1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě


Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář

Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 975 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2014
Odkaz na zajímavý web a video z Francie

Mladé Francouzky proti Femen

Video (prezentované na níže zmíněném webu) natočila skupina mladých francouzských žen jako svůj vzkaz pomateným aktivistkám z ukrajinského hnutí Femen.

Zde je pár citací z textu stránky:

»Tyto mladé, půvabné, nebojácné Francouzky si říkají "Antigony" na počest ženy, která vlastním životem hájila boží a mravní zákony před zákony lidskými. Před zákony tyrana.

Lidé ve Francii se v poslední době obecně stavějí na stranu rozumu. Jejich hnutí za normální rodinu Le Manif Pour Tous má po masivních střetech se státní mocí své vězně svědomí, své ztlučené, své státní mocí šikanované (například za nošení mikiny s emblémem hnutí) a dokonce i protesty policejních odborů za nadužívání hrubé síly státní mocí proti pokojným demonstrantům (inu, co můžeme očekávat od vlády v níž polovina ministrů jsou svobodní zednáři včetně prezidenta Hollanda). 22000 starostů a primátorů ve Francii podepsalo protest proti zákonu o homosexuálních manželstvích a nyní dělají vše proto, aby oddálili obstrukcemi povinnost oddat dva lidi stejného pohlaví. Přímo odmítnout nemohou, protože zákon je konstruován tak, aby nemohla být použita tzv. výhrada svědomí, která by umožnila starostům neoddat homosexuální páry.

Nezbývá nám než držet Francouzům a Francouzkám palce, protože homosexualistické, feministické, juvenilní a další zvrácené zákony dorazí i k nám. Zákony, díky nimž bude moci sociálka odebrat děti rodičům na základě zpozorované modřiny na předloktí, kterou si dítě způsobilo při hře. Zákony, které zruší minimální věk pro provozování sexu. Zákony, které umožní incest. Zákony, které budou posouvat sexuální výchovu až do školek. Za tento zvrácený svět bojují poběhlice z FEMEN. Tomuhle světu pomáhají prošlapávat cestu duhové pochody, nyní už i za účasti pedofilů. A jakýkoli odpor proti tomuto šílenství znesnadňuje cenzura převlečená za politickou korektnost.«

Tolik tedy pár citátů z textu stránky.

Celý článek je zde. Jádrem inzerované stránky je video (s českými titulky), kde je vzkaz francouzských "Antigon" adresovaný skupině Femen. Jedna z Antigon na sedm týdnů infiltrovala skupinu Femen, aby se pokusila tyto ženy pochopit. Vše se dozvíte ve videu (za zmínku bezesporu stojí zjištěná skutečnost, že účastnice Femen jsou za své vulgární protesty placeny; působí to dojmem, že se vlastně jedná o jistý druh prostituce).

Nádherná je také mocná mravní, morální i intelektuální převaha "Antigon", která usvědčuje hloupou trapnost poběhlic ze skupiny Femen v celé její ubohosti. Femen jsou zde demaskovány jako zmanipulované a prodejné ženy, které nechápou ideologii, které slouží. Jsou ukázány jako bojovnice proti ženám, nikoliv za ženy. Proti polonahým zvráceným Femen stojí na videu "Antigony" - důstojné, inteligentní, usměvavé, půvabné ženy.

* * *

Jako dodatek ještě jeden článek:

FEMEN: PLACENÉ AGENTKY – PROVOKATÉRKY

Novinárka z jedného ukrajinského televízneho kanála odhalila hnutie FEMEN. Mladá žena vstúpila do radov tohto hnutia potom, čo sa údajne nadchla pre ich idey. Osobne sa zúčastnila na akciách “hore bez” a nakrúcala dianie skrytou kamerou. Potvrdilo sa, že sa aktivity účastníčok na PR-akciách sa odvodzujú od PEŇAZÍ, ktoré prichádzajú zo západnej Európy a USA.

Aby ukázala podstatu FEMEN, rozhodla sa mladá novinárka k aktu sebaobetovania tým, že sa stala účastníčkou topless-akcie. V priebehu niekoľkých týždňov ju vyškolili v PROFESIONÁLNOM PR a to V AGRESÍVNOM SPRÁVANÍ SA, v spôsobe ako na seba UPÚTAŤ POZORNOSŤ novinárov a pritom HRAŤ NEVINNÚ BYTOSŤ. A čo bolo mimoriadne dôležité, musela svoje nahé prsia predvádzať pred objektívmi.

Jej prvý debut sa uskutočnil v Paríži, kde účastníčky FEMEN pred nedávnom otvorili svoju novú kanceláriu. Tam uskutočnili ženy akciu na obvyklý spôsob a odhalili svoje prsia pred ISLAMSKÝM KULTÚRNYM CENTROM. Ako novinárka tvrdila, cítila na vlastnej koži tú nenávisť ľudí, ktorých náboženské pocity boli vedome zraňované: “Táto akcia sa uskutočnila pred islámskym kultúrnym centrom, a my sme cítili, že dav ľudí je pripravený nás roztrhať. Pred aktom násilia nás zachránili len objektívy našich kolegov.”

Cesta do Paríža bola novinárke zaplatená FEMEN-om. Letenka, hotelová izba, jazdy taxíkom a stravovanie predstavovali len pre jednu účastníčku 1.000 EURO NA JEDEN DEŇ, bez nákupu oblečenia a služieb vizážistov a štylistov. Mimo to sa ukázalo, že účastníčky FEMEN dostávajú mesačný plat nemenej ako 1.000 USD, čo prekračuje trikrát priemernú príjmovú úroveň na Ukrajine.

Zdroj













Zobrazit příspěvek č. 974 jednotlivě

Administrátor --- 20. 1. 2014
Sdělovací prostředky

V ČT o arcibiskupu olomoucko-brněnském

Medailón věnovaný vl. Simeonovi v Křesťanském magazínu (od 6:14 min. pořadu)



Zobrazit příspěvek č. 973 jednotlivě

Administrátor --- 17. 1. 2014
Ohlédnutí za svátky Narození Páně

O dávnověké posloupnosti lidskosti

Těmto svátkům předchází v pravoslavné tradici dvě nedělní témata, která jsou nadmíru podobná - a to jsou témata posloupnosti. Neděle praotců (druhá před Narození) a neděle svatých otců (bezprostředně předcházející svátku Narození) poukazují vlastně na tu samou věc - Spasitel světa přicházel na svět v jistém smyslu postupně (je to myšlenka jednoho ruského kněze z letos publikovaného kázání). Boží Syn se vtěluje do lidských dějin v průběhu mnoha pokolení skrze posloupnost svatých otců, kteří předcházeli jeho narození z Panny Marie. Ten řetězec svatých otců nám ukazuje osoby, skrze něž Hospodin svůj příchod připravoval či na něm pracoval.

Z jedné strany tedy tento řetězec připravoval příchod Krista, z druhé strany (tj. směrem od počátku) udržoval a předával z generace na generaci to, co Bůh odevzdal člověku při stvoření. Je to posloupnost předávající obraz Boží v člověku (člověk byl učiněn dle obrazu a podoby Boží). Tento obraz je tím, co nás odlišuje od inteligentního zvířete. Po tělesné stránce bychom mohli průmět tohoto obrazu do hmotné reality pojmenovat jako lidství; na úrovni nehmotné, tj. duševní, duchovní a morální bychom mohli označit projevy tohoto Božího obrazu v člověku slovem lidskost. V této úvaze budu oba pojmy rozlišovat dle právě načrtnutého klíče.

Lidství se předává tělesně genetickým způsobem. Mohlo by se zdát, že na této úrovni nelze princip lidství ohrozit, ale udržuje se jaksi automaticky prostým plozením. V démonických duchovních sférách však vládne taková nenávist k člověku, protože je to mimořádný tvor Boží, že dokonce i sám genetický princip lidství je cílem útoků, jež mají zneuctít či zneužít tento Boží obraz. Zatím víme o dvou možných útocích na lidství. Jednak se jedná o jakési temné obludnosti, kdy byl samotný kořen lidství narušován nějakými genetickými zvrhlostmi v době předpotopní (jak se o tom zmiňuje Bible, Gen 6,1-4), když byly lidské ženy násilně podrobovány křížení s nějakými nelidskými bytostmi démonického charakteru (tak vykládá tradice ony zmiňované "syny Boží") a výsledkem byli obři, kteří zde podle Bible místy přežívali ještě dlouhou dobu po potopě (Num 13,32-33). (Mimochodem, hodno povšimnutí je, že i mýty pohanských národů zachovávají vzpomínku na tyto děsivé události - viz např. antické zvěsti o pohanských bozích, kteří měli poměr s pozemskými ženami a zplodili s nimi bájné potomky apod.) Druhým možným útokem na lidství jsou chystané (a z části už probíhající) genetické experimenty v současnosti. Třetím takovým útokem by pak mohlo být uvažované propojení biologické a technologické inteligence. "Výsledkem bude sice nadále svět lidí, nikoliv však biologického původu. Rozdíl mezi člověkem a robotem zmizí stejně jako mezi fyzickou a virtuální realitou," tak se o tom alespoň píše v různých prognózách.

Zajímavým poznatkem genetiky je možnost, že do samotného genomu člověka zabudoval Bůh (zřejmě po potopě) jakýsi přídavek, který zamezuje člověku - tak jak je zrozen ze svých tělesných rodičů - přístup tělesné nesmrtelnosti a navíc je geneticky omezena i délka existence celého lidského rodu na zemi. Nedávno svět obletěla šokující zpráva s titulkem: "IQ Evropanům klesá. Dlouhodobě!" V článku se psalo: K závěru, že naši předci byli chytřejší, se začíná klonit stále více vědátorů. „O intelekt již nějakou dobu přicházíme. Lidstvo postupně hloupne, pomalu se z nás stávají bezcitní grobiáni.“ (Stanford univerzity, USA) Někteří tvrdí, že lidstvo byl nejinteligentnější v době královny Viktorie, jiní zase, že svého vrcholu dosáhlo už v době Kristově. Každopádně by to mohl být jeden z mnoha dokladů skutečnosti, že se s lidstvem něco děje a není to vývoj k lepšímu, ale spíše jakési postupné vyčerpávání potenciálu a slábnutí lidí, které je sice maskováno technologickými vymoženostmi, ale ve skrytu už nějakou dobu probíhá a předzvěstuje konec lidstva.

Když k tomu ještě připočtete v současnosti prudce narůstající problémy s plodností naší rasy, a případně i nestabilitu klimatu a geologie, jimž lidé nemají síly čelit, nebo nahlédnete zvyšující se jadernou hrozbu (v letech 1945 až 1998 bylo provedeno 2053 jaderných výbuchů) jako problém úpadku lidských mentálních schopností, nebo raketový vzestup duševních chorob a rakovin, tak se vám už docela pěkně vybarvuje obrázek hrozícího blízkého konce pozemšťanstva, které nebude mít nadále schopnosti udržet se při životě a morální síly pokračovat dál.

Jak o tom někdo docela vtipně řekl: "Lidstvo si dělá plány, že bude osídlovat další planety ve vesmíru, fantazíruje o tom, jak bude žít za tisíc či pět nebo deset tisíc let, strachuje se, kam se poděje, až začne vyhasínat Slunce, naše teleskopy už pátrají po dalších obyvatelných planetách v galaxii, jenže je docela dobře možné, že se genetický potenciál lidstva za nějakou dobu vyčerpá a lidstvu jeho vědci řeknou: Tak bohužel, drazí lidé, game over."
Co říci na závěr k této posloupnosti předávání lidství v rodě člověka? Možná, že k úpadku a chátrání našeho lidství přispíváme především my sami - svým způsobem života, myšlení, (ne)mravností. Myslím, že tak jako nadřazena morální rovina nad tělesnou (morálně silný člověk je schopen i v tělesné oblasti téměř nadlidských skutků), tak má morálka vliv úroveň lidskosti na kvalitu lidství. Více než to, co je zabudováno do našeho genomu, nás ovlivňují naše vlastní skutky a naše morální tenze či ochablost. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu.

* * *

Tím podstatným se mi zdá být, jak je předáváno lidství na rovině morální, - čili posloupnost lidskosti. Z našeho křesťanského pohledu je jednou ze součástí lidskosti duchovní víra a láska k Bohu, Stvořiteli, kterou realizujeme plněním přikázání. Tím vstupujeme do vztahu lásky a služby Hospodinu. To je cesta, kterou si člověk sám od sebe nemůže vymyslet či najít ji vlastními silami, ale musí být na ni uveden. "Víra je ze slyšení," praví apoštol. Kvůli tomu Církev koná misii, aby další a další lidi uváděla na tuto cestu.

Posloupnost lidskosti se předává všude tam, kde nastupující pokolení přebírá od toho předcházejícího víru a poznání Stvořitele a současně Mu chce láskyplně sloužit a přebývat v harmonii s původním stavem stvoření, nakolik je to v lidských silách. Naopak je možné z této posloupnosti vypadnout aktem vzpoury proti Bohu a Božím ustanovením, čili aktem hříchu. I z této cesty však je cesty návratu - a to pokáním. Jenže čím déle kráčíme cestou hříchu a tudíž dále po této zhoubné stezce zajdeme, tím je pokání obtížnější.

Příklad vymknutí se z posloupnosti lidskosti nalézáme hned po úsvitu lidských dějin, kdy Kain zabil svého bratra, zatvrdil se, ztratil víru v Boží dobrotu a odmítl se kát slovy: "Můj hřích větší, než by bylo možno odpustit." Tak vznikla na světě vedle posloupnosti lidskosti i Kainova posloupnost nelidskosti, na níž je založena předpotopní satanova církev, Kainem započatá a zničená potopou (pojem satanovy církve spojuje s Kainem starec Rafael Karelin). Každý úmyslný a dobrovolný rozkol v sobě nese semeno této satanské církve, která je dalším uskutečněním ďáblovy vzpoury, a napojuje se na posloupnost hříchu, čili nelidskosti.

Jak vidíme na různých příkladech - biblických i ze současnosti - ztráta této Bohem požehnané lidskosti se projevuje svévolí a tvrdostí srdce. Zatvrzelé srdce je nepřístupné k napomínání, tím je tento stav tak nebezpečný, a nemá soucit. Člověk se postupně stává necitelným a nelítostným. Zvláště nebezpečné je, když se to děje pod pláštíkem zbožnosti.

* * *

Před Narozením Kristovým čteme ze začátku Matoušova evangelia jména svatých otců, a vzýváme tak posloupnost lidskosti, která vede až k narození Mesiáše. Ta řada jmen svatých otců je vlastně záznamem toho tisíciletého díla, jímž se připravuje příchod na svět Marie, která se stane Matkou Boží, a Josefa Pěstouna Páně, který přijal Pána Ježíše za svého syna - ač nebyl jeho tělesným otcem, stal se mu otcem dle posvátného izraelského zákona.
Zajímavá by mohla být úvaha vedená z pohledu posledních poznatků genetiky, podle nichž se do genetické paměti zapisují skutky a potažmo hříchy lidí, a tato paměť se tudíž dědí z pokolení na pokolení. Mezi praotci jsou různí lidé - velikáni ducha, ale zároveň i lidé nemocní, přemáhaní hříchem. Celé toto lidství, s jeho velikostí i malostí, bere na sebe Kristus při svém vtělení. Pokud se všechny činy předků opravdu geneticky zapisují do potomků, tak to vše na sebe Pán přijal (tj. do svého těla, chcete-li, pak by se možná dalo říci i do svého lidského genetického záznamu), když byl počat v lůně Matky Boží. V takovém případě by nejen duchovně, ale i tělesně přijal všechny hříchy a pády svých předků, protože se s nimi stal skrze své tělo sjednocen. Všechny jejich nedostatky i všechny jejich pády zahladil svou obětí na Kříži a svým Vzkříšením. Tedy nejen na rovině duchovní, ale i na úrovni tělesné se skrze Pána Ježíše Krista děje spása lidstva.
Ostatně obvyklý způsob striktního rozdělování tělesného a duchovního, a nahlížení na ně jako na rozporné a vzájemně neslučitelné, by se neměl chápat jako pohled na člověka ve stavu, jak byl stvořen. Vnímat vztah tělesného a duchovního jako antagonismus může být užitečné z hlediska asketiky a zápasu s vášněmi, ale vykládat boj s vášněmi jako nepřátelství vůči tělu je nedorozumění, neřku-li antropologická hereze (viz některá poučení asketů). "Nesmiřitelnost těla a ducha" je nutno správně vykládat v tom smyslu, že tělem se v tomto případě myslí tělesné vášně, nikoliv samo tělo jak bylo prvopočátečně Bohem stvořeno.
Vrátíme-li se ještě k myšlence předkládané některými teoriemi moderní genetiky, můžeme ji aplikovat i na dobu novozákonní a vyslovit úvahu, že Kristus na sebe bere nejen duchovně ale i tělesně naše hříchy při svaté Tajině křtu, kterou se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristovým Tělem, jímž je Církev, a při svatém přijímání, kdy se nejen duchovně ale i tělesně sjednocujeme s Kristem. (Poznamenejme na okraj, že Řekové kladou zvláštní akcent na skutečnost, že se při svatém přijímání sjednocujeme s Kristem nejen duchovně, ale i tělesně - a to s mnoha z toho vyplývajícími důsledky.)

To je přece dalekosáhlá idea! Znamenalo by to, že při každém přijímání se sjednocuje Kristus i s námi, bere na sebe všechny naše hříchy, vše, co je v nás geneticky zapsáno o našich dávných i nedávných činech, i o tom, co jsme vykonali včera, a zároveň na sebe Pán Ježíš při každém přijímání bere na sebe i to, co je v nás zapsáno o našich předcích, jejich činech, o celém rodě, z něhož pocházíme. Tak se stává Pán možná Spasitelem nejen pro nás osobně, ale i pro naše předky. A můžeme zajít ještě dále - co když jsou skrze nás přiváděni ke Kristu i ti předkové, kteří byli za svého života nevěřící či nesprávně věřící? (Je to smělá úvaha, ale má oporu v některých místech posvátné tradice - viz např. spása nekřesťanského císaře Trajána.) Pro všechny minulé generace svých předchůdců v našem rodokmenu nemůžeme učinit nic většího, než když uvěříme v Krista, žijeme křesťanským životem modlitby a ctností, snažíme se, jak jen můžeme, naplnit Evangelium a účastníme se svatých Tajin. Z jedné strany Kristus přijímá vše, co v nás je a co v sobě nosíme a co skrze nás před Krista předstupuje, a z druhé strany od Krista přichází požehnání nejen na nás, ale snad i na všechny předky, kteří skrze naše osoby třeba mohou dojít i svého sjednocení s Bohem. Toto nabízené sjednocení však samozřejmě není nikdo povinen přijmout - ani živí ani zesnulí. Leč dokud bude trvat svět, do té doby bude brána nebeská živým i zesnulým otevřená.
* * *

Klíčovou podmínkou pro začlenění do posloupnosti lidskosti je úcta k těm, kteří nás ve víře a církevní službě předcházejí, protože lidskost se stejně jako lidství předává ze starší generace na mladší. Lidství se předává plozením a lidskost se přenáší skrze úctu a poslušnost. Jenom tam, kde je úcta ke starším, tam je převzetí dědictví - toho neuchopitelného duchovního bohatství, které dovolí předávat Bůh, když jsou splněny nějaké podmínky. Proto má pro získání Božího požehnání a pro osvojení si lidskosti takový význam, abychom navazovali na předchůdce, byli napojeni na kořeny, byli součástí řetězce vedoucího z nejdávnější minulosti, byli součástí hierarchie, která začíná u Boha, skrze stvoření člověka přechází na zemi a končí rozvětvena v našem světě všude, kde si lidé ještě zachovali elementární pokoru, která je součástí lidské přirozenosti.

Boží dar lidskosti nelze uchvátit násilím ani magií. Je to dar, který není jen tělesný ale i duchovní a duchovní věci není možno uchopit, vzít a dát tomu či prodat onomu. Jsou neuchopitelné a předávají se zvláštním způsobem a jen za určitých splněných okolností. Ratolest je buď živá a roste, nebo je suchá.

Přenos duchovního dědictví z generace na generaci se tedy děje za určených podmínek - a to jsou především pokora a úcta - jinak k přenosu nedojde. Uchvátit můžeme sice formu, ale ne duchovní obsah. Formálně převzít můžeme dogmata, ale ne hloubku víry, kterou dogmata vyjadřují. Můžeme šermovat tím, jak jsme kanoničtí, ale nemusíme mít vůbec nic společného s tím, co se skrze kánony má v Církvi dít, - tj. s láskou, řádem a oddanou službou.

* * *

Podle biblického proroctví má být pro poslední doby charakteristickým znakem lidí: hrubost, chamtivost, neposlušnost a zrádnost i všelijaká jiná nelidskost. To vše je bohužel na světě již dlouho, ale znamením konce je, když to pronikne do Církve. Jinými slovy: až církevní společenství ztratí vnitřní morální sílu takovým jevům se ubránit, až tu nebudou příklady správného chování a popisované nelidské jevy se stanou neoddělitelnou součástí (neřku-li normou) církevního života. Jak daleko je však ona doba, kdy bude kázání o těchto základních pilířích předávání lidskosti znít i v Církvi jako hlas volajícího na poušti?

Je to podobné jako rakovina v těle. Rakovinné buňky vznikají podle lékařů v těle člověka neustále, ale imunitní systém má obvykle sílu je eliminovat a člověk zůstává zdráv. Problém začíná, zeslábne-li imunita a některá buňka není potlačena, začne pak vytvářet nádor a z tohoto nádoru se metastázemi rozšíří zhoubné bujení do celého těla. S tělem církve je to zřejmě také tak. Těla jednotlivých místních církví (a nakonec i tělo celé Církve) začnou podle ap. Pavla v posledních dobách ztrácet imunitu čili sílu nepřipustit bujení nelidskosti. A to je konec - nejprve oné místní církve, a nakonec to přivede na hranici bytí a nebytí i celou Církev, a Pán ukončí dny. Jak pravil svt. Ignatij Brjančaninov - lidé sami rozhodnou o datu konce světa a rozhodnou o tom svou zlobou. A nebude to nejspíš jen zloba necírkevních lidí (protože svět už celá tisíciletí "ve zlu leží", čili tam se žádná kvalitativní změna nekoná), ale zloba lidí v církvi (konec konců i proroctví ap. Pavla hovoří o církevních lidech, nikoliv o světských). Myslím, že v kontextu našich současných církevních událostí (a při pohledu na to, do jaké zloby, neúcty a hrubosti nedávno upadla část našich lidí - na všech stranách bujícího sporu) je potřeba se nad tím zamýšlet.
A nyní citace z biblického listu ap. Pavla:
»Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy.
2  Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní,
3  bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému,
4  zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha,
5  budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.«
2 Timoteovi 3,1-5
* * *

Některé jevy vyniknou nejlépe při srovnání. Proto jsem u příležitosti letošních svátků postavil vedle sebe dva obrazy. Na jednom vidíme tu krásnou a vznešenou posloupnost mírnosti, poslušnosti a lidskosti vedoucí přes celé staré dějiny až ke Kristu, který je korunou a smyslem celé této posloupnosti. Proti tomu jsem postavil obrazy ztráty ušlechtilosti a úpadku lidskosti, když se lidé vymknou z poslušnosti a posloupnosti, jak to vidíme na předpotopním lidstvu či na stavu posledního lidstva, prorocky vykresleném ap. Pavlem.

Snad celoroční vzpomínka na ušlechtilou krásu, která na nás září z ikony Narození Spasitele, osvítí naše srdce k tomu, abychom si zamilovali následování toho nejušlechtilejšího z lidství. Pak se i my napojíme na tu vzácnou posloupnost lidskosti, která z nejstarších dob vedla vpřed až k příchodu Spasitele a v době novozákonní se odvíjí od Krista až ke konci světa.

Na lidskosti, jak je vyjádřena v Desateru i v přikázáních lásky a ve volání proroků k mírnosti, úctě, pokoře a pokání, se můžeme sjednotit. Vždyť přece lidskost je základem všeho dobrého a hlavně křesťanství. Nejprve musíme být lidmi, a pak můžeme být i křesťany. Křesťanství bez lidskosti je však jen přízrak.












Zobrazit příspěvek č. 972 jednotlivě

Administrátor --- 15. 1. 2014
Zprávy ze světa

Svět je zmaten: Rabín Jicchak Kaduri uvedl jméno Mesiáše

Pohřbu před rokem v Izraeli zesnulého rabína Jicchaka Kaduri se účastnilo přibližně 200 tisíc lidí. Průvod se táhnul přes celý starý Jerusalem.

Všichni tenkrát říkali, že odešel jeden z největších židovských učitelů 20. století. Věk rabína byl 106-118 let (podle různých zdrojů). Jeho blízcí už dlouho vyprávěli, že rabín měl různá vidění, při nichž rozmlouval s Mesiášem. Krátce před smrtí se rabín rozhodl oznámit jeho jméno. Zapsal je do dopisu, o němž přikázal, aby byl otevřen až rok po jeho smrti. Všichni tedy netrpělivě očekávali tento den.

Jicchak Kaduri byl ctěn jako jeden z největších učitelů kabbaly. Nikdy nepublikoval výsledky své činnosti, ale patřil k velikým znalcům Bible, Talmudu a dalších židovských posvátných knih, které dokázal snadno citovat zpaměti.

Byl charismatickým mudrcem a mnohými rabíny uctíván jako cadik. Žehnal každému, kdo ho o to požádal. Tisíce lidí k němu přicházely s prosbami o radu či o uzdravení. Jeho učedníci svědčili o množství zázraků, které rabi Kaduri vykonal.

Duchovní vidění Mesiáše, jichž se Kadurimu dostalo, připomínala některé novozákonní obrazy a byla publikována na stránkách jeho ješivy (talmudická a právní škola; pozn. překl.). Kromě jiného pronesl následující slova: "Uvěří všichni v Mesiáše? Ne. Nejprve někteří z nás uvěří, ale jiní nikoliv. Následovat Mesiáše bude snazší pro lidi nenáboženské než pro orthodoxní. Vyhlášení Mesiáše proběhne ve dvou etapách - nejprve bude potvrzovat své mesiášství, ale neprohlásí se za Mesiáše; potom se ukáže jako Mesiáš několika židům, ale ne nutně velkým znalcům Písma. Lidé se při tom budou divit: "Což je to opravdu Mesiáš?" Mnozí budou znát jeho jméno, ale nebudou věřit, že to právě on je Mesiášem."

Až před smrtí zapsal rabín Jichak Kaduri jméno Mesiáše. Více než rok se s napětím čekalo, protože dle poslední vůle zesnulého mohl být jeho zápis uveřejněn až po uplynutí tohoto času.

Zveřejněný zápis se ukázal být pro současný judaismus velice problematický. Jméno Mesiáše bylo zapsáno způsobem, který je rabíny - kabbalisty často používaný: je ukryto v prvních písmenech slov: "Yarim Ha’Am Veyokhiakh Shedvaro Vetorato Omdim." (Pozdvihne se lid a pozná, že Jeho slova a zákon jsou pevné.) Ta první hebrejská písmena vytvářejí jméno Jošua čili Ježíš.

www.agioritikovima.gr

P.S.
Byl jsem upozorněn, že zpráva je dřívějšího data. Jicchak Kaduri zemřel v r. 28. 1. 2006. Další podrobnosti viz na Wikipedii.














Zobrazit příspěvek č. 971 jednotlivě

Administrátor --- 14. 1. 2014
Hotovo kalendárium na r. 2014

Výtisky nástěnného kalendáře rozposlány objednavatelům

Právě začíná podle starého kalendáře nový rok.

Dnes (14. ledna t.r.) byly kalendáře vytištěny a odpoledne hned rozesílány na adresy těch, kteří je měli objednané. Pokud byste někdo v příštích dnech očekávaný kalendář neobdržel, napište mi a já jej pošlu (každoročně nechávám dělat nějaké výtisky navíc). Žádného objednavatele nevymazávám ze seznamu, ale (vzhledem k počtu objednávek) může se docela dobře stát, že nějakou objednávku opomenu a u některých záznamů si opravdu nejsem jist, zda jsou ještě aktuální či nikoliv. (Za současné situace v církvi považuji za nutné toto vybídnutí k případné urgenci zdůraznit.)

Kalendář (nástěnná verze i diář) je už k dispozici v PDF na obvyklé adrese:
pravoslav.or.cz/kalendarium

---------

Do internetového elektronického kalendária budou snad ještě dnes "nataženy" nové kalendářní soubory, takže by co nevidět mělo začít opět fungovat (nevyskytnou-li se komplikace). Všem, kteří mají na svých webech skripty k samočinnému obnovování kalendářních údajů, budou snad ještě dnes už opět dodávána aktualizovaná data.







Zobrazit příspěvek č. 970 jednotlivě

Administrátor --- 13. 1. 2014
Z církevního ústředí - o situaci po prešovském setkání

Dopis arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona

List patriarchovi Bartolomějovi o situaci v naší církvi po událostech ze dne 11. 1. 2014

V PDF zde










Zobrazit příspěvek č. 969 jednotlivě

Administrátor --- 12. 1. 2014
Staré vánoční kázání

Promluva k Narození Kristovu (z poválečné doby)

Našel jsem jednu starou homilii (asi tak z konce 40. let) ke svátku Narození. Ponechal jsem historický jazyk tohoto krátkého textu a předkládám jej, abychom okusili atmosféru chrámů a bohoslužeb doby před půl stoletím.

Ukázala se milost Boha, Spasitele našeho všechněm lidem. Nabádajíc nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě, očekávajíce blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě lid vzácný, následovný dobrých skutků.

Plňme tedy, co káže apoštol: "Toto mluv a napomínej v Kristu Ježíši, Pánu našemu."

Za onoho času vyšlo vyřčení od císaře Augusta, aby popsán byl všecken svět. To popsání první bylo od syrského vladaře Cyrénia. A šli všichni, aby se přiznávali, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Josef z Galileje z města na Nazaretu do Judska, do města Davidova, kteréž slove Betlém, protože byl z domu a z čeledi Davidovy, aby se přiznal s Marií, zasnoubenou sobě.

A protože nenašlo se pro ně místečka v hospodě, nocovati museli ve chlévě. Vtom přišla neblahoslavenější Marii hodina její a porodila. Děťátko pak do plének zavinula a v jesle položila.

I byli tam v krajině té pastýři, ponocujíce a hlídajíce stáda. A aj, anděl Páně stál vedle nich a jasnost Boží obklíčila je i báli se bázní velikou. Zvěstoval jim však anděl radost, kteráž bude všemu lidu: Neboť narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán v městě Davidově.

Příjemná buď tobě, Pane, oběť této slavnosti, aby vydala hojnost milosti nám, jí účastným, bychom jako Syn tvůj nalezen v podobě naší podle těla, tak i my připodobnili se duší Božské slavnosti. Důstojno a spravedlno jest, slušno a spasitelno, abychom vždy a všude tobě díky vzdávali. Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, ježto skrze tajemství vtěleného Slova očím mysli naši nové světlo udělil jsi. Abychom Boha viditelně poznávajíce, skrze něho k milování neviditelných statků uchváceni byli. A protož s anděli a archanděli, s trůny a panstvy, i s celým jeho nebeského rytířstva vojskem píseň slávy té pěli.

Dejž nám, prosím, Pane Bože náš, abychom my, kteří se radujeme z narození Pána našeho Ježíše Krista, těmito tajemstvími oblaženi, hodným obcováním zasloužili si jeho společenství v nebi. Dejž nám, prosím, všemohoucí Bože, ať to nové světlo vtěleného Slova tvého v našich skutcích hojně svítí, když věrou svou přijali jsme téhož Pána našeho.

Amen.












Zobrazit příspěvek č. 968 jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2014
Z církevního ústředí

Dopis arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi

Vážení otcové a mí milí věřící,

chci vás nyní i v českém jazyce seznámit s obsahem mého dopisu jeho všesvatosti patriarchovi Bartolomějovi, který je v příloze této zprávy.

Váš nehodný modlitebník,

+ Simeon

Arcibiskup olomoucko-brněnský

Locum Tenens metropolitního trůnu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Příloha:
PDF: originál (EN) a český překlad









Zobrazit příspěvek č. 967 jednotlivě

Administrátor --- 10. 1. 2014
Krátký komentář

Ke čtvrtému pastýřskému listu vl. Simeona

Z kontextu církevních událostí, do něhož list (viz příspěvek 966) přichází, vidíme, že se v církvi utvořily dva názorové proudy týkající se něčeho podstatného pro život církve - nejde mi tu o otázky organizační a správní, ale především o oblast ducha církevního života. Vedle toho tradičního náhledu na způsob církevního života, jaký známe z minulosti, zde vyrazil ještě druhý proud, který vychází asi hlavně z mladší generace biskupů a duchovních či věřících. Co na něm překvapuje, je ta prudkost (chtělo by se říci: až arogance), s níž se snaží prosadit někteří z těchto lidí za každou cenu své názory. To už samo o sobě svědčí nejen o nezralosti, ale především o nedostatku pravoslavného ducha atd. Jistě, jde tu o církevní restituce, které se staly katalyzátorem těchto událostí. A kvůli tomu na sebe nabalil tento dravý proud i další kněžské osoby, které by si za jiných okolností udržovaly onoho "nového ducha" spíše dál od sebe.

Rád by si však nyní hlavně povšiml jiného aspektu těchto událostí, pro něž je charakteristický rozštěp stále více se oddělujících názorových a hlavně duchovních proudů v církvi. Ať už zvítězí jakýkoliv z nich, zůstává otázkou, jak zde budeme spolu po tom všem schopni koexistovat. Jediným způsobem, který si budeme muset osvojit, je pokání a návrat ke kořenům naší církevní existence. A těmi kořeny jsou principy pravoslavné duchovnosti, nejen pravidla církevního práva (která, jak se ukazuje, si každý vykládá jinak). Budeme muset jít ještě hlouběji - k samotným základům Evangelia a k normám lidskosti, jak jsou dány Božími přikázáními. A toto téma bych nyní chtěl "nakousnout".

Ty dva postoje, které zde na sebe narazily v průběhu uplynulého roku, by bylo možno nahlížet např. následujícím prismatem. Na jedné straně nám tu stojí názor (jak věřím, autenticky pravoslavný), - že lidská vůle má být korigována - např. Božími přikázáními, kánony, ústavou, poslušností před staršími a třeba i procedurálními postupy upravujícími zasedání různých grémií (např. synodu, jak to zmiňuje vl. Simeon). Na druhé straně se tu nyní nesmlouvavě šíří názor (prosazovaný hlavně mladou generací biskupů i některých duchovních a věřících), který by se snad dal formulovat slovy: "My víme, co je pro církev nejlepší, a tak to prosadíme. To, co chceme, je dobré, a tak si budeme dělat, co sami uznáme za vhodné, a tím naše dobro zvítězí." Tento nový způsob myšlení mne omračuje, jak bez okolků sleduje dosažení toho, co nedokonalá (u řady protagonistů i nezralá či vášněmi pokažená) lidská mysl prohlásí za dobro pro církev. Je to bezesporu velice praktický způsob myšlení, leč obávám se, že to je praktičnost spíše západního typu (pravoslavné spiritualitě vzdáleného podobně, jako známé jezuitské: účel světí prostředky).

Není asi potřeba rozvádět, který z těchto dvou postojů je pravoslavný a který z nich je západní (oscilující mezi protestantismem a jezuitstvím). Jistě lze snadno pochopit, který kráčí cestou pokoje a který spěchá po cestičkách svévole. Asi je jasné, který z těchto přístupů je skálou, na níž lze stavět dům odolávající přívalům, a který z nich je pohyblivým pískovým podložím, na němž žádná stavba neobstojí na dlouho.

Viz evangelium podle Matouše: "Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
22  Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
23  A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
24  A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.
25  Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.
Matouš 7:26  Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.
27  A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
(Matouš 7,21-27)
Podstatná jsou pro naši situaci zvláště slova ap. Pavla: "Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje." (1 Kor 14,33) "Všecko slušně a podle řádu ať se děje." (1 Kor 14,40)

Vše, co v Církvi stojí pevně, stojí na pevném řádu. Církev nelze budovat na svévoli, či vzpouře. Zdá se mi, že nejhorší vzpourou, která jde nejen proti všem kánonům ale především proti Božím přikázáním a proti samotné lidské přirozenosti, je vzpoura mladých proti starším. Při této vzpouře se totiž člověk vymkne řetězce předávání toho, co je staré jako lidstvo.

To je nestarší druh posloupnosti, který je starý jako sám svět, - posloupnost přebírání odkazu mladými od starších. Bůh s tímto řádem spojil blaho pozemské lidské existence (viz 5. přikázání desatera: „Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl na zemi,“ které se v pravoslaví vztahuje i na duchovenstvo, církevní představené apod. Viz čl. 538-539 katechismu). Dokonce i vtělený Boží Syn se podřizoval své matce Marii a svému pěstounu Josefovi (Luk 2,51), aby nám dal příklad. Své požehnání člověku spojil Bůh s plněním tohoto přikázání a - jak v něm čteme - je spojeno se samotným darem života.

* * *

Když zde současné události označuji pojmem "vzpoura", pak tím nechci tvrdit, že by nebylo možné se starší generací polemizovat a třeba i nesouhlasit, nebo že by se nesmělo v krajním případě dokonce protestovat proti něčemu, co staří činí. Vždyť nikdo není neomylný a na chyby, pokud se staly, je potřeba upozorňovat. Jenže, aby se nejednalo o vzpouru, musí se vše dít se slušností, řádně, ne intrikami či "neprůhlednými a nepřijatelnými způsoby" (jak označil konstantinopolský patriarcha chování mladých biskupů na prosincovém synodu; viz 964). Zabírat v církvi posty cestou svržení předchůdce není akceptovatelné. "Svévolný režim" (těmito slovy pojmenoval patriarcha způsob, do něhož upadlo zasedání mladých členů synodu), není cestou, kterou by bylo možno spravovat autokefální církev. Proto jsou přece biskupové voleni z mnišstva, aby měli křesťanské ctnosti (např. pokoru, poslušnost a zdrženlivost) osvojené daleko lépe než my, světští křesťané, a aby nám, neduchovním červům, tedy mohli stát příkladem, k němuž můžeme vzhlížet.
Na současném sporu v církvi je hrozivě alarmující skutečnost, jak neblaze koresponduje s úpadkem světské materialistické společnosti kolem nás, která plive na stáří. Nejenže ve společnosti ovládané neopohanským kultem mládí či bolševickou doktrínou: "Mládí vpřed!" už dnes člověk starší padesáti let většinou nesežene zaměstnání, ale spějeme do civilizace, v níž bude dehonestace možná tím nejmenším zlem, s nímž musí senioři počítat. Zvláště mezi mladou generací se totiž objevují případy nejen neúcty, ale přímo útoku na starší spoluobčany. Okrádání seniorů nejrůznějšími způsoby se už před deseti lety stalo běžným jevem (přepadení stařenky, vyloupení bytu, nalákání na různé prodejní akce, kde jsou starší lidé psychologicky vedeným terorem donuceni podepsat smlouvy na nákup předraženého zboží apod.). Napětí mezi progresivními představami mladých a obavami starých se objevuje před každými parlamentními volbami. Poměry v domovech důchodců a některých lůžkových zařízeních jsou také dostatečně známé (zrovna dnes se objevil článek o soudním procesu odkrývajícím týrání seniorů ve stacionáři Naděje v Chomutově, viz jedno svědectví o tamních poměrech: "Říkali jsme si mezi sebou, že je snad lepší si sáhnout na život než skončit v Naději. A že s nadějí to v Naději nemá nic společného." (Článek zde) Naděje - hezký název pro firmu, že? Jako by dnes bylo nejdůležitější vymyslet nějaké pěkné jméno, pod nímž se pak dobře skryje ledacos nepěkného. Doufám, že v církvi nedopadneme podobně.
* * *

Troufám si tvrdit, že prosadí-li si někdo vzpourou svou vůli, svou verzi, své představy či své dobro, může se mu podařit uchvátit stolec, ocitne sice u moci, ale Bůh ho nechá s prázdnýma rukama. A nejspíš si kvůli své slepotě ani neuvědomí, že mu něco podstatného schází a nemůže to už získat. Nemá žádné poselství, nemůže nikoho inspirovat, nemá Boží pověření. A bez něj to v církvi nejde. A navíc už nemůže nikomu sloužit jako příklad. Ač bude u moci, nedostane se mu přirozené úcty, lidé ho nebudou chtít poslouchat. A proč by vlastně měli? A tak si bude muset přízeň či loajalitu kupovat, nebo si poslušnost či kázeň vynucovat hrubým používání své moci. Proto jsou ve světě důsledkem převratů většinou tyranie. Jenže to v církvi většinou nefunguje, a tak se budou lidé zachraňovat z takové církve tím, že utečou jinam. A kromě toho - dodržování Božího přikázání úcty včlení člověka do posloupnosti, v rámci níž i on sám - aniž by pro to musel něco zvláštního dělat - se stane tím, kdo bude věrohodným garantem přenosu Božího požehnání v duchovním řetězci, který se táhne od stvoření světa ke Kristu a od Krista až po dnešek.

Nezapomínejme, že křesťanství a církev stojí na příkladu. Bůh ukazuje skrze Krista lidem příklad k následování. Biskupové mají ukazovat příklad kněžím. Duchovní jej mají ukazovat věřícím. V trebníku o tom čte poučení každý kněz (je to v úvodu k Tajině zpovědi).

Církev byla vždy vzorem těchto všelidských principů, bez jejichž dodržování není možné být skutečným křesťanem. Až doposavad byla Církev místem, kde se právě tyto prvopočáteční zásady lidskosti udržovaly, aby zde pak mohlo na základě křesťanské víry sestupovat Boží požehnání a církevní archa se udržovala na vlnách světa jako spásný koráb pro všechny. Tohle vše bude u nás ztraceno, pokud se k těmto principům náš církevní život nevrátí. Ale pokud se to vůbec ještě může stát, pak se to musí stát rychle, protože za chvíli už tu třeba nezůstane na kameni kámen.


P.S.

Když jsem navštěvoval pravoslavné monastýry, centra našeho pravoslavného způsobu duchovního života (ne nadarmo je monasticismus chápán jako vzor duchovnosti i pro křesťany žijící ve světě), tak na mne snad nejdojemněji zapůsobil vztah mladých mnichů ke starým spolubratřím (nejen ke svatým starcům, ale ke všem). Na tom byla zřetelně patrná jejich nepředstíraná zbožnost. Byl to vztah hluboké úcty, opravdu dojemné péče, s jakou tam mladí naslouchali starým, pomáhali jim a sloužili jim. Své starce opečovávali s takovou pozorností, až jsem si říkal, že není na světě nic lepšího, než zestárnout v monastýru a v tomto požehnaném prostředí, obklopen skutečně milujícími bratry, skončit své dny. Bylo zřetelně cítit, že to souvisí s tím velikým Božím požehnáním, které v dobrých monastýrech sestupuje (jen nevím, jestli to požehnání bylo odpovědí na úctu mnichů ke stáří, nebo naopak byla tato úcta výsledkem blahodatí očištěného a osvíceného srdce mnichů - nejspíš obojí současně).

V jednom dobrém řeckém monastýru, kde se utvořilo nové bratrstvo ze samých mladých lidí, učinil igumen vyučený na Svaté Hoře takovéto rozhodnutí: vyhledal na Athosu starého mnicha, který žil osamoceně kdesi ve skitu nebo kalivě a na stáří by už nezvládl se o sebe postarat, a požádal ho, aby se přestěhoval k nim do monastýru, že se tam o něj budou starat. Tím nejen pomohl tomu mnichovi, ale především jejich mladému mnišskému bratrstvu. Igumen si totiž dobře uvědomoval, že mladí mniši potřebují mít vedle sebe starého mnicha, musejí mít možnost se o něj starat; duchovní život bratrstva potřebuje přítomnost staré mnišské generace, aby se skrze úctu k odcházejícím mnichům mohli mladí mniši zařadit do mnišské posloupnosti, ujmout se duchovního dědictví předchůdců, které přijmou od starých. A kromě toho, péče o stařečka změkčuje mnichům srdce podobně jako péče mladých manželů o děti. Ten stařičký mnich přestěhovaný z Athosu neměl ve svém novém monastýru žádný viditelný úkol, nekonal už žádnou práci ani nikoho nezpovídal, nikoho duchovně nevedl, o ničem nerozhodoval, neměl žádné pravomoci. Prostě tam jen byl a modlil se. A mniši se střídali v péči o něho. A to byl jeho nenahraditelný příspěvek k duchovnímu budování mnišského bratrstva.

Tenkrát byl naším metropolitou stařičký vladyka Dorotej, muž svatého života, jehož blahodatí osvícené srdce nám ve vedení církve dnes tak bolestně schází. Leč problémy s úctou ke stáří jsme tu měli už tenkrát. Ten člověk, který dnes tvrdí ve veřejných masmédiích, že vl. Simeon je senilní a spojuje ho s cikány, se už v té době ve stejném duchu choval k metropolitovi Dorotejovi. Vzpomínám si, jak se o vladykových názorech někdy před 15 lety tento duchovní veřejně vyjadřoval, že jsou to "nesmysly". Cítil jsem z tohoto výsměch stáří a povýšenost. Je to stále ten samý příběh zduřelého sebevědomí, tvrdého srdce, zaslepenosti egoismem, absence mnišské poslušnosti a pravoslavného ducha (a případně i problematické vzdělání). Akorát, že tenkrát to byla záležitost malé skupinky lidí, jejíž chování jsme přehlíželi jako nechutnou marginálii, kdežto nyní už tento duch hrozí opanovat naše církevní společenství.









Zobrazit příspěvek č. 966 jednotlivě

Administrátor --- 9. 1. 2014
Z došlé pošty - z ústředí

Čtvrtý pastýřský list arcibiskupa Simeona

V PDF: 1. stránka a 2. stránka












Zobrazit příspěvek č. 965 jednotlivě

Administrátor --- 7. 1. 2014
Osobní oznámení

Nejsem koordinátor žádných akcí

Začaly se ke mně dostávat zvěsti, že prý něco koordinuji ohledně účasti či neúčasti na sněmu. Nevím, odkud se to šíří, ale oznamuji, že nic nekoordinuji, nikdo mne k tomu nepověřil a nejsem konec konců ani delegátem na sněm.








Zobrazit příspěvek č. 964 jednotlivě

Administrátor --- 6. 1. 2014
Z církevního ústředí

Dopis konstantinopolského patriarchy Bartoloměje arcibiskupu olomoucko-brněnskému Simeonovi

Důstojní otcové, bratři a sestry,
s vědomím Jeho Všesvatosti Bartoloměje, patriarchy cařihradského, přeposílám na vědomí všem jeho dopis v řečtině a angličtině, který mi adresoval v souvislosti se situací v naší místní církvi. Přiložen je i překlad do českého jazyka. Následně připravuji Pastýřský list.

+ Simeon

Zde v PDF: originál dopisu s anglickým překladem a český překlad









Zobrazit příspěvek č. 963 jednotlivě

Administrátor --- 4. 1. 2014
Nový překlad

Minea pro prosinec - svátky Narození Kristovo

Svátková minea - PROSINEC - IV. díl (2. polovina měsíce).
POZOR - letos pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).

Obsah:
Neděle svatých praotců
Neděle svatých Otců
24. prosinec – předsvátek Narození Páně
25. prosinec – Narození Pána našeho Ježíše Krista
26. prosinec – Sbor přesv. Bohorodice
27. prosinec – Sv. apoštola Štěpána
Sváteční období po Narození Kristově
Neděle po Narození Páně


Minea svátková - prosinec (2.) (textová část)
Brožura A5 (56 str.) (12/2013) v. 0,4
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-narozeni-broz.pdf (6,7 M)
(Jak vytisknout z PDF brožuru)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-narozeni-w.pdf (6,7 M)
(Technická pozn. o tomto PDF)


Minea - prosinec (2.) - notář (příloha s notací některých hymnů)
Brožura A5 (36 str.) (12/2013) v. 0,4
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-naroz-noty-broz.pdf (1,3 M)
(Jak vytisknout z PDF brožuru)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-naroz-noty-w.pdf - pozor notová sazba jde přes dvoustránku (1,3 M)
(Technická pozn. o tomto PDF)




Zobrazit příspěvek č. 962 jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2014
Neděle praotců Božího národa

Svátek všech starozákonních svatých žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroků až po Zachariáše a Jana Křtitele

V tuto neděli (druhou před svátkem Narození) si připomínáme tu dlouhou cestu, kterou lidstvo urazilo od stvoření ke Spasiteli. V řetězci slavných osob však nacházíme i svou vlastní historii. Jednak tím, že skrze Krista jsou to nejen židovští praotcové, ale i praotcové křesťanů, ale také tím, že všichni v sobě nosíme historii celého lidstva a každý je touto historií formován, čili je do jisté míry jejím plodem. Nikdo sem nepřišel jako naprosto "nepopsaná tabule", nikdo sem "nespadl z měsíce" (metaforicky míněno), každý je plodem, který visí na nějaké větvičce košatého stromu lidstva a je od svého početí a narození s tímto stromem spojen.

Podle posledních výzkumů molekulární biologie a genetiky je vzpomínka na to, co zde bylo před námi, zapsána v člověku i na genetické úrovni. Člověk se tak může rozpomínat na zážitky svých dávných předků, jako by to prožíval v jejich kůži. (Někdy se pak takové vzpomínky mylně prohlašují za důkaz reinkarnace a minulých životů.)
Od samého počátku lidstva platí, že člověk má vždy na výběr, vždy může volit. Tuto možnost Bůh pro člověka pečlivě zachovává a v tom je lidská velikost. Vždy si člověk může vybrat, jak se zachová, a vždy si může zvolit dobro, pravdu a spravedlnost, ač za to pak možná bude muset zaplatit (životy svatých nejsou vlastně o ničem jiném, než právě o tom, jak tito stateční lidé volili dobro, neboť si tak zamilovali Boha, že by pro něj učinili cokoliv). Někdy to znamená i postavit se proti většině (což Bible mnohonásobně schvaluje, např.: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo" (Exod 23,2); nebo viz novozákonní upozornění apoštolům: "vyobcují vás ze synagog" či "budou vás zabíjet" atd.). Jsem přesvědčen, že pro Boha není důležité, zda je ta či ona osoba součástí většiny, nýbrž zda se drží dobra, pravdy a spravedlnosti.

V prvních staletích křesťané silně prožívali tuto volbu mezi dvěma cestami a chápali ji jako jeden ze základních pilířů svého křesťanského myšlení. Konec konců vyjadřoval se v tomto smyslu i samotný Pán Ježíš. A motiv dvou cest nalézáme i v dalších starých literárních památkách (od Didaché až po liturgii sv. Basila). Otevírají se nám tedy vždy dvě cesty - dobra a zla, a můžeme je nahlížet z různým prismatem jako:
cesta světla a cesta tmy - tj. cesta vidění a cesta slepoty;
cesta úzká a cesta široká - tj. cesta namáhavá a cesta pohodlná;
cesta Božích přikázání a cesta hříchu - tj. cesta poslušnosti a cesta vzpoury;
cesta k sobě a cesta od sebe - tj. cesta do sebe a cesta ze sebe;
cesta života a cesta smrti.

Jedná se stále jen o ty samé dvě cesty, jen je nahlížíme v různých rovinách. Tyto dvě cesty mělo před sebou lidstvo už od samého počátku své existence, čili stály již před Adamem a Evou. V jejich případě měl (kromě roviny poslušnosti či vzpoury) zvláštní význam právě onen náhled: cesta k sobě a cesta od sebe. První lidé byli stvořeni jako kontemplující bytosti, duchovní zřeci, tj. bytosti hledící do sebe, nacházející v sobě světlo. Skrze soustředěnost na své nitro byli spojeni s Bohem a potažmo s ostatním stvořeným světem, jemuž rozuměli na základě poznávání podstaty každého stvoření, nikoliv přes zkoumání jeho vnější podoby čili vnějškovým pozorováním. Tak mohl Adam nazírat podstatu stvoření, tj. jako ten, kdo ví a zná vnitřní povahu všeho, dávat jména zvířatům (Gen 2,19-20). Toto je cesta pravého poznání, nikoliv poznávací cesta materialistické vědy, která vede člověka od sebe a do klamu. Cesta k sobě je cestou vnitřní nerozdělenosti, nerozptýlenosti čili jednoty, která se děje v Duchu Svatém. Naši duchovní starci nás i dnes vybízejí, abychom se k tomuto stavu mysli vrátili, neboť není jiného způsobu řešení toho politováníhodného stavu, do něhož se naše nitro tím neustálým rozptylováním vnějšími věcmi dostalo. Mluví proto o nutnosti nastolení vnitřní prostoty, jednoty, celistvosti čili čistoty.

Jak můžeme z této perspektivy nahlédnout pád člověka? Když chtěl ďábel svrhnout lidi z jejich místa Bohem ustanovených vládců světa a připravit je o jejich vnitřní sílu, kterou čerpali z napojení na své kořeny, chápal velice dobře, že musí zaútočit právě na páteř rajského způsobu lidské existence - tj. na stav jejich mysli. Pokusil se tady odvést zření Evy od kontemplace, tj. odvrátit její vnitřní zření od nitra k vnějšku. Začátkem tohoto procesu bylo (a je) zapříst s člověkem besedu zvenku, a tak přitáhnout vnitřní zření lidí k sobě, tj. vytáhnout ho ven. Čili vzbudit v Evě zvědavost a rozptýlit její pozornost.

Dalším krokem bylo (a je) zpochybnit důvěru člověka v Boha. Absolutní důvěra v Boží prozřetelnost byla a je podle starců základem skutečného duchovního života a vztahu člověka k Bohu. A v tu chvíli Eva pohlédla na strom a všimla si, že jeho ovoce je lákavé a vypadá chutně (Gen 3,6). Ona zřejmě ty plody doposavad vůbec neznala z jejich vnější stránky, znala vše jen z hlediska jejich očím skryté povahy. A pak se v ním probudila první klamná vášeň - chuť, touha.

Pak se otevřely jejich vnější oči (tj. poznávací síla duše se přesunula od vnitřní kontemplace k tělesným smyslům) a tím se zavřelo jejich vnitřní zření. Projevilo se poznáním nahoty a bláznivých chováním i myšlením - chtěli se před Bohem skrýt v roští. Zhloupli, objevilo se sobectví, vstoupilo do nich zlo a začali mít z Boha strach.

Mysl člověka už pak nezná jen dobro, ale zná (tj. "umí", "dokáže činit" nebo "je sjednocena s") dobro i zlo. To v praxi bude znamenat, že se snadno propadne do tak roztříštěného stavu, že je v ní více zla než dobra, případně je zlem úplně pohlcena, jako se to stalo v době předpotopní (Gen 6,5), a jak se k tomu blížíme pomalu i dnes (na konci světa má svět být v podobném stavu jako před potopou, viz Luk 17,26).

Když člověk vyjde ze sebe, ztratí světlo i skutečné poznání, stává se zatemněným a hloupým. Začne čerpat poznání z vnějších zdrojů (to je zárodek současné vědy; mimochodem, vědecké poznání bylo velice pokročilé i v předpotopních dobách, jak svědčí archeologie a nejstarší památníky; v některých ohledech předčilo i naši dobu). Takový člověk začne popírat Božího Ducha a stává se "pouhým tělem". Život z něj rychle uniká; Bůh totiž bere od člověka svého Ducha, protože člověk v sobě Božím Duchem opovrhuje. To se dělo v předpotopním pokolení a podle biblického proroctví se tak bude dít i v dobách posledních.
V českých překladech se uvádí něco ve smyslu: »Hospodin však řekl: "Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let."« (Gen 6,3) Ruský překlad výstižněji postihuje podstatu věci: "nebudou tito lidé věčně opovrhovat mým Duchem, vždyť jsou jen tělem". Tělesný život, resp. omezení člověka na tzv. "tělesné myšlení", je v principu pohrdání Božím Duchem, který do nás byl vložen, je to pošlapávání Božího daru života. Proto "je přátelství se světem nepřátelstvím vůči Bohu". (Jak 4,4)
* * *

Jedním z důsledků toho, že si lidé zvolili cestu vnějškovou, čili cestu tmy a smrti, byla nepopiratelná skutečnost, že přestali vnímat a uskutečňovat spojení všeho se vším - ale hlavně své spojení s Bohem, v němž vše počíná, vše z něj vychází a vše v něm koření. Tím nastaly změny v přírodě - zvířata se ocitla bez svého pastýře a stala se ztracená ve světě, vydaná na pospas zlu. Především se však lidé začali cítit vzájemně odděleni, zásadně odtrženi jeden od druhého. Vidíme to zřetelně na chování Adama a Evy před Bohem, když Adam svaluje vinu na Evu a ona zase na hada. Nikdo z nich už nechce vzít vinu druhého na sebe, aby napravil chybu, která se stala. O nějakou dobu později Kain zabije Ábela, což by nikdy nemohl učinit, kdyby vnímal svou jednotu s ním a chápal, že vraždou bratra zabíjí i sám sebe.
Příklad Božího člověka, který z lásky k člověku bere na sebe cizí vinu, ukáže až mnoho tisíc let po odchodu lidí z ráje Ježíš Kristus na kříži.
Dokud budeme hledět jen na povrch a budeme mít jen tělesné (tj. vnějškové) myšlení, budeme stále vrahy svých bratří. Zabíjíme je úmyslně i neúmyslně svým duchovním stavem, který je slepý k hlubinné jednotě všeho, zato si však bedlivě všímá povrchních rozdílností. Z toho se pak nemůže nezrodit závist, zloba a hněv na jedné straně a bezohlednost či egoismus na straně druhé. Z bezohlednosti se rodí prosazování svých představ a ambicí. Z hněvu se rodí vzájemné sváry, útoky, boje a války. Tak kypí zlo ve světě (a případně i v církvi). Dokud lidé neupřou své zření do nitra a nenajdou vnitřní jednotu, která jde ruku v ruce s pokorou, nebude ani vzájemného souhlasu ani míru ani lásky. Jak rozetnout tento gordický uzel zašmodrchaného zla? Jak rozetnout hada nekončící odplaty požírajícího vlastní ocas? Jedině napodobením Kristova příkladu - vzít cizí vinu na sebe.

Srbský starec Tadeáš (známý jasnozřivý starec, který nedávno zemřel) naléhavě vysvětloval, že lidé jsou vzájemně neuvěřitelně spojeni, ale bohužel si nemohou toho všimnout a pochopit to. Kdyby si uvědomovali, jak jsou spolu propojeni, že jsou jako výhonky vyrážející z jediného kořene, které sice nad povrchem budí zdání, jako by to byly zcela samostatné stromky, ale neviditelně - pod povrchem - jsou srostlé, pak by si lidé nebyli schopni ubližovat. Věděli by - a prožívali by ve svém nitru - že cokoliv člověk byť jen ve špatných myšlenkách páchá proti jinému člověku, je vlastně sebevraždou, čili ubližuje a škodí sám sobě. Takovou sílu má naše vzájemné propojení. Pochopit to však lze jen skrze Boha a pomocí modlitby (tj. obrácením našeho duševního zraku od věcí vnějších do svého nitra).

Starec pokračuje: Když se z celého srdce obrátíme k Bohu, je to neuvěřitelná energie, kterou má člověk k dispozici a je schopen pohnout vším, co existuje, dokáže zastavit slunce, může učinit zázrak. Bůh je všude, a co si přeje, to se stane. Kdyby se lidé obraceli k Bohu, byla by jiná situace ve společnosti (i v církvi, dodávám já), jenže lidé jsou příliš obtěžkáni materiální stránkou a ta stránka zakrývá to dobro, co v nich je. Bůh se zjevuje jako život a energie, které dává všemu stvoření - všude kolem nás je život. Nejsme k tomu zázraku tak trochu slepí?

Starec Tadeáš vidí v samotném životě nejen projev Boží, ale přímo Boží zjevení. To jsou ty kořeny, které máme všichni společné - život. Sdílíme jeden a ten samý dar života.



Ke znovunalezení toho, co bylo ztraceno, a k ukázání cesty zpět bylo potřeba, aby si lidé nejprve "vychutnali" cestu, na niž nerozumně vykročili, a přesvědčili se o její naprosté mylnosti a klamnosti, a hlavně aby se součástí jejich přirozenosti stalo činné pokání. Lekci pokory a poslušnosti Božím ustanovením, na nichž je založen tento svět, je věnováno několik dalších tisíciletí lidských dějin.

Toto dějinné putování je lemováno postavami praotců, kteří jsou jako milníky oné dlouhé a strastiplné cesty. Na nich vidíme lidské vzestupy i pády a pokání, na jejich osobách vidíme Boží působení, které určuje směr této cesty, ale kráčet po ní musí člověk sám a cíl je sice vidět v mlze proroctví a zaslíbení, a je zároveň tak daleko i tak blízko. Na všech praotcích vidíme jako to podstatné jejich volbu - jak obstáli, když měli volit. Byli to lidé a dopouštěli se chyb (někdy dramatických), ale po každé chybě se člověku hned otevírá další volba - kát se či se zatvrdit? A tahle volba je snad ze všech nejdůležitější.

Praotcové nám neukazují příklady bezchybnosti či neomylnosti, ale víry a pokání. A tím připravovali cestu pro příchod Spasitele. Je to cesta, při níž se člověk učí poznávat Boží obraz v sobě a toužit po obnovení ztracené Boží podoby. Učí se chápat, že žije-li člověk v poslušnosti Boží vůle a Hospodinových přikázání a utváří-li své myšlení v duchu pokory, přichází do jeho nitra světlo.

Když bylo na světě už dost lidí, kteří byli připraveni a měli srdce otevřená dobru, narodil se Boží Syn, aby ukázal lidem příklad - člověka dokonalého, Boží podobu v plnosti - a aby svým spásonosným dílem otevřel pro lidi novou a nejvyšší cestu ke sjednocení s Bohem. Těmi připravenými lidmi máme na mysli samozřejmě Matku Boží a dále svaté apoštoly, kteří tak milovali Krista, že by pro něj učinili cokoliv - a také to učinili - včetně mučednické smrti. A svým příkladem to učili další a další následovníky. Díky tomu, že bylo na světě už velice mnoho takových lidí připravených přijmout Krista, mohla vzniknout Církev, v níž Bůh spolupracuje s lidmi. Tak začíná nejslavnější éra celých lidských dějin po opuštění ráje. Vidíme vzcházet Slunce spravedlnosti - Krista - nad lidstvem.

* * *

Jestliže první příchod Kristův byl svítáním nad našimi dějinami, pak jeho druhý příchod bude předcházen soumrakem. Žijeme v době houstnoucího šera. Nad světem se stmívá. Stále tu však jsou lidé, kteří se nechtějí přizpůsobovat tomuto potemnělému věku, lidé se srdcem otevřeným pro Krista a připravení obětovat sami sebe jako živá a svatá oběť, která je tou pravou duchovní službou Bohu milou, jak to po nás žádá Boží slovo (Řím 12,1-2; pravosl. překl.). A to je nadějí v nadcházející době zmatku, kdy se vše propadá do chaosu. Obávám se, že tato doba zásadním způsobem otřese i Církví. Možná, že nic už nebude tak, jak to bylo. Ti, kteří se nebudou s lítostí ohlížet za světskou Sodomou, utekou do hor (Mat 24,16). Kdo nebude mít světlo v sobě, nikde venku je již nenalezne.

Je doba filipovského půstu, kterým se připravujeme na svátky Narození Kristova. A postní doba je nadmíru vhodná, abychom se cvičili ve schopnosti oprostit se od všeho, co nás vyvádí ze sebe, co nás rozptyluje, drolí naši duši, tříští naše vnitřní síly. Půst je dobou vhodnou ke koncentraci, soustředění a nalezení úzké cesty světla a života vedoucí nás zpět k sobě. Je to návrat k principům Božích přikázání, k pokoře a tichosti, k milování Boha i lidí. Je to cesta světla a života.

Pak můžeme oslavit nadcházející svátky nejen vnějškově, formálně či folklórně, ale především vnitřně, když se Kristus narodí v jeskyni našeho srdce.














Zobrazit příspěvek č. 961 jednotlivě

Administrátor --- 28. 12. 2013
O malém svátku s velkým významem

Ke svátku početí přesv. Bohorodice

Svátek vzpomínající na událost, kdy byla svatou Annou a Jáchymem počata Panna Marie, patří k menším svátkům pravoslavného kalendáře. Událost, k níž se vztahuje obsah tohoto svátku, je však významná, protože patří k počátku, od něhož se odvíjejí dějiny naší spásy. Vždyť na příchod Panny Marie již bezprostředně navazuje příchod Spasitele. Proto je dnešní den vzácný, ač poněkud skrytý nenápadností tohoto malého svátku. Leč velké věci se často dějí v skrytu, když zraky mocných tohoto světa jsou obráceny jinam.

Jak ví pravoslavný teolog, v pojetí dnešní události tkví i jeden z výrazných rozdílů mezi věroukou pravoslavné a římskokatolické církve. Zatímco pravoslavní vyznávají, že událost početí nastala sice s přispěním Božího zázraku uzdravujícího neplodnost manželů Jáchyma a Anny, avšak jinak v principu přirozeným způsobem, tak západní křesťané nad to ustanovili dogma povyšující početí Panny Marie ve sv. Anně na zcela mimořádnou událost, vymykající se v samotném svém principu lidské přirozenosti. Toto dogma totiž stanovuje, že se jednalo o tzv. "neposkvrněné početí", při němž došlo k uchránění počaté Panny Marie od přirozeného poskvrnění tzv. dědičným hříchem. Mělo se jednat o mimořádný a jedinečný Boží zásah související s tím, že v budoucnu se Panna Marie stane matkou Kristovou, a proto bylo potřebné a nutné nedopustit, aby Matka Boží trpěla jakoukoliv poskvrnou způsobenou lidským hříchem. Tolik západní učení.

Tomuto rozdílnému pojetí stojí za to se u příležitosti letošního svátku trošku věnovat - a to hned ze dvou důvodů. Jedním je skutečnost, že specificky římskokatolické dogma o neposkvrněném početí proniká částečně i do pravoslavné církve. Jako všechny odchylky od střízlivé pravoslavné duchovnosti má totiž toto dogma kolem sebe jakýsi opar vroucí zbožnosti a větší úcty k přesv. Bohorodici. Z hlediska pravoslavné střízlivosti má však tato západní mariánská zbožnost spíše sentimentální charakter. Zastáncem tohoto nepravoslavného dogmatu byl prý leningradský metropolita Nikodim (Rotov) a veřejně se k tomu hlásí i nejméně jeden z kněží naší místní církve. Taková příchylnost k nepravoslavným dogmatům je samozřejmě z hlediska pravoslavnosti dané osoby jistým problémem. Druhý důvod k tomu, abychom se tímto tématem trošku zabývali, je skutečnost, že se za rozdílným západním a východním pojetím skrývá podstatný rozdíl v pohledu na princip naší spásy. A to už není nic bezvýznamného.
Na rovině teologie stojí za ustanovením dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie změna západního myšlení a církevního učení o tom, jakým způsobem zachránil Spasitel člověka od hříchu, a potažmo tedy změna víry a zbožnosti. Tak tedy k jádru problému - nyní probíraný dogmatický rozdíl mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví vyplývá z toho, že principiálně rozcházejí v řešení zásadní otázky: "Jakou lidskou přirozenost přijal Spasitel od Panny Marie? Čili v jakém stavu byla lidská přirozenost narozeného Ježíše Krista. Bylo to lidství neposkvrněné hříchem, které měl Adam před svým pádem, nebo to bylo lidství raněné pádem do hříchu, lidství poskvrněné, smrtelné, poškozené a nemocné?"

Hledání odpovědi na tuto otázku, není žádnou scholasticky nepodstatně hnidopišskou zbytečností. Naopak - je to samotné východisko našeho přemýšlení o tom, jak jsme byli spaseni, v čem vlastně tkví spása lidstva. A z toho následně plynou i úvahy, co činit a jak žít, abychom spěli ke spáse. Je to klíčový bod teologického oboru nazývaného soteriologie. A to jsou podstatné věci, od nichž se přece odvíjí celý způsob a charakter zbožnosti.

Západ vnímá spásu člověka spíše juridickým prismatem, jehož jádrem je teze o tom, že svým hříchem člověk urazil Boží spravedlnost, a proto musí umřít. Kdyby mu Bůh odpustil hřích jen tak, prostě kvůli své dobrotě, pak by to znamenalo, že Bůh není spravedlivý. Aby mohl Bůh člověku odpustit, musí být této uražené spravedlnosti přineseno zadostiučinění, a to učinil Boží Syn na kříži, na němž vzal na sebe spravedlivý Boží trest za hříchy celého lidstva. Taková je (stručně podáno) západní soteriologie. Proto si západ ze všech různých biblických pojmů pro záchranu člověku nejvíce oblíbil slovo "výkup", jako termín dobře odrážející právní podstatu tohoto způsobu myšlení.
Z našeho hlediska je termín "vykoupení" sice biblický, ale používaný svatopisci spíše v pedagogickém nikoliv dogmatickém kontextu. Neupíná se tedy k podstatě, ale má tehdejším lidem, kteří byli zvyklí na otrokářské reálie své doby, přiblížit osvobození člověka Kristem od otroctví hříchu. A v tomto kontextu je bezesporu výstižný.
Zatímco západ se vydal spíše racionalisticky-právní cestou myšlení a zbožnosti, tak pravoslavná teologie a spiritualita má terapeutický charakter. V největší stručnosti můžeme naše vidění situace popsat takto: hříchem do sebe člověk vpustil smrt, jeho lidství bylo poškozeno a onemocnělo. Ježíš Kristus uzdravuje naše nemocné lidství tím, že je přijal na sebe, do své boholidské osoby, v níž je vyléčil bezprostředním dotykem svého Božství. Když jsme kdysi ztratili přístup k Bohu, pak dnes spojením s Kristem se stáváme účastni jeho "kristifikovaného" lidství, tj. uzdravujeme se a získáváme tím přístup i ke Kristově Božství. Proces uzdravování našeho lidství začíná vtělením Božího Syna a dokonává se na kříži, na němž z lásky k člověku Kristus přijímá i utrpení a smrt - to poslední, co ještě zbývalo přijmout z našeho údělu, a Vzkříšením, jímž je uzdravení lidství uzavřeno a zjevuje se ve své slávě.

Z toho je zřejmé: aby mohl Kristus uzdravit padlé lidství, musel Boží Syn při svém vtělení přijmout od Panny Marie právě toto nemocné a smrti propadlé lidství. Dle staré christologické teze: Co na sebe Boží Syn nepřijal, to není uzdraveno a potažmo ani spaseno. Z toho vyplývá, že dle našeho pohledu na spásu člověka nejen nemohlo ale ani nesmělo být početí Panny Marie neposkvrněným. Panna Marie musela mít stejné lidství jako my, aby je mohla předložit Lékaři k léčení; čili aby od ní mohl toto nemocné lidství přijmout Spasitel a uzdravit je, což je klíčem k naší spáse.

Jedním z důkazů správnosti našeho myšlení je skutečnost, že v evangeliích vidíme na Ježíši Kristu všechny projevy nemocného lidství. Vidíme, že Kristus trpěl hladem a žízní, trápil se, cítil smutek a úzkost, plakal, potil krev. Především pak byl smrtelný - od okamžiku, kdy se Pán Ježíš jako vtělený Boží Syn narodil, už musel jednou také zemřít. Kdyby na sebe Boží Syn při svém vtělení přijal lidství, jaké měl Adam před pádem, byl by tělesně nesmrtelný, netrpěl by žádnou tělesnou ani duševní mukou. Tak to však hlásá západní víra, která na otázku, proč tedy Pán Ježíš např. plakal, odpovídá: "Protože chtěl zaplakat. Bylo mu smutno, protože chtěl být smutný atd." Z našeho hlediska pak ale tato odpověď navozuje takové pojetí spásy, které spíše připomíná jakousi hru.

Při početí Panny Marie tedy Bůh svým zázrakem odstraňuje překážky způsobující neplodnost manželského páru Jáchyma a Anny, a samotné početí se pak děje zcela přirozenými cestami. Panna Marie je následně Boží prozřetelností výchovou v Jerusalemském chrámu chráněna před pokušeními světa a pádem do osobního hříchu, a proto zůstává přečistou, jak ji vyznáváme. Titul "přečistá" se však vztahuje k jejímu osobnímu životu, nikoliv k nějakému výjimečnému (ba, co dím: unikátního) stavu její přirozenosti. A v tom je její velikost ve smyslu příkladu pro nás! Je stejným člověkem jako my, a proto se můžeme snažit ji napodobit. Těžko by mělo smysl snažit se napodobit toho, kdo je jinou bytostí, resp. má jinou přirozenost než my. Taková snaha o napodobení by měla zase jen charakter nějaké hry, resp. jakéhosi předstírání, že jsme něco, co ve skutečnosti nejsme.

Jak tedy uzavřeme toto krátké pojednání?

Snad je z výše napsaného zřejmé, že tu nejde jen o rozdílnost v dogmatické problematice. Jedná se o způsob myšlení. Čili jak smýšlíme o Bohu, o Kristu, o spáse a o věčnosti. Domnívám se, že mít správný způsob myšlení o spáse a potažmo o křesťanství je důležitější než formální vyznávání dogmatu. Jenom když hledíme na věci ze správného úhlu, můžeme uvidět to, co je podstatné. Je potřeba spatřit, jak se věci mají - čili jak na tom jsme a co s tím Bůh učinil a jak jeho medicínu správně užívat.

Dokážeme-li alespoň mlhavě nahlédnout náš nemocný stav, hlubinu bídy lidské duše po Adamově pádu do hříchu, začne se před nám odkrývat, proč přišel Kristus.

Když přicházíme ke kalichu a přijímáme přečisté Tělo a Krev Kristovy, spojujeme naše nemocné lidství s Kristovým uzdraveným lidstvím, s lidstvím očištěným a zbožštěným, a tak se dle míry naší připravenosti děje na nás to, o čem hovořil ap. Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus." Kristus uzdravil naše padlé lidství, které přijal od své Matky, a když se s ním spojujeme vírou, svatými Tajinami a ctnostným životem, uzdravuje i naše lidství od rozkladu hříchem.

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)

* * *

Dnešní svátek nás také učí, že Bůh stále pracuje a v skrytu chystá velké věci. Zdá se, že do budoucna budeme muset projevovat více smyslu, pro tuto skrytou Boží činnost, která je sice nenápadná, ale přesto je slavnější a významnější než cokoliv z tohoto světa. Tak chápali svou zbožnost a praktikovali víru první křesťané, kteří se necpali mezi mocné a nechtěli rozhodovat o státních věcech, ale žili stranou od marnosti světa své životy, které byly velké tím, co z nich učinil Bůh. Dodnes známe podrobnosti té dlouhé řady životů obyčejných křesťanů, z nichž si Bůh učinil své svědky (martyry). Ve své době to byli mnohdy společensky zcela bezvýznamní lidé. Ač jsou mezi nimi i nějací slavní a společensky uznávaní hodnostáři, většina svatých taková nebyla. O naprosté většině správců, oblastních vládců a ctihodných občanů dnes nevíme nic; o svatých, kteří pod těmito vládci trpěli, však čteme dodnes.

Když otěhotněla sv. Anna, kdo v tom viděl něco velkého a kdo vlastně o tom vůbec věděl? Jedině Jáchym a Anna chápali z andělského zjevení, že se tu děje něco nadmíru významného. Pár sousedů se snad radovalo s nimi z toho, že ti tak dlouho neplodní manželé budou mít děťátko. Ale představení starozákonní církve o tom nevěděli vůbec nic; dál kuli své pikle jak doběhnout Římany. A Římané - ti byli takových věcí nekonečně vzdáleni - nadále se opájeli pocitem světovlády a uspokojením, že přinášejí do všech končin tu jedinou pravou civilizaci. Herodes se stále jen třásl o svůj trůn a prováděl krvavé čistky v okruhu svých blízkých. Bůh nekonal spásu ani skrze jedny ani skrze druhé ani skrze třetího, nýbrž skrze neznámé staré bezdětné manžele.

Podobně jako to bylo v době Jáchyma a Anny, jako v době prvotních křesťanů, tak je to i dnes. To hlavní a co je významné v Božích očích se neděje před objektivy novinářů. Skutečně veliké věci se dějí ve skrytu při každé Božské liturgii a v osobních životech křesťanů. Tam se dějí ty velké bitvy a případně i velká vítězství - každá almužna, každý projev křesťanské lásky, každá upřímná modlitba a hlavně každá Božská liturgie.

V uplynulých staletích jsme si zvykli, že církev mluví do společenských záležitostí, veřejně se vyjadřuje a ovlivňuje svět. Kráčíme do doby, kdy si budeme zřejmě muset tomuto odvyknout, protože udržení tohoto společenského vlivu nebude nadále slučitelné se zachováním křesťanského ducha. A bez tohoto ducha není pravá modlitba a bez ní nezachrání jen samotné křesťanské věrovyznání člověka, i kdyby každodenně podepsal seznam všech věroučných dogmat a honosil se svou pravoslavností.

* * *

Svět dnes budí dojem, že se už definitivně a úplně zbláznil. Všude jen zvěsti o válkách, převratech a konspiracích. Zápasí se o zbytky nerostného bohatství a o poslední kousky světa, které ještě nejsou uchváceny pařáty mocností. Pár vládychtivých skupin bojuje o vliv, o hegemonii a dominanci nad světem. Jejich krutost vidíme na tom, s jakou lehkostí prolévají cizí krev. Nerozumné lidské masy jsou podněcovány ke vzpourám a převratům, aby samy rozbily své státy, přijaly cizí nadvládu a staly se otroky nějakých nadnárodních elit. Vše je zpřevrácené, nemravnost je vychvalována jako ctnost, zvrácenost a patologie jsou glorifikovány jako výkvět civilizace; kultura dopadla na dno dekadence, ty nejdávnější pilíře, na nichž stojí lidská přirozenost, jsou vesele káceny. Někdo na nás používá triky, proti nimž lidi nemají obranu - pokud nemají křesťanského ducha.

Alexij Osipov používá výstižné podobenství o bláznivém stavu lidstva. Jako by se potápěl Titanic, ale pasažéři místo snahy o záchranu začali v nastalém chaosu bojovat o lepší místa na palubě, okrádat se vzájemně, rabovat kajuty. Prostě blázni. Vědí, že za chvilku je po nich, ale tu chvilku využijí k loupežím.

Tento poblázněný světský duch zřejmě nemůže neproniknout do církve. I zde se pak setkáváme s politikou, zápasem o moc či vliv a s prosazováním svých ambicí nebo představ. Aktéři církevních sporů a jejich družiny se mnohdy už ani nepokoušejí alespoň předstírat dobrotu, tichost, soucit, poslušnost a pokoru - a to vše v předvečer druhého příchodu Kristova. No, dobře, asi to tak musí být. Nejspíše to Boží prozřetelnost dopouští, aby se křesťané něco naučili, aby dostali lekci, která je důležitá pro dobu, do níž jsme zrovna vstoupili. Možná je to lekce, která tak hluboce souvisí s naším malým svátkem: důležité věci se dějí ve skrytu, v ústraní. Čili nikoliv v pompě církevní slávy, pod lustry katedrál a v lesku moci nejvyšších církevních postů či za účasti zahraničních návštěv. To, co je na křesťanství a na našem způsobu života podstatné, se odehrává v konkrétních křesťanských skutcích právě na té nejnižší hierarchické úrovni - v životech křesťanů: v jejich modlitbě a duchovním zápasu. A k tomu máme zřejmě upnout svou pozornost.












Zobrazit příspěvek č. 960 jednotlivě

Administrátor --- 24. 12. 2013
Z došlé pošty

Nová kniha: Sláva Bohu za vše

Důstojní otcové, vážené sestry a bratři.

Dovoluji si vám nabídnout právě vydanou knížku "Sláva Bohu za vše".
Jde o překlad duchovních poučení světců ruské církve 19. století.

V knížce najedete:
výběr z poučení Amvrosije Optinského, poučení sv. Serafima Sarovského (pokud je nám známo, tak poprvé kompletně v češtině), úryvky z knihy "Můj život v Kristu" od sv. Jana Kronštadského, a podstané úryvky statě "O prelesti" od sv. Ignatije Brjančaninova.

V druhé části knihy je modlitboslov (ranní a večerní modlitby, paschální hodinky, akathist Sláva Bohu za vše a další modlitby).

Překlad: o. Antonij Drda.
Kniha má 200 stran formátu A6 a stojí 100,- Kč + poštovné (v Praze je možné domluvit se na osobním předání).
V příloze najdete náhled titulní stránky a ukázku.

V případě zájmu mi napište na mail JPreucil/zavinac/seznam.cz

V Kristu
Jiří Přeučil








Zobrazit příspěvek č. 959 jednotlivě

Administrátor --- 22. 12. 2013
Z došlé pošty

Na webu pražské eparchiální rady byl zveřejněn dopis emeritního metropolity vl. Kryštofa biskupům

Emeritní metropolita českých zemí a Slovenska
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Těšov 20.12.2013

Drazí vladykové, modlíme se spolu s bratřími v našem monastýru, věříme, a neztrácíme naději, že v nejbližší době nám Bůh pomůže překonat všechny problémy a naše církev bude dál v pokoji pracovat ke spáse lidských duší jí svěřených. Naneštěstí se opětně dovídám, že někteří mou osobu spojují s jednáním těch, kteří se protiví Posvátnému synodu. Již několikrát jsem toto nařčení odmítl a obracel se na vás členy Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, abyste mi pomohli je vyvrátit. Nedávno, a já věřím, že to bylo pouze pod tlakem okolností, arcibiskup Simeon ve svém prohlášení ze dne 9. 12. 2013 napsal, že ostatní členové synodu si vybrali cestu vzpoury a rozkolu a jsou nekanoničtí. Toto prohlášení je skutečně nebezpečné a vybízí k rozkolu. Rád bych vás proto ubezpečil, s plnou odpovědností, jako dlouholetý archijerej a bývalý kanonický představitel naší Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, že Posvátný synod má právo většinou svých členů ustanovit i odvolat dočasného správce metropolitního stolce. Prosím vás, i když jste byli v poslední době nějak pohoršeni, abyste zachovali jednotu naší církve, která je velikým a vzácným darem Svatého Ducha.

V lásce Boží Váš

+ Kryštof

Monastýr Proměnění Páně

Milíkov - část Těšov č. 37, 350 02 Cheb,
CZECH REPUBLIC,

Zde v PDF










Zobrazit příspěvek č. 958 jednotlivě

Administrátor --- 21. 12. 2013
Naše doba

Starec Ioann Kresťjankin

Na stránce Pravoslavný křesťan je citace starce Ioanna Kresťjankina. Opravdu přiléhavá slova k době a situaci, do níž jsme vstoupili.




Dokumentární film s archivními videozáznamy z Pskovsko-pečerského monastýru, v němž vystupuje i tento známý (nedávno zesnulý) starec, můžete shlédnout zde (s českými titulky).











Zobrazit příspěvek č. 957 jednotlivě

Administrátor --- 19. 12. 2013
Z došlé pošty - z ústředí

Třetí pastýřský list

metropolitního správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, arcibiskupa olomoucko-bměnského Simeona

Vážené sestry a bratří , důstojní otcové,

Dříve , než se zamyslíme nad tím, co nás potkalo a co si počneme, chtěl bych poděkovat všem, kdo pochopili smysl mých předcházejících pastýřských listů a kdo mi vyslovili důvěru. Těm, koho jsem svým jednáním zmátl nebo vyvolal nesouhlas, se pokusím vysvětlit své pohnutky. Situace naší autokefální církve vůbec není jednoduchá a ti, kdo v ní nesou nějakou zodpovědnost, to vůbec nemají lehké. V minulých listech jsem se snažil, tak jak mne to učili moji duchovní učitelé, v jádru chyb svých bližních hledat omyl, nikoliv zlou vůli , a zbavovat je těchto chyb tím, že na omyl upozorním. Budu se snažit držet se týchž zásad, i když se zdají stále méně účinné. Mají však přátelé Kristovi jiné zbraně? Mají své předpisy, které vytvářejí jednotu pravoslaví. Ale budou-li i ty pošlapány?

Po odstoupení metropolity Kryštofa nastalo u nás typické přechodné období, pro které má naše ústava přesný scénář: Do čela církve stane Posvátný synod, jeho předseda je dočasně hlavou autokefální církve, „metropolitním správcem", kterým jsem se stal já. Správcem osiřelé eparchie, pokud nemá pomocného biskupa, se zvolí někdo z kněží, ale jeho pravomoc je omezená jen na to, co nepřesahuje pravomoc kněze, na to, co je více administrativního charakteru. Kanonickým správcem, jaksi dozorcem nad eparchií je jmenován některý ze sousedních biskupů. On pak po celou dobu, co je eparchie uprázdněna, zajišťuje to, co přesahuje práva kněze: svěcení, potvrzení soudních výnosů a dohled na mnišstvo a monastýry. Hlavním úkolem správce eparchie je samozřejmě do čtyřiceti dnů spolu s eparchiální radou zajistit a provést volbu nového biskupa. Správcem pražské eparchie se stal otec archimandrita Marek Krupica, který však pojal svou funkci poněkud jinak, než se předpokládalo a než předpokládala církevní ústava. Kanonického biskupa že nad sebou nepotřebuje , bude-li třeba někoho vysvětit, požádá biskupa, který bude zrovna po ruce, soudní moc, která patří výhradně biskupům, převzal plně do svých rukou. Pražská eparchie se tak stala jediným pravoslavným biskupstvím na světě , které nad sebou nemělo biskupa, ale kněze. Vytkl jsem mu tuto úchylku v dopisu. Odpověděl mi, že jsem starý a senilní a že ke mně nemá úctu. Způsob výkonu své funkce nezměnil, zmocnil se však navíc metropolitní rady a její úřad takřka zrušil. Za osm měsíců svého panování sice dvakrát svolal eparchiální shromáždění na volbu biskupa, ale vždy byli předem zredukováni kandidáti tak, aby zůstali jen ti nepřijatelní. Věřící se domáhali dalších kandidátů, ale byli zamítnuti, aby nakonec bylo prohlášeno, že věřící jsou příliš roztříštěni, než aby byli schopni zvolit pražského biskupa. Že se volba pražského biskupa odloží o rok o dva, zatím se zvolí metropolita, a to tak že bude zvolen z jediného kandidáta, Rastislava prešovského, protože předepsaný protikandidát, arcibiskup pražský, nebude. Je to protiústavní, ale těm, kdo zachvátili v církvi moc, to sotva vadí. Připomínám svá slova ze závěru svého druhého pastýřského listu, že jde o posílení moci některých kněží v naší církvi, „ne moci dávat a sloužit, ale moci brát a panovat, že kdosi snad uvažuje, má-li se vůbec volit pražský biskup, když lze panovat bez něj za pomoci strachu, především strachu z chudoby."

Myslím, že je potřeba seznámit vás podrobněji s průběhem zasedání posvátného synodu 9. prosince 2013, který vladyka Rostislav označil za převrat.

Je právem a povinností předsedy stanovit program jednání a řídit je. Bez jednoho pokynu nesmí být mluvčí přerušován, on rozhoduje o formulaci usnesení a dává hlasovat. Na tomto zasedání tři vladykové pokyny předsedy ignorovali. Vladyka Rostislav hlasoval vlastně o sobě, neboť jeho navrhli na mé místo. Není to přípustné . Vladyka Jáchym hlasoval ve chvíli, kdy podle ústavy nebyl členem Synodu. Jednali, aniž jim bylo uděleno slovo.

Jejich hlasování nelze uznat za platné, stejně jako usnesení o lednovém sněmu, na kterém se dohodli, když už
zasedání bylo rozpuštěno.

Právě dnes, když píši tento list, přicházejí mi první vánoční blahopřání. Slovy jednoho z nich bych rád blahopřál i vám: Moji milí, zdravím vás v předvánočním čase Je mi líto, že jste se v posledních měsících museli dožít tak stupňujícího se neomaleného boje v touze po moci nejen ve světě, ale právě v církvi, které jste zasvětili život. Přeji Vám brzké vyřešení těchto bolestivých problémů návratem všech zúčastněných ke zdroji pokoje - k betlémskému Dítěti , jeho zaslíbení a pravdě . .. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Kristus se rodí! Oslavujte!
Váš

+ Simeon

Arcibiskup olomoucko-bměnský
Metropolitní správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Praha 18.prosince 2013

Originál listu v PDF






Zobrazit příspěvek č. 956 jednotlivě

Administrátor --- 18. 12. 2013
Nový překlad

Minea pro prosinec (do vánoc)

Svátková minea - PROSINEC - IV. díl (1. polovina měsíce).
POZOR - letos pouze provizorní vydání (korekturní výtisk).

Obsah:
4. prosinec – Sv. mučednic Barbory a Juliány; ctihodného Jana Damašského
5. prosinec – Ctihodného Sávy Posvěceného
6. prosinec – Svt. Mikuláše Divotvorce
9. prosinec – Početí přesvaté Bohorodice ve svaté Anně
12. prosinec – Ctihodného Spyridona Divotvorce, episkopa trimyfuntského


Minea svátková - prosinec (1.) (textová část)
Brožura A5 (32 str.) (12/2013) v. 0,31
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-svatkova-broz.pdf (3,7 M)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-svatkova-w.pdf (3,7 M)


Minea - prosinec (1.) - notář (příloha s notací některých hymnů)
Brožura A5 (16 str.) (11/2011) v. 0,3
Klad stránek k vytištění brožury: 12-minea-svatkova-noty-broz.pdf (1,1 M)
Verze pro čtení na monitoru: 12-minea-svatkova-noty-w.pdf - pozor notová sazba jde přes dvoustránku (1,1 M)









Zobrazit příspěvek č. 955 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2013
Video do těchto pošmourných dnů

Videopodobenství: Let There Be Light

Před pár týdny jsem si z internetových zdrojů zkompiloval krátké video. Není to tedy přímo církevní snímek a není potřeba v tom hledat nějaké věroučné pravdy. Jedná se spíše o pocitovou záležitost. Zdálo se mi, že nějak vystihuje naši aktuální situaci (a zdá se mi to poslední týden čím dále tím více). Takže komu je z té cesty, kterou asi nastupujeme, také trochu smutno, může se tím trošku odreagovat.



Zde je video v plném rozlišení (značný rozdíl)














Zobrazit příspěvek č. 954 jednotlivě

Administrátor --- 12. 12. 2013
Napsali o nás

Blesk: Drsná hádka v církvi: Miliardu z restitucí chtějí shrábnout Rusové!

Článek v jednom z nejčtenějších deníků

Pár výňatků z článku:
Hádka, nadávky a křik. Tak skončila včerejší schůzka vedení české pravoslavné církve. Znepřátelené frakce válčí o to, komu připadne více než miliarda z církevních restitucí. Podle zdroje Blesku se Rusové snaží uspořádat puč a převzít moc i peníze.

Na včerejším setkání vedení církve ... se podle zdroje Blesku ostře pohádali zástupci oficiálního vedení se sídlem v Istanbulu a příznivci ruské odnože. Podpořit je dokonce přijel i moskevský metropolita Hilarion. ... Základem sporu je boj o peníze. Česká pravoslavná církev má totiž brzy dostat první část peněz z církevních restitucí, tedy 38 milionů korun. „Mocná ruská pravoslavná církev se chce v Česku těchto peněz zmocnit. Její přívrženci postupně přejímají vliv. Jsou rušeny farnosti, kněží dostávají výpovědi z práce, probíhá zastrašování,“ popsal zdroj.
Celý článek
Protože takových článků se může v našich novinách brzy objevit celá řada, stojí za to trochu se nad tím zamyslet. Proto tento komentář k citovanému článku:

Především pro mne - jakožto pro Čecha, který miluje Rusy, - článek znamená vznik obav o mé ruské přátele a obecně o Rusy u nás žijící. Ještě pár takových článků a zdejší Rusové se tu mohou ocitnout ve velice nepříjemné společenské situaci. Mám obavy, jak by se jim u nás v blízké budoucnosti žilo, kdyby zvítězil směr, kterým se vykročilo pondělními událostmi na synodu. Kdyby se totiž prosadila vyhraněně proruská orientace naší církve, stane se to brzy po společnosti známé a dostaneme se všichni pod palbu médií - např. jako údajná pátá kolona Moskvy, či jako relikt osmašedesátého roku atd. (Už to občas z jistých míst slýcháme, ale zatím to byly spíše ojedinělé výkřiky několika rusofobů.) Pak už nebude obtížné rozdmýchat ve společnosti vlnu nenávisti proti zdejší církvi. Doposavad jsme byli - my všichni, pravoslavní Češi i Rusové - zde respektováni, protože jsme byli zcela samostatná, nikým z Ruska neřízená, česká pravoslavná církev. Jenže tento (už trochu vratký) respekt může rychle pominout, bude-li naše církev dále kormidlována na kurs, jaký právě nabírá.

* * *

Nevím, zdali si ti tři mladí nezkušení biskupové, kteří se (prý pod taktovkou Moskvy) postavili proti vladykovi Simeonovi, uvědomují, jak strašný je pohled na to, co činí. Člověk nemusí být ani pravoslavný a dokonce ani křesťan, aby si uvědomil skandálnost situace, kdy se mladí srotí proti staršímu. Úcta ke stáří je imperativ obecně lidské morálky a mravnosti. Svrhnou-li mladí biskupové z čela církevního vedení svého nejstaršího spolubratra, nemohou sami očekávat od nikoho soudného žádnou úctu. A je-li tento nejstarší z nich o padesát let déle na světě než ten nejstarší z "biskupské mládeže", pak snad každý - křesťan i nekřesťan - chápe, že se děje něco zvráceného. Aby byl výsměch přikázáním Desatera (cti otce svého a matku svou...) i pravoslavné spiritualitě (založené na starcovství) dokonán, dosadili na místo svrženého starce právě toho biskupa, které je z nich všech nejmladší (čili tento synod nyní vede biskup, který není biskupem ještě ani dva roky).
Zvláště znepokojivé je, že tento duch "vzpoury mládeže" se už nějakou dobu šíří po církvi. Je to vidět na chování některých mladších kněží i na chování některých mladých věřících vůči duchovenstvu. To je pro život církve snad ještě horší jev, než všechny kanonické přestupky dohromady. To by však bylo na jiné úvahy.
Bojím se, že i ta část veřejnosti, která se zajímá o křesťanství a církve, si toho všimne a že nám vzpoura mladých biskupů udělá (další) veřejnou ostudu. Takové věci se prostě nedělají a určité principy se nepřekračují. Tečka.

* * *

Avšak zpět k našemu původnímu tématu zamyšlení nad novinovým článkem. Mám nyní skutečný strach o své zdejší přátele z Ruska, protože právě provedený převrat v církvi jim mezi Čechy dělá nebezpečnou ostudu (ačkoliv zrovna zde žijící Rusové s tím ve své většině nemají nic společného). Uvědomují si čeští a slovenští vysocí církevní činovníci, jak nebezpečné tady pro Rusy zde žijící je cokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo nějakou intervenci z Moskvy? Už teď jsem někde na internetu četl názor, že na církevní rovině zde hrozí opakování osmašedesátého roku!

Pokud teď - v bouřlivé době církevních restitucí (kdy národ vlivem krize chudne, ale církev bohatne) - u nás začne posilovat vliv Moskevského patriarchátu, může nám Rusko prosazováním svého vlivu v Čechách a na Moravě prokázat skutečně medvědí službu. Mám obrovské sympatie k Rusku a Rusům, a s bolestí hledím na rostoucí averzi, která je na Západě (i v České republice) v posledních letech proti Rusku různými temnými silami rozdmychávána. Samozřejmě s touto štvavou kampaní z celého srdce nesouhlasím, ale nemohu nevidět, že jí část naší společnosti podléhá. A nyní dostanou tito protiruští a protislovanští štváči další munici - a to naservírovanou na stříbrném podnosu přímo od naší církve.

Česká veřejnost je rozčílená církevními restitucemi a fámami, že část restituovaných peněz by mohla proudit skrze římsko-katolickou církev do Vatikánu. Nikdo už rozlícené anticírkevní Čechy nepřesvědčí, že všechny tyto peníze zůstanou v České republice. A teď se Češi z novin ještě dozvědí, že restituované peníze, které dostane zdejší česká pravoslavná církev, půjdou do Moskvy. To je pro některé Čechy ještě horší představa než Vatikán. Pro senzacechtivé novináře bude snadné, aby lidový hněv uvalený na římsko-katolickou církev obratně přesměrovali na pravoslavné Rusy a na Ruskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu. Fáma o tom, že restituované peníze "shrábnou Rusové", bude pro Čechy jako mávat rudým hadrem před očima býka. Obávám se, že by to, co v pondělí za mlčenlivého souhlasu moskevských vyslanců spáchali v synodu mladí proti svému nejstaršímu, mohlo (nedej, Bože!) nakonec vyústit v pogromy proti zdejším Rusům či proti všem našim pravoslavným chrámům.
Už teď se místní Rusové na jednom svém novém chrámu neodvažují - kvůli realistickým obavám z reakce okolí - vztyčit na střeše pravoslavný kříž. V Olomouci se ani za dvacet let svobody neodnaučili obyvatelé říkat pravoslavnému chrámu: ruský kostel. Jednotliví Rusové se občas svěřují, jakých ústrků se jim občas dostane od českých spoluobčanů. Být zde Rusem není vždy snadné. Jedné ukrajinské rodině nedávno zapálili chatu (zřejmě někteří sousedé) a bylo slyšet posměch: "Rusákům shořela dača." I zastupitelství Moskevského patriarchátu v Karlových Varech už prý má nějaké zkušenosti se sprejem na omítce (kvůli kauze s nestoudnými punkerkami.) A tak bychom mohli pokračovat.
Ruského pravoslaví si všichni v církvi nesmírně vážíme, ruská zbožnost je nám inspirací a dává nám sílu. Jenže české společenské poměry se dramaticky liší od Ruska. Mentalita Čechů je úplně jiná než Rusů. Nedej, Bože, aby se v církevní verzi opakoval scénář invaze roku 68, a pár nerozumných a nezkušených vysokých duchovních k nám pozvalo "bratrskou pomoc" z Moskvy (a nemusí to přímo udělat nějakým "zvacím dopisem", Čechům k hněvu bohatě postačí, když to jen bude vypadat, jako by si k nám naše pravoslavná církev takovou intervenční pomoc povolala či jako by nějakému nátlaku z Moskvy podlehla). A jestli to tu začne skrze ty tři mladé biskupy řídit Moskva, pak tím zřejmě nejen rozbije místní pravoslavnou církev, ale také poškodí pověst všeho ruského v české společnosti. Pozitivní obraz pravoslaví, který zde pravoslavné generace v povědomí naší společnosti tak těžko budovaly, přijde vniveč. Naše církev se změní na ghetto a rozkoly budou vznikat jeden za druhým.

Proto bych rád apeloval na všechny, aby anulovali pondělní zasedání synodu, překonali rozkol, vrátili se k jednomu stolu a pokračovali dál pod vedením nejstaršího. To je, myslím, jediná cesta, jak se vyvarovat neblahého vývoje, který by mohl hrozit. Mladší tím ukáží příklad pokory, a tak si opět zaslouží úctu a následování. Chyby děláme všichni, katastrofa však nastává až tehdy, když si je nepřiznáme, ale lpíme na nich a neoblomně pokračujeme po cestě hříchu, nemorálních kroků a nekanonických skutků.

* * *

Chci tímto vyjádřit lásku a úctu k ruskému pravoslaví a k Ruské pravoslavné církvi. Naléhavě však prosím, nepodporujte to, co v očích české veřejnosti není církvi ku prospěchu a co vytváří o naší pravoslavné církvi pochybný obrázek v očích Čechů a Moravanů. Prosím Ruskou pravoslavnou církev: myslete i na naše drahé bratry, příslušníky vašeho národa zde žijící, aby se nedostali do nepříjemné situace v České republice. Ať zde nezpůsobíte škodu sobě i nám. V české společnosti je stále vůči Rusku a Rusům mnoho předsudků a média jsou zde většinou spíše prozápadně orientovaná. V otázkách vztahů k Rusku, které jsou v naší společnosti a našem národě z historických důvodů nesmírně citlivé, je potřeba si počínat s největší opatrností a delikátností.

P.S.
Samozřejmě, pomoc a rada z vnějšku je v rámci katolicity světové pravoslavné církve vítána - zvláště v naší situaci. Ale tato podpora a projev katolicity se musí dít kanonickým způsobem a kráčet kanonickými cestami. Kanonický způsob pomoci zvenku jakožto projevu jednoty světové církve na rovině nejvyšší hierarchie je pouze jediný - řádná oficiální návštěva na pozvání hlavy místní církve a ve spolupráci s touto hlavou. Vše ostatní není kanonické a není ve skutečnosti výrazem církevní katolicity. Touto cestou k nám však byli pozváni jenom zástupci Konstantinopolského patriarchátu.



















Zobrazit příspěvek č. 953 jednotlivě

Administrátor --- 10. 12. 2013
Z došlé pošty: naše církev v rozkolu

Prohlášení arcibiskupa Simeona
arcibiskupa olomoucko-brněnského
metropolitního správce Pravoslavné církve v českých zemích
a na Slovensku



Pravoslavnému duchovenstvu, věřícím a veškeré církevní veřejnosti.

Upozorňuji duchovenstvo a věřící Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na skutečnost, že po dnešním (9. 12. 2013) zasedání posvátného synodu jsem zůstal jediným kanonickým představitelem naší místní pravoslavné církve. Ostatní členové posvátného synodu se na dnešním jednání bohužel zachovali v rozporu s posvátnými kánony, což je dovedlo k tomu, že se dostali do vzpoury vůči řádnému současnému nejvyššímu představiteli naší církve a do pozice rozkolu vůči pravoslavné církvi.

Jsem tímto jejich chováním otřesen a dovoluji si tvrdit, že jsem tento vývoj situace nezpůsobil, nepřál jsem si jej a nenesu za něj odpovědnost. Přál jsem si jen řešit problém uprázdněnosti pražského arcibiskupského stolce v těch intencích, jak jsem to nedávno veřejně sdělil ve svých dvou otevřených pastýřských listech, jejichž obsah je po církvi známý. Domnívám se, že ostatní členové posvátného synodu si však vyřešení neblahé situace v pražské eparchii nepřejí, a proto nakonec otevřeně zavrhli kanonické a ústavní principy, což je přivedlo do rozkolu.

Upozorňuji, že zpráva o průběhu dnešního zasedání posvátného synodu, která je uveřejněná na webových stránkách www.pravoslavnacirkev.cz obsahuje nepravdivé informace.

Vyzývám všechny naše ostatní duchovní a všechny pravoslavné věřící naší církve, aby přestali považovat arcibiskupa Rostislava, arcibiskupa Juraje a biskupa Jáchyma za kanonické pravoslavné duchovní a semkli se kolem jediného kanonického archijereje naší církve, kterým jsem po dnešních událostech zůstal jedině já. Je mi líto, že ostatní členové našeho synodu zvolili cestu vzpoury a rozkolu a budu usilovně pracovat na uklidnění současné rozbouřené situace. Budu postupovat výhradně cestou posvátné pravoslavné tradice a kánonů svatých otců, a k tomu požádám o pomoc ostatní světové pravoslavné církve – především Konstantinopolský patriarchát. Jsem si jist, že tímto způsobem se s Boží pomocí podaří překonat nejen kritickou situaci, která dnes nastala, ale zároveň vyřešit i problémy, jimiž trpí naše církev již od dubna letošního roku.

Žádám tímto všechny duchovní správce a veškeré kněžstvo, aby při bohoslužbách jako svého kanonického archijereje vzpomínali, až do doby vyřešení této situace, pouze moje jméno. Tím bude každá taková bohoslužba zasazena do duchovní jednoty s kanonickým pravoslavím. Pastýřsky vás žádám, abyste se zdrželi jakéhokoliv církevního společenství s rozkolnými biskupy.

Naléhavě jako váš pastýř prosím o zachování církevní jednoty a udržení celé naší církve na cestě svatootcovské posvátné tradice a v kanonickém spojení s ostatními hlavami pravoslavných církví ve světě, především s Jeho svatostí ekumenickým patriarchou Bartolomějem.

V blízké době svolám Posvátný Synod za účelem nápravy situace a budu církevní veřejnost informovat o dalším vývoji.

S arcipastýrským požehnáním a láskou v Kristu

Váš

+ Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský
metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

Dne 9. prosince 2013

* * *

English translation

Zayavlenie arhiepiskopa Simeona k raskole v tserkvi: PDF

* * *

Pozn.
Zvýraznění částí textu je dílem redakce Ambonu.


* * *

(Originál prohlášení v PDF)














Zobrazit příspěvek č. 952 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 6. 12. 2013
O zlaté rybce

Vtip k naší aktuální situaci v církvi

Pravoslavný farář sedí takhle u Vltavy a chytá ryby. Vtom se prut ohne, vlasec se napne a ryba zabrala. Vytáhne ji na břeh a ryba promluví lidským hlasem: "Pusť mě. Jsem zlatá ryba, mohu ti splnit nějaké přání." Farář ji tedy hodí zpátky do vody a říká: "No, tak co třeba... Teď je ta válka v Sýrii, tak bys s tím mohla něco udělat, ne?" Ryba se rozčílí: "Hele, já jsem jen obyčejná vltavská zlatá ryba. Vyřizuju záležitosti lokálního charakteru. Nějaká válka někde na druhým konci světa - to je na mně moc. Přej si něco jinýho!" Kněz tedy pouvažuje a povídá: "Tak bych si přál, aby se v naší církvi všichni stali láskyplnými, nezištnými, snášenlivými lidmi, kteří se k sobě chovají jen slušně, umí se vždy domluvit a mají pro sebe vzájemné pochopení." Ryba to poslouchá, hluboce se zamyslí, a pak se zeptá: "Kde že byla ta válka?"










Zobrazit příspěvek č. 951 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 28. 11. 2013
Na začátek předvánočního půstu

Ilustrace k tomu, jak se "zbožně postíme".












Zobrazit příspěvek č. 950 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2013
Odpověď na dopisy

Petice vyzývající, aby se naše církev zřekla restitucí

Protože mi začaly chodit žádosti lidí, kteří se chtějí podepsat pod petici za zrušení účasti Pravoslavné církve v českých zemích na začínajících církevních restitucích, reaguji takto hromadně, abych nemusel odpovídat jednotlivě.

Pokud vím, petice není (zatím?) realizovaná. Já osobně se žádnou petici organizovat nechystám. Pokud petice bude (a dozvím-li se o ní), dám sem o ní zprávu.







Zobrazit příspěvek č. 949 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 21. 11. 2013
Investigace České televize - o vnitřním stavu naší církve

Neveselé zamyšlení nad jednou televizní reportáží a nad reakcemi na ni

V příspěvku č. 948 je odkaz na reportáž ČT1, která byla tento týden odvysílaná. Řekněme rovnou, že to, co jsme viděli, působilo hrozně. Domnívám se však, že reportáž byla pravdivá, nezmanipulovaná a v rámci možností naší televizní tvorby i objektivní - a to je na tom všem vlastně nejhorší. Každý z hlavních zúčastněných v pořadu dostal slovo. Ten problém nejspíš nebude na straně televizních tvůrců, ale někde jinde. A co tedy říci na lkaní, že nás reportáž poškodila? Ano, poškodila nás. A to ukázáním, kam jsme se dostali. A je to pro nás lekce, která nás může naučit, že nežijeme ani na pustém ostrově ani v totalitní uzavřené sektě. I když sektářská mentalita se u nás občas objevuje: všechno tajit, dbát, aby neproniklo ven nic, co nechceme, ostrakizovat toho, kdo se vyjádří, kdo promluví či snad dokonce (ó hrůzo) něco píše atd. Jako administrátor Ambonu o tom vím své: kolik výčitek, nadávek, hrozeb či šplíchanců nenávisti jsem za ta léta z různých stran sklízel, když jsem se veřejně svobodně vyjádřil. Teď vidíme, že nebudeme-li sami otevřeně debatovat a vyjasňovat věci, udělají to za nás jiní a nebude se nám to líbit. Pravoslavná církev zde reprezentuje nějaké hodnoty, a tak je přirozené, že se o nás naše okolí zajímá. To jsme přece vždycky chtěli. A chová-li se pravoslavná církev neprůhledně a nečitelně, tak si ti, kteří se o ni zvenku zajímají, sami opatří informace a argumenty.

Z určitých míst zaznívá, že reportáž byla tendenční, nepřátelská a vyrobená s úmyslem poškodit církve. Dobře, pojďme o tom trošku podiskutovat. Každý má samozřejmě právo na svůj názor, a snad se ani na mě nikdo nebude zlobit kvůli tomu mému. Mám za to, že většina střízlivých lidí bude souhlasit, že pro obhájení nějakého tvrzení či hodnocení jsou potřeba kvalitní argumenty. A k obhájení tvrzení, že reportáž byla zmanipulovaná, takové argumenty nevidím. O neopodstatněnosti podezřívaného či negativního hodnocení práce tvůrců reportáže může svědčit i pouhé srovnání s neblaze u nás známými reportážemi televize Nova, jejichž jediným cílem bylo pošpinit a pomluvit jednoho hierarchu na základně nepodložených udání. Tyto reportáže, v nichž se od začátku až do konce jen vylévala špína na jednoho biskupa, však některým současným kritikům ČT kupodivu pramálo vadily. Tohle bychom si přáli, aby o nás Česká televize vysílala ve stylu Novy? Aby televize fungovala jako pouhý kanón nabíjený municí, kterou nejdřív někdo z církve pokoutně dodá, a to se následně vystřelí skrze obrazovky na diváky? Reportáž ČT, myslím, splňovala základní kritéria objektivity a byla v ní patrná snaha vyhnout se laciným senzacím. To bychom přece měli ocenit.

* * *

S tím vším souvisí další jev charakteristický pro naši smutnou církevní současnost. V průběhu událostí roku 2013 pozoruji velice znepokojující tendence k averzi vůči těm aktivním zájemcům a podporovatelům pravoslaví, kteří stojí z jakýchkoliv důvodů vně, ale k dění v církvi se vyjadřují. Možná se v některých jednotlivostech mýlí, ale upřímnou touhu pomoci místnímu Pravoslaví jim nelze upřít. Církev není soukromá firma, ale veřejné a otevřené společenství, a k tomu patří i to, že se lidé o ní vyjadřují. Místo toho, abychom z toho jevu, který svědčí o hlubokém zájmu, měli radost a s těmito příznivci komunikovali, tak na jejich adresu padají takové výroky jako např.: "Co ten se do toho plete?" Jsou zřetelné pokusy je dehonestovat, prohlašovat za hlupáky, kteří ničemu nerozumí, žádat je, aby se přestali starat o církevní věci, když nejsou příslušníky církve, činit z nich nekompetentní či dokonce zlovolné síly, které se vměšují a chtějí narušovat jinak krásné a radostné budování pravoslavné církve u nás (starším ročníkům to jistě připomene propagandu Rudého práva).

Měli bychom se přece radovat, že jsou (i potom, jak jsme se právě letos znemožnili) kolem naší církve ještě lidé, kteří se o Pravoslaví zajímají, mají k němu pozitivní vztah a vidí v něm kladný přínos pro naši společnost i pro svůj osobní život. Nerozumím tomu, že někteří z nás těmto lidem, stojícím (zatím) vně církve, skoro nadávají, osočují je, umlčují a všemožně jejich hlas diskreditují. Není to už skoro sektářský postoj? Choval se takto svatý vladyka Gorazd? Zadupeme-li do země tento "vnější církevní okruh", pak se tu naše církev stane jakousi ostrovní pevností, která si žije sama pro sebe svým zahnívajícím životem, nikomu není užitečná a nikdo o ni nemá zájem. (Pozor, na západě k něčemu podobnému prý svého času docházelo v prostředí ruské emigrace. Řada farností se uzavřela do ulity a prostě v ní časem umřela, aniž by si toho někdo kolem vůbec všiml.)

* * *

Okruhu těchto sympatizantů bychom měli být vděčni a spolupracovat s nimi, už kvůli tomu, že v naší společnosti existují také úplně jiné názorové okruhy - a to jsou zaujatí lidé, kteří Pravoslavím pohrdají či je vyloženě nenávidí. Kéž by se zamysleli ti, kteří svými skoro-sektářskými postoji vůči vnější společnosti odhánějí naše sympatizanty, jestli tím neúmyslně nepracují právě ve prospěch oněch lítých nepřátel Pravoslaví.

Aby bylo zřejmé, co mám na mysli, když zmiňuji ony vyloženě nepřátelské kruhy v naší společnosti, připomenu tu tekutou nenávist vůči všem církvím, která zaplavila naši společnost kvůli schválení církevních restitucí. Snad každý farář už s tím učinil nějakou osobní zkušenost. Leč nejde jen o živelný odpor české společnosti vůči církvím, jsou zde intelektuálské okruhy, které dostávají prostor v některých našich médiích. To jsou dosti vlivné skupiny (s některými žurnalisty a literáty), které zcela programově (tj. vytrvale a cílevědomě) šíří, prohlubují a upevňují nenávist vůči všemu pravoslavnému, ruskému či slovanskému. Pro doložení, o čem to tu vlastně mluvím, ocituji (ač nerad) něco z časopisu Reflex, který je zřejmě jedním z nejčtenějších společenských týdeníků. Snad to někomu ozřejmí, v jaké společenské situaci u nás Pravoslaví je. Pár výňatků z článku, v němž exceluje "profesor" Putna:

»...já žádný most na Východ nechci! Co je dneska Rusko? Autoritářský a antidemokratický režim, v němž se zavírají političtí odpůrci, kde neexistují nezávislá média a kde opoziční bloggery obviňují z kriminálních deliktů. Pravoslaví reprezentuje nejvyšší kágébácký hajzl Kirill, spojený s druhým kágébáckým hajzlem Putinem. To je současné Rusko a já nechápu, co pozitivního tam chceme hledat. Tak jaký most?«

Ohledně náboženství (tj. pravoslaví) v Rusku:
»...Ruská zbožnost založená na emoci ... tato zbožnost mystických starců, kteří namísto racionálního výkladu používali všechny ty mystické šplechty...«

O cyrilometodějských oslavách:
»...dostali jsme ten skvělý dar cyrilometodějského písemnictví, toho srozumitelného jazyka liturgie, jenže ten dar se brzy ukázal býti darem danajským, jenž nás odtrhl od evropské jednoty ... Co ten vzývaný slovanský národ za celá staletí tak úžasného dokázal?! ... Amen, Amen, pravím, že kdo dnes hovoří o slovanství, o nějakém přátelství s ruským lidem a o německém nebezpečí, tak jej lze pokládat za vlastizrádce. ... Při cyrilometodějských oslavách jde také o Temelín. ... Náboženství v konzervativní podobě začalo být módní. Nedávno jsem napsal, že kdejaký fašoun o sobě dnes říká, že je věřící konzervativec. ... Vytváří se tu živná půda pro extremismus.«
Reflex: Úvahy o slovanském prokletí
Je samozřejmě neuvěřitelné, že něco podobného se u nás v hlavních médiích tiskne (zvláště viz to blasfemické výrazivo na adresu patriarchy Kyrilla a prezidenta, ale to asi už nějak patří k úrovni soudobé západní kultury). Autora dokážu pochopit; je to homosexuál a člověk, který je zřejmě posedlý, a proto mu samotná existence pravoslavné církve musí nutně způsobovat téměř fyzickou bolest. Dobře tedy, víme, že se posedlostí zatemnění lidé takto chovají. Ale že to redakce Reflexu otiskne, už opravdu něco vypovídá o duchovním stavu společnosti a o skutečnosti, že jsme v duchovní válce a pod palbou.
Dnes už jako církev zřejmě nemáme sílu na takové články, jako je ten v Reflexu, patřičně energicky reagovat. Dříve jsme ji měli - v 90. letech jsme (většina kněží) podepsali otevřený dopis týdeníku Respekt, který se podobně hnusně vyjádřil o Srbské církvi. Tady je otevřený dopis, který jsme tenkrát na shromáždění sestavili a podepsali. Redakce Respektu se sice neomluvila, ale dávala si pak větší pozor na to, co o nás uveřejňuje. Podobné výroky se už neobjevily.
* * *

Nic, co útočí na církev zvenku, však není tak hrozné, dokud je církev vnitřně jednotná a konsolidovaná. To poslední, co jsme teď tudíž mohli potřebovat, je vnitřní rozklad, do něhož jsme letos zabředli. Ještě sice udržujeme formální kanonickou jednotu, ale (jak to vidím) už jsme ve stavu jakéhosi "mentálního" rozkolu, protože církev je rozdělená na dvě (či více) skupin, které spolu nedokážou najít společnou řeč. Jako by na nás dopadla kletba babylonské věže - mluvíme různými jazyky. A to je vskutku špatné a nevěstí to nic dobrého (kéž bych se mýlil!). Když poslouchám argumenty a výroky přicházející od druhé strany, připadá mi, že ti lidé snad žijí na nějaké jiné planetě a s naší realitou nemají nic společného. A pochopitelně musím připustit, že jim se zřejmě bude zdát to samé o mně.

Z duchovního hlediska lze tento jev snadno vysvětlit. Jak píše ap. Pavel, lidé se dělí na ty, kteří jsou uvažování světského (resp. tělesného), a na ty, kteří mají uvažování duchovní (viz Řím 8,6-9; pozor, nutný je pravoslavný překlad). Světsky myslící člověk nikdy nepochopí toho, kdo myslí duchovně. Vzájemně si nemohou porozumět. Jak už odpovídá dnešní době, nůžky se nám rozevírají a obě skupiny se dále a dále upevňují ve svém stavu. Moc bych si přál, aby v této věci byli ti, jejichž myšlení momentálně nerozumím, těmi osvícenými, kdo u nás uvažují duchovně, a já byl tím, kdo myslí jen světsky. Přál bych si to proto, že vliv této skupiny v církvi je významný a tito lidé mají moc "infikovat" (půjčuji si tento pojem od starce Paisije) svou zbožností a svým způsobem myšlení nezanedbatelnou část církevního společenství. Bylo by tedy pro církev dobré, aby právě oni byli těmi, jejichž způsob myšlení je osvícený blahodatí a posvěcený duchovním očištěním.

* * *

Hrozí či nehrozí nám rozkol nebo rozklad?

Na stránkách Ambonu dlouhodobě kritizuji rozkoly a rozkolnické chování. Činím to, co je v mých silách, abych rozkolu bránil a aby lidé věděli, co je to rozkol. Proto mě snad nikdo nemůže obvinit, že bych si rozkol přál nebo jej chtěl jakýmkoliv způsobem vyvolat či mu napomáhat. Z celého srdce si přeji, aby nám rozkol nehrozil, leč bohužel si tím nemohu být tak jist, jako náš vladyka Jáchym, který se na toto téma veřejně vyjádřil. Byl bych rád, aby to, co teď píši, bylo varováním a přispělo k tomu, že se případná hrozba nikdy nenaplní.

Samozřejmě je potřeba ctít názor biskupů a brát ho vážně - přinejmenším tím, že jej neignorujeme, ale přemýšlíme nad ním a snažíme se jej pochopit. A tak jsem se dle svých chabých sil snažil pochopit výrok vl. Jáchyma, který píše (viz web), že naší církvi určitě nehrozí rozkol. Třeba je to způsobeno, že hledím neočištěným zřením, ale tato slova mi nepřipadají jako přiléhavá k naší situaci. Samozřejmě, jsem jen kněz a nemohu vědět z jakých zpravodajských informací drahý vladyka čerpá. Ano vím, nejsem biskup a nemám tudíž ani zdaleka tolik možností sběru zpráv, jenže z pražské eparchie ke mně dolehlo už několik zvěstí, že lidé a farnosti uvažují o oddělení od místní zostuzené církve, v níž (jak se některým zdá) zavládla tolerance k homosexualitě a neschopnost (či neochota) nastolit řádné kanonické vedení.

Na farnostech jsou věřící dezorientováni a ptají se, jak mají rozumět tomu, co se to o nás každou chvíli píše v novinách. A teď se jistě budou ptát na reportáž, která se objevila v hlavním vysílacím čase na ČT1.

Naši farníci se začínají stydět před sousedy, že jsou příslušníky církve, kde se dějí věci typické pro podsvětí. Církve, která se ocitla bez metropolity a zůstává stále bez pražského biskupa, zrovna v době (jaká náhoda!), kdy má stát začít dávat restituční milióny. A ti, kteří teď obsadili místa, odkud budou peníze spravovány, jednohlasně ubezpečují, že o peníze tu vůbec nejde. Tohle má kněz obhájit před věřícími? A jak to mají obhájit pravoslavní farníci před svými příbuznými či sousedy? Tomu přece neuvěří ani poslední vesnický bramborář.

A jak si mají naši věřící vysvětlit, že vrchní kněz z hlavního města nemůže televizní reportérce doložit, co jí před chvílí do kamery tvrdil o údajných podvodech minulého církevního vedení? Rád bych touto cestou doručil všem, kteří mají církevní situaci na starosti, nedobrou zprávu: "Naši věřící začínají mít pocit, že současnému církevnímu vedení asi nezáleží na tom, jak církev před společností vypadá."

Jak jinak si mají vysvětlit, že si správce pražské eparchie může dovolit chovat se nepatřičným způsobem, který se od vedoucího církevního činovníka neočekává? Děti ukazují našim věřícím na internetu, jak se tam jeden z hlavních zástupců naší církve (jemuž vladyka Jáchym nyní v otevřeném dopise vyjádřil svůj obdiv) bez obalu přiznává k extrémismu a říká ve světském médiu o Evropské unii: "Aby ji čert vzal!" Co si pak o nás má inteligentní člověk pomyslet? A jednání vl. Simeona tam tento vrchní kněz přirovnává k chování cikánů. Nebo tato nepříliš důvěryhodně vypadající osoba tvrdí o nejvyšším představiteli naší církve, že prý "je nespokojen, protože svět nekojí jeho ambice" (toto a další invektivy viz zde a zde).

Jak tohle má farní kněz veřejnosti a našim věřícím vysvětlovat? Jak to, že to ostatní biskupové trpí? Takové nehorázné výroky už přece nelze považovat za žádnou věcnou diskusi, při níž je nutno ctít odlišný názor. Toto je už mediální střelba do starce a dehonestace hlavy naší církve. Už osm měsíců nám někteří naši noví lídři šijí z ostudy kabát - jedni svou aktivitou a jiní tím, že to dopouštějí či blokují snahy tomu zamezit.
Jak z jiné planety mi připadají tvrzení, která se tu objevují, v tom smyslu, že archim. Marek má jako správce pražské eparchie právo provádět personální změny apod. a vykonávat pravomoci vyhrazené jen biskupovi. To je zcela protestantský výklad ústavy! Správce eparchie má za úkol v co nejkratším čase připravit volby a do jejich konání zajišťovat jen to, co je nevyhnutelně nutné pro udržení chodu církve (tak nás to učili na škole); a pokud to nedokázal, musí být ihned vyměněn za někoho schopnějšího.

Další absurditou dnešních dnů je představa, že nadřízeným tohoto kněze, který je správcem uvolněné eparchie, není metropolita či metropolitní správce, ale celý posvátný synod. Tím je v praxi zablokována možnost tuto neřízenou nukleární střelu nějak eliminovat.
* * *

Prosím vl. Jáchyma za odpuštění, že s ním nemohu ve všem souhlasit. Zdá se mi, že vážnost situace trochu zlehčuje poukazem na historii moravské eparchie, která byla do příchodu vl. Nikanora dlouhou dobu bez vlastního eparchiálního biskupa. Chápu však, že naši mladší duchovní nemohou pamatovat, jak zdejší staří kněží ještě po mnoha letech hořce vzpomínali na neutěšenou situaci bez eparchiálního biskupa a jak naléhavě varovali, aby se už nikdy neopakovala. A to berme v úvahu, že tenkrát byla osiřelá moravská eparchie spravována knězem, který byl morálně na úrovni a mravně bezúhonným. (Důvodem, proč zde tenkrát nebyl dlouho biskup, není nic, co by se podobalo současnému kanonickému lapsu, ale příčiny byly ryze politické - komunisti bránili ustanovení biskupa. A navíc kolem toho nebyla taková celospolečenská ostuda, jako je dnes.)

* * *

Na úvodním citátu (a ve zbývající části citovaného článku v Reflexu) je vidět, jaký poměr má část naší společnosti k Rusům a k ruskému pravoslaví. Opravdu si myslíte, že pravoslavní z Východu při všech těchto těžkostech své společenské situace u nás, budou chtít ještě dlouho setrvávat v církvi, která se vlastní vinou zdiskreditovala před místní společností? A o chuti velké části Ukrajinců zavést si u nás filaretovský rozkol ví snad každý farář (velké části z nich je vlastně jedno, jestli to bude Filaret nebo někdo jiný, hlavně když to bude ukrajinské). Spojení většiny ukrajinské imigrace s naší církví už dávno visí na vlásku a my jako faráři musíme vyvíjet značnou snahu, abychom toto jejich křehké napojení na místní pravoslaví udrželi. A k tomu nám házejí polena pod nohy nějací hodnostáři nahoře, kteří si zde už 8 měsíců hrají jakési své mocensko-finanční hry, jimž nikdo nerozumí, a lehkomyslně a bezohledně tím potápějí zdejší církevní bárku. A když se nějaká ostuda provalí, tak se všechno svádí jen vladyku Kryštofa, jako by právě on stál za vším, co se tu kvůli nezkušenosti či u některých přímo diletantismu, nemravnosti a snad i zlé vůli některých církevníků hroutí.

S vl. Jáchymem souhlasím v tom, že poslední televizní pořad byl pro obraz naší církve před společností katastrofou: "Těžko jsme mohli naší církvi udělat horší vizitku, těžko jsme mohli více lidí od naší svaté víry odradit." Jenže může za to onen televizní pořad, resp. jeho tvůrcové? Dostal tam přece slovo i arch. Marek a otec Šuvarský. A z jejich výstupu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Pořad jen ukázal, jak na tom jsme. Není trochu divné zlobit se na zrcadlo za to, co v něm vidím? Protože však žijeme každý už na úplně jiné planetě, tak se asi těžko shodneme, kdo tuto ostudu (resp. tento stav naší církve) zavinil.

To, co vidím já, je holá skutečnost, že právě v tyto dny předložil vl. Simeon jasný a kanonický návod, jak řešit naši situaci a jak zvolit pražského biskupa (viz příspěvek č. 947). Je to rychlé a snadno uskutečnitelné. Šest kandidátů by mohlo okamžitě nastoupit do voleb. A to, co ještě vidím, je, že jsou tady jiné síly, které si zvolení biskupa asi nepřejí, resp. řešit situaci nechtějí a tvrdí, že času je dost a není kam spěchat. Sice chrlí spoustu medových slov o tom, jak je potřeba neblahý stav církve ukončit, ale v praxi to, co vl. Simeon navrhuje, rozmazávají, mlží, odvádějí pozornost jinam, uhýbají, odkládají, přicházejí s různými neústavními návrhy a jejich povědomí o kanonické praxi církve je žalostné.

A to raději hlouběji nerozebírám nemravné útoky na stáří vl. Simeona, což je od mladších duchovních nejen směšné a trapné, ale i ubohé a zavrženíhodné a hlavně nekřesťanské. Bohužel někteří vysoce postavení duchovní se zde po abdikaci vl. Kryštofa začali chovat způsobem, který se jim nepřísluší, neočekává se od nich a dokonce překračují své pravomoci. Neuvědomují si, že se tím sami diskreditují a vylučují se z morální posloupnosti poslušnosti. Který kněz bude upřímně poslouchat biskupa, jenž sám neposlouchá svého prvního mezi rovnými? A jakou úctu si může nárokovat biskup, který se nezastane urážené hlavy církve? Proč by měl normální věřící ctít kněze, který veřejně a opakovaně shazuje hlavu místní církve? Není to duchovní slepota takto se chovat k hlavě církve či takové chování mlčky schvalovat? Vždyť vl. Simeon je - díky svému stáří, zkušenostem a vzdělání - mezi všemi ostatními členy současného synodu jediným garantem jeho věrohodnosti.

A tak se ptám: "Není na čase akceptovat návrh vl. Simeona?" Je to přece návrh nejstaršího biskupa. V této situaci není už čas na jalové diskuse či nekonečné polemiky a prosazování svých osobních představ. Jsme v naprostém rozkladu a biskupové - chtějí-li být užiteční - musejí pro dobro církve v takovou chvíli zapomenout na vlastní ambice a podpořit svého nejstaršího hierarchu. Jinak by se mohlo stát, že věřící dojdou k názoru, že je na čase, aby jim řekli (tak, jak se to v naší církvi už jednou, kdysi dávno stalo): "Tak, vaše přeosvícenosti, a ven. Takového biskupa nepotřebujeme."

Ctíme své biskupy, chceme je mít rádi a důvěřovat jim. Máme pochopení i pro některé jejich lidské slabosti a nedokonalosti, které se nevyhnou žádnému člověku. Skláním se tímto před všemi třemi biskupy, kteří jsou nyní v Pravoslavné církvi v českých zemích. Mám osobně všechny tři lidsky rád a na každém vidím něco, co obdivuji. Rád bych se dožil doby, kdy se budeme moci všichni s upřímnou láskou obejmout. Nyní se ale musí oni tři dokázat domluvit a sjednotit, obnovit mezi sebou lásku, důvěru a spolupráci. Tím dají celé církvi příklad, který pak můžeme napodobit. Pak se zase sejdeme všichni na jedné planetě.

Teď je zřejmě poslední příležitost, kdy mohou všichni členové synodu dokázat, že nejsou "skupina pokrytců, kteří z ambonu lidem lžou a dychtí při tom po penězích ... a kteří neslouží Bohu, ale pustili mezi sebe ďábelskou moc" (řečeno slovy v Kristu nejmilejšího biskupa Jáchyma). Teď se mohou všichni zúčastnění podřídit nejstaršímu, ukázat ostatním v církvi příklad hodný následování a dokázat, že nebojují o miliardu, ale jde jim o dobro církve, a přesvědčit tím i ty, kdo žijí v současnosti na jiné planetě, než oni (jako např. já).


P.S.
Dnes volali věřící z pražské eparchie, že chtějí založit podpisovou akci na podporu vladyky Simeona a jeho ideje zříci se restitucí. Nevím, jestli k tomu opravdu dojde. I oni však vidí, že nebude-li návrh vl. Simeona na volbu biskupa přijat, je to už asi jediná cesta, jak zklidnit místní situaci.

Skutečnost, že naše církev není morálně zralá na řešení restitučních dávek, je už dlouho do očí bijící (psal jsem o tom na Ambonu před více než rokem: Dar z pekla? (817), Ještě k církevním restitucím (822).

Tam jsem už před rokem na podzim uvažoval, že kvůli restituovanému majetku "se církve uvnitř spolehlivě rozhádají a lidé v církvi se budou ještě celých příštích čtyřicet let vzájemně obviňovat, kdo co kam zašantročil, kolik se toho ztratilo, vytunelovalo a promrhalo. ... Mám obavy, že restitucemi právě chystáme tuto budoucnost církve: Společnost nás bude nenávidět, protože jsme si nahrabali majetek, který je sporný (a to je fakt); církve o velkou část z něj stejně přijdou, protože jsou personálně zablokované a ekonomicky neschopné; a uvnitř budou kvůli penězům rozhádané jako ještě nikdy před tím."















Zobrazit příspěvek č. 948 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 19. 11. 2013
Reportáž České televize o situaci v naší pravoslavné církvi

Televizní pořad: Satan mezi pravoslavnými

S milióny z restitucí vstoupil satan, říkají pravoslavní a bojují mezi sebou.

Oslovují se sice obřadně vaše vysokopřeosvícenosti, ale jdou po sobě způsobem, za který by se nemuselo stydět ani podsvětí. Mluvíme o československých pravoslavných, kteří stejně jako ostatní církve očekávají v nejbližších dnech první splátku církevních restitucí. Miliony na obzoru je oslepily natolik, že vypukl nelítostný boj – urážky, zastrašování, výhrůžky smrtí. Natáčela redaktorka Andrea Máslová.

Ke shlednutí zde: ceskatelevize.cz/ivysilani












Zobrazit příspěvek č. 947 jednotlivě

Administrátor --- 14. 11. 2013
Z došlé pošty - oficiální sdělení nejvyššího představitele místní pravoslavné církve

Druhý pastýřský list metropolitního správce v českých zemích a na Slovensku, arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona

SlMEON
(ThDr. Radivoj JakovIjevič)
ARCIBISKUP OLOMOUCKO-BRNĚNSKÉ PRAVOSLAVNÉ EPARCHIE
Masarykova 17, 779 00 OLOMOUC
Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,

Před týdnem jsem vám napsal první pastýřský list o tom, proč byla neúspěšná volba pražského biskupa 19.10.2013. Podle mnohých ohlasů soudím, že jste mi porozuměli a většinou se mnou souhlasili. V závěru jsem připomněl svá slova z konce zmíněného eparchiálního shromáždění, že do 30 dnů lze svolat nové eparchiální shromáždění, které by už pražského biskupa zvolilo. Dokonce jsem ve svém listu slíbil, že bych se toho mohl ujmout, pokud by mi nebyly kladeny překážky, a zdůraznil jsem, že jde o klíčový moment, protože bez pražského biskupa nemůžeme volit metropolitu a krize by pokračovala. V závěru jsem napsal, že jsem si jist, že by volba vyšla, pokud by se ustoupilo od snah ji zmanipulovat.

Když jsem říkal „do 30 dnů“, měl jsem na mysli jako den eparchiálního shromáždění sobotu 16. listopadu 2013. Zatím už polovina lhůty uplynulo, aniž by se projevily nějaké známky přípravy, a členové eparchiální rady, kteří se tohoto ústavního kroku domáhají, jsou vedením eparchie prý odmítáni. Proč? Je to strach ze zbytečných vydání a námahy, kdyby biskup zase zůstal nezvolen? Zraje snad snaha prosadit nezvolitelné kandidáty jiným způsobem? Myslím, že jsme zajedno v tom, že je nutno mít pražského biskupa co nejdříve a že by se jím měl stát ústavní cestou - volbou eparchiálním shromážděním, a samozřejmě, bez jakéhokoliv pokusu o manipulaci.

Eparchiální rada pražské eparchie se před 19. říjnem pečlivě zabývala shromažďováním kandidátů, shromáždila jich 12. Jsou to tato jména:
1. otec Rapcun,
2. biskup Jáchym,
3. arcibiskup Juraj,
4. arcibiskup Simeon,
5. arch. Marek Krupica,
6. igumen Izajáš Slaninka,
7. igumen Onufrij,
8. monach Joanikij,
9. igumen Michal Dandár,
10. emeritní metropolita Kryštof,
11. profesor Georgios Kountouris,
12. otec Hadrava.
Kandidáti 2.,5. a 7.kandidaturu odmítli, z dalších pak kandidátu č. 10. posvátným synodem nebyla přiznána kanonická způsobilost již dříve a u kandidátů 1. a 3. byla zpochybněna kanonická způsobilost na samém eparchiálním shromáždění. Přinejmenším však zbývajících šest může posloužit jako kandidáti pro příští eparchiální shromáždění. Je prvořadým úkolem eparchiální rady připravit životopisy zbylých kandidátů, případně dalších, kteří by byli dodatečně přihlášeni, a zaslat je členům posvátného synodu, aby rozhodli o jejich kanonické způsobilosti a své stanovisko písemně sdělili včas eparchiální radě. Na splnění tohoto úkolu členové eparchiální rady ani nepotřebují, aby byli svoláváni a zasedali. Mohou se o něj podělit mezi sebou, případně přizvat k němu další slušné lidi, kterým osud církve leží na srdci.

Pokud by životopisy kandidátů dostali předem všichni členové eparchiálního shromáždění, mohlo by být představování kandidátů na tomto shromáždění velmi krátké. Omezilo by se na odpovědi kandidátů na případné dotazy voličů. Představuji si, že sama volba by se konala tajným hlasováním ve více kolech. V prvním jednom nebo dvou kolech by se volilo mezi všemi kandidáty. Do dalšího kola, pokud by dosud žádný kandidát nezískal dvoutřetinovou většinu všech hlasů, by postoupila polovina kandidátů, ti s vyšším počtem hlasů. Pokud by ani z těch nikdo nezískal dvě třetiny hlasů následovalo by další kolo, kde by soutěžili již jen dva kandidáti, kteří získali nejvyšší počet hlasů. Pokud by v něm žádný nezískal dvě třetiny hlasů, toto kolo by se jednou nebo dvakrát opakovalo. Kdyby ani pak nikdo z obou nezískal dvě třetiny hlasů, bylo by přiznáno vítězství kandidátovi s prostou většinou, jako tomu bylo při volbě minulého pražského biskupa v Teplicích v roce 2000. Byl tehdy brán v úvahu neklid mezi věřícími, způsobený dlouhým bezvládím.

Eparchiální shromáždění pražské eparchie také volí pomocné biskupy své eparchie.
O tom, že početná a rozlehlá pražská eparchie by měla mít jednoho nebo dva pomocné biskupy, se již mnoho hovořilo při různých setkáních. Žádá si to stále větší účast biskupů na mezinárodních církevních i jiných schůzích. Ušetřilo by naší církvi čas, peníze a energii, kdyby se k tomuto účelu využilo stávajícího shromáždění a nesvolávalo se nové. Za kandidáty by posloužili zbylí kandidáti, kteří neuspěli ve volbě za pražského biskupa. Zde upozorňuji, že bratr Kountouris byl už zvolen pomocným biskupem pražské eparchie (biskupem Žateckým) v roce 1995 a stačilo ho jen vysvětit, ale zasáhly zde tehdy politické vlivy. Pokud by nebyl zvolen pražským biskupem, mohl by přijmout příslušná svěcení a ujmout se úřadu jako pomocný biskup pražské eparchie.

Nakonec se ještě vracím k bodu, který v srdcích některých našich věřících vzbudil rozpaky. Mám na mysli přítomnost a projev pařížského metropolity Emanuele z cařihradského patriarchátu na eparchiálním shromáždění v Praze 19.11.2013. Zdálo se jim nemístné, aby představitel jiné autokefální církve zasahoval, byť jen slovy, do vnitřních záležitostí naší církve. Tyto rozpaky pramení z nedostatečné znalosti struktury pravoslavné církve a jejího vnitřního propojení. Jako jednotícím článkem katolíků je papež, kterého všichni katolíci na slovo poslouchají a kdekoliv mezi katolíky dojde k nějakému problému, zasáhne papež a jeho rozhodnutí je katolíkům zákonem, tak v pravoslavné církvi tímto jednotícím článkem je obsah svátých kánonů, právních usnesení pravoslavných sněmů a otců. Ty jsou závazným zákoníkem všech pravoslavných autokefálních církví, a kde se poruší, poruší se i jednota církve a tehdy celá církev je připravena pomoci tuto ránu zacelit. Křehké demokratické zřízení pravoslavné církve založené na lásce a porozumění snadno může být narušeno zvláště v době, kdy odchází nejvyšší představitel autokefální církve a volí se jeho nástupce. Může nastat patová situace, ze které není jiné východisko, než pomoc bratrských pravoslavných církví.

Taková situace nastala v naší církvi po abdikaci vladyky Kryštofa. Když byl volen a jmenován správce eparchie, došlo jaksi automaticky k posunu pravomocí biskupských na kněze, čehož následky všichni bolestně pociťovali, aniž pochopili příčinu. Stal jsem se metropolitním správcem, tedy hlavou naší autokefální církve, ale s velmi omezenou pravomocí. Snažil jsem se přesvědčit ty, kdo mne omezovali, co a proč není v pořádku, ti však církevní právo většinou nestudovali a církevní řád si přizpůsobili podle svého (církevní právo se studuje v nejvyšších ročnících bohosloví; pokud se studium nedokončí, doplatí na to především znalost církevních pravidel). V této bezvýchodné situaci jsem učinil jediné možné, obrátil se o pomoc k ekumenickému patriarchátu a jeho prostřednictvím vlastně k celé pravoslavné církvi. Proto se na zasedání posvátného synodu a eparchiálního shromáždění objevil pařížský metropolita Emanuel s posláním pozorovatele, ale, bude-li třeba a bude-li ekumenický stolec požádán, přislíbil i pomoc intensivnější. Má právo vybavit své delegáty i pravomocí poradce i člena posvátného synodu s právem hlasu a poslat jich trpící církvi tolik, kolik bude třeba. Vzpomínám si, že krátce po svém vysvěcení na biskupa jsem zastupoval našeho metropolitu Doroteje v Sofii. V Bulharské církvi vznikl rozkol a patriarcha Maxim požádal ekumenického patriarchu o pomoc. Na jeho vyzvání přijely hlavy snad všech autokefálních církví a po třech dnech jednání rozkol byl v míru a lásce ukončen.

V závěru svého listu se obracím k vám, všem věřícím naší pravoslavné církve, zvláště v postižené eparchii: nepodceňujte, ale ani nepřeceňujte nebezpečí, které naší církvi hrozí. Nejdříve se říkalo: „Odešel vladyka, zvolíme si jiného a vše bude jako dříve, teď jsou na řadě důležitější věci: cyrilometodějské oslavy, pouť do Mikulčic, návštěva ekumenického patriarchy… pak bude léto, věřící budou na dovolené, volba počká, mediální tlak je velmi nepříjemný, ale nakonec je to omrzí.“ Dnes víme, že je situace mnohem vážnější, že šlo o posílení moci kněží v církvi, ne moci dávat a sloužit, ale moci brát a panovat, že kdosi snad uvažuje, má-li se vůbec volit pražský biskup, když lze panovat bez něj za pomoci strachu, především strachu z chudoby. S druhé strany však víme, že církev patří Kristu, že on je jejím Pánem a že ji může zachránit, činí to však spolu se svým lidem, který mu věří, doufá v něho a miluje jeho církev. Není teď čas sedět u počítačů, pohoršovat se a přemýšlet, jak z trpící a pomlouvané církve utéci, ale soustředit se na modlitbu a požadovat od sebe i od svých kněží důslednou mravnost a věrnost Kristu a nebát se za něj bojovat, „a před nepřáteli neutíkejte!“

Arcibiskup olomoucko-bměnský
Metropolitní správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

P.S. Prosím, aby tento pastýřský list byl přečten v chrámě po nedělních bohoslužbách

Olomouc 8.listopadu 2013







Zobrazit příspěvek č. 946 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 11. 2013
Ze světa: Srbsko bez Kosova

Srbský patriarcha: lépe je nám zůstat bez Evropy, než bez Kosova

Představitel Srbské pravoslavné církve opět zdůraznil, že Srbsko se nemůže zříci Kosova. Podle názoru patriarchy, je-li cenou vstupu do Evropy zřeknutí se Kosova, pak je pro Srbsko lepší zůstat bez Evropy.

"Jestli je cenou vstupu do Evropy oddělení Kosova, pak bychom měli Evropu "s díky" odmítnout. Bude lépe, když zůstaneme sami bez Evropy, pokud je to nutné, ale s naším Kosovem," prohlásil patriarcha Irenej u příležitosti audience účastníků mezinárodní panevropské konference zasvěcené lidským právům a náboženské svobodě, sděluje agentura Tanjug.

Patriarcha ještě podtrhl, že mezinárodní společenství musí najít řešení a zajistit srbským utečencům možnost návratu do Kosova a Metochie.

Bělehrad, 10. listopadu 2013
Pravoslavie.ru













Zobrazit příspěvek č. 945 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 4. 11. 2013
Od cyrilometodějské misie k autokefalitě a jejímu významu

Na okraj svátku knížete Rostislava

Asi už není potřeba rozvádět, že sv. kníže Rostislav pozval na Velkou Moravu byzantské věrozvěsty a stal se tak iniciátorem cyrilometodějské misie. Právě on stojí na počátku toho, z čeho dodnes čerpají všichni pravoslavní Slované. Žádostí o biskupa a učitele a následným přijetím sv. Cyrila a Metoděje a vytvořením podmínek k jejich práci, se stal velkomoravský kníže apoštolůmrovným otcem veškerého slovanského Pravoslaví.

Tentokrát však budeme naše úvahy odvíjet od skutečnosti, že se Byzanc ujala této úlohy a ujala se tím duchovní péče o vzdálenou zemi, která byla za okruhem jejího bezprostředního zájmu. Dnešní historikové si s touto skutečností často nevědí rady a fantazírují, jaké dalekosáhlé politické zájmy tím byzantský císař s konstantinopolským patriarchou asi mohli sledovat. Člověk nemající pravoslavného ducha asi nepochopí, jak je to možné, že křesťanské myšlení prodchnuté Evangeliem může mít zájem o spásu neznámých lidí sídlících kdesi daleko na severu. Zato my pravoslavní to snad ještě chápeme a dokážeme ocenit křesťanský skutek lásky, jímž se vyznamenali všichni, kteří se na cyrilometodějské misii nějak podíleli.

Celá misie je projevem ducha pravoslavné katolicity, která se projevuje mj. tím, že křesťané mají zájem jeden o druhého, církevní obce jedna o druhou, eparchie jedna o druhou a jedna autokefální církev o druhou a všichni dohromady projevují péči, aby se spása Kristova dostala i tam, kde ještě není, a tak mohlo co nejvíce lidí získat účast na tom, co jinak než skrze Církev získat nelze.

Apoštol Pavel vyjadřuje ducha pravoslavné katolicity (církevně slovansky: sobornosti) a z ní vyplývajícího vzájemného zájmu a neodlučného vzájemného propojení v Církvi nadmíru výstižným podobenstvím:

Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
13  Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
14  Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.
15  Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla.
16  A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla.
17  Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich?
18  Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.
19  Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?
20  Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.
21  Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!"
22  A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné,
23  a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme,
24  jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest,
25  aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.
26  Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.
27  Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
(1 Korintským 12. kap.)
Pravoslavná katolicita je projevem a důsledkem působení Ducha Svatého. Myslím, že vždy, když se z církevního života ztrácí zájem o bratra, trpělivost či soucit, je na místě vidět v tom nějaké oslabení působení Boží blahodati a měla by se zkoumat příčina - tj. hledat, co činíme špatně. To platí jak pro jednotlivce, tak pro celé obce nebo místní církve.

Když se potkáte s blahodatným starcem, jednou z prvních věcí, jichž si můžete všimnout a pocítit je, je zájem o člověka. Nepředstíraný zájem o vás. Neomezí se na zdvořilostní formality, ale vidíte na něm, že mu ležíte na srdci. Tak se projevuje Boží blahodať posvěcující a proměňující lidské myšlení a cítění.

Toto blahodatí požehnané uvažování se pak promítá do celého života Církve. Jednak jako apoštolská láska, s níž se vypravují další a další křesťané na misie, aby přinesli spásu těm, kteří o to budou stát. Další projev této pravoslavné katolicity se ukazuje v praktickém církevním životě. Křesťané si pomáhají a mají o sebe zájem, cítí sounáležitost a vzájemné spojení. Představitelé místních pravoslavných církví se vzájemně navštěvují, církve si pomáhají a vzájemně na sebe dohlížejí - tj. nechovají se jako izolované ostrovy, ale projevují o sebe zájem a péči.

* * *

Někdo by si mohl říci: "Jak o sebe mohou pečovat či na sebe vzájemně dohlížet, když jsou jednotlivé místní církve autokefální, tj. mají plnou samostatnost ve svých vnitřních správních věcech?" Odpověď je prostá: "Autokefalitu či jakýkoliv druh samostatnosti je nutno chápat a vykládat jedině ve světle pravoslavné katolicity." Katolicita, jakožto jedna z primárních vlastností Církve, je nadřazena autokefalitě. V Symbolu víry vyznáváme: "Věřím v jednu svatou, obecnou (tj. katolickou) Církev..." Nic se tam nepraví o tom, že bychom věřili v řadu místních autokefálních církví.

Především na sebe musejí místní církve dohlížet v těch základních rovinách, v nichž se děje jednota světové pravoslavné církve, tj. v oblasti dodržování neporušené pravoslavné víry, oblasti liturgie a Tajin a v neposlední řadě v oblasti dodržování kanonických principů a křesťanských mravů, jak jsou zakotveny v Písmu svatém. V těchto zásadních věcech neexistuje žádná místní samostatnost a nezávislost! Pokud by si některá místní církev např. chtěla ustanovit biskupy, kteří nesplňují kanonické podmínky, pak musí některá jiná místní církev (nebo více církví) reagovat. To je povinnost, od níž se odvíjí udržení jednoty světového pravoslaví. Vždyť ten, kdo chce provést narušení kánonů, útočí tím na jednotu a pokoj Církve. Ti, kteří se proti tomu všemi dostupnými prostředky postaví a případně i jakýmkoliv způsobem intervenují, chrání tím církevní jednotu. Takoví nejsou narušiteli ale ochránci pravoslavné katolicity.

Uvědomme si, že každý pravoslavný biskup musí mít kanonické předpoklady k tomu, aby mohl být uznáván celou světovou pravoslavnou církví; na druhé straně - každého kanonicky způsobilého a řádného biskupa musí uznávat všichni biskupové po celém světě. To je naprosto neodlučná vlastnost celocírkevní jednoty. Co by se stalo, kdyby si nějaká místní autokefální církev ustanovila biskupa, který není kanonicky způsobilý být biskupem? V důsledku by to znamenalo zahájení procesu, který by mohl vést až k vyloučení této církve z celocírkevní pravoslavné jednoty.
Na duchovní úrovni by však takto nekanonický akt mohl někdo chápat jako zpochybnění účasti na jednotě Církve už v okamžiku jeho provedení. Takové pochybnosti o věrohodné pravosti (čili o skutečné pravoslavnosti) jakékoliv místní církve pak vedou nezřídka k rozkolu. Proto je potřeba opatrnosti.
* * *

Problémy s nesprávným chápáním samostatnosti bývají typickým jevem pro nezralá církevní společenství. Musel se s nimi potýkat i svatý vladyka Gorazd hned od počátku pravoslavného hnutí u nás. Tenkrát přicházeli někteří pomýlení lidé s názorem, že Srbská církev by nám bez okolků měla dát apoštolskou posloupnost (tj. vysvětit kandidáty na biskupství, aniž by zkoumala, zda kanonicky vyhovují či nikoliv) a více do místních záležitostí nestrkat nos. Tak si to představoval pan Farský a řada dalších, kteří později zradili pravoslavnou orientaci a vytvořili si extrémně protestantskou tzv. "Církev československou". Sv. Gorazd musel bojovat jako lev a znovu a znovu dokazovat, že takové představy nemají nic společného s autentickou starokřesťanskou praxí, a navíc že jsou neetické, nemorální a snad i nemravné. Není přece slušné žádat Matku Církev v neurvalém stylu: "Dej nám svěcení a o víc se nestarej!"

Když se tyto problémy vyřešily odchodem protestantsky smýšlejících lidí z pravoslavného společenství, přišlo toto pokušení v další variantě, byť jemnější. Pravoslavní křesťané sice už pochopili, že nejprve musí zdejší pravoslavné společenství projít stádiem ustanovení místní církve a následně procesem duchovního vývoje a budování, bohužel však i nadále musel sv. Gorazd vynakládat nemálo sil, aby tlumil a odrážel vytrvalá volání po spěšném udělení plné církevní samostatnosti. Někteří duchovní i mnozí věřící trpěli představou, že všechny církevní problémy se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku, když místní pravoslavná církev co nejdříve získá autokefalitu.
S podobným uvažováním jsme se před pár lety setkali na velkém západoevropském církevním shromáždění ve Francii, kde jsme byli hosty. Základním motivem bylo volání po autokefalitě. Zažili jsme mezi tamními pravoslavnými hodně pěkného a inspirativního, ale ten duch naléhavě (a skoro bych řekl až agresivně) se dožadující naprostého církevního osamostatnění byl zarážející a mně osobně i trochu nepříjemný. Zvláště poté, co mezi všemi vystupujícími opájejícími se vizí autokefality vystoupil i nějaký anglický archimandrita, který pokojně a důstojně vyjádřil opačný názor, a sklidil za to od většiny přítomných delegátů nejen bouři nevole, ale přímo hněvu a předseda dosti brutálně omezil jeho vystoupení. Bylo jasné, že jiné názory na užitečnost autokefality se na tomto velikém církevním shromáždění nerespektují ani netolerují.
Sen některých místních pravoslavných o autokefalitě se posléze naplnil v roce 1951 resp. v r. 1998. Otázku, co dobrého to naší církvi přineslo a jestli je na autokefalitu zralá, ponechávám pro tuto chvíli stranou.

Jen bych podotkl, že autokefalita není nic samospasitelného a je užitečná do té míry, do jaké umožňuje hojnější využití potenciálu zbožnosti na daném místě. Slabý skomírající stromek potřebuje oporu, aby ho vítr nevykořenil; silnému stromu však opora překáží v růstu. Když místní církev kypí duchovním životem a nese hojné plody zbožnosti, pak může být kontraproduktivní, když je do jejích správních záležitostí zasahováno zdálky a zvenku. Pokud je místní církev přesvědčivě upevněna v pravoslaví ve všech jeho aspektech a nejenže nepotřebuje podpírat zvenku, ale naopak je schopna pomáhat dalším a upevňovat ostatní venku ve víře a kanonickém budování, je autokefalita na místě jako prostředek, skrze který může být místní církev více užitečná celému Tělu Církve. Ruská církev čekala na plnou samostatnost půl tisíciletí.

* * *

V těchto dnech se setkávám v naší církvi s jevy, které mě přivedly k těmto úvahám o obsahu autokefality. Jak se mi dnes zdá, tak protestantské pojetí autokefality (ve smyslu: "budeme si tady dělat, co chceme") nezmizelo z církevního myšlení, když se udělením autokefality naplnil sen, který cloumal s naší církví v době meziválečné. I dnes zde vane v mnoha myslích duch velice podobný tomu, s nímž musel tenkrát zápasit svatý vladyka mučedník. Dokonce teď byla sepsána i jakási petice dožadující se, aby se nám do záležitostí naší autokefální církve žádná jiná církev nevměšovala (signatářům při tom nevadí, že jejich požadavky protiřečí dikci tomosu o udělení autokefality, který naše církev v r. 1998 přijala a biskupové podepsali). To znamená jediné - stále trvající nevyzrálost místní církve k cítění pravoslavné katolicity. Prostě jsme ještě nedorostli k hlubšímu pochopení jednoty Církve. "Jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev" sice vyznáváme ústy i písmem, ale něco podstatného z významu této posvátné formulace nám doposavad uniká.

Popisovaný duchovní nedostatek se projevuje v mnoha rovinách církevního života a zřejmě se podílí i na vleklých problémech, s nimiž se potýkáme v tomto roce. Asi bychom si měli intenzivněji uvědomovat a hlouběji promýšlet, že na všech úrovních církevního života (od rodinného, přes farní a eparchiální, až k celocírkevnímu a mezinárodnímu) je osvojení si ducha katolicity (círk. slov. "sobornosti") jádrem schopnosti vytvářet církevní společenství, čili obecenství lásky, které je uspořádáno dle vzoru přesvaté Boží Trojice - Církev je v jistém smyslu ikonou Trojice. Tři Osoby jsou jedním Bohem, aniž by se z jedné strany narušovala jejich individualita a osobnostní charakteristika, a z druhé strany se nenarušuje ani jejich jednota, resp. jednobytnost. Podobně mají jednotlivé místní autokefální církve plnou samostatnost ve svých správních záležitostech, ale na druhé straně tato samostatnost či individualita nesmí být nikdy na úkor jednoty. To platí pro rodinu, farnost, eparchii, církev i pro celou světovou Církev.

Co je tím tmelem, který způsobuje jednotu v mnohosti? Shůry je to blahodať Svatého Ducha a od lidí je to schopnost sebezapření a lásky. A jak konkrétně se vlastně má na lidské úrovni projevovat ta jednota v lásce? Uvnitř místní církve stejně jako navenek: zájmem, soucitem, spolutrpěním, úctou, mírností, vzájemným přijetím, laskavostí, čitelností svých postojů a záměrů, neintrikováním, nepovyšováním se, schopností si naslouchat a domluvit se, pravdivostí a mravností, a tak bychom mohli pokračovat... Prostě tímto a mnohým dalším, co nám dnes v církevním životě na všech stranách tak bolestně schází.

* * *

To, co k nám na Moravu na Rostislavovo pozvání před tisíciletím vstoupilo, není jen výprava nějakých Byzantinců, ani pokus o rozšíření politické sféry jednoho impéria. Jedná se především o příchod "jedné svaté, obecné a apoštolské Církve". Moravané tím byli zahrnuti do jednoty Kristova mystického Těla. To je podstatné, ostatní je druhotné. Svátek svatého knížete Rostislava a potažmo byzantské misie nás přivedl k otázkám celocírkevní jednoty, která není jen slovem na papíře, ale tím, co cítíme přinejmenším při každé liturgii, která činí z malého shromáždění věřících na daném místě přítomný projev katolicity celé Církve, která je rozprostřena téměř po veškerém světě a ve všech dobách. Je to příchod Boha za účasti všech svatých i celého stvoření, všech křesťanů živých i zesnulých (a dokonce v Kristu, který je alfa i omega všeho a stojí v čase i nad časem, je nadčasovou přítomností i těch, kteří ještě přijdou).

Snad to jednou pochopíme nejen rozumem ale trošku i srdcem, a nebudeme svou omezeností bránit tomu, aby se tyto nejpodivuhodnější věci naplňovaly i v našem času a prostoru, nakolik je to možné.













Zobrazit příspěvek č. 944 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 29. 10. 2013
Ze světa - video

Archanděl Michael pláče na Rhodu

Zazračná myrotečivá ikona. 26. října 2013










Zobrazit příspěvek č. 943 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z došlé pošty

K Pánu odešel nejstarší pravoslavný presbyter

11. října, den před svými 87. narozeninami, zemřel nejstarší kněz naší církve otec Jan Křivka. Duchovním byl od roku 1949.

Věčná paměť!

Televizní pořad o prot. Janu Křivkovi Nevyzpytatelné křivky života















Zobrazit příspěvek č. 942 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 15. 10. 2013
Z dopisu Bratrstva pravoslavné mládeže - sbírka

Prosba o podporu žalmisty Samwela Akena z Tanzánie,

který by rád studoval teologii na pravoslavném semináři v Nairobi. K tomu je potřeba asi 60.000 Kč. Se Samwelem se seznámil jeden mládežník při své cestě po Tanzánii v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Paraskevy. Misie mezi domorodým obyvatelstvem je poměrně úspěšná, ale ekonomická situace je velmi zlá, proto často jen pár korun může měnit lidské osudy.

Pro další informace klikněte níže na obrázek.




Další podrobnosti a stav sbírky viz na webových stránkách Bratrstva













Zobrazit příspěvek č. 941 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 10. 10. 2013
Usmrcování pacientů na postupu

Počet případů euthanasie v Nizozemsku stoupl o 13 procent

Holanďané si „dobrou smrt“ uzákonili v roce 2002. Řadu let po jejím povolení počet případů klesal. V roce 2006 přišel zlom a od té doby jejich počet strmě roste.


Plakát z nacistického Německa propagující euthanasii: „Náklady na geneticky defektní osoby přijdou společnost na 60 000 říšských marek. Soukmenovci, to jsou vaše peníze.“

 
Lékařem prováděnou eutanazii nevyléčitelně nemocným osobám si konstituční parlamentní monarchie ústavním zákonem legalizovala v roce 2002. Většinou se jedná o případy nemocných rakovinou a kteří čelí nesnesitelném bolestem a neměli šanci na uzdravení. Po přijetí zákona se stalo něco, co nikdo z Holanďanů nepředpokládal. Počet případů klesal a klesal. Až v roce 2006 nastal zlom, statistika se vyšplhala na 1923 případů. Jenže i po zmíněném roce 2006 počet vykonaných exekucí roste a v loňském roce se to již týkalo 4188 osob. Eutanasie v Nizozemsku dnes představuje přibližně 3 procenta všech úmrtí.

Vládní komise, která se problémem zabývala, ve výroční zprávě konstatuje, že nelze zjistit, proč k nárůstu dochází. Všeobecně se soudí, že jen nějakou dobu trvalo, než se tato možnost dostala do obecného povědomí a než obě strany – lékaři i společnost ji začala akceptovat.

. . .

Postupně ale lze vysledovat jistý posun v myšlení lidí a Holanďané nejsou s jejím uzákoněním v Evropě sami. Takzvanou aktivní eutanazii umožňují zákony také v Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. V USA je nelegální na federální úrovni. Zákony čtyř z 50 států jí ale povolují. Pasivní eutanazii, tedy zastavení léčby včetně odpojení od přístrojů na žádost pacienta umožňuje legislativa sedmi států Evropy: Irska, Švédska, Německa, Dánska, Finska a Francie).

Smířlivý postoj k euthanasii lze v poslední době zaznamenat i v tradičně konzervativně smýšlející Anglii. Alespoň podle uveřejňovaných článků v jednom z nejvýznamnějších lékařských časopisů „British Medical Journal“. Není to tak dávno co se tomuto tématu věnoval kromě úvodníku i třemi články uvnitř jednoho čísla. Všechny se stavěly za legalizaci. Na city působící líčení utrpení matky jednoho z lékařů, bylo zvlášť přesvědčivé.

Celý článek zde

* * *

Před delším časem jsem četl článek od zdravotníka, který se zamýšlel praktickým prováděním eutanazie - jak by asi mohlo vypadat v našich konkrétních podmínkách, kdyby byla eutanazie povolena. Věděl z praxe, jak to chodí v nemocnicích, když se jedná o umírání, a jak neurčitě a falešně se v ordinacích obvykle mluví s pacienty v terminálním stádiu. Např.: "Tak, dědo, a teď vás odvezou do hospice a dál vás budou léčit tam," a děda si myslí, že jede na doléčení někam do lázní, nikdo mu neřekne, že do hospice jede umřít. Nebo se používají cizí slova, kterým lidé nerozumějí, bojí se však zeptat: "Babi, chemoterapii máte za sebou a teď nasadíme paliativní léčbu," babička těžko pochopí, že to znamená, že léčba nádoru byla neúspěšná a nyní jí budou v průběhu umírání už jen tišit bolesti.

Autor článku znal ze své praxe řadu případů, kdy děti a vnukové neměli zájem, aby se nemocná maminka (babička) vrátila z nemocnice (komu to nepřipadá pravděpodobné, ať si uvědomí, že dnes už přesáhl počet případů pohřbů bez obřadu, tj. bez zájmu příbuzných, třetinu a podle některých zdrojů prý dosahuje skoro poloviny). Pro takové potomky pak nemusí být takový morální problém snažit se přesvědčit lékaře, že v zájmu zabránění nevýslovnému utrpení je eutanázie zcela na místě. A protože lékaři jsou jen slabými lidmi, může se potomkům podařit dosáhnout kýženého výsledku (opravdu věříme, že mezi lékaři nejsou takoví, jejichž odborný názor je dostatečně flexibilní, když mezi zvažovanými argumenty je i patřičně naditá obálka?) A zmanipulovat starého člověka, aby si kvůli svým milujícím dětičkám nechal udělat tu "eutázii", také nemusí být tak těžké, zvláště pokud si už není schopen uvědomit, oč přesně při tomto "léčebném zákroku" jde (lékaři přece provádějí jen léčebné zákroky, že?). Vždyť starší generace prožila aktivní část života v době, kdy lékaři ještě veřejně nepoužívali takové podivné formule jako např. "vést léčbu ke smrti pacienta" (citované vyjádření můžete od některých lékařů zaslechnout).

Znamená to snad, že je už úplně senilním či nepříčetným takový člověk, který si není schopen si srovnat v hlavě, že se dostaví do ordinace, kde mu lékaři odborně provedou "přerušení života"? Nikoliv. Člověk, který vyrostl a prožil život ve společnosti, kde bylo normou práce zdravotníků chránit život, může být ještě mentálně svěží a vést smysluplný život, jen už nemusí být schopen chápat, že na doktory si musí teď dávat pozor, aby ho nezabili.

Nelze se přece divit, že babička zvyklá důvěřovat lékařům netuší nic zlého, když si ji ten hodný pan doktor pozve do ordinace a s autoritou "bílého pláště" jí oznámí, že jí chtějí pomoci od utrpení a ukončit její nemoc. Pak ještě něco dost složitého chvilku říká, kolem stojí její dětičky a vnoučkové a povzbudivě se na ni usmívají. Pak se jí doktor zeptá, jestli rozuměla a jestli souhlasí; všichni na ni kývnou a ona jim přece nechce dělat problémy, když ví, že by po ní nechtěli nic zlého. A tak jí dá doktor podepsat nějaký papír, že byla poučena a že svobodně souhlasí při plném vědomí a že je to její nezvratné přání a pevná vůle atd. Nakonec jí řeknou: "Tak, paní Nováková, a zítra v 11 hod. přijďte do vedlejší ordinace a tam vám provedou tu eutanázii." Babička je šťastná, že udělala všem takovou radost a doufá, že jí ta "eutázie" pomůže.

Tak uvažoval o nebezpečí zavedení eutanázie onen zdravotník, jehož jméno si nepamatuji. Posuďte však sami - je tak nepravděpodobné, co říká? Lze něco více či méně podobného naprosto vyloučit?

* * *

Eutanazii v Belgii schválili v roce 2002, stala se tak druhou zemí po Nizozemsku, kde je tento způsob odchodu ze života legální. Uplatňuje se v případech, kdy je jasné, že přání zemřít je nezpochybnitelné a že pacient trpí nesnesitelnými bolestmi. Vždy ale závisí na úsudku lékaře.

Zákon o eutanazii schválili vládnoucí socialisté. Nyní se vychází vstříc i pacientům s Alzheimerovou nemocí a smí se uplatnit i u dětí.

Podle posledních údajů z roku 2011 byla v zemi uplatněna eutanasie u 1133 lidí. Většina z nich měla rakovinu.

* * *

V Česku je eutanazie zakázaná, přesto se skrytě provádí

Oficiálně je u nás eutanazie zakázaná. Přesto se provádí. "Říká se tomu divoká eutanazie a znamená, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti. Cílem je ukončit utrpení nemocného," uvedl lékař Zdeněk Kalvach. Jeden z mála, kteří otevřeně přiznávají, že i u nás se eutanazie takto tiše praktikuje.

Jak? Stačí trpícímu s rakovinou podat třeba větší dávku morfia. Že se to děje, neradi přiznávají i další lékaři. Když nedávno na jednání České lékařské akademie zazněla otázka, zda chce někdo tvrdit, že se u nás eutanazie neprovádí, žádný z lékařů ruku nezvedl.

Všichni o tom vědí, nikdo se k tomu nepřizná. Není to legální. A to ani když o takovou pomoc lékaře prosí sám trpící pacient. Jenže lidé stále častěji volají po nějakých pravidlech, která by jim umožnila ovlivnit vlastní umírání.

Celý článek

P.S.
V jedné internetové diskusi uvedla zdravotní sestra, že odešla z nemocnice, protože nechtěla provádět eutanázie, k nimž ji lékaři nutili (např. předepsáním smrtelných dávek léků, které měla pacientovi injekčně aplikovat).

* * *

Ze snahy zabránit nevýslovnému utrpení nevyléčitelně nemocných by se mohlo snadno stát cosi jako poprava smrtící injekcí. Jako by nemoc byla trestným činem. Pacient je v takovém případě trestán za neschopnost uzdravit se, trestá se bez soudu, trestá se komisionálně provedeným usmrcením. Jak zabránit tomu, aby se z legalizované eutanazie nestal trest smrti, páchaný na těch, kteří se nejsou schopni bránit? Kdo či co zabrání šíření poprav v našich nemocnicích, až bude něco takového legalizováno, když se tomu nedá stoprocentně zabránit ani dnes, kdy je to (ještě) nelegální?

Z našeho křesťanského hlediska vidíme eutanazii jako neúctu k Bohem darovanému životu. Průvodním jevem prosazování legalizace eutanazie je úbytek lásky. Lidé se nemilují - dokonce už ani v rodinách. Žijeme v době, pro niž je charakteristickým znakem právě tento hrůzný proces mizení lásky ze společnosti - tj. z lidských srdcí a vzájemných vztahů. O kolik jsme bohatší, chytřejší a technologicky vyspělejší, o to jsme vzdálenější pokoji, prostotě a především lásce. Z perspektivy evangelia je jasná souvislost - rozmáhající se hřích ničí v lidech schopnost lásky. Naplňuje se, co pravil Spasitel o poslední době: "Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých." (Mat 24,12)













Zobrazit příspěvek č. 940 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 7. 10. 2013
V r. 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů

Oslavy 1700. výročí vydání Milánského ediktu

Patriarcha Bartoloměj na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Arcibiskup Simeon na oslavách 1700. výročí Milánského ediktu

Niš (Srbsko) - Nejvyšší představitelé pravoslavné církve se v neděli 6. října t.r. shromáždili v srbském městě Niš, aby oslavili 1700. výročí Milánského ediktu, kterým svatý císař Konstantin v římské říši zastavil pronásledování křesťanství a postavil je na roveň ostatním povoleným náboženstvím. Edikt byl vydán roku 313.

* * *

Křesťanství začalo být pronásledováno prakticky ihned po svém zrodu - nejprve židy a posléze římským státem, který si povšiml skutečnosti, že křesťané zásadně odmítají uctívat bohy státních pohanských kultů a přinášet oběti modlám. Skutečnost, že křesťanství považují křesťané za neslučitelné s pohanstvím, vnímal římský stát jako projev neloajálnosti křesťanů vůči státu, a proto považoval křesťany za nepřátele císaře a římské říše. Krvavé persekuce křesťanů ze strany římského císaře se datují od 17. července r. 64, kdy vypukl požár Říma (trval 6 dní a 7 nocí, a následky byly hrozné). Aby se očistil od podezření ze žhářství, označil císař Neron za viníky požáru křesťany, proti nimž se následně obrátil hněv lidu. Pomsta křesťanům byla páchána způsoby, tak krutými a nelidskými, jak to jen lidská vynalézavost dokáže vymyslet (křesťané byli např. přivazováni na kůly, potíráni smolou a zapalováni v noci, aby sloužili jako veřejné osvětlení). Být křesťanem bylo tehdy ze strany pohanů prohlašováno za zločin proti lidskosti.

Pak ale nastal až do r. 94 relativní klid a křesťané byli považováni za sektu povoleného židovského náboženství. Oficiálně bylo dlouhodobé pronásledování zahájeno ediktem císaře Trajána, kterým odpovídal na dotaz Plinia ml. (v letech 111 - 113), jak zacházet s křesťany (Plinius se stal totiž svědkem mocného šíření křesťanské víry). Trajánův edikt sice stanovuje, že křesťané nemají být aktivně vyhledáváni ani nemají být na ně přijímána anonymní udání (což se však v praxi příliš nedodržovalo), ale když jsou usvědčeni, musejí být potrestáni (myslí se: usmrceni). Od této doby je zločinem pouhé přihlášení se ke jménu "křesťan". Křesťanům bylo přisuzováno veškeré zlo, všechna neštěstí a katastrofy. Byli pokládáni za nepřátele státu i lidstva. Byli popravováni nejbolestivějšími a nejzdlouhavějšími způsoby. Jejich usmrcování se provádělo pro zábavu "počestných občanů".

Podle odborníka na demografii křesťanství Davida B. Barretta během dvou tisíc let existence křesťanství pro svou víru zahynulo asi 70 miliónů křesťanů, z toho asi 45 milionu v průběhu 20. století. Sociolog Massimo Introvigne upozorňuje, že je to střízlivý odhad a skutečné číslo může být o hodně vyšší, a navíc ve většině případů pronásledování neznamená zabíjení, ale též jiné formy útlaku.
U nás si můžete o pronásledování křesťanů přečíst:
O mučednících I. - Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin (z prvých křesťanských staletí)
Biskup a mučedník sv. Polykarp
Báseň: Marcela (Z dob pronásledování prvních křesťanů za císaře Nerona)
Krátký popis života a utrpení svatého velkomučedníka Pantelejmona
Život a utrpení světitele mučedníka Kypriana a svaté mučednice Justiny
To vše ukončil císař Konstantin, který se v Niši - tehdy římském městě Naissus - mezi lety 272 až 285 narodil. S jeho otcem Constanciem, velitelem římských vojsk, se pojí zajímavá historka. Jednou se chtěl přesvědčit o spolehlivosti svých důstojníků. Nechal je nastoupit a zavelel: "Kdo je křesťan, ať vystoupí z řady!" Z řady učinila krok vpřed část vojáků. Byl to projev odvahy, protože všichni měli před očima krvavé pronásledování křesťanů, které se tehdy dělo. Za chvíli Constancius svůj rozkaz zopakoval. Další učinili krok vpřed. V táboře nastalo hrobové ticho. Každý s napětím čekal, co přísný ale spravedlivý velitel teď učiní. Po chvíli Constancius rozvinul papyrus se seznamem křesťanů a začal číst jména, počínaje od nejvyšší hodnosti: "Quinte Fábie, ty jsi křesťanem! Nenalezl jsi však odvahu se přiznat, a proto jsi degradován. Byl bys schopen zradit i Řím, když jsi schopný zradit svého Pána. Julie Naso, i ty budeš schopen zradit Řím, jako jsi teď zradil Boha. Degraduji tě." A tak postupně vyloučil z armády zrádce víry a vyhlásil, že křesťanským důstojníkům a vojákům důvěřuje, protože zachovali věrnost svému přesvědčení.

O jeho synu, Konstantinovi, je známo, že před rozhodující bitvou (26. října 312) - jak svědčí biskup Eusebios - spatřil na nebi hořící kříž a nápis: "En tútoi níka" (v tomto znamení zvítězíš). A zvítězil. Tím začala nová - křesťanská - epocha Říma, Evropy i světa.

Po roce 313 zahájil sv. Konstantin proměnu římské říše z pohanské na křesťanskou. O křesťanství prohlásil, že je "nejzákonnějším a nejsvětějším" náboženstvím. To však neznamená, že z něj učinil jediné státní náboženství, jak je to občas mylně interpretováno. Protože starý Řím jako hlavní město římské říše z vojenského hlediska nevyhovoval, založil císař nové hlavní město Konstantinopol, které vybudoval na místě rozpadlého řeckého městečka Byzantion (etymologie názvu je nejasná). To se pak stalo prvním křesťanským městem. Později kvůli šíření herezí svolal Konstantin první všeobecný sněm (r. 325), jehož se zúčastnilo 318 biskupů doprovázených "mohutným proudem nižšího duchovenstva" (dle svědectví jednoho z nich). Císař sněm zahájil slovy, že od účastníků žádá jen to, co sami kážou svým věřícím: dobrou vůli, jednotu a pokoj.

Císař Konstantin se dal pokřtít až tři dni před smrtí a zemřel jako křesťan r. 337. Milánský edikt znamenal pro církev zastavení vyhlazování křesťanů a to byla významná úleva pro církevní život, který se po tak dlouhé době "podzemní činnosti" mohl začít svobodně rozvíjet. Na druhé straně znamenala svoboda křesťanství i svobodu pro rozvoj a šíření herezí, které představovaly pro křesťanství záludnější a možná i horší nebezpečí než pohanství. Tím, že se stalo křesťanství jedním z uznávaných státních náboženství a kvůli sympatiím císaře si získalo jakýsi punc společenské prestiže, začíná v něm působit duch zesvětštění a poklesu morálky křesťanů. Na to církev reagovala rozmachem mnišství, které se snažilo v pouštních komunitách udržovat morální tonus prvotního křesťanství, vysokou mravnost a hlavně intenzitu duchovního života. Zvláště kinoviální monastýry dodnes pěstují způsob života a praxi prvotní jerusalemské obce, kde měli všichni všechno společné a neustále dleli na modlitbách.

* * *

Na srbských slavnostech v Niši byl přítomen ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, jeruzalémský patriarcha Theofilos, hlava Ruské pravoslavné církve Kirill, srbský patriarcha Irinej a zástupci pravoslavných komunit z Albánie, Kypru, Polska, Slovenska a dalších zemí. Mezi zúčastněnými (a při příležitosti významného výročí také vyznamenanými osobnostmi světového pravoslaví za účasti srbské televize a mezinárodních médií) byli i zástupci pravoslavné církve působící na našem území, zastupující metropolita Simeon a emeritní arcibiskup Kryštof, který sloužil doxologii spolu s ostatními představiteli světového pravoslaví.

Římskokatolická církev svého zástupce na tuto slavnost nevyslala. Nepřítomnost římskokatolických duchovních na dnešních oslavách je podle srbských médií projevem církevního rozkolu obou velkých křesťanských denominací. Ten trvá od 11. století.

Viz website Srbské pravoslavné církve a Christnet













Zobrazit příspěvek č. 939 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 1. 10. 2013
Příklad života naší první světice

Svatá Ludmila Česká

Svatá Ludmila byla v mládí pohankou. Křesťanství přijala od svatého Metoděje. Nadšením ze svatého Evangelia, které přijala ve východním a pravoslavném podání, se rozhořelo její srdce a tento krásný plamen už nikdy neuhasl. Podporovala šíření křesťanské víry, budování chrámů, zaopatření církve a duchovenstva. Při tom všem naplnila základní normy a projevy pravoslavné víry - modlitbou, askezí, milosrdenstvím, soucitem a péčí o nemocné a osamělé. Nakonec ji Bůh učinil hodnou, aby svou smrtí dosáhla vrcholu křesťanské ctnosti - uskutečnila to nejvíc, co může člověk z lásky k Ježíši pro Boha učinit - dát svůj život, prolít svou krev na svědectví o své víře, lásce a naději. Většího milování už nikdo nemá! (Jak praví Kristus o prolití vlastní krve; Jan 15,13.) To znamená dosáhnout nejvyšší moudrosti, odvahy k oběti.

To, co je pro nás dnes zásadní na životě svaté Ludmily, však nejsou ani tak samotné ctnosti, ale okolnosti, ve kterých jich dosahovala. Nic z toho, co jako křesťanská kněžna i jako prostá osoba činila, nešlo hladce. Její život byl krvavým úsilím, s nímž se probíjela proti proudu. K tomu nestačí jen víra, ale nutné je skrze pokání dosáhnout hlubšího poznání, jemuž říkáme láska. Víra samotná - bez lásky - je fanatismus. Fanatik nikdy nedosáhne žádného duchovního úspěchu ani pro sebe ani pro ostatní. Fanatik ve jménu své víry dokáže jen bořit a prosazovat sebe, ale láska buduje. Tím se liší pravoslavný duch od ducha sekty.

Když jsem před bohoslužbou přemýšlel, jakými slovy v kázání stručně charakterizovat její život, vybavila se mi slova, která napsal o jiném světci zesnulý otec Miroslav Mužík (otče, teď bychom Tě potřebovali; scházíš nám tu!). Když psal článek o svatém vladykovi Gorazdovi, vložil do závěru slova o "délce i nádherné strmosti vykonané cesty". To jsou slova, jež se stejně dobře hodí i pro krystalické shrnutí života sv. Ludmily. Cesta naší první světice je pozoruhodná právě tou délkou - čili obrovskou vzdáleností, kterou za svého života urazila - od bahna primitivního pohanství až po vzlet k tomu nejvyššímu "podvigu" čili hrdinskému skutku - mučednictví. A nadšení, s nímž si osvojila snad všechny křesťanské ctnosti, aby se tu zaskvěla víra zábleskem živého světla, to je právě ta nádherná strmost jejího vzestupu.

* * *

Příklad života sv. Ludmily je dnes aktuálnější než v minulých dobách. Vždyť žijeme v podobném duchovním prostředí jako ona. Odpovídáme na podobné výzvy. Tenkrát byl temný český močál pohanství ozářen světlem křesťanské víry. Není snad současná česká kotlina podobně temnou smradlavou duchovní bažinou? A o kolik jsou dnešní lidé vzdělanější a používají sofistikovanější zařízení, o to méně mají duchovní inteligence, a pokud vůbec mají nějaký uvědomělý duchovní život, bývá někdy snad ještě primitivnější než to, čím žili dávní pohané - např. ti Pšované, z nichž pocházela naše první svatá kněžna.

V tomto prostředí i my musíme ukázat schopnost "nádherné strmosti" naší duchovní cesty, jinak nás tato temná bažina vtáhne do svých hlubin. Právě u nás je opět potřeba dát do křesťanského života všechny síly a odhodlat se k duchovnímu vzletu nad smradlavé mlžné chuchvalce přízemního konzumismu, cynického agnosticismu, pragmatického materialismu či militantního ateismu nebo naprosté lhostejnosti a kultivace skepse a všeho tohoto duchovního zápachu.

To je velký rozdíl od situace, která (alespoň ještě částečně) panuje v tradičních pravoslavných zemích, kde k dosažení spásy při troše štěstí stačí "plout po proudu". Ten proud, který vytváří významná část společnosti, tam totiž stále ještě - byť líně - teče správným směrem. Je snadné vypravit se v neděli a na svátek do chrámu, když tam jde většina spoluobčanů či alespoň mnoho mých známých. Není tak těžké se postit ve svaté čtyřicátnici, když se postí tolik lidí kolem mně. A tak spolu se všemi mohu i já bez větší námahy plout a dojít nějakého požehnaní. Druhou stránkou mince však je, že nic nenutí věřící většinových tradičních církví, aby se hlouběji vzdělávali ve víře a propracovávali se k intenzivnějšímu a uvědomělejšímu duchovnímu životu. A tak jejich nábožnosti nezřídka hrozí, že sklouzne k folklóru, zvyku a formalismu.

U nás je to jiné v tom, že ten společenský proud teče obráceným směrem - tj. od Krista, od spásy. A ten, kdo chce něčeho dosáhnout v duchovním životě, se musí (podobně jako sv. Ludmila) drát proti proudu. A nestačí malé úsilí, ale potřebné je vyvinout velkou námahu, jinak se našinec tady nikam duchovně nedostane. Jako názorný příklad si můžete představit loďku ve velké řece. Chcete-li se doplavit na nějaké místo, které je na vyšším toku řeky, musíte pořádně veslovat proti směru plynutí vodního toku a bude to pěkná dřina. Budete-li veslovat málo či lenivě nebo nedbale, pak bude výsledek takový, že budete vůči břehu stále na stejném místě. A nebudete-li veslovat vůbec, proud vás bude unášet stále dál a dál od vytouženého místa...

Takže tady žijeme na místech, kde do křesťanského života musíme dát všechno, jinak v duchovním životě neuspějeme. V zemi už tak vzdálené křesťanství nestačí kráčet pomalu, musíme ke Kristu utíkat, abychom se vůbec někam dostali. U nás se nelze spokojit vynaložením jen odměřeného množství sil, které by snad jinde stačily na pomalý vzestup; zde je potřeba usilovat právě o tu "nádhernou strmost" vzletu, jinak se od lepkavého bahna člověk vůbec neodlepí. Snažme se podobat stoupajícímu orlu, abychom nezůstali podobni slepici, která jen mává křídly a hlučně pobíhá po blátivém dvorku.

Příklad života svaté Ludmily je po tom uplynulém tisíciletí i dnes tak nádherně inspirativní, že snad nemůže pravoslavného člověka nechat chladným. Máme-li jako svou první svou světici právě takovou skvoucí osobnost, jak bychom ji mohli nenásledovat či se alespoň nepokusit napodobit její zápal a čistý oheň, kterým hořela pro uskutečnění Evangelia ve svém životě.


O svaté Ludmile:
krátce o životě
modlitební služba, z níž se též zrcadlí život a ctnost sv. Ludmily (PDF)















Zobrazit příspěvek č. 938 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 26. 9. 2013
Z tisku - hrozí odlidnění

Potraty, homosexuální sňatky a egoismus vedou svět ke katastrofě, tvrdí experti.

"Dnes je ve světě o šest miliónů dětí méně než v r. 1990 a to je pouze počátek katastrofy. Podle odhadů OSN bude v r. 2050 ve světě o 240.000.000 dětí méně než dnes," prohlásil 26. září vedoucí pro vztah s veřejností ze Světového kongresu rodin, americký novinář a právník Don Feder na mezinárodní konferenci "Ochrana rodinných hodnot" v Bělehradě. "Je to výsledek zkázonosných idejí, vztahů a politiky, kterou západní státy vedou od konce první světové války."

Podle jeho názoru má tzv. "demografická zima" několik hlavních příčin. Je to pěstování individualismu a egoismu, s nimiž nastupuje absence odpovědnosti vůči společnosti. "Dříve nikdo neřešil otázku jestli a kdy zplodit potomky; bylo to stejně přirozené jako dýchání," poznamenal Feder. Mezi faktory demografického úpadku patří i rostoucí popularita antikoncepčních prostředků. Pode údajů OSN používá antikoncepci každá druhá žena ve světě. Při tom se ve světě provádí 42.000.000 potratů za rok, což je srovnatelné s obyvatelstvem Španělska.

"Stejnopohlavní sňatky, propagované EU, OSN i současnou reprezentací USA, definitivně roztrhly veškerou souvislost mezi sňatkem a rozením dětí," konstatoval Feder.

Lidstvo je dnes konfrontováno s perspektivou odlidnění, což se doposavad stalo jen jednou - ve 14. století v době epidemie moru. Podle zpráv OSN dosáhne v r. 2040 početnost obyvatelstva Země osm miliard a poté se začne snižovat.

"Demografická zima" ve svých nejhlubších příčinách koření ve ztrátě víry a naděje, poznamenal Feder. Proto podle jeho názoru není náhodné, že v západní Evropě, která ve své většině už odpadá od křesťanství, sledujeme nejnižší úroveň porodnosti ve světě. "Země, kde jsou chrámy plné věřících, představují vysokou úroveň růstu obyvatelstva, a naopak."

"Ideje, kterou vedou k demografické katastrofě, je nutno rychle změnit, jinak nemáme budoucnost," uzavřel Feder.

Itar-tass, pravoslavie.ru













Zobrazit příspěvek č. 937 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 24. 9. 2013
Věrozvěsti? Ano, věrozvěsti. (Závěr seriálu)

Caesaropapismus. Sepjetí trůnu a oltáře

V minulém díle jsme se věnovali otázce lidských práv. Další výživné téma nakousnuté autorem článku, který tu na pokračování komentujeme, je téma vztahu církve ke světské moci. Je to téma, na němž se Východ a Západ zřejmě jen tak neshodnou. Chápání této problematiky je natolik rozdílné, náhledy z jedné a z druhé strany jsou si tak vzdálené, že si neumím představit, jak bychom mohli najít společnou řeč. Hlavním úskalím je skutečnost, že pro každou stranu je koncept používaný druhou stranou zcela nepřijatelný. Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista (viz o tom na ilustraci historický dokument zvaný Papežský diktát, kde se formuluje, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy a papeži má být dovoleno sesazovat císaře atd.). Institut papeže v sobě shrnuje tři složky: náměstek Boží, absolutistická vláda nad celou církví a panování nad císaři země. Ani jedna z těchto složek není z hlediska pravoslaví akceptovatelná jako autenticky křesťanská. Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: "V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův." A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci.

Dle našeho názoru musí církev zůstat vždy bez přímé světské moci a zachovávat tím prvokřesťanský model vztahu církve a státu. V tomto smyslu se vyjadřují i posvátné kánony (doposavad nesmí pravoslavné duchovenstvo kandidovat na politické funkce; nedávno platnost tohoto kanonického ustanovení potvrdila i Ruská pravoslavná církev).

Vzor vztahu církve ke státu je ustanoven samotným Ježíšem Kristem, který stojí s pouty před Pilátem, nebaví se s ním a na jeho vychloubání (Nevíš snad, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?) odpovídá: "Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby to nebylo dáno shůry." (Jan 19,10-11) Kristus se před tím odmítl postavit do čela politické vzpoury proti okupační římské moci, jak si to představovali zéloté a možná i Jidáš. Volí cestu ponížení, která se mění na Boží vítězství, ale jiného druhu než politické. Tím vítězstvím totiž není podrobení státu církvi, ale výstup z tohoto světa výše. Kristus je král, jehož království není odsud. Církev nemůže vládnout světu, protože není z toho světa. Nesoupeří tedy s nikým o moc, nevstupuje do politického boje, kráčí svými cestami, které nejsou cestami mocnářů.

* * *

Toto všechno církev poměrně samozřejmě uplatňovala v pohanském státu, který byl vůči křesťanství nepřátelský. Jak ale uplatnit prvokřesťanský model ve státu, který už je křesťanský a církev je tam církví státní nebo státem podporovanou? V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. "symfonie" vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.

Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. (Viz o tom ještě zmínku níže.)

Měli bychom si uvědomit, že byzantský ideál tzv. "symfonie" mezi státem a církví je nepřenositelný; je neodlučně spjat s křesťanskou Byzancí. Jeho výhoda tkví v tom, že umožňuje církvi i při její významné pozici ve státě zachovávat apoštolský princip prvokřesťanské církve, která podle Kristova vzoru na sebe nepřijímala světskou moc, netoužila po moci, ale byla vůči státní moci (a před tím dokonce i k pohanské) loajální.

Zmíněný loajální postoj církve vůči světské vládě plynul z její nesvětskosti; jakýkoliv jiný vztah ke světské moci vede nevyhnutelně k zesvětštění církve. V době, kdy jsou vladaři křesťany, očekává se přirozeně, že budou pomáhat církvi zajištěním jejích potřeb a napomohou tak spáse co největšího počtu lidí. Podle známého biblického principu má vladař svou moc od Boha. A je-li to křesťanský císař, pak tehdejší lidé pochopitelně viděli v jeho vládě působení Kristovy péče o svět. Císař byl vnímán jako vnější biskup církve (měl dokonce i svá liturgická privilegia při bohoslužbě). Úlohy byly rozděleny a církev tím byla chráněna před pokušením světské moci. Ideálu symfonie se pochopitelně zdaleka ne vždy dosahovalo, ale sloužil jako vzor požehnaného modelu křesťanské společnosti. Jistě i díky tomuto vzoru křesťanská Byzanc byla nejdéle existující říší.

Podle zákoníku Corpus iuris civilis (císař Justinián I., VI. stol.) ... panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k herezím, za bojů o uctívání ikon nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak mocné, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený, ale jeho moc nad církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce se v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví).
Autor zde komentovaného článku - v jistém smyslu správně - píše, že církev na Východě: "Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní." Není totiž jiné cesty, jak se uchránit antikristovskému pokušení, než ustoupit před světskou mocí v případě záležitostí vlády a moci ve světské oblasti. Další věta v citovaném článku: "Étos evangelia se tam (na Východě) posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků," je však velice vzdálená od reality. Nikdy a nikde neproniklo Evangelium, resp. křesťanská víra, tak široce do života a myšlení společnosti, jako v Byzanci a později na Rusi. Nechápu, proč autor píše i taková slova, jako: "Vůči této (státní) moci (církev) jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý." Je to autorova neznalost v oblasti byzantologie nebo to opravdu není ze Západu vidět? Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. Vypovězení poslušnosti císaři (stejně jako patriarchovi) bylo možno ospravedlnit poukázáním na úchylku k herezi nebo mravní pád s tím, že tyto duchovně padlé osoby už svou vládou nevykonávají Boží vládu a neděje se skrze ně Kristova spasitelná péče o svět. Církev se kvůli své vnitřní oddělenosti od moci může kdykoliv stát opozicí státu. Nesmí se však jednat o věci politické, leč jedině věroučné, kanonické či jinak principiální z hlediska křesťanství.
Alexandr Schmemann (známý nedávno zesnulý pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce 11. stol. do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale dekrety této unie s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci zveřejnit (uniatský konstantinopolský patriarcha byl bojkotován téměř veškerým duchovenstvem; unionizován byl velechrám Boží Moudrosti, kam lidé následně přestali na znamení nesouhlasu chodit; více zde). Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - vyvíjeli morální tlak na císaře, aby se sjednotil s názorem církve.
* * *

Co je to vlastně caesaropapismus?

Ocitujme nejprve něco ze světských či nepravoslavných zdrojů:

Césaropapismus je splynutím nejvyšší moci státní a církevní v jedné osobě (Dostálová). Heslo „Cézaropapismus“: státní zřízení v němž panovník je zároveň nejvyšším představitelem církve (viz Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2000). Tak zní možné definice tohoto fenoménu. V oblasti křesťanství je mu nejblíže západní anglikánství (hlavou církve je panovník) či římský papismus (viz výše uvedený odkaz na ambice středověkého papežství). V Byzanci však vedl církev patriarcha, nikoliv císař.

Samo obviňování Byzance z "caesaropapismu" je pochybné. Je to částečně nepochopení (západ se už natolik vzdálil principům života církve v křesťanské společnosti v prvním tisíciletí, že určité jevy života byzantské společnosti jsou mimo jeho chápání a vykládá si je mylně; to je případ hlavně protestantských myslitelů nebo historiků vycházejících z protestantských tradic) a částečně to může být i zlá vůle či následky jejího působení v minulosti - snaha očernit Byzanc, označit ji za zlo a nejhlubší úpadek, pomluvit ji a očernit vše, čím se vyznačovala (to byl v minulosti převládající přístup římskokatolických historiků, který dodnes do jisté míry utváří západní pohled na Byzanc).

Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.

Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie.

* * *

Který model vztahu církve a světské moci je lepší? Pravoslavný nebo západní? Jak odpovědět na tuto otázku? Jakým klíčem ji rozřešit? Vycházíme z toho, že podle evangelia není možno sloužit Bohu i světu. To je základní idea, kterou proplétám tímto článkem od začátku až do konce. Člověk si musí vybrat - musí volit, komu či kam chce patřit. Toto duchovní pravidlo je klíčkem k odemknutí tohoto problému. Stačí si odpovědět na otázku - co chceme, co je pro nás důležité, k čemu se přimkneme a čím pohrdneme, a zároveň chápat, že nemůžeme mít vše.

Východ řeší tuto otázku z principiálního hlediska - perspektivou člověka je Boží království. To je prvořadé. Tento svět není důležitý ve smyslu absolutním, pozemský život není cílem samým pro sebe. Pro Západ už dnes zní takové myšlení přímo strašně. Západ si vznesenou otázku totiž odpověděl opačně - prioritu má tento svět, jeho uspořádání a zdejší blahobyt, postavení církve zde na zemi, kvalita pozemského života. Boží království je druhotné - jaksi automatické. Z dogmatu "ex opere operato" se šíří typicky západní způsob uchopení spásy, který zní (když to trošku přeženeme): Boží království musí Bůh dát církvi kvůli svému slibu, i kdyby nechtěl. Proto není potřeba o spásu nikterak zvlášť usilovat - v principu stačí příslušnost k církvi a k papeži. Protestantismus už jen dovedl tuto teologii automatické spásy do všech důsledků (známá teze: Bůh nepočítá hřích věřícímu za hřích). Proto mají protestantské země vyšší životní úroveň. Protestanti mohou věnovat všechny síly čistě pozemským cílům budování spokojenosti na zemi. K čemu se zabývat očišťování srdce, askezí a namáhavým duchovním zápasem?

* * *

A nyní se ještě obrátíme k průmětu teologie do praxe. Konkrétně chci odpovědět na výtku, která se často objevuje v různých internetových diskusích přibližně v těchto slovech: "Římskokatolická církev je mocichtivá, ale pravoslavná není o nic lepší, protože známe případy jejích biskupů, kteří se lísají k politikům." Obvykle se při tom poukazuje na Ruskou církev a její vztah k Putinovi, když to řeknu ve zkratce. Myslím, že většina kritizovaných případů je jen nedorozumění, nepochopení jiných kulturních, společenských, historických i církevních reálií. Nicméně nečiní nám problém připustit, že tu či onde se vyskytne skutečně případ nemorální a pravoslavnému duchu i teologii vzdálený. Takže věnujme tomu teď pár řádků zamyšlení.

Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. V samotné podstatě pravoslavné církevnosti je totiž zakódována odtažitost od světa a od světské moci. Do genetického kódu církevního boholidského organismu, Těla Kristova, to zapsal sám Ježíš Kristus: "Moje Království není z tohoto světa... Nejste z tohoto světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil." Proto bude může být mocichtivost u nás vždy jen problémem konkrétní osoby, která takové pokušení má a případně mu podléhá.

Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království.

Ježíš Kristus řekl o ďáblu: "Přichází kníže tohoto světa, ale nic ve mně nemá..." (Jan 14,30; pravosl. překl.) Nade vším, co je z tohoto světa, vládne tento kníže, ale na tom, kdo není z toho světa, nemá nic svého, nemá čeho by se chytil, jak by ho ovládal. Proto i církev, nemá-li být ovládána tímto knížetem, musí být vnitřně svobodná, nesmí být závislá na ničem, skrze co by ji temné světské síly ovládaly. Jinak nemůže plnit svou spásonosnou úlohu.
Abychom mohli ovládat koně, musí mít v hubě udidlo. Podobně může člověku nasadit uzdu ďábel, když se mu podaří v člověku vzbudit touhu po ukojení tělesných či psychických vášní. Touha po slasti, po majetku a po slávě a moci - to je to udidlo, které nechá-li si člověk nasadit, může si jej pak démon osedlat. Poté už má ďábel v člověku něco svého, skrze co jej může ovládat.
* * *

Když už probíráme vztah ke světu a moci nad světem, učiňme teď odbočku k účasti pravoslavných křesťanů na boji či válce - čili jak je to s používáním zbraní? Bez zmínky na toto téma by bylo dnešní zamyšlení neúplné. Vždyť v principu jsme ve válečném stavu. Církev je přece postavena na válečné pole - zuří zde válka mezi dobrem a zlem, mezi anděly a démony. A Církev nejenže je do této války zapojena, ale lze docela dobře říci, že hlavní ohnisko tohoto boje je přímo v Církvi. Právě tudy probíhá válečná fronta. Každý z nás bojuje především na bitevním poli svého srdce, kde se svádí zápas o každého jednotlivého člověka. Je však jasné, že tento vnitřní boj může mít svůj průmět i do vnějšího světa. Vždyť zlo, když ovládne srdce člověka, si povolává další a další lidi, a ti se pak mohou chopit zbraní. A jak se to pak týká Církve, která nemá být z toho světa?

Boj církve není proti žádnému člověku, ale jen proti démonickým duchovním mocnostem. Církev nikdy nevede válku zbraní proti žádnému člověku ani proti žádné lidské společnosti. Jednoduchý príklad pro ilustraci řečeného: Církev v principu nesvětí zbraně - pušky a děla, jak to vidíme na západě. Pokud hledíme na historických filmových záběrech na pravoslavného kněze kropícího svěcenou vodu vojsko, pak je potřeba chápat, že kropí vojáky čili lidi. Je to pro jejich požehnání a ochranu, neboť jdou do boje, kde možná mnoho z nich zahyne. Pokud se vykrápějí např. lodě, letadla nebo tanky, tak je to ze stejného důvodu, jako se světí např. osobní automobily. Jsou to plavidla a vozidla, která se mohou pro svou osádku změnit na rakev. Kropení je tedy pro ochranu lidí. Nejde tu o žehnání k zabíjení ani o posvěcování zbraní.
Církev se pochopitelně modlí za vítězství vojáků, kteří brání vlast a národ, do něhož pravoslavná církev patří. Stane-li se, že církev žije ve státě, který je útočníkem, modlí se za mír a za vojáky tohoto státu, aby jich co nejméně zahynulo. Vždyť většinou to nejsou vojáci bojující a umírající v poli, kdo rozhoduje o vypuknutí války.

Zajímavá situace nastala začátkem před stoletím v Japonsku při rusko-japonské válce. V Japonsku působila ruská pravoslavná misie - čili japonští křesťané byli v ruské jurisdikci. A teď vznikla otázka, za koho se bude pravoslavná církev v Japonsku modlit při této válce. Vůdce pravoslavné misie, Rus, vladyka Nikolaj řešil obtížný problém: "Žehnat ve válce s Ruskem Japoncům? A nebo se modlit za vítězství své ruské vlasti a naroda, k němuž patřila pravoslavná církev, spravující japonskou misii?" Vyzval prostě k modlitbám za to, aby Hospodin navrátil ztracený mír. Japonská vláda mlčky schválila jeho rozhodnutí a byla vydána vyhláška, zaručující nedotknutelnost a ochranu jak osobě sv. Nikolaje, tak i celé Japonské pravoslavné církve. Jeho postoj schválila i Ruská pravoslavná církev. (Film s českými titulky o pravoslaví v Japonsku.)
V případě totalitního režimu pochopitelně mnohé církevní osoby pomáhají trpícím, pronásledovaným či se zapojují do odboje proti nelidskému režimu. Chrámy mají odvěké právo azylu. Týká se to však roviny osobních postojů křesťanů. Ale nikdy kvůli tomu církev nemění svou teologii, uspořádání, strukturu apod. Na konfrontaci se světskou mocí církev jako celek nepřistupuje. Křesťan může jít případně i do války, je-li spravedlivá (tj. obranná), ale církev nikdy nikomu žádnou válku nevyhlašuje a války neorganizuje. To vše je vyjádřené mj. i jasnými církevními tradicemi pevně stanovujícími, že žádná duchovenská osoba se v žádném případě nesmí vůbec dotknout jakékoliv zbraně (a to ani v době míru ani za účelem lovu zvířat ani za účelem vlastní obrany ani za účelem např. jejího čištění nebo sběratelství; zbraní se myslí to, co bylo jako zbraň vyrobeno, tj. nikoliv např. kuchyňský nůž). Pravoslavný vztah ke zbraním je kromě toho vyjádřen i tím, že pravoslavný duchovní nesmí dovolit, aby ozbrojená osoba vstoupila do oltáře chrámu (vzpomínám si, jak za totality v jednom našem chrámu policie prováděla prohlídku a kostelník odmítl vpustit do oltáře policistu se zbraní; dokonce i komunistický policista to respektoval a předal zbraň svému kolegovi, který čekal venku). Křesťané, kteří byli ve válce, ačkoliv jsou chváleni za obranu vlasti, nesmějí po návratu z bojů několik let ke svatému přijímání, protože se poskvrnili proléváním krve. Taková je pravoslavná svatá tradice.

Kristus, když jej přišli zatknout, káral apoštola, který vytasil na Kristovy nepřátele zbraň: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." A dále ukazuje jaká je cesta Církve: "Což bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?" (Mat 26,53) Nespoléhal na zbraně, na válku ani na obranu, vypravil se cestou pokory, protože taková je cesta lásky. To je náš vzor, k němuž jsme se někdy blížili více, jindy jsme mu zůstávali mnoho dlužni, ale vždy je jasným ukazatelem jediného pravého směru. Cesta jakýmkoliv jiným směrem je cestou do záhuby a nemůže být požehnanou.

* * *

Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. Antická kultura - vzdělanost a myslitelské osobnosti v Byzanci - to vše tvořilo silné kořeny, na nichž mohl být naroubován silný křesťanský kmen. V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský. Římský papež přijímá titul pohanského velekněze "pontifex maximus". Je to právě prostředí přežívajícího pohanského myšlení a barbarství, v němž se rodí idea mocenského primátu papežství, která navenek vypadá jako užitečná pro církev, leč vnitřně se příčí Evangeliu. Papismus pak kráčí cestou uchopení světské moci, panování nad císaři. Tak vzniká západní monolit světské moci skované mocí církevní, z něhož není kam uniknout. V tomto zatuchlém nedýchatelnu vzniká světská opozice - čili vzpoura proti církvi. Je to vzpoura zotročených duší ve jménu svobody. Jen v takovém prostředí se může dařit idejím svobody vůči Bohu, vůči Bibli. Dostojevským dokonale vykreslený antikristovský inkvizitorský papismus dohnal lidi k jinému antikristovství, které se podobá luciferovské vzpouře. Správně píše náš citovaný autor: "Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost." Ano, výsledkem renesančního neopohanství je humanismus, osvícenství - čili zednářsko-antikřesťanské jevy, které porodily tzv. "svobodnou, pluralitní společnost", čili duchovní chaos, regresi, společenskou duchovní degeneraci a potažmo apostasi.

Malá poznámka k autorově adoraci západní osvobozené kutury a demokracie - to je trochu zvláštní myšlení právě v době, kdy je zřejmé, že západní kultura je v krizi a demokracie (v současné podobě) se vyčerpala. Kultura zde prošla bouřlivým vývojem a zabředla do dekadence, z níž v dohledné době nenajde cestu ven (pokud vůbec ještě někdy...) A demokracie? Vždyť není žádným tajemství, že všelidový výběr politického programu skrze volby je fraška, současný demokratický režim se změnil na loutkový, špiclovský systém s narůstajícími totalitními prvky - a narůstající počet přemýšlivých lidí se domnívá, že se dnes jedná o takovou totalitu, která hrozí proměnit planetu v koncentrační tábor. Morálka a mravnost zde postupně klesají hluboko pod bod mrazu, což činí z lidí, zotročených uměle rozdmychávanými vášněmi, snadno manipulovatelné stádo. Shrnuto - západní společenský systém ztratil (jak se nám zdá) duchovní obsah, který by mohl pozdvihnout člověka. Není to ani udržování "starých osvědčených pořádků" ani vývoj k lepší budoucnosti. Jak říkají politici, ekonomové, klimatologové, ekologové i sociologové: "Lépe už bylo."



P. S.

Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: "Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj." Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému. Žádný jiný systém dosud nebyl tak vhodný pro vzrůst moci zákulisních sil, jako je k tomu vhodná demokracie, která na jedné straně vyvolává klamné zdání vlády lidu a na straně druhé zbavuje služebné i skryté vládce jakékoliv skutečné odpovědnosti za jejich vládnutí. (O servisní a diskrétní elitě píší dnes seriosní sociologické studie, které tento jev zkoumají.)

Kromě obligátního strašení východem v citovaných větách zaznívá obojetná podpora jak cyrilometodějcům tak i jejich nepřátelům. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že se tu schvaluje dílo svatých bratří ale zároveň i likvidace tohoto díla. Takto ambivalentní myšlení mne vždy znepokojovalo svou nebezpečností a naplňovalo bolestí. Ježíš Kristus se o tomto způsobu chování, které je tak staré, jako lidský hřích, vyjádřil ve smyslu: "Ti, jejichž otcové ukamenovali proroky, těmto prorokům staví pomníky." (Luk 11,47-48)














Zobrazit příspěvek č. 936 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 16. 9. 2013
V čem tkví české pravoslaví?

Ke svátku sv. Gorazda


Jediní, s kým sv. Gorazd nediskutoval, byli nepřátelé Krista, služebníci satanovi.

 
Tak jsme letos opět oslavili podzimní svátek našeho novodobého biskupa a mučedníka, sv. Gorazda II. Před svátkem jsem přemýšlel, jaký rys jeho památky či jeho odkazu vybrat pro kázání a sem na Ambon pro zamyšlení. V průběhu minulých dvou desetiletí jsem se pokusil prostudovat vše dostupné o této naší světecké osobnosti a jejím díle, a tak bych se rád tentokrát se svými čtenáři podělil o úvahu nad Gorazdovým hledáním cesty pro církevní život našeho národa.

Často hovoříme o vl. Gorazdovi jako o tvůrci tzv. "českého pravoslaví". A skutečně je tomu tak. Zamysleme se však, co je to "české pravoslaví". Někteří v tom vidí jen nějaké obřadové zvyklosti (český jazyk při bohoslužbách, zkrácená liturgie, kalendář apod.) - ale to je, jak se domnívám, dosti málo.
Pro srovnání si představme, že bychom např. pod pojmem "řecké pravoslaví" viděli jen používání řečtiny a případně byzantský zpěv, ale ztratili ze zřetele celou historii, slávu a kulturu Byzance, hlubokou teologii řeckých otců, mučedníky, úlohu církve v době osmanského jha apod.
Analogicky i pod pojmem "české pravoslaví" musíme vidět daleko víc, než misijně upravený obřad - je to způsob života pravoslavné církve, který odpovídá místnímu prostředí, mentalitě českých a moravských lidí, zdejší kultuře a dějinným kořenům. Jde o nalezení vhodného způsobu církevního života pro toto místo - čili jak mohou Češi a Moravané pravoslavné žít, jak spoluvytvářet pravoslavnou církev, na čem zakládat vzájemné vztahy čili spolužití v církvi, aby to bylo v našem prostředí životaschopné a inspirativní. Tento "modus vivendi" svatý vladyka s plným nasazením hledal a uplatnil při tom všechny duchovní dary, síly i geniální schopnosti, které měl. A jsem přesvědčen, že toto největší dílo sv. Gorazda II. - zbudování základní konstrukce českého pravoslaví - se mu podařilo. A v tom tkví jeho nejcennější odkaz.

Zamysleme se nyní, jak to, že na tohoto (povahově snad nepříliš měkkého a příjemného) člověka vzpomínali lidé, co jej poznali, až do konce svého života, a další a další lidé nesli a nesou jeho památku. Dokonce i mezi pravoslavnými z nejmladší generace už jsou takoví, kteří jsou Gorazdem II. uchváceni.

Pokusme se tedy rozkrýt odkaz sv. Gorazda a nahlédnout jeho osobu jakožto tvůrce "českého pravoslaví". Nejprve si uvědomme, že na hledání podoby českého pravoslaví nebyl vladyka sám - měl vynikající rádce. Především pro tentokrát připomeňme významnou osobnost Ruské pravoslavné církve vladyku Antonije Chrapovického (slavný teolog, jeden z kandidátů na moskevského patriarchu). Vl. Antonij nejen pomohl Gorazdovi svou teologickou a pastýřskou erudicí, ale i svou autoritou, kterou zaštítil pozvolné misijní budování českého pravoslaví před námitkami těch, kteří viděli jedinou možnost misie v importu hotových pravoslavných tradic (např. ruské).

Neméně mu vl. Antonij pomohl svými misijními zkušenostmi, mezi něž patřily i zkušenosti s Čechy na Volyni. Zde dobře poznal českou mentalitu a pochopil, jak významně se liší od mentality ruské. Prozkoumal, jak dějinná cesta utvořila českou mentalitu. Doba pobělohorská zabudovala do národní povahy Čechů skepsi. Ale dávné husitské češství zůstalo někde hluboko, kdesi uvnitř duše národa, který je ještě schopen se nadchnout a bojovat za pravdu, ale musí nejprve slyšet dobré argumenty. S Čechy je potřeba trpělivě pracovat a neočekávat při tom, že se tvrdá skořápka skepse rozlomí hned. Avšak jakmile jsou Čechovi předkládány přesvědčivé důkazy, které obstojí v diskusi, tak se po čase nechá přesvědčit, a pak už jeho rozhodnutím jen tak něco neotřese a jde díla s plným nasazením. Čech prostě nesnáší, když má poslouchat jen z rozkazu, aniž by rozuměl smyslu; potřebuje, aby se s ním diskutovalo. Autoritám, které se dožadují poslušnosti jen kvůli svému postavení, se Čech má tendenci posmívat (v lepším případě alespoň přímo do očí nebo v horším případě za zády). To je o Češích všeobecně známo už od Haškových dob. (Němečtí okupanti prohlásili o Češích, že jsou to "smějící se bestie".)

Tyto zkušenosti s Čechy včlenil vladyka Antonij do misijního programu na Volyni a zároveň na nich byly založeny jeho rady pro vladyku Gorazda. Povzbudil vladyku, aby se nebál tvůrčího přístupu v misii založené na buditelské práci a dokazování, neboť věděl, že Češi budou na poli náboženském činit pouze to, o čem jsou přesvědčeni, a nikoliv konat jen z pouhé poslušnosti či kvůli formálnímu naplnění nějakých požadavků. Jiná cesta k překonání typicky české skepse nevede. Kdo by asi následoval vl. Gorazda, kdyby prostě vystoupil s prohlášením: "Vy všichni, kteří chcete být pravoslavní, mě teď budete poslouchat, a kdo mě neposlouchá není pravoslavným!"? (Právě v tomto ladění však tenkrát vystupovali někteří, kteří chtěli Čechy jednoduše naroubovat na kmen pravoslaví ruského. Výsledky práce těchto pastýřů byly více než skromné.)
Další své rádce nalezl svatý vladyka mezi Srby. Kromě patriarchy to byl samozřejmě známý vladyka Dositej, který zřejmě pomáhal hlavně v praktických a kanonických otázkách zakládání a organizace místní církve. Pak bych chtěl zvláště poukázat na sv. Nikolaje (Velimiroviče), geniálního teologa s prorockým darem od Hospodina. Svým duchovním zřením viděl pravoslavnou svatost Jana Husa, s jehož znakem připutovali Gorazdovi Češi do Bělehradu k vladykovu vysvěcení na biskupa. Prorokoval i vladykovi Gorazdovi (kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská /viz zde, a pak více zde/). Zatímco od vladyky Antonije se Gorazdově misii dostávalo pomoci hlavně v oblasti praktického pastýřství, tak od svt. Nikolaje zřejmě přicházela inspirace duchovní a vize ukazující horizonty a zření nadčasového dějinného směřování tohoto misijního díla.
Takže to byly osobnosti, o jejichž morální pomoc se Gorazd II. opíral. Pomoc to byla významná, ale přesto většina tíhy břemene hledání a rozhodování zůstávala na něm. Skutečně hlubokou duchovnost, lidskou velikost jeho osobnosti a genialitu jeho myšlení vidím mj. v tom, jak dokázal pro způsob života místní církve vybalancovat episkopskou správu na jedné straně a na straně druhé plnohodnotnou účast ostatního duchovenstva i laiků v církevním životě. To byl klíčový bod určující životaschopnost zdejší pravoslavné církve. Pro Čechy a Moravany nemohl Gorazd převzít ani ruský model církve ani srbský ani řecký... Žádný z těchto tradičních modelů, jak se utvořily v průběhu dějin v různých pravoslavných národech, by v Čechách neuspěl a místní lidé by takový způsob církevního života nepřijali za svůj.

* * *

Při řešení otázky církevního života je pochopitelně osou všeho najít vyhovující model církevní správy. Vl. Gorazd se musel vyvarovat pokušení protestantského laického pojetí církevní správy, které odmítá potřebnost biskupského a duchovenského svěcení, a současně se širokým obloukem vyhnout i autoritářskému pojetí římskokatolickému, které odsunuje kněze i laiky někam na vedlejší kolej církevního života (zvláště to platilo v dobách před druhým vatikánských koncilem). Nástrojem, který mu pomohl najít správnou rovnováhu mezi episkopátem a laiky (čili mezi katedrálním biskupstvím a farnostmi), bylo zavedení něčeho, co zde doposavad nebylo vídáno. A to je model církevního života, kde biskup má plnou apoštolskou sukcesi a není připraven o žádné své tradiční pravomoci, avšak programově otevírá neustálou vnitrocírkevní diskusi a některé ty mocné biskupské nástroje výkonu církevní vlády dává ve prospěch společného rozhodování Božího lidu (jinak by ta diskuse neměla smysl). Místo toho, aby volal kněze a laiky jen k pasivní poslušnosti, zve kněze a i všechny(!) laiky k permanentnímu rozhovoru o církevních otázkách.
To není žádný zakuklený protestantismus ani zpochybňování či podkopávání vůdčí biskupské úlohy. Je to reflexe skutečnosti, že v pravoslavné církvi nejsou biskupové ani synody neomylní, a že církevní život musí být vždy společným dílem. Je to krásně vyjádřeno liturgií. Laikové bez duchovního nemohou konat liturgii, ani kněz bez laiků ji nemůže vykonat; je to vždy společné dílo a nikdo nemůže říci, že duchovní jsou tam důležitější než laikové nebo naopak. Hierarchické kněžství, jehož jsou biskupové či presbyteři nositelé, nemění duši kněze a po odchodu ze života nemá osoba biskupa nic, co by neměla duše laika. Proto nelze mít za to, že by samo kněžské nebo biskupské svěcení spojovalo vysvěcenou osobu s Bohem, a tudíž že by duchovní byl automaticky Bohu blíže než laik. Kněz nekoná Tajinu svými nadpřirozenými schopnostmi, které by mu jakoby měly být při svěcení naděleny, nýbrž Tajiny jsou konány opět a opět sestupováním blahodati - na prosby všeho shromážděného lidu. Ano, pro výkon své služby dostává duchovní od Boha dary, ale to neznamená, že by byl něco více než laik. Proto je každý klerikalismus úpadkem a je potřeba tomuto pokušení čelit - nejlépe právě vnitrocírkevní obecnou diskusí. (Zvláště to platí v našem nezralém církevním prostředí, kde život církve nevyvěrá kontinuální z věkovité tradice.)

Podle staré eklesiologie jsou to laikové, kdo vybírá ze svého středu kandidáty kněžství či biskupství a vysílá je sloužit k oltáři. Laikům se musejí duchovní všech stupňů zodpovídat a laikové musejí mít právo je odvolávat. To byly teze, které na naší fakultě často opakoval vynikající patrolog otec Štefan Pružinský. Princip duchovenské služby tkví především ve službě - Bohu a věřícím - nikoliv ve vládě. Otažme se spolu s apoštolem: Může říci hlava ruce nebo noze: "Já tě nepotřebuji?"
Sv. Gorazd si podle mého názoru dobře uvědomoval, že v Čechách se nemůže zakládat církevní život na principu autoritářském - tj. biskup zavelí a všichni ho budou bez výhrad ve všem poslouchat (takové pojetí je v posledním století typické pro sekty a jejich guru). Sektářství bylo Gorazdovu hlubokému náboženskému cítění, jeho inteligenci, vzdělanosti i jeho moudrosti zhola vzdáleno. Z jeho působení je patrná myšlenka, že církev, která by se zde mohla uchytit a šířit mezi Čechy, musí stát ve svém vnitřním životě na principu diskuse. Jedině tak je zdejší církevní život společným dílem - ve vzájemné lásce vytvářeným biskupy, kněžími i laiky.

Tento proces, při němž se kladou na stůl argumenty, musí pronikat celým průřezem církve. Možnost se vyslovit a být slyšen tedy nesmí být vyhrazena jen lidem vyvoleným, schváleným a pověřeným. Pro ducha Gorazdovy pastýřské práce bylo charakteristickým jevem zapojit do života církve všechny stavy, veškerý věřící lid. To je přece autenticky starokřesťanská idea a vladyka ji podtrhl i ve svém katechismu, když takto píše právě o tom, co jsme už zvyklí přisuzovat výlučně biskupům, tj. o úkolu dbát na zachovávání pravoslavné víry: „Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diákony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato věta je zároveň projevem bezmezné důvěry v sílu pravoslavných Tajin a víry v činné přebývání Svatého Ducha v pravoslavné církvi!

Právě tento důraz vytváří jedno ze specifik českého pravoslaví a díky těmto věrohodně starokřesťanským principům zde církev rozkvétala a přetrvala dodnes. Nestala se pouhým emigrantským sdružením pro příslušníky tradičně pravoslavných národů. Nejen čistotou víry a neporušenou tradicí, ale i díky tomuto prorockému pojetí společenství, otevřenému pro akceptování každé lidské osoby, se stala pravoslavná církev pro Čechy a Moravany zajímavou - a to platí jak o době sv. Gorazda, tak i dnes. Proto mám za to, že je potřeba tato podstatná specifika českého pravoslaví - tj. mj. důraz živou na celocírkevní diskusi - za každou cenu udržet i do budoucnosti. Mám někdy dojem, že nám hrozí zpochybňování tohoto Gorazdova modelu a nebezpečí implantace nějaké cizí pravoslavné tradice, která se utvořila v jiných podmínkách a pro jiné národy.

* * *

Sv. mučedník Gorazd považoval za předem jasně definované jen hlavní body pravoslavné víry, samotné liturgické principy a základní kanonickou konstrukci církve (jak mu to poradil vl. Antonij a posléze schválil srbský synod). Co to v praxi znamenalo? Odstranit z věrouky nepravoslavná římsko-katolická dogmata, zavést alespoň nejdůležitější prvky východní byzantské liturgiky, trvat na pravoslavné kanonické úpravě církevního života (věci jurisdikce, svěcení apod.) V těchto věcech si počínal jako pastýř, který musí trvat na tom, že základní směr cesty určuje on. Ohledně ostatních věcí si přál, aby se k nim dospělo v rámci diskuse, protože jedině tak si je Češi mohou osvojit a přijmout za své. Věděl z osobní duchovní zkušenosti, že vše je otázka času, protože Pravoslaví se vším jeho duchovním bohatstvím má svou vlastní duchovní sílu a přitažlivost a samo si najde cestu k místním lidem, aby vstoupilo do jejich srdce.

Jen pro ilustraci: víme, že v některých církevních obcích pravoslavní sloužili nejdříve upravený západní obřad a používali katolická mešní roucha nebo používali při svých bohoslužbách zprvu typický katolický oltář a ve svém pravoslavném chrámu neměli zpočátku ani něco tak samozřejmého, jako je ikonostas. Někde jej totiž věřící nechtěli, nebyli na to ještě připraveni. A tak jej vladyka věřícím nevnucoval a nepřikazoval; v průběhu času k postavení ikonostasu tou či onou cestou dospěla každá obec sama. Ohledně přechodu na východní pravoslavný liturgický řád uplatňoval vladyka svou biskupskou moc, protože to byla věc patřící k těm zásadním, ale ve věcech např. chrámového vybavení dal lidem prostor svobodného zrání. Tempo misie a budování církevního života přizpůsoboval vl. Gorazd vývoji vnitrocírkevní diskuse. Díky tomu se dařilo - v mezích možností a jak dovolovaly okolnosti - udržet církev semknutou a kypící vnitřním životem.

Žádné téma nebylo tabuisováno, nikdo nebyl nekritizovatelný. Sám vladyka musel nést kritiku některých duchovních i laiků, což pro něho jistě nebylo lehké. Uvědomoval si však, že v Čechách a na Moravě není jiné cesty ve společném budování církve. Chápal tuto kritiku (někdy nerozumnou a neobjektivní, či dokonce zlomyslnou, jindy však danou prostě jiným pohledem na způsob misie či na její tempo nebo na liturgické podrobnosti) a nesl ji jako svůj kříž, neboť taková je nutná daň za otevření diskuse. Jakmile lidé začnou debatovat, pak je přirozené, že se začnou objevovat různé názory. Jenže pro každé společenství (nejen pro církev) platí, že jedině cestou svobodné diskuse se lidé stmelují a začínají si rozumět a vývoj společenství se posouvá vpřed, ovšem je-li určen cíl.

Tyto principy Gorazdova díla a jeho odkazu jsou vtěleny do naší místní pravoslavné ústavy. Jenže k pochopení, oč tu běží, není podstatné, jaká shromáždění a kolik jakých delegátů ústava předpisuje. Je záhodno všimnout si způsobu myšlení, který je za touto ústavou. A tou hlavní idejí je zapojit všechny křesťany do církevního díla. A mají-li se opravdu zapojit, pak je nutno jim dovolit, aby se svobodně vyjádřili. A nejde tu jen o to nechat je, ať se vysloví, ale vytvářet k tomu podmínky a ovzduší, a vybízet je k tomu, a následně jejich hlasu i naslouchat. Ovšemže naslouchat nemusí nutně znamenat souhlasit či vyslyšet, ale vždy to musí znamenat - odpovědět, debatovat, umět přesvědčit přednášením obhajitelných důvodů.

I Češi mají schopnost rozpoznat pravé církevní dílo, v němž se Bůh projevuje a jeho působení je vidět na tom, že lidé získávají lásku. I Češi dokáží takové duchovní dílo, kde sestupuje Boží láska, rozeznat od pouhé ideologie, která o Bohu jen scholasticky učí, a od propagandy dutě hlásající: "My jsme ti jediní praví křesťané," ale není to na nich vidět (vždyť tolik pohanů dnes říká, že největším argumentem proti církvi jsou křesťané). Zatímco poučovat a něco o sobě hlásat může každý, pravá láska je jen tam, kde Bůh opravdu přebývá. A jak se projevuje tato láska? Kromě jiného jistě i tím, že lidé v takovém společenství jsou schopni spolu hovořit, domluvit se, diskutovat. Mají pochopení jeden pro druhého, neintrikují proti sobě, neostrakizují se vzájemně.

* * *

Vraťme se ještě pár slovy na počátek Gorazdova misijního působení

Sv. Gorazd měl v rukách shromážděné argumenty, proč by Čech měl být pravoslavným křesťanem. A s těmito argumenty začal objíždět města i vesnice a pořádal přednášky. Svolal si lidi a seznamoval je s fakty. Hovořil i s prostými vesničany a dokazoval domovské právo pravoslaví v České republice; dokázal jim, že pravoslaví je jediným skutečným a pravým cyrilometodějstvím. A ono to zapůsobilo! I lidé se základním vzděláním, stejně jako vzdělanci chápali, že se setkávají s někým, kdo s nimi poctivě hovoří a přináší přesvědčivé důkazy. Dodnes se nám zachovaly vzpomínky lidí z té doby na přednášky vl. Gorazda. Tak vznikala česká pravoslavná církev, která přežila i takový úder, jakým byl nucený odchod pravoslavných věřících z původně pravoslavně orientované Československé církve. Jen ti opravdu uvědomělí věřící, kteří věděli přesně, proč si zvolili pravoslaví, šli pak za vl. Gorazdem jako za svým pastýřem. Tehdy běželo o základní rysy pravoslavné víry a principiální prvky posvátné tradice, a tak svatý vladyka jako pastýř použil všechnu svou biskupskou moc, pozdvihl svou pastýřskou hůl a nekompromisně zavelel k odchodu ze zbloudilého společenství, jehož představitelé zavrhli pravoslavné vyznání. A věřící za ním kráčeli jako za pravým pastýřem. Ale jen proto, že ještě před tím, než se to stalo, znali vl. Gorazda jako toho, kdo s nimi hovořil, naslouchal jim a přesvědčil je o pravdě pravoslaví pádnými argumenty.

* * *

Důležitou součástí Gorazdova odkazu je úcta k člověku, ke každému člověku, i k tomu nejprostšímu laikovi, protože i on má co říci. To není žádný antropocentrismus. To je ryze pravoslavné učení o člověku, který je obrazem Božím a teprve v Církvi se tento obraz v člověku očišťuje a začíná zářit. Proto je potřeba nebát se kritiky ani diskuse, ale nechat všechny lidi v církvi, aby se vyjadřovali, i když nám třeba není dvakrát milé, co říkají. A každý kněz má zkušenost s tím, že i ten nejprostší křesťan má od Boha nějaké poznání a potažmo zprávu či útěchu pro ostatní.

Proto kněží, aby byli mezi Čechy pastoračně úspěšní, musí se svými farníky hovořit. Všichni víme, že u nás zdaleka nestačí jen posloužit - čili vykonat bohoslužbu. Každá farnost si hledá svůj vnitřní způsob života - někde se scházejí po liturgii, aby si spolu povídali a aby jejich farnost byla společenstvím těch, kteří se znají a mají k sobě vztah. Jinde zase mají pastorační přednášky či besedy s knězem, nebo mládežnické akce, anebo kulturní události (např. koncerty); další organizují poutě a jezdí spolu po různých místech. Opět jinde si organizují službu pro chudé, nemocné atd. atd.

Podobně i kněží by spolu vzájemně a s biskupem měli diskutovat. Uvědomili jsme si to začátkem devadesátých let a začali se každý měsíc shromažďovat a probírat v otevřených diskusích otázky a problémy našeho církevního života. Napodobovali jsme vladyku Gorazda, který takto scházel se svými duchovními. Jindy sedával u jednoho stolu se svými bohoslovci, kteří studovali v Srbsku. Tázal se jich na obsah studia a nečinilo mu problémy nechat se od nich poučit tím, co je srbští profesoři naučili. Imponoval většině svých lidí právě tím, že se nechoval jako neomylný, všeznalý a nepřijímající žádné námitky. Byl to muž argumentů nikoliv autoritářství. I on byl Čech, a chtěl být svým oponentem přesvědčen jasnými doklady. Jak jsem slyšel, nepoužíval své pravomoci, když nešlo o principiální věci víry apod. (a už vůbec ne, když se jednalo o osobní záležitosti), působil silou ducha - tj. schopností dokázat správnost svého postoje a dát oponentovi svobodu k tomu, aby mohl změnit názor se ctí a nikoliv jen na příkaz toho, kdo má moc. Těmito svými vlastnostmi a způsobem chování si vysloužil skutečnou a trvalou úctu svých lidí.
Když však běželo o pravdy víry, dokázal být naprosto neústupný. Měl v povaze neústupnost, když se jednalo o věci plného přesvědčení a jistoty o správnosti ve fundamentálních otázkách. To si žádá malou vsuvku - v jeho působení vidím skutečně zajímavý jev. Jeho povaha či charakterový typ se úplně nekryly s tím, jak se choval při správě církve. To je velice zajímavá stránka celého gorazdovského tématu, která je zatím přecházena mlčením. Opravdu měl vnitřní povahový sklon k tvrdosti a neústupnosti, leč zároveň byl tak velkodušným, že dokázal kolem sebe vytvářet tvůrčí ovzduší a podporovat diskusi. Měl pevnou vůli, ale dával lidem kolem sebe široké právo na vlastní názor. Jedině tak lze vysvětlit, že tak strohá osobnost byla tolika lidmi tak milována.

Pár osobních řádků. Vybavuje se mi doba začátku 90. let, kdy jsem se začal o osobu sv. Gorazda zajímat, studoval jeho články a pročítal svědectví a vyprávění jeho spolupracovníků či naslouchal těm, kdo se s nimi znali. Po proniknutí pod povrch tématu, nazývaného „sv. Gorazd a jeho dílo“, mi vl. Gorazd připadal jako naprosto rozporuplná a záhadná osobnost; nemohl jsem pochopit, jak se v jednom člověku mohou spojovat tak rozdílné způsoby chování v různých ohledech, jak je možná taková vzdálenost mezi přirozeným temperamentem člověka a biskupovým vnějším působením v církvi. No, řekněte sami: Na jedné straně to byla pevná až tvrdá osobnost, taková, jaká nebývá daleko od odhodlanosti vnucovat svou vůli lidem (kdyby nebyla proměněna Evangeliem a duchovním životem, pak by možná byla v mezilidských vztazích snad i poněkud nepříjemná či nepřívětivá); na straně druhé ale taková velkorysost, schopnost dávat lidem kolem prostor k jejich vlastnímu myšlení, názorům, sebeprojevení a k tvůrčí práci! Aby se vaši spolupracovníci kolem vás mohli projevovat tvůrčím způsobem, musíte jim dát velký prostor svobody. A jak to spojit s tou vladykovou neústupností ve věcech, o nichž byl přesvědčen? A jak se mohla takto pevná vůle, povahová strohost a schopnost prosadit, co bylo nutné, snoubila s jeho tíhnutím k samotě a ústraní, s jeho uzavřeností a s takovou mírou skromnosti, která překonává běžné představy? Postupem doby jsem si už na to u svatého vladyky zvykl, tak mi to dnes nepřipadá tak divné, ale je to výjimečný osobnostní zjev. Zřejmě dílo světeckého života, mravní čistoty i askeze s pracovitostí, které vladyku stály zdraví a málem připravily o život, ale očistily ho. Především je to jistě dílo spolupráce s Božskou blahodatí.

Byla to bezesporu silná osobnost. Takoví lidé si nestěžují a nepotřebují stále používat velitelské či rozhodovací pravomoci, i když je mají k dispozici. Takový vůdce je vnitřně svobodný a může tedy poskytovat svobodu i ostatním. Lidé silného a čistého ducha dokážou každého zapojit do práce, najít pro něj místo, kde se cítí užitečný, využít jeho potenciál, talenty, vzdělání a dovednosti, a dát mu na jeho úseku nějakou svobodu, aby mohl vytvářet hodnoty. S takovou silnou a vznešenou osobností v čele nemůže církevní společenství nerůst.
Někteří Gorazdovi kněží či jejich rodinní příslušníci vzpomínali na diskuse s vl. Gorazdem. Vím z osobní vzpomínky, kterou chová rodina jednoho Gorazdova kněze, že vladyka Gorazd nepřicházel za svými duchovními s příkazem: "Budeš dělat to a to, tak a tak," ale probírali to, diskutovali a společně hledali. Dokonce jsem slyšel i o vzrušeném sporu, který probíhal mezi Gorazdem a jedním z jeho nejvěrnějších kněží při jakési návštěvě u něho doma. Ti dva spolu nesouhlasili v jakési církevní záležitosti a neváhali se o věci přít a dokazovat správnost svého stanoviska. Onen kněz nepřijímal názor vl. Gorazda, vznášel námitku, a vladyka se neurazil, ale argumentoval. Nepotřeboval dostat svého kněze na kolena za to, že se odvážil projevit nesouhlas s biskupem. Tento způsob jednání byl jedním z morálních pilířů, na nichž vladyka budoval církev. Nevím, jak spor dopadl a která strana prosadila svůj pohled, ale je známo, že pro jejich vzájemný vztah to nebyla žádná zátěž a vl. Gorazd se necítil dotčen, že s ním jeho kněz (ač mladší než on) nesouhlasí. Ať už přijal vznesené argumenty nebo ne, jsem si jist, že o nich přemýšlel.

Předpokladem Gorazdovy podivuhodné otevřenosti k obecné diskusi však byla obrovská pracovitost, ba neúnavnost a zároveň erudice. Je samozřejmě daleko snazší a pohodlnější vydávat od svého pracovního stolu rozkazy, přikázat a případně sankcionovat ty, kteří se nechovají podle představ nadřízeného. Tím si v Čechách může autorita vynutit strach či pokrytecké podkuřování, ale určitě nikoliv úctu, natož upřímnou lásku. Výsledkem bude jen to, že brzy bude obklopena hloučkem bezpáteřních jedinců a co bývá dál, je obecně známo. Vl. Gorazd neúnavně jezdil po farnostech, debatoval s kněžími, vysvětloval své postoje a poslouchal námitky. To samé pak s věřícími, které dokonce učil s houslemi po farnostech zpívat liturgické nápěvy. Při tom všem prováděl badatelskou činnost, psal knihy a samozřejmě obstaral obvyklé biskupské povinnosti a úkoly nejvyššího církevního představeného. Někteří prý přijali jeho názor už jen kvůli té ohromující píli a erudici.

* * *

Další doklad, jak sv. Gorazdovi záleželo na tom, aby v církvi panovalo ovzduší důvěry a svobodné diskuse, a aby se za každou cenu vyhnul patolízalství či servilitě. Výmluvným svědectvím o myšlení sv. Gorazda je jeho řešení tak citlivé otázky, jakou jsou kněžské platy. Stát tenkrát poskytoval kněžím některých uznaných církví, mezi něž se Gorazdovi podařilo zařadit i českou pravoslavnou církev, jistý plat. Gorazd dostal tedy možnost finančně zabezpečit své kněze a měl na výběr mezi dvěma způsoby, jakou cestou se bude plat od státu k jeho duchovním dostávat. Jednou variantou byla forma dotace a druhou byla tzv. kongrua. Nešlo zde o výši platu, ale o to, že obě varianty se odlišovaly právním mechanismem vyplácení peněz, a to mělo zásadní vliv na finanční postavení kněze vůči biskupovi. Zvolit formu dotace by znamenalo, že by si biskup své kněze připoutal a učinil by je na sobě finančně přímo závislými. Forma kongrujní naopak skýtala kněžím finanční nezávislost na biskupovi. Zatímco právě vzniklá protestantská církev Československá si skrze svého nejvyššího představeného vybrala formu dotace, tak vladyka Gorazd chtěl, aby jeho pravoslavní kněží dostávali kongruu.
Otec J. Leixner o tom píše: "Přijmout dotace by znamenalo, že si biskup spoutá kněze. A tehdy vladyka (Gorazd) prohlásil: »Chci, aby moji kněží byli finančně nezávislí na mně.« Tak dovede jednat jen pravý otec." (Pastýř a martyr, str. 115)
To je nejen obrázek šlechetnosti a velkodušnosti vladyky, ale především velice významný doklad toho, jak smýšlel. Věděl, že přímá finanční závislost kněze na biskupovi by byla brzdou svobodné diskuse v církvi. Psychologickým předpokladem svobodného vyjádření bývá jistá morální nezávislost, čili jakási nutná míra svobody. Může být totiž poněkud obtížné vyjádřit nesouhlas s názorem či skutkem člověka, k němuž si mám jít zítra pro výplatu, že? Když vezmete v úvahu, že pravoslavní kněží jsou ženatí a mají děti, a tudíž nutně potřebují pravidelnou výplatu, uznáte, že finanční závislost na biskupovi jim může zavřít ústa. Pro morálně slabší povahy je to stav, který jim může nejen vzít odhodlání mít jiný názor, než má chlebodárce, ale dokonce svádět k servilitě, neřku-li k patolízalství. Mám pocit (z toho, co jsem se o povaze vl. Gorazda dozvěděl), že pokud se mu nějaký lidský projev ošklivil, tak to byla právě takováto neupřímnost a podlézavost, kdy svou duši člověk prodává za skývu podobně, jako Ezau vyměnil prvorozenství za misku čočovice.

* * *

Závěrem

Každý národ má právo na nějaká specifika v řešení otázky svého pravoslavného církevního života. A není to jen právo, je to úkol, který před věřícími i duchovenstvem stojí. A je to krásný a veliký úkol, jehož řešením se pravoslaví stává součástí života národa (i kdyby ten národ zastupovala jen hrstka pravoslavných křesťanů). Je to vznešený úkol osvojit si pravoslaví, ne jen replikovat, co vzniklo v jiných podmínkách jinde.

Výše jsme hovořili o typické české skepsi, kterou máme přímo zabudovanou do národního genomu. Má-li být s Čechem nějaké pořízení v náboženských věcech, musí se s ním církev bavit. Musí být schopná argumentovat a vést s ním rozhovor. Je to věc nejen církevní ale i kulturní.
Mimochodem, tento kulturní rys pravoslaví k nám přinesli sv. Cyril a Metoděj. To je totiž součást vyspělé byzantské kultury a vzdělanosti (schopnosti argumentovat, přesvědčovat logikou cestou a umění disputovat a vysvětlovat své názory se v Byzanci pěstovaly a vyučovaly jako součást vzdělání, říkalo se tomu rétorika; velká část svatých biskupů byla vzdělána v této vědě). A vidíme, že používání tohoto umění a této kultury bylo běžnou součástí jejich misijní práce. Příklady vidíme na jejich vítězných disputacích se západním duchovenstvem, které nebylo nositelem této kultury, a tak nebylo schopno se Cyrilu a Metodějovi rovnocenně postavit v disputaci. Zápaďané neměli protiargumenty, neměli schopnost diskutovat na patřičné úrovni. Jediné, na co se většina západních odpůrců cyrilometodějského díla zmohla, byl hněv, zlost, pomluvy a intriky. Další příklad vidíme na Janu Husovi, který psal knihy, v nichž argumentoval Biblí i církevní tradicí. V kázáních přinášel promyšlenou argumentaci. Proti jeho obhajobě nic nezmohli ani preláti v Kostnici, a tak se uchýlili k falešným svědectvím a jiným trikům. Jan Hus stále žádal preláty o poučení, jestliže se v něčem mýlí, ale nikdo ze všech biskupů tam nebyl schopen mu toto kvalifikované poučení poskytnout a vyvrátit jeho argumenty. V tomto smyslu je vladyka Gorazd opravdovým nástupcem a pokračovatelem sv. Cyrila a Metoděje i mistra Jana Husa - nejenom v pravoslavné víře, nejen v rovině formálně kanonické, nejenom dějinnou návazností, ale i po této kulturní stránce.
Položme tedy důraz na neustálé otevírání celocírkevní diskuse. Akcent na to, že každý má k věci co říci a každý musí být slyšen. Podaří-li se nám to, jsme zachráněni (i bez restitucí). I kdyby nás čekaly vnitřní spory, nepřestaneme-li spolu hovořit, překonáme to. Je to věc přežití církve u nás; metody Gorazdovy práce dnes nutně potřebujeme udržet a obnovit. Slýchával jsem tuto výzvu od starších duchovních už v 90. letech, ale tenkrát jsem jí nerozuměl v plné její naléhavosti. Dnes už těmto otcům, kteří jsou teď v důchodu nebo již nejsou mezi námi, rozumím daleko lépe.














Zobrazit příspěvek č. 935 jednotlivě

Článek není oficiálním stanoviskem „Pravoslavné církve v českých zemích“ --- 12. 9. 2013
Odkaz na novinový článek

Správce pražské eparchie v kontrarevolučním Protiproudu

Rozhovor s knězem, který si nebere servítky: Kdejaká úchylárna je dnes normou...

www.protiproud.cz/svet/obcan/osobnosti/534-rozhovor-s-knezem-ktery-si-nebere-servitky-kdejaka-uchylarna-je-dnes-normou-a-buzeranty-bychom-meli-litovat-jsou-nemocni.htm











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 935 do č. 975)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz