Ambon
Zobrazení příspěvku č. 504: #
Administrátor
--- 19. 2. 2009
Příběh s dobrým koncem
24. neděle. O vzkříšení dcery Jairovy.
Za onoho času...
41 ... přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala.
... přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50 Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té dívky.
52 Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spí.
53 I posmívali se jemu, vědouce, že umřela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a vzav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)
Jsme všichni v našich končinách zvyklí, že příběhy mají mít dobrý konec. Zvláště u pohádek je to patrné.
Zlo bývá přemoženo, draku je useknuta hlava, kletba zlomena, dobro nakonec triumfuje. Chtělo by se trochu šprýmovně připomenout "klasiku": »Hloupý Honza přelstí všechny chytráky.« Ač to někdy může být v rozporu se životem, kde »chudák do ještě větší nouze přijde a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou«. Prostě, ať už je reálný život jakkoliv tvrdý, v pohádkách a příbězích jsou dobré konce nepsanou povinností.
Ani si už neuvědomujeme, že evropské kulturní klima, v němž považujeme dobrý konec za samozřejmý, bylo utvářeno křesťanským duchem. Vždyť právě proto Kristus přišel, aby lidský život mohl mít dobrý konec.
Bez Krista lze o dobrém konci hovořit jen stěží, protože koncem lidského života (bez naděje na nebeské království) je smrt - a to lze jen obtížně prohlašovat za dobrý konec. Je to zřetelně sledovatelné i na příbězích, bájích a pohádkách z pohanské oblasti - tam je špatný konec úplně běžnou záležitostí, a nikomu to tam nepřipadá jako něco nepatřičného, protože "život už přece je takový". Nadmíru výstižně to vystihuje "Cimrmanova" pohádka: "Kašpárkův hrobeček". Zkuste však číst našim dětem hrůzostrašné nekřesťanské pohádky, kde nakonec všichni pomřou a jen mrazivý vítr skučí mezi hroby...
Krásně je to vidět na antické kultuře - mám na mysli drama. Pokud byla divadelní hra opravdovým zrcadlem života a snažila se postihnout něco hlubšího z reality lidského osudu, pak to byla vždy tragédie. Ostatně, antická tragédie - to je přece pojem. Oproti tomu veselá komedie - co má komedie společného s lidským osudem (pokud ji nechápeme jako zlou ironii)? Nic. To bylo duchovní klima Řecka půl tisíce let před Kristem. A v dnešním odkřesťanštěném světě to není o moc jiné, snad jen s tím rozdílem, že zatímco dříve si lidé uvědomovali falešnost komedie a pravdivost tragédie, dnešní lidé se komediální falše drží zuby nehty, a dnes uváděné tragédie ztratily svou antickou hloubku a schopnost analýzy rozvratu lidského nitra, a změnily se na katastrofické vize, krváky či hororové fantasmagorie přímo inspirované z démonických světů.
Rozdíly stojí opravdu za povšimnutí. Dávná tragédie umísťovala smrt člověka většinou mimo scénu, referovali o ní na scéně jen poslové; dnešní tragédie-fraška se naopak na moment smrti zaměřuje /kvůli tomu na to přece diváci jdou, ne?/: z nebožáka létají kusy masa, vystřikuje krev, odpadávají údy, nebo ho rovnou nějaký zdatný Japonec rozkrájí jako salám. Antická tragédie se většinou odehrávala na jednom místě, aby přílišnými změnami prostředí nebylo rušeno soustředění na psychologický ponor do příčin konfliktu; tragickým hrdinům naší doby je většinou svět malý, a proto se nezřídka děj přesunuje i do vesmíru; v poslední době v současných smutnohrách dokonce není už ani čas spolehnutí, protože autoři neváhají používat všelijaké časové smyčky, případně děj vyprávějí pozpátku. Shrnuto: antické drama mělo střízlivou formu, aby vynikl hluboký obsah; smyslem tragických výplodů moderní kinematografie je forma, obsah více či méně citelně schází, takže nemá co vynikat. (Tragédií je tady ponejvíce samotný fakt, že něco takového bylo vůbec nafilmováno.)
