1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 290: #

Administrátor --- 15. 1. 2008
Narození Páně

O vánočních svátcích, nad vánočními svátky.

Biblický výrok z prologu evangelia sv. Jana: Slovo se stalo tělem, znamená: Bůh Syn se stal člověkem, čili druhá Osoba Božské Trojice na sebe přijala celé naše lidství.

Obvykle o těchto svátcích rozebíráme skutečnost, jak se Bůh ponížil, když se narodil jako člověk. Letos bych však chtěl na událost Narození pohlédnout z opačného směru. Jak velikým a cenným je v Božích očích člověk, když se Bůh rozhodl, že se stane člověkem, aby člověka zachránil pro věčný život.

Podle pravoslavného názoru, je člověk stvořením, jehož cíl leží výše andělů. Je stvořen na Boží obraz a podobu.

Nejdříve musíme vysvětlit, proč se Bůh nikdy nevtělil do ničeho neživého ani do rostliny ani do zvířete. Především proto, že nic z toho není učiněno dle Božího obrazu a podoby, jako je učiněn člověk. Boží obraz zůstal v člověku uchován i po hříchu; jenže Boží podobu hříchem ztratil. Vtělení Božího Syna je tedy cestou, jak otevřít člověku cestu k opětovnému získání původní podoby. Ani do kamene ani do zvířete se Bůh nevtělil, protože by tím nespasil svět. Bylo potřeba uzdravit původce nákazy, z něhož se infekce hříchu rozšířila na všechno stvoření, - člověka.

Zkusme však tuto otázku odpovědět ještě jinak. Tedy znovu: Proč se Bůh nevtělil do skály či zvířete? Jistě, Bůh je svým Duchem přítomen ve všem stvoření: od kamene, přes květinu, až po živočišstvo. To vše je tedy svým způsobem živé, protože Duch Boží je Duchem života. Leč Boží vtělení je něco jiného než "pouhá" duchovní přítomnost, dávající existenci všemu, co jest.

Nemůže se do nich vtělit, protože v každém z nich už je - v plnosti té přítomnosti, která je kameni či zvířeti určena. Žádné neživé věci, ani rostlině ani živočichu, není dána možnost Boha odmítnout, Boha zapřít, prohlásit, že Bůh není nebo že ho v sobě nechce. V jistém smyslu však narušil Boží řád i v neživé nebo živočišné přírodě právě pád člověka. Nesprávný akt lidské vůle. Vše, co jest, je poskvrněno hříchem člověka. Po Adamově pádu všechno živé stvoření, včetně člověka, na biologické úrovni zmutovalo (jak píše V. Lossky). Bůh nicméně není vyhnán z hmotného světa, Boží přítomnost v materii pokračuje.

Jedině člověk má schopnost Boha poznávat a věřit v Něho, a svobodnou vůli Boha přijmout či odmítnout, a v posledku se s Ním ve svobodném aktu všech sil své bytosti spojit, sjednotit. A jestliže Adam kdysi dávno toto sjednocení svobodně odmítl, a tím zavřel celému lidstvu cestu ke spojení s Bohem, pak ze strany člověka nemůže tuto cestu opět otevřít už žádný člověk, syn starého Adama, než jedině Nový Adam - který je plným člověkem, ale není postižen kletbou nepřátelství vůči Bohu, kterou na sebe a své potomky uvalil starý Adam.

Proč se tedy Bůh vtělil do člověka, i když v něm už je - ostatně, jako ve všem a všude? Protože člověk, nadaný od Boha svobodnou vůlí, z části své bytosti Boha vyhnal - odstranil ho ze svého srdce, ze své mysli, ze své vůle. Přestal Boha milovat nade vše a oddaně ho poslouchat. Tento duchovní prostor v člověku je na tom hůře než kámen či rostlina. Ani kameny ani květiny totiž nevyhánějí Boha ze sebe, avšak duchovně nemocný člověk, nakažený Adamovou infekcí, to činí. Stéblo, spojující člověka s Bohem, Adam přetnul.

Bůh dal člověku svobodu volit či zavrhnout dobro, protože od něho očekával něco více, než jen slepou účast na dobru, které stvořil. Chce od něho, aby uvědoměle, svobodně a s vděčností přijímal svůj život a celý svět jako dary Boží lásky. Láska Boha k člověku je tak veliká, že Bůh člověka k ničemu nenutí. Ke stvoření člověka stačila jedna vůle (Boží), ke sjednocení člověka s Bohem jsou potřeba vůle dvě (Boží i lidská). (Dle V. Losského)

Po pádu Adamově a před příchodem Kristovým jakoby Bůh už nebyl v duchovním nitru člověka doma, zůstává jen latentně; jsou to jen chabé odlesky a zbytky toho, co bylo před Adamovým hříchem. Je to duchovní prostor lidské bytosti, nad kterým Bůh předal plnou vládu člověku, a ten svou moc použil, aby odtud Boha vystrnadil. (Námitka: vždyť byli i v době před příchodem Krista na světě zbožní lidé. Ano, jenže i v nich Bůh působil jakoby z vnějšku, nikoliv z nitra.) To se okamžitě projevuje na stavu lidstva - před potopou i po ní.

Když člověk už zakusil dost bolesti z prázdnoty ve svém nitru, uprostřed zimy lidských dějin, v nejhlubší noci lidského pádu, nastoupil čas, kdy je vše připraveno k tomu, aby se Hospodin mohl vrátit na tato pustá místa, do propasti, která zela v lidském srdci. Tato nejposvátnější místa stvoření se kdysi, po odchodu lidí z ráje, stala doupětem strašidel, údolím děsu a hrozným brlohem běsů. Boží oltář v člověku byl zpustošen. Při svém vtělení do člověka Bůh přichází, aby se na tato místa vrátil.
K vyléčení této rány, která nezahojena krvácela hluboko v nitru všech lidí, nestačila taková duchovní přítomnost Boha v člověku, jakou je Bůh přítomen např. v kameni. Vtělením na sebe Bůh přijal všechny lidské vlastnosti - včetně svobody přijmout či odmítnout Boha. Vtělený Bůh a zároveň plný člověk, Ježíš Kristus, nezopakoval chybu Adama, ale tím, že jako člověk zachoval poslušnost Bohu až do smrti, uzdravil člověka zevnitř.

Smysl vtělení je tedy spojen s lidskou svobodou, vírou a cestou tvůrčího sjednocování se s Bohem. To jsou vlastnosti lidství a žijí v každé lidské osobě. Vtělení do věci či do zvířete, které není osobou, je absurdum.
Bůh se tedy nemůže se narodit jako zvíře, ale může se vtělit do člověka. Základní tezí svátků Narození Páně je: Bůh se stal člověkem. Myslím, že tuto zásadní odlišnost člověka od zvířete je nutno právě v naší pokažené době důrazně připomínat. Lidem dnes lžiproroci materialistické vědy neúnavně vtloukají do hlavy: „Jste jen trochu lepší zvířata. Vyvinuli jste se z živočichů. Jste inteligentní opice - nic víc.“

Všichni víme, s jak vysokou frekvencí se setkáváme všude s narážkami na podobnost člověka a zvířete. Mimochodem - tak masivní proklamace evolučního materialismu je záležitostí posledních asi tak deseti let. Chcete-li se podívat na dokumentární film o přírodě, jde-li o nový film, pak nejfrekventovanější slovo komentáře je "evoluce". Taková mozková masáž nebyla ani za komunistů, kdy většinu z toho, na co se ještě dalo v TV dívat, tvořily právě přírodovědné filmy.

Nejčastěji se však setkáváme s hledáním podobnosti člověka a zvířete tam, kde jde o to ospravedlnit lidské pudy a vášně, či lépe řečeno - osvobodit lidi ode všech morálních omezení a pout - ke svobodě bezuzdné živočišnosti či - lépe řečeno - do otroctví nejhrubších tělesných vášní.

Proto je tak hrozné, že dokonce i mnoho současných křesťanů ztrácí odvahu hájit křesťanskou a biblickou kosmologii a světonázor svatých Otců. Křesťan by se neměl nechat svést kouzlem nějaké rozumářské teorie, nýbrž by měl vždy a vše posuzovat podle ovoce, jaké to nese, jak nás učí Ježíš Kristus v evangeliu.

Tato doba je taková, že každého, kdo by ještě chtěl věřit v Bibli, prohlašuje za blázna a nepřítele pokroku, staví ho na pranýř všeobecného výsměchu a mrská ho bičem spleteným z fantaskních vědeckých teorií, které však často nesplňují základní a všeobecně uznávaná pravidla vědeckosti (např. ověřitelnost opakovatelným experimentem, vyvrácení protiargumentů či důstojné vyrovnání se s kritikou stejně vzdělaných kolegů).
Stojíme tváří v tvář masivnímu rozumářství, jemuž dal ďábel se souhlasem člověka takovou duchovní sílu, že v teorie a názory, které by lidé ještě před pár stovkami let považovali za naprostou šílenost, věří drtivá většina naší vzdělané společnosti jako v nezpochybnitelnou a bezpečně prokázanou pravdu. A tomuto bláznovství podřizují své uvažování.

Proč vlastně dávají démoni evoluční teorii takovou duchovní sílu, že lidé tváří v tvář tak nesmyslné hypotéze, která nedává smysluplnou odpověď na základní lidské otázky, přestávají přemýšlet? Strom poznáte po ovoci, praví evangelium. Domnívám se, že na dnešních lidech je to zřetelně vidět: vtlučete-li člověku, že se samovolně vyvinul z opice, ztratí pak jednak víru ve Stvořitele a potažmo ve Spasitele, a ztratí sebeúctu.

Z teologického hlediska vidíme, že za útokem materialismu vedeným proti biblické víře v zásadní odlišnost člověka od zvířete, je ještě něco hlubšího. Je to útok na podstatu lidské osoby. Je to snaha učinit z lidských osob pouhé stádo jedinců. To zásadní, čím se liší každý člověk od zvířete, je skutečnost, že je osobou (pojem "osoba" je ve vlastně souhrnem všeho, čím Bůh odlišil člověka od zvířete a v čem tkví Boží obraz v člověku). V materialistickém světonázoru se člověk stává pouhým jedincem, tj. jedním z mnoha, kusem ze stáda, a podle toho se s ním zachází. V pojmu "osoba" je obsažena veškerá vznešenost člověka. Za termínem "jedinec" se neskrývá nic.

Křesťanů, kteří se snaží smířit tento duchovní útok na Boží zjevení s Biblí, se můžeme otázat: Jestliže Bůh stvořil člověka ze zvířat, kdy se v člověku objevila duše? Přišla duše do vyvíjecího se zvířete náhle nebo po kouskách? Nebo jinak: Kdy se stalo zvíře tím, o čem se píše v Bibli, že je podle Božího obrazu a podoby? Co vlastně odlišuje člověka od zvířete? Nebo se stal zázrak a na jakési stádo opic někde v pravěké buši sestoupil Duch Svatý a změnil je na lidi? To jsou vážné otázky.

V případě těchto liberálních křesťanů, musíme dát zapravdu základní výtce, kterou nám činí muslimové: "Křesťanství jde s dobou; podbízí se lidem. (Liberální) křesťanství nezaručuje neměnnost, která je základní vlastností Božího zjevení." Ano, islamisté mají v tomto pravdu. Náboženství, které se mění podle doby, je vynálezem lidským, nikoliv darem Božím, to chápe každý a není k tomu potřeba žádné vysoké teologické vzdělání. Tato cesta je sice široká a pohodlná, ale vede křesťanství do hrobu.

Dotkli jsme se jednoho z důvodů, proč pro vzrůstající počet západních lidí ztrácí křesťanství přitažlivost a konvertují k islámu. Dnes se uprostřed naší materialistické civilizace objevují lidé, kteří si žádají opravdové náboženství, které je mj. konstantní. Je jakousi konstantou, o kterou se lidé mohou opřít, které se mohou zachytit a nebýt unášeni proudem času kdovíkam. U západního křesťanství zřetelně vidíme, jak se proměňuje v průběhu doby a zvláště v posledním století. A čím dále tím rychleji. Tam už žádnou konstantu nenajdeme. Dokonce i Bible, o které bychom předpokládali, že alespoň ona bude nějakým pevným záchytným bodem všeho křesťanstva, je vykládána nejrozličnějšími způsoby, překládána do našich jazyků nejroztodivnějšími metodami a v poslední době dokonce editována. Otevřeně se dnes už v západních církvích hovoří o potřebě změn v Bibli - čili o nutnosti vypustit z Bible některé pasáže (např. proti homosexualitě apod.). Takové křesťanství je možná přitažlivé pro duchovně povrchní lidi, kteří si slibují najít v církvích spíše sociální než náboženský rozměr (dobrou partu, společenství, různé vzrušující akce, pěknou muziku, sociální zázemí a kontakty atd.) Na tento proud zcela zřetelně vsadili katolíci, kteří se snaží představovat sami sebe jako "církev pro mladé" či jako "náboženství mládeže". Sociální, kulturní a intelektuální požadavky soudobé mládeže se staly hlavním formujícím vlivem vytvářejícím současnou podobu katolické církve a jejího života (dokonce i bohoslužeb).

Většinou se eufemisticky říká, že církve musejí jít z dobou. Tím se však jen na růžovo lakuje skutečnost, že západokřesťanské církve rezignovaly na věrnost původnímu křesťanskému podání a vsadily na styl neustálé proměny své nabídky dle dobových požadavků. A to přece není nic jiného než podbízivost... Kdybychom chtěli být trochu tvrdší, pak bychom docela dobře mohli rozhovořit o tom, že ta neustálá upocená snaha dokazovat světu, že i cosi takového jako církev může být společnosti nějak užitečné, vypadá z náboženského zorného úhlu prostě trapně. Náboženství nic nedokazuje, ale uctívá Boha, resp. spojuje člověka s Bohem. Nepotřebuje dokazovat, že je lidem k něčemu dobré, prostě tu je.
Právě vánoční svátky nádherně ukazují zásadní odlišnost člověka od zvířat. Člověka na sebe oblékl Boží Syn. Svátky Narození Páně jsou silným pramenem, z něhož lidé mohou v každé (a zvláště současné) době načerpat ztracenou sebeúctu.

Uprostřed světa naplněného materialistickou propagandou, která se dobře stará, aby lidé co nejčastěji četli v novinách, kolik genetického kódu má člověk společného se šimpanzem nebo třeba s banánem, stojí Církev a zvěstuje, že člověk byl Bohem stvořen jako hotový a že Boží Syn se před pouhými dvěma tisíci let narodil jako člověk, aby tím spojil lidství s Bohem.

Člověk nebyl přiveden z nebytí v bytí, aby žil jako zvíře, ale ke společenství s Bohem. K tomu měl člověk některé vlastnosti společné s Bohem. Hříchem se však Adam a jeho potomstvo dostali do stavu, v němž většina lidských vlastností je odlišná od Boha. Nejmarkantnějším příkladem je smrtelnost. Boží Syn se rodí jako Syn člověka, aby tuto - od Boha odlišnou - vlastnost přijal na sebe a člověku tím dal nesmrtelnost, vlastnost patřící Bohu. Moderním jazykem řečeno: je to taková "výměna vlastností". Člověku se vrací to, co již kdysi měl (při své genesi byl člověk určen pro nesmrtelnost), zatímco Bůh přijímá to, co ještě nikdy neměl. Bere na sebe něco, co nestvořil, co je mu cizí. (»Bůh neučinil smrt« — říká kniha Moudrosti.) Nevídané, hrozné; leč pro nás šťastné.

Tedy závěrem
Bůh se stal člověkem. Když člověk na začátku starého věku hříchu opustil Boha, tak se Bůh vydal za ním. Celé lidské dějiny před Kristem, zvláště dějiny Božího lidu, jsou Boží laboratoří, ve které je připravován příchod Spasitele. Při Božím vtělení je ze strany Boha opět navázáno vše, co člověk zpřetrhal. Kristus vzal naše duše do své duše, přijal naše tělo a stal se naším příbuzným. Co může být většího? Poselství svátků Narození Kristova staví naléhavou otázku: Co na to řekneš? Jak odpovíš?












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz