1415

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 584: #

Administrátor --- 28. 11. 2009
O uzdravení krvácející ženy a o lidské vůli

24. NEDĚLE PO 50nici; vzkříšení dcery Jairovy

Za onoho času...
8,41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
8,42 Nebo měl dceru jedinou, asi ve dvanácti letech, a ta umírala. A když šel, tiskli jej zástupové.
8,43 Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,
8,44 Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
8,45 I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
8,46 I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla.
8,47 A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
8,48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.
(Evangelium podle Lukáše)

Tentokrát bych si dovolil upřít svůj pohled na tu krvotokou ženu, o jejímž uzdravení se v našem evangelijním úryvku praví.

Čteme, že z Pána Ježíše vyšla uzdravující síla (resp. moc). Co to znamená? Vypadá to, jako by se to uzdravení dělo bez Ježíšovy vůle. Jako by se sám Pán divil, že přišla žena a vzala si od něho uzdravení, aniž by On nad tím měl nějakou moc či alespoň aniž by k tomu bylo potřeba jeho souhlasu. Chápeme, že tahle to asi nebude a že Pán ten svůj údiv, pátrání (resp. jakési "vyšetřování") a celou tu situaci tak trochu "zinscenoval". Ježíš Kristus, Boží Syn, který vidí do srdce člověka a vidí i to, co lidé činí v skrytu, jistě přivolil k nevyslovené prosbě nemocné ženy a vědomě odpověděl na její mlčenlivou zoufalou modlitbu - daroval jí uzdravení. Proč se však tedy tváří, jako by se to stalo bez jeho souhlasu. Důvody můžeme tušit dva. Jednak chtěl, aby se ta žena sama přiznala (a její veřejné vyznání jí přineslo duchovní užitek, a tak bylo její uzdravení nejen tělesné nýbrž i duchovní) a aby její víra posloužila jako příklad pro ostatní. Druhým důvodem Ježíšova předstírání, že se uzdravení stalo takřka bez jeho vůle a součinnosti, je zjevení Boží lásky k člověku. Pán Ježíš ukazuje, že kdyby bylo možno v Bohu oddělit vůli od lásky, pak by láska měla navrch.

Obraz nemocné a žádným lidským lékařem neuzdravitelné ženy je v jinotajné rovině výkladu evangelia jistě obrazem nemocné lidské duše, z níž stále uniká život, která neustále krvácí (krev je symbolem života); a žádný člověk jí nemůže pomoci. Jedině Pán Ježíš.

Zaměříme se dnes toliko na jeden ze základních aspektů duchovní nemoci lidstva. Tou je podivuhodná bezvládnost lidské duše, v níž je více či méně umrtvena zdravá vůle. Ne, že by lidé neměli žádnou vůli! Člověk je ochoten vyvinout značnou vůli, když jde o dosažení uspokojení lidské touhy, vášně. Lidé jsou schopni tvrdě pracovat, aby vydělali peníze. Jsou schopni velké zdrženlivosti a sebezapření, aby postoupili na společenském žebříčku, získali více vlivu či moci nebo slávy.

Od špatně zaměřené hypertrofované zkažené lidské vůle pochází dnes spousta chorob. Podnikatelé v honbě za úspěchem propadají tzv. workoholismu - chorobné posedlosti prací - dnes už je to regulérně uznáváno za diagnostikovatelou nemoc. Spousta dalších chorob má své kořeny ve stresu: žaludeční vředy, infarkty, některé rakoviny. Kvůli zrůdné touze podobat se slavným modelkám se lavinovitě rozšířila mentální anorexie, kdy nesmyslné hladovění přivádí mladé dívky na pokraj smrti. Všichni takoví rozhodně netrpí nedostatkem vůle, leč jejich vůle je zvrácená, dezorientovaná - zacílená špatným směrem.
Takto zaměřená vůle je dílem vnitřně rozkládajícím člověka. Skutečné lidství je totiž budováno, když člověk dokáže použít svou vůli nikoli pro to, aby dosáhl něčeho vnějšího, nýbrž k tomu, aby vládl nad svými touhami a žádostmi. Dnešní lidé však užívají svou vůli k tomu, aby co nejusilovněji a často sebedestrukčním způsobem otročili svým přáním, žádostem a vášním.

Tady se dotýkáme tématu východy dětí a mladých lidí. Právě výchova, má-li být přípravou na smysluplné využití lidského života, musí do mladé mysli zabudovat správné používání vůle. Skutečně vychovaný je jen takový člověk, který dokáže bojovat se svými přáními. Jsme-li podobni prašné cestě, na které každý, kdo po ní projde, zanechá své stopy, o jakém vychování pak možno hovořit?

Výchova je vzbuzování sil v člověku vést svá přání. Já velím a vedu, a nikoliv aby moje touhy vedly mne! Jak často však naše přání vítězí nad naším rozumem! Jakoby v nás žily dvě duše a zápasily spolu navzájem... Je člověk, který vstupuje do dospělého života s takovou vnitřní dvojností a rozděleností, správně vychovaným?

Tedy shrnuto - základním cílem výchovy je učinit člověka vládcem nad svými přáními. Dokud člověk nepanuje nad svými touhami a žádostmi, je tak trochu jako zvíře. Např. pes běží tam, odkud mu zavane nějaká vůně. Začenichá, zavětří a peláší za vůní, kterou mu vítr donesl. Podobně i člověk, který není vládcem nad svými touhami. Jaké přání či touha mu zavoní pod nosem, tam uhání. Celé lidství se rozpadá. Je do dílo démonické. Cesta neohraničeného uspokojování svých přání a žádostí je cestou smrti. I lékaři to chápou.

Odpustím si dnes širší kritiku současného ducha naší společnosti, který se snaží přiblížit lidi ke zvířatům, nakolik je to jenom možno. Omezím se jen na poukázání, že mj. jsou v nich za pomoci médií a reklam vzbuzovány všechny možné touhy (často i ty, na které by člověk jinak ani nepomyslel) a zároveň je človíček všemožně povzbuzován a vybízen, aby je uspokojil a stal se na nich závislým. K tomu jsou v médiích prezentovány různé cesty, způsoby a postupy. To je plánovaná a cílevědomá destrukce lidství prováděná v nejširších společenských rozměrech!
Proti této široké cestě vedoucí do pekel (jak o tom hovoří Kristus v evangeliu /Mat 7,13-14/) křesťanství nabízí úzkou cestu - alespoň pro ty nemnohé. Znamená to vzbudit v sobě ten druh vůle, který je vlivem dlouhodobé duchovní nemoci lidstva v lidské duši umrtven. Je to vůle panovat nad sebou. To není jen způsob života, je to cesta života. Není to jen jednorázové rozhodnutí, momentální akt; je to cesta. Těžká a složitá cesta.

Od toho se odvíjí známá duchovní rada: Co má člověk učinit, když váhá a neví, co je správné. Nejprve se má radit o svém problému s Božími přikázáními, s Písmem svatým a s posvátnou tradicí Církve. Jenže co když tam není odpověď na jeho problém a nemá možnost se poradit se starcem? Pro takové případy otcové radí: Učiň to, do čeho se ti nechce. Udělej větší sebezapření. Vyber si tu možnost, která je ti nejméně příjemná. A nemůžeš chybit.
Není potřeba velkého rozumu, aby byl člověk věřícím. Větší mysl už je však potřeba na to, aby se člověk stal křesťanem. Největším a nejsložitějším uměním mysli je pak být vládcem nad svými tužbami. Není však krásnějšího úkolu. Jak povznášející je pohled na člověka, který vítězí nad svým přáními. A naopak - není žalostnějšího pohledu, než vidět člověka, který je otrokem svých žádostí, je vláčen svými touhami. Všechny ideály, světonázor, filosofie, ušlechtilost lidství - to vše jde u takového žalostného člověka nakonec někam stranou, když se rozhodne, že bude dělat vše to, co si přeje a čeho se mu zachce.

Všimněte se, že největší umělecká díla, nejskvostnější projevy lidství, to vše se zjevuje tam, kde se lidé ocitají pod nějakým tlakem, kdy jsou krutě omezeni ve svých potřebách. Právě tam, kde se konzumnímu člověku zdá, že končí důstojný život a život vůbec, tam náhle život kvete nejkrásnějšími květy.

Proto se lidé, kteří se rozhodují výlučně se věnovat duchovnímu životu, vzdalují od pozemské hojnosti a dostatku. Odcházejí do monastýrů, kde žijí v různých dobrovolných omezeních - především ve zřeknutí se vlastní vůle, čili v poslušnosti starci. Osekávají své životní potřeby a pohrdají všemi svými tělesnými a světskými touhami. V jisté míře to platí nejen pro mnichy, ale pro veškeré křesťany. Proto je pevnou součástí křesťanství (jak to do dnešní doby doneslo už jen Pravoslaví) askeze, dobrovolné omezení svých potřeb. To je totiž cesta k duchovní zkušenosti a pěstování vznešenosti lidství. Vykročit ze sféry tělesných tužeb a světských přání, vkročit do neviditelného duchovní světa - to je dílo hodné člověka. Lidem, kteří se tomuto dílu věnují a jdou po Bohem zjevené cestě k cíli lidského života, se říká „duchovní lidé“.

Podle pravoslavné asketiky pouze duchovní člověk plně uskutečňuje své lidství. Různí dávní asketové o tom hovoří dosti tvrdě a mohou ohromit dnešního člověka velice přísným soudem o ostatních dvou stupních, na nichž může člověk žít a myslet. Kromě duchovní úrovně může totiž člověk svůj život zakotvit na úrovni duševní či dokonce přenést těžiště svého života na pouhou úroveň tělesnou. Duševní člověk je člověk žijící v převážné míře jen rozumem, vzdělaností, intelektem - realizuje svůj život v různých psychických oblastech. Stav mysli „duševního člověka“ otcové považovali za stav blázna. Vždyť i blázen myslí a žije, jenže je - jak se říká - "mimo", stejně tak i chytrý, vzdělaný člověk, který mnoho přemýšlí, leč nemá víru a nežije duchovním životem, při veškeré své duševní aktivitě neuskutečňuje cíl lidského myšlení, zůstává z hlediska duchovního "mimo". A „tělesného člověka“, který se vyznačuje tím, že více-méně cele zaměřen na plnění tělesných potřeb a tužeb, vášní a slastí, přirovnávají otcové ke stavu zvířecímu.

Na závěr vzpomeneme na tu bitvu, která se v duchovních světech stala někdy před dávným dávnem, kdy archanděl Michael v čele nebeského vojska svrhnul vzbouřeného Lucifera, satana s třetinou andělů s nebe. Jakási ozvěna této pradávné bitvy se děje v každém člověku, když bojuje se svými touhami a přáními. Anděl ochránce pomáhá každému, kdo se k něčemu takovému odhodlá. Dává člověku inspiraci - žít zde na zemi životem beztělesných. Nenechat bouřit ztemnělou hladinu své mysli vlnobitím tělesných tužeb a duševních vášní, ale nechat ji uklidnit, aby jako zrcadlo do našeho vědomí odrážela Boží světlo. Ježíš Kristus, který za svého pozemského života uklidňoval mořskou hladinu rozbouřenou démony, spolupracuje s naším úsilím a odhání svou Božskou mocí běsy čeřící hladinu lidské mysli a rozviřují v nás vášně. Božímu Synu otevíráme dveře k tomu, aby z něho mohla vyjít uzdravující a běsy odhánějící moc, správným používáním své vůle.


(Teze o výchově čerpány z přednášky prof. A. Osipova)

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz