1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 399: #

Administrátor --- 17. 7. 2008
První a druhá neděle po Padesátnici

Ještě k Neděli všech svatých

O tomto svátku jsme tu již psali vloni. Památka všech svatých se koná jindy v západním křesťanstvu a úplně pak jindy v pravoslavné církvi. Zatímco na západě je z rozhodnutí Říma podzimním svátkem, jehož umístění v roce má souvislost s pohanstvím, tak v Pravoslaví je datum tohoto významného svátku zcela křesťanského původu a hlavně založeno na křesťanských principech. Koná se totiž první (a potažmo ještě druhou) neděli po Padesátnici či po svátku Svatodušním. Význam toho umístění je zcela průhledný - řečí, která je srozumitelná každému, se tím vysílá poselství, že svatost člověka je darem Ducha Svatého, resp. dílem Ducha Svatého. A nebo ještě jinak: že důvodem a smyslem sestoupení Ducha Svatého je, aby se lidé posvěcovali čili potažmo stávali svatými. A když k tomu ještě připomeneme, že sestoupením Svatého Ducha na apoštoly vznikla Církev, tak už máme hlavní ideu svátku všech svatých naprosto přehledně před očima: Církev zbudovaná a naplněná Duchem Svatým je tu proto, aby posvěcovala lidi, aby měl pozemšťan kam přijít stát se svatým, tj. tím, čím člověka Bůh chce mít.

Ještě k datu toho svátku na Západě. On prý sice navazuje na pokřesťanštění antické stavby, kterou na počest Augustovu postavil r. 27 př. Kr. Agrippa a která se jmenovala Pantheon podle soch všech bohů, v ní umístěných, leč původně byl také na jaře. Pantheon daroval císař Fokas papeži Bonifáci IV., který ji opravil a 13. května 609 zasvětil Panně Marii a všem svatým (svátek všech svatých světil tehdy Řím podle východosyrského data dne 13. května /dle sv. Efréma Syrského/; západosyrské a byzantské datování svátku bylo spojeno s první nedělí po Padesátnici). Protože však jarní poutě vedly k zásobovacím potížím v Římě, přenesl Řehoř IV. (827-844) svátek na 1. listopad, tedy na dobu po žních. Je však pochybné, že by listopadový datum byl vybrán náhodně - jen jako "nějaký den po žních", jelikož je to starobylé datum nečisté pohanské slavnosti ....

Viz např. Halloween 31. října. Původní název byl Hallowe'en zkratka z anglického All-hallow-even (doslovný překlad: Všech Svatých předvečer/vigilie/ první nešpory), Halloween je původně pohanským (keltským) svátkem Samhain - pohanský nový rok (konec pohanského léta). Můžete taky slyšet název předvečer svátku Všech svatých. Pravděpodobně má i návaznost na křesťanský svátek Všech svatých. Už rekvizity tohoto svátku jsou výmluvné: čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. A samozřejmě démoni či záhrobní bytosti zobrazované strašidlem z vydlabané dýně. (Dle Wikipedie) Satanisté vyhlásili tento den za svůj oficiální svátek. Více v našem článku Co je to vlastně Helowen.
Pravoslavný křesťan tak může nad umístěním svátku všech svatých v západní církvi jen krčit rameny a radovat se z toho, že pravoslavná církev zachovává původní a smysluplné datum tohoto svátku, neposkvrněné nějakými živými démonickými asociacemi.

------------

Existuje zajímavý názor, že svátek všech svatých se vztahuje nejen ke všem známým i neznámým svatým časů minulých a doby přítomné, ale i ke všem svatým budoucnosti. Má to své opodstatnění. Církev prostupuje do věčnosti a z hlediska věčnosti není důležité, ve které epoše žil (resp. bude žít) ten či onen svatý, - Kristus je alfa i omega, začátek i konec, a s Ním čili v Něm i všichni jeho svatí. Takže svátkem všech svatých uctíváme i ty svaté, kteří se ještě nenarodili, nebo světce, kteří sice již žijí, ale ještě se nestali svatými... Z hlediska věčnosti se můžeme ze své přítomnosti obracet jak k těm, kteří nás předešli, tak i k těm, kteří přijdou po nás.

Uctíváme tedy všechny svaté všech dob a míst. Co to znamená uctívat? Především: obracet se na ně v modlitbách. Spojovat se s nimi srdcem. Každý křesťan v Církvi, který vede nějaký zápas za očištění svého srdce, spojuje s do určité míry se všemi svatými. K úctě svatých náleží i víra, že Církev je společenstvím svatých a že se svatými se spojujeme při svaté Eucharistii.

Památka všech svatých posiluje věřící, kteří vidouce oblak tolika známých a neznámých svatých, nemají důvod propadat zoufalství nad svou spásou. Právě v den tohoto svátku mohou dobře pochopit, že záludná myšlenka: „Zbytečně se snažíš, zbytečný je tvůj život, spásy stejně nedosáhneš,“ je lživá. Živíš-li v sobě takové mínění, lžeš Bohu i sobě.

»Věz, že myšlenka od démonů je ta, která ti říká: "Nemáš se kam utéci, nemáš pokání a odpuštění nezískáš".« (Avva Isaiáš)
-----------------------

Listujeme-li zápisy s životopisy světců, uhlídáme, že jsou to lidé pocházející ze všech společenských tříd, ze všech lidských ras a společenských stavů; vzdělaní i nevzdělaní, urození i neurození, nad jiné krásní i nejopovrhovanější, silní i slabí atd. Jsou tam králové a císaři, jsou tam i žebráci.
Ukazuje nám to, že každý se může stát svatým a každý je povolán ke svatosti!
„Buďte svatí, jako já jsem!“ praví Bůh (Levit 11,44-45). Dosažení svatosti je naplním Boží vůle o člověku. Proto se posvěcujeme v Církvi, jsme křtěni, přijímáme svaté Tajiny, modlíme se, postíme se, plníme přikázání, konáme různou askezi..., abychom dosahovali svatosti - jinak řečeno - abychom se stávali připraveným příbytkem, v němž může sídlit Duch Svatý.

V západním křesťanstvu je rozšířen názor, že je možné být si prostě křesťanem a bez zvláštního zápasu dosáhnout spásy - čili být spasen pro samotnou příslušnost k církvi (je to možná projev dogmatu ex opere operato). A svatost že je cestou, na kterou se vydávají jen ti, které duchovní život nějak mimořádně zaujal; takoví nadšenci se tedy stávají svatými... Ideál svatosti je tam tedy něčím, co není potřebné ke spáse, čímsi "navíc". Takový přístup je v pravoslavné církvi naprosto nepřípustný a je zcela neslučitelný s pravoslavným učením, které je soustředěno ve výše vzpomenutém výroku Božím: „Buďte svatí, jako já jsem svatý,“ pocházejícím už z éry Starého zákona. Tehdy ještě toto přikázání nemohlo být plně uskutečněno, a přesto už je uloženo dávnému Božímu lidu. Až po příchodu Ježíše Krista byl zbudován příbytek svatosti, Církev, aby lidé mohli přicházet a nechávat se Bohem posvěcovat, stávat se svatými a dokonalými.
Svatost - to je podobnost Bohu. Stupeň duchovnosti člověka - to je stupeň jeho podobnosti Bohu. Podle svatootcovského učení, založeného na praktických zkušenostech, má řetězec první etapy duchovního života (očištění) následující články: poznat svou duchovní nemoc, z toho se rodí soucit s druhými lidmi, z čehož pochází pokora a ta je tím klíčem, který otvírá lidské srdce působení Boží blahodati (milosti). Očišťující působení blahodati, které doposavad mohlo omývat srdce jen zvenku, od tohoto okamžiku vstupuje dovnitř a koná dílo zevnitř lidského srdce. V dalších etapách duchovního života (osvícení a zbožštění) jsou také řetězce na sebe navazujících článků, ale ty jsou nepochopitelné tomu, kdo neprošel nejdříve etapou očištění (stejně jako jsou nepochopitelné stupně očišťování tomu, kdo ani nezačal s tímto dílem a kdo nemá srdce připravené svatým křtem; proto se o těchto věcech neříkalo kdekomu, aby bývalo to součástí křesťanského tajemství - při paměti na Kristovo poučení o perlách a sviních.)

Naší nejhroznější nemocí je to, že neznáme svou nemoc. Sv. Pimen Veliký: "Člověk je ten, kdo poznal sám sebe." Tato nemoc a hrozné nepoznání sebe sama se projevuje především "sebeospravedlňováním", omlouváním svých pádů a nedostatků. Sv. Simeon Nový Theolog vyřkl zlatou formuli tohoto duchovního léčení: "Pečlivé zachovávání Kristových přikázání naučí člověka poznat svou nemoc" (tj. zjevuje mu jeho nemoc, činí ji pro něho viditelnou). Srovnávejme sami sebe (své chování, skutky, myšlenky, přání) s tím, co je pro křesťana normou jednání a myšlení; touto normou je Evangelium, obraz Krista jako osoby, jako člověka i jeho učení, které zahrnuje celou tu normu zdravé lidskosti, která je nám v Kristu dána. Tedy jde o to, abych poznal, kdo ve skutečnosti jsem. To je reálný začátek duchovního života. Není možný duchovní život bez toho, aniž by se člověk donutil k plnění Kristových přikázání, protože bez toho není možné sebepoznání, a bez poznání svých nemocí nemohu ani myslet na jejich léčení.

Vydá-li se na tuto cestu, člověk snadno zjistí, že v podstatě není schopen splnit ani jedno přikázání tak, jak by bylo potřeba. Každé naplnění Božích přikázání, na něž se zmůžeme, je ve skutečnosti jen zkažením Božího přikázání, jeho karikaturou. Tato skutečnost je vyjádřena v základním svatooteckém výroku pravoslavné duchovnosti: "Svatí otcové oplakávali své ctnosti jako hříchy."
Zajímavý je psychologický rozdíl mezi pravoslavím a katolicismem. Pro katolíka znamená splnění přikázání: získat zásluhy. Každá ctnost, každý dobrý skutek je pro něj zásluhou. Jaký to rozdíl vůči pravoslaví, kde ti, kteří měli skutečný duchovní život a opravdové duchovní zření, oplakávali tyto své domnělé zásluhy! Vše lidské je otráveno ctibažností, vypočítavostí, pýchou, sebeúctou, zvědavostí a touhou po tom, co je nedůležité, místo aby usiloval o to, k čemu je člověk určen. Dokonce i naše ctnosti jsou otráveny jedem, který nás hubí. Nemá-li člověk správnou reflexi svých "ctností", mohou se stát prostředkem pro jeho ještě hlubší pád a hroznější záhubu. (Stává se, že ty nehroznější zločiny spáchali lidé, kteří - viděno lidskýma očima - patřili k nejctnostnějším. Vzpomínáte si, kdo ukřižoval Krista, kdo Ho soudil? Lidé, kteří na morální úrovni byli bezúhonní - plnili Zákon, přesně jak bylo stanoveno, - nekradli, neopíjeli se atd. Zdálo by se, že jsou čistí; jenže strašná pýcha se jich zmocnila uprostřed všech jejich ctností.)
Teprve při poznání své nemoci se rodí skutečné pokání. Vidí-li člověk nejen své hříchy ale i svou slabost, chápe, že každý hřích je nožem bolestně zaraženým do lidské duše a dokud ho nevytáhneš a nevyléčíš ránu, budeš trpět. Tady začíná pozorný duchovní život, nenávist k hříchu. (Posledních pět odstavců přeloženo z přednášky A. Osipova.)

--------------------------

Proč šli apoštolé za Ježíšem, když je povolal? Šli hned. V evangeliu na druhou neděli po Padesátnici (neděle všech svatých zemí našich) čteme, že na Ježíšovo slovo položili to, co měli zrovna v rukách, a kráčeli za Ním. Jak je to možné? Sv. Theofan Zatvornik vysvětluje, že tak učinili, protože šli za lepším. Svým srdcem poznali, že jsou voláni od horšího k lepšímu, a je přirozenou vlastností lidské duše, že touží po lepším. Tato vlastnost se však správně projevuje jen u duše prosté, jen taková pozná lepší od horšího a má vnitřní sílu zvolit si, co je pro ni lepší. Zmatená duše to nepozná a i kdyby to poznala, tak duše zapletená do všech těch zauzlin a promotanců světa a vášní nebude mít sílu uskutečnit volbu a vyvolit si to, co alespoň mlhavě rozpoznává jako lepší. Zmatení myšlenek a komplikovanost uvažování, které jsou do našich duší nasazovány od dětství a pod tlakem je do nás toto vnitřní rozladění pumpováno naším vzdělávacím systémem a vším dalším, co na nás nepřetržitě působí, má za následek, že lidská duše je jako roztříštěné zrcadlo - v mnoha střípcích se zrcadlí mnoho věcí, ale pořádně v nich nevidíme nic. Takový vnitřně roztříštěný člověk toho většinou spoustu ví, mnoho toho chce, neví však přesně, co si vybrat, kolísá, co je výhodné, váhá, co je správné a co nikoliv, vše posuzuje z tolika stran a hledisek, že nakonec k ničemu nedojde. Duše dnešních lidí jsou slabé a nemocné.

Teolog Alexij Osipov podotkl, že již před dvěma staletími si otcové všimli, že jejich současníci nejsou už schopni napodobit dávné příklady svatých. A dnešní lidé? Ti už jsou tak morálně slabí, že to, co se píše v životech svatých, jim připadá jako pohádky. Za ušlechtilými činy hledají dnešní historikové politické motivy, v hrdinství víry vidí fanatismus; za zázraky, které jsou pro skutečně věřícího člověka normální součástí jeho rozhledu a samozřejnou součástí světonázoru, dnešní materialismem deformovaný badatel spatřuje pouhou legendu, vyfabulovanou literární ozdobu příběhu či manipulaci se čtenářem. Současníci většinou už nejsou ani schopni věřit, že by takový život, jaký vedli svatí, byl možný a v lidských silách.
Jednou vyšel avva Zenon z kelie a zabloudil. Námaha ho vysílila až padl na zem. A hle, stojí u něho jinoch s chlebem a číší vody v rukou, řkoucí: »Vstaň a posilni se pokrmem a nápojem.« Avva se postavil, třikrát se pomodlil, a až poté přijal a okusil pokrm. Jinoch dí: »Následuj mne,« a v mžiku se starec ocitl v blízkosti své kelie. Starec jinochovi pravil: »Vejdi a pomodli se za nás.« Jinoch vešel a stal se neviditelným.

Na otázku bratra, jak žít, odpověděl: »Jez trávu, oblékej se do trávy, spi v trávě; a získej železné srdce.« (Avva Euprenios)

Jednou obvinili monacha z vraždy. Avva Daniel, který byl náhodou u toho, se otázal: »Kde je ten zabitý?« Přivedli ho na to místo a ukázali mu ho. Avva, stoje tam, pomodlil se a zavražděný vstal z mrtvých. Avva se ho zeptal: »Kdo tě zabil?« Nebožtík ukázal. Na to mu starec pravil: »Nyní spi do té doby, kdy tě vzkřísí Bůh.« Vzkříšený ulehl a stal se opět mrtvým.
Ano, lidstvo stárne, uvnitř něho se rozlézá jakýsi morální rozklad, vnitřní síly lidstva strmě upadají; jakoby probíhalo jakési zvetšení a drolení samotné lidské podstaty. Je možné, že v samotném genetickém kódu lidstva (či jinde) bylo už od dávného dávna určeno, jakého věku se má lidstvo dožít. A my žijeme v éře prohlubujícího se stáří či přestárlosti lidské rasy. Všichni lidé dohromady jsou cosi jako vetchý stařec, který se celý klepe, sotva se drží na nohou, je poloslepý, hluchý a ztrácí paměť. Prostě, člověčenstvo je v důchodu - nic už od něj nečekej, jen další chátrání.
Jednou přišli zloději krást k otci Evprenii; on jim pomáhal vynášet věci z kelie; zloději vzali vše a odešli; v kelii zůstala pouze starcova hůl; starec ji vzal a odnesl zlodějům. (Avva Euprenios)

»Tělesné zdraví nepřináší užitek - když se snažíš zachovat si je jen a jedině kvůli sobě samému, pak je takto zachráněné zdraví stavem Bohu nepřátelským.« (Z výroků otců v pateriku)
Uvažování, které měli dávní asketové, je dnes lidem už natolik cizím a vzdáleným, že nad některými citáty výroků svatých mají naši současníci (a dokonce i mnozí křesťané) dojem, že ti dávní otcové snad byli blázni. Co je však nejhorší? Dnes už vůbec nedokážeme pochopit natož uskutečnit tu známou základní tezi obsahující koncentrovanou definici správného duchovního života: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy."

V lidech poslední doby slábne onen vnitřní tonus - člověk vnitřně ochabuje. Každým rokem vidíme další a další projevy vnitřní vyčerpanosti lidstva, nebo civilizace. Jistě, projevuje se různým způsobem a v různé míře u jednotlivých národů. Žádný však není tohoto procesu ušetřen. Někde se projevuje zjemnělostí a mravní rozbředlostí, která ničí kompletně celého člověka - tedy nejen duchovně, ale i duševně i tělesně. Jestli o svatosti jsme výše psali, že je to získávání Boží podoby, pak o dnešním lidstvu bychom mohli opakovat slova světce: Jestli člověk svlékne se sebe obraz Boží, pak si nezachová ani podobu lidskou, ale stane se zvířetem.

I těm lidem, kteří se ještě brání duchu naší doby a jdou (jak se říká) proti proudu, bolestně chybí vnitřní pevnost, morálka, sebezapření a schopnost obětovat se. Zajímavě o tom píše A. Solženicyn.

Dokonce i o tak obyčejné věci, jakou je mnišství, se říká, že tato askeze není už dána naší době (řekl před stoletím snad sv. Ignatij Brjančaninov?) A při tom - kolik bylo v minulosti mnichů? Kdekdo byl mnichem! Monastýry byly nacpané černoříznými lidmi. Našla by se ještě dvě stě lety rodina, která by neměla někde v příbuzenstvu mnicha?
»Toužíš-li po spáse, konej vše, co k ní vede.« (Avva Isidor)
Proto dnešní člověk nedosahuje svatosti cestou askeze, poustevnictví apod. Proto dnešní křesťan nedělá zázraky, až se pomalu zapomíná na to, že věřící mohou konat veliké divy mocí Kristovou. Míjí pomalu doba jakýchkoliv vyšších forem duchovního života - lidé už na to nemají síly. Dnes začíná doba, kdy vrcholem zbožnosti je najít Církev a udržet se v ní. Nastává doba, kdy všechny síly věřícího člověka spotřebuje zápas za pouhé uchování víry. A blíží se doba, o níž se píše, že ke spáse bude Bůh žádat po křesťanu jediné - nepřijmout antikristovu pečeť. Poslední doby budou doby největších světců, neboť kvůli krajní morální slabosti lidí bude odmítnutí pečeti tak velikým skutkem, že v Božích očí předčí i zázraky dávných asketů, kteří křísili mrtvé, chodili po vodní hladině jako po souši, měnili slanou vodu na sladkou, četli v lidských myslích, hořeli při modlitbě jako plamen...

U dnešních lidí, kteří se odhodlají k zápasu, bývá až příliš často motorem k jejich askezi pýcha - zjevná či skrytá. To se vyskytovalo už v minulosti (viz jeden výrok z pateriku: "Naše ústa páchnou od postu; celé Písmo známe nazpaměť ... leč nemáme to, co od nás Bůh žádá - pokoru"), jenže tenkrát bylo i dost asketů, kteří vedli duchovní zápas kvůli lásce.
»Neuvěřitelná zloba nepřátel (démonů) je spojena s neuvěřitelnou záludností (lstivou zchytralou úskočností).« (Avva Isaiáš)
Jedno má však dnešní doba společné s dobami svatých otců. Dnes stejně jako tenkrát platí:

»Člověče, tví zlostní nepřátelé nikdy nespí, ve dne v noci se bez oddechu snaží o tvou záhubu; nebuď nedbalý.« (Avva Isaiáš)












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz