Ambon
Zobrazení příspěvku č. 514: #
Administrátor
--- 4. 5. 2009
Neděle třetí paschální
Neděle žen myronosic
Tato popaschální neděle je každý rok zasvěcena příkladu žen myro nesoucích (myro je drahý vonný olej, silně aromatický, připravený ze vzácných esencí). Čteme z Evangelia úryvek od Marka. Církev nám staví před oči obraz těchto žen, které se ubírají šerem před svítáním ke hrobu, kde spočinul jejich milovaný Učitel a Boží Syn. Spolu s nimi jsou ještě připomínáni dva muži - tajní učedníci Páně: Nikodém a Josef z Arimatie, protože i oni projevili statečnost a s láskou se postarali o důstojné pohřbení Pána Ježíše.
Nikodém navštívil už kdysi Ježíše v noci, aby s ním probíral otázky spásy člověka (viz Jan 3,1-21). Josef slýchával kázání Ježíšova a jeho srdce zahořelo. Nikodém i Josef se ve svých srdcích stali vyznavači učení Ježíše z Nazareta. Ještě něco však měli společného - na jedné straně byli součástí židovské honorace (oba byli v Jerusalemě osobami, které bychom dnes asi označovali jako VIP) a to je spoutávalo (mimochodem, zřejmě od nich má Církev zprávu o tom, jak probíhal soud nad Ježíšem a co se dělo v židovském synedrionu). Proto se neodhodlali učinit druhý krok - přihlásit se ke Spasiteli veřejně. Váhali, odkládali dlouho tento akt. Zůstávali tajnými učedníky, kteří se neodvažovali vystoupit ze svého bezpečného postavení skrytých stoupenců Ježíše Nazaretského. Pak se však stalo něco, co je přimělo překonat tu bariéru obav.
Již dříve povstává v židovské radě Nikodém s nepříjemným dotazem na židovské preláty zmítané záští vůči Ježíši Nazaretskému: "Copak náš zákon dovoluje odsoudit člověka, než ho vyslechne a zjistí, čeho dopustil?" Jeho kousavá otázka byla odbyta pichlavou odpovědí (Jan 7,45-52). Ničeho nedosáhl. Nějakou dobu poté byl Ježíš zatčen a souzen. A pak se stalo to, co přimělo oba vážené muže, aby odhodili jakoukoliv opatrnost, strach a potažmo své ctěné postavení, a otevřeně se veřejně přihlásili k Ježíši Kristu.
Tou kritickou událostí bylo Ukřižování. Tváří v tvář zostuzení, ponížení a posměchu, jimž se jejich milovaný a obdivovaný Učitel vydal, už nemohli dále setrvat v konspiraci. Náhle pochopili, že ten, jehož si zamilovali a z něhož hovořila Boží moc, se (i za ně) dobrovolně vydal takovému konci a zároveň tím zpečetil své učení lásky a své milovaní člověka. Od tohoto okamžiku by bylo další skrývání vztahu k Učiteli a Mesiáši zradou. Najednou si uvědomili, že nyní musí rázně rozetnout ten propletenec své lásky a víry v Ukřižovaného prouzlované s bázní a loajálností vůči židovské hierarchii. (A v nespolední řadě: jak být dále loajální vůči těm, kteří provedli takovou ohavnost, a zachovat si nadále ještě nějakou sebeúctu?) A tak náhle tito doposavad skrytí učedníci vystupují ze stínu, a to právě ve chvíli, kdy na všechny apoštoly dopadla nejtěžší váha drtící všechny naděje; nyní Josef a Nikodém pohřbívají tělo Kristovo. Bolest nad trpícím Kristem, láska ke Spasiteli - to je ta energie, která posílila jejich duše. Naplňují se tak slova Páně: Až bude Syn člověka vyvýšen (na kříži), všechny si přitáhne k sobě.
Josef z Arimatie byl významným členem rady, velikého synedrionu. Ano, zrovna té rady, která vynesla rozsudek smrti nad Pánem. Byl známou osobou pro své kvality. Očekával Království Boží - chtěl být jeho účastníkem. A jeho si vybral Bůh pro zvláštní službu, kterou nemohl vykonat žádný z apoštolů. Rázně odkládá své utajení a odvážně vchází k Pilátovi žádat o tělo Ježíšovo. Odhodlal se k tomu, i když věděl, že to vyvolá zuřivost předních kněží. Oheň, kterým zažehl Kristus jeho srdce, si již nenechává jen pro sebe. Teď je ta chvíle, kdy napraví veškeré předchozí váhání, kdy zmizí strach vystoupit z řady a stanout proti oficiální židovské linii a jejím vykonavatelům. Učinil ten - tak dlouho odkládaný - krok.
----------------------------
Tady se skvěje jeden příkladů, který nám chce Církev dnes postavit před zraky. Jde o tu rozhodující volbu, kterou učinil Josef Arimatijský (a podobně i Nikodém). Ano, člověk může být zcela sláb, a není s to sebrat síly a odhodlání, aby dokázal otevřeně vyznávat Krista, jak tomu často bylo např. v dobách nedávného pronásledování. Leč nejde jen o doby zjevného pronásledování. I dnes se lidé stále více stydí zjevně vyznávat svou víru, obávajíce se posměchu, neporozumění.
Řadu z nás leká ta stále se rozšiřující propast, která se rozevírá mezi myšlenkovým světem naší víry a klimatem obklopujícího nás světa. Jak málo křesťanů má odvahu se v zaměstnání v kantýně pokřižovat před jídlem! Kolik křesťanů má v práci na svém stole či stěně ikonu? Kolik je schopno hovořit bez okolků při každé vhodné příležitosti o své víře (samozřejmě bez vnucování komukoliv)? Jak žalostně se ztenčuje počet těch, kteří navzdory té agresivní smršti "vědeckých" článků o přirozeném původu světa nebo o evoluci člověka jsou ještě schopni veřejně se přihlásit k biblickému světonázoru! Dokonce i sestupování blahodatného Božího ohně v Jerusalemě dnes některé pravoslavné spíše obtěžuje... Dnešní doba činí z křesťanů jakési "tajné učedníky" snad ještě ve větší míře než bohoborecké pronásledování církve v uplynulých letech komunistického "ráje".
Josef z Arimatie a Nikodém mají dnes rostoucí zástup "následovníků". Stáváme se církví tajných učedníků. Stav "tajného učedníka" však nemůže trvat do nekonečna. Dříve či později se musí víra projevit navenek anebo úplně zmizí. Chce-li kdo napodobit Josefa a Nikodéma, pak je především potřeba, aby v jedné chvíli už konečně řekl sám sobě (podobně jako oni): "A dost!" Přijde totiž okamžik, kdy je potřeba buď hodit za hlavu všechen strach, nebo zahodit svou víru. Buď tajný křesťan dokáže v takovou dobu - obrazně řečeno - praštit pěstí do stolu, a jít do rizika a třeba následovat Krista do potupy, výsměchu a možná i pronásledování a utrpení, a nebo jako křesťan skončil. A i to málo blahodati, kterou mu Bůh za jeho kolísavou víru dal, odejde.
Dnes ve světě dochází k neslýchanému výsměchu tradičnímu křesťanství, kdy je Církev Boží křižována a pravda Boží posmívána. Církev - Tělo Kristovo - je křižována, čili Kristus je opět křižován. Nyní bychom měli říci s žalmistou: Nastala doba, kdy jsou zvráceny zákony Boží; to je ten čas, kdy sám Bůh dá se do díla, protože už nikdo jiný nic nesvede, bezbožníci rozvrátili zákon Jeho a triumfují... Zvolej spolu s Davidem: Zamiloval jsem si Jeho zákony více nežli zlato, protože spatřiv takový výsměch pravdě Boží a všem zákonům Jeho, důstojnosti Boží i lidské, pochopil jsem, že zákon Boží je pro mne dražší než vše na světě. Budu jej hájit i za cenu života či smrti.
----------------------------
V pátek Josef, ctěný člen židovské hierarchie, daroval Spasiteli svůj hrob. Daroval jej tomu, kdo o sobě pravil: "Lišky mají svá doupata, ptáci svá hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil." On neměl nic, stal se pro nás tak chudým, že neměl ani hrob. Je tudíž ukládán do hrobu Josefova.
Tím Josef rozlítil židy nejspíše stejně, jako když přišel k Pilátovi vyžádat si tělo ukřižovaného "buřiče". Chápal nepochybně naprosto jasně, že pro něj už není cesty zpět. V synedrionu by už s ním nikdo nepromluvil, ani by ho mezi sebe nepustili; spíše se tam možná radili, jak tuto "černou ovci" zlikvidovat.
A nedosti na tomto skandálu s Josefem, který si vyžádal tělo odmítnutého a zavražděného Mesiáše, a pak mu ještě daroval svůj hrob; přichází Nikodém a nakupuje plátno a vzácná aromata, která jsou potřebná k židovskému obřadu pohřbu, a to v takovém množství, jako by pohřbíval krále (Jan 19,38-40). (Evangelium udává, že Nikodém přinesl stolibrový náklad myra a aloe - to by mělo být přibližně 50 kg! Takový neuvěřitelně drahý nákup učiněný známou osobou se v Jerusalemě nejspíše neutajil. Netrvalo jistě ani den, a už půlka Jerusalema věděla, že "ten farizej Nikodém z velerady nakoupil spoustu myra", a kolik to přesně stálo, a "odnášel si to někam směrem ke Golgotě". Jen těžko lze předpokládat, že by měl takovou zásobu myra doma.)
A nyní už začínáme pomalu obracet své zraky ku obrazu žen myro nesoucích.
Slova: "veškerý oděv jeho byl napojen myrem a aloe," se tedy naplnila doslovně. Tak velikým množstvím myra pomazal Nikodém tělo Kristovo, že takřka plavalo v myru. Smrt Kristova byla obětí Bohu - a vlastně doslova se jeho tělo stalo vůní libou, příjemnou Bohu. To bylo těsně před sobotou. Ženy myronosice však bez ohledu na to - hned po sobotě - opět přicházejí s myrem. Proč? Cožpak nestačilo myro od Nikodéma? Co to znamená? Jak vykládají otcové, znamená to, že oběť druhých lidí a láska prokázaná ostatními Bohu, nám nemohou bránit v tom, abychom i my sami uctívali Boha.
Myronosice stály v pátek u kříže, protože jejich duše byly už dříve pomazány neskonalou láskou Krista Boha. Naplněny byly vůní víry a lásky. Proto vzaly do rukou vonné myro k pomazání těla Kristova. Celé věky už Církev chválí tuto statečnost a věrnost, kterou osvědčily slabé ženy! Ve chvíli zvláštních zkoušek se slabí často stávají silnými a naopak. Bůh je zpytatelem srdce lidského, a zná lidi hlouběji, než my o nich soudíme svým povrchním lidským soudem, proto pravil Pán, že někteří první budou posledními a poslední prvními.
Ty ženy jdou za šírání a nevědí, jak se k nim zachovají stráže hlídající hrob; avšak zapomínají na osobní bezpečí, aby vyplnily poslední povinnost vůči zemřelému a přinesly mu tak poslední dar své lásky. Jaký má smysl jejich počínání? Je to nebezpečná cesta - bezbranné ženy v liduprázdné krajině... (Umíme si představit, co je to asi za muže, tihle vojáci ze stráže.) Může jich jednání něco změnit tváří v tvář smrti Mistrově? Vždyť je už stejně po všem - Ježíš je mrtev.
Jenže ony tam musely jít. Srdce plné lásky jim nedovolovalo nejít. Ta cesta s myrem ke hrobu před rozbřeskem - to byla jejich liturgie. Vzpomeňme na ženu, která svým myrem pomazávala nohy Ježíšovy před jeho strastnými dny. I ona to činila jako svou liturgii. Myronosice slouží svou liturgii v neděli před tím, než vzejde slunce. Jejich putování ke hrobu je předobrazem našich liturgií. Stejně jako ony tak i dnes věřící a učedníci Kristovi přinášejí na liturgii svému Mistru a Pánu myro své lásky a vůni své víry. Přinášejí je v nejdražší alabastrové nádobě - ve svém očištěném srdci. A stejně jako ženy myronosice se chtěly dotknout těla milovaného Božího Syna, tak i věřící všech dob přicházejí na své liturgie, protože se chtějí dotknout Těla Božího - dotknout se Ho modlitbou a klaněním, kterým mu objímají nohy, dotknout se Ho ve svatém Přijímání Jeho přečistého Těla a drahocenné Krve.
Stejně jako ženy, jež se ubíraly předjitřním šerem, nedbaly na nebezpečí a na rozum našeptávající: "Kdo nám odvalí kámen?" tak i Církev Kristových učedníků jde stále dál, ač rozum někdy selhává a nedokáže už odůvodnit smysl této cesty nebo jejího pokračování či směru. Stojíme někdy před takovými problémy, které ve světle rozumu prostě nemají řešení. Přesto jdeme dál. Udržet se na cestě není dílem rozumu, ale je to věc lásky. To nás naučily ženy myro nesoucí.
Ty ženy se v podstatě chovaly jurodivě. Avšak bláznovství pro lásku k Bohu je pravou moudrostí. Právě za svou lásku byly vyznamenány tím darem být prvními lidmi, kteří se dozví o vzkříšení Kristově, a poctou hovořit s andělem. Slyšíme apoštola: "Kdybych lásky neměl, nic nejsem."
Myronosice šly ještě za tmy. Ještě před narozením nového světa a nového člověka. Téměř fyzicky vidíme, jak řídne tma, a jak temnota smrti ustupuje světlu nového dne, když jdou ženy ke hrobu. "Dříve než slunce vzešlo" - v jinotajném výkladu evangelia se dí, že více než o hmotném slunci se zde hovoří o slunci Pravdy, o úsvitu nového zjeveného dne, který se stává naším vzkříšením. Tato zvláštní denní doba je pěkným podobenstvím dějinné éry Církve. Ano, i Církev koná svou pouť dějinami za šera - kdy noc už pominula a den se přiblížil (Řím 13,12 kral). Je to stav mezi nocí bez Boha a dnem Božího království; celá ta křesťanská tisíciletí jsou z pohledu věčnosti jen chvílí těsně před vzejitím záře nebeského Jerusalema. V rozpětí dvou tisíciletí Církev koná svou liturgii ve světě, který dlí v šeru mezi nocí a dnem. Ano, to je výstižné podobenství. Šerá doba před svítáním je dobou našeho světa - křesťanské éry v lidských dějinách.
Myronosice odhodlaně kráčejí šednoucí tmou. Byla to jedinečná příležitost dát Bohu vše, co mají. To je to, co žádá Pán od všech lidí. Právě to Bohu stačí k tomu, aby dal vysvitnout světlu nového života pro každého z nás. V tom nacházíme klíč k tajemství znovuzrození člověka. Lidský život nemá žádný jiný smysl - kromě této lásky. Není tu jiný smysl všeho než ten, abychom se dříve či později naučili dotknout se Pána tak, jako žena do množství hříchů upadlá, která vycítila Božství Spasitelovo (hymnus strastného týdne), a dotkla se Ho, než nadešlo jeho utrpení. Nebo jako krvácející žena, která se dotkla střapců jeho roucha a získala uzdravení. Jako se apoštol Tomáš dotkl ran vzkříšeného Pána. Jako se Josef a Nikodém dotýkali bezdechého těla svého Spasitele. Jako se rozumný lotr svými slovy: "Pamatuj na mne, Pane," duchovně dotkl tajemství Ukřižování Kristova. Jako se všichni svatí dotkli ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Tak i my se dotýkejme Pána slovy, jimiž končíme každý den a o nichž doufáme, že je proneseme v poslední hodince svého života: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého."
Doufáme, že kříž na našem hrobě, kříž, jímž je korunován celý náš život, se spojí s Křížem Páně. Máme naději, že hrob, do něhož budeme položeni, stane se stejně jako hrob Kristův: "Jako životonosec, krásnější než ráj a krásnější než každá komnata královská" (z liturgie). Dýcháme nadějí, že nový život, který se skvěje ve vzkříšení Kristově, se otevřel i nám jako naše vlastní vzkříšení. Pochopme celou svou duší, že jediným pravým smyslem života je ta láska, která je pouze u Hospodina a která je nám dávána darem.
Nuže, napodobme ty ženy i oba zmíněné muže! Napodobme jejich lásku, rozhodnost a statečnost, jimiž je ověnčena jejich památka. A budeme za tuto jurodivost Bohem vyznamenáni jakožto ti, kteří pochopili, v čem tkví pravá moudrost a kudy vede nebeská cesta otevírající se každému člověku.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.