Ambon
Zobrazení příspěvku č. 407: #
Administrátor
--- 30. 7. 2008
Vzkaz workoholikům: nepracujte :-)
3. NEDĚLE PO 50nici; nemějte starost o pozemské věci
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
V tomto evangeliu nejde o to, že by Ježíš vyzýval lidi, aby nepracovali. Z poslední věty je zřejmé, že smysl jeho slov tkví ve snaze naučit lidi jinému myšlení, duchovnímu způsobu uvažování. (Jinému než mají pohané - dnes bychom místo slova "pohan" mohli dosadit terminus technicus "člověk světský", který může být docela dobře i formálně křesťanem, avšak nemá křesťanské duchovní myšlení).
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? ...
Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6,24-26)
Starec Paisij usilovně učil lidi: "Hleďte na všechno duchovně."
Paisij Svatohorec vyprávěl jednu historku, kterou se zde pokusím po paměti přetlumočit. Jednou cestoval ze Svaté Hory Athos do Soluně. Z přístavu do města je vezla nějaká dodávka; seděli na korbě, kde byly uloženy také nějaké přepravky a prázdné bedny. Jak automobil po silnici nadskakoval, tak ty prázdné bedýnky naskládané na sobě padaly na cestující. Bylo to velice nepohodlné cestování. Vezl se tam s nimi také nějaký světský člověk s fotoaparátem, který se neustále rozčiloval a vykřikoval: "Je to možný, tohleto?! To se nedá vydržet!" A zlostně odhazoval přepravky, které na něho stále padaly. A tak si svým vnitřním stavem ještě zhoršoval to utrpení cestování. Paisij se obrátil k jednomu mnichovi, který tam také seděl (byl chudák těmi bednami celý zavalený), a ptal se ho: "Jak se máš, otče?" A on mu s úsměvem odvětil: "Sláva Bohu, starče, v pekle je to horší." Ti dva se nacházeli ve zcela shodných podmínkách; pro prvního však byly příčinou ke zlosti, pro druhého pak k tomu, aby děkoval Bohu. Druhý se radoval z toho, že není v pekle, první zrovna v pekle byl a pukal zlobou. A přesto byli oba ve stejnou chvíli na stejném místě. Náš vnitřní stav je to, co určuje, zda jsme v ráji nebo v pekle. A duchovní vnitřní stav pramení z duchovního způsobu uvažování. Vždy je důvod se radovat a děkovat Bohu.
------------------------
Nedávno jsem slyšel na pravoslavném rádiu Radoněž vyprávět takovýto příběh ze současnosti. Jeden člověk měl autohavárii. Dostal se do nemocnice. Když čekal na operaci, seznámil se s křesťanem, který ležel na vedlejším lůžku. Od něho se dozvěděl o Evangeliu a spáse, kterou Pán přišel dát těm, kteří uvěří a dají se pokřtít. Nechal si zavolat kněze, byl tam na nemocničním lůžku pokřtěn a přijímal svaté Tajiny. Pak šel na operaci, při níž zemřel.
Je to dobrý konec nebo špatný? Z hlediska pozemského vidění by se mohlo zdát, že špatný: Bůh mu nepomohl a na následky havárie stejně umřel. Z hlediska věčnosti je to dobrý konec: přestože ten člověk vedl nedobrý život bez víry a nemohl by vstoupit do Božího království, Bůh mu dal možnost ještě těsně před koncem změnit směřování svého života, kát se, posvětit se a získat věčnou blaženost. Jaký jiný konec lidského života může být lepší?
Posuzujeme-li lidské životy, dobéřeme naprosto opačných hodnocení v závislosti na úhlu pohledu. Jiný je pohled z perspektivy pozemské dočasnosti a jiný z hlediska života věčného. Např. představme si bohatého člověka. Jsou takoví? Jistě. A navíc zcela zdravého a obdařeného dlouhým životem bez nemocí? I takoví existují. A když si k tomu přimyslíme spokojenou rodinu, pak má všechno: peníze, zdraví, spokojenost, dlouhý život se vším, co se mu zamane. Z hlediska pozemského je to ideál. "Co více by si kdo mohl přát?" může se někdo tázat. Jenže z hlediska věčnosti to může být prohra. Nemá-li Krista, nenaučí-li si dělit o své bohatství s potřebnými a přijmout strasti, aby se podobal Pánu v jeho utrpení, pak je takový všemi velebený život vlastně naprostým fiaskem, protože se vymknul základnímu smyslu tohoto krátkého lidského života - dosažení spásy, věčné blaženosti s Božím Synem a jeho svatými.
Pohleďme na životy svatých apoštolů. Z pozemského hlediska je to katastrofa. Po životě plném trápení, cestování z místa na místo, pronásledování, mučení je nakonec očekával krutá mučednická smrt (jen ap. Jan zemřel přirozenou smrtí, ale toho za jeho života "alespoň" vařili v oleji). Někdo by se mohl tázat: „Vždyť byli nejbližšími přáteli svého Boha! Proč jim nepomohl? Jak to, že je nechal takto trpět a hrozně skončit?“ Avšak my je nazýváme nejblaženějšími z lidí. Jak to? Protože byli nejbližšími přáteli našeho Boha. Jelikož svým životem osvědčili svou víru a své přátelství s Kristem. A protože svou smrtí se připodobnili Pánu svému a Pánu našemu, a proto jsou mu podobni i vzkříšením do věčného blaženého života v druhém narození.
Svět Božího Království a tento svět jsou jakoby zrcadlové světy. To, co má hodnotu a čest zde, nemá hodnotu a je bezectné tam. Za čím se lidé tohoto světa pachtí, je z hlediska věčnosti zbytečností, resp. škodlivé.
Z duchovního hlediska je největším štěstím, které nás v našem životě potkalo, že jsme se stali pravoslavnými křesťany. Byli jsme křtem omyti od hříchu a svatými Tajinami spojeni s Bohem. Co lepšího může člověka v životě potkat?
------------------------------
Tedy shrnuji (je to klíčově důležitá součást křesťanského způsobu uvažování - pro ta rekapitulace právě řečeného):
Ze světského hlediska je dobrý život takový, který je dlouhý; z duchovního hlediska nezáleží na délce pozemského života, ale na tom, co je po něm, čili - k čemu lidský život vede. Jestli máš svůj život dlouhý třeba dvě stě let, ale jen hromadíš hříchy a je takový život cestou do věčného pekla, pak je to život špatný. Takový život je neštěstím, i kdyby všem přátelům a známým připadal jako výhra v kole osudu. Jiný člověk zemře mladý, a všichni kolem hovoří o tragédii; jenže zemře-li mladík v posvěcení a získal-li svým životem spásu, pak je to život dobrý! Stane-li se pozemský život cestou k věčné blaženosti, pak je to dobrý život, bez ohledu na jeho délku, bídu či nemoci a všechny okolnosti, které tento život provázely. Starec Paisij Svatohorec upozorňuje, že za některými takovými "tragédiemi", při nichž jsou jejich svědci často v pokušení spílat Bohu, se ve skutečnosti skrývá milující Boží prozřetelnost, která čeká na dobrou chvíli a bere odsud člověka sice náhle leč v nejpříhodnějším čase - ve stavu pokání. Vždyť v okamžiku východu duše z těla rozhoduje momentální duchovní stav člověka o jeho budoucnosti.
--------------------------------
Co je víra? (O stupních lidské víry; dle prof. MDA diakona A. Kurajeva)
Prvním stupněm víry je přesvědčení - "za pravdu míti" - přijímat např. učení církve jako pravdu (tak bývá víra vysvětlována u katolíků). Rozum se skloní před autoritou církve (nebo Bible nebo biskupa apod.; "věříme kvůli autoritě" učí moderní katolický katechismus - není pak už podstatné, jestli je to kvůli autoritě Boha samého nebo autoritě papeže, který je Božím náměstkem...) Tento stupeň víry v Boha přivádí člověka k uznání Boží existence, k přesvědčení, že Bůh je. Taková víra sama o sobě rozhodně ještě nemá sílu spasit člověka. Je to víra buď formální nebo filosofická; buď jak buď, nebrání taková víra člověku rozumem uznávat veškerou věrouku a zároveň klidně hřešit. A navíc se snadno může překlopit ve víru slepou či fanatickou.) Uznávat Boha nestačí ke spáse (Bible ukazuje, že konec konců i ďábel věří v Boha, ale není mu jeho víra ke spáse).
Druhým stupněm víry je zapojení citu. Vložit do víry své srdce (myslíme nyní tím srdcem lidské cítění). Taková víra už není jen filosofickým přesvědčením ani formalismem. Vstupuje nejen do rozumu ale i do hlubších vrstev vnitřního života člověka. Je to vyšší stupeň víry než předchozí, leč ani taková víra nemá ještě sílu spasit člověka. (A navíc, je tu nebezpečí upadnutí do snění, či sentimentu.)
Třetím stupněm víry je věrnost. Kromě rozumu a citu je do víry zapojena i vůle - jenže nikoliv ve funkci jakéhosi "krotitele" rozumu (tak to chápe nový katolický katechismus: "Věřit je úkon rozumu, který z podnětu vůle, pohnuté Bohem skrze milost, souhlasí s Božskou pravdou"). Na tomto stupni víry člověk posuzuje vše ve svém životě podle evangelia. Slovem Božím rozpoznává, co je dobré a co je zlé. Všechny své skutky a celý svůj život člověk poměřuje Božími přikázáními a ohodnocuje Evangeliem. Mění svůj život, který se stává pokáním - obrácením, návratem k Bohu. Člověk používá svou vůli ve shodě s Evangeliem. Víra pak zasahuje celý průřez všemi vrstvami vnitřního duchovního života věřícího člověka. Teprve tento stupeň víry v Boha přináší člověku spásu.
Jestli se křesťan všemi silami své duše poctivě snaží uvést Evangelium do svého života a činí to v Církvi a za spolupůsobení svatých Tajin, nemůže zbloudit. Žití celého Evangelia (tj. nikoliv jen toho, co se nám v něm zalíbilo) je cestou, která nás provede po tenkém hřebeni hory mezi propastmi vlevo i vpravo, vyvarujeme se formalismu i fanatismu, slepoty i sentimentálních iluzí...
A. Osipov vybízí: Zkus jeden jediný den naplňovat vše, co požaduje Evangelium. Zjistíš, že to nedokážeš. Jsi-li pozorný, snadno pochopíš, že nemůžeš jediným dnem projít bez špatné myšlenky. Nicméně je správné se o to vytrvale pokoušet - jednak se tak člověk polepšuje, ale hlavně se mu tím zjevuje jeho vlastní slabost, ničemnost a špatnost v celé té své obludné velikosti a hloubce zasahující samotné existenční kořeny člověka. (Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že "oni jsou v pořádku"; leč o nich spíše platí staré přísloví, že "za dobrým svědomím se většinou skrývá špatná paměť"). Poznání vlastní nedokonalosti a hříchů zbavuje člověka pýchy a otevírá mu bránu k pokání, a pokání otevře nitro člověka ke vstupu Boží blahodati a ta léčí a uzdravuje lidské srdce.
Zkušenost učí, že lidské uvažování, které se béře po výše vzpomenuté evangelijní uzounké horské stezce, se stává přímým, čistým, prostým a silným. Oko duše se stává ostré a pozorné.
O tom jinotajně vypráví začátek dnešní evangelijní perikopy:
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
(Matouš 6,22-23 v ekumenickém překladu)
V principu se v evangelijním úryvku praví toto:
"Jestli tvé oko bude čisté, pak celé tělo bude čisté..."
Sv. Theofan Zatvornik objasňuje: Okem se míní mysl, a tělem celé složení duše. Tudíž, je-li mysl prostá, je v duši světlo. Prostá mysl je např. taková, která bez pochybností přijímá Boží Slovo, vše, co se v něm píše a jak to tam je psáno.
Theofan přesně postihuje, v čem tkví test lidské mysli. Dnes mají lidé (mám na mysli věřící, o nevěřících je v této souvislosti zbytečno mluvit) problémy věřit Písmu. Tato smutná nedověra současných věřících je jedním z tragických znamení naší doby. Dokonce i "neomylný" papež prohlásil v někdy polovině devadesátých let, že "lidstvo možná pochazí z opic".
Věřící se dnes dělí na ty, kteří věří Bibli v doslovném výkladu, a ty, kteří vidí v Písmu spíše jen morální ponaučení než zprávu o konkrétních dějinných událostech (mezi skupinou "bílých" a "černých" je ještě celá škála názorových valérů šedi). Vedeme např. spory, jestli svět byl stvořen v šesti dnech, jak píše Bible, nebo zdali vznikl evolucí v průběhu miliard let; přeme se, zda byla potopa celosvětová nebo to spláchlo jen plácek, kde žil Noe a nějaká vlna ho vyšplouchla u Araratu, či zdali nebyla vůbec žádná potopa a zpráva v Bibli je jen opsanou starou bájí. Chodil Kristus po hladině jezera, nebo měl pod hladinou položené prkno (jak se to vyučuje na jedné moderní bohoslovecké fakultě)?
Duchovní bída naší doby je v nezanedbatelné míře zapříčiněna tím, jak jsou už formovány děti. Celá současná výchova je od dětství zaměřena na to, aby lidská mysl byla odtržena od prostoty. Pokud bych měl vyjmenovat několik hlavních věcí, které dnes schází lidem nejvíce a které je odtrhují od skutečného duchovního života a bohopoznání, pak by mezi nimi někde na předním místě určitě byla prostota.
Ve skutečnosti se však za tímto problémem tají jiný, hlubší. Myslím si, že lidem, kteří věří v evoluci (lhostejno zda je to evoluce samovolná, ateistická, nebo evoluce pod Božím patronátem), tato jejich vědecká víra vzala prostotu srdce. Evangelium nabádá, abychom vše posuzovali podle ovoce, jaké to nese. Posvítíme-li si na celou záležitost tímto světlem, nemůžeme přehlédnout, že evoluční teorie byla jedním z nástrojů, kterým byla naše civilizace odtrhována od křesťanství, od živé víry a od důvěry v Bibli - od té prosté důvěry, která přinášela předchozím pokolením spásu (jakou spásu přinesla lidem materialistická věda?). Způsobuje-li něco lidem duchovní škodu, může to být dobré? A jestli něco není dobré, pak to není ani pravdivé...
Prostá mysl má zvláštní sílu. Zatímco mysl zauzlovaná, zmatená, hnětoucí v sobě zašmodrchané myšlení, je slabá, zamlžená a otevřena vůči pokušením, tak proti tomu prostá mysl je vnitřně silná, pevná a křišťálově průzračná. Taková mysl má i divotvornou moc. Protože nám dnes scházejí lidé s takovou myslí, máme mezi námi málo duchovních lidí a divotvorců. V důsledku toho přemnoho současných věřících nemá vlastní bezprostřední zkušenost se zázraky a Božím působením, což spolu s jinými vnějšími vlivy oslabuje jejich duchovní život a činí je neschopnými dobrat se k většímu duchovnímu vypětí a vzepětí. Pak lidé buď ztrácejí větší či menší část své víry nebo sednou na lep klamným zázrakům a všelijakým zkaženým spiritualitám.
Samozřejmě, chápu, že vzdělání a vzdělanost jsou důležité a mají svoji hodnotu. Ostatně, církve byly vždy nositelkami vzdělanosti a poskytovaly vzdělání společnosti. Hodnota vzdělání však není nejvyšší hodnotou lidstva. A navíc - důležitý je duch, v němž se vzdělanost pěstuje. V duchu materialismu, atheismu či vzpoury proti Bohu se vzdělanost stává nástrojem zkázy lidstva a poškozuje či kazí lidskou duši. Dokud bylo na světě dosti duchovních lidí, kteří v sobě očistili Boží obraz a získali Boží podobu, měla společnost před očima příklady svatosti a těch skutečně nejvyšších hodnot, jichž může člověk dosáhnout. Takoví svatí lidé na sobě ukazovali, jak vypadá lidská mysl, která se stane Bohu podobnou. Prostá mysl zrcadlí Boha, o němž víme, že je prostý. Učiní-li kdo svou mysl prostou, otevře se v ní pramen obrovské duchovní síly. Tato síla vycházející z mysli svatých stává se mocnou inspirací - i vzdělanci vedle takových lidí přijdou na to, jak si nenechat hlavu zamotat mnohými vědomostmi a jak chabou hodnotou je všechna jejich učenost v porovnání s Bohem osvícenou myslí. Právě vzdělanec by měl mít dobrého starce; jedině tak se vyvaruje duchovní nemoci.
Na Svaté Hoře Athos i v jiných monastýrech se i dnes běžně setkáte s učenci, kteří mají diplomy několika universit světových jmen. Poté, co se seznámili s duchovním starcem v monastýru, pověsili svou vědeckou kariéru na hřebík, opustili svět a stali se mnichy. Osvítilo je poznání, že jedinou skutečně potřebnou universitou, jejíž diplom je pro ně žádoucí v životě získat, je monastýr.
Ve vyprávění o svatohorských starcích 20. století se píše o nejlepším učedníku svatého starce Sávy (+ 1908) otci Hilarionovi - zvláště je chválena jeho "prostota a dobrota", které způsobovaly, že vypadal, jako by přicházel "z andělského světa, světa duchovního plného blahodati".
»Hledejte nejprve Království Božího a spravedlnosti Jeho, a všechno ostatní bude vám přidáno.«
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.