Ambon
Zobrazení příspěvku č. 443: #
Administrátor
--- 11. 11. 2008
Zajeď na hlubinu
18. NEDĚLE PO 50nici; zázračný rybolov na hlubině
1 Stalo se, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podle jezera Genezaretského.
2 I uzřel dvě lodě, jak stojí u jezera, rybáři pak sestoupivše z nich, vypírali sítě.
3 I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodě zástupy.
4 A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Jeď na hlubinu, a rozestřete sítě své k lovení ryb.
5 I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nechytili, ale na slovo tvé rozestřu síť.
6 A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala síť jejich.
7 I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodi, aby připluli a pomohli jim. I připlavili se a naplnili obě lodě, takže se téměř pohřižovaly.
8 To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.
9 Hrůza zajisté byla jej obklopila, i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli chytili.
10 A též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi živé budeš loviti.
11 A přivezše k břehu lodě, a všecko opustivše, šli za ním.
(Lukáš 5. kap.)
Líčení události o zázračném rybolovu v Evangeliu je od dávných dob Církví uchopeno nejen jako zpráva o tom, jak Ježíš vykonal jeden ze svých zázraků, ale též jako jinotajné poselství. V onom Ježíšovu: „Zajeď na hlubinu,“ staří četli výzvu k duchovnímu životu. Boží volání, abychom nezůstávali na mělčině - u povrchních světských pozemských starostí, pachtění a tužeb, ale zasvětili se něčemu hlubšímu.
Rybář lovící ryby schované pod hladinou (ryby ze souše neviditelné, ryby skrývající se lidským pohledům kdesi v hlubinách) je docela výstižným obrazem duchovního života - i ten se (podobně jako rybolov) zabývá něčím, co není ze světa vidět. Podobně jako rybář vynakládá čas a námahu, lopotí se na své lodi, protože ví, že někde v hlubinách pod ním ty ryby jsou, tak i duchovní člověk investuje svůj čas a energii do služby Bohu, protože ví, že Bůh existuje. Rybář vstává časně ráno (nebo loví v noci) a odepírá si spánek, tak i duchovní člověk se pro úspěch své námahy musí podrobit nějaké kázni, omezit se trochu. A to s pevnou vírou, ba, u vědomí, že činí něco smysluplného, ač se mu nevěřící svět směje a prohlašuje ho za blázna.
Představme si domorodého obyvatele některých míst např. v Africe, kde nejsou rybníky, ani jezera, natož moře. Voda na pití se sbírá z rosy či deště nebo se čerpá z hlubokých studnic. Takový člověk nikdy neviděl ani rybu, ani jezero. Kdybychom ho přivezli k rybníku, kde by mohl uvidět na loďce rybáře, jak pluje křížem krážem po hladině a pročesává vodu pod sebou sítěmi, co by asi tak učinil náš Afričan? Nejspíše by se koukl do vody - tam, kam oko dohlédne, neuviděl by ve vodě nic; náš rybář by mu pak musel připadat jako blázen, který jen cedí vodu svými sítěmi. Jenže ten rybář dobře ví, co dělá, on ví, že kousek pod hladinou, kam je vidět, ryby sice nejsou, ale tam dole v hloubi, kam už vidět není, tam že jsou kapři "jako telata".
Stejně tak to bývá někdy s námi, lidmi Kristovými. My dobře víme, co činíme, když se modlíme, postíme, omezujeme svůj život podle Božích přikázáních; víme totiž, co je v hlubinách (či výšinách), kam tělesné oko nedohlédne. Jenže lidé, jejichž obzor se omezuje jen na materialistickou mělčinu, nad námi budou nechápavě kroutit hlavou, případně nás prohlašovat z blázny. Světský člověk nikdy nepochopí, proč jevíme tolik zaujetí pro něco, co není vidět, čeho se nelze dotknout, co nezměříš ani neprozkoumáš.
-----------------
K dnešnímu evangeliu čteme apoštolský list, který začíná slovy: „Kdo skoupě seje, bude skoupě sklízet.“ I to je bez pochyb psáno o duchovním životě. Epištola tato přiléhavě navazuje na naši evangelijní perikopu.
Vše, co v duchovním životě činíme - modlitby, půsty, čtení evangelia a duchovních textů atd. - je setbou, kterou zde zaséváme, abychom v příštím životě sklidili mnohonásobný užitek. Kdo málo zasel, málo sklidí. Jak prosté.
Opět, pomůžeme si obrázkem ze zdejšího světa. Představme si rolníka, který ještě nemá zaseto, ale zůstal mu již jen poslední pytel zrní. Má na vybranou, buď jej odveze k mlynáři, nechá semlít na mouku a z ní napeče chleba a naplní si břicho. Nebo to zrní zaseje, a o příštích žních sklidí mnohonásobně více. S duchovním životem je to podobné. Máme zde, v tomto jediném svém pozemském životě, určité množství času, sil a energie. Buď to všechno užijeme pro uspokojení momentálních svých potřeb a žádostí, anebo dáme část stranou - vyhradíme nějaký čas na modlitbu, nějaké ty síly na půst, část své životní energie na duchovní život, čímž je jakoby zasejeme, abychom někdy později sklidili daleko více. Zemědělec, který má hlad, ale přesto nechá pytel zrna stranou na setbu, ví, že zasetím žita o něj na nějaký čas přijde, přesto si "utrhne od úst" a zrno na setbu neprojí - v důvěře, že když jej zaseje, tak - ne sice hned ale později přece - sklidí mnohem více. Stejně tak o čas a energii, které vložíme do duchovního života (a tím je duchovně zasejeme), v tomto životě přicházíme. Činíme to však nejen v důvěře, ale v pevné víře, že je to investice dobrá a nutná. A že vše, co zde zasejeme, se rozmnoží, a později vše tam sklidíme. Proč je to investice nutná? Inu, to je zase podobné tomu rolníkovi. On dobře ví, že jestli z jakýchkoliv důvodů projí i poslední pytel zrna, nebude už mít co zasít, a jako pěstitel tím skončil, protože již nikdy nic nesklidí. Tak i věřící člověk ví, že si nesmí nechat všechen svůj čas, všechny své síly a energii jen pro záležitosti patřící tomuto tělu a této pozemské existenci; musí něco vyšetřit - ber, kde ber, - aby duchovně zasel pro sklizeň v Božím království.
----------------
Uvažujme, co by to znamenalo, kdybychom dávali Bohu alespoň desetinu svého času. (A desetina - to je vskutku maličký dílek). Znamenalo by to, že bychom měli modlitbě, studiu Písma či bohoslužbě dávat souhrnně přibližně dvě a půl hodiny každý den. Kdo to dělá? Dříve to bylo v pravoslavných zemích zcela běžné. Většině dnešních věřících to však bude připadat jako nemožné.
Podívejme každý zcela upřímně a bez jakýchkoliv výmluv a pokusů nějak se ospravedlnit - kolik času průměrně dávám Bohu. A nemůžeme-li opravdu dávat Bohu těch deset procent, dávejme mu alespoň pět nebo třeba tři - ale čiňme to poctivě každý den. Zasívejme část svého pozemského času do duchovního pole, abychom sklidili blaženou věčnost.
----------------
Jako kontrapunkt k tomu, co se tu právě psalo o setbě, nechť slouží staroruská historka: »O tom, jak pijan v ráj vešel«:
Umřel jeden opilec a dumá: „Proč bych měl jít do pekla? Celý život jsem strávil s alkoholem jako v pekle. Půjdu raději do ráje.“ Přijde ke dveřím ráje, tam stojí apoštol Petr s klíči. Ochlasta mu říká, že chce do ráje, na což mu apoštol Petr odvětí: „Ne, to není možné, je řečeno: »Nezdědí opilci království Boží«.“ Nato se na něj opilec obrátí se slovy: „Vždyť já jsem jen jedinkrát zradil Pána, kdežto ty ses ho zřekl třikrát. Bůh ti odpustil a ty seš tady.“ Apoštol Petr se rozhodl pozvat si ještě někoho dalšího, aby zastavili pijana. Zavolal si žalmopěvce Davida. Přichází žalmista David, hraje na harfu a říká: „Není dovoleno nečistému opilci, aby byl na radě spravedlivých, neobstojíť bezbožní na soudu.“ Pijan se obrací na Davida: „Vzal sis cizí manželku? Její muže jsi nechal zabít? Hřích smilstva jsi spojil s hříchem vraždy? A při tom tady na harfu hraješ a mne sem nechceš pustit?“ Rozhodli se tedy David s Petrem zavolat si zákonodárce Mojžíše. Objevil se Mojžíš a hned vece: „Nemůže pijan egyptský vejít v zaslíbenou zemi Království Božího.“ Ochmelka se obrátí k Mojžíšovi: „A co ty píšeš ve svém Zákoně? Nezabiješ. Ale sám jsi zabil Egypťana a zakopal.“ Rozhodli se tedy Petr, David i Mojžíš pozvat si někoho z dávných dob. Zavolali si praotce Noeho. Uviděv kořala Noeho, zaradoval se a zvolal: „Noe pil jako já. Vysadil vinici, vyrobil si víno, opil se a nahý tam ve stanu ležel.“ A v tom - jak praví ta stará slovanská legenda - zazněl Boží rozsudek: „Za to, že opilec neztratil naději na spásu a doufá v Písmo svaté, ať vejde v ráj.“No, je to lidové povídání, které chápejme jako svědectví hluboké pravoslavné víry, že každý, ale opravdu každý, má stále naději na spásu, pokud je v něm alespoň špetka víry v Boží milosrdenství. Kdo má však uši k slyšení, ať raději nepřeslechne tu apoštolovu výzvu k duchovní setbě...
-----------------
P.S.
Nabádání k setbě však nutno chápat správně. Nejedná se o žádný byznys. Petr poslechl Ježíše, zajel na hlubinu a ponořil sítě, ale byl to Bůh, kdo mu je naplnil tak, že praskaly a lodě se pod tím nákladem skoro potopily. Zemědělec zasévá, ale je to Bůh, kdo dává vzrůst. Tak i my duchovně zaséváme modlitby, půsty, činnou víru, zápas za ctnosti, askezi, almužny..., ale jen Boží milost proměňuje tuto setbu v žatvu do sýpek Božího království. Není v tom žádná spravedlnost, ale Boží milost, s níž Bůh přijímá, co dobrého člověk seje.
Bůh se k nám nechce chovat podle spravedlnosti (to bychom neměli žádnou naději na věčnou blaženost!), nýbrž podle zákona milosti (to je naše jediná naděje).
Připomeneme si jednu úvahu o lidském životě (inspirovaná je vyprávěním ve Filokalii):
Představte si, člověk žije 100 let. Z toho nejméně 20 let stráví spánkem. 10 let trvá než vyroste z nemluvněte a začne vést sebeuvědomělý život. 25 let pracuje, vydělává na chléb vezdejší. 15 let stráví nicneděláním. V lepším případě za celých sto let stráví alespoň 3 roky modlitbou - to je veškeré jeho čtení modliteb, osobní společenství s Božím slovem, stání na bohoslužbách. Co by si tím mohl podle zákona spravedlnosti od Boha asi zasloužit?
A i kdyby dal podle zákona desátku člověk Bohu ze sta let života celých deset, zasloužil by si tím věčné Boží Království?
A můžeme to klidně ještě rozšířit - představme si, že by člověk sto let nejedl, nepil, nespal; celých sto let od prvního nádechu do posledního výdech zasvětil Bohu. Co by si podle zákona spravedlivé odplaty zasloužil? 100 let v ráji. Nic více, nic méně.
Jenže člověk je volán k věčnosti. Věčné společenství s Bohem a v Bohu. Když Synu Božímu položili otázku: „Kdo může být spasen?“ Od odvětil: „Člověku je to nemožné. Avšak Bohu je všechno možné.“ I kdyby se člověk snažil všemi svými silami povznést se ke společenství s Bohem - přece si tím nemůže koupit věčný život za cenu obětovaného dočasného života, život nebeský za cenu života pozemského, život nesmrtelný za život smrtelný. Jsou to dvě nesrovnatelné věci. Závěr je, že naše spása je naprosto a cele závislá na Bohu. Žádným vlastním úsilím si člověk nemůže vydělat na dar spásy. Spása je vykoupena cenou krve Syna Božího. Na lidské straně se pro dar věčného života požaduje, aby se pokořil před Boží vůlí a souhlasné otevření se této milosti spásy, kterou získáváme v Ježíši Kristu. Život nikdo nemá sám ze sebe - je to vždy Boží dar; není jiného Dárce života, než Bůh. Jak se blahodatí Svatého Ducha sjednocuješ s Bohem, tak získáváš věčný život.
„Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a Dárce života...“ modlí se každý den každý pravoslavný křesťan (tedy ten, který se vůbec modlí). Všichni, kteří kdy žili na zemi, žijí zde či budou teprve žít, dostali svůj život od Boha. Nám, lidem pokrokového atomového století, sice vědci od školních škamen vtloukají do hlavy, že podstata života je biologická záležitost, jenže nejsou schopni domyslet, že kdyby každou bytostí nevanul Duch života, tak by se celý ten biologický mechanismus rozpadl na neživé prvky a sloučeniny.Ano, jsi hříšník. A zasluhuješ smrt. „Není spravedlivý ani jeden, nikdo nehledá Boha, všichni zvrátili své cesty, nikdo nekoná dobro, ani jeden.“ To je kategorický soud Bible: není žádný člověk, který by měl autonomní spravedlnost, a nikdy takoví lidé nebyli. Vyprávějí-li vám o nějakých zbožných lidech, kteří nikdy nepoznali pokušení k hříchu, pak je mýtus. Z biblického pohledu nesmysl. Dokonce i Panna Marie, která se nedopustila osobního hříchu, nosila v sobě prvotní všelidský hřích a potřebovala ke své spáse vykupitelskou krev Syna Božího, stejně jako každý jiný člověk žijící na zemi.
Vzpomínám si na těmito řádky na jeden výjev ze života geniálního chirurga a pravoslavného biskupa sv. Luky Vojnojasenského, jehož se dorážející bolševičtí politrukové jednou otázali: „Viděl jste Boha?“ Na což jim klidně odvětil: „Boha jsem neviděl. Mnohokrát jsem však operoval mozek a otevíral lebku, a rozum či svědomí jsem tam také neviděl.“
Každou bytostí vane Boží Duch. Pouze člověk má však schopnost odpovědět Bohu svou láskou, vděčností a v dokonalé pokoře se otevřít, aby nadále nežil už on, ale žil v něm Kristus.
Zasluhuješ smrt, leč Bůh se rozhodl dát ti život. Pokoříš se? Vezmeš ho?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.