Ambon
Zobrazení příspěvku č. 385: #
Administrátor
--- 24. 6. 2008
O proměňování pozemského na nebeské
K neděli o Samaritánce
Jedna z popaschálních nedělí je zasvěcena památce setkání Pána Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny. Už jsme se tady tomuto tématu před rokem věnovali.
Celé biblické čtení této neděle je zde.
Letos se zaměřím na jeden charakteristický rys rozmluvy Ježíše Krista s touto pozoruhodnou ženou. V tom dialogu je jistý (svým způsobem úsměvný) moment. Jakoby hra na přetahovanou. Zatímco Samaritánka stále obrací řeč k pozemskému, Ježíš vždy přijme téma, na který zapředla hovor, ale obrací je k nebeskému. A Samaritánka zase překlopí rovinu besedy k pozemské úrovni, a nato Ježíš, odpovídaje, opět převádí předmět debaty k rozměru duchovnímu.
- Pán Ježíš začíná prostě: „Dej mi pít.“
- Ona v zajetí tradičního nábožensko-národnostní rozkolu mezi židy a Samaritány: „Jak to, že chceš přijmout vodu od Samaritánky?“ (Židé se totiž Samaritánů štítili, kvůli jejich nekanonickému kultišti.)
- On se povznáší nad židovsko-samaritánský konflikt a začne hovořit o duchovní vodě Svatého Ducha: „Kdybys znala ten dar (tj. blahodať) Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“
- Ona zpět k pozemskému - hledí zkoumavě do studny: „Nemáš, čím bys vodu načerpal. Voda je hluboko.“
- Pán Ježíš však nechce probírat studnařství, ale promluvit o vodě věčného života: „Po téhle vodě opět vyprahneš a budeš mít zase žízeň. Po mé vodě bys už nežíznila.“
- Ona přemýšlí, že by to nebylo tak špatné, kdyby se zbavila té dřiny chodit sem stále čerpat: „Dej mi takovou vodu.“
- Kristus hodlá ukázat, že pro vodu věčného života musí člověk žít čistým životem, ale nechce ženu hned usvědčovat z nezákonného vztahu a hříchu; přeje si, aby se sama přiznala a kála se: „Zavolej mi svého muže.“
- Ona opatrně: „Nemám muže.“
- Ježíš tedy tne do živého: „Pět mužů jsi už měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž.“
- Samaritánka, vidouc, že se rozhovor vyvíjí nepříjemným směrem, rychle mění téma na oblíbenou spornou pseudoduchovní otázku: „Kde je správné se modlit? Na naší hoře nebo v Jerusalemě?“
- Ježíš však nehodlá vstupovat do náboženské ani národnostní řevnivosti a žárlivosti, převádí nastolené téma do duchovní roviny: „Ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci. Praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě.“
- Ona, nedočkavši se pražádného schválení jejich odbojářského samařského kultu (ačkoliv od židovského proroka, který se neštítí Samaritánky, něco takového už trošku očekávala), nespokojeně poznamená: „Vím, že přijde Mesiáš. A ten, až přijde, oznámí nám všecko.“
- Aby Ježíš ještě jednou (pokolikáté už?) obrátil její pohled od pozemského k duchovnímu, bere jí naději, že se Mesiáš přidá k jejich odboji, pěti slovy: „Ano, přijde. To jsem já.“
Než si to stačila Samaritánka srovnat v hlavě, přicházejí učedníci a mlčky hledí. Žena tam zapomene své vědro a zamyšleně odchází...
Pak začíná Ježíšův rozhovor s apoštoly. A nese se ve stejném schématu, jako beseda se samařskou ženou. Učedníci o pozemském, Kristus o nebeském.
- Oni mu přinášejí jídlo: „Sněz něco.“
- On: „Já mám pokrm, který neznáte.“
- Oni: „Copak mu sem někdo něco přinesl?“ (A podezřívavě hledí za odcházející Samaritánkou - přece by jejich mistr nevzal do úst něco od nečistého Samaritána?)
- On odtuší: „Mým pokrmem jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal.“ (Tj. plnit vůli Otce Nebeského.)
A pak promlouvá učedníkům o duchovní žni, při níž je shromažďováno nikoliv do pozemských sýpek ale do nebeských stodol. A hned na Samaritánech mohou apoštolé vidět, jak mnohý užitek přinesla slova zasetá při rozhovoru se Samaritánkou: „Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč té ženy... A když k němu přišli Samaritáni, prosili ho, aby s nimi zůstal. I pobyl tu po dva dni. A mnohem více jich uvěřilo pro řeč jeho.“ Srdce té samařské ženy se ukázalo být připravenou půdou pro Boží slovo, takže to, co bylo zaseto, přineslo užitek stonásobný.
----------------------
Kristus Pán dvakrát hovoří o těch nejnutnějších tělesných potřebách: o pití a o jídle, o vodě a o chlebu.
Ať už přijde řeč u studny na cokoliv z toho světa, Ježíš hned jakékoliv nastolené téma uchopí a pozdvihne do duchovního rozměru a hovoří o nadpozemském. Mluví-li se o vodě, Ježíš stočí hovor na duchovní vodu tekoucí do života věčného; mluví-li se o místu pro pravou modlitbu (hora Gerazim nebo Jerusalem?), Ježíš promlouvá o tom, že praví modlitebníci se modlí k Otci v duchu a v pravdě a kdekoliv. Na pobízení apoštolů, aby pojedl chléb, co nakoupili, odvětil, že má jiný způsob jak se nasytit, a tím je plnit vůli Otce. Ukazuje tím, že každá součást života křesťana se má překlápět z tělesné roviny do duchovní, z dočasné do věčné. Křesťan nežije jako pohani či nevěřící pro tento svět, pro tento život, pro službu svému tělu, ale každý jeho dech, každé sousto, každý doušek a každé slovo se mají měnit na modlitbu a na dílo duchovní. K tomu je potřeba mít mysl zbavenu světského myšlení a srdce očištěné od tělesných a psychických vášní. To je účel praktické křesťanské askeze.
Od dob Adamových má člověk zvláštní dar zcela nedozírného významu a síly: skrze svou čistou mysl přivádět pozemské do nebe; uvádět to, co je hmotné, do duchovního světa. Adam selhal a Ježíš Kristus, nový Adam, nás volá zpět k tomuto svatému dílu. Jenže nemůže pozdvihovat tento svět k Bohu člověk, jemuž se kvůli vášním v srdci a zmateně těkavé mysli svět změnil na svírající bažinu, do níž zabředává s každým hříšným hnutím hlouběji a hlouběji.
---------------------
Samaritánka, nosící jméno Fotina (Světlana), rychle dozrála pro sklizeň do obilnic nebeského království. Nechala svého manžela nemanžela, a stala se křesťankou, aby získala tu vodu života, po které už nepřichází žízeň a nemusí se pro ni chodit s vědrem a za poledního vedra někam ke studni. Se svým mladším synem Iosiem se usadila v Kartágu a hlásala tam evangelium (další sklizeň těch slov zasetých do ní Pánem u Jákobovy studny). Její starší syn Viktor statečně bojoval v římském vojsku proti barbarům, a za chrabrost byl povýšen na velitele. Na nabídku primátora města, kde žil, aby udával křesťany (za to měl dostávat jejich majetek), odvětil odmítavě. Na výzvu, aby svou matku a svého bratra přesvědčil, že nemají hlásat křesťanství otevřeně ale chovat svou víru v tajnosti, opáčil: Já sám chci být kazatelem křesťanství jako moje matka a bratr.Když se to dozvěděl císař Neron, nechal je povolat k sobě na soud. Viktorovi se zjevil Ježíš Kristus a sám mu změnil jméno na Fotin, protože mnozí, kteří jím byli osvíceni, obrátili se k Pánu. Sv. Fotině zjevil Spasitel, že se blíží čas jejího mučednického zápasu, a tak se bývalá Samaritánka odebrala do Říma a připojila se tam k vyznavačům. Když se všichni před Neronem odmítli zříci Krista, nechal jim kladivem rozdrtit prsty na rukou. Při tomto mučení však vyznavači necítili žádnou bolest a ruce sv. Fotiny zůstaly neporušené. Běsnící Neron je postupně podrobil strašnému mučení, nechával je oslepovat, stahovat z nich kůži, bít biči, ukřižovat hlavou dolů; některým usekli nohy a hodili psům, Fotinu svrhli do studny. Nakonec je nechal stít.
O sv. Fótinii je známo, že plivla do tváře samotnému císaři Neronovi, když před něj byla po přestálém mučení předvedena. Tímto nonverbálním způsobem mu sdělila, co si o něm - jako o nepříteli křesťanů - myslí. I dnes je mnoho mocných tohoto světa, kteří by si zasloužili, aby jim křesťané plivli do obličeje.
Člověk se neubrání myšlence: K jakému dnešnímu vladaři by se dnes sv. Fotinie asi zachovala tak jako tenkrát k Neronovi? Napadá mne celosvětově oblíbený prezident Spojených států armagedonských Bush - toho ctí z celé planety kromě Američanů už snad jen Albánci (což jim však nebránilo šlohnout mu v rámci soudružského potřásání rukama z jeho vladařské paže hodinky), takže to asi není zcela originální nápad. Zcela jistě by si něco takového zasloužil smilník Clinton, který nechal zavraždit 2000 nevinných pravoslavných Srbů při bombardování Bělehradu a Srbska. Tito dva prezidenti jsou bezpochyby plnohodnotnými Nerony naší doby. Z našich domácích "Neronů" mně napadají naši vladaři: kníže Schwarzenberg, Topolánek a další členové vlády, kteří zvedli ruku k uznání ukradeného Kosova, a tím i k souhlasu s proléváním krve mých pravoslavných bratří; to jsou ti, kteří dnes kývají hlavami k znesvěcování či likvidaci našich chrámů.------------------
Někomu to možná bude připadat jako trochu tvrdá řeč. Jenže jakou naši úctu si zaslouží vládcové, kteří nedodržují ani mezinárodní právo ani sliby ani co velí přirozená morálka?
