1440
Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 17. 2. 2014
Nový web
Moravský církevní věstník
SŮL ZEMĚ
Internetový věstník
olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve
(Vydávaný s požehnáním vl. Simeona,
arcibiskupa olomoucko-brněnského)
Administrátor
--- 12. 2. 2014
O církevní hierarchii
Svátek tří hierarchů: sv. Basila Velikého, sv. Jana Zlatoústého a sv. Řehoře Theologa
Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.
Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě.
Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mat 5,14-16)
Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žid 13,7)
Tento svátek tří z těch největších a nejproslulejších mezi svatými hierarchy můžeme uchopit nejen jako připomínku jejich osobností, ale jako svátek poukazující na význam církevní hierarchie obecně. Hierarchie (tj. episkopát) provází církev od samotného jejího počátku. Vše začalo svatými apoštoly. Služba apoštolů byla jedinečná a spojena výhradně s apoštolskou dobou. Jako taková tato unikátní služba pominula s apoštolskou dobou, ale ve smyslu hierarchickém se transformovala do služby episkopátu. Už samotní svatí apoštolé při svém putování zřizovali na místech, kde se jim podařilo přivést lidi ke křesťanské víře, církevní obce a k jejich správě ustanovovali biskupy. Episkopát na sobě nese plnost apoštolského pověření ke správě dané církevní obce a plnost blahodatných darů udělovaných Kristem k životu církve a ke službě spáse věřících (především pro službu svatých Tajin). Na rozdíl od apoštolské služby je služba episkopa spojena s konkrétní obcí čili z dnešního hlediska s konkrétní katedrou.
Apoštolé vysvětili první biskupy, a ti pak vysvětili své nástupce a ti zase další nástupce, a tak jsou předávány blahodatné dary i apoštolské pověření a pastýřská moc přes všechna křesťanská pokolení do každé doby a na všechna místa všem pravoslavným věřícím. Toto předávání (čili tzv. apoštolská posloupnost) se děje jen v jednotě víry (tj. nikoliv v rozkolu či v herezi, viz 1. pravidlo sv. Basila), čili za předpokladu zachovávání pravoslavného vyznání. Tím je každý pravoslavný věřící přes svého kněze a ten zase přes svého biskupa a přes celou apoštolskou posloupnost duchovně napojen na svaté apoštoly tak, jako oni na Krista. Proto říkáme o Církvi, že je apoštolská. K tomu samozřejmě patří předávání a zachovávání odkazu svatých apoštolů.
Biskupové jsou nositeli plnosti hierarchického kněžství a jsou zárukou kanonické legitimnosti místní církve a platnosti kněžské služby. Jedině oni mohou světit vyšší duchovenstvo, postřihovat nižší duchovenstvo a světit antiminsy. Udělují požehnání kněžím vykonávat liturgii (v byzantské tradici je viditelným znakem tohoto biskupského pověření antimins vydaný biskupem a spočívající na prestolu).
Biskup je ve své správní oblasti vrchním vykonavatelem svatých Tajin, vrchním pastýřem a učitelem. Pečuje o liturgický život své církve, učí, napomíná a vede v oblasti víry, morálky, mravnosti a především dbá o zachovávání pravoslavné víry a praxe. Skrze jeho jednotu s celým pravoslavným episkopátem (čili světovou pravoslavnou církví) je jeho místní církev napojena na celou Církev, která je mystickým Tělem Kristovým. Všichni jeho kněží a potažmo věřící jsou skrze svého biskupa v jednotě s celým světovým pravoslavím.
Od poloviny VII. století je přijato, že biskup nežije v manželství (viz o tom 12. a 48. pravidlo trullského sněmu, tzv. páto-šestého). Pokud byl, kdo se má stát biskupem, před tím ženat, stanovuje posledně vzpomenutý kánon, že jeho manželka musí se vzájemným souhlasem nejprve odejít do monastýru. Dle Nomokánonu (I. kap. 23.) se předpokládá pro možnost vysvěcení na biskupa věk alespoň 35 let (pro výjimečné osobnosti a zvláštní případy se povolují výjimky). Lze mít za to, že nižší požadavky na věk kandidáta biskupské hodnosti se samozřejmě týkají spíše tradičně pravoslavných zemích, kde se adept biskupského svěcení hodnosti narodil v pravoslavné rodině, od dětství žil církevním životem, celá společnost kolem něj je prodchnutá pravoslavnou zbožností a obyčeji, početný biskupský sbor jeho spolubratrů případného mladšího biskupa i po jeho vysvěcení vede a dohlíží na něj se zvýšenou pozorností, a navíc sami věřící by v takové tradiční společnosti nedovolili biskupu nějaké odchylky od přijatých norem zbožnosti.Při správě své církve se biskup řídí Písmem svatým, posvátnými kánony a místními tradicemi (např. ústavou). Ve všem, co činí, se má snažit, aby v něm věřící viděli přicházejícího Krista a jeho milující péči o svou Nevěstu, kterou je Církev. Svým příkladem inspiruje ke zbožnosti i své věřící.
Pastýřství Kristovo je vzorem pro pastýřskou službu duchovenstva, resp. biskupa. Podobně jako Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mat 20,28), tak i biskup by zřejmě měl následovat vážnou Kristovu výzvu: "Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mar 10,43-44). Vždyť on je tím, koho Kristus vyslal hledat ztracenou ovečku. (Luk 15,4-10)
* * *
Věřící v čele s episkopem vytvářejí na každém místě plnost Církve. Sám biskup není Církví a věřící bez biskupa také nejsou Církví. Ve službě i ve správě Církve se spojují tyto dva principy - pastýřská moc hierarchy a moc Božího lidu v jeho celku. Známá teze sv. Ignatia Antiochijského, která má prakticky platnost dogmatu, hlásá: "Kde je biskup, tam je Církev" (Smyr. 8 - PDF). Tím se však samozřejmě nemyslí, že by biskup sám vytvářel Církev, ale míní se tím biskup ve středu svých věřících. Důležité je neztrácet ze zřetele, že episkopát není nad Církví, ale v Církvi.
Na pravoslavných bohosloveckých školách je věnována velká pozornost tomuto tématu, aby bohoslovci správně pochopili komplementaritu dichotomie (duchovenstvo & věřící) v církevní správě a službě. Synergie episkopátu a laiků při službě i správě církve je pro Pravoslaví jedním z charakteristických rysů. Rozumět jak se něco takového může uskutečňovat v praxi, je však možné pouze tam, kde s tím má církevní společenství živou zkušenost - čili tam, kde působí blahodať Svatého Ducha.
Západ po ztrátě této zkušenosti přestal chápat, jak by taková spolupráce episkopátu a věřících byla v církevní správě možná. Řím vyřešil otázku vzájemného vztahu episkopátu a věřících jednoznačným přisouzením veškeré církevní moci duchovenstvu, resp. biskupům, kardinálům a v posledku papeži. Papežská autokracie je vyjádřena např. známou formulí: "Roma locuta, causa finita" (Řím promluvil, věc je skončena). Imperativnost a rezolutnost takové církevní vlády odsunuje laiky do podřízeného postavení věřících II. kategorie. Teprve dle dogmatické konstituce II. vatikánského sněmu (Pavel VI., 1964) nastal nepatrný posun, který papeži nic neubral, ale trochu vyzdvihl ostatní episkopát; začíná tím kolegiální účast biskupů (v čele s papežem) na správě církve. Papež "ze svého úřadu náměstka Kristova a pastýře celé církve, má nad církví plnou, vrchní a celosvětovou vládu, kterou má právo vždy svobodně vykonávat. Kolegium biskupů má svou moc pouze v jednotě s římským veleknězem, který je hlavou (episkopátu)". (Katechismus katol. církve)V pravoslavné církvi mají obě síly - duchovenská i laická - svou moc, ale nesoupeří spolu, protože se vzájemně doplňují; spolupracují ku prospěchu církevního života a pro spásu všech. Krásným zjevením těchto skutečností je služba svaté liturgie. "Věříme, jak se modlíme," praví úsloví, které se netýká jen věrouky, ale vlastně i církevní praxe. Při bohoslužbě (zvláště při konání eucharistie) se názorně ukazuje princip společné služby duchovenstva (episkopa) a Božího lidu. Výmluvná už je sama skutečnost, že biskup (či kněz) sám nemůže vykonat eucharistii. Musí u toho být přítomen i zástupce laiků. Na druhé straně - ani samotní laikové, i kdyby jich bylo třeba tisíc, i kdyby to byli samí svatí, nemohou vykonat eucharistii. K tomu musí být přítomen vždy nejméně jeden duchovní a nejméně jeden zástupce Božího lidu.
Taková církevní správa je z pravoslavného hlediska nepastýřská, protože součástí pastýřského vedení je pastýřova láska a úcta, které se projevují diskusí. Jak ukazuje Kristus - láska dává prostor svobodě lidské vůle a láska vylučuje autoritativnost (Chomjakov). Jedině v blahodatném prostředí pravoslavné církve je možno vykonávat pastýřské pravomoce, aniž by se tím narušila láska. Jen kdybychom kvůli svým hříchům a vášním od blahodati a od lásky stále znovu a znovu neodpadali!
Na římské pojetí hierarchie reagovalo protestantské hnutí, které se přehouplo do opačného extrému - jednostranné a plné vlády církevního lidu. Hierarchie s apoštolským pověřením a mocí se stala nepotřebnou, ve smyslu "posvátné hodnosti" přestala existovat; protestantské duchovenstvo je laické povahy (tj. bez svěcení, bez apoštolské posloupnosti; jedině anglikáni uvažují jinak). Dle myšlení éry reformace není protestantský biskup služebníkem ve smyslu obětník (sacerdotium), ale služebníkem ve smyslu obsluhovatel (ministerium) ustanovený k tomu, aby věřícím posloužil Božím slovem a vysluhováním svátostí (dle tzv. Augsburgského vyznání víry: ministerium docendi evangelium et porrigendi sacramenta, aby lidé mohli získávat víru ospravedlňující).
 |
(ministrant může, ale v principu nemusí, být přítomen - jeho úkol je praktický - poskytovat knězi obsluhu, podávat kadidlo apod., z teologického, resp. duchovního hlediska není jeho účast na službě nezbytná; každý kněz slouží sám pro sebe, bez věřících) |
Jak může toto západní změněné chápání církve eventuelně proniknout i do Pravoslaví, vidíme na známém ruském biskupovi Nikodimovi (Rotov, metrop. leningradský), o němž některé jazyky tvrdí, že to byl tajný jezuita. Pozoruhodné však je, že podobně jako jezuitští kněží mají za úkol každý den odsloužit mši, tak i metrop. Nikodim si dával záležet, aby každý den vykonal liturgii - sloužil prý např. na sedadle v letadle a sám (tj. bez účasti dalšího člověka na službě). Katolíci dodnes vzpomínají, že vyznával některá specificky římsko-katolická dogmata. Uděloval pravoslavné duchovenské svěcení i protestantským věřícím.Na službě liturgie vidíme i další způsob projevu pravoslavného chápání vztahu duchovenstva a laiků. Biskup (či kněz) přednáší modlitby, ale věřícím připadá nikoliv bezvýznamný úkol stvrdit, co bylo biskupem proneseno, svým "amen". Neřeknou-li věřící své "amen" na závěr biskupovy modlitby, pak modlitba biskupa (resp. kněze) byla jen soukromou prosbou, ale nikoliv společnou modlitbou. A tudíž není součástí liturgie, protože liturgií může být jen společná modlitba (dokonce i tzv. tiché modlitby liturgie jsou zakončeny provoláním tzv. ohlasu, na který věřící odpovídají).
Hebrejské slovo "amen" znamená "budiž" nebo "staň se" či "tak jest". Jeho modlitební použití má funkci připojení se dalších osob k pronesené modlitbě. Je v principu nedorozuměním, když si "amen" na konci modlitby říká sám ten, kdo modlitbu pronášel. I když dnes se "amen" používá i v soukromých modlitbách (což je výrazem zvyku na toto obvyklé zakončení prosby přednášené Bohu), v liturgickém životě církve stále plní "amen" svou prapůvodní funkci - přítomný lid se tímto slovem připojuje k pronesené modlitbě a vyjadřuje tím svůj souhlas a účast.Při každé liturgii tedy vidíme vzájemnou závislost obou "stran" - biskupa (resp. duchovenstva) a věřících (čili Božího lidu, laiků). Ani jedna ze stran nemůže té druhé říci: "Nepotřebuji tě!" A tak se při každé liturgii viditelně uskutečňuje jednota všech údů Těla Kristova. (Viz o tom též 1. Kor 12,12-30)
* * *
Naprosto stejný princip komplementarity, spolupráce a vzájemné závislosti vidíme v celém průřezu církevního života. Plná pastýřská i správní moc episkopátu se projevuje na všeobecném sněmu, jehož aktivními účastníky jsou pouze biskupové. Ale i takový sněm se stává opravdu svatým a všeobecným a vstupuje navěky do života a tradice Církve jako závazný hlas Ducha Svatého, až když jej přijme Církev. Každé sněmovní vyhlášení je neúprosně podrobeno soudu celé Církve. Nejen biskupové či kněží nebo teologové, nýbrž veškerý Boží lid začne pomalu zpracovávat vyhlášení sněmu. Je to soud, který může probíhat léta a třeba i generace, je to soud neúplatný, nezastrašitelný a neovlivnitelný. A teprve on rozhodne o práci biskupů na sněmu.
Každý sněm - pravý i nepravý - se pochopitelně snaží představit své závěry jako platné a závazné. Jenže ve své podstatě je to spíše schválený návrh předložený Církvi. Konečným soudcem je Boží lid, resp. Duch Svatý, který působí skrze plnost Církve, skrze tu nejširší plnost, kterou vytvářejí všichni pravoslavní věřící.
Stejně tak platí, že všichni věřící, celý Boží lid, střeží pravoslavnou víru. Pokoušejí-li se někteří zbloudilí biskupové vnutit církvi nějakou herezi či pokaženou praxi, pak (jak jsou toho dějiny čas od času svědky) lid se postaví na obranu víry otců. Je to jeho právo, ba dokonce povinnost. V takovou chvíli nese každý jednotlivý laik odpovědnost před Bohem za ochranu původního církevního podání, čili za pravoslaví, protože každý pravoslavně pokřtěný a myrem pomazaný má k tomu dar Ducha Svatého. V tomto smyslu se vyjadřuje o střežení víry veškerým Božím lidem i katechimus sv. vladyky Gorazda: "Věřící v Církvi střeží svatou víru společně s biskupy, kněžími a diakony, neboť jsou údy těla Kristova a obdrželi ve svaté Tajině myropomazání pečeť daru Ducha Svatého."
Takže na závěr této úvahy, jako její shrnutí, podtrhněme, že kdykoliv se pravoslavně uvažuje o episkopské moci v Církvi, musí se zmínit i právo a odpovědnost Božího lidu. A kdykoliv se hovoří o účasti věřících na církevní správě, musí se připomenout i význam a pravomoci hierarchie. Tyto dvě síly a dva principy se zároveň doplňují, při tom spolupracují, ale také vytvářejí vzájemnou protiváhu - je to jeden z životních procesů Kristova Těla.
P.S.
Jak to, že u nás nepřevládne moc episkopátu nad Církví, když mají biskupové tak významné pravomoci? Jak to, že u nás nezvítězí nad episkopátem vliv Božího lidu, když má v církevním myšlení a životě takový zásadní význam? Co způsobuje, že se ta křehká rovnováha církevní správy definitivně nikdy nepřeváží ani k tomu, co prezentuje římskokatolická církev, ani k tomu, co se utvořilo v protestantských církvích? Myslím, že je to hlasité nabádání Ducha Svatého, které zní nám všem v duši při každé liturgii a učí nás hledět v církvi jeden na druhého se slovy: "Sám si nevystačím. Potřebuji tě."
Administrátor
--- 6. 2. 2014
Z došlé pošty - zprávy ze světa
Obnoveno plné liturgické společenství mezi Jeruzalémem a Rumunskem
V pondělí 3. 2. 2014 byla v Jeruzalémě slavnostně podepsána deklarace o obnově plného liturgického společenství mezi Jeruzalémským patriarchátem a patriarchátem Rumunské pravoslavné církve. Jeruzalémský patriarcha navíc navštíví na podzim tohoto roku Rumunsko.
Sláva Bohu!
* * *
Významnou roli v obnovení společenství sehrál rumunský prezident Trajan Basesku.
Vztahy mezi Jerusalemským a Rumunským patriarchátem byly přerušeny asi před dva a půl rokem. Příčinou roztržky byla stavba rumunského chrámu ve Svaté Zemi, kterou Jerusalemský patriarchát považuje za své kanonické území. Tato stavba probíhala bez souhlasu jerusalemského patriarchy Theofila.
V dubnu 2011 patriarcha Theofil upozornil Rumunskou pravoslavnou církev na možné ukončení eucharistické jednoty kvůli stavbě rumunského chrámu v Jerichu, kterou prováděl archimandrita Jeroným (Kreču), klerik Rumun. patriarchátu. Protože Rumunská církev nereagovala, bylo na zasedání jerusalemského posvátného synodu 9. 5. 2011 rozhodnuto zakázat archimandritovi Jeronýmovi konání bohoslužeb a zrušit eucharistickou jednotu s Rumunským patriarchátem.
V únoru r. 2013 se konaly rozhovory delegace Rumunského patriarchátu s představiteli Jerusalemské církve. Bylo dosaženo dohody v otázce otevření rumunského zastupitelství v Jerichu a výsledný dokument získal požehnání jerusalemského patriarchy Theofila i rumunského patriarchy Daniila. Avšak k obnovení eucharistické jednoty mezi oběma církvemi světového Pravoslaví došlo až po roce od vzniku tohoto dokumentu.
Sedmitza, Romfea
Administrátor
--- 4. 2. 2014
Ohlédnutí za svátky Zjevení Páně
O svěcení vody
 |
 |
 |
 |
(kliknutím pro větší obrázek) |
Velké svěcení vody se může konat dvakrát - jednou v předvečer svátku Zjevení Páně a podruhé přímo v den svátku po liturgii. Svaté vodě posvěcené v tento den se říká "bogojavlenská voda" nebo "velká agiasma" (tj. doslova: velká svátost).
Proč konáme posvěcování vod opakovaně každý rok? I když můžeme posvěcovat všechno kolem sebe, během jediného dne to můžeme svým chováním znovu poskvrnit. Sv. Jan Kronštadtský o tom píše: "Veškerá příroda a všechny živly jsou neustále poskvrňovány a hubeny (rozkládány) lidskými hříchy a temnými zlými duchy, žijícími v povětří a působí v něm všelijaké zhoubné větry a nemoci. Vždyť kvůli Adamovi byla prokleta veškerá země..." Naopak blahodať svatého člověka se předává dokonce i oděvu, jímž se odíval, a předmětům, které používal (vzpomeňme např. kotlík sv. Serafíma Sarovského používaný doposavad k posvěcování známých "sucharků").
* * *
Kdy se světí voda? Každý rok na tyto svátky. A kromě toho se tzv. malé svěcení vody koná častěji - v řecké tradici je to prvního dne každého měsíce, v ruské tradici je to vždy v paschálním období ve sváteční den "poloviny padesátnice", a pak 1. srpna na začátek půstu před svátkem Zesnutí přesv. Bohorodice; dále na svátek Životodárného pramene Matky Boží, a pak i kdykoliv jindy dle potřeby, např. při svěcení základů chrámu apod. Svěcení vody je samozřejmě součástí i svaté Tajiny křtu. Z liturgického hlediska se posvěcení vody děje v rámci příslušného obřadu sestupováním blahodati Ducha Svatého, která je odpovědí na modlitby kněze, při ponořování žehnacího kříže do posvěcované vody. Při křtu je většinou zvykem vodu světit jen požehnáním rukou (tj. bez ponořování kříže - ačkoliv i opak je občas ve světě k vidění, ale zřejmě to není liturgicky správné).
Malé svěcení vody se spojovalo se svěcením polí a zaseté setby v den půlení padesátnice. V Řecku se koná malé svěcení vody na polích navíc vždy, když hrozí neúroda (např. je-li sucho). (Koho by zajímal obřad malého svěcení vody, zde je v PDF.)
Málo je známo, že svěcení vody na svátky Zjevení (tj. Bogojavlenija) má v Rusku poměrně složitou historii. Do 12. století se nekonalo vůbec. Pak bylo střídavě zaváděno a zase zakazováno; patriarcha Nikon byl horlivým odpůrcem svěcení bogojavlenské vody. Teprve až v 17. století byl tento obyčej, bez něhož si dnes nikdo na Rusi nedovede oslavu svátku Bohozjevení vůbec představit, definitivně potvrzen na Velkém moskevském sněmu (r. 1667). A při tom víme o svěcení velké agiasmy na svátek Zjevení už z jednoho antiochijského kázání od sv. Jana Zlatoústého.V Pravoslaví se používá svatá voda k mnoha různým účelům - kromě křtů a svěcení všelijakých předmětů (především liturgických a posvátných, např. křížů, ikon atd.) či budov, příbytků, polí nebo vozů, také k pití - zvláště ji používají jako útěchu a posvěcení ti, kteří jsou odděleni od svatého přijímání. Dostane-li křesťan od svého zpovědníka epitimii (jako lék proti hříchu), může mu být na nějaký čas zakázáno svaté přijímání; v knihách se o takových případech píše: "Ať jenom pije agiasmu." Mezi pravoslavným je pití velké agiasmy ve velké oblibě. Věřící si na svátek Zjevení Páně nabírají vodu do zásoby, aby jim vydržela po celý rok; doma si ji postaví na čestné místo, např. tam, kde mají ikony, a každý den nalačno s modlitbou trošku vypijí, a tak se na prahu dne posvěcují. Na velké svátky může kněz kropit shromážděné věřící. Na svátek Paschy kropením svatou vodou posvěcuje věřícím košíky s jídlem pro paschální hostinu atd.
Zajímavý rozdíl: v západní církvi se nekoná "svěcení vody", ale tzv. "požehnání vody". Vodě se pak neříká "svatá" nýbrž "svěcená" (v Čechách si s tím nelámeme hlavu a používáme oba pojmy). Vodu žehnají římští katolíci buď rukou (podobně jako u nás při křtu katechumenů) nebo velikonoční svící (svěcení ponořováním paschálního trojsvícnu jsem viděl někdy před čtvrt stoletím pronikat do místního pravoslaví z řecko-katolické církve, ale myslím, že už je to uzavřená minulost). Vodu ke kropení a posvěcování je tam možno požehnat kdykoliv (není to většinou pevně spojeno s nějakým svátkem, vyjma křtů na tzv. Bílou sobotu). Při žehnání vody se tam do ní přidává sůl. Obvykle se to teologicky vysvětluje odkazem na symbolický význam soli v Bibli. Z praktického hlediska se zřejmě jedná o využití konzervačních účinků soli - osolená svěcená voda se nekazí. Kdysi se na Západě používala i tzv. gregoriánská voda, do níž se přidávala sůl, popel a víno, ale dnes se to již nevyskytuje. Římští katolíci svěcenou vodu obvykle nepijí.
Hlavním příznakem svatosti této vody je, že se nekazí. Píše o tom už sv. Jan Zlatoústý, který zdůrazňuje tuto vlastnost posvěcené vody. Svatá voda vydrží - podle běžných zkušeností věřících - celý rok (případně i mnohem déle) a je stále čerstvá a chutná. Je to znamením, že to už není jen voda z tohoto světa, ale patří do Nebeského Království. Když něco svatou vodou kropíme, činíme tak, jelikož tomu chceme předat blahodať svaté vody.
* * *
Z poučení sv. Jana Zlatoústého:
Nikoliv den, kdy se Kristus narodil, nazýváme Zjevením, ale den, ve kterém byl pokřtěn a kdy posvětil živel vody. Proto v tento den všichni čerpáme vodu třeba i o půlnoci, a domů si ji odnášíme a zde opatrujeme a celoročně chráníme, jelikož den jest posvěcených vod. Znamení zjevné o tom je nám dáno takové, že tato voda nekazí se v průběhu času, ale celý rok, i dva či tři nebo i více let, voda v tento den načerpaná zůstává bez rozkladu a čerstvá. I po takové době je podobná vodě zrovna nabrané z pramene.
* * *
Je potřeba nejen těla skrápět vodou, ale její blahodatí rosit i srdce a duši. Svt. Dimitrij Chersonský pravil, že posvěcená voda má sílu posvěcovat duše i těla všech, kdo ji používají. Je-li požívána s vírou a modlitbou, uzdravuje naše tělesné nemoci. Ct. Serafím Sarovský po zpovědi poutníka dával mu vždy pít z číše svatou bogojavlenskou vodu. Ct. Amvrosij Optinský poslal lahev svaté vody smrtelně nemocnému člověku - a nevyléčitelná nemoc k překvapení lékařů zmizela. Starec jeroschimonach Serafim Vyrický radil všem kropit potraviny a samotné jídlo jordánskou vodou (tj. ze svátku křtu Páně), která dle jeho slov "sama vše posvěcuje". Když někdo těžce onemocněl, starec Serafim požehnal přijímat polévkovou lžíci posvěcené vody každou hodinu. Starec pravil, že mocnější léky, než svatá voda a posvěcený olej, neexistují. Zatvornik Georgij Zadonský: "Pije-li člověk svěcenou vodu a jí prosforu, tak se k němu nepřibližuje nečistý duch. Duše i tělo se posvěcují a myšlení se osvěcuje ke službě Bohu; člověk má pak náklonnost k půstu, modlitbě a všelikým ctnostem." V monastýrech jsem viděl, že mniši nabírají a pijí svěcenou vodu každý den po liturgii.
* * *
Křesťané mají příbytky vysvěceny a vykropeny svatou vodou. Toto vykrápění se může opakovat každý rok či třeba i několikrát do roka - buď může přijít kropit kněz nebo si toto opakované vykrápění příbytku (který už byl jednou vysvěcen knězem) může provést i samotný věřící.
Dům je možno vysvětit jen člověku věřícímu v Krista. Není přijato světit příbytek tomu, kdo žije ve smrtelném hříchu a nekaje se (tj. čarodějovi, sektáři apod.), nebo pohanovi, který se o podstatu křesťanství nezajímá, ale vnímá používání svěcení vody jako nějaký magický akt. Je psáno v evangeliu, abychom "neházeli perly sviním" (Mat 7,6) (při nesprávném výkladu to může dnešnímu uchu znít až příliš drsně, ale původní smysl Ježíšova výroku rozhodně netkví v útoku na lidi), což v tomto případě máme chápat tak, že nesmíme dávat drahocennou svatou vodu či kropit příbytky nebo věci těm nešťastným lidem, kteří odmítají pravoslavné principy víry v našeho Boha a Pána, Ježíše Krista.
Na druhé straně je však v pravoslavné církvi přijato, že můžeme světit příbytek, kde bydlí nehodní lidé, pokud tam žije alespoň jeden věřící člověk, který trpí hříchy páchanými ostatními členy domácnosti (např. jeden kněz vyprávěl, že světil byt pravoslavnému muži, který se trápil nad tím, že jeho žena se zabývá magií). Stejně tak světíme chrám, v němž sloužili nepravoslavní věřící či rozkolníci. Např. Ilarion Trojický v r. 1932 znovu posvětil chrám Sretenského monastýru poté, co jej svými službami poskvrnili obnovlenci.
* * *
Velká agiasma se při posvěcení mocí Svatého Ducha stala tou vodou, která se v Jordáně dotýkala přečistého těla Pána Ježíše, který do vod sestoupil, aby je očistil a ve vodě rozdrtil hlavy hadů (Ž 73,13 LXX).
Podle víry Církve není agiasma prostě jen voda s duchovním významem, ale nové bytí, duchovně-tělesná existence, spojující nebe i zemi, blahodať a hmotu, a to velice těsně. Proto se k této vodě chováme jako k velikému Božímu daru a vzácnosti. Užíváme ji se smělou důvěrou v Boží milosrdenství, leč zároveň s bázní Boží a hlavně s pravoslavnou vírou v Kristovu spásu.
P.S.
K přiloženým obrázkům - poznámka pro kněze
Svěcení vody v Rusku
Pár obrázků z Ruska - jak se správně světí voda. Drobný liturgický detail - v poslední době se u nás šíří chybná praxe, při níž kněz drží kříž při ponořování do vody zobrazeným Ukřižovaným směrem k východu (tj. od sebe čili k oltáři). Tak to prý někdo viděl v Trojicko-sergijevské lávře. Pokud se tam taková praxe skutečně vyskytuje, pak je zřejmě bezmyšlenkovitě přejata ze způsobu, jak se křtí člověk při svaté Tajině křtu, kterou se omývá od hříchů a znovuzrozuje k životu věčnému. Křtěný katechumen má při svém ponořování do posvěcené vody hledět k východu, neboť hledí k přicházejícímu Kristu. Konec konců při každé modlitbě se stavíme čelem k východu, odkud vychází Kristus - Slunce spravedlnosti (viz zdůvodnění sv. Jana Damašského).
Na svátek Zjevení Páně při svěcení vody je však situace naprosto opačná - samozřejmě při obřadu nekřtíme Krista, abychom jej znovuzrodili či aby byl očištěn od hříchů, ale ponořujeme Kříž s Kristem do vody, aby On posvětil vodu, nikoliv aby se sám posvětil. Proto Ukřižovaný na světícím kříži nemá hledět na východ k Bohu, ale má hledět k západu, směrem od oltáře na lidi a naznačovat Krista přicházejícího skrze sestupující blahodať Svatého Ducha.
Nesprávně otočeným křížem kněz vlastně jako by naznačoval nesprávnou víru či nepochopení, oč se při Křtu Páně v Jordáně vlastně jednalo a oč se jedná při každém svěcení vody v našich chrámech. Jedná se tudíž sice o detail v obřadu svěcení, ale s vážnými věroučnými a liturgickými souvislostmi.
* * * * * * * *
Volná příloha k článku:
Zajímavý ruský film prostě o vodě (s českým překladem)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 980 do č. 983)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.