může stokrát denně opakovat (jak ho to naučili): "Já hříšník," ale bude to jen hra. Hra na zbožnost, hra na křesťanství. Jeden z nejhorších klamů, kterým ďábel umrtvuje duši člověka, je předstírání zbožnosti nejen před lidmi ale před sebou samým. Takový stav je podle Otců prakticky neléčitelný, proto se ho střezme.

A když člověk nevidí své hříchy (nebo jen tak pár hříšků, aby se neřeklo), pak nepotřebuje mnoho odpuštění, a tudíž málo miluje. Spasí málo lásky člověka? K odpovědi stačí jen nahlédnout do evangelia, co Pán Ježíš pravil o těch kněžích a farizejích, jako byl Šimon, kteří málo milovali. "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." "Celníci a nevěstky vás předcházejí do království nebeského." A tím se tu asi nechce říci, že nejdříve celník a posléze za ním vejde i farizej. Spíše to znamená, že celník vejde, a pak se brána zavře, a ten kdo se loudal za celníkem, zůstane venku.

A jak se projevuje člověk, který nevidí své hříchy? Podle svatých Otců je tu jedno jasné a veřejně se projevující znamení. Souzení a odsuzování. Kdo je slepý vůči svým hříchům, vidí vždy překrásně hříchy ostatních a soudí je. Kdo však hledí na své hříchy, je slepý vůči hříchům bratra. Takový nemůže vůbec soudit. Je to tak prosté.

A kdo soudí druhé, sám upadá do jejich hříchů. To je nevyhnutelný proces probíhající dle duchovních zákonů. A další duchovní zákonitost tkví v tom, že zákony lásky jsou takovému křesťanu už zcela nepochopitelné. Jeho mysl i srdce jsou zatemněny. Vůbec nechápe, jak někdo může podle něčeho tak nepraktického a neperspektivního, jako jsou principy lásky, uvažovat.

Farizej Šimon při pohledu na tu ženu neviděl její lásku, ale její hříšnou minulost. Ježíš Kristus hleděl na tu samou ženu a viděl úplně jiný obraz než farizej. Když tu rozdílnost odlišných úhlů pohledu na tu samou realitu vyostříme ještě více, pak můžeme poukázat na rozdílnost pohledu ďábla od Božího pohledu. Démoni vidí jen lidské hříchy a všechno to, co je na duši hříšníka "jejich" - tj. démonického. Bůh i andělé si všímají především toho, co je na duši od Boha. Člověk, který vidí na svém bratru hlavně jeho chyby a hříchy, hledí očima ďábla. Ten, kdo pokrývá lidské chyby, má pohled božský. Oba tito lidé žijí sice ve stejné pozemské realitě, ale při tom jsou jejich duše ve dvou zcela rozdílných světech. První je už zde v pozemském životě duší v pekle, druhý už v nebi.

Podobnost mezi ďáblem a odsuzujícím člověkem jde však ještě dál. Oba maskují absenci lásky spravedlností. Ďábel uplatňuje své nároky, na které má dle formální spravedlnosti právo, a podobně i někteří lidé argumentují právem na spravedlivý soud nad tím, kdo chybuje. Nechápou, že jakou mírou měří, takovou jim bude měřeno. Soudí-li "spravedlivě" bratra, budou i oni sami spravedlivě odsouzeni. A to nejen na Božím soudu, ale většinou už zde na zemi. Lidé jim to časem vrátí. Nikdo není bez hříchu a nějaká záminka jak odsoudit toho, kdo sám dříve soudil, se vždycky najde. Naší nadějí na Božím soudu je, že se k nám Bůh nebude chovat podle spravedlnosti ale podle lásky. A pro pozemský život platí přesně to samé - budu-li se k lidem, v nichž jsem nenalezl zrovna zalíbení, chovat podle lásky, mohu i já dojít lásky od těch, jimž budou vadit moje hříchy a nedokonalosti. Sám však musím nejprve dát lidem příklad, aby mne mohli s láskou snášet, i když to pro ně nebude zrovna lehké.

A tak nitěmi lásky a milosrdenství tkáme nejen obraz svého věčného údělu, ale i svého pozemského osudu.















Zobrazit příspěvek č. 903 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2013
Poznámka k událostem těchto dnů č. 6 - velkopostní výzva

Otevřený list biskupům posvátného synodu a církvi

Naši církev zasáhl v letošním Velkém půstu vážný úder. Všichni čtenáři jistě vědí, co mám na mysli. Domnívám se, že celá tato kauza nese od samého svého vzniku, počáteční medializace, přes její průběh až doposavad jasné známky démonického působení. Dokonce i načasování celé kauzy přesně do velkopostní doby je toho výmluvným potvrzením. Pokud chceme následovat známou radu starce Paisije Svatohorce: "Na všechno hleďte duchovně," jistě tuto duchovní rovinu aktuálních církevních událostí snadno uvidíme. Jinými slovy: je to pokušení, které nás má prověřit. Zjevuje se tím, jak na tom duchovně jsme, jestli jsme opravdu křesťany a zdali se dokážeme démonickým zkouškám postavit duchovními zbraněmi. A od toho se odvíjí i jediný správný způsob řešení našeho aktuálního problému.

Hledě na celý vývoj událostí, jak se staly v posledním měsíci, dovoluji si pozvat všechny, jichž se tyto události přímo či jen okrajově dotkly, k všeobecnému vzájemnému odpuštění. Všichni víme o překotném vývoji událostí a o tlacích, pod nimiž se události děly. Blíží se týden vzpomínky utrpení Kristova, velkopáteční den Ukřižování Páně, kdy nás Spasitel smířil s Bohem (Řím 5,10). Což je možné, abychom se ve světle Kristova kříže nesmířili i my v církvi mezi sebou? Přece pro nás není vzpomínání na Kristovu spásu už jen nějakou hrou, která se hlubin našeho srdce nedotýká. Stále věřím, že nám paschální světlo Kristova vzkříšení dává sílu a inspiraci přemáhat v sobě lidskou slabost a naše vášně, abychom dokázali kráčet po nebeské cestě, kterou nám Pán Ježíš otevřel a na niž nás zve.

Proto prosím všechny, aby si druh s druhem odpustili a vrátili stav věcí a církevních záležitostí tam, kde byl před začátkem letošního Velkého půstu a vzplanutím oné kauzy. Prosím o to církevní orgány i jednotlivé osoby kvůli Kristu, který se za nás nechal ukřižovat. Prosím náš posvátný synod, aby byl naším duchovním vůdcem na této očistné cestě odpuštění a zajistil na úrovni naší nejvyšší kanonické církevní správy rychlý návrat věcí do původního stavu. Prosím metropolitního správce vladyku Simeona, aby inicioval zahájení procesů, které pokud možno do Paschy povedou k anulování všech právních a církevně-správních aktů provedených v souvislosti s touto kauzou, a stal se před církevním lidem garantem tohoto návratu. Posvátný synod má kanonické postavení v církevní správě, které je dostatečně silné, aby mohl tyto kroky učinit.

Všichni duchovní vědí, že vzájemné smíření je evangelijním předpokladem k přinášení eucharistické oběti. Vždyť Pán Ježíš pravil: "...nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar" (Mat 5,24). A tak budeme jistě všichni chtít přinést paschální oběť čistou a neposkvrněnou nesmiřitelností vůči někomu.

Jsem si jist, že obnovou původního stavu církevní správy se duchovně posuneme daleko vpřed. Každé překonané pokušení přece přináší pokrok na duchovní cestě a velké Boží dary. Z celého srdce jsem přesvědčen, že překonání současného hrozného pokušení nám přinese pomoc shůry a Boží zastání. Tam, kde je mezi lidmi odpuštění, milosrdenství a láska, je možno počítat s tím, že se Bůh sám do věci vloží a ujme se svého stádce. A tam lze očekávat zázraky.

Projevíme se tím jako skutečná Církev Kristova, která žije evangeliem, a Kristova přikázání lásky jsou pro ni základní normou ve spravování jejích záležitostí. Taková církev má duchovní perspektivu a opodstatnění své existence. Před národem se tím ukážeme jako pravá cyrilometodějská církev, v níž i dnes žije podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli, - tj. smíření, milosrdenství, láska a spása. To jsou přece projevy a dary pravé víry - čili svatého pravoslaví.

Opakuji, že stále věřím, že v naší místní církvi je ještě ta síla potřebná k překonání stávajícího pokušení. Věřím, že naše církev jako celek stále žije podle principu evangelia lásky. Nevím, co si počít, pokud by se ukázalo, že tato moje víra byla marná a že slova o lásce a odpuštění, která tak často citujeme v kázáních, jsou už jen jako dunění prázdného zvonu.

S apoštolem Pavlem si můžeme říkat:
"Kdybychom mluvili jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bychom neměli,
jsme jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybychom měli dar proroctví,
rozuměli všem tajemstvím a obsáhli všecko poznání,
ano kdybychom měli tak velikou víru, že bychom hory přenášeli,
ale lásku bychom neměli, nic nejsme.
A kdybychom rozdali všecko, co máme,
ano kdybychom vydali sami sebe k upálení,
ale lásku bychom neměli,
nic nám to neprospěje."
(1 Kor 13,1-3)


prot. Jan Baudiš














Zobrazit příspěvek č. 904 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2013
Po Pasše

Vstal z mrtvých Kristus!

Pravoslavní křesťané včera oslavili největší svátek křesťanského kalendáře - svatou Paschu čili vzkříšení Kristovo. Letos bylo paschální počasí poněkud uplakané - jako by tím vyjadřovalo náladu mnohých věřících, jimž se zatím nevrátil jejich oblíbený pastýř.

Věřící proto sami zorganizovali řádnou petiční akci za návrat vladyky Kryštofa. Výtisky petice zaslal petiční výbor na pravoslavné farnosti v Čechách a na Moravě. Zároveň prosil předseda petičního výboru duchovní správce církevních obcí, aby dovolili svým věřícím vyjádřit se na toto téma. Údajně už jsou shromážděny vysoké tisíce podpisů.

Petice je k dispozici i na internetu. Připojit se k ní lze na adresách:

http://www.christofor.cz/dokumenty/petice

http://jednej.cz/petition.php?id=2262
(Zajímavá je tam diskuse pod peticí.)

Další materiály:
http://www.pravoslavnacirkev.info/
--------------

Po církvi se šíří dezinformace, že se vl. Kryštof prý už nemůže vrátit, protože dobrovolně abdikoval. Na toto téma se vyjádřil i známý ruský teolog otec Andrej Kurajev, který případ vl. Kryštofa sleduje (a zdá se mi, že doufá v jeho návrat). Uvedu sem překlad jeho vyjádření:
Návrat odstoupivšího představitele církve je v Pravoslaví zcela možný. V r. 1990 na několik měsíců odešel patriarcha Theoktist. 10. ledna (dva týdny po zastřelení Ceausesca) požádal na zasedání synodu o uvolnění na znamení svého pokání; pak odešel do monastýru v rumunském městečku Sinai. Avšak v dubnu na nátlak věřících synod odvolal své rozhodnutí (přijaté před tím ohledně uvolnění patriarchy) a požádal Theoktista, aby se vrátil. Revoluční tisk tenkrát obviňoval patriarchu Theoktista z toho, že nedokázal zachránit před zničením několik chrámů v centru Bukurešti, které byly zbořeny na příkaz Ceausesca.

V 17. - 19. stol. někteří konstantinopolští patriarchové nastupovali a odstupovali třikrát až čtyřikrát.
Otázka ohledně situace u nás tedy zní, zda náš synod vyslyší hlas zástupu svých věřících a požádá vladyku Kryštofa, aby zrušil svou abdikaci.













Zobrazit příspěvek č. 905 jednotlivě

Administrátor --- 8. 5. 2013
K popaschálnímu svátku svatých mučedníků

Mč. Rafael, Nikolaos a Irena z ostrova Mytiliny

Nové video o posvátném poutním místě svatých mučedníků

Poetická filmová pohlednice z ostrova Mytiliny.


Všechny odkazy na naše stránky týkající se ostrova Mytiliny:

Nový článek o mučednících Rafaelovi, Nikolaovi a Ireně z ostrova Mytiliny.

Svatí mučedníci Rafael, Mikuláš a Irina z ostrova Mytiliny (starší článek s přiloženým videem starého filmu)

Zázračný reliéf archanděla Michaela (svátost v mytilinském monastýru svatých archandělů)

Anglicky psaný článek:
A Miracle of St. Raphael of Lesvos















Zobrazit příspěvek č. 906 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2013
Pašijové čtení o zradě

Ještě ohlédnutí za strastným (předpaschálním) týdnem

Velký týden nás postavil tváří v tvář tomu, co je jedním z nejhorších jevů, s nimiž se můžeme setkat ve světě lidí.

Události, jimiž procházíme na stránkách Evangelia před Paschou, jsou silným svědectvím nejen o dílu spásy, které Pán Ježíš vykonal, a o lidské velikosti, jejíž vzor nám vtělený Bůh ukazuje, ale na druhé straně i o našem poškozeném lidství, o člověku a hloubce jeho pádu. Pašijová čtení v sobě obsahují kontrast, který se rozevírá až do naprostého extrému; zařezávají se do našich srdcí jako nůž a ukazují nám, jaké hrůzy se ukrývají v lidském srdci. Nejlépe je příšerná hlubina lidského pádu vyjevena na postavě zrádce, čili na Jidášovi. Právě tato osoba zjevuje pohled do propasti, která se v člověku může otevřít, a ukazuje, kam až se může člověk zřítit, nedrží-li se základních všelidských morálních principů.

Na této smutné postavě lidských dějin vidíme, jak hrozným - a dokonce lze říci nelidským - skutkem je zrada. Kdo poslouchal pozorně čtení stichir a dalších posvátných bohoslužebných textů určených pro Velký týden, ví už přesně, co bývá příčinou zrady. Bývá to jedna (či více) ze tří vlastností, jimiž je utvářen "charakterový profil" ďábla: závist, pýcha a zloba. V případě zrady Jidášovy se jednalo podle posvátné církevní tradice o závist. Stejný byl i důvod zrady starozákonního kněžstva, které vydalo Pána k ukřižování. (Leč v chování jerusalemských archijerejů jsou ještě lépe než u Jidáše čitelné i pýcha a zloba; o tom však později.)

Závist má satanský (tj. nelidský) původ. Je to inspirace zlého ducha. Odpoví-li člověk na toto pokušení, ďábel se postupně zmocní lidského srdce a zatemní je sžíravou bodavou bolestí. Zároveň se tím vysměje člověku, protože ten, kdo je ovládán závistí, přichází o poslední zbytky zdravého uvažování. Jinak by totiž byl schopen uvědomit si, že na rozdíl od ostatních vášní závist člověku nic nedává, ale bere mu vše. Jiné vášně skýtají člověku alespoň nějaké - byť klamné, krátké a nedůstojné - potěšení, alespoň jakousi iluzorní slast. Vášeň závisti však nedává člověku ani to málo, od počátku až do hořkého konce člověka jen a jen mučí. Proto se může oddat závisti pouze člověk, který se nejprve vzdal posledních zbytků kritického myšlení. Jen bláznivý či oklamaný člověk jde dobrovolně na toto mučení, které ještě nikdy a nikomu nic dobrého nepřineslo, je úplně zbytečné, jalové a trapné, a člověka už zde na zemi připraví o radost i vnitřní pokoj a spojí ho již zde zaživa s peklem duchů - mučitelů lidských duší.

Proto nemá smysl bavit se s člověkem, který propadl závisti. Je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, či předkládat argumenty. Nemá už zdravé uvažování, spíše připomíná choromyslného s utkvělými představami; jeho zorné pole je dramaticky zúžené, část reality prostě už nevidí, a to, co vidí, je pokroucené a zdeformované. Puzen svou závistí, udělá jakoukoliv hloupost, nic není dost nerozumné či bláznivé, aby to závistník nebyl schopen spáchat.

* * *

Právě Jidášův případ ukazuje, že k závisti člověka většinou přivede nějaká jiná vášeň, která by ještě mohla být léčitelná, kdyby o to postižený člověk stál. Neléčená vášeň pak vede do stavu ďábelského oklamání. V případě Jidáše to zprvu byla lakota. Za ní vstoupila do jeho duše vášeň závisti, a posléze i ostatní satanské vlastnosti: pýcha a zloba. Platí totiž - kdo získá jednu z ďábelských vášní, bude mít dříve či později nevyhnutelně i všechny ostatní. A tak je to s každým, kdo se vydá po této zkázonosné cestě. Na začátku je obyčejná duchovní neopatrnost, nějaká drobná vášeň, kterou člověk nevytrhne ze své duše jako plevel, ale začne si ji hýčkat a ospravedlňovat. A co je dál, už víme.

Rozvoj pýchy u Jidáše vidíme v jeho zoufalství, jež je formou pýchy a přivedlo Jidáše k sebevraždě. A co se týče té třetí satanské vlastnosti - zloby - tu vidí Otcové v Jidášově špatnosti, která se projevila jeho odhodláním jednat s židy a zradit Pána. Člověk odhodlaný ke zradě se spikne s kýmkoliv, byť by mu byl dříve jakkoliv nesympatický.

Občas vidíme kolem sebe v běžném životě, jak někdo s někým kvůli jeho postojům nesouhlasí, odsuzuje ho a pranýřuje jeho názory či postoje; zdálo by se, že ti dva spolu nikdy nenajdou společnou řeč. Jenže když později přijde na pikle a zradu, náhle vidíme ty dva jako výborné spojence, jak pracují rukou společnou a nerozdílnou... Zvláštní věci se dějí na světě.
Nelidskost či nepřirozenost závisti je zobrazena na jedné staré ikoně, kterou jsem viděl napsanou kdesi v chrámu v Soluni. Tam je freska příchodu Pána Ježíše do Jerusalema a jsou tam zobrazeni též izraelští staršinové. Jak se mi zdálo, mají namalovány zvířecí obličeje (cosi mezi lidskou tváří a hlavou jakési myši). Autor tím zřejmě chtěl vyjádřit to, co se o nich zpívá v liturgických hymnech - byli spalováni závistí vůči Pánu Ježíši, který před tím vzkřísil Lazara a nyní ho zástupy vítají jako krále. A co na to říkají farizeové a velekněží? "Zabijeme jeho i Lazara!" (Jan 12,10) Závist přerůstá v ducha vzpoury proti Bohu. Židovští archijerejové už nechtějí nic vidět a nic slyšet, nezajímá je jejich lid; bojují jen sami za sebe, vedeni bohaprázdnou závistí, zrazují svého Mesiáše Pilátovi.

* * *

Proč do lidí vstupuje závist? Bránu do lidské duše otevírá závisti většinou lidská malost. Nejde tu samozřejmě o výšku postavy, ale o duchovní rozměr lidské duše, o velikost vnitřního člověka. Jedná se o malost v myšlení, v pohledu na lidi i svět. Když člověk stižený malostí získá moc v církvi (lhostejno, zda se jedná o církev starozákonní nebo novozákonní) či se dokonce nějakým nedopatřením dostane na její nejvyšší hierarchické stupně, je to vždy katastrofa pro celé společenství a někdy i předehra konce. Starozákonní velekněží to ukazují sami na sobě. Takoví lidé nesnesou v dohledu nikoho, kdo něco dokázal, kdo má nějaké schopnosti a dobré výsledky. Malí lidé totiž většinou nemají ani schopnosti, ani za nimi nezůstává vykonané dílo; kromě spouště ovšem. K tomu, aby se projevily v člověku dobré schopnosti a dařilo se dobré dílo, bývá totiž nejprve potřeba širokosti duše, jisté velkodušnosti, šlechetnosti, velkorysosti, tolerance - a to je přesně to, co malým lidem schází.
Proč vlastně nemohli farizeové a archijerejové nechat Ježíše na pokoji? Proč ho nedokázali alespoň tolerovat, když už s ním nesouhlasili? Proč nemohli nechat ho, ať si tedy chodí a káže, uzdravuje a křísí z mrtvých? Proč nedokázali respektovat názor svých věřících, projevit úctu vůči vůli svého lidu? Proč si nedokázali říci to, co jim později poradil Gamaliel?, který jim dal ohledně apoštolů tuto radu: "Není-li to od Boha, zanikne to časem samo. A jestli to je od Boha, přece nechceme bojovat proti Bohu." (Skut 5,34-39)

Smutné na malých lidech bývá, že nemají ani lásku ani úctu k okolním lidem. Prosazují jen své ego. Dostane-li malý člověk velké pravomoci, nemůže v jeho dosahu nic hodnotného vznikat, protože to takový člověk nepřipustí. Jednak by ho jakákoliv opravdová hodnota zastiňovala, a toho se lidský trpaslík děsí, a kromě toho by vedle ní byla příliš zřetelně vidět jeho malost. A dále - malý člověk se zajímá především sám o sebe. Cítí se být mírou všech věcí. Dílo ostatních lidí posuzuje podle jednoduchého klíče: "Vypadá to tak, jak bych to udělal já, kdybych to uměl?" Bojuje jen sám za sebe. Malý člověk, aby prosadil své ego, nerozpakuje se zničit cokoliv velkého - jako Neron dal zapálit Řím.
Ježíš Kristus měl ducha moudrosti, kdežto velekněží a farizeové jen učili to, čemu sami nerozuměli. Dokud zde nebyl Pán Ježíš, nebyla jejich slepota tak zřejmá a dala se zamaskovat zběhlostí a chytráctvím ve výkladu Zákona; příchodem Spasitele však náhle bylo "nad slunce jasnější", že ve skutečnosti ničemu ze Zákona nerozumějí. Tohle usvědčení pro ně bylo hrozné. Kdyby měli tito kněží vnitřní velikost, trávili by všechen svůj čas u nohou Spasitele, podobně jako Maria z Bethanie. Jenže jakožto malí lidé se báli, že Ježíšova moudrost ohrožuje jejich autoritu a jejich moc. A stejně jako nesnesou takoví nadmutí lidé toho, kdo má úspěch (který malí lidé neodpouštějí), tak nemohou vystát toho, koho mají obyčejní lidé rádi. Židovské archijereje a staršiny mučilo, že prostí věřící Ježíše milovali. Žárlivě sledovali, jak jeho milují, kdežto je nikdo nemiloval. Lásku, kterou zástupy věnují někomu jinému, nemůže malý člověk tolerovat nikdy, v hloubi duše totiž chápe, že kroužek přívrženců a zastánců, které si kolem sebe shromáždil, bude stále řídnout a spíše bude svědčit o jeho nemilovanosti a prohlubovat jeho izolaci. Autorita, které se za použití své moci nemilovaný kněz dožaduje, se v takových případech stává karikaturou lásky.
Kromě první z trojice hlavních vášní - lakoty, čili touhy po penězích - bývá častým zdrojem závisti i druhá z hlavních vášní (touha po slasti) a hlavně třetí z této hrůzné trojice: touha po moci (která se tak často maskuje jako touha pomoci). John Dalberg-Acton v dopise Mandellu Creightonovi (duben 1887) píše často citovanou a hluboce pravdivou myšlenku: "Všechna moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně." Přeloženo do našeho jazyka by to mohlo znít jako: "Moc kazí lidské srdce, a naprostá moc naprosto rozloží člověka." Židovští velekněží jsou ukázkovými exempláři lidí rozložených mocí. Leč pokušení působí i v dnešní době, takže i v současnosti touha po moci kazí lidská srdce, a vidíme to všude kolem sebe, i v církvi...
Na židovských archijerejích je dobře vidět "anatomie závisti". Stiženi závistí používají Bohem svěřenou moc k tomu, aby potírali, zastrašovali a rdousili větší lidi, pokud takoví stojí v hierarchii moci či autority pod nimi; či aby je pomlouvali, svrhli nebo jinak odstranili (třeba i za pomoci státní moci, Piláta apod.), když někdo takový stojí v hierarchii nad nimi. Boj o moc bývá tak často živen právě závistí. Příkladů je v židovské historii dost a dost; stačí vzpomenout jen na to, co je zaznamenáno v Bibli - proroky náboženští představitelé kamenovali, jiné shodili s chrámové věže, prosté věřící udržovali ve strachu (ne nadarmo se apoštolé po Kristově ukřižování tak báli a ukrývali se), případně zatýkali, bičovali nebo trestali vyloučením ze synagogy (tj. z církevního společenství i ze společnosti)...
Co dokáže udělat s myšlením člověka oklamání démonem závisti, je na archijerejích dobře patrné. Jeden démon, který získal klíč k lidskému srdci, přivede za sebou sedm horších, až je v lidském srdci plnost závisti, pýchy a zloby. Není snad potřeba připomínat, jak si počínali zrádní židé před Pilátem v zuřivé snaze dostat Spasitele na kříž. Jim nestačilo ukamenování - to jim připadalo jako příliš slabá pomsta tomu, koho tolik jejich věřících tak milovalo. Ukamenovat mohli kohokoliv kdykoliv a nemuseli se na to Piláta tázat. Jim šlo v jejich pomatené mysli o to, aby připravili tomu, kdo klidně i přes jejich nesouhlas v sobotu uzdravuje a křísí mrtvé, tu nejhroznější smrt, jaká existuje, a aby tím zároveň zdiskreditovali jeho památku. Ukřižování byla poprava pro nejhorší zločince, a proto mělo definitivně znemožnit komukoliv, aby na Ježíše Nazaretského kdy vzpomínal v dobrém. Dále jsou tito mstiví pomatenci k vidění, jak pospíchají na Golgotu k Ukřižovanému, aby se mu posmívali. Co vyváděli dokonce i pod křížem s umírajícím, nemá žádné rozumné vysvětlení. A jako by jim nestačila jeho smrt, ještě si stěžovali na tabulku se zápisem o provinění, kterou Pilát nechal na kříž pověsit, jak bylo zvykem. A pak dávají tito blázni střežit hrob, aby ten, kdo jiné křísil z mrtvých, náhodou sám nevstal z mrtvých. Jak uvažovala jejich zatemnělá mysl? "Budeme hlídat hrob, a jestli nebožtík ožije, tak ho prostě nepustíme ven. Budeme tam Boha držet třeba násilím. Však on si to rozmyslí, vstávat nám tady z mrtvých. A kdyby se i přesto protáhl ven nějakou skulinou, tak ho strážní rychle znovu zabijí a šup s ním zpátky do hrobu." Pilátovi sice řekli, že mají strach, aby nebožtíka neukradli jeho učedníci, ale ve skutečnosti se kněží obávají, aby jim Bůh nevyvedl něco, co se jim nehodí (přece věděli, kdo byl Ježíš, a že to, co činil, nemůže žádný člověk činit). Nic už není dostatečně hloupé, aby toho nebylo schopno myšlení zdeformované závistí. Kdo propadne závisti a zlobě, je ztracen. Jak se někde praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.
* * *

A nyní ještě k první z trojice hlavních vášní, z níž vyrůstá jedovaté bejlí závisti, která zase bývá příčinou zrady. Tedy něco k lakotě neboli o touze něco ukrást či prostě o jiném finančním názoru. Peníze jsou nejjistějším způsobem, jak dosáhnout rozložení jakéhokoliv vztahu či společenství. Jidáš se pozastavoval nad tím, že tři ženy pomazaly Ježíše vzácným myrem. Označil to za plýtvání a v rozhořčeném mravokárenství se tázal, proč nebylo myro raději prodáno a utržené peníze rozdány chudým (Jan 12,5). Jidášovu "starostlivost o chudé" intepretuje evangelista Jan bez skrupulí jako obyčejnou zlodějnu: "To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil." (Jan 12,6) Je zajímavé, že Jidáš zde není obviněn z defraudace (obvinění z krádeží, které čteme v moderních českých překladech, je zřejmě vsuvkou a nezakládá se na orig. textu), ale je viněn z vášnivého pečování o apoštolskou pokladnici - prostě mu dělalo dobře spravovat finance, vést účty, kontrolovat příjmy a výdaje, a každý vhodný "cash flow", který proudil kolem, odklánět do apoštolské banky - která v té době ještě nebyla vatikánskou institucí, ale pouhým měšcem u Jidášova pasu. Ap. Jan nazývá tuto lásku k penězům "zlodějstvím" zřejmě v podobném duchu, v jakém označuje Pán Ježíš už pouhý nečistý pohled na ženu jako cizoložství.
My bychom dnes mohli citovaná Jidášova slova interpretovat současným politicky korektním jazykem jako: "Jiný odborný názor na problematiku financování sociální činnosti církve." Buď jak buď, je za tím vším jedna ze tří základních vášní - touha po penězích. A podle posvátných hymnů tato touha zatemňuje nejen lidské srdce, ale i lidské zření.
* * *

Bláznivost Jidáše je zmíněna na Velký čtvrtek, kdy se při bohoslužbě zpívá, že "zatímco učedníci byli při poslední večeři osvíceni, Jidáš byl zatemněn na rozumu". Čím bylo dokonáno osvícení učedníků? Účastí na přečistém Tělu a drahocenné Krvi Spasitele. Čím bylo dokonáno zatemnění Jidášovo? Tím samým - tj. účastí na přijímání Těla Kristova. Pán Ježíš mu totiž podle znění Evangelia podal skývu chleba a s tím chlebem do Jidáše vešel ďábel (Jan 13,27). Podle sv. Jana Zlatoústého byl tento chléb už svatým přijímáním (byť byl podáván dříve, než Pán lámal chléb a dával učedníkům na odpuštění hříchů).

Člověku, který páchá něco nelidského, už nic duchovně nepomáhá. Svaté přijímání takového člověk již neléčí, ale naopak ještě více poškozuje a duchovně zabíjí. Proto křesťan ve stavu vážného hříchu nesmí přijímat, dokud se pokáním a nápravou nezačne léčit. To pravoslavní křesťané dobře vědí, a tak se vždy obávali a obávají nehodného svatého přijímání, které je člověku k odsouzení. I apoštol Pavel píše, že kvůli nehodnému přijímání mnozí onemocněli či umírají (1 Kor 11,30).

* * *

Člověku, který zradil a nekaje se rychle, se nevyhnutelně mění jeho uvažování. Aniž by si to uvědomoval, začne mu mysl pracovat jinak. Asketickým jazykem: upadá do klamu (prelesti), začne se chovat jako blázen. Zrazuje pak kohokoliv a cokoliv. Zradí každého člověka, který s ním bezvýhradně nesouhlasí, zradí své přátele, zradí i každý dříve zastávaný ideál. Posléze dospěje do stavu, kdy už je mu všechno jedno - záleží mu jen na svém egu. Všechno, co hlásá, je již pouhým pokrytectvím. Jeho pokorné chování je jen divadlem. Od takových lidí je lépe utéci.

Závist židovských archijerejů přivedla starozákonní církev k jejímu konci. Přesně čtyřicet let poté, co sv. Jan Křtitel hlásal židům varovná slova: "Sekera je už přiložena ke kořeni... a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně," (Mat 3,10) nezbyl z Jeruzaléma kámen na kameni a izraelské obyvatelstvo bylo buď mrtvé nebo bylo prodáváno na světových trzích s otroky za jednotnou cenu: třicet stříbrných za žida. Jak se praví: Koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou.

Budoucnost patřila těm, kteří se odloučili od závistivců a zrádců, včas opustili Jerusalem, než přišla záhuba, a vykročili jinými cestami. To byl nový Boží lid.



Sv. Jan Křtitel: »Sekera je už přiložena ke kořeni.«

 


















Zobrazit příspěvek č. 907 jednotlivě

Administrátor --- 16. 5. 2013
Zamyšlení nad rytířstvím v pravoslavné církvi

Archimandrita Marek Krupica je členem rytířského řádu Lazariáni

Archim. M. Krupica s rytířským křížkem (na zelené stužce u krku) - zřejmě odznak příslušnosti ke katolickému rytířskému řádu.

Rytíři před ikonostasem pravoslavného chrámu v Litoměřicích, kde je archimandrita Marek Krupica farářem.

Při bohoslužbách s rytíři spoluslouží s nepravoslavnými duchovními a obléká k tomu pravoslavné liturgické roucho. Na oltáři leží meč.

Lazariánští rytíři při investituře v Ostrově. S řeckokatolickým biskupem je v pravoslavném posvátném rouchu před nepravoslavným chrámem někdo, kdo velice vypadá jako archimandrita Marek...

Nepravoslavný obřad v nepravoslavném chrámu. Na svících znaky rytířského řádu. Archim. Marek se v posvátném rouchu účastní obřadu.

Archimandrita Marek Krupica v epitrachilu při obřadu rytířského řádu (spolu s uniatským biskupem, nejvyšším duchovenským představeným řádu).

Byl do tohoto řádu, který je pochopitelně nepravoslavný, oficiálně přijat (povýšen do hodnosti v r. 2007; viz časopis Reunion 1/2007) a slouží rytířům jako jejich kaplan. S členy řádu slouží jejich bohoslužby v plné liturgické jednotě, jak je zjevno z toho, že se s nimi modlí při jejich obřadech oblečen v posvátná bohoslužebná roucha.

Za zmínku stojí:
1.) rytířský řád vydává časopis REUNION (zde), do něhož archim. Marek Krupica přispívá
2.) nejvyšším duchovním představitelem řádu je uniatský (řeckokatolický) biskup
3.) s tímto nepravoslavným biskupem se archim. Marek účastní nějakých nepravoslavných obřadů a obléká se k tomu v posvátné pravoslavné liturgické roucho.

Lazariáni jsou (vznikem, dějinami i principem) římskokatolickým řádem, jemuž žehnal papež Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Členem řádu je i kardinál Dominik Duka, maďarský kardinál László Paskai, anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, australský kardinál George Pell a dále generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand a generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová (Wikipedia).

Řád je ekumenicky otevřený i příslušníkům ostatních církví, což však (dle mého názoru) nic nemění na tom, že původem a duchovním principem zůstává římskokatolickým církevním uskupením a je duchovně podřízen římskokatolickému hierarchovi, konkrétně je veden řeckokatolickým melchitským patriarchou Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. I když se řád prezentuje jako "mezinárodní ekumenický řád", římskokatolické kořeny a osnova jsou jasně patrné. Jedná se o vojenský a špitální řád.

"Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století" (Wikipedia). Obnova řádu je pak spojena s napojením na řeckokatolického patriarchu Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Od doby pontifikátu Jana Pavla II. je Vatikán řádu Lazariánů nakloněn, jeho členové slouží s papežem mše a podávají papeži hlášení o své činnosti.

Cíle řádu mají mj. i globalizační rozměr, neboť se - dle znění jeho ústavy - snaží podporovat splnění cílů a principů Charty Spojených národů a zákonů Evropské unie.

Mám otázku: Může být pravoslavný duchovní (kněz či biskup) členem církevního uskupení, jehož vrchním duchovním představeným je uniatský biskup a velmistrem nějaká naprosto nepravoslavná osoba, která musí být dle ústavy řádu vždy příslušníkem šlechtické elity? Vždyť členové tohoto uskupení jsou vázáni slibem poslušnosti svému představenému. Nebo se mýlím? Mám za to, že tito rytíři (bez ohledu na to, v jakých jsou církvích a jaké hodnosti tam zaujímají) tedy budou poslouchat především svého velmistra (nepravoslavná šlechta) a duchovního vůdce, tj. řeckokatolického biskupa, resp. uniatského patriarchu (potažmo římského papeže, jemuž tento biskup /patriarcha/ podléhá).

Myslím si, že by si každý měl vybrat, zda bude příslušníkem nějakého nepravoslavného řádu nebo zda chce být pravoslavným duchovním. Volba je jenom na něm, ale ať si vybere.

Jak napovídá už samotný název jejich časopisu, lze očekávat, že cílem řádu je UNIONIZACE, tj. zavádění nebo šíření či posilování nějaké formy podřízenosti římskému papeži. Vývoj situace pravoslaví v českých zemích v posledních týdnech - jak se mi zdá - hrozí zamířit tímto směrem, tj. k plíživé unionizaci. Jsem sám, kdo má obavy, že nic jiného už nelze čekat, stane-li se rytíř takového řádu pravoslavným arcibiskupem? Nebo jsou to plané obavy?

Obávám se, že tady už nejde o ekumenismus, ale o podřízení se římskokatolickému duchovnímu (a potažmo i organizačnímu?) vedení. Nebo se mýlím? Nebude takový rytíř - arcibiskup cosi jako "trojský kůň" v pravoslavné církvi?

Interpretuji souhlas posvátného synodu s kandidaturou rytíře Marka Krupici na pražský arcibiskupský stolec v tom smyslu, že dává tomuto směru zelenou (pokud jsou zprávy z posledního zasedání synodu přesné; proti byl prý jen vladyka Simeon). Nebo se mýlím?

Nyní mají vše v rukách voliči pražské eparchie. Nebo se mýlím, a vše má ve své režii od samého počátku někdo jiný?

Obrázky z části převzaty z
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality
http://www.pravoslavnacirkev.info/aktuality/zpravodajstvi/644-2013-05-15-13-15-26
Informace o Lazariánech čerpány z veřejně přístupných zdrojů:
jejich oficiálních webových stránek
časopisu REUNION (k dispozici v PDF)
Wikipedie


P.S.
Osobně mám z unionizace opravdu obavy. Unionizační tlak na pravoslaví tu stále je a v poslední době opět sílí. Nezapomínejme, že Řím se unionizačních snah nikdy nezřekl (pravoslavní na východním Slovensku by mohli dlouho vyprávět, co se tam dělo v posledních dvou desetiletích), i když se dnes vatikánská církevní diplomacie vyjadřuje opatrněji a unionizační projekty zahrnuje pod líbivý program úsilí o jednotu křesťanů (což je mimochodem jeden z bodů poslání řádu Lazariánů).
Pro pravoslaví na linii, kde se stýká západ a východ, je zásadní odpor proti unii otázkou bytí a nebytí. Připomeňme boj sv. Alexije Kabaljuka proti unii. K ilustraci tlaku Říma na pravoslavné bych rád připomenul, že papež Jan Pavel II. blahořečil kardinála Stepaniče - vraha 800.000 pravoslavných Srbů za II. světové války. Problematice uniatismu je věnována i naše pravoslavná stránka.
V prohlášení synodu se bohužel mlčí o tom, zda bylo při posuzování doporučení archim. Marka na pražský arcibiskupský stolec vzato v úvahu, co budou na jeho příslušnost k Lazariánům říkat ostatní pravoslavné církve. Neutrpí tím pověst naší místní církve v pravoslavném světě? Tázal se někdo např. moskevského patriarchy, jak se dívá na skutečnost, že by pražským arcibiskupem měl být rytíř duchovně řízený uniatským biskupem? (Aby se pak nestalo, že na nás při cestě do zahraničí budou hledět jako na poloviční uniaty.)

Necítím se být kompetentní k posuzování, zda je víra archim. Marka Krupici pravoslavná či nikoliv. Dovolím si však zmínit svůj čistě osobní názor, který nikomu nevnucuji, že jeho myšlení se mi už delší dobu zdá být nejen dost liberální, ale i hodně západnické, což by nemuselo být tak daleko od uniatského smýšlení. To je ale jen můj úhel pohledu. Třeba to vidím špatně.

Co se stavu naší církve (a její odolnosti vůči unii) týče, myslím, že přílišné sebevědomí není na místě. Na dědictví svatého vladyky mučedníka Gorazda (které je jediným reálným základem, na němž lze budovat české pravoslaví) se dnes v církvi útočí z mnoha stran. Při takovém morálním stavu a chřadnutí úcty k našim duchovním kořenům, nemohu už považovat nějakou formu plíživé unionizace za nic vyloučeného (zvláště když se to nějak pěkně moderně pojmenuje a třeba i naoko zaštítí např. starým kalendářem).














Zobrazit příspěvek č. 908 jednotlivě

Administrátor --- 20. 5. 2013
Eparchiální shromáždění v Praze

Výsledek volby pražského arcibiskupa

Informace o výsledcích mimořádného Eparchiálního shromáždění v Praze, které se konalo v sobotu. Shromáždění volilo eparchiálního biskupa ze dvou kandidátů: otců Marka Krupici a Michala Dandára.

Ze 103 hlasů v prvním kole voleb:

- otec Michail Dandár získal 51 hlasů
- otec Marek Krupica získal 31 hlasů
- zdrželo se hlasování 21 hlasů

Do druhého kola prošel o. Michal Dandár.

V posledním kole otec Michail Dandár získal 66 hlasů (z celkového počtu 101 hlasů, tedy k získání požadované dvoutřetinové většiny scházely 2 hlasy).

Volba biskupa pro Prahu se tedy bude opakovat, Posvátný synod spolu s pražskou Eparchiální radou určí další postup.









Zobrazit příspěvek č. 909 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2013
Reakce na vyjádření jednoho kněze k problematice teologické vzdělanosti

Je pro kněze a biskupy potřebné být absolventem pravoslavné bohoslovecké školy?

S jistým zděšením jsem četl příspěvek jednoho duchovního (viz pozn. dole), který píše, že "nikde v naší ústavě se nehovoří o tom, že by biskup musel mít vysokoškolské vzdělání", a dokonce nakonec píše "nevím o tom, že by kanonická pravidla předepisovala biskupovi vzdělání". Nu ano, v naší ústavě se nepíše o mnoha věcech, např. že by biskup měl být vzorem pravoslavné víry a praxe (což také není už dnes tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát). O samozřejmých věcech se často prostě nepíše.

Vzdělanost je palčivý problém naší církve. Ještě do roku 1990 museli ti, co si přáli stát se pravoslavnými duchovními, odjet na naši Pravoslavnou bohosloveckou fakultu do Prešova. A nebyla to vůbec špatná praxe. Pak začaly změny. Nejprve byli adepti duchovenské služby osvobozeni od studia v semináři, čímž přišli o jakoukoliv možnost získání duchovenské formace. Na duchovenském sboru u nás je to dnes bolestně znát. Pak bylo dokonce umožněno adeptům kněžství připravovat se na službu studiem na nepravoslavné teologické škole (byť s nějakou malou pravoslavnou sekcí), a to už začíná být katastrofa. Problém nedostatku vzdělání - a to zvláště pravoslavného vzdělání - začíná těžce doléhat na naši církev, a to nejen co se týče onoho biskupa, o němž byla řeč ve výše zmíněném článku, ale i kněžstva (jak je zjevno z výše citovaných řádků). Takže v jedné věci s autorem článku skutečně souhlasím, a totiž: "mohli bychom se začít ptát, jakým vzděláním u nás prošli kněží".

Tak tedy nyní alespoň ve stručnosti - k čemu jsou teologické školy a proč se církev vždy a všude snažila zakládat a udržovat své školství.

V listech Timoteovi a Titovi požaduje apoštol Pavel, aby biskup byl učitelem, tj. aby měl způsobilost učit věřící.

VII. všeobecný sněm v 2. pravidle cituje žalm 119.: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" a vztahuje je především k těm, kteří přijímají duchovenskou hodnost. A proto tento kánon nařizuje: »Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)«

Metropolita má tedy za úkol pečlivě vyzkoušet kandidáta biskupského svěcení z jeho teologických znalostí (včetně kánonů), aby se prověřilo, zda je schopen správně učit svěřený lid.

Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých ...

I toto posvátné pravidlo předpokládá, že budou všichni, kteří mají být rukopoloženi, nejprve prozkoušeni ze svých teologických vědomostí.

Dnes je obecně přijato, že se tato kanonická zkouška nahrazuje předložením diplomu dosvědčujícího úspěšné absolvování pravoslavné teologické školy, která s požehnáním pravoslavného biskupa adepty ke svěcení připravuje. Vysvětit biskupa bez diplomu je absurdní, protože biskupský úřad je funkcí vedoucí a učitelskou. Jak může jiné učit a vést ten, kdo sám se nevyučil? Svěcení kněze bez diplomu je přípustné snad jen s ohledem na krajní nouzi (a správně by takový kněz neměl kázat, jak se taková praxe udržuje např. v Řecku); jen u svěcení na diákona se diplom většinou nevyžaduje, protože diákon nekáže, nikoho neučí, o ničem nerozhoduje, slouží a pracuje výhradně dle pokynů duchovního správce a pod neustálým jeho dohledem. Takže u diákona jsou požadavky na svěcení dány jen obecnými kanonickým požadavky kladenými na svěcenou osobu (jedné manželky muž, psychicky a tělesně způsobilý, zbožný apod.)

Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden biskup, který nemá absolvovanou teologickou školu, vysvětil ve "svém" monastýru na diákona třikrát ženatého muže(!!!) a to pro farnost v cizí eparchii (která je momentálně bez biskupa) a tudíž možná i prakticky v tajnosti před věřícími toho chrámu, pro který má diákon sloužit (v rozporu s výše citovaným pravidlem Theofila Alexandrijského). Na této duchovní tragédii je nejlépe vidět, jak je vzdělání krajně důležité pro biskupské působení. A při tom by stačilo, aby si onen biskup přečetl skripta církevního práva... Dozvěděl by se tam, že třikrát ženatý muž nemá předpoklad přijmout svěcení, jedná se tzv. nedostatek svatosti. Kdyby si přečetl kánony, dozvěděl by se, jak se svatí otcové dívají na třetí manželství. (A nebo si mohl alespoň přečíst Bibli, stačilo by jen Nový zákon: 1 Timoteovi 3,12 - "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...", totéž platí pro kněze: Titovi 1,5-6.) (Pro jistotu dodávám, že se to samozřejmě nestalo u nás, u nás by se něco tak hrozného nikdy stát nemohlo...)

P.S.
A když jsme už u toho vzdělání, tak podle pravoslavných liturgických obyčejů se zdravíme paschálním pozdravem "Vstal z mrtvých Kristus" nikoliv až do Padesátnice, ale jen do dne opuštění Paschy (to je středa před Nanebevstoupením Páně).

Dodatečná poznámka
Příspěvek, na který zde reaguji a z něhož pocházejí stručné citace na začátku tohoto článku, z původní adresy zmizel (byl jsem na jeho odstranění upozorněn), a jestli je k dispozici jinde na webu, nejsem informován. Na samotný můj článek to - myslím - nemá žádný podstatný vliv.



















Zobrazit příspěvek č. 910 jednotlivě

Administrátor --- 22. 5. 2013
Kdo bude dalším kandidátem?

Důvěřuj, ale prověřuj

Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.

Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...

A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.

Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.

Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.

Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.

----------------

Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.

Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.

----------------

Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).

A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...

A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.

V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.

Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.















Zobrazit příspěvek č. 911 jednotlivě

Administrátor --- 28. 5. 2013
Cyril a Metoděj, apoštolé Slovanů

Pravoslavná církev oslavuje podle starého kalendáře svátek sv. Cyrila a Metoděje

Jejich život a působení můžete studovat zde. Další článek o nich najdete tady.

Oslavujeme naše apoštoly, kteří k nám přinesli sladký nektar křesťanské víry; nektar skýtající člověku dar bohopoznání. Tento posvátný nektar však nikdo nemůže nikam doručit na popsaných papírech ani v knihách, ale je možno jej na každé místo přinést v živé nádobě, kterou je lidské srdce. Někdo se musí obětovat a z lásky se vzdát svých plánů, tužeb a oblíbeného způsobu života, a vypravit se na nebezpečnou pouť, aby tam nabídl dalším lidem tento nebeský nektar, přinesl vůni apoštolského kázání (jak to nazývá ap. Pavel, viz 2Kor 2,14-16). Tam, na místě je nutno začít sloužit Božské liturgie, konat svaté Tajiny a hlásat Boží království přicházející v moci. A něco takového podniknout se může odhodlat ten, kdo má lásku a z této lásky přeje lidem, které doposavad ani nezná, spásu nebeského království.

Člověk, který se toho odváží, často riskuje svůj život, ví dopředu, že bude možná při svém díle šíření Kristova světla zabit. Tuší, že se nemusí už nikdy vrátit domů, že nezemře ve své milované domovině, ale zanechá svou tělesnou schránku kdesi v dalekém cizozemí. Musí se rozloučit s blízkými a zanechat dřívější práce, kterou zřejmě miloval. Na druhé straně chápe, že to nejcennější, co má, - a to je poklad Evangelia - se musí rozdávat a šířit. Je to hřivna, kterou je potřeba rozhojňovat. A čím více člověk z tohoto pokladu rozdá, tím více ho sám má.

* * *

U příležitosti letošního svátku bych na Ambonu rád podtrhl skutečnost, že k nám tito dva výjimeční muži přinesli nejen křesťanskou víru, ale i živý příklad této víry. Teprve skrze toto spojení křesťanského kázání a života přichází na místo, které má být misií osvíceno, plnost síly díla křesťanské spásy. Někdo tam musí přijít a hlásat srozumitelně a s vlastní duchovní zkušeností Evangelium Kristovo, a zároveň musí být tento křesťan živým příkladem uskutečnění evangelijních ctností. Jde o to, aby to byl ten, kdo se ze všech svých sil snaží uskutečnit Evangelium ve svém životě, tj. stát se obrazem ctností devatera blahoslavenství a naplňovat Kristovo přikázání lásky - lásky k Bohu z celé duše a ze všech svým sil a lásky k člověku jako k sobě samému.

Kamkoliv vkročí takový člověk, který se přiblížil ideálu evangelní dokonalosti, je takové místo navěky poznamenáno duchovní pečetí. Ke komukoliv by hovořil takový člověk, bude jeho srdce změněno dotykem svatosti - buď se obrátí k dobru a bude lepší než před tím, nebo se zatvrdí ve zlu a bude ještě horší než doposavad. Tihle svatí jsou jako meč, o němž hovoří Pán v Evangeliu (Mat 10,34-37). Meč procházející lidskou společností a rozdělující lidí. Tito svatí lidé procházejí světem podobně jako síť tažená za lodí prochází mořem, a co v ní uvízne, je vytaženo z moře. Světci vytahují ze světského moře prutem Kříže ty, kteří dovolí, aby byli vytaženi ze světských temnot na Boží světlo, jako ryby jsou vytahovány z kalných mořských hlubin. (Podobenství o kříži jako o rybářském prutu je vzato z bohoslužebných hymnů.)
Krásně se poslouchají báje o tom, že se svět má a musí sjednotit a že všichni spějí k jednotě. Historie ukázala, že takové "velké sjednocení" je v praxi možné jen ve zlu. Evangelium hlásá rozdělení světa, které je způsobeno přicházením Božího království. Tehdy se jedni rozhodnou pro Krista a druzí se postaví proti Němu. A musíme počítat s nenávistí těch, kteří se staví proti Kristu a všemu, co není z tohoto světa. Ani církev není nějaký pevný monolit, kde je už o každém rozhodnuto, kam patří. I v církvi totiž neustále probíhá toto "tříbení duchů" a neustále se ze skály církve oddrolují ti, kteří by na jedné straně chtěli věřit, ale na straně druhé v jejich srdci vítězí světský duch a starý osobnostní charakter, neproměněný a neobnovený Duchem Svatým.
Jazyk

Na díle svatých Cyrila a Metoděje je opětovně zdůrazňováno, že jejich úspěch se spojen s používáním místního slovanského jazyka pro misii, pro čtení Bible i pro bohoslužby. Pokud se naše chápání zdaru cyrilometodějské misie nezúží jen na faktor požívání srozumitelného jazyka, pak je skutečně vhodné neopomíjet skutečnost, že oba bratři byli duchovní překladatelé, a můžeme v samotné ideji překladu posvátných textů pro národ, který chtěli osvítit křesťanstvím, spatřovat součást jejich geniality a duchovní velikosti. Nezřídka se totiž opomíjí zmínit, jak pro ně bylo asi těžké touto cestou překladů se vypravit a jak obtížné pro Řeky vůbec je zříci se řečtiny jakožto jazyka pro komunikaci o duchovních a církevních věcech.
Zde je nutno osvětlit skutečnost, že "řecká kultura" je pojem sahající až hluboko do starověku. V jejích kořenech najdeme syntézu velikých nejstarších lidských kultur počátků starověku: egyptské, babylonské potažmo perské, hebrejské, sumerské atd. V řeckém písemnictví jsou nejen zápisy praktického či kupeckého charakteru, nejen historické záznamy, nejen mýty či dramatické příběhy. Něco z toho bychom našli i v ostatních nejstarších kulturách. Starořecká kultura však tvoří i hluboká kulturní díla, popisující lidskou duši s takovou pronikavostí, že jsou aktuální dodnes. Posléze na těchto základech vznikají jedny z největších filosofických a myslitelských děl, jaké lidstvo kdy poznalo. To jsou kořeny, z nich posléze vyrůstá křesťanská terminologie i způsoby formulace biblického a křesťanského zjevení. S tímto obrovským dědictvím za zády pracovali a psali největší křesťanští myslitelé, jimž říkáme svatí Otcové.
To je zřejmě důvod (či alespoň jeden z důvodů), proč řečtí misionáři často spojovali křesťanskou misii s šířením helénismu. Prostě si plnost křesťanství bez řečtiny dokázali jen těžko představit. Měli pocit, že neřeckým pojmoslovím není možno křesťanství dokonale vyložit a že vzdát se řečtiny už samo o sobě znamená pohybovat se kdesi na okraji hereze. Oddělit křesťanskou misii od jazyka, v němž byla sepsána evangelia a apoštolské listy, je pro Řeka traumatizující. Problém řeckých misionářů netkví v tom, že by nesměli sloužit bohoslužby v cizích jazycích, jak tomu bylo na Západě, ale v tom, že se jim do toho moc nechtělo. Proto zde na Moravě neměly úspěch řecké misie, které zde byly ještě Cyrilem a Metodějem. Slované se totiž ukázali být nezpůsobilými k přijetí helénské kultury. Byli jsme na to zkrátka příliš barbarským národem.

Teprve v tomto světle oceníme jazykový aspekt cyrilometodějské misie. Pochopíme jak dalece vstříc vykročili Byzantinci pod vedením sv. Cyrila a Metoděje směrem ke Slovanům. Z hlediska kulturního je to, jako když se velký člověk s láskou sklání k nějaké drobotině, která se mu hemží u nohou a s níž se ani nelze dorozumět na patřičné úrovni. Do té doby byli Slované v Byzanci prostě odepsáni pro kulturní dialog, označeni jako barbaři, s nimiž se nelze ani domluvit (slovo "barbar" znamená totiž původně cosi jako "ten, kdo místo slov vydává nesrozumitelné zvuky nebo vrčení").

Nyní snad už lépe chápeme nejen genialitu, s níž vytvořil sv. Cyril slovanské písmo, které bylo dokonalejší než tehdejší řecké písmo, ale nahlédneme lidskou, kulturní a duchovní velikost obou Soluňanů.

V soluňské budově ministerstva zahraničí mají na stěně v chodbě pozoruhodný obraz, který to s jistou expresivností vystihuje. Není to ikona ale olejomalba. Jmenuje se "příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu". Uprostřed obrazu jsou svatí bratři; jejich tváře jsou zpodobeny dle ikonografických vzorů jako ušlechtilé mírné světecké podoby; vyzařuje z nich tiché světlo. Stojí uprostřed shluku rozjařených moravských domorodců, kteří je vítají ve své domovině. Tváře těchto domorodců mi ze všeho nejvíce připomínaly námořní piráty, jak je známe z dobrodružných filmů či komiksů. Barbarští kruťasové, kteří ze všeho nejvíce vypadají asi tak, že si byzantské vyslance dají k obědu. Takže přibližně takto může být výprava svatých bratří viděna z té druhé strany - z Byzance.

Brázda vyoraná v moravské zemi

V posvátných hymnech se o dvojici svatých hovoří jako o posvátném "souspřeží dvou ořů", kteří společně táhli pluh a vyorali mohutnou brázdu na poli. Toto podobenství hovoří o společné práci obou svatých bratří a zároveň navazuje na evangelijní podobenství o pluhu. Ve znojemské rotundě je pěkná freska, na které je zobrazen svatý kníže Rostislav, jak zve oba soluňské bratry k pluhu, aby naň položili ruce a rádlem Evangelia a zúrodnili moravskou zemi, neboť radlice Božího slova zúrodňuje neplodný úhor lidských srdcí.
Tato freska je - v duchu Kosmovy falzifikace českých dějin - vykládána mylně jako Přemysl s pluhem. Kosmovy bajky o Libuši a Přemyslovi měly zakrýt cyrilometodějskou podstatu našich dějin. Více o tom na webu moraviamagna.cz
Ale zpět k té brázdě na moravské líše. Toto přirovnání vyjadřuje nějaký hlubší zásah do orané hlíny čili cosi, co poznamenalo zdejší půdu a to v duchovním slova smyslu. Cyrilometodějské dílo je nesmazatelně vryto nejen do dějin ale především do srdce duchovního těla zdejších národů. Je tím zde poznamenaná každá hrouda, kámen, voda, vzduch i strom. Visí to zde ve vzduchu a stále si to povolává ke své službě nová a nová lidská srdce. A nebude-li zde už nikdo, kdo by svědčil, budou o tom svědčit kameny i stébla trav.

Samotné slovo Mikulčice svědčí o pravděpodobném dávném Nikolaogradu, kterým se stalo město krále Rostislava. Kříže a památná místa, kde odpočíval sv. Metoděj, studánky, v nichž křtil. A hlavně stálé udržování památky svatých bratří, kteří nebyli nikdy zapomenuti.

Každé posvátné dílo se otiskuje do místa, kde je vykonáno, jako nějaká posvátná pečeť. Říká se, že tam, kde byla kdy sloužena božská liturgie, přetrvává posvěcení navěky. Víme přece, že u každého svatého prestolu v oltáři stojí neustále anděl a zůstává tam, i když chrám samotný je do základů zbořen. V místech dávno opuštěných chrámů, kde sotva zůstaly obvodové zdi, slyší někteří lidé zpěv andělů, kteří tam slouží posvátné bohoslužby. Proč lidé už skoro dvě tisíciletí putují do Svaté země, aby se pomodlili na místech, která jsou posvěcena dotykem Ježíše Krista či Pannou Marií nebo svatými apoštoly? Proč tato památná místa přitahují duše věřících jako magnet? Svatost má moc, kterou byl kdysi obdařen Adam v ráji, - proměňuje svět na tom místě. Říká se, že nikoliv místo posvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo. Takže dech svatosti přicházející z věčnosti a odpovídající na modlitbu křesťana zanechává v tomto světě stopu.

Zde na Moravě je takový malý slovanský pravoslavný Jerusalem. Tady stojí v krajině andělé střežící už dávno neexistující chrámy, v nichž sloužili svatí solunští bratří a jejich učedníci. Tady jsou do země otištěny stopy jejich modliteb a kázání.

Je nyní jenom na nás, zda dokážeme odpovědět na to, co promlouvá z každé moravské hroudy, kamenu či stébla. Jsme spolu s anděly strážci těchto posvátných míst. Dokážeme očistit svá srdce od hříchu a egoismu, abychom se dokázali nejen pasivní příslušností k jednotě církve a víry, ale i svým duchovním dílem a dechem modlitby připojit k našim svatým? Abychom dokázali vstoupit do jejich díla, tak jako oni vstoupili do díla svatých apoštolů?

Jak se říká: "Své ke svému," nebo "podobné k podobnému." Naše církev se nepřiblíží k posvátnému dědictví sv. Cyrila a Metoděje jinou cestou, než jedině stane-li se prvním bodem jejího programu dosahování svatosti. Občas se mi zdá, že příliš spoléháme na pouhou formální příslušnost ke stejnému věrovyznání čili k pravoslaví, na příslušnost k jedné východní církvi. Hovoříme o Konstantinopoli tenkrát a dnes, o jurisdikcích, o jejich i našem byzantinismu. To všechno jsou věci, které mají svůj význam, jenže to podstatné se může snadno vytratit z našeho myšlení. Cyrilometodějská církev musí nést především dědictví jejich svatosti. Taková církev pak rodí duchovní velikány, v nichž lze zahlédnout odlesk velikosti svatých bratří. Morální a potažmo duchovní stav naší církve nám ukazuje, zda jsme vskutku dědici svatých Soluňanů. Asi máme všichni co dohánět.

Pokračování příště













Zobrazit příspěvek č. 912 jednotlivě

Administrátor --- 2. 6. 2013
Nové pohlednice ikon

Nové ikony a webové stránky ikonopisců

Vstal z mrtvých Kristus!

K letošnímu cyrilometodějskému výročí se podařilo vydat barevné pohlednice s ikonami českých pravoslavných svatých. Jde o ikony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Klimenta z Pětipočetníků, sv. knížete Rostislava, sv. knížete Václava, sv. kněžny Ludmily, sv. Prokopa Sázavského, sv. Ivana Českého a sv. vladyky Gorazda. Použity byly ikony mnicha Paisije z monastýru Proměnění Páně v Těšově, mnišky Kateřiny z monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, Anny Ivety Kadlecové, Jany Baudišové a Jany Dorky Drdové. Na zadní straně pohlednice vždy najdete stručný životopis daného světce a tropar. Ikony si můžete objednávat u prezidenta Bratrstva pravoslavné mládeže Martina Létala na adrese letalm/zavinac/seznam.cz. Cena jedné pohlednice je 10 Kč. Připočítávat se bude poštovné.

Dále bychom Vám chtěli oznámit, že odkazy na internetové stránky ikonopisců, kteří pracují v českých zemích, najdete na rozcestníku www.pravoslavi.cz.

Ikony Anny Ivety Kadlecové budou zanedlouho k vidění jen na adrese www.pravoslavneikony.cz (původní adresa www.volny.cz/iveta.kad se ruší).

Nové ikony zhotovené s pomocí Boží v ikonopisné dílně při kapli sv. Václava a Ludmily v Jihlavě si můžete prohlédnout na této internetové stránce: www.pravoslavi.cz/jana.baudisova/

Z našich ikonopisců má aktualizovanou stránku ještě mátuška Jana Dorka Drdová (www.pravoslavirumburk.cz/ikonopisecka-dilna-sv-cis-theodory) a Cvetomira Cvetkova: http://atelier.maweb.eu.


Jana Baudišová













Zobrazit příspěvek č. 913 jednotlivě

Administrátor --- 4. 6. 2013
Rozklad politiky a společenského řádu se dotýká i církevního života

Celospolečenská podrážděnost, nenávist, rozklad a anarchie pronikají do církve

Ztrácejí současní lidé schopnost vytvářet církev? Odpovědět na inspiraci Ducha Svatého? Každá další nastupující generace je duchovně slabší než ta předchozí. To je dnes obecně přijímaný fakt. Jako by v lidstvu cosi uvnitř rychle odumíralo, slábla schopnost duchovní tenze (tuto myšlenku si vypůjčuji od teologa A. Osipova). Čím slabší je člověk duchovně, tím však sebevědoměji vystupuje a tím méně o sobě pochybuje. Tak už to chodí. To, co se děje se světem či - abychom to realisticky zúžili - se společností kolem nás, musí mít nutně dopad i na církevní společenství.

Jedna kniha promluv starce Pasij nese název: S láskou a bolestí o současném člověku. Kdybych měl dát tomuto článku nějaký poetický název, tak bych možná napsal: S láskou a bolestí o našich mladých pravoslavných křesťanech. (Doufám, že to někdo nebude chápat tak, jako bych se chtěl jakkoliv srovnávat se starcem Paisijem :-) Především mám na mysli mladší pravoslavné duchovní, bohoslovce či teology - a to lidi, kteří přišli do církve někdy v devadesátých letech či později a není jim ještě - dejme tomu - čtyřicet let. Za příliv mladých lidí do církve jsem Bohu opravdu vděčný. A omlazení duchovenského sboru nám dává možnost hledět do budoucnosti s nadějí. Naplňují mne však obavou dosud nediskutované pochybnosti, zda se církvi daří zajistit jim potřebné vedení a podmínky potřebné pro duchovní zrání, které by je vedlo k moudrosti a církvi bylo ku prospěchu. Tento krátký článek ať tedy nikdo nechápe jako "tepání" mladší generace, ale spíše jako podnět k přemýšlení nad popisovaným jevem.
V tuto chvíli tento jev upoutal mou pozornost ve světle událostí právě probíhajích uvnitř církve. Pokouším se sledovat nejen povrch kauzy odchodu bývalého metropolity, ale i různé reakce příslušníků naší církve na tuto kauzu, které obíhají v církvi v různých otevřených dopisech, e-mailových oběžnících, či diskusích pod články nebo jsou psány přímo mně. Musím nejprve říci, že mne zarmucují iracionální resp. vášnivé "výlevy", které v těchto - často anonymních či poloanonymních - pamfletech přicházejí z obou názorových stran. To však zřejmě nemá smysl rozebírat, a proto pohlédnu na věc z jiného úhlu. Charakterickým znakem toho, co se kolem kauzy děje, je sebevědomí některých mladších příslušníků církve, a dále cosi, co by se dalo neutrálně označit jako vůle a odvaha ke změnám, a tím bych se rád v tomto článku zabýval.

* * *

U současných mladých pravoslavných (resp. té jejich části, kterou mám na mysli v souvislosti se zmíněným sebevědomím) pozoruji tendenci odtrhnout se od kontinuity předávání církevního dědictví z generace na generaci. Stará generace, kterou vl. Kryštof obecně vzato reprezentuje, ať už je jakákoliv, zůstává jediným pojítkem se všemi předchozími pravoslavnými generacemi a potažmo s kořeny naší církve. Nenalezne-li mladá generace způsob, jak se napojit na starší generace (a to lze jedině pokorou a podřízením se věkovitému systému postupné generační obměny), stane se odtrženou, bezprizorní a tápající. Bude generací, za jejíž éry se společenství rozpadne, protože se odtrhlo od řádu, který se předává ne čtením knih, ani na husitské fakultě, ale přenosem z generace na generaci (nebo příchodem misionáře).

Existuje jakýsi obecný církevní řád v nejširším smyslu tohoto slova - sem patří nejen kánony či ústava, ale i generační posloupnost, podřízení se jednotě, tradici, sem patří církevní morálka i vzájemná úcta, sem náleží i povinnost neurážet se, odpouštět a usmířit se, nezarmucovat (zvláště nikoho z maličkých), nepronásledovat se vzájemně, k tomu patří i skutečnost, že v církvi nesmějí nikdy povstávat mladší proti starším, věřící proti tomu, kdo jej pokřtil či je mu kmotrem, duchovní proti tomu, kdo jej vysvětil (každý svěcenec je do konce svého života vázán povinnou úctou ke svému světiteli, zastává se ho a nemůže proti němu "zdvihnout patu"; po jeho smrti pak udržuje jeho modlitební památku). Sem patří zdánlivě samozřejmá skutečnost, že pastýřem by neměl být ten, kdo sám nemůže věřícím sloužit jako alespoň skromný vzor zápasu s vášněmi (všichni jsme četli, že "oči jsou spolehlivější než uši") nebo kdo by na veřejnosti opakovaně používal sprostá slova. Každý by se měl stále obávat, zda něčím, co učinil, nezpůsobil pohoršení či neodvrátil někoho od cesty spásy. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál o církevních zvyklostech a řádu. To jsou věkovité principy, které se někdy mohou zdát strašně nepraktické, ale na nich stojí církevní život a právě tyto principy jej chrání před rozkladem.

Kdo se nenaučil tomuto řádu tím, že se mu sám (třeba nedobrovolně) podřídil, nebude schopen kolem sebe řád šířit, ale bude jen bořit. A nebude vůbec chápat, proč se společné dílo nedaří. Bude hořekovat: "Jak to, že se nám nevede, když jsme se konečně zbavili těch, kteří nám překáželi?"

* * *

Co je to výše zmíněný "věkovitý systém generační obměny"? Je to něco tak přirozeného, jako prostá skutečnost, že člověk musí nejprve vydechnout, aby se mohl nadechnout (buddhista by přispěchal s obligátním příslovím, že hrnek musí být nejprve prázdný, aby mohl být naplněn). Mladý člověk poté, co přijde do církve (a třeba pak ještě vystuduje teologii a je třeba i vysvěcen, takže vkročí ve svém životě na "církevní dráhu"), má samozřejmě spoustu nápadů, idejí a plánů. Má v sobě přetlak, je někdy jako "papiňák". To vše se musí zpočátku naučit vydechnout, tj. odsunout to, či odložit, aby uvnitř vytvořil místo, jež mu umožní začít se nadechovat - tj. učit se, vstřebávat. Lidský egoismus však zoufale křičí: "Ne! Vždyť je tu toho tolik, co si zasluhuje kritiku, předělání, opravu, čistku..." Člověk se však musí podřídit nějaké disciplíně a stanovenému pořádku, který mu nedovolí takový rozmach seberealizace, jaký by si nezralý člověk přál.
Na fakultě v Prešově si nás jednou večer zavolal spirituál a dal nám otázku: "Jakou byste chtěli, aby vám dali farnost, až dokončíte studium? Velkou nebo malou?" Vyslechl si pár odpovědí a názorů, a pak stručně řekl: "Chtějte malou farnost. Tam nenapácháte tolik škod."
A tak se může člověk, jehož vůle je zkrocena církevním řádem, začít krůček po krůčku učit, a to nejen školskou teologii, ale chápání podstaty církevního života, zákonitostem lidského života, lidským osudům, jejich slabostem i síle, kterou má odpuštění a pokání (čím jsem starší, tím více se mi zdá, že na ničem jiném v církevním životě vlastně nezaleží, kromě víry ovšem). Naučí se vidět svou vlastní nemoc a získá tak soucit s nemocemi ostatních. Najde schopnost kriticky pohledět sám na sebe i na své předchozí plány a ideály, a zrevidovat je či zahodit jako nepotřebné (vždyť jen hlupák nemění své názory, jak někdo pravil). Získá jednu vzácnou schopnost - ocenit to, co tu už je. Uzřít jakým úsilím to bylo vybudováno. I když je tu tolik nedokonalostí a lidských hříchů, je to Boží zázrak a velice křehká je existence toho, co zde díky boholidské spolupráci vzniklo. Pak se člověk stane velice opatrným, aby se (třebas nevědomky) nepřipojil k silám, které by tuto křehkost mohly rozdrtit. A těmi destrukčními "silami" nemám na mysli ty, kteří by úmyslně chtěli poškodit církev. Kdepak! Jsou zde totiž takoví, kteří ne kvůli zlomyslnosti, hlouposti či nevzdělanosti, ale kvůli duchovní nezralosti nebo lidské nezkušenosti mohou s těmi nejlepšími a nejušlechtilejšími záměry poškodit církev tak, že to vzhledem k naší době bude ztráta už nenahraditelná. Jak se říká: "Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly."
Abych alespoň letmo ilustroval to, o čem zde píši, musím zmínit pár střípků z těch lidských osudů, které jsem zahlédl. Viděl jsem případy dospělých lidí, kteří jsouce ještě katechumeny, už se kriticky rozhlíželi po církvi, shlíželi spatra na duchovní i církevní praxi. Dávali najevo, že jsou vzdělanci, jejich příchodem by církev vlastně měla být poctěna; někteří z nich odmítali číst české pravoslavné knížky, protože oni přece čtou v řečtině originály svatých Otců (jestli něco z toho pochopili, to je však už jiná otázka). Další takový zase odmítá českou pravoslavnou terminologii a používá katolickou, protože jako vzdělanec ví nejlépe, co má dělat. Znám jednoho vzdělance, co přes své mládí ohrnoval nos nad poučeními pouštních Otců v Pateriku a prohlásil je za "babská vyprávění", protože tam prý není žádná triadologie (dnes je to jeden z těch, kteří z televizní obrazovky skandalizovali vl. Kryštofa; zrovna od tohoto člověka mě to s ohledem na jeho teologické působení zvlášť mrzelo - je vidět, jak bolestně mu schází lekce pravoslavné morálky a spirituality, kterou by od svatých Otců přes Paterik dostal, kdyby jej četl). Znám duchovní, kteří si ihned poté, co začali sloužit, úplně přepsali Gorazdovy bohoslužebné texty do suché moderní češtiny, takže si nikdy neosvojili ducha překladů sv. Gorazda, aby na toto světecké dílo mohli navázat. Vím o duchovním, který k nám přešel z jedné protestantské církve, a když tam za sebou "bouchl dveřmi" (jak se o tom sám vyjádřil), prohlásil při tom, že jde k pravoslavným, aby se tam stal biskupem. A zase jiní všemu rozumí, protože přece byli nějaká léta v Řecku nebo v Rusku či někde u osvícených pravoslavných na Západě... V poslední době jsem podstoupil skutečně nepříjemný zážitek - byl jsem svědkem ostrého útoku dvou našich mladých právě vystudovaných teologů proti Gorazdovu historickému dílu a jeho výkladu českých dějin, na němž byla založena obnova české pravoslavné církve před 90 lety; smyslem jejich útoku bylo překazit vydání brožury, kde se tento tradiční pohled ve stručnosti prezentoval; sebevědomí, s nímž projevovali svou převahu nad naším světcem, bralo dech (takového výpadu proti prorockému dílu sv. Gorazda, mimochodem prověřenému řadou erudovaných historiků, se zatím u nás snad ještě nikdo neodvážil, to byla zřejmě premiéra). A nebo - jaký je asi vztah k pravoslaví u mladého kněze, který má sice možnost snadno a blízko svého bydliště studovat pravoslavnou fakultu, ale dá - jen Bůh ví proč - přednost studiu na katolické fakultě? A jak to, že mu něco takového naše církev dovolila? Vybral jsem těchto pár příkladů pro ilustraci jevu, který se je už místy tak výrazný, že se stává pro naši dobu typický - nezanedbatelná část přicházejících lidí a mladých duchovních přistupují k církvi bez náležité úcty, udržují si od ní odstup, ale současně oplývají ambicemi rozhodovat, poučovat, provádět změny, uzdravovat církev či soudit...

Poctivě řečeno, není to však jen jejich vina, ale zřejmě též vina naší církve, která nedokáže pro tyto lidi zajistit, co je potřeba. A k tomu nutno pro úplnost dodat, že jsou zde i duchovní a mladí pravoslavní křesťané, kteří díky svým osobním vlastnostem vstupují do pravoslavné církve s opravdovou pokorou, vzhlížejí k pravoslavné teologii i místní pravoslavné tradici s úctou. A takový přístup je pak zřetelně znát na jejich vystupování i osobním životě. Není o nich příliš slyšet, ale jsou nadějí českého pravoslaví pro budoucnost.
Rusko před 90 lety. Tento duch destrukce církve se před dvaceti lety vítězně přesunul na západ. Zatímco do té doby se ve jménu bojovného materialismu vysmíval křesťanství a církvi Východ, dnes to dělá Západ.

Francie - současnost. Západ a Východ si vyměnily role. Nyní je Západ levičácky zaměřený proti církvi, kdežto Rusko je konzervativním státem s úctou k církvi. Skoro celé 20. století Západ kritizoval Rusko za neúctu k náboženství; teď kritizuje Rusko za to, jak se sám doposavad choval - za konzervativismus.

V chrámech bolševici zřizovali muzea atheismu či skladiště apod. V Praze je v současnosti v chrámu, kde kázal mistr Jan Hus a kde jsou v kryptách pochováni rektoři Karlovy univerzity, zřízen pornoklub a vyhlašuje se zde pravidelně vítěz soutěže o nejpřitažlivějšího homosexuála. I tady vidíme projev odvahy a vůle ke změnám.

Nepracuje i u nás v církvi nějaké takové odvážné zelené rameno, jaké vidíme na obrázku z Francie?

Zajímavé poučení o duchu touhy po změnách nám skýtá předrevoluční Rusko. Podle literatury se asi půl století před revolucí rozšířila v Rusku zvláštní atmosféra. Všude se hovořilo jen o tom, jak je to v Rusku špatné. Nadávalo se na vládu, na církev, na všechno. A ne že by si nic z toho nezasluhovalo kritiku, jenže mezi kritikou a odsouzením k likvidaci je jistý rozdíl. Rusko bylo stále srovnáváno se západní Evropou, jejíž obraz byl v Rusku přikrášlován do nemožnosti. Vše západní bylo automaticky považováno za lepší než ruské, velebeno jako osvícené, dokonalé a žádoucí. Rusko bylo vysmíváno svými vlastními lidmi - a to především inteligencí (na školách se tato atmosféra šířila neprogresivněji) a ve městech. Společnost byla na svou dobu nevídaně rozbouřena a začalo se mluvit o tom, že vše staré je potřeba odstranit, zbořit a zničit. Vzplála touha přetrhnout ten řetěz věků, propojení s historií, smést všechno staré, nevázat se ničím, co přichází z minulosti (v tomto duchu se nese staré bolševické heslo: mládí vpřed!). A na troskách starého Ruska se prý může vybudovat něco jiného a lepšího. Pozoruhodné je, že se příliš nepromýšlelo, co jiného tam má být. Jako by to nikoho vlastně ani nezajímalo. Obecně vzato nebyl lidem předložen žádný plán, jen nabídka destrukce. Mělo se totiž zato, že teď je potřeba bořit, a co se bude stavět, to budeme řešit pak. Taková byla atmosféra, v níž se zasévala do společnosti seménka revoluce, která později vzklíčila, nezadržitelně bleskově obludně vzrostla a přinesla své smrtonosné plody. Byly to mj. plody odvahy a vůle ke změně. Mám dojem, že jakási částečná podobnost toho ducha, který vanul tenkrát tam, a tím duchem, jehož cítím tady a teď, tu přece jenom je.

Otázka tedy stojí asi takto: Dokážeme ocenit to, co tu teď máme? Trvá ještě ve většině církve vůle navazovat na předchozí generace? Stojí nám to za to? Je to, co máme, pro nás hodnotou, která dokáže převážit všechny ty chyby, jichž se starší generace dopustila? A nebo rozvineme transparent: "Mládí vpřed!" a budeme si na tom trvat, i kdyby tu neměl zůstat kámen na kameni?


P.S.
Náš duchovní řád nás vede k tomu, abychom nepásli po změnách. Apoštol radí: "Máš ženu? Nehledej rozchod. Zůstal jsi bez ženy? Žádnou nehledej." (1 Korint 7,27) Mnišská tradice hlásá: "Spokoj se s tím, co máš." Zvláště mladým mnichům je prý potřeba to stále připomínat. Ďábel totiž přichází k nezkušeným a zasévá myšlenky: "Ještě tohle potřebuješ a tamtoho máš málo. Toto je potřeba změnit. A tamto také není tak, jak by mělo být." (Je na to příběh z Pateriku o mnichovi, co seděl ve své kelii a místo modlitby přemýšlel o tom, co všechno by tam bylo potřeba opravit.) Duch nespokojenosti je vlastně duchem nepokory a ten znemožní člověku vést jakýkoliv opravdový duchovní život. Jsou lidé, kteří stále něco předělávají, vylepšují, opravují a zvelebují, ale i když jsou zcela ponořeni v církevních záležitostech, působení hlubšího duchovního života na nich nevidíš. Spíše to s nimi jde od desíti k pěti.
Vypráví se o jednom knězi, který stále zkrášloval svůj chrám. Opravil střechu, pozlatil kupoli, pak nový ikonostas, novou podlahu, pak nechal udělat fresky, koupil nové vybavení... Nakonec upadl do smilstva, přestal sloužit a farnost se rozpadla. Jeden z velkých ruských starců (Lavrentij?) radil mniškám monastýru, aby na budovách opravovaly jen to, co je nutné, jinak aby se věnovaly modlitbě. Kolem oprav církevních objektů totiž vane tolik světského ducha, že to snadno strhává pozornost duchovních i věřících od vnitřního k vnějšímu. Možná s tím souvisí i proroctví sv. Serafíma Vyrického, že v antikristově době budou všechny chrámy krásně pozlaceny.
Dnes však tolik z nás volá po změnách (jako v předrevolučním Rusku). Bývá to tak, že změn se vytrvale dožadují povrchní lidé, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich myšlení je upřeno na věci vnější. A proto nevidí ty skryté hodnoty, čili to, co je pod povrchem. To se tak snadno přehlédne.

Škoda, že tito lidé nevědí, s jakou opatrností a opravdovou úctou se stavějí k dílu českého pravoslaví některé velké duchovní osobnosti ve světě. Díky svému duchovnímu zření totiž chápou, jak těžce zde u nás všechno vzniká, v jak obtížných podmínkách tady pravoslaví existuje a jakou hodnotu má před Bohem vše, co se tu podaří. I když v porovnání s tím, jak žijí velké tradiční pravoslavné církve ve světě, je u nás všechno skromné a miniaturní, přesto to může mít velký význam. Vždyť skrze toto skromné dílo se děje velké dílo spásy člověka! Jakže to pravil apoštol? Boží moc se děje skrze lidskou slabost a nemohoucnost (viz 2 Korint 12,9).

Tato církev - tak, jak tu je, - je nesmírným darem od Boha. Darem dávaným nám, pravoslavným křesťanům, kteří zde žijeme, i darem celému národu. To je to, co nám Bůh nabízí. Vzpomínám si na jerondu Chrysostoma z monastýru sv. Nikodima - když za ním přicházejí zmatení lidé, kteří nevědí, oč usilovat, co si vybrat, jak si zvolit, často jim tento svatý starec říká: "Nejlepší je přijímat to, co Bůh dává."
















Zobrazit příspěvek č. 914 jednotlivě

Administrátor --- 11. 6. 2013
O syndromu duchovní slepoty

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o slepém

Čtení z Janova evangelia o slepém nás každoročně staví před obrázek takové lidské nemoci, která je ještě horší než tělesná slepota. Touto hrozivou nemocí lidské duše je slepota duchovní. Můžeme rozlišit tři druhy oné slepoty.

První z nich je popsán právě v dnešní biblickém čtení. Je to stav, kdy má člověk přímo před očima to, co potřebuje vědět ke své spáse, ale nevidí nic. Dávní farizeové měli před očima Kristův zázrak uzdravení toho, kdo se narodil jako slepý. "Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči od narození slepému." Jenže neviděli Boží navštívení a příchod Mesiáše, protože hleděli jen na to, že se to stalo v nesprávný den v týdnu. V tuto neděli čteném příběhu jeden tělesné slepý prohlédl a získal při tom zároveň i zření duchovní, jelikož uviděl svého Spasitele; mnoho jiných však předvedlo svou duchovní slepotu a urputně na ní trvalo. A tím uvízli ve svých hříších, neboť jsouce slepými, prohlašovali se za vidoucí.

Druhý typ duchovní slepoty je mnohokrát popisován v dílech zabývajících se pravoslavnou spiritualitou. Je to stav slepoty vůči svým hříchům. Mnohokrát jsem se tomu zde věnoval, takže nyní jen po stoprvé připomenu sobě i čtenářům, že skutečný duchovní život začíná až tehdy, když člověk uvidí své hříchy, jichž je jako písku mořského. Avšak nejedná se tu jen o rozumové či akademické uznání své hříšnosti. Jde o stav otevřeného duchovní zření. Teprve touto cestou se člověk postupně stává skutečně vidoucím. Nahlédne skutečný stav svého nitra a je zděšen. Pryč je veškerá má spokojenost s tím, jak jsem dobrým člověkem.

Jen nemocný člověk volá lékaře. Jen ten, kdo skutečně vidí nemoc své duše, může pochopit, k čemu potřebuje Krista. Čím je trpícímu člověku, jehož zrovna postihly bolesti, jeho sáhnutí po telefonu, vytáčení čísla lékařské pohotovosti a volání na lékaře: "Rychle přijeďte, je mi moc zle, jsem na tom bídně," tím je tomu, kdo duchovně prozřel, víra a modlitba.

Představte si takový bláznivý výjev - náhodně projíždějící sanitka zastaví u chodníku, vystoupí z ní lékař a táže se kolemjdoucích: "Nechcete někdo odvést do nemocnice na operaci?" Ti, co jsou na chodníku a cítí se být zdraví nebo rozhodně ne tak chorobní, aby se jim chtělo do nemocnice pod kudlu, budou nad takovou nabídkou lékaře ze záchranky kroutit hlavou nebo se mu přímo vysmějí: "Já nejsem nemocný, ty jsi nemocný!" Úplně stejně se vysměje křesťanské víře člověk, který nevidí své hříchy. Všechny ty křesťanské řeči o kříži a o spáse mu budou připadat podobně bláznivé, jako připadal lidem na chodníku ten lékař ze záchranky. Už apoštol Pavel psal (se zármutkem): Židům je to pohoršením a Řekům bláznovstvím (1 Kor 1,23). Kdo je slepý ke svému skutečnému duchovnímu stavu, nad naší vírou nechápavě zakroutí hlavou, či tolerantně uzná, že církev je dobrá alespoň na charitu, sociální služby, kulturní činnost či pěstování morálky a mravnosti ve společnosti (samé užitečné věci, ale nic co by pro mne bylo otázkou života a smrti).

A dostáváme se k třetímu typu netělesné slepoty, která spadá někam mezi oblast duchovní a duševní. Je to slepota morální. Aniž bychom si to uvědomovali, nemáme objektivní vidění reality. Nevnímáme to, co je ve skutečnosti kolem nás. Domníváme se, že vidíme svět, lidi, situace a vztahy takové, jaké jsou. Ve skutečnosti vidíme to, co chceme vidět, a nevidíme to, co buď vidět nechceme nebo tomu nerozumíme. Jsme slepí vůči tomu, co se vymyká naší zkušenosti, co není součástí našeho vnitřního světa. Známá je např. věc, že zlý člověk nechápe motivy jednání milosrdného; považuje to za taktiku, nebo hru a lest či za slabost. "Podle sebe soudím tebe," říká se často a je to tak hluboce pravdivá teze, že ani nedohlédneme hlubin, které toto přísloví postihuje.

Každý máme kolem sebe jakousi "mýdlovou bublinu", skrze kterou je zevnitř vidět ven do okolního světa jen nejasně; tato bublina svými reflexy především zrcadlí nás samotné. Je to bublina nafouknutá kolem nás naším egoismem. Materiálem, z něhož je učiněna, jsou naše vlastní vášně a hříchy, naše zloba, závist či podezřívavost, pak je tam velká porce strachu a nedůvěry, touhy po majetku či slávě, a nechybí v tom "mýdlovém roztoku" ani naše předsudky a obavy z neznámého. Domníváme se, že svým myšlením a jednáním adekvátně reagujeme na okolní realitu; ve skutečnosti je převládajícím motivem našeho jednání právě onen pěnivý materiál, z něhož je bublina učiněna, a egoismus, který ji kolem nás nafukuje. Zevnitř bubliny vidíme především své poničené, zkažené ego, nemocnou duši a své předsudky, jenže si neuvědomujeme, že je to odraz naší duše, ale máme za to, že takto vypadá okolní realita. Všechny ty obrazy a dojmy se totiž zrcadlí na vnitřní straně bubliny a vytváří se tím klamný dojem, jako by to byl obraz světa a lidí. A my tomu věříme. A to pevně a rádi. A běda tomu, kdo by chtěl píchnout do našeho egoismu a propíchnout naši milovanou bublinu. Takový se se zlou potáže!

Jedním z "bublinotvorných materiálů" je strach. Strach z toho, že přijdeme o to, co máme, nebo nedosáhneme toho, co chceme. Strach z toho, že nás někdo ohrožuje, že selžeme, že nesplníme očekávání. Strach z odhalení a zneuctění. Strach ze života, strach ze smrti. Strach z hořkosti, kterou pocítíme, když nebudeme přijati či uznáváni, nebo dostaneme, oč nestojíme, či nedostaneme, co očekáváme. Strach z pravdy i strach ze lži. Když má člověk dostatek, bojí se, že o to přijde, když má nedostatek, bojí se, že už to jiné nebude. Kdo se bojí, není svobodný. Kdo se děsí, ten nezná lásku. Není účinnějšího nástroje na ovládání lidí, než vyvolat v nich strach. Pořádně je vyděsit, a už s nimi může při troše obratnosti manipulovat, jak se mu zachce. Strach nemá nic společného s bázní Boží, která je projevem lásky. Bůh zbavuje člověka strachu. Především strachu z prázdnoty.
Tahle bublina způsobuje většinu nedorozumění mezi lidmi, sporů, podrazů, zrad, bojů i válek. "Zabublinovaní" lidé vzájemně zápasí, strojí intriky, uzavírají pakty, snaží se prosadit své "jediné správné" vidění světa, a vůbec netuší, že ve skutečnosti to, co vidí, není ani druhý člověk ani svět. Všichni jsme v prelesti. Celý svět je ponořen v klamu, lká sv. Symeon Nový Theolog. "Kolik lidí tolik názorů," praví jedno úsloví. A jiné ironicky poznamenává: "Pravda je jenom jedna, ale přesto má každý svou."
Znali to už dávní filosofové; proto se Pilát odmítá bavit s Ježíšem o tom, co je to pravda; na základě svého vzdělání se skepticky domnívá, že by to byla jen ztráta času a debata, která nikdy nemůže k ničemu vést. Jak by se mohli při takovém stavu věcí lidé ve společnosti nebo věřící v církvi na něčem dohodnout? Zdá se, že společenský konsensus bývá většinou ve skutečnosti výsledkem obratné skryté manipulace někoho, kdo má důvod a prostředky vnutit svou vůli lidem, na něž má vliv.
Je to však nutné, mít kolem sebe takovou bublinu? Samozřejmě není. Bublina je umělý svět. Začátek díla odstranění této bubliny je - uvědomit si ji. A když se následně podaří odstranit alespoň část egoismu, vášní a předpojatostí, projeví se to mírem v lidské duši. Vidíme to u duchovních starců. Nikomu nic nevnucují. Řeknou svou radu, svůj názor, - a zbytek je na tobě - ber nebo nech. Není to projev lhostejnosti a nezájmu o vás, ale hluboká úcta k vaší svobodě. Když se lidské nitro očišťuje, více a více v něm prosvítá Boží obraz. A tak takový očištěný člověk myslí i jedná v duchu podobnosti Bohu. Ať už jeho radu přijme či máte námitky, on vás má stále stejně rád. Jeho lásku si nemusíte zasloužit, dává ji bez podmínek.

Dokud budeme mít kolem sebe bubliny, budeme si navzájem vnucovat své pokažené názory a liché vidění světa. Každý má pravdu, a každý jinou. A všichni jsme přesvědčeni, že právě ta naše pravda je pravá, což nás opravňuje ji prosazovat a ospravedlňuje to naše skutky. Lidé uzavření ve svých bublinách se nikdy nedomluví a nemůže mezi nimi být skutečná otevřenost a potažmo láska. Jakékoliv pozitivní vztahy, které mezi sebou lidé v bublinách mají, jsou založeny buď na vášni, či na sdílení podobné formy egoismu (čemuž se někdy říká vzájemná sympatie), nebo na uzavřeném paktu a spřažení k dosažení společného cíle apod. Specifickým případem je sjednocení lidí vynucené obranou proti vnějšímu nepříteli (i to je však možné jen do určitého stupně egoismu; známe společnosti tak pokleslé, že se samy rozpadaly a jejich příslušníci nebyli schopni ani ochotni překonat své sobecké zájmy a společně se bránit). Teprve když lidé začnou potlačovat svůj egoismus, mohou k sobě nacházet cestu a vzájemně se domluvit, protože najednou začínají vidět svět i jeden druhého jinými očima, realistickým zřením; přiblížili se alespoň maličko tomu, jak vidí Bůh.

Tehdy se náhle v lidské duši objeví nečekané množství soucitu s druhým člověkem. Očištěné srdce ztratí veškerou chuť i motivaci druhému něco vnucovat či jej ovládat nebo přemlouvat jej. Na jeho chyby hledí s lítostí, protože chápe, že se jimi zraňuje a způsobuje si bolest. Lidské srdce pak vzlétne k pokladům Božího království, není tedy zde v tomto světě, nelpí na ničem, a proto může člověk nechat vezdejší záležitosti volně plynout a na vše hledět ze zorného úhlu věčnosti. Ač to možná zní nepravděpodobně, tím se rozhodně nevylučuje angažovanost člověka a boj proti zlu, to se však dá (a má) činit bez egoismu. Někdy stačí k získání odstupu od svého egoismu vzdát se touhy vidět výsledek svého snažení.


Závěrem

Úvahami nad diagnózou třetího typu syndromu duchovní slepoty jsme otevřeli velké téma, které se široce týká každodenního života křesťana i celého života církve. Vždyť právě v církvi by se překonávání egoismu mělo dít ve velkém; vidíme v církevních dějinách, že právě v těch dobách a na těch místech, kde rozkvétal tento druh duchovního prozření, duchovenstvo i věřící překonávali svůj egoismus a přinášeli dokonce i oběť nejvyšší, tam život církve dosahoval plnosti a církev získávala takovou duchovní sílu, že proměňovala nejen své lidi, ale i celou okolní společnost.

Asi bychom měli tuto oblast teologie v církvi častěji otevírat, připomínat a promýšlet, a pak by se možná náš církevní život mohl posunout k lepšímu. Jsme moderními lidmi, a tudíž máme sklony k povrchnosti. Až příliš často nechápeme, že pouhé vnější změny, či personální obměna nebo organizační vylepšení a právní úpravy nebo přísun peněz samy o sobě církevnímu životu nemohou pomoci. I kdyby stál v čele církve světec, nebude nám to nic platné, zůstaneme-li trčet v egoismu (konec konců, naše církev s tím má v živé paměti vlastní zkušenost - ve 20. století stál nejméně dvakrát v jejím čele člověk svatého života, jeden z nich je dokonce kanonizován; druhým z nich byl koncem svého života vl. Dorotej). Bez práce, která se děje v širším měřítku v lidských srdcích duchovenstva i věřících, jsou všechny vnější změny jen kosmetického charakteru, a dokonce ani světec a modlitebník na tom nemůže zásadním způsobem nic změnit. Neupínejme své naděje k ničemu vnějšímu. Západ to nepochopil, a jak dopadl. Teď stojíme na křižovatce my. Půjdeme cestou duchovní nebo cestou pouhých vnějších změn? Obojí provádět není možné, neboť nelze sedět na dvou židlích.














Zobrazit příspěvek č. 915 jednotlivě

Administrátor --- 14. 6. 2013
Protlačování homosexuality na západě a omezení její propagandy v Rusku

Jaro přichází z Kremlu, mráz z Paříže:

Stop podpoře homosexuální propagandy mezi nezletilými vs. nechutná homo propaganda v Česku.












Zobrazit příspěvek č. 916 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2013
Krupobití v Rusku

V republice Adygea padaly kroupy větší než slepičí vejce

V Adygeje (jižní Rusko) bylo včera krupobití, které nepamatují ani starousedlíci. Těžké kusy ledu, větší než slepičí vejce, nepadaly s nebe dlouho, ale stačily napáchat značné škody. Poničeny byly tři tisíce hektarů polí, z nichž půl druhého tisíce bylo zničeno úplně. Kroupy probíjely střechy domů a rozbíjely okna. Živelní pohroma způsobila škodu, která byla odhadnuta na 111 milionů rublů.

Nejhorší krupobití za celou historii bylo v Rusku 25. července 1957, které trvalo hodinu. Rozměry kusů ledů dopadajících na zemi přiváděly lidi v úžas. Některé z nich vážily jeden a půl kilogramu.

Kp.ru











Zobrazit příspěvek č. 917 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2013
Svátek čtyřicátého dne

Nanebevstoupení Páně

Za onoho času pravil Pán Ježíš:
...dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(Skut 1,8-9)

Každoročně 40. den po Vzkříšení Kristově oslavuje Církev Kristova velký svátek. Vzpomíná událost, kterou byla završena pozemská pouť našeho Spasitele a zároveň Jeho dílo záchrany člověka pro věčný život.

Dílo Božího Syna začalo vtělením v Betlémě. Tenkrát se Syn Boží stal bohočlověkem, čili nepřestal být tím, čím byl (Bohem), ale stal se navíc ještě tím, čím doposavad nebyl (člověkem). Když dnes Kristus odchází do nadnebesí, k trůnu Trojice, do náruče Otcovy, jde tam, kde nikdy nepřestal být (jako Bůh), ale nepřestává při tom být, kým se před 33 lety stal (člověkem), a tudíž je naše lidství neseno tam, kde ještě nikdy nebylo. Tím se dokonává dílo sjednocení Božství s lidstvím, neboť naše lidská přirozenost se už nezměnitelně navěky stává účastnou tajemného života přesvaté Trojice.

Co mohlo být pro nás vykonáno více? Může někdo říci, že pro nás mohl Bůh učinit ještě něco, co neučinil? Navždy je usvědčena dávná hadova lež, kterou svedl první lidi, když jim pod stromem poznání dobrého a zlého naznačoval, že je tu něco, co jim Bůh nechce dát, co jim upírá; jakési duchovní povznesení, jež jim prý odepřel! První lidé uvěřili hadu, zapochybovali o Bohu, a jak to všechno dopadlo!

Tato velkolepá posvátna výměna, při níž božské sestoupilo na zemi a pozemské vystoupilo nad nebe, je dnes dokonána. Avšak jaký smysl to pro nás má, pokud žijeme a myslíme, jako by se nás to netýkalo? Žijeme totiž namnoze, jako kdyby Kristus byl jen nějaký "velký šaman", který tu něco pozoruhodného na zemi prováděl, ale už je to velice a velice dávno, zprávy o tom jsou prý nejisté, jejich originály se ztratily a to co tu zbylo, lze vykládat různě. Tak vypadá současná verze pochybování Adama a Evy. Ve skutečnosti je však duchovní dílo Kristovo zapsáno na srdcích všech lidí a nefalšovaným originálem jeho zprávy je každý svatý. Vždyť každý, kdo na sobě uskuteční to, co Kristus vykonal, se stává Kristu podobným. Ne papež v Římě ani žádný patriarcha ani biskup či kněz, ale každý, kdo se upřímně ze všech svých sil pokouší uskutečnit Kristovo evangelium, jeho přikázání lásky a devatero blahoslavenství, je díky blahodati Církve Kristovým náměstkem na zemi, nakolik se jím člověk jen může silou Svatého Ducha stát.

Od té doby se objevuje na zemi nový lidský rod pozemských andělů a nebeských lidí. Obvykle se to říká o mniších, ale v širším chápání to jistě platí o všech křesťanech, na nichž se skrze jejich spolupráci s Bohem děje tajemství té posvátné výměny. Je to něco natolik zvláštního a nadzemského, že o tom můžeme hovořit jako o nové formě života na zemi. Vždyť jak jinak hledět na to, co se děje v chrámu při Božské liturgii, co se děje, když se konají svaté Tajiny, co se děje při každém svatém přijímání? Je to přece něco natolik zásadně odlišného od toho, co se nám vybaví pod pojmem biologický člověk, s nímž je neodlučně spjata smrtelnost, proměna, rozklad a nestálost. S křesťanskou formou života je naopak neodlučně spjata nesmrtelnost. A tak bychom mohli srovnávat jednu vlastnost lidství za druhou a viděli bychom, že biologie starého Adama je na hony vzdálena od toho lidství, k jehož přijetí a osvojení jsme zváni do mystického Těla Kristova, jímž je Církev.

Hledíme-li v tento svátek na Krista vystupujícího na nebe, odcházejícího vzhůru, měli bychom v tom spatřovat pozvání na cestu, ukázání kudy se ubírat. Pán Ježíš tím říká: "Tudy, jedině touto cestou."

Proč však tolik z nás žije tak, jako kdyby Kristus nikdy nepřišel a "nevytáhnul" lidství z bahna přízemnosti do nebe? Máme kolem paty obtočeného hada, který nám nehodlá dovolit odpoutat se od země, hryže nás do paty a vypouští do nás jed vášní, připoutanost k pomíjivosti a špatných myšlenek a namyšlenosti, že něčím jsem a něco znamenám. Bez bolestné změny smýšlení tomu hadu hlavu nikdy nerozdrtíme. Přelaďme své uvažování na chápání, že jsem nula. Tím získáme lehkost ke vzlétnutí a přestane na nás působit gravitační přitažlivost a tíže světa.

Protože lidé raději volí méně bolestivou cestou, chápou dnes pozvání vzhůru spíše jako výzvu k dobývání vesmíru. Je totiž jednodušší letět do kosmu, než změnit své srdce. Je snazší překonat zemskou gravitaci mohutnými raketovými motory, než odhodit ze svého srdce to závaží, které je k tomuto světu přitahováno větší silou, než je gravitace. Hvězdáři pátrají svými teleskopy v mezihvězdných dálavách, ale vzít místo dalekohledu mikroskop a nahlédnout do svého srdce, to chce větší odvahu. A při tom jediná pravá cesta ke hvězdám vede právě přes lidské srdce. (A tu cestu ke hvězdám zmiňuji nejen metaforicky, nýbrž i doslovně. V lidském srdci je klíč k pochopení veškerého stvoření, včetně těch sluncí a galaxií.)

Kristus byl povznesen vzhůru a nás zanechal zde; avšak do našich srdcí byla vložena schopnost uslyšet jeho volání na cestu. Známe přece všichni onu touhu se změnit, nespokojenost se sebou samým, nutkání překročit svůj tělesný stín. Bůh v nás totiž už teď má něco svého, a tím se může v každém člověku naplnit vtělení Kristovo. Zároveň má každý člověk něco svého v nebi, protože tam naše lidství vynesl Pán Ježíš při nanebevstoupení. Dokážeme podle toho žít?












Zobrazit příspěvek č. 918 jednotlivě

Administrátor --- 22. 6. 2013
Pozvánka na pouť

Tradiční pouť ke ct. Ivanu Českému

Poutní liturgie se bude konat v sobotu 29. června 2013 od 10 hod. v jeskyni sv. Ivana Českého.

Do jeskyně se vchází přes kostel, který je v obci "Svatý Jan pod skalou" u pramene ct. Ivana. Uprostřed kostela jsou umístěny svaté ostatky ct. Ivana, takže se zde poutníci mohou poklonit této svátosti.

Přítomen bude i Jeho Blaženost vladyka Kryštof, emeritní arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Přiložený plakátek oznamuje další pořádané akce a bohoslužby Bratrstva pravoslavné mládeže, které zde pořádá u příležitosti této tradiční pouti své víkendové setkání.

Zde je pozvánka BPM v PDF.







Pramen sv. Ivana Českého na mapy.cz









Zobrazit příspěvek č. 919 jednotlivě

Administrátor --- 25. 6. 2013
Zůstane církev mravním soudcem země?

Karikatura rodiny, Zemanova vzpoura, homosexualita a nápor na církev

Výstižná karikatura z webu V. Klause. Podrážděné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Exprezident uveřejněním karikatury prý posiluje stereotypy (asi např. takový škodlivý zpátečnický stereotyp, že manželství je vztahem muže a ženy, nebo že dítě potřebuje ke zdravému vývoji mít jako tatínka muže a jako maminku ženu). Dále podle aktivistů prosazujících "homomanželství" jako normu Klaus prý útočí na práva dětí (zřejmě tím myslí právo každého dítěte na psychické poruchy, hodnotový chaos a ztrátu smyslu pro odlišení normálního od zvráceného; např. jak byl mohlo dítě vychované dvěma "chlapy" vidět něco zvráceného na líbajících se mužích, když to má doma před očima každou chvíli? Článek s daty o problémech dětí homosexuálů).

Džamila Stehlíková z nějakého homofilního vládního výboru hlásá, jak prý jsou děti s dvěma tatínky nebo dvěma maminkami šťastné a že jim nic nechybí (totéž říkala totalitní moc o koncentračních táborech nebo o sibiřských lágrech, kde pracovali šťastní vězňové). Když Stehlíková pokřikuje, že "prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance", nechápe, že ke zlu a zvrácenosti není správné být tolerantní. Ztráta schopnosti netolerovat zlo je morálním koncem každé společnosti. Hitlerův nástup k moci byl umožněn jen tím, že německá společnost ztratila schopnost netolerovat zlo. Korupce rozbujelá v naší společnosti je možná jen díky tomu, že valná část společnosti nemá schopnost netolerovat toto zlo.

Dále paní Džamila trošku popleteně tvrdí: "Bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké." Co na to říci? Vysmívat se sílícímu zlu je přirozenou imunitní vlastností zdravé psychiky. Tak jsme se přece stavěli proti totalitním režimům, v nichž platilo, že nevysmívat se znamenalo vlastně kolaborovat, a především nejen vnějškově nýbrž i vnitřně kapitulovat. Homosexualita je zlem, které nabírá na síle a devastuje samotné základy kolektivní mysli. Proč ji někteří tak podporují? Není to právě kvůli jejich vášněmi zhrublému myšlení? Není to hrubost duše a necitelnost už i k základním principům lidství? Nerozlišování nepřirozeného od přirozeného, chorobného od zdravého je typické pro krajní zhrubnutí lidského myšlení. A kdo je tu vlastně bezcitný? Není to právě ten člověk, který prosazuje zákon umožňující vydat dítě napospas takovému mravnímu peklu, jakým je homosexuální domácnost? Kdo vlastně útočí na děti, když ne ten, který oslabuje a podvrací institut rodiny a zpochybňuje jedinečnost a nenahraditelnost(!) toho nejlepšího prostředí, jehož se dítěti může dostat, - tj. manželství muže a ženy vytvářejících spolu s dětmi rodinu?

Homofilní sociologové a psychologové pochopitelně přispěchají s "vědeckým zjištěním", že pro děti není a nebude nic lepšího než "homorodina". To jsou ty moderní výzkumy, které tutově vědecky a statisticky dokážou, co je potřeba dokázat. Onehdá jsem četl, že je vědecky dokázáno, že sledování televize nemá vliv na vývoj dětí (dnes se už obecně uznává, že opak je pravdou). Pak zase profesionální psycholog (možná to byl ten samý, co teď dokazuje, jakou výhrou je pro dítě být adoptováno homosexuální dvojicí) veřejně tvrdil, že je dokázána neškodnost pro děti hraní agresivních počítačových her (teď se vzrůstem dětského násilí a nástupem vraždících školáků možná tyto "výzkumy" někdo přehodnotí).

Jen na okraj - pár citátů o statistickém dokazování čehokoliv:
"Statistika je jako naivní stará dáma. Podle toho jak se jí otážeme, tak odpoví." (Helmut Müller) "Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky." (George Orwell) "Znám tři druhy lži. Velkou lež, malou lež a statistiku." (George Bernard Shaw)

Chceme vaše děti!

 
Nedávno jsme drželi palce prezidentu Zemanovi, který pořádně překvapil svou odvahou, s níž se vzepřel jmenování známého homosexuála profesorem. Všichni chápeme, že tu nejde o samotnou "sexuální orientaci" toho nemravného člověka, která je jeho soukromou věcí a pokud je tomuto "křesťanovi" lhostejný jeho věčný úděl, je to jen jeho věc. Tady se však jedná o skutečnost, že se jedná o propagátora homosexuality, který navíc nemá problém s urážlivým a nechutným veřejným vystupováním. On sám hovoří o vtipné ironii, někdo jiný to může vnímat jako hluboce pokleslé, vulgární a vkus urážející jednání, které má svými dopady destrukční vliv na společnost (demografická krize a šíření nemocí jsou jen jednou z mnoha rovin zkázonosného působení emancipace homosexuality).

Zmíněný adept na titul profesora je prostě veřejný nemrava a M. Zeman dospěl k názoru, že takový osobnostní profil si nezasluhuje, aby se mu od prezidenta republiky dostalo čehokoliv, kromě odmítnutí. I prezident je člověk se svědomím a má své mravní zásady a jako veřejná osoba a ústavní činitel má dokonce nejen morální právo ale i úkol pozdvihovat ve společnosti morálku, vyzdvihovat mravní vzory a alespoň symbolicky deklasifikovat dekadentní persony. Není soudce, nemá právo trestat, ale může zavrhovat a odmítnout udělit poctu. Každopádně má povinnost (byť nepsanou) alespoň se obrátit zády k tomu, co je rozkladné a mravně závadné, místo toho, aby si s tím před celým národem soudružsky potřásal pravicí.

Mravně rozložená česká inteligence dala Zemanovi co proto, a tak šel na kompromis. Avšak i tak je jeho krátká vzpoura povzbuzujícím a cenným aktem obhajoby morálky a mravní pravdy. To jsou skutky, které mají svou velikost a smysl, i kdyby se nenašel nikdo, kdo by je následoval.

* * *

Biblické křesťanství je zřejmě jedinou oázou lidského myšlení, kde se ještě plně chápe, že homosexuální chování je velké zlo před Bohem i zlo pro lidi - jednotlivce i společnost. Proč je z hlediska křesťanské víry zrovna v tomto typu hříchu něco obludného? Proč právě stav homosexuality (její společenský status) se zdá ukazovat celkový stav zla ve společnosti a potažmo blízkost jejího zániku? Snad právě proto, že se jedná o zvrácení samotné lidské přirozenosti, tj. zasahuje tak hluboko, že otřásá přímo samotnými základy lidství. Je v tom vzpoura proti stvoření člověka, potažmo proti Bohu. Člověk nepotřebuje znát žádná zjevená dogmata, ani kánony či Písma, ale prostým rozumem může chápat, že v samotném jádru homosexuálních svazků je boj proti trvání lidského rodu, odpor vůči pokračování generací, aniž by to společnosti přinášelo cokoliv dobrého.

Někteří lidé se zříkají manželství kvůli povolání, mnišství, službě apod. - ale místo potomků od nich lidský rod dostává něco jiného; je to cesta oběti. Moderní homosexuálové, kteří dnes vyrůstají ve společnosti jako houby po dešti, propagují homosvazky jako cíl sám pro sebe. Chtějí si užívat a ne se obětovat. Je za tím jen arogantní zrovnoprávnění zcestné a neplodné vášně na jedné straně a na straně druhé manželství, v němž je vzájemná přitažlivost muže a ženy prostředkem k přivádění nových lidí na svět. Současná militantní homofilie je v převládající míře ospravedlňována jen vášněmi, jimž mají být rozorány meze (což ilustruje fakt, že mezi homosexuály je daleko vyšší promiskuita než mezi heterosexuály; z mnoha článků viz např. zde), čili sobectví je zde primárním argumentem. Nečistá vášeň je tím prohlašována za nějakou hodnotu. Hřích se staví na piedestal a je předkládán k uctívání.

To je zřejmě jedna z příčin, proč homosexuální chování činí z člověka Božího nepřítele, resp. buduje nepřátelství mezi Bohem a současnou civilizací, v níž je patrný nárůst homosexuálně se chovajících jedinců a ve zbytku společnosti se rozrůstá tolerance či nějaká forma souhlasu s touto deviací.

Není to tak dávno, co měla většina společnosti ještě střízlivé nazírání homosexuality, která byla považována za něco tak ponurého, že se o tom jen šeptalo, a za temnotu náležející do nejhlubší propasti mravního podsvětí. Ta rychlost, s níž lze měnit způsob myšlení lidských mas, je ohromující.

Společnosti je vnucováno manipulativní tvrzení, že homosexualita je geneticky daná, že s ní nemůže postižený člověk nic činit, neboť to není jeho volba, a proto musí být tolerovaná a nesmí být považována za hřích (jinými slovy: má to být považováno za součást lidské přirozenosti). Na to lze odvětit, že pedofilie může být také geneticky daná, a to samé může platit o dalších hříších či sklonech ke kriminálnímu jednání. S hříšnými sklony musíme každý v sobě bojovat. To je podstata mravnosti.

Vyslovená lež, která byla v současnosti rozšířena, zní: "Kdo nemá geneticky získanou homosexualitu, nemůže být homosexuálem." To je lež jako věž. Z asketických zkušeností našich Otců známe jeden základní axiom: "Každou vášeň je možno rozdmýchat." Tj. Neexistuje žádná vášeň ani hřích, jichž by člověk nebyl schopen, bude-li podroben systematickému vlivu a dosáhne-li se při tom souhlasu jeho vůle.

Dnes kolem sebe vidíme narůstat skutečnou propagandu homosexuality. Úměrně tomuto tlaku bude samozřejmě vzrůstat počet homosexuálně se chovajících jedinců (v New Yorku už každý desátý). Zdá se, že ostrovem normality, kde jsou tyto věci chápány na státní úrovni, je Rusko, které právě přijímá zákon o zákazu propagace homosexuality. Nedivme se, až se z moře západního mravního pekla zvedne další jedovatá vlna nenávisti vůči Rusku.

Síla, s jakou se v západní civilizaci prosazují homofilní zákony, je dobře patrná na nedávných francouzských událostech. Návrh zákona o sňatcích homosexuálních párů a o možnosti, aby takové "páry" adoptovaly děti, vyvolal ve Francii masivní demonstrace (statisíce lidí byly v ulicích; podle některých údajů skoro jeden a půl miliónu). Na jedné straně je to povzbuzující, že tolik lidí vyšlo do ulic demonstrovat za zachování mravních principů, na druhé straně se však s jejich postojem ztotožnila přibližně jen polovina občanů (a v jiných zemích už asi tak masové protesty nebudou). Nicméně svůj názor projevil opravdu impozantní počet lidí. Vláda však prohlásila, že na ně nebude brát zřetel. "Jsme hrdí, že jsme umožnili republice udělat tak velký krok v právní rovnosti a dotáhnout do konce tento třicetiletý boj," prohlásil mluvčí socialistických poslanců. Co se asi myslí tou rovnoprávností? Rovnoprávnost ctnosti s hříchem, mravnosti s rozvratem, dobra se zlem?
Už nejde "jen" o registrovaná partnerství, ale o právo homosexuálů na "skutečné" manželství, které bylo ve Francii teď uzákoněno. Konečně se učiní přítrž tak nehorázné diskriminaci, kterou příroda provádí, že dva muži spolu nemohou uzavírat plnohodnotné manželství a mít spolu dítě, a stejně tak byly dosud diskriminovány dvě lesby. To vše nyní napravuje nový zákon. Homomanželé buď dostanou děti adoptované (např. ukradené státem jejich skutečným rodičům za pomoci juvenilní justice) nebo jim genetikové vypěstují nějakého homunkula ve zkumavce. Problém je v tom, že zákonem je sice možno ustanovit jakoukoliv absurditu, ale to ještě neznamená, že se tím změní realita; můžeme si odhlasovat, že od 3. září nebudeme uznávat gravitaci naší planety, ale přestane se dnem účinnosti takového zákona působit zemská tíže? Žádný lidský zákon nemůže změnit Boží řád. Na to jsme tu moc malí páni. Francie by s tím měla mít bohaté zkušenosti (např. v době revoluce ustanovila desetidenní týden).
A konzervativní Angličané? Poslanci britského parlamentu v prvním kole hlasování podpořili manželství homosexuálů. Zákon má od roku 2014 umožnit gayům a lesbám uzavírat církevní i občanské sňatky, případně převést již uzavřená registrovaná partnerství na řádná manželství.

Dočkáme se jistě i plodů těchto nových zákonů, čili nárůstu kriminality. Když zákon legalizuje zlé a nemravné činy, ztratí lidé respekt i k ostatním zákonům. Zákony povyšující homosexualitu na normu, totiž v podstatě sdělují celé společnosti: Vše je dovoleno!

* * *

Aby toho nebylo dost, byla vydána tato (tragikomická) zpráva:

Americké křesťanské společenství slibující homosexuálům "konverzní léčbu" jejich orientace ukončilo svou činnost a omluvilo se klientům. Organizace nazvaná Exodus International působila od roku 1976 jako pastorační úřad zaměřený na "léčbu" homosexuálů. V USA měla 260 odboček. "Udělali jsme mnoho chyb založených na naší víře," řekl ve čtvrtek agentuře Reuters šéf společnosti Alan Chambers ... v prohlášení dále připustil, že po mnoho let přehlížel svou vlastní vytrvalou příchylnost k osobám téhož pohlaví. (Christnet)

Někdy mi to přijde tak, že na Západě je už všechno postaveno na hlavu. Jako by nestačilo, že deviace je považována za přirozenost a hřích za normalitu.
Rozhodnutí společnosti Exodus International je odrazem změn, jimiž Amerika v názorech na odlišnou sexuální orientaci prochází. Homosexuální sňatky už legalizovalo dvanáct amerických států. Nejvyšší soud má do konce června rozhodnout o osudu zákonů, které na federální úrovni homosexuální páry znevýhodňují. (Christnet)
Nyní se dozvídáme, že církevní léčbu homosexuálů vedl muž s homosexuálními sklony; tj. lékařem tam byl ten, kdo tam měl být pacientem...

Smutné otázky tedy zní: Jak asi vypadala "léčba od homosexuality", kterou vedl Chambers? A kolik bolesti přinesla tato absurdita trpícím lidem hledajícím pomoc? A kdo pak může na Západě věřit, že je vůbec možné takto postiženým lidem pomáhat? A kam se teď mají uchýlit ti, kteří potřebují pomoci? Kam se vlastně mohou utéci ti, co chtějí bojovat proti své hříšné vášni, která je přemáhá?

* * *


Papež statečně vyrazil do boje proti homosexuálům a pedofilům ve Vatikánu. Po prvním střetu bylo jasné, kdo tam má navrch.

Západní společnost už určitě není bitevním polem, kde se vede válka čistoty a mravnosti proti zlu a nemravnosti; jedná se spíše už dobyté území (nechám na laskavém čtenáři, aby si sám domyslel, která ze stran toto území obsadila a připojila ke své državě). Specifickou oblastí, kde je ještě jakési válečné pole a vede se nějaký zápas, jsou církve. Západní církve už jsou v mohutné defenzivě. Protestanti už otevřeně homosexualitu schvalují (ve světle nových vědeckých poznatků jsme zjistili, že... bla bla bla). Římsko-katolická církev je v pozici zápasníka, který je už skoro na lopatkách, ale ještě se kroutí a pokouší se vysmeknout z drtícího sevření. Za zmínku stojí zpráva, že před mocí vatikánské homosexuální lobby kapituloval i papež Benedikt. Nu, a teď je na řadě pravoslavná církev, jakožto další "pán na holení".

Takže jaká je situace v pravoslavné církvi? Sice u nás ani ve světě nedosahuje stupeň penetrace homosexuálů do sboru duchovenstva ani vzdáleně takové míry jako v římskokatolické církvi (zatím), ale vážná nebezpečí tu nejspíš jsou. Nyní je nutno jim věnovat náležitou pozornost právě u nás v místní pravoslavné církvi, která prochází velice bolestným obdobím, v němž se zřejmě rozhodne o celém dalším směřování (tj. osudu) této církvičky. Zdržím se nyní vlastních hodnocení a rozborů, ale pro ilustraci, o čem hovořím, pouze ocituji něco ze dvou uveřejněných článků, které jsou k dispozici na hojně navštěvovaných webech.

Jeden článek (který celý dle mého skromného názoru přináší zamyšlení hodný pohled, jak může být viděna momentální situace v naší pravoslavné církvi zvenku) zveřejněný v Parlamentních listech končí slovy: "Redakce také dostala několik podnětů týkajících se sexuální orientace členů Posvátného synodu..."

Další podnět k zamyšlení teď prochází po ruských webech. Z ruského článku plyne zajímavá otázka: Proběhl u nás jakýsi souběh s papežskou kauzou? Benedikt - jak známo - prohrál boj s homosexuály. Ruský autor se domnívá, že vynucené odstoupení vladyky Kryštofa je zapříčiněno touhou nějakého gaye po moci nad naší církví.

Přeložím sem krátký úryvek z tohoto článku:

»Při jednom z našich setkání v Těšovském monastýru, kam se vladyka (Kryštof) vzdálil po abdikaci, mi s tichým povzdechem pravil: "Tito lidé dospěli k přesvědčení, že poté, co jsem se dozvěděl o jejich netradiční sexuální orientaci, budu se jim mstít. To však není církevní ani zbožné. Prostě jsem chtěl, aby sami překonali svůj poklesek." ... (Homosexuálové v církvi) když pocítili, jak chutná moc a peníze, nezastaví se před ničím. Hříšná vášeň ovládá jejich myšlení. A zvrácené myšlení je schopno jakékoliv podlosti. A to tím spíše, že jsou povzbuzeni posledními událostmi v Evropě, kde sexuální menšina změnila se na vládnoucí většinu, a pod jejím tlakem katolická církev (i protestantské církve) už zkoumají otázku žehnání jednopohlavních sňatků. Nepostihlo by to i českou pravoslavnou církev, kdyby se jejím metropolitou stal gay?« (Celý článek prof. S. Komkova otiskla agentura IA REX.)



Bude při oddávání homosexuálů kněz říkat:
"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj"?


















Zobrazit příspěvek č. 920 jednotlivě

Administrátor --- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE


Chrám na svátek Padesátnice
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.)

 
Svatodušní svátky jsou zároveň svátky Boží Trojice. Má to svou logiku. Otec je nepoznatelný a nepřístupný, dozvídáme se o Něm od Syna, čili řekl nám o něm Ježíš Kristus; vypověděl toho o něm tolik, kolik je možno lidským jazykem říci, jak o tom čteme: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1,18) Jenže poznat Boha - Otce i Syna - je možno pouze v Duchu Svatém. To platí jednak o poznání (a myslí se zde poznání důvěrné, sjednocující) Otce: "...ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili" (Jan 4,23). Stejně tak to platí i o poznání Syna: "Nikdo nemůže nazvat Ježíše Pánem, leč v Duchu Svatém" (1. Kor 12,3; pravosl. překl.). Takže sestoupení Ducha Svatého je klíčem k poznání Trojice. Nelze jinak pochopit, že Bůh je Trojice, než v Duchu Svatém. Kde není působení Osoby Svatého Ducha, tam není správné chápání Trojice nebo tam vůbec není víra v Trojici.
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.
A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.

Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.

Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.

O Svatém Duchu a jeho získávání

V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.
Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.

To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.

Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)

Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)

Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."

Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.

Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.

V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.

V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.


P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."













Zobrazit příspěvek č. 921 jednotlivě

Administrátor --- 14. 7. 2013
Ambon je osobním weblogem nikoliv oficiální stránkou církve

Prohlášení

Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.

Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.

prot. Jan Baudiš













Zobrazit příspěvek č. 922 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 7. 2013
Nad článkem Ivana Štampacha

Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti.

Řečený autor přináší ve svém jistě dobře míněném článku chvályhodnou snahu nahlédnout problematiku cyrilometodějství z trošičku jiného úhlu, než bývá na Západě obvyklé. Samotný název článku: "Věrozvěsti?" svým otazníkem vyvolává otázku, zda se mu podařil hlubší průnik do duchovní problematiky nebo zda zůstal vězet v západních klišé. Na tuto otázku nechci přímo odpovídat, jen bych rád formou komentářů poněkud oponoval některým jeho tvrzením a snad i rozšířil pohled, který se v článku prezentuje.

Zároveň nám skýtá polemika s uvedeným článkem vítanou příležitostí připomenout si u příležitosti letošního výročí pár skutečností a znovu vyložit některé aspekty pravoslavného chápání cyrilometodějství. Mnohdy se teze nejlépe formulují právě při polemice (ostatně, pravoslavná věrouka byla z valné části formulována právě v rámci polemiky svatých Otců s heretiky). A navíc, letos už jsem zde na toto téma jednou psal a slíbil jsem tenkrát ještě nějaké pokračování, takže tento článek jím může být.

Byli sv. Cyril a Metoděj věrozvěsty?

Autor komentovaného článku to poněkud zpochybňuje; pak však rozšiřuje obsah toto pojmu do takové šíře, aby se tam dílo svatých bratří vešlo, stejně jako jakékoliv jiné svědectví o víře. Otázka, kterou si položil, je však zajímavá a vede k zamyšlení.

Ano, křesťanství bylo u nás přítomné již před příchodem svatých bratří. Proč je tedy nazývat věrozvěsty? Křesťanství se zde sice vskutku vyskytovalo, ale jen formálně (z politických důvodů). Sv. Rostislav píše, že Moravané nemají učitele, který by je vyučoval víře. Z toho si můžeme učinit obrázek o tom, jaký byl stav poznání víry na Moravě. Co jiného se ostatně dalo od šíření latinského ritu očekávat? Proto sem přicházejí byzantští věrozvěsti, aby zvěstovali víru - čili nikoliv formálně křttili kvůli politice, ale přinesli srdcím Moravanů skutečnou víru v Krista. To je základ Církve v našem pravoslavném pojetí - nikoliv formální křest velmožů, ale zasévání do lidských srdcí v celonárodním měřítku.

Skutečností, kterou bychom měli vést v patrnosti, je pokaženost toho křesťanství, které zde zaváděla franská misie (např. volná praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí*). Víme z památek, že to bylo "křesťanství" smíšené s pověrami (že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné; viz o tom Život Konstantinův) a obsahovalo zárodky budoucích latinských herezí, resp. např. herezi "filioque" (Metoděj a později jeho žáci s touto herezí bojovali - viz o tom u nás zde).

Že se učení sv. Metoděje neshodovalo v čemsi s učením, které hájili Němci, jakožto učení římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.* Z toho všeho je zřejmé, že křesťanství, které bylo na Moravě šířeno před příchodem sv. Cyrila a Metoděje, bylo zkažené, či "kompromisní" s pohanstvím, neřku-li heretické. Proto je možno svaté bratry chápat jako skutečné věrozvěsty - v nejužším smyslu toho slova - kteří zde hlásali pravé křesťanství těm, kteří je ještě neznali, resp. hlásali pravé křesťanství tam, kde dosud hlásáno nebylo. Ivan Štampach se mýlí, když jim odmítá přiznat čestný titul věrozvěstů v tomto úzkém slova smyslu.
Pramalé pochopení pro zvěstování víry, s nímž přišli bratři na Moravu, a typicky západnické hledání politických motivů za vším, co se kolem sv. Cyrila a Metoděje dělo, dal autor na srozuměnou v jediné krátké větě: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše." Je to vlastně zajímavé, jak může někdo takto úzce nahlížet tak široké a posvátné dílo - všichni přece máme před očima, kolik práce pro Evangelium a pro spásu Moravanů zde Soluňané vykonali, a přesto tu někdo vidí posvátné apoštolské dílo, kdežto druhý pro to najde jen taková slova, jako: "Přišli prosadit mocenské zájmy..." Každý jsme asi svým způsobem myšlení a vidění ovlivněni do té míry, že hledíce na stejnou věc, vidíme něco úplně jiného. A netýká se to jen posuzování skutků, jež se staly kdysi v šerém dávnu. Podobná obvinění z prosazování politických vlivů se valila od katolíků ve 20. století i na sv. Gorazda II. Někteří lidé zatemnění předsudky, které si vytvořili na základě vlastních nečistých zájmů, nikdy neuvěřili, že sv. Gorazdu se jedná o duchovní a náboženskou věc.

* * *

Motivy knížete Rostislava

V článku se píše: "Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost." Chápeme, že ze strany Západu to takto vypadá, ale nutno k tomu dodat, že to není pohled jediný a že ze strany Východu jsou věci vidět jinak.

Když Řím nevyslyšel Rostislavovy žádosti o vyslání misionářů, obrátil se kníže na Konstantinopol. Tedy navazuje spojení s jinou jurisdikcí. Po stránce věroučné opravdu ještě nešlo o "alternativní církevní příslušnost", protože věroučně tady zatím byla formální (ale opravdu už jen formální) jednota. Leč po stránce kanonické se o "alternativní církevní příslušnost" opravdu jednalo. Cílem bylo vybudování autokefální místní církve, po stránce správní nezávislé na Římu ani na nikom jiném. Takže jedním z cílů Rostislavovy ideje byla vskutku alternativní církevní příslušnost na úrovni církevně-správní, a jak se teprve později ukázalo, spolu s tím to byla alternativa i v oblasti církevní praxe i tradice a nakonec vlastně i v oblasti věroučné.

Oč tedy šlo sv. Rostislavovi, když žádal Byzanc o vyslání biskupa a učitele? Jednalo opravdu hlavně (či pouze nebo spíše) o kulturní a politickou příslušnost? Náš autor se zde vyjadřuje ještě poměrně zdrženlivě; mnozí jiní západní resp. katoličtí historikové volí otevřenější a jednoznačné hodnocení situace: "Jednalo se jen a pouze o politiku, a nic jiného za Rostislavovým počinem nehledejme." Vždycky jen žasnu nad tím, jak někteří současní historikové dokonale vidí knížeti Rostislavovi do srdce a mají naprosté jasno, oč se mu jednalo. Jeho žádosti zaslané do Konstantinopole přisuzují jen povrchní politické úmysly (zřejmě podle pravidla: podle sebe soudím tebe).
Není divu, že západní badatelé hledají za vším jen pragmaticky světské zájmy, kdežto motivy zakládající se na zbožnosti připouštějí obtížně. Vyplývá to z dlouhodobé západní praxe a situace. Jak vypadala situace v oněch dobách? "Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Itálii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští."*
Na Západě, kde už po devátém století ztrácelo křesťanství svůj původní duchovní obsah (tudíž z něj vyprchávala síla schopná inspirovat lidská srdce a naplnit je pravým duchem), bývá přístup vládců ke křesťanství spíše pragmatický a je uchopováno jako prostředek používaný v politické hře. A to nejen u vládců světských, ale i u biskupů a papežů. Proto se nedostalo dřívějším Rostislavovým žádostem na Západě vyslyšení. Jeho země byla v myšlení římských církevních vládců předurčena jako potrava pro germánskou expanzi.
Viz např. velkou vojenskou výpravu německého krále Ludvíka proti Rostislavovi (r. 864 - rok po zahájení misionářské práce sv. Cyrila a Metoděje na Moravě). K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.*

Když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němce na slovo.*

Vojenských výprav proti Slovanům se zúčastňovalo i západní duchovenstvo.

Jsou zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.*

"Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni", jak to později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.*
Rostislav samozřejmě politikem byl a připouštíme i politické motivy jeho žádosti o vyslání "biskupa a učitele", ale zároveň z jeho dopisu cítíme hlubší vztah ke křesťanství - touhu nejen po biskupovi, ale především po učiteli, který by moravský lid uvedl do hlubšího chápání Kristova evangelia. Nejlepším důkazem řečeného je Boží požehnání, jehož se Rostislavově iniciativě dostalo. Jednak se díky našemu svatému knížeti dostali na Moravu takoví byzantští světci, jakými byli Cyril s Metodějem, díky čemuž dnes máme tyto velikány za své nebeské přímluvce. A dále dal Bůh najevo, že k Rostislavovu dílu přihlásil, tím, že dílo, jehož iniciátorem moravský vladař byl, přetrvalo a stalo se základem slovanského církevního života nejen pro většinu Slovanů, ale pro největší pravoslavnou církev světa - čili pro Třetí Řím (dovolím si pro tentokrát použít pro Ruskou církev tento neoficiální titul). Jaké lepší svědectví o svatosti knížete Rostislava můžeme ještě chtít? Vždyť strom se pozná po ovoci, jak vysvětluje Pán Ježíš. Nemůže špatný strom rodit dobré ovoce. Dokonce i hořký konec Rostislavova života - zrada, zajetí, oslepení a smrt v bavorském vězení - ukazuje, že mu Bůh dal trpět kvůli Evangeliu podobně, jako svým svatým mučedníkům a vyznavačům. Takoví jsou v nebi vyzdviženi nejvýše, přímo pod Boží trůn. (Není vůbec pochyb, že potrestání Rostislavovo (skoro bychom mohli říci: poprava) bylo pomstou heretiků a "vlků v rouše beránčím" za to, co Rostislav učinil pro šíření pravého křesťanství na Moravě, resp. za to, že inicioval a podporoval cyrilometodějskou misii.)
Všecky tyto skutečnosti (invaze Němců pod záminkou šíření křesťanství) dostatečně vysvětlují, proč se kníže Rostislav obrátil do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá válečná výprava. To jej naplňovalo obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.*
* * *

A nyní ke střetu východní a západní církve u nás. To je téma neodlučně s cyrilometodějstvím spjaté.

Boj latinské církve proti východní tradici autor článku, s nímž polemizujeme, jemně nazývá "sporem" obou tradic. Pojem "spor" však spíše evokuje diskusi, kdežto to, co se odehrávalo na našem území v rámci politického prosazení latinské orientace, bylo vyhlazováním všeho, co mělo něco společného s cyrilometodějstvím. Latiníci likvidovali všechny východní a slovanské formy křesťanství, aniž by se tázali zdejšího lidu, jestli je mu to milé; takhle zřejmě "spor" nevypadá. Jednalo se střet a zápas. Tento boj sice vyhrála latinská strana, ale díky používaným prostředkům má jen málo důvodů být na toto vítězství hrdá, neboť jí ke cti rozhodně neslouží.

Nadále se autor řečeného článku uchyluje k obvyklým klišé a manipulačním tvrzením, což není zrovna čestný postup. Např. píše: "Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi..." Je zde patrná snaha vylekat Čecha tezí občas katolíky používanou a nyní jen mírně modifikovanou: "Kdyby se u nás zachovalo cyrilometodějství a kdyby u nás zvítězila východní (tj. pravoslavná) tradice nad latinskou, pak bychom zde žili tak, jako se žije na Balkáně (tj. v chudobě apod.) A to byste chtěli?" Výroky v tomto smyslu lze od známých osobností římskokatolické církve opravdu slyšet. Případně lze Čecha snadno zmanipulovat tvrzením, že kdyby zde dílo sv. Cyrila a Metoděje nebylo latiníky vyhlazeno, pak bychom dnes psali azbukou. Hrůza, že?

Na podobná tvrzení bychom mohli opáčit: "Kdyby nebylo byzantské misie, tak bychom dnes nemluvili česky, ale německy." Jedině díky sv. Cyrilu a Metoději si dnes vůbec můžeme klást takové otázky, zda by se čeština lépe psala azbukou nebo zda má pro Čecha nějaký význam latinka. Bez příchodu slovanských bratří by s největší pravděpodobností neexistovala ani čeština ani Čechové. Byli bychom všichni Němci a hovořili bychom německy. Naše bývalá slovanská identita by pro nás dnes neznamenala nic více, než zdejší keltská opida a menhiry.

Vždyť kdyby nebylo češtiny, nebylo by ani českého národa. Nebýt Cyrila a Metoděje uskutečnily by se germánské plány na pohlcení Čechů a Moravanů. Vždy, když slyším na toto téma hovořit nějakého českého teologa ze západní církve, táži se sám sebe, proč jim představa pohlcení a poněmčení Čechů nevadí tak, jako pravoslavnému Čechovi?

A nyní k té životní úrovni a balkánskému způsobu života. Do značné míry je způsob života dán mentalitou obyvatel a pak jejich kulturností a historií. Mentalita Balkánu pramení z jižanského temperamentu. Současná životní úroveň Balkánu se do značné míry odvíjí od skutečnosti, že tyto země byly dlouho nárazníkem mezi islámskou expanzí a Evropou. Zatímco Západ hospodářsky vzkvétal díky vysávání kolonií, tak Balkán, který vytvářel hráz mezi světem islámské expanze a Západem, zápasil s muslimy či se snažil ze sebe setřást turecké jařmo (v čemž mu Západ házel klacky pod nohy). Takže tvrdit či naznačovat, že životní úroveň Balkánu je výsledkem dědictví cyrilometodějství či nepříslušnosti k latinské kultuře, je zcestné. Turecké jho se našeho území bezprostředně netýkalo, takže hospodářský vývoj u nás mohl být jiný i při zachování cyrilometodějské tradice. Nicméně je nutno uznat, že duchovní působení pravoslavného křesťanství směruje člověka k jiným hodnotám, než je hromadění pozemských statků, čímž žije latinský západ.

Především však chci podtrhnout, že kdyby zde zůstalo cyrilometodějské dílo, pak bychom byli kulturním centrem Evropy. Nejen středem geografickým, ale i střediskem vzdělanosti a kultury. A to by nám pomáhalo zajistit i svébytnost státní. Likvidací cyrilometodějství jsme upadli na dlouhá staletí do temnoty latiny a byli vymeteni na úroveň kulturní provincie. Jakékoliv kulturní povznesení se zde pak mohlo dít už jen za cenu oslabování národní identity. Místo toho, aby zde vznikala díla církevního i světského písemnictví jako na "běžícím pásu" a to ve slovanském jazyce, jak tomu položili základy svatí bratři, nastupuje místo toho éra, kdy se píše jen latinsky a jen pro latinsky vzdělané lidi; na univerzitě se učí latinsky, později německy. A mimo vzdělanecké kruhy? Česká literatura se prosazuje až koncem 13. století, a nemá ani zdaleka tu pozici, jakou mělo dříve staroslověnské písemnictví (zvláště na Moravě). (Karel IV. nepodepsal za svého života ani jednu česky psanou listinu.)
Zajímavou ukázkou blahodárného kulturního vlivu slovanského písma a liturgie je případ Bulharska. Poté, co tam žáci sv. Cyrila a Metoději přinesli slovanskou liturgii a písmo, se Bulhaři zbavili používání cizího liturgického jazyka (v jejich případě to byla řečtina, resp. Byzancí zaváděná helenizace), což vedlo prudkému rozvoji bulharské kultury a písemnictví. (Vyhnání cyrilometodějství z Moravy a jejich vlídné přijetí na Balkáně, vedlo sice ke kulturnímu pádu našich zemí, ale kulturně povzneslo celý Balkán; jenže zatímco nás dusil latinský Západ, Balkánu bylo dáno trpět pod tureckým jhem.)
A co se týče té azbuky - latinka až do doby Husovy nebyla schopna adekvátně zaznamenávat česko-jazyčnou výslovnost, což kladlo samozřejmě překážky při psaní v češtině, a tím byl náš místní jazyk z oficiální kultury a písemnictví diskvalifikován. To pochopitelně výrazně podlamuje svébytný kulturní rozvoj těchto zemí.
Mimochodem, dodnes činí naše diakritická znaménka v latince problémy (např. v oblasti počítačů). Je to něco vpraveného do latinky dodatečně jako její neorganická součást, a navíc česká diakritika je specificky česká a nepoužívá se jako celek v žádném jiném národě, který píše latinkou (dokonce se liší diakritika česká i od slovenské). Pro Slovany píšící cyrilikou je daleko snazší vzájemně sdílet svou písemnou kulturu, než je pro nás - i při používání té slavné latinky - možno sdílet písemnictví se západem. V praxi nám naše latinka žádné sdílení písemnictví s Němci, Francouzi ani Angličany neumožňuje; musíme se naučit jejich (nám zcela vzdálený) jazyk i pravopis úplně stejně, jako se to musí učit Rus, chce-li číst německy, francouzsky či anglicky. Výhoda latinky pro Čechy je tedy téměř nulová.

Kdyby se u nás psalo azbukou, mohli bychom (zřejmě jen s minimální jazykovou průpravou) celkem snadno číst např. Dostojevského (jednoho z největších světových spisovatelů) či Tolstého v originále. Jakého západního autora světové úrovně si (bez náročného jazykového vzdělání) přečteme v originále s naší latinkou?

Kdo máte zkušenost s počítačovými písmy, resp. editoval jste někdy fonty, víte, kolik různých znaků s nejroztodivnějšími diakritickými znaménky ve skutečnosti znakové sady latinky mají. Oblast latinky je v praxi značně roztříštěná, v řadě západních zemí používají trochu jinou latinku, a to proto, že samotná holá latinka (čili písmo pro latinu) nemá schopnosti postihnout výslovnost hlásek užívaných národy píšícími latinkou, a proto si ji každý národ rozšířil podle svého. Oproti tomu oblast cyriliky je daleko celistvější, všechny národy píšící tímto písmem používají prakticky stejnou sadu znaků (jen s nepatrnými výjimkami). Důvodem je, že cyrilika má dost znaků, aby postihla výslovnost všech hlásek slovanské řeči.
* * *

Dnes samozřejmě už bereme jako daný fakt, že jsme byli pohlceni do sféry vlivu Západu - politicky i nábožensky. Na tom již nelze nic zásadního změnit. To nám však nebrání v úvahách nad tím, co to pro nás znamená. Zatímco svými náboženskými kořeny i národností náležíme spíše Východu, nástup temnoty rekatolizace v době pobělohorské, kdy spadla mříž, jež nás uvěznila v rakousko-uherském "žaláři národů", zpečetil schizofrenní způsob naší další existence. To je národní diagnóza platná zřejmě dodnes.

Sice jsme si učenlivě osvojili závistivě šilhat západním směrem, ve skutečnosti nás západní země mezi sebe nepřijímají. Jsme pro ně jiní. Dokonce i Masarykovu Českou republiku hodil Západ přes palubu, později nás s klidem odmrštil do sféry vlivu SSSR. A jak nedávno vyšlo najevo, dokonce i v době Gorbačova západní politici zprvu nechtěli, abychom se z komunistické vlivové sféry dostali. A při dnešních potížích naší země s demokracií se ze Západu opět ozývá pohrdavé zdůrazňování, že nejsme kulturní součástí západní Evropy a "nikdy nebudeme". Naše historie nás zformovala do stavu neplodné rozpolcenosti. Byli jsme vyrváni ze slovanského světa, k němuž budeme kořeny i srdcem vždy patřit, a byli jsme adoptováni Západem, který nás nemiluje, ale poutá nás k němu závistivá touha být bohatými jako on. Při tom však jakožto Slované někde v koutku duše Západem opovrhujeme, protože nám připadá povrchní.

Češi mají na rozdíl od Západu daleko větší smysl pro iracionálno a duchovní realitu (viz např. klasické české pohádky, či velké množství pověr a lidových zvyků, které si ani neuvědomujeme; dále všechny ty víly, skřítkové, vodníci a další bytosti, jimiž se to v myšlení národa jen hemží - ať už jsou viděny v přírodě nebo se nastěhovaly do večerníčků; pak jsou to dosud živé a prožívané historické pověsti a magické vlivy; zajímavým příkladem je i fenomén pražského tajemství). Jak vzdálená je tato stránka našeho vnitřní světa od západního pragmatismu! Pozoruhodný je i místní smysl pro kulturu (vztah k psanému textu, divadlu a krátkým filmům). Při kontaktu se západními lidmi si Čech uvědomí, nakolik jsou dodnes naši lidé tvořiví, schopni improvizace, se vztahem ke kutilství a amatérskému provozování všelijakých řemesel a podobných hobby. Nemáme sice moc smyslu pro demokracii a politiku, ale o to větší smysl máme pro přírodu, chataření, houbaření, rybaření, zahrádkaření, sbírání a očesání všeho, co se kde urodí, - a v takové míře, že to mnohým Zápaďanům připadá naprosto nepochopitelné (a to nemluvím o místním specifickém humoru). To vše jsou projevy ducha Východu, slovanských kořenů, které jsou v nás dodnes živé.
Vzpomínám si na vyprávění filosofa Erazima Koháka (asi není slovanské národnosti, ale je spjat s mentalitou zdejšího prostředí), který jako emigrant v USA pracoval na univerzitě. K údivu svých kolegů nebydlel ve městě, ale ve srubu v lese. Jednou pozval pár svých spolupracovníků na návštěvu a k jejich zděšení nasbíral v lese houby, usmažil je a nabídl jim k ochutnání. V představách Američanů znamenalo sníst divoké houby jistou smrt (v USA požívají jen uměle vypěstované žampiony apod.). Posléze se však nechali přesvědčit a také pojedli. Pak ještě nějaký čas vyprávěli s očima na vrch hlavy svým přátelům vzrušující historku, jak byli u Koháka v lesním srubu a jedli tam s ním divoké houby.
Možná bychom to mohli ilustrovat následující anekdotou. Zatímco západní teolog bude hodinu psát či hlásat a přinášet důkazy o platnosti křtu provedeném třemi kapkami vody, jež jsou "nutné a postačující", a kázat, že jakékoliv jiné namáčení do vody není nezbytné, tak východní člověk stráví tuto dobu tím, že na jezeře vyseká díru do ledu, kněz vodu posvětí, a pak tam do ní všichni z farnosti naskáčou.
Mluví se o pomyslné linii rozdělující Evropu na východní a západní; směrem na východ od ní jsou prý lidé více intuitivní. Někdo hovoří o jiném poměru práce levé a pravé hemisféry v mozku. Protěžování racionální hemisféry na Západě (kromě Islandu) došlo tak daleko, až si psychiatři v Americe odhlasovali, že budou duchovní zkušenost považovat za psychickou chorobu. U nás se tím, že vidí skřítky, chlubí dokonce i celebrity. Na Ukrajině má každá vesnice svou vlastní čarodějnici a nepokřtěné dítě se neodvažují vynést ven z domu. Duchovní jevy se vědecky zkoumaly dokonce i v ateistickém SSSR. Místo toho, abychom s tím potenciálem pracovali, tak jsme si ve své dezorientaci vymysleli ještě jakousi třetí Evropu, a to tzv. Evropu střední, což jsou východoevropané, kteří si nejsou jisti, kam vlastně patří; chtěli by být počítáni mezi západoevropany, ale při tom zůstat lidmi východoevropskými. Vymýšlíme si tudíž různé stylizace jak to zaonačit, např. se prezentujeme jako "most" mezi Východem a Západem. Jak ale už říkal Werich: Po mostech se většinou šlape. (A při konfliktu mezi levým a pravým břehem se ze všeho nejdřív odstřelí právě most.)
A jak to všechno souvisí s Cyrilem a Metodějem? Každý národ musí dostat křesťanství a duchovní život v té podobě, jaká odpovídá jeho mentalitě. Podobně, jako potřebuje, aby měl církevní život ve svém jazyku (jedině tak k němu může opravdu důvěrně přilnout), tak i odstín církevní praxe musí odpovídat jeho povaze. Neumím posoudit, zda by byzantský obřad a východní tradice byly vhodné i pro západní národy, ale asi není bez významu, že si Západ vytvořil svůj jednoduchý krátký obřad, mši připomínající východnímu člověku spíše schůzi, než sestoupení nebeského království (západní protestantské církve a sekty dotáhly na svých "zasedáních" tento trend do konce). Západnímu racionálnímu člověku zřejmě není blízká dlouhá bohoslužba plná tajemné symboliky, ozdobená opakujícími se intermezzy, s nadrealistickou hymnografií se zvláštními obrazy a paradoxálním vyjadřováním. Naproti tomu zbožnost slovanského národa je západním obřadem dušena a přiváděna k povrchnosti, chladu, formalitě a snad i pokrytectví. Myslím, že současný duchovní stav našeho národa je mj. výsledkem vnuceného západního ritu, který nedovolil duši národa rozkvést zbožností.

Sv. Cyril s Metodějem sem přinesli nejen písmo pro nás jazyk a biblické překlady, nejen orthodoxii, původní nezkažené křesťanství, ale i východní typ zbožnosti. To vše dohromady způsobilo na Moravě něco ohromného. Duše národa obživla a pohnula se, začala pod vlivem cyrilometodějské mise rozkvétat. „Jako by se hluchému otevřel sluch a němý promluvil," podobnými slovy hovoří kronikář, který byl svědkem toho, co se na Moravě stalo. Pozdějším násilným odebráním tohoto dědictví a vnucením západní zbožnosti se v průběhu druhého tisíciletí stal z našeho národu duchovní mrzák, duše ochrnula. Vypadá to, že bez východní zbožnosti se ze Slovana stane buď materialista nebo pověrčivec, jako v případě Čechů, či naopak fanatik (to je možná případ Poláků či Chorvatů); obojí znamená duchovní umrtvení.

Češi by mohli být zajímavě náboženským národem. Historie naší země, poloha, střety a prolínání různých duchovních vlivů, podoba krajiny, slovanská národnost obohacená mišmašem genů třetiny světa, to vše jim dává jakousi zvláštní vlastnost a snad i spiritualitu. Bohužel církev resp. církevnost zde byla v době temna jezuity zdiskreditována - v případě Čechů je to vypáleno do genetické paměti národa; jak se říká: nedůvěra k církvi je u Čecha na úrovni buňky. A tak si tuto národní spiritualitu Čech ventiluje v lese na houbách či v nějakých pověrách nebo v poslední době masovým zájmem o neorganizovanou (neopohanskou) náboženskost a tajemné záhady, protože si s tím, co v sobě má, neví rady. Je mu v podstatě jedno, o jaké náboženství či duchovní nauku se jedná, hlavně to musí být neorganizované, rozuměj - necírkevní.

Za tohoto stavu věcí mohla sehrát česká pravoslavná církev jedinečnou úlohu pro tento dějinami tak zkoušený národ. Nejde tu o žádné přičlenění k Rusku, jak se děsí Ivan Štampach, ale o osvětlování historické paměti a správný duchovní výklad dějin. To činila naše církev za éry sv. Gorazda II. v meziválečné době 20. století. Představila národu skutečné cyrilometodějství a husitství, přinesla sem pravoslavného ducha. Tak mohli zdejší lidé okusit něco krásného leč dávno zapomenutého. Naše církev tím nabídla národu něco inspirativního, s čím se mohl identifikovat. Byla to otevřená cesta, na níž mohl národ najít sám sebe.


Pozn. Věty a odstavce označené * jsou citací z knihy sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu.

Pokračování příště
















Zobrazit příspěvek č. 923 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 25. 7. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (II.)

Jakou církevní hodnost měli svatí bratři? Kým byli?

Pokračování prvního dílu

Pak je v článku, s nímž polemizujeme, obligátní příspěvek do zašmodrchaného sporu o tom, jestli bratři byli či nebyli mnichy, což evokuje další spor, jestli byl Konstantin biskup nebo jen kněz atd. V těchto sporech se u nepravoslavných diskutujících většinou projevuje malá znalost východních reálií a pravoslavných principů mnišství či kněžství. K nim se řadí i autor článku, s nímž disputuji, když tvrdí, že Metoděj nebyl mnichem (aniž by toto tvrzení zdůvodnil). Podobně se diskutuje o mnišství Konstantinově a o jeho hierarchické hodnosti (vyskytuje se celé spektrum názorů: mnich bez hodnosti, kněz, biskup). Sebekriticky musíme však přiznat, že nedostatek chápání církevních reálií se objevuje i v pravoslavné církvi - např. v nedávno u nás vydané nové knížce se hlásá, že Konstantin nebyl biskupem, ač náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš už dávno přinesl argumenty, proč musel mít Konstantin biskupskou hodnost. Našim argumentům a důkazům, že Konstantin byl biskupem a Metoděj zřejmě jerodiákonem, se budeme věnovat níže. Zajímavější nyní bude použít tento nekonečný spor k obecnější úvaze, která by se dala shrnout do věty: "Chcete-li se něco dozvědět o svatých, zeptejte se jich." Čili dotkneme se toho, co je na světcích a jejich úloze v církevním životě tím jediným podstatným, - důvěrného vztahu k těmto Bohem oslaveným osobám, jimž byla dána možnost pomáhat nám svými přímluvami.

Nyní si dovolím na chviličku trochu odbočit od tématu. Krátce o poznávání pravdy. Se současnými lidmi probíhá zvláštní proces a to i v církvi. Podobně jako ze západního křesťanství postupně už skoro vyprchal onen dávný důvěrný vztah ke světcům, úcta k liturgii apod., tak - jak se mi zdá - nyní pomalu došlo i na nás a v každé nastupující pravoslavné generaci - jak se obávám - už nějaká další důležitá část duchovního dědictví schází (je to vidět v celém světě, i na Athosu, jak tvrdí Svatohorci). Ke světcům (a často i k teologii) přistupují poslední generace dosti světským způsobem. Vlastně přijímají metody a nástroje i způsob náhledu od světských učenců; kráčejí tak stejnou cestou, jakou se už dávno vydali nepravoslavní teologové (viz např. papeže Pia XII., který v r. 1950 uznal možnost, že se lidské tělo vyvinulo z živé hmoty, tj. opice; Jan Pavel II. prohlašuje evoluci za více než jen hypotézu). Je to taková "hra na historickou pravdu", která se jen málo liší od jiných "her na pravdu", např. na údajnou biologickou pravdu "nepochybně odhalenou" v 19. století fyziky, biology, později antropology; či později na "pravdu o náboženství" vyjevenou nejprve komunistickými (resp. marxistickými) historiky a dnes znovu vytahovanou a svůdně zabalenou dle poslední módy (viz např. Zeigeist atd.). Ve všech těchto "hrách" pravidla určuje jen jedna strana a mění si je průběžně podle svých potřeb.

Když byly na počátku 20. století propagovány vykopávky, které měly dokazovat darwinovskou evoluci, sv. Jan Kronštadtský (světec s duchovním zřením) se trpce usmíval nad těmi, kteří více věří tomu, co ze sebe vydává mrtvá hlína, než tomu, co říká živé Boží slovo. Podobně se můžeme stavět k těm, kteří věří tomu, jak pravoslavným duchem neosvícený lidský rozum vykládá dochované sporé historické památky. Pravda, která přichází materialistickou cestou, bývá často spíše lží než pravdou. Pro duchem pravoslavného člověka nese pravdu o světcích církevní tradice, která se utváří v důvěrném modlitebním vztahu se svatými. Něco je dáno historickou pamětí církve, ale především sami svatí o sobě zjevují, kdo jsou, jak žili atd. Zdrojem poznání světců je např. řeč, kterou k nám promlouvají životopisy svatých. Někdy je to jazyk symbolický či duchovní, vždy však vystihuje pravou realitu - tu skutečnost, která je ještě skutečnější než náš viditelný svět. Naše pravoslavná cesta k poznání pravdy vede přes Evangelium, církevní tradici a duchovní zkušenost (v tomto pořadí), tj. skrze očištění a následně osvícení srdce. A toto poznání se týká nejen duchovní oblasti ale i hmotné (fyzikální, astronomické, historické atd.).

O poznání z oblasti fyzikální a astronomické se hovoří v životopisu světce nedávné doby, sv. Siluana Athonského, který si přál pochopit, jak je uděláno Slunce, a uslyšel v duši odpověď: "Pokoř se, a budeš vědět nejen, jak je učiněno Slunce, ale poznáš i jeho Stvořitele". "Když v Duchu Svatém poznává duše Pána, pak z radosti zapomíná na celý svět a zanechává snahy o pozemské vědění" (O dvou způsobech poznání světa.) Příkladem svatých, o nichž něco víme jen z toho, co o sobě sami zjevili, jsou mučedníci Rafael, Nikolaos a Irina. Tito zapomenutí mučedníci se po půl tisíciletí od svého skonu začali zjevovat, označili místa, kde pak byly vykopány jejich svaté ostatky, a jsou to dnes svatí, kteří konají množství zázraků a patří k nejvzývanějším svatým v řecké církvi. (Více o nich u nás zde.)

Úvahy nad hierarchickou hodností sv. Konstantina nás tudíž mohou přivést k promyšlení našeho vztahu k církevní tradici a k prohloubení duchovního náhledu na historii církve i na světskou realitu.
* * *

Pravdu o sobě zjevují sv. Cyril a Metoděj např. skrze naši církevní tradici. Na starých ikonách je vidíme oba v biskupském rouchu. O této tradici nemáme důvod pochybovat, vždyť nikterak neprotiřečí zdravému rozumu, logické úvaze a pravoslavným reáliím, které nám říkají, že sv. Cyril - Konstantin měl jistě biskupskou hodnost, když připutoval na Moravu.
Ať nás nemate, že na většině ikon je Cyril v mnišském rouchu. Zobrazuje se totiž v tom stavu, v jakém zesnul, a tím byla velká schima. To pro něj znamenalo zříci se jak biskupské hodnosti tak i císařského pověření.
Kdyby Michael III. nevyhověl žádosti Rostislavově a neposlal mu biskupa, ale jen kněze, jistě by to ve svém dopise nějak zmínil a vysvětlil (kupř. by slíbil, že biskupa pošle později). Jen obtížně si lze představit, že místo žádaného biskupa posílá jen kněze, který nemá v otázkách budování církve prakticky žádné pravomoci, a přešel to v průvodním listu mlčením. To by byla nezdvořilost, která rozhodně odporuje byzantské etiketě.

Na wikipedii se dočtete v přepisu z pořadu "Toulky českou minulostí" toto zdůvodnění: "Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat." K první citované větě podotkněme, že je to tvrzení, které nemůže obstát, protože v Byzanci se nic nevědělo o tom, že by Morava patřila pod Řím; nevěděli o tom nic ani svatí bratři, jak se dozvídáme z jejich životů. Proto necítili žádnou potřebu jednat s franskými biskupy ani kontaktovat Řím a žádat schválení svého působení, což by v případě, že by Morava byla už v římské jurisdikci, museli jako kněží učinit, protože jinak by je zde nenechali misijně působit. Z tohoto důvodu je i druhá výše citovaná věta z hlediska církevně-kanonického nesmyslná. A dále, pro patriarchu sv. Fótia by bylo tak jako tak rozhodující pozvání místního vladaře a nikoliv nároky Říma. Morava byla považována za misijní území a Byzanc neuznávala žádnou univerzální římskou jurisdikci, jak jasně ukázala ve sporu o Bulharsko. Teprve později (po smrti Cyrila) vysvěcením Metoděje v Římě, zřízením panonské arcidiecéze a jeho vysláním na Moravu v hodnosti arcibiskupa moravského začíná tato země oficiálně náležet do římské jurisdikce.

* * *

Tak tedy - proč byl sv. Cyril, když přišel na Moravu, s nejvyšší pravděpodobností biskupem?

1.) Nejdříve vezměme v úvahu jeho vznešenou hodnost "filosofa", což znamenalo vysokou akademickou prestiž a v Byzanci by se snad dalo říci, že bylo i vyjádřením duchovní úrovně člověka a potažmo církevního postavení (pojem "sofia" měl význam nadsvětský, duchovní). A dále zmínka o jeho postřižení a vysvěcení a přidělení k chrámu by mohla být narážkou na jeho vysvěcení a ustanovení, protože biskup nemůže být vysvěcen, aniž by byl zároveň ustanoven ke konkrétnímu chrámu, kde má svůj stolec. (ŽK 4. kap.) Konstantinovi nejprve nabízeli bohatství a vznešenou nevěstu. Když zjistili, že po ničem z toho netouží, rozhodli se ho vysvětit, aby si ho udrželi. S ohledem na kanonické zvyklosti, není pravděpodobné, že by ho světili jen na kněze, protože na kněze bývá spíše zvykem světit buď ženaté muže nebo mnichy pro službu v monastýru. Jeho rozhodnutí nikdy se neoženit muselo být v kontextu snahy udržet jej ve světském prostředí chápáno spíše jako možnost vysvětit jej na biskupa. A dále, nemělo by valný smysl světit někoho na kněze kvůli jeho udržení při dvoře. Kněz totiž není vázán tak jako biskup. Kněz může snadno změnit farnost (stačí mu požehnání biskupa), kdežto kanonická pouta biskupa k jeho katedře jsou daleko silnější (o jeho odchodu či přemístění jedná obvykle synod biskupů či sněm). To byl také důvod, proč ho půl roku hledali, když záhy po vysvěcení odešel. Označení "kněžství" (staroslověnsky: popovstvo) ve zmínce ŽK o svěcení lze vztáhnout i k biskupské chirotonii. Úřední titul "knihovníka" udělený Konstantinovi obnášel zřejmě vykonávání funkce tajemníka patriarchy; hodnost kněze (presbytera) pro tuto funkci nedává smysl - buď by to měl být liturgických zvyklostí diákon nebo rovnou biskup. Nedodržení kanonického věku při tomto svěcení (Konstantinovi nebylo ještě 30 let) se vztahuje i na získání hodnosti kněžské (stejně tak je ale nízký věk - 23 až 24 let - podivný i pro získání vysoké funkce tajemníka patriarchy). Jednalo se tedy buď jak buď o svěcení výjimečné, dobře odůvodněné (svou roli nejspíše sehrál i původ a pokud je pravdivá řecká genealogická teorie, že Konstantin byl přes svou matku vnukem císaře Konstantina VI., pak by to mohlo pomoci vysvětlit svěcení v tak mladém věku; leč podobný rychlý vzestup po hierarchických stupních byl ve výjimečných případech v Byzanci možný, viz případ patriarchy Fótia).

Cyrilova práce pro církev, opakovaná misionářská činnost (vyslání samotným patriarchou a císařem /císařovnou/, díky čemuž byl takový misionář zároveň i vyslancem státu a patriarchátu) a jeho vysoká vzdělanost i známost, - to vše též hovoří pro to, že byl biskupem. K tomu přičtěme i pověst apoštolské svatosti (saracéni mu dali pít jed, jemu to však neublížilo). O mimořádné učenosti Konstantinově a jeho lingvistických schopnostech je zřejmě zbytečné zde psát; připomenu jen, že krátce před odchodem na Moravu rozluštil nápis na Šalomounově číši (ŽK 13. kap.). Jeho věhlas učence si můžeme snadno představit.

Odchod Konstantina do ústraní (rezignace na učitelský úřad) mohl souviset se státním převratem (r. 856). Kdyby byl pouhým učitelem, pak by se ho převrat netýkal. Pokud byl biskupem, musel se obávat, jaké následky by pro něj odstranění jeho dřívějších přátel a příznivců mohlo mít. Zřejmě kvůli tomu odchází a uchyluje se do monastýru. S tím by mohlo souviset i jeho zchudnutí před odchodem do monastického centra na Olymp za bratrem Metodějem. (ŽK 7. kap.)

Samo za sebe hovoří i jeho povolání k misii u Chazarů. Císař vyhledal Konstantina a řekl mu: "Jdi, filozofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak se náleží." (ŽK 8. kap.) Po jeho kývnutí na přidělený úkol ho vypravil jako císařského vyslance. Z toho vyrozumíváme, že poté, co Chazaři požádali o vyslání učeného zvěstovatele křesťanské víry, císař neznal nikoho vhodnějšího než Konstantina. Další svědectví o známosti Konstantinově a o jeho schopnostech. Není pravděpodobné, že by taková významná osobnost v Byzanci měla hodnost kněžskou, jíž na společenské a církevní úrovni odpovídá spravovat farní církevní obec a sloužit bohoslužby pro své farníky.

Lidé, kteří se od mladí zasvětili službě církvi, teologii (což mělo v Byzanci zároveň společenský rozměr) a vědám, a vynikli v tom, osvědčili mimořádné schopnosti, vystupovali přirozeně v církvi na nejvyšší hierarchické stupně. (Biskupů bylo tenkrát více než dnes, eparchie byly malé a bylo jich mnoho.) Připočteme-li k tomu ještě známost a potažmo přirozenou autoritu ve společnosti i v církvi, není obtížné chápat, proč byly osoby takového formátu v Byzanci svěceny na biskupy (pokud pro to měly kanonickou způsobilost nebo tomu samy z nějakých důvodů nezabránily). Lze si tudíž obtížně představit, že Cyrilova hodnost "filosof" nebyla spojena s biskupskou hodností, zvláště když její získání nic v jeho pověsti či osobních záležitostech nebránilo a když to bylo pro jeho předpokládanou další misijní nebo pastýřskou resp. učitelskou činnost potřebné.

Ve 13. kap. ŽK je psáno o Konstantinově životě po návratu z misií (a před výpravou na Moravu): "Po návštěvě u císaře žil v tichosti na modlitbách k Bohu, usazen při chrámu svatých apoštolů." Někteří vidí ve zprávě, že byl "usazen při chrámu" narážku na episkopskou chirotonii a na přidělení katedry. Je to tedy druhé místo v jeho životopisu, v němž můžeme spatřovat ospravedlnění našeho názoru, že Konstantin přicházel na Moravu jako episkop. Předností tohoto data biskupského svěcení je především vyšší věk Konstantinův, což činí možnost episkopské chirotonie obecně uvěřitelnější.

Ale jsou zde důležitější důvody pro přesvědčení o našem názoru, než jsou vnitřní poměry v byzantské společnosti.

2.) Vypravit do daleké(!) země misionářskou družinu, která je financována a osobně vypravena samotným císařem(!) a je to odpověď na žádost místního zemského vládce, jenž výslovně žádá vyslání biskupa a potažmo vybudování místní církve, - to není představitelné, kdyby v jejím čele nestál biskup. To by byla pro knížete, který žádal "učitele a biskupa" spíše urážka (vlastně by to v rozporu s celou tradicí znamenalo, že Rostislavova žádost nebyla vyslyšena ani v Římě ani v Konstantinopoli). Kdyby císař s patriarchou nechtěli na Moravu poslat biskupa, pak by tam zřejmě neposlali nikoho. A kdyby tam chtěli vyslat Cyrila jen kvůli jeho lingvistickým schopnostem a Cyril nebyl z jakýchkoliv důvodů biskupem, pak by určitě připojili k výpravě někoho dalšího, kdo by biskupskou hodnost měl. Vždyť tato misie je výsledkem navázání vztahu dvou panovníků a je do ní patrně (alespoň částečně) vkládán i politický rozměr, proto by měl být církevní vyslanec císaře na patřičné hierarchické úrovni.

3.) Představme si, že by na takovou dalekou výpravu vyšel sv. Cyril v hodnosti kněze. Znamenalo by to, že je sem sice vyslán šířit a upevňovat víru, budovat místní církev, jenže při tom nemůže provádět elemetární součásti takového díla - tj. ani vysvětit nově postavený chrám či kapli (natož aby vysvětil další kněze). Kdyby zde byl jediným knězem (Metoděj byl zřejmě opravdu jen diákonem), pak v případě jeho nemoci (a o Cyrilovi bylo známo, že je subtilní tělesné konstituce), by se na Moravě ve slovanských chrámech prostě nekonaly liturgie! Jak by to asi působilo, vezmeme-li v úvahu převahu franského duchovenstva? To by tedy byla divná misie. A nebo to nahlédněme z hlediska prostorového - mělo by smysl pro misii v předpokládaném rámci celého Rostislavova území vyslat jediného kněze? I kdyby se Cyril těšil výbornému zdraví a byl plný sil, pak by to znamenalo, že každou neděli může být na Moravě pouze jediná slovanská bohoslužba (pravoslavní považují tzv. binaci, čili službu dvou či více liturgií v jednom dni jedním knězem a potažmo dvakrát či vícekrát denně přijímat Tělo a Krev Kristovy, za nehoráznost). A není to jen otázka nutnosti dalekého cestování na každou liturgii, ale též věc fyzické dostupnosti této Cyrilovy bohoslužby pro zástupy věřících shromážděných na místě samém. Na náměstích či stadionech se ještě nesloužilo, mikrofony a ozvučení neexistovalo, obrovské stavebně náročné katedrály zde ještě nestály, což znamená, že dostat se na doslech takové bohoslužby je možno jen pro velice omezený počet lidí. Jak by se mohl národ účastnit slovanských bohoslužeb a seznámit se s nimi a zamilovat si je, kdyby se zde konala v průběhu celé cyrilometodějské misie každou neděli na celém území jen jedna? Drtivé většiny lidu by se slovanská bohoslužba v praxi vůbec netýkala. Vše by bylo záležitostí jen knížete Rostislava a hloučku jeho dvořanstva. A takováto podivná elitářská misie že by mohla dosáhnout toho fenomenálního úspěchu, o němž víme? Vyloučeno.

Prolog cyrilometodějského hesla Wikipedie tvrdí, že sem na Rostislavovu žádost vyslali byzantský císař a konstantinopolský patriarcha dokonce jen jakéhosi prostého mnicha. Lze přijmout názor těch, kteří to hlásají, i kdyby současně prohlašovali, že Konstantin byl třeba i nejproslulejším učencem své doby? Tito lidé - jak se domnívám - nemají žádnou představu o pravoslavném církevním životě. Mnicha je možno vyslat na misii tam, kde ještě neznají Krista, aby tam hlásal evangelium a připravil půdu pro budování církve. Jenže na Moravě už křesťané byli; zde se jednalo právě o budování církve.

Kdyby na misii, která na základně pozvání místního vladaře pokládá základy místní církve, organizuje církevní život a buduje církevní strukturu, nebyl biskup, byla by to tak významná skutečnost, že by asi byla zmíněna nebo by se jinak výrazně(!) promítla do zpráv, které se nám dochovaly.

4.) Ale pojďme dál. Přesuneme se na závěr společné mise obou bratří na Moravě. Je možné si byť jen na okamžik představit, že by sv. Cyril a Metoděj odcestovali po úspěšné misii domů a zanechali Moravu na neurčitou dobu bez slovanských bohoslužeb - čili chrámy a církevní strukturu, kterou vybudovali, nechali bez jakékoliv kněžské pastýřské správy? A to za situace, kdy kolem kroužili závistiví a nepřátelští franští kněží a biskupové? To by bylo naprosto nezodpovědné chování, takto by se mohl chovat jen misionář, jemuž osud jeho nového stádce neleží na srdci. Takovou myšlenku lze připustit jen s největšími obtížemi. Kdyby zde byl jediným knězem Cyril a potřebovali odvést vybrané kandidáty domů k vysvěcení, nemohli by to učinit jinak, než tím způsobem, že by kněz Cyril zůstal na Moravě, kde by pokračoval ve službě, a Metoděj by s žáky putoval do Konstantinopole. Na Moravě by se konaly bohoslužby a nebyla přerušená misijní a pastýřská práce. A nebylo by v takovém případě praktičtější, aby napsali domů dopis s žádostí o vyslání nějakého biskupa na krátkodobou návštěvu za účelem vysvěcení adeptů kněžství? Poté by se mohli vracet domů spolu s tímto biskupem.

Shrnuto: když se oba Soluňané rozhodli k návratu a opouštějí Moravu, je naprosto jisté, že zde zanechávají fungující a dobře organizovaný duchovenský sbor slovanských kněží. Což znamená, že sv. Cyril musel být biskupem, aby je mohl v průběhu svého zdejšího působení vysvětit. (Myslím, že nikoho ani na okamžik nenapadne, že by slovanské kněze pro cyrilometodějskou církev mohli světit franští biskupové.)

5.) Určitým argumentem k zamyšlení je i skutečnost, že si Moravané při povstání (871) proti Frankům (po Rostislavově smrti, když Svatopluk byl zajat, v době nepřítomnosti sv. Cyrila a Metoděje na Moravě) zvolili do čela povstání slovanského kněze Slavomíra. Kde se tu vzal, pokud ho nevysvětil Cyril?

6.) Berme v úvahu, že sv. Cyril a Metoděj nepřišli na Moravu jistě sami. Stáli v čele celé misijní výpravy, která tu měla zakládat plně žijící místní církev. Určitě byli ve výpravě i stavitelé, ikonopisci, žalmisté a zpěváci, kovotepci a další lidé, kteří něco uměli a mohli zde Moravany naučit, co je pro církevní život zapotřebí. Putovali s nimi jistě i učitelé (těžko si představit, že by ve zdejších školách nesli celé břímě učitelské práce jen oba bratři) i opisovači knih. Byl zde pomocný personál, vezli chrámové vybavení, vzácná roucha, a tudíž byla součástí výpravy i nějaká ozbrojená družina. Opravdu si myslíte, že by v čele nákladné císařské výpravy stál kněz? A to výpravě právě z Byzance, kde bylo takové množství biskupů?

7.) Hlavním argumentem pro ty, kteří odmítají myšlenku Cyrilova biskupství, je skutečnost, že se vypravil se svými žáky do Konstantinopole, aby tam byli vysvěceni. To je působivý argument, ale má snadné a logické vysvětlení, jež neprořečí biskupství sv. Konstantina. Oba svatí bratři se po úspěšné misii vraceli domů. S návratem zpět na Moravu už nepočítali. Jejich úkolem bylo zajistit pokračování Moravské církve, kterou postupně opatřili vším potřebným. Zbývalo jen jediné - zajistit pro další rozvoj církve a pro trvání její samostatnosti, aby měla své vlastní biskupy. Kdyby po sobě zanechali vybudovanou církev bez biskupů, byla by s ohledem na okolnosti předem odsouzena ke zkáze; nikdo by nemohl světit další kněze, nové chrámy, vést církev; časem by spadla Frankům do klína. To si svatí bratři samozřejmě museli uvědomovat. I když byl sv. Cyril biskupem, vysvětit mohl jen kněze, ale nikdy ne dalšího biskupa, protože k vykonání biskupského svěcení jsou potřeba tři biskupové (v nouzi dva, ale v žádném případě nestačí jeden).

Takže cesta do Konstantinopole byla nejen návratem svatých bratří domů, ale současně i odvezením vybraných žáků k biskupskému svěcení, které nemohlo být na Moravě zajištěno. Skutečnost, že ve výpravě byli nejen kandidáti biskupského svěcení, ale i kandidáti kněžství, nás nemusí mást. Lze předpokládat, že jim byzantští misionáři chtěli dopřát v rámci přípravy k církevní činnosti návštěvu matky církve. Chtěli, aby co nejvíce duchovních, kteří budou na Moravě sloužit, vidělo Konstantinopol, bohoslužby v chrámu Boží Moudrosti, velkolepost plnosti tradiční církevní kultury, duchovní sílu tradiční křesťanské společnosti apod. Vždyť to pro ně bude pro celý jejich život inspirace a posila, kterou budou v našem prostředí tak nutně potřebovat (zvláště když už zde nebudou byzantští misionáři - zůstanou místo nich alespoň vlastní vzpomínky na Byzanc). Jako zkušení pastýři jim toto chtěli sv. Cyril s Metodějem dopřát. (Mimochodem, kdyby se tato misie konala v dnešní době, postupovalo by se podle stejných principů. Proto se vypravil vl. Gorazd se svými věřícími na pouť do Srbska, aby naši lidé viděli pravoslaví v síle, kterou zde na Moravě ještě nemohli nikde spatřit. Proto posílal své bohoslovce do Srbska studovat a nezřizoval zde narychlo a ukvapeně nějaké teologické učiliště pro přípravu duchovenstva.) To jsou tedy věrohodné důvody, proč vysvětil sv. Cyril na Moravě jen ty žáky, které už nutně potřeboval jako kněze pro své misijní dílo (a ty už zanechal na Moravě), a ostatní měl v plánu vzít k vysvěcení domů - ať už měli být biskupy nebo kněžími či diákony. V Benátkách se cíl i smysl cesty náhle změnil, ale to už je jiná věc.

Náš církevní historik prot. Pavel Aleš si nad těmi katolickými a protestantskými teoriemi, že sv. Cyril byl pouhým knězem, kladl otázku: Co zde tedy podle těchto teorií svatí bratři vlastně dělali? A když se probíráme tím, co by zde bez biskupa mohli činit, zdá se nám, jako by jim nepravoslavní historikové podsouvali, že zde dělali všechno možné, jen ne to, co tu opravdu konali.

Pokračování příště












Zobrazit příspěvek č. 924 jednotlivě

Administrátor --- 29. 7. 2013
Ze zaslané pošty

Studie na téma Cyrilova episkopství

Přišla mi zajímavá studie dokazující, že sv. Konstantin - Cyril byl biskupem. Nepochází sice od pravoslavného autora, přesto obsahuje řadu podnětů zajímavých i pro nás. (Příznivci Ambonu, který studii poslal, upřímně děkuji!)

Naleznete tam poměrně podrobný rozbor používání "pojmu" učitel v daném kontextu právě pro biskupy. A potom ještě spoustu dalších citací různých náznaků či dokladů, že Cyril musel být biskupem. Některá místa v textu studie bychom asi viděli trochu jinak než autor, ale nechávám to nyní stranou kvůli převládající přínosné badatelské práci. Snad toto dílo řecko-katolického autora otevře oči některým našim mladým pravoslavným autorům, pro něž už samotná pravoslavná tradice není dost věrohodným zdrojem.

Na závěr předběžně upozorňuji, že se jedná o vědeckou práci nikoliv o běžný web-logový článek, takže prosím p.t. čtenáře, aby odpustili, pokud pro některé z nich nebude toto pojednání v dostatečně čtivém slohu či se jim bude zdát dlouhé.

A nyní již odkaz na PDF se studií: Cyril_bol_episkopom.pdf












Zobrazit příspěvek č. 925 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 31. 7. 2013
Papež se vyjádřil mimořádně vstřícně k homosexuálům

Zůstanou v tradičním odmítání homosexuality brzy pravoslavní osamoceni?

Z tiskových zpráv: "Papež František se na své zpáteční cestě z Brazílie nezvykle otevřeně a vstřícně vyjádřil k problematice vztahu církve k homosexuálům. Podle něj by církev neměla věřící soudit na základě sexuální orientace, a to ani v případě, že se jedná o kněží. Informovala o tom agentura AP. Jeho předchůdce Benedikt XVI. byl v této věci mnohem nesmlouvavější a zastával názor, že muži s homosexuální orientací by na kněžství aspirovat neměli. "Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?", řekl papež." "Není problém, když má někdo tuto orientaci. Všichni musíme být jako bratři. Problém je, když někdo lobuje - za homosexualitu." "Sklon k homosexualitě je daný (jinde překládají: vrozený)." "Papež také připomněl, že podle oficiálního stanoviska katolické církve není samotná homosexualita hřích, hříchem je pouze homosexuální styk."
Tato zpráva prošla českými i světovými médii (viz např. ČR nebo zde či tady). Ta slova římského papeže jsou samozřejmě volena tak, aby je bylo možno vykládat různě a dosti široce. Přesto je v nich dost nového. To, co v tomto papežském vyjádření bylo řečeno, a hlavně to, co řečeno nebylo, se zdá být jasným svědectvím, že se přístup papežské církve k homosexualitě mění.

Především se může zamlžovat význam papežova výroku poukazováním na to, že mluvil o homosexuálech, nikoliv o homosexualitě. Jenže nositeli homosexuality jsou právě homosexuálové. Nelze nikdy úplně oddělit jedno od druhého. I při veškeré snaze mít pochopení pro homosexuály, je nutno vždy současně uvést, že homosexualita se vymyká normě, a homosexuální praktiky jsou velkým hříchem kvůli tomu, že při nich dochází ke zvrácení lidské přirozenosti (viz oficiální pravoslavné stanovisko RPC a oficiální stanovisko místní pravoslavné církve). Jenže při odmítání homosexuálních praktik nelze zůstávat neutrálním či netečným vůči homosexualitě samotné. Je přece jasné, že k onomu hříchu zvrácenosti přivádí člověka právě homosexuální orientace (nebo pokušení a svedení těmi, kdo tuto orientaci mají a dávají jí průchod).

Papež sice ještě hlásá, že zmíněné praktiky jsou hříchem, ale už nehlásá, že původ těchto praktik - čili homosexualita - je mimo normu. Naopak začal papežský úřad nyní tvrdit, že to "není problém", že je vrozená, a zdůrazňuje, že to ještě není hřích. Odtud už je jen krok ke zpochybnění tradičního odsouzení těchto sexuálních praktik. Jestliže tyto praktiky pocházejí z něčeho, co "není problém", co je vrozené a ani není hříšné, proč to pak považovat za nenormální a proč pak takové praktiky vlastně odsuzovat?

Několikrát jsem tu už vyjadřoval obavy, že římskokatolická církev brzy podlehne náporu šířící se homofilie a výslovně či skrytě uzná homosexualitu jako součást normy. Blíží se tato doba?












Zobrazit příspěvek č. 926 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 8. 2013
Reakce na nepravdivé citace rozesílané po církvi

Ke stížnosti podané na Ambon

Jedna osoba z Prahy (nebudu uvádět jméno, abych nejitřil atmosféru) na mě podala stížnost biskupovi, ve které se nepravdivě tvrdí, že jsem na Ambon napsal něco o "lžích několika jedinců, kteří zosnovali spiknutí proti vladykovi Kryštofovi za účelem, aby ovládli církev a dostali se tak k miliardě korun, které má církev získat od státu".

V průvodním textu své stížnosti cituje můj článek č. 921, v němž na žádost svého biskupa distancuji tento weblog od oficiálních publikací Pravoslavné církve v českých zemích:

Prohlášení
Byl jsem požádán, abych distancoval tuto webovou stránku od Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, což tímto činím.
Tento weblog není oficiální publikací této církve a netlumočí stanoviska jejích orgánů. Je to soukromý web.
prot. Jan Baudiš
To je vše, nic víc jsem nepsal. Jenže tři věty mého textu (příspěvek č. 921 má pouhopouhé tři věty) jsou v citaci, jež je ke stížnosti přiložena, rozšířeny o celý další odstavec, který se zabývá jinými věcmi. Tento další připojený odstavec jsem nepsal a nejsem ani v žádném jiném smyslu jeho autorem. Každý se může na Ambonu přesvědčit, že nic o "lžích a miliardě" ve svém výše specifikovaném prohlášení nepíši. Ten, kdo obdržel e-mail s inkriminovaným obsahem a čte Ambon a má dobrou vůli i mysl, jistě potvrdí, že teze, které stížnost "cituje", tu nikdy ani na moment nebyly.

Navíc se k této absurdní stížnosti připojil i současný správce pražské eparchie. A použil stejnou formu hromadného emailu. Ani on si z nějakých mně neznámých důvodů neověřil, zda se stížnost zakládá na faktech. Dovolím si oběma těmto osobám připomenout, že takové chování je nejen neetické, ale především odporuje principům Kristova evangelia (např. Matouš 18,15).

Kontextem své stížnosti mne tyto osoby dokonce nějak dávají do souvislosti s tím, že prý komusi shořelo jakési auto apod. Není na čase se tázat, zda žijeme ještě ve stejném světě? Sdílíme ještě stejnou realitu, nebo už mají někteří svůj mikrosvět fantazií a klamných představ?

Svou stížnost prostřednictvím hromadných e-mailů ona nejmenovaná osoba rozšířila po církvi. Mně nyní chodí nevlídné e-maily z kroužku příznivců nového církevního vedení a sympatizantů současného správce eparchie. Sám pro sebe si z toho vyvozuji, že trpíme nedostatkem lidí s vnitřním pokojem a kritickým myšlením. Jinak by pisatelé těch e-mailů jistě dokázali zachovat klid a na tomto veřejně přístupném webu si nejprve ověřili, zda tu ona inkriminovaná "citace" opravdu je, než mi odeslali své obviňující a kárající (a někdy i sáhodlouhé) vzrušené elaboráty. Protože nevím, komu všemu ony osoby odeslaly svou vyfabrikovanou stížnost, reaguji takto veřejně.

Prosím všechny, aby nebouřili církev v této napjaté situaci tím, že místo faktů šíří očividné dezinformace, výmysly a nepravdivé citace. Případně nechť si ten, kdo někoho cituje, ověří, zda to dotyčný opravdu napsal.
P.S.
Když jsme onu na počátku zmíněnou osobu upozornili na to, že šíří klamné informace, reagovala lakonicky, že tedy mám "vše uvést do pořádku". Zvláštní, že?
















Zobrazit příspěvek č. 927 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 6. 8. 2013
Z tisku - věda a náboženství

Celosvětově známý ateistický vědec: „Bůh existuje.“

Profesor filosofie Antony Flew veřejně prohlásil, že se mýlil, když odmítal existenci Boha, a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe.

Naprostým šokem pro vědecký svět se stalo vystoupení slavného profesora filosofie Antony Flew. Vědec, jemuž je dnes hodně přes 80 let, byl dlouhé roky jednou z opor tzv. "vědeckého ateismu". V průběhu řady desetiletí Flew vydával knihy a pořádal přednášky založené na tezi, že víra v Nejvyššího je neopodstatněná, píše minval.az s odkazem na portál "Meta".

Série nedávných vědeckých objevů donutila velkého obránce ateismu, aby změnil své názory. Flew veřejně prohlásil, že se mýlil a že vesmír nemohl vzniknout sám od sebe, ale byl očividně učiněn někým větším a mocnějším, než si můžeme představit.

Podle filosofových slov byl sám dříve - stejně jako ostatní ateisté - přesvědčen, že kdysi, někdy dávno, se prostě z mrtvé hmoty objevila první živá hmota. "Dnes už nemůžeme vymyslet konstrukci ateistické teorie vzniku života, ani si představit, jak by se tu sám objevil první organismus, který je schopen se rozmnožovat," praví Flew.

Dle vyjádření vědce současné údaje o stavbě molekuly DNK svědčí nezvratně o tom, že nemohla vzniknout sama od sebe, ale je někým navržena (připravena). Genetický kód a doslova encyklopedické objemy informací, které v sobě molekula obsahuje, nutí odmítnout možnost slepé náhody.

* * *

Britský fyzik Martin John Rees, který je laureátem Templtonské ceny letošního roku, má za to, že vesmír je velice složitá "věcička". Vědec, který má na kontě přes 500 vědeckých prací, obdržel 1,4 mil. dolarů za to, že dokázal existenci Stvořitele. A to i přes to, že sám fyzik je ateistou, dodává vydání Korespondentu.

Martin John Rees kromě jiného hlásá: "Věda a náboženství by neměly být nepřátelé."

* * *

"Dle prohlášení ředitele Mezinárodního institutu teoretické a aplikované fyziky, akademika RAEN Anatolije Akimova, je existence Boží dokázána vědeckými metodami," píše Interfax.

"Bůh je, a my můžeme sledovat projevy jeho vůle. To je názor mnoha vědců, kteří ve Stvořitele nejen věří, ale opírají se při tom o určité poznatky," uvedl v interwiev uveřejněném v pátek v novinách Moskevský komsomolec.

Při tom vědec poznamenal, že v minulých staletích nesmírně mnoho vědců - fyziků věřilo v Boha. A nejen to. Až do časů Isaaka Newtona neexistovalo rozdělování vědy a náboženství; vědou se zabývali kněží, protože byli nejvzdělanějšími lidmi. Sám Newton měl teologické vzdělání a často opakoval: "Zákony mechaniky odvozuji od Božích zákonů."

Když vědci vynalezli mikroskop a začali studovat, co se děje uvnitř buňky, byli omráčeni procesy rozdvojení a dělení chromozónů a ohromeně reagovali slovy: "Jak by něco takového mohlo být, kdyby to vše nebylo z prozřetelnosti Nejvyššího?!"

"Skutečně," dodal A. Akimov, "pokud bychom měli mluvit o tom, že se člověk objevil na Zemi jako výsledek evoluce, pak s přihlédnutím k frekvenci objevování mutací a k rychlosti biochemických procesů musíme konstatovat, že ke vzniku člověka z prvotních buněk by bylo zapotřebí mnohem více času, než je stáří veškerého kosmu."

minval.az












Zobrazit příspěvek č. 928 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 9. 8. 2013
Slovo k situaci v naší církvi

O svobodě svědomí

Naše místní církev se vlivem posledních nedobrých událostí ocitla v situaci, kdy jsou její členové rozděleni na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Obě strany sporu jsou pevně přesvědčeny o správnosti svého postoje a o tom, že vedou spravedlivý boj za pravdu a dobro v církvi a že jen pokud zvítězí jejich myšlenka, tak bude pravdě a spravedlnosti učiněno zadost a v naší místní církvi opět zavládne pokoj, mír a jednota.

Je ovšem zřejmě potřeba položit si otázku, zda je možné tento pokojný stav naší církve zajistit vítězstvím jedné ze stran, když oba tábory jsou početné a jsou hluboce přesvědčené, že se zde působením druhé strany dějí rozbroje, nespravedlnost a úpadek.

Zdá se přitom, že v zápalu ostrého boje, kdy někteří již vystříleli tvrdou munici, mnozí zúčastnění zapomněli na jednu důležitou věc: že jsou křesťané a měli by se podle toho chovat.

Jenže, buď mírný, milosrdný, shovívavý a plný křesťanské lásky, když tě tvůj odpůrce pronásleduje, laje ti, nadává a obviňuje tě ze lži, pokrytectví, zištnosti, odhaluje všechny tvé spáchané hříchy a vyčítá ti i to, co ty sám považuješ za své dobré skutky! Mnohým se zdá být příliš těžké chovat se smířlivě a někteří dokonce řeknou, že by byli blázni, kdyby ustupovali svým nepřátelům.

Naše církev se tak stává místem, kde hrozí, že se vytratí nejen křesťanská láska, ale i obyčejná lidskost, nelítostný boj ztrácí lidský rozměr úcty k člověku.

Jsme v tomto stavu vydáni na posměch ďáblu a světu. Církevní život bez lásky, ale zato s velkou dávkou zášti, povýšenosti a nenávisti mezi jejími členy, i tak může vypadat „sůl, která ztratila svou slanost. A co se učiní s takovou solí? Vyhodí se ven a lidé po ní budou šlapat“ (Mat 5,13; Mar 9,50).

Pán Ježíš Kristus v evangeliu praví, že „zbuduje svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat 16,18). Nebuďme ale bezstarostní, protože se může stát, že vlivem svého smýšlení a chování ztratíme Boží blahodať a Bůh nepožehná tomu, co už není světlem světa, ale ostudou pravoslavných křesťanů.

Nedopusťme proto, aby ve světě bylo lépe než v církvi.

* * *

Jak ale z nastalé situace ven? Lidové přísloví říká: „Co se stalo, nemůže se odestát.“ Ano, princip kauzality, který na tomto světě platí, je neúprosný. Co je však ve světě nemožné, v Církvi možné je. Církev je místem duchovního zápasu. Tam, kde se děje duchovní zápas, Bůh pomáhá. Když se budeme snažit o smír, není možné, aby naše úsilí nepřineslo své plody. Když zapřeme sami sebe, pokoříme se, jak nás nabádá Pán, vzájemně si odpustíme a uznáme své chyby, stane se naše církev opět místem, kde se dá dýchat.

V první řadě bychom neměli pohlížet na své odpůrce výhradně jako na darebáky, lidi zištné, mravně zkažené a plné zla. Ctěme svobodu svědomí a lidskou důstojnost svých bratří a sester a svých duchovních synů a dcer. Nedémonizujme ty, kteří stojí na druhé straně barikády či prostě mají jen jiný názor, než my. Nemluvme o nich jako o lidech špatného charakteru, snažme se je lidsky pochopit. Zkusme vidět také jejich dobré stránky a upřímnost jejich srdce. Odpouštějme, mějme mezi sebou lásku. „Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, že máte mezi sebou lásku.“ (Jan 13,35) Nezatvrzujme tedy svá srdce.

Vzpomínám si na seminární kapli naší prešovské bohoslovecké fakulty. Na oponě v královské bráně ikonostasu byl vytkaný nápis: "Nové přikázání vám dávám, abyste milovali druh druha" (Jan 13,34). Když uvažuji nad tím, proč náš spirituál vybral zrovna tuto biblickou citaci, představuji si, jak přemýšlel, která slova Pána Ježíše by měli mít bohoslovci a budoucí kněží stále před očima. Čtyři roky studia chodí bohoslovci každý den ráno a večer na bohoslužby do seminární kaple. Nápis, který tam je na ikonostasu, se jim nutně musí "vypálit" do paměti. Jsou to slova, která po dobu své duchovenské formace a teologické výuky budou vidět nesrovnatelně častěji, než cokoliv jiného. Otec spirituál si to dobře uvědomoval a chtěl tam umístit poselství, které si mají bohoslovci přinést na své farnosti a šířit je po církvi. Nechal tam vepsat to, co je nejen podstatou evangelia, ale zároveň i tím nejdůležitějším pro život církve. (Pozn. red.)
Nestali jsme se přece křesťany proto, abychom odsuzovali, trestali nebo nenáviděli, ale proto, abychom milovali Boha a své bližní.

Milujme své nepřátele, jak nás nabádá náš Spasitel. Není hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Když se mu chceme podobat, také upřímně odpouštějme těm, kteří se provinili, či nám ublížili, nebo se jen domníváme, že se tak stalo.

Neobelhávejme sami sebe a nespatřujme sami sebe jako dobré, ale buďme si vědomi, že jen Bůh je dobrý. Když se člověk má stát lepším, nesmí věřit svému vlastnímu úsudku, ale má se učit v církvi z evangelia, jak se věci mají a co je pravé dobro.

Dobrý člověk nesmí o sobě uvažovat jako o dobrém. Chceme-li se stát dobrými, vezměme si v tom za příklad svaté. Nebuďme pokrytci, kteří říkají „já hříšník“, ale přitom odsuzují druhé za jejich hříchy. „Hřích můj přede mnou je vždycky,“ modlíme se v žalmu. Nezapomínejme si brát příklad u svatých, kteří k sobě byli přísní, ale ke svým bližním byli shovívaví.

Nestyďme se omluvit se na přiznat své omyly a otevřít své srdce druhému člověku. Pokořujme se. Kdo se pokořuje, ten dostává od Boha velkou blahodať, útěchu a sladkou lásku do srdce. Vezměme si i zde příklad v životech svatých.

Zachovávejme presumpci neviny a nepovažujme za vinného toho, jemuž přečin nebyl dokázán. Buďme trpěliví a říkejme si: „Třeba se mýlím, třeba podezřívám nespravedlivě.“

* * *

Buďme milosrdní a Bůh se nad námi smiluje. Vždyť když se my nesmilujeme nad svým bližním, ani Bůh se nad námi nesmiluje. Spasitel nás nabádá: „Miluj bližního svého, jako sám sebe.“ (Mat 19,19)

Jak bychom mohli přijímat svatou eucharistii a zároveň v sobě nosit zahořklost, nepřízeň či zlobu a nenávist vůči jinak smýšlejícím bratřím a sestrám, s nimiž se přijímáním stáváme vzájemně spojenými v jednom Těle Kristově? Bojují snad údy jednoho těla proti sobě? Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale mějme se přesto vzájemně rádi, i když každý máme své chyby. (Není-li křesťan smířen se svými bratry a v srdci nosí zášť, obvinění a výčitky, pak jej svaté příjímání nespojuje s Bohem, ale odděluje, a potažmo nesjednocuje s církví, ale vylučuje z ní; viz Mat 5,23-26; pozn. red.)

Čtěme v evangeliu pozorně podobenství masopustní neděle o strašném soudu, kde se hovoří o dobrých a špatných služebnících (Mat 25,31-46). Vše, co učiníme svému bližnímu, jako bychom učinili samotnému Spasiteli. Jak se zodpovíme na Božím soudu ze své tvrdosti, nesmiřitelnosti a sebeospravedlňování? To, co si obhajujeme před sebou a druhými zde na zemi, bude tam odhaleno samotným Bohem jako špatnost. A jak praví Písmo, tyto skutky na svém soudu Bůh nebude odpouštět. Zkusme domyslet, jaké to pro nás bude mít následky.

Překonávejme pro to vše sami sebe. Nejednejme podle své (padlé) přirozenosti, ale snažme se sebezapřením a nesením kříže získávat nadzemské dary, jako je upřímné milosrdenství, odpouštění a milování nepřátel. Vždyť svatý apoštol Pavel říká, že víra bez skutků je mrtvá. Když se svými špatnými skutky umrtvíme již zde na zemi, jaká temnota nás bude čekat na onom světě?

Zdá se mi, že mnozí dnes chtějí „napravovat“ v církvi to, co je viditelné, ale možná jim uniká to, co je zde opravdu důležité, ale vidět není. „Jen jednoho je zapotřebí“ (Luk 10,42), říká Spasitel Martě a jindy na to navazuje takto: „Hledejte nejprve Království nebeské a to ostatní vám bude přidáno.“ (Luk 12,31)

* * *

Dnes se objevují výroky, že v církvi je potřeba udělat pořádek, vyčistit ji, napravit nepořádky atd. A hned tu jsou už stateční bojovníci, kteří jsou připraveni čistky provést. Možná si však nevzpomínají na Spasitelova slova, která zní takto: „Nechte obojí (pšenici i koukol) růst, ať spolu roste vše až do žně.“ Bohu patří žeň, (na soudu) jeho ženci zrno a plevy oddělí (Mat 13,26). A o samotném Spasiteli prorok praví: „Nalomenou třtinu nedolomí...“ (Iz 42,3; Mat 12,20). Když tak činí Spasitel, i my bychom se měli bát být radikálními v těchto věcech. Vždyť kdo z nás vidí do srdce druhého člověka a zná o něm skutečnou pravdu?

Činit spravedlnost je jeden z nejnáročnějších úkolů, které může člověk dostat. V církvi takové věci vyžadují mravní dokonalost, opravdové poznání své vlastní hříšnosti a hlubokou duchovní zkušenost s Božím milosrdenstvím.

Prosím (a věřím, že spolu s mnoha dalšími obyčejnými lidmi, řadovými členy naší církve) všechny zúčastněné, aby zapomněli na nepřátelství a podali si ruce ke smíru, takovému, jaký má v Církví být. Vždyť: „Jaká útěcha je tam, kde bratři žijí svorně“ (18. kathisma na liturgii předem posvěcených Darů).

Cesta sebezapření je náročná, ale když jsme se vydali po křesťanské cestě v pravoslavné církvi, musíme si být vědomi, že dostáváme více než světští lidé. Také se ale od nás více očekává.

Věřím, že Bůh nám v naší upřímné snaze pomůže.

Jana Baudišová














Zobrazit příspěvek č. 929 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 13. 8. 2013
Výzkum veřejného mínění naznačuje, že čas se blíží

Třetina Izraelců prohlásila, že si přeje obnovu dávného židovského velechrámu v Jerusalemě

Výsledky průzkumu veřejného mínění prováděného Společným fórem organizací Chrámové hory.

30% izraelských židů vystupuje ve prospěch výstavby "třetího chrámu" na Chrámové hoře v Jerusalemě. 45% je proti a 25% se nedokázalo k této otázce jednoznačně vyjádřit.

Podle slov iniciátorů průzkumu veřejného mínění svědčí jeho výsledky o postupném posilování názoru, že Chrámová hora je svatým a nejdůležitějším místem pro vyznavače judaismu. Posledních několik let je v národním, náboženském a ultraortodoxním sektoru izraelské společnosti patrná změna vztahu k Chrámové hoře. V současnosti existují desítky společenských hnutí, jejichž činnost je zacílena na zrušení status quo tohoto posvátného místa. Některé z nich organizují práce kultových předmětů, které byly používány v Chrámu v minulosti. Jiné zase provádějí aktivní přípravu k plnému obnovení Chrámu, včetně zajištění obnovy přinášení zvířecích obětí. Další se zabývají politickým lobbingem a zajištěním co největšího počtu židovských návštěvníků Chrámové hory.

Stále častěji zní v poslední době výzvy k zavedení novému režimu na Chrámové hoře. Mnohé organizace vyzývají vládu, aby dovolila židům modlit se zde, protože v současnosti je to zakázáno. Vysvětluje se to obavami vlády z mezináboženských střetů a vzplanutí násilí, vždyť toto místo je posvátné také pro muslimy, zde jsou kultovní stavby i pro islám - mešita Al Aksa a Skalní dóm. Přesto mnozí nábožensky založení židé mají zato, že stát je povinen přiřknout věřícím právo modliteb na hoře; podle výzkumu společenského mínění 70% věřících židů se vyslovilo pro a jen 22% to odmítlo. 48% respondentů souhlasilo, že je nutné zavést na Chrámové hoře nový režim.

Z nábožensky založených židů podporuje výstavbu chrámu 43%. Z prostředí ultraortodoxních a tzv. ultraorthodoxálních nacionalistů je to pouze 20%, kdežto z prostředí světských židů je to 31%. Celkem bylo dotázáno 523 izraelských židů.

Oficiální představitel fóra Ieguda Glik poznamenal, že tyto údaje značí, že "pokusy distancovat izraelský národ od jeho svatyně se zhroutily". "Státní orgány musí věnovat pozornost tomu, co říká národ, který požaduje zavedení státní suverenity na Chrámové hoře," zdůraznil Ieguda Glik.

P.S.
Pravoslavnému křesťanu asi není potřeba vysvětlovat, že postavení "třetího chrámu" je naplněním proroctví o příchodu Antikrista. Proroctví má tři body a obnovení chrámu by znamenalo splnění už druhého z nich.












Zobrazit příspěvek č. 930 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 22. 8. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (III.)

Rozdílný vztah ke svobodě v pravoslaví a na Západě

Pokračování druhého dílu

Zbývající část onoho západního článku o sv. Cyrilu a Metodějovi jsem se původně chystal komentovat jen krátce. V průběhu formulování tohoto komentáře jsem si však čím dále tím hlouběji uvědomoval, že náš autor má vlastně pravdu v tom, jak zdůraznil politicko-společenské souvislosti rozdílu mezi světem pravoslaví a světem západním (čili mezi duchovní sférou, do níž náleželi svatí bratři, a sférou západního papežství). Až se zdá, že jakékoliv pojednání o cyrilometodějské misii nebude úplné, pokud toto téma nezmíní - a to včetně jeho průmětu do naší konkrétní současnosti a nejbližší budoucnosti. A tak se mi nakonec to závěrečné komentování trochu rozšířilo, což znamená, že pro přehlednost musím díl, původně plánovaný jako závěrečný, rozdělit na tři kratší části. Tato první část se bude týkat idejí občanských svobod, další tzv. lidských práv; třetí část se bude věnovat tzv. caesaropapismu.
V článku, s nímž polemizujeme, nám zbývá k promyšlení autorovo pojednání o korelaci mezi politikou a náboženskými rozdíly Východu a Západu.

Náš milý autor píše: "Pravoslavné země mívají autoritativní režimy; prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. Na Západě na pozadí imperiální (římskokatolické) církve vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity." Katolíci a západní křesťané obecně se rádi hlásí k tomu, že v jejich vlivové sféře se zrodila demokracie a koncepce lidských práv. Pravoslavní jim tuto pochybnou čest rádi přenechávají. Na koncept lidských práv totiž lze hledět jako na ďáblem podstrčenou náhražku Evangelia. Po vítězství osvícenství a potažmo materialismu nastupuje koncept materiálně-právního zajištění těch zbytků lidské důstojnosti, které po odstoupení společnosti od Boha člověku ještě zůstaly. Důstojnost Božích synů vyměnil Západ za důstojnost polidštěné pracující opice, která se postupem času proměňuje na bavící se opici. Místo na nebeské upřel svůj pohled na pozemské. Zatímco perspektivou, kterou dává křesťanu Evangelium, je věčný život, tak perspektivou, kterou dává koncept lidských práv (uvnitř ateistický a materialistický), je věčná smrt (užij si zde, co můžeš, nakonec umřeš a to je tvůj definitivní konec).

„Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici Království Božího.“ (Sv. novomučedník Gorazd II.) Západ si vybral svobodu červů, pravoslaví se upíná k dědictví Božího Království. Zápaďan pragmaticky namítne: "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše." Jenže Evangelium se vyjadřuje ve smyslu - kdo se spokojí s pozemským, nejenže nezíská nebeské, ale přijde nakonec i o pozemské; kdo usiluje o nebeské, získá nádavkem i potřebné pozemské. Tušíme, že západní přízemní pragmatismus je neslučitelný s pravoslavným pohledem na lidský život prizmatem Evangelia.

* * *

Zamysleme se nyní alespoň letmo nad některými vymoženostmi Západu. Zvláště nad občanskými svobodami a lidskými právy. Troufám si tvrdit, že jsou-li ideje svobody a práv založeny na materialismu, pak jsou hned od svého kořene nezdravé a musí nutně chřadnout. A to raději nechci domýšlet úvahu, že pro člověka, který je od svého stvoření bytostí tělesnou i duchovní, je jakékoliv - na materialismu založené - pojetí svobody, pouhou iluzí svobody.

Na ideje svobody a práv bývá na Západě většinou nahlíženo v povrchním světle. Jako by svoboda byla sama konečnou hodnotou a na nic dalšího už by nebylo potřeba se tázat. Jenže hovoří-li se o svobodě, je nutno ihned spolu s tím uvést jednak míru této svobody, tedy čím je omezena a proč, kde přesně končí, a pak čeho se týká a k čemu ta svoboda má sloužit. Jinak je velebení svobody jen prázdnou proklamací.

Hovoří se tu např. o svobodě slova a projevu, o svobodě vyznání, svobodě pohybu atd. Jenže všechny tyhle svobody mají ve skutečnosti své pohyblivé mantinely (zkus dneska použít svobodu projevu např. k pochybnostem o holocaustu!, a se zlou se potážeš) a ty se pomalu leč neustále zužují, až se zdá, že cílem je podoba těsného koridoru. Jsou tu sice formulace "listiny základních práv a svobod", jenže ty je možné různě vykládat a ohýbat všelijakými dodatky a zákony. A jakmile je svoboda takto relativizovaná, není to už pevně stanovená konstanta, není to definovaná hodnota; jaký pak smysl má velebit ji? Vždyť i vězeň má spoustu svobod - může si např. vybrat, jestli bude chodit v cele sem a tam nebo bude sedět apod.

I dům George Orwealla byl obdařen sledovací kamerou. Velký bratr všechny sleduje. (Kamera tam prý dnes už není; obrázek však i tak symbolicky vyjadřuje skutečnost, že Británie dnes patří k zemím nejvíce prošpikovaným sledovacími kamerami.)

 
Dnes jsme svědky, jak je odsouzen americký voják (ač zřejmě duševně nemocný, zachoval se morálně zdravěji a lidštěji než stovky jiných), který poslechl hlas svědomí, když prozradil informace serveru Wikileaks materiály svědčící o stavu americké diplomacie, aby dle svých slov »odhalil „krvežíznivost“ panující v americké armádě a zároveň demaskoval to, co považoval za „diplomatickou licoměrnost“ Spojených států«. Tyto materály měly rozpoutat smysluplnou veřejnou debatu o dopadech války, zejména o vedení válečných operací americké armády v Iráku a Afghánistánu. »Jeho odhalení zahrnují zprávy o podmínkách vězněných osob ve válečné zóně a předtím nespatřené záběry novinářů a dalších civilistů, kteří byli zabiti při útoku americké helikoptéry. To jsou informace, jež by měly vždy podléhat veřejné kontrole. Americká vláda odmítá vyšetřovat důvěryhodná obvinění z mučení a z dalších zločinů podle mezinárodního práva, navzdory drtivým důkazům, že k nim dochází.« Přesto se rozhodla trestně stíhat toho, kdo tyto důkazy zveřejnil. (Více) Ve státě se "Sochou svobody" dostal bývalý voják Manning trest 35 let vězení za odhalení státních zločinů, zatímco pachatelé a jejich nadřízení zůstávají beztrestní. Místo aby se americký režim zastyděl, krutě potrestá dítě, jež zvolalo: "Král je nahý!" Třeba jednou budou o tomto vojákovi psát čítanky jako o morálním vzoru občanské statečnosti... (Možná by po něm mohli někde ve světě pojmenovat ulici; třeba tu, kde je americká ambasáda.) (Co se svět dozvěděl na Wikileaks o amerických brutálních (a nelidských) vojenských metodách, si můžete připomenout např. zde, zde, tajné video: vrtulník USA v Iráku rozstřílel hlouček civilistů /v tomto článku si můžete přečíst český překlad morálně otřesné konverzace posádky vrtulníku při zabíjení lidí/; krátké čtení je zde.) V jiné současné aféře bylo prozrazeno, že USA státně špiclují své i cizí občany v míře, o jaké se doposavad nikomu ani nesnilo. Je tohle svoboda? Jakou svobodu mají občané, kteří jsou špehováni a sledováni na každém kroku - od kamer na ulicích až po odposlech veškeré elektronické komunikace? Není to konec všech iluzí o západním vzoru lidské svobody? Slavné americké právní poradenské středisko Groklaw ukončilo činnost kvůli hrozbě špehování výzvědnou službou NSA, protože v situaci, kdy není zaručeno soukromí, nemůže pracovat. Hrozba špehování vede k tomu, že lidé se začnou sami cenzurovat (viz o tom zde). To je přece reálná totalita.
Noam Chomsky (1928; americký filosof a lingvista) říkal už před 20 lety o americké svobodě tisku asi toto: Skutečnou svobodu slova máte jen, pokud vás nikdo neposlouchá. Jakmile by vaše noviny či jiné svobodné médium získalo určitou větší sledovanost a tím pádem i vliv, ihned o tu svobodu přijdete. Samozřejmě provedou to naprosto demokratickými prostředky. Filosof Václav Bělohradský říká: "Žiju v privilegované společnosti univerzitního profesora, mám svobodu psát si, o čem chci. To je však zbytková svoboda z minulého století a tu nám určitě velmi brzy vezmou." Stav svobody se na Západě mění do podoby, kterou už formuloval nacistický filosof Heidegger (mimochodem, z jeho myšlenek hojně čerpal V. Havel): „Řídit se zákonem, to je ta největší svoboda.“ Marxismus to učí docela jasně: "Svoboda je poznaná nutnost." (Tady vidíte příklad myšlení tzv. německé filosofie jako společný zdroj obou totalit 20. stol.) Jinými slovy - můžeš říkat, co chceš, ale musí to být v souladu s tím, co říkáme my.

„Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet” (George Orwell). To je jedna z možných definic svobody slova. Vidíme ihned, jak málo tolerance k této svobodě je ve společnosti. Svobodu nelze zaručit nebo vynutit žádným zákonem, ani režimem nebo doktrínou. (V. Bělohradský dí: "Svoboda přežije všechno, s výjimkou zákona na ochranu svobody.") Proč svobodu nelze zajistit žádným právem na svobodu? Jde totiž primárně o stav lidského nitra. Vnitřně nesvobodný člověk je nemocný a nikdy nebude chtít dát svobodu jiným, aby si dělali, říkali a psali, co chtějí. Vždy si najde nějaký "dobrý důvod" či si uzpůsobí nějaké zákony k tomu, aby svobodu omezil či rovnou nepřipustil. Většinou se používá nějaký veřejný zájem či jakási varianta "obecného blaha" k ospravedlnění cenzury, umlčování, k odůvodnění zákazu diskuse a vyjadřování názoru či hlásání přesvědčení.

Skutečné osvobození člověka musí vycházet z Evangelia a z očištěného lidského nitra. Duchovně pokročilí lidé jsou živým příkladem svobody. Jenže kráčet touto cestou znamená nejprve se trošku omezit, zkrátit svou vnější svobodu, a pak lze poznat svobodu vnitřní. Omezíme-li svou vnější svobodu tím, že se zřekneme hříchu a nemravnosti, očistíme tak své nitro a okusíme svobodu od hříchu. Pán Ježíš praví: "Kdo ztratí svůj život pro Mne (a pro Evangelium), ten jej získá." (Celý kontext viz Mat 10,38-39 a 16,24-26.) A podobně to platí o křesťanském pojetí svobody.

Kristus v Evangeliu promlouvá o svobodě výhradně na rovině duchovní, tj. svobodě od hříchu, od otroctví vášní. Tj. ve smyslu vysvobození od věčné smrti. Vstoupilo toto evangelijní pojetí svobody do ideologie či praxe západních demokracií? Ani v nejmenším. Autor zmíněného článku nemá tudíž vychvalování citované západní koncepce občanských svobod postaveno na základech Evangelia.

Také apoštolé ve svých listech neřešili společenské režimy ani problematiku občanských svobod, ale otázky spásy, věčného života. Učili nepřipoutávat se k tomu světu a k jeho politice. V době apoštolů panoval otrokářský režim - nic vzdálenějšího všeobecné občanské svobodě si už nelze představit; a přesto apoštol píše: "Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista." (Píše to opakovaně: Efez 6,5; Kol 3,22; Tit 2,9) Očekávání spásy vidí apoštol v protikladu ke všem světským vášním; žádné společenské postavení nebrání přijetí Boží blahodati, ale zaujetí světským a tělesným ji odhání. Pro křesťany je smysluplnost čehokoliv z tohoto světa (i svobody a práv) posuzována dle jediného měřítka - nakolik to pomáhá či překáží záchraně člověka pro věčný život.

Svoboda je z biblického hlediska Božím darem člověku. Tento dar můžeme využít k tomu, kvůli čemu nám byl dán, a rozhodnout se pro společenství s Bohem a věčnou blaženost. Můžeme však tento dar i zneužít, rozhodnout se pro zlo a činit skutky, které nás od Boha oddělují. Rozhodnutí a uplatnění svobody se ovšem děje v lidském nitru a nezávisle na vnějších okolnostech. S deklarací občanských svobod to nemá nic společného. V každém společenském režimu si zatím můžeme vybrat konat dobro či si zvolit zlo. A ze svých rozhodnutí se budeme před Dárcem svobody zodpovídat.

Západ na to však hledí z jiné stánky. Adoruje svobodu jako užitečnou a potřebnou pro život člověka a kultivaci či vývoj společnosti. Nuže, podívejme se na to z této perspektivy, a hned uvidíme jeden zásadní problém. Západ rád proklamuje heslo svobody, ale jen velice neochotně řeší otázku: "Svoboda k čemu?" Rozhlédneme-li se realisticky po praktickém společenském životě, nemůžeme přehlédnout, jak čím dále tím méně platí, že svoboda je tu pro rozvoj společnosti a růst jedince a že je tedy určená k využití tvořivých sil lidské duše. Dokonce se už začíná zdát taková odpověď ohledně účelu svobody v celospolečenském kontextu naivní, neřku-li směšná. Současnou odpověď na otázku "svoboda k čemu?" vidíme všude kolem sebe: "Svoboda k hříchu." To začíná být převládající obsah pojmu svoboda v západním společenském myšlení. Svobodu slova či svobodnou diskusi mnozí lidé rádi vymění za svobodu zábavy a svobodu uvolnit mravy.

Jak jsem zde psal už vícekrát dříve, Dostojevský již ve své době pravil, že západní zmnožování lidských potřeb a žádostí není svobodou, ale nejhlubším otroctvím.

Tím však nechci říci, že společenská svoboda není nic důležitého nebo že nemá žádnou hodnotu. Jedná se mi v tomto zamyšlení o účel této svobody (čili způsob využití) a o její původ (zdali vyvěrá z vnitřní svobody). I mně se pochopitelně líbí, že žiji v době a na místě, kde nejsem (zatím) pronásledován, mohu (zatím) publikovat, chodit, kam chci, poslouchat a číst, co chci atd. Prožil jsem určitou část svého dospělého života v komunistické totalitě, takže to pro mě není samozřejmost a dovedu to ocenit. Avšak právě to srovnání s totalitou mne přivádí k poznání, že ač vnější svoboda není špatná, tak - není-li provázena osvobozením vnitřním - mnoho neznamená a nepřináší ani jedinci ani společnost valný užitek, jen více komfortu a pohodlí; v horším případě mravní rozklad všechno zlo s tím spojené. Pohled na vnitřně nesvobodné lidi žijící v prostředí relativní vnější svobody je opravdu zarmucující.

* * *

Jak komplikované může být určení, co je svoboda, se ukazuje právě v těchto dnech na otázce emancipace a šíření homosexuality. Zatímco Západ vehementně vykročil na cestu normalizace homosexuality, a v oblasti právní kráčí ke zrovnoprávnění homosexuálních sňatků s manželstvím (a prohlašuje se to za svobodu a ochranu lidských práv), v Rusku naopak přijali zákon zakazující propagaci homosexuality. Který z těchto dvou postojů je z křesťanského hlediska svobodou? Domnívám se, že spíše než mravní úpadek je k pravé svobodě vždy blíže to, co napomáhá zachování mravnosti, tj. chrání před pádem do otroctví nemravnosti, vášní a hříchu. Takový řád přispívá k zachování vnitřní svobody a ta v autentickém křesťanském prostředí už sama sebou přinese i přiměřenou míru svobody vnější. Západní pojetí se sice tváří navenek jako svoboda, ale vede k vnitřnímu spoutání člověka hříchem. A v důsledku vnitřního zotročení nakonec lidé přijdou i o tu svobodu vnější.

A dále - mějme v patrnosti, že lidským právem je i právo na hřích a na ztrátu spásy čili právo na věčnou smrt. Ano, je právo vycházející z Bohem darované svobody. Právo každého rozhodnout o sobě a o svém věčném údělu musíme respektovat. Jenže máme respektovat i údajné právo strhnout za sebou do hříchu i další lidi, kteří jsouce svedeni či oklamáni, přijdou o věčný život? Nemáme i my právo bránit takovému útoku na spásu lidí?

Někdy to vypadá tak, že vnější a vnitřní svoboda stojí v jakémsi protikladu. Čím více vnější svobody, tím spíše má člověk sklon ke ztrátě vnitřní svobody. Nemocná lidská duše se nechá snadno svést k tomu, aby prodala duchovní svobodu za tělesnou čili duchovní výsady a pohodlí, podobně jako biblický Ezau prodal prvorozenectví za misku čočovice (viz Velký kánon sv. Ondřeje Krétského). Na znalosti této zákonitosti ostatně stojí ideje půstu - "co vezmeš tělu, tolik dáváš duši" (sv. Basil Veliký).

* * *

Nemoc a poškozenost našeho lidství už dávno předurčila lidstvu jeho neodvratný konec zde na Zemi. Jeho nástup je mj. otázkou lidských možností. Čím více možností dostanou lidé jako celek, tím výrazněji mohou projevit nemocný stav své duše a změní zemi v peklo. Občanské svobody, pokročilé technologie a jiné prostředky, jimiž může člověk materializovat nemocný stav svého nitra čili otiskovat nemoc své duše do stavu společnosti a okolního světa, to vše je zároveň urychlováním realizace nastávajícího konce. Vše zásadní o osudu tohoto světa je už předem dáno prvotním lidským hříchem. Dnes už se z mlhy budoucnosti vynořily nejen obrysy způsobu konce, ale prokresluje se čím dále tím více podrobností, jak to zřejmě bude probíhat a co se stane s lidstvem.

Jedinou nadějí je přechod z tohoto rychle hynoucího světa do Božího Království, který probíhá již dva tisíce let, a blíží se doba, kdy se dveře zavřou. Je potřeba využít všech sil, které nám ještě zbyly, a svým srdcem tam vstoupit, abychom nezůstali trčet na této potápějící se lodi. Zřejmě si málo uvědomujeme, že smyslem příchodu svatých Cyrila a Metoděje nebylo především dát Slovanům písmo, ale vybudovat zde i pro ně přechod z tohoto světa do Království Kristova, do nebeského Jerusalema.


P.S.
Právě v těchto dnech, kdy si společnost připomíná invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, se probírá v mnoha článcích a úvahách též rozdíl mezi komunistickou totalitou a západní svobodou. Chtěli jsme svobodu a byli násilím udrženi v totalitě. Na základě této smutné historické epizody se znovu a znovu utvrzuje báje o svobodném Západu a totalitním Východě, jak k tomu konverguje i autor článku, s nímž polemizujeme. Bohužel jen málo pisatelů různých úvah na toto téma má tu odvahu a poctivost nezavírat oči před faktem, že totalita má svůj zdroj na Západě, v západním ateistickém myšlení a v západních atropocentrických hodnotách. Všechny totality, které Evropa dvacátého století okusila, mají tento původ. Komunismus vychází z tzv. německé filosofie a jeho ideoví tvůrci nebyli Rusové, ale Marx, Engels atd. Do Ruska byl importován ze Západu jakožto válečná zbraň, která měla rozvrátit carské Rusko. Lenin vyslaný (německými magnáty a poradci císaře) v zapečetěném vagónu z Curychu byl čímsi jako později atomová bomba vypravená směrem na Japonsko. Ruská revoluce pak byla financovaná americkými bankami. To jsou kořeny událostí r. 1968. Dnes se Rusko této západní infekce částečně zbavuje a stává se svobodnějším prostorem než Západ. A co se týče té druhé totality - o původu fašismu ani není potřeba hovořit. A poslední totalita, která se právě rodí, bude otevřeně západní produkce a v západní režii.


Pokračování příště

















Zobrazit příspěvek č. 931 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 8. 2013
Rok 1968 a demonstrace pěti lidí v Moskvě a kozáci u nás

Protiruská kampaň v Čechách opět našla polínko na svůj skomírající ohníček


Účastníci pietního aktu letošní vzpomínky na invazi pěti armád Varšavské smlouvy poblíž Českého rozhlasu (s tramvají č. 13)

 
Česká média se opět ztrapňují hloupě protiruskou propagandou. Dezinformaci o demonstraci deseti zatčených lidí na Rudém náměstí docela výstižně komentují Britské listy, kterým tímto děkuji, že nemusím o tom více psát. Dovolil jsem si sem přetáhnout jejich článek:

* * *

25.8.2013
Zkusili jste zorganizovat demonstraci u britské Dolní sněmovny?
Jan Čulík

Některá česká média dělají humbuk kolem toho, že skupince ruských demonstrantů bylo zabráněno demonstrovat na Rudém náměstí v Moskvě proti sovětské invazi.

Ne, že bych hájil Putina, ale zkuste demonstrovat u britské Dolní sněmovny. Platí zákon, že se tam nesmí demonstrovat do vzdálenosti osmi set metrů. Kdyby tam někdo rozvinul transparent a anglická policie ho zatkla, bude o tom psát IDnes jako o totalitních tendencích v Británii?

BBC: Pět aktivistů, demonstrujících před Dolní sněmovnou, bylo zatčeno
Literární noviny upozorňují, že se za sovětskou invazi r. 1968 omluvil r. 1993 Boris Jelcin:
„Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí."

V březnu 2006 Vladimír Putin:
„Neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je".

A 4. prosince 1989 představitelé všech pěti států, které provedly invazi:

„Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě 4. prosince t.r. prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen. Tento protiprávní zásah přerušil demokratickou obnovu v Československu a měl dlouhodobě nepříznivé důsledky. Dějiny potvrdily, jak důležité je i v nejsložitější mezinárodní situaci použít politické prostředky k urovnání všech problémů a ve vztazích mezi státy přísně dodržovat zásady svrchovanosti, nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, což je v souladu s ustanoveními Varšavské smlouvy."
Viz Britské listy

* * *

Kromě onoho výše dotčeného mediálního serveru se snaživě projevili politicky uvědomělí soudruzi ze serverů: Novinky.cz: V Moskvě zatkli demonstranty proti okupaci ČSSR a samozřejmě Lidovky.cz: Ruští aktivisté se chtěli omluvit za invazi, během chvilky je zatkli. Přinášet takové zpravodajství bez zasazení sdělované informace do kontextu je hrubou manipulací se čtenáři. Doufejme, že novináři dostali za tento "výkon" alespoň o pár stovek přidáno na odměnách.

Co je účelem těchto dezinformací? Zřejmě nahánět Čechům strach z Ruska. Vnuknout jim myšlenku, že Rusko se za invazi neomluvilo a že se to může kdykoliv opakovat. Vlastně by nás ta vytrvalá (a překvapivě málo úspěšná) snaha vykřesat zde zášť vůči Rusku už neměla překvapovat. Víme přece, kdo vládne nad šířením informací a jaké má záměry. Přesto však stále nemohu uvyknout na to, že se toho u nás po roce 1989 tak málo změnilo v oblasti novinářské práce. Vyvolávání antipatií směrem k nějaké světové straně (na západ, na východ, na sever či na jih) pomocí zkreslených informací se tak podobá bolševickému Rudému právu - pamětníci mi možná dají za pravdu, že se dnes dělá "novinařina" podobně jako tenkrát. Je zvláštní, že česká média jsou za každého režimu spíše na straně potlačování svobody; když bylo více svobody na západě, psaly proti západu; teď, když je více svobody na východě, píší proti východu.

* * *


Při letošním pietním aktu před Českým rozhlasem (bývalého ministra zahraničí jistě znervózňují dva uniformovaní jedinci, kteří hrozí dobýt kótu s naším veřejno-právním médiem a vztyčit na ní svou zástavu; viz závěr článku).

 
Rusofóbie se v Česku otevřeně projevovala i ve vládních kruzích. Vzpomeňme na nedávný případ, kdy ministrině Parkanová znemožnila naší pravoslavné církvi uskutečnit projekt charitativního centra v Praze v Karlíně.

Další takovou temnou osobou u nás je Karel Schwarzenberg (účastník schůzek Bilderbergu nebo tzv. Trilaterární komise, pracujících pro nový světový řád, tj. pro rodící se antikristovskou světovládu a totalitu). Jako předseda rady pro národnostní menšiny se podílel na připravě a schválil materiál varující vládu České republiky, že "na českém území se začaly formovat z popudu ruské ambasády a Kremlu kozácké organizace". Podle vládní zprávy jde o „uniformované a ozbrojené oddíly, na zdánlivě historické tradici ruských kozáků“. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Sdružení tohoto druhu by mohly být jen k pousmání, kdyby nebyly přímo řízeny z Kremlu a nekladly by si za cíl prosazování své společenské autority a morálky, na základě vojenské disciplíny a velitelské podřízeností, s hlavními cíli proniknout do všech společenských a státních struktur,“ píšou ve své zprávě. Dokument také varuje před činností Koordinační rady při ruské ambasádě, která sdružuje třicítku menšinových organizací a jednotlivců. Společně s kozáckými spolky tato rada vyvíjí „činnost příslušníků cizí mocnosti ve prospěch cizí mocnosti“, upřesňuje zpráva. „Jejich činnost na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Organizace, které se nacházejí pod finančním a ideologickým vlivem současné ruské administrativy, vědomě nebo ne, plní hlavní mocenské cíle Ruska ve směru narušování integračních procesů uvnitř EU, vytváření falešných představ o jiných než demokratických hodnotách,“ stojí v šokující zprávě.

Tento skandální dokument vydává svědectví samozřejmě nikoliv o Rusech u nás, ale spíše o panu Schwarzenbergovi, a ukazuje, jak lidé z této skupiny uvažují. Nechtěl by pan exministr nejraději vztyčit někde na východ od nás znovu železnou oponu nebo tu zavést policejní stát (jako za starého Rakouska), kde by byli všichni (a zvláště Rusové) pod neustálým dozorem? Nebo je to jen další výraz současné euroamerické ideologie: každý, kdo nesdílí náš styl života, je nepřítel? Takový podezřívavý vztah k národnostním menšinám a vyvolávání fóbie z lidí, kteří patří jinému národu, odporuje všem idejím o svobodné pluralitní společnosti, k nimž se za jiných okolností lidé typu Schwarzenberga a Parkanové navenek hlásí. Je smutné, že máme (resp. doposavad jsme měli) ve vládě tak exemplární případy xenofobů. Dočkáme se, jak Schwarzenberg rozvine transparent: "Čechy Čechům?" resp. "Evropa Evropanům" nebo "Rusové, pryč z Evropy?" Občas si říkám, že je pro společnost lepší, když někteří lidé raději spí a nechávají zbytek lidí v tomto státě žít v pokoji.

Schwarzenberg si za obsahem zprávy zřejmě stojí a poukazuje na skutečnost, že příslušníci spolků vystupují v uniformách, což prý vzbuzuje pochybnosti. „Z první republiky máme špatné zkušenosti. Když menšinové spolky vystupují v uniformě a mají nacionalistické názory, aspoň se díváme se zájmem, co se bude dít. Nošení uniforem sice není nebezpečné, ale měli bychom si na to dávat pozor,“ dodal. Přirovnává snad bývalý ministr současná ruská sdružení k prvorepublikovým nacistickým organizacím, sudeťáckým spolkům, které se snažily odtrhnout část republiky? Nebo prohlašuje členy Sokola či katolického Orla za nacionalisty, na které si měla první republika dávat větší pozor?

Naštěstí vláda s Schwarzenbergem už padla a nová vláda přiznala blamáž, a varování, že se v ČR rozpínají ruští kozáci a že jsou zde pod taktovkou Moskvy „pátou kolonou“, zrušila. Tato fóbie z Ruska, z něhož naskakuje budovatelům nového světového řádu vyrážka, dává naději, že je na světě pravoslavný lid, který má od Boha sílu postavit se přicházejícímu antikristu.














Zobrazit příspěvek č. 932 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 8. 2013
O moři, lodi a jak se udržet na hladině a neutonout

9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

Za onoho času Pán Ježíš
přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
14,23       Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám.
14,24       Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní.
14,25       Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině.
14,26       Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: "To je přízrak!"
14,27       "Vzchopte se, to jsem já!" promluvil na ně hned Ježíš. "Nebojte se."
14,28       "Pane, jestli jsi to ty," odpověděl mu Petr, "přikaž, ať k tobě přijdu po vodě."
14,29       "Pojď!" řekl mu. A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši.
14,30       Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. "Pane, zachraň mě!" vykřikl.
14,31       Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. "Proč jsi pochyboval, malověrný?" řekl mu.
14,32       Jakmile pak nastoupili na loď, vítr se utišil.
14,33       Ti, kdo byli na lodi, se mu začali klanět a říkali: "Ty jsi opravdu Boží Syn!"
(Mat 14. kap.)

Krásné čtení z Evangelia. Tuto nedělní perikopu mám moc rád. I když popisuje - jeden z mnoha - konkrétní zázrak, který Pán Ježíš kdysi vykonal, když kráčel po rozbouřené mořské hladině, je to biblická pasáž, která přímo volá po tom, abychom ji vykládali v alegorické rovině, čili též jako jinotaj.

Jednak je tu to moře, které v symbolickém výkladu Písma znamená vždy svět. Nikoliv svět ve smyslu kosmos, ale svět jakožto světskost. Čili chaos, pomíjivost a cosi, co je v protikladu ke sféře Božské. Moře je toho výstižným obrazem. Věčně neklidné, něco, co je ve stálém a při tom marném pohybu. Kalný oceán ukrývající temné hlubiny, kam oko nedohlédne a kde žijí netvoři. Skryté proudy tmavých vodních mas člověku neustále hrozí záhubou. Jeho vlny se bouří a vzpínají proti nebesům, někdy s hlomozem vztekle běsní v marné snaze pohltit vše. To vše je tak přiléhavým podobenstvím světskosti, která svým chaosem nedá nikomu spočinout, udržuje vše, co se do světa ponoří, v neklidu, hrozí strhnout člověka do hlubin neustále pohyblivé marnosti a duchovně zahubit jeho srdce, které pak nemůže dojít pokoje. A pokoj - to je to necennější, co člověk může získat, - a zároveň - bez pokoje v srdci člověk nikdy nenajde štěstí a uspokojení čili vnitřní nasycení, po němž duše každého člověka prahne. Jedině nad mořem světskosti se lidská duše může nadechnout a pocítit pravý život; v nedýchatelnu světského moře duchovně toneme a dusíme se.

Pán Ježíš kráčející po vlnách - asi by nikdo nedokázal vykreslit výstižnější obrázek skutečnosti, že Kristus byl v tomto světě, ale při tom nebyl z toho světa. Jakoby kráčel po povrchu naší světskosti, sestoupil k nám, přijal vše, co máme my, kromě hříchu, ale neutopil se v tom, jako se topíme my. Nenechal se pohltit světským duchem a nám podává pomocnou ruku, jako tonoucímu Petrovi, aby nás rychle vytáhl z marnosti, chaosu a dočasných tužeb po slastech, bohatství a slávě.

Když Pán Ježíš dí apoštolům: "Pokoj vám!" uděluje jim tím to nejcennější, co je možno člověku dát. Neříká: "Bohatství vám!", či "Prospěch a úspěch!" nebo "Slávu vám!" a dokonce ani "Mnohá léta!" nebo "Pevné zdraví!" Spasitel, žehnaje lidem, hovoří o pokoji a myslí tím duchovní pokoj, pokoj v srdci. Církev to po Pánu Ježíši opakuje při každé bohoslužbě a předává tím stále dál a dál Kristův dar pokoje.


Církev jako loď. Na palubě jsou svatí apoštolé a církevní Otcové s přesv. Bohorodicí, loď vede Pán Ježíš a Duch Svatý vane do plachet.

 
Apoštolé v lodi. Na nejrůznějších ikonách bývá církev zpodobena jako loď s apoštoly, přesvatou Bohorodicí a svatými Otci. I toto podobenství je velice výstižné. Loď nese lidi na hladině, aby se neutopili. Díky korábům se člověk může pohybovat po moři, aniž by se do něj ponořil. V tomto jinotajném výkladu Evangelia je ukázáno, že Církev nás drží nad hladinou světa, dává nám schopnost, abychom podobně jako Pán byli ve světě, ale nebyli už ze světa. Díky Církvi tu jsme, ale neutápíme se v chaosu a marnosti. A na této lodi se mohou zachraňovat před zhoubou i všichni ostatní lidé, kteří tonou ve světskosti. Každý, kdo si to přeje, se může nechat vytáhnout Kristem z vody jako Petr a spolu s ním vstoupit do korábu Církve.

Apoštol Petr kráčející a posléze se topící. Slyšel jsem výklad, který v tom vidí předzvěst Petrova zapření, když později při zajetí a výslechu Kristově tento přední apoštol odpadne a ocitne se mimo kruh svatých apoštolů, mohli bychom v předjímce říci - mimo církev. Trojím vyznáním se bude na břehu Genezaretského jezera kát z trojího zapření, a bude tím přiveden vzkříšeným Kristem zpět do lodě Církve podobně, jako teď ho Kristus vytáhl z vody a uvedl ho zpět na loďku.

Mohli bychom v tom vidět i podobenství o křesťanu, který opustí církev zjevně nebo skrytě tím, že začne být ledabylý a neúčastní se církevního života. Zprvu se zdá, že se nic neděje, dokonce ani na jeho vnitřním životě to nemusí být hned patrné. Apoštol, opustiv loď, pár kroků ušel po vodě, ale pak si všiml vichru a bouře, lekl se, a v tom se hladina pod ním rozestoupila, on se propadl a začal tonout. Tak i pozornost křesťana, který se pevně nedrží Církve a jejího života, je dříve či později stržena jinam, odvedena od věcí věčných a rozptýlena vanutím světského ducha. Tento duchovní vichr zaujme člověka, přivábí jeho srdce, a pak přijdou pochybnosti o víře, a člověk se začne ponořovat do vln temného moře.

Petr zvolal k Ježíši o pomoc. Stejně tak i každý topící se v moři světa může zvolat v modlitbě a Pán k němu ihned vztahuje svou pravici. Jde jen o to, zda se člověk vůbec chce nechat vytáhnout, zdali se mu zmítající se moře světskosti nezalíbilo více, než duchovní sféra Božího pokoje a zda je schopen zavolat - resp. se pomodlit - dříve, než jeho duše ve světskosti utone, tj. než úplně ochrne její duchovní život a než se člověk stane mrtvým pro duchovní život i pro vše posvátné a Božské.

* * *

Krátká osobní poznámka na závěr. Toto nedělní čtení patří k těm, k nimž mám zvláštní vztah. Jsem člověk, jemuž spíše než rozjásaný optimismus je blízký pohled biblických proroků bědujících nad zkažeností lidí a nad tím, jak Boží lid opustil svou cestu; blížící se zkáza mi připadá jako něco, co je vidět takřka fyzicky (ale třeba se mýlím). Tato neděle je však chvílí, kdy se zachmuřená oblaka roztrhnou a na zemi dopadne z nejvyššího nebe jasný paprsek ničím nezkaleného světla radosti, že Církev pluje po vodách a nemůže ji potopit ani ta největší vlna. Vždyť ji drží nad vodou nikoliv vztlak, který počítáme dle Archimedova zákona, ale skutečnost, že s námi na korábu sedí Pán Ježíš Kristus, který poroučí vichrům a vládne nad všehomírem.

Předobrazem lodi Církve byl jiný koráb - archa Noemova, v níž se zachraňovali z lidského pokolení ti, kteří byli ještě schopni slyšet pozvání k záchraně před potopou. A nikoliv nepodobně se zachraňujeme i my na vodách světského moře. Možná nás nyní čeká bouře a archou to bude zmítat, ale zároveň nás očekává hora Ararat - hora Božího království, kam jednoho dne doplujeme.














Zobrazit příspěvek č. 933 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 3. 9. 2013
O žebříku duchovního života

10. NEDĚLE PO 50nici; síla víry, modlitby a postu

17,14       Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil:
17,15       "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody.
17,16       A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit."
17,17       Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!"
17,18       Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv.
17,19       Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?"
17,20       On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné."
17,21       Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.
17,22       Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí;
17,23       zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili.
(Evangelium podle Matouše)

Pán Ježíš Kristus říká, že i ty nejobtížnější duchovní skutky mohou být vykonány pomocí: víry, modlitby a půstu. Tento trojlístek tvoří trojpramenné lano, které je schopno vytáhnout kohokoliv ze země do nebe, i kdyby byl hříchy obtížen sebevíce. Tomu "lanu" jsme zvyklí říkat "duchovní život". Ačkoliv někomu může připadat jako něco mlhavého, v tomto světě bezvýznamného a bezmocného, má ve skutečnosti ohromnou sílu, která by mohla hory přenášet.

Co je cílem duchovního života? Odpověď pravoslavné svatootcovské teologie je prostá: podobnost Bohu. Obnovit v člověku ztracenou Boží podobu. Další otcové tomu říkali theosis. Synonymum pro to je - spása. Jen to, co se Bohu podobá, může s ním mít věčnou účast. Co se Bohu nepodobá, nemůže s ním mít nic společného ani v tomto životě ani v budoucím. A v čem se člověk může podobat Bohu? Jistě ne v jeho věčnosti (ve smyslu bezpočátečnosti) ani ne v jeho všemohoucnosti. Avšak i přesto vložil Bůh do lidské duše možnosti a schopnosti, jimiž se člověk Bohu podobat může. A to je především možnost a schopnost lásky. Jako Bůh dává svítit slunci na dobré i na zlé a stejně tak na všechny nechává padat déšť, tak se člověk musí snažit o lásku, vlídnost, trpělivost, shovívavost, snášenlivost a dobrotivost ke všem lidem, chce-li alespoň nepatrně uskutečňovat podobnost Bohu, k níž nás Pán Ježíš volá.

Láska je základní vlastností Boha, někteří dokonce říkají, že je jeho podstatou. Proto podobnost Bohu tkví v získání této vlastnosti. Láska je nejvyšší dokonalost a je to sjednocení všech ctností, jejich vrchol. Co je to láska, nelze dokonale vyjádřit, ale křesťanství dosti jasně praví, jak se tato láska získává. Cesta k získání lásky poměrně zřetelně ukazuje křesťanská specifika, která odlišují křesťanství od všech ostatních náboženství a duchovních směrů.

Nevěřte nikdy, že by člověk, který se nesnaží o lásku ke všem, mohl mít s Bohem společného něco více, než světští lidé a nevěřící. Dává-li člověk volný průchod svým vášním nelásky - tedy zrovna těm vášním, které přímo a bezprostředně znemožňují lásku - čili závisti, hněvu, zlosti, panovačnosti, pomstychtivosti, aroganci apod., pak je jeho duše Bohu naprosto odcizena. Srdce naplněné nějakou variantou zloby je spíše slují duchovního draka než příbytkem Ducha Svatého...

Cílem duchovního života proto musí být překonání toho, co se projevuje neláskou, abychom mohli mít naději na přebývání s Bohem v jeho Království.

* * *

O duchovním životě si mnozí zvykli uvažovat jako o čemsi nedefinovatelném, vnitřním, neurčitém, nepostižitelném. Je to pro ně cosi amorfního, co je jakéhosi snivého charakteru a odehrává se spíše jen v představách nebo je to jako oblak, který se neustále mění, rozplývá se a zase tvoří... To je pohled na duchovní život velice vzdálený od našeho pravoslavného myšlení, neboť máme od svatých Otců přesnou metodiku, jak vést toto neviditelné dílo; známe jeho stupně a projevy, víme naprosto přesně, čím je nutno začít, přes jaké stupně se kráčí a kam se chceme dostat, a jak se to vše konkrétně projevuje. O jednotlivých částech duchovního života zde hovoříme často, dnes bych se chtěl věnovat krátkému přehledu celého procesu a to nikoliv ve smyslu obecného rozdělení na očištění, osvícení a zbožštění, ale s poukázáním na zcela konkrétní schůdky, po nichž stoupáme, s objasněním jejich smyslu.

Tento stručný přehled milníků duchovní cesty začneme tím, čím musíme správné duchovní dílo začít. Je to nevyhnutelný základ, bez něhož by se celá zamýšlená stavba dříve či později zřítila, jakožto budova stavěná nikoliv na skále ale na písku. Tou skálou v základech budovy jsou Boží přikázání. To je naprosto nutný předpoklad k realisticky vedenému a tudíž skutečnému duchovnímu životu. Křesťan se musí snažit ze všech sil, aby plnil Boží přikázání a pokusil se uskutečnit ve svém životě Kristovo Evangelium (shrnuto je v devateru blahoslavenství). Toto úsilí je jedinou bránou na cestu očišťování - nemá tedy žádný smysl usilovat o očištění své duše, aniž by se člověk snažil plnit přikázání. Snaha uskutečnit Evangelium je zároveň hlavním kritériem, podle něhož možno usuzovat, zda je člověk vůbec křesťanem a patří-li do Církve. Myslíme to samozřejmě na duchovní rovině, nikoliv v oblasti formálně-právní, kde se vyhodnocuje skutečnost podle kanonických měřítek.

Plnění přikázání má však ještě jednu důležitou funkci v duchovním životě. Přináší člověku sebepoznání. Významnou součástí smyslu existence Božích přikázání je totiž zprostředkovat nám pochopení, že ani jedno z nich nemůžeme splnit. Při poctivé snaze naplnit přikázání a Evangelium zjišťujeme, že nic z toho, co na tomto poli činíme, není dokonalé. Každý náš tzv. "zbožný skutek" je poskvrněn pýchou, vypočítavostí, samolibostí, touhou po chvále nebo slávě atd.

Zlaté svatootcovské pravidlo říká, že svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy. Člověk blížící se k očištění má duchovní zření, jímž vidí, jak jsou všechny jeho zdánlivé ctnosti nakaženy infekcí hříchu; ano, každý plod našeho úsilí je červivý.
Někdo by si dnes mohl pomyslet, jaké je to depresivní učení a škarohlídský pohled na člověka. K tomu můžeme podotknout, že je to pohled hluboce realistický a pro úspěšné dílo duchovní proměny je naprosto nutné znát o sobě pravdu. Tato pravda vyvěrá mj. z nejhlubší praxe lidských velikánů, jimž říkáme svatí Otcové, a dále ze zkušeností s člověkem a z probádání lidského nitra, jak to prověřily generace křesťanských asketů, kteří se v rámci sebepoznání museli stát i psychology a zkušenými znalci zákonitostí našich vnitřních procesů, aby pak mohli vést nejen sebe, ale i další své žáky. A konečně dodejme, že v kontextu Kristova Evangelia a díla záchrany člověka pro nekonečný život a blaženost, není toto poznání lidského stavu nikterak depresivní. Kdo se do toho díla zatím nepustil, neumí si představit, jak je přijetí pravdy o sobě osvobozující, a naopak - jak zatěžující a spoutávající jsou iluze, které o sobě spřádáme a snažíme se jimi přikrášlit tušený nebo dokonce už částečně rozpoznaný neradostný vnitřní stav.
Je-li duchovní dílo úporné snahy o plnění přikázání úspěšné, tak nás jednak oddělí od nejhorších skutků, pádů a hříchů, a zároveň nám dá okusit naši nedokonalost, neschopnost dosáhnout vlastními silami úplné duševní čistoty. Tím se nám ukáže, jak jsme duchovně ranění a jak daleko jsme od Boha.

Sv. Simeon Nový Theolog o tom napsal: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc."

Shrnuto - cesta získávání lásky začíná sebepoznáním, jehož se dosahuje skrze pečlivé zachovávání přikázání a pokáním. To dává člověku možnost uvidět jak reálný stav sebe sama, tj. své vlastní osoby, tak i žalostný stav své přirozenosti, tj. toho, co společné všem lidem.

* * *

Z tohoto vnitřního stavu pak takřka samovolně přichází další stupínek duchovního života - a tím je pokání. Mám na mysli skutečné vnitřní pokání. Nejen takové pokání, které se snažíme v sobě vzbudit, když jdeme ke zpovědi, a za chvilku už na něj zapomeneme a uvažujeme zase stejně bezstarostně jako dříve. Skutečné vnitřní pokání je palčivou bolestí lidského nitra nad svým hříchem, nad stavem odpadnutí od Boha, nad astronomickou vzdáleností, která nás z naší viny odděluje od milovaného Pána. Je to jako rozjitřená rána, jako neutěšitelný bol, který pociťuje každý zamilovaný, kudy chodí, když je oddělen od milované bytosti.

Vnitřní pokání je děs nad tím, kým jsme se stali a co z nás učinil náš hřích. Je to stav, v němž by člověk udělal cokoliv, aby se od poskvrny hříchu očistil. Nic mu nepřipadá příliš obtížné, pokud by mohl mít naději, že se tím zbaví hříchu a uzdraví svou malomocnou duši. Křesťan vidí, jak ošklivým se učinil svými poklesky a pády, a běduje nad tím, že se takto zohavil a není tudíž dost krásným pro svého Milovaného.

Cítit svou ránu a hnisající nemoc, to však znamená nevnímat hřích ve smyslu juridickém (tj. jakožto přestoupení norem a pravidel), ale jako bolest, která opravdu bolí duši. Z toho stavu vzniká nenávist vůči hříchu. Člověk vnímá hřích jako hnus a odvrací se od něj. A tím se rodí svoboda od hříchu. To je velká věc, protože v tomto stádiu duchovního procesu se z otroka stává svobodný. Člověk už není podmaněn hříchem, ale vládne nad ním. Teprve v tuto chvíli se odřeknutí hříchu stává vlastností pevně zabudovanou do myšlení člověka. Doposavad byl boj proti hříchu věcí vůle (a tudíž byl více či méně narušován její kolísavostí), nyní už nitro člověka hřích nepožaduje, skoro jím není přitahován, a tudíž ho nepáchá.
V této fázi procesu duchovního života se prý začíná otevírat duchovní zření. Bůh dává člověku maličko nahlédnout jednak krásu prvostvořené lidské duše, ale zároveň i tu hrůzu znetvoření duše hříchem. Duchovní zření se dává maličko, jinak by člověka ničilo. Nepřipravený a duchovně slabý člověk by neunesl ani plné vidění krásy lidské duše, ani vidění celé ohavnosti hříchu.
* * *

Sebepoznání a pokání nás vedou dál. Dalším stupněm, na který se vystupuje z toho předchozího schodu, je pokora. Opět i zde hovořím o vnitřní pokoře. Nikoliv o tom, co mnozí za pokoru považují. V církvi je běžné, že všichni o sobě říkáme: "Já hříšný... Já nehodný... Já nejhorší ze všech lidí..." apod. Ano, tak nás to učí opakovat posvátná tradice, abychom si o sobě nemysleli, že jsme někdo. Má nás to pomaličku učit pokoře. Jenže to ještě není pokora samotná. Pronášet taková slova totiž ani zdaleka nemusí znamenat, že se s nimi plně a trvale identifikuji a že se stala principem mého myšlení a vstoupila do srdce. Někteří křesťané si někde osvojili tzv. "pokorné chování", okoukali chování mnichů či starců, a napodobují je, a myslí si, že tohle už je ta pokora. Hrají tím divadlo sobě i jiným. Skutečná pokora je stav, do něhož se přichází výše uvedeným procesem očišťování, sebepoznáním a pokáním. Lze bez nadsázky říci, že pravá pokora je projevem společenství s Bohem, neboť jen když člověk okusí blahodatné setkání s Bohem, pochopí celou svou bytostí, že "já jsem nic". To lze jistě chápat i na intelektuální úrovni či prožívat emocionálně, ale to je ještě na hony vzdáleno od poznání bytostného, které je darem a výsledkem dotyku Božího. Jenže neočištěné duše, která není naplněna pokáním, se Bůh nedotkne, protože taková duše od sebe odpuzuje Boží blahodať.

Vztah mezi sebepoznáním a pokorou vyjadřuje i výše vzpomenutý citát od sv. Simeona Nového Theologa: "Pečlivé zachovávání Božích přikázání naučí člověka znát jeho nemoc." A navážeme na to citací sv. Izáka Syrského: "Odměnu (dostává člověk od Boha) ne za ctnosti ani ne za námahu vynakládanou za získání ctností, ale za pokoru, která se z toho všeho rodí." Není-li tato pokora, jsou námaha a úsilí i ctnosti zatím zbytečné. Ani ctnosti či dobré skutky ani veškerá duchovní dovednosti získané cvičením tedy nejsou cílem duchovního života a nepřináší člověku spásu. To vše má pro naši spásu smysl jen tehdy, přinese-li nám to sebepoznání a pokoru. Tím se liší duchovní učení křesťanského života od nauk pohanských náboženství, jogínských praktik, různých meditačních škol apod.
V buddhismu se např. učí, že pomocí různých meditačních praxí či nějakým duchovním cvičením se mysl člověka zklidní a uvede se do určitého zvláštního stavu, a pak stačí udržovat ji v tomto stavu a ona se sama otevře "nejvyššímu poznání". O pokání či pokoře se tu žádná řeč nevede. Stačí jen cvičit meditaci. To je úplně jiná cesta než to, co učí Evangelium, a tudíž se lze domnívat, že vede úplně jinam, než vede naše cesta. Konec konců stačí si jen položit otázku: Komu se otevře meditací připravená mysl, když nebyla duše připravena pokáním a pokorou? Jakému duchu se otvírá duše, v níž je ještě pýcha? Aplikací duchovního principu "své ke svému, podobné k podobnému" si může každý odpovědět sám.
Pokora je jediný normální stav člověka, protože je to stav společenství s Bohem. Normalitu zde odvozujeme od stavu, do jakého Bůh stvořil člověka. Všechno ostatní jsou stavy hluboce nenormální, nemocné a vedoucí k záhubě. Stupeň normality je tudíž zároveň stupněm našeho společenství s Bohem.

* * *

V průběhu stoupání po duchovních stupních přichází jedno velice nebezpečné pokušení. Duchovní bojovník se musí utkat s myšlenkou, která jej bude chválit za jeho ctnosti a zvláště za pokoru. Ďábel má tisícileté zkušenosti s člověkem a samozřejmě velice dobře ví, že si křesťan při svém zápasu za dokonalost může uvědomovat své dobré skutky a vidět svůj duchovní pokrok a cestu, kterou urazil. A tak vyrukuje na člověka s tímto vážným pokušením, které hrozí znehodnotit vše, co bylo pro spásu doposavad vykonáno. Jak snadno lze přijmout myšlenku na všechny své zásluhy a samozřejmě i na ctnost pokory! A tím se dostáváme už jen krůček k situaci, v níž ďábel učiní z křesťana naprostého hlupáka, který je pyšný na svou pokoru. Jak z toho ven? Jak se vypořádat se všemi dosavadními úspěchy, a nepropadnout pýše?

Formule svatých Otců je prostá: "Pokora nikdy nevidí sama sebe" čili "pokorný člověk nevidí sám sebe jako pokorného", a proto se tím nemůže pyšnit. Kdo kráčí po správné stezce spásy, vidí jen své vlastní hříchy a nevidí žádný svůj úspěch. Vidím-li sám sebe jako pokorného, je to především jasný příznak absence pokory v mém srdci. Opravdu pokorný člověk vidí sám sebe jako pyšného, nafoukaného hříšníka, který ještě nic dobrého nevykonal, naopak ponořuje se stále hlouběji do bahna hříchů. To je vidění, které je dané otevřeným duchovním zřením, kdy asketa vidí svou očištěnou duši jakoby pod mikroskopem a každá sebemenší skvrnka se mu jeví jako cosi obludného. Má tudíž pocit, že nikdo na tom není tak hrozně jako on. To jen my duchovně slepí lidé hledíme na svou duši a domníváme se, že je celkem čistá; nu, nějaké to maličké smítko tam někde asi bude, to bychom byli ochotni připustit, ale taková drobnost není nic proti tomu, co vidím na duši bratra - tam je špíny!

Jakmile si všimnu své pokory, znamená to jediné, že nemám žádnou. Asi jsem duchovní cestu proběhl moc rychle, když mě to na téhle křižovatce poslalo špatným směrem. Takže se pěkně vrátím na začátek, k plnění přikázání, k sebepoznávání k pokání a nebudu daremně snít o tom, že jsem na vyšších stupních duchovního života. Uvidět svou pokoru je důvodem k hluboké lítosti nad svou pýchou.

* * *

Z pokory se pak rodí nejvyšší stav duchovního života člověka, a tím je láska. Skutečná láska je možná jen na půdě opravdové pokory. Opravdová láska bez pokory není možná. Prof. Alexij Osipov porovnává tuto lásku založenou na pokoře s tím, co předkládají jako koncept lásky ostatní náboženství, sekty, protestanti nebo římský katolicismus; tvrdí, že nikde jinde než v pravoslaví se nehlásá a nepraktikuje výše zmíněné svatootcovské pojetí lásky. Jinde totiž nejsou tyto předpoklady a toto chápání lásky: bez sebepoznání nemůže být pravdivé lásky. Dle míry pokory se dává člověku Boží Duch, tj. sám Bůh se dává člověku, Bůh, který je láska.

Jak posoudit, mám-li lásku? Začátek lásky tkví v dodržování Kristových přikázání. Ale pro tuto nejvyšší lásku platí jen jediné kritérium a tím je láska k nepřátelům. Nakolik se člověk snaží uskutečnit Kristovo přikázání lásky, v němž je obsaženo celé Evangelium, a snaží se v sobě vykřesat alespoň plamínek lásky vůči těm, kteří mu ubližují, urážejí ho, křivdí a škodí mu či pronásledují ho, natolik se mu daří uskutečnit Evangelium a natolik je křesťanem.

Lásky pak dosáhl, když jim ve svém nitru nejen dokáže žehnat a modlit se za ně, ale děkovat jim za to jak se k němu chovají. Proměna srdce darem lásky shůry se projevuje tím, že poté, co nám někdo ukřivdil či ublížil, už nás ani nenapadne myšlenka na odpor. V srdci se neobjeví žádná námitka ani nutkání se ospravedlnit, ba co více - člověk cítí s útokem proti sobě bezvýhradný souhlas. Okamžitě a bez přemýšlení uznává, že je opravdu tak špatný, za jakého jej prohlašují jeho nepřátelé, a že si zaslouží to, co mu provádějí, a dokonce - považuje to za dar od Boha. (To je však způsob myšlení, který je nám asi ještě velice vzdálen; světským lidem to dokonce může připadat jako šílenství.)

Resumé: Láska je stavem podobnosti Bohu. Cílem duchovního života. Nezískáme-li lásku, nedosáhli jsme v křesťanském životě ničeho.


(Sestaveno s volným použitím přednášky prof. Alexije Osipova)















Zobrazit příspěvek č. 934 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 8. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (IV.)

Zamyšlení nad "lidskými právy". O volbě mezi cestou práva a cestou lásky

Součástí cyrilometodějství je spor mezi Východem a Západem, kulturní i náboženská srážka těchto dvou bloků. Proto není možné zabývat se cyrilometodějským tématem a vyškrtnout tento rozměr, resp. nezmínit se jak se cyrilometodějství v tomto ohledu promítá do dnešní situace - od oblasti společenské, přes politickou až k náboženské. Proto se v předchozím a tomto dílu pokoušeme stručně mapovat průmět cyrilometodějství do oblasti společensko-politické, čili do chápání občanských svobod a v tomto dílu i do tématu tzv. lidských práv.

Minule jsme uvažovali o západním pojetí svobody. Dnes tedy se zamyslíme nad fenoménem "lidských práv". Předesílám, že pokud vystupuji proti konceptu lidských práv, pak to rozhodně není proto, že bych měl něco proti zajištění lidské důstojnosti, ale kvůli svému přesvědčení, že tzv. "lidská práva" tuto důstojnost už ze samotného svého principu nejsou schopna zajistit, ba právě naopak - obracejí se v konečném důsledku proti ní.

Začneme úvahou o právu v církvi

Nejprve si musíme na příkladu církevního života, který je nám každému v nějaké míře známý, ozřejmit základní problematiku práva, jako takového, ve světle Evangelia. Teprve poté se pokusíme z takto ustanovené perspektivy pohledět na problematiku tzv. lidských práv.

Církev nehlásá práva ale lásku. Čili přichází k člověku s Kristovým Evangeliem, které je zároveň normou jejího života. Jak se však začala po prvních křesťanských staletích projevovat více a více neschopnost člověka unést mravní imperativ Evangelia a nést v srdci bezpodmínečnou lásku a zachovat čistou upřímnou víru, musela Církev na všeobecných sněmech formulovat dogmata a ustanovit posvátná pravidla církevního života. Byl to však již ústupek lidské slabosti, jinak by Církvi bývalo bylo stačilo jen jediné - Evangelium. Svatí apoštolé vystačili s Evangeliem, ústní tradicí a pár směrnicemi, které pod inspirací Svatého Ducha ustanovili jako návod pro praxi Církve v základních otázkách (vztah křesťanství k Mojžíšovu zákonu, svěcení biskupů apod.) Později však vidíme v Církvi přímo explozi kanonických pravidel, upravujících jednotlivé detaily církevní problematiky a vyjadřujících se k nejrůznějším odvětvím lidského života. Objevují se první dogmata. Co je příčinou tohoto jevu, na co tím Církev reaguje? Na ochladnutí ducha Evangelia v srdcích křesťanů, nárůst herezí, nekřesťanských jevů a hlavně úbytek lásky a rozbroje v církvích.

Pravidla definovaná posvátnou tradicí jsou tedy vlastně připojována k Evangeliu jako jeho nedokonalý výklad (alespoň tak vidí vznik posvátné tradice pravoslavná teologie). Proč jsou dogmata a kanonická pravidla výkladem nedokonalým? Protože každý výklad dokonalého Evangelia je nutně nedokonalý; slovy dogmat se upřesňují Spasitelova slova či výroky apoštolů, tedy zvěst Evangelia, která je však sama zjevená Bohem a tudíž dokonalá do takové míry, jak to jen mohou dovolit lidská slova. Proto další přeformulovávání, rozvádění a výklady už nutně nemohou dosáhnout dokonalosti Evangelia. Není divu, že se svatí otcové, kteří si toto nadmíru dobře uvědomovali, neradi pouštěli do takových formulací. Všechna dogmata vznikla nikoliv sama od sebe a jen sama pro sebe, ale jako reakce na nějakou herezi.

Jak míjela staletí a tisíciletí, lidé ještě více poklesli, takže už nestačila ani posvátná tradice; začaly se psát různé církevní ústavy, prováděcí předpisy, stanovy a úřední postupy apod. Dnes jsme již klesli spolu se světem tak hluboko, že církev prý chce sepisovat podle vzoru světských spolků a politických stran nějaký "etický kodex" či cosi podobného (alespoň jsem někde slyšel, že něco tak světského má být v církvi zavedeno). Každý stupeň na výše uvedeném stálém poklesu duchovní úrovně je výsledkem oslabení ducha Evangelia v životě křesťanů a Církve a svědectvím, že se křesťané už neumí domluvit v lásce a žít a jednat podle evangelijního pravidla lásky. A každé sestoupení o schůdek níže nutně tento pokles fixuje. Nedáme-li si pozor, mohlo by se nám někdy stát, že brzy budeme mluvit a přemýšlet ne o lásce, ale o "paragrafech církevního práva" a nakládat s nimi světským způsobem, tj. po vzoru světských advokátů v nich hledat mezery, vymýšlet kličky, abychom si mohli ospravedlnit, že konáme, co se nám zachce.

Tím vším chci říci jen to, že sám život Církev dokládá nepřímou úměru mezi stavem lásky a rozkvětem církevního práva. Čím méně lásky, tím více důrazu na kánony, pravidla, paragrafy, směrnice, stanovy, řády, normy, vyhlášky, ustanovení, nařízení, úřední pokyny... Ježíš Kristus vydal jedno jediné přikázání - o lásce. A my ho nedokážeme unést.
Všimněme si, jak málo křesťanů je schopno nahlížet např. na kánony jako na zákony lásky, které mají lásce sloužit, vytvářet pro ni v životě církve co nejlepší předpoklady a budovat pro ni nutnou mravní základnu. Vidíme přece, že láska je neodlučnou součástí vnitřní podstaty veškeré pravoslavné posvátné tradice. A vzorem této lásky je vždy láska, kterou ukazoval Pán Ježíš Kristus svou trpělivostí, milosrdenstvím, velkomyslností - a především sebeobětí. To je princip církevního života a nikoliv paragrafy. Novodobé církevní ústavy jsou už jen čistě právním dokumentem - byť samozřejmě může být užitečný a může upravovat církevní život, aby vhodně odpovídal místním poměrům. Jenže bez předcházející lásky je každá církevní ústava úplně k ničemu. Sám o sobě totiž žádný kánon ani ústava lásku nezpůsobí ani nezavedou, mohou ji pouze pomáhat realizovat. A jak přiblíží podstatu Evangelia křesťanům nějaký etický kodex, když se to už nedaří ani Matoušovi ani Markovi ani Lukášovi ani Janovi, o tom můžeme jen dumat.

Vidíme na našem Spasiteli, že neurgoval žádná práva ani pro sebe ani pro nikoho. Proč? Protože láska si nic neurguje. Právo a láska to jsou dva zcela odlišné módy myšlení. Buď se mysl přepne na první způsob nebo na druhý, ale nemůže myslet v obou úrovních najednou. A kromě toho - láska nemůže být vyjádřena žádným právem a už vůbec nemůže být žádným zákonem obsah lásky vyčerpán.

Cílem života Církve tedy nesmí být kánony apod., ale naplnění Kristova přikázání lásky. Práva nechme Západu, my hleďme na vše z perspektivy lásky. Zákony, ústavy a kodexy - tím vším žije světská sféra. Nelze se jí divit, protože svět nemá lásku, a tak jako korektiv života lidí musí nastoupit zákony. Církev dýchá a tepe uskutečňováním lásky. To je její dech a to je oživující krev, která tepe v jejích duchovních žilách. Jestli někdy někde přijde doba, že církev tam přestane všude a ve všem uskutečňovat lásku, pak je takové církevní tělo mrtvé, protože nedýchá a zastavilo se jeho srdce. Mám za to, že církev bez lásky je duchovně mrtvá, i kdyby jinak byla plně kanonická.
Teď nekážu proti posvátným kánonům, jako by nebyly důležité nebo se jimi mělo opovrhovat. Stavím se však důrazně proti tomu, když se kánony stávají samotným principem církevního života, protože pokud proniknou do vnitřní svatyně života církve, pak odsud nutně vytlačují lásku. Základní tři ctnosti jsou: víra, naděje a láska - a největší z nich je láska (1 Korint 13,13). To je ohnisko našeho úsilí v duchovním životě, nikoliv žádná formální pravidla - byť svatootcovská. Prvotní církev žila bez kánonů, bez církevních ústav i kodexů. A byl to život, jehož duchovní síla je Církev vzorem ve všech dobách.

Když převládne v církvi právní myšlení, má to podobné důsledky na víru (resp. věrouku) jako hereze, a ta pak postupně zničí i církevní spiritualitu. Doklad pro toto tvrzení vidíme např. na západním dogmatu "ex opere operato". Toto ryze západní dogma je projevem racionalisticky-právního ducha, který na Západě v teologii převládl. Zavedení tohoto nového dogmatu kromě toho, že vyjadřuje a fixuje Západní odchýlení od původní věrouky (jak dokazuje prof. Osipov), mělo také dopady na církevní zbožnost - a to v oblasti lidové zbožnosti, která se v reakci na neduchovní racionalismus teologů vychýlila do opačného extrému - k plytké emocionální, resp. sentimentální, zbožnosti prostého lidu. Polarizaci vyvolal tento dogmatický racionalismus i v mnišstvu - na jedné straně vidíme v druhém tisíciletí rozmach prakticky zaměřených řádů zabývajících se světskou činností, na straně druhé tam vznikají nové proudy kontemplativní, charakteristické snivou zbožností a pěstováním zbožných představ; a někdy se oba proudy splétají dohromady (jezuité).
Není divu, že právě v prostředí měnící se západní víry i duchovnosti (v posunu myšlení od uskutečňování Evangelia k upínání se na pozemský život a k jeho uspořádání) se rodí koncept lidských práv, jak to popisuje náš autor: »V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, již vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství ... křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. ... Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost.« Vše ve jménu svobody, chápané ale nikoliv jako dar možnosti návratu k Bohu, nýbrž uchvácené jako zneužití Boží trpělivosti k pokračování po cestě Adamova pádu. To už není evangelijní pozvání ke svobodě od hříchu, ale výzva k osvobození se od Boha...

A tím plynule přecházíme k hlavnímu dnešnímu tématu:

Lidská práva

Ideologie tzv. "lidských práv" je prezentována a propagována jako vývoj k lepší budoucnosti (ach, to pokušení světlých zítřků!, všichni dříve narození mají trpké zkušenosti s tím, jakými cestami se mělo těchto utopických vizí dosáhnout). Nic proti uskutečňování dobra na zemi! Všichni budeme souhlasit, že ten, kdo škodí nějakému člověku či ho omezuje a omezuje jeho potenciál a škrtí jeho možnosti, páchá bezesporu zlo, které je nutno odsoudit a případně se proti němu i postavit a bojovat (křesťané nejsou pacifisté). Pácháním zla na bližním se slouží ďáblu. Samozřejmě všichni budeme souhlasit s tím, že je dobré, mohou-li lidské bytosti svůj pozemský život prožít s co největší lidskou důstojností. Otázkou je, jak to zajistit. Ježíš Kristus zve lidi k víře v Evangelium, k pokání a to je přivádí k uskutečňování lásky a potažmo dobra. Evangelium je pevným základem pro skutečné dobro pro všechny lidi, a nikdo doposavad nevymyslel nic vznešenějšího, lepšího, realističtějšího a životaschopnějšího. Program tzv. lidských práv si do svého základu vložil skryté heslo: "Jde to i bez Evangelia." Myslí se tím: "Bez Krista se lidstvo může docela dobře obejít." Skrytě se nám tu tvrdí, že vlastními silami se lidstvo vyvine k dobru a Boha k tomu nepotřebuje.

Veškerý vývoj lidské společnosti či člověka jako jedince, který nám slibuje jakýkoliv bezbožný koncept (ať už komunismus, či konzumismus, totalita nebo současný typ tzv. demokracie) je podle našeho názoru falší. Byl to snad Chomjakov, kdo řekl, že bez Boha se jakýkoliv progres člověka mění nevyhnutelně na regres - místo vývoje nastupuje nutný úpadek. Důkazů pro toto tvrzení kolem nás najdeme, kolik je libo.
Střet mezi cyrilometodějstvím a západnictvím, myslím, probíhá i na této rovině. Svatí bratři k nám přinesli spolu s Evangeliem i vývoj - čili růst společnosti, který se může dít na úrovni společenské, kulturní i politické, když si společnost vytkne za hlavní smysl a cíl svého života uskutečňování Evangelia čili Kristovy lásky. Západ (byť ještě formálně pravoslavný) už v té době v sobě nesl semena duchovní regrese - čili v jádru nekřesťanskou důvěru, že nějaké formality a světské páky (ať už je to vymezení tří liturgických jazyků, politické nebo dokonce i vojenské angažmá církve, světská moc církve, či právní osnova církevního života) mohou nahradit lásku a duchovní svobodu, kterou přináší Evangelium. Pozvání k vývoji a růstu, které k nám svatí bratři přinesli, tvrdě narazilo na problematický myšlenkový stav západního křesťanství, které se už tenkrát obracelo na cestu duchovního úpadku (bráno z hlediska Evangelia a původní křesťanské duchovnosti). Kromě toho narazila cyrilometodějská misie i na kulturně-civilizačně nevyvinutý stav západní společnosti (oč méně byla kulturní, tím byla sebevědomější), ale to už je jiná otázka.
* * *

O směřování Západu bylo rozhodnuto už v 9. - 11. století (u nás i ve světě). Západ v této době, tj. hned po překročení prahu skutečného rozmachu své christianizace, zapomněl na to, že se Kristus o člověka se světem nedělí a nelze tudíž sedět na dvou židlích nebo sloužit dvěma pánům. Z každé rozdvojenosti bude nakonec odpadnutí od toho lepšího a vyššího. Proto západní křesťanství postupně ztrácelo svůj původní duchovní obsah.

Vyprchání duchovního obsahu však pro Západ neznamenalo chřadnutí na poli misijní aktivity. Typicky západní sebedůvěra, projevující se přesvědčením, že Západ má morální povinnost vnutit svůj světonázor a způsob života celému okolnímu světu, zůstala. Všimněme si, že dávné křižácké či jezuitské misie západního křesťanství se dnes změnily na západní misii lidských práv a demokracie. Misijní prostředky se moc nezměnily - místo misie mečem a křížem máme tu dnes lidskoprávní misi bombami a Coca-colou. Dodnes nesnášenlivý a k jiným kulturám netolerantní západní duch se zformoval právě v době, kdy Západ špatně uchopil křesťanství (tj. někdy kolem přelomu prvního a druhého tisíciletí). Slepá víra Zápaďanů v jejich civilizaci a v poslání ji šířit jakoby pro dobro celého lidstva způsobuje, že mnozí už dnes ani netuší, že Evangelium nabízí člověku něco daleko lepšího, než jsou osvícenské pilíře jejich společenského systému, včetně lidských práv. Místo dočasné důstojnosti nás Kristus totiž zve k důstojnosti věčné. Možnost spásy - to je přece vrchol lidské důstojnosti. Co většího kdo může člověku dát? Co většího může být člověka připraveno už zde v jeho pozemském životě, než uskutečňování Evangelia, šíření lásky, konání milosrdenství kvůli našemu Pánu, který je nevysychajícím pramenem inspirace k dobrotě v mezilidských vztazích? (A to nyní opomíjím duchovní cestu poznávání Boha a sjednocování se s Ním, na kterou Evangelium člověka uvádí.)

Je zajímavé, že našemu autorovi (hlásajícímu, že na pozadí římskokatolické církve »vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity«, nevadí skutečnost, že tato koncepce vznikla jako ateistický projekt, ani fakt, že vznikla jako součást vzpoury proti církvi (a proti Bohu).

Lidská práva jsou atropocentrickým konceptem, který je ve svém nejhlubším principu útokem proti Bohu (jakýkoliv antropocentrismus je dobře symbolizovatelný Babylonskou věží lidské pýchy). Každý, kdo se považuje za křesťana, by - myslím - měl cokoliv antropocentrického (člověkostředného) zavrhovat jako úpadek. Vše, o čem píše náš milý autor článku (viz citaci výše) o demokracii a lidských právech a čím se Západ tolik pyšní, vyrostlo na půdě odpadnutí Západu od Krista. Proto všechny tyto západní koncepce v sobě nesou ducha této apostase a jejich aplikace či adorace tuto apostasi jen více prohlubuje.
Pro jistotu znovu a znovu připomínám, že idea důstojného lidského života, obrany našeho pozemského bytí před bezprávím apod. není sama o sobě jistě nic špatného. Vždyť pomoc člověku a jeho obrana je součástí křesťanského myšlení. Jenže mezi církevní úctou k člověku, jakožto Božímu obrazu, a ideou lidských práv panuje shoda čistě vnějškové podobnosti, duchovní náplní se dramaticky liší. Prosazování lidskoprávní doktríny se totiž postavilo do konfliktu s duchovními principy věčné lidské důstojnosti. Pozemské a dočasné se tu hájí na úkor duchovního a věčného, boj za pozemskou stránku lidství v tomto kontextu odvádí člověka od zápasu za spásu, a duch boje za pozemskou lidskou důstojnost se pak stává duchem antikřesťanským, potažmo antikristovským. Důležité je zde (ostatně jako všude jinde) správné pořadí věcí - udělujeme-li prioritu věcem záchrany člověka pro věčný život, je následně požehnané a správné starat se též o pozemskou stránku dočasného lidského života. A více než to! Milosrdenství a dobrota vůči bližním jsou projevy a znameními působení blahodati Ducha Svatého v člověku. Křesťanství přece hlásá péči o chudé a trpící, avšak klade důraz, aby v mysli a srdci křesťanů nepřevážilo cokoliv, co patří tomuto světu, nad získáváním nebeského království. Jasně to postihuje výrok Pána Ježíše: "Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní (tj. pozemské tělesné potřeby) vám bude přidáno." (Matouš 6,33) Koncept lidských práv se však tváří, jako kdyby o žádném Božím království nikdy žádné řeči nebylo, nebo jako by bylo psáno: "Ať se lidé starají o pokrmy a oděvy, a Boží království jim k tomu bude přidáno."

Zde jsme deklarovanou důstojnost člověka zúžili jen na základní potřeby a svobody, ale koncept lidských práv jde daleko za ně - a jsou to věci někdy dosti sporné, přičemž rozdíl mezi právem a povinností může být dosti mlhavý (např. právo na vzdělání v praxi znamená povinnou školní docházku, která je svěřena státu a je možno skrze ni výchovu dětí zmanipulovat, jak bylo běžné za totality atd.) Dnes už lidská práva docházejí dokonce k relativizaci základní přirozené mravnosti - např. se hlásá "právo na výběr svého pohlaví" - a právo se rychle mění na ponoukání a úsilí zlomit přirozené zábrany - malé děti mají být ve školkách a školách vedeny k tomu, aby nepovažovaly své pohlaví za něco daného, ale chápaly pohlavní příslušnost jako věc volby.

Bez mravního základu Evangelia a ideje spásy resp. theosis člověka, se jakýkoliv zdánlivě lidumilný ateistický koncept mění dříve či později na dravou šelmu - viděli jsme to názorně na komunismu (94 miliónů mrtvých), vidíme to i dnes v lidsko-právním programu ospravedlňování a normalizace hříchu (po homosexuálech se podle stejného principu "vrozené sexuální orientace" už letos začali hlasitě dožadovat většího pochopení i pedofilové) až k nelidské juvenilní justici, která zabavuje rodičům jejich děti. Směřuje to k euthanasii a eugenice a ke zbavení přirozených práv - rodičů na své děti, lidí na ochranu života před zabitím, občanů na zákonně získaný majetek a samozřejmě na svobodu a soukromí. Už nyní slyšíme náznaky, že svoboda člověka musí být v moderní době nově definována (rozuměj: postupnou erozí omezena). To všechno je v konceptu tzv. lidských práv skrytě obsaženo od samotného jeho počátku.
* * *

Chápu, že pro Západ na cestě tohoto regresu už není cesty zpět. Na možnost celospolečenské změny nějakým protestem hledím skepticky. Stav lidí už dospěl příliš daleko. Naším cílem ostatně není revoluce nebo jiná společenská změna, ale Boží Království, které není z tohoto světa. I v této pozdní demokracii lze (zatím) žít a získávat spásu. To však neznamená, že budu tento společenský řád velebit - jak je zvykem - jako nejlepší ze všech možných režimů a vrchol k toho, co kdy na světě bylo. Je to antropocentrický bezbožný systém vytvořený k životu lidské společnosti bez Boha a k upevnění a šíření odpadnutí lidí od Boha. Snažme se zachránit sebe a ty, kteří jsou toho ještě schopni. K tomuto duchovnímu dílu musíme chápat, že duch vanoucí v těchto západních demokraciích strhává mocnou silou lidského ducha do materiální sféry, k pomíjivým klamům a marnostem. Výmluvné je, jak značná část společnosti zde každodenně utrácí svého ducha ve třech věcech, v nichž promarňuje svou duševní energii, kterou by člověk měl vkládat do duchovního života. Ty tři marnosti a klamy, jimiž zmíněný upír tzv. "demokracie" vysává člověka, jsou nekonečné seriály: zábavy, konzumovaného sportu a bezobsažného příběhu úpadkové politiky.

Nikdy nezapomínejme na to, co je to za ducha, který odvádí lidi od Evangelia a vleče jejich pozornost a naděje pryč. "Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje," pravil Pán. Kdo programově rozptyluje kazí shromažďování lidí ke Kristu, stává tím nepřítelem Evangelia. A jak se jmenuje duch, který je Kristovým nepřítelem?
Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. (Matouš 12,30-31) Hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn, protože o to člověk, který se toho dopouští, nestojí.
Touto marností je zřejmě většina společnosti stržena k tomu, aby si neuvědomovala pravou podstatu stavu, k němuž vývoj dospěl, a k tomu, aby udělala pro zachování životního stylu pohodlí a zábavy cokoliv (jako narkoman učiní cokoliv, aby získal svou dávku). Je nabíledni, že se blíží doba, kdy náš typ společenského uspořádání "ukáže zuby", kdy se technologie a veškerý vědecko-technický pokrok v jediném okamžiku změní z dobrého sluhy na zlého pána. Lidé z nějakých důvodů nevidí, že tento údajný "pokrok" není slučitelný se zachováním tisíciletého způsobu života lidstva, se zachováním způsobu myšlení a některých rysů lidské přirozenosti, včetně té biologické.

Mohu-li si dovolit malou prognózu, dovolím si zauvažovat, že brzy bude svoboda jedince nově vymezena s odvoláním na prospěch celku. Lidská práva budou vztažena nikoliv k lidské osobě, ale k obecné lidské mase - resp. k lidstvu. Hrozí, že s odvoláním na prospěch lidstva bude možné činit s lidmi cokoliv. To má samozřejmě zásadní vliv na duchovní stav a potažmo věčný úděl člověka. Míra odevzdanosti obyvatelstva těmto změnám lidství a uchvácení růžovou budoucností "dokonalého světa" je už dnes (a bude ještě více) přímo úměrná životní úrovni a stupni demokratizace každého jednotlivého národa.

V tomto světle se zdá, že čím povrchněji převzaly pravoslavné země »prvky současné podoby zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod« od Západu (jak o tom píše náš autor), tím lépe pro duchovní dílo spásy lidí, kteří tam žijí. A pozvání na cestu spásy - to je přece podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli. Vše ostatní je druhotné.

Dokončení příště













Zobrazit příspěvek č. 935 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 12. 9. 2013
Odkaz na novinový článek

Správce pražské eparchie v kontrarevolučním Protiproudu

Rozhovor s knězem, který si nebere servítky: Kdejaká úchylárna je dnes normou...

www.protiproud.cz/svet/obcan/osobnosti/534-rozhovor-s-knezem-ktery-si-nebere-servitky-kdejaka-uchylarna-je-dnes-normou-a-buzeranty-bychom-meli-litovat-jsou-nemocni.htm










Zobrazit příspěvek č. 936 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 9. 2013
V čem tkví české pravoslaví?

Ke svátku sv. Gorazda


Jediní, s kým sv. Gorazd nediskutoval, byli nepřátelé Krista, služebníci satanovi.

 
Tak jsme letos opět oslavili podzimní svátek našeho novodobého biskupa a mučedníka, sv. Gorazda II. Před svátkem jsem přemýšlel, jaký rys jeho památky či jeho odkazu vybrat pro kázání a sem na Ambon pro zamyšlení. V průběhu minulých dvou desetiletí jsem se pokusil prostudovat vše dostupné o této naší světecké osobnosti a jejím díle, a tak bych se rád tentokrát se svými čtenáři podělil o úvahu nad Gorazdovým hledáním cesty pro církevní život našeho národa.

Často hovoříme o vl. Gorazdovi jako o tvůrci tzv. "českého pravoslaví". A skutečně je tomu tak. Zamysleme se však, co je to "české pravoslaví". Někteří v tom vidí jen nějaké obřadové zvyklosti (český jazyk při bohoslužbách, zkrácená liturgie, kalendář apod.) - ale to je, jak se domnívám, dosti málo.
Pro srovnání si představme, že bychom např. pod pojmem "řecké pravoslaví" viděli jen používání řečtiny a případně byzantský zpěv, ale ztratili ze zřetele celou historii, slávu a kulturu Byzance, hlubokou teologii řeckých otců, mučedníky, úlohu církve v době osmanského jha apod.
Analogicky i pod pojmem "české pravoslaví" musíme vidět daleko víc, než misijně upravený obřad - je to způsob života pravoslavné církve, který odpovídá místnímu prostředí, mentalitě českých a moravských lidí, zdejší kultuře a dějinným kořenům. Jde o nalezení vhodného způsobu církevního života pro toto místo - čili jak mohou Češi a Moravané pravoslavné žít, jak spoluvytvářet pravoslavnou církev, na čem zakládat vzájemné vztahy čili spolužití v církvi, aby to bylo v našem prostředí životaschopné a inspirativní. Tento "modus vivendi" svatý vladyka s plným nasazením hledal a uplatnil při tom všechny duchovní dary, síly i geniální schopnosti, které měl. A jsem přesvědčen, že toto největší dílo sv. Gorazda II. - zbudování základní konstrukce českého pravoslaví - se mu podařilo. A v tom tkví jeho nejcennější odkaz.

Zamysleme se nyní, jak to, že na tohoto (povahově snad nepříliš měkkého a příjemného) člověka vzpomínali lidé, co jej poznali, až do konce svého života, a další a další lidé nesli a nesou jeho památku. Dokonce i mezi pravoslavnými z nejmladší generace už jsou takoví, kteří jsou Gorazdem II. uchváceni.

Pokusme se tedy rozkrýt odkaz sv. Gorazda a nahlédnout jeho osobu jakožto tvůrce "českého pravoslaví". Nejprve si uvědomme, že na hledání podoby českého pravoslaví nebyl vladyka sám - měl vynikající rádce. Především pro tentokrát připomeňme významnou osobnost Ruské pravoslavné církve vladyku Antonije Chrapovického (slavný teolog, jeden z kandidátů na moskevského patriarchu). Vl. Antonij nejen pomohl Gorazdovi svou teologickou a pastýřskou erudicí, ale i svou autoritou, kterou zaštítil pozvolné misijní budování českého pravoslaví před námitkami těch, kteří viděli jedinou možnost misie v importu hotových pravoslavných tradic (např. ruské).

Neméně mu vl. Antonij pomohl svými misijními zkušenostmi, mezi něž patřily i zkušenosti s Čechy na Volyni. Zde dobře poznal českou mentalitu a pochopil, jak významně se liší od mentality ruské. Prozkoumal, jak dějinná cesta utvořila českou mentalitu. Doba pobělohorská zabudovala do národní povahy Čechů skepsi. Ale dávné husitské češství zůstalo někde hluboko, kdesi uvnitř duše národa, který je ještě schopen se nadchnout a bojovat za pravdu, ale musí nejprve slyšet dobré argumenty. S Čechy je potřeba trpělivě pracovat a neočekávat při tom, že se tvrdá skořápka skepse rozlomí hned. Avšak jakmile jsou Čechovi předkládány přesvědčivé důkazy, které obstojí v diskusi, tak se po čase nechá přesvědčit, a pak už jeho rozhodnutím jen tak něco neotřese a jde díla s plným nasazením. Čech prostě nesnáší, když má poslouchat jen z rozkazu, aniž by rozuměl smyslu; potřebuje, aby se s ním diskutovalo. Autoritám, které se dožadují poslušnosti jen kvůli svému postavení, se Čech má tendenci posmívat (v lepším případě alespoň přímo do očí nebo v horším případě za zády). To je o Češích všeobecně známo už od Haškových dob. (Němečtí okupanti prohlásili o Češích, že jsou to "smějící se bestie".)

Tyto zkušenosti s Čechy včlenil vladyka Antonij do misijního programu na Volyni a zároveň na nich byly založeny jeho rady pro vladyku Gorazda. Povzbudil vladyku, aby se nebál tvůrčího přístupu v misii založené na buditelské práci a dokazování, neboť věděl, že Češi budou na poli náboženském činit pouze to, o čem jsou přesvědčeni, a nikoliv konat jen z pouhé poslušnosti či kvůli formálnímu naplnění nějakých požadavků. Jiná cesta k překonání typicky české skepse nevede. Kdo by asi následoval vl. Gorazda, kdyby prostě vystoupil s prohlášením: "Vy všichni, kteří chcete být pravoslavní, mě teď budete poslouchat, a kdo mě neposlouchá není pravoslavným!"? (Právě v tomto ladění však tenkrát vystupovali někteří, kteří chtěli Čechy jednoduše naroubovat na kmen pravoslaví ruského. Výsledky práce těchto pastýřů byly více než skromné.)
Další své rádce nalezl svatý vladyka mezi Srby. Kromě patriarchy to byl samozřejmě známý vladyka Dositej, který zřejmě pomáhal hlavně v praktických a kanonických otázkách zakládání a organizace místní církve. Pak bych chtěl zvláště poukázat na sv. Nikolaje (Velimiroviče), geniálního teologa s prorockým darem od Hospodina. Svým duchovním zřením viděl pravoslavnou svatost Jana Husa, s jehož znakem připutovali Gorazdovi Češi do Bělehradu k vladykovu vysvěcení na biskupa. Prorokoval i vladykovi Gorazdovi (kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská /viz zde, a pak více zde/). Zatímco od vladyky Antonije se Gorazdově misii dostávalo pomoci hlavně v oblasti praktického pastýřství, tak od svt. Nikolaje zřejmě přicházela inspirace duchovní a vize ukazující horizonty a zření nadčasového dějinného směřování tohoto misijního díla.
Takže to byly osobnosti, o jejichž morální pomoc se Gorazd II. opíral. Pomoc to byla významná, ale přesto většina tíhy břemene hledání a rozhodování zůstávala na něm. Skutečně hlubokou duchovnost, lidskou velikost jeho osobnosti a genialitu jeho myšlení vidím mj. v tom, jak dokázal pro způsob života místní církve vybalancovat episkopskou správu na jedné straně a na straně druhé plnohodnotnou účast ostatního duchovenstva i laiků v církevním životě. To byl klíčový bod určující životaschopnost zdejší pravoslavné církve. Pro Čechy a Moravany nemohl Gorazd převzít ani ruský model církve ani srbský ani řecký... Žádný z těchto tradičních modelů, jak se utvořily v průběhu dějin v různých pravoslavných národech, by v Čechách neuspěl a místní lidé by takový způsob církevního života nepřijali za svůj.

* * *

Při řešení otázky církevního života je pochopitelně osou všeho najít vyhovující model církevní správy. Vl. Gorazd se musel vyvarovat pokušení protestantského laického pojetí církevní správy, které odmítá potřebnost biskupského a duchovenského svěcení, a současně se širokým obloukem vyhnout i autoritářskému pojetí římskokatolickému, které odsunuje kněze i laiky někam na vedlejší kolej církevního života (zvláště to platilo v dobách před druhým vatikánských koncilem). Nástrojem, který mu pomohl najít správnou rovnováhu mezi episkopátem a laiky (čili mezi katedrálním biskupstvím a farnostmi), bylo zavedení něčeho, co zde doposavad nebylo vídáno. A to je model církevního života, kde biskup má plnou apoštolskou sukcesi a není připraven o žádné své tradiční pravomoci, avšak programově otevírá neustálou vnitrocírkevní diskusi a některé ty mocné biskupské nástroje výkonu církevní vlády dává ve prospěch společného rozhodování Božího lidu (jinak by ta diskuse neměla smysl). Místo toho, aby volal kněze a laiky jen k pasivní poslušnosti, zve kněze a i všechny(!) laiky k permanentnímu rozhovoru o církevních otázkách.
To není žádný zakuklený protestantismus ani zpochybňování či podkopávání vůdčí biskupské úlohy. Je to reflexe skutečnosti, že v pravoslavné církvi nejsou biskupové ani synody neomylní, a že církevní život musí být vždy společným dílem. Je to krásně vyjádřeno liturgií. Laikové bez duchovního nemohou konat liturgii, ani kněz bez laiků ji nemůže vykonat; je to vždy společné dílo a nikdo nemůže říci, že duchovní jsou tam důležitější než laikové nebo naopak. Hierarchické kněžství, jehož jsou biskupové či presbyteři nositelé, nemění duši kněze a po odchodu ze života nemá osoba biskupa nic, co by neměla duše laika. Proto nelze mít za to, že by samo kněžské nebo biskupské svěcení spojovalo vysvěcenou osobu s Bohem, a tudíž že by duchovní byl automaticky Bohu blíže než laik. Kněz nekoná Tajinu svými nadpřirozenými schopnostmi, které by mu jakoby měly být při svěcení naděleny, nýbrž Tajiny jsou konány opět a opět sestupováním blahodati - na prosby všeho shromážděného lidu. Ano, pro výkon své služby dostává duchovní od Boha dary, ale to neznamená, že by byl něco více než laik. Proto je každý klerikalismus úpadkem a je potřeba tomuto pokušení čelit - nejlépe právě vnitrocírkevní obecnou diskusí. (Zvláště to platí v našem nezralém církevním prostředí, kde život církve nevyvěrá kontinuální z věkovité tradice.)

Podle staré eklesiologie jsou to laikové, kdo vybírá ze svého středu kandidáty kněžství či biskupství a vysílá je sloužit k oltáři. Laikům se musejí duchovní všech stupňů zodpovídat a laikové musejí mít právo je odvolávat. To byly teze, které na naší fakultě často opakoval vynikající patrolog otec Štefan Pružinský. Princip duchovenské služby tkví především ve službě - Bohu a věřícím - nikoliv ve vládě. Otažme se spolu s apoštolem: Může říci hlava ruce nebo noze: "Já tě nepotřebuji?"
Sv. Gorazd si podle mého názoru dobře uvědomoval, že v Čechách se nemůže zakládat církevní život na principu autoritářském - tj. biskup zavelí a všichni ho budou bez výhrad ve všem poslouchat (takové pojetí je v posledním století typické pro sekty a jejich guru). Sektářství bylo Gorazdovu hlubokému náboženskému cítění, jeho inteligenci, vzdělanosti i jeho moudrosti zhola vzdáleno. Z jeho působení je patrná myšlenka, že církev, která by se zde mohla uchytit a šířit mezi Čechy, musí stát ve svém vnitřním životě na principu diskuse. Jedině tak je zdejší církevní život společným dílem - ve vzájemné lásce vytvářeným biskupy, kněžími i laiky.

Tento proces, při němž se kladou na stůl argumenty, musí pronikat celým průřezem církve. Možnost se vyslovit a být slyšen tedy nesmí být vyhrazena jen lidem vyvoleným, schváleným a pověřeným. Pro ducha Gorazdovy pastýřské práce bylo charakteristickým jevem zapojit do života církve všechny stavy, veškerý věřící lid. To je přece autenticky starokřesťanská idea a vladyka ji podtrhl i ve svém katechismu, když takto píše právě o tom, co jsme už zvyklí přisuzovat výlučně biskupům, tj. o úkolu dbát na zachovávání pravoslavné víry: „Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diákony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato věta je zároveň projevem bezmezné důvěry v sílu pravoslavných Tajin a víry v činné přebývání Svatého Ducha v pravoslavné církvi!

Právě tento důraz vytváří jedno ze specifik českého pravoslaví a díky těmto věrohodně starokřesťanským principům zde církev rozkvétala a přetrvala dodnes. Nestala se pouhým emigrantským sdružením pro příslušníky tradičně pravoslavných národů. Nejen čistotou víry a neporušenou tradicí, ale i díky tomuto prorockému pojetí společenství, otevřenému pro akceptování každé lidské osoby, se stala pravoslavná církev pro Čechy a Moravany zajímavou - a to platí jak o době sv. Gorazda, tak i dnes. Proto mám za to, že je potřeba tato podstatná specifika českého pravoslaví - tj. mj. důraz živou na celocírkevní diskusi - za každou cenu udržet i do budoucnosti. Mám někdy dojem, že nám hrozí zpochybňování tohoto Gorazdova modelu a nebezpečí implantace nějaké cizí pravoslavné tradice, která se utvořila v jiných podmínkách a pro jiné národy.

* * *

Sv. mučedník Gorazd považoval za předem jasně definované jen hlavní body pravoslavné víry, samotné liturgické principy a základní kanonickou konstrukci církve (jak mu to poradil vl. Antonij a posléze schválil srbský synod). Co to v praxi znamenalo? Odstranit z věrouky nepravoslavná římsko-katolická dogmata, zavést alespoň nejdůležitější prvky východní byzantské liturgiky, trvat na pravoslavné kanonické úpravě církevního života (věci jurisdikce, svěcení apod.) V těchto věcech si počínal jako pastýř, který musí trvat na tom, že základní směr cesty určuje on. Ohledně ostatních věcí si přál, aby se k nim dospělo v rámci diskuse, protože jedině tak si je Češi mohou osvojit a přijmout za své. Věděl z osobní duchovní zkušenosti, že vše je otázka času, protože Pravoslaví se vším jeho duchovním bohatstvím má svou vlastní duchovní sílu a přitažlivost a samo si najde cestu k místním lidem, aby vstoupilo do jejich srdce.

Jen pro ilustraci: víme, že v některých církevních obcích pravoslavní sloužili nejdříve upravený západní obřad a používali katolická mešní roucha nebo používali při svých bohoslužbách zprvu typický katolický oltář a ve svém pravoslavném chrámu neměli zpočátku ani něco tak samozřejmého, jako je ikonostas. Někde jej totiž věřící nechtěli, nebyli na to ještě připraveni. A tak jej vladyka věřícím nevnucoval a nepřikazoval; v průběhu času k postavení ikonostasu tou či onou cestou dospěla každá obec sama. Ohledně přechodu na východní pravoslavný liturgický řád uplatňoval vladyka svou biskupskou moc, protože to byla věc patřící k těm zásadním, ale ve věcech např. chrámového vybavení dal lidem prostor svobodného zrání. Tempo misie a budování církevního života přizpůsoboval vl. Gorazd vývoji vnitrocírkevní diskuse. Díky tomu se dařilo - v mezích možností a jak dovolovaly okolnosti - udržet církev semknutou a kypící vnitřním životem.

Žádné téma nebylo tabuisováno, nikdo nebyl nekritizovatelný. Sám vladyka musel nést kritiku některých duchovních i laiků, což pro něho jistě nebylo lehké. Uvědomoval si však, že v Čechách a na Moravě není jiné cesty ve společném budování církve. Chápal tuto kritiku (někdy nerozumnou a neobjektivní, či dokonce zlomyslnou, jindy však danou prostě jiným pohledem na způsob misie či na její tempo nebo na liturgické podrobnosti) a nesl ji jako svůj kříž, neboť taková je nutná daň za otevření diskuse. Jakmile lidé začnou debatovat, pak je přirozené, že se začnou objevovat různé názory. Jenže pro každé společenství (nejen pro církev) platí, že jedině cestou svobodné diskuse se lidé stmelují a začínají si rozumět a vývoj společenství se posouvá vpřed, ovšem je-li určen cíl.

Tyto principy Gorazdova díla a jeho odkazu jsou vtěleny do naší místní pravoslavné ústavy. Jenže k pochopení, oč tu běží, není podstatné, jaká shromáždění a kolik jakých delegátů ústava předpisuje. Je záhodno všimnout si způsobu myšlení, který je za touto ústavou. A tou hlavní idejí je zapojit všechny křesťany do církevního díla. A mají-li se opravdu zapojit, pak je nutno jim dovolit, aby se svobodně vyjádřili. A nejde tu jen o to nechat je, ať se vysloví, ale vytvářet k tomu podmínky a ovzduší, a vybízet je k tomu, a následně jejich hlasu i naslouchat. Ovšemže naslouchat nemusí nutně znamenat souhlasit či vyslyšet, ale vždy to musí znamenat - odpovědět, debatovat, umět přesvědčit přednášením obhajitelných důvodů.

I Češi mají schopnost rozpoznat pravé církevní dílo, v němž se Bůh projevuje a jeho působení je vidět na tom, že lidé získávají lásku. I Češi dokáží takové duchovní dílo, kde sestupuje Boží láska, rozeznat od pouhé ideologie, která o Bohu jen scholasticky učí, a od propagandy dutě hlásající: "My jsme ti jediní praví křesťané," ale není to na nich vidět (vždyť tolik pohanů dnes říká, že největším argumentem proti církvi jsou křesťané). Zatímco poučovat a něco o sobě hlásat může každý, pravá láska je jen tam, kde Bůh opravdu přebývá. A jak se projevuje tato láska? Kromě jiného jistě i tím, že lidé v takovém společenství jsou schopni spolu hovořit, domluvit se, diskutovat. Mají pochopení jeden pro druhého, neintrikují proti sobě, neostrakizují se vzájemně.

* * *

Vraťme se ještě pár slovy na počátek Gorazdova misijního působení

Sv. Gorazd měl v rukách shromážděné argumenty, proč by Čech měl být pravoslavným křesťanem. A s těmito argumenty začal objíždět města i vesnice a pořádal přednášky. Svolal si lidi a seznamoval je s fakty. Hovořil i s prostými vesničany a dokazoval domovské právo pravoslaví v České republice; dokázal jim, že pravoslaví je jediným skutečným a pravým cyrilometodějstvím. A ono to zapůsobilo! I lidé se základním vzděláním, stejně jako vzdělanci chápali, že se setkávají s někým, kdo s nimi poctivě hovoří a přináší přesvědčivé důkazy. Dodnes se nám zachovaly vzpomínky lidí z té doby na přednášky vl. Gorazda. Tak vznikala česká pravoslavná církev, která přežila i takový úder, jakým byl nucený odchod pravoslavných věřících z původně pravoslavně orientované Československé církve. Jen ti opravdu uvědomělí věřící, kteří věděli přesně, proč si zvolili pravoslaví, šli pak za vl. Gorazdem jako za svým pastýřem. Tehdy běželo o základní rysy pravoslavné víry a principiální prvky posvátné tradice, a tak svatý vladyka jako pastýř použil všechnu svou biskupskou moc, pozdvihl svou pastýřskou hůl a nekompromisně zavelel k odchodu ze zbloudilého společenství, jehož představitelé zavrhli pravoslavné vyznání. A věřící za ním kráčeli jako za pravým pastýřem. Ale jen proto, že ještě před tím, než se to stalo, znali vl. Gorazda jako toho, kdo s nimi hovořil, naslouchal jim a přesvědčil je o pravdě pravoslaví pádnými argumenty.

* * *

Důležitou součástí Gorazdova odkazu je úcta k člověku, ke každému člověku, i k tomu nejprostšímu laikovi, protože i on má co říci. To není žádný antropocentrismus. To je ryze pravoslavné učení o člověku, který je obrazem Božím a teprve v Církvi se tento obraz v člověku očišťuje a začíná zářit. Proto je potřeba nebát se kritiky ani diskuse, ale nechat všechny lidi v církvi, aby se vyjadřovali, i když nám třeba není dvakrát milé, co říkají. A každý kněz má zkušenost s tím, že i ten nejprostší křesťan má od Boha nějaké poznání a potažmo zprávu či útěchu pro ostatní.

Proto kněží, aby byli mezi Čechy pastoračně úspěšní, musí se svými farníky hovořit. Všichni víme, že u nás zdaleka nestačí jen posloužit - čili vykonat bohoslužbu. Každá farnost si hledá svůj vnitřní způsob života - někde se scházejí po liturgii, aby si spolu povídali a aby jejich farnost byla společenstvím těch, kteří se znají a mají k sobě vztah. Jinde zase mají pastorační přednášky či besedy s knězem, nebo mládežnické akce, anebo kulturní události (např. koncerty); další organizují poutě a jezdí spolu po různých místech. Opět jinde si organizují službu pro chudé, nemocné atd. atd.

Podobně i kněží by spolu vzájemně a s biskupem měli diskutovat. Uvědomili jsme si to začátkem devadesátých let a začali se každý měsíc shromažďovat a probírat v otevřených diskusích otázky a problémy našeho církevního života. Napodobovali jsme vladyku Gorazda, který takto scházel se svými duchovními. Jindy sedával u jednoho stolu se svými bohoslovci, kteří studovali v Srbsku. Tázal se jich na obsah studia a nečinilo mu problémy nechat se od nich poučit tím, co je srbští profesoři naučili. Imponoval většině svých lidí právě tím, že se nechoval jako neomylný, všeznalý a nepřijímající žádné námitky. Byl to muž argumentů nikoliv autoritářství. I on byl Čech, a chtěl být svým oponentem přesvědčen jasnými doklady. Jak jsem slyšel, nepoužíval své pravomoci, když nešlo o principiální věci víry apod. (a už vůbec ne, když se jednalo o osobní záležitosti), působil silou ducha - tj. schopností dokázat správnost svého postoje a dát oponentovi svobodu k tomu, aby mohl změnit názor se ctí a nikoliv jen na příkaz toho, kdo má moc. Těmito svými vlastnostmi a způsobem chování si vysloužil skutečnou a trvalou úctu svých lidí.
Když však běželo o pravdy víry, dokázal být naprosto neústupný. Měl v povaze neústupnost, když se jednalo o věci plného přesvědčení a jistoty o správnosti ve fundamentálních otázkách. To si žádá malou vsuvku - v jeho působení vidím skutečně zajímavý jev. Jeho povaha či charakterový typ se úplně nekryly s tím, jak se choval při správě církve. To je velice zajímavá stránka celého gorazdovského tématu, která je zatím přecházena mlčením. Opravdu měl vnitřní povahový sklon k tvrdosti a neústupnosti, leč zároveň byl tak velkodušným, že dokázal kolem sebe vytvářet tvůrčí ovzduší a podporovat diskusi. Měl pevnou vůli, ale dával lidem kolem sebe široké právo na vlastní názor. Jedině tak lze vysvětlit, že tak strohá osobnost byla tolika lidmi tak milována.

Pár osobních řádků. Vybavuje se mi doba začátku 90. let, kdy jsem se začal o osobu sv. Gorazda zajímat, studoval jeho články a pročítal svědectví a vyprávění jeho spolupracovníků či naslouchal těm, kdo se s nimi znali. Po proniknutí pod povrch tématu, nazývaného „sv. Gorazd a jeho dílo“, mi vl. Gorazd připadal jako naprosto rozporuplná a záhadná osobnost; nemohl jsem pochopit, jak se v jednom člověku mohou spojovat tak rozdílné způsoby chování v různých ohledech, jak je možná taková vzdálenost mezi přirozeným temperamentem člověka a biskupovým vnějším působením v církvi. No, řekněte sami: Na jedné straně to byla pevná až tvrdá osobnost, taková, jaká nebývá daleko od odhodlanosti vnucovat svou vůli lidem (kdyby nebyla proměněna Evangeliem a duchovním životem, pak by možná byla v mezilidských vztazích snad i poněkud nepříjemná či nepřívětivá); na straně druhé ale taková velkorysost, schopnost dávat lidem kolem prostor k jejich vlastnímu myšlení, názorům, sebeprojevení a k tvůrčí práci! Aby se vaši spolupracovníci kolem vás mohli projevovat tvůrčím způsobem, musíte jim dát velký prostor svobody. A jak to spojit s tou vladykovou neústupností ve věcech, o nichž byl přesvědčen? A jak se mohla takto pevná vůle, povahová strohost a schopnost prosadit, co bylo nutné, snoubila s jeho tíhnutím k samotě a ústraní, s jeho uzavřeností a s takovou mírou skromnosti, která překonává běžné představy? Postupem doby jsem si už na to u svatého vladyky zvykl, tak mi to dnes nepřipadá tak divné, ale je to výjimečný osobnostní zjev. Zřejmě dílo světeckého života, mravní čistoty i askeze s pracovitostí, které vladyku stály zdraví a málem připravily o život, ale očistily ho. Především je to jistě dílo spolupráce s Božskou blahodatí.

Byla to bezesporu silná osobnost. Takoví lidé si nestěžují a nepotřebují stále používat velitelské či rozhodovací pravomoci, i když je mají k dispozici. Takový vůdce je vnitřně svobodný a může tedy poskytovat svobodu i ostatním. Lidé silného a čistého ducha dokážou každého zapojit do práce, najít pro něj místo, kde se cítí užitečný, využít jeho potenciál, talenty, vzdělání a dovednosti, a dát mu na jeho úseku nějakou svobodu, aby mohl vytvářet hodnoty. S takovou silnou a vznešenou osobností v čele nemůže církevní společenství nerůst.
Někteří Gorazdovi kněží či jejich rodinní příslušníci vzpomínali na diskuse s vl. Gorazdem. Vím z osobní vzpomínky, kterou chová rodina jednoho Gorazdova kněze, že vladyka Gorazd nepřicházel za svými duchovními s příkazem: "Budeš dělat to a to, tak a tak," ale probírali to, diskutovali a společně hledali. Dokonce jsem slyšel i o vzrušeném sporu, který probíhal mezi Gorazdem a jedním z jeho nejvěrnějších kněží při jakési návštěvě u něho doma. Ti dva spolu nesouhlasili v jakési církevní záležitosti a neváhali se o věci přít a dokazovat správnost svého stanoviska. Onen kněz nepřijímal názor vl. Gorazda, vznášel námitku, a vladyka se neurazil, ale argumentoval. Nepotřeboval dostat svého kněze na kolena za to, že se odvážil projevit nesouhlas s biskupem. Tento způsob jednání byl jedním z morálních pilířů, na nichž vladyka budoval církev. Nevím, jak spor dopadl a která strana prosadila svůj pohled, ale je známo, že pro jejich vzájemný vztah to nebyla žádná zátěž a vl. Gorazd se necítil dotčen, že s ním jeho kněz (ač mladší než on) nesouhlasí. Ať už přijal vznesené argumenty nebo ne, jsem si jist, že o nich přemýšlel.

Předpokladem Gorazdovy podivuhodné otevřenosti k obecné diskusi však byla obrovská pracovitost, ba neúnavnost a zároveň erudice. Je samozřejmě daleko snazší a pohodlnější vydávat od svého pracovního stolu rozkazy, přikázat a případně sankcionovat ty, kteří se nechovají podle představ nadřízeného. Tím si v Čechách může autorita vynutit strach či pokrytecké podkuřování, ale určitě nikoliv úctu, natož upřímnou lásku. Výsledkem bude jen to, že brzy bude obklopena hloučkem bezpáteřních jedinců a co bývá dál, je obecně známo. Vl. Gorazd neúnavně jezdil po farnostech, debatoval s kněžími, vysvětloval své postoje a poslouchal námitky. To samé pak s věřícími, které dokonce učil s houslemi po farnostech zpívat liturgické nápěvy. Při tom všem prováděl badatelskou činnost, psal knihy a samozřejmě obstaral obvyklé biskupské povinnosti a úkoly nejvyššího církevního představeného. Někteří prý přijali jeho názor už jen kvůli té ohromující píli a erudici.

* * *

Další doklad, jak sv. Gorazdovi záleželo na tom, aby v církvi panovalo ovzduší důvěry a svobodné diskuse, a aby se za každou cenu vyhnul patolízalství či servilitě. Výmluvným svědectvím o myšlení sv. Gorazda je jeho řešení tak citlivé otázky, jakou jsou kněžské platy. Stát tenkrát poskytoval kněžím některých uznaných církví, mezi něž se Gorazdovi podařilo zařadit i českou pravoslavnou církev, jistý plat. Gorazd dostal tedy možnost finančně zabezpečit své kněze a měl na výběr mezi dvěma způsoby, jakou cestou se bude plat od státu k jeho duchovním dostávat. Jednou variantou byla forma dotace a druhou byla tzv. kongrua. Nešlo zde o výši platu, ale o to, že obě varianty se odlišovaly právním mechanismem vyplácení peněz, a to mělo zásadní vliv na finanční postavení kněze vůči biskupovi. Zvolit formu dotace by znamenalo, že by si biskup své kněze připoutal a učinil by je na sobě finančně přímo závislými. Forma kongrujní naopak skýtala kněžím finanční nezávislost na biskupovi. Zatímco právě vzniklá protestantská církev Československá si skrze svého nejvyššího představeného vybrala formu dotace, tak vladyka Gorazd chtěl, aby jeho pravoslavní kněží dostávali kongruu.
Otec J. Leixner o tom píše: "Přijmout dotace by znamenalo, že si biskup spoutá kněze. A tehdy vladyka (Gorazd) prohlásil: »Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně.« Tak dovede jednat jen pravý otec." (Pastýř a martyr, str. 115)
To je nejen obrázek šlechetnosti a velkodušnosti vladyky, ale především velice významný doklad toho, jak smýšlel. Věděl, že přímá finanční závislost kněze na biskupovi by byla brzdou svobodné diskuse v církvi. Psychologickým předpokladem svobodného vyjádření bývá jistá morální nezávislost, čili jakási nutná míra svobody. Může být totiž poněkud obtížné vyjádřit nesouhlas s názorem či skutkem člověka, k němuž si mám jít zítra pro výplatu, že? Když vezmete v úvahu, že pravoslavní kněží jsou ženatí a mají děti, a tudíž nutně potřebují pravidelnou výplatu, uznáte, že finanční závislost na biskupovi jim může zavřít ústa. Pro morálně slabší povahy je to stav, který jim může nejen vzít odhodlání mít jiný názor, než má chlebodárce, ale dokonce svádět k servilitě, neřku-li k patolízalství. Mám pocit (z toho, co jsem se o povaze vl. Gorazda dozvěděl), že pokud se mu nějaký lidský projev ošklivil, tak to byla právě takováto neupřímnost a podlézavost, kdy svou duši člověk prodává za skývu podobně, jako Ezau vyměnil prvorozenství za misku čočovice.

* * *

Závěrem

Každý národ má právo na nějaká specifika v řešení otázky svého pravoslavného církevního života. A není to jen právo, je to úkol, který před věřícími i duchovenstvem stojí. A je to krásný a veliký úkol, jehož řešením se pravoslaví stává součástí života národa (i kdyby ten národ zastupovala jen hrstka pravoslavných křesťanů). Je to vznešený úkol osvojit si pravoslaví, ne jen replikovat, co vzniklo v jiných podmínkách jinde.

Výše jsme hovořili o typické české skepsi, kterou máme přímo zabudovanou do národního genomu. Má-li být s Čechem nějaké pořízení v náboženských věcech, musí se s ním církev bavit. Musí být schopná argumentovat a vést s ním rozhovor. Je to věc nejen církevní ale i kulturní.
Mimochodem, tento kulturní rys pravoslaví k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj. To je totiž součást vyspělé byzantské kultury a vzdělanosti (schopnosti argumentovat, přesvědčovat logikou cestou a umění disputovat a vysvětlovat své názory se v Byzanci pěstovaly a vyučovaly jako součást vzdělání, říkalo se tomu rétorika; velká část svatých biskupů byla vzdělána v této vědě). A vidíme, že používání tohoto umění a této kultury bylo běžnou součástí jejich misijní práce. Příklady vidíme na jejich vítězných disputacích se západním duchovenstvem, které nebylo nositelem této kultury, a tak nebylo schopno se Cyrilu a Metodějovi rovnocenně postavit v disputaci. Zápaďané neměli protiargumenty, neměli schopnost diskutovat na patřičné úrovni. Jediné, na co se většina západních odpůrců cyrilometodějského díla zmohla, byl hněv, zlost, pomluvy a intriky. Další příklad vidíme na Janu Husovi, který psal knihy, v nichž argumentoval Biblí i církevní tradicí. V kázáních přinášel promyšlenou argumentaci. Proti jeho obhajobě nic nezmohli ani preláti v Kostnici, a tak se uchýlili k falešným svědectvím a jiným trikům. Jan Hus stále žádal preláty o poučení, jestliže se v něčem mýlí, ale nikdo ze všech biskupů tam nebyl schopen mu toto kvalifikované poučení poskytnout a vyvrátit jeho argumenty. V tomto smyslu je vladyka Gorazd opravdovým nástupcem a pokračovatelem sv. Cyrila a Metoděje i mistra Jana Husa - nejenom v pravoslavné víře, nejen v rovině formálně kanonické, nejenom dějinnou návazností, ale i po této kulturní stránce.
Položme tedy důraz na neustálé otevírání celocírkevní diskuse. Akcent na to, že každý má k věci co říci a každý musí být slyšen. Podaří-li se nám to, jsme zachráněni (i bez restitucí). I kdyby nás čekaly vnitřní spory, nepřestaneme-li spolu hovořit, překonáme to. Je to věc přežití církve u nás; metody Gorazdovy práce dnes nutně potřebujeme udržet a obnovit. Slýchával jsem tuto výzvu od starších duchovních už v 90. letech, ale tenkrát jsem jí nerozuměl v plné její naléhavosti. Dnes už těmto otcům, kteří jsou teď v důchodu nebo již nejsou mezi námi, rozumím daleko lépe.















Zobrazit příspěvek č. 937 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 24. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (Závěr seriálu)

Caesaropapismus. Sepjetí trůnu a oltáře

V minulém díle jsme se věnovali otázce lidských práv. Další výživné téma nakousnuté autorem článku, který tu na pokračování komentujeme, je téma vztahu církve ke světské moci. Je to téma, na němž se Východ a Západ zřejmě jen tak neshodnou. Chápání této problematiky je natolik rozdílné, náhledy z jedné a z druhé strany jsou si tak vzdálené, že si neumím představit, jak bychom mohli najít společnou řeč. Hlavním úskalím je skutečnost, že pro každou stranu je koncept používaný druhou stranou zcela nepřijatelný. Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista (viz o tom na ilustraci historický dokument zvaný Papežský diktát, kde se formuluje, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy a papeži má být dovoleno sesazovat císaře atd.). Institut papeže v sobě shrnuje tři složky: náměstek Boží, absolutistická vláda nad celou církví a panování nad císaři země. Ani jedna z těchto složek není z hlediska pravoslaví akceptovatelná jako autenticky křesťanská. Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: "V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův." A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci.

Dle našeho názoru musí církev zůstat vždy bez přímé světské moci a zachovávat tím prvokřesťanský model vztahu církve a státu. V tomto smyslu se vyjadřují i posvátné kánony (doposavad nesmí pravoslavné duchovenstvo kandidovat na politické funkce; nedávno platnost tohoto kanonického ustanovení potvrdila i Ruská pravoslavná církev).

Vzor vztahu církve ke státu je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, který stojí s pouty před Pilátem, nebaví se s ním a na jeho vychloubání (Nevíš snad, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?) odpovídá: "Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby to nebylo dáno shůry." (Jan 19,10-11) Kristus se před tím odmítl postavit do čela politické vzpoury proti okupační římské moci, jak si to představovali zéloté a možná i Jidáš. Volí cestu ponížení, která se mění na Boží vítězství, ale jiného druhu než politické. Tím vítězstvím totiž není podrobení státu církvi, ale výstup z tohoto světa výše. Kristus je král, jehož království není odsud. Církev nemůže vládnout světu, protože není z toho světa. Nesoupeří tedy s nikým o moc, nevstupuje do politického boje, kráčí svými cestami, které nejsou cestami mocnářů.

* * *

Toto všechno církev poměrně samozřejmě uplatňovala v pohanském státu, který byl vůči křesťanství nepřátelský. Jak ale uplatnit prvokřesťanský model ve státu, který už je křesťanský a církev je tam církví státní nebo státem podporovanou? V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. "symfonie" vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.

Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. (Viz o tom ještě zmínku níže.)

Měli bychom si uvědomit, že byzantský ideál tzv. "symfonie" mezi státem a církví je nepřenositelný; je neodlučně spjat s křesťanskou Byzancí. Jeho výhoda tkví v tom, že umožňuje církvi i při její významné pozici ve státě zachovávat apoštolský princip prvokřesťanské církve, která podle Kristova vzoru na sebe nepřijímala světskou moc, netoužila po moci, ale byla vůči státní moci (a před tím dokonce i k pohanské) loajální.

Zmíněný loajální postoj církve vůči světské vládě plynul z její nesvětskosti; jakýkoliv jiný vztah ke světské moci vede nevyhnutelně k zesvětštění církve. V době, kdy jsou vladaři křesťany, očekává se přirozeně, že budou pomáhat církvi zajištěním jejích potřeb a napomohou tak spáse co největšího počtu lidí. Podle známého biblického principu má vladař svou moc od Boha. A je-li to křesťanský císař, pak tehdejší lidé pochopitelně viděli v jeho vládě působení Kristovy péče o svět. Císař byl vnímán jako vnější biskup církve (měl dokonce i svá liturgická privilegia při bohoslužbě). Úlohy byly rozděleny a církev tím byla chráněna před pokušením světské moci. Ideálu symfonie se pochopitelně zdaleka ne vždy dosahovalo, ale sloužil jako vzor požehnaného modelu křesťanské společnosti. Jistě i díky tomuto vzoru křesťanská Byzanc byla nejdéle existující říší.

Podle zákoníku Corpus iuris civilis (císař Justinián I., VI. stol.) ... panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k herezím, za bojů o uctívání ikon nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak mocné, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený, ale jeho moc nad církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce se v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví).
Autor zde komentovaného článku - v jistém smyslu správně - píše, že církev na Východě: "Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní." Není totiž jiné cesty, jak se uchránit antikristovskému pokušení, než ustoupit před světskou mocí v případě záležitostí vlády a moci ve světské oblasti. Další věta v citovaném článku: "Étos evangelia se tam (na Východě) posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků," je však velice vzdálená od reality. Nikdy a nikde neproniklo Evangelium, resp. křesťanská víra, tak široce do života a myšlení společnosti, jako v Byzanci a později na Rusi. Nechápu, proč autor píše i taková slova, jako: "Vůči této (státní) moci (církev) jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý." Je to autorova neznalost v oblasti byzantologie nebo to opravdu není ze Západu vidět? Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. Vypovězení poslušnosti císaři (stejně jako patriarchovi) bylo možno ospravedlnit poukázáním na úchylku k herezi nebo mravní pád s tím, že tyto duchovně padlé osoby už svou vládou nevykonávají Boží vládu a neděje se skrze ně Kristova spasitelná péče o svět. Církev se kvůli své vnitřní oddělenosti od moci může kdykoliv stát opozicí státu. Nesmí se však jednat o věci politické, leč jedině věroučné, kanonické či jinak principiální z hlediska křesťanství.
Alexandr Schmemann (známý nedávno zesnulý pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce 11. stol. do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale dekrety této unie s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci zveřejnit (uniatský konstantinopolský patriarcha byl bojkotován téměř veškerým duchovenstvem; unionizován byl velechrám Boží Moudrosti, kam lidé následně přestali na znamení nesouhlasu chodit; více zde). Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - vyvíjeli morální tlak na císaře, aby se sjednotil s názorem církve.
* * *

Co je to vlastně caesaropapismus?

Ocitujme nejprve něco ze světských či nepravoslavných zdrojů:

Césaropapismus je splynutím nejvyšší moci státní a církevní v jedné osobě (Dostálová). Heslo „Cézaropapismus“: státní zřízení v němž panovník je zároveň nejvyšším představitelem církve (viz Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2000). Tak zní možné definice tohoto fenoménu. V oblasti křesťanství je mu nejblíže západní anglikánství (hlavou církve je panovník) či římský papismus (viz výše uvedený odkaz na ambice středověkého papežství). V Byzanci však vedl církev patriarcha, nikoliv císař.

Samo obviňování Byzance z "caesaropapismu" je pochybné. Je to částečně nepochopení (západ se už natolik vzdálil principům života církve v křesťanské společnosti v prvním tisíciletí, že určité jevy života byzantské společnosti jsou mimo jeho chápání a vykládá si je mylně; to je případ hlavně protestantských myslitelů nebo historiků vycházejících z protestantských tradic) a částečně to může být i zlá vůle či následky jejího působení v minulosti - snaha očernit Byzanc, označit ji za zlo a nejhlubší úpadek, pomluvit ji a očernit vše, čím se vyznačovala (to byl v minulosti převládající přístup římskokatolických historiků, který dodnes do jisté míry utváří západní pohled na Byzanc).

Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.

Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie.

* * *

Který model vztahu církve a světské moci je lepší? Pravoslavný nebo západní? Jak odpovědět na tuto otázku? Jakým klíčem ji rozřešit? Vycházíme z toho, že podle evangelia není možno sloužit Bohu i světu. To je základní idea, kterou proplétám tímto článkem od začátku až do konce. Člověk si musí vybrat - musí volit, komu či kam chce patřit. Toto duchovní pravidlo je klíčkem k odemknutí tohoto problému. Stačí si odpovědět na otázku - co chceme, co je pro nás důležité, k čemu se přimkneme a čím pohrdneme, a zároveň chápat, že nemůžeme mít vše.

Východ řeší tuto otázku z principiálního hlediska - perspektivou člověka je Boží království. To je prvořadé. Tento svět není důležitý ve smyslu absolutním, pozemský život není cílem samým pro sebe. Pro Západ už dnes zní takové myšlení přímo strašně. Západ si vznesenou otázku totiž odpověděl opačně - prioritu má tento svět, jeho uspořádání a zdejší blahobyt, postavení církve zde na zemi, kvalita pozemského života. Boží království je druhotné - jaksi automatické. Z dogmatu "ex opere operato" se šíří typicky západní způsob uchopení spásy, který zní (když to trošku přeženeme): Boží království musí Bůh dát církvi kvůli svému slibu, i kdyby nechtěl. Proto není potřeba o spásu nikterak zvlášť usilovat - v principu stačí příslušnost k církvi a k papeži. Protestantismus už jen dovedl tuto teologii automatické spásy do všech důsledků (známá teze: Bůh nepočítá hřích věřícímu za hřích). Proto mají protestantské země vyšší životní úroveň. Protestanti mohou věnovat všechny síly čistě pozemským cílům budování spokojenosti na zemi. K čemu se zabývat očišťování srdce, askezí a namáhavým duchovním zápasem?

* * *

A nyní se ještě obrátíme k průmětu teologie do praxe. Konkrétně chci odpovědět na výtku, která se často objevuje v různých internetových diskusích přibližně v těchto slovech: "Římskokatolická církev je mocichtivá, ale pravoslavná není o nic lepší, protože známe případy jejích biskupů, kteří se lísají k politikům." Obvykle se při tom poukazuje na Ruskou církev a její vztah k Putinovi, když to řeknu ve zkratce. Myslím, že většina kritizovaných případů je jen nedorozumění, nepochopení jiných kulturních, společenských, historických i církevních reálií. Nicméně nečiní nám problém připustit, že tu či onde se vyskytne skutečně případ nemorální a pravoslavnému duchu i teologii vzdálený. Takže věnujme tomu teď pár řádků zamyšlení.

Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. V samotné podstatě pravoslavné církevnosti je totiž zakódována odtažitost od světa a od světské moci. Do genetického kódu církevního boholidského organismu, Těla Kristova, to zapsal sám Ježíš Kristus: "Moje Království není z tohoto světa... Nejste z tohoto světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil." Proto bude může být mocichtivost u nás vždy jen problémem konkrétní osoby, která takové pokušení má a případně mu podléhá.

Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království.

Ježíš Kristus řekl o ďáblu: "Přichází kníže tohoto světa, ale nic ve mně nemá..." (Jan 14,30; pravosl. překl.) Nade vším, co je z tohoto světa, vládne tento kníže, ale na tom, kdo není z toho světa, nemá nic svého, nemá čeho by se chytil, jak by ho ovládal. Proto i církev, nemá-li být ovládána tímto knížetem, musí být vnitřně svobodná, nesmí být závislá na ničem, skrze co by ji temné světské síly ovládaly. Jinak nemůže plnit svou spásonosnou úlohu.
Abychom mohli ovládat koně, musí mít v hubě udidlo. Podobně může člověku nasadit uzdu ďábel, když se mu podaří v člověku vzbudit touhu po ukojení tělesných či psychických vášní. Touha po slasti, po majetku a po slávě a moci - to je to udidlo, které nechá-li si člověk nasadit, může si jej pak démon osedlat. Poté už má ďábel v člověku něco svého, skrze co jej může ovládat.
* * *

Když už probíráme vztah ke světu a moci nad světem, učiňme teď odbočku k účasti pravoslavných křesťanů na boji či válce - čili jak je to s používáním zbraní? Bez zmínky na toto téma by bylo dnešní zamyšlení neúplné. Vždyť v principu jsme ve válečném stavu. Církev je přece postavena na válečné pole - zuří zde válka mezi dobrem a zlem, mezi anděly a démony. A Církev nejenže je do této války zapojena, ale lze docela dobře říci, že hlavní ohnisko tohoto boje je přímo v Církvi. Právě tudy probíhá válečná fronta. Každý z nás bojuje především na bitevním poli svého srdce, kde se svádí zápas o každého jednotlivého člověka. Je však jasné, že tento vnitřní boj může mít svůj průmět i do vnějšího světa. Vždyť zlo, když ovládne srdce člověka, si povolává další a další lidi, a ti se pak mohou chopit zbraní. A jak se to pak týká Církve, která nemá být z toho světa?

Boj církve není proti žádnému člověku, ale jen proti démonickým duchovním mocnostem. Církev nikdy nevede válku zbraní proti žádnému člověku ani proti žádné lidské společnosti. Jednoduchý príklad pro ilustraci řečeného: Církev v principu nesvětí zbraně - pušky a děla, jak to vidíme na západě. Pokud hledíme na historických filmových záběrech na pravoslavného kněze kropícího svěcenou vodu vojsko, pak je potřeba chápat, že kropí vojáky čili lidi. Je to pro jejich požehnání a ochranu, neboť jdou do boje, kde možná mnoho z nich zahyne. Pokud se vykrápějí např. lodě, letadla nebo tanky, tak je to ze stejného důvodu, jako se světí např. osobní automobily. Jsou to plavidla a vozidla, která se mohou pro svou osádku změnit na rakev. Kropení je tedy pro ochranu lidí. Nejde tu o žehnání k zabíjení ani o posvěcování zbraní.
Církev se pochopitelně modlí za vítězství vojáků, kteří brání vlast a národ, do něhož pravoslavná církev patří. Stane-li se, že církev žije ve státě, který je útočníkem, modlí se za mír a za vojáky tohoto státu, aby jich co nejméně zahynulo. Vždyť většinou to nejsou vojáci bojující a umírající v poli, kdo rozhoduje o vypuknutí války.

Zajímavá situace nastala začátkem před stoletím v Japonsku při rusko-japonské válce. V Japonsku působila ruská pravoslavná misie - čili japonští křesťané byli v ruské jurisdikci. A teď vznikla otázka, za koho se bude pravoslavná církev v Japonsku modlit při této válce. Vůdce pravoslavné misie, Rus, vladyka Nikolaj řešil obtížný problém: "Žehnat ve válce s Ruskem Japoncům? A nebo se modlit za vítězství své ruské vlasti a naroda, k němuž patřila pravoslavná církev, spravující japonskou misii?" Vyzval prostě k modlitbám za to, aby Hospodin navrátil ztracený mír. Japonská vláda mlčky schválila jeho rozhodnutí a byla vydána vyhláška, zaručující nedotknutelnost a ochranu jak osobě sv. Nikolaje, tak i celé Japonské pravoslavné církve. Jeho postoj schválila i Ruská pravoslavná církev. (Film s českými titulky o pravoslaví v Japonsku.)
V případě totalitního režimu pochopitelně mnohé církevní osoby pomáhají trpícím, pronásledovaným či se zapojují do odboje proti nelidskému režimu. Chrámy mají odvěké právo azylu. Týká se to však roviny osobních postojů křesťanů. Ale nikdy kvůli tomu církev nemění svou teologii, uspořádání, strukturu apod. Na konfrontaci se světskou mocí církev jako celek nepřistupuje. Křesťan může jít případně i do války, je-li spravedlivá (tj. obranná), ale církev nikdy nikomu žádnou válku nevyhlašuje a války neorganizuje. To vše je vyjádřené mj. i jasnými církevními tradicemi pevně stanovujícími, že žádná duchovenská osoba se v žádném případě nesmí vůbec dotknout jakékoliv zbraně (a to ani v době míru ani za účelem lovu zvířat ani za účelem vlastní obrany ani za účelem např. jejího čištění nebo sběratelství; zbraní se myslí to, co bylo jako zbraň vyrobeno, tj. nikoliv např. kuchyňský nůž). Pravoslavný vztah ke zbraním je kromě toho vyjádřen i tím, že pravoslavný duchovní nesmí dovolit, aby ozbrojená osoba vstoupila do oltáře chrámu (vzpomínám si, jak za totality v jednom našem chrámu policie prováděla prohlídku a kostelník odmítl vpustit do oltáře policistu se zbraní; dokonce i komunistický policista to respektoval a předal zbraň svému kolegovi, který čekal venku). Křesťané, kteří byli ve válce, ačkoliv jsou chváleni za obranu vlasti, nesmějí po návratu z bojů několik let ke svatému přijímání, protože se poskvrnili proléváním krve. Taková je pravoslavná svatá tradice.

Kristus, když jej přišli zatknout, káral apoštola, který vytasil na Kristovy nepřátele zbraň: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." A dále ukazuje jaká je cesta Církve: "Což bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mat 26,53) Nespoléhal na zbraně, na válku ani na obranu, vypravil se cestou pokory, protože taková je cesta lásky. To je náš vzor, k němuž jsme se někdy blížili více, jindy jsme mu zůstávali mnoho dlužni, ale vždy je jasným ukazatelem jediného pravého směru. Cesta jakýmkoliv jiným směrem je cestou do záhuby a nemůže být požehnanou.

* * *

Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. Antická kultura - vzdělanost a myslitelské osobnosti v Byzanci - to vše tvořilo silné kořeny, na nichž mohl být naroubován silný křesťanský kmen. V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský. Římský papež přijímá titul pohanského velekněze "pontifex maximus". Je to právě prostředí přežívajícího pohanského myšlení a barbarství, v němž se rodí idea mocenského primátu papežství, která navenek vypadá jako užitečná pro církev, leč vnitřně se příčí Evangeliu. Papismus pak kráčí cestou uchopení světské moci, panování nad císaři. Tak vzniká západní monolit světské moci skované mocí církevní, z něhož není kam uniknout. V tomto zatuchlém nedýchatelnu vzniká světská opozice - čili vzpoura proti církvi. Je to vzpoura zotročených duší ve jménu svobody. Jen v takovém prostředí se může dařit idejím svobody vůči Bohu, vůči Bibli. Dostojevským dokonale vykreslený antikristovský inkvizitorský papismus dohnal lidi k jinému antikristovství, které se podobá luciferovské vzpouře. Správně píše náš citovaný autor: "Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost." Ano, výsledkem renesančního neopohanství je humanismus, osvícenství - čili zednářsko-antikřesťanské jevy, které porodily tzv. "svobodnou, pluralitní společnost", čili duchovní chaos, regresi, společenskou duchovní degeneraci a potažmo apostasi.

Malá poznámka k autorově adoraci západní osvobozené kutury a demokracie - to je trochu zvláštní myšlení právě v době, kdy je zřejmé, že západní kultura je v krizi a demokracie (v současné podobě) se vyčerpala. Kultura zde prošla bouřlivým vývojem a zabředla do dekadence, z níž v dohledné době nenajde cestu ven (pokud vůbec ještě někdy...) A demokracie? Vždyť není žádným tajemství, že všelidový výběr politického programu skrze volby je fraška, současný demokratický režim se změnil na loutkový, špiclovský systém s narůstajícími totalitními prvky - a narůstající počet přemýšlivých lidí se domnívá, že se dnes jedná o takovou totalitu, která hrozí proměnit planetu v koncentrační tábor. Morálka a mravnost zde postupně klesají hluboko pod bod mrazu, což činí z lidí, zotročených uměle rozdmychávanými vášněmi, snadno manipulovatelné stádo. Shrnuto - západní společenský systém ztratil (jak se nám zdá) duchovní obsah, který by mohl pozdvihnout člověka. Není to ani udržování "starých osvědčených pořádků" ani vývoj k lepší budoucnosti. Jak říkají politici, ekonomové, klimatologové, ekologové i sociologové: "Lépe už bylo."



P. S.

Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj." Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému. Žádný jiný systém dosud nebyl tak vhodný pro vzrůst moci zákulisních sil, jako je k tomu vhodná demokracie, která na jedné straně vyvolává klamné zdání vlády lidu a na straně druhé zbavuje služebné i skryté vládce jakékoliv skutečné odpovědnosti za jejich vládnutí. (O servisní a diskrétní elitě píší dnes seriosní sociologické studie, které tento jev zkoumají.)

Kromě obligátního strašení východem v citovaných větách zaznívá obojetná podpora jak cyrilometodějcům tak i jejich nepřátelům. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že se tu schvaluje dílo svatých bratří ale zároveň i likvidace tohoto díla. Takto ambivalentní myšlení mne vždy znepokojovalo svou nebezpečností a naplňovalo bolestí. Ježíš Kristus se o tomto způsobu chování, které je tak staré, jako lidský hřích, vyjádřil ve smyslu: "Ti, jejichž otcové ukamenovali proroky, těmto prorokům staví pomníky." (Luk 11,47-48)















Zobrazit příspěvek č. 938 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 9. 2013
Z tisku - hrozí odlidnění

Potraty, homosexuální sňatky a egoismus vedou svět ke katastrofě, tvrdí experti.

"Dnes je ve světě o šest miliónů dětí méně než v r. 1990 a to je pouze počátek katastrofy. Podle odhadů OSN bude v r. 2050 ve světě o 240.000.000 dětí méně než dnes," prohlásil 26. září vedoucí pro vztah s veřejností ze Světového kongresu rodin, americký novinář a právník Don Feder na mezinárodní konferenci "Ochrana rodinných hodnot" v Bělehradě. "Je to výsledek zkázonosných idejí, vztahů a politiky, kterou západní státy vedou od konce první světové války."

Podle jeho názoru má tzv. "demografická zima" několik hlavních příčin. Je to pěstování individualismu a egoismu, s nimiž nastupuje absence odpovědnosti vůči společnosti. "Dříve nikdo neřešil otázku jestli a kdy zplodit potomky; bylo to stejně přirozené jako dýchání," poznamenal Feder. Mezi faktory demografického úpadku patří i rostoucí popularita antikoncepčních prostředků. Pode údajů OSN používá antikoncepci každá druhá žena ve světě. Při tom se ve světě provádí 42.000.000 potratů za rok, což je srovnatelné s obyvatelstvem Španělska.

"Stejnopohlavní sňatky, propagované EU, OSN i současnou reprezentací USA, definitivně roztrhly veškerou souvislost mezi sňatkem a rozením dětí," konstatoval Feder.

Lidstvo je dnes konfrontováno s perspektivou odlidnění, což se doposavad stalo jen jednou - ve 14. století v době epidemie moru. Podle zpráv OSN dosáhne v r. 2040 početnost obyvatelstva Země osm miliard a poté se začne snižovat.

"Demografická zima" ve svých nejhlubších příčinách koření ve ztrátě víry a naděje, poznamenal Feder. Proto podle jeho názoru není náhodné, že v západní Evropě, která ve své většině už odpadá od křesťanství, sledujeme nejnižší úroveň porodnosti ve světě. "Země, kde jsou chrámy plné věřících, představují vysokou úroveň růstu obyvatelstva, a naopak."

"Ideje, kterou vedou k demografické katastrofě, je nutno rychle změnit, jinak nemáme budoucnost," uzavřel Feder.

Itar-tass, pravoslavie.ru














Zobrazit příspěvek č. 939 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 1. 10. 2013
Příklad života naší první světice

Svatá Ludmila Česká

Svatá Ludmila byla v mládí pohankou. Křesťanství přijala od svatého Metoděje. Nadšením ze svatého Evangelia, které přijala ve východním a pravoslavném podání, se rozhořelo její srdce a tento krásný plamen už nikdy neuhasl. Podporovala šíření křesťanské víry, budování chrámů, zaopatření církve a duchovenstva. Při tom všem naplnila základní normy a projevy pravoslavné víry - modlitbou, askezí, milosrdenstvím, soucitem a péčí o nemocné a osamělé. Nakonec ji Bůh učinil hodnou, aby svou smrtí dosáhla vrcholu křesťanské ctnosti - uskutečnila to nejvíc, co může člověk z lásky k Ježíši pro Boha učinit - dát svůj život, prolít svou krev na svědectví o své víře, lásce a naději. Většího milování už nikdo nemá! (Jak praví Kristus o prolití vlastní krve; Jan 15,13.) To znamená dosáhnout nejvyšší moudrosti, odvahy k oběti.

To, co je pro nás dnes zásadní na životě svaté Ludmily, však nejsou ani tak samotné ctnosti, ale okolnosti, ve kterých jich dosahovala. Nic z toho, co jako křesťanská kněžna i jako prostá osoba činila, nešlo hladce. Její život byl krvavým úsilím, s nímž se probíjela proti proudu. K tomu nestačí jen víra, ale nutné je skrze pokání dosáhnout hlubšího poznání, jemuž říkáme láska. Víra samotná - bez lásky - je fanatismus. Fanatik nikdy nedosáhne žádného duchovního úspěchu ani pro sebe ani pro ostatní. Fanatik ve jménu své víry dokáže jen bořit a prosazovat sebe, ale láska buduje. Tím se liší pravoslavný duch od ducha sekty.

Když jsem před bohoslužbou přemýšlel, jakými slovy v kázání stručně charakterizovat její život, vybavila se mi slova, která napsal o jiném světci zesnulý otec Miroslav Mužík (otče, teď bychom Tě potřebovali; scházíš nám tu!). Když psal článek o svatém vladykovi Gorazdovi, vložil do závěru slova o "délce i nádherné strmosti vykonané cesty". To jsou slova, jež se stejně dobře hodí i pro krystalické shrnutí života sv. Ludmily. Cesta naší první světice je pozoruhodná právě tou délkou - čili obrovskou vzdáleností, kterou za svého života urazila - od bahna primitivního pohanství až po vzlet k tomu nejvyššímu "podvigu" čili hrdinskému skutku - mučednictví. A nadšení, s nímž si osvojila snad všechny křesťanské ctnosti, aby se tu zaskvěla víra zábleskem živého světla, to je právě ta nádherná strmost jejího vzestupu.

* * *

Příklad života sv. Ludmily je dnes aktuálnější než v minulých dobách. Vždyť žijeme v podobném duchovním prostředí jako ona. Odpovídáme na podobné výzvy. Tenkrát byl temný český močál pohanství ozářen světlem křesťanské víry. Není snad současná česká kotlina podobně temnou smradlavou duchovní bažinou? A o kolik jsou dnešní lidé vzdělanější a používají sofistikovanější zařízení, o to méně mají duchovní inteligence, a pokud vůbec mají nějaký uvědomělý duchovní život, bývá někdy snad ještě primitivnější než to, čím žili dávní pohané - např. ti Pšované, z nichž pocházela naše první svatá kněžna.

V tomto prostředí i my musíme ukázat schopnost "nádherné strmosti" naší duchovní cesty, jinak nás tato temná bažina vtáhne do svých hlubin. Právě u nás je opět potřeba dát do křesťanského života všechny síly a odhodlat se k duchovnímu vzletu nad smradlavé mlžné chuchvalce přízemního konzumismu, cynického agnosticismu, pragmatického materialismu či militantního ateismu nebo naprosté lhostejnosti a kultivace skepse a všeho tohoto duchovního zápachu.

To je velký rozdíl od situace, která (alespoň ještě částečně) panuje v tradičních pravoslavných zemích, kde k dosažení spásy při troše štěstí stačí "plout po proudu". Ten proud, který vytváří významná část společnosti, tam totiž stále ještě - byť líně - teče správným směrem. Je snadné vypravit se v neděli a na svátek do chrámu, když tam jde většina spoluobčanů či alespoň mnoho mých známých. Není tak těžké se postit ve svaté čtyřicátnici, když se postí tolik lidí kolem mně. A tak spolu se všemi mohu i já bez větší námahy plout a dojít nějakého požehnaní. Druhou stránkou mince však je, že nic nenutí věřící většinových tradičních církví, aby se hlouběji vzdělávali ve víře a propracovávali se k intenzivnějšímu a uvědomělejšímu duchovnímu životu. A tak jejich nábožnosti nezřídka hrozí, že sklouzne k folklóru, zvyku a formalismu.

U nás je to jiné v tom, že ten společenský proud teče obráceným směrem - tj. od Krista, od spásy. A ten, kdo chce něčeho dosáhnout v duchovním životě, se musí (podobně jako sv. Ludmila) drát proti proudu. A nestačí malé úsilí, ale potřebné je vyvinout velkou námahu, jinak se našinec tady nikam duchovně nedostane. Jako názorný příklad si můžete představit loďku ve velké řece. Chcete-li se doplavit na nějaké místo, které je na vyšším toku řeky, musíte pořádně veslovat proti směru plynutí vodního toku a bude to pěkná dřina. Budete-li veslovat málo či lenivě nebo nedbale, pak bude výsledek takový, že budete vůči břehu stále na stejném místě. A nebudete-li veslovat vůbec, proud vás bude unášet stále dál a dál od vytouženého místa...

Takže tady žijeme na místech, kde do křesťanského života musíme dát všechno, jinak v duchovním životě neuspějeme. V zemi už tak vzdálené křesťanství nestačí kráčet pomalu, musíme ke Kristu utíkat, abychom se vůbec někam dostali. U nás se nelze spokojit vynaložením jen odměřeného množství sil, které by snad jinde stačily na pomalý vzestup; zde je potřeba usilovat právě o tu "nádhernou strmost" vzletu, jinak se od lepkavého bahna člověk vůbec neodlepí. Snažme se podobat stoupajícímu orlu, abychom nezůstali podobni slepici, která jen mává křídly a hlučně pobíhá po blátivém dvorku.

Příklad života svaté Ludmily je po tom uplynulém tisíciletí i dnes tak nádherně inspirativní, že snad nemůže pravoslavného člověka nechat chladným. Máme-li jako svou první svou světici právě takovou skvoucí osobnost, jak bychom ji mohli nenásledovat či se alespoň nepokusit napodobit její zápal a čistý oheň, kterým hořela pro uskutečnění Evangelia ve svém životě.


O svaté Ludmile:
krátce o životě
modlitební služba, z níž se též zrcadlí život a ctnost sv. Ludmily (PDF)
















Zobrazit příspěvek č. 940 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 7. 10. 2013
V r. 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů

Oslavy 1700. výročí vydání Milánského ediktu

Patriarcha Bartoloměj na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Arcibiskup Simeon na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Niš (Srbsko) - Nejvyšší představitelé pravoslavné církve se v neděli 6. října t.r. shromáždili v srbském městě Niš, aby oslavili 1700. výročí Milánského ediktu, kterým svatý císař Konstantin v římské říši zastavil pronásledování křesťanství a postavil je na roveň ostatním povoleným náboženstvím. Edikt byl vydán roku 313.

* * *

Křesťanství začalo být pronásledováno prakticky ihned po svém zrodu - nejprve židy a posléze římským státem, který si povšiml skutečnosti, že křesťané zásadně odmítají uctívat bohy státních pohanských kultů a přinášet oběti modlám. Skutečnost, že křesťanství považují křesťané za neslučitelné s pohanstvím, vnímal římský stát jako projev neloajálnosti křesťanů vůči státu, a proto považoval křesťany za nepřátele císaře a římské říše. Krvavé persekuce křesťanů ze strany římského císaře se datují od 17. července r. 64, kdy vypukl požár Říma (trval 6 dní a 7 nocí, a následky byly hrozné). Aby se očistil od podezření ze žhářství, označil císař Neron za viníky požáru křesťany, proti nimž se následně obrátil hněv lidu. Pomsta křesťanům byla páchána způsoby, tak krutými a nelidskými, jak to jen lidská vynalézavost dokáže vymyslet (křesťané byli např. přivazováni na kůly, potíráni smolou a zapalováni v noci, aby sloužili jako veřejné osvětlení). Být křesťanem bylo tehdy ze strany pohanů prohlašováno za zločin proti lidskosti.

Pak ale nastal až do r. 94 relativní klid a křesťané byli považováni za sektu povoleného židovského náboženství. Oficiálně bylo dlouhodobé pronásledování zahájeno ediktem císaře Trajána, kterým odpovídal na dotaz Plinia ml. (v letech 111 - 113), jak zacházet s křesťany (Plinius se stal totiž svědkem mocného šíření křesťanské víry). Trajánův edikt sice stanovuje, že křesťané nemají být aktivně vyhledáváni ani nemají být na ně přijímána anonymní udání (což se však v praxi příliš nedodržovalo), ale když jsou usvědčeni, musejí být potrestáni (myslí se: usmrceni). Od této doby je zločinem pouhé přihlášení se ke jménu "křesťan". Křesťanům bylo přisuzováno veškeré zlo, všechna neštěstí a katastrofy. Byli pokládáni za nepřátele státu i lidstva. Byli popravováni nejbolestivějšími a nejzdlouhavějšími způsoby. Jejich usmrcování se provádělo pro zábavu "počestných občanů".

Podle odborníka na demografii křesťanství Davida B. Barretta během dvou tisíc let existence křesťanství pro svou víru zahynulo asi 70 miliónů křesťanů, z toho asi 45 milionu v průběhu 20. století. Sociolog Massimo Introvigne upozorňuje, že je to střízlivý odhad a skutečné číslo může být o hodně vyšší, a navíc ve většině případů pronásledování neznamená zabíjení, ale též jiné formy útlaku.
U nás si můžete o pronásledování křesťanů přečíst:
O mučednících I. - Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin (z prvých křesťanských staletí)
Biskup a mučedník sv. Polykarp
Báseň: Marcela (Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Krátký popis života a utrpení svatého velkomučedníka Pantelejmona
Život a utrpení světitele mučedníka Kypriana a svaté mučednice Justiny
To vše ukončil císař Konstantin, který se v Niši - tehdy římském městě Naissus - mezi lety 272 až 285 narodil. S jeho otcem Constanciem, velitelem římských vojsk, se pojí zajímavá historka. Jednou se chtěl přesvědčit o spolehlivosti svých důstojníků. Nechal je nastoupit a zavelel: "Kdo je křesťan, ať vystoupí z řady!" Z řady učinila krok vpřed část vojáků. Byl to projev odvahy, protože všichni měli před očima krvavé pronásledování křesťanů, které se tehdy dělo. Za chvíli Constancius svůj rozkaz zopakoval. Další učinili krok vpřed. V táboře nastalo hrobové ticho. Každý s napětím čekal, co přísný ale spravedlivý velitel teď učiní. Po chvíli Constancius rozvinul papyrus se seznamem křesťanů a začal číst jména, počínaje od nejvyšší hodnosti: "Quinte Fábie, ty jsi křesťanem! Nenalezl jsi však odvahu se přiznat, a proto jsi degradován. Byl bys schopen zradit i Řím, když jsi schopný zradit svého Pána. Julie Naso, i ty budeš schopen zradit Řím, jako jsi teď zradil Boha. Degraduji tě." A tak postupně vyloučil z armády zrádce víry a vyhlásil, že křesťanským důstojníkům a vojákům důvěřuje, protože zachovali věrnost svému přesvědčení.

O jeho synu, Konstantinovi, je známo, že před rozhodující bitvou (26. října 312) - jak svědčí biskup Eusebios - spatřil na nebi hořící kříž a nápis: "En tútoi níka" (v tomto znamení zvítězíš). A zvítězil. Tím začala nová - křesťanská - epocha Říma, Evropy i světa.

Po roce 313 zahájil sv. Konstantin proměnu římské říše z pohanské na křesťanskou. O křesťanství prohlásil, že je "nejzákonnějším a nejsvětějším" náboženstvím. To však neznamená, že z něj učinil jediné státní náboženství, jak je to občas mylně interpretováno. Protože starý Řím jako hlavní město římské říše z vojenského hlediska nevyhovoval, založil císař nové hlavní město Konstantinopol, které vybudoval na místě rozpadlého řeckého městečka Byzantion (etymologie názvu je nejasná). To se pak stalo prvním křesťanským městem. Později kvůli šíření herezí svolal Konstantin první všeobecný sněm (r. 325), jehož se zúčastnilo 318 biskupů doprovázených "mohutným proudem nižšího duchovenstva" (dle svědectví jednoho z nich). Císař sněm zahájil slovy, že od účastníků žádá jen to, co sami kážou svým věřícím: dobrou vůli, jednotu a pokoj.

Císař Konstantin se dal pokřtít až tři dni před smrtí a zemřel jako křesťan r. 337. Milánský edikt znamenal pro církev zastavení vyhlazování křesťanů a to byla významná úleva pro církevní život, který se po tak dlouhé době "podzemní činnosti" mohl začít svobodně rozvíjet. Na druhé straně znamenala svoboda křesťanství i svobodu pro rozvoj a šíření herezí, které představovaly pro křesťanství záludnější a možná i horší nebezpečí než pohanství. Tím, že se stalo křesťanství jedním z uznávaných státních náboženství a kvůli sympatiím císaře si získalo jakýsi punc společenské prestiže, začíná v něm působit duch zesvětštění a poklesu morálky křesťanů. Na to církev reagovala rozmachem mnišství, které se snažilo v pouštních komunitách udržovat morální tonus prvotního křesťanství, vysokou mravnost a hlavně intenzitu duchovního života. Zvláště kinoviální monastýry dodnes pěstují způsob života a praxi prvotní jerusalemské obce, kde měli všichni všechno společné a neustále dleli na modlitbách.

* * *

Na srbských slavnostech v Niši byl přítomen ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jeruzalémský patriarcha Theofilos, hlava Ruské pravoslavné církve Kirill, srbský patriarcha Irinej a zástupci pravoslavných komunit z Albánie, Kypru, Polska, Slovenska a dalších zemí. Mezi zúčastněnými (a při příležitosti významného výročí také vyznamenanými osobnostmi světového pravoslaví za účasti srbské televize a mezinárodních médií) byli i zástupci pravoslavné církve působící na našem území, zastupující metropolita Simeon a emeritní arcibiskup Kryštof, který sloužil doxologii spolu s ostatními představiteli světového pravoslaví.

Římskokatolická církev svého zástupce na tuto slavnost nevyslala. Nepřítomnost římskokatolických duchovních na dnešních oslavách je podle srbských médií projevem církevního rozkolu obou velkých křesťanských denominací. Ten trvá od 11. století.

Viz website Srbské pravoslavné církve a Christnet














Zobrazit příspěvek č. 941 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 10. 2013
Usmrcování pacientů na postupu

Počet případů euthanasie v Nizozemsku stoupl o 13 procent

Holanďané si „dobrou smrt“ uzákonili v roce 2002. Řadu let po jejím povolení počet případů klesal. V roce 2006 přišel zlom a od té doby jejich počet strmě roste.


Plakát z nacistického Německa propagující euthanasii: „Náklady na geneticky defektní osoby přijdou společnost na 60 000 říšských marek. Soukmenovci, to jsou vaše peníze.“

 
Lékařem prováděnou eutanazii nevyléčitelně nemocným osobám si konstituční parlamentní monarchie ústavním zákonem legalizovala v roce 2002. Většinou se jedná o případy nemocných rakovinou a kteří čelí nesnesitelném bolestem a neměli šanci na uzdravení. Po přijetí zákona se stalo něco, co nikdo z Holanďanů nepředpokládal. Počet případů klesal a klesal. Až v roce 2006 nastal zlom, statistika se vyšplhala na 1923 případů. Jenže i po zmíněném roce 2006 počet vykonaných exekucí roste a v loňském roce se to již týkalo 4188 osob. Eutanasie v Nizozemsku dnes představuje přibližně 3 procenta všech úmrtí.

Vládní komise, která se problémem zabývala, ve výroční zprávě konstatuje, že nelze zjistit, proč k nárůstu dochází. Všeobecně se soudí, že jen nějakou dobu trvalo, než se tato možnost dostala do obecného povědomí a než obě strany – lékaři i společnost ji začala akceptovat.

. . .

Postupně ale lze vysledovat jistý posun v myšlení lidí a Holanďané nejsou s jejím uzákoněním v Evropě sami. Takzvanou aktivní eutanazii umožňují zákony také v Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. V USA je nelegální na federální úrovni. Zákony čtyř z 50 států jí ale povolují. Pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby včetně odpojení od přístrojů na žádost pacienta umožňuje legislativa sedmi států Evropy: Irska, Švédska, Německa, Dánska, Finska a Francie).

Smířlivý postoj k euthanasii lze v poslední době zaznamenat i v tradičně konzervativně smýšlející Anglii. Alespoň podle uveřejňovaných článků v jednom z nejvýznamnějších lékařských časopisů „British Medical Journal“. Není to tak dávno co se tomuto tématu věnoval kromě úvodníku i třemi články uvnitř jednoho čísla. Všechny se stavěly za legalizaci. Na city působící líčení utrpení matky jednoho z lékařů, bylo zvlášť přesvědčivé.

Celý článek zde

* * *

Před delším časem jsem četl článek od zdravotníka, který se zamýšlel praktickým prováděním eutanazie - jak by asi mohlo vypadat v našich konkrétních podmínkách, kdyby byla eutanazie povolena. Věděl z praxe, jak to chodí v nemocnicích, když se jedná o umírání, a jak neurčitě a falešně se v ordinacích obvykle mluví s pacienty v terminálním stádiu. Např.: "Tak, dědo, a teď vás odvezou do hospice a dál vás budou léčit tam," a děda si myslí, že jede na doléčení někam do lázní, nikdo mu neřekne, že do hospice jede umřít. Nebo se používají cizí slova, kterým lidé nerozumějí, bojí se však zeptat: "Babi, chemoterapii máte za sebou a teď nasadíme paliativní léčbu," babička těžko pochopí, že to znamená, že léčba nádoru byla neúspěšná a nyní jí budou v průběhu umírání už jen tišit bolesti.

Autor článku znal ze své praxe řadu případů, kdy děti a vnukové neměli zájem, aby se nemocná maminka (babička) vrátila z nemocnice (komu to nepřipadá pravděpodobné, ať si uvědomí, že dnes už přesáhl počet případů pohřbů bez obřadu, tj. bez zájmu příbuzných, třetinu a podle některých zdrojů prý dosahuje skoro poloviny). Pro takové potomky pak nemusí být takový morální problém snažit se přesvědčit lékaře, že v zájmu zabránění nevýslovnému utrpení je eutanázie zcela na místě. A protože lékaři jsou jen slabými lidmi, může se potomkům podařit dosáhnout kýženého výsledku (opravdu věříme, že mezi lékaři nejsou takoví, jejichž odborný názor je dostatečně flexibilní, když mezi zvažovanými argumenty je i patřičně naditá obálka?) A zmanipulovat starého člověka, aby si kvůli svým milujícím dětičkám nechal udělat tu "eutázii", také nemusí být tak těžké, zvláště pokud si už není schopen uvědomit, oč přesně při tomto "léčebném zákroku" jde (lékaři přece provádějí jen léčebné zákroky, že?). Vždyť starší generace prožila aktivní část života v době, kdy lékaři ještě veřejně nepoužívali takové podivné formule jako např. "vést léčbu ke smrti pacienta" (citované vyjádření můžete od některých lékařů zaslechnout).

Znamená to snad, že je už úplně senilním či nepříčetným takový člověk, který si není schopen si srovnat v hlavě, že se dostaví do ordinace, kde mu lékaři odborně provedou "přerušení života"? Nikoliv. Člověk, který vyrostl a prožil život ve společnosti, kde bylo normou práce zdravotníků chránit život, může být ještě mentálně svěží a vést smysluplný život, jen už nemusí být schopen chápat, že na doktory si musí teď dávat pozor, aby ho nezabili.

Nelze se přece divit, že babička zvyklá důvěřovat lékařům netuší nic zlého, když si ji ten hodný pan doktor pozve do ordinace a s autoritou "bílého pláště" jí oznámí, že jí chtějí pomoci od utrpení a ukončit její nemoc. Pak ještě něco dost složitého chvilku říká, kolem stojí její dětičky a vnoučkové a povzbudivě se na ni usmívají. Pak se jí doktor zeptá, jestli rozuměla a jestli souhlasí; všichni na ni kývnou a ona jim přece nechce dělat problémy, když ví, že by po ní nechtěli nic zlého. A tak jí dá doktor podepsat nějaký papír, že byla poučena a že svobodně souhlasí při plném vědomí a že je to její nezvratné přání a pevná vůle atd. Nakonec jí řeknou: "Tak, paní Nováková, a zítra v 11 hod. přijďte do vedlejší ordinace a tam vám provedou tu eutanázii." Babička je šťastná, že udělala všem takovou radost a doufá, že jí ta "eutázie" pomůže.

Tak uvažoval o nebezpečí zavedení eutanázie onen zdravotník, jehož jméno si nepamatuji. Posuďte však sami - je tak nepravděpodobné, co říká? Lze něco více či méně podobného naprosto vyloučit?

* * *

Eutanazii v Belgii schválili v roce 2002, stala se tak druhou zemí po Nizozemsku, kde je tento způsob odchodu ze života legální. Uplatňuje se v případech, kdy je jasné, že přání zemřít je nezpochybnitelné a že pacient trpí nesnesitelnými bolestmi. Vždy ale závisí na úsudku lékaře.

Zákon o eutanazii schválili vládnoucí socialisté. Nyní se vychází vstříc i pacientům s Alzheimerovou nemocí a smí se uplatnit i u dětí.

Podle posledních údajů z roku 2011 byla v zemi uplatněna eutanasie u 1133 lidí. Většina z nich měla rakovinu.

* * *

V Česku je eutanazie zakázaná, přesto se skrytě provádí

Oficiálně je u nás eutanazie zakázaná. Přesto se provádí. "Říká se tomu divoká eutanazie a znamená, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti. Cílem je ukončit utrpení nemocného," uvedl lékař Zdeněk Kalvach. Jeden z mála, kteří otevřeně přiznávají, že i u nás se eutanazie takto tiše praktikuje.

Jak? Stačí trpícímu s rakovinou podat třeba větší dávku morfia. Že se to děje, neradi přiznávají i další lékaři. Když nedávno na jednání České lékařské akademie zazněla otázka, zda chce někdo tvrdit, že se u nás eutanazie neprovádí, žádný z lékařů ruku nezvedl.

Všichni o tom vědí, nikdo se k tomu nepřizná. Není to legální. A to ani když o takovou pomoc lékaře prosí sám trpící pacient. Jenže lidé stále častěji volají po nějakých pravidlech, která by jim umožnila ovlivnit vlastní umírání.

Celý článek

P.S.
V jedné internetové diskusi uvedla zdravotní sestra, že odešla z nemocnice, protože nechtěla provádět eutanázie, k nimž ji lékaři nutili (např. předepsáním smrtelných dávek léků, které měla pacientovi injekčně aplikovat).

* * *

Ze snahy zabránit nevýslovnému utrpení nevyléčitelně nemocných by se mohlo snadno stát cosi jako poprava smrtící injekcí. Jako by nemoc byla trestným činem. Pacient je v takovém případě trestán za neschopnost uzdravit se, trestá se bez soudu, trestá se komisionálně provedeným usmrcením. Jak zabránit tomu, aby se z legalizované eutanazie nestal trest smrti, páchaný na těch, kteří se nejsou schopni bránit? Kdo či co zabrání šíření poprav v našich nemocnicích, až bude něco takového legalizováno, když se tomu nedá stoprocentně zabránit ani dnes, kdy je to (ještě) nelegální?

Z našeho křesťanského hlediska vidíme eutanazii jako neúctu k Bohem darovanému životu. Průvodním jevem prosazování legalizace eutanazie je úbytek lásky. Lidé se nemilují - dokonce už ani v rodinách. Žijeme v době, pro niž je charakteristickým znakem právě tento hrůzný proces mizení lásky ze společnosti - tj. z lidských srdcí a vzájemných vztahů. O kolik jsme bohatší, chytřejší a technologicky vyspělejší, o to jsme vzdálenější pokoji, prostotě a především lásce. Z perspektivy evangelia je jasná souvislost - rozmáhající se hřích ničí v lidech schopnost lásky. Naplňuje se, co pravil Spasitel o poslední době: "Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých." (Mat 24,12)














Zobrazit příspěvek č. 942 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z dopisu Bratrstva pravoslavné mládeže - sbírka

Prosba o podporu žalmisty Samwela Akena z Tanzánie,

který by rád studoval teologii na pravoslavném semináři v Nairobi. K tomu je potřeba asi 60.000 Kč. Se Samwelem se seznámil jeden mládežník při své cestě po Tanzánii v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Paraskevy. Misie mezi domorodým obyvatelstvem je poměrně úspěšná, ale ekonomická situace je velmi zlá, proto často jen pár korun může měnit lidské osudy.

Pro další informace klikněte níže na obrázek.




Další podrobnosti a stav sbírky viz na webových stránkách Bratrstva














Zobrazit příspěvek č. 943 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z došlé pošty

K Pánu odešel nejstarší pravoslavný presbyter

11. října, den před svými 87. narozeninami, zemřel nejstarší kněz naší církve otec Jan Křivka. Duchovním byl od roku 1949.

Věčná paměť!

Televizní pořad o prot. Janu Křivkovi Nevyzpytatelné křivky života
















Zobrazit příspěvek č. 944 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 10. 2013
Ze světa - video

Archanděl Michael pláče na Rhodu

Zazračná myrotečivá ikona. 26. října 2013











Zobrazit příspěvek č. 945 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 11. 2013
Od cyrilometodějské misie k autokefalitě a jejímu významu

Na okraj svátku knížete Rostislava

Asi už není potřeba rozvádět, že sv. kníže Rostislav pozval na Velkou Moravu byzantské věrozvěsty a stal se tak iniciátorem cyrilometodějské misie. Právě on stojí na počátku toho, z čeho dodnes čerpají všichni pravoslavní Slované. Žádostí o biskupa a učitele a následným přijetím sv. Cyrila a Metoděje a vytvořením podmínek k jejich práci, se stal velkomoravský kníže apoštolůmrovným otcem veškerého slovanského Pravoslaví.

Tentokrát však budeme naše úvahy odvíjet od skutečnosti, že se Byzanc ujala této úlohy a ujala se tím duchovní péče o vzdálenou zemi, která byla za okruhem jejího bezprostředního zájmu. Dnešní historikové si s touto skutečností často nevědí rady a fantazírují, jaké dalekosáhlé politické zájmy tím byzantský císař s konstantinopolským patriarchou asi mohli sledovat. Člověk nemající pravoslavného ducha asi nepochopí, jak je to možné, že křesťanské myšlení prodchnuté Evangeliem může mít zájem o spásu neznámých lidí sídlících kdesi daleko na severu. Zato my pravoslavní to snad ještě chápeme a dokážeme ocenit křesťanský skutek lásky, jímž se vyznamenali všichni, kteří se na cyrilometodějské misii nějak podíleli.

Celá misie je projevem ducha pravoslavné katolicity, která se projevuje mj. tím, že křesťané mají zájem jeden o druhého, církevní obce jedna o druhou, eparchie jedna o druhou a jedna autokefální církev o druhou a všichni dohromady projevují péči, aby se spása Kristova dostala i tam, kde ještě není, a tak mohlo co nejvíce lidí získat účast na tom, co jinak než skrze Církev získat nelze.

Apoštol Pavel vyjadřuje ducha pravoslavné katolicity (církevně slovansky: sobornosti) a z ní vyplývajícího vzájemného zájmu a neodlučného vzájemného propojení v Církvi nadmíru výstižným podobenstvím:

Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
13  Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
14  Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.
15  Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla.
16  A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla.
17  Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich?
18  Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.
19  Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?
20  Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.
21  Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!"
22  A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné,
23  a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme,
24  jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest,
25  aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.
26  Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.
27  Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
(1 Korintským 12. kap.)
Pravoslavná katolicita je projevem a důsledkem působení Ducha Svatého. Myslím, že vždy, když se z církevního života ztrácí zájem o bratra, trpělivost či soucit, je na místě vidět v tom nějaké oslabení působení Boží blahodati a měla by se zkoumat příčina - tj. hledat, co činíme špatně. To platí jak pro jednotlivce, tak pro celé obce nebo místní církve.

Když se potkáte s blahodatným starcem, jednou z prvních věcí, jichž si můžete všimnout a pocítit je, je zájem o člověka. Nepředstíraný zájem o vás. Neomezí se na zdvořilostní formality, ale vidíte na něm, že mu ležíte na srdci. Tak se projevuje Boží blahodať posvěcující a proměňující lidské myšlení a cítění.

Toto blahodatí požehnané uvažování se pak promítá do celého života Církve. Jednak jako apoštolská láska, s níž se vypravují další a další křesťané na misie, aby přinesli spásu těm, kteří o to budou stát. Další projev této pravoslavné katolicity se ukazuje v praktickém církevním životě. Křesťané si pomáhají a mají o sebe zájem, cítí sounáležitost a vzájemné spojení. Představitelé místních pravoslavných církví se vzájemně navštěvují, církve si pomáhají a vzájemně na sebe dohlížejí - tj. nechovají se jako izolované ostrovy, ale projevují o sebe zájem a péči.

* * *

Někdo by si mohl říci: "Jak o sebe mohou pečovat či na sebe vzájemně dohlížet, když jsou jednotlivé místní církve autokefální, tj. mají plnou samostatnost ve svých vnitřních správních věcech?" Odpověď je prostá: "Autokefalitu či jakýkoliv druh samostatnosti je nutno chápat a vykládat jedině ve světle pravoslavné katolicity." Katolicita, jakožto jedna z primárních vlastností Církve, je nadřazena autokefalitě. V Symbolu víry vyznáváme: "Věřím v jednu svatou, obecnou (tj. katolickou) Církev..." Nic se tam nepraví o tom, že bychom věřili v řadu místních autokefálních církví.

Především na sebe musejí místní církve dohlížet v těch základních rovinách, v nichž se děje jednota světové pravoslavné církve, tj. v oblasti dodržování neporušené pravoslavné víry, oblasti liturgie a Tajin a v neposlední řadě v oblasti dodržování kanonických principů a křesťanských mravů, jak jsou zakotveny v Písmu svatém. V těchto zásadních věcech neexistuje žádná místní samostatnost a nezávislost! Pokud by si některá místní církev např. chtěla ustanovit biskupy, kteří nesplňují kanonické podmínky, pak musí některá jiná místní církev (nebo více církví) reagovat. To je povinnost, od níž se odvíjí udržení jednoty světového pravoslaví. Vždyť ten, kdo chce provést narušení kánonů, útočí tím na jednotu a pokoj Církve. Ti, kteří se proti tomu všemi dostupnými prostředky postaví a případně i jakýmkoliv způsobem intervenují, chrání tím církevní jednotu. Takoví nejsou narušiteli ale ochránci pravoslavné katolicity.

Uvědomme si, že každý pravoslavný biskup musí mít kanonické předpoklady k tomu, aby mohl být uznáván celou světovou pravoslavnou církví; na druhé straně - každého kanonicky způsobilého a řádného biskupa musí uznávat všichni biskupové po celém světě. To je naprosto neodlučná vlastnost celocírkevní jednoty. Co by se stalo, kdyby si nějaká místní autokefální církev ustanovila biskupa, který není kanonicky způsobilý být biskupem? V důsledku by to znamenalo zahájení procesu, který by mohl vést až k vyloučení této církve z celocírkevní pravoslavné jednoty.
Na duchovní úrovni by však takto nekanonický akt mohl někdo chápat jako zpochybnění účasti na jednotě Církve už v okamžiku jeho provedení. Takové pochybnosti o věrohodné pravosti (čili o skutečné pravoslavnosti) jakékoliv místní církve pak vedou nezřídka k rozkolu. Proto je potřeba opatrnosti.
* * *

Problémy s nesprávným chápáním samostatnosti bývají typickým jevem pro nezralá církevní společenství. Musel se s nimi potýkat i svatý vladyka Gorazd hned od počátku pravoslavného hnutí u nás. Tenkrát přicházeli někteří pomýlení lidé s názorem, že Srbská církev by nám bez okolků měla dát apoštolskou posloupnost (tj. vysvětit kandidáty na biskupství, aniž by zkoumala, zda kanonicky vyhovují či nikoliv) a více do místních záležitostí nestrkat nos. Tak si to představoval pan Farský a řada dalších, kteří později zradili pravoslavnou orientaci a vytvořili si extrémně protestantskou tzv. "Církev československou". Sv. Gorazd musel bojovat jako lev a znovu a znovu dokazovat, že takové představy nemají nic společného s autentickou starokřesťanskou praxí, a navíc že jsou neetické, nemorální a snad i nemravné. Není přece slušné žádat Matku Církev v neurvalém stylu: "Dej nám svěcení a o víc se nestarej!"

Když se tyto problémy vyřešily odchodem protestantsky smýšlejících lidí z pravoslavného společenství, přišlo toto pokušení v další variantě, byť jemnější. Pravoslavní křesťané sice už pochopili, že nejprve musí zdejší pravoslavné společenství projít stádiem ustanovení místní církve a následně procesem duchovního vývoje a budování, bohužel však i nadále musel sv. Gorazd vynakládat nemálo sil, aby tlumil a odrážel vytrvalá volání po spěšném udělení plné církevní samostatnosti. Někteří duchovní i mnozí věřící trpěli představou, že všechny církevní problémy se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku, když místní pravoslavná církev co nejdříve získá autokefalitu.
S podobným uvažováním jsme se před pár lety setkali na velkém západoevropském církevním shromáždění ve Francii, kde jsme byli hosty. Základním motivem bylo volání po autokefalitě. Zažili jsme mezi tamními pravoslavnými hodně pěkného a inspirativního, ale ten duch naléhavě (a skoro bych řekl až agresivně) se dožadující naprostého církevního osamostatnění byl zarážející a mně osobně i trochu nepříjemný. Zvláště poté, co mezi všemi vystupujícími opájejícími se vizí autokefality vystoupil i nějaký anglický archimandrita, který pokojně a důstojně vyjádřil opačný názor, a sklidil za to od většiny přítomných delegátů nejen bouři nevole, ale přímo hněvu a předseda dosti brutálně omezil jeho vystoupení. Bylo jasné, že jiné názory na užitečnost autokefality se na tomto velikém církevním shromáždění nerespektují ani netolerují.
Sen některých místních pravoslavných o autokefalitě se posléze naplnil v roce 1951 resp. v r. 1998. Otázku, co dobrého to naší církvi přineslo a jestli je na autokefalitu zralá, ponechávám pro tuto chvíli stranou.

Jen bych podotkl, že autokefalita není nic samospasitelného a je užitečná do té míry, do jaké umožňuje hojnější využití potenciálu zbožnosti na daném místě. Slabý skomírající stromek potřebuje oporu, aby ho vítr nevykořenil; silnému stromu však opora překáží v růstu. Když místní církev kypí duchovním životem a nese hojné plody zbožnosti, pak může být kontraproduktivní, když je do jejích správních záležitostí zasahováno zdálky a zvenku. Pokud je místní církev přesvědčivě upevněna v pravoslaví ve všech jeho aspektech a nejenže nepotřebuje podpírat zvenku, ale naopak je schopna pomáhat dalším a upevňovat ostatní venku ve víře a kanonickém budování, je autokefalita na místě jako prostředek, skrze který může být místní církev více užitečná celému Tělu Církve. Ruská církev čekala na plnou samostatnost půl tisíciletí.

* * *

V těchto dnech se setkávám v naší církvi s jevy, které mě přivedly k těmto úvahám o obsahu autokefality. Jak se mi dnes zdá, tak protestantské pojetí autokefality (ve smyslu: "budeme si tady dělat, co chceme") nezmizelo z církevního myšlení, když se udělením autokefality naplnil sen, který cloumal s naší církví v době meziválečné. I dnes zde vane v mnoha myslích duch velice podobný tomu, s nímž musel tenkrát zápasit svatý vladyka mučedník. Dokonce teď byla sepsána i jakási petice dožadující se, aby se nám do záležitostí naší autokefální církve žádná jiná církev nevměšovala (signatářům při tom nevadí, že jejich požadavky protiřečí dikci tomosu o udělení autokefality, který naše církev v r. 1998 přijala a biskupové podepsali). To znamená jediné - stále trvající nevyzrálost místní církve k cítění pravoslavné katolicity. Prostě jsme ještě nedorostli k hlubšímu pochopení jednoty Církve. "Jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev" sice vyznáváme ústy i písmem, ale něco podstatného z významu této posvátné formulace nám doposavad uniká.

Popisovaný duchovní nedostatek se projevuje v mnoha rovinách církevního života a zřejmě se podílí i na vleklých problémech, s nimiž se potýkáme v tomto roce. Asi bychom si měli intenzivněji uvědomovat a hlouběji promýšlet, že na všech úrovních církevního života (od rodinného, přes farní a eparchiální, až k celocírkevnímu a mezinárodnímu) je osvojení si ducha katolicity (círk. slov. "sobornosti") jádrem schopnosti vytvářet církevní společenství, čili obecenství lásky, které je uspořádáno dle vzoru přesvaté Boží Trojice - Církev je v jistém smyslu ikonou Trojice. Tři Osoby jsou jedním Bohem, aniž by se z jedné strany narušovala jejich individualita a osobnostní charakteristika, a z druhé strany se nenarušuje ani jejich jednota, resp. jednobytnost. Podobně mají jednotlivé místní autokefální církve plnou samostatnost ve svých správních záležitostech, ale na druhé straně tato samostatnost či individualita nesmí být nikdy na úkor jednoty. To platí pro rodinu, farnost, eparchii, církev i pro celou světovou Církev.

Co je tím tmelem, který způsobuje jednotu v mnohosti? Shůry je to blahodať Svatého Ducha a od lidí je to schopnost sebezapření a lásky. A jak konkrétně se vlastně má na lidské úrovni projevovat ta jednota v lásce? Uvnitř místní církve stejně jako navenek: zájmem, soucitem, spolutrpěním, úctou, mírností, vzájemným přijetím, laskavostí, čitelností svých postojů a záměrů, neintrikováním, nepovyšováním se, schopností si naslouchat a domluvit se, pravdivostí a mravností, a tak bychom mohli pokračovat... Prostě tímto a mnohým dalším, co nám dnes v církevním životě na všech stranách tak bolestně schází.

* * *

To, co k nám na Moravu na Rostislavovo pozvání před tisíciletím vstoupilo, není jen výprava nějakých Byzantinců, ani pokus o rozšíření politické sféry jednoho impéria. Jedná se především o příchod "jedné svaté, obecné a apoštolské Církve". Moravané tím byli zahrnuti do jednoty Kristova mystického Těla. To je podstatné, ostatní je druhotné. Svátek svatého knížete Rostislava a potažmo byzantské misie nás přivedl k otázkám celocírkevní jednoty, která není jen slovem na papíře, ale tím, co cítíme přinejmenším při každé liturgii, která činí z malého shromáždění věřících na daném místě přítomný projev katolicity celé Církve, která je rozprostřena téměř po veškerém světě a ve všech dobách. Je to příchod Boha za účasti všech svatých i celého stvoření, všech křesťanů živých i zesnulých (a dokonce v Kristu, který je alfa i omega všeho a stojí v čase i nad časem, je nadčasovou přítomností i těch, kteří ještě přijdou).

Snad to jednou pochopíme nejen rozumem ale trošku i srdcem, a nebudeme svou omezeností bránit tomu, aby se tyto nejpodivuhodnější věci naplňovaly i v našem času a prostoru, nakolik je to možné.














Zobrazit příspěvek č. 946 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 11. 2013
Ze světa: Srbsko bez Kosova

Srbský patriarcha: lépe je nám zůstat bez Evropy, než bez Kosova

Představitel Srbské pravoslavné církve opět zdůraznil, že Srbsko se nemůže zříci Kosova. Podle názoru patriarchy, je-li cenou vstupu do Evropy zřeknutí se Kosova, pak je pro Srbsko lepší zůstat bez Evropy.

"Jestli je cenou vstupu do Evropy oddělení Kosova, pak bychom měli Evropu "s díky" odmítnout. Bude lépe, když zůstaneme sami bez Evropy, pokud je to nutné, ale s naším Kosovem," prohlásil patriarcha Irenej u příležitosti audience účastníků mezinárodní panevropské konference zasvěcené lidským právům a náboženské svobodě, sděluje agentura Tanjug.

Patriarcha ještě podtrhl, že mezinárodní společenství musí najít řešení a zajistit srbským utečencům možnost návratu do Kosova a Metochie.

Bělehrad, 10. listopadu 2013
Pravoslavie.ru

















Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 80 příspěvků, od č. 866 do č. 946)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 80 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz