Ambon
Zobrazení příspěvku č. 332: #
Administrátor
--- 3. 3. 2008
O pýše ctnostníka a pokoře hříšníka
Neděle o celném a farizeovi
Za onoho času pravil Pán toto podobenství...
18,10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán (celník).
18,11 Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, zloději, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník.
18,12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.
18,13 Celný pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsa svá, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.
18,14 Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.
(Evangelium podle Lukáše 18. kap., překladu kralického jen zlehka adaptovaného)
O celnících jsme tu hovořili již minule. I dnes k nám přichází jeden člen "celnického družstva" a opět reprezentuje morální i mravní dno společnosti. Do chrámu však nejdříve napochodoval farizej v plné polní - v celé své honosnosti, v rouchu s velikými střapci (které manifestovaly jeho kromobyčejnou zbožnost). A hrne si to přímo před oltář - na střed chrámu. Přece se on, důstojná a ctěná osoba v izraelské společnosti, nebude modlit někde v koutě. Do středu chrámu si stoupne, pěkně před oltář.
Jeho pýcha byla taková, že toužil nejen po prvním místě mezi lidmi, ale dokonce i před Bohem. V modlitbě. A hned jde na to.
A ještě někdo je tu... Tam, vzadu. "Kde ten se tu vzal? Z jaké peleše lotrovské asi vylezl? No, nevadí, alespoň bude mít Bůh srovnání..."
------------------------
Dva hříšníci přicházejí do chrámu, aby se stanuli před Bohem. Jeden je možná hříšný více jiný méně. Jenže hříchy mají oba. Tudíž oba jsou před Bohem mrtví. Někoho zabíjí mnoho hříchů, jiného zabíjí třeba jen jeden hřích. Leč výsledek je stejný - duchovní smrt. Malé přirovnání: když někoho přepadne vrah v temné uličce a zabije ho nožem, není podstatné, jestli ten nůž byla veliká a dlouhá kudla nebo to byl kapesní zavírací nožík. Výsledek je stejný bez ohledu na velikost vražedné zbraně - oběť je mrtvá. Nemůžeme říci, že po vykrvácení od rány malým nožem by byl nebožtík méně mrtvý než od rány velkou kudlou.
Tedy do chrámu vstupují dva hříšníci, dva duchovně mrtví lidé. V tom mezi nimi není podstatného rozdílu. Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že jeden z nich viděl své hříchy a druhý ne.
Proč?
Jak se ukazuje, tak prvotní pohled na oba hříšníky, srovnání, kdo z nich je větší hříšník a kdo menší, bylo nedokonalé. Celník měl mnoho zřejmých a všem známých hříchů, kdežto farizej byl počestným pánem, slynoucím zbožností a dodržováním Božích ustanovení. Jenže vedle viditelných hříchů a viditelných ctností, jsou tu ještě neviditelné hříchy a neviditelné ctnosti, které se zviditelnily až na chování obou lidí v chrámu. Ukazuje se, že celník vedle všech svých hrozných a nechutných hříchů měl i veliké ctnosti: pokoru, pokání a zření své hříšnosti. Kdežto farizej měl vedle všech známých a všude chválených ctností i jeden veliký hřích, nejhorší hřích, jaký člověk může mít: pýchu, což je hlavní satanský hřích, kvůli němuž byl stižen duchovní slepotou.
Jsou-li askeze a plnění všech Božích přikázání a kánonů provázeny pýchou, je taková "zbožnost" ďáblu pro smích. Vždyť on sám nic nejí, nic nepije, nikdy nespí a vládnul mocí Bohem ustanoveného řádu celého kosmu - jen jediný hřích ho svrhl s nebe, takže letěl jako blesk: pýcha.
Jinými slovy: můžeš dodržovat všechny kánonů otců, jet podle starého juliánského kalendáře, mít všechny spisy svatých otců v malíčku, psát složitá teologická díla, nebo sloužit Božskou liturgii každý den a celý denní bohoslužebný kruh k tomu, modlit se 10.000 střelných modliteb dennodenně, můžeš půstem vysušit tělo, prožít celý život na poušti, a nebo stavět nemocnice, rozdat svůj celý svůj majetek chudým, či konat misie, vydávat knihy... - můžeš se třeba přetrhnout ve své snaze o zbožnost, nevykořeníš-li pýchu, ďábel se ti směje. A ty zůstáváš stále tím farizejem z dnešního evangelijního podobenství, který se míjí s Božím ospravedlněním.
Máš-li v sobě pýchu, pak všechny úkony a skutky zbožnosti tě nejen nepřibližují k Bohu, ale od Boha tě naopak vzdalují. Proto zůstává prvořadým úkolem duchovního života "mikroskopem" prohledávat svou duši a hledat tam bacily pýchy a nemilosrdně je dezinfikovat ponížením se a sebezapřením (jak by to tak podobně mohl říci starec Paisij). Je potřeba vyhledávat šlahouny sebedůvěry, egoismu a dalších mutací pýchy, které se ovíjejí kolem duše člověka (a tak často se maskují jako zbožnost), a sekat je, rvát je z kořenů odseknutím své vlastní vůle. To se však snadněji řekne, než učiní. Tak už to chodí.
Někdy se stává, že dosahovat pokory je velice obtížné pro církevní duchovní a učené teology. Ti to mají totiž nejtěžší. Zvláště teologové - aby dosáhli pokory, musejí ze srdce vyhnat vše, co se ve školách a knihách našprtali o Bohu. A to jde velice těžko vzhledem k tomu, že tyto "zbožné vědomosti" vytvářejí milované ego učence a dávají mu magickou sílu vytvářející iluzi, že člověk něco pochopil o Bohu.
Zajímavá je otázka: kdo z těch dvou, o nichž dnešní evangelium vypráví, byl teolog? Lidé v Jerusalemě by odpověděli bez pochybností: farizej. Ježíš však odvětil na tuto otázku přímo a jednoznačně: celník. Zdali se Kristus Pán vyjádřil o celníkovi jako o teologovi? Samozřejmě! A právě o tom se vyjádřil v poslední větě našeho evangelijního podobenství: "... odcházel z chrámu ospravedlněn." Co to znamená v tehdejším jazyce? Ospravedlnit znamená učinit znovu spravedlivým, očistit od poskvrny. A co jiného je teologie než uzdravení a očištění srdce, aby vidělo - a tudíž poznalo - Boha?! Celník je prototypem teologa.-------------------
Co vlastně znamená slovo "teologie"? Učení o Bohu. Slovo o Bohu. O Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví. Ví o Něm něco podstatného jen ten, kdo Boha skutečně poznal. A Boha poznal ten, kdo Ho zřel skrze své očištěné srdce. Jen takový člověk je pravým teologem, který se může o Bohu vyslovit. Jen ten, kdo poznal Boha, může o Něm učit.My jsme si bohužel zvykli používat toto slovo v jiném významu - knižní vzdělanec, učenec teologických věd ve školském systému. A to je skutečné neštěstí. Nic tak spolehlivě neničí duchovní život a nerozleptává srdce zbožného člověka, jako studium teologických traktátů mimo správný duchovní rámec. To je důvod, proč na bohosloveckých školách je studium vždy spojováno se seminářem, k němuž patří intenzivní modlitební a bohoslužebný život osazenstva v jakési klauzuře. Studenti jsou duchovně vedeni spirituálem, který se v průběhu studia snaží, aby nabýváním vědomostí nechřadnul duchovní život a srdce nebylo zkaženo racionalistickým studiem mnohých teorií, ale bylo udržováno v pokoře a prostotě. Jestli při studiu teologie ztratíš prosté srdce, tak jsi prohrál. Tisíckrát blíže k Bohu a prospěšnější pro církev je neučený zbožný člověk prostého srdce, než vzdělaný farizej se zmateným srdcem.
Bohopoznání čerpá Církev z evangelia a svatých Tajin, víry, modlitby a duchovního života. To je jediné pravé bohopoznání, které neustále žije (nezávisle na knihách) v duchovním životě Církve. Jak pravil starec Siluan šokovanému západnímu profesorovi: "Kdyby církev přišla o všechny své knihy, tady na Athosu žijí mniši, kteří by to mohli všechno napsat znovu (myslí tím: z jejich vlastní duchovní zkušenosti). Dnes nic nepíšou, protože to, co je potřeba, je už napsané." Jiní otcové říkali, že všechna díla svatých Otců byla napsána jen proto, že nedokážeme správně číst a přijímat Evangelium, a tak ho Otcové svými traktáty vykládají.
Skutečná čili pravá teologie tudíž nemá se školami nic společného. Je to duchovní poznání Boha, které se děje v Církvi za účasti svatých Tajin skrze víru, modlitbu, přísnou mravnost, askezi, a hlavně v hlubokém pokání, které má sílu rozbít lidské ego. Jen třem svatým dala Církev přízvisko "theolog" - a to sv. apoštolu Janu, sv. Řehoři Naziánskému a sv. Simeonovi - a všem kvůli jejich důvěrnému proniknutí do Božích tajemství, které bylo výsledkem jejich vysokého duchovního vzletu. Teologie pro ně byla bohopoznáním - cestou ke zbožštění (theosis). Poznej Boha, a pak teprve o něm mluv. Někteří teologičtí doktoři občas vzbuzují dojem, jako by byli přesvědčeni, že budou-li o Bohu co nejvíce hovořit, pak ho tím skutečně poznají.
Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.Farizej si neuvědomoval svůj hřích, svou duchovní nemoc, a proto se domníval, že nepotřebuje duchovní uzdravení. To je zásadní rozdíl od celníka. Proto se celník nikoliv farizej stal předobrazem křesťana. Vždyť Bůh praví: nepotřebují zdraví lékaře nýbrž nemocní. Opět se dostáváme k terapeutickému aspektu křesťanství. Biskup Hierotheos z Navpaktu vskutku výstižně píše: "Věřit v Boha bez podstoupení léčení v Kristu není vůbec víra."
Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
(1. Janova 1,8-10)
A dále píše: »...práce církve je terapeutická. Snaží se uzdravit lidské nemoci, zvláště nemoci duše, které je souží. Toto je základní učení Nového zákona a církevních Otců. ...Jde o léčení hříšníka čili "člověka s dysfunkcí osobnosti". A nejde tu o psychologické (či psychiatrické) pojetí osobnosti, ale o uzdravování kořenů osobnosti, které leží mimo dosah psychologických či psychiatrických nástrojů a metod.
Znova zde chci zdůraznit nezastupitelnost Církve. Děkuji velmi knězi a profesoru Janu Romanidesovi při zdůrazňování této skutečnosti v jeho dílech. Jsem přesvědčen, že je velmi sečtělý v 'niptických' otcích -- zvláště v dílech obsažených ve Filokalii -- a tak pochopil pravý význam křesťanství. Věřím, že je to jeho velký příspěvek. Protože v této době, kdy je křesťanství představováno jako filozofie anebo intelektuální teologie anebo kulturní a populární tradice -- zvyky a obyčeje -- on uvádí toto učení o terapeutickém oboru a léčení.«
»Patristická tradice není ani sociální filozofií ani morálním systémem a není ani souborem náboženských dogmat: je to terapeutická metoda.« Činnost mysli (noetická energie), která vytváří modlitbu v srdci, je jakýmsi fyziologickým orgánem, který mají všichni a který potřebuje uzdravit. »Ani filozofie ani žádná ze známých přírodních či společenských věd není schopna vyléčit tento orgán. To může být provedeno pouze způsobem života dle 'niptického' a asketického učení otců. Proto ti, kteří nejsou léčeni, nemají obvykle ponětí o existenci takového orgánu.« (Píše J. Romanides citovaný vl. Hierotheosem, který hned pokračuje:)---------------------------
»Takže v církvi jsme rozděleni na nemocné, kteří podstupují uzdravující terapii, a na ty, -- svaté -- kteří už byli vyléčeni. "Otcové nerozdělují lidi na morální a nemorální nebo dobré a špatné na základě morálních zákonů. Toto dělení je povrchní. V hloubi je lidstvo nemocné na duši rozděleno, na ty, kteří jsou léčeni, a ty, kteří jsou vyléčeni. Všichni, kteří nejsou ve stavu duševního osvícení, jsou nemocní na duši... Není to jen dobrá vůle, dobré rozhodnutí, morální praxe a náboženská úcta k pravoslavné tradici, co činí pravoslavného pravoslavným, ale očišťování, osvícení a zbožštění. Tato stádia léčení jsou cílem života Církve a přijímání svatých Tajin, jak o tom svědčí liturgické texty."
Z toho, co bylo doposud řečeno, je jasné, že křesťanství je především věda, která léčí, to jest psychoterapeutická metoda a léčení. Totéž by mělo být řečeno o teologii: není to filozofie, ale hlavně terapeutický kurs. Pravoslavná teologie jasně ukazuje, že je na jedné straně plodem terapie, a na druhé straně léčebným procesem. Jinými slovy, jenom ti, kteří byli uzdraveni a dosáhli společenství s Bohem, jsou theology, a jen oni sami mohou ukázat křesťanům pravou cestu, po níž lze dosáhnout 'místa' vyléčení. Takže teologie je obojí: jak výsledek, tak i metoda léčby.«
V pateriku se nám zachovalo něco z moudrosti otců egyptské pouště:
Někdo jednou přispěchal ke starci a vzrušeně hlásil: "Někteří říkají, že vidí anděly!" ale starec suše odvětil: "Blažený je ten, kdo vždycky vidí své hříchy."
O čem se tu vlastně hovoří? Pochopitelně o tom, že vidět své hříchy má daleko větší hodnotu, než vidět cokoliv jiného. Žádné jiné zření totiž nemá podstatný význam pro věčný život. Skrze zření svých hříchů můžeme spatřit Ježíše.
Jenže je tu ještě něco. Hřích má jednu hroznou vlastnost: oslepuje oči srdce a ty se pak stávají nevnímavé - a to především k hříchu. Jakoby hřích měl nějakou sebemaskovací vlastnost, aby nebyl viditelný.
Když Adam s Evou porušili Boží příkaz - tam pod tím stromem v ráji - tak se jim otevřely oči a zjistili, že jsou nazí. Co to znamená - otevřely se jim oči? Ve skutečnosti se tím míní, že v ten moment oslepli. Ztratili duchovní zření. Viděli už pouze to, co je vnější. Zároveň je opustila blahodať, která je zahalovala. A ztratili nevinnost, která vylučuje stud.
A jak se to ihned projevilo? Oslepli vůči hříchu - najednou nechápali, čeho se dopustili. Neviděli pak už svůj hřích. Ztratili schopnost pokání. Začali vinu házet na sebe vzájemně. Když se jich Bůh tázal - formuloval svou otázku jako výzvu k pokání: "Adame, kde jsi?" (tj. podívej, kam ses to dostal). Když to Adam nepochopil, táže se znovu: "Nejedl jsi snad z toho stromu...?" Jak přirozené pro upřímnou a čistou duši by bylo odpovědět: "Je to tak. Odpusť. Byl jsem sveden, ale stále tě miluji a chci to napravit." Leč to už Adama ani nenapadne. Jeho mysl už pracuje jinak - nikoliv svobodně, ale podle zákona hříchu. Místo toho tedy sehrají s Evou trapnou a nedůstojnou scénku - Adam: "To ona za to může." Eva: "To had to způsobil." Ztratili schopnost pokání a odvahu přijmout odpovědnost za své činy. Ospravedlňovali sami sebe a stali se slepými ke své nemoci. Tím podali Bohu důkaz, že se infekce hříchu už prožrala do jejich srdce až do samotné podstaty, přirozenosti člověka. Tehdy se zrodilo farizejství.
K čemu je vidět anděly, když nevidíš svůj hřích?
----------------------
Farizej v dnešním evangeliu měl všechny důvody být se sebou spokojen. V rámci své zbožnosti plnil, co měl. Jeho problém tkví v tom, že jeho zbožnost byla iluzí, sebeklamem, jeho osobní náboženství bylo falešné. Otcem, k němuž se modlil, nebyl ve skutečnosti Otec nebeský, ale ďábel (Jan 8,41-44). Farizejská zbožnost je tudíž ve svých krajních formách jakousi formou satanismu.
Farizej nepochopil, že zákon je tu proto, aby člověka usvědčil.
Všechno sice nastudoval, veškeré levitské předpisy a ustanovení měl v malíku. Jenže nic při tom nepochopil. Stejná situace je dnes mezi slovutnými teology. Občas se setkáš s učencem, který toho zná tolik z teologie, biblistiky, patristiky, dogmatiky... - leč on nic nepochopil. Žongluje s výroky Písma a citáty svatých Otců jako klaun s kuželkami, ale je to jen mudrování, které málokoho nadchne či inspiruje. Kvůli takové nauce nikdo svůj život neobětuje.
(Možná právě proto je dnes málo křesťanů: máme mnoho studovaných teologů ale málo svatých.)
Starec Paisij athonský školské teology často kritizoval. Jednou o nich pravil: naučili se díla svatých Otců ale při tom nezískali jejich ducha.
Je to stále působící pokušení - uhnout před skutečným duchovním životem, který je tím krvavým řezem do srdce člověka. Být křesťanem to je radost a bolest. Uhnout se dá různými způsoby: magickým pojetím bohoslužebného života církve, právnickým uchopením posvátných kánonů, racionalistickým mudrováním teologickým - čili neustálým obráběním svatootcovské teologie či přeskládáváním výroků svatých otců, jako by to byly kostky na hraní. To všechno je vlastně únikem před skutečným duchovním životem, hlubokým pádem, který se děje za honosnou fasádou stoprocentně svatootcovského dědictví.
Jeden možných způsobů úniku je však stoprocentně dědictvím toho dnešního farizeje: náboženství představit jako (delší či kratší) soupis předpisů, jejichž naplněním vzniká věřícímu nárok na nálepku: "Bůh je se mnou spokojen, jsem dobrým služebníkem Božím."
Dříve se pokušení tohoto druhu úniku projevovalo v křesťanství hlavně tzv. "židovstvováním". Vytrvale se objevovalo v různých mutacích a klonech v Rusku. Hereze tohoto druhu byla tvrdě odsouzena i sněmovně. A ten zápas trvá vlastně dodnes. V západním křesťanství nalezlo "židovstvování" spousta způsobů jak se zabudovat do myšlení a života západních církví, a dnes už tam tyto projevy tvoří tak samozřejmou součást života církví, že nikoho ani nenapadne, že je to prvek původnímu křesťanství naprosto cizorodý (jedním z takových případů svědectví, že se západní křesťanství částečně vrátilo do sféry starého zákona, je - podle prof. A. Osipova - duchu křesťanství odcizený akcent položený na Desatero, kdežto křesťanské sféře blahodati odpovídá klást důraz spíše na devatero blahoslavenství; samozřejmě i papismus je jasným produktem starozákonního myšlení - jediný chrám v Jerusalemě pro veškeré židovstvo odpovídá jediné hlavě univerzální církve v Římě atd.).-----------------------
Dnes se toto pokušení projevuje např. zájmem západních křesťanů o islám (zájem stále roste a spěje k masivním konverzím k islámu, který si vcelku upřímně nehraje na žádný ekumenismus a ne-prozelytismus). Proč ten zájem? Náboženství muslimů také předkládá jasné stručné požadavky, které lze při troše úsilí splnit, vést ritualizovaný duchovní život a odměnou je člověku hřejivý pocit, že může být s sebou spokojen. Že je dobrým věřícím.
Nu, a poslední zastavení nad dnešním evangeliem na závěr.
Farizej se modlil: "Bože, děkuji ti..." Co je na tom špatně? Vždyť i my často při bohoslužbách děkujeme. Sv. Theofan Zatvornik praví, že »bohumilé díky jsou naplněny pokáním. Bez pokání jsou díky skrytou sebechválou, což se jasně projevilo na dalších slovech farizeje: "děkuji ti, že plním, co mám plnit," a nebo skrytým odsuzováním druhých lidí: "děkuji ti, že nejsem jako ten celník."«
Poučení: dobré skutky, půst a modlitba jsou obojetné. Mohou přibližovat k Bohu, ale mohou i od Boha vzdalovat.
Pokud nás půst a modlitba nevyučí v lásce a pokoře, pak nám duchovně škodí. Farizejství kvete v každé době, a rozkvétá všemi barvami i dnes mezi křesťany.
Správná modlitba je vždycky kající modlitba. "Pokání člověka to je Boží svátek," říkal sv. Efrém Syrský. "Odměna se dává za pokoru a nikoliv za námahu." Ne za půst, ne za modlitby, ne za dobré skutky. Leč tomu, kdo se poníží. Ne tomu, kdo se snaží, aby vypadal menším, než jest, ale tomu, kdo vidí svou nepatrnost kvůli svým hříchům. Kdo uvidí, do jaké hlubiny ho stáhnul hřích, pochopí, že hlouběji se už nemůže dostat. Klíčem k velikosti člověka je pokání, stejně jako se v tajemství Kristovy pokory ukázala krása a dokonalost Boží lásky.
Do jaké míry jsi v duši blíže k Bohu, do té míry vnímáš velikost svého hříchu. Jan Křtitel (o němž se v Písmu píše, že je největším z lidí) se považoval za nehodného, aby Pánu Ježíši jen rozvázal řemínek na jeho obuvi. Když se prorok Isaiáš ocitl v Boží přítomnosti a viděl Boha sedícího na trůnu, pocítil svou hříšnost: "Běda mě! Zahynul jsem! Jsem člověk nečistých úst..." Když se apoštolu Petrovi zjevila Boží síla skrze zázračný rybolov pravil: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk." Kvůli blízkosti Bohu se apoštol Pavel prohlásil za prvního (tj. největšího) ze všech hříšníků (jeho slova opakujeme vždy před svatým přijímáním; běda nám, opakujeme-li je pouze ústy).
Touto nedělí naplno začíná čtyřnedělní přípravné období před začátkem Velkého půstu, svaté Čtyřicátnice, což je doba pokání, světlého pláče nad hříchy, které v sobě odhalujeme. Myslím, že po tom všem už není nikterak potřebné zdůvodňovat, proč tradice Církve vybrala právě čtení o celném a farizeovi, aby nás vypravila na cestu velkopostní.
Žijeme ve světě, kde stále slábne vnímání hříchu. Žijeme ve společnosti, která brzy "nebude znát hřích" a jedinou její starostí bude zajistit, aby hřích byl bezpečný. Hřích dnes už skoro nikoho netrápí, jediné, co lidi znepokojuje, jsou následky hříchu: nemoci, přírodní katastrofy, války, vnitřní prázdnota a zoufalství. Dokud budeme všechny síly vynakládat jen na to, jak překonat následky hříchu, ale hřích budeme pokrývat, dokud nepřineseme Bohu pokoru a pokání, budou následky hříchy činit náš život více a více nešťastným.Svatí otcové dí, že člověk nevidí ani tisícinu zla, které je ve světě, a nevidí ani tisícinu Boží lásky ke světu. Není potřeba zoufat nad zlem světa. Hřích nikdy nebude silnější než Boží milosrdenství. A čím více bude triumfovat zlo, tím mocněji bude působit Boží Duch. "Když se rozmnoží hřích, rozhojní se blahodať" (Řím 5,20). Možná, že ještě nikdy nebyla v církvi vidět síla Kristova tak, jako dnes. Právě nyní jsou voláni kající hříšníci, aby vešli ve slávu, protože se přiblížilo Království Nebeské.
Stále rychlejší upadání do otupělosti vůči hříchu je alarmující. Lidé ztrácejí citlivost ke hříchu. Např. dávný hřích smilstva dnes většina lidí nahlíží spíše jako projev lásky a svobody. Vlastně to pak už není vůbec žádný hřích, ale spíše ctnost. Dávný hřích homosexuality - dnes je to jen jiný styl života. A jestliže ty hrůzné skutky zatím ještě nejsou okrášleny aureolou ctnosti, tak už alespoň nejsou vnímány jako nemravnost. Je to prostě pouhá jinakost. A neúcta k jinakosti zavání netolerantností, a vůči ní je společnost vysoce citlivá - netolerantnost k jinakosti je pro současníky bez diskuzí pokleskem, resp. špatností či zločinem.
A nejde tu o to, abychom se jako křesťané vyvyšovali nad mravní zkažeností světa. Pak bychom byli jako ten farizej z dnešního evangelia. Má to však znamenat, že křesťan v obavě, aby nebyl vnímán jako farizej, musí mlčet k rozmáhajícímu se hříchu? Vždyť apoštol Pavel píše: "Usvědčuj hřích!" Křesťanská pozice není nadmutým mravokárenstvím, ale soucitem s těmi, kteří krvácejí hříchem. Vždyť si tím způsobují nemírnou bolest už tady, a poté nekončící utrpení tam. Slova usvědčení přinášíme světu jako lék.
Když křesťanství hovoří o hříchu, tak nejen kárá, ale především zvěstuje cestu k odpuštění. Nejsme tu, abychom soudili a odsuzovali (jako ten farizej), ale abychom usvědčením hříchu diagnostikovali nemoc světa a přinášeli evangelium o odpuštění hříchů jako lék na všechny nemoci.
Je to jakási zvrácená zákonitost. Čím více je ve světě hříchu, tím méně je hřích vnímán jako hřích. Jako by zdegeneroval jakýsi morální "pud sebezáchovy". Dokud člověk nezačne vnímat, že hřích je hříchem a co je to hřích, pak bude stále hledět na druhé lidi s pýchou. Jak mám totiž vidět svůj hřích, když nevím, co je to hřích? Jak se mají světští lidí přestat opájet svou domnělou spravedlností, když jim dnes už nikdo neříká, v jakém hříchu žijí? Proto by měli křesťané odložit falešné ohledy a přivádět lidi k pokání: ukázat jim jejich hřích a jejich nemoc, a ukázat jim cestu k očištění a uzdravení.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.