Sv. Fotina se vysmála římskému císaři a jeho návrhům. Vlastně se tím vysmála celému hodnotovému systému tehdejšího pohansko-politického světa. Tomu, čemu se počestní římští občané klaněli, co pokládali za úctyhodné, co považovali za hodnotné, žádoucí a nutné, - všemu se svatá Fotina vysmála tak, jako se křesťanství směje tomuto světu a jeho pomíjivým hodnotám. Posmívali se tomuto padlému světu všichni mučedníci a s radostí volili smrt v tomto světě, aby získali život ve světě Božího Království, vysmáli se tomuto světu a jeho lákadlům mniši a poustevníci, když se s odporem odvraceli od všeho, co může tento svět nabídnout, a odcházeli do pouští nebo se zavírali v monastýrech, aby okusili pravou radost od Krista pravícího: „Ne jako svět já dávám.“
Ano, křesťanství je výsměchem světu, „který ve zlu leží“. Běda křesťanu, který se nechá unést klamnými hodnotami světa a nabídkami jeho temného pána. Pamatujeme, že není nic směšnějšího než to, čím se nás pokouší okouzlit padlý svět, a není nic smutnějšího, než křesťan, který žije a myslí jako lidé tomuto světu patřící.
Což není křesťan „občanem nebe“? Což o něm neplatí, co pravil Ježíš o apoštolech: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,14 a 16). Což není z toho světa Kristem vyvolen, což stále náleží tomuto světu? Což nebyl vykoupen pro život, ale stále dlí ve smrti? Cožpak byla marná smrt Ježíše Krista, který řekl: „až budu povýšen, všechny vás vytáhnu k sobě“?
Dnes se s oblibou říká, že „křesťan není ze světa, ale žije ve světě“. Je to pravda? Záleží na tom, jak si vykládáme tuto tezi. Samozřejmě, fyzicky zde stále přebýváme; v tomto smyslu žijeme ve světě. Leč nesdílíme jeho osudy, nevkládáme do něj své naděje a naše mysl i srdce s ním nejsou spojeny a nemají zde prodlévat. Myslí má být křesťan v nebi a srdcem u Krista. O tento vnitřní stav je potřeba stále vést duchovní zápas. Takže ani duchovně ani morálně nežije dokonalý křesťan ve světě.K čemu je křesťan, který své naděje a touhy vkládá do svého pozemského života? Je vůbec křesťanem, kdo prakticky a reálným smýšlením neosvědčuje, že příští život má pro něj nesrovnatelně větší hodnotu, než tento život? Vím, že v každodenním životě svět člověka strhává a jeho mysl i srdce stále omotává lepkavou kouzelnou pavučinou svůdného klamu, zdánlivých nutností, žádoucích věcí a životních péčí. Nemnozí dokonale dosáhnou ideálu odevzdání - jako mučedníci nebo někteří mniši. Jenže přesto nesmíme nikdy rezignovat na zápas za dosahování křesťanské dokonalosti. Jakmile si křesťan začne omlouvat svůj světský způsob života a své světské smýšlení, tak prohrál. Prohrál svou „hru o věčnou spásu“, jak to praví v jednom příběhu z pateriku.
Poustevníci se učili zakotvit svou mysl v duchovním pokoji, aby jí bylo zcela lhostejné, zda hledí na zlato či na hlínu.Tento svět je „rychle pomíjející“ (tento slovní obrat se užívá v Pateriku). Jeho hodnota a význam vezdejšího života tkví v tom, že zde lze získat věčný život. Právě tady je možno učinit zásadní rozhodnutí, jestli jsem Kristův nebo se prodám pánu světa. Právě zde je možno v pokušeních a zkouškách osvědčit svou víru a věrnost křesťanské naději.
Kristova cesta, pro kterou se křesťan rozhodl, když se dal pokřtít, je cestou kříže. Tedy je to úplně něco jiného, než to, co je v očích světa úspěch, prosperita, zdraví apod. Než, jak často se modlíme právě za tyto klamy: za úspěch, za kariéru, za to, aby se nám podařilo vydělat dost peněz, za to, abychom dostali to, po čem toužíme! Dobrý Bůh vidoucí, jak daleko se vzdálila naše cesta od cesty kříže, pak někdy nesplní naše modlitby a snaží se nám připomenout, že útrapy přicházejí proto, abychom se osvědčili jakožto ti, kteří nejsou z tohoto světa, kteří žijí pro jiné hodnoty, a vše, co tento svět nabízí, považují za smetí (jak píše ap. Pavel, a vyjadřuje to ještě znatelně tvrdším slovem).
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.