1415

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 206: #

jer. Antonij z Rumburku --- 5. 8. 2007
Vzpomínka na o.Jiřího Minčiče

Nemohu napsat řádný životopis, protože neznám potřebné údaje. Spoustu věcí jsem se ani nikdy nedozvěděl. Poznal jsem o.Jiřího pozdě, až v polovině 90.let, nejprve jako laik a posléze i jako žalmista a diákon v pravoslavné církevní obci v Rumburku. Tu otec Jiří administroval od r. 1981, po zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého) v r. 1980 a krátkém období různých prozatímních řešení. Administroval ji až do r. 1998.
Jeho služba v Rumburku byla vlastně ze světského pohledu zhola šílená. Když jsem do chrámu na Strážném vrchu přišel poprvé, byli tam dva věřící. A protože nevládli zpěvem, otec sám sloužil, zpíval, připravoval si kadidlo… Každý kněz ví, co taková služba znamená.
Otec Jiří nikdy neměl auto a tak do Rumburku jezdil vlaky. Zvláště po r. 1989 to bylo velmi nesnadné. Cesta z Frýdlantu do Rumburku, z jednoho výběžku do druhého, trvala 5,5 hodiny. Otec vstával ve tři hodiny ráno. Kolem půl deváté byl na vršku. Nesloužil pouze liturgii, jak jsme my dnes namnoze zvyklí. Pomodlil se i hodinky a jitřní. Tak služba vzala bezmála 4 hodiny. Obzvláště v zimě to bylo něco velmi krutého (chrám nikdy neměl žádné topení), dodnes s tím všichni přítomní mají co dělat. Služba byla nekonečná a při pohledu na křehké polobotky otce Jiřího, které nosil bez ohledu na roční dobu, mi bývalo ještě hůře. Nikdy nic nevynechal, nezkrátil.
Vzpomínám si, jak vždy pečlivě dbal, aby ani drobeček z prosfor nezůstal, nepřišel vniveč, nebyl vyhozen.
Po liturgii, kterou konal zásadně církevně-slovansky a dle starého kalendáře, vždy jedl rybičky s cibulí a chlebem. Nikdy nejedl nic jiného, alespoň ne v Rumburku. Starosta chrámu br. Jiří Pazderník mu vždy rybičky otevřel. Bylo to až rituální. Možná to byl i rituál. Všechno bylo stejné jako minulou sobotu nebo neděli, i způsob, jakým br.Jiří otevíral konzervu…
Kolem druhé hodiny jel otci vlak. Doma býval kolem osmé hodiny večer. Tento podvig konal i jako pokročilý sedmdesátník po infarktu. Léky jako srdcař nikdy nebral v eucharistickém půstu. Jeho „barevná svačina“, která skutečně budila velký respekt, přišla na řadu vždy až před rybičkami.
Těžce otec nesl smrt své mátušky. Když tehdy sloužil, plakal, a s ním celý chrám. Moc lidí tam pravda nebylo, ale plakali všichni. Stejně těžce nesl zoufalé rozkrádání chrámu v 90.letech. Jeho jedinou zbraní bylo kropítko a svěcená voda. Obcházel s pláčem chrám a znovu a znovu jej zkrápěl.
Předal mi mnoho vzácných vzpomínek na o.Andreje.
Mnoho věcí je dnes jakoby lepších než tehdy, alespoň si to myslíme, ale při pohledu zpátky zmizelo i něco, co nemáme a neumíme. S otcem Jiřím někdy nebylo snadné vyjít. On i my jsme měli své nedostatky, představy, důrazy. Dělily nás poctivé dvě generace, jiný národnostní původ, jiné vychování (rodiče otce Jiřího se v meziválečném období dobrovolně vrátili z Unie do Pravoslaví). Naše soužití nebylo bez nedorozumění. Před jedním jsme se ale vždy skláněli, tehdy jako dnes, a já jsem si jist, že Hospodin to nemůže přehlédnout – byla to až nadpřirozená oddanost kněžské službě. Horlivost, která nepřekvapí u nově rukopoloženého mladého kněze, ale vzbuzuje údiv a úctu 50 let po chirotonii. Pro otce Jiřího se kněžství nikdy nestalo řemeslem, byl „neoddělitelný“ od oltáře. Snad i proto si jej Hospodin povolal k sobě v den památky sv. proroka Elijáše. Věčná paměť!

Pohřeb o.Jiřího se koná ve frýdlantském chrámu sv. Marie z Magdaly ve čtvrtek 9.8. v 13.30 hod.








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz