Ambon
Zobrazení příspěvku č. 1356: #
Administrátor
--- 19. 6. 2022
Svatodušní svátky
Zamyšlení nad svátkem padesátého dne
Svátky Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly jsou vlastně narozeninami Církve. Nebudeme se tu rozptylovat výpočty, kolikáté jsou, soustředíme se na samotný fakt, že Církev má své narozeniny a že se zrodila padesátý den po Vzkříšení Kristově sestoupením Svatého Ducha na Kristovy apoštoly. Od té chvíle přebývá Duch Svatý v Církvi neustále. On je Tím, skrze nějž je Bůh, celá Přesvatá Trojice v Církvi přítomna. Proto mohou všechna následující pokolení přicházet do Církve setkávat se s Bohem. A nejen setkávat, ale i sjednocovat. Stávat se účastníky Božství, přijímat dary Boží blahodati.
Bůh v Církvi připravil lidem něco, co si do té doby nikdo neuměl ani představit, dokonce ani na mysl nikomu nic podobného nepřišlo. (1 Korint 2,9) Lidství se stalo skrze Bohočlověka Ježíše Krista součástí Božské Trojice, tím je člověk učiněn Bohu vlastním, Bůh se stává člověku dostupným, nakolik je to mezi stvořeným a Nestvořeným jen možno. Každá lidská osoba se může vydat na cestu, kterou mu proklestil Bohočlověk Kristus, až k hodovnímu stolu blahodati, kolem kterého zasedají všechny tři Boží Osoby.
Nikomu asi není potřeba představovat ikonu Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva (z 15. stol.). Je to obraz Abrahamova pohostinství a návštěvy tří andělů, v nichž vidíme Svatou Trojici. (Gen 18,1-19) Ikona je plná tajemství a symbolů, skrývá geometrické obrazce s duchovním významem apod. Genialita staroruského ikonopisce tkvěla nejen ve spodobení krásných nebeských Osob kolem stolu, ale hlavně v kompozici. Z původní byzantské ikony zobrazující tento výjev vymazal Andrej Abrahama a Sáru a soustředil se na nadnebeský úkaz hodování Trojice, Osob sedících kolem stolu tak, že jedno z míst zůstává prázdné. Toto volné místo za stolem je připraveno pro člověka - resp. pro Nevěstu Kristovu, pro Církev.
Pokrmem předloženým na hodovním stole, který zde má podobu svatého prestolu, je sám Beránek - tj. sám Bohočlověk, Kristus, zabíjený pro naši spásu. Je to věčná nebeská hostina, na kterou Bůh zve všechny lidi skrze nabídku víry, a skrze oběť Pána Ježíše a jeho Vzkříšení. Ikona Trojice tedy jinotajným obrazem svaté liturgie.
Co je nejkrásnější, nejvelkolepější, největší a nejdůstojnější Boží stvoření? Vesmír? Ne. Člověk? Ani to nelze říci. Je to Církev, Nevěsta Kristova. Když Bůh začal tvořit vesmír, už tehdy měl (podle našich Otců) na mysli Církev, jako nejvyšší cíl svého tvoření. Pán obdařil Církev všemi svými dary, není nic, čeho by se jí nedostávalo. A to vše pro záchranu lidí.
* * *
Deset dnů před Padesátnicí vzpomínáme při svátku Nanebevstoupení Páně odchod Spasitele z této země. (Viz Luk 24,36-53) Občas přicházejí lidé s představou, jak by bylo krásné, kdyby zde zmrtvýchvstalý Pán zůstal. Mohl by sídlit třeba v Jerusalemě, nebo v Praze, udělovat audience státníkům, odpovídat na všechny otázky, řešit všechny světové problémy, z pozice Boží autority soudit národy, ukazovat se davům v opancéřované limuzíně, každou neděli navštívit se svou ochrankou nějaký kostel a vždy ve středu promluvit na náměstí před svým sídlem, hovořit do masmédií, kázat, kárat, uzdravovat, občas vzkřísit nějaké mrtvé dítě či zvláště zasloužilého občana... Mohl by mít svou vlastní televizní stanici, nebo přinejmenším svůj kanál na YouTube (pokud by mu jej Google nesmazal), své noviny (třeba s názvem Hlas Boží). Dříve či později by se však nějakým politikům, vůdcům nebo jiným mocným a slavným lidem znelíbil. Muslimové by začali demonstrovat, že je nebude soudit křesťanský Bůh. Hinduisté by namítali, že mít jednoho boha jim nestačí. Zednáři by v lóžích brblali, že takhle si velkého architekta rozhodně nepředstavují. A že láska a slitování sice musí být, ale „vocaď pocaď“ (čili všechno musí mít své meze, i Boží láska). Investigativci by vyšťourali, že v jeho Vzkříšení jsou nejasnosti a o jeho realitě lze pochybovat. Jeho přítomnost by vůdcům i rádoby vládcům bránila provádět jejich temné záměry a slavným by se zdálo, že Ježíš je zbytečně moc slavný, a dumali by, proč oni také nemohou být tak slavní. Teologové a filosofové by nejspíš psali dlouhé traktáty o věcných chybách a vnitřních rozporech v Jeho kázáních a vyjadřovali by své rozpaky nad jeho konzistencí v kontextu filosofických konceptů. Bankéři by prohlásili, že masové uskutečnění Kristova evangelia by ohrozilo světovou ekonomiku. A nakonec by se znovu stalo přesně to, co kdysi. Někde by se sešli světapáni a vlivné síly a usnesli se: zabijeme ho!, a budeme si moct činit, co se nám zlíbí. Proto Pán odešel, jednou to stačilo.
Jenže hlavní důvod, proč zde tělesně nezůstal, je daleko hlubší. Evangelium svědčí, že si Pán přeje přebývat nikoliv v paláci ani na úřadě, ale v lidských srdcích. A takové srdce je duchovní orgán a vstoupit do něj je možno jen duchovními způsoby. Proto odešel, aby seslal Ducha Svatého, který bude Pána Ježíše uvádět do srdce člověka, a se Synem tam uvede i nebeského Otce. A tak budou všichni sjednoceni vzájemně a spolu s tím i s Otcem - v Duchu Svatém skrze Syna. A místo, kde se to děje, ten duchovní Jerusalem setkání lidí s Bohem je v Církvi.
* * *
Od okamžiku Padesátnice přebývá Duch Svatý v Církvi a my se v Duchu Svatém stáváme Božími syny. (Jan 1,11-12) Duch Svatý působí mnoha způsoby. To On učí, napomíná, utěšuje, volá k modlitbě, inspiruje k čistotě a zve mnohé, aby se stali jedním, v jednotě Církve. Zvláštním a snad nejslavnějším projevem Ducha v církevním životě jsou svaté Tajiny. I ty koná Duch Svatý, přebývající v jednotě Církve a tedy skrze Církev. Pravé konání svatých Tajin nelze z jednoty Církve odnést někam ven. Tajiny, mysteria se dějí jen v Církvi, lze říci, že je to vlastnost Církve. Tajemný tlukot srdce Kristova Těla.
Středobodem či osou tajinného života Církve je pochopitelně božská eucharistie. Někteří kněží vyprávějí, že v průběhu liturgie cítí, jak změní jejich vztah k předloženému chlebu a vínu v kalichu na prestolu. Bez jakékoliv jejich snahy. Děje se to pomalu, ne naráz, ale v průběhu eucharistického kánonu, (čili anafory - děkování Bohu a pak anamneze čili vzpomínání, které je naplněním slov Kristových: „Toto čiňte na mou památku“) a dokonáno je po epiklezi (prosba ke Svatému Duchu, aby předložené dary proměnil).
V průběhu anafory rozmlouvá Církev skrze modlitbu kněze s Otcem, pak vzpomíná na vše, co pro nás dobrého Bůh vykonal, zvláště na spásonosné dílo Božího Syna, jehož poslední večeři kněz hlasitě připomíná. A nakonec volá a úpí ke Svatému Duchu.Původní naléhavost tohoto úpění je v naší současné liturgii trochu utlumena vsuvkou, která se sem dostala, při které se třikrát opakuje tropar třetí hodinky proložený dvěma úryvky z 50. žalmu. Dokonce i ruští teologové se už v 19. století pozastavovali nad tím, že tato vsuvka na sebe nepatřičně strhává pozornost a zbožnost sloužícího kněze, a tím oslabuje původní důraz na vlastní epiklezi. Řekové i Svatá Hora tuto vsuvku už vyřadili. Problém s touto vsuvkou je hlavně v liturgii sv. Basila, kam to z liturgie sv. Jana Zlatoústého vložil kdosi nevzdělaný a kde narušuje smysl toku textu a dokonce i gramatiku. Dnes už se stává používání této vsuvky neudržitelným liturgickým pokleskem (teologickým i lingvistickým).
Epikleze (úpěnlivé volání) je dokonáním proměny chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy, což je dílem sestoupení Svatého Ducha. Pod Tělem Kristovým si nesmíme představovat nějaké maso, ale tělo ve významu celostném (řecky v Písmu a liturgii: sóma - tělo, osoba, celek; v angl. celkem odpovídá: body). Chléb zůstává chlebem (jak je zřetelné v dalším postupu textu liturgie, např.: „Rozdrob, vladyko, svatý Chléb“), a zároveň je po epiklezi v plnosti Tělem Kristovým; je to „chléb sjednocený s Božstvím“ (Jan Damašský), eucharistický chléb je „nerozdílně a nesmíšeně“ spojen s Tělem Páně, a víno „neoddělitelně a nezměnně“ s Jeho Krví, což se děje na principu „chalcedonského sjednocení“ (viz christologické dogma IV. všeob. sněmu). Ani chléb ani Kristus se epiklezí nemění (nestávají se čímsi třetím), ale sjednocují se, takže přijímáním eucharistického chleba přijímáme i Krista. Ruské „presuščestvlenije“ je import z racionalistického prostředí římskokatolické církve (transubstanciace), a spolu s ním se vkradlo do ruské pravoslavné teologie i římskokatolické učení o proměně chleba a vína (vzniklé na západě pod vlivem pohanské aristotelské filosofie a nauk alchymistických). (Viz o tom u nás.) V první řadě se však jedná o tajemství, které se zjevuje očím víry.
Velkým bojovníkem za očištění liturgického života od nefunkčních a samotným princům liturgie odporujícím přídavkům a za návrat k původní patristické tradici byl sv. Nikodim Svatohorec, výrazná osobnost hesychastického hnutí otců, zvaných (nejprve posměšně, později čestně) „kollyvades“. Toto hnutí duchovní obrody začalo v 2. pol. 18. stol. na Athosu, aby obnovilo tradiční pravoslavnou praxi poškozenou v té době různými inovacemi. Horlili za patristiku a liturgický život, zvláště za časté svaté přijímání, nejlépe každodenně, a pro vnitřní modlitbu srdce.
Od sv. Nikodima pochází jedna, dnes v celém Řecku používaná, drobná úprava textu liturgie - do zvolání: „S bázní Boží a u víře přistupte!“ (před svatým přijímáním) se přidává slovo láska: „S bázní Boží, s láskou a u víře přistupte“ (bojuje se tím proti scholastickému formalistickému pojetí svatého přijímání).
V jistém smyslu lze konstatovat, že každá svatá Tajina má svou epiklezi, tj. posvěcující, konající a proměňující sestoupení Svatého Ducha. A vlastně celý bohoslužebný život Církve je jednou neustálou epiklezí, letnicemi, scházením Ducha na naše shromáždění.
Církev je výše než svět, a tím i každý, kdo se s Církví spojil. Kdo to je? Co je to za lidi? Jsou to všichni, kdo nějak věří v „něco nad námi“? Jsou to všichni pravoslavně pokřtění? Myslím, že kritériem účasti na svaté obecné a apoštolské Církvi je božská eucharistie. Mnoho krásných, moudrých a zbožných lidí je ve všech náboženstvích i mezi nevěřícími (když v tom posledním případě zbožnost zúžíme např. na mravnost). Ale Bůh učinil Církev, omyl ji svou krví, aby se s ním lidé mohli sjednocovat ve svaté eucharistii. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) V tomto smysl platí prvokřesťanský výrok pocházející od učedníka svatých apoštolů sv. Ignatia Theofora: „Mimo Církev není spásy.“
* * *
Vracíme se zpět k tématu Církve. Skrze ni od éry pozemského pobývání Ježíše Krista pokračuje po celou následující historii vtělení Božího Syna a celé jeho spásonosné dílo. Do toho jsme v Duchu Svatém zahrnuti i my, dnešní věřící. Církev je Boží ordinace (léčebnice), kde skrze Svatého Ducha sám Pán léčí a uzdravuje naše těla i duše. Sem přicházejí kající se hříšníci, kteří zde jsou očišťováni, uzdravováni a proměňováni na svaté. Někteří používají i tak silné vyjádření: v Církvi se děje znovustvoření člověka.
Církev jako nejkrásnější a Bohu nejmilejší (lze-li to tak říci) stvoření je tím nejvzácnějším v celém stvořeném vesmíru. Proto je takovým hříchem, když někdo Církvi ubližuje, trhá ji rozkolem, nebo ji haní či zneucťuje zlomyslnými výroky, lží nebo svým chováním, které vrhají na Církev špatné světlo a zlou pověst apod. Bohužel, dospěli jsme asi už do apokalyptických dob, kdy se dějí i takto hrozné věci, jako se děly před potopou, když lidstvo pozvedlo patu proti Stvořiteli. (Mat 24,37-39) Takový uvědomělý hřích proti Církvi je velice vážná věc. Evangelium prohlašuje rozhánění věřících za skutek nepřátelství vůči Kristu a za hřích, který nemůže být odpuštěn. (Mat 12,30-32) Obáváme se, že takového nerozumného počínání bude v budoucnosti spíše přibývat.
To vše neplatí ani tak o těch, kteří pravoslavnou víru neznají a nemají vlastně tušení, k čemu se vyjadřují, ale především o takových, kteří pravoslavnou církev, její víru a praxi více či méně znají. V dnešní době jsou to např. ti, kteří z osobních důvodů odcházejí do rozkolu a ještě se při tom snaží naházet na svou Matku Církev bláto lží a pomluv, a dál s ní bojují a proti ní pracují z pozice rozkolu, rozdělováním věřících, které by správně měli sjednocovat. Platilo to ve všech dobách, ale dnes, jako znamení doby, je kolem nás rozkolů, které ubližují Církvi, skutečné mračno. Lidé zvenku - a to ani věřící - samozřejmě většinou nechápou, co se děje, a tak mají hledání pravdy a život v pravé Církvi Kristově velice znesnadněn.
Možná se naplňují slova Písma, že jevem charakteristickým pro poslední doby bude pohoršení, zrada, falešní proroci a svůdcové, rozmnožení nepravosti, což všechno způsobí, že vychladne láska mnohých a jen, kdo vydrží stát na svém místě až do konce, bude spasen. (Mat 24,10-14) A zvláště těžké to bude pro ty, kteří pravdu teprve hledají, protože v době otřásání všech hodnot nebudou moci najít. Kvůli pohoršení se tak zavírá pohanům brána do Církve. Přijde doba, kdy ten, kdo je uvnitř, může odejít ven, ale ten, kdo je venku, už nebude moci dovnitř.
Současná situace potápějícího se světa a úpadkový stav ducha lidí totiž podrobují naši víru zkoušce, jestli jsme přijali Ducha Svatého nebo ducha světa. Jedině v Duchu Svatém vidíme, čím nás Bůh skrze Církev obdaroval. Kdo se spoléhá jen na své Duchem ještě neočištěné lidské uvažování, ten tyto duchovní věci nepochopí a takový křesťan se chová jako blázen. Ve slovníku svatých otců je přirozené duševní myšlení považováno za bláznivé. „Přirozený (v řec. orig. duševní, psychický) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,12-14) A z tohoto bláznovství pak pocházejí všechny rozkoly, hádky, lži a pomluvy i vše ostatní, co Církvi škodí, zraňuje ji a zavírá její brány. To vše je pouze plodem světského ducha a neočištěného srdce člověka. „Tvrdí o sobě, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Řím 1,22) „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1 Korint 1,20) „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich vychytralost´.“ (1 Korint 3,19)
Naše víra je zkoušena, zda-li vytrvá v lásce ke Spasiteli a ve věrnosti Jeho Církvi. Ostatně, byla zkoušena vždy, protože Pán si přeje nás čistit jako pšenici (Mat 3,12) a satan si vyžádal, aby nás proséval jako pšenici přes síto pokušení, svodů a těžkostí. (Luk 22,31)
* * *
V dnešní době přibylo další pokušení, o které se postarala Ruská pravoslavná církev tím, že žehná bratrovražedné válce, světí zbraně, ospravedlňuje vraždění a vyhlazování druhého národa, šíří lživou a heretickou propagandu. Podporuje totalitní putinovskou politiku a prosazuje i vlastní politické zájmy. Bravurně si osvojila prakticky vše, co jsme doposavad kritizovali na praxi západního středověkého katolicismu s jeho svatokupectvím, farizejstvím a křižáctvím.
Moskevský patriarchát ukázal svůj duchovní pád, když se veřejně svou spoluprací s Putinem podílí na krveprolití, zločinech proti lidskosti, nevídané krutosti vojáků ruské armády, vyhlazování celých měst včetně civilního obyvatelstva. Mimoděk se nám vkrádá myšlenka na proroctví apokalypsy o pádu Babylónu, resp. jeho obrazu. (Zjevení 18,2-10) Na místě tohoto pádu by však snad mohla povstat nová církev, která nebude řízena biskupy - oligarchy, kteří nebudou za peníze sloužit nacistické politice. Nicméně v tuto dobu má celý svět očima obraz morální zkázy církve, která se tak neomaleně pyšnila na své prvenství v počtu věřících. Pak se těžko můžeme divit společnosti, když si řekne: jestliže si takto satansky počíná největší národní pravoslavná církev, není to zjevné svědectví o povaze pravoslavné víry? Ruská pravoslavná církev svým špatným příkladem a skandálním chováním zavřela letos dveře do Církve před množstvím Boha hledajících lidí po celém světě. Proto se dnes celý pravoslavný svět za Ruskou pravoslavnou církev stydí.
O takových smutných jevech poblázněné vzpoury lidí proti Bohu, které haní a poskvrňují Tělo Kristovo před světem, platí Jeho hrozná slova o pohoršeních (ř. skandálech):
„Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohroužen byl do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, avšak běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat 18,6-7)
„Syn člověka (Kristus) pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 13,41-42)
„Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu.“ (2. Korint 6,3)
Jak si takové celosvětové pohoršení Rusové chtějí před Bohem zodpovědět?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.