Ambon
Zobrazení příspěvku č. 207: #
Administrátor
--- 8. 8. 2007
Neděle o náměsíčném
10. neděle: síla víry, modlitby a půstu
A když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk jeden, a poklekl před ním na kolena,
a řekl: Pane, smiluj se nad synem mým, nebo náměsíčník jest, a bídně se trápí. Často zajisté padá do ohně a častokrát do vody.
I přivedl jsem ho učedlníkům tvým, ale nemohli ho uzdraviti.
Odpovídaje pak Ježíš, řekl: Ó národe nevěrný a převrácený, dokud budu s vámi? Jak dlouho vás trpěti budu? Přiveďte jej sem ke mně.
I pohrozil jemu Ježíš. I vyšlo od něho ďábelství a uzdraven jest mládenec v tu hodinu.
Tedy přistoupivše učedlníci k Ježíšovi soukromí, řekli jemu: Proč jsme my ho nemohli vyhnat?
Řekl jim Ježíš: Pro nevíru vaši. Amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru, jako jest zrno horčičné, řeknete hoře této: Jdi odsud tam, a půjde, a nebude vám nic nemožného.
Toto pak pokolení (tj. tento druh démonů) nevychází, jedině skrze modlitbu a půst.
A když byli v Galileji, řekl jim Ježíš: Syn člověka bude zrazen v ruce lidí bezbožných.
A zabijí jej, ale třetího dne z mrtvých vstane. I zarmoutili se náramně.
(Matouš 17,14-23)
Víra, modlitba a půst - to jsou tři pilíře duchovního života. O nich je tato neděle. Chybí-li jeden z nich, není duchovní život. Půst bez víry je jen hladovkou či hladováním, které žádný prospěch duši člověka nepřinese; modlitba bez víry je absurdum nebo magie či divadlo.
Víra - bez víry není možné se líbit Bohu, praví apoštol v Bibli (Žid 11,6). Vírou se odlišuje člověk od zvířete. Nikoliv rozumem - i zvíře má rozum. Na úrovni rozumu se od zvířete odlišujeme jen kvantitativně - čili máme toho rozumu (většinou) trochu více než kupříkladu opice. Jestli položíme tu - dnes už trochu drzou - otázku: "Čím se člověk odlišuje od zvířete?" pak theologickou odpovědí je: duší - člověk má nesmrtelnou duši. Jenže - co to znamená?, či lépe: jak se projevuje tato duše, resp. její přítomnost v člověku? Jednak svědomím, pak schopností hledat a zvolit dobro a zavrhnout zlo (bez ohledu na vlastní sobecké zájmy - ať už osobní nebo rodinné), a v neposlední řadě (či spíše: hlavně) vírou, tedy schopností poznávat svého Stvořitele, milovat ho a sloužit mu. Vše ostatní, co je spojováno výlučně s člověkem: soucit, láska, krása, kultura atd., nějakým způsobem vyvěrá z těch tří předchozích klíčových projevů přítomnosti lidské duše.
Když se rozhlédneme kolem sebe, v jakém stavu je naše společnost... Nelze nevidět, jak dalece se už podařilo odlidštit lidstvo. Současné rozšíření atheismu, agnosticismu, materialismu, je unikátní historickou anomálií. Nikdy v dějinách nebyla taková část společnosti duchovně umrtvená. Na víru můžeme hledět jako na jednu z vlastností lidské mysli, kterou je každý obdařen (oblíbená výmluva, že víra je dar, který se někomu nedostává, a tím se jaksi ospravedlňuje jeho nevíra, je ve své podstatě obviněním Boha, že tohoto člověka "ošidil" o kus jeho lidství, což je absurdní). Tuto vlastnost však můžeme nechat zakrnět, atrofovat, když ji nepoužíváme. Poznávat Stvořitele je jakýmsi druhem inteligence, kterou řada příslušníků naší "osvícené" intelektuální civilizace nechává ležet ladem.
Víra žije modlitbou. Je to projev víry. Víra bez projevu je mrtvá. O modlitbě se říká, že to je dýchání duše. Podobně jako tělo bez dechu je mrtvé nebo v hlubokém bezvědomí a blízko smrti, tak i duše bez modlitby je polomrtvá. Jestli skrze víru se nám Stvořitel dává poznat, tak modlitba je odpovědí na toto poznání.
Jenže nevíře se lepí na paty zlo. Není-li tu víra v Boha, pak zlo nemá hranic. A zlo může změnit svět na peklo. A už to přichází. To není jen nárůst kriminality a války či katastrofy. Mění se něco v samotné podstatě lidské společnosti. Už se to jednou stalo. Vypráví o tom Bible, když poznamenává o předpotopním lidstvu: "Na zemi se rozmnožila zlovůle člověka ... každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Genesis 6. kap.) To byl důvod ke zničení starého světa. Od dávna víme, že se to bude opakovat. A ze stejného důvodu. Jen to nebude povodní: "příště ne voda, tentokrát vzplane vzduch..."
Nezapomínejme, že člověk je bytostí náležející dvěma světům: materiálnímu a duchovnímu. Bez víry však zůstává vězet pouze v materiálním a nemůže plnit úkol, pro který byl stvořen, - spojovat sféru hmoty se sférou duchovní. Takto uvízlý jedinec je duchovním ztroskotancem, který zůstal trčet v pasti hmoty. Zemřít ve stavu této duchovní havárie je velice nebezpečné.
Půst - v těchto souvislostech je nutno půst chápat v širším slova smyslu, nejen jako omezení potravy. Půst v nejširším významu toho slova znamená zdržet se zlého, nečinit, co Bůh zakazuje, omezit sám sebe, ohraničit své jednání podle Božích přikázání. Spolu s modlitbou dává půst víře život. Je to vtělení víry do života - do našich skutků, do způsobu našeho živo-bytí. Půst tedy činí náš život Bohu příjemný, spojuje naši pozemskou existenci s Bohem, činí nás - nejen duši, ale celou naši vezdejší existenci - přijatelnými u Boha.
-------------------
Když se apoštolé rozpačitě tázali Ježíše, proč nemohli vymítnout toho démona oni sami, slyšeli stručnou odpověď: "Kvůli vaší nevíře." Jak je to možné? Ano jistě, víme, že útočit proti démonům bez víry v Krista je běsům pro smích. Takové nekřesťanské vymítání bývá jen hrou, kterou s "vymítačem" někdy démoni hrají pro pobavení nebo jako součást své strategie. Jenže to asi nebude tento případ. Vždyť apoštolé jistě měli víru. Jenže té jejich víře něco scházelo k tomu, aby měla takovou sílu, která by donutila démona prchat pryč. Ježíš Kristus vysvětluje, co schází víře jeho učedníků k tomu, aby jejich víra měla sílu, které se ďábel bojí. Modlitba a půst. Víra bez těchto dvou nemá žádnou sílu. Je to jen teorie. Není to spojení s Bohem.
Avšak ani to ještě není plně uspokojivá odpověď. Apoštolé se určitě modlili. Tím si můžeme být jisti; stejně jako tím, že se postili (i když měli kvůli postní praxi jakési mrzutosti s farizeji, ale to je jiná otázka). Asi ta jejich modlitba a půst nebyly takové, jaké měl na mysli Pán Ježíš. Cítíme, že nyní musíme trochu do hloubky. Jaké jsou vlastně kořeny modlitby a půstu?
Máme-li jít skutečně do hloubky a dobrat se významu a dosahu slov Ježíšových, pronesených o modlitbě a půstu, nemůžeme se vyhnout tématu hesychasmu - duchovní praxi, která je jádrem křesťanské spirituality.
V hesychasmu je půst spojen s vnitřním duchovním zápasem proti myšlenkám. Je to zřeknutí se představ a myšlenek v době modlitby a boj s nečistými myšlenkami neustále - nepřetržitá kontrola nad stavem a obsahem mysli. Tato neviditelná vnitřní válka je nepředstavitelně obtížná. Půst (vnitřní askeze) a modlitba jsou vlastně spojeny do jednoho. Postupně, za cenu krvavého úsilí lze získat zkušenost a schopnost sledovat procesy v mysli a zákonitosti fungování mysli, které jsou pro světského člověka nepostižitelné a zcela unikají jeho pozornosti. Území, jehož malou část psychologie tápavě probádává a toporně zpracovává a klasifikuje jako vědomí, podvědomí a nevědomí, se stává dobře osvětleným pracovištěm pro každodenní vědomou těžkou práci. Duchovním zápasem vypěstovaná postřehovací schopnost a vyostřené duchovní zření (starec Paisij je přirovnával k mikroskopu, jímž vidíme mikroba obyčejným očím neviditelného) dává úplně jiný vhled do své vlastní mysli, která se postupně stane důvěrně známým prostorem, probádaným kosmem, v němž všechny děje a pohyby mají své zákonitosti. Takto hesychasta vidí přicházet myšlenku ještě dříve, než vstoupí do prostoru mysli; hledí na ni, jak proniká do mysli a sleduje proces, při němž přirozené síly mysli obracejí jedna za druhou k podnětu, který se vkradl dovnitř, dávají původně beztvaré myšlence podobu, emoci a objem (myšlenka roste a zaplní mysl). Do tohoto procesu může člověk na jakémkoliv jeho stupni zasáhnout svou vůlí. Ten, kdo to dokáže a začne toto dílo provádět a zastavovat myšlenky v jejich počátku (ba, dokonce ještě před tím, než vůbec vstoupí do mysli), získá duchovní sílu, před kterou se démoni třesou a neodvažují se k takovému člověku vůbec přiblížit. Všechno to podrobně popisuje jeden z velikých duchovních učitelů naší doby, athonský starec Efrém z Filotheu.Sv. Theofan Zatvornik píše, že okolní vzduch kolem nás je přímo nabit démony, nesčíslné množství jich je kolem nás. Jenže nemohou nic učinit proti tomu, kdo má kolem sebe hradbu modlitby a půstu. Pod půstem chápe všestrannou zdrženlivost, pod modlitbou - všestranné společenství s Bohem. To první je vnějším štítem, to druhé obrací proti nepřátelům ohnivou zbraň. Postníka a modlitebníka běsové cítí zdáli, a prchají od něho, kam se dá. Vědí, že jinak dostanou bolestný zásah. Můžeme říci, že tam, kde není půst a modlitba, tam je běs? Ano, můžeme. Běsové, kteří vstoupí do člověka, někdy tají, že našli nový příbytek, skrývají se, a potichu učí svého hospodáře všemu zlu a vyhýbat se jakémukoliv dobru. Tento jejich "hospodář" je přesvědčen, že vše činí sám od sebe, kdežto ve skutečnosti jen plní vůli svého nepřítele. Chop se modlitby a půstu - a nepřítel odejde, ale někde vpovzdálí bude číhat a čekat na svou příležitost k návratu; a skutečně se vrátí, jakmile zanecháš modlitby a půstu.
Čistá mysl představuje pro démony strašlivou moc, které nerozumějí, je jim nepostižitelná, je pro ně nedotknutelná, a spaluje je duchovním ohněm. Čistá mysl vidí ďáblu až do jeho kuchyně, ale sama je zrakům ďábla neproniknutelně uzavřená, neprohlédnutelná; rozprostírá se přes všechny duchovní sféry, zahrnuje i démonickou sféru, ale není zde poskvrněna; je inertní ke každému návrhu ďábla a průchozí pro všechny střely démonů, které v ní nenacházejí, do čeho by se zabodly.
Jakéhosi starce se ptali jeho učedníci: "Proč před tebou démoni prchají?" On jim odvětil: "Nikdy si nedovoluji přijmout nečistou myšlenku."
Mysl udržovaná v čistotě, mysl, do níž není vpuštěna žádná poskvrňující myšlenka, má duchovní sílu, která je pro nás nepředstavitelná. Tam, na konci všeho, kde křesťan vstupuje do záře všech věcí, kde není nic než Bůh, je spojen každý s duchovními silami (stejně strašnými jako něžnými), jimiž byl na počátku utvořen tento svět, to jsou Boží energie lásky. V tu chvíli setkání člověk umře, a přece žije dál z Boží milosti. Okusí smrt, ale Bůh ho (většinou) nechává ještě nějakou dobu existovat na tomto světě. To je vrchol růstu v půstu, zdrženlivosti, při které se člověk na konci zříká i svého života, když se setká s Bohem. Každý člověk má v sobě tyto schopnosti, každého zve pravoslavná spiritualita na tuto skrytou stezku - skrytou proto, že vede uvnitř lidské duše a nelze mluvit o podrobnostech její cesty, protože jsou zkrátka nevypravitelné. Není tak důležité, kam až se po této cestě v tomhle životě dostaneme; podstatné je rozhodnout se, využít tento svůj život k tomu, abychom vykročili.
---------------
Vlastností čisté mysli je upřímnost. Je to přímost myšlení i vztahů s druhými - přímost, která nezarmucuje, neobviňuje, není neomalená a nepře se. Je krásné setkání s člověkem, který má tuto přímost. Přímý člověk dokáže naplnit tvé srdce extatickou radostí.
»Starec, který nevyšel nikdy ven, mu samozřejmě pozorně naslouchal a zanechal jeden úsměv na konec, který znamenal mnoho, stejně jako pokývnutí hlavou... Je velkou věcí toto mlčení starců, vyčkávání, vážnost a používání jen toho, co je nezbytné. ... Navštívil jsem ho pouze několikrát, proto, abych ho neobtěžoval. Nikdy mne nenechal odejít neklidného. Nedopustil, abych se před ním styděl, že jsem tak hříšný... Několikrát si sedl vedle mě, jako bych byl někdo. Nechal mě, abych pocítil, že jsme všichni jedno, velmi hříšní lidé, což častokrát bývá dobré, protože kvůli tomu můžeme být více soucitní, více odpouštět a snadněji milovat. Mluvil více svým příkladem a světlem svého pokoje než slovy. Netrápil se a nic ho neunavovalo, vždyť budoucí blaženost pomáhá již nyní. Mluvil se všemi stejně - s nejbližším přítelem i nejvzdálenějším cizincem, jak říká jeden z dávnověkých avvů. On byl jedním z těch několika málo, kteří ještě žijí proto, abychom hluboce poděkovali jejich Bohu.« (Z knihy svatohorského mnicha Mojžíše: Agripnie na Agion Óros)
Ne všichni démoni mají stejnou sílu. Starec Josef Hesychasta vysvětluje, že na začátečníka pošle ďábel démona začátečníka, na zkušeného přijde vyškolený démon "vzdělanec". Apoštolé se v dnešním evangelijním čtení zřejmě poprvé střetli s démonem "specialistou". A tak po jednotlivých krocích získávali duchovní zkušenost.
Stejnou cestou postupného růstu kráčí každý křesťan. Máme příklad svatých apoštolů, kteří ze své původní nedověry vyrostli až k radostnému kráčení Kristovou cestou kříže a všechny na tuto cestu zvali. Sv. Pavel píše v dnešním čtením z knihy epištol:
"Jsme jako odsouzenci na smrt, učiněni jsme divadlem tomuto světu, i andělům, i lidem. My blázni pro Krista... jsme slabí... beze cti... trpíme hladem a žízní a nemáme čím se odívat, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li proklínáni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme modlitbou. Až dosud jsme jako smetí světa, jako povrhel, všemi deptaní." (1.Kor 4,9-15)To je půst! Půst jakožto setřesení vlády světa se sebe. To je modlitba! Modlitba jako úplné zasvěcení se Bohu. To je víra! Víra, která může učinit cokoliv. S takovou vírou se mohli apoštolé vypravit proti "světavládcům temnot věku tohoto, proti podnebeským duchům zla" (Efez 6,12), když se přestali opírat o všechno, k čemu mají přístup běsové.
Z Bible víme, co mohou běsové učinit s tím, kdo je světským a tělesným a při tom se odvažuje vystoupit proti nim - v Efezu se někteří židovští zaklínači pokoušeli vyhánět démony se slovy: "Zaklínáme vás Ježíšem, jehož hlásá Pavel!" Zlý duch však odvětil: "Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale vy jste kdo?" A vrhl se na ně ten posedlý a strašně je zřídil, takže nakonec nazí utekli z toho domu. (Skutkové19,13-16)
A tak i my někdy pozdvihneme ruku, abychom znamením kříže odvrátili běsovský útok, jenže běsové hučí: "Znám Ježíše, vím, co je to kříž, ale kdo jsi ty?" A mají pravdu. Podívejme se na náš půst. Můžeš se spokojit s vodou a chlebem jednou denně? (A těch málo, kteří se o to pokusí, pravidelně upadají do takové pýchy a sebevědomí, že místo bojovníka proti ďáblu tu náhle máme jeho sluhu.) Bojíš se, je ti líto svého těla. Při tom nám uniká poznání, že více než hladovějící a zmírající tělo potřebuje jídlo, naše duše zoufale touží po pokrmu nebeském, duchovním.
Kolik péče dnešní lidé věnují svému tělu! Trápí se nad tím, jestli dostává vše, co potřebuje, jestli mu neschází nějaký vitamín. Vraštíme čelo obavou, zda dáváme tělu každý den miligram jakéhosi stopového prvku. Staráme se, abychom byli dosti krásní a stále mladí. Lidé na sebe patlají všemožné krémy, aby neměli vrásky. Nakupují zázračné preparáty, aby umřeli s mladou vizáží. Umývají se všelijakými sofistikovanými gely a bublinkami. Sprayují se voňavkami a deodoranty, aby nesmrděli. Kdo se stará o duši?, koho zajímá, jestli není svrasklá, zapáchající, ošklivá, hnijící, zubožená...? A přitom duše, to je to jediné, co nám po odchodu z toho těla zůstane. A na věčnosti budeme s duší v takovém stavu, do jakého jsme ji v tomhle krátkém pozemském životě uvedli.
A jaká může být naše modlitba, když naše naděje není v Bohu, ale doufáme v břicho, ve zdraví těla, v mladistvou tvářičku a v deodorant? Jaký je náš duchovní život, když jsme naučili čerpat radost pouze z tělesného uspokojení?
Proto je dnes tolik posedlých (připomeňme, že v psychiatrických léčebnách, které dnes praskají ve švech, je podle zkušeností většina lidí posedlých, jen menšina má skutečnou mozkovou nemoc; a to většina posedlých trpí svým postižení, aniž by opustila běžný život). A proto je tak málo těch, kteří mohou posedlost opravdu vyléčit a démona prohnat. A při tom - ve skutečnosti - všichni křesťané jsou povoláni vítězit nad běsy! Apoštol to napsal zřetelně, jak jsme to dnes v chrámu četli: "Napodobujte mě, jako já Krista."
Naše neštěstí spočívá v nedostatku živoucích příkladů. Apoštolé měli jako živý příklad Krista, před prvními křesťany byl živý příklad apoštolů, další křesťané měli za příklad svaté Otce, a pak mnišské starce, kteří léčí slovem a uzdravují lidské duše... Dnes je starců málo. Mnoho křesťanů - a dokonce i kněží - se nikdy v životě se starcem nesetká. Bez živé inspirace je těžko se světem a jeho temnou duchovní vládou bojovat. Bloudíme pak bez příkladu a musíme se spokojit jen s knihami. A číst tyto knihy, ve kterých najdeš inspirativní příklady víry, modlitby a půstu, znamená pro nás naučit se cizí jazyk některé země s pravoslavnou tradicí (v praxi hlavně ruština a řečtina). V češtině je takových knih málo. Jenže dokonce i naši pravoslavní lidé dají raději přednost praktickému světskému využití nabytých jazykových znalostí a učí se německy, anglicky apod. Tyto jazyky jsou však z hlediska duchovního života téměř k ničemu.Slova apoštolova však nepohnutě platí: "Napodobujte mne." Mnich Mojžíš z Athosu píše: "Vyhledávejme věci, které nám pomáhají." Pátrejme po všem, co nám pomáhá v duchovním životě, co nás inspiruje k modlitbě a dává sílu k půstu. Co nás duchovně odděluje od tohoto světa, který "ve zlu leží", jak píše sv. apoštol Jan (Víme, že z Boha jsme, ale svět všechen ve zlu leží. /1. Jan 5,19/). Kdykoliv pocítíme v srdci jemnost, teplo a touhu k modlitbě, je to dotyk shůry. Nesmíme takovou příležitost nikdy promarnit.
Něco z pateriků a dávných letopisů o víře:
Avva Thort byl těžce nemocný, a přesto se zdráhal přijímat léky. Říkal: "Jestli je Bohu příjemné, abych žil, ví jistě, jak to zařídit. Jestli mu to není příjemné, tak k čemu je mi žít?"
Avva Koprios požehnal zemědělcům, kteří měli neúrodná pole, písek na pěstování obilí. Řekl jim: "Jestli máte víru, tak vám tento pouštní písek dá úrodu." Na jeho požehnání začali vozit požehnaný písek na svá pole a zaseli do něho obilí. Obilí pěstované na těchto polích s navezeným pískem vyrostlo; tato pole se stala nejúrodnějšími v Egyptě.
V Egyptě řádil krutý mor. Jeden židovský lékař z města Misir rozšířil zvěst, že příčinou toho neštěstí jsou křesťané, protože ponořují do vody kříž a to způsobuje tuto strašnou nemoc. Tato pomluva se dostala až k sultánovi. I když to byl muslim, vážil se představitele křesťanů, patriarchy Joakima, pro jeho ctnosti a moudrost. Proto takové pomluvě nevěnoval pozornost. Žid se však nevzdal a vedl své intriky přes vrchního vezíra, jemuž se posléze podařilo přimět sultána k tomu, aby přes svou úctu k patriarchovi předvolal ho k vrchnímu soudu (do divanu), kde měl osobně podat vysvětlení k rozšířeným klevetám. Patriarcha se dostavil na soud a sultán s ním vedl dlouhou diskusi o víře; když však viděl, že patriarcha jasnými doklady ospravedlnil křesťanskou víru a vyvracel islám, přikázal sultán, aby dokázal pravdivost evangelijních slov tím, že přesune na jiné místo horu, která se poblíž města Misir tyčila. Patriarchova víra nebyla otřesena. Vyprosil si několik dní k modlitbě, kdy se spolu s křesťany půstem, bděním a modlitbou snažili vyprosit Boží smilování. Prosili, aby je Bůh nezahanbil před nevěřícími, aby nebylo posmíváno jeho svaté jméno. V určený čas před shromážděním množství lidí rozkázal patriarcha ve jménu Kristově hoře, aby se pohnula ze svého místa a přemístila se jinam. Hora se otřásla v základech a opustila své místo. Zastavila se nakonec na vzývání téhož jména Kristova. Až doposavad se nazývá turecky Dur-dago, což znamená "hora, která se pohnula" (dosl.: "vstaň, horo; pohni se, horo"). Tento zázrak ohromil nevěřící. Nepřátelé Kristova kříže, nevědouce, jak otřást mocí Kristovy víry, připravili smrtelný jed a přesvědčili vládce, aby přikázal patriarchovi vypít jej, protože Kristus - jak říkali - praví v evangeliu: "Kdyby jste něco smrtelného vypili, neuškodí vám to..." (Mar 16,18) Sultán souhlasil a přikázal podat patriarchovi jed. Patriarcha pln víry požehnal kalich s jedem znamením kříže a vypil ho. Nadarmo čekali na jeho smrt. Patriarcha zůstal zcela zdráv. Pak tuto číši vypláchnul vodou a požádal, aby tuto vodu vypil žid. Nebylo možno odmítnout. Sám sultán ho donutil vodu vypít. Poté, co to žid učinil, ihned zemřel. Tyto zázraky sultána tak ohromily, že přikázal okamžitě popravit vezíra, a na ostatní židy uvalil daně, za něž byly vybudovány vodovody z Nilu do Misiru. Svatého patriarchu Joakima obdařil poctami.
(Athonský paterik; na tuto událost vzpomíná i ruský poutník Trifon Korobejnikov, který přebýval na Východě v r. 1583, viz "Putování kupce Trifona Korobejnikova po svatých místech Východu", St. Petěrb. 1841.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.