1415
Ambon
Zobrazení příspěvku č. 625: #
Administrátor
--- 15. 3. 2010
O nesení kříže, získávání života a ještě o Lazarovi
3. neděle Velkého půstu – UCTÍVÁNÍ SVATÉHO KŘÍŽE
Za onoho času...
Svět a duše - to jsou dvě věci, které nemohou pozemští lidé poznat v plném rozměru, protože soud lidský je lživý. Mysl člověka je jakoby soustředěna v očích - lidé oceňují jen to, co vidí, a co nevidí, necení. Vidí svět a cení jej více, než by se náleželo. Nevidí duši a neoceňují zdaleka, jak by měli. Proto jsou jejich soudy o světě a o duši nesprávné a falešné. "Lživí jsou synové lidští ve svém oceňování" (Ž 61,10 pravosl. text). Svět a duše - o těchto dvou věcech nedokážou soudit živí, ale umějí je správně posoudit jen zesnulí.
8,34 ... svolav (Pán Ježíš) zástup s učedlníky svými, řekl jim: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne.
8,35 Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.
8,36 Nebo co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil?
8,37 Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou?
8,38 Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.
(Evangelium podle Marka)
Jako ilustraci k výše řečenému připomeňme známou skutečnosti, že ani v běžných životních záležitostech lidé většinou neumí docenit to, co je opravdu důležité. Všichni víme, jak málo si ceníme zdraví, - dokud o ně nepřijdeme. To samé platí o rodině, o střeše nad hlavou, o chlebu apod. Honíme se za penězmi, zábavou či mocí a neuvědomujeme si, jak pofidérní jsou to "hodnoty". Skutečné hodnoty však přezíráme. Jak nespolehlivé jsou lidské soudy a schopnost těch, kteří žijí na zemi, ocenit pravé hodnoty! A když takto selhává člověk v běžných životních záležitostech a není s to správně roztřídit věci tohoto světa čili věci, které vidí, jak potom má správně ohodnotit to, co nevidí?
Králové země, správcové měst, knížata a boháči! Užívali jste si pozemské slávy, krásy a bohatství! A co jste nakonec získali? Co jste si vzali do hrobu? Umřeli jste, a svět pro vás umřel. Tím, že jste zahubili svou duši kvůli světu, přišli jste o vše: nebe, ráj, věčný život, Boha. Kdo získá svět, nejen že nic nezíská, ale ve skutečnosti hodně ztratí.
 |
Odpověď na otázku, co je to duše, nám nemůže dát filosofie, která tratí mnoho marných slov na rozličné málo užitečné odpovědi. Pohlédneme-li na duši v zrcadle svatého Písma, poznáme, že duše je ušlechtilé drahocenné bytí, které nelze ničím nahradit.
Duše dává lidem život v tomto světě a jestli ji zahubíme, ztrácíme život i ve světě i v ráji, ztrácíme vše. "Zahubíme-li ji, čím budeme žít?" Život je možný jen skrze duši; mrtvá duše = žádný život.
Tím, že se připoutáváme k věcem tohoto světa, bažíme po nich, hubíme svou duši. Světské žádosti a starosti omotávají lidské duše jemnou ale nakonec velice pevnou pavučinou. Lidská duše se do ní zaplete, začne se dusit a postupně hyne. Vždyť duše není schopna nasytit se pomíjivými věcmi. (To je, jakoby se člověk chtěl najíst umělou hmotou - může třeba rozžvýkat polystyren a nacpat si tím břicho, ale stejně umře hlady.) Lidská duše potřebuje k životu duchovní potravu - blahodať Ducha Svatého. A ta se získává modlitbou, očišťováním srdce od vášní a svatými Tajinami.
Na tomto světě nesmíme ulpívat. Jinak se duše nemůže nadýchnout blahodatného ovzduší Ducha Svatého. Starec Paisij říkal: "Zde na tomto světě jsme, abychom složili zkoušky a šli hned zase dál." Docházíme-li na školu, také tam nehodláme sedět v škamnách na věky. Složíme zkoušky, projdeme maturitou, nebo dostaneme diplom, a školu opouštíme - jdeme v životě dál.
Podobně hovoří prof. Alexij Osipov - zde na světě jsme proto, abychom provedli svou volbu. Celým souhrnem svého života říkáme Bohu, co pro sebe vlastně chceme. Chceš neustálý neklid vášní, srdce zotročené žádostmi a stále neuspokojené na věčnost, máš to mít (tomu se říká peklo). Chceš nebe? Bůh je připraven ti ho dát.
Volit nebe tady v pozemském životě znamená učit se zříkat vlastní vůle. Tím se hasí pekelný oheň neklidu, žádosti a nespokojenosti v lidském srdci. Stačí uskutečnit to, co pravíme každý den v Otčenáši: "Buď vůle tvá," a do srdce člověka vstupuje už zde v pozemském životě nebe. Jak však uskutečnit odevzdání se do Boží vůle? Tím, že se učíme nést svůj kříž.
Sv. Theofan Zatvornik trval na tom, že získávání spásy není možné bez tělesné(!) účasti na Kristově Kříži. Myslel tím, že tady v pozemském životě musí člověk přijmout utrpení, které mu tento pozemský život přináší - ne nějak teoreticky či symbolicky, ale skutečně. A přijmout je jako svoji vlastní účast na Kristových mukách, jako svou osobní cestu ke vzkříšení a k věčné blaženosti.
Starec Joann Krestjankin pravil: Každý člověk musí na své životní cestě vzít na sebe právě ten svůj kříž. Křížů je nesčetně, ale jen ten můj léčí moje rány, jenom ten můj mi bude ke spáse, a jen ten svůj ponesu s pomocí Boží, protože mi byl dán samotným Pánem. Chybuje ten, kdo si vybírá kříž dle svého vlastního zalíbení, vybírá právě tou svou vůlí, která má být jako první přibita na kříž sebezapření. Askeze konaná dle své vůle je vyráběním vlastního kříže (a opovrhováním křížem dávaným od Pána) a nesení takového "kříže" vždy končí velkým pádem.
Jak říkají starci jako univerzální radu do života a cestu ke klidu duše a k Bohu: "Nejlepší je přijímat, co Bůh dává." My jsme však věčně nespokojení - něčeho chceme více a jiného méně. Ten kříž, který nám Bůh dal, nás tlačí. Jednomu se zdá, že utrpení, co mu bylo naděleno, je nad jeho síly. Někdo jiný by zase chtěl činit více pro Boha, konat více v duchovním životě a vést těžší duchovní zápas...
Jeden mladík se ptal jakéhosi starého muže, jestli se má oženit či zůstat sám. "Tak či onak, budeš litovat," zněla odpověď. To je odpověď nám všem, kteří nechceme přijímat, co nám Bůh dává. Kvůli tomu nebudeme nikdy spokojeni. Ten, kdo se naučí přijímat právě to, co mu Bůh dává, bude vždy spokojen.
Není cestou ke spokojenosti snažit se dosáhnout toho, co chci, ale chtít to, co dostávám. Jak prosté. Stačí změnit svou vůli - čili ukřižovat ji - a přijmout Boží rozhodnutí o sobě. Tak vstoupí do duše pokoj. Smíření (mimochodem rusky "smirenije" znamená pokora, pokoření se) je bránou ke spokojenosti nezávislé na vnějších okolnostech, na zdraví, na svých schopnostech.
--------------------------------
Slova Pána Ježíše o nesení kříže bychom možná mohli převyprávět asi tímto způsobem:
Kdo chce jít za mnou do nebe, zapři zde na světě svou vůli, vezmi svůj kříž jako můj dar, pro lásku ke mně ukřižuj svou vůli, aby se děla vůle má.
Ten, kdo nechce svůj kříž, protože hodlá používat život, který mu dává jeho duše, k získávání světa a tělesných rozkoší, ten o duši přichází. Kdo však život, který mu dává jeho duše pro život v tomto těle, neužívá pro získávání světa, zříká se světa tím, přijímá kříž z lásky k evangeliu, zachraňuje tím svou duši.
K čemu je člověku dobré, i kdyby celý svět získal, ale ztratil při tom svou duši? Vždyť nic z toho světa nemá takovou cenu, aby za to člověk mohl koupit zpět ztracenou duši.
--------------------------------
 |
 |
 |
 |
 |
Jedna z možných příčin tohoto žalostného duševního stavu tkví zřejmě v tom, že nám stále nedochází, jaká je alternativa spásy. Čili co člověka očekává, zvolí-li si svým životem něco jiného než Boží Království. My si za svého pozemského života ne dosti dobře uvědomujeme, co může člověka po smrti čekat, a tak nejsme schopni docenit, od čeho nás Kristus svým křížem, sestoupením do podsvětí a vzkříšením vysvobodil.
Ne, nechci zde nyní strašit nějakými obrázky z pekla. V církvi sice existují hodnověrná svědectví lidí, kterým bylo dáno nahlédnout do těchto strašlivých duchovních prostorů. Dnes bych však raději věnoval pozornost jinému - mlčenlivému - svědectví.
Možná se našemu srdci něco poodhalí ze záhrobní reality, připomeneme-li si, jakou nám církevní tradice zachovala památku na Lazara, bratra Marie a Marty, který v Bethanii zemřel, byl uložen do hrobu, a po čtyřech dnech (kdy se jeho tělo už začínalo rozkládat) jej Pán Ježíš vzkřísil z mrtvých - necelý týden před svou vlastní smrtí na kříži (vzpomínáme to na Lazarovu sobotu, před Květnou nedělí).
Pokud vím, Lazar nikdy přesně nepopsal, co se s ním dálo v těch čtyřech dnech, kdy pobýval v záhrobí. Po celou dobu, kterou ještě žil po svém vzkříšení, o tom nechtěl mluvit. Prožil zřejmě něco tak hrozného, že se s tím až do konce života jen těžko vyrovnával.
Protože ho židé chtěli zabít (byl totiž živoucím důkazem Ježíšovy Božské moci křísit mrtvé), odešel Lazar nedlouho po svém vzkříšení na Kypr, kde se později setkal s apoštoly Pavlem a Barnabášem a byl vysvěcen jako první kyperský biskup. Podle některých zpráv zakončil svůj život po dlouhé době mučednickou smrtí. Podle sv. Epifania, biskupa Constantia Kypru (367-403), žil spravedlivý Lazar ještě dalších 30 let po svém vzkříšení.
Ze vzpomínek pamětníků, kteří otiskli do církevní tradice památku na Lazara, když byl biskupem na Kypru, víme, že Lazar byl po celý zbytek svého života stále smutný a zachmuřený. Po smrti viděl takové věci, že se pak již nikdy nedokázal smát. Jen jednou ho spatřili, jak se usmál. To bylo, když viděl na tržišti, jak tam nějaký zloděj ukradl hliněný džbán. Tenkrát biskup Lazar pobaveně a s ironií řekl: "Hle, kus hlíny krade jiný kus hlíny."
A ještě jedna věc se o něm traduje. Když byl Lazar čtyři dny mrtev, zakusil po své smrti takovou hořkost, že cítil i po vzkříšení tu hořkost stále ve svých ústech, a proto až do konce života nemohl jíst jiné jídlo než sladké.
-------------------------------------
Třikrát do roka se v pravoslavné církvi koná zvláštní obřad: vynášení svatého Kříže (děje se : na svátek Povýšení svatého Kříže, na třetí neděli velkopostní, které se říká křížová, a na první den půstu k Zesnutí přesv. Bohorodice).
Obřad ve stručnost probíhá tak, že na svatý prestol v oltáři je položen slavnostně ozdobený kříž (květinami či bazalkou). Používá se vždy to nejvzácnější zpodobení kříže, které je v chrámu k dispozici (v na řadě míst mají kříže, v nichž je maličký kousek ze dřeva pravého Kříže Kristova). Na konci jitřní bohoslužby (při slavosloví; nebo prostě před začátkem liturgie) kněz kříž slavnostně vynáší z oltáře a kráčí s ním chrámem, nese kříž nad hlavou, a nakonec jej klade na stolek (či analoj) uprostřed chrámu. Pak je kříž okuřován za zpěvu troparu ke svatému kříži: "Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému..."
Poté podle ruské praxe kněz před tetrapodem, na němž je uložen svatý kříž, zazpívá: "Kříži tvému klaníme se, ó Pane, svaté vzkříšení tvé slavíme!" a koná zemní poklonu před křížem. A všichni věřící s ním.
Zpěváci opakují po knězi zpěv: "Kříži tvému klaníme se, ó Pane, svaté vzkříšení tvé slavíme!"
Pak podruhé kněz zpívá "Kříži tvému…" a klaní se všichni věřící s ním, zatímco zpěváci opakují zpěv po knězi.
A nakonec potřetí kněz zpívá "Kříži tvému…" a klaní se všichni věřící s ním, zatímco zpěváci opakují zpěv po knězi. A při každém zpěvu se koná zemní poklona. Všichni se klanějí najednou - kněz a spolu s ním všichni věřící.(Jednodušší řecká praxe: poprvé zpívá "Kříži tvému…" kněz, podruhé a potřetí zpěváci. Poklony se konají jen pásové - při každém zpěvu tři.)
Pak nejprve kněz přistupuje uctít a políbit svatý kříž a odchází do oltáře. Následně přicházejí věřící uctít a políbit svatý kříž, který zůstává uprostřed chrámu celý následující velkopostní týden (až do pátku).
Na Rusi bývá zvykem napéci na tuto neděli zvláštní postní pečivo ve tvaru křížků.
Na podzimní svátek Povýšení svatého Kříže se v rámci vynášení svatého kříže provádí ještě jeden slavnostní obřad - pozdvihování Kříže do všech světových stran za zpěvu mnohonásobného "Kyrie, eleison" (většinou se zpívá 500 krát). (O tom více na podzim.) Nějaké podrobnosti o tomto obřadu jsou ke stažení v PDF na stránce pravoslavi.cz/download
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.