Ambon
Zobrazení příspěvku č. 237: #
Administrátor
--- 18. 10. 2007
Patriarcha Alexij na Západě
Nad cestou ruského patriarchy do Paříže
Výběr z ruského tisku
(Pro západní čtenáře - jak jsou věci vidět z druhé strany. Při čtení jednoho ruského článku /otištěn v necírkevních novinách/ mě napadlo, že by mohl být zajímavý pro české nepravoslavné křesťany, kteří většinou neznají problematiku ekumenismu, jak je nahlížena z Ruska. Článek to je světský s necírkevním pohledem; není totiž psán duchovním resp. teologem, ale světským novinářem. Tím je vlastně ještě zajímavějším. Tak jsem pár pasáží z článku pro Ambon přeložil.)
Úvaha nad návštěvou patriarchy Alexije II. v Radě Evropy a v Paříži na pozvání francouzských katolických biskupů.
Na programu byl projev v Radě Evropy, návštěva pařížského chrámu Matky Boží (katedrály), setkání s francouzským prezidentem, pobožnost v pařížském pravoslavném chrámu, návštěva ruského hřbitova.
Někteří považují celou návštěvu za přelomovou, za senzaci apod. Už projev patriarchy před delegáty Rady Evropy o víře, svobodě, o důstojnosti člověka, kterou nachází v Bohu, o tragickém rozštěpu lidských práv a mravnosti, prohlašují někteří za historickou událost, stejně jako záběry pobožnosti patriarchy v katedrále Matky Boží, kde se patriarcha obklopen katolickými biskupy poklonil trnové koruně Páně a vykonal pravoslavnou pobožnost (moleben). Francouzské noviny psaly, že "něco takového se nestalo tisíc let" - tj. vlastně ještě nikdy.
Kam až sahá tento vstřícný krok? Co znamenají televizní záběry (vysílané všemi ruskými televizemi) ruského pravoslavného patriarchy modlícího se v jednom z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších chrámů západního světa? Je to historický přelom, nebo krůček ke sblížení dvou největších světových křesťanských církví? Zhroutila se hradba oddělující obě církve? Všichni přece vědí, že v pařížské katedrále stojí vrcholný představitel většiny pravoslavných křesťanů. Proto má jeho oficiální návštěva na Západě takový rozměr.
Pro pochopení, co se to vlastně stalo, musíme si nejdříve připomenout alespoň stručně a alespoň nedávnou historii vývoje vzájemných vztahů.
Katolická ekumenická vstřícnost 2. vatikánského koncilu se s pravoslavné strany setkala s nedůvěrou. Jednak to celé (tj. 2. vatikánský koncil) působilo dojmem "vyklízení pozic" a radikálního zesvětštění církve a přechod pod vládu "knížete tohoto světa" (to je evangelijní označení ďábla): všedovolenosti, morálního relativismu, atropocentrismu současného světa. A dále - tento krok katolické církve byl chápán jako nový způsob proselytismu - a nutno říci: ne bez důvodně. Pod maskou sblížení - zajetí "sesterských církví".
Toto nebezpečí se viditelně ukázalo po pádu Sovětského svazu, kdy vedení katolické církve prohlásilo postkomunistické Rusko za duchovní poušť a za své misijní teritorium - jako by zde nebyla žádná pravoslavná církev. Dále následovaly dramatické události na Ukrajině, kde proti všem uzavřeným dohodám začali řecko-katolíci násilně zabírat pravoslavné chrámy (delegaci ukrajinských pravoslavných biskupů, která tenkrát přijela do Vatikánu, aby s papežem hovořila o situaci na Ukrajině, papež ani nepřijal). To přivedlo Ruskou pravoslavnou církev do režimu tvrdé opozice vůči katolíkům. Vše prokatolické a ekumenické bylo zmraženo nebo se změnilo na církevní marginálii. ... A po řadě skandálů kvůli ustanovování samostatných katolických biskupství v Rusku se rétorika Pravoslavné církve opět přitvrdila.
Nyní však návštěva patriarchy Alexije v samotném srdci katolické Francie. ... Mnozí hovoří, že klíčový vliv pro určitou změnu vztahu Ruské pravoslavné církve ke katolíkům měla výměna papeže. Jan Pavel II. byl Polák (a to předurčilo jeho vysloveně nepřátelský vztah k Rusku a k pravoslaví). A navíc, nový papež je konservativec, oproti minulému papeži - liberálovi. A dále - pravoslaví v Rusku se stále upevňuje; katolicismus už zde nepředstavuje reálnou hrozbu. Pak jsou zde politické resonance. Rusko dneška vede opět aktivní světovou politiku (na rozdíl od jelcinovské éry); a vnitropolitický tlak na církev v Rusku ji nutí k větší otevřenosti; ruské velmocenské politice by se příliš nehodilo, aby většinová ruská církev byla uzavřená do sebe a naježená vůči světu. Otevřené ruské pravoslaví, samostatné, silné, pěstující kontakt s klíčovou silou křesťanského Západu, může být významně ku pomoci ruské vnější politice.
Dokonce i z vnitřně ruského hlediska je uzavřenost většinové církve už jen na závadu. Dnešní Rusové jezdí po světě, sledují televizi, pracují s internetem, jezdí vydělávat na západ. Církev už nemůže zůstat uzavřená ani co se kanonického teritoria týče, ani na úrovni sociální. Úkolem dne už není boj s papisty o kanonická území, ale zápas za uchování morálních a ideových principů křesťanství, doslova boj za záchranu lidských duší.
Svět se změnil. Mnohé v něm vyvolává obavy. Agresivní expanze sekularismu, který napadá církve bez ohledu na jejich rozdílná dogmata. Katolicismus je v posledních letech v tvrdé opozici vůči progresivní bezbožnosti, a to vyvolává v pravoslavném prostředí sympatie. I když obě církve rozděluje jejich historie, rozdíly ve víře a tradiční konflikty, jsou obě baštami křesťanských tradic.
Řeč patriarchy v Radě Evropy obsahovala respekt k principům světského státu a hodnotám svobody, ale žádnou chválu progresivnímu sekularismu. Jasně odvětil na provokativní otázku na omleté téma homosexuálních vztahů: "Homosexualita je odklon od normy. Např. kleptomanie je také odklon od normy, a nikdo nepropaguje toleranci vůči kleptomanii. Proč je dnes homosexualitě pořádána tak široká reklama?" (Vyvolalo to na Západě bouřlivou reakci: "Patriarcha chce chytat homosexuály jako kleptomany!" ochránci lidských práv a právníci zase povstali na obranu kleptomanů, kteří prý kradou pouze drobnosti a neměli by být odsuzováni za svou nemoc...)
A navíc: Západ se obává šíření islámu (zvláště jeho radikálních forem). A tady může být Ruská církev se svými letitými zkušenosti s dobrým soužitím s islámem užitečná katolíkům.
Jenže tím vším se hovoří jen o sblížení, v žádném případě nikoliv o sjednocení. Návštěva patriarchy byla přesně naplánovaná a přestože byl patriarcha bezprecedentně otevřený a loajální, nikde nepřestoupil v ústrety katolicismu ani krok přes hranice dané kánony a dogmaty pravoslaví, dbal, aby neučinil žádný ústupek, který by mohl být vykládán jako vyklízení církevních pozic. "V úsilí o jednotu se musíme vyvarovat kompromisů dotýkajících se podstaty věrouky," prohlásil Alexij II. před návštěvou. A této linie se pečlivě držel.
Některé sdělovací prostředky kdovíproč psaly o společné katolicko-pravoslavné bohoslužbě. Žádná společná služba nebyla. Podle pravoslavných kánonů není v katolickém (tj. neposvěceném pravoslavně) chrámu pravoslavná bohoslužba možná. Konala se pouze krátká pobožnost (moleben), která je pravoslavnými kánony dovolena v případě, že se na tom místě nacházejí svaté ostatky či svátost uctívaná pravoslavnou církví. V případě pařížské katedrály se jednalo o jednu z hlavních křesťanských svátostí: trnový věnec Pána Ježíše Krista. (Pravoslavné kánony zakazují sloužit bohoslužby v nepravoslavném chrámu, výjimka je dovolena pouze, když jsou v chrámu svaté ostatky, které přichází pravoslavný uctít - u těch je možno vykonat bohoslužbu.)
Patriarcha sám objasnil: "Církevní jednota je vyjádřena plným souhlasem ve vyznání víry, a pouze toto může být základem pro společnou eucharistii. Pravoslavná církev je připravena k dialogu, k setkání s katolickým světem, ke společnému řešení otázek boje proti sekularizaci společnosti, proti sektám a morálnímu relativismu - ale jen za té podmínky, že toto sblížení není spojováno s principiálními otázkami věrouky. Avšak tam, kde jsou dotčeny tyto otázky (věrouky), nejsou možné žádné kompromisy." Tuto pozici udržoval patriarcha v průběhu celé návštěvy. A právě tato pozice je dnes základem dalších vzájemných vztahů mezi pravoslavnou a katolickou církví.
Rokování o sbližování pozic ve hlavních dogmatických rozdílech už začalo, ale zatím probíhá jen opatrně. Byla zorganizována smíšená pravoslavně-katolická teologická komise, jejíž druhé zasedání probíhá v Raveně. Posuzuje se problematika prvenství ve světové církvi. Katolíci mají své dogma, které předpokládá hlavenství papeže. Pravoslavní vycházejí z toho, že světová církev nemá žádného jediného představitele. Pravoslavná církev sice uznává přední autoritu římského papeže, jenže nikoliv na úrovni vlády nad církví - a ještě ke všemu - i tuto pouhou čestnou autoritu měl jen do rozkolu v r. 1054.
Mimochodem, ještě před začátkem rokování opustila delegace Ruské pravoslavné církve zasedání. Ale ne kvůli katolíkům, nýbrž kvůli konfliktu s konstantinopolským patriarchou, který do delegace přizval (bez projednání s ostatními místními církvemi) i představitele Estonské církve, kterou v r. 1996 vytvořil Konstantinopolský patriarchát na území Ruské pravoslavné církve.
(Časopis: Expert, 15.10.2007)
Pro nepravoslavného čtenáře uvádím, že výše citovaný světský časopisecký článek je na ruské poměry psán spíše nadprůměrně v prozápadním a proekumenickém duchu. V ruském tisku a církevním prostředí zazněla řada dosti kritických připomínek a stanovisek k patriarchově návštěvě na Západě.---------------
Ještě dodatek k tomu incidentu v Raveně:
Těžko si představit, jak by mohli být zástupcové Moskevského patriarchátu v jedné komisi spolu s zástupci pravoslavné církevní struktury, kterou Moskva neuznává a která je nekanonická. Když žádali zástupci Moskvy, aby delegáti tzv. "Estonské apoštolské církve" opustili komisi, jinak to budou muset udělat delegáti Moskevského patriarchátu, odvětil delegát Konstantinopole, že podle mezipravoslavných dohod opustí-li jedna místní církev dialog, ostatní mohou pokračovat bez ní. "Takže Konstantinopol byl na podobný vývoj očividně připraven," říká biskup Ilarion (Alfeev), který byl součástí moskevské delegace. Kompromisní návrh Rusů, aby byli estonští delegáti zařazeni do konstantinopolské delegace, Konstantinopolský patriarchát odmítl. Jediné s čím Konstantinopol souhlasila, byla jakási poznámka vnesená do aktů práce komise, že "estonskou církev Moskevský patriarchát neuznává jako samostatnou církev", což sotva mohlo Moskvu uspokojit. "Konstantinopolský patriarchát vytyčuje svou pozici jakožto garant mezipravoslavné jednoty, jenže kroky, které činí, bohužel této jednotě spíše škodí," uvedl biskup Ilarion a pokračoval: "Co bylo důležitější? Protlačit na mezipravoslavné jednání Estonskou církev, nebo chránit jednotu pravoslaví? Zájmy Konstantinopolského patriarchátu byly postaveny výše než zájmy všepravoslavné jednoty. Tím se opět dostává na stůl otázka o roli Konstantinopolského patriarchátu, o jeho právech a povinnostech." Dále se táže: "Jak se budeme moci zapojit do dalších etap dialogu, když nejsme přítomni v této etapě? Jak budeme moci korigovat ty části ravenského dokumentu, s nimiž nebudeme souhlasit? Jasná odpověď není. ... Jsem nucen mít za to, že nepřítomnost největší pravoslavné církve (počet příslušníků Ruské pravoslavné církve převyšuje počet všech členů ostatních pravoslavných církví dohromady) staví v pochybnost legitimitu pravoslavně-katolického dialogu. RPC opustila dialog výhradně kvůli Konstantinopolskému patriarchátu. Výhradně na něm nyní závisí, jestli se Moskva k účasti na dialogu vrátí."
(NG Religii)
Odchod ruské delegace byl prakticky jediným způsobem, jak mohl Ruský patriarchát zareagovat na vměšování Konstantinopole do ruské kanonické sféry. Zřejmě si Rusové řekli, když nedbá Konstantinopol na naše kanonická práva a na jednotu s námi, my se nebudeme účastnit jeho politiky na Západě. Konstantinopol je totiž v ekumenickém hnutí velice aktivní, jenže má málo věřících. V pravoslavném světě se dosti otevřeně hovoří o tom, že konstantinopolský patriarcha dnes téměř nikoho nezastupuje. Většina pravoslavných věřících je pod jurisdikcí Ruské církve, takže ten, kdo fakticky (a nikoliv jen historicko-titulárně) zastupuje většinu pravoslavného křesťanstva, je ruský patriarcha. Čili jakékoliv dialogy, dohody a společná prohlášení smíšených komisí, v nichž nemá zastoupení ruský patriarchát, nemají v pravoslavném světě skoro žádnou váhu - a tím pádem vlastně ani mimo pravoslaví. A tak vyznívají ekumenické snahy Konstantinopole trochu do prázdna.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.