1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 417: #

Administrátor --- 4. 9. 2008
Srpen je měsíc dvou velikých svátků. Tady je povídání k prvnímu z nich.

Proměnění Páně

A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou v soukromí,
A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A aj, zazněl hlas z oblaku řkoucí: Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: Vstaňte, nebojte se.
A pozdvihše očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
(Matouš 17,1-8)

Svátek vznikl jako památka události, která se v době Pána Ježíše stala na hoře Tábor. Duchovní silou Církve to však není jen památka, ale v Duchu Svatém stále přítomná událost.
V tento den se dodnes děje na hoře Tábor v Palestině zázrak. K ránu se na svátek Proměnění objevuje vždy zvláštní oblak, který v době bohoslužby zahalí pravoslavný chrám stojící na vrcholku hory.

Táborská událost zjevuje skutečnost, že Ježíš z Nazareta nebyl toliko člověkem, ale je to Bůh, jedna z tří Osob Trojice, která se při proměnění Páně zjevila: Otec v hlasu, Syn stojící tam mezi dvěma proroky a Duch Svatý v podobě oblaku a záře.
Jestliže je Ježíš Kristus Bůh a my křesťané se v Církvi sjednocujeme s Pánem Ježíšem, znamená to, že skrze Něho máme účast na Bohu. Tedy spojením s Pánem Ježíšem mají křesťané účast na Boží přirozenosti. "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem," píší starokřesťanští otcové.

To jsou veliké věci, které vždy dojímaly a vzrušovaly křesťany. Mít účast na Bohu, být spojen s Bohem! A to bez kdovíjakých duchovních cvičeních - nýbrž prostou náboženskou praxí a živou vírou. Které náboženství se odvažuje něco podobného svým vyznavačům slíbit!?

Hinduismus a buddhismus sice hovoří o něčem, co by mohlo vypadat podobně, ale jednak požadují k dosažení tohoto slibovaného cíle provádět složitá cvičení a praktiky, a pak poskytují pramalou oporu pro přesvědčení, že se jimi hlásané sjednocení s Bohem není čirou fantazií nebo dokonce klamem (ve svých naukách řeší otázku hříchu a všelidské kletby oddělující člověka od Boha velice neurčitě a neuspokojivě, a to hlavně poukázáním na pouhou nevědomost člověka či ztrátu uvědomění si, že jsem spojen s Bohem). Pro židovství a islám je křesťanská idea vykoupení a zbožštění člověka čímsi nepřípustně vysokým, tudíž rouhavým).
Jinými slovy - dnešní svátek nám připomíná, že Ježíš z Nazareta pro nás není pouhým učitelem, ba ani Božím prorokem, ale je naším Bohem. Je tím, kdo nás stvořil a kdo nás spasil. Je tím, komu přinášíme bohoúctu, jehož vzýváme, jemuž děkujeme a přinášíme mu modlitby jako věčnému Bohu.

Jak vábivé bylo (a je) pokušení prohlásit Ježíše Krista za jednoho z největších lidí celých dějin, leč za pouhého člověka! Kolik věcí by se tím zjednodušilo! Víra křesťanů by se mohla "spokojeně" vrátit ke starozákonnímu formalismu a spolu s muslimy by křesťan mohl mít zato, že stačí vykonat to a to, splnit si přesně vymezené a nikoliv příliš složité náboženské povinnosti, a už je dobrým křesťanem, který má nárok obdržet po smrti všechna Boží zaslíbení.

Židé i muslimové by nám (ve vzácné svornosti) k takové víře gratulovali a již nyní nám muslimové nabízejí smířlivou ruku: "I my věříme v Ježíše z Nazareta, byl to obdivuhodný člověk, veliký učitel a nejspíše i významný prorok (muslimové už dnes ctí Ježíše z Nazareta jako druhého největšího proroka - po Mohamedovi). Vzdejte se uctívání Ježíše jako Božího Syna a my ho budeme s vámi uctívat jako Božího proroka." Neodolatelně ekumenická nabídka. Jenže taková víra, která by nevyznávala Boží Trojici a Ježíše jako vtěleného Syna Božího, by už křesťanům nepřinášela spásu, stejně jako nemůže přinést spásu muslimům víra v Mohameda a židy spasit jejich víra zapírající Mesiáše (viz 1. Janův 2,23:  "Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce." Nebo přímo Kristova slova v Janově evangeliu 15,23 adresovaná tehdejším i dnešním židům:  "Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce."). Vždyť spásu nám přineslo vtělení Boží! Spásonosné je tedy právě vyznávání Ježíšova Božství, jak řekl Petr: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého." Spasit nás nemůže žádný člověk (ani kdyby to byl největší ze všech lidí veškerých dějin vesmíru), protože dávat odpuštění hříchů a věčnou spásu je věcí Boží. Jen Ten, kdo nás stvořil, může nás znovustvořit k čistotě a nesmrtelnosti; jen Věčný může dávat věčný život. Jen Boží Syn mohl vstát z mrtvých, přemoci smrt a otevřít nám ráj. "Jestli Kristus nevstal z mrtvých, marná je víra vaše," praví apoštol Pavel a Bibli (1.Kor 15,17).

