Ambon
Zobrazení příspěvku č. 436: #
Administrátor
--- 24. 10. 2008
Ještě na okraj ukrajinského problému a všepravoslavného setkání ve Fanaru
Volné pokračování příspěvku č. 435.
Pozoruhodná je pak i druhá polovina vatikánské zprávy. Zde je citace patriarchy Bartoloměje z celopravoslavného setkání konaného minulý víkend v Istanbulu, která začíná slovy: "Jevíme se nepravoslavným křesťanům často jako rozdělení." Tato patriarchova slova jsou samozřejmě vděčně citována Vatikánem; možná se mýlím ale vypadá to, jakoby byla určena spíše západním novinářům a Vatikánu, než přítomným pravoslavným hierarchům. Každý, kdo jen trochu vidí do dění v pravoslavné církvi, totiž ví, že dnes existuje až příliš mnoho pravoslavných křesťanů, kteří si myslí, že jsou to za posledních sto let právě různé podivné aktivity Konstantinopolského patriarchátu, co rozbíjí jednotu světového Pravoslaví a způsobuje různá rozdělení. A dnes se už s ostře odmítavým názorem na některé nápady předkládané Konstantinopolí netají ani synod Ruské pravoslavné církve.
Situace se vyhrotila letos před návštěvou patriarchy Bartoloměje na Ukrajině, kde byl Juščenkem plánován jakýsi akt uznání rozkolné nekanonické tzv. "Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu" Konstantinopolí. Tato rozkolná ukrajinská církev, v jejímž čele stojí samozvaný patriarcha Filaret (Denisenko), dostala od prezidenta Juščenka podporu téměř jako státní církev (a podle toho se "filaretovci" také politicky angažují, viz jejich role při volbách nebo v "oranžové revoluci"), leč má ten fatální defekt, že ji nikdo v celém pravoslavném světě neuznává. Vedle ní na Ukrajině - dnes stejně jako dříve - existuje skutečná Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní církevní strukturou v rámci Moskevského patriarchátu.
Je docela zajímavé, jak o této situaci informují česká média, která v této otázce většinou přejímají informace od ekumenických organizací či z římsko-katolických zdrojů (no, přece se na pravoslavnou problematiku nebudou novináři ptát pravoslavných, že?) Většinou čteme zavádějící zjednodušené informace, které hovoří prostě o "ukrajinské pravoslavné církví, která nechce být pod Moskvou"; o kanonické ukrajinské pravoslavné církvi (k níž se hlásí většina z 28 milionů pravoslavných Ukrajinců), u nás nejčastěji ani slovo, hovoří se hlavně o církvi Denisenkově, protože ta má podporu Juščenka a Juščenko má podporu západu. Jak prosté.
Na oslavu 1020. výročí pokřtění Kyjevské Rusi (které mělo dle otevřených vyjádření z Juščenkova okruhu být "opravou" 1000. výročí, jež se v r. 1888 oslavovalo hlavně v Moskvě) bylo plánováno udělat malou reprízu toho představení, jemuž se vžilo říkat "oranžová revoluce". Ukrajinci mi vyprávěli, že byly už objednány spousty autobusů a konán nábor lidí na západní Ukrajině, aby bylo možno navozit je do Kyjeva před konstantinopolského patriarchu, kde měly "masy ukrajinských věřících" demonstrovat "celonárodní touhu" po uznání Kyjevského patriarchátu Konstantinopolí a nespokojenost s Moskvou.
(Abychom pochopili, jak je na Ukrajině možné zorganizovat masové demonstrace proti čemukoliv nebo pro cokoliv, musíme si uvědomit krajní bídu, v níž žijí obyvatelé některých ukrajinských regionů; když přijedete do takových vesnic a slíbíte lidem, že je odvezete podívat se do Kyjeva, kde dostanou zadarmo oranžové tričko, mohou se tam někde ve stanu dosyta najíst a k tomu ještě dostanou tři dolary, můžete si takto celkem levně nakoupit skutečně masový kompars na jakoukoliv revoluci.)
Jenže tentokrát to nevyšlo. Těsně před příjezdem patriarchy Bartoloměje přišla na západní Ukrajinu právě do těch regionů, odkud byli rekrutováni ochotníci na demonstraci, hrozná povodeň (v tuto roční dobu krajně neobvyklá); pak se protrhla někde hráz, zátopová vlna způsobila velké škody, lidem to smetlo domy, a tak měli úplně jiné starosti než dělat někomu kompars v Kyjevě. Takže se žádná demonstrace nekonala (jediná demonstrace, která hrozila, byla demonstrace pravoslavných Ukrajinců Moskevského patriarchátu, kteří dopředu pohrozili patriarchovi Bartolomějovi, že na jakýkoliv náznak vstřícnosti k Fileretu Denisenkovi budou masově reagovat). Patriarcha Bartoloměj byl z toho všeho nejdříve asi trochu vyveden z míry, takže v prvním oficiálním projevu zapomněl oslovit a pozdravit hlavu Ukrajinské pravoslavné církve MP metropolitu Vladimira, který stál hned vedle něho, a na jehož kanonickém území stál zase patriarcha Bartoloměj (působilo to dojmem, že si tady někdo na poslední chvíli přepisoval projevy a vladyku Vladimira, s nímž se původně už vůbec nepočítalo, si tam prostě zapomněl dopsat). Celá oslava proběhla v klidu, patriarcha konstantinopolský spolusloužil velkolepou liturgii s patriarchou moskevským, objímali se a líbali, v proslovech si vyměňovali slova o důvěře, lásce a vzájemném uznávání, jak je to obvyklé. Oba patriarchové se tvářili spokojeně a radovali se z toho, že Ukrajina je pravoslavná. Mezi přítomnými jsem zahlédl očividně zasmušilého Juščenka, který se ani nepokoušel skrývat své rozčarování z té kvetoucí harmonie mezi Konstantinopolí a Moskvou, a když kamera zabrala jeho místo později, bylo už prázdné.
-----------------
 |
Ruský patriarcha Alexij II. |
Nyní v Konstantinopoli patriarcha Alexij sice nebyl na zahájení setkání (byl zastupován biskupem číslo dvě Moskevského patriarchátu - metropolitou Kyrillem, vedoucím oddělení vnějších vztahů), ale přijel na jeho závěr. Leč podstatné pro Konstantinopol bylo, že vůbec přijel a že se Rusové zúčastnili. (Buď jak buď - bez Moskvy nemá žádné "všepravoslavné setkání" valný smysl, to je v pravoslavném světě každému jasné.) Zrakům pozorovatelů neušlo, že patriarchovi Alexiovi bylo připraveno neobvykle velkolepé uvítání. Z letiště odjel moskevský patriarcha ihned do rezidence patriarchy Bartoloměje, kde proběhl rozhovor "z očí do očí" (jak to píší ruští komentátoři). Poté kráčeli oba patriarchové slavnostně druh s druhem společně do chrámu sv. Jiří na závěrečné zasedání konference. Tady se patriarcha Bartoloměj opět obrátil k moskevskému patriarchovi s uvítacím pozdravem, neopomněv mu pogratulovat k jeho 80. narozeninám (které však budou až koncem února). Takovou okázale projevovanou laskavost dávají komentáře tak či onak do souvislosti s průběhem oslav 1020. výročí Kyjevské Rusi.
Na začátku setkání pravil metropolita Kyrill jménem patriarchy Alexije mj.: "U vědomí důležitosti a aktuálnosti tohoto bratrského setkání ... přijala Ruská pravoslavná církev rozhodnutí účastnit se. Proto jsme dnes zde, bez ohledu na skutečnost, že je v tomto shromáždění přítomen Jeho přeosvícenost metropolita Stefan z Estonska, který zde reprezentuje církevní útvar, který není všepravoslavně uznáván jako autonomní církev." Není tedy pravdou další tvrzení Vatikánského rozhlasu, který hlásil: "Estonská církev na tomto setkání nebyla zastoupena." (Netřeba už rozebírat, že toto nepravdivé tvrzení použil Vatikán v tom smyslu, jakoby údajná absence Estonské církve ve Fanaru byla vynucena nesnášenlivostí patriarchy moskevského.)Na závěr bylo účastníky setkání přijato "Poselství k pravoslavným národům a celému světu". V něm se vyjadřuje odhodlání aktivně hlásat učení Kristovo, vést pevnou opozici vůči nacionalistickým, rasovým, ideologickým a náboženským rozepřím, "vést teologický dialog s ostatními křesťany a mezináboženský dialog zvláště s islámem a židovstvím, protože dialog je jediným způsobem řešení nesouhlasu mezi lidmi, zvláště v takové epoše, jakou je ta naše, kdy jakákoliv rozdělení, včetně rozdělení ve jménu náboženství, jsou hrozbou míru a jednotě lidí".
Jeden z hlavních úkolů konference - jak se domnívají ruští komentátoři - mělo být řešení vztahů k Vatikánu. V Poselství o nich není ani slovo. Povšechná obligátní proklamace o teologickém dialogu s ostatními křesťany zjevně připadá komentátorům podivně stručná. (Je to vskutku dosti nápadné - zvláště když se v textu proklamuje dialog "zvláště s islámem a židovstvím", a o Římu - ticho po pěšině - je prostě zabalen do balíčku "ostatních křesťanů".) Stejně tak odůvodnění potřebnosti dialogu zůstává již bez sebemenší zmínky o naději na brzké dosažení jednoty všech křesťanů, ale spokojilo se s obecným odvoláním na řešení neurčitých všelidských nesouladů, které jsou hrozbou míru. Dokonce i o ekologii je toho v Poselství napsáno podstatně více než o náboženském dialogu. To o něčem vypovídá. Ruský komentátor poznamenal: "Spolu s demonstrací všepravoslavné jednoty, která byla v průběhu konference patrná, to může znamenat mlčenlivou ale jasnou zprávu: světové pravoslaví hodlá nabrat druhý dech a pretenduje na vůdčí roli v křesťanském světě. Počkejme. Uvidíme," píší ruské noviny.Ještě krátké pozastavení nad ve Fanaru vydaným Poselstvím.
Já osobně si nemyslím, že by Pravoslaví jako celek snilo o nějaké hlavní světské roli, leč proces emancipace a uvolňování vazeb se západním křesťanstvím je i přes odpor Konstantinopole všeobecně zřetelně patrný ve většině pravoslavného světa. (To je bez pochyb mj. důsledek aktuální hořké zkušenosti Pravoslaví se západními církvemi v průběhu devadesátých let, kdy tyto církve hleděly na Východ jen jako na kořist a cíl dobyvačných "misionářských" tažení.) O jednotě se již prakticky nemluví a v možnost upřímného a rovnoprávného partnerství se Západem už Východ věří jen pramálo.
I z této perspektivy možno hledět na vystoupení Ruské církve (tj. s obrovskou převahou největší pravoslavné církve) z Konference evropských církví, která se (přeložíme-li si moskevské komuniké z diplomatického do normálního jazyka) změnila na pletichářskou organizaci odumírajícího západního post-křesťanstva.
V textu Poselství cítí Rusové známky rukopisu metropolity Kyrilla; např. v pasáži, kde se píše: "princip světského státu nesmíme chápat jako radikální vyhnání náboženství ze všech sfér života (společnosti)" nebo že dnes je "životaschopná jen taková ekonomika, která spojuje efektivitu se spravedlivostí".
V dokumentu lze zaslechnout ozvěny nedávno v Rusku proběhlé bouřlivé debaty o vztazích vědy a náboženství: "Pravoslavné církvi je cizí chopit se péče o rozvíjení vědeckého bádání a formulovat svou pozici ke každému vědeckému problému. Spolu s tím však Pravoslaví reaguje na nebezpečí, která jsou skryta v určitých výdobytcích vědy, a poukazuje na hranice vědeckého poznání a připomíná existenci jiného poznání, které není bezprostřední součástí sféry vědy, ale je nutné pro patřičné omezení svobody a správného používání plodů vědy na principu ctění důstojnosti lidské osoby a odmítnutí egocentrismu."
Podobně je jasně vyjádřena církevní pozice v otázkách sňatků a rodiny. Církev má hledat způsoby, jak podporovat mládež a mnohodětné rodiny.
Krátce zhodnocena byla i současná ekonomická krize. (Viz příspěvek 432)
Spolupráce Ruské a Gruzínské církve při nedávném válečném konfliktu byla dána za příklad plnění povinnosti služby smíření.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.