Ambon
Zobrazení příspěvku č. 674: #
Administrátor
--- 29. 7. 2010
O rozkolech, lenosti, reptání a nesení kříže. A o Boží moci
8. NEDĚLE PO 50nici; nasycení pěti tisíců
1,10 Bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista vás prosím, abyste všichni spolu souhlasili a namísto vzájemných roztržek byli spojeni jednou myslí a jedním záměrem.
Roztržky v církvi. To je bolestivé téma. Do jisté míry se vyskytovaly v církvi vždy. Už v dobách apoštolských někteří o sobě říkali: "Já jsem Petrův a já zase Pavlův..." Skutečná exploze trhající církev na kusy však přišla až ve 20. století. To je tak prudký nárůst rozkolů, jaký dějiny ještě nepoznaly. Platí to pro všechna věrovyznání. V jedné západní zemi, kde bylo začátkem 90. let státně zaregistrováno 2000 různých křesťanských církví (což už samo je číslo strašné), jich je začátkem 21. století zaregistrováno 10.000. Bylo by krásné, kdybychom mohli říci, že Pravoslaví se tato duchovní rakovina netýká. Bohužel není tomu tak. 20. století je dobou naprosto nevídaného počtu rozkolů za tak historicky krátkou dobu. A podobně jak bylo řečeno výše, závěr tohoto století je ve znamení strmého dalšího nárůstu toho procesu, který se dal přibližně před sto lety do pohybu. Vzpomínám si, jak jsme v 90. letech slýchávali, že v Řecku je šest pravoslavných církví (myslelo se to samozřejmě tak, že je tam jedna kanonická církev a vedle ní pět rozkolných nekanonických - vzájemně nevraživých - společenství). Dle poslední zprávy, kterou jsem někde zachytil, je v Řecku už 16 rozkolných subjektů prohlašujících se za pravoslavné církve. V ruském pravoslaví nastal pozoruhodný jev začátkem 21. století. Když se Ruská zahraniční církev sjednotila s Moskevským patriarchátem, část této církve sjednocení odmítla, leč neudržela jednotu a roztříštila se na spoustu vzájemně nevraživých rozkolných skupinek. Toto nekonečné štěpení těch, co se odštěpili, na menší a menší úlomky a drť, je charakteristickým rysem schismatu.
1,11 Z domu Chloé jsem se o vás, bratři moji, dozvěděl, že mezi sebou máte sváry.
1,12 Mám na mysli to, že jeden z vás říká: "Já jsem Pavlův," jiný: "Já jsem Apollův," další: "Já jsem Petrův" a další "Já zase Kristův."
1,13 Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?
1,14 Díky Bohu, že jsem nikoho z vás nekřtil, kromě Krispa a Gaia,
1,15 aby ještě někdo neřekl, že jste byli pokřtěni v mém jménu.
1,16 Pokřtil jsem vlastně i Štěpánovu rodinu, ale nevím, že bych křtil ještě někoho dalšího.
1,17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1,18 Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
(1. Korintským)
Poslední desetiletí jsou plna rozkolů. A nejsou to zdaleka jen ty výše zmíněné. Nebudu zde nyní rozebírat, jaká je vina na straně rozkolných jurisdikcí a jaká je vina na straně kanonické církve. Necháme nyní stranou ekumenismus, nový kalendář i nějaké modernistické prvky. To jsou téma, jichž se občas dotýkáme zvlášť. Skutečností je, že vinu za vznikání rozkolu(ů) ve 20. století nesou obě strany: jak kanonická církev tak i rozkolníci. Jak pravil jeden starec o této věci: "Ďábel si na obou stranách našel, čeho se chytit." Tedy na obou stranách má své "držadlo", a tak může s tou či onou stranou zacloumat tak, aby vznikl rozkol.