Hrdinové dávných tragedií jsou vystaveni nějaké strašlivé krizi, která vede k utrpení a sebepoznání. Výsledkem je zjištění, že za všemi událostmi jsou jiné zákonitosti převyšující všechna lidská pravidla. Moderní tragédie je také většinou o nějaké krizi vedoucí k utrpení, tím ale podobnost s antickým dramatem končí. Pokud to totiž někdo přežije, tak jen proto, že on je prostě skvělý. Sebepoznání buď nejde do hloubky nebo ho vůbec nečekej, a nějaký přesah za naši realitu je buď nějakou duchařskou nechutností nebo technokratickou karikaturou filosofie či náboženství (viz např. Matrix).
Abychom však jen nekritizovali - alespoň na morální úrovni jsou některé nejlepší kusy současné tragédie ještě inspirativní (stále se najdou dramatičtí ušlechtilí hrdinové, jimiž dali jejich autoři statečnost, obětavost, smysl pro poctivost a pravdu, milosrdenství a odpuštění či velkorysost).
Podle Aristotela je cílem tragédie vyvolat strach a soucit diváků, a tím dosáhnout jejich katarze (očištění). (Divadelní hra plnila na jisté úrovni funkci náboženského obřadu - pro herce i diváky.) Pro antickou tragédii by se hodil slogan "poznej sám sebe" (jak jsi špatný, slabý; jediné, co člověka pozdvihuje je věrnost nejvyšší autoritě: vnitřnímu zákonu - i za cenu smrti). Řecké tragédie měly pět částí: expozice - úvod a první napětí, kolize - stupňování napětí, krize - vrchol konfliktu, peripetie - obrat ve zdánlivě šťastný konec, katastrofa - drtivé rozuzlení.
Skutečností však je, že antická tragédie působila na diváky své doby tak depresivním dojmem, že po jejím předvedení někdy následovala ještě kratší hra na nějaké humorné téma, aby byl zmírněn předchozí tíživý zážitek.
A nyní - proč to všechno vlastně vyprávím. Jak to souvisí s naším původním tématem a s křesťanstvím? Svět antické tragédie ukazuje svět bez Krista. Antická tragédie je hluboce pravdivá, nejen filosoficky ale vskutku i duchovně. Dávní autoři tragédií měli schopnost postihnout něco z hlubší vrstvy světa, historie a lidského osudu. Je to tak hluboká reflexe duchovního stavu člověka, že stojí skutečně na hranici náboženského proroctví (resp. zjevení).
Vážnost, která byla připisována divadelnímu představení tragédie, je znát i z některých pravidel, jimiž se uvedení hry řídilo: jednak herci mohli být jen muži (hráli i ženské role) - to je zvláštní podobnost s kněžstvím, že? A ještě jako ukázku zvláštní vážnosti, kterou dávní lidé přikládali představení tragédie: každá hra se mohla hrát jen jednou (výjimečně bylo povoleno sehrát opakování).
Tragédie opravdu postihovala hlubší zákonitosti a různé principy chování lidského nitra. Zabývala se totiž klíčovou otázkou lidské duše: vina a trest. Dodnes používají psychiatři k pojmenování některých duševních jevů (např. jednoho druhu komplexu) a k postižení některých procesů v duši jména antických hrdinů či pojmů antické psychologie (jež navazovala na antickou tragédii a ta zase na pohanské mýty). I dnes vědí psychologové, že příčinou duševní destabilizace bývá neřešená lidská vina; následují neuróza, deprese atd.
Jednou jsem se tázal jednoho pravoslavného psychologa, jak tato psychologická "klasika" podle jeho zkušeností funguje u pravoslavných křesťanů. On mi odvětil, že plně je možno vztahovat tyto psychologické zákonitosti jen na lidi mimo pravoslavnou církev. Podle jeho zkušeností v případě pravoslavných křesťanů do té míry, v jaké se věnují duchovnímu životu, přestávají platit poznatky psychologické vědy - včetně těch dávných hlubinně psychologických jevů, reflektovaných v antických tragédiích. (To platí i pro takové záležitosti jako kupř. tzv. eneagram.) Celá psychologie se totiž vztahuje ke "starému člověku" (resp. starému padlému Adamovi), který v nás po křtu umírá. Místo něho se v nás Božím působením rodí nový člověk, nebeský člověk, jehož myšlení a duše se řídí zákony blahodati.
Křesťanská víra, pokání, askeze, modlitba, svaté Tajiny - to vše mění člověka, a to do hloubky. Křesťanský duchovní život zasahuje nejhlubší hlubiny lidské duše, psychiky, včetně podvědomí. Dobře to v praxi poznává každý kajícník a každý duchovní otec, který vede lidské duše svatootcovskou cestou pokání. Když řeknete nevěřícímu psychiatrovi principy křesťanského pokání, jak je vykreslují svatí Otcové, tak vám řekne, že ten, kdo to bude provádět, musí se nevyhnutelně zbláznit. Zvláště vstávají nepravoslavným psychologům vlasy na hlavě hrůzou z pravoslavné kající praxe pěstování sebeodsuzování. A když mu ještě navrch řeknete, co prožíváte při pokání, jaké máte uvažování a co cítíte ve svém nitru, tak už vám rovnou určí diagnózu a možná hned začne předepisovat psychofarmaka, aby vás z toho dostal. (To si nevymýšlím; za těmito řádky je nejedna praktická zkušenost. Světský psycholog nemá zkušenosti s blahodatí a zákonitosti, jimiž se řídí život lidské duše, v níž pracuje blahodať, jsou zcela mimo obzor nevěřícího psychologa.) Křesťanství není filosofie ani hra. Je to opravdu jiný způsob život a zásadní změna proniká hluboko pod povrch lidského jednání a denního myšlení. Veliká je propast mezi myšlenkovým světem křesťanského života a světskou (pohanskou či agnostickou nebo materialistickou) sférou.
------------------------------
Dnešní psychologie vznikla (poměrně nedávno) z nauky jak vést duši, pocházející od dávných filosofů. A právě tam, kde se kořeny psychologie dotýkají filosofie, je z hlediska našeho náboženského zájmu pozoruhodné místo.
Mezi filosofií a náboženstvím (ve smyslu duchovního života) vede jemná hranice, které se přibližovali staří filosofové svým zájmem o duši zaměřeným prakticky a morálně (z psychagogie, vedení duše do světla pravdy, se zrodila dnešní psychologie). Sokrates definuje takto pojatou péči o duši jako "bdělou existenci" založenou na ustavičném zkoumání sama sebe i jiných. Přesně postihuje Sokrates onu zmíněnou hranici svým výrokem: "Život, který není postaven na kritickém sebezpytování, není hoden lidského žití" (Apol. 38a5) (konec konců, tento filosof bývá u nás považován za "křesťana před křesťanstvím"). Sokrates používal metodu kritického sebezpytování formou kritických otázek, což vede k radikální otevřenosti vůči pravdě. Proto je pravá filosofie prahem ke křesťanství, které je zjevením Pravdy. A proto je pravý filosof pro lidi lhostejné k pravdě stejně nesnesitelný jako pravý křesťan. Sokrates dováděl své současníky důsledností svých otázek k zoufalství či zuřivosti; stejně tak křesťané rozzuřili pohany svým tichým mravným životem a mlčenlivým lpěním na věrnosti Kristu. Nemusím jistě rozvádět, jak věrně se podobá Sokratův konec křesťanskému mučednictví. Za prakticky prováděnou filosofovu péči o duši ručí totiž pravý filosof (sokratovského typu) svým životem stejně, jako ručí svým životem křesťan za pravost své víry.
Mimochodem, možná by se právě dnešní křesťanstvo mělo u Sokrata co učit. Přinejmenším by si mohlo osvojit jeho metodu neúprosného a důsledného tázání - umění klást otázky a jít k podstatě. To je tak zajímavé téma, že se k němu tady určitě ještě někdy vrátím. Teď však ještě na chvilku zpět k naší původní úvaze.
---------------------------
Věnujme nyní pár řádků odrazu lidské (resp. antické) tragédie v evangeliu. Nemůže nezačít sledováním tragického vývoje událostí pozemského života samotného Ježíše Krista, který na sebe přijal lidskou přirozenost, lidský úděl a celou lidskou tragédii. Je to podivuhodné, leč i v pašiovém příběhu nalézáme základních pět stavebních prvků antické tragédie. Expozice k pašiím: poslední večeře. Kolize: Jidášův odchod z večeře. Krize: zrada, vydání do rukou pohanů, výslech, mučení, bičování. Peripetie: zpráva o propuštění jednoho vězně na paschální svátky. Katastrofa: propustili Barabáše, Krista ukřižovali. Smrt, uložení do hrobu. Tady lidská pozemská cesta obvykle končí. Jenže Pán k pochmurnému řetězu lidské tragédie připojil další článek: Vzkříšení. Přemožení smrti. A tímto novým koncem se nejen mění cíl, k němuž vede lidský osud, ale předchozí články osudového tragického řetězce ztrácejí svou nevyhnutelnost. Je možné ubírat se od samého počátku úplně jinou cestou, anebo již načatou tragickou cestu kdykoliv přerušit, vystoupit z ní: zvolit si Krista.
Je docela zajímavé v probíraných souvislostech povšimnout si ještě evangelijní postavy Jidáše - která jako když vystoupí z nějaké antické tragédie. A o tom je užitečné ztratit pár slov.
Mezi křesťanem a nekřesťanem je rozdíl, který je v evangeliu reprezentován rozdílem mezi Petrem a Jidášem. I Petr měl našlápnuto na cestu tragédie: zradil Krista (stejně jako Jidáš). Jenže zatímco Jidáš kráčel po cestě lidské přirozenosti bez Krista, tj. cestou antické tragédie, a prošel si ji krok za krokem celou, až do hořkého konce: přes krizi, peripetii, ke katastrofě, tak naopak Petr se po krizi (zapření Krista) vymanil z "vleku osudu" - z tohoto anticky osudového řetězce dalších nevyhnutelných kroků ho vyprostila láska k Ježíši Kristu a víra v Něho; lépe řečeno sám Kristus, který nás skrze naši lásku a víru vytrhává z osudové tragédie diktované pokaženou lidskou přirozeností. Jidáš neměl lásku a ztratil víru, a tak po krizi (zrada Krista) sice následovala peripetie, když poznal a vyznal, že zradil krev nevinnou a vrátil třicet stříbrných, ale protože neměl pokání, propadl zoufalství a po zdánlivém obratu k lepšímu následuje nevyhnutelná katastrofa - sebevražda. Petr po krizi "plakal hořce", ale neztratil lásku k Pánu Ježíši a kál se hluboce. Kristus proto mohl přetrhnout řetěz jednotlivých článků tragédie. Po krizi následovalo pokání a znovupřijetí; nekonala se žádná peripetie ani drtivý pád do katastrofy. A to přichází Ježíš Kristus nabídnout všem lidem.
Někdy začátkem devadesátých let byl v našich kinech uveden jeden z moderních velkofilmů o Ježíši Kristu. Doteď nemohu zapomenout, že v tom filmu nebylo Vzkříšení Páně; prostě to končilo Kristovou smrtí. Asi tím autoři vyjádřili západního ducha, jemuž je Vzkříšení neuchopitelné a svou pozornost upíná spíše ke kříži. Jako by se Západ nějak nemohl vymanit z dědictví antiky a potažmo antické tragédie a všech těch souvislostí, které byly načrtnuty výše. A nebo do antického dědictví znovu upadl za své postpravoslavné éry. (Mimochodem, není asi náhodné, že se na Západ, odpadlý od křesťanského pravoslaví, vrátila v dobách tzv. "renesance" antická inspirace v celé své slávě - včetně těch pohanských bájí a příběhů vymalovaných na stěnách a stropech rozkošných zámků západní "křesťanské" šlechty...)
----------------
Tak to tedy shrňme na závěr.
Svět bez Krista, lidský život bez Krista - to je antická tragédie se všemi jejími články. Závěrečná katastrofa je nevyhnutelná - každopádně totiž končí beznadějnou smrtí. A smrt bez spásy je tím nejhroznějším koncem, jaký může být člověku uchystán. Spasitel zve člověka k sobě, aby z jeho tragédie učinil příběh se šťastným koncem. A co je to ten "šťastný konec"? No přece dědictví království nebeského, spása - čili záchrana člověka pro věčnou blaženost. Umíte si někdo představit nějaký lepší konec?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.