Ambon
Zobrazení příspěvku č. 463: #
Administrátor
--- 19. 12. 2008
O požehnané cestě sebeomezení ke svobodě
22. neděle. O boháči a chudém Lazaru
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
19 Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně.
20 A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21 Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22 I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do náruče Abrahamovy. Umřel pak i boháč, a pohřben jest.
23 Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dálce, a Lazara v náruči jeho.
24 I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25 I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, že ty jsi již vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar zase zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26 A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká učiněna jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27 I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28 Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29 I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30 A on řekl: Nikoliv, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31 I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby kdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)
Na tomto podobenství, jímž nás ústa samotného Božího Syna poučují o některých reáliích záhrobního světa, je pozoruhodná jedna jakoby mimochodně samozřejmá informace, jež se zde podává. O tom boháčovi se zde totiž nepraví, že by činil něco špatného: není jmenován žádný jeho hřích, nikoho nezabil, nesmilnil, ba ani své bohatství zřejmě nenakradl. Ba, ani to nebyl farizej, zákoník, herodián či jiná verbež, natož Říman! S jakousi zvláštní samozřejmostí se zde však na jednu linku klade příčinná souvislost: byl to boháč, a tak tedy šel do pekla. Vůbec se neřeší, jaký byl, co napáchal: byl bohatý, umřel, pohřben jest, a pak v pekle pozdvihl oči své... V tomto podobenství je pohled na věčný osud člověka vykreslen tak, aby bylo zřejmé, že primárním hříchem toho nešťastníka bylo jeho bohatství (a z toho se pak až následně odvíjí jeho nevšímavost k chudobě druhých lidí, absence milosrdenství apod.). Jde z toho tak trochu mráz po zádech, když si uvědomíme, že jsme příslušníky civilizace boháčů. Ano, my všichni (či skoro všichni) jsme proti polovině obyvatelstva této planety pohádkově bohatí lidé, kteří si hodují každý den skvostně, oblékají se do jemných látek, v zimě je jim teplo a v létě se chladí, příbytky mají zařízené takřka velkopansky, užívají přepychu, o němž se druhé polovině lidstva snad ani nezdá.
Pokud bohatství přivádí lidi do pekla, mělo by být naším životním zájmem pochopit, jak funguje tento dušehubný mechanismus, abychom s tím mohli něco dělat. Nechejme tedy dnes stranou ostatní črty Ježíšova podobenství a zabývejme se právě tímto tématem. A to tím spíše, že právě bohatství je jedním z periodicky se vracejících témat v Bibli (resp. ne snad bohatství samo o sobě, ale jakási zkázonosná síla, kterou na duši člověka majetek působí).
Naše uvažovaní budeme odvíjet od jednoho náznaku, skryté „šifry“, která je v dnešním podobenství skryta ve slovech: „hodoval každý den skvostně“. Pro Ježíšovy posluchače to byla zřetelná nápověda: ten člověk nedodržoval žádné půsty, a protože půsty jsou (jak chápou všechna náboženství všech dob, vyjma moderního křesťanství) neodlučnou součástí náboženské praxe, znamená to, že ten člověk nepraktikoval náboženský život. Tady je nadhozen základní spor obsažený v našem vyprávění: praktikované bohatství je neslučitelné s náboženskou praxí.
Ano, je to zcela obecný jev, jehož si můžeme všimnout: na všech kontinentech a ve všech náboženstvích vidíme, že se vzestupem životní úrovně a příchodem bohatství, resp. s rozevřením celého vějíře životních možností před člověkem (je to takové ďábelské menu: co si račte od života přát?), strmě klesá schopnost či odhodlání nebo prostě vůle lidí oddat se náboženskému životu.
Skoro by se chtělo říci: „jestli chceš lidi odvést od náboženství, dej jim mnoho možností, bohatou nabídku, co všechno mohou v životě činit, podnikat a čemu všemu se mohou věnovat.“ Dokonce i mezi svatými jsou lidé, kteří by se nevěnovali duchovnímu životu, kdyby je k tomu životní nouze nedonutila. Mnozí se stávali mnichy, protože neměli na výběr. A jací z nich byli mniši!
A z opačné strany: prakticky u všech svatých otců a starců nalezneme důraznou výzvu k sebeomezení - jakožto podmínce duchovního života. Zdá se, že nějaká forma strázně člověka vnitřně posiluje, vykřeše z něho něco více, než by byl schopen ze sebe vydat v situaci pohodlí a dostatku. A protože duchovní život vyžaduje takovéto vnitřní vzepětí člověka, není možný bez dobrovolného či nedobrovolného omezení na úrovni vnějšího života člověka.
Na úvod ještě dva citáty svatých starců dvacátého století určené dnešním lidem:
„Příjemný (měkký, zženštilý) život činí lidi nepoužitelnými. Bez námahy a zápasu nemůže přijít posvěcení“ (starec Paisij Svatohorec; 1924-1994).
„Cesta ctnosti je cestou úsilí a dřiny“ (sv. Nektarios Aiginský; 1846-1920).
-----------------------------
Na naší cestě zkoumání onoho duši usmrcujícího vlivu bohatství se nejprve zastavíme u vzoru, kterým je všem křesťanům mnišství.
Mnišství - je cestou plného zasvěcení člověka duchovnímu životu. Mnišské sliby jsou: chudoba, čistota a poslušnost. Všimněte si, že všechny tyto sliby, jako tři sloupy, na nichž spočívá mnišský život, nejsou namířeny k tomu, že mnich musí dělat něco navíc, ale naopak - omezují člověka. Ohraničením lidských možností se osvobozuje duše člověka. A o tom je duchovní život, a proto i mnišství.
F. M. Dostojevskij se táže Západu, který nade vše pozdvihl korouhev lidské svobody, jestli západní proces zmnožování lidských potřeb vede ke skutečnému osvobození člověka. A hned si sám odpověděl, kam to ve skutečnosti člověka přivede: „Do nejhlubšího otroctví.“
Člověk musí omezit množství toho, co potřebuje a spotřebuje, aby se sám mohl stát zdrojem a vydávat. Absolutním předobrazem tohoto principu je Bůh, který sám pro sebe nic nepotřebuje, nic nespotřebovává, a naopak je zdrojem všeho, co existuje.
-------------------------------
A nyní dále. Už ponor do našeho praktického života.
Ruský starec Avel praví: "Lidé dnes mají místo štěstí komfort... proto mají tak málo dětí - děti jsou pro komfort nežádoucí: hlučí, stonají, jsou s nimi problémy..." Jenže skrze děti Bůh dává lidem štěstí. (Starec Lavrentij Černigovský, který viděl duchovním zřením, častokrát rozpoznal v maličkých dětech anděly, kteří přišli do tohoto světa na krátkou návštěvu, aby požehnali jejich rodičům. To dítě, o němž starec řekl, že je to anděl, vskutku ještě v dětství, během několika let po setkání se starcem, umřelo; otec Lavrentij přesně viděl, kde je na nebi místo konkrétně toho určitého dítěte.)
Nabídka komfortu - to je veliké pokušení. Stačí jen natáhnout ruku, a můžeš ho mít. Je potřeba jen maličkost - dát do toho svou duši. Bez toho to nejde. Tak už je tento náš svět zařízený. Vyděláváš-li větší množství peněz, než je potřeba na prosté živobytí, nedostaneš je zadarmo - a platí se za ně nejen prací, nejen zdravím, nejen životní energií, ale hlavně duší. Velké prachy chtějí tvou duši. Tam, kde tečou větší či velké peníze, nemůžeš stát jen jednou nohou. Nemůžeš sloužit Bohu i mamonu, nelze sedět na dvou židlích. Kolikrát už jsme tady o tom psali: tento život jsme dostali proto, abychom provedli volbu, abychom si vybrali, co pro sebe chceme - na věčnost. Boha nebo mamon? „K čemu je člověku dobré, i kdyby získal celý svět, ale duši své škodu učinil?“ - klade Pán Ježíš znepokojivou otázku, aby nás povzbudil k odvaze být chudým, k odvaze nemít majetek, nehromadit, nepečovat...
Jeden muslim říká: „Chudí lidé mají větší hodnotu než bohatí. Mnohem více toho umějí.“ Nu, ano. S tím nelze než souhlasit. V principu mají jistě všichni lidé stejnou hodnotu, protože ve všech je nesmrtelná duše a obraz Boží. Na rovině praktického přežití však můžeme ohodnotit, kolik má člověk použitelných dovedností, vědomostí upotřebitelných nikoliv jen ve virtuálním světě naší elektronické civilizace.
Vzpomínám si, že jsem kdysi četl nějaký článek popisující výzkum, který si vzal za úkol změřit kvantitativně vědomosti, které nosí v hlavě příslušníci různých civilizací. Neptejte se mně, jakým způsobem se to měřilo, pamatuji si jen překvapující výsledek. Autoři zprávy o závěrech výzkumu konstatovali, že domorodý příslušník nějakého amazonského pralesního kmene nosí v hlavě více vědomostí než univerzitně vzdělaný americký inženýr. Celý náš slavný vzdělávací proces, který nás činí gramotnými a na který jsme tak pyšní, nám do hlavy nenaleje tolik vědění, jako si s sebou nosí na své výpravy do pralesa indián, který zná tisícovky rostlinných a živočišných druhů, ví, co se k čemu hodí, kde co roste a žije, ovládá spoustu dovedností (a některé jsou komplikované) atd. Tito „divoši - primitivové“ svým intelektem nejspíš strčí do kapsy naše počítačové experty.
Podle našich proroctví to bude právě závislost lidí na komfortu, co je přivede do služby antikristu. Svobodní lidé, kteří ke svému životu potřebují jen minimum, budou pro antikrista je těžko dosažitelní a spíše mu vyklouznou ze spárů.
V uplynulých desetiletích proběhl (a v současnosti finalizuje) proces odtržení lidí od přirozeného způsobu života, vytváření městských civilizací, jejichž obyvatelstvo je zcela duševně i materiálně závislé na umělém a velice křehkém systému všemožných sítí (zásobovacích, energetických, komunikačních, dopravních atd.) a co je ještě horší - toto obyvatelstvo ve své většině neumí vůbec nic z toho, co je užitečné pro přežití. Evropané mají spoustu sofistikovaného vědění, jehož prospěšnost pro jejich život je plně odvislá od mnohých „jestli“: jestli funguje společensko-intelektuální systém, který tyto vědomosti ocení a který je potřebuje, jestli jde elektřina, jestli je ropa, jestli je politická stabilita, jestli nekolabuje hospodářství, jestli neproběhnout vážné přírodní změny, jestli...
Od dětství je zdejším lidem podlamováno zdraví, aby byli celoživotně závislí na lékařské péči (např. v očkovacích látkách, které se vpichují dětem v nejútlejším věku, je rtuť - jed, který se nevylučuje z těla, a zřejmě může způsobit poruchy vývoje u významné části dětí, jimž tento strašný jed vpravíte do těla hned krátce po narození, kdy tělíčko nemá šanci se ubránit; - zeptejte se lékařů, oni to vědí, že tam je rtuť; někteří lékaři si myslí, že nápadný vzrůst alergií na přírodu v místní populaci, je možným důsledkem dětského očkování). Lidé jsou vystavováni takovému stresu, že mnozí nevydrží bez psychofarmak či bez alkoholu. Městské jídlo způsobuje nemoci zažívacího ústrojí, takže lidé musejí užívat různé medikamenty, aby ho vůbec mohli strávit. A tak bychom mohli psát o hektolitrech černé kávy a následném vysokém krevním tlaku ve stáří, o astmatu z městského vzduchu, o mrtvicích, infarktech a obezitě, o rakovinách z nezdravého životního stylu a z neřádného mimomanželského života, o prudkém nárůstu výskytu psychických poruch atd.
Lidé jsou učiněni tak hluboce závislými na současné umělé civilizaci, aby je ani nenapadlo, že by se dalo existovat bez ní, aby se jen samotné takové myšlenky děsili jako něčeho strašlivého, jako jisté a hrozné záhuby. Nu, a pak prostě udělají cokoliv, co se po nich bude požadovat, když jedinou alternativou bude exkomunikace z naší elektromagnetické civilizace a zbavení jejích výdobytků. (Kdo pochybujete o této vybudované psychické závislosti, podívejte se, co se děje s lidmi, když některá ze sítí, na nichž jsme závislí, na chvíli zkolabuje: vypadne-li v New Yorku dodávka elektrického proudu na týden, tak se city změní na město drancujících, loupících a vraždících gangsterů; všimněte si, jak se lidé chovají jen při takovém banálním drobném výpadku, kdy do jejich hypermarketu nedovezou však nějakou základní potravinu.)
Co bude mít klíčovou důležitost v dobách, které přicházejí? Svoboda. Vnitřní svoboda člověka. Chápu, zřejmě jste čekali, že napíši: křesťanská víra. To je přece to nejdůležitější, ne? Ano, jenže... Bez vnitřní svobody se víra nemůže rozvíjet. Zůstává jakoby uzavřena v semínku, které nevzklíčí. Jenom svobodný člověk může křesťansky věřit, resp. jenom svobodný člověk může být Božím služebníkem. Bůh má ve své službě jen lidi svobodné (narozdíl od ďábla, který chce otroky). Vždyť proto přece Boží Syn přišel, aby osvobodil člověka - od hříchu, od otroctví ďáblu, od věčné záhuby.
Telegrafické mezi-shrnutí: lidé, kteří mají možnost dosáhnout komfortu, po něm zatouží a upíší mu svou duši; bohatství zbavuje člověka svobody, činí ho závislým, je to droga pro duši. A skrze tuto závislost se z člověka stává otrok - a otročit lze jen ďáblu nikoliv Bohu.------------------------------
A nyní něco o tom, jak se tomuto smrtícímu vlivu bohatství bránit. V principu lze použít obecné pravidlo duchovního života - proti vášni postavit opačnou ctnost. Tedy proti vášni hromadění majetku a zištnosti, postavit štědrost, milosrdenství, péči o chudé. Místo touhy po komfortu hledej zálibu v prostotě.
Už starec Paisij Athonský smutně konstatoval: Bůh nám dal dost jídla, abychom se mohli dělit s chudými, jenže my jsme si místo rozdávání pokrmů nakoupili větší chladničky.
Lednička - to je strašný vynález. V jednom aspektu je podobná televizi: odděluje lidi od sebe, staví mezi nimi hradby, uvrhává lidské jednotlivce do samoty. Dříve bývávalo obyčejem, že co se navařilo a nesnědlo, rozdalo se chudým. (Zbožné rodiny vařily úmyslně více jídla, než bylo potřeba, a co zbylo, dávaly žebrákům.) Konec konců, muselo se to rozdat, jinak by se to stejně zkazilo. (A tím se myšlenka na chudé včlenila do každodenního myšlení obyvatel měst i vesnic - prostě se s chudými počítalo.) Lednička, která se pevně usadila v našich domácnostech, uvrhla svým bručením, bzučením a škytáním tento zbožný obyčej do zapomenutí. Co se nesní, dá se do chládku, aby se to nezkazilo. Dříve mohli lidé činit ctnost, prokazovat milosrdenství, tak nějak samo sebou, bez zvláštního přemýšlení, prostě mimochodem. Technika nás připravila o jednu z možností, jak se obohatit dobrými skutky, a hlavně nám vzala z hlavy to neustálé pamatování na druhé lidi, kteří třeba mají nedostatek.Bohužel, žijeme ve společenském systému, jehož fungování je založeno na špatných lidských vlastnostech, na vášních a hříších. Celá tržní ekonomika by se zhroutila, kdyby lidé nebyli ziskuchtiví, lakomí, lační po majetku a netoužili po penězích. Tyto hříchy byly jen přejmenovány na: soutěživost, hospodárnost, právo na zisk, prosperita. A tímto přejmenováním byly poklesky, za které by se měl zbožný člověk stydět, proměněny na jakési chvályhodné ctnosti. Principy fungování našeho světa jsou od dětství „pumpovány“ lidem do hlavy, takže jim toto zvrácené pekelné myšlení už připadá jako zcela přirozené, normální a společensky prospěšné. Křesťan musí úplně změnit své myšlení, aby z tohoto mechanismu pekla mentálně vyprostil. Stává se „bláznem ve své vsi“, když netouží po komfortu a v pohodě vystačí s ošoupanými použitými věcmi, vydělává, aby mohl rozdávat potřebným, nespoří prozíravě a s výhodou státní podpory, aby mohl v důchodu cestovat po světě. Ostatně, takoví asociálové, jimiž by křesťané stali, kdyby brali křesťanství vážně, by byli zkázou západní ekonomiky, a proto se proti nim preventivně brojí (zatím jen reklamami na zvýšení spotřeby, nabídkami výhodných úvěrů a půjček, které uvrhnou dlužníky do kolotoče vydělávání na úroky, obav ze ztráty zaměstnání a stresu). „Vydělávej a utrácej!“ to je slogan pekla.
„...kdo však zapomíná na Boha, stává se sebeoblažujícím a necitlivým vůči všemu.“ (Marek asketa, Dobrotoljubije) To je přesně to, k čemu vede bohatství. A to je stav boháče z našeho podobenství.
Další dílčí shrnutí: lékem na duchovní jed bohatství je rozdávat, být štědrým, pomáhat, a hlavně - ohraničit své praktické živobytí skromností a prostotou. V tom je předpoklad vnitřní svobody, která je zase předpokladem pro křesťanský duchovní život, který osvobodí duši boháče od pekla, jehož výheň tkví ve strašlivém poznání, že způsobem svého života učinil špatnou volbu, že se spletl, a že už to nelze změnit, protože ukončený život už nelze vrátit (to náš nešťastný boháč v pekle chápe velice dobře, a proto neprosí za vysvobození ze svého pekla ale jen za zmírnění svých muk a za své bratry, kteří ještě žijí na světě).--------------------------------
A na závěr něco pro inspiraci.
Ct. Serafím Vyrický. Z milionáře největší starec Ruska 20. století. Jak se to mohlo stát?Vasilij Nikolajevič Muravjov, úspěšný podnikatel, milionář, za obchodními záležitostmi jezdil do zahraničí. Po jednom z návratů z ciziny na něho v Peterburgu na nádraží čekal jeho osobní kočí a vezl ho do jeho rezidence. Na ulici však Vasilij uviděl, jak na mostě sedí vesničan, který hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá!“ Vasilij Nikolajevič nechal zastavit a vzápětí se od něho dozvěděl, že tento člověk prodal ve městě svého posledního koně, jenže utržené peníze mu sebrali, protože byl zesláblý hladem a nemohl se ubránit těm, kteří ho přepadli. Ve vesnici nechal sedm dětí, manželku a otce nemocného tifem. Rozhodnuv se umřít, sedl si vesničan na most a opakoval jakoby sám pro sebe: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij s ním odjel na trh, koupil pár koní, povoz, který nechal naložit potravinami a přivázal k němu krávu a odevzdal to všechno vesničanovi. Ten začal odmítat, nevěřiv štěstí, které ho potkalo. Na to dostal odpověď: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Vasilij Nikolajevič dorazil domů. Ještě než šel za manželkou, zavolal k sobě kočího a vybídl ho, ať si sedne do křesla. Vasilij Nikolajevič vzrušeně chodil křížem krážem po pokoji a stále hlasitě opakoval: „Ne jak ty chceš, ale jak Bůh dá.“ Náhle kočí padl před ním na kolena a přiznal se mu, že se chystal zavraždit ho a okrást. Poté Vasilij Muravjov, budoucí starec Serafim, rozdal většinu svého majetku a obdaroval Alexandro-něvskou lávru. To byl začátek jeho cesty ke starcovství.
Biskup Eliáš Libanonský (o jeho zvláštní úloze při záchraně Ruska za druhé světové války a o zjevení přesvaté Bohorodice si můžete přečíst zde je tam nově i video s archivními filmovými záběry z příjezdu vladyky Eliáše do Moskvy), svědčil, že mu při jeho uzavřeném přebývání v podzemní kobce kdesi v libanonských horách přesvatá Vládkyně a Matka Boží zjevila, že právě starec Serafím Vyrický je tím, koho si vyvolila a na jehož modlitby zachrání Rusko před zkázou od hitlerovců.
Proč mu asi dal Bůh takové mimořádné postavení mezi světci a starci, že právě on to byl, koho si Matka Boží vybrala, aby jeho modlitby vyslyšela a zachránila Rusko? Mohli bychom, samozřejmě, vzpomenout celou řadu ctností a asketických skutků (např. klečel na kameni podobně jako sv. Serafím Sarovský), jimiž se ct. Serafím Vyrický přiblížil Bohu. Myslím, že na jednom z předních míst v řadě všech těch důvodů, které můžeme jen tušit, je následující: měl veliké bohatství, životní úspěch a veliké světské perspektivy a zřekl se jich pro Boha. Vidíme, že často ti nejduchovnější starci, obdaření nejvyššími duchovními dary, jsou lidé, kteří od mládí žili jako mniši - přinesli Bohu svou čistotu, obětovali mu manželský život a všechna potěšení a možnosti, která mladému člověku může život nabídnout. Oni roztrhali předložené světské menu, zvolili si úzkou cestu a přinesli sami sebe jako žertvu Bohu. V mládí má člověk ve svých rukách nejvíce: čistotu, zdraví, sílu, naději na mnoho let před sebou; a může toho tedy mnoho Pánu dát, obětovat. Proto také může od Boha mnoho získat.
Každý kněz více či méně často slýchává od některých křesťanů něco ve smyslu: „Teď nemám na víru a na církev čas, ale až budu v důchodu, pak se budu věnovat duchovnímu životu, budu chodit na bohoslužby, budu se postit a zabývat se vírou.“ Jak bláhové jsou to představy! Jednak nemá nikdo žádnou záruku, že se dožije svého důchodu (a bude-li ve svém stáří ještě trochu zdráv, aby do chrámu na bohoslužbu vůbec došel), a potom - praktická zkušenost duchovních pastýřů je taková, že lidé, kteří nemají čas na Boha v produktivním věku, nebudou ho mít ani v důchodu (nejdříve je totiž potřeba vychovat děti a vydělat na bydlení a na dovolené u moře, jenže pak přijdou vnoučata a kromě toho je tu starost o zahrádku, kterou jsme si na stáří pořídili, - „to byste nevěřil, pane faráři, jak ta tráva roste, sotva se to všechno poseká, už je to na druhém konci zase po kolena,“ na jaře se musí zrýt a zasít, pak zase plít, mezi tím postupně sklízet... A „v zimě to nejdříve hrozně klouzalo, takže jsem se bál jít do chrámu, to víte, mám už křehké kosti, a pak jsem dlouho marodil s nějakou chřipkou...“ A zase rytí a sekání trávy... A pak zavolají příbuzní, aby dojednali pohřeb. Drsná lidová prostořekost tuto smutnou životní realitu zveršovala: Z práce do práce, a pak kremace.)
Co je však nejsmutnější - lidé si ke svému neštěstí neuvědomují, jak Bůh štědře odplácí každému, kdo mu přináší svou službu, a čím více človíček stihne za svůj kratičký a rychle pomíjející život Bohu přinést, tím více od Boha může obdržet. Jak krásně je tato zákonitost patrná na životě sv. Serafíma Vyrického!
Jak ubíhají léta našeho života, můžeme toho Bohu obětovat čím dále tím méně. Jakmile křesťan žije manželským životem, nemůže již Bohu přinést svou čistotu a většinu životních sil už musí věnovat své rodině, přesto se - dokud je ještě zdravým - může přísně postit, konat množství poklon, stát na bohoslužbách, číst akathisty, pomáhat církvi svými dary a prací. I tak může Pánu přinést opravdu hodně.
Jak míjejí léta, opouštějí nás zdraví i síly, a tak můžeme Bohu obětovat ještě méně. Časem se už třeba nemůžeme moc postit, a nakonec už ani hodiny stát při bohoslužbách, nemáme síly těžce pracovat, a z vyměřeného důchodu sotva vyžijeme a těžko už můžeme dát nějaký větší dar na život církve... Stále však ještě člověk může pomáhat církvi i bližním nějakou službou: může-li chodit, tak navštěvuje nemocné, dokud slouží hlas, může zpívat při bohoslužbách, pokud slouží zrak může vyšívat chrámové ubrusy a závěsy, slouží-li ještě ruce může vyrobit kivot či stolek pro chrám, pomoci s úklidem či údržbou atd.
Nu, a od začátku svého uvědomělého života až do samotného konce svých dnů může a má sloužit Bohu a bližním svou modlitbou. A to není nic bezvýznamného. A tak v každém věku - a dokonce i na loži nemoci - může být křesťan užitečný církvi i bližním a sloužit Bohu.
Nicméně právě v mládí by si člověk měl uvědomit, že teď je ta doba, kdy může Bohu přinést, co později už nebude schopen přinášet. Měl by se postit, dokud může; aby odešel z tohoto světa ozdoben nějakým asketickým zápasem. Pomoci svou prací někde se stavbou či opravou chrámu, dokud může. Dávat dary - církvi i chudým, dokud vydělává a má z čeho je dávat.
Jednoho dne ho nevyhnutelně opustí zdraví, síly a možná i peníze, tak ať nestane nakonec před Božím soudem s prázdnýma rukama.
V duchovním životě se nesmí říkat: „Zítra,“ protože to je jazyk ďábla, a v tomto jazyce „zítra“ znamená „nikdy“. Dnes, teď a nyní je čas, kdy se rozhoduje o tvé spáse.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.