Kdyby se však křesťané vzdali víry v Ježíšovo Božství, pak by tím vytvořili podmínky pro náboženské sjednocení s židy i muslimy, a skrze takovéto "křesťany" by třeba našli cestu ke sjednocení s muslimy i židé. To je jednoduchý projekt na sjednocení všech tří "velikých monoteistických" náboženství. Projekt na dosažení míru mezi náboženstvími. Co je k tomu potřeba? Maličkost. Aby se křesťané zřekli Krista jako Boha.

Jednou (a už dnes je na to většina Zápaďanů zcela připravena) se bude západnímu (postkřesťanskému) lidstvu zdát plně oprávněné, aby tato "drobnost" byla po křesťanech celospolečensky žádána, jako malá cena za dosažení velikého cíle - míru. Konfliktů vyvolaných nesnášenlivou politikou bude brzy tolik, že lidé budou ochotni přistoupit na cokoliv, jen aby už byl mír.
Říkáte si, že na něco takového by křesťanské církve nikdy nepřistoupily? Ale kdeže. Už dnes je k tomu velká část z nich hotova; připomenu, že podle průzkumu z 90. let třetina francouzských křesťanů (nikoliv občanů, ale křesťanů!) nevěří ve skutečné zmrtvýchvstání Krista (a dnes jich bude ještě více); téměř polovina dotázaných Angličanů neví, proč se oslavují Velikonoce a jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo; to je realita západního křesťanstva a půda, na níž kvete ekumena (proto většině západních křesťanů vůbec nevadí spojování jejich církve s kýmkoliv, třeba i s buddhisty).
Touto cestou k dosažení míru půjde bezpochyby Antikrist. Vyhlásí, že mír je nadosah. Stačí ona "maličkost". A běda těm "nepřátelům míru", kterým nebude tento projekt všelidského dobra po chuti... Šalom.
-------------

Pojďme však dále ve výkladu velikého svátku Proměnění. Tři nebližší apoštolé viděli Pána Ježíše zářit světlem Božství, blahodatnou energií Ducha Svatého. Ke stejnému zření jsou zváni všichni lidé. Není to zření samoúčelné, ale je to součást procesu sjednocování s Bohem. K tomu je nutno očistit své srdce, v němž máme cosi jako zrcadlo, které je, žel, zaprášené a matné a je potřeba jej očistit, aby se v něm mohlo odrážet Boží světlo. Této první etapě duchovního života říkáme očištění. Následující etapou duchovní cesty je osvícení - očištěné srdce začíná zrcadlit blahodatné světlo Ducha Svatého, a toto světlo naplní lidské srdce. Tehdy člověk pochopí pravdu o Bohu, vlastní zkušeností plně pozná, že Bůh je neohraničeně dobrý, je láska a je věčná blaženost. Na tomto stupni vyvine ďábel veškeré úsilí a použije všechnu svou zchytralost, aby člověka svedl.
Když světlo bohopoznání působí v srdci rostoucí měrou po dlouhou dobu, dosáhne člověk zbožštění - člověk proměněný táborským světlem dostupuje sjednocení s Bohem. Většinou se o tom praví, že je to nevylíčitelná a nepochopitelná zkušenost, nesdělitelná tomu, kdo ji sám neokusil. Zbožštěním vstupuje člověk do života, který je zcela mimo lidské pozemské chápání. Dostává se výše než prvostvořený Adam, který sice nepotřeboval očištění, byv stvořen do stavu osvícení, měl za použití vlastní vůle spolupracující s Bohem dostoupit zbožštění. To byla cesta, kterou mu Bůh určil, ale Adam se jí ke svému neštěstí zřekl.

Z Boží strany se děje sjednocování člověka s Ním při každé svaté Tajině - zvláště při svatém přijímání. Křesťanským životem si člověk ze své strany tento dar spásy osvojuje. Nelze tedy říci, že by se spása člověka děla samotnou askezí či jiným lidským úsilím. Spásu vykonal Ježíš Kristus (lépe řečeno celá Boží Trojice) a křtem a dalšími svatými Tajinami je do této spásy zahrnován každý věřící.

Když nazýváme posloupnost: "očištění, osvícení a zbožštění", třemi etapami duchovního života člověka, je to do jisté míry schematizováno. V praxi totiž se všechny tři složky poněkud prostupují a prolínají, takže někteří o nich hovoří spíše jako o třech pramenech, z nichž je utkán provaz, který vytahuje člověka k Bohu. Dobře je to znát u dvojice "očištění a osvícení"; již při raných stádiích očišťování srdce totiž přicházejí jisté předstupně a náznaky osvícení. Neprojevují se sice zřením světla, ale různými blahodatnými stavy srdce, ve kterém se při mravném a aktivně zbožném kajícím životě začíná probouzet duchovní poznání a chápání. Projevuje se např. duchovním dojetím (pozor, odlišovat od sentimentu i emocí!), rozhořením lásky k Bohu i k lidem, za které není pak zatěžko položit vlastní život, růstem lásky k bohoslužbám a touhy po modlitbě, sílícím pokáním, bolestí nad neštěstím druhých lidí, vnímáním krásy pravoslavné věrouky, touhou po sebeoběti, mírnou a pevnou důvěrou v Boží slovo, někdy také snahou o prohloubení usebranosti života apod. To vše mohou být plody blahodati, která rozhojňuje své působení v očišťujícím se lidském srdci.

Sv. Řehoř Nysský píše o duchovní cestě člověka ve věčnosti: "...úsilí o stále větší naplnění nikdy neustane, ale touha se bude upínat vždy ještě výše, k tomu, čeho ještě nedosáhla, a menší bude toužit po vždy ještě větším naplnění a bude se měnit na větší, nikdy však nedospěje k dokonání, neboť nikdy nenalezne hranici, jejíž dosažení by zastavilo další výstup. Prvotní dobro je totiž svou přirozeností neomezené, proto musí být bez omezení i účast na něm..." Lidská účast na Bohu má povahu růstu, postupu, cesty bez konce. (Citováno z knihy Karfíková: Řehoř z Nyssy; překlad citace byl upraven.)

---------------------------

Tento svátek má v pravoslavné církvi jistý mnišský odstín. Je to tak trochu cosi jako "svátek mnichů". Konec konců, není to nepochopitelné. Mnich je ten, který se cele oddal duchovnímu dílu, odešed ze světa, žije sám ("jen já a Bůh"; od toho je odvozeno samotné slovo "monachos") či v kinovii (monastýr - společenství stejně žijících a stejným duchovním dílem se zabývajících), aby nic světského nerušilo očišťování srdce od vášní. Poslušnost starci, čistota a krajní chudoba napomáhají očištění, a to vede k duchovnímu zření, vposledku pak i táborského světla. Totiž světlo, které se zaleskne a vysvitne v očištěném lidském srdci, je totožné se světlem, které viděli tři apoštolé zářit z Ježíše Krista při jeho proměnění na hoře. (Theologií, která se tímto zabývá, je tzv. palamismus. Praxi, která se tomuto věnuje, říkáme hesychasmus.)

Když hovoříme o proměnění člověka na hoře Boží, připomíná se nám v něčem podobný případ ještě v éře Starého zákona (hovoří se o něm v paremijních čteních při večerní bohoslužbě ke svátku Proměnění). Mojžíš, který vystoupil na horu Sinaj, čekal šest dní, než byl pozván vstoupit do zářícího a blýskajícího oblaku na vrcholku hory. Proč šest dnů? Za šest dnů byl stvořen člověk na počátku. Šest dnů je doba, kterou musel Mojžíš podstoupit, aby byl připraven vstoupit do oblaku Ducha Svatého, do Boží přítomnosti. Šest dní modlitby a půstu, mlčení a soustředění trvá, než člověk upevní svou vůli, zapomene na všechny "světské péče" a je připraven hovořit s Bohem. Za těch šest dní prošel očisťující přípravou, která by se dala přirovnat ke znovustvoření a pozdvihla ho ke schopnosti duchovního života, takže pak přebýval s Bohem čtyřicet dnů, aniž by jedl a pil, a rozmlouval s Hospodinem. Zřejmě na pokrm a nápoj celých čtyřicet dní ani nepomyslel. Je to produchovnělý očištěný duchovní stav prvních lidí v ráji a setkáváme se s ním i u jiných svatých (např. u sv. Marie Egyptské a dalších poustevníků, kteří nemuseli jíst ani pít). Ostatní Izraelité mohli sledovat oblak Boží přítomnosti pouze z veliké vzdálenosti a nebylo jim dovoleno vstoupit v něj, protože nebyli připraveni.

Ani bohavidec Mojžíš však nemohl pohlédnout Bohu do tváře, směl spatřit jen Jeho slávu. Při proměnění na hoře Tábor se však lidem odkrývá další stupeň bohopoznání - hledí nejen na blahodatnou záři Boží slávy ale i do tváře Božího Syna, skvějící se světlem nestvořené blahodatné energie. Ježíš Kristus na hoře poodhalil šat svého lidství, který na sebe oblékl při vtělení z Panny Marie, dovolil popatřit na své Božství. A nejen apoštolé, ale i Mojžíš, který se na hoře Tábor ukázal spolu s Eliášem, až nyní spatřil to, co nemohl ještě vidět na Sinaji. Teprve nyní je splněna jeho dávná smělá touha - patřit na Boží tvář.

Veliký je náš Bůh, veliký je Bůh křesťanů!













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz