Ambon
Zobrazení příspěvku č. 611: #
Administrátor
--- 17. 2. 2010
Svátek se svíčkami
Obětování Páně - Setkání Pána se Simeonem Bohopříjemcem
Evangelium podle Lukáše
2,22 A když se naplnili dnové očišťování Marie podlé zákona Mojžíšova, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho postavili Pánu,
2,23 (Jakož psáno jest v zákoně Páně, že každý pacholík, otvíraje život, svatý Pánu slouti bude),
2,24 A aby dali obět, jakož povědíno jest v zákoně Páně, dvě hrdličky aneb dvé holoubátek.
2,25 A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm.
2,26 A bylo jemu zjeveno od Ducha svatého, že neuzří smrti, až by prvé uzřel Krista Páně.
2,27 Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podlé obyčeje zákona při něm,
2,28 Tedy on vzal jej na lokty své, i chválil Boha a řekl:
2,29 Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podlé slova svého, v pokoji.
2,30 Nebo viděly oči mé spasení tvé,
2,31 Kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí,
2,32 Světlo k zjevení národům, a slávu lidu tvého Izraelského.
2,33 Otec pak a matka jeho divili se těm věcem, kteréž praveny byly o něm.
2,34 I požehnal jim Simeon, a řekl Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odpíráno,
2,35 (A tvou vlastní duši pronikne meč), aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.
2,36 Byla také Anna prorokyně, dcera Fanuelova z pokolení Asser. Ta se byla zstarala ve dnech mnohých, a živa byla s mužem sedm let od panenství svého.
2,37 A ta vdova byla, v letech okolo osmdesáti a čtyřech, kteráž nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužeci [Bohu] dnem i nocí.
2,38 A ta v touž hodinu přišedši, chválila Pána, a mluvila o něm všechněm, kteříž čekali vykoupení v Jeruzalémě.
2,39 Vykonavše pak všecko podlé zákona Páně, vrátili se do Galilee, do města svého Nazaréta.
2,40 Děťátko pak rostlo, a posilovalo se v duchu, plné moudrosti, a milost Boží byla v něm.
Svátek je vzpomínkou na událost popsanou v Bibli evangelistou Lukášem. Přesv. Bohorodice s Josefem Pěstounem přinášejí malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby splnili příkazy Mojžíšova zákona. Kniha Leviticus (12. kapitola) stanovuje, kdo, kdy a jak má obětovat a konkrétně pro chudé je pro tento případ stanovena právě oběť dvou hrdliček či holoubátek. Jedno zvířátko bylo k obětování za novorozence, druhé pak k očištění rodičky. Odehrávají se tu vlastně tři události. Podle Zákona je každý prvorozenec zasvěcen (čili patří) Bohu a musí být tedy vykoupen. Panna Marie má obětí v chrámu ukončit své čtyřicetidenní očišťování po porodu (čtyřicetidenní poporodní očišťování, kdy rodička nemůže vstupovat do chrámu, se děje v pravoslavné církvi dodnes). V chrámě se setkávají se Simeonem a prorokyní Annou, kteří v Ježíšovi svým duchovním zřením poznávají zaslíbeného a očekávaného Mesiáše. Tyto tři události: vykoupení Ježíše, Mariino očišťování a setkání Simeona s Mesiášem, jsou podkladem tří různých druhů názvů, pod kterými byl svátek v církvi slaven (o nich více níže).
Podle posvátné Tradice byl starec Simeon jedním z dvaasedmdesáti učenců, kteří tři století před Narozením Kristovým překládali knihy Písma Svatého z hebrejského jazyka do řečtiny, což byl obecný jazyk tehdejší ekumeny - čili římského světa.
Jednalo se o tzv. "Septuagintu" (čili překlad sedmdesáti; označuje se dnes běžně zkratkou LXX), který vznikal v Alexandrii přibližně ve 3. století před Kristem. Král Ptolemaios II. Filadelfos dal někdy ve 3. století př. n. l. za úkol 72 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Překlad byl určen Židům, žijícím mimo Palestinu, kteří měli problémy rozumět tehdy již v běžném styku nepoužívanému hebrejskému jazyku. Tento překlad převzala do svého používání prvokřesťanská církev. Naprostá většina starozákonních citací uváděných v knihách Nového zákona je právě z překladu LXX; proto tento překlad - autorizovaný svatými apoštoly - dodnes užívá pravoslavná církev a je východiskem pro pravoslavné překlady Starého zákona do jiných jazyků (zvláště to platí pro texty žalmů).
Evangelista Lukáš píše, že starci Simeonovi bylo "Duchem svatým předpovězeno, že neuzří smrti dokud nespatří Hospodinova Mesiáše". Na tuto Lukášovu informaci hledíme z perspektivy svědectví církevních Otců: Když mudrc Simeon překládal text knihy proroka Izaiáše, jež mu byl přidělen, dostal se až k verši: "Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel" (Iz 7, 14), napadlo ho, že je to asi nějaká chyba v textu, protože panna přece nemůže rodit, a proto váhal a chtěl slovo "panna" nahradit slovem "žena". A tehdy ho Duch Svatý napomenul, aby věřil, co je v Písmu psáno, a nic neměnil; zároveň mu oznámil to, co uvádí evangelista Lukáš, čili že "neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše - Krista Páně".
Lukášovo evangelium pokračuje dalším popisem událostí, jež propojují život Simeonův s přinesením dítěte Ježíše jeho rodiči (viz Luk 2, 27), aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon. Tehdy Simeon veden Duchem Svatým přišel do chrámu, aby se zde setkal s Marií a dítětem Ježíšem. Když přicházeli, byl Simeon už v chrámu, přistoupil k nim, vzal s chvěním čtyřicetidenní dítě na lokte a celým svým srdcem pocítil, že toto jemné tělíčko není jen obyčejné nemluvňátko, ale je to samotný Ten, kdo je smyslem jeho života a kdo je Spasitelem světa - sám Bůh. A chválil tehdy Boha, pronášeje chvalozpěv:
Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo ku zjevení pohanům, a slávu lidu tvého Izraelského. (Luk 29-30)
Proživ 360 let, dočkal se Simeon naplnění toho, co mu bylo kdysi zvěstováno. Tak se naplnilo proroctví o narození z Panny dané skrze proroka Izaiáše i to, co určil Duch Svatý Simeonovi nad překladem Bible v Alexandrii. Tuto pozoruhodnou událost si připomíná podnes celá Církev.
Simeonův chvalozpěv: "Nyní propouštíš, Pane..." je vlastně uzavřením nejen Simeonova života ale celé starozákonní epochy lidských dějin. Dodnes je v pravoslavné církvi zpíván (či v Řecku: recitován) v závěru každé večerní bohoslužby (jejíž symbolický rámec má svým způsobem starozákonní charakter).
Pro Simeona, který byl již přesycen pozemskými léty, znamenalo dnešní setkání konec únavného čekání a propuštění z tohoto světa do světa jiného. I pro nás vstup do novozákonní epochy znamená, že nejsme již vězni podnebeské sféry, ale máme otevřený východ odsud do Božího Království. Mohli bychom tedy přidat k řadě různých pojmenování dnešního svátku přidat: Propuštění zajatého člověka.
--------------------------------
Teologickým obsahem svátku je setkání éry Starého a Nového zákona čili jejich návaznost. Opětovně se zde - podobně jako při svátcích Narození Páně - zdůrazňuje, že příchod Ježíše Krista a celá novozákonní epocha dějin země byly připravovány. Několik tisíc let Bůh pracoval na vtělení Syna Božího - Spasitele lidí. Ještě jednou se mají věřící tímto svátkem upomenout, že Bůh nenechal lidi propadlé hříchu a smrti napospas záhubě, ale ihned - již při odchodu Adama a Evy z ráje - začal připravovat nápravu: místo starého, duchovně padlého Adama se jednou narodí nový Adam, který napraví, co první Adam pokazil. A místo první Evy, jež posloužila hadu a skrze niž vstoupila duchovní nákaza hříchu do lidské přirozenosti, narodí se nová Eva, skrze niž vstoupí do světa Spása a jež o sobě může prohlásit: "Jsem služebnice Páně."
Nad těmito úvahami nás nemůže nenapadnout myšlenka, jak velká je láska Boží k člověku a jak se mocné Boží milosrdenství klene nad celými lidskými dějinami. Starozákonní pokolení míjela, jedno za druhým, a Bůh stále pracoval - chystal příchod Spasitele. V každém pokolení si Hospodin našel někoho, kdo byl schopen s Ním spolupracovat na uskutečnění velkého plánu. V každé generaci se spolupůsobením Božím s lidským vykonal krůček k předem určenému cíli. Knihovna Starého zákona je svědectvím tohoto Božího díla s lidmi. A podobně je to i dnes - Bůh nepřestal pracovat, stále se děje Boží dílo - a tím dílem je život Církve a převádění lidí z tohoto končícího světa do nového světa Božího Království. Nyní - době Nového zákona, v éře blahodati - děje se to, co Hospodin tisíce let do narození Krista připravoval.
Je to dílo proměny člověka, které bývá spojeno (jako každé rození do nového světa) s bolestí, ale lidé se stávají schopnými nového duchovního života. Jestliže přesv. Bohorodici bylo prorocky zvěstováno: "A tvou duši pronikne meč," jak by ozvěna těchto slov neměla platit pro každého člověka Kristova - jako proroctví křesťanského života? Tak se zjevuje hloubka myšlení člověka - při nesení kříže.
Jak říkají otcové: "Tím, že se člověk narodí pro život Božího Království, stává se zároveň neschopným života v tomto světě." V bolestech se trhají vlákna spojující srdce člověka s tímto světem, aby se mohl stát svobodným pro nekonečnou duchovní blaženost.
Je velikou útěchou a posilou pro každého, kdo se v bolestech rodí pro nový duchovní život, může-li zasadit svůj život a nesený kříž do kontextu celých dějin spásy lidstva, pamatuje-li na Boží milosrdenství, které se rozpíná nad všemi zástupy všech generací lidských dějin, dokáže-li postřehnout Boží dílo a práci nad celými dějinami člověka.
------------------------
Setkání epochy Starého a Nového zákona je setkáním Starého zákona, který byl dán jedině židovskému národu, a vyššího zákona Boží lásky, který je Spasitelem přinášen všem lidem na zemi. Dává tím možnost vstoupit do Božího království komukoliv, kdo žije dle jeho přikázání.
------------------------
Ze Simeonova proroctví lze vyčíst i narážku na radikální povahu evangelia - čili Kristus je lidem k povstání nebo k pádu, jako znamení, jemuž bude odpíráno. Není možno zůstat stát mimo. Nikdo není nezúčastněný. V duchovních světech probíhá válka - a ta se promítá do světské úrovně. A uprostřed války nikdo nemůže říci: "Mně se to netýká." V podstatě lze uvést: "Buď jsi s Kristem nebo jsi (chtě - nechtě) proti němu." Proč by něco tak hrozného mělo platit? Duchovní síly, démonické mocnosti, které působí v tomto světě, nenechají nikoho stát mimo; čili toho, kdo odmítne Kristovo pozvání, démoni zahrnou do své režie, používají jej (i bez jeho souhlasu a vědomí) pro své záměry.
To samozřejmě nemůže být nikdy důvodem pro nepřátelství křesťanů vůči nekřesťanům. Náš boj přece není proti lidem, ale proti mocnostem zla podnebeským, jak píše ap. Pavel. Tedy my bojujeme nikoliv proti nešťastným oklamaným lidem, ale proti zlu, které působí v našem vlastním srdci.
------------------------
Svěcení svící či průvody se svícemi, což jsou obyčeje spojené s dnešním svátkem, mají dnes význam navazující na slova Simeonova pravícího, že Kristus Pán je "světlem k osvícení pohanů". Jedná se tedy o duchovní osvěcování tohoto světa, který "ve zlu leží", a potažmo osvěcování každého lidského srdce. Zapalování svěcených svících je taktéž zbožnou praxí při přírodních pohromách (od toho západní název: hromniční svíce - čili ochrana lidského příbytku před úderem blesku). V pravoslaví je však obvyklé zažhnout posvěcenou svíci při obvyklé modlitbě - každý den.
O významu a důvodu svěcení svíček v pravoslavné církvi si můžeme učinit nejlepší obrázek dle obsahu obřadu, který se za tímto účelem konává. Ve třetí modlitbě obřadu svěcení svíček se praví: "Pane Ježíši Kriste, Světlo pravé, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět, vylij požehnání své na svíce tyto a posvěť je světlem blahodati své. Dejž, Milostivý, aby jako tato světla zažehnutá viditelným světlem zaplašují tmu noci, tak byla naše srdce osvícena neviditelným ohněm, čili září Svatého Ducha, a vzdálena byla veškeré slepoty (duchovní)..."
------------------------
Obřady čtyřicátého dne dodnes žijí v pravoslavné církvi. Většinou souvisejí s křtem. Je to několik různých malých obřadů vzájemně propojených. Jednak očišťování rodičky modlitbou a požehnáním v předsíni chrámové; pak může žena opět vstoupit do chrámu a přistupovat k přijímání svatých Tajin. Současně s tím se často koná křest dítěte (40. den po narození je u zdravého dítěte nejvhodnějším termínem ke křtu). A také se toho dne (je-li už dítě pokřtěno) provádí tzv. "uvádění do chrámu" (vocerkovlenije), kdy kněz obřadně nese malé dítě poprvé do chrámu (křest se totiž má konat mimo chrámovou loď - v předsíni chrámu nebo v baptisteriu apod., ale - popravdě řečeno - moc se to nedodržuje, škoda). Postupně s dítětem kráčí duchovní za slov modlitby doprostřed chrámu, kde se zastaví a činí s ním znamení kříže, a pak až k ikonostasu. Je-li novokřtěnec mužského pohlaví, vstupuje s ním za ikonostas - do oltáře a jde kolem prestolu, je-li pohlaví ženského, pak zůstává s dítětem před ikonostasem. Všechny tyto obřady vyjadřují, jak jsou bohoslužba, modlitba, církevní život propojeny s osobní životní cestou každého věřícího, resp. jak je život věřícího vštípen do modlitebního života Církve od samého narození.
Od prvních dnů života provází dítě narozené pravoslavným rodičům Církev modlitbou a různými požehnáními: hned první den po porodu kněz koná modlitbu nad matkou a nad právě narozeným dítětem. Osmý den před branou chrámovou uděluje kněz novorozenci jméno a žehná mu, nakonec je bere na lokte a zpívá i pozdrav sv. Simeonovi, který takto vzal do náruče Osvoboditele duší našich. A konečně obřady čtyřicátého dne: přijímání a očišťování rodičky, udělování společného požehnání matce i dítěti, a po křtu dítěte - jeho uvádění do chrámu; na závěr se opět zpívá chvalozpěv Simeonův: "Nyní propouštíš..." a kmotři přebírají od kněze děťátko a odnášejí si je.
-------------------------
Pár slov o vývoji liturgické oslavy svátku Obětování Páně.
Nejstarší svědectví o slavení biblické události tohoto svátku na křesťanském Východu je zřejmě v "Putování ke svatým místům", což jsou vyprávění západní (nejspíš z Galie) poutnice Egerie (Eterie), datovaná ke konci 4. století (v době sv. Cyrila Jerusalemského). Obětování Páně zde však ještě nemá samostatný liturgický rámec svátku ani vlastní název, ale je to prostě "40. den po Zjevení Páně", a popsána je tam krátce ale emocionálně slavnost konaná toho dne v Jerusalemě. V arménském lekcionáři je svědectví o liturgické praxi začátku 5. století - zde je svátek popsán jako "40. den po Narození Pána našeho Ježíše Krista". V těchto staletích tedy již existovalo Obětování Páně - jako místní svátek (Egerie hovoří, že se "zde" koná "s velkou slavností", což naznačuje, že ze Západu tento svátek neznala). Charakter svátku se nesl spíše ve smyslu ukončení svátečního období svátků oslavy příchodu do světa Syna Božího, nikoliv jako samostatného svátku.
Definitivní ustanovení svátku Obětování v byzantském kalendáři nebylo dříve než v první polovině 6. století, kdy byl jakožto státní svátek rozšířen po celém impériu.
Je to svátek Páně - měl na Východě celou řadu názvů: Setkání Páně (se Simeonem), svátek Očišťování (tyto dva dominují v jeruzalémské tradici); Obětování Páně; Představení (postavení) dítěte Ježíše Hospodinu v chrámě jerusalemském; Přinesení Páně do chrámu (poslední je západosyrskou tradicí). Vyskytovaly se i názvy jako: svátek Simeona a Anny, svátek Simeonův, nebo prostě: Simeon. (Na Západě byl slaven s výraznými Mariánskými rysy: jmenoval se "Očišťování blahoslavené Panny Marie" nebo "Setkání Panny Marie"; některé rysy bohorodičného svátku má však i v pravoslavné tradici - viz např. znění svátečního troparu, který oslovuje Bohorodici, Pannu, nebo zvyk v Rusku sloužit na tento svátek bohoslužbu v modrém rouchu - modrá je tam liturgicky barvou bohorodičných svátků.)
Svátek se v kalendáři objevil zřejmě v polovině šestého století. Podle tradice (která je však hodna veškeré vážnosti) řádil v té době v Konstantinopoli mor a bylo zemětřesení. Pohroma udeřila zároveň na Cařihrad i na Antiochii, Misi a další oblasti impéria v zimě 541/542. Jednomu zbožnému muži bylo zjeveno, že po zavedení svátku Obětování Páně bude těmto pohromám konec. Císař Justinián tedy ihned přikázal slavení tohoto svátku, a skutečně po 2. únoru 542 po slavnostních bohoslužbách k uctění události Obětování Páně zázračným způsobem morová rána zmizela a zemětřesení přestala. Pak císař rozkázal rozšířit svátek po celém impériu. Jiní zase spojují zavedení svátku s císařskými reformami po 5. všeobecném sněmu r. 553 (a další tvrdí, že císař jen posunul slavení svátku ze 14. února na 2. února - africké dochalcedonské monofyzitské církve totiž slaví svátek Narození a Zjevení v jeden den, 6. ledna, a od něho počítají 40. den k Obětování Páně, což je 14. únor, kdežto východní církve spolu s římskou slaví Narození zvlášť a to 25. prosince - a od toho počítají 40 dnů k Obětování, což je 2. únor).
Od dávných dob je tento svátek spojen se svícemi. Tento zvyk vnikl nejspíš na Západě. (Ve francouzské a polské hymnografii se dokonce odrazil i na názvu svátku: Svíce, svátek Matky Boží Hromniční, svátek ohnivé Matky Boží, což je jistě spojeno s rituálem svící v tento svátek). Nejstarší svědectví o procesí se svícemi nalezneme v poutnických vyprávěních Egerie (Eterie) (putovala asi v letech 381-384), avšak v té době ještě ve Svaté Zemi zřejmě nemělo toto procesí bohoslužebný charakter a k bohoslužebným obyčejům bylo připojeno až později. V životopisu avvy Theodosia (+529) se vypráví, že zbožná Římanka Vicélie nechala stavět chrám mezi Jerusalémem a Betlémem a trvala na tom, aby svátek Obětování Páně byl s voskovými svícemi (což přepokládá průvod nebo nějaký jiný rituál) (bylo to za patriarchy Juvenalia, 420-458). Později vstupuje téma světel do předpisů bohoslužebné praxe jak na západě tak i na východě. Po 6. stol. se na Východě spojuje praxe procesí se svícemi s pověstí o vzniku svátku v době morové epidemie a zemětřesní v Byzanci a o pobožnostech za Boží smilování, kdy lidé obcházeli město v procesí, aby bylo ochráněno od sil zla. Tak vznikl dodnes udržovaný obyčej obcházet se svícemi v den svátku např. monastýry.
Procesí se svícemi v den svátku jako pobožnost za ochranu proti pohromám a přírodním katastrofám se odráží i v západní tradici - svěcení svící hromničních (tzv. hromniček), které se pak zapalují v průběhu roku při bouřce mají chránit obydlí před úderem blesku.
V Římě se začalo chodit v procesí se svícemi nejspíš už koncem 5. století čili v době ustanovení tohoto svátku papežem Gelasiem. Smysl procesí je však jiný než na Východě (není tu pověst o moru ani zemětřesení a jiných katastrofách); mělo konkrétní apologetický význam - stejně jako svátek - bylo totiž namířeno proti únorovým pohanským kultům. Mimořádné slavnostnosti dosáhlo konání těchto procesí za papeže Sergia (687–701). Kající procesí se svícemi bylo poprvé plně popsáno v 8. století. (Názor, že se ranní mše konala za jitřního šera, a proto se při průvodu na mši zapalovaly svíce z ryze praktických důvodů, mi nepřipadá moc přesvědčivý.)
Procesí se svícemi na svátek Obětování má tedy zřejmě západní původ. Právě obyčej nosit svíce začal dávat tomuto původně christologickému svátku mariánské zabarvení. Západní mariánský charakter v některých ohledech pronikl i na Východ, kde v Palestině se (podobně jako v Římě) konaly se průvody se svícemi zvláště v chrámech zasvěcených Panně Marii. Koncem středověku byl na Západě tento svátek hodnocen jako svátek druhé kategorie; v současnosti je označen prostě jako svátek; dokonce se Západ pozvolna vrací k původnímu christologickému charakteru tohoto svátku (např. opuštěním dřívějšího názvu Očišťování Panny Marie).
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.