Ambon
Zobrazení příspěvku č. 550: #
Administrátor
--- 13. 8. 2009
Slovo patriarchy k problematice autokefality Ukrajinské pravoslavné církve
K přechozím článkům týkajícím se návštěvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině
Rozebírali jsme zde minule otázku autokefality Ukrajinské pravoslavné církve. Jistě je zajímavé poslechnout si, co o tom říká sám patriarcha. Přeložil jsem sem výňatky z jeho promluv pronesených při jeho pastýřské návštěvě Ukrajiny.
Z promluvy patriarchy Kyrilla na Ukrajině (za přítomnosti prezidenta Juščenka)
Sv. Vladimír svým velikým dílem - Křtem Rusi - připravil založení místní církve, která již existuje tisíc let. Tato církev, pane prezidente, existuje. Je to místní církev na Ukrajině. Kdyby zde nebyla, nebyla by ani Ukrajina. Na těle této církve se však ukázaly rány a ty je nutno léčit - modlitbou a promýšlením toho, co se stalo se všemi námi a co se děje. ... Stádcem církve jsou všichni pokřtění pravoslavní lidé - bez ohledu na jejich politickou orientaci.
Patriarcha moskevský a celé Rusi žije v Ruské federaci, ve městě Moskva. Leč je to patriarcha moskevský a celé Rusi. Při vytvoření Moskevského patriarchátu v tomosu, který byl podepsán konstantinopolským patriarchou a byl následně přijat všemi východními patriarchy, se praví: patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí. Až do zrušení patriarchátu za Petra Velikého se tak podepisovali moskevští patriarchové.
V tom není žádný imperialismus, žádné panovaní jedněch nad druhými. Je v tom jasná pravoslavná eklesiologie: patriarcha je otcem všem. Bez ohledu na to, jaké barvy je pas, který ten či onen člověk nosí v kapse. Bez ohledu na to, v jakém státu žijeme. Patriarcha je otcem všech, kteří patří k pravoslavné církvi a jsou součástí společné jurisdikce, v jejímž čele patriarcha stojí.
Z promluvy a následné diskuse v Kyjevsko-pečerské lávře
Není možno žádat a dosahovat jednoty a při tom trvat na vítězství svého vlastního osobního názoru. Tak to nechodí. To by měli pochopit všichni pravoslavní (hovořím i o těch, kdo jsou nyní v rozkolu). "Všechno nebo nic," to není církevní rozhovor. Říkají nám: "Buď autokefalita nebo nic." Čili: buď dostaneme autokefalitu nebo budeme v rozkolu. To není diskuse. Osobní názor, který sdílejí skupiny, jež se oddělily od kanonického Pravoslaví, nemůže být předkládán jako kategorická podmínka pro sjednocení všech pravoslavných. Metodou vedoucí k řešení je přece dosažení konsensu. To je jasné každému, kdo má jakoukoliv zkušenost s vedením rozhovorů a řešením konfliktů. ...
Zahlédl jsem některá ze slov na transparentech, jimiž mne vítaly opoziční politické skupiny (fotografie na Ambonu zde). Je překvapující, co všechno tam říkají o patriarchovi jen kvůli tomu, že má na věci jiný názor. A zároveň se obracejí k patriarchovi s žádostí: "Vyslyšte, prosíme, všechny naše požadavky, jestli je však nevyslyšíte, budeme dál o vás říkat, že jste takový a makový" (tj. "moskevský pop - kolonizátor"; pozn. překl.). Takhle se to přece nedělá. Celá tahle metoda, která je dnes předkládána pro vyléčení rozkolu, je v samotných základech nesmyslná.
Moje poselství ke všem pravoslavným tkví v následujícím: církev musí chápat, že je rodným domem pro všechny, levé i pravé, východní i západní, demokraty, komunisty, nacionalisty - pro všechny. Při své misii musí vycházet z toho, že je prostorem pro všechny, a na základě toho musí budovat svůj vztah ke světu. Dnes je idea autokefality radikálně zpolitizovaná a spojená s politickou volbou určitých skupin. Jak by do této reality mohly být zahrnuty životy všech pravoslavných, když mnoho z nich s touto politikou nesouhlasí?
To značí - je nutno sjednotit se kolem společné ideje. Jenže autokefalita touto všeobecnou idejí není. Ne kvůli tomu, že jsou za tím pletichy jakýchsi imperialistů v Moskvě (tuto hloupost často opakují sdělovací prostředky), nýbrž proto, že taková je naše historie. Kyjev je jižní metropolí ruského pravoslaví. Někdy nám jako příklad uvádějí jiné země: Česká republika s Slovensko mají autokefální církev; v Albánii je autokefální církev. Avšak ani České země ani Slovensko pro nikoho nebyly Jerusalémem ani Konstantinopolí. Ani Tirana nebyla pro nikoho duchovním centrem celé církve.
Kdežto Kyjev - to je náš Jerusalem i Konstantinopol, je to srdce našeho života! A kdybychom měli zavřít oči před tisíciletou historií a říci: "Nic strašného se neděje, Ukrajina je už dvanáct let samostatná, odřízneme ji," pak to bude nejen zapřením historie, ale hlavně zřeknutím se církevní Tradice.
Všechny radikální výzvy k autokefalitě jsou založeny výlučně na politických argumentech. Jeden z překvapujících naivních argumentů: "V suverénním státu musí být nezávislá církev." A proč? Ukažte mi jediný kánon (pravidlo církevního práva a posvátné tradice; pozn. překl.) ... Nikde není psáno, že v suverénním státu musí být suverénní církev.
A co se týče praxe. Místní církev - to je eparchie. Kde je biskup, tam je církev. A nad tím existují různé formy jednoty (eparchií). Zvláště ctihodnou formou sjednocení eparchií je patriarchát. Kdysi existovala pentarchie - pět patriarchátů. Nikdy nebyly patriarcháty ohraničeny státními hranicemi. Tak bylo dříve a tak je tomu i dnes. Jak známo, Moskevský patriarchát byl vytvořen po odpadnutí Říma a zaujal jeho místo v pentarchii. V tomosu, který byl vydán patriarchovi moskevskému, se prohlašovalo: "patriarcha moskevský a celé Rusi a všech severních zemí" - tj. těch, které ležely na sever od Byzance. To nejsou pletichy Moskvy, to je eklesiologická sebereflexe pravoslavné církve. A dnes? Konstantinopolský patriarchát - to není jen Turecko ale mnohé státy světa. Alexandrijský patriarchát - to je celá Afrika. Antiochijský patriarchát - celý Střední východ. Jerusalemský patriarchát - Palestina, Izrael, Jordánsko.
Národní patriarcháty, spojené se státy, vznikly až 19. století (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko). Skutečnost, že se začaly objevovat národní patriarcháty, vedla ke svolání sněmu do Konstantinopole, který odsoudil entofiletismus. Odsouzeno bylo nikoliv, že se objevily tyto církve, nýbrž to, čím bylo jejich objevení provázeno - pokus těsně spojit církev se státem a národem, postavit proti sobě národní a univerzální rozměr (církve). Přesně to bylo odsouzeno pravoslavnou církví. V naší současné situaci, kdy se patriarcha moskevský, celé Rusi a všech severních zemí stará nejen o Ruskou Federaci, se odráží naše tradice. Tato tradice se může někomu líbit, jinému nikoliv; podobně jako se někomu líbí a jinému nelíbí sám fakt existence křesťanství. Je to však naše tradice, a každé porušení tradice je pro Církev velice bolestné. A každé porušení tradice vyvolává rozdělení.
Mám zato, že církev, která dnes na Ukrajině existuje, odpovídá reálným potřebám národa a země. Ukrajinská pravoslavná církev je samostatnou, jejím představitelem je metropolita Vladimir a posvátný synod, který bez jakéhokoliv vměšování z Moskvy řeší všechny otázky života církve. A naše jednota spočívá v tom, že chápeme sami sebe jako jednu velikou místní pravoslavnou církev, k níž náleží 80 procent pravoslavných věřících světa. ... Mnozí chápou význam jednotné Ruské církve pro všechny země a pro celý svět.
A ještě bych rád dodal: to nejhorší na nesprávném chápání současné situace církve na Ukrajině je používání politických frází a poltických přístupů. ... "Proč se musíme podřizovat patriarchovi v Moskvě?" volají ti, kteří sem zvou konstantinopolského patriarchu. ... Do tohoto chóru se přidávají nejen hlasy pravoslavných ale i řecko-katolíků, které ani na okamžik nenapadne pochybovat o nutnosti podřizovat se Římu. Nezdá se vám, že je tu jasný politický podtext?
Z promluvy ve Svatohorské uspenské lávře
Historie ukazuje, že za dva tisíce let existence křesťanství ještě ani jeden lidský sen, ani jedna politická či národní idea nebyla (zdárně) dosažena a uskutečněna prostřednictvím rozdělení Těla Kristova (tj. Církve). Kde vládne rozdělení, prolévá se krev, ztrácí se energie, přichází se o jednotu a partikulární se klade na místo celku, tam je ztracena schopnost dosahovat cíle, jichž má národ dosáhnout...
Před vámi, kteří jste silou své víry zachovali jednotu Církve zde na ukrajinské zemi, činím hlubokou poklonu a jako patriarcha vám jménem celé Ruské pravoslavné církve děkuji za statečné stání ve víře, za vaši věrnost Pánu a Spasiteli.
(Z oficiálního webu Moskevského patriarchátu)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.