1415
Ambon
Zobrazení příspěvku č. 214: #
Administrátor
--- 23. 8. 2007
O bohatém mladíkovi, kapitalistické tržní ekonomice a dokonalosti
12. NEDĚLE; o zlé moci bohatství
16 A aj, jeden přistoupiv, řekl jemu: Mistře dobrý, co dobrého mám činiti, abych měl život věčný?
17 A on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, zachovávej přikázání.
18 Dí jemu: Kterých? A Ježíš řekl mu: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví,
19 Cti otce svého i matku, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
20 Dí jemu mládenec: Všeho toho zachovával jsem od své mladosti. Čehož mi se ještě nedostává?
21 Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej majetek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.
22 Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa; neboť měl majetku mnoho.
23 Tedy Ježíš řekl učedlníkům svým: Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského.
24 A opět pravím vám: Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vejíti do království Božího.
25 A uslyševše to učedlníci jeho, i užasli velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti?
26 A pohleděv na ně Ježíš, řekl jim: U lidí jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné.
(Matouš 19. kap.)
Za lapidárním Matoušovým vylíčením schůzky a krátkého rozhovoru se skrývá mnohé.
Ježíš viděl, že dotaz mladíka není hledáním člověka, který se trápí svou hříšností a morální slabostí ve svém úsilí o získání svatosti; spíše je dotaz člověka, kterého neuspokojili ostatní učitelé a jejich pokyny ohledně zbožnosti a mravnosti. Proto se k mladíkovi chová poněkud chladně a odpovídá stručně. Kdesi v podtónech jeho řeči však můžeme zaslechnout skryté sympatie. Asi ve své předvídavosti již vidí, jaký konec mladíkovo hledání jednou vezme.
Když Kristus jakoby odmítá mladíkovo oslovení "dobrý", ve skutečnosti toto oslovení přijímá a spojuje ho se svým Božstvím. Činí to jemně a téměř neznatelně pro okolní lid. A zároveň trochu kárá mladíka, který toto oslovení použil jen jako zdvořilostní frázi, aniž by věřil, že ten, ke komu se obrací, je Bůh.
Rozhovor běží dál už skutečně stručně - až příkře. "Co mám dělat?" "Zachovávej přikázání." "Jaká?" "Tohle a toto a tamto." (To by se dalo telegrafovat.)
Kristova odpověď mladíka asi zaskočila. Nenapadlo ho, že mu Ježíš na jeho hlubokomyslnou otázku odpoví prostým vyjmenováním těch "obyčejných přikázání", která tak dobře zná od dětství. Pán Ježíš to jistě věděl, ale chtěl tím mladíkovi taktně naznačit, že přikázání sice formálně zná a dodržuje od mládí, ale ve skutečnosti je vůbec nezná. Neví nic o jejich vnitřní síle, o moci přikázání zachránit člověka a uvést ho do souladu s Boží vůlí a přeseknout zplanělou lidskou vůli, neví nic o jejich skutečném obsahu, který tkví v tom, aby člověk se stal Božím dítětem a Jeho služebníkem a vymanil se z otročení tomuto světu, jeho vášním, jeho bohatství, jeho pomíjivosti, - aby nebyl již dítětem těla ale ducha.
Proto ho Boží přikázání neuspokojovala, proto stále bloudil v hledání, jak získat věčný život. Jenže zatímco on očekává, že mu Ježíš řekne nějaké krásné vznešené nové přikázání, či dá nějakou tajemnou "duchovní radu" (nebo alespoň řekne něco na způsob blahoslavenství na hoře), místo toho vyslechne nudný přehled starých přikázání. Prorok z Nazaretu mu řekne, že má plnit to, co dávno plní; říká mu, co zná v Izraeli každé dítě. "Je to vůbec prorok?" dumá možná mladík. "Škoda cesty a času..."
"To přece dávno dodržuju," řekne nahlas a neskrývá své zklamání nad Ježíšovou odpovědí. Konec konců, není to žádný žebrák nebo rybář z Galileje; on je někdo. Může si dovolit ukázat jistou převahu a nenechat se tak snadno odbýt.
Možná odtušil: "To všechno, samozřejmě, zachovávám, kam mi jen paměť sahá..." tak trochu i proto, aby se pochlubil. Vypadá to, že ho ovládala sebedůvěra, lehkomyslnost a slepota vůči vlastním hříchům. Možná jeho slova: "Tak co mi ještě schází?" jsou tak trochu i drzou výzvou ve smyslu: "Tak teď se ukaž, proroku, zkus na mě najít skvrnu, já totiž mám svoje povinnosti v pořádku; jen to zkus mne z něčeho usvědčit." Snad proto nechápal, že stojí před Tím, kdo nejen ukazuje cestu k věčnému životu, nýbrž kdo může dát věčný život. A možná, že věčný život pro něho nebyl něčím tak dobrým, blaženým, aby byl připraven kvůli němu vzdát se blah, která nabízí tento dočasný tělesný život (tedy, zvláště tomu, kdo je bohatý)...V tu chvíli však nabírá vývoj tohoto setkání nový směr. Nečekaný obrat. Najednou ten "nudný prorok" řekne něco, co se zabodne mladíkovi do duše jako žhavý hřeb. Větu, jež ho bude od té chvíle pálit v nitru a nedá mu pokoj. "Chceš-li být dokonalý," to zní dobře, no konečně!, teď přijde něco duchovního: "rozdej co máš..." Ztuhnul. Svět se kolem zatočil. Pár vteřin se nemohl pohnout. Nezmůže se na slovo. Smutně a tiše odchází.
"... bohatý nesnadno vejde do království nebeského," říká za ním Ježíš a říká to s laskavostí (a opět zaslechneme pod těmito slovy jakési sympatie a soucit), protože ve skutečnosti tím chce citlivě říci, že bohatý nemůže vejít do království. To je zřejmé z přirovnání, které hned uvede: Spíše velbloud projde uchem jehly... A nejde tu o samotné množství majetku, ale o stav lidského srdce.
Podobenství o velbloudovi a uchu jehly zní sice srozumitelně ale přesto dosti divně (proč zrovna velbloud?, a proč ne slon?), jelikož Kristova podobenství používají vždy obrazy a situace dobře známé z běžného života. Vysvětlení podávají některé staré rukopisy, které místo "velblouda" píší poněkud srozumitelněji o "lodním lanu", což však není rozpor mezi evangelijními rukopisy, protože lodní lana se zhotovovala z velbloudí srsti a v lidové mluvě se těmto lanům běžně říkalo "velbloud". V tomto světle dostává toto podobenství znaky společné pro všechna Kristova podobenství - stává se z něj obrázek ze života: jako je nemožné protáhnout kotevní lano uchem jehly místo niti, tak se i bohatý nemůže protáhnout úzkými dveřmi do nebeského království.Sv. Jan Zlatoústý říká, že "Kristus nekritizuje bohatství, ale vášeň člověka k bohatství (touhu po bohatství). A jestli je pro bohatého těžko vejít do království nebeského, co říci o těch, kteří jsou spoutáni vášní sexu?" Problém není v bohatství samotném ale ve vztahu bohatých lidí ke Kristu a k evangeliu. Dokonalost a potažmo spása člověka je zřetelně vystižena v devateru blahoslavenstvích, mezi nimiž také je: "Blahoslavení chudí duchem (tj. jejichž duch není spoután a obtížen bohatstvím), neboť jejich jest království nebeské."
--------------
Bohatství nám zde tedy představuje nejen majetek samotný, ale zastupuje vášně, které spoutávají srdce člověka. Vzdát se bohatství, to je pro člověka, který je bohatý a jehož srdce je k bohatství připoutáno, jako zemřít. Teoreticky jsou sice i dnes případy bohatých lidí, kteří nejsou ke svému bohatství v srdci připoutáni, ale v praxi se s tím asi nesetkáme. Je to dáno tím, že bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno.
Slyšel jsem jednoho skutečně špičkového řemeslníka (myslím, že to byl kovář) vyprávět: "Na řemesle nezbohatneš. Z řemesla můžeš slušně žít, ale nezbohatneš. Bohatne se z handlu."----------------
Je dnes téměř vyloučeno, aby někdo zbohatl poctivou prací, řemeslem apod. Z duchovního hlediska nezáleží tolik na tom, jestli je ta či ona loupež v současnosti považována za legální, resp. jsou druhy loupeže, které už jsou tak všeobecně rozšířené, že jsou bez ohledu na přirozenou morálku považovány za zákonné získávání peněz. Zjevnou loupeží jsou takhle např. některé zisky obchodníků, běžné lichvářské úroky bank, zisky energetického průmyslu, nebo filiálky západních firem v zemích třetího světa, kde je tzv. "levná pracovní síla", což v praxi znamená, že tam lidé pracují jen za nepatrný zlomek mzdy, kterou by za stejnou práci dostali západní lidé pracující ve své zemi. Biblí mnohokrát odsouzené "odírání chudých" je základem, na němž je postavena vysoká životní úroveň západní civilizace.
Loupež se může ubírat všelijakými cestičkami.
Drancování přírodních zdrojů a plýtvání jimi - což to není loupež? A krade-li přebujelý průmysl lidem čistý vzduch a vodu, ticho venku, krásnou krajinu - jakým slovem to nazvat? A jak pojmenovat působení mediálního průmyslu, který lidem ukradl blahodárné ticho pod jejich střechami a duševní svobodu tím, že jim znásilňuje ducha hloupou zábavou, reklamou, rozněcováním tělesných vášní? Je to loupež. Tohle všechno se děje kvůli jedinému - pro peníze. Na vysávání přírodních zdrojů, na nadvýrobě bezohledné k životnímu prostředí, na mediálním průmyslu, na reklamách, na rozněcování tělesných vášní v lidech, - na tom všem někteří lidé pohádkově vydělávají.
Loupeží je, není-li výrobci či pěstiteli zaplacena přiměřená výrobní cena za jeho produkt, což je případ všeho, co se dováží ze zemí třetího světa (olupováni jsou producenti). Loupeží je, je-li prodáváno něco za mnohem vyšší cenu, než jaká je cena nákladů na pořízení věci (použitý materiál a práci) a její dopravení atd. (olupováni jsou spotřebitelé). Loupeží je přijímat očividně neúměrně vysoký plat, ať už jde o vrcholový management nebo politiky apod., protože o tyto peníze byl připraven někdo, komu morálně patří. Loupeží jsou zisky mediální průmyslu, show byznysu, různých popstars, zbožňovaných sportovců apod., protože jsou založeny na oškubání ohlupovaných a zmanipulovaných lidí a na rozněcování vášní, které devastují lidskou duši.
Všichni zřejmě cítíme, že právě takové loupeže jsou pevně zabudovány do principů tzv. "tržní ekonomiky".
Těmto bohatým lidem ve skutečnosti není co závidět. Nejsou to svobodní lidé (a nevěřím, že mohou být trvale šťastní). Ďábel jim nedovolí získat takové majetky, aniž by se "nenamočili" do zotročující vášně či přímo do hříchu.
Celý současný západní ekonomický systém - tak velebený a vychvalovaný (kým asi?) jako cosi dokonalého - je v samotných principech svého fungování založen na špatných lidských vlastnostech: touhy po zisku (zištnosti), lakotě, závisti, mamonářství, lstivosti, nemilosrdenství, přezíravosti vůči utrpení atd. - tyto zlé vášně jsou motorem západní ekonomiky. Bez nich by se tržní mechanismy a ekonomická prosperita Západu zhroutily. Zkuste si představit tržní hospodářství ve společnosti svatých lidí, kteří netouží po majetku, chtějí mít co nejméně věcí a pracují zadarmo, spotřebují jen málo obyčejného jídla, pijí čistou vodu ze studánky, a každý z nich si přeje být chudší než ti, co jsou kolem.
Celá tzv. "hospodářská soutěž" je založena na lidské závisti. Zkuste si ji představit ve společnosti lidí, kteří nechtějí soutěžit, ale chtějí si zadarmo pomáhat. A jestli v něčem soutěží, tak v tom, kdo toho spotřebuje nejméně, nebo se předstihují v nezištnosti...
Nechci zde lákat k nějakým utopickým společenským režimům, ale odhalovat, na čem spočívá náš společensko-ekonomický model. Tento svět a tato civilizace není společností svatých lidí a hřích v lidských srdcích nedovolí v současném světě fungování žádného principiálně dobrého společenského režimu. To je jasné. Takže na jedné straně - nepodléhejme propagandě politické levice, na straně druhé - nežijme v iluzi, že současný model fungování naší civilizace je založen na principech dobra. Uvědomme si, že život společnosti je pouhým zrcadlením stavu lidského nitra, které je po pádu člověka pokaženo hříchem. Na určitou změnu společnosti k lepšímu je naděje, pokud církev ukazuje společnosti příklad svatosti, pokud dokáží křesťané svým životem inspirovat své okolí, být solí země, stát se kvasem, který vše prokvasí. Nechám na každém, aby sám posoudil, jestli to dnes církev u nás činí...
Mám zato, že bez lakoty a loupeže se dnes takřka nelze dobrat bohatství. Proto prakticky není možné, aby srdce bohatého člověka nebylo k bohatství vášnivě připoutáno, jelikož právě vášně stojí za získáním bohatství.
Ve starém světě bylo ještě možno stát se bohatým čestnými způsoby - pracovitostí, dovedností ve svém řemesle, hojnou úrodou, prozíravým hospodařením. Proto bylo bohatství považováno za Boží dar a požehnání shůry. A lidé, kteří si jím nenechali spoutat srdce, chápali své jmění nikoliv jaké něco výlučně svého, ale - podobně jako Job - jako Bohem udělenou výsadu rozdávat. Takový poctivý bohatý člověk se o své bohatství chce dělit.
Paisios Athonský trefně poznamenává, že Bůh nám dal dost pokrmů, abychom mohli živit hladové, ale my to nechápeme - místo obdarovávání chudých si jdeme koupit větší ledničku, abychom měli kam tu horu jídla uskladnit a nezkazilo se nám to. To platí nejen pro jednotlivce, ale pro ducha celé západní civilizace, která vede život v neustálé hostině a zbytek světa nechává umírat hlady. Proto je bohatství Západu prokleté.
Pro srdce spoutané bohatstvím je jeho ztráta jako smrt. Podobně to platí o všech hlavních vášních, které zotročují lidské srdce. Zříci se jich, přemoci je, - to je proces, při němž si člověk projde "malou smrtí". Jeho stará existence končí v hrobě, ve tmě. Jen přes hrob však vede cesta ke vzkříšení. Na druhé straně se takový asketa vynoří jako svobodný člověk, vzkříšený k novému životu. Dokonalost - tak to Pán Ježíš nazývá. Už tady na zemi se narodit k novému životu.
Jeden z hlavních rysů křesťanského ducha je vystižen Kristovými slovy: "Nejste z tohoto světa. Já jsem vás ze světa vyvolil. Svět vás bude nenávidět. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho." Na jiném místě praví Bible, že "tělesný způsob života je nepřátelstvím vůči Bohu" (Řím 8,7-8). "Tělesným myšlením" či tělesným způsobem života je míněn život dle vášní, ovládaný vášněmi, tedy podrobený světské sféře.
Kristus nás volá k dokonalosti, čili abychom zemřeli světu, zemřeli vášním, došli vzkříšení - a začali s tím hned teď.
Dokonalost? - každý po ní touží. Stejně jako každý touží někde hluboko v sobě po svatosti a čistotě. (Světští lidé to většinou nepřiznají; bojí se, jestli nebudou vypadat směšně.) A touží po svobodě. Je tak divné, že všechny ty tři věci jsou vlastně jedním? Božím Královstvím.Tímto procesem nelze úspěšně projít bez Boží pomoci. Nestačí jen se prostě zřeknout vášně bohatství s důvěrou pouze ve vlastní síly, bez modlitby a živé víry v Boží pomoc; na místo jedné vášně mohou nastoupit vášně jiné, subtilnější. A tak vznikne nekončící proces, který dříve či později přesáhne síly a schopnosti člověka, a ten pak dokonalosti nedosáhne. Nekonečný příběh. Při očišťování od vášní má zcela rozhodující váhu Boží zásah. Vše, co člověk učiní proto, aby se líbil Bohu, má sice jen nepatrnou sílu, ale není to nevýznamné. Je to jako spouštěcí mechanismus, který umožní pracovat jiným silám, jejichž moc je člověku nedohlédnutelná. Důležité tedy je, aby se boj proti vášním děl v duchu lásky k Bohu a touhy po jeho království. Umřít je v lidských silách, ale vzkříšení dokáže učinit jen Bůh.
O tom vypráví poslední věta dnešního čtení: U lidí je to nemožné, ale je to možné pro Boha.
-------------------
Ten mladík odchází zarmoucen. Přikázání zachovával, ale k dokonalosti neměl odhodlání. Základ byl položen, ke stavbě do výšky však scházela odvaha. Říká se, že správný duchovní život dříve či později přivede člověka do bodu, kdy stojí před dveřmi, za nimiž pokračuje cesta k dokonalosti. Jenže jsou dveře do hrobu. Musí se čehosi vzdát, něčeho, na čem lpí lidské srdce. Co je mu tak drahé, a co mu při tom brání vzlétnout. Je to skutečně jako "malá smrt" - krok do prázdna. Bez záruky.
Ten mladík si po svém odchodu od Ježíše nejspíš musel říkat: "To je šílenství. Přece se nemohu vzdát všeho majetku, nikomu jsem to neukradl, je to poctivé jmění. Nemá právo to po mně žádat. Jak bych potom žil? A když to udělám, co pak? Nebudu si do konce života rvát vlasy, že jsem se tak nerozumně a zbytečně ožebračil? Takové věci se přece nedělají. To po mně nikdo nemůže chtít. Není nic špatného mít poctivé peníze. Kdo mi pak co dá? ... Jenže, může mě teď ještě můj majetek potěšit? Kam se poděla ta radost, kterou mi mé bohatství až doposavad přinášelo?"
Jednou, po Kristově vzkříšení, přijdou za tímto mladíkem Ježíšovi učedníci a řeknou mu to, co píše apoštol v dnešní epištole; že "Mesiáš zemřel za naše hříchy" a že "byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých", a že "se zjevil" svým učedníkům a naplnil je silou a radostí. Mladík je už dávno přesvědčen, že spasit ho nemůže ani jeho bohatství, ale ani žádná zákonická spravedlivost; i on se chytne ruky vzkříšeného Pána, která je k němu vztažena, a půjde za ním. "Bohu je přece všechno možné..."
P.S.
Podle církevní tradice ten mladík po nějaké době Ježíšova pokynu uposlechl. Nevydržel to. Musel to udělat. Rozdal svůj majetek a stal se křesťanem. Pochopil, že by už nikdy v životě nebyl šťastný, kdyby to neučinil. Kdo jednou zahlédl cestu k dokonalosti, ale nevstoupí na ni a vrátí se k tomuto světu, ztratí obojí: dokonalost i tento svět. Nic z toho světa už není schopno uspokojit takového člověka. Bídný je úděl takových lidí: o pozemskou radost přišli a nebeskou nezískali. To ten mladík už dobře chápe.
Ani my - bohatí majetkem, vášněmi, tělesnými a duševními rozkošemi, se srdcem zamotaným do spletitostí tohoto světa - zřejmě nejsme schopni uposlechnout Kristovo volání hned. Jednou to však budeme muset učinit, jinak náš duchovní život nebude mít vývoj. Jak říkají mniši na Svaté Hoře - tam je symbolem cíle duchovního života vrcholek hory Athos - není tak důležité, jestli v tomto životě člověk dojde až na samý tento nejvyšší vrchol, podstatné je rozhodnout se a vykročit na tu strastiplnou úzkou cestu nahoru.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.