Ambon
Zobrazení příspěvku č. 197: #
Administrátor
--- 18. 7. 2007
7. neděle - o němotě
7. neděle - uzdravení dvou slepých a němého posedlého
Evangelní čtení:
A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův.
V tomto úryvku zaznívá řada témat, nad nimiž je vhodné přemýšlet: víra a vytrvalost těch slepců, kteří ač neviděli, přesto uvěřili. A jejich víra je dokladem toho, že sic tělesně nevidomí, viděli duchovně a rozpoznali v Ježíšovi Nazaretském Mesiáše (Syna Davidova). A zření duchovní jim při setkání s Kristem přineslo i otevření jejich očí tělesných. Jedni nevidoucí se uzdravili, druzí - duchovně slepí - slepými zůstali: farizeové. Co jim bylo platné, že očima hleděli, když ve skutečnosti nic neviděli? Ježíš Kristus obchází všecka města i městečka, učí v synagogách, káže evangelium království, uzdravuje jakoukoliv nemoc a všechny neduhy lidí, všichni se diví, že nikdy nikdo nic podobného neviděl v Izraeli, leč farizej reptá nakvašeně: „To všechno dělá mocí ďábla.“ Tak kdo je tu vlastně slepý?
A když všel do domu, přistoupili k němu ti slepí. I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane.
Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podle víry vaší staniž se vám.
I otevříny jsou oči jejich. Zapověděl jim pak tuze Ježíš, řka: Hleďte, ať nižádný o tom nezví.
Ale oni vyšedše, rozhlásali jej po vší té zemi.
A když oni vycházeli, aj, přivedli mu člověka němého, majícího ďábelství.
A když vyvrhl ďábelství, mluvil jest němý. I divili se zástupové, řkouce: Že nikdy se nic takového neukázalo v lidu Izraelském.
Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly.
I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu.
(Matouš 9,27-35)
Někdo hledí, ale nevidí. Není nevidomý, ale přesto je slepý.
Jiní mluví, ale nehovoří. Takže jsou vlastně němí.
A o tom bych nyní rád „ztratil pár slov“. Vybral jsem si k dnešnímu zamyšlení toho posedlého němého, z něhož Pán Ježíš vyhnal běsa a on prohovořil.
Lidská schopnost mluvit je jednou z podobností člověka Bohu. Jako Bůh má slovo a slovem stvořil svět, tak i člověku je dán dar slova, a lidské slovo má nesmírnou moc.
Těm lidem, kteří to dovolí, bere závistivý ďábel tuto schopnost - činí je němými. To neznamená vždy jen to, že člověk nehovoří. Být němým v duchovním slova smyslu také znamená, že jen blábolí. Může toho namluvit, až běda! Jenže říká věci, které nejsou rozumné, nemají hodnotu, či jsou vysloveně zlé. Dnes můžeme kolem sebe slyšet slov! Všude se toho napovídá! Chrlení slov je jednou z hrozných nemocí naší doby. Lidi stále něco brebentí, tiskárny nestíhají potiskovat stovky tun papíru každý den samými slovy. Dnes bylo pro produkci slov vytvořeno celé jedno (skvěle prosperující) průmyslové odvětví: mediální průmysl. Otevřete si libovolné noviny - a jejda!, co tam je jenom písmen! Ani je nespočítáš. Leč nic rozumného se tam asi nedočteš. Pustíš si rozhlas, televizi - buď se tam hraje hloupá hudba nebo tam stále někdo něco vykládá, nemá to většinou hlavu ani patu, není to k ničemu, je to jalové prázdnosloví... Z toho, co se dnes hlásá a tiskne, zítra jsou nesmysly.
Mít lidský dar slova - znamená schopnost vyslovit se. Tvořit slovem. Bůh tvořil svým slovem, a „bylo to dobré“ (jak se píše v Písmu v knize Stvoření). Být němý znamená být zbaven této převzácné schopnosti nebo se jí vzdát. Tudíž to nemusí znamenat nemluvit. Kolik toho dnešní lidé napovídají!, - ale nic při tom neřeknou. Když se hodně mluví, ztrácejí slova sílu, stávají se hlukovým balastem, pouhým zvukem. Náš svět je chorý němotou.
Příkladem tohoto druhu němoty jsou i farizeové, o nichž je v dnešním evangeliu zpráva: Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly. Tato jejich němota je ještě běsovštější, než v případě toho němého člověka, o němž všichni věděli, že je posedlý.
V drtivé většině případů, kdy lidé mluví, bylo by lépe, kdyby místo toho mlčeli.
Athonský mnich napsal: „Moudrý mnoho nemluví. Hodně mluví člověk zakomplexovaný, poškozený, rozpolcený... Moudrý se nestará, co o něm říkají jiní...“
Mudrc toho moc neřekne, ale když něco řekne, stojí to za to. A jsou to pak slova, která mohou změnit mnohé. Svatí mniši toho většinou řekli málo, ale jejich slovo mělo pak takovou sílu, že bylo schopno uzdravit těžce nemocné, ba vzkřísit mrtvé. Když sv. Sisoj přišel k mrtvému ležícímu člověku, o němž mu neřekli, že už zemřel, pravil mu: „Vstávej, nelež tady,“ nato mrtvý ožil, vstal a odešel.
Prototypem hovořícího člověka je Ježíš Kristus: I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu. Řekl nemocnému: „Buď zdravým!“ A on se uzdravil. Tomu panečku říkám řeč...
Hodnotné slovo, které je vyřčeno či napsáno, lze poslouchat nebo číst ještě po staletích. Snažme, aby mělo nějakou hodnotu, co říkáme. Nevypouštějme slova bezmyšlenkovitě. Hluku je na světě už dost. Jestli platí, že budeme souzeni za každé prázdné slovo, jak dopadne současné užvaněné lidstvo? Jak by současní lidé jen potřebovali, aby z nich Bůh vyhnal běsy - uzdravil je z jejich němoty!
V knize Job je popsána situace, která je nám dnes už tak vzdálená... Vidno až příliš zjevně, že není z našeho ale ze starého světa. Když za Jobem přišli jeho přátelé, "seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova... potom otevřev Job ústa svá, řekl..." Inu, nepospíchali. Dnes se za týden v médiích protřese skrz naskrz několik kauz. Některé během týdne zaniknou, nové se objeví. Na konci týdne si už nikdo nepamatuje, co se na televizních obrazovkách probíralo a o čem se tisklo, když týden začínal. Co tenkrát řekl Job, však víme dodnes.
Mnich Mojžíš z Athosu říká: „Musíme mluvit co nejméně a co nejtišším hlasem.“ Pak nás bude slyšet. Pak si možná porozumíme.
Nad médii vládne podivné očarování, působí tu nějaká síla, která dává život těm nesmyslům; je to duchovní síla, co okouzlí lidi, kteří to pak čtou, poslouchají, sledují v jakémsi napjatém uchvácení, aniž by si uvědomili, že ta slova jsou prázdná. Něco dává této prázdnotě moc a přitažlivost.
Jsou to však jen vypouštěné bublinky, kterým se jednu vteřinu podivuješ a druhou vteřinu už neexistují. Zkuste si nahrát běžné televizní zprávy celé na kazetu a pustit si je za rok; člověka překvapí, jak prázdně a dutě ty věty znějí. Vezměte si rok staré noviny a zkuste si je přečíst. Nejde jen o to, že zprávy nejsou o aktuálních událostech. Jde o to, že časový odstup strhne to podivné kouzlo, které na novinách lpí, ale vydrží jen pár dní.
V dnešní době je pokrok v duchovním životě spojen se dovedností udržet si média co nejdále od duše.
Praktickou zkušenost s demaskováním fata morgany vykouzlované médii mají mniši, kteří díky svému usebranému životu mohou tuto činnost ďábla nahlížet - přímo mu vidí do kuchyně, kde míchá svůj mam a klam. Bohužel světští lidé tomu nevěří a marní své životy ve sladkém opojení servírovaných nereálných událostí.
Mnich Mojžíš na Athosu píše: „Zprávy, které přicházejí z venku, jsou tak tesklivé. Tyto světské zvěsti však nejsou hodny lidské důstojnosti, spíše jsou podvodným předkládáním znovu a znovu ohřívané polévky.“
Je velkým omylem domnívat se, že média nás informují o lidech a jejich životě. Jak už říkal sv. Siluan, když na Athosu hovořil s jedním mnichem, jestli je či není správné číst noviny: "Noviny neinformují o lidech, ale o událostech, a i to nevěrně." Kdo někdy poznal, co to znamená člověk, ten vidí, že televizní zpravodajství jsou liduprázdná. Nevystupují tam lidé, ale figury. A to je jakýsi rozdíl...
Ďábel je schopen vytvářet takováto kouzla, jimiž opřádá lidská srdce, ale nemá sílu je udržovat v průběhu času. Kdo tuhle zákonitost duchovního života zná, velice mu pomůže v boji s ďáblovými klamy. Zapůsobí-li v duši člověka vášeň, touha, intenzivní přání něco udělat, bývá nejlepším řešením neudělat nic. Když najednou chceš něco mít, koupit si věc, o které jsi zrovna slyšel nebo ji někde spatřil, postačí obvykle, když hraješ o čas. Protahuj rozhodnutí, odsouvej je. Říkej si, za týden se rozhodnu, jestli si to koupím. V naprosté většině případů po nějaké době zjistíš, že o tu věc nijak zvlášť nestojíš a že ji vlastně nepotřebuješ a že se ti ani moc nelíbí atd. Běsovské kouzlo se v průběhu krátké doby zhroutí jako domeček z karet, jak se říká. Na druhé straně o tomhle dobře vědí manažeři všech těch telešopingů - proto to jejich zoufalé zaúpění na závěr reklamy: „Volejte ihned!“Oč ďáblu jde? Proč to dělá? Mediální svět s jeho kouzlem a zábavou rozptyluje člověka (zábavě se často říká "rozptýlení"). Ve stavu rozptýlenosti ztrácí lidská duše integritu, rozpadá se, je kouskována, fragmentována. Je to duševní stav vykořeněnosti, který se velice podobá stavu, do něhož se lidská duše dostane hříchem. (Možná, že k vnitřní devastaci člověka už není potřeba hřích - stačí když se člověk dobře baví a stráví v zábavě co největší část života - jako boháč v Kristově podobenství z Lukášova evangelia.) Zábava pak působí hned dvojím tragickým účinkem: jednak sama devastuje duši člověka a navíc odvádí člověka od procesu duchovního zušlechťování, které je vlastním smyslem pozemského života lidského (místo toho, aby životní situace člověk v sobě zpracovával, vyrovnával se s nimi, řešil je, tak se od nich prostě odreaguje, snaží se zapomenout, odsunout, rozptýlit, nic neřešit; natož pak aby se někdy dostal k tomu nejobtížnějšímu, nejjemnějšímu a zároveň nejvznešenějšímu úkolu, který před nás staví naše lidství, - řešit otázku svého věčného osudu).
Lidé s trochou duchovní zkušenosti počítají s velikou mocí tohoto kouzla, ale zároveň vědí, že jeho intenzita rychle opadne. Proto nic nedělají rychle - na základě okamžitého rozhodnutí nebo momentálního nápadu. Takhle může člověk získat hodně svobody.
Jeden člověk mi vyprávěl, jak to chodilo v monastýru, kde žil. Když někoho napadlo něco, co by se mělo udělat, starec většinou neřekl ani ano ani ne, zpravidla pravil: „Počkáme a uvidíme. Bůh ukáže.“
Posedlost běsem mediální zábavy se stává dnes běžnou už dokonce i u dětí. Starec Paisij Athonský (+1994), který měl dar duchovního zření a viděl Boží blahodať a vídával nezřídka i běsy, vyprávěl, že často viděl "televizního běsa" i na ještě docela malých dětech.Jakýsi mnich z lávry sv. Athanasia řekl: „Kvůli hloupostem ztrácíme ráj.“
Opakem stavu hříchu je čistota, a stavu rozptýlení (zábavy) je vnitřní celistvost. V křesťanském duchovním slovníku jsou slova čistota a celistvost mysli synonyma! Lépe řečeno je to jedno slovo (ve staroslověnštině: celomudrije). Poskvrnění lidské duše hříchem znamená, že jsme uvnitř ve stavu rozdělenosti, rozdrobenosti. Naopak - správným duchovním životem se v člověku buduje sjednocení vnitřních sil duše a mysli, celistvost, nerozdělenost.
Němota tedy souvisí se stavem vnitřní ne-čistoty, poskvrnění, rozkladu. Právě tak, jak je to vyjádřeno v dnešním evangeliu - s opanováním lidského nitra démony. Ježíš Kristus může uzdravit člověka, vyhnat z něj toho běsa, zahojit - zcelit - jeho duši, učinit ji sjednocenou, celistvou, nerozdělenou, a tím ji očistit. Takový člověk - s uzdravenou a očištěnou duší - opět promluví.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.