Ambon
Zobrazení příspěvku č. 419: #
Administrátor
--- 10. 9. 2008
Neděle o setníkovi a jeho víře
4. neděle po Padesátnici - o víře setníkově
Za onoho času...
5 ...když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho,
6 řka: Pane, služebník můj leží doma mrtvicí raněný, a velmi se trápí.
7 I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8 A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9 Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: "Jdi," tedy jde, a jinému: "Přijď," pak přijde, a služebníku svému: "Učiň toto," a on tak učiní.
10 Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11 Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12 Ale synové království vyvrženi budou do temností vnějších. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13 I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8. kapitola)
Závěrečná slova dnešního evangelia mají mimořádný význam: "Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě;" ukazují, že víra v Boha má divotvornou moc. Víra totiž spojuje s Bohem - s Boží všemohoucí silou. Víra dostane člověka do nebe. Nikoliv původ, ani národnost, ani žádný obřad, ani kalendář, ani žádná pravidla. Ano, obřady a církevní pravidla jsou důležité, leč jsou služebné - slouží víře. Přesune-li se těžiště duchovního života člověka od víry k věcem služebným, končí duchovní život. Opačným extrémem je víra "osvobozená" od církevního života - ta se rozplyne do neurčita či se rozpustí do herezí (to vidíme zcela zřetelně všude kolem). Zlatá střední cesta - to hlavní je potřeba činit a to služebné neopomíjet (mírně upravené Luk 11,42).
Vždy pamatujme, že osou, kolem níž se otáčí celý církevní život, je víra Kristova, kterou nám Bůh započítává jako spravedlnost. "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost" (Řím 4,3). "Spravedlnost je z víry" (Řím 4,13). "Syny Abrahamovými jsou lidé víry" (Galat 3,7) a "ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem" (Galat 3,9). "Cokoli není z víry, je hřích" (Řím 14,23). Bez víry není možné společenství s Bohem, "bez víry není možno se Bohu líbit" (Žid 11,6). A tak "pevně se držme víry" (Kolos 2,7) a "bojujme dobrý boj víry, abychom dosáhli věčného života" (1 Tim 6,12). "Cílem víry je spasení duší" (1 Petr 1,9).
4 Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích
Jsem přesvědčen, že jednou - na posledním soudu - jednak pochopíme celý význam a hodnotu pozemského života, a zároveň uvidíme, jaké mocné prostředky jsme měli zde na zemi v rukou. Prvním z nich je křesťanská víra, která může dokonce i hory přenášet (a někdy i doslova - viz závěr příspěvku č. 207). Naše bída je v tom, že si ne dosti dobře uvědomujeme, jakým darem je náš život a jak mocné a vzácné zde na zemi máme Boží dary.
5 a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
6 Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
7 aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
8 Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,
9 a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
(1 Petrův 1. kap.)
Řekněme si takové podobenství o žebrákovi, který žil na ulici, oblečen byl v cáry a živil se tím, co našel kde vyhozeno, nebo na smetišti apod. A co se nestane! Jednou ho někdo našel a vzal do jakéhosi domu boháče, a tam v různých komnatách byly peníze, šperky a jídlo. A co více - vše mu nabízeli: "Vezmi si, co chceš a co uneseš, najez se do sytosti!" Ale on nic nechtěl. Říkal si, k čemu je mi zlato a peníze, když mám hlad a je mi zima; - tak dlouho už byl chudý, že zapomněl, k čemu jsou peníze, a že za zlato si může nakoupit horu chleba. A když viděl stůl, který se prohýbal pod dobrotami, neměl zkušenost s takovými vybranými pokrmy, byl zvyklý na hnijící zbytky z kuchyně a plesnivý chléb. Posteskl si: Takhle kdyby tu měli nějaké pěkné ještě nevybrané smetiště se spoustou odpadků! A tak, když ho provedli, řekli: "Nechceš nic, tak můžeš jít, kam chceš. Tohle není vězení. Smetiště je za městem." A byl zase na ulici, - chudý, roztrhaný a hladový.Myslíš si: "Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Vzkazuje Kristus jednomu v apokalypse. (Zjevení 3,17)
Řeknete si nejspíše: "To je ale hloupé podobenství! Kterýpak nuzný člověk by něco takového učinil? Takhle by se zachoval leda blázen." Jenže ve skutečnosti se lidé chovají právě takto bláznivě a hloupě, když jde o duchovní věci. Víra - to je pozvání nás, žebráků, do paláce. Dary a bohatství paláce - to je, co nám skrze víru církev nabízí. Toto podobenství vypráví o tom, jak žalostně nevyužíváme to, co je před nás v církvi kladeno, jak opovrhujeme voláním k životu podle evangelia, jak přezíráme Božskou liturgii - hostinu víry, nechápeme (z lhostejnosti) pravdu o Bohu, člověku a světu, kterou nás církev učí, neobohacujeme se Kristovými dary a neléčíme se svatými Tajinami a vlastně promrháváme dar svého života i dar spásy Kristovy. I přesto, že jsme pozváni do bohatého domu, kde se můžeme obohatit, naučit moudrosti, nasytit a získat vše, co nám tak bolestně schází, my zůstáváme stále žebráky, nevzdělanci a hladovými. Zamilovali jsme si více smetiště než palác, raději živíme svou duši shnilým světským pokrmem, než stále čerstvým sladkým pramenem živé vody a nepomíjejícím pokrmem, kterým nás chce nasytit Bůh.
Přesně jako onen žebrák, pospíchající na své oblíbené smetiště, se chová ten, kdo každý den, týden za týdnem, rok za rokem, chvátá, aby si pustil na celý večer televizi, a sleduje stále recyklované přihlouplé soutěže, duchamorné nekonečné seriály, či krváky (stačí bez adjektiv)... Duševní život na smetišti, které nám (zcela hygienicky) do našich domovů vyklopí ze svých kontejnerů televizní společnosti, vydavatelé lidových časopisů, novin adal., aby se i mysl člověka stala hnilobně zapáchajícím smetištěm. Tím mrtvolně světélkujícím okénkem vstupují do našich domovů individua, která bychom za normálních okolností nepustili přes náš práh, ba ještě více - jen samotné setkání s nimi bychom považovali za noční můru: vrazi, zvrácené osobnosti, prolhaní politikové, křiváci, amorální jedinci, nemluvě o všelijakých monstrech z hollywoodských hororů... Skutečné smetiště lidské rasy, odpadkový koš lidstva je váženým televizním divákům každodenně vysypáván do obýváku. A spotřebitel - divák zredukovaný v zámyslech majitelů televizních studií, producentů a vydavatelů na prachsprostého konsumenta? Ještě za to, že mu učiní z domova i duše smetiště, platí. Smutný obrázek - na svém milovaném smetišti žil a na smetišti uprostřed té hniloby zemřel. A hned vedle otevřených dveří do paláce. Po hloupém životě přijde hloupá smrt (jak pravil klasik).
-------------------
Bůh si ke svým největším a nejslavnějším dílům pravidelně vybírá lidi handicapované, nemocné (za mocným faraónem poslal koktavého Mojžíše, jehož si vyvolil, aby vyvedl Izraelity z Egypta; vážně nemocného ap. Pavla vyvolil, aby budoval církev z pohanů; Pavel sice uměl psát, jenže řečnit neuměl a jeho mluvený projev byl - jak sám přiznává - nepřesvědčivý ("nevýmluvný"), což je u kazatele a misionáře, dalo by se říci, vada dosti podstatná).
Otázka nyní zní: Proč? Proč si Bůh nevyvolil někoho schopnějšího, způsobilejšího, oslnivého rétora, učence, či někoho obdařeného pozemskými prostředky a možnostmi? Z hlediska lidského pojetí efektivity misie by skýtalo předpoklad, že se křesťanství bude nejlépe šířit, kdyby se Kristus narodil jako římský císař. A konsulové by byli jeho apoštoly! A misii by mohla konat armáda. To by byla efektivita! Tomuto logickému řetězci efektivity se však Boží Syn vyhnul širokým obloukem. (Tohle nedopatření se pokusila ve středověku "napravit" Římská církev.) Proč jsou bohatí, úspěšní, mocní, učení - a všichni jim podobní - pro Boží dílo nepoužitelní (dokud neprojdou tím přetavením nitra, nehlubšího a nejtajnějšího uvažování skrytého v lidském srdci, - duševní smrtí a vzkříšením, aby vše své bohatství, úspěch, moc, učenost měli za hnůj před Hospodinem)?
Jedním z důvodů je jistě pýcha takových lidí, jejich důvěra v sebe sama. Vše, čeho zde na světě dosahujeme, bývá - žel - zároveň překážkou pokoře. Já vím, je spousta těch, kteří si myslí, že není tak obtížné být penězi bohatý, ale vnitřně chudý, že je možno dosáhnout nějakého vyššího postavení politického, akademického či společenského, a zároveň mít ponížené smýšlení a být pokorným srdcem. Podle mého skromného mínění však většina takto uvažujících nezná vlastní nitro a jeho hlubiny; nemá ani ponětí, co se děje ve skrytu lidského srdce a kam až vedou kořínky ctibažnosti, kořistnictví, zištnosti a touhy po slávě. Proto svatí oplakávali dokonce svoje ctnosti, jako by to byly hříchy, - svatí totiž dosáhli sebepoznání.Kristus se narodil v chudé rodině a za apoštoly si vybral rybáře, aby lidé všech dob věřili, že to, co tito mužové učinili a dokázali vykonat, bylo Boží dílo a nikoliv lidské. Právě proto, že si Kristus za jednoho z předních misionářů vyvolil Pavla, který byl vážně nemocen a navíc neuměl přesvědčivě řečnit, bude už pro všechny doby jasné, že růst Církve Boží nebyl zásluhou ap. Pavla, ale dílem Božím, který koná skrze lidskou slabost. Jasno jest, že rozšíření křesťanství není výsledkem lidské moci, schopností či vojsk, žádného učence nebo císaře, ale jiné síly, která sice působí skrytě, je však nepřemožitelná. Stejně tak jasné, že Izraelce nevyvedl z Egypta zajíkavý Mojžíš svou vlastní lidskou velikostí, ale Hospodin pravicí svou napřaženou (Deut 5,15).
Jenže to není to, co mám tentokrát na mysli, když uvažuji, proč Bůh nepoužil ty perfektní a skvělé borce pro svoje dílo spásy.
To je veliký důvod k víře pro toho, kdo má oči k vidění. A víra uzdraví člověka od smrti.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.