Bohužel, velice často jsou skrytou (a dobře maskovanou) příčinou oddělení od církve: osobní ambice zakladatele rozkolu. To je bezesporu případ největší rozkolné společnosti na Ukrajině - tzv. "Kyjevského patriarchátu", jehož vrchní představitel, samozvaný "patriarcha" Filaret (Denisenko), byl před dvaceti lety jedním z kandidátů na post moskevského patriarchy. Když pak nebyl zvolen patriarchou moskevským, tak náhle zapěl nacionální píseň o samostatné Ukrajině, prohlásil se alespoň patriarchou kyjevským (ten titul si vymyslel speciálně pro sebe) a odtrhl se od Moskvy. Podobný je případ zemřelé hlavy tzv. "opoziční řecké církve" čili "metropolity" Kypriana z Fili. Nejprve byl knězem v kanonické Řecké církvi, z níž odešel k jedné řecké rozkolné skupině, která ho vysvětila na biskupa; poté ji opustil, vytvořil si vlastní synod, aby se postavil do jeho čela. Prý kvůli výhradám k učení těch předešlých rozkolníků. Jenže o jejich učení byl informován již v době, kdy nim přestupoval z Řecké státní církve a jistě se s ním ještě podrobněji seznámil před tím, než se jimi nechal vysvětit na biskupa, jehož základní úlohou je přece toto učení hájit. Dokonce mu ani nevadilo, že ti, kteří ho na biskupa vysvětili (nechávám nyní stranou otázku opravdovosti čili platnosti jejich apoštolské posloupnosti), ho při jeho rozkolném odchodu jeho biskupské hodnosti zase zbavili. Přesto má svůj vlastní synod (tedy měl). A takových je v Řecku celá kopa. Inu, touha po vysokém postavení a vládychtivost už oslepila mnohé. Takoví se spokojí s jakýmkoliv zdáním duchovenské hodnosti, bez ohledu na to, že dle kánonů a posvátné tradice není vůbec skutečná.
Ilustrační foto. Rozkolník. Tento "biskup" vypadá dosti šťastně, že? Sice ani neumí správně obléci biskupské roucho, ale hlavně, že je někde v nějaké své církvičce biskupem (a dokonce je ještě maltézským rytířem).
Mohli bychom to jednoduše uzavřít tím, že za duchovní příčinu tohoto jevu označíme vzrůstající aktivitu ďábla. Víme z proroctví a vidění starců, že v průběhu první poloviny 20. století začali démoni vstupovat do světa v nebývalém množství a s nebývalou silou. A výsledky vidíme všude kolem sebe. A hlavně na lidech. Lidstvo se změnilo k nepoznání. Lidské myšlení je zkažené a z člověka vyprchává duchovní síla.
Dokonce i křesťanství se na Západě změnilo k nepoznání. Stačí se podívat na to, co všechno jsou dnes celé masy lidí schopny za křesťanství považovat, např. tzv. charismatické neboli letniční hnutí, které se nejen rozlezlo po většině protestantských církví, ale proniklo už i do římsko-katolické církve. Zde jsou různá autentická videa z tohoto prostředí (zvláště pozoruhodná jsou vystoupení slavného letničního "kazatele" Benny Hinna).
Tím se dostáváme k druhé příčině těchto smutných jevů, která tkví ve vnitřním stavu moderního člověka. Je pochopitelné, že duchovní chátrání, jemuž podléhá lidstvo v uplynulém století, se nevyhýbá ani pravoslavným křesťanům. Vždyť i oni jsou lidé a součástí lidstva. Nepřicházejí sem z nějaké jiné planety, ale pocházejí z dnešní civilizace a nesou na sobě stopy té nebývalé duchovní zchátralosti, kterou se lidé naší současnosti vyznačují.
Čím se tedy lidé, resp. dnešní pravoslavní křesťané, liší od generací žijících v předcházejících staletích? Bylo by možno zmínit více témat. Vyberu však nyní jen jednu vlastnost: duchovní lenost. To je zcela specifický typ lenosti.
Dnešní lidé nejsou nikterak zvláště líní tělesně. Dokážou se namáhat, dřít, pracovat do úmoru - zvláště, když jim za to kyne dobrá odměna. A když mají sedavé zaměstnání, chodí ve volném čase běhat po parcích, nebo se dřou na plantážích svých zahrádek apod. Ne, tělesná lenost by nemohla být typickým znamením pro dnešního člověka. A co duševní (psychická) lenost? Nebývalé množství našich současníků se věnuje duševní práci, myšlení je živí. Nemálo z nich se celý život vzdělává. Intelektuální činnost je dnes opravdu rozšířená - lidé sedí v kancelářích, studiích či laboratořích a pracují hlavou. Takže ani psychická lenost nebude charakteristickým znamením pro současnost.
A jsme u té duchovní lenosti. Co to vlastně znamená? Odpověď bude jasná, odvětíme-li si na opačnou otázku: "A co je to duchovní pracovitost?" Hezky a jednoduše by se dalo odvětit: "Modlitba." Leč skutečné jádro či základna duchovní práce leží trošku někde jinde. Pokud se něco dozvíte z knih starců, tak je to poselství, že tou základní duchovní dřinou, kterou musí podstoupit každý, kdo se chce na duchovní cestě pohnout z místa, je - přemáhání se neboli sebezapření. Potírání svého egoismu, svých představ o životě, o bližních, o církvi, o Bohu. Vyhlazovat tyto představy, které jsou nutně klamné (už kvůli tomu, že se skrze ně vyjadřuje lidský egoismus a nikoliv realita), a přijímat to, co Bůh dává.
Duchovní lenost tkví tedy v neochotě či neschopnosti k zapření svého ega, k sebepotírání. V tom je duchovní povadlost dnešních lidí, ztráta vnitřní tenze. Produktem této duchovní lenosti je zjemnělost, zhýčkanost. A vcelku upřímné, leč strašné přesvědčení, že vše by bylo v pořádku, kdyby to odpovídalo jejich představám o správném stavu věcí. Není dušehubnější způsob myšlení. A protože to, co se kolem nás je, nikdy neodpovídá našim představám, vzniká v člověku nespokojenost, reptání a to se stupňuje k nesnesitelnosti. Nepochopí-li člověk včas, že příčina není vně ale uvnitř jeho samotného, pak ho nesnesitelnost toho stavu dožene k pokusu vyřešit svůj strašný vnitřní stav provedením nějakých významných vnějších změn: rozvodem manželství, odchodem z církve, zbytečnou změnou zaměstnání, neustálým stěhováním či cestováním atd. atd., nebo dokonce sebevraždou.
Znával jsem ten půltucet lidí, kteří pak u nás před deseti lety zaváděli kyprianovský rozkol. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat nějaký duchovní rys, který měli všichni společný, pak to byl: repot, nespokojenost a sebejistota. Ale hlavně to neustávající a duchamorné reptání. Někteří další lidé, kteří byli s nimi ve styku, vyprávěli, jak úmorným a vysilujícím dojmem na ně působilo, když se ocitli na nějakém jejich setkání. Ta zvláštní "napruženost" a naplňování mysli jedem souzení a odsuzování. Čmuchání po všech pokleslých jevech, jichž jen bylo možno někde se dopátrat. Žíznivé pídění se po skandálech nebo čemkoliv pochybném. A stálé rozebírání těchto jevů. Jako by se duše takových lidí živila už jen takovou zkaženou potravou. A mysl již pak nečiní skoro nic jiného, než jen do nekonečna přežvykuje shnilá sousta všelijakých zpráv o tom, co ten který biskup kde řekl nebo měl říci a neřekl, udělal nebo neudělal (a tím nemyslím nějaké zásadní skutky, ale kolikrát se jednalo o spíše nevýznamné drobnosti nebo opomenutí) apod. Když se někdo (zvláště bez příslušné erudice, zkušeností a duchovního poznání) příliš zabývá tím, co je kde nekanonické, propadá snadno sebedůvěře a pýše, a nakonec je potrestán tím, že sám se stane daleko více nekanonickým než všichni, které tak vášnivě odsuzoval.
Tím nemyslím, že by se v církvi nesmělo něco kritizovat (ani zde netvrdím, že by nebylo co kritizovat). Jenže mezi kritikou a reptáním je velice jasná hranice. Kritický postoj může člověka zatížit a může přinést člověku i jakýsi smutek nad stavem věcí. Konec konců je to někdy opravdu tíha. To je takový protestantský omyl domnívat se, že křesťan se musí stále veselit (o nebibličnosti protestantského názoru svědčí, že i Ježíš byl někdy smutný, ba, zaplakal; apoštolům řekl: svět se bude smát, vy budete plakat; apoštol Pavel napsal jeden dopis v slzách adal.). Křesťanská radost je jiného druhu. U svatých Otců sice najdeme krásná slova o neustálé radosti, ale stejně tak tam naleznete výzvu: Plačte. Duchovní radost se projevuje např. právě tím, že má člověk sílu nést kříž, unést i zármutek, protože nad tím vším pozemským trápením je nezemská radost, která je ovšem projevem přítomnosti blahodati. Ztratí-li křesťan blahodať (např. hříchem odsuzování), ztratí tím i radost, a pak se kříž (a např. zármutek) stává neunesitelným.
Vraťme se však k původní linii našeho zamyšlení. Bez přemáhání sebe není možná vnitřní čistota. Staroslověnština používá zvláštní terminus technicus "celomudrije", což nemá v češtině protějšek a tak to překládáme zjednodušeně jako čistota, což je však ještě dosti daleko od hloubky významu pojmu "celomudrije". Opisně převedeno by význam toho slova mohl být přibližně: myšlení nezkalené, mysl neroztříštěná, průzračně křišťálově pevná, celistvá, kompaktní, myšlení jako křišťál.
Kritizovat, polemizovat bylo vždy v církvi dovoleno - vždyť i mnozí svatí Otcové jsou toho příkladem. Jenže reptání to je něco zcela jiného - je to otevřený kanál do pekla, naladění srdce na pekelnou frekvenci (jak to říkal starec Paisij, který mysl přirovnával k rozhlasovému přijímači, který lze naladit na různé stanice; podobně lze mysl naladit buď na přijímání z nebe nebo na poslech "vysílače peklo"; a podle toho se tvá mysl naplňuje buď nebem nebo peklem). Vzpomínám si, jak jeden z prvních rozkolníků u nás se krátce před odchodem z naší církve svěřil mému příteli, že je pro něj velice těžké přijít do chrámu na liturgii (myslel tím - těžké duševně). Tentýž člověk mi vyprávěl zajímavé svědectví o duchovním stavu člověka před rozkolem. Když byl u nich doma na návštěvě a modlil se tam s těmi, kteří pak asi za dva měsíce odešli do rozkolu, bylo téměř nad jejich síly vyslovovat věty modlitby (doslova mj. řekl: "zatínali při tom zuby").
Nechá-li člověk v sobě zakořenit reptání, pak tím ze sebe shazuje svůj kříž a přestává kráčet za Kristem. Vydává se na jinou cestu. Takový člověk se dostává do duchovního stavu, kdy nechal ďábla, aby se zachytil svým hákem v jeho srdci, a pak ho ďábel táhne ven z církve; takoví nešťastníci už v církvi prostě nevydrží. Většinou věci už došly tak daleko, že nejsou schopni činit pokání a duchovně se uzdravit. A odchod do rozkolu tento smutný stav pak zafixuje na věky.
Tyto smutné stavy nastávají, když člověk nedbá rad starců a otců, ale důvěřuje svým myšlenkám (což je dle starců základní chyba v duchovním životě). Kdo důvěřuje svým myšlenkám a jde, kam ho vedou, otevírá se našeptávání ďábla a je smýkán, kam ho nečistý duch vleče. Pro démony není problém vstupovat do lidského myšlení poté, co jim člověk svou sebedůvěrou sám otevře cestu. Proto je tak důležité nechat si v duchovním životě poradit. Jenže ti, kteří se už nechali oklamat svými myšlenkami a kývli na toto ďáblovo dílo, se již radí jen sami mezi sebou, v kruhu stejně postižených. Každý, kdo má alespoň malou neklamnou duchovní zkušenost, by snadno rozpoznal jejich stav klamu. Jenže oni už většinou nikomu neuvěří, nikoho si neváží, jdou jako kůň s klapkami na očích vedený na uzdě pryč... Pohled na tyto lidi byl pro mne nejsmutnější zkušeností z celého mého duchovenského působení.
A takovou mysl nezískáš bez vnitřní disciplíny, bez sebezapření v myšlenkách. Prováděno důsledně je to vlastně vnitřní umírání. Jenže co vlastně při tom umírá? Lidský egoismus. To je podstata askeze. Proto říkáme, že askeze vede k očištění mysli. V takové, smrtí ega očištěné, mysli probleskuje Boží světlo Vzkříšení.
Včera byl svátek umučení posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny. Všichni tito mučedníci měli ve zvyku psát si deníky (i to je projev disciplinovanosti). Ty deníky byly nalezeny a publikovány. Kdysi jsem něco z nich četl. Vzpomínám si, že to bylo tenkrát pro mne dosti překvapivé čtení. A to právě tím, že deníkové zápisy vypovídaly o prostotě myšlení těchto lidí. A o čistotě jejich myšlenek. Uvědomme si, kdo byl ve své době car Nikolaj II. Jestliže se dnes říká (ať už oprávněně či jen jako úhybný manévr k odvedení pozornosti veřejnosti), že nejmocnějším mužem světa je americký prezident, pak v té době před sto lety platilo, že nejmocnější osobou na světě byl ruský car. Buď jak buď, dnešní čtenář bude při listování stránkami těch deníků cara a jeho manželky a dětí jistě alespoň mimoděk očekávat, že tam najde nějaké známky rozmařilosti, zhýčkanosti, lehkomyslnosti, svévole či jiné změkčilosti. Vždyť se jednalo o lidi na společenské špičce společnosti - v moci i v bohatství! Jenže to, co tam čteme, je svým duchem tak vzdáleno všemu, co bychom mohli považovat za úpadek lidské morálky! Nad stránkami popsanými malými dětmi, stejně jako nad zápisy cara, na nás dýchne asketický duch čistoty, klidu, prostoty, jednoduchosti. (Doporučuji k nahlédnutí.)Sebezapření a čistota řeší vztah člověka s Bohem, řeší všechny problémy v církvi, řeší celý lidský život. Bez čisté nereptající mysli nemá člověk nic. Z toho vyplývá, že řešení všech našich problémů je uvnitř nás. Sebezapření řeší všechny problémy člověka. Starec Emilianos z athonského monastýru Simonos Petra nám kdysi tam na těch balustrádách vysoko nad mořem řekl: "Říkáme, že máme problémy s tím či druhým člověkem, s takovou či jinou záležitostí, s okolnostmi našich životů. Ve skutečnosti my sami jsme svým jediným problémem."
A tak nám včerejší památka mučednické carské rodiny (4./17. července) dobře ilustruje téma vnitřní čistoty a pevnosti, k němuž jsme se výše dobrali.
-----------------------------------------
P.S.
Zbývá jako poslední bod zamyšlení k této neděli zmínit, jak vlastně souvisí dnešní apoštolské čtení s úryvkem evangelia, který je tomuto čtení posvátnou tradicí církevního kalendária přiřazen.
Za onoho času, když Pán Ježíš...
14,14 ... vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
14,15 Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: "Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu."
14,16 "Nemusejí odcházet," odpověděl jim Ježíš. "Vy jim dejte najíst."
14,17 "Nic tu nemáme," namítli, "jen pět chlebů a dvě ryby."
14,18 "Přineste mi je," řekl jim.
14,19 Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům.
14,20 A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů.
14,21 Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
14,22 Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy.
(Matoušovo evangelium)
Vodítkem nám budiž poslední verš z dnešní citace listu apoštola Pavla: Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.
Ti, kteří ze sebe shodili svůj kříž, reptáním zkalili a roztříštili svou mysl, vzdálili se čistotě, - o nich píše sv. Pavel, že poselství kříže je pro ně bláznovství a že spějí k záhubě (kéž by se dokázali ještě navrátit!).
Opačným směrem kráčejí ti, kteří v kříži vidí Boží moc. Kříž, který je sebezapřením a očištěním, otevírá duchovní zření, a člověk spatří všude Boží moc. Všude vidí působení Boží prozřetelnosti. A toto zření posiluje srdce člověka. A než člověk sám vlastním duchovním zřením uvidí všude kolem sebe Boží moc, tak zde má svědectví evangelií o Kristu a o mnohých projevech jeho Božské moci. Dnešní evangelijní perikopa je jedním z takových nejskvoucnějších svědectví. Rozmnožení pěti chlebů, nasycení pěti tisíců lidí z Ježíšových rukou. To je přece zázrak nad zázraky! To je takový záblesk Boží moci, který se zrcadlí zápisech evangelistů, že se jeho záře odráží přes stránky evangelia až k nám, abychom mohli i my přes propast dvou tisíciletí zahlédnout Boží moc a posílit tím své srdce. To nám dá sílu nést kříž, sílu k sebezapření a očišťování mysli.
Z perspektivy Boží moci, nebo-li z nadhledu nebeské výše nad světem, jsou vidět všechny naše pozemské problémy a situace, které se nám zdají být tak vážné a jimiž ďábel klame naše srdce, jako maličké, drobné a většinou i nikterak významné. Jen ponoření do pozemské marnosti propůjčuje těmto nepatrným úkazům zdání důležitosti, a pak lecjaká bezvýznamnost má náhle sílu zkazit lidské srdce. A stačí k tomuto pádu tak málo: "Zapomenout na Boží moc."
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.