1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 1104: #

Administrátor --- 12. 1. 2016
Boží dílo nad lidskými dějinami

Úvahy nad oslavou Narození Spasitele

Svátky Narození Kristova pochopitelně vnímáme jako oslavu události Božího vtělení. Naši pozornost upoutává především zpráva o Bohu, který se narodil. Maličko v pozadí zůstává druhá "strana mince", kterou je lidská rovina příběhu Božího vtělení. Mám tím na mysli, že Bůh se stal konkrétním člověkem (nikoliv jen nějakým neurčitým lidským jedincem, ani poutníkem přicházejícím odkudsi z neznáma). Tedy člověkem, který měl svůj původ, předky, rodinu atd. Na přípravě tohoto "lidského faktoru" pracoval Bůh cílevědomě po celá tisíciletí. Církev nikdy nezanedbávala patřičně připomínat obě stránky Božího vtělení, a upomínka na lidskou rovinu této události je rozklenuta nad celým svátečním obdobím Narození Spasitele.

Předlouhý proces přípravy lidského rodu k Božímu vtělení se v pravoslavném kalendáriu vzpomíná zasvěcením dvou nedělí předcházejících tomuto svátku. Jedná se o neděli praotců a neděli otců. Při nich jsou připomínány osobnosti z éry Starého zákona i z doby předstarozákonní, osobnosti klíčové pro chystání příchodu Mesiáše. Je to pohled na tu dlouhou cestu od Adamova hříchu a pádu člověka ke znovuotevření brány ráje.

Nyní už tuto dávnou dějinnou pouť vidíme z nadhledu, protože nám je zřejmé, odkud a kam tato cesta vede, chápeme její smysl a nahlížíme i Boží prozřetelnost, která nad touto poutí bdí a usměrňuje ji. Lidé, jimž bylo dáno v té době žít a tuto cestu zde na zemi utvářet, však tento nadhled neměli. Byli jakoby ponořeni do těch událostí, jimiž se tvořila příprava k Božímu příchodu. Rozměr tohoto aktu mnohonásobně přesahoval délku jejich životů. Jediným způsobem, jakým mohli zahlédnout velikost toho, čeho jsou účastni, byla víra. To byly duchovní oči, jimiž mohli praotcové vidět obrysy toho, co je tak nesmírně přesahovalo.

Aby se nikdy nezapomínalo na skutečnost, že příprava Božího vtělení je společným dílem Boha a lidí, kteří uvěřili a svobodně se stali kamenem v budované stavbě, je oslava praotců neodlučně spojena s těmito svátečními dny. A dále - při samotných svátcích vtělení druhé Osoby přesvaté Trojice se důrazně připomíná tělesná stránka celé věci - těhotenství Panny Marie, porod, plenky, nemluvňátko.

A bezprostředně po svátečním dni je k těmto svátkům ještě důrazně připojena i vzpomínka na tělesnou rodinu Spasitele. Hned druhý den svátku bývá totiž zasvěcen Sboru přesv. Bohorodice, při čemž jsou připomínáni tělesní příbuzní Pána i jeho předkové. Ti všichni jsou zastoupeni skrze osoby Davida krále, Josefa Snoubence a Jakuba, bratra Páně. To jsou ti, kteří tvoří nejbližší okolí Pána a na nichž je vtělený Bůh jako dítě zcela závislý. Tento motiv se v průběhu oslav svátku vzápětí vrací ještě jednou jako ozvěna - a to v první neděli po Narození. A aby toho nebylo málo, krátce poté nadchází svátek Obřezání Páně, jehož hlavním obsahem je opět zdůraznění tělesnosti Spasitele - čili skutečnosti, že Bůh při vtělení přijal opravdové lidské tělo, nikoliv jen tělo zdánlivé či přízračné.



Nyní k výše uvedenému podrobněji.

Starozákonní éra, která byla chystáním příchodu Spasitele a Vykupitele, je zároveň svědectvím o Božím díle, které Hospodin konal nad lidskými dějinami, nad mnohými generacemi. Žádný člověk (byť by byl sebemocnější) by se kvůli krátkosti lidského života nemohl ani pokusit o takové dílo, které se cílevědomě děje nad tolika lidskými generacemi. Jedině Bůh, který z lásky k člověku pracuje na nápravě toho, co člověk na počátku svých dějin ke své škodě pokazil, může něco takového podniknout - vybírá zbožné lidi, zkouší je, tříbí linie otců a dědiců, vede je, poučuje, kárá, dává proroctví, upravuje okolnosti, otevírá cesty. A tak stále ve shodě se svobodnou vůlí člověka, který sám si musí vybrat dobro a zavrhovat zlo, a volit si poslušnost Bohu a zříci se svévole, Hospodin chystá krůček po krůčku takový stav věcí, aby se mohl z jednoho člověka, čisté ženy, vtělit Boží Syn.

Pohled na tuto Boží práci nad lidskými dějinami směřující k Narození Mesiáše nám dává jistotu, že tak, jako pracoval Bůh v době starozákonní, stejně pracuje i v době novozákonní. Je Pánem nad dějinami. Pracuje i dnes. I naše doba je součástí tohoto "dějinného materiálu", který Bůh hněte ve svých rukách. I s námi, kteří žijeme tady a teď, pracuje a používá nás k chystanému dílu, pokud je poslušnost Bohu naší svobodnou volbou a věříme Mu. A protože tento dobrotivý Hospodin už tolikrát osvědčil svou lásku k člověku a ukázal, že lidumilnost je jediným motivem jeho díla, můžeme chovat plnou důvěru, že i s námi a naší dobou pracuje dle své prozřetelnosti ku prospěchu člověka. Sice většinou nevidíme, proč se děje to, co se s námi děje, ale nemusíme se obávat Božích záměrů.

Jsme-li schopni vnímat Hospodinovo dílo nad starozákonními dějinami, pak se tím stáváme svědky nesmírného zázraku. Divu, který přesahuje naše schopnosti chápat. Většinou hledáme zázraky v malých rozměrech našich životů, kde jsou dobře viditelné a nepřesahují svými rozměry naše obzory. Takže nás udivuje zázračné uzdravení, vyslyšení modlitby, zjevení některého světce, myrotočení ikony, proroctví, jasnozřivost atd. To vše nás uvádí do zbožného nadšení. Zázrak, který Bůh provádí s lidskými dějinami stojí však trošku stranou naší pozornosti a svátky Božího Narození jsou příležitostí vzhlédnout z naší titěrnosti, povznést se od malých osobních zkušeností a zážitků k něčemu, co je tak velké jako stvoření světa.

* * *

Narození Spasitele, jehož památku konáme jako jeden z hlavních svátků křesťanské víry, a je jednou z událostí, kvůli nimž jsme křesťané. Není divu, že někteří nepřátelé církve se snažili všemožně podkopat věrohodnost vzpomínky na tuto událost. Dobře si totiž při tom uvědomovali, že pokud by se jim to podařilo, pak by tím z křesťanství učinili pouhý nezávazný morální kodex. Zbavili by naši víru toho, co je podstatné, - schopnosti spojovat člověka s Bohem. Proto se snažili začlenit evangelní zprávu o Narození Páně kamsi mezi mýty a báje různých pohanských náboženství. Odvolávali se při tom manipulativně na skutečnost, že kdejaké pohanské náboženství už v době předkřesťanské osahovalo zprávu o tom, že ten či onen bůh sestoupil s nebe, nebo se zde přímo narodil, přijal viditelné tělo apod. Křesťanství prý neučinilo nic jiného, než že se nechalo inspirovat těmito pohanskými mýty k vytvoření vlastního mýtu o narození Boha. V čem spočívá manipulativnost těchto teorií? Především v tom, že jejich autoři předpokládají, že posluchači nemají možnost, čas nebo chuť si sami podrobně srovnat tyto pohanské mýty a báje s křesťanským Evangeliem. Problematičnost jejich manipulací tkví v tom, že učiní-li si člověk toto srovnání, pak se z domnělé slabosti křesťanství stává přednost a důkaz o pravdivosti Evangelia.

Prvním, čeho si při takovém srovnání povšimneme, je zasazení zprávy o Narození Kristově do historického a časového rámce. Evangelium hovoří jazykem faktů, úplně přesně uvádí - kdy a kde se to stalo, a další okolnosti. Za císaře Augusta, při sčítání lidu, v Betlémě, v době Heroda krále atd. To jsou všechno dohledatelné údaje, historikům známé a ověřené události. První čtenáři evangelií popsané reálie buď pamatovali nebo o nich věděli od rodičů (pro srovnání: je to podobná časová vzdálenost, která nás dělí od padesátých či začátku šedesátých let 20. století). Pohanské báje a mýty hovoří o času a místě událostí, které popisují, úplně jiným jazykem: kdysi dávno, pradávno, v dobách, kdy svět byl ještě mladý, kdesi, za sedmero řekami atd. Mýty jsou vždy mimo konkrétní a ověřitelné historické reálie. A v některých případech žádný čas a místo ani neudávají.
Významná je i otázka, jakým způsobem by se do křesťanství, které vznikalo v židovském prostředí, měly dostat pohanské mýty. Židovstvo po babylonském zajetí se totiž zcela odřízlo od pohanského myšlení, jako by vztyčilo kolem sebe hradbu vůči pohanství; k čemukoliv pohanskému se stavělo naprosto nesnášenlivě, na všechny ostatní (tj. pohanské) národy hledělo spatra.
Druhou pozoruhodností, která je pro čtenáře evangelií nepřehlédnutelná, je věcnost a střízlivost evangelní zprávy o Narození Kristově. Dokonce i početí z Ducha Svatého se podává až nečekaně klidným a zdrženlivým tónem. Po početí následuje obvyklých devět měsíců těhotenství, poté porod obvyklým způsobem; následně je tu novorozené dítě, které se teprve bude učit mluvit, chodit, psát, pracovat atd.

Naproti tomu v pohanských mýtech a bájích - pokud se jedná o příchod nebo vtělení boží - se to jen hemží doslova pohádkovými, fantastickými a lidské přirozenosti na hony vzdálenými událostmi, jevy a úkazy. (Časté jsou při tom sexuální motivy, které se zde nehodí uvádět.) Jen pár příkladů pohanských "božích vtělení": bůh Jupiter bral na sebe podobu draka, Zeus se proměňoval v býka, satyra, ve zlatý déšť. Herakla rodí Venera, bohyně krásy, smyslové lásky a nemravnosti. Tito "bohové" se vůbec rádi "vtělují" ve zvířecí či jiné nelidské podobě. Děje se to nezřídka za účelem sexuálního aktu s jiným bohem či polobohem.

Zkoumáme-li pohanskou mytologii ještě podrobněji, snadno zjistíme, že tito bohové se vlastně nevtělují v našem smyslu tohoto slova, ale spíše jen přijímají podobu či zdání. V některých případech se bůh vtěluje opakovaně v mnoha vtěleních, a to opět v podobách božských, lidských i zvířecích (Višnu). Podobá se to herectví, kde se mění masky, resp. umělec střídá postavy, které představuje. Epikúros (ten známý starořecký filosof) pravil, že "bohové nikdy nepřistoupí na to, aby se stali skutečnými lidmi"; vždyť by pak více či méně podléhali přirozené lidské slabosti - mohly by se jim přihodit všechny nepříjemnosti, které se lidem stávají! A nedosti na tom - ve světě pohanských mýtů se setkáváme se značnou variabilností - podle jedné báje má bůh tyto rodiče, podle jiné má ten samý bůh za rodiče úplně někoho jiného. Není tam nic určitého, jak jsme už psali výše. Z toho všeho je jasné, že takové učení o "vtělení boha" nemá v principu nic společného s křesťanským učením o vtělení Boha Slova.

Většinou se má za to, že tyto mýty nepopisují skutečné události, ale jedná se dílem o pohádky či fantazie (někdy s trochou mravouky, např. potrestání pýchy, či se zpodobením působení vášní) a dílem o symbolické vyjádření jiných skutečností (např. přírodních událostí, střídání ročních dob - jakýsi z bohů se vždy na jaře rodí a na podzim umírá apod.)

Pro ilustraci načrtneme obsah jedné, zřejmě nestřízlivější, pohanské báje. Jedná se jednu z bájí o způsobu narození Buddhy, která vypráví o tom, že v noci se jeho matce zjevil bílý slon a dotkl se chobotem jejího boku; asi za měsíc (nebo za tři) se tento bok otevřel, ven vyšel Buddha, a jeho matka při tom stála zpříma a radostně zpívala; poté Buddha pronesl své první poučení.

Takto by se dalo při srovnávání pohanských mýtů s Evangeliem ještě pokračovat, leč myslím, že co bylo uvedeno, na ilustraci dostačuje.

* * *

Narození Kristovo je v celém svém kontextu pochopitelně zázrak, nadpřirozené Boží dílo, div. To v žádném případě nemůžeme zpochybnit. Stejně jako v éře přípravy jeho přípravy se spojovalo nadpřirozené Boží působení s přirozenými lidskými skutky, tak i Narození Spasitele je vzájemným pronikáním Božího zázraku a přirozeného lidského porodu - Bůh pracuje s přirozeným řádem lidské přirozenosti - ač je lidská přirozenost nemocná a poškozená, Bůh ji používá, přijímá a uzdravuje. Už svým přistoupením na samotný přirozený způsob narození, které se děje přirozenou cestou, Bůh na sebe bere a léčí naše poškozené lidství. Skrze nadpřirozené početí přijímá Boží Syn lidskou přirozenost.

Je to jeden ze zásadních bodů naší víry. Jak už jsme dokládali, pravdivost této evangelijní zprávy je mj. doložena právě střízlivostí vyprávění i přesnou a ověřitelnou lokalizací v dějinách i geografii. Kdyby si evangelisté tuto událost vymysleli, napsali by o ní pohádku podobnou výše zmíněným bájím. A místo společensky bezvýznamných pastýřů by andělé povolali k narozenému Mesiáši farizeje, velekněze a učence. Místo jeskyně (resp. chléva) by se Mesiáš - podobně jako jiné významné osobnosti - narodil v palácové komnatě, možná by se zmaterializoval v jerusalemském chrámu...

Tím se posouváme k dalšímu tématu těchto svátků. Boží Syn se vtěluje v nejchudších poměrech. Nejen jako slabé dítě, které je ve všem odkázáno na péči svého okolí. (Opět doklad toho, jak Bůh při vtělení přijímá plnou lidskou přirozenost a ve shodě s ní i lidskou slabost.) A jako by té přirozené lidské slabosti nebylo při vtělení Božího Syna dost, tak se Pán Ježíš hned při svém narození dostává do hledáčku mocných tohoto světa, resp. se stává cílem likvidačních záměrů krále Heroda. Je na něj uspořádán vražedný nevídaně krutý hon a náš Bůh se v očích krutovládce dostává do pozice "lovné zvěře". Člověk by očekával, že Heroda Bůh okamžitě ztrestá, sežehne jej bleskem, zřítí se na něj strop jeho paláce... Nic takového však není v Boží plánech. Záměry všemohoucího Boha jsou lidem nepochopitelné a vzdálené našemu hříšnému myšlení. Vtělený Bůh se nepostaví Herodovi, nenechá za sebe bojovat mocné andělské síly, ale dává se na útěk. Anděl (místo toho, aby rozdrtil Heroda) se stává ústy Božího Syna, který jako nemluvně ještě nemůže hovořit, aby zvěstoval Josefovi, co po něm žádá syn jeho snoubenky. Bůh si zvolil emigraci a vydá se do egyptského exilu. Heroda nechává jeho chmurnému osudu, který jej dovede ke zkáze i bez trestající ruky Boží.

Když Herodes bídně sejde z tohoto světa, je tentýž anděl poslán do Egypta, aby Boží rodinu povolal zpět. A opět tu slyšíme Evangelium podávat konkrétní historické údaje: kdo zemřel, jak se jmenuje ten, kdo panuje místo něj atd.

* * *

Na závěr se vraťme ještě jednou k divům, které se v kolem Pána Ježíše dějí, ale jejich charakter i způsob, jak se o nich svědčí, je vzdálen od pohanských tradic a jejich mytické či bájeslovné prezentace nadpřirozených jevů. Evangelium podává zprávu o nadpřirozených událostech s takovou střízlivostí, že to místy až zaráží. Svým tónem zrcadlí způsob jednání samotného Boha, který "hesychasticky" koná v skrytu, nenápadně, mimo oficiální kruhy a bez světské slávy a potlesku davů. Ne vždy se Pánu Ježíši podaří vyhnout se davové oslavě, ale nikdy to nebude cesta, která povede k nějakému užitku pro dílo spásy - ti, kteří mu jeden den zazpívají své "Hosana", za pár dní budou křičet "Ukřižuj ho".

Přesto je Evangelium popisující Ježíšovo působení plné divů. Marně Pán žádal ty, kterým svou božskou mocí prokázal dobro: "Nikomu o tom neříkej." Od Narození, přes skryté i veřejné působení, až ke Vzkříšení - to vše je jeden velký div, jaký tato země dosud nepoznala.

Někdo si všiml, že odstraníme-li z Evangelia zázraky, skoro nic tam nezůstane. Zázrak v principu nemůže být vysvětlen materialistickou vědou, i kdyby měla sebedokonalejší nástroje. V historii posledních několika staletích se o to nevěřící učenci několikrát pokoušeli (viz např. L. Tolstoj, Hegel). Prý si zázraky vymýšleli lidé v minulosti, ale osvíceným vědecky uvažujícím lidem dneška jich už netřeba. Současníkům se tenkrát jejich myšlenky zdály zajímavé a možné, ale s odstupem pouhého století tyto námitky učenců vůči zázrakům a pokusy o jejich přirozené vysvětlení vždy vypadají směšně až hloupě. Tak Bůh činí z mudrců blázny, jak praví Písmo.

Svátky Kristova Narození jsou příležitostí věnovat pozornost tomu, co nás svými rozměry tak nesmírně přesahuje. Veliké Boží práci s lidstvem a jeho historií. Postřehneme-li tento široký kontext Božího vtělení, uvidíme, jak Bůh v průběhu celých dějin vytváří cestu pro svůj lid, který se stává páteří všeho lidstva. Uvidíme maličko z Božích záměrů. Uzříme zázrak nad všechny zázraky - Boží lásku k člověku.




















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz