Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Ohlédnutí za svátky Zjevení Páně
O svěcení vody
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
(kliknutím pro větší obrázek) |
Velké svěcení vody se může konat dvakrát - jednou v předvečer svátku Zjevení Páně a podruhé přímo v den svátku po liturgii. Svaté vodě posvěcené v tento den se říká "bogojavlenská voda" nebo "velká agiasma" (tj. doslova: velká svátost).
Proč konáme posvěcování vod opakovaně každý rok? I když můžeme posvěcovat všechno kolem sebe, během jediného dne to můžeme svým chováním znovu poskvrnit. Sv. Jan Kronštadtský o tom píše: "Veškerá příroda a všechny živly jsou neustále poskvrňovány a hubeny (rozkládány) lidskými hříchy a temnými zlými duchy, žijícími v povětří a působí v něm všelijaké zhoubné větry a nemoci. Vždyť kvůli Adamovi byla prokleta veškerá země..." Naopak blahodať svatého člověka se předává dokonce i oděvu, jímž se odíval, a předmětům, které používal (vzpomeňme např. kotlík sv. Serafíma Sarovského používaný doposavad k posvěcování známých "sucharků").
* * *
Kdy se světí voda? Každý rok na tyto svátky. A kromě toho se tzv. malé svěcení vody koná častěji - v řecké tradici je to prvního dne každého měsíce, v ruské tradici je to vždy v paschálním období ve sváteční den "poloviny padesátnice", a pak 1. srpna na začátek půstu před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice; dále na svátek Životodárného pramene Matky Boží, a pak i kdykoliv jindy dle potřeby, např. při svěcení základů chrámu apod. Svěcení vody je samozřejmě součástí i svaté Tajiny křtu. Z liturgického hlediska se posvěcení vody děje v rámci příslušného obřadu sestupováním blahodati Ducha Svatého, která je odpovědí na modlitby kněze, při ponořování žehnacího kříže do posvěcované vody. Při křtu je většinou zvykem vodu světit jen požehnáním rukou (tj. bez ponořování kříže - ačkoliv i opak je občas ve světě k vidění, ale zřejmě to není liturgicky správné).
Malé svěcení vody se spojovalo se svěcením polí a zaseté setby v den půlení padesátnice. V Řecku se koná malé svěcení vody na polích navíc vždy, když hrozí neúroda (např. je-li sucho). (Koho by zajímal obřad malého svěcení vody, zde je v PDF.)
Málo je známo, že svěcení vody na svátky Zjevení (tj. Bogojavlenija) má v Rusku poměrně složitou historii. Do 12. století se nekonalo vůbec. Pak bylo střídavě zaváděno a zase zakazováno; patriarcha Nikon byl horlivým odpůrcem svěcení bogojavlenské vody. Teprve až v 17. století byl tento obyčej, bez něhož si dnes nikdo na Rusi nedovede oslavu svátku Bohozjevení vůbec představit, definitivně potvrzen na Velkém moskevském sněmu (r. 1667). A při tom víme o svěcení velké agiasmy na svátek Zjevení už z jednoho antiochijského kázání od sv. Jana Zlatoústého.V Pravoslaví se používá svatá voda k mnoha různým účelům - kromě křtů a svěcení všelijakých předmětů (především liturgických a posvátných, např. křížů, ikon atd.) či budov, příbytků, polí nebo vozů, také k pití - zvláště ji používají jako útěchu a posvěcení ti, kteří jsou odděleni od svatého přijímání. Dostane-li křesťan od svého zpovědníka epitimii (jako lék proti hříchu), může mu být na nějaký čas zakázáno svaté přijímání; v knihách se o takových případech píše: "Ať jenom pije agiasmu." Mezi pravoslavným je pití velké agiasmy ve velké oblibě. Věřící si na svátek Zjevení Páně nabírají vodu do zásoby, aby jim vydržela po celý rok; doma si ji postaví na čestné místo, např. tam, kde mají ikony, a každý den nalačno s modlitbou trošku vypijí, a tak se na prahu dne posvěcují. Na velké svátky může kněz kropit shromážděné věřící. Na svátek Paschy kropením svatou vodou posvěcuje věřícím košíky s jídlem pro paschální hostinu atd.
Zajímavý rozdíl: v západní církvi se nekoná "svěcení vody", ale tzv. "požehnání vody". Vodě se pak neříká "svatá" nýbrž "svěcená" (v Čechách si s tím nelámeme hlavu a používáme oba pojmy). Vodu žehnají římští katolíci buď rukou (podobně jako u nás při křtu katechumenů) nebo velikonoční svící (svěcení ponořováním paschálního trojsvícnu jsem viděl někdy před čtvrt stoletím pronikat do místního pravoslaví z řecko-katolické církve, ale myslím, že už je to uzavřená minulost). Vodu ke kropení a posvěcování je tam možno požehnat kdykoliv (není to většinou pevně spojeno s nějakým svátkem, vyjma křtů na tzv. Bílou sobotu). Při žehnání vody se tam do ní přidává sůl. Obvykle se to teologicky vysvětluje odkazem na symbolický význam soli v Bibli. Z praktického hlediska se zřejmě jedná o využití konzervačních účinků soli - osolená svěcená voda se nekazí. Kdysi se na Západě používala i tzv. gregoriánská voda, do níž se přidávala sůl, popel a víno, ale dnes se to již nevyskytuje. Římští katolíci svěcenou vodu obvykle nepijí.
Hlavním příznakem svatosti této vody je, že se nekazí. Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý, který zdůrazňuje tuto vlastnost posvěcené vody. Svatá voda vydrží - podle běžných zkušeností věřících - celý rok (případně i mnohem déle) a je stále čerstvá a chutná. Je to znamením, že to už není jen voda z tohoto světa, ale patří do Nebeského Království. Když něco svatou vodou kropíme, činíme tak, jelikož tomu chceme předat blahodať svaté vody.
* * *
Z poučení sv. Jana Zlatoústého:
Nikoliv den, kdy se Kristus narodil, nazýváme Zjevením, ale den, ve kterém byl pokřtěn a kdy posvětil živel vody. Proto v tento den všichni čerpáme vodu třeba i o půlnoci, a domů si ji odnášíme a zde opatrujeme a celoročně chráníme, jelikož den jest posvěcených vod. Znamení zjevné o tom je nám dáno takové, že tato voda nekazí se v průběhu času, ale celý rok, i dva či tři nebo i více let, voda v tento den načerpaná zůstává bez rozkladu a čerstvá. I po takové době je podobná vodě zrovna nabrané z pramene.
* * *
Je potřeba nejen těla skrápět vodou, ale její blahodatí rosit i srdce a duši. Svt. Dimitrij Chersonský pravil, že posvěcená voda má sílu posvěcovat duše i těla všech, kdo ji používají. Je-li požívána s vírou a modlitbou, uzdravuje naše tělesné nemoci. Ct. Serafím Sarovský po zpovědi poutníka dával mu vždy pít z číše svatou bogojavlenskou vodu. Ct. Amvrosij Optinský poslal lahev svaté vody smrtelně nemocnému člověku - a nevyléčitelná nemoc k překvapení lékařů zmizela. Starec jeroschimonach Serafim Vyrický radil všem kropit potraviny a samotné jídlo jordánskou vodou (tj. ze svátku křtu Páně), která dle jeho slov "sama vše posvěcuje". Když někdo těžce onemocněl, starec Serafim požehnal přijímat polévkovou lžíci posvěcené vody každou hodinu. Starec pravil, že mocnější léky, než svatá voda a posvěcený olej, neexistují. Zatvornik Georgij Zadonský: "Pije-li člověk svěcenou vodu a jí prosforu, tak se k němu nepřibližuje nečistý duch. Duše i tělo se posvěcují a myšlení se osvěcuje ke službě Bohu; člověk má pak náklonnost k půstu, modlitbě a všelikým ctnostem." V monastýrech jsem viděl, že mniši nabírají a pijí svěcenou vodu každý den po liturgii.
* * *
Křesťané mají příbytky vysvěceny a vykropeny svatou vodou. Toto vykrápění se může opakovat každý rok či třeba i několikrát do roka - buď může přijít kropit kněz nebo si toto opakované vykrápění příbytku (který už byl jednou vysvěcen knězem) může provést i samotný věřící.
Dům je možno vysvětit jen člověku věřícímu v Krista. Není přijato světit příbytek tomu, kdo žije ve smrtelném hříchu a nekaje se (tj. čarodějovi, sektáři apod.), nebo pohanovi, který se o podstatu křesťanství nezajímá, ale vnímá používání svěcení vody jako nějaký magický akt. Je psáno v evangeliu, abychom "neházeli perly sviním" (Mat 7,6) (při nesprávném výkladu to může dnešnímu uchu znít až příliš drsně, ale původní smysl Ježíšova výroku rozhodně netkví v útoku na lidi), což v tomto případě máme chápat tak, že nesmíme dávat drahocennou svatou vodu či kropit příbytky nebo věci těm nešťastným lidem, kteří odmítají pravoslavné principy víry v našeho Boha a Pána, Ježíše Krista.
Na druhé straně je však v pravoslavné církvi přijato, že můžeme světit příbytek, kde bydlí nehodní lidé, pokud tam žije alespoň jeden věřící člověk, který trpí hříchy páchanými ostatními členy domácnosti (např. jeden kněz vyprávěl, že světil byt pravoslavnému muži, který se trápil nad tím, že jeho žena se zabývá magií). Stejně tak světíme chrám, v němž sloužili nepravoslavní věřící či rozkolníci. Např. Ilarion Trojický v r. 1932 znovu posvětil chrám Sretenského monastýru poté, co jej svými službami poskvrnili obnovlenci.
* * *
Velká agiasma se při posvěcení mocí Svatého Ducha stala tou vodou, která se v Jordáně dotýkala přečistého těla Pána Ježíše, který do vod sestoupil, aby je očistil a ve vodě rozdrtil hlavy hadů (Ž 73,13 LXX).
Podle víry Církve není agiasma prostě jen voda s duchovním významem, ale nové bytí, duchovně-tělesná existence, spojující nebe i zemi, blahodať a hmotu, a to velice těsně. Proto se k této vodě chováme jako k velikému Božímu daru a vzácnosti. Užíváme ji se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, leč zároveň s bázní Boží a hlavně s pravoslavnou vírou v Kristovu spásu.
P.S.
K přiloženým obrázkům - poznámka pro kněze
Svěcení vody v Rusku
Pár obrázků z Ruska - jak se správně světí voda. Drobný liturgický detail - v poslední době se u nás šíří chybná praxe, při níž kněz drží kříž při ponořování do vody zobrazeným Ukřižovaným směrem k východu (tj. od sebe čili k oltáři). Tak to prý někdo viděl v Trojicko-sergijevské lávře. Pokud se tam taková praxe skutečně vyskytuje, pak je zřejmě bezmyšlenkovitě přejata ze způsobu, jak se křtí člověk při svaté Tajině křtu, kterou se omývá od hříchů a znovuzrozuje k životu věčnému. Křtěný katechumen má při svém ponořování do posvěcené vody hledět k východu, neboť hledí k přicházejícímu Kristu. Konec konců při každé modlitbě se stavíme čelem k východu, odkud vychází Kristus - Slunce spravedlnosti (viz zdůvodnění sv. Jana Damašského).
Na svátek Zjevení Páně při svěcení vody je však situace naprosto opačná - samozřejmě při obřadu nekřtíme Krista, abychom jej znovuzrodili či aby byl očištěn od hříchů, ale ponořujeme Kříž s Kristem do vody, aby On posvětil vodu, nikoliv aby se sám posvětil. Proto Ukřižovaný na světícím kříži nemá hledět na východ k Bohu, ale má hledět k západu, směrem od oltáře na lidi a naznačovat Krista přicházejícího skrze sestupující blahodať Svatého Ducha.
Nesprávně otočeným křížem kněz vlastně jako by naznačoval nesprávnou víru či nepochopení, oč se při Křtu Páně v Jordáně vlastně jednalo a oč se jedná při každém svěcení vody v našich chrámech. Jedná se tudíž sice o detail v obřadu svěcení, ale s vážnými věroučnými a liturgickými souvislostmi.
* * * * * * * *
Volná příloha k článku:
Zajímavý ruský film prostě o vodě (s českým překladem)
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Tropary a kondaky pro zpěv při liturgii
Nová verze bohoslužebných textů
Tropary, kondaky a prokimeny nedělní (z oktoichu). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Text a noty. Notace dle Gorazdova sborníku. Na serveru pravoslavi.cz/download
Tropary a kondaky svatým (z obecné mineje). PROVEDENA ZÁSADNÍ REVIZE. Nyní NOVÁ VERZE - mnoho úprav! Na serveru pravoslavi.cz/download
Administrátor
--- 26. 1. 2014
Poslední ohlédnutí za letošními svátky Narození
Kristovo narození - obraz pokory
Křesťanství celým svým obsahem zjevuje, že Bůh není uzavřen na výsostech do své nadsvětskosti, nadpřirozenosti, ale jsa veden láskou (která je principem všeho, co činí), kráčí k člověku, který se mu vzdálil, jako pastýř se vydává hledat ztracenou ovci. Kráčí za ním nikoliv s hromy a blesky, či se zjevením své hrozivé velikosti, při jejímž spatření by smrtelníkovi stydla krev v žilách. Béře se tiše, jako když věje vánek, navštěvuje padlého člověka, a znovu a znovu mu předkládá své pozvání. Vidíme v tom nejen zjevení Hospodinovy lidumilnosti, ale zároveň i vzor pro člověka. Pokud takto přichází všemohoucí a vševládný Bůh, měl by člověk tento způsob jednání napodobovat, chce-li se přičinit, aby mělo jeho chování s Bohem něco společného.
Spasitel nám ukazuje nejen Boha v těle, ale též dokonalého člověka. A jedním z rysů tohoto obrazu lidské dokonalosti je - zájem o člověka. Už samo Kristovo narození nám ukázalo, že Bůh na nás myslí, že o nás neztratil zájem, "nehodil nás přes palubu" kvůli našemu hříchu, ale miluje nás a střeží nás jako zornici oka.
Takové ponětí o Bohu není samozřejmou vlastností každého náboženství. Např. v pohanství nic takového nenajdete. Četl jsem vyprávění jednoho bývalého buddhisty (člověka narozeného na dálném Východě), který je nyní na Athosu jedním ze svatohorských mnichů. Když se ho tázali, v čem cítí rozdíl mezi oběma náboženstvími, řekl, že v buddhismu je (narozdíl od křesťanství) člověk sám, prožívá tam pocit samoty. To jistě neznamená, že by tam nemohl mít přátele, ale není tam ta blízkost Boha ani ten druh blízkosti lidí. Nám křesťanům už to přijde samozřejmé, že Bůh se sklání k člověku, že nás svaté Tajiny sjednocují na jedné straně s Bohem a na straně druhé i s ostatními bratry ve víře. Leč teprve při porovnání s jinými náboženstvími se lépe vyjeví velikost tohoto daru.
K tomu, aby nám Bůh ukázal svou blízkost a překonal naše osamocení, které je důsledkem odpadnutí od Boha, se Bůh musel snížit, pokořit - tak jak to vidíme na ikoně Narození. Všemohoucí Bůh se umenšil a vtělil se do našeho pozemského světa jako malé dítě. A pro nás je to nejen šťastná a oblažující zpráva, ale také příklad: ke skutečnému společenství je nutná pokora. Hloubka společenství s Bohem i s lidmi není dostupná člověku pyšnému - takovému je určeno osamění.
Někde jsem slyšel, že na nejhorším místě v pekle je člověk sám - prožívá tak strašlivou samotu, že pak dává přednost dokonce i mučení démony, s nimiž takto může mít nějaké společenství, byť nevýslovně trýznivé, - hlavně nebýt tam, kde je oddělen od všech v naprostém prázdnu. Tam, v prázdnotě, kde nejsou naprosto žádné vztahy, se totiž začíná rozpadat sama lidská přirozenost a drolit se do nebytí, a tomu se každý instinktivně ze všech sil brání jako tomu nehroznějšímu, co se může stát. Každé stvoření - člověk, anděl i démon - byl totiž stvořen Bohem ke vztahu, ke společenství. Tato určující vlastnost je tak hluboko zabudována do podstaty všeho živého a duchovního, že není nic protipřirozenějšího než prázdnota v absolutním osamění - právě tou totální nepřirozeností tohoto stavu a děsuplnou hrozbou blízkosti nebytí je určena jeho krajní trýznivost.
* * *
Další lekci pokory nám může dát skutečnost zapsaná v Evangeliu v souvislosti s Božím narozením. Zvěstování andělů o narození Kristově nebylo komu předat - jedině pastýřům, všichni ostatní totiž spali. Takže tito pastýři, lidé, o nichž je možno říci, že byli všechno možné, jen ne vzdělaní, jemní, urození a vytříbeného chování, - právě oni přijali andělské zvěstování, a poslední se tím stali prvními. (Proto mniši v monastýrech konají všenoční bdění, nespí, aby přijali nebeské zvěsti, které nemůže přijmout ten, kdo spí.)
Učenci (tři mágové) dorazili ke Kristu až po pastýřích. Této drobnosti si všímají mnozí vykladatelé Písma, aby z toho vyvodili poučení o dvou cestách směřujících ke klanění Pánu a k poznání Boha. Cesta jednoduchého rozumu a prostého srdce, a pak cesta bádání, učenosti a komplikovaného myšlení. Lidé prostí často dostihnou Boha dříve než ti, kteří jdou nejistou cestou věd, bádání, teologie a tříbení rozumu. Prosté srdce může snadno dosáhnout upřímnosti a silné víry. Člověk zaobírající se složitými úvahami až příliš často zabředne ve svých myšlenkách, poznatcích a studiích, což občas není nepodobno stavu boháče opájejícího se svým jměním. Každý teolog by měl při veškeré své učenosti a znalostech z děl svatých Otců stále pamatovat na slova jednoho umírajícího ruského metropolity, která pronesl těsně před zesnutím, když se mu v momentu smrti otevřel pohled do duchovního světa: "Nic není tak. Vše je jinak."
* * *
Monach Akakij pravil: Kristus se mohl narodit v paláci. Hospodin nám však chtěl ukázat příklad pokory. Ukazuje se nám, že Boží Syn, ač je to Bůh, se narodil v prostém chlévě, abychom mohli pochopit, jak pokornými máme být.
Co je to pokora? K tomu, abychom pochopili nějaký fenomén, je někdy dobré si zprvu odpovědět na otázku, co je opakem. Tedy v našem případě - čím pokora není. Odpověď je, že opakem pokory je pýcha, čili egoismus. Bez překonání egoismu nenajdeme pokoru, a tím ani skutečnou niternou blízkost druh k druhu. Dokud je lidské srdce ve skořápce egoismu, nikdy nemůže pocítit duši druhého člověka. Ve vnitřní uzavřenosti do skořápky egoismu a pýchy člověk nikdy nepochopí Evangelium - prostě proto, že Evangelium je psáno jazykem lásky a písmeny pokory. Pýcha nikdy nepozná tento jazyk a nenaučí se tato písmena. Proto Otcové věnovali tolik úsilí, aby se pokoře naučili, a pak ji svým příkladem naučili ostatní.
Vyprávění o lekci, kterou můžeme dát pokorouAthanasij svou pokorou napravil bratra - dokázal to, co by se nepodařilo žádnou výtkou ani domlouváním. Situace světa i církve je zoufalá. Pokud je možno alespoň něco ještě zachránit, pak by to mohl učinit ten, kdo by dokázal svým příkladem dávat lekci pokory. V době, kdy všichni blázní a rozum mají zatemněn, je pokorné myšlení (smirenomudrije) jediným zdravým způsobem uvažování.
Avva Athanasij jednou koupil pěkný pergamen, který stál osmnáct zlatých mincí, a přepsal na něj celý Starý a Nový zákon. Později k němu přišel jeden bratr, a když uviděl tuto knihu, tak si ji odnesl. Následujícího dne si chtěl avva Athanasij číst z knihy. Když zjistil, že zmizela, pochopil, že ji vzal onen bratr, ale nechtěl se ho na to ptát, protože se obával, že by bratr připojil k hříchu krádeže ještě navíc lež.
Mezitím se bratr vypravil do sousedního města, aby tam ukradenou knihu prodal, a žádal za ni 16 zlatých mincí. Obchodník mu pravil: "Musíš mi tu knihu svěřit, abych mohl ověřit, jestli stojí za takové peníze." Když se tak stalo, vypravil se se zapůjčenou knihou ke sv. Athanasiovi a otázal se jej: "Otče, podívej se na tuto knihu a řekni mi, zda ji mám dle tvého názoru koupit za 16 zlaťáků. Stojí opravdu za tolik peněz?" Avva Athanasij odvětil: "Ano, je to kvalitní kniha. Stojí za ty peníze."
Obchodník se následně odebral k bratru, který knihu ukradl, a řekl mu: "Tady máš sumu, kterou jsi požadoval. Ukázal jsem knihu otci Athanasiovi, a on ji prohlásil za kvalitní; měl za to, že její cena je nejméně šestnáct zlatých." Bratr se ho zeptal: "To je všechno, co ti řekl? Nic víc už nedodal?" Obchodník na to: "Ne, už ani slovo." "Dobře," řekl bratr, "rozmyslel jsem si to. Tu knihu už neprodávám." A spěchal k avvovi Athanasiovi a s pláčem ho prosil, aby si knihu vzal zpět. Avva to odmítl se slovy: "Jdi v pokoji, bratře, tu knihu ti daruji." Bratr však odvětil: "Jestli si ji nevezmeš, nebudu mít nikdy pokoj."
* * *
V církvi se život odvíjí do značné míry od příkladu hierarchie. Podobně jako Bůh dal příklad lidem, tak i zde na zemi příklad sestupuje od vyšších k nižším. Ukazuje-li církevní hierarchie svým příkladem ctnosti, pak se nemohou nešířit po církvi mezi věřícími. Všechny ctnosti nám zjevil sám na sobě Pán Ježíš: poslušnost, věrnost, čistotu, nezištnost aj.; dnes však obracíme zraky k jeho pokoře. Způsobů, jak napodobit Kristovu pokoru, má hierarchie a veškeré duchovenstvo k dispozici nepřeberně. Jeden z těch základních je - hledět z výšin církevních postů na věřící s úctou - tj. hovořit s nimi, snížit se k tomu, že neustále vysvětluji svá stanoviska a činy, zodpovídám se z nich svému stádci, snažím se chovat se čitelně a předvídatelně. Bůh projevil zájem o člověka a nespokojil se jen s vydáním Desatera, ale sestoupil, vtělil se a s nekončící trpělivostí vysvětloval principy věčného života a spásy. Tím dal na věky příklad všem církevním pastýřům pro jejich působení mezi věřícími. Tyto zásady pastýřského díla se vyučují na bohoslovecké fakultě v předmětu pastýřská teologie. Tam se všichni studenti dozvědí, že vzorem pro každého církevního pastýře je Ježíš Kristus, a tam se podrobně vyučuje, jak se to má dít v praxi. Leč běda, jak málo vidíme kolem sebe v církvi naplňování těchto zásad...
Náš učitel na bohoslovecké fakultě, otec Štefan Pružinský, se k tomuto tématu často vracel. Opakovaně nám vysvětloval, že pastýřství netkví v panování. Čím výše se kdo ocitne v pastýřské hierarchii, tím větší umění musí dokázat uplatnit v osobním boji s pokušením panovat. Stačí snad jen trošku poznat sám sebe, abychom nahlédli, jak je těžké vystrnadit ze sebe panovačný způsob myšlení a že se to v praxi podaří jen nemnohým a jen z části. Přesto stále platí, že základem opravdového církevního pastýřství je nechovat se jako pán nad církví (ať už se jedná o farnost či eparchii nebo celou místní církev), ale jako služebník služebníků Božích ("servus servorum Dei" - formule pocházející od papeže - tenkrát ovšem ještě pravoslavného /Gregoria I./). Pro kněze a zvláště pro biskupa právě v tom tkví uskutečnění slov Ježíše Krista, jenž o sobě pravil, že přišel, aby sloužil, nikoliv aby si nechával sloužit. Jenže k hlubšímu pochopení tohoto výroku potřebujeme mít nesvětské uvažování - a kdo z nás se k tomu dopracoval?
25 Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují.Jaký závěr z toho vyvodíme? Neuvidí-li věřící v chování hierarchie (kněží i biskupů) Krista, nemůže církev dlouho existovat, natož duchovně růst. Hrozí jí buď, že se vytratí, nebo změní na světskou organizaci. S blížícím se druhým příchodem to bude možná právě nedostatek příkladů, co bude trhat církev na kusy. Neuvidí-li ovce u svých pastýřů pokoru a poslušnost, rozdivočí se (jak to je dnes už patrno u části naší mládeže); neuvidí-li u svých vůdců nesvětskost, ale jen hon za penězi a mocí, budou i ovce zesvětštělé. Budou-li před sebou vidět nejednomyslnost a rozhádanost, budou se i věřící hašteřit, pomlouvat a sočit navzájem proti sobě. Jak budou věřící sbírat morální síly k poslušnosti, když uvidí u své hierarchie pýchu a svévoli? Má-li směřovat pastýřské vedení k Bohu, mělo by se zřejmě odvíjet od napodobení Kristovy pokory, jak nás k tomu Pán vybízí: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce." (Matouš 11,29)
26 Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
27 a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
28 Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
(Matouš 20,25-28)
Mluvme o těchto věcech, ať se to, co hrozí, nestane nám všem. Nemůžeme zastavit, co přichází, ale ti, co mají ještě uši k slyšení, mohou spolu o tom hovořit. Je potřeba za každého věřícího, kněze i biskupa bojovat. Kázat "vhod i nevhod, usvědčovat, napomínat, povzbuzovat" (2 Tim 4,2), jedni ať nesou i břemena druhých (Galat 6,2). Na každém jednotlivci záleží. Zdá se mi, že jsme se tímto elementárním tématem dávání příkladu v posledních letech v církvi málo zabývali, a proto je potřeba začít častěji hovořit o této věci, která patří ke klíčovým konstrukčním prvkům budovy církve.* * *
A tak, až budeme v průběhu nastávajícího roku vzpomínat na letošní svátky Narození a vybaví se nám sváteční ikona, která byla v uplynulé dny uctívána uprostřed chrámu, ať se nám vybaví i lekce pokory, kterou nám Bůh svým Narozením dal. Ať je napodobení Kristovy pokory naším darem, který mu přinášíme k jeho jesličkám do chléva - či jeskyně - našeho srdce, kde se Kristus rodí pro každého z nás. Kéž dokážeme tento příklad ponížení Božího Syna v našich mezilidských vztazích a v církevním životě napodobovat, a uskutečňovat tím lásku a naplňovat tak Evangelium.
Administrátor
--- 23. 1. 2014
Zpráva z Kyjeva od očividce
Demonstrující za demokracii zabili člověka jen za to, že promluvil rusky
Mám smutnou zprávu. V Kyjevě u náměstí Majdanu zahynul člověk ubitý demonstranty kvůli tomu, že hovořil do mobilního telefonu rusky. Andrej procházel vedle demonstrujících a mířil na schůzku s přítelkyní. Skutečnost, že telefonoval rusky, rozzuřila demonstrující "demokraty" do té míry, že ho napadli a mlátili ho tak dlouho, až ho zabili.
O tomto případu se z našich sdělovacích prostředků asi nedozvíte.
Prosíme tedy o modlitbu za nevinného Andreje, zabitého demokratickými demonstranty.
+ + +
Doplnění:
Zpráva pochází od blízkých pozůstalých. Její zveřejnění se děje především kvůli prosbě o modlitbu. S ohledem na bezpečnost rodiny není zájem celou věc dále rozvíjet.
Skutečnost zabití člověka už není možno nikterak zvrátit. Každá předčasná smrt je tragédií, ať už zemře kdokoliv z jakékoliv názorové strany či člověk úplně nezúčastněný. To je jeden z tragických rozměrů toho, co se na Ukrajině dnes děje.
---------------
Zde je jedno už nejméně měsíc staré video:
Kdo se stal krvavou obětí euro-majdanu?
Dnes už protivládní opozice otevřeně vyhrožuje vyvoláním občanské války.
P.S.
Miroslav Pořízek: Na Ukrajině probíhá státní převrat řízený z Bruselu a nikoliv revoluce
P.P.S.
Dvě bílé holubice míru, které v neděli nechal symbolicky vypustit papež František v rámci výzvy ke klidu na Ukrajině, napadli větší a agresivní ptáci. Na jednu z holubic zaútočil racek a na druhou vrána. Zatímco jedna z holubic při útoku ztratila trochu peří, ale uletěla, osud druhé je krajně nejistý, upozornila agentura AP.
Aktuálně

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 977 do č. 980)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.