1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 1200: #

Administrátor --- 4. 4. 2018
Ohlédnutí za cestou svaté čtyřicátnice

Letem nad Velkým půstem

Velký půst je letos za námi a my si na závěr svaté čtyřicátnice můžeme připomenout pár fragmentů té cesty, po které nás církev v tomto období provedla.

Před začátkem postní doby nás v podobenství o marnotratném synu Pán Ježíš ujistil, že cesta zpět je otevřená a náruč vše odpouštějícího otce nás stále očekává. I kdybychom na bludných stezkách našeho života dopadli jako onen syn, jehož "velkolepá jízda za svobodou" se záhy proměnila ve volný pád končící ve chlévě s vepři. Ač i náš vzlet k triumfu nespoutané svobody a zábavy končívá žalostně, milostivý Bůh nás stále očekává. Pro žida byl obraz "dopadnout jako pasák vepřů" jednou z nejodpornějších výhlídek. Nejen kvůli tomu, že vepř je považován za nečisté zvíře a židé vepře nechovali, ale pečovat o vepře znamenalo dát se do služeb pohanů, narušit to posvátné oddělení, kterým Hospodin svůj lid od pohanů ohradil. Pást vepře tedy znamenalo skoro jako vzdát se víry, zradit Boha. A když Pán Ježíš ukazuje, že i z takového morálního a duchovní dna je možno se pozvednout, znamená to, že každý (ale opravdu každý!) může obnovit své společenství s Bohem.

Co je k tomu potřeba? Nahlédnout svůj pád, přiznat si vinu, připravit se nést následky. A samozřejmě - odhodlat se k namáhavé cestě návratu z daleké ciziny domů, do otcovského domu. Na marnotratném synu ukazuje Evangelium ten řetězec myšlenek, úmyslů a činů, v nichž tkví pokání: 1.) uvědomit si svůj pád; 2.) lítost nad tím, čeho jsem se dopustil; 3.) mít touhu se vrátit a rozhodnost k návratu; 4.) přiznat si svou vinu; 5.) být připraven podstoupit namáhavou cestu zpět; 6.) neomlouvat si svůj hřích, nesvádět jej na okolnosti či na někoho jiného; 7.) mít dobrou vůli přijmout odpovědnost a následky za své provinění.

Jindy nám na prahu postní cesty Církev připomněla, že nás všechny očekává soud, na kterém se budeme zodpovídat, jak jsme naložili se svým životem. Smysl našeho vezdejšího života je poznat Boha a zamilovat si ho. Cíl našeho života je spása ve věčném společenství se Stvořitelem. To předpokládá očistit se zde pokáním a vytrvale se pokoušet uskutečňovat lásku.

* * *

Při první postní neděli jsme si připomněli, že jsme v Církvi pravoslavné. To znamená, že její učení a praxe setrvává v autentické oslavě Boha. Nic se k pokladu víry a učení Církve nepřidává ani se z něj nic neubírá. Sjednocením s Církví tedy bereme účast na pravdě. A pravda - to je Kristus, který pravil: "Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mě." Cesta - to je správná praxe; pravda - to je pravá víra; život tkví v pravém poznání Boha. To jsou základní rysy Pravoslaví, skrze něž se přichází k Otci. To je vytoužená svoboda Božích dětí vyjádřená biblickými slovy: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (Jan 8,32)

* * *

Druhou neděli jsme uvažovali o významu působení Ducha Svatého v Církvi, čili o té duchovní energii, kterou nazýváme „blahodať“ (význam slova). Právě touto energií je z Boží strany překlenována propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Tím, kdo je bezpočátečný a Věčný, a těmi, kdo mají svůj počátek, tj. mezi Bohem a námi. Svou blahodatí vstupuje Bůh do tohoto světa a koná zde. Skrze Krista přichází Svatý Duch, aby nás v Církvi očistil, posvětil, osvítil a sjednotil s Božstvím. Křesťanský život - to je získávání blahodati. A na druhé straně se musíme zdržovat toho, čím blahodať od sebe odháníme, co nás činí nezpůsobilými přijímat dary Ducha Svatého.

Dle asketické tradice Církve, resp. ze zkušenosti svatých Otců a starců jsme poučeni, že jedním z hříchů, které od nás okamžitě zapuzují blahodať, je odsuzování, což je vlastně zakuklená pýcha.

V tuto neděli vzpomínáme památku "učitele blahodati" - sv. Řehoře Soluňského, kterému také říkáme Palama. Byl to on, kdo teologicky zformuloval dávnou zkušenost církve a všech svatých Otců s působením blahodati a se zbožštěním člověka. Jeho formulace byly sněmovně přijaty a staly se součástí věroučného pokladu Církve. Bylo to pouhá tři staletí po rozkolu západní a východní církve, ale na Západě bylo v té době už odlišné učení o blahodati, o principech Kristova díla spásy i o duchovním životě. Proti tomu všemu postavily pravoslavné východní církve učení Řehoře Palamy, které představovalo původní víru a duchovní zkušenost i spirituální praxi (založenou na hesychasmu) církve prvního tisíciletí po Kristu.

* * *

Po polovině velkého půstu se nás Matka Církev pokouší povzbudit příklady dvou významných svatých. Ct. Jan Sinajský ukazuje ve svém díle "Žebř duchovní" základní pravidla duchovního života, tedy co je podstatné pro stoupání ke Kristu. Hovoří o jednotlivých asketických stupních. Ze všeho nejdůležitější je pokora, která je předpokladem vzdorování nejzhoubnější vášni - pýše. Bez přiblížení se pokoře je půst marný, protože právě získávání pokory (dosl. poníženého smýšlení) je jeho smyslem. Bůh nepotřebuje naši hladovku, ani tisíce poklon, ale chce lásku - a ta není možná bez pokory. Všechny asketické úspěchy, nejsou-li naplněny pokorou, jsou jen dutou slámou, která vzplane a vmžiku shoří, aniž by po ní něco zbylo, kromě špetky černého popela.

Jinak řečeno: cílem půstu je oslabit vášně, které zmítají naším srdcem. Uklidní-li se vnitřní vlnobití vášní, zažijeme svobodu od světského ducha a pokoj v duši. Smíření se sebou, s lidmi, s Bohem. To je to pravé spočinutí, v kterém je možné začít společenství s Bohem. Kdo zažije vnitřní pokoj, už nepotřebuje nic z toho světa. Nemá, za čím by se honil, nic tělesného ani světského jej už nezneklidňuje. Každý by měl v nějaké míře zažít tento stav, protože tím okusí jednu z kvalit Božího Království. Už pak ví, k čemu směřuje a kam kráčí.

Proto má v církvi panovat řád a pokoj, aby se mohli křesťané tomuto dílu věnovat a docházet spásy. Proti tomu se však staví zkázonosné působení toho, co se nazývá klam (prelesť). Může se to týkat celých skupin, sekt nebo pouze jednotlivce. Jeho záludnost tkví v tom, že ďáblem klamaný člověk nemá mnoho času ke změně a k rozhodnutí vyprostit se z té bažiny, do níž se začíná propadat. Brzy totiž ztrácí schopnost nahlédnout svůj stav. Zvenku je zřetelně vidět, jak je v oklamaném člověku vše proniknuto pýchou, ale on už nemá schopnost si to uvědomit. Je to opak uvažování v pravdě čili opak života v Kristu, opak života ve svobodě.

Veškerá askeze v tomto stavu jen zhoršuje duchovní úpadek oklamané duše. Pohled na oklamané křesťany je srdcervoucí, protože jim nemůže pomoci už nic než Boží zázrak. Příklady svatých na ně buď neučinkují nebo jsou jimi nesprávně uchopeny.

Všechny duševní síly, rozum i emoce pracují v takovém člověku jen k jedinému cíli, aby si potvrdil své scestné uvažování, svůj iluzorní stav, upevnil svůj klamný vnitřní svět. Je to hrozný stav a reálné nebezpečí, které hrozí každému, kdo se pokouší o duchovní život a dopustí se při tom nějaké závažné chyby - hříchu, svévole, vzpoury apod. Ze slov sv. Ignatije Brjančaninova můžeme vyvodit, že nejhorší pády do klamu jsou takové, které se dějí pod zdáním horlivé církevnosti či vyhlížejí jako pokročilá duchovnost; takové případy může vyléčit jen zázrak.

* * *

Poslední neděle svaté čtyřicátnice je jakoby ozvěnou tématu marnotratného syna. Ct. matka Marie Egyptská svým životním příběhem (zde) ukazuje, že i z nejhlubšího mravního a morálního dna je možno být povznesen na výšinu svatosti, stát se Boží člověkem. Má to své předpoklady, které jsme viděli už u marnotratného syna. Jednak si hříšník musí uvědomit svůj duchovní stav. Jak daleko se vzdálil od Boží slávy, jak hluboko klesl. Musí se přestat ospravedlňovat a omlouvat či vymlouvat. S lítostí nad svým hříchem se posléze musí rozhodnout - uskutečnit správnou volbu. Je potřeba rozhodnost, odhodlání a úsilí - vypravit se na cestu. To je vlastně obsah pojmu "pokání". Na tuto cestu nás Církev ve Velkém půstu volá.

Příkladem Marie Egyptské chce naše církev otřást naším srdcem, zalomcovat s námi, abychom se probrali z toho zhoubného spánku hříchu. Nikdo ať neříká: "Pro mě už je pozdě."

* * *

Poslední sobota a neděle vypráví o vzkříšeném Lazarovi, o slavném vjezdu Pána Ježíše do Jerusalema o piklích duchovních vůdců židů. Květná neděle je svátkem, který má dvě strany. První je světlá - je to slavnost, při které je Spasitel vítán početným zástupem jako dávno očekávaný Král židů. Duch Svatý inspiroval lidi, aby volali: "Hosanna!" Všichni tam věděli o vzkříšení čtyři dny mrtvého a již se rozkládajícího Lazara. A proto s takovým nadšením vítali Toho, kdo Lazara vzkřísil; proto jej oslovovali mesiášskými tituly. Vždyť každý, kdo měl mysl otevřenou, musel chápat, že toto je očekávaný Boží Syn, o němž hovořila dávná proroctví. Vše, co se už před tisíci lety psalo o oslátku a o krvi hroznů, v níž bude prát svůj knížecí šat (Gen 49,1-12), nebo v jiném proroctví o králi a zachránci dcery siónské přijíždějícímu na oslátku mladém (Zach 9,9-15), se nyní naplňuje. Co Pán řekne, se vždy vyplní.

I my se v tento radujeme z příchodu Pána do Jerusalema, ale to slavné dílo, které přichází vykonat, už spatřujeme v něčem jiném, než tehdejší židé. Nehledíme na něj jako na krále pozemských vojsk, který má svému lidu zázračně zařídit světovládu. Vidíme Spasitele, který jako Král pokory jde, aby dokonal své sestoupení s nebe až k samému dnu, kam kleslo naše hříchem nemocné lidství. A to je ta druhá stránka dnešního svátku. Pán Ježíš přichází do Jerusalema, aby vzal na sebe naše hříchy, nechal se Jidášem zradit, podstoupil zatčení, zhanobení, poplivání, bičování a smrt na Golgotě. Nad tím, co očekává milovaného Pána Ježíše tento týden, bychom si museli s hrůzou zakrývat tvář, kdybychom na to vše nehleděli z perspektivy Vzkříšení, kterým to vše bude završeno.

A nakonec je tu ještě stránka událostí tohoto svátku. A to stránka vskutku temná. Reprezentují ji především židovští vůdcové, kteří už dávno přemýšleli, jak eliminovat toho divotvorce z Nazareta, který s takovou oblibou koná své zázraky v sobotu. Když se dozvěděli o dosud nevídaném zázraku vzkříšení Lazara, po čemž - jak dobře věděli - už nikdo z lidu nemohl pochybovat, že tento "narušovatel otcovských tradic a hanobitel soboty" je Bohem seslaný Mesiáš, zachvátila je závist: buď my nebo on! Tehdy v jejich nitru dozrál stav, který se formoval a vyvíjel tím, jak opakovaně odmítali to, co Pán Ježíš hlásal, konal a co ztělesňoval. Jejich srdce se definitivně uzavřela, zatvrdila a naplnila je temnota. Ponořili se do toho strašlivého duchovního stavu, o němž jsme už hovořili výše, - do klamu (prelesti). Plnost klamu je totožná s tím, co Ježíš Kristus nazval "rouháním se Duchu Svatému". Je to hřích, který nemůže být odpuštěn, protože člověk zde - ani potom na věčnosti - už není schopen o odpuštění prosit. Je to stav démonů, kterým je pokání k smíchu či k zuřivosti, jen se neustále zlobí, reptají a obviňují Boha a všechny. U židů se tato démonická slepota projevila usnesením: "Zabijeme jeho (Krista) i toho Lazara."

Bůh nás chraň před tímto klamem, proti němuž nikdo není zcela imunní. Ve své slepotě pak totiž nevidíme ani to, co máme přímo před očima. Jen se zlobíme a obviňujeme. Omlouváme si vše, čeho jsme se dopustili. Je to hrozný stav.

* * *

Tím jsme zde alespoň letmo nahlédli velkolepou cestu, po níž nás Matka Církve ve Velkém půstu vždy vede. Myslím, že nikdo z těch, kdo se nechávají Církví vést se srdcem otevřeným tomu, co je jim předkládáno, nemůže zůstat vnitřně nedotknut. Hloubka a síla jednotlivých témat jistě zapůsobí na každou duši, která je vírou a pokáním správně naladěna.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz